ROZJÍMÁNÍ (pro M.B.)
Franz Kafka
Děti na silnici
Slyael jsem, jak kolem zahradní mYí~e pYejí~d%1Ĺ‚jí vozy, n%1Ĺ‚kdy jsem
je i zahlédl lehce se pohybujícími at%1Ĺ‚rbinami v listí. Jak za horkého léta
praat%1Ĺ‚lo dYevo ojí a loukotí! D%1Ĺ‚lníci se vraceli z polí a smáli se a~
hanba.
Sed%1Ĺ‚l jsem na naaí malé houpa%0Ĺ„ce, práv%1Ĺ‚ jsem odpo%0Ĺ„íval mezi
stromy v zahrad%1Ĺ‚ svĹĽch rodi%0Ĺ„o.
Za mYí~emi se stále n%1Ĺ‚co d%1Ĺ‚lo. Kolem se poklusem mihly d%1Ĺ‚ti;
vozy nalo~ené obilím s mu~i a ~enami na snopech a kolem dokola
zastínily kv%1Ĺ‚tinové záhony; k ve%0Ĺ„eru jsem uvid%1Ĺ‚l pána s holí, jak si
pomalu vykra%0Ĺ„uje, a n%1Ĺ‚kolik dívek, které aly proti n%1Ĺ‚mu dr~íce se pod
pa~í, s pozdravem ustoupilo stranou do trávy.
Potom vzlétli ptáci jak jiskry, sledoval jsem je o%0Ĺ„ima, jak jedním
dechem stoupají vzhoru, a~ mi pYipadlo, ~e u~ nestoupají, ale ~e já
padám, a dr~e se pevn%1Ĺ‚ provazo, za%0Ĺ„al jsem se samou slabostí houpat.
Za chvíli, kdy~ u~ zavanul chladn%1Ĺ‚jaí vzduch a místo poletujících ptáko
se objevily chv%1Ĺ‚jící se hv%1Ĺ‚zdy, jsem se houpal prud%0Ĺ„eji.
PYi sv%1Ĺ‚tle sví%0Ĺ„ky jsem ve%0Ĺ„eYel. asto jsem se ob%1Ĺ‚ma pa~emi opíral
o dYev%1Ĺ‚nou desku stolu a ji~ unaven jsem ukusoval chléb s máslem.
Bohat%1Ĺ‚ prolamované záclony se nadouvaly teplĹĽm v%1Ĺ‚trem a tu a tam
je n%1Ĺ‚kterĹĽ kolemjdoucí zven%0Ĺ„í pYidr~el rukou, cht%1Ĺ‚l-li na mne lépe
vid%1Ĺ‚t a promluvit se mnou. Sví%0Ĺ„ka v%1Ĺ‚tainou brzy zhasla a v jejím tmavém
kouYi se jeat%1Ĺ‚ n%1Ĺ‚jakou dobu prohán%1Ĺ‚lo hejno komáro. Zeptal-li se
mne n%1Ĺ‚kdo na n%1Ĺ‚co od okna, pohlédl jsem na n%1Ĺ‚j, jako bych se díval
do hor nebo do %0Ĺ„irého vzduchu, a ani jemu nijak zvláae nezále~elo na
odpov%1Ĺ‚di.
(2)
PYesko%0Ĺ„il-li pak n%1Ĺ‚kdo okenní parapet a ohlásil, ~e ostatní jsou ji~
pYed domem, pak jsem ovaem s povzdechem vstal.
Ale pro%0Ĺ„ tak vzdycháa? Copak se stalo? Snad ne n%1Ĺ‚jaké zvláatní,
nenapravitelné neat%1Ĺ‚stí? Copak se z n%1Ĺ‚ho nikdy nevzpamatujeme? Je
doopravdy vaechno ztraceno?
Nic nebylo ztraceno. Vyb%1Ĺ‚hli jsme pYed dom. Zaplae pánboh,
kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚ jste tady! - Ty zkrátka pYijdea v~dycky pozd%1Ĺ‚! - Jak to
já? - Práv%1Ĺ‚ ty, zostaH si doma, kdy~ nechcea jít s námi. - Jen
~ádné milosti! - Co? %7Ĺ„ádné milosti? Co to povídáa?
Hlavami jsme rozrá~eli ve%0Ĺ„er. Nebyl den a nebyla noc. Chvílemi o
sebe knoflíky naaich vest drhly jako zuby, chvílemi jsme pádili v
pravidelné vzdálenosti, Ĺ›sta plná ohn%1Ĺ‚ jako zvíYata v tropech. Jako
kyrysníci za starĹĽch válek, s dusotem a vysoko ve vzduchu, hnali jsme
se krátkou ulicí dolo a s tímto rozb%1Ĺ‚hem v nohou vzhoru dál po silnici.
N%1Ĺ‚kteYí sesko%0Ĺ„ili do pYíkopu, a sotva zmizeli proti temnému náspu, u~
stáli jako cizí lidé na polní cest%1Ĺ‚ a shlí~eli dolo.
Tak slezte! - NejdYív pojte vy nahoru! - Abyste nás shodili
dolo, ani nás nenapadne, tak chytYí jsme taky. Chcete Yíct, tak
zbab%1Ĺ‚lí. Jen pojte, pojte! - Doopravdy? Vy? Zrovna vy ~e nás
shodíte? Kde byste na to vzali?
ZaĹ›to%0Ĺ„ili jsme, vrazili nám do prsou a my, ochotn%1Ĺ‚ padajíce, jsme
se slo~ili do trávy v pYíkopu. Vae bylo rovnom%1Ĺ‚rn%1Ĺ‚ vyhYáté, necítili
jsme v tráv%1Ĺ‚ ani teplo, ani chlad, jen Ĺ›nava nás zmáhala.
Kdy~ ses oto%0Ĺ„il na pravĹĽ bok, dal ruku pod ucho, cht%1Ĺ‚lo se ti
spát. Sice by ses jednou rád zvedl s bradou zdvi~enou, ale jen proto,
abys padl do jeat%1Ĺ‚ hlubaího pYíkopu. Pak by ses rád, s napYa~enou
pa~í, s nohama aikmo vlajícíma, vrhl do vzduchu a znovu padl do jist%1Ĺ‚
(3)
jeat%1Ĺ‚ hlubaího pYíkopu. A vobec se ti s tím necht%1Ĺ‚lo pYestat.
Sotva jsi jeat%1Ĺ‚ pomyslel na to, jak se v posledním pYíkop%1Ĺ‚ nále~it%1Ĺ‚
zvláae v kolenou natáhnea k spánku jak airokĹĽ tak dlouhĹĽ, a s plá%0Ĺ„em
na krají%0Ĺ„ku jsi le~el na zádech jako nemocnĹĽ. Zam~ikal jsi, kdy~
najednou n%1Ĺ‚kterĹĽ z chlapco s lokty pYi bocích, s tmavĹĽmi podrá~kami
sko%0Ĺ„il pYes nás z náspu na silnici.
M%1Ĺ‚síc byl u~ dost vysoko, v jeho sv%1Ĺ‚tle projel okolo poatovní
voz. Kolem se zdvihl lehkĹĽ vítr, i v pYíkopu ho bylo cítit, a nablízku se
rozaum%1Ĺ‚l les. A tu u~ %0Ĺ„lov%1Ĺ‚ku tolik nezále~elo na tom, jestli je sám.
