Geert Mak Malé dějiny Amsterodamu Cinemax 1999

Neprošlo druhou korektůrou.

PROLOG

Amsterodam je město, ale i země sama o sobě, malý národ ve větším. Je to město, které se ještě ke

všemu čím dál tím víc šíří po zemi. Kdo se chce něco dozvědět o budoucnosti, nemůže jedno vidět bez

druhého.

Nejlepší představu získáme, jako vždy, když zajdeme k sousedům na kávu. Za hranicemi se o nás totiž

zajímají víc, než my sami, při vší solidnosti a skromnosti.

Cizinci se podivují nad vším možným, je toho příliš mnoho, než abychom to zde mohli vyjmenovat.

Některá konstatování se ovšem tak často opakují, že musí být pravdivá. Naše politická debata není příliš

dynamická. Naše kultura kompromisu, kdysi hořká nutnost přežít další povodňovou vlnu, je nyní tak

vybroušená, že pojem "realizovatelnosti" zvolna určuje celé naše myšlení. Naše hamižnost je legendární -

korespondentovi listu Le Monde, Christianu Charierovi, bylo nápadné, že bývalý ministerský předseda

Lubbers hovoří dokonce i v debatě o válce v Golfském zálivu o "investici do budoucna". Naše prostorové

plánování a pořádkumilovnost jsou fenomenální. Naše tolerance a přizpůsobivost umožňují flexibilně

vycházet s každým novým stylem, který nám vítr přes hranice přivane. Předčasná vyspělost těchto končin

vzbuzuje všude kolem nadšení a údiv. Levis se sem jezdí alespoň jednou do roka podívat, co mají

amsterodamské ženy na sobě, v hudebninách se dají koupit elpíčka a cédéčka, která nejsou ještě nikde k

dostání a McDonald's zkouší své vegertariánské zeleninové hamburgery jako první v Nizozemí. Věci se zde

vyřizují s jakousi příjemnou anarchií, pružným pořádkem a střízlivým chaosem.

Velkoměstská kultura nezná téměř žádné konvence a to podle některých zahraničních autorů souvisí s

tím, že je to kultura, která - nehledě na intermezzo německé okupace - nebyla nikdy rozervána nebo

utlačována, která nikdy nebyla vystavena příboji, která to nikdy neměla opravdu těžké.

Amsterodam je po staletí relativně bezpečné místo, stejně jako zbytek Nizozemska, které leželo na

periferii velkých ohnisek Evropy. Možná právě proto považují sousedé za naši nejnápadnější vlastnost věčné

reptání. Holanďané nejsou na svou zemi právě pyšní a Amsterodamané na své město už vůbec ne. Hrdý,

agresivní nacionalismus ostatních zemí lze tady vidět jedině na fotbalových hřištích. Když už se Nizozemci

projevují nacionalisticky mimo stadiony, pak je to defenzíva na obranu vlastního dědictví a bezpečí. Pokud

ovšem nekáží - neboť Holanďané a Američané jsou těmi nejlepšími kazateli na světě.

Toto všechno nemá nic společného s příslovečnou holandskou střízlivostí. Holanďané se prostě příliš

nevzrušují, už po staletí ne. Jejich výdobytky se staly samozřejmostí, přičemž zázraky této země jsou z

velké části zázraky negativními.

Největším výkonem je nejspíš to, že se tu určité věci nedějí: žádná do nebe volající chudoba, žádné velké

rasové nepokoje, žádný terorismus a dokonce ani voda se už po léta nepřelila přes tuto zem. Ambice

Holanďanů nejsou proto příliš vysoké. Neboť co chce takový Holanďan víc, než -- řečeno slovy známé

románové postavy Godfrieda Boomanse, bývalého politika Pietera Base --

"svobodu, vysoký věk, peníze, úctu, slávu, milou ženu, hodně dětí, zdraví a vlastní oplocenou zahrádku?"

Jednou jsem náhodou zahlédl naši královnu v paláci na Damu, jak se loučí s tehdejší hlavou státu Indie,

se 780 miliony obyvatel jednoho z největších národů světa. Bylo to šedivého, amsterodamského deštivého

rána, čestné stráže troubily, hrstka důchodců a záškoláckých dětí přihlížela, a tam, kde každá normální

země vytáhne pro tento druh příležitosti skupinku jaguarů, cadillaců nebo prodloužených mercedesů,

sestával zdejší průvod z deseti skromně vyhlížejících fordů a mikrobusu z půjčovny.

Mýtus Amsterodamu je především mýtem ducha. Mýtus většiny ostatních velkých měst je především

mýtem monumentality. Mnoho měst se profiluje technikou a architekturou, způsobem výstavby, jenž dělá z

občana poddaného. Pomníky jsou učiněnými nositeli mýtu města - neboli, lépe řečeno, mýtu, který od sebe

město vyžaduje. "Pomník je určen k tomu, aby vzbuzoval strach nebo obdiv, aby divákovi připomněl stáří

dynastie, moc režimu, bohatství společnosti, pravdivost ideologie nebo vojenské vítězství či úspěšnou

revoluci, která propagovala obdobné bohatství, moc a pravdu," napsal kdysi americký městský sociolog a

historik Donald Olsen. Skromnost není v tomto případě na místě, dodal. "Pokud má být nějaký památník

svým záměrem úspěšný, musí umět vytrhnout jedince z jeho každodenních starostí - starostí o vlak, který

musí v půl šesté stihnout, o řidičský průkaz, který si musí nechat prodloužit, o známky, které musí koupit - a

připomenout mu, že v životě jsou i jiné věci než podobná trápení, a že si naštěstí může gratulovat, že je

obyvatelem takové nádherné metropole, poddaným takového blahosklonného panovníka, přívržencem té či

oné víry."

To je písnička, kterou zpívá každá monumentální budova a každý bulvár, jazyk, kterým hovoří všechny

vilové čtvrti z devatenáctého století. Regent Street, De Place de la Concorde, Stalinovy mrakodrapy v

Moskvě. Zdůrazňuji, že umění a architektura nevypovídají jen samy o sobě, ale i o věcech mimo sebe: o

politice, myšlení, morálce, emocích, hrabivosti, šikovnosti, institucích a o dějinách.

Tak vznikají moderní protějšky středověkých měst, které nezdolávají chaos světa zdmi a branami, nýbrž

fantastickou spletí konstrukcí. Jsou to čistě technická města, která sugerují přehlednost v chaotickém světě

a vůdcovství v období, které volá po moci - a také Amsterodam má na periferii své technohrady.

Přesto je toto město výjimkou. Ba co víc, Amsterodam je takřka ztělesněným opakem památníků. Kdysi

chtělo město vyjádřit veškerou moc a bohatství jedinou stavbou, radnicí, ale tu si už po stopadesáti letech

vyhandloval haagský dvůr coby královský palác. Jinak se skutečně monumentální stavby dají spočítat na

prstech jedné ruky a dokonce i za konceptem věnce grachtů stály především praktické důvody. Prestižní

architektura devatenáctého století Amsterodam z velké části minula -- odhlédneme-li od Státního muzea a

Paláce píle lidu, který roku 1929 do základů vyhořel. Kombinace radnice a opery přinesla jen neforemnou

masivní stavbu, zrozenou ze škudlivosti, s luxusem z Ikey.

Moderní prestižní budova bussinescentra stojí bez jakékoli urbanistické vize vystrčená na jihovýchodním

okraji města.

V tomto městě to s monumentálními projekty nějak neklape. Ať už se jedná o plán pořádat zde

Olympijské hry nebo o pokus udržet na březích IJe krok s ostatními národy nebo o stavbu Stopery, v

odpověď se město pouze posmívá a chechtá.

Amsterodamská monumentalita se z větší části neodehrává na ulici, nýbrž v hlavách obyvatel.

Amsterodam není pyšný, tohle město je dokonce jaksi pyšně nepyšné. I ti nejblahobytnější

Amsterodamané se v průběhu staletí s jistou paličatostí upnuli na vnější střídmost svých prapředků.

Tak vznikl charakter města, jemuž se navzdory nashromážděnému bohatství baroko, velkolepost

absolutismu i velké průlomy devatenáctého století z velké části vyhnuly. Dokonce i pyšný Amsterodam

Zlatého věku byl podle tehdejších evropských norem pravým opakem moderního města: tradiční,

orientovaný na jednotlivé měšťany místo na mocnou aristokracii. Naše bohatství bylo vždycky tiché,

diskrétní.

Od vdovy Pelsové, která neměla víc než pět sloužících, ačkoli byla nejbohatší Amsterodamankou na

Herengrachtu, vede přímá linie k amsterodamskému topmanagerovi, který se nedávno v jednom týdeníku

pozastavoval nad tím, zdali by Business Class v KLM nemohla být skromnější: "Houska se sýrem a sklenka

mléka mi úplně stačí."

Vysvětlení tohoto nedostatku městské pýchy spočívá z části v prostém faktu, že Amsterodam existuje jako

městský stát už strašně dlouho, a klidná sebejistota, kterou z něj toto středně velké evropské město čerpá,

by se neměla podceňovat. Jinak řečeno, toto město nemá už dlouho zapotřebí honosné hrobky, paláce,

sochy a prestižní třídy.

Amsterodamské měšťanstvo se nenaparuje, což je mýtus, jemuž věří i samotní Amsterodamané. Nikdy

zde nevládl žádný dvůr, který by usedlému měšťanstvu posloužil jako příklad, také zde nevládl žádný

absolutistický panovník, který by si mohl vynutil velké zásahy do staré struktury, a který by měl moc a

prostředky na skutečně monumentální stavby. Navíc si i ti nejbohatší Amsterodamané uvědomovali, že

peníze slouží v první řadě jako podnikový a rodinný kapitál, jako základ, na němž budou moci stavět i

následující generace. Pro zemskou šlechtu v zahraničí toto hrálo daleko méně důležitou roli, protože měla

vždy v záloze své pozemky. Tak vznikla kultura, kde čest byla méně než hmotné statky a kde měly peníze

většinou větší váhu než slušnost, morálka, původ nebo prestiž - se všemi klady a zápory.

Tato absence pýchy u dnešních Amsterodamanů jde však ještě dál. Není to jenom vlastnost, je to také

společenská norma.

V tomto městě platí, stejně jako ve zbytku země, nevyřčený zákaz hrdosti a každému, kdo vystrkuje hlavu

příliš vysoko, může být sražen hřebínek. Jak napsal korespondent francouzského deníku Libération, "nad

zemí je zde napnuta jakási neviditelná šňůra, nad níž nesmí vykukovat žádná hlava bez rizika, že bude

useknuta."

Přitom se většinou poukazuje na starou republikánskou tradici města - už v roce 1581 si tento Vystrkov

Evropy mohl dovolit sesadit svého panovníka a zemského pána, ale upřímně řečeno, myslím, že tu bylo ve

hře něco víc. Nesmíme zapomínat na to, že ve velké části této země určují dějiny předeším katastrofy nebo

skorokatastrofy. Je to klišé, ale proto ještě není méně pravdivé: v této zemi se lidé po staletí plahočili, aby

se doslova udrželi nad vodou, a když se něco pokazilo, zahynuli všichni společně. To všechno dalo

Holanďanům a jistě i Amsterodamanům jakýsi přirozený pocit občanství: tato země byla skutečně jejich. Ale

zároveň se tím vytvořila pozoruhodná sraženina mocenských poměrů, kultury konsensu a kompromisu, která

zmírňovala a zakrývala i ty nejostřejší politické protiklady a nejhlubší generační koflikty.

Jen tu a tam v historii dav prolomil ploty a narušil klid nevídaným záchvatem šílenství a hysterie. Ale pak

se zase duchovní pořádek obnovil a život pokračoval v klidu a pokoji.

I

Střepy, bláto, kamení

Pod kořeny stromů začíná minulost, což jistě platí pro město, které kdysi vzešlo na IJi* , zaniklo a znovu

povstalo.

Většina lidí, kteří tuto historii zažili, zmizela v čase.

Jejich příběhy nemůže už nikdo převyprávět, ale němí svědkové všeho, co se tu přihodilo, zde ještě leží, a

je jich na tisíce.

Zas a znovu uvolňuje tento mlčenlivý archiv malé úlomky. Ve Warmoesstraat, vedle červených luceren

Oudekerkspleinu, pod základy prastarého domu, narazili stavební dělníci na vrstvu kravské mrvy se slámou

ze čtrnáctého století, téměř nerozloženou, a na pár kostěných bruslí. Zbytky z doby, kdy Warmoesstraat

byla ještě hrází a Amsterodam malou vískou na IJi. Při stavbě parkovací garáže u Nieuwezijds Kolk byly

kupodivu nalezeny tlusté zdi jakéhosi opevnění, kolem něhož rostlo město. A u Herengrachtu, blízko

Leidsestraat, byla při výkopových pracích pro novou bankovní budovu odhalena bizarní kombinace

předmětů: podpůrné trámy starého mlýna, stříbrný medailónek s kamejí vyřezanou do tvaru růže, velký

počet koster ve skoro úplně shnilých rakvích, lis na masti z rohoviny, lahvičky od voňavek, nápadně mnoho

kalíšků na masti, středověká kamenná nástěnná lampička a jedna dámská bota. Čistě náhodou narazili

dělníci na místo, kde počátkem sedmnáctého století stál provizorní morový špitál, v němž trávily své

poslední dny tisíce obětí černé smrti, a to jsou tragédie, o nichž dodnes vypráví rakve, kalíšky na masti,

dámská bota i vyřezaná růže.

Pod povrchem Amsterodamu to musí vypadat jako na bojišti: plno trámů, kamenných dlaždic, brousků,

udic, ostruh, hrnců, závaží, kulí, háků, kružidel, zbytků vlny a plátna, mincí, přaden, přezek, knoflíků,

řetízků, bot, klíčů, nožů, dřevěných, bronzových či kostěných lžic, olejových lampiček, poutnických insignií,

obrázků svatých, hracích kostek a, abych nezapomněl, měšců. Postupně bylo vyneseno na povrch tolik věcí,

že by se s nimi dalo udržet v chodu celé středověké město, ale každá ta botka v blátě si zároveň uchovává

své vlastní, malé tajemství.

A tak už po staletí vede město dvojí život. Na ulicích hlomozí každodenní život. Ale pod zemí a pod

fasádami se ještě stále tyčí městské opevnění, praskají gotické trámy klášterů, mlýnů a starých kaplí a země

skrývá hrstku pokladů a tisíce zapomenutých jmen. Neuplyne týden, aby někde nevylezla na povrch

starožitná láhev, hlava dýmky nebo hromádka keramických střepů. Když se v sedmdesátých letech kvůli

stavbě metra bořily staré domy kolem Zuierkerku, ukázalo se, že půda stavebního výkopu je poseta kostmi

a lebkami: po dvou stech letech se opět dostal na povrch hřbitov. Pod Nieuwmarktem u Lastage bylo tu a

tam ještě nalezeno nářadí loďařů, kteří zde kolem roku 1500 pracovali: sekery, kladiva, pracovní rukavice a

jeden obrovitý kotel ze svářkové oceli, používaný zřejmě při dehtování a utěsňování. A co všechno se

nenašlo v tmavě modrém amsterodamském grachtovém bagru!

Náprstky, paličky na krajku, špendlíky, závažíčka na ubrus, kování tašek, sklápěcí jídelní stolky -- takzvané

talíře --, brýle, hroty per, falešné mince, krabičky na tabák, bikkely -jakési středověké kuželky -- a dokonce

jedno rytířské hledí.

Ale ten, kdo hrabe hlouběji pod určitou vrstvu, nesetká se zase s ničím jiným než s tichem a šuměním

rákosí podél Amstelu* .

Tam, kde kolem roku 1325 leželo solidní město, s přístavem a flotilou, s domy a kostely, dělníky, děvkami

a starosty, tam nebylo o půldruhého století dříve ještě vůbec nic.

Amsterodam je v porovnání s mnoha jinými evropskými městy město mladé. Nemá prehistorii s

garnizonami, chrámy a stěhováním národů, a císaři ani králové zde nikdy neměli svůj dvůr. "Zrod a

počáteční růst Amsterodamu hustou mhou pochybností a nejistoty zahalen jest," napsal Jan Wagenaar

jeden z prvních městských historiků v osmnáctém století. S nejstaršími nálezy si také vskutku nikdo neví

rady. Při stavbě metra a IJského tunelu se ke všeobecnému překvapení objevilo dost římských mincí a

jednou byla z Amstelu vybagrována i bílá mramorová bysta římského císaře. Při potápění kesonu na stavbu

metra se dokonce narazilo na bronzovou fibuli, římskou sponu na plášť, kterou její majitel musel ztratit na

počátku našeho letopočtu v oblasti Weesperstraat. Římané tudy tedy jistě procházeli -- Velsen, kde bylo

řádné římské ležení, není koneckonců daleko. Kromě toho tvořil větrný pra--IJ po staletí část severní

hranice Římské říše. Ale po římském osídlení se nenašla ani stopa, a tyto nejstarší známky lidské aktivity na

březích Amstelu nadále zůstávají zahaleny v hádankách.

Ostatně jedna věc je jistá: po roce 200 se přes tyto nížiny přehnalo tolik vichřic a záplav, že břehy

Amstelu a IJe byly nevhodné pro jakékoli lidské osídlení. Po téměř tisíc let to měla zůstat pustina se

slatinnými jezírky, malými vodními toky, rákosím a bažinnými lesy, podobná minirezervacím, které se tu a

tam ještě v Holandsku vyskytují, pečlivě střežené ochránci přírody. Něco jako Naardermeer či Botshol( ve

velkém, tak na tom byla amsterodamská půda v době, kdy Pařížané zakládali první univerzitu a Benátčané

už obchodovali s čínským císařem.

Existují dvě legendy o vzniku tohoto města. První je rytířský příběh. Pojednává o norském královském

synovi, jenž byl po ztroskotání lodi málem zabit pohanskými Frísy a jen o vlásek unikl smrti díky jednomu

křesťanovi, frískému rybáři, Wolfertovi.

Společně uprchli ve Wolfertově lodi, ale na Flevomeeru je opět zastihla strašlivá vichřice. Královský syn

tenkrát přislíbil, že na místě, kde se Wolfertův pes uloží k odpočinku, pakliže se vůbec někdy dostanou na

souš, založí město. Znaveni usnuli, a když se probudili, byla jejich modlitba vyslyšena: loď ležela v suchu a

bezpečí na úrodné zemi, slunce svítilo, pes se uložil pod stromem k spánku a před nimi se otevřel nový

svět.

Druhá legenda je příběh sedlácký. Pojednává o lovci a rybáři, kteří zbloudili v bezútěšných bažinách kolem

Amstelu, sužováni budoucností, otázkou, kam s ženou a dětmi. Volavce se jich zželelo, i promluvila na ně a

poradila jim, aby začali stavět na písčině, kde se Amstel vléval do IJe: "Z vašich domů se stane usedlost, z

usedlosti osada, z osady vesnice, z vesnice město, město, jež jednou bude vládnout světu." To jsou

legendy, ale teď realita.

Pokud víme, na konci dvanáctého století se na místě, kde nyní leží Amsterodam, objevily první stavby, na

vrstvě jílu, která se zde vytvořila po velkých záplavách v letech 1170 a 1173.

Holandsko bylo v těch letech nehostinnou oblastí, plnou bažin a jezer volně spojených s mořem, která se

po každé jarní vichřici zvětšovala a zvětšovala. Jen na gooiských písčinách na východě a dunách na západě

byla zem obyvatelná.

V onom prázdném Holandsku vznikla kolem roku 1000 situace jako na Divokém západě. Rodiny, které

našly na písčinách Gooie či na pásu dun nuzné živobytí, začaly jako čistokrevní průkopníci obývat divočinu.

Tu a tam tito kolonisté oprostili půdu kolem nějaké říčky od rákosí a stromů, napříč vyhloubili řadu strouh,

které odváděly vodu. Tak vznikly v holandské pustině roztroušené statky, kde se pěstovala trocha obilí a

nějaký dobytek. Co rolníci potřebovali, to si skoro všechno udělali sami.

Hospodářství byla z velké části soběstačná, obchodovalo se jen málo a oběh peněz téměř neexistoval --

kromě pořizování nějakého luxusního zboží a placení pachtu a daní. Práce byla přesně rozdělena mezi

pohlaví: ženy tkaly a předly, mlely zrní, pekly chléb, vysoušely sůl, vařily pivo, šily boty, dělaly svíčky,

vypalovaly hrnce a obstarávaly léčiva. Muži pracovali na poli, starali se o dobytek a poráželi jej, sloužili

svému pánovi a stavěli lodě, životně důležité na statcích obklopených ze všech stran vodou. Taková byla

dělba práce ještě v počátcích Amsterodamu.

V období, mezi léty 1000 a 1300, se také vytvořila řada průkopnických vesnic: Sloten (1063), už brzy

následovaný kromě jiného Osdorpem, Schellingwoudem, Ruigooordem, Spaarnwoudem, Oud Diemenem a

Ouder--Amstelem. Země, kterou tito pionýři obývali, doslova plavala na vodě. Díky strouhám, které

vyhloubili, se ovšem začala blata sesedat. To mělo katastrofální následky, protože při každém přílivu se

mořská voda vlila hlouběji do vnitrozemí. Tak vznikla velká jezera -- Purmer, Beemster, Schermer, Bijlmer,

Haarlemermeer -- a kdyby se nic neudělalo, moře by celou zemi spolklo.

Tak bylo rozhodnuto o položení prvních hrází, které navršilo panstvo společně s obyvateli. Ucpali mořské

průlivy, které umožňovaly přístup vody k největším jezerům, a podél jižní strany IJe -- tehdy ještě značné

vodní šíravy -- byla zbudována několikakilometrová hráz, jež vedla od vysokého Gooie kolem Amstelmondu

až k dunám u Haarlemu. Amsterdamse Zeedijk a Haarlemerdijk představují stále ještě viditelné zbytky

tohoto na svou dobu gigantického projektu. Aby se předešlo vlévání mořské vody zpět do vnitrozemí,

budovaly se všude u ústí řek hráze -v nichž zase byly propusti pro lodní dopravu a odtok vody z poldrů*.

Tak vznikla místní jména, obsahující slůvko "dam" -hráz, jako Zaandam, Spaarndam a také Amsterodam.

Pro všechny tehdejší Holanďany platilo doslova buď pracovat, nebo utonout, a tenhle Deltaplan** avant

la lettre měl jen pramálo feudálních rysů. Moc a peněžní prostředky hrabat absolutně nepostačovaly k

provedení tak obrovského projektu, kníže byl daleko, proto se sedláci a rybáři s podporou panstva snažili

vypořádat se vším sami. Kromě toho vyžadovalo položení a údržba všech těchto hrází důkladnou organizaci,

a proto byl sestaven jednoduchý řídicí systém "hrázných" a "polderských", v němž mohl každý říct svůj

názor a který dost účelně fungoval.

To také musel, protože koneckonců šlo o obranu země před největším nepřítelem: před vodou. Sklon

dávat všechno sám do pořádku, decentralizace, hrubá forma demokracie ve vodohospodářství se stanou

základem politické tradice, jež bude ještě po staletí určovat nizozemskou politickou kulturu.

Oficiálně bylo území kolem Amsterodamu -- nazývané Amestelle -majetkem biskupa utrechtského. Tento

biskup byl mocným pánem, jehož území pokrývalo velkou část dnešního Nizozemska, a kromě toho se těšil

zvláštní přízni císaře Svaté říše římské, jenž se při velkých církevních svátcích pravidelně zdržoval v

Utrechtu.

Vláda nad bažinatým Amestelle byla pro takového mocnáře sotva zajímavá a přenechával ji takřka úplně

nějakému svému přívrženci, vilikovi nebo rychtáři. Ne vždy to museli být šlechtici. Kolem roku 1100 přinášejí

kroniky první zmínky o jistém Wolfgerovi, nevolníkovi, jehož biskup ustanovil rychtářem. Wolfgerus si rychle

vydobyl vlastní pozici tím, že využíval rozporů mezi hrabaty holandskými a utrechtským biskupem. Zpočátku

sídlil se svou rodinou v biskupském hospodářství, zřejmě v Ouderkerku.

Wolfgera následoval jeho syn Egbert, pak přišla celá řada Gijsbrechtů, vnuků a pravnuků, úřad se stal

dědičný a jak kolonizace pokračovala, začali si rychtáři říkat "páni z Aemstelu". Van Aemstelové ovšem byli

spíše kořistníky než šlechtici, šikovně využívali ustupující moci biskupů a zahraničních potíží hraběte

holandského. Čím dál tím víc rozšiřovali své území směrem do Severního a Jižního Holandska.

Hospodářství přestavěli na jednoduchý hrádek. Nebyl to žádný luxus, jelikož jakmile se tato země nikoho

začala rozvíjet, organizovali Kennemerští( z oblasti dun jeden nájezd za druhým.

Největší loupežnou výpravu konali v roce 1204, jak o tom svědčí egmondské klášterní kroniky. Bandy --

mimochodem se jednalo pouze o několik desítek mužů -- prorazily Amsteldijk, zatopily okolí vodou a "na

popel spálily překrásně stavěný dům Gijsbrechtův: ovocné stromy, jež stály kolem domů, úplně shořely".

Ale to ještě zdaleka nebyl konec Van Aemstelů.

* * *

Léta se v Amsterodamu dodržovala tradice uvádět na Nový rok v divadle slavnou tragédii Gijsbrecht van

Aemstel. V této hře spojil básník sedmnáctého století Vondel* vznik města Amsterodamu se zánikem pánů z

Aemstelu, a v podstatě to souhlasilo. Všichni ti Gijsbreghtové z Aemstelu se v téhle divoké zemi nikoho

vyvinuli v malou dynastii, a Gijsbreght IV. platil dokonce kolem roku 1290 za nejvýznamnějšího z

holandských šlechticů.

Pro pozdější Amsterodamany bylo tohle všechno pochopitelně fantastické: toto jakoby královské drama

odehrávající se na veleznámých místech, jako "Zwanenburgh", "Slooterdijck", "Aemstel", "Dam",

"Doelebrugh", "Haerelemmerpoort" a "klášter klarisek", a v následujících letech se kvůli tomu zas a znovu

plašili romantici.

Po předlouhém čekání se soud Boží smiloval, Vyslyšel mé volání, strach mi srdce sužoval, Ubozí mí

měšťané, modlili se den co den, Nyní město trápené a lid s ním jest svoboden.

Tak začíná Gijsbreght, ale to všechno byla jen fantazie. Obležení Amsterodamu, kolem něhož se všechno

točí, se skutečně konalo, roku 1304, ale hlavní roli nehrál Gijsbreght, nýbrž Jan z Aemstelu, a motivy byly

podstatně triviálnější než v oné tragédii. Roku 1304 byl hrabě holandský tolik zaměstnán vpádem Vlámů, že

se Jan z Aemstelu chopil šance, aby si vyrovnal pár starých účtů. Opevnil tehdy ještě malý Amsterodam

palisádami, grachty a valy, ale když hraběcí vojsko začalo městečko obléhat, musel se již po dvou týdnech

vzdát. "Ať už město v troskách leží, neobestře hrůza jej: neb z popela znova svěží jednoho dne povstane

(...)", napsal Vondel, ale ve skutečnosti to tak hrozné nebylo. Amsterodamané museli zbořit svá opevnění,

určitá privilegia byla stažena, museli platit daň navíc a tím to končilo. Kromě toho si Vondel sám vytvořil

efektní dekorace. Své drama umístil do mnohem většího města, do Amsterodamu zhruba kolem roku 1550,

a jako zvláštní atrakci umístil na břeh IJe kompletní zámek, na místě Schreierstoren, která ve skutečnosti

nebyla ničím jiným než pouhou rohovou vížkou mnohem později zbudovaných městských hradeb.

V boji hřmění, burácení nikdy nezemdlí, Korunou svou město slavné v nebesích se skví, V dešti, sněhu jde

za novým světem, Do všech světa stran střelby hluk jest vmeten (...)

předpovídá anděl Rafael na závěr, a tak Vondel vytvořil na hrázičkách kolem Amstelu blyštivou řeckou

tragédii, mýtus o andělích, rytířích a pannách, o lásce a službě, ušlechtilosti ducha a hrdinské odvaze, a

obyvatelé této šedé země mu za to budou navěky vděčni.

O sedm set let později, v zimě roku 1994, vyklidila policie s velkou parádou pár ulic za Nieuwzijds Kolk,

kde po léta bydleli squatteři. Domy byly zcela zpustošené, projektant tam chtěl postavit luxusní apartmány s

parkovací garáží a magistrát s tím souhlasil pod podmínkou, že se nejprve dá volný průchod působení

městských archeologů.

Sem tam jsem se zašel podívat k té obrovité jámě a viděl jsem, jak bagr krájí staletí jako koláč. Pár

hrníčků z devatenáctého století, vrstva smetí z osmnáctého, nějaké láhve ze sedmnáctého, tak takhle tedy

vypadá město zespodu. Kopáči občas ukázali, co přes den sklidili: obyčejné věci, mince a střepy, ale i

tureckou botku z korku, textilie, středověký karnevalový odznak, železný vrták do dřeva používaný při

stavbě lodí.

Když jsem šel jednoho šedivého odpoledne kolem, objevili právě kamenné krbiště, otevřené ohniště z

počátku čtrnáctého století.

Co na tom všem bylo nenápadnější, bylo to, že všechno působilo naprosto normálně: ohniště vypadalo,

jako by ho vyzdili minulý rok, trochu hrubě, asi tak, jak by to udělal laciný zedník, a polínka pod ním jako by

tam někdo složil teprve předevčírem.

Inkvizice, mor, objevení Ameriky, Francouzská revoluce, to všechno se přehnalo přes tohle ohniště a

polínka, a očividně jim to nic neudělalo. A teď, po více než šesti stech letech, tu vrčí stroje a lezou tu muži

ve žlutých plastikových kombinézách.

Při další návštěvě, za několik dní, byly najednou vidět stopy po jílovém valu. Val fungoval pravděpodobně

nejen jako obrana před nepřáteli zvenčí, ale i před vodou z IJe. Břeh IJe se totiž v průběhu staletí posunul

o několik set metrů: původně začínal IJ už u Nieuwezijds Kolk a u Dirk van Hasseltsteegu.

Po více než měsíci kopání, 18. února 1994, se archeologové rozhodli skončit, protože v Amsterodamu

nebylo pod pět šest metrů hloubky nic k nalezení. Kromě toho foukal silný východní vítr, byly tři stupně pod

nulou, a to pak není průzkum půdy nic příjemného. Přesně v tom okamžiku narazili v sedmimetrové hloubce

na kus téměř dva metry tlusté zdi. Tak strašně tlusté zdi, a ještě k tomu v hloubce, kde ležel nejstarší

Amsterodam, to mohlo znamenat jen jedinou věc: na Amstelu stál vskutku hrad, jak ho popsal básník

Vondel.

Za několik dní se přišel podívat celý historiemilovný Amsterodam: staří archiváři, učitelé dějepisu,

negenealogické, konzervátoři, kunsthistorici, novináři, všichni tam zírali na žluté a světle červené cihly, jako

kdyby se všechny jejich hypotézy a archivní práce tímto jedním nálezem nezhroutily. Vždyť teorie byla

vždycky taková, že v Amsterodamu nikdy žádný hrad nestál, že tu nikdy nebylo pánů ani kmánů a že to

bylo město nezávislých měšťanů.

Podle městského archeologa Jana Baarta byl tento hrad postaven krátce po vyplenění prvního sídla Van

Aemstelů Kennemery v roce

1204, a vzhledem k opotřebovanosti kamenných dlaždic na podlaze byl pak dlouhá desetiletí intenzivně

používán. Měl čtyři rohové vížky, měřil zhruba dvacet krát dvacet metrů a stál na pevninském výběžku v IJi,

obklopen malou osadou.

Objevení hradu by vysvětlovalo několik věcí, které byly až doposud nepochopitelné. Například nález štítu

ze dvanáctého století před několika lety v blízkém okolí. A téměř stejně staré kovárny z doby, kdy v osadě

stály sotva nějaké domy.

Z přízračného třináctého století zbylo jen málo archivního materiálu, ač víme, že roku 1305 bydlel fojt

ještě -- nebo už zase -- v Ouderkerku, a že tam tehdy tedy bylo správní centrum.

Když nadšení opadlo, převládl takřka všeobecný předpoklad, že se zde nejedná o hrad Van Aemstelů,

nýbrž o pevnost, která byla postavena teprve o tři čtvrtě století později, pravděpodobně hrabětem Florisem

V. Použité dřevo vězelo, jak ukázal rozbor letokruhů, roku 1273 ještě v zemi. A kromě toho sem hrady

podobného čtvercového tvaru pronikly až koncem třináctého století.

Ať už to bylo jakkoli, pro vývoj Amsterodamu to mnoho neznamená. Město, s hradem nebo bez, stěží

mělo něco z feudální tradice. V mnohých evropských městech si šlechta podržela svou vládu ve společnosti

ještě dlouho poté, co ztratila jako společenská struktura svůj mocenský význam. V Amsterodamu vše

proběhlo v daleko menší míře. Amsterodamané skládali nejnutnější pocty -- až do poloviny sedmnáctého

století dominovaly galérii radnice čtyři sochy hrabat holandských, jako symboly moci --, ale jinak se starali

sami o sebe. Souvisí to nejspíš s krátkým trváním vlády Van Aemstelů, ale i s místními mocenskými poměry.

Kromě toho byli Van Aemstelové přinejmenším stejní kořistníci jako Amsterodamští průkopníci.

Příznačný je také první erb města: koga* se dvěma muži a psem. Není to zobrazení legendy, nýbrž

skutečnost, přeložená do symbolů. První muž -- při bližším prozkoumání bojovník -symbolizuje hrad, druhý

muž -- kupec -- město, pejsek je znakem věrnosti, a všichni společně uchovávají loď budoucnosti.

* * *

O prvním osídlení Amsterodamu víme skoro stejně málo jako o onom hradu. Byly tu bažinaté slatiny plné

olší, lísek, brslenů, rákosí a vřesu -- tedy alespoň to se dá odvodit z nalezených semen. U Amstelu nerostlo

mnoho stromů. Při zakládání hráze, nebo snad už krátce předtím, navršili první průkopníci na pevné vrstvě

půdy podél řeky několik kopečků, na nichž neuspořádaně vyrostly první stavby. To bylo kolem roku 1180.

Byly to prosté chalupy, ne větší než pořádný dnešní obývací pokoj. Byly postavené z několika kmenů, zdi

měly z větví zpevněných jílem a střechu z rákosí nebo slámy. Vzadu v domě bylo na zemi otevřené ohniště,

aneb "oheň, u nějž se seděti dá". Jílová podlaha se svažovala směrem ke stěnám, aby se předešlo vniknutí

dešťové vody dovnitř. Až hluboko do středověku stávaly ve městě takovéhle domy. Měly tu výhodu, že se

při požáru daly lehce zbořit -- ten, jehož dům vzplál, byl povinnen sám co nejrychleji hákem strhnout průčelí

a stěny.

Řada těchto chalup stála na dnešním Nieuwendijku a v části Kalverstraat. Výrazy jako Oude Zijde, Stará

Strana, a Nieuwe Zijde, Nová Strana Amstelu nemají, jak se Amsterodamané domnívají, nic společného se

vznikem města. Pocházejí až z daleko pozdějšího období, kdy byl Amsterodam rozdělen do dvou farností, a

znamenají vlastně starou kostelní stranu a novou kostelní stranu.

V onom maličkém, mladém Amsterodamu žili především rybáři a rolníci, ačkoli nálezy kolem hradu svědčí

o tom, že tu bydlelo i pár specializovaných řemeslníků. Až zas tak malá tahle vesnička na hrázi nebyla:

přestože tato osada nebyla širší než pětadvacet metrů, z jednoho konce na druhý to byla dobrá čtvrthodina

chůze.

A záhy se tenhle pruh rozšířil vysoušením Amstelu a výstavbou nových domů. Tak se z hráze stala ulice s

domy po obou stranách.

Při pokládání základů jedné bankovní budovy na Rokinu se před několika lety objevil kousek původního

břehu, na němž bylo zřetelně vidět, jak průkopníci první kusy země získávali: hliněným valem s drny,

proloženým vrstvami odpadků prvních obyvatel. Byla to náročná, ale úspěšná operace, a Amsterodamané ji

v následujících letech ještě párkrát opakovali. Celkem se původní šířka Amstelu zúžila v onom prvotním

období asi o šedesát metrů. Byla to první půda, kterou si město vlastnoručně vydobylo z vody.

Hráz -- dam, která dala osadě jméno, byla položena pravděpodobně krátce po záplavách v letech 1170 a

1173, ačkoli někteří vědci se domnívají, že k tomu došlo až o takových padesát let později. je doloženo, že

původně ležela spojnice blíže IJi, přibližně na úrovni Nieuwe Brugu. Tím, že pak byla umístěna trochu více

dozadu, vznikl u ústí řeky přirozený přístav. Amsterodamané začali vzápětí rozšiřovat území na druhé straně,

na straně dnešní Warmoesstraat. Tato ulice vděčí s největší pravděpodobností za své jméno zelinářským

zahradám a zahrádkám, které se zde tehdy nacházely. Kolem Oude Kerku vznikla, jak se dá alespoň vyvodit

z nalezených razidel a zbytků textilií, čtvrť, kde provozovali své dílny nejrůznější textilní řemeslníci.

Takový byl v hrubých rysech stav věcí předtím, než v neděli,

27. října 1275, bylo jméno Amsterodam poprvé zmíněno v archiváliích. V tomto spise oprošťuje Floris V.,

hrabě holandský, "lid vblízku Amsteldamu přebývající" od mýtného. Město si tento kousek pergamenu

pečlivě schraňuje již po staletí, a právem. Bylo to první hraběcí privilegium mladé osady, a kromě toho mělo

velikou cenu. Vždyť první Amsterodamané teď už nemuseli platit mýtné, když proplouvali pod mosty a skrz

propustě hrabství holandského, což by jinak lezlo pořádně do peněz.

Text tohoto spisu prozrazuje také něco o situaci, v níž se vznikající Amsterodam nacházel. O nějakém

konkrétním městě ještě nemohla být řeč -- jinak by se Floris nevyjádřil tak vágně, když mluvil o "lidu vblízku

Amsteldamu přebývajícím". Ale zároveň byla tato osada pro hraběte už dostatečně důležitá na to, aby k

sobě její obyvatelstvo do jisté míry připoutal celním privilegiem.

Důvodem pro toto zvýhodnění byla snad stavba výše zmíněné pevnosti, kdoví.

Další historie by se vskutku hodila do nějaké tragédie.

Gijsbreght IV. Aemstelský viděl, jak se biskupská moc rozdrobila, a pokusil se poštvat Holandsko proti

Utrechtu, tak jak to vždy úspěšně činili jeho předchůdci. Věci se mu ale natolik vymkly z rukou, že roku

1296 musel ještě s několika šlechtici odstranit hraběte Florise V. Avšak puč se nevydařil a celý rod Van

Aemstelů byl nadobro vypovězen do Flander.Hrabství holandské zabavilo hrad a začalo ho bořit.

Gijsbreghtův syn Jan se, jak už jsem se zmínil, roku 1304 ještě jednou pokusil uchvátil moc nad

Amsterodamem. Dobyl město zpět a celé je opevnil valem. Ale za necelý rok ho hrabě Vilém III. Holandský

po dvoutýdenním obléhání opět vyhnal z města, nyní již definitivně. Není nepravděpodobné, že svéhlaví,

rebelští Van Aemstelové měli podporu Amsterodamského obyvatelstva. To lze alespoň vyvodit z faktu, že

hrabě město přísně potrestal. Amsterodamští, kteří "přijali vrahy hraběte Florise", byli připraveni o všechny

svobody, hrad musel být srovnán se zemí, opevnění byla stržena. Val zmizel -- aby téměř za sedm století

neočekávaně vyšel na světlo.

V témže zmateném období, v němž byl hrad zbořen, dostal Amsterodam městská práva. Kolem roku 1300

hovoří nový biskup Gwijde van Avesnes v zakládací listině poprvé o "našich měšťanech z

Aemestelredamme", aneb "našich měšťanech amsterodamských". Díky těmto právům se město vymanilo z

moci biskupa, hraběte a pánů aemstelských a mohlo si v podstatě vládnout samo, pomocí vlastních konšelů

a radních a vlastního rychtáře. Rychtář a konšelé směli přijímat nové měšťany, zachovávat vlastní zákony, a

když nějaký měšťan upadl do zajetí mimo město, smělo se měšťanstvo zasadit za jeho osvobození. Městská

listina dále obsahovala nejrůznější směrnice o zacházení s těžkými zločiny jako vražda, zlé nakládání a

porušení míru.

Když byli roku 1304 Van Aemstelové definitivně poraženi, musel Amsterodam, jako město s Aemstely

spřízněné, promptně navrátit svá čerstvě nabytá práva, ale ani ne za rok mu byla znovu obnovena. To

znamenalo, že se město mohlo dál nerušeně rozvíjet, chráněno zakládací listinou před vměšováním

zemského pána, městskými hradbami před starostmi venkova.

Mnohá evropská města se v té době stala jakýmisi ostrovy obchodu a pokroku v moři vleklosti, strachu,

pověr a útlaku. Tak tomu v Amsterodamu nebylo. Vazby s okolním venkovem byly příliš silné a Amsterodam

relativně malý. Zatímco Utrecht, Nijmegen a Dordrecht čítaly tou dobou na tisíc, dva tisíce domů a Hárlem s

Leidenem se blížily tisícovce, nesestávaly usedlosti jako Hoorn, Medemblik a Amsterodam z více než pár set

obydlí. Na místě Oude Kerku stála již malá kaplička, ale Aemstelredamme se dělil o pastora s kostelíky v

Ouder--Amstelu a Nieuwe--Amstelu. Teprve

5. května 1334, když se biskup rozhodl ustanovit jistého Woutera z Drongelen pastorem v Oude Kerku,

bylo město očividně dost vyspělé na to, aby poskytlo dostatek práce svému vlastnímu duchovnímu otci. Ale

pak už to šlo rychle.

* * *

Co tedy učinilo z Aemstelredamme v poměrně krátké době město Amsterodam? Co bylo hybnou silou

těch několika rybářských rodin, které platily kolem roku 1200 nejnižší daň z výlovu v celé oblasti, a které o

tři čtyři generace později vedly v Sontu opravdovou námořní válku jako pravá mocnost? A proč se to

všechno událo právě kolem močálovitého ústí Amstelu, když by se, po pravdě řečeno, našla v Holandsku

příznivější místa k založení města?

Amsterodam byl, objektivně vzato, nemožné město. Všechno, co se tu postavilo, se propadlo do bahna,

přístav byl -- především v dalších staletích -- dosažitelný jen přes písčité náspy a protivítr, a kromě toho byl

na rozdíl od řady holandských měst stále ještě nedochůdčetem. Holandská města jako Dordrecht (1220),

Hárlem (1245), Delft a Alkmár (1246) byla daleko před Amsterodamem. Ale právě z faktu, že mu tolik

důležitých měst tvořilo zázemí, čerpalo mladé město svou sílu. K tomu se pak ještě přiřadily faktory, které

tak často vedou k úspěchu: náhoda, štěstí, vynález s velkými následky a, především, hloupost a

krátkozrakost ostatních.

Začněme tím vynálezem. Mezi nejstaršími obyvateli Amstellandu bylo také mnoho Frísů, a od pradávna to

byli právě Frísové, kteří v raném středověku obstarávali transport v severním Nizozemí mezi obchodními

centry jako Muiden, Staveren, ijselskými městy a dále, přes Waddenzee, severní Německo, Jutsko a Baltské

moře. Je celkem jisté, že malý Amsterodam byl už tehdy zapojen do tohoto obchodního okruhu, ať už jen

proto, že tu bydlelo poměrně dost loďařů. Zachoval se například jeden dopis z roku 1248 -- tedy ještě před

tím, než Amsterodam dostal oficiální jméno --, v němž Gijsbreght III. Aemstelský protestuje proti zabavení

lodi z Amstellandu Lbeckem. Při vykopávkách byly ve zbytcích prvních domů už nalezeny věci z dálných,

cizích zemí. Kupříkladu žlutá keramická konvice, která se někdy kolem roku 1200 dostala do řeky, byla

vyrobena, jak se zdá, v Belgii. Pecičky z rozinek a fíků, snad z jižní Francie nebo Itálie. A pak ten podivný

kousek hedvábí, který se objevil už ve zbytcích z roku 1225, pochází z Janova a na malých loďkách se přes

nekonečnou síť řek, kanálů, cest a přes obchodní uzly dostal až sem.

Tím velkým vynálezem byla koga: velká dřevěná loď, obrovský dřevák se stěžněm, schopný plavby po

moři a levné přepravy značného množství zboží. Stejně jako ve dvacátém století umožnil příchod velkých

jumbo--jettů rychlou a relativně levnou masovou přepravu z kontinentu na kontinent, a tím způsobil

revoluci v oblasti migrace a mezinárodních sociálních svazků, tak tehdy koga náhle umožnila levnou

přepravu velkého množství prostého zboží jako obilí, dříví a soli ze zámoří.

Amsterodam se rychle připojil: naproti Hlavnímu nádraží byly nalezeny konstrukce nábřeží ze třináctého

století, určeného pro zámořské lodi, a okolo stojící domy z téže doby měly základy na vracích kog. Koga

měla nosnost zhruba sto tun, čili pět-- až desetkrát více než její předchůdkyně, a mohla se zvenčí vyhnout

složitým vnitřním tokům. Pasivní obchod v Amsterodamu, jako součásti staré obchodní sítě, se vbrzku

změnil v aktivní: lidé se do něj pustili sami.

Ale nebyl to jen tento vynález, co Amsterodam postrčilo vpřed, byla to také --jak už jsme uvedli --

hloupost a krátkozrakost ostatních. V tomto případě biskupa utrechtského. S příchodem koggy začali kupci z

Pobaltí -- zejména z Brém, Hamburku a Lbecku -- ve větší a větší míře obchodovat s jižní Evropou. Z

Francie dováželi sůl a víno, z Anglie a Flander vlnu a lněné látky a z Janova a Benátek hedvábí, samet a

koření. Sami vyváželi ze severu obilí, dřevo a kožešiny. Vlámské Bruggy jim sloužily jako překladiště, jako

jakési stanoviště, odkud transportovali své zboží dál. Jelikož Severní moře bylo obzvláště zrádné a

nebezpečné, dávali tito kupci přednost cestě vyhýbající se z větší části otevřenému moři. Jejich stará

obchodní cesta vedla Nizozemím přes Waddenzee, Almere -- koryto, které později přeroste v Zuiderzee --

pak přes Muiden do Vechtu, Utrechtu, vártským Rýnem do holandského IJselu a potom přes zeeuwské

ostrovy do vlámských Brugg.

Cit pro vrtkavou rovnováhu mezi vládou, svobodou a obchodem, jemné balancování mezi donucením a

slibem, s nímž to Amsterodam dotáhl v pozdějších stoletích až na světovou mocnost, tento cit v oné době

utrechtští biskupové zcela postrádali. Zemští páni se pokoušeli dostat peníze především ze staré cesty,

postavili celnice, položili hráze, a tak pomalu zaškrtili slepici, která jim snášela zlatá vejce. Od druhé

poloviny třináctého století byla tato cesta přes Utrecht dokonce téměř neprůjezdná. Za biskupa Jana z

Nassau propadlo Utrechtsko totálnímu chaosu, kupci byli přepadáváni a vražděni, a ve Vreelandu působil

dokonce pan Gijsbreght IV. na svém hradu jako pravý loupeživý rytíř.

To, že se začal Aemstelredamme po roce 1275 značně rozrůstat, nemělo jen negativní příčiny: kupci se

začali masově vyhýbat staré cestě, hledali cesty nové a ty záhy vedly přes Holandsko a zejména po Amstelu

přes Amsterodam. Tato cesta byla zdaleka tou nejvýhodnější, a kromě toho se v Amsterodamu nemuselo

platit hraběcí mýtné. Holandská hrabata si totiž brzy uvědomila, na rozdíl od svých utrechtských rivalů, že

jejich stále početnější obyvatelstvo nemůže být živo pouze ze zemědělské výroby na ubohých slatinných

písčinách. Stimulovala a chránila obchod, zlepšovala propustě a mosty a nalákala kupce privilegii a glejty k

sobě -- s konečným cílem: učinit z Dordrechtu druhé Bruggy.

Z Aemstelredamme se stal Amsterodam, a z Amsterodamu se stalo ještě mnohem víc. Ale stále, až

dodnes, zůstal určitý protiklad mezi Amsterodamem a zbytkem země, anebo, chcete--li mezi mentalitou

hrabat a biskupů.

Biskupové, kteří si zakládali na starém feudálním systému vlastníků půdy a nevolníků, vládli sedlákům,

kteří doslova neměli kam utéct, a kterým jako starým oslům nakládali na hřbet, dokud nepadli. Hrabata,

která rozpoznala význam obchodu pro svá území, si současně uvědomovala, že kupec není žádný nevolník,

ale někdo, kdo se umí rozhodovat, a kdo si může zvolit jinou cestu. Byla to tato hrabata, která snad jako

první rozpoznala význam toho, co později vykvete v jednu z nejdůležitějších holandských tradic: zacházení s

novým a cizím, aniž by jej hned zadusila v příkazech, zákazech a laciné ziskuchtivosti.

V Holandsku se lidé otevřeli moři a všemu, co přicházelo z dálky. Na písčinách Utrechtu, Gelderlandu a

Overijsselu se před tím uzavřeli. V Holandsku lidé směřovali na západ a na sever, ve vnitrozemí na východ,

a tato úzká propast protíná nizozemskou politickou a kulturní krajinu až dodnes. Hranice mezi Nizozemskem

a Nizozemskem leží stále ještě u Vreelandu.

II

Kamenný dům

Druhá polovina dvanáctého století, ona nepoznaná doba mezi lety

1150 a 1200, byla jistě dobou zvláštní, plnou malých i velkých revolucí, možná jednou z nejdůležitějších v

dějinách severní Evropy. Byla to léta, v nichž se, stejně jako v devatenáctém století, najednou všechno

dostalo do rychlého víru. Do módy přišla koga, díky níž bylo možno přepravovat čím dál víc zboží na čím dál

větší vzdálenosti. Začalo se rozvíjet poutnictví, díky němuž se cizina a exotika dostaly do povědomí. Mlýn a

tkalcovský stav ušetřily spoustu domácí práce, čímž se posunula dělba práce mezi mužem a ženou -- a tím i

pohlavní úlohy. Začalo se platit penězi místo v naturáliích -- a tak vzniklo cosi jako tržní ekonomika. Zároveň

spláchly v Holandsku povodně tak veliké kusy země, že vyvstala potřeba obrovských vodních děl. Kromě

toho se vesnické obyvatelstvo rozrůstalo, takže bylo stále více lidí nuceno hledat jinou obživu než

zemědělství. Všechny tyto procesy proběhly během několika desetiletí, a všechny kolem zlomového bodu,

kdy vznikl Amsterodam.

Růst vesnické usedlosti u říční hráze až k malému městu byl procesem, který trval zhruba jedno století,

tedy tři generace. Ve středověku ovšem nelze určit pevnou hranici mezi tím, kde končí vesnice, a kde začíná

město, jakousi "mezní hodnotu městského vzezření", jak to nazývá francouzský historik Fernard Braudel.

Pro francouzská městečka v šestnáctém století byla stanovena spodní hranice na "šest set krbů", což

zhruba odpovídá dvěma tisícům obyvatel, ale podle jiných mínění je tato norma příliš vysoká, určitě pro

středověká města. Ať už je to jakkoli: naše usedlost se svými desítkami a záhy stovkami krbů této spodní

hranice rychle dosáhne.

Pro fakt, že Amsterodam nabyl vcelku rychle městský charakter, nejvíce hovoří lidé, kteří zde bydleli.

Nebyli to jen sedláci, rybáři a loďaři. Téměř od začátku se ve společenství u hrází projevovalo něco

příznačného pro každé město: variabilita a specializace.

Jeden z nejstarších nalezených domů z usedlosti Aemstelredamme se datuje z roku 1225, půl století před

první zmínkou o městě.

Při vykopávkách na místě starého biografu na Nieuwendijku se v hloubce více než čtyř metrů nalezlo

ohniště, část oplocení gruntu a nějaké zařízení domácnosti. "Velké množství výrobního odpadu kromě toho

vysvětlovalo, jaké povolání tento průkopník vykonával," píše později městský archeolog Jan Baart ve své

zprávě. "Silné vrstvy popela, množství černého uhlí, trocha železného odpadu a pár kusů nářadí vypovídají,

že se jedná o kováře." Na základě nejrůznějších zbytků a prefabrikátů se dalo odvodit, že si tento kovář

vyráběl vlastní zahradnické a zemědělské nářadí, ale také tesařské potřeby, železné součástky pro stavbu

lodí a rybařinu, kování bot, koňské podkovy, jídelní náčiní a nejrůznější zbraně. V blízkosti ležící takzvaný

hrad s tím měl jistě mnoho společného. Licí formy a zbytky měděných plátů prozrazují, že pracoval též s

mědí a cínem. Kovárna zmizela kolem roku 1275, poté co v ní pracovaly a žily bezmála dvě generace

kovářů.

Zbytky takřka nejstaršího domu vyprávějí o jiném řemeslníkovi.

Dům se datuje z roku 1250 a zcela určitě v něm bydlel švec.

V roce 1980 byly u Kalverstraat, hluboko v zemi nalezeny zbytky spleteného vrbového proutí, základové

dřevo a kameny -- tedy dům -- a na bývalém amstelském břehu se objevily četné útržky kůže a kravské

chlupy smíchané s vápnem. Očividně zde u vody byla kůže zbavována chlupů, pak následovalo vydělávání a

výroba bot.

Jistě zde bylo více řemeslníků. Mezi nejstarší Amsterodamany, které známe jménem, patřil v roce 1310 i

jistý Lambrecht Pekař.

To znamená, že město tehdy už mělo svou pekárnu, kde si lidé mohli nechat upéct vlastnoručně

uhnětené chlebové těsto. Také na zrno, jež se původně mlelo ručně, se postavil roku 1307 u Zeedijku mlýn,

a později ještě další u Nieuwendijku, původně Windmolenstraat -- Mlýnské ulice. Jan Baart jednou, na

základě nálezů a archiválií, sestavil seznam všeho, co se v Amsterodamu čtrnáctého století dělalo. Došel k

padesáti různým povoláním: počínaje zlatníkem, zbrojířem, pivovarníkem, přes bednáře a děvku až po

poustevnici. Je to jasné: leželo zde město, nic jiného.

Specializace měla dozajista velké důsledky především pro ženy.

Vždyť až do třináctého století to byly právě ženy, které -- doma -- ručně mlely mouku, pekly chléb, tkaly

látky a vypalovaly hrnce v ohni. S koncem dvanáctého století přišly tkalcovské stavy a hrnčířské dílny, a

záhy byly tyto ženské úlohy přejaty mužským tkalci a hrnčíři. Přechod je zřetelně vidět na otiscích prstů na

keramice z té doby. S pomocí specialistů na otisky prstů z městské policie vypracovali Amsterodamští

archeologové studii, z níž vyplývá, že nejstarší keramika nalezená ve městě byla téměř vždy dílem žen,

ktéré ručně plácaly z hlíny hrnce. Později to jsou již prsty mužské. Ve třináctém a čtrnáctém století se totéž

stalo s mletím obilí, vařením piva a se zdravotní péčí. Zároveň byla všechna tato nová povolání, chráněná

nově vzniklými cechy, téměř bez výjimek exkluzivně mužskou záležitostí. Je na bíledni, že tento přechod

musel mít značné důsledky pro rozdělení rolí mezi muži a ženami, a zřejmě i pro morálku s tím spojenou --

ač podrobností se kvůli chybějícím písemným pramenům můžeme jen dohadovat.

Jak si máme vesnici Amsterodam představovat? Mokrou a blátivou, to jistě. Při vykopávkách na

Nieuwendijku bylo na vrstvách půdy vidět, že kovářská rodina musela skoro každé dva roky navršit svůj

grunt, protože se všechno propadalo do bahnité slatiny. S obydlím našeho ševce to nebylo o moc lepší.

Příbytek byl, stejně jako všechny ostatní domy, postaven ze dřeva, bez jediného základu v zemi. Kouř z

ohně stoupal volně vzhůru několika děrami ve střeše a jílová podlaha byla pokryta rohožemi spletenými z

vrbového proutí. Z nálezů lze odvodit, že zhruba o půl století později, kolem roku 1300, byl na témže místě

postaven nový dům, sousedící s uličkou, ze zlomků kamení. Za domem byla v Amstelu nalezena spousta

domácího odpadu, jako například dřevěné vědro a keramické střepy, pocházející z Německa i z

Amsterodamu samotného. A ještě o století později, kolem roku 1400, se na témže místě objevil první

kamenný dům.

Ovšem "zkamenění" města probíhalo jen pomalu. Po každém požáru -- roku 1421 a především 1452 lehly

velké části města popelem -se zpřísnily stavební směrnice. Rákosové střechy byly zakázány, průčelí a

postranní zdi musely být postaveny z cihel. Na první mapě Amsterodamu, z roku 1544, je však jasně vidět,

že nejméně polovina domů měla dřevěná průčelí. A ještě dlouho do sedmnáctého století byla všude ve

městě dřevěná zákoutí. Dřevo je lehce opracovatelný materiál a ulice s dřevěnými domy je vždy plná

proměn. Nejstarší kresby Warmoesstraat, Damraku a Oudezijds Voorburgwalu tak tu a tam připomínají

norská nebo německá městečka, plná miniaturních přístavků a přívěšků. Zhruba tak muselo město vypadat

kolem roku 1350. Dva z těch dřevěných domů se každopádně zachovaly až do dnešních dnů -- Begijnhof č.

p. 34

a dům v čele Zeedijku č.p. 1 --, ale možná, že jich je víc. Občas načinčané fasády skrývají základy, zdi a

trámové konstrukce, které jsou téměř dvakrát tak staré: v sedmnáctém a osmnáctém století se nezřídka

připláclo na středověký dům "moderní" průčelí. Tak byla třeba nedávno při sanačních pracích za hotelem

Scandic Crown Hotel Victoria, naproti Hlavnímu nádraží, nalezena vcelku zachovalá kostra středověkého

kupeckého domu i s kladkovou konstrukcí. Celek se datoval ze čtrnáctého století, čímž se pravděpodobně

stal skutečně nejstarším domem v Amsterodamu.

Jelikož se ale stavba hotelu nemohla zdržet, zmizely jeho zbytky v nějakém skladu.

Stejně jako první auto nebylo o moc víc než drožka, jež měla místo koní vepředu motor, tak i první

kamenné domy přesně kopírovaly dřevěné stavby -- měly konstrukci, kterou lze až dodnes všude rozeznat.

Dřevěné trámy dál nesly dům, kamení sloužilo především jako výplň stěn. Také tvar střechy nebyl většinou

právě originální. Buď se z kamenného městského domu udělal minihrádek s cimbuřími a podobnými

ozdobami, nebo se postavil, jako snaha o co největší napodobení špičaté střechy dřevěných domů,

stupňovitý štít.

Středověké dřevěné domy měly poschodí vystupující vždy kousek dopředu, jak je to dosud vidět na

starých hrázděných domech.

Výhodou bylo, že průčelí a okna daleko méně trpěla deštěm a poryvy větru. Špičky štítů na protilehlých

stranách ulice byly tudíž vždycky nakloněné k sobě. Tím už beztak úzké uličky a hráze působily dojmem

ještě hustší zastavěnosti. Nástup kamenného průčelí na tom pramálo změnil. Nové domy se stavěly

takříkajíc "našejdro" a jejich lehce nakloněné vrcholky štítů zůstávaly v jedné linii se staršími domy v ulici.

Dělalo se to v prvé řadě proto, že rovné průčelí v jinak došikma stavěné ulici nevypadalo dobře: zdálo by

se, že je zakloněné. Díky tomuto optickému efektu působilo nakloněné průčelí daleko lépe. A když kupci

stavěli čím dál tím víc vyšších půd, skýtala tato konstrukce taktéž tu výhodu, že se tak dalo lépe vytahovat

zboží kladkou, aniž neustále naráželo na fasádu a skla pána domu. Tento způsob stavby tak přežil dřevěné

domy o několik staletí. Ve vnitřním Amsterodamu se ještě stále mnohé domy naklánějí viditelně dopředu, je

to dodnes udržovaná tradice, která v sobě pozoruhodně kombinuje starobylost a pragmatismus, tolik vlastní

tomuto městu.

Velká revoluce, kterou s sebou přinesly kamenné stavby, se zpočátku projevila především v proslulém

Amsterodamském interiéru. Kámen umožnil zřízení komínů, a oheň se tudíž přesunul ze středu domu do

krbu u jedné z postranních zdí. Mimochodem tento proces neprobíhal právě nejrychleji. Ještě po dvě staletí

budou Amsterodamské směrnice hovořit o "otevřeném ohništi". Komín však měl veliké výhody. Díky tomu,

že vršek domu už nebyl naplněn kouřem, dala se na trámy položit prkenná podlaha a tím vzniklo půdní

podlaží. Dále začali někteří Amsterodamané stloukat kolem krbu malé pokojíky, na způsob zástěnku. Aby se

uvnitř lépe udrželo teplo. Tato místnost se vyvinula ve stálou součást tradičního amsterodamského domu: v

takzvaný "vnitřní krb".

Zatímco zbytek domu zůstával ve styku s ulicí, stal se tento vnitřní krb privátním úsekem. Pro ještě lepší

udržení tepla se v této místnosti začaly stavět snížené stropy, čímž se vytvořilo nízké mezipatro. Toto

mezipatro se postupně zvyšovalo a dostalo svůj vlastní krb. Tak vyrostly z vnitřního krbu dvě plnohodnotné

místnosti nad sebou, z čehož jedna měla funkci obývacího pokoje a druhá kuchyně.

Tímto způsobem došlo již brzy k nápadnému oddělení soukromého a veřejného uvnitř samotných

Amsterodamských domů. Takzvaný "voorhuis", přední část domu, známe dostatečně od Vermeera, Jana

Steena a dalších malířů sedmnáctého století. Byla vysoká, světlá a veřejná. Většinou se používala jako

obchod, kancelář nebo dílna, ale též jako obytný prostor. V létě byly okenice a okna vždy otevřeny --

případně byla zavřená jen spodní část dveří kvůli volně pobíhajícím psům ve městě. Vnitřní část domu byla

naproti tomu intimní a uzavřená. Amsterodamané se tam zalézali schovat před zimou a tvrdým životem, a

to, co je zvěčněno na kresbách a obrazech, dýchá atmosférou poklidné pohody mužů bafajících dýmku a

mlčky pletoucích žen. Byla to dvojsmyslnost, která bude ještě po staletí určovat domácký život ve městě: na

jedné straně dobře míněná otevřenost kupce, který vychází vstříc svému klientovi ve vstupní místnosti, a

města, které dodnes navečer zavírá okenice a zatahujezávěsy. Na druhé straně uzavřenost soukromého

života, vnitřního krbu, podivná atmosféra, kterou Nizozemci označují nepřeložitelným výrazem

"gezelligheid"( , zevnitř měkké, zvenčí tvrdé pohodlí.

* * *

Navzdory růstu města si Amsterodam ještě dlouhou dobu podržel venkovský charakter. Stejně jako

obyvatelé všech ostatních evropských měst byli i Amsterodamané měšťany jen na půl úvazku.

Všude chovali ovce, kozy, husy a prasata, která nechávali volně pobíhat, aby si sehnala něco k snědku.

Snad při každé vykopávce se až dodnes v centru města naleznou vrstvy hnoje. Valy sloužily jako obecní

pastvina pro krávy a koně. V archivech se vyskytují směrnice, v nichž se omezuje stavění prasečích chlívků u

městských hradeb. Nalezly se nejrůznější smlouvy mezi měšťany týkající se sadů a částí senných luk, a v

městských právech z roku 1343 jsem dokonce narazil na ustanovení, které měšťanům Amsterodamským

povoluje zdržovat se zjara, jakož i zpodzima nanejvýše šest týdnů mimo město "k vykonání své rolnické

práce".

Ještě roku 1500 byla správa města nucena vydat zákaz volného pobíhání dobytka "na hradbách, na Svaté

cestě, v zahradách a na bělidlech". Amsterodamané se určitě nezabývali jen rybolovem, plavbou a

obchodem -- to všechno šlo ještě několik staletí ruku v ruce s rolnictvím.

Ovšem byl to především obchod, jenž toto město popohnal k větší rychlosti vývoje. Po smrti utrechtského

biskupa Gwijde z Avesnes roku 1317 se hrabě Vilém III. Holandský chopil šance a přetáhl Amstelland

definitivně do svého hrabství, a od té doby se Amsterodam stal holandským městem. Krátce na to ustanovil

hrabě pivní clo. To znamenalo, že veškeré pivo, které bylo v Holandsku dovezeno do Amsterodamu, se

muselo přihlásit, protože se z něj muselo zaplatit clo.

Pivo bylo v oněch staletích svrchovaně lidovým nápojem, většina piva se dovážela -- především z

Hamburku -- a Amsterodam se stal již záhy centrem tohoto obchodu. Ze zachovaných celních prohlášení je

vidět, že hamburští kupci začali po čase posílat s pivem i všemožné jiné zboží, věci, které nakoupili v

Německu a pobaltských zemích: dřevo, obilí, fazole, ořechy, hořčičná semínka, tér, herinky, med, plátno,

kůži, dráty, kožešiny, železo, chmel, špek, maso, lůj a kožky. Ale pivo vedlo: kolem roku 1365 bylo

přeplaveno do Amsterodamu bezmála dva a půl tisíce sudů měsíčně, což představovalo třetinu celkového

hamburského exportu piva. Vykládání veškerého piva probíhalo na Oudezijds Voorburgwal, na Bierkaai*

mezi Oudekerkspleinem a dnešní Damstraat.

Nákladní lodní přeprava nebyla ovšem zdaleka exkluzivně Amsterodamskou záležitostí. Z týchž celních

prohlášení lze zjistit domovský přístav sto dvaceti loďařů. Až na osm pocházeli všichni vskutku z Nizozemí,

ale zdaleka nejvíce jich bylo z Hindeloopenu (31) a Terschellingu (17). Z Wieringenu a Enkhuizenu

pocházelo devět, ze Stavoren a Hardewijku šest a z Amsterodamu pouhých sedm. Situace to však není

zdaleka tak divná, jak by se na první pohled zdálo: i v následujících staletích budou Amsterodamané své

zboží přepravovat jen z velmi malé části sami. Až do osmnáctého století budou například hindeloopenští

loďaři hrát důležitou roli v přepravě a i později se mnozí loďaři a námořníci rekrutovali z chudého venkova

severně od IJe -- především šlo-li o riskantní cesty, jako lov na velryby. Vesnice jako Ransdorp a De Rijp

byly pro Amsterodamské rejdaře vděčným zdrojem pracovních sil.

Amsterodam však byl od začátku centrálním místem obchodu. A ještě jedna změna probíhala ve

čtrnáctém století: z loďařů se postupně stávali kupci.

Začalo to tím, že loďaři s sebou na zpáteční cestě do Hamburku občas něco vzali. Nejprve produkty

typicky holandské, jako sýr, máslo a ryby, později i jiné, ze vzdálenějších zemí. Amsterodam se tak octl

téměř doslova v revíru slavných hanzovních měst, zpočátku jako kupecký kolega, později ale čím dál víc

jako protivník a konkurent, ještě později jako nepřítel.

Svébytný, nezávislý kurz Amsterodamských kupců byl mírně řečeno nápadný. Hanza byla tou dobou ještě

mladým a nesmírně energickým svazem severoněmeckých obchodních měst, která se navzájem podporovala

a zvýhodňovala, a tak utvořila pevný obchodní řetězec vedoucí z Norska až do Francie, Anglie a dále.

Pro malý Amsterodam by tato federace měla být obzvláště přitažlivým spojencem. Existovalo již více

nizozemských hanzovních měst a nic nenasvědčovalo tomu, že by Amsterodam nemohl následovat příkladu

měst, jako Nijmegen, Kampen a Groningen. Tím by město získalo naráz přístup do sítě vztahů a vybavení

ve velkém počtu cizích přístavů, Novgorodem počínaje, Bruggami konče. Přesto se ubíralo svou vlastní

cestou, udrželo si svou vlastní svobodu a byla to právě hanzovní města, která, rozmazlená a chráněná,

nakonec zaostávala, až ustrnula.

* * *

V polovině čtrnáctého století to však ještě zdaleka nedošlo až sem. Jaké v těch letech byly vzájemné

obchodní a mocenské poměry, to lze dnes jen stěží zjistit. Ale archivy pro nás přece jen uchovaly jeden

pěkný barometr vzestupu Amsterodamu: počty válečných kogg, jimiž město v té době přispělo do

společných výprav, válek a bojůvek.

První opravdová válka, které se město účastnilo, probíhala roku 1368. V Dánsku se vzbouřil jeden

krvelačný kníže, kterému se pro jeho neustálé klení začalo říkat král Votrava. Když se tento král opovážil

zablokovat Sont -- a tím i průjezd do Baltského moře -- vypravila proti němu hanzovní města expedici.

Z dochovaných zpráv víme, že se jí město Amsterodam sice účastnilo, ale pouze jednou lodí, "mírovou

koggou Amsterodamskou", jak je pěkně popsána v dokumentech. Kampen se zúčastnil se třemi kogami --

což už něco vypovídá o poměrech.

Výprava zlomila moc krále Votravy, jeho hlavní město, Kodaň, bylo obsazeno a na následující mírové

konfereci získal Amsterodam od švédského krále sídelní právo na ostrově Schonen. Toto odraziště mělo pro

město nesmírný význam. V letních měsících se v jeho sousedství totiž vyskytovala obrovská hejna sleďů,

která přivábila množství rybářů a kupců ze všech koutů Baltského moře.

Od nynějška směl Amsterodam stavět na Schonen vlastní úřady a skladiště, a dokonce vlastní kapli. Navíc

měl tento celek jakýsi zvláštní statut, v němž neplatilo švédské právo, nýbrž vlastní právo městské.

Jak moc se poměry změnily během několika desetiletí, vyplývá ze společné expedice, která se konala o

třicet let později proti Frísům. Holanďané měli dlouho na Frísko spadeno, už jen kvůli bezpečnosti svých

obchodních cest. Jejich hrabě Vilém IV. padl při pokusu o invazi v roce 1345, ale koncenm století měl už

jeho následovník, Albrecht, nové možnosti, protože sami Frísové se zamotali do beznadějné občanské války

z důvodů, které dnes už sotva někdo zná. 1398 vtrhla do Fríska velká holandská výprava, a protože se jí

muselo účastnit každé velké město, lze si v archivech celkem dobře ověřit, jaké bylo rozložení sil.

Největší města musela dodat nejvíce vojáků, města s největším námořnictvem zajišťovala nejvíce lodí.

Dordrecht a Haarlem dodaly největší posádky -- každý po šesti stech mužích --, ale pouze pětadvacet,

respektive třicet přepravních lodí. Relativně malý, ale velice aktivní Amsterodam dodal naproti tomu pouze

tři sta mužů, zato však padesát lodí, a k tomu ještě čtyři obzvlášť veliké. Ty sloužily jako plovoucí pekárny.

Na každé lodi bylo postaveno pět pecí na pečení chleba, a vedle nich se plavilo ještě pět speciálních

mlýnských lodí.

Výprava uspěla, ale neuběhlo ani pět let a Holanďané museli svá dobytá území postoupit zpět.

Kde byly všechny ty Amsterodamské koggy postaveny, to už nikdo neví, ale existují určité domněnky.

Když se stavěl hotel Barbizon, narazil ke svému velkému překvapení městský archeolog Jan Baart a kolektiv

na zbytky rozsáhlé loděnice. Musela zde stát už koncem třináctého století jako jedna z prvních velkých

loděnic ve městě. Archelogové narazili na zbytky hned čtyř dílen a také nalezli podlahu z rašeliny. Byla

úplně nasáklá pryskyřicí a pokrytá zbytky těsnění, jako by odtud loďaři odešli před v Zeedijku chvilkou. Za

dílnou se objevily zbytky třicetimetrové dřevěné konstrukce, pravděpodobně provazárny, používané na

stáčení bezpočtu lodních lan. V jedné latríně se dokonce našla pecka broskve -- v Amsterodamu patnáctého

století ovoce tajuplného.

Amsterodamštípotřebovali kontakty s hanzou stále méně. Všechno si zařídili sami. Míjeli Hamburk, vyhnuli

se Jutsku, ignorovali Lübeck a sami si vzali v pobaltských přístavech, co jen mohli pobrat. Vnitrozemskou

cestu přes Lübeck a Hamburk -- doposud nejpoužívanější hanzovní cestu -- už nepotřebovali. Díky kvalitě

lodí a navigačnímu umění měli Amsterodamané čím dál tím méně potíží s riskantní "vnější cestou".

Amsterodamští kupci si troufli i na větší nebezpečí. Už brzy si zvykli rozdrobit rizika mezi sebou. Nebylo

kupce, který by naložil velký náklad na jednu loď. Téměř vždycky se zboží rozdělilo mezi více lodí, tak to

dělali všichni. Když byla jedna loď nenávratně ztracena, přišli jen o část nákladu. Tato forma spolupráce

mezi kupci se později rozšířila na jiné výpravy a projekty. Díky roztříštění rizika si město v pozdějších

staletích trouflo skoro na nemožné: na expedici do Východní Indie, cestu kolem světa, na novou cestu přes

severní pól, na stálou základnu na ledových Špicberkách, vysoušení severoholandských jezer pomocí hrází,

kanálů a stovek větrných mlýnů. Projekt za projektem vyžadoval obrovské sumy, přičemž zůstávalo otázkou,

zdali bude úspěšný, protože toto ještě nikdy nikdo nezkusil.

Hanze byla tato "na divoko" provozovaná plavba Holanďanů -- s Amsterodamem v čele -- trnem v oku.

Místo aby začala sama využívat vnější cesty a nových obchodních kanálů, uzavřela se tato síť jako ústřice.

Bránila se všemi způsoby -- Lübeck dokonce jednou na hanzovním sněmu navrhoval uzavřít Baltské moře

Holanďanům úplně. Neotevřela se novým možnostem a ustrnula.

Z Kampen a Brugg se stala městečka, tak jak je známe dnes: pitoreskní a tichá.

Naproti tomu Amsterodam vzkvétal. Do jisté míry víme, jak Amsterodamští kupci pracovali, jelikož se

zachovaly kupecké knížky dvou z nich. Jednalo se o strýce a synovce, Symona Reyerszoona a Reyera

Dircszoona, kteří společně obchodovali v Danzigu, dnešním Gdaňsku v Polsku. Kupovali potaš, vlákno,

konopí, dřevo, smůlu, tér, žito, pšenici a mastek. Přiváželi sledě, plátno, víno, jižní ovoce a sůl. Tvořili

rodinnou společnost, typ podniku vyskytujícího se ve středověku. Jelikož zprávy docházely jen velmi pomalu

a stěží, cestoval vždy jeden ze společníků -- nejraději důvěrný člen rodiny -- spolu se zbožím, aby mohl na

místě prodávat a nakoupit jiné zboží. Ne ve všech cizích přístavech se mohl rodinný příslušník zastavit, a

proto se využívalo místních zástupců, takzvaných "faktorů". Tato Amsterodamská rodina měla takového

faktora v Lübecku, ale obchody v Danzigu si vyřizovali sami. Jeden ze společníků zůstával v Amsterodamu,

druhý se usídlil každoročně na pár měsíců v Danzigu. Vedli čilou korespondenci, protože například zvýšení

cen v Amsterodamu znamenalo, že má společník nakoupit více obilí, a naopak.

Strýc Symon byl evidentně muž zkušenější, jak je vidět z dochovaných písemností. On byl také nejčastěji

v Danzigu. Tak například odjel roku 1485 s určitým obnosem do Pobaltí a Reyer za ním pravděpodobně

poslal sůl, olej, sledě a ještě další peníze.

Symon zboží v Danzigu prodal, nakoupil baltské produkty a nalodil se na loď do Amsterodamu. Z oněch

papírů lze též vyčíst, že roku

1487 se v rodině konala jakási výměna stráže. V tomto roce pobýval jak strýc, tak synovec v Danzigu, v

roce následujícím zůstal Symon v Amsterodamu a očividně si už troufl nechat obchody v Danzigu na svém

synovci.

A tak se všude ve městě smlouvalo, vážilo, počítalo a obchodovalo. Ze všech lodí, které koncem

patnáctého století projížděly Sontem, bylo téměř šedesát procent z Holandska, a Amsterodam už hrál prim.

To mělo značné důsledky pro vzhled města.

Původní přístavy, Damrak a Rokin, byly příliš malé. Lodě stály jedna vedle druhé při břehu. Ouderzijds

Waal -- dnešní Oude Waal -- , jakási mísa na břehu IJe, sloužil jako zimní a odpočinkový přístav. Také

městské grachty se stále víc využívaly jako nákladový prostor. Většina lodí však zůstávala před městem na

IJi. Ve čtrnáctém století byly před městem v úrovni dnešního Hlavního nádraží zatlučeny na obranu města

ve dvou řadách kůly. U nich kotvila většina velkých lodí. Především po příjezdu pobaltské flotily se tu

houpalo množství obilných lodí s velkými předními a zadními kastely. Průjezdy v těchto obrovských řadách

kůlů se každý večer uzavíraly tlustými plovoucími kmeny a až do devatenáctého století bylo ve večerním

tichu, když se město na straně k vodě uzavřelo, slyšet nad hladinou IJe nenápadné ťukání "dřevěných

zvonků".

Město samotné se od roku 1380 rychle zvětšovalo. Na místě, kde se teď rozkládá čtvrť červených luceren,

se navršily kusy zeminy.

Kromě toho byly vyhloubeny dva nové grachty: Oudezijds Achterburgwal a Nieuwezijds Achterburgwal --

dnešní Spuistraat.

Amsterodam tehdy neměl víc než tři až pět tisíc obyvatel, a tento projekt musel být pro tehdy ještě

poměrně malé město prací gigantických rozměrů. Za několik sezon byly vyhrabány, naloženy a na slatině

vysypány desítky tisíc kubických metrů hlíny, a to jen s málem primitivních prostředků, které byly k

dispozici.

Připravit půdu k zástavbě bylo tehdy ještě těžší než zastavění samotné.

Přesto se město muselo po roce 1425 znovu rozšířit. Tentokrát se vyhloubil široký gracht pouze na

východní straně -- pozdější Geldersekade a Kloveniersburgwal. O další čtvrtstoletí později bylo město

podobným grachtem obepnuto i na západní straně:

Singelem.

Centrem města byl už tehdy Dam. Amstel zde byl překlenut a uzavřen stavidly. Lodě tudy mohly

projíždět pouze se sklopeným stožárem. Po čase se na zaklenutí začaly stavět domy. Kromě nich tu na

levém břehu vzniklo náměstí, Plaetse, které záhy dostalo jméno Dam, hráz. V průběhu několika let byl tento

prostor zcela zastavěn a až později se z něj po stržení domů zase stalo náměstí. Lodě tehdy mohly

proplouvat Damem po Amstelu do IJe a naopak -- stavidla byla zrušena až roku 1675.

Zde se také soustředila správa města. Po staletí sestávala vrchní správní moc v Amsterodamu ze čtyř

starostů, jednoho rychtáře, sedmi -- později devíti -- konšelů a z městské rady.

Starostové byli voleni každoročně 1. února a měli jeden rok právo zabývat se téměř vším, co se města

týkalo -- s výjimkou soudního rozhodování. To bylo úkolem rychtáře a konšelů, kteří byli také vždy voleni

na jeden rok. Konečně městská rada byly zasedáním šestatřiceti "svobodných" měšťanů, kteří do roku 1400

vystupovali jménem celého měšťansva. V praxi to byly elita, kupci zbohatlí z pobaltského obchodování. To

oni volili starosty a konšely a udělovali rady při nejdůležitějších rozhodnutích. Kromě toho se pozvolna

formovaly městské stráže, skupiny ozbrojených měšťanů, kteří v případě nouze bránili město. Cvičili se na

"střelnicích", v budovách, jako třeba pozdější univerzitní knihovna, které se pozvolna měnily v jakési pánské

kluby. Neboť v tomto městě se příliš neválčilo.

Všichni tito správní úředníci pracovali vždy v několika volných místnostech a domech. Jejich privilegia a

jiné důležité písemnosti byly uschovány v takzvané železné kapli, v primitivním trezoru zastrčeném vysoko v

klenbách Oude Kerku. Takhle už to dále nešlo. Rozšíření města a jiná velká díla už nebyla prací pro

amatéry, nýbrž pro profesionály. Proto kolem roku 1400 starostové zakoupili dům na Damu, který měl

sloužit coby městský úřad.

Vbrzku byl vyměněn za gotickou radnici s věží a s velkým sněmovním sálem v prvním poschodí, o

velikosti bezmála pětadvacet krát devět metrů.

U náměstí se objevil také velký, nový kostel. Oude Kerk byl sice v průběhu čtrnáctého století zvětšován a

přestavován, jenže obyvatelstva přibývalo a kostel byl pro ně příliš malý. Proto se město rozdělilo do dvou

parochií na protilehlých stranách Amstelu a zakrátko Amsterodamané začali se stavbou svého prvního

prestižního objektu: čistě gotické katedrály podle vzoru katedrály v Amiens. Kupec a bankéř Willem Eggert -

- první bohatý Amsterodaman, s nímž se v dějinách setkáváme -- dal k dispozici jako stavební parcelu svůj

sad za Damem a kromě toho zaplatil ještě značnou část stavebních nákladů. A tak vzniklo i v Amsterodamu

panorama charakterizující tolik středověkých měst v západní Evropě: velké množství nízkých, malých,

povětšinou dřevěných domů a uprostřed nich gigantická, pomalu rostoucí, kamenná stavba, svatyně, jíž

měšťané po léta obětovali skoro všechny své peníze, energii a dovednosti, věčné znamení bohabojnosti a

sociálního cítění v tomto městě individualistů, bankéřů a obchodníků.

Pojďme se ještě jednou projít středověkým Amsterodamem, což je procházka ani ne na půl hodinky.

Začněme na Warmoesstraat: domy zde dosud stojí zády k Amstelu, jak tomu zpočátku bylo všude. Pak

projdeme kolem Oude Kerku, poslední nenarušené gotické stavby ve městě, s tichem a vůní stařičkého

francouzského venkovského kostela. Grimburgwal, na jeho protější straně, Binnengasthuisterrein byl kdysi

prvním malým rozšířením města.

Přejděme na Kalverstraat: zde leží tři čtyři metry pod zemí středověké domy, ale zmíněná žlutá keramická

konvice z Belgie byla dvanáct metrů hluboko. Dále po Nieuwendijku: v pasáži moderního obchodního domu

C&A najdeme ještě několik starých schodů, neboť středověká hráz nikdy úplně nezmizela. Vlevo, za bývalým

kinem Royal, se nacházejí základy hradu Van Aemstelů.

Nakonec po Onze Lieve Vrouwesteeg zase zpět: nalevo, pod čísly šest a osm, byly nedávno ve zdi čínské

restaurace Fook Hing nalezeny trámy a kamenné dlaždice z kaple Panny Marie.

To je pár pohledů, ale nedalo by se zrekonstruovat víc? Pachy?

Zvuky? V zimě to tu muselo být cítit hořícím dřívím a rašelinou a hnojem, trochu jako v nějaké

východoevropské vesnici. První měšťané byli živi především z vlastnoručně pečeného chleba, vařené kaše z

pohanky, ječmene nebo ovsa a trochy ovoce.

V latrínách nejstarších domů nalezli archeologové pecky a jádra nejrůznějších plodů: jablek, hrušek,

lesních jahod, dovezených fíků a moruší, které se zde musely pěstovat. Pobíhající husy a prasata ještě

dlouhá léta dokreslovaly obraz Damu, Niuwendijku, Warmoesstraat a Kalverstraat. Na podzim se konaly

zabíjačky a v blátivých uličkách města se odehrávaly breugelovské scenerie plné pobíhání, vřískání a

pokřikování.

A další zvuky? Z našeho pohledu, na konci tohoto tisíciletí, je středověk vzdálenou, neznámou skutečností,

kterou vidíme jako v rozbitém zrcadle. Kostelní zvony byly zdaleka nejhlasitějším zvukem, který tehdy lidé

znali. Ale i zpěvu, modliteb a bědování bylo více než dost, protože nebe, život, smrt a peklo byli na dosah

ruky. Z několika listin se dovídáme, že zde byli angažováni městští muzikanti se "šalmaji, trumpetami a

jinými instrumenty muzikálními". Měli každý večer z radniční věže na Damu "zahrát písničku, dvě nebo tři",

a také ráno, "když se stráž vracela z hlídky, a dále ve všechny svaté svátky, na všech slavnostech

pořádaných městem, tolik, kolik si lidé budou přát". Ze všech staletí se nalezly hrací kostky, nejstarší se

datuje již z raných dob, kdy strýc Symon a synovec Reyer slavili své úspěchy, káči, dřevěné meče a jeden

dětský luk z let Viléma Eggerta, zrezivělá foukací harfička z časů Lambrechta Pekaře, jednoduchý hudební

nástroj, kterým se lidé rozptylovali večer u ohně, chvějící se kousek železa, ústa jako rezonanční skříň,

téměř africké zvuky: pooing, pooing, pooing.

III.

Zlý Roeltje

Někdo někde řekl, že člověk umírá dvakrát: jednou, když zemře, a podruhé, když na něj zapomenou

poslední z jeho doby. Smrtí každého starého člověka tak znovu umírá množství mrtvých: všichni ti, které

tento mrtvý ještě znal a na něž si jako poslední žijící odnesl vzpomínku. Mnohé z toho, co městem hýbe,

zmizí během jedné generace. Tváře, pachy, zvuky a nálady pak můžeme rekonstruovat jen na základě

hrstky nahodilých poznámek a jediného dochovaného zobrazení. Naše kolektivní vědomí, ať už je nebo není

písemně zaznamenané, je jako sypký písek, a toho nejpodstatnějšího se můžeme jen dohadovat.

Ze všech těch, kteří se po tři sta let od počátku existence města nazývali "Amsterodamany", se

nezachovala jediná tvář, a první postavy, které se vynoří, uvidíme především za pochodu: jako kolemjdoucí

při pohledu na město, jako přihlížející při nějaké památné exekuci nebo jako spoluzobrazené dárce toho či

onoho oltářního obrazu. Někdy mezi lety 1555 a 1560 malíř Pieter Aertsz vyportrétoval hubený tvrdý obličej

prodavačky chleba. Zůstalo zachováno pár portrétů skupin městských stráží. Nejstarší ukazuje sedmnáct

vážných neotesaných mužů v černých šatech, vlasy nakrátko, na hlavách jakési široké, francouzské barety.

