basne1




Štefan Vantroba



#miesto_oblast_28#
Básne  Obraz śeny v prĂłzach Bośeny SlanŁíkovej Timravy


Ženské postavy v dielach B. S. Timravy sś rozdelené do
troch základnĹźch skupín :

- kladné,
- záporné,
- autobiografické.


PriŁom aj keď je postava kladná autorka jej pripisuje aj
niektoré záporné vlastnosti a naopak ak je postava záporná
pripisuje jej aj kladné vlastnosti.


Odrzkadluje sa to napríklad v diele Hrdinovia, kde v䣚ina śien
trpí pre vojnu (Matejovie, Demáková), ale niektoré śeny sa
tešia, ako napríklad Zuza Pekovka, ktorá cíti urŁité
zadosuŁinenie, keď na vojne umiera jej bĹźvalĹź milĹź, Ďurko,
ktorĹź ju opustil kvôli Anke Matejovie, a teší sa, śe jej muś
Pažo zostáva doma (hrbáŁ).


Do zápornĹźch śenskĹźch postáv patrí aj postava AnŁe-Zmije, ktorej
charakter je znaŁne rozpornĹź, vnśtri je citlivá a neśná, ale
osobné nešastie ju robí navonok zádrapŁivou a zlou. Vášnivo
tśśi po láske a po vlastnej rodine, ale zmrzaŁenej jej zostáva
len tśśba a bôž z radosti inĹźch a z vlastného śdelu.


Podobne ako v diele Vežké šastie, kde opisuje JĂłzu JakuboviŁovś
ako bezoŁivś, pretośe povie kaśdému do oŁś aj to
najnepríjemnejšie pravdu Ło pramení z jej vnśtornej bolesti z
neopätovanej lásky.


Tretí typ postáv tvoria autobiografické postavy, kde sa autorka
opisuje ako vnímavá a citlivá osoba, ktorá sa aśko podrobuje
malomeštiackym spoloŁenskĹźm konvenciám a má odvahu o všetkom
premĹźšža a všetko samostatne posudzova. Uvedomuje si, śe
vlastne u nikoho nenašla pochopenie, všetkĹźm je cudzia.


V diele Všetko za národ vystupuje pod menom Viera JavorŁíková,
si s odstupom Łasu premieta svoju mlados a od nej vlastnś cestu
k literatśre, ktorż tak vżznamne poznamenali osudy samej
spisovatežky.
  Johann Wolfgang Goethe

Divá ruśa

Videl chlapec ruśu rás,
divś ruśu v stráni
krásou rána plápola;
beśal rĹźchlo, chcel je ma,
i keď krása raní.
Ruśa, ruśa, ruśiŁka,
divá ruśa v stráni !

"Odtrhnem a, ruśa, tam,
ruśa z pustej stráne !"
- Ja a, chlapŁe, popichám,
śe ma chceš ma veŁne sám:
nie som na trhanie !
Ruśa, ruśa, ruśiŁka,
divá ruśa v stráni !

A ten divoch ruśiŁku,
ruśu strhol v stráni;
pichla ho nie trošíŁku,
aś má malś dušiŁku,
daromne sa bráni.
Ruśa, ruśa, ruśiŁka,
divá ruśa v stráni !
  Ján HollĹź - Svatopluk

Tam dvakrát v roce śnś, ano, místami nekdy i trikrát;
nekde aniś nesejś, sama od seba rżśa vyrostá.
Tam zlata, stríbra, drahĹźch kameňou sa i tožko nachádzá,
kožko rĹźdzeho u nás po brehoch rék písku je vídat;
však takové si u nich nevšíma poklady nikto:
neb naŁo tam poklad, kde mejś, Ło potreba všecko.
Tam žud vežmi dobrĹź, dokonalĹź, míru milovník,
ke všemu spĂłsobnĹź, v kaśdej umelosti prebehlĹź,
žud krotkĹź a tichĹź, šĹedrĹź nad míru ku hosom.
Neś preŁo z tak slávnej sa odebrali vlasti, Ło tožkś
zavdalo prileśitos, by nové pohledávali bydla?
 Pavol Országh Hviezdoslav : Pozdrav

