Jan Marignola

biskup

KRONIKA ČESKÁ

KAPITOLA O ROZVRŽENÍ KNIHY

Protože první kniha čili oddělení zahrnuje jaksi

Božský neboli přirozeně zákonitý vůdčí princip

a protože bude obsahovat události, postupujíc od pr-

votního Boha, stvořitele všeho, přes Adama až k Noe-

mu, a po potopě až k Babylónské věži a obsáhne i roz-

dělení zemí, rozhodli jsme se tedy nazvat ji thearchická

podle theos, což znamená Bůh, jako boží neboli theolo-

gickou. Druhá se bude jmenovat monarchická, bude to-

tiž obsahovat příběhy Franků neboli Galů od prvního

Nemprota až po naše šťastné časy, hlavně Čechů. Zahrne

také říši Římanů a říše všech prvotních národů.

…

Neboť abych stručně vsunul něco z toho, co jsem vi-

děl, [já] bratr Jan z Florencie, z řádu minoritu, nehod-

ný biskup bisignanský, léta Páně 1334 jsem byl od sv.

papeže Benedikta XII. spolu s jinými poslán jako vysla-

nec a legát s papežskými listy a dary k Chánovi, nejvyš-

šímu císaři všech Tatarů, jenž panuje uprostřed východ-

ního světa a jehož moc, množství měst, zemí, jazyků,

bohatství a spravování takřka nesčetných národů pře-

konává všechno vyprávění. Odešli jsme z Avignonu

v prosinci, došli jsme na počátku půstu do Neapole

a zde jsme až do velikonoc, které byly koncem března,

čekali na janovskou loď, jež měla připlout s posly Tata-

rů. Chán z Pekingu, převelikého města, je vyslal k pape-

ži, aby byli posláni vyslanci a aby se otevřela cesta a by-

la uzavřena smlouva s křesťany, protože velice ctil a mi-

loval naši víru. Také nejvyšší knížata celé jeho říše —

a je jich více než třicet tisíc, nazývají se Alani a řídí ce-

lou východní říši — jsou křesťané ve skutečnosti i podle

jména a říkají, že jsou služebníky papeže a jsou připra-

veni zemřít za „Franquis" — tak nás totiž jmenují ne

podle Francie, ale podle Franquia. První jejich apoštol

byl bratr Jan řečený z Monte Corvina, který byl nejpr-

ve rytířem, soudcem a učencem císaře Fridricha a po

sedmdesáti dvou letech se stal velmi učeným a vzděla-

ným bratrem minoritou.

Dospěli jsme pak l. května přes moře do Konstanti-

nopole a byli jsme v Pere5 až do svátku sv. Jana Křtitele

[24. června] nikoli nečinně, protože jsme vedli převel-

kou disputaci s řeckým patriarchou a celým jejich kon-

cilem v paláci svaté Sofie, kde Bůh pro nás učinil nový

zázrak, dávaje nám výmluvnost a moudrost, které ne-

mohli odporovat, a byli nezbytně nuceni uznat, že jsou

schizmatici, nic neudávajíce na zakrytí svého zatracení,

leč nesnesitelnou pýchu římských biskupů. Odtud jsme

pluli po Černém moři a v osmi dnech jsme doraziU do

Kaffy, kde jsou křesťané mnoha sekt. Odtud jsme přišli

k prvnímu tatarskému císaři Uzbekovi a odevzdali

jsme listy, látky, koně, drahokamy a papežovy dary.

A po zimě, dobře najedeni, oblečeni a velkolepě odmě-

něni, s jeho koňmi a na jeho náklad jsme došli do Arma-

leku ve střední říši, kde jsme zřídili kostel, koupila po-

zemek, opatřili prameny, zpívali mše a mnohé pokřtili.

Kázali jsme volně a veřejně, aniž vadilo, že v minu-

lém roce tamtéž vytrpěl slavné mučednictví pro Krista

biskup a šest jiných bratrů minoritu skvějících se zázra-

ky, jejichž jména jsou: bratr Richard, biskup, rodem

Burgunďan, bratr František z Alexandrie, bratr Paškál

Španěl, který byl prorokem a viděl otevřená nebesa

a předpověděl sobě a svým druhům mučednickou smrt,

předpověděl, že Tataři ze Saray budou zničeni povodni

že Armalek zahyne pro jejich umučení, že onen císař

třetího dne po jejich umučení bude zabit a mnoho ji-

ných slavných věcí; bratr Vavřinec z Ankony, bratr Pe-

tr, bratr Ind, jejich tlumočník, a kupec Gillotus. Třetí

rok po odchodu od kurie, vracejíce se z Armaleku ko-

lem hranic, dospěli jsme ke Cyolloskaganu, to jest

k pískovým horám, které vytvořily větry.8 Nikdo před

Tatary nemyslil, že za nimi je obyvatelná země a ne-

předpokládalo se, že je dále vůbec nějaká země. Tataři

však z vůle boží s podivuhodným úsilím přešli hory

a octli se na veliké rovině, které filozofové říkají vypra-

hlé a nepřekročitelné pásmo. Tataři ji však přece přešli

a já také podvakrát. O ní píše v žalmech David: položil

poušť atd." Když jsme ji přešli, dorazili jsme do Pekin-

gu, kde je nejvyšší sídlo východní říše, o jehož neuvěři-

telné velikosti, obyvatelstvu a vojenském uspořádání

budiž pomlčeno. Největší Chán pak, když spatřil oře

a papežovy dary a listiny s bulami a také nás se zlatem

krále Roberta,9 zaradoval se velkou radostí, pokládaje

všechno za velmi dobré, ba nejlepší, a svrchovaně nás

uctil.

Já pak slavnostně oděn s překrásným křížem, který

nesli přede mnou, se světly a kadidlem, zpívaje Věřím

v jednoho Boha [Credo in unum deumj, jsem vešel před

onoho Chána sídlícího ve skvělém paláci a po skončení

zpěvu jsem mu dal štědré požehnání, které s pokorou

přijal.

A tak jsme byli uvedeni do císařského sálu, který byl

pro nás s úctou připraven. Byli určeni dva přední mužo-

vé, kteří nám byli velmi ochotně k službám ve všem, co

jsme potřebovali při jídle a pití až po knoty do svítilen,

a byli nám přiděleni sluhové a služebníci z císařského

dvora. Takto se o nás starali po čtyři roky, vždy s neko-

nečnou úctou, vystrojivše nás a naše družiny drahocen-

nými oděvy. A jestliže jsem vše dobře spočítal, vynalo-

žil na nás císař více než čtyři tisíce hřiven. Bylo nás

dvaatřicet osob.

Konaly se pak četné a slavné rozpravy namířené pro-

ti židům a jiným sektám, vzešel i hojný prospěch duším

v onom císařství. Bratři minoritě mají totiž v Pekingu

katedrální kostel a slavné arcibiskupství přímo vedle

paláce a mnoho jiných kostelů ve městě i zvony a všich-

ni jsou živi s velkou úctou z císařova stolu. Když pak

onen císař viděl, že nikterak nechci zůstat, dovolil,

abych se s tím, co na mne za tři roky vynaložil, a s dary

vrátil k papeži a žádal, abych byl rychle vyslán já nebo

jiný kardinál s plnou mocí a aby to byl biskup, protože

tu hodnost mají všichni na východě nejvíce v úctě, ať

jsou křesťany nebo ne, a aby byl z řádu minoritu. Neboť

ty jediné znají jako kněze a domnívají se, že papež je

vždycky takový, jako byl onen papež Jeroným, který

jim poslal vyslance, jehož Tataři a Alani uctívají jako

svatého a o němž byla zmínka výše.

Byli jsme tedy v Pekingu asi tři roky," odtud jsme za-

mířili své kroky přes Manzi asi s 200 koňmi a velkole-

pými dary pana císaře a viděli jsme chloubu světa v to-

lika městech, zemích, osadách a věcech zjevenou, že to

žádný jazyk nemůže dostatečně vyjádřit. Od svátku sv.

Štěpána [26. prosince] pak až do Květné neděle jsme

pluli přes Indické moře k nejproslulejšímu městu Indie

jménem Columbum,13 kde se rodí veškerý pepř, co je ho

na světě. Roste na keřích, které se pěstují všude po způ-

sobu vinic. Keř tvoří nejprve hrozny zelené barvy jako

divoká réva, potom tvoří zrna, v nichž je červené víno;

to jsem vlastní rukou vymačkal do poháru a užíval ho

jako koření. Potom plody uzrávají a usychají na stromě

a vysušují se velkým horkem a suché se srážejí hůlkou,

padají na plachty a sbírají se.

Tohle jsem viděl na vlastní oči a rukama jsem se toho

dotýkal po čtrnáct měsíců; pepř se nepálí, jak mylně vy-

pravují spisovatelé, ani se nerodí na pouštích, ale v za-

hradách, a majiteli zahrad nejsou Saracéni, ale křesťané

sv. Tomáše. Ti mají ve svých rukou správu veřejné váhy

celého světa pro obchod pepřem; z toho příjmu připa-

dlo na mne jakožto legáta papežského měsíčně sto zla-

tých fanů jejich měny, nakonec tisíc.

Je tam kostel křesťanů římské církve zasvěcený sv. Ji-

ří, kde jsem se zdržel, vyzdobil ho znamenitými malba-

mi a učil tam svatému zákonu. Nakonec jsem, překoná-

vaje slávu velikého Alexandra, jenž tam vztyčil sloup,

postavil na nejzazším výběžku světa14 proti ráji kamen-

ný památník a polil svrchu olejem,21 totiž mramorový

sloup a na něm kamenný kříž, který má trvat až do kon-

ce světa. Vztyčil jsem ho, posvětil a požehnal v přítom-

nosti bezpočtu lidí a dal jsem do něho vyrýt znak pape-

žův i svůj a nápis v písmu indickém a latinském.

A přední muži mě nesli na ramenou na lůžku neboli

v nosítkách jako Šalomouna. Odtud, rozloučiv se

s bratry a vykonav mnoho slavných činů, jsem po roce

a čtyřech měsících spěchal k přeslavné královně Sábě.15

Byli jsme od ní uctěni a potom, když jsme tam získali

mnoho duší — je tam totiž málo křesťanů —, jsme míři-

li přes moře k Cejlonu, proslulé hoře naproti raji. Od

Cejlonu k ráji, jak říkají obyvatelé podle vyprávění ot-

ců, je čtyřicet italských mil, takže prý je slyšet zvuk pra-

mene vod padajících z ráje.

KAPITOLA O RAJI

Tzv. Ráj je místo obklopené mořem Oceánem

na východní straně, za Indií Columbinou proti

hoře Cejlon, nejvyšší místo nad veškerou zemí,

vzdálené všech sporů, místo příjemné všelikou lahodno-

stí a jasností. V jeho středu prýští pramen vyvěrající ze

země a zavlažuje podle okolností ráj a všechny jeho

dřeviny. Pěstují se tu všechny stromy rodící nejlepší

ovoce úžasné krásy, lahodnosti a vůně k obživě lidí.

Onen pramen stéká z hory a padá do jezera, které filo-

zofové nazývají Enfitrites, vniká pod jinou pomalu ply-

noucí vodu a potom vystupuje na druhé straně a dělí se

na čtyři řeky, které protékají Cejlonem a jejichž jména

jsou: Gyon, která obtéká zemi etiopskou, kde jsou jen

černí lidé a jíž se říká země kněze Jana. Tato řeka je po-

kládána i za Nil, který sestupuje do Egypta průrvou

vzniklou v místě zvaném Abasty, kde jsou křesťané sv.

apoštola Matouše.

Druhá řeka se nazývá Phison, teče kolem celé země

Euilach přes Indii a pokračuje prý přes Čínu a tam se

nazývá změněným jménem Caramora, tj. černá voda,

protože se tam vyskytuje bedelium a onyxový kámen.

Myslím, že je to největší sladkovodní řeka na světě a já

jsem ji přešel. Má na svém břehu veliká a velmi pěk-

ná města, přebohatá na zlato; a jak jsme viděli na vlast-

ní oči, na oné řece žije a přebývá v dřevěných domech

takové množství nejlepších výrobců, hlavně hedvábí

a zlatých tkanin, že po mém soudu překonávají celou

Itálii. Mají na březích nadbytek hedvábí - více než ce-

lý ostatní svět — a plují nic nepřemisťujíce s celým do-

mem a svými rodinami. To jsem viděl. A konečně za

Kafbu je řeka pohlcena pískem a potom vyráží na po-

vrch a tvoří moře, které se za Chanou nazývá Bacuc.

Třetí řeka se jmenuje Tygris. Ta teče směrem k Asyřa-

nům, pokračuje třídenní cestou k velikému Ninive; sem

byl poslán Jonáš, aby kázal, a je tu jeho hrob. Já jsem

tam byl a zůstal jsem čtrnáct dní v přilehlých městeč-

kách vzniklých ze zbořeného města. Jsou zde nejlepší

plody, hlavně granátová jablka podivuhodně sladká

a velká a všechny plody jako v Itálii. Naproti je město

vytvořené ze zřícenin Ninive, které se jmenuje Mon-

sol.17 Od téhle řeky až ke čtvrté je řada zemí, jejichž

jména jsou: Mezopotámie, tj. země mezi řekami, Asý-

rie, země Abrahámova a Jobova. Zde je město krále

Abagara,18 překrásné a kdysi křesťanské, jemuž Kristus

napsal vlastní rukou a poslal svůj list a které nyní náleží

Saracénům. Zde jsem pobyl čtyři dny ve velkém stra-

chu. Naposledy jsme dospěli ke čtvrté řece jménem Eu-

fratés, která rozděluje Sýrii, Asýrii, Mezopotámii a Sva-

tou zemi. Když jsme ji přešli, octli jsme se ve Svaté

zemi, kde jsou převelká města, hlavně Alep.19 Je tu

mnoho křesťanů, oblečených po latinském způsobu.

Mluví jazykem jakoby galským, totiž jako z Kypru. Od-

tud se jde do Damašku k hoře Líbánu, do Galileje, do

Samarie, Nazaretu a Jeruzaléma, k hrobu Pána Ježíše

Krista.

O HISTORII HORY CEJLON

Protože však látka požaduje, jak myslím i něco zá-

bavného a pro některé prospěšného, rozhodli jsme

se vložit do kroniky historii Cejlonu, pokud by to vyho-

vovalo císařskému majestátu. Kdyby nebyl spokojen,

obelus to rychle napraví.

Nejprve je třeba poznat, jak a kterak jsme k Cejlonu

dorazili, potom poměry na něm. Neboť nejprve, když

jsme byli propuštěni od chána, nejvyššího císaře, jsme

se pokusili s velikými dary a náklady přejít přes Indii,

poněvadž jiná cesta po souši byla uzavřena kvůli vál-

kám. Protože nikterak nebylo možno projít, přikázal

chán, abychom šli přes Manzi, která se kdysi nazývala

Velká Indie. Manzi má lidu a měst bez počtu. Pro nás je

to neuvěřitelné, kdybych byl neviděl hojnost všech věci,

plodů, které nikdy nerodila latinská země. Má třicet ti-

síc velkých měst nepočítaje vesnice a nesčetná městeč-

ka. A mezi nimi je nejproslulejší město jménem Camp-

say,20 podivuhodnější, krásnější, bohatší a větší než je

nebo než kdy bude nějaké město na světě, s početnějším

obyvatelstvem, větším bohatstvím, nádherou, stavbami

a hlavně modloslužebnými chrámy, kde pobývá součas-

ně tisíc i dva tisíce mnichů. Spisovatelé píší, že je tam

deset tisíc skvělých mostů z kamene, se sochami a obra-

zy ozbrojených knížat. Je to neuvěřitelné pro toho, kdo

to nevidí, ale přece asi nelžou. Je tam také Zayton, po-

divuhodný mořský přístav, pro nás neuvěřitelné město,

kde mají bratři minoritě tři překrásné kostely, velmi

pěkné a bohaté, pevné lázně a skladiště všech kupců.

Mají také nejlepší a nejkrásnější zvony umístěné upro-

střed Saracénů, z nichž dva jsem dal s velkou slávou

udělat já. Jeden z nich, větší, jsme se rozhodli pojmeno-

vat Janův, druhý Antonínův. Ze Zaytonu jsme pak ode-

šli na svátek sv. Štěpána [26. prosince 1346] a ve středu

před velikonocemi [28. března 1347] jsme dorazili do

Kolumba.22 Potom jsme vstoupili do džunek z dolní In-

die, která se nazývá Mimbar, chtějíce plout k sv. Tomá-

ši apoštolovi23 a odtud do Svaté země. V předvečer sv.

Jiří [22. dubna] jsme byli unášeni takovou bouří, že še-

desátkrát nebo víckrát jsme byli potopeni pod vodu tak-

řka až na dno moře a jedině božím zázrakem jsme vy-

vázli a viděli jsme tolik zázraků: např. moře, jak plane

nebo létající draky, kteří chrlili oheň a při přeletu zabí^

jeli lidi na některých džunkách. My pak jsme zůstali

s boží pomocí nezranění, mocí těla Kristova, které jsem

nosil, a zásluhou slavné Panny a sv. Kláry, a proto, že

jsem všechny křesťany vedl k nářku a pokání. Pokud tr-

vala ta bouře, ponechali jsme plachty větru, svěřujíce se

božímu řízení a starajíce se pouze o duše.

Vedeni boží laskavostí shledali jsme v den Nalezení

sv. kříže [3. května], že jsme zahnáni naproti ráji, k cej-

lonskému přístavu jménem Peryily, v němž panoval

proti pravému králi jakýsi tyran jménem Coya Jaan,

kleštěnec, nejhorší Saracén, který se pro nesmíme po-

klady, jež měl, zmocnil větší části království. Ten nás si-

ce při prvním spatření na oko uctil, potom nám ale

zdvořile, jako by se jednalo o půjčku, vzal šedesát tisíc

hřiven ve zlatě i ve stříbře, dále hedvábí, zlaté tkaniny,

drahé kameny, perly, kafr, mošt, myrhu a koření z daru

největšího Chána a jiných knížat i dárky poslané pape-

ži, a byli jsme u dvora zajati po čtyři měsíce. Někteří se

domnívají, že na téhle převysoké hoře, snad po ráji nej-

vyšší, jaká je na zemi, je ráj, ale mýlí se, protože jméno

tomu odporuje; obyvatelé ji totiž nazývají Zindanbaba,

„baba" to je otec a „mama" to je matka v každé řeči

světa a Zindan je totéž co peklo, protože otec vyhnaný

z ráje sem byl vsazen jako do pekla. Na téhle převysoké

hoře je také přečnívající vrcholek, který bývá skrze mra-

ky zřídka vidět. Avšak Bůh slitovav se nad našimi slza-

mi ho jednou ráno za úsvitu učinil jasným, i viděli jsme

velmi jasnou záři, která ho osvětlovala. Na klesajícím

svahu té hory je vysoká a krásná planina, na níž jsou

popořadě předně tvar nohy Adamovy, potom jakási se-

dící socha s levou rukou odpočívající na koleně a s pra-

vou pozdviženou a napřaženou k západu. Dále Ada-

mův dům, který zhotovil svýma rukama, jakoby na způ-

sob náhrobku, čtverhranný, podlouhlý, s vchodem

uprostřed, z velikých kamenů, z mramorových desek ni-

koli zděných, ale položených na sebe. Obyvatelé, ponej-

více mniši, kteří sídlí u paty hory bez víry v nejsvětější

život, blouzníce proti Svatému písmu a výrokům sva-

tých, říkají, že sem nikdy nevystoupila potopa, a proto

onen dům přetrvává. Tvrdí a mají důkazy pro ně velmi

zjevné a říkají, že nepocházejí z Kaina ani Setha, ale

z jiných synů Adamových, jenž zplodil i jiné syny a dce-

ry. Protože však je to proti Svatému písmu, nechávám

to stranou. Nikdy nejedí maso, protože Adam ani ostat-

ní nejedli maso, až po potopě, chodí nazí od beder výše

a zajisté jsou dobrého mravu. Mají domy z palmového

listí, které se přelomí prstem, rozptýlené po lesích a pl-

né majetku, a přece žijí zcela bezpečni před zloději, po-

kud to nejsou nuzní tuláci odjinud. Na téže hoře proti

ráji je mocný pramen, dobře deset italských mil, s vý-

bornou průzračnou vodou, o němž říkají, že vyvěrá

z rajského pramene a zde vyráží na povrch, což dokazu-

jí tím, že někdy vyrážejí ze země jakési neznámé listy ve

velké hojnosti a dřevo aloe a drahé kameny jako rubín

a safír a jakási uzdravující jablka. Říkají také, že ony

kameny jsou vyhloubeny od slz Adamových, což se zdá

úplně lživé. Myslím, že od mnoha jiných zpráv je třeba

přejít k naší kronice.

O ZAHRADĚ ADAMOVĚ A JEJÍCH PLODECH

a zahradě onoho Adama z Cejlonu jsou před-

ně musy, které obyvatelé nazývají fíkovník.

Musa však, jak se zdá, je spíše zahradní rostlina než

strom. Je to totiž strom tlustý jako dub a tak měkký, že

ho silný člověk může prorazit prstem, a vychází z něho

stále voda. Listy téhle musy jsou velmi krásné, dlouhé

a široké, smaragdově zelené, takže z oněch listů dělají

ubrusy jenom na jedno jídlo. Také novorozeňata hned

po vykoupání potřená solí, vonnou pryskyřicí a růžemi

zavinou bez tkanice do oněch listů a pokládají do pís-

ku. Tyto listy jsou dlouhé více či méně dobře deset lok-

tů a neumíme je připodobnit ničemu leda vypouklým

zvonům. Na vrcholku pak rodí plody a na jedné větvi

tvoří dobře tři sta plodů. Ty nejsou zpočátku k jídlu,

potom se užívají v domě a mají velmi dobrou vůni a vý-

bornou chuť. Jsou dlouhé jako ruka s dlouhými prsty

a uzrávají stojíce vzpřímeně.

I to jsme viděli na vlastní oči, že kdekoli se plod roz-

řízne napříč, na obou stranách zářezů je vidět obraz

ukřižovaného člověka, jako by ho člověk vyryl jehlou

Z těch listů fíkovníku si Adam a Eva udělali zástěry,

aby zakryli svou hanbu. Je tam i mnoho jiných stromů

a podivných plodů, které jsme zde nikdy neviděli, např.

nargilus [kokos]. Nargilus je indický ořech, jeho strom

má velmi jemnou kůru a překrásné listy jako palma.

Z nich se dělají pletené koše, měřice, pokrývají se jimi

dřevěné domy, totiž tyče a trámy. Z tvrdé kůže neboli

slupky se dělají provazy, ze skořápek džbery a nádoby.

Lžíce z nich působí proti jedu. Ve skořápce je na dva

prsty vysoko dužina výborná k jídlu, jako mandle. Dá

se také pálit, a tak se z ní dělá výborný olej a cukr.

Uvnitř je tekutina, pění jako mléko a dává nejlepší ví-

no. Je tam jiný strom, který se jmenuje amburanus, vý-

borné vůně a chuti jako na způsob broskvoně. Další po-

divuhodný strom jménem ciakebariche je na tloušťku

silný jako dub, nikoli ve větvích. Rodí podivné plody

velikostí jednoho tlustého beránka nebo tříletého dítě-

te. Kůra plodu je tvrdá, seká se jako u nás pinie seke-

rou. Uvnitř má velmi chutnou dužinu, sladkou jako

med a jako nejlepší italský meloun a obsahuje pět set

kaštanů téže chuti, po uvaření dobře jedlých. Nevzpo-

mínám si, že bych viděl jiné plody, ani hrušky, ani jabl-

ka, ani fíky, ani vinnou révu, jen tu, která tvoří toliko

listy a ne hrozny; leda v překrásném kostele sv. Tomáše

apoštola, kde byl sám biskupem, je malá vinice, kterou

jsem viděl, plodící něco vína. Říká se, že Tomáš přišel,

přinesl s sebou trochu vína na mši, jako jsem já činil po

dva roky. Když se nedostávalo, šel do ráje a přispěním

andělů byl uveden dovnitř. Přinesl s sebou něco

z oněch hroznů a zrna zasadil, i vzrostla vinice a dávala

mu víno. Já jsem ji tam viděl. Jinde je sice vinná réva,

ale neplodí hrozny, jak jsem se zmínil. Podobně melou-

ny a dýně; neviděl jsem žádnou rostlinu nebo jedlou ze-

leninu, leda lesy z basiliku. Tyto rostliny jsou v zahradě

Adamově.

O POTRAVĚ RODIČŮ

První rodiče se živili na Cejlonu těmito plody a pili

mléko zvířat a před potopou nejedli maso — jako ho

až dosud nejedí lidé, kteří si říkají synové Adamovi.

Adam byl tedy usazen na hoře Cejlonu a začal zde bu-

dovat dům z velikých mramorových desek atd. Tam by-

dlí lidé velmi zbožní a čistí, dokonce tak velice čistí, že

by žádný nebydlel v domě, kde by byl někdo plivl. Ba

ačkoli zřídka odplivují, přece jdou tak daleko kvůli sli-

ně jako z jiného důvodu. Jedí toliko jednou denně, ni-

kdy dvakrát, nepijí žádný nápoj kromě vody a mléka,

mluví velmi vybraně, píší nejprve prstem do písku a tak

učí děti tvořit písmena, potom kovovým pisálkem na

listy papíru — totiž jakéhosi stromu. V klášteře jsou

dva stromy rozdílné v listech a jiné než všechny ostatní.

Jsou obklopeny zlatými korunami a drahokamy a před

nimi jsou světla a ty oni ctí a uctívají, jak říkají, a před-

stírají, že na sebe vzali ten obřad z pověření Adamova,

protože říkají, že Adam doufal v budoucí spásu ze stro-

mu. S tím souhlasí verš Davidův." „Řekněte lidem, že

pak bude kralovat ve stromě", ačkoli podle hebrejské

pravdy se lépe říká bude se starat ze stromu. Ti také ni-

kdy neuchovávají ve svém domě něco na zítřek, lehají

na písku, chodí bosi, nosí v rukou hole, spokojují se se

suknicí jako bratři minoritě, bez kapuce a s pláštěm sto-

čeným na rameni po způsobu apoštolů, a každé ráno

vycházejí v procesí, aby si vyžebrali k snídani rýži.

Vstříc jim vybíhají s velkou zbožností přední mužové

i jiní a dávají jim podle míry a počtu osob. Rýži jedí va-

řenou ve vodě s mlékem kokosu a musami [banány]. To

jsem viděl na vlastní oči. Uspořádali pro mne oslavu,

jako bych byl z jejich stavu.

DRUHÝ VĚK

A ZAČÍNÁ I DRUHÁ KNIHA, KTERÁ SE NAZÝVÁ MONARCHOS

Když Noe s manželkou vystoupil z archy a tři syno-

vé s právě tolika ženami se usadili na převysoké

hoře Ararat nebo Arménie, kde prý jsou dosud stopy

oné archy, začal podle autorů druhý věk, a od té doby

se začínají zaznamenávat království všech národů světa

místo toho, jež bylo před potopou jako božské neboli

boží knížectví. Neboť týž prvorozený byl kníže i kněz;

po potopě však začala panovat tyranida, a proto druhý

oddíl neboli kniha našeho díla se jmenuje monarchos

V ní vylíčíme vlády všech hlavních národů, až dospěje-

me k tématu.

Povídačky nebo pověsti líčí a zobrazují zrůdy, které

prý jsou v Indii a o nichž se zmiňuje také blahoslavený

Augustin v XVI. knize spisu O boží obci, například, že

existují tvorové, kteří mají toliko jedno oko na čele a že

někteří mají chodidla otočená dozadu za nohou. Vy-

mýšlejí si, že někteří mají přirození obojího pohlaví a že

mají pravý prs mužský a levý ženský; že jiní mají jen

otvor v hrudi, bez hlavy a bez úst; že další skrze nozdry

žijí jen dechem, jiní že soupeří vzrůstem na loket vel-

kým s jeřáby, jiní že nepřekračují osmý rok, pětkrát po-

čnou a rodí, jiní že jsou bez kloubu, jiní ležíce naznak

dělají si chodidlem nohy stín, někteří že mají psí hlavy.

I hrochy a mnoho dalších příšer si vymýšlejí básníci.

O těch všech činí svatý Augustinus takový závěr: „Buď

vůbec nejsou, anebo jestliže jsou a užívají nebo mohou

užívat rozumu, jsou všichni lidé od Adama; jsou-li

v přírodě zrůdy, jsou přece od Adama." Vskutku i v té-

to končině mezi námi se narodilo několik takových

a v celém lidském rodu je jich mnoho, jak uvádí příklad

o různých hrbáčích a člověku majícím šest prstů

a o mnoha jiných. Tak například nejurozenější císař

Karel IV. přivezl z Toskánska dívku v obličeji zcela za-

rostlou a po celém těle velice chlupatou, jako by byla

dcerou vlka, a přece není sám o sobě v Toskánsku tako-

vý lid, ani její matka nebyla taková, ani ostatní děti, ale

byly stejné jako my. Jako ona obluda, kterou jsme vidě-

li i za našich dní v Toskánsku v okolí Florencie, jak se

narodila z krásné matky, majíc dvě hlavy dokonale

utvářené, čtyři paže, dvě hrudi až k pupku — zde se

v dokonalé podobě spojovaly a jedna jakási noha vy-

cházela z boku a potom měla toliko dvě chodidla. Byla

pokřtěna jako dvě osoby a přežila sedm dní. Také jsem

viděl v Bologni, když jsem tam přednášel, ovci, která

porodila podobnou zrůdu, totiž jehně mající dvě hlavy

a sedm noh. Ale přece se nelze domnívat, že je to něja-

ký druh zvířat, ale jsou to zrůdy přírody. I chce tak Bůh

ukázat svou moc nad lidmi, abychom mu vzdávali díky

za to, že nás nestvořil tak znetvořené, a abychom se ho

báli. Já však, velmi zvídavý poutník po všech krajích In-

die, jsem často byl více zvědavý než ctnostný, chtěje

všechno poznat, pokud bych mohl. Věnoval jsem, jak

myslím, více úsilí než jiný, kdo je čten a znám,26 abych

vypátral podivuhodné jevy světa, a prošel jsem důleži-

tější kraje světa, hlavně ten, kde se scházejí kupci z celé-

ho světa, totiž ostrov řečený Ormus, a nikdy jsem nemo-

hl vypátrat podle pravdy, zda jsou na světě takové náro-

dy. Sami se mě tázali, zda jsou. A není žádný takový

národ, jenom zrůda, jak jsem řekl, ani ti, o nichž se lživě

vykládá, že si dělají jednou nohou stín, nejsou jeden

národ, ale protože všichni Indové vespolek chodí nazí,

nosí vždy v ruce na rákosové hůlce malý stan, jemuž ří-

kají „cyatyr", jako já mám ve Florencii, a vztahují ho

proti slunci a dešti, kdy chtějí. Proto si básníci vymysle-

li nohu.

PŘÍHODA

S JAKÝMSI POKŘTĚNÝM INDEM

Když. jsem také byl v Kolumbu s předáky těch křes-

ťanů, kteří jsou nazýváni Modilial, páni pepře,

kteréhosi rána přišel před kostel nahý člověk, od beder

nahoru úctyhodného vzrůstu, s bílým vousem, přikrytý

jen pokrývkou s uzlovitou šňůrou na způsob jáhnovy

štoly, a padnuv celým tělem do písku, udeřil třikrát hla-

vou o zem a modlil se. Konečně vstávaje začal líbat mé

bosé nohy a prosit; když jsem mu v tom bránil, vstal,

potom znovu usedl do písku a prostřednictvím tlumoč-

níka — syna, který byl kdysi zajat piráty, prodán které-

musi janovskému kupci a pokřtěn a náhodou byl tehdy

s námi a podle okolností opět poznal otce — vypověděl

nám o celém svém životě. Nikdy nejedl maso, nikdy ne-

pil opojný nápoj, nikdy nepoznal více než jedinou ženu

kvůli plození potomků; čtyři měsíce v roce se velmi

přísně postil, jedl toliko pár zrnek rýže uvařených ve

vodě, ovoce a zeleninu. Noci trávil v modlitbě, a dříve

než vstoupil do své modlitebny, umyl si celé tělo vodou

a oblékl nejčistší oděv jen k tomu připravený. Tehdy

vstupoval a uctíval ďábla na obraze s nejčistší oddanos-

ti a byl knězem celého ostrova, který leží v nejzazších

končinách Indie. Bůh vida jeho čistotu, osvítil ho nejpr-

ve moudrostí a nakonec mu démon z přinucení ústy

obrazu řekl: „Nejsi na cestě spásy; proto ti přikazuje

Bůh, abys šel do Kolumba dvouletou cestou přes moře.

Tam najdeš posla božího, který tě poučí o cestě spásy."

„Proto," pravil, „jsem přišel k tvým nohám, hotov ve

všem uposlechnout, a nadto, jak si vzpomínám, jsem vi-

děl ve snu tvou tvář." Když se slzami domluvil, posilnili

jsme ho a dali jsme mu jeho pokřtěného syna jako tlu-

močníka a učitele. Za tři měsíce jsme ho poučeného po-

křtili a nazvali Michal, a když přijal požehnání, poslali

jsme ho zpět a on slíbil, že bude jiným kázat víru, jíž se

naučil.

Tento příběh je užitečný, aby ukázal — jako vypráví

blahoslavený Petr o setníku Corneliovi. — že Bůh se

neohlíží na osoby; ale kdokoli zachovává v srdci zákon

psaný od Boha — neboť nás poznamenalo světlo tvé tvá-

ře, Pane — toho přijme a poučí ho o cestě spásy. Dotazo-

vali jsme se ho, protože se po dva roky plavil po moři

a po dosud neznámých indických ostrovech, zda viděl

něco z těch oblud nebo snad o nich alespoň slyšel, ale

on vůbec nic nevěděl. Ani u královny Sáby, kde přece

vychází slunce na opačné straně a v poledne přechází

stín muže napravo jako zde nalevo a severní pól se nám

tam skrývá o šest stupňů a jižní se právě o tolik zvedá,

jak nám s mnoha jinými divy týkajícími se hvězd ukázal

pan Lemon z Janova, proslulý astrolog. Přece však jsou

jistě nějací obři, z nichž jednoho jsem viděl. Nemohl

jsem mu dosáhnout hlavou nad opasek a byl velmi ošk-

livý a páchnoucí. Existují lesní lidé, nazí a chlupatí, kte-

ří bydlí s dětmi a manželkami v lesích, mezi lidmi se ne-

objevují. Zřídka jsem mohl některého vidět, protože se

skrývají v lesích, kdykoli cítí procházející lidi; konají

mnoho práce, sejí a sklízejí obilí a mnoho jiného.

A když k nim přicházejí kupci, jak jsem viděl, vyloží

zboží uprostřed cesty, utečou a stojí skryti. Tu přicháze-

jí kupující a položí peníze a kupec si vezme zbylé zboží.

Existují také obludní hadi a divá zvířata, jaká má ve

své ohradě v Praze pan císař Karel. Některá zvířata

jsou také jakoby podobná lidem, hlavně u královny Sá-

by a v klášteře v Campsay, v onom proslulém klášteře,

kde je tolik obludných živočichů, o nichž se věří, že

jsou to duše zemřelých. Ale určitým bádáním jsem zjis-

til, že ta zvířata jsou bez rozumu, leda že jich užívá ďá-

bel, jako kdysi jazyka hadova, když se oni nevěřící pro-

vinili svou nevěřícností. Jinak by jejich život spočívající

v zbožných mravech a modlitbách a postech, pokud by

žili v pravé víře, překonal všechnu naši úctu a skrom-

nost. Ona zvířata totiž přicházela k jídlu řádně na dané

znamení, ale přece nikdy nepřišla v přítomnosti kříže,

přišla později, když se kříž vzdálil. Proto usuzuji, že ty-

hle obludy nejsou lidé, ačkoli, jak se zdá, mají jakési

chování, ale jsou jako opice, o nichž bychom mysleli —

kdybychom je nikdy neviděli — že jsou to lidé a ne toli-

ko ony obludy, jak jsem řekl, které jsou známé proti

zvyku hned od Adama. A nelze si myslet, jak praví bla-

hoslavený Augustin, že jsou protinožci, tedy lidé mají-

cí nohy proti nám, což si nikterak nelze myslet, protože

země je postavena nad vodami a jak jsme poznali ze

zkoušky rozdělením oceánů na způsob kříže,

jsou dvě čtvrtiny splavné a dvě nikoli. Viděli

jsme hermafrodita, avšak nerodícího, jak tomu také

vskutku je, a rovněž tak nerodí mezek atd. Nyní se vrať-

me k tématu.

Židé pak, Tataři a Saracéni odsuzují nás jako nejhor-

ší modloslužebníky; a nejen pohané, ale i někteří křes-

ťané. Neboť ačkoli oni křesťané uctívají obrazy, oškliví

si přesto masky, tváře a hrozné sochy, jaké jsou v mno-

hých kostelích. Je to vidět na náhrobku sv. Vojtěcha

v Praze.

ZAČÍNÁ PROLOG NEBOLI PŘEDMLUVA BRATRA JANA Z FLORENCIE,

BISKUPA Z BISIGNANA

Nařídil jste, nejjasnější císaři a vždy rozmnožite-

li, Karle Čtvrtý, abych prošel les českých kro-

nik a v nerozuzlitelné spleti trnitého křoví označil něja-

kou stezku v řadě těch, kteří po odstranění nánosů zma-

teného vyprávění mají promluvit.

Ale protože láska činí vše, i to, co se zdá nemožné,

možným a snadným, aby se zalíbila milovanému, podle

Platónova výroku v Tímáiovi, tedy toužím uposlech-

nout tvého rozkazu, bez ohledu na to, že mi bylo přiká-

záno rozběhnout se po zcela cizím jazyku a zemi. Byť

málo zběhle, přece tím ochotněji a také trochu opatrně

jsem vstoupil do vzpomenuté pustiny. A když jsem ve-

šel do neznámých hájů jak osob, tak jmen, jež můj flo-

rentský jazyk ani nedovede vyslovit, zatímco jsem my-

slil, že vycházím, shledal jsem, že bloudím v Daidalově

paláci, protože se mi neotevřel žádný vchod. Když jsem

se již domníval, že podlehnu břemenu, které jsem na se-

be vzal, jakousi skulinkou jsem začal vnímat malé svě-

télko pravdy. Ukázal se mi totiž mladý Václav, syn Ota-

karův, jehož měl v poručnictví vládce braniborský.28 Byl

to, jak známo, třicátý čtvrtý král od Libuše, a ví se, že

pak přenechal trůn Přemyslovi, pátému králi, v pořadí

třicátému pátému. Po něm nastoupil v pořadí třicátý

šestý král také jménem Václav.29 Z jeho dcery na třicá-

tém sedmém místě se narodil stejnojmenný mladík Vá-

clav, korunovaný na uherského krále. Po návratu na ot-

covský trůn, byl v moravském městě Olomouci, když se

jednoho dne bavil v paláci, zrádně zabit dvěma zločin-

nými vrahy. Tehdy Rudolf, syn rakouského vévody Al-

brechta, vpadl do Českého království, ale rychle vzat

z tohoto světa, opustil současně svět i České království.