Byli členy strážního cechu, neboli cechu sv. Jiří, na talířích mají pečené kachny a umně náranžované rybí

filé, jeden ze stráží má v ruce list s notami. Text na něm je ještě čitelný: "Discantus.

Vyvolil jsem si v mysli své děvče..." Amsterodamské historické muzeum nechalo melodii této milostné

písničky přezpívat. Zní těžce jako žalm. Nahoře na obraze je vepsán letopočet: 1533.

Mezi nejranějšími tvářemi se nachází také jeden manželský pár.

Pravděpodobně jsou to kupec a starosta Egbert Gerbrandszoon a jeho žena Gerrit Janszoon

Peggedochterová, vymalováni roku 1541

Dirckem Jacobszoonem. Egbert má kulatý obličej a částečně ustarané oči, žena vypadá pod svým čepcem

štíhlejší a jemnější.

Stojí za stolem, na němž leží předměty nabité symbolikou: přesýpací hodiny, kupecká knížka, hrstka

zlaťáků, kalamář s psacím náčiním, perořízky a klubko příze. Na pozadí vidíme oknem do krajiny, kde visí

ukřižovaný Kristus a před ním lebka bez spodní čelisti. Vzadu vpravo vidíme ještě dva symboly domácí píle:

poličku s obchodními dopisy, na nichž je velmi slabě napsáno mužovo jméno, a na zdi ženin smetáček.

Aby podtrhli pomíjivost bytí, ukazují ještě oba manželé na zlato a přesýpací hodiny -- neboť pracovat se

musí, čas plyne, střezte se pýchy. "Cedit Mors Nemini", smrt se nikomu nevyhne, stojí napsáno na stěně za

mužem, a Gerrit Janszoon Peggedochterová má jako motto pro potomstvo:

"Ženo má, čas jest krátký a bystrý, Proto veďme život čistý (...( Bohatý nemusí vždy býti ztracen, Neb

neprokázal milosrdenství bližnímu svému, Proto vězte, Bůh jest naším vládcem, Prací podporujte charitu."

Aneb: život je krátký, žij jako poctivý křesťan a jako bohatý člověk máš povinnost rozdělit se o své

bohatství s ostatními -pod hrozbou očistce.

Tenhle portrét manželského páru je pozoruhodný ve více ohledech.

Forma neustále ustupuje obsahu. Jsou to dva lidé, kteří na jedné straně volí vnější zviditelnění, proto si

nechávají dělat vlastní portrét, ale zároveň dělají všechno proto, aby ukázali i své nitro -- zejména svůj

vztah k Bohu a věčnosti. Tím ukazují, ať už jakkoli strnule a formálně, záblesk neviditelné hnací síly dějin

tohoto města: jeho mentalitu.

Amsterodam nikdy nebyl pravým středověkým městem. Nikdy zde neměl sídlo žádný král, nikdy zde

církev nehrála všeobjímající roli, nikdy zde nebyly sociální a politické poměry určovány vztahy mezi lenním

pánem, leníkem a nevolníkem. Amsterodam byl od samého počátku městem moderním, obývaným

měšťany, kteří byli dostatečně samostatní a svéhlaví na to, aby si hrabali na vlastním písečku.

Ale zároveň bylo toto město také dítětem své doby, se středověkými domy a jstředověkými ulicemi a

náměstími, kde -- jak to popisuje historik Huizinga způsobem téměř klasickým --

"všechny životní události nabývaly daleko ostřejších vnějších forem než nyní". "Všechno, co lidé prožívali,

mělo ještě onen ráz bezprostřednosti a absolutna, jaký mají nyní radost a utrpení už jen v dětství. (...(

Katastrofy a nedostatek nebyly tak zmírněny jako nyní; byly hroznější a mučivější. Nemoci podrývaly zdraví;

krutý mráz a skličující tma zimy byly opravdovou útrapou. Úcty a bohatství se užívalo niterněji a horlivěji,

protože zřetelněji kontrastovaly s bědující chudobou a zavržením." A Huizinga k tomu dodává, "všechny věci

pozemské měly okázalou a strašlivou publicitu." Malomocní klapali řehtačkami, žebráci vystavovali svá

znetvoření v kostelích, každé povolání, každý stav bylo možno rozpoznat podle oděvu a žádný pán se

nepohyboval městem, aniž mu byla vzdávána čest. Vykonání rozsudků, pouliční prodej, svatby a pohřby,

všechno šlo ruku v ruce s procesími, výkřiky, bědováním, zpěvem, hlaholem zvonů, bubnováním, jásotem a

nářkem.

Bylo tomu tak i v Amsterodamu. Od roku 1492 byl v Kalverstraat živý dobytčí trh, na Damu trh mléčný, na

Damraku se prodávala zelenina, ovoce, dřevo a léky. Na stavidlech se nabízely mořské a říční ryby -- někdy

dokonce tuleň nebo sviňucha. Vrcholem byl každoroční jarmark -- roku 1484 tu byl dokonce i slon.

Každým rokem se konalo takzvané Zázračné procesí, pestrobarevná přehlídka, na niž si vyšlo celé město.

Vpředu kráčela cechovní bratrstva se zapálenými svícemi, každá skupina se svým praporem a obrazem

svého svatého patrona. Podle jednoho starého popisu tohoto průvodu za nimi následovala skupinka "děvčat

a mladých hochů", která kromě jiného předváděla úryvek z legendy O sv. Jiřím a drakovi. Následovaly děti:

andělíčci s křidélky na ramenou a čertíci s "loučemi v rukou" , pomazaní sazemi -- vždyť přicházeli rovnou z

pekla --, "tváře zkřivené do strašidelných šklebů". Vždy se jim podařilo rozbrečet drobotu stojící podél cesty.

Za nimi šly městské stráže ve zbroji, s bubny a korouhvemi, pak pějící žáci latinské školy v bílých chórových

kytlicích, potom mniši z různých klášterů v černých, šedých nebo hnědých kutnách, shrbení pod kříži a

sochami, poté duchovenstvo se svými zástavami, následováno skupinou kajícníků, kteří šli kvůli tomu či

onomu příslibu v průvodu bosí a téměř nazí, a na závěr, pod nádherným baldachýnem, neseným čtyřmi

starosty, pastor s monstrancí, v níž se uchovávala hostie. K tomu všemu hráli městští muzikanti "velmi

rozkošně a krásně na píšťaly i šalmaje".

Od nepaměti začínalo procesí u Nieuwe Kerku, procházelo Kalverstraat a vracelo se na Nieuwe Brug u IJe,

kde se zastavilo, aby požehnalo lodím, "by mohly v bezpečí cesty provádět", a končilo v Oude Kerku, kde

byla svátost vystavena k uctívání.

Velice populární byl také svatý patron tohoto kostela, "vodní světec", svatý Mikuláš, jenž chránil

námořníky a obyvatele poldrů před nebezpečími vody a později sklízel slávu jako přítel dětí, který na své

jmeniny jezdí na koni po Amsterodamských střechách a sype dárečky do komínů.

Místem zbožnosti nebyl jen Oude Kerk a Nieuwe Kerk, všechny špitály a kláštery měly své kaple, kapličky

stávaly i na mostech, městská radnice měla svou vlastní kapli, a všude stály nejrůznější obecní kapličky,

zkrátka a dobře, pro zhruba deset tisíc Amsterodamanů zde v té době byla záplava posvěcených míst.

Dokonce bylo vydáno nařízení, kterým se dětem zakazoval hrát kolf -- jakýsi dnešní golf -- a jiné hry v

Nesu, neboť tím příliš rušily modlitby klášterních sester.

To ovšem nebránilo tomu, aby se městská práva skrytě nepokoušela vší silou zamezit růstu klášterů.

Představenstva cechů tesařů a zednářů dostala roku 1498 zákaz cokoli stavět či opravovat na jistém

klášteře -- "byť by to byl jen chodník" nebo nějaká jiná maličkost. Kláštery pohlcovaly prostor -- i ten

nejmenší klášter musel totiž mít přinejmenším vlastní kapli, zeleninovou zahradu, pekárnu, hřbitov, stáje,

bělidla a dílny -a kromě toho ještě měly dost peněz na to, aby skoupily všechno kolem dokola. V roce 1500

čítal Amsterodam na dvacet klášterů, na každých pět set obyvatel připadal jeden. Kromě čtyř ležely všechny

kolem Oudezijds Achterburgwal, a dosud upomínají názvy ulic na tuto dobu: "Modlitba bez konce" -- místo,

kde se nacházelo alespoň pět ženských klášterů --, Monnikenstraat (Mnišská ulice) -- pojmenovaná podle

minoritského kláštera --, Bloedstraat (Krvavá ulice) -- podle nejsvětější krve--, Bethanienstraat (Bethanijská

ulice) -- podle bethanijského kláštera --, a Koestraat (Kraví ulice) -- podle stáje bethanijského kláštera,

neboť jeho sestry byly proslulé chovem vypasených volů.

Církevní život města dostal 15. března roku 1345 silný impulz, když se v jednom domě v Kalverstraat udál

opravdový zázrak. Jeden nemocný muž, "blízek smrti", přijal od kněze svátost a krátce na to, na smrt

nemocný, svůj žaludek zase vyprázdnil. Ženy, které o něj pečovaly, aniž se podívaly, zdali tam ještě zbytek

hostie je, vyhodily zvratky do ohně v krbu, který zůstal s ohledem na nemocného hořet celou noc. Když šla

jedna z žen ráno přiložit do ohně, spatřila ke svému údivu "uprostřed plamenů čistou bílou hostii, zcela

nepoškozenou". Neohroženě strčila ruku do plamenů a vytáhla svátost z ohně, aniž utrpěla sebemenší

popáleniny. Když vzala hostii do ruky, ucítila, že je úplně studená. Později tato hostie údajně měnila barvy

nebo se pohybovala nahoru a dolů.Když se amsterodamské duchovenstvo o zázraku dozvědělo, odebrali se

kněží na místo, kde se odehrál. Nejsvětější svátost odtud byla přenesena ve velkém procesí, s prapory a

korouhvemi, za zpěvu chvalozpěvů do Oude Kerku.

Jen málo zázraků je tak přesně zdokumentováno jako tento.

Existuje dokonce zpráva o této události od amstellandského fojta a Amsterodamské správy, která byla

sepsána ani ne tři týdny po události. Záhy se místo zázraku stalo oblíbeným poutním cílem.

V Kalverstraat vybudovali kapli a již roku 1347 je hlášen průvod věřících, kteří "v tichých modlitbách"

procházejí kolem tohoto "svatého místa". Pro poutníky se vytvořila speciální cesta, takzvaná Svatá cesta.

Její části později splynuly s Overtoomem a Leidsestraat, ale poslední kousek, v současné době rušná

nákupní ulice mezi Singelem a Kalverstraat, nese ještě stále totéž prastaré jméno Heilige Weg -- Svatá

cesta.

Svatému místu se připisují ještě další zázraky. Roku 1476 byla jedna po mrtvici ochrnutá jeptiška po

návštěvě Svatého místa obdařena zázračnou silou: třikrát oběhla kostel a uzdravená se vrátila zpět do svého

kláštera. Roku 1514 se přihodilo něco podobného jeptišce z bethanijského kláštera, která podle svého

prohlášení trpěla "závratěmi v hlavě": "A pak mi srdce tlouklo tak strašlivě, a tělo se mi třáslo a postel se

klepala, na níž jsem ležela." Jedna žena z Hoornu, která se svými třemi dětmi nastoupila do kocábky,

jedoucí na trh do Amsterodamu, a která spadla do vody, protože se loď kvůli tlačenici převrátila, zachránila

sebe a své potomstvo jen díky příslibu, že navštíví Svaté místo. A když arcikníže -- později císař Maxmilián

Rakouský v Haagu smrtelně onemocněl, bleskurychle se uzdravil, když učinil tentýž slib. Dokonce i nejstarší

známé literární dílo, v němž hraje roli Amsterodam -- naivní text dvorního trubadúra Viléma z

Hillegaersberchu z doby kolem roku 1380 -- nepojednává o ničem jiném, než o zázraku z Kalverstraat, o

divu "krásném a čistém", který se udál "v jednom městě amstellandském (...( nazývaném Amsterodam".

Za mohutný růst po roce 1350 Amsterodam tudíž nevděčí pouze obchodu. Tento růst má takřka určitě

také náboženské pozadí -- ač se na to často zapomíná. Amsterodam byl mimořádně populárním poutním

místem, opěvovaným jako "osmý div světa", který nesměl žádný cizinec při návštěvě Holandska vynechat,

jak poznamenává jeden autor ze šestnáctého století. Kupci, kteří ve dnech jeho největší slávy proudili do

městečka v takovém počtu, že museli projít speciálním výběrem, dali hospodářskému životu další impulz.

Vznešené návštěvy mocných tohoto světa, jako Karla Smělého, Maxmiliána Rakouského a Karla V. přinesly

tehdy ještě malému Amsterodamu zvláštní uznání. Amsterodam byl zkrátka víc než dvě staletí nejen

městem obchodu, ale i náboženským centrem, Canterbury Nizozemí.

* * *

Nejen duchovenstvo, ale i světská moc byla ve středověkém Amsterodamu obklopena nesčetnými obřady

a rituály. Město, zpočátku docela otevřené, bylo v průběhu let opatřeno valy a později i hradbami. Ohrazení

se vyvinulo v něco víc než fyzickou bariéru: stalo se po čase politickou, ekonomickou a sociální hranicí. Celá

staletí se každý večer město hermeticky uzavíralo před okolním světem. O půl desáté se zavřely městské

brány.

Vojáci odnesli klíče na radnici, uložili je do speciální schrány a klíče ve schráně donesli jednomu ze

starostů. Při východu slunce se celý rituál odehrál pozpátku.

Stejně jako ve všech středověkých městech existoval i v Amsterodamu výrazný rozdíl mezi měšťany a

neměšťany. Pokud byl spáchán nějaký delikt na jednom z měšťanů, byl chápán jako napadení celého

městského společenství.

Tresty byly vykonávány na veřejnosti a často byly spojeny s druhem přečinu: zlodějům se sekaly ruce,

klevetníkům provrtávaly jazyky a vedle odsouzenců na smrt se nezřídkakdy vystavil na odiv předmět, jímž

byl zločin spáchán. Ještě v polovině sedmnáctého století, když už byl Amsterodam světovou metropolí, stály

uprostřed Damu tři soustředné kruhy, které pravděpodobně kdysi sloužily proceduře zbavování sídelního

práva, rituálu téměř magickému, jenž se prováděl kolem pupku města. Když se středověký měšťan

Amsterodamu příliš zadlužil a nebyla možná už žádná jiná opatření, byl proveden třikrát dokola kolem

těchto kruhů -v dřívějších staletích dokonce kolem městečka samotného. Při tom byly shromáždění

dotazováni, zdali se najde někdo, kdo by se za něj zaručil. Teprve poté mohl být onen měšťan za

společenství vyvržen a popřípadě uvězněn.

Právě to, že se středověký městský život odehrával především na veřejnosti, vneslo do ulic

pestrobarevnost. Ta byla ještě znásobena kontrastem mezi chudými a bohatými, mezi životem a smrtí,

nemocí a zdravím. Proto z každodenního života ve městě vycházely, řečeno Huizingovými slovy, "takové

podněty, vášnivé výzvy, které se projevovaly ve vrtkavé náladě syrového veselí, neúprosné krutosti,

vnitřního rozněžnění, mezi nimiž se středověký život města pohybuje".

Proto není vždycky zrovna jednoduché, vžít se do situace Amsterodamanů před pěti sty lety. Jak

probíhala například diskuse ve velkém sále městské rady uvnitř malé Amsterodamské radnice, když se roku

1398 muselo rozhodnout o účasti či neúčasti na velké holandské trestní výpravě proti Frísům? Svou roli při

rozhodování mohly hrát ekonomické důvody, určitě v takovém kupeckém městě,jako byl Amsterodam. Ale

bylo by příliš jednoduché opírat všechna ano a ne městské správy pouze o základy, jež jsou pro nás

racionální. Klidně to mohlo být tak, že loajalita, pýcha a pomsta -- jejich hrabě byl koneckonců při předešlé

výpravě Frísy zavražděn -- nebo povinnost vůči Boží spravedlnosti hrály přinejmenším stejně silnou roli. To

platí i pro správu relativně střízlivého Amsterodamu.

Nemoc, smrt, mor, války, to všechno leželo na dosah ruky.

Vichřice a záplavy mohly udeřit každým okamžikem. A loďaři, rybáři, námořníci a všichni ostatní

Amsterodamané, kteří bydleli hned za hrázemi, byli jistě prostoupeni vědomím všemohoucnosti přírody,

rozmarů živlů a bohabojností. Nebe a peklo, poslední soud, nebyly nikdy příliš daleko, a lidé to cítili. Karatel

Johannes Brugman, jenž se roku 1462 usadil v klášteře minoritů, požíval takové popularity, že ještě o pět

století později známe úsloví: "mluvit jako Brugman."

"Představme si před očima nejrozpálenější a nejrozžhavenější pec, v ní leží nahý muž, jenž už nikdy

nebude vysvobozen z těchto muk," takto popsal peklo jeho přítel a duchovní spřízněnec Dionysus Kartuzián.

"Pomysleme jen, jak se ten muž v peci zmítá ze strany na stranu, jak křičí, jak naříká, jak žije, jaký ho asi

sužuje strach, a jaká bolest jím prostupuje, především když si uvědomí, že tento nesnesitelný trest nikdy

neskončí." Proti žáru ohně, strašlivému mrazu, červům, pláči a nářku stál jen tenký štít: nádhera ctnosti,

"práce v charitě" Gerrity Janszoon Peggedochterové.

* * *

Občas dostal strach lidskou podobu. Ačkoli v Amsterodamu nikdy nedošlo k nějakému rozsáhlému honu

na čarodějnice -- ani kacíři se zde nelovili příliš fanaticky, to už tehdy zdejší obyvatelstvo očividně nemělo v

povaze --, žili zde lidé ve stejném strachu před čarodějnicemi, ďábly a kouzelníky jako jinde.

Díky pozornosti městského historika z osmnáctého století, Jana Wagenaara, se zachoval kompletní výslech

jedné Amsterodamské služebné z roku 1555, která byla obžalována z čarodějnictví.

Vypravěčkou tohoto životního příběhu je Meyns Cornelisová, původem z Purmerendu, žena, která

pohlížela na lidskou existenci mlhou šílenství, ale zároveň vytvořila podrobný obraz osudů svobodné

Amsterodamské ženy v první polovině šestnáctého století se všemi hrůzami a zmatky, které k tomu

náležely.

Během prvního výslechu, 8. listopadu 1555, vypověděla Meyns v hrubých rysech svůj spirituální život

rychtáři. Před dvaceti lety se poprvé setkala s podivnými úkazy. Když jednoho večera seděla sama u krbu,

vešlo náhle dovnitř deset dvanáct koček, které "kolem ní dobrou půlhodinu tlapku v tlapce tancovaly". A

když si šla lehnout, objevila jednu kočku pod přikrývkou. Popadla zvíře za kůži na zátylku a vyhodila je ze

dveří do vody, jenže když vlezla zase do postele, ležela tam ta bestie znovu: úplně mokrá. K smrti

vystrašená požádala Meyns svého pána a jeho ženu, jestli by mohla několik nocí přespávat dole.

Další úkaz se objevil asi za deset let. Mezitím se Meyns přestěhovala k jistému Jacobu Roelovi, s nímž

měla poměr. Jednou v noci před sebou spatřila čtyři ženy v podivných šatech, z nichž jedna měla klín plný

starých cihel, kterými ji začaly kamenovat.

Stále opakovaly tutéž tajemnou větu: "Tvá tvář bude lapat mouchy." Příštího rána měla Meyns, podle

vlastního tvrzení, tělo "modré jako švestka". Sousedé ji snesli dolů, posadili na židli u krbu, a aby ty

strašidelné ženy zaříkali, "zavěsili nad oheň nový kotlík plný jehel i její moči".

Po této příhodě byla Meyns poslána k vymítači duchů, mistru Simonovi z Medembliku, který jí poradil, aby

se vdala, a pak jí do šatů zašil několik pytlíčků se střelným prachem. Za několik týdnů se vrátila do města,

ale tam začaly její potíže nanovo.

Nastěhovala se k jistému Adriaanu Klaassenovi, ale když chtěla jít večer do své komůrky, neustále ji

neviditelné síly shazovaly ze schodů. Časně ráno byla nalezena na chodníku její sukně, roztrhaná kýmsi

cizím na cáry. Také se něco dělo s jejími úsporami, patnácti korunami, které byly podle Meyns ukradeny ze

skříňky a později jí je roztodivné postavy zase nabízely. Kromě jiného "mladý tovaryš se španělským

čepcem, černým sametem potaženým, na hlavě", který na ni volal, když "stála a umývala nádobí":

"Frajárko, nechceš míti frajera, tu stojím já, mladík!"

Za několik týdnů se provdala za jistého Cornelise Willemszoona, s nímž žila asi sedm let v klidu a pokoji,

aniž na ni strašidla či duchové dotírali. Ale když se jednoho dne Cornelis vrátil domů opilý, zařval, že "z ní

už konečně tu divočinu vyžene", a hnal se na ni s dýkou, vtrhlo náhle dovnitř zase deset dvanáct žen ve

zvláštních šatech a volalo: "Zlom ten nůž, pak ti nikterak neuškodí." S pomocí oněch žen se jí to vskutku

podařilo -- jak praví stále ještě zmatený příběh naší Amsterodamanky -- a poté ji popadly a "mrštily s ní ze

dveří na ulici, odkud ji její muž zase odvlekl do domu". Od té doby se jí opět zjevovaly strašidelné ženy a

pravidelně jí ubližovaly, šťouchaly ji, kopaly do ní a házely ji na ulici -- při výslechu ostatně Meyns tvrdila,

že tři z oněch žen sedí u ní a tu a tam ji "štípou do těla".

Cornelis od ní utekl a zmizel kdesi coby žoldnéř, Meyns mezitím otěhotněla a nastěhovala se k jistému

Jacobu van Markenovi, kde se jí narodila dcera a kde zůstala dva roky. Jěště když byla těhotná, vrátily se k

ní strašidelné ženy znovu a přivázaly ji ke střešnímu oknu trupem napůl vystrčeným ven. Šla opět za

vymítačem duchů, jenž jí předčítal z knih a přišil jí na šaty lístečky, ale všechno to bylo k ničemu.

V tu chvíli došlo k pozoruhodnému zlomu v šílených představách ubohé Meyns. Jedna z těch strašidelných

žen ji jednoho odpoledne přichází prosit za odpuštění za všechno, co jí provedla. Pak následuje společná

procházka Meyns a neviditelného strašidla, "krásné mladé ženy s overijsselským čepečkem na hlavě",

starým Amsterodamem. Jejich cestu můžeme dodnes výtečně sledovat.

Nejdříve jdou do Nieuwe Kerku, kde obě vkleče prosí za odpuštění, a Meyns se modlí za uzdravení duše

oné ženy. Potom jdou na Dam, a zatímco si na chvilinku sednou na schody radnice, aby si odpočaly, říká

strašidelná žena Meyns: "Kdyby tamhle stál kůl, a já k němu železným řetězem přikována byla a nějaká

šelma mi tělo na kusy trhala, ještě bych tolik netrpěla, kolik si zaslaužím."

Odtud jdou ke Svatému místu, plazí se třikrát dokola kolem "Sacramentu", pak po Rokinu, přes

Langebrug a na Lommertsbrugu popadne najednou strašidelná žena něco z klína a hodí to do vody se

slovy: "Tam leží všechna má zloba i darebnost." Nakonec se obě ženy nadobro rozloučí, jak praví Meynsino

doznání ve spise z roku

1555.

Dalšího dne, 9. listopadu 1555, byla Meyns znovu vyslýchána.

Teď vyprávěla příhodu, jak ji v noci obtěžovaly čtyři ženy a také neznámí muži, ale nechtěla s tím mít nic

společného, a řekla:

"Zůstávám při svém Pánu i Bohu."

15. listopadu doznala, že jí nepřítel po dlouhém týrání " proti její vůli odebral zepředu, jakož i zezadu

křesťanství" a "padaje jí na tělo" řekl: "Teď jsi má." Za tři dny na to doznala, že když jí "bylo odebíráno

křesťanství", držely ji tři "bílé ženy". Též na ni dvakrát "nepřítel" "ulehl bez šatů".

Amsterodamský magistrát dal poté příkaz položit Meyns na mučidla a šlehat metlou, s otázkou, kde

nechala dítě. Dokonce i z těchto starých zápisů je znát, že se Meynsino zmatení rychle stupňuje. Nejprve

doznává, že "nepřítel" se ve skutečnosti jmenuje "Satan", týž, který zradil Krista, ale o chvíli později tvrdí,

že se jmenuje "Roeltje", že se mu nejdříve vyhýbala, ale že se mu "květného měsíce" poddala, a že od té

doby u ní přespává každou noc. Později toho dne vypráví, že jednoho dne "seděla na záchodě a hloubala o

té či oné otázce peněžní", a že se jí náhle zjevil mladík s červeným vousem a "lačnil po něčem z jejího

těla", ale že mu to odmítla dát. Také nepřítel Roeltje jí něco zespodu vstrčil do těla a po několika týdnech

to zase vyndal.

Ráno, 19. listopadu 1555, je Meyns znovu vyslýchána, a nyní vypráví všechno, co jen její kati chtějí

slyšet. Vypovídá, že byla o svatodušních svátcích spolu se dvěma jinými ženami, s jistou Grietje

Willemsovou a nějakou Femmetje, na venkově u kartuziánského kláštera -- nyní uprostřed Jordánu -- a tam

se pokusila očarovat krávy tím, že pod zvířaty trhala trávu a vyslovovala slovo "tierius". Později zkoušela

totéž s několika ovcemi za Regulierspoort -- jejím zbytkem je dnešní Munt -- spolu se zelinářkou Machteldou

a "nepřítelem Roeltjem". Když odpoledne výslech pokračuje, prohlašuje, že se s ní "nepřítel Roeltje" oženil

za zlatou minci v hodnotě dvádvaceti čtyřáků. Když ji přivážou na lano, aby ji mučili, zpovídá se, že

očarovala v Monnickendamu dvě krávy tak, že jim vyškubla chlupy na břiše a šeptala slova "inturius" a

"fugita". A také očarovala sluhu jednoho ranhojiče, ale zase to potom napravila. Taktéž očarovala dvě

zvířata u Edamu. A s Griet Pietersovou prováděla čarodějnické rejdy. A s "nepřítelem Roeltjem" vylítla

čtyřikrát nebo pětkrát komínem.

Zhruba za týden, 27. listopadu 1555, byla Meyns Amsterodamským magistrátem odsouzena na hranici a

poté na Damu "na popel spálena".

Meyns nebyla jediná, kdo zemřel touto ukrutnou smrtí na Damu, a také nebude poslední. Ještě téhož

roku 1555 byla "předána ohni" jistá Anne Jansová spolu se svými dcerami Lijsbeth a Jannetje Pietersovou,

neboť "rozličné lidi a zvířectvo zranila, trápila a očarovala, a se Satanem do spolku vstoupila".

Správnost učení se stává důležitou, až když je toto učení ohroženo něčím novým a neznámým. Tu i onde

se už potajmu scházeli přívrženci kacíře Martina Luthera a několik let před Meynsinou popravou došlo

dokonce k menšímu náboženskému nepokoji, který si vyžádal četné oběti. Kromě toho začal narůstající

přepych amsterodamských kupců vítězit nad "charitou". Amsterodamští sudí upálili Meyns Cornelisovou,

protože měli strach, a právem, ač ještě nevěděli z čeho.

IV

Do nového Jeruzaléma

Kulisy, před nimiž se odehrávalo drama Meyns Cornelisové, byly ponenáhlu už úplně jiným

Amsterodamem než ono městečko kupců, rybářů a sedláků o století předtím. Vymanilo se z příšeří raného

středověku a stálo nyní na světle.

V Amsterodamském historickém muzeu visí obraz od Cornelise Anthoniszoona z roku 1534, který jako

první kompletně zobrazuje Amsterodam. Kdysi si ho objednal císař Karel V. pro svou sbírku obrazů měst, ale

z nezjistitelných důvodů se do jeho paláce nikdy nedostal. Naštěstí pro Amsterodamany, protože je na něm

mnohé vidět. Představuje město viděné očima ptáka, doslova z ptačí perspektivy. Fouká svěží větřík, lodě

se houpají na vlnách IJe, tu a tam padá na město stín mraku a všechno dýchá atmosférou jasného jarního

dne. Podle tohoto vyobrazení zhotovil Cornelis Anthoniszoon roku 1544 dřevořezbu ve dvanácti čtvercích,

která byla k dostání v jeho dílně za Nieuwe Kerkem. Přeměřil a překreslil dům po domě, gracht po grachtu,

loď po lodi. Jak přesně Cornelis pracoval, je vlastně vidět až nyní, když se při vykopávkách najde některý z

domů, které zakreslil: délka, šířka, někdy i výška, všechno do detailu souhlasí s tím, co zaznamenal do své

mapy roku 1544.

Nejenže se město zvětšilo, ale bylo i rušnější a bohatší.

V rozporu s dnešním míněním měla většina amsterodamských domů v pozdním středověku teplý a veselý

interiér. Ještě nedávno nalezli městští archeologové v jednom asanovaném bloku blízko Oude Kerku zbytky

komůrky ze šestnáctého století: zdi byly velmi zručně vymalovány, plné červených květinových motivů a

ozdobných černých výhonků.

Amsterodam získal jméno. "Amsterodam byl tak slavný, že ho mnozí ve vzdálených zemích nepovažovali

za město, nýbrž za celou zemi, a chtěli s ním uzavírat pakty," zaznamenal roku 1493 jeden kronikář. Před

čtyřmi lety dal císař Maxmilián Rakouský městu právo nosit císařskou korunu -- nebo si to právo

Amsterodam koupil, kdoví. Žádnému jinému holandskému městu se nedostalo této cti, a dokonce i mocné

hanzovní město Lübeck se muselo spokojit s císařskou orlicí. Ta koruna byla mnohem více než pouhou

ozdobou daleko později postavené Westertoren. Byla také důležitou vizitkou v zahraničním obchodu,

jakýmsi puncem důvěryhodnosti, hrdým erbem na všech přídích Amsterodamských lodí a nad všemi

průvodními glejty a osvědčeními.

Podle dochované celní administrativy projelo na počátku sedmnáctého století kolem Sontu ročně na sedm

set holandských lodí, zatímco na konci téhož století se jejich počet zčtyřnásobil. Největší díl připadal

Amsterodamu. To všechno měl na svědomí fakt, že amsterodamští kupci mohli přepravovat zboží ve

velkém, jako žito, dřevo, tér, len nebo konopí, o něco levněji než jejich zahraniční konkurenti: holandské

mzdy byly nízké -doba velkého dobývání půdy byla tatam a to znamenalo, že na venkově bylo více lidí než

práce. A kromě toho mohli Amsterodamští díky velkému dovozu dřeva a konopí stavět své lodě jednodušeji

a levněji. Tímto způsobem bylo možné -- což bylo tehdy unikum -- přepravovat velké množství zboží na

velké vzdálenosti. Poprvé se objevila mezinárodní dělba práce: pěstování obilí v Pobaltí, rukodělná výroba,

obchod, lodní přeprava a mlékárenská výroba v pobřežních oblastech Nizozemí a Anglie. Tyto oblasti měly

již záhy něco z moderního městského osídlení: jedna z prvních kreseb Amsterodamu, z roku 1589, ukazuje

město a řeku od Amstelu plné čilého ruchu, povozů, převozníků, pramic, plachetnic a tažných člunů,

všechno směřuje do tehdy ještě malého Amsterodamu. 1514 bydlela ve městě už víc než polovina

Holanďanů. Jak víme ze sčítání městské správy a pastorů Oude a Nieuwe Kerku, v tom okamžiku čítal

Amsterodam přibližně jedenáct tisíc obyvatel. V roce 1554 se tento počet zdvojnásobil a roku 1600 se počet

obyvatel znovu zdvojnásobil, na padesát tisíc.

Také území města se v průběhu staletí rozšiřovalo. Kolem roku

1380 byl okolo města navršen široký pás půdy, nyní se tam nachází čtvrť červených luceren, na Oudezijds

a Nieuwezijds Achterburgwalu. A přibližně o století později následovalo další rozšíření, jímž se hranice města

posunula přibližně až k dnešnímu Kloveniersburgwalu, probíhala kolem Muntu a pak po Singlu zpět k IJi.

Jak velký byl Amsterodam v očích neamsterodamských současníků, vyplývá z jednoho nevydařeného

pokusu, ostatně jednoho z mála pokusů vůbec, o obsazení tohoto města: nepřátelé, skupina

protestantských rebelů, takzvaných gézů, vtrhli jednou z bran dovnitř, ale v tom zmatku měl jejich kapitán,

jistý Helling, Nieuwezijds Voorburgwal -- tehdy ještě gracht -- za Damrak, Nieuwezijds Kolk za Dam a

Koornmetershuisje -- jenž tam stojí dosud -- za radnici, a stálo je to drahocenné minuty, než si uvědomili,

že obsadili špatnou budovu. Kapitán Helling svůj omyl nepřežil.

Město nezůstalo ušetřeno katastrof. Ovšem nebyla to voda, co město trápilo, nýbrž oheň. Na Květnou

neděli, 23. dubna 1421, vzplála třetina povětšinou dřevěných domů. Dam a Kalverstraat se proměnily ve

smradlavou začouzenou hromadu rozvalin. Ale bude ještě hůř a to je také jeden z důvodů, proč ze

středověkého Amsterodamu zůstane tak povážlivě málo. V noci z 23. na 24. května 1452 vypukl požár

znovu, tentokrát u Oude Kerku. Lodě, kotvící na Damraku vzplály a severní vítr je hnal jako zuřící pochodně

na druhou stranu, kterou za několik chvil už také olizovaly plameny. Oheň se hnal přes město v plné šíři,

dokud je do posledního domu nestrávil. Jen okolí IJe zůstalo ušetřeno. Tři čtvrtiny Amsterodamu lehly té

noci popelem -- a s nimi i obrovské množství obchodního zboží, které mělo často větší cenu nežli domy, v

nichž bylo uskladněno.

Z této rány se Amsterodam nemohl vzpamatovat bez pomoci zvenčí. Město mělo to štěstí, že zemský pán

Filip, vévoda Burgundský, byl vášnivým příznivcem Amsterodamu. Považoval -- už tehdy -- Amsterodam za

nejdůležitější obchodní město Holandska a viděl v něm velké možnosti do budoucna. Oprostil proto

zruinované měšťany na několik let od daní, pod podmínkou, že obnovené město bude "nejméně ze dvou

stran" uzavřeno "kamennými hradbami".

Do toho Amsterodamští neměli právě chuť a dařilo se jim odkládat tento projekt celá desetiletí. V první

řadě v tom neviděli nic užitečného: v případě ohrožení stačilo zatarasit několik přístupových cest, a kdo se

odvážil vykročit mimo ně, uvízl záhy ve vodě a bahnité půdě kolem zbytku města. Zadruhé byla stavba

kompletních městských hradeb -- mimo jiné právě kvůli oné bahnitosti -- projektem, který byl svým

rozsahem a náklady srovnatelný s plánem Delta(. A za třetí se takový projekt absolutně neslučoval s

amsterodamskou mentalitou.

Amsterodam byl zpočátku jen málo uzavřené město. Nebyl žádnou "miniaturní vlastí", jak ho kdysi nazval

francouzský historik Ferdinand Braudel, nebyl typickým středověkým městem, jehož hradby obepínají nejen

jeho teritorium, ale i celou jeho existenci. Amsterodam nežil, každopádně ne zpočátku, odloučen od zázemí

venkova, nýbrž s ním spíše splýval. Stejně jako na začátku peloponéských válek opustili všichni sedláci svou

půdu a stáhli se do Athén, tak se i amsterodamské ulice zaplavily povozy a dobytčími vozy, jakmile byl

někde nablízku hlášen nepřítel -došlo k tomu dokonce ještě v roce 1575, když už byl Amsterodam

skutečným městem. Pevnosti a pevné hradby se k tomuto druhu měst prostě nehodily.

Nesčetněkrát museli Filip a jeho následovník Maxmilián Rakouský pobízet Amsterodam k tomu, aby začal

s opevňovacími pracemi. Ale až tvrdá válečná praxe přiměla Amsterodam k tomu, že si uvědomil, že se stal

až příliš tučnou kořistí, než aby zůstal dál jen tak ležet v bahně.

Již v roce 1420 se za valy u Amsterodamu -- na úrovni dnešního Rembrandtplein -- objevila skupina

ozbrojených Utrechťanů s jasným záměrem město překvapit. Amsterodamští byli věrnými přívrženci hraběte

holandského a vztahy s buřičským vévodstvím gelderským, a především s konkurujícím biskupstvím

utrechtským nebyly právě nejlepší, takže bylo nabíledni, že se jednou něco semele. První útok na město byl

v Amsterodamské bitvě odražen.

Měšťané postavili na Amsteldijk velký kanon, který ovšem odmítal vystřelit, když se městský prachař

pokoušel pálit na Utrechtské.

Dva Amsterodamští měšťané dotlačili před tento kanon jiný, ale v tu chvíli ten první přece jen vypálil. Jistý

Tideman Simonszoon přišel při tomto neštěstí o paži, ale Utrechtští se dali na útěk.

Roku 1480 se napětí mezi městy opět značně vystupňovalo. Na Zuiderzee se konala velká námořní bitva

mezi amsterodamskými rybáři a gelderskými čluny z Hardewijku, Elburgu a Hattumu.

V prosinci 1481 přepadlo šest set Utrechťanů a Amersfoorťanů amsterodamský "nárazník" Naarden "a

napáchali tam mnoho zlovolností". Během dvou dnů dokázali Amsterodamští s podporou Weespu a Muidenu

dobýt pevnost zpět. Dva týdny nato bylo u Westbroeku poraženo nepočetné utrechtské vojsko. Do

Amsterodamu bylo triumfálně přivedeno sto válečných zajatců a v Oude Kerku byl vyvěšen utrechtský

prapor. V září 1482 zajaly amsterodamské lodě dva utrechtské čluny na Zuiderzee, z nichž jeden byl plný

"ledku, střelného prachu, kamenných dělových koulí, šípů a jiné válečné zbroje". Teprve v létě 1483 byla s

Utrechtem uzavřena mírová smlouva, poté co jednotky nového zemského pána Maxmiliána Rakouského

převzaly Utrecht do svých rukou.

Během této malé sousedské války se po dlouhém váhání rozhodla městská správa začít se stavbou

městských hradeb, a ještě dnes jsou tu a tam ve městě vidět zbytky tohoto gigantického projektu.

Například Waag na Nieuwmarktu, kdysi jedna ze tří městských bran.

Když si člověk odmyslí vysokou, později dostavěnou střechu, dají se na budově ještě stále zřetelně rozlišit

obrysy pozdně středověké Sint--Anthonispoort. Nebo Schreierstoren, Věž nářku -jejíž jméno mimochodem

vůbec nesouvisí s fňukajícími ženami námořníků, ale se "schreye", ostřím úhlů, do nichž je postavena.

Nebo Munttoren a Montelbaanstoren, které byly později opatřeny ozdobnými špičkami, ale původně

sloužily jako strážní věže. Bylo to na tu dobu obdivuhodné opevnění -- když si pomyslíme, jak nízko tehdy

leželo město i okolní zem. Schreierstoren trčela jako "pancéřová pěst" do IJe, a v Amstelu, u dnešního

hotelu Doelen, stála obdobná bašta, která nesla příhodné jméno "Swijgt Utrecht", Mlč, Utrechte.

Městské hradby byly zbudovány z cihel na základech z kamene.

Na vnitřní staně zdi byl ochoz s podloubím, z něhož se dalo v případě války útočit na nepřítele, a protože

válka byla zřídkakdy, přebývali tam většinou prasata, kozy a nuzáci.

Finanční tíseň, kterou městu způsobila stavba hradeb, se odráží v soudních rozsudcích, jež se nám z té

doby zachovaly.

Ten, kdo se ponoří do archivů, zjistí, že kolem roku 1500

spočívalo mnoho trestů v dodávce kamení místo peněžních pokut nebo tělesných trestů. Tak si mohla

vdova Trude, která nadávala výběrčímu daní, vybrat mezi třemi tresty: vykonat pouť do Rijsselu, zaplatit

devadesát čtyřáků pokuty, nebo dodat šest tisíc kamenů na hradby. Claes a Florys, dozorci na rybím trhu,

museli přispět pěti tisíci kameny. Nechali se totiž podplatit několika rybářkami a přivřeli oči, když začaly ženy

s obchodem dřív, než bylo oficiálně povoleno. A Jan van den Burch, jenž prodával lososa dráž, než bylo

městské maximum, musel do tří dnů zaplatit tři vlámské libry "za účelem ohrazení města".

Roku 1508 byla stavba konečně hotová, právě včas, neboť se blížil další nepřítel. Zjara přešel gelderský

vévoda Karel znenadání do ofenzívy. Táhl přes Gooi, zabral Muiden a Weesp, a

25. května se objevil u Amsterodamu. Amsterodamští měli vše připraveno na dlouhé obléhání, ale po

několika krátkých šarvátkách na Diemerdijku vévodovo vojsko odtáhlo. Po čtyřech letech se vrátilo. V

prosinci roku 1512 vytáhlo jedenáct set Gelderňanů z Ouderkerku přes zamrzlou vodu na východní hradby

města -- tam, kde se nyní nachází Gelderskade. Když na ně ze Sint--Anthonispoort spustili hustou palbu,

stáhli se opět zpátky.

Cestou, právě na Štědrý den, zapálili zamrzlé lodi na IJi a Lastage.

Lastage byla v té době zaneřáděná čtvrť, hned za městskými hradbami, plná skladišť a malých loděnic,

ekonomicky významná, ale nesmírně zranitelná útoky zvenčí. Městská správa proto také rozhodla postavit

kolem této čtvrti obranné šance -- nyní Oude Schans -- na konci se strážní věží -- dnešní Montelbaanstoren.

V létě 1508 mohl císař Maxmilián po letech práce slavnostně požehnat dokončeným věžím, branám a

hradbám ve "svém"

Amsterodamu. Za jásotu a vyzvánění zvonů projížděl císař na koni pomalu ulicemi. Všechny ženské

kláštery dostaly instrukce, aby v oknech byly jeptišky, které mu budou mávat. U dvou klášterů zastavil, dal

jeptiškám víno a peníze, aby se přednostně modlily za jeho říši. Tak se opět smíchaly peníze se zbožností,

svět s duchem. Tento průvod byl, při zpětném pohledu, snad poslední příležitostí, kdy se středověký

Amsterodam předvedl v celé své slávě. A hrdé hradby, navždy postavené, budou ani ne o sto let později

zase srovnány se zemí jako přebytečná kuriozita, dobrá tak pro stovky bezdomovců, kteří si ze střílen

udělali obydlí.

* * *

První zlom mezi starým Amsterodamem Božího požehnání a novým Amsterodamem Štěstěny vstoupí

později do dějin jako Ženské nepokoje. Všechno to začalo jedním skladištěm. Roku 1531 se městská správa

rozhodla na dvoře Svatého místa postavit budovu, která by sloužila ke skladování a oceňování vlny.

Amsterodam byl čím dál tím plnější a toto místo bylo z technického hlediska ideální: na Rokinu u vody

Amstelu. Proti tomu se postavilo několik zbožných žen. Tento světský projekt byl v jejich očích znesvěcením

Svatého místa. Procesí by se jen s obtížemi procházela nebo plazila kolem Nejsvětější svátosti, jak tomu

bylo již po dvě staletí zvykem. Starostové si z toho ovšem nic nedělali a v květnu roku 1531 začali dělníci

kopat na dvoře koryta pro první základy. Jednoho jarního večera, když padla tma, se na dvoře shromáždila

skupina více než tří set žen. Měly s sebou lopaty, koryta zaházely a zmizely ve tmě. To bylo první dějství.

Pochopitelně, že záhy vyšlo najevo, kdo je za tuto akci zodpovědný. Za dva týdny byly čtyři nejbohatší

ženy odsouzeny ke čtyřem letům vypovězení z města, pokud si teto trest nevykoupí každá padesáti zlatými

pokuty. Na to ovšem ženy nepřistoupily a vydaly se do Bruselu, aby si osobně stěžovaly u samotného císaře

Maxmiliána na město Amsterodam, "kteréžto chce půdu zastavěti, kteráž posvěcena a ku cti svatého

sakramentu pozdvižena jest" -teď cituji text anonymního kronikáře, který tento spor zaznamenal.

Maxmilián ovšem neměl v plánu pálit si prsty v tomto sporu: choval sice v srdci náklonnost ke svatému

místu, ale zároveň byl finančně závislý na bohatých amsterodamských kupcích a na magistrátu. Ani u

ostatních na bruselském dvoře ženy nepochodily, dokonce ani u papežského vyslance a císařova zpovědníka.

S nepořízenou se tedy, po šesti týdnech, vrátily zpět do Amsterodamu. Umíněně si usmyslely, že pojedou ve

voze ulicemi a "zvednou ruce své do výše", jako by to v Bruselu nad městem vyhrály. Zatím ale ještě pořád

platil rozsudek vypovězení. Město tedy rebelky promptně vysadilo za hradbami a zde v jedné krčmě vyčkaly,

až za ně bude zaplacen dohodnutý obnos.

Ostatní ženy, které se této akce zúčastnily, byly také potrestány. Některé dostaly roční domácí vězení a

šest karolínských zlatých pokuty, ale většina prosila pány od soudu o milost, doznala svou vinu a byla

propuštěna bez jakéhokoli trestu.

Všechny tyto ženy nejspíš patřily k cechu Nejsvětější svátosti Svatého místa, zvláštní korporace, jež

sestávala pouze z žen. Ty čtyři, které dostaly obzvlášť těžký trest, byly téměř určitě "vrchní ženské". Z

dochovaných listin vyplývá, že takové ženy pocházely vždy z předních amsterodamských rodin, proto tato

rebelie také nejspíš obrátila celé městečko vzhůru nohama a mnoho rodin roztrhla.

Povstání těchto žen bylo také něčím víc než troufalým incidentem. Šlo tu o jasný střet nové věcnosti

amsterodamské městské správy s pozdně středověkou zbožností, která měla skrze kláštery ještě velký vliv v

soukromém životě města amsterodamského. V této devoci se kladl důraz na morálku, na čistý a

neposkvrněný život v Bohu a na mravnou, prostou a jednoduchou existenci na tomto světě. Jednu z žen,

která stavěla své náboženské a sesterské svazky nad sociální statut, už mimochodem známe: byla to táž

Gerrit Janszoon Peggedochterová, kterou spatříme o deset let později jako ženu starosty Egberta

Gerbrandszoona na onom starém deskovém obraze plném hesel a symbolů. "Proto vězte, Bůh jest naším

vládcem, prací podporujte charitu."

Ženské nepokoje byly jen jedním z projevů zmatku doby. V sobotu

31. října 1517 přibil augustiánský mnich Martin Luther svých pětadevadesát tezí proti vládnoucí katolické

moci na dveře kostela ve Wittenbergu. Tento čin se stane počátkem sesuvu půdy v poměrech mezi církví a

společností a mezi člověkem a Bohem.

Luterské hnutí proniklo poměrně rychle do Amsterodamu.

Navzdory peklu a zatracení, kterým císař Karel V. těmto kacířům hrozil, byly první rozsudky, udělené ve

městě, relativně mírné: kupecké město Amsterodam nemělo absolutně náladu na nějaké náboženské spory.

Roku 1524 bylo osm účastníků luterského setkání odsouzeno pouze k vykonání procesí z Oude Kerku s

hořící svící v ruce. Aagje Arentsová, která toto setkání organizovala, musela dodat deset tisíc leidenských

cihel a vykonat pouť do Říma. Proti vylepování "pověstných hanopisů a nečestných listin o našem

nejsvětějším Otci papeži" byla vydána privilej. Knihtisk byl právě vynalezen, boj se týkal především toho,

zda číst, či nečíst, a první hranice postavená na Damu byla určena k upálení knihy: "kacířské knihy", kterou

omylem prodal kostelník z Oude Kerku.

Co je však v této první řadě rozsudků nápadné, je dosud nepoznané, skoro radostné rebelství, které

promlouvalo z chování těchto prvních kacířů. Jan Goessens musel vykonat pouť, protože řekl o Boží matce:

"Jestli je Panna Maria tak svatá, jak potom musí být svatý osel, který ji nesl?" Příštipkář Jan IJsbrants vstal

uprostřed kázání v kapli sv. Olofa a skočil kaplanovi hlasitě do řeči: "Jdu domů, už jsem se dost

naposlouchal svůdců slova Božího." Na šest let byl vypovězen. Albert Dirkszoon, Gelderňan, který během

půstu veřejně pojídal maso, byl odsouzen ke zmrskání a k pouti do Neapole. Hillebrandu van Zwolovi

propíchli jazyk šídlem, protože tvrdil, že "svátost oltářní není nic jiného než obyčejný chléb". Pekař Jacob

Klaaszoon byl potrestán za to, že se na Oudekerksbrugu postavil do cesty procesí s hostií, a dokonce si ani

nesundal klobouk. V létě 1534

byl odsouzen jeden košíkář a jeho přítel, protože z protestu proti chamtivosti mnichů a jeptišek

namalovali na domovní dveře "čerty s mnišskými kápěmi lovící peníze, sýr a jiný tovar". Roku

1539 byl načapán čtrnáctiletý Joriaen Benthuyzen, jak na zahradě čte Nový Zákon od Martina Luthera --

čin, za nějž byl trest smrti. Když Joriaen prohlásil, že o žádném zákazu nevěděl, neboť bydlí v těchto

končinách teprve krátce, a že tu knihu dostal od svého otce s sebou, dali rychtář a starostové přednost

milosti před právem: chlapec musel pouze jít nejbližší neděli v procesí s kacířskou knihou pověšenou na

krku, a na ní muselo být velkými písmeny napsáno: "Toto je kniha Martinuse Luthera".

* * *

"Je to zlý svět," napsal Huizinga. "Oheň nenávisti a násilí hoří vysokým plamenem, křivda je mocná,

ďábel přikrývá zemi svými černými křídly." Vybavme si obraz města Amsterodamu v pozdním středověku.

Jak asi vypadaly nynější romantické uličky a disneylandovské rekonstrukce ve skutečnosti? Neměli bychom

si dělat velké iluze. Ulice byly plné povozů a koní, poseté hromadami trusu. Všude mezi obytnými domy

stály pivovary, barvírny, koželužny a jiné výrobničky, které produkovaly neustálý čmoud, kouř a hluk. Mnoho

odpadu se házelo do grachtů, což ve městě vedlo především v létě k obrovským záplavám puchu. A v tom

se muži, ženy a děti snažili nějak přežít.

Z účtů klášterů, z mezd zedníků a tesařů, z výnosů pronájmů a z cen obilí lze do jisté míry odvodit

průměrnou životní úroveň tehdejších Amsterodamanů, a ta nebyla na počátku šestnáctého století právě

nejlepší. V průměrném domácím rozpočtu nebyla ani skulinka: víc než tři čtvrtiny se vydaly na jídlo a zbytek

šel na nájem, ošacení, otop a světlo. Z právě objevené Ameriky proudilo do západní Evropy stále více zlata,

což způsobilo růst cen. Žito, potravina vyloženě lidová, se prý zdražilo až o třetinu. Mzdy však zůstaly

stejné, a tak se během prvního desetiletí šestnáctého století dostala celá řada rodin drobných řemeslníků do

problémů. Soukenické výroby se zmocňoval nepokoj a potyčkám o jídlo -- takzvaným "hrám o sýr a chléb" -

- se dalo jen stěží předejít.

V téže době do města pronikly první zprávy o novém společenství, které založili přívrženci švýcarského

reformátora Zwingliho. Toto hnutí mělo řadu zajímavých zásad: chtělo založit Boží království na zemi,

rozdělit majetky mezi sebou, požadovalo úplné oddělení církve a státu, odmítalo zbrojení a skládání přísah a

bylo proti křtu dětí. Lidé směli být pokřtěni tehdy, až byli schopni rozlišovat dobro a zlo. Členové

společenství se tedy nechávali znovu pokřtít -- odtud jméno novokřtěnci.

Jejich smýšlení -- jakýsi komunismus avant la lettre -dopadlo v Amsterodamu na úrodnou půdu,

především u chudšího měšťanstva. Byli to ševci, bednáři, krejčí, skláři, zbrojíři, koštětáři, lodivodi, dřevaři,

knihaři, zlatníci, rytci, tkalci a zámečníci, kteří byli nositeli tohoto rebelského hnutí a kteří se jeden po

druhém objevují v rozsudcích.

Novokřtěnci o sobě dali poprvé vědět v Sasku. Kolem roku 1530 tam v oblasti stříbrných a kamenných

dolů došlo k povstání asi třiceti tisíc dělníků a sedláků. Když bylo násilím potlačeno, rozutekli se jeho

účastníci po celé Evropě, a zejména tolerantní Amsterodam byl pro tyto uprchlíky přitažlivý. Ti zde záhy

získali přívržence. Novokřtěnci hlásali kromě jiného, že pouze oni jsou svatí a neposkvrnění, že je "podle

zákona přírody spravedlivé a správné míti mnoho žen" a že jim byla dána moc "mečem ničiti bezbožný

magistrát".

Rebelský charakter tohoto hnutí byl od začátku pro amsterodamskou městskou správu popudem k tvrdším

zákrokům proti novokřtěncům než například proti luteránům. Ideologií novokřtěnců nebyla totiž ohrožena

pouze církev, nýbrž i pozice magistrátu samého. Kromě toho se myšlení této uzavřené sekty příčilo mentalitě

vzkvétajícího Amsterodamu. Tolerance nebyla v tomto městě principem, nýbrž nutností: otevřené obchodní

město je místem setkávání rozličných kultur a nemůže si nikdy dovolit rozsáhlé pronásledování jinak

smýšlejících. Ale jakmile byla ohrožena sama funkce tohoto místa -- a s ní i tolerance -oplácela městská

správa tvrdou ranou.

V listopadu 1533 bylo v Amsterodamu vytaženo prvních devět novokřtěnců z postele, posláno do Haagu a

na dvoře holandském postaveno před soud. Soudní dvůr, který si s tímto novým kacířstvím také nevěděl

dost dobře rady, vyslal pro instrukce posla k císaři Karlu V. do Bruselu. Posléze bylo těch devět sťato, jejich

těla byla pohřbena v Haagu a jejich hlavy byly v kádi na sledě poslány do Amsterodamu a zde nabodnuty na

tyče.

Moc to ovšem nepomohlo: všude po ulicích se objevovaly pamflety a knížečky, v nichž se svolával hněv

Boží na každého, kdo se nevzdá svých statků a neukáže záda tomuto "Babylonu".

V lednu 1534 uchvátili novokřtěnci moc ve vestfálském Münsteru a pod vedením leidenského krejčího

Jana Beukelszoona tam založili tisícileté království Sion. Münster měl být začátkem světové revoluce a

Amsterodam byl druhý v pořadí.

V květnu 1534 utíkalo za bílého dne pět novokřtěnců s taseným mečem ulicemi Amsterodamu a volalo:

"Ve jménu Páně, požehnaná jest levá strana, prokletá budiž pravá strana města." Město se vyděsilo,

obyvatelstvo se okamžitě shromáždilo na Damu a stráže měly pohotovost na Doelen.

Téhož dne opustily desítky novokřtěnců své majetky movité i nemovité, shromáždily se v přístavu a na

tuctu lodí odtamtud se ženami a dětmi odpluly přes Zuiderzee do země, kterou, jak říkaly, jim "ukáže Bůh".

Zakrátko následoval další hromadný odchod mužů, žen a dětí. Obě skupiny mířily do Münsteru, aby tam ani

ne za rok našly svůj strašlivý konec v krvavé lázni, kterou jim po měsících obléhání připravilo biskupské

vojsko.

V červnu Amsterodamu znovu upadl do změti zmatků, poté co z Fríska přišla zpráva o skupině

novokřtěnců, která je na cestě do města, aby je obsadila. Stráže byly ve stavu nejvyšší pohotovosti, pro

výstrahu byla desítka zajatých novokřtěnců sťata nebo upálena. V následujících měsících se město nervózně

chvělo a novokřtěnci byli zatím uvnitř hradeb stále aktivnější.

Jak to v této sektě chodilo, je -- pravděpodobně na základě starých výslechů -- do detailů popsáno

městským historikem Wagenaarem na příkladu jednoho incidentu v Zoutsteegu. 11. února

1535 se tam v domě obchodníka se suknem vprostřed noci shromáždila skupina novokřtěnců pod vedením

jednoho proroka, jistého Dirka. Během modlitby se dům začal náhle klepat a třást, a když prorok otevřel oči,

řekl shromážděným: "Pohlédl jsem tváří v tvář Bohu na trůně a sám jsem s ním hovořil. Vstoupil jsem na

nebesa, snesl se odtud do pekla a všechno jsem si prohlédl. A nyní nadchází soudný den. A ty jsi," -- a

přitom prorok ukázal na jednoho z přítomných -- "navěky proklet, nejsi hoden ani toho, abys přišel do

pekla. Proto klesneš až do podzemí pekelného!"

Načež muž začal prosit o slitování a prorok ho vzal promptně na milost: "Otec má s tebou soucit a přijímá

tě za syna."

Další noc se společnost sešla znovu -- některé ženy potichoučku utekly od svých spících choťů -- a poté

co strávila čtyři hodiny v rozpravách a modlitbách, sundal si prorok z hlavy helmu, z hrudníku sňal brnění a

zbytek svého oblečení mrštil do ohně, takže tam stál, jak ho pánbůh stvořil. Potom vyžadoval od ostatních,

aby učinili totéž, protože vše, co bylo vytvořeno na Zemi, muselo se hodit do ohně, neboť toto bylo údajně

"obětování ohněm příjemné Bohu". Paní domu, jistá Aagje Jansová, jež spala a o ničem nevěděla, se

probudila zápachem doutnajícího šatstva, pomyslela si, že hoří, a narazila na půdě na jedenáct dočista

nahých spřízněných duší, sedm mužů a čtyři ženy. Prorok poručil Aagje, aby si také ihned svlékla šaty a

hodila je do ohně, což vskutku učinila.

Posléze vyšel prorok z domu následován ostatními volaje:

"Běda, běda, běda, pomsta, ó nebeský Otče!" Na toto volání, které se rozléhalo po celém městě, oděli se

měšťané neprodleně do zbroje a shromáždili se na Damu. Mezitím se čmoudem z doutnajícího šatstva

probudili i sousedé v Zoutsteegu, ale novokřtěnci ve svém vytržení zamkli domovní dveře tak důkladně, že

zámek bylo třeba ustřelit bambitkou. Uvnitř byl už slamník v plamenech a vedle doutnající oheň plný zbraní

a šatstva, "nad nímž visely dva kotlíky plné masa".

Skupinka novokřtěnců byla záhy polapena, ale nikdo z nich si nechtěl obléknout ani kus ošacení: "My

jsme nahá pravda," říkali.

Jednomu konšelovi, jenž se pokoušel přes jednu z žen přehodit plášť, se dostalo odpovědi, že "obraz Boží

se stydět nemusí".

Prorokovi stoupenci také nechtěli jíst ani pít z keramických nádob: rozbíjeli je na kusy a tančili na jejich

střepech. Jeden z mužů chtěl jíst, jen pokud mu strava byla předžvýkána, tvrdě, že je dítětem. Muži byli za

několik týdnů sťati, ženy zašity do pytlů a svrženy z Haringpakkerstoren do IJe -- u dnešní parkovací garáže

naproti hlavnímu nádraží. Aagje Jansová byla oběšena ve dveřích svého domu v Zoutsteegu.

Neochvějné přesvědčení novokřtěnců udělalo přesto na současníky dojem. Očitý svědek v davu na Damu

si roku 1535

doslova zaznamenal poslední slova devíti z nich krátce před popravou.

První pravil, poté co vstoupil na popraviště, a co mu zavázali oči: "Těšte se v Pánu." A potom vkleče: "Ó,

sílo nejvyšší, stůj při mně."

Druhý toho řekl hodně, "ale byl malátný, takže jeho slovům rozuměti nebylo".

Třetímu také nebylo rozumět, až na to když vkleče zvolal: "Ó, Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí."

Čtvrtý pravil: "Chvála, čest i díky, tobě, ó, Otče, nyní a na věky věků, Amen."

Pátý řekl něco, čemu nebylo rozumět.

Šestý pravil: "Ó Pane, zde chci obětovat svau duši do rukou tvých, tak jako Abrahám svého syna Izáka."

Sedmý: "Ó Pane, z vůle tvé zde nastavuji krk."

Osmý zvolal: "Ó Pane, přijmi svého nebohého služebníka a otevři oči těm, kdož jsou slepí, odpusť jim

jejich činy a nepokládej jim to za hřích."

Devátý "hovořil velice směle" a pravil: "Ó Pane, zde se obětuje tvůg služebník zápalnou obětí a nehleď na

hříchy, kterých se dříve dopustil."

10. května dosáhla tato rebelie konečně svého vyvrcholení.

Jelikož situace v Münsteru byla stále kritičtější, rozhodla se skupina amsterodamských novokřtěnců pro

lokální puč, aby i zde založila království Sion. Čtyřicet rebelů obsadilo radnici na Damu. Byl to dobře zvolený

okamžik, neboť všichni členové městské správy si právě na výroční oslavě zbrojířského cechu "hleděli

pohárů" a nebyli zrovna stavu zakročit. Jeden ze starostů se ještě se skupinkou věrných pokusil dobýt

radnici zpět, což se ovšem nepodařilo a starosta padl.

Jeden notorický ochlasta, Klaas Pieterszoon van Aken, se mezitím omylem dostal mezi novokřtěnce a

vykřikoval, že už "pořádek udělá". Vůdce rebelů, Hendrik Goedbeleid, zakročil a řekl mu, aby šel domů,

protože "se jedná o nebezpečné věci", ale když Klaas "podle svého zvyku nepřestával vyvádět", bez pardonu

ho probodli. Zatím byl Dam ohrazen plachtami a střežen ozbrojenci, kteří drželi radnici neustále pod palbou.

Příštího rána, hned za rozbřesku, začal útok na radnici.

Střílelo se hojně v obou směrech. Boj byl brzy rozhodnut. Mezi novokřtěnci padlo osmadvacet mrtvých,

amsterodamských měšťanů dvacet. Záložní jednotky novokřtěnců, připravené uvnitř i vně města, vzaly nohy

na ramena. Goedbeleid padl na radnici, druhý vůdce, Jan van Geel, se vyšplhal nahoru na věžičku, odkud

sepsul amsterodamské měšťany, byl ostřelován a nakonec se po zásahu rozplácl na dlažbě Damu.

Dvanácti zajatým novokřtěncům bylo "zaživa vyříznuto z těla srdce a mrštěno jim do tváře", těla byla

rozčtvrcena a poté byl u každé městské brány pověšen jeden kus, hlavy byly napíchnuty na kůly. Ženy byly

utopeny v IJi nebo oběšeny ve dveřích svých domů.

Taktéž padlí novokřtěnci byli potrestáni: jejich nahé mrtvoly byly pověšeny na šibenici za nohy. Biskup

novokřtěnců, Jacob van Kampen, byl po velké štvanici nalezen pod hromadou rašelinového otopu. Dostal

plechovou mitru se dvěma rohy, na níž byl vymalován znak města. Nejprve ho předváděli na popravišti, pak

mu vyřízli jazyk, usekli pravou ruku, kterou křtíval, a nakonec byl sťat a spálen.

12. dubna 1537 byli na Damu opět sťati dva muži z náboženských důvodů, tentokrát "obyčejní" luteráni.

Koncem roku 1543 bylo popraveno sedm novokřtěnců, tentokrát z takzvaného "tichého" proudu. Jejich

vůdce se přiznal k vytištění šesti set knih Menno Simonse, zakladatele pozdější církve mennonitů. Roku

1546 byli na Plaetse přivázáni dva novokřtěnci k žebříkům a svrženi do ohně.

Roku 1549 stálo na Damu osm hranic vedle sebe. Po novokřtěncích nebylo vbrzku ani vidu ani slechu.

Mennonité, kteří přišli na jejich místo, se ještě celá staletí budou držet stranou věcí veřejných a

společenského života. Žádná reformační skupina nebyla pronásledována tvrději. V období mezi lety 1536 a

1576 bylo na Damu celkem devětadvacet mennonitů upáleno, dvanáct sťato, šest oběšeno a čtyři byli

utopeni v IJi.

Roku 1544 zmizela stříbrná schrána na hostii, v níž byla uchovávána kouzelná oplatka za Svatého místa.

Když zloděje dopadli, bylo stříbro už roztavené a prodané. Křišťálovou vázičku s hostií hodil podle svého

tvrzení tento muž do Oudezijds Achterburgwalu. Okamžitě se začaly s čluny a sítěmi prohledávat grachty a

městem se jako oheň šířila zpráva, že se v grachtu "loví náš Pán", ale divotvornou svátost, jež odolala všem

požárům, voda nikdy nevrátila.

V

Radost Božího hněvu

Adieu, druhové i dívky mé, Adieu, město mé překrásné, Adieu, Amsterodame píši ti, Adieu, svobodo,

radosti, Adieu tanci, zpěvu i zvuku strun, Adieu trubce, bubnu, hudebníkům, Adieu, veselí může povadnouti,

Adieu, já musím již plouti, Adieu, smlouvání i počítání, S dcerkami na Doelen chodil bych do skonání, V máji

či za svitu luny, Adieu, vínko z rýnské vlny,

Adieu Sint--Anthonisdijcku a Outewaele, Adieu, vám dávám všem již vale, Adieu Reguliers Hofu y Ančině

krčmě Adieu...

ROEMER VISSCHER,

1572

Na Štědrý večer roku 1572 si Wouter Jacobszoon, augustiniánský páter žijící v klášteře sv. Anežky na

Ouderzijds Voorburgwalu, zkormoucen, a osamocen poznamenal do svého deníku: "Kdožpak by nekřičel,

neplakal a neúpěl?" Nastaly bezútěšné časy, píše, v Amsterodamu i ve zbylé vlasti, "jako by ji přepadli

Turci".

"Svátosti se již nevykonávají, mše se již nekonají, vše, co se v této době narodí, zůstává bez zákonného

křtu, a s umírajícími se nejedná jinak než se zvířaty." Ale poté se vzchopil a vzpomněl si, "jak radostně

znělo invitatorium tohoto slavnostního večera:

Dnes vězte, že Pán přijde a vy spatříte jeho slávu." Tak se Wouter Jacobszoon utěšoval při psaní a

šťastnou náhodou se všechny ty myšlenky, obavy a prožitky zachovaly, jsou jich plné folianty, první deník

ze života, který v amsterodamských dějinách známe.

Vnitřní svět Woutera Jacobszoona (1522--1595) představuje vzácný pramen z oněch časů, kdy takovéto

individuální zápisy ještě sotva existovaly. Většina autorů středověkých pamětí a kronik trvá na své

anonymitě, a nejenže nezmiňuje své jméno, ale ustrašeně se ve svých dílech střeží všeho osobního. To, že

Wouter Jacobszoon svěřil své radosti a starosti papíru jen tak, způsobilo úplně něco jiného. Jeho dochované

listiny začaly pravděpodobně jako memoriály -- spis, do něhož si mniši po příkladu svatého Augustina

zaznamenávali pro osobní potřebu vše, co je při meditaci napadlo. Avšak záhy se ze zápisků stal deník. A

jelikož si Wouter Jacobszoon zapisoval své myšlenky v jednom z nejtěžších období, která Amsterodam

prodělal, mají jeho zápisky dnes cenu zlata pro každého, kdo chce vědět, jak prožíval osmdesátiletou válku

starobylý amsterodamský katolík, co slyšel, co cítil, a především čeho se bál.

V Nizozemí řádilo lidové povstání: proti královské moci, která byla tehdy ve vzdáleném Španělsku v rukou

Filipa II., proti vysokým daním a proti potlačování náboženské svobody. Válka v Nizozemí nebyla válkou

mezi katolíky a protestanty, ač by to tak mohlo vypadat. Byla to spíše revoluce měšťanstva proti feudální

moci, kupců proti hradům, novověku proti středověku.

Způsob boje také neprobíhal podle starých rituálů v přehledných bitvách s vítězi, poraženými a mírovými

jednáními. Byl to spíše požár ve slatinách, boj, který vzplál na různých místech, uhasl, nebo byl udušen, a

za nějakou dobu zase začal na jiném místě.

Povstalci, kteří se sami titulovali čestným jménem gézové -žebráci, ještě neměli v rukou Amsterodam.

Hlavní město bylo ještě stále ovládáno sítí starých katolických kupeckých rodů. Ale i zde vznikala nová elita

a každý cítil, že převzetí moci je jen otázkou času.

Zatím rebelové všude kolem města lovili mnichy, jeptišky a kněze, a Wouter Jacobszoon si zaznamenával

jeden hrůzostrašný příběh za druhým: o jednom starém leidenském knězi, kterého mrštili do vody, vytáhli

ho, probodli rapíry a zas hodili zpět do vody; o jiném knězi, kterého rozdrtili na židli tak, že mu zarazili hlavu

do trupu; o jeptiškách, které svlékali do naha; o jednom "zbožném pánovi" z Delft, kterému zpřeráželi údy a

uřízli mužství. "Ó, Pane, jak dlouho budeš spát," napsal Jacobszoon, "probuď se konečně, ráčiž povstat i

pomstít krev svých svatých." V noci 12. ledna 1573 měl takový nával strachu, že už nedokázal usnout.

"Házel jsem sebou a obracel se, avšak ať jsem dělal, co jsem dělal, uklidniti jsem se nemohl."

Jak vidno, vedl si Wouter Jacobszoon deník skoro každý den.

Foliové archy jsou hustě popsány drobným rukopisem, jen když už je písařův brk opotřebován, písmena

se zvětšují.

Wouter Jacobszoon býval opatem kláštera Stein u Goudy, ale když si v červnu roku 1572 město vyvolilo

stranu gézů, uchýlil se potají do Amsterodamu. Nejdříve se setkal s pohostinností v konventu sv. Anežky,

později se stal duchovním pastorem nových sester z Lilie, u dnešního Binnengasthuisu. Ale i v Amsterodamu

byl mír jen relativní. 10. listopadu 1572 hlásí Wouter Jacobszoon mezi klášterními poznámkami o

záležitostech domácích, zahradních a kuchyňských, že na druhé straně IJe, na Volewijku, byli spatřeni

gézové, jak z dálky hrozí Amsterodamským krvavými dýkami a volají: "Hej, vy papeženci, pojďte sem, vy

požírači Boha, převezte nás, zítra přijdem k vám, zítra se podíváme, co máte k jídlu." Dalšího dne zapsal:

"Na svatého Martina kolem čtvrté hodiny ranní jsme z naší ložnice zaslechli veliký rachot střelby z těžkých

děl, kteráž začínala zas a znova, avšak my nevěděli, co se děje, ale o osmé nám řečeno bylo, že gézové

naplnili pět lodi térem, smolou, rákosem a podobným, a zapálili je a pak tyto hořící lodě poslali na město,

na naše válečné lodě, aby tam založily požár. Ale byly to práce, námaha i náklady zbytečné.

Lidé viděli lodě, jak míjejí město, tak jak poslány byly. Jediná loď dojela až k palisádám, ale tam změnila

kurs a plula zpět k našim nepřátelům, aniž se o to někdo z našich přičinil." Ještě téhož dne se to kolem

Svatého místa zaplnilo lidmi, kteří děkovali Bohu za toto zázračné řízení Jeho rukou.

Kolem města všude táhli prchající sedláci, hnáni drancujícími a plundrujícími vojáky. U Diemermeer se celé

stádo krav propadlo prolomeným ledem, povídalo se, že jich bylo víc než sto.

Následujícího dne vytáhlo ze studeného a hladového Amsterodamu nespočet "nuzáků" na místo neštěstí,

aby se zmocnili kusu masa z utonulých zvířat. Před domem U srdce blízko Amstelu byla na hrázi nalezena

umrzlá žena s ještě živým dítětem na klíně "maje ještě mléko mateřské v prsou, z nichž dítě sálo".

23. března 1573, v půl osmé ráno, zaznamenali mniši zázračné znamení nad sužovaným Amsterodamem:

slunce se zatmělo a pak zrudlo jako krev. "Viděli jsme úkaz tento jako varování, a měli jsme naději i

starost."

V září 1573 hlásí Wouter Jacobszoon, že zrní ve městě je nyní tak drahé, "že na výsost podivuhodné jest,

že lidé ještě něco k snědku najdou". Na Damu se na chodníku u pekárny setkává s velkým, tlačícím se

davem, neboť pouze tam lze dostat chléb.

Jeden muž mu vypráví, že tam čeká již tři hodiny, aby se na něj dostalo chleba: "Jeden se rozplakal a jiný

hrozný kravál spustil, když se řeklo, že už nikde jinde chléb k dostání není."

6. listopadu vidí na ulici ležet vyhladovělou mrtvou ženu, "k úděsu mnoha dobrých lidí". Dokonce i

pokrývku a zástěru, jíž byla mrtvola přikryta, někdo hned ukradl, "takže tam ležela úplně nahá, jak každý

viděti mohl". 25. listopadu se jedna žena vrhla z Oudebrugu do Damraku. "Když jí nikdo nechce pomoci,

musí si pomoci sama, řekla i do vody skočila." Zakrátko na to nalezne Wouter Jacobszoon v malém

přístavku "urostlého vojáka", který zemřel hlady a zimou. "Nejprve jsme se vyděsili, když jsme ho spatřili,

ale zase jsme se vzpamatovali, když jsme si uvědomili, že takovéto věci se v této době dennodenně stávají."

27. listopadu náš mnich hlásí, že na Haarlemmerdijku leželi různí lidé mrtví na cestě nebo vedle ní, "aniž

je někdo zemí pokryl a nebo alespoň stranou odsunul". "Jakoby to zdechliny zvířat byly, tak tam hnili, žráni

psy i ptáky." Později s odporem píše o jeptišce, která propadla takové bídě, že chodila po večerech zpívat

před domy zbožné písničky, aby tak dostala kousek chleba. "Na cestu jen večer se vydávala, když byla tma,

neboť přes den se příliš styděla, protože uvnitř v srdci to žena ctnostná byla."

Za pár měsíců cestuje na krátkou návštěvu za svými spolubratry do Haarlemu, jenž byl právě dobyt

Španěly. "Podél cest viděti bylo mnoho lidi visících na stromech, šibenicích a jiných příčných trámech,"

zaznamenává si. Domy jsou spáleny, kostely zpustošeny, půda neobdělaná, bez dobytka. "Mezi zdechlinami

zvířat, které jsem tu a tam viděl na straně ležet, jsem spatřil i nahou ženskou ležet vprostřed cesty, přesně

ve stopě vozu.

Mrtvola zcela vysušená sluncem byla a tak rozježděná, že pro obyčejného člověka to byla hrůza

pohledět." Úplně zpustošená krajina, kterou popisuje, v níž se nyní nacházejí okrajové čtvrti Amsterodamu,

a kudy sviští žluté holandské vlaky, je krajina plná vraždění, požárů, šibenic a vran, jako z Pasoliniho filmu.

* * *

"Tato dlouhá válka se nepodobala žádné jiné evropské válce," napíše o několik staletí později polský autor

Zbigniew Herbert o osmdesátileté válce. "Byla to srážka dvou různých životních názorů, dvou systémů

hodnot a, s jistou nadsázkou lze říci, dvou diametrálně odlišných kultur: vojenské aristokracie Španělů a

světa měšťanů a rolníků Nizozemí."

Bylo nabíledni, že boj mezi dvěma systémy hodnot dostane podobu náboženské války. Zejména učení

ženevského reformátora Kalvína mělo všechny prvky, kterých bylo rebelským měšťanům z Nizozemí

zapotřebí. Na rozdíl od novokřtěnců, kteří zavrhovali světskou vládu, vyžadovali kalvinisté naprostou

poslušnost i vůči vládě. Tato poslušnost měla ovšem své meze: vždyť nad mocí králů a císařů stála moc

samotného Boha. Kalvinismus tedy uznával právo na odpor vůči vládě, pokud znásilňovala svědomí. Avšak

toto právo na odpor nepříslušelo jednotlivcům, nýbrž pouze organizacím, nižší vlády směly, když už došlo k

nejhoršímu, pozvednout meč proti svému knížeti. "Kalvinismus měl svůj původ ve svobodném městě a nikdy

se mu nezpronevěřil," napsal amsterodamský městský historik prof. dr. H. Brugmans. "Vznikl v měšťanstvu,

které se osvobodilo z moci knížat, a znamení svého zrodu nikdy nezapřel."

Na rozdíl od novokřtěnců, kteří nacházeli své přívržence především v nižší střední vrstvě, příslušeli

kalvinisté všem vrstvám společnosti.

V kalvinismu se tedy nacházely nápadné demokratické prvky, které se shodovaly s přísnými požadavky na

poli mravů, norem, hodnot a vyznání. "Nepožaduje svobodu sloužit Bohu podle vlastního pojetí," míní

Brugmans. "Protože je absolutní a pravdivý, chce bojovat, aby zvítězil, zvítězit, aby vládl. Nechce místo

vedle ostatních, nýbrž nad nimi, neboť on je jediný a věčný, neboť je absolutní, stejně absolutní jako

katolická církev." Tento poslední prvek kalvinismu se amsterodamským kupcům líbil už méně a v

následujících staletích také bude v hlavním městě stále existovat napětí mezi dogmatismem a svobodou.

Nebudou to ovšem již kněží, kteří obhajují dogmatismus, nýbrž kalvinističtí kazatelé. Ani oni si nezískají

trvalou převahu, neboť požadavky obchodního města na svobodu se ukáží silnější než jakékoli učení.

Prozatím byl však kalvinismus "silnou, neochvějnou, nepřemožitelnou vírou povstání", ideálním praporem,

pod nímž mohl být veden boj proti Španělsku. V příbězích Starého zákona rozeznávají povstalečtí holandští

měšťané svět symbolů: Babylon, David a Goliáš, boj Dětí božích proti útlaku mocného Egypta, Boží ruka,

jež je vyvedla z faraonovy země, vody Rudého moře, které se před tímto lidem rozestoupily a zavřely se

nad nepřátelskými vojsky. Totožnost lidu izraelského a Dětí božích z Nizozemí byla nepopiratelná, a toto

poselství se opakovalo a zesilovalo v tisících uměleckých děl a desetitisících spisů a kázání, hluboko do

sedmnáctého století.

Navíc kalvinismus se svou disciplínou, upjatostí a střídmostí záhy poskytl pevnou organizaci.

Laurens Jacobszoon, kupec s obilím z Gouden Reael na dnešním Damraku a jeden z prvních kalvinistů,

vypráví ve svých pamětech, jak lidé při tajných schůzích předstírali, že jdou na nějakou veselou oslavu. A

samotná shromáždění se také, alespoň podle toho, co se říkalo, oslavám podobala, protože žalmy, které se

na nich zpívaly, byly složeny na melodie populárních písniček té doby. Po čase zacházeli dosti daleko: páter

Wouter Jacobszoon ve svém deníku s hrůzou oznamuje, že při návratu z Utrechtu společnost na palubě

člunu "bezostyšně chválu princi pěla v písničce, kteráž v Holandsku k jeho slávě dlouho předtím složena

byla". To, co slyšel, byla téměř určitě praforma nizozemské lidové písně "Vilém Nasavský"*.

V této souvislosti bychom se měli lépe podívat na způsob, jakým Amsterodamské vedení po staletí

reagovalo na disidentské skupiny, s dvojznačností, která se často neprávem považuje za toleranci.

Obchodník s obilím Laurens Jacobszoon Reael například popisuje, jak mezi kalvinistickou menšinou v

Amsterodamu kolovalo heslo:

"Josef vzal matku a dítě a utekl do Egypta."Znamenalo to, že hrozí nebezpečí. Když bylo po poplachu,

koloval text: "Jsou mrtvi ti, již usilovali dítěti o život." Nikdo nevěděl, od koho varování přicházejí, ale

předpokládalo se, že s tím má něco společného rychtář. Byl sice povinen přísně dodržovat trestní postihy

jinak smýšlejících, ale na druhé straně nebyl v tomto obchodním městě přítelem razií a jiných forem honby

na kacíře s nepokojem, který k tomu patřil.

Tento postoj přerostl během staletí v typicky nizozemskou zásadu oportunismu v trestním právu: stát

může stíhat nějaký delikt, není to však jeho povinnost, zejména pakliže se prostředek stíhání považuje za

horší než sama potíž: například vzhledem k prostituci nebo užívání lehkých drog. A již v patnáctém století se

vyskytují příklady tohoto "sezení na dvou židlích". Podle oficiálního městského výnosu měly být kuplířky

"zaživa zahrabány do země", ale v praxi bylo kuplířství povoleno v Pijlsteegu a v Halsteegu -- pozdější

Damstraat. Bylo známo, že tam bydlí "veřejné lehké ženy" v domech rychtářských sluhů, kteří tímto zároveň

vykonávali povolání kuplířů. V roce 1495 si dokonce vedení města pohrávalo s myšlenkou zřídit v Halsteegu

"veřejnou školu" alias erotické centrum, ale tak daleko to nikdy nedošlo.

Také v politické oblasti dávala městská správa přednost prevenci proti nepokojům. Boj o principy se raději

přenechával ostatním. Zatímco zbytek Nizozemí byl po velkou část patnáctého století sužován podivnou

rytířskou válkou, takzvanými hoeksko-kabeljauwskými spory(, pokoušel se Amsterodam zůstat "mimo

dostřel", mimochodem s úspěchem, tak, že svým měšťanům prostě zakázal, aby o tom mluvili. Výnosem z

26. prosince 1481 se oficiálně zakázalo dávat komukoli přívlastek hoekský či kabeljauwský.

I s prvními luterány se v Amsterodamu přes nátlak biskupů nakládalo poměrně mírně. Z archivů víme, že

od roku 1518

docházelo k četným srážkám mezi generálním prokurátorem holandského soudního dvora, notorickým

lovcem kacířů Reynierem Bruntem, a umírněným amsterodamským rychtářem Janem Hubrechtszoonem.

Teprve roku 1534 se Bruntovi podařilo zbavit rychtáře úřadu obviněním, že nevinné nechává zatýkat a

kacíře nechává jít. Za pět let na to dokonce obžalován sám rychtář z toho, že je členem "sekty", a po

výslechu se dal na útěk. Po dvaceti letech, roku 1555, vyvstal obdobný konflikt kolem Amsterodamského

rychtáře Viléma Dirckszoona Bardese, "muže bystré mysli a mírumilovného vystupování, ač trochu jazykem

škobrtajícího". Tentokrát účinkovalo obvinění opačně. Pastor z Oude Kerku, inspirován španělskou inkvizicí,

udal rychtáře na základě falešného svědectví. Stal se z toho obrovský politický skandál, v němž nebyl

nakonec zatčen a odsouzen rychtář, nýbrž pastor. Ostatně, předpokládá se, že Bardes byl vskutku

nakloněný reformaci a dal spoustě kacířů typ, aby "utekli do Egypta".

To všechno ovšem neznamená, že se poměry ve městě po novokřtěnských nepokojích roku 1535

podstatně nepřitvrdily.

Luteráni a ostatní reformované církve se po povstání stáhli na dobrých třicet let do ústraní. Mnoho

prominentních Amsterodamanů, kteří byli dříve v náboženských otázkách lhostejní, zvolilo nyní jasně tábor

katolický. Na radnici byla po povstání skupina umírněných regentů vystřídána novou generací, od níž se

nedala očekávat pražádná shovívavost. Na listině o jmenování zvolených konšelů, která byla roku 1536, rok

po povstání, předložena zemské vládě, je poznámka: "Tito konšelé jsou všichni nově zvoleni, což se nikdy

dříve nestalo."

Přitvrzení poměrů ve městě odráželo také mezinárodní situaci.

Roku 1555 přenesl císař Karel V. vládu nad Nizozemím -- tehdy ještě Nizozemskem a Belgií dohromady --

na svého syna, krále Filipa II. Španělsko a zámořské kolonie patřily totiž k jeho dědictví. Potom už šlo od

samého začátku z kopce všechno, co jen ve vztazích mezi Nizozemím a jeho novým knížetem z kopce jít

mohlo.

Zatímco se Karel V. cítil pevně spjat se všemi radostmi i strastmi Nizozemí, neměl Filip II. s těmito

končinami vůbec žádnou afinitu. Byl odmalička vychováván ve Španělsku, myslel jako Španěl, byl Španěl a

na tato území pohlížel stejně feudálním způsobem jako na své kolonie a na jiná získaná území. O několik

staletí dříve by se možná něco takového ještě podařilo, ale v polovině šestnáctého století bylo Nizozemí už

tak urbanizované a moc, samostatnost a bohatství měšťanů tak velké, že návrat ke středověkému

poddanství byl nemyslitelný. Během jednoho desetiletí se tak Filipu II. podařilo proti sobě poštvat do zbroje

téměř všechny strany v Nizozemí.

Kdysi bohatá a prosperující města byla rostoucím daňovým zatížením zahnána na okraj propasti.

generální stavy se rozčílily, když byla bez jejich souhlasu zavedena nová daň -takzvaný desátý peníz.

Zejména jižní Nizozemí se dostávalo ekonomicky do slepé uličky. Obyčejní měšťané byli těžce postiženi

velkým zvýšením cen. Kromě toho se lidé začali stále víc stavět proti lítému honu na kacíře, jenž probíhal

pod záštitou hluboce zbožného Filipa II. Ten se rychle zprotivil i domácí šlechtě.

Ignoroval její stará práva a stále častěji přiděloval důležité funkce cizím, španělským šlechticům, jimž

důvěřoval.

Ten, kdo se dnes podívá v paláci Escorial na mnišskou celu, z níž Filip svou světovou říši řídil, rozezná v

jeho tvrdé, španělské střídmosti jasný protějšek kalvinistického smyslu pro umírněnost a disciplínu. Ani Filip,

ani jeho kalvinističtí protivníci si nikdy neuvědomili, jak moc se v podstatě vzájemně podobají: kázní, askezí,

a především sklonem vidět svou vlastní víru jako absolutní. A právě pro tuto podobnost byl jejich střet o to

tvrdší, delší a ukrutnější.

* * *

V Amsterodamu to začalo všechno pěkně podle pravidel. Kolem roku

1564 se vytvořila skupinka bohatých a progresivních kupců, kteří byli celá léta starou, uzavřenou

městskou správou postaveni mimo hru, což už nebyli ochotni akceptovat. V prosebném dopise správkyni

země v Bruselu uvedlo těchto sedmnáct notáblů dlouhou řadu stížností na vládu rodinných klanů v

Amsterodamu: obchodu se kladou překážky, soudní rozhodnutí nejsou nestranná, ve většině městských

záležitostí se obchází městská rada, starostové dělají všechno pro to, aby dostali své syny, švagry, synovce

a jiné příbuzenstvo do městské správy, grachty jsou zanesené, velká voda vhání vodu z grachtů na

Achterburgwallen do sklepních příbytků, nehledí se na nebezpečí požáru Lastage a spekuluje se s daněmi.

