ANNE MATHEROVÁ

INDISKRÉTNOST

Toronto • New York • Londýn

Amsterodam • Atény • Budapešť • Hamburk

Madrid • Paříž • Sydney • Tokio • Stockholm

Varšava • Praha

Název originálu:

Indiscretion

První vydání:

Mills & Boon Limited, 1990

Přeložila:

Ella Nová

©1990 by Anne Mather

© Harlequin Publishers Czechoslovakia, s.r.o., Praha 1992

Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celého

díla nebo jeho částí v jakékoliv podobě.

Tato kniha je vydána po dohodě s Harlequin Enterprises, B.V.

Všechny postavy v této knize jsou fiktivní. Jakákoliv podobnost se skutečnými osobami, žijícími či zesnulými, je zcela náhodná.

Znak firmy Harlequin i znaky všech edičních řad jsou chráněny ochrannou známkou.

Sazba: Sdružení MAC, Praha

Vytiskl: Elsnerdruck, SRN

ISBN 80-85631-01-6

PRVNÍ KAPITOLA

Z paluby trajektu zářila Laguna Cay zelení, vypadala exoticky a byla důvěrně známá. Abby to rozesmutňovalo, protože tajně doufala, že vzpomínky dodávaly tomuto místu více tepla, jasu a barev. Ale bylo tomu právě naopak - viděla nádherně svěží, bujné tropy a přístav prozářený sluncem. Když z Laguny Cay odjížděla, přísahala si, že se sem už nikdy nevrátí, připomněla si s trpkostí.

Tehdy ovšem neměla moc na vybranou, protože ji odvezli ze Sandbaru proti její vůli. A to ještě netušila, že Jake dostane Dominika do své péče.

Zhluboka vdechla a snažila se uklidnit. Vždyť nepřijížděla neohlášená. Julie ji pozvala. Nebylo nutné se znepokojovat.

Zpocené dlaně se jí lepily ke krátké sukni z tenkého denimu.

Honem ji stáhla dolů, když si všimla, že ji sleduje skupinka námořníků postávajících na zádi lodi. Za normálních okolností by je ignorovala, ale dnes neměla náladu někomu poskytovat zábavu, a tak jen skupinku přejela ledovým pohledem a otočila se k ní zády.

Když se ale pokusila na sebe podívat jejich očima, uvědomila si, že vzbuzuje pozornost právem. Úzká džínová sukně těsně nad kolena se jí ráno v hotelovém pokoji v Nassau zdála jako vhodný kompromis. Při pohledu z okna spatřila ženy v mnohem kratších sukních a těsných šortkách.

Potíž byla v tom, že muži měli vždy sklon se podívat nejdřív na její nohy, protože měřila metr osmdesát. Teď si zoufale přála, aby měla na sobě kalhoty.

Abby si odhodila hřívu vlasů, zcela nevšímavá k okolním pohledům, které oceňovaly křivku jejích ňader pod tenkou látkou halenky. Krajková podprsenka stěží zakryla své sladké břímě a kapitán trajektu výmluvně obrátil oči v sloup, když si povšiml Abbina mimovolného gesta. Těžko mohl nebýt zvědavý, proč se tato žena vrací na ostrov.

Všichni zde dobře věděli, proč odjela. Její návrat musel mít něco společného s panem Lowellem. Ale to už se blížili k přístavnímu molu a kapitán musel, ač nerad, přerušit své myšlenky a věnovat veškerou pozornost přistávání. Parník, který zajišťoval dopravu mezi Bahamskými ostrovy, byl jediným veřejným dopravním prostředkem do Laguny Cay, a tak se dalo úspěšně zabránit jakýmkoliv neplánovaným návštěvám.

Na ostrově nebyly žádné hotely a turisté sem neměli přístup. Protože pan Lowell většinou dopravoval své hosty svým osobním vrtulníkem, kapitán Rodrigues zřídka přepravoval něco jiného než zásoby. Přesto byl malý přístav zaplněn rybářskými čluny, protože obyvatelé ostrova se většinou živili rybolovem. Úlovek prodávali na ostrovy Nassau a Grand Bahama, takže si žili relativně dobře. Úrodná půda a stálé teplé počasí na ostrově také zajišťovaly jistou soběstačnost. Na prosperitu Laguny Cay se dalo usuzovat z dobrého zdraví jejích obyvatel.

Samozřejmě život na ostrově nebyl vždy takový jako dnes. Než Jake Lowell před patnácti lety ostrov koupil, domorodci se spokojili s tím, že se protloukali ze dne na den. Jakovi trvalo několik let, než je přesvědčil, aby změnili způsob života. Ale Jake byl v přesvědčování lidí vždycky dobrý, pomyslela si Abby hořce, když si vybavila, jak účinně Jake umluvil soudce, aby mu jejího syna svěřili do opatrování.

Fakt, že Dominik byl i Jakův syn, pro ni nehrál podstatnou roli. Ona byla přece matkou dítěte a měla tedy právo ho vychovávat.

Když trajekt narazil na kamenné molo, Abby se připravila k vylodění. Měla s sebou kufr a tašku přes rameno z měkké kůže. Barevně ladící hnědošedou koženou bundu si nyní přehodila přes tašku a čekala, až budou lana lodi upevněna k molu.

„Pan Lowell vás očekává?“

Melodický hlas kapitána Rodriguese na chvíli odvedl Abbinu pozornost od mola, které nervózně zkoumala. Obrátila se k němu s úsměvem, který, jak doufala, byl dostatečně sebejistý. „Ano, čekají mě,“ neodpověděla zcela na jeho otázku. „Díky za příjemnou cestu.“ Kapitán jí úsměv vrátil a na jeho snědém obličeji s navoskovaným knírkem se zračil obdiv. „Rád jsem vám byl k službám,“ ujistil ji zdvořile.

Můstky byly spuštěny a Abby s letmým gestem rozloučení kapitánovi vykročila kupředu. Jak sestupovala k molu, její zrak zabloudil za zvědavé obličeje k řadám růžově natřených domků s korálově červenými střechami na zalesněné stráni za přístavem. Zde mezi útesy bylo větší horko než na moři a Abby po celém těle vyvstaly kapky potu.

Kde je Julie? pomyslela si s obavou, když poprvé po šesti letech opět vstoupila na půdu ostrova. Jakova sestra slíbila, že jí přijede naproti. Snad ji nenechá na holičkách, navíc po tak dlouhé cestě?

Spatřila přístavního kapitána, jak k ní míří, a srdce jí ztěžklo. Stejně jako kapitán Rodrigues určitě ví, že odjela z ostrova poněkud nakvap. Vysvětlovat mu něco byla poslední věc, na kterou měla náladu. Ale jestli se Julie co nevidět neukáže, nic jiného jí asi nezbyde.

Vtom uslyšela spásný zvuk motoru. Otočila se právě včas, aby zahlédla otevřený džíp, jak se řítí dolů po svahu a po několika metrech mezi rychle se rozestupujícím davem prudce brzdí vedle ní.

Mladá žena, která z něj vystoupila, byla beze vší pochybnosti Jakova sestra. Měla stejné tmavé vlasy a pleť s olivovým nádechem, stejně stavěnou štíhlou postavu, stejnou úspornost pohybů. Ale tím podobnost končila, neboť zatímco Jake byl vysoký, Julie byla jen prostředního vzrůstu a poněkud hranaté rysy tváře, které tak slušely jejímu bratrovi, byly v ženské podobě mnohem méně atraktivní.

Přesto byla Julie velmi přitažlivá žena, kromě jiného i svou dobrosrdečností a živostí. Ona a její manžel David Spannier byli vždy dobrými přáteli Abby, i když její návrat do Londýna toto přátelství přerušil.

„Abby!“ vykřikla Julie. Několika rychlými kroky překonala vzdálenost, která je dělila, a bez zaváhání ji objala.

„Abby, jsem tak ráda, že tě vidím. Samozřejmě jedu pozdě, to jsem celá já.“

Abby její objetí ráda opětovala a na chvilku se poddala pocitu úlevy ze setkání s Jakovou sestrou. Podnikla tak dlouhou cestu, plná obav a strachu, jestli udělala dobře.

Ale nyní všechny pochybnosti naráz zmizely. Juliino přivítání ji přesvědčilo, že udělala správnou věc, že přijala její pozvání. Teprve v tomto okamžiku si uvědomila, že se jí snad uskuteční přání setkat se znovu s Dominikem.

Když se přístavní kapitán přesvědčil, že Abby je opravdu očekávána, vrátil se do své kanceláře. „Andy se bere moc vážně,“ poznamenala k tomu Julie. „Ale to teď není důležité.

Víš, že ses vůbec nezměnila? Málem jsem zapomněla, jak jsi krásná. David by byl celý pryč, kdyby tě viděl.“

Abby se ušklíbla. „O tom pochybuju,“ utrousila suše. Dobře věděla, jak pevné je pouto mezi Julií a jejím manželem. „Řekni, jak se má David? A co Ruth a Penny?“

„Jsou v pořádku,“ řekla Julie bezstarostně. „Dave dře jako vždycky a obě děti teď chodí do školy. Penny je v Miami a Ruth je na internátní škole v Bostonu. To víš, už je jí dvanáct. A Penny je skoro deset.“

„To není možné,“ řekla Abby ohromeně. „Pořád je vidím jako - vždyť víš, když jsem je viděla naposledy.“

„Vím. Myslím, že k tomu máme sklon všichni,“ usmála se Julie, „i když v tvém případě jsme nebyli daleko od pravdy.“ Sehnula se pro Abbin kufr a ukázala směrem k džípu.

„Půjdeme. Ztrácíme tady čas klábosením. Asi umíráš touhou vidět Dominika, viď? Vím, jak by mi bylo na tvém místě.“

Abby vzala svou tašku a nasedla na přední sedadlo džípu vedle Julie. Pro její dlouhé nohy nebyla jízda moc pohodlná, ale pomyslela si, že tady aspoň není žádný muž, který by civěl na její odhalená stehna, a trochu se uvolnila. Byla to úleva dostat se z dosahu zvědavých očí v přístavu. Kdyby si bývala při příjezdu přála víc publicity, těžko by se jí to mohlo podařit.

Když se malé vozidlo otočilo a začalo šplhat po točité cestě z malého přístavu Laguny Cay, Abby začala myslet na setkání s Dominikem s velkým vzrušením.

Už to bylo devět měsíců, co ho viděla naposledy, protože plánovaný měsíc, který spolu měli strávit o vánocích, Jake zrušil. Informoval ji prostřednictvím svých právníků, že Dominik je nachlazený a nemůže podniknout cestu do studeného podnebí. Abby byla pochopitelně zklamaná, ale pak se jí naskytla práce v Indii, a přestože neměla chuť odjet z Londýna pro případ, že by si to Jake rozmyslel, Marcie ji přesvědčila, že by jen zbytečně mařila čas.

„Tak jak mu je?“ otočila se k Julii.

„Dominikovi? Dobře,“ pokrčila rameny Julie.

„Myslím Jaka,“ řekla Abby hluše a nenáviděla bodnutí, které ucítila při pouhém vyslovení jeho jména. „Říkala jsi - říkalas, že se zhroutil a museli ho odvézt do nemocnice.

Je to vážné?“

Julie si olízla rty a Abby měla nejasný dojem, že je nějaká nesvá. Ale proč? Co se stalo? Najednou ji něco napadlo - snad to nebyla od Julie léčka, jen aby ji sem vylákala?

„On se nezhroutil, viď?“ mluvila nyní rychle, než jí Julie mohla odpovědět. „Snad to není jen…?“

„Ale ano, zhroutil,“ Julie pohlédla letmo směrem k ní, „myslí - myslí, že to je přepracování, stres, nebo jak tomu chceš říkat. Od té doby - no, víš, od té doby, co se oženil s Evou, pracoval do úmoru. Ale nikdo s ním nehnul, vždyť ho znáš.“

Opravdu ho znám? povzdechla si Abby. „Ale když jsi mi telefonovala, říkala jsi, že - Eva - odešla.“ Vyslovení jejího jména Abby zabolelo. Stejně tak bolelo, když si pomyslela, že Jake se oženil s jinou jen několik týdnů po tom, co se jejich syn narodil.

„Ano, je pryč,“ Juliin hlas teď zněl jistěji. „Říkala jsem ti to. Už dávno to mezi nimi neklapalo. Proto jsem ti volala. Když byl Jake v nemocnici a o Dominika se mohlo starat jen služebnictvo, potřeboval svou matku.“

Abby se otočila k okénku, aby mohla pozorovat ubíhající krajinu. Vědomí, že za necelou čtvrthodinu opět spatří syna, jí na chvíli stáhlo hrdlo. Devět měsíců je příliš dlouhá doba. Doufala, že na ni nezapomněl.

„Někdy se divím, proč se s ní Jake vůbec oženil.“ Juliin hlas připomněl Abby důvod její návštěvy. „Myslím, že ji nemiloval. Aspoň to tak nikdy nevypadalo.“

„Myslíš?“ Abby musela nějak reagovat. Ve skutečnosti dobře věděla, proč se Jake s Evou oženil. Nebo si aspoň myslela, že to ví. Jako ženatý mohl lépe přesvědčit soudce o své stabilitě potřebné k výchově syna, zatímco Abby byla na dítě sama. A s pomocí svého bohatství a vlivu sotva mohl neuspět.

„Ale ještě jsi mi neřekla, jak mu je,“ zeptala se, ač se jen nerada nechala vtáhnout zpátky do reality. „Jak dlouho zůstane v nemocnici? Bude potřebovat ošetřovatelku, až ho propustí domů?“

Ticho, které následovalo, vybičovalo Abbiny nervy do krajnosti. V příští zlověstné chvíli slyšela jen dunění příboje a zrychlený puls svého srdce. Několik vteřin neřekla Julie vůbec nic, a když se konečně odhodlala podívat se jí do očí, Abby přesně věděla, co řekne.

„On není v nemocnici, viď?“ zeptala se studeným hlasem.

A potom, s úzkostí: „Ale Julie, jak jsi jen mohla…?“

„Nerozčiluj se, prosím tě.“

„Jak se nemám rozčilovat? Ví, že jsem tady?“

„Neví, ale - Abby, není to tak, jak si myslíš. Jake byl opravdu v nemocnici. Až do včerejšího odpoledne. Nemohla jsem ti zavolat do hotelu v Nassau a říct ti, abys nejezdila. Měl ještě být v nemocnici, věř mi.“

Abby znovu vyrazil pot po těle. Panebože, myslela si zničeně, a to se tolik těšila na Dominika.

Místo toho se má setkat s Jakem a podle všeho bude mít velké štěstí, když svého syna vůbec uvidí!

„Podívej, děláš ukvapené závěry,“ snažila se ji přesvědčit Julie, která viděla, jak se Abby vytratila barva z tváří.

„Uklidni se, prosím tě.“

„To snad nemyslíš vážně?“ Abby nevěřícně kroutila hlavou.

Teprve teď na ni dopadla tíha Juliina šokujícího sdělení. „Julie, přijela jsem, protože jsem myslela, že mě Dominik potřebuje. Ale jestli se jeho otec vrátil z nemocnice -“

„Tak co?“ Julie si zjevně přála, aby v tuto chvíli nemusela řídit auto a Abby sebou škubla, když se kola džípu nebezpečně přiblížila ke kraji útesu. „Jsi přece jeho matka, Abby, a Eva je pryč. Přece nechceš, aby tvého syna vychovávala chůva? Chceš snad, aby zapomněl, že vůbec někdy měl matku?“

„Dobře víš, že nechci,“ Abby byla dotčená. „Nikdy jsem to nechtěla.“

„Tak o co ti jde?“

„Já vím, ale -“ Abby se rozčileně kousla do rtu. „Jake mi nedovolí tady zůstat.“

„Pochybuju, že by měl v tuhle chvíli na vybranou,“ opáčila Julie zarytě. „Mám dojem, že nechápeš, jaká je situace. Jake není ve stavu, aby mohl někomu dávat ultimáta. A taky nezapomeň, že teď, když Eva odešla, z právního hlediska už není věc jednoznačně černobílá jako před lety.“

„Co tím myslíš?“ Abby se na ni překvapeně zadívala.

Julie se ošila a působila trochu provinile. Nakonec byl Jake její bratr a Abby nepochybovala o tom, že jí nedělá velkou radost jednat proti němu. Ale její slova musela něco znamenat a po chvíli Abby začínala rozumět.

Tváře jí zrudly a jiskra naděje, kterou zažehl telefonický rozhovor s Julií v Londýně, se znovu rozhořela. Měl snad Evin odchod něco společného s tím, že Jake nedovolil Dominikovi přijet do Anglie na vánoce? Bylo Dominikovo nachlazení - pokud vůbec nějaké měl - jen příhodnou výmluvou, aby zabránil Abby se o tom dozvědět? Není pochyb o tom, že Dominik by jí řekl, že jeho nevlastní matka už nežije v Sandbaru, a s touto municí by se Abby mohla odhodlat k nové ofenzívě.

Ale pak jí v hlavě vyvstalo něco jiného, o čem se Julie zmínila, a to ji donutilo na chvíli odsunout stranou vlastní cíle: „Proč jsi říkala, že Jake není ve stavu dávat ultimáta? Přece ho propustili z nemocnice -“

„Ano, v Miami,“ přikývla Julie, „ale taky jsem řekla, že tam měl ještě zůstat. Potřebuje odpočinek a klid, ale od té doby, co přišel domů, sotva se hnul od telefonu. Je to blázen, protože si zahrává. Jestli nebude opatrný, skončí s vážným infarktem.“

Abby, jejíž oči přitahoval korálový písek lemující záliv, se prudce otočila ke své spolujezdkyni. „Cos to řekla?“ vydechla. „Povídala jsi snad, že se zhroutil ze stresu a přepracování!“ Srdce jí divoce bušilo. „Julie, znamená to, že měl infarkt? Panebože! Je v pořádku?“

Nevěděla, proč je tak vyděšená, ale bylo to tak a Julie na ni pohlédla s účastí. „Já - doktoři říkali, že - že to mohl být slabý srdeční záchvat,“ přiznala váhavě. „To se stává hodně lidem.“

„Copak něco takového existuje?“ Abby to moc nepřesvědčilo.

„Slabý záchvat! To se přece vylučuje.“

„Jak to mám vědět?“ Julie vypadala rozrušená. „Jediné, co vím, je, že byl v bezvědomí, když ho vezli do nemocnice, a když jsme ho šli navštívit, byl na koronární jednotce.“

„Kdy to bylo?“

„Asi tak před pěti, šesti dny. Když jsem ti volala.“

„Ale neřekla jsi mi, že Jake měl srdeční záchvat!“

„Copak jsem to věděla? Telefonovala jsem ti, než jsem se to dozvěděla. Myslela jsem, že to budeš chtít vědět.“

„Jistě,“ Abby se snažila uklidnit, „to chci.“ Nebyla to Juliina chyba, že Jake je takový blázen a zbytečně riskuje své zdraví. Také nebyla Juliina vina, že Abby najednou cítila takovou zodpovědnost. A nakonec se jí to ani netýkalo. Naposledy se s Jakem setkali tváří v tvář před téměř šesti lety a bylo by bláznovství si to teď brát tolik k srdci. Jake by jí za to jistě nepoděkoval. O tom si nedělala žádné iluze.

„Kdyby bylo nebezpečí recidivy, nepustili by ho snad domů, co myslíš?“ Bylo jasné, že Julie teď sama potřebuje, aby ji někdo uklidnil, ale Abby to neudělala.

„Copak by ho někdo zastavil?“ zeptala se lakonicky a Juliin pochybovačný pohled přesně vyjadřoval, co cítí sama.

„Zkrátka musíš dohlédnout, aby to během příštích čtrnácti dnů nepřeháněl,“ prohlásila a tenhle rezolutní závěr vyrazil Abby dech.

„Já?“

„No, já tady nemůžu zůstat,“ konstatovala Julie. „Dave už několikrát telefonoval a ptal se, kdy přijedu. Nemohla jsem odjet, dokud byl Jake v nemocnici, a nechat tady Dominika samotného.“

„Takže jsi mě zavolala.“ Abby začínala pochybovat, zda její příjezd sem byl tak dobrý nápad. „Julie, já mám taky svou práci. Sice jsem dostala týden volno, ale pak se musím vrátit. V září předvádíme podzimní kolekce a předtím mě čeká spousta fotografování.“

Julie se zhluboka nadechla: „Myslela jsem, že toužíš po tom strávit nějakou dobu s Dominikem.“

„To víš, že jo,“ vzdychla Abby. „Ale doufala jsem, že bych si ho mohla vzít zpátky s sebou.“

„Do Anglie?“

„Kam jinam?“

„Ale on má domov tady.“

„Jenom dokud bude žít s Jakem,“ prohlásila Abby rozhodně.

Uvědomila si, že navzdory projevovanému pochopení je Julie především Jakova sestra a pak teprve její přítelkyně. „Myslíš, že by mi to Jake dovolil po tom, co jsi řekla o jeho ženě?“

„Bývalé ženě. Rozvedli se,“ řekla Julie krátce, vděčná za tuto malou odbočku. „Ale nemyslím, že Jake by chtěl, abys odvezla jeho syna do Anglie. To je věc, kterou si musíte vyřešit mezi sebou. Ty a Jake.“

Jeho syna! Abby se odvrátila k oknu. Lowellovi budou vždycky považovat Dominika za Jakova syna. To, že ona ho nosila ve svém těle devět měsíců a pak ho v bolestech porodila, se jim zřejmě zdá nepodstatné. Je sice jeho matkou, ale její podíl přehlížejí.

Abby nechtěla vzpomínat, ale jak se blížili k Jakovu domu, nemohla si pomoci. Vždyť sem s Jakem chodívali na procházky, koupali se v příboji. Byl to Jake, kdo ji naučil se potápět, ukazoval jí exotické ryby, dokonce se spolu vydali na jejich lov.

Abby zapudila myšlenky, které ji příliš zneklidňovaly. Spatřila golfové hřiště, které Jake zřídil hlavně pro své hosty. Sandbar byl skutečně ideálním místem pro relaxaci. Bylo tady velké koupaliště a tenisové kurty, nemluvě o tělocvičně s přilehlou saunou.

Jake neměl být nemocný, přemítala Abby a nervy jí hrály při pomyšlení, že ho opět spatří. Byla s ním potíž, že vždy strávil příliš času vyděláváním peněz, než aby mu nějaký zbyl na jejich utrácení. I na začátku jejich vztahu byl díky telefonu příliš dostupný pro řízení svého hotelového impéria, které vybudoval ze šesti zchátralých hotelů zděděných po otci.

Sandbar byl už teď v dohledu. Byl to rozlehlý dvouposchoďový dům, který Jake postavil za první milión, který vydělal.

„Neřekneš nic, co by ho rozrušilo, že ne?“ Julie byla očividně také nervózní a Abby viděla, jak křečovitě svírá volant. Předpokládala, že pro Julii nebylo těžké přesvědčit samu sebe, že dělá správnou věc, když konfrontace mezi bratrem a matkou jeho dítěte byla ještě v nedohlednu.

Nepochybně počítala s tím, že Abby nebude ze Sandbaru příliš spěchat a to jí poskytne dost času, aby jí šetrně sdělila, co se stalo. Ale teď se situace zcela změnila a Abby měla podezření, že Julie částečně lituje své impulsívnosti. Zvlášť když Jake opustil nemocnici dlouho předtím, než měl, a Abby mluvila o tom, že odveze Dominika do Anglie.

„Neměj obavy,“ snažila se ji Abby utěšit, „neudělám nic, co by ohrozilo jeho uzdravení.“ Kousla se do rtu. „Myslím, že hodně záleží na Jakovi. Jak - jak bude reagovat, až mě uvidí.“

Julie se nadechla: „Asi máš pravdu. Doufám, že tvůj příjezd mu neublíží. Proč jen nezůstal, kde byl?“

Abby si z duše přála totéž, ale už bylo pozdě.

Jak by se nyní mohla vrátit, když ji od setkání se synem dělí jen několik minut?

Železná brána u vjezdu do Sandbaru byla otevřená. Starý Zeke Samuels tam právě plel záhony.

„Byl by to zázrak, kdyby Jake nevěděl o našem příjezdu předem,“ mumlala a prudce vybočila do strany, aby se vyhnula kočce s lesklou černou srstí, která jim vběhla do cesty.

„Jdi odsud, Minervo!“ křikla, než pokračovala: „Tady lidi nepotřebují telefon. Místní tamtamy pracují stejně dobře. Jen co budeme z dohledu, jedno ze Zekových vnoučat už poběží s tou zprávou a Melinda to určitě hned každému vyklopí.“

„Melinda je pořád tady?“ podivila se Abby.

Jakova indická správcová se zdála být dost v letech, už když Abby přijela poprvé do Laguny Cay.

„Dovedeš si představit, že by nechala někoho, aby to dělal místo ní? Ne, pořád je tady, i když většinu práce dělá její dcera Rosabella.“

„Rosabella?“

„Jo, znáš ji?“

„Nejsem si jistá.“ Abby svraštila čelo. „Melinda má tolik příbuzných.“

„Jako bych to nevěděla,“ Julie se krátce zasmála.

„Pamatuješ, jak mi Jake dovolil vzít si Ruby a Terezu domů na Floridu? Teď už jsou obě vdané a mají rodinu. Melinda má další pravnoučata do své sbírky.“

Abby se také usmála, ale její odreagování mělo krátké trvání. Už viděla smetanově bílé zdi Sandbaru probleskovat mezi palmami a její nervy se automaticky napjaly při myšlence na to, co přijde. Dům byl postavený ve španělském stylu a většina pokojů v přízemí vedla do krytého, chladného podloubí. Abby si vybavila fantastickou vyhlídku ze zadního traktu, která obsáhla celou plochu Oleander Bay.

Pokoje, které sdílela s Jakem, byly umístěny v nejlepším místě v prvním poschodí, s vlastním krytým balkónem s vyhlídkou na jiskřivou, sluncem ozářenou vodní plochu.

Vzpomněla si také na postel, která se hodila k okolní scenérii - ohromnou a přepychovou…

Julie zastavila džíp u boční strany domu, kde obrovský kvetoucí palisandr vrhal stín na vybělenou kamennou cestu.

Ticho, které nastalo po vypnutí motoru, rušil jen šum křídel několika hrdliček vyplašených z hnízd a bzučení hmyzu.

Abby byla vynervovaná. Jestlipak Jake slyšel džíp? Těžko ho mohl přeslechnout. Kromě vzdáleného hučení oceánu byl všude klid a vzduch byl vlhký jako v tureckých lázních.

„Tak jsme tady,“ řekla Julie zbytečně, vyskočila z džípu a natáhla se dozadu pro Abbino zavazadlo. „Jsem zvědavá, jestli Sára už vzbudila Dominika.“

Abby polkla: „Sára?“

„Další z Melindiných vnoučat,“ vysvětlila Julie s úsměvem.

„Stala se Dominikovou chůvou, když slečna Napierová dala výpověď. To jsi nevěděla?“

„Ne.“ Abby kroutila hlavou. „Tak slečna Napierová odešla!“

Nemohla tomu věřit. Jake najal staropanenskou slečnu Napierovou prostřednictvím exkluzivní agentury v Londýně a vždy to byla ona, kdo doprovázel Dominika do Londýna k matce.

„Myslím, že po odchodu Evy pro ni bylo nepříjemné zůstat sama v domě s Jakem,“ řekla Julie a rty jí cukaly. „Nevím, jestli se bála, že by na ni Jake skočil či co, ale požádala o zrušení smlouvy.“

„Panebože!“ Abby se nemohla ubránit úsměvu navzdory nervovému vypětí. Představa, že by Jaka přitahovala obstarožní chůva, byla příliš absurdní.

„Já vím,“ zubila se Julie na oplátku. „Divím se, že tě Jake neinformoval.“

„Já taky.“ Ale Abby se nemohla zbavit pomyšlení, že to byl další důvod, proč nedovolil Dominikovi přijet na vánoce do Londýna.

Zvuk kroků po cestě na chvíli přerušil tok jejích myšlenek. Hrklo v ní, ale muž, který se vynořil a pomalu k nim kráčel, určitě nebyl otcem jejího dítěte, ačkoli jeho obličej jí byl povědomý.

„Josefe, jsem ráda, že jsi to ty,“ oslovila ho Julie a přitom hlasitě polkla, což dokazovalo, že byla stejně vynervovaná jako Abby.

„Vezmi věci slečny Abby nahoru do prvního patra, ano? Rosa ti později řekne, kam je máš dát.“

„Ano, paní.“ Josef se shýbl pro Abbin kufr a tašku. Teprve potom si s překvapeným výkřikem poprvé všiml jejich hosta.

„Ale - dyť je to paní Abby!“ zvolal, zase kufr pustil a jeho tmavé rty se rozevřely v úsměvu, který ukázal nádherně bílé zuby.

„To jsem přece právě řekla,“ řekla Julie suše a zvedla obočí směrem k Abby. Černoch jí však nevěnoval žádnou pozornost.

„Paní Abby!“ opakoval, překročil opuštěný kufr a přistoupil k ní, aby jí potřásl rukou. „Vy ste vopravdu potěšení pro voči, dejte na mě. Malej Dominik bude mít velkou radost, až se doví, že ste tady.“

„To doufám.“

Ale Abby byla nervózní a bylo to na ní vidět. Když si utírala pot pod nosem, přála si, aby k tomuto setkání raději nedošlo. Už zapomněla, jak uvolněně běžel život v Sandbaru, a Josefovo uvítání bylo typickou ukázkou jeho pohrdání autoritou. Ne že by ji to nepotěšilo, ale těžko mohla věřit, že to neslyšeli všichni v domě.

„Je vidět, že tamtamy přece jenom nefungují tak účinně,“ utrousila Julie, když se Abby konečně podařilo odpoutat se od Josefa a obrátila se opět k Jakově sestře. „Pojďme.“ Dala se cestou, kterou přišel Josef. „Můžeme jít tudy. Myslím, že Jake odpočívá.“

Abby si stáhla sukni, co nejvíc to šlo, a následovala Julii po dlážděné cestě. Když zahnula za Julií za roh, uviděla podloubí, které lemovalo vnitřní zdi domu. Vrhalo stíny na italské dlaždice verandy s truhlíky krásně barevných kvetoucích keříků. V centru dvora byla fontána. Všechno bylo přesně tak, jak si to pamatovala. Ten pohled byl tak bolestný, že se jí stáhlo hrdlo.

„Je tady krásně, viď?“ řekla Julie trpce, vědoma si reakce své přítelkyně. „No - aspoň tady nikdo není, díky bohu. Chtěla by ses nejdřív podívat na svůj pokoj a trochu se opláchnout?“

Abby si pomyslela, že nic by si nepřála víc, ale než stačila otevřít ústa, uviděla stín, který se mihl v podloubí. Byl stěží rozeznatelný, ale jejím nastraženým smyslům nemohl uniknout žádný pohyb. Ústa jí vyschla očekáváním a kolena se jí podlomila.

„Julie,“ šeptla vzrušeně, ale Jakova sestra už kráčela napříč dvorem osázeným květinami a zjevně neměla ani ponětí, že ji někdo pozoruje.

„Tak jdeš?“ otočila se netrpělivě k Abby, ale ta byla schopna jí jen vyslat očima varování. V tom tmavá postava vystoupila na světlo.

Abby se okamžitě zastavila. Ani předtím nešla moc rychle, ale nyní její nepřirozená ztuhlost konečně napověděla Julii, že něco není v pořádku. Se svraštěným obočím se tázavě otočila k podloubí. Když poznala bratra, strnula.

Abby věděla, že to musí být Jake. Něco, nějaký šestý smysl ji upozornil na jeho přítomnost dávno předtím, než se rozhodl vystoupit ze stínu. Když se jejich oči setkaly, pocítila stejný citový otřes jako poprvé na večírku na Manhattanu před téměř osmi lety.

Nebylo to úplně stejné, protože tehdy byla nezkušenou novickou ve světě modelek a cesta do New Yorku jejím prvním skutečným komerčním úspěchem. Přesto ji k němu znovu přitahovala nezvládnutelná síla a znovu proti tomu byla až děsivě bezmocná. Jediné, co se změnilo, bylo, že už ji nedoprovázel Max.

Přes toto vzedmutí citů jí bližší pohled poskytl trochu jinou perspektivu. I když to byl nepochybně muž, se kterým žila skoro dva roky, viditelně se změnil. Vždycky byl vysoký, vyšší než ona o dobrých deset centimetrů, takže k němu musela vzhlížet, což bylo při její výšce dost neobvyklé. Ale nikdy nebyl tak hubený, přímo vyzáblý, s propadlými tvářemi. Také jeho kdysi černé, krátce střižené vlasy byly nyní přerostlé a prošedivělé, což jen zvýrazňovalo jeho bledost. Věděla, že je nemocný, ale paradoxně nepočítala s tím, že tak bude i vypadat.

Skutečnost ji vyvedla z míry a veškerá její předpojatost o cestě na ostrov naráz zmizela.

DRUHÁ KAPITOLA

„Jaku!“ Byla to Julie, která promluvila první, když se vzpamatovala a vykročila směrem k němu. „Co - co tady děláš? Myslela jsem, že odpočíváš.“

„Abys tak měla příležitost propašovat tuhle ženu do mého domu, že?“ pronesl Jake tázavě bez zjevného hněvu a jeho zastřený hlas, který Abby tak dobře znala, jí ještě víc zahrál na nervy. „Byl jsem zvědavý, kam jsi jela. Rosa říkala, že sis vzala džíp.“

„To je pravda,“ řekla Julie ve snaze se hájit. „Ale neměla jsem v úmyslu Abby propašovat do domu -“

„Neměla?“

„Ne.“

„Ale neřekla jsi mi, že přijede,“ řekl Jake mírně. „Počítám, že jsi pro ni poslala. Ví Dominik, že je tady?“

„Samozřejmě, že ne -“ začala Julie stísněně, ale v té chvíli se Abby napřímila a vykročila k nim, aby jí přispěla na pomoc.

„Julie byla přesvědčená, že dělá dobrou věc, Jaku,“ prohlásila a s ulehčením zaznamenala, že její hlas zní jistě, i když je celá roztřesená. „Byl jsi v nemocnici a nevěděla, kdy tě propustí. Nemohla odjet domů a nechat tady Dominika samotného.“

„Dominik má chůvu,“ odpověděl Jake příkře hlasem o poznání chladnějším. „Nemusela jsi hned přerušit práci a spěchat sem. Klidně se bez tebe obejdeme.“

Abby zaťala nehty do dlaní, jak jeho ledový pohled sklouzl na delikátní křivky jejího těla a bezostyšně ji pomalu zkoumal. Aspoň oči se mu nezměnily, pomyslela si, když je nakonec zvedl k jejímu obličeji. V jejich zlatavém jasu byl jen lehký nádech zasmušilosti. Tento pohled si na ní vyzkoušel už kdysi se zničujícím účinkem.

Abby viděla, že ji přinejmenším vzal na vědomí, i když nepochybovala o tom, že by to nikdy nepřiznal. Dokonce cítila, že dosud neztratil nic ze své vzrušující sexuality. Nikdo kromě Jaka nedovedl tak zapůsobit na všechny její smysly. Ačkoliv se rozhodla, že se bude snažit Jakovi neoponovat, nemohla odolat pokušení zkusit, kam až může jít.

„Zapomínáš,“ připomněla mu, „že Dominik je taky můj syn. Když jeho otec a - jak jsem se doslechla - i jeho nevlastní matka tady nejsou, aby se o něj postarali, přirozeně je to na mně.“

„Houby přirozeně,“ řekl Jake drsně. „Je mi líto, ale přijela jsi nadarmo. Jak vidíš, jsem tady a Dominikovi nehrozí nebezpečí, že by byl zanedbávaný.“

Abby se nedala vyvést z míry. Poprvé v životě měla pocit, že jsou si rovni, a byla to pro ni vzrušující zkušenost.

I když ji ten pocit těšil, neměla v úmyslu zranit Jaka tak, jako ji kdysi ranil on. Měla na paměti, co jí Julie řekla o jeho nemoci. Dokud se o tom nedozví víc, nechtěla proti němu vyrukovat s žádnými zbraněmi. Jenže potřebovala, aby jí dovolil zůstat.

„Julie mi řekla, že jste se s Evou rozešli,“ poznamenala a všimla si, jak mu zaškubal sval ve tváři. „Není od tebe fér, žes mi to neřekl.“

„To se tě netýká,“ řekl Jake, přes polevující žár však měl čelo pokryté potem.