Poté Jindřich, vévoda korutanský, mající za manželku

prvorozenou dceru předposledního krále, tedy dceru

Václavovu, usoudil, že jemu náleží dědičným právem

České království, protože nezůstal žádný muž z králov-

ského rodu, třebaže vévoda slezský měl za ženu druhou

dceru Václavovu.30 Z ní se narodili dva nejjasnější vévo-

dové, totiž Václav a Ludvík z Lehnice a je pochována

na Zbraslavi. Protože jsem nemohl nalézti žádnou psa-

nou historii, která by mne dovedla k východu z tak vel-

ké temnoty stejně znějících jmen králů a osob mně zce-

la neznámých, počal jsem zvedat duševní zrak k pa-

prsku tvého nejjasnějšího Veličenstva a řízen tím vnuk-

nutím, připadl jsem na Elišku, třpytící se hvězdu, tvou

nejjasnější matku. Ta, jak se říká o Rebece,'] překrásná

panna a nepoznaná mužem, s milýma očima a půvab-

ným vzezřením, přeskvělá více duchem než tělem, říze-

ním boží laskavosti nevylétla do jiných zemí jako sestry,

ale jako nehybná holubice setrvala v otcovském domě

jako předzvěst budoucnosti. Neboť jako na počátku

Českého království mladší dcera, kněžna Libuše, starší

moudrostí, protože sestrám nebyl dán věštecký duch od

Boha, který všechno ustanovuje podle podivuhodného

řádu, jenž dává království a určuje dobu života — jako

kněžna Libuše tedy získala pro sebe a pro muže, jehož

si zvolila, knížectví a české vévodství, tak i tato Eliška

obdržela zmíněné království pro sebe a pro muže před-

určeného jí nikoli člověkem, ale Bohem. Neboť podle

výkladu jména [Elisabeth] se toto vzniklé spojení dá

označit jako Boží dar.

Helysa totiž byl otcem kmene Slovanů a odtud jsou

Slované nazýváni Helisanové neboli Slávové. Beth v he-

brejštině znamená dům, a proto se Bethleemu říká dům

chleba. Ceem v hebrejštině totiž znamená v latině

chléb. Správně je tedy Eliška zvána dům Elyssky. Do to-

ho domu vstoupil Jan, což znamená milost; a není pros-

to tajemství, jestliže blahoslavený Jeroným vykládá He-

lisabeth jako má kněžna, že je ze jména zřejmé, že do-

stala knížectví od Boha. Jan, jasný král, pocházející od

Karla Velikého z Trojanů, je učinil svým příchodem pl-

ným milosti. Jestliže se tedy spojuje sláva s milostí, po-

tomstvo, které se rodí, se po zásluze jmenuje „převyšují-

cí slávu" podle proroctví věštkyně Libuše, která před-

pověděla, že první výhonek jejího potomstva bude na-

zýván „převyšující slávu" celé své krve a svého rodu

nebo „větší sláva" domu. Kdo tedy může být větší slá-

vou domu slovanského kmene, než slavný potomek nej-

jasnější Elišky, Karel, římský císař a vždy rozmnožitel,

dědic Českého království! Neboť kdyby římští císařové,

velký vznešený Dioklecián a jeho syn Maximianus, byli

stejného rodu i krve, nijak se přece nemohou vyrovnat

slávě Karlově, protože oni dosáhli císařských odznaků

z plebejské krve pouhou bezúhonností světských ctnos-

tí, kterým tehdy urození Římané přikládali velkou vá-

hu. Ale protože byli velmi krutými pronásledovateli

křesťanského lidu, byli zaslepení a neslavní, a odloživ-

še v týž den jeden na východě a druhý na západě císař-

ský purpur, vedli plebejský život;31 Karel však, jak zná-

mo, pochází v přímé linii skrze Trojany z pohanských

bohů Saturna a Jova a v té přes syna Aeneova, pohrob-

ka, přes Lavinii, dceru krále Jana, knížete Etrusků a ot-

ce římského lidu, odvozuje původ i od Julia Caesara ze

slavného domu Juliů.32 Eliška tedy, nejjasnější hvězda

třpytící se dvojím paprskem jak moudrosti, tak ctnosti

si zasloužila nalézt milost z lůna císařské výsosti, Jindři-

cha, slavného římského císaře, totiž Jana, jeho prvoro-

zeného syna, aby na zemské polokouli povstal z tak

šťastného spojení slavný potomek slunečního světla

v boží církvi, tj. na trůnu římského císařství nejjasnější

císař Karel, milý Bohu, silný silou, zářící všemi ctnost-

mi, v němž jako ve světské nádobě se spojují dvě linie.

Neboť řeckým slovem „basileos", jak říká Řehoř v kni-

ze Moralií, je vyjádřen pozemský kníže, protože má

podporovat chudé, podle onoho výroku žalmisty: „Bu-

de oporou na zemi, bude vyvýšen nad Libanon."21

Hora Líbán je ve Svaté zemi a je pojímána jako

chrám Páně v Písmu podle onoho hymnu, který zpívá

církev: „Otevři, Líbané, své brány,"31 protože, jak doufá

svět, plod Eliščin bude vyvýšen nad Libanon, když Ka-

rel slavně přejde moře a vítězně se usadí v Jeruzalému,

aby se naplnilo Sibylino proroctví. U nohou Pána Kri-

sta mu bude pak náhrobek zchystán.

Tehdy poznávaje svatá tajemství z temnot dějin ja-

ko z hustého tmí a křoví, jednak pro nesprávné údaje

spisu a neuspořádanost historické skutečnosti, jednak

pro rozdílnost jazyka i pro kvapnost výkladu, neboť

jsem nikdy nemohl dát spočinout mysli ani tělu, raduji

se pln veselí, že vyjdu na elysejská pole. Od Helisy-po-

čátku jsme vyšli přes Elišku k elysejským květům, které

se nazývají galsky „flor de neliš", abychom přivádějíce

konec zpět k jeho začátku, spletli věnec z květů, diadém

z drahých kamenů a korunu pro tvou hlavu. Přijmi te-

dy, nejlaskavější pane a císaři, vždy rozmnožiteli, hrst-

ku slavných mužů, kterou jsem byl schopen poněkud

chvějící se rukou, vyjmout z tak hustého lesa, aby byla

slávou pro tvou hlavu a řetězem na tvé šíji; a zdá se být

tajemné, že já, jenž jsem pozoroval elysejské květy do-

slova u pramenů a řek ráje a zahrady všech hlavních

trůnů světa jak věřících, tak Tatarů a všech knížat světa,

jsem se konečně dostal do ráje všech zemských rájů,

kde je cíl nejapných a nezkušených výtvorů mého nedo-

statečného nadání, abych zanechal památku, jež budiž

k slávě Boží a k chvále tvého nejvyššího majestátu.

VSTUP DO ČESKÉ KRONIKY

Vykupitel panující na výsostech, od něhož pocházejí

dary všech milostí podle nejdokonalejšího řádu vě-

ků, svou prozíravou moudrostí se rozhodl slitovat se

nad obyvateli Čech, aby osvětlil jejich temnoty, nasytil

je dary milosti, a dal vzniknout na polokouli bojující

církve dvěma velkým světlům, jimiž se rozumí nejjas-

nější kníže Václav a biskup Vojtěch, proslavení mučed-

níci. Stvořil také dvě zářící hvězdy, totiž ranní a večerní,

k zahnání nočních temnot bludů: Ludmilu, manželku

prvního českého knížete Bořivoje, slovutného mučední-

ka, dokonalého ve víře Kristově, a sličnou pannu Mla-

du, sestru velmi zbožného knížete Boleslava, kterou nej-

vyšší kněz, papež Jan XV., slavně přijal, slavnostně ji

požehnal a také jí změnil jméno a nazval ji Marií. Když

ji obdaroval a poctil velkými privilegii a milostmi, po-

slal ji zpět do Čech k bratrovi, přezbožnému Boleslavo-

vi, jako představenou panen, první abatyši pražského

kláštera sv. Jiří a zároveň s bratrem Boleslavem Zbož-

ným, synem bratrovraha, zakladatelku prvního pražské-

ho katedrálního kostela. Po jejím příkladu mnohé pan-

ny, opovrhujíce vznešeností své krve, po ní spěchaly do

vůně mastí Kristových, zpívajíce před ložem slavné Pan-

ny velmi zbožně sladké zpěvy žalmů libozvučnou melo-

dií... Vyzývala Německo, Polsko, Uhry a Čechy, ba

i římskou církev, aby se přidržovaly se zalíbením něž-

ných svazků s Beránkem. Zvláště její vnučka34 Anežka,

dcera jasného krále Otakara, pohrdla císařským nebo

královským sňatkem i sama sebou a stala se nejlepší na-

podobitelkou Panny. Byla nejdokonalejší láskou spoje-

na se synem Panny po řádu svaté panny Kláry, násle-

dovnice Františka prostředníka a muže planoucího

vroucí láskou, zakladatele minoritu a zmíněného řádu.

Pro slavný průběh pomíjejícího života byla na nebesích

spojena s tím, koho na zemi milovala s takovou zbožno-

stí. Nepřestává zářit zjevnými zázraky, svými znamení-

mi a dobrodiními potvrzuje a vede svého přeslavného

příbuzného, Karla IV., nejjasnějšího římského císaře,

vždy rozmnožitele, aby pamětliv milostí zjevených ná-

hodou v jeho osobě neustal volat, dokud nevzbudí spí-

cího papeže se svatým kolegiem, aby ráčil učinit na ze-

mi slavnější a proslulou tu, již Kristus, jak ukázal tolika

znameními bojující církvi, učinil slavnou na nebesích.

Nejvyšší otec a papež Alexandr IV. ji také doporučil za

života velkým velebením a proslavil ji papežskými listy

a nejcennějšími ostatky ve světě i církvi, posílaje jí s pa-

pežskou bulou k uctívání ostatky mnoha svatých, hlav-

ně proslavený prst nejsvětějšího papeže Mikuláše. Věří-

me, že je na místě nesmlčet jeho opětovný zázrak, který

jsme viděli na vlastní oči a který naše ruce ohmataly

a který se udal takto:

ZÁZRAK O UŘÍZNUTÍ PRSTU

SV. MIKULÁŠE

Nuže řečený císař Karel přitahován zbožnou

úctou k sv. Mikuláši přišel s velkou skupinou

urozených do řečeného kláštera sv. Františka a v pří-

tomnosti početného davu biskupů, bratří minoritu

a sester, vlastním nožíkem odřízl maso prstu, velkolepě

ozdobil,35 hned však z řezu vytryskla krvavá tekutina

a na obou stranách nožíku zůstala červeň od krve. Když

v přítomnosti všech uviděl císař ten zázrak, zanechal

s nejvroucnější zbožností prst i odříznutý článek a no-

žík ve stříbrném kalichu, který stál vespod. Na dotvrze-

ní čisté pravdy uvedeného zázraku následoval jiný zá-

zrak. Neboť ctihodný arcibiskup pražský, Arnošt, český

primas, chtěje na vlastní oči spatřit, co z doslechu uznal

za hodné víry, po několika dnech spěchal k zmíněnému

kostelu a když připojil články, které mu předložili, k so-

bě, jako by je chtěl vyzkoušet, spojily se a sloučily v ta-

kovou jednotu, jako by nikdy nebyly odříznuty. Když

uviděl ten zázrak, arcibiskup postavil oltář a zasvětil ho

k poctě řečeného světce a opakovaného zázraku na pa-

měť budoucích časů. Tento příběh vylíčil také slovutný

císař Karel ve své komnatě v královském paláci na

Karlštejně u Prahy vynikajícími malbami na věčnou pa-

mátku světcovu a pro nevýslovnou slávu nejvyššího Bo-

ha, který v jeho době obnovil dávné zázraky.

Tento přeslavný císař Karel také neustal zvelebovat

České království, svěřené mu dědičným právem od Bo-

ha, nejen hradbami, městy a hrady slavně zbudovaný-

mi, jež nepřestával se zdarem stavět, ale také statečnými

muži, dobrými mravy, vědami a proslulými ctnostmi.

Protože pak ozdobou krále je zkoumat pověsti a probá-

dat moudrost předků, tento přeslavný císař neustal

zkoumat hluboká tajemství řek svatého Písma po vzoru

učence blahoslaveného Dionysia.36 Také pronikaje s Ja-

nem, prostředníkem nebeské síně, na nebesa velmi

rychlým letem prostřednictvím proroctví, zázraků, zna-

mení a příkladů, hledí na nepostižitelnou Trojici skrze

stvořený obraz nestvořeného majestátu, aby jako ona

velká orlice označená věštbou Ezechielovou dlouhým

rozmachem křídel s hojností pestrého peří letěl k Liba-

nonu svatého Písma a odnesl dřeň cedru, tj. úplné a nej-

lahodnější poznání pravdy analogicky s Janem, histo-

ricky pod vedením Lukášova býka, alegoricky s mora-

listou Matoušem a tropologicky za vedení lvího řevu

Markova, přičemž děsí bezbožné, zbožné duše povzbu-

zuje k rozletu a sám rozpínaje křídla přijímá je k sobě,

vznášeje se nad nimi příklady a dobrodiními milostí.

Aby před očima sedícího na trůně, tak jako muž Bohu

velmi milý, s Danielem, podle svědectví Gabrielova,

poznával pravdu časů a s Izaiášem, byv očištěn oním lé-

tajícím Serafínem, rty, jichž se dotkl rezavý uhlík, který

byl Serafín odnesl z nejsvětějšího oltáře ustanovení Pís-

ma, třikrát zpíval, přeje si, aby toto dílko bylo ve třech

částech, trojsloví: „Svatý, svatý, svatý" tomu, jenž sedí

na trůně v nebeské slávě, jemuž náleží chvála a sláva,

amen.

ZAČÍNÁ POPIS ČECH

A ODKUD ODVOZUJÍ PŮVOD

Jafet, náš otec, je třetí syn Noemův, a od něho vzali

Slované a Češi svůj počátek, ne od Cháma, jak ně-

kteří tvrdí. Jafet obdržel Evropu, jejíž hranice

sahají od hor Kilikie a Sýrie směrem k severním konči-

nám až k řece Tanais a ke Gadymu39 a až k území Mo-

rochiů směrem na západ a k oceánu. Jména dvaceti sed-

mi provincií a zemí a řečí jsou:Mogog, z něhož pochá-

zejí Skytové a Góti; Gomer, z něhož pocházejí Galové;

Madaym, z něhož vzešli Médové; Tubal, z něhož po-

cházejí Španělé; Janan, z něhož vzešli Řekové, kteří se

nyní nazývají Italikové, neboť žijí v té zemi Itálii, která

kdysi podle Jeronýma byla zvána Velké Řecko. Odtud

byli bořitelé Tróje, a to byli Italikové, jak výslovné do-

kazuje Pantheon, onen slavný muž Gottfried Viterbský,

a takto praví veršem:

Řecko, o němž se soudí, že tehdy přemohlo Trójské.

Neboť italská země byla větší než Řecko. Dnes tu žijí

Beneventanové, Apulové, Kalabrové a Regniculové

a i dnes se tu pěstuje řecké víno. Dále Mosoth, z něhož

pocházejí Kappadočtí; Týráš, z něhož pocházejí Thrá-

kové; z italického Janana, jiným jazykem Janus i z gal-

ského Gomera vzešli první Čechové, jak se zdá z dějin.

Dále Elysa, z něhož pocházejí Elysanové, dnes, jak už

to bývá, po změně písma Slované; Ascenez, z něhož po-

cházejí Graculové, což jsou dnes Řekové, Erifaz, z ně-

hož pocházejí Frísové; Dogorina, z něhož pocházejí

Frygové, Taysis, z něhož pocházejí Italikové; Chetym,

z něhož pocházejí Kypřané i Dedaym, z něhož pocházejí

Galové, zvaní i Burgunďané. Od Elysa pocházejí Slova-

né, kteří se nesprávným jménem nazývají Slávové, jako

by se nazývali sluneční nebo zářící nebo spíše slavní.

Část jich tvoří Čechy. Byl mezi nimi totiž kdosi jménem

Boya a podle něho byla nazvána Boemia.

POPIS ČESKÉ ZEMĚ

A JEJÍCH ZVLÁŠTNÍCH VLASTNOSTÍ

Čechy, část Germanie, leží v Evropě a rozkládají se

pod severní točnou směrem k severní končině.

Jsou vysokými horami odděleny od Pannonie [Uher]

a od ostatních národů je dělí hory, lesy a řeky. Je to

krajina znamenité lahodnosti podnebí s velmi zdravým

povětřím, bezpečná pro výšku hor, velmi bohatá na zla-

to, stříbro a jiné kovy, nepostrádá vinice, je významná

prameny a řekami. Proslulá je jedna řeka jménem Labe,

která pramení z české hory a mnoho jiných řek jako Vl-

tava, která teče kolem města Prahy. V jejích horách je

dostatek smrků a jedlí, léčivých rostlin podivných

a vonných. Je v ní hojnost zlata a stříbra a všech kovů

nad všechny západní kraje. Žijí tu také nesčetná zvířata

domácí i lesní jako medvědi, kanci, jeleni, kamzíci,

srnci, buvoli a zubři. Je tu i zvíře veliké jako kráva, di-

voké a zuřivé s velkými rohy, jimiž se ale nebrání. Toto

zvíře má pod bradou velký vak, v němž shromažďuje

mnoho vody a při běhu ohřívá podivným způsobem

v onom vaku vodu, kterou vrhá na psy a lovce, a čeho-

koli se dotkne, to odře a hrozně spálí. Tato země je ob-

klopena z východu Polskem a Moravou, ze severní stra-

ny Saskem, z jižní strany Rakouskem a ze západní ji

obklopuje Bavorsko a Německo.

STANOVENÍ JMÉNA ČESKÉ ZEMĚ

Čechy tedy byly země s mnoha háji, s velmi hustými

lesy, velmi příhodná pro med, plody a divokou

zvěř. V ní nějací dmhové postavili první sídla u hory

Říp41 mezi dvěma řekami, totiž Ohří a Vltavou. Tehdy

řekl jejich stařešina: „O, dmhové, spolu se mnou jste

snášeli těžké útrapy, když jsme bloudili neschůdnými

lesy; konečně jste přišli do vlasti. Toto je nejlepší země

vám předurčená. Zde vám nebude nic chybět, ale bude-

te se těšit z trvalého bezpečí. Ale když tato, tak líbezná

a krásná vlast je ve vašich rukou, vymyslete pro ni

vhodné jméno." Tehdy jakoby božím vnuknutím řekli:

„Protože ty, otče, se jmenuješ Čech, kde bychom našli

vhodnější jméno; ať se i země nazývá Čechy." Tehdy

on zdvihl ruce k nebi, pohnut předpovědí druhů, začal

líbat zemi a radoval se, že je nazvána jeho jménem.

Povstal a vztáhnuv obě dlaně k nebi, takto promluvil:

„Buď zdráva, země zaslíbená, tisícerými přáními od nás

vytoužená; zachovej nás bez pohromy a rozmnožuj na-

še potomstvo od pokolení k pokolení, amen."

O MRAVECH PRVNÍCH

POHANSKÝCH ČECHŮ

První Čechové pak byli rodem Slované, totiž Elysané.

Elysa se totiž nazývá Solaris. Odtud je Eliopolis

město Slunce u Izaiáše. A toto pokolení bylo ušlechtilé

mravy, vzhledné postavou, spanilé leskem vlasů, sil-

ných a urostlých těl, mírné v obyčejích, mírumilovné

v jednání, družné, vlídné a přívětivé. Jejich strava byla

střídmá; jedli žaludy a pili zdravou vodu z bystřiny, za-

čali se také živit masem zvěře. Potom si začali brát man-

želky z dcer Gomerových a z národů, které je obklopo-

valy, brali si ale po zvyku prvních pohanů více manže-

lek. Neměli mezi sebou ani zákon ani krále ani knížete,

ale žili po zákonu přírody — kdokoli se jevil moudřejší,

rozsuzoval pře a spory.

Byl mezi nimi jeden muž jménem Krok, podle něhož

dostal jméno hrad, který přiléhá k lesu Zbečno. Tento

muž byl velice bohatý, obdařený moudrostí a výmluv-

ností, byl všemi ctěn při radách, soudech a rozhodování

sporů. Neměl mužských potomků. Za manželku měl

věštkyni, která porodila tři dcery, také věštkyně, z nichž

první Kazí byla nejučenější a podle ní vzniklo přísloví

o tom, co je nenávratně ztraceno: „To nemůže napravit

ani Káži." Až dodnes je vidět její hrob na břehu řeky

Mže vedle cesty, kudy se jde do končin kraje bechyň-

ského přes horu Osek. Druhá věštkyně, její sestra jmé-

nem Teta, vybudovala hrad Tetín u řeky Mže, velmi

pevný přirozenou polohou. Teta byla .kouzelnice a čaro-

dějka, vynašla celé pověrečné učení a učila nevzdělané

lidi uctívat stvoření místo stvořitele. Třetí, nejmladší,

ale rozvahou nejpřednější, se jmenovala Libuše. Posta-

vila velmi pevný hrad jménem Libušin u lesa, který se

táhne ke Zbečnu. Převyšujíc moudrostí muže, žila mezi

ženami, prozíravá v radě, výmluvná v řeči, čistá tělem

a vynikající ušlechtilostí mravů, laskavá a vlídná a všem

milá. Věšteckým nadáním předpověděla mnoho tajného

a budoucího. Proto si ji všechen lid postavil do čela

místo otce jako soudce. A velmi moudře konala právo.

O PRVNÍM KNÍŽETI ČECHŮ

A PŘÍČINĚ JEHO VOLBY

Stalo se, že dva z předáků neobyčejně vzplanuli

tak silným hněvem pro meze nějakého pole, že

po mnoha urážkách a křivdách jeden druhému vytrhali

vousy, a vstoupivše s křikem do dvora, dovolávali se

soudce kvůli spravedlnosti. Paní odložila rozsudek, až

věc ověří a náležitě vyšetří. Když ti, kdo vedli při, se na-

zítří vrátili pro konečné rozhodnutí, nalezli paní, jak le-

ží na lůžku a drží malou podušku po ženském způsobu

pod paží jako dítě. A když vyřkla spravedlivý rozsudek,

ten, který ve sporu nezískal vítězství, se cítil uražen, bu-

šil holí do země, potřásal hlavou a po selském způsobu

zlostí poplival svou slinou vlastní vous. „O," pravil,

„muži nesmějí snášet takové řádění ženy, nesmějí sná-

šet, aby lstivě vykonávala právo nad muži ta, jež je způ-

sobilá spíše k manželství než k tomu, aby konala právo

nad bojovníky. Jsme totiž pro smích národům, protože

nemáme vůdce ani mužskou vládu. Čestnější by bylo

zemřít než snášet ženské soudy."

Paní pak rozvážně tajíc urážku jí způsobenou a usmí-

vajíc se řekla: „Je to tak," pravila, .Jak říkáš. Jsem žena

a jako žena žiji. Ale zdá se ti, že mám málo rozumu, již

proto, že jsem vám nevládla železnou holí, jak se sluše-

lo, a pohrdáte mnou, protože žijete bez bázně, neboť

kde je strach, tam je i úcta. Nyní však je nutné, abyste

měli vládce ráznějšího, než je žena. Tak jako holubi,

kteří pohrdli králem luňákem, protože je neobtěžoval,

a zvolili si jestřába, který je až dodnes nepřestal poží-

rat; tak se stane i vám. Zítra se tedy všichni shromáždě-

te k sněmu, abyste si vyvolili muže-vůdce: pro sebe

soudce, pro mne manžela." A když lid odešel, svolala

své sestry. O čem se radily, není známo.

O PŘEMYSLOVI, VYVOLENÉM OD PLUHU,

A JEHO VELKÉ MOUDROSTI

Příštiho rána, dříve než se sešel lid, uviděla z okna

přicházet jakéhosi rolníka a vyběhla mu vstříc, táza-

jíc se po příčině jeho tak časného příchodu. On jí řekl:

„Případ chci vyložit věštkyni." „Já," pravila ona. Jsem

věštkyně a předpovídám ti, že budu tvá nevěsta a druž-

ka." On odvětil: „Když jsem zapřáhl voly k pluhu, pře-

veliké množství ptáků, totiž orlů, několikrát přeletělo

nad mou hlavou a konečně spočinuli na mém pluhu."

Libuše mu kázala: „Jdi a vrať se k svému pluhu a to-

to nikomu nezjevuj, ale vyčkej výsledku věci, protože

máš dobré znamení a budeš knížetem celé země." Nato

se vrátil, aby dokončil své orání.

Libuše tedy potom svolala všechen lid a sedíc na vy-

sokém stolci jasným hlasem začala promlouvat k lidu

a drsným mužům takto: „O lidé, nadmíru politování-

hodný, jenž neumíš volně žít. Vy dobrovolně opouštíte

svobodu a dobrovolně poddáváte šíje nezvyklé porobě;

běda, nakonec budete litovat, jako se stalo žábám, které

si proti boží vůli ustanovily za krále vodního hada

a rovněž jím byly požírány. Jestliže však nevíte, jaká

jsou práva knížete, několika slovy to objasním. Předně

je snadné nastolit knížete, ale nesnadné je dosazeného

sesadit. Neboť jakkoli je nyní ve vaší moci, zda ho usta-

novíte knížetem nebo ne, jakmile bude ustanoven, bude

vás i všechno, co vám patří, držet ve své moci. V jeho

přítomnosti se budou vaše kolena chvět a váš jazyk při-

lne k němému patru, na jeho hlas se ze strachu sotva

odvážíte odpovědět. On pouhým svým pokynem, bez

vašeho souhlasu toho utiskne a toho povznese, toho

obohatí, toho zavraždí, když najde příležitost, nebo

uvrhne do vězení. Učiní vás jedny otroky, druhé pány,

jiné sedláky, další katy, jedny výběrčími, druhé mlynáři,

další pekaři. Ustanoví i plukovníky a setníky, šafáře

a sekáče, pěstitele polí a vinic, kožešníky a ševče; podle

své libosti vezme vaše syny a dcery do svých služeb.

Vezme vaše koně, skot a jakýkoli nejlepší dobytek. Proč

se zdržuji rozvláčnými výklady? Nač vám to vykládám

jako bych vás strašila? Jestliže tvrdošíjně trváte na za-

počatém díle, hned vám prozradím způsob života a jmé-

no knížete i místo."

Na to dav rozčileně křičí a žádá knížete, knížete aby

jim dala. Tehdy paní ukáže prstem na horu: „Za touto

horou," praví, Je řeka jménem Bílina a u ní je ves jmé-

nem Sladíce. Na jejím území je úhor dvanáct kroků

dlouhý a právě tak široký, který nenáleží k žádnému po-

li. Zde naleznete muže orajícího s dvěma volky. Jeden

vůl má bílou hlavu, druhý má vpředu bílý pás a má zad-

ní nohy bílé; toho muže přijměte sobě za knížete a mně

za manžela. Vezměte tedy mého koně a šat, který posí-

lám, a sdělte muži přání moje i lidu. Jeho jméno pak je

Přemysl. Ten vymyslí na vaše hlavy práva; neboť toto

jméno znamená latinsky premeditans [rozmýšlející]. Je-

ho potomstvo bude nad vámi vládnout na věky. Násle-

dujte mého koně, sám vás povede správnou cestou."

Zmínění poslové se blíží ke vsi, k níž se ubírali sledu-

jíce koně; a hle, Přemysl po selském obyčeji pohání vo-

ly. Oni mu řekli: „Buď zdráv, kníže, jenž jsi hoden nej-

větší slávy, vypráhni voly, změň šat a vsedni na koně.

Naše paní Libuše a všechen lid vzkazují, aby ses rychle

ujal vlády, která je ti souzena. Všechno, co máme, bude

v tvé moci a také my sami jsme tě všichni zvolili za své-

ho knížete, ochránce a správce."

Na ta slova moudrý muž, jakoby užaslý a nic netuší-

cí, stanul a vypráhl voly. „Jděte," řekl, „odkud jste při-

šli." A ti hned zmizeli. Bodec pak zarazil do země, a ten

prý hned vyhnal listí a ořechy. Mužové strnuli úžasem,

ale on je vlídně zval k snídani a ze své mošny upletené

z lýka vytáhl okoralý chléb a sýr a část snědli, jak uvádí

jiná kronika, a pili vodu ze soudku. Zatímco odpočí-

vali, zpozorovali, že dva pruty uschly, jeden však viděli

vyrůstat výš. A když se tomu podivovali, řekl jim: „Proč

se divíte? Vězte, že z našeho rodu se narodí mnoho pá-

nů, ale jediný bude panovat jako kníže."

Potom obut a oblečen v královský šat vsedl oráč na

koně. Přece však dobře pamětliv svého stavu, vzal s se-

bou své střevíce ze všech stran sešité z lýčí, aby byly za-

chovány v budoucnu na věčnou památku. Ty jsou dnes

na Vyšehradě. Cestou mu řekl jeden z poslů: „Pane, co

znamenají tyhle zcela bezcenné střevíce, které jsi přiká-

zal odnést?" On mu odpověděl: „Dal jsem je uchovat

kvůli tomu, aby se potomci poučili, z jak nízkého rodu

vzešli, aby nezpychli, nepohrdali chudými a netiskli lidi

jim poddané, jsouce pamětlivi svého stavu. Neboť je ví-

ce hodno úcty povznést se z chudoby ke královské vlá-

dě, než být z královského trůnu přiveden opět v chudo-

bu vlastní leností nebo hříšnou tyranií; chudoba je totiž

tehdy slavná, když se skrze ctnost povznese k nejvyšší

důstojnosti." Zatímco se v rozmluvě blížili k hradu, vy-

šla jim vstříc paní obklopená početným zástupem. Ob-

javše se spojili si ruce a slavili sňatek a slavné zasnou-

bení.

O PRVNÍM KNÍŽETI PŘEMYSLOVI A JEHO MRAVECH

Nuže Přemysl, první český kníže, který po záslu-

ze může být zván mužem pro mužné jednání,

držel tento divoký lid na uzdě mužností a moudrostí,

zákony a spravedlivou vládou zkrotil nezkrocený lid

a spolu s Libuší jej podřídili rozumným obyčejům. On

sám vydal všechna práva, jimiž se tato země řídí. Proto-

že však byl vyzdvižen k vládě od pluhu, vložil prý vol-

ské jho na šíji koním a určil orla jako odznak, protože

takovým znamením, totiž znamením orlů nebo věštbou

jiných ptáků, byl z nebe předurčen za budoucího kní-

žete.

O ZALOŽENÍ HRADU PRAHY

Vtěch dobách byla podle předpovědi věštkyně za-

ložena Praha. Jednoho dne řečená paní v přítom-

nosti muže a starších začala takto promlouvat:

„Spatřuji hrad, jenž slavnou svou povésti dosáhne k hvězdám.

V lese je místo, jež od oné všije vzdáleno třicet

honů a vodami svými mu Vltava hranici tvoří.

To místo ze severní strany dobře chrání hlubokým údo-

lím potok Brusnice a z jižního boku rozlehlá hora znač-

ně skalnatá, která se podle skal [petra] nazývá Petřín, ta

sahá až k zmíněné řece. V tom lese najdete člověka, jak

přitesává práh domu. Podle té příhody nazvěte hrad,

který postavíte, Prahou. V tom hradě vzejdou dvě zlaté

olivy, které svým vrcholem proniknou do sedmého ne-

be a budou zářit znameními a zázraky po celém světě.

Ty budou uctívat a jim se budou obdivovat všechna po-

kolení české země i ostatní národy. Jedna se bude na-

zývat .větší sláva' nebo .překonávající slávu4 [Vincens

laudem], totiž Václav, druhá se bude zvát ,voje útěcha*

[Exercitus consolatio] totiž Vojtěch." Vedeni tedy její

věštbou a řečeným znamením, položili základy hradu

Prahy a určili jej za hlavní hrad a metropoli celých

Čech.

O PODIVUHODNÉ SMĚLOSTI ČECHŮ

A HLAVNĚ DÍVEK

V té době, kdy se český lid vzmáhal, dívky dospěly

působením rozmanitých pokladů a požitků k tak

velké nevázanosti, že zapomněly na svůj stav, po způso-

bu amazonek se chápaly vojenských zbraní a zvolivše si

vůdkyné začaly vojensky sloužit jako mladí mužové, za-

bývaly se lovem a vojenským cvičením, jako skytský

kmen nečinily v oblečení žádného rozdílu mezi mužem

a ženou a užívaly podobných oděvů. Z toho vzrostla je-

jich smělost natolik, že si umínily vybudovat blízko Pra-

hy na skále velmi pevný hrad, jemuž podle slova dívka

byl dán název Děvín. Jak to uviděli bujní jinoši, mno-

hem početnější a silnější, založili naproti mezi křovina-

mi a stromovím hrad, který se nyní jmenuje Vyšehrad.

A když se navzájem často střetávali v mnoha bitvách

a ani nevítězili ani nebyli poraženi, nakonec na společ-

ném shromáždění ustanovili, že budou po tři dny slavit

hody. A tak prvního dne se oddávali hodování; v nad-

cházející noci se mladíci jako loupeživí vlci vyřítili na

dívky a přemohli je, ať chtěly či nechtěly a spálili hrad.

Po smluvení míru byly ženy podrobeny moci mužů

hlavně proto, že nedlouho potom zemřela kněžna Libu-

še a po ní také Přemysl, první kníže, který ustanovil Če-

chům zákony. Zemřel ve vysokém stáří naplniv své dny.

O POSLOUPNOSTI ČESKÝCH KNÍŽAT

Po prvním českém knížeti Přemyslovi nastoupilo osm

dalších knížat, modloslužebníků, uctívajících modly,

až konečně došlo na knížete Bořivoje. On první mezi tě-

mi knížaty se stal křesťanem: Přemysl; Nezamysl; Mna-

ta; Vojen; Vnislav; Křesomysl; Neklan; Hostivít; Boři-

voj, syn Hostivítúv, jenž se stal křesťanem; Spytihněv;

Vratislav, otec sv. Václava; sv. Václav mučedník; bra-

trovrah Boleslav; Boleslav Zbožný a jeho sestra Mlada;

Vlastislav [Boleslav]; Vladivoj; Jaromír, oslepený svým

bratrem; Oldřich, jeho bratr; syn Břetislav; Spytihněv,

zakladatel Pražského kostela; Vratislav, kníže a první

český král; kníže Konrád; kníže Vratislav [Břetislav];

kníže Bořivoj; kníže Svatopluk; kníže Vladislav; kníže

Soběslav; kníže a druhý český král Vladislav; kníže So-

běslav; kníže Fridrich; kníže Konrád; kníže a biskup

Jindřich; Přemysl, kníže a třetí český král, řečený Ota-

kar; Václav, čtvrtý král; Přemysl, pátý král; král Vá-

clav; Václav, král český a uherský; vévoda Rudolf, syn

římského krále Albrechta; Jindřich, vévoda korutan-

ský; král Jan, syn slavného císaře Jindřicha, hrabě lu-

cemburský; Karel, nejjasnější římský císař, vždy roz-

množitel. Po vypsání knížat se tedy vraťme k vyprávění

událostí po pořádku.

O KNÍŽETI VRATISLAVOVI

A JEHO VOJENSKÉ VÝPRAVĚ PROTI ČECHŮM

Po smrti knížete Přemysla přešlo šest knížat, aniž se co

pamětihodného stalo, avšak v době sedmého knížete

jménem Neklan došlo k boji mezi Čechy a Lučany, kte-

ří se nyní podle hradu Žatec nazývají Žatčané. Jim stál

v čele zlý a pyšný kníže, Čechům nepřátelský, jménem

Vratislav [Vlastislav], který četnými útoky ničil české

území a natolik ho zpustošil, že Čechové hledali skrýše

jako by ztratili naději na svou záchranu. Jejich předáci

se uzavřeli v jakémsi hrádku jménem Levý Hradec.

Tento tyran vybudoval hrad, který nazval svým jménem

Vratislav [Vlastislav] na pomezí dvou krajů, totiž bílin-

ského a litoměřického, a unášen duchem pýchy, zamý-

šlel celé Čechy podrobit svému panování. I poslal meč

po všech svých územích, aby byl mečem ztrestán každý,

kdo byť byl větší než meč, by nespěchal do boje. Když

shromáždil své bojovníky, kníže takto oslovil své vojsko

stoje v jeho středu a mávaje mečem: „O, mužové, v je-

jichž rukou je poslední vítězství," pravil, „nejednou jste

zvítězili. Nač tedy je třeba zbraní; neste pro zábavu

v nikách sokoly a jiné ptáky, jimž dáme, seč budou s to,

nažrat masa nepřátel. Štěňata přiložím k prsům matek

místo dětí, zbraně neste pro ozdobu; zanechťe odkladů,

průtahy vždy škodily těm, kdo jsou připraveni." Jděte

rychle a šťastně získejte vítězství." Křik se zdvihl

k hvězdám: „Zbraně, zbraně." Toto shromáždění kníže-

te Vratislava [Vlastislava] proti Čechům nemálo rozjitři-

lo duše Čechů.

Zatím jakási žena zavolala svého pastorka a pravila:

„Ačkoli není obvyklé, aby macechy dobře činily pastor-

kům, přece z lásky k tvému otci ti povím tolik, že bys

mohl zůstat živ, chceš-li. Věz, že čarodějnice Čechů pře-

mohly naše, a proto bude dáno Čechům vítězství a naši

budou do jednoho zabiti. Ty však nakreslíš mezi noha-

ma svého koně na zem mečem kříž a tak uvolníš nevidi-

telná pouta, jimiž budou spoutáni koně vašich lidí. Po-

tom zabiješ prvního, kdo tě v bitvě napadne, uřežeš mu

uši a vložíš je do svého měšce. Hned pak vsedni na ko-

ně, dej se na útěk a neohlížej se nazpět pro křik, proto-

že ty jediný vyvázneš, kdežto ostatní budou pobiti."

O VÝZNAMNÉM VÍTĚZSTVÍ ČECHŮ

Češi však jako by již ztratili naději na svou záchranu,

po známých vítězstvích nepřátel měli jedinou

naději, nedoufat v žádnou spásu. Jejich kníže Neklan

byl totiž bázlivější než zajíc. Předstíraje chorobu zavo-

lal nejstatečnějšího vojáka jménem Tyro, jenž byl po

knížeti druhý, a s vědomím několika málo lidí nařídil,

aby vzal na sebe jeho zbroj, nasedl na koně a jel v čele

českého vojska. Tyro byl odvážný jako lev, zvyklý niko-

ho se nebát. Dříve však než vytáhli do boje, radili se

s věštkyní, která naplněna věšteckým duchem odpově-

děla: „Jestliže chcete zvítězit," řekla, „obětujte bohům

vhodné oběti, neboť Jupiter, Mars a Cereřin zeť žádali,

aby jim byl obětován osel." Byl tedy vyhledán ubohý

oslík a hned od všeho vojska sněden. Po tom činu se ze

skleslých stali stateční a srdnatí, byli smělejší než lvi,

lehčí než orli a na blízké pláni se radostně hnali do bo-

je. Nejprve se Češi zmocnili pahorku uprostřed pláně.