Pisatelé dopisu ujistili správkyni země, že jsou zbožnými katolíky a že často vypomohli králi "ochotnými

půjčkami". Takový dopis nemohli v Bruselu jen tak odložit stranou. Po přezkoumání holandským

místodržícím, princem Oranžským, bylo autorům dopisu dáno v mnohém za pravdu. V následujících volbách

do magistrátu se správkyně země kromě jiného rozhodla "překročit zákon": v rozporu s privilegii města

sama jmenovala novou městskou správu. Byť ze starých rodů, neboť ve vzduchu bylo příliš neklidu, než

aby se mohlo přikročit k rozsáhlejším opatřením.

A tak mezi vládnoucími rodinami v Amsterodamu řádila v průběhu velké části šestnáctého století tichá

válka, což byla situace připomínající krevní mstu a nenávist v některých středověkých italských městech,

Monteky a Capulety ve Veroně. Zpočátku se tento svár odehrával ještě mimo přicházející kalvinismus, ale

záhy začaly oba konflikty splývat. Prosebný dopis z roku 1564 byl proto významným okamžikem. Ne pro

efekt samotné akce, ten byl nepatrný. Ale, jak tomu bývá častěji, kvůli skupině lidí kolem onoho prosebného

dopisu, kteří poprvé vystoupili společně. Mezi prosebníky z roku 1564 byli muži, kteří zanedlouho vězeli až

po uši v povstání a museli uprchnout z města. Jiní se připojili ke gézům a Alba( je v nepřítomnosti odsoudil.

Mnozí z nich byli později prvními vůdci svobodného protestantského Amsterodamu. I oni vytvoří rodinné

klany a zčásti propadnou týmž chybám jako jejich předchůdci. Tak už to chodívá. Ale pokud může být

skupina mužů označena jako budoucí zakladatelé Amsterodamu Zlatého věku, pak jsou to oni. A roku 1564

o sobě dali vědět poprvé.

Za dva roky nato vybuchla nálož ve formě bouře, masového šílenství, záchvatu hysterického drancování,

jaké toto střízlivé a spořádané město v následujících staletích zažije ještě několikrát. Vlna násilí začala v

jižním Nizozemí. Zuřivý dav se kolem Antverp a Gentu začal vrhat na kostely a kláštery, rozbíjet sochy a

převracet oltáře. V úterý ráno 23. srpna 1566 dorazilo několik kupců z Antverp s první zprávou o

obrazoborectví na Amsterodamskou burzu, která se tehdy ještě konala pod širým nebem u Warmoesstraat.

Ukazovali přepadlým Amsterodamanům kousky alabastru a mramoru ze soch, které chátra rozmlátila.

Městská správa velice znervózněla, také proto, že téhož léta se nepodařilo zabránit účasti několika tisíc

Amsterodamanů na kalvinistické mši pod širým nebem, takzvaného "lesního kázání", na pozemku De

Rietvink za Haarlemerpoort. Pět či deset disidentů lze ještě stíhat a postavit na hranici, ale tisíc ne.

Jakmile dorazily zprávy z Antverp, dostali kněží, mniši a bekyně příkaz, aby rychle ukryli nejvzácnější

zařízení klášterů a kostelů. Tato opatření měla předejít vzbouření, ale zažehla jiskru v sudu prachu.

Řemeslníci a měšťané, kteří se v jedenáct dopoledne vraceli domů na oběd, ke svému údivu spatřili

"fláterníky a mnichy všude po ulicích pobíhati s náklady stříbra, pohárů, monstrancí, berel a mešních rouch,

mezi tím i se vzácnostmi, jež k výzdobě oltářů jednotlivých cechů náležely".

Tento pohled způsobil velké rozčilení a lidé se hromadně odebrali do kostelů, aby viděli, co se tam děje. V

Oude Kerku ve dvě hodiny začínaly nešpory, při nichž se křtila spousta dětí. Když kaplan vyřkl obvyklé

zaříkání ďábla, zvolali někteří: "Ty papeženče! Přestaň ďábla z dětí vyhánět. Už dosti jsi otrávil svět!"

Uličníci začali házet kameny na oltáře, jistá Wijntje Ottensová mrštila pantoflem po hlavě dřevěné sochy

Panny Marie a bylo způsobeno ještě několik drobných škod.

Ze strachu před dalšími nepořádky udělalo město několik dalekosáhlých konsensů: po odstranění

veškerých soch světců byly katolické kostely zavřeny, kalvinisté směli pořádat za městem svá lesní kázání a

nemocní si k lůžku mohli zavolat dle vlastní volby buď pastora, nebo faráře. Z Bruselu však přišel rozlícený

dopis:

Amsterodam měl tvrdě zakročit, kostely se měly znovu otevřít a mělo se zasáhnout proti hanobitelům

církve, kalvinistickým kazatelům a jiným kacířům. Tak jako tak je vždycky na velkých městech, aby smířila

úmysly vyšší moci s realitou ulice.

V záležitosti obrazoborců to bylo jednoznačné: stěží se dala zatknout polovina Amsterodamanů.

Napětí ve městě se uvolnilo o měsíc později druhou obrazoboreckou bouří. Poté co se jeden pohřeb u

Nieuwe Kerku zvrhl v bouři, vrhl se rozčilený dav na sídlo nenáviděné inkvizice, minoritský klášter -- u

dnešní samoobsluhy Albert Heijn na Nieuwmarktu. Něco bylo zničeno, vydrancováno, "hovězí a jiná klášterní

potrava" byla odnesena do sirotčince, ale klášterní knihovna zůstala na poslední chvíli ušetřena.

Amsterodam se v roce 1566 stal politicky i nábožensky jakousi zemí nikoho. Město nevědělo, co si má

počít a kam to povede. Jeho cit pro občanskou svobodu se vzpíral honu na kacíře a extrémním daním

Španělům. Jeho střízlivý obchodní duch se vzpěčoval otevřenému konfliktu s jednou z největších světových

mocností té doby. Město tedy stálo mezi oběma stranami, v tichu před bouří.

Mezitím bojovaly v zákulisí různé politické frakce -- snad je lepší hovořit o rodinných klanech -- o moc v

městské správě. Byla to síť starých katolických rodů, které měly už po celá desetiletí městskou správu

pevně v rukou. Pokud se jejich loajalita nestřetávala s obchodními zájmy a samostatností města, byly věrné

Filipovi II. Potom zde byla síť "nových podnikatelů", kupeckých rodin, které roku 1564 sestavily onu stížnost,

ale které ještě byly pečlivě drženy z dosahu moci. Mnohé z nich měly úzké obchodní styky se severním

Německem, baštou reformace. Někteří se stali kalvinisty, jiní smýšleli spíše v křesťansko-humanistickém

duchu, a ostatní zůstali věrni katolické církvi, ale bezpochyby chtěli více moci a staré katolické elity měli

dost. Také mnoho obyčejných měšťanů a řemeslníků patřilo k opozici -- ač jejich motivem byl spíše

hospodářský úpadek, do něhož Filip zemi vehnal.

Zajímavým mocenským faktorem byly také městské stráže. Stráže, většinou pocházející ze zámožného

měšťanstva, měly v době nouze bránit město a udržovat pořádek. Mnozí z nich pozvolna přešli do opozice.

Rychtář Pieter Pieterszoon nemohl kupříkladu v neděli

4. srpna 1566 zakročit proti kázání pod širým nebem -- opět v Rietvinku --, protože byl náhle

konfrontován s patrolou stráží, v níž byli všichni kalvinisté a která se ho posměšně zeptala, zdali má chuť

"prolévat krev".

V tomto mocenském vakuu spatřovali gézové, podporovaní nadšeným lidovým hnutím, možnost převzít

město bez jakékoli námahy. Populární Hendrik van Brederode -- musel to být nanejvýš vtipný člověk --

dokonce s tímto cílem už do Amsterodamu přijel.

Pod nátlakem velkého davu, který se seběhl na Damu, ho městská správa musela jmenovat kapitánem

městské stráže, čímž fakticky převzal vojenskou moc nad městem. "Pan Heinderik Kapiteinderik", jak se

Brederodovi záhy začalo říkat, sídlil v jedné krčmě na Damu, zvané "Princ Oranžský", hostil zde vůdce

nového hnutí -mezi nimi i kupce s obilím Laurense Jacobszoona Reaela -- a upevňoval svou pozici.

V dubnu 1567 se ovšem vítr obrátil. Na bruselském dvoře získala převahu tvrdá linie. Vilém Oranžský

odmítl nadále přísahat věrnost Filipu Španělskému a odjel do ciziny. Mnozí šlechtici ho následovali. Kromě

toho byl na cestě vévoda z Alby, nemilosrdný pronásledovatel kacířů, s velkým vojskem, aby přivedl

Nizozemí k rozumu. Ačkoli byli v Amsterodamu kalvinisté v převaze, na takovou konfrontaci si netroufali.

Kazatelé byli vykázáni z města a s nimi prchly tisíce reformovaných. Večer 27. dubna 1567 odjel i

Brederode. Vedení města mu ještě nabídlo velkolepou hostinu na rozloučenou s proslovy a "za svitu mnoha

pochodní byl doveden k lodi" a odjel do severoněmeckého Emdenu, kde záhy vznikla vyhnanecká komunita

uprchlých amsterodamských kupců.

S Amsterodamem samotným to po tomto vystěhování šlo z kopce. S odchodem kupců ztratilo město

velkou část kapitálu a obchodních kontaktů. Opět se zasahovalo proti kacířům. Wijntje Ottensová, která

během obrazoborecké bouře hodila pantoflem po Marii, byla na Damu utopena ve vinném sudu. Teror

Albovy Rady pro nepokoje -lidově zvané Krvavá rada -- a odvetný teror gézů vyhnal desítky tisíc lidí od

rodinného krbu. Město bylo zaplaveno tisíci uprchlíků, z nichž jedním byl i náš páter Wouter Jacobszoon.

Kromě toho obchod čím dál tím víc ztěžovaly protestantské pirátské flotily, takzvaní vodní gézové. Jelikož

po roce 1572

stále více holandských měst volilo stranu povstalců, dostával se Amsterodam do rostoucí izolace. Když byl

španělskými vojsky obléhán Haarlem a Alkmaar, dostávali dokonce nepřátelští vojáci přes Amsterodam

potraviny a posily. Město však kategoricky odmítlo vpustit španělské okupanty za své hradby. Po roce 1574,

když už povstání bylo kompletní, vytvořila rebelská města kolem Amsterodamu kordon, aby zabránila

Španělům využít město jako výjezdovou základnu k znovudobytí zbytku Holandska. Motor Amsterodamu,

obchod, se úplně zastavil a ve městě zavládl hlad.

* * *

Takto se věci měly, když na Oudezijds Voorburgwalu páter Wouter Jacobszoon sepisoval své myšlenky pro

příští generace. 20. dubna

1573 se zjevilo další znamení zkázy. Nad Amsterodamem začalo najednou z podivuhodných příčin sněžit,

poznamenává si, "střechy domů pokrýval sníh, jako by byla zima". Ze strachu před potulnými bandami

přivedly všechny kláštery dobytek do města. "A zvířata tato tak veliké, vytrvalé bučení způsobovala, že i

srdce z kamene nad nimi by se ustrnulo."

Náš páter se zatím pokoušel vykonávat svou obvyklou práci.

Pohřbil děcko, které nepřežilo útěk z Beverwijku. "A viděl jsem, že nebylo jinak si počínati, než je jako

psíka pohřbíti. Strýc dítěte toho je sám ke hrobu přinesl, do země je položil a hrob sám zasypal." Při jiném

pohřbu si všiml, že se použilo již upotřebené rakve. "Hrobař totiž rakev ze země vyhrabal a mrtvého, který v

ní prvně pohřben byl, ven vyklepal, jako se zvířata či krysy vyhazují."

Ze svého kláštera viděl hořet vesnice kolem Amsterodamu, podpalované harcovnými vojenskými bandami:

Westzaan, Sloterdijk, Diemen, a dokonce i kartuziánský klášter je málem zabrán gézy.

Jednou v noci "mezi bděním a sněním" uslyšel kolem města bubnování. "Nejprve jsem si myslel, že to z

pivovaru jest, kde se plní sudy pivem, později jsem pochopil, že jest to buben." Nemohl už znovu usnout a

zbytek noci strávil "ve vzlycích a pláči" nad strašlivou dobou, v níž žije. Dalšího rána se od jednoho

kolemjdoucího sedláka dověděl, že ono bubnování pocházelo od malého valonského žoldnéřského vojska,

které táhlo kolem Amsterodamu na Haarlem.

Strach ze zrady a přepadení gézy ovládal život a myšlenky Woutera Jacobszoona bez ustání. Ví jistě, že

jeho i jeho spolubratry to bude stát život. V jednom ze svých záznamů si stěžuje, že nemá jiné oblečení než

svůj církevní hábit. "Kdysi jsem velikou chuť měl obyčejné šatstvo zakoupiti, ale dosud jsem tak neučinil.

Zčásti z nedbalosti pouhé, míně, že mám času sdostatek, než bída přijde, zčásti také ze strachu, že to

mnoho státi bude, též protože jsem se bál, že peníze do mnohem potřebnějších věcí budu muset vložiti,

abych se životem protloukl."

Wouter Jacobszoon pravidelně hlásí podivné nepokoje mezi dětmi ve městě. Perou se, hromadně se na

sebe vrhají, měšťané se na ně dívají a obávají se jich jako předzvěsti. Jednoho dne si poznamenává, že k

rychtáři donesli mrtvolu chlapečka. Ukázalo se, že dítě bylo smrtelně zasaženo při hře na "gézu a

kardinála".

"Posléze na sebe vletěly, jako by válečníky byly, vrhly se na sebe, volajíce: ďHaer, haerď, a neopomněly

ani, velmi krutě, po sobě kameny házeti."

Časem se nátlak gézů na způli obležené město zvětšil. Náš pisatel deníku pravidelně hlásí přestřelky v

blízkosti města: například u Overtoomu, na Sint Anthonisdijku, u Amstelu. Také ve městě se tu a tam ukáží

gézové.

8. dubna 1577: "Včera večer vešel jeden géz nezván do domu, v němž dvě jeptišky večeři pojídaly,

posadil se k jejich stolu i pojedl pokrmu jejich, jako by pozván byl. A k velkému zármutku pannen těchto

tam hovořil velmi bezostyšně i rouhačsky o nejsvětější svátosti, tak že tyto duchovní se tam již déle

setrvávati neopovažovaly, ale vstaly a svůj příbytek takto zanechavše ven z domu vyšly, i zůstaly venku,

dokud raubíř nezmizel."

23. listopadu 1577: "Ráno v osm hodin ještě nikdo nic zlého netušil, a v půl deváté již nejméně čtyřicet

gézů na Damu bylo, z nichž již dva na schodech Váhy stáli, by ji zabrali. U kláštera svaté Lucie bili dva

gézové v bubny a obcházeli s nimi Nieuwe Kerk, volajíce: ďHaer, haer, město jest naše.ď Též volali:

ďUkažte se vy princomilci!ď A: ďKil, kil.ď A: ďMnichy, papežence a bekyně zavraždíme.ď"

Kapitánovi gézů Hellingovi -- už jsem se o něm zmínil v minulé kapitole -- a jeho jednotce se lstí podařilo

ošálit hlídku u Haarlemerpoort, jenže ve městě zabloudili, posily nepřišly a po dvou hodinách tvrdého boje

byli vetřelci z města vyhnáni.

1. dubna 1578: "Mnoho katolíků se před pány na radnici shromáždilo. (...( Jeden z nich pravil, že raději se

svou ženou i sedmi dětmi na Damu upálen býti chce, než by vše pro ochranu města před násilím gézů

neučinil. Zároveň velmi mnoho měšťanů z města odešlo a na obec padl strach."

6. ledna1578: "Jedna stará panna si hrdlo podřezala i mrtva zůstala. Zároveň mnoho kněží s nočním

bděním začalo, by hlídky posílilo. Gézové se šíří dál a dál kolem města."

23. ledna1578: "Člověk se sotva do blízkosti Regulierspoort dostal, tolik tam lidu přišlo, aby město

opustili. Viděti bylo vaky, postele i strozoky v ulicích, jako by květen byl, měsíc, kdy lidé obvykle stěhují se.

Kdo městem dále šel, neslyšel než vzlyky i nářek."

20. února 1578: "A nyní to tak daleko došlo, že milované i zbožné město Amsterodam, po tak dlouhém

čekaní i věrnosti králi a po takovém smutku a statečnosti také gézů jest. Jest slyšeti, jak lidé otevřeně říkají:

ďÓ, radujte se z celého srdce se mnou, neboť už se nám dobře povede. Nyní dostaneme velmi mnoho

jedlého tovaru dovnitř.ď"

23. února 1578: "Slyšeli jsme, že mnoho uprchíků i vyhnanců se do Amsterodamu navrátilo."

16. března1578: "V Amsterodamu mnoho rozruchu kolem oslav míru jest, jenž nyní (s gézy( uzavřeli.

Večer znějí všechny zvony od sedmé do osmé. Ze všech děl se střílí, takže jest to zvuk strašlivý, až uši

zaléhají, ten současný hřmot i vyzvánění. Též se všude nadmíru oslavuje a svjtj se tak, že se zapalují džbery

se smolou a podobně. Mnozí dobří lidé, kteří se zamysleli, všechno to viděli a bylo jim z toho tak úzko, že

se ovládnouti nedokázali a plakali a strachy před další sklíčeností křičeli."

22. dubna1578: "Já sám, pisatel tohoto, byl jsem varován, že se k odjezdu z Amsterodamu připraviti

mám, sic s jistotou z města vykázán budu, neboť, jak mi řečeno bylo, nepředstoupil jsem s ostatními

kněžími před komisaře." (aby tam složil přísahu věrnosti nové vládě --G.M.(

3. května 1578: "Vojáci lítali jak divá zvěř městem a podivné neuváženosti prováděli. Mnozí se zabývali

tím, že májku, jež u nich májového dne zasazena byla, anglickým pivem zalévali, jako by pivo bylo vodou a

májka potřebovala zalévati."

26. května gézové konečně převzali město úplně. Velké množství protestantů -- mezi nimi bylo i mnoho

navrátivších se vyhnanců -žádalo od starostů vlastní kostel. Když to starostové odmítli, gézovští vojáci je

spolu s městskou radou sesadili a zajali.

Mezitím byl nenáviděný klášter minoritů opět napaden a vydrancován. S bratry, jak zaznamenává Wouter

Jacobszoon, "zle nakládáno bylo, zajali je a za křiku a hanobení ulicemi hnali, naházeli je na hromadu přes

sebe na loď, avšak, neboť většina jejich šatstva jim z těl strhána byla a oni tak zbiti byli, neměli chuti

přemístiti se či obrátit. S těmito bratry na loď naložen byl i páter z Nieuwe Kerku, provizor a dále městská

správa i rada a ještě mnoho, mnoho dalších velmi dobrých katolíků. Všichni dohromady z města byli

odvezeni a na hrázi vysazeni, odkud každý svou cestvu jíti mohl."

Wouter Jacobszoon byl za dva dny na to s pomocí několika přátel propašován na člunu z města a

nakonec nalezl přístřeší u souvěrců v Montfoortu. Jakmile z města zmizely nástroje války, píše v jednom z

posledních amsterodamských záznamů, "zaplnil se rázem Damrak loděmi, stejně jako tomu před těmito

pohnutými časy bývalo".

Tato nekrvavá revoluce, při níž město téměř doslova vysadilo středověk na hrázi, vstoupí později do

historie jako takzvaná alterace. Amsterodam se stal hospodářským centrem první republiky na světě,

Republiky sedmi spojených Nizozemí, pod vedením jednoho místodržícího -- předchůdce dnešní královské

dynastie -- a zastupitelského orgánu, generálních stavů. K moci se dostala nová generace městských

správců. Byli to muži, kteří ve vyhnanství prošli tvrdou školou, kteří byli připraveni podstupovat rizika a

dokonce dát za principy v sázku celý svůj osud. Muži, kteří se také -- z donucení -- podívali dále než za

humna, a kteří během svého téměř desetiletého pobytu v cizině vybudovali nové sítě a obchodní kontakty.

Přemýšleli v nových rozměrech. Katolíci museli postoupit své kostely a úřady, ale jejich životy, obchod a

podnikání nebyly ohroženy. Kalvinismus se nevyhnutelně stal novou oficiální konfesí, nikdy však nepřerostl

neoficiální vyznání tohoto města: svobodu obchodu a kapitálu, a do určité míry i myšlení a písemného

projevu.

Alterace tak znamenala začátek nového období bouřlivého růstu města -- a podle některých názorů je 26.

květen roku 1578 dokonce okamžikem, kdy byl zrozen pravý Amsterodam.

* * *

Ani ne za patnáct let po odchodu Woutera Jacobszoona, roku 1592, bude anglický cestovatel Fynes

Moryson popisovat amsterodamský městský ruch následovně: "U přístavu leží pole či tržiště, odkud se

měšťané dívají za svými odplouvajícími příbuznými a přáteli.

V létě se kupci scházejí ve velkém počtu na mostě a v zimě v Nieuwekerku, kde se chodí ve dvou

proudech sem a tam. Není jiné možnosti, jak se dostat ven, než se nechat unášet v proudu až ke dveřím.

Na východní straně města se nachází kamenná zeď s pěknou vycházkovou cestou."

V Amsterodamu to bzučelo činorodostí víc než kdy jindy, ale kromě toho plnilo město stále víc také funkci

překladiště. Dřevo a obilí, dovezené z Baltského moře, se zde skladovalo v očekávání dalšího transportu do

západní Evropy. Tato funkce skladiště byla životně důležitá v době, kdy kvůli vichřicím, neúrodě a válkám

byl dovoz velmi nepravidelný. Amsterodam byl -- a ještě stále je -- plný skladišť, skladištních půd a sklepů,

a na starých mapách jsou všude vidět takzvané "zahrady se dřevem" a jiné skladovací prostory.

Sortiment obchodovaného zboží se kromě toho značně zvýšil otevřením nových obchodních území. Na

severu se nyní dalo plout až do Bílého moře, na jihu vzrůstal význam kontaktů se Středozemním mořem.

Amsterodam hodně vydělával také na obchodu s nepřítelem. Španělsko velice potřebovalo obilí a přes

několik protestů plnili amsterodamští kupci bez problémů ústa svých protivníků. Španělská flotila, kterou

amsterodamské lodě rozstřílely, byla znovu postavena z amsterodamského dřeva. Žold španělských vojáků

se vyplácel z půjček Amsterodamu. A kanony a muškety, kterými Španělé doufali jednou navrátit Nizozemí

do rukou svého krále, putovaly z velké části přes nejvýznamnější nepřátelské město. Ještě teď je například

na takzvaném Trippenhuisu na Kloveniersburgwalu zřeteně vidět, s čím jeho obyvatelé udělali štěstí: komíny

jsou vytesány do tvaru hlavní pušek. Národní cítění nehrálo ještě vůbec roli, člověk byl nanejvýš loajální ke

svému městu. Nade vším stály zásady obchodu.

Důležitým impulzem pro Amsterodam byl pád jeho největšího konkurenta, Antverp. V roce 1576 udělali

rabující španělští vojáci z Antverp strašlivá krvavá jatka a roku 1585 město definitivně zabral vévoda

Parmský. Reakcí na to bylo uzavření vstupní brány do moře, Šeldy, zeeuwskými piráty. Tím se antverpský

obchodní koloběh úplně zhroutil. Během několika let poklesl počet obyvatel Antverp ze 100 000 na 49 000.

Amsterodam naproti tomu zůstával od roku 1578 mimo skutečné dějiště bojů osmdesátileté války. Město

proto mohlo převzít a rozvinout funkci Antverp jako světového tržiště Nizozemí.

Po pádu Antverp přišly do města desítky tisíc imigrantů z jižního Nizozemí a svou odbornou znalost

obchodu, kapitál, řemesla, umělecký vkus, kulturu, grácii a jazyk si vzaly s sebou.

Téměř polovina nových měšťanů pocházela v letech 1585 -- 1600

z jižních Nizozemí. V Amsterodamu zavedli kromě jiného hedvábnický průmysl, rafinerie cukru a

zpracování diamantů, přinesli s sebou nové techniky malby, a díky nim získalo amsterodamské knihařství

mezinárodní věhlas.

Pod vlivem tohoto pestrého přílivu výřečných "španělských Brabanťanů"( se změnil dokonce i jazyk

měšťanů. V dobách Woutera Jacobszoona se ještě mluvilo starou amsterodamštinou, jakýmsi zaanským

dialektem, který se zvukově podobal spíš afrikánštině než dnešní nizozemštině. Ale kolem roku 1600 mluvila

již třetina amsterodamského obyvatelstva hovorovou antverpštinou, zámožní měšťané hovořili francouzsky a

neotesaná staroamsterodamština pod vlivem imigrantů rychle mizela. Pouze z textů frašek spisovatele z

počátku sedmnáctého století Brederoda můžeme částečně zrekonstruovat původní jazyk města.

Když se projdete kolem galerie městských stráží v Amsterodamském historickém muzeu, uvidíte na

skupinových portrétech seřazených za sebou, jak rychle tato revoluční proměna probíhala: upjaté, tmavé

oblečení stráží z poloviny šestnáctého století přechází na konci století do světlých a pestrých barev, malé

límce a skromné barety přerůstají do obrovských širáků a klobouků, a kolem roku 1625, během jedné,

nanejvýš dvou generací, se těžkomyslná seskupení sedláků a rybářů přerodila ve společnost plnou barev a

elegance.

Ze všeho vzácného šatstva se ostatně téměř nic nezachovalo.

V muzeích se opečovává to málo, co zbylo: krajkový límec, jedna jediná rukavice, klobouk, sametový

měšec. Amsterodamská půda tu a tam ještě něco z tehdejšího luxusu vydá: překrásně propracované

sklenice, paličky na krajku -- v šestnáctém století se krajkové límce a manžety staly velkou módou --, žehlicí

skla -- předchůdci žehliček, jimiž se krajka vyhlazovala a leštila --, plášťové spony, kování tašek, prsten --

tehdy byly populární takzvané milostné prstýnky, sestávající ze dvou spojených rukou, které spolu obepínaly

srdce --, cínové mísy, brýle, vábničky, a dokonce i nutné hračky: káči a dřevěný meč.

Také z Portugalska přišla nová vlna imigrantů: sefardští Židé stíhaní inkvizicí. Položili tu základ obchodu s

tabákem, diamantového průmyslu a udělali z Amsterodamu slavné centrum hebrejské typografie. Nová

republika pro ně byla ideálním útočištěm: byla zde do značné míry náboženská svoboda, nehrozila tu

inkvizice, Židé se mezi sebou mohli svobodně brát, nemuseli bydlet v ghettu a mohli volně získávat majetek.

Takovou svobodu jinde neměli.

Mnozí z těchto portugalských Židů byli naoko křesťany, kteří se v době pronásledování pod nátlakem

obrátili na víru a v Amsterodamu se ještě po léta neodvážili vystupovat jako Židé.

Městská správa zpočátku odmítala vydat souhlas k postavení synagogy. Teprve roku 1614 došlo ke změně

postoje, když židovská obec dostala povolení k založení vlastního hřbitova v Ouderkerku nad Amstelem. Jako

sociální skupina však Židé zůstávali v izolaci, měli zakázáno "s ženami či dcerami křesťanskými ve svazku

manželském či mimo něj jakýchkoli tělesných styků míti, byť by tyto život neřestný vedly". Stát se členem

cechu bylo pro Židy až na pár výjimek nemožné, takže jejich hospodářská základna nebyla široká a Židé

zůstávali odkázáni na obchod.

Nesmíme se nechat zmást bohatstvím některých portugalských Židů a jiných prominentních přistěhovalců.

Většina nově příchozích byla chudá, až velmi chudá, byla sužována hladem, válkou a epidemiemi, patřila ke

statisícům lidí, kteří se buď sami nebo v malých skupinkách toulali zmrzačenou Evropou, a pro něž bylo toto

město posledním útočištěm. Jedna větička z amsterodamského rozsudku z roku 1591 nad jistou

jedenatřicetiletou Cataleyne de Vosovou, pocházející z jihonizozemského Hoboken, mluví za vše: "Říká, že si

na živobytí předením vydělávala, a že se z bídy a nedostatku na cizoložství dala." Takových Cateleyne, které

si živobytí obstarávaly žebrotou, prostitucí či zlodějinou, pobíhalo po městě tisíce. Za necelých padesát let

se počet obyvatel Amsterodamu rozrostl ze 30 000 na 150 000.

Příznačná je mapa města z ptačí perspektivy, kterou vytvořil Pieter Bast roku 1597: marně bychom tam

pátrali po kousku zeleně.

Na městské hradby bylo přilepeno bezpočet chatrčí, v podloubích bydlely celé rodiny. Spekulovalo se s

každým kouskem země.

Zatímco ještě roku 1580 byla celková rozloha města téměř stejná jako sto let předtím, počet obyvatel byl

v té době již čtyřnásobný. Na mapě Pietera Basta je vidět spousta vysokých domů, o třech až čtyřech

poschodích, a proces zvyšování města bude pokračovat ještě celá staletí: dělalo se to prostě tak, že se

zvedla střecha a pod ni se vsunulo jedno či více podlaží, pokud to základy vydržely.

Roemer Visscher, obchodník s obilím na Gelderskade a člen řečnické komory "V lásce kvetoucí", básnil v

téže době o kvalitách "děvčat na Nieuwendijku".

Ty od vody jsou bujaré mysli, Ty ze Zelinářké si o sobě moc myslí, V Telecí nedělají nic, než že předou,

Na Valech, tam si vskutku dobře vedou, Na Damu, tam mají zardělé líce, Ty chudé však potěší mne nejvíce.

V této básnické procházce však také nechtěně ukázal, jak malý a vesnický Amsterodam v těch letech ještě

byl. Skoro celé jedno století odmítalo staré vedení města rozšířit jeho území. Mnoho kupců z předvídavosti

investovalo peníze do pozemků za městem, čímž vyhnali jejich ceny do neskutečných výšek. Teprve po

alteraci roku 1578 se nová městská správa začala vážně zabývat rozšířením města. Nejdříve se v mělkém IJi

navršilo několik velkých pozemků -- což byla metoda, jak se chytře zbavit spekulantů s parcelami. Tak

vznikly ostrovy Uilenburg, Rapenburg a Marken, jež se později staly součástí čtvrti kolem Nieuwmarktu.

Tam stavěli svá obydlí, usedlosti a sklady především přistěhovalci, zejména sefardští Židé, kteří uprchli z

Portugalska. To platilo i pro čtvrtý ostrov, který byl vysušen v Amstelu, pro Vloonburg, pozdější

Waterlooplein. Po čtyř stech letech, při stavbě metra, tam budou nalezeny ještě tři vraky lodí ze

šestnáctého století -- naplněné balvany sloužily pravděpodobně jako podklad pro navršení půdy.

Na druhé straně města byly městské hradby vyměněny za moderní soustavu hliněných valů a bašt, město

tak zároveň dostalo novou skořápku přibližně sto padesát metrů širokou. Singel, původní městský obranný

gracht, byl slavnostně jmenován grachtem obytným, za ním vyrostly domy a malé výrobny, potom val a za

ním nový gracht, pozdější Herengracht. Kolem roku 1591 bylo celé dílo dokončeno.

Tím byl Amsterodam připraven na novou dobu. Ve výtvarném umění z oněch let cítíme napětí visící ve

vzduchu, z něhož se umělci museli "vymalovat": mnoho těl, mrtvol s vyhřezlými vnitřnostmi, ukrutností

minulého válečného násilí. Na druhé straně fascinace padajícím tělem, stále se vracející motiv Ikara,

mladíka, který letěl slunci vstříc a nevěděl, kdy má přestat.

V Rijksmuzeu zatím visí portrét viceadmirála námořnictva Laurense Laurenszoona Reaela, syna starého

géza Laurense Jacobszoona, namalovaný Cornelisem van der Voortem roku 1620, uprostřed nového

Amsterodamu, který by jeho kalvinistický otec už nepoznal. Vidíme muže opírajícího se o hůlku, ale s

tvrdým, činorodým rysem v tváři. Je, stejně jako jeho otec, oblečen do černého, ale límec a manžety, jakož i

řetízek od hodinek a zlaté přezky u bot vyzařují bohatství a střídmost. Je připraven vydávat rychlé příkazy,

rukou se opírá o hůl, ale hned by jí mohl také udeřit, a toho si je vědom jak on sám, tak i divák. Stojí zde

muž, který se sám vypracoval nahoru, s bojovnou drsností, jež je novému bohatství vlastní, švihácký i

neotesaný zároveň, s rysy, které připomínají majitele dobytkářského podniku nebo sítě restaurací. "Proto

vězte, Bůh jest naším vládcem", nechali vedle sebe ještě před osmdesáti lety napsat Gerrit Janszoon

Peggedochterová a starosta Egbert Gerbrandszoon, ale Laurensi Laurenszoonovi Reaelovi se hlavou honí

úplně jiné věci.

VI

Outsideři a starousedlíci Ta mladičká dívka visela jako loutka na kůlu, zprava a zleva příčný trám, provaz v

podpaží, lano kolem vlněné sukně, pravou ruku prknem trošku nadzvednutou, vedle ní pověšenou sekeru,

IJ u nohou, tváří k městu. Když ji zestárlý malíř spatřil poprvé, byla už několik hodin mrtvá. Onoho dne v

rozpuku května byla na Damu před radnicí zardoušena, potom její tělo převezli přes IJ na Volewijk -- tam,

kde je dnes přívoz --, aby tam na slunci a v dešti uhnívalo.

Malíř si to nakreslil velice přesně. S velkou pečlivostí zobrazil střih šatů, lano kolem trochu vybouleného

břicha, volně visící nohy, lem sukně vlnící se ve větru, ústa trochu zkřivená a zavřené oči, které dodávaly

obličeji cosi dětského. Když byl hotov, začal ji znovu malovat z pravé strany, z profilu.

Nenakreslil nic z okolí, krajinu, ostatní těla, nakreslil jenom ji v detailním záběru, jenž byl pro jeho tvorbu

neobvyklý, jako by chtěl navěky zachovat něco z její nevinnosti.

Tyto kresby Rembrandta Harmenszoona van Rijna, teď visí v Metropolitním muzeu umění v New Yorku, a

díky pátrání amsterodamské archivářky Isabelly van Eeghenové dnes víme, kdo byla ta mladičká dívka.

"Elsje Christiaensová ze Sprouwen v Jutsku, stará 18 let, říká, že ve městě nebyla déle než 14

dní," tak začíná přelíčení před konšely číslo 84, 28. dubna 1664, zaznamenané v konfesní knize města, jež

se dochovala v obecním archivu.

Z rukopisu se lze lehce dobrat toho, co se za krátkou dobu, co tu Elsje Christiaensová bydlela, odehrálo.

V polovině dubna dorazila do Amsterodamu, kde se chtěla uchytit jako služebná.

Prozatím se nastěhovala k jedné bytné na Damraku a doufala, že z prvních vydělaných peněz bude moci

zaplatit nocleh. Po dvou týdnech se však bytná zničehonic dožadovala půldruhé zlatky nocležného, kterou

dívka neměla. Následujícího rána, v půl osmé, začala bytná znovu s půldruhou zlatkou a hrozila, že zabaví i

to málo, co Elsje měla. Elsje se však bránila, bytná ji začala mlátit násadou od koštěte, načež ona v

zuřivosti popadla sekeru, která ležela na židli, a s ní se vrhla na bytnou. Ta se po ráně svalila ze schodů a

zůstala ležet mrtvá. Elsje pak kladivem otevřela cestovní truhlici jiného nocležníka, vzala z ní nějaké plátno,

položila ho zase zpátky a z jiné truhly vzala plátěný plášť. Sousedům, kteří se tam po tom povyku nahrnuli,

řekla, že má ruce od krve, protože jí teče krev z nosu, a pak se koukala ztratit. Lidé, kteří zatím ve sklepě

našli mrtvou ženu, jí byli v patách. V panice skočila Elsje do vody Damraku, ale hned potom ji chytili a

krátce na to přivedli před konšely.

Od této chvíle se datují záznamy z výslechu, které mám teď před sebou: "Říká, že dostala veliký strach,

protože ta žena jí již nechtěla nechat bydlet na dluh. Říká, že muž té ženy před 14

dny odešel." Mnohé z těchto takzvaných bytných byly ve skutečnosti kuplířkami, což mohlo stát v pozadí

prudké hádky mezi Elsje a bytnou. V konfesní knize o tom však nenacházím ani zmínku. Ovšem

následujícího dne opět narážím na výslech -všechno znovu doznává -- a prvního května nacházím ještě

jednu poznámku: doznává, že vzala plášť a plátno z ostatních truhel, ale o penězích a náušnici -- zdá se, že

toho bylo ukradeno víc -nic neví. Na okraji listu stojí rozsudek:

"Bude zardoušena na kůlu, tak aby následovala smrt, a sekerou, kterou té ženě smrt přivodila, ji popravčí

udeří do hlavy."

Není jasné, kterého dne Elsje zemřela: možná ještě na prvního máje, jinak ale nanejvýš jeden dva dny

poté. Rembrandt sám se musel téměř ihned po popravě vydat na šibeniční pole: mrtvola dívky na jeho

kresbě je ještě čerstvá.

Onoho dne, kdy se Rembrandt nechal převézt přes IJ, aby nakreslil Elsjino tělo, už dávno nebyl úspěšným

malířem, který se svými žáky sídlil na Jodenbreestraat -- v dnešním Rembrandthuisu. Byl stár, jeho druhá

láska, Hendrickje Stoffelsová, nedávno zesnula, a on se přestěhoval do malého domku na Rozengrachtu

číslo 184.

Žil nyní, stejně jako většina jeho kolegů, na obrovitém území, které bylo zbudováno na počátku

sedmnáctého století na západní straně města. Kousek dál bydlel Carel du Jardin, Govert Flinck obýval

nádherný dům na Lauriergrachtu s impozantním výstavním sálem pro svá díla a Pieter de Hoog, Gabriel

Metsu a básník Joost van den Vondel bydleli hned za rohem. Všichni se sem, do nových čtvrtí kolem města,

přistěhovali za svými bohatými zákazníky.

Během jedné generace se vzhled Amsterodamu úplně změnil. Počet obyvatel stoupl z padesáti tisíc v roce

1600 na zhruba sto padesát tisíc v roce 1650. Desítky tisíc přistěhovalců z Antverp, portugalských Židů,

později hugenotů z Francie a námezdních dělníků z Německa tvořily spolu s původními měšťany metropoli,

která ve své době musela mít stejnou přitažlivost, jakou má New York dnes.

Na velkém obraze Damu z roku 1652 od Johannese Lingebacha je vidět amsterodamská veřejnost oněch

dní: kupci ze všech světových stran, tři dokonce v asijském šatě, loďaři, nosiči, bubeníci, trhovkyně,

notáblové, žebráci -- a za nimi řada domů ve Warmoesstraat a věž Oude Kerku. Ze sňatkových matrik, které

podávají průřez obyvatelstvem, vyplývá, že celá léta nepochází víc než polovina amsterodamských

novomanželů z města -- v letech

1611 -- 1615 to byla dokonce 73 procenta. Zdaleka nejvíce imigrantů -- více než padesát tisíc --

pocházelo z Polska a Německa: sedláci ze Šlesvicka-Holštýnska a Východního Fríska, vyhnaní násilím

třicetileté války, kteří doufali, že zde najdou zaměstnání jako nádeníci nebo námořníci.

Amsterodam tak získal dynamiku města outsiderů, lidí, kteří ze sebe setřásli středověk, kteří byli vnitřně

spjati se svým městem, ale zároveň si udrželi pouta k bezpočtu měst a vesnic v Evropě pomocí sítě dopisů,

obchodních kontaktů, přátelských vztahů a rodin. Bylo to město přítomnosti. V tomto městě není nikoho,

kdo by neprovozoval obchod, napsal francouzský filozof René Descartes kolem roku 1635. "Všichni jsou plní

jen svého zisku, takže bych zde celý život bydleti mohl, aniž by si mne kdo kdy všiml." Z minulosti tu bylo

jen málo kostelů, paláců nebo jiných impozantních budov, a téměř každému návštěvníkovi bylo nápadné, že

v tomto městě se všechno odbývá ve znamení peněžního zisku. Amsterodam "zlatého" sedmnáctého století

byl jedním velkým strojem na peníze. Každičké použitelné místo, každá ruka, která něco dovedla, se

upotřebila.

Až dosud je možné z přejíždějícího vlaku mezi stavbami na IJském břehu zachytit záblesk tehdejší podoby

města. První dojem člověka, který připlouval od moře do Amsterodamu sedmnáctého století, byl les stožárů,

praporců a věží. Na valech stály mlýny, jeřáby trčely vzhůru a všude kolem se to hemžilo pramicemi a

plachetničkami. Vzadu vzpřímeně a velebně stála kapitánská obydlí Zandhoeku a Buitenkantu -- současná

Prins Hendrikkade. Po nesčetných můstcích pobíhali nosiči a kupci, na nábřeží se obchodovalo s vejci,

senem, vápnem a vším možným, co se z nizozemského venkovadalo přivézt. Menší lodě vplouvaly do

Damraku, kde se ubytovala i Elsje Christiaensová, a tam vykládaly své zboží. Větší obchodní plavidla se tam

nedostala, proto kotvila v hlubokých vodách před palisádou na IJi -- tam, kde je teď ostrov Hlavního

nádraží --, a své zboží vykládala na čluny.

Podél této mírné, tři kilometry dlouhé zátočiny vyrostla před městem vodní krajina, rozdělená přístavními

můstky na cestičky a pole, s velkými loděmi u kůlů a s bezpočtem malých loděk, pohupujících se kolem.

Tato vodní krajina měla celou vlastní strukturu, a dokonce v ní mezi loděmi stálo několik jakoby zbloudilých

dřevěných domů na kůlech: lodní kanceláře, ostrov se dvěma zvláštními dřevěnými jeřáby, hlídačské budky,

mlýny na odčerpávání bahna, "zvon klád", který se rozezněl, když se večer město na vodní straně uzavíralo

kládami, a speciální "městský hostinec", mohutná dřevěná budova pro opuštěné cizince, kteří už nesměli do

města. Na starých tiscích a kresbách se pravidelně vrací atmosféra tohoto podivného, šplouchavého, zpola

shnilého světa: šikmé, napůl mechem zarostlé kůly, ploty, můstky a schůdky, klidná voda, pramice, hejno

racků. Po staletí bude tato krajina určovat přechod mezi městem a vodou -- dokud hlavní nádraží definitivně

neodřízne město od IJe.

Elsje bydlela na jednom z nejrušnějších míst tehdejšího Amsterodamu. Bylo to, stejně jako dnes, místo

příjezdu většiny cestujících, a právě proto tady Elsje zakotvila. V budově v čele Nieuwe Brugu a kolem ní se

shromažďovali námořní kapitáni, aby zde zaplatili přístavní poplatky a nabrali nové pasažéry a náklad. V

sousední místnosti visely archy papíru s příjezdy a odjezdy všech lodí v přístavu. Kolem města se celým

Holandskem táhl důmyslný systém tažných plavidel a člunů, které přijížděly a odjížděly na minutu přesně,

dnem i nocí. Jen spojka mezi Amsterodamem a Haarlemem přepravila ročně dvě stě padesát tisíc pasažérů,

z nichž velká část přestupovala dále. Proto se také vždy v místech odjezdu vyskytovala směsice nosičů,

lovců duší a naháněčů do ubytoven a podobných podniků.

Němec Filip von Zesen, jenž Amsterodam navštívil v téže době jako Elsje, se ve svém cestopise nemohl

dosytosti vypovídat o ruchu, který ho na Damraku zaplavil. Nejprve uviděl obilnou burzu, postavenou nad

vodou ve formě náměstí s galerií dřevěných sloupů kolem dokola. Obchodníci tam nabírali obilí ze svých

beden do dlaní a hodnotili zrno ve studeném světle, klidně a pečlivě, neboť zisk spočíval v maličkostech. Ale

každý věděl, že se tam ve skutečnosti jedná o tunách, o celých skladištích plných zrní, o lodích a

polovičkách měst, a někdy i o válkách a hladomoru.

Nedaleko ležel Dam, odkud byl již z dálky slyšet křik z rybího trhu. Damrak vedl až do míst, kde dnes stojí

Národní památník.

Vpředu stála Váha, v níž sídlila stráž a kde byl vždycky velký shon, protože zde se vážilo všechno zboží

kvůli městským daním.

Tato budova byla roku 1808 zbořena, protože kazila tehdejšímu králi výhled z paláce.

Na druhé straně Damu stála druhá burza, kupecká, postavená nad vodou Rokinu. Byla to velká kamenná

budova s galeriemi, otevřeným dvorem pro kupce a s horním patrem pro obchody, kde se prodávalo

všemožné luxusní zboží a kuriozity. "Zdá se, že se zde za obchodem schází celý svět," poznamenává Von

Zesen. Procházeli se tu Nizozemci, Němci, Poláci, Maďaři, Francouzi, Španělé, Rusové, Peršané, Turci, a

dokonce Indové. Vládl tu ohlušující rámus, u každého sloupu se obchodovalo s určitým druhem zboží: s

tabákem, hedvábím, šperky, směnkami, akciemi, nemovitostmi, s lahůdkami, kožešinami, nejméně se čtyřmi

sty různými artikly. Kdokoli zde mohl koupit cokoli: umělecké sbírky, půjčky na stavbu paláců, a dokonce si

tu knížata mohla objednat kompletní válečnou flotilu.

Cíle odplouvajících lodí zahrnovaly celý svět.

V postranním křídle radnice na Damu sídlila od roku 1609

městská směnárna -- vynález městské správy, který znatelně zjednodušil obchodování v Amsterodamu.

Jelikož se v každém obchodním městě obchodovalo s mnoha druhy mincí, probíhal mezinárodní obchod,

jakmile došlo na placení, jen ztuha a chaoticky. Město touto směnárnou převzalo funkci všeobecné

pokladny. Bylo zde bez problémů možno nechat otaxovat neznámou měnu a dostat za ni dobré a použitelné

peníze. Měšec anglických guineí, hrst francouzských louisdorů nebo zlatý prut ze Západní Indie se v městské

směnárně proměnily v pevné, papírové oběživo: de banco florijn. Směnku z této banky, vlastně jakousi

první bankovku, akceptoval každý obchodník v Amsterodamu. Město zaručovalo naprostou diskrétnost a

vložené peníze byly plně k dispozici, jakmile bylo potřeba. Směnárna byla mazivem amsterodamského

obchodu a požívala všude v Evropě velké proslulosti.

Kolem těchto obchodních center se prodávalo na desatero různých novin, listin s cenami a obchodních

dopisů s informacemi o tom, kde se nacházejí flotily, jaký náklad vezou obchodní karavany a jaká byla

sklizeň všude ve světě. Již roku 1618 vyšly v Amsterodamu první pravidelně vydávané noviny na světě:

Kurýr z Itálie, Německa atd. Gasparda van Hutena. Později přerostou Zvěsti z různých koutů Broera

Janszoona v první tiskovou kancelář, neboť tyto hospodářské zprávy přebírali kupci všude na světě velice

rádi.

Ale síla celého tohoto komplexu kapitálu, obchodu a informací spočívala především v solidnosti a rychlosti.

Kupci z městské správy sledovali kvalitu služeb ostřížím zrakem. Loďař v Amsterodamu hned věděl, kam se

svým nákladem, obchodník tu mohl bez problémů pracovat i s těmi nejpodivnějšími druhy mincí, kupec mohl

vycházet z toho, že se se zprávami z ciziny nemanipuluje.

Kontinuita, efektivnost a důvěryhodnost, to byl klíč k hospodářskému zázraku.

Vysoko nad vším trůnila na protější straně Damu zbrusu nová radnice. V letech, kdy Amsterodam vyrůstal

ve světovou mocnost, byl centrem všech plánů a aktivit středověký radní sál.

7. července 1652 však rozsáhlý požár definitivně skoncoval s touto starou budovou, včetně věží, podloubí

a velkých dřevěných soch holandských hrabat.

Nová budova, navržená malířem a architektem Jacobem van Campenem (1595--1657), který byl silně

ovlivněn italským klasicismem, měla na svou dobu nebývalé rozměry. Ze všeho vyzařovala moc a bohatství

tehdejšího Amsterodamu. Vysoko nad domy, jako rival sousedního Nieuwe Kerku, střídmá a přímá zvenčí,

uvnitř však nevídaně přepychová: zdobená galerie a nádvoří, obrovský Sál měšťanů s benátskou

vznešeností, a kolem dokola tucty kanceláří, služebních místností a sálů pro starostu a konšely.

Avšak tato hojnost byla hned přísně zrelativizována. Nebylo sochy, nebylo obrazu, aby se v něm neskrýval

zdvižený prst. Nad vchodem do Komory pro předlužený majetek, kde se vyřizovaly bankroty, lze ještě dnes

obdivovat fresku Ikara a jeho pádu.

Reliéfy v Sále konšelů ukazují biblické výjevy a nabádají k dobré a spravedlivé vládě. Obrazy -- pro radnici

maloval i Rembrandt -měly vyprávět o střídmých a bezúhonných vládcích z bible a starověku.

Amsterodamský starosta nevešel do místnosti, aby v ní nebyl upomenut, že je potomkem loďaře či

obchodníka s punčochami, a že jeho osud je jen milostí Boží, a že se může obrátit proti němu.

V této budově, plné pozlacených kázání, našla Elsje Christiaensová svůj konec. Rozsudek smrti byl vyřčen

v Sále tribunálu. Poprava se konala, stejně jako všechny rozsudky smrti, na dřevěném popravišti před

radnicí. Ve fasádě jsou dodnes viditelné stopy čtvercových otvorů, do nichž byly trámy zasunuty.

A dole v cele, v sousedství mučíren, prožila Elsje své poslední hodiny.

* * *

Jaká to zvláštní hráz, a co tu plachtí člunů, Jak si to jachty svatební brázdí domů, Jak nádherně se město

tyčí s novými svými domy, Celá ta zem jest z hrází i stavidel, doneslo se mi.

To říká jeden ze sedláků v Brederově Frašce o krávě (1612), když časně zrána putuje z Ouderkerku podél

Amstelu do Amsterodamu.

Jest to zázrak, že ano? Jaký to fešný kostel Jižní, S bílou věží z kamene, práce vskutku knižní, Jak se

slunce třpytí, jak odráží se zpět, ze skleněných oken, ze všech nových střech.

Sedmnácté století bylo stoletím měst. Na počátku sedmnáctého století nebylo v celé západní Evropě více

než čtyřicet měst s počtem obyvatel nad čtyřicet tisíc. Z toho se šest nacházelo ve Francii, sedm ve

Španělsku a sedm v Holandsku, ačkoli bylo zdaleka nejmenší. Koncem století se k nim přidaly další desítky.

Amsterodam stál v čele tohoto urbanizačního procesu. Tisíce přistěhovalců hledajících práci bydlelo v

chatrčích na periferii města -- roku 1609 někdo napočítal na tři tisíce ilegálních obydlí hned za valy. Podél

cest a příkopů -- zejména kolem dnešního Herenmarktu a Raadhuisstraat -- vyrostly zaneřáděné čtvrti plné

domečků, kůlen, dílen, zelinářských zahrad, prasečích chlívků, mlýnů a morových přístřešků.

Takřka dvacet let po založení Herengrachtu se rozhodlo o dalším rozšiřování města. Tímto třetím

rozšířením vznikl známý věnec amsterodamských grachtů ve tvaru rozpůlené cibule. Byl to odvážný projekt:

Herengracht byl rozšířen, za ním vznikl další gracht, Keizersgracht, za ním čtvrtý, trošku lidovější

Prinsengracht, za ním vyrostla velká měšťanská a řemeslnická čtvrť, která se z doposud nejasného důvodu

začala záhy nazývat Jordaan ("Jardin"(? "Země zaslíbená za Jordánem"?), a za ní nakonec, u dnešní

Nasaukade a Stadhouderskade, val s opevněním, jak se na město jako Amsterodam slušelo.

Grachty byly určeny novým boháčům, kteří město obývali: byly velkoryse navrženy, za domy bylo dost

místa na zahrady a zeleň, a všechny činnosti, které produkovaly špínu, kouř, zápach či hluk, zde byly tabu.

Postavily se dva kostely: kalvinistická katedrála pro bohatý věnec grachtů, -- Westerkerk, a jednodušší

svatostánek pro obyvatele Jordaanu, -- Noorderkerk, jeden z prvních kostelů na světě navržených a

postavených speciálně pro kalvinistickou bohoslužbu: prostý, prostorný, s výtečnou akustikou, s kazatelnou

uprostřed -- Slovo v centru -- a kolem shromážděný lid.

Hloubení a budování věnce grachtů začalo roku 1613. Musel to být obrovský počin: vyhloubit samotné

grachty s armádou dělníků, kárami a kolečky navýšit slatinní půdy mezi grachty, neustále odčerpávat vodu,

aby se mohlo pokračovat v práci, zarazit tisíce kůlů pro valy, vyzdít kilometry nábřeží, postavit prvních

čtyřicet mostů, na lodích a vozech přivézt z dun a z Gooie obrovské množství písku, aby se na půdě dalo

stavět -- a to tu ještě nestál jediný dům!

Hloubení těchto tří grachtů neprobíhalo z centra ven, nýbrž po celé šíři, jako jakýsi gigantický stěrač od

západu na východ. I když se tento stěrač zpočátku v půlce zarazil -- první stavební vlna věnce grachtů

dosáhla pouze k dnešnímu Leidsegrachtu --, zastavěly se pomalu v průběhu sedmnáctého století holé

parcely až k Amstelu. Avšak s úpadkem blahobytu města ztroskotal nakonec i tento obrovský projekt.

Poslední pozemky na protější straně řeky se koncem sedmnáctého století rozdaly dobročinným zařízením,

mužským a ženským starobincům, a zbytek se přetvořly v rekreační park, Plantage, jakési Tivoli(( avant la

lettre, s divadly, zahradními hospůdkami, kolfovými hřišti a záplavou zeleně, jejímž posledním zbytkem je

dodnes zoologická zahrada Artis.

* * *

"Všichni v sedmnáctém století vychvalují Amsterodam jako výtečnou kupeckou burzu, chrám obchodu,"

píše francouzský historik Henri Méchoulan ve své knize o mentalitě Amsterodamu sedmnáctého věku.

"Ale především je třeba vidět Amsterodam jako kolébku svobody."

Janov, Benátky a Antverpy byly také významnými a bohatými městy, jenže, píše Méchoulan, to nikdy

nezpůsobilo převrat v evropském myšlení. Novému Amsterodamu, který vznikl po mírné revoluci roku

1578, dominoval dříve nepoznaný recept na úspěch: peníze v kombinaci s novým pojmem svobody. Zde

poprvé vytlačily peníze spolu se svobodou starou středověkou kombinaci "cti" a "heroismu". A s nimi

zmizela i idea, že největší ctnost spočívá v dobývání, ve válce, v rytířství, králi a dvoru. "Kupec, nový hrdina,

denně vítězí nad válkou svým obchodem, jenž představuje zdroj moci, zdroj života, jenž může utěšeně růst

pouze při uplatňování svobod," píše Méchoulan. A první svobodou je nepopiratelně možnost "zůstat sám

sebou".

A tak po odchodu posledních středověkých regentů vzniklo dosti paradoxně město, v němž byla

uskutečněna dosavadní utopie středověkého člověka: bezpečné uzavřené místo, kde se přistěhovalec zbavil

svého jha. "Tento Bohu zasvěcený kostel se neobává žádného nátlaku," vytesali židovští imigranti plni

důvěry na svou Portugalskou synagogu, "ani bolesti, ani mrtvých ...," a pojmenovali Amsterodam

Jeruzalémem Západu.

John Locke napsal v Amsterodamu kromě jiného svou Epistula de Tolerantia. Baruch de Spinoza a René

Descartes zde našli klid pro založení školy, stejně jako malíř-vynálezce Jan van der Heijden a skladatel Jan

Pieterszoon Sweelinck. Jan Swammerdam položil ve svém domě na Oude Schans základy entomologie a

biologie.

Architekt-sochař Hendrick de Keyser zde postavil Zuiderkerk, Westerkerk, Burzu a proslulý Bartolottiho

dům na Herengrachtu.

Stavitelé Jacob van Campen a Daniel Stalpaert obohatili město novým druhem okázalosti -- tomu

druhému se dokonce podařilo postavit za devět měsíců budovu Admirality, dnešní Námořní muzeum.

Nejpopulárnější uměleckou formou sedmnáctého století v Amsterodamu bylo malířství. Ve městě

neexistovala dvorní kultura a šlechta, církev již takřka nepatřila k zadavatelům a umělci v tomto městě

museli žít především ze zámožného měšťanstva. A to mělo rádo hlavně nějaký ten "kousek" na zdi: aby

nebyl příliš drahý, ale přece jen pozdvihoval statut. Obličeje, krajiny, biblické výjevy zhotovovali často

anonymní malíři pro anonymní trh jak na běžícím pásu. Už dávno se nemalovalo tak detailně jako v

předešlých staletích, a uvolněnější způsob malby umožňoval malířům vyprodukovat i víc než jeden obraz

denně.

Obrazy byly stále levnější, prodávaly se na trzích vedle židlí, stolů a slepic. "Všichni se snaží vyzdobiti si

domy, především pokoje obrácené do ulice, vzácnými kusy," napsal Angličan Peter Mundy při své návštěvě

Amsterodamu roku 1640, a dodal, že viděl obrazy dokonce i v pekárnách a řeznictvích, u kovářů a ševců.

Na stěhování amsterodamské malířské kolonie je zřetelně vidět, jak rostl trh, a také, jak se elita pozvolna

přesouvala z centra na periferii města -- později bude tento proces ještě pokračovat, přejde nakonec přes

okolí Vondelparku a Amsterodam-Zuid do Buitenveldertu, Amstelveenu a Bloemendaalu.

Kolem roku 1600 bydlela většina malířů ještě v srdci města, blízko Damu, v okolí takzvaného Pijlsteegu --

pozdější Damstraat.

Díky vetešnictvím, která se zde koncentrovala, se tu odedávna obchodovalo s obrazy. V tomtéž Pijlsteegu

se nacházely též bordely, odkud si malíři přiváděli své modely. Celá skupina chlapců, kteří v této čtvrti

kolem roku 1600 vyrůstali, se stala malíři -- mezi nimi i Pieter Lastman(.

Počátkem sedmnáctého století se obchod s uměním přesunul do nejširšího místa Sint Anthonisdijku --

pozdější Jodenbreestraat.

Tam bylo pro amsterodamské regenty a bohaté imigranty z Antverp ještě místo na stavbu velkolepých

nových domů. Záhy se však z této ulice vyvinula "malířská velkovýrobna". Malíř Pieter Potter a jeho syn

Paulus Potter se nastěhovali do jednoho domu u nové Anthonispoort -- u dnešního Jonas Daniel Meijerpleinu

--, Pieter Lastman měl svůj ateliér naproti Zuiderkerku -- zde se půl roku učil i Rembrandt--, Cornelis van

der Voort, jenž namaloval Laurense Reaela, bydlel u propusti na rohu Zwanenburgwalu, kde stál i ateliér

obchodníka s uměním Hendricka Uylenburga(( -- on sám mimochodem neuměl ani vzít štětec do ruky.

Nad touto malířskou továrnou převzal Rembrandt roku 1631

vedení a se svými žáky zde maloval a kopíroval obrazy jak na běžícím pásu. Během čtyř let, kdy pro

Uylenburga pracoval, vytvořil Rembrandt na padesát portrétů usedlých měšťanů, a jeho popularita ještě

stoupla, když začal používat svou mladou frískou ženu Saskii, Uylenburgovu neteř, jako model. Šarmantní

Flóry, pastýřky a kurtizány se hrnuly z jeho dílny. Mezitím vztahy s Uylenburgem ochladly a rok po svatbě

se Saskií, roku 1635, se spolupráce přerušila.

Tato čtvrť byla do značné míry určující pro Rembrandtovo dílo.

Jeho životopisec Gary Schwartz spočítal, že na čtyř stech metrech od Rembrandtova domu k Váze na

Nieuwmarktu a šesti stech metrech od Váhy ke Kloveniersdoelen bydleli všichni jeho významní ochránci,

zákazníci a obchodníci s uměním, od Pietera Lastmana po pastora Joanna Uytenbogaerta, od Hendricka

Uylenburga po Jana Sixe a rodinu Tripových.

V lednu 1639 si Rembrandt koupil rozlehlý kupecký dům vedle Uylenburgova ateliéru -- nyní známý jako

Rembrandtshuis. Pro své žáky zařídil skladiště na Bloemengrachtu jako ateliér přidružený k malířské

továrně. Tím se přesunul s většinou malířů opět za elitou, tentokrát do Jordaanu, lidové a řemeslnické

čtvrti, kde se koncentrovaly všechny činnosti vykázané z věnce grachtů -- a nakonec tu od roku 1658 bydlel

i on sám. Jordaan se se svými úzkými malými uličkami rodil v témže okamžiku jako velkolepý Herengracht a

Keizersgracht. Čtvrť špinavých nehtů vznikla současně se čtvrtí čistých rukou. Už se ovšem nepřelévaly

jedna v druhou jako dříve. Byly rozdělené, ležel mezi nimi Prinsengracht jako řeka, což byl ostatně záměr.

Segregace mezi věncem grachtů a Jordaanem byla příznačná pro změněné sociální poměry mezi

amsterodamským obyvatelstvem. V době pátera Woutera Jacobszoona skladovali amsterodamští obchodníci

své zboží většinou na vlastní půdě. Jejich život se odehrával mezi majiteli obchodů a drobnými řemeslníky,

svou práci dělali doma nebo na vlastnímpozemku. Ačkoli už tehdy v Amsterodamu bydlelo několik bohatých

kupců, nebyl majetek průměrného kupce nijak velký. Podle daňových rejstříků z roku 1585 byl Dirck

Janszoon Graaf, starosta a obchodník se železem, s majetkem v hodnotě 140 000 guldenů(, nejbohatším

Amsterodamanem. Kromě něj tu bylo ještě nanejvýš pět Amsterodamanů, kteří vlastnili sto tisíc. V roce

1631 byla tato skupina dvacetkrát větší.

Během jedné generace tak v Amsterodamu vznikl kupec nového stylu, u něhož se koncentroval největší

díl kapitálu. Byli to kupci, kteří obchodovali na burze či jinde se zbožím, které sami nikdy neviděli, a které

bylo někdy dokonce teprve na cestě. Byli to kupci, kteří investovali obrovské sumy do podniků, kterým

absolutně nerozuměli. Odvodňovací práce v Severním Holandsku, poldery Purmer, Schermer a Beemster

jsou typickými produkty investorů v sedmnáctém století. Tito kupci strkali peníze také do drahých expedic

do neznámých světů Indie, Ameriky, Ohňové země a severního pólu. Byli to kupci, kteří s sebou přinášeli

nový statut a intelektuální rozvoj.

Tento tichý sociální převrat se uskutečnil v prvních letech sedmnáctého století. Kolem roku 1600 bydlel

průměrný kupec ještě mezi obyčejnými měšťany, ale pak se situace rychle změnila. Či, jak později napíše

historik Ed Taverne ve své studii o vzniku věnce grachtů: "Kupec-regent, po čase už si sotva vědom původu

své vlády a moci, se odcizil lidu, odstěhoval se z přeplněného středu města a usadil se v exkluzivní části, ve

věnci grachtů založeném roku 1615."

Amsterodam si pro sebe vytvořil pouze jeden památník městského stavitelství. Nebyla to náměstí, parky

nebo paláce, ale něco zcela jiného, něco typického pro bohaté, samostatné a svéhlavé měšťanstvo: vlastní,

oddělená obytná čtvrť.

Ale i v tomto luxusním projektuje sporné, do jaké míry byla krása důležitější než praktický užitek. Jelikož

se většina původních plánů ztratila, budeme vždy tápat v temnotě, pokud jde o motivy stavitelů. Jsou tu

náznaky, že se nechali silně ovlivnit italským renesančním ideálem kulatého, "dokonalého" města. Taktéž ze

symetrie a ostatních proporcí jasně vyplývá, že se grachty měly stát "klenotem tohoto města".

Zároveň však byly první náčrty městského tesaře Hendrika Jacobszoona Staetse z roku 1609 založeny na

opevňovacích plánech, a v následujících letech se v městské radě hovořilo především o pevnostech,

branách, hradbách a valech. Pro ni byl Amsterodam hlavně velkou bohatou pevností a všechno ostatní bylo

méně důležité.

V plánované lidové čtvrti, pozdějším Jordaanu, se některé příkopy zaházely, jiné se rozšířily na grachty a

pěšiny se protáhly v ulice. Tak vznikla kompaktní městská část, jejíž podivné klikaté uličky doposud odrážejí

stopy středověkých polderských struh. V září 1614, když byly práce v plném chodu, přišlo několik členů

městské rady s úplně novým návrhem: místo Keizersgrachtu měl být založen bulvár, dlouhá, úzká, stromy

osazená alej, která by mohla soutěžit s haagským Voorhoutem(.

Tento nápad byl však stejně rychle zamítnut, jako navržen.

V průběhu jednání radní handlovali a spekulovali s pozemky -- už beztak měli celou věc pod palcem.

Stavba věnce grachtů byla velkolepým projektem a regenti, kteří si na ni troufli, předběhli dobu o několik

staletí. Ale kromě nadutosti města odrážel tento plán také úzkoprsost a hamižnost vládnoucích regentů-

kupců. "Přehledné, matematické propojení cest a soustav grachtů v oblasti kanálů s extrémně velikášskými

rozměry toků, nábřeží, ulic a pozemků kontrastuje do značné míry s jinde dodržovanou metodikou protažení

a rozšíření existujících pěšin a struh," konstatuje Ed Taverne po svém podrobném archivním výzkumu. "Tím

vznikla podoba města, jež je svým rozštěpeným charakterem unikum ve vývoji měst republiky."

Věnec grachtů je zkrátka výplodem městských správců, kteří se chopili bytového nedostatku ve středu

města především proto, aby si pro sebe vytvořili co možná nejpřitažlivější obytnou čtvrť.

Tento plán znamenal konec města jako místa, kde se pracuje, bydlí a žije současně. Od té doby se

obyvatelé různých městských částí vydali svou vlastní cestou.

Rembrandt byl, co se tohoto týče, ještě staromódním Amsterodamanem, vázaným na svou čtvrť. V

Breestraat mohl své biblické postavy prostě sbírat na ulici -- židovská čtvrť byla hned za rohem -- a jeden z

jeho současníků ho popisuje jako člověka, který neustále pobíhal po trzích.

"Na trhu Novém i Severním vyšel hledat pilně, brnění, loutky, japonské dýky, kůže, střapaté límce, a vše,

co se k malování hodit může."

To všechno se objevilo v jeho ateliéru, kde často inscenoval výjevy jako jevištní mistr. Na známém obrazu

Ztracený syn hraje kupříkladu Rembrandt sám hlavní roli, zdobně oblečen, se slavnostní číší v ruce, se svou

Saskií v roli poběhlice. On rozzářený a rozjařený, ona mu trochu váhavě, zpola otočená sedí na klíně. Dříve

v tomto obraze rembrandtologové spatřovali jen zdvižený prst, ale nejspíš je to přece jen sám Rembrandt,

kdo se tu dívá do zrcadla. Tento obraz si nechal sám pro sebe a to dostatečně napovídá , že ve všech těch

scénách a převlecích hrál vždycky zas a znovu sám sebe, a tím diváky provokoval.

Malíř Arnoldus Houbraken, jenž byl ještě s několika žáky u Rembrandta v učení, o půl století později píše,

jak Rembrandt ve skladišti na Bloemengrachtu rozdělil pomocí papíru a závěsů komůrky pro své žáky, kde si

"každý mohl malovat ze života".

Jednoho teplého letního dne se v jednom z těch chlívečků modelka, jakož i jeden z žáků, "svlékli úplně

donaha". Ostatní žáci špehovali výjev úzkou skulinou, když tu náhle vešel Rembrandt.

Všechno si nejprve prohlédl, ale když žák řekl modelce, že teď jsou "jako Adam a Eva", zabušil svým

malířským stojanem na dveře, zvolal: "Tak a teď z ráje ven," a hnal ještě polonahý pár dolů ze schodů.

Už to začíná být pomalinku jasné? Rembrandt byl opravdový řemeslník. Jeho podnik byl na vrcholu své

existence docela velkým ateliérem. Z Rembrandtovy továrny se také dochovaly nejrůznější ateliérové

výjevy: skupiny žáků, kteří sedí kolem modelu a kreslí, žák se dvěma modely a mistr, který se přišel na

chvíli podívat, překrásné vykreslení atmosféry Rembrandtova soukromého ateliéru v pozdějším

Rembrandtshuisu: malířský stojan v popředí, světlo dovnitř proudí z horních oken, před oknem stojí stůl s

řečnickým pultíkem, jenž se používal při leptech a kresbách, napravo kolébka s odhrnutými záclonkami a

vedle krbu polosvlečená žena, pravděpodobně Hendrickje Stoffelsová(.

Rembrandt měl více než padesát žáků nebo spolupracovníků.

Proto bylo také v minulosti dosti děl neprávem připisováno jemu.

Když už jednou přišel do módy, hleděl svůj úspěch dále rozvíjet a zpeněžit. Je například známo, že sám

navštěvoval dražby, a bylo-li zapotřebí, vyháněl ceny svých děl nahoru. Vypráví se, že při prodeji jednoho z

otisků svého leptu Kážícího Krista si jej koupil za tehdy nebetyčnou sumu sta guldenů, jen aby jeho díla

zůstala drahá a vzácná.

Ve svých snahách byl celkem dost úspěšný: portrét z jeho ruky -- například portrét pozdějšího starosty

Andriese de Graeffa -stál pět set guldenů a dostal sto guldenů za každou zobrazenou osobu v Noční hlídce.

Tím se řadil mezi nejlépe placené malíře ve městě. Jeho lepty, které se v mnoha exemplářích šířily po

Evropě, mu zajistily mezinárodní věhlas. Rembrandt také nebyl osamoceným géniem, nýbrž populárním

malířem, který po léta udával tón na amsterodamských grachtech.

Toho jara roku 1664, kdy kreslil Elsje Christiaensovou, byl už za zenitem. Na autoportrétech z těchto let

vidíme silného muže v malířském baretu, s šedou kšticí a unavenými, trochu odulými rysy; jeho ostrý

pohled je vzdálenější, spíše chápavý než konfrontující. Na svých toulkách kolem Amsterodamu -- především

po Saskiině smrti -- si občas udělal nějaké náčrty a kresby, ale centrum jeho aktivit bylo v ateliéru.

Když se onoho květnového dne nechal převézt na Volewijk, vydal se mimo vyšlapané cesty. Nejenže

opustil svůj ateliér, ale kresby Elsje vypadají jinak než jeho ostatní díla. Tak či onak chtěl z Elsje neobyčejně

pečlivě zaznamenat všechno, jako by tím chtěl zahnat smrt a ještě na chvíli pozastavit její rozklad. Zároveň

oběma kresbám propůjčil roušku rezignace a soucitu, vzpomínky na její mládí, které se vymaní osudu, jenž

ji stihl.

* * *

Tělo Elsje Christiaensové bylo zvěčněno o pár týdnů později i malířem Anthoniem van Borssomem. Ten

namaloval celé šibeniční pole Volewijku se všemi mrtvolami, jež tam v tu chvíli visely nebo ležely: dva muže

na velké kamenné šibenici -- z justičních knih můžeme zjistit, že první tam visel už rok, druhý tři --, kostru

na kůlu s železným rýčem, ostatky vraha v kole s pistolí, a úplně vpravo stojí jasně rozeznatelný kůl se

sekerou a tělem Elsje Christiaensové. Tady vidíme i barvy. Vidíme, že Elsje měla červenou vlněnou sukni a

šedivou jupku, ale tělo už má prověšené, hlava jí mezitím klesla určitě o půl metru níž.

Jak se dočteme v konfesní knize, byla Elsje odsouzena k tomu, aby ji "strávilo povětří a opeřenci",

"postavenou na kůl se sekerou nad hlavou", a tak se stalo. Z téže konfesní knihy také víme, kdo Elsje

Christiaensovou vyslýchal a posléze rozhodl o její smrti. Je to řada jmen naškrábaných pod prvním

výslechem: konšelé Burg, Blaeu, Rochus van de Capelle, Van Loon, Spieghel a Bronckhorst. U většiny těchto

pánů můžeme dohledat i údaje z jejich života. Dirck Spieghel pocházel z jedné z nejstarších

amsterodamských rodin. Byl vnukem kupce se sledi, synem mydláře na Nieuwendijku a on sám byl

vedoucím Západoindické Společnosti a hlavou střeleckého cechu. Nicolaas van Loon byl kupcem na

Keizersgrachtu a regentem mužské a ženské káznice. Vincent van Bronckhorst pocházel také z bohaté

kupecké rodiny. Coenraad Burg, bývalý velvyslanec u ruského cara, byl také ve vedení Západoindické

společnosti a direktorem amsterodamské kolonie v Novém Nizozemsku(. A Blaeu nebyl nikdo jiný než onen

proslulý kartograf Joan Blaeu, vydavatel navýsost vzácného devítidílného Velkého atlasu aneb Popisu světa,

známějšího jako Velký Blaeuův Atlas.

Ti, kteří určili Elsjin osud, byli tudíž jeden jak druhý učebnicovými příklady patriciů sedmnáctého století,

příslušníky elity, která udávala tón ve všech oblastech života města, členy nové sítě rodin, jež ovládala jak

obchod, tak loďstvo, a která měla i správu města pevně v rukou. Jejich spokojené obličeje známe z četných

portrétů: kapitán v Noční hlídce, pozdější starosta Frans Banningh Cocq, doktor Nicolaes Tulp z Hodiny

anatomie, starosta Andries de Graeff, rodina Tripova, Jan Six, bratři Bickerové a mnozí další.

Vezměme si například Vincenta van Bronckhorsta. Sám byl váženým kupcem na Keizersgrachtu, ale velké

peníze pocházely od jeho otce. Ten byl jedním z kupců, kteří roku 1595 vyslali kapitána Cornelise Houtmana

a Pietera Keysera se čtyřmi loděmi na cestu, aby nezávisle na Španělech a Portugalcích našli vlastní

obchodní cestu do Indie. Indie nebyla neznámým územím: roku 1592

dostal jeden podnikavý kazatel, Peter Plancius, do rukou pětadvacet portugalských map s "mořským

pobřežím celého povrchu zemského", s hlubinami a mělčinami, úskalími, přístavy a s tajemstvími kolem

cesty do Východní a Západní Indie, s vlastnostmi cizích národů i s tím, co mají na prodej. Tyto údaje měly

pro amsterodamské kupce cenu zlata. Na Planciův podnět vyslali potají vyslance do Lisabonu --

pravděpodobně samotného Cornelise Houtmana --, aby tam získal ještě bližší informace o cestě do Indie.

2. dubna 1595 vyplula z IJe malá flotila a po více než dvou letech, 14. srpna 1597, se tři z těchto čtyř lodí

znovu objevily před palisádami u Schreierstoren. Z dvou set čtyřiceti členů posádky jich přežilo cestu jen

sedmaosmdesát a mnoho zisku to nepřineslo. I tak byli vracející se námořníci vneseni do města coby

hrdinové: teď totiž znali tu správnou cestu. Největší obchodní podnik, jaký tohle město kdy poznalo, mohl

začít.

Otec Bronckhorst byl kurátorem Nové společnosti pro plavbu do Východní Indie. Tyto společnosti byly

mocnými institucemi, jakýmisi s.r.o., jimiž amsterodamští kupci společně financovali nejrůznější riskantní

podniky. Jelikož se tím riziko rozložilo, troufli si na mnohé. Roku 1602 přerostly tyto společnosti v první

nadnárodní podnik na světě, ve Spojenou východoindickou Kompanii, která bude ve dvou následujících

staletích ovládat obchod a lodní dopravu v Asii. Hlavní správa sídlila ve Východoindickém domě v Oude

Hoogstraat -- dnes je součástí Amsterodamské univerzity -a podle současníků to tam už zdálky vonělo po

hřebíčku a muškátovém oříšku.

Taková společnost jako tato byla vlastně téměř stát ve státě.

Její vedení, všemohoucích "sedmnáct pánů", mohlo jménem Spojeného Nizozemí vyjednávat s indickými

mocnáři a dokonce stavět samostatně opevnění a verbovat vojáky.

Roku 1621 byla založena druhá společnost, i ona měla v Atlantském oceánu potlačovat španělskou a

portugalskou převahu:

Západoindická společnost. Byla to právě ona, která roku 1624 pod vedením guvernéra Petera

Stuyvestanta založila na řece Hudson malou obchodní základnu. "Louky s měkkou trávou, květinami a

statnými stromy nás líbeznými vůněmi zaplavují," tak zněla první hlášení o ostrově nazvaném Manhattan.

Byl to počátek sídliště Nový Amsterodam, pozdějšího New Yorku.

Západoindická společnost obchodovala především s cukrem, tabákem, perlami, kožešinami, tropickým

dřevem a se slonovinou.

Hodně peněz vynášel také transport černošských otroků ze západní Afriky na plantáže v Americe. Jenom

v letech 1626 až 1650 jich bylo celkem na sedmdesát tisíc, každý pátý z nich přepravu nepřežil. A to vše

bylo řízeno z dosud existujícího Západoindického domu v Haarlemmerstraat -- v současné době se tam

pořádají párty a recepce.

Vedle toho tu byla ještě třetí společnost, Severská neboli Grónská, z roku 1614, jež se specializovala na

lov velryb.

Zpočátku se kupci pokoušeli obeplout nástrahy obvyklé indické cesty přes Mys dobré naděje tak, že

hledali průjezd kolem pólu.

Ale po třech nevydařených expedicích -- jedna amsterodamská posádka pod vedením Willema Barentsze

byla dokonce roku 1596

nucena strávit krutou zimu na polárním ostrově Nová země -- tyto pokusy skončily. Ale už se vědělo o

množství velryb, které tam plavou, a to znamenalo špek, velrybí tuk, mýdlo, lampový olej a nové zisky.

Hnací silou toho všeho bylo něco víc než pouhá chamtivost.

Mapy Joana Blaeua s podivnými útvary, vzdálenými ostrovy a matně načrtnutými pobřežími už

nenaháněly hrůzu, nýbrž vyzývaly. Velká bílá místa si žádala poznání, stejně jako celý svět žadonil o

průzkum, mikrokosmos v kapce vody stejně jako "Terra Incognita"

Severní Ameriky. A Joan Blaeu to všecho přiblížil na dosah ruky, hmatatelné, poznatelné a uskutečnitelné.

Společnosti byly v jistém smyslu národním dobrodružstvím, jehož se mohl účastnit každý, a jehož centrum

bylo jednoznačně v Amsterodamu.

V rejstřících najdeme jména více než tisíce podílníků: význačných kupců, ale i řemeslníků, kazatelů, učitelů

a služek. Jsou výrazem smělosti a dynamičnosti městského obyvatelstva, které mělo pocit, že stojí na prahu

nové doby.

Byla to právě dynamičnost, jíž Amsterodam jako magnet přitahoval své okolí. Nebylo divu, že si Elsje

Christiaensová zvolila Amsterodam, když si chtěla najít službu. Zatímco jinde v Evropě reálné mzdy klesaly,

v Amsterdamu stoupaly. V Kolíně nad Rýnem vydělával dělník tak patnáct čtyřáků denně, v Arnhemu

dvaadvacet a v Amsterodamu sedmadvacet. Po extrémní nouzi a beznaději, jež v této době sužovaly zbytek

evropského proletariátu, nebylo v Amsterodamu ani vidu ani slechu. Díky klíčové pozici města v obchodu s

obilím zde byly ceny chleba stabilní. Třílibrový žitný chléb stál přibližně čtyři a půl čtyřáku, což znamenalo,

že i obyčejnému člověku zbývalo dost peněz na trochu luxusu a rozmanitostí: na čerstvou zeleninu, máslo,

sýr, vejce a ryby. Na trzích ve městě byla všeho hojnost a poměrně lacino.

Také Rembrandt se tu jako leidenský přistěhovalec rychle uchytil. Díky Hendricku Uylenburgovi měl

přístup do nejvyšších kruhů ve městě. Maloval pastory, starosty, lodní magnáty, stal se členem malířského

cechu sv. Lukáše, nastěhoval se do exkluzivního kupeckého domu v Breestraat a manželství se Saskií van

Uylenburgovou mu přineslo kromě šťastných let také vyšší statut a příjmy. Jeho rozsáhlá sbírka kamenů,

mincí, římských soch, helem, kreseb, tisků a kuriozit mohla soupeřit se sbírkami regentů a kupců. To je

příznačné pro relativně otevřenou amsterodamskou společnost v sedmnáctém století, že řemeslníci jako

Rembrandt -neboť malíři tehdy ještě neměli auru umělce -- byli ve vyšších kruzích rychle akceptováni.

Noční hlídka -- takhle bude obraz ostatně pojmenován až mnohem později jen proto, že plátno bylo velice

zašlé -- platila kupříkladu kvůli neobvyklému uspořádání stráží na plátně za odvážný kousek. A i tehdy ji

mnozí považovali za vrchol v tradičních amsterodamských portrétech stráží.

Rembrandt byl svérázný muž, a navíc perfekcionista, ale to patřilo k věci. Houbraken později od jeho žáků

slyšel, že se mistr zabýval někdy i dva dny "vázáním turbanu dle libosti své".

Ale jinde dokázal být neobyčejně hajdalácký, a ty natřel plátno "jakoby hrubou štětkou na tér". Občas to

vypadalo "jako zednickou lžící namazané". Proto také, když si návštěvníci chtěli prohlédnout obrazy zblízka,

zadržel je se slovy: "Pach barvy by vás obtěžoval." "A co se nahých ženštin týče," dodává k tomu

Houbraken, "nejvýtečnějších objektů pro umělcův štětec, (...( ty jsou příliš smutné, než aby se o nich

zpívalo a hrálo."

Rembrandtovi nikdy nestála modelem "řecká Venuše", stěžuje si jiný současník, vždycky to byla pradlena

nebo "uhlířka z kůlny".

Umělečtí kritici mu však byli fuk. V New Yorku visí Rembrandtova satirická kresba, na níž rozliční

mondénní páni v ateliéru obdivují nejnovější dílo. Jeden z návštěvníků má klobouk s obrovskýma oslíma

ušima a stranou sedí malíř na nočníku, směje se a kadí. Ale Amsterodamané toakceptovali. Svoboda umělce

byla považována za jednu z forem svobody svědomí. Nikdo v Amsterodamu nenapadal právo člověka dělat a

myslet si v soukromí svého domu, co chce, pokud nepřekračoval společensky únosné meze.

***

Nesmíme ztrácet ze zřetele, že Amsterodam byl a přes exotické vůně Východoindického a

Západoindického domu zůstal typickým holandským obchodním městem. Ať už Spojená Východoindická,

Západoindická a Grónská společnost oslovovaly představivost jakkoli silně, pro městskou ekonomiku určující

nebyly. Nejvíce peněz se vydělávalo na méně spektakulární lodní dopravě po Evropě. Za svůj úspěch

Holanďané v neposlední řadě vděčili technologické nadřazenosti v oblasti stavby lodí. Roku 1590

vyvinutá flúta byla na svou dobu revolučně novým typem lodi, o polovinu levnějším než ostatní

srovnatelné lodě. Na její provoz stačila desetičlenná posádka, zatímco ostatní lodě stejného rozsahu

potřebovaly nejméně třicet mužů.

V polovině sedmnáctého století se po Evropě plavilo více než sedmnáct set holandských lodí, což byla

flotila větší než anglická, skotská a francouzská dohromady. Mezi lety 1600 až 1800

odjelo z Evropy do Asie celkem 9641 lodí. Téměř polovina -- 4720

lodí -- pocházela z Holandska. Jak už jsem řekl: holandské posádky byly laciné -- mnoho námořníků

bydlelo na severoholandském venkově a mělo tam zároveň malé statky --, díky nadbytku dovezeného dřeva

a konopí byly náklady na stavbu lodí minimálně o třetinu nižší než jinde a také kapitálu bylo v Amsterodamu

víc než dost. Kromě toho mělo Holandsko jen málo konkurentů. Anglie a Francie se potýkaly s příliš mnoha

vnitrostátními problémy, Španělsko a Portugalsko se koncentrovaly na Jižní Ameriku a Asii.

Malé Holandsko se počátkem sedmnáctého století ocitlo ve velice vzácné situaci. Během několika desetiletí

získalo nadvládu, hegemonii -- jak tomu říkají ekonomové --, v rozvíjejícím se hospodářství. Podle

amerického ekonomického historika Immanuela Wallersteina Holandsko následovaly už jen Velká Británie a

Spojené státy. Všechny tři země si tuto pozici udržely pouze poměrně krátkou dobu. Holandská hegemonie

je podle něj nejméně vysvětlitelná, protože tato země rozhodně nebyla největší vojenskou mocností.

Wallersteinse domnívá, že vedle obchodu zde hrály roli i rozsáhlý rybolov -- Holanďané jsou vynálezci

nasolování sleďů a člunu k jejich lovu -- a časná industrializace. Díky vynálezu holandského větrného mlýnu

-raného příkladu technické inovace -- vyrostlo území kolem Amsterodamu v centrum doby mechanické. Mlýn

také umožnil vysušování poldrů a zvýšení kvality a intenzity zemědělství na úroveň do té doby nepoznanou.

Tak lze s odstupem najít shodu okolností, která byla klíčem k amsterodamskému úspěchu. Ale pro většinu

současníků neznamenal tento hospodářský boom nic jiného než zázrak. "Téměř žádný jiný předmět se

nevyskytuje v rozhovorech moudrých mužů tak často," napsal anglický učenec William Aglionby, "jako

podivuhodný vzestup tohoto malého státu, jenž v období zhruba sta let nejenže nekonečně předčil vzestup

starých řeckých republik, ale v jistých ohledech si v ničem nezadá ani s největšími monarchiemi těchto dob."

A v tomto malém, novém, zázračném národě hrál Amsterodam rozhodně první housle.

Město neslo největší část nákladů na obranu republiky, do značné míry určovalo zahraniční politiku, a

když byla roku 1638

městem přijata Marie Medicejská, zavržená královna-matka z Francie, učinili tak amsterodamští regenti s

takovou nadutostí, jako by sami byli dětmi knížecího rodu. U příležitosti narození Jindřicha, syna anglického

knížete Jakuba I., nepřinesli Holanďané darem ani diamanty ani perly, nýbrž masivní zlatou truhličku až po

okraj naplněnou obligacemi z amsterodamského trhu, čili "čistým zlatem", řečeno slovy jednoho

holandského diplomata.