„S tím nemůžu souhlasit.“ Abby se snažila být zdvořilá. „Měl jsi mě informovat.“

„Proč?“ Jake setřásl Juliinu chlácholivou ruku ze své. „Můj rozvod tě nemusí zajímat. Nemáš s tím co dělat.“

„Ale mám.“ Abbin hlas zněl stále mile, ale její zdvořilost k ničemu nevedla. „Musel jsi vědět, že mého právníka by ta zpráva neobyčejně zajímala. Nebo jsi plánoval se oženit znovu, než bych mohla něco podniknout?“

„Ty - potvoro!“

„Mizero,“ opáčila Abby srdečně a Julie zatajila dech. „Jaku! Abby! Nemůžeme aspoň jít dovnitř a promluvit si o tom?“

„Není o čem diskutovat,“ namítl Jake namáhavě a rukou, která se trochu třásla, si prohrábl vlasy. Pak si uvolnil límec tmavomodré košile. Vypadal najednou zranitelný, víc, než by si Abby kdy pomyslela, a její odhodlání se začalo hroutit.

Se strachem si pomyslela, že ho přece nechtěla rozčilit. Uvědomila si, že Julie vůbec nepřeháněla, když říkala, jak je zesláblý. Nebyla to však její vina, že Jake před ní tajil pravdu, a Abby nemohla odjet, aniž by strávila nějakou dobu se svým synem.

„Mami! Mami!“

Zvuk utíkajících kroků zmrazil veškeré myšlenky a Abby uviděla malého chlapce, jak utíká kolem verandy k nim. Tmavá dívka za ním vypadala, že by ho ráda zastavila, ale bylo příliš pozdě. Dominik už spatřil svou matku a nic ho nemohlo zastavit.

V příští minutě se jí vrhl do náruče, oblečený do bílých šortek a trička, opálený, kypící zdravím. Abby ho zvedla a zabořila mu tvář do krku, aby neviděl její slzy. Milovala ho a nic ji nemohlo donutit, aby mu zkazila radost, že přijela.

„Proč jsi mně nedala vědět, že přijedeš?“ naléhal a odtáhl se, aby se jí mohl podívat do tváře. Rukama jí projížděl vlasy v bolestně známém gestu. „Tati,“ otočil se v jejím náručí, aby vznesl protest ke svému otci, „věděl jsi, že maminka přijede? Proč mi to nikdo neřekl?“

„Nikdo to nevěděl, miláčku,“ řekla Abby pevně a nevšímala si Jakova zachmuřeného výrazu. „Chtěla jsem tě překvapit - vás všechny,“ dodala a vrhla přes rameno vzdorovitý pohled.

„Jsem ráda, že máš radost. Jsem moc šťastná, že tě vidím.“

„Půjdeme teď konečně dovnitř?“ navrhla Julie znovu a podívala se prosebně na Jaka. „Jaku, měl bys odpočívat, ať si říkáš, co chceš a -“ tichým hlasem, který byl určený jen jemu, „- v žádném případě nemůžeš čekat, že by Abby odjela dnes večer.“

Ale Abby to slyšela, stejně jako Dominik, který vyklouzl z matčina náručí a podíval se na otce starostlivýma očima.

„Maminka zase neodjede, že ne?“ protestoval a měl teď slzy na krajíčku. Jako každé pětileté dítě snadno přešel od smíchu k slzám, a jak na něj Jake pohlédl, zdálo se, že si také uvědomil, jak křehká může být důvěra.

„Ne,“ řekl po chvilce, ale když opět vzhlédl a jeho oči se setkaly s Abbinými, pohled měl mrazivý. „Ne, tvoje matka hned neodjede,“ dodal. „Možná bys měl říct Rose, aby jí připravila pokoj. Jsem si jistý, že se potřebuje dát do pořádku.“

Vzbudil ji hukot oceánu a její vnitřní hodiny, které jí připomněly, že v Anglii už je skoro poledne. Zde, na Laguně Cay, však bylo sotva půl sedmé ráno.

Abby se posadila na posteli a nechala se zaplavit pocitem neuvěřitelnosti toho, kde je a co tady dělá. Osvěžena chladným vzduchem pak vstala a šla k oknu.

Pokoje, které dostala, byly umístěny v rohu západního křídla budovy - ve značné vzdálenosti od Jakova apartmá. Nicméně vyhlídka byla nádherná. Abby otevřela francouzské okno a vyšla na balkón.

Vzduch měl v tuto ranní hodinu magickou sílu. Zvenčí se nesla vůně květin a oceánu.

Ačkoliv to byly teprve dva dny, co odjela z Londýna, Abby se už téměř přizpůsobila zdejšímu podnebí. Plavba trajektem předešlého dne zanechala stopy na její pokožce, a když zkoumala škodu napáchanou sluncem, uvědomila si, že bude muset být opatrnější. Fakt, že se snadno opálí, by určitě Marcii nepotěšil. Po jejím návratu plánovala přehlídku zimních modelů a ty nejdou moc dohromady s opálenou kůží.

Přesto nemohla popřít pocit slasti, který jí poskytovaly sluneční paprsky. Nic jí nedělalo lépe než natáhnout se v bikinách na slunce a vyhřívat se. Bude se muset hodně natřít opalovacím krémem. Když tomu věnuje trochu péče, nemusela by mít problémy.

Větřík jí nadzvedával krátkou bavlněnou noční košili. Právě se chtěla vrátit zpátky do místnosti, když ho spatřila. Abby nečekala, že by byl někdo na pláži tak časně ráno. Nyní ale Jake kráčel k vodě a nebylo pochyb, že je to on.

Prudce ustoupila od okna a srdce se jí rozbušilo. Jak dlouho už tam Jake je? Co tam dělá? Viděl ji a myslí si, že ho pozoruje? Nebo mu je její přítomnost zcela lhostejná, jak se snaží předstírat?

Tyto otázky jí vířily hlavou. Bylo to poprvé, co ho spatřila od setkání na verandě včera odpoledne. Dominik ji nechtěl pustit z očí a trval na tom, aby s ním šla najít Rosabellu, která dělala většinu práce za Melindu, jak jí ostatně řekla Julie.

Abby se s Melindou nesetkala. Rosabella nebo Rosa - tak jí většinou říkali - jí vysvětlila, že její matka je na návštěvě u další dcery na opačné straně ostrova a vrátí se až po večeři.

„Ale určitě vás ráda uvidí, paní Abby,“ přesvědčovala ji Rosa, když ji odváděla nahoru. „Víte, ona se nikdy neměla moc ráda s paní Lowellovou. Často mluví o době, kdy jste tady žila s panem Jakem. To byly šťastné časy. Bude moc ráda, až zjistí, že jste se vrátila.“

„Já jsem se nevrátila, Roso,“ Abby cítila povinnost jí dát nějaké vysvětlení. „Chci říct - ano, ale jen na chvíli. Nezůstanu tu dlouho -“

„Ale teď jste tady, ne?“ prohlásila Rosa prostě a otočila se, aby počkala na Dominika, který šplhal po schodech za nimi. „A to je to hlavní, nemám pravdu, mladíku?“

Samozřejmě že Dominik souhlasil, zvlášť když přesvědčil Abby, aby dohlížela na jeho koupel a pak s ním zůstala, když jedl večeři. Jake navrhl pro svého syna velmi hezké pokoje se všemi možnými hračkami, aby ho zabavil. Abby by byla ráda věděla, jakou roli hrála nevlastní matka v chlapcově životě, že potřeboval tolik věcí, které by ho rozptýlily.

Čekala na Dominika, až dá otci dobrou noc, a pak ho uložila do postýlky, která byla pro něj speciálně vyrobená na míru. Nezeptala se ho, co řekl otci, ani co řekl otec jemu. Ale šla potom dolů pevně rozhodnutá, že to zjistí.

Jake se však neukázal. Přišla jenom Julie a vysvětlila, že Jake si šel také lehnout, i když proti své vůli, protože si skutečně potřeboval odpočinout.

„Pěkně jste mě předtím vyděsili,“ pokračovala, zatímco se zabývala dušenou rybou, kterou Rosabella servírovala k večeři. „Věř mi, že jsem si opravdu myslela, že po tak dlouhé době budete schopni se setkat bez nepřátelství. Místo toho jste se nemohli dočkat, až jeden na druhého vyjedete. Čekala jsem, že budete mít víc rozumu.“

„Kdo? Já?“ zeptala se Abby tiše a Julie vzdychla.

„Oba,“ přiznala upřímně. „Jen - prosím tě, buď opatrná, ano? Mám svého bratra moc ráda a nechci, aby mu někdo ublížil.“

Abby si teď pomyslela, že mu také nechce ublížit, a odtrhla oči od postavy na pláži. Ale to neznamená, že ho bude ignorovat. Jake má jejího syna a dokud se tento problém nevyřeší, nedá se žádným způsobem obejít.

Svlékla si košili, hodila ji na velkou pohodlnou postel, protáhla se a šla do koupelny.

Sprcha ji lákala, ale Abby věděla, že by jí zabrala moc času. Spokojila se s vyčištěním zubů a opláchnutím obličeje.

Bude mít dost času se osprchovat později. Teď musí využít šanci promluvit si s Jakem o samotě.

Když si oblékala zelenobílé pruhované šortky a zelené bavlněné tričko bez rukávů, nevěnovala nádherné ložnici ani jediný pohled. Přepychové zařízení jejího apartmá jí nic neříkalo. Bohatství ji dávno přestalo lákat. Vzpomněla si na svou naivitu, když si myslela, že v krásném prostředí člověk vždycky musí být šťastný. Život ji naučil, že to tak není, a ona tuto lekci určitě nezapomene.

Na chvíli se zastavila, aby se na sebe podívala do zrcadla.

Také se změnila, pomyslela si. Medově zlaté vlasy, které kdysi dosahovaly téměř k bokům, měla ostříhané na délku k ramenům. Prohlubovaly modř jejích očí a pod hedvábnými řasami rámovaly její lícní kosti dokonalý ovál obličeje s plnými ústy.

Rysy tváře se jí nezměnily, usoudila, snad trochu vyzrály.

Bylo jí už dvacet osm. Ale zhubla, i když její ňadra byla stále zdrojem sporů s Marcií, protože zůstávala stále o trošku plnější, přelévala se přes okraj plavek a tím naprosto ignorovala všechny módní trendy.

Vzdychla a napadlo ji, jak ji asi vidí Jake a jestli jeho první myšlenka stále patřila jí a Maxovi. Samozřejmě že ano, přiznala si s náhlým pocitem marnosti. Způsob, jakým se na ni díval včera odpoledne, dokazoval, co si

o ní myslí.

Ať ho její dokonalé tělo přitahuje sebevíc, přece jen si bude pořád uvědomovat úplatnost její duše.

Tyto myšlenky ji zneklidnily. Copak tohle je jediná Jakova vzpomínka na dobu, kterou, strávili spolu? Možná by stálo za to se o tom přesvědčit. Nakonec neměla co ztratit. Stejně už ji připravil o všechno, co milovala.

Vklouzla do plátěných bot a vyšla z ložnice na chodbu.

Zastavila se před točitým schodištěm a podívala se dolů do haly. Nikde nebyly žádné známky pohybu. Abby tiše seběhla po schodech a vyšla na verandu.

Vzduch byl stále jako balzám, ale už se oteplil. Voda v bazénu ji lákala, ale její oči už objevily na pobřeží to, co hledala, a tak se rozeběhla na pláž.

Pocítila neodbytné pokušení zout si boty a vstoupit do teplé, čisté vody, ale potlačila je. Kdyby se začala brouzdat ve vodě, Jake by si jí určitě všiml.

Přesto však zřejmě cítil její příchod. Když byla několik metrů od něj, otočil se, takže Abby neviděla jeho první reakci. Než k němu došla, měl svůj výraz zcela pod kontrolou.

Stejně jako ona měl na sobě šortky, obnošené ustřižené džíny, které visely na jeho štíhlých bocích a odhalovaly svalnaté nohy. Košili, kterou na něm viděla z balkónu, měl nyní přehozenou kolem krku, aby ho chladila. Její oči sklouzly na jemné tmavé chloupky, které se mu sbíhaly na břicho. Nepochybovala, že by Jake dal přednost setkání za méně neformálních okolností.

I když se snažil vypadat lhostejně, jeho rty byly pevně sevřené, což signalizovalo podrážděnost. Přesto se zdál smířený s danou situací a zřejmě nehodlal dát najevo, co skutečně cítí.

„Dobré ráno,“ řekla nenuceně, rozhodnutá nedat mu příležitost, aby se stal pánem situace. Jake si pohladil jednodenní strnisko vousů, které ostře kontrastovalo s jeho sinalou pokožkou. Jeho nazlátlé oči byly klidné a naplněné neskrývaným pohrdáním.

„Opravdu je tak dobré?“

„Myslím, že ano,“ nedala se odradit. „Hm,“ Abby zvedla ramena a uvědomovala si, že ňadra se jí zvedla pod tenkou látkou trička, „tady je tak nádherně! Zapomněla jsem, jak je tohle místo krásné.“

Jake odvrátil oči od jejích ňader a řekl drsně: „Proč jsi sem přijela, Abby? Musela jsi vědět, že tady nejsi vítaným hostem. Tohle je můj domov, ne hotel. Když jsi měla takovou starost o Dominika, proč ses nespojila s mým právníkem?“

Abby se prudce nadechla, než odpověděla. „Přijela jsem, protože jsem chtěla vidět svého syna,“ řekla jednoduše. „A na rozdíl od tebe nerada jednám přes prostředníka. Proč bych neměla přijet za ním? Ty jsi ho dostal do péče, ale já mám právo ho vidět.“

„To jsem ti přece taky nikdy neupíral.“

Jakův hlas zněl trpce. „Naopak jsem ti to usnadňoval. Dominika jsem posílal do Anglie s železnou pravidelností.“

„Až do minulých vánoc,“ připomněla mu Abby. „Proč jsi mu tehdy nedovolil přijet do Londýna, Jaku? Měl jsi strach, že by mi řekl, že Eva odešla?“

„Nebuď směšná!“ Jake po ní šlehl pohledem a oči mu ztemněly zlostí. „Byl nastydlý. Řekl jsem ti to. Nebo aspoň můj právník. V žádném případě nemohl tu cestu podniknout. Děti bývají nachlazené, jak víš, dokonce i tady.“

Abby pokrčila rameny, sundala si boty a vstoupila do mělčiny. Mořská voda byla chladnější, než čekala. Přítomnost rozezleného muže za jejími zády jí však zabránila vychutnat tento zážitek.

Jako kdyby puzen proti své vůli, Jake popošel k ní. „Řekni mi jedno,“ řekl a sevřel jí ruku nad loktem, aby mu věnovala pozornost, „jak dlouho si myslíš, že tu zůstaneš?“

V prstech, které jí drtily ruku, nebyla ani známka slabosti a v Abby vzbudily nečekaný příval citů. Působil jí bolest, ale zdálo se, že si to vůbec neuvědomuje. „Asi dokud mě tu necháš,“ odpověděla tiše a otočila hlavu k němu, takže jejich obličeje byly jen pár centimetrů od sebe. „Pokud ovšem si nebudu moct odvézt Dominika do Londýna.“ Navlhčila si rty. „Obávám se, že to je jediná alternativa.“

Jake zaklel a pustil jí ruku s výrazem znechucení, jako kdyby si teprve teď uvědomil, co dělá. „A co když nepřijmu ani jednu z těch alternativ?“ odsekl a měřil si ji ledovým pohledem. „Co pak budeš dělat? Dominik žije tady.“

„Momentálně,“ pronesla Abby mile, „ale soudce by mohl teď vidět tvou situaci v jiném světle, po tom, co tvá - žena - od tebe odešla.“

Díval se na ni upřeně nejméně celou minutu a pak se prudce otočil a šel pryč. Abby to ranilo, ale nebylo to fyzickou bolestí, kterou jí způsobil, že jí vyschla ústa a zrychlil se tep. Co ji deptalo, bylo vědomí, že jí tohle může dělat pořád.

Zvuk Jakova přerývaného dechu jí zmrazil krev v žilách a Abby se k němu s hrůzou otočila. Klopýtal několik kroků po pláži, ale zůstával sehnutý a bojoval o každý nádech, smrtelně bledý a zpocený.

„Proboha,“ vydechla a snažila se nepropadnout panice, ale nebylo to lehké. Dům se zdál být na míle vzdálený a samota, která jí předtím připadala příhodná, se stala zlověstnou realitou. Kdyby aspoň někoho zahlédla, myslela si. Kdyby byl Zeke, Josef nebo dokonce Rosabella v dohledu. Dohromady by jistě dokázali odnést Jaka domů.

Jako kdyby i v tomto stavu Jake cítil Abbino zděšení, snažil se promluvit: „Jsem v pořádku -“

„Starou belu v pořádku!“ odsekla Abby příkře, ale hned si uvědomila, že to nebylo zrovna taktní, a potřásla hlavou: „Myslím - však víš, co myslím. Neměl jsi jít tak daleko.“

Jake jen odmítavě mávl rukou a sípal, jak se pokoušel nabrat vzduch do plic. Každé zasípání bylo jako nůž sdírající vrstvy kůže z jejího těla. Abby si uvědomila, jak je zranitelná, když jde o Jaka Lowella.

Chtěla mu pomoci, ale co mohla dělat? Neměla žádné lékařské znalosti, nikdy nechodila do kursu první pomoci. Jediné, čeho byla schopna, bylo stát jako solný sloup a dívat se na něj. Přála si, aby nějaké mocné božstvo sestoupilo s nebes a oba je zachránilo. Neodvážila se ho nechat samotného. Než by doběhla do domu pro pomoc, mohlo by být pozdě.

Z neznámého důvodu věřila, že dokud je s ním, nezemře. Ale kdyby od něj odešla …

Nezačal dýchat o trochu snadněji? Zdálo se, že ano. Už nevydával ten drásavý zvuk při nadechování, a i když se rukama stále opíral o kolena, vypadalo to, že již nebojuje o přežití.

„Jaku…“

Cítila chuť jeho jména na jazyku. Váhavě se k němu přiblížila a položila mu ruku na rameno. Pokožku měl vlhkou a chladnou, ale její pevnost a pružnost ji uklidnila. Chtěla ho obejmout a pevně ho držet a utěšit ho, říci mu, jak ji mrzí, že mu způsobila záchvat. Úleva, že se jeho stav lepší, způsobila pocit slabosti a zmámenosti a hrozilo jí nebezpečí, že prozradí city, které v této záležitosti neměly žádné místo.

Ale - patrně k dobru věci, usoudila později - Jake nepocítil smířlivost jako ona. S tlumeným zaklením se pohnul, takže byla nucena odtáhnout ruku, a snažil se získat ztracenou rovnováhu.

„Neumírám,“ procedil, „jen mi zaskočilo, to je všechno.“

Abby mu nevěřila, ale nechtěla začít další hádku. „Když myslíš,“ zamumlala a otřela si vlhké dlaně o šortky.

„Ale - myslím, že bychom měli jít zpátky.“

„Pro mě za mě si dělej, co chceš,“ vyjel na ni Jake přerývaným hlasem. Opatrně se narovnával, až nakonec uvolnil ramenní svaly s očividnou úlevou. „Vrátím se, až budu chtít. Nejsem žádný invalida, tak se přestaň chovat, jako bych byl.“ To byla tak zjevná lež, že Abby se zmohla jen na bezmocný pohled. S jakýmsi podvědomým smyslem pro poctivost Jake zaúpěl. „Tak dobrá,“ přiznal unaveně, „není mi dobře. Ale není to nic vážného. Jen přepracování. Když na chvíli polevím, budu zase v pořádku.“

„Ale jsi opravdu schopný polevit v práci?“ namítla Abby. „Julie říká, že od té doby, co ses vrátil domů, skoro pořád telefonuješ.“

„Julie by neměla strkat nos do mých věcí,“ řekl Jake procítěně. „Nemůžu přece nechat společnost na holičkách, zrovna když máme důležitá jednání. Musím vědět, co se děje.

Nemůžeme si dovolit udělat nějakou botu.“

„Nevím, proč byste ji měli udělat,“ vzdychla Abby. „A co Raymond Walker? Copak už pro vás nedělá?“

„Ray? Jistě, dělá.“

„Tak proč nemůže převzít jednání za tebe? Říkával jsi, že zná tu práci skoro stejně dobře jako ty.“

Zdálo se, že Jake na okamžik uvažuje o tom, co mu Abby řekla, ale potom, jako by si uvědomil, kdo mu nabízí radu, se zamračil: „O tom rozhodnu já, kdo může nebo nemůže řídit jednání. Nech mě na pokoji. Nejsem zvědavý na tvoje názory.“

Abby nečekala, že ji dokáže tak ranit. Obrátila se na cestu zpět.

Uvědomila si, jak je pořád ještě citlivá. Příliš s ním soucítila. Ale jen tak pokračuj, prohodila k němu tiše. Bylo snadnější ho nenávidět, když nevypadal tak zranitelný.

Ohlédla se a viděla, jak se kaboní na nastávající příliv. Na chvíli jí bylo těžko u srdce, ale přinutila se myslet na to, jak jí vzal Dominika, a její sympatie se hned rozplynuly jak pára. To neznamenalo, že by měla v úmyslu ohrozit jeho zdraví, ale rozhodla se pevně, že v žádném případě neodjede jen proto, že si to Jake přeje.

TŘETÍ KAPITOLA

Abby právě snídala na verandě, když se objevil Dominik.

Neměla velký hlad, zvlášť po tom, co se vrátila do domu sama, ale Rosabella jí přinesla čerstvý pomerančový džus a právě upečené rohlíky a Abby ji nechtěla zarmoutit odmítnutím tak dobrého jídla. Kromě toho na ni měla silná kolumbijská káva neobyčejně povzbudivý účinek. Vypila už tři šálky. Cítila, jak blahodárně působí kofein na její přetížené nervy, a rozhodla se nebrat na vědomí Marciino varování, že stimulující látky jako kofein škodí pleti.

Příchod syna byl příjemným vytržením. Bylo nádherné mít ho zase v náručí a jeho přímočará příchylnost jí byla nejlepší odměnou. On to byl, kvůli komu přijela, připomněla si nesmlouvavě. Jakova nemoc byla jen podružným faktorem.

Rosa se vrátila, právě když se Abby představovala Dominikově chůvě. Abby tušila, že Sára - jak jí říkali - o ní věděla jen to, že je Dominikovou matkou, nic víc. Svůj úkol chůvy brala velmi zodpovědně.

Rosa neměla žádné zábrany. „Můžeš nechat chlapce s paní Abby,“ prohlásila, když v mžiku odhadla situaci. „Nemá cenu, abys tu okouněla. Jdi za Henriettou, dá ti nějakou jinou práci.“

Sára šla, ač nerada, a Abby jen doufala, že nemá dalšího nepřítele. Ale po celá léta strávila s Dominikem tak málo času, že se teď nemohla vzdát té příležitosti, jen aby potěšila chůvu.

Rosa dala chlapci ovesné vločky s mlékem. Abby si pomyslela, jak příjemné je snídat společně se synem. Byl už starší a dalo se s ním normálně hovořit. Ve své nevinnosti byl dychtivý mluvit o svém otci.

„Bude zase v pořádku, viď?“ zeptal se a se lžící na půl cesty k ústům čekal na Abbinu odpověď.

„Určitě bude,“ řekla Abby rychle a snažila se co nejdřív opustit tento směr konverzace. „Tvůj tatínek je silný muž. Potřebuje jen víc odpočinku.“

Dominik chvíli seděl tiše a vstřebával tuto informaci, ale pak se zamračil. „Co bych dělal, kdyby tady táta nebyl?“ zeptal se. „Přijel bych za tebou nebo bych musel zůstat s babičkou Lowellovou?“

Abby se opatrně nadechla: „K tomu ale asi nedojde -“

„Ale co kdyby?“

Abby položila nůž, kterým si mazala máslo na rohlík.

Rozladilo ji, že se jí třese ruka. „Nemyslím, že bychom se měli bavit o takové možnosti,“ řekla rezolutně a nalila si další kávu. „Hmm, vídáš se - často s babičkou Lowellovou? Přijede někdy za vámi na ostrov?“

„Normálně ne,“ odpověděl Dominik a podpíral si hlavu rukou. Ušklíbl se. „Někdy jedu za ní. Byl jsem tam, když teta Eva odešla.“

Teta Eva! Abby se kousla do rtu, aby odolala pokušení zeptat se syna na okolnosti odchodu jeho nevlastní matky. Pochopitelně byla zvědavá, co se odehrálo. Přesto tento impuls potlačila a místo toho myslela na Jakovu matku, která žila na Floridě stejně jako její dcera. Byla Angličanka jako Abby, nyní už ovdovělá.

Kdysi se provdala za Američana, Jakova otce, a dávala přednost teplu Palm Beach před nevlídným počasím v Londýně. Abby nemohla říci, že ji zná dobře. Žila s Jakem skoro dva roky, ale za tu dobu se viděly jen párkrát. Ovšem když se Abby narodil Dominik, byla to ona, kdo letěl do Londýna, aby ho odvezla do Laguny Cay, a už z toho důvodu ji Abby neměla ráda.

Uvědomila si, že Dominik ji pozoruje ustaranýma očima, a přinutila se k úsměvu. „Lokty ze stolu,“ řekla lehce. „Co budeme dělat dnes odpoledne? Chtěl bys jít na procházku?“

„Ty nechceš, abych bydlel s tebou?“ Dominikova otázka byla stejně nečekaná jako naléhavá a Abby se zastavil dech.

„Ale - samozřejmě, že chci -“

„Ale já s tebou nebydlím. Žiju s tátou a ten tu skoro pořád není.“

Jeho hlas byl naříkavý a Abby nevěděla, co mu má říci. Že by tu Dominik nebyl šťastný, byla poslední věc, kterou čekala. Možná, že jak rostl, potřeboval stejně staré kamarády.

„Asi - se ti stýská po tetě Evě,“ odvážila se nakonec, přestože mluvila o Jakově bývalé manželce s nechutí.

Potřebovala se však dozvědět víc o vztahu mezi ní a Dominikem.

„Byl jsi smutný, když odešla?“

„Ani náhodou,“ nakrčil Dominik nos. „Byl jsem rád!“

„Rád?“ Abby byla překvapená a současně potěšená. „Jo, rád,“ Dominik shrbil ramena a znovu položil lokty na stůl. „Pořád se s tátou hádali.“

„Opravdu?“

„Nelíbilo se jí tady,“ svěřoval se Dominik a Abby ho nechala mluvit, i když věděla, že by neměla. „Nejradši byla, když táta jel pryč a vzal ji s sebou. Říkala, že se na ostrově nudí.“

„Aha.“

Dominik se najednou zamračil: „Nudila ses tady?“

vyzvídal. „Melinda říkala, že jsi tady žila, než jsem se narodil. Proč jsi odešla?“

To byla pro Abby těžká otázka. „Víš - musela jsem pracovat. A v Laguně Cay žádná práce pro modelky nebyla.“

Dominik se nezdál být moc přesvědčený. „Taky jste se hádali?“ přemítal. „Proto spolu nežijete jako ostatní tátové a mámy?“

Abby se rozhodla, že Dominik zašel s otázkami příliš daleko.

Stejně mu nemohla odpovědět. Jeho malý mozek by to nepochopil. Důvody, proč odešla z Laguny Cay, budou muset počkat, až bude mnohem starší. Doufala jen, že porozumí jejím pokleskům lépe než jeho otec.

Julie se objevila, když odcházeli od stolu. Dnes byla Jakova sestra oblečená do květovaných letních šatů a měla boty na podpatku. Abby zvedla obočí nad tím formálním oblečením. „Dnes odjíždím,“ řekla Julie na vysvětlenou. „Bob Fletcher přiletí z Nassau, aby mě vyzvedl, a pak poletím linkou z Nassau do Miami.“

„Aha.“ Abby najednou znervózněla. „Jsi si jistá?“

„Jistá čím?“ Julie si sedla na Abbinu uvolněnou židli a nalila si šálek kávy. „Že Bob přiletí s vrtulníkem nebo že jedu do Miami?“

„Však víš, co myslím.“ Abby se ohlédla po Dominikovi, ale ten šťastně proháněl motýla po dvoře. „Myslíš, že je dobré nechat mě tu s Jakem samotnou?“ zeptala se namáhavě.

Julie pokrčila rameny: „Nevím.“

„Takže -“

„Nemůžu tu zůstat napořád, Abby.“ Julie položila šálek a podívala se na ni. „Nemysli si, že mě tahle situace těší, ale dívám se na to takhle: je to tvůj život. Tvůj a bratrův. Musíte se dohodnout sami. Nemůžu tu zůstat, abych vám dělala - rozhodčího.“

„Ale ráno mu nebylo dobře!“ vyhrkla Abby. „Já - mluvila jsem s ním na pláži a on - nějak - nemohl dýchat.“

„Cože?“ Julie svraštila čelo. „Když tě uviděl?“

„Ale ne,“ Abby netrpělivě vzdychla. „To bylo později, potom, co jsme spolu mluvili.“

„Chceš říct hádali se?“ utrousila Julie suše, ale když viděla, že se její přítelkyni vytratila barva z tváří, jen zavrtěla hlavou. „To se stává,“ řekla. „Když ho něco vyvede z míry, má potíže s dýcháním. Doktor říká, že to je jeden ze symptomů jeho nemoci. Vyčerpává ho to, ale vždycky se z toho nakonec zotaví.“

„Ale - to je strašné!“

„Varovala jsem tě.“

Nyní vzdychla zase Julie. „Jake se zhroutil, Abby,“ řekla tiše. „Nikdo přesně neví proč. Byla to kombinace víc věcí najednou, kromě jiného i toho, že pořádně nejí, nespí a strašně si bere k srdci všechny zádrhely své firmy. Doktoři si myslí, že mu možná selhalo srdce, ale díky bohu nenašli žádný důkaz, že by bylo poškozené. Co teď potřebuje, je odpočinek a naprostá izolace, aby mělo jeho tělo čas se zotavit. Řekla bych, že žil na pokraji kolapsu aspoň dva roky, ne-li víc. Ale on na mě nedá. Varovala jsem ho znovu po té scéně včera na verandě, ale nechce nic slyšet. Pokud jde o Jaka, jsem tady teď nadbytečná, takže jedu. Jestli mám být upřímná, Abby, už toho mám dost.“

Abby ohromeně vyhrkla: „Snad si nemyslíš, že by dal na mě!“

„Kdo ví?“ Julie se vrátila ke své kávě. „Předtím jsi ho měla otočeného kolem prstu. Nikomu kromě tebe se to nikdy nepodařilo. Třeba to dokážeš znovu.“

Abby jen zírala na Juliinu skloněnou hlavu: „A to můžeš říct po tom, jak se choval včera odpoledne?“

„No, musíš uznat, že mu nejsi lhostejná,“ poznamenala Julie trochu zlomyslně. Zvedla hlavu: „Musíš se o to pokusit, Abby. Musíš ho přimět k rozumu.“

Slyšeli zvuk blížící se helikoptéry, když se brodili mělčinou mezi skalisky. Naposledy viděla Abby vrtulník se znakem Lowellovy korporace před šesti lety, když odjížděla z ostrova. Samozřejmě to nebyl stejný vrtulník, ale přesto Abby nemohla potlačit zachvění při vzpomínce, jak jí tehdy bylo.

Dominik vzhlédl s úlekem. „To je tátova helikoptéra,“ zvolal.

„Ano,“ Abby se snažila neprojevit moc zájmu. „Podívej, není tahle lastura hezká? Jaký druh to je, co myslíš?“

„Táta neodjíždí, že ne?“ Dominik vystoupil z vody a zastínil si oči. I když byla helikoptéra už z dohledu, stále vzhlížel k nebi.

Abby si uvědomila, že se zmýlila, když si myslela, že Dominik není se svým tatínkem šťastný. „Ne, neodjíždí,“ ujistila ho pevně. „Vrtulník odveze tetu Julii do Nassau, odkud poletí do Miami. Jede ke strýčkovi Davidovi a Penny. Asi už měli starosti, kdy se vrátí.“

„A Ruth,“ dodal Dominik pedanticky a Abby přikývla.

„A Ruth,“ souhlasila. Rozhodla se, že nebude Dominikovi vysvětlovat, že jeho starší sestřenice je v internátní škole. Nechtěla ho zbytečně znepokojovat.

Dominik našpulil ústa. „To je tátova helikoptéra,“ oznámil znovu, stále ještě na pochybách, zda ji nepoužije jeho otec.

„Většinou s ní lítá strejda Bob, ale táta to taky umí.“

„Já vím,“ vzdychla Abby, „ale dneska s ní opravdu nepoletí. Až se vrátíme z procházky, můžeš se o tom přesvědčit.“

„Neodjel by, když jsme venku, viď?“ naléhal Dominik a Abby zavrtěla hlavou.

„Tvůj tatínek je nemocný, miláčku. Nevypadá to, že by hned tak někam jel.“ Nakolik je to pravda, nemohla Abby v tuto chvíli odhadnout.

Dominik se zachmuřil. „Ale už je mu líp, ne?“ zeptal

se.

„Teta Julie říkala, že je v nemocnici, ale on přijel domů.“

„No, víš -“ Abby nevěděla, co mu má říci. „Vždyť znáš tátu. Myslí si, že je chytřejší než doktoři. Budeme muset dohlédnout, aby neudělal nějakou hloupost.“

„Jakou hloupost?“ Dominik chtěl mít jasno. Abby se nadechla: „No - budeme ho muset přesvědčit, aby se šetřil,“ prohlásila a uvědomila si, že není zrovna snadné o něčem ujistit pětileté dítě.

Než došli zpátky do domu, vrtulník byl pryč.

Abby cítila Dominikovu nervozitu, když běžel posledních pár metrů po pláži. Tušila, že nebude klidný, dokud nespatří otce na vlastní oči.

Bazén byl opuštěný, jenom ptáci obletovali kvetoucí keře, ze kterých padaly okvětní lístky na mramorové dlaždice. Nazelenalá voda bazénu zvala k osvěžení.

Dominik ale nevěnoval bazénu jediný pohled. Vyběhl po schodech vedoucích na sluncem zalitý dvůr a zmizel na stinné verandě.

Jaka nebylo nikde vidět, ale Abby odmítla se tím dát znepokojit. Jake by přece nebyl - nemohl být - takový blázen, aby doprovázel Julii na pevninu. Po zážitku z dnešního rána začínala Abby věřit tomu, co jí Julie řekla.

Už slyšela o supervýkonných byznysmenech, kteří se najednou složili. Nebyl důvod si myslet, že Jake by byl imunní jen proto, že mu ještě nebylo ani čtyřicet.

Přesto dobře znala jeho tvrdohlavost. Nepřijímal rozkazy od nikoho a bylo by mu podobné, kdyby se pokusil využít její přítomnosti, pomyslela si Abby polekaně. Nakonec by to pro něj mohla být i záminka k odjezdu. „Tady je!“

Dominikovo zpěvavé oznámení bylo pro ni skoro úlevou. Ostré slunce ji oslepovalo, takže téměř neviděla muže, který vyšel se synem ze stínu verandy. Měl stejné šortky i košili jako ráno, ale výraz tváře bylo těžké rozluštit, přestože už samotná jeho přítomnost zmenšila Abbiny obavy.

„Jak jste si užili procházku?“ zeptal se Jake zdvořile. Abby to přičítala jeho snaze o civilní tón před chlapcem. „Bylo to moc fajn,“ odpověděla a zaměřila svůj úsměv na Dominika. „Teď, jestli dovolíte, si půjdu obléknout plavky.“

„Přijdeš za mnou k bazénu?“

Přestože se ptala Dominika, Jake evidentně vycítil v její otázce výzvu.

„Dneska ne,“ prohlásil a udělal grimasu na Dominika, který začal protestovat. „Strýček Bob mi přivezl nějaké papíry. Musím se na to podívat,“ pokračoval. „Ale ty - ty a - maminka se dobře bavte.“

Očividně ho stálo značné úsilí přiznat Abbin rodičovský podíl. „Uvidíme se později. Asi u oběda.“

Dominik šel za Abby nahoru. Nyní, když se ujistil, že otec nemá v plánu odjet, zdál se mnohem uvolněnější, i když Abby cítila, že úplně klidný není. Jak se mu mohla divit? přemítala, když prohrabávala kufr a hledala mechanického psa, kterého mu koupila v Anglii. Chtěla mu ho dát až v letadle cestou do Londýna, aby se zabavil při dlouhém letu, ale protože to teď nevypadalo příliš nadějně, rozhodla se, že mu dá hračku hned. Kromě toho jí dělalo dobře pozorovat jeho radost, když zjistil, že chundelatý pudl dokáže štěkat a skákat. Věděla, že to pro něj bude vítané rozptýlení po předešlém záchvatu paniky.

V jistém směru ho litovala. Měl sice všechny materiální výhody, ale zjevně to nestačilo. Nebylo pochyb, že miluje svého otce a že Jake ho miluje také, i když snad to projevuje jiným způsobem. Problém byl v tom, že Dominik žil v neustálé nejistotě, kdy otec odjede, a bez stabilizujícího vlivu slečny Napierové ztratil veškerý pocit bezpečí.