Ten, jenž byl pokládán za knížete, jak jsme výše řekli,

jménem Tyro, stál uprostřed a jasným hlasem oslovil

vojáky, řka: „Kdyby bylo dopřáno vůdci zvětšit slovy

statečnost, zdržel bych vás, spolubojovníci, hojnou

spletí slov. Ale protože nepřítel stojí na dohled, nechť

postačí podnítit vaše mysli několika slovy: Všichni ma-

jí ve válkách stejné odhodlání k boji, ale nestejný je cíl

vítězství. Oni bojují pro slávu, my se utkáváme pro

vlast, svobodu a poslední záchranu. Oni bojují, aby

uloupili cizí, my, abychom uhájili milé hlavy synů

a dcer a drahé manželky. Staňte se silnými a buďte sta-

teční muži, neboť jste bohy, kteří — jak jsme pocítili —

se na nás rozhněvali, již usmířili dary, kterými chtěli být

usmířeni. Nebojte se jich proto, neboť kdo se bojí v bit-

vě, je vždy v nebezpečí. Odvážným přeje Štěstěna a bo-

jácné odstrkuje. Věřte mi, za oním nepřátelským tábo-

rem leží vaše spása a sláva. Jestliže se dáte na útěk,

nevyhnete se smrti, ale dostanete se do neštěstí horšího

než smrt. Před vašima očima budou vaše manželky zha-

nobeny, vaši synové budou zabíjeni v jejich náručí

a k jejich prsům budou ke kojení přikládat štěňata, pro-

tože poraženým vesměs náleží nic neodpírat vítězům."

Zatím se kníže Lučanů, velmi ukrutný v srdci, jako

blesk objevil z druhé strany. Když uviděl, že Češi neo-

pouštějí své stanoviště, přikázal maličko postát a takto

oslovil své bojovníky: „O, bedny osud bázlivou, když

předstírají odvahu, pohleďte, že se neodvažují udeřit na

vás na rovině a již se chystají k útěku. Ale vy se na ně

vyhrňte, dříve než prchnou, ne zbraněmi, ale nohama je

pošlapejte jako stébla, abyste neposkvrnili svá urozená

kopí krví zbabělců, vypusťte ptactvo, které nesete, aby-

ste svými sokoly zastrašili jejich bojácné šiky jako holu-

by." Oni hned vyslali ptáky za kořistí a bylo jich takové

množství, že vzduch se jakoby zatměl. Avšak Tyro, čes-

ký hrdina a nejstatečnější vůdce, řekl: „Jestliže zemřu

v bitvě, pohřběte mne na tomto návrší." A jako lev se

vyřítil na nepřátele, kosil jejich vojsko jako makovice,

silným křikem povzbuzoval Čechy a deptal nepřátele.

Posléze v něm bylo takové množství střel, že vypadal ja-

ko ježek a slavně padl na mrtvoly zabitých. Češi pak

pevněji odhodláni, pobili všechny nepřátele. Nikdo ne-

přežil, kromě jednoho, o němž jsme se zmínili výše. Ten

učiniv znamení kříže, uprchl, když zabil protivníka,

jenž se mu první namanul, a uřízl mu uši. Když pak při-

šel do svého domu, shledal, že manželku nesou ke hro-

bu a když na ni pohlédl, uviděl, že je zraněna na prsou

a je bez uší. Podle nich, když je vyňal z měšce, poznal,

že osoba, kterou zabil v bitvě jako odpůrce a protivní-

ka, byla jeho žena. Potom Čechové vpadli do té země,

pobořili hrady, pobrali kořist a vrátili se jako vítězové.

Svého vůdce se vší úctou pochovali tak, jak řekl, na pa-

horku, jenž se až dodnes nazývá mohyla udatného vůd-

ce Týrá.

PŘÍBĚH O BEZBOŽNOSTI A ZLOČINU

KTERÉHOSI HANEBNÉHO ZRÁDCE

Myslím, že nelze zamlčet, že Čechové, vpad-

nuvše potom do jejich země, zpustošili je-

jich hrady a vůbec všechno. Aby však sousední země

nebyla obrácena vniveč a v poušť, český kníže, pohnut

jako křesťan útrpností, předal panského pacholíka, sy-

na zabitého knížete, jehož našli skrytého u jakési staře-

ny, jeho vychovateli jménem Durynk ze Srbska, jemuž

ho svěřil k výchově otec. Ušetřil ho pro jeho útlý věk

a ušlechtilou krásu, i proto, aby zavolal duše jeho lidí

k návratu domů jako k vlastnímu knížeti. Jat dále ještě

větším milosrdenstvím, vybudoval jim na planině hrad

jménem Drahuš na břehu řeky Ohře v kraji Postoloprty,

kde se nyní spatřuje klášter sv. Marie. Potom, vracejíce

se s radostí domů, donesli vítězné orly zpět do Čech.

Avšak zmíněný vychovatel, zločinný Srbín, krutější,

než všechna dravá zvěř a nejhorší zrádce, spáchal

ukrutný a nikdy neslýchaný zločin. Neboť svého malé-

ho pána, jenž byl jako dítě svěřen jeho péči jak otcem,

tak vítězným knížetem, vyvedl k řece a vybízel ho, aby

se podíval po dětském zvyku na ryby pod ledem. Zatím-

co chlapec skláněl hlavu, sekerou mu přeťal šíji a obaliv

hlavu čistým plátnem donesl hrůzný dar knížeti a ostat-

ním předákům Čechů. Vstoupiv do rady, takto promlu-

vil, když mu bylo dopřáno mluvit: „Hle, páni, já jsem

způsobil svou sekerou, že budete bezpečně spát. Často

přece malá jiskra zapálí celý dům a také pána domu.

Tuhle jiskru jsem já uhasil. Je-li to zásluha, vizte, jak

velice jsem se o vás zasloužil. Je-li to zločin, jste mi ješ-

tě více zavázáni, protože jsem vás předešel ve zločinu,

abyste zůstali bez úhony. Jistě není chutné divoké maso

vlka ani šťáva nebo omáčka z něho není lahodná; hle

mstitel otcovy krve, který by vám jednou chtěl škodit."

A pozvedl hlavu něžného chlapce, jež dosud byla nemé-

ně krásná, jenomže nemohla mluvit.

Zhrozil se kníže a zachvěla se srdce předáků i odvrá-

tili tváře od tak ohavného daru. „Och," pravil kníže,

„to přesahuje lidské zločiny. Hle, mně bylo dovoleno

zabít nepřítele, ale tobě nebylo dovoleno zabít svého

pána. Žádný trest není úměrný tvému zločinu, proto ja-

ko nejvyšší odměnu si vyber smrt, jakou si přeješ. Buď

se sám po hlavě vrhni z vysoké skály, nebo se oběs ve

smyčce na vysoké olši, nebo se probodni vlastním me-

čem."

„Běda," pravil nešťastník. Jak to proti očekávání se

mnou špatně dopadlo" a hned se oběsil v oprátce na ol-

ši, jež byla u cesty. Lidé ji od té události zvali Durynko-

va olše.

O BOŘIVOJOVI,

PRVNÍM KŘESŤANSKÉM KNÍŽETI ČECHŮ

Když uplynuly temné časy jak víry, tak řady pohan-

ských knížat, začalo nyní zářit českému lidu

světlo pravdy. Zazářila totiž z řeckých končin nová

hvězda, blahoslavený kněz Cyril, důkladně vzdělaný

v latinském i řeckém jazyce. Ten prý byl vůdčí osob-

ností třetího koncilu v Efesu nebo spíše Chalcedonu

v době císaře Martiana. Na této synodě přičiněním to-

hoto božího rytíře byl odsouzen Nestorinus, biskup ca-

řihradský, se svým kacířstvím.53 Tento Cyril54 Slovany

z velké části obrátil a stanovil, aby se svolením římské

církve sloužili mše a bohoslužby ve svém jazyce. Když

byl povolán do království nebeského, byl povýšen na

biskupa jeho bratr, blahoslavený Metoděj a měl pod se-

bou v moravském království, jemuž tehdy byly Čechy

podřízeny, neboť byly menší, sedm knězi. Podivuhodný

Bůh, jenž koná divy ve svých svatých, kdy se zlíbí jeho

dobrotě, způsobil, že světlo pravé víry zazářilo lidu

v Čechách skrze jejich devátého knížete jménem Boři-

voj, osvíceného z nebe léta Páně 894.55

Ten vynikal krásou a mládím, a když přišel s třiceti

druhy kvůli lidu, jenž mu byl svěřen, ke králi Moravy,

byl jím laskavě přijat a s ostatními pozván k hostině.

Protože však byl pohan, byl usazen u stolu nikoli mezi

křesťany, ale zvlášť, na místo nepřiměřené knížeti. Bla-

hoslavený metropolita Metoděj, soucite s jeho poha-

nou, si ho po hostině zavolal stranou a řekl: „Běda,

kvůli uctívání démonů jsi byl dnes tak skromně uctěn

a přiřazen ne ke knížatům nebo předákům, jak přísluší

tvé urozenosti, ale spíše mezi sedláky." „Co tím ztrá-

cím," řekl kníže, „nebo co z křesťanství získám?" Meto-

děj mu řekl: „Jestliže se zřekneš model a uvěříš v Kri-

sta, kromě toho, že budeš mít věčný život i radost, také

zde budeš pánem svých pánů a tvé potomstvo bude

vládnout šťastně po dlouhý čas." Bořivoj osvícen sva-

tým duchem mu pravil: „Je-li to tak, jak říkáš, co je na

překážku pokřtění?" Padl biskupovi k nohám a naléha-

vě žádal, aby byl pokřtěn. Blahoslavený kněz ho poučil

o víře, určil mu půst a s třiceti druhy ho pokřtil a poslal

domů, dávaje mu ctihodného kněze jménem Kayt^jako

učitele, služebníka víry a pastýře, který v svatém zápalu

povzbuzoval lid a získal Pánu mnoho synů. On také po-

křtil jeho manželku, urozenou Ludmilu.

O ZALOŽENÍ PRVNÍHO KOSTELA

A O POKUŠENÍ KNÍŽETE BOŘIVOJE

Řečený ctihodný kníže Bořivoj, navrátiv se do

Čech, založil na hradě jménem Hradec pro-

střednictvím onoho kněze kostel k poctě blahoslavené-

ho Klimenta, papeže a mučedníka, a ustavil v něm ono-

ho kněze. Získali Bohu mnoho lidí. Avšak nepřítel lid-

ského rodu, nemohl snést, že se tak šíří světlo víry,

a podnítil jejich srdce k nenávisti ke knížeti. I přiměli

ho jako vynálezce nové a nicotné pověry pod pohrůž-

kou smrti uprchnout ke králi Moravy a k biskupovi Me-

todějovi, jimiž byl laskavě přijat a ještě úplněji obezná-

men s vírou. Češi pak, kteří jeho samotného zradili, si

určili za knížete jakéhosi přeběhlíka od německého ja-

zyka58 jménem Strojmíra, který vůbec neznal českou

řeč. Když však Bůh rozprášil shromáždění ničemníků,

ačkoli jich bylo více než přívrženců Bořivoje, křesťan-

ského knížete, vyhnali tohoto německého zvolence

z Čech. Strana Bořivojova získala převahu, pobila pro-

tivníky a s poctou přivedla zpět vlastního knížete. Řeče-

ný křesťanský kníže Bořivoj pak složil na Moravě slib,

že jestliže ho Pán povolá zpět domů, vystaví kostel slav-

né Panně. A proto hned založil kostel blahoslavené Ma-

rie přímo na Pražském hradě. Tento první zakladatel

svatých míst, shromažďovatel kleriků a pořadatel boho-

služeb, měl také manželku jménem Ludmilu, dceru kní-

žete Slavibora, správce hradu, který se nyní jmenuje

Mělník, Ta, jakkoli rovněž vězela v bludu pohanství,

tak ve víře křesťanské předčila ctnosti svého muže. Do-

stal pak od ni tři syny a tři dcery. Když však byl první

odňat z jejich středu, zbyli toliko dva, totiž kníže Spy-

tihněv a Vratislav, dvě knížata, z Ludmily, jak mu před-

pověděl blahoslavený Metoděj. Jeho království se zvět-

šovalo každým dnem a svou životní dráhu skončil šťast-

ně v třiceti pěti letech.

O KNÍŽETI SPYTIHNÉVOVI,

SYNU BOŘIVOJE,

A SVATÉ LUDMILY

Po něm nastoupil v knížectví prvorozený Spytihněv,

jenž se skvěl všemi ctnostmi a pověstnou dobrotou,

pravý křesťanský kníže. Po vzoru otcově stal se zaklada-

telem božích kostelů, shromažďovatelem duchovních

a knězi, byl dokonalý ve víře Kristově. Když prožil čty-

řicet let, odešel ke Kristu pln ctností a dobrých skutků.

Po něm nastoupil v panství neboli knížectví jeho bratr

Vratislav, jedenáctý kníže, otec sv. Václava.

O VRATISLAVOVI,

BRATRU SPYTIHNÉVA,

OTCI SV.VÁCLAVA

Vratislav tedy byl vyzdvižen na trůn po Spytihněvo-

vi, svém bratru. Přivedl si manželku, velmi zlou

a pohanku jménem Drahomíru, z pohanského kraje, je-

muž se říká Stodor. Ta, velice ukrutná jako druhá Jeza-

bel, porodila z knížete dva syny: prvního jménem Vá-

clav, nevinného jako Ábel, druhého Boleslava, přeu-

krutného jako Kain. Blahoslavená Ludmila, druhdy

manželka Bořivojova, setrvala po jeho smrti ve svatém

vdovském stavu a zcela se oddala Bohu jako oběť pod-

nícená ohněm svatého ducha.

Vzdálila se však z očí zlé Drahomíry, své snachy, na

hrad Tetín, kde velmi zbožně sloužila Bohu, oblékala

nahé, navštěvovala nemocné, krmila hladovějící, dopl-

ňovala jmění nuzných, vždy bdělá v modlitbách slouži-

la Pánu, své vnuky, hlavně svatého chlapce Václava,

s podivuhodnou starostlivostí vzdělávala ve službě Bo-

hu. Předáci země jí totiž svěřili k vychování vnuky, tj.

syny zlé Drahomíry, její snachy, po smrti jejich otce.

Ale Drahomíra, poháněná ďábelským vnuknutím, po-

slala dva tyrany, syny Satanovy, na hrad Tetín, kde slu-

žebnice Kristova, když vrátila vnuky ukrutné matce, trá-

vila svatý život, toužíc se obětovat jenom Kristu.

O SMRTI SV. LUDMILY A ZÁZRACÍCH ATD.

Sv. Ludmila tedy, když uviděla ony služebníky,

a když se vyzpovídala a přijala zbožně svátost ol-

tářní, byla od nich korunována mučednictvím. Vládne

na nebesích, od Krista oslavena znameními a ctnostmi,

jak dokazují ve všech prvcích její zázraky, z nichž jsou

některé stručně připojeny k chvále našeho Pána Ježíše

Krista.

Nuže předně svaté tělo leželo v zemi po mnoho let na

shnilé desce, neporušené, s šatem a vlasy. Když byl

hrob otevřen kvůli přenesení těla, vzduch v něm, který

si uchoval příjemnou vůni, doložil zázrak. A v jámě,

v níž měla, ale nechtěla být pohřbena, protože to tehdy

bylo místo nehodné takového pokladu, stoupla voda,

ale jakmile byl kostel vysvěcen, voda ustoupila, aby tam

byla pohřbena jako na svatém místě. I oheň ukazuje zá-

zrak, neboť když kousek jejího šatu nebo závoje byl

předložen biskupu Heřmanovi, aby ho uložil s ostatní-

mi ostatky v oltáři sv. Petra, a biskup ho zlobně

odhodil přes odpor abatyše, která tvrdila, že Ludmila

je svatá boží mučednice. Bůh uchoval část jejího závoje,

pohozenou do misky planoucí žhavým uhlím, neporu-

šenou uprostřed plamenů. I nebesa dosvědčila její svaté

mučednictví, protože v době, kdy byl pobořen klášter

sv. Jiří, viděly jeptišky v noci planout nad jejím hrobem

podivnou záři sestupující z nebe jako sloup.

PŘÍBĚH O SVATOPLUKOVI

Téhož roku Páně 894, kdy byl pokřtěn Bořivoj a jeho

manželka sv. Ludmila, král Moravy Svatopluk tajně

utekl a zůstal nepoznán se třemi poustevníky jako čtvr-

tý až do dne své smrti. Jeho království spravovali dosti

nešťastně jeho synové, neboť ho pohltili zčásti Uhři,

zčásti Poláci a zčásti Němci.

O SV.KNÍŽETI VÁCLAVOVI

Po smrti Vratislavově získal pak knížecí vládu jeho syn

sv. Václav a byť mlád, přece duchem nad starce ro-

zumný, na počátku své vlády svolal všechny na sněm

a takto oslovil lid: „Když jsem byl ještě maličký," řekl,

„mluvil jsem jako malý, měl jsem rozum jako malý, ale

když jsem se stal mužem, odvrhl jsem vše, co náleželo

maličkému." Velmi rozvážně následoval vzpomenutá

slova apoštolova, vnukaje špatným strach a dobrým ra-

dost a naději na spásu. Když to poznali ukrutníci, kteří

jsou vždy hotovi ke zlému činu, spolu s matkou přemlu-

vili jeho bratra, druhého Kaina, aby zahubil svého bra-

tra a přisvojil si jeho panství. Ten pro lásku k panování

pozval svatého bratra pod zbožnou záminkou, totiž po-

křtění syna, na svůj hrad, jenž se jmenuje Boleslav,

a zde bezbožnýma rukama korunoval blahoslaveného

mučedníka. Jeho život stručně vyložil slovutný císař

Karel IV. a může tu být vypovězen, je-li libo. Dotrpěl

pak blahoslavený mučedník Václav v městě Boleslavi

28. září léta 929. Nato léta Páně 932 skvěje se zázraky

byl přenesen do Prahy. I odpočívá na Pražském hrade

v kostele sv.Víta mučedníka, v kapli sv. Jana Evangelia

sty, kterou sám vystavěl a kde se pro jeho zásluhy dějí

mnohé a četné dobré skutky.

O BRATROVRAHU KNÍŽETI BOLESLAVOVI

Bratrovrah Boleslav získav po smrti sv. Václava

knížectví, jak bylo řečeno, dal svaté tělo v noci

přenést do hradu Prahy a pochovat v kostele, který svě-

tec vystavěl. Ten kostel dal slavnostně vysvětlí62 na pří-

kaz řezenského biskupa, jenž byl tehdy diecézním bis-

kupem Čechů. Také svého syna jménem Strachkvas,

což se vykládá jako „hrůzné hody", protože při jeho na-

rození byl zabit sv. Václav, věnoval Bohu, aby sloužil

Pánu v řezenském klášteře. Strachkvas byl milý otci

a u lidí oblíbený. Zpočátku předstíranou svatostí nato-

lik vynikl v mnišské řeholi, že ho, jak povíme níže,

sv.Vojtěch žádal, aby ráčil přijmout místo něho biskup-

skou hodnost, kterou mu dobrovolně svěřením berly

odevzdává, a sliboval, že půjde do Říma, aby ho přijal

papež. Strachkvas však řekl s nadutou povýšeností

předstíraje svatost: „Jsem mnich, mrtvý pro svět, nemo-

hu nést hříchy jiných," a odhodil na zem pastýřskou

berlu svatého muže. Sv. Vojtěch mu věšteckým duchem

pravil: „Co nyní nečiníš na mé přání, toho se napříště

odvážíš z vlastní pošetilosti k svému neprospěchu," což

také potvrdil výsledek věcí. Neboť když se po čase sv.

Vojtěch vyhnul tyranii nešlechetných a žil v Římě,

Strachkvas se postaral, aby byl vysvěcen mohučským

metropolitou na biskupa místo něho. Zatímco se sklá-

něl nad podlahou k litanii, byl uchvácen ďáblem a tak

od něho týrán, až se zbavil nešťastné duše a vypustil du-

cha.

Tento kníže [Boleslav] byl také krutější než Nero na-

tolik, že nic nedělal podle rozumu, nic podle rady, ale

všechno jen podle rozmarů vůle. Byl tak velice krutý, že

cokoli zlého začal, usilovně dokončil. Neboť dal svolat

všechny starší z celé země k řece Labi a naznačiv čáru,

řekl: „Přikazuji, abyste zde vybudovali hrad po způso-

bu římských staveb s vysokými a pevnými hradbami."

Jeden z předáků pak první za sebe i podle společného

mínění všech odpověděl, že to nesmí a nemohou dělat

a že je lépe zemřít než být podroben takovému otroctví.

On klidně stál a hned vytasil meč. „Nuže," řekl, „do-

kaž, že je lepší zemřít než poslouchat mé rozkazy,"

a smýknuv jím, vytaseným mečem mu jednou ranou

přeťal šíji. Když se to stalo, ten početný zástup upadl

do takového strachu, že hned poklekli a žadonili o slito-

vání a hladce vyplnili knížecí rozkazy; vybudovali hrad

s vysokou zdí, který se dnes podle jeho jména nazývá

Boleslav.

Tento kníže měl dva syny: prvního jménem Strach-

kvas, o němž jsme mluvili výše, druhého, jmenovce Bo-

leslava, velmi zbožného, jenž se od něho lišil způsobem

života jako se liší světlo od temnot.

KAPITOLA

O BOLESLAVOVI II. ZBOŽNÉM, SYNOVI BRATROVRAHA

Nuže 15. července léta Páně 967 bezbožný bra-

trovrah Boleslav opustil spolu se životem kní-

žectví, hanebně krví získané. Po něm nastoupil v knížec-

tví jeho stejnojmenný syn jménem Boleslav Druhý, pří-

jmením Zbožný, zcela rozdílný ve způsobu života

a mravech. Neboť onen ukrutník byl jako Kain, tenhle

však byl muž vpravdě křesťanský, vírou katolík, otec si-

rotků, ochránce vdov, poutníků a pocestných, přezbož-

ný utěšitel všech utlačených, shromažďovatel duchov-

ních a otec řeholníků.

Založil u Prahy proslulý klášter, který se jmenuje

Strahov, a obdařiv ho velikými dary vystavěl jej od zá-

kladů a ustanovil, aby opat, jehož za přispění sv. Vojtě-

cha povolal z Říma s dvanácti mnichy, byl u duchoven-

stva druhý po biskupovi. Pozvedl rovněž kostel sv. Víta

a Václava na katedrální a v něm byl vysvěcen první bis-

kup Dětmar, rodem Sas, povoláním mnich, stavem

kněz, velmi výmluvný muž, znalý latinské, slovanské

i německé řeči, důvěrně spřátelený s knížetem. Dále ur-

čil spolu se sestrou Mladou, zvanou po změně jména

Marie, kostel sv. Jiří s papežským svolením za první

opatství českých panen. Mlada se totiž odebrala do Ří-

ma a papež Jan XV. se jí milostivě ujal a poučil ji o ře-

holních pravidlech. Když se stala jeptiškou, ustanovil ji

týž papež abatyší u sv. Jiří, takže vedla řeholnický život

nikoli podle východních Slovanů nebo podle obřadů

Rusů nebo Řeků, ale podle Latinů, podle řehole sv. Be-

nedikta. Přišla s papežským listem řečeného papeže Ja-

na XV. a s jinými milostmi a spolu s knížetem, svým

bratrem, povznesla Pražský kostel. Znění zmíněné pa-

pežské listiny pak bylo takové:"

„Jan, biskup, sluha služebníků božích, Boleslavovi,

ctiteli katolické víry, apoštolské požehnání. Je spra-

vedlivé popřávat laskavě sluchu spravedlivým pros-

bám atd. Neboť naše dcera jménem Mlada, zvaná též

Marie, mezi jinými žádostmi, jež nelze odmítnout,

vznesla prosby našemu srdci milé, a proto apoštol-

skou vůlí a z moci svatého Petra stanovíme, aby se

kostel sv. Víta a Václava stal sídlem biskupským. Při

kostele sv. Jiří pak ať je zřízen sbor jeptišek v řeholi

sv. Benedikta a v poslušenství naší dcery Marie, niko-

li však podle obřadu nebo sekty bulharského nebo

ruského národa, nebo podle slovanského jazyka, ale

vyber jednoho schopnějšího duchovního svého koste-

la znalélio latiny, aby byl vysvěcen na biskupa."

A takovým zvolencem byl Dětmar vzdělaný v obou

jazycích a vysvěcený na prvního biskupa. Boleslav

Zbožný vystavěl a velkolepě nadal ještě dvacet kostelů.

10. ledna roku 969 od vtělení Páně Dětmar zemřel.

ODBOČKA O SV. VOJTĚCHOVI

Za časů onoho knížete Boleslava, po smrti výše zmí-

něného biskupa Dětmara, byl přičiněním kníže-

te, se souhlasem všeho duchovenstva i lidu, zvolen za

pražského biskupa mladík ušlechtilé povahy jménem

Vojtěch, pokrevně blízký královské důstojnosti. Jeho

otec zrozený ze slavné krve byl muž velmi veselý, vlídný

v rozmluvě, bystrý v úsudku a bohatý statky. V jeho do-

mě se skvěla počestnost, upřímná láska, spravedlnost

soudů, hojnost předáků. V jeho činech se jevila znalost

zákonů, podporoval chudé, utěšoval truchlící, přijímal

pocestné, ochraňoval vdovy a sirotky. Sídlem tohoto

tak význačného knížete byla Libice, ležící v místě, kde

řeka Cidlina ztrácí své jméno vlévajíc se do řeky Labe.

Jeho knížectví pak mělo níže vypsané hranice: směrem

západním proti Čechám potok Surinu a hrad, který je

na hoře Oseku u řeky Mže. Podobně na jižní straně pro-

ti východním Němcům [Rakušanům] měl tyto hrady:

Chýnov, Dúdieby a Netolice až doprostřed hvozdu; na

východě proti Moravě hrad jménem Litomyšl ležící pod

lesem až k potoku Svitava. Také proti Polsku měl na se-

veru hrádek Kladsko ležící při řece Nise. Tento kníže,

jenž se jmenoval Slavník, měl také velmi váženou man-

želku jménem Střezislava, stejně přesvatou, která zrodi-

la mezi jinými chlapce nazvaného Vojtěch, což se vyklá-

dá .Jejich útěcha" nebo „voje útěcha". Byl totiž jako

lilie nebo rozkvétající růže, spanilý zjevem nad syny lidí

jejich kmene. Hoch, jenž byl slibem rodičů zázračně

vyrván z jícnu smrti a zásluhou slavné Panny zachován

pro život, byl svěřen ctihodnému biskupu řezenskému,

aby se vzdělal v svatém písmu a mravech. Tento biskup

rozhodl, aby byl při svaté svátosti biřmování nazván je-

ho jménem Adalbert, neboť on sám se jmenoval Adal-

bert. A vysvětli ho na podjáhna a na deset let ho svěřil

učiteli, aby ho poučil o církevních úkonech a filozofic-

kém učení. Vynikl nad mnohé své vrstevníky, protože

v něm byl duch Páně; jak čistotou mysli, tak bezúhon-

ností těla se skvěl jako lilie vynikaje ctnostmi a dobrými

mravy mezi všemi syny Čechů.

O ZVOLENÍ SV. VOJTĚCHA

Hned po smrti Adalberta, řečeného biskupa ře-

zenského, se urozený podjáhen Vojtěch vrátil

do cech, a slouže Bohu pod oním biskupem Dětmarem,

stal se pro všechny do té míry příkladem ctnosti, že po-

dle společného přání knížete Boleslava Zbožného

i všech byl on, Vojtěch, jednomyslně zvolen za pražské-

ho biskupa a na příkaz císaře Oty byl slavnostně vysvě-

cen mohučským arcibiskupem. Při návratu do Prahy jel

na neozdobeném koni, přistrojeném ne uzdou, ale oby-

čejným provazem. Vstoupil do hradu Prahy bosýma no-

hama v doprovodu slavnostního procesí a za nesmírné-

ho jásotu všech usedl na stolec v kostele sv. Víta. Začal

se pak skvíti takovou svatostí a zbožností činů, že své

dobré stoupence přiměl k ušlechtilým skutkům, špatné

však odrazoval jako blesk září svých ctností. Neboť ne-

zastíral obecné chyby, ale veřejně je dokazoval a plísnil

se vší trpělivostí a moudrostí. Proto slabé oči nepoctiv-

ou nemohly snést záři jeho kázání, jimiž tepal jak du-

chovní hlavně pro rozmařilost a lakotu, tak laiky pro

ohavný a násilnický život. Byli zajedno v nenávisti k ně-

mu a usilujíce o jeho smrt a potupu přiměli ho utéci do

Říma k papeži, kde pak zbožně a s papežovým svole-

ním přijal mnišský šat a trávil svatý život v klášteře sv.

Alexia, uváděje jako příčinu svého odchodu tvrdost

srdce jeho nestoudných a ničemných Čechů. Proto zlo-

činní synové, když o tom uslyšeli, kteréhosi svátečního

dne shromáždivše se vespolek, vtrhli do jeho otcovské-

ho hradu, zabili pět jeho bratří, Soběbora, Spytimíra,

Bozaslava, Peřeje a Kašlána před oltářem při slavnost-

ních bohoslužbách a hrad i celé jeho příbuzenstvo zcela

zničili.

Konečně byl papež překonán prosbami knížete a pře-

dáků jakož i metropolity, aby křesťanství mezi lidem

Čechů nebylo úplně vyhlazeno. Vyvedl Vojtěcha z kláš-

tera a přiměl ho, aby se vrátil k rozvrácenému lidu

a k národu tvrdé šíje s takovou zárukou, že mu bude

dovoleno kázat cizím národům, nebudou-li doma po-

korně poslouchat hlas pastýře. Po svém návratu — byť

mu zpočátku říkali jako Kristovi „blahoslavený, jenž

přichází ve jménu Páně" — nic nepořídil, když se zno-

vu pokusil uvést zbloudilé na cestu pravdy, ale hůře než

dřivé jím opět opovrhovali. Když to uviděl, přiklonil se

k obracení divokých pohanů a stal se apoštolem Polska,

Uher i všech sousedních národů. Konečně přešel s bra-

trem Gaudenciem a kýmsi třetím k Prusům, aby tam ká-

zal, křtil a konal svaté činy za nekonečných útrap a strá-

dání, ale v den sv. Řehoře mučedníka léta páně 996 byl

probodnut mečem a korunován svatým mučednictvím

a s obzvláštní úctou tam byl také pochován.

Odtud ho Češi po přeslavném vítězství přenesli zpět

s nesčetnými a cennými poklady, skvějícího se velikými

zázraky, a uložili ho se vší úctou v kostele blahoslave-

ných mučedníků Víta a Václava na Pražském hradě

k slávě Pána našeho Ježíše Krista, který je blahořečen

na věky věkův.

Blahoslavený Vojtěch byl také velmi milý Otovi II.

a důvěrně se s ním znal, a proto — což nebylo v přítom-

nosti arcibiskupů obvyklé — při velikonoční slavnosti

a shromáždění předáků slavně sloužil mši v paláci v Cá-

chách, kdežto arcibiskupové a další preláti stáli stra-

nou. Jemu se také císař zbožně vyzpovídal a věnoval

mu cenný a úplný ornát, který je na jeho památku

uchováván v Pražském kostele. Léta Páně 987 zemřela

Střezislava, jeho ctihodná matka, hodná být zvána mat-

kou tak ušlechtilého potomka atd.

DÁLE O BOLESLAVOVI ZBOŽNÉM

Tenhle zbožný vévoda a vynikající kníže Boleslav II.,

dvaatřicet let slavně spravoval knížectví po otcově

smrti, nikdo u něho nezískal hodnost neprávem, více

miloval tvrdost zbraní a železa než třpyt zlata, v bitvách

byl nejčastěji vítězem, k vyvolencům byl velmi laskavý,

zlým byl nejpřísnějším mstitelem. V jeho očích se nikdy

žádný řádný muž neznelíbil, nikdy se mu nezalíbil ne-

schopný, vůči svým byl mimy, vůči nepřátelům hrozný.

Tento přeslavný kníže měl manželku jménem Hem-

ma, velmi urozenou rodem a — což je ještě více

chvályhodné — ušlechtilostí mnohem lepší. S ní zplodil

dva syny, z nichž první jménem Václav zemřel v dětství,

druhý pak stejného jména Boleslav spravoval knížectví

po otcově smrti.

KAPITOLA

O ZBOŽNÉM A POSLEDNÍM NAPOMENUTÍ OTCE SYNOVI

A O SMRTI OTCOVÉ

Když se tedy řečený kníže Boleslav blížil k smrti,

povolal syna a v přítomnosti matky a početného

zástupu předáků oslovil ho těmito slovy: „Kdyby bylo

matce dopřáno poskytnout dary moudrosti tak jako

prsy s mlékem, panovala by nad tvory příroda, nikoli

člověk. Bůh však přece alespoň některým lidem propůj-

čil dar, že komu oni požehnali, tomu požehnal Bůh, jak

je známo o Noem, Izákovi, Tobiášovi a o Matatyášovi.

Tak i dnes, můj synu, kdyby tu nebylo milosti Ducha

svatého, málo by zmohla honosná slova. Ustanovili té

knížetem, nevyvyšuj se, ale buď jako jeden z nich, to

jest: třebaže se cítíš vyšším než druzí, přece vždy vzpo-

meň, že jsi smrtelný, a nehleď na vysoké postavení, ale

moudře usiluj o dílo, které s sebou odneseš do hrobu.

Tato boží přikázání zapiš do svého srdce a tato otcov-

ská nařízení uchovej ve svém srdci. Často navštěvuj

kostelní prahy, vzývej Boha, cti jeho kněze, nebuď

moudrý jen podle sebe, hleď se zalíbit četným lidem,

ale dbej jakým. Vše uvaž s přáteli, ale dříve jednej

o nich, suď spravedlivě, ale ne bez milosrdenství. Nepo-

hrdej vdovou a příchozím stojícím u tvých dveří. Dbej

o denár, ale střídmě, dbej o jeho podobu, rozumí se na-

řízením neměnnosti. Stát totiž, byť se značně vzmohl

klamnou podobou mince, bude rychle uveden vniveč,

nebude-li zachována míra. Je něco na tom, můj synu, že

Karel, nejmoudřejší král, když jeho syn Pipin73 měl být

po něm povýšen na trůn, ho zavázal hroznou přísahou,

aby v jeho království nedošlo k lstivému a špatnému

ocenění mince. Jistě žádná pohroma, žádný mor neško-

dí lidu více než častá proměna mince: neexistuje žádná

pekelná záhuba, která by více olupovala křesťany než

podvod s penězi. Když se vzmáhá nepravost a slábne

spravedlnost, ti, kdo tak činí, nejsou knížata, ale zlodě-

ji. Kdo třikrát nebo čtyřikrát v roce mění minci, upadne

do osidla ďáblovy léčky a bude ke zkáze lidu. Takový

zpustoší území tohoto lidu, jež jsem já rozšířil k Ta-

trám,1] které jsou za Krakovem. Neboť bohatství lidu je

chválou i slávou krále." Hodlal říci ještě více, ale v po-

slední hodině ztuhla ústa knížete a tak zesnul v Pánu.

Dnem jeho smrti je 7. únor léta Páně 999.

O NASTOLENÍ BOLESLAVA III.

A JEHO SYNA

Boleslav III., syn Boleslava II., získal po otcově

smrti roku 999 otcovské knížectví české, avšak

spravoval ho značně nešťastně a nepodobně otci, neu-

držel dobyté hranice a nedosáhl ani jeho úspěchů, jak

se ukáže. Zplodil z urozené matky dva nešťastné syny:

prvního jménem Oldřich, druhému se říkalo Jaromír.

První byl svěřen císařskému dvoru, později ho na žá-

dost zrádce, knížete Mešká Polského,75 císař Jindřich

podplacený penězi poslal do vězení; Jaromír byl vycho-

ván na otcovském dvoře. Avšak kníže polský, nejbídněj-

ší zrádce, se nejprve zmocnil hradu Krakova a úplně

tam pobil Čechy.

Nato, když sjednali svornost a mír, pozval lstivě čes-

kého knížete Boleslava do onoho hradu Krakova pod

záminkou hodů, zábav a bratrské lásky. On jako muž

holubicí, odkázán na falešnou radu svých přátel, dal

bídnému zrádci souhlas. Žádný mor totiž není horší než

domácí nepřítel, ba mor je méně škodlivý než záměr,

který je v rozporu se slovy. Boleslav tedy povolal zrád-

ce, které však považoval za své věrné přátele, a uspořá-

dav záležitosti království, svěřil svého syna Jaromíra je-

jich oddanosti řka: „Kdyby se mi náhodou přihodilo

v Polsku něco zlého — kéž se tak nestane — usta-

novte si mého syna Jaromíra za knížete místo mne."

A tak odešel do Polska a po uctivém přijetí na hradě

Krakově byl od zrádného knížete Mešká zajat a připra-

ven o zrak. Jeho přátelé uprchlí nebo byli pobiti, proto-

že neposlechl rady Šalomounovy, který říká: „Nedůvě-

řuj svému nepříteli navěky, i kdyby změnil svůj hlas,

neuvěř mu; v jeho srdci je totiž sedmero špatností." [In

ecciesiastico].

Když zvěst o tak velkém zločinu dolétla do Prahy,

domácí zrádci, jejichž věrnosti byl svěřen syn Jaromír,

jenž měl být povýšen na knížete, zbaveni již toho kníže-

te Boleslava, zrádně zavedli mládence do lesa Veliz.

Tam se chopili svého pána, položili ho naznak na zem,

přivázali za ruce a za nohy k dřevěným kolíkům,

a skákali přes tělo svého pána s vojenskými koňmi, po-

smívajíce se střídavě svému pánu potupnými a halasný-

mi slovy, protože jak pravil Šalomoun: „Radují se,

když konají zlo, a jásají při nejhorších skutcích."

Když ten přeukrutný zločin viděl kterýsi ze služební-

ků jménem Hovora, rychle běžel do Prahy a zpravil

o tom přátele knížete. Ti hned přichvátali se zbraní

a bídní zrádci, jakmile je spatřili, prchali lesem a hleda-

li úkryty. Pražští pak vyprostili polomrtvého knížete, je-

hož tělo bylo poštípáno hejnem much. Uloživše ho na

vůz, odvezli ho zpět na Vyšehradský hrad a pečovali

o něj. Nejvěrnějšímu služebníku Hovoroví, hodnému

vší chvály, se však po zásluze dostalo takové milosti, že

jak on sám, tak i jeho potomci jsou počítáni mezi svo-

bodné a urozené. Nadto mu dali navěky hodnost lovčí-

ho, která patří k dvoru Zbečno, a tak to bylo veřejně vy-

hlášeno na všech tržištích.

JAK BYLA PRAHA ZRÁDNĚ DOBYTA KNÍŽETEM POLSKÝM

A JAK JI TEHDY KNÍŽE OLDŘICH ZNOVU ZÍSKAL

Když byl tedy Oldřich zrádně na žádost polského

knížete držen ve vězení od císaře Jindřicha III.

a Jaromír ležel zesláblý na Vyšehradě, řečený Měšek

Polský dobyl Prahu a držel ji po dva roky.