Mince ražené v Amsterodamu budily takovou důvěru, že Angličané byli nuceni po dobu více než jednoho

století nakupovat v Amsterodamu zlaté dukáty, jejich asijští obchodní partneři žádnou jinou měnu

neakceptovali. Také polští sedláci chtěli až do konce osmnáctého století za své obilí dostat zaplaceno pouze

v amsterodamských mincích.

Roku 1645 stačilo vyslat jednu flotilu k zabezpečení volného průjezdu Sontem. "Klíče od Sontu leží na IJi,"

řekl amsterodamský vyjednávač Coenraad van Beuningen švédskému králi. U Kodaně vznikla dokonce celá

holandská čtvrť, a pro prosté dánské děvče, jež se chtělo vydat do světa, nebylo složité dostat se do

Amsterodamu.

Amsterodam se považoval za víc než pouhé město a ne bezdůvodně.

Amsterodam nebyl všemohoucí, dokázal však zablokovat celý vládní mechanismus Spojeného Nizozemí.

Jen málo se událo bez jeho souhlasu, což platilo zejména pro zahraniční politiku, kde mohl každý konflikt

znamenat blokádu přístavu nebo ochromení námořní cesty, a tím i stagnaci obchodu. Jenže město, které si

o sobě myslí, že je velmocí, nebývá příliš oblíbené ve svém okolí -- a to bylo také po staletí zdrojem napětí

mezi arogantním Amsterodamem a zbytkem země, a je jím možná dodnes.

Zpočátku se Amsterodam snažil co nejdéle protahovat válečný stav se Španělskem. Roku 1617 vypukl v

Holandsku náboženský svár mezi liberály a ortodoxními, zarputilými protikatolickými kalvinisty, mezi

takzvanými remonstranty a kontraremonstranty.

V této záležitosti podporovali amsterodamští regenti ortodoxní kontraremonstranty, ne protože by sami

byli tak přísní ve svém učení, ale protože tak mohli mařit pokusy radního penzionáře Van Oldenbarnevelta,

podporujícího remonstranty, o uzavření míru. Ve městě se už spřádaly dalekosáhlé plány, jak později

založená Západoindické společnost prozkoumá bohatou zemi pokladů, Ameriku, a snad z ní kousek šlohne

Španělsku. Mír se Španělskem byl tím posledním, co mohli amsterodamští regenti potřebovat.

Amsterodamští obchodníci zpočátku také podporovali nového místodržícího, "podmanitele měst" Frederika

Hendrika, štědrou rukou a ten na Španělech dobýval jedno město za druhým: Den Bosch, Venlo,

Roermond, Maastricht, Bredu. Všechny tyto úspěchy mu byly větrem v zádech, začal se obklopovat dvořany,

zajistil si následovnictví pro svého syna, mladého Viléma II., a i jinak začal mít královskézpůsoby. Zdálo se,

že Frederik Hendrik je muž, který může mladou republiku opět zvrátit v monarchii, a to bylo to poslední, co

si Amsterodam přál. Kupci-regenti se pokládali za republikánské mocnáře až do morku kostí a grandióznost

nové radnice nadchla i je samotné, a ani je nenapadlo podstoupit část své moci nové Oranžské dynastii.

Tím vztahy mezi Amsterodamem a Oranžskými ochladly a v průběhu let se obrátily v pravý opak.

Kromě toho si většina amsterodamských kupců začala uvědomovat, že protahování války na delší dobu by

vážně poškodilo blahobyt města. Stále více převládalo přesvědčení, že komplexní obchodní město, jako je

Amsterodam, se nemá plést do dobývání, ale má si uchovávat status quo, v němž se musí zabránit jakékoli

formě války a nepokojů. I v tomto bodě se město dostávalo stále víc do konfliktu s vojákem Frederikem

Hendrikem. A když chtěl tento místodržící dobýt na Španělech také Antverpy, míra se dovršila: už jen při

pomyšlení na to, že starému rivalovi Antverpám by byl vdechnut nový život, vstávaly amsterodamským

regentům vlasy hrůzou na hlavě.

Největšími protivníky Frederika Hendrika byli starostové Cornelis a Andries Bickerové, jejich bratři Jacob a

Jan a Rembrandtem portrétovaný Andries de Graeff. Jejich vlivem se městská správa v letech 1630 až 1650

proměnila v jakýsi rodinný podnik "mrzutých, namyšlených, nesnesitelných, po penězích a moci lačnících

zákeřníků", jak je nazývali jejich odpůrci. Zazobaní Bickerové si nechali vysušit část IJe pro své loděnice a

lodě -dodnes existující Bickerseiland -- a nestyděli se ani postavit flotilu Španělům a zorganizovat přepravu

stříbra, z něhož byla kromě jiného placena i španělská vojska v Antverpách. To vše samozřejmě k velké

zlosti Frederika Hendrika.

Pod velkým nátlakem frakce Bicker-De Graeff začala republika s mírovým vyjednáváním a roku 1648 byl v

Münsteru uzavřen mír.

Španělský král uznal republiku jako svobodnou mocnost, Jižní Nizozemí zůstala španělská, území dobytá

Východoindickou a Západoindickou společnostíuznána a starý konkurent, Antverpy, byl i nadále odříznut od

moře. Osmdesátiletá válka za svobodu Nizozemí se stala pro Amsterodam bouřlivým úspěchem.

Pragmatismus, a chceme-li: oportunismus regentů přinesl své ovoce.

Napětí mezi Amsterodamem a Oranžskými však tímto nezmizelo z povrchu zemského a dosáhlo vrcholu v

bizarním incidentu, který se zapsal do dějin města jako tažení Viléma II. na Amsterodam.

Vilém byl čtyřiadvacetiletý mladík, od roku 1647 následovník Frederika Hendrika. Ihned po jeho nástupu

se vyskytly potíže.

Amsterodam spolu s ostatními holandskými městy chtěl po Münsterském míru rozpustit polovinu drahého

žoldnéřského vojska, proti tomu se ale místodržící tvrdě postavil. Snil o tom, že jednou dobude jižní

Nizozemí, včetně Antverp, a tím si získá královský trůn. Paličatý Amsterodam si chtěl pro začátek podmanit

násilím.

V noci 29. července 1650 vyslal svá vojska do Abcoude a Ouderkerku, aby příštího rána po otevření bran

znenadání přepadla hlídky a obsadila město. Poté chtěl princ sesadit rodinný podnik Bickerů z městské

správy a nahradit jej svými stoupenci.

Ale dopadlo to jinak. V noci vojsko zastihla strašlivá bouře na hilversumském vřesovišti, jednotky

zabloudily a teprve kolem deváté dorazily do Abcoude. Jeden hamburský posel mezitím na vřesovišti viděl

bloudící vojáky a spěšně varoval městskou správu. Starosta Cornelis Bicker nechal ihned zavřít brány,

připravit kanony ke střelbě, zmobilizovat stráže a pěchotu, nechal zaplavit části země vodou a připlout

desítky válečných lodí do ústí IJe. Nadšení pro obranu města bylo veliké: dokonce i pacifističtí mennonité

byli připraveni stát na stráži proti princi.

Přepadení se tudíž nevydařilo, ale Amsterodam se nechtěl nechat se obléhat. V poledne byla vyslána

ozbrojená jachta k princovu veliteli, hraběti Vilému Nasavskému, který rozbil svůj velitelský stan u Amstelu.

Amsterodamská delegace překypovala zdvořilostí, radila však hraběti, aby rychle odtáhl,, neboť "město jest

plné všelijakých národů i podivných lidí, kteří by lehce cosi podniknouti mohli, co by jeho jasnosti uškoditi

mohlo". Když mladý princ slyšel, že se útok nevydařil, zamknul se -- alespoň podle městského kronikáře

Wagenaara -- ve své komnatě "dupaje lítostí, klobouk na zem metaje."

Částečně bylo přece jen po jeho: Bickerové byli sesazeni. Tak

či onak se touto nevydařenou vojenskou akcí stanovily určité hranice. Amsterodam si nemohl dovolit

věčnou válku s místodržícími a zbytkem země. Za několik měsíců zemřel princ na neštovice.

Od té doby jako by si obě strany, Oranžští i město, uvědomovaly, že spolu žijí v chatrné rovnováze, v

křehkém státním útvaru, který se může udržet pouze za předpokladu, že ani jedna strana nikdy nepřejde do

extrému. Tak vznikl vládní systém, který mnozí považovali za slabý, neboť sestával z kompromisů a domluv,

ale navzdory tomu byl použitelný a flexibilní. Nepotlačoval měšťanstvo, jako absolutistická královská moc,

nýbrž z něj učinil spojence. Kombinoval jistou centrální vládní politiku s velkou mírou městské a regionální

autonomie a rozhodování přenesl do místa, s nímž byla většina měšťanstva loajální: do jejich vlastního

města. Národní státy tehdy ještě takřka neexistovaly, v sedmnáctém století se lidé necítili být Nizozemci,

nýbrž Amsterodamany či Leideňany. Přemýšleli v městských dimenzích a zbytek byl věcí podružnou. Toto

poznání dalo republice vlastní, téměř demokratickou dynamičnost, jež se mohla, nebržděna královskoz

byrokracií, bez překážek rozvíjet.

***

Obávám se, že Elsje Christiaensová se před mocnými amsterodamskými pány jenom zajíkala a koktala. V

konfesní knize je zapsáno, že pocházela z Jutska, ze "Sprouwen". Ale když jsem se pokusil zrekonstruovat

něco z Elsjina života a pátral jsem po místě, odkud pocházela, stopa ihned zmizela. V celém Dánsku nebylo

po nějakém Sprouwen ani vidu ani slechu.

Jeden dánsky mluvící přítel mi vnukl myšlenku, že se nejspíš jednalo o malé, smutné nedorozumění.

"Sprog", "sprow" je z kmene "spreken" -- mluvit, a je dosti pravděpodobné, že Elsje pánům Bronckhorstovi

a spol. prostě nerozuměla. A když na otázku, odkud pochází, odpověděla dánsky něco jako: "Ale dyť já

přece nemluvím vaší řečí!", mohlo to být jednoduše zaznamenáno jako "Sprouwen".

Elsje tedy vlastně pocházela z místa Nerozumím. Ještě později se mi do rukou dostal popis miniaturního

ostrůvku jménem Sprogř, což mohlo být ve středověkém rukopise zaznamenáno jako Sprowae. Tento ostrov

byl znám jako hnízdo loupežníků. Kromě toho byl léta propachtován Holanďanům. Ale ať už to bylo jakkoli,

Sprogř nebo Nerozumím, pro Elsje to bylo prašť jako uhoď.

Rembrandtův vztah k městské elitě byl poněkud složitější. I on byl, stejně jako Elsje, přistěhovalec, prostý

mlynářský syn z Leidenu, který se už v útlém věku vyznačoval velkým talentem.

Stejně jako většina stráží z Noční hlídky, bohatých kupců s plátnem, kteří přispěli k blahobytu města a byli

diákony nebo správci sirotčinců, ale jinak neměli žádný vliv, ani Rembrandt nikdy nepronikl mezi městskou

elitu. Během těch téměř čtyřiceti let, kdy byl jedním z nejpřednějších portrétistů ve městě, namaloval

například pouze tři členy městské rady, nikdy současného nebo bývalého starostu. "Za svého života nebyl

nikdy označen jako pán, titulaturou regentské třídy. Zůstal malířem-kupcem, jenž obchoduje s uměním,"

soudí znalec Rembrandta S. A. C.Dudok van Heel ve své studii o roli mlynářského synka v amsterodamském

společenském životě. Imigrace Elsje Christiaensové byla zmařena hned v zárodku, ale i Rembrandt nakonec

zůstal outsiderem.

Ne že by se město uzavíralo. Našlo by se několik imigrantů, kteří si prorazili cestu ke špičce, ač to někdy

trvalo generaci, dvě. Vezměme si například výše zmíněného Vincenta van Bronckhorsta, jednoho ze soudců

Elsje Christiaensové. Jeho děd byl pivovarníkem ve Weespu, jeho otec obchodníkem s obilím ve

Warmoesstraat a on sám patřil k absolutní špičce, s jměním kolem sta tisíc, byl konšelem, který to později

dotáhne až na soudce Nejvyššího soudu Holandska.

Město však zašlo dál než k pouhému tolerování cizinců.

Amsterodam vedl již brzy aktivní imigrační politiku. Když hospodářství vzkvétalo a město zaregistrovalo, že

mu schází určité schopnosti a techniky, neváhala městská správa importovat nové know-how. 1597 uzavřel

Amsterodam smlouvu s benátským sklářem Anthonym Obisym, jemuž bylo tímto dovoleno přistěhovat se a

představit ve městě dosud neznámý křišťál. Zakrátko nato dostal portugalský kupec Manuel Rodrigues de

Vega sto dvacet tisíc guldenů z městské pokladny, aby zde postavil na nohy hedvábnický průmysl.

Republika ukořistila dvě portugalské lodě s hedvábím a této šance musela využít. Hans Le Maire z jižního

Nizozemí dostal dva tisíce a dílnu, aby Amsterodamany naučil vyrábět kožené tapety se zlatým potiskem.

Také francouzští hugenoti, skupina uprchlíků, jež se roku 1685 usadila ve městě, byli všemi způsoby

stimulováni k tomu, aby zde šířili své odborné vlastnosti.

Tkadlec hedvábí Pierre Baille obdržel několikrát obnos od deseti do čtyřiceti tisíc guldenů na založení dílny

se šedesáti tkalcovskými stavy, zčásti obsluhovanými učedníky ze sirotčinců.

Pro francouzské kloboučníky, zlatníky, tkalce hedvábí a brokátu, prýmkaře a krajkáře byla dokonce

zbudována zvláštní čtvrť s domy s rozlehlým přízemím pro dílny -- její zbytky lze vidět ve Weteringstraat

blízko Spiegelstraat aStátního muzea.

Imigrace tedy do značné míry ovlivňovala život a mentalitu Amsterodamu sedmnáctého století. Celkem

přišli z Evropy do Amsterodamu v letech 1601 až 1800 174 874 emigranti a 153 490

osob z nizozemských provincií. Roku 1600 měl Amsterodam na 50 000

obyvatel, roku 1622 105 000, roku 1630 120 000, roku 1650 zhruba

160 000 a od roku 1700 kolísal počet obyvatel kolem 220 000.

Takový masový příliv musel atmosféře města propůjčit něco amerického, společnost, v níž se lze rychle

vyšplhat nahoru, ale stejně rychle zase padnout dolů. A to druhé postihlo i Rembrandta.

Elsje Christiaensová zemřela za nepřetržitého vyzvánění radničních zvonů, před očima shromážděného

davu na Damu, ale o její smrti se nedochovalo žádné svědectví. Nepochybně byli přítomni i pánové Burg,

Blaeu, Rochus van de Capelle, Van Loon, Spieghel a Bronckhorst. Kat dostal obvyklou částku -- šest

guldenů -- a náklady na pohřeb nebyly žádné, neboť, jak se tehdy říkalo, "jí země nebyla přána". Tím byla

tato věc pro město vyřízená.

Co se Rembrandta týče, jeho mistrovské dílo bylo několik desetiletí po jeho smrti přeneseno spolu s

několika dalšími obrazy stráží na nové místo v amsterodamské radnici. Byla mu přidělena nejmenší plocha,

mezi dveřmi, a aby se tam vešlo, bylo po stranách kolem dokola ořezáno. Zleva zmizeli dva střelci, zprava

byl jeden tambor v půlce rozříznut, takže z něj zbyla jen hlava, paže a buben. Plátno potom pod nánosy

špíny a prachu pomalu tmavlo.

Rembrandtův úpadek měl jen málo společného s prastarým obrazem chudoby a zneuznání. Když roku

1642 zemřela Saskia, byl bohatým a slavným umělcem. Houbraken spočítal, že jen na svých žácích vydělal

Rembrandt ročně dva a půl tisíce guldenů. Po léta měl výtečný vztah s mladým kupcem, spisovatelem,

mecenášem a pozdějším starostou Janem Sixem. Dělal pro něj lepty, obrázky do rodinného alba, prodal mu

tři obrazy, půjčoval si od něj peníze a namaloval jeho portrét. Six se ovšem marně pokoušel vlákat

Rembrandta do života tehdejší vyšší amsterodamské společnosti.

Roku 1654 jejich přátelství náhle ochladlo. Rembrandtův dluh převedl Six na někoho jiného, a když se

roku 1656 oženil, maloval jeho svatební portrét Govert Flinck. Příčin tohoto obratu se můžeme jen

dohadovat.

Byla to pravděpodobně především společenská faux pas, která způsobila Rembrandtův pád na sociálním

žebříčku. Táž troufalost, s níž maloval Noční hlídku, mu podtrhla nohy v amsterodamských vyšších kruzích.

Především to byla Rembrandtova povaha. Rembrandt nebyl, mírně řečeno, právě nejpříjemnější člověk.

Ta hrstka anekdot, která o něm existuje, ilustruje téměř bez výjimky jeho lakotu -- žáci namalovali z legrace

na podlahu mince, pro které se sehnul --, jeho špatné nálady, jeho vrtochy, jeho hulvátství a falešnost.

Gary Schwartz právem poukazuje na němé svědky, kteří chybí ve všech dokumentech o Rembrandtovi:

nikdo ho nikdy nepožádal, aby šel jeho dítěti za kmotra nebo aby vystoupil jako svědek, nebo alespoň aby

jako odborník ohodnotil obraz.

Za druhé neměl Rembrandt ve městě žádnou pevnou politickou základnu. Amsterodamská společensko-

politická síť byla založena na soustavě patronátů a protekcí. Statut malíře závisel na kvalitě jeho díla jen

částečně. Mnohem důležitější bylo, jakými kruhy je protěžován -- tak jako i dnes jsou pro "hodnotu" umělce

určující muzea a kritici. V tom neměl Rembrandt šťastnou ruku.

Nejmocnější amsterodamská skupina regentů, rodina Bickerů, si od něj nikdy neobjednala obraz. Když

Rembrandt po Saskiině smrti z nejasných důvodů ztratil přízeň oranžského dvora, klesla jeho prestiž i v

amsterodamských salonech. Zakázek na portréty valem ubývalo. Po roce 1650 se sice dostalo k moci

několik regentů, kteří patřili k Rembrandtovým bývalým zákazníkům -- Frans Banningh Cocq v roce 1650,

Joan Huydecooper roku 1651, Nicolaes Tulp roku 1654 a Andries de Graeff v roce 1657 --, ale jeho nejvýše

postaveným zákazníkem v těchto letech byl jenom konšel Joan Jacobszoon Hinlopen. Rembrandt prohrával

na všech frontách s amsterodamským špičkovým malířem té doby, svým žákem, Govertem Flinckem,

umělcem, jenž měl výtečné konexe u Oranžských, na braniborském dvoře a u vládnoucích regentských

rodin. Z jeho slávy dnes nezbývá o moc víc než olezlá ulička v Pijpu, která nese jeho jméno.

Jenže to nebylo všechno. Z dokumentů, které se po Rembrandtovi dochovaly, vyplývá, že určitě ve dvou

případech hrubě porušil nepsané zákony kalvinistických regentských rodin: ve věci domácí morálky a v

záležitosti obchodní etiky.

Případ domácí morálky se týkal aféry kolem Rembrandtovy hospodyně Geertje Dircxové. Tuto ženu přijal,

aby hlídalala malého Tita, ale brzy po Saskiině smrti s ní navázal poměr. Vše napovídá tomu, že se Saskiin

strýc, spořádaný mennonita Hendrik Uylenburg, rozzlobil. Ve stejném období kromě toho, jak už jsem se

zmínil, ochladly vztahy se dvorem. Proud zakázek na portréty se zastavil ze dne na den.

Po pěti letech vstoupila do služby v domě dvacetiletá Hendrickje Stoffelsová, podle Houbrakena děvečka

"menší postavy, ale pěkně rostlá a boubelatá". Komplikacím se nedalo zabránit a roku 1649 opustila Geertje

Dircxová dům na Breestraat. Následoval nechutný proces: Rembrandt jí slíbil, že bude platit ročně šedesát

guldenů alimentů, ale to se jí zdálo příliš málo. Po hlasité scéně v Rembrandtově kuchyni ho nechala

předvolat před komisaře pro porušení slibu manželského. Sňatek nepřipadal v úvahu kvůli stavovským

rozdílům, to dobře věděla, ale tak mohla alimenty zvýšit až na dvě stě guldenů. V "knize manželských

rozepří" můžeme nalézt její požadavky: "Podezřelý popírá, že žalobkyni sňatek sliboval, ale prohlašuje, že

nemusí doznávat, že s ní spával." Rembrandt však přešel do protiútoku. Společně s jejím bratrem a

synovcem, kteří přišli alimenty vybírat, podplatil jistou Cornelii Jansdochterovou, aby od ostatních sousedek

shromáždila prohlášení o Geertjiných záletech. Na základě toho se trojici podařilo zavřít Geertje Dircxovou

do ženské káznice. Teprve roku 1655 byla po zákroku několika přítelkyň propuštěna.

Nový skandál následoval roku 1654, když Hendrickje Stoffelsová otěhotněla a byla předvolána před

církevní radu, neboť, jak praví jeden později nalezený dokument, "páchala smilstvo s Rembrandtem

malířem". Sám malíř z toho vyvázl: nebyl členem církve, pastoři na něj nemohli. Ale přesto se dalo mnohé

společenské újmě předejít sňatkem s Hendrickje Stoffelsovou a jediný důvod, proč to Rembrandt neudělal,

byl pravděpodobně nedostatek peněz. Při novém sňatku by totiž musel svému synovi Titovi předat podíl po

matce Saskii, a on těch dvacet tisíc guldenů už prostě neměl.

Tím Rembrandt porušil druhý zákon amsterodamské elity: finanční solventnost. Rembrandt měl svéráznou

metodu, jak financovat svůj velikášský způsob života: jeho dílo bylo dlouho tolik žádané, že mu zákazníci

peníze rádi půjčovali, aby si mohli dělat alespoň morální nárok na dokončení objednaného obrazu.

Vznikl dokonce i malý trh s těmito rembrandtovskými směnkami -trochu spekulativní, pochopitelně,

protože nikdo nevěděl, zdali mistr také skutečně zaplatí svými slíbenými obrazy.

Kolem roku 1654 to špatně skončilo. Rembrandt nemohl splnit staré sliby, nové půjčky nedostal, protože v

té době si každý kupec střežil své zlatky -- Holandsko vedlo válku s Anglií, většina lodí se nedostala do

města, hrozila nezaměstnanost a bankroty a Amsterodamané si najednou všimli, jak je jejich ekonomika

zranitelná.

V prosinci 1655 uspořádal Rembrandt v krčmě U císařské koruny na Kalverstraat výprodej svých obrazů a

ostatního majetku, ale vyneslo mu to jen málo. Po půl roce musel vyhlásit bankrot a další řízení převzala

Komora pro předlužený majetek. Jak lze vyčíst z listin žadatelů o bankrotové vyrovnání, jedním z věřitelů,

jenž se ukázal zvláště nepříjemným, byla z goudské káznice mezitím propuštěná Geertje Dircxová. Hrozila

dokonce, že nechá Rembrandta uvěznit pro dluhy, pokud jí na prkno nevysází dvě stě guldenů alimentů, na

něž měla nárok. Ale krátce nato zemřela.

Rembrandt byl znovu konfrontován s mocí pastorů. V případě úpadku hrála totiž amsterodamská církevní

rada roli morálního soudce: jednalo se o poctivého kupce, který měl jenom smůlu, nebo šlo o lest a povod?

Pokusil se škodu napravit, nebo se ještě snaží uniknout majetkovému řízení? V prvním případě se hovořilo o

neúmyslném úpadku, ve druhém o bankrotu -- a v tom případě byl člověk v tomto kalvinistickém městě

odepsaný.

Rembrandt, jak se zdá, zkoušel všelijaké kličky, jen aby mu po bankrotu co nejvíce zbylo. Nejdříve se

pokusil z předluženého majetku vyjmout dům na Breestraat převodem na Tita a později formálně vstoupil

do služby u Tita a Hendrickje, takže po něm věřitelé nemohli už nic vyžadovat. Formálně neměl Rembrandt

s pastory nic společného, ale díky svému pletichářství byl společensky nenávratně ocejchován jako

"bankrotář".

Dům na Breestraat byl prodán, nábytek odvezen do zastavárny na Ouderzijds Voorburgwalu -- ta budova

tam stojí dodnes. Titus, tehdy teprve sedmnáctiletý chlapec, stačil ještě na jedné z dražeb ze svých úspor

vykoupit vzácné zrcadlo v ebenovém rámu, které Rembrandt používal při malování autoportrétů. Ale když

ho přenášeli domů, rozbilo se na tisíc kousků.

Poslední Rembrandtova díla mají jiný tón než předešlé obrazy.

Kontury jsou nejasné, popředí se prolíná s pozadím, prostory se zamlžují a splývají v nekonečno.

Největší zakázku, kterou bylo v těch letech možné získat, výzdobu nové radnice, dostal Govert Flinck.

Když předčasně zemřel, směl Rembrandt převzít jen její malou část: Spiknutí Claudia Civilia. Roku 1662 bylo

toto obrovské plátno na příkaz pánů shora opět odstraněno: náčrt Goverta Flincka byl dokončen málo

známým malířem.

Rembrandt se mezitím přestěhoval na Rozengracht, podporován už jen ojediněle někým z amsterodamské

elity -- kromě jiného i výše zmíněným obchodníkem se zbraněmi Trippem. V roce, kdy nakreslil Elsje

Christiaensovou, musel z bídy prodat i Saskiin hrob v Oude Kreku. V té době městem pravidelně řádily

morové epidemie a zejména v lidových čtvrtích jako Jordaan bylo často během několika týdnů tisíce

mrtvých. "V Bloemenstraat bylo předevčírem sedmadvacet mrtvých, dnes v Anjeliersstraat dvaadvacet a

včera byli pohřbeni tři lidé z jednoho domu v Barndesteegu," zapsala si nějaká žena během jedné takové

epidemie.

Téhož roku se jednoho večera v půl jedenácté snesl z nebe "bledý plamen", jako by "vzduchem padala

hořící pochodeň". Za několik měsíců se nad Amsterodamem ukázala ohnivá koule, která kolem sebe šířila

krátké silné paprsky, "vydávajíc velmi bledé, avšak jasné světlo v podobě plamenů".

Morové epidemii v letech 1663 a 1664 padlo za oběť více než třicet tisíc lidí, to jest každý sedmý

Amsterodaman. Jednou z nich byla i "boubelatá" Hendrickje Stoffelsová. Za pět let zemřel také Titus, v

sedmadvaceti letech, který byl právě čerstvě ženatý. A o rok později Rembrandt sám. Byl pohřben 4. října

1669

v neznámém hrobě ve Westerkerku.

Když se kostel po více než třech staletích restauroval, mělo se chvíli za to, že se Rembrandtův hrob našel.

Ale když bylo tělo vyjmuto, rozpadla se lebka před zraky kamer televizního zpravodajství v prach. Ostatně

stejně nebyla mistrova.

VII

Doba ledová

V Amsterodamu je, stejně jako v každém rozlehlejšíím městě, pár domů, o nichž se raději nemluví. Jedním

z těchto zvláštních míst je starý, mohutný dům na Amstelu č. 216, mezi klenutými mosty Herengrachtu a

Keizersgrachtu. Jednoho nudného odpoledne jsem si tam šel prohlédnout sprejem nastříkané nápisy, které

se tu časem navrstvily. Je tu několik písmen, v roce 1992 sem někdo nastříkal neforemné světlemodré tag a

pod ním prosvítá o něco starší materiál, vyvedený v červené barvě: hvězdy, plachetnička, několik

neznámých znaků, cosi jako jméno Van Buenige..., a kdo se pořádněpodívá, uvidí ještě naškrábaný podpis

jisté Jacoby. Vypadá to jako ze šedesátých let. Jenže tak to není.

Ty nápisy, dosud matně zřetelné, sem téměř jistě nanesl před třemi sty lety amsterodamský diplomat a

starosta Coenraad van Beuningen v posledních letech svého hlubokého šílenství. Někdo tvrdí, že to bylo

červenou křídou, jiní trvají na tom, že použil vlastní krev -- což není vzhledem k intenzitě jeho pomatenosti

zcela nepravděpodobné.

O "Domě s krvavými skvrnami", jak se tomuto bloku po staletí říká, se vždycky vyprávělo, že na něm jsou

nápisy, které nelze nikdy smazat, a které se dokonce po každém čištění fasády zvýrazní. Ale moc z nich

vidět nebylo. Teprve roku 1937, když se fasáda vyčistila modernějším způsobem, vyniklo, co tam všechno

stálo: hebrejská písmena, lodě, úsek se stožáry a vlajkami, pentagram a oktogram, jméno Van Beuningen a

křestní jméno jeho ženy Jacoby. Matně lze rozeznat hebrejské slovo "Magog", biblický symbol pro konec

světa, nesmazatelné navzdory všem drhnoucím služkám i vysokotlakým sprejům.

O Coenraadovi van Beuningen jsem se v minulé kapitole již zmínil: byl to onen muž, jenž ke slovům

švédského krále dodal, že klíče od Sontu leží na IJi, a posléze z vlastní kapsy vyplatil zálohu dánskému

králi, aby mohl vypravit flotilu proti svému švédskému rivalovi. Van Beuningen byl, přeloženo do současných

termínů, Henry Kissinger sedmnáctého století. Pocházel z reformované rodiny, v devatenácti již byl

tajemníkem proslulého básníka a státníka Constantijna Huygense, o rok později se stal sekretářem města

Amsterodamu, poté byl vyslancem Republiky ve Francii a Švédsku, poradcem místodržícího Viléma III.,

penzionářem v Amsterodamu, správcem Východoindické Společnosti a šestkrát starostou města. Byl to

trošku podivínský starý mládenec, ale jinak platil za brilantního politika na mezinárodní úrovni, za hvězdu na

vývěsním štítu evropské diplomacie.

Proč to s ním tak špatně dopadlo, není úplně jasné, ale nepochybně v tom hrál roli rok 1672. To byl

takzvaný "rok katastrof", rok, v němž se mladá republika kvůli vnitřním sporům roztrhla a zároveň byla

napadena ze čtyř stran: Francií, Anglií, Münsterem a Kolínem.

Co se stalo? Po smrti Filipa IV. Španělského si francouzský Král slunce, Ludvík XIV., jenž se oženil s

Filipovou dcerou, začal dělat nárok na "Španělské Nizozemí". Francouzská vojska, která přitáhla do Jižního

Nizozemí, neměla potíže se Španěly, byla však zadržena společenstvím Anglie, Švédska a Republiky. Při

uzavření míru v Cáchách roku 1668 se Francie spokojila s částí Flander, jenže krátce nato se Král slunce

rozhodl vpadnout do Republiky. Na moři zároveň napadla Anglie, která se s radostí chtěla zbavit obtížného

konkurenta, nizozemskou flotilu. A bandy vojáků z Kolína a Münsteru využily tohoto chaosu k tomu, aby

vtáhly do Groningenu a jiných částí země.

Motivy nečekaného přepadení souvisely s ekonomickou rivalitou, ale jeden důležitý ideologický prvek

sehrál také svou roli: absolutistické monarchie Evropy už měly dost volnomyšlenkářství, karikatur a

zakázaných knih z tolerantního Holandska.

Mentalita chaotického, prozaického Holandska byla v naprostém rozporu s pořádkem a poddanstvím, které

absolutističtí vládci vyžadovali. A nejen to, byl tu strach, že se tato anarchie rozšíří "jako jedovatý plevel" po

Evropě, neboť Holanďané "tyjí jako parazité z rebelie a toliko na zisk pomýšlejí".

Francouzskému králi Ludvíku XIV. šlo pak především o ponížení: vedle mnohých drakonických

teritoriálních a hospodářských požadavků chtěl Král slunce vidět každoročně ve Versailles holandskou

delegaci, která mu přinese daňový odvod jako výraz hluboké lítosti, podrobení se královské moci a věčné

vděčnosti za jeho blahosklonné milosrdenství. Kromě toho chtěl vytvořit jiné Nizozemí pod vedením

místodržícího Viléma III. jako loutkového krále. Tím ale podcenil republikánské sklony Viléma III., který moc

dobře věděl, že místodržitelství je něco jiného než Ludvíkovo pojetí absolutistického kralování. Pochopitelně,

že ho královský titul lákal, ale moc dobře vytušil, že porušení křehké mocenské rovnováhy uvnitř Republiky

by bylo osudové.

Obyvatelstvo zatím propadlo naprosté panice. Pastoři kázali o sedmihlavé šelmě a nevěstce babylonské.

Coenraad van Beuningen, tehdy velvyslanec v Paříži, měl vidění, v němž Ludvík na sebe vzal podobu

Nabukadnesarovu, země chrlila dým a král křičel:

"Zabíjejte, zabíjejte, neboť lov jest dobrý!" Dva nejmocnější politici Republiky, bratři De Wittové, byli v

Haagu zlynčováni, zapomnělo se na veškeré rozpory a všichni do jednoho se postavili za Viléma III. I

Coenraad van Beuningen se odvrátil od starých přátel de Wittových a zvolil princovu stranu.

Francouzská vojska se dostala téměř na dostřel k Amsterodamu, ale nakonec byla zadržena, protože část

Holandska byla záměrně zaplavena takzvanou Holandskou vodní linií. Díky diplomatickým kvalitám Van

Beuningena dokázal Vilém III. postavit proti Francii koalici Španělska, Rakouska, Dánska a několika

německých knížat.

Anglický král Karel II. se stáhl z války pod tlakem veřejného mínění ve vlastní zemi.

Když bylo zažehnáno přímé nebezpečí, vznikl zase ihned klasický konflikt mezi Amsterodamem a

Oranžskými. Vilém III. chtěl se svými novými spojenci pokračovat ve válce proti Francii, ale Amsterodam s

tím vůbec nesympatizoval -- kupci nemají rádi války. Nebylo to naposledy, kdy amsterodamští hokynáři

přiváděli k šílenství generály a admirály. "Ces coquins dďAmsterdam", ti amsterodamští bídáci, pravil princ a

dodal, že starosta Van Beuningen ztratil hlavu a že už se nikdy nebude řídit jeho "rozmary". Bude to stát

více než dva roky vyjednávání, než se spolu Oranžský a Amsterodam zase usmíří. Ale Coenraad van

Beuningen si to v Haagu nadobro rozházel.

Byl tento pohrdavý odsudek začátkem konce evropského diplomata na nejvyšší úrovni? Nebo to byla

láska? Roku 1686 dostal čtyřiašedesátiletý Van Beuningen, navzdory trudnomyslnosti, jíž už tehdy trpěl,

chuť do ženění. Jeho vyvolenou se stala ctihodná amsterodamská dáma s ne právě nejlepší reputací,

šestačtyřicetiletá Jacoba Bartolotti van den Heuvel, která bydlela hned za rohem na Herengrachtu. Z téhle

ženské se vyklubala pěkná štěkna -- dokonce i z dochovaného popisu majetku je vidět, jaký poprask ztropila

před pány, kteří přišli po Van Beuningenově smrti zrevidovat jeho jmění -- a manželství mu nepřineslo nic

než utrpení.

Téhož roku, kdy se Van Beuningen oženil, požádal o zproštění funkce starosty a člena městské rady. To

bylo něco, co ještě nikdy nikdo neudělal, a vzbudilo to takové překvapení, že k rozhodnutí nikdy nedošlo.

Zároveň začal spekulovat s akciemi Východoindické Společnosti, a čím více ztrácel, tím si byl jistější, že

vydělá. Tak rozházel své jmění v domnění, že zbohatne. Město se mělo podílet na jeho novém blahobytu,

proto byl hluboce zklamán, když se ukázalo, že o jeho nabídku nemá nikdo zájem. Tuto lhostejnost

považoval za znamení doby, za předzvěst apokalypsy. Viděl přicházet království Kristovo, nechal vytisknout

letáky o slučování souhlásek v masorétské bibli, o aplikaci samohlásek a o jiných vznešených tématech --

čímž se mimochodem ukázalo, že plynule ovládá psanou hebrejštinu.

V zimě 1689 podal hlášení o:

"podivném světle i ohni, který nad městem viděti bylo, a množství velkých ohnivých koulí, rudých jako

lucerna a třpytivých jako hvězdy, kteréžto se daleko nad nejvyšími domy v různých města čtvrtích ukázaly.

Dále, ve stejnou dobu se z jisté stáje na Reguliersgrachtu u Máselného trhu vznesl předmět, popisovaný

jako rakev v barvách duhových, která se scvrkla a jako fontána ohňová zmizela."

Žena od něj utekla. Bylo to patrně v době, kdy své poselství svěřil fasádě domu, poté co si -- alespoň

podle některých tvrzení -- rozřízl paže kopím. V nejkrutější zimě uprostřed noci vstal a jako šílený se s

křikem hnal kolem studených ztichlých domů na Amstelu, bušil a nadával na sousedy, aby je vytrhl z

"nezměrné letargie do níž se obyvatelé města tohoto propadli". 12. května

1690 napsal církevní radě mennonitů naléhavou výzvu "z hloubi své zdrcené duše". Musel z domu, byl

zbaven svéprávnosti a více méně zamčen v zadní místnosti malého bytu na Amstelu. Zemřel za dva roky na

to, 26. října 1693. Zanechal po sobě "jeden plášť a dva japonské hávy", jedno lůžko, nějaké židle, stojan,

oválné zrcadlo, čtyři staré taburety a jeden mužský portrét od Rembrandta, oceněný na sedm guldenů.

Coenraad van Beuningen byl zvláštní člověk. Navzdory šílenství ztělesňoval typ amsterodamského kupce,

"mercator sapiens", jak ho popsal Barlaeus v proslovu u příležitosti otevření amsterodamského Atheneum

Illustre -- předchůdce Univerzity Amsterodamu. Tento "moudrý kupec" byl modelem a příkladem

amsterodamské společnosti, nebyl to "mazaný kupec" nebo "mravoučný kupec". Moudrý kupec musel

pocházet z dobré rodiny -ta přece nejlépe věděla, jak předávat tradici, jak sloužit dál zájmům města --,

musel být bohatý nebo ženatý s bohatou dívkou nižšího původu a musel se podílet na tradici horní vrstvy,

kde byla dorozumívací řečí často francouzština, kde se občas utrousilo latinské slovíčko, kde se uznávali

římští a řečtí klasikové, a kde se vyžadoval cit pro poezii a výtvarné umění.

V prosté hovorové řeči budila slova jako "regent" a "regentský" především asociaci s tvrdým a

autoritativním zneužíváním moci. Tím bychom ovšem křivdili pravým regentům města Amsterodamu.

Navzdory skandálům a korupci nemůže nikdo popřít, že město mělo v sedmnáctém století neobyčejně dobré

vedení. Zejména kombinace kupec-regent se zdá obzvláště zdařilá. Dobrý politik musí být s to, stejně jako

kupec, vést velké organizace, zjišťovat náklady, udržet si chladnou hlavu, vybudovat si fungující síť, umět

rychle odhadnout hodnotu informací, prohlédnout motivy protivníků, rozpoznat skryté úmysly a především:

udeřit v pravou chvíli a uzavřít nejlepší kompromis.

Tato kupecká škola přinesla Amsterodamu v sedmnáctém století několik brilantních politiků. To oni

organizovali celou finanční infrastrukturu Amsterodamu, udržovali pružné zahraniční styky, nechali vyhloubit

věnec grachtů, uskladnili zásoby obilí, aby předešli hladovým bouřím, zavedli komplex sirotčinců a jiných

sociálních zařízení, což nemělo v Evropě obdoby.

"Regent je zámožný občan, jenž na sebe bere odpovědnost," tak definoval tento specificky

amsterodamský fenomén francouzský historik Henri Méchoulan. Může stát v čele Východoindické či

Západoindické Společnosti, může být správcem sirotčince, rychtářem nebo starostou, patří k tiché elitě,

která, jak to vyjádřil Méchopulan, představuje "duši města".

Požadavky kladené na regenty byly vysoké. Dobrý regent musel být protestant, důvěryhodný, umírněný,

inteligentní a musel mít klasické vzdělání. Ctnostný a bezúhonný římský magistrátní úředník mu byl velkým

příkladem. Bohatství bylo absolutní podmínkou, nejlepší zárukou proti příliš silným svodům peněz a kariéry.

Většina Amsterodamanů si to tak či onak uvědomovala. Jinak je těžko vysvětlitelné, že tu byl po léta bez

velkého reptání akceptován systém, v němž městskou správu tvořila přísná kooptace členů bohaté elity.

Čtyři starostové a šestatřicet členů městské rady mělo v rukou veškerou správu města a kromě toho i

značnou moc v Republice. Rodiny spolu pravidelně uzavíraly dohody -nazývané "smlouvy o harmonii" --, aby

ještě lépe zvládaly rozdělení postů mezi sebou. Jen zřídkakdy opustil již jednou jmenovaný regent sféru

moci, vždycky se pro něj někde našlo volné křeslo. Tento nepotizmus vedl nevyhnutelně k nejrůznějším

excesům, ale měl zároveň jednu velkou výhodu: v Amsterodamu vládla silná politická kontinuita a politický

kádr, z něhož se dalo čerpat, byl často vysoce kvalitní.

Avšak po roce katastrof 1672 se tento systém začal pozvolna měnit -- a krvavé skvrny "moudrého kupce"

Van Beuningena jsou pro tento zlom příznačné. Toho roku se obrátil vítr, a to jak pro Republiku, tak pro

Amsterodam, což si lidé dobře uvědomovali. Lze to ilustrovat na úpadku malířství po roce 1672: Johannes

Vermeer, jakož i Uylenburgův obchod s uměním v důsledku roku katastrof zbankrotovali. Vrchol rozkvětu byl

tentam, neobyčejné zevšednělo a amsterodamský zázrak sklouzl do rutiny. Městský nacionalismus, jímž

Amsterodam ve Zlatém věku čelil každému protivníkovi v zemi i v cizině, se umírnil. A elita se začala

poohlížet po nových příkladech a spojencích.

Novým středem pozornosti se stala zejména Francie. Literatura, divadlo a architektura se stále víc řídily

módou na francouzském dvoře. Mladší členové amsterodamského patriciátu se začali chovat jako drobní

dvořané: nosili paruky podle poslední módy, řeč prokládali francouzskými výrazy a rozvinuli "galantní styl"

procházek na korzu, pozdravů a konverzace. Obhroublá řeč byla tabu i doma.

Všechny tyto procesy zvětšily odstup mezi elitou regentů -napudrovanou, v parukách podle mezinárodní

dvorské módy -- a zbytkem obyvatelstva, které zůstalo postaru holandské. Někteří historici hovoří dokonce o

"aristokratizaci" patriciátu, zejména proto, že bylo stále těžší proniknout do těchto kruhů. Proces segregace,

který začal již stavbou věnce grachtů, pokračoval od počátku osmnáctého století v zesílené míře. Město se

rozdělilo na subkultury a politická morálka, kterou kázala radnice na Damu, se úplně obrátila. Morální právo

vládnout zbytku obyvatelstva už regentům nedávala totožnost mravů, jazyka a náboženství, nýbrž právě

jejich odlišnost. Elita nezískávala legitimitu z podobnosti s vyspělým měšťanstvem, ale z kontrastu s ním.

Proti regentům stáli v amsterodamské hře o moc pastoři. Nebylo místa, kde by se tento rozpor

manifestoval silněji než v jediném divadle, které Amsterodam měl. Uvnitř této budovy na Keizersgrachtu se

odehrával společenský život elity, zatímco venku horlili kazatelé.

V pondělí večer, 11. května 1772, se v divadle hrála "Špatně střežená dcera" před sálem plným

nastrojených notáblů. Během druhého dějství, které se odehrávalo v temném vězení, začal být v sále a na

jevišti tu a tam cítit kouř. Ale při třetím dějství, když se jeviště mělo opět osvětlit, se lucerničky s hořícími

svíčkami otevřely a na jevišti vzplál oheň. V sále vypukla hrozná panika. Lidé vyskakovali z lóží a galerií,

hořící kulisy se s mocným rachotem řítily dolů, na schodištích a u dveří vznikla příšerná tlačenice, jeden z

lustrů spadl na mačkající se dav a za půl hodiny už plameny šlehaly vysoko nad střechu budovy. Všude

kolem se snášely hořící kusy opony. Oheň bylo možné zahlédnout z velké dálky, dokonce až z ostrova Texel.

Při tomto požáru zahynulo osmnáct lidí -- vzhledem k okolnostem to byl počet poměrně nízký. Mezi nimi

byl i pohádkově bohatý Jacob de Neufville van Lennep se svou ženou a paní Texeira de Mattosová. "Ztratilo

se povážlivé množství šperků, klenotů a měšců," poznamenal si do svého deníku amsterodamský kupec

Jacob Bicker Raye. "O paní Texeiře se povídá, že toho na sobě měla víc než za dvacet tisíc guldenů."

Požár způsobil velký rozruch a pastoři spatřili svou příležitost. V jejich očích bylo toto neštěstí trestem

Božím za nemravnosti konané na jevišti. Jeden z pastorů měl následující neděli kázání z Ezechiela: "Přineste

mnoho dříví, zapalte ohně (...(, rozpalte je, aby sněť shořela a její nečistota se v něm roztavila, její pěna

musí do ohně přijít."

Vztahy mezi kupeckou a náboženskou elitou nebyly právě nejlepší, to bylo nepochybné. Přestože po

dordtském synodu a po konfliktu s remonstranty hráli pastoři důležitou roli v životě města, neměli nikdy

příležitost zavést v Amsterodamu svůj model teokracie. Fanatismus a zášť mezi ortodoxními církevními vůdci

budily dojem, že jim jde především o vlastní prospěch. Když byla postavena nová radnice na Damu, navrhla

městská správa, že dá Nieuwe Kerku prominentní jižní fasádu. Tím by se na centrálním náměstí moc

magistrátu architektonicky zařadila vedle moci církve. Pastoři chtěli ovšem víc: žádali pro Nieuwe Kerk věž,

která se zvedne vysoko nad kupoli radnice, aby tak demonstrovala nadřazenost božského nad pozemským.

Nakonec byly narýsovány i plány, ale z nadřazené věže sešlo, což je dosti výmluvné.

Kalvinismus byl uznávaným státním náboženstvím, a dále se nezacházelo: obchodnická mentalita města

se vzpírala jakékoli formě náboženské nesvobody. Tolerance byla povinností. Každý mohl věřit, čemu chtěl.

Rembrandt se klidně mohl rozhodnout, že nebude členem vůbec žádné církve, a manželství, které nebylo

uzavřeno v kostele -- evropské unikum -- městská správa uznala jako normální a plnohodnotné. "Vedle Židů

zde v naprosté svobodě žijí novokřtěnci, mennonité, sociniáni, ariani, horlivci, libertýni, vědci a spinozisté,"

napsal švýcarský voják Stoppa ve francouzském hanopisu, ale Amsterodamané to brali jako kompliment.

Oficiálně platila "papežská mše" za "proklaté modlářství", ale v praxi katolíkům nikdo ani stéblo přes cestu

nepřeložil -- jen když každoročně zaplatili rychtáři a konšelům "projev úcty". Jejich skryté kostely nosily sice

poetická jména jako "Kostel Páně na půdě" -- tuto budovu lze dodnes navšívit --, ale byly prostorné, někdy

v nich byly dokonce i varhany a zpěv při mších a o nešporech byl, jak současníci dosvědčují, zdálky slyšet.

O nejrůznějších prominentních Amsterodamanech se vědělo, že sympatizují s katolictvím: například básník

Joost van den Vondel, sochař Rombout Verhulst a architekti Philip Vingboons a Hendrick de Keyzer, který

byl kupodivu stavitelem třech nejdůležitějších protestantských kostelů.

Po roce 1650 se moc pastorů do jisté míry zvětšila. Vlivem ekonomické deprese, válek s Anglií, Božího

hněvu a strašlivé morové epidemie vzniklo jakési kalvinistické obrození. Boj proti divadlu a nemravnosti se

znovu rozpoutal -- právě v této době byla Rembrandtova Hendrickje Stoffelsová předvolána před církevní

radu a Vondel měl velké problémy se svým dramatem Lucifer. Roku

1655 se známému lékaři dr. Tulpovi podařilo prosadit "zákon o přepychu", zakazující honosné svatební

hostiny. Nijak krutý tento zákon ovšem nebyl: počet hostů nesměl překročit padesátku a oslava nesměla

trvat déle než dva dny. V prosinci 1663 zašel Tulp se svými stoupenci ještě dál: zakázali prodej

mikulášských figurek z perníku jako "modlářství" a "papeženství". Výsledkem bylo malé dětské povstání a

zákaz byl spěšně odvolána. Amsterodam zůstal v první řadě městem obchodu a ne církve, všeobecně platné

bylo pouze jediné vyznání: obchod.

Vraťme se nyní ještě jednou na místo, kde se většina z těchto diskusí odehrávala: do amsterodamské

domácnosti. Amsterodamské domy jsou učebnicovým příkladem toho, jak omezení otevírají nové možnosti.

Jelikož podloží ve městě bylo velmi slabé, musely mít kamenné boční zdi městských domů pevné základy.

Průčelí ale základy neměla a jakoby visela na trámoví domu. V kombinaci s úzkými parcelami, na něž bylo

město rozděleno -- vždycky tu byl nedostatek pořádných stavebních parcel -- se z amsterodamských domů

staly podivuhodně přizpůsobivé útvary. Dokonce i teď, po třech čtyřech staletích je tento druh domů velice

vyhledávaný -a to nelze říct o mnoha typech obydlí.

Ačkoli se vnějšek domu od základů změnil, jeho vnitřek zůstával stále stejný. Pevná konstrukce trámů a

zdí zůstávala většinou neporušená. V průběhu staletí se na mnohé staré domy nalepila nová průčelí, podle

právě vládnoucí módy. Stupňovité štíty byly vyměněny za krkové nebo zvoncové a kolem roku 1700 se do

módy dostala horizontální římsa zdobená často balustrádami a všelijakými ornamenty. Okna se od druhé

poloviny sedmnáctého století zvětšila, rozšířila, zvýšila, úplně změnila. Okenice zmizely. Objevily se římsy.

Někdy se střecha prostě a jednoduše zvedla a přistavělo se horní patro.

Všechny tyto změny zanechaly stopy na vzhledu města. Dnešní barvy Amsterodamu se například ani v

nejmenším nepodobají barvám sedmnáctého a osmnáctého století. Cihlová průčelí nebyla přírodní nebo

černá, nýbrž natřená na červeno, a průčelí z přírodního kamene na žluto. Dveřebyly většinou červené,

později okrové až hnědé. Ale charakter města se změnil především díky zvyšování domů. Ulice se viditelně

zužovaly a byly tmavší. Náměstí jako Dam a Rembrandtplein, jež působí na rozličných starých obrazech

velkolepě, se vlivem stále vyšších staveb po obvodu jaksi scvrkla, zmenšila a ztísnila.

Vysoké, prostorné předpokoje, pocházející ještě ze středověku, se zmenšily. Vedle nich vznikly boční

pokoje, čímž se vytvořila možnost bydlení směrem do ulice. Předpokoje se později zredukovaly na halu

spojenou dlouhou chodbou se zadní částí domu.

Za domem se nacházel dvorek nebo zahrada, zejména u grachtů byly zahrady velké a uměle tvarované.

Amsterodamské grachtovní domy byly ostrůvky nablýskané spořádanosti v moři chaosu. Zařízení bylo

zpočátku ještě typicky holandské, jak je známe z obrazů Rembrandta, Vermeera, Jana Steena a jiných.

Místnosti byly dosti tmavé a skrovně zařízené, podlahy byly vydlážděné kamennou dlažbou, borová prken

posypaná pískem a stěny prostě omítnuté.

Po roce 1672 se amsterodamských interiérů zmocnila francouzská móda. Omítku nahradily kožené tapety

se zlatým potiskem, dlaždice nahradil mramor a tlusté koberce, na stropech se objevily první štuky, stěny

byly buď vytapetované nebo zdobně malované, používaly se stále dražší druhy dřeva a přibývalo nábytku.

Také mimoměstská sídla nabývala na důležitosti. K Amstelu a Vechtu, do písčin a dun, se stahovali bohatí

Amsterodamané před hlukem a puchem města. Roku 1742 se počet vesnických sídel amsterodamských

občanů vyšplhal na šest set. A ten, kdo na to neměl, se snažil alespoň o chatku nebo altánek. Časem se

mezi patricii stalo zvykem, že dvakrát do roka stěhovali na vlečném člunu veškerý personál a velkou část

domovního zařízení: s prvním květnem se odjíždělo na venkovská sídla a v září zpět. Čas trávili měšťané

projížďkami na koních, návštěvami přátel z okolí a pěstováním nejrozličnějších rostlin. Jedné významné

amsterodamské dámě se podařilo již koncem sedmnáctého století vypěstovat ananas a jeden ze správců

Východoindické společnosti měl ve skleníku kávovník a pravý banánovník. Kolem poletovali nejroztodivnější

ptáci. Holandská literatura byla zaplavena pastýřskou poezií a arkadickými výjevy.

Hle pastýře s Neelkou vidím Za šumu sladkých vln Mlíčko jak dojí, nápoj ten ctím Mladý i starý, nechť je

ho pln, Zatímco drůbež veselá Radostně si zde kokrhá.

Tak viděl Amsterodam populární básník Daniel Willink roku 1712 ze břehu Amstelu.

Někteří Amsterodamané zašli tak daleko, že svá jména spojovali se jménem svého venkovského sídla --

například pán z Maarsseveenu -- jako jakýsi šlechtický titul. Ale většina amsterodamských patriciů to

považovala za přehnané: zůstávali typickými měšťany a nezapomínali, že jsou občany Republiky.

"Obrázek, jež nám skýtá Amsterodam osmnáctého století, je spíše zjemnělou konzolidací nežli rázným

vývojem," píše Brugmans.

"Nebylo již zapotřebí každodenní námahy, aby se člověk dostal nahoru; když už jednou byl nahoře, mohl

se zaměřit a omezit na udržení toho, co bylo kdysi tvrdou prací vydobyto." Město dosáhlo hranice.

* * *

Osmnácté století bylo stoletím zimy a krutých mrazů. Je nápadné, kolik zim bylo dlouhých a tuhých --

klimatologové hovoří dokonce o malé době ledové. Ne náhodou měla v oněch letech každá rodina ve městě

vlastní sáně a ne náhodou pochází mnoho amsterodamských zimních krajinek právě z tohoto období. Přes

grachty se pravidelně přehnala ledová zima, lodě na IJi přimrzaly k palisádám. Na kresbách a tiscích vidíme

dřevěné můstky pokryté námrazou, lodní paluby a střechy jsou pod sněhem. Jiný výjev: vane silný východní

vítr, sáňky se prodírají proti větru, vůz a selka balancující na pobřežní stezce, třepotající se přehozy, světlo

pozdního odpoledne, holé větve stromů a hejno ptáků, vzduch je ztěžklý sněhem.

8. ledna 1767 si kupec Bicker Raye do svého deníku poznamenal:

"Zima jest tak urputná a mrzne tak silně, že ač u velkého ohně v pokoji píši, kde se celý den usilovně

topilo, inkoust v peru mi zamrzá." Bicker Raye na tom nebyl špatně. Byl, dalo by se říci, prototypem vyšší

střední vrstvy osmnáctého století. Nepatřil k patriciátu, ale byl mu dost blízký na to, aby získal pár

lukrativních funkcí, v nichž nemusel téměř nic dělat. Byl dražebníkem na rybím trhu na Damu, kde tuto práci

nechal vykonávat placeným záskokem, svou provizi ovšem pochopitelně kasíroval. Dále byl kapitánem stráží,

výběrčím daní z uhlí a rašeliny, účetním obilné knihy, bydlel na Herengrachtu, později na Keizersgrachtu u

Hartenstraat.

Deník, který si vedl od roku 1732 do roku 1772, je plný čerstvých novinek:

-- pan Johan Dusard oslepl kvůli jedné čtverácké slečince, které nabídl šňupací tabák, a ona praštila

rukou do tabatěrky tak, že mu tabák do očí vlétl, poté ještě trošku viděl, avšak posléze jej oční lékař, jenž

ho uzdraviti měl, oslepil úplně;

-- V Besjeshuizu spadl nešťastnou náhodou jeden kominík do hrnce s vroucí vodou, který stál pod

komínem -- šaty mu museli odříznout z těla a celého ho vápnem a řepkovým olejem namazati, ale přesto

bylo záhodno obávati se, že zemře;

-- městský tajemník Nicolaas van Strijen pláchl se ženou obchodníka s vínem Bolse;

-- na Nieuwendijku věšelo jedno sedmnáctileté děvče prádlo z okna, ale ztratilo rovnováhu a rozbilo se

dočista na cimprcampr;

-- paní De Haanová, kterážto se po smrti svého muže na mysli pomátla, byla "trepanována", "hnis z

hlavy" jí byl úspěšně odstraněn, avšak po dokončení operace zemřela;

-- na pouti na Botermarktu ukazovali mladého nosorožce, atrakci to nevídanou, "zvíře úděsně veliké

postavy";

-- jeden španělský námořník ze zoufalství sám sebe pomocí břitvy vykleštil, neboť "navštíviv jednu děvku,

nešťastným se stal";

-- v Nesu spadl na jednu stařenu cestou domů trám a usmrtil ji, její muž, šílený bolestí nad touto ztrátou,

"anžto ti staroušci lásku velkou k sobě chovali, ztropil strašlivé pozvižení a pověsil se ženě své na krk, takže

lidé, kteří se sem po stovkách přihrnuli, ho jen s velkou námahou od ní odtrhnouti mohli";

-- po podivné chorobě byla paní De Marquette odvezena kočárem se šestispřežím do hrobky v Oude

Kerku, "nebyvše pětatřicet týdnů na stolici, potravy veškeré skrze ústa se zbavovala";

-- odsouzený Žid nechtěl dokonce ani na popravišti pastorovi naslouchati a zemřel tudíž jako zvíře, "řvouc

příšerně, když na popraviště vstoupil";

Jacob Bicker Raye nevynechal, pokud to jen šlo, jedinou popravu.

Sám vedl ukolébávající úřednický život, po léta bydlel se svou matkou, stěžoval si na pakostnici, nejevil

obzvláštní zájem o vědu, literaturu či umění -- návštěvu zázračného dítěte Mozarta roku 1766, velkou

senzaci té doby, nepovažoval ani za zaznamenáníhodnou. Většinu novinek pravděpodobně pochytil jako

štamgast u stolu v Garnalendoelen -- v dnešní univerzitní knihovně -- a drby, které se tam přetřásaly,

můžeme dodnes číst v jeho spisech.

Například jak se na Haarlemerplein jeden dům zpola zřítil během pohřební hostiny: opilí hosté a pohřební

zřízenci se propadli podlahou a "skutáleli se dolů, spletení jako klubko žížal; stůl plný sklenic a lahví, dočista

vše bylo na kousky".

Nebo příhoda o ševci, který se utopil za radnicí v Nieuwezijds Voorburgwalu, "chtě potřebu vykonati měl

kalhoty stažené, avšak jsa stižen padoucnicí, do vody spadl". Dočteme se také o podivuhodně časném

případu euthanasie, kdy bylo děcko pokousané vzteklým psem mnoha doktory prohlášeno za nevyléčitelné a

následovně "se svolením vlády" zadušeno.

Píše, jak byla z Amstelu u Hoedenmakerspadu vylovena hlava muže, zabalená do bílého ubrusu. Za to byl

zatčen sedmaosmdesátiletý švédský kapitán a odsouzen k lámání kolem, ale smrt mu očividně nevadila: při

popravě se skokem vrhl na kříž a ochotně rozpřáhl paže a nohy. Je tu také příběh o choromyslné ženě

parukáře z Kalverstraat, jež po léta živořila "nahá jako Eva" zavřená v komůrce na půdě. Jednoho dne se u

ní našla mrtvolka novorozeněte -- ukázalo se, že byla těhotná, aniž o tom kdo věděl, a dítě hned po porodu

zavraždila. Parukář později prohlásil, že "nebyl u ní již celá léta, tudíž si je žena musela uhnat s jedním z

parukářových tovaryšů". Skandály, drby...

Dočteme se vše o obchodníku s vínem Palingovi, který byl, jak známo, velkým jedlíkem: "S chutí dokázal

snísti kus hovězí pečeně o sedmi až osmi librách; skopová kýta pro něj nic nebyla; třicet na pánvi

smažených IJských uzenáčů s velkou mísou jablečného pyré byla maličkost; a když se pořádně najedl,

dokázal spucovat ještě tři velká kuřata; šest láhví červeného vína s ním ani nehnulo."

Nakonec Paling jedné podzimní noci žuchl do vody Leidsegrachtu a našel tam svůj konec.

Amsterodam Bickera Raye už nebyl výbušným mezinárodním centrem, ale velkým, spokojeným, klevetícím

provinčním městem bafajícím fajfku. Ona "nezměrná" letargie, o níž vykřikoval po nocích podél Amstelu a

Herengrachtu Coenraad van Beuningen, se po roce 1672

zmocňovala města stále víc. Anglie, Francie, Prusko a Rakousko se vyvinuly v absolutistické monarchie s

racionální politikou a pevně vedenou ekonomikou. republika byla na tak pevný státní systém příliš

rozdrobená a chaotická. O nějaké silné hospodářské a vojenské politice nemohla být řeč. Už celá desetiletí

nebyl jmenován žádný místodržící, a proto tu chyběla jakákoli protiváha k městským regentům, kteří bez

potíží rozhazovali úřady a místa mezi rodinné příslušníky, přátele a dobře platící známé. Tím byl po čase z

rovnováhy vyveden i zbytek správy. Nejmodernější stát v Evropě stagnoval, po půldruhém století bylo

mnohé ze vzkvétajícího Holandska sedmnáctého století shnilé a překonané.

Podnikání začalo pokulhávat, protože náskok, který Holandsko před zbytkem Evropy mělo -- skvělé vodní

cesty, levnou pracovní sílu a energii, velkou flotilu a neustálý přísun surovin a polotovarů --, už ostatní

země dohnaly. Kdysi vůdčí holandská technologie byla překonána. V sedmnáctém století Angličané od

Holanďanů ještě věrně kopírovali levnou, rychlou, lehce ovladatelnou flútu, ale o sto let později již za nimi

holandští loďaři beznadějně zaostávali. Angličané tehdy byli už podstatně dál, kromě jiného stavěli

trojpalubové lodi s měděnými plášti.

V Amsterodamu se k tomu ještě přidaly problémy s přístavem.

Vždycky byl obtížně dosažitelný. Do města se vplouvalo přes Zuiderzee a IJ, ale v závislosti na směru

větru musely lodě někdy celé dny, ne-li týdny, zůstat stát u mělčin ostrůvku Pampus -doslova "před

Pampem"(. Pro všelijaké palisády a navršování půdy se IJ stále víc zanášel pískem, a jen díky všemožným

důmyslným mlýnům na odčerpávání bahna, které byly poháněny koňskou silou, se hloubka pobřeží města

udržela.

Ústřední pozice Amsterodamu v sedmnáctém století nespočívala -- a to činilo město obzvláště zranitelným

-- ve velkém a silném zázemí, ale v příznivé poloze pro mezinárodní obchod. Když Londýn a Hamburk

vybudovaly přístavy, které byly mnohem snáz dosažitelné, převzala tato města poznenáhlu roli

Amsterodamu. Obě měla velké zázemí ve svých zemích, které začaly vytvářet produkty ve větší míře. To

bylo něco, co Amsterodam postrádal. Jelikož se v osmnáctém století změnila trasa obchodování -- stále

častěji se převáželo přímo ze země produkující do země konzumující -přestala mezinárodní lodní doprava

potřebovat Amsterodam jako přestupní stanici a překladiště. Trh se jako by roztříštil a Amsterodam ztratil

svou klíčovou pozici.

Hospodářský sestup byl ještě zesílen tím, že ostatní země se stále častěji uzavíraly před zahraničními

výrobky. Tím utrpělo především zemědělství a rybolov. Do Francie, do Jižního Nizozemí, Pruska a Dánska se

například už nesměly dovážet sledě z Holandska, čímž nepřišli o živobytí jen rybáři, ale i přepravci sleďů,

loďaři, provazníci, výrobci plachet a mnozí další.

To všechno však nepopírá, že i v osmnáctém století byl Amsterodam obchodním městem. Spolu s

Londýnem a Hamburkem to byl stále ještě živý uzel mezinárodního obchodu, místo, kde koloval obrovský

kapitál a kde se setkávali kupci ze všech zemí. Co se ovšem změnilo, byl charakter obchodu. Během

hospodářského boomu sedmnáctého století se ve městě nashromáždil tak velký kapitál, že bylo daleko

lukrativnější ho půjčovat, než nést vlastní riziko. Knížata, vlády, císař rakouský, dokonce i Bank of England,

všichni si půjčovali peníze z Amsterodamu. Koncem osmnáctého století bylo odhadem jeden a půl miliardy

guldenů investováno v zahraničí. Zatímco domácí ekonomika churavěla, vráželo mnoho regentů peníze

především do zahraničních půjček, a nebylo autority, která by je v tomto směru volala k poslušnosti.

Amsterodamský obchodník se pozvolna změnil z aktivního lodního přepravce v pasivního půjčovatele

peněz. Z kupce se stal bankéř.

Kultura obchodu se ve městě pomalu přesunula směrem ke kultuře rentiérů. A mezi měšťanstvem se

místo produkce dostal na ústřední místo konzum.

Rozdíl mezi bohatým, skromným Laurensem Laurenszoonem Reaelem s tvrdou holí a napudrovaným

Jacobem Bickerem Rayem, polovičním rentiérem v paruce, je jako mezi dnem a nocí, ačkoli mezi oběma

Amsterodamany leží pouze jediné století. Z údajů "Personální Quotisace" vyplývá, že v roce 1742 byl v

amsterodamské vyšší třídě plátců daní "rentiér" nejčastějším púovoláním -- celkem

1730 osob. Dále bylo ve městě zaznamenáno 1111 kupců, 760

šenkýřů, 472 pekařů, 392 vinařů, 327 obchodníků s tabákem, 22

hokynářů, 209 tesařů, 199 lodních lékařů, 198 účetních a 184

kupců s koloniálním zbožím. Skupina s nejvyššími daněmi -- tedy nejbohatších lidí ve městě -- čítala

třiadvacet rentiérů, třicet kupců, třicet městských správců a pouze tři pivovarníky a jediného "fabrikanta".

Takhle tedy vypadal svět Bickera Raye.

Rentiérský Amsterodam toužil po klidu. Lidé se zabývali politikou, literaturou, malířstvím, vědou nebo

hudbou. Zakládaly se spolky a sdružení, mnoho času se investovalo do plnění složité soustavy

společenských povinností: návštěv, hostin, oslav, návštěv divadel, do procházek a cestování.

Jako v každé rentiérské společnosti byl člověk svému stavu povinnován víceméně nicneděláním: musel

uměl ukázat, že si může žít ze svého majetku, a přitom ještě pěkně rozhazovat. Řečí, chováním a oblékáním

se tito lidé snažili odlišit od třídy, která měla tu smůlu, že musela pracovat. V literatuře tohoto a příštího

století se také neustále objevuje posedlost po troše štěstí, získaného dědictvím nebo sňatkem, s cílem přidat

se k této privilegované skupině nepracujících.

Je ovšem otázkou, jak silně se tato rentiérská mentalita podepsala na životě města. V románu Historie

slečny Sáry Burgerhartové načrtly spisovatelky Betje Wolffová a Aagje Dekenová obrázek ze života dvou

amsterodamských kupeckých rodin.

Jejich představitelé, Jan a Hendrik Edelingové, jsou vším, jen ne rentiéry, mají "těžký úřad", pobývají

často v cizích, dokonce i katolických zemích, a také jejich kolega Ambraham Blankaard je pracant, "šikovný v

obchodu, milovník vlasti a velmi zbožný".

Amsterodam zůstal v mnoha ohledech dynamickým městem. Na konci sedmnáctého století popsal

Commelin ruch před Hoge Sluis na Amstelu -- u dnešního hotelu Amstel -- a viděl řeku, která byla málem

moc malá pro "četné trhovní kocábky z okolních vesnic, které přivážely máslo, sýr, vejce, slepice, kachny,

sladkovodní ryby a jiné zboží, podle toho, co s sebou roční období právě přinášelo". Kromě nich tu byly

ještě šalupy, jachty, prámy s rašelinou, čluny, "které všelikou zeleninu, mléko a podobné občerstvení

dovážejí", a pak zde ještě od rána do večera pluly "vlečné čluny pro cestující přijíždějící a odjíždějící z a do

Muidenu, Weespu, Naardenu, Utrechtu, Goudy, Delftu, Haagu a Rotterdamu". Ve století Bickera Raye se na

tomto ruchu ještě nic nezměnilo: týden co týden vyplulo jen z Amsterodamu osm set spojů do sto

osmdesáti různých míst určení.

Také díky nesčetným každodenním archiváliím je obrázek rozvláčné "doby paruk" silně zrelativizován: na

lodě se nakládalo zboží a zásoby potravin jak na běžícím pásu, směnárna dělala přesčasy a amsterodamští

kupci se nadále přičiňovali o to, aby udrželi, a pokud možno rozšířili ústřední pozici města a obchodu.

Typické je kupříkladu, jak energicky se navázaly vztahy s mladou republikou Spojených Států v očekávání

nových obchodních kanálů.

I za cenu rizika nové války s Anglií -- což není zrovna projevem poklimbávajících kupců.

Pochopitelně se vyskytly excesy. Jelikož se ve městě nahromadilo tolik kapitálu, vznikly tu a tam

pozoruhodné vlny spekulací. Už v roce 1636 řádila v Amsterodamu i ve zbytku Holandska obchodní horečka

s tulipánovými cibulemi. Tulipány, původně dovezené z Turecka, se najednou staly prudce moderními. V

průměru stála jedna tulipánová cibule tři guldeny, ale cena nějakého zvláštního druhu se mohla vyšplhat až

na dva tři tisíce. Časem už to nebyly cibule, co se prodávalo, ale jen jejich image, jejich jména a barevné

obrázky, které k nim patřily: "Ukázka dokonalosti", "Královský achát", "Admirál Van Enckhuysen" a absolutní

špička --

"Semper Augustus". Díky starým kresbám víme, jak rafinovaně tento tulipán skutečně vypadal: bílé

okvětní lístky bez poskvrnky, protknuté drobnými plaménkovitými rubínově rudými žilkami, dno kalichu

modré jako nebe. Cena za tuto pomíjivou radost: pět tisíc guldenů za cibuli, tolik stál dům s velkou

zahradou.

O sto let později se zvedla nová vlna spekulací.

V amsterodamských kavárnách začali někteří obchodníci čile spekulovat s akciemi neexistujících

společností, jež měly většinou ty nejpodivnější a nejfantastičtější cíle. Tento "obchod s větrem" vedl roku

1720 k množství bankrotů, ve městě vznikla nezaměstnanost, rozzlobení dělníci se vrhli na nejdůležitější

obchodní centrum, kavárnu Quincampoix v Kalverstraat u Damu -dnes je tam klenotnictví --, městská

správa zasáhla a obchod se vrátil do obvyklých kolejí.

Přes tyto incidenty se chování průměrného amsterodamského rentiéra nevyznačovalo velkou

extravagancí. Nejbohatší žena Amsterodamu z dob Bickera Raye, vdova Pelsová z Herengrachtu, neměla víc

než pět sloužících, ačkoli její majetek převyšoval jmění mnoha knížat a vévodů. Uvnitř byly grachtovní domy

plné lesku a nádhery, zvenčí se však udržovaly v poměrné střídmosti.

Amsterodamské bohatství bylo bohatství účetní, bohatství implozivní, naruby obrácená show blahobytu a

luxusu. A tak je tomu vlastně dodnes.

Holandské měšťanstvo si nikdy nepotrpělo na přílišné naparování. Peníze sloužily především jako

podnikový a rodinný kapitál, jako základ, na němž mohly stavět i následující generace. Vybudovaný majetek

se musel zachovat, a nejlépe ještě rozšířit, aby i děti a vnoučata mohla patřit k elitě. Kromě toho holandská

obchodní tradice nebyla z těch, co se chytají velkých příležitostí. Holanďané se spokojili s nízkým ziskem,

který se ovšem často opakoval a byl následován novými aktivitami.

Holandský obchodní kapitál byl v podstatě souhrnným výčtem nesčetných malých zisků a jen zřídka

plodem velkých gest.

Nebylo také cizince, aby se nepodivoval nad amsterodamskou šetrností. V osmnáctém století se mohlo a

muselo žít ve věnci grachtů v jistém přepychu, ale nezodpovědné rozhazování peněz bylo absolutně

nepřípustné. Promenáda za nedělního odpoledne na slunné straně Keizersgrachtu, to se slušelo, a pak snad

ještě večer procházka po Hoge Sluis přes Amstel, kde podle markýze De Sada -- jenž roku 1769

Amsterodam navštívil -- "holandský milenec, poté co vypil svůj čaj a vykouřil dýmku, těžkopádně vyznává

lásku. A jeho milovaná bude ještě tak laskavá, že se z toho bude radovat, neboť cožpak ví, že to jde i

jinak?"

* * *

Osmnácté století bylo, jak už jsem napsal, stoletím Ledové královny. Vezměme si zimu roku 1740. 5.

ledna si Jacob Bicker Raye poznamenává, že náhle začalo tak strašně mrznout, že mnozí bruslili po

grachtech. 22. ledna se dalo přejet přes IJ kočárem se čtyřspřežím a on sám se zúčastnil projížďky přes

Amstel do Ouderkerku. Led byl teď tak silný, že jím neprojel ani ledoborec.

Ledoborec (IJsbreker) -- po něm je pojmenována známá kavárna s hudebním centrem na Amstelu -- byl

obrovské plavidlo, které tažené dvaceti koňmi s praskáním a lámáním proráželo led, aby zajistilo průjezd

vlečným člunům s vodou. Tak byli pivovarníci a zbytek města zásobeni pitnou vodou z Vechtu -- voda v

grachtech byla spíš stokou než čímkoli jiným. Teď, když ledoborec odpadl, plánovali pivovarníci, že nechají

led prořezat ručně až k Weespu.

Mezitím vznikl v nejvodnatějším městě Evropy neuvěřitelný nedostatek pitné vody. Lidé dávali s radostí i

dva čtyřáky za vědro vody, pokud byla vůbec nějaká k dostání. Došlo dokonce k malému povstání proti

vysokým cenám pitné vody.

23. ledna hlásí Bicker Raye, že je taková zima, že mladý Hendrik de Veer, který na Amstelu pozoroval

pokusy ledoborce, byl jat takovým mrazem, že mu vnitřnosti zamrzly a ucpaly se a on přístího dne zemřel.

Krátce na to shořel jeden dům úplně do základů, protože vysekané díry v ledu zamrzly a nebylo možno

čerpat vodu k hašení. V únoru mrazy na chvíli povolily, ale pak to začalo nanovo. Bicker Raye píše, že

dopisy z Jižního Holandska došly s velkým zpožděním, protože poštovní kobyla cestou padla a umrzla.

Dokonce ještě 3. května bylo chladno a nevlídno. Nikde nebyla zelenina ani tráva a seno bylo téměř

skrmené. Platilo se třicet až čtyřicet guldenů za sto liber a o týden později se ceny ztrojnásobily. Foukal

severní vítr, všechno bylo studené a vyprahlé, stovky krav zemřely hladem, udržet je na živu bylo možno

jen žitmným chlebem, ale to by se člověk nedoplatil.

Především na venkově byla v těch letech velká bída. Města, jako Haarlem, Leiden, Delft a Gouda, ztratila

v důsledku stagnace obchodu, zemědělství a rybolovu čtvrtinu (Gouda a Delft), třetinu (Leiden) a někdy

téměř polovinu (Haarlem) obyvatelstva. Tlupy chuďasů šly po žebrotě po celém severoholandském venkově

a bandy propuštěných vojáků a nezaměstnaných zemědělských dělníků pořádaly noční drancování. Jeden z

nejznámějších vůdců lupičů se jmenoval Sjakoo a v amsterodamských lidových čtvrtích byl populární jako

Robin Hood. Ještě po sto padesáti letech se s úctou ukazovalo na jeho dům na Elandsgrachtu: "Toto je

Sjakoova pevnost." Měl legendární metody práce: byl vysoce profesionální, jako stín prolétl zemí, tu udeřil v

Groningenu, tu v Goudě, pak zase v Amsterodamu, a kromě toho byl, jak ještě po letech tvrdili jeho

pozdější sousedé, "šlechetný člověk, který okrádal jen bohaté".

Jeho sídlo se nacházelo v obytném komplexu -- v pevnosti, jak říkali staří Amsterodamané -- plném

chodeb a tajných východů, které obyvatelé této čtvrti ještě po více než dvou stech letech pyšně ukazovali

návštěvníkům. Několikrát se Sjakoovi podařilo spektakulárním způsobem uniknout, ale roku 1717 byl lapen

"se svou souložnicí Griet Lammersovou na loži" v krčmě U zlatého vozu na Haarlemmerdijku. Byl odsouzen k

"lámání kolem odspodu a tedy počas půl hodiny na živu zůstane i poté mu hlava z těla uťata bude," a tak

dále.

I v Amsterodamu chudoba narůstala -- ač pravděpodobně méně než jinde. V roce 1654 pocházel pouze

každý osmý žebrák v káznici z Amsterodamu, o sto let později každý třetí. Počet nalezenců stoupl z patnácti

roku 1691 na téměř pět set v roce 1800.

Bicker Raye hlásí ve svém deníku incident kolem neznámé ženy, která "vemi pokročile těhotná a již v

porodních bolestech", jen tak na chodníku na Rokinu dítě porodila. Pak vstala, dítě tam nechala ležet a byla

by odešla, kdyby ji pár uličníků nedonutilo, aby se k děcku vrátila. V onom studeném měsíci lednu roku

1738

Bicker Raye píše, že ve starobinci leží již čtyřicet mrtvol, které byly vytaženy zpod ledu. Též zaznamenává

četné sebevražedné pokusy: jedna trhovkyně, která po léta stávala se svým stánkem na Rozengrachtsluisu,

byla strážníky vykázána, následujícího dne jí bylo zabaveno i její ubohé zboží, "načež se večer ze zoufalství

v propusti utopila"; totéž udělal jeden muž u propusti na Damu, protože už nemohl uživit svou ženu a děti;

v Haarlemmermeer se mladá, krásná a pyšná kupecká dcera Renardová vrhla přes palubu, poté co její otec

opustil rodinu ve strastiplné situaci a její přátelé jí řekli, že "bude muset chodit poklízet". V Hoogstraat si

švadlena lékárníka Elteho podřízla hrdlo, protože otěhotněla se svým pánem a bez prostředků na ulici

vyhozena byla; za domem pastora Houthofa se utopil sluha v dešťové kádi; na Rokinu u Wijde

Lombardsstraat vyskočila trafikantka z okna, protože už nemohla nakrmit své děti a zaplatit nájem; a v zimě

1768 byla u Anjeliersgrachtu -- dnešní Westerstraat -- jedna žena "pozvolna za živa krysami sežrána",

stovky lidí se tam podívati přišly, mezi nimi i různí lékaři.

Zejména mezi židovským obyvatelstvem vládla nesmírná chudoba.

Stagnace amsterodamského obchodu postihla v neposlední řadě portugalské Židy -- v roce 1799 žila více

než polovina těchto "sefardů" ze žebroty. Zároveň se k nim přidaly tisíce německých, neboli aškenázských

Židů, kteří sem prchli před pogromy v Německu a Polsku. Počátkem osmnáctého století netvořila židovská

obec ani tři procenta amsterodamského obyvatelsva, na konci to bylo víc než deset procent. Zejména

východoevropští přivandrovalci, kteří byli již záhy ve většině, to měli těžké. Měli mnohem méně kontaktů a

ekonomických možností než "sefardové", většina povolání pro ně byla vyloučená, a tak byli odkázáni na

handlování se zbožím z druhé ruky a na pouliční prodej. Dva ze tří německých Židů žili koncem osmnáctého

století z vlastní, židovské žebroty -- což bylo dvakrát více než u nežidovského obyvatelstva.

Jediným odvětvím podnikání, kde se Židé mohli ve velké míře uplatnit, byl diamantový průmysl, neboť ten

nepodléhal cechovní povinnosti. Roku 1748, když to i v tomto odvětví začalo váznout, se křesťanští

zpracovatelé diamantů pokusili zastřešit diamantový průmysl cechem, a vyřadit tak Židy ze hry. Jenže

městská správa z toho nadšená nebyla. Židé zde "založili obchod s diamantem", stojí v zápisech, kromě

toho se radní obávali, že diamantový průmysl bez Židů by byl odsouzen k zániku. Židovské rodiny bohaté na

potomstvo byly vskutku schopné víc než kdokoli jiný štípat, řezat a brousit velká množství dovezených

brazilských diamantů -ač za hladové mzdy a za strašných pracovních podmínek.

Většina Židů bydlela na ostrovech Uilenburg, Rapenburg a Marken -- dnešní Nieuwmarktbuurt. Poté co se

v průběhu sedmnáctého století loděnice posunuly na nově navršené ostrovy Kattenburg, Wittenburg a

Oostenburg, usadili se především aškenázové v těchto starých průmyslových oblastech. Bohatí Židé se

časem odstěhovali na nové grachty, které byly na východní straně Amstelu ještě o kousek prodlouženy --

Nieuwe Prinsengracht, Keizersgracht a Herengracht --, a které kvůli poloze nebyly u lepších

amsterodamských měšťanů právě v oblibě.

Ale většina Židů zůstala v průjezdech a uličkách "starých" ostrovů.

Tak vzniklo kolem Jodenbreestraat polodobrovolné ghetto, "labyrint úzkých a špinavých uliček s

prastarými domy, které vypadaly, že spadnou, když člověk kopne do jejich zdí," jak tuto čtvrť po letech

popsal jeden cestovatel. Na šňůrách podél vlhkých zdí se všude pohupovaly roztrhané košile, záplatované

sukně a roztřepené kalhoty. Přede dveřmi bylo vystavené zboží: "zlomky nábytku, kusy zbraní, zbožné

předměty, cáry uniforem, zbytky nářadí, fragmenty hraček, staré železo, rozbitá keramika, cinkrlátka, hadry

-- všelijaké věci, jež v žádné lidské řeči názvu nemají". Tato čtvrť byla jedním velkým orientálním trhem,

kde se dělo všechno veřejně na ulici. "Ženy pečou na malých ohništích ryby; dívky kolébají malé děti; muži

se přehrabují ve svém starém harampádí." Byl to "Babylon špíny", mínil náš cestovatel a s chutí vdechoval

na širokém grachtu "osvěžující zápach téru".

Nejchudší Amsterodamané měli vždy dvě možnosti, jak uniknout největší bídě, ale obě se téměř rovnaly

sebevraždě. Muži se mohli přihlásit na jednu z lodí Východoindické Společnosti do Východní Indie a ženy

mohly zaprodat duše i těla prostituci. Obě únikové cesty byly masově využívány.

Verbování námořníků pro Východoindickou Společnost probíhalo z velké části přes prostředníky, takzvané

"prodavače duší" či "obchodníky s lidmi". Ti sbírali na ulici muže, poskytovali jim jídlo a přístřeší, dokud

Východoindická Společnost nevybubnovala a nevytroubila, že město potřebuje námořníky. Poté je zapsali ve

Východoindickém domě a nakonec shrábli většinu jejich výdělku jako splátku za nocleh. Tím dosahovali

značných zisků a většina námořníků měla věčně dluhy, ať dřeli,co jim síly stačily. Také regenti sirotčinců a

chodobinců dodávali pravidelně posádky pro Východoindickou Společnost.

Všichni tito námořníci cestou po stovkách hynuli: padali ze stožárů, přes palubu nebo jim zakroutili krkem

piráti, dostali kurděje, malárii či úplavici nebo se potopili i s lodí. Mezi lety

1701 až 1800 odplulo do Východní Indie celkem 671 000 chudáků, námořníků, synků zbankrotovalých

boháčů, uprchlých rolníků a dobrodruhů. Anonymní amsterodamský autor popsal složení jedné "party" -- na

lodích Východoindické Společnosti se posádka dělila do takzvaných "part", skupin po osmi mužích, kteří

společně jedli, rozdělovali si proviant a často měli mezi sebou pevné svazky -- na lodi, která vyplouvala v

říjnu 1751: syn stříbrotepce, syn krejčího, syn řezníka, syn pekaře a syn vkladatelky Úvěrové banky, "jeden

každý vyprávěl o neštěstí, jež ho přinutilo odejet". V silném vichru museli poprvé nahoru do lanoví upevnit

plachty a našemu autorovi bylo tak úzko, že se "rozklepal jak pokojový pinč v zimě". "Myslel jsem si:

Kdybych to býval věděl, hleděl bych zůstat pěkně doma u maminky."

Každý desátý námořník cestu do Indie nepřežil. Každý pětadvacátý zahynul na cestě domů. Z oněch 671

000 námořníků se nakonec vrátilo jen 266 000.

Také velrybářství bylo neobyčejně riskantní. U Špicberků postavili Amsterodamští pec na rybí tuk, ale kvůli

kruté zimě lovili velryby jen na jaře a v létě. Experiment s trvalou základnou dopadl katastrofálně. Když se

zjara lodě vrátily, nalezly zimní osádku sedmi mužů umrzlou. Jejich poslední záznam:

"Ležíme zde, my čtyři, již ještě naživu jsme, na palandě. Rádi bychom jedli, kdyby alespoň jeden z nás byl

mocen rozdělati oheň.

Bolestí se nemůžeme ani pohnouti. Sepjatýma rukama se modlíme k Bohu, aby nás spasil z tohoto

smutného světa."

Roku 1980 byla na tomto ostrově vyhrabána kostra holandského velrybáře, osmašedesátiletého muže,

pravděpodobně harpunáře. Po bližším ohledání vykazovalo jeho tělo překvapující množství zranění a

zlomenin, s nimiž musel ještě celá léta žít. Měl pravděpodobně po pádu ze stožáru ztuhlou pravou nohu,

levou více ochozenou, zlomeniny hrudních obratlů, zlomená žebra napravo i nalevo, zlomenou -- a poměrně

dobře zhojenou -- holenní kost, podivně srostlé, kdysi zlomené zápěstí a na pravé ruce polámané záprstní

kůstky. Neštěstí za neštěstím, nebezpečí za nebezpečím, tenhle muž musel být houževnatý jako zvíře.

