MÍZNÍ (LYMFATICKÁ) SOUSTAVA
Tvoří jednostrannou dráhu z mezibuněčných prostor do krve. Slepé výběžky mízních vlásečnic (stěnu tvoří jedna vrstva endotelových buněk) se spojují v mízní cévy (mízovody), které mají chlopně a ve stěnách buňky hladkého svalstva. V průběhu mízních cév se nachází mízní uzliny. Cévy se spojují v mízní kmeny a nakonec žíly v dolní části krku. Napojují se na cévní soustavu v místě spojení hrdelnice a podklíčkové tepny.
Stěny mízních cév jsou prostupné pro všechny látky z mezibuněčných prostor. Největší cévou je hrudní mízní kmen (mízovod), který odvádí lymfu z dolní a levé poloviny těla (bederní a střevní mízovod, levá plíce, levá horní končetina, levostranný kmen hrdelní). Pravostranný mízní kmen vede lymfu z pravé poloviny hlavy, krku, pravé horní končetiny a pravé plíce.
Míza (lymfa)
Funkce:
odvádí přebytek tkáňového moku jako mízu do krve (za 24 hod se vytvoří 2,5-3 l mízy - poruchy vedou k otokům)
odvádí tuky především triacylglyceroly jako kapénky z trávicí soustavy do horní duté žíly
Mízní uzliny (nodi lymphatici)
Velké 10-25 mm. Na povrchu je vazivová blána a uvnitř trámčina. Prostory v trámčině jsou vyplněny lymfocyty. Vyskytují se jednotlivě i ve skupinách. Nejvíce mízních uzlin je za boltcem, po celé délce krkavic, v dolní čelisti, v podpaždí, v tříslech a okolo trávicí soustavy. Uzliny filtrují mízu a zadržuje cizorodé částice. Hrají důležitou úlohu v imunitních reakcích.
Brzlík (thymus)
Uložen za hrudní kosti. S postupem věku se mění ve vazivo. Okolo 50 let stáří váží už jen 2 g. Dozrávají zde B-lymfocyty.
Slezina (lien)
Uložena v leé části dutiny břišní pod bránicí (za žaludkem u páteře). Je 12-20 cm dlouhá, 4 cm široká tvaru kávového zrna. Při delším běhu cítíme slezinu při píchání v boku Na povrchu je vazivové pouzdro vybíhající dovnitř jako trámčina vyplněna tmavě červenou dření (pulpa) z červených krvinek a bílou dření (lymfatická tkáň). Slezinová tepna se po vstupu do sleziny větví a ve dřeni vytváří prostory vystlané endotelem (sinusy). Endotelové buňky mají schopnost fagocytózy.
Ve slezině vznikají lymfocyty a monocyty, které po přeměně na makrofágy odbourávají 90 % zanikajících červených krvinek. Proto se při onemocněních doprovázených rozpadem krvinek slezina zvětšuje. Slezina je také zásobárnou až 0,75 l krve.
IMUNITA
Schopnost organismu bránit se antigenům (tj. cizorodým látkám, proti kterým se vytváří protilátky) a patogenům (viry, bakterie, ploštěnci, hlísti...).
imunita specifická (adaptivní)
imunitní systém - lymfocyty B (humorální imunita) a T (buněčná imunita)
imunita nespecifická (neadaptivní)
kůže - mechanická zábrana
pot - baktericidní (org. kyseliny, močovina, soli)
enzym lyzozym ve slinách
HCl
fagocyty (monocyty, makrofágy, eosinofilní a neutrofilní granulocyty)
interferony - látky produkované buňkami napadenými viry, vážou se na membránu zdravých buněk, které se pak stanou proti virům rezistentní.
pyrogeny -uvolňované leukocyty, zvyšují těl. teplotu (působí nepříznivě na metabolismus patogenů)
zánět: ochranná reakce na mechanické a chemické dráždění nebo infekci, postižené místo zduří a zčervená, při hnisavém zánětu vzniká ze zaniklých leukocytů, bakterií a tkáňových buněk hnis. Zánět některých orgánů se označuje názvem daného orgánu s příponou -itis (např. appendicitis).