Roku 1002 od narození Páně Oldřich, vyváznuv z vě-

zení, přišel tajně na hrad jménem Dřevíc a poslal v noci

do Prahy jednoho sobě věrného bojovníka, aby zvukem

trouby zastrašil nic netušící Poláky. Ten bojovník v no-

ci na vyvýšeném místě, které se nazývá Žiži, zatroubil

a silným hlasem zvolal: „Utíkají, Poláci utíkají haneb-

ně zmateni, napadněte je, napadněte, Čechové ve zbra-

ni, pronásledujte prchající!" Ohromeni tím hlasem Po-

láci utíkají jako smyslu zbavení, ač je nikdo nepronásle-

duje a s takovou hrůzou, že tlačíce se zabíjejí se navzá-

jem ze strachu a zdá se jim, že hradby a skály volají po

jejich zabití. I kníže s hanbou prchaje stěží vyvázl. Příš-

tího dne kníže Oldřich vstoupil s vojskem do města

a sveden svými zrádci, které pokládal za přátele, třetího

dne nevinného bratra Jaromíra zbavil světla očí a poslal

ho do vesničky Lysé. Tento Oldřich neměl od neplodné

manželky žádného dědice, ale když šel na lov, uviděl ja-

kousi ženu, jak se koupe, velmi krásnou jménem Bože-

na; tu unesl a spojil se s ní. Z ní měl velmi znamenitého

syna, jehož dal nazvat Vratislav. Ale přesto nerozvázal

první manželství, protože tehdy bylo chloubou Čechů

mít po dvou nebo třech ženách. Žili totiž jako dravá

zvěř, nezachovávajíce zákonná manželství. Kníže Ol-

dřich znovu získal Prahu a potom Moravu, kterou mocí

drželi Poláci - ty všechny vyhnal. Mnoho Poláků také

zajal a v řetězech prodal po stovkách Uhrům se schvá-

lením svého syna Vratislava [Břetislaval, nejspravedli-

vějšího knížete, jemuž také postoupil tu zemi do vlast-

nictví.

O SMRTI KNÍŽETE OLDŘICHA

A NÁŘKU JEHO BRATRA, SLEPÉHO JAROMÍRA

Léta Páně 1037, 13. listopadu, zemřel kníže Oldřich,

zanechávaje knížectví svému synu Vratislavovi

[Břetislavovi]. Byl donesen do kostela sv. Jiří, aby byl

pohřben. Jaromír, jeho slepý bratr, když uslyšel o smrti

bratra, který ho připravil o knížectví i o zrak, se dal do-

vézt na voze do Prahy v době, kdy se konaly pohřební

obřady. Stoje při márách a skrápěje tvář upřímným ža-

lostným pláčem, rozechvěl srdce všech, kdo tu stáli,

svým úpěnlivým nářkem a slovy: „Běda mi, bratře, bě-

da krutý úděle smrti. Hle, ležíš mrtev, ani já ani ty se už

neradujeme z důstojenství této pozemské vlády. Připra-

vils mě o zrak — ani mne ani tebe to netěší. Nyní vím,

že kdybys mohl, chtěl bys mi oči zase vrátit. Ale teď ti,

bratře, zcela odpouštím, nechť tě Bůh všemohoucí s ob-

vyklou milostí ušetří a tvá duše ať potom spočine v po-

koji." A když skončily žalozpěvy a tělo knížete Oldři-

cha bylo pochováno, zmíněný Jaromír, slepec, přivedl

svého synovce Vratislava [Břetislava], syna svého zesnu-

lého bratra Oldřicha, ke knížecímu stolci a usadil ho na

trůně a podle zvyku [služebníci] rozhazují deset tisíc

mincí přes mříže síní. Poté, když se kníže usadil na trů-

ně, slepý Jaromír vyvolal jmenovitě ty, o nichž věděl, že

jsou zvláště mocní ve zbrani, spolehliví ve věrnosti,

udatní ve vojenské službě a že nadmíru vynikají bohat-

stvím, a těm jasným hlasem řekl: „Poněvadž můj osud

mi nedovoluje, abych já byl vaším knížetem, ustanovuji

vám za knížete tohoto Vratislava [Břetislava] a připomí-

nám a schvaluji, abyste ho byli poslušní, jak je hodno

knížete, a prokazovali mu povinnou věrnost jako svému

knížeti."

O NAPOMENUTÍCH UDĚLENÝCH

VRATISLAVOVI [BŘETISLAVOVI] A O KRUTÉ SMRTI

JEHO STRÝCE JAROMÍRA

Slepý Jaromír promluvil ke všem společně a pak se

obrátil ke knížeti s těmito slovy: „Tebe teď, můj

synu, napomínám, abys tyto ctil, abys je miloval jako

otce, abys ve všech měl bratry, kteří ti budou rádci. Jim

přenech lid a hrady, na nich totiž České království stojí,

stálo a bude stát na věky. Avšak těch, kteří jsou prohna-

ní, prašpatní synové nešlechetných otců a ničemníci,

těch, kdo jsou domácí nepřátelé našeho rodu a rodinní

protivníci, se vyvaruj jako zabláceného kola a vyhýbej

se spolkům s nimi, protože nám nikdy nebyli věrní.

Hle, mne nevinného a svého knížete nejprve svázali

a všemožný posměch si ze mne tropili; potom vrozenou

prohnaností a úskočností způsobili, že bratr bratra zba-

vil zraku. Měj, můj synu, vždy na paměti, jak sv. Voj-

těch stihl klatbou je i jejich kruté činy." Oni když to

uslyšeli, byli rozezleni v srdcích a skřípali zuby na něj

a po nemnoha dnech Kochan, o němž jsme mluvili vý-

še, vyslal kata a ten probodl Jaromíra v noční době ze-

zadu velmi ostrou dýkou a zvěčnil ho jako mučedníka

4. listopadu léta Páně 1038.

O PODIVUHODNÉ ODVAZE

KNÍŽETE VRATISLAVA [BŘETISLAVA]

A O ÚNOSU JUDITY, PŘEKRÁSNÉ PANNY

V těch časech, ještě za života Oldřichova, se rozšíři-

la zvěst, že v klášteře, který se nazývá Svinibrod,

v německém kraji, žije velmi sličná dívka jménem Judi-

ta, nad níž se v celé zemi stěží mohla najít nějaká vzne-

šenější. Vynikala urozeností, byla totiž dcerou velmi

mocného a urozeného hraběte z královské krve, který se

jmenoval Ota Bílý, a urozené matky.

Tato Judita byla dána do kláštera, aby se tam naučila

písmu, a převyšovala jiné dívky ve všem: jak urozenos-

tí, tak ušlechtilostí mravů. Když to tedy uslyšel mladý

knížecí syn Vratislav [Břetislav], jenž byl urostlé posta-

vy, sličný, krásný a schopný velkého činu, nadchl se,

jak bývá zvykem zamilovaných: více si cení, více miluje

tu, již neviděl, a jako velmi rozvážný člověk přemýšlí,

jak by se k ní mohl dostat. Vědom si však pýchy Něm-

ců, nechtěl je žádat o dívku, ale předstíraje, že chce jít

k císaři, vzal s sebou deset věrných druhů, aniž někomu

odhalil záměr své duše, a přišel jako host k zmíněnému

klášteru. Když pak v nešporní hodině vešla Judita

s ostatními družkami do kostela, přeudatný hrdina, jak

ji uviděl, byl přemožen šípy lásky, uchvátil ji jako malé

ptáče a nesa ji pod paží spěchal k bráně, která byla uza-

vřena mlýnským železným řetězem. Když mu vchod do-

brovolně neotevřeli, vytáhl meč a jednou ranou,

nepouštěje dívku, přeťal železo jako provaz

a prchal přes les s vytouženou kořistí. Za tmavé noci

sotva unikl pronásledovatelům, zatímco druhové se

ukryli v tom klášteře a zle se jim vedlo. On pak, aby ne-

pobouřil mysl Němců proti Čechům, odvezl vzácný po-

klad na Moravu, kterou mu dal otec, když byli Poláci

léta Páně 1021 vyhnáni, prodáni a zahnáni na útěk.

UDÁLOSTI TÉŽE DOBY

Zemřel císař Ota III. a po něm nastoupil císař Jin-

dřich. Ten vystavěl hrad na jedné hoře koupené

od kohosi, kdo se jmenoval Pabo. Na té hoře vybudo-

val hrad a podle jména toho prodávajícího je mu dáno

jméno Babenberk. Tam založil velmi bohaté biskupství,

také tam vystavěl přeslavný kostel ke cti slavné Panny

Marie a sv. Jiří, který obdařil nesmírným bohatstvím.

Tenhle císař měl také jednoho důvěrně známého pous-

tevníka, jemuž při cestě do Jeruzaléma svěřil velký ka-

lich, aby ho omyl ze zbožnosti v Jordánu. A když se

onen poustevník vracel z pouti s pokřtěným kalichem,

zavítal jednou kvůli noclehu v pozdní hodině k jinému

svatému muži. Na snažnou prosbu, aby se modlil za ži-

vot císařův, onen poustevník odpověděl: „Není nic

plátno modlit se za jeho zdraví, protože této noci mi by-

lo zjeveno, že se odebral z tohoto světa. Množství dé-

monů ho táhlo za vousy, poháněli ho železnými nebo

ohnivými vidlemi a zuřivě křičeli: ,Náš je, náš je císař,

a sv. Marie se sv. Jiřím šli za nimi. Když pak došlo

k soudu, viděl jsem velmi dlouhou váhu, z jedné strany

byla zatížena přílišnou vahou jeho hříchů, že se zdálo,

že zcela klesne do pekel; z druhé strany přišel sv. Jiří

a položil na misku vah celý jeden chrám, svícny, kali-

chy a mnoho ozdob ze zlata a stříbra a svatá roucha.

A když ani tak neměla ta strana převahu, sv. Jiří podal

blahoslavené Panně veliký zlatý kalich s dvěma držadly

a ona potřásajíc jakoby hněvivě hlavou, řekla pekelné

straně: ,Určitě nebude váš,' a rozhořčeně přihodila ka-

lich, i urazilo se jedno ucho. Tehdy zmizel zlořečený voj

démonů a blahoslavená Panna Marie chopila jeho pra-

vou ruku, sv. Jiří levou a šťastně ho odvedli do nebeské

vlasti." Když to poustevník-pocestný uslyšel, otevřel

vak s kalichem a nalezl jedno ucho ulomené, jak to vi-

děl druhý poustevník. Ten kalich se slavně chová v Ba-

benberku.

Léta Páně 1003 byli pobiti Vršovci, ničemní zrádci

českých předáků atd.

O SMRTI PĚTI BRATŘÍ

SVATÝCH POUSTEVNÍKŮ"

Roku 1004 od vtělení Páně svatí Benedikt, Matouš,

Jan, Izák, Kristin a šestý Barnabáš, jejich slu-

žebník, přišli z Itálie do polských končin a vedli tam

přesvatý a velmi přísný poustevnický život. Proto kníže

Měšek, když slyšel o jejich svatém životě, vydal se je na-

vštívit s několika průvodci a poroučeje se jejich modlit-

bám dal jim jako almužnu pytel obsahující sto hřiven.

Jakmile s holubicí prostotou přijali peníze, ba spíše

oheň ničící celou duchovní stavbu, osidlo ďáblovo,

ztratili všechnu obvyklou líbeznost ducha. Pozorujíce

to, zrána se po poradě rozhodli zcela od sebe od-

vrhnout ďáblovo osidlo a poslali bratra Bamabáše s ře-

čenými penězi zpět ke knížeti. Zatím je přepadli loupež-

nici a hledali ony peníze. A když [bratři] tvrdili, že je

nemají a stále ujišťovali, že je poslali zpět knížeti, lupiči

po dlouhém mučení ze zlosti zabili mečem oněch pět

bratří, protože šestý se ještě nevrátil od knížete. A tak

naplnili mučednictví 12. listopadu léta Páně 1004.

Léta Páně 1006 zemřela kněžna Hemma svaté pověs-

ti, vdova po Boleslavovi.

POKRAČUJE VYPRÁVĚNÍ O STATEČNOSTI

KNÍŽETE VRATISLAVA [BŘETISLAVA]

A O JEHO HRDINSKÝCH ČINECH

Kníže Vratislav [Břetislav], jenž nebyl v žádné dobré

vlastnosti jen druhý a byl proslulý tělesnou krá-

sou, počestností mravů a ušlechtilostí všech ctností,

zplodil s urozenou Juditou, kterou unesl z německé ze-

mě, jak bylo řečeno výše, velmi sličné potomstvo, totiž

pět synů, jejichž jména jsou tato: Spytihněv, prvoroze-

ný, druhý Vratislav, třetí Konrád, čtvrtý Jaromír, pátý

Ota, poslední a nejkrásnější. Ti svými vlastnostmi

v útlém věku předem ukazovali, jak velmi budou v bu-

doucnu slavní, a otci i matce působili tak šlechetní syno-

vé mnoho radosti. Tento slavný kníže ve veliké seči roz-

drtil Uhry a vyplenil jejich zemi až k hradu Ostřihomi.

Tento slavný kníže maje na paměti příkoří a křivdy,

které působil Čechům polský kníže Měšek, vtrhl po

smrti knížete Kazimíra, jenž zanechal dvě děti, totiž Bo-

leslava a Vladislava, ve čtvrtém roce své vlády s vojen-

skou mocí do Polska a do základu vyplenil sídelní hrad

Krakov. Ostatní hrady zničil a vyvrátil ohněm, mečem

a železem a získal veliké poklady i nesmírnou kořist.

Když přišel k velmi pevnému hradu Hedči, kam se utek-

la největší síla lidu, Poláci, obávajíce se jeho útoku,

vyšli knížeti vstříc a nesli zlatý prut na znamení, že se

vzdávají a pokorně mu podrobují sebe i svůj majetek.

On je laskavě přijal, se vším jejich dobytkem a tažnými

zvířaty je převedl do lesa jménem Čmín a zde jim při-

kázal vybudovat hrad, jenž se odvozeným jménem zve

Hedčané. Ustanovil jim jednoho za správce, aby pod

nim žili podle svých původních zákonů.

Odtud přišel do sídelního hradu Hnězdna, kde v ko-

stele blahoslavené Marie odpočíval cenný poklad, totiž

tělo blahoslaveného mučedníka Vojtěcha, kdysi bisku-

pa českého.

Čechové velice rozjařeni po dobytém vítězství toužili

zmocnit se těla slavného mučedníka. Jejich biskup Še-

bířjak se vypráví, se pokusil zkrotit jejich nerozvážnost

okázalou řečí a řekl: „Mí bratři a synové! Tak opovážli-

vé nelze nakládat s těly světců. Nejprve třídenním pus-

tém konejte pokání za minulé špatnosti, vyzpovídejte

se poctivě ze svých hříchů a se sklíčeným srdcem a slza-

mi pevně slibte, že odstraníte všechny minulé špatnosti

a že napravíte nepěkné zvyky a nejhorší neřesti, které

jste dosud měli."

Češi však v divokém vzrušení nedbali napomenutí

biskupa a neostýchali se vztáhnout svatokrádežné ruce

a porušit oltář, protože bez jeho zboření nemohl být

otevřen hrob. Hned byli zasaženi boží pomstou a zůsta-

li po dobu téměř tři hodin omámeni a pomatení. Zatím

kníže a kněz se za ně se zkroušeným srdcem modlili;

a tak — znovu přivedeni k vědomí — vyplnili, třebaže

pozdě, kajícně příkazy biskupovy. Když pak skončil

zbožný třídenní půst, blahoslavený mučedník se ráno

zjevil biskupu Šebířovi řka: „Milosrdný Bůh vás obda-

ruje podle přání, pokud napravíte minulé špatnosti."

Tu biskup hned pověděl knížeti o zjevení a spolu se

šlechtici a lidem zbožně a v slzách vstoupili do kostela

a po dlouhém modlení kníže i biskup vystoupili na ka-

zatelnu. Kníže pak vztáhnuv pravou ruku k hrobu, při-

kázal všem, aby zdvihli pravice jako k přísaze, promlu-

vil vybraně k lidu a vyhlásil velmi prospěšná ustanove-

ní, která biskup posvětil se souhlasem všech za nesmír-

ného jásotu a chvály, proklínaje ty, kdo by se jim proti-

vili. Nato kníže a biskup, vzývajíce jméno sv. Trojice,

otevřou snadno náhrobek a spatří svaté tělo neporuše-

né, jako by bylo pohřbeno právě toho dne. Všichni ucíti-

li tak příjemnou vůni, že se cítili jako občerstveni nej-

lepším pokrmem a ta vůně neustala nepřetržitě po tři

dny, kdy se také uzdravilo mnoho nemocných.

Kníže pak přelévaje z radosti slzy se takto modlil:

„O, mučedníku Kristův, Vojtěchu, měj s námi vždy sli-

tování. Pohleď nyní na nás s obvyklou vlídností a nepo-

kládej nás za nehodné, abychom tě odnesli do tvého

sídla." A ti, kdo se poprvé nikterak nemohli dotknout

hrobu, nyní bez obtíží vyzvedli svaté tělo, které kníže

a biskup s úctou uložili na oltáři. Také tělo biskupa Ra-

dima, jeho bratra, pečlivě vyhledali, aby ho přenesli.

A tak je s nesčetnými poklady toho kostela, totiž třemi

zlatými deskami z oltáře, se zvony a skvosty a jinou ne-

smírnou kořistí a hojnými poklady slavnostně nesli do

hradu Prahy, přenocujíce v předvečer sv. Bartoloměje

u řeky Rokytnice. Následujícího rána se zpěvy a chva-

lozpěvy vstoupili do hradu Prahy a vstříc jim vyšlo slav-

nostní procesí.

Král a biskup nesou drahocenné svaté tělo, opati os-

tatky pěti bratří, arcikněží pak tělo sv. Radima, který

spravoval po mučednické smrti sv. Vojtěcha, svého bra-

tra, biskupství na hnězdenském hradě. Potom dvanáct

knězi neslo velký zlatý kříž. Vždyť kníže Měšek se tím

zlatem třikrát vyvážil. Dále nesou tři desky ze zlata, o-

zdobené perlami a nesčetnými drahými kameny, které

byly kolem hrobky; jedna z nich měla délku pět loket

a šířku deset dlaní a na okraji byl napsán verš:

Třikrát sto liber zlata pak vážilo tableto dílo.

Nakonec více než sto vozů vezlo zvony a poklady celé-

ho Polska a bezpočet urozených spoutaných a v řetě-

zech.

Toto přenesení se udalo 24. srpna léta Páně 1039.

Nato léta Páně 1041 byl císař Jindřich II. potupně za-

hnán Čechy na útěk.

O OBŽALOVÁNÍ ČECHŮ U ŘÍMSKÉHO PAPEŽE

Nepřítel lidského rodu však, neschopen snést tak

velkou radost Čechů, nabrousil proti nim jazy-

ky přisluhovačů, kteří je obžalovali v Římě, že nejen

poničili zemi jiných a křesťanský lid, ale také zhanobili

kostely, odnesli poklady a se svatokrádežnou opovážli-

vostí rozvrátili hrobky svatých a že v opovržení k Bohu

a papežské stolici svatokrádežnou rukou znesvětili po-

svátné nádoby a uloupili ostatky světců. Proto prý mají

být jak kníže, tak biskup zapuzeni a stížení klatbou. By-

li tedy předvoláni, aby se v Římě zodpovídali z tak hříš-

ných skutků.

Bůh však přiklonil srdce papeže i svatého kolegia

k mírnosti, takže když vyslechli od moudrých poslů po-

korné omluvy Čechů, papež, přestože v konzistoři mezi

jiným prohlásil, že nikomu nebude bez jeho svolení do-

voleno přenášet svatá těla, jim dal zbožným rozhodnu-

tím milost, jelikož pokorně uznali vinu, a uložil knížeti

i biskupovi za pokání, aby vystavěli na nějakém příhod-

ném místě kolegiátní a nadaný kostel ke cti svatých.

Oni s ochotnou myslí vystavěli krásný a nákladný kos-

tel a ustanovili tam probošta a kanovníky v příslušném

počtu.

O VZPOUŘE A BOJI ČECHŮ PROTI

CÍSAŘI JINDŘICHOVI II.

Když se tedy šťastně uklidnilo pobouření římské

církve, nepřítel lidského rodu podnítil skrze cí-

saře proti Čechům jiné vyšetřování. Uším císaře Jindři-

cha II. se totiž doneslo, že Češi odnesli z Polska stokrát

více zlata než ve skutečnosti, i vyslal císařské posly

a hrozil válkou, jestliže mu neodevzdají všechno zlato

a další věci, které získali od Poláků loupeží. A hned na-

řídil, aby císařští orlové vytáhli proti Čechům. Kníže

pak vzkázal císaři, jak Pipin, syn Karla Velikého určil

Čechům povinnost, aby česká knížata odevzdávala císa-

řům ročně stodvacet tučných volů a pět set hřiven stří-

bra: „To ochotně provádíme; těžší jho nemůžeme

nést". Na to císař: „Právo knížat má nos z vosku, král

má železnou ruku, ohýbá právo, jak se mu zlíbí. Pipin

jednal, jak chtěl, a jestliže neuděláte, co nařizujeme,

ukážeme vám své malované štíty." A hned shromáždil

velmi silné a početné vojsko a rozkázal Sášům, jejichž

velitelem byl vévoda Ekkehard, aby pronikli do Čech

cestou přes hvozd. Když pak císař uslyšel, že se Čecho-

vé pokusili zatarasit cestu lesem, potřásaje hlavou řekl:

„Kdyby Čechové vztyčili hradby vyšší než nebe, kdyby

vystoupili nad hvězdy, nic jim to ubožákům nepomů-

že." Poslal své lidi, aby se vrhli do lesa, a sám postupuje

před nimi vystoupil na vysokou horu uprostřed hvozdu,

usedl na trojnožku a pravil ke svým shromážděným kní-

žatům: „Tady v dolině se ukrývají polní myši; a není

třeba použít namáhavého boje proti bojácným holu-

bům, jenom sejděte dolů, hned se dají na útěk." Jeho

očekávání ho však zklamalo; opevnění Čechů tam totiž

nebylo. Když pak knížata jmenovitě pobízela pěšáky,

aby sestoupili k boji a když oni se značnými obtížemi

pátrali po Češích, usazených však na jiném kopci, a pro

přílišné horko a žízeň sotva nesli zbraň, Čechové na ně

znenadání udeřili. I zvedl se křik obou ke hvězdám

a v bitvě, jež byla svedena, Čechové bojující proti una-

veným Sášům statečně jako lvi, způsobili Sášům tak ve-

likou porážku, jakou předtím žádný z lidí nepamatoval.

Císař pak vida proti očekávání, že jeho šiky umdléva-

jí, unikl smrti s pomocí velmi rychle pádícího koně. Vé-

voda Ekkehard již vpadl do Čech, ale když uslyšel o ne-

šťastném postupu císařova vojska, s hanbou odtáhl do

Saska.

Kníže Čechů pak při vítězném návratu zabil hradské-

ho správce Prkoše, obžalovaného, že zradil, protože byl

podplacen saskými penězi. Kníže mu předtím svěřil tři

pluky z Uher a učinil ho velitelem oddílu z Moravy.

O CÍSAŘOVĚ VÍTĚZSTVÍ

A UZAVŘENÍ MÍRU

Léta Páně 1042 císař Jindřich II., chtěje pomstít před-

chozí porážku, se silným sborem vnikl třemi den-

ními pochody do Čech a celé je nepřátelsky vyplenil až

k hradu Praze, kde císař zarazil vítězná znamení orla.

Tu kníže počal litovat, že bojoval proti císaři, a rozmys-

liv se moudře, mírnil císařův hněv pokornými slovy:

„Proč, císaři, bojuješ proti trůnu? Jsme tví a tví chceme

být; země, kterou vidíš, je tvá. Již jsi vítězem, ověnči své

skráně vavřínem." Nadto slíbil tisíc pět set hřiven dená-

rů. Jako totiž voda hasí plamen, tak nabídnuté peníze

usmířily císařův hněv, a když spolu uzavřeli mír, císař

uklidněn odtáhl.

Následujícího roku pak byl velký hlad. Když však cí-

sař obsadil Prahu, biskup Šebíř upřeni z hradu a šel do

císařova tábora, aby nebyl zbaven biskupského úřadu,

kdyby se stavěl na odpor císaři.

O UDÁLOSTECH A DOBĚ

ZA VRATISLAVA [BŘETISLAVA]

Léta Páně 1052 zemřela krásná paní Božena, matka

Boleslava [Břetislava], kdysi manželka Oldřichova.

Léta Páně 1053 se sv. Prokop, vyhaněč Němců, jehož

činy byly podivuhodné, zaskvěl životem i smrtí.

Léta Páně 1054 Vratislav [Břetislav] vrátil Polákům

hrady, které obsadil, s tou podmínkou, že jak jemu, tak

jeho nástupcům budou ročně platit pět set hřiven stří-

bra a třicet hřiven zlata.

Léta Páně 1058, 2. srpna, zemřela česká kněžna Ju-

dita, manželka Vratislavova [Břetislavova], kterou její

syn Spytihněv vyhnal z království. Když se pak nemo-

hla synovi jinak pomstít, provdala se na potupu všech

Čechů za Petra, slavného uherského krále. Později byla

svým synem Vratislavem odtud přenesena a pochována

v Praze v kostele sv. mučedníků Víta a Václava, vedle

svého muže Vratislava [Břetislava].

Léta Páně 1060 kníže Spytihněv zbořil kostel, který

postavil sv. Václav, a jinou kapli vedle něho a založil ji-

ný, větší. Ale smrt ho předstihla a nemohl jej dokončit.

O SMRTI SLAVNÉHO KNÍŽETE

VRATISLAVA [BŘETISLAVA]

Léta Páně 1055, když si podrobil Polsko, v době, kdy

se chystal napadnout Panonii [Uhry], byl kníže

Vratislav [Břetislav], proslulý jako vrchol ctností, kníže

Čechů, zářivá chlouba svých předků, zachvácen vyso-

kou horečkou v hradě Chrudimi, kde čekal na vojsko.

Vida, že smrt už je mu nablízku, svolal přední muže ze-

mě a takto promluvil: „Protože mě volá můj osud, chci

vám označit, kdo má po mně spravovat stát. Vy víte, že

náš rod jako by slábl a ztenčil se až na mne jediného.

Nyní mám pět synů, kteří nikomu nezadají v bezúhon-

nosti. Není teď prospěšné rozdělit České království,

protože každé království uvnitř rozdělené pustne. Jestli-

že totiž pozorně sleduji od počátku světa, co učinil

Kain a Ábel, Romulus a Remus, první římští vládci, co

naši předkové Boleslav bezbožník a sv. Václav, vždy dva

bratři, co pak učiní pět bratří? Čím mocnější je vidím,

tím horší věci tuším věšteckým duchem v budoucnu.

Proto při Bohu zapřísahám vaši oddanost, aby vždy ne]-

stařší obdržel knížectví a trůn a aby všichni bratři byli

podřízeni jeho vládě. Jinak - nebude-li jeden řídit kní-

žectví — brzy půjde vám předákům a lidu o hrdla a stá-

tu bude hrozit pohroma." Dořekl to a uprostřed skupi-

ny kolemstojících vypustil duši a odevzdal ji Bohu. Sta-

lo se to 10. ledna a všichni pro něj velice hořekovali.

Tento kníže byl nejbystřejším soudcem v zákonech

božských i světských, štědrý dárce almužen, zbožný

příznivec kostelů, ochránce poutníků, chudobných

vdov a opravdový pěstitel všech ctností. Po něm nastou-

pil jeho prvorozený, Spytihněv, téhož roku nastolený na

trůn.

O NASTOLENÍ KNÍŽETE SPYTIHNĚVA

Spytihněv byl nastolen po otci podle společného

přání všech: byl to velmi hezký muž, s dlouhými

havraními vlasy, se splývajícím černočerným vousem

a radostnou tváří; jeho líce byly bělostné, mírně uzarde-

lé a od šíje po kotníky na něm nebylo poskvrny. Toho

dne, kdy byl nastolen, zanechal potomkům tento podi-

vuhodný památný čin: přikázal, aby všichni, kdo jsou

německého jazyka, jakéhokoli postavení nebo pohlaví,

se do tři dnů vzdálili z české země, a neušetřil ani vlast-

ní matky ani abatyše od sv. Jiří.

Když totiž ještě za života otcova spravoval žatecky

kraj svěřený mu otcem, opravoval hradbu hradu. Když

nemohl vést zeď jinak, než že by zbořil jakousi pec, kte-

rou se druzí neodvážili pro prosby abatyše zbourat, tu

on s jízlivým smíchem přikázal jedním nárazem shodit

pec do potoka, dávaje přednost obecnému prospěchu

před tak malou pecí, a řekl: „Dnes paní abatyše nebude

jíst teplé koláče." Na ten čin abatyše jako zuřivá med-

vědice zahrnula slušného mladíka urážkami a tupila ho

těmito verši:

Slavný, vzneseny muž, ten hrdina prosluly v zbrani,

jakých velikých tvrzí a hradů nyní on dobyl,

jaký to slavný triům/si hrdina od pece nese!

Nechť již vítězné skráně si vavřínem věnci a zlatem,

ozvi se duchovní zpěv, pln nápěvů, hlaholte zvony,

neboť dal shoditi pec pan kníže a učinil zázrak!

Ach, jest povědět stydna, co tamten se nestyděl provést!

Mladík pro tu pohanu strnul a v mlčení držel na uzdě

hněv, dokud nedošel otcovského trůnu. Ale toho dne ji

naložil na vůz a odeslal do německé země.

O ČINECH SPYTIHNĚVA A JEHO BRATRA

A O USPOŘÁDÁNÍ PANSTVÍ MORAVSKÉHO

Když se tak stalo, chtěl uspořádat moravské pan-

ství, které jeho otec rozdělil mezi bratry. I svolal

jmenovitě tři sta mužů, aby se pod trestem smrti hned

objevili před ním. Ti pak, kteří nevyplnili knížecí roz-

kaz, mu vyšli vstříc, ale on, spěchaje přímo na Mora-

vu, je dal zadržet a v poutech je přikázal uvěznit po čes-

kých hradech a jejich koně a zbraně rozdělil mezi své

lidi. Jakmile to uslyšel jeho bratr Vratislav, velmi se po-

lekal a opustil svou těhotnou manželku. Král Ondřej se

ho v Uhrách vlídně ujal. Avšak kníže Spytihněv uspořá-

dav Moravu podle své libosti, těhotnou bratrovu man-

želku, kterou nalezl na hradě Olomouci, dal střežit

hradskému správci Mstišovi na kterémsi hradě; ten

správce s ní nakládal surově, neboť každou noc svazo-

val okovem svou nohu s její. Když to uslyšel její muž,

zaplakal. Po uplynutí měsíce ji pak na žádost biskupa

Šebíře kníže poslal zpět k jejímu muži, ale ona násled-

kem utrpení vypustila při porodu duši. Když to její muž

uslyšel, byl stravován žalem, ne tolik kvůli smrti jako

kvůli potupě způsobené jí i jemu hlídačem, jenž ji ph-

poutával v noci okovem. Jeho smutek uherský král

ulehčoval rozmluvami a hostinami a spojil s ním v man-

želství svou jedinou dceru jménem Adieitu, překrásnou

pannu atd.

O SPYTIHNĚVOVĚ PROZÍRAVOSTI,

SVATÉM ZPŮSOBU ŽIVOTA A O JEHO ZBOŽNÉ SMRTI

Kníže Spytihněv se jako moudrý muž hleděl uvaro-

vat toho, aby jeho bratr neudeřil s pomocí Uhrů

na Moravu. Držel své bratry Konráda a Otu u sebe na

dvoře, postavil Konráda do čela lovcům, Otu učinil

mistrem nad kuchaři a pekaři. Jaromír dosud dlel na

studiích. Zařídil to tak proto, aby se jeho bratři nespoji-

li proti němu s Vratislavem. Byl totiž velmi prozíravý,

překládaje svůj luk podle okolností do jedné i do druhé

ruky.

Tento kníže kromě ostatních šlechetných činů zůsta-

vil potomkům tento pamětihodný skutek: předně v post-

ní době totiž, aby byl ještě zbožnější, prodléval v kláš-

teře kanovníků nebo mnichů, účastnil se bohoslužeb,

setrvával v bdění a na modlitbách a to tak, že vstávaje

před ranní pobožností s rozpjatýma rukama a v kleče,

modle se pokorným srdcem, opakoval si žalmy; byl ště-

drým dárcem almužen. Po kompletáři zachovával mlče-

ní jako mniši až do první mše. Dokud se postil, projed-

nával církevní záležitosti, po jídle světské; na začátku

půstu si oblékal biskupský kožíšek a klerickou suknici

a o velikonocích je daroval svému kaplanovi. Jako dru-

hý císař Traianus vykonal podobně zbožný čin. Neboť

pro nářek vdovy přerušil výpravu; když již táhl do boje,

sesedl s koně a pomstil vdovu na protivníkovi. Tento

muž tak řádný, otec duchovních, vdov a chudých, ode-

šel k Pánu 28. ledna v šestém roce svého knížectví, léta

Páně 1061.

O DOSAZENÍ BRATRA VRATISLAVA

A O DUCHOVNÍM JAROMÍROVI, ROVNĚŽ JEHO BRATRU

Vratislav, uslyšev o smrti bratrově, vrátil se z Uher

a se souhlasem všech Čechů byl povýšen na trůn

místo bratra. Hned rozdělil moravské panství mezi

bratry. Otovi dal polovinu z východní strany, kterou

dříve měl sám od otce, druhou polovinu směrem

k Němcům dal Konrádovi. Ta byla rovnější a úrodnější.

Jaromír, jejich třetí bratr, když uslyšel o smrti knížete,

jehož ctil jako otce, se vrátil ze škol, žádaje nějaký podíl

na otcovském dědictví, a vzal na sebe světský šat a opá-

sal se rytířským pásem.

Avšak kníže, jeho bratr, ho laskavě káral: „Neoddě-

luj se, bratře, odpadlictvím od hlavy, jejímž údem ses

stal ustanovením našeho přezbožného ploditele, a ne-

chtěj být uvržen do pekla. Kdysi tě vybrala boží milost

za kněze, a proto i náš otec tě dal studovat, abys byl,

staneš-li se knězem, nástupcem biskupa Šebíře, což bu-

de z boží vůle." A brzy ho přinutil oholit vlasy a přiči-

nil se, aby byl v měsíci březnu v jeho přítomnosti vysvě-

cen na jáhna, veřejně četl evangelium a přisluhoval bis-

kupovi při mši. To nijak nezabránilo, aby po několika

dnech nový jáhen nevzal znovu rytířský pás a neuchýlil

se do Polska až do smrti biskupa Šebíře.

Když byl biskup léta Páně 1057 uložen do hrobu, Ja-

romír opět přijal duchovní šat, vrátil se s bratry a přes

odpor knížete byl vysvěcen s podporou bratří a před-

ních mužů na pražského biskupa a liščí vychytralost

knížete tomu nezabránila. Neboť když se jeho bratři

Konrád a Ota u knížete přimlouvali za svého bratra

a připomínali mu otcovo ustanovení, on předstíraje

s liščí lstivostí, že táhne dál, shromáždil vojsko a vystihl

příhodnou dobu. Usedl na trůn maje bratry po jedné

i po druhé straně a v přítomnosti Jaromírově zavolal do

středu jakéhosi Saša, svého kněze, doporučeného hoj-

nou chválou a osobuje si císařský způsob93 uvedl ho

prstenem a berlou do Pražského kostela.

Když mu nikdo neprovolával náležitou slávu, jak je

zvykem, a mezi lidem se ozvalo reptání, Kojata, správce

knížecího dvora, pravdomluvný člověk, strčil do boku

knížete Otu a řekl: „Proč se nezastaneš svého bratra?

Nevidíš, že tvůj bratr je odstrčen proti otcovu rozhod-

nutí a přivandrovalec, který přišel bez kalhot, je povy-

šován na biskupský stolec? Ale jestliže kníže porušuje

přísahu otcovu, vás ať nenapadá projevit souhlas, neboť

váš otec nás všechny zapřísáhl, aby se váš bratr Jaromír

stal po Šebírovi biskupem. A i kdyby se vám znelíbil

váš bratr, což nejsou v našem duchovenstvu lepší než

tenhle cizinec?" A obrátiv se ke knížeti, pravil: „Tvůj

bratr jednal moudře, když vyhnal v jediném dni všech-

ny Němce; dosud žije císař, jehož úřad sis opovážlivě

přisvojil. Znelíbí-li se ti bratr^ což ve tvém duchoven-

stvu není mnoho lepších duchovních?" A uchopil za ru-

ku knížata a Jaromíra a řekl: „Pojďme a uvidíme, jestli

lstivost jednoho převáží nad třemi bratry, které spojuje

stejný věk, jedna vůle a táž moc a podporuje větší

množství bojovníků." Povstali. Avšak kníže pln strachu

uprchl a poslal k nim posla, že vyhoví prosbám bratrů

ne kvůli Kojatovým hrozbám, ale pamětliv otcovského

příkazu: „Když nebyl uznán onen šašky kněz, zvolím

na vaše přání našeho bratra Jaromíra za pražského bis-

kupa a pastýře." Tato volba se udala léta Páně 1068.

A bez prodlení poslal kníže Vratislav předáky Šebíře,

Alexia a Němce Markvarta se svým bratrem Jaromírem

k císaři Jindřichovi. Ten mu odevzdal pastýřskou hůl

a prsten a dal ho v neděli 2. července vysvětit od mo-

hučského arcibiskupa se změněným jménem Gebhart.

Gebhart byl zpočátku velmi lehkomyslný. V den, kdy

byl v Mohuči vysvěcen, strčil při přechodu Rýna jedno-

ho vojáka jménem Vilém, který měl nohy ve vodě, zeza-

du do vody řka: „Křtím tě, Viléme." On odpověděl:

„Chceš-li takhle křtít, blázníš, biskupe." Jen stěží vyvá-

zl, protože uměl plavat.

Když pak přišel do Prahy a byl nastolen, velice se

staral, aby vyhnal olomouckého biskupa Jana, mnicha

a poctivého muže. Ale když toho nemohl dosáhnout

světskou rukou, přišel tam osobně, a byv od biskupa

vlídně přijat, vešel s ním do světnice, jako by s ním

chtěl rozmlouvat o něčem tajném, a jako zuřivý lev be-

ránka ho za vlasy na hlavě strhl na zem, šlapal po něm

nohama a zpola mrtvého jej opustil. Pro tyto i jiné jeho

zlé skutky byl poslán z Říma legát, jehož Jaromír s opo-

vržením odmítl poslechnout. Konečně pohnáni znovu,

se oba biskupové dostavili osobně do Říma, a kdyby

nebyl osvobozen přímluvou nejjasnější hraběnky Ma-

tyldy, byl by Jaromír ztratil jméno i titul biskupa. Proto-

že se'tedy ona paní brala za něj jako za svého nejmilej-

šího synovce, řečený biskup byl slavně s papežským lis-

tem poslán zpět do Čech. Tato hraběnka Matylda byla

totiž matkou a příznivkyní římské církve, kterou také

mnohokrát zvelebila bohatstvím a slávou. A tak nebylo

lze jí nikterak odepřít.

O SPOJENÍ SÍDLA NEBOLI BISKUPSTVÍ

OLOMOUCKÉHO A PRAŽSKÉHO

Po smrti řečeného biskupa Jana, bývalého mnicha,

císař Jindřich II. na bezohledné naléhání řečeného

Gebharta na mohučském koncilu se schválením čtyř ar-

cibiskupů a dvanácti biskupů a jiných prelátů sloučil

ono olomoucké biskupství s pražským. Český kníže

Vratislav vymáhal toto sloučení ve prospěch svého bra-

tra čehož nakonec litoval pro pýchu svého bratra, zmí-

něného biskupa. Jakmile totiž byl tento kníže koruno-

ván a pomazán na krále, právě on dal nastolit jako bis-

kupa na Moravě svého kaplana, aniž dbal ustanoveni

a císařského a papežského privilegia, protože jinak ne-

mohl mít při mši biskupa, aby mu podle zvyku vložil na

hlavu korunu.