Evin odchod tomu také moc nepomohl. I když svou nevlastní matku neměl příliš v lásce, znamenala v jeho životě určitou jistotu. Není divu, že se tolik upnul na otce, když neměl kolem sebe žádnou ženu, která by zastoupila matku.

Uvědomoval si vůbec Jake tíhu své zodpovědnosti? Věděl, jak důležité je pro Dominika, aby si nezahrával se svým zdravím?

Abby si šla obléknout bikiny, zatímco Dominik si hrál se psem. I ona si teprve nyní začínala uvědomovat, jak důležitou roli hraje v životě svého syna, a to, že za necelý týden se musí vrátit do Londýna, věci jen víc komplikovalo.

Dosud považovala za jedinou překážku v uskutečnění svých plánů Jaka. Teď musela přiznat svůj podíl odpovědnosti, nehledě na to, jestli zůstane na ostrově nebo odveze syna do Londýna. Když vyšla z koupelny, Dominik se stále zabýval novou hračkou. Jak ji uviděl, hned vstal a oči se mu rozšířily obdivem.

„Vypadáš hezky,“ řekl a Abby se shýbla, aby ho objala. „Děkuji vám, milý pane,“ usmála se, ale když se zahlédla v zrcadle, trochu vystřízlivěla. Když balila sporé růžové bikiny, předpokládala, že ji v nich kromě syna nikdo neuvidí. Ale byly to jediné plavky, které si s sebou vzala, a konec konců ji Jake viděl ještě méně oblečenou.

Jenže to bylo už moc dávno, připomněla si. Jistě však snese jeden pár očí, vždyť na začátku své dráhy modelky předváděla i plavky. Raději však vklouzla do hedvábné růžovočervené tuniky, která sahala sotva pod kyčle, s rozparky téměř k pasu, odhalujícími kalhotky plavek.

U bazénu bylo ticho a klid. Abby se natřela opalovacím krémem a sedla si tak, aby jí slunečník chránil obličej. Bude se muset rozhodnout, co udělá s Dominikem, ale později. Teď nechtěla myslet na nic.

„Jdeš se koupat?“ volal na ni Dominik a svlékl si tričko. Se sluncem neměl problémy, protože po otci zdědil pokožku, která se nikdy nespálila. Tělíčko měl opálené do bronzova a vypadal silně a zdravě. „Za chvíli,“ protáhla Abby líně a usmála se. „Chceš si ke mně na chvíli sednout, než půjdem do vody?“

Dominik chviličku váhal a pak si sedl na okraj jejího lehátka. „Proč se tím mažeš?“ zeptal se a dotkl se mastné kůže na Abbině ruce. „Ty nemáš ráda slunce?“

„Mám ráda slunce, ale ono nemá rádo mě,“ řekla Abby lítostivě. „Vždycky mi kůže zčervená a to není moc příjemné.“

„Proč ne? Copak ty se neopálíš do hněda?“

Abby vzdychla: „Ale ano, jenže ne hned.“

„Tak proč se nechceš opálit?“

Abby se kousla do rtu: „Protože nemůžu.“

„Proč nemůžeš?“

Abby se na něj pochybovačně zadívala: „Ty víš, že dělám modelku, vid?“

„Oblékneš si hezké šaty a pak tě fotografují,“ řekl Dominik a přikývl.

„Ano, viděl jsem tvoje obrázky.“

„Jak to?“ Abby se zamračila. Nepamatovala se, že by mu nějaké ukazovala.

„Táta mi je ukázal.“

„Táta?“

„Ano. Ptal jsem se ho, co děláš, a on mi ukázal obrázky.“

„Aha.“ Abby předpokládala, že Jake si pro tento účel půjčil od své matky nějaké časopisy. „No vidíš, proto nemůžu sedět na slunci bez opalovacího krému. Opálená kůže nevypadá na fotkách dobře.“

„Hmm.“

Toto vysvětlení ho naštěstí uspokojilo a Abby byla ráda, že jí aspoň na chvíli přestal klást otázky. Nejvíc se bála té, jak dlouho tu zůstane. Nechtěla teď na to ani pomyslet.

Dominik však neměl stání a nakonec Abby souhlasila, že s ním půjde do bazénu. Chtěla si zaplavat tak jako tak a utěšovala se, že ve vodě bude lépe chráněná před sluncem.

Bylo pro ni potěšením si ochladit rozpálené tělo v hlubokém čistém bazénu. Uvědomila si, jak postrádá denní cvičení ve fit centru v londýnském Fulhamu. Vynechala pouhé tři dny a už cítila po plavání napětí ve svalech.

Dominik se vynořil z vody vedle ní. Byl dobrý plavec, protože otec ho učil plavat, ještě než začal chodit. Abby si vzpomněla, že když s Jakem probírali založení rodiny, Jake prohlásil, že první věc, kterou své dítě musí naučit, je plavání. S bazénem a mořem za humny bylo nezbytné, aby se jejich dítě cítilo ve vodě jako doma.

Samozřejmě u toho nebyla, když Jake učil Dominika plavat, přemítala Abby s trochou trpkosti. Do věku dvou let viděla své dítě jen velmi zřídka. Jake usoudil, že její životní styl je pro jeho syna naprosto nevhodný. A myslí si to stále, přiznala si Abby a zakuckala se, jak jí Dominik skočil na záda a potopil ji. Nyní však Dominik věděl, že má dva rodiče. A jakkoli bylo Jakovi toto vědomí nepříjemné, nezbylo mu, než to uznat také.

Zvuk kroků na schodech k bazénu připomněl Abby, že slunce už stojí skoro nad hlavou. S Dominikem se v bazénu tak bavili, že Abby úplně zapomněla, že si má chránit ramena před sluncem. Rychle vylezla z vody a skoro se ani nepodívala na ženu tmavé pleti, která přicházela s podnosem. „Takhle zacházíte se starou přítelkyní?“ postěžovala si žena, když se k ní Abby otočila zády a osušovala se ručníkem. Položila na stolek tác s chlazeným džusem a založila si ruce v bok. „A to jsem si myslela, že mě ráda uvidíte,“ dodala, „místo toho mi ani neřeknete dobrý den.“

Abby se nevěřícně otočila. „Melinda?“ zvolala. „Melindo, nevěděla jsem, že jsi to ty.“

„To taky doufám,“ řekla žena s výčitkou. Pozorovala Abby se zřejmou náklonností. „Jsem tak ráda, že vás zase vidím! Už jsem si začínala myslet, že jste zapomněla, kde bydlíme.“

„Ale Melindo!“

Abby upustila ručník, přešla po teplých dlaždicích k Melindě a padla jí do náručí. Ze všech služebných v Sandbaru ji vždycky měla nejraději. Tahle upovídaná domácí v letech byla jediná - kromě Abby - která se odvážila odporovat Jakovi a říci mu, co si myslí. „No tak,“ mumlala Melinda podezřele chraplavým hlasem a konečně od sebe Abby odstrčila. Chvíli se přehrabovala v kapse zástěry a vytáhla sněhobílý kapesník, aby si osušila oči.

Abby měla také slzy na krajíčku, ale Dominik zrovna vylezl z vody a pozoroval je s neskrývanou zvědavostí. Věděla, že by si její citové pohnutí mohl špatně vykládat, a tak předstírala, že se shýbá pro ručník, a tajně si otřela vláhu na řasách. „Tak - jak se máš?“ zeptala se.

„Mám se dobře.“ Melinda prohrábla Dominikovi mokré vlasy.

„Dej si sklenici pomerančového džusu, mladý muži. My si zatím s mamkou popovídáme - máme co dohánět.“ Dominik nenalezl v této žádosti nic neobvyklého, a tak se plně soustředil na úkol nalít si džus ze džbánu do sklenice.

„Myslím, že paní Julie vám už řekla, co se stalo,“ pokračovala Melinda tlumeným hlasem a Abby přikývla, „ale neřekla Jakovi o vás, viďte?“

„Ne,“ vytřepala si Abby vodu z vlasů a zavrtěla hlavou.

„Neřekla,“ přenesla Melinda váhu svého korpulentního těla z jedné nohy na druhou, „myslela jsem si to.“

„Proč?“ Abby zaváhala. „Myslíš si, že byla chyba, že jsem přijela?“

„Ale kdepak. To jsem přece neřekla. Věděla jsem, že budete chtít vidět malého Dominika. Na tom není nic špatného. Jak by mohlo?“ Abby svraštila čelo. Melinda si někdy zvolila dost podivný způsob, jak se dostat k věci.

„Ale - něco tě trápí, že?“ Melinda se otočila k Dominikovi, usmála se na něj a pak vzdychla: „Já jen doufám, že víte, co děláte, o nic jiného nejde,“ přiznala tiše. „Pan Jake není ve stavu, aby bojoval o chlapce.“

Abby odložila ručník a chvíli se na Melindu zamyšleně dívala. „Jak vážná je jeho nemoc, Melindo?“ zeptala se a s úzkostí čekala na odpověď.

Melinda se ošila: „No, dobře mu není, to je jasné.“

„Myslíš, že - že je to vážné?“

„Asi by to mohlo být.“ Melinda se odmlčela. „Nemá v životě nic než Dominika a tu svoji společnost. A ví bůh, že Dominik je ještě moc malý, aby převzal tu tíhu z jeho ramenou.“

Abby udělala bezmocné gesto: „Ale - co můžu dělat?“

„V tom vám nemůžu radit.“

„Ale Melindo!“

„No - snad byste se mohla pokusit ho přimět, aby se šetřil,“ řekla nakonec. „Já?“

„Nikdo jiný to nedokáže,“ potvrdila Melinda stejně jako Julie dnes ráno. „Řekla bych, že nemáte na vybranou.“

ČTVRTÁ KAPITOLA

Oběd se podával v klimatizovaném přepychu malé jídelny. V této roční době nebylo moc příjemné obědvat venku vzhledem k polednímu žáru a velké vlhkosti vzduchu. Však Abby měla slunění pro dnešek ažaž. I když se osprchovala a převlékla do šortek a hedvábné blůzy, Abby cítila, že ji pálí ramena. Za jiných podmínek by ji to samozřejmě netrápilo. Většina lidí přijížděla na ostrovy právě za sluncem. Jenže ona nebyla jako většina lidí a jestli chce dodržet smlouvu, musí být propříště opatrnější.

Jestli! Skoro ji šokovalo, že vůbec takhle přemýšlí. Žádné „jestli“ neexistuje. Dohoda, kterou uzavřela s Marcií, je jasná. Dostala týden volna, to je všechno.

Kulatý ebenový stůl byl prostřený jen pro dva. Zprvu si Abby myslela, že Dominik bude jíst jinde, ale zrovna když se chystala zeptat Rosy, Dominik přiběhl.

Byl také převlečený a měl pečlivě učesané vlasy. Stejně jako ona se nejdřív podíval na prostřený stůl a zakabonil se: „Kde je táta? Copak s námi nebude obědvat?“

„Zdá se, že ne.“ Abby se otočila k Rose, která přinášela velkou mísu s vařeným masem a salátem. „Bude - Dominikův otec jíst ve své pracovně?“

Než odpověděla, položila Rosa mísu na stůl. Potom řekla: „Pan Jake nechce žádný oběd, paní Abby. Říká, že nemá hlad.“

Abby vzdychla. „To není zrovna - rozumné,“ řekla tiše, protože nechtěla znepokojit Dominika. Rosa jen souhlasně zvedla obočí. „Kde vůbec je? Snad pořád nepracuje?“

„Ne, madam.“ Rosa se starostlivě podívala na Dominika a dodala: „Odpočívá, paní Abby. Mám vzkázat malému, že se uvidí později.“

„Odpočívá?“ opakovala Abby téměř neslyšně a Rosa přikývla.

„Je to tak,“ souhlasila a nenápadně ukázala palcem ke stropu. „Víte, co myslím?“

Znamenalo to, že Jake si šel lehnout a Abby to znepokojilo.

Věděla, že Rose to rovněž působí starosti, ale nechtěla to říci před Dominikem. Byla to hrozná situace.

„Co takhle sníst něco k obědu?“ navrhla Rosa, aby přilákala hochovu pozornost ke stolu. „Podívej, udělala jsem ti to sýrové pečivo, které máš tak rád. Možná by maminka taky chtěla ochutnat.“

„Chceš, mami?“

Bylo snadné Dominika rozptýlit. Abby se snažila, seč mohla, aby zaregistrovala, co jí syn říká. „Co? - jistě, vypadají báječně,“ souhlasila a naklonila se k němu: „Víš ale, že si musím hlídat váhu. Příliš mnoho sýrového pečiva a bude ze mě koule!“

„Řekla bych, že to by trvalo hodně dlouho,“ pronesla Rosa suše a dodala nenuceným tónem: „Vy dva se najezte. Dominik si pak půjde zdřímnout. Když chcete vědět, jestli je pan Jake v pořádku, snad byste to měla jít zjistit.“

Abby se dívala na hospodyni, jako by nevěřila svým očím.

Já! chtěla říci, ale v ústech jí vyschlo a nevypravila ze sebe nic. Jak by si mohla dovolit kontrolovat Jaka?

Moc se jí do toho nechtělo. Věděla moc dobře, že Jake ji rozhodně nepřivítá.

Přesto však nemohla popřít svůj díl odpovědnosti. Seděla sama u stolu a otálela nad druhým šálkem kávy. Zdálo se, že všichni to od ní očekávají, dokonce i Melinda, která přišla vyzvednout Dominika, aby ho uložila.

A proč ne? řekla si chmurně. Když už jsem sem přijela. Jenže za Dominikem, připomněla si vzápětí. Ne aby se pletla do záležitostí muže, kterého teď nenávidí.

V domě bylo ticho, když Abby stoupala po schodech nahoru, pouze klimatizační zařízení vydávalo sotva slyšitelný hukot. Byla bosa a povrch schodů jí příjemně chladil nohy.

Jakovy pokoje začínaly hned u odpočívadla schodiště. Naproti ní byly dveře do obýváku, za nímž, jak věděla, je ložnice.

Mohla vstoupit do ložnice i dveřmi ze šatny, ale to by bylo příliš osobní. Když už se k této návštěvě odhodlala, raději zvolí vchod obývacím pokojem, aby ji Jake nemohl obvinit, že se dobývá do jeho soukromí.

Ale když zaklepala na bílé dveře obýváku, nedostala žádnou odpověď. Nic se neozvalo, ani když hlasitě zabouchala pěstí. Jestli je Jake uvnitř, buď je hluchý nebo v bezvědomí, usoudila Abby. Anebo mrtvý, našeptával jí vnitřní hlas, a to ji přimělo bez dalšího váhání zmáčknout bronzovou kliku dveří.

Pokoj za dvojitými dveřmi byl mnohem luxusnější, než si ho pamatovala. Měkký koberec, sametem potažené židle a sofa a spousta květin. Na stěnách hedvábné záclony a několik exotických obrazů. Celý pokoj vzbuzoval spíše dojem budoáru než příjemného obýváku, jakým kdysi byl. Eva? napadlo Abby a snažila se nemyslet na další spojitosti, které se jí nabízely, když šla ke dveřím ložnice. Jake by přece neměl tak - špatný vkus. Ani ona se svým nevalným sociálním původem by si nikdy takhle nezařídila pokoj.

Její rozhořčení jí alespoň dodalo víc sebedůvěry, když otevřela dveře ložnice. Její strach se ale ukázal být planý, protože stejně jako obývák byla ložnice prázdná a vzduch tu byl vlhký a trochu zatuchlý.

„Hledáš mě?“

Abby málem vylítla z kůže, když se ozval hlas za jejími zády. Ačkoliv byla při vstupu do Jakova apartmá ve střehu, od té chvíle její ostražitost trochu polevila a vůbec nebyla připravená na to, že by se Jake najednou objevil. Opřela se malátně o rám dveří, aby sebrala všechny síly a mohla čelit jeho chladnému pohledu. Ani fakt, že měl na sobě jen froté koupací plášť, jí moc odvahy nedodal. Byla v šoku a zcela bezbranná a nezmohla se ani na vysvětlení.

Jake sevřel rty. „Ptal jsem se tě, jestli mě hledáš,“ opakoval. „Nebo jsi jen zvědavá? V tom případě mě mrzí, že tě zklamu, ale už tyhle pokoje nepoužívám.“

Abby těžce polkla: „Jak - jak jsi věděl, kde jsem?“

„Děláš si legraci?“ hleděl na ni Jake nevěřícně. „Řekl bych, že celá Laguna Cay ví, kde jsi!“

Teď zase stáhla rty Abby: „Slyšel jsi mě klepat?“

„Slyšel,“ potvrdil Jake suše. „Co jsi měla v úmyslu? Vzbudit mrtvého?“

Jeho slova se tak blížila tomu, co Abby napadlo před chvílí, že na moment úplně oněměla. Jake zaúpěl. „Ale ne,“ řekl unaveně, „snad sis doopravdy nemyslela,že se mi něco stalo? Jen jsem odpočíval. Měl jsem siestu. Věř tomu nebo ne, spousta lidí na těchhle ostrovech dělá totéž.“

Abby se napřímila. „Ale ne bez oběda,“ řekla už s větší jistotou. „Měla - jsem o tebe strach. Přišla jsem se podívat, jestli jsi v pořádku.“

Jake se na ni dlouho zamyšleně díval a pak sklopil zrak.

„Jak vidíš, jsem,“ utrousil a otočil se zpátky ke dveřím.

„Díky za tvou starostlivost, ale skutečně není třeba.“

„Opravdu není?“ Abby za ním vyšla na odpočívadlo a zavřela za sebou dveře. Pozorněji se zadívala do jeho bledého obličeje. „Proč jsi neobědval? Bylo to - bylo to kvůli mně?“

„Ne!“ Jakova odpověď byla netrpělivá a s jakýmsi mávnutím ruky na rozloučenou odcházel po chodbě směrem od Abbina pokoje. Bylo jasné, že považoval záležitost za uzavřenou, ale Abby měla pořád pochybnosti a odhodlaně vyrazila za ním. Jake se na půli cesty otočil, a když viděl, že jde za ním, zamračil se. „Tudy se nejde do tvého pokoje,“ řekl ostře a utáhl si pásek pláště. Abby se však nedala zmást.

„Já vím, že ne,“ řekla, „ale nemyslíš, že bych měla vědět, kde spíš? Mohla bych od tebe něco potřebovat a nevěděla bych, kde tě najít. Třeba v noci, když všichni spí.“

„Nebudeš tady tak dlouho, aby tě tohle muselo trápit,“ opáčil Jake a očividně čekal, že drsnost jeho odpovědi Abby dostatečně odradí. Aniž by čekal, jak bude reagovat, pokračoval v cestě. Teprve když dorazil ke dveřím svého apartmá, zjistil, že Abby je mu stále v patách.

„Poslyš, chceš mě naštvat?“ zeptal se, když Abby došla k němu, ale ta se nedala setřást. Pořád ještě neměla jasno o jeho důvodech, proč nepřišel k obědu, a navíc byla zvědavá, v kterých pokojích teď bydlí.

Takže místo aby se zastavila na prahu jako Jake, vstoupila hned do místnosti a nevšímala si jeho polekaného vzdechu. Se zájmem se rozhlížela kolem.

Na rozdíl od pokojů, které kdysi s Jakem obývala a které teď byly tak nevkusně přeplněné nábytkem, tato místnost se docela podobala její. Vlastně byla menší a obývací plocha byla od ložnice oddělená jen jakousi kovovou mříží zasazenou v klenutém oblouku pokoje. V obýváku byl jen stůl, židle postavená blízko okna a křeslo s rozevřenou knihou položenou hřbetem nahoru. Stejně tak funkční byla ložnice s prádelníkem a dvěma stejnými stolky po stranách postele. Abby musela uznat, že postel samotná je víc než funkční. Všimla si, že nedávno v ní někdo ležel. Pochybovala, že by se vešla do ložnice jejího londýnského bytu, ale do tohoto prostředí se docela hodila. Přesto zařízení obou místností jen přelétla pohledem.

Zvědavost byla jedna věc, voajérství druhá. Ujišťovala se, že nemá vůbec chuť pátrat po tom, kdo sdílí Jakovu postel.

Ani teď, ani jindy.

„Půjdeš odsud?“

Jake stál těsně u dveří, které byly stále doširoka otevřené, a bylo zřejmé, že nemá v úmyslu je zavřít. Abby se téměř usmála. Na chvíli ji napadla nepravděpodobná myšlenka, že Jake možná neví, jak zvládnout tuto situaci, a že by mohla využít momentální výhody, kdyby ovšem věděla jak.

„Musíme si promluvit,“ řekla nakonec a vrhla na něj nevinný pohled. Šla k průhledným mušelínovým záclonám, které vlály v otevřených dveřích na balkón. Vytáhla si blůzu zastrčenou do šortek a ovívala se jí: „To je horko! Ale vyhlídka je tu nádherná!“ Slyšela, jak se za ní dveře zabouchly, ale protože se Jake nepohnul, nebyla si jistá, jestli do nich strčil nebo jestli to byl průvan. V každém případě byli sami v Jakově ložnici a Abby se nemohla ubránit zrádným myšlenkám na jiná odpoledne, přesně jako toto…

„Proč si myslíš, že tě nenechám znovu vyhodit z ostrova?“ zeptal se Jake drsně, ale kolem úst se mu objevil bolestný výraz a jeho oči skoro zoufale sklouzly k lůžku. Neměl vůbec vstávat z postele, myslela si Abby stísněně, zmítána rozpornými pocity, má-li využít toho, že je zesláblý, nebo snažit se nezhoršit ještě více jeho stav.

„Myslím, že bychom měli na čas zapomenout na rozdíly mezi námi,“ prohlásila a přešla od okna k posteli. „Jsem tady a nemůžeš s tím moc dělat, aniž bys rozrušil Dominika.“

Odmlčela se. „A sebe.“

Jake vyloudil zoufalý zvuk. „Už jsem ti řekl,“ zavrčel, „že nejsem invalida. Vím, že bys chtěla, abych byl, protože tím by to pro tebe bylo snadnější. Ale máš smůlu, pořád jsem schopný se postarat o své záležitosti! Dobře vím, proč jsi sem přijela. Asi ses nemohla dočkat, abys sedla do letadla, když ti Julie řekla, že jsem v nemocnici. Myslela sis, že je to ideální příležitost dostat Dominika, když jsem tady nebyl, abych ti v tom zabránil. Co jsi měla v plánu, Abby? Vzít ho zpátky do Anglie a začít hned soudní proces, abys ho dostala do své péče?“

Potřásl hlavou. „Nenapadlo tě, že tady může být šťastný? Ty máš zvrácenou představu, že dítě - že dítě patří matce a nezáleží na tom, že - že ta matka může být nežádoucí a nic - nic ne - nic nemůže změnit…“

V této chvíli už Jake lapal po dechu a hněv, který jeho slova v Abby vyvolala, se okamžitě rozplynul. Ať říká co chce, je nemocný a Abby ho instinktivně chtěla ochránit.

Nebrala na vědomí jeho vzrušená gesta, aby ho nechala být, vzala ho za ruku a vedla ho k posteli. Potom ho přinutila si lehnout, rozvázala pásek koupacího pláště, stáhla mu plášť z ramenou a opřela ho o polštáře. Trochu ji vyvedlo z míry, že byl pod pláštěm nahý, Bylo skoro nemožné si udržet odstup, když kdysi znala tělo tohoto muže tak důvěrně jako své vlastní. Cítila, jak se jí třesou ruce, a rychle přes něj přetáhla pokrývku, než si všimne jejího rozrušení.

I tak nemohla zakrýt svoje obavy. Když se ujistila, že se mu trochu vrací barva do tváří, šla najít koupelnu, aby mu přinesla sklenici vody. Podívala se na sebe do zrcadla nad umyvadlem. Oči měla jasné, tváře zrůžovělé a rty se jí viditelně chvěly. Panebože, myslela si, do čeho jsem se to dostala?

Než se vrátila z koupelny, Jakův záchvat téměř pominul. Ležel opřený o polštáře a pozoroval ji unavenýma očima. Bylo vidět, že tyto záchvaty ho připravují i o tu trochu energie, kterou měl, a Abby přemohl soucit. Věděla, jak mu je nepříjemné být v takovém stavu, ale přesto si sedla na kraj postele a přidržela mu sklenici u úst.

„To zvládnu sám,“ řekl chraptivě, vzal jí sklenici z rukou a podařilo se mu vypít pár doušků. „To je zatracená situace! Copak mi ti… doktoři nemůžou dát něco, co by mě vyléčilo? Bůh ví, že jim platím dost!“

Výraz, který užil před slovem „doktoři“, by Abby určitě nechtěla opakovat, ale cítila z něj jeho pokoření. Nenáviděl pocit bezmocnosti a rozhodně na něj nebyl zvyklý. Vztáhla ruku a palcem mu přejela čelo. Ucítila jeho studený pot. Trhnul sebou, ale vcelku nemohl nic dělat. Abby stáhla ruku zpět a podvědomě si strčila palec do úst. Až když ucítila jeho slanou chuť, uvědomila si, co dělá. Ale bylo příliš pozdě toho litovat.

„Víš,“ řekla po chvíli, ve snaze rozbít náhlou intimitu mezi nimi, „ten ‚lék' je v tvých rukou. Máš odpočívat a šetřit se. Místo toho se chováš, jako kdyby ti vůbec nic nebylo.“

„Myslíš?“ nadechl se Jake zhluboka a nepokojně se přesunul na posteli. Bylo patrné, že se cítí lépe, a když zvedl ruku, aby si prohrábl vlasy, Abby měla co dělat, aby zůstala, kde je. Pokrývka mu sklouzla až k pasu a odhalila orosený porost na hrudi a v podpaží. Byl v tu chvíli tak přitažlivý, že jen stěží odolala nutkání se dotknout jeho zpocené pokožky.

„Řekni,“ řekl najednou a upřeně se na ni zadíval, „proč jsi na mě tak milá?“

Abby zatajila dech: „Copak jsem milá?“

„Ty víš, že jsi.“ Jake opět zhluboka vdechl a zvědavě ji pozoroval. „Za daných okolností bych čekal, že budeš potěšená, že je ze mě taková troska. Místo toho mi přineseš vodu a staráš se o mě. Proč?“

Abby mu vzala sklenici z ruky a opatrně ji postavila na stolek vedle postele. Pak lhostejně pokrčila rameny a řekla: „Nejsem sadistka. Mysli si co chceš, ale nevidím ráda, když lidi trpí.“

„Dokonce ani já?“ naléhal nelítostně a Abby odvrátila oči a předstírala, že studuje přehoz na posteli.

„Ani ty,“ přiznala a přitom jako by narovnávala prostěradlo. Když náhle Jakovy ruce sevřely její, vydechla překvapením. „To nedělej,“ řekl a přinutil její polekané oči, aby vyhledaly jeho. „Nejsi za mě zodpovědná. Když se rozhodnu jít k čertu po svém, může ti to být jedno.“

„Jenže mně to není jedno,“ namítla a uvolnila si bez velkého úsilí ruce. Stále ještě pociťovala pevnost Jakových štíhlých prstů. „Zapomínáš, že jsem Dominikova matka. Co se týká jeho, týká se i mě.“

Jakovi ztuhla čelist. „Na nic nezapomínám,“ zamumlal, ale úsilí vysvětlit své stanovisko ho znovu vyčerpalo. „Kdybych aspoň nebyl tak slabý! Kdyby existovala nějaká pilulka, která by mi zázračně vrátila sílu.“

„Žádná taková neexistuje,“ řekla Abby stroze a nedbajíc na jeho protesty mu odhrnula prameny zpocených tmavých vlasů z horkého čela. „Aspoň pro jednou budeš muset udělat, co ti říkají, ať se ti to líbí nebo ne.“

„Ksakru,“ zaklel Jake.

„Máš snad na vybranou?“ prohodila Abby s nádechem ironie.

„Nebo se chceš zabít?“

„Já se nezabiju!“

„Tím bych si na tvém místě nebyla tak jistá.“ Abby nemohla popřít závan paniky při této větě, ale musela říci něco, co by ho přesvědčilo. Zaváhala: „A co by se potom stalo s Dominikem?“

Jake na tuto záměrnou provokaci nereagoval. „Tak co,“ řekla Abby odevzdaně, „nemůžeš si snad vzpomenout na nic, co bys mi řekl? Třeba - ty mrcho nebo nějaký jiný kompliment. Znal jsi jich dost a taky jsi je neváhal použít.“

Jake stále nic neříkal, a když se ticho mezi nimi prodlužovalo, Abby dospěla k názoru, že nemá smysl se dál pokoušet ho přivést k rozumu. Jake ji stejně nehodlal poslechnout. Nikdy ji neposlechl. V ničem. Ale když chtěla vstát, chytil ji za zápěstí a přinutil ji zůstat.

„Dobrá,“ řekl, „když připustím, že to, co říkáš, je - částečně pravda. Že neexistuje žádný zázračný lék na mou nemoc. Že odpočinek a relaxace jsou to jediné, co mi pomůže. Když budu souhlasit s tvou prognózou, odjedeš odsud?“

Abby polkla: „Kdy?“

Jakova ústa se zkřivila: „Je dneska moc brzy?“ Abby se zajíkla: „Ty zvíře!“

„Proč?“ Jakovy prsty se jí zarývaly do masa. „Protože nejsem tolik nemocný, abych neviděl, o co se snažíš. Dobře víš, že mě nikdy nepřesvědčíš férovými prostředky, abych tě tu nechal, tak se mnou chceš hrát špinavou hru. Třeba tím, že předstíráš, jak ti záleží na tom, co se se mnou stane!“

Ale jí na tom záleží!

Ta zrádná myšlenka se k ní najednou vkradla a s očima horkýma slzami si Abby musela přiznat to, proti čemu bojovala od příjezdu na ostrov. Záleží jí na něm a on má pořád moc ji zranit.

„Přešla tě řeč?“ provokoval Jake, a ačkoliv jí instinkt říkal, aby se sebrala a šla pryč, něco silnějšího ji drželo na místě. To by měl moc snadné, kdyby teď odešla. Bylo by pro něj příliš lehké, kdyby se nechala vyprovokovat k impulsívní reakci na jeho bezcitnou, lhostejnou hru. Ale byla to skutečně lhostejnost? Nebo si stejně dobře jako ona uvědomoval, co kdysi bylo mezi nimi?

„Jenom - jen by mě zajímalo, proč máš takový - strach z toho, že bych mohla zůstat,“ riskovala Abby s vědomím, že nemá co ztratit. Už jednou jí hrozil, že ji znovu vyhodí z ostrova. Může to být její poslední šance zjistit, co k ní doopravdy cítí, i když to zjištění může být velmi bolestné.

„Strach?“ opakoval Jake a pustil jí zápěstí, jako by ho najednou začalo pálit. „Zbláznila ses?“

„To si nemyslím.“ Abby měla potíže dýchat pravidelně, ale aspoň ji zvýšená hladina adrenalinu chránila před zrádnými slzami.

„Nemůžeš se dočkat, až se mě zbavíš. Zajímá mě jen, proč. Proč ti tady tak vadím? Nemyslíš si, že si zasloužím strávit nějaký čas se svým synem?“

Jake se na ni díval nepřátelsky. „Co ode mne chceš, Abby? Máš snad málo peněz? Přijela jsi, protože jsi doufala, že ti zaplatím, abych se tě zbavil? V tom případě dovol, abych ti připomněl, že jsi to byla ty, kdo odmítl ode mne přijmout finanční pomoc. Pokud si dobře vzpomínám, můj právník sepsal smlouvu -“

„Nechci tvé peníze!“ Na okamžik byla Abbina vyrovnanost tatam a hrozilo nebezpečí, že všechno zkazí. Ale hned si uvědomila, že se Jake snaží zvrátit konverzaci ve svůj prospěch tím, že ji zasáhne na citlivém místě. Vzhlédla k němu opět s úsměvem na rtech.

„Co teda chceš?“ vyštěkl a vzepřel se na loktech. „Prokrista, Abby, řekni svou cenu!“

„Možná - možná chci jen - tebe,“ zašeptala a instinktivně si uvědomila, co musí udělat. Nevšímala si výrazu ohromení, který přelétl jeho obličejem, a položila mu dlaně na tváře. Než měl čas se odtáhnout, shýbla se a začala ho líbat.

Jake se téměř proti své vůli zhroutil zpátky na polštář.

Abby tušila, že je to šokem z toho, co udělala, stejně jako slabostí. Uvolnilo mu to ale ruce, aby ji mohl odstrčit. Jenže Abby ho nenechala. Ať už měla v úmyslu cokoli, jakmile položila svá ústa na jeho, všechno se ztratilo v požitku, který cítila, když její jazyk pronikl mezi jeho zuby. To, že sama podnítila milostnou hru s Jakem, pro ni byla úplně nová zkušenost.

Přes Jakovy protesty věděla, že se poddává. Byla si jistá, že by rád vznesl námitky, ale nedala mu příležitost. Vlna horka, která ji zalila, vznikla také jeho zásluhou.

Jeho ruce, které jí sevřely paže, aby ji odstrčily, ji najednou začaly tisknout s neočekávanou silou a přes tenký materiál halenky cítila jeho svalnaté tělo. Ležela na něm, ňadry se opírala o jeho zarostlou hruď a jediné, co je od sebe dělilo, byla tenká vrstva hedvábí. Ale i ta jim brzy byla na překážku, a tak Abby nepřekvapilo, když jí vyhrnul blůzu až k ramenům a ucítila jeho rozpálenou kůži na své. Po celou tu dobu tiskla své rty k jeho a téměř nemohla dýchat. Co začalo jako zkouška Jakových citů k ní, se proměnilo v hladové uspokojování smyslů a Abby už naprosto ztratila kontrolu nad dalším vývojem věcí.

Chtěla se v tu chvíli odtáhnout, ale bylo to nad její síly.

Jake jí držel hlavu v týle a líbal ji se vzrůstající vášnivostí. Druhou rukou jí tiskl ze strany ňadro a každé částečky Abbina těla se zmocnilo divoké vzrušení.

Když Jake odkopl přikrývky a převalil se na ni, ruce se jí automaticky ovinuly kolem jeho krku. Měl teď její tělo ve své moci a také toho hned využil. Rychle odhodil halenku a bradavky ňader jí pod jeho pohledem ztvrdly. Jakovy oči ztmavly žádostí a jestli ji nenáviděl za to, co udělala, neměl v úmyslu o tom nyní diskutovat. Právě naopak, jeho tělo bylo stejně tak rozpálené vášní a nebylo to teplem klimatizovaného pokoje. Oba je stravoval oheň, který v této chvíli vymazal všechno ostatní. Abby zaregistrovala, že Jake už není bledý. Oči mu zářily a v obličeji se odrážel příval citů. Nevěděla, co si myslí, když se dotýkal jejího pružného těla, ale když jí líbal ňadra, jeho ústa byla žádostivá.

Abby cítila, jak její vzrušení roste, a ruce jí sklouzly z Jakových ramen k bokům. Jak jí tlak jeho těla drtil stehna, cítila jeho erekci. Věděla, že ho chce, že jedině on může ukojit pulsující žádost jejího těla, a ruce jí zabloudily k pásku šortek. Chtěla si je svléknout, odkopnout je a nechat Jaka proniknout do samého jádra jejího ženství. Chtěla ho cítit v sobě, dosáhnout naplnění, jak jen on to dovedl. Její tělo se vzepjalo proti jeho…

Abby byla tak vzrušená, že už nedokázala normálně myslet.

Jake ji líbal a hladil po celém těle a brzy jí svlékne šortky a potom…

Dominikův hlas na dvoře ji prudce vrátil do reality.

Panebože, myslela si zmámeně, co to dělá? Proč nechá Jaka, aby to dělal? Za pár minut by už bylo pozdě a ona nebyla na tohle připravená. Už to bylo tak dávno, co se starala o antikoncepci. Zdálo se tak nesmyslné chodit před cestou na ostrov ke gynekologovi. Teď jí hrozilo nebezpečí dalšího - v tomto případě nechtěného - těhotenství.

K narození Dominika vedlo jen jediné její selhání. Ale tenkrát si přála mít Jakovo dítě, víc než cokoliv na světě. Jenže teď ne, řekla si nesmlouvavě a snažila se setřást citové opojení. Nemohla si dovolit další chybu. Zvlášť když s Jakem už nebyli milenci, ale sloužila mu jen k ukojení jeho frustrovaného libida.

Počkala, až Jake na chvíli uvolní sevření, a rychle se mu vysmekla. Byla však blíž hraně postele, než si myslela, a spadla na zem. Přistála na kolenou, pouze v šortkách, a cítila se hrozně, totálně ponížená. Zoufale se snažila dosáhnout na halenku, aby se zakryla. Tak to by bylo, pokud jde o zvládnutí Jakových citů, myslela si trpce, když se oblékala. Jediné, čeho docílila, bylo vyvolání potřeby, kterou se neodvážila uspokojit.

