KAPITOLA PRVNÍ

KAPITOLA PRVNÍ

Bethan měla hroznou žízeň a byla jí hrozná zima. A navíc se začínala strašně bát. Když

ráno vyšla, ani ji nenapadlo, že se z její egyptské dovolené stane takový děsivý sen.

Upřeně se dívala na pustou, ponurou krajinu před sebou, jejíž nehostinnost byla podivně

krásná. Krajina, ozářená jen bledým svitem obrovského měsíce, se zdála nereálná a děsivě
bez života. Údolí králů – místo vznešených hrobů dávno mrtvých egyptských faraónů. Takové
romantické jméno pro tak opuštěné místo. Začínala uvažovat, jestli se nestane místem po­
sledního odpočinku i pro ni.

Přestaň být tak morbidní, přikázala si hněvivě. Někdo z výpravy se nakonec uvědomí, že

chybíš, a pak tě začnou hledat. Najdou tě brzy.

Ale zatím trčela tady, na vrcholku skály, a kvůli zraněnému kolenu nemohla sešplhat dolů.

Jak dlouho už tu je? Předpokládala, že několik hodin, protože když začala lézt nahoru, prud­
ce pálilo slunce. Nyní zaujal jeho místo měsíc, tak velký a jasný, že se zdálo nemožné, že ty
bledé paprsky nevydávají žádné teplo. Začala se silně chvět, protože to místo bylo tak pusté
a horký den vystřídala noc s chladem pronikajícím až do morku kostí.

Pevně přitiskla ruce k tělu a schoulila se do klubíčka, aby se zahřála. Jen klid, řekla si

roztřeseně. Brzy tě přijdou hledat, musíš jen ještě chvíli vydržet a nepodléhat panice. To se
ale snadno řekne a hůř provádí. Nemohla se ubránit myšlenkám na to, co by se stalo, kdyby
nepřišli. Co když tu bude trčet celou noc a pak celý zítřejší den? A možná i ten další?

Bethan vzdorně zvedla hlavu. „Nebuď takový pesimista,“ zamumlala. „Zachrání tě, všech­

no bude v pořádku. Zachrání tě,“ opakovala si pevně.

A jako zázrakem v odpověď na její slova se dole v údolí něco pohnulo. Bethan nevěřícně

zamrkala a trochu se nahnula dopředu. Několik okamžiků si myslela, že to bylo zbožné přání
a výplod jejích představ. Pak se tmavý stín znovu pohnul, překročil písek ozářený stříbrným
svitem měsíce, takže zřetelně uviděla vysokou postavu.

Zavýskla úlevou. Pak zakřičela, jak nejsilněji mohla, a začala mávat rukama. Postava se

zastavila a napůl otočila. Byl to muž. Zvedal hlavu a pozorně naslouchal, odkud ten křik při­
chází.

„Tady nahoře!“ křičela a její hlas se jasně odrážel tichou nocí. Naklonila se nebezpečně

blízko k okraji srázu a horečně mávala rukama. „Hej, jsem tady nahoře!“

Byla si jistá, že ji uviděl, zdálo se, že se teď dívá přímo na ni. Pak obrátil pozornost

k prudkému srázu, po kterém předtím vyšplhala, a pečlivě ho studoval, jako by se snažil roz­
hodnout, jaká cesta nahoru je nejbezpečnější. Bethan se snažila ovládnout svou netrpělivost.
Výstup nebyl obtížný. Kdyby si nepohmoždila to hloupé koleno, byla by dokázala docela
snadno zase slézt dolů. Pak si připomněla, že to zlézala ve dne. Teď byla tma, což mu vý­
stup značně ztíží, protože nebude vidět uvolněné kameny a zrádné hromady suti na svahu.

Nakonec muž začal šplhat nahoru. Bethaniny oči se leskly vzrušením, když pozorovala,

jak se rychle a jistě pohybuje, jako by už zlezl daleko obtížnější skalní stěny, než je tato.
V několika minutách byl na vrcholku. Stál jen kousek od ní, jeho vysoká postava se nad ní ty­
čila pánovitě a teď, když byl tak blízko, poněkud hrozivě.

Sjel po ní pohledem. „Jak jste se sem, ksakru, dostala? Jen idiot by se pokoušel vylézt

na takový sráz.“

Bethan se okamžitě naježila. Nemusí používat takový tón!
„To je snad jedno, jak jsem se sem dostala,“ řekla ostrým nervózním hlasem. „Teď jde

spíš o to, jak mě dostanete dolů.“

„Pokud k tomu budete přistupovat takhle, nemusel bych se o to taky starat,“ řekl jí

chladně. Najednou ji zachvátila panika a popadla ho za ruku. „Promiňte,“ zamumlala, „ne­
chtěla jsem být hrubá. Jsem jenom vyděšená. Trčím tu hodiny a už jsem začínala myslet, že
nikdo nepřijde …“ Hlas jí selhal a nervózně polkla. Pak si uvědomila, že pořád ještě trochu
horečně drží jeho ruku. Byla pevná a teplá a její prsty se o ní mohly spolehlivě opřít. Nechtě­
lo se jí tu ruku pustit, ale začínala se cítit trochu trapně. Pomalu povolila prsty a uvolnila své
sevření. Zhluboka se nadechla, vědomě se uklidnila a pak zvedla hlavu a podívala se na ně­
ho.

„To je v pořádku, nebudu hysterická,“ ujistila ho už pevnějším hlasem. „Jsem hrozně

ráda, že jste tady. Kde jsou ostatní ze záchranné skupiny?“

Měsíc svítil přímo na jeho tvář, takže teď jasně viděla tmavé obočí, které se krátce spoji­

lo, jak svraštil čelo.

„Z jaké záchranné skupiny?“
„Vy nejste z hotelu?“ zeptala se zmateně. „Cožpak mě nehledá spousta lidí?“
„Pokud ano, neviděl jsem po nich ani stopu. Klidně jsem se procházel, když jsem vás

najednou uslyšel ječet jako na lesy. Myslel jsem, že mám halucinace,“ dodal a přísná linie
jeho úst se začala trochu uvolňovat. „Poslední věc, kterou bych dnes večer čekal, je, že na
mne bude někdo hulákat z vrcholu skály.“

„Když nejste z hotelu, tak odkud jste sem proboha přišel?“ zeptala se Bethan.
„Z archeologického naleziště. Náš tábor je v dalším údolí, asi tři čtvrtě kilometru odtud.“
„Vy jste archeolog?“
„Ne, obchodní bankéř.“
Bethan zaúpěla. „Takže jasně řečeno, jste obchodní bankéř, který je v archeologickém tá­

boře a který se rád prochází uprostřed noci Údolím králů?“

„Tak nějak,“ souhlasil nevzrušeně. „A než se tenhle rozhovor ještě zkomplikuje, možná

bychom se měli soustředit na to, jak vás dostat dolů z té skály.“

„To je výborný nápad,“ řekla Bethan vřele.
„Uvědomujete si ale, že bylo bláznovství na tu skálu lézt?“ Jeho hlas nabyl přísného tónu.

„Ty skály tady kolem jsou staré a drolí se. Je zázrak, že jste nespadla a nezlámala si vaz.“

„Už jsem trochu lezla předtím,“ řekla na svou obhajobu. „Nikdy bych sem nelezla,

kdybych neměla vůbec žádné zkušenosti. A nebyl to ani moc těžký výstup.“

„A jak to tedy, že se nemůžete dostat zase dolů?“
„Protože jsem si pohmoždila koleno,“ zněla její skleslá odpověď. „Dostala jsem se

v pořádku až na vrchol a pak mi tenhle kámen prostě povolil pod nohama. Noha mi sklouzla
a zranila jsem si ji, když jsem se pokoušela udržet rovnováhu.“

A byla to děsivá chvíle. Několik minut se jen tiskla ke skále a srdce jí bušilo, když si uvě­

domila, jak málo chybělo, aby spadla. Pak se nějak vytáhla těch posledních pár kroků nahoru
a zhroutila se v třesoucí se uzlíček na vrcholku skály. Jenže se nijak nemohla dostat zpátky
dolů. Na zraněné koleno se vůbec nemohla postavit a bylo vyloučeno slézt, když nemohla
plně používat obě nohy.

Její zachránce podrážděně vzdychl. „Je to moc riskantní pokoušet se vás snést dolů,

zvlášť potmě. Budu se muset vrátit do tábora a donést nějaké lano.“ Když Bethan chabě pro­
testovala, netrpělivě na ni pohlédl: „Můžete navrhnout něco lepšího?“

„Ne, myslím, že ne,“ řekla tiše. „Já jen … prostě se mi nelíbí myšlenka, že tu zase zů­

stanu sama,“ přiznala.

„Nebude to dlouho. Pravděpodobně ne víc než půlhodinka.“
„Zastavily se mi hodinky,“ řekla mu žalostně. „A nijak nemůžu sledovat čas.“
Tentokrát byl jeho povzdech daleko zřetelnější. V okamžiku si stáhl z ruky své vlastní

hodinky a připnul je na její štíhlé zápěstí. Řemínek byl moc velký a musela si je přidržovat,
aby viděla na světélkující číselník.

„Kromě toho, že budete vědět, kolik je hodin, jsou ty hodinky zárukou, že se vrátím. Jsou

hodně drahé.“ Přejel po ní pohledem. „Je vám zima?“

„Mrznu.“
„Tak byste si raději měla vzít taky tohle.“ Sundal si své silné sako a podal jí ho.
„A to je taky drahé?“ zjišťovala Bethan trochu vzdorovitě, když vsouvala ruce do měkkého

tepla rukávů. „Musím dávat pozor, abych ho neušpinila nebo neroztrhla?“

Oči mu ve světle měsíce varovně zajiskřily. „Většina lidí by bylo hrozně vděčná, kdyby je

někdo zachránil z takové situace. Ale slovo vděk asi ve vašem slovníku chybí.“

„Jsem vám vděčná,“ řekla naléhavě. „Ale byla bych určitě ještě vděčnější, kdybyste

projevil trochu víc účasti.“

„V první řadě, jen idiot by lezl na takovouhle skálu. Jste v kaši, kterou jste si sama navaři­

la. Raději bych svou účast schoval pro ty, kdo si ji víc zaslouží.“ Tmavé obočí se spojilo, jak
se prudce zamračil. „Raději bych se měl vrátit do tábora a přinést to lano,“ zavrčel bez velké­

ho nadšení. „Zůstaňte prostě sedět na místě, dokud se nevrátím.“ Nečekal na odpověď, pře­
šel ke kraji srázu, přehoupl se přes něj a začal pozorně hledat první pevné opěrné body pro
nohy. A pak jí zmizel z očí, jakmile začal slézat zpátky dolů.

„Zůstaňte prostě sedět na místě!“ opakovala Bethan rozmrzele. Co si myslel, že bude dě­

lat jiného? Že jí narostou křídla a odletí?

Pak se zakabonila. Nechovala se moc dobře a byla si toho vědoma. I kdyby se bral ohled

na její zážitky v posledních pár hodinách, stejně jednala jako rozmazlený fracek. Bethan se
ušklíbla. Potíž byla v tom, že zrovna taková byla po velkou část svého života, a bylo těžké
odhodit staré návyky. A v tom muži je, jak se zdá, něco, co vyloženě odkrývá nejhorší stránku
její povahy. Samozřejmě jí spadl pořádný kámen ze srdce, že přišel a ujal se její záchrany.
Prostě je smůla, že ji musel zachránit někdo skrz naskrz nepříjemný.

Přesto zjistila, že na jeho návrat čeká čím dál tím neklidněji. Vůbec se jí nelíbilo být sa­

ma. To místo bylo tak strašidelné. Člověk by se až příliš snadno dal strhnout vlastní před­
stavivostí a začal vidět dole v údolí míhat se duchy všech starých faraónů.

Zachvěla se, schoulila se hlouběji do saka a pak pohlédla na těžké hodinky na svém zá­

pěstí. Je to v pořádku, ujišťovala se rozechvěle. Určitě se vrátí. Možná, že tím zachraňová-
ním nebude moc nadšený, ale rozhodně bude chtít dostat zpátky své hodinky a sako.

Minuty se hrozně vlekly a ona cítila, že má nervy napjaté k prasknutí. Kde je ten proklatý

chlap? Řekl půl hodiny a teď už je skoro … Bethan pohlédla na hodinky a pak vzdychla. Bylo
to sotva třicet minut, co odešel. Nemohla tomu ani uvěřit. Připadalo jí to spíš jako několik
hodin! Možná, že se hodinky zastavily? Upřeně se na ně zahleděla a uviděla, že se vteřinová
ručička plynule pohybuje. Ne, pořád jdou. Samozřejmě, zabručela s kousavým sarkasmem.
Takové drahé hodinky se přece nezastaví, no ne?

Pak její pozornost upoutaly záblesky světel v dálce. Reflektory auta? Ano! Hluboce vy­

dechla úlevou. Určitě to jsou reflektory.

Za několik minut rozeznala siluetu landroveru, který kodrcal po nerovné cestě, až se za­

stavil u úpatí skály. Vystoupila z něho známá postava, vytáhla zezadu pár věcí a pak se vy­
dala znovu směrem ke skále.

Tentokrát lezl pomaleji. Když se dostal až nahoru, Bethan si uvědomila, proč. Nesl těžké

lano, které měl svinuté kolem ramen. Šikovně se z lana vyprostil, pak ho začal uvazovat Be­
than kolem těla a bezpečně jí ho upevnil pod rameny.

„Bude to trochu řezat,“ varoval. „Ale sako by to mělo trošku zmírnit.“
Když bylo lano konečně uvázáno k jeho spokojenosti, přiměl ji, aby se posadila na kraj

srázu s nohama svěšenýma do prázdna. Bethan s podívala dolů a okamžitě toho začala li­
tovat. Země se zdála děsivě daleko.

„Jste si jistý, že mě dokážete udržet?“ zeptala se ho s náhlou nervozitou.
Se zjevným pobavením pohlédl na její štíhlou postavu. „Myslím, že to dokážu,“ řekl suše.

„Jste připravená?“

Bethan ztěžka polkla a pak přikývla.
„Používejte co nejvíc zdravou nohu, abyste udržela rovnováhu,“ radil jí. „Bude to házet,

ale s tím nic nenadělám. Je to jediný způsob, jak vás můžu dostat dolů.“

O několik vteřin později už se jí lano zarylo do podpaží, jak na něm spočinula celou

vahou, a byla hrozně ráda, že má to silné sako. Pomalu a opatrně ji spouštěl dolů za rachotu
uvolněných kamenů, které padaly kolem ní.

Zdálo se, že trvá věčnost, než se dostane dolů, ale konečně ucítila pevnou půdu pod

nohama. Bethan znovu začala volně dýchat. Vyprostila se z lana a nemotorně doskákala
k blízkému balvanu, tam se posadila a čekala na něho. Když bez obtíží slezl dolů, posadil se
a otřel si ruce:

„Nejste tak lehká, jak vypadáte,“ připustil neradostně.
„Poranil jste si ruce?“ zeptala se poněkud zneklidněně.
„Provaz mi trochu spálil kůži na dlaních, to je všechno.“ Podíval se na ni. „Alespoň jsem

se přesvědčil, že se mi to všechno jen nezdálo. Když jsem se sem vracel, nebyl jsem si tak
docela jistý, že vás tu ještě najdu. Začínal jsem si myslet, že jste určitě výplod mé fantazie,
že jsem četl tolik knížek o starých egyptských královnách, až jsem si jednu jaksi přičaroval.
Tmavé vlasy, tmavé oči – vypadala jste úplně jako duch královny Nefertiti.

„Až na to, že ona byla legendární krasavice,“ podotkla Bethan, která viděla fotografie

sošek Nefertiti. „Nejsem úplně ošklivá, ale její třída rozhodně nejsem.“

„Odtud vypadáte dost dobře,“ poznamenal nenuceně.
Bethan najednou nejistě zamrkala. Moc se jí takový průběh konverzace nelíbil. Ko­

neckonců, co ve skutečnosti o tom muži ví? Absolutně nic, uvědomila si s novým náporem
podráždění. Řekl, že je obchodní bankéř, ale mohl lhát. Rozhodně na obchodního bankéře
nevypadal v těch džínách a bavlněné košili – i když by někdo mohl těžko očekávat, že v ta­
kovýchto místech bude mít na sobě oblek, uvědomila si. Ale stejně by od této chvíle asi měla
být trochu opatrná.

„Mám hroznou žízeň,“ řekla a vrátila tak rozhovor znovu k bezpečnějšímu námětu. „Máte

něco k pití?“

„Ve voze je polní láhev s vodou. Donesu vás tam.“
„Ne,“ vyhrkla okamžitě a do hlasu se jí opět vkradla panika. „Já k tomu landroveru dojdu.

Teda – doskáču,“ opravila se rychle.

Ani se nenamáhal s ní diskutovat. Místo toho vstal a bez ohledu na její protesty ji prostě

vzal do náručí.

„Každý musí jednat podle vašeho, že?“ řekla rozlíceně.
„Myslíte? Ano, asi máte pravdu,“ souhlasil po krátkém přemýšlení.
Chlad, s jakým přijal její obvinění ji popudil ještě víc. „Vždycky takhle tyranizujete své

okolí? Jestli ano, asi nemáte moc přátel.“

„Přátel? Nebo přítelkyň?“
Po té arogantní narážce v jeho nenucené poznámce začala vidět rudě.
„Co tím chcete říct? Že ženy mají rády brutální sílu?“
„Ne brutální sílu,“ konstatoval nevzrušeně. „Ale některé – fakticky je jich docela dost –

mají, jak se zdá, rády trochu mužské nadvlády.“

Bethan na něj vrhla zlobný pohled. „Vy jste neuvěřitelný! A já rozhodně nechci, aby mě

nesl v náručí člověk jako vy! Postavte mě, nebo … nebo …“

Nemohla vymyslet žádnou hrozbu, která by na tohoto muže platila. Byl fyzicky silný, se­

bevědomý a dělal dojem, že s ním naprosto nic neotřese. Nemohla přijít vůbec na nic, co by
na něj mělo sebemenší účinek. Dala se strhnout návalem pocitu totální křivdy a kousla ho do
ucha.

Neřekl jediné slovo. Dokonce ani nezasykl bolestí, i když ho to bolet muselo. To, že ne­

reagoval, ji naprosto ochromilo a výbuch vzteku opadl tak rychle, jak vzplanul.

Za několik sekund došli k landroveru. Složil ji na přední sedadlo, ale místo aby ustoupil,

naklonil se nad ní, až byla jeho tvář jen několik centimetrů od její. Neviděla jasně jeho rysy,
ale zcela zřetelně rozeznala lesk jeho očí a tvrdou přímku úst.

„Řeknu vám jen tohle: chci na vás brát ohledy,“ řekl tichým vyrovnaným hlasem, ze kte­

rého jí ale přesto mrazilo v zádech. „Dneska to pro vás pochopitelně nebylo snadné, a proto
se chováte jako rozmazlené mrzuté děcko. Ale jestli se ještě někdy pokusíte o něco
podobného, budete brzy litovat. Rozumíte?“

Bethan prudce kývla. Všechna bojovnost z ní náhle vyprchala. Má pravdu, měla těžký

den a rozhodně nemohla zrovna teď stačit na rozzuřeného mužského. Ale stejně, proč se
proboha chová takhle? Jistě, provokoval ji. To ale není omluva pro to, aby ho kousla! Zejmé­
na když vynaložil takovou námahu, aby ji zachránil z nesnází, do kterých se dostala sama.
Zaplavil ji hluboký pocit studu. Věděla, že by se měla omluvit. Než ze sebe ale vypravila
slovo, vklouzl na sedadlo vedle ní.

„Máte ještě žízeň?“ zeptal se.
„Ano,“ její hlas zněl trochu rozmrzele a styděla se za to, ale zdálo se, že s tím nemůže

nic dělat. Prostě to vypadalo, jako by ten muž probouzel ty nejhorší rysy její povahy.

Natáhl se dozadu do vozu a podal jí čutoru s vodou. „Pijte pomalu,“ varoval ji. „Pro začá­

tek jen několik malých hltů.“

Měla chuť to vypít hned, ale přinutila se jednat podle jeho rady. Po několika doušcích se

začala cítit lépe.

„Počkejte pár minut, než se zase napijete,“ řekl. „Kdybyste toho zkusila vypít moc, udě­

lalo by se vám špatně.“

S povzdechem odložila čutoru stranou. „Možná, že je teď vhodná chvíle na to, abychom

se představili,“ navrhla.

Chladně na ni pohlédl. „Já mám pocit, že vás znám už dlouho. Ale pokud to chcete for­

málně – jmenuju se Maximilian Lansdelle.“

Obočí jí vylétlo do výšky. „To se snad ani nedá vyslovit!“
„Většina lidí to zkracuje na Max.“
„To mne ani nepřekvapuje. Já jsem Bethan Lawrenceová.“
„Fajn, Bethan Lawrenceová. Přál bych si, abych mohl říct, že jsem rád, že jsem vás po­

znal. Ale na to mě trošku moc bolí ucho.“

Okamžitě temně zrudla. „Je mi to hrozně líto,“ zamumlala. „Nevím, proč jsem to udělala.

Vlastně vím,“ opravila se. „Proto, že jste mne tak naštval, ale to stejně není omluva. Nikdy
jsem nic takového neudělala. Tedy – nic přesně takového,“ připustila váhavě, když si vzpo­
mněla na některé epizody z minulosti. „Někdy reaguju přehnaně, když mě někdo vyvede
z míry tak, že se přestanu ovládat, nebo když mě někdo dostane do pasti. Pak jednám tro­
chu … fyzicky,“ dopověděla poněkud zahanbeně.

„To jsem si domyslel,“ odpověděl se špetkou trpkosti. Pak trochu mírněji dodal: „Vezměte

si ještě trochu vody.“ Když se napila, opřel se do sedadla a pootočil se tak, aby na ni viděl.
„Jak se cítíte teď?“

„Není to tak zlé,“ připustila. „Koleno mě pořád dost bolí, ale bude to v pořádku, když na to

nebudu pár dní stoupat. Už jsem takhle pohmožděné koleno měla. Je to moje slabina po
zranění, které jsem utrpěla před lety. Spadla jsem ze stromu,“ dodala na vysvětlenou.

Výmluvně zdvihl jedno obočí. „Zdá se, že opravdu máte sklon si působit zranění. Ale

když se cítíte líp, je možná vhodná chvíle, abyste mi sdělila, co jste dělala na té skále.“

Bethan vzdychla. „To je dlouhé povídání.“
„To jsem si samozřejmě myslel.“
„Nechcete raději počkat do rána?“ zeptala se s nadějí. „Už musí být moc pozdě.“
„Právě byla půlnoc,“ řekl k jejímu překvapení. Byla si jistá, že je daleko víc hodin.
„Možná jste unavený,“ namítla. „Ten večer byl pro vás dost rušný.“
„Já jsem v pořádku. Tak začněte povídat.“
Bethan s povzdechem zanechala námitek. Bylo jasné, že tady bude muset sedět tak

dlouho, dokud mu neřekne, co chce vědět. Pak trochu svraštila své tmavé obočí, když uva­
žovala, kolik toho mlže vynechat, aniž by ji podezírat, že mu neříká celou pravdu. Nebyla to
hezká historie a netěšila se na to, že bude muset zacházet do všech nepříjemných po­
drobností. Nakonec ale rezignovaně vzdychla. Měla pocit, že ten muž by okamžitě přišel na
každou lež nebo vynechaný fakt. A za ty potíže to nestálo. Stejně dobře mu to může říct a
mít to z krku.

„Pracuji pro jednu reklamní agenturu,“ začala. „Nepíšu žádné oslnivé slogany ani ne­

plánuju kampaně za miliony,“ dodala rychle, aby si neudělal falešný obrázek. „Prostě zvedám
telefony, vyřizuji vzkazy a starám se o klienty, když přijdou na schůzku …“

„Jinými slovy jste tam jako fasáda,“ vpadl jí bez obalu do řeči. „Jednoduše chtějí v recepci

někoho, kdo dobře vypadá.“

Bethan napadlo, že by jí ta narážka měla naštvat, ale protože to byla pravda, nestálo to

vlastně za námahu. Určitě ji nepřijali pro její vynikající vědecké úspěchy nebo obdivuhodnou
profesionální dráhu. Ani jedno neměla! Vzali ji proto, že je přitažlivá a umí se oblékat. To
všechno přispívá k dobrému dojmu na klienty.

„Ano, jsem fasáda,“ řekla škrobeně. „Ne že by to byla vaše věc! Zkrátka a dobře, čtyři jiné

zaměstnance agentury poslali na turistický zájezd do Egypta. Jedna dívka na poslední chvíli
vypadla, a tak se mě zeptali, jestli bych nechtěla jet místo ní. Měla jsem nárok na několik
týdnů dovolené a peníze jsem dala tak akorát dohromady, tak jsem se té příležitosti chopila.
Znám všechny tři dost dobře – Paulinu, Dava i Rogera, takže jsem nečekala žádné
problémy.“

Max se na ni podíval zvláštním pohledem. „To od vás bylo dost naivní.“
„To bylo,“ zamračila se. „Jakmile jsme dorazili do Káhiry, Pauline a Dave se dali dohro­

mady – a já zůstala s Rogerem.“

„Nic, o čem jste snila?“

Bethan se ušklíbla. „Já ne. Ale ukázalo se, že Roger má dost hroší kůži. Zdá se, že vů­

bec nezná význam slova „ne“. Pronásledoval mě kolem pyramid, obtěžoval mě na bazarech
a pak strávil půl noci klepáním na dveře mého hotelového pokoje. Málem jsem sbalila věci a
odjela rovnou zpátky domů. Pak jsem se rozhodla, že nedopustím, aby mi ten vlezlej chlap
zkazil dovolenou. Odcestovali jsme na druhou část zájezdu do Luxoru a dnes ráno jsme se
vydali na výlet do Údolí králů. Navštívili jsme několik hrobek a prohlíželi si nástěnné malby. A
víte, jak to v těch hrobkách vypadá, samé tmavé kouty a šeré komory. Roger počkal, až jsem
byla sama, a pak se na mne vrhnul.“ Otřásla se. „Než jsem si uvědomila, co se děje, byla
jsem jako v kleštích. Nepočínal si taky zrovna něžně. Jako zvíře.“

„Co jste udělala?“ zeptal se Max.
„Co nejvíc jsem ho kopla do holeně. Škoda, že jsem ho nekopla někam, kde to bolí ještě

víc!“ Bethan se zatvářila vzdorovitě. „Říkala jsem, že jednám poněkud fyzicky, když mě
někdo rozzuří.“

Max si trochu lítostivě sáhl na ucho. „To už vím. Takže, co se stalo, když jste prakticky

zmrzačila toho chudáka Rogera?“

„Chudáka Rogera?“ opakovala rozhořčeně. „Doufám, že nebude moct týden pořádně

chodit!“ odfrkla rozzlobeně a pak pokračovala: „Když jsem mu utekla, prostě jsem běžela
jako splašená. Tak jsem zuřila a fakticky jsem brečela, že jsem nechtěla, aby mě takhle
někdo viděl. Namířila jsem pryč od davu turistů a jsem prostě šla a šla. Nevím, jak jsem šla
dlouho, ani jak daleko, ale když jsem se nakonec zastavila a rozhlédla se kolem, svitlo mi, že
nemám nejmenší tušení, kde jsem.“

„To nebylo zrovna chytré, takhle prchat,“ poznamenal Max.
„V tu chvíli mi to pořádně nemyslelo,“ zamumlala Bethan trochu rozmrzele a pomyslela s,

že by mohl mít trochu víc pochopení. Nebyl to vůbec příjemný zážitek a on se ani trochu
nenamáhá projevit alespoň nějakou účast.

„Předpokládám, že jste se úplně ztratila,“ poznamenal a jeho hlas začal znít trochu

znuděně.

„Ano,“ přiznala hrozně nerada. „Myslela jsem si, že cestu zpátky najdu docela snadno,

ale nebyla to pravda. Vypadalo to, že prostě chodím kolem dokola v kruzích. A tehdy jsem se
rozhodla vylézt na tu skálu.“

„A co jste si od toho slibovala?“
„Řekla bych, že je to úplně jasné,“ odvětila lehce pobouřeně. „Byla jsem si jistá, že až se

dostanu nahoru, uvidím dál a budu vědět, kudy mám jít.“

„A co jste opravdu uviděla, když jste tam vylezla?“
„Jen další kopce,“ připustila. „A všechny vypadaly úplně stejně – hnědé a holé. A pak

jsem si samozřejmě zranilo to koleno, takže jsem se ani nemohla dostat zpátky dolů.“

„I kdybyste si to koleno neporanila, byl ten nápad úplně šílený. Co kdybyste spadla? A

vážně se zranila?“

Bethan ztěžka polkla. „No jistě, vím, že to bylo hloupé,“ zamumlala tiše. „Jenže v té chvíli

jsem nevěděla, co jiného dělat. A trčela jsem na vrcholu té skály hodiny! Začínala jsem si
myslet, že nikdo nepřijde a nedostane mne odtud, že tam budu navždycky, že tam umřu …“

Zbědovaně vzlykla a Max si povzdechl. Pak sáhl do kapsy a podal jí kapesník. Bethan

několikrát smrkla, utřela si oči a pak seděla a žmoulala kapesník v prstech. Max se nahnul
dopředu a nastartoval auto.

„Kam jedeme?“ zeptala se roztřeseně.
„Budu vás muset vzít na noc do našeho tábora. Ráno se můžete vrátit do hotelu v Luxo­

ru.“

Bethan byla příliš unavená a deprimovaná, než aby se s ním dohadovala. A vůbec, bylo jí

úplně jedno, kde stráví noc. Chtěla se jen stočit do klubíčka a někde v teple a v bezpečí a
spát a spát. Rozruch posledních několika hodin na ni nakonec dopadl a náhle cítila, že je se
silami v koncích. Už teď se jí vyloženě zavíraly oči vyčerpáním.

Landrover kodrcal po nerovném terénu a jen díky silnému házení zůstala vzhůru. Pak se

vůz zase zastavil a ve světle měsíce Bethan uviděla malou skupinku stanů v závětří vysoké
skály.

„Tady je to,“ řekl Max. „Domov, sladký domov.“

Tentokrát neprotestovala, když ji zvedl z vozu a nesl do nejbližšího stanu. I kdyby měla

v pořádku obě nohy, nebyla by schopná vstát bez pomoci.

Ve stanu byla tma, ale zdálo se, že Max přesně ví, kde co je. Posadil ji na něco, co vypa­

dalo jako polní lůžko, a pak slyšela, jak se pohybuje sem a tam. Za chviličku rozsvítil malou
lampičku a stan zalilo mdlé světlo.

Pozorně zkoumal její bledou tvář a pak se zachmuřil. „Vypadáte, jako byste právě dostala

opožděný šok. Trocha brandy vás postaví na nohy.“

Pokusila se mu říct, že nechce, ale začínalo jí docházet, že ve sporu s Maxem

Lansdellem nikdo neuspěje, jakmile ten se pro něco rozhodne. Brandy jí hořce protekla hr­
dlem a v žaludku se rozlilo teplo. Cítila se pak trošku líp, ale unavená byla stejně. Fakticky
ještě víc, protože silný alkohol začal v jejím těle pracovat a uvolnil napjaté svaly.

Sundala jeho sako a podala mu ho. Pak se natáhla na polní lůžko, široce zívla a věděla,

že během několika minut bude spát. Víčka jí začala klesat, a pak je náhle znovu otevřela,
když ucítila, že jí někdo začíná rozepínat blůzu. A určitě to nebyla ona sama!

„Co …“ začala otupěle, když nervy vyslaly zmatené varovné signály jejímu vyčerpanému

mozku.

Maxovy oči, jejichž barva jí byla stále záhadou, se na ni zpříma upřely.
„Nepřikládejte tomu jiný význam, než jaký to má,“ řekl naprosto klidným hlasem. „Chci

jen, abyste se cítila pohodlněji, to je všechno.“

„Já už se cítím pohodlně dost,“ řekla odměřeně.
Absolutně si toho nevšímal. Jeho ruce dál rozepínaly její halenku, hbitě provlékaly knof­

líčky malými dírkami způsobem, který naznačoval, že už to dělaly mnohokrát. Možná ve
stovkách případů, řekla si Bethan s nesouhlasným odfrknutím. Už se setkala s muži jako
Maximilian Lansdelle. Zkušenost a zběhlost z nich přímo čišely.

Pak na kraťoučkou chvíli jeho prsty přejely její ňadro, když jí nakonec stahoval blůzku

z ramen. Ke svému a znepokojení musela tvrdě bojovat, aby potlačila lehký nechtěný
vzdech. Byl ten dotek náhodný? Ano, byla si jistá, že ano, protože jeho ruce se nezastavily a
už rychle a zdatně rozepínaly sukni.

Stahoval ji sukni z nohou a pak, dřív než se vzpamatovala z předchozího šoku, se to

stalo znovu. Tentokrát se hřbetem ruky dotkl jejího stehna. Na okamžik měla pocit, jako by ji
spá-lil. To je proto, že jsem tak unavená, řekla si zmateně. Tak jako tak, pro něho to zjevně
nic neznamenalo, protože už přes ní přetahoval lehkou deku a zakrýval její drobné elegantní
paže a nohy, štíhlý pas a překvapivě plná ňadra.

Znovu zavřela oči a myslela si, že definitivně odešel. Neuvědomila si, že se mýlí, dokud

se jeho ruce nevrátily, tentokrát k jejím vlasům, které byly pořád ještě spletené do silného
copu, aby jí nepadaly do očí při lezení na skálu.

Překvapivě jemně cop rozpletl, těžké teplé prameny nechal protékat mezi prsty. Nečeka­

la, že ještě promluví. Ale pak uslyšela chraplavý šepot.

„Temné hedvábí,“ pronesl tiše tónem, který se velice lišil od toho, jaký od něj dosud sly­

šela.

Přinutila se napůl otevřít těžká víčka a zjistila, že tam pořád sedí a jeden pramen jejích

lesklých vlasů má omotaný kolem prstu, jako by bylo nečekaně těžké ho pustit. Byla příliš vy­
čerpaná na to, aby protestovala. Vždyť se vlastně nic neděje, řekla si ospale. Rozpletl jí vlasy
a zjistil, že je mu jejich dotek příjemný, to je vše. Tak reagovalo mnoho mužů – opravdu to nic
neznamená.

S malým povzdechem zavřela naposledy oči a upadla hned do hlubokého spánku.

KAPITOLA DRUHÁ

KAPITOLA DRUHÁ

Když se Bethan probudila, zjistila, že leží na úzkém polním lůžku a zírá na stěnu stanu.

Na okamžik zmateně svraštila čelo. Stan? Co proboha dělá ve stanu? A proč ji tak bolí hlava,
je tak otupělá a kůži má citlivou, jako by byla spálená od sluníčka?

Pak se náhle prudce posadila, když se upamatovala na včerejší události. Nechutná

epizoda s Rogerem v hrobce, její zoufalé úsilí uniknout jeho dotěrným rukám a vlhkým ús­
tům, hodiny strávené na vrcholku skály ve stále větším strachu. A pak konečně živá vzpo­
mínka na muže, který ji zachránil. Max Lansdelle – je to jeho stan? Jeho postel? Určitě ano.
Ale kde spal on?

Doufala, že na něčem tvrdém a nepohodlném. Věděla, že to není zrovna vděčné vůči

člověku, který jí pravděpodobně zachránil život. Vůbec se nenamáhal dělat dobrý dojem, tak­
že jí těžko může někdo vyčítat, jak reaguje na jeho neomalené způsoby.

Trochu nesměle svěsila nohy přes okraj postele a vyzkoušela své pohmožděné koleno.

Ještě bolelo a neuneslo by její celou váhu. Bethan vzdychla. Ze zkušenosti věděla, že ještě
pár dní bude skákat po jedné noze.

Pohled jí zalétl k sukni plné prachu a zmačkané halence položené na skládací židličce.

Musel je tam nechat v noci Max, když ji svlékal. Bethan na ně chvíli zírala a váhavě si připo­
mínala ten palčivý pocit, když se jí letmo dotkla Maxova ruka. Pak netrpělivě pohodila
hlavou. Tím se znepokojovat nemusí. Prostě únava a moc brandy. Možná, že to ani nebyla
pravda. Možná usnula a zdálo se jí to.

Neměla chuť si ty šaty znovu oblékat, nejdřív potřebovaly pořádně vyprat, a tak vzala

z lůžka prostěradlo a omotala je kolem sebe. Pak doskákala k zrcadlu, které stálo na malém
stolku vzadu ve stanu. Jediný pohled a obočí jí vyděšeně vyletělo vzhůru. Každičký kousek
kůže, který byl včera vystavený slunci, teď zářil jasnou červení. Ani Roger by se tě nechtěl
dotknout, řekla si stísněně. Muži obyčejně neusilují o ženy, které vypadají jako vařený rak.

Doskákala zpátky k lůžku, znovu si sedla a uvažovala, co by teď měla dělat. Pořád měla

hroznou žízeň, dala by nevím co za pořádný lok něčeho studeného. Ale těžko mohla opustit
stan zabalená jen do prostěradla. Už o tom vážně uvažovala, když někdo najednou prudce
odhodil plachtovinu u vchodu a vřítil se dovnitř. „Ahoj!“ řekl jasný veselý hlas. „Ty jsi určitě ta
ztracená ovečka Maxe Lansdella.“

Bethan se usmála na dívku, která se vrhla na skládací židličku.
„Ano, já jsem Bethan Lawrenceová.“
„A já jsem Mrkvička,“ oznámila dívka. „Teda doopravdy se jmenuju Georgina, ale už od

narození mi všichni říkají Mrkvička – chápeš proč!“

Bethan se usmála ještě víc. I v nejasném světle ve stanu Mrkviččiny rudé vlasy skoro

světélkovaly.