Pak tu byl ještě ženský únik z chudoby: prostituce. Není cestopisu z Amsterodamu, aby se nevyhnul

hlášení o lehkých mravech města. Jednomu anglickému veliteli bylo při návštěvě Amsterodamu roku 1634

nápadné, že ho, poté co vešel do Haarlemmerstraat, bezpočet dam přívětivě zdravilo. Klepaly mu na

ramena, tahaly ho za kabát, laskavě ho zvaly dovnitř k příjemnému posezení. Francouzský autor veseloher

Jean Fran(ois Regnard roku

1681 napsal, že po Paříži pravděpodobně na světě není místa, kde by vládla taková prostopášnost jako v

Amsterodamu. Když město roku 1722 navštívil princ Evžen Savojský, guvernér Jižního Nizozemí, neměl

pokoje, dokud spolu s panem Renardem -- otcem oné hrdé mladé ženy, jež se později utopí v

Haarelmmermeer -nenavštívil dům rozkoše Madame Tra(se, kde nechal všechny přítomné dámy "předvést

revue", přičemž "zalíbení převeliké nacházel v tom, že si je dokonale zezadu i zepředu prohlížel".

Z tohoto výjevu se zachovala jedna kresba: napravo sedí smějící se princ a pan Renard v třírohém

klobouku a s dlouhou goudskou dýmkou. Vlevo se promenuje sedm žen, sukně vykasané, zadnice nahé,

jedny útlé, jiné silné a plné, všechny pěkně za sebou.

Mravy tohoto města měly cosi svérázného, cosi svobodného, a dokonce i proslulý svůdník Casanova se

podivoval nad samozřejmostí, s níž se amsterodamské ženy nezkroceně pohybovaly po ulicích. Na přelomu

roku 1759 nocoval u starosty Hoofta, který s ním poslal svou dceru, pěknou jako obrázek, samotnou v

kočáře do divadla, což Casanovovi vyrazilo dech. "Vím, že jinde není zvykem nechat dívku, aby si sama

vyšla s mužem, ale tady se učíme být samostatné," pravila čtrnáctiletá Hester Hooftová, a když jí chtěl

políbit ruku, řekla: "Proč ruku?" Načež mu nabídla své rty a, jak píše ve svých memoárech, "dala mi velmi

prostě polibek, který mne vzal za srdce. Když mi však pověděla, že by v přítomnosti svého otce učinila

totéž, pokud bych si to přál, nechal jsem to být."

Přesto neměla většina této lehkomyslnosti nic společného se svobodou, nýbrž s chudobou, beznadějí a

bezmocí. Jacob Bicker Raye někde ve svých poznámkách zpravuje o úmrtí jistého Jana Standenta, "velkého

a zručného tiskaře na plátno", který kromě množství peněz "ženu a na dvacet panchartů" po sobě zanechal,

"kteréžto s mnoha tiskařskými dělnicemi a jinými vyrobil". Kousek dál zpravuje o drobném problému v

sirotčinci U almužníků: dobrých třináct děvčat tam náhle otěhotnělo a bylo neprodleně posláno do káznice.

Ve svém Nadbytku a nelibosti líčí Simon Schama na základě dochovaných soudních výslechů obrázek

průměrné amsterodamské prostitutky té doby: věk mezi osmnácti a třiceti, často původem z holandských

vesnic a měst, někdy také z Fríska, Německa, Dánska nebo z Jižního Nizozemí, často přišly do města jako

švadleny, přadleny nebo služky. Hojně upadaly v nemilost, protože otěhotněly, a prostitucí se pak snažily

udržet sebe a své děti naživu. Většina záhy dostala přezdívku: Catryn Davidsová z Kodaně byla známá jako

Severská Kaat, Annetje Hendricxovou pojmenovali Anna ze Stáje a padesátileté bordelmamá Catalyn

Laurensové se říkalo Sladkomrnda. Simon Schama hovoří v této souvislosti o "sexuálním tržišti" jako o

zrcadlovém odrazu legálního obchodu.

Prodavačky sexuálních služeb také pečlivě sledovaly obchodní vzory: stálé příjmy pocházely z obchodu s

Pobaltím a s oblastí u velkých německých řek, s občasnými výstřelky, jako například když se vracely

královsky platící, ale notoricky nespolehlivé flotily z Východní Indie se svými "šestinedělními pány", kteří své

gáže rozházeli, než bys řekl švec, a pak zase, s prázdnými kapsami, vypluli na moře. "V morálním

hospodářství Nizozemské Republiky byl nevěstinec se svou vlastní rodinnou hierarchií, řečí a zvyky jakýmsi

antidomovem, v němž byly řídicí mechanismy domácnosti postaveny na hlavu," píše Schama. "Místo

domova, který zbavuje špíny světa, o což se všichni opravdoví měšťané snažili, byl bordel místem, kde svět

(a jeho ďábel, jak tvrdili pastoři) přinášel potěchu." Většina prostitutek se nejdřív, stejně jako námořníci,

uvrtala do dluhů, aby se mohla "vymustrovat" -v tomto případě drahými šaty a šperky --, a pak je celý život

jenom splácela. Jejich situace nesla často rysy čirého otroctví.

Bylo například možné, aby jedna bordelmamá klidně prostitutku převedla na druhou i s veškerými dluhy.

Všude v Amsterodamu byly takzvané tančírny, neboli musicos, kde se tančilo na hudbu niněr, harmonií

nebo židovských houslistů, kde se hopsalo na písničky jako Haagská pouť, Zelný salát a Chvilinku s

petržílkou, a kde děvčata dělala to, "co lze čekat od ovíněné Venuše". Ekvivalent pro homosexuály existoval

také: takzvané "domy smíchu" -- často provozované pod rouškou zprostředkovatelny práce pro sluhy. Výše

zmíněný anonymní amsterodamský autor s vervou popisuje výjevy z takzvaných "židáckých skladišť", kde

kolem roku 1750 staří, mladí "lechtivé písničky" pěli jako "slavíci", a kde bylo našlapáno "jako v kostele".

Obzvláště ho oslovily jordaanské tančírny. V Domě zázraků u Franse Pad -- dnešní Willemsstraat -- ho

jednoho večera sbalila žena, která ho vylákala do žebrácké noclehárny Korunované bláznovství, kde nabyl

nové poznatky: "Ti, kdož po cestách o berlích chodili, je zde neměli. Chromí, kriplové a slepci, kteří přes den

na housle hráli, byli zde muzikanty vyhrávajícími k tanci. Dále flétnisté, hobojisté a ženské, které za nocí na

rajz vyrážely, aby si nějakou tu vindru vydělaly. Každý tu měl něco k snědku. Jeden jedl kosti s masem a

bílým chlebem, jiný uzené a lososa, a jiní zase vařenou stravu. Každý jedl a pil, co hrdlo ráčilo." A snad

trochu přehnaně dodává: "A já se již nedivil, proč v našem městě tak neskutečně mnoho žebráků máme.

Myslím, že kdyby všichni věděli, jak se zde hoduje, také by se takto míti chtěli." U krbu se obšírně

probírala dobrodružství dne a vyměňovala se nejlepší stanoviště na žebrotu: Herengracht, Keizersgracht,

Buitenkant a přilehlé ulice, kde byli většinou dobráčtí Severoholanďané a cestující z lodí, ale "to člověk musí

býti slepý, chromý či mrzák, a ne naoko, ale opravdu, a musí hlasitě křičeti, že jim Pánbůh jejich měďáky

oplatí".

* * *

Rok 1763 byl rokem Velkého mrazu. Velký mráz byla zima, v níž bylo skrz led vidět téměř na dno grachtů,

v níž se chlad skoro lepil na obličej, a v níž zmrzlo snad všechno, co zmrznout mohlo -- a toho bylo v tomto

vodnatém městě habaděj. Jacob Bicker Raye u toho byl osobně -- budu se tedy držet jeho deníku a několika

dalších zdrojů.

1. ledna hlásí Jacob Bicker Raye, že začalo "velmi silně" mrznout, "vody bude tudíž vbrzku možno

využívati pro milovníky bruslení." 6. ledna se už dalo sáněmi přejet přes Haarlemmermeer,

8. ledna po Amstelu a 10. ledna "jezdilo se již stovkami sání po všech grachtech ve městě a led byl tlustý

půldruhé stopy".

Ledoborec byl k ničemu.

Téhož dne byla v jednom pokoji v Hoogstraat nalezena umrzlá žena se třemi dětmi. "Ležela se dvěma

dětmi v komůrce na slámě a jedno dítko sedělo na nočníku mrtvé. V té komůrce nebylo nic než ten nočník a

sláma, na níž mrtvá žena s těmi dvěma dětmi ležela."

11. ledna byla pitná voda ve městě už tak vzácná, že tři džbery stály až deset čtyřáků. Pro mnohé lidi to

bylo už nedostupné, a chvíli dokonce hrozilo malé "vodní povstání".

Nakonec se rozhodlo, že se cesta do Weespu prořeže ručně. 12. ledna se dalo přes dvě stě padesát mužů

do práce, později dokonce tři sta padesát. Denně dostávali čtyřiadvacet čtyřáků na osobu, k tomu půl pecnu

chleba, čtvrt libry sýra, pivo a dva kalíšky "jannever"( proti zimě. Za deset dní bylo koryto hotové a

ledoborec se mohl znovupokusit o výjezd. Zpočátku se mělo nasadit sto šedesát koní, což byl rekord, ale

protože jich nebylo možné tolik dodat, bylo koní jen čtyřiaosmdesát. Nakonec se ledoborec nedostal dál než

k Schulpbrugu -- blízko dnešního nádraží Amstel.

Teď skutečně zavládla panika. Večer se získávaly rady od každého, kdo měl něco společného s vodou: od

loďařů, přepravců a prodavačů vody, zkrátka od kohokoli, kdo měl nějaký nápad. Nikdo si nevěděl rady.

Bicker Raye 23. ledna hlásí: "Krutý mráz ještě pokračuje, ve zpravodajích ze všech míst se píše, že mnoho

lidí již umrzlo, včetně vojáků, kteří ve svých strážních budkách nalezeni byli.

Jelikož ledoborec již nemůže proplouti, jest voda pitná tak vzácná, že za šest ankerů( se již padesát

čtyřáků platí. Koně přivážejí vodu až z Muidenu a Weespu na stovkách sání. Proto mnoho lidí používá led z

IJe a Amstelu místo vody pitné, čímž mnoho nemocí vzniká."

24. ledna "hořelo na Rapenburgu, příčinou bylo ohřívadlo na nohy s ohněm, kteréžto si jedna stařena s

sebou do postele vzala, čímžto se udusila a posléze uhořela."

27. ledna se objevili tři pánové s plánem na zlepšení řízení ledoborce. Šlo o jakýsi čep na zádi lodi.

Beznaděj města se odráží ve výši odměny, která byla přislíbena úspěšnému návrhu: doživotní renta tři sta

guldenů ročně. Zkušební jízda 1. února ovšem zcela selhala: se šestačtyřiceti koňmi se ledoborec dostal

mezi desátou hodinou ranní a půl druhou odpolední jen o čtyři sta metrů dál.

3. února ledoborec nakonec odplul obvyklým způsobem, 4. února dosáhl konvoj Weespu, poté se celé dny

hledala dobrá, čerstvá voda a 8. února se ledoborec konečně, za praskání a lámání ledových ker, vrátil do

Amsterodamu s více než třiceti vlečnými čluny plnými vody. Město s tehdy asi dvěma sty tisíci obyvatel

bylo v tu chvíli již šestý týden bez pitné vody.

Koncem února se najednou udělalo pěkně, skoro léto, ale počátkem března začal znovu vát ledový vichr,

který trval tři dny -- Bicker Raye zachází do podrobností o popraskaných lodích a převrácených mlékařských

člunech -- "a přitom mrzlo tak silně, že lze již opět přes IJ přejíti."

Velký mráz byl počátkem pozvolného úpadku města, který se koncem století stále zrychloval. Téhož

měsíce února 1763 skončila sedmiletá válka mezi Anglií a Pruskem na jedné straně a Francií, Švédskem,

Ruskem a Rakouskem na straně druhé. Především němečtí, švédští a angličtí bankéři, kteří svým vládám

museli pomoci k penězům, se z velké části opírali o své bohaté amsterodamské kolegy. Ale jakmile zavládl

mír, nastal konec válečných zisků. Ba co víc: jelikož mnohé směnky nebyly dobře kryté, vytvořila se záhy

napjatá atmosféra.

O několik měsíců později si Jacob Bicker Raye do svého deníku poznamenal, že velká obchodní firma

bratří De Neufvilleových zkrachovala, čímž "zbankrotovalo na pětadvacet spořádaných kupců a stovky lidí

byly, když ne zruinovány, tak alespoň velice poškozeny". Leendert Pieter de Neufville -- významnější z

bratrů -- byl typickým yuppie. Mezi dvacítkou a třicítkou se vypracoval na jednoho z nejvýznamnějších

bankéřů ve městě, provozoval pět velkých lodí, vlastnil podíly ve Východoindické Společnosti za čtyřicet tisíc

guldenů, výrobnu potištěné bavlny, sklárnu a stříbrotepeckou dílnu. Jeho kancelář -- tři místnosti,

devatenáct pultíků, třiadvacet zaměstnanců -- obchodovala s více než sedmdesáti firmami v Anglii, Francii a

Švédsku a alespoň se stovkou firem v Německu. De Neufville obchodoval s obilím, cukrem, kořením,

francouzským vínem, textilem, stříbrem, s obecnými kovy, saským porcelánem a s černošskými otroky. V

jeho domě viselo bezmála sto obrazů, stěny byly potaženy žlutým hedvábím, dokonce i v ložnici stály

pozlacené hrací stolky, ale knihu by zde člověk marně hledal.

De Neufvillův pád s sebou strhl množství ostatních obchodních firem. Celkem se více než třiašedesát

kupců stalo obětí úpadku o celkové výši téměř deseti milionů guldenů. Přesto se toto zhroucení omezilo na

jednu obchodní síť a střízlivý městský obchod se zase vzpamatoval.

O deset let později došlo k další krizi důvěry, neboť solidní bankovní dům Clifford náhle zastavil platby.

Tentokrát byly problémy způsobeny spekulací s akciemi Anglické Východoindické Společnosti. I nyní byly

různé obchodní firmy strženy pádem svého bankéře. Starostové města a komisaři diskontní banky se ovšem

zachovali jako současná centrální banka: zasáhli jednoduchými ekonomickými prostředky, které měli k

dispozici, a tak se jim podařilo udržet katastrofu v únosných mezích.

Obě krize byly přechodného rázu, to ale neplatilo pro houstnoucí atmosféru ve městě. Amsterodam

smrděl, Amsterodam hnil. Chudoba se zvětšovala. Město bylo sice ještě bohaté, ale místo zboží se

obchodovalo už jen s penězi. Tisíce nosičů, vykladačů a skladníků se staly přebytečnými a v pokulhávajícím

průmyslu také nebylo práce nazbyt.

Pro chudobu byl příznačný počet pacientů, přijatých do starobinců Binnengasthuisu a Buitengasthuisu: v

letech 1785 až

1796 se jejich počet zvýšil z pěti set na osm set týdně. Ne proto, že by řádila nějaká epidemie, či proto,

že by ve městě najednou bydlelo víc lidí. Důvodem byl prostě a jednoduše hlad a nedostatek. Nejnižší

vrstvy městského obyvatelstva už to nesnesly.

V témže období se začalo objevovat stále více stížností na smrad a namodralý mlžný opar kouře a

hniloby, jenž se v létě nad městem vznášel téměř bez přestání. Angličan Fell popisuje roku

1800 amsterodamské grachty jako smrduté kanály plné řeznického odpadu, shnilých ryb a zbytků ze

zeleninových trhů. "Navrchu nespočet mrtvých psů a koček plave, v jednom z grachtů jsem dokonce spatřil

koně v nejúděsnějším stadiu rozkladu." Jeho krajan Samuel Ireland mínil, že Holanďané kouří tolik proto,

aby přehlušili smrad z grachtů a zahnali jeden jed druhým.

I v jiných ohledech to ve městě páchlo. Díky slabosti a nepřítomnosti místodržících měli regenti po

desetiletí volnou ruku ve jmenování svých přátel a známých do více než tří tisíc úřadů, které město

přidělovalo. Kapacity přitom nehrály žádnou roli, jelikož jmenovaný pobíral pouze honorář a faktickou práci

nechal za mnohem nižší obnos dělat někoho jiného.

Tak mohl náš Jacob Bicker Raye převzít od svého bratra úřad dražebníka na Velkém rybím trhu na Damu.

Dostával za to dvě a půl procenta z obratu na trhu, což se mohlo vyšplhat až na pět set guldenů měsíčně,

někdy i na dvojnásobek. Člověku, který skutečně dražil, platil čtyři sta guldenů ročně. Zbytek šel do jeho

vlastní kapsy.

Deník Bickera Raye je také z nemalé části zaplněn popisem švindlů a piklí kolem tohoto druhu lukrativních

úřadů -- očividně to bylo pravidelné téma rozhovorů mezi štamgasty v Hospodě u garnátů. Popisuje, jak

minulý starosta Bicker přesunul výkonný úřad dražebního úředníka -- za dobrých šest tisíc guldenů ročně --

na svého čtrnáctiletého synka Hendricka. Starostův synáček Jan Corver Trip byl dokonce už ve svých pěti

letech poštmistrem pro Rotterdam, Delft a Haag. Když mu bylo osmnáct, stal se navíc členem církevní rady

v Nieuwe Walenkerku. Když pak ve svých devatenácti zemřel -- měl příliš pevně a příliš dlouho utažený

kožený pásek, aby zakamufloval nadbytečné sádlo, čímž "jeho ušlechtilé části, plíce a játra, spolu srostly" --,

zanechal po sobě jmění dvou set tisíc guldenů.

Starostové Sautijn, Six a Gillis van Bempten byli známí tím, že nedali nikomu žádný úřad bez protislužby.

Gillis van Bempten byl navíc notorický prostopášník, tak tlustý, že když vcházel na radnici, museli ho

podpírat dva sluhové. Zemřel roku 1748 na "vodnatelnost, jež mu z nohou a na vícero místech na těle

velkými dírami vytékala".

Nápadné bylo, že tato forma polokorupce probíhala veřejně a byla více méně akceptována zbytkem

obyvatelstva. Tu a tam kolovaly nějaké protestní pamflety, ale o jasném odboji proti této utiskovatelské

rodinné aristokracii nebylo řeči. Úřad byl považován za milost, léno, drahocennost, kterou člověk mohl

darovat a přijímat, což byla tradice pocházející ještě ze středověku.

K tomu ještě patřil okázalý způsob života starostů a ostatních příslušníků regentské třídy, kteří museli

bydlet na nejdražších grachtech, ale za činnost ve správě města placeni nebyli. Jejich úřady fungovaly jako

plat či podpora -- jen se jim tento systém naprosto vymkl z rukou.

Do jisté míry na tomto kšeftu s místy profitovali i samotní průměrní Amsterodamané, neboť tento systém

patronace a polokorupce se ve zmenšeném měřítku rozšířil mezi širokými vrstvami obyvatel. Kdo zašel příliš

daleko a bylo dhalen, ten se mohl jednoduše "nějak" dohodnout s rychtářem a jeho poskoky.

Zejména u mravnostních přestupků se to stávalo často, někdy dokonce ve spolupráci s dotyčnou

prostitutkou. Obnosy, kterými lepší stav tento druh přečinů vykupoval, šly do stovek, někdy tisíců guldenů.

Pastoři kázali, kostely byly plné, ale zároveň se nikdo neostýchal tvrdě vydělávat na obchodech s otroky,

nutit nespočet žen k prostituci a podvádět spoluobčany. V Amsterodamu nebude nikdy pravá ruka vědět, co

činí levá. Na varovné obrazy, kterých byla kdysi plná radnice, se zapomnělo.

Kolem poloviny osmnáctého století se objevily v tomto systému spokojené korupce první trhliny. Náklady

na úřady byly z velké části kryty z akcízů(, a tím uvaleny na celé amsterodamské obyvatelstvo, od

nejbohatších po nejchudší. Zejména vysoké městské daně z chleba, masa a rašeliny se silně odrážely na

nákladech na živobytí. Když kvůli četným nevydařeným sklizním kolem roku 1740 ceny potravin v Evropě

prudce stouply, vypukl několikrát poprask. Nepokoje vzplály mimo jiné kvůli drahotě chleba, pohankové

mouky, zeleniny, jablek a -- jak jsme již viděli -- pitné vody. V roce 1696 došlo při takzvaném "postání

funebráků" -- šlo o omezení "svobodného povolání" pohřebních zřízenců -- k několika rozsáhlým

drancováním. Také se tu a tam vyskytly stávky -- jedna z největších byla stávka dělníků z výroben potištěné

bavlny roku 1744, kde se dokonce už dalo hovořit o stávkové pokladně a tištěných pamfletech s požadavky

na zvýšení mezd.

"Vyhladovělý lid přeroste všechnu moc," básnil už Vondel a amsterodamská městská správa to moc

dobře věděla. I zde byla použita zásada oportunismu. Jelikož toto obchodní město chtělo stůj co stůj

předejít rušení veřejného pořádku, byla městská správa připravena vykoupit potravinové nepokoje vysokými

obnosy.

V Amsterodamu bylo vždycky hodně obilí a vláda jeho množství pečlivě sledovala, aby měla v dobách

nouze nahromaděno dostatek zásob. Když byl chléb příliš drahý, dostávali chudí od města lístky, za něž

mohli nakupovat za nižší cenu. Roku 1700 udusila městská správa v zárodku jedno hladové postání tím, že

okamžitě přivolala obchodní lolě s obilím z Danzingu a Helsingoru.

Ale Amsterodam nepoháněl pouze oportunismus. "Charita" zbožného kupce Egberta Gerbrandszoona a

jeho ženy Gerrity Janszoon Peggedochterové se v průběhu staletí rozrostla v rozsáhlý systém chudobinců a

jiných dobročinných institucí, jichž se zahraniční návštěvníci nemohli vynachválit. Strava a ubytování zde

byly, ve srovnání s okolními zeměmi, výjimečně dobré, mládež se dávala do učení k mistrům řemeslníkům,

pevným režimem sirotčinců a chudobinců byly zkrátka skupiny potencionálních chuďasů v jistém smyslu

integrovány do zbytku společnosti.

Tento amsterodamský systém si ovšem nesmíme idealizovat, i když byl všude v Evropě následován.

Většinu chudobinců obývala směsice lidí, kteří z toho či onoho důvodu připadali v úvahu pro poskytnutí

přístřeší nebo pro izolaci: choromyslní, drobní zločinci, vdovy, sirotci, přestárlí, nemocní a synci zbohatlíků,

kteří přišli na buben. Kdo jen mohl, snažil se chudobinci vyhnout. Ačkoli se všude dokola pěla chvála na

práci jako nejlepší prostředek morálního zušlechtění, v praxe většinou zůstávala vězet u systému modliteb,

kázání a mnoha trestů.

Z utopických idejí zakladatelů chudobinců se obyčejně mnoho neuskutečnilo. Zřídkakdy fungovaly jako

zařízení, které jejich zakladatelé měli před očima: noclehárny pro přestárlé chudáky, s prací a kvalitním

pracovním rozvrhem. Většinou zůstalo při jakémsi azylu a nezřídkakdy byly chodobince ve skutečnosti napůl

nápravnými zařízeními.

Pravé káznice, Rasphuis( pro muže -- kde se rašplovalo a strouhalo brazilské dřevo na pigmentový

prášek, odtud to jméno -a Spinhuis(( pro ženy, byly povinnými atrakcemi pro každého zahraničního

návštěvníka. Sami Amsterodamané se přicházeli podívat zejména v čase vánočním, kdy sem byl vstup

zdarma, nebo když dostali chuť zanadávat si na děvky z přádelny -- "ta pěkná zvířátka". Ve srovnání s

okolními zeměmi byly tyto káznice velmi moderní. Jinde byli vězni v žalářích odsouzeni k zániku, odepsáni a

zavrženi, zatímco v Republice byl alespoň teoreticky učiněn pokus o "mravní nápravu" a společenskou

rehabilitaci.

Způsob, jakým se, kromě práce, mělo dojít k mravní nápravě, nebyl mimochodem špatný: bičování,

mrskání a jiné tělesné tresty patřily k pevným součástem interní disciplíny. Jacob Bicker Raye a několik

dalších zpravuje dokonce o -- mimochodem nepotvrzené -existenci cely utonutí, v níž doslova platilo

"pumpuj, nebo utoneš": kdo nechtěl pracovat, byl zavřen do sklepa, který se pomalu napouštěl vodou, a

pokud se vězeň nechopil pumpy a nepumpoval jako zběsilý, utopil se.

Zda to všechno pomáhalo? Francouzský lékař Guillaume Daignan, jenž roku 1777 navštívil přádelnu,

neshledával ženy a dívky, s nimiž se zde setkal, příliš politováníhodnými, měly slušné způsoby, budova byla

naklizená a děvčata působila svěžím, příjemným dojmem. Jedna neznámá anglická dáma však roku 1765

označila rašplovnu za peklo na zemi: "Všichni muži byli polonazí a úplně černí prachem z pilování toho

zvláštního dřeva; protože se během práce silně potí, stékají jim piliny jako černá omáčka po obličeji a

údech. Nelze na to hleděti a neotřásti se odporem."

Přesto tento systém umírněné represe nebyl zdaleka dostačující, aby, když na to přišlo, udržel regentskou

kastu v sedle. V listopadu 1747, když hrozilo, že Holandsko bude pomalu zataženo do rakouské války o

nástupnictví, se Francie domáhala částí jižního Nizozemska, a když obyvatelstvo, ze strachu před novým

"rokem katastrof" začalo volat po znovunastolení vlády Oranžských, vypuklo v Amsterodamu první povstání.

Pod vedením kupce s porcelánem Daniela Raapa, skutečného vůdce lidu, podalo velké množství

Amsterodamanů petici s požadavkem, aby město uznalo dědické právo Oranžských na moc a aby se drobné

městské úřady prodávaly tomu, kdo nabídne nejvíc. Do samotného systému ještě očividně nechtěl

izasahovat, ale se zvýhodňovacím protekcionářstvím měl být konec.

Během porady městské rady nad touto peticí vypuklo spontánní povstání lidu. Lid vtrhl na radnici a jediný

přítomný starosta, mistr Nicolaas Geelvinck, "byl tak zděšen", že neprodleně odešel domů. Skupina měšťanů

vtrhla dovnitř, někteří se usadili u starostovského stolu na magistrátských polštářích, jiní otevřeli okna a

klobouky mávali davu na Damu, vysrčili ven smeták jako metlu spravedlnosti a volali: "Mění se vláda, vivat

Oranžským!"

Přestože stráže radnici ještě téhož dne vyklidily, na rozzlobený lid ve městě tato akce velmi zapůsobila.

Daniel Raap dosáhl částečně svého: vláda místodržících byla i v Amsterodamu prohlášena za dědičnou,

většinu úřadů už nesměli zastávat náhradníci a úřady se už nesměly prodávat nebo zatěžovat platbami.

Po půl roce došlo k dalšímu povstání lidu. Tentokrát byla rebelie namířena proti daňovému systému. Také

vybírání daní bylo úřadem, který se propachtovával, a protože přitom spousta peněz zmizela, bylo to jedno

z nejlukrativnějších zaměstnání. Měšťané daňové pachtýře nenáviděli.

Ve Frísku, kde bouře začala, se hnutí rychle šířilo a záhy zloba nemířila jen na daňové pachtýře, ale i

všeobecně na korupci regentů. Ze severu přeskočilo povstání do Amsterodamu, kde zloba lidu vzplála tak

neočekávaně vysoko, že "co paměť lidská sahá, nebyly zmatek a hrůza nikdy větší".

V pondělí, 25. června 1748, začaly nepokoje na Botermarktu -dnešním Rembrandtpleinu --, kde sídlila

kancelář pro vybírání akcízů z másla. Úředníci byli fyzicky napadeni, házelo se odpadky a najednou začala

stráž střílet. "Jedna nestydatá žena si," dle jednoho současníka, "po několikráte vyhrnula sukně, plácala se

po holé zadnici, pravíc: to je pro vás." Nato stráže vystřelily na "ženinu holou karasnici" a žena po několika

hodinách zemřela. Pak se strhla mela.

Náš Jacob Bicker Raye ležel v těchto dnech doma se silným záchvatem pakostnice, ale do svého deníku si

přesto zaznamenal poměrně detailní zprávu z druhé ruky. Na třicet domů, nejen pachtýřů, ale i jiných

zámožných měšťanů "kanálníci" vydrancovali. Zrůdnost, s níž "ruinovali a do vody házeli nejnádhernější

nábytek", se podle něj nedá ani popsat. Vznikaly spontánně celé drancovací čety, které se seznamem adres

daňových pachtýřů v ruce plenily dům za domem. Porcelán, skříně, zrcadla, spinety, všechno rozmlátili na

kusy a vyhodili ven, polštáře rozřezali, takže se peří snášelo na ulici jako sněhové vločky a v grachtech se

vršily zpola ponořené hory nábytku, ložního prádla, knih, nádobí, oblečení, koberců a jiných zpustošených

luxusních předmětů.

V domě Christoffela Lublinka, na Keizersgrachtu u Herenstraat, se nějaké ženské navlékly do šatů slečny

Lublinkové a za neustálého křiku a ječení tancovaly v bočním pokoji. Když už celý interiér ležel v troskách,

prorazili vzbouřenci střechu. Z kusů látek udělali prapory a vyvěsili je ven. Voliéra byla rozsekána na kusy a

pestré hejno kanárků, stehlíků, hejlů a čížků se třepotalo vzhůru k nebi.

Loupilo se ovšem jen málo, což bylo velice zvláštní. Byl to případ čirého amoku, několikadenního

davového šílenství, které zuřilo kolem strnulých grachtů kalvinistického města. Byla to druhá obrazoborecká

bouře, jež se v následujících staletích ještě několikrát zopakuje. Když našli drancovatelé pytel peněz, píše

Bicker Raye, rozřízli jej a mince vysypali do vody v grachtu, "dokonce i železné truhlice, zčásti plné peněz,

odvleklo třicet až čtyřicet mužů k nejbližší propusti a hodilo je přes zábradlí do vody". Jinde na cucky

rozřezali sbírku obrazů, včetně jednoho od De Hondecoetera, "nejkrásnějšího obrazu, jaký kdy oko lidské

spatřilo". Očitý svědek s odporem líčí, jak jeden z nejdůležitějších drancovatelů, zvaný Starosta,

vlastnoručně "svými velkými ctihodnými pařáty o hlavici opěradla umělecké dílo od Flipa Wouwermana na

kusy rozmlátil".

Této orgii pití a destrukce byla učiněna přítrž až v domě obchodníka s vínem Van Aarsena na Singelu. Ve

sklepích tam leželo dvaatřicet tisíc lahví vína, ty byly z velké části rozbity na padrť a jedna z místností se

zaplavila vínem tak vysoko, že v něm tito zhýralci plavali jako zvěř, neboť vysoko položený práh zamezil

odtoku tohoto moku. Někteří působením silného vinného odéru omdlívali. Podle Bickera Raye tam

drancovatelé strávili celou noc "chlastem a smilněním, a veškeré tyto nemravnosti konaly se veřejně, v

domě samotném, na chodnících kolem a též na nábřežích grachtů". "Někteří se k smrti uchlastali a ze sklepa

byla kromě jiného vytažena dočista nahá ženská, dokaličená a k smrti uchlastaná."

Městské stráže, které si s regentskou elitou měly také co vyřizovat, zpočátku sotva reagovaly. Až když

drancování přešlo i na obydlí nepachtýřů, začaly s nastolováním pořádku.

Po čtyřech dnech povstání dobouřilo. Tři hlavní vůdci, mezi nimi i "rozlícená ženská" Mat van den

Nieuwendijková a "Starosta"

Pieter van Dord, byli pověšeni u Váhy na Damu.

O průběhu popravy vypráví Chaim Braatbard, očitý svědek, ve své Židovské kronice. Když vyšli ven, začali

bubeníci co nejhlasitěji bubnovat, aby přehlušili křik rybářky Mat. "Avšak ona velice žalostně křičela:

'Pomstu, pomstu! Měšťané milí, stůjte při mně. Vy mě teď necháte takhle hanebně zemřít, zatímco já

nebojovala za sebe. Dělala jsem to přec pro celou zem, proti zvůli pachtýřů, kteří se nás, měšťany, tolik

natrápili, a kteří nám násilím peníze i majetek brali.' Křik ani kvílení jí však nepomohlo. Musela viset. Kladka

se hned dala do pohybu. Tak byla tato žena s velkými obtížemi pověšena z okna. Viděti tuto popravu velmi

bolestivé bylo. A když z okna visela, nebylo slyšeti nic jiného, než její křik: 'Pomstu, pomstu!' Jak jen jí síly

stačily. Tak z okna visela a mrskala se, dokud neumřela."

Když byl z okna pověšen Pieter van Dord, lidé se tlačili, aby jim z této spektakulární exekuce nic neušlo, a

náhle se dal napjatý dav ze všech stran do pohybu, stráže začaly střílet, vypukla naprostá panika a podle

Bickera Raye padali lidé po stovkách do vody. Alespoň šedesát se jich utopilo. Mnozí jiní, píše, "byli příšerně

umačkáni, že vestoje duši vypustili, celé hory lidí ležely na sobě, část již mrtvá, část od kopanců zraněná".

Po tomto šílenství přišlo ještě nejméně sto Amsterodamanů o život.

Obyčejní amsterodamští měšťané upnuli své naděje k Oranžským, jako již v předchozích staletích, aniž si

uvědomili, že ani z Oranžských nezbylo o moc víc než mýtus. Vilém IV. celá léta zahořkle čekal na obnovení

místodržitelského titulu, ale když mu roku 1747 moc náhle spadla do klína, byl tím zaskočen. Požíval

rostoucího vlivu, ale nevěděl, co si s ním počít. A s novým lidovým hnutím, s protipachtýřskými povstáními

v roce 1748, si už vůbec nevěděl rady. Naprosto postrádal jakékoli vize a zběhlost v rozhodování, aby z nich

vytěžil politické výhody pro sebe a své přívržence. Holandsko spolu s Amsterodamem bylo v druhé polovině

osmnáctého století ovládáno chatrnou rovnováhou mezi dvěma protihráči, kteří byli oba stejäě slabí: zčásti

ještě stále schopnou, ale zdegenerovanou regentskou elitou na straně jedné, a malátným Vilémem IV. a

jeho následovníkem Vilémem V. na straně druhé, kteří neudělali vůbec nic, čím by splnili očekávání. Jenže

kolem roku 1748 si to politicky aktivní měšťané ještě neuvědomovali.

V Amsterodamu viděli v Oranžských prostředek k omezení moci starostů takzvaní doelisté. Bylo to

občanské hnutí se zástupci ze všech čtvrtí, kteří se scházeli v Kloveniersdoelen. Záhy se tito doelisté začali

považovat za alternativní městskou radu, za volené zastupitelstvo měšťanstva, jakýsi jakobínský klub avant

la lettre, s poměrně revolučními požadavky: svobodné volby starostů, konšelů a důstojníků strážnictva,

zrušení akcízů, občany volené správce Východoindické a Západoindické Společnosti a podobně.

Byly to požadavky, které za čtyřicet až padesát let budou zaznívat po celé Francii a celém Nizozemí, v

tomto smyslu předběhli doelisté o kousek svou dobu.

Pod vedením již dříve zmíněného Daniela Raapa vznikl brzy umírněnější proud, jehož požadavky se

omezily na obnovení starých cechovních práv, likvidaci zneužívání úřadů a jmenování důstojníků strážnictva

samotnými měšťany. Pod tlakem tohoto hnutí -- Daniel Raap se neustále pohyboval mezi svými přívrženci,

princem a městskou radou -- se starostové rozhodli složit své úřady, "jestliže to zájem země vyžaduje".

Také Jacob Bicker Raye přišel o svou funkci kapitána strážnictva.

Nyní bylo "sesazení městské vlády" výhradním právem místodržícího, a proto byl Vilém IV. požádán o

osobní návštěvu Amsterodamu. 2. září 1748 přijel s velkou družinou do města.

Množství tesařů z Kattenburgu -- oranžistické "sekyrky" -doprovázelo kočár se dvěma trubači a velkou

lodní vlajkou, na níž stálo "Za Oranžské a za svobodu", a prince vítal dav jásajícího lidu. On by se měl

ujmout jejich požadavků a uvést jejich divokou revoluci do normálních kolejí.

Vilém IV. však z amsterodamského hnutí nepochopil vůbec nic.

Daniel Raap a jeho přívrženci -- v domění, že Vilém využije situace -- pro prince připravili takový malý

puč, aby se chopil moci. On si ale historickou šanci nechal uniknout. Jmenoval sice novou městskou radu,

ale všichni čtyři noví starostové pocházeli ze staré regentské elity, a dal jasně najevo, že tak činí jen s

těžkým srdcem. Hendrik Fagel, sekretář generálních stavů, jenž byl tomuto rituálu přítomen, si později

zapsal do deníku, že princ řekl starostovi Corverovi, schopnému a veskrze respektovanému členovi

magistrátu: "Mrzí mě to více, než mohu vyslovit, že tě musím propustit ze služby, leč nemohu jinak."

Načež Corver odvětil, že chápe, že princ nemůže jednat jinak, a poté "oběma vyhrkly slzy z očí a nadmíru

dojemně se objali".

Radikální doelisté, naprosto zmatení způsobem, jakým byla jejich revoluce regenty a dvorem zadušena,

učinili ještě jeden nešikovný pokus, aby svůj bývalý idol přesvědčili: uprostřed noci pronikla malá deputace

"svobodných Kattenburčanů" do míst, kde se princ ubytoval, aby ho v jeho ložnici oslovila osobně. Vilém IV.

nic nechápal. Promluvil s nimi krátce a svrchu a od té doby už o doelistech nechtěl ani slyšet. Krátce po této

události město opustil.

Měšťané cítili, že je nechal na holičkách, demokraté věděli, že od Oranžských se nedá nic očekávat.

Odvrátili se tedy, založili vlastní společenství a ozbrojené sbory, z nichž vzniklo hnutí patriotů(. Návštěva

Viléma IV. v září 1748 způsobila takové zklamání důvěry, že bude trvat ještě celá desetiletí, než se do jisté

míry po roce 1818 opět obnoví.

Hněv zrazeného obyvatelstva se nenamířil, jak už tomu bývá častěji, na protivníky, ale na vůdce

vlastního, nevydařeného hnutí. Jak velká byla zuřivost, dřímající v napohled majestátním Amsterodamu, se

ukázalo na pohřbu Daniela Raapa. Když 10. ledna

1754 zemřel na "vodnatelnost", nebylo povozu, který by byl ochoten jeho tělo odvézt k hrobu. Ve chvíli,

kdy měl pohřeb oficiálně začít, ve dvě hodiny odpoledne, se shromáždily stovky Amsterodamanů před

Raapovým obchodem s porcelánem. Máry, které již ležely připravené před domem, rozbili na kusy a jistě by

násilím vytáhli a roztrhali i mrtvolu, kdyby tomu stráže neučinily přítrž. Nakonec byl Daniel Raap, jak píše

Bicker Raye ve své denní kronice, pod pláštíkem noci "na bílém koni, kterýžto se vždy k odvozu

popravených z popraviště na Damraku užíval, s eskortou dvaceti sloužících, dvou podrychtářů a houfem

strážných s řehtačkami k Oude Kerku (odvezen( a tam jako zvíře do hrobu hozen". Tu noc mrzlo, až

praštělo, ale navzdory tomu byly ulice plné a na Oudekerkspleinu se shromáždil velký dav, jenž doufal, že

se mu podaří mrtvolu ukořistit a odvézt Daniela Raapa na šibeniční pole. Tak skončil Daniel Raap, populista

a vyjednavač zároveň, první sociální demokrat, kterého toto město zplodilo, v hrobě číslo 45 v Oude Kerku,

zatímco jeho přátelé prchali, "obávajíce se běsnění lidu".

* * *

V lednu 1771 v Amsterodamu znovu sněžilo a Jacob Bicker Raye, teď starý a nepohyblivý, se na tu

ledovou nádheru mohl už jen dívat z okna svého domu na Keizersgrachtu. Z nudy starý pán počítal sáně,

které projely před jeho vchodem: "Spočteno 11. ledna, dopoledne od desíti do půl druhé a odpoledne od tří

do půl páté, mnou samotným, projelo tři sta padesát sání jen na této straně mého domu, za pěkného

teplého slunečného počasí, velmi dobrého pro dámy, kteréžto se nejrůznějšími účesy ozdobily, většinou v

nádherných sáních tažených překrásnými koňmi." Pro chudé to byla opět žalostná zima a pro střední vrstvu

se hospodářský život zanášel stejně pomalu a neúprosně jako amsterodamský přístav pískem.

V tomto stagnujícím městě pozvolna vznikly tři skupiny obyvatel: nejvyšší vrstva regentů, zazobaných

kupců a bankéřů, která se pomalu zmenšovala; nejnižší třída chuďasů a dělníků, která nabírala na chudobě

a rozsahu; a mezi nimi střední vrstva měšťanů, která měla stále větší potíže s ospalostí Oranžských a se

špatným vedením městské oligarchie, ale neměla politické prostředky k tomu, aby všechny své ideje

proměnila v činy.

Ideový základ rzvinutý měšťanstvem v průběhu osmnáctého století byl z velké části naroubován na

duchovní proud, který se začínal prosazovat všude v Evropě: na osvícenství. Rozum a zkušenost v něm měly

centrální postavení. Stejně jako přírodní vědy mohly i politika a ekonomie otevírat nové světy podrobným

pozorováním a logickým úsudkem. Svět byl v podstatě naplánovatelný a poznatelný a člověk od přírody

dobrý, to učilo osvícenství. Dobrou výchovou, spravedlivým společenským zřízením a volností a rovností pro

každého bylo možné vytvořit nový svět, založený na logice a rozumu.

Bylo to vlastně nebývale nadšené a optimistické hnutí, jež vzniklo uprostřed onoho vleklého století, a

Amsterodam v něm hrál zvláštní roli. Ne že by tyto nové myšlenky pocházely právě odtud.

Amsterodam měl spíše roli média při šíření osvíceneckých myšlenek. Vždyť tady se mohlo vydávat vše, co

bylo v zahraničí zakázané, toho osvícenci rádi využili.

Velký osvícenský filozof Voltaire, jenž město navštívil sedmkrát a zde vydal také své dílo, poznamenal, že

Nizozemci obchodují s knihami jako s textilem a že je jim úplně jedno, co je v nich psáno, jen když to

vynese peníze. Ale kromě toho v Amsterodamu viděl zdroj inspirace, předčasně uskutečněnou utopii

osvícenského myšlení. "Potkal jsem zde radního penzionáře, jak jde pěšky, bez lokajů, uprostřed mezi

lidem," napsal roku

1722. "Nenalezneme zde nikoho, kdo by se jiným musel klanět. Zde se nestojí v řadě na to, aby člověk

viděl procházet prince. Lidé tu znají jen práci a uspokojení." A když roku 1776 vyhlásili Američané nezávislou

republiku a stanovili přitom volnost a rovnost jako základní pravidla státu, obsahovala jejich Declaration of

Independence části textu z přísežného sesazení Filipa II., s nímž holandští rebelové roku 1581 zakládali

Republiku.

Na nizozemském osvícenství byl pozoruhodný jeho křesťanský charakter. Tak či onak dokázali Holanďané

hladce sjednotit pragmatismus svého kalvinistického životního postoje s rozumem a logikou osvícenského

ideálu. I mnoho kazatelů postavilo most mezi teologiií a moderním myšlením. Ateismus a deismus, které se

v mnoha ostatních zemích dostaly do módy, čímž se rozpoutal boj proti všeovládající moci katolické církve,

se zde takřka nevyskytovaly. Sekularizace a odvrat od církve, jenž se jinde spustil již v osmnáctém století,

se v Holandsku projevil až ve století devatenáctém a dvacátém.

Osvícenství však u holandského měšťanstva -- bylo to především hnutí občanské, ne sociální -- vyvolalo

žízeň po nových vědeckých poznatcích a empirickém výzkumu. Jacob Bicker Raye popisuje pln údivu veřejné

předvádění elektrizačního přístroje, jehož se sám zúčastnil: "Když mi ten druhý přidržel prst blízko nohy,

přeskočily jiskry z holeně přes dva páry punčoch, aniž mi to však punčochy roztrhlo či bolest způsobilo."

Jako houby po dešti vyrůstaly nejrůznější spolky a společnosti se jmény jako "Píle jest kojnou věd", "K

poučnému pobavení" a "Společnost k všeobecnému prospěchu", zkráceně "Prospěch".

V Amsterodamu byl nejznámějším spolkem "Felix Meritis" aneb "Šťasten díky zásluhám". Roku 1788 se

nastěhoval do vlastní velké budovy na Keizersgrachtu -- stojí tam doposud, pod číslem 324 -s hudebním

sálem, kde se prováděly i přírodovědecké pokusy, s přednáškovým sálem pro literární přednesy, s prostory

pro výstavy, s kvetoucím kreslířským oddělením a nahoře na střeše s astronomickou observatoří. Hluboko

do devatenáctého století byl Felix Meritis místem setkání umění, vědy a techniky, líhní nové doby.

Felix Meritis byl v politickém ohledu neutrální. Kdo chtěl diskutovat o stavu země a zrušení Oranžského

místodržitelství, mohl zajít do jedné z nesčetných kaváren. Již roku 1746 zmiňuje Bicker Raye společnost

měšťanů, která se pravidelně scházela v zahradě v Plantage a nazývala se "upřímní patrioté". Byla

rozehnána jistým Ariem Falckem, převozníkem, a jeho kupány.

V Amsterodamu toto patriotské hnutí sestávalo v první řadě z vyspělého měšťanstva, které vystupovalo se

stále větší sebedůvěrou a uvědomovalo si, že doba je zralá na změnu moci.

Patřili sem advokáti, lékaři, střední vrstva a také mnoho luteránů, remonstrantů a mennonitů, uskupení,

jež byla pro své vyznání vždy z vládních úřadů vyloučena. Byli to lidé, kteří věděli, že pouze mocenskou

změnou si mohou vydobýt své místo ve veřejném životě, na něž, jak se domnívali, mají už po generace

právo. K nim se však připojila i část jejich protivníků.

Regentská elita -- a zejména její mladší část -- viděla v patriotech přirozeného spojence proti Oranžským.

Když se však jejich demokratické požadavky zradikalizovaly, dala od nich rychle ruce pryč.

Oranžisté se rekrutovali z velké části z dělníků a drobného měšťanstva -- zejména z Kattenburgu a

Jordaanu( --, podporovaného ortodoxními pastory. Také část regentstva se začala stále víc přiklánět ke

starému nepříteli -- Oranžským, když viděla, že revolucionářské požadavky patriotů jsou pro její pozice

přinejmenším stejně nebezpečné jako pro pozice Oranžských.

Boj mezi oběma stranami probíhal zpočátku především v hospodách a v pamfletech a novinách.

Příslušnost ke straně se označovala stříbrnými špendlíky a tabatěrkami s patriotským symbolem věrného psa

na straně jedné a oranžovými kokardami, portréty místodržícího a všelijakými tretkami se zobrazeným

pomerančovníkem na straně druhé. Když patrioti postoupili o krok dál a zřídili jakési alternativní strážnictvo -

- ozbrojené sbory či výcvikové spolky --, začala být situace vážnější. Sbory se cvičily a naslouchaly

nesčetným rozvleklým projevům o ušlechtilé krvi Batávů -- ačkoli takřka žádný Holanďan z nich nepochází --

, o znovunastolení národních občanských práv -- ačkoli tato ve skutečnosti nikdy neexistovala -- a o

batávské svobodě -- ačkoli nikdo o skutečných Batávech nevěděl ani ň, ale snad to tak bylo jednodušší.

Teprve událost, ke které došlo o mnoho tisíc kilometrů dál, uvedla situaci v Amsterodamu do pohybu:

americké vyhlášení nezávislosti roku 1776.

Americké povstání proti anglické vlasti se živilo evropskými myšlenkami volnosti, rovnosti a bratrství, ale

jako zrcadlo tyto ideály odráželo zase zpět do demokratických hnutí v Evropě. Mladá americká republika

rozdělila v osmnáctém století ducha i národy, stejně jako mladý Sovětský svaz na počátku století dvacátého.

Rival Anglie, Francie, záhy přistoupil k uznání této republiky, ale Holandsko se pokusilo, věrno tradicím,

zůstat neutrální. Američtí povstalci byli zásobováni z Amsterodamu všemožnými zbraněmi a municí, protože

tak velkého potencionálního obchodního partnera si každý kupec předcházel, ať už legálně, či nelegálně.

Kromě toho mělo osvícenské měšťanstvo veškeré sympatie k myšlenkám amerických revolucionářů. Žádný

starosta nechtěl zasahovat, když se v amsterodamském přístavu objevily lodě s pašovaným zbožím pro

Ameriku. Západoindická Společnost vypálila jako první americké lodi výstřel na uvítanou, americký kapitán

byl po vítězství nad anglickou lodí oslavován v divadle jako hrdina a amsterodamský bankéř Jean de

Neufville navrhl, s vědomím starostů, tajnou dohodu s americkým vyslancem Williamem Leem.

To už bylo na Angličany příliš: počtvrté během posledních sto padesáti let vyhlásili Nizozemí válku a

zablokovali nizozemské pobřeží. Holandská válečná flotila byla v tak zuboženém stavu, že proti tomu nic

nezmohla a obchod s Východní Indií se téměř zastavil.

Roku 1782 Nizozemí pod tlakem amsterodamských bankéřů Spojené státy uznalo a nový vyslanec, John

Adams, si mohl na amsterodamském kapitálovém trhu půjčovat, kolik chtěl. Po dvou letech byl uzavřen mír

s Anglií. Jenže nové, lukrativní americké odbytiště se neorientovalo na Holandsko, nýbrž na starou vlast,

Anglii, a blokáda zasadila amsterodamskému obchodu tvrdou ránu.

Následovná francouzská okupace přispěla zcela jistě ke konci amsterodamské obchodní moci, ale vše

nasvědčuje tomu, že amsterodamský obchod začal upadat ještě před rokem 1795.

Amsterodamští kupci udělali změnou orientace z Indie na Ameriku osudovou chybu. Že to se

Západoindickou společností nevypadá dobře, bylo všeobecně známo -- roku 1791 byla zrušena --, ale jen

málokdo si uvědomoval, že i zdánlivě solidní Východoindická společnost si své dobré jméno dlouho neudrží.

Ačkoli bohatství a solidnost společnosti byly po celé osmnácté století tak jisté, jako že je slunce na nebi,

vyplácel tento koncern již od roku

1737 velkorysé dividendy, na které neměl peníze. Prostě si je vypůjčil. A díky své dobré pověsti dostala

Východoindická společnost tolik úvěrů, kolik chtěla.

Jak vratké byly její základy, se ukázalo, až když vypukla čtvrtá válka s Anglií a společnost po dobu dvou

let nedovezla z Indie nic. Východoindická společnost postoupila v Siamu a Malakce značný počet kanceláří

Angličanům -- vznikla jí tím škoda jedenáct milionů --, na moři všechno prohrála -- škoda deset milionů -- a

po dva roky se nic neprodalo a nic nevydělalo. Aby mohla pokračovat ve výplatách, brala si společnost od

státu jednu půjčku za druhou. 24. května 1782 byla vyplacena poslední dividenda.

Jak probíhalo chátrání této obrovské nadnárodní společnosti dále, to už nespadá do rámce této knihy. Ale

připomínalo to porážku velryby: páchnoucí proces, který se vlekl donekonečna.

Teprve na počátku nového století, 1. ledna 1800, skončilo národní dobrodružství definitivně.

Spolu se Západoindickou a Východoindickou společností se ze scény stáhli i ostatní kupci starého ražení.

Začali být opatrnější a šetrnější, pokud ovšem nezkrachovali. Zbavovali se svých venkovských sídel. Jistý

Frederik Kaal, šikovný spekulant, je skupoval a dosáhl slušných zisků jejich sanací. Prodej kamene, dřeva a

úrodné zahradnické půdy mu totiž vynesl mnohem víc, než spolkly náklady na jejich zboření. Z desítek

venkovských sídel ve Watergraafsmeeru a podél Amstelu zbyla před Kaalovou smrtí roku

1790 jen hrstka.

Mezitím se znatelně vyostřil také boj mezi patrioty a oranžisty.

Jeden z nejkontroverznějších spisů oněch dní byl anonymní pamflet Lidu nizozemskému, který se v září

1781 šířil všude v Holandsku, tedy i v Amsterodamu. Až o mnoho let později se zjistilo, kdo byl jeho

autorem: Joan Derk, baron Van der Capellen tot de Poll, overijselský šlechtic, jenž vedl intenzivní

korespondenci s Johnem Adamsem a ostatními americkými revolucionáři. Knížečka obsahovala přímý útok

na místodržícího Viléma V., spřízněného s Anglií, jenž byl volán k odpovědnosti za chaos v zemi. Autor se

zasazoval o přímé volby "mírného počtu dobrých, ctnostných, zbožných mužů", kteří by vedle regentů měli

vykonávat vůli lidu.

Americký lid uváděl jako příklad rozvážnosti, ale zároveň provolával k měšťanům: "Ozbrojte se všichni,

zvolte si sami ty, již budou podle vašich příkazů jednati a vše čiňte s klidem a rozvahou."

Situace se vyhrotila. Pod tlakem patriotských ozbrojených sborů převzali v různých městech moc patrioté.

I v Amsterodamu se v nejrůznějších krčmách čile schůzovalo. "Kolem sta až dvou set osob, zpola

zadušených tabákovým dýmem a jalovcovou, tam vykřikovalo své pocity o státních záležitostech,"

poznamenal si jeden mladý očitý svědek.

21. dubna 1787 obsadily ozbrojené sbory Dam a vynutily si devět míst v městské radě. Teď už musel

místodržící Vilém V. zareagovat. Požádal, aby všichni patrioté z městské rady vystoupili, jenže jeho výzva

účinkovala jako rudý šátek na býka: teprve teď opravdu vypuklo povstání.

Jakmile se zpráva rozšířila, vrhli patrioté do kavárny "Zemské blaho" na Reguliersgrachtu u Amstelkerku a

vyhodili shromážděné oranžisty na ulici. Následujícího dne byly vydrancovány patriotské domy, zejména na

ostrovech, v oblastech považovaných za bašty oranžistů. Aby mohlo drancování nerušeně probíhat, zvedly

"sekerky" mosty, čímž ze svého území vytvořily skutečné pevnosti.

Patriotské ozbrojené sbory to nenechaly být jen tak. 30. května 1787 se u Kattenburgerbrugu konala

menší bitva a po probojované noci se patriotům podařilo spustit most dolů, přičemž přišel o život kanonýr

Hendrik Hilmers. Na pozvánce na pohřeb stojí následující řádky:

Nuže, kanonýra Amstelu ctěme A jméno jeho, nechť žije věčně.

Nuže, Batáva každého ctěme, Jenž za svobodu pad statečně.

Vláda patriotů však neměla dlouhého trvání. Pruský král, jehož dcera Wilhelmina byla provdána za Viléma

V., přišel švagrové na pomoc. Počátkem září překročilo dvacetitisícové vojsko nizozemské hranice, pomohlo

Oranžským znovu do sedla a během měsíce všichni patriotští členové městské rady zmizeli. Jejich místa

zaujali opět staří správci města.

Křehká mocenská rovnováha mezi Amsterodamem a Oranžskými se nyní zvrhla do dalšího extrému.

Amsterodam ztratil svůj vliv na vláduv zemi, důležitá rozhodnutí v obchodní oblasti se dělala bez

amsterodamských kupců, noviny a ostatní formy politického projevu byly drženy pevně na uzdě, mnoho

patriotů -- mezi nimiž byl i značný počet prominentních Amsterodamanů -- prchlo do Francie a občané

Amsterodamu začali pozvolna zase vyvěšovat oranžové kokardy.

To však od místodržícího nebylo rozumné: Amsterodam byl stále ještě bohaté a mocné obchodní město.

Jak krátkozraké bylo poštvat proti sobě kupce a bankéře, pocítil Vilém V, až když už bylo pozdě: když

Francouzi stáli na hranicích a on si chtěl půjčit peníze, aby mohl svůj režim bránit, zůstaly všechny

amsterodamské peněženky zavřené. Stará republika byla zralá jako hruška, ale její přímý pád byl nakonec

způsoben prostým nedostatkem peněz: amsterodamští bankéři si vyrovnali účty a, ať už oranžisté či nikoli,

nevydali na republiku ani cent.

* * *

Nejchladnější zima osmnáctého století byla zima roku 1763, ale mohly to být i zimy 1740, 1757 a 1771,

když si jedna žena "spokojeně na záchodě ohněm v bečce topila a znenadání uhořela", jeden žebráček si se

zmrzlými punčochami stáhl i kůži a jeden bruslař se propadl dírou v ledu a už se nedal vytáhnout -- "ďábel

mě táhne za nohy čím dál níž", křičel -- dokud si nevšiml, že se mu brusle zapletla do sukní selky, která se

před pár dny v téže díře utopila. Ale roku 1795 měl už dobrácký podregent Jacob Bicker Raye nadodro po

zimách.

V prosinci 1794 udeřily zase mrazy, tuhé a kruté, a tentokrát se už město neuchránilo. Uvnitř hradeb to

znovu vřelo. Patrioté se reorganizovali do tajných "čtenářských spolků", analogicky k francouzským "Comités

Révolutionnaires" a s bolestí v srdci čekali na den velkého převratu. Vojska revoluční Francie mezitím přešla

přes Jižní Nizozemí a zastavila se u velkých řek(.

Holandská vodní linie, jíž republika bránila své poslední bašty, se ukázala ve zmrzlém stavu jako naprosto

bezcenná. 10. ledna 1795 přešli Francouzi přes zamrzlý Waal, 16. ledna byl obsazen Utrecht a 18. ledna

prchl místodržící Vilém V. ze zledovatělé pláže ve Scheveningen do Anglie.

Téhož dne pořádal amsterodamský Comité Révolutionnaire schůzi v kavárně U embdenského erbu na

Nieuwendijku, kde už stály připravené bedny s kokardami, aby se město odevzdalo do rukou francouzských

bratrů bez krveprolití. Odpoledne se u Weesperpoort objevil amsterodamský lékař Krayenhoff, uprchlý

patriot, jenž nyní bojoval pod brigádním generálem Daendelsem po boku Francouzů. Projel zasněženým

Amsterodamem, obrátil se na velitele garnizon a vyžádal si jménem revolucionářů velení nad městem. Byl

bohatě pohoštěn a na sklonku večera se doktor stal velitelem města.

Příštího rána stály už desítky zuby drkotajících Amsterodamanů na zamrzlém Amstelu u Hoge Sluis,

ozdobené červeno-bílo-modrými kokardami, připraveny uvítat první francouzské husary. V devět hodin

následovala oficiální revoluce: starostové a stará městská rada dorazili do ledové radnice, schůzovali všeho

všudy hodinu, pak pozvali poslance Comité Révolutionnaire dovnitř a společně si přisunuli židle k

praskajícímu ohni.

Předseda výboru, Rutger Jan Schimmelpenninck nejzdvořilejšími výrazy poděkoval staré městské správě

za její služby městu a prohlásil ji jménem občanů za zproštěnou všech funkcí. Bez sebemenšího odporu

opustili regenti radnici, obyvatelstvu bylo sděleno, co se událo, na Damu byl učiněn marný pokus o zasazení

jedle, kterou s sebou Francouzi přivezli z Watergraafsmeeru, do půdy zmrzlé na kámen. Nakonec se tančilo

kolem stromu svobody, který byl poněkud nejistě vztyčen pomocí lan.

To byl, ve vší nevinnosti, konec starého, slavného Amsterodamu.

Tentokrát vypovídají čísla víc než cokoli jiného. Roku 1794

obnášel výnos amsterodamských obchodních konvojů ještě 719000

guldenů. O rok později se tento obnos snížil o polovinu, na

321000. Za další rok byl zdecimován na 55000 guldenů. Roku 1793

obnášely pohledávky diskontní banky ještě více než 22 milionů guldenů, v roce 1795 klesly na polovinu,

11 milionů. Nepřátelská Anglie znepřístupnila kolonie, spojenecká Francie odsávala kapitál a zboží, banky a

jiné finanční instituce staré republiky ztratily důvěru, obchody a podniky přišly o obrat a amsterodamský

stroj na peníze se pomalu zastavil.

9. dubna 1808 věnovalo město svou proslulou radnici novopečenému králi Holandska, Ludvíku

Napoleonovi -- Bonapartovu bratrovi --, aby ji mohl dočasně použít jako palác. Toto rozhodnutí se už nikdy

nedalo vrátit: po návratu Oranžských zůstala bašta republiky pevně v rukou monarchie a trůnní sál se

Měšťanským sálem již nikdy nestane. Městská správa našla dočasně přístřeší v Prinsenhofu na Oudezijds

Voorburgwalu -- nyní Grand Hotel -- a zůstala tam déle než půldruhého století.

Popravy a tělesné tresty se přestěhovaly z Damu na Niuewmarkt.

Rušná Váha na Damu byla zbořena, protože si nový král stěžoval, že mu vadí ve výhledu. Tak se onoho

léta roku 1808 stalo staré, živoucí srdce města sice důstojným, ale strnulým náměstím.

Roku 1840 byl Amsterodam spolu se zbytkem Nizozemska přičleněn k francouzskému císařství. A bylo po

slávě.

VIII.

Ohnivý palác

"Půlnoc! Hodiny staré kostelní věže pomalu odbíjejí dvanáctou.

Jejich kovový hlas zní důstojně a těžce jasnou, klidnou zimní nocí. Dívám se z okna. Všechno je bílé. Zem

je pokryta tlustou vrstvou jemného, suchého, pevného sněhu, jenž křupe pod nohama několika pozdních

chodců. Ležím a naslouchám noci: v dáli jede drožka, vnímám vzdálený zpěv, díky jasnému, mrazivému

počasí zní všechno hlasitěji a zřetelněji."

Tak začal výrobce doutníků a reportér Justus van Maurik jeden ze svých nejpozoruhodnějších příběhů:

detailní zprávu o probdělé noci v Amsterodamu devatenáctého století, v níž nepopisuje téměř nic jiného než

zvuky, které doléhají z tmavého města do jeho pracovny: první sedláci, kteří přivážejí mléko, kára časného

židovského podomního obchodníka, poklus lampáře zhášejícího lucerny.

Kdyby se někdo katapultoval zpět do Amsterodamu poloviny minulého století, byl by pravděpodobně

nejprve konfrontován s jiným vnímáním zvuku a ticha. Amsterodam devatenáctého století byl snad dokonce

hlučnější než nyní, ale měl úplně jiný tón a rytmus. Městu dominoval rachot povozů a drožek, vřískot racků,

vyvolávání obchodníků, zvony, hlasy, a především kroky.

Co ještě bylo nápadné? Téměř určitě tma, absolutní temnota, do níž se město zahalilo, jakmile padla noc.

Ještě před sto lety byl počet luceren v Amsterodamu pouhým zlomkem počtu nynějšího, a za úplňku se

dokonce ani nerozsvěcovaly. Na nesčetných kresbách a obrazech jsou ještě vidět hvězdy nad temným

městem, stejně početné, zářivé a jasné jako na nejvzdálenějším venkově: ještě v roce 1893 spadlo jednoho

mlhavého prosincového večera na šestadevadesát Amsterodamanů do vody v grachtech, z toho dva -jedna

služka a jeden pohřební zřízenec -- utonuli a šest zůstalo pohřešováno.

"Tiché a upjaté, černé a hrozivé jako vroubkovaná zeď vystupující z grachtu, se odrážely vysoké domy

Warmoesstraat proti světlejší obloze," napsal týž Justus van Maurik o měsíční noci na Damraku, zhruba v

místech dnešního nástupiště na okružní plavby. Z oken vycházelo světle žluté nebo načervenalé světlo a na

tmavých lodích, jejichž stěžně a lanoví ostře vystupovaly proti měsíci, blikalo několik světélek, která

zabarvovala tenké proužky kouře z kajut do růžova. A v dálce slabě poblikával načervenalý svit trochu

rušnějšího Damu.

V noci město pravidelně obcházela jen hlídka s řehtačkou --

"Dvanáctá hodina odbila, odbila hodina dvanáctá" -- a na věžích bděla nad spícím městem stráž. V

jednom popise města z roku 1875

se dočteme o úloze hlídky: při požáru musela troubit na poplach, a poté pověsit lucerničku -- signál

požáru -- na tu stranu věže, z níž požár zaregistrovala. Za chvilku se přiřítili hasiči: cválající koně, těžcí muži

v helmách a červeně svítící pochodně, "jak skupina čertů, kteří se na rudém Plutově voze vynořili z říše

stínů".

Na třetím místě by nás na takovéto eskapádě devatenáctým stoletím nepochybně zasáhl pach, nebo lépe

řečeno puch. Zápach ztichlého a pitoreskního Amsterodamu kolem poloviny devatenáctého století tak zesílil,

že dusil a otravoval jakoukoli aktivitu. Týž popis města z roku 1875 uvádí, že "dřevěné konstrukce domů,

především u grachtů v Jordaanu a též na Prinsengrachtu, vypadají na podzim, jako by byly načerněné; je to

následek chemického působení smrdutého sirného plynu na bělobu barvy". Jiný popis hovoří o "odporných

hromadách smetí, kupách hnoje a podobně".

Ještě roku 1866 si rozsáhlá epidemie cholery vyžádala ve městě jedenáct set obětí. Osm procent

Amsterodamanů bydlelo ve sklepních bytech. Zhruba polovina dětí docházela do škol pro chudé. Statistické

údaje o obyvatelstvu Amsterodamu z raného devatenáctého století se podobají údajům o městech z

rozvojových zemí: extrémně vysoká porodnost a minimálně stejně extrémně vysoká úmrtnost. Pouhá

polovina narozených chlapců dosáhla věku pětatřiceti let a u "nuzných dělníků" se neočekávala délka života

nad třicet let.

Kromě zvuku, tmy a zápachu to byl koneckonců samotný pojem času, jenž náležel do naprosto jiné

úrovně než čas dnešní. Kdo chtěl přejet pramicí z jednoho konce města na druhý, odpichoval se celé

dopoledne. Kdo musel do Utrechtu(, vyčlenil si na cestu jeden den. Kdo chtěl vplachtit do přístavu, čekal v

nejhorším případě i měsíc. Mezi nápadem a výsledkem, mezi odjezdem a příjezdem se rozprostíraly dny a

týdny tam, kde je to dnes otázka hodin. Čas také nebyl nic vzácného, bylo ho habaděj, stejně jako vzduchu

a vody, a to dávalo životu ve městě cosi rozvleklého -efekt, který byl ještě zesílen tím, že dynamičnost

bývalého obchodního města zmizela.

Od francouzské okupace neproběhly v Amsterodamu žádné podstatné změny. Obrovský sklad bývalé

Východoindické Společnosti se jedné noci roku 1822 z čiré zchátralosti zřítil. Roku 1851

hlásil Algemeen Handelsblad, že už celé jedno století si nikdo netroufl postavit ve městě nové panské

domy. "Je to stagnující, spící země," napsalo pařížské spisovatelské duo, bratři De Goncourtové, roku 1861

během své návštěvy Amsterodamu. "Člověk vyjde z muzea a narazí na přesně stejný dům či gracht jako

ten, který právě viděl na obraze Pietera de Hoogha." Mocný Amsterodam Zlatého věku v polovině

devatenáctého století upadl do stavu strnulosti.

Francouzská okupace zavála v některých ohledech zemí jako svěží větřík. Byl zaveden nový správní

systém, stará privilegia a oligarchie byly odstraněny a Nizozemsko se v jistém smyslu přiblížilo Evropě.

Jenže pro obchodní město Amsterodam se francouzská politika stala osudovou. Takzvaný "kontinentální

systém", kterým se Francouzi doslova uzavřeli moři, zpřetrhal spojení s koloniemi a s nespočtem ostatních

obchodních partnerů.

Od roku 1795 do roku 1815 poklesl počet obyvatelstva z 221 000 na

190 000. Po celém městě stály prázdné domy -- některé byly dokonce zbořeny jen proto, aby se majitelé

zbavili daňových povinností. Ze tří tisíc dělníků v loděnicích podél IJe jich roku

1811 zbývalo pouhých tři sta. Z padesáti přádelen hedvábí a továren na samet, které po celé osmnácté

století tvořily důležité průmyslové odvětví, přežily francouzské období pouze dvě. Dříve vzkvétající

amsterodamský tabákový průmysl totálně zkrachoval.

Snům a velkým ideologiím bylo odzvoněno. Patrioté byli hluboce zklamáni: navzdory všem ideálům o

takzvané Batávské republice se vládní politika záhy ubírala mimo měšťanstvo. Bývalí oranžisté si uvědomili,

že stará vláda regentů je tatam. Kromě toho se mnozí bývalí protivníci pod tlakem francouzské nadvlády

vzájemně přiblížili.

Lidé však nebyli dezorientováni. Obě skupiny zůstávaly ve svém optimismu a racionalismu dětmi

osvícenství: vyučováním a výchovou se nakonec lid sám povznese a bude s to chopit se moci. Mezitím bylo

třeba se o tento lid starat prostřednictvím vzdělaných a kultivovaných mužů dobré vůle, ze všech skupin a

církevních společenství. Rétorika byla překonána, na polarizaci mezi patrioty a oranžisty se zapomnělo, a

tón udávala opatrná střízlivost.

Když utrpěla francouzská vojska 19. října 1813 u Lipska zdrcující porážku, šlo to s francouzskou okupací

Amsterodamu z kopce. V neděli 14. listopadu opustil vrchní velitel, generál Molitor, se svou garnizonou

bezhlesně město. Robustní námořník Job May, který se to doslechl, z toho bezprostředně vyvodil důsledky:

"Tak uděláme revoluci!" Následující pondělí -- zrovna se konal trh -- vypuklo malé lidové povstání. Všude ve

městě se objevily oranžové vlajky, záhy vzplály malé dřevěné francouzské celnice u IJe, a když se spěšně

ustanovený velitel Falck se svými jednotkami blížil ke Kattenburgu, narazil na dav, který se právě chystal k

drancování. "Ale, kapitáne," vykřikl někdo z předních řad -- cituji dialog z Falckových pamětí --, "nám

skutečně nejde o drancování." "Co tedy pohledáváte v Kattenburgu, když sem nepatříte?" "Jsme tu jen tak

pro zábavu, kapitáne, abychom sundali toho velkého ptáka ze zemské loděnice." "A co pak?"

"Uděláme si ohýnek, kapitáne, začíná být zima." Volání po "velkém ptáku" -- francouzském orlovi, který

visel na správní budově maríny -- bylo všeobecné a Falck se rozhodl, že jim toho dřevěného opeřence vydá.

Přinesla ho na ramenou národní garda, pak mu povstalci s jakousi okázalosí rozsekali hlavu a křídla na

kusy, a když vzplál oheň, nebral jásot konce. Byly čtyři hodiny ráno. "Po upálení císařského orla splnil dav

skutečně svůj slib a začal se rozcházet. Dešťová přeháňka pak zamezila další revoluci."

O měsíc později přijel do města nový panovník, Vilém I. Oranžský, a byl přivítán s takovým jásotem, jako

žádný Oranžský před ním ani po něm. Město mu leželo u nohou, tím spíše, že Vilém I. si svatosvatě

předsevzal, že se nebude štourat v patriotské rebelii, a byl připraven začít s čistým stolem pro všechny

Nizozemce stejně. Příznačné byly i rozpaky amsterodamského notábla Mauritse van Halla, kdysi

prominentního patriota, když i on byl pozván na večeři s novým knížetem.

Skončil, jak popisuje ve svém deníku, na pohovce vedle princezny Wilhelminy, vdovy po místodržícím

Vilému V., a postarší princezna zachránila situaci tím, že pronesla: "Jaká to změna za tak málo let," a poté

pěla chválu na amsterodamské měšťanstvo.

Mezi Amsterodamem a Oranžskými už ležela pouze jediná ožehavá záležitost: má palác na Damu zůstat

palácem, nebo se má vrátit městu jako radnice? Zpočátku princ před dočasnou městskou radou prohlásil, že

by chtěl palác postoupit měšťanům coby radnici, "jako výraz úcty a náklonnosti k tomuto významnému

městu".

Jediné, co si přál, bylo pár místností, které by používal při svém pobytu ve městě. Což bylo logické: nyní,

když už Amsterodam nebyl rezidencí, neexistoval jediný důvod, aby tato obrovitá budova na Damu

zůstávala prázdným palácem. Na druhé straně se poradci knížete přimlouvali za to, aby se Amsterodam po

značnou část roku používal jako rezidence, kromě jiného předpokládali, že se ve městě vytvoří jakási

"dvorní atmosféra". Za každou cenu chtěli předejít znovuoživení prastarého konfliktu mezi Amsterodamem a

Oranžskými. Tento problém se nakonec stal základem nové dohody s Amsterodamem: Amsterodam se bude

nazývat hlavním městem, radnice zůstane palácem a Oranžští přislíbili, že budou část roku trávit v hlavním

městě. Z posledního příslibu se však uskutečnilo jen málo, nebo spíše vůbec nic. Po desetiletí stál palác na

Damu jako šedivý, mrtvý kamenný kvádr, jen sporadicky užívaný k reprezentačním účelům, jako symbol

permanentní nepřítomnosti Oranžských v životě města. Z mocnosti bez titulu se Amsterodam stal hlavním

městem bez moci.

V historické mravoučné črtě Příběh malého Waltra Pieterse popisuje spisovatel Edouard Douwes Dekker --

narozený roku 1820 a známější jako Multatuli -- Amsterodam svého mládí jako svět plný průchodů, alkoven

a komůrek, zalidněný postavami, jako učitelka Pietersová, učitel Pennewip, učitelka Lapsová, pomocný učitel

Stoffel, učitel katechismu Van der Gracht a Hallemanovi, "kteří byli tak neobyčejně slušní"(. Jen v

pohádkovém světě pěšin a bělidel kousek za Amsterodamem nachází malý Walter trochu osvobození a tam

také potká svou velkou lásku Femke. Celá kniha se odehrává na rozhraní mezi městem a venkovem a malý

Walter není vlastně ničím jiným než dítětem města, které je připraveno provalit valy, ale ještě k tomu nemá

dost síly.

Po francouzském období zbyla z města jen do sebe uzavřená společenství. Velký, malebný val byl po roce

1820 pomalu srovnán se zemí; na východní straně IJe byl založen Entrepotdok, spojení s mořem se zlepšilo

vyhloubením kanálu napříč Severním Holandskem; dědictví Východoindické Společnosti se s vervou chytila

nová Nizozemská obchodní společnost, ale duchovně se město nacházelo stále ještě uvnitř starých hradeb.

Pochopitelně zde byly výjimky. Roku 1816 vyběhl celý Amsterodam k IJi, aby spatřil zázračnou loď, která

bez vesel či tažného člunu plula přímo proti větru. Malý anglický parník The Defiance budil všude

překvapení a podiv, ale jen jeden jediný člověk pochopil, že tu probíhá něco, co časem změní charakter

města víc než všichni regenti, smlouvy a paláce dohromady. Roku

1825 začal Paul van Vlissingen provozovat se svou Amsterodamskou paroplavební společností pravidelné

linky do Londýna, Hamburku a několika měst u Zuiderzee. Lodě dovážel zpočátku z Anglie, ale na opravy si

postavil vlastní kovárnu na Kadijku. Záhy se však tato servisní stanice rozrostla v kompletní továrnu se stroji

a parostroji a železo a ocel zaplavily staré dřevěné loděnice na ostrovech. Ve městě bylo ještě několik

velkých, moderních podniků, které pracovaly na páru: jedna cukrová rafinerie a pochopitelně diamantový

průmysl. Ale to byly výjimky.

Strýček Stastok, jedna z hlavních postav mravoučné črty Nicolaase Beetse Camera Obsucura z

devatenáctého století, který měl "tvrdošíjný odpor vůči parostrojům", by mohl být typickým

amsterodamským podnikatelem. Pro většinu z nich byl totiž pokrok vším možným, jen ne samozřejmostí.

Poučeni úhonami a potupou -patriotská doba byla minulostí zcela nedávnou -- se nejraději drželi starých

pracovních metod otců a praotců. V období raného kapitalismu existovalo v Amsterodamu pouze několik

podniků s více než čtyřiceti zaměstnanci. Většina měla jen hrstku tovaryšů a tím to končilo. Novinky se

zaváděly, jen když nebylo zbytí. Zatímco se technika tlačila vpřed, lidé se utíkali do romantických sfér.

Proti širokému spodnímu proudu mezinárodního pokroku tak ve městě vznikla pozoruhodná reakční

kultura: směsice konzervatismu, stísněného nacionalismu, romantismu a náboženského obrození.

Amsterodamští spisovatelé a básníci, jako Bilderdijk a Da Costa, inspirovali hnutí Námitky proti duchu

století. Zejména Bilderdijk viděl osvícenství a Francouzskou revoluci jako odpadlictví od víry, jako duchovní

zlo, hřích, který na svět přivolal všechnu bídu moderní doby.

Také jeden ze synů výše zmíněného Mauritse van Halla, Anne Maurits, mladý, nadaný advokát, vstoupil

do tohoto nového hnutí.

Při epidemii cholery vlastnoručně ošetřoval pacienty z jedné z lidových čtvrtí a to v něm rozpoutalo takový

duchovní převrat, že se rozhodl připojit se se svou ženou k ještě zbožnějším "odloučeným", předchůdcům

dnešních ortodoxních protestantů( .

Amsterodamská elita to pociťovala jako třídní zradu. Starý patriot Maurits zkusil ještě svého

antirevolucionářského synka přivést na jiné myšlenky, ale nadarmo: "S náboženstvím, s pravdou nelze dělat

kompromisy." Anneho Mauritse vyhodil jeho bratr Floris ze společné advokátní kanceláře, manželé byli

diskriminováni a po čase postaveni pod policejní dohled. Krátce nato zemřel Anne Maurits ve třiceti letech

na souchotiny. Jeho žena Suze ho dlouho nepřežila -- zemřela jako sedmadvacetiletá na tuberkulózu. Jejich

děti se dostaly do péče starého Mauritse a strýce Florise, jenž se právě stal ministrem financí.

Dochoval se jeden tužkou psaný dopis matky Suze dětem, napsaný měsíc před smrtí: "Sbohem, sbohem!

Nemohu již více. Bože všemohoucí, Ty znáš tento boj." Synu Mauritsovi přeje rozum a víru svého zesnulého

muže, za dceru Johannu, "milé, hodné dítko", se modlí, aby odevzdala srdce Pánu -- "Ó Bože, ochraň ji

před falešnými rety a lichotnickým jazykem!" -- a ze svého nejmladšího syna, Florise van Halla, by nejraději

měla kazatele, "služebníka Páně": "Ó, útěcho má a radosti má, častokráte v nejpalčivějším smutku,

častokráte jsem vás jako Samuel Pánu přenechala..."

Z Mauritse se stane zazobaný bankéř, Johanna se provdá za státního ministra a Floris Adriaan zemře jako

výstřední milionář osamocen v největším paláci ze skla a oceli, jaký kdy město poznalo. Ale jména Suze a

Anneho Mauritse už v domě Van Hallových nesměla být nikdy vyřčena.

Z dynamického Damraku, jak ho roku 1664 načrtl Filip von Zesen, nezbylo v tiché vodě, kterou o dvě

století později zobrazil Justus van Maurik, vůbec nic, až na několik domů zašlé slávy.

Domy na rohu Leidsestraat a Koningspleinu, které se na počátku století zřítily, nebyly ani po padesáti

letech nahrazeny. První amsterodamské vodovodní potrubí mohlo být roku 1853 položeno jen díky

anglickému kapitálu. Teprve roku 1861 se ve městě objevily první chodníky, a to v Kalverstraat. Roku 1875

byl na Rembrandtpleinu ještě takový klid, že tu obyvatelé chovali slepice, které se celý den popelily na

náměstí.

Zatímco v ostatních evropských městech nastupovala industrializace a tovární komíny zatemňovaly

oblohu, zůstával pohled na město Amsterodam po desetiletí nezměněn. Otevření první nizozemské železnice

mezi Amsterodamem a Haarlemem -- událost, která později znamenala zlomový bod -- oznámil Algemeen

Handelsblad 20. září 1839 někde na zadních stránkách ve zprávičce o necelých dvaceti řádcích. Za mnohem

důležitější byl považován požár v Kerkstraat, názory Arnhemse Courant na podstatu ústavy a podzimní

promoce Latinské školy. Ulice osvětlovala jediná olejová lampa.

"Divadelní představení jsou špatná, některá divadla jsou zavřená. Fantazie, důvtip a esprit zde neexistují,"

napsala královna Sofie, mladá choť nového krále Viléma III. své přítelkyni po návštěvě Amsterodamu roku

1850. "Mezi těmi Amsterodamany se vyskytuje pár inteligentních, pozoruhodných starých pánů. Co se dam

týče, ač jsem přijala mnohé, nespatřila jsem ani jedinou krásnou či elegantní ženu, až na, no ano, jednu

Židovku pěknou jako obrázek. Lidé zde shromažďují poklady, vlastní krásné staré kabinety, všelijaké

vskutku nádherné věci, ale nikdy své přepychové pokoje a salony neotevírají, aby si jich sami užívali."

Dokonce ani revoluce roku 1848 v hlavních městech Francie, Pruska a Rakouska, jež učinila v Haagu

během jedné noci z konzervativního krále liberála, tuto vyhaslou metropoli nevzrušila. Existovala tu malá

skupinka aktivistů, převážně německých řemeslníků, mezi nimiž byli i soustružník Christian Gödecke a

krejčovský tovaryš Karl Hanke, jimž už se dostal do rukou Komunistický manifest Karla Marxe. Vlivem

nepokojů jinde v Evropě šířili pamflet, v němž povolávali všechny amsterodamské nezaměstnané, aby se 29.

března 1848 ve dvanáct hodin dostavili na Dam, "ke shromáždění mužů, kteří se postaví za své zájmy a

opatří si prostředky ke zlepšení své situace". Ale na smrt se vyděsili, když se na Damu skutečně objevilo

několik tisíc lidí.

Nikdo ze skupinky se neodvážil ujmout slova a dav se poněkud zmateně rozešel. Gödecke a Handke se

skrývali -- později pro ně byl požadován trest smrti, byli však osvobozeni. A tak i toto hnutí město minulo.

Dosti paradoxně to přesto bylo právě vítězné zpátečnictví, strach před pokrokem, jež toto staré město

nakonec zachrání pro budoucnost.

* * *

Amsterodam před modernizací si můžeme trošku přiblížit díky vynálezu fotografie, novému objevu, jímž se

mohlo na rozloučenou zachytit všechno staré. Kdysi jsem navštívil výstavu, jejíž jádro tvořila desítka

kukátek, v nichž se jedna za druhou posouvaly amsterodamské stereofotografie od Pietera Oosterhuise.

Stereofotografie jsou dvojité fotografie, které vyvolávají dojem hloubky a které byly krátce nesmírně

populární. Oosterhuis je dělal v letech 1857 až 1865, a když jsem se podíval do kukátka, bylo to, jako bych

se dírkou v oponě díval na staré město.

Hloubkový efekt všemu dodával zdání hmatatelnosti a obrázky vyvolaly, daleko silněji než barevné

fotografie, pocit, že se člověk doslova rozhlíží, že se může kolem všeho projít a že stačí jen natáhnout ruku,

aby si mohl na všechno, co vidí, sáhnout.

Byl tam například snímek muže na loďce a vesly na klidném IJi, šikmý kůl ve vodě a v pozadí

Schreierstoren s jedním rozevlátým stromem. Nikdy jsem si neuvědomoval působení staré vodnaté krajiny

na město, dokud jsem nespatřil tento snímek: Nieuwe Stadsherberg uprostřed IJe, ztrouchnivělá mola a

vlnobití velké vodní plochy, která určuje atmosféru širokého okolí, od Buitenkant -- pozdější Prins

Hendrikkade -- až po Damrak.

Z grachtů bez jediné vlnky je cítit klid narušovaný pouze jedinou pramicí nebo pomalým vlečným člunem s

rašelinou. Ruch je přítomen pouze staticky: všude je vidět dřevěné chlívky, přístavky, sklípky, valníky, sudy

na nábřežích, pramice a klády ve vodě.

Amsterodam ve stereoskopu Pietera Oosterhuise se podobá Enkhuizenu(, je tichý jako věčně trvající

nedělní ráno. Tu a tam někdo rychle projde -- matná čárka na fotografiích. Na snímku u Amstelu odjíždí

mlékařský vůz -- šedý flek a čárka na zvedacím mostě. Další obrázek: zimní scenerie, zhruba kolem roku

1860, u propusti na Nieuwe Herengrachtu. Hlídač propusti se opírá o oblouk zasněženého mostku nad

stavidlem. V pozadí vidíme nákladní člun a jakousi malou starou kogu. Nedávno všechno roztálo -- propustí

je protažena plavební dráha --, ale teď už začíná znovu sněžit. Tatáž zima: velký trojstěžník zamrzlý v

Oosterdoku. Všechno, co člověk vidí, je opotřebované a otlučené, téměř nic nebo vůbec nic není nové,

všechno je rozpadlé a staleté, odřené, zohýbané a zkroucené, plné šrámů a vzpomínek.

Z Amsterodamu se pozvolna stávala jedna velká vzpomínka obklopená vodou. Dokonce i ty nejhezčí domy

zahnívaly v blátě a výparech.

Vezměme si například chudinský komplex na Elandsgrachtu -- nyní číslo 71 až 77 -- "pevnost" dříve

zmíněného vůdce zlodějů z osmnáctého století, Sjakoa. Reportér Justus van Maurik objekt navštívil v jeho

posledních dnech: přední fasáda měla mnoho rozbitých oken, některá okna byla zalepena papírem, na zadní

straně už nebylo jediné okno celé, a v tomto "zatuchlém a zasmušilém obydlí" bydlelo sedmnáct rodin,

dohromady skoro stovka lidí. Zde je jeho poznámek:

"V malém sklípku, vlhké díře beze světla, sotva dobré ke skladování uhlí nebo starého dříví na otop, jsem

narazil na rodinu sestávající z otce a matky, osmi dětí a velkého chlupatého psa."

"V horních místnostech bydlelo pár žebraček, které chodily žebrat s malými dětmi na rukou. Podivně

křivými, zpola zaslepenými okny padalo do místností tlumené, mlhavé světlo odpovídající tomuto

odpornému, ubohému, nečistému celku, jenž dosud nesl stopy lepších dnů."

"Byl jsem zaveden do místnůstky obývané jedním starým mládencem. Lůžko bylo zpola zborcené a na

ohořelé, dočerna okouřené krbové římse stála jako ozdoba láhev se zbytkem svíčky, rozbité zrcátko a

prázdná plechovka hovězí konzervy, přes niž visel růženec a zrezivělý skřipec: (Povidaj, že prej má dobrej

původ.("

"V jednom podkrovním pokojíku, odkud se linul odporně zatuchlý puch, jsem spatřil ženu, jež měla plné

ruce práce s praním červených vlněných spodek, které nosil její muž, nádeník."