Když se konečně postavila na nohy v dostatečné vzdálenosti od Jaka, aby ji nemohl stáhnout zpátky, zjistila, že klidně leží na zádech a zvědavě ji pozoruje. Čekala zlost, dokonce násilí, určitě pohrdání, ale z jeho výrazu nemohla vyčíst vůbec nic. Byla to ona, kdo musel skoro násilím odtrhnout oči od jeho nahého těla. I když byl hubený, pořád to byl nejpřitažlivější muž, jakého kdy viděla.

„Takže jdeš,“ řekl a vůbec se nesnažil přikrýt. Abby s povzdechem přikývla. „Dominik je venku,“ řekla, jako by to byl důvod jejího odchodu. „Bude - se po mně shánět.“ Jake sklonil hlavu. Bylo s podivem, že teď vypadal mnohem lépe, i když jeho sexuální vzrušení bylo stále ještě patrné a naznačovalo, že není zrovna uvolněný. „Jak chceš,“ řekl, založil si ruce za hlavu a opět si ji měřil studeným pohledem, „nenech se zdržovat.“

„Nenechám.“

Abby si nemohla tu poznámku odpustit, ale když vyšla z ložnice, cítila se bezmocná a zmatená. Bývala by přísahala, že Jake si na ní vybije své zklamání, ale nyní vůbec nevěděla, na čem je.

PÁTÁ KAPITOLA

Abby strávila zbytek dne ve špatném duševním rozpoložení. Scéna v Jakově ložnici ji tak rozrušila, že měla co dělat, aby se neutrhla na Dominika, když se pokusil využít její nepozornosti. Snažila se chovat normálně, ale nebylo to jednoduché a nedokázala se ani přetvařovat. Dominik byl v mnoha směrech tak podobný svému otci, že všechno, co dělal, jí připomnělo Jaka a pokaždé se musela kousnout do rtu.

Samozřejmě věděla, co se s ní děje. Znala tolik neurotických žen, že nemohla nevědět, jaké to je, když je žena sexuálně frustrovaná. Byla podrážděná a nervózní, kůži měla napjatou a přecitlivělou a při pomyšlení, že nemá žádnou možnost zbavit se tohoto napětí, jí bylo do pláče.

Byla to pro ni nezvyklá zkušenost. Dokud nezačala žít s Jakem, nepovažovala sex za důležitý. Vlastně dávala přednost tomu se bez něj obejít a byla pevně přesvědčená, že ho nepotřebuje. Ovšem než Jake vstoupil do jejího života, neměla tušení, jaké to může být mezi mužem a ženou, takže její postoj byl vcelku přirozený. Její sexuální zkušenosti byly nevelké a spíš nepříjemné a Abby si předtím nedovedla představit, že by to mohlo být tak nádherné.

Tomu však Jake stěží mohl uvěřit, pomyslela si hořce později večer, když byl Dominik bezpečně uložený v posteli. Abby si nanášela chladivý zvláčňující krém na ramena a vzpomínala na Maxe, muže, který nejvíc ovlivnil její život. I když zoufale milovala Jaka, ten ji zdaleka neměl tolik rád. Maxe sice nenáviděla za metody, jakými si vyrovnával účty, ale jeho city byly silnější než Jakovy.

Ale jaké city? přemítala a při té vzpomínce jí přejel mráz po zádech. Jeho jednání určitě nevedla láska. Jak musel žárlit na její štěstí, že jí dokázal tak dokonale zničit život!

Nevědomky přitlačila na spálenou kůži, až vykřikla bolestí. Jestli však byl výkřik jenom fyzickou reakcí nebo něčím víc, to nevěděla. Podle všeho nebyla schopná ovládat své myšlenky. Ačkoliv už uplynulo hodně času od doby, kdy si nezakazovala na Maxe myslet, teď se tomu nemohla vyhnout. Musela pořád přemýšlet o tom, že všechno všechno mohlo být úplně jinak.

Když Abby poprvé potkala Maxe Cervantese, bylo jí teprve šestnáct. Pracovala v té době jako recepční v jednom z větších hotelů v Heathrow, kde ubytovávala hosty a vyřizovala telefonáty. Nebyla to tak špatná práce. Když jí to místo nabídli spolu s možností sdílet pokoj v nedaleké ubytovně s jednou z dalších dívek, ráda se té šance chopila. Po šesti měsících její nové zaměstnání pro ni už jaksi ztratilo glanc, takže když Max přišel se svou nabídkou, nechala se jím zlákat.

Ze začátku nerozeznala jeho pravé úmysly. Stále ještě byla dost naivní a věřila, že existují nezištní dobrodinci. Navíc se Max choval tak, že rozptýlil veškeré její pochybnosti.

Do té doby neměla lehký život, ale Abby nebyla ten typ, co si stěžuje. V šesti letech osiřela, a protože neměla žádné blízké příbuzné, kteří by se o ni chtěli postarat, strávila deset let v dětském domově. Učení jí nijak zvlášť nešlo, a tak opouštěla střední školu v londýnském Ealingu jen s průměrnými známkami z většiny předmětů kromě jazyků, ve kterých excelovala. Proto se dostala do hotelu v Heathrow Monleigh; přispěla k tomu také její příjemná, družná povaha, o které věřila, že zakrývá spoustu jejích chyb.

Nikdy se nepovažovala za zvlášť přitažlivou. Protože už ve dvanácti letech dorostla do své nynější výšky, stala se terčem všech možných vtipů a škádlení. A je pravda, že v tom věku vypadala jak bidlo. Byla přesvědčená, že její vzhled působí stejně nanicovatě jako většina jejích školních výsledků. Není divu, že ji úplně vyvedlo z míry, když jí Max řekl, že má předpoklady stát se dobrou modelkou.

Samozřejmě si nejdřív myslela, že ji jen škádlí. Max hodně cestoval po Evropě, Austrálii a nejvíc po Spojených státech. Ačkoliv jí řekl, že bydlí v Londýně, vždycky strávil noc před odletem v hotelu. Většinou ji vyhledal, aby mu vystavila účet, a Abby ho začala považovat za přítele. Protože přátelský styk s klienty nebyl vítán, Max to vždycky zařídil tak, že nikdo z nadřízených nebyl v dohledu. Kromě toho byl starý. Bylo mu přinejmenším pětačtyřicet nebo padesát. Abby nepochybovala o tom, že Maxův zájem o ni je naprosto nevinný. Musel si být vědom toho, že je o dost menší než ona, s prořídlými vlasy a malým bříškem. S tímhle zjevem si těžko mohl myslet, že by ji přitahoval. V každém případě, proč by se muž s takovým bohatstvím a zkušenostmi zajímal o šestnáctiletou recepční? V hotelu byla spousta krásných starších žen. Asi mu jí bylo líto a snažil se být milý.

Nicméně jeho poznámky o jejím vzhledu Abby značně překvapily. Věděla sice, že za poslední léta trochu přibrala a že její postava teď je přijatelná, ale stále si o sobě myslela, že je nějak nepovedená. Žádná z dívek, se kterými pracovala, nebyla tak vysoká jako ona a Abby si zvykla nosit nenápadné barvy a nízké podpatky, aby neupozorňovala na svou výšku.

Dokud se Max nezmínil o svém překvapivém zjištění, Abby o něm skoro nic nevěděla. Předpokládala, že je finančník nebo specialista v mikrotechnologii. Ani ve snu ji nenapadlo, že by mohl mít něco společného s módním průmyslem. Jak by také mohlo? Bylo jí teprve šestnáct a do módních časopisů se podívala jen zřídka.

Až jedna z dívek, která zaslechla jejich konverzaci, ji vyvedla z omylu. „Ty nevíš, kdo to je?“ vyhrkla nedočkavě. „To je Max Cervantes! Ten známý Max Cervantes. Copak nic nevíš? Kde jsi byla posledních deset let?“

„Vím, kdo to je,“ bránila se Abby. „Často bydlí v hotelu. Právě se vrátil ze Singapuru.“

„Jenže nevíš, proč tam jel, že ne?“ zkoušela ji dívka a Abby měla dojem, že je na ni trochu rozezlená pro její nevědomost. „Jeho agentura tam dělala snímky pro jarní kolekce. Maxova agentura může soupeřit s kdekterou v tomto oboru.“

Abby si vzpomněla, jak jí v tu chvíli bylo. Ústa jí vyschla a podívala se na druhou dívku s nedůvěrou. „On řídí módní agenturu?“ zeptala se a její kolegyně vzdychla.

„Neřídí, vlastní,“ odpověděla, „copak jsem ti to zrovna neřekla?“

„Takže - takže si nemyslíš, že - žertoval, když řekl - co řekl?“

„O tom pochybuju,“ řekla dívka lakonicky a dodala, téměř v obraně: „Ne že bych se chtěla zaplést s mužem jako on. Má dost špatnou pověst. Být tebou, dala bych si pozor, ledaže si opravdu myslíš, že to zvládneš.“

Její tón měl Abby naznačit, že ji její úspěch vůbec neomráčil, ale Abby to vrtalo hlavou. Jestli to myslel vážně a skutečně jí chtěl pomoci, má to přijmout? Vždyť šance stát se modelkou byla jednou z těch příležitostí, které se vyskytnou jednou za život, a když to teď odmítne, nepřemýšlela by pak celý život o tom, jak úspěšná mohla být?

Do rána její optimismus pochopitelně trochu opadl. To, že Max Cervantes řekl, že by mohla být dobrou modelkou, ještě neznamená, že opravdu chce zasáhnout do jejího života. Nafoukla nevinnou poznámku do nepřirozených rozměrů.

Kdyby se ta druhá recepční o tom nezmínila, pravděpodobně by na to už zapomněla.

Ale nešlo jí to z hlavy, i když trvalo další tři týdny, než se Max znovu objevil.

V té době se Abby zmítala mezi dvěma extrémy. Vzrušení z toho, že by opustila zaměstnání v hotelu a cestovala po celém světě jako Max, se střídalo s dny, kdy byla ve střízlivější náladě a uvědomovala si, že nemá dost zkušeností, aby mohla správně posoudit Maxův zájem. Co když ta dívka měla pravdu? Co když Maxe zajímalo její tělo i z jiné stránky, než je práce modelky? Byla si jistá, že v takovém případě by odmítla mít s ním cokoliv společného.

Pomyšlení na to, že by měla jít do postele s někým, kdo je dost starý, aby byl jejím otcem, ji odpuzovalo. Nebyla typ dívky, která se prodává, ať je nabídka sebelákavější.

Příští Maxova návštěva kolidovala s Abbiným odpoledním volnem. Dívky v recepci měly každý třetí týden rozdělenou směnu, což znamenalo, že Abby měla volno od dvanácti do šesti večer. Právě přecházela parkoviště, aby chytila autobus do Eghamu, když Max vystoupil z vozu a pozdravil ji.

Později přemýšlela o tom, jestli na ni čekal, až vyjde z hotelu. Snadno si mohl zjistit, jakou má směnu. Přesto její vzrušení ze setkání úplně převážilo nad opatrností a Abby bez váhání zamířila k němu.

„Snad neodcházíte?“ řekl a Abby mu stručně vysvětlila systém střídání směn. „Dneska se o vás bude muset postarat někdo jiný, pane Cervantesi,“ řekla lítostivě. „Musím něco nakoupit a vrátím se až večer.“

„Snad abych tedy odložil ubytování na potom,“ poznamenal a ve snědé tváři se zračil smysl pro humor. Přestože mluvil anglicky bez přízvuku, Abby hádala, že má španělské předky; snad to přispělo k jeho uměleckému zaměření. V uplynulých týdnech prostudovala několik módních časopisů a snažila se vyzkoumat, které modelky pracují pro tu kterou agenturu. Samozřejmě mohla jen těžko být objektivní, navíc nevěděla přesně, co chce vlastně zjistit, ale jedno bylo jisté: reklamy, ve kterých se objevovaly Cervantesovy modelky, byly vkusné a elegantní, esteticky působivé, s jednoduchým pozadím, ale vytvořené s představivostí, a s drahými oděvy.

Abby teď nevěděla, co má odpovědět. Nebyla si jistá, jestli žertuje nebo ne. Vlastně si skoro myslela, že ano, ale proč s ní potom začal mluvit?

Zoufale pátrala v mysli po něčem, co by neznělo hloupě, když vtom ji pozval na oběd. „Ale - ne tady,“ dodal rychle, když si všiml ustaraného pohledu, který vrhla přes rameno. „Znám jedno místo nedaleko Windsoru. Není to daleko a opravdu bych si s vámi rád pohovořil.“

Abbino zaváhání bylo sotva postřehnutelné. Proč ne? argumentovala s vnitřním hlasem, který ji nabádal k opatrnosti. Vždyť to byl jen oběd. Muž jako Max Cervantes by ji jistě nezneužil. Nebo ano? Jak to mohla vědět?

„Můžete říct vaší matce, kam jedete,“ prohodil, jako by si uvědomoval její váhání, ale Abby zavrtěla hlavou. „To není třeba,“ řekla rychle, protože zatím nebyla ochotná přiznat, že matku nemá. „Díky, ráda s vámi poobědvám, i když nemám tušení, proč se mnou chcete mluvit.“

„Nemáte?“ Maxovy oči se zúžily a Abby cítila, jak jí stoupá krev do tváří. Dovedl snad také číst myšlenky? „Abby, jsem přesvědčený, že víte přesně, o čem s vámi chci mluvit. V minulých týdnech jsem o vás hodně přemýšlel a vím určitě, že jestli mi to dovolíte, mohu pro vás hodně udělat. Ale nerad bych vedl obchodní jednání tady na parkovišti.

Tak - nasedněte si. No není to štěstí, že jsem nestačil propustit Harryho, než jsem vás zahlédl?“

Podsaditý Skot, který dělal Maxovi šoféra, jí otevřel dveře auta. Abby potlačila pochybnosti a nastoupila. Kolik dívek dostane takovou příležitost? říkala si. A kolik dívek by odmítlo šanci, která se jí naskýtá?

Během oběda všechny obavy úplně zmizely. Seděla v restauraci, jaké dosud viděla jen v televizi, jedla kaviár a uzeného lososa, steak a čerstvé jahody se šlehačkou. Odmítla pít víno, ale přijala koktejl, když ji Max ujistil, že neobsahuje žádný alkohol. Když ho pomalu upíjela, rozhlížela se po okolních stolech a zahlédla několik slavných tváří. Až do této chvíle nikdy nevěřila, že takový může být skutečný život. Vždycky si myslela, že v televizi to všechno vypadá líp. Teď usoudila, že příběhy možná, ale prostředí určitě ne.

Max se dostal k hlavnímu tématu hovoru až při kávě. Bez jakýchkoliv příkras vysvětlil Abby, proč si myslí, že by mohla být úspěšnou modelkou a že pokud to přijme, je ochotný investovat do její budoucnosti značnou částku peněz.

„Protože jsi přirozená,“ odpověděl, když se ho třesoucím hlasem ptala, proč zrovna ona. „Jsi vysoká, máš dobrou kostru, pěkné pohyby. A jsi mladá, což znamená, že se můžeš učit.“

Abby na něj jen zírala. Považovala se tak dlouho za jakýsi omyl přírody, že teď nemohla uvěřit, že právě ty vlastnosti, které se jí nejméně zamlouvaly, na něho zapůsobily.

„Ty mi nevěříš.“ Maxův hlas ztratil elán a Abby polkla.

„Já - já nevím,“ přiznala v rozpacích. „Je to tak - nečekané.“

„Každý musí někde začít,“ poznamenal Max suše a upil doušek likéru, který si objednal ke kávě. „A nedělám to jen z altruismu.“

„Ne?“ znepokojila se Abby.

„Ne.“ Zdál se být trochu netrpělivý. „Nejsem filantrop, Abby. Jsem obchodník a nabízím ti tento obchod. Očekávám, že tvůj úspěch mi vydělá hodně peněz.“

Abby se zhluboka nadechla: „Vy byste - teda - vy ne…“

„Jestli to nedělám proto, že se mi líbíš?“ Oči se mu opět zúžily a na moment Abby přeběhl mráz po zádech. „Milá Abby, kdybych si měl - něco začít s každou modelkou, kterou zaměstnávám, nezbyla by mi energie už na nic jiného. Je to jasné?“

Abby se začervenala. „Úplně.“

„To jsem rád.“ Přivolal číšníka a Abby věděla, že má poslední šanci nabídku přijmout. Když ho teď odmítne, už nikdy tu šanci nedostane, a ona ji chtěla přijmout. Moc to chtěla…

O rok později se Abby mohla svým obavám jen smát.

V uplynulých měsících se změnila z nervózní školačky na sebevědomou mladou ženu a přihodilo se tolik báječných věcí, že vůbec neměla čas se strachovat o svou budoucnost.

A Max k ní byl milý, moc milý. V několika týdnech zařídil, že se mohla odstěhovat z ubytovny do pohodlného bytu s dalšími dvěma jeho modelkami. Poprvé v životě měla Abby místnost jen sama pro sebe. Ostatní dívky ji přijaly bez ptaní, a jestli nepovažovaly Maxe za takového dobrodince jako ona, bylo to zřejmě proto, že jejich původ a rodinné zázemí se tak lišily od Abbina.

V každém případě byly přátelské a Abby jim byla vděčná za jejich pomoc. Přestože obléknout se do hezkých šatů a pózovat před fotografy vypadalo jednoduše, ukázalo se, že to je nejtěžší věc, jakou kdy dělala. Občas, když přišla večer domů, ptala se sama sebe, jak si mohla myslet, že to zvládne.

Ale jak čas plynul, začínala si víc věřit, a to nejen pokud šlo o schopnosti, ale i pokud šlo o její zjev. Doby, kdy se snažila zakamuflovat svou výšku, už dávno minuly. Mezi ostatními modelkami, které často měřily víc než sto osmdesát centimetrů, si obouvala boty s podpatky s rostoucí sebedůvěrou. Také už si nemyslela, že je moc hubená. Naopak, jak se její příjmy zvyšovaly, musela si dávat pozor, aby nekupovala potraviny, po kterých by tloustla, a postupem doby se naučila jíst vyváženou stravu a hlídat si váhu.

Vynahradila si to však jinde. Naučila se upravovat si vlasy, používat make up. Uvědomila si, jak je důležité mít svůj styl. Její dřívější amatérské pokusy zkrášlit se se většinou omezily jen na krém a rtěnku. Nyní uměla používat oční stíny a další kosmetické prostředky tak dobře, že ani firemní kosmetička to nedovedla lépe. Také pravidelně cvičila, aby zůstala v kondici pro toto namáhavé a náročné povolání.

Za ten první rok viděla Maxe jen zřídka a když, bylo to vždy ve společnosti někoho jiného. Došlo jí, jak nevýznamnou roli hraje v práci agentury, a její dřívější představy o Maxově motivaci se jí teď zdály směšné a poněkud neskromné.

Než dosáhla osmnácti let, situace se však změnila. Náhodou vystupovala v reklamě na čokoládu, která měla obrovský komerční úspěch, a to ji učinilo známou na veřejnosti. Chtě nechtě jí Max musel věnovat víc pozornosti. Brzy letěla na módní přehlídky na Bahamy a na Havaj a patřičné zvýšení platu jí umožnilo koupit si vlastní byt.

Dokázala jsem to, myslela si s radostí, když se procházela po bytě s dvěma ložnicemi, obývákem, ze kterého byla hezká vyhlídka na celý Londýn, a s komfortní koupelnou. A to všechno jen vlastní prací. Aspoň si to tehdy myslela…

A právě tehdy vyrazil Max k útoku. Když se teď ohlédla zpátky, nemohla pochopit, jak mohla být tak naivní a nevšimnout si, co se děje. Samozřejmě se nemohl o nic pokusit, když byla mladší. Jednak by riskoval víc než svou pověst, a kromě toho věděl, že by ho odmítla, protože neměla co ztratit. Člověk nepostrádá, co nikdy neměl, a Abby byla ještě nedotčená penězi a slávou.

V osmnácti letech už okusila první úspěchy. Cestovala, stala se známou. Zvykla si kupovat si šaty, aniž by přemýšlela o jejich ceně, a před domem parkovalo červené porsche, které si koupila na splátky.

Tyto myšlenky jí vířily hlavou ono odpoledne, kdy ji Max pozval, aby s ním strávila víkend na jeho jachtě. Nebude tam společnost, utrousil jakoby nic, nenechávaje ji na pochybách o svých úmyslech. Budou mít příležitost se lépe poznat.

Abby, která už slyšela dost o děvčatech, která byla pozvána na Xerxes, věděla, že nejde o žádnou mýlku. Přirozeně se snažila se z toho vykroutit. Má jiné plány na víkend, řekla mu. Zruš je, odpověděl. Ale ona má ráda chlapce, se kterým má schůzku, argumentovala. Raději než svou kariéru? opáčil Max a tak ji postavil před nepříjemnou pravdu.

Tušila, že ví všechno o jejím přátelství s Andrewem Garvyem a že také ví, jak je dosud jejich vztah nevinný. Abby neměla žádné avantýry. Její styky s muži byly jen povrchní a letmé a Andrew byl její první vážná známost. Byl to další důvod, proč se Max rozhodl zaútočit? Protože se bál, že když se stanou s Andrewem milenci, mohla by se snadněji vzdát své kariéry?

Kdyby tak věděl, myslela si Abby nyní. Nicméně se snažila zachovat si svou nevinnost. „Nechci s vámi strávit víkend, pane Cervantesi,“ prohlásila s úporně předstíraným chladem. „Díky za vaši nabídku.“ Vybavila si, jak se přitom Maxovi zkroutily rty. Musel ji znát lépe než ona sama. Jakkoli se teď svíjela při myšlence na svou naivitu, nic nemohlo změnit fakt, že zaprodala svou duši.

„Myslím, že mi nerozumíš,“ řekl Max a nabídl jí pohodlnou židli pro hosty. Když si neochotně sedla, pokračoval: „Toto pozvání nebudu opakovat. Musím ti připomínat tvou smlouvu s agenturou? Souhlasila jsi, že přijmeš jakoukoliv práci, kterou ti já, tvůj zaměstnavatel, přidělím.“

Abbina hruď se vzedmula: „Tohle není práce!“

„A když budu tvrdit, že je?“

„Neudělám to.“

Max pokrčil rameny: „Na to máš samozřejmě právo. Ale musím tě informovat, že pokud odmítneš, zruším všechny smlouvy a už nikdy nebudeš pro naši agenturu pracovat.“

Abby ze sebe vyrazila bolestný vzdech: „To byste neudělal.“

Max ji stoicky pozoroval: „Že ne?“ Abby si navlhčila rty: „Dostanu práci u - jiné agentury.“

„U které? Když jim řeknu, že jsi odmítla zcela přijatelný úkol -“

„Vůbec není zcela přijatelný. Je to - nelidské!“

„Takový je život,“ odvětil Max lakonicky, „a věř mi, Abby, mohl bych tě požádat o mnohem horší věci. Já aspoň dávám přednost normálnímu sexu. Nežádám tě, abys jako moje milenka dělala perverzity.“

„Vaše milenka!“ Abby nemohla věřit svým uším. „To nemyslíte vážně!“

„Proč ne?“ ohrnul Max rty. „Navrhuju, abys o tom přemýšlela. Pokud ovšem bys nechtěla zase dělat recepční v hotelu.“ Abby si byla jistá, že na něj vyzraje. V příštích dnech obcházela agentury a zkoumala šance pracovat pro konkurenci.

Ale Max také neztrácel čas a v pátek odpoledne si Abby musela přiznat, že neuspěla. Ovšemže ho tehdy mohla odmítnout. Mohla mu říci rovnou, co si může se svou „prací“ udělat, a prásknout za sebou dveřmi. Jenže to neudělala. Bylo snadné moralizovat, když už bylo po všem. Bylo snadné říci, že měla zůstat neoblomná a zahodit svou jedinou příležitost k úspěchu. Někdo by mohl říci, že mohla zkusit štěstí v jiném oboru, jenže Abby vyrostla v příliš tvrdém prostředí, aby nevěděla, že darovanému koni nemá koukat na zuby. Šance na vybudování tak slibné kariéry v jiné oblasti byla stejně mizivá, jako bylo nepravděpodobné, že by s ní měl Max slitování. A protože byla mladá - a ctižádostivá - zaťala zuby a podstoupila tu zkoušku.

Ale moc to nepomohlo. Přestože Max dělal, co mohl, aby ji přiměl reagovat na jeho milování, nakonec to vzdal. Byla studená - frigidní, oznámil jí kousavě. Neměla žádné sexuální emoce. Její tělo bylo jen krásnou, prázdnou schránkou, slibující všechno, ale neschopné cokoli dát.

Nějaký čas po tom nešťastném víkendu se Abby obávala věcí příštích, ale ukázalo se, že její strach je planý. Přestože jejich osobní vztah ztroskotal, Max byl příliš dobrý obchodník, než aby se vzdal toho nejlepšího, co měl. Naopak, s jeho pomocí Abbina kariéra závratně stoupala. Když jí bylo dvacet, Max už rozhodně nemohl tvrdit, že ho potřebuje, aby přežila. Byla úspěšná i bez něho, dostávala nabídky k práci po celém světě, a když jela do New Yorku předvádět nové jarní kolekce, byla pravděpodobně nejslavnější tváří módní scény.

Ne že by měla v úmyslu Maxe opustit. Po pravdě řečeno, jejich spolupráce nikdy nebyla lepší. Jakmile zmizel přízrak jeho sexuálního zájmu, jejich vztah se upevnil, a kdyby se jí někdo na to zeptal, Abby by patrně potvrdila, že Max je její přítel. V té době často spolu večeřeli a probírali záležitosti agentury a plány do budoucna. Abby se za poslední čtyři roky hodně naučila a Max si vážil jejího názoru.

A tehdy, během oné osudné cesty do New Yorku, potkala Abby na večírku v Manhattanu Jaka Lowella.

Nebyla to jedna z formálních společenských událostí módního průmyslu. Kdyby nebylo Maxe, Abby by tam vůbec nešla. Ale ten byl pozván, protože večírek pořádal jeho bývalý spolužák. Požádal Abby, aby šla s ním, protože potřeboval dámský doprovod.

Večírek se konal v exkluzivním apartmá na Páté avenue. Maxův spolužák byl bankéř a většina jeho hostů byli úspěšní lidé.

Mluvilo se zde o mnohamiliónových obchodech a jména návrhářů létala vzduchem jako konfety. To, že mezi hosty byli tito návrháři zvučných jmen přítomni, Abby nijak neomráčilo. Ve skutečnosti se nudila, a kdyby se Max tak dobře nebavil, požádala by ho, aby šli domů.

Když právě upíjela druhou sklenici šampaňského a snažila se poslouchat mladého úředníka, který jí vytrvale něco vysvětloval, zvedla oči a uviděla Jaka. Evidentně zrovna dorazil, protože ještě stál ve dveřích a hovořil s paní domu, nepříliš pohlednou ženou v šatech s flitry. Byla do něj zavěšená a z jejího výrazu bylo zřejmé, že se - ač neúspěšně - pokouší upoutat jeho pozornost. Ale jakmile Jake spatřil Abby, jeho zájem se přenesl na ni. Vymanil se ze zajetí rukou, které ho obtěžovaly, a přešel místnost k ní.

Po cestě hrábl po sklenici se šampaňským, které do sebe nalil tak rychle, že ani nemohl cítit jeho chuť. Abbino srdce se rozbušilo.

Bylo to divné, ale každý nerv v ní hrál a ona nevěděla proč. Hm, rozhodně je pohledný, myslela si, i když do té doby nikdy neposuzovala muže podle vzhledu. Zkušenost s Maxem způsobila, že začala být trochu cynická a nikdy ani na okamžik nepochybovala o tom, že Maxovo ohodnocení její sexuality - či spíše jejího nedostatku - bylo správné. Dokud nepotkala Jaka. Ve chvíli, kdy se Abby připravovala čelit nadcházejícímu setkání, ať už Jake zvolí jakýkoliv způsob seznámení, se jeho oči stočily na mladého muže vedle ní. „Tome,“ zvolal a potřásl rukou, kterou mladík horlivě napřáhl. „Jsem rád, že tě vidím.“

„Já tebe taky, Jaku.“ Mladík zrudl a Abby si domyslela, že nový příchozí musí být někdo významný. Další zazobanec, pomyslela si chmurně. Jak ji mohlo napadnout, že by pro ni mohl být zajímavý? Nedalo se popřít, že je svým způsobem atraktivní.

Působil dojmem tvrdého chlapíka a většina žen by se s ním nepochybně ráda seznámila blíže. Ale ze způsobu, jakým přehlížel zbytek místnosti, usoudila, že nezájem je vzájemný, a tak potlačila mírnou lítost a pustila to z hlavy.

Její společník však nebyl tak všímavý. „Myslím, Jaku, že se s Abby neznáš, viď?“ zeptal se a Abby v duchu jen zaúpěla nad jeho naivitou. „Abby - Stuartová,“ dodal Tom zcela zbytečně. „Jake Lowell.“

„Těší mě,“ nabídla Abby obvyklou frázi a doufala, že Jake si nemyslí, že zaranžovala jejich představení. Ale ruku mu nenabídla. Držela už příliš mnoho zpocených dlaní, aby vlezla do této pasti, ačkoli v tomto případě pochybovala, že by Jakova teplota i jen nepatrně stoupla.

„Ahoj.“ Jeho odpověď byla ještě kratší, ale oči z ní nespustil a Abby cítila, jak jí na těle vystoupil pot. V místnosti bylo sice teplo, ale byl to vnitřní žár, který způsobil, že se jí živůtek šatů přilepil na kůži.

„Abby je modelka,“ řekl Tom nadšeně. Zřejmě nevnímal napětí, které mezi oběma mladými lidmi vzniklo. „Pracuje pro tamhletoho chlapíka, Maxe Cervantese. Znáš Cervantese, Jaku?“

„Setkali jsme se,“ prohodil Jake, aniž by z Abby spustil oči, „ale pokud vím, slečna Stuartová nepracuje pro Cervantese. On pracuje pro ni.“

Abby jen otevřela ústa. „Nemyslím, že Max by tohle rád slyšel,“ zamumlala s nečekanou úlevou, že Jake má smysl pro humor. Měla dokonce chuť se hlasitě zasmát jeho neomalené poznámce, ač věděla, že zas tak legrační není. Přesto cítila, jak jí v žilách stoupá adrenalin a jediné, co mohla dělat, bylo zamaskovat své vzrušení.

„To ne,“ přiznal Jake a bavil se s ní. „Určitě by se mu to nelíbilo. Ale nemusím mu to říkat, když mu to neřeknete vy.“

„No, Abby prostě dělá pro Cervantesovu agenturu,“ vložil se do toho Tom trochu vzdorovitě. Nebyl zrovna nadšený, že ti dva se baví na jeho účet, a v rozčilení vlastnicky položil ruku kolem Abbiných ramen.

To byla chyba. Abby se vždycky snažila vyhnout tělesnému dotyku a nejvíc s náhodnými známostmi na večírcích. Vědomě setřásla jeho ruku z ramene, ale jak se snažila rychle od Toma odstoupit, nevyhnutelně vrazila do Jaka.

Bylo to jak zajiskření elektrického proudu. Zatímco Tomova ruka v ní vzbudila instinktivní odpor, Jakovo pevné tělo mělo přesně opačný účinek. Jak ji jeho ruka automaticky zachytila, pocítila neobvyklou touhu se

o něj opřít.

„Promiňte,“ zamumlala a poodstoupila, přestože cítila neodolatelné nutkání zůstat tam, kde byla. Jake se na ni usmál. Pro Abby bylo překvapivé, že mu nehleděla přímo do očí jako většině mužů, ale musela k němu vzhlížet nahoru.

Usmála se na oplátku a dech se jí zrychlil stejně jako její tep.

„Nic se nestalo,“ Jakovy zlatavé oči rozptýlily její rozpaky, „popravdě řečeno to bylo příjemné.“ Tomův obličej byl nyní úplně rudý a Abby se domnívala, že pouze vědomí Jakova vlivu - ať už byl čímkoli - mu zabránilo pronést nějakou útočnou poznámku. Ale než k něčemu došlo, připojila se k nim čtvrtá osoba. Jeho jasně modré oči okamžitě zhodnotily situaci. „Abby,“ oslovil ji a tentokrát pro ni nebylo úniku z jeho ocelového sevření, „hledám tě.“

„Opravdu?“

Abby se obrátila k Maxovi se špatně skrývanou netrpělivostí. Věděl, jak ji dráždí jeho vlastnické způsoby,

i když v dané situaci si možná myslel, že jí prokázal dobrou službu.

„Ano.“ Maxův pohled přejel oba muže a rty se mu zkřivily.

„Lowell,“ pronesl chladně, „Anderson.“ Potom směrem k Abby: „Bavíš se dobře?“

„Velmi dobře,“ přikývla Abby a její pohled se na chvíli setkal s Jakovým. „A ty?“

„Já taky.“ Max musel trochu zvednout hlavu, aby se jí mohl podívat do očí. „Ale to přece víš, ne?“

Abby hořely tváře, ale než se zmohla na odpověď,

Max promluvil znovu: „Vlastně jsem tě chtěl někomu představit. Sloanu Maxwellovi. Pojď se mnou.“

„Teď hned?“ Abby se nechtěla vzdát a snažila se předstírat, že její chování je normální. Max se zamračil. „Ano, teď hned,“ trval na svém a hlas měl o poznání ostřejší. „Pánové,“ pokývl jejím společníkům na pozdrav, „omluvíte nás, že?“

Jake, který dosud nepromluvil, ani při Maxově netaktním představení, najednou zasáhl: „Možná se slečna baví právě tady,“ prohodil, rozkročil se a založil ruce na široké hrudi. Vedle Maxovy malé, oblé postavy vypadal fit a při síle a jeho chování v každém směru překonávalo staršího muže.

„Proč se jí nezeptáte?“ navrhl. „Ať si Abby vybere.“

Nyní zrudl Max. „Proč neodprejsknete, Lowelle?“ vypálil zlobně a dokonce Tom Anderson ustoupil před nečekaným nepřátelstvím v jeho hlase. „Do toho vám nic není.“

„Možná, že mi právě začíná být,“ odpověděl Jake nenuceně, očividně nezviklaný Maxovou hrubostí. „Tato dáma má svůj vlastní názor. Proč jí nedovolíte ho říct?“

„A proč vy se nestaráte o sebe?“ opáčil Max zuřivě. „Slečna Stuartová je mým hostem. Jděte mi z cesty nebo vás - vás -“

„Nebo mě co?“ zeptal se Jake ironicky. „Chcete z toho udělat aféru?“

„Ne!“ zasáhla Abby prudce. Poslední věc, kterou si přála, bylo podnítit boj mezi těmito dvěma muži. Ne že by to byl rovnocenný zápas - aspoň ne fyzicky. Ale Max by si nebral žádné servítky a použil by bez váhání špinavé metody, to věděla moc dobře. Jakkoli se to mohlo zdát nesmyslné, nechtěla, aby se Jake Lowell dozvěděl o jejich vztahu tímto způsobem. „Prosím,“ dodala a váhavě chytila Maxe za paži.

„To je v pořádku, pane Lowele -“

„Jaku.“

„Jaku, dobrá, ale opravdu už musím jít. Ráda - ráda jsem se s vámi setkala. Možná - někdy jindy …“ Doufala, že úpěnlivý pohled, který na něj vrhla, když ji Max odváděl, ho ujistil, že mu nedává vinu za to, co se stalo. Přála si z celého srdce, aby je Max býval nepřerušil, ale zdravý rozum jí říkal, že tady není to pravé místo, aby se s ním přela. Z neznámého důvodu Max pohledného Američana neměl rád, a ač byla zklamaná, nedalo se nic dělat.

ŠESTÁ KAPITOLA

Nebylo vůbec snadné zapomenout na tu chvíli, kdy Jake ovinul ruku kolem ní. Poprvé v životě jí byl mužský dotyk příjemný a vzpomínka na ten elektrický výboj, který mezi nimi proběhl, držela Abby vzhůru po několik hodin po tom, co Max odešel do svého pokoje. Samozřejmě nebylo jednoduché přesvědčit Maxe, že ji ten mladý muž nepřitahuje. Max byl pořád ještě pobouřený Jakovým chováním a Abby musela soustředit všechny síly, aby se po zbytek večera na Jaka nepodívala. Nemá z Maxe strach, přesvědčovala se, když se svlékala před spaním. Dokázal však být mstivý a byla smůla, že jediný muž, kterého si kdy všimla, zrovna Maxovi nepadl do oka.

Když už asi posté přerovnávala polštáře, zazvonil telefon.