„Asi máš žízeň,“ pokračovala Mrkvička. „Donesla jsem ti trochu džusu, ale pro všechno

na světě ho do sebe nehoď moc rychle, nebo ti bude špatně. Je to těžký, já vím, včera tě ty
hodiny na sluníčku určitě dost vysušily. Musíš nějakou dobu pít jen po troškách a
v pravidelných intervalech.

„Chápu,“ přikývla Bethan. Pomalu vypila polovinu džusu a pak se podívala na Mrkvičku.

„Max – tedy pan Lansdelle – ti řekl, co se stalo?“

„Jen to nejzákladnější. Říkal, že ses ztratila a on tě našel.“ Mrkvička přelétla pohledem

přes prostěradlo, do kterého se Bethan zabalila. „Chceš půjčit něco na sebe?“ zeptala se
prakticky.

„Mohla bys? To bych ti byla moc vděčná.“
„Nebude to nic parádního,“ varovala ji Mrkvička. „Při archeologických vykopávkách má

člověk na sebe jen pracovní oblečení. Vydrž chviličku, pro něco ti zaběhnu.“

Za pár minut byla zpátky s vybledlými bavlněnými džínami a pytlovitým tričkem.
„Myslím, že umíráš touhou po sprše,“ řekla trochu omluvně. „Ale v táboře máme jen

vodu, kterou si sami přivezeme. Život v takovém táboře je dost primitivní, i když si na to brzy
zvykneš, když tady děláš.“

Bethan filozoficky pokrčila rameny a natáhla si oblečení, které jí Mrkvička přinesla. Pak

se znovu posadila na lůžko, aby odlehčila svému zraněnému kolenu, a začala si hřebenem
pročesávat zcuchané vlasy.

„Co hledáte na tomhle místě?“ zeptala se Mrkvičky. „Staré džbány, nádobí a takové

věci?“

„Nevím to určitě,“ přiznala Mrkvička. „Peter Wallace, který ty vykopávky řídí, jen vyzna­

čuje čtverce na zemi a říká: „Tady kopejte.“ Pokud můžu soudit, děláme tu jen nějaký

předběžný výzkum. Myslím, že doufá, že najdeme něco zajímavého, aby věděl, kde přesně
začít podrobnější práce.“

„A jak do toho všeho zapadá Max Lansdelle?“
„Je to Peterův starý přítel – myslím, že spolu studovali na univerzitě. Když Peter neměl

dost financí, aby výzkum rozjel, vložil se do toho pan Lansdelle a poskytl mu další peníze.“

Bethan zavrtěla hlavou. „Tak jsem to nemyslela. Myslím, co dělá tady? Nepřipadá mi jako

typ, který by se hrabal na vykopávkách a mazal si ruce.“

„Přijel do Egypta obchodně,“ vysvětlovala Mrkvička, „takže se rozhodl na několik dní zajet

sem do tábora, aby viděl jak to jde.“ Ušklíbla se. „Abych řekla pravdu, ani mě nezajímá, proč
tu je. Prostě jsem ráda, že tu je. Ne že bych se o něco snažila,“ dodala s lítostivým pokr­
čením ramen. „Vypadá to, že na zrzky neletí.“

Bethan na ni překvapeně pohlédla. „Tebe zajímá?“
„Ten jeho šarm, dobrý vzhled a … peníze? To si piš, že mě zajímá. Ale stejně si nedělám

moc nadějí. Kromě jiného má taky snoubenku. Když má nějaká žena dost štěstí a popadne
do drápů Maxe Lansdella, můžeš se vsadit, že se nevzdá bez boje.“

„Jak to všechno víš?“ zeptala se Bethan fascinovaně.
„Steve, to je druhý student na vykopávkách, tu jeho snoubenku zná. Je to kamarádka

jeho starší sestry. Dokonce ji párkrát viděl.“ Mrvička udělala dlouhý obličej. „Steve říká, že je
to jedna z těch ledově chladných blondýnek, na které je oslňující pohled. Ten odporně
elegantní styl, za kterým se každý otočí. Jestli máš s panem Lansdellem nějaké úmysly, mys­
lím, že bys na ně měla raději zapomenout. Konkurence je pro tebe i pro mne moc veliká,
holka.“

Bethan odfrkla. „Co se mne týče, já mu ji vřele přeju. Já bych ho nechtěla, ani kdybych

ho dostala v dárkovém balení.“

„Tak to já určitě jo,“ prohlásila Mrkvička bez váhání. „A kdybych byla jeho snoubenka, ne­

pustila bych ho z očí ani na vteřinu. Podle mne to ale znamená, že si je jím pořádně jistá,
když ho nechá potulovat se po světě samotného.“

U vchodu do stanu se objevila známá vysoká postav a zastínila slunce. Bethan jasně za­

slechla, jak Mrkvička hlasitě polkla, a nervózně přemýšlela, stejně jako její společnice, kolik
z jejich rozhovoru Max Lansdelle vyslechl.

„No … já … myslím, že bych se měla raději vrátit na plac,“ zamumlala Mrkvička a spěšně

vycouvala ze stanu. „Mám tam ještě moc práce …“

Když zmizela, Max vešel do stanu a usadil se do skládací židličky. Slunce vnikalo

otevřeným stanem dovnitř a dopadalo přímo na jeho tvář, takže ho Bethan mohla uvidět po­
prvé zřetelně.

Věděla, že má tmavé vlasy, ale neuvědomila si, že jsou skoro tak černé jako její. Pleť měl

do tmava opálenou, jako kdyby v posledních dnech strávil hodně času na slunci – zřejmě se
opaluje snadno a rychle, pomyslela si s náhlým návalem nevole. Ten by po několika hodi­
nách na sluníčku nezčervenal jako vařený rak!

Pak jí pohled sjel na jeho ruce. Byly silné s dlouhými prsty, ale ona by ráda věděla, jestli

ho dlaně spálené lanem bolí dnes méně. Možná by se ho měla zeptat, bylo by to jen zdvoři­
lé. Ale zrovna v tu chvíli zvedl hlavu a ona spatřila jeho oči.

Minulou noc nebylo dost světla, aby zjistila jejich pravou barvu, ale hádala, že jsou

tmavé, stejně jako vlasy. Ale mýlila se. Místo toho zářily jako jantar – jako oči dravého zvíře­
te, řekla si nervózně. Kdyby nebylo těch očí, mohla by si myslet, že je pěkné kvítko. Ale ty oči
ho zrazovaly. Ráda by věděla, jestli si uvědomuje, jak moc toho odhalují. Hladové oči. Oči
muže s velkým sexuálním apetitem, který je zvyklý jej uspokojovat bez větších obtíží. Bethan
se zachvěla. Na místě archeologických vykopávek nemůže být moc příležitostí najít si ventil
pro tyto silné potřeby. Neřítí se přímo po hlavě do pořádné šlamastyky?

Když však Max promluvil, měl hlas docela chladný a vypadal naprosto uvolněně. „Spala

jste v noci dobře?“

Bethan odpověděla až za několik okamžiků. Něco se v ní ještě slabě chvělo.
„Ano, děkuji,“ podařil se jí nakonec ze sebe vypravit.
„A je to koleno dneska ráno trošku lepší?“

S úlevou si uvědomila, že žádné potíže nebudou, že tenhle muž má dost sebekontroly,

aby se vypořádal s vlastními problémy, a její napětí postupně polevilo.

„Říkala jsem vám v noci, že to bude trvat ještě několik dní, než se na něj budu moct po­

stavit. Ale jinak je mi fajn.“

„Tak byste mi měla raději říct jméno svého hotelu v Luxoru,“ řekl Max. „Dám jim vědět, že

jste v bezpečí a v pořádku a že se ještě dnes vrátíte.“

„Ale mohl by tady být menší problém,“ odvážila se opatrně namítnout.
Max najednou začal vypadat nespokojeně. „Jaký problém?“
„Víte, že jsem byla na poznávacím zájezdu? Dneska měli všichni odjet na plavbu po Nilu,

z Luxoru do Asuánu.Teď už budou pryč. A protože celá skupina bude odhlášená z hotelu,
můj pokoj už bude mít někdo jiný.“

Jeho jantarové oči znovu zaplály netrpělivostí. Max Lansdelle zjevně neměl rád, když

někdo mařil jeho plány.

„Slečno Lawrenceová …“ začal.
Aha, řekla si v duchu a instinktivně napřímila ramena, jako by se připravovala k boji.

Dneska ráno tedy budeme velice formální, že?

„Slečno Lawrenceová, to by podle mého názoru nemělo působit žádné větší problémy.

Pokud se spojíte s místním průvodcem, jsem si jist, že zařídí, abyste se mohla připojit ke
skupině na výletní lodi trochu níž na Nilu.“

„Pane Lansdelle,“ odvětila Bethan úmyslně stejně formálně, „je zde jeden důležitý bod,

který jste přehlédl. Rozhodla jsem se, že se k tomu zájezdu znovu připojit nechci.“

Její strohé prohlášení vzbudilo asi stejné nadšení jako hřebík v botě. Maxova ústa se se­

mkla v přímku a černé obočí se spojilo.

„Podívejte se,“ pokračovala smířlivě, „bylo dost zlé v těch posledních několika dnech

pokoušet se uniknout Rogerovi. Představte si, jak to bude vypadat, jestli s ním budu na výlet­
ní lodi. Nebudu mít ani chvilku klidu!“

„Jste si jistá, že nepřeceňujete svou přitažlivost?“ protáhl, až se tou pohanou naježila.
„Vy jste tam nebyl, když se ten nechutný chlap na mne včera vrhnul. Vždyť to byl prak­

ticky …no, prakticky pokus o znásilnění!“

Max ani nemrkl. Vlastně vypadal zcela skepticky. Bethan se zakabonila. Možná to trochu

zveličila, Rogerovy ruce ji tiskly a bloudily jí po těle trochu moc, ale nic jiného se fakticky ne­
stalo. Přesto se domnívala, že zaslouží trochu víc účasti, než se jí dostávalo.

„Tak si myslím, že vlastně nemáte jinou možnost, než se znovu připojit k tomu zájezdu,“

řekl jí Max pokojně. „Pokud ovšem nemáte v plánu vrátit se přímo domů do Anglie.“

„Ale mně ještě zbývá víc než týden dovolené,“ upozornila.
„Tak možná budete moct zůstat ještě několik dní v hotelu v Luxoru. I když já bych s tím

nepočítal, teď mají nejrušnější sezónu. Volných pokojů je poskrovnu.“

Bethan najednou něco napadlo. Aniž by o tom přemýšlela, vyhrkla: „Tady bych asi zůstat

nemohla?“

Max se na ni podíval, jako by právě udělala hodně špatný vtip. „Ne,“ řekl za okamžik. Ne­

dodal nic jiného, ale ani to nebylo potřeba. To jediné slovo bylo naprosto konečné.

Bethan trochu rozmrzele potřásla hlavou. To jeho chování je absurdní!
„Ještě jste mi neřekla jméno vašeho hotelu,“ připomněl jí Max za chviličku. Podal jí kus

papíru a pero. „Naškrábněte to a já pošlu vzkaz, že se dneska během odpoledne vrátíte.“

Váhavě to udělala a pak mu papír podala zpátky.
„Pošlu Mrkvičku, aby vám donesla něco k obědu,“ pokračoval. „Až se najíte, Ahmed vás

doveze k lodi, která pluje přes Luxor. Sbohem, slečno Lawrenceová.“

Vstal a bez jediného slova opustil stan. Není zrovna společenský typ, zabručela si dopále

- ně. A ani přátelský. Zdálo se, že jediné, co chce, je co nejrychleji se jí zbavit.

Ale Bethan si vůbec nebyla jistá, že chce odtud pryč. Ne kvůli Maxu Lansdellovi, ujišťo

-vala se spěšně. On samozřejmě není důvodem jejího rozhodnutí, že tady chce zůstat.
Prostě jenom nechce zpátky domů – ukazovalo se, že Egypt je fascinující země, a ona moc
chtěla dozvědět se víc o jeho barvité historii a starověkých civilizacích. A existuje k tomu úče­
lu snad lepší místo než archeologický tábor? Tak či tak, k čemu by se vracela zpátky do Ang­
lie? K prázdné garsonce a nudné práci? Nakrčila nos. Dva dobré důvody se nevracet.

A nikdy se nezúčastnila archeologických vykopávek. Určitě to bude zajímavé.
Mrkvička přiklusala asi za půl hodiny s malým tácem. „Oběd,“ oznámila. „Není to nic

moc,“ dodala trochu omluvně. „Prakticky všechno je z konzervy a vybrat si můžeš jen to, jest­
li to sníš teplý nebo studený. Dneska je jídlo vlažný,“ sdělila s úšklebkem. „Nejsem nejlepší
kuchařka, ale mohla bych na tom být ještě hůř.“

Bethan se podívala na tác s konzervovaným masem a zeleninou a nějak ze sebe vyloudi­

la nadšený úsměv. „Dík. Vypadá to … hezky.“

„To zrovna ne,“ řekla Mrkvička popravdě. „Vypadá to otřesně. Nejez to, jestli nechceš, já

se neurazím.“

„Já mám takový hlad, že bych snědla snad všechno – i to, cos uvařila ty,“ zakřenila se

Bethan.

„Nemůžu se bohužel zdržet. Zrovna jsme začali kopat na novém místě a pro Petera musí

všichni makat do úpadu. Tak čau.“

Bethan jedla rychle, nevšímala si neurčité chuti jídla. Pak odstrčila tác stranou a projela

prsty trochu zvlhlé vlasy. I když byl stan otevřený, uvnitř začínalo být nepříjemně horko a
dusno. Největší potíž v téhle zemi je teplota, brblala v duchu. Ve dne je až moc teplo a noci
jsou mrazivě studené. Samé extrémy, žádný zlatý střed.

Zdvihla se a přemístila skládací židličku ke vchodu, kde byl vzduch o zlomek svěžejší a

chladnější. Upíjela džus, který jí Mrkvička přinesla s jídlem, a zkoumala okolí.

Tábor ležel v úzkém údolí obklopeném dobře známými na troud vyschlými hnědými kop­

ci. Krajina byla všude holá a pustá, beze stopy zeleně. Přesto jí dodávaly podivnou krásu stí­
ny posouvající se s pohybem slunce po obloze, tvrdé barvy a chvějící se horký opar, který
všechno lehce obestíral.

Dopila džus a pak se nepokojně zavrtěla. Někde tu musí být nějaké hygienické zařízení, i

když pravděpodobně dost primitivní. Bethan se rozhlédla. Bylo tam několik stanů, všechny
v závětří vysoké skály. V jednom z nich je zřejmě chemický závod nebo něco podobného.
Problém byl jen v tom, který stan to je. Zvedla se ze židle a pak nemotorně doskákala k tomu
nejbližšímu a nakoukla dovnitř. Tenhle to určitě není, řekla si s lítostí. Byl velmi podobný
stanu, v němž byla ona sama, s polním lůžkem a dalšími nezbytnostmi. Houževnatě skákala
k dalšímu, který stál o kousek dál. Zrovna se chtěla podívat dovnitř, když zaslechla hovor.
Rychle zacouvala a chtěla jít dál, když uslyšela hlas, který nepoznala, který však zřetelně
pronikal přes tenké stěny stanu.

„Já si pořád myslím, že to byla chyba brát ji sem, Maxi. Ani nevíme, kdo opravdu je. Co

když je to nějaká zatracená reportérka a ta historka, že se ztratila, je jen lest, aby se sem
dostala?“

Maxův charakteristický hlas okamžitě odpověděl, klidně a uvolněně.
„Nikdo, ani reportér, se toho nedozví tolik, aby na celou věc přišel. Petře, to děvče na té

skále opravdu uvízlo, mohla tam dokonce umřít, kdybych ji nenašel a nedostal dolů.“

Bethan okamžitě nastražila uši. Peter? Pak musel Max mluvit s Peterem Wallacem, mu­

žem, který tento archeologický průzkum zorganizoval. Ale proč ho tak rozrušilo, že je tady?
Proč se tak bál, jestli není reportérka?

Znovu promluvil Max. „Je to jen hloupá holka, která utekla po nějaké rozmíšce se svým

přítelem a ztratila se. Byla čirá náhoda, že jsem ji našel a přivezl sem. Nijak nemůže přijít na
nic důležitého. Vždyť ani Mrkvička a Steve neznají pravý důvod, proč jsme tady. Já a ty jsme
jediní, kdo ví, co opravdu hledáš při tomhle výzkumu.“

Bethan teď byla jedno velké ucho. O čem to mluví? Zjevně o něčem důležitém. O něčem,

co by mohlo být velice užitečné, kdyby jen o tom mohla zjistit něco víc.

Aby líp slyšela, naklonila se bezostyšně blíž ke stanu a nejistě balancovala na jedné

noze jako čáp. Slyšela, jak Peter Wallace zhluboka vzdychl.

„Už jsme prozkoumali hezký kus, a ještě jsme nic nenašli. Doufal jsem, že touhle dobou

už dávno něco budeme mít.“

„Jsi si jistý, že jsme na správném místě?“ Maxův hlas byl chladný a nevzrušený, což

ostře kontrastovalo s Peterovým znepokojeným tónem.

„V něčem takovém si nikdy nemůžeš být absolutně jistý. Všechna léta výzkumů, která

mám za sebou sem ale ukazují. A víc než to. Instinkt mi říká, že je to právě tady. Může to být

dokonce přímo pod námi. A zrovna teď se tady objeví ta nešťastná holka,“ připomněl mu Pe­
ter s novým návalem úzkostného podráždění. „A právě, když jsme začali kopat na novém
místě. Nemohlo se to stát v nevhodnější dobu.“

„Nebude s ní žádný problém,“ ujistil ho Max přátelsky. „Zařídil jsem její návrat do Luxoru

dnes odpoledne.“

„Prima.“ Úlevy v Peterově hlase byla zřetelná. „Musíme udělat všechno, co je v našich si­

lách, abychom zamezili šíření jakýchkoli klepů. Jestli se po bazarech a vesnicích začne šuš­
kat, co tady ve skutečnosti hledáme, začnou se tu rojit všichni zlodějíčci od Káhiry po
Asuán.A jestli k tomu dojde, můžeme to stejně dobře zabalit a jet domů.“

„To děvče nic neví,“ zaznělo Maxovo sebejisté hodnocení. „Ani nevyšla ze stanu, co je ta­

dy.“

Bethan tiše odfrkla. Tohle si tedy myslí! Pak jí začal mozek horečně pracovat a skládat

dohromady útržky konverzace, které tajně vyslechla. Když si spojila všechny mlhavé narážky
a přidala trochu zdravého rozumu, napadlo ji hned, o co by mohlo jít. Nebyla si jistá, celá věc
vypadala dost neuvěřitelně, ale pokud je to pravda, pak naprosto chápe, proč nechtějí, aby o
tom kdokoli věděl.

S lehkým vzrušeným chvěním se naklonila a o kousek se přiblížila ke stanu. S trochou

štěstí by mohla zaslechnout něco, co by potvrdilo, že je na správné stopě.

Pak ji bez váhání chytla křeč do napjatých svalů na noze. Ke své hrůze se začala kymá­

cet. Doširoka rozhodila ruce ve snaze znovu získat rovnováhu, ala nebylo to nic platné. Za
pár vteřin se převážila úplně a zřítila se na bok stanu. Plátno se pod její vahou propadlo a
někdo tlumeně zaklel, pár věcí ve stanu s rámusem spadlo. Pak ji silné paže prudce zdvihly
z trosek a znovu postavily na nohy. Bystře vzhlédla a střetla se s Maxovýma rozzuřenýma
janta-rovýma očima, které hleděly přímo na ni.

„Já … hledala jsem toaletu,“ zakoktala chabě.
„A samozřejmě jste neposlouchala,“ zněla jeho chladná sarkastická odpověď.
„Ovšem že ne,“ lhala bezostyšně. „Uvědomila jsem si, že to není ten správný stan, a už

jsem mířila pryč, když jsem … prostě jsem ztratila rovnováhu.“

„A jak dlouho jste stála venku, než jste se rozhodla, že to není ten správný stan?“ vy­

ptával se stále mrazivým tónem.

„Ani chvilku,“ ujišťovala ho Bethan spěšně, protože se jí ani trochu nelíbil divoký výraz

v jeho očích. „Několik sekund, možná ani to ne.“

Max si ji zkoumavě prohlížel, připadalo jí, že to trvá hodiny. Zdálo se jí, že v jeho pohledu

je dost síly, aby jí pronikl skrz naskrz, a Bethan cítila, že se snad za chvíli úplně sesype, jestli
se na ni nepřestane takhle dívat.

Nakonec k její velké úlevě odvrátil pohled. „Stan, který hledáte, je támhle.“ Ukázal na

stan stojící trochu stranou od ostatních. „Donesu vás tam.“

„To není potřeba,“ vypískla nervózně, ale bylo pozdě. Už ji bral do náruče.
„Nerad bych, abyste měla ještě nějakou nehodu,“ řekl hlasem, který byl teď jako samet,

ale přesto v ní vyvolával vnitřní třes. Po několika krocích došli k druhému stanu. V jednom
hrozném okamžiku ji napadlo, že ji ponese až dovnitř. Ale venku ji postavil na zem.

Pak tam stál a díval se na ni, až začala rudnout. Dobře, že je tak spálená od sluníčka. Při

troše štěstí si jejího zčervenání nevšimne.

„Myslím, že až budete hotová, musíme si o něčem promluvit, že?“ řekl významně. A s tou

trochu zlověstnou poznámkou ji nechal, aby doskákala dovnitř stanu. Obě nohy se jí třásly.

Hygienické zařízení bylo jednoduché, ale čisté jako sklo. Aby oddálila moment, kdy bude

muset znovu stanout Maxovi tváří v tvář, zůstala uvnitř co nejdéle. Nakonec ale musela své
bezpečné útočiště opustit. Vykoukla ven a ulehčeně si vydechla, když po Maxovi nenašla ani
stopy. Doufala, že se nepozorovaně dostane zpátky do svého stanu, a začala rychle skákat
po jedné noze tím směrem. V půli cesty ale zasténala. Max právě vyšel z jednoho z dalších
stanů a rozhodně k ní zamířil.

Beze slova ji zase zdvihl a přenesl přes zbývající kus cesty ke stanu. Posadil ji na židli u

vchodu, pak zůstal jen tak stát a z výšky se na ni upřeně díval.

„Tohle mi nedělejte.“
„Co nemám dělat?“

„Takhle nade mnou stát.“
Posadil se se skřízenýma nohama do písku vedle ní. „Lepší?“ zeptal se trochu

uštěpačně.

Vlastně to lepší nebylo, i když neměla v úmyslu mu to říkat. Bylo úplně jedno, jestli stál,

seděl nebo ležel. Stejně ji mohl naprosto vyvést z míry, a to se jí vůbec nelíbilo.

„Co jste mi chtěl říct?“ zeptala se opatrně.
„Předně si myslím, že lžete,“ zněla jeho chladná odpověď. Než mohla zaprotestovat,

pokračoval: „Myslím, že jste před tím stanem stála daleko déle, než přiznáváte, a že jste vy­
slechla věci, které jste nikdy slyšet neměla.“

Bethan se na něho dívala zuřivě, ale nepokusila se to podruhé popřít. „Řekněme si jednu

věc na rovinu,“ řekl hlasem studeným jako led. „Pokud prozradíte jediné slovo někomu jiné­
mu – jedno jediné slovo – dostanete se do pořádné bryndy. A věřte mi, že mám dost vlivu,
abych zařídil, že to nebude jen prázdná hrozba.“

To mu Bethan věřila. Tohoto muže obklopovala síla jako neuvěřitelný oblak. Nikdy by ne­

hrozil něčím, co by nemohl provést.

„Neslyšela jsem nic, co by dávalo nějaký smysl,“ zamumlala.
„Možná ne,“ souhlasil Max. „Ale možná jste daleko chytřejší než se děláte. Můžete si

prostě dát dvě a dvě dohromady a přijít na správnou odpověď.“

„V počtech jsem nikdy moc nevynikala.“
„Neberte to na lehkou váhu, Bethan,“ varoval ji ostře. „Pamatujte si, co jsem vám řekl –

dejte si pořádný pozor na jazyk, až budete zpátky v Luxoru.“

„Zpátky v Luxoru?“ opakovala bez velkého nadšení. Max vstal. „Odjíždíte asi za hodinu.

Ahmed dohlédne, abyste se dostala bezpečně zpátky do hotelu.“

Neřekl ani na shledanou, otočil se a odkráčel. Bethan se za ním upřeně dívala. Takhle ji

nikdo nikdy nekomandoval! Takže Max Lansdelle si myslí, že má navrch, To se ještě uvidí!

Bylo ale těžké se zlobit dlouho, mimo jiné proto, že bylo příliš horko. Sluneční žár ji nako­

nec ukolébal do lehké dřímoty. Probudila se, až když uslyšela tiše vyslovit své jméno.

Otevřela oči a spatřila před sebou vysokého muže tmavé pleti.
„Já jsem Ahmed,“ řekl. „Přišel jsem, abych vás odvezl do Luxoru.“
„Ahoj, Ahmede!“ pozdravila ho Bethan. „Obávám, se že došlo ke změně plánu. Neodjíž­

dím.“

Ahmed se trochu zmateně zamračil. „Ale řekli mi, že všechno bude zorganizováno …“

začal.

„Já jsem to přeorganizovala.“ Když viděla, že jí neporozuměl, rychle dodala: „Pan Lans-

delle chce, abych jela do Luxoru. Já tam ale jet nechci, tak zůstávám tady.“

Ahmed vypadal užasle, že může někdo vůbec pomyslet na to, že neposlechne pana

Lansdella. Ale nedohadoval se s ní. Jan fatalisticky pokrčil rameny, zamumlal „Inšalláh“ a
odešel.

„Inšalláh“ – Bethan tuhle frázi slyšela od příjezdu do Egypta už několikrát. „Jak Alláh

chce“. I když v tomhle případě to bylo spíš „Jak pan Lansdelle chce“, řekla si trochu
chmurně. I když teoreticky, jak se zdálo, stál v čele Peter Wallace, klidně by se vsadila, že
poslední slovo ke všemu tady má častěji Max.

S novým bodnutím nervozity zaznamenala, že Ahmed se nevrátil přímo na místo vy­

kopávek, ale nejdřív zašel do jednoho ze stanů. Podává hlášení šéfovi, řekla si s úšklebkem.
Neklidně čekala na další Maxův krok.

Nečekala dlouho. Vyšel ze stanu už za pár minut a rychle mířil přímo k ní.
Jak se blížil, viděla, že jeho jantarové oči výrazně potemněly a z napjatých svalů čišel vz­

tek.

Neřekl ani slovo. Popadl ji za paži a zdvihl na nohy. Pak ji postrkoval do stanu, až musela

nemotorně poskakovat na zdravé noze, ale současně ji svíral tak, že nemohla upadnout.

Když byli uvnitř, zavřel stan.
„Tak,“ zavrčel zuřivě. „A teď mi můžeš říct, o co ti k čertu jde!“

KAPITOLA TŘETÍ

KAPITOLA TŘETÍ

Bethan hned neodpověděla. Klesla na lůžko a upírala na něho planoucí pohled.
„Bravo! Tak takhle ty se staráš o zábavu? Děláš se důležitý a tyranizuješ okolí?“
Maxův výraz se najednou změnil. Nyní jeho oči zářily nebezpečným svitem, který nikdy

předtím neviděla. Napřáhl ruku a v příští vteřině si omotal kolem prstu pramen jejích černých
vlasů. Zatahal za něj lehce, ale ne bolestivě, jen tak, aby jí dal pocítit, že je v této chvíli úplně
bezbranná. Pak vlasy pustil a prstem sjel po jejím krku. Nechtěně se začala chvět. Jeho ruka
krátce spočinula na jemné kůži jejího hrdla. Konečně o krok ustoupil a upřeně se na ni díval.

„Jestli chceš,“ utrousil vyzývavě, „ukážu ti přesně, jak se starám o svou zábavu.“
Kůže jí hořela po tom lehkém, ale vražedném doteku. Bethan se zamračila, nyní byla

úplně zahnaná do defenzívy.

„Vůbec mě nezajímají tvoje triky na ženský! Spousta si jich určitě myslí, že jsi absolutně

neodolatelný,“ pokračovala kousavě, „ale já mezi ně rozhodně nepatřím.“

Oči mu zasršely. Pak jako by si uvědomil, že se mu situace začíná vymykat z rukou.

Najednou byly jeho oči bezvýrazné a tvář zcela nečitelná.

„Nevím, jak jsme se dostali na tohle téma, ale nemám vůbec zájem v tom pokračovat,“

informoval ji chladně. „Teď chci vědět jen jediné – proč ksakru děláš takové potíže.“

„Myslím, že nedělám vůbec žádné potíže,“ odsekla. „Snažíš se mne přinutit k něčemu, co

nechci. Už jsem ti řekla, že se do Luxoru vrátit nehodlám.“

Na jeho obličeji se opět objevilo podráždění. „Ale nemáš na výběr. A protože nemáš

žádná zavazadla, můžeme odjet ihned. Odvezu tě sám,“ dodal varovně.

Přišla chvíle, na kterou Bethan sbírala odvahu – chvíle, kdy se mu bude muset otevřeně

vzepřít. Teď ale pocítila zbabělé nutkání poslechnout a nechat se dovézt k lodi, která ji do­
praví přes Nil do Luxoru. Nebuď přece tak strašně zbabělá, napomenula se. Zvedla prudce
hlavu, odhodila vlasy z čela, napřímila se a energicky na něho pohlédla.

„Já bych vážně chtěla zůstat tady a pomáhat s vykopávkami.“
„S jednou nohou bolavou?“ řekl Max odmítavě. „Byla bys úplně k ničemu. A navíc o ar­

cheologii nevíš absolutně nic.“

„Moje noha bude za pár dní daleko lepší. A na prosívání hromady písku nemůže být nic

těžkého.“

Už ji ale neposlouchal, obrátil se a zamířil ven ze stanu. „Přivezu landrover,“ prohlásil tó­

nem, který jasně říkal, že o téhle otázce už diskutovat nebude.

Bethan se nechtěla vzdát. Měla čas přemýšlet a věděla, co che. A když přijde na věc, umí

být stejně tvrdohlavá jako Max Lansdelle.

„Jsem ti opravdu vděčná, že jsi mě včera v noci zachránil,“ řekla, „a uvědomuju si, že

jsem tvůj dlužník. Ale to ti nedává právo mne komandovat.“

Max se k ní otočil zpět. „Chceš se dohadovat o právech? A co naše právo tě odtud vy­

razit, protože tě tu nechceme?“

Ústa se jí stáhla v rozhodnou přímku. „Myslela jsem, že byste mě raději měli pod dohle­

dem, abyste měli jistotu, že neřeknu, co nemám,“ dodala významně.

Když viděla, jak se Maxův výraz náhle mění, začala se jí třást kolena, ale neustoupila.
„Mohla bys to vysvětlit trochu podrobněji?“ vyzval ji mírně.
Bethan pokrčila rameny. „Znáš ženské – jsme tak ukecané, o ničem nevydržíme mlčet.“
„A myslíš, že znáš nějaké tajemství, které by stálo za řeč?“
Tichá hrozba v jeho hlase jí napjala nervy k prasknutí, ale pak si řekla, že jí fakticky ne­

může nic udělat. Může byl zsinalý vzteky, ale přece nesáhne k fyzickému násilí.

„Nebylo těžké dát si všechno dohromady,“ řekla a modlila se, aby to znělo sebejistě.

„Když jsi s Peterem probíral důvody, proč držíte váš pobyt tady v tajnosti, obavy ze zlodějů –
všechno to do sebe zapadalo. Koneckonců, co nejobdivuhodnějšího se dá najít v Egyptě?
O jakém nálezu sní každý archeolog? Je to opravdu nabíledni.“

„Tak proč mi neřekneš, o co se jedná?“ vyzval ji Max.
„Ztracený hrob jednoho z faraonů, samozřejmě,“ odpověděla s rostoucí jistotou. „Je to

ono, že? To, co opravdu hledáte?“ Nespouštěl z ní oči. „Měl jsem pravdu,“ řekl na konec. „Jsi
chytřejší, než se děláš.“

„Ztracený hrob,“ opakovala mírně, téměř pro sebe. „Fantastické! Asi tam bude poklad a

spousta úžasných cenných nálezů.“ Oči jí začaly planout. Jistě pochopíš, že bych si to nene­
chala ujít ani za nic.“

„Kdybych věděl, že budeš takhle na obtíž, byl bych tě nechal trčet na té skále,“ zavrčel.
„Ale mám pravdu, ne?“ trvala na svém. „Opravdu hledáte ztracený hrob?“
Podrážděně, ale rezignovaně pokrčil rameny. „Myslím, že nemá moc smysl to popírat.“
„A necháš mě tady?“
Max se zachmuřil. „Mám na výběr? Když tě pošlu zpátky do Luxoru, začneš to povídat

každému, koho potkáš.“

„Nebudete toho litovat,“ ujišťovala ho Bethan. „Budu vám užitečná, vážně.“
Zdálo se, že není ani přesvědčený ani zvlášť potěšený vyhlídkou, že ji tu v příštích něko­

lika dnech budou mít.

„Je mi to líto, že jsem tě musela víceméně vydírat, abys mě tu nechal,“ pokračovala

omluvně. „Ale neviděla jsem jiný způsob, jak tě přesvědčit. A jakmile jsem přišla na to, že hle­
dáte ztracený hrob, byla jsem rozhodnutá zůstat.“

„Dostaneš vždycky to, co chceš?“
Pronesl svou otázku hlubokým nesouhlasným tónem a Bethan se na něho ostře podíva­

la. Kdo je, že ji kritizuje? Pak se znovu uvolnila. Život se jí v tu chvíli zdál strašně příjemný a
nechtěla ho kazit hádkou.

„Po většinu života jsem byla rozmazlený fracek,“ připustila vesele. „Kdykoli jsem něco

chtěla, vždycky jsem to dostala.“

„A co kdybychom se tak chovali všichni?“
Najednou jí svitlo, že se Max přibližuje. Teď stál až nepříjemně blízko a Bethan se zdálo,

že se stan nějak scvrkává. Zamrkala. To je optický klam, řekla si trochu roztřeseně. Nebo je jí
mdlo z horka.

„Co … co tím myslíš?“ zakoktala a zmocnilo se jí zlé tušení.
„Co kdybychom všichni prostě dělali, co chceme? Nebo myslíš, že na to nemáme

právo?“

„Já nevím …“ zaváhala.
Upřel na ni své jantarové oči. „Když ty můžeš mít, co chceš, proč by to neměli mít i všich­

ni ostatní? Například když já chci tohle,“ pokračoval, „proč bych to nemohl mít?“

A bez varování sklonil hlavu a pevně ji políbil.
Nebyl to první polibek, který Bethan dostala, ale zvolna jí svítalo, že tohle je něco na­

prosto jiného. Často si myslela, že se líbání přeceňuje. Někdy znamenalo začátek nedů­
stojného boje, aby věci nezašly dál. Ale ještě jednou něco takového, pomyslela si, a snad za­
čne měnit názor!

Maxův polibek byl velmi pomalý, velmi příjemný a velmi zkušený. Jestli chtěl víc – a do­

mnívala se, že ano – nedal to najevo. Pátral svými rty a jazykem, ale nic víc. Dokonce se jí
ani nedotýkal, jen ji lehce jednou rukou přidržoval, když dlouze a pomalu zkoumal její ústa.

Pak přestal stejně rychle jako začal. O kousek ustoupil a upřeně ji pozoroval chladným

pohledem.

„Protože jsem ten polibek chtěl, znamená to, že jsem měl právo si ho vzít?“ provokoval ji.
„Ne!“ vykřikla okamžitě. Zmatek dodávala jejímu hlasu víc zlosti, než kolik jí opravdu cíti­

la.

„Přesto, jak se zdá, myslíš, že ty máš právo dělat, co chceš,“ připomněl jí. „Přijít nevhod a

žádat, abychom tě tady nechali.“

„To je rozdíl.“
„Jaký?“
„Prostě … prostě je! A přestaň mi už kázat,“ dodala trochu rozmrzele.
Věděla, že se začíná chovat dětinsky, ale nemohla si pomoci. Mozek jí v tu chvíli moc ne­

pracoval. Prostě nebyla schopná vymyslet rozumný argument. Co s ní ten člověk provedl,
ptala se znepokojeně sama sebe. Pak se ušklíbla. Odpověď je jednoduchá – políbil ji. Ale
proč proboha se jí z jednoho hloupého polibku tak totálně zatočila hlava?

Max trochu odstoupil a jí se ulevilo. Když mezi nimi byla bezpečná vzdálenost, začala se

víc ovládat.

„Peter Wallace nebude mít velkou radost, až zjistí, že tu zůstávám, že?“ prorokovala.
„To je dost mírně řečeno,“ řekl Max odměřeně. „Raději bych mu měl jít tu novinu sdělit.“
„Bude mě chtít vidět?“
„Neřekl bych. Kdybych byl tebou, klidil bych se každému z cesty co nejdéle. Ukaž se moc

brzy a někdo může podlehnout pokušení přivést tě k rozumu!“

Po této jízlivé poznámce opustil stan.
Když odešel, Bethan si sedla a dumala nad tím, co se stalo. Chovala se hodně špatně?

Měla pocit, že ano, ale fakticky neměla jinou možnost. Zbláznila se, když chce zůstat? Asi,
ušklíbla se smutně. Ale nemohla si nechat ujít takovou příležitost. Její život byl zrovna dost
jednotvárný, měla nudné zaměstnání a z její dovolené se vyklubala katastrofa. Alespoň tohle
může být zajímavé.