Kde jste? - Pojte! - Vaichni sem! - Co se schováváa,
ned%1Ĺ‚lej hlouposti! - Copak nevíte, ~e poata u~ je pry%0Ĺ„? - Ale ne!
U~ je pry%0Ĺ„? - Ovaem, pYejela, zatímco jsi spal. - Já ~e spal? Ale
jdi! - Jen ml%0Ĺ„, jeat%1Ĺ‚ je to na tob%1Ĺ‚ vid%1Ĺ‚t. - Ale prosím t%1Ĺ‚. -
Pojte!
B%1Ĺ‚~eli jsme t%1Ĺ‚sn%1Ĺ‚ji u sebe, n%1Ĺ‚kteYí se chytili za ruce, hlavu jsme
zvedali co nejvĹĽa, neboe cesta ala z kopce. Jeden vyrazil indiánskĹĽ
vále%0Ĺ„nĹĽ pokYik, nohy se rozlet%1Ĺ‚ly tryskem jako nikdy pYedtím, jak
jsme skákali, vítr nás zvedal v bocích. Nic by nás nedokázalo zastavit;
tak jsme se rozb%1Ĺ‚hli, ~e i pYi pYedbíhání jsme si mohli zalo~it pa~e a
klidn%1Ĺ‚ jsme se mohli ohlí~et za sebe.
Na most%1Ĺ‚ pYes bystYinu jsme zostali stát; kdo pYeb%1Ĺ‚hl, vrátil se
zp%1Ĺ‚t. Voda dole se tYíatila o kamení a koYeny, jako by ani nebylo
pozd%1Ĺ‚ ve%0Ĺ„er. Nebyl jedinĹĽ dovod, pro%0Ĺ„ by si %0Ĺ„lov%1Ĺ‚k nevysko%0Ĺ„il na
zábradlí mostu.
Z houatin v dálce vyjel vlak, vaechna kupé svítila, okna byla jist%1Ĺ‚
spuat%1Ĺ‚na. Jeden z nás za%0Ĺ„al n%1Ĺ‚jakou odrhova%0Ĺ„ku, ale do zp%1Ĺ‚vu nám
bylo vaem. Zpívali jsme mnohem rychleji, ne~ jak jel vlak, kĹĽvali jsme
pa~emi, proto~e hlas u~ nesta%0Ĺ„il, naae hlasy se dostaly do chumlu a
(4)
nám v n%1Ĺ‚m bylo dobYe. Smísía-li svoj hlas s ostatními, jako by ses
chytil na udici.
Tak jsme zpívali, s lesem za zády, vzdálenĹĽm cestujícím do ucha.
Dosp%1Ĺ‚lí ve vsi byli jeat%1Ĺ‚ vzhoru, matky stlaly na noc postele.
Byl ji~ %0Ĺ„as. Políbil jsem toho, co stál u mne, tYem nejbli~aím jsem
jen tak podal ruce a rozb%1Ĺ‚hl jsem se cestou zp%1Ĺ‚t, nikdo m%1Ĺ‚ nevolal.
Na první kYi~ovatce, kde u~ m%1Ĺ‚ nemohli vid%1Ĺ‚t, jsem uhnul a polními
cestami jsem znovu vb%1Ĺ‚hl do lesa. MíYil jsem k m%1Ĺ‚stu na jihu, o n%1Ĺ‚m~
se u nás ve vsi Yíkalo:
Tam jsou lidi! Pova~te, oni nespí! A pro%0Ĺ„ nespí?
Proto~e nejsou unavení. A pro%0Ĺ„ nejsou unavení? Proto~e jsou
to blázni.
Copak blázni nebĹĽvají unavení? Jak by blázni mohli bĹĽt
unavení?
Odhalení aejdíĹ‚e
Kolem desáté ve%0Ĺ„er jsem s mu~em, kterého jsem znal jen letmo z
dYív%1Ĺ‚jaka a kterĹĽ se ke mn%1Ĺ‚ tentokrát zase z%0Ĺ„istajasna pYidru~il a dv%1Ĺ‚
hodiny m%1Ĺ‚ vlá%0Ĺ„el po ulicích, kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚ dorazil k panskému domu, kam
jsem byl pozván do spole%0Ĺ„nosti.
Tak! Yekl jsem a tleskl na znamení, ~e je bezpodmíne%0Ĺ„n%1Ĺ‚ nutné
se rozlou%0Ĺ„it. Mén%1Ĺ‚ ur%0Ĺ„ité pokusy jsem pYedtím u%0Ĺ„inil ji~ n%1Ĺ‚kolikrát.
Byl jsem u~ unaven.
Jdete hned nahoru? zeptal se. Z jeho śst jsem slyael zvuk, jako
kdy~ o sebe cvaknou zuby.
(5)
Ano.
Byl jsem pYece pozván, hned jsem mu to Yíkal. Ale byl jsem pozván
nahoru, kde bych u~ tak rád byl, a ne abych tu postával dole u vrat a
díval se svému prot%1Ĺ‚jaku pYes uai. A te abych s ním jeat%1Ĺ‚ ml%0Ĺ„el, jako
bychom se byli rozhodli stát na tomto míst%1Ĺ‚ hodn%1Ĺ‚ dlouho. PYitom se
na tom ml%0Ĺ„ení podílely i domy okolo a tma nad nimi a~ k hv%1Ĺ‚zdám. A
kroky neviditelnĹĽch chodco, jejich~ cesty se %0Ĺ„lov%1Ĺ‚ku necht%1Ĺ‚lo
uhadovat, vítr, kterĹĽ se ustavi%0Ĺ„n%1Ĺ‚ tla%0Ĺ„il na prot%1Ĺ‚jaí stranu ulice,
gramofon, zpívající do zavYenĹĽch oken kteréhosi pokoje - bylo je
mo~no zaslechnout v tomto ml%0Ĺ„ení, jako by odjak~iva a nav~dy bylo
jejich majetkem.
A moj provodce se pYipojil svĹĽm a - s pousmáním - té~ mĹĽm
jménem, natáhl pravou pa~i vzhoru podle zdi, zavYel o%0Ĺ„i a opYel si o ni
tváY.