Při jeho zvuku sebou škubla. Kdo to může být? Byly už skoro čtyři hodiny ráno. Jediný člověk, který přicházel v úvahu, byl Max, a na tuto eventualitu Abby nechtěla ani pomyslet. Uvažovala, jestli nemá zvonění ignorovat, zabořit hlavu do polštáře a předstírat spánek, ale nakonec zvítězila zvědavost. Natáhla se z postele, zvedla pozlacené sluchátko a tlumeně řekla: „Ano?“

„Abby?“

Ten hlas jí neměl být povědomý, ale byl. Ztěžka polkla a zvedla se z polštářů. „Pane Lowelle,“ zašeptala, „víte, kolik je hodin?“

„Je to jediný důvod, proč šeptáte?“ zeptal se suše a Abby se zajíkla. „Prosím?“

„Chci říct - jste sama?“ dodal stroze, a přestože ji to trochu popudilo, za daných okolností to nebyla tak docela nepříhodná otázka. „Já - ovšem, že jsem sama,“ řekla chvatně, „jsou čtyři ráno. Co - co chcete?“

„Myslím, že bych na to neměl odpovídat, pokud se nechci kompromitovat,“ odpověděl hlubším hlasem, který Abby připadal velmi atraktivní. „Co kdybych vás požádal, abyste se mnou posnídala? Při tom si můžeme promluvit o tom, co chceme jeden od druhého.“

Abby prudce vydechla: „Posnídala? Vždyť je noc!“

„Ale vy nespíte a já taky ne,“ opáčil Jake s lehkostí. „Tak dobře, dám vám dvě hodiny, abyste se na to připravila. Počkám na vás v hotelové hale v šest, co vy na to?“

„V šest ráno!“ Abby zmateně kroutila hlavou. „Ale v šest přece nemají nikde otevřeno.“

„Tomu nevěřte,“ řekl jí Jake měkce. „Tak nashle!“ a s tím zavěsil.

Věděla, že by o tom měla říci Maxovi. Věděla, že je šílenství jít z hotelu brzy ráno s mužem, o kterém nevěděla absolutně nic. Z jeho přítomnosti na večírku sice vyplynulo, že nebyl jen tak někdo, ale i ten nejhorší zločinec v New Yorku se mohl schovávat pod maskou bohatství a respektu. Kromě toho Max toho muže zjevně neměl rád a měla by spíš dát na jeho úsudek než na svůj vlastní. Ale nedala. Jednala čistě instinktivně a udělala to, co jí říkalo její srdce. Přitom se přesvědčovala, že už přece nemá co ztratit.

Když vyšla z výtahu, už na ni čekal. Protože neměla tušení, kam ji vezme, oblékla si černé kamaše a dlouhý vlněný svetr, jehož smetanová barva ladila s melírem jejích vlasů.

Byla ráda, že zvolila neformální oblečení, protože Jake měl na sobě džínsy a koženou bundu. Jako ona počítal s chladem dubnového rána a když jí vyšel vstříc, znovu si uvědomila jeho nenucenou přitažlivost.

„Ahoj,“ pozdravil a podíval se na ni způsobem, který vyvolal mrazení. „Stýskalo se vám po mně?“

„Stýskalo?“ Abby byla zmatená a Jake se zazubil.

„Mně se po vás stýskalo,“ přiznal a chytil ji pod paží. „Ale na rozdíl od vás jsem na to měl víc času, protože jsem vůbec nešel spát.“

Nevypadal, jako by vůbec nespal. Naopak, jeho zlaté oči lemované hustými černými řasami vypadaly stejně živě jako předešlého večera a úzký, snědý obličej nenesl žádné stopy únavy.

Abby měla dojem, že tento muž má tvrdé jádro a velkou vnitřní sílu - nebo to byla bezohlednost? Nebyla si jistá.

„Kam - kam půjdeme na snídani?“ zeptala se, když prošli halou hotelu a Jakův stisk zesílil.

„Do Central Parku,“ pronesl klidně, připravený na její instinktivní reakci. A nezklamal se.

„Do Central Parku?“ vyhrkla a neúspěšně se mu pokoušela vytrhnout. „Ale - není to nebezpečné?“

„Nemyslím,“ řekl Jake a pokynul vrátnému, který jim otevřel dveře. Když se těžké skleněné dveře za nimi zavřely, Abby si uvědomila, že pro ni není návratu.

Byla to nejlepší snídaně, jakou Abby pamatovala. Jedli u stánku na kraji parku. Přestože byla ze začátku trochu nesvá, přítomnost dvou podsaditých mužů, kteří je sledovali, ji ujistila, že Jake není tak nezodpovědný, jak si myslela.

Bylo to její první seznámení s ochrankou a brzy se dozvěděla, že Jake má v New Yorku stálého tělesného strážce.

Než ji dovedl zpátky do hotelu, Max už byl vzhůru a sháněl se po ní. Když se dozvěděl, kde byla, byl nepříčetný.

„Musela ses zbláznit,“ prohlásil, „jít na schůzku s mužem, o kterém nic nevíš! Tohle je New York, Abby, ne Egham! Mohlo se ti něco stát.“

„Co třeba?“ Abby byla stále rozjařená ze schůzky a nedala se snadno zastrašit. „Co se mi mohlo stát, co už jsi neudělal?“ naléhala s přídechem trpkosti. „Má mě rád a já mám ráda jeho. Nezkoušej mně to překazit, nebo - nebo -“

„Nebo co, Abby?“ Max měl sevřené rty.

„Jsou i - jiné agentury, víš?“ odpověděla po chvíli s vědomím, co riskuje pro muže, kterého znala stále tak málo. „Nenuť mě udělat to, Maxi. Oba víme, že se navzájem potřebujeme.“

V následujících dnech se Abby s Jakem vídali často. Ačkoli Abby nebyla na pochybách o tom, že to Max neschvaluje, neučinil další pokus ji zastavit a kdykoli měla čas, Jake buď přišel sám nebo poslal svého šoféra, aby ji vyzvedl v hotelu.

Vzal ji na večeři a tančit, dokonce šli spolu na balet, i když Jake se o tento druh umění moc nezajímal. Udělal všechno, o co požádala, a do doby, než se měla vrátit do Londýna, dospěl jejich vztah k bodu, odkud nebylo návratu.

Přesto se jí Jake ani nedotkl. Právě naopak, kromě spěšných polibků na rozloučenou byl fyzický kontakt mezi nimi minimální. Jako kdyby cítil její averzi k dotykům, i když od něj se instinktivně neodtahovala. Přesto mu byla vděčná za jeho citlivost, a i když byla někdy zvědavá, jaké by to bylo, kdyby se jí dotýkal a hladil ji muž, kterého měla ráda a zároveň ho obdivovala, příliš netoužila uspíšit toto pravděpodobné fiasko.

Tu noc před odletem do Londýna nemohla spát. Večer byli s Jakem na populárním broadwayském muzikálu a potom šli na večeři do italské restaurace. Byl to báječný večer a Abby byla přesvědčená, že ji Jake pozve k sobě do bytu. Ale neudělal to. Místo toho ji dopravil zpátky do hotelu jako obvykle, jen jí slíbil, že se s ní uvidí ráno na letišti, než nastoupí do Concordu do Londýna.

Takže mě vyprovodí, myslela si Abby nešťastně. Další chladný polibek, pravděpodobně v Maxově přítomnosti, a obvyklé rozloučení. Musela si přiznat, že takhle si to nepředstavovala, i když myšlenka na to, že by měla spát s nějakým mužem, pro ni stále nebyla nijak lákavá. Doufala však, že bude chtít on. Nebo snad je tak nepřitažlivá, že nevzbudila jeho zájem? Ale to přece nemůže být pravda, přesvědčovala se, když chodila po hotelovém pokoji sem a tam. Přece člověk nezve na večeři někoho, o jehož společnost nestojí. Nebo ano? Byla tak zmatená. Nemohla uvěřit, že by to mělo takhle skončit.

Zčistajasna ji napadlo zavolat mu a pozvat ho na snídani.

Dal jí telefonní číslo, ale protože ho nikdy nepoužila, nevěděla, jestli je do kanceláře nebo do bytu. Přesto se rozhodla, že to zkusí, ale chtěla ještě počkat, protože byly teprve dvě hodiny v noci. Počká aspoň do šesti, aby si nemyslel, že kvůli němu strávila bezesnou noc.

Ale než skutečně zvedla sluchátko, už ji zase ovládaly pochybnosti. Musela vytočit číslo hodně rychle. Když se ozvala žena, téměř zavěsila.

„Chtěla bych mluvit s - panem Lowellem,“ vysoukala ze sebe.

Může to být jeho matka nebo sestra nebo jeho sekretářka, dodávala si odvahy a žena na druhém konci vzdychla.

„Je teprve 6.30, slečno - paní -?“

„Já vím,“ řekla Abby, aniž prozradila své jméno. „Ehm - s kým mluvím, prosím?“

„Tady je záznamová služba pana Lowella,“ odpověděla žena stroze, očividně rozladěná, že Abby získala navrch. „Koho mám ohlásit panu Lowellovi? Obávám se, že jestli mi neřeknete své jméno, nemohu mu vyřídit váš vzkaz.“

„Aha…“ Abby se tak ulevilo, že to není nějaká žena, která žije v Jakově bytě, že ani nemohla promluvit. „Já - jmenuji se - Stuartová. Slečna Stuartová.“

„Rozumím.“ Ženin hlas zněl teď rezignovaně. „Předám panu Lowellovi vzkaz, aby vám zavolal. Předpokládám, že zná vaše číslo. Mám pravdu?“

„No - ano,“ navlhčila si Abby rty, „ale nemohla bych s ním mluvit?“

„Tohle je jenom záznamová služba, slečno Stuartová.“ Tón jejího hlasu naznačoval, co si myslí o Abbině inteligenci. „Jak vám říkám, vyřídím panu Lowellovi váš vzkaz. Jestli vám nezavolá zpátky, nebude to moje vina.“

Když Abby položila sluchátko, byla přesvědčená, že udělala největší chybu svého života. Byl rozdíl zavolat Jakovi a zeptat se ho, jestli by s ní chtěl posnídat, nebo hovořit s nějakou anonymní záznamovou službou, která může předat její vzkaz bůhví kdy. A co si Jake pomyslí, až se dozví, že mu zkoušela volat? Bylo to tak zahanbující! Měla chuť zavolat službu znovu a všechno zrušit.

Už už vztahovala ruku ke sluchátku, když telefon zazvonil.

Na chvíli tomu nemohla uvěřit a jen seděla a zírala na ten přístroj, jako kdyby se jí to všechno jen zdálo. Ale pak si uvědomila, že telefon zvoní už dost dlouho, a rychle ho zvedla: „Ano?“

„Abby?“ Byl to Jake a Abby se sesunula na kraj postele, jak jí podklesly nohy. „Abby, jsi to ty?“

„Ano.“ V ústech jí vyschlo, ale podařilo se jí ze sebe vypravit: „Ano, jsem to já. Doufám, že ti nevadí, že jsem použila číslo, které jsi mi dal. Nevěděla jsem, že to je záznamová služba, jinak bych -“

„Co jsi chtěla, Abby?“ Jakův hlas byl lehce netrpělivý a zároveň neskutečně něžný. „Něco se stalo? Vyhrožuje ti ten hajzl Cervantes nebo něco takového? Abby, už se ho nemusíš obávat. Nepotřebuješ ho a on to ví. Jsi samostatná žena.“

Abby polkla.

„Já - chci říct - že to nemá s Maxem nic společného.“ Svraštila čelo, když si uvědomila význam toho, co právě řekla. „Proč jsi o něm mluvil?“

„Zapomeň na to.“ Teď nebylo pochyb o jeho netrpělivosti.

„Abby, řekni mi, proč voláš. Doháníš mě k šílenství!“

To Abby vyrazilo dech: „Skutečně?“ Na okamžik ji myšlenka, že by mohla Jaka dohánět k šílenství, úplně ochromila, ale vědoma si jeho netrpělivosti ji odložila na později a dodala měkce: „Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bychom mohli snídat spolu.“

Za půl hodiny už byla na cestě k Jakově bytu. Sotva měla čas se osprchovat a obléknout si tvídový kostým, ve kterém chtěla cestovat, a už se Jakův řidič objevil v hotelu. Její původní plán, že by Jake přišel na snídani do hotelu, rychle změnili. Jake navrhl, že bude lepší, když Abby přijede k němu. Max tak aspoň nebude moci překazit jejich schůzku.

Abby nebyla schopna si vymyslet jedinou přesvědčivou námitku. Nebylo jí však lehko, protože to byla ona, kdo zavolal, a měla obavy, aby si Jake nemyslel, že má takovéhle věci ve zvyku.

Byla to její první návštěva v jeho bytě, ale mnohokrát už ten obrovský mrakodrap viděla, když jeli po Park Avenue. Trochu jí nahánělo strach vstoupit do výtahu, který se zastaví až v padesátém poschodí.

Dveře výtahu se Otevřely do haly s mramorovou podlahou, s ohromným lustrem a vyřezávaným dubovým schodištěm, které vedlo do horního patra. A pak se otevřely dveře naproti a vystoupil z nich neznámý muž. Abby se vyděsila, že se spletla, ale muž se usmál a řekl zdvořile: „Slečno Stuartová, pojďte prosím za mnou.“ Byt ji úplně ohromil. Tlusté koberce, nábytek, který musel stát jmění. Prohlížela si místnosti, které byly velké jako celý její byt v Londýně. Ačkoliv nebyla expert ve výtvarném umění, věděla, že za obrazy, které visely na stěnách, by se dala koupit celá řada takových bytů, kdyby se Jake rozhodl je prodat. Z oken s čistě hedvábnými záclonami viděla na celý Manhattan. Vůbec by se nedivila, kdyby se člověk obklopený takovým prostředím cítil povznesený nad zbytkem lidstva. Byl to domov bohatého muže, útulek milionáře a důkaz - pokud byl vůbec nějaký třeba - že Jake není obyčejný smrtelník.

Nyní následovala sloužícího po vyřezávaném schodišti a podpatky jí hlasitě klapaly. Potom sluha zaklepal na jedny z několika dveří.

Slyšela hlas uvnitř, který zavolal: „Vstupte!“ a sluha otevřel dveře a zdvořile ohlásil: „Slečna Stuartová, pane.“

Abby přirozeně nemohla udělat nic jiného než jít dál, ale kolena se jí podlamovala. Dveře se za ní zavřely a Abby si vzápětí uvědomila, že se ocitla v Jakově ložnici.

Zmocnila se jí panika. Když mu ráno zatelefonovala, neměla na mysli nic takového. Představovala si, že budou snídat v hotelové jídelně nebo - s trochou kuráže - v obývacím pokoji jejího apartmá, ale tyto představy vybledly tváří v tvář této netaktnosti. Ani ve snu ji nenapadlo, že by byla uvedena do jeho ložnice, a při pomyšlení, co si o ní asi sluha myslí, se začervenala.

„Co jsi čekala v sedm ráno?“ zeptal se Jake líně. Abbin pohled putoval přes rozsáhlou plochu okrového koberce k obrovské posteli v koloniálním stylu, na které seděl Jake v tmavomodrém hedvábném županu, pod kterým nic neměl, soudě podle holé nohy, která mu visela přes okraj postele.

Vypadal ještě přitažlivější než jindy a určitě o mnoho nebezpečnější. Druhou nohu měl skrčenou a opíral se o ni loktem, takže Abby mohla zahlédnout kousek jeho stehna s tmavým porostem. Abby odtrhla oči od této zvlášť nebezpečné části Jakova těla a snažila se dýchat rovnoměrně. „To ráno, když jsi přišel do hotelu, jsi byl v tuto dobu už dávno oblečený,“ namítla a držela svou plochou kabelku proti horní části stehen jako štít. Jake se ušklíbl. „To jsem byl,“ uznal, a když se Abby dívala všude možně, jen ne na něj, slezl z postele a šel k ní. Byl bos a jeho kroky nebylo na měkkém koberci vůbec slyšet, takže Abby si na okamžik neuvědomila, že se k ní přiblížil, až jí jeho vysoká štíhlá postava zaclonila výhled. Polekaně sebou trhla.

„Chtěla bys, abych požádal Raoula, aby tohle všechno odnesl dolů?“ zeptal se mírně s gestem směrem k oknu, kde si teprve teď Abby všimla stolu prostřeného pro dva s horkou kávou a množstvím jídla. Byly tam horké rohlíky, sladké pečivo, všechny možné druhy ovoce a umně naaranžované máslo.

„Ach,“ vydechla Abby údivem, když si prohlížela tu fantastickou tabuli. Bylo jasné, že dost dobře nemůže čekat, že by to někdo celé přemístil a přerovnal, a tak zakroutila hlavou: „N - ne. Samozřejmě že ne.“

„To jsem rád.“ Jake teď zachytil její pohled a Abby cítila, jak jeho kouzlo láme všechny její námitky. „Takže - začneme?“ Abby si olízla rty jazykem. „Proč - proč ne?“ souhlasila trhaně a vtom se jí zatajil dech, jak Jake vztáhl ruce k jejím ramenům a svlékl jí kabátek kostýmu.

„Tohle snad nepotřebuješ, ne?“ zeptal se a odhodil kabátek na židli.

Přestože to bylo nevinné gesto, Abby cítila, jak se jí vzdouvá hruď pod červenou hedvábnou blůzou. Cítila se najednou neobyčejně zranitelná, jako by Jake mohl zahlédnout skrz blůzu její krajkovou podprsenku. Stálo ji hodně sil zůstat stát bez pohnutí. Ze všeho nejraději by bývala skočila a kabátek si znovu oblékla.

„No tak,“ řekl najednou a pohladil ji po tváři, „nebuď smutná. Ta schůzka byla přece tvůj nápad. Tak proč mi neřekneš, co tě trápí?“

Abby polkla: „N - nic mě netrápí.“

„Ale chtěla jsi mě vidět, ne?“

Abby se nadechla: „Chtěla.“

„Proč?“ vytáhl Jake obočí. „Řekl jsem ti, že se uvidíme na letišti, ne?“

„To ano, ale…“

„Ale co?“ Abby si povzdechla. „Myslela jsem - no - že - na letišti bude Max,“ dokončila neobratně a Jake se usmál.

„Aha.“

Díval se na ni tak, že měla chuť někam zalézt. Panebože, myslela si s nevolí. Teď ví, že po něm jdu. Neměla jsem volat! Neměla jsem sem vůbec chodit!

Přála si teď odejít a prudce se odvrátila. Než ale mohla dosáhnout na kabátek, Jakova ruka jí v tom zabránila.

„Proč jsi mi to neřekla včera večer?“ zeptal se tiše a Abby se zachvěla.

„Neřekla?“ opakovala nechápavě. „Co jsem ti měla říct?“

„Že mě chceš stejně jako já chci tebe,“ odpověděl Jake chraptivě. „Copak jsi netušila, co úsilí mě stálo, abych na tebe nesáhl?“

Abby odvrátila hlavu, ale pevný dotek jeho prstů, který cítila na krku, v ní nevyvolával žádný odpor.

„Ale - myslela jsem -“

„Ano? Co sis myslela?“ Volnou rukou jí Jake pohladil sametovou tvář.

„Ale já odjíždím do Londýna za - za tři hodiny.“

„Já taky,“ řekl prostě.

Abby na něj nevěřícně hleděla.

„Ty taky?“

„Ovšem. Snad sis nemyslela, že to včerejším večerem skončilo?“ Abby to nemohla pochopit. „Neskončilo?“ zašeptala pošetile a jeho oči ztemněly.

„Ne,“ prohlásil, „nejsem zas tak nezištný. Chci tě, Abby. Nikdy jsem nechtěl žádnou ženu jako tebe. Je v tobě něco zvláštního.“ Palci jí přejížděl po lícních kostech. „Nevím přesně, co to je, ale zdáš se nějak nedotčená. Nebo spíš nedotknutelná?“ Nevšiml si nádechu červeně, který jí zbarvil líce, anebo to přičítal tomu, co právě řekl. „Nechtěl jsem na tebe spěchat, abych tě nepolekal. Za žádnou cenu jsem nechtěl pokazit vztah, ze kterého se může stát něco velkého, něco důležitého pro nás oba.“ Jeho ruce sklouzly do výstřihu blůzy, kde objevily tenké ramínko její podprsenky. Abby opouštěla veškerá síla.

„Řekni mi,“ řekl něžně, „čím to je, že při přehlídce vypadáš tak neuvěřitelně sebejistá a přitom mám pocit, jako bych se dotýkal panny? Ty nejsi panna, že ne, Abby? Takové štěstí nemám.“

Abby zaváhala a pak zavrtěla hlavou: „Ne.“

„Ne,“ opakoval Jake trochu lítostivě a pak přikývl. „Ale stalo se to už dávno, viď?“

Abby se zajíkla. „Ano.“

„A - bolelo to, že?“ pokračoval Jake zastřeným hlasem a sklonil se k ní, aby ji políbil na ucho. Abby vydechla: „Ano.“

„Věděl jsem to.“ Jakův hlas zněl téměř triumfálně. „Věděl jsem, že jsi něčím - něčím jiná. Panebože,“ stáhl hněvivě ústa, „jak ti to mohl někdo udělat? Ještě že už je pryč. Zabil bych ho!“

Abby jen bezmocně zavrtěla hlavou: „Neříkej to.“

„Proč ne?“ podíval se na ni Jake pozorně. „Milovala jsi ho? Máš ho snad pořád ráda?“

„Ale ne.“ Tohle Abby věděla docela jistě. „Nikdy jsem ho nemilovala. Já jen -“

„- ty prostě nerada někomu ubližuješ, nemám pravdu?“ dokončil za ni Jake měkce. „Neboj se, zapomeneme na něj. Jde o nás. O tebe a o mě. To je důležité.“ Prsty jí přejížděl delikátní kontury ucha a něžně ji políbil na tvář. „Budu muset být trpělivější, viď? Ale nemusíš mít strach. Nikdy bych ti neublížil.“ Abby cítila, jak ji jeho jazyk na tváři rozechvívá, ale hluboko uvnitř se hrozně bála, že ho zklame. Když si vzpomněla, jak se cítila při Maxových dotecích, nemohla potlačit náhlý pocit odcizení. Když se však chtěla odtáhnout, Jake jí v tom zabránil. „Uvolni se,“ řekl vlídně, protože cítil její zmatek. Abby k němu bezmocně vzhlédla, protože si nevěděla rady s rozporuplnými city. Chtěla se milovat s Jakem, chtěla se mu odevzdat, být s ním, ale nevěřila, že je to možné. Dříve nebo později bude chtít udělat to, co jí udělal Max, a přestože necítila žádný odpor k jeho polibkům a hlazení, myšlenka na cokoli jiného ji děsila. Od té zkušenosti s Maxem uběhla dlouhá doba a věděla, že za ta léta se její tělo obrnilo proti fyzickému kontaktu. Byla jako nástroj, který byl použit a zneužit a pak se nechal zrezivět. A protože muž, který ho použil první, poškodil jeho mechanismus, ani nekonečná trpělivost ho už nemohla uvést do chodu.

„Nerozumíš mi,“ řekla nyní a rukama mu sevřela zápěstí. Nevědomky mu zarývala nehty do masa. „Myslím, že nemůžu - tedy - já chci, ale - víš - myslím, že jsem - frigidní.“ Pokud od Jaka očekávala přemrštěnou reakci, byla zklamaná.

Naopak, místo aby vypadal znepokojeně, lehce se usmál.

„Opravdu?“ řekl a uvolnil si zápěstí, což ji přivedlo do ještě větších rozpaků. „Abby, tomu nevěřím. Na to jsi příliš citlivá. Měla jsi jen špatnou zkušenost, to je všechno. Chceš, abych tě o tom přesvědčil?“

Abby si znovu navlhčila rty a Jake se k ní rychle sklonil a svým jazykem se dotkl jejího. Byl to šokující zážitek.

Abby jazyk chvatně stáhla. Ale stále cítila lehce mátovou chuť Jakových úst a nevědomky ji vychutnávala. Náhle se Jake zprudka odvrátil.

„Snídaně,“ řekl a ukázal ke stolu, ale Abby neměla na jídlo ani pomyšlení. Přála si, aby si věřila natolik, aby byla schopná jít za ním a obejmout ho, ale tento jednoduchý úkon byl pro ni zoufale nesplnitelným přáním.

Když se nepohnula ani nic neříkala, Jake se k ní otočil a Abby si všimla napětí v jeho obličeji. Vypadalo to, jako by také nesmírně toužil po něčem, co nemůže mít, a Abby na něj hleděla s toužebným přáním, aby mu mohla pomoci. „Nedívej se tak na mě, proboha,“ zvolal a hlas mu zdrsněl. „Přece nemůžeš být tak naivní! Pojď se najíst. Já si zatím dám sprchu. V tomto případě studenou.“

Abby k němu vykročila: „Jaku -“

„Neměj strach,“ uklidňoval ji, aby rozptýlil její zmatek, „nebude mi to trvat dlouho. Dej si vejce a trochu kávy. Raoul bude zklamaný, jestli vůbec neochutnáš, co připravil -“

„Nechci jíst,“ prohlásila Abby rozhodně a znovu pokročila směrem k němu „Jaku - prosím tě, nechoď. Mrzí mě, že se tak chovám, ale nevím, co s tím mám dělat.“

„Abby!“ Jake vyslovil její jméno ostrým tónem, ale když se na něj podívala, viděla, že není doopravdy rozzlobený - alespoň ne na ni. S rozhodností, která ji samotnou překvapila, k němu přistoupila a váhala jen zlomek vteřiny, než mu položila ruce kolem krku. „Polib mě,“ vydechla a srdce jí bušilo tak hlasitě, že si byla jistá, že to Jake musí slyšet. „Prosím.“

Jakovi ztuhly rysy, jak se snažil ovládnout, ale tělo ho zradilo. Téměř proti své vůli jí ovinul ruce kolem štíhlého pasu a protože zdvihla obličej k jeho, nebylo těžké položit svá ústa na její.

Abby automaticky ztuhla při dotyku jeho úst, tak jako vždycky, když ji líbal na dobrou noc. Což byl asi důvod, proč jejich známost nikdy nepokročila za tento bod, přiznala si nešťastně. Prostě ztratila schopnost se někomu odevzdat.

Pokud ji vůbec kdy měla…

Málem se zase odtáhla, ale Jake ji držel pevně. Místo, aby ji pustil jako vždy předtím, vzal jí obličej do dlaní a líbal ji na ústa, přičemž se snažil dostat jazykem mezi pevně sevřené rty. Abbin dech se ještě víc zrychlil a musela bojovat s nutkáním odtrhnout jeho ruce od svého obličeje.

Tohle přece nechtěla, prolétlo jí hlavou, jak se jí zmocňovala neovladatelná panika.

Chtěla ho zastavit, a protože nebyla schopná s ním fyzicky bojovat, musela promluvit. Jakmile však rozevřela rty, jeho jazyk jí okamžitě pronikl do úst a polibek, předtím tak nevinný, se proměnil ve vlhký a vášnivý.

Abby se podlomily nohy, a jak Jakův vášnivý atak pokračoval, rozlilo se jí teplo od žaludku k ňadrům a dolů do stehen.

Uvědomila si, že už se nechvěje strachem, ale Jakovou blízkostí a vědomím, že ji žár jeho vzrušení naplňuje očekáváním.

„Panebože,“ zasténal Jake, když ji začal líbat i na krku.

Abby opustily všechny zábrany. Tiskla se k němu celým tělem.

Chtěla být co nejblíž u něho, cítit jeho sílu. Jake vycítil její vzrušení a rozepnul jí blůzu. Tentokrát byla Abby ráda, že její ňadra nejsou jen sotva viditelné vyvýšeniny, jakých si její kolegyně tolik cenily. Když jí rozepnul i podprsenku, zabořil obličej do jejich štědré krásy.

S každým jeho dotykem Abbino vzrušení narůstalo. Už nechtěla od Jaka utéci, jeho milování ji nenaplňovalo odporem. Právě naopak. Objevovala část svého já, o kterém nevěděla, že existuje, a když jí rozepnul zip sukně a ta jí sklouzla ke kotníkům, necítila se vůbec zahanbená, že před ním stojí jen v kalhotkách a punčochách.

„Jsi - krásná,“ řekl Jake přerývaně, když si ji prohlížel.

Abby sebrala sílu a podívala se mu do očí. „Jsem?“

„Tím si - buď jistá,“ řekl a pohlédl na postel. „Pojď, ať tě mohu úplně svléknout. Myslím, že tady to bude lepší.“

Posadil ji na okraj postele, klekl si před ni a s neobyčejnou něžností jí sundal krajkové kalhotky. Následovaly punčochy, a přestože Abby si teď byla méně jistá, příval horka, který se soustředil hlavně v podbřišku, ji přiměl sedět klidně před ním.

„Krásná,“ opakoval, když byla úplně nahá, a přejel prstem od bradavky jejího prsu přes břicho až k tmavému trojúhelníku. „Abby,“ rozvázal si pásek županu, pod kterým neměl vůbec nic, „chci tě!“ Teď, když o Jakových úmyslech nebylo pochyb, Abbiny nervy se zase vzbouřily. Nikdy předtím neviděla nahého, vzrušeného muže a pohled na Jakovu erekci ji polekal. „Je tak velký,“ myslela si rozechvěle. Když byla s Maxem, zavřela oči a celou dobu je neotevřela. Nenáviděla ho a nenáviděla sebe, že se podřídila jeho požadavkům.

„Neboj se,“ zašeptal Jake a Abby věděla, že opět vycítil její strach. Jeho ústa vyhledala její a během několika vteřin Abby znovu zaplavilo rostoucí vzrušení. Rukama přejížděla po jeho pevném, svalnatém těle, ne bledém a měkkém, jako měl Max. Dotýkala se Jakova těla s větší odvahou. Ruka jí sklouzla k jeho pasu a úzkým bokům. Měl dlouhé nohy, pokryté jemnými, tmavými chloupky stejně jako hruď, odkud se porost sbíhal na břicho.

Mezitím zkoumal Jake Abbino tělo s ještě větším zápalem a důkladností. Když jí začal líbat ňadra, ztuhla, ale po chvilce se mu už sama nabízela. To, co dělal, ji lekalo, ale zároveň jí to poskytovalo takovou rozkoš, že na tom nemohlo být nic špatného. Max jí jen bolestivě tiskl ňadra. Nikdy by netušila, že jsou tak citlivá a že by mohla cítit takovou slast.

Zatímco Jakova ústa byla zaměstnána Abbinými ňadry, ruce objevovaly a hladily další části jejího těla: pas a boky, dlouhé krásné nohy, a nakonec se přirozeně snažil dostat se mezi ně.

„Nech mě dotknout se tě,“ šeptal a s ještě větší náruživostí se vrátil k jejím ústům. „Panebože, miláčku, nenech mě už čekat.“

Jediné, co Abby mohla dělat, bylo zakroutit bezmocně hlavou ze strany na stranu. Teď, když přišla ta chvíle, dokázala myslet jen na Maxe a instinktivně se opět začala bránit. Jake však předvídal její reakci. Aniž by jí dovolil zase ztratit ten pocit sladké sounáležitosti, který sdíleli, jemně, ale neodbytně do ní vnikl, zabraňuje případným námitkám dalším vášnivým polibkem.

Tím byl Abbin strach definitivně poražen. Všechny její smysly byly vybičované do krajnosti. To není Max, uvědomila si zmámeně, to je Jake. Jake, kterého téměř určitě miluje a který by jí nikdy neublížil jako Max Cervantes. Jake jí stále hladil ňadra a břicho a milování s ním v ní rozechvívalo každý nerv. Abby, která si myslela, že nikdy nebude schopná skutečně prožívat milování s jakýmkoliv mužem, cítila, jak ji Jakovy pohyby probouzejí znovu k životu a vzbuzují v ní touhu tisknout se k němu víc a víc.

„Pomalu,“ napomínal se chraptivě a později si Abby uvědomila, jak obrovské sebeovládání vyžadovalo od Jaka milovat se jejím tempem, ne jeho. Nakonec se mu na jeho naléhání při aktu plně odevzdala a zapomněla na všechno ostatní včetně Maxe a jeho intrik…

SEDMÁ KAPITOLA

Při vzpomínce na Jakovo milování se nyní Abby zachvěla. Bylo to tak příjemné, tak dokonalé. Poprvé v životě poznala, co milování znamená. Už o sobě nepochybovala. Obavy z frigidity, z neschopnosti cítit vášeň, se úplně rozplynuly. Při milování s Jakem vylétla ke hvězdám a potom cítila jen absolutní uvolnění a klid.

Ale ne nadlouho. Jake po ní příliš toužil, aby se uspokojil tak snadno. V několika minutách dosáhla opět závratných výšek vášně a okouzlení a v jeho náručí ztratila pojem o světě. Všechno si nyní vybavovala s takovou jasností, že ji to zraňovalo. Prostorný pokoj s ohromnou, pohodlnou postelí, ranní nebe se sluncem probleskujícím skrz mraky nad mrakodrapy a Jakovo žádostivé tělo, jeho hladové polibky, horkou, zpocenou kůži a pronikavou vůni sexu na prostěradlech…

Hořce si přiznala, že dokonalost nikdy nevydrží. Ačkoli to ráno si myslela, že bude trvat věčně. Vzpomínala, jak po milování snídali v posteli. Jake ji krmil teplými rohlíky a lízal jí rozteklé máslo z brady. Říkal, že je sladší než všechno, co kdy jedl. A jedno vedlo k druhému, až jim nakonec Raoulovo diskrétní zaklepání připomnělo, že je nejvyšší čas jít.

Cestou na letiště vyzvedli v hotelu její zavazadla. Abby doufala, že Max už odjel, ale to se samozřejmě nestalo. Když vstoupili do hotelu, našli ho, jak rázuje po rozlehlé hale. Bylo jasné, že Abby se nemůže vyhnout konfrontaci.

„Kde jsi ksakru byla -?“ začal a vyrazil k ní, ale jakmile uviděl Jaka, zarazil se.

„Abby byla se mnou,“ odpověděl Jake za ni a držel ji vlastnicky za ruku. „Všechno v pořádku.“

Max zkřivil obličej a Abby podvědomě znervózněla. Přestože věděla, že nad ní ztratil moc, nedokázala se zbavit určitého napětí. Hrozila se, že by Max mohl něco říci - nebo udělat - s úmyslem zničit vztah s Jakem. Z celého srdce si přála, aby s ním bývala mohla mluvit předtím.

Věděla dobře, že Max by se mohl mstít, a jeho výraz neomylně vypovídal, že přítomnost druhého muže mu víc než vadí. Ale proč? Žárlil snad? A jaký k tomu měl důvod?

Abby musela přiznat, že zatím nikdy nepodrobila jeho city zkoušce. Žádný z mužů, se kterými se setkala během své práce, pro ni nic neznamenal, a Max to věděl. Možná dokonce věřil tomu, že Abby nikdy nikoho takového nepotká. Nakonec věděl lépe než kdokoliv jiný o její averzi k fyzickému kontaktu. Vždyť ji podnítil, byl její příčinou.

Nyní se obrátil k Abby a Jaka zcela ignoroval. „Víš, kolik je hodin?“ zeptal se a přitom jí významně ukázal těžké zlaté hodinky na zápěstí. „Je skoro tři čtvrtě na deset. Letadlo odlétá za necelou hodinu!“

„To stihneme,“ vložil se do toho Jake klidně, než mohla Abby reagovat. „Čeká na mě helikoptéra. Když řeknete nosiči, aby dal vaše a Abbina zavazadla do auta, můžeme hned vyrazit, že, Abby?“

„Ale - jistě.“ Abby neměla o vrtulníku ani ponětí.

„Děkuji, ale raději pojedeme na letiště sami,“ odmítl Max bez nádechu vděčnosti. „Abby, venku na nás čeká auto -“

„To nemůžete stihnout.“ Jake odolal Abbině snaze uvolnit si ruku. „Smiřte se s tím, Cervantesi, potřebujete mou pomoc.“

Max se zakabonil. „Tak poletíme příštím letadlem,“ prohlásil zatvrzele. „Abby,“ pohlédl na ni zlostně, „chci s tebou mluvit.“

„Tak to ne,“ zasáhl opět Jake. „Nezáleží na tom, jestli přijmete mou nabídku nebo ne, i když to může znamenat, že strávíte další noc v New Yorku.“ Odmlčel se. „Ale Abby letí se mnou. Shodou okolností letím také do Londýna. Takže - jak se rozhodnete? Jak jste řekl, nemáme moc času.“

Max zuřil a Abby se obrnila proti nevyhnutelnému výbuchu, ale ten se nekonal. Místo toho se znechuceným gestem luskl prsty na nosiče a nařídil mu, aby donesl jeho a Abbiny kufry do Lowellovy limuzíny.

Cesta na letiště nebyla zrovna příjemná. Max byl na palubě letadla první a vmanévroval se na takové místo, aby Abby musela sedět vedle něj. Ač neměli čas na konverzaci mezi čtyřma očima, nenechal ji na pochybách o svém mínění o jejím chování.

Ale steward se znal s Jakem a zařídil, že Abby nakonec seděla u okénka vedle Jaka, zatímco Max musel cestovat s jedním ze svých zaměstnanců. Abby tak byla chráněná před zlobnými pohledy, které vrhal jejím směrem.