Možná až příliš, napadlo ji, když si připomněla Maxův polibek.Pak zavrtěla hlavou. To je

v pořádku. Nic to přece neznamenalo. Max má snoubenku. Doma na něho čeká krásná blon­
dýna, o Bethan Lawrenceovou nemá zájem. Tím polibkem jí chtěl uštědřit lekci, nic víc.

Max se vrátil později odpoledne.
„Co říkal Peter Wallace,“ pohlédla na něho Bethan s obavou.
„Neskákal zrovna radostí. Nakonec jsem ho ale přesvědčil, že opravdu nemá na vy­

branou. Kdybychom tě vyrazili, mohla bys každému vykládat, že hledáme ztracený hrob.“ Dí­
val se na ni zkoumavě jantarovýma očima. „Jestli se dostane ven jedno jediné slovo o tom,
co Peter opravdu hledá, nejen že nás tu zaplaví senzacechtiví reportéři, ale namíří si to sem
každý zloděj z okolí, aby nám mohl pod nosem sebrat všechno cenné. Dělají to tak po staletí
a jsou v tom dokonalí mistři.“

Bethan užasle potřásla hlavou. „Ty nevěříš nikomu, co? Dokonce ani Mrkvičce a Stevovi

jsi neřekl, co skutečně hledáte, a oni na vykopávkách dokonce pracují!“

„To není proto, že jim nevěříme. Ale člověk je neopatrný a bezmyšlenkovitě prohodí slovo

na špatném místě. Jen si vzpomeň, jak ses to dozvěděla ty: tím, že jsi vyslechla útržky sou­
kromého hovoru.“ Bethan zrudla rozpaky při vzpomínce na své bezostyšné naslouchaní.
„Čím míň lidí to ví, tím líp,“ domluvil Max.

„Neřeknu to živé duši, slibuju,“ ujišťovala ho Bethan. „A budu se snažit být vám užitečná.

Až se moje koleno zlepší, mohla bych třeba převzít vaření. Ten oběd, který mi Mrkvička při­
pravila, byl dost hrozný,“ řekla upřímně.

„Mrkvička je daleko lepší studentka archeologie než kuchařka,“ připustil Max. „Víš jistě,

že to dokážeš líp?“

„Určitě ano.“
„Dobře, můžeš to zkusit. Potřeby na vaření jsou ve stanu na druhém konci tábora a v tom

menším stanu vedle jsou zásoby. Pokud budeš chtít něco dalšího, řekni Ahmedovi. Dvakrát
nebo třikrát za týden jezdí do Luxoru pro vše potřebné. A teď co se týče spaní. Myslím, že by
ses raději měla přestěhovat k Mrkvičce. Pošlu Ahmeda, aby ti tam dal polní lůžko.“

Bethan se dychtivě naklonila dopředu. „A teď, když jsi vyřídil všechno kolem ubytování,

řekni mi něco víc o tom hrobu, který hledá Peter.“

„Ze všeho nejdřív si musíš uvědomit, že je dost dobře možné, že nenajdeme vůbec nic,“

varoval ji Max. „Hledáme vchod do hrobky, který je pravděpodobně jen dva a půl metru široký
a možná tři metry vysoký.Bude určitě pokrytý pískem a možná i zavalený balvany. A mohli
bychom kopat celý rok a nikdy ho nenajít. Navíc tucet podobných údolíček je hned za dalším
hřebenem kopců.“

„Hmm,“ zamumlala Bethan, jejíž nadšení zřetelně opadlo.
Max pobaveně zvedl obočí. „Myslela sis, že to nejdeme po několika dnech rýpání se

v písku?“

„Asi ano,“ přiznala se a připadala si jako naprostý idiot.
„Na druhé straně,“ pokračoval Max, „Peter pracuje na tom projektu celá léta. Je si úplně

jistý, že jsme na správném místě. Možná budeme mít prostě štěstí – tak koneckonců dochází
k většině velkých objevů. Někdo zkrátka ve správné chvíli zakopne o správné místo.“

Vstal. „Ale nezapomeň, co jsem říkal o nezbytné diskrétnosti,“ varoval ji. „Jestli se něco

rozkřikne, Peter a já budeme vědět, kdo za to může.“

Když odcházel ze stanu, Bethan udělala za jeho zády dlouhý obličej. Ale ani Maxova

příkrá slova jí nemohla nadlouho zkazit náladu. Nechají ji tady! A ať příští týden přinese
cokoli, byla si absolutně jistá, že nuda to nebude.

V dalších dnech bojovala, nakonec docela úspěšně, s vrtošivým sporákem. Teď už mohla

zraněnou nohu postavit na zem a hopsala stále rychleji. Kůže spálená sluncem ztratila oh­
nivě rudou barvu a získala docela hezký bronzový nádech. A díky bohu se nesloupala.

Brzy zjistila, že se jí Peter Wallace líbí. Byl to zvláštní člověk, často velmi realistický, ale

s jasnými záblesky romantiky, které se projevovaly nejsilněji, když hovořil o této zemi, jejíž
starověké záhady se pokoušel odhalit. Steve by dost nesmělý mladík, většinu času zcela po­
hroužený do své práce. A Mrkvička – s touhle veselou otevřenou dívkou musel vyjít každý.
Ale Bethan už se zajídalo nosit Mrkviččiny šaty. Byly o pár čísel větší a ona si musela pořád
povytahovat kalhoty a dávat pozor při předklánění, protože půjčená blůza se vpředu otvírala.

Druhý den v poledne zkusmo naznačila, že by bylo docela příjemné mít zpátky svoje ša­

ty.

Max vzhlédl. „Co se ti nelíbí na těch, které máš na sobě?“
„Nesedí mi!“ řekla podrážděně. Kdyby ten člověk otevřel oči a podíval se na ni, viděl by,

že vypadá jako strašák.

„V tomhle horku je lepší nosit volnější oblečení,“ řekl jí Max hlasem prozrazujícím abso­

lutní nezájem o dané téma.

„Ale stejně bych na sobě raději měla svoje věci,“ trvala tvrdohlavě na svém. „Podívej, až

pojede Ahmed příště do Luxoru pro nové zásoby, nemohl by v hotelu vyzvednout moje za­
vazadla?“

„Snad ano,“ pokrčil Max rameny. Obrátil se k Peterovi. „Jak to jde?“
„Ne moc dobře,“ řekl Peter chmurně. „Zdá se, že s tím novým místem se nikam nedo­

staneme. Jestli v příštích pár dnech nic nenajdeme, asi se přesunu na druhou stranu údolí a
zkusím tam několik průzkumných výkopů.“

Bethan slyšela v jeho hlase zklamání a viděla, že je sklíčený. Zjevně měli ještě daleko do

objevení nějakého nového hrobu. Teď, když prvotní nadšení opadlo, byla sama trochu depri­
movaná. Ukazovalo se, že život v táboře je ve skutečnosti trochu jednotvárný.

Druhý den Ahmed odjel do Luxoru vyzbrojený od Bethan dlouhým seznamem věcí, které

má koupit, a instrukcemi, aby přivezl její zavazadla. Vrátil se k večeru. Právě začínali jíst
hlavní jídlo dne. Jedli venku, aby se mohli zároveň kochat jedinečnou nádherou egyptského
západu slunce. Každý večer to bylo jiné, ale stejně velkolepé. Oslnivě jasné nebe zářilo neu­
věřitelně živými barvami.

Ahmed došel k Maxovi a začal mu něco tiše povídat. Max svraštil čelo a pa rezignovaně

pokrčil rameny. Nakonec otočil hlavu a podíval se na Bethan.

„Vypadá to, že budeš ještě nějakou dobu nosit Mrkviččiny šaty. Tvoje zavazadla poslali

do Asuánu. Mysleli si, že tam skupina ty kufry zapomněla, tak je poslali za nimi.“

Bethan zaúpěla. „A nemůžu je nějak dostat zpátky?“
„Za pár dnů pojedu obchodně do Asuánu,“ řekl Max po krátké pauze. „Snad bych mohl

tvoje věci vyzvednout a přivézt.“

„Mohl bys?“ rozzářila se Bethan . „To bych ti byla vděčná.“
„To by bylo něco nového,“ poznamenal Max sarkasticky. Pak rýpl do jídla na talíři. „Co to

přesně je?“

„Maso z konzervy, brambory z konzervy a hrášek z konzervy.Vím, že to není moc vábné,

ale je to docela výživné,“ řekla Bethan na svou obhajobu. „Teď, když Ahmed dovezl čerstvé
zásoby, to bude lepší.“

Maxův výraz jasně říkal, že podle jeho názoru jídlo už o moc horší být nemůže. Bethan

ho podezřele pozorovala, když se potýkala se svou porcí. Když Maxovi říkala, že si vezme
na starost vaření, raději se nezmínila, že její kulinářské zkušenosti jsou, mírně řečeno, velice
elementární. Tak jako tak si byla jistá, že se zlepší, až získá trochu cviku.

Peter Wallace zvedl hlavu. „Pojedeš do Asuánu na člunu, Maxi?“ zeptal se a vrátil tak

konverzaci na původní téma. Max kývl. „Zůstanu v Asuánu přes noc a vrátím se další den.“

„Tak proč teda nevezmeš Bethan s sebou?“ navrhl Peter. „Zmeškala projížďku lodí se

svým zájezdem a takový výlet po Nilu je krásný zážitek. Určitě by se jí to moc líbilo.“

Bethan už už zavýskla radostí, když uviděla Maxovu tvář. Jeho výraz říkal vše. Prostě ji

s sebou na ten výlet v žádném případě nevezme. Spíš by ji přivázal ke stanové tyči, aby si
byl absolutně jistý, že zůstane tady.

Mrzutě dala do úst pár soust a poslouchala, jak Max začal klidně vysvětlovat, proč by ne­

bylo vůbec vhodné, aby s ním jela. Peter ale jeho argumenty příliš neposlouchal.

„Určitě si se všemi problémy poradíme. A možná bys mohl vzít taky Mrkvičku. Co je tady,

pracuje do úpadu. Zaslouží si několik dní volna.“

Mrkvička nadšeně zavřeštěla. „Myslíš to vážně, Petře?“ Otočila se k Maxovi. „Řekni, že

můžeme jet – to bude naprosto skvělý!“

Na Maxově obličeji se začal rozprostírat rezignovaný výraz. „Budu vyjíždět hodně brzy,“

snažil se je odradit.

„Budeme vzhůru za samého rozbřesku,“ slibovala Mrkvička. „Že jo, Bethan?“
„Za samého rozbřesku,“ usmála se Bethan souhlasně.
Max pokrčil rameny na znamení kapitulace. „Takže je zřejmě rozhodnuto.“
Z jeho tónu byla jasné, že vůbec není nadšený. Ale zdálo se, že už není absolutně proti.

Bethan měla silný pocit, že změnil postoj, když Peter navrhl, aby jela taky Mrkvička. Nechtěl
s ní být sám? Ale proč ne, ptala se sama sebe trochu zmateně. Nikdy mezi nimi nic nebylo -
tedy, až na ten jeden polibek, připomněla si. Ale pro něho znamenal ještě méně než pro ni,
tím si byla jistá. Už na to určitě zapomněl.

Pak si přestala lámat hlavu důvody, proč ji nechtěl s sebou.Výlet bude, a to jediné bylo

důležité. Pojede lodí po Nilu!

Mrkvička měla malý cestovní budíček, který večer před cestou nařídily, aby nezaspaly.

Když jeho slabý zvuk Bethan vzbudil, byla ještě tma a bylo dost chladno. S lehkým chvěním
si přitáhla pokrývku kolem ramen, pak se zvedla a přešla k Mrkvičce.

„Hej, vzbuď se!“
Zrzavá hlava se vynořila zpod pokrývky a Mrkvička slabě zaúpěla. „Já jsem vzhůru už

pár hodin. Můžeš mi najít nějaký aspirin?“

„Co je ti?“
„Dostala jsem to dřív a je mi hrozně zle,“ řekla Mrkvička otráveně. „Proč to sakra nemoh­

lo pár dní počkat? Opravdu jsem se na tu cestu po Nilu těšila, ale teď je mi tak blbě, že ne­
můžu jet.“

„Zůstanu s tebou,“ řekla Bethan soucitně.
„Nebuď hloupá. Já neumírám. Mám jen velký křeče. Není důvod, proč bys neměla jezdit.“
„Ale nemůžu tě tu nechat samotnou, když ti není dobře.“
„A co budeš dělat?“ tázala se Mrkvička maličko podrážděně. „Držet mě za ruku a utírat mi

čelo? Prostě mi připrav pár aspirinů a pak se připrav. Pan Lansdelle nemá rád, když lidi cho­
dí pozdě. Jestli nebudeš hotová včas, odjede bez tebe.“ Bethan se cítila trochu provinile, že
tam Mrkvičku nechává, ale ta měla pravdu. Nemohla pro ni udělat o moc víc, než najít ten
aspirin. Mrkvička dva spolkla, zavrtala se zpátky do deky, a když se Bethan po špičkách vy­
krádala ze stanu, už zase spala.

Motor landroveru běžel naprázdno. Uvědomila si, že Max čeká.
„Kde je Mrkvička?“ zeptal se okamžitě a zamračeně se rozhlédl.
„Nemůže jet. Není jí dobře … hmm … ženské problémy,“ řekla Bethan taktně.
Max se zamračil ještě víc. Bethan čekala s obavou, zda jí řekne, že se cesta ruší.
„Ještě pořád chceš jet?“ zavrčel nakonec stručně.
„Samozřejmě,“ odvětila okamžitě.
Něco zabrblal, čímž jí dal jasně najevo, že doufal v jinou odpověď. K její úlevě se ale ne­

pokusil ji vyhodit z vozu. Místo toho zařadil rychlost a vyjel z tábora.

Jak projížděli pustými vyprahlými údolími, slunce začalo stoupat nad holé kopce, které vr­

haly dlouhé stíny. Po chvíli dorazili do hlavní části Údolí králů. Tak brzy ráno tam bylo jen pár
lidí. Ale později se to tu bude hemžit turisty, kteří se přišli podívat na skvostné nástěnné mal­
by a zbytky velkých sarkofágů, v nichž kdysi spočívala mumifikovaná těla vládců této staro­
bylé země.

Ale Bethan nemyslela na přízračnou nádheru interiérů těchto hrobek. Místo toho se jí na

tváři usadily chmury, jak se jí myšlenky zatoulaly zpátky k Rogerovi a jeho dotěrným rukám.

Max se na ni upřeně podíval. „Nemáš na tohle místo pěkné vzpomínky?“ zeptal se citlivě.
„To tedy ne,“ zašklebila se Bethan. „Je to zvláštní, že? Způsob, jakým reagujeme na jiné

lidi. Myslím, proč nám někteří jdou okamžitě na nervy a proč se jiní jen podívají a člověk cítí,
jak uvnitř celý roztává?“

„Kdyby to někdo vysvětlil, vyřešil by jednu z největších záhad života,“ odvětil suše Max.

„A funguje to samozřejmě oběma směry. Muže často přitahuje jeden určitý typ žen. A neu­
poutá je nikdo, kdo není schopen tuhle reakci zažehnout.“

„A jaký typ žen zajímá tebe?“ zeptala se Bethan zvědavě.
„Blondýnky,“ odpověděl po krátké pauze.
Jak jinak, pomyslela si Bethan ironicky, když si vzpomněla na Mrkviččin popis jeho snou­

benky. Bezmyšlenkovitě pouštěla mezi prsty své lesklé černé vlasy. Nemohl jí dát zřetelněji
najevo, že vůbec není jeho typ! Ne, že by jí to vadilo, samozřejmě. Vědomí, že ho nechává
chladným, nebylo moc lichotivé, ale přinejmenším bylo dobré pro klid její duše.

Dojeli ke břehu Nilu. Bethan zdvihla hlavu, když Max zastavil vůz, a zamrkala úžasem.

Když řekl, že pojedou na člunu, představila si něco malého a funkčního. Určitě nečekala tak
velký a silný motorový člun, jaký tam kotvil.

„To je tvoje?“ zeptala se stále ještě užasle.
„Je jen pronajatý,“ odpověděl Max nepřítomně. „Je užitečný, když se chceme dostat přes

řeku do Luxoru. Nemusíme čekat na trajekt.“

Bethan si začínala uvědomovat, že důkladně podcenila hodně věcí kolem tohoto muže.
„Ty sis najal takový člun jen proto, že je nepohodlné čekat na trajekt?“ zeptala se nevě­

řícně.

„Nevidím na tom nic tak zvláštního.“
„Takže ty by sis koupil aerolinku, aby sis ušetřil nepohodlí, když bys musel čekat na leta­

dlo?“

Max zvedl obočí. „Já už vlastní letadlo mám.“
Obočí jí vylétlo do výšky. „To jsem si mohla myslet! Obchodní bankovnictví musí být veli­

ce výnosné.“

„Jen když člověk ví, co dělá,“ odpověděl chladně. Pak vystoupil z vozu a zamířil k člunu.
Bethan se ploužila za ním. Na palubě se náhle vztyčil obrovitý muž v dost pomačkaném

bílém obleku. Formálně se s Maxem pozdravili a pak se Max otočil k ní.

„To je Rašíd. Stará se o člun, když ho nepoužíváme.“
Bethan soudila, že Rašídova impozantní postava úspěšně odradí každého, kdo se poku­

sí vplížil na palubu.

„Pojede s námi do Asuánu?“ zeptala se.
Max zavrtěl hlavou. „Vrátí se do své vesnice, dokud zítra nepřijedeme zpátky. Na palubě

ho nepotřebujeme. Člun vypadá velký. Ale může ho docela dobře řídit jeden člověk.“

Rašíd se na oba usmál, pak vyskočil na břeh a klusal pryč. Bethan bylo docela líto, že

odešel. Teď tady byla zase jen ona a Max, a ať se snažila sebevíc, nemohla se zbavit lehké­
ho neklidu a pocitu stísněnosti v oblasti žaludku. Nebylo to ale potřeba. Nic, co Max řekl
nebo udělal, nenaznačovalo, že by měla nějakou příčinu ke znepokojení, právě naopak. Ale
ten pocit tam byl a nechtěl zmizet.

Max už stál na palubě. Díval se na ni, lehký vánek mu čechral vlasy a jeho zvláštní janta­

rové oči byly naprosto nečitelné.

„Jdeš nahoru?“ vyzval ji.
Bethan ještě na chvilku zaváhala a pak se vyškrábala za ním.

KAPITOLA ČTVRTÁ

KAPITOLA ČTVRTÁ

Zatímco Max odvazoval kotevní lana, Bethan nakoukla do hlavní kabiny a hvízdla. Luxus

od podlahy až ke stropu. Po spartánských podmínkách v táboře to bude jako v Ritzu.

Max zamířil přímo do kormidelny. Zkontroloval impozantní množství přístrojů a pak na­

startoval motory, jejichž tlumený hukot prozrazoval sílu.

„Proč se neporozhlédneš?“ navrhl jí, když člun zamířil doprostřed řeky. „Seznam se s lo­

dí. Támhle je hlavní kuchyně, pár malých kabin v přední části, sprcha a toaleta.“

Bethan okamžitě zaregistrovala nejdůležitější slovo. „Sprcha?“ zopakovala toužebně.
Usmál se. „Myslel jsem si, že by tě to mohlo zajímat. Umývárna v táboře je opravdu pri­

mitivní. Měla bys tam najít všechno, co potřebuješ – mýdlo, ručníky, šampon a tak dál.“

Za několik minut už Bethan stála blaženě pod tekoucí vodou. Namydlila se od hlavy

k patě, umyla si vlasy a pak slastně vzdychla nad tím, že je zase úplně čistá.

Litovala, že nemá na sebe něco jiného než ty vypůjčené džíny a pytlovitou blůzu. Uchlá­

cholila se ale myšlenkou, že už brzy bude mít zpátky svoje vlastní šaty.

S ručníkem omotaným kolem mokrých vlasů vystoupila zpátky na palubu. Slunce už

úplně vyšlo a začalo vyhánět noční chlad. Sedla si a pomalu projížděla hřebenem tmavé pra­
meny vlasů, dokud nebyly suché a lesklé. Pak jen tak seděla a dívala se na krajinu: pole,
palmy a vesničky lemující břehy řeky, na které byly závislé. A za úzkým zeleným pásem byla
všudypřítomná poušť – nestárnoucí, záhadná a vzbuzující respekt svou rozsáhlostí.

Až když člun zpomalil na hlemýždí rychlost, rozhlédla se kolem, aby zjistila, co se děje.
„Musíme projet zdymadlem,“ zavolal na ni Max. „Co kdybychom si zkrátili čekání kávou?“
Ukázalo se, že kuchyňka je dobře zařízená, byl tam dřez, dvouploténkový plynový spo­

rák, spousta užitečných drobností a dokonce i lednička naplněná potravinami. Bethan uvařila
kávu. Měli spoustu času ji vypít, když spolu s dalšími čluny čekali ve zdymadle, až dovnitř
nateče voda a zdvihne je na vyšší stupeň. Konečně se dali znovu do pohybu a pomalu míjeli
čluny čekající v horní části zdymadla. Byly mezi nimi i výletní lodě obklopené hezkými muži a
chlapci se štíhlými tmavými obličeji a s turbany na hlavách, kteří se s hlasitým handrkováním
pokoušeli prodat různé tretky a suvenýry lidem ve člunech. Pak Bethan spatřila něco jiného a
zaječela:

„Maxi, zastav, zastav!“
Okamžitě vypnul motor a prudce k ní otočil hlavu.
„Co je?“
Ukázala na nábřeží. „Podívej se,“ řekla vzrušeně. „To je zaříkávač hadů.“
Maxova odpověď byla stručná a jadrná.
Zamračila se. „Co se děje?“
„To, jak jsi zaječela. Myslel jsem, že se přinejmenším potápíme. Tohle už nedělej,“ zavr­

čel podrážděně. „Nebudu zastavovat každých pět minut, aby ses mohla podívat na nějakou
blbou atrakci.“

Už už se mu chystala odseknout, když rychle zabrzdila. Především on nebyl moc

nadšený, že sním jede. Ani by se nedivila, kdyby ji vyhodil z lodi, pokud by mu šla moc na
nervy. Nebylo snadné udržet jazyk za zuby – byla zvyklá říkat přesně to, co si myslela – ale
v příštích několika dnech by asi bylo rozumné držet svůj impulsivní jazyk na uzdě.

Člun plul nyní rychleji podél břehů hustě porostlých palmami. Na palubě začínalo být pří­

liš horko, ale vůbec se jí nechtělo jít dolů a propást krajinu kolem, proto zamířila ke kormi­
delně a plácla sebou do koutku ve stínu. Max ani neotočil hlavu a soustředil se na plavbu.
Bethan se na něho dívala, jak zkušeně člun řídí. Pak si rychle připomněla, že se chtěla ko­
chat nádherou Nilu, a ne civět na Maxe, a tak odvrátila pohled a soustředila se na fascinující
scenérie. Několik hodin uplynulo v nečekaně přátelském mlčení. Pak k jejímu překvapení
Max náhle vypnul motory a nechal člun unášet k nejbližšímu břehu.

„Proč zastavujeme?“ zeptala se
„Rád se občas najím,“ poznamenal Max. „A poledne je dávno pryč.“
„Ani si nevzpomínám, že bych snídala,“ odpověděla Bethan trochu truchlivě. „Ale můžeš

tomu určitě věnovat čas?“ zeptala se trochu kousavě. „Myslela jsem, že nehodláš zastavovat
kvůli ničemu.“

„Můžu tomu věnovat půl hodiny. A vůbec, nemám moc na výběr. Nemůžu jíst a řídit

najednou.“

„Mohla bych tě vystřídat u kormidla,“ nabídla mu. „Nemůže to být velký rozdíl od řízení

auta.“

Max vypadal pobaveně. „Brzy bys zjistila, jaký je to rozdíl. A jak jsi mě ráno upozornila, je

to velice drahý člun.“

„Nevěříš mi!“ obvinila ho Bethan rozhořčeně. „Myslíš si, že bych namířila přímo na nej­

bližší písčinu.“

Pokrčil rameny. „Je to možné. Nebo by se ukázalo, že jsi u kormidla absolutně skvělá.

Ale teď není vhodná chvíle to zjišťovat.“ Podíval se na hodinky. „Připozdívá se. Chceš při­
pravit jídlo ty nebo to mám udělat já?“

Bethan vytřeštila oči. „Ty se nabízíš, že bys vařil?“
„Co je na tom tak neuvěřitelného?“
„Jednoduše nejsi ten typ.“
„Co tím sakra myslíš?“ V jeho hlase zazněla směsice pobavení a podráždění.
„Dojem, který děláš,“ vysvětlila. „Prostě mužský – vypadáš, jako bys každému vykládal,

že žena patří do kuchyně. Že neumíš ani uvařit vejce a ani nemáš zájem se to naučit.“

Max nevěřícně zavrtěl hlavou. „Takovou bláznivinu mi ještě nikdo neřekl.“
„Třeba nikdo neměl tu drzost říct ti to do očí,“ řekla naprosto klidně.
„Drzost – ta tobě určitě nechybí, co?“ komentoval to suše.
„To nezní jako kompliment.“
„Možná to kompliment je – trochu neupřímný.“ Pak řekl zase věcně. „Takže, kdo bude dě­

lat to jídlo? Nebo o tom chceš losovat?“

„To je v pořádku, já to udělám.“ Namáhavě se zvedla a vrhla na něho zlomyslný pohled.

„Nechtěla bych ničit ten dojem, který děláš.“

Umíchala omelety, které měly být lehké a nadýchané, ale místo toho byly mazlavé nevy­

padaly ani trochu vábně. K její úlevě se Max zdržel jakéhokoli komentáře a stoicky zkonzu­
moval celý obsah talíře. Musel mít hrozný hlad, řekla si Bethan, která dokázala sníst jen
polovinu a pak to vzdala. Buď měl opravu hlad nebo má zažívací systém z ocele.

Alespoň káva chutnala normálně. I když vzhledem k tomu, že byla instantní, nemohla

toho na ní tak moc zkazit.

Max se na ní zamyšleně díval, když začala uklízet talíře. „Existuje něco, co umíš

pořádně?“ zeptal se jí.

Bethan položila talíře. „Co tím myslíš?“
„No, uvařit neumíš, neumíš vylézt na skálu bez toho, abys ztratila půdu pod nohama a

zranila se. A podle toho, cos mi řekla, to vypadá, že se moc neumíš vypořádat ani s muži,
když tě zaženou do úzkých.“

„Prostě jsi mne neviděl v nejlepší formě,“ řekla mu důstojně.
„Takže co umíš pořádně?“
Otázka byla celkem jednoduchá, měla by ze sebe hned vysypat odpověď. Ale čím víc o

tom přemýšlela, tím víc si musela přiznávat, že se jí už dlouho nikdo na nic tak těžkého ne­
zeptal. A odpověď, ke které nakonec došla, ji zrovna nepotěšila. „Myslím, že opravdu dobře
neumím nic,“ připustila zdráhavě.

Maxovou tváří problesklo překvapení. „Není moc lidí ochotných to přiznat.“
„A co chceš abych dělala? Lhala?“
„Už jsi mi jednou lhala!“ připomněl jí. „Řekla jsi mi, že umíš vařit.“
„Přesně tak jsem neřekla. Řekla jsem jen, že mi to nemůže jít o moc hůř než Mrkvičce.“
„Myslím, že jste jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet,“ zněla sarkastická odpo­

věď. Pak se na ni podíval pozorněji. „Proč neumíš nic pořádně?“

„Asi proto, že jsem ke všemu přišla snadno,“ odpověděla upřímně. „A tím jsem zlenivěla.

Nikdy jsem nemusela vynakládat nějaké úsilí. Říkala jsem ti, že jsem byla rozmazlený fracek,
a je to pravda. Prakticky celý život jsem dostávala, co jsem chtěla. Stačilo jen říct. Nebo udě­
lat takový poprask, že mi vyhověli, jen abych byla zticha.“ dodala s úšklebkem.

„Milující rodiče?“ zeptal se Max.
„Rodič, jeden,“ opravila ho. „Otec, abych byla přesná. Moje matka umřela při porodu.

Otec o mne moc zájem neměl, nebyla jsem syn a dědic, kterého chtěl, ale cítil se proto provi­
nile, takže se to snažil napravit tím, že mě doslova zasypával věcmi.“

„Nikdy jsi neodmítla?“
„Které dítě by odmítlo? Myslela jsem si, že to je báječné. Stačilo jen ukázat na nějakou

tretku a dostala jsem ji.“

„To mi nepřipadá jako nejlepší způsob, jak vychovat dítě,“ poznamenal Max. „Copak to

nikdo tvému otci neřekl?“

„Možná ano,“ pokrčila rameny Bethan. „Neobtěžoval by se poslouchat. Jediné, o co se

kdy zajímal, byla jeho práce. Skoro nikdy nebyl doma. Když nebyl v kanceláři, cestoval za
obchodem, chodil po schůzích, zakládal nové podniky. Kdybych byla kluk, asi by to bylo jiné,
měl by o mne větší zájem.“

Hlas se jí vytrácel a Max po ní ostře sjel pohledem. „Dneska ženy dělají obchodní karié­

ru,“ připomněl jí. „Není tolik žen ve vedení jako mužů, to uznávám, ale dost jich to dělá.
Pokud tvůj otec chtěl dědice, který by nakonec převzal jeho podnik, proč nevyškolit tebe,
neukázat ti, jak zvládnout zodpovědnost a přijímat potřebná rozhodnutí?“

„To by nikdy neudělal,“ řekla Bethan s absolutní jistotou. „Byl v mnoha směrech hrozně

staromódní. Myslel si, že žena se má vdát a pak trávit život péčí o manžela a děti.“

Max zvedl obočí. „Neumím si tě představit jako ženu v domácnosti.“
Ušklíbla se. „Ani já ne. I když se otec moc snažil mě provdat. Jakmile mi bylo osmnáct,

podle něho věk na vdávání, začal mi předvádět nekonečný proud dobrých partií. Bůhví,
odkud je všechny vytáhl. Byli všude. Chodili v neděli na oběd, na večeři, někdy dokonce na
snídani. Někdy jsem se ráno bála otevřít dveře do koupelny, abych tam jednoho nenašla čí­
hat ve sprše!“

„Otci muselo tvé blaho ležet hodně na srdci, když se tak staral.“
Bethan protáhla obličej. „Spíš se mě chtěl jenom zbavit. Byla jsem v té době pěkné číslo,“

přiznala s kyselým úsměvem. „Dostávala jsem se všemožných problémů, dělala spoustu
hloupostí. Pravděpodobně mi chtěl najít manžela a přesunout veškerou zodpovědnost na
někoho jiného.“

„A proč ses tak chovala?“ zeptal se Max s trochu zamračeným pohledem. „O co ses sna­

žila? Přivlastnit si veškerou otcovu pozornost jednou provždycky?“

Neklidně se pohnula. Nevzpomínala si, že by někdy o sobě mluvila tak otevřeně, a začí­

nala se cítit trochu nepříjemně.

„Asi by to bylo dost šikovné vysvětlení,“ připustila. „Možná i pravdivé. Ale v jeho případě

to nefungovalo. Nikdy nic nadlouho neodvedlo jeho pozornost od obchodních zájmů. Po ně­
jaké době jsem to vzdala. Několik měsíců jsme šli každý svou cestou.“ Zaváhala a těžce
polkla. „A pak mi jednoho dne zavolali z jeho kanceláře, že je mrtvý.“

Její strohé prohlášení jako by Maxe elektrizovalo. Rty se mu semkly v pevnou přímku a

viditelně ztuhl.

„Jak zemřel?“ zeptal se ostře.
„Infarkt. Přišlo to úplně bez varování. Jeden den vypadal naprosto fit a druhý den byl mrt­

vý.“

Bethan se podařilo říci to docela pevným hlasem. Co to má za smysl se znovu rozru­

šovat, řekla si nelítostně. Teď už je to pryč, už se dostala z toho šoku a nečekaného smutku.
Už dokonce překonala to hrozné období slepého a nesmyslného vzteku, že už nikdy nebude
mít příležitost vytvořit nějaký láskyplný vztah s člověkem, který ji vychoval.

Max se na ni díval stále stejně napjatě. Pak řekl pečlivě kontrolovaným hlasem: „Byl tvůj

otec Howard Lawrence?“

Překvapeně zvedla hlavu. „Ano, jak to víš?“
„Hádal jsem. Když jsi mi řekla, že zemřel, spojil jsem si vaše jména.“
„Znal jsi ho?“
„Ne osobně. Ale jsem bankéř,“ připomněl jí. „A Howard Lawrence byl ve finančních kru­

zích dobře známý.“ Zaváhal, jako by se mu ani nechtělo říct víc. Nakonec ale pokračoval
drsnějším hlasem: „Ale není to zdaleka jen tohle. Já jsem jedním z těch lidí, které potom po­
zvali, aby dali do pořádku zmatek, který po sobě tvůj otec zanechal.“

Bethan na něho třeštila nevěřícně oči. „Ty?“ Nedůvěřivě potřásla hlavou. „Tomu nevěřím!“

Pak se na něho podívala, jako by se znovu bránila. „Pak o tom víš všechno? O těch ob­

rovských půjčkách, dluzích? Já si vždycky myslela, že můj otec je tak skvělý obchodník,“ řek­
la trochu hořce.

„Byl. Ale riskoval, spekuloval. Kdyby nezemřel, možná by vydělal na těch posledních

transakcích. Jeho jméno mělo velkou váhu. Lidé byli ochotni mu věřit, čekat na splacení
svých peněz. Všechno to ale drželo v rovnováze křehké jako domeček z karet. Když zemřel,
hlavní karta padla a celé se to prostě zhroutilo.“

Povzdechla si. „Je to těžké představit si ho, jak riskuje, půjčuje si velké sumy peněz a

spekuluje, aby je mohl splatit až přijde čas. V soukromém životě byl vždycky tak upjatý a
chladný. Aspoň jsem z něho vždycky měla takový dojem,“ dodala s kratičkým záchvěvem
staré zlosti. „Ale vídávala jsem ho tak mál, že jsem asi ani nevěděla, jaký opravdu byl.“

Max několik minut mlčel. Pak řekl neutrálním tónem. „To trochu mění situaci, že? Ještě

se ti chce pokračovat v téhle cestě? Já musím jet do Asuánu, mám tam dnes večer obchodní
schůzku. Ale jestli nechceš, můžeš vystoupit v příštím městě a jet vlakem zpátky do Luxoru.“

„Proč bych to měla chtít?“ zeptala se zmateně, pořád ještě trochu omráčená tím, co náh­

le zjistila.

„Neposlouchala jsi, co jsem ti říkal?“ Maxův hlas byl úsečný nečekaně nelítostný. Pak vy­

vinul viditelné úsilí, aby se uklidnil. „Tvůj otec strávil roky tím, že každý boží den, každou
hodinu budoval svůj řetězec společností. Nakonec ho to pravděpodobně zabilo, protože na­
pětí a stres spojené s takovouhle intenzivní prací stačí na infarkt každému. A za pár měsíců
jsem já pomáhal celé jeho impérium zbourat. Obrali jsme všechno až na základní majetek a
rozprodali, co jsme mohli, abychom se pokusili alespoň pokrýt nejhorší dluhy. Když jsme ale
skončili, nezůstalo nic. Společnosti, které tvůj otec vybudoval, fungovaly dál, ale pod jinými
jmény a vlastníky. Zachránili jsme dost pracovních míst, ale museli jsme kvůli tomu rozbít
sen toho člověka. A pro tebe nakonec nezbylo nic. Zůstala jsi bez domova a bez peněz. A já
jsem při tom pomáhal.“

Ale Bethan se na něho dívala prázdným pohledem. Určitě toho měla cítit hodně: šok, po­

bouření a možná i úžas nad tím, jak se oni dva takhle sešli, ale teď se zdálo, že v sobě nemá
nic než nepříjemnou otupělost.

„Tak co?“ pobídl ji Max drsně. „Nemáš co říct?“
„Věděl jsi o mně?“ Myslím v té době? Když jsi … když jsi …“
„Když jsem rozprodával to, co zbylo z impérii tvého otce? Ano,“ řekl s brutální otevře-nos­

tí. „Tedy alespoň jsem věděl, že Howard Lawrence má dceru. Ale ani jsem se neobtěžoval, o
tobě cokoli zjišťovat. Byl jsem tam, abych udělal určitou práci, a tak jsem ji udělal. Uvě­
domoval jsem si, že ti nezůstane absolutně nic, ale jestli chceš slyšet pravdu, napadlo mě to
jen letmo.“

„Máš zlaté srdce, co?“ obvinila ho Bethan.
„Snad jsem předpokládal, že se o tebe někdo postará, abys neměla opravdu bídu.“ Jeho

jantarové oči se na ni pátravě upřely. „Byl někdo takový?“

„Ne,“ řekla bez obalu.
Max pokrčil rameny: „Co na to můžu říct? Že je mi to líto? Na to už je trochu pozdě.“
„To tedy je!“ dívala se rozrušeně před sebe. „Nemusel jsi mi to všechno říkat,“ konstato-

vala na konec. „Mohl jsi prostě mlčet. Já bych to zřejmě nikdy nezjistila.“

„Ale nemlčel jsem,“ podotkl. „A ty víš všechno. Takže co s tím uděláš?“
„Nevím,“ řekla pomalu. Pak zdvihla hlavu a podívala se na něho: „Kdybys to musel udělat

znovu, udělal bys to úplně stejně?“

„Pravděpodobně ano,“ řekl jí Max vyrovnaně.
Stále na něho upřeně hleděla. „Jsi hrozně chladný člověk,“ řekla nakonec. „Víš to?“ Pak

se zvedla a vyšla z kormidelny ven, najednou od něj chtěla být co nejdál.

Šla až na samý konec člunu. Měla by přemýšlet o tom, co jí právě řekl, ale místo toho jen

zírala na místa, která míjeli. Trosky starověkých památek a vesničky obklopené bohatými
jasnými barvami – zlatý písek, nekonečně modré nebe, jasná zeleň v místech, kde Nil zavla­
žoval vyprahlou zem. A samotný Nil plynoucí tiše klidně.