Já vaak jsem se na ten Ĺ›sm%1Ĺ‚v nedíval a~ do konce, neboe jsem se
náhle odvrátil studem. Teprve podle tohoto Ĺ›sm%1Ĺ‚vu jsem tedy poznal,
~e je to aejdíY, nic víc. A byl jsem pYitom ve m%1Ĺ‚st%1Ĺ‚ u~ n%1Ĺ‚kolik m%1Ĺ‚síco,
domníval jsem se, ~e znám skrz naskrz tyhle aejdíYe, co proti nám za
noci vystupují z postranních ulic s rukama napYa~enĹĽma jako hospodatí,
co se potloukají kolem náv%1Ĺ‚stního sloupu, u n%1Ĺ‚ho~ stojíme, jako by si
hráli na schovávanou, a aspoH jedním okem %0Ĺ„íhají zpoza oblého sloupu,
co se pYed námi najednou vznáaejí po hran%1Ĺ‚ naaeho chodníku na
kYi~ovatkách ulic, kdy~ se nás zmocní Ĺ›zkost! Tak dobYe jsem jim
pYece rozum%1Ĺ‚l, v~dye to byli moji první m%1Ĺ‚statí známí z hospodek, a
díky nim jsem poprvé uzYel onu nepoddajnost, kterou si te tak málo
dovedu odmyslet od sv%1Ĺ‚ta, ~e ji u~ za%0Ĺ„ínám cítit sám v sob%1Ĺ‚. Jak
zostávali stát proti %0Ĺ„lov%1Ĺ‚ku, i kdy~ jim u~ dávno unikl, kdy~ u~ tedy
dávno nebylo koho nachytat! Jak nikdy neusedli, nikdy neupadli, nĹĽbr~
se na %0Ĺ„lov%1Ĺ‚ka dívali pohledem, kterĹĽ stále jeat%1Ĺ‚, i kdy~ jen zdálky,
pYesv%1Ĺ‚d%0Ĺ„oval! A jejich prostYedky byly v~dy stejné: Postavili se pYed
(6)
nás tak zeairoka, jak jen mohli; sna~ili se nás odvrátit od místa, kam
jsme m%1Ĺ‚li namíYeno; náhradou nám zchystali pYíbytek na svĹĽch vlastních
prsou, a vzepjal-li se v nás nakonec nahromad%1Ĺ‚nĹĽ cit, pova~ovali to
za objetí a vrhali se do n%1Ĺ‚ho po hlav%1Ĺ‚.
A tyhle staré ~erty jsem tentokrát rozpoznal, a~ kdy~ jsme spolu
byli tak dlouho. `pi%0Ĺ„ky prsto jsem si o sebe rozdíral, abych tu ostudu
od%0Ĺ„inil.
Moj mu~ tu vaak stále jeat%1Ĺ‚ stál, opYenĹĽ jako dYív, poYád jeat%1Ĺ‚ se
pova~oval za aejdíYe a samou spokojeností s vlastním osudem se mu
zard%1Ĺ‚la holá tváY.
Poznal jsem t%1Ĺ‚! Yekl jsem a jeat%1Ĺ‚ jsem mu lehce poklepal na
rameno. Pak jsem rychle vyb%1Ĺ‚hl do schodo a tváYe slu~ebnictva nahoYe
v pYedsíni, tak bezdovodn%1Ĺ‚ v%1Ĺ‚rné, m%1Ĺ‚ pot%1Ĺ‚aily jako krásné pYekvapení.
Po Yad%1Ĺ‚ jsem se na vaechny podíval, zatímco ode mne brali pláae a
opraaovali mi boty. S Ĺ›levou a vzpYímen jsem vstoupil do sálu.
Nenadálá procházka
Kdy~ se vám ve%0Ĺ„er zdá, ~e jste se neodvolateln%1Ĺ‚ rozhodli zostat
doma, kdy~ jste si oblékli ~upan, sedíte po ve%0Ĺ„eYi u osv%1Ĺ‚tleného stolu
a chystáte se k oné práci nebo hYe, po jejím~ skon%0Ĺ„ení chodíváte
spát, kdy~ je venku nevlídné po%0Ĺ„así a zostat doma je samozYejmé,
kdy~ jste u~ i te setrvali u stolu tak dlouho, ~e odchodem byste nutn%1Ĺ‚
vzbudili vaeobecnĹĽ podiv, kdy~ i na schodiati je u~ tma a domovní
vrata jsou zam%0Ĺ„ená, a kdy~ se pak pYes to vaechno v náhlé tísni
zvednete, pYevléknete si kabát, ve chvilce jste oble%0Ĺ„en na vycházku,
prohlásíte, ~e musíte odejít, po krátkém rozlou%0Ĺ„ení to i u%0Ĺ„iníte a podle
toho, jak prudce jste pYibouchli dveYe od bytu, usoudíte, jak velké
rozmrzení jste za sebou zanechali, kdy~ se na ulici op%1Ĺ‚t vzpamatujete,
s Ĺ›dy, které na tuto ji~ ne%0Ĺ„ekanou svobodu, jí~ se jim dostalo,
(7)
odpovídají obzvláafní %0Ĺ„ilostí, kdy~ pocítíte, ~e tímto jedinĹĽm
rozhodnutím jste v sob%1Ĺ‚ soustYedili veakerou rozhodnost, kdy~ s v%1Ĺ‚taí
záva~ností ne~ obvykle poznáváte, ~e v sob%1Ĺ‚ máte spía sílu ne~ potYebu
snadno uskute%0Ĺ„nii a snést seberychlejaí zm%1Ĺ‚nu, a kdy~ se pak ~enete
dlouhĹĽmi ulicemi - potom jste pro tento ve%0Ĺ„er docela vykro%0Ĺ„ili ze své
rodiny, která se propadne do prázdnoty, kde~to vy sami se plácáte
vzadu do stehen a pozvedáte se k své pravé podob%1Ĺ‚ ve zcela pevném,
%0Ĺ„erném obrysu.
Vae jeat%1Ĺ‚ zesílí, navatívíte-li v tuto pozdní ve%0Ĺ„erní hodinu pYítele,
abyste se podívali, jak se mu daYí.
Rozhodnutí
Povznést se z b%1Ĺ‚dného stavu musí bĹĽt snadné i pYi energii jen
cht%1Ĺ‚né. Odtrhnu se od ~idle, ob%1Ĺ‚hnu stol, rozhĹĽbám hlavu i krk, za~ehnu
oheH v o%0Ĺ„ích, napnu svaly kolem nich. VzepYu se jakémukoli citu,
pYijde-li te A., bouYliv%1Ĺ‚ ho pozdravím, vlídn%1Ĺ‚ strpím B. u sebe v
pokoji, vzdor bolesti a námaze vdechnu do sebe dlouhĹĽmi douaky
vae, co Yekne C.
Le%0Ĺ„ i tak s ka~dou chybou, jí~ se nelze vyvarovat, bude vaechno
- to snadné i to obtí~né - váznout a já se budu nucen%1Ĺ‚ otá%0Ĺ„et v kruhu
nazpátek.
Je proto nejspía radno vae snáaet, chovat se jako nete%0Ĺ„ná hmota,
a i kdyby ses cítil odstr%0Ĺ„en, nedat se zlákat k ~ádnému zbyte%0Ĺ„nému
kroku, hled%1Ĺ‚t na druhého zvíYecím pohledem, nepocítit lítost, zkrátka,
vlastní rukou potla%0Ĺ„it to, co jeat%1Ĺ‚ zbĹĽvá z pYízraku ~ivota, to jest,
rozmno~it jeat%1Ĺ‚ poslední, hrobovĹĽ klid a mimo n%1Ĺ‚j neponechat ji~ nic.
CharakteristickĹĽm pohybem pro takovĹĽ stav je pYejí~d%1Ĺ‚ní
malí%0Ĺ„kem po obo%0Ĺ„í.
(8)
VĹĽlet do hor
Nevím, zvolal jsem nezvu%0Ĺ„n%1Ĺ‚, já nevím. Jestli nikdo nepYijde,
tak prost%1Ĺ‚ nikdo nepYijde. Nikomu jsem nic zlého neud%1Ĺ‚lal, nikdo
neud%1Ĺ‚lal nic zlého mn%1Ĺ‚, ale nikdo mi nechce pomoci. Vobec nikdo.