Buněčná imunita
Vykonávají ji T-lymfocyty, pro jejichž správnou funkci jsou nutné tzv. MHC I molekuly na povrchu ostatních buněk. POdle nich lymfocyty rozpoznají zmutované nebo napadené buňky a zničí je. Také při úbytku MHC I molekul buňky je tato rozpoznána a zabita dalším typem leukocytů, tzv. NK buňkami (z angl. Natural Killers = přirození zabijáci). NK buňky stejně jako T-lymfocyty produkují perforiny, které pronikají do membrány cílové buňky.
Kódování molekul MHC
MHC na sebe navazuj krátké peptidy znikající v buňce štěpením proteinů a vystavují je na buněčném povrchu. Molekuly MHC neváží peptidy náhodně, ale hodí se do nich vždy pouze určitý typ peptidů (peptidy o určité délce, s určitými aminokyselinami v konkrétních pozicích a pod).
Molekuly MHC jsou kódovány několika geny (od každého z nich existuje v populaci řada alel - forem) a vzniká tak mmnoho kombinací molekul MHC. Každý jedinec v populaci má jiné molekuly MHC, které váží na svůj povrch odlišný typ peptidů.
Rozlišení cizích objektů
K tomu slouží zejména protilátky, které jsou účinné proti patogenům na povrchu sliznic a v tělních tekutinách a cytotoxické T-lymfocyty ničící vnitrobuněčné parazity. V těle je mnoho druhů protilátek a stejně tak mnoho druhů receptoru TCR (T-cell receptor) na povrchu cytotoxických T-lymfocytů, pomocí nějž lymfocyt rozlišuje cizí molekuly vázané na MHC I.
Variabilita protilátek i TCR je dána koncovými částmi molekul (vazebným místem), které jsou zodpovědné za vazbu antigenu. V průběhu somatické rekombinace (genetický proces) dochází k náhodnému sestavení genů pro protilátky nebo TCR, což zaručuje, že si každý B-lymfocyt vytvoří svou vlastní protilátku a každý T-lymfocyt své vlastní TCR.
Somatická rekombinace probíhá náhodně, a proto jsou mezi vzniklými protilátkami a TCR i takové, které reagují s epitopy tělu vlastních molekul. Proto se v místě zrání lymfocytů nacházejí tzv. antigen prezentující buňky, které lymfocytům předkládají kousky tělu vlastních proteinů. U autoreaktivních lymfocytů (reagují s antigenem) je navozena programovaná buněčná smrt. Tento děj se nazývá negativní selekce. Tak v těle zůstávají pouze ty T a B-lymfocyty, které reagují pouze s cizímmi molekulami. Reakce s tělu vlastních molekul je příčinou autoimunitních onemocnění.
Pomocné T-lymfocyty - helpery - (TH) rozpoznávají molekuly MHC II (major histocompatibility complex typu II), které se nacházejí pouze na tzv. antigen prezentujících buňkách (fagocyty, B-lymfocyty nebo dendritické buňky). Antigen prezentující buňky vystavují na svých MHC II antigeny, tj. kousky molekul patřící fagocytovaným cizorodým částicím (a nikoliv proteiny syntetizované buňkou, jak je tomu v případě MHC I).
Po rozpoznání antigenu na molekule MHC II se pomocný T-lymfocyt mění na podtyp TH1 a pomocí cytokinů povzbuzuje množení makrofágu, který tento antigen prezentoval. Pokud je antigen prezentující buňkou buňka dendritická, dochází k vývoji protilátkové imunitní reakce. Pomocný T-lymfocyt se mění na podtyp TH2 a produkuje cytokiny, jenž vedou k namnožení B-lymfocytů, které produkují příslušné protilátky. Pomocné T-lymfocyty tedy směřují k namnožení určitého typu imunitních buněk tak, aby imunitní reakce byla co nejúčinější.
Buněčná imunitní reakce s namnožením a aktivací (tj. oxidativním vzplanutím) makrofágů je účinná proti nitrobuněčným parazitům.