Po chvíli ji překvapivě zaplavil pocit rozčarování. Po poněkud problematickém začátku jí

začalo být s Maxem Lansdellem nečekaně příjemně. Byly okamžiky, kdy ji vyváděl z koncep-
tu, kdy ji neskutečně rozčiloval. S tím se ale uměla vypořádat a celkově byla v jeho přítom­

nosti ráda. Jeho společnost ji podněcovala, dokonce se s ním ráda přela. Ale teď v jejich
vztazích došlo k náhlému posunu. Zlobilo ji, že musí jejich vztahy zkoumat jako pod mik­
roskopem. A bylo to dvojnásob těžké, protože ji to nutilo ohlížet se zpět na dobu, kterou se
velmi snažila překonat, aby moha začít úplně od začátku.

Do kormidelny se vrátila až uprostřed odpoledne. Max na ni na okamžik spočinul pohle­

dem a pak obrátil pozornost zpět k řece.

„Tak co?“ zeptal se stručně. „Došla jsi k nějakému závěru?“
„Ano, došla,“ řekla Bethan pevně. Usadila se na místo, kde seděla předtím, a pak se po­

dívala na Maxe. Tenhle muž pomáhal ničit její život, celou její budoucnost, připomněla si.
Zdatně a bez emocí úplně rozebral obchodní impérium jejího otce. A jak sám přiznal, jen tak
letmo ho napadlo, jaký to bude mít dopad na ni, jak bude žít skoro bez ničeho.

Ale na druhé straně, byl její život opravdu tak skvělý, když se topila ve všem, co lze za

peníze koupit? Bethan vzdychla, ne, to určitě ne.

„Je to zvláštní, ale myslím, že jsi mi spíš prokázal službu, když jsi mi všechno sebral a

nechal mě bez prostředků,“ řekla nakonec Maxovi.

Jeho výraz potemněl. „Říkáš to, jako by to byla osobní msta. Ale to ne! Jen jsem dělal

svou práci!“

„Já vím. To se ti právě snažím říct, jen kdybys mi dal příležitost!“ Zhluboka se nadechla a

pak pokračovala: „Poprvé v životě jsem byla nucená se postavit na vlastní nohy. Nebyl tu
nikdo s hrstí peněz, aby mě dostal z problémů. Musela jsem sama napravovat svoje chyby.“
Usmála se smutně. „Ze začátku se mi to vůbec nezamlouvalo! Všechno se zdálo hrozivé a
složité, a já byla zvyklá, že všechno jde hladce. Dokonce jsem předtím neměla ani stálé
místo. Něco jsem zkusila a pak jsem prostě odešla, jakmile jsem se začala nudit nebo se vy­
skytlo něco zajímavějšího. To už dělat nemůžu. Kdybych nepracovala, tak bych nejedla. To
byla úplně nová zkušenost, na kterou jsem si musela zvykat.“

„Jak jsi to zvládla?“
„Prostě jsem se nějak protloukla – neměla jsem moc na vybranou! Byly dny, kdy jsem

remcala a stěžovala si, ale nedalo se nic jiného dělat,“ přiznala otevřeně.

Max se na ni pátravě podíval. „A je to teď lepší?“
„Trochu. I když to není zrovna vzrušující. Žiju v jedné místnosti a trčím na místě, které je

sice dobře placené, ale nudné a nenáročné.“

„Dáváš mi za vinu všechno, co se ti stalo?“
„Ráda bych,“ řekla popravdě. „Ale nevím, jak bych mohla. Někdo musel rozmotat ten

zmatek, který po sobě můj otec zanechal. Kdybys to nebyl ty, byl by to někdo jiný. A když se
podívám zpátky, vidím, že to pro mne byla opravdu dobrá zkušenost, i když trochu drsná.
Teď jsem nezávislá. Taky jsem se naučila znát cenu peněz. Navíc si myslím, že jsem teď i
lepší člověk. Možná se ti to nezdá,“ řekla s náznakem úsměvu, „ale neznal jsi mě předtím. To
jsem byla absolutně nemožná.“

„Člověka povzbudí, když potká někoho, kdo tak ochotně přizná vlastní chyby,“ řekl suše

Max. Pak svraštil čelo. „Ale možná ještě není pozdě, abych ti nabídl pomoc, kterou jsem měl
nabídnout po smrti tvého otce. Říkala jsi, že máš nudné místo. Mám spoustu užitečných
kontaktů. Nebylo by pro mě těžké najít ti zajímavou práci, kde bys musela pořádně zabrat a
kde by využili tvých schopností.“

„Ne,“ odmítla Bethan okamžitě a velmi rozhodně. Když viděla v jeho očích hněvivý

záblesk, že jeho nabídku tak stroze odmítla, pokračovala: „Maxi, já to musím zvládnout sa­
ma. Dostala jsem se sama až sem a chci celou tu cestu ujít bez pomoci, abych mohla říct: já
jsem to zvládla, já jsem nakonec něco dokázala.“ Když Max nakonec kývl, oddechla si
úlevou. Nějak pro ni bylo důležité, aby ji chápal. „Potíž je v tom,“ pokračovala, „že nemám
žádnou kvalifikaci a ani žádný zvláštní talent.“

„A máš nějakou představu o tom, co bys chtěla dělat?“
„Žádnou,“ zavrtěla omluvně hlavou. „Jsem dost beznadějný případ, co?“ Pak se trpce za­

šklebila. „Dám ti vědět, jestli se mi někdy podaří najít sama sebe!“

„A chceš zatím pokračovat v tomhle výletu?“
„Chci,“ řekla bez váhání. Pak se jí zablesklo v očích. „Nečekal jsi, že se k tomu postavím

takhle, viď?“

„Ne, to ne,“ připustil Max.
„Co sis myslel? Že udělám randál? Něčím po tobě hodím? Skočím přes palubu?“
Jeho jantarové oči zajiskřily. „Ne, ale trochu jsem se bál, že by tě mohlo napadnout mě

znovu kousnout.“

Bethan okamžitě zrudla jako vlčí mák. „Říkala jsem, že je to se mnou lepší, ne že už

jsem dokonalá.“

„Nepočínáš si tak špatně.“
Ten kompliment pronesený jen tak mimochodem jí vehnal do tváře ještě více červeně.

Zmateně odvrátila hlavu a dívala se po krajině, dokud nach z její tváře nezmizel.

Ani jeden z nich už nepromluvil ani slovo, ale ticho, které se mezi nimi rozhostilo, nebylo

nepříjemné. Pozdě odpoledne konečně dopluli do Asuánu. Max vmanévroval člun ke kotvišti
a oba pak vystoupili na břeh.

„Můžeme má zavazadla vyzvednout hned?“ zeptala se Bethan.
Max pohlédl na hodinky a pak se zachmuřil. „Nemáme moc času, budu muset jít na tu

schůzku.“

„Nebude to trvat dlouho,“ řekla přesvědčivě. „Musím mít něco jiného na sebe. Ty Mrkvič-

činy šaty ze mne prakticky padají. Přece nechceš, abych chodila po ulicích polonahá?“

„Mně osobně by to ani trochu nevadilo,“ odpověděl klidně. „Už jsem tě polonahou viděl,

vzpomínáš?“ Samozřejmě, že si vzpomínala, a cítila, že znovu začíná rudnout. „Ale mohlo by
to mít katastrofální účinek na lidi v Asuánu,“ pokračoval Max. „V zájmu jejich klidu bychom
raději měli opravdu nejdřív vyzvednout tvé věci.“

Bethan se spokojeně zašklebila a klusala za ním po široké silnici vedoucí podél srázu

k velkému hotelu.

„Tady zůstaneme přes noc?“
Zavrtěl hlavou. „Už jsem zamluvil pokoj jinde.“
Bethan to docela potěšilo. I když byl tenhle hotel čistý jako sklo a zjevně byl také velice

moderně vybavený, naprosto postrádal jakoukoli osobitost.

Hotel, do kterého ji Max zavedl, byl pravý opak. Měl majestátní stěny a červené žulové

stěny, které jasně zářily v paprscích zapadajícího slunce. Stál uprostřed nádherných zahrad
vedoucích přímo dolů k řece a měl dlouhou stinnou terasu, tak lákavou po intenzivním horku,
které ji celý den sužovalo.

„Tady je to lepší,“ zamručela uznale.
Max ji slyšel a zašklebil se. „Je to zajímavé místo. A taky nebude nacpané turisty.“
Bethan okamžitě svraštila čelo. „Protože je příliš drahé? Tak to si nebudu moct dovolit.

Raději si najdu něco jiného.“

Obrátila se zpět, ale Max ji chytil za ruku. „Já to platím.“ „Ne, to ne,“ reagovala okamžitě.
Trochu podrážděně s ní zatřásl. „Nezávislost je moc hezká, ale nemusí se dovádět do

extrémů. Kdyby mohla jet Mrkvička, zaplatil bych i za ni. Nezačínej s tou umíněnosti.“

„Prostě se mi to nelíbí.“
„Nemusí se ti to líbit. Stačí vejít dovnitř a zapsat se. A ubytovat se. Jestli budeme dál ztrá­

cet čas, nestihnu tu schůzku.“ V očích se jasně zablesklo. „Samozřejmě, pokud si děláš sta­
rosti s cenou, můžeme mít společný pokoj,“ navrhl přívětivě. „To by určitě vyšlo mnohem laci­
něji.“

„Teď si ze mne děláš legraci,“ obvinila ho zakaboněně.
Přes Maxův obličej přelétl zvláštní výraz. Pak zase beze stopy zmizel. „Samozřejmě,“

souhlasil. „Budeme mít každý svůj pokoj, třeba i v jiných patrech, jestli chceš. Jen sebou už
hoď, Bethan.“

Vnitřek hotelu zcela odpovídal jeho impozantnímu průčelí. Vysoké stropy, kamenné pod­

lahy, obrovské ventilátory místo obvyklého klimatizačního zařízení a nádherná místa. Atmo­
sféra neokázalé elegance. Když se zapsali, Max se k ní otočil:

„Jdu se nahoru osprchovat a převléct a pak půjdu na tu schůzku. Zřejmě se vrátím poz­

dě, protože mě určitě klient pozve domů na večeři. V této části světa je pohostinnost důleži­
tou součástí každého obchodního jednání. Považovali by za krajně nezdvořilé, kdybych od­
mítl, a mohlo by to celý obchod ohrozit. Hotel má vlastní restauraci, takže se můžeš najíst
tam. Ať mi to připíšou na účet.“

„Nemohla bych jít s tebou?“ řekla Bethan s nadějí v hlase. „Hrozně ráda bych viděla, jak

to vypadá v egyptských domech, a ochutnala nějaké pravé místní jídlo.“

Max zavrtěl hlavou. „To nejde.“
„Proč ne? Umím se ve společnosti chovat. A slibuju, že ani neudělám dlouhý obličej, ani

nezezelenám, když mi dají k jídlu něco opravdu exotického – a odporného!“

„V tom to není. Tohle je islámská země,“ připomněl jí, „a ta má velice přísná pravidla, co

se týče žen, zejména neprovdaných. Pokládali by za silně nepatřičné, kdybych se tam objevil
s dívkou bez gardedámy.“ Nakrčila nos. Měl samozřejmě pravdu.

„Oukej, vzdávám se,“ řekla trochu zklamaně. „Navečeřím se v hotelu.“ Vzala klíč od

pokoje. „Tak na shledanou ráno.“

Vyšla nahoru, dlouho se sprchovala a pak otevřela svůj kufr. S radostným povzdechem

vyndala své šaty. Byly po dlouhé cestě trochu zmačkané, ale pořád to bylo mnohem lepší
než Mrkviččiny pytlovité džíny a trička.

Měla jen jedny šaty vhodné na večeři v takovém hotelu. Byly bílé a měly tak jednoduchý

střih, že nikdy nevypadaly nemoderně, i když je kupovala dlouho před smrtí svého otce.
Vklouzla do nich a pak sebevědomě sešla po schodech. Věděla, že vypadá dobře. Měkká
bílá látka dokonale zdůrazňovala její tmavé vlasy a lehce opálenou pleť.

Když už nemohla jít s Maxem, potěšila se tím, že si vybrala nejdražší jídlo. Bylo báječné,

ale daleko zajímavější by bylo strávit večer v egyptské rodině.

Jednotlivé chody servírovali tak pomalu, že bylo dost pozdě, když se vrátila do svého

pokoje. Kupodivu nebyla unavená. Měla chuť jít ven a trochu se porozhlédnout, ale měla
dost rozumu, aby si uvědomila, že by nebylo dobré toulat se ulicemi neznámého města
v tuhle noční hodinu.

Vyhrabala z kufru knížku a četla, dokud jí neztěžkla víčka. S malým zívnutím vstala a

zrovna se chystala vlézt do postele, když uslyšela slabé zaklepání na dveře. Svraštila obočí.
Na návštěvy bylo trochu pozdě – alespoň na vítané návštěvy. Přešla ke dveřím a opatrně je
otevřela. Pak ulehčeně vydechla, když viděla, že za nimi stojí jen Max.

„Vyděsil jsi mne skoro k smrti! Myslela jsem si, že je to nějaký bohatý Egypťan, který mě

přichází požádat o ruku.“ Usmála se na něj. „Nedala bych svou čest za nic menšího, než
velké stádo velbloudů.“ Pak po něj sklouzla pohledem. Poprvé ho viděla oblečeného tak for­
málně, v tmavém obleku a bílé hedvábné košili se zlatými manžetovými knoflíčky. „To je pů­
sobivé! V takovém obleku obchod prostě smluvit musíš.“

„Ještě jsme nic nepodepsali, ale jednání probíhají hladce.“ „To ráda slyším, ale přišel jsi

uprostřed noci, abys mi sdělil, jaký jsi báječný obchodník?“

„To už je tak pozdě?“ zeptal se trochu překvapeně. „Neuvědomil jsem si to …“ Podíval se

na hodinky. „Raději bych tě měl nechat jít spát. Jen jsem ti chtěl říct, že není třeba, abys ráno
vstávala za rozbřesku. Můžeme odjet kolem deváté a ještě stihneme vrátit se do večera do
tábora.“

„Takže se uvidíme u snídaně.“
„Ne, neuvidíme.“ V jantarových očích blesklo rošťáctví. „Zařídil jsem pro tebe snídani do

postele. Jako zvláštní službu,“ dodal velkomyslně.

Bethan se na něho podívala s podezřením. Nějak mu nedůvěřovala, když byl tak po­

zorný. Pak si řekla, že se jí určitě jen snaží vynahradit to, že ji nechal celý večer samotnou.

„Děkuju,“ řekla zdvořile. „Dobrou noc.“
Neodešel ale hned. Místo toho se naklonil a vtiskl jí lehoučký polibek na hladké čelo.
„Dobrou noc, Bethan.“ Pak se konečně otočil a vzdálil se.
Bethan pomalu zavřela dveře. Bylo to podruhé, co ji políbil.
Pak trochu netrpělivě potřásla hlavou. Nic to neznamenalo. Poprvé ji políbil proto, aby jí

uštědřil lekci. A tenhle kratičký dotek jeho rtů před chvílí patřil k tomu druhu polibků, jaké
dáváme malým dětem, bylo to bezděčné laskavé gesto, které nemělo absolutně žádný vý­
znam.

Přesto ale, když se chystala do postele, musela přemýšlet nad tím, jaký bude třetí polibek

– pokud jej někdy dostane.

KAPITOLA PÁTÁ

KAPITOLA PÁTÁ

Druhý den ráno ji vzbudilo diskrétní zaklepání na dveře. Široce zívla, posadila se a pro­

třela si oči. Pak si vzpomněla, že jí Max slíbil snídani do postele. Musí to být pokojská se sní­
daní.

Uvědomila si, že má hlad jako vlk, rychle si proto natáhla lehký župan a zavolala na dívku

přede dveřmi, aby vstoupila.

Když se dveře otevřely, Bethan vzhlédla a vzápětí vypískla, což se okamžitě snažila za­

krýt zakašláním. Byla to snídaně, ale přinášel ji obrovitý Nubijec! Měřil alespoň dva metry,
kůži měl jak leštěný eben, velmi hezké rysy a důstojný výraz. Jeho bosé nohy se nehlučně
pohybovaly po dlaždicové podlaze a oděv čistý jako sníh se jemně vlnil při každém jeho gra­
ciézním pohybu. Položil tác na stůl. Pak se lehce, zdvořile uklonil a zase vyplul z pokoje.

Bethan ještě několik minut stála bez hnutí s očima jako talíře. Pak se začala bezmocně

smát. Viděla několik těch obrovitých Nubijců v hotelu už včera večer, jak se zdatně starají o
potřeby hostů.

Hladově snědla snídani, osprchovala se a převlékla a pak sešla dolů. Max už tam na ni

čekal.

„Chutnala ti snídaně?“ zeptal se s kamenným obličejem.
„Byla … byla velice zajímavá,“ odpověděla a oči jí jen hrály.
„Myslel jsem si, že ji oceníš. Je to jeden z nejzajímavějších rysů tohoto hotelu.“ Pak začal

mluvit energičtěji. „Pojď, vyjedeme nebo do se tábora nevrátíme před setměním.“

Bethan se moc nechtělo odjíždět z Asuánu, když neviděla vodopády, Velkou přehradu,

kožené zboží a šperky a jasně barevné látky. Max zjevně hodlal odjet hned a když chtěla
zpět do tábora, musela jet s ním. Jakmile byli zpátky na člunu, silné motory hučely a oni pro­
plouvali podél břehů Nilu, které vypadaly jako živé scény z exotických časopisů, brzy se
upokojila. Zastavili jen jednou na rychlý oběd a za necelou půlhodinku jeli dál.

Když byli asi v polovině cesty, Bethan si všimla, že se počasí zřejmě začíná měnit. Nebe

už nebylo tak čistě zářivě modré, měnilo se do zvláštní šedé se žlutavým nádechem. Zdálo
se, že i voda Nilu mění barvu do výrazně nazelenalého odstínu, a řeka začala poprvé vypa­
dat trochu hrozivě.

Bethan přešla do kormidelny a zjistila, že Max si té změny také všiml. Studoval oblohu a

znepokojeně se mračil. Ubral rychlost, takže člun jel o poznání pomaleji.

„Bude pršet?“ zeptala se zvědavě.
„Ne,“ řekl lakonicky. „To je chamsín. Vítr.“
„Aha, takže ten bude trochu foukat,“ řekla s úlevou.
„Chamsín může foukat i několik dní,“ informoval ji Max. „A často přináší prachové a pí­

sečné bouře.“

Bethan ztěžka polkla. „Několik dní?“
Max jí ale už nevěnoval pozornost. Zamířil s člunem k nejbližšímu břehu a pak vypnul

motory.

„Budeme tady muset zakotvit, dokud to nepřejde. A doufejme, že ta zatracená bouřka ne­

bude trvat dlouho,“ zavrčel.

Bethan tam jen tak stála a cítila se naprosto zbytečně, když loď uvazoval a snažil se ji co

nejlépe zabezpečit. Vítr stále sílil a tak za chvíli sešli dolů. Když byly dveře a okénka pevně
zavřené, Max zapnul klimatizaci.

„Udělám trochu kávy,“ nabídla Bethan. „Vypadá to, že tu nějakou chvíli zůstaneme trčet.“
Bouře je zasáhla zrovna u plných šálků. Droboučké částečky písku a prachu bičovaly

člun s neutichajícím syčením, které nahánělo hrůzu a drásalo Bethan nervy až k prasknutí. A
ke všemu se člun neustále houpal, jak s ním zmítaly silné poryvy větru. Děkovala bohu, že
má silný žaludek. To už by byla poslední kapka, kdyby ještě dostala mořskou nemoc!

Max také v této chvíli nebyl ideální společník. Od začátku bouře neřekl skoro ani slovo a

jen tak seděl a zamyšleně zíral před sebe, jako by tam ani nebyla.

Bethan se snažila vymyslet nějaké téma hovoru, které by ho zajímalo a vytrhlo ho z jeho

zamyšlení.

„Řekni mi něco o obchodním bankovnictví,“ řekla nakonec, odhodlaná přerušit ticho.
Podíval se na ni značně nevěřícně. „Opravdu tě to zajímá.?“
„Ano,“ tvrdila pevně. „Není to trochu – no řekněme nudné?“ Ať se snažila jak chtěla, ne­

dovedla si toho vitálního muže představit, jak celý den sedí za psacím stolem a hrabe se
v listech papíru.

Maxovy jantarové oči pobaveně zazářily a už nevypadal tak melancholicky.
„Nudné? Ne, sotva by se dalo říct, že je to nudné. Pokud si ovšem nemyslíš, že hrát si

s velkými sumami peněz je nuda.“

Trochu ji to šokovalo. „Jak můžeš říct, že bankovnictví je hraní si s penězi?“
„Takové označení by asi moc bankéřů neschvalovalo,“ připustil. „Ale já jsem to vždycky

tak viděl.“

„A vy peníze jen půjčujete, že? Kde je v tom to riziko?“ řekla Bethan s pochybnostmi.
„Vždycky existuje možnost, že ty peníze nedostaneme zpět,“ odpověděl Max suše. „A ne­

vedeme účty jednotlivců jako komerční banky, kde se většinou jedná o dost malé částky. My
v podstatě půjčujeme peníze podnikům, které chtějí získat kapitál třeba na rozšíření nebo na
financování nějakého nového projektu. Ať ty plány na papíře vypadají sebelíp, skoro vždycky
je tam prvek rizika, nějaký faktor, ať už předvídatelný nebo nepředvídatelný, kvůli kterému to
všechno může dopadnout katastrofálně. Moje práce spočívá v tom, abych uvážil, kolik toho
rizika je, a pak rozhodl, jestli banka má finance poskytnout. Když se zmýlím, přijdeme o
hodně peněz – možná o všechny.“

„A udělal jsi někdy opravdu velkou chybu?“
„Ne. Jen pár menších. A to už bylo dost dávno.“
To jsem si mohla myslet, řekla si kysele. Max Lansdelle není typ, který by dělal velké chy­

by!

Hovor pak zase začal váznout a zbytek odpoledne se vlekl za neutichajícího větru a pí­

sečné bouře. Začala se před nimi rýsovat představa, že tu budou muset strávit celou noc, a
Bethan měla zřetelný pocit, že Maxe ta perspektiva láká stejně málo jako ji.

Kvečeru se trochu zabavila přípravou jídla. Hlad tedy mít nebudou. Jídla tu bylo dost na

měsíc. Když se najedli, nemohli dělat nic jiného než sedět a poslouchat hvízdání písku vrha-
ného proti lodi. Zdálo se, že Maxovi se nechce mluvit, vypadal podivně neklidně, chodil sem
a tam, pak se vztekle díval okénkem na bouřku, až jí začal pořádně lézt na nervy. Proč ne­
může pár minut klidně posedět? Začínal ji samotnou přivádět k šílenství, chodil sem a tam
jako lev v kleci.

Nakonec toho měla dost. „Jdu si lehnout,“ oznámila. „Můžu jít do té malé kajuty?“
„Když chceš,“ zněla strohá odpověď.
„Hele, není potřeba se chovat, jako by to všechno byla moje vina,“ reagovala podráždě­

ně. „Mně se nelíbí, že tu trčíme, o nic víc než tobě.“

Vypadal jako by chtěl něco říct. Pak se od ní s malým netrpělivým gestem odvrátil. „Be­

than, jdi si lehnout.“

Už chtěla ostře odseknout, ale pak se zarazila a jen trochu pokrčila rameny. Nemá smysl

se snažit přít s člověkem, který se k vám výmluvně obrátil zády. A kromě toho ani nevěděla, o
co se hádají. Pomyslela si, že si jednoduše začali jít vzájemně na nervy v tomhle stísněném
prostoru.

Když včera člun viděla poprvé, myslela si, že je velký a dost prostorný. V posledních pár

hodinách se ale zdálo, že se jaksi scvrkává a obkličuje je, takže snad nebudou moci udělat
krok, aby o sebe nezakopli. Není divu, že se rafají a jsou popudliví. Nejlepší, co může udělat,
je sebrat se a odejít do své kajuty. Pár hodin o samotě snad jí i Maxovi pomůže znovu získat
rovnováhu. I když klimatizace byla puštěná, v malé kajutě bylo horko a dusno. Bethan
vděčně vyklouzla ze šatů a nasoukala se do chladivé bavlněné noční košile. Pak se natáhla
na úzkou palandu a snažila se číst. Po chvíli ale odhodila knížku stranou a vykoukla
z okénka.

Neviděla vůbec nic. Člun pohltila tma jako obrovská deka. Neslyšela taky nic, jen nervy

drásající sykot milionů zrnek písku vrhaných proti sklu. Zatoužila po kousku vaty, který by

strčila do uší a unikla tak tomu iritujícímu zvuku. Zavrtala hlavu do polštáře a pokoušela se
spát.

Nekonečně dlouho ležela s pevně zavřenýma očima a snažila se přesvědčit sama sebe,

že je unavená a usne hned. Nakonec si ale musela přiznat, že to neúčinkuje. Pořád byla na­
prosto bdělá. A navíc dostala žízeň.

Vyklouzla z lůžka. V kuchyňce byly krabice s čerstvým pomerančovým džusem. Možná

se jí podaří usnout, až se trochu napije.

Naboso zamířila ke kuchyni a právě se chystala vejít dovnitř, když pod dveřmi vedoucími

do hlavní místnosti uviděla úzký proužek světla. Chvilku zaváhala a pak dveře otevřela.

Max byl natažený na dlouhé nízké sedačce a jeho jantarové oči vypadaly daleko jasnější

než kdy předtím.

„Právě jsem si šla pro něco k pití,“ vysvětlovala. „Chceš taky něco?“ Pak jí pohled sklouzl

na láhev a prázdnou sklenku, které stály před ním na stole. „Aha,“ pochopila, proč se jeho
pohled zdál tak pronikavý a zářivý. „Vidím, že jsi už měl skleničku. Nebo dvě? Nebo byly tři?“

„Nepočítal jsem je,“ protáhl Max. „Ale není třeba potřeba dívat se tak káravě. Nejsem opi­

lý. A i kdybych byl, neměla bys důvod se lekat. Nikdy neztrácím kontrolu.“

„Vypadám polekaně?“ zeptala se.
Jeho tváří přelétl pobavený výraz. „Ne, nevypadáš.“ Souhlasil. „Ať už v tobě vzbuzuju ja­

kékoli pocity, strach mezi nimi určitě není.“

„Nevzbuzuješ ve mně žádné pocity,“ řekla mu ostře Bethan, která bez nějakého hmatatel-

ného důvodu najednou podrážděná. „Možná jen dopal,“ dodala. „Jsou chvíle, kdy mne úplně
doháníš k šílenství.“

„Kéž bych mohl říct totéž,“ zamumlal.
Bethan se na něho ostražitě podívala. „Co tím chceš říct?“
Krátce a netrpělivě potřásl hlavou. „Nic. Máš pravdu, moc jsem pil.“
„Tak proč nejdeš do postele a nevyspíš se z toho?“
Maxovy rty se zvlnily slabým úsměvem. „Nechce se mi jít spát.“
„A co se ti chce?“
Max se na ni podíval očima, které toho najednou prozrazovaly až příliš. „Bethan, to je,

myslím, otázka, kterou bys neměla nikdy klást,“ řekl stručně. „A na kterou bych rozhodně ne­
měl odpovídat.“

Trochu ji to šokovalo. Snad nemyslel … Ne, určitě ne, řekla si přesvědčivě. Jen si z tebe

utahuje. A vůbec, má jiné závazky. A snad je právě vhodná chvíle mu je připomenout.

„Možná by nebylo moc dobré říkat tvé snoubence o tomhle výletu,“ řekla a dávala si zá­

ležet, aby to znělo lehce a lhostejně. „Možná by to špatně pochopila, kdyby slyšela, že jsme
spolu byli na člunu. Ne že by se měla čeho obávat,“ dodala významně. Zatím ses choval jako
dokonalý džentlmen.“

Max najednou vypadal rozladěně. „Kdo ti řekl o Caroline?“ zavrčel
„Není to tajemství, že ne? A i kdyby bylo, myslím, že se prozradilo. Zřejmě je to kama­

rádka Stevovy starší sestry.“

„Ne, není to tajemství,“ řekl Max konečně. „Jenom ještě není nic oficiální.“
„A kdy to oficiální uděláte?“
„To sakra není tvoje věc.“
„Ne, samozřejmě že není,“ souhlasila ochotně. „Plánujete velkou svatbu?“
„Bethan!“
„Promiň,“ řekla, i když její hlas nezněl vůbec omluvně. „Mě to ale opravdu zajímá.

Schvalují rodiče tvoji volbu?“

Max začal vypadat podrážděně a rezignovaně zároveň, jako by naprosto přesně věděl,

že nemá šanci tomu křížovému výslechu uniknout, i když se mu to vůbec nelíbilo.

„Rodiče schvalují většinu věcí, které teď dělám.“
„A vždycky to tak bylo?“ zeptala se trochu zvědavě.-
„Ne, nebylo.“ Pár minut si myslela, že už nic dalšího neřekne. Ale pak trochu pokrčil ra­

meny a pokračoval. „Když jsem byl mladší, o bankovnictví jsem se ani trochu nezajímal. A to
jim moc vhod nebylo, protože jméno Lansdelle bylo už čtyři generace spojeno s bankovnic­

tvím. A navíc jsem byl jedináček – dědic.“ dodal jako by se sám sobě trochu posmíval. „Ode
dne, kdy jsem se narodil, se bralo jako samozřejmé, že budu pokračovat v rodinné tradici.“

„A ty jsi nechtěl?“ otázala se Bethan trochu překvapeně.
„Do dvaceti jsem si myslel, že je to to poslední, co bych si přál. Bojoval jsem proti tomu

ze všech sil, schválně jsem propadal u zkoušek, dělal jsem všechno možné, abych všechny
přesvědčil, že neexistuje způsob, jak by mě kdy mohli dostat do bankovnictví.“

„Co dělali tvoji rodiče?“
Trpce se pousmál. „To, co všichni rozumní rodiče se vzpurnými dětmi. Nechali mi můj ná­

zor a doufali, že nakonec přijdu k rozumu. A samozřejmě to tak dopadlo. Riziko, spletitosti a
složitá jednání v bankovnictví mě začaly fascinovat. Čím víc jsem se do toho dostával, tím
víc jsem se chytal na udičku. Teď jsem Lansdelle až do morku kostí.“

Bethan se na něho zlomyslně podívala. „A teď se od tebe asi očekává, že přivedeš na

svět dědice? Aby pokračoval v rodinné tradici?“

„Už v tom směru padlo hodně narážek,“ souhlasil. „Ne že bych si plánoval, že budu nutit

své děti do nějakého povolání. Chtěl bych, aby si vybraly sami. I když přiznávám, že bych
měl opravdu radost, kdyby jedno nebo víc z nich mělo zájem o finančnictví.“

Zdvihla obočí. „Kolik dětí vlastně plánuješ?“
Maxův pohled silně zchladl. „Myslím, že se to týká nikoho jiného než mne a mojí budoucí

ženy.“

„Ne, to samo sebou ne,“ přijala Bethan ochotně jeho výtku. Pak znovu zvedla hlavu a po­

zorně si ho prohlížela. „Ty jsi velmi konvenční člověk, že?“

„Příležitostně překvapuju lidi tím, že dělám to, co ode mne očekávají.“
„Třeba že se zasnoubíš s krásnou blondýnkou?“ zaznělo v jejím hlase najednou trochu

napětí. „Vsadím se, že má nekonečně dlouhý rodokmen, spoustu škol a absolutně perfektní
vystupování. Ideální žena pro bankéře,“ řekla a nakrčila nos. Nemohla si pomoci, aby nedo­
dala: „Proč jsi ji požádal o ruku?“

K jejímu velkému údivu odpověděl: „Zdálo se mi, že v mém životě nastala ta správná

chvíle, abych se oženil,“ řekl pomalu. „Zjistil jsem, že začínám být unavený krátkými zná­
mostmi. Chci spořádaný domov, rodinu.“

Bethan trochu naklonila hlavu na stranu. „To zní všechno velice promyšleně. Ani jednou

ses nezmínil o lásce.“

„Jednou jsi mi řekla, že jsem chladný člověk,“ připomněl jí. „A možná jsi měla pravdu. Vi­

děl jsem, jak se hroutí hodně manželství proto, že nebyla založená na ničem jiném než na
krátkém vzplanutí vášně. Je daleko lepší vybrat si někoho, kdo chápe tvůj životní styl, kdo
pochází ze stejného prostředí a s nímž máš společné přátele.“

Pochybovačně potřásla hlavou. „To asi není moc dobrý způsob, jak si vybrat životního

partnera. Alespoň pro mne ne. Nevím, jestli jsem měla pravdu, že jsi chladný. Někdy před­
stíráš, že ano. A pak tě něco v tvých očích prozradí.“

Maxův výraz se náhle změnil. Prudce vstal. „Jak jsme se sakra dostali na tohle téma?“

řekl nečekaně stroze. „Pravděpodobně nejsem tak střízlivý, jak bych si rád myslel.“

„Tak proč to nedotáhneš do konce a neopiješ se do němoty?“ pobídla ho. „Skoro vždycky

se tak ovládáš. Jsem si jistá, že to pro tebe nemůže být vůbec dobré. I bankéři by se měli
jednou za čas odreagovat.“

Max změnil pozici, takže stál najednou mnohem blíž k ní, a oči se mu zaleskly. „Možná

by se ti líbilo, kdybych se jednou přestal ovládat,“ varoval ji mírně.

„Neměla jsem v plánu tady zůstat a dívat se, jak se opíjíš od obraz,“ řekla a do hlasu se jí

vkradl trochu ostrý tón.

„A kdybych chtěl, abys zůstala?“
Házel jí rukavici? Jestli ano, nemá vůbec v úmyslu ji zvednout.
„Líbí se ti blondýnky,“ připomněla mu. „Podívej se na mne. Černé vlasy, tmavé oči – roz­

hodně nejsem tvůj typ, Maxi. Nechceš, abych byla v tvé blízkosti.“

„Chyba, Bethan,“ odporoval. „Zrovna teď jsi přesně můj typ.“
„Protože jsi moc pil. A kromě toho já nechci…“

„Nechceš co?“ pobídl ji měkce. „Nechceš zůstat?“ Přistoupil o krok blíž. „Ale jak to víš,

když to ani nezkusíš?“ Bethan pocítila, že se jí prudce zrychlil puls. Tohle nečekala, na tohle
nebyla připravená.

Prostě se otoč a odejdi, přikazovala si roztřeseně. Nic jiného dělat nemusíš. Nevrhne se

za tebou. Takový zájem zase nemá. Prostě toho trochu moc vypil a teď se ho zmocňují pocity
zamilovanosti.

To, co se mezi nimi dělo, nebylo možné vysvětlit tak jednoduše. Max udělal další krok a

byl už tak blízko, že se jí mohl dotknout. Jeho tvář byla teď jen kousek od její. Jak se dívala
do jeho tmavých rysů, měla zvláštní pocit, že ho vidí poprvé.

Snažila se přesvědčit sama sebe, že je to nesmysl. Už znala naprosto přesně ten zadu­

maný obličej s výrazným obočím, ten napjatý pohled, rovný nos a křivku úst. A ty oči –
jednou je nazvala hladovýma očima. A dnes v nich znovu bylo to žhavé světlo, které zachyti­
la v krát-kých záblescích už předtím, když nebyl ve střehu.

„Neměli bychom …“ začala nepevným hlasem.
„Ne, neměli bychom,“ souhlasil. Jeho tón byl chraplavý a jí se začala zmocňovat panika.

Kolik toho opravdu vypil?

A pak už neměla čas o tom uvažovat, protože k ní prudkým netrpělivým pohybem sklonil

hlavu a políbil jí drsně, ale příjemně, žádostivě, ale vůbec ne brutálně.

Třetí polibek, řekla si Bethan zmateně. Byla na něj zvědavá a teď byl tady. A pak všechny

racionální úvahy zmizely, protože v Maxovi jako by něco nabralo obrátky. Jeho dech se
změnil, tělo se napjalo a jeho polibek byl náhle úplně jiný.

Najednou ji tiskl ke své pevné hrudi, až cítila bolest v prsou. Jeho zuřivě hledající rty uml­

čely všechny tlumené protesty. Jeho jazyk vklouzl mezi její rty a slíbal všechny zbytky odpo­
ru. Neuvěřitelně dlouho nebyla schopná udělat nic jiného, než se mu poddávat. Horký dotek
jejich těl zažehl vzrušenou reakci, která ji polekala svou naléhavostí a současně naplnila
zvláštní radostí.

Najednou se jeho ruce začaly pohybovat daleko cílevědoměji, až pod jejich dotekem hla­

sitě vzdechla. Zvuk jejího hlasu ji prudce vrátil do reality. V hlavě se jí rozjasnilo natolik, že si
uvědomila, co se děje.

„Ne,“ řekla nejistě. Pak daleko pevněji opakovala: „Ne!“
Max ji okamžitě pustil.
„Proč?“
Po tom jediném slově se na něho divoce podívala. „Nemusím ti uvádět ani jediný důvod.

Prostě ti říkám, že nechci, aby to pokračovalo.

Zvedl ruku a konečky prstů lehce přejel přes její ztvrdlou bradavku. „Tohle mi ale říká

něco jiného.“

S obrovským úsilím potlačila chvění, které ten krátký, ale smrtící dotek vyvolal, a ustoupi­

la od něho.