Ale tak to pYece není. A~ na to, ~e mi nikdo nepomo~e - jinak by to
vobec nikdo bylo p%1Ĺ‚kné. Docela rád - pro%0Ĺ„ ne - bych si vyael na vĹĽlet
ve spole%0Ĺ„nosti samĹĽch Nikdo. Ovaem~e do hor, kam jinam? Jak se ti
Nikdové na sebe tla%0Ĺ„í, ta spousta pa~í, natahujících se jedna pYes
druhou a zav%1Ĺ‚aenĹĽch do sebe, ta spousta nohou vzdálenĹĽch od sebe
jen kro%0Ĺ„ek! Rozumí se, ~e vaichni jsou ve fraku. Jdeme si jenom tak,
vítr profukuje at%1Ĺ‚rbinami mezi naaimi Ĺ›dy. Hrdla se na horách uvolní!
Je to div, ~e nezpíváme.
Bída starého mládence
Zdá se to tak kruté zostat starĹĽm mládencem, jako starĹĽ mu~ se
pYi pYísném zachovávání dostojnosti doproaovat pYijetí, chcete-li strávit
jeden ve%0Ĺ„er s lidmi, stonat a z kouta postele celé tĹĽdny hled%1Ĺ‚t do
prázdného pokoje, lou%0Ĺ„it se v~dy pYed domovními dveYmi, nikdy se
po boku man~elky nehrnout do schodo, v pokoji mít jen postranní
dveYe, které vedou do cizích byto, ve%0Ĺ„eYi si nosit domo v ruce, muset
se podivovat cizím d%1Ĺ‚tem a nesm%1Ĺ‚t si ustavi%0Ĺ„n%1Ĺ‚ opakovat: Já nemám
~ádné, p%1Ĺ‚stovat si zevn%1Ĺ‚jaek i chování podle jednoho %0Ĺ„i dvou starĹĽch
mládenco z d%1Ĺ‚tskĹĽch vzpomínek.
Tak n%1Ĺ‚jak to bude, jen tu %0Ĺ„lov%1Ĺ‚k bude dnes a pozd%1Ĺ‚ji stát sám i ve
skute%0Ĺ„nosti, s t%1Ĺ‚lem a skute%0Ĺ„nou hlavou, tedy i s %0Ĺ„elem, aby si do n%1Ĺ‚j
mohl tlouci rukou.
(9)
Obchodník
Mo~ná ~e n%1Ĺ‚kteYí lidé se mnou mají soucit, ale já o tom nic nevím.
Moj malĹĽ obchod mi d%1Ĺ‚lá starosti, z nich~ m%1Ĺ‚ uvnitY bolí %0Ĺ„elo a spánky,
neskĹĽtá mi vaak vyhlídky na spokojenost, neboe moj obchod je malĹĽ.
Na hodiny dopYedu musím %0Ĺ„init opatYení, udr~ovat v bd%1Ĺ‚losti
sluhovu pam%1Ĺ‚e, varovat pYed obávanĹĽmi chybami a v jednom ro%0Ĺ„ním
období odhadovat, jaká zavládne mĂłda v období následujícím, nikoli
mezi lidmi mé vrstvy, nĹĽbr~ mezi nepYístupnĹĽm obyvatelstvem na
venkov%1Ĺ‚.
Mé peníze mají cizí lidé; v jejich pom%1Ĺ‚rech se nemohu vyznat;
nerozpoznám pohromu, která by je mohla postihnout; jak bych ji mohl
odvrátit! TYeba za%0Ĺ„ali rozhazovat a poYádají n%1Ĺ‚kde v zahradní restauraci
slavnost a jiní se na té slavnosti na Ĺ›t%1Ĺ‚ku do Ameriky na chvilku zastaví.
Kdy~ se pak ve%0Ĺ„er po pracovním dni obchod zavYe a já náhle
pYed sebou vidím hodiny, kdy nebudu moci pracovat pro neutuchající
potYeby svého obchodu, tu mé vzruaení, je~ jsem ráno vyslal daleko
kupYedu, do mne vtrhne jako vracející se pYíliv, avaak nezdr~í se ve
mn%1Ĺ‚ a bez cíle m%1Ĺ‚ strhne s sebou.
A pYece nemohu tohoto rozmaru vobec vyu~ít a nezbĹĽvá mi ne~ jít
domo, pon%1Ĺ‚vad~ mám obli%0Ĺ„ej a ruce apinavé a zpocené, aaty umazané
a zapráaené, na hlav%1Ĺ‚ %0Ĺ„epici z krámu a stYevíce poakrábané od hYebíko
z beden. Jdu pak jako po vlnách, luskám prsty obou rukou a d%1Ĺ‚tem,
které jdou proti mn%1Ĺ‚, pYejedu dlaní po vlasech.
Ale cesta je krátká. Hned jsem u sebe v dom%1Ĺ‚, otevYu dveYe od
vĹĽtahu a nastoupím.
Vidím, ~e jsem te náhle sám. Druzí, kteYí musí stoupat po
schodech, se pYi tom trochu unaví, s chvatn%1Ĺ‚ dĹĽchajícími plícemi musí
(10)
po%0Ĺ„kat, ne~ jim n%1Ĺ‚kdo pYijde otevYít dveYe od bytu, pYitom mají pro
svou mrzutost a netrp%1Ĺ‚livost dovod, vejdou do pYedsín%1Ĺ‚, kde pov%1Ĺ‚sí
klobouk, a teprve kdy~ projdou chodbou kolem n%1Ĺ‚kolika sklen%1Ĺ‚nĹĽch
dveYí do svého pokoje, jsou sami.
Já jsem vaak sám hned ve vĹĽtahu, a opYen o kolena, dívám se do
Ĺ›zkého zrcadla. Kdy~ se dá vĹĽtah do pohybu, Yeknu:
Zmlkn%1Ĺ‚te, ustupte, chcete do stínu stromo, za okenní záclony, do
klenuté besídky?
Mluvím zuby a za tabulkami z mlé%0Ĺ„ného skla se dolo Yítí zábradlí
jako vodopád.
Odleete pry%0Ĺ„; vaae kYídla, je~ jsem nikdy nevid%1Ĺ‚l, neche vás
zanesou do venkovského Ĺ›dolí anebo do PaYí~e, pokud vás to tam
~ene.
Avaak pokochejte se vyhlídkou z okna, kdy~ ze vaech tYí ulic
vycházejí procesí, nevyhĹĽbají se jedno druhému, prostupují se
navzájem, a~ mezi jejich posledními Yadami op%1Ĺ‚t vyvstane volné
prostranství. Mávejte aátky, trHte hrozou, bute dojati, chvalte krásnou
dámu projí~d%1Ĺ‚jící kolem.
PYejd%1Ĺ‚te potok po dYev%1Ĺ‚né lávce, kĹĽvn%1Ĺ‚te na koupající se d%1Ĺ‚ti a
obdivujte hurá tisíce námoYníko na vzdálené obrn%1Ĺ‚né lodi.