Strávili s Jakem cestu tím, že si vyprávěli o sobě. Řekl jí o své sestře a matce, o práci s řízením hotelů, o ostrově, který vlastnil na Bahamách, a o Sandbaru, domu, který si tam postavil. Když mluvil o Sandbaru, hlas se mu změnil. Abby pochopila, že to místo má pro něj zvláštní význam.

Abby mu na oplátku nabídla zkrácenou verzi svého života. Řekla mu, že osiřela a žila deset let v dětském domově. Snažila se zlehčit všechna příkoří a neúspěchy, aby si Jake nemyslel, že se cítí méněcenná vzhledem k podmínkám, v jakých žila. Spíš mu vyprávěla pěkné věci, které se jí přihodily, a nepřiznala, jak těžké měla začátky.

Když dospěla k událostem kolem setkání s Maxem, zaťala pěsti a poprvé v životě vážně zalhala. Řekla, že pracovala v hotelu a uviděla inzerát Maxovy agentury. Dnes už by nikdo nehádal, že kdysi byla nevýbojné, hubené děvče, a tak Jake snadno uvěřil, že po pohovoru jí nabídli, že ji vyškolí na modelku.

„Kolik ti tenkrát bylo?“ zeptal se, když upíjela ze sklenice šampaňského, aby zakryla značnou nervozitu.

„Šestnáct a půl,“ odpověděla Abby ve střehu. „Proč?“

„A kolik je ti teď? Devatenáct? Dvacet?“ naléhal Jake, aniž by odpověděl na její otázku.

„Skoro dvacet jedna. Proč to chceš vědět?“

Jake se usmál. „Asi jsem se chtěl přesvědčit, že Cervantesův vlastnický postoj k tobě je přirozený,“ přiznal a ušklíbl se. „Ale kdybych řídil tvůj život čtyři roky, asi bych měl taky takovou tendenci.“ Vzal jí ruku a políbil ji. „A já bych chtěl řídit tvůj život mnohem déle,“ dodal tiše. „Jestli mi to dovolíš.“

Střetnutí s Maxem se nakonec odehrálo v jeho kanceláři příští ráno. Abby s Jakem jeli z letiště přímo do jejího bytu a požitek z toho, že je s ním v posteli, vytlačil z její mysli všechny myšlenky na Maxe. Strávili noc spolu a ráno se blaženě probudila v jeho teplé náruči, jako by Jake ani ve spánku nemohl vydržet bez ní. Nikdy předtím nespala s mužem celou noc a nikdy se jí nespalo tak dobře.

Když vstoupila do Maxovy kanceláře, musela tohle všechno odsunout do pozadí a soustředit se na to, kde je a s kým. Nechtěla dát Maxovi do ruky munici, kterou by ji mohl zničit.

„Takže,“ řekl, aniž by vstal ze židle, „z tebe udělal svou milenku.“

Chtěl se jí dotknout a také se mu to podařilo. Byl to pokus postavit její vztah s Jakem na úroveň, na jaké na ni vyrukoval on se svými požadavky. Ale Abby neměla v úmyslu mu dát najevo, jak ji jeho krutost zranila.

„Ano, jsme - milenci,“ potvrdila tiše. Doufala, že tím konverzace na toto téma skončí. Max však vyskočil ze židle a na rtech mu pěnily sliny zuřivosti.

„Milenci!“ vyprskl opovržlivě a obešel stůl k ní jako zlověstný duch. „Co ty o tom víš? Ty ubohá malá čubko! Možná jsi spala s tím úžasným Lowellem, ale vsadím se, že jsi byla stejně sexuálně nemožná jako vždycky!“

„Ne!“

Abby nestačila zadržet toto impulsívní popření. Max přišel blíž a oči mu nebezpečně blýskaly: „Ne?“

„Ne.“ Abby o krok ustoupila, odpuzována chladnou chtivostí v jeho očích. „Nechci o tom mluvit. Nemá to s tebou nic společného. To - je jen mezi mnou a Jakem.“

„Houby mezi vámi!“ zkřivil Max rty. „No tak, řekni mi o tom víc. Nakonec jde o zájem podniku.“

„Ne.“ Abby si prohrábla vlasy. „Maxi, prosím tě, nechovej se ke mně takhle. Já - myslela jsem, že jsme přátelé. Že - z toho budeš mít radost.“

„Ne, nemyslela sis to.“ Zdálo se, že Maxův vztek trochu polevil. „Věděla jsi, jak mi bylo včera ráno, když se ten arogantní Amerikán choval, jako kdybys patřila jemu místo mně -“

To Abby vyrazilo dech. „Já ti přece nepatřím, Maxi,“ křičela, ale on pokračoval, jako kdyby ji neslyšel.

„Pochopitelně nedávám celou vinu tobě. Lowell má všechno, to je mi jasné. Limuzínu, luxusní byt, vrtulník, co víc si přát! A jestli se ti líbí jižní typy…“ Udělal významnou pauzu. „Jeho rodina pochází z Jižní Ameriky, to jsi věděla? Zřejmě nahrabali peníze z pašování drog -“

„To není pravda!“ Abby to nemohla poslouchat. „Jeho otec vlastnil pár zchátralých hotelů. Jake - Jake si půjčil nějaké peníze a po smrti otce je zmodernizoval. Měl úspěch, velký úspěch, a to byl jen začátek. A - a jeho matka je Angličanka.“

„A co má být?“ roztáhl Max ruce. „Řekl jsem snad, že není?“

„Ne, ale -“

„Možná by ses ho měla zeptat, kde našel investory ochotné vložit peníze do polorozpadlých hotelů,“ navrhl Max lstivě. „Nebo radši ne. Nerad bych viděl obličej - roztomilý obličej své nejlepší modelky rozřezaný jako -“

„Nech toho!“ Abby ta slova skoro zaječela, ale Max, místo aby ho to rozzuřilo, jen udělal grimasu.

„No dobrá, uklidni se,“ chlácholil ji. Její reakce ho zjevně potěšila. „Už o tom nebudeme mluvit. Zapomeňme na Lowella. K čemu ho potřebujeme? Za několik dní stejně odlétáme do Bangkoku -“

„Já - já asi nepojedu.“

Abbino váhavé prohlášení zničilo všechny šance na usmíření. „Co jsi to řekla?“

„Myslím, že jsi mě slyšel.“ Abby se trochu třásl hlas. „Já doufám, že ne.“

„Řekla jsem - že asi nepojedu. Do Bangkoku. Ani - ani nikam jinam, když na to přijde.“

Maxova tvář se zalila krví: „To nemyslíš vážně, Abby.“

„Myslím,“ omotala si ruce kolem těla, jako by se chtěla bránit proti vlnám nepřátelství, které z Maxe vyzařovaly. „Jake - Jake chce, abych - byla s ním.“ Hlas se jí zlomil. „To přece není tak těžké pochopit, ne?“

„A ty chceš být s ním, je to tak?“

Max to řekl tak tiše, že na moment měla Abby dojem, že jeho slova byla jen výplodem její mysli. Ale vyslovil je a ona přikývla, přestože se uvnitř celá třásla.

„Aha.“

Abby polkla: „Chceš říct, že to chápeš? Ach, Maxi -“

„Vypadá to, že Lowell byl úspěšnější, než bych u něj čekal,“ vyjel Max a tím zničil Abbiny naděje. Místo aby si znovu sedl, přistoupil k ní, jednou rukou jí zvedl bradu a zkoumal její obličej proti světlu. „Možná jsem to vzdal moc rychle,“ dodal, když se mu vytrhla. „Řekla jsi Lowellovi o nás, když jste si vylévali srdce v letadle?“

Abbinou reakcí bylo slepé vykročení ke dveřím, ale než dosáhla na kliku, jeho slova ji přibila na místě. „Možná bych si měl s naším Američánkem promluvit,“ protáhl, „porovnali bychom si zážitky -“

Abby se prudce otočila, až rameny narazila do zdi: „To - to bys neudělal!“

„Že ne?“

„Ale co bys tím získal?“ zakroutila Abby hlavou. „To mě tak nenávidíš?“

Max se ušklíbl. „To vůbec není pravda, že tě nenávidím, Abby,“ odpověděl a tentokrát mu Abby věřila. „Naopak, mám tě moc rád, jak dobře víš. A nejen proto, že kdysi mezi námi bylo -“

Abby se zalykala: „Maxi - nic mezi námi nebylo! Nic!“ Pokrčila bezmocně rameny. „Byla - byla jsem hloupá a ty jsi mě zneužil. Nic víc.“

„Já bych použil slovo - ctižádostivá,“ opáčil Max ledově. „Ty jsi nebyla hloupá, Abby. Věděla jsi přesně, co děláš. Měla jsi ctižádost. Příliš velkou, abys mě zastavila. A - toho jsem, myslím, využil. Který muž by to neudělal?“

„To je tvoje ospravedlnění?“ Abby se snažila získat rovnováhu.

„Potřebuji snad nějaké?“ utrhl se Max. „Co ti nabízí Lowell pro změnu? Sňatek?“

Abby sklonila hlavu: „Snad.“

Slovo, které Max vyslovil, se nedá opakovat. Abby, opírajíc se o zeď, se přiměla na něj podívat. „Takže,“ řekla a obličej měla popelavý, „co tím chceš říct? Že když se Jaka dobrovolně nevzdám, řekneš mu, co jsi mi udělal? Nemyslím, že by ti tohle poskytlo satisfakci. Mám - mám ti připomenout, že - že už tě nepotřebuju?“

„Profesionálně? Možná ne, ale mám-li odpovědět na tvou otázku: ne. To jsem nechtěl říct.“

„Tak co jsi teda chtěl říct?“ Abbin hlas nebezpečně zakolísal. „Proboha, Maxi, co jsem ti kdy udělala? Proč mi tohle provádíš?“

„Jen klid, klid.“ Jako by si uvědomil, že zašel příliš daleko, pohnul se směrem k ní. Když Abby automaticky ztuhla, obešel jen místo toho stůl. „Podívej,“ řekl, „jak to vidím já, potřebujeme se navzájem.“

„Skutečně?“

„Podle mého ano.“ Maxův výraz ztvrdl. „Ty nechceš, aby se Lowell dozvěděl o tvém dřívějším - kamarádství se mnou, a já nechci ztratit svou nejlepší modelku. Navrhuji, abychom udělali kompromis.“

„Tím myslíš, abych ho udělala já.“ Abbin hlas zněl hluše.

„Když se chceš na to dívat takhle. Dobře. Já nebudu

- indiskrétní, když ty budeš pokračovat v práci pro agenturu.“

„A - a Jake?“

Max se podrážděně ušklíbl: „Nemůžu říct, že bych ten vztah schvaloval, ale neudělám nic, abych ho rozbil

- v rámci možností. Ale sňatek - obávám se, že to nepřichází v úvahu.“

„Proč?“ Abby téměř vzlykala.

„Protože sňatek přináší závazky a - bůh chraň - děti! Nechci, aby ti nějaký Lowellův spratek zničil postavu, Abby. A to je rozkaz.“

Při té vzpomínce se teď Abby vnitřně svíjela. Ale nemohla dělat skoro nic. Měla svázané ruce. Instinkt jí říkal, že nic by nepřesvědčilo Jaka o důvodech, které ji vedly k tomu, že dovolila Maxovi ji zneužít. Čas - i zkušenost - ji poučily, jak správný byl její úsudek.

Ze začátku se zdálo, že nezaplatila tak vysokou cenu. Svatba ještě nebyla mezi ní a Jakem tak horké téma a důvody pro zachování její nezávislosti se zdály být dostatečně přesvědčivé.

A Max byl neobyčejně tolerantní. Ačkoli trval na tom, aby s ním jela do Bangkoku, dovolil jí vrátit se do Anglie bez něj. Snažil se poskytovat jí dost volného času mezi jednotlivými přehlídkami a později dokonce souhlasil, aby pracovala pro newyorskou pobočku. Protože Jake tam často pobýval, nastěhovala se do jeho bytu.

Maxovy motivy měly přirozeně daleko k nezištnosti. Nepřeháněl, když řekl, že je jeho nejlepší modelka a že ji nechce ztratit. Abby byla pro agenturu zlatý důl a byla velmi oblíbená. Navíc i ona si všimla, že známost s Jakem dodala jejímu vzhledu jakousi novou dimenzi. Ztratila sice pel nevinnosti jakoby z jiného světa, ale získala cosi cennějšího - smyslnou krásu ženy, která ví, že je milována.

Jake se obrnil trpělivostí. Abbinu žádost - i když vynucenou - že by ráda pokračovala ve své kariéře, přijal bez poznámek. Abby však věděla, že mu není moc příjemné, že ji okukují jiní muži. Ale během prvních měsíců si toho měli tolik co říci a bylo tolik co dělat, že když byli spolu, na ničem jiném nezáleželo. Ani Jakova rodina - jeho matka, která ji neměla ráda, a sestra, se kterou vycházela dobře - nemohla zkazit jejich štěstí. Když ji Jake konečně vzal do svého domu v Sandbaru, Abby byla na vrcholu blaha.

Samozřejmě už slyšela o ostrově a domu, který zde postavil, ale Jakova matka jí sdělila, že je to přísně soukromé místo. Když přijela do jeho bytu v New Yorku a žádala o setkání se synem, informovala Abby, že Jake na ostrov nikdy nepozval žádnou ze svých dívek. Když tedy začala žít s Jakem v Sandbaru, Abby věděla, že jejich láska je trvalá.

Teď si ale musela přiznat, že věci nebyly zase tak úplně ideální. I když měla k dispozici vrtulník, nebylo snadné dodržet závazky na druhé straně kontinentu. Kromě toho zůstával Jake na Sandbaru stále častěji a očekával od ní totéž.

Abby si to také přála. Když byli spolu, nikdy se jí od něj nechtělo a bylo stále obtížnější odjet z ostrova s vědomím, že tam na ni Jake bude čekat.

Někdy v té době jí navrhl, že by se mohli vzít. Jeho matka by se snáze smířila s danou situací, kdyby byli svoji, a navíc měl v úmyslu se s ní oženit tak jako tak. Chtěl, aby se to všichni dozvěděli - a hlavně Max.

Zpočátku nebylo těžké oddalovat konečnou odpověď: nemohla o tom přemýšlet, protože zrovna odjížděla do Los Angeles. Potřebovala trochu víc času, aby si byla jistá, že nedělají chybu. Jake projevil velké pochopení. Poskytl jí týdny a týdny, aby se rozhodla, ale nakonec za ni rozhodl osud.

Při pohledu zpět věděla přesně, kdy otěhotněla. Po Maxově hrozbě Abby při první příležitosti navštívila lékaře, protože nechtěla další komplikace, a od té doby byla nesmírně opatrná, aby nedošlo k nechtěnému těhotenství. Dokud Max držel v ruce všechny trumfy, nemohla nic dělat, i když se těšila, že jednou budou mít s Jakem dítě.

Ovšem čím víc času trávila s Jakem v Sandbaru, tím víc si musela připomínat, proč má být ostražitá, a často se sama sebe tázala, proč dovolila Maxovi, aby ji dostal do takové situace. Přemýšlela o tom, jak by Jake reagoval, kdyby mu řekla pravdu. Snad by jí po takové době, kterou spolu prožili, mohl odpustit, že ho obelhala. Znamenali pro sebe tolik. Nebo by je její doznání mohlo rozdělit? Měla se to dozvědět dřív, než si myslela. Dovedla si vybavit tu noc, kdy přišla do jiného stavu, jako by to bylo včera…

Odjela pracovat do Dallasu a během její desetidenní nepřítomnosti Jake odjel z New Yorku na Sandbar. Abby se proto vrátila rovnou na ostrov a Jakův pilot ji přivezl zrovna při západu slunce. Když kráčela k domu, zatímco jeden z Melindiných vnuků jí nesl zavazadla, uviděla Jaka dole na pobřeží.

Bylo báječné ho zase vidět a Abby mu běžela naproti. Tehdy se milovali rovnou na pláži, mezi kraby a křičícími racky, a nedbali, jestli je někdo vidí. Potom ji vzal do náručí a odnesl ji do domu, kde se milovali znovu. Myšlenku na to, že by měla vstát a vzít si pilulku, Abby rychle vypudila z mysli.

Pochopitelně toho potom litovala. Sice si často představovala, jak poví Jakovi pravdu o sobě a Maxovi, ale když se to stávalo nevyhnutelným, začalo jí být úzko. Jak bude reagovat? Nedovedla to uhodnout. Má spoléhat na to, že Maxův hněv se za tu dobu otupil a nic neprozradí? Nebo byl pořád rozhodnutý všechno zničit?

Bylo to traumatické období, a když se Abby dozvěděla, že je v jiném stavu, přišlo to skoro jako úleva. Aspoň věděla, co musí udělat. Nikdy by si Jakovo dítě nenechala vzít, na to si ho příliš přála.

Náhodou byla v Londýně, když se oficiálně potvrdilo, že je těhotná. Věděla však předem, co jí doktor řekne. Představa nevyhnutelného setkání s Maxem ji děsila, ale zároveň jí vědomí, že v sobě nosí Jakovo dítě, dodávalo sílu.

„Nic mi neříkej. Jsi těhotná,“ prohlásil Max, než zavřela dveře jeho pracovny. „Jak jsi mohla být tak hloupá! Nemůžu věřit, že jsi mi to neudělala naschvál!“

„Je mi to líto, Maxi,“ zamumlala, protože nevěděla, co jiného by mu měla říct, „ale miluju Jaka a on miluje mě. Já - to dítě chci. Mrzí mě, jestli ti to způsobí problémy, ale je to už skoro dva roky.“

„Dva roky.“ Max se skoro zasnil. Takovouhle reakci Abby určitě nečekala. Nevěděla proč, ale lekalo ji to ještě víc.

„Tak,“ řekl po chvíli, „ty jsi připravená se všeho vzdát - na vrcholu kariéry - jen abys měla dítě!“ Vyslovil to slovo s nečekanou razancí. Abby sebou škubla. „Jak už jsem řekl, jsi hlupák, Abby.“

„Chci to,“ prohlásila chvatně, „nekaž mi to, Maxi, prosím tě.“

„Já ti to nemám kazit?“ zeptal se s trpkým úšklebkem. „Ne, Abby, to ode mně chceš moc.“

„Ale proč?“ hleděla na něj bezmocně. „Maxi, udělala jsem, cos chtěl. Stalo se ze mě to, co sis přál. Posledních šest let jsem tvrdě pracovala, abys na mě mohl být hrdý. Nemůžeš popřít, že jsem ti splatila do pětníku, co jsi do mě investoval. Pomohla jsem agentuře dosáhnout úspěchu, jaký má dneska. Proč nemůžeš pochopit, že chci mít také svůj vlastní život?“

„A až se dítě narodí?“ nadhodil a upřel na ni oči. „Vrátíš se zpátky? Poskytneš nám nějaké rozkošné obrázky matky s nemluvnětem, které by nám vynahradily devítiměsíční stagnaci?“

„Ne. Já…“ Jake by nikdy nedovolil takovou publicitu pro své dítě, v tom si Abby byla jistá. Ani pro ni, až se vezmou. A nyní se určitě bude chtít oženit. Když budou mít rodinu.

„Ne? Myslel jsem si to,“ přiznal Max. „Ten tvůj pan Lowell není ten typ, že? Stejně nebyl zrovna šťastný, že jsi pokračovala v práci, viď? Docela dobře si dovedu představit jeho reakci, kdybych mu navrhl udělat fotku, jak kojíš jeho potomka!“

„Jsi hnusný!“ Abby nemohla zakrýt svoje znechucení. Maxovi ztuhly rysy.

„Jsem? Opravdu?“ vysmíval se jí. „V tom případě jsem udělal dobře, že jsem toto setkání předvídal, když si to o mě myslíš.“

„Co tím chceš říct? Jak jsi mohl předvídat tohle setkání?“

„Moje milá Abby, ty si opravdu myslíš, že Carmella si nevšimla, co se s tebou děje? Má za sebou léta zkušeností s děvčaty, která se dostala do maléru. Telefonovala mi před týdnem, aby mi řekla o svém podezření. Proč myslíš, že jsi právě teď v Londýně, když jsi původně měla jet do Japonska?“

Abby ztěžka polkla. Byla to pravda. Měla jet na módní veletrh do Tokia, ale Carmella, Maxova zástupkyně v New Yorku, to změnila. Tenkrát Abby nenapadlo, že je to záměrné, a přivítala příležitost navštívit svého lékaře v Londýně. Ale teď jí to začínalo být jasné. Náhle dostala strach, co tím Max sleduje.

„Chceš říct,“ řekla chvějícím se hlasem, „že jsi pro mě poslal?“

„Dá se to tak říct.“ Max mluvil nezvykle uhlazeně. „Chtěl jsem tě z cesty, až se Lowell dozví o tvém dřívějším - poměru. Chtěl jsem mu poskytnout čas o tom přemýšlet, než budeš moct zasáhnout -“

„Ty hajzle!“

Abby se chtěla na něj vrhnout, ale přestože byl Max malý, byl silný. Navíc ji zklamání připravilo o všechnu sílu. Zoufale se potřebovala ospravedlnit v očích muže, který jediný pro ni něco znamenal.

To odpoledne letěla zpět do New Yorku, ale Jake v jejich bytě nebyl. Raoul jí sdělil, že jeho pán se ráno vrátil na Sandbar, a tak Abby hned večer letěla do Nassau. Příští ráno si najala člun, který ji dopravil na ostrov. Tolik jí záleželo na tom, aby mluvila s Jakem co nejdříve, a jen se modlila, aby jí dal příležitost mu všechno vysvětlit.

Ráno už značně pokročilo, když dojela do Laguny Cay. Na ostrově ji všichni znali a vycházeli jí vstříc. Andy Joseph nabídl, že ji do Sandbaru odveze.

Jake byl v pracovně a hned jak ho uviděla, věděla, že je pozdě. Když se ho zeptala, jestli byl ve spojení s agenturou, změřil si ji chladnýma, obviňujícíma očima. Abby začala přerývaně vyprávět, aniž by se ho zeptala, co slyšel.

Bylo strašně těžké vysvětlit mu a ospravedlnit, co udělala. Věděla, že pro ni není omluvy. Byla dychtivá a ctižádostivá, přesně jak to řekl Max. Dovolila mu, aby ji zneužil, a teď za to musela zaplatit.

Nevšimla si rostoucího výrazu hrůzy na Jakově obličeji, dokud nebyla se svým přiznáním u konce. Přecházejíc po pracovně nevěnovala příliš pozornosti tomu, jak se tváří, kromě jiného i proto, že se bála na něj pohlédnout. Nečekala ovšem, že Jake se právě dozvěděl něco, o čem neměl nejmenší tušení… Teprve když řekl podivným, přidušeným hlasem: „Ty mrcho!“, uvědomila si, že Max ji znovu přelstil.

„Tys to nevěděl?“ zajíkla se a Jake odměřeně zavrtěl hlavou. „Ale myslela jsem - zdálo se, že máš na mě zlost!“

„Jak bych neměl?“ Jaka zjevně stálo hodně sil, aby se zmohl na odpověď. „Jak mně proboha mělo být, když jsem se dozvěděl, že jsi jela do Londýna na potrat?“

A tak se Maxovi podařilo se jí pomstít, doznala Abby nyní a tiskla si žaludek, který se jí svíral nevolností.

Pouhé pomyšlení na to, co se stalo, ji duševně úplně vyčerpalo a při vzpomínce na její bláhovost jí stouply slzy do očí.

Neexistoval způsob, kterým by mohla vzít svá slova zpět. Sama se odsoudila, vlastními ústy, tak, jak to Max zamýšlel. Nepomohlo ani přesvědčování Jaka, že pořád čeká dítě a nic by ji nedonutilo se ho vzdát. Jejich vztah skončil. Řekl, že už ji nikdy nechce vidět. A později ji odvezli z ostrova, aby se sem nikdy nevrátila - až nyní.

Tím ale Jakův vliv na její život neskončil, jak brzy ke své škodě poznala. Ačkoli mu upřela právo přispívat finančně po dobu těhotenství, jakmile se dítě narodilo, vložili se do toho Jakovi právníci. Přestože nebyli oddáni, podařilo se jim přesvědčit soudce, že o dítě by se měl starat Jake, nikoliv Abby. Hlavním argumentem bylo, že Abby zrovna neměla žádnou práci, a i kdyby ji měla, musela by si najít někoho, kdo by se o dítě staral, zatímco Jake mohl nabídnout stabilní rodinné prostředí. Dominika, to jediné, co jí po Jakovi zbylo, jí vzali, a po několik příštích měsíců si Abby myslela, že život pro ni skončil.

Samozřejmě že neskončil, ale byla třeba další Maxova návštěva, aby se vzchopila. Jeho předstíraný soucit a nabídka zaměstnání jí dokázaly, že má stále co nabídnout, ovšem ne jemu. S ohromným potěšením mu řekla, kam může jít, a našla si jiného agenta, Marcii Stephensovou. Od té doby se už nikdy neohlédla zpátky.

Až do této chvíle…

OSMÁ KAPITOLA

Příští ráno se Abby probudila se zvláštním pocitem lehkosti. Jako kdyby vzpomínky předešlého večera měly očistný efekt.

Předešlý den už Jaka neviděla. Když sešla dolů k večeři, Rosabella ji informovala, že pán domu ji požádal, aby mu servírovala večeři v jeho pokoji. „Snad si konečně vzal k srdci, že má odpočívat,“ prohodila příjemná černá služebná. Ale Abby měla dojem, že se jí spíš vyhýbá.

Přesto měla dnes ráno dobrou náladu. Chtěla hodit minulost za hlavu. Neměla v úmyslu odsud odjet. Možná to bylo bláhové, ale chtěla se pokusit za každou cenu změnit Jakovo mínění o sobě.

Bylo časné ráno a Abby opět vyšla na balkón. Tentokrát nebylo na pláži po Jakovi ani památky. Abby se impulsívně rozhodla, že si půjde zaplavat.

Naposledy plavala v moři před léty, neboť při svých toulkách světem dávala přednost soukromí hotelových bazénů. Navíc veřejné pláže nebyly vždycky bezpečné a Marcie ji nikdy nezapomněla varovat.

Ale dnešní ráno nemohla odolat chuti ponořit se do teplých vod Atlantiku, které omývaly Jakovu soukromou pláž. Odhodila noční košili, vzala si kalhotky od plavek a přes hlavu si přetáhla krátkou tuniku. Ještě si stáhla vlasy do uzlu a vyrazila ven.

Nikde nebylo ani živáčka, jen z verandy bylo slyšet tlumené hlasy. To zřejmě Rosabella s ostatním služebnictvem vychutnávali první ranní šálek kávy.

Abby vdechla chladný, ostrý vzduch, který byl nádherně svěží. Po cestě na pláž odhodila boty. Nic nebylo příjemnější než zrníčka písku pod bosými chodidly. Když došla k vodě, na chvíli se zastavila a pozorovala příboj.

Ohlédla se k domu, ale nic se tam nepohnulo. Bylo sotva sedm hodin. Nebýt časového posunu proti Londýnu, asi by ještě spala.

S povzdechem odhodila hedvábnou tuniku a vystavila ňadra slunci. Potom, honem, aby si to nerozmyslela, se vrhla do moře. Vychutnávala nezvyklý pocit plavat téměř nahá. Samozřejmě to s Jakem dělali nesčetněkrát, ale to bylo už dávno.

Pohyb ji vzpružil, a když plavala zpátky ke břehu, cítila se příjemně unavená. Vylezla z vody a hodila sebou na písek. Myslela si, že si odpočine jen pár minut, ale po chvíli jí klesla víčka.

Vzbudil ji dotek hedvábí na těle. Abby mžourala vzhůru k příchozímu, kterého v ostrém světle nemohla rozeznat.

„Měla by ses obléknout,“ poznamenal známý hlas, ale bez káravého tónu, který čekala. „Myslel jsem, že máš víc rozumu. Bude tě to pěkně pálit.“

Abby se ztěžka posadila a tunika, kterou na ni Jake hodil, se jí svezla k pasu. „Kolik je hodin?“ zeptala se a rukou si zastínila oči. Jake ji se zájmem pozoroval, ale nebyl to on, kdo odpověděl. „Je devět,“ vykřikl Dominik, který stál proti otci. Abby si polekaně přitáhla tuniku k tělu. Zahanbeně si pomyslela, že Jake jí mohl říci, že není sám.

„Byli jsme zvědaví, kde jsi,“ dodal Jake suše. Pokud ho její vzhled pobavil, dobře to skrýval. „Jak dlouho tu jsi? Copak nevíš, že když jdeš plavat, vždycky to máš někomu říct?“

Abby si nemotorně přetáhla tuniku přes hlavu. Vlasy měla stále vlhké a slepené pískem. Byla podrážděná a zdaleka se necítila tak dobře, jako když vylezla z vody.

„Záleží snad na tom?“ zahučela nezřetelně. Jake z ní nespustil oči.

„Záleží,“ řekl a prstem jí odstranil písek z tváře. „A myslel jsem to vážně, že budeš spálená. Vystavuješ kůži, která není na slunce zvyklá.“

„Myslíš moje prsa,“ odsekla, jak jí mozek zase začínal fungovat.

„Něco v tom smyslu,“ souhlasil Jake bez obvyklého nepřátelského tónu. Oči mu sjely na místa, kde jí ňadra vzdouvala tuniku. „Mám krém, který budeš možná potřebovat. Později mi to připomeň a já se po něm podívám.“

„Kde máš vršek od plavek?“ zeptal se Dominik a tahal ji za ruku, nespokojený, že si ho nevšímají. „Ztratila jsi ho ve vodě?“

Abby se při synových slovech začervenala. Pochopitelně jí moc nepomohlo, že Jake se na ni teď díval s neskrývaným pobavením. „Ne - já - jsem si ho zapomněla,“ lhala, aniž by se na ně podívala, „ale teď mě omluvte, půjdu si dát sprchu. Je mi horko a potím se.“

„Můžu jít s tebou?“

Dominik ji zase zatahal za ruku, ale tentokrát Jake zasáhl. „Uvidíme se s maminkou za chvíli, až se osprchuje,“ prohlásil. „Pojď, chci ti něco ukázat. Rozluč se s ní.“

Abby měla před očima obraz Jaka se synem, jak kráčejí ruku v ruce, po celou cestu zpátky do domu. Vysoký, snědý muž v roztřepaných ustřižených džínsách a teniskách a malý opálený kluk, oblečený skoro stejně.

Po sprše podrobila ňadra důkladné prohlídce, ale neshledala žádnou škodu. Byla si jistá, že Jake přeháněl, aby jí zkazil náladu.

Sešla na verandu k snídani, tentokrát oblečená střízlivě do bermud a blůzy, která sahala k bokům. Měla hlad, a tak se dočasně rozloučila s dietou, protože Rosabelliným vyhlášeným palačinkám nemohl nikdo odolat. Cítila se uvolněná a lenivá, takže pořád ještě seděla u stolu a pila už čtvrtý šálek kávy, když se Jake s Dominikem vrátili z procházky.

Když si pečlivě prohlédla muže, se kterým žila skoro dva roky, měla dojem, že vypadá o trochu lépe, než když přijela. Byl pořád příliš hubený, ale napětí z jeho tváře částečně zmizelo, a kdyby ho tak dobře neznala, myslela by si, že ho docela těší, že ji vidí.

„Mami, mami, podívej!“

Jakmile ji Dominik spatřil, běžel k ní a vyšplhal se jí na koleno, aby jí ukázal obrovskou lasturu, kterou si přinesl z pláže. Jake se tvářil shovívavě. Přitáhl si jednu ze židlí a obkročmo si na ni sedl čelem k ní.

„Můžu?“ zeptal se, když zjistil, že konvice s kávou je ještě ze čtvrtiny plná. Potom si vzal její šálek, nalil si kávu a napil se.

„Mělas jít s námi,“ řekl Dominik, zatímco Abby se fascinovaně dívala na Jaka, jak pije z jejího šálku. „Byly tam hromady škeblí,“ dodal, „ale žádná nebyla tak hezká jako tahle.“ Chvíli váhal a pak natáhl ruku: „Chtěla bys ji? Můžeš si ji vzít, jestli chceš.“

„Ale ne, já…“ protestovala Abby a hledala u Jaka podporu. „Miláčku, to je tvoje lastura. Našel jsi ji. Nemůžu si ji vzít -“

„Chce, aby sis ji vzala,“ zasáhl Jake a položil šálek na stůl. „Jestli ji odmítáš, protože si myslíš, že by mi to vadilo, nedělej to. Je tvoje. Buď mu za ni vděčná.“

„Ale já jsem, samozřejmě…“ Abby se v rozpacích zavrtěla a Dominik se jí svezl z kolena na zem.

„Táta řekl, že si ji můžeš nechat,“ pronesl a nyní rozpačitě odvrátil oči Jake. „Říkal, že mu její barva připomíná tvou pleť. Nezdá se ti krásná? Mně jo.“

Abby se potily dlaně, když položila lasturu na stůl. „To je od tatínka - hezké, viď?“ zamumlala. Věděla, že je to Jakovi nepříjemné, a dělalo jí to dobře. „Tak dobře. Moc vám oběma děkuju. Nikdy jsem nedostala hezčí dárek.“

Jake vstal a prohrábl si vlasy: „Musím jít, mám nějakou práci. Buď hodný, Dominiku. Uvidíme se u oběda.“

Abby rovněž vstala a postavila se mu do cesty. „Opravdu musíš?“ zeptala se a chytila ho za paži. „Proč si aspoň jednou neuděláš volný den? Máš přece odpočívat.“

Ale Jake jí nevybíravě odhodil ruku. „Nepotřebuju, abys mi radila, co mám dělat,“ řekl ostře a oči měl najednou chladné a nepřátelské. „Abys nebyla na omylu, Abby. Pořád tě tady nechci a jestli máš zájem, abych tě tady nechal, doporučuju ti, aby ses nepletla do mých záležitostí.“

S tím odešel a Abby trvalo několik minut, než se vzpamatovala. Zrovna když si myslela, že dělá pokrok, zachází s ní zase jak s onucí. Což je přesně to, za co ji považuje, přiznala si. I když ho stále ještě fyzicky vzrušuje.

Navzdory Jakovu chování to nakonec nebyl špatný den, zvlášť když ho mohla strávit se synem. Ráno si hráli v bazénu a pak se na oběd připojili k Jakovi ve stínu podloubí. Když Sára vzala chlapce nahoru, aby ho před jídlem umyla, nastalo mezi nimi dusivé ticho. Jake zjevně neměl na konverzaci náladu a Abby se stále ještě cítila dotčená způsobem, jakým s ní mluvil ráno. Před Dominikem se ale oba snažili chovat přirozeně.

Po obědě šla Abby do svého pokoje. Cítila mírnou bolest hlavy, proto se rozhodla, že bude nejlepší si také trochu odpočinout. Doufala, že jí snad spánek spraví náladu.

To se jí nepovedlo. Probudila se pozdě odpoledne s vyschlými ústy, bolestí hlavy a zimnicí. Ani teplý svetr neodstranil pocit chladu, a když si ho přitáhla těsněji k tělu, ucítila bolest a pálení prsou.

To snad ne, myslela si znechuceně, když zkoumala spálenou kůži. Přestože si schválně nevzala podprsenku, aby kůži zbytečně nedráždila, ňadra měla rozpálená a tak bolestivá, že se jich nemohla ani dotknout.

Jake měl pravdu. Bylo jasné, že jen tak lehce neunikne. Ovšem myšlenka na to, že by měla Jaka o něco žádat, když je v takové náladě, ji vůbec nelákala. Kromě toho věřila, že Rosa nebo její matka jí doporučí něco stejně léčivého jako mast, o které se Jake zmínil. Zvedla telefon vedle postele a zavolala do kuchyně.

Rosa se zdála být znepokojená, když jí Abby zahanbeně vysvětlila, co se stalo. „Uvidím, co budu moct udělat,“ slíbila. „Vy zůstaňte, kde jste, paní Abby. Řeknu Sáře, aby se postarala o Dominika. Zatím si odpočiňte.“

Abby vděčně přijala její radu, protože jí skutečně nebylo dobře. Natáhla se znovu na postel s rukou na očích, aby si je chránila před světlem.