Humorální (látková) imunita
Nejdůležitější humorální složkou specifické imunity jsou protilátky (imunoglobuliny), tj. bílkoviny produkované B-lymfocyty. Molekula protilátky se skládá ze dvou těžkých a dvou lehkých řetězců. Každý řetězec je tvořen konstantní a variabilní doménou. Antigen váží variabilní domény a to nekovalentními (slabými) vazbami: vodíkové vazby, hydrofobní interakce a van der Waalsovy síly. Mezi protilátkou a jí odpovídajícím povrchem antigenu (tzv. epitopem) se vytváří velké množství vazeb a výsledná vazba protilátky s antigenem je proto velmi silná.
Protilátky označuj cizorodé látky. Navázáním protilátek na povrch patogenů jsou tyto rozpoznány a pohlceny fagocyty nebo se aktivuje komplement. Protilátky také brání pohybu mikroorganizmů nebo jejich vazbě na povrchové receptory buněk. Protilátky také obalují a ničí toxické produkty parazitů.
Imunitní systém obsahuje pravděpodobně miliardy B-lymfocytů produkujících protilátky, které se liší svými variabilními oblastmi, a které proto váží různé antigeny. Je tedy pravděpodobné, že při infekci budou s patogenem reagovat protilátky alespoň několika lymfocytů. Tyto B-lymfocyty způsobují tzv. primární imunitní odpověď. Začínají se rychle množit (proliferace) a mění se na tzv. plazmatické buňky (produkují danou protilátku). Z malé části lymfocytů se stávají na tzv. paměťové buňky, které žijí velmi dlouho (některé i celý život) a při setkání se stejným patogenem odpovídají za sekundární odpověď, která je rychlejší a účinnější. Na existenci těchto paměťových buněk je založen proces aktivní imunizace (aktivního očkování).
Protilátky se liší také konstantní doménou. Ta určuje typ protilátky.
Typ IgA (Ig = imunoglobulin) se nachází ve slinách, slzách a v mateřském mléce a především na povrchu sliznic (střevo, dýchací cesty), kde znemožňuje kolonizaci patogenními mikroorganizmy.
IgE jsou po rozpoznání patogena vázány bazofilními granulocyty a žírnými buňkami (mastocyty). Jsou zodpovědné za obranu proti mnohobuněčným parazitům, ale také za některé alergické reakce.
IgM jsou při setkání s antigenem produkovány jako první typ imunoglobulinů a umožňují aktivaci komplementu.
IgG jsou produkovány v pozdější fázi imunitní reakce. Jsou nejběžnějším typem imunoglobulinů a umožňují rozeznání navázané částice fagocyty a následnou fagocytózu. IgG jako jediný typ protilátek prochází placentou a zajišťuje obranu novorozence v prvních měsících života.
IgD se vyskytuje v séru pouze ve velmi malém množství, dále je najdeme na povrchu B-lymfocytů a kde se zřejmě uplatňuje v průběhu jejich vývoje a rozrůzňování.
Komplement
Účastní se nespecifických imunitních reakcí. Je to soubor proteinů z krevního séra, které působí proti bakteriím, prvokům a obaleným virům. Komplement se naváže na patogena (za nebo bez předchozího označení protilátkou), a poté se postupně aktivují jeho jednotlivé složky. Komplement v membráně patogena vytvoří otvory (póry), kterých unikají ionty a organické látky, a tím jeho smrt. Membrány buněk tělu vlastních obsahují molekuly blokující vytvoření pórů.
Imunizace
Aktivní imunizace (očkování)
Založena na existenci paměťových buněk. Do těla se vpravují usmrcené nebo silně oslabené mikroorganismy a jejich upravené jedy (toxoidy), které nejsou schopny vyvolat rozsáhlou infekci.
Pasivní imunizace
Do těla se aplikují hotové protilátky získané očkováním zvířete - tzv. léčebné sérum. Dvakrát vstříknuté sérum stejného zvířete vyvolává nebezpečnou sérovou nemoc, která může způsobit smrt.
Onemocnění
Alergie: přecitlivělost na některý antigen (tzv. alergen), obranná reakce se stává pro tělo škodlivou, projevuje se na kůži (kopřivka, ekzém), křečí svalstva průdušek (astma) nebo jako senná rýma. Alergenem může být prach, peří, pyl, potraviny, léky aj.
AIDS