Biskup Gebhart pobouřen se po tom činu kvapné vy-

dal na cestu, aby si u papeže stěžoval na krále, svého

bratra. Hodlal se také poradit s králem uherským. Když

k němu dorazil, byl zachvácen horečkou. Král ho do-

pravil lodí do Ostřihomi, kde biskup sedmého dne ode-

šel z tohoto světa. Nicméně byl tento biskup velmi štěd-

rý dárce almužen, podpůrce ubohých, utěšitel chu-

dých, při službách božích horlivý ctitel Boha. V den

svého nastolení ustanovil za pražského probošta Mar-

ka, svého kaplana, dokonalého muže, ve všem vzděla-

ného, který celou pražskou církev vyvedl z temnot k řá-

du a světlu; nakonec zesnul blaženou smrtí.

JEDEN PŘÍBĚH

O ŘEČENÉM JAROMÍROVI

Zdá se, že nemůže být smlčeno cosi o zmíněném bis-

kupovi; v den svého návratu z Říma výpravo^

val biskup přátelům, kteří mu vyšli vstříc a blahopřáli

mu, jak byl na přímluvu Matyldy papežem omilostněn

a osvobozen. Jednomu příteli před ostatními řekl hladě

si bradu: „Pohleď, jakou bradu si nesu z Říma, hodnou

i císaře." Ale on odvětil: „Líbí se mi, pane, ale více by

se mi líbilo, kdyby sis se změněným vousem přinesl

i změněnou mysl; pak bys totiž žil v míru."

JEDEN ZÁZRAK

Jakýsi muž s oslabeným zrakem přišel do Prahy, nesa

stříbrný pás a svíci a hledaje hrob sv. Radima, bratra

sv. Vojtěcha. Někdo mu odpověděl: „To je ten hrob,

ale přece ho dosud neuctíváme jako svatého." On jim

vyprávěl: „Když jsem byl v Krakově po tři roky v nej-

temnějším žaláři a byl jsem zesláblý hladem a nemocí,

stanul u mne nějaký svatý biskup, jehož tvář i šat zářily

jako slunce a hned mne vyvedl z hradu i žaláře řka: ,Ja

jsem Radim, bratr sv. Vojtěcha. Jdi do Prahy a dones

dary k mému hrobu, což jsem se zbožnou myslí vyko-

nal." A nelze se divit, že Bůh to učinil k slávě svého

světce, který se svým bratrem vytrpěl ne jedno, ale mno-

ho mučení a v míru skončil život.

O SMRTI JUDITY,

MANŽELKY VRATISLAVOVY

Léta Páně 1085 zemřela Judita, manželka knížete pol-

ského, dcera knížete a krále českého Vratislava.

Ta vykonala slib sv. Jiljí z Provence a poslala mu dary,

i dostala od něho syna, i když byla neplodná. Třetího

dne zemřela.

JAK SE ZA CÍSAŘE JINDŘICHA III.

STAL NA KONCILU A SYNODE V MOHUČI

TRŮN ČESKÝCH KNÍŽAT KRÁLOVSKÝM ATD.

Léta Páně 1086 se na příkaz slavného císaře Jindři-

cha III., vždy rozmnožitele, konala velká syno-

da v městě Mohuči, kterou řídil nejjasnější císař spolu

s čtyřmi arcibiskupy, dvanácti biskupy, mnoha opaty

a preláty. Se souhlasem všech a také s dvořany, knížaty,

markrabími a mnoha jinými císař Jindřich III., velkole-

pý vždy rozmnožitel, učinil Vratislava králem jak Čech

tak Polska a vkládaje mu vlastní rukou zlatou čelenku

se schválením všech přikázal Egibertovi, trevírskému

arcibiskupovi, aby ho v jeho pražském sídle pomazal na

krále Čech i Polska a vsadil mu na hlavu královskou

korunu. Arcibiskup poslušen rozkazu přišel do hlavní-

ho sídla Prahy a 16. června při slavné mši pomazal Vra-

tislava, oděného královskými odznaky, na krále a jeho

manželku Kunhutu korunoval touž královskou koru-

nou za všeobecného volání: „Vratislavovi, králi české-

mu i polskému, nejvítěznějšímu, vznešenému a mírumi-

lovnému, od Boha korunovanému, život, zdraví, vítěz-

ství." Po tři dny se pak konaly velkolepé hostiny a poté

se arcibiskup, obdarován dary, s velkou slávou a ctí vrá-

til domů.

JAK SASOVÉ NAPADLI ČECHY,

KDYŽ SE KRÁLŮV SYN KOUPAL V ŘECE

Potom léta Páně 1087 král sebral vojsko a vtáhl do

Srbska,99 které mu císař Jindřich dal do trvalého

vlastnictví. Zatímco opravoval jakýsi hrad jménem

Hvozdec, poslal syna Břetislava s ozbrojenou skupinou

bojovníků, aby zjednal nápravu křivdy, kterou utrpěl

jednou při návratu z císařského dvora. Dva jeho bojov-

níci totiž, urození a nejšlechetnější z předních mužů,

slavní synové kteréhosi předáka, byli zabiti vesničany

v jedné vsi jménem Kyleb. Králův syn a jeho lidé tu

vesnici vyloupili, zapálili a úplně rozbořili a s velkou

kořistí se vydali zpět. Když se však šťastně s velkou ko-

řistí a lupem vraceli v poledne domů, přikázal králův

syn štítonošům, aby šli s kořistí napřed, neboť se chtěl

pro přílišné vedro trochu osvěžit. Zůstal sám s uroze-

nějšími a udatnějšími a po jídle se zatoužil vykoupat

a plavat v řece.

Předák Aleš mu vzkázal: „Neplaveš tu ani ve Vltavě

ani v Ohři." Nato mládenec křikl: „Je v povaze starců,

že se třesou, sotva se pohne listí." Předák mu řekl: „Dej

Bůh, aby se nyní projevilo nevyhnutelné řízení osudu

a uvidí se, kdo se bude více třást — mladí či staří."

A zatímco tak mluví, ejhle, náhle se objeví více než dva-

cet jezdců a dráždí je k boji. Čechové pak spíše odvážní

než prozíraví se přes zákaz předáka hned řítí na nepří-

tele; v ten okamžik se na ně vrhl železný pluk Sášů, kte-

ří byli ukryti v záloze, takže žádný z Čechů nevyváži. Ti

pak, kdo byli v táboře, vyrazili udatně na Sasy jako di-

voká lvíčata bojujíce statečně na tom i onom místě a na-

konec Sasy zmohli, ale ztráty Čechů byly tak velké, že

dobyli krvavé vítězství a zahynulo mnohem víc uroze-

ných, kteří byli s knížetem, než bojovníků, kteří šli na-

před. I knížecí syn by byl ztratil ruku, kdyby tomu neza-

bránil jílec meče. A tehdy se ukázalo, zda jsou moudřej-

ší mladíci či starci. Tato řež se udala 7. července léta

Páně 1087.

O UDATNOSTI JEDNOHO BOJOVNÍKA

V té době jakýsi velmi statečný bojovník jménem

Beneda urazil hrdou mysl krále a jakkoli se ně-

kolikrát pokoušel o smíření, nebyl s to toho prostřed-

nictvím přátel dosáhnout. Konečně se stalo, že král

vpadl do Srbska. Když se král dověděl, že Beneda je na

hradě Míšni, poslal pro něj, aby k němu přišel pod pří-

sahou neboli zárukou bezpečnosti. Jakmile král uviděl,

že přichází, staral se úskočně, jak by ho mohl zajmout;

a vida zlatý jílec jeho meče, naoko žasl, a žádaje, aby

mu ukázal meč, vyzvídal, jakou má cenu. Bojovník nic

zlého netuše podal králi meč vytažený z pochvy. Král se

však rozmáchl mečem proti němu a řekl: „Kde teď jsi,

kurví synu?" a přikázal komorníkovi, který jediný byl

s ním, aby vojáka zajal a spoutal. Komorník byl člověk

horší než ti nejhorší a krutý. Ale bojovník nezastrašen

vytrhl komorníkovi meč od boku a přesekl ho v půli,

krále pak třikrát lehce bodl. Nato král začal zděšeně

křičet a na jeho křik se vyrojili z hradu bojovníci a neo-

hroženého bojovníka, který nechtěl prchnout, zabili.

Král poručil, aby ho již mrtvého svázali za nohy a vlá-

čeli v bodláčí, jako by se mohl pomstít na mrtvém. Léta

Páně 1089.

Dále léta Páně 1091 byl zvolen pražským biskupem

po Jaromírovi, jenž byl zván Gebhart, Kosmas.

Téhož roku shořel kostel sv. Víta, Václava a Vojtěcha

na Pražském hradě.

O POHANĚ

ZPŮSOBENÉ SYNU KRÁLOVU A JEHO POMSTĚ ATD.

Onen král se velmi rozhněval na svého bratra

Konráda, protože bral mocně v ochranu syny

zesnulých bratří. Poněvadž viděl, že je [Konrád] osamo-

cen, pokusil se ho vyhnat ze země jako vyhnal synovce

a dal jejich dědické podíly svému synovi. Shromáždiv

vojsko proti svému bratru Konrádovi, oblehl hrad Br-

no. Když určoval rozmístění stanů dokola, králův

správce Zderad, jenž byl pokrytec a velmi zlý člověk,

řekl jakoby žertem: „Je-li, o králi, libo tvému majestá-

tu, výkaz svému synovi místo u řeky, aby se mohl občas

osvěžit koupelí." Po tom posměšku králův syn jako

by jeho srdce probodl meč nebo dýka, sklíčen odešel

a zůstal do pozdního večera bez jídla. Téže noci poslal

spolehlivého posla ke svému strýci Konrádovi pro ra-

du, co by měl udělat. Ten odpověděl: „Jestliže dobře

znáš sebe, kdo jsi, neváhej zhasit oheň, který mne pálí ne

méně než tebe." Když ten vzkaz vyjevil svým lidem,

všichni schvalují, aby nenechal bez pomsty tak potupný

žert, jímž se vysmíval Zderad mladíkovi pro přepadení

druhů v době, kdy plaval v řece. On rozestavil bojovní-

ky a dal jim znamení: „Až uvidíte mého správce a spa-

tříte, že jsem mu vhodil rukavici do tváře, učiňte, co

máte učinit, nikoho se nebojte." Zrána pak poslal pro

toho velmi zlého proradného správce, jako by s ním

chtěl něco projednat. Ten netuše nic zlého, blázen totiž,

praví Šalomoun, jako žert páchá zlo," a doprovázen je-

diným předákem vyšel vstříc synu královu.

Mladík pak, uchopiv jeho pravici, odvedl ho stranou

a vyčetl mu mnoho věcí. Nakonec uzavřel slovy: „Od

nynějška se zříkám všeho tvého přátelství" a hodil mu

do tváře rukavici. Tu tři nejodvážnější k němu přiskoči-

li a zdvihli ho mocně na kopích, udeřili jím o zem du-

pajíce po něm kopyty koní a takto, přibodnutého kopí-

mi, ho nechali na zemi. Druh, který s ním přišel, zbledl,

utekl a oznámil to v táboře. I zaradovali se všichni, jedi-

ný král pro něj plakal. Králův syn, s nímž šla většina vy-

braných vojáků, totiž více než tři tisíce vybraných bo-

jovníků, posunul svůj tábor o kousek dál a vyslal posla

k otci: „Co hodláš udělat, začni dnes," neboť byli při-

praveni svést bitvu proti králi. Zatímco král ve strachu

nevěděl, co má dělat, jeho švagrová, manželka Konrá-

dova, jménem Virpirk, jedna z chytrých žen, bez vědo-

mi svého muže přišla ke králi a poklonila se mu. Král ji

vlídně přijal a dal ji usadit mezi předáky. Ona s tváří

v slzách začala takto mluvit: „Já, nehodná už být zvána

tvou švagrovou, milostivý králi, osměluji se přijít s pros-

bou k tvým kolenům. Proti Bohu kráčí, kdo vykročí

proti svým; ukážu ti, kde více zbohatneš: v podhradí

pražském a vyšehradském. A zlíbí-li se ti vidět, jak ho-

řela Trója, uvidíš to nejlépe, když zapálíš oba hrady;

avšak jestliže své blesky vrháš jen na hrdlo svého bra-

tra, ať se nestane, že bys byl pokládán za druhého Kai-

na. Bratrovi je otevřeno Řecko, je otevřeno Polsko, je

otevřena Dalmácie; chce totiž raději žít v cizině než té

vinit z bratrovraždy; zemi, která je tvá, svěř, komu se ti

zachce."

Ta slova rozrušila mysl královu i všech natolik, že se

všichni rozplývali v slzách. Král pak rozkázal, aby use-

dla po jeho boku a políbil ji. Ona opět promluvila:

„Ještě o jednu jinou, docela malou milost žádám, zlíbi-

li se králi: za velký hřích synův je malý trest pro otce

dosti." Tehdy král řekl: „Vidím, kam míříš. Jdi, přiveď

mého bratra i mého syna." Král se totiž velice obával,

aby se oba nespikli proti němu. Když přišli s paní, král

políbil bratra a řekl synovi: „Jestliže jsi jednal dobře,

můj synu, nikomu nebude lépe než tobě; jestliže však

jsi jednal špatně, tvůj hřích se hned projeví v bědová-

ní." Syn se dovtípil, že otec uzavřel mír nikoli ze srdce,

ale z nutnosti, i odebral se zatím se svými bojovníky do

končin hradu Hradec a očekával, jak záležitost skončí.

U něho se shromáždilo více než tři tisíce bojovníků.

Král však pod lstivou záminkou povolal zpět svého bra-

tra Konráda, aby neposílil přívržence synovy, a zavázal

předáky přísahou, že po jeho smrti si vyvolí za knížete

nikoli syna, ale bratra Konráda.

O MÍRU UZAVŘENÉM MEZI OTCEM A SYNEM

ZÁSLUHOU BLAHOSLAVENÝCH PATRONŮ

VÁCLAVA A VOJTĚCHA

Když se tedy otec proti synovi a syn proti otci vy-

zbrojovali k boji - s králem totiž byli biskup

Kosmas a předáci a větší část lidu, se synem pak stejně

stará mládež, většina udatnějších a ráznějších předáku

a tři tisíce vybraných bojovníků — hrozilo Čechám veli-

ké zabíjení, kdyby je neodvrátilo boží milosrdenství.

Neboť téže noci se zjevili svatí čeští patroni, Václav

a Vojtěch, rozbili vězení, vyvedli spoutané a nařídili,

aby spěchali ke kostelu říci všem, že Bůh byl dosud na

Čechy rozhněván pro polskou válku, nyní se nad nimi

slitoval a poslal je, (Václava a Vojtěcha), aby vykonali

zmíněný skutek a aby oznámili, že byl uzavřen mír mezi

otcem a synem. Což se i stalo. Se smilováním božím,

jak svatí přislíbili, byl prostřednictvím knížete Konráda

upevněn mír mezi otcem-králem a synem a syn byl od

otce přijat na milost. Tehdy mu vzkázalo jeho vojsko

a druhové: „I když jsi uzavřel mír se svým otcem, věz

přece, že mu nikdy nebudeme důvěřovat, neboť známe

jeho srdce plné zloby." Když to mladík uslyšel, řekl si

v duchu: „Jako voják beze zbraně, tak ani kníže nezmů-

že nic bez svých bojovníků. Raději tedy budu hledat ob-

živu se svými bojovníky než pobývat s otcem."

Po několika dnech pak se navrátil ke svým lidem,

a když sebrali všechen svůj majetek i nesčetné množství

zvířat, táhl k panenskému [uherskému] králi, který ho

vlídně přijal a živil u sebe v královských radovánkách.

Lidu, který přišel s ním, vykázal král velmi příjemné

místo a příhodné k bydlení jménem Banov, u hradu

jménem Trenčín, kteréžto místo je rovněž velmi výhod-

né pro lov. Ostatní potřeby jim na rozkaz králův opatřo-

vali lidé z okolních krajin.

O ZVOLENÍ KOSMY A ONDŘEJE,

BISKUPŮ PRAŽSKÉHO A OLOMOUCKÉHO KOSTELA

Téhož roku byli po smrti Jaromírově zvoleni přičině-

ním krále Vratislava biskupové Kosmas k pražské-

mu a Ondřej k olomouckému kostelu a na králův roz-

kaz byli představeni císaři sídlícímu v Mantově. Téhož

roku král Vratislav zemřel, aniž byli biskupové vysvěce-

ni. Pak nastoupil v knížectví jeho bratr Konrád a žil

osm měsíců, po nich byl povýšen na trůn mladý králův

syn Vratislav [Břetislav], vrátivší se z Uher, léta Páně

1090 v době císaře Jindřicha III.

KAPITOLA O NASTOLENÍ

VRATISLAVA [BŘETISLAVA] A O JEHO ČINECH

Po smrti Konráda, který spravoval knížectví osm měsí-

ců, se tedy vrátil z Uher Vratislav [Břetislav] mladší,

syn zesnulého krále, a byv přijat s procesím za jásotu

všech, byl v kostele blahoslavené Marie nastolen na ot-

covský trůn. Byl to vznešený kníže, bál se Boha a řídil

lid s největší pečlivostí. Na počátku své vlády slavnost-

ně oslavil svátek sv. Václava, vystrojil třídenní velkole-

pou hostinu pro všechny předáky a projevuje víru v je-

diného Boha, ustavil na počátku své vlády všechno, co

bylo prospěšné k slávě Boha a církve, i co bylo k užitku

lidu. Předně vzdálil ze země všechny čaroděje, hadače,

věštce a kouzelníky, vymýtil posvátné háje, které uctíva-

li venkované, všechny démonské obřady a pověrečné

kulty i pohřbívání v lesích, škrabošky a všechny bezbož-

né zábavy. Tento vítězný kníže několikrát napadl Pol-

sko a vždy si odnesl vítězství. Neboť v prvním roce své-

ho panování, totiž v roce Páně 1093, je zničil častými

vpády tak, že na této straně řeky Odry od hradu Řečen

až k hradu Hlohovu kromě jediného hrádku Němčí, ne-

zůstal vůbec žádný obyvatel, a neustal, dokud polský

kníže nezaplatil poplatek za minulý i současný rok,

a tím byl uzavřen mezi knížaty mír. Následujícího roku,

totiž 1094, byla vyhlášena všeobecná synoda celé řím-

ské říše v Mohuči; na té synodě zvolenci Čechů Kos-

mas a Ondřej teprve obdrželi od císaře Jindřicha III.

prsten a berlu a byli 12. března vysvěceni mohučským

arcibiskupem.

A téhož roku byl tak velký mor, že při návratu z Mo-

huče se neodvažovali vkročit do měst nebo vesnic, ale

přenocovali na poli.

JAK KNÍŽE VRATISLAV [BŘETISLAV]

PŘIVEDL Z BAVOR MANŽELKU

JMÉNEM LUKARDU

Téhož roku v měsíci září si kníže Vratislav [Břetislav]

vzal manželku z Bavor jménem Lukardu, sestru hra-

běte Albrechta.

Rovněž toho roku na jeho rozkaz vysvětil pražský

biskup Kosmas oltář sv. Václava, Víta a Vojtěcha. A lé-

ta Páně 1096, 14. dubna, vysvětil biskup Kosmas chrám

sv. Václava, Víta a Vojtěcha.

Téhož roku nastal převeliký pohyb poutníků z Ně-

mecka a Francie do Svaté země. Nesčetní poutníci pak

procházejíce přes Čechy pokřtili násilím bezpočet vydě-

šených Židů, svolujících pro strach ze smrti. Většina jich

se vrátila k nepravosti. A když tajně přepravovali své

poklady do okolních království, aby uprchlí, dal je kní-

že obrat o všechen majetek a ponechal jim jen obilí

k obživě, vytýkaje jim, co odnášeli, ježto jejich otcové

byli přivedeni z Jeruzaléma a byli prodáni po třiceti za

jeden peníz. Zbořil v Polsku jejich hrad jménem Brido

a na stejném břehu řeky znovu vystavěl jiný na vyso-

kém útesu: odtud dostal jméno Kamenec. [Břetislav] byl

zbožný, a proto od sebe vyhnal Mutinu, syna Božejova,

svého pobočníka a důvěrníka, řka: „Kdybych se nebál

Boha, vyloupl bych ti oči, ale je veliké zlo pokazit boží

stvoření." Přikázal zabavit všechen majetek jeho i jeho

příbuzného jménem Čéč. Oni uprchlí do Polska a pol-

ský kníže s nimi laskavě nakládal až do smrti českého

knížete. Téhož roku, 10. prosince, se biskup Kosmas odebral

ke Kristu. Téhož roku byl na moudrou radu jeho [kní-

žecího] příbuzného, nejrozumnějšího rádce, zvolen

pražským biskupem Heřman.

JAK BYL ČESKÝ KNÍŽE

OD CÍSAŘE S ÚCTOU PŘIJAT A VYZNAMENÁN

Císař Jindřich III. [IV.] hodlal toho roku slavit veli-

konoce v Řezně. Kníže Vratislav [Břetislav]

poslal napřed dary a po velikonocích, které slavil na

Vyšehradě, zavítal k císaři. Ten mu vyjel asi na tři míle

vstříc a laskavě ho přijal i s jeho zvolencem Heřmanem.

Na Břetislavovy prosby obdržel zvolenec pastýřskou

hůl a prsten. [Břetislav] žádal také císaře, aby jeho

bratru Bořivojovi udělil knížecí praporec a přiřkl mu

po jeho smrti český trůn. Císař udělil praporec jemu

místo bratra, ale volbu knížete českého podle zvyku po-

nechal. Tento Břetislav přebudoval hrad Podivín na

Moravě a přenechal biskupu Heřmanovi; když tamtéž

ve vsi Slivnici oslavil svatodušní svátky, sešel se s pa-

nonským [uherským] králem Kolomanem na poli, které

se zve Lučsko, kde si odevzdali navzájem dary, utvrdili

přísahou mír a přátelství a vrátili se domů. Kníže pak si

vyměřil tábor u hradu Brno, aby vypudil syny svého

bratra110 Konráda. Ti mu odevzdali ostatní hrady obá-

vajíce se, aby nevyplenil nepřátelsky zemi; kníže je pře-

dal svému bratru Bořivojovi a vrátil se do Čech. Synové

Otovi pak se svou matkou byli velmi poslušní a věrní.

Dále téhož roku o vánocích učinil kníže se souhlasem

[urozených] svého sestřence Boleslava svým mocníkem

a za tu hodnost mu dal jako mzdu z poplatku, který roč-

ně platil jeho otec Vladislav, sto hřiven a deset talentů

zlata.

JAK SI BOŘIVOJ, BRATR VRATISLAVŮV,

VZAL [MANŽELKU] JMÉNEM HELBLRKA

Téhož roku, 18. října, Bořivoj, bratr knížete Vratislava

[Břetislava], pojal na hradě Znojmě za manželku

Helbirku, sestru východního [rakouského] markraběte

Leopolda. Téhož roku Konrádův syn Litolt způsobil

mnoho příkoří Bořivojovi, bratru knížete, pleně a dran-

cuje jeho hrady a vesnice. Měl přitom útočiště na hradě

Rakousy se svolením pána hradu Gotfrída. Král Vrati-

slav [Břetislav], pobouřen tím, vzkázal Gotfrídovi, aby

mu poslal Litolta v poutech. Litolt to předvídal, vyhnal

čeleď pána hradu a obsadil hrad pro sebe proti pánovi.

Pán hradu pak, když nebyl vpuštěn, přivolal na pomoc

knížete a po šest týdnů obléhal hrad, až hlad, jenž zdo-

lává pevné hradby, vyhnal podvodníka. Ten za noci

utekl a druhové vydali hrad i sebe. Předtím však při bit-

vě, jež byla svedena, byl usmrcen šípem Pavlík, syn

knížecího vychovatele, a byl zabit Lstimír. Opuštěný

hrad byl ponechán panu Gotfrídovi a kníže se jako ví-

těz vítězně a se ctí vrátil do Čech.

JAK VRATISLAV [BŘETISLAV]

PŘEDPOVĚDĚL NEVYHNUTELNÝ ÚDĚL

SVÉ HROZNÉ SMRTI

Nedlouho před vánocemi zamířil kníže Vratislav

[Břetislav] na lov ke vsi Zbečnu. Když jednoho

dne seděl u stolu, řekl prý kterémusi lovci: „Běda, není

daleko ten, kdo mě má zabít." Tehdy lovec, jenž měl

jméno Kukala, zvolal: „Kéž to Bůh daleko odvrátí.

Nechť tvá bdělost neochabuje, dokud nebude rychle za-

bit ten, kdo chystá takové věci." Kníže mu na to řekl:

„Ach, dobrý muži, nikdo se nemůže vyhnout nevyhnu-

telnému osudu." Následujícího dne vyslechl mši,

a když se již za tmavé noci vracel z lovu, vyběhl z úkry-

tu ďáblův syn a bodl knížeti kopí do boku. Vrah se dal

na útěk, ale spadl s koněm do jámy s vodou a zůstal le-

žet s mečem zabodnutým v útrobách; tak ho našel jeden

bojovník, srazil mu hlavu a poslal Luciferovi do pekel.

Kníže přežil ještě dva dny, vykonal úplnou zpověď

a přijav svátost odevzdal duši Bohu. Byl pak pohřben

s velkým nářkem na hřbitově sv. Václava, jak ustanovil;

jeho sestra tam vystavěla klenutou kapli ke cti sv. To-

máše apoštola a stanovila, aby se tu každodenně slouži-

la mše za spásu jeho duše. A nelze myslím opominout

bědování pro řečeného knížete; když byl totiž nesen

k tomu hrobu, jeden z duchovních, kráčeje za jeho má-

rami, pohnul všechny svými žalozpěvy k slzám, řka:

„Duše Vratislavova [Břetislavova], Sabaoth Adonai, ať

žije vysvobozena ze smrti, Vratislav [Břetislav] Iskyros."

Podivná věc, tak dojal duchovní i všechen lid, že když

plakali, zarmucovali se ještě více k slzám a nářkům.

KAPITOLA

O NASTOLENÍ MLADŠÍHO BRATRA DO KNÍŽECTVÍ

A protože se vbrzku rozšířila pověst, že to zavini-

li zrádci Mutina a Božej, jejichž zpupný rod

knížete nenáviděl, biskup Kosmas a předáci hned po-

slali na Moravu k Bořivojovi, aby si pospíšil vzít v drže-

ní knížectví, které mu císař dal. Bořivoj přišel právě

v den Narození Kristova a hned byl nastolen, aniž byl

nějak na překážku zvyk Čechů, že vždy starší získal

trůn.

Léta Páně 1101 však Oldřich a Litolt, synové Konrá-

dovi, vyhnali z Moravy posádky, které zřídil Bořivoj

a znovu se ujali svých hradů. Rovněž Božej a Mutina,

jež kníže Bořivoj ne z lásky, ale z nutnosti vzal na mi-

lost, se vrátili z Polska a ujali se hradů, které měli od

knížete. Božej dostal hrad Zatec, Mutina Litoměřice.

Oldřich si stěžoval císaři, že mu jeho mladší bratr vy-

rval české knížectví, ale nic nepořídil, ačkoli se k němu

připojili Sigard, hrabě z hradu Sály, a jeho bratr, frísin-

ský biskup, a jeho švagr jménem Fridrich, jimž slíbil

v Čechách zlaté hory a poklady, které prý leží na uli-

cích. Oldřich shromáždil množství Němců a vtáhl

v měsíci srpnu do Čech. Proti nim spojeným v jedno

vojsko vytáhl Bořivoj, připravený svést nazítří bitvu.

Když ho přizvaní Němci uviděli a spatřili, že jim nikdo

nevychází na pomoc, jak bylo slíbeno, řekli Oldřichovi:

„Kde jsou ti starší, kteří tě očekávají? Klamal jsi nás

všechny i sebe a pěkně sis to vymyslel ve své hlavě."

Hledí utéci, ale nemohou, protože bylo nutné se vrátit

touž cestou, kterou přišli [a stejnou cestou za nimi] v če-

le vojska přicházel Svatopluk se svým bratrem Otou na

pomoc Bořivojovi. Oné noci biskup na útěku ztratil

svůj klobouk a mnoho jiného. Klobouk i vše ostatní, co

odhodili pro snadnější útěk, našli nikým nestřežené na-

zítří Čechové. Tehdy totiž byli Čechové se Svatoplukem

svorní; později se zrodil mezi nimi nešvár, a příčina by-

la taková, jak se píše dále.

O ROZEPŘI VZNIKLÉ

MEZI KNÍŽETEM BOŘIVOJEM A SVATOPLUKEM

Tak léta Páně 1102 Vratislav [Vladislav], kníže polský,

který měl dva syny, jednoho z Judity, dcery krále

Vratislava, druhého ze souložnice,"5 rozdělil mezi ně

rovným dílem své království. Po jeho smrti hned chystal

levoboček válku proti synovi Juditinu a přizval si na

pomoc Bořivoje. Ten poslal na Moravu pro Svatopluka,

aby podpořil stranu levobočkovu, a když se sešli, polo-

žili se táborem u hrádku Řečen. Když to uslyšel Bole-

slav, zákonný Juditin syn, poslal svého vychovatele

k Bořivojovi a žádal, aby pamatoval na své příbuzen-

ství; neboť je jeho synovec, protože se narodil z Judity,

jeho sestry. Nadto mu nabídl na ruku deset měšců s tisí-

ci hřivnami. Těmi penězi byl uplacen jak sám Bořivoj

tak jeho dva rádci a hned se vrátil domů, nijak nezacho-

vávaje věrnost. Protože však Svatoplukovi z tolika pe-

něz nedal ani haléř, ten rozhořčen řekl: „Svůj žár uha-

sím tvou zhoubou."

JEDNA VÝZNAMNÁ PŘÍHODA

Jeta Páně 1104 byl Jan zvolen za biskupa moravského.

Téhož roku Svatopluk učinil, co slíbil; počal

hněv, protože nedostal peníze, a zplodil hříšný čin, pro-

tože, jak slíbil, skrze své přisluhovače rozséval nešváry,

aby zničil Čechy; ale ten hříšný úmysl mu selhal. Poslal

totiž do Čech rozsévače nešvarů, vynálezce všech zlých

uskoků, kteří obcházejíce Čechy, jedny podplatili přísli-

bem peněz, jiné získali sliby, další kazili dary, a ty,

o nichž věděli, že touží po novotách nebo jsou zbaveni

hodností, všechny lákali na stranu Svatoplukovu. Poté

přitáhl Svatopluk se šesti pluky bojovníků z Moravy

k hradu Praze očekávaje, že ho přijmou s otevřenými

branami. Ten hrad Bořivoj předchozího dne opatřil po-

sádkou a přichystal a odevzdal biskupu Heřmanovi

a sám přešel na hrad Vyšehrad.

Svatopluk vida, že mu nikdo nejde naproti, ba do-

konce že je potupně odehnán od hradby nějakou služ-

kou, vida, že úplně zklamal, svolal své bojovníky a za-

čal mluvit: „Ač není čas na mluvení, přece několika

slovy připomínám, aby se nikdo nestal obětí nepřátel

a aby nebylo nepříteli dopřáno krvavé vítězství."

A hned se obrátil k cestě na Moravu a řekl předáku

Vackovi: „O, žalostné řízení osudu! Jsem nyní nucen

Sedět doma jako sova, já který si zvykl stoupat do oblak

jako orel." Na to předák: „Můj pane, nechť tě neděsí

tohle protivenství, protože po něm přijde šťastný

úspěch; taková je totiž světská přízeň." A ustupují na

Moravu. Když viděl kníže Bořivoj, že prchají, opatrné

a velmi rozvážně a moudře je zdáli sledoval. Ačkoli měl

sedmkrát víc vojáků, nechtěl se přiblížit, aby z rozmaru

Štěstěny nepřišel o vítězství; obával se totiž, aby někteří

z jeho lidí nepřešli k nepřátelům. Ale pronásledoval je

až ke vstupu do lesa.

O VZPOUŘE CÍSAŘOVA SYNA JINDŘICHA

PROTI VZNEŠENÉMU OTCI

Léta Páně 1106 Jindřich IV. podnítil povstání proti

otci, který utekl do města Řezná, kde ho syn

oblehl. Císař poslal pro přátele a hlavně pro Bořivoje,

který přišel blízko k městu Řeznu. Protože však všichni

přátelé císařovi buď utekli nebo přešli do tábora syno-

va, český kníže vida, že byl zůstaven bez vší pomoci, se

rovněž vrátil do Čech. Když to císař uviděl, spěšné ho

následoval a kníže ho v Čechách převelmi uctil a zavedl

do Saska, odkud přešel až do Lutychu, kde po několika

dnech, 7. srpna, opustil s životem i císařství. Jin-

dřich IV. se ujal vlády po otci.

O LSTIVOSTI KOHOSI JMÉNEM BUDIVOJ

A BEZELSTNOSTI KNÍŽETE BOŘIVOJE

Léta Páně 1104 byl Jan zvolen za moravského bisku-

pa. Následujícího roku Svatopluk, již jednou

zahanbený, znovu svolal Čechy, kteří s ním prve utekli,

a tázal se, co má dělat. Tehdy jeden Čech jménem Budi-

voj, člověk chytrý a licoměrný, po obsáhlejším řečnic-

kém projevu shrnul: „My, bratři, jsme dosud ještě ne-

bojovali až do krve, dosud jsme nevytvořili z našich

hlav most, po němž se jde k trůnu; ale nemusí se vždy

bojovat zbraněmi, proto teď odložme zbraně a užijme

lsti; takovými zbraněmi byla totiž dobyta Trója, proto

praví Prudentius:

Nesejde na tom, zda zbraní či lstí si vítězství získáš

Tu je bez prodlení licoměrník poslán do Čech. Jako

druhý Jásón, který lstí zavedl do Tróje koně s ukrytý-

mi vojáky, tak tenhle pomocí klamu zavedl knížete Sva-

topluka do Čech. Přišel totiž po smyšleném a předstíra-

ném útěku k poctivému knížeti Bořivojovi, pokrytecký-

mi slzami skrápěl nohy knížete, a byv vyzván, aby vstal,

s hlubokými vzdechy takto promluvil: „On, já ubohý

jsem se stěží spasil útěkem před tváří zločinného a bez-

božného Svatopluka. Poněvadž se na něm nemohu ji-

nak pomstít, alespoň vyzradím jeho nestoudnost a záro-

veň odhalím jeho proradné spojence v Čechách. O, Bo-

že, kéž by mi bylo dovoleno odkrýt všechny jeho spo-

jence a všechna tajemství." A takto, míse pravdivá slo-

va s mnoha výmysly, obviňuje Svatopluka a jeho spo-

jence z ničemností, a aby mu bylo spíše uvěřeno, stvrdí

slova i přísahou.

Poctivec Bořivoj pak málo opatrný, neposlechl onen

výrok Šalomounův: „Kdo rychle uvěří, je lehkomysl-

ný. Tím, že snadno uvěřil lžím, přeťal pevné větve, na

nichž spočíval jeho trůn, a spadl z výše do hlubiny.

Onen zrádce totiž udělal ze všech předáků a věrných

přátel podezřelé nebo nepřátele, také věrné rádce mu

udal jako zrádce; vyzbrojil jeho mladšího bratra proti

němu, jak jen mohl. A když se mladší bratr knížete Vra-

tislav [Vladislav] a jeho předáci jako bez rozumu odvá-

žili nepokrytě přivést vlka, tj. Svatopluka, aby požíral

ovce, Bořivoj, mírný jako beránek, byl vyhnán z králov-

ství a byl nastolen, o běda, Svatopluk, lítější než tygr.

Třetí bratr, Soběslav, však následoval svého bratra do

Polska; všichni sousedé se tedy radují z tak velké ne-

svornosti Čechů. Jásají synové panenského [uherského]

zrádce Cassandra a blahopřejí si Poláci, neboť v rozvra-

tu Čechů spočíval jejich klid. Nicméně mnozí předáci,

které sám ustanovil z nových přívrženců, i jeho bratr

Soběslav ho následovali do Polska.

JAK BYL BOŘIVOJ U KRÁLE V MILOSTI

A DAL ZAJMOUT SVÉHO BRATRA SVATOPLUKA

A POTOM MILOST ZTRATIL

Za hoto stavu věcí si Bořivoj stěžoval císaři Jindři-

chu IV. [V.], slibuje mu nesmírné množství zlata

a stříbra, jestliže bude znovu dosazen do knížectví. Tu

císař, chtivý peněz, vzkázal Svatoplukovi toto: „Při ko-

runě'na mé hlavě ti nařizuji, abys neotálel a bez odkla-

du ke mně přišel." Ten svolal předáky Čechů a navrhl

jim za vládce nebo správce svého bratra Otu a sám se

s malou hrstkou odebral k císaři. Král ho beze všeho

slyšení poslal do vězení a jeho druhům svěřil knížete

Bořivoje, aby ho znovu dosadili na trůn jako předtím.

Ota se svým vojskem se chystal zaskočit Bořivoje na

cestě, ale jakýsi uprchlík z Otova tábora to v noci vyje-

vil Bořivojovi, který hned opustil své druhy a zachránil

se útěkem; Ota přesto vpadl do tábora Bořivojova.

Biskup Heřman v nejistotě stran budoucnosti se ne-

chtěl přiklonit na žádnou stranu, ale odešel k svému

příteli, biskupovi bamberskému, dokud neuvidí, jak se

vše skončí. Bořivoj pak, ačkoli nedosáhl, čeho žádal,

přece zaplatil králi peníze, které slíbil.

JAK SE SVATOPLUK

PROPUŠTĚN KRÁLEM VRÁTIL A VYLUPOVAL

KOSTELY A KLÁŠTERY

Nuže, kníže velkého jména Svatopluk, vsazen do

vězení podle rozkazu, bojí se rozkazů člověka

a od méně hodných je popichován nadávkami. Protože

se pokouší různými způsoby zmírnit králův hněv, slibu-

je bez konce, marně však tluče, protože tluče prázdnou

rukou. Konečně král zviklán tolika sliby přijal od něho

přísahu věrnosti a jeho bratra Otu jako rukojmí. Pro-

pustil ho a dal mu za druha služebníka, s nímž přišel do

Prahy. Vbrzku oloupil kostely, kláštery, kupce i Židy

o všechny skvosty a záhy nebylo opata, probošta, du-

chovního, laika ani sedláka, ani herce, který by něčím

nepřispěl knížeti. Ota pak vyváznuv útěkem přišel do

Prahy, což bylo králi velmi nemilé. Svatoplukovi se po-

tom narodil z manželky syn, pro něhož král hned po-

slal, aby ho při krtu přijal za svého a nazval ho svým

jménem Jindřich. Tak se i stalo a svému kmotřenci Sva-

toplukovi prominul celý dluh, totiž tři sta hřiven, přika-

zuje, aby byl s Čechy pohotově táhnout na výpravu pro-

ti Uhrům. Chtěl totiž pomstít jejich ukrutný čin, že nelí-

tostně pobili poutníky jeruzalémské. Kníže Svatopluk

zanechal v Čechách místo sebe předáky Vacka a Muti-

nu na ochranu země, sám pak dlel s králem v Panonii

[Uhrách] u hradu Poseň [Bratislavy].