Jen klidn%1Ĺ‚ pronásledujte toho nepatrného mu~e, a a~ jej str%0Ĺ„íte do
projezdu, oberte ho a pak se za ním dívejte, vaichni s rukama v kapsách,
jak smutn%1Ĺ‚ zachází do ulice vlevo.
Policie rozptĹĽlen%1Ĺ‚ cválající na koních krotí zvíYata a zatla%0Ĺ„uje vás
zpátky. Nechte je bĹĽt, budou neaeastni z t%1Ĺ‚ch prázdnĹĽch ulic, vím to.
Prosím, u~ po dvou ují~d%1Ĺ‚jí pry%0Ĺ„, pomalu kolem náro~í, v letu pYes
(11)
nám%1Ĺ‚stí.
Pak musím vystoupit, poslat vĹĽtah dolo, zazvonit u dveYí, a slu~ebná
otvírá, zatímco já zdravím.
Roztr~ité vyhlí~ení
Co budeme d%1Ĺ‚lat v t%1Ĺ‚chto jarních dnech, které se te rychle blí~í?
Dnes ráno bylo nebe aedivé, ale pYistoupíte-li k oknu te, jste
pYekvapeni a tváYí se opYete o okenní kli%0Ĺ„ku.
Dole na d%1Ĺ‚tské tváYi d%1Ĺ‚v%0Ĺ„átka, které si tu vykra%0Ĺ„uje a rozhlí~í se,
vidíte sv%1Ĺ‚tlo slunce, ovaem ji~ zapadajícího, a zároveH na ní vidíte stín
mu~e, kterĹĽ se k n%1Ĺ‚mu rychle blí~í. Potom mu~ pYejde a tváY dít%1Ĺ‚te je
Ĺ›pln%1Ĺ‚ jasná.
Cesta domł
Hle pYesv%1Ĺ‚d%0Ĺ„ivost vzduchu po bouYce! Zjevují se mi mé zásluhy a
zmáhají m%1Ĺ‚, tYeba~e se nevzpírám.
Pochoduji a mé tempo je tempem tohoto chodníku, této ulice,
této %0Ĺ„tvrti. Právem jsem odpov%1Ĺ‚dnĹĽ za vaechny rány na dveYe, na
desky stolo, za vaechny pYípitky, za milence v postelích, mezi leaením
novostaveb, v tmavĹĽch ulicích pYitisknuté ke zdem domo, na otomanech
bordelo.
Odhaduji hodnotu své minulosti ve srovnání se svou budoucností,
avaak shledávám, ~e ob%1Ĺ‚ jsou znamenité, ani jedné, ani druhé nemohu
dát pYednost a nespravedlivou prozYetelnost musím leda pokárat, ~e
mi tak pYeje.
(12)
Jenom kdy~ vcházím do svého pokoje, jsem trochu zamyalenĹĽ,
ani~ bych vaak byl cestou do schodo pYipadl na n%1Ĺ‚co, co by bylo
hodno zamyalení. Nijak zvláae mi nepomáhá, ~e dokoYán otevYu okno
a ~e kdesi v zahrad%1Ĺ‚ jeat%1Ĺ‚ vyhrává hudba.
Ti, kdo bě~í kolem
Jdeme-li se v noci projít na ulici a proti nám b%1Ĺ‚~í n%1Ĺ‚jakĹĽ mu~
viditelnĹĽ ji~ zdaleka - neboe ulice pYed námi stoupá a je Ĺ›pln%1Ĺ‚k -
nebudeme ho chytat, ani kdy~ bude slabĹĽ a otrhanĹĽ, ani kdy~ za ním
n%1Ĺ‚kdo pob%1Ĺ‚~í a bude kYi%0Ĺ„et, ale necháme ho b%1Ĺ‚~et dál.
Neboe je noc a my nemo~eme za to, ~e ulice v Ĺ›plHku pYed námi
stoupá, a krom%1Ĺ‚ toho, mo~ná ~e se ti dva honí pro zábavu, mo~ná ~e
oba pronásledují n%1Ĺ‚koho tYetího, mo~ná ~e ten první je pronásledován
nevinn%1Ĺ‚, mo~ná ~e ten druhĹĽ chce vra~dit a my bychom byli spoluviníky
vra~dy, mo~ná ~e ti dva o sob%1Ĺ‚ nev%1Ĺ‚dí a jeden i druhĹĽ pouze na vlastní
p%1Ĺ‚st b%1Ĺ‚~í do postele, mo~ná ~e jsou to nám%1Ĺ‚sí%0Ĺ„níci, mo~ná ~e ten
první má zbran%1Ĺ‚.
A kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚, co~pak nemo~eme bĹĽt unaveni, co~pak jsme nevypili
dost vína? Jsme rádi, ~e u~ neuvidíme ani toho druhého.
Pasa~ér
Stojím na ploain%1Ĺ‚ tramvaje a nemám vobec ~ádnou jistotu o svém
postavení v tomto sv%1Ĺ‚t%1Ĺ‚, v tomto m%1Ĺ‚st%1Ĺ‚, ve své rodin%1Ĺ‚. Ani pYibli~n%1Ĺ‚
bych nedovedl Yíci, jaké nároky bych si mohl v kterémkoli ohledu
právem %0Ĺ„init. Vobec nemohu obhájit to, ~e stojím na této ploain%1Ĺ‚,
pYidr~uji se tohoto dr~adla a nechávám se vézt tímto vozem, ani ~e se
lidé tomuto vozu vyhĹĽbají nebo si klidn%1Ĺ‚ jdou %0Ĺ„i odpo%0Ĺ„ívají u vĹĽklado.
- Nikdo to ovaem po mn%1Ĺ‚ ne~ádá, ale o to nejde.
(13)
Voz se blí~í k zastávce, jakási dívka pYistupuje ke schodkom,
chystajíc se vystoupit. Jeví se mi tak ur%0Ĺ„itá, jako bych se jí dotĹĽkal. Je
oble%0Ĺ„ena v %0Ĺ„erném, záhyby sukn%1Ĺ‚ se tém%1Ĺ‚Y nepohybují, bloza pYiléhá
a má límec z bílé krajky s drobnĹĽmi dírkami, levá ruka je naplocho
opYena o st%1Ĺ‚nu, deatník v pravé ruce stojí na druhém schodku shora.
Obli%0Ĺ„ej je sn%1Ĺ‚dĹĽ, nos, po stranách lehce promá%0Ĺ„klĹĽ, je na api%0Ĺ„ce airokĹĽ
a zaoblenĹĽ. Má spoustu hn%1Ĺ‚dĹĽch vlaso a na pravém spánku jí poletují
chloupky. Malé ucho jí t%1Ĺ‚sn%1Ĺ‚ pYiléhá, ale proto~e stojím blízko, vidím
celou zadní stranu pravého boltce a stín na jeho koYeni.
Tázal jsem se tehdy sám sebe: Jak to, ~e sama nad sebou ne~asne,
~e má zavYená Ĺ›sta a neYíká nic takového?