„Je mi jedno, co ti to říká, já ti říkám, jak to bude.“
Jantarové oči ztvrdly a Max byl náhle zcela klidný.
„Pak by ses snad raději měla vrátit do své kajuty. A hned!“
Nemusel jí to říkat dvakrát. Pro klid vlastní duše se odtud musela dostat co nejrychleji.
„A na dveřích je zámek,“ zavrčel za ní Max. „Jestli máš dost rozumu, tak ho použij.“
Téhle rady neváhala uposlechnout, když doběhla do kajuty a otočila klíčem a pak tam jen

stála a nepravidelně oddychovala.

Třetí polibek, řekla si znovu, naprosto zmatená. Ani ji nenapadl, že bude takový. Abso-

lutně nemohla vědět, co to s ní udělá.

Pomalu se vysoukala na postel, pak si lehla a stále se tiše chvěla. Věděl, kolik síly jí dnes

večer stálo, aby řekla ne? A co jí lekalo ještě víc, jak blízko měla k tomu to neříci vůbec?

Trvalo dlouho, než na chvíli usnula. Když se probudila, zjistila, že vítr opadl, bouře se

přehnala a okénkem září slunce. To jí pomohlo všechno si znovu promítnout v hlavě. Gra­
tulovala si, že se v noci chovala rozumně, a ochotně zapomněla, že to jednu chvíli bylo o vlá­
sek.

Způsobil to v první řadě ten vítr a bouřka, řekla si rozhodně. V takových podmínkách se

lidé vždycky chovají jinak, to je známá věc. Max je určitě stejně rád jako ona, že se jim to ne­
vymklo z rukou. Tedy pokud je vůbec schopný dnes o něčem přemýšlet, řekla si hořce. Ne­
pochybně má pořádnou kocovinu!

Rychle se umyla a oblékla, ale nahoru na palubu se jí vůbec nechtělo. Nebuď hloupá,

domlouvala sama sobě. Max není lidožrout. A když se s ním nehádáš a když je střízlivý, vy­
cházíš s ním dobře.

Slyšela pravidelný chod motorů, takže věděla, že Max už je vzhůru a že už jsou na cestě.

Zhluboka se nadechla, vyšla z kajuty a zamířila do kormidelny.

Jestli měl Max kocovinu, nebyla na něm ani trochu znát. Když na ni pohlédl, zjistila, že

má úplně jasné oči. A k její úlevě se dívaly chladně a klidně. Nebylo ani stopy po tom
vnitřním plameni, který je občas rozžíhal a který ji vždy tak zneklidňoval.

„Jak dlouho nám ještě cesta potrvá?“ zeptala se.
„Pár hodin. Už dost dlouho jedeme.“ Trochu zaváhal a pak dodal: „Zaspala jsi.“
„Nemohla jsem usnout,“ odpověděla bezmyšlenkovitě. Pak ucítila, že jí do tváře stoupá

červeň. „To ta bouřka,“ lhala trošku vzdorovitě. „Pořád mě budila.“

Z výrazu jeho obličeje bylo jasné, že jí tu lež nespolkl. „Chceš, abych se ti za minulou noc

omluvil?“ řekl bez úvodu.

Snažila se mluvit lhostejně. „Za co? Jen jsi toho trochu víc vypil. To se někdy stává.“
„Ale mně obvykle ne.“
Ne, vsadím se, že tobě ne, pomyslela si v duchu. Max Lansdelle patří k lidem, kteří rádi

přesně vědí, co dělají. Bude se zlobit na sebe, jak se choval. A možná i na ni.

Trochu napjatě čekala, co řekne dál. Max ale mlčel a Bethan rychle pochopila. Hovor na

toto téma skončil. Od této chvíle má v úmyslu se chovat, jako by se nic důležitého nestalo. A
od ní zjevně čeká totéž.

To nebude těžké, řekla si tvrdošíjně. Nic důležitého se taky nestalo. Max ji políbil, to je

všechno. Už nějakou tu pusu dostala a bezpochyby ještě dostane. Nebylo to nic světoborné­
ho. Max to opravdu uměl, musela si váhavě přiznat, ale protože měl zjevně velkou praxi, ne­
mělo by ji to příliš překvapovat.

Ale stejně se rozhodla se na zbytek cesty Maxovi vyhýbat. Našla si stinné místo v zadní

části lodi a usadila se tam, aby se kochala krajinou. Ale ta už jaksi nepřitahovala její po­
zornost tak jako předtím. Příliš často se jí myšlenky zatoulaly znepokojivým směrem.

Byla docela ráda, když konečně dorazili do tábora. Vylezla z landroveru a zamířila rovnou

do stanu, který sdílela s Mrkvičkou. Tam unaveně klesla na lůžko.

Mrkvička přišla za chvilku. „Jaký byl výlet?“ zeptala se závistivě. „Vsadím se, že to byl zá­

žitek.“

Bethan nadzvedla jedno obočí. „To tedy ano,“ souhlasila procítěně. Pak, aby si Mrkvička

neudělala mylný dojem, dodala spěšně: „Chytila nás písečná bouřka. Naštěstí trvala jen pár
hodin. Kdyby to trvalo několik dní, asi bych nakonec lezla po zdi.“

„Mně by, myslím, ani moc nevadilo zůstat ve člunu s Maxem Lansdellem,“ zašklebila se

Mrkvička. „V takové situaci se může stát leccos!“

Bethan s nelibostí ucítila, že jí rudnou tváře. Ještě štěstí, že se stmívalo a uvnitř stanu

bylo příliš šero na to, aby Mrkvička tu prudkou červeň zpozorovala.

„Já byla ráda, když to přešlo,“ tvrdila rozhodně. Pak ve snaze rychle změnit téma dodala:

„A mimochodem, jak je teď tobě?“

„Fajn, obvykle se cítím pod psa jen první den,“ protáhla Mrkvička obličej. „Je to k zbláz­

nění, že jsem na ten výlet nemohla.“ Plácla sebou na postel a široce zívla. „Myslím, že brzo
usnu. Dneska jsme si všichni mákli a já jsem úplně hotová.“

„Našli jste něco zajímavého?“
„Ještě ne. Na tom novém místě jsem vůbec neměli štěstí. Nevím, v co Peter doufal, ale

vypadá pořádně zdeptaně.“

Mrkvička zavřela oči a téměř okamžitě upadla do hlubokého spánku. Bethan zírala

otevřeným vchodem stanu na údolí plné stínů. Takže Peter nenašel ani stopu po tom ztra-
ceném hrobu. Přemítala, jak dlouho bude hledat, než to nakonec vzdá. Za několik minut se

s povzdechem sama taky natáhla na polní lůžko. Zavřela oči a stejně jako Mrkvička hned
usnula.

Ráno spala dlouho. Když se nakonec vyhrabala, s kalnýma očima a hladová, byl v táboře

už jen Peter Wallace. Seděl s nedojedenou snídaní před sebou a byl viditelně sklíčený.

„Nebudeš to jíst?“ zeptala se Bethan a posadila se proti němu.
„Nemám hlad.“
„A nevadí, když si to vezmu?“
Přistrčil jí talíř. „Jen jez!“
Chvíli se hladově cpala, ale nakonec se na něj soucitně podívala: „Ještě jste nic

nenašli?“

„Ani zbla.“ Podíval se na ni s jistou účastí. „Určitě se ti to všechno zdá nudné. Opravdu

tady chceš zůstat?“

Ostražitě na něho zírala. „Co tím myslíš?“
Peter pokrčil rameny. „Asi sis myslela, že to bude daleko víc vzrušující. Docela bych chá­

pal, kdybys chtěla odjet.“

Kdo tenhle nápad nasadil Peterovi do hlavy, ptala se Bethan v duchu vztekle. Nebylo

těžké uhádnout odpověď. Komu by se zdál život daleko míň komplikovaný, kdyby tu nebyla?

„Nemám v úmyslu odjíždět,“ řekla mu pevně. „Máš pravdu, není to tak vzrušující, jak

jsem čekala, ale stejně zůstanu.“

A ať tenhle vzkaz hned vyřídí Maxovi Lansdellovi, řekla si rozzlobeně. Nebo ještě líp,

řekne mu to sama.

Max ale v táboře celé dopoledne nebyl. Bylo už po poledni, když uviděla jeho landrover.

Jakmile vystoupil, namířila si to přímo k němu a postavila se před něj.

„Už ti Peter vyřídil můj vzkaz?“ zeptala se.
Maxův pohled zůstal velmi chladný. „Jaký vzkaz?“
„Že hodlám zůstat.“ Pohrdlivým tónem dodala: „To bylo dost pochybné přimět Petera, aby

za tebe udělat špinavou práci.“

Max netrpělivě semknul rty. „Bethan, nato, abych tady stál a luštil hádanky, je moc horko.

Řekni mi sakra, o co ti jde.“

„Nechceš, abych tu byla, tak ses snažil najít způsob, jak mě vystrnadit,“ obvinila ho. „To

bylo chytré přimět Petera, aby se mě pokusil přesvědčit, že je to tady taková nuda, že můžu
zrovna tak odjet. Bohužel – pro tebe to nemělo efekt. Neodjedu.“

Maxův obličej potemněl, když konečně pochopil, o co jí šlo.
„Nepotřebuju Petera ani nikoho jiného jako poslíčka. Pokud budu něco chtít, pak ti to

řeknu do očí,“ zavrčel.

„Ale mám pravdu, co?“ opakovala neústupně. „Nechceš mě tu.“
„Máš pravdu, nechci. Ale nebudu se snažit tě odsud dostat násilím, pokud sama nechceš

odejít.“

Jeho odpověď ji vyvedla z míry. Najednou se jí do hlasu vloudila nejistota. „Ale proč?“
Max se na ni prudce podíval. „Protože jsem už jednou do tvého života zasáhl a podruhé

už to neudělám.“ Zvedl ruku, když otevřela ústa, aby protestovala, takže se rychle zarazila.
„Když jsem uspořádal finanční záležitosti tvého otce, obrátil jsem současně vzhůru nohama i
tvůj život. Trochu pozdě, ale přece se začínám kvůli tomu cítit provinile. Měl jsem si dát tu
práci a zjistit o tobě víc, abych tě zabezpečil. Uznávám, že bych pro tebe nemohl zachránit
nic, ale tím, že jsem tvou existenci ignoroval úplně, jsem svou povinnost nesplnil, jak náleží.“

Nevěřícně na něho zírala. „Tak to si vyjasněme. Začínáš se za mne cítit odpovědný? Ale

jsou to skoro dva roky, co můj otec zemřel!“

„Jak jsi ale přiznala, nevedlo se ti v té době zrovna nejlíp.“
„Mně se daří dobře,“ trvala tvrdohlavě na svém.
„Máš práci bez perspektivy a poslední dva roky byly tvrdé,“ řekl Max s přesvědčením.
„A myslíš, že to byla tvoje chyba?“
„Částečně ano. Kdybych nabídl pomoc v době, kdy tvůj otec zemřel, mohla bys teď být

v daleko lepší situaci. Mohl jsem ti dát užitečné rady, pomoct ti najít slušné místo …“

„A co kdybych od tebe nechtěla žádnou pomoc přijmout?“
Max krátce pokrčil rameny. „Na to bys měla právo. Ale aspoň bych se pokusil.“

„A teď máš špatné svědomí kvůli tomu, jak jsi jednal?“ tázala se Bethan nevěřícně.
„Řekněme, že ti nechci situaci zhoršovat. Máš pravdu, nejsem rád, že jsi tady, a myslím,

že víš proč,“ dodal a v očích se mu znovu objevil temný žár. „Ale pokud zůstaneš, smířím se
s tím. Je to tvůj život a ty sis vybojovala právo dělat si sním, co chceš.“

S tím se otočil a odkráčel. Bethan se za ním užasle dívala. Myslí to vážně? dumala

s podezřením. Znělo to rozhodně velice přesvědčivě. V Maxovi byla nějaká nepředvídatelná
žilka, která jako by vždycky vyplula na povrch, když to nejmíň čekala.

Nakonec se rozhodla se s tím prozatím smířit, i když mu pořád úplně nevěřila. Také ne­

byla přesvědčená, že nemá nějaký postranní motiv, když jí dovoluje zůstat.

KAPITOLA ŠESTÁ

KAPITOLA ŠESTÁ

Navzdory Bethaniným obavám příštích několika dnů proběhlo bez větších potíží. Protože

měla spoustu volného času, začala číst některé Mrkviččiny knížky. Byly všechny o arche­
ologii a velkých archeologických objevech a četly se těžko. Pak našla několik knih na­
psaných živějším stylem, se spoustou barevných fotografií, a ty byly daleko zajímavější. Be­
than hltala vyprávění o objevování starých hrobů a odhalování jejich pokladů, o starých klet­
bách, kterým se lidé buď vysmívali nebo jim zaníceně věřili, o předpovědích, že pod pohyb­
livým pískem se stále ještě skrývá mnoho divů, které čekají na objevení.

Druhý den večer seděla a četla dlouho do noci. Na druhé straně stanu ležela Mrkvička,

která sebou plácla na postel a hned usnula, protože měla za sebou několik hodin pachtění
pod horkým egyptským sluncem.

Bethan obrátila stránku a podívala se na jednu z fotografií. Pak se na ni najednou zahle­

děla pozorněji. Hlavou jí probleskla nějaká vzpomínka. Obrátila oči na text pod fotografií a
pozorně ho přečetla. Pak prudce zamrkala. Je to možné? Pak zavrtěla hlavou. Ne, určitě se
mýlí. Takové věci se prostě nestávají.

Ale stejně se uvnitř trochu chvěla vzrušením a bylo jí jasné, že si to prostě potřebuje ově­

řit. A to lze jen jediným způsobem – zeptat se odborníka!

Stáhla lampu, aby svítila jen slabě, navlékla si silnou ručně pletenou vestu proti nočnímu

chladu a tiše vyšla ze stanu.

Nejvhodnější osobou, které by se mohla zeptat, byl Peter Wallace. Už chtěla přejít k jeho

stanu, když ji náhle zrychlený puls přiměl podívat se na druhou stranu. Neměla tušení, proč a
jak přijímá tyto tiché signály, ale ani ji nepřekvapilo, když uviděla asi padesát metrů za tábo­
rem stát vysokou tmavou postavu.

Na chvíli zaváhala. Max nebyl odborník. Ale zdálo se, že toho o egyptologii ví dost, takže

by se mohla zeptat jeho. Pokud to celé bude považovat za šílený nesmysl, alespoň ze sebe
neudělá pitomce před Peterem Wallacem.

Spěchala k němu. Když byla kousek od něho, Max se k ní otočil a jasný měsíc ozářil jeho

tvář, takže jasně viděla nepřátelství, které tam bylo vepsané.

„V tomhle táboře člověk nemá moc soukromí,“ zavrčel. „Musíš za mnou chodit uprostřed

noci? Cožpak nesmím zůstat ani půl hodinky sám?“

Bethan jeho náhlý výbuch ignorovala.
„To je jedno. Musím ti něco ukázat.“
„Mě to nezajímá, ať je to, co chce,“ dodal významně.
Oči jí zaplály rozhořčením, když jí došel smysl jeho slov. „Myslíš si, že tě sem pronásle–

duju, abych … abych …“ Nemohla to ze sebe vypravit, začala rozčilením drmolit.

„Proč bys tu jinak byla?“
Ta protáhle vyslovená výzva jí vzala dech. Ten chlap je ale domýšlivý! Ješitnost sama.

Užuž se chtěla obrátit zpět, ale v poslední chvíli se zastavila. Musela si s někým promluvit o
tom divokém nápadu, který se jí honí v hlavě. A Max byl ideální osoba, jen kdyby ji na pár mi­
nut přestal tak záměrně dohánět k zuřivosti.

Napřáhla ruku s knihou, kterou měla předtím pod paží. „Dneska večer jsem četla tohle. A

Maxi, uviděla jsem tam něco, co mě opravdu upoutalo.Víš, je tam fotografie …“

„Bethan, je hrozně pozdě,“ skočil jí Max do řeči a jeho hlas signalizoval naprostý nezájem

o to, co mu chtěla říct. „Ať už je to, co chce, může to počkat do rána.“

„Ne, nemůže,“ naléhala netrpělivě. „Podívej, nebude to trvat dlouho, zvlášť když se pře­

staneš hádat a budeš poslouchat.“

„Mám jinou možnost?“ zeptal se rezignovaně.
„Vypadá to, že ne,“ řekla veseleji, když viděla, že upoutala jeho pozornost. Než vyšla ze

stanu, strčila do kapsy džín malou baterku. Vylovila ji a rozsvítila. Pak otevřela knihu. „Vidíš
tohle?“ zeptala se vzrušeně a namířila úzký paprsek světla tak, aby byl obrázek jasně ozá­
řený.

Max přistoupil trochu blíž, aby na něj lépe viděl. Na okamžik se jejich těla dotkla a ona by

přísahala, že se jeho svaly napjaly. Téměř okamžitě zase ustoupil a krátce pokrčil rameny.
„Už jsem tenhle obrázek viděl mnohokrát. Je to fotografie hrobu královny Hačepsut.“

„Ano, to vím,“ řekla Bethan. „Ale podívej se, kde je vchod do té hrobky; v polovině skály,

víc než padesát metrů od země. A ze země ho ani není vidět, protože ta skála se vybouluje
ven.“

„Kdyby sis přečetla text, dozvěděla by ses, že ten hrob byl jen zpola dokončený. Nako­

nec ho opustili a hrobku postavili na úplně jiném místě.“

„Ale to neznamená, že nemohli postavit hrobku pro jinou egyptskou královnu nebo faraó­

na na podobném místě.“

Max potřásl hlavou: „Bethan, já nemám ani tušení, kam míříš,“ řekl lehce podrážděně.
„Pamatuješ si, kde jsi mě zachránil z té skály?“
„To asi nezapomenu,“ vypálil trochu hořce.
Bethan jeho málo povzbudivý postoj ani trochu neodradil „Dobře. Seděla jsem tam naho­

ře několik hodin, než jsi přišel,“ pokračovala. „A nedalo se dělat nic jiného, než sedět a pozo­
rovat krajinu. Naproti byla vysoká skála a asi v polovině byla okrouhlá černá skvrna, která vy­
padala úplně stejně jako vchod do jeskyně.“ Oči jí zářily vzrušením. „Nechápeš? Mohl by to
být vchod do hrobky stejné, jakou začali stavět královně Hače… Hat…nebo jak se jmenuje.“

K jejímu zklamání na Maxe její sdělení neudělalo dojem.
„Neviděl jsem ani stopu po jeskyni.“
„Samozřejmě, že ne,“ řekla lehce popuzeně. „Když jsi vylezl nahoru na skálu, byla už

tma. A v noci jsi ji absolutně nemohl uvidět.“

„Jak to, že ses o tom nezmínila už dřív?“
„Zapomněla jsem na to,“ přiznala upřímně. „A i kdybych si na to vzpomněla, asi by mě

nenapadlo, že je to tak důležité. Teprve když jsem četla tuhle knížku a uviděla fotku, roz­
břesklo se mi a začala jsem si dávat dvě a dvě dohromady.“

„A zřejmě ti vyšlo pět. Ve skutečnosti je dost možné, že jsi neviděl vůbec žádnou jeskyni,

že to byl jen tmavý stín. V tomhle ostrém oslepujícím slunci často klame zrak.“

Když viděla jeho absolutní nezájem, měla chuť dupat zklamáním. Mohl by alespoň při­

znat, že na něco významného mohla narazit.

„Asi jsme měli ten den oba halucinace,“ opáčila vzdorovitě. „Já jsem si myslela, že jsem

viděla jeskyni, a tobě se zdálo, žes viděl ducha královny Nefertiti.“

Měsíc svítil dost jasně, aby postřehla náhlou změnu v Maxově výrazu. Jako by něco roz­

svítilo vzpomínky, které by raději nechal spát.

„Ale ukázalo se, že můj duch je z masa a kostí,“ připomněl jí hlasem, který najednou

nabyl nečekaně chraplavé zabarvení. „S nádhernýma očima a tmavými hedvábnými vlasy
…“ Hlas se mu náhle zlomil, jako by si teprve teď uvědomil, co říká. Pak potřásl hlavou, jako
by se chtěl zbavit nějaké neodbytné představy. „Bože Bethan, ty mě natahuješ na skřipec,“
pokračoval ještě drsnějším tónem. „A někdy mám pocit, že přesně víš, jak moc.“

Ta náhlá změna nálady a atmosféry jí vyvolala mravenčení v celém těle. Ale nebyl to

úplně nepříjemný pocit.

„Nedělám to schválně,“ zašeptala.

„Ne. Asi ne,“ připustil Max trochu zastřeně. „Ale prostě to tu je. Pořád si opakuju, že mu­

sím být blázen, když riskuju, že se zapletu s rozmazleným frackem, jako jsi ty. Ale pak se na
mne podíváš těma svýma obrovskýma očima …“

Bethan cítila, jak jí těžce bije srdce. Kniha jí vypadla z necitlivých prstů, ale nebyla

schopná se sehnout a zvednout ji. Nemohla se vůbec pohnout, nemohla udělat ani krok
zpátky, když Max přistoupil blíž, pomalu, jako by se stále snažil tomu tlaku odolat. Ale tu bitvu
musel prohrát.

Polibek přišel jakoby nevyhnutelně, jako by to byl jediný důvod, proč tady dnes večer oba

jsou. A když se jeho rty zmocnily jejích, nebyla v nich něžnost, ale silná touha. Jeho jazyk
energicky pronikal do jejích hebkých úst a Bethan cítila, že Max touží zmocnit se jí celé se
stejnou silou. To poznání by ji mělo šokovat, ale nešokovalo. Místo toho vychutnávala ten ne­
konečný intenzívní útok na svá zhmožděná ústa. Najednou si uvědomila, že se k němu vine,
a cítila, jak Max k sobě tiskne její tající tělo.

Bezděčně mu ovinula ruce kolem krku. Přesvědčovala sama sebe, že to dělá jen proto ,

aby neupadla, protože se jí zdálo, že jí z nohou prchá veškerá síla. Vychutnávala sílu jeho
svalů rýsujících se pod tenkou kůží jeho saka. Už nikdy se nechtěla pustit.

Když Max konečně oddálil rty od jejích úst, její slabý protest se změnil v slastný po­

vzdech, jak sklonil hlavu a dychtivě zkoumal jemnou kůži jejího hrdla. Jeho rty zanechávaly
za sebou stopy všude, kde si sobecky braly to, po čem tak toužily.

„Sladká jako med,“ šeptal přerývavě, když jeho jazyk hladil její hedvábně hebkou

pokožku.

Zdálo se, že měsíc nad nimi víří a mění se před jejíma zamženýma očima v matnou ble­

dou šmouhu.

Všechno bylo nereálné, nehmotné. Její smysly ani její tělo se nemohly soustředit na nic

jiného, než na ten bláznivý sladký vír, do kterého beze studu sklouzávali.

A hlasité bušení Maxova srdce, které cítila pod svou dlaní, bylo živým důkazem, že se ho

zmocnil stejný příval šílenství. Pak přistoupil ještě blíž a znovu zastínil měsíc. Pohltila ji
horkost jeho těla, jak ji k sobě pevně tiskl v prudkém vzrušení, které v ní vyvolávalo vá­
havější a nesmělejší odezvu. Bethan se zachvěla. Bylo v tom kus ráje i kus pekla, které
spolu vytvořily směs, ze které se tajil dech.

Sesmekl jí vestu z ramen a obrátil pozornost k její halence. Bethan zavřela oči závratí,

když knoflíky odlétly. Tělo jí pohladil chladný noční vzduch a hned vzápětí ji šokoval dotek
jeho žhavých rtů.

Jak se jí blůzka rozevřela, zasténal neskrývanou radostí, když ucítil její horkou kůži

tisknoucí se k jeho dlaním. Zvykla si chodil bez podprsenky. V denním horku to bylo poho-
dlnější a její prsa, i když plná a oblá, rozhodně nepotřebovala žádnou oporu. Teď, když ho
nezdržovala už žádná překážka, se prudce sklonil a nemilosrdně si bral, to co nalezl. Bethan
se v okamžiku prudce roztřásla, její bradavky ztvrdly ve dva pulsující body, které jako by se
chystaly vybuchnout rozkoší z jeho intenzivního laskání. Pak jí projel jiný, ještě intenzivnější
záchvěv vzrušení, když se jeho ruka posunula níž a zkušeně přejížděla po jejím plochém
bříšku. Teď ji záměrně vedl krok po kroku k bodu, kdy už mu nebude moci odmítnout nic, kdy
mu dobrovolně dá všechno, po čem touží …

A až si vezme, co chce, vrátí se zpátky ke Caroline.
Ta myšlenka jí explodovala v hlavě bez varování, až sebou prudce trhla. Otřáslo to s ní.

V několika vteřinách z jejího těla vyprchala každá jiskřička touhy. A na jejím místě byla
chladná, prázdná bolest a rostoucí pocit hněvu a pokoření. Co to dělá? Tenhle muž patří
někomu jinému. Přinejmenším by vždycky byla druhá. A teď ji jen využívá. Není nic víc než
dočasná náhražka za jeho nepřítomnou snoubenku. Náhradnice!

Max vycítil, že naprosto znehybněla, a zvedl hlavu.
„Co je?“ zamumlal.
„Pokud ti jde jen o sex, měl bys jít domů ke své snoubence!“ zasyčela na něho.
Na okamžik si myslela, že se neovládne. Instinktivně ucukla. Ale nějak nad sebou udržel

kontrolu a Bethan spatřila, jak se jeho ústa mění v pevnou přímku.

„Caroline a já spolu nespíme,“ zasípal jako by z něho to přiznání vynutila. Jako by se hlu­

boce vzpíral prozradit jí něco tak osobního, ale současně to nemohl neříci.

„Proč ne?“ vypálila bezohledně. „Nevzrušuješ ji?“
Vypadal, jako by ji hrozně chtěl praštit. Bethan ale neustoupila ni o píď. Přece jí neza-

straší fyzickou silou!

„Chce raději počkat až po svatbě,“ zavrčel Max.
Jeho doznání mnohé vysvětlovalo. Jeho neklid, ty jasné hladové oči i fakt, že byl ochoten

strávit hodně času od své snoubenky. Pro muže jako Max to musí být zoufale těžké zasnou­
bit se s dívkou, která s ním nechce jít do postele. Ale na ní si svoji frustraci odreagovávat ne­
bude!

„Snad by sis měl raději najít snoubenku, která by sdílela všechny tvoje zájmy,“ řekla mu

chladně.

Dřív než měl šanci odpovědět, otočila se a rychle odcházela. Bála se, že by mohl jít za ní

a že by mohla ztratit sílu a podlehnout mu, posledních několik metrů utíkala. Pak se bez de­
chu ponořila do bezpečí stanu.

Chvíli v přítmí šramotila, ale Mrkvička se jen lehce zavrtěla a pak znovu upadla do hlu­

bokého spánku. Bethan si oddechla úlevou. Vycházela s Mrkvičkou dobře, ale rozhodně ne­
toužila po tom, aby jí musela vysvětlovat, proč se přiřítila uprostřed noci tak rozrušená.

Rychle se svlékla a vklouzla do postele. Nohy se jí pořád silně třásly a měla hrozný vztek

na Maxe za to, jak necitelně ji využil. Podařilo se jí přesvědčit sama sebe, že to celé bylo
předem naplánované a pak chladnokrevně provedené. Ochotně zapomněla na to, že k němu
jako první přišla ona a že byly okamžiky, kdy tak hořel, že se veškerá chladná sebekontrola
zhroutila a nezůstalo z ní nic.

Za to zaplatí! slibovala si vehementně. Ona najde způsob, jak se pomstít. Zavřela oči a

přinutila se ignorovat zvláštní neznámou bolest u žaludku. Nakonec se jí podařilo na pár
hodin usnout neklidným spánkem plným snů.

Ráno se jí nechtělo vyjít ze stanu.
Věděla, že se chová jako naprostý zbabělec, ale nemohla si pomoci. Její rozhněvaná

vzdo-rovitá nálada z předešlé noci zmizela beze stopy. Jediné, co si uvědomovala, byla silná
touha už nikdy nespatřit Maxe Lansdella.

Nakonec s hlubokým povzdechem vyklouzla z postele a váhavě se začala mýt a oblékat.

Ale nemohla přestat myslet na to, co se událo v noci. Vykartáčovala si vlasy a přistihla se, že
si připomíná, jaké to bylo, když jimi projížděly prsty Maxe Lansdella. Když si natahovala
bavlněnou halenku, lehká látka jí přejela přes prsa a ona si uvědomila, že jsou ještě pořád
trochu citlivá a bolestivá na dotek.

Přestaň, poručila si netrpělivě. Myslíš si, že si na tebe ještě vzpomněl, když jsi od něj

včera v noci odešla? Prostě mu odpověz stejnou mincí a zapomeň, že se tě kdy dotknul tře­
ba jen prstem!

S novým odhodláním vyšla ze stanu. Rychle se rozhlédla a zjistila, že v táboře je už jen

Mrkvička a Steve, a i ti byli právě na odchodu.

Bethan si udělala trochu kávy. Byla silná a osvěžující, ale vypila jen půl hrnku, když se

nad ní objevil stín.

„Je trocha kafe navíc?“ zeptal se známý hlas.
Málem se udusila douškem, který právě polykala. Silná ruka ji bouchla do zad. Když ko­

nečně přestala kuckat, podívala se zlověstně na Maxe.

„Ty máš ale odvahu! Procházíš se tu, jako kdyby … jako kdyby …“
„Jako kdyby se nic nestalo?“ dokončil Max. Sedl si proti ní. „A co jiného se dá dělat?“ ze­

ptal se tak klidným hlasem, že ji to rozčilovalo. „Tohle je moc malý tábor. Těžko se můžeme
jeden druhému donekonečna vyhýbat. Pokud neplánuješ návrat do Anglie, budeme se vídat
prakticky každý den. A myslím, že nemáš v úmyslu odjet, i když tvoje dovolená už určitě kon­
čí. Jistě tu zůstaneš třeba jen proto, abys mě potrápila.“

„To, že tady zůstávám, s tebou nemá vůbec co dělat,“ opáčila. „Jsem tady proto, že chci

vědět, co se děje. Je to vzrušující!“

„Ne, není,“ odpověděl Max chladně. „V tomhle okamžiku je to hrozně nudné. Bude to

vzrušující, jen jestli Peter někde najde ten hrob. A to začíná vypadat nepravděpodobně.“

„Ale vždycky je tu šance,“ trvala na svém Bethan. „A proto chci zůstat tady.“

„Tak si raději stanovíme několik základních pravidel. Pak se snad dokážeme vyhnout

další situaci, jaká byla včera v noci.“

Do tváře jí začala stoupat červeň. „Zdá se, že v tomhle směru máš problém jenom ty!

Prostě se ode mne drž stranou a bude to v pořádku.“

Jeho jantarové oči se zaleskly. „To je ta hlavní potíž. Já se od tebe stranou držet nechci!“
„Jestli tak zoufale potřebuješ dámskou společnost, v Luxoru je rozhodně spousta

ochotných děvčat. Jsem si jistá, že si můžeš dovolit tu nejlepší,“ řekla záměrně urážlivě.

Max na to ale neskočil. Vypadalo to, že se rozhodl dnes ráno zůstat naprosto re­

zervovaný.

„Neposlouchala jsi, co jsem říkal. Řekl jsem, že se nechci držet stranou od tebe.“
Jejich pohledy se na chviličku střetly a Bethaniny rozjitřené nervy se zachvěly. Najednou

ji zaplavily živé vzpomínky: znovu cítila jeho tělo přitisknuté k svému, horkou kůži pro-palující
se tenkým oblečením, jako by ani neexistovalo. A Maxovy rty hledající jemná citlivá místa a
pak je bezohledně poznamenávající pevnými polibky.

Pak se jí v hlavě rozjasnilo a znovu se vrátila do reality.
„Je tu jedna věc, o které jsi se zapomněl zmínit,“ řekla tvrdě. „Jak do toho všeho zapadá

tvoje snoubenka?“

Max se ostře nadechl. S určitým uspokojením si Bethan uvědomila, že její strohá slova

trefila do černého.

„Nehodlám s tebou diskutovat s Caroline,“ řekl nakonec vyčítavě.
„Proč ne? Nestydíš se za ni, nebo snad ano? Myslela jsem, že ona je přesně to, co

chceš. Ideální žena pro obchodního bankéře.“

„Ano, byla by.“
V jeho hlase ale zazněl pro něho netypický nejistý tón. Vypadal jako člověk, který si

možná poprvé ve svém životě není jistý sám sebou. Který se začíná ptát sám sebe, zda jeho
rozhodnutí bylo správné. A kterému se taková situace nelíbí. Ne, pomyslela si Bethan. To se
mu vůbec nemůže líbit.

Ale na druhé straně nedal ani náznakem najevo, že své rozhodnutí změní. A pro ni v jeho

životě není místo, dokud na něho má ještě nárok Caroline.

„Já to vidím tak, že mezi námi může být buď platonický vztah nebo vůbec nic,“ řekla mu

pevně. „Nemyslím, že nemůžeme trávit čas pohromadě,“ podívala se na něho zpříma. „Do­
cela bych chtěla, abychom byli přátelé. V těch mezích, kam až přátelství sahá. Dotkni se
mne ale jen prstem a budeš moc litovat.“

K jejímu velkému překvapení přijal její ultimátum beze známky hněvu a bez dohadování.

Ve skutečnosti vypadal, že se mu po jejím odměřeném prohlášení skoro ulevilo.

„Za těchto okolností to vypadá jako nejlepší řešení,“ souhlasil. „Mimochodem,“ pokra-

čoval po krátké pauze, „včera v noci jsi upustila tohle.“

Podal jí knihu, která jí vypadla ze znecitlivěných prstů, když k ní poprvé přistoupil, aby ji

políbil. Bethan na ni chvíli zírala. Pak se přinutila si ji vzít.

„Děkuju,“ řekla mírnějším hlasem.
„Dnes ráno jsem se na ni znovu podíval. Víš absolutně jistě, žes viděla tu jeskyni?“
„Ano,“ řekla bez váhání.
„Pak si myslím, že nebude na škodu se na ni podívat. Nemám dnes dopoledne nic jiného

v plánu a nebude to trvat víc než hodinku. Dám ti vědět, co jsem zjistil.“

Okamžitě prudce vzhlédla. „Jestli se tam vydáš, tak jedu s tebou,“ prohlásila neústupně.
„Myslím, že to není moc dobrý nápad.“
„Proč ne?“ namítla. Pak uviděla temný výraz, který se mu objevil na tváři, a pokračovala:

„Podívej se, Maxi, nemá to vůbec co dělat s žádnými … s žádnými problémy, které snad byly
minulou noc. Je to moje jeskyně. A jestli něco zjistíš, chci být u toho.“

„Bože, ty jsi ale paličatá,“ řekl procítěně.
Zašklebila se. „Už jsem ti říkala, že jsem většinu života dostávala, co jsem chtěla. Tomu

se těžko odvyká. Takže vezmeš mě s sebou?“

Max rezignovaně pokrčil rameny. „Kdybych odmítl, zřejmě bys běžela za autem! Tak se

připrav. Odjíždíme za deset minut.“

Když si Bethan šla najít velký klobouk s širokým okrajem a tmavé brýle, trochu opožděně

ji napadlo, že nebylo nejrozumnější vrhnout se znova do Maxovy společnosti jen pár hodin
po jejich bouřlivém setkání minulé noci.

Musíš si zvyknout být mu nablízku, omlouvala sama sebe. Neodjíždí přece pryč. A teď,

když jste si všechno vyjasnili, by neměly být žádné problémy. Víceméně souhlasil, že se tě
nedotkne, a on je člověk, který drží slovo.

O několik minut později už lezla do landroveru. V poslední chvíli si převlékla šortky a vza­

la na sebe džíny. Už teď jí v nich bylo dost horko, ale napadlo ji, že by nebylo dobré ukazovat
holé nohy. Není proč si říkat o potíže.

Auto drncalo nerovným terénem údolí. Brzy jim tábor zmizel z dohledu a za chvilku už

projížděli dalším údolím, poněkud užším. Bethan zdvihla hlavu a pak si uvědomila, že po­
znává skálu po své pravici. Dokonce viděla i hromadu kamení, na které uklouzla a po-hmož­
dila si koleno.

„Tam jsem opravdu vylezla?“ usmála se. „To jsem se musela zbláznit!“
„Asi to nebylo nejchytřejší,“ souhlasil Max. Zastavil vůz a vystoupil. „Myslíš, že jeskyně je

na té protější skále?“

„Ano. Asi v polovině výšky.“ Mhouřila oči proti prudkému světlu a pečlivě studovala skálu.

Nakonec ale zavrtěla hlavou. „Myslím, že to ze země není vidět. Vidíš ten převis?“ Ukázala
na část skály, která se vydouvala dopředu. „Jsem si jistá, že je to přímo nad ním.“

Max skálu kriticky zkoumal. „Vylézt s tam dá,“ řekl nakonec. „Ale ten převis nepřelezu bez

pořádné výstroje.“ Nakonec se odmlčel a pak dodal: „Ale mohl bych lézt trochu doprava a
pak se dostat napříč.“

Skály na této straně údolí byly daleko příkřejší než naproti, kam se Bethan vyšplhala bez

větších obtíží. Studovala trasu, kterou navrhoval, a pak rychle zavrtěla hlavou.

„Je to moc nebezpečné.“
„Obchodní bankéři rádi žijí nebezpečně.“ Jeho jantarové oči se zaleskly. „Nevíš, že ne­

můžeme odolat žádné výzvě?“

Bethan se zamračila: „Tak si tam lez! Ale nečekej, že tě budu po kousíčkách sbírat, až

spadneš!“

„Nedělej si starosti, zlatíčko. Bude to naprosto bezpečné.“ A začal šplhat nahoru, zatímco

ona se stále pokoušela vyluštit, jestli ta něžnost byla míněná posměšně nebo ne. Max šplhal
lehce a sebejistě, zdálo se, že přesně ví, co dělá. Ale stejně Bethan tekl pot po zádech, když
se na něho dívala. Je to tím horkem, říkala si dost podrážděně. Přece se o něho nebojíš.