KAPITOLA O MUTINOVĚ ZRADĚ

A KRUTÉ POMSTĚ

Zatím Bořivoj vtáhl v měsíci září s polským vojskem

do Čech; Vacek a Mulina byli zahnáni na útěk

a opustili tvrz, která byla pevně postavena proti pol-

ským hranicím. A když Vacek viděl, že Mutina nebojuje

statečně o tvrz, oznámil to tajně Svatoplukovi v domně-

ní, že Bořivoj vpadl do Čech na Mutinovu radu. Tehdy

prý císař řekl: „Budu mít menší cenu než vodní řasa,

jestliže nepomstím na Polácích tuhle křivdu." Svato-

pluk pak potají skřípal zuby proti Mutinovi, protože

však měl s sebou bojovníky z jeho rodu, ukazoval vese-

lou tvář. Jiného bojovníka poslal Vacek také do polské-

ho ležení, aby lstivě prohlásil, že přeběhl z tábora čes-

kého knížete Svatopluka, který se vrátil a hodlá se příš-

tího rána rázně utkat s Poláky, a stvrdil to přísahou.

Když to Poláci uslyšeli, oklamáni lží se téže noci vrátili

do Polska.

JAK KNÍŽE SVATOPLUK ZOSNOVAL

NOVOU A ROZSÁHLOU POMSTU ZA STARÝ HŘÍCH MUTINÚV

I VŠECH JEHO LIDÍ

Kníže Svatopluk při návratu z Uher zuřil jako lev

na Mutinu i na jeho lidi a Mutina byl toho dne

třikrát upozorněn, aby se vyhnul hněvu knížete. Ta slo-

va se mu zdála planou domněnkou, protože jeho zlá

sudba ho již vedla k smrti. Dokonce spolu s Vackem vy-

šel vracejícímu se knížeti vstříc k východu z lesa a spo-

lečně vešli do hradu Vraclavě. Příštího dne časně zrána

svolal kníže Svatopluk všechny předáky do světnice,

a usednuv na špalek u kamen, nadmíru, ba více než pec

rozpálen hněvem, obhlížel všechny dokola zuřivýma

očima. Spatřiv Mutinu otevřel takto hněvivá ústa: „O,

nenáviděný rode, pokolení protivné bohům, o, ničemní

synové, prohnaní a vždy dobře známí nepřátelé našeho

rodu! Nikdy mi nevymizí z paměti, co [jste udělali]

s mým předkem Jaromírem na hoře Velíz, sobě ovšem

pro zábavu, nám však na věčnou pohanu. Zapomenu

snad někdy, že mého bratra Vratislava, tu hvězdu vy-

nikající v celém okruhu knížat, jste ty a tvůj bratr Božej

zlomyslným uskokem zabili? Nebo čím se provinil můj

bratr Bořivoj, který vládl pod vaší mocí a poslouchal

vás jako vlastní koupený otrok? Avšak vy jste nesnesli

z vrozené vám pýchy skromnost tohoto knížete a tolik

jste mne popouzeli obvyklými uskoky, až jsem upo-

slechl vašich špatných rad a dopouštěje se hříchu, pro-

hřešil jsem se na svém bratru Bořivojovi, protože jsem

ho zbavil trůnu; to je to, co mne zarmucuje a bude

rmoutit na věky. Ještě, ó, mí předáci, slyšte, co udělal

tenhle Mutina, syn nepravosti, jehož jsem ponechal ja-

ko ochránce a správce této země. Předstíraje, že jde na

lov, nestyděl se jít v noci do Polska k hradu Zewum

[Svídnici], aby se poradil se svým strýcem, jak by mne

vypudil z trůnu."

Nato nastal zmatený šepot a [předáci] svým souhla-

sem více a více rozněcují hněv knížete. Tu, když všichni

zmlkli, kníže pokynul očima svému katovi a vyšel ven.

Ten se hned vrhl na Mutinu, jenž se ničeho takového

neobával. Ó, jak podivuhodná byla trpělivost předáka!

Při dvou ranách seděl nehybně, když se pak při třetí po-

koušel vstát, přišel o hlavu. Ve stejnou hodinu a v téže

světnici byli zabiti dva synové Mutinovi a dva další mu-

ži. Dále byl připraven o zrak jeden z jiného rodu, který

by byl utekl, kdyby ho červená suknice mezi křovím ne-

prozradila. Kníže Svatopluk byl zabitím Mutiny spíše

rozdrážděn, vzplál hněvem a rozkázal, aby celý ten rod

bez rozdílu pohlaví, věku nebo osob byl úplně vyhuben

a přítomnému houfu předáků řekl: „Kdo se nehrozí vy-

plnit mé rozkazy, ten dostane těžkou hroudu zlata, kdo

pak zabije Božeje a jeho syna, tomu bude dán stonáso-

bek a získá jeho dědictví."

Po těch slovech vyletí ze všech stran dvořané a všech-

ny z toho rodu nic netušící bez milosti povraždí, velké

i malé, i kojence odtrhnou od prsu a zabijí všechny

a uchvátí všechno jejich jmění. Na ulici byli probodnuti

dva chlapci volající matku při strašné podívané. Božej

a jeho syn byli nazí střemhlav vrženi do jámy jako

mrtvoly oslů a tak celý ten rod byl z Čech vyhlazen, po-

kud snad někteří nepoznáni neunikli. Hle, jaká je svět-

ská odplata!

JAK SVATOPLUK ZVÍTĚZIL NAD UHRY

A JAK ZTRATIL OKO

V téže době se Svatopluk doslechl, že Moravu na-

padl uherský král, mající v dobré paměti příkoří

a nesmírné škody, které způsobil Svatopluk jemu i jeho

lidu, i to, že zajal více než tisíc ozbrojených mužů, skrý-

vajících se úkladně v bažině, jako by to byl jediný vo-

ják, že s výjimkou několika, kteří se vykoupili penězi,

ostatní pověsil a že odnesl z Uher obrovskou kořist

a nesčíslnými jinými způsoby Uhry drtil. Proto král Ko-

loman napadl Moravu a kníže Svatopluk shromáždil

obě vojska, české i moravské, postupoval proti Koloma-

novi jako lev a chystal se nazítří svést bitvu. Ale když

v temné noci táhl přes les, pahýl odštípnuté větve mu

tak prudce vnikl do oka, že mu vypíchl oko a kníže se

polomrtvý skácel. Proto se 12. listopadu vrátilo vojsko

do Čech a král do Uher.

JAK SVATOPLUK PO UZDRAVENÍ OKA

OPĚT NAPADL UHRY

Léta Páně 1109 v měsíci únoru Svatopluk po uzdravení

rány v oku nenadále napadl Uhry s velkým voj-

skem; vyplenili území hradu Nitry a vypálili jeho pod-

hradí. Při návratu se setkali s davem prchajícím z vesnic

do hradu s koňmi, skotem a zásobou všech věcí. Svato-

pluk a jeho vojsko je sebrali jako nějaký snop.

V téže době císař Jindřich v čele shromážděného voj-

ska pustošil Polsko podle slibu, který dal svému kmot-

řenci Svatoplukovi v době, kdy táhl proti Uhrům. Když

se Svatopluk, hodlající se nazítří vrátit do své země, to-

ho pozdního večera uvolnil od krále a vracel se domů,

jakýsi bojovník, který se rozhodl buď podstoupit smrt

při zabití takového muže, nebo slavně přežít, poslaný,

jak se říká, od Jana z rodu Vršoviců, se vmísil mezi

ostatní, a když se Svatopluk vracel od dvora za prvního

nočního soumraku obklopen houfem bojovníků, vrazil

mu kopí takovou silou mezi lopatky, že hned vypustil

duši. Útočník honem utekl. V táboře nastal zmatek,

dokud král neposlal Purkarta, který uklidnil rozčilení li-

du. Když nastalo ráno, přišel král k pohřebním obřa-

dům svého kmotřence a dovolil prosícím, aby na kníže-

cí trůn usedl jeho bratr Ota. To se Čechům nelíbilo

a biskup Heřman a Fabián, vyšehradský správce, vybí-

zeli, aby nebyly porušeny a zůstaly zachovány přísahy,

jimiž se zavázali, že po Svatoplukovi, přežije-li ho, má

dostat trůn Vladislav. A tak se také stalo a Ota byl zavr-

žen.

O USTAVENÍ KNÍŽETE VLADISLAVA

PO SMRTI SVATOPLUKOVĚ A O VPÁDU BOŘIVOJE

Když byl český kníže Svatopluk zabit v Polsku, zís-

kal trůn Vladislav přičiněním biskupa Heřmana

a vyšehradského správce. Konrád, kníže moravský,

byl sice přiveden do Prahy, ale byl od trůnu zapuzen.

Bořivoj pak, nejstarší bratr Vladislavův, jakmile uslyšel,

že jeho mladší bratr se zmocnil českého trůnu, odešel

z Polska a přišel do Prahy, spoléhaje na radu a pomoc

Viprechta, svého švagra. Ráno, v den Narození Páně

[25. prosince], aniž mu někdo bránil, vstoupil do Prahy.

Jeho neočekávaným příchodem byli překvapeni všichni

obyvatelé; biskup Heřman chtěl utéci, ale byl svými lid-

mi bezpečně střežen. Vyšehradský správce, naříkaje pro

neblahé neštěstí, opustil hrad a skrýval se po vískách;

mnozí nevěděli, kam by se měli obrátit, mnozí opustili

domy a rodiny a hledali úkryt. Bořivoj se přesunul na

Vyšehrad, o vánocích se však vrátil do Prahy, kde byl

přijat s procesím. Po vyslechnutí mše se opět vrátil na

Vyšehrad.

O VÍTĚZSTVÍ VLADISLAVA

NAD SYNEM VIPRECHTOVÝM

Kníže Vladislav, když uslyšel zvěsti o hradu Praze,

zanechal pochodu, jímž mířil ke králi, a obrátil

vojsko směrem k Praze. Doslechnuv se, že Bořivoj je na

Vyšehradě, rozložil tábor u vyšehradského hradu, přišel

k hradbám hradu Prahy a ozbrojencům stojícím na

hradbách řekl jasným hlasem: „Přišel jsem v míru,

otevřte brány svému mírumilovnému knížeti." Protože

však se hotovili bojovat, pohrozil jim a odešel od hra-

deb. A hle, na poli potkal syna Viprechtova, který při-

cházel Bořivojovi na pomoc. Kníže by je klidně minul,

kdyby ho rozsévač nešváru, syn Buzův, nepobízel k bo-

ji. Tehdy řekl kníže Vladislav: „Nikoli laskavosti, ale

zbabělosti se přičítá, že jsem chtěl projít kolem. Uvidí-

me, co zmůže můj meč." Uchopil štít a vyřítil se velmi

mocně jako lev na nepřítele, a dosáhnuv slavného vítěz-

ství při ztrátě toliko jediného předáka, vrátil se do své-

ho tábora. Viprechtův syn však sklíčen pro ztrátu svých

lidí vešel do hradu Prahy. Žádný z jeho raněných neu-

nikl smrti. Je tedy celá zem ve zmatku a všude dochází

k loupežím a drancování.

JAK VLADISLAV

S CÍSAŘOVÝM PŘISPĚNÍM ZVÍTĚZIL

Vladislav pak vida, že nemůže mít úspěch, stěžoval

si králi. Ten přišel do Čech a svolal biskupa Heř-

mana, Vladislava, Bořivoje, Otu a všechny české předá-

ky a přikázal jim, aby mu přijeli naproti na biskupský

dvůr v Rokycanech. Když se tam sešli, byli Bořivoj

a Viprechtův syn beze všeho slyšení zajati a všichni pří-

vrženci Bořivojovi byli připraveni o nos a oči. Někteří

přitom utekli na Moravu. Také Jan, o němž se mluví vý-

še, z rodu Vršoviců, byl zbaven očí a nosu. Rovněž byl

dopaden jeden obyvatel Prahy jménem Přivítán, který,

jak se zdálo, byl hlavou vzpoury. Na plece mu byl při-

vázán velký prašivý pes, napojený starou polévkou,

a byl veden třikrát kolem náměstí, přičemž pes štěkal

a pokálel svého nosiče. Konečně mu byly na náměstí

uťaty vousy a byl poslán do vyhnanství. Přitom biřic vo-

lal: „Takovou poctu si odnáší, kdo vzdoruje knížeti Vla-

dislavovi." Ale přece nechyběli nevěrní rozsévači ne-

švarů mezi bratry Vladislavem a Otou. Proto měl Ota

strach přijít, když ho bratr pozval. Konečně na třetí vy-

zvání přišel k bratrovi a byl na Vyšehradě zajat a uvěz-

něn. Usmíval se a s veselou tváří řekl: „To mi neudě-

lal bratr, ale jeho rádci, které já — zůstanu-li na živu —

už nikdy neobdaruji."

Na rady svých rádců, aby dal bratra oslepit, však kní-

že Vladislav odpověděl: „Nechci svého bratra znetvořit,

ale napravit, aby se naši potomci naučili, že moravský

kníže má být pod mocí knížete českého, jak ustanovil

náš děd, jenž Moravu také podrobil svému panství."

Zahrával si Bořivoj podivně s osudem, neboť nejpr-

ve byl povýšen na knížecí stolec, potom byl šest let v ža-

láři, znovu byl přiveden a nastolen a opět uprchl do

Uher, kde ve vyhnanství léta Páně 1124 ztratil život spo-

lu s knížectvím. Byl však pohřben v Praze, v chrámu sv.

Víta a Vojtěcha, v kryptě sv. Martina, biskupa a vyzna-

vače.

KAPITOLA O PORÁŽCE ČECHŮ

ZPŮSOBENÉ KNÍŽETEM POLSKÝM

Téhož roku, když český kníže se svým lidem slavil svá-

tek svého patrona sv. Václava, přišel posel, který hlá-

sil, že přitáhl polský kníže s vojskem a bratr českého

knížete s ním, aby vyplenili Čechy. Kníže hned vstane

od hostiny, rychle sebral vojsko a vyšel Polákům vstříc

po téhle straně řeky Cidliny. Poláci pak postupovali

v míru po druhé straně řeky bez loupení a drancování.

Vzkázali lstivě knížeti českému Vladislavovi prohlašují-

ce: „Přišli jsme v míru obnovit mír mezi tebou a tvým

bratrem." Na to kníže: „Není obvyklé chodit s vojskem

sjednávat mír. Nuže v tomto roce nebude mír bez velké-

ho krveprolití. Přejdeš řeku, ale nevrátíš se bez trestu."

Dali se obelstít a hned té noci, přebrodivše řeku před

východem slunce, přistáli daleko u druhého břehu una-

vení a s velkými obtížemi. Když to spatřili Poláci, s čer-

stvými silami hned napadli českou zemi. Kníže však vi-

da své muže unavené a neochotné k boji, začal takto

promlouvat: „Ó, Čechové, kdysi slavné pověsti, vynika-

jící mužnými ctnostmi a vítězstvími! Nač máte ještě žít?

Hle, naši poplatníci se nám posmívají, vaše příbytky

kouří až do oblak, vaše obilí hoří, a přece jsou vaše

srdce chladnější než led. Což vás nedojímá ženský pláč,

úpěnlivý nářek kojenců, vaše ženy zajaté pohany? Kdo

by se zdržel slz, když vidí, že jeho děti jako něžné oveč-

ky jsou odtrženy od prsů matek a zabíjeny. Vskutku,

kdybych měl jen tři štíty, neopomněl bych dnes zkusit

štěstí." A hned on sám i celé vojsko, tak, jak byli na bře-

hu řeky, přešli na druhou stranu toužíce zemřít za vlast;

sil jim dodala bolest a utrpěná křivda. Také kníže pol-

ský byl hotov k boji na obranu svých poddaných. Tu

český kníže poodstupuje se svými lidmi řekl: „Mí bratři

a spolubojovníci, má-li kdo bázlivou mysl, je nezbytné,

aby od nás odešel; neboť je nicotnější než mořská řasa,

kdo neví, jak sladké je ve zbrani zemřít pro vlast."

A když uviděl, že jeho vojáci jsou zaníceni pro boj, vyří-

til se znenadání jako tygr na nepřítele a zabíjeje vlevo

i vpravo, nakonec se sám zhroutil na hromadu zabitých.

Stovka jeho druhů zabila na tisíc nepřátel; pak se dali

Češi na útěk. Polský kníže, dobyv nešťastného vítězství,

se s velkou kořistí vrátil do Polska. K této porážce do-

šlo 8. října a padlo při ní mnoho urozených Čechů.

JAK VLADISLAV, ČESKÝ KNÍŽE, POVOLAL Z POLSKA

SVÉHO BRATRA SOBĚSLAVA

Pro uspokojení královny Svatavy a na přímluvu bis-

kupa Heřmana a správce knížecího dvora Vacka,

který tak jednal proti svému prospěchu, povolal český

kníže Vladislav léta Páně 1111 svého bratra Soběslava

z Polska a udělil mu hrad Žatec s celým okolním kra-

jem.

Léta Páně 1112 podle ustanovení někdejších králů

poslal český kníže Vladislav na pokyn krále Jindři-

cha IV. [V.] do Říma svého synovce stejného jména

s ozbrojenci. V měsíci srpnu pak vjel král Jindřich do

Říma s velmi početným průvodem z různých národů.

Protože však tento král kdysi povstal proti otci, papež

Paschalis ho prohlásil za nečestného a nechtěl ho koru-

novat. Tu přiložil papeži meč na hrdlo a hrozil mu

smrtí; a tak ho papež ze strachu třetího dne korunoval

atd. Příštího dne se pak, když odevzdal papeži i jiným

nesčetné dary, nový císař vrátil do Bavor.

O LŽIVÉ ZPRÁVĚ, KTEROU

NĚJACÍ LIDÉ PODALI SOBĚSLAVOVI O PŘEDÁKU VACKOVI

Roku 1113 od vtělení Páně pověděli Soběslavovi

nějací lidé, kteří nenávistně vykládají věci smy-

šlené a nepravdivé, že ho jeho bratr chce zajmout na

podnět správce Vacka. V tutéž hodinu přišel také posel,

který ho volal k jeho bratrovi, řka, aby ho následoval na

Vyšehrad. Tu Soběslav poslal pro předáka Vacka a žá-

dal ho, aby si cestou, pospolu jdouce, pohovořili. Teh-

dy druhové Soběslavovi ponenáhlu obklopili předáka

a v nešťastné srážce připravili ho o život, v mě-

síci zvaném Quintilis, což je nyní červenec. Prchali pak

do Polska: Soběslav se totiž bál moci svého bratra.

A když Soběslav přešel les, přišel mu naproti Erkem-

bert z hradu Donína a lstivě ho zval s několika druhy

do hradu; ten hrad byl tehdy pod mocí císařovou. On

oklamán vešel s ním, chtěje pojíst; a hned je jat a veden

do Saska do jednoho velmi pevného hradu a v poutech

odevzdán jakémusi duchovnímu, jenž ho měl střežit.

Řečený duchovní však jednou v noci, když předtím za-

řídil, aby byli před branou připraveni koně, spustil kní-

žete po provaze a následoval ho po témže laně;

i uprchlí spolu s jakýmsi jiným bojovníkem do Polska.

JAK KNÍŽE SOBĚSLAV BYL ZNOVU

VZAT NA MILOST

Téhož roku v měsíci prosinci osvobodil kníže Vladislav

z pout svého bratra [bratrance] Otu a vrátil mu polo-

vinu Moravy, která náležela dříve jeho bratru Svatoplu-

kovi. Rovněž toho roku český kníže Vladislav pohnut

listy a prosbami polského knížete znovu věnoval přízeň

svému bratru Soběslavovi a dal mu hrad Hradec a celé

kolem ležící území se čtyřmi hrádky.

Dále léta Páně 1114 se Soběslav přicházející z Polska

pokusil vniknout do hradu Kladska, a když ho nepřija-

li, vrhl oheň do paláce blízko hradeb, čímž téměř celý

hrad shořel a obyvatelé vyvázli jen tak, že se vzdali.

Téhož roku135 v měsíci červenci se u řeky Ruzan [Ni-

sy] sešla knížata Čechů a Poláků a dary a přísahami

stvrdila mírové smlouvy. Znovu téhož roku dal Vladi-

slav svému bratru Soběslavovi celé území, které míval

Konrád.

O BITVĚ MEZI ČECHY A UHRY SVEDENÉ

Z NICOTNÉHO DŮVODU

Léta Páně 1118 po smrti uherského krále Kolomana

se panenského království ujal Štěpán. Jeho pře-

dáci vzkázali českému knížeti Vladislavovi, aby se sešel

s novým králem a obnovil dávné přátelství. Český kníže

ochotně slíbil, že to udělá. Uhři si tedy ve velikém po-

čtu vyměřili tábor z jedné strany potoka Olšavy, který

je na poli Lucku na rozhraní Panonie a Moravy, český

kníže se svými rozmístil své vojsko na druhé straně ře-

ky.

Ale jak praví Písmo: „Běda zemi, jejímž králem je

chlapec a jejíž předáci vstávají ráno, aby pili a hodova-

li."

Kdykoli Češi mluvili pokojně, tihle Uhrové z vrozené

jim pýchy odpovídali spíše vyzývavě; proto kníže příští-

ho dne otálel s odchodem k jednání. Uhři, snášejíce to

s nevolí, rozkázali, aby se tři pluky, které nazývají ná-

jemné, postavily na jejich obranu na protější straně zmí-

něné řeky. Kníže však, domnívaje se, že táhnou do boje,

rozkázal svým lidem chopit se zbraní; a rychleji než

mluvím přešli pomezní řeku. Hned byla svedena neče-

kaná bitva, v níž padl ve statečném boji správce hradu

Zatec s mnoha jinými bojovníky. Když to uviděli Ota

a Soběslav, bratři knížete, vzali zástup bojovníků a obe-

šli kopec, který je odděloval a prudkým útokem vpadli

na Uhry; ti nevěděli nic o bitvě a hodovali. Způsobili

jim takovou porážku, jaké prý nebylo ani za časů Oldři-

chových ani jindy. A kdyby arcibiskup Vavřinec se

svým králem rychle neutekli, ani oni by nevyvázli z ne-

bezpečí smrti.

Ty nájemné pluky, které na počátku přemohly kníže-

te a Čechy, vidouce velice potupnou porážku svých

druhů, se daly na útěk. Češi vešli do tábora, který Uhři

opustili, plného bohatství a všeho majetku a vyplenili

ho, zakončujíce tu noc bujným veselím a jásáním. Ony

pluky pak, které již utekly za most, vidouce, že tábor je-

jich krále byl obsazen, myslely, že je nepřátelé proná-

sledují dále a chvatně přecházejíce řeku, tonuly ve vel-

kém počtu. Češi však se zmocnili nesmírných pokladů

a takto, s takovým vítězstvím se vrátili. Téhož roku ze-

mřela družka Božetěcha.

KAPITOLA O TOM,

JAK VRATISLAV [VLADISLAV] POVOLAL

SVÉHO BRATRA BOŘIVOJE ZPĚT Z VYHNANSTVÍ

Téhož roku138 se Vladislav rozpomněl na ponížení své-

ho bratra Bořivoje a na radu biskupa Heřmana ho

povolal zpět z vyhnanství. Dal mu zadostiučinění a sebe

sama podřizuje jeho panství, dosadil ho znovu na kní-

žecí stolec. O, podivuhodná dobrotivost knížete, ale ješ-

tě podivuhodnější spravedlivost, kterou ani netěší svět-

ská hodnost, ani nezarmucuje sesazení ze vznešené dů-

stojnosti. Kéž by to slyšel Koloman, panenský [uherský]

král, kdyby žil, který v obavě, aby po něm nevládl

jeho bratr, jemu i jeho synovi odřezal oči. Bořivoj

však dobře maje na paměti dobrodiní bratrovo přene-

chal mu tu polovinu svého knížectví, která je za řekou

Labe. Byl také svého bratra, ač mladšího, ve všem po-

slušen a vždy ho předstihuje v úctě, nic neučinil bez je-

ho rady.

UDÁLOSTI Z ČASŮ TÉHOŽ BOŘIVOJE

Léta Páně 1119 [l118] byla v měsíci září v českých kra-

jích tak velká povodeň, jakou od potopy nikdo

neviděl. Neboť voda stoupla deset loktů nad úroveň

mostu, ačkoli jindy sotva kdy dosáhla jeho úrovně, na-

páchala mnoho škod, pobořila mnoho kostelů a budov;

také v Lombardii prý byla ještě mnohem větší povodeň.

Léta Páně 1119, ve čtvrtek [středu] 30. července navečer,

od jihu se přihnala tak velká vichřice, že od základu vy-

vrátila starou a velmi pevnou zeď knížecího paláce,

a co je ještě podivnější, třebaže obě strany, přední i zad-

ní, zůstaly neotřesené a nepoškozené, prostředek paláce

byl rozvrácen až na zem a trámy byly zpřelámány jako

stébla slámy. A byla ta bouře tak mocná, že zcela vyrva-

la a polámala stromy, ať byly jakkoli rozložité. Jako by

byl nápor větru znamením zla, neboť téhož roku [1120]

byl Bořivoj znovu zapuzen z vrcholu trůnu, ale nevím

jak.

Téhož roku, totiž 1120 [l121], Vladislav znovu vysta-

věl hrad Donín i Podivín na Moravě.

Téhož roku vystavěl nějaký Němec hrad na strmé

skále uvnitř českých hranic v lese, jímž se jde ke vsi Bě-

lá. Když to uslyšel kníže Boleslav, vpadl tam se

sebraným vojskem a dobyl hrad

Téhož roku [1122] umírá biskup Heřman. Byl bisku-

pem dvacet dvě léta, šest měsíců a dvacet sedm dní; po

něm byl zvolen za biskupa českého devátý v řadě, Men-

hart.

Rovněž toho roku [l123] zbrojí Vladislav a Ota z roz-

kazu císařova proti Sasku na pomoc mohučskému arci-

biskupovi a Viprechtovi a položí se táborem proti Sá-

šům. Sašové však nechtěli Čechům ani ustoupit z místa,

ani proti nim bojovat tvrdíce, že Češi byli oklamáni

proradností arcibiskupa mohučského a podvedeni usko-

kem Viprechtovým. Ti oba je posílali do bitvy, do níž

sami nechtěli jít, aby snáze pohltili Čechy oloupené

o ochránce. Když to Češi uslyšeli, vrátili se domů

s mnoha uloupenými věcmi a velkou kořistí.

JAK VLADISLAV VYHNAL SVÉHO BRATRA

SOBĚSLAVA Z MORAVY

Poněvadž rozsévač nešváru zasel mezi bratry nesvor-

nost, Vladislav, český kníže, v měsíci březnu po-

zvedl zbraň proti svému bratru a vyhnal ho z Moravy.

Soběslav však na útěku přišel k císaři a stěžoval si, ale

bez peněz málo zmohl. Pak se vrátil k Viprechtovi

a svou manželku svěřil panenskému [uherskému] králi

Štěpánovi; byla totiž jeho příbuzná. Odtud poslal ke

knížeti polskému předáka Štěpána, jenž když projížděl

lesem, který leží mezi Saskem a Polskem, upadl do o-

zbrojených rukou lotrů. Ti, stojíce opodál, řekli: „Ušet-

říme vás, nechtě tu koně a zbroj a jděte v míru." Předák

Štěpán jim odpověděl: „Dejte nám trochu času," a svo-

lav druhy, řekl: „Ó, bojovníci a druhové. Již nás volá

poslední úděl! Kdo nám ulomí chléb, když se obrátíme

na útěk, kdo nám dá věci nezbytné k životu, a ani neví-

me, zda nám ho barbaři ponechají. Běda, budeme lito-

vat, že jsme statečně nepadli, budeme vystaveni urážkám

a nadávkám."

Ale oni jednomyslně vzkřikli: „Zbraně, zbraně, zemřeme

s nimi. Hleďme jen, abychom nezemřeli nepomstěni."

Jakmile pohané viděli, že se hotoví spíše k boji než

k útěku, náhle je přepadli a nastal podivný boj mezi pě-

ti a padesáti štíty. Avšak kněz, který byl s nimi a měl na

starosti jejich duše, prchl a oznámil na hradě Hlohově,

co se stalo. Správce toho hradu pak rychle přispěchal

a nalezl předáka Štěpána zpola živého v řece a také je-

ho druhy. Sebral je a dopravil na hrad, kde po dvou

dnech zemřeli. Soběslav pak dlel s Viprechtovým sy-

nem. Vladislav provdal svou dceru za jakéhosi urozené-

ho Bavora jménem Fridricha.

Tento kníže Vladislav podnícen láskou k Bohu zadr-

žel jakéhosi syna ďáblova, lžikřešťana, rodem Žida, jmé-

nem Jakub, s nímž viditelně, jak se říká, rozmlouval sa-

tan, a zavřel ho do těsného vězení. Jakub se totiž po

křtu stal odpadlíkem, zbořil vysvěcený oltář v jejich sy-

nagóze, a schránku s relikviemi vhodil do záchodu; ta-

kový byl totiž zločinec a svatokrádce. Přesto ho jeho

smělost spolu s pletichami a penězi vynesla natolik, že

byl druhý po knížeti. Když nesčetné jeho poklady byly

vráceny z jeho domu do knížecí pokladnice, dal ho kní-

že popravit ve svátek Nejsvětější Magdalény [22. čer-

vence], a tak byla tato zem zbavena tak zločinného člo-

věka.

Téhož roku [l 124], 11. srpna v 11. hodině denní, bylo

zatmění Slunce, po němž následoval mor skotu a všech

zvířat; také zašla podzimní setba a byl nedostatek me-

du.

Téhož roku kníže Vladislav slavil Narození Páně

a Zjevení [Páně] ve vsi Zbečně; potom se odebral na

Vyšehrad, protože byl nemocen, a zůstal tam až do své

smrti.

O PODIVUHODNÉ MOUDROSTI, LÁSCE K MATCE

A DOBROTIVOSTI UROZENÉHO KNÍŽETE

VRATISLAVA [VLADISLAVA]

Léta Páně 1125 se Soběslav, dovídaje se, že jeho bratr

onemocněl, vrátil podle prospěšné rady se svými

lidmi ze Saska a zdržoval se u hradu Prahy v lese, který

je u Břevnova, k nikomu se nechoval nepřátelsky, ale

stále vyhledával přízeň svého bratra. Také ho všichni

Čechové, bojovníci prvního i druhého stavu, milovali

a byli příznivě nakloněni jeho straně, ale jen málokteří

přáli Otovi. Za těchto okolností předáci země zmatení

váhali. A nemoc knížete se dále zhoršovala. Královna

Svatava, matka knížete, navedena od přátel Soběslavo-

vých, přišla k synovi a takto mluvila: „Ačkoli jsem tvá

matka a královna, pokorně a s bázní klesám na kolena

již třaslavá, na nichž jsem tě jako maličkého chovala.

Nežádám totiž věci, které mí mohou být po právu ode-

přeny, ale prosím za to, co je Bohu i lidem milé. Neza-

hanbuj mou tvář pro svého bratra, jehož příroda učinila

bližším tobě, než je ten, koho děláš bratrem, jemuž svě-

řuješ děti i manželku, stane se ti totiž léčkou, zkázou

a hanbou.

Ten však, koho od sebe odháníš, bude svým synov-

cům bližší než někdo cizí." Domluvila a plakala, přimě-

la i syna k pláči; když ho viděla v slzách, dodala laska-

vá matka: „Nepláču, můj synu, toliko nad tvým

osudem, ale oplakávám život tvého bratra, bědnější než

je smrt, bratra, jenž jsa vyhnancem, by chtěl nyní raději

zemřít než žít."

Zatím se vrátil biskup bamberský, jenž pobořil modly

Pomořanů, navštívil knížete, a vyslechnuv jeho zpověď,

nedal mu jinak rozhřešení, jen když se smíří se svým

bratrem. Kníže sjednal se svým bratrem mír podle ná-

vodu biskupa Menharta a Ota se sklíčen vrátil na Mora-

vu, protože viděl, čeho se nenadal. Smířil se tedy Vladi-

slav ve středu o velikonočním týdnu. Po oktávu veliko-

nočním pak, což bylo 13. dubna, v neděli, kdy se zpívá

Milosrdenství Boží,144 Vladislav odešel k Pánu. I byl po-

hřben v kostele blahoslavené Marie Panny, který sám

vystavěl a který se jmenuje Kladruby.

Jaký to býval kníže, když život hýbal mu údy,

můžete ze skutků jeho, jež byly již vypsány, zvědět,

jaké chvály [je] hoden neb jaké zaslouží pocty.

O NASTOLENÍ SOBĚSLAVA,

MLADŠÍHO BRATRA

Soběslav, třetí bratr, byl po smrti svého bratra po-

výšen na trůn. Byl věkem mladší, ušlechtilými

vlastnostmi starší, měl štědrou ruku, byl oblíben obyva-

telstvem. Na všeobecné přání byl povýšen na stolec pří-

slušející mu dědickým právem. Nebylo na překážku, že

jeho bratr Ota přísahal, že buď přijde o hlavu, nebo se

zmocní trůnu; Bůh však určil jinak. Soběslav měl prý tu

zvláštní pamětihodnou vlastnost, že nikdy nepošpmil

své rty lupičem rozumu, totiž opojným nápojem. V tém-

že měsíci červnu bylo mnoho sněhu a mrazem, spalu-

jícím stromy z kořene, zamrzly potoky a menší řeky.

Téhož roku, v témž týdnu, zemřel císař Jindřich IV.,

a tak jeho rod zanikl jak v mužské linii, tak pro neplod-

nost ženského pokolení.

JAK KNÍŽE SOBĚSLAV

ZNOVU DOSADIL VRATISLAVA, SYNA OLDŘICHOVA,

NA JEHO BÝVALÝ STOLEC

Léta Páně 1126 se český kníže Soběslav doslechl, že

Ota, kníže moravský, oloupil Oldřichova syna

Vratislava'0 jeho dědičný majetek, přišel na Moravu

a dosadil oloupeného opět na vlastní stolec. Ota se však

odebral do Řezná a s nářkem se dovolával pomoci krá-

le- na to Soběslav vyplenil na Moravě Otovu část. Té-

hož roku kolem vánoc bylo vidět znamení blesku.

Lucerus [Lotar], šašky král, sveden Otou, knížetem

moravským, naplněn velkou pýchou a chtivosti peněz

i zlobou, táhl se svým vojskem proti Čechům k hradu

jenž má jméno Climerot [Chlumec]; tam se mu postavil

kníže Soběslav se svým vojskem a při tom střetnuti po-

bil pět set Sášů nepočítaje štítonoše. Mezi nimi padl ta-

ké Ota, ale Slované zahynuli jenom tři. V českém vojsku

měli tehdy proti Sášům kopí sv. Václava mučedníka,

které nesl kněz jménem Vít, oděn ve zbroji, chráněn ši-

kem asi sta ozbrojených bojovníků. Když nalezli prapo-

rec biskupa Vojtěcha, zavěsili ho také na kopí.

Při té srážce pak uviděl zmíněný kaplan ve vzduchu

proti Sášům bílého jezdce s bílým koněm, bojujícího

svým kopím proti Sášům, a bílého orla, poletujícího nad

Čechy a děsícího svým křikem Sasy, kteří se všichni

obrátili na útěk a byli poraženi. Ale Češi ušetřili saske-

ho krále, protože mu dovolili odejít.

Téhož roku byl zvolen Zdík za biskupa olomouckého

a byl arcibiskupem mohučským vysvěcen. Po změně

barbarského jména se nazýval Jindřich.

JAK SOBĚSLAV POSLAL VRATISLAVA DO VĚZENÍ

Léta Páně 1126 Štěpán, král uherský, a český kníže So-

běslav uzavřeli mír, dali si navzájem dary a vráti-

li se domů. Soběslav zajal Vratislava [Břetislava] a po-

slal ho do vězení. Soběslav se smířil také s Lotarem,

německým králem, a veden velkou laskavostí a náklon-

ností k němu oblehl hrad Norimberk, vyplenil Bavor-

sko téměř k Dunaji a slavně se vrátil zpět do Čech.

Bavoři pak a Švábové rozlíceni ustanovili si za krále

Konráda; i byly následující nejisté poměry horší než

předchozí.

Roku 1128 od vtělení Páně král Lotar vyzdvihl o veli-

konocích syna Soběslavova ze svatého pramene a stali

se dobrými přáteli. Viprechtův syn slíbil po biřmování

tomu maličkému v přítomnosti mnoha lidí celé své lé-

no, až skončí svůj život.

Téhož roku podnikl Soběslav výpravu na pomoc své-

mu kmotru, králi Lotarovi, proti králi Konrádovi.

Téhož roku bylo mnoho českých předáků zajato So-

běslavem a drženo v poutech.

Léta Páně 1130 na Narození Páně [25. prosince] za

úsvitu bylo vidět Jitřenku, což nikdy jindy nebylo slý-

cháno.

V téže době pan Menhart, pražský biskup, putoval do

Jeruzaléma.

O ZRADĚ NA KNÍŽETI; KTERAK BYLA POZNÁNA

A POSLÉZE POTRESTÁNA

Protože se nic neukryje, co by nebylo dříve nebo

později odhaleno podle výroku pravdy, nástrahy

chystané proti řečenému knížeti byly vyjevením božím

odhaleny tímto způsobem. O nejbližší neděli totiž, dne

14. června, zavolal kníže na té cestě dva předáky

a řekl jim: „Jsou tu zjevně dva vrahové, ukládající

o můj život, zaveďte je opatrně až před nás, abychom

úplněji poznali pravdu." Jeden z nich byl objeven a do-

paden se svým otráveným kopím, kdežto druhý vyvázl

útěkem. Velmi prozíravý kníže povolal nějaké své lovce

a zastíraje příčinu řekl: „Jednomu mému zbrojnoši byl

ukraden tlumok, pošlete psy, slídíce, co nejrychleji, aby

sledovali stopy prchajícího."

Ti hned vyplňujíce rozkazy pánovy, dopadli uprchlí-

ka v jedné vsi a přivedli k pánovi. I on měl meč napuš-

těný jedem. Po těchto událostech vstoupil kníže bos do

metropole Prahy a pomodliv se tam, vrátil se na Vyše-

hrad. Druhého dne pak svolal urozené i neurozené, lai-

ky i kleriky; skoro tři tisíce jich svolal na shromáždění

a stanuv uprostřed, se slzami v očích začal pokorně

mluvit: „Ó, čeští předáci a štíte české země! Nechválím

se, ani se nevynáším, ale říkám pravdu. Byl jsem totiž

vyhnanec, ale všude jsem byl z boží milosti šťasten

a měl jsem, co jsem potřeboval. Nyní však s pláčem

pravím: Za života svého bratra knížete Vladislava jsem

se neujal tohoto knížectví ani štítem ani kopím, ale zís-

kal jsem to důstojenství z božího milosrdenství a podle

přání vás všech i svého bratra; myslím tedy, že je vlast-

ním zcela oprávněně. Avšak někteří z urozených země

z vnuknutí ďáblova, o běda, mě chtěli zabít, jako jejich

předchůdci zabili mého bratra Vladislava, velmi

moudrého knížete, a rovněž Svatopluka zabili bez příči-

ny. Nevidíte, jak velká tvrdost, jak velká bezbožnost by-

la v jejich srdci? Zlovůle těch, jimž jsem totiž uděloval

bohatší dary své milosti a které jsem nechával sedat po

svém boku, usilovala o moji zhoubu. Ostatně, aby se

nezdálo, že někoho odsuzuji z ješitnosti nebo z nenávis-

ti, ať je libo vaší důstojnosti vyslechnout slova z jejich

úst."