`aty
asto kdy~ vidím aaty s bohatĹĽmi záhyby, nabíráním a tYásn%1Ĺ‚mi,
jak p%1Ĺ‚kn%1Ĺ‚ pYiléhají na p%1Ĺ‚kná t%1Ĺ‚la, pomyslím si, ~e takhle dlouho
nevydr~í, ~e se poma%0Ĺ„kají, nikdy u~ se neuhladí, sedne na n%1Ĺ‚ prach,
za~ere se do zdobení a nepojde ji~ odstranit, a ~e nikdo u~ ze sebe
nebude chtít d%1Ĺ‚lat takového sm%1Ĺ‚aného ubo~áka, aby si den co den
ráno oblékal a ve%0Ĺ„er svlékal tyté~ drahocenné aaty.
PYece vaak vídám dívky, které jsou opravdu hezké a stav%1Ĺ‚jí na
odiv vaelijaké povabné svaly a kotní%0Ĺ„ky a napjatou ko~i a záplavu
jemnĹĽch vlaso, a pYece se den co den zjevují v tom jediném pYirozeném
kostĹĽmu a kladou tou~ tváY do tĹĽch~ dlaní, aby se v~dy znovu vynoYila
v jejich zrcadle.
Jen n%1Ĺ‚kdy ve%0Ĺ„er, kdy~ pYijdou pozd%1Ĺ‚ z n%1Ĺ‚jaké slavnosti, pYipadá
jim v zrcadle obnoaená, napuchlá, upráaená, vaemi okoukaná, ~e u~ ji
lze sotva dál nosit.
(14)
Odmítnutí
Potkám-li krásnou dívku a poprosím ji: Bu tak hodná, poj se
mnou, a ona kolem mne pYejde beze slova, myslí tím:
Nejsi vévoda vzletného jména, nejsi rozlo~itĹĽ Ameri%0Ĺ„an indiánské
postavy s vodorovn%1Ĺ‚ spo%0Ĺ„ívajícíma o%0Ĺ„ima, s ko~í hn%1Ĺ‚tenou vzduchem
travnatĹĽch plání a Yek, je~ jimi protékají, nepodnikl jsi cesty ani k
velkĹĽm, nevím kde le~ícím jezerom, ani po nich. Tak pro%0Ĺ„ bych s
tebou já, krásná dívka, m%1Ĺ‚la prosím jít?
Zapomínáa, ~e se nepohupujea v automobilu popojí~d%1Ĺ‚jícím po
ulici; nevidím, ~e by za tebou v pYesném polkruhu krá%0Ĺ„el doprovod
páno naditĹĽch v oblecích a mumlav%1Ĺ‚ ti ~ehnajících; tvá Hadra jsou
p%1Ĺ‚kn%1Ĺ‚ srovnána an%1Ĺ‚rova%0Ĺ„kou, ale stehna a boky se odakodHují za to
odYíkání; máa na sob%1Ĺ‚ taftové plizované aaty, je~ nás vaechny loHského
podzimu docela pot%1Ĺ‚aily, a pYece se - s tímhle nebezpe%0Ĺ„ím ~ivota na
t%1Ĺ‚le - chvílemi usmíváa.
Ano, oba máme pravdu, a abychom si to neuv%1Ĺ‚domili se vaí
nezvratností, pojdeme rad%1Ĺ‚ji domo ka~dĹĽ svou cestou, ~e ano.
K Ĺ›vaze pánĹ‚m jezdcĹ‚m
Uvá~íme-li to, nic nás nemo~e lákat, abychom cht%1Ĺ‚li bĹĽt v závod%1Ĺ‚
první.
Sláva, ~e nás v n%1Ĺ‚jaké zemi uznají za nejlepaího jezdce, zposobí
ve chvíli, kdy spustí orchestr, pYília velkou radost, ne~ aby se druhĹĽ
den ráno nedostavila lítost.
Závist soupeYo, lstivĹĽch, zna%0Ĺ„n%1Ĺ‚ vlivnĹĽch lidí, nás musí bolet v tom
t%1Ĺ‚sném apalíru, jím~ te projí~díme k oné rovince, která se pYed námi
(15)
brzy vyprázdnila a~ na pár jezdco, pYedsti~enĹĽch o celé kolo, kteYí
ují~d%1Ĺ‚jí, docela malí, k okraji obzoru.
Mnozí z naaich pYátel si sp%1Ĺ‚chají vyzvednout vĹĽhru a jen pYes
rameno na nás pokYikují od vzdálenĹĽch pYepá~ek své hurá; nejlepaí
pYátelé vaak na naaeho kon%1Ĺ‚ vobec nevsadili, neboe se obávali, ~e v
pYípad%1Ĺ‚ prohry by se na nás museli hn%1Ĺ‚vat, kdy~ te vaak náa koH byl
první a oni nic nevyhráli, odvracejí se, kdy~ kolem nich projí~díme, a
rad%1Ĺ‚ji se dívají po tribunách.
SoupeYi vzadu, pevn%1Ĺ‚ usazeni v sedle, sna~í se pYehlédnout nezdar,
kterĹĽ je postihl, a kYivdu, která se jim jaksi d%1Ĺ‚je; nasazují sv%1Ĺ‚~í tváY,
jako by po této d%1Ĺ‚tské hYí%0Ĺ„ce musel za%0Ĺ„ít novĹĽ a te ji~ opravdovĹĽ
závod.
Mnoha dámám pYipadá vít%1Ĺ‚z sm%1Ĺ‚anĹĽ, proto~e se naparuje a pYitom
neví, jak se tváYit na to v%1Ĺ‚%0Ĺ„né potYásání rukama, salutování, uklán%1Ĺ‚ní a
zdravení na dálku, zatímco pora~ení mají Ĺ›sta sevYená a zlehka po
krku poplácávají své kon%1Ĺ‚, kteYí vesm%1Ĺ‚s Yehtají.
Kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚ se ze zata~eného nebe spustí i déae.
Okno do ulice
Kdo ~ije opuat%1Ĺ‚n%1Ĺ‚ a pYitom by se tu a tam rád n%1Ĺ‚kam pYipojil,
komu se vzhledem k prom%1Ĺ‚nám denní doby, po%0Ĺ„así, pom%1Ĺ‚ro v
zam%1Ĺ‚stnání a podobn%1Ĺ‚ zachce uvid%1Ĺ‚t n%1Ĺ‚jakou, jedno jakou pa~i, jí~
by se mohl zachytit - ten se na dlouho neobejde bez okna do ulice. A
je-li to s ním takové, ~e vobec nic nehledá a pYistupuje k oknu pouze
jako unavenĹĽ mu~ s o%0Ĺ„ima pYejf~d%1Ĺ‚jícíma sem tam mezi obecenstvem
a oblohou, a nic nechce a jen trochu zaklání hlavu, pak ho dole strhnou
kon%1Ĺ‚ do kolony vozo a rámusu, a tfm kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚ do lidské pospolitosti.
(16)
Touha stát se Indiánem
Kdyby tak %0Ĺ„lov%1Ĺ‚k byl Indiánem, v~dy pohotovĹĽ, a pYedklon%1Ĺ‚n ve
vzduchu na pádícím koni, stále znovu by se zachvíval krátkĹĽmi otYesy
zem%1Ĺ‚, a~ by nechal ostruhy ostruhami, neboe ostruh nebylo, a~ by
odhodil uzdu, neboe uzdy nebylo, a sotva pYed sebou spatYil zemi jak
hladce vyse%0Ĺ„enou step, u~ i bez koHské aíje a hlavy.