Pozdravujem vás, lesy, hory,
z tej duše pozdravujem vás!
Čo mrcha svet v nás skvári, zmorí,
zrak jeho urknul, zmámila
loś, ohlušila presila:
vy k śitiu privediete zas,
vy vzkriesite, vy zotavíte,
z jatrivĹźch vylieŁite rán,
v opravdu priamom, bratskom cite
otvoriac lono dokorán,
a srdeŁnos kde odveká,
kde nikdy nevyspela zrada,
bez dotazu, kto on, Ło hžadá,
na lono to, hža, v objem sladkĹź
ramenom láskyplnej matky
pritśliac verne Łloveka...

 Pavol Országh - Hviezdoslav
Krvavé sonety

- A keď sa toto peklo vyvzteká,
Łi ozaj nastśpi zmier, pokoj neba?
Nanávis ovládze-li sama seba,
z nástrahy zrodí-li sa bezpeka

a pravda sadne za stôl odveká?
Bude-li právo všetkĹźch právom? Chleba
hoj všetkĹźm? Nebude pśt, zbraní treba?
Čes bude práci, tvári Łloveka?

Ten kśpež krvi splynie oŁistením?
Milosrdenstva zneśnie obrazom
sebeckos? PĹźcha skrotne pokorením?
Trojica lásky svitne príkazom...?
Alebo beda, beda - premośenżm?
A menom pomsty beda - víazom?
  Samo Chalśpka - Mor ho!


Zleteli orly z Tatry, tiahnu na podolia,
ponad vysoké hory,ponad rovné polia;
preleteli cez Dunaj, cez tś šíru vodu,
sadli tam za pomedzím slovenského rodu.

Duní Dunaj a luna za lunou sa valí;
nad ním svieti pevnĹź hrad na vysokom brali.
Pod tĹźm hradom Riman-cár zastal si táborom:
belia sa rady šiatrov ďalekĹźm priestorom.
Pokraj tábora sedí cár na zlatom stolci;
okol neho cárska stráś, tuhí to paholci;
a pred cárom druśina neveliká stojí:
sś to cudzí víazi, kaśdĹź v jasnej zbroji.
Pobelavé kaderie šije im otáŁa,
modré ich oŁi bystro v okol si páŁa.
Rastom sś ako jedle, pevní - ani skala:
zdalo by sa ti, śe ich jedna mater mala.

A ty, mor ho! - hoj, mor ho! detvo môjho rodu,
kto kradmou rukou siahne na tvoju slobodu;
a Ło i tam dušu dᚠv tom boji divokom:
Mor ty len, a vož neby, ako by otrokom.
  Ivan Krasko : Otcova roža

PokojnĹź veŁer na vąšky padal,
na sivé polia.
V poslednom lśŁi starootcovská
horela roža.
Z cudziny tulák kroŁil som na ňu
bázlivou nohou.
Slnko jak koráb v krvavĹźch vodách
plá pod oblohou.

Strnište suché na vlhkĹźch hrudách
pod nohou praská.
Zdá sa, śe ktosi vedža mňa kráŁa -
na Łele vráska,
v láskavom oku jakoby krotká
vşŁitka nemá:
- preŁo si nechal otcovskś pôdu ?
Obrancu nemá !

CelĹź deň slnko, predsa je vlhká
otcovská roža.
Stáletia tiekli poddanĹźch slzy
na naše polia,
stáletia tiekli - nemôś by suchá
poddanĹźch roža,
darmo ich suší ohnivé slnko,
dnes ešte bolia.

Z cudziny tulák pod hruškou stál som
zotletou spola.
PoddanĹźch krvou napitá pôda
domov má volá...
A v srdci stony robotnĹźch otcov
zreli mi v semä...
VyklíŁia ešte zubále draŁie
z poddanĹźch zeme ?
  Ivan Krasko : Uś je pozde...