"V jiném pokoji dřepěla žena, na těle nic než cáry, u kamen své sousedky, anžto sama topení neměla. V

její vlastní místnůstce nebylo dočista nic."

V židovské obci byla chudoba ještě několikanásobně větší než ve zbylém Amsterodamu. Ačkoli Židé mohli

po Batávské revoluci vykonávat všechna povolání, která chtěli, a ačkoli se některým skutečně podařilo jako

lékařům a bankéřům prorazit z ghetta, zůstala většina z nich při drobném obchodování. Po staletích

pseudovyhnanství jim byla věšina povolání cizí, žili v ústraní vlastní čtvrti, a kromě toho jim zákaz práce v

sobotu přinášel všelijaké praktické problémy.

Dětem se, jakmile jim bylo dvanáct, hledala služba, nebo se dostaly do nějaké výrobny. V

amsterodamské svíčkárně musela dvanáctiletá děvčata tahat dvaceti-- až třicetikilové bedny a chlapci

pracovali někdy celé týdny od šesti hodin ráno do dvanácti v noci. Roku 1886 prohlásil jeden dělník z

cukrové rafinerie před parlamentní vyšetřující komisí, že za svého devatenáctiletého manželství měl

sedmnáct dětí, z nichž už jsou naživu jen dvě.

Eduard Douwes Dekker si ve svých spisech poznamenal rozpočet rodiny tovaryše na pile, Klaase Rise.

Muž, žena a tři děti museli vyžít ze šesti guldenů týdně. Strava -- především chléb a brambory -- spolkla

dvě třetiny rozpočtu. Na ošacení, obuv a lékařskou pomoc zbývalo rodině přesně dvaadvacet a půl centu.

Při větších výdajích se žádalo u mistra o zálohu a v následujících týdnech jedla rodina jen suchý chléb,

brambory a hrách se solí, bez másla či sádla. A když se ho Multatuli zeptá: "Máte někdy prostředky na to,

abyste sobě, ženě nebo dětem udělal radost?", říká Ris: "Nevím, z čeho bych to zaplatil."

* * *

Nejnápadnější na Amsterodamu devatenáctého století byl nejspíš nedostatek monumentů. Zatímco ostatní

evropská hlavní města spolu soupeřila ve stavbě rozsáhlých státních paláců, v prorážení impozantních

bulvárů starými čtvrtěmi a ve vytváření nových ulic a čtvrtí nebývalého luxusu, zůstával Amsterodam u své

"Naatje" na Damu, ubohé sochy představující "Svornost", jež ztratila nejprve paži a pak hlavu.

Monumentální stavby z devatenáctého století by se v Amsterodamu daly spočítat na prstech jedné ruky.

Nikde ve městě není nic jako Regent Street nebo Ringstra(e, nikdy se v té době nikdo neodvážil založit něco

jako Place de la Concorde nebo Hausmannovy bulváry a o nějakém celkovém konceptu města nemůže být

ani řeč.

Zůstalo u několika impozantních událostí: Státního muzea --

Rijsmusea --, Hlavního nádraží -- Centraal Station --, Koncertní budovy -- Concertgebouw -- a Paláce píle

lidu -- Paleis van de Volksvlijt. Zčásti se tento nedostatek monumentality dá vysvětlit absencí všeobjímající a

absolutní knížecí moci, která je nutná k prosazení takových rozsáhlých prestižních projektů. Ale zčásti to

byla záležitost mentality. Grandióznost a velikášství se nehodily k nizozemskému měšťáctví a Holandsko

bylo až příliš dlouho usazené, než aby mělo nutkavou potřebu velkolepých národních gest. Monumentální

stavba, jež byla výrazem grandióznosti, a zároveň ji tvořila, nezapadala do psychologie města. Snad to bylo

příliš silnou kulturou kompromisu, možná bylo město příliš zaostalé, než aby se plně účastnilo dynamiky

moderního průmyslového kapitalismu. A snad to byla také nevěřícnost střízlivých Holanďanů v hodnotu

symbolu a v sílu nemateriálního.

A byl to "cizinec", dítě "starého národa", syn prostého Žida středního stavu, kdo nakonec městu věnoval

nejprestižnější objekt devatenáctého století: lékař, chemik, dobrodinec a majitel pekáren Samuel Sarphati.

Sarphati byl posedlý, brilantní, plný nápadů a iniciativy, přesvědčivý a energický, z toho druhu lidí, kteří se

rodí jen jednou za sto let a odmítají znát slovo "nemožný". Vytrhl město ze spánku několika iniciativami:

založil popelářskou službu, otevřel jatka, založil společnost pro získávání půdy, obchodní akademii, vyšší

občanskou školu a Národní hypoteční banku. Na podporu výroby dobré a levné lidové stravy založil na

Vijzelgrachtu první velkokapacitní pekárnu v Nizozemsku s produkcí devadesáti tisíc laciných chlebů týdně.

Speciálně pro vznikající průmysl otevřel novou banku, Crediet Mobilier. Na všech trzích se cítil jako doma.

V obecním archivu jsem narazil dokonce na brožurku z jeho ruky o zázračném vláknu "tarlatánu" pod

mnohoznačným názvem: Hořlavost oděvů a prostředky, jak jí předejíti -- včetně zažloutlého vzorku s

červenými tečkami, až dosud založeného mezi stránkami.

Městský patriciát považoval Samuela Sarphatiho za zbohatlíka, za "nepoddajného muže", či nanejvýš za

geniálního blázna. Jenže všechno, co tento geniální blázen založil, ať už to byly hotely, továrny, banky nebo

jatka, fungovalo nápadně dobře, a někdy dokonce až dodnes. Když například nechal za městem postavit

Amstel Hotel, prohlašoval ho každý za pošetilce, ale hotel tam stojí dodnes jako jeden z nejprestižnějších

hotelů města.

Sarphati však uvízl v městské byrokracii -- a to je pro amsterodamský antimonumentalismus příznačné --,

když chtěl zvelebit divoké okolí hotelu a vytvořit víc než jen nahodilé instituce. Měl v plánu založit nalevo a

napravo od Amstelu prostorné vilové čtvrti s velkými zahradami a parky, přibližně takové, jaké byly později

postaveny kolem Vondelparku. Za nimi plánoval rozsáhlé čtvrti pro střední vrstvy a dělníky, čímž by byl

vytvořen nádherný přístup od Amstelu k městu. Ale Sarphati zemřel roku 1866 a nenašel se nikdo takového

ražení, aby převzal jeho roli.

Navíc byly všechny urbanistické plány širšího záměru obecním úřadem systematicky zamítány. "Soukromá

iniciativa" zůstávala absolutní prioritou, a to v tom nejužším slova smyslu. Když už zástavba dostala

zelenou, byly pole kolem Amstelu, sady a pily dále na západ zastavěny ve svižném tempu rychlými

zbohatlíky.

Prvořadá byla rentabilita v krátké době, dřevo bylo laciné, kameny špatné, trámy tenké a v maltě bylo

moc písku. Roku 1876 se zřítil jeden dům na Ferdinand Bolsstraat už během stavby, totéž se stalo roku

1900 ve Willibrordusstraat. Výsledkem byly řady ulic, které už za pár let vypadaly na spadnutí. "Co pociťuji

při pohledu na ty vysoké, jednotvárné domy?" ptal se Amsterdamse Studentenalmanak roku 1882 po

návštěvě nové čtvrti YY, známé jako Pijp. "Chuť na místě se otočit, není-liž pravda, a rychle utíkat pryč!"

Jeden monument ale Samuel Sarphati přece jen postavil, navzdory překážkám: Palác píle lidu. Byla to na

svou dobu navýsost moderní a rozsáhlá budova ze skla a železa, vymodelovaná podle vzoru londýnského

Crystal Palace a pařížského Palais de l'Industrie. Sarphati chtěl touto budovou, jež stála na Frederikspleinu,

na místě dnešní Nederlandse Bank, věnovat městu monumentální průmyslové a výstavní prostory, a navíc

symbol, který se bude tyčit nad městem jako znak moderní doby.

V září 1858 král Vilém II. osobně zatloukl první kolík, přičemž Sarphati nazval svůj monument "článkem v

řetězu velkých institucí, jež nyní lidský génius zakládá z úcty k Bohu a ku prospěchu světa" a také pronesl

řeč, která v sobě zahrnovala všechen optimismus století.

O šest let později, po mnoha protivenstvích, byl nový civilní palác města otevřen. Pro Sarphatiho se 16.

srpen 1864 stal triumfem, příchodem nové doby do Amsterodamu. Desítky tisíc Amsterodamanů byly na

nohou, aby si prohlédly ten skleněný zázrak se stovkami arkýřových oken, s velkým sálem pod obrovitou

skleněnou kopulí, na níž stála blyštivá socha "Slávy" se skutečnou pochodní v ruce, která byla v noci vidět

široko daleko.

Samuel Sarphati oslovil prince Frederika Hendrika, vyprávěl, jak se mnoho pokrokových Amsterodamanů

složilo, aby tato budova mohla být postavena: "Ani jeden kámen, ani jeden hřebík jsme nedostali zadarmo."

Do toho vpadl orchestr s Weberovou slavnostní ouverturou. Princ pasoval "cizince" na rytíře. Noviny

překypovaly lyrikou:

Kde tyčí se chrámy pravdy a světla, tam chvalte s námi práci, jež v píli moudrých vzkvetla.

Večer třaskal nad Amstelem ohňostroj a tisíce plynových plaménků osvětlilo budovu pohádkového paláce.

Sarphati však ze své slávy téměř nic nezažil. Za dva roky zemřel v necelých třiapadesáti letech.

"Jeho" monument zůstal stát. Jelikož náklady na provoz budovy byly vysoké a výnosy z výstav

neuspokojivé, používal se palác na koncerty, divadelní představení a opery. Vznikl tam koncertní sál a

obrazová galerie a palác se brzy stal ohniskem zábavy, kam lidé přicházeli, aby viděli a byli viděni. Maškarní

bály, orientální hry, poutě, lety balonů, oslavy Mikuláše pro chudé děti... Palác píle lidu žil -- ač ne právě

způsobem, jaký zamýšlel Samuel Sarphati. Ale jeden obraz ve svých snech přece jen viděl: jak se palác s

kopulí a zdobnými liniemi tyčí nad městem a inspiruje široké okolí harmonií a luxusem, jež dodnes

dohořívají v ulicích kolem Amstelu a Frederikspleinu.

Světové metropole jsou pružné organismy. Když jednou kolem původní základny -- dvora, překladiště,

průmyslu -- vyroste množství jiných činností, získá celek dynamiku vodního víru.

Tento systém aktivit má takovou sací sílu, že může překonat špatné časy. Světová metropole, která

jednou překročila určitý práh, zřídkakdy jen tak vyhasne -- pokud ji nestihnou katastrofy či hrůzostrašné

války.

Nakonec bude tedy i ztichlý Amsterodam stržen tempem devatenáctého století. K tomu však nedošlo

postupně, spíš náhle, jako by Amsterodamané byli znenadání zachyceni nějakým soukolím, jemuž nelze

uniknout. Ještě kolem roku 1860 by ve městě bylo slyšet spadnout špendlík. Ale za necelých dvacet let,

roku 1877, neviděl belgický spisovatel Charles de Coster při své večerní procházce kolem Damraku a

Kalverstraat nic než osvícené obchody, překrásné šperky, ozdoby, zářivě jasné prádlo a davy zákazníků.

"Osvícené sklepy otvíraly doširoka své vchody, aby ukázaly sklady hraček, stohy šál a látek v nejrůznějších

nádherných barvách. Na nábřežích a grachtech bylo živo. Parníky se zelenými světly kreslily stopy do všech

směrů na černé, klidné vodě. Omnibusy, z nichž visely trsy lidí vyskakujících za jízdy, rachotlily po dlažbě

odrážející jejich zvuk. Množství pouličních luceren zářilo mezi vysokými stromy na nábřežích a jako dlouzí

ohniví hadi se zrcadllily ve vodě." Najednou, během sotva dvou desetiletí, byl Amsterodam zase čilé město,

dokonce s evropským leskem.

Příčiny tohoto malého "hospodářského zázraku" byly rozličné.

V první řadě tu bylo velké Německo, které se začalo průmyslově obnovovat a stáhlo s sebou i okolní

země, včetně Amsterodamu. Pak to byly vzdálené indické kolonie, které díky otevření Suezského průplavu a

díky novému systému řízení -- takzvanému kulturnímu systému -- vynášely tolik, že se zakrátko daly

zbudovat železnice, přístavy, kanály a jiné velké projekty infrastruktury.

Roku 1847 byl Amsterodam spojen železnicí s Rotterdamem, v roce 1856 s německým Porýním a roku

1874 přes Amersfoort a Zwolle se severem. U Droogbaku bylo postaveno velké dřevěné provizorní nádraží.

Přes mosty a viadukty pronikla železnice do města.

Objevil se zcela nový úkaz: mobilnost. Náhle mohli být Amsterodamané v Paříži během jediného dne.

Tato cesta jim dříve trvala týden. Zboží a nápady létaly Evropou, a zázrak parní lokomotivy učinil příchod

moderní doby nevyhnutelným.

Když byly roku 1869 v Jižní Africe nalezeny diamanty, vypukla doba šílenství. To se bezprostředně odrazilo

na diamantovém průmyslu, tehdy nejdůležitějším odvětví Amsterodamu. Práce bylo tolik, že platy brusičů

dosáhly nevídaných výšek. Pro chudý židovský proletariát to byl zázrak. Téměř třetina výdělečně činných

Židů pracovala "v oboru" jako štípači, brusiči nebo řezači. Byla to dělnická elita. Mnoho pracovníků v

diamantovém průmyslu teď mohlo nechat své děti chodit do školy, vytáhli s sebou i zbytek rodiny. Jiní si

zakládali vlastní malé podniky nebo si kupovali vlastní domy. Weesperzijde, za ní ležící Swammerdambuurt a

také pár "bohatých" částí Pijpu nesou dosud stopy náhlého blahobytu tehdejších diamantových dělníků.

Tenhle ráj netrval ani šest let, pak bylo zase všechno chudé a obyčejné.

Ale pro mnoho dělníků to byl odrazový můstek, který jim umožnil podívat se za horizont své existence. A

na ten pohled už nikdy nezapoměli.

Velkým motorem oživení Amsterodamu však bylo především založení Severomořského kanálu, zcela

nového spojení s mořem, přímo z Amsterodamu přes duny rovnou do Severního moře, vhodného pro ty

největší a nejmodernější zámořské lodi. Přístav byl zvětšen a zrenovován, vyrostla nová nábřeží a ostrovy,

začaly se rýsovat první kontury Hlavního nádraží a ze strany IJe dostalo město úplně novou tvář. O několik

let později, v roce 1892, získal Amsterodam také dobré spojení s Rýnem a německým vnitrozemím po

Merwedeském kanálu. Později se tento kanál rozšířil, prohlubil a částečně přesunul, až vznikl

Amsterodamsko-rýnský kanál, ale v zásadě jím byla stanovena struktura amsterodamského přístavu, zčásti

konečné, zčásti přestupní stanice, druhého největšího nizozemského přístavu, hned po Rotterdamu.

Ekonomika se odrazila, dodavatelské podniky dostávaly haldy práce a ještě teď prosvítají přes černý tér

nesčetných amsterodamských fasád nápisy stovek drobných podniků, které tehdy započaly svou existenci:

Obchod sýrem, Provaznictví, Pumpy;

Sklárna; Výrobna povozů; Parní brusírna diamantů.

Tak se toto staré město rozvinulo v moderní Amsterodam a zůstane jím celé jedno století.

* * *

V oněch letech se Amsterodam změnil z města vodního na město pevninské. Justus van Maurik popisuje

v jednom ze svých příběhů, jak jednoho letního večera roku 1872 usedl na lavičku v přístavu jachet u

Nieuwe Stadsherberg na IJi. Tehdy se začínalo s likvidací posledních zbytků staré vodní krajiny. Nieuwe

Strradsherberg měla být stržena a i přístav se svými rozvtodivnými, zpola zborcenými domečky,

ztrouchnivělými moly šel vstříc svému zániku. Na tomto místě vyroste Hlavní nádraží, nábřeží a přístavní

doky. A ti, již tu seděli na terase, byli Amsterodamané, kteří se, jak říká Van Maurik, "ještě stále chodili

podívat na IJ a mrzeli se nad tím, jak si obec zkazila svůj vlastní majetek". "Moh bych tu zůstat sedět celou

noc, je tu tak pěkné ticho," pravil jeho soused, stařík s dýmkou. A tak si ještě jeden letní večer užívali

čerstvého, napůl slaného větru od IJe, který s sebou přivál vůni letní trávy a se na z protější strany.

Stavba Hlavního nádraží byla největším projektem v Amsterodamu devatenáctého století a také největším

urbanistickým omylem, který se kdy ve městě stal. Nejdříve tu byl nápad postavit Hlavní nádraží v blízkosti

Leidsepleinu nebo u Weesperpoortského nádraží -- u dnešního Weesperpleinu. Ale v Haagu byli přesvědčeni

o tom, že nejlepší místo je rovnou před městem, na trojici umělých ostrovů v IJi. Téměř všichni

amsterodamští odborníci a zainteresovaní občané to považovali za katastrofální plán, "nejhnusnější útok,

jaký kdo mohl na krásu a nádheru hlavního města podniknout". Přesto si ředitelství železnic, haagské

ministerstvo vodohospodářství a ministr vnitra Thorbecke stavbu Hlavního nádraží před otevřeným

přístavištěm prosadili. A slabou většinou se k nim přidal i amsterodamský obecní úřad.

Amsterodamská Obchodní komora varovala řadou petic před "věčnou a nenapravitelnou chybou". k níž

dojde, když se nádraží objeví na současném místě. Kattenburgské loděnice by se staly pro velké lodě

nedosažitelné a pozice přístavu by byla kvůli obrovskému nádražnímu ostrovu "nenávratně a navždy

zkažená a nepoužitelná". Přístav nakonec dopadl dobře -- jinde se rozrostl lépe a velkolepěji, než by bylo

kolem Nieuwe Stadsherbergu možné.

Ale přestože zde architelkt P. J. H. Cuypers vytvořil budovu vskutku majestátní, bylo jí město odříznuto od

IJe. Protiklad rušného centra a rozlehlosti IJe, který jistě dodával městu cosi dráždivého a osvobozujícího,

zmizel. A překrásný pohled na město, tři kilometry dlouhé hemžení stožárů, kostelů a kupeckých domů, byl

nadobro ztracen.

Uzavření IJe znamenalo -- a to Obchodní komora správně vycítila -- konec typického "vodního města",

kterým Amsterodam po staletí byl. Centrum města bylo -- a v podstatě dosud je -postaveno pro tři

nejdůležitější dopravní prostředky sedmnáctého století: plachetnici, vlečný člun a koňský povoz. "Chřestění

mostních řetězů se mísí s rachotem povozů; píšťala parníků přehlušuje melodii zvonic; lanoví lodí se

proplétá s listovím stromů; drožka jede vedle člunu; obchod se zrcadlí v grachtu a plachty se odrážejí ve

výkladních sklech," napsal o Amsterodamu mladý Ital Edmondo de Amices roku 1873. "Život suchozemský a

mořský tu jdou ruku v ruce, skrz a přes sebe a společně tvoří oživlý obraz jako svátek míru a soudržnosti."

Jenže za pár let bylo po všem. Amsterodam se během několika desetiletí změnil v "suchozemské město".

Železnice převzala funkci kanálů. Grachty se začaly zasypávat z důvodů hygienických -- kupříkladu otevřená

kanalizace, která se jmenovala Goudsbloemgracht, Zlatokvětý gracht, dnešní Willemsstraat --, ale především

proto, aby měl přibývající provoz více prostoru. Úplně nelogické to nebylo: bezpočet příkrých mostů,

chodníků, zábradlí, sklepních otvorů a suterénních přístavků nebylo právě nejvhodnější prostředí pro

tramvaje, dostavníky, velké kočáry a davy chodců. Proto byl roku 1890 zavezen Rozengracht a v roce

1895 Warmoesgracht za účelem lepšího tramvajového spojení s novými městskými částmi na západě.

Roku 1902 byl ze stejného důvodu zasypán i Overtoomsche vaart, následovaný ve třicátých letech

Vijzelgrachtem. Zasypáním značných částí vodní plochy se mohlo v úzkém amsterodamském centru u

Damraku a Rokinu vytvořit dokonce cosi jako bulvár.

V období mezi lety 1857 až 1895 zmizelo z mapy Amsterodamu celkem šestnáct grachtů a grachtíků.

Teprve koncem století zasypávací mánie opadla. Městská elita si všimla fenoménu, jenž při stavbě nádraží

ještě nehrál podstatnou roli: vlastní krásy města.

Míra se dovršila, když byl na obyčejnou ulici předělán i Niuewezijds Voorburgwal, gracht, který by dnes se

svými překvapivými náměstíčky, kostely a památníky, se svými širokými i úzkými úseky pravděpodobně

náležel k nejkrásnějším z Amsterodamu. Noviny ostře protestovaly proti tomuto "zbabělému a bezhlavému

napodobování cizích měst". A když se roku 1901

začaly ozývat hlasy, že je třeba zasypat Reguliersgracht a Spiegelgracht, byla lobby památkářů a

archeologických spolků již tak silná, že tyto plány smetla rázem ze stolu. Tak bylo město ušetřeno osudu

například Paříže a Londýna, kde středověkou a raně novověkou strukturu vnitřního města téměř úplně

smazaly velkoplošné úpravy v devatenáctém století.

Obyvatelstva přibývalo, z 211 000 roku 1840 -- tedy méně než v roce 1795, kdy zde žilo 221 000

obyvatel -- na 243 000 roku

1859 a 265 000 roku 1869. Stoupající příliv do města -- přístav a ostatní velké projekty poskytovaly čím

dál tím víc práce -vyústil koncem devatenáctého století v úplnou imigrační vlnu. Od roku 1880 do roku 1910

přišlo do města více než 130 000

přistěhovalců z chudého fríského, groningského a overijselského venkova. Nespočet současných

Amsterodamanů najde tento přechod z venkova do města o pouhé dvě tři generace nazpět. Stejně jako v

sedmnáctém století, stal se i nyní Amsterodam opět městem přistěhovalců. V roce 1900 bylo již

Amsterodamanů přes půl milionu.

Tak velké toto město ještě nikdy nebylo. Nejprve se kolem roku

1860 zastavěly valy, z čehož dodnes zbyly pruhy bytovek na Marnixstraat. Pro zámožné měšťany se

posléze přetvořila bývalá Plantage na elegantní čtvrť, první "moderní" sídliště Amsterodamu devatenáctého

století. Pro obyčejné lidi se stavělo od roku 1868

v Pijpu a pak ve Swammerdambuurtu na protějším břehu Amstelu. Od roku 1880 následovaly

Dapperbuurt a Oosterparkbuurt a poté se město pomalu rozšiřovalo dále na západ a na východ.

Plánováním se obec v těch letech ještě téměř nezabývala. Když chtěla nějaká stavební společnost vtěsnat

mezi už beztak malé dvorečky ještě další ulici, mohla tak beze všeho učinit. Takto vznikly bizarní spojovací

uličky, jako Van Swindenstraat v Dapperbuurtu. Jiní stavitelé se ani nenamáhali navršit na bahnitou půdu

vrstvu písku. Stavěli ve výšce polderu -- proto také dodnes sestoupíte u Bellamystraatu v Kinkerbuurtu

najednou o půl metru níž.

Jen okolí Vondelparku uniklo šedi devatenáctého století. Když zmizela Plantage jako místo vycházek,

založilo pár burzovních makléřů nadaci na vytvoření velkého, nového parku. Tímto parkem se Amsterodam

bude moct srovnávat s ostatními městy. Iniciátoři zakoupili ovšem mnohem víc půdy, než bylo pro park

zapotřebí, aby z jejího výnosu mohli financovat další projekty. Když se tyto parcely dražily, stalo se

prakticky totéž, co při zakládání věnce grachtů: soukromníci je mohli použít jako stavební parcely v případě,

že na nich nebudou stavět dělnické byty či továrny.

Takto opět vznikla městská část na úrovni, protáhlá čtvrť s majestátními vilami, protknutá klidnými,

širokými, zelenými alejemi, Vondelstraat, a především Willemsparkweg, začátek pozdějšího Oud-Zuidu. V

této zpola venkovské oblasti se záhy objevily Manéž (1881) a Koncerntní budova (1888). A nové Státní

muzeum (1885) tvořilo takřka doslova bránu do tohoto jiného světa.

( ( (

Nahlédněme ještě jednou škvírkou v oponě. Jedna z pozůstalých stereofotografií Pietera Oosterhuise

ukazuje typický výjev z devatenáctého století, malý záškub v řetězci pokroku: nafukování Nadierova balonu

14. září 1865 na poli kousek za městem. Uprostřed vidíme tmavý, poloprázdný, pomalu se zdvihající balon

jako obří hřib. Na dřevěných lavičkách sedí několik skupinek, v pozadí stojí obyčejné publikum a v popředí

ostrý výřez: pánové v černých kabátcích a černých cylindrech, dámy se slunečníky, pár hejsků v čepicích,

jeden muž s licousy ve starobylém plátěném kabátě a černé čepici. Stovky vojáků stojí kolem balonu a

přidržují ho. Ale pak najednou spatříme pána ve světlém kabátě, světlém cylindru -- světle modrém či

žlutém? -- s vycházkovou holí v ruce a šikmo před ním mladou ženu v bílém, opírající se přímo o zábradlí.

Doprovází ji starší žena, snad její matka, a pán vedle ní právě zvedá ruku, aby před ní smekl klobouk. Pak

se obraz rozplyne.

V devatenáctém století nesestával Amsterodam z jednoho, nýbrž z vícero měst, která spolu občas neměla

nic společného. Všechno, co žilo mezi Bohem a anděli v nebesích a brouky a červy v zemi, bylo rozděleno

do tříd a stavů. Ve výše zmíněném Multatuliho Příběhu malého Waltra Pieterse navrhl učitel Pennewip

dokonce celá schémata k určení místa, kam náš mladý hrdina patří - upřímně řečeno, byl blíže broukům než

Našemu Pánu. Cituji:

"Měšťanstvo, III. třída, 7. pododdíl.

Měšťané, bydlící v nájmu. a) Volný vchod. Tři okna. Dvě poschodí s pokoji dozadu. Hoši spí sami, ale

oblékají se ve společnosti děvčat. Španělská stěna. Učí se francouzsky (...(. Děvčata se jmenují Lena, Marie,

někdy - ale zřídka - Louise. Vyšívají a říkají (vy(. Hoši v pisárně. Mají služku, švadlenu a (ženskou na hrubé

práce(. Prádlo mokré do domu. (...( V neděli uzené maso, čisté prádlo a likér po kávě.

Zbožnost a slušnost. b) Stále ještě tři okna. Jedno poschodí. (...( Leentje , Mietje, Jansje, Luise (ne

Louise, viz a) se vyskytují méně často. (...( Spí se v jednom pokoji. Španělská stěna. Služka, švadlena na

polovici, a ženská. V neděli sýr, žádný likér, ale ostatně nábožnost a slušnost jako nahoře.(...( c) Druhé

poschodí. Dvě spouštěcí okna. Malá zadní světnička s okny do světlíku. Celá rodina spí ve dvou postelích.

Ani ponětí o španělské stěně. Hoši se jmenují Louw, Piet nebo Gerrit a jdou na hodinářství nebo na

sazečství. Někdy na moře, ale to zřídka.

Ostatně náboženství jako nahoře. Mají známosti s docela slušnými lidmi. Žádná služka nebo ženská, ale

švadlena, která dostává sedm stuiverů a chléb s máslem.(

Sem zařadil učitel Pennewip malého Waltra Pieterse.

Až do poloviny devatenáctého století byl pojem stav ještě všeurčující. Jeden Amsterodam sestával z

"pánů", "lepšího stavu", měšťanstva, které se ještě cítilo jednotné. A druhý Amsterodam obývala velká

masa, "lid", "chudí", neboť na dělníky se nahlíželo jako na potřebné konzumenty, a ne jako na

vykořisťované producenty. A mezitím matně prosvítalo cosi jako střední vrstva, ale jasné to nebylo.

Na první pohled bylo zřetelné, k jakému stavu člověk náležel.

Existoval výrazný rozdíl mezi lidmi v kloboucích a lidmi v čepicích. Dělníci nosili kazajky, páni dlouhé

vycházkové obleky. Co se žen týče: krinolína dávala najevo, že její majitelka nemusí vykonávat žádnou

placenou práci -- to by ostatně v širokánské sukni ani nemohla -- a mohla se nechat titulovat "paní" nebo

"slečna".

Pokud sociální přesuny probíhají jen ztuha, vznikne časem jakési zvápenatění společnosti. A to bylo

přesně to, co se s amsterodamskou společností v první polovině devatenáctého století stalo. Radikální

rozpůlení světa na stavy s sebou přinášelo to, že se malá horní vrstva téměř nedoplňovala a neobnovovala

ze skupin pod sebou. Vyšplhat se po společenském žebříčku bylo pro někoho z nižších tříd takřka nemožné,

pokud neodjel do Indie nebo se nestal učitelem či pastorem. Vzdělání na latinských a francouzských školách

bylo dostupné pouze dětem z vyšších tříd.

S modernizací města se začalo všechno měnit. Zmenšení stavovských rozdílů bylo vidět zejména na

oblečení, které se nosilo na ulici.

Pánové z "lepších" tříd už nenosili drahé barevné kabáty, vesty a kalhoty, často se omezili na černý

společenský oblek a černou vázanku. Konfekční oblečení, které přišlo od roku 1850 do módy, také přispělo

ke zmírnění třídních rozdílů. Pojem "stav" ještě stále existoval - a dokonce nebyl podřazen jinému měřítku:

penězům --, ale již to nebylo kritérium pro pevně a jasně vymezené skupiny.

Nová buržoazie začala dobývat město. Vznikla armáda úředníků, ředitelů a techniků, kteří za dobrou, ale

ne extrémně vysokou odměnu čím dál tím víc přebírali faktické vedení státu. Bývalí řemeslníci se stali

vysoce ceněnými odborníky v moderních, velkých továrnách. A jelikož tyto podniky neměly přímý kontakt se

svými zákazníky, vznikla velká meziskupina obchodníků, handlířů, drobných prodejců.

Tento proces se uskutečnil rychle, velmi rychle, během jedné, nanejvýše dvou generací. A byla to

rychlost, která brala dech.

V literatuře na přelomu století neustále narážíme na tento nový měšťanský stav, který si, jak jen to šlo,

odvozoval nové normy od onoho starého, "důstojného" stavu, protože nebyl v tak krátké době schopen

vytvořit si vlastní postoj vzhledem k nově získanému bohatství a moci. Stropy a krby jejich nových domů na

Weesperzijde, Amsteldijku, Stadhouderskade, Binnenkantu a Plantage Middenlaan byly věrnými kopiemi

velkých grachtovních domů, jen o něco menší a méně přepychové. Dokonce i jednoduché domy v Pijpu

měly drobné ornamenty nade dveřmi a nějaký ten štuček na stropě, levný a prostý, ale zároveň dost dobrý

pro iluzi honosnosti a solidnosti.

Druhá polovina devatenáctého století se tak stala obdobím pohybu: praskliny se posouvaly, mizely,

objevovaly se nové trhliny, jako by společností hýbal a otřásal nějaký vulkán.

Lidé chtěli informace. Amsterodam se stal městem novin s vlastní "Fleet Street" u Pijpenmarktu na

Nieuwezijds Voorburgwalu. Pro liberály tu byl důstojný Algemeen Handelsblad, první nizozemské noviny,

které vycházejí od roku 1830 denně, v žurnalistických kruzích označované jako "Papež z Pijpenmarktu".

Pro prosté občany byly poněkud lidovější Nieuws van de Dag, Het Nieuwsblad Nederland a později také

De Echo. Potom Het Geeltje, Žluťásek - menší, na žlutém papíře tištěné oživení starého Amsterdamse

Courant, které odstranil konkurenční Algemeen Handelsblad. Pro milovníky skandálů byl Het Amsterdams

Vliegend Blad, jakýsi přehled požárů a senzací. Pro "radikály" byl De Amsterdammer - krátce deník, později

týdeník De Groene Amsterdammer. Protestanti měli De Standaard. Katolíci De Tijd.

Dokonce i pro ty, kteří neradi viděli určité zprávy, tu byly speciální noviny: De Amsterdamsche Lantaren,

list, který nepravidelně přinášel ten či onen skandální příběh o tom či onom prominentním občanovi

Amsterodamu a poté byl halasně prodáván v blízkosti bydliště dotyčného: "Kupte si De Amsterdamsche

Lantaren! Můžete si přečíst o pletkách známého amsterodamského vydřiducha s mladou vdovou a její

přítelkyní! Jména a adresy jsou uvedeny. Cena pouhé tři centy!" Většinou netrvalo dlouho a oběť vytáhla

peněženku, skoupila celý náklad a velkoryse odškodnila kamelota i vedení.

Diskuse mezi serióznějšími listy odrážely politickou debatu ve městě. Staromódní liberalismus zámožného

měšťanstva se dostával pod stále větší tlak. Zprava začaly protestantské a katolické nižší vrstvy proces

emancipace, společenský vývoj, který se z větší části odehrával uvnitř uzavřeného, stejně smýšlejícího

okruhu škol, univerzit, odborů a politických stran. Jeden z prvních požadavků směřoval k posílení vlastních

pozic: školy měly být placeny z obecných prostředků; lidé přece platili daně i na obecní školy. Každý katolík

tak dostal svou katolickou školu, své katolické noviny, svého katolického politika a svého katolického

zelináře - a tak to bylo i s protestanty a později, v jistém smyslu, i se socialisty. V první polovině dvacátého

století se toto vertikální rozštěpení ještě rozšířilo na rozhlasové stanice, třídní organizace, mateřské školky,

zkrátka na vše, co jen v Nizozemsku bylo.

Zleva byli liberálové napadáni především skupinou mladých občanů, kteří nechtěli ani slyšet o jejich

politice, "ať si každý dělá, co chce". Zřizování soukromých koněk a plynárenských a vodárenských

společností nadivoko považovali za škodlivé.

Uvědomovali si, že moderní doba si se svým velkoplošným rozvojem žádá zcela jiný způsob správy než v

letech vlečných člunů a koloniálů. Nejvýznamnější představitel těchto "radikálů", Willem Treub, označil

stávající liberalismus za "starou pannu, v níž, ať ji laskáš, jak chceš, jiskru nezažehneš". Společně s

pozdějším socialistickým předákem P. L. Takem založil vlastní sdružení "Amsterodam" a zasazoval se o

revoluční záležitosti, jako o všeobecné volební právo, výstavbu sociálních bytů a provozování soukromých

plynárenských, vodárenských a jiných komunálních podniků městem. Dle mínění těchto radikálů jsou určité

věci tak velkého významu, že "není v silách soukromníků uskutečňovat je dost rychle, dostatečně nebo

levně".

1893 se Treubovi podařilo dostat se do sboru starosty a radních - mezitím se totiž volební právo značně

rozšířilo.

Neprodleně začal s vyvlastňováním. Stáhl licenci nepopulární Imperial Continental Gaz Association a udělal

z ní obecní plynárnu. Totéž se stalo s vodovodem a Amsterodamskou omnibusovou společností AOM, která

od roku 1875 provozovala několik koněk ve městě. Tím vším Treub podnítil v Amsterodamu vývoj, který dá

městské politice vzácnou sociální základnu.

Téměř od začátku se obec ujala zásobování elektřinou, ale co se telefonu týče, licence byla již v rukou

Nizozemské Bellovy telefonní společnosti. 1896 však obec začala zřizovat vlastní telefonickou síť, důsledkem

čehož vypukla tichá válka mezi Bellem a Amsterodamem. Síť byla ještě z velké části nadzemní, tu a tam

stály vysoké telefonní věže, odkud se přes střechy napínala změť drátů - jedna z věží je dosud k vidění u

Berlageho burzy. Nebylo tedy žádným uměním v noci patřičné dráty přeštípnout. Bell používal dokonce

speciání loďku s vysokým stožárem, na jehož konci byl nůž ostrý jako břitva, který přeřezával dráty napnuté

přes grachty. Zápas mezi těmito dvěma sítěmi skončil 30. října

1896. Pod tlakem soudního procesu Bell ustoupil. 1. listopadu

1896 měl Amsterodam svůj vlastní telefon.

I v dělnických čtvrtích začalo něco kvasit. "Druhý" Amsterodam neměl sice právě nejklidnější minulost, ale

nikdy se nebylo třeba diskutovat o sociálním pořádku jako takovém. Tentokrát k tomu došlo.

Již v polovině století měli typografové a zaměstnanci v diamantovém průmyslu své vlastní odbory, ale i v

ostatních skupinách to začínalo vřít. V roce1872 stávkovali v Amsterodamu kromě typografů také výrobci

doutníků a pekaři. V témže roce promluvil Karel Marx v Amsterodamu ke kroužku dělníků.

7. července 1878 byly založeny první sociálně-demokratické noviny Právo pro všechny, které se záhy

dostaly pod vedení charismatického Ferdinanda Domely Nieuwenhuise, bývalého kazatele. List se čile šířil ve

všech dělnických čtvrtích a v následujících letech sehrál velkou roli v hnutí, které se přehnalo městem.

Socialismus nebyl pro mnohé amsterodamské dělníky ničím jiným než vírou a Ferdinand Domela

Nieuwenhuis velkým prorokem. Domela Nieuwenhuis, kdysi kněz, který složil svůj úřad, aby se mohl zcela

věnovat dělnickému hnutí, vypadal jako apoštol, a tak se také choval. V některých amsterodamských

čtvrtích ho nosili na rukou, a když byl na jaře roku 1886 odsouzen pro hanobení majestátu -- čemuž bylo

vzhledem k chování krále-gorily, Viléma III., těžké se vyhnout -- , vypukly tu a tam malé pouliční šarvátky.

Ve městě vznikla napjatá atmosféra. V neděli,

4. července 1886, byl Domela Niewenhuis uctíván ve Vondelparku před Raampoortem jako

mučedník.Zpívalo se:

Vaši páni, nízcí parazité, vám poroučejí věřit v Boha, aby si tu žili jak prasata v žitě a vy jak v pekle,

chudí, až běda.

Přesně za tři dny poté vypukla v Jordaanu známá Úhořová vzpoura, při níž padlo šestadvacet mrtvých a

desítky zraněných.

Na amsterodamské barikádě poprvé zatřepetala rudá vlajka.

Úhořová vzpoura vděčí za své jméno jednomu zaniklému staroholandskému lidovému zvyku: takzvanému

stahování úhořů. Přes gracht nebo plavební kanál se napnulo lano, na němž se kroutil živý úhoř - nejlépe

ještě namydlený zeleným mýdlem. Účastníci se z loďky pokoušeli stáhnout úhoře dolů a nebo ho pevně

chytit a držet, dokud se mu neutrhla hlava. Vtip byl pochopitelně v tom, že většina účastníků při tomto

pokusu spadla do vody. Tato hra byla už léta zakázána jako "krutá lidová zábava".

Úhořová vzpoura byla typickým příkladem toho, čemu se dnes říká "police riot" bouře vyvolaná především

policejním zásahem.

Ačkoli šlo o mnohem víc, záminka byla nicotná.

Jedné teplé letní neděle roku 1886 se obyvatelé Lindengrachtu -- tehdy ještě skutečného grachtu s vodou

-- rozhodli uspořádat soutěž ve skoku v pytli. Ta se tak vydařila, že se následující neděli, 25. července,

rozhodli vdechnout nový život staré zapomenuté kratochvíli stahování úhořů. Dvacet obyvatel Jordaanu

vložilo po půl guldenu na koupi pěkného tlustého úhoře a zbylo ještě šest guldenů na výhru. Když se to

doneslo na policii, odvázalo několik policistů lano napnuté přes Lindengracht. Došlo k malému srocení,

jeden policista dostal ránu deštníkem, druhéo strčili dírou do sklepa. Policie to nenechala jen tak. Do čtvrti

narukoval jeden policejní oddíl, na který se snesla smršť kamení.

Mezitím skončila schůze socialistů v sousedním Volksparku a její účastníci se vmísili do šarvátky. Policie

použila obušků a šavlí, několik účastníků zatkla a v deset hodin už byl zase zdánlivý klid. Příštího dne však

vzplály boje. V Lindenstraat a v Boomstraat vyrostly barikády z dlažebních kostek a prken, pravděpodobně

inspirované francouzskou Komunou. Na Zaterdagse Brugu přes Lindengracht vlála rudá a černá vlajka, jež

byly ostatně hned staženy extrémně oranžistickým synem "starosty" z Willemsstraat Ko Mensem, lépe

známým jako Kozohub.

"V půl páté se s rudou vlajkou v čele zaútočilo z Lindenstraat kameny na policii." Cituji z poznámek

reportéra deníku De Amsterdammer, Johana Geerkeho:

"Kameny jen pršely. Policie byla zahnána až ke stanici na Noordenmarktu. V Lindenstraat a v příčných

uličkách vytrhal lid dlažbu a rozbíjel cihly ve dví, aby se vyzbrojil. Třiceti mužům policie přišla na pomoc

pátá sekce. Procházejíce Boomdwarsstraat, Lindenstraat a v zákrytu lidové masy, jež obsadila barikádu,

poznali jsme, že kameny, jimiž se házelo, připravili pro tento účel chlapci, kteří je vytrhávali z dláždění a

všelijakými nástroji roztloukali na kusy, načež je v koších odnášeli na barikádu. Nelze popříti, že chování lidu

bylo až na několik výjimek nadmíru nepřátelské. Jedna žena řekla mimo jiné na Lindengrachtu jednomu

chlapci, jenž hodil vztekle do vody kámen, který se mu nepodařilo rozbít: (Zbláznil ses, či co? Hochu, dyť

ten se bude hodit na policajty!("

Přišla vojenská posila. Hrozilo, že dav vtrhne na policejní stanici Noordermarkt. V šest hodin začala ostrá

střelba. Spousta "obyčejných" lidí byla zasažena svištícími kulkami doma. Reportér Johan Geerke píše:

"Na ulicích vybuchovaly salvy. Kulky hvízdaly a narážely do domů.

Muž, jenž mával rudou vlajkou na barikádě, spadl dolů zasažen střelnou ranou a vznikla hrůzyplná

zmatená scéna (...( Kolem deváté hodiny byly zhasnuty lucerny na propusti spojující Prinsengracht s

Prinsenstraat. Před Prinsenstraat se navršila barikáda z dlažebních kostek. Čtyřicet policistů, kteří se

pokoušeli vzít barikádu útokem, muselo ustoupit před smrští kamenů. Mezitím dorazil na pomoc oddíl

střelectva a třikrát vypálil směrem do tmavé Prinsenstraat. Nevíme, zda tam padli mrtví či ranění, ale

domníváme se, že obojí."

Následujícího dne otiskl Het Vliegende Blad dlouhý seznam padlých, mezi nimi i jméno muže s rudou

vlajkou, jenž odmítl opustit barikádu. Byl to jistý Hallee, povoláním košíkář.

Úhoř, kterým to všechno začalo, se objevil ještě jednou.

V únoru 1913 byla jeho hnědá vyschlá kůže vydražena pod číslem

1324 v burzovním domě Bom ve Warmoesstraat, opatřená autentickým prohlášením jistého D.

Nieuwenboera z Lindengrachtu, že toto je jediný pravý úhoř z úhořové vzpoury "a díry po laně jsou ještě

vidět". Kůže byla prodána za 1,75 guldenu poručíkovi střelectva ve výslužbě a je od té doby nezvěstná.

* * *

Existuje fotografie Amstelveensewegu z předjaří roku1898, téhož Amstelveensewegu, který známe ještě

ze starých obrázků jako stinnou polní cestu, jež by patřila spíše na venkov než do sousedství Amsterodamu.

Cesta ještě stále není zpevněná, stojí tu vysoké stromy a v popředí jde jako na starém obrázku sedlák s

košem vajec nebo chleba. Rozdíl je v něčem jiném. Najednou po cestě jezdí cyklisté, chlapec v námořní

blůze, dáma v náležitých šatech na kolo, pán v klobouku, ještě další dva muži, pět cyklistů na té staré úzké

cestě.

Byla to léta Amsterodamu ve světle plynových svítilen, v onom měkkém, hučivém světle, lampa za lampou

rozsvěcovaná podél grachtů, léta nové techniky a starých forem. Váhání na prahu století.

Floris a Maurits van Hallovi, děti "odloučených" Suze a Anneho Mauritse van Hallových, vyrostly v

zámožné bankéře. Hanna zemřela již roku 1884. Floris měl v Utrechtu bankéřský úřad, byl váženým členem

utrechtské obecní rady, ale po smrti manželky se stáhl do svého starého Amsterodamu. Jeho dům v

Utrechtu byl většinou prázdný. Říkalo se mu "Van Hallův strašidelný dům" kvůli tajemným chodbám a

falešným trezorům, kterými chtěl Floris zmást lupiče.

Stal se předsedou rady komisařů v Paláci píle lidu a zakrátko se nastěhoval do "Pavilonku", stavby, jež

byla vpletena někde vysoko mezi skleněné oblouky a železné přepony.

Maurits van Hall se v Amsterodamu stal pravým liberálním bankéřem. Byl zakladatelem Banque de Paris

et des Pays Bas, členem senátu, měl devět dětí a byl důstojným patriarchou s dlouhým, tmavým vousem.

Bydlel v jednom z nejkrásnějších domů v proslulém oblouku na Herengrachtu a odtud se pěšky vydával

každý den do své kanceláře, která ležela kousek dál na grachtu, s procházkovou holí se stříbrnou rukojetí v

ruce, cylindrem laskavě rozdávaje pozdravy známým.

Amsterodamu se zase dařilo dobře. V roce1903 byl na navršeném pozemku mezi Warmoesstraat a

Damrakem otevřen nový obchodní palác, Burza progresivního stavitele Berlageho, město samo pro sebe, s

náměstími, sály, pokoji a chodbami.

Z amsterodamského Atheneum Illustre se roku 1877 stala univerzita s vlastními laboratořemi a klinikami,

ale nyní založili i ortodoxní protestanti -- potomci odloučenců -- svou vlastní Svobodnou univerzitu. Tito

zbožní protestanti získávali čím dál tím víc sebevědomí. Mezi nimi povstal nový charismatický vůdce,

amsterodamský kazatel Abraham Kuyper, jenž roku 1886

opustil spolu s velkou skupinou stoupenců oficiální reformovanou církev(. Do starých protestantských

kostelů už nemohli -- ačkoli Kuyper a jeho lidé učinili jednoho časného nedělního rána pokus o zabrání

Nieuwe Kerku, postavili si již záhy ortodoxní reformovaní(( vlastní "katedrálu", Keizersgrachtkerk.

Amsterodam zase kypěl životem. Městem projela s pískotem první elektrická tramvaj, přibližně po trase,

kterou dodnes jezdí linka

10, a každý si myslel, že vrabci, kteří si posedali na dráty, okamžitě pojdou. 21. července 1897 podal

Algemeen Handelsblad zprávu o "zvláštním vozidle" na Nieuwezijds Voorburgwalu. "Ta věc, jež k eleganci

daleko měla, dosáhla rychlosti koně v mírném klusu, a lze ji ještě tak nejlépe k posteli na kolech přirovnati."

Na Rembrandtpleinu vzkvétaly legendární firmy: Mille Colonnes, De Kroon, Mast, Schiller. A pak tu byl

Kerseboom, podnik s prostory pro čtrnáct set návštěvníků, čtyřiadvaceti kulečníkovými stoly, dvěma

ohlušujícími orchestry, dámskou a pánskou kapelou. Jakmile jedna přestala, nasadila druhá. Sem chodil

každý.

Kalverstraat byla plná nádherných obchodů, ale mezi dvanáctou a čtvrtou odpoledne zakázané území pro

spořádané dámy. V těchto hodinách chodili pánové na burzu a z burzy a tou dobou se na Damu a v

Kalverstraat promenovaly jen prostitutky.

Čtvrť YY, neboli Pijp byla baštou tehdejších bohémů, plnou snílků, básníků, ochlastů a průkopníků nového

století. Zpěvák Eduard Jacobs seznámil Nizozemsko poprvé v jednoduchém sálku -sklepě na Quellijnstraat

64 -- s fenoménem kabaretu s hrubými, realistickými písněmi. Ve čtvrti bylo plno pivnic, hostinců a jiných

míst tajné zábavy. Vycházel zde speciální týdeník, nazvaný Pst -- Pst, plný inzerátů jako:

"Prostorná sednice a ložnice v Pijpu k pronájmu. Nájemné 200,guldenů měsíčně, včetně používání

plynového světla a rozmilé mladé osmnáctileté dámy. Dopisy na číslo:(...("

Nebo:

"Musím míti dědice a mému muži není možno jej poříditi. Kdo chce jako 'stvořitel' posloužiti? Dopisy na

heslo 'stvořitel' pod číslem: (...("

Nebo:

"Mám šíleného, žárlivého muže, nejsem s to učiniti jej paroháčem.

Kdo by pro mne měl několik měsíců, aby se ujal role sluhy v mém domě? Nemovití pánové, v případě že

dobrý původ mají, na vysoký plat nárok si dělati mohou. Dopisy na heslo 'sluha' pod číslem:

(...("

Tato doba byla líhní nezkrotných talentů. V útulné pivnici Zur Bavaria -- na Kalverstraat 165 -- se scházeli

Treubovi radikálové, u Willemsena -- Heiligeweg 26 - 28 a ve Frickes Bodega -- Kalverstraat 234 -- se

vyvinulo úplně nové literární hnutí takzvaných Osmdesátníků. "Ach, to 'žvanění'," napsal později jeden z

nich. "Ve všelijakých pokojích v Pijpu či v kavárnách u Willemsena, v Mastu, v Kranapolském, v Poort van

Cleve nebo v nejrůznějších amsterodamských hospůdkách. Co jsme se napovídali, a co já se napovídal. Tak

vznikala nová pojetí literatury a jiných umění; vřelo to kolem dokola." Ale i tato léta pominula.

Spisovatel Bordewijk popsal kdysi Amsterodam na počátku první světové války jako rozpadlý bordel,

těžký, kamenný dřevák, jako Červený palác: "těžká budova z cihel, hnědočerveně natřená, ve všech oknech

stažené žaluzie," kde se zdržovali páni, jelikož století pánů bylo totam.

Roku 1903 skončil skončil rozhodující konflikt mezi rychle rostoucím dělnickým hnutím a starými elitami

města. Stále sebevědomější dělníci požadovali, aby zaměstnavatelé v přístavu přijímali pouze zaměstnance,

kteří jsou členy odborů, stejně jako tomu bylo u jejich anglických kolegů.

9. ledna 1903 vypukla stávka u skladištní společnosti v Blauwhoedenveenu a již záhy stávkoval také

veškerý amsterodamský železniční personál. Poté se stávka rozšířila na výhybkáře, strojvůdce, topiče,

brzdaře, traťové hlídače a ostatní železničáře zbytku země.

"Celé soukolí se zastaví, když to vaše mocná ruka poručí," napsali socialisté triumfálně na své plakáty,

které zobrazovaly amsterodamské Hlavní nádraží v popředí s obrovským dělníkem, jenž vyjíždějícím vlakům

rukou přikazuje stát. 1. února se ředitelství železnic vzdalo. Komunální zaměstnanci, strženi tímto

úspěchem, vstoupili také do stávky: 9. února bylo po jejich.

Za dva týdny přešla vláda do protiútoku, pod vedením zmíněného antirevolucionáře Abrahama Kuypera:

ten svými "škrtícími zákony" zakázal stávkovat ve veřejných službách, jako je například železnice.

Následovala nová železniční stávka. Ta však vyvrcholila traumatickou událostí v mladém dělnickém hnutí.

Všude na nádražích a kolem nich byli rozmístěni vojáci, kteří měli celý aparát udržovat v chodu a chránit

nestávkující. Stávkující dostali výpověď a byli nahrazeni lidmi ochotnými pracovat. Dcera jednoho z vůdců

stávky mnohem později vyprávěla, jak doma náhle uslyšeli vzdálenou píšťalu lokomotivy, a jak se její otec

chytil za hlavu a řekl: "Teď je vše ztraceno."

První světová válka Holandsko a Amsterodam minula. Nizozemsko zůstalo neutrální a město z války zažilo

jen zhroucení trhu, krátkou paniku v bankách, příliv belgických uprchlíků, hrstku válečných šmelinářů a hlad

mezi dělníky a jejich rodinami. Když už v létě 1917 nebyla v Jordaanu k dostání jediná brambora a zároveň

na Prinsengrachtu stály plně naložené lodě s brambory, došlo k malé bramborové vzpouře. Lodě, jakož i

vagony v Rietlanden, byly přepadeny. Sociální demokrat Wibaut -- tehdy čerstvý radní -- přijal na radnici

pětici žen z Eilanden a poprvé zažil dilema revolucionářského mocnáře. "Víte, že je dost rýže?" dovolil si

navrhnout. "Dobrá strava, ohromnělevná." Ženy rozzlobeně odešly. Komunistický deník De Tribune

následujícího dne napsal: "Wibaut chce otrávit dělníky."

K závažnější konfrontaci došlo v listopadu 1918, kdy hrozilo, že revoluční hnutí z Německa a Ruska

přeskočí i do Nizozemí.

Vojáci, kteří chtěli domů, se vzbouřili, došlo k menšímu drancování, a dokonce i sociální demokraté mínili,

že čas dozrál k převratu.

13. listopadu dorazila revoluce do Amsterodamu a hned tu také zanikla. Toho večera zorganizoval

novopečený Zemský revoluční výbor mítink s Henriettou Roland Holstovou, Domelou Nieuwenhuisem a

Davidem Wijnkoopem. Sál byl přeplněný, přes silný dým z cigár nebylo na pódiu nic vidět a pro velkou

vzdálenost nebylo řečníkům rozumět, jak si vzpomíná jeden očitý svědek, později žurnalista Maurits Dekker.

Po skončení se vydal městem průvod, který vybízel vojáky v kasárnách v Sarphatistraat, aby se k

demonstraci připojili. Maurits Dekker si ještě po letech vybaví detaily:

"Nahoře, u otevřených oken, smějící se vojáci, dole osvětlená brána a asi deset metrů před ní těžký

železný plot, jehož vchod je zamčen tlustým řetězem. Noviny později psaly, že se dav pokoušel zaútočit na

kasárna a že někdo chtěl překonat uzamčený plot pomocí sekyry. To jsem neviděl. Vím jen, že světlo v

bráně náhle zhaslo, že jsem potom vskutku viděl řadu záblesků a slyšel hvízdat kulky. Lidé křičeli, část

demonstrantů utekla, zatímco ostatní se vrhli na zem. I já jsem se svalil. Následovalo ještě několik salv. (...(

Pod světlem lucerny mi jeden muž, který ležel vedle mě, něco ukázal: světle hnědou hučku, v jejímž žlábku

ležel šedorůžový kousek rybích jater, velký jako vlašský ořech: 'Kus mozku mého kamaráda,' pravil."

Touto nečekanou střelbou bylo zkoseno několik bezbranných demonstrantů: celkem padli tři mrtví a

osmnáct raněných. Ale holandská revoluce tím zmlkla a uhasla.

Liberální bankéř a patriarcha Maurits van Hall skonal na prahu nového století, ale jeho bratr Floris

Adriaan, kdysi matkou "přenechán Pánu jako Samuel", ještě žil. Znal divadelní svět jako nikdo jiný, během

rusko-turecké války se toulal po Balkánu, ale po jednom finančním skandálu se stáhl do ústraní.

Zřídkakdy, nebo spíše nikdy, neopouštěl pokoje v ohromném Paláci píle lidu. Žil v noci, v místnosti bez

oken. Jedny dveře jeho bytu vedly přímo do postranní lóže, odkud mohl sledovat vše, co se dělo na jevišti.

Po městě kolovaly bizarní příběhy o projektech, do nichž investoval své jmění: do podmořské železnice z

Irska do Newfoundlandu, do expedice za zmizelou Atlantidou -- do moře měly být spuštěny obrovité trubice,

aby jimi bylo vidět mořské dno -- nebo do plánu na zavodnění Sahary.

Občas se stalo, že se během operního představení v sále Paláce píle lidu oči publika náhle zvedly k

ředitelské lóži. Jako by z nebe spadl, tam stál stařičký, vychrtlý, ohnutý muž s popelavým, ostře řezaným

ptačím obličejem. "Postava se vyklonila z lóže, třesoucí se rukou se opírala o sametový okraj, cosi

mumlala," tak popsal tehdejší divadelní recenzent jedno takové přerušení. "Tato podivná, téměř strašidelná

postava, zahalená ve vlněném županu, hlavu přikrytou plátěnou čepičkou, hleděla chvíli do temného sálu, a

stovky rozptýlených návštěvníků fascinovaně zíraly na toto zvláštní zjevení."

24. února 1929 zemřel Floris Adriaan van Hall ve věku devadesáti let ve svém osamělém palácovém bytě.

Ani ne za dva měsíce na to, časně ráno, 18. dubna, vypukl v "jeho" paláci požár a budova vzplála

zepředu i zezadu zároveň, ovívaná silným jihozápadním větrem. Vypadalo to, jak psaly později noviny, jako

by budova byla polita olejem, tak hltavě olizovaly plameny průčelí a za chvíli i boky. Palácové stěny, které

byly z velké části vystavěny z vlnitého plechu, se doruda rozpálené doslova zkroutily. Dveře palácové

kavárny klapaly v plamenech sem a tam. Občas se zdálo, jako by hořela celá městská část, jak se výheň

odrážela v oknech domů na Frederikspleinu. Palácové hodiny odbily naposledy třetí.

Žár byl tak ukrutný, že se hasiči museli chránit kusy zinku před obličejem nebo si otáčeli helmy, aby si

alespoň částečně zakryli tvář koženou zástěrkou. Kyslíkové bomby v palácové kavárně navíc neustále

vybuchovaly, takže se na okolí snášely střepiny s deštěm jisker, jež chrlil do vzduchu samostný požár.

Stromy na Frederikspleinu vypadaly díky žhnoucím jiskrám, které se zachytily ve větvích, jako vánoční

stromečky.

Ve tři čtvrtě na čtyři spadla s těžkým lomozem půda nově opravené restaurace, kde pravděpodobně požár

vznikl. Železné pilíře se ohýbaly jako hořící zápalky. Plameny už dosahovaly až ke kopuli a vrhaly na náměstí

fantastické barevné světlo. Hasiči nemohli dělat nic jiného, než kropit domy na Frederikspleinu a dohlížet na

to, aby nevzplály stromy. Žár byl tak silný, že se voda měnila v páru ještě dříve, než dopadla do ohně.

Za deset minut čtyři nastal, jako v horečnatém snu, okamžik, na který všichni čekali. Ještě byla vidět

socha Slávy nahoře na kopuli s věčnou chválou Haustových medových oplatek. Pak spadla.

Asi za minutu se stěny kopule jakoby srolovaly, na chvíli se zastavily a potom se kolos zřítil. Bylo to, jako

by vojenská baterie spustila palbu vzhůru, sloup plamenů vystřelil přímo do tmavého vzduchu, smršť jisker

se přehnala po náměstí a otřes, který slyšel celý spící Amsterodam, se převalil tichou nocí.

Všechno to trvalo jedinou hodinu.

IX.

Vlak číslo 11537

Myslící jádro Amsterodamu se v divokých dvacátých letech nacházelo na Nieuwmarktu. Každou sobotu

večer se tam tvořily a bořily světy, ve vzduchu se vznášela spousta praskajících mýdlových bublin, myšlenky

byly jako ocel a ručičky hodin ukazovaly stále za pět minut dvanáct.

Janus, muž vychrtlé postavy, se většinou opíral o dvoukolák, když začínal mluvit. Předpovídal velký třesk,

bomby, barikády, dynamit, násilí proti násilí. Měl nový názor: "Lupiči jsou praktičtí idealisté. Už teď

vypovídají službu kapitálu."

Vzhůru muži, bez klidu chvíli, Vědomi si buďte vlastní síly, Celého soukolí...

"Slyšte trubek troubení, zbraní řinčení, dusot kopyt, vraždy řev," volal do toho nezávislý socialista Flip

Bartels ze svého kouta. "Javánci jsou stále vysáváni..." U Váhy se vyšplhal evangelík Griffioen na skládací

židli: "Děti Belzebubovy, spaste své duše, připravte se na poslední mučednictví." Vedle něj začal někdo

vykřikovat něco o třech K, která musí zmizet: "Kostel, Krčma a Kapitál." V jednom rohu se debatovalo o

otázce : "Dalo by se kytce poručit, aby střílela semena?" Jinde se diskutovalo o zkaženosti měšťácké

morálky a o otázce: "Proč jsou přirodní pudy vždycky čisté?" Abstinenti se potulovali po tržnici, přes ruku

noviny Sluit Schiedam( a Blauwe Vaan a diskutovali o otázce, zdali dát přednost střízlivému stávkokazovi

před opilým stávkujícím. V jiném rohu stáli katoličtí kolportéři se svým stánkem Papež Leo XIII. Několik

anarchistů se začalo dohadovat o astronomii, gravitaci, světle a ohni. Hlasy kolportérů halekaly: "Očistec

revoluce, pět centů." "Má člověk duši? Je smrt koncem? Dva centy." "Poslední křeče kapitalismu, tři centy."

Všeobecné volební právo dalo poprvé všem Amsterodamanům možnost volit a být zvolen a této možnosti

se s nadšením využívalo: voleb do obecní rady roku 1923 se účastnilo šestatřicet stran.Mnozí vtipkovali:

nebudou hloupé masy volit kohokoli, nehledě na to, co říká nebo dělá, jen když se mu udělá dostatečná

propaganda? Spolek anarchistů, nezávislých socialistů a dadaistů se jednoho večera v Uilenkelderu -- v

jakémsi uměleckém sdružení na Reguliersgrachtu -- rozhodl vyzkoušet si tuto manipulaci veřejného mínění

na amsterodamské veřejnosti.

V doplňkových volbách 1921 založili Stranu chátry s hlavním kandidátem Nelisem de Gelderem, známějším

jako Dybysmětakměl. De Gelder vděčil za své jméno hitu, jímž dělal na zakázku ředitele divadla reklamu na

nový muzikál:

Dybys mě tak měla i s mým stříbrňákem, Dybys mě tak měla s fešným tralalákem, Dybys mě tak měla se

vším, co vidíš, Chci si s tebou zašpásovat, centy mý však nespatříš!

Dybysmětakměl se dal na pití po brzké smrti své ženy, býval cirkusovým akrobatem, zedníkem a v oněch

letech se většinou šoural po Rembrandtspleinu s krabicí od doutníků, tu a tam vyloudil nějaké peníze, sem

tam předvedl indiánský tanec, doprovázený bojovým výkřikem "Hap!", a dál se o něm nedalo mnoho říct.

Jeho program byl krátký a jasný: nižší ceny, jalovcová za pět centů, chleba za jedenáct, tuk za pětatřicet

centů, pryč s pisoárem na Rembrandtspleinu a "volné rybaření ve Vondelparku".

27.dubna 1921 byl více než čtrnácti tisíci hlasy zvolen do obecní rady. Starosta obvodu v panice

odcestoval do Haagu, kde ho uklidnili: už byl připraven malý nouzový zákon k zastavení politického

vzestupu Dybysmětakměla. To však nebylo zapotřebí.

Několik dnů před volbami byl sebrán na ulici v tak bezútěšném stavu, že si to vyžádalo celé měsíce péče,

než ho dostali z deliria. Kandidát číslo dvě na listině, kolportér a bývalý myč lahví Bertus Zuurbier bude

ještě dva roky v radě mlčky pobírat svůj účastnický poplatek.

Na této politické frašce nebyla ani tak nápadná samotná postava Dybysmětakměla, ale především

kampaň, která se kolem něj vedla. Plakáty Strany chátry, které se dochovaly, vypadají nesmírně

profesionálně. Noviny denně publikovali fotoseriály o populárním žebrákovi. Experiment skupinky dadaistů

byl více než zdařilý: média poprvé "vytvořila" politika a poprvé prorazila myšlenka iniciátora celého tohoto

tyátru, mladého antiburžoazního básníka Ericha Wichmana, zastánce Sorelsovy teorie "nebezpečného

života", muže, jenž si vyndaval a zandaval skleněné oko, jakoby to bylo vajíčko na tvrdo. Byl první, kdo ve

městě Amsterodamu propagoval myšlenky zatrpklých a poražených italských vysloužilců, známějších jako

"Fasci di Combattimento", ještě známějších jako fašismus.

* * * Za rok 1928 bylo v Amsterodamu sepsáno 1660 protokolů kvůli veřejnému opilství a 2013

ukradeným kolům. Pročítáme denní hlášení různých policejních stanic a vidíme kaleidoskop

amsterodamských čtvrtí dvacátých let.

Na stanici Stadhouderskade převládaly problémy se služkami: plačící děvčata, jež byla vyhozena na ulici,

arogantní paní, které sem vtrhly jako válečný křižník; domácí, které přicházely se stížnostmi na špatně nebo

vůbec neplatící nájemníky. Na Oudekerkspleinu museli policisté dosti často zasahovat, když pasáci bili lehké

holky -- spousta kuplířů pak dostala výprask od policistů.

V Jordaanu, na stanici Willemsstraat, byly cely plné chlapů, kteří zde vyspávali opici, a takzvaných

"potápěčů", mužů, kteří se v opilosti ponořili do některého ze špinavých grachtů a chvíli tam plavali,

pokřikujíce žertíky na kolemjdoucí. Na stanici v židovské čtvrti bylo zase opilství velikou raritou. Zde se

policisté zabývali neřešitelnými krevními mstami a rodinnými sváry.

Všechny čtvrti tak měly svou vlastní tvář a vlastní tón, neřkuli vlastní řeč. Až do konce devatenáctého

století mnoho amsterodamských starousedlíků zřídkakdy nebo vůbec neopouštělo svou vlastní čtvrť.

Kattenburští usedlíci se chlubili tím, že nikdy nebyli na druhém konci města, to jest u Haarlemmerpoort.

Jejich jazyk se zřetelně odlišoval od jazyka na Haarlemmerstraat.

Jazykové rozdíly byly tak nápadné, že v devatenáctém století bylo dokonce provedeno několik studií na

toto téma. Historik Ter Gouw rozlišil v Amsterodamu dobrých devatenáct různých čtvrťových dialektů, mezi

nimi i Kattenburštinu -- loďařský jazyk s mnoha frískými, dánskými a norskými prvky, jodenhoekštinu

židovské čtvrti, zeedijkštinu s mnoha námořnickými výrazy, jordaanštinu, fransepadštinu se zlodějskou

hantýrkou, haarlemmerdijkštinu, kalverstraatštinu a duvelhoekštinu -- jazyk pouťových návštěvníků a

podomních obchodníků.

Ve dvacátém století se čtvrťové kultury pomalu zředily: mládež se stěhovala do nově vystavěných čtvrtí

kolem města, noví přistěhovalci zaujímali jejich místa a kromě toho vytvářely podniky, církve a politické

strany pevná příčná propojení mezi čtvrtěmi. Středem myšlení a činění nebyla už čtvrť, nýbrž strana nebo

spolek či sportovní jednota.

Mísení svérázných charakterů probíhalo pozvolna -- mnoho stran mělo ještě své "čtvrťové bašty", zejména

komunisté, a také sportovní jednoty působily často ve čtvrtích. Když se mladý sociolog Henk Dijkhuis,

převlečený za květinářského pomocníka, kolem roku 1930 naštěhoval k jedné rodině na Palmgrachtu a celé

měsíce studoval jordaanský život, nebyly už legendární vlněné sukně jordaanských žen na ulicích k vidění,

ale stále ještě si děvče ze čtvrti nesmělo začít nic s chlapcem odjinud, jinak si koledovalo o potíže. Také se

ještě slavily pozoruhodné čtvrťové svátky jako Den srdíček -- jakýsi karneval se spoustou převleků každé

třetí pondělí v srpnu -- a především Líná kůže -- v sobotu před svatodušními svátky, kdy mládež začala brzy

ráno dělat příšerný rámus.

Velice osobitou atmosféru měla pochopitelně také židovská čtvrť.

Víc jak polovina nizozemských Židů žila v Amsterodamu, celkem víc než osmdesát tisíc, a většina se jich

tísnila ve staré čtvrti kolem Jodenbreestraatu, Waterloopleinu a Uilen--Jodenbreestraatu.

V neděli to byl jeden velký trh, od Jodenbreestraat až po Oude Schans stály stánky. Domy v Nieuwe

Uilenburgerstraaat mají dosud rozlehlá podsklepení, která dříve sloužila jako skladiště pro židovské

trhovníky. Ačkoli se v brusírnách stále ještě zpívalo a žertovalo, diamantový průmysl zaostával. Ale čím dál

tím víc Židů se uplatňovalo jinde.

Socialistické hnutí mělo na židovskou obec velký vliv. Židé v devatenáctém století tvořili nejchudší skupinu

obyvatelsta ve městě a někdo jako Henri Polak, zakladatel Všeobecného nizozemského svazu pracujících v

diamantovém průmyslu, byl pro ně doslova Mojžíšem, který je vyvede z Egypta. Revoluci, kterou kázal

Ferdinand Domela Nieuwenhuis, nebyli židovští dělníci příliš nakloněni, ale když Polak a jeho lidé začali

hlásat, že lze socialismu dosáhnout i bez násilí, parlamentární cestou, nechali se ve značném počtu získat.

Jejich svaz zařizoval věci, které byly jinde nemyslitelné: zdravotní pojištění, úrazové pojištění, studijní

stipendia, rekreační střediska.

V prostorné, nově postavené kavárně IJsbreker -- dosud na Weesperzijde č. 23 -- měli politicky aktivní

diamantoví dělníci své hlavní sídlo. Večer co večer si tam vjížděli do vlasů "levicoví" marxisté a "pravicoví"

revizionisté ze Sociálně-demokratické strany dělníků (SDAP).

Vliv Všeobecného nizozemského svazu na ostatní dělníky byl obrovský -- dá se říci, že svaz po léta

fungoval jako motor mladé sociální demokracie. Henri Polak, starý rabín a osvícenské dítě v jedné osobě,

stavěl výchovu a vzdělání na první místo. Svaz měl podle něj přinášet dělníkům kulturu, proto organizoval

přednášky a diskuse o umění a literatuře a vyzýval k mytí rukou o přestávkách. Dokonce se zabýval i

zařízením obývacích pokojů: byl proti zbytečné parádě a prosazoval klidné barvy a solidní nábytek.

Diamantoví dělníci ho uctívali jako napůl svatého a poslušně následovali jeho rady. Kanapíčka a křesílka

nahradili divany a jednoduchými křesly a květované tapety přelepili čistým papírem.

Uvnitř židovské obce socialističtí vůdci záhy převzali roli vůdců náboženských. S tím rozdílem, že Židé se

prostřednictvím nových předáků poprvé seznámili i s kulturou za hranicemi vlastního ghetta. Před

židovskými dělníky se otevřely nové světy: četli Multatuliho, Emila Zolu, obdivovali architekta Berlageho a

učitel Jac. P. Thijsse vzal městskou mládež poprvé do přírody.

V Centrále dělnické mládeže a v jiných organizacích nacházela židovská mládež novou ideologii společně s

mladými jiného původu.

Smíšená manželství byla stále obvyklejší.

Ve svazku interview Vzpomínky na židovský Amsterodam vypráví starý rabín Jacob Soetendorp, jak jako

dítě v pátek večer slýchal na ulici zpěv. Blížil se sabat, na ulici se obrátily vozy vzhůru a lidé zpívali židovské

písně střídavě se socialistickými bojovými zpěvy. Tu zapěli žalm 126, úvodní žalm k modlitbě "Sjir

Hamaälot", tu zase píseň bojujícího socialismu. Jestliže něco podpořilo integraci Židů do zbytku

amsterodamské společnosti, pak to bylo právě dělnické hnutí.

Tento proces se urychlil tím, že stále více Židů odcházelo z původní židovské čtvrti. Bohatí Židé se

stěhovali do Plantage nebo později do Zuidu, "moderní" dělníci -- jak se tehdy říkalo -- šli do Pijpu a

především do nových dělnických čtvrtí, které navazovaly na starou židovskou čtvrť. Pouze ti nejchudší

zůstávali ve staré čtvrti až do její rekonstrukce. Pak si museli dost zvykat: mnoho chudých Židů nikdy

nepoznalo splachovací záchod a historik Jacques Presser bude ještě po letech vzpomínat, jak v sobotu ráno

cestou do školy viděl všude v Transvaalbuurtu ležet z okna vyhozené kuřecí kosti z polévky pátečního

večera.

Židé tvořili zhruba třináct procent amsterodamského obyvatelstva, cítili se ve městě bezpeční, ale to

neznamená, že tu a tam nebyli diskriminováni. V některých hospodách museli platit dvojnásobek ceny.

Nejvýznamnější klub ve městě, Velký klub, nepřijímal Židy, stejně jako mnoho studentských kroužků.

Školní svaz Barlaeusova gymnázia měl motto: žádné proletáře, žádné dívky a žádné Židy. Totéž platilo pro

důstojný veslařský svaz Naděje. A vždycky docházelo ke klukovským rvačkám mezi "Židy" a "křesťany".

"V ghettu jsme žili z velké části chráněni sami sebou," vypráví ve svazku rozhovorů obchodník s textilem

Mozes de Leeuw.

A stejný princip panoval i v novém drahém Zuidu. "Jako Žid člověk přece nešel bydlet tam, kde žádní jiní

Židé nebydleli. (...( Celá Churchillaan tak byla v jedné chvíli, od Waalstraat po Victoriaplein, drahou

židovskou třídou. Tady byli židovští doktoři, tam bydlela rodina Plotske, tady bydleli všichni mí strýcové, byla

to opět chráněná čtvrť."

* * *

Amsterodam měl v těch letech dynamičnost neklidného přístavního města, vyhrnutých rukávů, čehosi, při

čem člověk chtěl být a čeho se chtěl účastnit. V jediném nizozemském hraném filmu ze třicátých let je ještě

vidět záblesk Amsterodamu a IJe té doby: vyřazené nákladní lodě, těžce funící tažná loď před řadou

nákladních člunů, přívozy sem a tam, loď plně naložená rudou, převozní trajekty do Kampenu, Lemmeru a

Markenu, mezi tím hnědé plachty škunerů, hrdina filmu na odplouvajícím zámořském parníku doprovázeném

dvěma zarputilými tažnými čluny a všude kouř, pára, mlha, život a shon.

Obchod s indickými polotovary zažíval znovu rozmach. Mnoho produktů se zpracovávalo přímo v

Amsterodamu. Z dovozu kopry( vznikl například kvetoucí tukový průmysl, třtinový cukr se zpracovával na

sirup a import tabáku zaměstnával tisíce douníkářů. Město platilo až do padesátých let za nejvýznamější

průmyslové město země, ale byl to průmysl nespočtu drobných podniků. Dominantníprůmyslové odvětví,

jaké bylo v mnoha jiných městech, v Amsterodamu neexistovalo. Byly tu dva velké pivovary, rychle rostoucí

konfekční průmysl -- s centrem na Keizersgrachtu -- a do roku 1927 mělo město i vlastní automobilový

průmysl, kde se vyráběl starý dobrý holandský "Spijker".

K velkým změnám mělo dojít v Noordu. Měl se časem společně s IJmuidenem stát jednou velkou

průmyslovou oblastí. Na Papaverwegu měl Fokker továrnu na letadla, která se do roku 1951 převážela na

plošinových nákladních lodích do Schipholu( a tam se na ně montovala křídla. Tisíce Amsterodamanů

nacházelo práci v kovoprůmyslu a loďařství. Továrny Werkspoor a Kromhout - pocházející z devatenáctého

století z loděnice Paula van Vlissingena - patřily k největším evropským výrobcům dieselových motorů a

Nizozemská lodní stavební společnost (NSM) byla roku

1933 druhou největší loděnicí na světě. Travnatá loučka v Haarlemmermeer, odkud začala KLM(( první

pravidelnou přepravu pasažérů na světě - během letu do Londýna letěl pilot podle kolejí - se stala roku

1926 letištěm Schiphol.

Město opět nasávalo lidi. Roku 1900 bylo Amsterodamanů asi půl milionu, roku 1925 přes sedm set tisíc,

což je zhruba dnešní počet obyvatel. Ve městě vznikla situace, která silně připomínala konec šestnáctého

století: do města se hrnuli noví přistěhovalci a město praskalo ve švech.

Pozdější radní Wibaut byl od roku 1907 do roku 1914 členem Obecní zdravotnické komise a jeho paměti

jsou dosud překvapivou četbou, když popisuje své tehdejší pochůzky. Rodiny s osmi dětmi žily v jedné

místnosti, kde se vařilo, bydlelo, spalo a ještě se tu vykonávaly domácí práce. Na jedné straně pokoje spali

chlapci na druhé dívky - některým z nich bylo už kolem sedmnácti. Wibaut se ptal jedné matky, jestli se

chovají stále dobře. "Ne vždycky," řekla. "Ale když v noci zaslechnu sebemenší pohyb, vstanu z postele a

zmlátím je. Hned, jinak to nejde. Je mezi nimi kluk a holka, co jim zadky hrají všemi barvami. Nemají čas se

ani zahojit. Všechny děti spí oblečené ve spodních kalhotech."

Na základě takovýchto prohlášení došel Wibaut k přesvědčení, že ať se děje, co se ,obec musí začít stavět

byty, určené k pronajímání pod nákupní cenou. Bylo to možné proto, že od roku

1901 existoval nový zákon o bydlení, jenž umožňoval dotovat výstavbu bytů pro lidi s nižšími příjmy.

Jakmile se Wibaut stal radním, zasadil se o to veškerými svými silami.

V roce 1918 byly postaveny první obecní byty, kromě jiného ve Spaarndammerbuurtu. Tam vyrostlo

množství nádherných dvorků a obytných bloků, jelikož podle mínění tehdejších socialistů i dělníci měli bydlet

pěkně. Na okrajích města se tu a tam objevila takzvaná zahradní města. Nejznámější z nich dostalo již záhy

přezdívku "betonová vesnice". O několik desetiletí později zde vyroste proslulý fotbalista Johan Cruijff. Tato

čtvrť byla po léta modelem ideální společnosti tehdejších sociálních demokratů: prostá, ale důstojná obydlí,

zahrádky vepředu i vzadu, dobré školy, park a společenská místnost na dosah ruky, ulice s názvy jako

"Domácího" či "Dobytkářská", hodně zeleně a čerstvý vzduch a čítárna vznešených ideí. Na 1.máje byla

čtvrť plná rudých vlajek, děti měly volno, na náměstí zpíval Hlas lidu a na sousední loučce tancovala

Dělnická mládež kolem májky. Dodnes vypadá toto předměstí Amsterodamu jako dekorace pro prvomájový

průvod z roku

1925.

Ale udělat se muselo mnohem víc. Už jsem se zmínil o tom, že město se dostalo vlastně do téže fáze jako

kolem roku 1600. Bylo zapotřebí zcela nového, velkoplošného rozšíření. Přinejmenším stejně nezbytná byla

síla a elán obecní správy.

Jak už to chodívá, vděčil i tento troufalý podnik z velké části více méně náhodnému setkání několika

vizionářskýchradních, kteří se vzájemně výtečně doplňovali. "Duší" sboru byl F M Wibaut -- přezdívaný

Mocný --, jeho pravou rukou byl po léta Monne de Miranda.

Rok 1921 byl rokem, v němž sociální demokraté ve velkém prorazili do obecního úřadu. Sociálně-

demokratická dělnická strana dostala téměř třetinu hlasů a tři radní v městské radě:

Wibauta, De Mirandu a Vliegena.

V témže roce se rozloha obce Amsterodamu zvětšila téměř čtyřnásobně připojením sousedních obcí.

Najednou se uvolnila spousta levných stavebních pozemků, město mohlo svobodně operovat za svými

přirozenými hranicemi. V rychlém sledu vyrůstala zahradní města. Na jižní straně navrhl Berlage úplně

novou městskou část se širokými třídami, náměstími, hlavními ulicemi, postranními uličkami, občas

tvarovanými do Y a nádhernými průhledy. Křižovatky chtěl Berlage akcentovat vysokými, monumentálními

stavbami jako je "mrakodrap" na Victoriaplein, ale tento záměr se příliš nevydařil.

Berlage opustil v Zuidu soustřednou předlohu města: Zuid byl formován trojicí tříd, jež trochu kostrbatě

protínaly území. Plán však byl sestaven tak jasně a nápaditě, že -- ač navržen v úplně jiné době -- dodnes je

tato část města překrásná a živoucí.

Berlagův plán byl roku 1917 schválen obecní radou, ale se stavbou se začalo až ve dvacátých letech. On

sám nepostavil ve "své" čtvrti ani dům: vše probíhalo podle návrhů nové Amsterodamské školy. Mladí

architekti -- blízcí expresionismu a secesi -- si představovali stěny ulic jako jeden kompaktní celek, ne jako

součet jednotlivých fasád. Dělali všechno z cihel: výklenky, výdutě, výstupky, arkýře a věžičky na rozích,

zdili a zdili, dokud nevznikl skromný památník "uspořádaného a disciplinovaného citu pro krásu,

maloměšťáckého smyslu pro pořádek a odpovídajícího sebevědomí".

Berlagův Zuid vyvrcholil novým stadionem, který se stavěl pro Olympijské hry 1928. Olympiaplein fungoval

jako cvičiště. Hráči spali v hotelích, školách a v soukromí po celém městě. Zuid sestával z převážné části ze

soukromých staveb. Po roce 1920

soukromníky stále více lákalo investovat do stavby domů, nalákáni nízkými cenami a novými systémy

dotací. Většinu ostatních bytů však stavěla stavební bytová družstva. Nový bytový zákon umožnil dávat

družstvům dotace na stavbu bytů, jestliže splňovala určité podmínky. Proto začaly skupiny dělníků, ač takřka

bez peněz, vystupovat jako správci domů. Často schůzovali v neděli poránu u svého "anděla strážného"

Arieho Kepplera, jenž je zasvěcoval do prvních zásad správy domů.

První byty, ve Van Beuningenstraat, byly postaveny 1909

bytovým družstvem pracovníků elektrických drah, nazvaným Rochdale podle anglického městečka, kde

bylo 1844 založeno první dělnické družstvo. Byli revolučně novátorští: nechtěli už žádná vestavěná lůžka,

žádné alkovny, nýbrž oddělené ložnice a záchod v předsíni.

Později následovala družstva s poetickými jmény jako Rozbřesk, Východ, Teplo domova, Patrimonium a V

létě venku.

I sama obec byla nanejvýše aktivní. Pod vedením De Mirandy se

1929 začalo s asanací staletých barabizen v centru města. Tato operace bude s přestávkami trvat až do

osmdesátých let. Jako první se šlo na nejhorší části židovské čtvrti. Chatrče na Lastageweg a

Montelbaanstraat byly strženy a nahrazeny novými obytnými bloky - tento zásah je dosud jasně viditelný.

Zakrátko byla nahrazena i Uilenburgerstraat a příčné uličky za ní.

Byla to doba velkých plánů. Na rýsovacích stolech mladé služby Rozvoj městské výstavby se prokreslovaly

nové čtvrti až do tyček na balkónových zábradlích, kompletně, s poskakujícími dětmi, maminkami u

pekařských vozíků a s čilými, bujarými dělníky.

Vysvětlivky byly napsány stylem, v němž nebylo zrnko pochybnosti.

Pojmy jako "chaos", "nepředvídatelnost" nebo "neovladatelnost" neexistovaly. S nebývalým optimismem

stanovili úředníci, správci a politici až do detailů svět svých dětí a pravnoučat, neboť je nenapadlo, že by

někdy mohlo existovat město bez matek a pekařských vozíků.

Roku 1928 se odhodlali k velkému skoku. Rozhodli se k fascinujícímu pokusu uhníst, vytvarovat a nalít do

forem budoucnost města v následujících desetiletích. Mělo se za to, že se musí udělat totální plán města,

který by mohl platit až do roku 2000. Na základě rozličných výzkumů se dělaly prognózy potřeb

budoucnosti. Lidé se domnívali, že přesně ví, jak velká bude průměrná rodina 1. ledna 1961: 3,43 osoby.

Na základě čísel o velikosti rodin a imigraci se odhadoval počet obyvatel v roce

2000 na 900 000 až 1,1 milionu.

Plán všeobecného rozšíření -- prezentovaný roku 1934 -- si získal mezinárodní slávu, neboť to byl první

plán městského rozšíření, na kterém se pracovalo velice systematicky, s mnoha výzkumnými pracemi. Jeho

tvůrce, slavný urbanista Cornelis van Eesteren, rozlišoval čtyři funkce: bydlení, práci, odpočinek a jako

spojující funkci dopravu. Sídliště se nenavrhovala v příliš velké vzdálenosti od pracovních míst a byla od

sebe oddělena rekreačními oblastmi. Toto rozdělení funkcí se plánem vinulo jako červená nit. Plán

všeobecného rozšíření měl být naprosto jiný než plán Berlagův, který byl kritizován pro své uzavřené,

celkem tmavé a málo zelené čtvrti a ještě částečně vězel v devatenáctém století. Van Eesteren byl oproti

tomu se svou filozofií "vzduchu, světla a prostoru" zcela dítětem století dvacátého.

Plán vynikal zejména stavbou takzvaných "pruhů" -- známých bloků s dlouhými pavlačemi -- a množstvím

zeleně, parků a hřišť hluboko uvnitř čtvrtí po příkladu Velkého Berlína. Odpočinek a rekreaci brali plánovači

poprvé velice vážně. Centrum nových čtvrtí bylo tvořeno umělým jezerem, pozdějším Sloterplasem - byl to

mazaný nápad, protože odčerpáním písečných vrstev se získala obrovská množství stavebního písku

potřebného pro realizaci projektu.

U budoucího Amsterodamu byl nakreslen celý les, Amsterdamse Bos, který od roku 1934 sázeli

nezaměstnaní. Byl tam důmyslný systém drenážních trubek a umělých rybníčků, jinak by v této bažinaté

oblasti, která vypadala na rýsovacích stolech tak pěkně, nezapustil kořeny ani strom.

Plán všeobecného rozšíření je dosud překvapivou četbou, zejména když si člověk uvědomí, že byl sepsán

v době krize a narůstající mezinárodní nejistoty. Ale snad právě tato nejistota vytvářela potřebu uklidňujících

výkresů, vysvětlivek a plánů.

Z plánu však vyzařovala veliká zručnost. Poprávu píše odborník v oblasti současných dějin města, Richter

Roegholt, že bez těch důkladných propočtů a sebejistoty by nikdy nebylo možné mít podobnou souvislou

vizi. A když se po katastrofách druhé světové války v Amsterodamu musely hromadně stavět byty, byly tu

už připraveny plán a vize, které umožňovaly proměnit okamžitě slova v činy. Těch hrozně nudných a

bezútešných poválečných čtvrtí, které poznamenaly mnohá jiná města, zůstal Amsterodam alespoň částečně

ušetřen. Už před válkou byla na základě Plánu všeobecného rozšíření zastavěna východní část Bosu a

Lommeru, po válce následovaly Slotermeer, Slotervaart, Geuzenveld a Osdorp a nakonec se roku 1958

začalo s výstavbou Buitenveldertu.