Stromy
Neboe jsme jako kmeny stromo ve sn%1Ĺ‚hu. Napohled tu hladce
spo%0Ĺ„ívají a Yekl bys, ~e sta%0Ĺ„í malĹĽ náraz, abys je odsunul. Nikoli, nejde
to, jsou toti~ pevn%1Ĺ‚ spojeny s podou. Ale pohle, dokonce i to je jen
zdánlivé.
Trápení
Kdy~ u~ to bylo nesnesitelné - jednou k ve%0Ĺ„eru v listopadu - a já
pobíhal po Ĺ›zkém koberci ve svém pokoji jako po závodní dráze,
znovu jsem se obrátil, zd%1Ĺ‚aen pohledem na osv%1Ĺ‚tlenou ulici, a hluboko
v pokoji vzadu v zrcadle jsem pYece jen op%1Ĺ‚t nalezl novĹĽ cíl a vykYikl,
jen abych slyael kYik, na n%1Ĺ‚j~ nic neodpovídá a jemu~ také nic neubírá
sílu, kterĹĽ tedy stoupá vzhoru bez protiváhy a nemo~e pYestat, ani
kdy~ zmlkne, tu se pYímo ve zdi otevYely dveYe, velmi sp%1Ĺ‚an%1Ĺ‚, proto~e
bylo pYece tYeba sp%1Ĺ‚chat, a dokonce i kon%1Ĺ‚ u vozu dole na dlá~d%1Ĺ‚ní
se vzepjali jako zdivo%0Ĺ„elí kon%1Ĺ‚ n%1Ĺ‚kde v bitv%1Ĺ‚ s hrdly vydanĹĽmi
napospas.
Jako malé straaidlo vyrazilo z docela temné chodby, v ní~ dosud
nesvítila lampa, n%1Ĺ‚jaké dít%1Ĺ‚ a zostalo na api%0Ĺ„kách stát na trámu podlahy,
kterĹĽ se neznateln%1Ĺ‚ houpal. Ihned oslepeno aerem v pokoji, cht%1Ĺ‚lo
rychle skrĹĽt tváY do dlaní, upokojilo se vaak znenadání pohledem k
(17)
oknu, za jeho~ kYí~em se vzkyp%1Ĺ‚lĹĽ opar pouli%0Ĺ„ního osv%1Ĺ‚tlení kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚
usadil pod temnotou. PravĹĽm loktem se dít%1Ĺ‚ opíralo o st%1Ĺ‚nu u
otevYenĹĽch dveYí a provanem zven%0Ĺ„í si nechalo ovívat kotníky nohou,
i krk, i spánky.
Krátce jsem na n%1Ĺ‚ pohlédl, pak jsem Yekl DobrĹĽ den a ze zást%1Ĺ‚ny
u kamen jsem sundal kabát, neboe jsem tu necht%1Ĺ‚l stát tak
polosvle%0Ĺ„enĹĽ. Chvilku jsem nechal Ĺ›sta pootevYená, aby ze mne Ĺ›sty
vyalo roz%0Ĺ„ilení. M%1Ĺ‚l jsem hoYko na jazyku, Yasy se mi v obli%0Ĺ„eji chv%1Ĺ‚ly,
zkrátka nechyb%1Ĺ‚lo nic ne~ tahle návat%1Ĺ‚va, ji~ jsem ovaem %0Ĺ„ekal.
Dít%1Ĺ‚ poYád stálo u st%1Ĺ‚ny na stejném míst%1Ĺ‚, pravou ruku m%1Ĺ‚lo
pYitisknutou na ze, tváYe mu planuly a nemohlo se naba~it toho, jak
drsná je ta obílená st%1Ĺ‚na a jak rozdírá kone%0Ĺ„ky prsto. Xekl jsem:
Doopravdy jste cht%1Ĺ‚lo ke mn%1Ĺ‚? Není to omyl? Nic není snazaí ne~
zmĹĽlit se v tomhle velikém dom%1Ĺ‚. Jmenuji se Takatak, bydlím ve tYetím
patYe. Jsem to tedy já, koho chcete navatívit?
Klid, klid! Yeklo dít%1Ĺ‚ pYes rameno, vaechno je v poYádku.
Tak pojte dál do pokoje, rád bych zavYel dveYe. Zrovna jsem
zavYelo. Nenamáhejte se. Bute Ĺ›pln%1Ĺ‚ klidnĹĽ.
Nemluvte o námaze. Avaak na této chodb%1Ĺ‚ bydlí spousta lidí,
jsou to ovaem vaechno mí známí; v%1Ĺ‚taina se jich te vrací ze
zam%1Ĺ‚stnání; jak uslyaí n%1Ĺ‚kde v pokoji hlasy, mysli si jednoduae, ~e
mají právo otevYít a podívat se, co se d%1Ĺ‚je. Tak u~ to chodí. Ti lidé
mají za sebou celodenní práci; komupak by se podYizovali ve chvíli
do%0Ĺ„asné ve%0Ĺ„erní volnosti! Vaak to ostatn%1Ĺ‚ víte samo. Tak dovolte,
abych ty dveYe zavYel.
Ale co se d%1Ĺ‚je? Co d%1Ĺ‚láte? Pro m%1Ĺ‚ za m%1Ĺ‚ si mo~e pYijít celĹĽ dom.
A potom, Yíkám vám znovu: U~ jsem zavYelo, copak si myslíte, ~e jen
vy dovedete zavYít dveYe? Dokonce jsem zamklo.
(18)
Tak je to v poYádku. Nic víc nechci. Zamykat jste ani nemuselo.
A te si ud%1Ĺ‚lejte pohodlí, kdy~ u~ jste tu. Jste mĹĽm hostem. Ve vaem
mi dov%1Ĺ‚Yujte. Jen se nebojte a uvelebte se tu. Nebudu vás nutit, ani
abyste zostalo, ani abyste odealo. Copak to vobec musím Yíkat? To
m%1Ĺ‚ tak apatn%1Ĺ‚ znáte?
Ne. Opravdu jste to nemusel Yíkat. Ba ani jste to nem%1Ĺ‚l Yíkat.
Jsem dít%1Ĺ‚; na%0Ĺ„ se mnou d%1Ĺ‚lat takové cavyky?
Tak zlé to není. Ovaem, dít%1Ĺ‚. Ale tak malé zas nejste. Jste u~
Ĺ›pln%1Ĺ‚ dosp%1Ĺ‚lé. BĹĽt dívka, nesm%1Ĺ‚lo byste se se mnou jen tak zamknout
v pokoji.
S tím si starosti d%1Ĺ‚lat nemusíme. Cht%1Ĺ‚lo jsem vám jen Yíct: To, ~e
vás tak dobYe znám, m%1Ĺ‚ pramálo chrání, jen vám to aetYí námahu,
abyste mi n%1Ĺ‚co nalhával. Ale vy mi pYesto d%1Ĺ‚láte poklony. Nechte
toho, ~ádám vás, nechte toho. Mimoto vás neznám vaude a stále,
nato~ v téhle tm%1Ĺ‚. Bylo by mnohem lepaí, kdybyste nechal rozsvítit.
Ne, rad%1Ĺ‚j ne. V ka~dém pYípad%1Ĺ‚ si budu pamatovat, ~e jste mi u~
vyhro~oval.