Potom byli před knížete a jeho přísedící postaveni sy-

nové nepravosti. Ti stále obviňují Miroslava, syna Jano-

va, svého pána, na jehož příkaz všechno dělali. Miro-

slav pak dostal příkaz, aby stanul před tváří knížete

a byl dotazován, kdo byl původcem toho spiknutí nebo

zda ho sám zesnoval. Odpověděl, že jeden bojovník

Vratislavův [Břetislavův] jménem Boleša ho nejprve po-

pichoval. Řekl mu: „Nechci dát souhlas." Potom váš

kaplan, kněz jménem Božík, mě takto napadl: „Není-li

pravda, nejdražší synu, že v této zemi nebyl nikdo uro-

zenější než tvůj otec, ty však jsi pokládán za nejmenší-

ho. Navíc bezcitně snášíš, že tvůj bratr je v okovech.

Není-li tedy lepší, abychom po zavraždění tohoto pře-

pyšného knížete nastolili takového, který by bezpochy-

by poslouchal naše přání? Ale nevěřiš-li mým slovům,

zavedu tě k tomu, o němž nebudeš moci pochybovat."

A vedl mne k biskupu Menhartovi a tam byl učiněn po-

čátek celého tohoto spiknutí. Neboť biskup položil dva

prsty na ostatky a pravil: „Jestliže zmaříš život knížete,

budeš mít ode mne i Vratislava [Břetislava], co budeš

chtít."

Po těch slovech byl vyveden ze shromáždění. Násle-

dujícího dne byli na tržišti spolu s bratrem a jakýmsi lé-

kařem připraveni o všechny údy. Dva zmínění synové

satanovi pak skončili bídný život vpleteni do kola

a zmrzačeni; další společníci byli stati sekerou. Kaplan,

který se dlouho skrýval, se božím úradkem dostavil na

podívanou, byl přistižen a ani slovem se nijak neodlišo-

val od výpovědi odsouzených. Ten byl spoután želez-

ným řetězem a odsouzen k věčnému žaláři. Vrati-

slav [Břetislav] pak byl připraven o zrak. Biskup Men-

hart však, když dva biskupově a četní opati odložili na

zem štoly, byl zde i na synodě v Mohuči jakž takž očiš-

těn, může-li se mluvit o očištění tam, kde se sešlo tolik

svědectví. Ať to platí, nakolik může. Přece je z toho

zřejmá laskavost a trpělivost zbožného knížete. Vskutku

biskup bamberský a biskup olomoucký se sedmi opaty

odložením svých štol dali najevo, v přítomnosti toho

knížete, že biskup Menhart neudělal nic proti knížeti,

ale jenom se staral, aby mohl být Vratislav [Břetislav]

osvobozen. Pře však-byla dána koncilu.

Město Řezno i mnoho jiných bylo téměř stráveno oh-

něm a oheň nadělal toho roku na mnoha místech hodně

škody.

Kníže Soběslav poslal téhož roku tři sta bojovníků na

pomoc Lotarovi do Říma.

O MOHUČSKÉM KONCILU,

NA NĚMŽ BYL PŘÍTOMEN INOCENC,

PAPEŽ-VYHNANEC

Téhož roku se konal v Mohuči koncil a té synody se

zúčastnil uprchlý papež Inocenc s padesáti biskupy

kromě opatů a vyobcovali Petra Lvova, který si přisvojil

papežskou hodnost a měl v moci římský kostel kromě

Lateránu; rovněž dali do klatby krále Konráda zhášejí-

ce svíce. Menhart se před svým metropolitou přiměřeně

ospravedlnil a svým žalobcům odpustil všechnu křivdu,

jak je úplněji obsaženo v papežském traktátu.

Téhož roku český kníže Soběslav o postě pozval své-

ho tchána uherského krále, rozumí se otce své manžel-

ky a oslavili společně v Olomouci velikonoce. Vynikají-

cí kněžna Adieita se vydala do Uher na svátek sv. Ště-

pána, krále a vyznavače [20. srpna], a byla tam na dlou-

hou dobu zdržena svým bratrem, dokud nepochovala

svého otce Almuše. Ten zůstával po deset let nepohř-

ben, neboť Koloman, jeho bratr, ho vyhnal, připravil

ho o zrak a udělal z něho vyhnance. Také Béla, jeho syn,

byl týmž strýcem připraven o zrak; po jeho smrti pře-

vzal království a přenesl tělo otcovo. Potom kněžna

Adieita oslavila při návratu svátek sv. Václava [28. září]

v Olomouci. Císař Lotar, spojený s českým knížetem

kmotrovstvím, zemřel na hrádku Notburk [Roburg]

a byl pohřben na hrádku jménem Brunšvik.

Léta Páně 1138, 26. února, bylo jednou večer vidět po

celých Čechách letět jakýsi podivný zjev v podobě dra-

ka, který posléze zmizel.

JAK VÉVODA ŘEZENSKÝ NECHTĚL UPOSLECHNOUT

USTANOVENÍ KNÍŽAT

Léta Páně 1138, 26. února, byl po Otovi zvolen Kon-

rád- a bylo ustanoveno, že všechna knížata se

o následujících letnicích sejdou v Bamberku. Ale řezen-

ský vévoda nechtěl ani vydat královské odznaky, ani se

zúčastnit shromáždění, proto se všichni vrátili domu.

Soběslav ale v té době přišel ke Konrádovi a byv přijat

v milosti žádal, aby jeho syn Vladislav nastoupil po

něm vlnížectví, a toho také dosáhl. Tomuto synovi, byt

dosud chlapci, udělil král také praporec. Když se Sobě-

slav vrátil, shromáždil všechny české předáky, aby po

ieho smrti zachovali věrnost jeho synovi, což bylo stvr-

zeno přísahou všech. Téhož roku kolem svátku sv. Vá-

clava spojil Soběslav svou dceru jménem Marii manžel-

stvím se synem Leopolda, markraběte východního [ra-

kouského], a dal jí věnem pět set hřiven.

Léta Páně 1139 vykoupil kníže Soběslav od manželky

Viprechtovy jakýsi hrad za sedm set hřiven a přidal jí

k tomu třetí denár na hradě Doníně.

Téhož roku vál tak silný vítr v lese, že vyvrátil z koře-

ne největší stromy a vracejícímu se Soběslavovi zabil

sedm jeho bojovníků.

Téhož roku připadl den Vzkříšení Páně právě na sva-

tek sv. Jiří a Vojtěcha, totiž na 23. dubna, což se přihází

zřídka.

V témže roce panenský [uherský] král Bela přičině-

ním Soběslavovým provdal svou dceru za syna němec-

kého krále Konráda.

Téhož roku 19. července se zatměl vzduch: ze země

vystupoval ohavný a hrozný kouř a nesnesitelný zápach

a zatemnil nebeskou polokouli.

O ZBOŽNÝCH ČINECH SOBĚSLAVOVÝCH

A O JEHO SMRTI ATD.

Ota [Konrád], zvolený za krále, viděl, že Sašové

se všemožně stavějí proti němu, chystal voj-

sko a na pomoc si pozval českého knížete Soběslava.

A když spolu vpadli do země, Sašové nevydrželi tvrdý

útok a prostřednictvím řečeného knížete poddali své ši-

je císařskému jhu, chtějíce ve všem poslouchat císařo-

vých příkazů. A tak český kníže přinesl králi s mírem

i vítězství.

V téže době po mnoha slavných činech se knize So-

běslav, podnícen božím vnuknutím a obávaje se budou-

cího osudu, rozhodl se svou manželkou Adieitou, dce-

rou panenského [uherského] krále, předstoupit před

tvář Páně ve zbožných skutcích. Předně tedy se začal

starat o všechny strádající jako otec, zcela připraven ze-

mřít pro lásku k české zemi, za druhé úplně opustil pro-

stopášnosti těla a byl štědrým dárcem almužen, utěšite-

lem chudých, pamětliv onoho výroku: Co dáš ležícímu,

daruješ sedícímu na nebesích, protože co jste učinili

jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili. Přede

dnem své smrti pak si dal zavolat kanovníky pražské

a vyšehradské, jeptišky a mnichy i jiné řeholní duchov-

ní a žádal, aby v den Všech svatých konali bohoslužbu

za zemřelé, za něho a jeho manželku, jak je zvykem,

a tak pokračovali během roku za jeho duši. Když se pak

převalil rok k výročnímu dni, pojedl se vším duchoven-

stvem, v bohaté výzdobě dávaje najevo bohatou štěd-

rost. Ten kníže také podrobil Bavory, Sasy a ostatní od-

bojníky a nakonec začal v nejbližší neděli před Naroze-

ním Páně stonat a 14. února odešel k Pánu. Za tolik

dobrých skutků dostane odměnu od spravedlivého

soudce. Po něm nastoupil Vladislav.

KAPITOLA

O KNÍŽETI VLADISLAVOVI A SMRTI ADLEITINÉ

Vladislav se po jeho smrti vydal ke králi Konrádovi,

svému švagrovi, od něhož hned v Bamberku přijal pra-

porec knížectví.

Téhož roku po smrti Soběslavově jeho manželka

Adieita, proslulá životem i mravy, ho po sedmi měsí-

cích následovala.

Řeka Sázava se u kláštera téhož jména náhle vsákla

do země v délce dvaceti honů: na suchu chytali ryby

a mlýn stál docela na suchu a to přerušení toku trvalo

od první do šesté hodiny; konečně řečiště přijalo znovu

svůj proud.

Léta Páně 1141 kníže Vladislav slavil svátek Naroze-

ní Páně ve vsi, která se nazývá Živohošť. Chlapec Vladi-

slav155 té noci utekl ke svému strýci Bélovi, králi uher-

skému. Tento král Béla téhož roku zemřel a Čechové

odešli z Uher.

V témže roce bylo pověšeno mnoho lotrů.

Jindřich, biskup moravský, vzal křiž z oltáře a zpíva-

je: „Kdo chce přijít za mnou, ať zdvihne svůj kříž a ná-

sleduje mne,"11 vydal se na cestu, aby obracel nevěřící,

kteří jsou zváni Pugi [Prusové]; měl málo zdaru, nicmé-

ně se vrátil bez úhony.

O ROZEPŘI, K NÍŽ DOŠLO

MEZI KNÍŽATY VLADISLAVEM ČESKÝM

A KONRÁDEM MORAVSKÝM

Léta Páně 1142 za vlády Konráda dosud však v Římě

nekorunovaného, v době, kdy byl jako český kní-

že nastolen Vladislav, jenž nastoupil po slavném strýci

Soběslavovi, vznikl mezi českým Vladislavem a morav-

ským Konrádem'56 spor o knížectví, přičemž starší Če-

chů přáli knížeti Konrádovi proti Vladislavovi. A tak

svedli bitvu. Češi se dali na útěk a vstoupivše do hradu

Prahy zpevnili s Děpoltem hrad opevněními a vyslali

Vladislava ke králi pro pomoc. Zatím Konrád oblehl

Prahu, a protože vrhal oheň — nešetřil ani kláštery ani

kostely — shořely všechny svaté příbytky. Jeptišky od

sv. Jiří jen tak tak našly východ a unikly požáru. Prcha-

ly k hoře Petřín a tam se s pláčem uchýlily do kostela

sv. Jana Křtitele.157 Když tedy minulo několik dní, roz-

lehla se zvěst, že král Konrád, biskup Zdík a kníže Vla-

dislav se silnou mocí jsou pohotově nedaleko od hradu

Prahy. Když to uslyšel zmíněný útočník Konrád, utekl

na Moravu, do své země. Král Konrád v pevném míru

znovu dosadil knížete Vladislava do knížectví. Když

pak po zahnání temnot začalo zářit českému lidu světlo

a jeptišky zahálely jako nevěstky, viděli po několik nocí

strážci hradeb, rybáři a chudí, kteří bděli, že vyšlehly

plameny ohně ze spáleného krovu sv. Jiří a že pronikly

až k nebi. Když to oznámili sestrám, ty radostí zvedají-

ce ruce k nebi, povolaly jakéhosi kameníka, zedníka

jménem Vemer, a ubíraly se navštívit svůj pobořený

klášter. A když mezi troskami a popelem hledal Vemer

hrob sv. Ludmily, nalezl ho nespálený a neporušený.

Chtěly se znovu vrátit zpět do kostela sv. Jana, ale ne-

mohly volně odejít, neboť nalezly bránu pevně uzavře-

nou. Spatřivše ten zázrak, zůstaly u sv. Jiří. Nazítří žá-

daly biskupa Otu, aby ráčil otevřít hrob. On odvětil, že

bez svolení papežova to nikterak nemůže učinit. Totéž

řekl olomoucký biskup. Tehdy nejsouce pro ženskou

dychtivost schopny přestat, na radu probošta a děkana

i jiných povolaly řečeného kameníka Vemera, odkryly

náhrobek, uctily svaté ostatky a znovu uložily vedle ol-

táře. Vemer ale se svými čtyřmi žáky ukradl část ze sva-

tých ostatků. Boží pomsta je vbrzku usvědčila. Neboť

první den zemřeli dva, druhý den další dva, třetí den za-

hynul sám Vemer. Jeho syn byv svědkem takového zá-

zraku, přinesl po poradě svaté ostatky zpět, aby se mu

později nevedlo podobně. Tak oslavil slavnou mučedni-

ci Ludmilu Pán, jenž je veleben na věky věkův. Amen.

KAPITOLA

O ZAVEDENÍ ŘÁDU PREMONSTRÁTÚ

Kdž v království římském vládl král Konrád

a v Čechách kníže Soběslav, tehdy Zdík, zvaný

též Jindřich, biskup olomoucký, při návratu z Jeruzalé-

ma přivezl nový řád a též jakoby nového člověka, pro-

tože se zřekl pojídání masa a jiných slastí života. Když

ten kníže v krátkém čase zemřel, jeho nástupce Vladi-

slav a jeho manželka, nejurozenější Gertruda, sestra ře-

čeného krále Konráda, zřídila léta Páně 1190 pro no-

vý řád nový slavný kostel na místě zvaném Strahov ne-

boli Strahovia, a změnivše jméno kopce, nazvali horu

Sión. Na horu Sión přivedli také konvent duchovních

téhož řádu premonstrátského s opatem jménem Beso.

Tento opat Beso byl předtím kanovník kolínský, kustod

většího kostela a muž bohatý a rozmařilý. Jedné noci

spatřil ve snu kanovníky sedět v kruhu jako v kapitule.

A hle, muž hrozného vzezření stojící uprostřed, udeřil

prutem, který držel v ruce, prvního a po řadě všechny,

a když chtěl uhodit i jeho, on uhnul ráně a vtom se pro-

budil. Všichni pak, jak byli udeřeni, po řadě zemřeli.

Když to řečený opat uviděl, odřekl se světa a vstoupil

do zmíněného premonstrátského řádu, který nově

vznikl. Ten byl prvním opatem řečeného kláštera na ho-

ře Sión, podle něhož později vzniklo po Čechách mno-

ho klášterů. Tento horlivý zastánce kázně neustal řídit

onen klášter, nejen, dokud žil, řeholními zásadami, ale

ani po smrti svatými ustanoveními, která zanechal.

Léta Páně 1154 zemřel král Konrád, místo něhož byl

zvolen králem jeho synovec Fridrich, vévoda švábský.

Český kníže Vladislav jím byl přijat do velké milosti;

ale syny Soběslavovy, vyhnance, chovali král i knížata

v úctě.

JAK KRÁL FRIDRICH JEL DO ŘÍMA,

ABY BYL KORUNOVÁN NA CÍSAŘE

Roku 1156 od vtělení Páně král Fridrich sebral

urozené vojsko a odebral se s knížetem saským,

synem krále Konráda159 a jinými knížaty do Říma pro

císařskou korunu. Když však došel na místo zvané Alla-

gardia [Gwarda], nedovolili mu projít, tvrdíce, že jim

musí dát za průchod peníze, protože dosud nebyl koru-

nován na císaře. On pak jednaje podle moudré rady

přislíbil peníze a svobodně přešel s příkazem, aby pro

peníze poslali. Pošlou s ním tedy třináct urozených: a ty

všechny dal oběsit na šibenicích. Když pak jeden z nich

řekl, že je jeho příbuzný, přikázal ho oběsit výše, zane-

chávaje potomkům příklad, aby si netroufali takové či-

ny zkoušet proti svým pánům.

KAPITOLA O BITVĚ ŘÍMANŮ

PROTI KORUNOVANÉMU KRÁLI

FRIDRICHOVI

Císař byl tedy korunován papežem Hadriánem a

potom, zatímco seděl u jídla na lukách za měs-

tem, ho napadli Římané, jako by byl korunován proti

jejich vůli. Tu se na ně císař vrhl s brannou mocí a způ-

sobiv jim velkou porážku zajal pět set urozenějších,

které předal k potrestání prefektovi města Petru de Vi-

co. Většinu jich pověsil, některé pustil na svobodu za

peníze, aby znovu vybudoval své paláce, které Římané

v nenávisti k císaři pobořili. Poté si císař s papežem Ha-

driánem dali slovo a potvrdili, že nevezmou na milost

ani sicilského krále, ani Milánské, ani Římany odporu-

jící říši, bez vzájemné dohody. A tak po zničení města

Spoleta se císař vrátil do Lombardie, aby pomstil pře-

dešlé křivdy.

Léta Páně 1157 o svatodušních svátcích pak císař ko-

nal obecný sněm ve Wúrzburku. Tam se oženil s Beatri-

cí, nejkrásnější dcerou knížete burgundského. Té svatby

se mezi jinými knížaty zúčastnil český kníže Vladislav

s pražským biskupem Danielem. Při té příležitosti byli

Milánští odsouzeni jako nepřátelé říše, Poláci však byli

přijati na milost prostřednictvím knížete Vladislava

s tou podmínkou, že předně přijmou zpět svého kníže-

te, vyhnance Vladislava, jak jsou povinni, za druhé,

že pošlou tři sta bojovníků proti Milánu, za třetí, že pol-

ská knížata se dostaví před císaře s obnaženými meči

na hrdlech žádajíce o slitování. To se také zprostředko-

váním českého knížete stalo.

O KORUNOVACI ČESKÉHO KRÁLE ATD.

Léta Páně 1158 o vánocích konal císař slavný sněm

v Magdeburku a při té slavnosti byl český kní-

že korunován na krále. Byla vyslána výprava proti Mi-

lánu, císař a český král, rakouský vévoda s knížaty, arci-

biskupy a veškerými vojsky obléhal Milán a bojovalo se

mnoho dní. Konečně Milánští, vidouce nesčíslné vojsko

jak německých, tak lombardských knížat a prelátů, vy-

šli, aby sjednali s císařem mír. Ale ze špatné rady vždy

vzniká špatnost: císař i knížata by je byli ochotně přija-

li, kdyby arcibiskup ravennský, povstav v radě, nemluvil

proti tomu. Při jeho řeči volají: „Zbraně, zbraně" a ve-

dou proti Milánu přeukrutný boj od nešporní hodiny až

do tmavé noci. Český král se svým vojskem zaútočil na

první voj Milánských; sám probodl kopím veskrz jejich

velitele s praporcem; ten kníže tam padl. Nakonec se

Milánští s velkou porážkou uchýlili za hradby. Císař

však každý den zabíjel a mořil obyvatele, které neustá-

val hubit uvnitř strach a venku meč, dokud se jeden

každý nevrátil domů.

Léta Páně 1172 král Vladislav vtáhl s císařem do Pol-

ska.163

Léta Páně 1174 byl Soběslav propuštěn z pout a usta-

noven knížetem. Toho roku zemřel král Vratislav

[Vladislav], zakladatel Strahova, tj. hory Sión.

Léta Páně 1177 kníže Oldřich byl zajat bratrem Sobě-

slavem; sám Soběslav byl vyhnán z trůnu. Byl nastolen

Fridrich, syn krále Vladislava. Soběslav zemřel ve vy-

hnanství. Zemřel biskup Fridrich, po němž nastoupil

Valentin, patnáctý [biskup].

Léta Páně 1217 byli bratři sv. Vojtěcha přineseni do

Prahy.

O KORUNOVACI KRÁLE VÁCLAVA ATD.

Václav byl po otci zvolen králem a korunován se

svou manželkou, královnou Kunhutou. Dal hned

léta Páně 1249 opevnit město pražské a také mnoho ji-

ných vsí, které nazývají městy. On také vyhladil lotry

a všechny násilníky, a koho zajal, toho ztrestal na

hrdle; proto se tehdy Čechy těšily z míru; jak v Praze,

tak po Čechách bylo vystavěno mnoho řeholních do-

mů; sám král pak vedl po řadu let život téměř samotář-

ský a soukromý, prodléval s malou družinou na svých

tvrzích a hradech, protože všude trval dobrý mír.

Léta Páně 1259 předáci království, nepřátelé míro-

vého času, podněcujíce vzpouru proti králi, svedli Pře-

mysla, syna toho krále Václava, a v klauzuře kostela sv.

Víta ho povznesli na krále. Přísahali mu věrnost jako

svému pánu, aniž otec cokoli věděl. Když to otec usly-

šel, zarmoutil se, ale z prozíravosti sobě vrozené se pře-

tvařoval, aby nepropuklo nepřátelství proti němu; syn

pak začal projednávat záležitosti království. Král otec

však uprchl z Čech a získal napřed od papeže a pak od

císaře výsady, totiž aby mu všichni, hlavně duchovní,

byli pod trestem zbavení úřadu náležitě ve všem nápo-

mocni jako králi. Potom, vraceje se do Čech, shromáž-

dil převeliké vojsko jak z Uher, tak z Rakouska a jiných

zemí, se silnou brannou mocí vtáhl do Čech a hned

v měsíci únoru obsadil hrad Vyšehrad. Osmého dne pak

přešel řeku Vltavu, usadil se se svým vojskem v klášteře

na hoře Sión a Strahově a vyplenil mnoho měst a vsí.

Syn na Pražském hradě znamenaje, že se nemůže sta-

vět na odpor, jednal o mír, který otec, jak se zdálo, rád

přijal, a po uzavření míru podle smlouvy se synem opu-

stil Čechy. Sám otec se vydal na Moravu, předstíraje, že

hodlá táhnout do Uher. Zatímco syn zůstával bezsta-

rostně v Praze, Václav shromáždil početné vojsko, a

když se blížil svátek Nanebevzetí Marie, 5. srpna, vyslal

vojsko a znenadání obsadil město, neboť mu je někteří

měšťané vydali. Syn utekl na Hrad; on téhož dne vnikl

do města jako vítěz. Biskup Mikuláš s bratry minority

mu s procesím vyšli vstříc a přitom zněly zvony a zástu-

py mu běžely naproti. I byl s velkou radostí v procesí

doveden do kostela sv. Františka bratří minoritu.

Když to syn uslyšel, svěřil střežení hradu svým lidem

a odebral se na jiné, bezpečnější místo. Postavil také

hlídky sobě velmi oddané na věž mostu, aby hájily bis-

kupský dvůr. Ty v obavě, že nejsou s to klást odpor, té-

že noci zapálily věž a biskupský dvůr a samy obtíženy

hojnou kořistí ustoupily. Král obsadil věž i biskupský

dvůr a svěřil jej věrným strážcům, hrad pak, na němž

byl nedostatek vody a píce pro zvířata, oblehl ze všech

stran. Ale paním u sv. Jiří přikázal vyjít z kláštera; niko-

mu nebylo dovoleno vyjít z Hradu nebo tam vstoupit.

Když pak nadešel svátek Nanebevzetí slavné Panny

[15. srpna], dal král po všech trzích vyhlásit, aby nikdo

nebyl stíhán, ale aby všichni oslavili ten den v míru

a s radostí.

JAK VÁCLAV POZVAL SYNA

NA HOSTINU

Král pozval předáky království a urozené, aby mu

posloužili královskou poctou. Ráno v ten svátek

dal připravit královskou hostinu a vzkázal synovi pro-

střednictvím poslů, aby se svými předáky přišel na hos-

tinu. Sám král pak oděn s královskou nádherou s žez-

lem a zlatým jablkem, byl korunován korunou králov-

skou, vloženou naň rukama pražského a olomouckého

biskupa, a s procesím, obstoupen rytíři, byl slavnostně

zaveden do kostela sv. Františka. Tam sloužil olomouc-

ký biskup slavnostní mši. Syn dohnán nutností se dosta-

vil před otce, ve všem se podrobil a vzdal se Hradu

pražského i ostatních. Otec pak, vida jeho pokoru, se sl-

zami ho přijal na milost k políbení míru se všemi jeho

lidmi, a tak se přistoupilo k hodům. Tu hostinu, při níž

seděli biskupové s preláty a předáky vedle krále zleva

i zprava, vystrojili ti, kdo obdrželi úřady v Čechách.

Konečně nazítří po jednání se svými [rádci] udělil

král synovi Moravu, podržev si polovinu mince, a tak

se syn s laskavým svolením krále odebral na Moravu.

Léta Páně 1257, 15. ledna, pan papež Alexander IV.

poslal sestře Anežce, sestře krále Václava, jež byla jep-

tiškou v klášteře sv. Františka, slavné ostatky, které byly

slavnostně přijaty před hradbami města ve shromáždě-

ní téměř všeho lidu a odneseny k svatému Františku

spolu s jinými, které nesli bratří minoritě.

Téhož roku mor, bouře a krupobití, neustávající po

sedm dní, a přemíra dešťů zpustošily vinice, pole a sko-

ro celé Čechy. Král uložil celým Čechám berní.

Téhož roku, když předák Bertold přejížděl most, dva

havrani na vrcholu věže pohnuli kamenem, který při

pádu zabil projíždějícího rytíře.

Téhož roku vyplenil král téměř celé Bavorsko; nato

jeho syn po otci tak postihl Bavory, že byli nuceni žádat

o slitování. Češi, a to hlavně Plzeňští, při návratu při-

vlekli z Bavor nesčíslné množství dobytka.

V den Očišťování blahoslavené Marie [2. února] byla

při biskupově kázání veliká tma, jakou dříve žádný člo-

věk neviděl. Biskup Mikuláš vysvětil na jáhna zvolence

pasovského a v měsíci dubnu týž biskup konal svěcení

v kostele sv. Františka, při němž 13. dubna vysvětil salc-

burského zvolence na jáhna a pasovského na kněze. Na

Květnou neděli týž zvolenec pasovský byl v Pražském

kostele vysvěcen na biskupa od pěti biskupů a jednoho

zvolence, z nichž každý dal odpustky na jeden rok

a čtyřicet dní.

Téhož roku papež vybral od českého duchovenstva ti-

síc hřiven stříbra, které byly určeny panu biskupu vrati-

slavskému.

Téhož roku 21. listopadu se Rakousko poddalo české-

mu králi Václavovi. Přemysl, syn králův, pak byl po-

slán, aby se ujal vlastnictví, i vstoupil do Vídně a jiných

měst a hradů a obsadil je.

Téhož roku [1252] týž kníže Přemysl, syn králův,

slavil 11. února svatbu v Hamburku. Vzal si za manžel-

ku Markétu, dceru již zesnulého rakouského vévody Leo-

polda. Bratr Hugo, kněz kardinál, legát apoštolské sto-

lice, přijal v Německu od Čechů plat.

V předvečer svatodušních svátků byl velký mráz.

Téhož roku 20. června byl založen špitál svatého

Ducha u paty mostu v Praze od bratří s hvězdou.

Rovněž téhož roku [1253] byly jeptišky na rozkaz krá-

lův nuceny odejít z kláštera sv. Jiří, protože se rozlehla

pověst o příchodu Kumánů a nevěřících Tatarů. Proto

chtěl král opevnit Hrad a kostel sv. Jiří určil k přechová-

vání potravin.

Také se sešlo u krále několik biskupů, on je okázale

uctil a po řadu dní hostili, o čem však jednali, není zná-

mo. Bertold, neapolský zvolenec, legát apoštolské stoli-

ce, byl v Praze přijat se slavným procesím.

Téhož roku bylo město pražské na severu a na západě

obehnáno hradbami a biskupský dvůr stojící u paty mos-

tu byl zcizen biskupovi a opevněn baštami a rovněž

věž, protože všechny přepadl strach z Kumánů. 16. červ-

na Kumáni a jiní nevěřící vyrazivše z Uher pobili mno-

ho tisíc křesťanů na Moravě u Olomouce a bezpočet li-

dí se utopilo na útěku před nimi. Také uherský král

přikvapil se silným a početným vojskem, téměř celou

Moravu zpustošil požáry, vraždami a loupežemi, spálil

kostely, odnesl zvony a ozdoby, svátosti kostelní zne-

svétil; mnoho lidí ukřižovali.

Toho roku papežský legát přiměl uherského krále

k návratu domů. Rovněž toho roku, 22. září, zemřel král

Václav v dvacátém čtvrtém roce a osmém měsíci své

vlády. Jeho jediný syn jménem Přemysl se vrátil z Ra-

kouska a byl velmi slavnostně dosazen na otcovský

trůn.

Téhož roku [1254] byly přičiněním biskupa Mikuláše

přineseny z Krakova ostatky sv. Stanislava mučedníka.

Přemysl, syn krále Václava, vrátil Pražskému kostelu

kapli sv. Bartoloměje, jak stanovil jeho otec.

NĚKOLIK ZAZNAMENANÝCH UDÁLOSTÍ

Téhoz roku [1254] byl obnoven mír mezi uherským krá-

lem a Přemyslem, knížetem českým, synem zesnulé-

ho krále Václava. Tento kníže při návratu z Rakouska

přivezl jakousi archu, o níž říkají, že je to archa Noe-

mova. V ní se uchovávají dary. Přemysl pak spolu

s markrabětem braniborským vytáhl proti pohanům. Ve

Vratislavi byli s vojskem uctěni polskými knížaty a osla-

vili tam i vánoce.

Léta Páně 1255 český kníže a jeho spojenci vtrhli do

Pruska a neuvěřitelným vražděním je zpustošili. Mocní

oné země, zasaženi zřejmě posvátnou hrůzou, přišli

před českého knížete a pokorně mu podrobili sebe i své

lidi; on je vlídně přijal a dovedl k milosti křtu. Prvního

vyzdvihl ze svatého pramene, oděl do svého šatu a roz-

hodl pojmenovat ho svým jménem; právě tak učinil

markrabě a podobně jednali i jiní páni. Odtud přišli

k jakési hoře a vystavěli velmi pevný hrad, aby se upev-

nila křesťanská víra. Přemysl jej nazval horou králov-

skou173 a odevzdal křižo vnikům z německého domu;

proto byl při návratu přijat s poctami. Také Markéta,

jeho manželka, královna, pobývající v rakouských ze-

mích, vstoupila do Čech provázena radostí, veselím

a slavným procesím.

V téže době [1256] Petr z Ponte Corvo přišel do Prahy

a přijal poplatek. Vložil na zemi interdikt a vyobcoval

všechny hanobitele duchovních nebo mnichů kvůli jed-

nomu potupně podvedenému a oloupenému mnichovi.

Nařídil, aby každý večer při nešporách proti takovým

třikrát zvonily zvony při zhasnutých svících. I trval in-

terdikt až do přiměřeného zadostiučinění měšťanů, kte-

ré vykonali 27. července.

Téhož roku přijel do Prahy ke králi kolínský arcibis-

kup, maje v úmyslu jednat o císařství, a sídlil na hoře

Sión. Konečně řádně králem obdarován, se odebral

zpět, když dříve navštívil kostely a svaté mučedníky ni-

koli s procesím, ale pokorně.

Léta Páně 1257 Přemysl, český kníže, syn krále Václa-

va, v třetím roce svého panování vyhnal Čechy z pod-

hradí a usadil tam cizince.

Téhož roku pan biskup pražský obnovil strop, který

se lidově nazývá nebesa.

Téhož roku český kníže s vojskem napadl Bavorsko,

plenil kostely, spaloval vesnice a vylupoval všechno, ale

nakonec s převelikou svou ostudou a škodou svých,

ztrativ koně i věci i většinu lidí a rytířů, se pěšky vrátil

do Čech ve svrchované bídě.

Léta Páně 1258, 17. ledna, zemřel biskup Mikuláš

a za pražského biskupa byl zvolen Jan a potvrzen pa-

nem Brunem, biskupem olomouckým z pověření mo-

hučského arcibiskupa, ale vysvěcen byl ve Vídni v Ra-

kousku o svatodušních svátcích z moci téhož arcibisku-

pa mohučského. Při návratu do svého sídla byl s radostí

přijat a ve dnech svého života vysvětil v Praze mnoho

oltářů a vysvětli Jitku, abatyši u sv. Jiří.

Téhož roku shořel celý klášter na hoře Sión s koste-

lem a ambitem pro čísi neopatrnost, ale byl velmi úspěš-

ně vlastně od základů zcela obnoven během pěti let

horlivým úsilím opata Jana, vcelku v lepší podobě proti

všeobecnému očekávání, a byl opět vysvěcen To slavné

vysvěcení provedl týž opat, který kázal při dřívějším za-

svěcení, řka: „Kongregace tohoto kláštera, jak jsme ji

prve viděli, byla, hle, chudá na majetek a oplývala

ctnostmi, nyní se vzmohla majetkem a bohatstvím, ale

silně jí ubylo ctností."

O DĚJÍCH V DOBĚ PŘEMYSLA,

SYNA ČESKÉHO KRÁLE VÁCLAVA

Papež Inocenc slavil velmi významný koncil v Lyo-

nu, galském městě. Na tomto koncilu bylo ustano-

veno mnoho pamětihodného pokud jde o stav církve

a bylo objasněno mnoho nejistot ve víře. Mezi jiným

zde papež konečným výrokem sesadil císaře Fridricha

z císařské vznešenosti, zbavil ho vší důstojnosti a oddě-

lil od společenství věřících pro kacířství a neposlušnost,

kterou vůči němu projevil. Na témž koncilu také byl

landkrabí durynský zvolen za římského krále. A na

témž koncilu byli mnozí preláti zbaveni [svých benefí-

cií] pro svatokupeckou nepravost; mezi nimi byl sesa-

zen olomoucký biskup jménem Konrád, který byl pro-

sazen světskou mocí.

Léta Páně 1246 byl Fridrich, vévoda rakouský, zabit

v bitvě Uhry a jeho neteř, dcera Jindřicha, kdysi vévody

rakouského, byla dána za manželku Vladislavovi, syno-

vi českého krále, který skrze ni měl v držení rakouské

vévodství. Když pak Měšek, kníže polský, zemřel bez

dětí, předáci země si zvolili téhož Vladislava za knížete.

Ale on léta Páně 1247 zemřel.

Léta Páně 1228 byl Václav vysvěcen a korunován

na krále se svou manželkou, královnou Kunhutou,

v Kostele pražském od ctihodného arcibiskupa mohuč-

ského.

Václav dal opatřit hradbami město pražské i mnohé

další osady, které se zvou městy, a přiměl duchovní

a řeholníky, aby stavěli opevnění a příkopy. Vyhladil

podle možnosti lotry a lupiče, a když nějaké chytil, tres-

tal je na hrdle. Za něho měla zem dobrý mír po mnoho

let a za jeho vlády v době míru bylo vystaveno několik

řádových domů: menších bratří, kazatelů, bratří s hvěz-

dou a sv. Kláry.

Sám si zvolil život samotářský a spíše soukromý

a zdržoval se s několika lidmi na hrádcích. Avšak pře-

dáci Českého království majíce v nenávisti čas míru,

bez vědomí otcova povýšili jeho syna Přemysla v praž-

ské klauzuře na krále a složili mu slib věrnosti a hold.

Když to otec uslyšel, zarmoutil se, ale nedal to najevo.

Toto spiknutí se udalo 31. července v dvacátém roce je-

ho vlády. Král opustil Čechy a dosáhl u papeže, aby

pod trestem zbavení beneficií všichni duchovní stáli při

králi. Totéž napsal císař a list byl čten veřejně a zjevně

v katedrálním Kostele pražském. Tedy v jedenadvacátém

roce král s vojenskou mocí vstoupil do Čech a obsadil

hrad Vyšehrad. Osmého dne pak přešel řeku a usadil se

v klášteře na hoře Sión a jeho vojsko kolem dokola.

Mezitím byl sjednán mír a otec se smířil se synem.

Král pak se vydal směrem na Moravu do Litomyšle,

syn zůstal v Praze. Zatím král, sebrav vojsko, dal roz-

hlásit mír po všech trzích, předstíraje, že chce táhnout

do Uher, ale náhle přišel do Prahy a obsadil ji. Syn se

zděsil, ponechal hrad svým věrným, aby ho střežili,

a sám se uchýlil na bezpečnější místa. Král přešel na

horu Sión a oblehl Pražský hrad tak, že nikomu nebyla

dána možnost ani vejít ani vyjít. Na hradě však byl ne-

dostatek potravin a nouze o vodu. Když nadcházel svá-

tek Nanebevzetí blahoslavené Panny, král přikázal, aby

bylo nařízeno příměří, ale tak, že nikdo nesměl odejít

z hradu. Ve svátek slavné Panny [15. srpna] pak byl se

slavnostním procesím přijat od biskupa a bratří minori-

tu, a poté co mu dva biskupové, totiž pražský a olo-

moucký, vložili na hlavu korunu, šel v procesí s předá-

ky království opatřen všemi královskými odznaky, se

zlatým jablkem a žezlem. A tak s procesím vstoupil do

kostela sv. Františka, vyslechl mši a pak uložil synovi,

aby se všemi svými lidmi přišel na královskou hostinu.

Syn po poradě hnán nutností přišel s velkou pokorou,

ve všem se poddávaje otci, vrátil všechny tvrze a hrady

a žádal o milost pro sebe i své druhy. Otec ho i s jeho

lidmi přijal na milost a k políbení míru a nazítří mu do-

volil odejít, přiděliv mu podíl. Sám jako dříve se ode-

bral pro úlevu na své hrady. Po čtyřech týdnech přišel

syn se svými průvodci k němu na kterýsi hrad, jak mu

bylo nařízeno, hodlaje požadovat větší milost. Král dal

hned syna zajmout a jeho společníky uvrhnout do nej-

těžších žalářů. Přemysl se oženil s dcerou rakouského

vévody a skrze ni získal vévodství.

Téhož roku [1253] zemřel král Václav, 22. září, v dva-

cátém čtvrtém roce své vlády. Přemysl, jeho jediný syn,

se vrátil z Rakouska, byl slavnostně přijat biskupem

a duchovními a usedl na otcovský trůn léta Páně 1254.

Téhož roku [1255] byl obnoven mír mezi českým kní-

žetem Přemyslem a králi uherskými. Přemysl táhl do

Pruska proti nevěřícím a s ním markrabě braniborský

a mnoho urozených a velkým vražděním zpustošili

kraj; nakonec pruská knížata přijala víru a velmi mnozí

byli pokřtěni. Prvního z nich vyzdvihl ze svatého pra-

mene kníže a dal mu své jméno a podobně učinili

s ostatními jiní urození. Nakonec vybudovali velmi pev-

ný hrad jménem Královská hora a svěřili křižovníkům.