Wibauta nenazývali Mocným pro nic za nic. Na fotografiích je ještě vidět, jak působivý musel být tento

muž s rozcuchanými šedivými vlasy a malými šibalskými brýlemi. Chtěl jít daleko dál než jen k dobré

výstavbě bytů. Jeho vizí bylo nejen zastávat, ale "užívat až po nejzazší hranici, která je v kapitalismu

možná", demokracii ve skutečně demokratické politice. Socialistická politika obce podle něj znamenala, že

města jsou jakýmisi pokusnými zahrádkami socialismu, a že se uvnitř takového města, jako je Amsterodam,

musí vědomě hledat to, co je v mezích kapitalismu možné. Již za první světové války, kdy hrozilo, že bude

vyvedeno z rovnováhy celé zásobování města potravinami, přešla obec z jeho popudu k masovému nákupu

brambor, chleba, mléčných výrobků, oblečení a rýže a prodávala je ve speciálních obecních obchodech za

nízké ceny. Tímto městská správa pokračovala v tradici, kterou započali regenti v sedmnáctém století, ačkoli

tehdy jejich motivy spočívaly především v udržení pořádku a klidu. Wibaut a později De Miranda chtěli

ovšem víc. Po válce fungovaly obecní obchody kromě jiného s prodejem obuvi, oblečení a nábytku dál. De

Miranda uvažoval o zřízení lidových restaurací, kde by se dalo najíst za výrobní náklady. Obec se také začala

zabývat zásobováním mlékem a rybami. Drobní obchodníci začali protestovat. V obecbní radě načrtl

konzervativní liberál Walrave Boissevain obraz budoucnosti, v níž obecní správa Amsterodamu přemění

město v jeden veliký laciný obchod. "Kdyby sbor starosty a radních chtěl koupit Peeka a Cloppenburga nebo

Bijenkorf(, pak by jim to obecní rada musela schválit." Přitom se zaměřil hlavně na De Mirandu. Zřízení

obecní mlékárny - jednoho z jeho velkých projektů - rada velmi dlouho protahovala. Přesto dokázal postavit

na nohy několik obecních prádelen. "Žena, která má volební právo, nemá stát u necek," mínil. Plavání v

obecních lázních bylo zdarma, a proto se v každé čtvrti snažil založit plovárnu. Tak vzniklo úspěšné motto

pro volební kampaň sociálních demokratů:

"Chceš se koupat nebo plavat?

Musíš pro De Mirandu hlasovat."

( ( (

Půl roku poté co Palác píle lidu zanikl v plamenech, se zhroutily burzy. O rok později pocítil i Amsterodam

velkou hospodářskou krizi. Roku 1932 bylo ve městě čtyřikrát více nezaměstnaných než v roce 1929 a v

následujících letech vystoupil jejich počet na více než šedesát tisíc - odhadem pětinu až čtvrtinu pracujícího

obyvatelstva.

Podpora nezaměstnaným byla neobyčejně ponižující. Dělníci, kteří se organizovali, dostávali ještě nějakou

dobu sedmdesát procent ze svého posledního platu, ale pak se stali kořistí , jak tomu říká Richter Roegholt,

"celé sítě výjimek, odkladů, omezujících podmínek,ponižujících povinností a kontrol". Otci rodin byli nuceni

do pracovních táborů, které ležely někdy hodiny vzdálené od města. Výše základní podpory byla taková, že

nezaměstnaný, neřkuli se svou rodinou, nemohl vyžít. Podpora byla hlavně určena pro zajištění potravin.

Amsterodamští pouliční prodavači - především chudí Židé - byli z podpory vyloučeni.

Vysvětlení znělo: "Neboť tito lidé jsou nekontrolovatelní, čímžto by snáze mohlo docházeti k podvodům."

Ještě nikdy předtím nebyla nezaměstnanost tak hromadná a tak dlouhá. Hledat práci nemělo téměř smysl.

Richter Roegholt cituje podrobně z průzkumu rodin nezaměstnaných z roku 1934, prováděným Obecním

statistickým úřadem. Průměrně vydávaná suma v rodinách nezaměstnaných činila

19,30 guldenů týdně oproti 45,48 guldenům ve srovnatelných rodinách zaměstnaných. Peníze ebyly ani na

cukr. Nezaměstnaní si netroufali chodit ven, aby v sousedství neviděli, že nemají práci. Děti přicházely s

pláčem domů, protože jim ostatní nadávaly kvůli jejich školnímu oblečení, vyfasovanému zdarma.

"Při čtení tohoto hlášení člověk neví, co je tvrdší," píše Roegholt. "Obrázek šedivého a monotónního

životního minima, kdy peníze na noviny nebo rádio, na zábavu, odpočinek nebo koníčky, dokonce i na

známku na uchazečský dopis mohly přerůst v nepřekonatelný problém, nebo vidět život bez východiska,

zbytečné hledání práce, paličatě dodržovat několik norem měšťácké morálky před dětmi a sousedy, zápasit

se žebrotou."

Krize třicátých let byla natolik traumatická, že bude až do osmdesátých let určovat městskou i zemskou

politiku: toto už nikdy. Mnoho vůdčích politiků v padesátých a šedesátých letech vyrůstalo v době krize a

tehdejší události ovlivňovaly jejich život. Poválečné dění v Nizozemsku a v Amsterodamu, budovatelská

dynamika v padesátých letech, chaos v letech šedesátých, mírný pečovatelský stát sedmdesátých let nelze

pochopit bez nesčetných rodinných tragédií let třicátých.

V září 1933 vystoupili socialističtí radní z magistrátu, protože jejich stranické oddělení odmítlo snížit platy

obecních zaměstnanců. Po dva roky, až do voleb 1935, vládl městu "měšťácký" magistrát, jenž měl na

svém praporci jediné motto: šetřit. 1. července 1934 se na příkaz Colijnovy( vlády snížila podpora o více než

deset procent. To znamenalo, že devítičlenná rodina dostávala namísto šestnácti pouhých čtrnáct guldenů.

O pár dní později, jednoho parného středečního večera v červenci, vypuklo v Jordaanu lidové povstání. Po

schůzi komunistického Výboru pro boj s nezaměstnaností vyšla část lidu do ulic, a když konečně dorazila

policie -- nejdříve musela rozehnat protinacistickou šarvátku na Amstelpeinu -- létaly už policistům kolem

hlavy kameny a střešní tašky. Ze země se vytrhaly lucerny, lampy s rozbily na kusy a navršily se první

barikády. Teprve pozdě v noci nastal klid.

V dalších dnech vypukla přímo válka. Boje přeskočily z Jordaanu do Spaarndammerbuurtu a do

Amsterodamu Oost a Noord. V přístavu začala stávka. Střílelo se na Eilanden a později také v Jordaanu.

Komunisté povolávali k novým akcím. Sociální demokraté varovali dělníky, aby se nenechali strhnout.

Skládaly se básně:

Mysleli, že neslyšíme výšek volání, znějící k nám až z Moskvy daleké.

Mysleli si, že nás nudou otráví v té bažině smrduté.

V pondělí bylo po všem. Padlo pět mrtvých a jedenačtyřicet lidí bylo zraněno.

( ( (

Nejdůležitějším znakem budoucnosti je její nepředvídatelnost. Na Silverstra 1939 přál Monne de Miranda -

- tou dobou opět radní --

"nezaměstnaným práci, střední vrstvě hodně zábavy, bohatým spjatost s městem". Oostu přál definitivní

osvobození z izolace, Westu rychlou výstavbu v Bosu a Lommeru, Zuidu dokončení stavby Státní pojišťovny,

Noordu zahájení stavby tunelu a "Centru první lopatu zabořenou do pozemku nové radnice".

Ve skutečnosti budou tunel a radnice postaveny až za třicet respektive za čtyřicet let a Bos a Lommer

budou tou dobou většinou osídleny imigranty ze Středozemí. Sám radní De Miranda bude během jednoho

měsíce přiveden k pádu a ani ne za čtyři roky po jeho bujarém novoročním přání bude v koncentračním

táboře Amersfoort, řečeno slovy jednoho očitého svědka, "odvezen na trakaři na Appelplatz jako hromada

lidského neštěstí, zkrvavená, umazaná od bláta, zkroucená, a tam jako halda odpadků vyklopen".

Tak tohle měla ta nepředstavitelná, zrádná budoucnost ve skutečnosti za lubem.

Nástup fašismu v Itálii a nacismu v Německu nenechal Amsterodam bez povšimnutí. Už v roce 1933, brzy

po převzetí moci Hitlerem, protestovala antifašistická mládež na Rembrandtpleinu proti promítání Ranních

červánků, prvního německého filmu s jasnými nacistickými tendencemi. V kině Rembrandttheater se

intenzivně demonstrovalo s recitačními sbory, smrdutými pumami, bílými myškami a bílými holubicemi míru.

Zřizovaly se výbory a pořádaly výstavy, v roce 1936 dokonce jedna proti Olympijským hrám v Berlíně po

názvem DOOD - De Olympische spelen Onder Dictatuur (SMRT - Olympijské hry pod diktaturou). Princezna

Juliana navštívila dokonce brzy po sňatku s princem Bernhardem židovskou Invalidovnu, aby tak důrazně

demonstrovala, že se jí německý antisemitismus nelíbí.

Tisíce židovských uprchlíků z Německa a později také z Rakouska dorazily mezitím do Amsterodamu a

velké množství z nich se usadilo v Berlageho nových, prostorných čtvrtích v Zuidu. Zejména okolí

Beethovenstraat bylo oblíbeným útočištěm.

Mezi těmito vyhnanci se nacházelo relativně mnoho spisovatelů a umělců a ti zase inspirovali

Amsterodamany - zejména v oblasti kabaretu a literatury. Situace ze sedmnáctého a osmnáctého století se

opakovala v malém. Nakrátko byl Amsterodam znovu jakýmsi útulkem. Amsterodamští vydavatelé Allert de

Lange a Em.

Querido začali vydávat emigrantskou literaturu v původním jazyce a vycházel dokonce speciální

emigrantský časopis Die Sammlung.

Zejména mezi amsterodamskou střední vrstvou a lepším měšťanstvem však nacismus zapouštěl kořeny.

Uniformovaní členové NSB, Národně socialistického hnutí, pochodovali ulicemi. Pravidelně docházelo ke

rvačkám s mladými socialisty a komunisty. V dubnu 1935 se dokonce v Koncertní budově poprali členové

NSB s mladými židovskými liberály, když se národní socialisté pokusili přerušit zasedání Liberální Státní

Strany pod vedením předsedy Abrahama Asschera. Při volbách do obecní rady 1939 byl Amsterodam

jediným městem, kde NSB kandidovalo. Hnutí získalo tři křesla.

I jinde v Amsterodamu bujel místy antisemitismus. Již začátkem roku 1933 oznámil katolický

severoholandský poslanec J. Bomans, podporovaný deníkem De Telegraaf, že pokládá púřítomnost čtyř Židů

v amsterodamském magistrátu za "netaktickou". Jednou z prvních a nejdůležitějších obětí této tiché čistky

byl malý, optimistický, impulzívní radní Salomon Monne de Miranda.

Wibaut byl De Mirandovým velkým učitelem, ale přesto člověka udeří do očí především jejich rozdíly.

Wibaut: původem z dobrého měšťanského prostředí, s vysokoškolským vzděláním, později úspěšný a

zámožný obchodník. De Miranda: narozen v chudé židovské čtvrti, s pěti třídami základní školy, muž z lidu,

jenž vzhlížel ke "studovaným lidem" a zapíral svůj prostý původ. Wibaut zůstal vždycky, při vší věrnosti své

straně, v očích politických protivníků sociálně cítící člen magistrátu. De Miranda byl tvrdý a emocionálně

reagující stranník, který se při veřejném vystupování neostýchal užívat "neparlamentního" jazyka, čímž si

nadělal řadu nepřátel. "Wibaut," píše Mirandův životopisec G.

W. B. Borrie, "byl v politice dítětem Štěstěny. De Miranda se stal obětí antisocialistické štvanice s

nápadnými antisemitskými rysy. De Miranda bohužel v této hnusné aféře postrádal (vnitřní jistotu(, která

byla do značné míry vlastní jeho stranickému kolegovi Wibautovi."

Co se vlastně přesně stalo s De Mirandou, s tím velkým stavitelem města, mužem plováren a družstev,

snílkem o obecní utopii?

Poslední kapitoly Borriesovy biografie obsahují pečlivou rekonstrukci De Mirandova politického konce, ale

je v nich víc než jen to. Dají se číst i jako precedenční studie veřejné vraždy charakteru. Vyskytují se v ní

všechny příznačné prvky: nepřátelé, motivy, nestřežený okamžik, hlavní hrdina, událost, tisk, směsice lží a

pravd, krátká exploze toho všeho a velké ticho poté.

Začněme nepřáteli. De Mirandova urputnost -- ač živená hluboko zarytou nejistotou -- mu přinesla v

průběhu let protivníků víc než dost. Amsterodamská střední vrstva lačnila po jeho krvi kvůli jeho levné

bytové výstavbě a jeho pokusům o regulaci obchodu v nejdůležitějších životních potřebách. V obecní radě

zacházel v době, kdy byl radním, nanejvýše hrubě se svými nástupci -zejména s dříve jmenovaným

Walravem Boissevainem, předsedou výše zmíněného Velkého Klubu, spřízněným s nejlepšími

amsterodamskými rodinami, významným mužem z lepších kruhů. V zákulisí měl De Miranda navíc vážné

výměny názorů s ředitelem již tehdy mocné služby Veřejných prací, W. A. de Graafem. A přitom byl Žid a

ještě k tomu socialista, kombinace, která mu v určitých kruzích zrovna na popularitě nepřidávala.

Po Wibautově smrti se pár těchto postav chopilo příležitosti.

6. ledna 1939 zahájil De Telegraaf zuřivou kampaň pod titulkem:

"Obvinění proti radnímu De Mirandovi a členovi rady Guldenovi."

Článek zpravoval o "rozsáhlém pátrání", jenž zahájil před několika měsíci státní vyšetřovací úřad po

okolnostech, za nichž v posledních letech obec vydávala pozemky do dědičného pronájmu.

Příliš často byly pozemky přisouzeny jisté skupině stavitelů a opakovaně se stávalo, že stavební pozemky

byly pronajaty žadatelům, kteří vůbec neměli v úmyslu stavět. Důvěřiví stavitelé od nich museli pozemky

koupit za zvýšenou cenu. Určitě alespoň do jedné z těchto pochybných transakcí byl zapleten De Mirandův

syn Bram, čímž padl v podezření i sám De Miranda. Článek působil jako bomba a následující řada článků v

De Telegraafu a v pronacistickém Nationale Dagbladu znamenal konec De Mirandovy politické kariéry. Obec

ustanovila vyšetřovací komisi -- což bylo v historii města unikum -- pod vedením Walrava Boissevaina, v níž

měl velkou váhu také přínos již zmíněného vysokého úředníka De Graafa, konstatuje Borrie. Nakonec se

ukázalo, že De Miranda udělal jen několik chyb ve vedení. Dva sociálně demokratičtí členové rady a také De

Mirandův syn nebyli skutečně úplně bez poskvrnky, ale De Miranda sám byl od jakéhokoli podezření z

korupce očištěn. Zpětně se ukázalo, že ani jediné obvinění, které proti němu De Telegraaf vznesl, se

nezakládalo na pravdě.

Byl "zcela v pořádku a nevinnen", jak řekl jednající prokurátor.

To nejhorší se však už stalo. De Miranda nebyl připraven na smršť obvinění a duševně se zhroutil. Více

než půl roku strávil v psychiatrických zařízeních. Ze rhedenských lázní Laag Soeren, kam ho poslal jeho

lékař, protože tam ho neměl nikdo znát, napsal zoufale: "Je to tu všechno přepychové. Vydatné večeře se

zvláštní obsluhou. Starosta sem jezdívá každoročně. Člověk si tedy může na prstech spočítat, co tahle

legrace bude stát." Kromě toho tu všichni hosté četli jediné noviny: De Telegraaf.

Co tedy bylo, při zpětném pohledu, hnací silou tohoto papírového lynče? Po prostudování téměř

veškerého materiálu, který je ještě k dispozici, dochází Borrie k závěru, že se zde dá hovořit o úspěšné

spolupráci služby Veřejných prací, která se chtěla tohoto radního zbavit, a šéfredaktora De Telegraafu, J.

M. Goedemanse, který nebyl zrovna nepřítelem antisemitismu a nacionalistických sklonů. Z řady článků je

vidět, že De Telegraaf měl výtečné zdroje z Veřejných prací a z této strany mu přicházel neustále nový,

přitěžující materiál. V dopise šéfovi NSB, T. Goedewagenovi, se šéfredaktor Goedemans ještě roku 1942

chlubil faktem, že donutil De Mirandu k odstoupení.

Přesto zůstává jen těžko vysvětlitelné, jak mohl být politik s takovýmto služebním postavením tak rychle a

osudově poškozen.

Jedna z příčin spočívala nepochybně v tom, že De Miranda v kritickém okamžiku nebyl duševně stavu se

bránit. Ale ještě podstatnější bylo to, že židovský syn dělníka De Miranda postrádal jakékoli "krytí" ze strany

amsterodamského establishementu. Starosta De Vlugt, jenž byl už celé měsíce s korupční aférou a téměř

jistě i se soudním vyšetřováním proti De Mirandovi obeznámen, nehnul ani prstem na jeho záchranu.

Dokonce i jeho vlastní strana zůstala opatrná, a když bylo po všem a on byl konečně s to napsat písemnou

obranu, byl ze všech stran odrazován od její publikace.

Po létě 1939 byla záležitost s dědičným pronájmem pro sociální demokracii skončena a s ní i Monne De

Miranda. Strana se poprvé dostala do vlády a měla teď jiné věci na starosti, než stížnosti bývalého radního.

I kdyby měl všechnu pravdu světa, politicky bylo velmi nerozumné vracet se ještě jednou k této trapné

záležitosti. Tak byl politik De Miranda svými starými přáteli a spojenci opuštěn a nakonec se stal obětí

zákonitostí vlastního světa. Ale kromě toho byl jeho pád i preludiem toho, co přicházelo, a místy už

zaznívaly tóny, které zakrátko určily osud všech amsterodamských Židů.

* * *

Poslední roky před druhou světovou válkou žil Amsterodam stejně jako zbytek Holandska v atmosféře

bujaré nevíry a potlačeného vědomí. Nizozemské obyvatelstvo bylo výtečně informováno o tom, co se v

Německu děje, ale čím byla situace vážnější, tím více průměrných občanů se před ní uzavíralo. 3. září 1939

v jedenáct hodin dopoledne vypukla druhá světová válka mezi Německem, Anglií, Francií a Polskem, ale

většina Nizozemců svatě věřila v nizozemskou neutralitu. Všeobecně se očekávalo, že se bude opakovat

situace z první světové války: problémy s obchodem, uprchlíci, málo jídla, ale jinak nic nového.

Přitom je třeba mít na zřeteli, že Nizozemí leželo po staletí v závětří Evropy. Už po mnoho generací zde

nepadl ani výstřel.

Téměř všechny války, které se kontinentem přehnaly, Nizozemsko minuly -- nehledě na několik šarvátek,

které nestojí ani za řeč.

Od časů Alby a pátera Woutera Jacobszoona nebyl Amsterodam zapleten do válečných operací. Lidé si

nebezpečí války tak odvykli, že ho už neznali.

Když si člověk prolistuje noviny z oněch let, cítí zpočátku -v letech 1933, '34, '35 -- velkou starost s

nacistickými pogromy v Německu, ale zatím co se situace ve skutečnosti zhoršovala, zmizely tyto události

pozvolna z centra pozornosti. Také Židé, kteří tu již po generace žili v míru, si neuměli představit, že by to v

Německu bylo tak zlé. A jen málokteří si z toho vyvodili důsledky pro sebe. "Při prvním pochodu příslušníků

NSB jsem se jenom smál," vypráví jeden z dotazovaných ve Vzpomínkách na židovský Amsterodam. A druhý

si vzpomíná, jak se jistý pan Gans, advokát, roku 1938 prostě a jednoduše sbalil, sesbíral svůj majetek a

emigroval do Ameriky. Proč? Strach! "Připadalo nám to šílené a zbabělé, takhle jsme o tom mluvili: 'Jsme

Nizozemci a zůstaneme v Nizozemsku.' " Tato neschopnost vidět nebezpečí, ten zvyk na klid a mír

spoluvysvětlují rozsah katastrofy, která zakrátko nizozemské Židy stihne.

Nálada "dělat, že nic nevím" vládla dokonce ještě v noci německého vpádu i u těch, kteří stáli v centru

proudu zpráv.

Existuje neobyčejně zajímavá reportáž redaktora Algemeen Handelsbladu, A. Ekkera, o zážitcích z noční

směny, která oné památné noci musela zpracovat ranní vydání č. 37.104 z desátého května 1940, a tato

reportáž vykresluje atmosféru v optimální formě.

Večer devátého května 1940 začal v pyšném hradě Handelsbladu na Niuwezijds Voorburgwalu jako

všechny ostatní: redaktoři, stenografové, kurýři, sazeči a grafici se hrnuli dovnitř, na podlaze leželi metroví

hadi telexových zpráv, z hlavního nádraží dorazily rukopisy zpravodajců zaslané železniční poštou, netrpěliví

korespondenti viseli na telefonech, aby zavolali své zprávy.

To, že už přes týden hrozilo nebezpečí německého útoku na Nizozemsko, mohla redakce vyvodit z faktu,

že šéf redakce, šéfredaktor a šéf zahraničního oddělení každý večer ve své kanceláři intenzívně telefonovali

a diskutovali s korespondenty a známými v Haagu. Co přesně slyšeli, zůstávalo tajemstvím, čtenáři si ničeho

nevšimli, ale že se něco děje, to věděl v redakci každý.

Dost pozoruhodné bylo, že se devátého května tato "nervózní směna" nedostavila - nebezpečí prozatím

ustoupilo, jak se domnívali. Na titulní straně bude pro ty důvtipnější umístěna malá zprávička pod titulkem

"Napětí se uvolňuje, očekávané události se nedostavili". Přesto tu byla ještě jedna zpráva z Associated

Press, pocházející "z velice důvěryhodných zdrojů", o tom, že se dvě německé armádní jednotky pohybují z

Brém a D(sseldorfu směrem k Nizozemsku "a to tak rychle, že zanedlouho dosáhnou hranice". Také od

berlínského korespondenta Maxe Blokzijla přicházely podivné signály o "přípravách" a "protiopatřeních" proti

domnělému porušení neutrality Niozozemska a Belgie.

Na sklonku večera dorazila do vnitrostátní redakce řada pozoruhodných zpráv od korespondentů u

německých hranic, z Maastrichtu, Venla, Nijmegenu, Enschede. Cituji Ekkera:

Všichni korespondenti hlásili podivný hluk, který bylo po setmění bez ustání slyšet z pohraniční oblasti.

Těžký rachot motorů, výbuchy a jiné, hůře identifikovatelné zvuky. Také vzteklý štěkot očividně vyděšených

psů a bučení velmi neklidného dobytka.

Hluk pocházel takřka určitě z druhé strany hranice, ale Haag o ničem nevěděl a tyto poznatky byly na

zprávičku v ranním vydání příliš vágní. Budu teď v hrubých rysech sledovat Ekkerův deník:

Dvanáct hodin v noci. První mimoamsterodamská edice je odeslána.

Přestávka pro sazeče, redaktoři popíjejí v sousedních kavárnách Scheltema a Hedes.

Půl druhé. Šest stránek zpráv z města se uzavřelo. V tu chvíli začnou ťukat telexy a také vysílač Letecké

služby přichází se zprávami. Neznámá letadla přelétají přes nizozemské území -- to není neobvyklý úkaz,

jenže tentokrát se jedná o velmi vysoký počet. Redakce je zneklidněna, už kvůli těm podivným zprávám z

pohraničí. Šéf noční směny rozhodne, že nikdo nesmí domů. Znovu voláme korespondentům v Gelderlandu

a Overijsselu: hluk trvá v nezmenšené míře. Jen korespondent v Maastrichtu není k dosažení, maastrichtská

telefonní centrála hlásí -- se zvláštním akcentem --, že nás již nemůže spojit.

Čtvrt na tři. Noční redakce se rozhodla "pytle" s novinami hodinku pozdržet. Sazeči, kteří cítí, jaká je

atmosféra, souhlasí. Dva redaktoři zůstávají, "jen pro případ...". Ostatní mohou jít do postele.

Za pět minut čtyři. Stojím s klíčem v ruce před kolárnou v Cliostraat, když tu náhle ticho spícího města

protnou přelétající letadla a hned nato o kus dál přidušený zvuk výbuchů a výstřelů z děl. Na Stadionkade

se rozhrnuly záclony a objevily se rozespalé hlavy. To, co bylo vidět, nezanechávalo žádné pochyby. Na

Schipholu řádil obrovský požár. Německá stíhačka prolétla, pálíc ze všech děl, s ohlušujícím hlomozem přes

Bosplan. Obloha byla plná hluku.

Tak se Amsterodam poprvé po téměř čtyřech staletích setkal s válkou. V neděli 12. května pustilo

německé letadlo bombu na Blauwburgwal na rohu Herengrachtu. Byla to obrovská spoušť a padlo

jedenapadesát obětí. Ale jinak neutrpělo město samotné, nehledě na přístav a Schiphol, žádné těžké

materiální škody. Byla to především lidská dramata, která se zde odehrávala. Ačkoli bylo nádherné počasí,

tu a tam se kouřilo z komínů: pálil se nespočet "nebezpečných" knih a brožur. Na Židovském uprchlickém

výboru začali dobrovolníci již desátého května prohánět seznamy uprchlíků ústředním topením.

Mnoho tisíc Židů mezitím uteklo do IJmuidenu v naději, že se tam ještě dostanou na loď do Anglie.

Zatímco tento zpanikařený dav spěchal v autech, autobusech, na kolech, s kufry a taškami po březích

Severomořského kanálu, plula jako muka Tantalova po kanále pomalu a důstojně trojice zaoceánských

parníků: Johan de Wit, Jan Pieterszoon Coen a Bodegraven. Autority však již v průběhu čtvrtka 14.května

rozhodly o uzavření oblasti kolem ijmuidenského přístavu, "z obavy před zmatky". Johan de Wit odplul jako

poslední loď podle rozvrhu do Nizozemské Indie a vzal na rozloučenou na palubu hrstku židovských rodin.

Obrovská přepravní loď Bodegraven odjela, odhlédneme-li od sedmi desítek židovských sirotků, téměř

prázdná do Anglie. Uprchlíci viděli projet Coena, loď, která je mohla skoro všechny pobrat, ale zatroubilo s k

zablokování přístavních mol IJmuidenu.

Pak tu byly sebevraždy. Radní Emanuel Boekman a jeho žena, kriminolog prof. Bonger a ještě takových

sto padesát dalších:

Židé, známí antifašisté, ztroskotaní uprchlíci, někdy osamoceně, někdy to ale byly celé rodiny, co spáchaly

sebevraždu. Ten, kdo se projde po židovských hřbitovech, může dodnes nalézt náhrobky s datem úmrtí 15.

a 16.května 1940, úzké a někdy široké, to když na nich stojí celá rodina: muž, žena a děti.

15.května přitáhla německá vojska do města přes Weesperzijde a Berlagebrug, okukovaná tisícihlavým

amsterodamským davem. To, co se muselo z bůhvíjakého důvodu stát, mohlo začít.

* * *

První fáze německé okupace Amsterodamu byla fází bezbrannosti a naivity. Noviny přešly k dobrovolné

cenzuře, většina politických stran byla zakázána, odborové hnutí bylo koordinováno, byly zavedeny německé

právní normy, ale jinak fungovalo zpočátku všechno prostě dál. Jelikož se v roce 1940 rychlý konec války

nezdál nemožný, vedli Němci zpočátku vzhledem k Nizozemí dvojí politiku" na jedné straně ho hospodářsky

a vojesky pevně svázali s Německou Říší, na druhé straně s ním zacházeli jako s více méně nezávislou zemí,

aby při eventuelních mírových jednáních neprohráli své nároky na bohatou Niozozemskou Indii.

Na podzim se to začalo měnit. 26.října 1940 byli úředníci poprvé konfrontováni s problémem svědomí.

Bylo předloženo takzvané "arijské prohlášení", formulář, v němž byli podrobné otázky na původ a případné

židovské předky. Poprvé se tím udělala čára mezi Židy a ne-Židy. Na amsterodamském Lyceu se učitelé

hromadně odmítli podepsat, ale to zůstalo výjimkou. "Studený pogrom" začal, napsal ilegální list De Geus

ještě ten měsíc.

Ani ne o měsíc později, 23.listopadu 1940, byli propuštěni všichni židovští úředníci, včetně

vysokoškolských učitelů a docentů. Na Vossiově gymnáziu vypukla spontánní studentská stávka, naproti

tomu v telefonní ústředně nesměli židovští zaměstnanci už ani do sálu, aby se rozloučili se svými kolegy.

Z amsterodmaské univerzity muselo odejít sedmadvacet docentů, ale na rozdíl od univerzit v Delftu a

Leidenu nedošlo v Amsterodamu k hromadnému protestu.

30.listopadu byli vyhozeni židovští členové obecní rady.

Richter Roegholt, když pročítal hlášení rady, nenašel ani slovo protestu nebo odmítnutí. Když se k tomu

chtěl židovský člen rady Ben Sajet během schůze sociálně demokratické frakce vyjádřit, odpověděl mu

předseda, že nechtějí být sentimentální. Za dva týdny dotáhl sbor starosty a radních s pravou holandskou

precizností vše do puntíku: bylo navrženo, aby sesazení židovští členové rady odevzdali svou speciální

vstupenku do divadla, "protože ji teď stejně nebudou potřebovat". Na schůzi toto bylo odsouhlaseno,

dotyční bývalí kolegové o tom byli zpraveni.

24.ledna 1941 byl učiněn další krok. Byly zaregistrovány všechny židovské podniky. Židovské obchody

podléhaly řízení německých správců - někdy poctivých obchodníků, často však hlupáků, občas sprostých

zlodějů. Židovské nemovitosti byly zabaveny a prodány přes falešnou banku.

Také na ulicích se začala rozbíhat šikana. NSB, jež se chtělo stát organizací "nového pořádku", se

pokoušelo profilovat všelijakými pouličními akcemi. Ani ne tak proto, aby přesvědčilo obyvatelstvo, ale

především proto, aby potvrdilo svou hegemonii s ostatními nacistickými organizacemi. Skupiny

uniformovaných příslušníků NSB pořádaly pochody, terorizovaly židovské čtvrti, vyhazovaly Židy z tramvají a

pravidelně vrážely do kaváren a nutily jejich majitele vyvěsit tabulku "Židům vstup zakázán".

Toto však vedlo k potyčkám mezi "černými košilemi" a návštěvníky kaváren.

Jestliže první německá opatření narážela především na zeď nedůvěry a nechuti, překročily tyto násilné

akce únosné meze.

Dotýkaly se totiž nepřímo i amsterodamských ne-Židů. Později o tom napíše historik Ben Sijes:

"Lidé je (Židy( znali, tváří v tvář. Znali je jako parťáky či kolegy v továrně nebo v úřadě. Přijali je do

rodinného kruhu nebo okruhu známých. Oni jim dodali předáky v politickém boji. Lidé pociťovali, že se

Němci se svými dekrety a oznámeními z 'povolané strany' snaží přerušit svazky, které oni sami chtěli nebo

přijali tak, jak je společenský styk a lidské sympatie a antipatie realizovaly."

Byly to city, jež tvořily motor krátkého amsterodamského lidového hnutí, které vejde do dějin jako

Únorová stávka.

Amsterodam nikdy nepoznal povstání ghetta jako ve Varšavě, dramatický poslední výbuch těch, kteří byli

přitlačeni až ke zdi.

Na to tu proběhl proces deportací příliš pozvolně a kromě toho dokázali okupanti až do pozdního stadia se

značným úspěchem skrývat své skutečné záměry.

K tomu se přiřadil ještě jeden aspekt. V první polovině dvacátého století proběhl v židovských čtvrtích

Amsterodamu vývoj pro západní Evropu zcela neznámý. Během několika desetiletí se zformovalo politicky

aktivní židovské dělnické hnutí, čímž vznikly pevné svazky se skupinami dělníků z ostatních čtvrtí.

Integrace Židů se odrazila v Únorové stávce: nežidovští dělníci složili práci kvůli svým židovským kolegům,

hoši z Jordaanu a z Eilanden bojovali bok po boku skupin z židovské čvrti proti jednotkám NSB -- na krátký

okamžik bylo město zase jednotné.

Stávka ale měla širší pozadí než pouze pronásledováníŽidů. Celé měsíce vládl ve městě neklid: náklady na

živobytí se od začátku okupace zvětšily o třetinu, amsterodamští nezaměstnaní -- ještě stále takových

čtyřicet tisíc -- byli nuceni akceptovat práci v Německu a pracovníkům v kovoprůmyslu hrozilo, že budou

nasazeni v německém válečném průmyslu.

Vedle toho představovaly pochody a pouliční akce rivalizujících skupin nacistů neustálý zdroj neklidu. WA(

se svým vojenským chováním začala tvořit pevnou součást amsterodamských ulic a to vedlo především o

víkendu 8. a 9.února 1941 k mnohým potyčkám a pranicím. V židovském růžku převrátili straré babce Golly

vozík s pomeranči a tu a tam vnikli do domů. Restauraci De Hoorn na Rembrandtpleinu vytloukli okna,

neustále docházelo k šarvátkám mezi příslušníky NSB a policií, a když majitel sousední kavárny Alcazar

odmítl jako jeden z posledních vyvěsit štítek "Židům vstup zakázán", vtrhlo do podniku šedesát ozbrojených

příslušníků NSB a rozbilo lokál doslova na cimprcampr. Mezitím došlo také ke střetům mezi nizozemskou

policií a německými vojáky, když několik členů NSB vtrhlo do De Kroon, "aby vyházeli Židy z kavárny".

Večer táhlo sto padesát příslušníků NSB a němečtí vojáci do Huize Bob na Waterloopleinu, kde se scházeli

židovští i nežidovští chlapci a děvčata k tanci.

Návštěvníci byli zbiti a vyhozeni ze sálu a vznikla tam ohromná spoušť. Nepokoje opadly, až když se

objevilo německé četnictvo.

Několik žáků židovské boxerské školy zatím došlo k přesvědčení, že toho už bylo dost, a vytvořili bojovou

skupinu, "aby to mlácení také jednou oplatili". Jeden z mála, kteří to přežili, učitel tělocviku Joel Cosman,

bude později vyprávět, jak tento první nizozemský "oddíl domobrany" třikrát do týdne trénoval.

"Jeden z nás vyrobil jakýsi malý přepadový vůz, starý zásilkový vozík s plachtou navrchu a dvěma

lavičkami uvnitř. Takže když nám někdo zavolal, že někde bylo napadeno pár Židů, jeli jsme tam, abychom

zaútočili zpět." Bojovali v De Kroon a později také v židovském zmrzlinovém salónu Koco v Rijnstraat -- v

typické domácí kavárničce, kde si okolí už samo sestavilo celý obranný systém i s pouličními hlídkami,

předvojem a zdravotnickou stanicí. Židovský boxerský klub Maccabi měl kromě toho dobré kontakty s

ostatními kluby, a když měl problémy, přispěchaly hned desítky statných Jordaanců a Kattenburčanů na

pomoc.

Také zbytek města se začal seznamovat s myšlenkou, že proti národním socialistům je třeba bojovat se

zbraní v ruce.

V některých továrnách na protějším břehu IJe, jako v loděnicích Verschure ( co., se už potajmu vyráběly

ruční zbraně z tlustých kabelů a železných vík.

V úterý 11. února došlo znovu k pranicím kolem židovské čtvrti. Joel Cosman:

Každý, o kom jsme si jen trochu mysleli, že je u NSB, dostal výprask. (...( Stáli jsme rozestavěni ve

vchodech, toho večera byla hustá mlha. Bylo asi sedm hodin, když jsme zase uslyšeli přicházet NSB přes

Blauwbrug, zpívajíce "Juden an der Wand". Na Waterloopleinu bylo hřiště ohrazené plotem a když se k

tomu plotu přiblížili, vylítli všichni hoši z domobrany ze vchodů a z kavárny Nikkelsberg a strašlivým

způsobem ty chlapy z NSB zbili. Lítali napravo a nalevo, ale pár z nich v té mlze utíkalo na opačnou stranu,

ještě hlouběji do židovské čtvrti. Vůdcem oddílu WA byl Koot, toho pár hochů chytilo; zmlátili ho tak strašně,

že zůstal ležet v bezvědomí. Takže byl nezvěstný a ráno ho šli z NSB hledat. Odvezli ho do špitálu,

odtamtud se zas dostal, ale nevydal už ani hlásku.

Tři dny nato Koot zemřel, NSB měla mučedníka a Němci měli hůl, kterou mohli psa bít. Hned

následujícího rána byla celá židovská čtvrť uzavřena. Mosty se zvedly, komunální pracovníci začali s

umísťováním kůlů pro velkou ohradu. Kromě toho se okupanti rozhodli, že v sobotu 22.února uspořádají ve

čtvrti razii a sebrali přes čtyři sta "rukojmích". Pro klidný Amsterodam nastaly dosud nepoznané časy. Shrnu

několik policejních hlášení: chlapci a muži byli strženi z kol a biti, nákupy rozházeny po ulici, chlapci skopáni

ze schodů, malé děti za žalostného pláče vyrvány z náruče svých otců, ženy, vyklánějící se s nářkem z okna,

byly ohrožovány pistolemi, muži, kteří upadli, byli kopáni tak dlouho, dokud nezůstali bez hnutí.

Následujícího dne se pořádala obdobná razie znovu, ale nyní u toho bylo díky velkému nedělnímu trhu i

nežidovské publikum.

Tentokrát zde byly tisíce svědků a křik mužů a pláč žen jim ještě dlouho zněl v uších, i když už byli dávno

zase doma v Oostu a Westu, v Jordaanu a na Eilanden.

Jedním z faktorů, který silně přispěl k úspěchu Únorové stávky , byla organizační rada Komunistické strany

Holandska. Komunisté jako jediná strana disponovali už na žačátku roku 1941 dobře fungující ilegální

organizací, jen v Amsterodamu s více než dvanácti sty vysoce aktivními členy, rozdělenými do skupin, sekcí

a buněk. Přesto se iniciativy chopilo pár obyčejných členů: dlaždič Willem Kraan a Piet Nak z čistících

služeb. Měli za to, že se musí něco stát, vysondovali názory u komunálních služeb a v pondělí 24. února

uspořádali v šest hodin večer tajný mítink na Noordermarktu, kde vyhlásili na příští den protestní stávku.

Záměrem bylo pohnout ke stávce elektrické dráhy, čištění města a Veřejné práce -- když budou stát tyto,

bude je následovat zbytek města sám od sebe.

Následujícího rána šlo všechno mnohem rychleji, než kdokoli očekával. Poté co ve vozovně tramvají v

Kromme Mijdrechtstraat přemluvilo několik stávkujících své kolegy, aby nevyjížděli, přestal fungovat i zbytek

elektrických drah a pak už se stávka převalila městem jako sněhová koule.

"Žádejte bezprostřední propuštění uvězněných Židů!" tak začínal jeden z pamfletů.

Žádejte rozpuštění terorizujících oddílů WA!

Organizujte v podnicích a čtvrtích vlastní obranu!

Uchraňte židovské děti nacistického násilí, přijměte je do svých rodin!

Buďte jednotní, buďte stateční!

Stávkujte! Stávkujte! Stávkujte!

Kolem deváté hodiny ranní přeskočila stávka do velkých loděnic a kovoprůmyslových závodů v Noordu. V

továrně na letadla Fokker procházeli dělníci po skupinkách továrními halami a každého nabádali ke stávce.

Během deseti minut stálo 2700 lidí před branou, což byl personál téměř v plném počtu. Mezitím se u přívozů

vytvořily dlouhé řady stávkujících, kteří chtěli být převezeni do města. Cituji detailní rekonstrukci těchto dní

od Bena Sijese:

Muži a ženy, chlapci a dívky se vzájemně vítali. Zpívala se Internacionála a jiné socialistické bojové písně.

Chlapci popadli s bláznivou troufalostí děvčata z továren a zdvihli je do výšky -- a všichni se smáli. Kapitán a

posádka přívozu byli přivítáni.

Přeplněný -- lidé seděli i v řídící kabině -- plul pozvolna jeden přívoz za druhým přes sluncem zalitý IJ.

Bylo to prostě ohromné.

Němci byli touto náhlou stávkou zcela zaskočeni, ale rychle se vzpamatovali. Jeden německý policejní

batalion a dva dělostřelecké regimenty SS vrthly do města, bylo vyhlášeno stanné právo a večer všude na

ulicích hlídkovali příslušníci SS.

Starosta De Vlugt -- později po něm bude pojmenována listnatá třída v Geuzenveldu -- mezitím hrozil

stávkujícím úředníkům nejrůznějšími tresty a výpovědí z obecních služeb. Monne de Miranda, radní na

odpočinku, byl požádán, aby povolal stávkující k pořádku -- odmítl a krátce na to byl zatčen a zavražděn.

Zastrašující vystupování Němců, kteří tu a tam na stávkující dokonce stříleli, a škrtící stisk úřednických

nařízení zapůsobil: dalšího dne začaly tramvaje opět jezdit a šouravě se dával do práce jeden podnik za

druhým.

Čtyři stávkující byli zastřeleni a dvaadvacet odsouzeno k trestům odnětí svobody. Sedm desítek

zaměstnanců bylo vypovězeno z obecních služeb. Kromě toho muselo město Amsterodam zaplatit Němcům

patnáct milionů guldenů "na usmířenou". Židovská obec se musela zorganizovat pod vlastní Židovskou

radou, která bude úzce spolupracovat s Němci. Židé uvěznění při raziích byli -- až na dva -- posláni do

koncentračního tábora Mauthausen. Již čtvrtý den po příjezdu skočilo deset mužů najednou, držíce se za

ruce, do propasti kamenného dolu. Na podzim 1941 nebyl naživu již nikdo z deportovaných.

V jistém smyslu byla Únorová stávka ztraceným bojem, stejně jako povstání jinde v ghettech. Ale z

psychologického hlediska byl slunečný pětadvacátý únor 1941 významným okamžikem. Proti

administrativnímu a vojenskému násilí se postavil typicky amsterodamský fenomén: čtvrť. Pozvolnost, fáze a

výjimky, do nichž okupanti svůj antisemitismus zabalili, byly v tu ránu strženy. Stávka představovala

krystalizaci amsterodamského obyvatelstva na "dobré" a "špatné" a poprvé zde zavládla, byť jen na jeden

den, nálada jednoty a odboje. Touto stávkou byla stanovana norma: slušný Amsterodaman nastavil za

utlačované vlastní kůži, a utlačováni byli v tuto chvíli Židé. A ti věděli, i když to bylo jen na chvilku, že je

nenechali všichni na holičkách.

* * *

Psaní o tom všem má více než u jiných historických událostí něco z falešné hry: my víme, jak to dopadne,

oni to nevěděli. Už proto je obtížné představit si celé toto období poctivě. Život určovala neustálá nejistota a

každé rozhodnutí se muselo učinit uprostřed mlhy fám a předpokladů. To platilo v neposlední řadě pro

samotnou židovskou obec.

Mezi amsterodamskými Židy zavládla již v první fázi pronásledování téměř všeobecně představa, že jdou

vstříc těžké existenci, kdesi mimo Nizozemsko, v zimě a nedostatku a se vším, co k tomu náleží, ale takřka

nikdo neměl v tomto stádiu exodu představu o tom, jaké nebezpečí se nad nimi vznáší. V květnu 1940

byl z různých stran činěn nátlak, aby se pro jistotu zničili systémy map židovské obce, ale její představení

o tom nechtěli ani slyšet. A ještě v září 1941 se Židovská rada dotazovala Červeného kříže na adresu tábora

Mauthausen, a zda je možné s "osobami tam pobývajícími" korespondovat.

Naivita nebo hloupost není to správné slovo. Ten, kdo tu po celé generace nerušeně žil, kdo už po staletí

nezažil žádný pogrom, ten prostě postrádal schopnost představit si tento druh zla.

Přitom nelze německým okupantům upírat velkou míru rafinovanosti. To, co zpočátku nevypadalo jako nic

jiného než trocha provokace a šikany, zapadalo, jak se později ukázalo, na vlásek přesně do konečného

výsledku. Odvoz amsterodamských Židů nebyl žádnou jednorázovou akcí, nýbrž procesem vykořenění,

zastrašování, vytěsnění a odpoutání, jenž byl vystavěn kousek po kousku. A prostředkem nebylo na prvním

místě fyzické násilí, nýbrž plíživá moc byrokracie.

Se svým zamlžujícím způsobem vyjadřování -- "pracovní nasazení" byl eufemismus pro Osvětim --

ukolébali pronásledovatelé nejen své oběti, ale často i sami sebe. Němci a mnoho jejich nizozemských

spolupracovníků se sami považovali především za špeditéry, kteří přepravují určitý "produkt" -v tomto

případě Židy -- z místa A do místa B, co se potom s nimi dělo dál, nebyl jejich problém. A všechno probíhalo

po etapách, čímž byl pokaždé znovu vyvolán dojem, že teď došlo na nejhorší.

Ve své knize Zánik zdokumentoval historik Jacques Presser tento proces vytlačování a ničení krok za

krokem, fázi za fází, na více než tisíci stranách. Jeho rozdělení do kapitol přesně ukazuje, co se v hrubých

rysech událo: "Do izolace" (květen 1940

-- září 1941), "Z izolace k deportacím" (září 1941 -- červenec

1942), "Deportace" (červenec 1942 -- září 1943). Pojďme teď po stopě Presserových dat.

1. května 1941: stále více povolání je pro Židy zakázáno, například lékař a lékárník.

29. srpna 1941: ze škol jsou vyloučeni židovští žáci. Zřizují se pro ně speciální školy.

15. září 1941: Židům je zakázáno účastnit se veřejných shromáždění, uměleckých představení, koncertů,

návštěv parků a zoologických zahrad, kaváren a restaurací, využívat spacích a jídelních vozů, sportovních

akcí, plováren, veřejných knihoven, muzeí, trhů, burz a podobných, pakliže je neprovozují Židé speciálně pro

Židy. "Noviny s touto zprávou byly dodány v pět hodin a v pět pět byla kavárna prázdná," vypráví později

dcera provozovatele kavárny IJsbreker. "Tak se to stalo. Z minuty na minutu jsme ztratili všechno. A už

nikdy jsme nespatřili ani zákazníka."

14. ledna 1942: počátek koncentrace všech Židů z provincie v Amsterodamu. Místo za místem dostává

instrukce, aby se Židé během tří dnů připravili se svými zavazadly k přestěhování na svou amsterodamskou

ubytovací adresu. Židovští uprchlíci z Německa byli posláni přímo do drentského tranzitního tábora

Westerbork.

20. března 1942: Židům je zakázáno používat osobní vozy.

27. března 1942: Židům je zakázáno uzavírat sňatek nebo udržovat pohlavní styk s ne-Židy.

29. března 1942: "Od této soboty bude každý Žid muset nosit takzvanou židovskou hvězdu. Na osobu

připadají prozatím maximálně čtyři hvězdy. Cena jedné hvězdy je čtyři centy."

24. června 1942: všichni Židé musí odevzdat kola.

30. června 1942: Židé se musí od osmi hodin večer do šesti hodin ráno zdržovat ve svých bytech. Kromě

toho mají zakázáno navštěvovat nežidovské přátele -- to vše pro zjednodušení pozdějších razií, ale to tehdy

nikdo nevěděl. Nesmí používat tramvaje, autobusy a vlaky -- bezvýjimečně. "Teprve teď vidím, jak je taková

tramvaj příjemná, hlavně ta otevřená. Ale tenhle požitek nám Židům už není dopřán, pro nás je dost dobré

běhat pěšky,"( píše třináctiletá Anne Franková ve svém novopečeném deníčku.

26. června 1942 je představitelům Židovské rady sděleno, že židovští muži a ženy od šestnácti do čtyřiceti

let budou "pod policejním dozorem" v Německu nasazeni do práce. Až do tohoto okamžiku se deportace

Židů konají pouze nárazově, jako určitý "trest" za ten či onen "teroristický čin", kterého se většinou

samozřejmě nezúčastnili. Od konce června 1942 začínají probíhat s jistou systematičností. V neděli 5.

července jsou zvláštní poštovní obsílkou povolány první skupiny. Před budovou Židovské rady na Nieuwe

Keizersgrachtu 58 propuká šílenství. Všichni se honí za razítky a zproštěním, všichni se najednou zdají být

nepostradatelní, všichni jsou pokřtění, zranění nebo invalidní, všichni stojí frontu na lékařská potvrzení,

církevní dopisy, žadoní o "Ausweis", žebrají o týden odkladu. "Židovské společenství by muselo sestávat ze

světců, aby tehdy nevypukla korupce, podfukářství, protekce se všemi průvodními jevy," píše Presser.

Popisuje promoční shromáždění Židovského lycea, kde byl sám tehdy učitelem. Také někteří žáci dostali do

schránky povolávací rozkaz, patnáctiletá šestnáctiletá děvčata. Na shromáždění byla jako dusivá pára cítit

tato hrozba. Hovořilo se a hrála hudba, krásně a citlivě. Najednou se jedna dívka z nejvyšší třídy zvedla.

Ona a její sestra dostaly povolávací rozkaz. Co měla dělat? Presser:

Stála tam dívka, sedmnáct let, maturitní vysvědčení plné výborných a chvalitebných, úplně sama, bez

ochrany, ale vzpřímeně, před zeleným stolem, za nímž seděli učitelé.

Historikovi je, jako by ji tam ještě viděl stát, milé, inteligentní dítě, skrz naskrz slušné; ještě slyší její

otázku, na kterou nikdy nezapomene: "Dámy a pánové, řekněte nám, prosím Vás, co máme dělat?" Nikdo

nevěděl, nikdo jim neuměl pomoct a tak odešly.

14. července 1942: transport k "pracovnímu nasazení" odjíždí pod rouškou noci z Amsterodamu a přijíždí

již za dva dny do Osvětimi.

Koná se první razie. V týdnech po ní následují za sebou ve vysokém tempu další povolávací rozkazy, razie

a transporty. Jedna Židovka píše o návštěvě u rodičů:

Otřásajíc se hnusem mi matka vyprávěla, jak sedí každý večer potmě u okna, zatímco kolem ní vlečou lidi

jako zvířata pryč.

Rozechvělá napětím, protože každým okamžikem dojde řada na ní a na otce. Jak tam dole stály velké

přepadové vozy, nacpané lidmi, kteří naříkají a hlasitě křičí strachy, a z nichž jsou vidět jen beznadějná

klubka nohou.

Většina zadržených Židů je provizorně umístěna do Holandského divadla na Plantage Middenlaan. Po pár

dnech -- někdy hodinách, někdy týdnech -- jedou tramvají na Hlavní nádraží a pak jsou odesláni do

Westerborku. Přes dětské jesle, které stály na protější straně ulice, se ve spolupráci s odbojem propašoval

ven ještě značný počet malých dětí, v krabicích, pytlích od brambor a někdy dokonce v batozích. Jedním z

nich byl malý Ed van Thijn -pozdější starosta města.

Přes zimu 1942 -- 1943 to všechno prostě pokračovalo, ale šok už pominul, stejně jako, jak píše Presser,

byla první kára na cestě ke gilotině událostí a desátá už ne. Na inzerntích stránkách Het Joodse Weekblad

jsou sňatkové inzeráty, hledají se služky, mnozí se uchytili zejména jako holiči či pedikéři, nabízejí se

konverzační lekce francouzštiny. "Necestujete? Přesto můžete udržovat kontakt se svými zákazníky dobrými

obchodními dopisy." A jeden výrobce slibuje "těm, kteří jsou nasazeni na práce v Německu výraznou slevu

na batohy".

V noci z 10. na 11. listopadu je zadrženo pět set amsterodamských Židů. 11. listopadu odpoledne je

vyprázdněna továrna Hollandia Kattenburg -- je odvedeno téměř čtyři sta Židů.

24. listopadu jsou z domova odvezeni všichni amsterodamští Židé, jejichž jména začínají písmeny K a S.

27. listopadu je na řadě L a P. Koncem listopadu hlásí interní bulletin, že zadržení Židé byli odesláni z

Westerborku do Osvětimi.

30. a 31. prosince: bujaré oslavy na Židovské radě. Předsedovi, prof. Cohenovi, je šedesát.

1. března 1943: z moderní budovy židovské Invalidovny na Weesperpleinu -- v současné době kanceláře

zdravotní služby a zdravotnického úřadu -- odváží SS všech tři sta pacientů, povětšinou starých, nemocných,

chromých, slepých. Vyklizení se odehrávalo za znepokojivého ticha. "Nezazněl žádný křik či řev."

21. května 1943: většina zproštění pro pracovníky Židovské rady a jejich rodiny propadá. Židovská rada

smí sama určit, kdo má odjet. Poslední, totální panika propuká: zaměstnaci musí nyní vybrat z kartotéky

sami sebe a své rodiny. Celý víkend se v této velké, světlé budově pracuje. Nakonec tahají zaměstnaci karty

jen tak naslepo z pořadačů. Jeden chlapec, který nosí jako štafeta materiály z jedné kanceláře do druhé,

objeví svou vlastní složku.

V panice utíká z budovy. Jelikož se nedostaví dostatek Židů dobrovolně, pořádá se v ghettu velká,

speciání razie, při níž jsou zadrženy ještě další tři tisíce Židů.

20. června 1943: opět se pořádá "velká akce", při níž se připraví k deportaci velká zbylá skupina Židů z

Amsterodamu Oost a Zuid.

Shromáždění jsou v Sarphatiparku, pozdějším Victoriapleinu, na Polderweg a na Olympiapeinu. Byla to

pěkná neděle a na Olympiapleinu se zatím klidně dál sportovalo.

1. července 1943: Židé ve smíšeném manželství mohou zůstat, jen když se nechají sterilizovat. Toto

opatření mimochodem sabotuje mnoho lékařů, včetně německého lékaře, který byl pověřen vedením této

akce.

29. září 1943: ze sto čtyřiceti tisíc nizozemských Židů je nyní většina odstraněna, několik tisíc uniklo

pronásledování smíšeným manželstvím, odhadem dvaceti tisícům se podařilo skrývat a tentýž počet se

dokázal zmocnit toho či onoho "účinného" razítka. Ale teď musí pryč i tato poslední kategorie. Z tábora

Westerbork je většina poměrně rychle odtransportována na neznámé místo určení na východě.

To ještě není vše, co víme. Byl to stále tentýž vlak, co jezdil sem a tam, a když to deportovaní zjistili,

schovávali někteří ve vagonech lístečky a zprávy z cesty, pro ty, co zůstali doma. Pár z těchto posledních

zpráv se dochovalo. Jedna vypráví, že vagon je úplně nacpaný a je tam strašně dusno. "Nálada je už teď

příšerná, všichni se hašteří a hádají." Druhý píše: "Díky vtipným poznámkám jednoho kovaného

Amsterdamáka tu byla hnedle dobrá nálada, ale čím víc se blížila hranice, tím byli lidé tišší." Jedna

zpravodajka hlásí, že tam vládla tak "výtečná nálada", že se v jejím vagonu první večer uspořádal "kabaret".

"Jedna písnička, kterou v příšeří čajové svíčky položené na zemi zpívala šestnáctiletá dívka, se mi vryla

do paměti: Nizozemsko."

Z jiné cesty víme, že tam jeden holič holil muže a jeden učitel "měl zajímavou přednášku o sionismu, čímž

se úplně zapomnělo na cíl cesty". Ale poslední věta vždycky byla: "Stojíme v Osvětimi, musíme vystupovat.

Je to velké průmyslové město, neboť je vidět mnoho komínů." Nebo: "V dálce stojí osvětlená budova. Ahoj

kluci, brzy se zas uvidíme." Potom všechny zprávy končí.

* * *

Z osmdesáti tisíc amsterodamských Židů bylo po osvobození naživu pouhých pět tisíc. Celkově

osmadevadesát deportačních vlaků s více než sto tisíci osobami mohlo bez jediného zádrhele opustit

NIzozemsko.

V Šoa, dokumentu o holocaustu francouzského filmaře Clauda Lanzmanna, se dostává ke slovu řada

"techniků", kteří tuto gigantickou mašinérii ničení udržovali v chodu: pár dozorců, několik dělníků,

strojvůdce vlaku do Osvětimi. Jednou z nejnápadnějších postav ve filmu je jistý Walter Stier, železniční

úředník, který byl pověřen oraganizováním "speciálních vlaků". Ty byly původně určeny pro prázdninové

výletníky, poté pro Židy jedoucí do táborů, "transporty přemístěných", jak je nazývá on. Byl nakonec

centrální postavou celého systému transportů, ale dál nechtěl o ničem vědět. Pro něj tu byl chod

"pravidelných vlaků", "prázdninových vlaků" a "speciálních vlaků". Treblinka a Osvětim pro něj byly konečné

stanice. "Byl jsem čistě úředník," říká posléze.

I v Nizozemsku napomáhal nespočet Walterů Stierů Němcům při této diskrétní masové porážce.

Nizozemské dráhy nasadily bez problémů zvláštní noční vlaky do Westerborku a na německou hranici a

okupanti pěkně zaplatili účet: vlak číslo 11537, odjezd z Amsterodamu Hlavního nádraží, ve 2 hod. 16 min.,

příjezd do Hooghalen v 5 hod. 48 min., se zastávkami v Amersfoortu a Zwolle; a přesně za dvacet minut jel

podle téhož řádu druhý vlak, číslo

11539. Amsterodamský dopravní podnik maximálně spolupracoval.

Když se v noci pořádaly razie, jezdily tři tramvaje linky 8, jedna linky 6, dvě linky 16 a 24 mezi

shromaždišti a Hlavním nádražím sem a tam. Není znám jediný případ odmítnutí pracovat nebo jiné

problémy.

Také opstatní obecní služby dělaly prostě svou práci, jako by se nechumelilo. Amsterodamští úředníci

dávali do občanských průkazů razítka s jéčky, zabavovali židovská rádia a kola a posílali židovské

nezaměstnané do pracovních táborů. Takřka všichni odevzdali arijské prohlášení. Městská univezita

spolupracovala bez problémů na výpovědích židovských vysokoškolských učitelů a povolávala studenty, aby

podepsali prohlášení o loajalitě s okupanty -- po válce nenašla čistková komise téměř žádnou polehčující

okolnost pro politiku vedení a fakult. 20. ledna 1941 požádali Němci matriku o mapu, na níž bylo vyznačeno

rozložení židovského obyvatelstva ve městě. 29. ledna byla hotová, mapa s puntíky, každý puntík deset

Židů. Jediný úředník nezaváhal.

Německá policie nedetašovala do Amsterodamu dokonce ani na vrcholu pronásledování Židů víc než

šedesát mužů. Zbytek udělali Nizozemci. Z celkového počtu posádek, které byly nasazeny při velkých

raziích, sestávala zhruba polovina z obyčejných amsterodamských policistů. Od října 1942 museli policisté

provádět přepady židovských domů také samostatně, tedy bez dohledu Sicherheitspolizei nebo SS. Většina

policistů to dělala, ba co víc: když v nějakém bytě narazili na Židy, na něž neměli zatykač, sebrali je

většinou tak, jak byli. "Holandská policie se vůči židovskému problému chová výborně a chytá dnem i nocí

stovky Židů," napsal 24. září 1942 nejvyšší německý policejní důstojník, Rauter, svému šéfovi Himmlerovi. A

jeho kolega Willy Lages po válce prohlásí, že "bez ní (policie; G.M.) bychom nedokázali sebrat ani deset

procent Židů".

Pochopitelně tu byli i "dobří" policisté. Razie kolem Únorové stávky amsterodamští policisté všemožnými

způsoby komplikovali a někteří plnili příkazy přesně naopak: pustili každého z ghetta ven a nikoho dovnitř.

Pozdější přepadení matriky odbojem by se nikdy nezdařilo bez tipů od policie. Mnohdy se přimhouřili oči,

výslechy se přikrášlili a složky "zapomněly". Někteří zaměstnanci amsterodamského krajského úřadu práce

byli mistry v ničení karet, falšování povolení a ve švindlování s fiktivními lékařskými osvědčeními. Občas se

jim dokonce podařilo poslat židovské nezaměstnané coby "arijce" pod falešným jménem na "normální" práce

do Německa, kde byly šance na přežití mnohonásobně větší. A tisíce Amsterodamanů bylo zapojeno do

pomoci lidem, kteří se museli skrývat. Ale to bylo pořád málo.

Šoa probíhal v Německu, ale dodavatelské trasy těchto gigantických jatek začínaly na Polderwegu,

Olympiapleinu, Nieuwe Keizersgrachtu a Elandsgrachtu. Postoj průměrných nežidovských Nizozemců nebyl,

odhlédneme-li od výjimek, o moc jiný než postoj mnoha osob vyportrétovaných v dokumentu Clauda

Lanzmanna: naivní, vleklý, zbabělý, někdy šlechetný, ve výjimečných případech obzvláště statečný. Také

amsterodamští řidiči tramvají, policisté, úředníci matriky a mnozí jiní fungovali jako pomyslná kolečka v

německém likvidačním stroji. A tuto roli hráli ve všech variantách: od smyslu pro povinnost po sabotáž,

útrpně se skřípením zubů.

Příznačné pro vakuum, do něhož byli Židé vmanévrováni je útržek z deníku jednoho Amsterodamana,

který v neděli při jedné z největších razií jede s rodinou na výlet do Betuwe na třešně.

Remcá, že kvůli raziím nelze použít některých nádraží. "V Betuwe je to úžasné. Jak je život krásný." Na

zpáteční cestě vlakem je rodinka ve "šťastné náladě, neboť všichni za sebou máme nádherný den." Na

nádraží Amstelstation je ještě "stále práce s Židy". "Co je to za svět? Na Ringdijku z něj můžeme kousek

vidět. Dům za domem se ještě prohledává. A my vlečeme náš drahocenný náklad domů... pětadvacet třicet

liber třešní. Jaká radost. V jedenáct hodin vlezem do postele a v minutě spíme."

Uvědomovali si průměrní Amsterodamané, co se děje? Rozsah a krutost této masové vraždy se projevily

až po válce, ale není pochyb o tom, že od léta 1942 i do Amsterodamu proniklo vědomí, že s těmi

"transporty pracovního nasazení" na východ není něco tak docela v pořádku. Nepřicházela téměř žádná

pošta zpět, fakt, že se do těchto "pracovních táborů" posílali i nemocní a staří, byl nanejvýš podezřelý a

kromě toho se sem přece jen pár zvěstí doneslo. 9. října 1942 píše o odvezených Židech Anne Franková ve

svém deníku: "Myslíme si, že většina lidí je zavražděna. Anglický rozhlas mluví o zplynování. Snad je to ten

nejrychlejší způsob smrti. Jsem z toho celá pryč."( V tomto okamžiku měla být většina amsterodamských

Židů teprve deportována.

"Nizozemsko provedlo největší manipulaci veřejného mínění po druhé světové válce tím, že deníkem Anne

Frankové vyvolalo dojem, že tu všichni Židé žili v ilegalitě, a že veškeré nizozemské obyvatelstvo bylo v

odboji," prohlásí o mnoho let později jedna z propašovaných dětí na kongresu přeživších. Někteří účastníci

kongresu úmyslně emigrovali pryč z onoho spořádaného Holandska, které svou minulost ukrylo za pěknými

fasádami a truhlíky s květinami. Dosud má mnoho Holanďanů tendenci nafukovat odboj do mystických

rozměrů. Skutečností je, že z Nizozemí bylo deportováno relativně více Židů než z kterékoli jiné

západoevropské země. Pronásledování tu šlo "jako po másle", jak později prohlásí Adolf Eichman. Po válce

bylo zaregistrováno téměř půl milionu Nizozemců, kteří tak či onak kolaborovali s okupanty.

Co se rozsahu odboje týče, jsou počty nejasné. Henk van Randwijk, jeden z hlavních představitelů

ilegality, později prohlásí, že až do posledních chvil před koncem války se člověk v odboji setkával stále s

týmiž lidmi, "kteří dohromady nepřekročili čtyřmístné číslo". Podle jeho názoru se odboj pořádně rozvinul

teprve, když Němci se svým "pracovním nasazením" narušili i nizozemskou rodinu, vyhnali muže od žen a

dětí, vytáhli jej z jeho "zafixovaných forem a norem" a tím ho přinutili k odboji.

Ani ze zahraničí neměli nizozemští Židé téměř žádnou podporu.

V aparátu nizozemské vlády, která pobývala ve vyhnanství v Londýně, nebyl do přelomu roku 1943/1944

nikdo, kdo by se zabýval potřebami deportovaných Židů. Do června 1944 se v Londýně neučinilo nic

konkrétního. Zatímco více než deset procent amsterodamského obyvatelstva bylo odvezeno do německých

likvidačních táborů, nevyskytl se tento předmět v záznamech londýnské ministerské rady ani jednou. Po

válce před vyšetřovací komisí prohlásila, že "se tyto problémy podcenily".

Byly to těžké časy, dilemata byla občas téměř neřešitelná, a generacím, které toto období nezažily,

přísluší opatrnost v úsudcích. Ale je jasné, že není mnoho důvodů bít se pro tuto fázi dějin města v prsa.

Většina Amsterodamanů byla vším jiným jen ne odbojářem Dokwerkerem( . Pokoušeli se se svou rodinou co

nejlépe protlouct nástrahami okupace a u toho zůstalo. "Všeobecně rozšířená domněnka, že člověk násilí

neustupuje, nýbrž že se mu postaví, je dnešní, při zpětném pohledu, ale ne tehdejší," napsal kdysi bývalý

vězeň koncentračního tábora Primo Levi. "Požadavek odboje vzrostl s odbojem a se světovou tragédií druhé

světové války; předtím byl odboj vzácnou schopností jednotlivců." I v tomto smyslu zůstala Únorová stávka

okamžikem osamělé odvahy.

Celkový počet Židů, kteří se nakonec mohli skrývat, kolísal kolem pětadvaceti tisíc, z nichž bylo ještě

takových osm tisíc chyceno -- většinou po zradě jiného Nizozemce. To znamená, že pouze jeden z pěti Židů

měl šanci se skrývat. Aneb, jak to vyjádřil jeden odbojový kazatel: "Člověk tu mohl dát deset anglických

pilotů do jednoho domu, ale do deseti domů ani jediného Žida." Nezřídka požadovali nizozemští "zachránci"

od židovských utečenců kromě jiného vysoké sumy: tři sta, pět set, někdy i tisíc guldenů měsíčně. Presser

zmiňuje případ ženy, která po roce nebyla schopna platit takový obnos. Byla vyhozena na ulici a poslána do

Osvětimi.

Je třeba říct, že někdy se i sami utečenci chovali velice špatně a neváhali své zachránce vydírat: když

budu muset pryč, udám i tebe. Pro obě strany bylo skrývání nanejvýš těžkou lekcí -- nehledě na obrovské

riziko, které s tím bylo spojeno.

Vyžadovalo odvahu a velkou neochvějnost.

Nikdo, kdo se pohrouží do historie, se přesto nemůže vyhnout závěru Pressera a ostatních: že navzdory

hrdinné práci jednotlivců nebyla žádná forma odboje tak nevydařená jako odboj proti pronásledování Židů.

Heslo, které smí Amsterodam nést od války pod svým znakem -- "Hrdinný, rozhodný, milosrdný" -- je spíše

důvodem ke studu nežli k radosti, protože to byly právě tyto tři vlastnosti, které město v oněch letech tak

často postrádalo.

Je to pasivní vina, vina za to, že jsme nechali věcem volný průběh, která snad vysvětluje, proč si

nizozemské obyvatelstvo po válce vytvořilo takovou zatvrzelost proti každému, kdo byl za války formálně

"špatný" -- zatímco na druhou stranu skutečné kolaboranty často nevidělo či nechtělo vidět. Je to tatáž

vina, vina útrpného diváka, která bude ještě léta jako trauma viset nad městem.

X.

Léta morální paniky

Slyšel jsem ten příběh mnohem později od -- tehdy malé -- Attie van Hallové. Příběh o tom, jak

pravěpodobně naposledy viděla svého otce. Muselo to být jednoho studeného večera poslední válečné zimy,

na datum si už přesně nevzpomínala, když se Walraven van Hall -- lépe známý jako Van Tuyll, někdy jako

Barends -- uštvaný po měsících tvrdé dřiny neočekávaně objevil v kuchyni u své ženy a tří dětí. Domů

přicházel v oněch měsících už jen zřídkakdy, bylo to příliš nebezpečné. Měl za sebou strastiplnou cestu na

bicyklu s dřevěnými koly z Amsterodamu do Zaandamu a byl k smrti unaven. Žena se ho pokoušela zahřát,

dát mu něco k jídlu. Nakonec rezolutně vylezla na židli. Zezadu z kredence vyndala poslední dvě kostky

cukru, pečlivě uschované pro případ nejvyšší nouze. A ty tehdy dostal. Attie na to nikdy nezapomene.

Krátce na to byl její otec po zradě uvězněn a 12. února 1945

na Spaarne v Haarlemu zastřelen. Věděl všechno, ale neprozradil nic. Attie van Hallová si ještě

vzpomínala, jak skrz kuchyňské dveře viděla matku plakat. "Ale řekla nám to, teprve když se to stalo."

Věděla ještě, jak se cítila na oslavách osvobození krátce poté. "Ty smíšené pocity. Obrovská radost, všichni

na ulici tancovali a zpívali, a člověk tam jen tak procházel s pocitem tíhy."

Není historie bez hrdinů a také v tomto příběhu se vyskytují, po tisících, velcí a malí, kteří pod tlakem

okolností překonali sami sebe. Je jich příliš mnoho, než abychom je jmenovali, a proto se zde chci omezit na

dvě postavy velkého významu, a přesto téměř zapomenuté: byli to bratři Walraven a Gijs van Hallovi, vnuci

starého bankéře Mauritse van Halla, pravnuci idealistických "odloučenců" Anneho a Suze van Hallových.

Walraven neboli "Wallie", jak se mu většinou říkalo, a jeho bratr Gijs pracovali jako bankéři v Americe,

později se vrátili do Nizozemska a zde pokračovali v burzovnictví a bankovnictví.

Byli to energičtí amsterodamští obchodníci s nádechem progresivity, spoléhající se na jednoduchý kompas

dobré vůle a zdravého rozumu.

Jako mnozí skončili i oni pro maličkost v odboji. Gijs van Hall se po Únorové stávce angažoval v akci na

vybírání peněz pro stávkující a pozůstalé po zastřelených. Walraven van Hall dostal obdobnou práci. Měl z

podnikatelů vydolovat příspěvky do takzvaného "Námořnického hrnce", poloilegální nadace, která zařizovala

podporu ženám a dětem námořníků, jež se od německé okupace plavili na spojeneckých lodích. Byla to

obtížná práce a již záhy přišel Walraven van Hall na nápad, že se soustředí už jen na velké obnosy, které

pak měly být poskytnuty formou půjčky, a které byly kryty londýnskou vládou. Finančníci nedostávali do

rukou obvyklé účtenky, nýbrž akcie "ruských železnic" nebo jiný bezcenný cenný papír. Pod jejich číslem

bylo pak uvedeno, jakou mají ve skutečnosti cenu. Tímto způsobem vybrali bratři Van Hallové víc než půl

milionu guldenů. Když byly tisíciguldenové bankovky náhle prohlášeny za neplatné, zkontaktovali se se

skupinou daňových inspektorů, kteří hráli ústřední roli v papírovém odboji. Přes falešné zpětné dispozice a

jiné fiskální kotrmelce dokázali přepustit do Van Hallovy nadace miliony daňových poplatků.

4. května 1943 byl vydán rozkaz, aby se všichni nizozemští muži od osmnácti do pětatřiceti let hlásili na

totální nasazení v německém válečném průmyslu. Pořádaly se razie, ale nespočet lidí se skrývalo nebo

"zmizelo" na venkově. Vedle Židů tak vznikl nový příliv utečenců. Vytvořily se celé sítě a organizace, které

pro všechny uprchlíky sháněly místa úkrytu, falešné průkazy a poukázky. Objevily se bojové oddíly, které se

zbraní v ruce přepadaly výdejny potravin. Amsterodam se postupně stal centrem podzemního odboje, s

vlastním kvetoucím ilegálním tiskem: Trouw -- Věrnost, Vrij Nederland -- Svobodné Nizozemsko, Het Parool

--

Čestné slovo, De Waarheid -- Pravda, ta jména hovoří sama za sebe. Na to všechno, a především na

skrývání bylo zapotřebí neobyčejně mnoho peněz. Van Hallové se proto rozhodli rozšířit své aktivity na

všechny utečence a za tím účelem zřídili vedle "Námořnického hrnce" speciální organizaci "Zemské krysy",

později nazvanou o něco důstojněji "Národní podpora". Zpočátku si půjčovali peníze od bank -- deset z

dvanácti velkých bank bylo v tomto komplotu. Pro menší banky a pojišťovací společnosti angažovali

specialisty, takzvané "půjčkové agenty", kteří dokázali uvolnit miliony.

Na "výplatní straně" této podpůrné nadace zatím Van Hallové v tichosti vybudovali obrovskou zemskou

organizaci, která pomocí důmyslného systému zajišťovala, aby se peníze dostaly do desítek tisíc úkrytů.

Zemi rozdělili na třiadvacet distriktů, s hlavami distriktů, místními vedoucími, "průzkumníky" a "výplatci".

Nakonec celá organizace čítala téměř devatenáct set ilegálních pracovníků a pracovnic. Všichni byli známí

pouze pod přezdívkami.

Kurýrky udržovaly spojení. Na konci války to byl jeden z největších finančních ústavů v zemi.

Během dvou let vyrostli bratři Van Hallové v ústřední postavy nizozemské ilegality a o Walliem se dokonce

hovořilo jako o "premiérovi okupovaného Nizozemska". To souviselo také s jeho charakterem. Nikdo

nevěděl, kdo ve skutečnosti je -- vystupoval většinou pod jménem Van Tuyll --, ale měl v sobě cosi velice

zvláštního, to říkal posléze každý, kdo ho znal, "muž, který spojil velké vlohy s velkým šarmem, s vřelým

zájmem o každého osobně". Přední komunistický odbojář Gerben Wagenaar nazval Wallieho van Halla

jednou z nejvzácnějších osobností, které kdy potkal. "Z našich rozhovorů jsem nedokázal uhádnout jeho

povolání, ale měl jsem zato, že býval strojvůdcem," řekl později historikovi Lou de Jongovi. "Byl mužem

širokého rozhledu a širokých názorů. Měl neuvěřitelný způsob zacházení s lidmi. Byl skvělý improvizátor, ale

také velice poctivý a upřímný.

Nepřipadal mi konzervativní."

Jeho dcera Allie, které tehdy bylo deset let, nevěděla o otcově dvojím životě naprosto nic. Byl málo doma,

to ano.

Z tohoto období si vzpomínala jen na množství lidí, kteří přicházeli do jejich domu v Zaandamu. Jenže

známý odbojář Gerrit van der Veen pro ni nebyl ten, kdo má na svém kontě úspěšný útok na matriku na

Plantage Kerklaan, nýbrž milý umělec, který jednou přišel na oběd a dostal od Wallieho jenom tak půlku

vzácného sýra. Jiní odbojáři byli přátelskými hosty, kteří se jmenovali "strejda Kuba" a kteří jí povídali

pohádky před spaním. Van Tuyll, to byl jiný svět.

Aniž o tom odboj věděl, vznikl na podzim roku 1944 na špičce ilegality velký problém, jenž uvedl do

přímého nebezpečí životy desítek tisíc skrývaných: peníze rychle docházely. Banky sice ještě chtěly

poskytovat úvěry, ale Nizozemská banka zablokovala výdej bankovek. Kromě toho by bylo nanejvýš

podezřelé, kdyby osm amsterodamských bank pokračovalo v peněžním obratu, zatímco celý západ

Nizozemska byl koncem války, řečeno pojmem Němců, "ekonomicky mrtvý". Vlastně všechny ty peníze

musely pocházet z jediného bodu. A proč by jím nemohl být sám jejich zdroj:

Centrální Nizozemská banka?

Byl to Gijs van Hall, kterého napadlo udělat největší bankovní zpronevěru v dějinách Nizozemska. Když

pracoval začátkem třicátých let pro jednu americkou banku, došlo tam k obrovskému skandálu se státními

dluhopisy -- stvrzenkami na vládní půjčky, každá v hodnotě minimálně 100 000 guldenů. Co mohli tehdy

tam, můžeme teď my také, pomysleli si bratři a chopili se příležitosti. V centrále občanských průkazů --

ilegální tiskárně specializované na falšování dokumentů -- byly s velkou námahou vyrobeny imitace pravých

směnek. Falzifikáty nebyly dány do oběhu -- to by bylo příliš nápadné. Hlavní pokladník Nizozemské banky,

účastník komplotu, je v trezorech vyměnil za pravé. Jelikož dodávky elektrického proudu téměř ustal,

vypadaly falzifikáty ve svitu svíček naprosto věrohodně. Pravé směnky byly se složitou výmluvou prodány

pěti bankám a výtěžek -- dva miliony, tj. pět kufrů stoguldenových bankovek týdně -- se přes Zemskou

organizaci distribuoval dál. Celkový výnos: přes padesát milionů guldenů tehdy, dnes řekněme půl miliardy.

Peníze přišly v pravou chvíli. Po červnové invazi roku 1944 a po prohrané bitvě o Arnhem v září 1944

nechala spojenecká vojska na svém postupu západ Nizozemska stranou. Okupace, o níž se v září 1944

Amsterodamané bláhově domnívali, že je pryč, měla trvat ještě celou zimu. Byly to kruté měsíce. Jelikož

spojenecká vojska už dobyla Jižní Limburg, odpadl přísun černého uhlí. Kromě toho vstoupily na žádost

Londýna železnice do stávky. Začátkem října se zastavily plynárny a elektrárny. Z Amsterodamu se stalo

studené, tmavé město, kudy už neprojela ani tramvaj. Letiště a přístav vyhodili Němci do vzduchu a pak

vyprázdnili půlku města: loděnice, autobusy, vlaky, stroje, tovární zásoby, tramvajové vagony, kola, textil,

všechno, co se mohlo hodit, odvlekli pryč.

Pošta a telefon nefungovaly, odvoz odpadků byl zastaven a kanály přetékaly. Mezitím hnaly vojenské

patroly všechny muže od sedmnácti do padesáti na práce do Německa. V prosinci se zastavila větší část

podnikové sféry. Většina Amsterodamanů už vůbec nepracovala, nebo nanejvýše pár dní v týdnu. Školy byly

zavřené.

Koncem prosince začalo mrznout a to znamenalo začátek těžkého hladomoru. Do začátku února byl

ledový mráz, a protože zamrzlo IJsselmeer, byly odříznuty i poslední trasy dodávek potravin.

Došlo palivo a Amsterodamané si museli pomoci sami. Káceli stromy, spalovali tisíce dřevěných pražců,

které ležely mezi tramvajovými kolejemi, a drancovali prázdné domy desetitisíců odvezených Židů. Podlahy,

schody, trámy, všechno odnesli, až se zdi nakonec pomalu zbortily. V průběhu hladové zimy tak nezůstalo z

celých ulic -- například ze staré Jodenbreestraat -- o mnoho víc než pár ruin. V tomto hromadném honu za

otopem padlo celkem dvacet tisíc stromů a čtyři tisíce šest set domů bylo nakonec zbořeno.

Na Zeedijku, Nieuwmarktu, a především v Jordaanu kvetl černý trh: chleba za 25 guldenů, metrák

brambor za 800, krabička cigaret za 80. Přepočítáno na dnešní poměry by se tyto ceny musely ještě

vynásobit čtyřmi. Amsterodamané jedli cukrovou řepu, tulipánové cibule, svíčkový lůj a řídkou, neurčitou

polévku z vyvařoven.

Mnoho tisíc měšťanů se vydávalo hledat jídlo s chatrnými vozíky, dětskými kočárky a bicykly s dřevěnými

koly, bloudili po studeném, holém venkově, pátrajíce po troše brambor nebo květáku.

Platili šperky, starožitnostmi, hodinkami, povlečením či, v některých případech, sexuálními službami. Zjara,

když byla bída stále větší, trvaly tyto hladové výpravy někdy týdny a dosahovaly až daleko do Fríska. Stovky

Amsterodamanů zemřely hladem a zimou: v lednu 1945 asi dvanáct set, v únoru zhruba čtrnáct set a v

březnu šestnáct set lidí.

Wallie van Hall se v té době vyskytoval všude a nikde. Kde se jen stroj ilegality hrozil zaseknout kvůli

konfliktům nebo jiným problémům, tam fungoval on, jak to sám vyjádřil, jako "olejnička". Zorganizoval vznik

pozdějších Vnitrostátních ozbrojených sil, podzemní organizaci odboje. Zařídil financování železničářské

stávky. A především, ať už měl odboj problémy jakékoli, se staral o to, aby jedna věc nikdy nescházela:

peníze.

"Když vešel Wallie, byli všichni do pěti minut šťastní," vyprávěla později sekretářka Ozbrojených sil. "V

největší mizérii dokázal žertovat. Když v té době nehořela kamínka, byla to katastrofa. Hromada lidí s tím

nic nesvedla, Wallie se v nich trochu pošťoural a zase fungovala. Připadalo mi ale, že vypadá čím dál tím

hůř, je hrozně hubený a má hluboké kruhy pod očima."

Jeden z největších problémů, s nimiž se Van Hall coby "olejnička" setkal, byla otázka, co se má stát v

mocenském vakuu po osvobození hlavního města? V té době existovala organizace Pořádková služba, jež se

téměř nezabývala odbojovými aktivitami, nýbrž mocí. Bylo to společenství převážně demobilizovaných

vojáků, kteří chtěli při osvobození podpořit spojenecká vojska a sami vykonávat vojenskou moc, aby

předešli "povstání lidu". Měli přístup do vlivných kruhů, které se nedaly obejít. Naproti tomu chtělo několik

odbojových skupin - mezi nimi skupiny kolem ilegálních listů Het Parool a Vrij Nederland - co nejrychlejší

návrat k parlamentnímu systému. Vedle toho tu byli členové přepadových oddílů, často z reformovaného či

ortodoxně protestantského prostředí. A na závěr ozbrojené odbojové skupiny Rady odboje pod vedením již

zmíněného komunisty Gerbena Wagenaara. Pod vedením Wallieho van Halla vznikla mezi těmito skupinami

jistá forma spolupráce, takzvaná skupina Delta. Wallie zařídil kancelářský personál, dodal prostory na

schůzování a obstaral přístup k tajné telefonní síti. Zejména mezi Pořádkovou službou a ostatními

skupinami, které na rozdíl od ní vedly aktivní odboj, byl propastný rozdíl, což nemohlo skončit dobře.

Zatímco temný Amsterodam umíral hlady a zimou, zatímco němečtí okupanti ukazovali svou přítomnost na

každém rohu, přelo se v jednom domě na Leidsegrachtu večer co večer hlavní vedení odboje o tři naprosto

jednoduché otázky moci: Kdo se po válce stane starostou města? Kdo bude vrchním komisařem? Kdo se

stane vůdcem ozbrojeného odboje v hlavním městě? Prostě kdo bude v novém Amsterodamu šéfem?

Co se starosty týče, na tom se po poradě s londýnskou vládou shodli docela rychle: zvolenou osobností

byl energický Feike de Boer, který měl fungovat jako prozatímní starosta a od podzima

1944 se v naprosté tajnosti dal do práce. Jako vůdce ozbrojeného odboje byl po notné dávce "oleje"

Wallieho van Halla uznán obchodník s cennými papíry C. F. Overhoff - umírněnější člen Pořádkové služby.

Problémy však přinášelo především jmenování vrchního komisaře. Amsterodamská policie fungovala v

posledních letech války jako prodloužená ruka okupantů. "Dobří" policisté požadovali vrchního komisaře,

který by ji pořádně vyčistil. Když se vítr otočil, báli se "špatní" policisté o svou kůži. Takto vznikl v zákulisí

boj o moc, který trval celou hladovou zimu.

Kandidátem první skupiny byl komisař W. H. Schreuder. Chtěl přetvořit policii v moderní, demokraticky

smýšlející organizaci.

V květnu 1940 byl komisařem okrsku Warmoesstraat, ale už záhy měl tolik rozepří s Němci, že ho

degradovali. Po celá léta byl poradcem odboje.

Kandidátem druhé skupiny byl K. H. Broekhoff, do roku 1942

praktikující vrchní komisař. Chtěl vojensky vedenou policii, litoval, že v Nizozemsku neexistuje zkrácené

soudní řízení a před válkou byl hlavou Politické zpravodajské služby amsterodamské policie. Nesnášel

příslušníky Národně socialistického hnutí NSB.

Broekhoff byl mužem Pořádkové služby. Prohlásil, že je připraven postavit se po válce pod vojenskou

vládu Pořádkové služby pod podmínkou, že policie se bude smět vyčistit sama.

Schreuder měl zpočátku ty nejlepší předpoklady: měl podporu většiny odbojových skupin. Začátkem října

1944 potvrdil Londýn jeho jmenování. Jenže měl autonehodu, na dva měsíce vypadl z provozu a mezitím si

stačil Broekhoff vybudovat silnou lobby.

Pořádková služba se obávala, aby pod Schreuderem neutrpěla porážku, vedení policie a část zaměstnanců

se k smrti bály pořádné čistky, Broekhoff sám hrozil výpovědí a společně s ostatními vyvinuli na poradě

skupiny Delta takový nátlak, že její účastníci obrátili. Schreuderovo jmenování by způsobilo "příliš mnoho

zmatků", zejména u policie. Londýn zpočátku nechtěl souhlasit - britská tajná služba měla silné podezření,

že Broekhoff během okupace a dokonce i před ní kolaboroval - ale nakonec se přidal na druhou stranu.

Broekhoff se stal vrchním komisařem. Schreuder dostal v únoru 1945 od policejního vedení výpověď.

Takto bylo už před koncem války zařízeno, aby amsterodamská policie, nejdůležitější součást německého

likvidačního stroje ve městě, nebyla nikdy volána k zodpovědnosti. Karty se zamíchaly a rozdaly v

amsterodamské špičce- a to karty, které budou následující dvě desetiletí z velké části určovat

amsterodamskou politiku a amsterodamskou podnikovou sféru.