Co~e? Já ~e vám vyhro~oval? Ale prosím vás. V~dye jsem tak
rád, ~e tu kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚ jste. Xíkám ,kone%0Ĺ„n%1Ĺ‚ , pon%1Ĺ‚vad~ je u~ tak pozd%1Ĺ‚.
Nechápu, pro%0Ĺ„ jste pYialo tak pozd%1Ĺ‚. Proto je mo~né, ~e jsem radostí
mluvil páté pYes deváté a vy ~e jste to práv%1Ĺ‚ tak pochopilo. Stokrát
pYiznávám, ~e jsem tak mluvil, ba vyhro~oval vám vaím, %0Ĺ„ím jen chcete.
- Jen ~ádné hádky, proboha! - Ale jak vás to mohlo napadnout? Jak
jste m%1Ĺ‚ mohlo tak urazit? Pro%0Ĺ„ mi chcete vaí mocí pokazit tuhle malou
chvili%0Ĺ„ku své pYítomnosti? Cizí %0Ĺ„lov%1Ĺ‚k by mi spíae vyael vstYíc ne~ vy.
To si myslím; to nebylo nic moudrého. Tak blízko, jak vám mo~e
vyjít vstYíc cizí %0Ĺ„lov%1Ĺ‚k, jsem vám já u~ od pYirozenosti. Vy to taky víte,
tak na%0Ĺ„ ty stesky? Xeknete-li, ~e chcete hrát komedii, já okam~it%1Ĺ‚
(19)
odejdu.
Tak? I tohle se mi opova~ujete Yíct? Trochu moc si troufáte. Konec
konco jste pYece jen v mém pokoji. Jako blázen si rozdíráte prsty o
moji st%1Ĺ‚nu. Moj pokoj, moje st%1Ĺ‚na! A krom%1Ĺ‚ toho je to, co Yíkáte,
sm%1Ĺ‚ané, ne jenom drzé. Xíkáte, ~e vás vaae pYirozenost nutí mluvit se
mnou tímto zposobem. Opravdu? Vaae pYirozenost vás nutí? To je od
vaaí pYirozenosti hezké. Vaae pYirozenost je moje pYirozenost, a jestli~e
já se k vám od pYirozenosti chovám pYív%1Ĺ‚tiv%1Ĺ‚, nesmíte se ani vy chovat
jinak.
Je tohle pYív%1Ĺ‚tivé?
Mluvím o dYív%1Ĺ‚jaku.
Víte, jaké já budu pozd%1Ĺ‚ji?
Nic nevím.
A pYistoupil jsem k no%0Ĺ„nímu stolku a zapálil na n%1Ĺ‚m sví%0Ĺ„ku. Nem%1Ĺ‚l
jsem tehdy v pokoji ani plyn, ani elektrické sv%1Ĺ‚tlo. Sed%1Ĺ‚l jsem pak
jeat%1Ĺ‚ chvíli u stolu, a~ i to m%1Ĺ‚ unavilo, oblékl jsem si svrchník, vzal z
pohovky klobouk a sfoukl sví%0Ĺ„ku. Vycházeje ven, zakopl jsem o nohu
~idle.
Na schodech jsem potkal nájemníka z tého~ poschodí. Zase u~
jdete pry%0Ĺ„, vy lumpe? zeptal se odpo%0Ĺ„ívaje, nohy rozkro%0Ĺ„ené pYes
dva schody.
Co mám d%1Ĺ‚lat? Yekl jsem, te jsem m%1Ĺ‚l v pokoji straaidlo.
Xíkáte to stejn%1Ĺ‚ mrzut%1Ĺ‚, jako kdybyste byl naael v polévce vlas.
%7Ĺ„ertujete. Ale pamatujte si, straaidlo je straaidlo. Velmi správn%1Ĺ‚.
Ale co kdy~ %0Ĺ„lov%1Ĺ‚k na straaidla vobec nev%1Ĺ‚Yí?
(20)
Copak si myslíte, ~e já na straaidla v%1Ĺ‚Yím? Co mi to vaak pomo~e,
~e nev%1Ĺ‚Yím?
To je velice prosté. Nemusíte se u~ zkrátka bát, kdy~ k vám
straaidlo doopravdy pYijde.
Ano, jen~e tento strach je pYece vedlejaí. Ten pravĹĽ strach je
strach z pYí%0Ĺ„iny zjevení. A tento strach zostává. Toho mám v sob%1Ĺ‚ víc
ne~ dost. Samou nervozitou jsem si za%0Ĺ„al prohledávat vaechny kapsy.
Kdy~ jste ale nem%1Ĺ‚l strach pYímo z toho zjevení, mohl jste se ho
pYece klidn%1Ĺ‚ zeptat na jeho pYí%0Ĺ„inu!
ZYejm%1Ĺ‚ jste jeat%1Ĺ‚ nikdy nemluvil se straaidly. Z nich nikdy
nedostanete kloudné vysv%1Ĺ‚tlení. Není s nimi Ye%0Ĺ„. Tahle straaidla jako
by m%1Ĺ‚la o své existenci v%1Ĺ‚taí pochybnosti ne~ my, co~ ostatn%1Ĺ‚ pYi
jejich vetchosti není ~ádnĹĽ div.
Já jsem vaak slyael, ~e se dají vykrmit.
To jste slyael dobYe. Dají. Ale kdo to bude d%1Ĺ‚lat?
A pro%0Ĺ„ by ne? Kdy~ je to kupYíkladu ~enské straaidlo , Yekl a
vyavihl se na hoYejaí schod.
Ach tak, Yekl jsem, ale ani pak to nestojí za to. Vzpamatoval
jsem se. Moj známĹĽ byl u~ tak vysoko, ~e se musel sklonit pod klenbou
schodiat%1Ĺ‚, aby na mne vid%1Ĺ‚l. Ale pYesto, zvolal jsem, jestli mi tam
nahoYe vezmete moje straaidlo, je mezi námi konec, nav~dy.
Ale to byl pYece jen ~ert, Yekl a stáhl hlavu zpátky. Tak dobYe,
Yekl jsem a mohl jsem se te jít vlastn%1Ĺ‚ v klidu projít. Ale ~e jsem se
cítil tak opuat%1Ĺ‚nĹĽ, ael jsem rad%1Ĺ‚ji nahoru a ulo~il se ke spánku.
(21)
Atheneum - literatura na webu
http://atheneum.zde.cz
Wyszukiwarka
Podobne podstrony:
Franz Kafka Przed prawem (Vor dem Gesetz)franz kafka przed prawem (vor dem gesetz)Franz KafkaFranz Kafka Sprawozdanie dla AkademiiFranz Kafka PrzemianaFranz Kafka Wyjazd (Der Aufbruch)Franz Kafka Zwyczajny zamet (Eine alltaglicFranz Kafka Mala bajka (Kleine Fabel )franz kafka sprawozdanie dla akademiiFranz Kafka Wielki halasFranz Kafka List do ojcafranz kafka najbli?sza wie?franz kafka nowe lampyFranz Kafka GlodomorFranz Kafka Aeroplany w Bresciifranz kafka wyjazd (der aufbruch)franz kafka wizyta w kopalniwięcej podobnych podstron