Uś je pozde, nepamätᚠ- !
nad horami vrcholí
vežkĹź mesiac, nemĹź, bledĹź,
obliŁaj sa mątvoly;

riedke mráŁky tiahnu nebom,
kryjś mesiac závoji;
tiene blśdia sinĹźm požom,
pokoj Łuší po chvoji;

niekde v diažke hlásnik trśbi
pozdnś noŁnś hodinu,
ozveny sa dute vlnia,
aś kdes' v tichu vyhynś - :

zrovna, zrovna jako vtedy !...
...Mesiac padá za hory -
a ty nejdeš dokonŁi tie
zapoŁaté hovory - -
- - - - - - - - - - - - - - -
Uś je pozde, nepamätᚠ- !
  Jan Neruda

Jak lvové bijem o młíśe


Jak lvové bijem o młíśe,
jak lvové v kleci jatí,
my bychom vzhłhu k nebesłm
a jsme zde Zemí spjatí.

Nám zdá se, s zvězd śe vane hlas:
"Nuś pojďte, páni, blíśe,
je trochu blíśe, hrdobci,
jimś hrouda nohy víśe!"

My płijedem! Odpus, matiŁko,
jiś jsi nám, Země, malá,
my blesk k myšlénkám spłaháme
a noha parou cválá.

My płijdem! Duch nᚠroste v vĹźš
a tepny touhou bijí,
zminiŁní touhou po světech
div srdce nerozbijí!

My płijdem blíś, my płijdem blíś,
my světł dośijeme,
my bijem o młíś, ducha lvi,
a my ji rozbijeme!
  Jan Neruda

Knihy veršĹ‚
Aś umłu, płátelé, kéś je to dnes


Aś umłu, płátelé, kéś je to dnes,
ach pohłbete mne někam v temnĹź les,
kde šedé šero v najjasnejší den,
kde chlad a chlad je v najsparneším létě,
kam slunce padá hravĹźm pruhem jen,
kde v mechu najdrobnejší zvonek květe,
kde złídka jen si ptáŁe zavzlyká
ne píseň víc, spíš bolné varování,
a kam se z lidstva jenom utíká
to šastné a němé milování.
Sám, sám jsem śivotem jak lesem šel,
o štěstí, lásce měl jsem jenom sen,
a píseň pěl jsem ve stesku si jen, -
ráb bych i mrtev o samotě dlel!
  Ján Kollár - Slávy dcéra

Płedzpěv

Aj, zde leśí zem ta, płed okem mĹźm slzy ronícím,
někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stłj, noho! posvátna místa jsou, kamkoli kráŁíš,
k obloze, Tatry synś, vznes se, vyvĹźše pohled,
neb radeji k velikému płichyl tomu tam se dubisku,
jenś vzdoruje zhoudnĹźm aś dosaváde Łasłm.
Však Łasu ten horší je Łlověk, jenś berlu śeleznou
v tech krajích na tvou, Slávie, šiji chopil.

Zála

MlŁím, váham. Rázem rukou v ňadra sáhnu,
srdce vyrvu, na dvě rozlomím:
"Na," łku, "jednu vlasti płlku, druhou Míne."

Labe, Rén, Vltava

Nepłipisuj svaté jméno vlasti
kraji tomu, v kterém bydlíme,
pravou vlast jen v srdci nosíme,
tuto nelze bíti ani krásti;

Dunaj

Co z nás Slávu bude o sto rokł?
Cośe bude z celé Evropy?
Slávsky śivot na vzor potopy
rozšíłi svĹźch všudy meze krokł; Krvavé sonety
A národ oboril sa na národ


A národ oboril sa na národ
s śmyslom vraśdy, s besom skaziteža.
Kres spráskal pušiek, zahrmeli delá.
zem stone, piští vzduch, rvś vlny vôd,
kde bleskom kmitla hrozná Astarot.

A jak śne posta zbośia líha zrelá
pod kosou, radom vážajś sa telá;
v cveng šabiel špžachce Łerstvej krvi brod ...
Tak vo víchrici totej ukrutenstva,
nímś ani tiger dravšie nezśri,
zapdá nie vzlek: vĹźkvet ŁloveŁenstva,
śivota rados smrtnej do chmśry,
v prach purpur všežudského dôstojenstva,
v sutiny jasnĹź palác kultśry!...


Wyszukiwarka