Brzy dosáhl úseku, kde se skála začala vybulovat dopředu. Pohyboval se teď pomaleji,

sunul se doprava a pak se opatrně přemístil k převisu. Nakrátko se od jeho tmavých vlasů
odrazilo slunce, potom se přesunul o další kousek a náhle jí zmizel z dohledu.

Bethan několikrát zamrkala, aby zjistila, jestli ji neklame zrak. Jako by ho najednou skála

pohltila. Na několik okamžiků skoro zpanikařila. Pak si konečně uvědomila, co se stalo. Na­
hoře byla jeskyně a Max byl teď v ní.

Okamžitě se jí namísto strachu zmocnilo vzrušení. Co najde? Jen zatuchlou jeskyni nebo

… ? Obrazotvornost jí začala pracovat naplno. Nedovedla si představit, jaké by bylo najít
ztracený hrob jednoho z faraónů.

Trvalo věčnost, než se Max zase objevil. Už se začínala znovu bát a napadal ji spousta

nehod, jaké se mu mohly přihodit. A ona trčí tady dole. Kdyby měl nějaké potíže, nemohla by
ani hnout prstem na pomoc.

Najednou se zase objevil a opatrně se přesouval k přední straně skály. Bethan si zhlu­

boka oddechla. Dolů lezl podle jejího názoru až nebezpečně rychle. Jakmile se dotkl nohama
země, vrhla se k němu.

„Tak co?“ naléhala. „Co jsi našel? Maxi, co je tam?“
„Je tam jeskyně,“ řekl jí, zjevně pobavený, jak hoří vzrušením. „A když tam vlezeš, uvidíš

tunel, který jako by vedl hluboko do skály.“

„A je tam hrobka?“
„Nemám tušení. Nedostal jsem se moc daleko. Část stropu se provalila a úplně tunel za-

blokovala.“

„Fakt?“ zeptala se sklíčeně. „Takže se nedá nic dělat?“

„Snad to nebude tak zlé. Myslím, že by šlo ty zhroucené kameny odklidit. Pak by se dalo

zjistit, co je za nimi.“

Oči se jí hned zase rozzářily. „Kdy můžeme začít?“
Max varovně napřáhl ruku. „Než budeme něco dál dělat, musíme sem přivézt Petera. On

má tuhle expedici na starosti.“

„Ale je to moje jeskyně,“ trvala tvrdohlavě na svém. „Já jsem ji našla.“
„Jestli chceš, tak nad vchod vytesám tvoře jméno. Pak na to nikdy nikdo nezapomene,“

opáčil lehce podrážděně.

Trochu zrudla. „To jenom, že jsem ještě nikdy nic významného nenašla.“
„A možná jsi nenašla nic ani tentokrát,“ zněla jeho zdrcující odpověď. „S pravděpodob-

ností milion ku jedné nahoře není nic než dlouhý prázdný tunel. A jestli v té jeskyni opravdu
něco významného je, nemůžeme tam vtrhnout jako demoliční četa. Tohle je archeologická
výprava, nezapomínej na to. Všechno se musí pečlivě vyfotografovat a zaznamenat každý
krok.“

„Asi máš pravdu,“ připustila zdráhavě. Pak se zase trochu rozveselila. „Kdy začneme?“
„Pěkně po pořádku. Řekneme to Peterovi a pak uděláme seznam, věcí, které budeme

potřebovat. Mimo jiné je tu problém, jak se dostat nahoru do jeskyně. Já jsem zřejmě jediný
v táboře, kdo tam dokáže vyšplhat.

Na to Bethan nepomyslela. „A co provazový žebřík?“ navrhla.
„To by snad šlo,“ souhlasil Max. Kývl směrem k autu. „Pojeďme zpátky do tábora. Tady

toho víc dělat nemůžeme.“

Když tam ale dorazili, Bethanino nadšení okamžitě zchladilo zjištění, že Peter odjel do

Luxoru a zřejmě se vrátí pozdě.

„Tak, a je to,“ pokrčil Max rameny. „Dokud se Peter nevrátí, nemůžeme dělat nic.“
„Jak můžeš to čekání vydržet,“ brblala. „Nemůžeme jednoduše pokračovat bez něho?“
Okamžitě na ni pevně upřel jantarové oči. „Ne, nemůžeme. Peter na tomhle projektu

pracuje víc než pět let. A já ho nehodlám vynechat, právě když to vypadá, že bychom mohli
na něco přijít.“

Bethan se na něho rozpačitě podívala. „Myslím, že jsem zase totální sobec.“
„Ano,“ řekl bez skrupulí. „Ale alespoň jsi ochotná to přiznat. To se ti musí přičíst k dobru.“
Žalostně si povzdechla. „Ano? Někdy si myslím, že to se mnou vůbec není lepší. Že jsem

pořád ten rozmazlený fracek jako před pár lety.“ Zvedla hlavu a podívala se na něho.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ řekla trochu ostýchavě. „Máš … máš mě rád?“
Maxovým obličejem přelétl stín. „To je trochu silná otázka.“ „Ne,“ vysvětlovala naléhavě.

„Já chtěla jen vědět, co si o mně opravdu myslíš. Víš, byla jsem tak naprosto hrozná, když
jsem byla mladší, že si asi nikdo nic hezkého o mně nemyslel. Snažím se to zlepšit, ale
těžko říct, jak mi to jde. Moc by mi pomohlo, kdyby mi někdo řekl pravdu. Nemyslím, jestli se
ti líbím nebo jestli jsi myslíš, že jsem přitažlivá,“ pokračovala rychle, aby si neudělal mylný
názor. „Prostě – patřím mezi lidi, které máš rád blízko sebe? Máš mě vůbec rád?“

Max se na ni díval tak upřeně, že si začala připadat dokonale trapně. Ptát se na takovou

blbost, říkala si nešťastně. Nemohla jsi být zticha?

Trochu se odvrátil, jako by chtěl odejít bez odpovědi. V poslední chvíli se otočil zpět a po­

díval se na ni dlouhým znepokojujícím pohledem.

„Ano, mám tě rád,“ řekl tiše. „Čertví proč, sám to nechápu, ale mám tě rád.“ Pak se dal

spěšně na odchod, jako by už teď toho přiznání litoval.

KAPITOLA SEDMÁ

KAPITOLA SEDMÁ

Peter Wallace se vrátil do tábora hned po poledni. Max ho okamžitě zavedl do hlavního

stanu a Bethan netrpělivě postávala venku a čekala na jeho verdikt.

Skoro po čtvrt hodině se Max konečně objevil. „Chce vidět jeskyni,“ řekl s širokým úsmě­

vem.

Všichni tři se naskládali do landroveru a Max je vezl zpátky do úzkého, pustého údolí za­

litého sluncem. Peter se zamračil, když uviděl přesnou polohu jeskyně, a ani se nepokusil vy­
lézt nahoru, aby se sám podíval z těsné blízkosti, ale to mu Bethan nemohla mít za zlé. Ona
by to taky nezvládla. Až Max upevní provazový žebřík, půjde to.

Bylo rozhodnuto, že prozatím o tom budou vědět jen oni tři. Kdyby se ukázalo, že je to

jen prázdná jeskyně, nevzbuzovali by alespoň v nikom plané naděje. A kdyby nějakou fa­
ntastickou náhodou opravdu něco našli, pak bude lepší, když o tom bude vědět, co nejméně
lidí, aby se snížilo riziko vyloupení.

Večer Peter nenuceně oznámil, že na příštích pár dnů vyhlašuje volno. Obrátil se ke

Stevovi a Mrkvičce.

„Posledních pár týdnů jste se pořádně nadřeli. Co takhle vypravit se do Luxoru a na

několik dní si zajistit pokoj v hotelu? Užijte si pro změnu trochu pohodlí. Samozřejmě všech­
ny vaše výdaje platím.“

„A co budete dělat vy, až budeme pryč?“ zeptala se Mrkvička. „Mám jednu nebo dvě linie

výzkumu, po kterých chci jít,“ odpověděl Peter záměrně neurčitě. Pak se na ni zazubil. „Ale
neodmítneš možnost dát si pauzu, nebo ano?“

„Určitě ne!“ opáčila Mrkvička okamžitě. „Asi celou tu dobu strávím naložená v horké vodě

ve vaně. A co ty, Bethan?“

Bethan trochu provinile nadskočila. Vůbec se jí nelíbilo Mrkvičku klamat, i když jí fakticky

neříkali žádnou vyloženou lež, a tak se jí ulevilo, když za ni odpověděl Peter.

„Bethan dobrovolně slíbila, že tady zůstane a bude nám vařit.“
„Mužský,“ řekla Mrkvička pohrdlivě. „Jste všichni takový bezmocný mimina. To si nemů­

žete pár dnů dělat jídlo sami?“

„Ale já klidně zůstanu,“ ujistila ji Bethan spěšně. Pak se v duchu usmála, když spatřila

chápavý výraz, který se Mrkvičce rozprostřel po tváři. Ta se podívala z Bethan na Maxe a
pak zase zpět. Pak vědoucně kývla a mrkla. Bylo naprosto jasné, co jí letí hlavou. Myslela si,
že to je kouzle Maxe Lansdella, které Bethan přesvědčilo, aby zůstala v táboře. K Bethanině
velké úlevě se ale zdržela sebemenší zlomyslně poznámky či dobírání.

Druhý den brzy ráno Mrkvička a Steve odjeli do Luxoru. Ahmed a pár dalších Egypťanů,

kteří pomáhali při manuální práci na vykopávkách, se vrátili do své vesnice. Teď zůstal v tá­
boře jen Max, Peter a Bethan. Naložili do auta nářadí, které Peter včera večer přivezl z Luxo­
ru, pak nasedli a jeli zpátky k jeskyni.

Ze všeho nejdříve musel Max vyšplhat nahoru a upevnit provazový žebřík. Bethan se dí­

vala na skálu dost nervózně. Zdálo se jí, že je ještě strmější než včera.

„Buď opatrný,“ nabádala Maxe trochu znepokojeně.
Zazubil se na ni: „Bankéři rádi riskují jen v přijatelné míře.“ Pak si kolem ramen upevnil

tenkou roli provazu a začal šplhat nahoru.

Teď, když už věděl, kde opřít ruce a nohy, mu to šlo rychleji než předtím. V několika mi­

nutách byl u převisu, pak odvinul lano z ramen a spustil ho k zemi. Peter k němu přivázal ko­
nec provazového žebříku a Max ho vytáhl. Chvíli mu trvalo, než zatloukl do skály masivní ko­
líky, aby žebřík zajistil, ale konečně to bylo hotovo.

Bethan se otočila k Peterovi. „Teď můžeš lézt nahoru,“ řekla mu závistivě.
Už předtím došlo k prudké hádce, kterou nakonec prohrála. Max byl neoblomný. On a

Peter polezou nahoru a provedou předběžný výzkum, ona zůstane zatím dole.

„Necháváte mě tady, protože jsem ženská,“ obvinila ho.
„Máš absolutně pravdu,“ souhlasil Max nevzrušeně. Pak se jeho tón změnil. „Ještě se há­

dej, Bethan, a pošlu tě za Mrkvičkou a Stevem do Luxoru!“

Věděla, že je klidně schopen svou hrozbu provést, a tak trochu vzdorně zmlkla.
Teď čekala, že Peter začne lézt nahoru. Ale ten místo toho jen rozčileně přešlapoval ko­

lem.

„Tak lez,“ řekla povzbudivě. „Podržím ti žebřík, aby se nekýval.“
Otočil se k ní a ona ke svému překvapení zjistila, že úplně zbledl. „Myslím, že to nedo-

kážu,“ řekl nepevným hlasem.

„Ale proč ne?“

„Nesnáším výšky,“ přiznal se Peter trochu plaše. „Doufal jsem, že to půjde, ale podívej se

na mne.“ Napřáhl před sebe ruce, které se viditelně chvěly. „Třesu se už při myšlence, že
polezu po tom žebříku.“

„Tak když to nesvedeš ty, budu muset jít já,“ řekla Bethan a oči se jí náhle zaleskly oče­

káváním.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad,“ řekl Peter pochybovačně. „Max tě tam nahoře nechtěl.“
„Až tam budu, už s tím moc nenadělá!“ Položila nohu na žebřík, než bude Peter moci vy­

myslet nějakou námitku.

Šplhání bylo daleko namáhavější, než čekala, a určitě také víc než nervy drásající. Jak

stoupala výš a výš, žebřík skřípal a houpal a Bethan cítila, jak jí prudce bije srdce. Také se jí
trochu třásly nohy, ale nebyla si jistá, jestli je to z vyčerpání nebo z obavy, co řekne Max, až
se nahoře vynoří její hlava.

Prudce vydechla úlevou, když konečně dolezla k převisu. Pustila se převisu a skulila se

na malý plochý kousek skály před jeskyní. Přidržely a podepřely ji silné ruce – Maxovy ruce,
uvědomila si a srdce ji nervózně poskočilo. Vzhlédla a podívala se na něho trochu vzdorovi­
tě. „Co tady děláš? Kde je Peter?“ zeptal se úsečně.

„Nedokázal vylézt na žebřík. Má strach z výšek.“
„Cože má?“
„Strach z výšek,“ opakovala trpělivě.
„Proč mi to sakra neřekl?“
„Pravděpodobně mu to bylo trapné. Muži hrozně neradi přiznávají slabost – jakoukoli sla­

bost.“

Max se do ní zavrtával očima, ale neřekl nic.
„V každém případě doufal, že to půjde,“ brebentila Bethan nervózně. „Když přišlo na věc,

nedokázal to. Tak jsem místo něho přišla já.“

„A můžeš jít zase rovnou dolů,“ zavrčel.
„Nene,“ opáčila okamžitě. „Když už jsem tady, tak tady zůstanu. A nemysli si, že s tím

něco naděláš,“ dodala vesele. „Leda bys mě ovšem shodil ze skály dolů.“

„Nemysli, že nemám chuť to udělat!“
Znovu po ní vrhl rozzlobený pohled a vypadal, že chce něco dodat. K jejímu značnému

překvapení se ale otočil a začal vytahovat nahoru popruh s nářadím, které budou možná po­
třebovat. Bethan zatajila dech. Takže je to vyřízené? S napětím čekala ještě několik minut a
pak se začala uklidňovat. Vypadá to, že jí to prošlo! Přijal její přítomnost jako hotovou věc!

Zatímco Max třídil nářadí, Bethan se pozorně podívala na vchod do jeskyně. U kraje byla

široká, pak se zužovala, až se změnila v záhadný a trochu strach nahánějící tunel, který vedl
do tmavých hlubin skály. Udělala krok dovnitř jeskyně, ale pak zaváhala. Samozřejmě že se
nebojí, ale stejně neuškodí, když počká na Maxe.

„Zatím tady necháme všechno kromě baterek,“ rozhodl Max. „Nemá smysl s sebou nosit

moc věcí, které možná ani nebudeme potřebovat.“ Podal jí baterku a sám si vzal druhou.
„Připravená?“

Kývla. „Jdi první,“ řekla velkoryse.
Max se usmál, jako kdyby přesně věděl, že je příliš nervózní na to, aby šla první.
Temné stíny jeskyně je rychle pohltily a Bethan byla ráda, že baterky svítí dost silně.
„To je strašidelné místo,“ zašeptala a ozvěna její slova okamžitě opakoval.
„Nestraš sama sebe,“ radil jí Max. „Jinak začneš vidět duchy dávno mrtvých faraónů vy­

stupovat ze stěn.“

„Snažíš se mi nahnat hrůzu?“ zeptala se ho.
Hlas jí zněl napjatěji, než sama čekala. Max na ni vrhl rychlý pohled a pak beze slova na­

přáhl ruku.

Po maličkém zaváhání se jí chopila. Jakmile jeho dlaň pevně sevřela její prsty, začala se

cítit daleko líp. Na takovém místě je příjemné cítit teplý dotek jiného člověka.

„Jak daleko je to k místu, kde se zřítil ten strop?“ zeptala se Bethan a instinktivně tlumila

hlas.

„Jen pár metrů. Tunel přímo před námi uhýbá doprava. Pak budeme u toho zablokované­

ho místa.“

Navzdory tomu, že v tunelu byl vzduch horký a suchý, Bethan naskočila vzrušením husí

kůže. Co když na druhé straně toho sesuvu opravdu něco je?

„Chudák Peter,“ řekla soucitně. „Musí být hrozně nešťastný, že o tohle přišel.“
„Já z toho taky nejsem moc nadšený,“ komentoval to Max. „Daleko raději bych měl s se­

bou jeho než tebe.“

„To je poklona! To tě tolik otravuju?“
„Myslím, že otravování není to správné slovo pro to, co cítím, když jsi nablízku,“ řekl suše

Max. „Myslel jsem, že tohle není situace pro ženu.“

„Aha, chápu,“ opáčila sarkasticky. „Jen muži se směji účastnit něčeho vzrušujícího. Před­

pokládám, že bys byl raději, kdybych zůstala v táboře a vařila večeři, abyste se mohli vrátit
k teplému jídlu!“

V očích mu blesklo podráždění. „Nepřekrucuj moje slova.“
„Tak cos myslel?“
„Jenom to, že v takových podnicích je vždycky určité riziko. A nechci tě vidět zraněnou.

Při první známce jakéhokoli nebezpečí půjdeš rovnou odtud pryč.“

„A co když odmítnu?“
Max se na ni upřeně díval tak dlouho, až sama musela odvrátit pohled.
„Neodmítneš,“ řekl kategoricky.
Bethan viděla, že tento spor nevyhraje. Tak jako tak neměla v úmyslu ztrácet čas hádkou

s Maxem. Chtěla jít dál a vidět, co je na druhém konci tunelu.

Zahnuli za ohyb a Bethan zaúpěla, když uviděla hromadu kamení, která jim úplně zablo­

kovala cestu.

„Přes to nikdy neprojdeme!“
Max posvítil na sesuv baterkou a pečlivě jej zkoumal.
„Nemělo by být tak těžké to odklidit,“ řekl nakonec. „Jsou to většinou volné kameny. Když

jich pár odstraním a udělám nahoře otvor, mělo by se nám podařit se protáhnout.“

Namířil baterku vzhůru tak, aby osvětlila strop. „Vypadá dost pevně. Myslím, že už se nic

nezřítí.“ Pak se podíval zblízka. „Vidíš tyhle stropy?“ řekl se svraštěným obočím.

Bethan zírala vzhůru. „Vypadá to, jako by někdo bušil do skály,“ řekla zmateně. „Je od­

štípaná a otlučená.“ Pak jí konečně svitlo. „Tak ty si myslíš, že někdo úmyslně srazil část
stropu? Že se tunel nezablokoval náhodou?“

„Vypadá to tak,“ souhlasil Max.
„Ale proč by to kdo dělal?“
„Možná proto, že na konci tunelu je něco, co chtěli dobře schovat.“ Když pak uviděl v je­

jích očích silné rozčilení, varoval ji. „Mohl bych se mýlit. Ale to se dozvíme až na druhé
straně toho závalu.“ Chytil ji za ramena a strkal ji několik metrů zpátky tunelem. „Zůstaň tady
a já odstraním trochu toho kamení,“ přikazoval jí.

„Proč ti nemůžu pomáhat?“
„Protože jestli spadne ještě kousek toho stropu, budu raději, když spadne na moji hlavu

než na tvoji.“

„A co rovnoprávnost?“ domáhala se.
„Jakmile budeme z tunelu venku, budeme tak rovnoprávní, jak si jen budeš přát,“ nene­

chal se Max vyvést z míry. „Ale teď uděláš přesně to, co říkám – nebo se těš. Jestli chceš dě­
lat něco užitečného, sviť baterkou přímo na zával, abych viděl, co dělám.“

I když si stále pro sebe nesouhlasně brblala, Bethan poslechla. Max začal lehce odstra­

ňovat kameny a velice brzy uvolnil malý otvor na vrcholku hromady kamení.

„Podej mi jednu baterku,“ pobídl ji. Když mu ji Bethan podala, posvítil do otvoru.
„Co vidíš?“ ptala se naléhavě.
„Podívej se sama.“
Vyškrábala se k němu nahoru a zamířila světlo baterky do díry. „Jen tam pokračuje

tunel,“ řekla nakonec zklamaně.

Max přikývl. „Žádný vchod do hrobky, žádné nástěnné malby, ani stopa po nějakém krá-

lovském znamení – myslím, že nic nenajdeme, Bethan.“

„Chceš říct, že to vzdáváš?“

„Když jsme došli až sem, myslím, že se zrovna tak můžeme podívat až na konec,“ rozho­

dl po kratičké pauze.

„Prima,“ řekla s uspokojením. „Věděla jsem, že neházíš předčasně flintu do žita.“
„Míníš tím, že se nikdy nevzdávám, dokud nedostanu, co chci?“ Ústa se zkřivila do

slabého úsměšku. „To může být u muže dost nebezpečná vlastnost.“

Najednou si uvědomila, že je k Maxovi vmáčknutá nepříjemně blízko, jak se oba dívali ot­

vorem, a že jejich tváře jsou od sebe vzdáleny jen několik centimetrů, tak se spěšně odsunu­
la od něho dál.

„Můžeš udělat dost velký průlez, abychom se protáhli?“
„Proč by ne. Ta kameny se dají dost snadno přesouvat.“
Za čtvrt hodiny Max vytvořil už poměrně velký otvor. Nyní byl svlečený do půl těla a na

jeho kůži se třpytil pot, jak vytrvale pokračoval v práci v zatuchlém horku, které se v tunelu
vytvořilo. Na bankéře má pořádně silné svaly, řekla si Bethan. A určitě je nezískal sezením u
kancelářského stolu! Bethan už věděla, že rád leze po skalách. Klidně by se vsadila, že i
většina jeho ostatních koníčků a zájmů je v oblasti fyzické aktivity. Je to člověk, který po­
třebuje vyvážit intelektuální nároky své profese výdejem energie, která se v pracovní době
nahromadila.

Se zalíbením se na něho dívala, jak zvládá masivní kusy kamene tak lehce, jako by byly

z polystyrénu. V jeho pohybech byl rytmus, který ji zcela pohlcoval. Mohla by celý den sedět
a dívat se na něho.

Pak se na chviličku zastavil, aby zhodnotil, jak je daleko. Světlo baterky ozařovalo

bronzovou siluetu jeho těla a tmavé vlasy, které se mu vlhce lepily na šíji. Zdálo se, že její
zkoumavý pohled nevnímá, ale než se znovu dal do práce, zvedl hlavu a poslal jí krátký neo­
čekávaný úsměv.

Bylo jí, jako by ji ten úsměv zasáhl přímo na solar. Nebyla si ani jistá, jestli se hlasitě ne­

zajíkla.

Max už zase začal přesouvat další kameny, takže její reakci nezachytil. Bethan byla ráda,

protože ji najednou ochromila bouře zmatku.

Když se jí v hlavě pomalu vyjasnilo, zamrkala úžasem. Jeden jediný úsměv – a ona si při­

padá, jako by spadla ze skály. Zbláznila ses, řekla si roztřeseně. A taky se trochu vyděsila,
protože bylo naprosto jasné, co to znamená. Vyčerpaně vzdychla. Nebyla zrovna nejpříjem­
nější chvíle na poznání, že se slepě zamilovala do Maxe Lansdella. Patří někomu jinému,
připomínala si nelítostně. Chladné krásné blondýnce Caroline. A i kdyby byl volný, stejně by
neměla velkou šanci. Maxovo srdce skoro pořád pevně řídí hlava. Chce „vhodnou“ ženu – a
je zjevně odhodlaný ji dostat. Ať se na to dívala, jak chtěla, Bethan sama sebe do té katego­
rie zařadit nemohla.

Zavřela oči a najednou si přála, aby byla kilometry odtud. Ten tunel už ji nemohl vzrušit,

ani kdyby na jeho konci byla Aladinova lampa.

„Jsi v pořádku?“
Maxův hlas ostře projel její rozbouřenou myslí. Rychle znovu otevřela oči. Jediný pohled

na něho jí zrychlil tep. Musela být slepá, když si neuvědomila, co se s ní děje.

„Je … je mi dobře,“ dokázala ze sebe nějak vypravit. „Je tady jen trochu dusno. Je mi tro­

chu … mdlo.“

To bylo řečeno hodně mírně! Kdyby teď vstala, určitě by upadla. Nevzpomínala si, že by

kdy měla tak beznadějně slabé nohy.

„Chceš jít zpátky ke vchodu do jeskyně?“ svraštil Max čelo. „Můžeš se trochu nadýchat

čerstvého vzduchu a já se zatím podívám do tunelu.“

To ji trochu vzkřísilo. „Odstranil jsi zával? Můžeme tady prolézt? Tak to jdu s tebou,“ řekla

s novým odhodláním.

„Víš určitě, že to zvládneš? Nevypadáš moc dobře.“
Bethan potlačila divokou touhu se uchichtnout. Neměla by mu říct pravdu? Že trpí náhlým

záchvatem lásky? Raději ne, rozhodla se. Pravděpodobně by to vůbec nepřijal dobře!

Postavila se na nohy a s úlevou zjistila, že ji jakž takž unesou.
„Jdi napřed,“ řekla se slabým úsměvem. „A neboj se, budu hned za tebou na každém

kroku.“

„Troufám si tvrdit, že budeš,“ řekl Max suše. „Ty jsi děvče, kterému člověk těžko unikne.

V každém smyslu slova.“

A zatímco se ona snažila vyluštit, co tím myslel, sebral jednu baterku a zmizel v otvoru

v závalu.

Bethan šplhala za ním, a když začali postupovat po druhé straně tunelu, nakrčila nos.
„Kdyby tu tak někdo zavel zavedl klimatizaci.“
„Docela se to dá dýchat. Vzduch je jen hodně zatuchlý,“ řekl Max.
Zmlkla a raději se soustředila se to, aby nezakopla, protože půda pod jejich nohama byla

najednou nerovnější. Tunel se několikrát zatáčel a pak, zrovna když už Bethan litovala, že
neposlechla Maxovy rady a nevrátila se ke vchodu do jeskyně, začal se rozšiřovat.

Paprsky baterek tančící před nimi odhalily, že strop nad jejich hlavami se začíná prudce

zvedat. Bethan si uvědomila, že vcházejí do velké jeskyně. Jak postupovali dovnitř, světlo
baterek začalo odrážet matný žár, jako by zem náhle změnila barvu. Už nevypadala jako
pevná skála, Bethan měla živý dojem, jako by byla pokrytá …

„Zlato!“ vydechla a nevěřícně ztuhla. Protřela si oči, ale nic se nezměnilo – lesk zlata ne­

vybledl. „Maxi, asi bys mě měl štípnout – pořádně! Začínám mít halucinace.“

„Buď máme oba stejně halucinace, nebo to, co vidíme, je pravda,“ odvětil Max suše.

Udělal pár kroků a zvedl malou zlatou sošku. „Ta je dost reálná. Vypadá to, že máme z pekla
štěstí.“

Bethan přejela světlem baterky po jeskyni a tiše vykřikla, když jasné paprsky ozářily po-

klady, které byly jen ta ledabyle rozházené po zemi. Zdálo se, že zlato pableskuje všude, zla­
to a zářivé jiskry drahých kamenů.

Její oslněné oči začaly rozeznávat jednotlivé předměty. Malé sošky bohů a bohyň, někte­

ré s dost groteskními zvířecími hlavami. Šperky – skvostné šperky, které Bethan toužila
zvednout a zkusit si je alespoň na pár zázračných okamžiků. Prsteny a náramky, zlaté náhr­
delníky, nádherné náušnice zdobené lazuritem, tyrkysem a karneolem; tolik drahokamů a
všechny se třpytily ve světle. Pak tam byly hezké dýky, skříňky na šperky zdobené nejjem­
nějším filigránem, alabastrové vázy vyšperkované zlatem a slonovinou. Kamkoli se podívala,
tam jí omráčený pohled padl na předměty nejjemnější mistrovské práce. Jeskyně se míhala
jasem drahocenného pokladu dávné civilizace.

Max se vzpamatoval první. Opatrně položil na místo sošku, kterou zvedl, a pak se zase

narovnal.

„Raději bychom se neměli ničeho dotýkat a s ničím nehýbat. Roztřídit to všechno bude

práce pro odborníky.“

„Ale odkud to všechno pochází,“ zeptala se Bethan stále ještě omámeně. „To není

hrobka, že ne?“

„Ne, není.“ Svraštil tmavé obočí. „Podlé mého odhadu je to úkryt vykrádačů hrobů,“ řekl

nakonec. „A pravděpodobně ne novodobých vykrádačů. Tohle tady může ležet staletí.“

„Ty myslíš, že někdo vyraboval hrobku nějakého faraóna a pak všechno schoval tady

v bezpečí?“

„To je nejpravděpodobnější vysvětlení,“ řekl Max. „Lupič si určitě myslel, že našel perfekt­

ní skrýš – a taky ano. Dokonce provedl ten zával v tunelu, který měl pomoci chránit jeho
poklad.“ Svraštil obočí. „Něco se mu muselo stát, co mu zabránilo se sem vrátit. Nejspíš ze­
mřel. A možná dost náhle, možná dokonce násilnou smrtí, protože evidentně neměl možnost
někomu říct, kam lup schoval.“

Bethan se lehce otřásla. „Mohl by sis ušetřit ty krvavé podrobnosti, dokud odtud nebude­

me pryč?“

„Promiň,“ zašklebil se Max. „Myslel jsem, že nejsi tak choulostivá.“
„Normálně nejsem. Ale na tomhle místě je něco, z čeho mi naskakuje husí kůže,“ přiznala

se. „vím, že jsem chtěla jít s tebou, a je to senzační najít takový poklad, ale myslím, že tu ne­
chci zůstávat moc dlouho. Je tady taková divná atmosféra.“

„Tak se vraťme ke vchodu do jeskyně,“ řekl okamžitě Max. „Můžeš tam počkat a já se

vrátím s jedním fotoaparátem a udělám pár snímků.“

Bethan se naposledy rozhlédla. „Asi bych si s sebou nemohla vzít malý suvenýr?“ za­

doufala. „Zlatý prsten? Hezký náramek posázený drahokamy? Nebo by třeba nepostrádali je­
dem z těch atraktivních zlatých pásků na ruku?“

Max zdvihl jedno obočí. „To by asi jen tak neprošlo. Tak pohyb, jdeme …“
Jeho poslední slova přehlušilo nezřetelné hrozivé dunění. Zdálo se, že se země pod

jejich nohama začala chvět, a Bethan měla pocit, že slyší zvonění zlatých předmětů narážejí­
cích na sebe. Do jeskyně se vevalila vlna prachu. Za pár sekund se začala dusit, jak jí prach
vnikl do nosu a do krku.

Max ji v okamžiku bezohledně srazil k zemi. Pak se na ni celým tělem vrhl a zakryl ji jako

živý štít. Něco jí přikrylo hlavu a ten dusivý prach jí trochu přestal vnikat do plic. Trvalo snad
celou věčnost, než dunění utichlo a země se zase uklidnila.

Polekaná, zmatená a napůl udušená Bethan měla pocit, že spadl strop jeskyně a že je

zaživa pohřbená pod hromadou kamení, která ji tiskne k tvrdé nerovné zemi. Když ale trochu
pominul první nával paniky, ucítila na svém těle teplou kůži, pevnou siluetu a drsný dech
někoho, kdo tiskl tvář k její šíji. Postupně se upamatovala, že ji Max strhl k zemi a vrhl se na
ni. S úlevou zjistila, že ji tiskne jeho tělo a že nejsou pohřbeni zaživa.

Stáhla si z obličeje kus látky. Pak se ještě víc uklidnila, když si uvědomila, že je to Maxo-

va košile, kterou ze sebe musel strhnout a hodit přes ní, aby ji chránila před smrtícím pra­
chem.

Vzduch byl ještě hustý, ale alespoň dýchatelný. Bethan zamumlala slova díků, když uvi­

děla, že jedna baterka ještě funguje.

Pak se jí zmocnila panika, když si uvědomila, že se Max nehýbe. Stále ji drtil celou svou

vahou.

Plná hrůzy, že je snad zraněný, vydechla jeho jméno. Pak se skoro zhroutila úlevou, když

se pomalu pohnul, zdvihl hlavu ze zaprášené změti jejích vlasů a několikrát prudce kýchl.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se a smetl si prach z obličeje a vlasů.

„Myslím, že ano,“ odpověděla rozechvěle. „A ty?“
„Jen pár modřin, to je všechno. Promiň, že jsem tě skoro rozmáčkl, ale myslel jsem, že to

bude lepší, než aby rozdrtily padající kameny.“

Bethan se podívala na stěny a strop jeskyně. „Vypadá to, že tady nespadlo nic. Co to

tedy bylo za hluk? Odkud je všechen ten prach?“

Zdálo se, že Max váhá odpovědět na její otázku. Nakonec zvedl hlavu a podíval se jí do

očí. „Myslím, že se musela zřítit část stropu v tunelu,“ řekl pevně. „A jestli mám pravdu, jsme
v pěkné bryndě.“

Nervózně na něj pohlédla. „V jak velké bryndě?“
„To se dozvíme, až se na to podíváme. Funguje jenom jedna baterka?“
Zvedla tu druhou. „Bohužel asi jo. Tuhle jsem opustila, když to začalo. Zřejmě je rozbitá

žárovka.“

Spodní ret se jí začal chvět. „Promiň,“ zamumlala tiše.
„To nebyla tvoje chyba,“ řekl Max nečekaně mírně. Pak vyskočil a natáhl si košili. „Pojď­

me se podívat na ten tunel, ať víme, jak vážné to je.“

Postupovali velice pomalu, protože Max svítil celou dobu baterkou nahoru a pečlivě sle­

doval strop, jestli nespatří známky dalšího závalu. Ale vypadalo to, že se všechno opět
uklidnilo. Nic se nehýbalo, jen prach ještě pomalu vířil a nutil je ke kašli.

Hned za prvním ohybem ale poznali, že už dál nemohou. Strop spadl a úplně zablokoval

tunel. Max zachmuřeně zkoumal situaci a z jeho výrazu Bethan usoudila, že to je vážné.

„Nedostaneme se odtud, co?“ řekla a hlas se jí zřetelně třásl.
„Bez pomoci z vnějšku ne,“ odpověděl Max nelítostně. Když si pokusíme prokopat si ces­

tu ven, pravděpodobně nám spadne další část stropu na hlavu.“

Těžce polkla. „Co myslíš, za jak dlouho se sem někdo pro nás dostane?“
„Nemělo by to trvat moc dlouho.“
„Neříkáš to jen proto, abys mě uklidnil? A vůbec, Peter ani neví, že se něco stalo,“ připo­

menula mu. „Sedí venku a myslí si, že prožíváme báječné chvíle při objevování jeskyně. A
zatím … zatím …“ Nedopověděla a hlas se jí zachvěl. Max ji okamžitě chytil kolem ramen.

„Brzy si uvědomí, že něco není v pořádku, a pojede pro pomoc,“ řekl pevně. „Budeme

venku brzy a celí. To ti slibuju, Bethan.“

Sklíčeně pokrčila rameny. „Zní to hrozně přesvědčivě. Kdybych ti jen mohla věřit.“
„Lhal jsem ti někdy?“
„Nevím, mohl jsi.“
Max sarkasticky zvedl obočí. „Nikdo nás nemůže obvinit, že by náš vztah byl založený na

vzájemné úctě a důvěře!“

„Myslela jsem, že není vůbec žádný vztah,“ zamumlala.
„Hmm,“ zněla jeho bezvýrazná odpověď. Pak ji začal jemně postrkovat dopředu. „Vraťme

se do hlavní jeskyně. Nechci tady tvrdnout, kdyby se propadla další část stropu.“

To Bethan popohnalo. Klopýtala vedle Maxe a trochu si oddechla, když došli zpátky do

jeskyně. Tady alespoň docela v bezpečí. A Max má pravdu, není třeba panikařit. Musí jen se­
dět a čekat na záchranu.

Max vytáhl z jednoho kouta kusy pytloviny, takže si měli na co sednout.
„Odkud to pochází?“ zeptala se Bethan a snažila si udělat na hrubé látce pohodlí.
„Zřejmě to budou pytle, ve kterých sem přinesli ten lup,“ odvětil Max.
Okamžitě nakrčila nos. „Tím chceš říct, že patřily vykrádačům hrobů?“
„Nikdo tě nenutí si na to sedat,“ odpověděl Max nevzrušeně.
Protože ale tvrdá skála vypadala ještě méně přitažlivě, Bethan se rozhodla zůstat, kde je.
Několik dalších minut Max neřekl ani slovo. Když pak Bethan otočila hlavu a podívala se

na něho, viděla, že se mu na obličeji usadil zamyšlený pochmurný výraz.

„Co je?“ zeptala se. „Zlobíš se kvůli něčemu?“
„To máš sakra pravdu, že se zlobím,“ zavrčel. „Na sebe se zlobím.“
„Proč? Nemohl jsi nic udělat. Nemohl jsi ty padající kameny zastavit.“
„Ale mohl jsem zajistit, abys u toho nebyla ty, když se to stalo. Měl jsem tě poslat zpátky

a nenechat tě na tohle místo vkročit.“

„Tak proč jsi to neudělal?“
„Protože jsem rád, když jsi mi nablízku,“ zamumlal po dlouhé pauze.
Bethan zamrkala úžasem nad jeho přiznáním. „To je kompliment?“
„Pokud ano, nemělo by tě to moc těšit,“ řekl Max nedůtklivě. „To je důvod, proč jsi uvěz­

něná tady a nejsi v bezpečí s Peterem.“

„Snažil ses mě poslat zpátky,“ připomněla mu. „Ale jako obvykle jsem si postavila hlavu a

neodešla. A kromě toho, trochu to sice nahání hrůzu, ale jsem si jistá, že to dopadne dobře,“
dodala s nuceným optimismem.