Na to se vrátili do Čech. Také královna Markéta, jeho

manželka, byla slavnostně přijata od biskupa a všeho

duchovenstva i lidu.

JAK PŘEMYSL, SYN VÁCLAVŮV, TÁHL S VOJSKEM PROTI

UHERSKÝM KRÁLŮM, KTEŘÍ PORUŠILI MÍR

Léta Páně 1254 Přemysl, syn Václava, českého krále,

sebral velké vojsko a postupoval proti uherským

králům Bélovi a jeho synu Štěpánovi, kteří přes všechny

své záruky porušili slíbený mír, potvrzený mnoha listi-

nami a přísahami. Téhož roku totiž, kdy došlo k řečené

dohodě, se tento král Béla se synem Štěpánem jal zne-

pokojovat Moravu, Rakousko a část Štýrska, která zmí-

něnou dohodou připadla do podílu jeho synovce, čes-

kého knížete. Ba i Štěpán vytáhl proti bratrancům řeče-

ného českého knížete, totiž proti knížeti Oldřichovi a je-

ho bratru, na něž se vztahoval řečený mír, se skoro

nekonečným vojskem Kumánů a nelidských lidí, pálil

kostely, znesvěcoval oltáře, znásilňovali jeptišky, vdovy

a panny, nešetříce žádného věku ani pohlaví; i část Ko-

rutan velmi poškodili hanebnými činy. Řečený král rov-

něž obsadil téměř celé Rakousko a Uhři ovládali hrad-

by všech měst. Přemysl však posílen boží pomocí proti

očekávání mnohých vyhnal skoro všechny Uhry, obsa-

zoval statečně města i hrady; ale hrad Pretonia [Ptuj]

s městem a některé jiné hrady zůstaly Uhrům, protože

na řečeném hradě setrvala manželka krále Štěpána, ro-

dem Kumánka, byť pokřtěná. Tak se veřejně projevilo

otevřené nepřátelství mezi panovníky Čech a Uher

a v posvátný postní čas oba vytáhli s vojskem proti so-

bě. Protože však měli nedostatek životních potřeb

a hlavně píce pro koně, byla knížata nucena sjednat pří-

měří až do svátku svatého Jana Křtitele [24. června].

Někteří doufali v mír.

O UKVAPENÉ SMĚLOSTI ČECHŮ

VŮČI NÁSTRAHÁM UHRŮ A O ŽALOSTNÉ PORÁŽCE

Když se blížil konec doby vymezené pro příměří,

král Štěpán se zrádně připravoval, že bude-li

moci, napadne první, s nimiž se setká, tedy tábor cti-

hodného Bruna, biskupa olomouckého a slavných kní-

žat Jindřicha Slezského a Vladislava Opolského. A byl

by to udělal, kdyby po celou noc nebloudil a nechodil

sem a tam jinou cestou, protože v temnotě a dešti byli

oslepeni i jeho průvodci. Dostal se tedy po nočním

bloudění zrána k místu, kde se měl český král sejít na

lukách se svým vojskem, poblíž opevněného města, jež

se jmenuje Láva. Na tom místě již byli první mužové

proslulí rodem, vznešení důstojností, skvělí v činech:

bratři dvojčata Ota a Konrád, hrabata z Hardeka. Když

jim radili, aby se až do příchodu českého vojska stáhli

do města Lávy, aby snad uskokem neutrpěli nějakou

škodu, oni majíce bojovného ducha a odvážní více než

je zdrávo, to nechtěli udělat, ale v malém počtu zůstali

na louce a rozložili stany.

Zatímco se scházela vojska pánů, olomouckého bis-

kupa a jiných českých předáků, rozlehla se po táboře

zvěst, že Kumáni jsou nablízku. Nastal tedy rozruch,

Češi obtíženi zbraněmi a zemdleni námahou vyšli ve

spořádaných šicích na pláň, hotovi k boji. Tu znovu by-

lo oznámeno, že malá hrstka nepřátel, kteří podnikli vý-

pad, se obrátila na útěk. Proto se češi vrátili do tábora.

Řečení hrdinové však, hrabata Ota a Kadolt, příjmením

Sirotek,182 s několika málo lidmi zůstali vzadu na stráži.

KAPITOLA O TOM,

JAK BYLY ÚSKOČNĚ OKLAMÁNY

A ZMATENY KŘESŤANSKÉ VOJE

Malá skupina nepřátel předstírala útok. Když

je naše hrabata spatřila, vydala se za ni-

mi, aniž pomyslila na lest Kumánů. Kumáni se však

skryli, zavedli naše do léčky a obklíčili je, takže nikdo

z našich nevyvázl. Jakmile to bylo oznámeno v táboře,

vstávají knížata i biskup od stolů a spolu všichni se vr-

hají ke zbraním, aby udatně pronásledovali nepřítele.

A když nalezli řečené slavné bojovníky, Kadolta a dvě

hrabata i ostatní, jak leží na cestě mrtví a nazí, Češi, ro-

zechvění hrůzou, strnuli a zmrtvěli jako kámen. Nicmé-

ně český kníže jako lev a olomoucký biskup jako lvice

a markrabě braniborský se svými s neohroženou myslí

neustali pronásledovat prchající nepřátele. A když se

nepřátelé zastavili a rovnali šiky, nastala náhle tak vel-

ká temnota, krupobití, blesky a hromy, že se nepřátelé

obrátili na útěk, ač je nikdo nepronásledoval. Koně křes-

ťanů byli totiž příliš unaveni. A protože se moravské

řeky rozvodnily, jako by se otevřely nebeské splavy, vel-

mi mnoho nepřátel se utopilo. Nicméně přece pro ža-

lostnou příhodu a nečekaný výsledek je křesťanské voj-

sko zdrceno až k zoufalství a nejedná se o ničem jiném

než o pohřbívání. Ó, jaký žal všech, jaký nářek hlavně

bratří minoritů, když jsou k nim s pláčem houfně snáše-

na těla zabitých! Ten den byl tedy bolestný a velmi hoř-

ký.

JAK BŮH OBRÁTIL ZKÁZU KŘESŤANŮ

V SLÁVU A ČEST

Řečený český vládce a kníže by byl rád šel s otřese-

ným křesťanským vojskem zpět domů, kdyby se

nebál vystavit se znamení zbabělosti, Vzdychaje tedy

a naříkaje, svolal knížata a moudře vyzvídal, co je třeba

dělat. Zatímco různí říkali to i ono, jak je zvykem pora-

zených, nalezl se náhodně způsob záchrany. Neboť

když se vyčítalo Jindřichovi, vévodovi slezskému,

a [Vladislavovi] Opolskému, že oni rozhodli opustit tá-

bor a ve zmatku rozpustit vojsko Páně, rázně popřeli vi-

nu a jako kořen toho rozhodnutí uváděli braniborského

markrabího. A když to všeobecné hádání z božího

vnuknutí ustalo, rozhodli se jednomyslným usnesením:

předně obrátit se k Pánu s pokáním a zbožnými sliby,

za druhé položit své duše za křesťanstvo proti nevěří-

cím. Tedy v neděli na úsvitě v oktávu apoštolů Petra

a Pavla [6. července], když se napřed vyzpovídali a uči-

nili slib, že napraví chyby, s podporou modliteb, které

byly za ně konány, a po zbožném vyslechnutí mše, poté,

co se spojili s panem Filipem, kdysi salcburským zvo-

lencem a s jeho slavným bratrem, vévodou korutan-

ským a vévodou štýrským, byly podle společné úmluvy

českého knížete a ostatních uspořádány šiky. A pod

praporcem umučeného Václava slovutný kníže obklo-

pen vojskem vystoupil na horu proti nepříteli. A když

nevěřící znenadání spatřili Manajim, to jest tábor boží

s ochranou andělů, rozechvěni neobyčejně velkým stra-

chem, byli by docela utekli, kdyby nebyli spoléhali, že

je chrání volný prostor, tj. řeka ležící uprostřed. Ale

přece dal Bůh křesťanským vojskům tak velké vítězství,

že lépe než z popisu je lze posoudit podle následujícího

listu.

LIST ZASLANÝ PANU PAPEŽI

ALEXANDROVI IV.

Nejsvětějšímu v Kristu otci a pánu, panu

Alexandrovi Čtvrtému, z boží milosti papeži,

nejvyššímu knězi svaté církve římské, my, z téže milosti

pán Českého království, vévoda rakouský a štýrský

a markrabě moravský. Protože zbožného pastýře těší

vysvobození jeho oveček od vlků a laskavému otci pů-

sobí radost úspěch a zdraví synů, usoudili jsme, že ne-

bude neprospěšné vylíčit Vašemu Otcovství průběh těž-

ké války, kterou jsme s pomocí boží vedli proti Bélovi

a jeho synu Štěpánovi, slavným uherským králům,

a proti Danielovi, ruskému králi, a jeho synům a ostat-

ním Rusům a Tatarům, kteří mu přišli na pomoc, jakož

i proti Boleslavu Krakovskému a Leskoví mladšímu, vé-

vodům lenčickým, a nesčíslnému množství nelidských

lidi, Kumánů, Uhrů a různých Slovanů, Šikulů a Vala-

chů, Bezerminů a Ismaelitů, rovněž schizmatiků jako

Řeků, Bulharů, Rascianů, kacířských Bosňanů, i prů-

běh vítězství daného nám z nebe a smíru obnoveného

po vítězství mezi námi z jedné a řečenými králi z druhé

strany.

Nuže, když jsme dorazili s našimi vojsky k řece, která

se jmenuje Morava a tvoří hranice s Uhrami a Rakous-

kem, zpozorovali jsme, že řečení králové a jejich vojska

se rozložila táborem naproti, na opačné straně řeky.

Dali jsme jim pak na vybranou, aby buď oni ustoupili

nám z místa, abychom mohli přejít, nebo že my jim

ochotně ustoupíme. Oni však s obvyklou úskočností

s námi sjednali příměří a žádali lhůtu na rozmyšlenou

na celý den sv. Markéty. Vidouce pak, že jim důvěřuje-

me a že s námi zůstala sotva desetina našich, v noci pře-

šli k nám nic netušícím a obstoupili nás jako v polokru-

hu. Kdyby nám byl nepomohl Bůh, snad by nás byli

zaživa pohltili. Tedy ocitnuvše se v neodvratném oka-

mžiku [tísně], vkládajíce veškerou naději v přispění Nej-

vyššího, povzbudili jsme nejprve své spolubojovníky

a s důvěrou jsme vyrazili proti nepřátelům. Bůh je za-

strašil a porazil a obrátil na útěk, takže řečená řeka Mo-

rava podle etymologie svého jména se jim stala cestou

smrti. V řece totiž jich utonulo tolik, že z mrtvých a za-

bitých těl vznikl pro naše přechod a cesta k vyloupení

jejich tábora a stanů. Ačkoli tedy jsme po tak velkém ví-

tězství, jež nám bylo dáno z nebe, mohli uherské králov-

ství podrobit našemu panství, přece jsme uvážili, že je

lépe mít dobrého souseda než vyhladit odbojného, a jak

praví císař Konstantin, „často [se stávají] příjemnějšími

přátelství znovu dovedená ke svornosti po nepřátel-

ských rozepřích". A proto když nám byl nabídnut mír

od našich příbuzných, z naší urozené krve, od králů

uherských a paní královny a mladého krále Bély, hrabě-

tem Rulandem, chtěli jsme raději obnovit mírové

smlouvy než zpustošením velkého uherského království

otevřít cestu Tatarům. Znění zmíněné smlouvy s jejich

pečetěmi posíláme Vašemu apoštolství a žádáme, aby

bylo apoštolskou stolicí potvrzeno a na věky stvrzeno

papežskou ochranou.

KAPITOLA, V NÍŽ SE POPISUJE

PO ŘADE SEDM ZÁZRAKŮ, SKVĚLE

OD BOHA UČINĚNÝCH

Tedy takové a tak velké vítězství musí být přičteno je-

nom Bohu a prosbám svatých patronů, což dokazuje

sedm svědectví. Předně totiž muži, kteří podle zvyku šli

za vojskem, viděli zezadu, jak letí bělostný orel, jehož

hlava byla zlatá, a svými velikými křídly ukrývá celé

vojsko Čechů, či spíše křesťanů, a sleduje praporec

blahoslaveného mučedníka Václava. Téhož dne, kolem

třetí hodiny, zbožný rytíř Jan, syn Svojslavův, ležící ne-

mocen ve vlastním domě, u vytržení viděl sebe na pláni

s malým a neuspořádaným vojskem; a hle, na světlém

poli viděl nejprve českého knížete, nejsvětějšího Václa-

va, oděného do jeho rytířské zbroje, jak jde vpředu se

svým svatým praporcem v pravé ruce, za ním šli v pon-

tifikáliích svatý biskup Vojtěch, za ním v patách svatý

opat Prokop se svou berlou a potom v mnišském rouše

pět svatých bratří. Tu ten rytíř uslyšel sv. Václava pro-

mluvit jasným hlasem k druhům své slávy: „Skrovné je

naše vojsko, spěchejme hned před tvář boží," a vztáhl

svůj praporec proti nepřátelům, kteří hned plni děsu se

všeobecně a potupně obrátili na útěk. Vnějším věštbám

dodává víry vnitřní útěcha; neboť jak všichni společně

shodně vypravují, ačkoli nedlouho předtím byli všichni

jako mrtví a jako zbavení sil, přece v tu hodinu boje

s neznámou rozjařeností ducha dostali od Boha tak ra-

dostnou náladu, že se nejen směle vrhli na nepřítele, ale

byli hotovi proniknout i železnými hradbami.

Také Jaroš, pražský purkrabí, hodnověrný muž, před

biskupem živým hlasem vyprávěl, že jeho vojsko, v je-

hož středu byl nesen praporec svatého mučedníka, neu-

trpělo žádnou ztrátu na koních ani na lidech, ale kam-

koli se obrátil praporec mučedníkův, dávali se nepřáte-

lé na útěk atd. Také ono železné kopí, na němž visel

praporec sv. mučedníka, viděli mnozí zářit jako slunce.

Poslové uherského krále před českým knížetem prohlá-

sili, že když v hodině střetnutí Češi začali zvučným hla-

sem zpívat hymnus sv. Vojtěcha Hospodine, pomiluj

ny, proti vůli jezdců se koně nepřátelských Uhrů vydě-

šeni obraceli zády v překotném útěku. Ať se tedy raduje

český lid a ať vzdává neskonalou chválu svým patro-

nům, jejichž zásluhou byli nejen úžasnými zázraky

osvobozeni od nynějších útrap, ale také získali slavný

mír podle libostí, přinášejíce do Čech vítězná znamení,

se ctí svou a k chvále a slávě nejvyššího Boha. Amen.

Léta Pane 1261 pak byl sjednán smír mezi Čechy

a Uhry a znovu byl potvrzen mír a porušiteli byla ulože-

na pokuta jedenáct tisíc hřiven stříbra.

O SVATBĚ KUNHUTY S ŘEČENÝM KNÍŽETEM

A O JEHO KORUNOVACI

Protože se řečený český kníže chtěl po vítězství posta-

rat také o svůj dům, oženil se s Kunhutou, dcerou

bulharského knížete, na uherském hrádku v lidové mlu-

vě nazývaném Poseň. Se slavnostní poctou byla přijata

na Pražském hradě 23. prosince, tj. 10. dne před ledno-

vými kalendami. Ve svátek Narozeni Páně (25. prosin-

ce] pak řečený kníže Přemysl se svou zmíněnou manžel-

kou za převelikých slavností, které vylíčit by bylo

zdlouhavé, byl v Pražském kostele i s královnou slavně

korunován na krále od ctihodného arcibiskupa mohuč-

ského v přítomnosti šesti jiných biskupů; rovněž za pří-

tomnosti markraběte braniborského se syny a dcerami

a dalšího zástupu českých předáků, jakož i knížat pol-

ských, hrabat, knížat a nesčetných jiných urozených. Po

dva dny byly také vypraveny na místech k tomu připra-

vených na české planině velkolepé hody za nevýslovné-

ho jásotu a radosti lidu.

Téhož roku [1262] osení, stromy i plodiny z několika

důvodů zašly: jednak sněhem, jednak bouřlivým poča-

sím; následoval velký hlad a mor, také neslýchaná dra-

hota do té míry, že se stěží shánělo obilí a píce pro ko-

ně, a příštího roku, totiž 1263, se na Moravě a v Če-

chách prodávala královská míra žita za sto dvacet dená-

rů, pšenice za mnohem více, míra hrachu za sto pade-

sát. Hlad rovněž donutil vesničany, aby opustili pole

a žebrali s manželkami a dětmi, kradli a loupili; tažný

dobytek i skot hynul pro nedostatek píce i pro tuhou zi-

mu, jež následovala.

Byla vysvěcena kaple Všech svatých. Příštího roku se

zdvihl tak prudký vítr, že povalil zvonici Pražského

kostela a mnoho jiných budov a věží a stromů bezpočet.

Také byla povodeň a veliké vichřice.

O SLAVNÉ SVATBĚ, KTEROU ČESKÝ KRÁL SJEDNAL

MEZI BÉLOU MLADŠÍM, UHERSKÝM KRÁLEM,

A NETEŘÍ ČESKÉHO KRÁLE, DCEROU JEHO SESTRY

A MARKRABĚTE BRANIBORSKÉHO

Český král Přemysl, zvaný též zlatý neboli Otakar,

chtěje v souladu s královskou ušlechtilostí

upevnit věčný mír s Uhry, se postaral, aby jeho neteř,

dcera jeho sestry a markrabího braniborského, byla

spojena manželstvím s mladším králem Bélou. Získav

souhlas uherských králů, tedy otce i syna, poručil se

v kostele sv. Víta a Václava modlitbám jak duchovních

tak laiků a v den sv. Václava [28. září], jak stanovil, při-

jal na Pražském hradě s velkou slávou a velmi nádher-

nou hostinou řečenou dívku, svou neteř, kterou prová-

zeli její rodiče. Mezitím také nařídil vykonat s králov-

skou nádherou nákladné přípravy pro svatbu. Předně

totiž král poslal napřed k Poseni nádherné stany, kte-

ré měly být vztyčeny na polích, a všechny potřeby a sám

s neteří, rodiči a knížaty celých Čech, Moravy a Ra-

kouska a provázen třemi biskupy vezl řečenou dívku

k otci královského ženicha, totiž ke starému [králi], kte-

rý jim vyšel vstříc, aby dívku spatřil. Uherský král mu

odevzdal cenné řetězy, a když bylo dojednáno věno ve

stanu českého krále a uherský král se vzdálil, přišel že-

nich Béla, aby se oženil s královou dcerou. Po způso-

bu svého národa vložil na její hlavu zlatou korunu, kte-

rou jeden jeho rytíř obnaženým mečem shodil. Téhož

dne český král v jednom slavnostním stanu upraveném

na způsob kostela po vyslechnutí mše pasoval na rytíře

polského knížete, čtyři markrabí a několik urozených,

[s] nimiž pak provozoval rytířské hry. Nakonec se šlo ke

stolu; a když byl starší král první slavně usazen ve sta-

novém příbytku a knížata se posadila náležitě kolem,

Přemysl sám se svými obsluhoval. Všem bylo tak laska-

vě a bohatě poslouženo, že se zdálo, že to překonává

i největší hostinu velkého perského císaře Assuera. Kdo

by se totiž neobdivoval velkoleposti tohoto krále, který

již od kolébky byl zván zlatý král a který se stal bohat-

stvím a slávou proslulým mezi všemi králi a knížaty svě-

ta? Když pak skončila hostina, dívka nastoupila na loď

a král Otakar se slavně vrátil do Prahy.

Léta Páně 1265 v den Očišťování Panny Marie [2. úno-

ra], korunovaný král svolav tři biskupy, pražského, olo-

mouckého a bamberského, a všechny urozené Rakous-

ka, Čech a Moravy, přišel na procesí a dal pokřtít dce-

ru, přičemž ji pozdvihli tři řečení biskupové a všem, jak

biskupům, tak duchovním i ostatním připravil velkole-

pou hostinu.

Léta Páně 1269 byla tak hojná přemíra vlků, že král

nařídil kopat jámy pro jejich chytání a vložit do nich

husu nebo sele. Král Otakar rovněž vybudoval mnoho

příbytků a hrádků po svém království. Protože v té době

[1266] vznikl vážný svár mezi ním a Bavory, český král

shromáždiv vojska různých národů vnikl do Bavor a až

k Řeznu je vyplenil loupežemi, požáry a drancováním.

Avšak královské vojsko procházející do Bavor různými

místy způsobilo tak velké škody českým vesnicím, hlav-

ně vsím biskupa, duchovních a mnichů, že téměř převý-

šily škody v Bavorsku.

JAK SE KRÁL OTAKAR

PO PŘEDCHOZÍ PORADĚ MOUDŘE ZŘEKL

ZVOLENÍ ZA CÍSAŘE ATD.

Zatím [1271] přišel do Prahy kolínský arcibiskup,

nabízeje mu jménem svým i všech kurfiřtů zvolení

do římského císařství. Král po slavnostní poradě se svý-

mi předními muži a hlavně proto, že mu to rozumně

rozmlouval urozený muž Ondřej, který byl tehdy ko-

morníkem království, poděkoval kurfiřtům, velkolepě

uctil odcházejícího arcibiskupa nejvyššími poctami, hos-

tinami, šatem, zábavnými drobnostmi, rytířskými koň-

mi, oři i klenoty a odpověděl, že na žádný způsob nijak

nehodlá souhlasit s císařskou volbou, a takto, honosně

poctěného, poslal arcibiskupa s díky zpět ke kurfiřtům.

Léta Páně 1272, 27. srpna, byl tedy zvolen císařem

Rudolf.'85 Příštího roku byla v Praze tak velká povodeň,

že zbořila most, způsobila nesmíme škody jak městu,

tak vesnicím a pobořila mnoho kostelů a mlýnů; zpus-

tošila zeleninu a obilí a mnoho lidí se utopilo. Voda do-

sahovala až ke kostelu sv. Jiljí a židovskou ulicí až ke

kostelu sv. Františka.

JAK RUDOLF, ŘÍMSKÝ ZVOLENEC,

POŽADOVAL OD OTAKARA,

ČESKÉHO KRÁLE, ŘÍŠSKÁ PRÁVA ATD.

Podle prorockého výroku: „Hned po jeho slávě nastala

potupa, se tak vedlo českému lidu v tomto je-

ho králi zvaném zlatý, aby smrtelníci viděli, jak nestálé

je kolo Štěstěny. Nuže Rudolf římský žádal od Otakara

zpět říšská práva, totiž Rakousko, Štýrsko, Korutany,

Pordenone, Fioletum a Furiánsko, ale král Otakar při-

držující se povýšenosti ducha a špatné rady, s velkou

pýchou dal na to všechno římskému zvolenci zápornou

odpověď řka, že některé země získal jako věno, některé

vítězným mečem. Nadto poslal vojsko střežit příchody

a sám se věnoval zábavám a lovu. Vojsko ale způsobilo

českým zemím, hlavně klášterům, převelké škody kořis-

těním a loupením. Zatím římský zvolenec připravoval

vojsko a vyměřil si se svými vojsky tábor na druhé stra-

ně Dunaje směrem k Rakousku. Naproti u Dunaje pak

postavilo v délce čtyř mil tábor české vojsko s králem

Otakarem. A když po téměř sedmi týdnech oběma voj-

skům ubývalo sil, protože trpěli hladem a koně nedo-

statkem píce, a když ani ti ani oni nepřešli řeku, společ-

nou dohodou stanovili příměří. Vybrali za místo pro

sjednání smlouvy ostrov řečený Kamberk. A tak v urče-

ný den přišli oba s několika málo průvodci na zmíněné

místo a ujednali nakonec, aby si králova dcera vzala sy-

na zvolencova, a naopak syn krále českého aby přijal

dceru Rudolfovu. Když byly smlouvy potvrzeny přísa-

hou a písemnými zpečetěnými listinami, [rozešli se] kaž-

dý na svou stranu.

JAK OTAKAR VRÁTIL PĚT PRAPORCŮ, ALE ZKLAMAL SE

VE SVÉM ZÁMĚRU

Kromě toho Otakar, když uzavřel takové spojenec-

tví s římským knížetem, z návodu mnoha rádců

vrátil zvolenci pět praporců, doufaje, že mu budou

hned vráceny; ale zvolenec osvědčiv větší rozvahu, vrá-

til jenom dva, totiž český a moravský. Nicméně se ale

navzájem rozešli v míru. Otakar totiž neukázal, co pocí-

til v srdci, protože mu zvolenec dal dobrou naději, že

mu příležitostně vrátí i ostatní. V té době se objevila

spousta vyjících vlků až u bran Prahy.

JAK OTAKAR S PYŠNÝM SRDCEM SHLÍŽEL OPOVRŽLIVÉ

NA ŘÍMSKÉHO ZVOLENCE A PORUŠIL VŠECHNY SMLOUVY

PŘEDTÍM SESTAVENÉ

Léta Páně 1279 Otakar hnán nadutou pýchou a vi-

da, že římský zvolenec mu nevrátil slíbené pra-

porce, a snad i popichován jinými, zrušil všechny zá-

vazky, které měl k římskému králi. Neboť předně pannu

Anežku,187 kterou zaslíbil zvolencovu synovi, zasvětil

s deseti jinými pannami v klášteře sv. Františka do ře-

hole chudých paní sv. Kláry. Tento čin byl počátkem

trápení chudých i bohatých, velkých i malých a byl zá-

rodkem zkázy Českého království. A co je horší, poslal

římskému zvolenci list, spíše aby dal podnět k válce než

aby vypověděl záruky uzavřené smlouvy. Nadto vy-

zbrojil branný lid na výpravu proti římskému zvolenci,

přivolal polského knížete a přátele, hodlaje napadnout

země, jichž se vzdal. V Brně očekával vojsko přátel.

Když se to dověděl římský zvolenec, který již předtím

sebral početné a velké vojsko, přepravil se přes Dunaj

a přišel mu naproti. Protože zjistil, že Otakar neví nic

o jeho příchodu a bezstarostně očekává spřátelené voj-

sko, přepadl Rudolf znenadání bezbranné a nepřiprave-

né; i padla na ně hrůza a strach a hledali záchranu

v útěku. České vojsko utrpělo tak velkou porážku, že je

lépe o ní mlčet než psát. A tak se i sláva krále Otakara

změnila v jeho potupení a není známo, zda byl pohřben,

nebo také utonul s množstvím utonulých uprchlíků; by-

la totiž taková spousta urozených zajatců, že je chovali

jako dobytek, nebo zabíjeli, protože se stali jakoby ov-

cemi na porážku. Také získali kořist, jež přesahovala

všechen lidský odhad a sestávala z nesčíslného množ-

ství českých koní, oděvů, zbraní, zlatých a stříbrných

nádob a ozdob královské kaple s poklady danými

v plen, takže se vyplnila ona sentence: po slávě vzrostla

jeho potupa.

O NEKONEČNÝCH POHROMÁCH A UTRPENÍ ČECHŮ

Jak pravdivě říká Valerius Maximus: „Hněv boží začí-

ná zuřit zvolna a postupně a pomalost rozsudku vy-

nahrazuje přísností." Vůči českému lidu se zaskvěla

tak velká přísnost božího soudu, že o takové se nevy-

pravuje v dějinách ani v Písmu, ani v době Makkabej-

ských nebo za pohanských časů. Neboť tehdy byli věří-

cí pro spravedlnost týráni od nepřátel, nyní vpadl bratr

na bratra, otec na syna, bližní na přítele. Ale ukažme ve

zkratce tyhle pohromy. Vždyť celé Království české by-

lo rozštěpeno na tři části kromě jiných menších dílků;

braniborský markrabí totiž měl po vyhnání duchovních

v moci Hrad a část království, jinou část ponechal krá-

lovně a synovi, další držel polský kníže Kazko188. Také

celou Moravu uchvátí ten, kdo se jí dovede zmocnit.

Potom po způsobu much vpadnou do Čech Němci, p\e-

ní kostely, hanobí jeptišky, znesvěcují svatostánky, tupí

kostely, všechno loupí, prosté lidi mučí, týrají nevinné,

zakládají bez ustání po vsích požáry, kradou dobytek;

vůbec nic nemůže být před nimi uchráněno. A co je ješ-

tě nesnesitelnější, když je všechno úplně pusté, jsou

chudí sužováni nejen pohromami, ale jsou na muči-

dlech přinuceni vypovídat i ti, kteří nemají nic. Domy

bez obyvatel pustnou, protože ti se uchylují do lesů

a skrývají se. Rovněž silný strach a hrůza, smrt a neštěs-

tí, hlad a nemoc tísní nevinné.

Navíc se také zdálo, že téměř celý okrsek zemský se

hnul proti Čechám, neboť téhož roku [1281] v předvečer

Jana Křtitele [23. června] se strhla po poledni tak velká

bouře, že zbořila bezpočet budov. Bouře také od zakla-

du vyvrátila hradní zeď u kostela sv. Jiří a strhla ji do

potoka Brusnice. Nápor dešťů s sebou uchvátil také čet-

né domy. Síla a nápor vichrů a vod kácí nesčetné stro-

my, podemílá balvany a sluje a vleče je s sebou na pole.

Všechno obilí, které bylo uchováno pro čas nouze, zcela

odnesl příval vod. Nelze mlčet ani o větrné bouři: ne-

boť v den blahoslavené panny Barbory [4. prosince]

smetl vítr jediným náporem tři značně proslulé věže, to-

tiž věž Pražského hradu, jíž se říká „u větší brány" jako

první budovu, druhou, jíž se dříve říkalo „biskupská

věž" a třetí v průčelí Hradu. Dále o jiných nesčísl-

ných stavbách nemůžeme psát pravdu pro jejich množ-

ství, ale nechť je důkazem to, že uvnitř Hradu a praž-

ských hradeb se zřítilo čtyřiadvacet velmi pevných věží

a na jiných místech bylo tolik škod, že je pero nestačí

vyjádřit a vypsat. Byla tak velká drahota, jakou žádný

nepamatuje, takže se prodávala pouhá dvě slepičí vejce

za padesát denárů, kdežto dříve se jich prodávalo pade-

sát za jeden, a ostatní se cení podobně. Rovněž k větší-

mu neštěstí duchovních Pražského kostela s výjimkou

několika trvá úplný interdikt, svatostánky jsou pošlapá-

ny Němci a opuštěny.

JAK MARKRABÍ BRANIBORSKÝ ZPŮSOBIL

ČECHŮM DALŠÍ PŘÍKOŘÍ

Po porážce způsobené římským zvolencem dal markra-

bí braniborský pod rouškou poručnictví nad synem

zesnulého krále podnět k velmi tvrdému pronásledová-

ní českého lidu loupežemi, pleněním a mučením; ko-

nečně bylo uzavřeno příměří s českými předáky. Pod

rouškou přátelství povolal některé kanovníky a žádal,

aby mu dali výsady krále [Otakara]. Poslal služebníky

do sakristie sv. Víta a oloupil tuto sakristii i kapli sv.

Kosmy a Damiána, v níž se uchovávaly nesmírné po-

klady měšťanů, o všechny poklady a uložené věci. Při-

tom byli zbiti kanovníci a ztýráni duchovní. Vyplenil

rovněž hrob sv. Václava, jakož i biskupský dvůr se vším,

co k němu patřilo, a město a mnoho jiného připojil

k svému panství. A také k zhoubě a neštěstí Čechů byl

obnoven „Ráchelin nářek“, neboť braniborský markrabě

dal uprostřed noci zajmout královnu s jediným synem

a odvést v temnotě na přepevný hrad Bezděz. Její dvůr

byl rozprášen, Češi vyhnáni a byla dána pod stráž kru-

tých Němců. Čeští předáci a páni byli z nařízení mar-

krabího svoláni na sněm, ale ačkoli naléhavě žádali,

přece nedosáhli, aby se chlapec s matkou vrátil do Pra-

hy.

Ale přece se jednalo s paní mírněji. Ta se chytrou

přetvářkou dožadovala, aby mohla navštívit sousední

klášter. Také toho dosáhla; podruhé zase žádala, aby

mohla navštívit sestru Anežku u sv. Františka, a potřetí,

aby mohla jet na Moravu kvůli pohřebním obřadům za

svého muže. Když toho dosáhla, útěkem unikla Něm-

cům. Markrabí braniborský pak učinil správcem Čech

braniborského biskupa, který byl krutější než všichni ty-

rani. Neboť v té době byly vypleněny téměř všechny

kláštery všech řádů i bratří minoritu, jeptišek, kanovní-

ků, statky sedláků; docházelo také k požárům až na po-

pel. V téže době si pražský děkan s kanovníky stěžoval

braniborskému biskupovi na poškozování církve a na

loupeže na ní spáchané. Biskup je těšil takovým slo-

vem, které bylo hrozné a ohavné poslouchat, a po ně-

meckém způsobu zuřivě odpověděl: „Budou vydranco-

vány nejen statky probošta Gottfrieda, ale také všech du-

chovních i biskupa nejen na věcech, ale i na lidech."

Určitě jsem nikdy, jak se pamatuji, nečetl o tolika neště-

stích, proto je lépe říci zkrátka: Zasáhl je Bůh krutou

ranou, ale je připraven se jednou slitovat a nedovede

v hněvu omezovat své milosrdenství. Biskupovo proná-

sledování překonalo pronásledování, které způsobil Dio-

klecián křesťanům.

Byl tehdy tak velký mor, že nebyl přiměřený způsob

nebo možnost pohřbívat mrtvé, a proto byly v Praze vy-

kopány dva velké hroby, do nichž se házela těla zemře-

lých. Také byl tak velký hlad, že žebrající houfně táhli,

zabíjeli hostitele v domech, sousedka zabila sousedku

a snědla, zuřivě trhali těla zabitých. Je stydne psát o to-

lika neštěstích českého lidu.

JAK SE BŮH PO SOUŽENÍ

USMÍŘIL S ČESKÝM LIDEM ATD.

Konečně když byla potrestána pýcha Čechů, slito-

val se Bůh nad svým lidem a zřetelným zname-

ním dal najevo, že se udobřil. Neboť v den sv. Štěpána

[26. prosince] byla spatřena duha klenoucí se nad měs-

tem pražským, která znamenala dobré znamení; také na

růžku luny bylo vidět třpytící se hvězdu, která předzna-

menávala návrat mladého knížete.

Téhož roku markrabě, když uzavřel s Čechy smír

a dostal peníze, které žádal, svěřil řízení království bis-

kupu Tobiášovi a dvěma sudím a přiměl německé

mouchy pod hrdelním trestem k odchodu; poslal zpět

malého knížete a vrátil se do Saska. Zdálo se, že české-

mu lidu vychází nové světlo, protože se náš Pán Bůh

smiloval nad svým lidem.

O SLAVNOSTNÍM USTANOVENÍ

NOVÉHO KRÁLE VÁCLAVA

A KONCI BRANIBORSKÉHO PORUČNICTVÍ

Léta Páně 1283, 7. ledna, v den sv. Štěpána prvomu-

čedníka, se českému lidu objevilo nové světlo;

nad celým městem pražským se totiž klenula duha obdi-

vuhodné krásy, což bylo dobrým znamením božího sli-

tování. Byla předzvěstí konce pohrom a počátkem klidu

a míru. Právě tak ještě jiným znamením se projevuje

Bůh, neboť se objevila překrásná hvězda na růžku mě-

síce, aby oznámila šťastný příchod našeho nejjasnějšího

knížete, jehož držel u sebe braniborský markrabě, který

byl jeho poručníkem. Vracejícímu se mladíkovi vyšli

vstříc páni,2' přední mužové a vůbec všichni a duchovní

v procesí zpívali: „Advenisti desiderabilis" [Přišel jsi

vytoužený] s jinými hymny a zpěvy, lid zpíval „Hospo-

dine ..."

I vyšli mu vstříc také ctihodní preláti, biskup Tobiáš

s kanovníky katedrálního kostela, řádoví opati se svými

konventy i minoritě a kazatelé, duchovní i všechen lid,

volajíce a prohlašujíce: „Buď požehnán, kdo přichází

ve jménu Páně." A tak ho dovedli do kostela, s nevý-

slovnou slávou usadili na otcovský stolec k chvále boží

a pro slávu Čechů. Amen. Avšak když měl braniborský

markrabí po skončení poručnictví vydat počet, přidal

ke svým bídným loupežím vymáháni dalších dvaceti ti-

síc hřiven a od knížete ještě jedenácti tisíc, místo nichž

držel velmi pevné tvrze, dokud nebyla zmíněná částka

peněz zaplacena. Po jejím zaplacení byly Čechy zcela

osvobozeny z hltavé tyranské vlády řečeného poručni-

ka.

Jak však skončil a kým byl korunován on i další,

jejichž jména jsou napsána níže, o tom kniha nemlu-

ví, a nemohl jsem to zjistit; proto stačí sepsat po řadě

jména, jak jsou obsažena v kronikách. Po řečeném kní-

žeti a králi Václavovi, synovi velkého krále Otakara, za-

bitého v bitvě, nastoupili tito: tedy tento král Václav,

král Přemysl, Václav, král uherský a český, vévoda

Rudolf, syn Albrechta, zvoleného krále římského, Jin-

dřich, vévoda korutanský, poslední král Jan, syn nejjas-

nějšího římského císaře Jindřicha, potom Karel IV., syn

tohoto Jana z královny Elišky, dědičky Českého králov-

ství, nyní nejjasnější král a císař rozmnožitel.

KAPITOLA POSLEDNÍ

Nyní na konci svazku dovádíme všechno zpět ja-

ko k základu; neboť císař, jak praví blahosla-

vený Řehoř v knize Moralií, se řeckým slovem nazývá

„basileos" jako basis terrae — základ země, neboť „le-

os" řecky znamená země, jaksi základ všeho; hledej

u Karla ve spisu o jeho činech; o něm nehodlám psát,

aby se nezdálo, že jsem něco ubral z jeho zásluh a slávy,

kdybych jeho velkolepé skutky nehrdinským perem ne-

vystihl, jak by se slušelo. Ale abych u něho uzavřel sva-

zek, uvádím na této stránce jakési verše dovnitř vložené,

sepsané o něm od dřívějšího autora, ale od koho dobře,

určitě a najisto nevím. Jsou takovéto: Eliška, dcera krá-

le Václava, přináší světu radosti, na rozkaz Adonai, jak

dosvědčují verše, které o tom následují, týkají se Libuše

a zpívají se takto:

To je ta ratolest, o níž kdys Libuše, věštkyně moudrá,

prorokovala a tato věštba jí zjednala souhlas:

„Eliška potomky zrodí a ti budou na všechny strany

zářit jakožto slunce a získají království četná:

z ní se i exarcha zrodí a stane se vladařem mocným.

Sám bude spravovat svět, král moudry a pro toho strašný,

na koho potáhne; bude si dobře stát království jeho,

vrátí, odejme zas a usmrtí přemnoho tisíc.

A co nemohl zmoci sám Alexandros neb zdatný

Euander, přemůže všechno, též ovládne daleký východ,

sultána přemůže rovněž a zazené do hlubin pekla,

ve světě nastolí mír a sídlo si připraví v nebi,

získá si věčné jméno i přízeň a dožije šťastné

ve městě Davida krále; to město on zdolá a tam mu

v kraji, kde Kristus byl spoután, pak náhrobek postaven bude.

Amen.

---