Když uslyšela klepání na dveře, nepohnula se. „Dále,“ zavolala, a když se dveře otevřely a někdo přešel k její posteli, dodala slabě: „Mrzí mě, že tě otravuju, Roso. Mohla bys vzkázat panu Jakovi, že mě bolí hlava, kdyby se na mě ptal?“

„Proč mu to neřekneš sama?“ otázal se Jake stroze, ale jeho hlas měl příjemnější tón než dopoledne. Když se Abby s námahou snažila posadit, pokračoval: „Jen klid. Nepřišel jsem se s tebou dohadovat. Rosa říkala, že jsi spálená od slunce. Je to pravda?“

„Jako kdybys to nevěděl,“ odsekla Abby a cítila osten sebelítosti. „Netušila jsem, že Rosa hned poběží za tebou s věcí, kterou si měla nechat pro sebe!“

Jake udělal grimasu a přehodil si v rukou nádobku s mastí. „Rosa za nic nemůže,“ bránil ji. Sedl si na postel a vztáhl ruku k Abbinu svetru: „Bolí to?“

„Dá se to vydržet,“ řekla Abby vzdorovitě. Potom se ale rozhodla, že nemá smysl chovat se pošetile, a zeptala se: „To je ta mast? Díky, že jsi ji přinesl.“

Ale jak vztáhla ruku, Jake ji odtáhl. „Ne tak rychle, Abby,“ řekl pevně a Abby se zamračila. „Nejdřív mi ukaž, jak to vypadá, abych viděl, jestli na to bude bylinková mast stačit -“

„Ne!“ Abby byla podrážděná a Jake vzdychl.

„Co ne? Nepotřebuješ nic jiného než tuhle mast -“

„Ne, nic ti neukážu!“ odporovala Abby rozzlobeně. „Tohle není striptýz. Dej mi mast a já už si poradím.“

Jakovi ztuhly rysy. „Mám ti připomenout, že ráno ti vůbec nevadilo ukazovat mi prsa?“ dorážel.

„To není pravda.“

„Není? Snad mi nechceš namluvit, že sis opravdu zapomněla obléknout podprsenku od bikin? To může být dobré tak pro Dominika, ale -“

„Ne, to vůbec netvrdím,“ přerušila ho Abby, „ale neměla jsem v úmyslu usnout na pláži. Kdyby se to nestalo, neviděl bys mě.“

Jake se ušklíbl: „To je tvoje výmluva?“

„Není to výmluva, je to pravda.“

„Dobrá,“ pokrčil Jake rameny, „ať je po tvém. To ale nic nemění na faktu, že jsem tě ráno viděl polonahou. Pokud vím, v tvé profesi to není nic zvláštního.“

„Ty zvíře!“ Abby se zajíkla. „Víš dobře, že jsem nikdy nepózovala nahá!“

„Hm, pro veřejnost možná ne,“ uznal, „ale Cervantes byl jistě zvyklý na -“

V té chvíli přistála Abbina ruka na jeho tváři. Když se po ní vrhl, říkala si, jestli by slovní útok nebyl býval lepší než fyzický.

„Ty mrcho,“ osopil se na ni, chytl jí obě ruce a tlačil jí je za hlavu. Potom, aniž by se ohlížel na to, zda ji to nebolí, rozepnul svetr a vyhrnul jí blůzu. Použil k tomu brutální sílu a Abby vzlykla, jak odhalil její bolavou kůži.

Jestli se jí Jake ještě dotkne, bude křičet, rozhodla se a zavřela oči. Když se však nic nedělo, zase je otevřela a viděla, že mu obličej ztemněl soucitem.

„Já - je mi to líto,“ zamručel, když viděl to dílo zkázy. „To jsem udělal já?“

„Nebuď blázen.“ Abby nevěděla, co má dělat.

Ponižovalo ji být před ním takhle obnažená, ale bylo by směšné si před ním zakrývat ňadra. „To je přece od slunce,“ pokračovala, doufajíc, že jí nechá mast, která během zápasu spadla na zem, a půjde. „Měl jsi pravdu. Měla jsem mít víc rozumu.“

Jake si povzdechl: „Proč jsi mi prostě neřekla, co se ti stalo?“

„Abys mi oznámil, žes to předvídal? Díky, nechci.“

Jake zavrtěl hlavou. „To bych neřekl. Takové spáleniny mohou být nebezpečné, když se neošetří.“

Abby na sebe pohlédla. „Já vím.“

„Takže -“ Jake se zhluboka nadechl, „navrhuju, abychom s tím něco udělali.“

„Já s tím něco udělám,“ opravila ho Abby upjatě, když Jake začal odšroubovávat víčko kelímku. „Prosím.“ Natáhla ruku: „Dej mi to.“

„Uvolni se,“ řekl Jake úsečně, aniž by věnoval pozornost jejímu rozčilení. Namočil prsty do hustého želé. „Nech mě to udělat,“ dodal zastřeným hlasem a než mu v tom mohla zabránit, začal mast roztírat na levý prs.

Jeho dotyk byl jemný, ale vytrvalý, prsty se rychle a rovnoměrně pohybovaly po citlivé kůži. Ačkoliv se Abby nezamlouvalo, že si osobuje právo se jí dotýkat, nemohla popřít, že jeho metoda má úspěch. Ať už obsahovala mast cokoli - a Abby se zdálo, že cítí aloe - měla neobyčejně hojivý účinek, neboť bodavá bolest rychle ustupovala.

„Co to vůbec je?“ zeptala se a hlas jí zadrhával.

„Nejsem si jistý,“ přiznal, „ale vím, že má utišující účinky. Proč? Pomáhá to?“

„Hmm.“ Abby teď dýchala přerývaně a nechtěně si uvědomila, že bolest prsou vystřídaly jiné, stejně nevítané pocity. To přece není možné, za takových podmínek, myslela si. Sklíčenost a ponížení měly všechno ostatní potlačit. Ale jak Jakovy pohyby začínaly připomínat víc hlazení než cokoli jiného, cítila, že její tělo reaguje úplně jinak.

Podívala se na Jaka. V jeho očích se zračilo stejné rozrušení, vyvolané smyslnými doteky jeho rukou, které něžně přejížděly její bradavky.

„Jaku…“ zašeptala, napůl v protestu, ale on ji neposlouchal. Soustředil se cele na její ústa a jak promluvila, shýbl se a přitiskl své rty na její.

Ze začátku byl jemný a dával pozor, aby jí nezpůsobil bolest. Jeho jazyk si hledal cestu mezi jejími zuby, až Abby ztratila nad sebou kontrolu a nechala ho vniknout do svých úst.

Jakův erotický útok ji opájel. Sevřela ruce v pěsti, aby mu je neovinula kolem krku. Přála si to udělat, ale neměla v úmyslu ještě zhoršit už tak dost špatné mínění, které o ní Jake měl. Z toho, co řekl před chvílí, bylo zřejmé, že nezapomněl nic o jejím vztahu s Maxem a používal ji jen k ukojení svého chtíče.

Přesto bylo božské cítit v ústech Jakův vlhký jazyk. Jeho vůně jí naplňovala nos, ústa i plíce, a když se na ni víc přitiskl, její tělo se vzepjalo jako luk, aby co nejvíce zmenšilo mezeru mezi jejich těly.

„Tvoje - košile,“ vypravila ze sebe v posledním pokusu zůstat při smyslech a upozornit ho, že hojivá mast mu znečistí košili. Ale Jaka to netrápilo.

„Tak bude špinavá, co na tom,“ odbyl ji a s nevolí zápasil se zapínáním. „Rozepni to,“ řekl a přitáhl její ruku ke své hrudi. „Nechci, aby tě knoflíky poranily.“

Abby věděla, že by to neměla dělat, ale ruce neposlouchaly, co jim nařizuje mozek. Znovu si připomněla, že Jake k ní nebude mít žádnou úctu, když ho nechá, aby ji takhle využil. Ale její ruce už rozepínaly knoflíky košile. Když se rozevřela, Jake se k ní se zasténáním přitiskl.

Už se netřásla. Alespoň ne zimnicí. Zdálo se, že všechny symptomy spálení jsou pryč. I bolest prsou zmizela a Abby opětovala stisk, kterým ji tlačil k posteli.

Ruce měl teď pod ní a prsty jí přejížděl po obratlích páteře až k pasu a pod elastický pasek šortek. Oběma rukama jí stiskl hýždě a tlačil ji k sobě.

Ústa měl hladová a stupňující se vášeň potlačila dřívější ohleduplnost k Abbině přecitlivělé pokožce. Jeho jazyk napodoboval žádost těla a Abby se točila hlava z tolika divokých vjemů.

O Jakově vzrušení nebylo pochyb. Cítila, jak mu úd napíná zip kalhot, když se třel svým tělem o její. Může být nemocný, ale impotentní určitě není, problesklo Abbinou myslí. Vždy, když byli spolu, bylo to, jako kdyby je oba stravoval oheň.

„Pořád ještě chceš, abych odešel?“ zeptal se chraplavě a Abby se vzdala veškeré naděje, že by mu odolala. Chtěla ho teď, potřebovala cítit jeho ztopořený úd v sobě. Jake, jako by vycítil její touhu, vtlačil svou nohu mezi její.

S chvějivým vzdechem mu Abby ovinula ruce kolem krku a přitáhla mu hlavu, aby dosáhla na jeho rty. Když přijde do jiného stavu, tak přijde, rozhodla se lehkomyslně. Chtěla Jaka, potřebovala ho a v tuto chvíli nemyslela na budoucnost.

„Neodpověděla jsi mi,“ naléhal Jake a stehnem se tiskl k citlivému místu mezi jejíma nohama. „Víš, co děláš? Já jsem Jake, nezapomeň. Nebo by Cervantes byl taky tak dobrý?“

Jeho krutá slova pronikla mlhu, která obklopovala její mozek. Jako ozvěna minulosti jí Maxovo jméno zmrazilo krev v žilách. Její tělo se křečovitě odtáhlo a odmítlo přirozené vyvrcholení. Panebože, myslela si znechuceně, když jí došly souvislosti Jakova jednání. Udělal to, aby ji týral. Jeho vzrušení sice nebylo hrané, ale zjevně neměl v úmyslu ukojit svou žádost s ní.

Se zasténáním se pokusila ho od sebe odstrčit. „Ty - ty grázle!“ zalykala se a její touha byla tatam. Nemohla se dočkat, aby se dostala z postele a byla od něj co nejdál. Byla bláhová, když si myslela, že Jake by byl ochoten odpustit jí nebo zapomenout na to, co se stalo.

Jake jí kupodivu nebránil, aby vyklouzla. Spíš jí to usnadnil. Vlastně ji to ani nepřekvapilo, myslela si trpce. Zatímco si beze spěchu zapínal košili, Abby vstala z postele a obrácená zády k němu se oblékla. Když si byla jistá, že je dostatečně zahalená, vrhla pohled přes rameno.

Zastrkoval si košili do kalhot, ale pod jejím opovržlivým pohledem sklouzl z postele na opačné straně a výsměšně zvedl obočí. „Myslel jsem, že jo,“ poznamenal v odpovědi na svou otázku. Ignoroval její zděšený výraz a loudal se ke dveřím.

„Vypadni odsud!“ Abbin hlas byl téměř hysterický, ale nezdálo se, že by si Jake dělal výčitky.

„Řeknu Rose, že nepřijdeš k večeři, ano?“ popichoval ji. „Co mám říct?“ Odmlčel se. „Co třeba když jí řeknu, že máš jisté - svrbění, co? Spalující horečku, které se nemůžeš zbavit, hm?“

Její bota zasáhla dveře v okamžiku, kdy je zavřel. Abby sebou v zoufalství hodila na postel a zabořila obličej do dlaní. Horečku? pomyslela si v slzách. Ano, tu měla. Zničující slabost, která ji ovládá. Neměla sem jezdit. Ani láska k Dominikovi nestojí za takové ponižování. Mohlo ji napadnout, že setkání s Jakem bude katastrofa. Není prostě typ dívky, s jejímiž city si lze zahrávat. Pořád Jaka miluje, a proto ji Jake může zničit, kdykoliv se mu zamane.

DEVÁTÁ KAPITOLA

Příští ráno volala Marcie.

Abby seděla u bazénu pod velkým slunečníkem a pozorovala Dominika, jak řádí ve vodě, když jí Sára přinesla přenosný aparát.

„Máte hovor z Anglie, paní Stuartová,“ oznámila. Na rozdíl od jiných sloužících nikdy neoslovila Dominikovu matku paní Abby. Jako kdyby chtěla zdůraznit, že nemá právo tady být, pomyslela si Abby smutně. Nepochybovala o tom, že Sára ji nemá ráda.

„Děkuju,“ řekla. Dominik se opřel lokty o hranu bazénu a zvědavě se na ni díval. „Ale Marcie! To je překvapení!“

„Kdo je Marcie?“ zeptal se Dominik. „Znám ji? To je ta paní, která ti říká, co máš dělat?“

„Dalo by se to tak říct,“ řekla Abby suše a potom, k Marcii: „Promiň. Dominik se ptal, kdo volá.“

„Jestli si chcete vzít telefon dovnitř, zůstanu tu s malým,“ navrhla Sára, která pořád stála opodál.

„Tak dobře,“ souhlasila Abby, která si uvědomila, že by bylo obtížné hovořit s Marcií a mít za zády Dominika, který poslouchal každé slovo. „Počkej chvíli, Marcie. Jdu do domu.“

„Půjdu s tebou.“

Dominik už se začal drápat z bazénu, ale Abby ho zadržela: „Ne. Zůstaň tady se Sárou. Řeknu jen Marcii, co se děje. Budu zpátky za pár minut.“

Neposkytla synovi čas argumentovat a rychle odešla. Byla docela ráda, že si bude moci promluvit s někým jiným než s Dominikem nebo služebnictvem. Pobyt na ostrově pro ni znamenal nervovou zátěž a Marcie byla přesně ten člověk, kterého potřebovala.

Šla do místnosti, kde před lety s Jakem často snídali, když venku pršelo, protože zde mohla zavřít dveře.

„Abby? Abby, jsi tam?“

Marciin hlas ji vrátil do přítomnosti. „Ano, jsem tady,“ ujistila ji. „Promiň, že to trvalo tak dlouho, ale to víš, děti.“

„Myslíš Dominika?“

„Ano, Dominika. Ani si nedovedeš představit, jak ráda tě slyším, Marcie. Zdá se to už tak dlouho, co jsem odjela z Anglie.“

„Opravdu?“ Marcie se zdála být udivená. „Znamená to, že nebude problém tě přesvědčit, aby ses koncem týdne vrátila do Londýna? To mě překvapuje. Co se děje? Nebaví tě hrát si na dobrou matku, jak sis myslela?“

„Ale ne,“ vzdychla Abby, „tak to není.“

„Dominik není protivný?“

„Vůbec ne,“ bránila ho Abby podvědomě, „vycházíme spolu moc dobře. Jenomže - okolnosti jsou trochu jiné, než jsem předpokládala.“

„Jaké okolnosti?“

„No, víš,“ protáhla Abby a snažila se najít způsob, jak by Marcii naznačila stav věcí, aniž by jí řekla celou pravdu. „Jake - je tady na ostrově. Není v nemocnici, jak jsem čekala.“

Marcie byla pochopitelně zmatená: „Chceš říct, že není nemocný? Ze se nezhroutil?“

„Ale jo, zhroutil,“ ujistila ji zachmuřeně, „ale - z nemocnice odešel. To je celý on.“

„Aha.“

„Přišel domů den před mým příjezdem. Můžeš si představit, že ze mě zrovna nebyl nadšený.“

„Aha.“ Marcie udělala pauzu. „Takže nepřichází v úvahu, že bys mohla vzít Dominika s sebou do Anglie.“

Abby stiskla zuby: „Zatím ne.“

„Co tím míníš?“

„No…“ Abby zaváhala, „řekla jsem ti, že Jakova žena odešla, viď? Vypadá to, že se rozvedli. A momentálně tady není nikdo, kdo by se o Dominika staral, kromě služebných ovšem.“

„Snad nepřemýšlíš o tom, že bys tam zůstala?“

Marciin hlas zněl znepokojeně, ale Abby ji rychle uklidnila. „Ne,“ řekla, „samozřejmě, že ne. Já - nemohla bych tu zůstat s Jakem. My spolu…“ Hlas jí zakolísal a musela sebrat všechny síly, aby mohla pokračovat. „My dva - po pravdě řečeno - se nemůžeme ani cítit.“

„Takže se vrátíš do Londýna v sobotu podle plánu.“

„V sobotu?“ Abby si naráz uvědomila, že do soboty zbývají jen dva dny. Jen dva dny a bude se muset se svým synem rozloučit.

„Ano, v sobotu,“ opakovala Marcie trochu ostřejším tónem. „Na tom jsme se přece dohodly, Abby. Týden a dost. Nemůžu tě uvolnit na delší dobu.“

„V sobotu,“ opakovala Abby nepřítomně, „ale to znamená, že budu muset odjet z ostrova - zítra! Trajekt v sobotu nejezdí.“

„No a co?“ utrhla se Marcie. „Před několika minutami se ti to zdálo být dlouho, co jsi odjela z Londýna. Vypadalo to, že budeš ráda, že máš důvod k odjezdu. Pokud myslíš vážně, co jsi řekla o vztahu k Jakovi.“

Marciina slova obsahovala jasnou narážku. Abby přemýšlela, jestli si Marcie všimla, jak se jí třásl hlas, když mluvila o Dominikově otci. Opustit ostrov znamená opustit i Jaka. Tato myšlenka ji mučila.

Ale musí být přece rozumná. Musí vyvrátit Marciiny pochybnosti. Přijela na pomoc synovi, ne aby si něco začínala s mužem, který jí syna vzal.

„Tak co?“

Marcie čekala na odpověď a Abby se přinutila potlačit myšlenky na včerejší milování. Vždyť to nebylo milování, řekla si pevně. Jake si s ní jen pohrával, aby ji mohl ponížit.

„Samozřejmě se chci vrátit domů,“ vypravila ze sebe konečně. „Jen jsem - neuvědomila jsem si, jak málo času mi zbývá. Nebude snadné se rozloučit s Dominikem. Myslím, že mě teď považuje za svou skutečnou matku a bude těžké mu říct, že ho zase opouštím.“

„To jsi ale věděla, když jsi tam jela,“ připomněla jí Marcie. Abby jen vzdychla.

„To ano, ale dokud byl Jake v nemocnici, měla jsem naději, že ho přesvědčím, aby Dominika nechal odjet se mnou.“

Marcie se nezdála být moc přesvědčená. „Zdá se mi, že Jakova sestra tě tam dostala pod falešnou záminkou. Když ti ten muž odepřel Dominika před pěti lety, nedala bych zlámanou grešli za to, že najednou změní názor.“

Abby přejel po zádech mráz. „Jsem Dominikova matka!“ vykřikla, zraněná nečitelností ženy na druhém konci drátu. Marcie si zřejmě uvědomila, že zašla příliš daleko.

„Já vím, že jsi,“ řekla ve snaze ospravedlnit se, „ale muž jako Jake Lowell nehraje podle našich pravidel.“

„Možná ne,“ musela uznat Abby, „ale když Jake dostal Dominika do své péče, byl ženatý. Teď, když se rozvedl, možná bych měla šanci.“

„Co tedy navrhuješ?“ snažila se Marcie zakrýt svou netrpělivost. „Obrátit se na bahamský soud, aby ti Dominika přiřkl?“

„Ne.“ Abbina odpověď byla stručná a rezignovaná. „Nevím, co udělám. Ještě jsem o tom moc nepřemýšlela.“

Marcie vydechla úlevou: „Takže - můžu tě čekat v Anglii v neděli ráno, hm?“

„Myslím, že ano,“ pokrčila Abby rameny.

„Dobře. Zavolám ti v neděli večer. Budeš mít dost času odpočinout si, než ti povím o nové Guipurově kampani, kterou máš zahájit.“

Guipure byl jedním z největších výrobců parfémů na světě a tato zpráva měla Abby pozvednout náladu. Ale jediné, na co mohla myslet, byl její zítřejší odjezd. Co se bude dít v Londýně, ji v tuto chvíli vůbec nezajímalo.

Abby se viděla s Jakem až pozdě odpoledne. Celý den strávila v očekávání tohoto setkání a už se začínala bát, jestli je Jake v pořádku. Tolik se soustředila na to, aby zamaskovala své pocity, že často zapomínala, proč ji sem Julie pozvala. Mohla Jakem pohrdat nebo ho nenávidět, ale rozhodně mu nepřála, aby byl nemocný.

Málem se na něj už začala vyptávat, když ho uviděla, jak jde z tělocvičny. Měl na sobě koupací plášť a tenisky, ale pochybovala, že by skutečně cvičil. Vzpomněla si, že u tělocvičny je i masérna a sauna a že Jake kdysi zaměstnával fyzioterapeuta.

Dominik byl v domě na svačině a Abby se před chvílí převlékla do bavlněných letních šatů s hnědobéžovým vzorkem, které dávaly vyniknout broskvové svěžesti její lehce opálené pleti. Vlasy, stažené do copu, odhalovaly její čistý profil, ale Abby si neuvědomovala, jak jí to sluší, protože se chystala říci Jakovi o svém odjezdu a byla z toho nervózní.

„Čekáš na mě?“ zeptal se a místo, aby šel rovnou domů, zastavil se u kašny s vodotryskem a zíral do vody.

Abby to vyvedlo z rovnováhy. Nebyla připravená říci mu rovnou, že odjíždí. Přestože si to nacvičovala celé odpoledne, teď měla jazyk svázaný.

„Někdo ti dneska telefonoval, viď?“ řekl Jake nečekaně a přejel ji ledovým pohledem. „Prý to byl tvůj agent. Kdybych tušil, že Cervantes má moje číslo, dal bych ho změnit.“

„Max není můj agent a ty to víš,“ oponovala Abby. Teprve po chvíli si uvědomila, že Jake ji provokuje, a pevně stáhla rty. Věděla, že se svou zpravodajskou sítí o ní Jake ví téměř všechno. Chtěl ji otrávit a zase jednou se mu to podařilo.

„Není,“ souhlasil, opřel se o okraj kašny a založil si ruce na hrudi. „Tvým agentem je Marcie Stephensová. Dost zásadová žena, která má vysoké požadavky na morální standard žen, které zaměstnává.“ Odmlčel se a pak s úšklebkem pokračoval: „Zajímalo by mě, jak se ti podařilo na ni zapůsobit. Určitě to nebylo jednoduché.“

Abby se zmocnil vztek, ale odmítla se dát strhnout. Nakonec jí dělal dobrou službu. Nebude pro ni tak bolestné odjet, když jí pobyt tak znepříjemňuje.

„No?“ zvedl Jake tázavě obočí. „Někdo ti volal, nemám pravdu? Nebo je to tajné?“

„Pochybuju, že by se tady dalo něco utajit,“ odsekla Abby. „Nepřekvapilo by mě, kdyby byly telefony odposlouchávané. To by ti ušetřilo práci poslouchat za dveřmi nebo navádět služebnictvo, aby mě špehovalo.“

Jake se ušklíbl: „Musel jsem uhodit na bolavou strunu. Copak ti paní Stephensová řekla? Něco tě muselo rozrušit.“

„Marcie za nic nemůže,“ odpověděla Abby krátce, ale hned si uvědomila, že Jake opět získává převahu. Konec konců je jedno, co jí teď řekne. Stejně si o ní bude vždycky myslet to nejhorší.

„Tak jsem to musel být já,“ překvapil ji Jake svou upřímností. „To já jsem tě rozčílil. Ale mohlo by tě zajímat, že neposlouchám tvoje telefonní hovory, ani za dveřmi. Dominik mi řekl, kde jsi a co děláš, když jsem se ráno zastavil u bazénu.“

Abby se na něj překvapeně podívala: „Tys mluvil ráno s Dominikem? Nic mi neřekl.“

„A proč by měl? Není to pro nás taková vzácnost, být spolu, i když si to možná myslíš. Nemusíš tomu věřit, ale svého syna miluji. Nestarám se o něj jen proto, abych ti dělal naschvály. Věřil jsem, že mu můžu poskytnout lepší start do života.“

Abby ztuhla: „Snad nečekáš, že tomu budu věřit? Kdybys jen trochu myslel na jiné lidi než na sebe, nechal bys Dominika se mnou. Dítě by mělo být u matky. Aspoň v prvních měsících života!“

Jake odvrátil zrak s přemýšlivým výrazem. „No - možná, že jsem byl trochu - pomstychtivý,“ přiznal.

„Trochu?“

„No tak dobře, hodně,“ uznal. „Udělala jsi ze mě blázna, Abby. To ti nemohlo jen tak projít.“

„Jak jsem z tebe udělala blázna?“ začala Abby, ale pak zavrtěla hlavou. „Ne. Neříkej mi to. Nechci to vědět.“ Usilovně se snažila zůstat klidná. „Neměl by ses jít obléknout? Ještě se nastydneš.“

Jake vstal z kašny, ale místo aby kolem ní prošel do domu, zastavil se u ní. Na čele se mu perlil pot a zblízka nevypadal zdaleka tak vyrovnaně. To jí znovu připomnělo, že není zdravý, ale zároveň se nenáviděla za vlnu soucitu, která ji zaplavila.

„Proč volala?“ zeptal se a viditelně zápasil s dechem. „Chce, aby ses vrátila do Londýna? Za jak dlouho odjíždíš?“

Abby měla chuť mu neodpovědět, ale jeho nevolnost způsobila, že se rozhodla být velkomyslná. „Ona - já - musím odjet zítra,“ přiznala váhavě, „mám volno jen týden. Nastupuju do práce v pondělí.“

Jakova tvář se stáhla v křeči, ale Abby to nepřičítala účinku svých slov. Jakovi se čím dál méně dařilo zakrýt rostoucí slabost a dokonce ji chytil za ruku, jak ztrácel rovnováhu.

„Zítra - je teprve - pátek,“ vyrazil ze sebe s námahou a Abby se polekaně ohlédla směrem k domu.

„Vím,“ řekla a přála si nevnímat, jak se jí jeho stehno otírá o nohu, „ale trajekt není v sobotu v provozu, jak víš, a já potřebuju chytit letadlo v sobotu večer.“

„Můžeš letět - helikoptérou,“ řekl Jake přerývaně, jak se snažil dýchat pravidelně. „Zítra - se - spojím s Bobem - Fletcherem.“

Abby na něj hleděla v úžasu. To byla poslední věc, kterou čekala. Po včerejším večeru - a dnešním rozhovoru - nepochybovala, že její náhlý odjezd uvítá. Nemohla věřit, že jí sám nabízí, aby zůstala déle.

„Chceš říct, že Bob Fletcher by skutečně kvůli mně přiletěl z Nassau, a ještě k tomu v sobotu?“

„Copak jsem - ti to právě - neřekl?“ Jake jí pustil ruku a několikrát se sípavě nadechl. „Ale teď mě musíš - omluvit. Myslím, že - si potřebuju - odpočinout.“

Chtěla mu pomoci, ale nedovolil jí to. Jeho pohled ji zmrazil na místě. Místo toho ji nechal samotnou, aby přemýšlela o tom, proč se jeho postoj tak najednou změnil.

Tu noc Abby spala špatně. Den navíc ji měl uklidnit, ale místo toho byla ještě neklidnější. Jakova laskavost ji zmátla. To, že jí dovolil strávit další den se synem, bylo v rozporu s jeho dosavadním jednáním. Musí k tomu mít nějaký důvod, ale zaboha nemohla na žádný přijít. V každém případě mu příliš nedůvěřovala.

Ráno snídala s Dominikem jako obvykle a poslouchala jeho povídání. Přitom přemýšlela o tom, jak bude reagovat, až mu řekne, že odjíždí. Věděla, že ji bude postrádat, a nemyslela si to z domýšlivosti. Za tu krátkou dobu, kterou spolu strávili, se sblížili víc než kdykoliv předtím. Abby poznala, jak sám se Dominik cítil před jejím příjezdem, a nenáviděla pomyšlení, že ho zase opustí. Když byl menší, bylo to jiné. Pochybovala, že si uvědomoval, že je jeho matkou. Byla jen dalším dospělým, který mu dával dárky a projevoval mu lásku, ale neznamenala pro něj víc než chůva, která se o něj starala.

Nyní byl dost velký, aby pochopil, že má dva rodiče, kteří z nějakého důvodu nežijí spolu. Dosud mu nedošla nezvyklost této situace, ale už v pěti letech jí kladl otázky, na které mu nemohla odpovědět.

Strávili dopoledne na pláži, kde hledali lastury. Abby mu vysvětlila, že z nich mohou vytvořit obraz, když je nalepí na tvrdý papír. To ho nadchlo, a tak jim při pročesávání pláže čas do oběda rychle uběhl.

K jejímu překvapení Jake obědval s nimi. Abby už byla usazená s Dominikem na verandě, když se přiloudal. Měl na sobě volné plátěné kalhoty a tričko bez rukávů. Posadil se do židle vedle Dominika a na Rosin dotaz, jestli bude jíst, jen přikývl.

Vypadal bledý a unavený, jako kdyby také moc dobře nespal. Pod očima měl tmavé kruhy, byl rozcuchaný, jak si stále vjížděl rukou do vlasů. Abby si pomyslela, že za to mohou telefony z jeho kanceláře v New Yorku, které ho většinou zaměstnávaly celé dopoledne. Vždyť Melinda říkala, že je příliš zaujatý chodem společnosti, než aby se mohl řídit radami lékařů. Nikoho neposlechl a ze všeho nejméně Abby.

„Tak co jste dělali dnes ráno?“ zeptal se a zrakem přelétl ze syna na Abby. „Neviděl jsem vás u bazénu.“

„Sbírali jsme mušle!“ vyhrkl Dominik nedočkavě. „Chceš je vidět? Mám je kousek odtud.“

„Snad po obědě,“ řekl Jake rozhodně a jeho varovný tón udržel Dominika na židli. „Tak vy jste byli na pláži.“ Oči mu sklouzly na Abby. „Doufám, že jste to nepřehnali.“

„Byla jsem pořádně oblečená, jestli máš na mysli tohle,“ odpověděla Abby trochu křečovitě. V této chvíli se necítila o moc starší než její syn. „Možná bys měl být víc venku,“ dodala a odolala jeho pohledu, „aspoň bys nebyl tak bledý.“

Jake stáhl rty: „Je mi dobře.“

„Skutečně?“ Abby dostávala víc kuráže. „Mám takový dojem, že včera večer ti moc dobře nebylo. Trávíš všechen čas v zatuchlé kanceláři a nakonec jsi skončil na jednotce intenzívní péče.“

Jake se významně podíval na Dominika, ale Abby to nezastavilo. Chlapec bezstarostně srkal colu brčkem a vůbec se nezajímal o jejich konverzaci.

„Když nebudeš odpočívat, neuzdravíš se,“ pokračovala, zatímco se zabývala rýžovým salátem na talíři. „Podle toho, jak vypadáš, bych ti moc šancí nedávala. Moc pracuješ. Nech Raye Walkera, ať to vezme za tebe.“

„Možná by tě zajímalo, že jsem dneska nepracoval,“ řekl Jake náhle. „Jestli vypadám unavený, je to proto, že jsem špatně spal. A teď už mě nech na pokoji. Nedovolil jsem ti tady zůstat, abys do mě pořád ryla.“

„A proč jsi mně dovolil tady zůstat?“ zeptala se Abby zastřeným hlasem, ale vtom se ozval Dominik.

„Budeme s mamkou z těch mušlí dělat obrázek,“ oznámil, „a zítra možná ještě jeden. Chtěl bys taky, tati? Pověsil by sis ho ve svém pokoji.“

Ač nerada, Abby pohlédla na Jaka. Oba věděli, že zítra odjíždí, ale Dominik o tom neměl ani tušení a Abby neměla chuť mu to říkat v téhle chvíli.

Nezdálo se však, že by to Jaka vyvedlo z míry. „Jestli budeš mít jeden navíc, rád si ho vezmu,“ odvětil a kývl směrem k jeho talíři. „Měl jsi dost? Jestli ano, najdi Sáru, ať tě uloží. Chci si promluvit s maminkou.“

Dominikovi klesla čelist. „Vždyť jsi ani neviděl mušle,“ protestoval.

„Ukážeš mi je potom.“ Jake se na něj usmál, když mu pomáhal ze židle. „Bud hodný chlapec.“

Když Dominik odešel, nastalo chvíli ticho. Abby upíjela druhý šálek kávy, zatímco Jake měl stále ještě před sebou rýžový salát.

„Neřekla jsi mu, že odjíždíš,“ poznamenal nakonec a Abby odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Proč myslíš?“ bránila se Abby. „Zrovna se netěším na to, že od něj odjedu. Bude si myslet, že ho opouštím.“

Jake odstrčil talíř. „Tak nejezdi,“ řekl nevzrušeným hlasem.

Abby se zastavil dech: „Cos to řekl?“

Jake na ni upřel oči: „Slyšela jsi, co jsem řekl, Abby. Ale řeknu to znovu. Nejezdi. Zůstaň. Ještě aspoň týden.“

Abby se na něj dívala nevěřícným pohledem: „Ty mně říkáš, abych zůstala?“

„Kolikrát ještě? Ano. Říkám ti, abys zůstala.“

„Ale - proč?“

„Kristepane!“ Jake prudce odstrčil židli a vstal. „Myslel jsem, že chceš zůstat. Mám dojem, že jsi právě řekla, že nechceš Dominika opustit.“

„To - jistě nechci -“

„No tak.“

„Ale není to tak jednoduché,“ potřásla Abby hlavou. „Jaku, mám svou práci. Nemůžu najednou zrušit všechny závazky -“

„Samozřejmě že ne.“ Jake se opřel o sloup verandy.

„Zapomněl jsem, že nic nesmí zasahovat do tvých ambicí, dokonce ani potřeby tvého syna!“

„To není pravda!“

„Je to pravda.“ Jakův výraz byl ledový. „Myslím, že Cervantes tě ani nemusel moc přemlouvat, abys mu vlezla do postele. Určitě jsi skočila po příležitosti dokázat, jak jsi všestranná!“

„To neříkej!“ vyskočila Abby od stolu. „Víš dobře, že to není pravda. Kdybych byla tak ctižádostivá, jak tvrdíš, proč bych už nepracovala pro Maxe? Proč jsem přestala dělat úplně, když se Dominik narodil?“

„To já nevím,“ pokrčil Jake lhostejně rameny, „asi Cervantes zrušil smlouvu.“

„Ne,“ zavrtěla Abby hlavou, „Max pořád chtěl, abych pracovala pro jeho agenturu, ale já jsem nechtěla.“

„Protože prozradil tvoje malé tajemství?“

„Ne. Protože mě vydíral, abych u něj zůstala po tom, co jsme se s tebou - potkali.“

„Co tím myslíš?“ zamračil se Jake.

„Požádal jsi mě, abych si tě vzala, vzpomínáš si?“ Abby se ztěžka nadechla. „Proč myslíš, že jsem to odmítla?“

„Protože jsi nechtěla zahodit svou kariéru -“

„Ne.“ Abby nemohla dopustit, aby si tohle myslel. „Udělala jsem to, protože to byl jediný způsob, jak zabránit Maxovi, aby zničil život nás obou. Ale nakonec se mu to stejně povedlo, i když jsem mu trochu pomohla.“

Jakovy oči se zúžily: „A ty si myslíš, že tomu budu věřit?“

„Je to pravda.“

„Abby, chtěla sis dát vzít moje dítě -“

„Ne!“ Abby se nedala zviklat. „Víš, někdy jsi tak zabedněný. Kdybych chtěla jít na potrat, proč bych to neudělala? Přece jsem mohla, ne? Měla jsem k tomu příležitost.“

„Neudělala jsi to, protože jsi zjistila, že Cervantes mi to prozradil,“ odsekl Jake drsně. „Ale protože jsi nevěděla přesně, co mi řekl, přihnala ses na Sandbar, abys zachránila situaci.“

Abby svěsila ramena: „Tak dobře.“

„Co tím myslíš - tak dobře?“

„Myslím tím, že když tomu chceš věřit, nemůžu ti v tom zabránit.“

„To nemůžeš.“ Jake náhle viditelně zbledl a na čele se mu objevil pot.

Abby vzdychla: „Ale nemůžeš popřít, že jsem odešla z Maxovy agentury právě v době, kdy jsem ho mohla potřebovat nejvíc.“

„Tak proč jsi odešla?“

Abby zalapala po dechu: „Po tom, co udělal?“

„Jak to vidím já, jen řekl pravdu. Něco - něco, co jsi mohla udělat - kdykoli během doby, co jsme byli spolu.“

„Abys mě vykopl mnohem dřív?“ namítla sarkasticky. Věděla, že by se s ním vzhledem k jeho stavu neměla hádat, ale podvědomě cítila potřebu se hájit. „Máš zatraceně vysoké požadavky, Jaku. Copak tys nikdy neudělal chybu?“

„Mou chybou bylo, že jsem se zapletl - zapletl s tebou,“ řekl Jake trhaně. „Když jsem viděl - s kým jsi spolčená - měl jsem - hned vycouvat.“

Abby vytřeštila oči: „Ale proč? Co jsi měl proti Maxovi - kromě toho, že mě chtěl, samozřejmě? Měl bys mu být vděčný,“ řekla trpce, „zachránil tě přede mnou.“

Jake zakroutil hlavou. „Nerozumíš - tomu…“

„Tak mi to vysvětli.“

„Dobrá.“ Jake zavřel oči a Abby se na okamžik zmocnila panika. Potom je znovu otevřel a podíval se na ni. „Jednu dívku, která kdysi pracovala pro mě, Cervantes - pozval do agentury. Ne - neodpověděla na inzerát - jako ty. Nebyla tak - ctižádostivá. Ale byla mladá - měla ideály - a lichotilo jí, že Cervantes si myslel, že - by mohla být modelkou.“

Abby se zatajil dech nad nápadnou podobností mezi Jakovým a svým vlastním příběhem. Ale Jake by jí pochopitelně teď neuvěřil.