Ještě než domluvila, světlo poslední baterky zablikalo.
Bethan zalapala po dechu a popadla Maxe za ruku. Jeho prsty okamžitě pevně sevřely

její dlaň, ale tentokrát se cítila jen o málo líp.

„Nezhasne to, viď, že ne,“ zašeptala poděšeně.
„I kdyby ano, není čeho se bát,“ dodával jí Max odvahy.
„Asi není ta nejlepší chvíle to přiznávat, ale já … nemám ráda tmu.“ Pak baterka znovu

zablikala a Bethan viditelně nadskočila.

„Vždycky jsem byla trochu zbabělec, když zhaslo světlo. Začalo to, když jsem byla ještě

dítě. Spávala jsem úplně sama ve veliké ložnici až nahoře v domě. Byly tam těžké závěsy, a
když jsem se probudila uprostřed noci, neviděla jsem vůbec nic. A vždycky tam bylo úplné ti­
cho, protože všechny místnosti kolem byly prázdné. Bylo to, jako bych byla ztracená sama
uprostřed nicoty!“

„Teď víš úplně přesně, kde jsi,“ uklidňoval ji Max. „A jestli budeš moc nervózní, tak se mě

chytni. Budu tady, když mě budeš potřebovat.“

Byla to uklidňující představa – a dost příjemná. Bethan si ale chvatně pomyslela, že by

s využitím té nabídky neměla spěchat. Kdykoli se k sobě moc přiblížili, věci se jim začaly
neukázněně vymykat z rukou. Situace je už takhle dost vážná a nebezpečná, není třeba při­
dělávat si další problémy.

Pak bez dalšího varování baterka zhasla úplně. Jeskyně se okamžitě ponořila do na­

prosté a hrozivé tmy. Bethan vyjekla panikou a bez váhání se vrhla Maxovi do náruče.

KAPITOLA OSMÁ

KAPITOLA OSMÁ

Max neucukl, i když mu Bethan ovinula paže kolem krku tak těšně, že ho musela napůl

dusit. Držel ji v medvědím objetí a jemně ji kolébal, jako kdyby byla vyděšené děcko.

„To je dobrý,“ tišil ji polohlasně a jednou rukou ji hladil po vlasech.
„To není dobrý,“ zachraptěla Bethan. „Maxi, je tma!“
„Ta ti neublíží. Co myslíš, že se stane?“ dobíral si ji jemně. „Že na tebe sočí bubák? Že tě

duchové budou tahat za vlasy?“

Začala si připadat hloupě a poněkud uvolnila sevření.
„Prostě se mi to nelíbí,“ zamumlala.
„Tak měj zavřené oči,“ radil jí Max. „Když tmu neuvidíš, určitě se budeš cítit líp.“
Seděla nešikovně s jednou nohou skrčenou pod sebou. Když ji narovnávala, aby našla

pohodlnější pozici, ozvalo se jemné cinknutí, jak kopla do jedné ze zlatých věcí na zemi.

„Když přijde na věc, celý tenhle poklad je absolutně k ničemu,“ řekla tiše. „Nemůžeme se

ho najíst ani napít a ani nám nemůže poskytnout žádné světlo. Myslím, že jeho jediná
hodnota je v jeho kráse – a ani tu nevidíme!“

„Musí ti být líp – začala jsi filozofovat!“
„Myslím, že se snažím odpoutat se od té šlamastyky, do které jsme se dostali,“ řekla Be­

than zasmušile.

„Hmm. Když už jsme u toho, mně by přišlo vhod trochu rozptýlení hned. Moje hlava, a jis­

té další části těla, se soustřeďují na jednu jedinou věc. Teď je na to sotva správná chvíle a
tohle je sotva správné místo, ale ony to, jak se zdá, nevědí,“ řekl jí suše. „A situace se asi ne­
zlepší, pokud se ode mne trošku neodsuneš.“

„Ach,“ vyjekla Bethan šokovaně. V tu chvíli byla ráda, že je tma, protože zakryla červeň,

která se jí nahrnula do tváří. Začala se odpoutávat od příjemného tepla jeho těla, ale v tu
chvíli se ozval další slabý zvuk z tunelu.

Zděšeně vyjekla a znovu se mu vrhla do náruče. Max rezignovaně vzdychl. „Fajn, tak

ještě zůstaň, kde jsi. Myslím, že to ještě pár minut vydržím, když se nebudeš moc vrtět.“

Zůstala strnule jako socha, jen aby se nemusela odsunout.
Pomalý, rytmický tlukot Maxova srdce ji zázračně uklidňoval. Dokonce už jí ani nevadila

tma.

Za chvíli ale její smysly začaly registrovat jemné změny v jeho pevném těle, které ji tak

uklidňovalo. Vyrovnaný tep se začal zrychlovat a už nebyla tak pravidelný. Cítila, že Max dý­
chá rychleji a párkrát sebou neklidně pohnul. Nakonec ztěžka vzdychl.

„Bethan, já se z toho zblázním. Jsem tady v tak zatraceně nebezpečné situaci, a já jsem

schopný myslet jen na tom, jak hrozně je příjemné tě takhle držet … a na všechny ostatní
věci, které bych chtěl dělat …“

„A to je tak špatný?“ zeptala se skoro toužebně.
„Ano, je. Začíná se to měnit v utkvělou myšlenku. A to je hrozná věc. Zastíní všechno.

Převrátí život vzhůru nohama a vrhne tě do takového zmatku, že už nevíš, co chceš.“

„Vždycky jsem ji myslela, že patříš k mužům, kteří přesně vědí, co chtějí,“ řekla Bethan

pomalu.

„To jsem si myslel taky,“ souhlasil chmurně. „A než jsem potkal tebe, měl jsem život

pěkně dopodrobna naplánovaný.“

„Není to trochu nuda? Jít celou dobu po stanovené cestičce a nikdy neudělat nic impul-

sívně?“

„Je mi sedmatřicet. Nepotřebuju vzlety a pády lásky, která se vymkne z rukou. Z toho

jsem vyrostl.“

„Sedmatřicet není přece stáří. A možná je to hezké čas od času se nekontrolovat –

alespoň se to říká,“ řekla Bethan uličnicky.

Navzdory tmě a nebezpečí se teď začínala cítit mnohem míň vyděšeně. S lehkým spoko-

jeným povzdechem se přivinula k Maxovi trochu blíž, cítila se naprosto bezpečná tam, kde

byla. Na chvíli ji tichý hlas v jejím nitru varoval, že nejedná zrovna chytře. Ale bez většího
úsilí se jí podařilo ho ignorovat. Nemůže přece být nic špatného na tom být v náručí muže,
kterého miluje? Cítila se rozhodně dobře. A i kdyby její láska nebyla opětovaná, možná by
nevadila chvíle předstírání, že opětovaná je.

Část v ní věděla naprosto přesně, že se oddává nebezpečnému sebeklamu. Ale v tuto

chvíli měla pocit, že to nevadí. Teď, když byla takhle odříznutá od reálného světa, se zdálo,
že stará pravidla už neplatí, že si může vytvářet nová.

Tvář měla zabořenou do Maxovy košile. Zhluboka a vnímavě se nadechla. Vůně čerstvé­

ho potu se mísila s pižmovými podtóny tam, kde se látka dotýkala jeho těla. Bylo to dráž­
divější než jakýkoli parfém, bylo v tom něco zemitého, co podněcovalo její smysly.

Max se natáhl a snažil se uvolnit její ruce ovinuté kolem svého krku. „Buď hodná a pusť

mě. Jen na pár minut,“ přemlouval ji konejšivě. „Vím, že máš strach, ale když se mě budeš
držet jako klíště, ničemu to nepomůže. Fakticky se můžeš nakonec dostat do ještě nebe-
zpečnější situace,“ varoval ji a v jeho hlase se najednou ozval chraplavý tón.

„Ale já se nechci pustit,“ řekla Bethan zasněně. „Tady je mi naprosto báječně.“
„Bethan, nech toho!“
Jeho rázný příkaz k ní nakonec pronikl. Zvedla hlavu a podívala se na něho, přála si, aby

ho mohla opravdu vidět. V té černočerné tmě bylo tak těžké poznat, co mu opravdu letí
hlavou. V minulosti vždycky měla jeho oči, které ji vedly. Často nečekaně snadno přečetla
poselství zářící v jejich hlubinách. Teď neměla nic než svůj vlastní instinkt. A svou hlubokou
potřebu zůstat blízko něho. Se slastným povzdechnutím znovu zabořila obličej do jamky
v jeho rameni. „Myslím, že zůstanu, kde jsem, a budu riskovat následky.“

„Přestaň pokoušet štěstí, Bethan,“ řekl trochu hrozivě.
„Kdyby ses mě opravdu chtěl zbavit, mohl bys to udělat úplně jednoduše. Jsi daleko si­

lnější než já,“ upozornila ho. „Jednou do mě pořádně strč a budeš volný.“

„A co když do tebe nechci strčit?“
„Právě jsi řekl, že chceš. Protiřečíš si.“
„To bude asi proto, že jsem v silně protiřečivé náladě,“ povzdechl si. „Chci to, co bych ne­

měl chtít, a současně to nechci, protože se bojím, že bych obrátil svůj život vzhůru nohama.
Jsem v bryndě a ty jsi to všechno zavinila.“

Jeho prsty začaly neklidně přejíždět podél její páteře, jako by nad nimi už neměl žádnou

kontrolu. Zastavily se, aby prozkoumaly jamku v jejím kříži, a pak postupovaly dál po křivce
jejích boků.

Max znovu vzdychl, ale tentokrát bylo v jeho povzdechnutí něco zneklidňujícího, jako by

vycházelo až z hloubi plic. Když to Bethan uslyšela, zdvihla ruku a položila ji na jeho tvář.
Pak začala lehce přejíždět po jeho známých rysech. Prsty se lehce dotýkaly jeho vysedlých
lícních kostí a dlouhého rovného nosu. Lehce zavadily o husté řasy, obdivně pohladily
pevnou linii jeho čelisti a pak se lehce jako pírko přesunuly na jeho spodní ret. A tam se za­
stavily s nevyřčenou výzvou.

Pohnul trochu hlavou a jeho rty vtiskly lehký, ale horký polibek na její dlaň. Pak jí tvář

ovanul jeho horký dech, jak k ní otáčel hlavu zase zpět, a na svém spodním rtu ucítila opě­
tovaný dotek. Nabyly to však jeho prsty, ale jeho jazyk. Jemně a měkce hladil a tepal do její­
ho rtu, až v ní vyvolal hluboké slastné chvění. Doteky zintenzívněly a vzápětí Maxův jazyk
vklouzl do jejích úst. Znovu se slastně zachvěla.

Jeho polibek se změnil, byl hlubší a žádostivější a nutil ji reagovat se stejnou prudkostí.

Netrpělivě se pohnul a přitiskl ji k sobě těsněji.

„Je to absolutní šílenství,“ zašeptal jí do ucha.
Bethan ale jeho slova nevnímala. Většinu svého života hledala to, co nikdy nenašla. Lás­

ku. Jedinou věc, které se jí nedostávalo v záplavě materiálních věcí a peněz, které byly tak
ubohou náhražkou. Tohle také možná nebylo to pravé, snad to bylo příliš jednostranné. Nikdy
ale nebyla lásce tak blízko, nenechá ji uniknout – nemůže ji nechat uniknout.

Věděla dobře, že může pustit ze řetězu démona, kterého pak nebude možné zkrotit.

Přesto neváhala. „Nepřestávej,“ zamumlala rozechvěle. „Prosím tě, Maxi, nepřestávej.“

Chviličku ještě zaváhal, jako by něco v něm stále ještě bojovalo. Pak se jeho ústa hla­

dově vrhla na její rty v gestu naprosté porážky. V okamžiku z ní jeho ruce strhly halenku.

Opustil její ústa a než se zmohla na jakýkoli protest, zabořil hlavu do křivek jejích ňader.

Břichem jí prostupovalo teplo, jak jeho dech spaloval její kůži, a jeho vlasy se jí dotýkaly heb­
ce jako labutí peří. Pak se znovu pohnul, lehce uchopil jednu ztvrdlou bradavku, laskal ji
zuby i jazykem a nakonec ji pokryl něžnými polibky. Bethan zavřela oči rozkoší, kterou v ní
vyvolal, a chtěla ještě a ještě.

„Hladká jako hedvábí,“ zachraptěl Max a její jemná kůže trochu ztlumila jeho slova.

„Bože, Bethan, ty jsi krásná.“

Zhluboka se nadechl a nádech přešel v drsné povzdechnutí: „Myslím, že jsem od začátku

věděl, jak snadno se můžeš změnit v posedlost,“ zamumlal. „A teď k tomu nechávám dojít.“

V Bethan se něco neklidně pohnulo. Je posedlost totéž co láska? Pak ale tu nevítanou

myšlenku zaplašila. Láska, posedlost, to jsou jenom slova. Cožpak záleží na tom, jak ozna­
čuje to, co se mezi nimi děje? Jsou spolu a jedině na tom opravdu záleží. Začínala ho mi­
lovat tak bezvýhradně a z celého srdce, že to určitě vynahradí každou malou nejistotu na
jeho straně.

I když ho neviděla, věděla, že se na ni dívá.
„Myslím, že se mi takováhle líbíš,“ zabručel a Bethan s úlevou zachytila v jeho hlase

daleko lehčí tón, jako by odhodil svou zadumanou náladu, ve které byl ještě před chvílí. Jeho
ruka se posunula níž a jemně hladila její ploché bříško.

„Jaká?“
„Poddajná,“ řekl jí škádlivě. „To je něco nového!“
Trochu rozhorčeně se pokusila vzepřít a uniknout jeho pátrajícím ústům. Ale nebylo to nic

platné. Jednou rukou ji docela bez námahy udržel tam, kde ji chtěl mít.

„To, že jsi větší a silnější, přece ještě neznamená, že můžeš svojí síly zneužívat,“ řekla

s předstíranou přísností.

„Ale přesně to to znamená,“ spokojeně zabručel Max. „Je to jediná výhoda, kterou mi

ubozí muži máme proti ženám.“ Pak navzdory tmě absolutně přesně našel její ústa a na
několik minut ji dokonale umlčel.

„Hm,“ řekl hloubavě, když se konečně zase odpoutal. „To bylo ještě hezčí, než jak jsem si

to zapamatoval z minule.“

Bethan, ze které se najednou stal jen tající uzlíček, nebyla schopná ze sebe vypravit ani

slovo.

Trochu se odtáhl. „Je to bláznovství,“ řekl rezignovaně. „Víš to, viď?“
„Ano, vím,“ souhlasila rozechvěle. „Ale Maxi …“ Chviličku zaváhala a pak tiše pokra-

čovala: „Ale je to tak hezké.“

„Já vím,“ řekl trochu drsně. „Ale proto to ještě není vždycky správné. Já pořád myslím …“
„Nemysli,“ skočila mu rychle do řeči a do hlasu se jí vloudil stín paniky. „Nekaž to.“
Max vzdychl. „Rychle se blížím k bodu, kdy budu ochotný souhlasit se vším, co řekneš.“

Jeho ruka se nepokojně vrátila ke křivce jejích ňader, prsty hladil její teplou pokožku, jako by
v tom důvěrném doteku nacházel nějakou něhu, klid mysli. Pak Bethan ucítila, že se jeho
rozpoložení prudce změnilo. Pevně ji stiskl a palcem přejížděl vrcholek jejího prsu, až bra­
davka ztvrdla touhou.

„S tímhle se bojovat nedá, zvlášť když si to tak přeju,“ zamumlal. Cítila, jak se nad ní

sklání, a pak ucítila tíhu jeho těla a touhu, která ho poháněla. Zavřela oči v očekávání jeho
polibku, doteku, jeho objetí.

Než se to však stalo, ozvalo se jeskyní duté bušení. Max je uslyšel první. Bethaniny omá­

mené a zmatené smysly si neuvědomovaly nic, dokud nezvedl hlavu a celé jeho tělo se náh­
le napjalo.

„Maxi,“ řekla nejistě. „Co se děje?“
Pak zaslechla zvuk, který ho vyrušil. Okamžitě znehybněla.
„Je to další zával?“ zeptala se bojácně.
„Ne, miláčku,“ odpověděl. V jeho hlase znělo zřetelné zklamání, i když se zdálo, že

v něm slyší i slabou úlevu.

„Myslím, že nás jdou vysvobodit.“
Jeho slova v ní vzedmula obrovskou vlnu zklamání. Nechtěla být zachráněná.

Věděla, že ten pocit je naprosto směšný vzhledem k jejich situaci, ale nemohla si pomoci.

Chtěla zůstat v téhle jeskyni s Maxem navždy. Je to jediné místo, kde si jím může být na­
prosto jistá. Až se vrátí zpět do reálného prostředí, všechno se pak může pokazit …

Ale na takové úvahy bylo příliš pozdě. Max se už od ní odsouval a začal si zapínat košili.

S lehkým povzdechem tápala po knoflíčcích své vlastní halenky. Samozřejmě, že chci odsud,
řekla si přísně. A není třeba být pesimista, situace se venku nemusí změnit. Teď byla mezi ní
a Maxem nová blízkost. Ale neřekl ti, že tě miluje, varoval ji slabě její vnitřní hlas. Nemusí mi
to říkat nahlas, hádala se sama sebou vzdorovitě. Některé věci mezi dvěma lidmi dvěma lid­
mi se prostě poznají.

Tentokrát byl její povzdech těžší. Nebyla naivka. Věděla, že muže často vedou čistě se­

xuální pohnutky. To pro ženy je daleko obtížnější oddělit citovou a fyzickou stránku. Její
stísněnost a deprese se ještě prohloubily a ruce jen nejistě a tápavě dopínaly blůzu.

„Jestli spadl jen malý kousek stropu, nemělo by jim to trvat dlouho, než se k nám

dostanou,“ předpovídal Max.

„Co? Aha …“ zamumlala a jen napůl vnímala, co jí říká. S nezměrným úsilím se snažila

mluvit stejně prakticky jako on. „Neměli bychom jít do tunelu, ať jsem nablízko, až se probou­
rají dovnitř?“

„Tady jsme bezpečnější,“ rozhodl Max. „Vždycky existuje možnost, že při kopání uvolní

další kus stropu.“

Pak seděli tiše a poslouchali zvuky přicházející od jejich zachránců, kteří se pomalu při­

bližovali. Zdálo se, že se čas začal natahovat. Bethan měla pocit, ž uplynulo několik hodin,
možná dní, od chvíle, kdy byla v Maxově náručí.

„Haló!“ Hlasité vzrušené volání se odráželo jeskyní, až nadskočila. Pak tunelem probleskl

paprsek světla a rozptýlil hustou skličující tmu.

„Tady,“ volal Max.
Za baterkou se objevila tmavá postava. „To jsem já, Steve,“ oznámila. „Jste oba v po-

řádku?“

To je věc názoru, pomyslela si Bethan trochu otupěle. Ale Max už Steva ujišťoval, že jsou

na tom výborně.

„Tak bychom se raději měli pohnout,“ řekl jim Steve. „Podařilo se nám prorazit jen tak

malý otvor, že stěží prolezeme, a vypadá dost vratce. Myslím, že by nebylo nejlepší tady
tvrdnout.“

Max ji vzal za ruku a vedl ji ven z jeskyně a pak tunelem. Při světle Stevovy baterky se

podařilo udělat jen nepravidelný otvor a odklidit jen úzký průchod v hromadě kamení.

„Ty jdi první,“ řekl Max a postrkoval ji dopředu.
Když se na něho trochu zneklidněně podívala, dodal rychle: „Budu těsně za tebou. Budeš

úplně v bezpečí.“

„Co budeš dělat?“ ptala se sarkasticky. „Držet strop jednou rukou, jestli začne padat?“
„Přestaň mlít pusou a pohni sebou!“ Ne zrovna jemně do ní strčil. „Já se chci odsud

dostat.“

Max zjevně žádnou citovou vazbu k tomuhle místu necítí, řekla si a trochu ji bodlo u srd-

ce. Ale nebyl čas nad tím dál hloubat, protože se musela soustředit na to, aby se protáhla úz­
kým nerovným průchodem, který prorazili jejich zachránci. Byl tmavý, plný prachu a tak úzký,
že naháněl hrůzu, takže by asi podlehla panice, kdyby si stále neuvědomovala, že Max je
tady, jen pár centimetrů za ní.

Pak se konečně vysoukala na druhé straně ven, unavená, kašlající a vděčná rukám, kte­

ré ji zachytily a podepřely.

Když vzhlédla, spatřila Ahmeda a pár dalších Egypťanů, které nepoznala. Když se ujistili,

že je v pořádku, vrátili se, aby pomohli ostatním dvěma. Když byli konečně venku, všichni
spěšně zamířila zpátky k východu z jeskyně.

Bethan sotva vlekla nohy. Najednou ji začaly zaplavovat silné vlny vyčerpání a dost ne­

příjemně se jí točila hlava. Když došli ven, Bethan užasla, že je ještě den. Slunce na obzoru
sytilo nebe fantastickými pruhy živých barev.

Připadalo jí, jako by v té jeskyni trčeli hodiny a hodiny.
Zmateně si protřela oči a Max na ni vrhl rychlý pohled.

„Je ti dobře?“
„Začínám se cítit úplně odrovnaná,“ přiznala.
„Ještě chviličku se drž. Brzy budeme zpátky v táboře.“
Začalo jí ale slabě dunět v uších, tak se raději rychle sedla, bála se, že by se nemusela

udržet na nohou.

Jen nejasně si uvědomovala, že jí někdo pod rameny uvazuje lano, a něčí hlas – Maxův?

– ji jemně ujišťoval, že všechno bude v pořádku.

Silné ruce ji spustily přes okraj skalního převisu a pak už se houpala v prostoru. Asi by

byla nervózní, kdyby si plně uvědomovala, co se děje. Po zdánlivě hrozně dlouhé době se
dotkla nohama země a jiné ruce jí začaly odvazovat lano.

Zamrkala zamženýma očima, zvedla hlavu a spatřila Peterovu známou tvář, jak se nad ní

sklání.

„Díky bohu, že jste v pořádku,“ řekl se silnou úlevou. „Připadal jsem si tak zatraceně bez­

mocný, když jsem trčel tady dole a nemohl udělat nic užitečného.“

„To ty jsi zorganizoval pomoc, viď?“ zachraptěla a hlas se jí třásl.
Peter přikývl. „Slyšel jsem rachot a pochopil jsem, že muselo dojít k nějakému závalu. Ale

kvůli tomu mému pitomému strachu z výšek jsem se nemohl dostat k vám nahoru, abych
zjistil, jestli jste v pořádku. Chvíli jsem čekal a modlil se, abyste vyšli ven, ale když se nic ne­
dělo, věděl jsem, že tam musíte být uvězněni. Jel jsem zpátky do tábora, abych rádiem zavo­
lal pomoc, a zjistil jsem, že je tam Steve. V Luxoru se začal nudit, a tak se vrátil, aby pra­
coval na nějakých poznámkách k výzkumu. Zajeli jsme do Ahmedovi vesnice a sehnali jsem
Ahmeda a pár jeho příbuzných. Pak jsme se vrátili sem a Steve a ostatní vylezli nahoru, aby
vás vyprostili.“

Bethan se nějak podařilo vykouzlit slabý úsměv. „Chudák Mrkvička! Ta bude zuřit, až se

vrátí z Luxoru a zjistí, že celé tohle drama propásla.“

„Bez takového vzrušení bych se docela dobře obešel,“ řekl Peter ponuře. „Děsil jsem se,

že vás odtud nedostaneme, že …“ Hlas mu selhal a trochu se otřásl. „Ale teď už o tom ne­
mluvme, jste venku a v bezpečí a na ničem jiném nezáleží.“

Nezáleží? Bethan unaveně přemítala. Dívá se na to Max taky tak? Patří i to ostatní k vě­

cem, na které by raději zapomněl? Jako by ho ty úvahy o něm nějakým kouzlem přičarovaly,
Maxův hlas vpadl do jejích zmatených a těkajících myšlenek.

„Dojdeš k autu?“
„Ano, myslím, že ano.“ Její hlas ale nezněl moc přesvědčivě a zdálo se, že to hned po­

střehl. Okamžitě ji zvedl do náruče a Bethan ani nehlesla na protest. K čertu s nezávislostí a
emancipací! Bylo tak uklidňující, tak příjemné cítit zblízka jeho pevné teplé tělo, které nyní
tak důvěrně znala. Ještě pevněji sevřela ruce kolem jeho krku.

„Tu noc, kdy jsme se setkali poprvé, jsi mne nosil všude,“ připomněla mu.
„To ano. Tehdy jsem ale ještě netušil, že se z toho stane zvyk,“ odvětil sarkasticky.
„Některé zvyky můžou být opravdu příjemné.“
„Tenhle bych bral určitě,“ přiznal nečekaně hrdelním hlasem.
Složil ji na přední sedadlo landroveru a pak vklouzl vedle ní. Když nastartoval motor, Be­

than na něho upřela ospalé oči a těšila se z prostého pohledu na něho. Pak zavřela víčka a
upadla do polospánku, zatímco auto kodrcalo zpátky do tábora.

Když dojeli, Max ji odnesl přímo do stanu a usadil ji na lůžko. Pak zapálil lampičku, pro­

tože už byla skoro tma.

„To je úplně jako tu první noc,“ řekla a potlačila pořádné zívnutí. Pak se jí uličnicky blýsklo

v očích. „Jenže tehdy jsi mne svlékl.“

„Hmm. Tuhle část bychom měli raději přeskočit,“ odvětil Max zjevně neochotně. „Ty jsi

moc unavená a já jsem moc …“

„Ty jsi moc co?“ zeptala se zvědavě, když se náhle zarazil.
„Na tom nezáleží,“ zazněl v jeho hlase trochu drsný tón. „Prostě si myslím, že by to

v téhle chvíli nebyl moc dobrý nápad.“

Bethan jen lehce pokrčila rameny. Cítila se příliš vyčerpaná a vysílená, než aby se

pouštěla do nějaké hluboké a komplikované debaty. Schoulila se ještě hlouběji do postele,

podívala se znovu na Maxe a musela se usmát. „Vypadáš úplně strašně! Jsi samý prach a
šmouha a ta košile už určitě nikdy nebude jako dřív, ať ji vypereš sebelíp!“

„Ty taky nejsi jako ze škatulky.“ Max jí jedním prstem pomalu prohrábl zaprášený pramen

jejích vlasů. „Nejsem si jistý, jestli máme v táboře dost vody, aby ses zase vydrhla.“

„Tam v té jeskyni jsi mi řekl, že jsem krásná,“ připomněla mu. Vzápětí trochu ztuhla. Ne­

připomíná mu něco, na co chce raději zapomenout?

Ale Max vypadal pořád klidně. „Baterka zhasla,“ upozornil ji. „Byl jsem slepý jako krtek.“
„Až budu příště chtít komplimenty, postarám se, abys mě věděl,“ řekla lehce. „Tak budu

vědět, že je myslíš vážně.“

„Vždycky myslím vážně to, co říkám,“ odpověděl pevně. Pak se podíval na hodinky. „Při­

pozdívá se. Raději půjdu, aby ses mohla trochu prospat.“ Otočil se, ale pak na několik vteřin
zaváhal, jako by chtěl ještě něco dodat. Nakonec ale prudce trhl rameny a chvatně vyšel ze
stanu.

Bethan se upřeně dívala na místo, kde stál. Chtěla si uchovat jeho obraz ještě na pár

chvil. Jakmile odešel, nějak divně se jí začalo stahovat hrdlo a oči ji začaly pálit a štípat, jako
kdyby chtěla brečet, ale nemohla. To je únavou, řekla si podrážděně. Až se pořádně vyspíš,
všechno bude fajn. Budeš schopná se vypořádat se vším, co se stane, ať je to cokoli.

I když ji celé tělo bolelo, nemohla usnout. Občas zaslechla šum hlasů před stanem, ale

nakonec vše utichlo, jak se tábor uložil ke spánku. Neklidně se převalovala. To je absurdní!
Je tak vyčerpaná, že přece musí usnout!

Pak její rozpálenou kůži přejel závan chladného večerního vzduchu. Někdo právě tiše ve­

šel do stanu.

Otočila hlavu a v téměř naprosté tmě rozeznala jeho vysokou temnou postavu, která teď

stála u jejího lůžka.

„Maxi,“ řekla nejistě.
„Čekala jsi někoho jiného?“
„Proč ses vrátil zpátky?“
„Protože nemůžu spát,“ řekl chraptivě. „A vypadá to, že ty taky ne,“ dodal ještě drsnějším

hlasem. „Proč ne, Bethan?“

Ztěžka polkla. „Nevím,“ zašeptala.
„Lhářko,“ řekl měkce. Bez jediného dalšího slova odtáhl deku a vklouzl vedle ní. „Tam na­

hoře v jeskyni jsme dneska začali něco, co se musí dokončit.“ Bylo to prosté konstatování
faktu. Nedal jí žádnou šanci protestovat, popřít to. Místo toho ji hned začal svlékat, jako by to
byla ta nejpřirozenější věc na světě. Zmatená a omámená tím, co se děje, Bethan se ho ne­
pokusila zastavit. Nechtěla ho zastavit. A určitě by ani nemohla. Max už neústupně pokra­
čoval dál, nechal svá ústa bloudil po jejím těle, a když odhodil poslední kousek prádla, zabo­
řil se do teplých, intimních míst a kochal se jimi se zjevnou rozkoší.

„Nádhera,“ zamumlal. V jeho hlase se ale ozvala urputná netrpělivost, jako by na tenhle

okamžik čekal celý život a už to čekání nemohl snést ani okamžik.

Když ze sebe strhl poslední část svého oděvu, Bethan se instinktivně pohnula, aby se ho

dotkla. Silné svaly hrály pružnou silou pod jejími zkoumajícími prsty. Obdivovala dokonalé
proporce jeho těla, široká ramena a pevnou linii zad. V Maxově hrdle se ozvalo nespokojené
zahrčení, když se její průzkumy staly smělejší. Uvědomila si, že nehodlá čekat, nemůže če­
kat. Možná poprvé v dospělosti nekontroloval situaci. Žádná něžnost, žádná zkušenost, jen
touha, která se najednou zcela vymkla z rukou a už se nedala snést.

Opřel se o ruce a vklouzl na ni. I když to čekala, první dotek jeho prudce vzrušeného těla

zapůsobil jako horký šok. Ucítil její hluboké chvění a nějak se mu podařilo zůstat chvíli v na­
prostém klidu, aby jí dal čas si přivyknout. Jeho ruce konejšivě hladily její ňadra, znovu ji
uklidňovaly a chlácholily, aby přijala to, co od ní tak naléhavě žádal.

„Je ti hezky?“ zachraptěl. „Mně ano. Řekni mi to, Bethan!“
„Ano, je mi hezky,“ zašeptala rozechvěle.
Srdce jí bilo stejně divoce a nepravidelně jako jemu. Zdálo se, že se ztrácí v obrovské

síle a stále stoupající vlně citu, který ji pohlcoval. Max slabě zasténal a jeho tělo pulsovalo
touhou s novou nedočkavou naléhavostí. Bez váhání se mu otevřela a ochotně přijala jeho
pevné tělo, které se okamžitě ponořilo do jejího vítajícího tepla.

Nebylo žádné pomalé narůstání, žádné pomalé stoupání k vrcholu. Místo toho svět

najednou začal vířit a dělat nová a nová salta. Výsledný chaos byl šílený a neuvěřitelný, byl
to příval, který je oba smetl do nekontrolovatelné závratě, která končila výbuchem prudké
rozkoše.

Bethan se nedostávalo dechu ani na to, aby vyslovila jeho jméno. Místo toho se ho

pevně držela, dokud se svět zase neuklidnil. A ani potom se nemohla pustit. Zdálo se, že to
Maxovi nevadí. Rukama ji tiskl k sobě a ona cítila na krku jeho drsný dech, který se postupně
zpomaloval, ačkoli byl jen o málo rychlejší než normálně.

Ale ani potom nikdo z nich nepromluvil. Max se konečně přesunul stranou, takže ji už ne­

drtil svou vahou. Bethan se k němu okamžitě zase přivinula, chtěla, aby ten teplý fyzický
kontakt mezi nimi trval věčně. Jako by se otupěle vznášela v jeho náruči, zatímco její mysl se
omámeně pomalu vracela k tomu, co se stalo. Byla to opravdu ona? Nevěděla, že je
schopná tak střemhlav se řítit do syrové touhy. A Maxova smyslnost byla ještě větší než její,
ale přesto ji nevyplašila. Od chvíle, kdy se jí poprvé dotkl, nechtěl nic jiného než ji sdílet, nád­
herně a úplně. Trochu zavrtěla hlavou. Láska opravdu dělá s lidmi neuvěřitelné věci!

Spánek, který se jí předtím vyhýbal, ji konečně začal zaplavovat, tentokrát neodolatelně.

Těžká víčka se jí zavřela, naposledy spokojeně zabroukala a pak zvolna upadla do hluboké­
ho klidného spánku.

KAPITOLA DEVÁTÁ

KAPITOLA DEVÁTÁ

Když se Bethan druhý den ráno konečně probudila, byla sama. Pár minut ležela a zma­

teně uvažovala, jestli ta minulá noc nebyl jen krásný erotický sen. Možná blouznila únavou.

Pak potřásla hlavou. Nemá tak živou fantazii. A jestli se to opravdu stalo, co budou dělat

dál?

Rozhodla se nedělat si s tím prozatím starosti. Věci se samy vystříbří, tím si byla jista.

Vyklouzla z polního lůžka a podívala se na svůj obraz v malém zrcadle na stole. Vzápětí za­
úpěla. Nedívala se na ni zrovna oslňující kráska. Na kůži měla pruhy špíny, vlasy slepené
prachem a navíc ještě tmavé kruhy únavy pod očima.

Rozhodně musí se svým vzhledem něco udělat, než se znovu uvidí s Maxem. Opatrně

vykoukla ze stanu. Tábor vypadal prázdný. Svraštila obočí. Kde jsou všichni? Kde je Max?
Pak se podívala dolů a spatřila dva kbelíky vody postavené přímo před její stan. To ji okamži­
tě povzbudilo. Celé dva kbelíky, to je úplný luxus! Bylo to víc než dvojnásobek jejich obvyklé
denní dávky na mytí.

Vtáhla kbelíky do stanu, svlékla se a pak se vydrhla od hlavy až k patě. Voda stačila

dokonce i na to, aby smyla nejhorší špínu z vlasů. Když byla konečně hotová, s větší sebejis­
totou se podívala do zrcadla a hned se spokojeně usmála. Pořád by ještě nevyhrála žádnou
cenu, ale vlasy jí brzy uschnou a dostanou svůj lesk a oči … Znovu se podívala na své oči.
Ještě nikdy předtím je neviděla tak jiskřivé a tak plné života. Teď ale byl před ní těžký úkol.
Musí najít Maxe, podívat se mu do očí a zjistit, jestli ta minulá noc znamenala pro něho totéž
co pro ni. Náhle silně nervózní a se zvláštním nepříjemným pocitem v žaludku vykročila ze
stanu. Žár slunce ji okamžitě zasáhl svou silou, ale tentokrát to nevnímala. Místo toho zne­
pokojeně přelétla tábor pohledem. Ale ten vypadal pořád naprosto opuštěně. Kam se poděl
Max?

Uvařila si trochu kávy a pak si s ní sedla venku, aby jí sluníčko vysušilo ještě vlhké vlasy.

Horký sladký nápoj ale její nervy neuklidnil. Naopak, cítila, že její nervozita roste. Proč tady
Max není? Dává jí tak najevo, že minulá noc byla jediná? Že v té chvíli to bylo hezké, ale že
nemá v úmyslu to opakovat? Pane bože, ne, modlila se horečně. S tím by se asi nevyrovna­
la. Začalo jí být trochu nevolno.

Pak zvedla hlavu a uviděla, jak se k táboru blíží Maxův známý landrover. Ucítila, jak se jí

prudce zrychlil puls, a v hlavě mla podivně zmatený pocit. Uklidni se, přikazovala si roztře­
seně. To je jen Max.

Ale jeho jméno vyvolalo novou vlnu nervózního chvění. Uvědomila si, že má skutečný

strach, že se děsí toho, že se podívá do jeho jantarových očí a uvidí jen chladné přátelství
místo vřelé odezvy. Nepamatovala se, že by si někdy byla tak málo jistá sama sebou, tak se
obávala budoucnosti. Na několik vteřin ho skoro nenáviděla za to, že ji nutí cítit se jako
zpanikařená školačka.

Pak se dveře landroveru otevřely a Bethan vytřeštila oči údivem. Z vozu nevystoupil Max,

ale draze oblečená blondýnka. Bethan přejela pohledem její bílý bavlněný safari kostým a
perfektně ladící doplňky. Není to moc praktické, usoudila. Ale měla dojem, že tahle žena se
obléká na efekt. Nepochybně má několik dalších stejně fantastických šatů na převlečení,
kdyby se na těchto objevila skvrnka.

Žena se okamžitě vydala směrem k Bethan. Skoro to vypadalo, jako by sem přijela s vý­

slovným úmyslem ji vyhledat. Bethan se na ni zvědavě podívala a pak jí najednou něco
blesklo hlavou. Chladná, krásná blondýnka – a Bethan měla protivný pocit, že zná její jméno:
Caroline, Maxova snoubenka. Na okamžik zavřela oči. Necítila se na konfrontaci, dnes ráno
ne. Pak oči zase otevřela a zjistila, že blondýna stojí jen pár kroků od ní.

