1.a) Nikoliv, čisté ikonické znaky v jazyce nejsou. Onomatopoika jsou ikonická, ale přesto podléhají konvenci v tom, které z rysů budou napodobovat a jak je budou napodobovat (v jazycích světa se liší)
1.b) Protimluv. Elementy v komplementární distribuci nejsou nikdy v témž okolí, to zn. nemohou vstoupit do kontrastu (rozlišovat)
1.c) Ne, jedná se o "alografy" vázané, <ú> je na začátku slova a po
předponě, <ů> všude jinde

2) Jednoznačně možnost A, representující reakci na znakovou situaci (pláč - hlad). Ostatní dvě možnosti jsou jen komentáře ohledně části "signifiant"

3) i - sémantika (hovoří se o významu),

ii - syntaktika (hovoří se o vztahu k jinému znaku),

iii - pragmatika (hovoří se o okolostech užití)

4.a) V jazyce pandžábí jde o figuru, protože význam je podle tónu rozlišován (figura přibližně na úrovni fonému)

4.b) Zde si nejsem jistý, jedná se podle mého o poměrně složitou otázku. V testu je označena odpověď "znak", ale je připsán komentář, že se nejedná ani o jedno. Sami v ročníku jsme se ničeho nedopátrali. Sám bych se klonil k figuře, protože intonace je nedílnou součástí  promluvy a rozlišuje její význam, nicméně sama o sobě jej nenese, děje se tak pouze v relaci s řetězem hlásek. ¨

5) Privativní oposice - oposice, která se liší jen přítomností jedné
vlastnosti (případně která se liší jen v jedné vlastnosti), takže:
# kráva - býk (příznakový člen je "býk", v testu špatně)
# S - Š (znělost - z tohoto hlediska člen Š považujeme za příznakový)

# kůň - kobyla (příznakovým členem je "kobyla", test špatně)

# futurum - presens (příznakovým členem je futurum, jelikož presens může v jistých kontextech stát i za něj)

# T - D (liší se přítomností rysu znělosti - v zásadě... - D je příznakovým členem)
# A - Á (liší se přítomností příznaku délky, Á je příznakovým členem; jinou hlásku možno dát není, protože by se lišila i v jiných rysech, případně by se jednalo o oposici graduální, konkrétně v míře otevřenosti nebo přednosti/zadnosti)

6) Z korpusu vyplývá, že D se vyskytuje pouze před A, zatímco D\ před jinými samohláskami. Fonologická oposice se v korpusu nevyskytuje, z korpusu vyplývá, že by se němělo jednat o fonémy, nýbrž o allofóny, a to posiční.

7) Sémiotika - C
8) André Martinet - A
9) Zřejmě francouzština - A, nicméně Saussure byl původem Švýcar, takže je
možné, že byl i bilingvální. V biografickém aparátu k Saussurovu CLG uvádí
Tulio de Mauro, že ve 13 letech již Saussure vládl francouzštinou, němčinou
(jak dokazují i jeho pozdější studia v Lipsku) i angličtinou, ale který jazyk mu byl mateřským, neuvádí

10) Složitější otázka. Arbitrárními znaky jsou podle Peirceovy typologie symboly.

K vlastní formulaci a jejímu zpochybnění - doc. Starý nám ji vloni uváděl tak, že "jazykové znaky jsou arbitrární", t.j. nemají vztah k označované skutečnosti.

Zpochybnění pak bylo, že jistá motivovanost v jazykových znacích, konkrétně slovech existuje, konkrétně jistá paradigmatičnost. Známe-li sloveso "učit", sloveso "kázat" a jméno "kazatel" a narazíme-li na neznámé slovo "učitel", dokážeme jeho význam per analogiam odvodit, v čemž jistá motivace je. Dalším argumentem proti je existence slovo onomatopoických.

Problémem je, že oba "protiargumenty" sám Saussure uvádí. Onomatopoičnost vylučuje jako irelevantní (tuším "málá frekvence", "ztrácí se", "často je ilusorní",...). Druhou námitku nepovažuje za protiargument, protože arbitrarita se vztahuje pouze na základní významonosné jednotky, to jest na morfémy, kde už paradigmatickou motivovanost nalézt možné není.

11) Z řešení je jasně vidět, že

pro obě realisace R existují slova odlišovaná toliko tím, kterou z nich mluvčí použije. Jedná se tedy o dva fonémy.

Co se týče D, žádný minimální pár tam nevidím, ale rovněž ani žádné pravidlo distribuce (ale je možné, že se pletu, protože jsem momentálně poněkud líný tam něco hledat). Korpus je příliš malý na stanovení přesné úlohy D ve fonologickém systému.

Ikon je druh znaku, kde vztah mezi znakem a zastupovanou skutečností je dán vnější podobností, objektivní shodou. Může jím být např. piktogram, značka, zvukomalba, nápěv mluvy (L. Janáček)

Ikon se často prolíná se symbolem (např. bílá holubice na obraze - ikon konkrétního ptáka, ale též symbol Ducha svatého, míru, čistoty).

Ikony lze rozdělit na:

• obrazy - zobrazení se podobá zobrazovanému;

• diagramy - vtahy v rámci zobrazení se podobá vzahům v rámci zobrazeného, např. v jazyce viditelné na stupňování adjektiv - s růstem vlastnosti roste délka slova.

Index je druh znaku, kde mezi znakem a jím označovaným objektem existuje věcná souvislost.

Jako index lze označit např. kouř (znak ohně, věcná souvislost mezi kouřem a ohněm), v lingvistice pak např. „já“ (znak mluvčího) či „ty“ (znak naslouchajícího), slovesné časy (značí tu konkrétní řečovou situaci, od které se odvíjí, co je minulost, přítomnost a budoucnost).

Symbol je druh znaku, kde vztah mezi znakem a zastupovanou skutečností je dán náhodně.

Mezi symboly patří většina slov. Pes se nazývá „pes“ jen náhodně, v jiných jazycích je nazýván jinak.

Arbitrárnost

Výraz arbitrárnost znamená, že daný předmět (obvykle znak) má libovolný charakter. Jde o základní vlastnost znaku.

Týká se vztahu mezi oběma složkami znaku (tj. signifiant (označující) a signifié (označované); např. neexistuje žádný vnitřní vztah mezi pojmem "pes" a termínem pes (spojením hlásek nebo písmen "p+e+s"). Určitou výjimku můžou tvořit pouze onomatoipická (zvukomalebná) slova.

Vlastnost arbitrárnosti je užitečné mít na paměti např. při vyučování cizích jazyků i v jazyce vlastním (např. slovo Freier čti [frajer] má v němčině jiný význam než v češtině; frazeologismus „mít kliku“ nesouvisí s předmětem klikou, ale vznikl z německého das Glück (štěstí).

Autorem pojmu arbitrárnost je Ferdinand de Saussure (Kurs obecné lingvistiky, franc. Cours de linguistique générale).

---