„Ale nevyšlo to,“ pokračoval se zjevnou námahou. „Byla - byla to moc krásná mladá žena - ale nebyla - fotogenická. Myslím si, že Cervantes - to věděl od začátku. Ale - chtěl ji - a byl ochoten udělat cokoli - cokoli, aby ji dostal.“

„Chápu,“ řekla Abby chladně.

Ale Jake ještě neskončil. „Ne, nic nechápeš. Když ji Cervantes vyhodil - zabila se.“ Sípavě se nadechl. „Nějak - bůhvíjak - se zapletla - s drogami a předávkovala se. Policie přišla ke mně, protože neměla příbuzné a - já jsem zařídil - pohřeb. Teď snad vidíš, proč nenávidím Maxe - Cervantese? A proč pohrdám tebou, že - že ses nechala zneužít?“

Abby zaúpěla: „On mě - nezneužil.“

„No jo, já jsem zapomněl. Tys využila jeho.“ Jake se ušklíbl. „Udělala bys bývala všechno pro svou kariéru.“

DESÁTÁ KAPITOLA

Abby odemkla a vešla do bytu. Když za sebou zavřela dveře, opřela se o zeď. Jsem tak strašně unavená, myslela si zničeně. Od okamžiku, kdy se vrátila do Anglie, se snažila překonat pocit hluboké únavy, který pramenil spíš z psychického než fyzického vyčerpání. Abby ztratila veškerý zájem o svou práci, a pokud se její duševní stav neodrážel na fotografiích a při přehlídkách, byla to spíš náhoda než profesionální přístup.

Marcie si pochopitelně dělala starosti. Tušila, v čem je problém, a pokusila se Abby domluvit. Ale přes veškeré její úsilí Abby prostě nemohla hodit minulost za hlavu.

Možná by jí bylo lépe, kdyby byla odjela z Laguny Cay za jiných okolností. Kdyby nebylo onoho osudného rozhovoru s Jakem, snad by při odjezdu necítila takovou hořkost.

Přesto její spěšný útěk nebyl činem dospělé ženy. Už kvůli Dominikovi se neměla dát vyprovokovat. Místo toho si sbalila věci, napsala synovi krátký vzkaz, hodila zavazadla do džípu a navždy opustila Sandbar.

Po celou cestu do Laguny Cay se modlila, aby byl trajekt ještě v přístavu. Měla štěstí a kapitán Rodrigues ochotně přibral dalšího pasažéra.

Doufala, že se s ní Jake spojí, ale neudělal to. Za tři měsíce nedostala žádnou zprávu ani od něho ani od Dominika, i když synovi několikrát psala. Doufala, že mu někdo její dopisy přečetl. Měla velké obavy, že důvody jejího odjezdu nepochopí.

Když se odlepila ode zdi, zakopla o hromadu obálek na zemi. Bez zájmu si poštu prohlédla a unaveně přešla do obýváku.

Vzduch v bytě byl horký a trochu zatuchlý. Byla tři dny ve Skotsku a září v Londýně bylo nečekaně teplé. Otevřela okna, aby vpustila do místnosti čerstvý vzduch, potom si lehla na pohovku a zavřela oči.

Asi na chvíli usnula, protože ji probudil bzučák ode dveří zezdola. Nedovedla si představit, kdo by to mohl být. Marcie šla domů k rodině a v pátek v sedm večer většina lidí buď připravuje večeři, nebo se chystá ven.

Když zvedla sluchátko domácího telefonu, snažila se, aby její hlas nezněl netrpělivě. „Ano?“

„Mami? Mami, jsi to ty?“

„Dominiku!“ Abby se podlomila kolena. Tápala kolem sebe po židli, aby se o ni opřela. Snad neměla halucinace. To přece nemohl být Dominik tam dole.

„No to jsem já,“ pokračoval známý hlas. „Můžeme jít nahoru? Říkal jsem Sáře, že musíš zmačknout tlačítko, abys nás pustila dovnitř.“

Sáře?

Abby se tomu nechtělo věřit, ale už měla prst na tlačítku a přiškrceným hlasem řekla: „Prosím - pojďte nahoru.“

Když přijel výtah, stála ve dveřích bytu. Vyšel Dominik se Sárou, ale bez Jaka. Abby proto pocítila píchnutí u srdce. Ale pouhý pohled na syna jí vehnal slzy do očí.

„Vsadím se, žes byla překvapená, když jsi uslyšela můj hlas,“ prohlásil Dominik, když se vymanil z jejího náručí a otočil se k černé dívce. „Říkal jsem ti, že tady máma bydlí,“ dodal pyšně. „Pojď a podívej se, jak jsme vysoko. Můžeš odsud vidět střechy domů, viď, mami? A věžáky, jako ty, co mi táta ukazoval v New Yorku.“

„Za chvilku, Dominiku.“ Sára nebyla tak dychtivá jako její malý svěřenec. I když Abby cítila úlevu, že syn k ní necítí žádné nepřátelství kvůli náhlému odjezdu z Laguny Cay, viděla, že Dominikova chůva je nesvá. „Nemyslíš, že bys měl říct mamince, co tady děláš? Třeba se někam chystá - nebo čeká hosty a tak.“

„Aha, to bych měl.“

Dominika se zmocnily pochybnosti, ale Abby je hned zaplašila. „Nikam nejdu a nikoho nečekám,“ ujistila je oba rychle. „A jsem moc ráda, že jste přišli. Nepůjdeš dál, Sáro? Nebudeme se bavit tady na chodbě.“

Dominik vběhl do bytu první a Sára přikývla, nechala Abby vejít před sebou a zavřela dveře. Zastavila se u dveří obýváku a se zájmem se rozhlížela kolem.

„Je to tady pěkné, vid?“ promluvil první Dominik. „Ne tak hezké jako na Sandbaru, ale mně se tady líbí.“

Sára v rozpacích přešlápla. „Je to tady moc hezké,“ souhlasila. Bylo zřejmé, že se tu necítí moc dobře. Abby žasla, že jí Jake dovolil vzít Dominika do Anglie.

Uvědomila si, že by se měla pokusit dívku rozptýlit. Pokynula ke křeslu: „Neposadíš se?“ Sára se posadila na krajíček a vypadala, jako by chtěla každou chvilku vyrazit ke dveřím.

Dominik, který byl očarován výhledem z okna, se odvrátil a řekl naříkavým hlasem: „Dáš mi napít? Táta mi před odchodem slíbil limonádu a potom s někým telefonoval a asi na to zapomněl.“

Abby strnula. „Tys nedostal napít od té doby, co jste odjeli z ostrova?“ zeptala se nevěřícně. Zakroutila hlavou a pohlédla na Sáru. „Ale - tomu - nerozumím -?“

„Ne co jsme odjeli z Laguny Cay!“ vykřikl Dominik, než mohla Sára reagovat. „Od té doby, co jsme odešli z hotelu. Táta je tady v Londýně. To jsi nevěděla?“

Abby polkla. „Ne, nevěděla.“

„No, je tady,“ řekl Dominik jakoby nic. „Když se vrátil z nemocnice, řekl, že potřebujeme prázdniny, a proto -“

„Když se vrátil z nemocnice?“ vpadla mu Abby do řeči a oči jí těkaly ze syna na Sáru. „Co tím myslíš, když se vrátil z nemocnice? Z jaké nemocnice? Myslíš, než - než jsem přijela do Laguny Cay?“

„Ale ne,“ začal Dominik netrpělivě, ale vtom zasáhla Sára, která viděla, jak Abby znervózněla.

„Pan Jake se znovu zhroutil, když jste odjela do Anglie,“ řekla tlumeně. „Pan Fletcher ho odvezl do nemocnice v Miami a my jsme s Dominikem bydleli u paní Julie a jejího manžela. Ale už je mu líp,“ dodala, když si všimla, jak se Abby vytratila všechna barva z tváří. „O moc líp. Už je skoro zdravý, co myslíš, Dominiku?“

„Můžu dostat napít?“

Ve svých pěti letech se Dominik evidentně víc zajímal o uspokojení svých potřeb než o otcovo zdraví. V jeho očích byl otec nezdolný a Abby si pomyslela, jak je nádherné být tak bezstarostný.

„Když mi ukážeš, kde má maminka kuchyň, dám ti napít,“ navrhla Sára a prudce vstala. Podívala se na Abby s nečekaným pochopením. „Vy zůstaňte sedět, paní - paní Abby. Udělám vám šálek čaje.“

Než se vrátili, Abby se trochu vzpamatovala. Zpráva, že Jake měl znovu kolaps, jí otřásla. Stejně jako zpráva, že je v Londýně. Divila se, že dovolil Dominikovi přijít za ní. Pomyslela si, že jí musí dávat vinu za svou druhou hospitalizaci.

Sára udělala čaj silný a sladký. Abby normálně nesladila, ale teď ji sladký čaj postavil na nohy. Ve chvílích jako tato si vždycky přála, aby měla matku. Někoho, komu by se mohla svěřit.

Zatímco Abby pila čaj, nechala Sára Dominika, aby ji dotáhl k oknu, a chválila hezkou vyhlídku. Je tak hodná, pomyslela si Abby. Nečekala, že bude tak všímavá a chápavá.

Když byl Dominik zaujatý pohledem na velký jeřáb na staveništi, Sára se vrátila ke svému křeslu, očividně uvolněnější. Abby jí poděkovala za čaj.

„Už je vám líp?“ ptala se Sára a mávla rukou nad Abbinými díky. „Asi to byl pro vás šok, že pan Jake byl zase v nemocnici. Ale nedovolil paní Julii, aby to někomu řekla. Paní Lowellová se to dozvěděla náhodou, když přijela na návštěvu k dceři.“

Abby přikývla.

Sára zaváhala. „Vám - vám opravdu záleží na panu Jakovi, viďte?“ zamumlala téměř neslyšitelně. Abby na ni pohlédla s údivem. „Víte, moc jsem tomu nevěřila,“ dodala a na tmavé tváři se jí zračily výčitky. „Ani když to říkala Melinda. Ale vám na něm opravdu zaleží.“

„Proto jsi - byla proti mému pobytu v Sandbaru?“ zeptala se tiše Abby. Kdyby se Sára mohla červenat, určitě by byla celá rudá.

„Ano, madam.“

„Ty jsi nevěděla, proč - proč jsem odjela z ostrova, když jsem čekala Dominika?“

„Věděla, madam. Ale nevěřila jsem, že o pana Jaka stojíte. Aspoň ne tolik, abyste se za něj vdala a vzdala se kariéry.“

Abby zavrtěla hlavou: „Bylo to trochu jinak.“

„Já vím, madam. Teď to vím. Ale o pana Jaka nemějte strach. Je v pořádku. Jak jinak by mohl dělat obchody v Londýně?“

Abby se zarazila: „On je tady obchodně?“

„Ano, madam.“

Abby pokývla hlavou: „To je celý on.“

„Hm,“ přikývla Sára a zvedla se z křesla.

„Kam jdeš?“ Abby vypadala ustaraně, protože dostala strach, že Sára chce odejít i s Dominikem. Že by jí Jake neposkytl víc než půlhodinu se synem?

„Nechám vás chvíli o samotě,“ odpověděla Sára a měla se k odchodu. Ale Abby se najednou cítila jaksi zodpovědná za dívku, která se chovala tak přátelsky.

„Nemusíš chodit!“ zvolala. „Kam bys šla? Vůbec mi nevadí, když zůstaneš. Udělám něco k jídlu. Můžeme se najíst společně.“

„To je v pořádku, paní Abby,“ usmála se Sára. „Ale řidič pana Jaka na mě čeká a odveze mě zpátky do hotelu. Pan Jake vám vzkazuje, že pošle pro chlapce později. Jestli opravdu nikoho nečekáte.“

„Ale ne, ne,“ ujistila ji Abby nervózně. „Díky, že jsi ho přivedla. A - děkuju, že mi věříš. Moc mě to těší.“

Sára se znovu usmála, zamávala Dominikovi a už byla ze dveří.

O hodinu později přemítala Abby o tom, jak bude v bytě prázdno, až Dominik odejde. Podlaha byla posetá hračkami, na koberci byly drobky ze sušenek a v jídelně zbytky pizzy, kterou si Dominik vybral k večeři.

Abby zrovna skládala s Dominikem kostky, když znovu zazněl bzučák. Zabolelo ji u srdce, že Dominik ji opustí, ale její syn se takovými myšlenkami nezatěžoval.

„Můžu já? Můžu?“ ptal se, protože si z předchozích návštěv pamatoval, jak zmáčknout tlačítko. Abby ho zvedla, aby dosáhl na sluchátko. „Ano,“ ohlásil se, napodobuje matku, ale Abby málem omdlela, když se ozval vážný mužský hlas: „Je tam maminka?“

„To je táta! To je táta!“ křičel Dominik. Abby ho přes jeho protesty postavila na zem a vzala mu sluchátko.

„Jake?“

„Kdo jiný?“ Hlas mu však zněl nejistě. „Můžu nahoru?“

Abby váhala. Jake nikdy nebyl v tomto bytě. Svůj původní londýnský byt prodala, protože nechtěla, aby jí připomínal minulost, a tenhle byl jen její. Žádný muž tu s ní nesdílel její lůžko, nebyl v její koupelně. Chce tady mít Jaka, když si svůj klid tak tvrdě vybojovala?

„Zmáčkni tlačítko, mami.“

Dominik začínal být netrpělivý. Abby se na něj podívala utrápenýma očima. Když je člověku pět let, všechno je tak jednoduché.

„Mami!“ Dominik na ni hleděl prosebně. „Mami, to je táta. Zmáčkni tlačítko. Tady.“ Natáhl se a ukazoval na knoflík, a když se stále nehýbala, nakonec se mu podařilo ho zmáčknout.

„Ale Dominiku,“ probrala se Abby, ale už bylo pozdě. Když se mu podívala do očí, věděla, že mu nemůže nic vyčítat. Vždyť Jake je jeho otec. Je jen přirozené, že ho pustil dovnitř.

Když si Abby uvědomila, že se setkání nemůže vyhnout, aniž by se dotkla citů svého syna, potlačila své námitky, odemkla dveře a pustila Dominika na chodbu.

Nečekaně se z výtahu vynořila první Sára, ale Dominik se hned hrnul k otci a chytl ho za ruku. „Zmáčknul jsem tlačítko sám!“ oznámil hrdě. „Máma zapomněla, kde je, ale já jsem si to pamatoval.“

„Opravdu?“

Zdálo se, že Jake mluví ztěžka, a Abby se na chvíli zmocnily obavy, že má ke zdraví ještě daleko. Ale vypadal mnohem lépe - i když moc nepřibral - a podle jeho pohybů a jasných očí usoudila, že jeho váhání nepramení z fyzických potíží.

„Abby,“ oslovil ji nyní, „doufám, že ti nevadí, že jsem přišel. Chtěl jsem tě vidět a za daných okolností se mi tohle řešení zdálo nejlepší.“

„Za jakých okolností?“

Teď, když viděla, že Jake je v pořádku, pocítila osten vzdoru. Proč přišel zrovna teď? Jaký k tomu může mít důvod?

„Okolnosti, které vyžadují, abych si s tebou promluvil - mezi čtyřma očima,“ řekl Jake a otočil se k dívce: „Sáro, prosím tě, vezmeš Dominika do hotelu?“ Když Dominik začal protestovat, dodal: „Udělej, co ti říkám. Slibuju ti, že se s maminkou uvidíš zítra. Ale teď si musíme něco říct. Věci, kterým by malý chlapec jako ty nerozuměl.“

„Musíme?“ Abby málem začala hádku, ale přítomnost Sáry a Dominika jí zavřela ústa.

„Ale já tady chci dneska spát,“ naléhal Dominik a v očích měl rozhořčení. „Říkal jsi, že budu moct s maminkou zůstat,“ obvinil Jaka vzdorovitě. „Nechci jít do hotelu.“

Abbiny oči se rozšířily při tomto nečekaném odhalení. Pohlédla na Jaka, očekávajíc vysvětlení, ale ten se k tomu neměl.

„Zítra,“ bylo všechno, co řekl, s varovným pohledem upřeným na syna. Dominik ještě brumlal, ale věděl, že prohrál.

„Dej dobrou noc mamince,“ pobídla ho Sára jemně a Abby ho objala. „Uvidíme se zítra,“ použila nevědomky Jakův slib. „Poslouchej Sáru, ano?“

Počkala, až se dveře výtahu za oběma zavřou, a obrátila se ke dveřím bytu. Cítila teď zmatek, a když se Jake zeptal, jestli může jít dovnitř, jen bezmocně pokrčila rameny.

„Copak ti v tom můžu zabránit?“ namítla a nechala ho projít do obývacího pokoje. V místnosti byl nepořádek, který teď vypadal ještě hůř, když se na něj podívala Jakovýma očima.

„To je zřejmě Dominikovo dílo,“ poznamenal Jake, když se rozhlížel kolem. Abby jen mávla rukou.

„Oba na tom máme podíl,“ řekla a uvědomila si, že také nevypadá moc upravená. Když Sára odešla, převlékla se z elegantního kostýmu do volných plátěných kalhot a bavlněného trička. Ideální oblečení pro hru s chlapcem, ale už méně pro návštěvu jeho otce, myslela si.

„Můžu si sednout?“ zeptal se Jake.

„Jestli máš kam,“ procedila Abby nepřívětivě. Jake, oblečený v dokonale padnoucím světle šedém obleku, ji znervózňoval. Přála si, aby vyklopil, co má na srdci, a šel.

Přesto nemohla popřít, že pohled na něj jí není nepříjemný. Teď, když se jeho zdraví zlepšilo, nebyl už tak bledý jako před třemi měsíci. Zdálo se, že je jaksi nesvůj.

Abby nevěděla, co má dělat - jestli má zůstat stát nebo si sednout, uklidit pokoj nebo ho nechat - a tak stála čelem k němu se sepjatýma rukama. Neměla náladu na společenskou konverzaci a nevěřila, že má Jake ke své návštěvě vážný důvod.

„Proč si nesedneš?“ vzhlédl k ní s náznakem netrpělivosti. „Slibuju, že se na tebe nevrhnu. Pokud mě ovšem o to nepožádáš.“

Abby se prudce posadila do křesla. „To má být vtipné?“ odsekla. Nechtěla, aby si všiml, jak ji jeho slova zasáhla. „Co - co tady děláš, Jaku? Přišel sis ze mě dělat legraci?“

„Nedělám si z tebe legraci, Abby,“ ujistil ji, „spíš ze sebe.“ Odmlčel se. „Myslel jsem, že uvidíš ráda Dominika. Dost ho to vzalo, když jsi odjela bez rozloučení.“

„Samozřejmě ho ráda vidím.“ Abby sklonila hlavu. „A - mně taky nebylo nejlíp, když jsem odjížděla z ostrova.“ Nadechla se a přinutila se na Jaka podívat. „Je mi líto, že jsi byl zase nemocný. Sára mi řekla, že jsi musel zpátky do nemocnice.“

„Ano, musel.“ Jake si rozepnul sako. „Myslím, že to byl osud. Měla jsi pravdu. Potřeboval jsem úplně nechat práce. Možná tě bude zajímat, že před dvěma týdny převzal Ray Walker řízení společnosti.“

„Aha.“ Abby nemohla skrýt své překvapení. „Ale Sára říkala, že jsi tu kvůli obchodním záležitostem.“

„Soukromým záležitostem,“ opravil ji Jake. „Máš tady něco k pití?“

„Mám - jen trochu sherry.“

Jake se ušklíbl. „Tak - nabídneš mi trochu? To nebyla řečnická otázka. Opravdu bych si dal skleničku.“

Abby chvíli váhala, ale potom vstala a šla do kuchyně. Sherry měla ve skříňce nad dřezem. Používala ho k vaření. Sama skoro nikdy nepila a když, tak jen víno, proto tvrdý alkohol vůbec nekupovala.

Bude mu to muset stačit, myslela si nervózně. Nebyla to její vina, že přišel neohlášený. Nechtěla ho tady.

Jak její rozčilení rostlo, ruce se jí třásly a značná část sherry skončila na podlaze. To jí dodalo. „Zatraceně,“ mumlala napolo v slzách, ale když se otočila pro utěrku, narazila do Jaka, který stál za ní.

„Co se děje?“ ptal se a chytil ji za ruce. Podíval se Abby přes rameno. „Áá, vidím. Komplikace.“

„To nic není.“

Ale slova jí vázla v krku a Jakovi neuniklo, že má pláč na krajíčku. „Hele, když nechceš, abych se napil, nech to být. Já to přežiju.“

„Tím to není,“ řekla Abby a snažila se dostat z jeho dosahu. Otřela si tvář. „Jsem - jen unavená. Měla jsem dlouhý den.“

Jake se na ni pozorně podíval: „A já ti ho dělám ještě delší, viď?“

Abby jen zavrtěla hlavou, neschopná ze sebe něco vypravit. Bylo by pro ni snazší, kdyby byl sarkastický. To, že k ní byl milý, všechno ještě zhoršovalo.

„Víš, jak se tak na tebe dívám, opravdu vypadáš unaveně,“ řekl, aniž by se pokusil jí uvolnit cestu. Palcem jí setřel zrádnou slzu. „To jsem způsobil já?“

„Že jsem unavená?“ Abby mluvila nezvykle vysokým hlasem, jak se snažila potlačit emoce. „Samozřejmě že ne. Měla jsem tři namáhavé dny ve Skotsku. Ale dobře, žes mi řekl, že vypadám stejně zničeně jako se cítím. Díky. To mi opravdu pozvedlo náladu -“

„Neblázni.“ Jakův hlas teď zněl podrážděně. „Víš moc dobře, že nikdy nevypadáš zničeně! Chtěl jsem říct -“

„Vím, cos chtěl říct.“

„Nevíš nic, ksakru!“ vyjel Jake a zabránil jí, aby se vymanila z těsného prostoru. Kuchyňka byla malá, takže to pro něj nebylo těžké. „Zdá se, že z nějakého důvodu jsi rozhodnutá si o mně myslet to nejhorší!“

„Já že si myslím to nejhorší o tobě?“ Abbin hlas se vrátil k normálu, jak vztek převážil nad city. „To si přece o mně myslíš ty, ne?“ zhluboka se nadechla. „To nemá smysl. Nechci se s tebou přít, Jaku -“

„Nechceš?“ Jake ji uchopil vzadu za krk a palci jí zvedl obličej. „Ale docela se ti to daří.“

„Ach…“

Ta jeho škádlivá věta zapůsobila jako poslední kapka. Abby podlehla nutkání položit mu hlavu na hruď. Ten dotyk jí dodal útěchu. Jeho tělo bylo tak teplé a konejšivé. Srdce mu bilo pravidelně, i když trochu zrychleně. Na chvilku se poddala tomu příjemnému pocitu, aby načerpala něco z jeho sily. Když si však uvědomila, kam vedou její myšlenky, chtěla se odtáhnout.

Jenže Jakovy ruce se mezitím ovinuly kolem jejího těla a teď se hrudí a boky tiskl proti ní a stehnem se tlačil mezi její nohy.

„Jaku,“ začala trhaně a chytla ho za paže, aby ho odstrčila. Ale jak k němu vzhlédla, Jake se sehnul a ústy se otřel o její rty.

Tělo jí okamžitě zaplavila touha. Jakmile se jí dotkl, celé její tělo zareagovalo a krev v žilách jí začala divoce tepat.

„Proč - proč jsi sem přišel?“ vypravila ze sebe, když jí začal líbat krk. „Teď ne,“ zasténal.

„Ano, teď,“ naléhala, ale přesto zvedla rameno vstříc vzrušivému dotyku jako květina ke slunci. „Jak mám vědět, že mě jen - jen netýráš jako předtím?“

„Spíš sebe týrám,“ šeptal jí Jake do ucha. Vzal jí ruku a vedl ji směrem k rozkroku. „Vypadá to, že týrám tebe?“ zeptal se, zatímco jeho horký, vzrušený úd pod látkou kalhot jí pulsoval v dlani. „Abby, chci tě! Nemůžeš říct ne.“

Věděla, že by to měla udělat. Po tom, co se stalo na ostrově, by ho měla poslat ke všem čertům, ale neměla k tomu sílu. Říkala si, že není schopná s ním bojovat, protože je tak unavená, ale to byla jen výmluva. Když se jeho ústa vrátila k jejím, ztratila vůli bránit se jeho laskání. Chtěla ho už tak dlouho a být v jeho náruči bylo tak přirozené.

„Pojď někam, kde je víc pohodlí,“ odtrhl Jake s námahou rty a táhl ji přes jídelnu a obývák do ložnice. Stáhl ji na postel vedle sebe a pokryl ji svým tělem.

„Takhle je to - o moc lepší,“ dodal přerývaně. „Měl jsem takový strach, že tě ztratím, Abby.“

Tíha jeho těla jí bránila dýchat. „Ještě jsi mě neztratil, ale jestli mě nenecháš nadechnout, tak se ti to povede,“ řekla roztřeseně.

Okamžitě se převalil na stranu a přitom si svlékl sako a hodil ho na podlahu. „Promiň,“ řekl a zabořil jí obličej mezi ňadra. „Potřeboval jsem být blízko tebe.“

„Já taky.“ Abby mu ovinula ruce kolem krku. „Ach, Jaku, polib mě…“

Nepotřeboval dál pobízet. Ústa měl horká a smyslná a Abby vášnivě opětovala jeho erotický atak. Milovala tohoto muže, milovala ho už přes osm let a nikdo a nic to nezmění.

Jakovy ruce našly její ňadra. S potěšením zjistil, že nemá podprsenku. Snadno ji zbavil trička a její bradavky okamžitě reagovaly na jeho dotyk.

Potom jí svlékl plátěné kalhoty, a když uviděl její krajkové kalhotky, nemohl odolat pokušení zajet prsty pod tenkou látku.

Pozoroval ji, jak se její tělo vzepnulo pod tlakem jeho hledajících prstů. „Svlékni mě,“ řekl chraptivě. Abby se posadila, aby mu mohla rozepnout košili.

Pomohl jí s kalhotami, ale nechal ji stáhnout mu slipy. Jeho mužství se jí rozlilo do dlaní a Abby jej laskala tak dlouho, až se musel odtáhnout.

„Jestli mě nenecháš, bude to nejkratší milování v dějinách,“ řekl zastřeným hlasem, zatímco se mu prsty probírala porostem v podbřišku. Rozevřel jí nohy a vnikl do ní. „Tak je to lepší. Promiň, ale už jsem nemohl čekat.“

Oba dosáhli vrcholu ve stejnou chvíli. Přestože měl Jake obavy, že Abby plně neuspokojí, byla stejně vzrušená jako on. Pocit, že Jakovo svalnaté tělo ji ovládá, pohlcuje a vyplňuje, ji přiváděl na pokraj šílenství. Obě těla byla jakoby stvořená jedno pro druhé. Abby zaplavila extáze, kterou uměl vyvolat jenom Jake.

Po chvíli cítila, jak ji Jake dráždivě kouše do rtu. „Bylo to dobré,“ konstatoval a ptal se zároveň. Abby lenivě, ospale vzdychla.

„Bylo to dobré,“ opakovala a rukama mu vlastnicky prohrábla husté vlasy.

„Jsi šťastná?“ pohnul se, aby se jí mohl podívat do tváře.

„Hmm. Šťastná,“ přitakala a prsty mu přejela po tváři.

„Tak - nač tohle?“ mumlal a olízl jí pokožku obličeje. „Slaná,“ řekl a vychutnával chuť její kůže. Abby zvedla ruku a objevila slzy, stékající jí po tváři. Podvědomě cítila, že jedná lehkomyslně. To, že se milovali, ještě neznamená, že se k ní Jake chce vrátit. Řekl, že ji chce, a to byla pravda. O tom nepochybovala. Ale jak hodně ji chce? A na jak dlouho?

Využila jeho uvolněného stavu a sklouzla z postele. Oblékla si župan a s lesknoucíma se očima řekla přiškrceně: „Myslím, že - že teď si dám trochu sherry já. Půjdeme - půjdeme do obýváku? Hned tam uklidím.“

„Zapomeň na obývák i na sherry,“ prohlásil Jake, neochotně se zvedl a podíval se jí do očí. „Co se děje, Abby? Proč pláčeš? Myslel jsem, že si rozumíme. Neříkej mi, že to všechno byl omyl.“

Abby popotáhla a upravovala si záhyby županu ve snaze získat rovnováhu. Ale pohled na něj, beze studu ukazujícího svou mužnost, jí rval srdce. Říkala si, že se jí už nikdy nepodaří spát v této posteli a nepřipomenout si, jaké to bylo.

„Abby!“ řekl nyní jemněji, vědomý si jejího duševního stavu. „Abby, to, co se teď stalo - chtěla jsi to jako já, ne? Vím, že jsi to chtěla. Možná jsem arogantní, ale nejsem slaboduchý.“

„Tak dobře,“ přinutila se Abby pohlédnout na něj, „ano, chtěla jsem, abychom se milovali. Ale pořád nevím, proč jsi to chtěl ty. Když jsem byla v Sandbaru -“

„Když jsi byla v Sandbaru, byl jsem hlupák,“ řekl Jake rázně. „Chtěl jsem tě i tehdy, ale byl jsem příliš hrdý, abych si to přiznal. A pak - když jsi odjela - už bylo pozdě.“

„To je mi líto,“ řekla Abby přiškrceně, i když mu moc nevěřila. Jake se nevesele zasmál.

„Tobě je to líto,“ řekl třesoucím se hlasem. „Proč by ti to mělo být líto? Kvůli mně jsme ztratili šest let života. Já bych se měl omluvit. Omluvit za to, že jsem poslouchal Cervantesovy špinavé lži!“

Abby se rozšířily oči: „Chceš říct - chceš říct, že ti Max řekl - o mně?“

Jake povzdechl: „Trochu se zpožděním.“

„Co tím míníš?“ Abby byla zmatená.

Jake se na ni zachmuřeně podíval: „Pamatuješ si, když jsi odjížděla z ostrova? Ne před šesti lety. Před třemi měsíci?“

„Ano.“

„Ten den jsem mluvil s Cervantesem.“

„Ale - proč?“ kroutila Abby hlavou.

Jake chvíli přemýšlel a pak řekl tiše: „Vzpomínáš si, o čem jsme mluvili ten den, kdy jsi odjela?“

Abby svraštila čelo. „Přesně ne.“

„Ty si nevzpomínáš, jak jsi mi řekla, že Max tě vydíral, aby tě přinutil pracovat pro agenturu po tom, co jsme spolu začali chodit?“

Abby pokrčila rameny: „Aha, to.“

„Ano, to. Nejsem zrovna pyšný na to, co jsem udělal, ale chtěl jsem za každou cenu dokázat, že jsi nemluvila pravdu.“

„Chápu.“

„Ne, nechápeš.“ Jake se na ni zkoumavě díval. „Abby, šest let jsem se snažil na tebe zapomenout. Když jsem tě uviděl to odpoledne v Sandbaru, tušil jsem, že jsem jen ztrácel čas, ale nechtěl jsem si to připustit. Teď vím, že lásku, jako je naše - lásku, jakou jsem k tobě cítil a pořád cítím, nelze jen tak zničit. Může trochu povadnout, ale při sebemenší příležitosti znovu rozkvete.“

„Jaku -“

„Ne. Poslouchej mě. Proto jsem chtěl mluvit s Cervantesem. Měl jsem poslední možnost dokázat, že jsem to nebyl já, kdo udělal chybu.“

„Ale co jsi řekl Maxovi?“

„Max!“ Jake vyslovil to jméno s odporem. „Někdy si myslím, že ho zabiju. Ví bůh, že jsem o tom mockrát přemýšlel. Za poslední tři měsíce, hlavně když jsem byl v nemocnici, jsem spřádal plány, jak to provedu. Ale teď, když je mi zase dobře a mám dost síly ho zaškrtit vlastníma rukama, zjistil jsem, že obětovat svou svobodu za jeho život za to prostě nestojí.“

„Ach, Jaku!“ Abby přistoupila k posteli a chytila se mosazné pelesti. Jake si poposedl, aby se stehnem dotýkal jejích prstů.

„Miluji tě, Abby,“ řekl prostě, „a strašně se chci s tebou zase milovat. Ale nemůžu, dokud ti všechno neřeknu.“

Abby přikývla: „Co bylo dál?“

Jake se zhluboka nadechl: „Myslím, že jsem mluvil s Cervantesem asi v té době, kdy trajekt opouštěl Lagunu Cay. Vzhledem k časovému posunu byl večer, když jsem ho zastihl. Naštěstí byl doma.“

Abby se kousla do rtu: „Co říkal?“

„Nakonec mi řekl všechno. Nejdřív jen potvrdil, co jsem se dozvěděl od tebe, jen to trochu přikrášlil. Tvrdil, že jsi věděla, na čem jsi, od začátku a že jste byli milenci dva roky, než jsem tě potkal.“

„Panebože!“ Abby se z toho udělalo špatně. „Copak Max s tím lhaním nikdy neskončí?“

„Ale tím udělal chybu,“ řekl Jake jemně, když Abby zavřela oči, aby zaplašila obrazy, které jeho slova vyvolala. „Jako blesk z nebe se mi vybavilo, jak jsme se poprvé milovali. Byla jsi nevinná, Abby. Věděl jsem to tenkrát a vím to zas. Jenom mi to na chvíli vypadlo z paměti.“ Zasténal: „Kdybych jen nebyl před šesti lety tak slepý! Kdybych býval použil mozek, místo abych se nechal ovládnout city!“

Abby se chvěla: „Myslíš to vážně?“

„Ty o tom pochybuješ?“ Jake si ji přitáhl k sobě a jazykem jí přejížděl po třesoucích se rtech. „Abby! Můžeš mi vůbec někdy odpustit?“

Příští minuty mu Abby dokazovala, že může, ale později, když se nahá, zadýchaná a uspokojená opět opírala o polštáře, zeptala se ho: „Ale - jak se ti podařilo donutit Maxe, aby ti řekl pravdu?“

Jake vzdychl, ale uvědomil si, že si zaslouží vědět všechno. „Pamatuješ si příběh o dívce, která se předávkovala drogami?“ Abby přikývla. „Pohrozil jsem mu, že to odhalím v tisku. Sice bych asi měl problémy to dokázat a stálo by mě to fůru peněz na odškodném, ale bahno se lepí, jak víme, a Max dobře věděl, že takový druh publicity by zrovna neprospěl pověsti jeho agentury.“

„Ach, Jaku.“ Abby mu ovinula ruce kolem krku. „Miluju tě.“

„Já vím.“ Zabořil jí obličej do voňavé prohlubně na krku.

„Jen mi to pořád říkej a já tomu uvěřím.“

Abby mu hladila rameno. „Opravdu už je ti dobře?“ vyzvídala s obavami. „Měla jsem takovou starost, když mi Sára řekla, co se stalo. Byla to moje vina.“

„Ne. Byla to moje a Cervantesova vina,“ ujistil ji Jake pevně. „Sára mi řekla, jak ti bylo. Jak jinak bych sebral odvahu sem dnes večer přijít?“

Abby se zamračila: „Ale - chtěl jsi mě vidět, ne?“

„Děláš si legraci?“ Jake jí pohladil ňadro. „Miláčku, ty jsi jediný důvod, proč Ray Walker řídí společnost a já jsem tady v Londýně. Jak jsem byl schopný cestovat, věděl jsem, že musím sem.“

Abby zavrněla blahem: „Dominik bude mít takovou radost.“

„Zvlášť když se rodiče rozhodli do toho konečně praštit,“ souhlasil Jake suše. „Vezmeš si mě, viď? Můžeš pokračovat v kariéře. Slibuju, že od tebe nebudu chtít nic, co bys nemohla splnit.“

Abby se mu prsty probírala ve vlasech. Zvedla Jakovi obličej, aby se mu mohla podívat do očí. „V jaké kariéře?“ zeptala se měkce. „Ty jsi moje kariéra. A Dominik. A další děti, které možná budeme mít. Marcie to pochopí. Ví, že co jsem se vrátila z ostrova, moje srdce bylo jinde.“

Jakovy rty se přisály k jejím. „Doufal jsem, že to řekneš. Ale - myslel jsem to vážně. Jestli se někdy začneš nudit -“

„S tebou?“ Abby ovinula štíhlou nohu kolem jeho stehna. „Nedovedu si to představit. Budu moc zaměstnaná na to, abych se nudila. Souhlasíš se mnou?“

Souhlasil.

Indiskrétnost

Anne Mather

---