Prohlížela si Bethan s otevřenou zvědavostí. „Takže vy jste Bethan Lawrenceová,“ řekla

nakonec afektovaně. „Nejste úplně taková, jak jsem čekala – jste daleko exotičtější. Fakticky
skoro jako cikánka se všemi těmi černými vlasy a tmavýma očima. Nevěděla jsem, že Max
má zálibu v něčem takovém.“ Podařilo se jí to říct jako naprostou urážku a Bethan se
okamžitě naježila. Než ale mohla cokoli říct, žena pokračovala. „Myslím, že bych se měla
představit. Jsem Caroline Leslieová. Troufám si tvrdit, že o mně Max mluvil.“

„Zmínil se o vás jednou nebo dvakrát,“ řekla Bethan studeně. „Myslím, že jste jeho stará

přítelkyně.“

Slabý, ale zřetelný důraz na slově „stará“ vyvolal mrazivý záblesk v Carolininých očích.

Pak ale znovu roztála a její dokonalé, krásné rty se prohnuly do lehkého úsměvu.

„Dobře, jelikož víte, kdo jsem, víte, proč jsem tady,“ řekla klidně. „Nedávno jsem za­

slechla pár znepokojujících zvěstí, tak jsem si myslela, že je načase, abych sem přiletěla a
vyřešila situaci.“ Přelétla po Bethan pohledem. „Nevím, co jste vy a Max prováděli v po­
sledních pár týdnech, a abych byla upřímná, je mi to celkem jedno. Ale ať už to bylo cokoli,
chci abyste věděla, že je to pryč. Max je můj,“ pokračovala náhle tvrdým tónem. „A chci, aby
to tak zůstalo. A pokud o tom máte jakékoli pochybnosti, řeknu vám ještě něco. Max a já letí­
me ještě dnes do Anglie – společně.“

„A Max do té záležitosti nemá co mluvit?“ podařilo se Bethan ze sebe vypravit.
„Max chce totéž, co chci já,“ odvětila Caroline naprosto sebejistě. „Proto spolu tak dobře

vycházíme a proto naše manželství bude tak úspěšné.“

Postoj té druhé ženy byl tak povýšený, že Bethan pocítila silnou touhu jí kopnout do jejích

elegantních holení.

„Pokud spolu s Maxem tak dobře vycházíte, jak to, že tráví tolik času bez vás?“ procedila

skrz zaťaté zuby.

Caroline nadzdvihla jedno obočí a vypadala teď téměř znuděně. „Chcete pravdu? Uděla­

la jsem chybu, když jsem s ním nešla do postele. Myslela jsem si, že bude nedočkavější,“
řekla netečně. „Místo toho se zapletl s někým naprosto nevhodným – s vámi.“

„Získala jsem dojem, že jste s ním jít do postele nechtěla,“ řekla Bethan bez obalu.
Oči druhé ženy se zúžily. „Zřejmě jste vedli velice zajímavé rozhovory. Ale vyjasněme si

několik faktů. Udělám vše, co bude potřeba, abych spolehlivě zajistila, že Max bude chtít zů­
stat se mnou.“ Její hlas byl najednou ostrý jako břitva. „Myslíte si, že nevím, jak Maxe
uspokojit? Chyba, děvčátko! Možná, že nemám ráda sex, možná ho pokládám za silně pře­
ceňovaný a trochu absurdní, ale můžu zahrát zatraceně dobré divadlo, když to bude zapotře­
bí. A pokud to Maxovi nebude stačit, jestli bude potřebovat další rozptýlení jinde, pak se
lehce můžu naučit s tím žít.“

Bethan na ni zírala v čirém zděšení. „To není manželství,“ pronesla skoro šeptem, „to je

očistec!“

Caroline pokrčila rameny. „Nejsem žádné hloupé romantické stvoření. Vím přesně, co

chci od manželství – a Max je muž, který mi to může dát.“

„Máte na mysli peníze,“ obvinila ji Bethan.

„Ano,“ odvětila chladně. „A společenský život, jaký člověk v Maxově postavení může na­

bídnout. A nehodlám se toho vzdát kvůli nikomu – a rozhodně ne kvůli takové nule jako jste
vy.“

„Snad by to měl rozhodnout Max,“ řekla Bethan pevně.
„Co hodláte dělat?“ zeptala se Caroline a střelila po ní vyzývavým pohledem. „Poběžíte

za ním a budete žádat, aby si mezi námi vybral? To by nemusel být moc dobrý nápad,“ va­
rovala ji s náznakem triumfu ve svých krásných, ale chladných očích. „Max a já jsme spolu
dnes ráno dlouho mluvili. Vyjasnili jsem si spoustu věcí. A samozřejmě, jakmile mi Max řekl,
kdo jste, začala jsem chápat, proč se s vámi zapletl.“

„Co tím myslíte – kdo jsem?“ otázala se Bethan.
„No přece … dcera Howarda Lawrence.“
Bethan to na chvíli omráčilo. „Max vám o tom řekl?“
„Samozřejmě že ano,“ Caroline na ni vrhla soucitný pohled.
„Stále to nechcete uznat, že? Max a já si rozumíme. Já přesně vím, jak pracuje jeho mo­

zek, jak se dostal do téhle směšné situace. Vysvětluje to, proč od vás jen tak neodešel, když
zjistil, kdo jste. Věřte tomu nebo ne, Max má velmi vyvinuté svědomí. Cítil se nesmírně provi­
nile, když si uvědomil, že jste zůstala bez haléře kvůli tomu, jak vypořádal pozůstalost vaše­
ho otce. Víc než to, začal kvůli vám cítit zodpovědnost. Bohužel,“ dodala Caroline blaho­
sklonným tónem, který rozdíral Bethaniny již tak bolavé nervy, „vy jste si začala plést ten po­
cit zodpovědnosti s úplně jiným citem. Trapné pro Maxe … a bylo od něho velmi nestydaté,
že toho využil, ale muži jsou už takoví, že?“

„Možná jste to vy, kdo se špatně orientuje,“ vymáčkla ze sebe Bethan přiškrceným hla­

sem.

„Ale ne, myslím, že ne,“ odtušila Caroline s absolutní jistotou. „Takže je snad načase,

abyste se začala smiřovat s fakty. Max vás nemiluje. Fakticky si myslím, že není schopen mi­
lovat nikoho. Proto si vybírá životní partnerku hlavou, a ne srdcem. A také proto naše
manželství bude naprosto spokojené. Nebudeme jeden na druhého klást žádné nemožné
požadavky, bude to velmi civilizované a velmi příjemné uspořádání mezi dvěma dospělými
lidmi, kteří předně vědí, co chtějí.“ Obdařila Bethan ještě jedním nadřazeným úsměvem.
„Pořád mi nevěříte? Pak mi dovolte, abych vám sdělila, kde je Max právě teď. Je v Luxoru a
rezervuje pro nás oba letenky do Anglie. A jakmile budeme doma, spolehlivě se postarám o
to, že už nikdy nebude chtít odejít.“

Se strohým odmítavým pokynutím své elegantní hlavy se otočila a pomalu odcházela.

Bethan se cítila úplně otřesená. Myslela si, že začíná Maxe konečně znát. Ale ten muž, o
kterém mluvila Caroline, byl absolutně cizí, někdo, jehož mysl pracovala na tak odlišné
vlnové délce, že snad ani nebyla naděje, že by mu mohla někdy porozumět. Který z nich je
ten skutečný, ptala se trochu zoufale. Zná skutečného Maxe Lansdelle ona nebo Caroline?

Jestli je Max opravdu v Luxoru a zajišťuje letenky pro sebe a pro Caroline, je odpověď

nasnadě. Bethan unaveně potřásla rozbolavělou hlavou. Nevěděla, že se člověk může cítit
tak zmateně a uboze.

Napůl se hrozila Maxova návratu, i když ho zoufale chtěla znovu vidět. Zmocnila se jí

lehká vlna rozhořčení vůči němu za to, jak obrací vzhůru nohama veškeré její emoce. Po
celý život měla vnitřní sebedůvěru, se kterou překonávala nesčetné obtížné situace. I smrt
jejího otce ji vyvedla z rovnováhy jen na krátký čas, pak se musela zase postavit na vlastní
nohy, odhodlaně bojovat dál. Ale po Carolininých odhaleních si připadala, jako by jí někdo
vzal pevnou půdu pod nohama.

Peterův džíp dorazil se hřmotem do tábora až k poledni. Caroline do té doby už zmizela,

schovala se do jednoho ze stanů. Určitě nechtěla, aby se dostalo na tu její bledou dokonalou
kůži slunce, pomyslela si Bethan se zlobou pro sebe netypickou. Peter a Max vystoupili
z auta a pak několik zůstali stát a tiše spolu hovořili. Nakonec se Peter otočil a odcházel, ale
Max se rozhodně vydal Bethaniným směrem.

Bethan těžce polkla a na několik vteřin pocítila hrozné nutkání vzít nohy na ramena. Ale

zůstala stát na místě s nervy napjatými k prasknutí.

Max se před ní zastavil a podíval se na ni známým divokým pohledem svých jantarových

očí. Pak se sesunul na místo, kde předtím seděla Caroline.

„Jak se cítíš?“ zeptal se bez úvodu. „Nějaké následky ze včerejška?“
Ano! Chtělo se jí na něho zakřičet. Zamilovala jsem se do tebe, čert tě vem.
Místo toho tam seděla s trochu strnulým zdvořilým úsměvem na tváři. „Trochu mě bolí

hlava, to je všechno. Jinak jsem v pořádku.“ Max se zamračil. „Myslím, že se to dřív nebo
později budeš muset dozvědět. Objevila se tu Caroline.“

„Já už to vím. My jsme … setkaly jsme se.“
Zamračil se ještě víc. „Řekl jsem jí, aby tě nechala být,“ zavrčel. Pak se na ni zpříma po­

díval a v jeho pohledu se objevilo víc tepla. „Díval jsem se na tebe dnes ráno, ale ještě jsi
spala. Chtěl jsem tě vzbudit, ale …“

„Ale myslel sis, že to asi není nejlepší nápad, když se kolem motá Caroline,“ dokončila

Bethan trochu sarkasticky.

„Ne! Tak jsem to rozhodně nemyslel. Krucinál, co ti říkala?“ ptal se jí.
„Nic důležitého,“ řekla škrobeně. „Ale ty jsi toho musel hodně napovídat jí. O mém otci

například.“

„Hodně věcí jsem jí musel vysvětlit,“ řekl Max trochu podrážděně. „Myslel jsem, že

alespoň to jí dlužím. Podívej, Bethan, vím, že je to zatraceně zamotané. Nikdy jsem nečekal,
že se tu Caroline takhle objeví …“

„Ne, to se vsadím, že ne,“ skočila mu do řeči stejně ostrým tónem. „Ale to je v pořádku,

Maxi. Nebudu dělat trapné scény. Chci vědět jen jednu věc.“

„Jakou?“
„Vracíš se zpátky do Anglie?“ zeptala se přímo. Pak se zatajeným dechem čekala na

jeho odpověď.

Zdálo se jí, že to trvá věčnost. Konečně lehce pokynul hlavou. „Ano, mám rezervovanou

letenku na dnešek večer.“

„Na dnešek?“ nemohla zabránit tomu, aby její hlas nezněl naprosto konsternovaně. Rysy

jí ještě víc ztuhly. „A předpokládám, že Caroline letí zpátky s tebou?“

„Přestaň se pokoušet překrucovat věci,“ řekl Max rázně. Pak si rozrušeně prohrábl vlasy

rukou. „Podívej se, mám hroznou náladu, tak mě nedráždi. Dneska se mi prostě nedaří. A já
chtěl, aby všechno bylo úplně jiné …“

„Nechci nic jiného než jednoduchou odpověď na svou otázku,“ přerušila ho Bethan vy­

rovnaně. „Letí Caroline s tebou?“

„Ano, sakra! Letí. Ale neletím zpátky kvůli ní. Telefonoval jsem do úřadu, když jsem byl

v Luxoru, a ukazuje se, že jsou v nějaké větší krizi. V posledních pár dnech se snažili se
mnou spojit. Musím se vrátit a vyřešit to, než celá věc vybouchne. Jsou v tom obrovské sumy
peněz …“

„A je to jen náhoda, že Caroline letí zpátky stejným letadlem?“
„Přestaň se laskavě na mne dívat s tím obviňujícím výrazem v obličeji!“ řekl Max prudce.

„Caroline letí se mnou zpátky proto, že s ní chvi mluvit. Myslím, že si zaslouží pár hodin
mého času.“ Upřel na ni výhružně pohled: „Co chceš, abych udělal? Rezervoval ti letenku do
stejného letadla? Přemýšlej hlavou, Bethan! Dovedeš si představit, jaké by to bylo, být všich­
ni v jednom letadle?“

„Aspoň by to nebyla nuda.“ Její chabý pokus o vtip ale vyšel úplně naprázdno. Zvedla

hlavu a podívala se na Maxe trochu vyzývavě. „A co mám podle tebe dělat já? Sedět tady a
čekat na tebe?“

„Přesně to chci,“ řekl jí klidnějším tónem.
Bethan zamrkala. „Opravdu?“
„Za pár dní se vrátím. To by mělo stačit na to, abych všechno vyřešil.“
„Ale Caroline říkala …“
Maxův výraz znovu potemněl. „Komu budeš věřit? Caroline nebo mně?“ A když stále vá­

hala s odpovědí, popadl ji za ruku a netrpělivě s ní zatřásl. „Tak komu, Bethan?“

„Tobě,“ zašeptala přiškrceně.
Na tváři se mu rozprostřel spokojený výraz. Zvedl si její ruku k ústům a jeho horké rty

vtiskly rychlý hladový polibek na její otevřenou dlaň.

„Chci ti toho spoustu říct,“ řekl trochu chraptivě. „Ale zrovna teď není na nic čas. Dokonce

ani na pořádnou pusu na rozloučenou. Před odletem musím zařídit tisíc věcí. Ale až se vrá­
tím, bude plno času. Jen tady určitě čekej.“

Váhavě odtrhl svou ruku od její. Ještě jednou se na ni vřele, důvěrně usmál, až jí nervy

začaly tát, a pak rychle odcházel pryč, jako kdyby musel odejít okamžitě, nebo by nebyl
schopen se od ní odtrhnout vůbec.

Až příliš brzy opustil tábor a Caroline odjela s ní. Bethan se pomalu probírala z omámení.

Je blázen, že mu věří? Pravděpodobně ano, řekl si s povzdechem. Ale co může dělat jiného?
Miluje ho, a tak prostě musí sedět a čekat na něho, jak jí nařídil.

A co Caroline? Zahnala tu myšlenku co nejdál. Nechce myslet na Caroline. Může před­

stírat, že vůbec neexistuje.

Malý tábor vypadal hrozně prázdný, když Max odešel.
Informovali patřičná místa o pokladu, který s Maxem nalezla, ale Bethan zjistila, že ji to

příliš nevzrušuje. Dokonce ani zvlášť nechtěla se na poklad znovu podívat. Tak jako tak bude
ještě nějaký čas trvat, než budou nějaké zlaté předměty vyneseny z jeskyně ven. Než se
bude moci s něčím hnout, tunel do jeskyně se musí úplně vyčistit a strop odborně podepřít,
aby nemohlo dojí k dalšímu závalu.

Peter se rozhodl, že bude pokračovat ve svých původních vykopávkách, než úřady povolí

práci v jeskyni.

„Bylo by skvělé, kdybych mohl najít ten hrob ještě k tomu pokladu, který jste s Maxem ob­

jevili,“ řekl Bethan nadšeně. „A jsem si jistý, že už jsem mu blízko. Ještě pár dnů a mohl bych
snad najít něco důležitého.“

Bethan si ale osobně začínala myslet, že Peter nikdy nenajde hrobku, kterou je tak po­

sedlý. Do očí mu to ale neřekla. Byl to jeho sen, jediná věc, která dávala jeho životu smysl. A
začínala sny chápat. Poprvé ve svém životě měla také svůj vlastní sen.

„Kdykoli se na tebe podívám, přihlouple se usmíváš,“ stěžovala si Mrkvička o několik dnů

později. „A nikdy neslyšíš, když na tebe mluvím. Fakt, Bethan, myslela jsem, že jsi rozumná
holka!“

„Jsem rozumná,“ řekla Bethan trochu pobouřeně.
„Teda já si myslím, že to nebylo zrovna chytré zabouchnout se do Maxe Lansdella,“ řekla

Mrkvička bez obalu.

„Jak to můžeš říct, když ho pořádně ani neznáš?“
„Vím, že tady není,“ opáčila Mrkvička.
„Vrátí se.“
„Ano?“ Její tón změkl. „Podívej se, Bethan, já tě nechci rozčílit, ale chováš se drobet na­

ivně. Copak nevíš, že mužský řeknou cokoli, aby se dostali z trapasu? A jaký je nejlepší způ­
sob, jak se vytratit bez nějakých hádek? Řekneš holce, že se vrátíš, samozřejmě,“ dokončila.
„Za předpokladu, že ti uvěří, můžeš mazat pryč a ani se neohlídnout. S trochu štěstí
dostaneš na cestu i pusu na rozloučenou.“

„Max se opravdu vrátí,“ trvala Bethan tvrdohlavě na svém. Musí tomu věřit. Musí.
„Jak dlouho řekl, že bude pryč?“
„Neříkal to. Ne přesně,“ lhala Bethan.
„Už je to čtyři dny, co odjel,“ připomínala jí Mrkvička.
„Promiň,“ zamumlala. „Nechtěla jsem být hrubá. Ale viděla jsem Caroline, Je to potvora,

ale oslňující potvora. Nechtěla bych čelit takové konkurenci.“

Bethan věděla, že Mrkvička nemyslí svá slova špatně. Ale moc jí nepomohlo slyšet

všechny své osobní obavy a tísnivé pocity vyjádřené nahlas. Bylo tak snadné si představit,
co se mohlo stát. Jakmile byl Max zpátky u Caroline, mohl si začít uvědomovat, jak vhodnou
manželkou by byla – a jak se mu nehodí Bethan se svými plamennými pohledy a prosto­
řekým jazykem. A jestli je to jinak, proč není tady? Je už pryč dvakrát tak dlouho, než říkal.
Jak dlouho ještě bude muset čekat?“

Tak dlouho, dokud bude třeba, řekla si paličatě. Na muže, jako je Max, by stálo za to če­

kat celý život.

Ale čtyři dny se protáhly na pět, pak na šest. Když uplynul týden, Bethan se permanentně

svíral žaludek bolestí. Mrkvička byla příliš ohleduplná, než aby se o tom tématu znovu zmíni­

la jen slovem, ale bylo naprosto zřejmé, co si myslí. Bethan jí to ani nemohla zazlívat. V té
době bylo už dokonale jasné, že se Max nevrátí. Pravděpodobně to ani nikdy neměl v úmys­
lu.

Deprimovaná a iluzí zbavená Bethan upadala čím dál tím víc do apatického zoufalství, až

Mrkvička nakonec ztratila trpělivost. Když jednou pozdě ráno vešla do stanu a našla Bethan
ještě sedět na lůžku a bezvýrazně hledět do prázdna, lehce s ní zatřásla.

„Koukej, nemůžeš strávit zbytek života tím, že tady budeš sedět nemocná láskou! Dosáh­

neš akorát toho, že půjdeš všem na nervy.“

„Dík za účast,“ odsekla Bethan, která se nakrátko vytrhla ze své apatie.
„Ale ty nepotřebuješ účast, jen někoho, kdo ti dá pořádný kopanec a pokusí se tě vrátit

zase do normálního stavu,“ prohlásila Mrkvička přímo.

Bethan nakrčila nos. „To je to se mnou tak k nevydržení?“
„Je,“ řekla Mrkvička nekompromisně. „Ale myslím, že každý je takový, když se k němu

láska otočí zády a kopne ho do zubů. Když se to stane mně, zalezu na týden do postele,
nejím a vybrečím potoky slz. Pak se vždycky cítím o moc líp,“ usmála se.

„Myslím, že v mém případě by to nezabralo,“ řekla Bethan sklesla. „Máš nějaký jiný ná­

vrh?“

„Vrať se do Anglie,“ opáčila Mrkvička pohotově. A když se Bethan zatvářila trochu pře­

kvapeně, pokračovala: „Je to jediná rozumná věc. Nemá cenu tady tvrdnout celá sklíčená a
zadumaná. Zkrátka a dobře, tohle místo ti jen připomíná Maxe. Bylo by daleko lepší jet zpát­
ky domů a vrátit se do práce.“

„V Anglii toho na mne moc nečeká,“ přiznala Bethan. „Garsonka a práce, která se mi ani

nelíbí. A ani nevím jistě, že mě vezmou zpátky,“ dodala zkormouceně. „Moje dovolená už
dávno skončila. Měla bych už být zpátky u psacího stolu.“

„Malá nevinná lež neuškodí,“ radila jí Mrkvička. „Řekni jim, žes chytla nějakej virovej ne­

řád, když jsi byla v Egyptě.“

Bethan se ušklíbla. „To není tak daleko od pravdy. Narazila jsem na neřáda – jmenoval

se Roger. To je ten důvod, proč jsem skončila tady. Kdyby se na mne ten chlap nevrhnul,
neuvízla bych na skále a … nesetkala bych se s Maxem …“ Vzdychla. „To je legrační, jak se
věci zamotají, co?“

„K popukání!“ řekla Mrkvička suše. „Takže co budeš dělat? Ještě pár dní sedět a koukat

do prázdna? Nebo pojedeš domů?“

Bethan pokrčila rameny na znamení naprosté porážky. „Myslím, že nemám moc na vý­

běr. Raději pojedu domů.“

V Anglii svítilo slunce, ale po horkém žáru, na který si pomalu zvykala v Egyptě, se jeho

záře zdála slabá a mdlá.

Návrat do práce nebyl tak zlý, jak čekala. Přijali bez vyptávání její omluvu, že v Egyptě

chytila virové onemocnění a to zdrželo její návrat. Bethan se cítila dost provinile, že jim mu­
sela lhát, ale potřebovala si to místo udržet, alespoň dokud si nebude moci najít něco lepší­
ho. Finančně si nemohla dovolit být bez práce. A navíc se obávala, že by to s ní šlo rychle
z kopce, kdyby neměla na práci nic jiného než sedět celá den doma a přemítat o Maxovi.
K její úlevě se kromě několika zdvořilostních dotazů na její dovolenou nikdo moc neptal. A
Roger ji dost okázale ignoroval, za což byla nesmírně vděčná.

Stálo ji obrovské úsilí chovat se, jako by bylo všechno normální. Mluvit s lidmi, usmívat

se na ně, jíst, pít a spát, dál jednat tak, jako by život nebyl tak jednotvárný a prázdný, jak ho
viděla ona.

Koncem týdne začínala mít dojem, že tu bitvu prohrává. Byla v hrozném pokušení stoup­

nout si doprostřed té nádherně zařízené místnosti a životem kypící kanceláře a prostě ječet,
že už to všechno nemůže zvládnout. Uvnitř trpěla a měla dojem, že je to každému jedno.
Nikdo neviděl, v jaké je bryndě, a jí připadalo, že se fyzicky i duševně rozpadá.

To odpoledne bylo v agentuře zvlášť rušno. Bethan automaticky vyřizovala nekonečný

proud dotazů a přicházejících klientů. Když před ní stanul další tmavý, neposkvrněný vycház­
kový oblek, ani nevzhlédla.

„Přejete si, prosím?“

„To si sakra přeju,“ zavrčel důvěrně známý hlas.
Hlava jí vylétla nahoru a najednou zírala přímo do planoucích jantarových očí. „Můžeš mi

říct, proč jsi na mě krucinál nepočkala v Egyptě?“ pokračoval Max stejně rozlíceným tónem.

Bethan na něho zírala s otevřenými ústy.
Nahnul se přes psací stůl a ne zrovna něžně s ní zatřásl.
„Neodejdu odtud, dokud mi neodpovíš,“ varoval ji chmurně.
Všechny hlavy v kanceláři se otáčely a pohledy se na ně upíraly s neskrývavou zvě­

davostí. Bethan cítila, jak se jí do tváře hrne červeň.

„Já … já jsem na tebe čekala,“ zamumlala a pak rozhorleněji dodala: „Ale tys nepřijel!“
„Samozřejmě že ne. Ale vysvětlil jsem ti proč, v telegramu, který jsem ti poslal. Bylo by to

takové hrozné utrpení vydržet tam ještě pár dní?“ dožadoval se Max odpovědi.

Bethan zmateně zavrtěla hlavou. „Žádný telegram jsem nedostala. Čekala jsem víc než

týden, pak jsem si myslela … myslela jsem si ….“

„Že jsem tě nechal plavat?“ řekl Max nevěřícně. „Opravdu si myslíš, že bych něco ta­

kového udělal?“ Popadl ji za paži a zdvihl na nohy.

„Co to děláš?“ vypískla.
„Jdeme odsud. Potřebujeme si promluvit a tady to nejde, když polovina kanceláře poslou­

chá.“

„Já nemůžu jen tak odejít,“ namítla. „Budeš muset počkat, dokud neskončím práci.“
„Už nebudu čekat ani minutu,“ zavrčel Max. A k jejím obrovským rozpakům a pobavení

všech ostatních ji vyvedl z kanceláře.

Za okamžik už seděla vedle něho v autě, které zamířilo ven z Londýna. Otevřela ústa,

aby něco řekla, ale pak je zase bezmocně zavřela. Po událostech toho odpoledne docela
ztratila řeč.

Max jel velmi rychle, ale řídil velice dobře. Brzy za sebou nechali předměstí Londýna a

zamířili do Kentu. Max odbočil z hlavní silnice a zkušeně vedl auto řadou úzkých menších
cest. Projeli vesničkou rozkládající se mezi zalesněnými úžlabinami a vyjeli z ní ven. Pak ná­
hle zabočili na širokou příjezdovou cestu a zastavili před domem z červených cihel uprostřed
zahrady plné stromů a květin.

Bethan se vyjeveně rozhlížela. „Tady bydlíš?“
„Proč vypadáš tak překvapeně?“
„Jen jsem si myslela …“
„Co sis myslela?“ zeptal se Max. „Že žiju v nějakém účelném bytě v centru města?“
„Ano, asi ano,“ připustila.
„Nějakou dobu jsem tam bydlel, ale nelíbilo se mi to. Chtěl jsem domov, místo, kde bych

mohl odpočívat a mít klid. Tady se mi to líbilo.“

„Je to nádhera,“ řekla Bethan tiše. Zdálo se, že ho její verdikt potěšil.
Vstoupil z auta a otevřel jí dveře. „Pojď dovnitř. Podívej se, jestli se ti to tam bude taky lí­

bit.“

Šla za ním do domu a tvář se jí rozzářila potěšením, když uviděla interiér. Dům byl za­

řízen v nečekaně staromódním stylu s větším důrazem na pohodlí než na eleganci. Byly tam
židle s měkkými silnými polštáři, solidní stoly z tmavého dřeva, tlusté koberce rozprostřené
po naleštěné dřevěné podlaze a krajinomalby sálající teplými barvami.

Max ji zavedl do salónu umístěného v zadní části domu. Balkónové dveře vedly na terasu

a do odlehlé zahrady. Otevřel je, aby dovnitř pronikl teplý čerstvý vzduch a vůně květin, a pak
se k ní znovu otočil.

„Pořád se ti tu líbí?“
„Je to nádhera. Ale spoustu věcí prostě nechápu.“
Pronikavě se na ni zadíval. „Jako například?“
„Tak … proč jsi mě sem přivezl, to zaprvé. Dokonce ani nevím, jak jsi mě našel,“ přiznala

se. „Málem jsem umřela leknutím, když jsem zvedla hlavu a uviděla tě tam stát!“

„Dobře ti tak,“ řekl Max nemilosrdně. „Protože ty jsi mi připravila v minulých pár dnech

šoků několik. První přišel, když jsem se vrátil do tábora a zjistil, že jsi odjela. A další jsem
dostal, když jsem si uvědomil, že nemám ani tušení, kam jsi odjela. Mrkvička mi řekla, že ses

vrátila na starou adresu a do starého zaměstnání, ale kde to k čertu je? To jsem k čertu ne­
věděl a nevěděl to ani nikdo jiný.“

„Měla jsem v úmyslu nechat adresu u Mrkvičky, ale zapomněla jsem,“ zamumlala Bethan.
Max na ni upřeně zíral. „A to mi připravilo pár úplně pekelných dní. Nemohl jsem zaboha

přijít na žádný způsob, jak tě najít. Pak, když jsem už málem explodoval zoufalstvím, jsem si
najednou vzpomněl, že jsi mi jednou říkala, že pracuješ v nějaké reklamní agentuře. Byla to
dost slabá stopa, ale byla jediná, kterou jsem měl, takže jsem vyzkoušel každou agenturu
v Londýně, než jsem nakonec narazil na tu pravou.“

Podívala se na něho trochu nejistě. „Opravdu stojím za tolik námahy?“
Zakabonil se a černé obočí se mu spojilo. „Nemám tušení. Ale snad mám celý zbytek

života na to, abychom to zjistili.“

Široce otevřela oči. „To je … tedy, to je nabídka k sňatku?“ vykoktala nevěřícně.
„Myslím, že ano,“ zavrčel.
„Hm,“ opáčila trochu nesouhlasně. „To nebylo řečeno moc hezky.“
„To asi proto, že se moc hezky necítím,“ zamumlal Max stejně mrzutým tónem. „Tyhle

věci mi nejdou zrovna moc dobře.“

„To určitě ne,“ souhlasila veseleji. „Jsi si ale absolutně jistý, že žádáš o ruku tu pravou

osobu? Caroline by pro tebe byla daleko vhodnější žena, víš?“

„Vím to,“ řekl netrpělivě. „Ale já nechci jí, já chci tebe.“
Přes její tvář přelétl stín. „Myslela jsem si, že ses k ní vrátil,“ přiznala. „Že když jsi přijel

do Anglie, uvědomil sis, že chceš ji a ne mne.“

„Idiote,“ řekl trochu hrubě, pak klidnějším hlasem pokračoval. Říkal jsem ti, že já a Caroli­

ne jsme nikdy nebyli oficiálně zasnoubení. Věděl jsem, že by byla ideální manželka –
alespoň co se týče mojí profesionální dráhy. Má správné styky, umí být perfektní hostitelka a
navíc vypadá skvěle. Ale pod tou krásou byl vždycky náznak chladu. Zdálo se, že nebudu
nikdy schopný k ní proniknout, vzbudit v ní nějaký cit. Na chvíli jsem si myslel, že to nevadí,
že bude pohodlnější mít manželství, kde nejsou žádné velké vášně ani divoké neshody. Pak
jsem potkal tebe a musel jsem všechny svoje představy změnit. Vpadla jsi do mého života a
úplně ho vykolejila. Najednou jsem začal chtít naprosto jiné věci. A věděl jsem, že ty bych
nikdy nemohl dostat od Caroline.“

„Tak proč jsi letěl zpátky do Anglie s ní?“ zeptala se Bethan tiše.
„Když jsem zjistil, že se objevila v táboře, měl jsem vztek,“ řekl Max, který teď trochu ne­

klidně přecházel sem a tam. „Žádný muž nemá rád, když se v jeho životě vynoří dvě ženy
současně.“ Pak se mu ústa prohnula do lehkého ušklíbnutí. „Jestli si vzpomínáš, měl jsem
ten den hroznou náladu. Budeš se muset naučit vyrovnávat se s mými špatnými náladami.
Naštěstí je nemívám moc často. A vůbec, zuřil jsem, protože jsem s Caroline měl dlouhý roz­
hovor už to ráno a snažil jsem se jí vysvětlit, jak se věci mají. Ale stejně odjela do tábora a
pokoušela se ti dělat potíže.“

„Takže když se mě snažila přesvědčit, že mezi vámi je všechno v pořádku, jen

blafovala?“ řekla Bethan pomalu.

„Jistěže ano,“ souhlasil Max nevesele.
„Jak o nás věděla?“
„Peterovi zřejmě něco uklouzlo v jednom nebo dvou telefonátech domů. Tamtamy ten

klep nakonec donesly až ke Caroline. Přihnala se do Egypta rozhodnutá dostat mě zase
zpátky. Bohužel nevěděla, že v té chvíli bylo už příliš pozdě. Že mezi námi byl konec –
alespoň co se mne týče. Odmítla to ale přijmout, takže jsem se nakonec rozhodl, že bude
nejlíp, když jí koupím letenku do stejného letadla, jakým jsem se vracel domů já. Tak jsem
získal několik hodin, abych si s ní promluvil a přesvědčil ji, že to mezi námi opravdu skončilo.
A abych se omluvil, že jsem to ukončil trochu surově. Cítil jsem, že jí to dlužím.“

Max se usmál. „Caroline se ale nikdy nevzdává. Zjistil jsem to hned první noc, co jsme

byli zpátky v Anglii. Přišla do mého pokoje v hotelu uprostřed noci v tak sexy prádle, jaké
jsem nikdy neviděl, a snažila se, seč mohla, aby mě svedla!“

„Chudáčku Maxi!“ zamumlala Bethan s potměšilým soucitem. „Musel jsi hodně zkoušet.“
„Věř tomu nebo ne, nijak to na mne nezapůsobilo. A řekl jsem jí to dost nevybíravě,“ do­

dal bez nadšení.

Bethan si vzpomněla, jak Caroline o Maxovi mluvila, jako by ho pokládala za něco málo

víc než jídelní lístek, a nemohla v sobě vzbudit víc než jen velmi slabý záchvěv účasti s ní.

„Takže když jsi definitivně pustil Caroline k vodě, znamená to, že zůstáváš se mnou,“ řek­

la s radostným úsměvem. „Vím, že nejspíš nejsem perfektní manželka pro obchodního
bankéře, ale kdybych strávila pár hodin u kadeřníka a oblékla na sebe pořádné šaty, byl bys
překvapený, jak úctyhodně můžu vypadat. A mám dost dobré společenské chování. Když bu­
deš chtít, abych ti pomohla bavit významné klienty, neuvedu tě do rozpaků. Bude to nuda,
ale dokážu to …“

„Ale já nechci, abys fungovala jako nějaká neplacená hostitelka,“ reagoval Max prudce.

„Chci tě, abys se mnou mluvila, aby ses se mnou hádala … a milovala,“ dokončil a jeho
jantarové oči začaly horce žhnout.

Bethan ztěžka polkla. „Myslím, že to chci i já.“
„Takže říkáš ano?“ Jeho hlas zněl nečekaně napjatě.
„Samozřejmě,“ řekla okamžitě. „Ano, ano, ano! Miluju tě, ty hloupý. Co sis myslel, že

řeknu jiného?“

Teď pevně svíral její ruce. „Myslel jsem si, že se možná ještě nebudeš chtít vázat,“ při­

pustil chraptivě. „Když jsme spolu mluvili v Egyptě, vypadalo to, že nevíš, co chceš dál
v životě dělat. Myslel jsem, že manželství možná nezapadá do tvých plánů na budoucnost.
Možná je spousta zajímavějších věcí, které chceš nejdřív zkusit.“

„Nenapadá mě nic, co by bylo zajímavější, než vdát se za tebe.“ Usmála se. „Pamatuješ,

že jsem řekla, že jsem ještě nenašla nic, v čem bych byla dobrá? Tak tedy myslím, že budu
dobrá v tomhle. A ve vychovávání dětí, když budou tvoje. Možná by se našla spousta dalších
věcí, které budu chtít dělat později,“ dodala. „Ještě ani nevím, co by to mohlo být, ale není
žádný spěch. Mám celý život k tomu, abych to zjistila. Ale právě teď jsi ty všechno, co chci.“

Maxovi se viditelně ulevilo. „Tenhle víkend tě vezmu domů, aby ses seznámila s mými ro­

diči,“ řekl jí. „Mohlo by je vyvést z míry, kdybych je neseznámil se svou budoucí ženou před
svatbou, která bude hodně brzy,“ sliboval hrdelním hlasem.

Bethan na něho úzkostlivě pohlédla. „Budu se jim líbit? Schválí mne?“
„Možná, že tě neschválí, ale určitě se jim budeš líbit. A až jim jednou dáš první vnouče,

budou tě úplně zbožňovat.“

Bethan ulehčeně vydechla. „Chci patřit do tvojí rodiny, Maxi. Z mojí vlastní už nikdo nezů­

stal.“

Stiskl jí ruce ještě pevněji. „Vždycky budeš mít mne. Miluji tě, lásko, a vždycky taky bu­

du.“ Jakoby na zdůraznění svých slov jí prudce uzamkl ústa svými rty a dychtivě vychutnával
její dotek. Bethan slastně vzdychla a přivinula se k němu. Jeho polibek byl ale mučivě krátký.
Se zjevným úsilím ji od sebe odstrčil a podržel ji dál od sebe.

„Slíbil jsem, že se tě do svatby ani prstem nedotknu,“ řekl jí.
Bethanina ústa se prohnula do lehkého úsměvu. „Taková síla vůle,“ zapředla. „To je chvá­

lyhodné!“ Vklouzla jedním prstem mezi knoflíky jeho košile a zašimrala na hrudi. „Myslíš, že
ten slib budeš moci udržet?“

„Ano, budu, jestli mě nebudeš pořád k smrti pokoušet,“ řekl Max trochu trhaně. „A jestli

budu moci sem tam dostat malou pusu, abych úplně nepřišel o rozum.“

Bethan se na něho podívala. „A kdy myslíš, že budeš potřebovat další pusu?“ zeptala se

upejpavě.

„Teď hned!“ zasténal. Polibek byl delší a lačnější než ten předešlý, a když skončil, cítila,

že mu srdce bije stejně divoce jako jí.

„To nebude fungovat,“ řekl přiškrceným hlasem. „Od chvíle, kdy jsem tě potkal, je to

pořád stejné, Bethan. Všechno nebo nic.“

Zamilovaně se dívala do důvěrně známé tváře jeho jantarových očí. „Co z toho chceš,

Maxi?“

„Všechno,“ řekl prostě.
Vzdychla naprostým štěstím a vklouzla do jeho pevného objetí.