Zatím byl během téže zimy odboj stále troufalejší. V květnu 1944

se pokusil ozbrojeným přepadením osvobodit odbojáře z vězení na Weteringsschans - ale marně. Gerrit

van der Veen byl zraněn, ještě pár dní se vydržel skrývat, ale pak byl uvězněn a popraven.

O měsíc později učinili nový pokus - kvůli zradě padl celý přepadový oddíl pod vedením Johannese Posta

do pasti a byl zlikvidován. Ostatní pokračovali. Likvidovali významné Němce a vlastizrádce. Sabotovali

vojenské objekty.

I do toho byl v zákulisí úzce zapojen Wallie van Hall.

Poletoval po celé zemi, tu sem, tu támhle, a neštítil se nebezpečných podniků, ať už šlo o vstup do

podezřelého domu či o převoz anglických pilotů. Jeho kolega z odboje o tom vypráví:

"To bylo pořád: 'Brinkie, zítra máme zas nebezpečnou fušku, nechceš, abych to udělal sám?'"

Němci zatím prováděli represe, pořádali razie, zastrašovali město libovolnými exekucemi podle stanného

práva. 6. ledna 1945

bylo například zastřeleno pět Amsterodamanů jako represe za útok na kanceláře nucených prací; téhož

dne bylo zastřeleno pět lidí na Muiderstraaatweg u železničního viaduktu; 8. března bylo popraveno

jedenapadesát osob u Rozenoordu, kde dnes dráha křižuje Amstel; 31. března na tomtéž místě šest osob;

14. dubna osm. 12. března byl na Stadhouderskade zlikvidován jeden nacista ze Sicherheitsdienst. Jako

odveta bylo na Weteringsplantsoen zastřeleno třicet zajatých odbojářů. Kolemjdoucí byli donuceni přihlížet.

Mrtvoly tam musely zůstat, dokud je hrstka odvážných Amsterodamanů v rychlosti nepřikryla nizozemskou

vlajkou. Dokonce ještě 7. května, dva dny po kapitulaci, uspořádali opilí němečtí námořníci jatka uprostřed

slavícího davu na Damu, stříleli z Velkého klubu na rohu Kalverstraat a Paleisstraat. Gijs van Hall byl

svědkem tohoto incidentu a později ho popsal:

V několika okamžicích byl Dam prázdný, až na několik desítek lidí, kteří zůstali ležet na zemi mrtví nebo

zranění. Po několika minutách přijel chlapec ve skautské uniformě na kole s vozíkem, na nějž upevnil tyč s

bílou vlajkou. Vjel na Dam a podařilo se mu na vozík naložit jednoho dva raněné. Zatajili jsme dech.

Wallieho van Halla zastihl konec v lednu 1945 kvůli pletkám jednoho mladíka s jednou dívkou. Jistý Van

Arkel, mladý, slušný, ženatý muž, se zamiloval do kurýrky z Het Parool. Tento mladík dělal také "něco" v

odboji: jako právník byl zapojen do porady odbojových skupin. Dívka byla uvězněna. Mladík navštívil

Sicherheitsdienst, aby svou přítelkyni zachránil.

Sicherheitsdienst na něj vyvinula nátlak, hrozila, že o té avantýře řekne jeho ženě, a podařilo se jí z něj

vymáčknout časy a místa několika schůzek. Následovalo několik zatčení. Dívka byla propuštěna. U jednoho

ze zatčených se našel lístek o další schůzi, koncem ledna. Muž prozradil adresu v domnění, že už zatím

všichni budou vědět, že je zatčen. Varování vskutku vyšlo, ale Wallie van Hall a několik ostatních nebyli

zastiženi. Tak byl zatčen Van Tuyll. Němci, kteří měli neurčité tušení o existenci takovéto osoby, se nikdy

nedozvěděli, koho mají v rukou.

Mladík se dal na útěk. Spolu s dívkou se skrýval v Amsterodamu, zmizel do Haagu, pak zase do

Amsterodamu, až ho našly přepadové oddíly. Začátkem března si na něj na ulici počkali čtyři členové oddílu,

kteří ho vzali s sebou na schůzku.

Dvojice vedoucích odboje mladíka vyslýchala, v slzách se přiznal, byl mu přečten protokol, on ho

podepsal, připojil k němu otisk prstu a poté dostal hrnek čaje s tabletou cyankali. Protože se tableta

rozpouštěla pomalu, mladík nezemřel hned. Jeden člen přepadového oddílu ho dorazil ranou z pistole.

Vdova o tom byla informována.

V rohové cele vazební věznice na Weteringschans bylo později, mezi spoustou jiných jmen, na zdi

nalezeno vyškrabané W. VAN HALL.

A pak tu je ještě příběh komisaře Broekhoffa, který byl po osvobození jmenován šéfem amsterodamské

policie. Krátce po svém nástupu vážně onemocněl a za několik měsíců zemřel. Broekhoff byl složitý člověk. Z

vyšetřování později vyplyne, že spolupráce mezi nizozemskou policií - v tomto případě zpravodajskou

službou Broekhoffovou - a německou Sicherheitspolizei byla už před válkou intenzivní: Broekhoff byl

začátkem roku 1935 dokonce pozván gestapem do Berlína - mimochodem s vědomím nizozemské vlády --,

aby si promluvil o nebezpečí "komunistů", kteří budou jako uprchlíci přesouvat své pole působnosti do

Nizozemska. Existovalo hlášení nizozemské zpravodajské služby, v němž stálo, že Broekhoff před válkou

pomáhal německým špionům. Ale teprve v roce

1994 nalezl jeden vyšetřovatel v ruských válečných archivech klíč k Broekhoffovu tajemství. Ve starém

archivu gestapa narazil na tajnou dohodu, v níž Broekhoff přislíbil, že bude pod krycím jménem David

dodávat gestapu informace. Složka obsahovala seznam se jmény a adresami politických uprchlíků. Pokud

přebývali v Amsterodamu ilegálně, mohli být obratem posláni zpět. A s ostatními na seznamu si už Němci

po 10. květnu 1940 poradili. Ale zároveň tentýž Broekhoff vodil během Únorové stávky i později Němce za

nos. Ještě roky po jeho smrti se povídalo, že ho otrávili Angličané balíčkem dýmkového tabáku. Ale k tomu

se nikdy nenašel jediný podklad. Kromě toho: nekouřil dýmku.

( ( (

Na fotografii nejpříznačnější pro osvobození Amsterodamu nejsou žádní Kanaďané, žádná děvčata a

žádné tanky, nýbrž tři obyčejní amsterodamští uličníci u grachtu. Nemají boty, jen pár cárů na sobě, jsou

hubení jako tyčky, s očima prázdnýma hladem, ale mají bubínek, vyrobený ze staré plechovky, a hrdě

zdvihají starý hadr s nápisem: "Je maintiendrai"( a "Nizozemsko znovu povstane".

O čtyři měsíce později budou mít tito uličníci za sebou léto plné oslav, loudění na amerických, anglických

a kanadských vojácích a jejich holandských přítelkyních, kapsy plné božského zboží: žvýkaček, cigaret,

čokolády a ruliček ovocného dropsu.

"Starosta osvobození", Feike de Boer, na letácích pyšně oznamoval, čeho všeho se za těch pár měsíců

dosáhlo: "Příděl chleba šestkrát vyšší. Telefonické spojení plně obnoveno. Ve třiceti tisících rodinách vysílání

rádia. Sto letadel přistálo na Schipholu. Jedenáct tramvajových linek zprovozněno." Zároveň to bylo léto

velkých oslav, oslav ve čtvrtích, v ulicích, zkrátka oslav, nekonečných oslav osvobození, které, jak se zdálo,

nikdy neskončí.

"Všichni se jen opíjeli a souložili..." a v redakcích novin a ve studovnách pastorů rostlo znepokojení.

Nezdivočela mládež až příliš? Neodvyklo obyvatelstvo během německé okupace pořádku a nezvyklo si --

cituji článek z té doby -- zahálet, krást, lhát, podvádět, užívat násilí, zkrátka "žít podle primitivních

smyslových instinktů"? "Válka," psal kdosi, "probudila a rozpoutala násilnický způsob dřímajících sexuálních

instinktů.

Jako ztřeštěný ledoborec prořízla ledovou plochu naší morálky a nyní hráze sténají pod ledovou tříští." Tak

byl udán první tón moralizující kampaně, jaká v dějinách Amsterodamu neměla obdoby.

Brožury, novinové články, vzácný papír se až příliš ochotně zaplňoval pojmy jako "zdivočení mládeže",

"odpor k práci", "nemravnost" a "asociálnost". A všechno se vlastně vztahovalo k jediné otázce: Jak opět

dostat chaotické město na uzdu?

Po osvobození vládl v Amsterodamu skrytý boj o moc a morálku, píší Herman de Liagre B(hl a Guus

Meershoek, dva historici, kteří podrobně studovali duchovní rozpoložení této doby, a hovoří dokonce o

"morální panice". Nezaměstnaní byli "zdisciplinováni" vysokou podporou v nezaměstnanosti - ovšem museli

být při každé výzvě ihned k dispozici. Zapomnělo se na to, že mnoho z onoho "odporu k práci" bylo spíše

záležitostí nedostatku materiálu nežli záležitostí mentality - neboť jak měl člověk hloubit přístav, když neměl

ani boty a lopatu? Totéž platilo o "zdivočení mládeže". Většina uličníků, jako ti na fotografii, musela chodit

až do podzimu bosa a všichni měli důvod používat svépomocných technik z hladové zimy.

A pak tu byly "přelétavky", "pick-upky", "slípky, které radostí kdákají pokaždé, když se jim vytrhne pírko",

aneb amsterodamské ženy a dívky, které to pekly s Kanaďany.

"Pravděpodobně v onom 'šíleném a bláznivém' létě 1945 proběhla krátkodobá, ale na nizozemské poměry

nevídaná exploze nemanželských pohlavních styků," konstatují střízlivě oba historici. Pastoři mluvili o

ženách, které se "zahazují" za trochu pamlsků nebo krabičku cigaret, ale na skutečný motiv se žádný

holandský muž neodvážil pomyslet: že to ty ženy dělají s Kanaďany proto, že se jim to líbí. Nebo, jak

později řekne jeden kanadský voják: "Byl jsem zahrnován nejlákavějšími nabídkami od těch nejsvůdnějších

žen. Abych zůstal na noc. Někdy u toho stáli trošku rozněžnění manželé v oblecích, které jim byly velké,

vyhublí a zesláblí."

Amsterodam pomalu hledal pořádek. Byl zde vskutku morální problém, ale ten nespočíval v mládeži a v

děvčatech. Vycházíme-li ze statistik, je úplným zázrakem, že za hladové zimy nezahynulo více

Amsterodamanů. Příčina tohoto divu je jednoduchá: v posledních měsících války Amsterodamané šidili,

švindlovali a kradli v nezměrné míře. Drancovali, podíleli se na černém trhu.

Dokonce i nejslušnější občané, aby přežili, museli dělat věci, na něž by raději rovnou zapomněli.

Překračovali všechny své normy slušnosti, a víc než to. Zradili své sousedy a odhlíželi i od největšího

bezpráví. Celé čtvrti ztichly a pouze osamělí jedinci, kteří přežili, se ještě v létě 1945 hrabali mezi prázdnými

domy ve Weesperstraat a Jodenbreestraat.

"Morální panika" léta 1945 se ukázala výtečnou zbraní v rukou těch, kteří chtěli co nejrychleji nastolit

staré poměry a nechtěli ani slyšet o anarchii, jež vznikla zejména během posledních dvou let války -- včetně

odboje. Zhruba šest tisíc kolaborantů bylo zatčeno a umístěno do šesti hangárů KNSM( na Lavantkade, ale

čistky, od nichž odbojáři před koncem války tolik očekávali, skončily kocovinou. Většina "techniků"

amsterodamského holocaustu zůstala, stejně jako všude jinde, prostě tam, kde byla. Bylo jich zapotřebí pro

budování a příliš mnoho neklidu by mohlo narušit mocenskou rovnováhu ve městě. V některých vládních

kruzích se mělo zato, že účastníci odboje mají již ze zásady charakterové vlastnosti, které jsou

"protispolečenské" a pro budovatelskou fázi jenom na obtíž. Záhy byla v určitých funkcích odbojářská

minulost vším, jenom ne plusem.

Obdobný proces probíhal i v politice města. Když ministerský předseda Gerbrandy stanul při velkém

shromáždění na oslavu osvobození na Damu tváří v tvář davu s tisíci rudými vlajkami, zamumlal si pro sebe:

"Amsterodam hrozně zrudl." V lokálních volbách do obecní rady získali sociální demokraté a komunisté

společně vskutku téměř dvě třetiny hlasů. Ale navzdory vlajkám a radikálnímu jazyku nemohla být o

skutečném převratu v obecní politice ani řeč. Na "divoké" nápady "chlapců" a "děvčat" z odboje se rychle

zapomnělo. Pováleční politikové se v praxi ukázali jako nadmíru umírnění reformátoři a přeochotně se

spojili s předválečnými "sloupy" a elitami: morální krize musela být ovládnuta, přednost mělo budování a

pak teprve to ostatní.

Neznamenalo to však, že válka nepředstavovala žádný zlom v dějinách města. V infrastruktuře, podnikové

sféře, sociálním zabezpečení a jiných materiálních věcech se Amsterodam orientoval již plně na moderní

dobu. Ale v politické kultuře a formách politického jednání se hodiny zastavily v roce 1939 a to trvalo ještě

nejméně dvě desetiletí. Na lidi v ilegalitě, pracovníky v docích a kurýrky se každý rok důstojně vzpomínalo,

ale na jejich sny a ideály se mělo co nejrychleji zapomenout.

* * *

Byla to léta vyhrnutých rukávů, odklízení sutin a rýsování přímých čar do budoucnosti. Přístav se enormně

rozšířil, přesunul se z východní strany daleko na západ a zmizel z obrázku města.

Zprovoznilo se velké, nové spojení s německým vnitrozemím, Amsterodamsko-rýnský kanál. Ale především

se stavělo a město bylo v oněch letech ovládáno zvukem zatloukání pilot.

Nedostatek bytů byl obrovský. Zčásti se to dalo přičítat faktu, že většina programů výstavby se během

války zastavila, ale po osvobození také vyvstala poptávka po ubytování: starší mládež, která chtěla konečně

bydlet samostatně, odkládané sňatky a lidé se chtěli stěhovat za prací. K tomu se ještě přiřadil jiný jev,

takzvané řídnutí. Po válce začali obyvatelé města pozvolna vyžadovat čím dál tím víc místa pro sebe.

Důchodci se už nestěhovali ke svým dětem, synové a dcery odcházeli dříve z domovů a procento rozvodů

se pomalu šplhalo nahoru. V roce 1917

bydleli v Amsterodamu průměrně čtyři lidé v jednom bytě, v padesátých letech to byli tři a koncem století

to už jsou jen dva. To znamenalo, že ve druhé polovině dvacátého století bylo zapotřebí dvakrát tolik bytů

pro tentýž počet obyvatel.

Obrovské množství novostaveb bylo postaveno v padesátých a šedesátých letech ve předměstských

čtvrtích. Byty se stavěly v širokých pruzích podle norem takzvané nové věcnosti. Podle návrhářů se hodily k

modernímu způsobu života padesátých let: sportovní, vzdušné, otevřené, čerstvé, jednoduchý sektorový

nábytek, světlé pokoje, tenké závěsy, jasné barvy. V praxi však vznikaly především dlouhé holé řady bytů,

protože téměř na každé ozdobě a variaci se v těchto skromných dobách těžké práce muselo ušetřit.

Pomalu, ale jistě a s mírou vznikal ve městě zase určitý blahobyt. Projevoval se především ve větší

mobilnosti: masově si Amsterodamané pořizovali levná kola opatřená motorem, obrázek dopravy byl v těch

letech nemyslitelný bez manželských párů oděných v kůži na mopedu Zündapp nebo bez brečícího dítěte v

sajdkáře motorky. Na ulicích se objevovalo čím dál tím víc aut, vznikl dokonce pozoruhodný fenomén

příkopové turistiky:

Amsterodamané hromadně vyjížděli několik kilometrů za město a trávili pak den na dekách u travnatého

příkopu u dálnice, povídali si a dívali se na ostatní auta, kola, mopedy, skútry a autoskútry, tak jak to dříve

dělávali na zápraží domů ve své čtvrti.

Typické pro myšlení té doby bylo řešení dopravní situace, jež začala vznikat v těsném centru

Amsterodamu. Vymyslel ho vrchní policejní komisař, jistý Kaasjager. Vzal si mapu města a narýsoval několik

dlouhých čar. V říjnu 1954 předložil plán, kterým chtěl zasypat alespoň patnáct grachtů. Celý Singel by se

pak mohl stát silnicí a přes Amstel a Kloveniersburgwal tvořit okruh kolem jádra starého města.

Raamsgracht a Lijnbaansgracht měly sloužit jako parkoviště.

Město začalo okamžitě syčet rozhořčením. Jak se dalo očekávat, byli památkáři celí bez sebe. Ale

nejpříznačnější byly stovky reakcí lidí, kteří tento plán hlasitě vítali jako symbol nové doby. Cituji z několika

zaslaných dopisů: "Každá velká světová metropole je směsicí starého a nového. Jenom Amsterodam chce

zůstat starý a shnilý jako ze sedmnáctého století... Jen do toho!!!" Jiný pisatel chce kousek pod hladinou

grachtů zřídit betonové koryto, kudy by mohla jezdit tramvaj. "V době nouze by tunely byly výbornými

úkryty pro obyvatelstvo." Objevil se i návrh postavit na Rokinu parkovací palác ze skla, "aby se co nejvíce

zachovala krása města". Jiný má zato, že Kaasjager má ještě pokračovat: "Když bude zasypán

Kloveniersburgwal a Geldersekade, budou nám stát Waag a Schreierstoren v cestě. Také palác je nesmysl.

Leží v ose Raadhuisstraat." Vrchní komisař Rotterdamu: "My v Rotterdamu ze zkušenosti víme, že provoz

vyžaduje prostor. Už jsem jednou na přednášce řekl, že Rotterdam má to 'privilegium', že byl

vybombardován." Jedna paní si říká, jestli to zasypávání stojí za námahu, když "se tu za dvacet let budou

vzduchem vznášet atomová vozidla. Pak už nebudou potřeba dokonce ani silnice." Další pisatel zase

navrhuje pouze vypumpovat vodu z grachtů a provoz přemístit na jejich dno: "Valy podél grachtů můžeme

pěkně oživit a popřípadě doplnit trávníky."

A jiný: "Amsterodam si musí vybrat. Muzeum fasád a všechny grachty ze sedmnáctého století, nebo

moderní město obchodu., kde mohou parkovat auta a kde může život dvacátého století konečně dostat

šanci."

Kaasjagerův plán zmizel v co nejkratším termínu ze stolu, ale boj mezi "muzeem" a "moderním městem

obchodu" bude ještě v následujících desetiletích určovat politický program.

V září 1956 se zjišťovalo, zdali by se bratr Wallieho van Halla, Gijs, mohl stát starostou města

Amsterodamu. Žoviální, populární a neustále nepřítomný starosta D'Ailly odstoupil a Gijs van Hall, jeden z

mála ředitelů banky, kteří byli členy PvdA(, byl, jak se zdálo, jako stvořený pro jeho následování. Váhal,

navštívil se svou ženou starostu Rotterdamu a jeho manželku, Van Walsumovi, a pak tento gordický uzel

rozetnul.

Gijs van Hall velice energicky prosadil projekty bytové výstavby svých předchůdců. Provedl další rozšíření

přístavu na západní straně města, zavedl sem překladiště obilí a kontejnerovou přepravu, zařídil anexi

Bijmermeeru, sehnal finance na IJský tunel, podařilo se mu uskutečnit tolik potřebné rozšíření univerzity,

připravil výstavbu gigantické nemocnice na poldru -- pozdější AMC(( -- a málem by vstoupil do dějin města

jako jeden z nejlepších starostů, kdyby tu ovšem nebyl neočekávaný háček.

* * *

Žádná revoluce není obnovou, je spíše výkvětem latentních alternativ, které už ve společnosti léta dřímaly,

napsal kdysi o šedesátých letech americký kulturní sociolog Philip Slater. To zcela jistě platilo pro hnutí,

které převrátilo Amsterodam vzhůru nohama a které představovalo začátek epizody, jež vstoupí později do

dějin jako Dvacetiletá městská válka. V Amsterodamu to začalo přesně tak, jak píše Slater: "Najednou se

změnilo prostředí, tolerovaný blázen se stal prorokem, klaun tanečním mistrem, pop idolem, idol popem.

Prvky se nezměnily, pouze jejich vzájemné vztahy."

Jedním z oněch tanečních mistrů byl tiskař Rob Stolk, dělnický synek a rebel, jeho veselka na bílém kole

vzbudila v těch letech takový rozruch, že se její fotografie dostaly do světového tisku.

"Pro nás nastala nová doba, když jednoho dne do naší ulice vjelo bílé auto," vyprávěl mi o mnoho let

později. "Seděla v něm samá děvčata, která rozdávala úplně nový druh polévky. Royco -polévka z pytlíku.

Něco nevídaného. Lidé dostávali polévku jen tak na ulici, aby ji ochutnali. Ještě před pár lety na ni museli

stát ve frontě. Nyní se na ně pohlíželo plně jako na konzumenty.

To byl začátek. Pro mé rodiče bylo zaměstnání svaté, bylo to bezpečí, krizi měli ještě v živé paměti. Já a

mí přátelé jsme mluvili o práci mnohem jednodušeji, protože počátkem šedesátých let bylo najednou míst

dost. Doma se objevil gramofon. Občas jsme měli kousek masa. Odpoledne jsme dostávali smažené vajíčko

s chlebem. Tu a tam se objevily televizní přijímače a jejich obrazovky měly velký vliv. Díky všemu, co člověk

viděl, už najednou nebyl jen nějaký utřinos, ale světoobčan. A to, co se dělo ve světě, bylo mnohem horší,

než si mohl pomyslet. To nešlo vykoupit nějakou tou pětkou na příspěvky do Strany práce.

Připadalo nám, že máme právo plést se do všeho."

Rob Stolk byl idolem a tanečním mistrem, ale prorokem tohoto zvláštního, nového hnutí byl Robert Jasper

Grootveld, drobný muž s nápadně modrýma očima, který podle vlastních slov pět let myl okna Hirschovy

budovy na Leidsepleinu, a když byl hotov s posledním, mohl zase začít u prvního.

Z toho či onoho nejasného důvodu odstartoval Grootveld urputnou kampaň proti kouření cigaret

"závislými konzumenty" a na jaře 1962 začal řadu magických shromáždění v jedné garáži na spadnutí v

Korte Leidsedwarsstraat číslo 29. Sám kouříval raději něco povznášejícího, ale o tom se tehdy ještě

nemluvilo.

Barabizna byla přejmenována na "protikuřácký chrám" či "chrám K(" a Grootveld tam oblečený do

jakéhosi šamanského kostýmu prováděl zaklínací rituály jako "protikuřácký mág". Reklamní sloupy považoval

za "totemy v naší západní asfaltové džungli", ve městě "plném lednic a šlehačů", vedeném "nechutnou

střední vrstvou", načež do toho vpadl chór přítomných pro laiky nepochopitelným textem: "Bram, bram,

uche uche, bram bram, uche uche, večer kouřím fajfčičku, to pochopíš, hošíčku." Pravidelně zde vystupoval

i budoucí spisovatel Johnny van Doorn, přezdívaný Johnny the Selfkicker, který se dokázal uvést do tranzu

pouhým Niagarským vodopádem vět. Jistý Bart Huges se pokoušel dosáhnout stavu věčného povznesení

tím, že si vyvrtal dírku do čela, a tak stvořil "třetí oko". Na ulicích se začaly objevovat pozoruhodné nápisy:

"Gnot"(, "K", "Klaas přijde", "Warning".

V napěchovaném a rozestavěném Amsterodamu přitahovala magie jako magnet. Po celá padesátá léta tu

vedle jednotné budovatelské kultury byly malé skupinky studentů, spisovatelů a umělců, kteří dále nesli

staré pochodně a zapalovali nové. Každý týden byla polorozpadlá garáž plná a Grootveld získal publicitu,

kterou chtěl. Po několika měsících chrám vyhořel, ale za nějakou dobu se shromáždění opět objevilo kolem

Liverdje -- Miláčka, sošky amsteodamského uličníka, která byla postavena jako dar jednoho výrobce cigaret

na Spui. Když pak jeden student zavedl ve své disertační práci slovo "provo" -- od slova "provokovat" -- pro

vykořeněnou mládež, bylo ihned přejato jako hrdá přezdívka a na ně se nabalil úplně nový žargon se slovy

jako "pásek", "číča", "hippie", "hulit", "žůžo" a "bengo".

Od léta 1965 bylo u Miláčka skoro každý víkend veselo a vždycky podle stejného schematu: nejdříve na

sebe chvíli čekali, provo a policie, poté se Grootveld, pomalovaný jako náčelník, pokusil projít k sošce,

hradba modrých uniforem ho zadržela, provo se začali tlačit a pak došlo k tomu, na co všichni čekali: policie

vytáhla obušky a dala se do bití. Shromáždění volali nesmyslná hesla jako: "Republiku!", "Pžtek!", "Image,

image!" a "Šmouluj toho, co šmoulu šmoulí!", a policie se mezi auty hnala za mládeží, mlátila pendreky nic

netušící kolemjdoucí, zadržela na celé dny jednu dívku jenom proto, že rozdávala rozinky, a nechtěně tak

každý večer dodávala hnutí provo desítky nových přívrženců. "Tyhle nepokoje mi připadaly pěkně drsné,

bylo to oživení pro náš sbor," řekne jeden starší policista o čtvrtstoletí později. "Tehdy člověk mohl alespoň

uštědřit ránu, aniž za to hned dostal trest." Rob Stolk: "Rituál u Miláčka se stal vodním vírem, který pohltil

celé město." V bezpečí za okny kaváren Scheltema na Nieuwezijds Voorburgwalu a Hoppe na Spui se

mezitím žurnalisté a intelektuálové zabývali tím, že po svém způsobu vnášeli do starého systému potřebné

výbušniny: založili novou stranu, Demokraty 66, a uvnitř Strany práce rozpoutali nové, radikálně levicové

hnutí "Karambol".

Provo představovali v podstatě velice malou skupinu s nanejvýš několika desítkami aktivních účastníků,

ale dojem, který hnutí dělalo na zbytek města, byl ohromný. Jejich úspěch vycházel ze způsobu

vystupování: měli vysoce vyvinutý cit pro obrazy a symboly, což bylo novým médiem, televizí, s povděkem

kvitováno.

Tím se efekt jejich akcí zmnohonásobil. Demonstrovali s bílým transparentem -- policie byla ihned

připravena zbít je pendreky.

Autoritativní a tvrdé vystupování policistů pak představovalo perfektní kontrast pro hravou nevinnost často

bíle oblečených provo. Stála zde stará doba proti nové, třicátá léta proti letům šedesátým, Broekhoff proti

chlapcům a dívkám z odboje, byl to jakýsi opožděný boj za osvobození. Teprve dvacet let po něm se

doopravdy něco změnilo.

O generační konflikt šlo jen částečně. Přirozeně existovala jistá žárlivost na "rozmazlenou" mládež, která

"neví, co je to práce", ale mnoho starších lidí s těmito chlapci a dívkami sympatizovalo. Provo sice dělali

lecos, co oni nechápali, ale zdálo se, že prolomili cosi, na čem si starší generace v roce

1945 vylámala zuby. Jednou se provo zúčastnili voleb do obecní rady. Dostali jedno křeslo, ale více než

polovina hlasů přišla od voličů nad pětatřicet let.

Provo intuitivně geniálním způsobem vsadili na dvě karty.

Poukazovali na neudržitelnou situaci, která vznikla, když začalo rychle přibývat blahobytu a možností

rozvoje, zatímco morálka byla současně skoro stejně šetřivá, prudérní a autoritativní jako ve třicátých

letech. Ale zároveň se posmívali "mastňáckým šlehačům", čímž se vraceli ke starému kulturnímu spodnímu

proudu antipokrokového myšlení. Tím se dostali přesně na křižovatku dvou vývojových tendencí, které byly

v polovině šedesátých let nanejvýše aktuální: na jedné straně působili jako katalyzátor pokroku, na druhé

straně jako romantické svědomí národa.

V tom spočívaly i jejich takzvané "bílé plány" -- z nichž se ostatně mnoho myšlenek v následujících letech

stalo obecním majetkem. Takto se například Plánem bílých kol prosazovalo poprvé centrum města bez

automobilů. V Plánu bílých komínů se poprvé předestřel problém znečištění ovzduší. Plán bílých ženských byl

začátkem oživení ženského hnutí. "Úřad squatterů" byl líhní pozdějšího squatterského hnutí. Plán bílých

poldů chtěl z policistů na ulici učinit sociální pracovníky. "Bílý polda u sebe nosí sirky a antikoncepční

ochranu, jakož i pomeranče a kuřecí stehýnka pro hladovějící provotariát."

Jenže mládež šedesátých let potřebovala také mučedníky a nepřátele, aby mohla znovu přehrát hru na

válku a osvobození.

Tomu posloužila "esesácká" policie, "fašistické" noviny De Telegraaf, "autority" a v neposlední řadě

nejvyšší hlava města, silný budovatelský starosta, "regent" Gijs van Hall. Tak došlo k oné tragické situaci, že

nové generace viděly Van Halla jen jako druhého Broekhoffa, navýsost strnulou autoritu, aniž věděly -- a

aniž by chtěly vědět -- o jeho velice odvážném a antiautoritativním postoji během skutečné války. Toto

převrácení všech skutečností dokázal Gijs van Hall jen stěží pochopit, nevycítil dobře, co se děje, říkal

nevhodné věci a postupně se vyvinul v ideálního fackovacího panáka.

Vření ve městě znovu vyvrcholilo téměř po dvou desetiletích klidu kolem Oranžských. Korunní princezna

Beatrix se zamilovala do jednoho milého diplomata, který bohužel v mládí sloužil také krátce v německém

Wehrmachtu. Claus von Amsberg tam neublížil ani mouše -- to se rychle zjistilo --, ale navzdory tomu bylo

Nizozemsko zahlceno rozhočenými dopisy občanů. Sama Beatrix chtěla uzavřít sňatek v Amsterodamu, aby

tak upevnila jeho pozici hlavního města. Toto gesto na usmířenou však pro město znamenalo jen přilévání

oleje do ohně. "Jak se opovažují, ve městě Únorové stávky!" zněla všeobecná reakce, neboť mladá

generace už měla stud dávno za sebou a znala jen hrdiny. Mnoho starších lidí se cítilo "raněno" -- toto slizké

kouzelné slůvko, které vždy postaví každou holandskou autoritu do pozoru.

Starosta Gijs van Hall patřil k té hrstce, která měla skutečně právo do věci mluvit, a také učinil několik

pokusů, aby vládu přesvědčil, že hlavní město možná nebylo tou nejlepší volbou. 31. října se v jeho

služebním bytě dokonce konalo setkání zástupců třech židovských náboženských obcí a zasnoubeného páru,

přičemž princezna Beatrix na závěr večera prohlásila, že, co jí se týče, se svatba klidně může konat v

Baarnu( . Vláda však nechtěla podlehnout tlaku "slabé menšiny": zůstala u Amsterodamu. Tím se z toho

stala prestižní záležitost mezi Haagem a "nepohodlným"

Amsterodamem a den princezniny svatby a vnitřní klid Amsterodamanů už nikoho nezajímaly.

Na obou stranách vypukly přípravy. "Každý den s sebou přinášel nový výbuch smíchu nebo zloby," napíše

později o tomto období jeden z oponentů. Město se přetvořilo napůl v pevnost. Kromě tisícovky mužů

městské policie bude 10. března nasazeno sedmnáct set mužů státní policie, třináct set pohraničníků a čtyři

tisíce vojáků. Občerstvení pro policisty mělo být zřízeno jako naschvál v domě Anne Frankové((. Ženy mohly

za poplatek uvázat uzlík do "národního koberce". Vybíraly se peníze na národní svatební dar, sestávající ze

stolního stříbra a servisu pro bezmála půlku sirotčince. K tomu se ještě přiřadilo mnoho darů od

soukromníků, desítkami kuchyňských chňapek počínaje -- některé z nich byly uháčkované z oranžové příze -

- a balením dětského zásypu konče.

Protivníci se však nenechali zahanbit. "Amsterodam je známý jako protivné město a Amsterodamané jsou

protivní lidé, ale možná právě proto tluče srdce Nizozemska nejsilněji v Amsterodamu," řekl starosta Gijs

van Hall při královských zásnubách a nepřeháněl. Obřad představoval pro provo přibližně všechno, proti

čemu se stavěli: regenty, církve, krále a přepych. Jeden z vůdců akcí, provo Luud Schimmelpennink, se

později přiznal, že dělali především "akci pro akci". "Chytali jsme se všeho, jen abychom prorazili tu

nepředstavitelnou zapšklost oněch let a dobyli zpět ulice. Monarchie a ten sňatek představovaly přirozeně

fantastický podnět."

Poprvé vznikla pevná koalice mezi provo a studenty -- dvěma skupinami, které předtím operovaly přísně

odděleně. Během schůze týkající se speciálního svatebního čísla studentského listu Propria Cures se

vymýšlel jeden ďábelský plán za druhým. Koně se měli splašit lví mrvou, policie měla propadnout panice po

kulometné palbě z reproduktorů, pomocí malé technické úpravy měl z varhanních píšťal stoupat rajský plyn,

do pitné vody by se dalo LSD a jeden potápěč měl kanalizací na Prinsengrachtu napustit kostel smradem.

Ze všech těchto plánů se nakonec realizovaly jenom dýmovnice.

Na jednom hausbotu v Kattenburgergrachtu se vyrobilo necelých sto lehkých dýmovnic, kuliček z alobalu,

a několik těžkých, které se vešly do kabelky a pak se mohly pohodit na ulici. Zatáčka v Raadhuisstraat byla

záměrně zvolena jako nejstrategičtější místo pro velkou kouřovou clonu.

Ti, kdo byli zodpovědní za hlídání průvodu, nebyli těmito akcemi ostatně nijak zaskočeni. Když někteří

provo tu a tam utrousili, že mají v plánu házet do průvodu dělbuchy a bouchací kuličky, nechal dvorní

podkoní koně, aby si celé týdny zvykali na rány bouchacích kuliček. Nejdříve se stavěli na zadní a plašili se,

později si jich už nevšímali.

Ráno ve svatební den položily stovky studentů, bývalých odbojářů a ostatních občanů květiny k památníku

Únorové stávky, k Dokwerkerovi. U Raadhuisstraat byli mezitím studenti konfrontováni s vážným

problémem: ukázalo se, že podél cesty stojí příliš málo lidí. Luud Schimmelpennink k tomu říká: "Byli jsme

šíleně nápadní. Nečekali jsme, že se oranžističtí přívrženci v rozhodném okamžiku hromadně nedostaví."

10. března 1966 slavilo Nizozemsko poprvé v dějinách národní svátek před televizí. Diváci doma viděli po

svatebním požehnání průvod, jak se vrací po Raadhuisstraat, a pak obrazovka najednou zbělela. Dýmovnice.

Události na ulicích poté probíhaly podle obvyklého schematu oněch dní: křik, útoky, pobíhání.

Bizarní podívaná se naskytla, když museli "obyčejní" svatebčané přejít z Westerkerku do paláce na Damu.

Dámy klopýtaly na vysokých podpatcích a ve složitých róbách, publikum se jim posmívalo a volalo "Pžtek",

"Klaas přijde" a "Republika", a jako naschvál pršelo. "Cítil jsem se jako představitel nějakého nepřátelského

režimu na cestě, dejme tomu, ke gilotině nebo k něčemu jinému, stejně nepříjemnému," napsal příštího dne

redaktor NRC, který se průvodu zúčastnil.

Nakonec se ještě marihuanovému expertovi Keesu Hoekertovi podařilo hodit do Zlatého kočáru( živou

slepici. Bezpečnostní službě namluvil, že zvíře se jmenuje Vejceslav Liška a že chce také vidět královnu.

Pro královskou rodinu byla svatba vším, jen ne svátkem. Matka Beatrix, královna Juliana nic neviděla,

nebo nechtěla vidět, ale její nervozitu prozrazoval fakt, že si slavnostní klobouk nasadila obráceně. Vztahy

mezi městem a Oranžskými ochladly ještě více při korunovaci královny Beatrix, 30. dubna 1980. Po

korunovačním obřadu nezazníval z Damu obvyklý jásot, nýbrž vše přehlušující hvízdání, ještě zesílené

akustikou náměstí. A poté náledoval v prosperujícím a disciplinovaném Amsterodamu výbuch tolika vzpour,

barikád a drancování, podivný kolektivní amok takového rozsahu, že proti němu Protipachtýřské povstání,

Úhořová vzpoura ani královská svatba nebyly ničím.

Ve městě vládl neklid, jak to eufemicky vyjádřily noviny. Tři měsíce po svatbě došlo k novým nepokojům.

Začaly jednoho teplého večera, 13. června 1966, menším pozdvižením dělníků kvůli poukázkám na

dovolenou. Během krátké potyčky s policií se najednou stavební dělník Jan Weggelaar svalil mrtvý na zem.

Podle pozdějšího zjištění to byl infarkt. Deník De Telegraaf však následujícího rána napsal, že dotyčný muž

byl zasažen kamenem některého z kolegů. Dalšího rána táhlo několik stovek rozzlobených stavebních

dělníků k budově De Telegraafu na Nieuwezijds Voorburgwalu, začali házet kameny a zdálo se, že dojde ke

skutečnému útoku. "Z naší kanceláře jsme viděli, jak se rozbíjejí okna, jak se rozmotávají obrovské role

papíru, ale nikde nebylo vidět jediného policistu." Takto mi později popsal situaci novinář z Trouw Ben van

Kaam. "Události pomalu eskalovaly: demonstranti tlačili do aut, někdo zapáli kus papíru, tamhle už ležel

jeden vůz převržený, najednou z něj ještě vyšlehly plameny, následovala další auta a a nakonec to začalo

vypadat jako pravá revoluce. Ne že by dav byl rozzlobený.

Podobalo se to spíše uvolněné kratochvíli."

Mezitím zavolal z Haagu tehdejší ministr vnitra Jan Smallenbroek, kterému se o nepokojích něco doneslo,

starému odbojářskému příteli, šéfredaktorovi Trouw Bruinsi Slotovi.

Bruins Slot podal zprávu očitého svědka událostí a, jak tvrdí Van Kaam, "především absence byť jen

jakéhosi náznaku udržení pořádku pochopiteně politika velice zajímala. 'Kdo je vlastně vrchním komisařem v

Amsterodamu?' zeptal se. 'Nějaký Molen nebo Van der Molen,' řekli jsme a nechali jsme z archivu výstřižků

donést složku, z níž jsme mu předčítali." Vrchní komisař Van der Molen zatím nebyl k zastižení, byl se

starostou v ústraní, ale zanechal instrukce, že pořádková složka policie nesmí bez jeho osobního příkazu

vyrazit. Když směla konečně pohotovostní jednotka do ulic, byli už stavební dělníci dávno pryč.

Odpoledne a večer nepokoje pokračovaly. Všude kolem Damu probíhaly divoké střety a ničení, autority

města propadly panice, ministři Smallenbroek a Ivo Samkalden přijeli osobně do Amsterodamu, aby na

radnici obnovili pořádek, město obsadilo více než čtrnáct set státních policistů a pohraničníků, uvažovalo se

o vyhlášení výjimečného stavu, a dokonce vznikl i plán na zařízení Olympijského stadionu k hromadnému

zadržení povstalců.

Ale za jeden den bylo po pouličních bojích. Vrchní komisař Van der Molen byl propuštěn. Začalo

vyšetřování, z něhož vyplynulo, jak prohnilé jsou poměry uvnitř amsterodamské policie a jak uzavřeně a

nepřátelsky její aparát ve městě operoval. Také výkřiky "Pryč s Van Hallem!" zaznívaly stále častěji. Téměř

rok po nepokojích, v dubnu 1967, byl Gijs van Hall vládou zproštěn úřadu a nahrazen Ivo Samkaldenem. Při

svém odchodu dostal od města medaili a přídavný motor k lodi.

* * *

V létě 1967 pohřbilo hnutí provo s jistou obřadností samo sebe ve Vondelparku. Ale pod heslem "Raději

dlouhovlasý než krátkozraký" vznikla nová hnutí. Studenti pořádali demokratizační akce a v roce 1969 jich

několik set obsadilo Maagdehuis( na Spui, odkud byli nakonec policií násilím odvlečeni. Mezinárodně platil

Amsterodam za "magické centrum", Dam byl poset mladými turisty s jointy a v novinách nadávali "dotčení"

občané, že je "jejich" národní památník znesvěcen -- že ho jeho tvůrci zároveň navrhli právě jako místo

odpočinku a schůzek, na to se pro jistotu zapomnělo. V klubech Paradiso a Fantasia bylo každý víkend

našlapáno: kapely, světelné efekty, striptýz a v pozadí film "Královna Juliana na návštěvě v Zierikzee".

Ideolog provo Roel van Duijn založil roku 1970 "Bezoranžský stát", "alternativní" město ve městě. Jeho

strana Amsterodam -- Město trpaslíků dostala pět křesel v obecní radě. Mravy se uvolnily a emancipace žen

měla zelenou. Feministická spisovatelka Anja Meulenbeltová způsobila pozdvižení ve věnci grachtů svým

klíčovým románem Pryč se studem, v němž naplno vylíčila intimní život radních, vydavatelů a ostatních

zastánců pokroku. Tím vším se prolínal otřes z americké války ve Vietnamu, demonstrace, působení

televizních obrazovek, které poprvé přinášely večer co večer do obývacích pokojů a studentských bytů

válečnou realitu.

Amsterodam se po této stránce tehdy příliš nelišil od ostatních měst v Německu, Francii, Anglii a Americe.

Při zpětném pohledu lze říci, že v Amsterodamu nebylo jedno hnutí šedesátých let, ale minimálně pět nebo

šest, vzájemně propojených tenkou nitkou nové populární hudby. Byli tu hippies a marxističtí knihomolové,

utopisté a mladí politici, kteří se sami jednou chtěli dostat k moci, vážní regulátoři, ale i tisíce dívek v

indických květovaných šatech.

Revoluce nevychází z ničeho. Mnohé "radikální obnovy" neznamenaly fakticky nic jiného než průnik mladé

generace do mocenských center, mnohé "strukturální změny" byly založeny pouze na dočasném

generačním konfliktu, mnoho "věcné solidarity" rozfoukal první protivítr. Toto píši bez cynismu: byla to také

zlatá léta politické kreativity, originality, otevřenosti a upřímného realismu. Fantazie byla skutečně chvilku u

moci. Jen se později ukázalo, že tato moc byla mnohem křehčí a kratší, než se v té době mnozí domnívali.

Tím bude také zvrat, restaurační hnutí osmdesátých let, probíhat mnohem hladčeji, než by člověk v letech

šedesátých a sedmdesátých vůbec považoval za možné.

Velkým hrdinou šedesátých let byl "Easy Rider", outsider, někdy pyšný, jindy ponížený, ten, který nikam

nepatřil a záviděl mužům činu, naplněn "téměř posedlým strachem, aby nebyl nachytán na straně bezpráví"

-- nyní mimochodem cituji z popisu postavy hrdiny v romantické literatuře devatenáctého století a ta shoda

není náhodná.

Revoluce šedesátých let se občas příliš nelišila od snílkovského proudu vln lehkého velikášství. Bylo to jen

pár chyb v sociálních "strukturách", jak se myslelo, "autoritativní chování regentů", záležitosti "formování a

vyučování", "problémy", které se daly "řešit" -- a v tomto smyslu nebyl optimismus šedesátých let ničím

jiným než pokračováním filozofie "zvládnutelnosti" let třicátých a padesátých a koneckonců myšlení

osvícenských patriotů. Šedesátá léta však byla i jakýmsi osvobozením s odkladem. Město ze sebe konečně

setřáslo předválečný myšlenkový svět a otevřelo se novým perspektivám.

· * * *

Mezitím ve stínu politického a kulturního násilí probíhal v Amsterodamu proces, jehož důsledky si

uvědomoval jen málokdo.

Centrum se vylidňovalo. Síla města vždycky spočívla v intimních kancelářích na grachtech a v malých

podnicích někde v suterénu v Nieuwmarktbuurt nebo v Jordaanu, ale nyní mizelo obojí rychle z centra. V

roce 1969 měl Amsterodam jen stovku podniků nad tisíc zaměstnanců, avšak téměř dvanáct tisíc podniků s

méně než desetičlenným personálem. Ani ne za deset let většina z nich z věnce grachtů zmizela. Mnoho

podniků se přestěhovalo na sídliště kolem starého města a některé dokonce ještě dál.

Z části bylo toto vyprázdnění spojeno s plošným růstem podniků a přibývajícím provozem -- historické

centrum je obtížněji dosažitelné než okrajové čtvrti --, ale z části to byl také nepřímý důsledek dvou

katastrof, které město postihly. Obě se udály za války a krátce po ní, ale jejich efekt se teprve nyní pomalu

projevoval.

První katastrofou byla ztráta židovské skupiny obyvatelstva.

Nebylo to jenom lidské drama, nýbrž i těžká rána pro město jako organismus. Kdysi živé čtvrti teď teď

byly zcela rozpadlé a kromě toho hrála před válkou rychle se emancipující židovská skupina obyvatelstva

důležitou roli v amsterodamské ekonomice, vědě a politice.

Druhou katastrofou bylo přerušení staletých svazků s Indonésií. Od roku 1600 fungoval Amsterodam jako

evropská základna pro obchod s tímto bohatým souostrovím a kolem něj byla postavena významná část

městského hospodářství. Po roce 1956 -kdy byly tyto svazky skutečně přerušeny -- bylo po všem. Zatímco

ve zbytku nizozemského průmyslu stoupl počet zaměstnanců v letech

1950 až 1960 o šest procent, v Amsterodamu klesl o dvanáct.

Tabákové burzy v Nesu -- v evropském tabákovém centru -- zmizely, přístavy ztichly, Paroplavební

společnost Nizozemska přišla o rozsáhlou přepravu pasažérů do Indonésie, na nádražních pozemcích rezly

koleje a koncem šedesátých let se zavřely přístavní budovy.

Tyto katastrofy byly více než katastrofami, byly to úplné kulturní zlomy. A k nim se v sedmdesátých

letech připojil ještě třetí: Bijlmer.

V optimismu šedesátých let se město rozhodlo vystavět v Bijlmermeer "město budoucnosti", "markantní

bod ve vývoji urbanismu", celek prostorných, světlých domů s množstvím zeleně.

Charakteristickými znaky byly věžáky, rozdělení funkcí vyvedené do extrému, oddělené dopravní proudy --

silně zaměřené na užívání aut --, velkoplošnost a jednotvárnost, "struktura včelích pláství", která vypadala

velmi pěkně především na modelu a ze vzduchu. Očekávalo se, že tato čtvrť dostane "velice silný výraz", a

že v ní vzniknou nové formy užívání kolektivních zařízení. Neměly se už stavět "chatrče budoucnosti", nýbrž

"byty s hodnotou pro budoucnost". Teoreticky to byl -- a stále ještě je -- neobyčejně zajímavý projekt,

převrat v oblasti tehdejších stavebních technik a urbanismu, s několika vynálezy, o nichž se dlouho

uvažovalo, koruna řady plánů od Berlageho po Plán všeobecného rozšíření, které zajistily Amsterodamu

mezinárodní proslulost.

Všechno dopadlo úplně jinak. Bijlmermeerský projekt konfrontoval město s čímsi nepředvídatelným a

nekontrolovatelným a drsným způsobem probudil jeho správce z magie totálního plánování, která je od

třicátých let ovládala.

Když byly roku 1970 předány první bloky do užívání, ukázalo se, že praxe je úplně jiná než teorie. Čtvrť

byla zelená a klidná, byty rozlehlé a pohodlné, ale většina obyvatel se záhy ponořila do masovosti a

anonymity. Parkovací garáže se stály líhní kriminality, kolektivní zařízení přinášela spíše hádky nežli "nově

probuzený pocit družnosti". Čtvrť byla původně určena obyvatelům asanovaných částí města a rodinám

žijícím ve stísněných bytových podmínkách, ale v praxi zde zakotvili především nově příchozí: lidé, kteří se

stěhovali z venkova do města a jinde nenašli byt, cizinci, a především emigranti ze Surinamu. Přesně v těch

letech se tato bývalá kolonie stala nezávislou a mnoho obyvatel zvolilo jistotu před nejistotou a vybralo si

nizozemskou národnost -- leteckému spojení, které zajišťovalo jejich hromadný odchod, se dokonce lidově

říkalo Bijlmerexpres.

Tak se Bijlmer skutečně stal pojmem, ale ne takovým, jaký si vysnili jeho projektanti. Bylo tam vysoké

procento nezaměstnaných a chudých a totéž platilo i pro kriminalitu.. Některé části se staly zakázaným

územím. Ani ne deset let po předání čtvrti byla spousta bytů prázdná a o čtvrt století později se budou

první byty opět bořit.

Bijmerský debakl zasadil tvrdou ránu plánovačům, příznivcům centrálního řízení a urbanistickým

vizionářům. Některé procesy nemohl nikdo předvídat, ale nehledě na to se zde udělaly zásadní chyby v

oblasti urbanistiky. Na rozdíl od procedury Plánu všeobecného rozšíření se pro bijlmerský plán kupříkladu

nikdy neprovedl průzkum nároků na bydlení u amsterodamského obyvatelstva. Nepočítalo se s faktem, že

už tehdy většina lidí dávala přednost nízké zástavbě před věžáky. Nikdy se nezachytily signály ze Švédska a

Anglie o problémech v obdobných čtvrtích.

Postavilo se "město pro rok 2000 s urbanistickou filozofií roku

1930 a technickými pomůckami roku 1965," napsal v červnu 1965

architekt Hazewinkel.

Později urbanista Maarten Menzel zkoumal, jak tehdy probíhalo rozhodování kolem tohoto plánovacího

debaklu. Podle něj patří Bijlmer do řady klasických historických omylů, které jsou výsledkem takzvaného

"kolektivního myšlení" malé skupiny technokratů, kteří si o sobě myslí, že jsou všemohoucí, a vyloučí každý

problém tím, že nevpouštějí žádné informace zvenčí.

Plánovací kolektiv služeb Veřejných prací a Lidového bydlení tvořil podle něj "uzavřený okruh

profesionálů", lidí, "kteří byli ochotni brát v potaz informace zvenčí, pouze pokud se shodovaly s jejich

vlastními názory, kteří byli hnáni iluzí jednomyslnosti a nedotknutelnosti" a "vykazovali kolektivní způsob

chování, aby unikli problémům". Zatímco úředníci mohli o této čtvrti filozofovat celá léta, nebyl obecní radě

takřka dopřán čas, aby o projektu debatovala. Měla jej odsouhlasit a zmizet. Politické vedení města už na

tento aparát nemělo vliv, o zbytku města nemluvě. "Pane radní," řekl žertem úředník Veřejných prací

radnímu a bývalému novináři Hanu Lammersovi, "můžete být radním čtyři roky nebo osm let, ale v myšlení

rozvoje města zůstanete jen krátkou epizodou."

Tento postoj poznamenal i plány proměn ostatních částí města.

Kdysi útulná a úzká Weesperstraat byla trojnásobně odsouzena k asanaci: kvůli trase IJského tunelu, kvůli

rozsáhlému dopravnímu tahu Nieuwmarktbuurtem a kvůli stavbě metra z Hlavního nádraží do nového

Bijlmermeeru. Kolem roku 1960 byly všechny domy v okolí strženy a poté byla plocha zastavěna impozantní

architekturou, vznikl holý pruh pouště skrz město. Kvůli IJskému tunelu zmizela z mapy také velká část

staré židovské čtvrti.

Jordaan měl být podle těchto plánů z velké části asanován a znovu vystavěn. Část ulic měla být rozšířena,

Rozengracht se měl stát velkou třídou a jižně od Elandsgrachtu měly vyrůst kancelářské budovy. Obdobný

plán byl navržen pro Kattenburg a Wittenburg -- a narozdíl od Jordaanu byl skutečně také proveden.

Lidové čtvrti z devatenáctého století, jako Pijp a Dapperbuurt, měly být také zbořeny, nahrazeny paneláky

a prostřednictvím širokých dálnic otevřeny automobilovému provozu.

Také pro Nieuwmarktbuurt se plánovalo něco podobného: Sint Antoniesstraat a Jodenbreestraat se měly

stát čtyřproudou dálnicí, aby vytvořily pohodlné spojení IJského tunelu a Hlavního nádraží, měly zde vyrůst

hotely a kanceláře včetně parkovací garáže pro tisíc aut. Kromě toho měla být čtvrtí vedena široká trasa

metra, kvůli níž se měly zbořit desítky bytů. Tak vznikla slavná záležitost Nieuwmarkt, která bude velkou

část sedmdesátých let určovat politickou debatu ve městě.

Tyto velkoplošné obecní plány s vervou obhajoval radní Han Lammers, kdysi radikální přívrženec frakce

Karambol. V jeho představách byl Bijlmer bez rychlého spojení metrem odsouzen k zániku jako ghetto. Proti

němu stála skupina obyvatel Nieuwmarktu, která bojovala za ideu "kompaktního města" -představu, která

byla koncem sedmdesátých let městem přijata.

Aneb, jak se psalo na zdi: "Chceme město se čtvrtěmi pro mladé i staré, kde se bydlení, hry, práce, škola

a nákupy odehrávají blízko sebe a spolu."

Částečně vycházelo hnutí za Nieuwmarkt ze starého hnutí provo

-- stejně jako na něm ostatně později stavělo i squatterské hnutí. Provo pojali plán, že v tehdy rozpadlém

Nieuwmarktbuurtu vytvoří takzvanou "Ulici her", bezpečnou pro děti i ostatní.

Jelikož se ale původní obyvatelé čtvrti obávali sexu a drog mezi mladými, byl tento projekt záhy zavržen,

ale zájem mnohých provo o Nieuwmarktbuurt se probudil. Od roku 1968 bylo stále víc domů v této čtvrti

zabíráno squattery a do jisté míry i opraveno. A o tyto domy už squatteři nechtěli přijít.

Ale i zbytek města začal vřít. Architekti Apon, Van Eyck a Hertzberger, kteří přímo vypracovali plán na

asanaci Nieuwmarktbuurtu, odmítli dále spolupracovat na jeho provedení, jelikož souhlasili s protesty.

Hertzberger spolu s několika kolegy vypracoval alternativní projekt metra, které už neprocházelo čtvrtí,

nýbrž kolem ní, přes Oude Schans. Později navrhla akční skupina Nieuwmarkt -- potají podporovaná

několika disidentskými úředníky z Veřejných prací -- ještě třetí alternativu: trasu přes Geldersekade.

Prvním významným úspěchem obyvatel Nieuwmarktu byl příslib obce, že bude zachován takzvaný Pintův

dům. Jelikož tento starobylý patricijský dům stál uprostřed trasy nově naplánované silnice, znamenalo toto

rozhodnutí v podstatě konec dálničního plánu. široká silnice končila slepě u Sint Antoniessluis a zůstala po

léta symbolem tohoto zlomu v plánování. Později obec ustoupila ještě o krok: Nieuwmarkt zůstana obytnou

čtvrtí a bude po vybudování metra co nejrychleji obnoven a opraven. Stavba metra se však měla uskutečnit

podle plánu.

Nieuwmarkt se začal připravovat na poslední konfrontaci s mocí, jako by šlo o boj na život a na smrt.

Vyráběly se provizorní štíty, ze šnorklů a potápěčských brýlí se sestrojily primitivní plynové masky, byla zde

položena interní telefonní linka, na jedné ze střech byla instalována siréna pro hlášení schůzí a nouzových

případů, měli tu vlastní rozhlasovou stanici Rádio Siréna a aktivisté dokonce potají přestavěli staré nákladní

auto na jakýsi obrněný transportér. Přes Recht Boomstraat byl natažen provazový most z plachetnicových

lan a provazů, který měl sloužit jako předsunutá strážnice a úniková cesta.

Mezitím vládl v obecní politice nevídaný chaos, který prostupoval klasické protivy levice a pravice.

Komunisté, tehdy významný mocenský faktor ve městě, stáli "kvůli pracovním příležitostem" rozhodně za

původními plány dálnice, asanace a nové výstavby. Hlavní kandidát pacifistů, Huub Riethof, který před

volbami vedl ostrou kampaň proti metru, se coby radní projevil jako jeho zastánce. Uvnitř Strany práce

vyvstal silný konflikt mezi zarytými zastánci a odpůrci. Ti druzí měli mnohem silnější svazky se skupinami

obyvatel čtvrti a studentským hnutím.

Politické protiklady vyvrcholily v předvečer velké demonstrace proti metru, když jedna ultrapravicová

organizace položila u stanice metra Bijlmer bombu. Ve svém prohlášení magistrát tvrdil, že to měli na

svědomí nieuwmarktší aktivisté -- aniž na to měl nějaký důkaz. V obecní radě vypuklo pozdvižení a Roel van

Duijn, jenž byl radním s nejmenším portfoliem všech dob, se distancoval od svých kolegů. Celá tato

záležitost pokazila vztahy natolik, že následujícího léta jak Han Lammers, tak Roel van Duijn odstoupili.

Nakonec bylo 24. března 1975 provedeno vyklizení Nieuwmarktu.

Byla z toho urputná bitva s vodními děly, syčícím slzným plynem, svištícími dlažebními kostkami,

barikádami, primitivními zápalnými bombami, raketami, hořícím hořčíkem a mlátícími policisty. Zvony na

Zuiderkerku vyzváněly a čtvrť byla celá ověšená černými vlajkami. Nakonec se ukáže, že konečným vítězem

bude slabší strana.

Nieuwmarktbuurt byla v následujících letech důkladně zrenovována, stejně jako ostatní staré čtvrti, a

velkoplošné plány byly od té doby pasé. A tolik nenáviděná stanice metra Nieuwmarkt byla, jako vrchol

holandské jednomyslné dvojakosti, přestavěna na jakýsi památník akcím, které zde tehdy probíhaly. To se

ukázalo při jejím otevření 10. října 1980.

Povstal druhý Wibaut, radní Jan Schaefer, jenž pod heslem "v kecech se bydlet nedá" rozjel gigantickou

mašinerii, která čtvrť po čtvrti renovovala, bořila, stavěla, čistila a uhlazovala.

V těch letech na to sice ještě nebylo dost peněz, a přestože Amsterodamané nepřestávali remcat, město

na tom bylo lépe než kdy jindy. Jenomže na konci osmdesátých let došly peníze úplně a na problematické

čtvrti budoucnosti -- rychle vystavěná sídliště z padesátých a šedesátých let -- se nedostalo skoro nic.

Mezitím vznikla kolem mnohých prázdných domů ve městě vlastní nová kultura mládeže. Méně hravá a

teoretická než kultura let šedesátých a sedmdesátých, také méně kosmopolitní, ale praktická, konkrétní a

po ruce. Cíl už nebyl ofenzivní, "světová revoluce", jako v dobách provo, nýbrž defenzivní: mít vlastní místo

k bydlení a k žití, tak, jak člověk sám chce. "Začneme žít tak, jak si myslíme, že je to správné, o jejich

zákony a pravidla se už dál nestaráme." To byl zhruba základní postoj. Mnoho squatů představovalo líhně

politických aktivit, pomoci uprchlíkům a bezdomovcům, nových uměleckých forem -- například squat ve

starém textilním skladu v Conradstraat --, ale abstraktní teorie byly tabu. Ideje nebyly už slova, nýbrž věci:

péra z gauče, kameny, odstřižené elektroměry, šeky sociální péče, telefonní linky od sousedů. Oblečení už

nebylo pestré a barevné, nýbrž černé, asexuální a rozedrané. "Odhlédneme-li od černých krátých kožených

bund, nelišil se squatterský úbor nijak od pouliční módy feťáků a alkoholiků," napíše několik squatterů

později. "Byly na nich tvrdé nášivky a hnusné fleky, k tomu patřily palestinské šátky, těžké kanady a

motorkářské bundy, doplněné pikantně páchnoucí směsí zbytků benzínu, potu a piva." Byla to generace,

která vyrostla za konjunktury sedmdesátých let, s příslibem většího a ještě většího blahobytu, a která byla

jako první konfrontována s krizí let osmdesátých.

Na podzim roku 1979 byla řada squatů po tvrdém zásahu vyklizena. Squatteři se rozhodli bránit,

zabarikádovali šestici domů na Keizersgrachtu jako středověký hrad, na střechu naskládali lednice, pračky a

jiné věci, které házeli dolů a celé měsíce byli na stráži. Nakonec obec kapitulovala a komplex zakoupila.

O pár měsíců později, v pátek večer 29. února 1980, byl velkou hromadnou akcí několika stovek mladých

lidí znovu dobyt dům č. p. 72 ve Vondelstraat, který policie vyklidila. Squatteři začínali pomalu získávat

zkušenosti: na hlavách měli helmy, v rukou kameny a železné tyče, každý vypadal jako řecký válečník, číro

vyčesané nahoru jako obrovský kohoutí hřebínek. Poté co byla policie vyhnána, zaznívalo v tichu jen lámání

dlaždic a dopady kamenů: to se vršily první barikády. Tři dny panovala na křižovatkách Eerste Constantijn

Huygensstraat, Vondelstraat a Overtoomu nervózní samospráva. Brikády byly stále vyšší - kontejnery,

sutiny, stavební budky, kanalizační potrubí, všechno možné, co se sem přivleklo.

Požadavky, vznesené squattery, byly zatím dosti nejasné. Dům měl být odkoupen a dalším důležitým

bodem bylo také propuštění jistého Nandy. Ale většina mladých seděla večer a v noci u ohýnku a čekala na

to, co přijde.

Následující neděli večer se zdálo, že velká část požadavků squatterů bude odsouhlasena. Vypadalo to, že

příštího rána budou barikády dobrovolně odstraněny. Mnoho "okupantů" šlo domů spát.

V šest hodin ráno však zbylí squatteři náhle spatřili, jak se v dálce vynořují světla řady tanků. Starosta --

Wim Polak -nechal rozhodit letáky: KOLONA, KTERÁ SE JEDNOU DÁ DO POHYBU, SE NEDÁ ZASTAVIT.

Squatteři to pociťovali jako ukrutnou zradu, ačkoli starostovi se porušení slova nedalo vyčítat.

V samotném hnutí se nálada vyostřila. V následujících měsících a letech se hromadně bojovalo o domy na

Prins Hendrikkade, Herengrachtu, Weteringschans, Bilderdijkstraat a Jan Luykenstraat. Při poslední bitvě

chytla tramvaj. Squatteři při tom zajásali, ale neuvědomili si, že tím ztratili poslední zbytečky sympatií

amsterodamského obyvatelstva, protože na tramvaje se v tomhle městě nasahá.

Staatsliedenbuurt - kde stálo mnoho prázdných bytů - se napůl změnila ve svobodný stát, v němž vládla

radikální část hnutí.

Protivníkem byla obec, která měla stavět pro mládež, a válka zůstala na "spekulantech". Ve

Staatsliedenbuurtu také padla jediná oběť na životě, squatter Hans Kok, jenž byl po násilném vyklizení

Schaepsmansstraat zatčen a zemřel v policejní cele bídnou smrtí, poté, co při zatčení spolykal lahvičku

methadonových tablet. Žádný dozorce se na něj nepřišel podívat, nebyl přivolán lékař. Následujícího dne

chtěli squatteři, kteří ještě nic nevěděli, dobýt dům zpět. Pro ně to byla prostě otázka prestiže. Jeden z nich

měl u sebe rádio, a právě když byl chvíli klid, zachytil zprávu, že jeden ze zatčených v cele zemřel. "Bylo to,

jako když na náměstí padne bomba," napíše později jeden z přítomných. "Nejdříve stáli všichni semknuti u

sebe a poslouchali, ale pak najednou ustupovali dozadu a nakonec tam stál Piet úplně sám s rádiem nad

hlavou."

Hans Kok byl okamžitě vyzdvihován jako mučedník, ačkoli jako narkoman nebyl ve svém okolí příliš

oblíben. Vždyť jeho smrt perfektně zapadala do heroického "no future" tohoto hnutí. Fakt, že si tím více

méně zachránil svou čest, však squatterské hnutí po léta zamlčovalo. Neprávem, píší výše zmínění squatteři

při zpětném pohledu. V jejich očích nebyl Hans Kok poslední obětí stupňující se represe, byl spíše

nejradikálnějším aktivistou, který vyvedl urputnost tohoto hnutí do extrému.

Nakonec byl squatterský svět očarován násilím a odvetným násilím a na to také zašel. Uvnitř hnutí

vzplanula paranoia.

Vytvořila se skupina, která každého protivníka osočovala ze "zrady", napadala dokonce vlastní obhájce a

terorizovala ostatní squattery hrubým násilím. Jiní zorganizovali odvetnou skupinu.

Nakonec bojovali poslední aktivní squatteři jen sami mezi sebou: o mocenské pozice v okolí, v domech, a

především ve squatterských hospodách. Jiní se nechali zkorumpovat, prodali za špinavé peníze "svůj"

domeček a nechávali se vyplatit tisíci guldenů.

Nejradikálnějšímu vůdci ze Staatsliedenbuurtu se podařilo za pěkné peníze prodat squatterský byt a odjet

na Antily. Zbytek obec vykoupila a zrenovovala. Někdo zůstal věrný svým starým ideálům.

Tak skončila Dvacetiletá městská válka. Tato válka začala 12. července 1965, když vyšlo první číslo

časopisu Provo, a skončila

21. prosince 1984, když squatteři poplivali a vyhnali novopečeného starostu Eda van Thijna při pracovní

návštěvě Staatsliedenbuurtu, čímž se sami vmanévrovali do naprosté politické izolace. O tom druhém datu

se můžeme přít, ale moment to byl jistě symbolický.

Dvacetiletá městská válka byla v jistém smyslu dlouhým obdobím neklidu, byť se jména, kultura a

oblečení hlavních postav lišily.

Navzdory všem vzájemným rozdílům byli provo, "trpaslíci", Nieuwmarktští a squatteři typickými měststými

sociálními hnutími.

Všechny čtyři skupiny vyznávaly stejné názory: proti byrokracii stavěly samosprávu, proti krédu

ekonomického růstu krédo spokojeného života, proti velkoplošným asanacím a novostavbám úctu a

udržování existujícího, proti masovému konzumu někdy nostalgickou stimulaci sousedské kultury, proti

podporování dopravy dosažitelnost všeho potřebného pěšky. Toto pohánělo všechna čtyři hnutí, od provo -

díla New Babylon po squatterský odboj proti Stopeře(, od Plánu bílých mrtvol z roku 1966

(alternativní trest pro "dopravní vrahy", kteří měli majzlíkem vytesat do asfaltu siluetu svých obětí a vylít

ji bílou maltou) po skupiny aktivistů zasazující se o centrum bez automobilů.

Všechno se v podstatě točilo kolem protikladu "romantické" vize a "funkcionalistické" vize města, píše

sociografka Virginie Mamadouhová ve své studii o tomto výbušném období dějin města.

Funkcionalismus spatřoval ve městě organismus, který slouží k plnění určitých funkcí. Romantismus

považoval město za celek obyvatel, za kolektiv s vlastní historií a osobitostí. A tyto protiklady v té době

explodovaly ve Dvacetiletou válku. Z výzkumu Virginie Mamadouhové lze v jistém smyslu vykonstruovat,

proč k tomu došlo. Ze všeho nejdřív to byl dynamit porodní vlny.

V polovině šedesátých let se Amsterodam stal typickým městem mládeže. Poválečná mladá generace

začala bydlet samostatně, stěhovala se do města, díky antikoncepčním pilulkám a emancipaci žen odkládali

mnozí založení rodiny, a tak vznikla skupina starší mládeže, pro niž byly veřejné prostory města druhým

domovem.

Navíc to byla generace, která v dětství nepoznala žádný velký materiální nedostatek, a proto považovala

ostatní, nemateriální věci za mnohem důležitější než generace jejích rodičů.

K tomu se přidal mechanismus nákazy: město samotné. Zastavěné plochy Amsterodamu byly koncem

šedesátých let zralé na zásadní renovaci a obnovu, Mnoho budov v centru bylo na spadnutí, byty byly malé

a velice těžko k dostání, ulice a grachty byly plné čekajících a parkujících aut. Muselo se něco dělat, a když

vypukla rebelská doba, nedělala se ještě žádná jiná nežli funkcionalistická politická rozhodnutí. Město čekala

asanace většiny starých čtvrtí, všude měly být dálnice, Nieuwmarkt měl být nahrazen kancelářskou čtvrtí,

Jordaan jakýmsi moderním zahradním městem.

Na to vše následovala silná reakce logicky pocházející především od mladých lidí, a že tato reakce měla

efekt, může konstatovat dnes každý, kdo se projde centrem Amsterodamu. Za tuto změnu kurzu vděčíme

především široké skupině sympatizantů (zejména u provo) a síťové spolupráci (u "trpaslíků" a v

Nieuwmarktu), ale i rozsahu a intenzitě nejrůznějších poklidných i méně poklidných pouličních akcí.

Mezitím město vklouzlo do osmdesátých let, grachty se ztišily, mezi valy se objevily volavky, vodní slípky,

potápky a lysky. Ve městě nepozorovaně proběhl čtvrtý kulturní zlom a možná právě ten nejzásadnější.

Na počátku sedmdesátých let začalo velké stěhování obyčejných Amsterodamanů. Nebyl to žádný

spektakulární proces, probíhal pozvolna a v tichosti, a jeho následky se projevily, až když bylo úplně po

všem. Během necelých dvaceti let, od roku 1965 do roku

1984, opustilo na čtyři sta tisíc Amsterodamanů nadobro své město. Počet obyvatel poklesl, navzdory

přistěhovalcům, asi o dvě stě tisíc, celkem tedy o čtvrtinu. Staří Amsterodamané se stěhovali do Alkmaaru,

Purmerendu, Almere, Lelystadu, Weespu, Enkhuizenu a Hoornu. Stará sousedská společenství, jako

Kattenburg a Eilanden, se během jednoho desetiletí rozpadla.

Koncem šedesátých let už Den srdíček jako svátek dočista vymřel, ale Líná kůže se ještě horlivě slavila a

každoroční pouť na Palmgrachtu byla stále ještě vyvrcholením roku. Jordaan byl ještě typickou lidovou čtvrtí

"tety Máňy" a "strejdy Péťy" - ačkoli tehdy už se první synovci a neteře stěhovali do Purmerendu a

Slotermeeru. Ani ne za patnáct let, počátkem let osmdesátých, byla čtvrť zásadně zrenovována, ale

obyvatelstvo se změnilo k nepoznání. Místo dělníků zde bydleli učitelé, novináři, lékaři a mladí bankéři,

většina konzumů a zelinářských krámků byla přestavěna na kavárny a restaurace. Pouť na Palmgrachtu

upadala.

V Pijpu, též z velké části obnoveném, se rozběhl obdobný proces a to platilo i pro Nieuwmarkt.

Amsterodamské centrum se během jednoho desetiletí změnilo ze střediska výroby v luxusní oblast bydlení,

zábavy a konzumu. Město ztratilo svou nevinnost.

Jenever, jímž se posilňovali jordaanští "potápěči", byl nahrazen výrazně silnějšími prostředky a skupiny

narkomanů a s nimi spojená kriminalita nakazily centrum města.

Velký odchod obyčejných Amsterodamanů - v sedmdesátých letech odcházelo odhadem čtyřicet tisíc lidí

ročně - souvisel z části s obnovou města, která se přes něj v těch letech převalila a která otřásla celými

čtvrtěmi. Mnozí staří obyvatelé neměli na takovéto ohromné změny náladu a včas se odstěhovali. Zčásti byl

tento odchod přímým důsledkem takzvané přelévací politiky, jíž obec všemožně propagovala bydlení v

satelitních městech, jako Almere a Purmerend, neboť se mělo zato, že město je plné. A mnoho

Amsterodamanů toto lákání uposlechlo.

V tichosti se stěhovaly především rodiny pracujících s dospívajícími dětmi, motor městské ekonomiky. V

Oostu a v zahradních městech na západě jejich místa zaujali imigranti ze Surinamu, Nizozemských Antil,

Turecka a Maroka. Jelikož průmysl, který je sem přitahoval, z velké části zmizel, zůstali mnozí z nich bez

práce. V posledním desetiletí dvacátého století dosáhla tato skupina přistěhovalců čtvrtiny obyvatelstva

města.

V některých čtvrtích, kdysi postavených s Wibautovou či De Mirandovou utopií před očima, začínala mít

východní, exotická kultura navrch - téměř jako v bývalé židovské čtvrti. Zejména v Bijlmeru se vytvořilo,

stejně jako kdysi v Lastage, pestré a svérázné společenství. Tu a tam zbyly ještě ulice a bloky, kde zůstalo

původní obyvatelstvo, jako ostrůvky nelibosti v rychle se měnícím městě. Obnova města a rozsáhlý systém

dotací a podpor však utišily tu největší nespokojenost. Takto si Amsterodam podržel na rozdíl od jiných

evropských měst poměrně mírné klima v oblasti soužití původních obyvatel a přistěhovalců.

Zatím byla v týchž osmdesátých letech zrušena poslední velká loděnice v Noordu a městská správa se

obávala, aby se Amsterodam po otevření Kanaaltunelu nepropadl na úroveň Kodaně. Existovaly obavy, že

velké dopravní proudy budou z jihu Nizozemsko, a zejména Amsterodam nadále míjet. Také otevření hranic

Východní Evropy způsobilo posun v prioritách. Amsterodamsko-rýnský kanál byl rozšířen a prohlouben, ale

tradiční přístavní průmysl zmizel -- i když Amsterodam zůstal pátým přístavem Evropy. Také v oblasti

kultury, vzdělání a turistiky si město podrželo centrální pozici.

Schiphol převzal do jisté míry funkci starého přístavu.

Vyrostl v jedno z nejdůležitějších letišť v Evropě a mezi starým městem a tímto novým centrem aktivit

vznikl nakonec široký, stříbrný prstenec moderních úřadů a obchodních center. Po roce

1984 začal počet obyvatelstva opět narůstat. Správa obce Amsterodamu byla decentralizována do

takzvaných dílčích rad, šestnácti malých obvodů, velkých jako větší čtvrť. Šestnáctkrát tolik lidí mělo

probírat šestnáctkrát tolik problémů, kopírky se nezastavily ve dne v noci a v politice stran získala místo

města ústřední postavení čtvrť. Každodenní správa se znatelně zlepšila, ale zároveň tímto rozdrobením

ochabla centrální politická moc.

V létě 1994 se obecní rada rozhodla spolupracovat s okolními obcemi na nové aglomerační politice, která

by po několika letech zcela překonala správu starého města. Amsterodam by tak jako správní celek přestal

po osmi stech letech existovat.

Přesně za rok byl však tento plán lidovým referendem definitivně smeten ze stolu. Devět z deseti

Amsterodamanů, kteří přišli do volebních místností, hlasovalo proti zamýšlenému rozdělení města na třináct

samostatných obcí, které by společně se sousedními obcemi měly tvořit novou městskou provincii.

Zejména ve čtvrtích na okraji města byl podíl negativních hlasů nápadně vysoký. Amsterodamané chtěli

očividně patřit do Amsterodamu, ať to stojí, co to stojí, ačkoli bydleli ve vilách a panelácích, odkud už

zdaleka nemohli vidět věže starého města.

Výsledek referenda byl těžkou ranou pro plánovače, kteří značně podcenili emocionální faktory v politice.

Byl to také výraz nedůvěry ve schůzovní fanatiky z dílčích rad. A především to byl záchvat amoku, jak jej

už Amsterodam poznal častěji, papírová rebelie proti úředníkům, politikům, regentům a všem ostatním, kteří

se toto město pokoušeli spoutat.

Zatím Amsterodamané bydleli a pracovali, jako by tu už dlouho městská provincie existovala, a politici v

tichosti hledali nové cesty, jak se tomu přizpůsobit. Město tak nebylo oficiálně zrušeno, nerozpadlo se, bylo

jakoby rozetřeno po regionu jako pomalu se roztékající kousek sýra.

EPILOG

V zimě roku 1981 sondovala novinářka Elma Verheyová a její kolega Gerard van Westerloo stav

amsterodamské společnosti. Dělali rozhovor se všemi muži a ženami, kteří stáli jednoho rána ve studeném

oparu se svými koly na amsterodamském přívozu přes IJ.

Byl to ještě takový starý, velký přívoz ze třicátých let, Tolhuispont č. 16, spoj ve tři čtvrtě na sedm. Jejich

výzkum byl publikován v příloze týdeníku Vrij Nederland.

Nebylo těžké najít stálé pasažéry přívozu: téměř všichni, kteří v tuto dobu stáli na přívozu, stáli v tuto

dobu na přívozu vždycky, většina už takových deset patnáct let. Několik z nich to dělalo už od války, jeden

začal dokonce v roce 1936.

Ti, kteří v příloze vyprávěli o svých životech, nebyli lidé, kteří řídí město, ani jich nebyly plné noviny, ale

byli to lidé, kteří toto město udržují v chodu. Budovatelská doba a zvyšování platů v šedesátých letech jim

přinesly poměrný blahobyt. "Já si nestěžuju," říkali. Nebo: "Vycházím dobře." Nebo: "Je pěkné, že máme

každý den na talíři maso." Ale zatímco si vlastní život přesně nalinkovali, zachvacoval je čím dál tím víc

pocit, že svět ztrácí pevný řád. Nemuseli o tom číst v novinách, pocítili to na vlastní kůži. Viděli, jak

"pečovatelský stát" zabezpečuje jejich sousedy, "kteří se dovedou jen poflakovat", zatímco oni sami nemohli

sehnat jiný byt. Necítili se už jako doma ve svých čtvrtích plných přistěhovalců. Byli konfrontováni s

drogami a kriminalitou - jednoho dokonce soused narkoman vystrnadil z bytu.

"Ten pocit: do toho, vyhrnout rukávy a budovat, ten je pryč," řekl nástrojář F. Moes, 53 let. "Dříve to

člověk věděl, teď ale se ptá sám sebe, nač to dělá? Připadá si trapně." M. Lof, 64 let, pomocná síla v

kanceláři u Melkunie: "Můj otec byl nosič. Každé ráno se šel kouknout na Hemweg, jestli tam pro něj

nebude práce.

Jéžiš, tak na tom se už přece jen něco změnilo. Toho si musíme vážit." G. Kuyper, 43 let, vazač

vzorkovníků: "Ty jistoty, co člověk měl, jsou tytam. Je to jako bychom plavali ve velké studni." J. de Visser,

63, tesař: "Život bez dovolené by pro mě neměl smysl." J. Waterlander, 23 let, počítačový analytik: "Podle

mě mám v životě všechno. Ještě chci nový kazeťák. A nové auto. Je to blbý pro všechny ty lidi, co se mají

špatně, ale já si říkám, hlavně že se vede dobře mně." A. Kaya, 21 let, expediční pracovník: "Chci si svou

budoucnost v Nizozemsku pojistit." Paní Aantjesová, 61 let, poštovní úřednice: "My jsme jen maličké

článečky. Stačí fouknout a jsi pryč."

Většina pasažérů přívozu bydlela v moderních panelákových bytech, kde to v hale páchne močí, kde jsou

rozbitá skla a výtah trčí v mezipatře. Ale své vlastní byty, jak se ukázalo, za dveřmi přestavěli v minipaláce s

palubkovým obložením a vyřezávanými titěrnostmi, v malé, bezpečné jeskyně, kam venkovní svět nemůže.

Tak plulo město do jedenadvacátého století, ze šibeničního pole, přes vodní krajinu, ke kostelním věžím a

trhům, na pohled blahobytné, uvnitř nejisté a zmatené. Rackové skřehotali, kolem projel říční člun,

zahoukala lodní siréna, voda šplouchala jako vždycky, nepohnutě a hluše, aniž kdy promluvila o klidu či

spánku.

Slovníček

bos les

brug most

buurt čtvrť, sousedství

dam hráz, přehrada

dijk hráz, násep

dok dok, loděnice

dorp vesnice

eiland ostrov

gracht kanál ve městě

huis dům

kade nábřeží

kerk kostel

laan alej

meer jezero

nieuw nový

noord sever

oost východ

oud starý

pad stezka

plaats místo

plantsoen trávník

plein náměstí

poort brána

singel obvodový městský kanál

sluis zdymadlo, propusť

steeg ulička

straat ulice

toren věž

wal val

west západ

wijk čtvrť

zee moře

zuid jih

Bibliografie

Abma, R., "Bij provo ging het niet om een generatieconflict", NRC Handelsblad, 8.7. 1991

Abma, R., Jeugd en tegencultuur, Utrecht 1990

Ach lieve tijd, zeven eeuwen Amsterdam de de Amsterdammers, Zwolle 1988--1990

Adolf,S., "Bankier van het verzet", NRC Handelsblad, 2.5.1990

Ailly, A.E. d', Historische gids van Amsterdam, Haag 1992

Alpers, S., De firma Rembrandt, Amsterdam 1989

Als de dag van gisteren, honderd jaar Amsterdam en de Amsterdammmers, Zwolle 1990--1992

Amicis, E. de, Nederland en zijn bewoners, Utrecht/Antwerpen 1985

Arian, M., "Nederland deportatieland", De Groene Amsterdammer,

10.12.1992

Baart, J.M., Ceramic consumption and supply in early modern Amsterdam Baart, J.M., Een Hollandse stad

in de dertiende eeuw, Muiderbergské sympozium 25.--26.9.1987

Baart, J.M., "Het kasteel van Aemstel", Ons Amsterdam, roč. 46, f. 113 a 161

Baart, J.M., "Romeinen aan de Aemstel?", Ons Amsterdam, roč. 43, f.105

Bakker, B., "De stadsuitleg van 1610 en het ideaal van de 'volcomen stadt'", in: Jaarboek Genootschap

Amstelodamum, č. 87., Amsterdam 1995, f. 71

Beijerink, Fr. a M.G. de Boer, Het dagboek van Jacob Bicker Raye,

1732--1772, Amsterdam s.d.

Bijl, H. van der a kol., Amsterdam bezongen, Amsterdam 1947/1959

Bilwet, Bewegingsleer, kraken aan gene zijde van de media, Amsterdam 1990

Boer, M.G. de, Een wandeling door Oud--Amsterdam 1544, Amsterdam

1952

Borrie, G.W.B., Monne de Miranda, Haag 1993

Bouman, A., "Welke uitwerking had de oorlog op de seksuele moraliteit van ons volk?", in: Maandblad

Geestelijke Volksgezondheid, roč. 1, 1946, f. 98

Bout, D.C.A., In de strijd om ons volksbestaan, Haag 1947

Braatbard, Ch., De zeven provinciĚn in in beroering, hoofdstuk uit een jiddische kroniek, Amsterdam 1960

Braudel, F., De structuur van het dagelijks level, díl I, Amsterdam 1987

Bregstein, P. a S.Bloemgarten, Herinneringen aan joods Amsterdam, Amsterdam 1978

Brown, C., J.Kelch a P. van Thiel, Rembrandt, de meester en zijn werkplaats, Amsterdam/Zwolle 1991

Brugmans, H., Geschiedenis van Amsterdam, Utrecht 1972--1973

Casanova, Hollands avontuur, Amsterdam 1991

Daan, J.C., Hij zeit wat! grepen uit de Amsterdamse volkstaal, Amsterdam 1948

Dapper, O., Historische beschrijving der stadt Amsterdam, Amsterdam 1663

Dekker, M., Amsterdam, Amsterdam 1931/1958

Dekker, M., Amsterdam bij gaslicht, Amsterdam s.d.

De ongelukkige levensbeschrijving van een Amsterdammer, Amsterdam

1965

Deursen, A. Th. van, "Rembrandt en zijn tijd: het leven van een Amsterdams burgerman", in: Rembrandt,

de meester en zijn werkplaats, Amsterdam/Zwolle 1991

Dillen, J.G. van, Bronnen tot de geschiedenis van het bedrijfsleven en het gildewezen van Amsterdam, díl

I, Haag 1929

Does, J.C. van der a kol., "De historische ontwikkeling van Amsterdam", in: Ons Amsterdam, Amsterdam

1986

Dudok van Heel, S.A.C., Dossier Rembrandt, Amsterdam 1987

Dudok van Heel, S.A.C., "Rembrandt van Rijn, een veranderd schildersportret", in: Rembrandt, de

meester en zijn werkplaats, Amsterdam/Zwolle 1991

Eeghen, I.H. van, "Elsje Christiaens en de kunsthistorici", in:

Maandblad Amstelodamum, roč. 56, 1969, ff. 73--78

Eeghen, I.H. van, "De IJsbreker", in: Maandblad Amstelodamum, roč.1954, ff. 60--75

Eeghen, I.H. van, Uit het dagboek van Wouter Jacobsz., Groningen

1959

Eeghen, I.H. van, "Coenraad van Beuningen", in: Tijdschrift Genootschap Amstelodamum, roč. 1970, f.

107

Elias, J.E., De vroedschap van Amsterdam, 1578--1795, Haarlem

1903--1905

Emeis, M.G., Amsterdam buiten de grachten, Amsterdam 1983

Emeis jr., M.G., Over het ontstaat en de groei van Amsterdam, in:

Ons Amsterdam, roč. 27, ff. 34, 66, 98, 130, 162, 318

Ephimenco, S., "Nedeland liegt", in: Trouw, 19.3.1994

Fuchs, J.M., Amsterdam, een lastige stad, Baarn 1970

Fuchs, J.M. a W.J.Simons, Nou hoor je het eens van een ander, buitenlanders over Amsterdam, Haag

1975

Gelder, R. van en R. Kistemaker, Amsterdam 1275--1795, do ontwikkeling van een handelsmetropool,

Milano/Amsterdam 1982/1983

Girouard, M., Steden in groei en Bloei, Haag 1988

Goncourt, E. a J. de, Dagboek, Paříž 1956/Amsterdam 1985

Gouw, J. ter, Geschiedenis van Amsterdam, Amsterdam 1879--1893

Grothe, J.A., Merkwaardige vonnissen uit den tijd der geloofsvervolging, Utrecht 1856

Günther, R., Amsterdam, Hamburk 1982

Haassse, H. en S.W.Jackman, Een vreemdelinge in Den Haag, uit de brieven van koningin Sophie der

Nederlanden aan lady Malet, Amsterdam 1984

Hall, G. van, Ervaringen van een Amsterdammmer, Amsterdam 1976

Hall, M.C. van, Drie eeuwen, kroniek van een jNederlandse familie, Amsterdam 1961

Heijdra, T., De Pijp, een monument van een wijk, Amsterdam 1989

Helbert, Z., de bittere geur van tulpen, Holland in de Gouden Eeuw, Amsterdam 1993

Houbraken, A., De grote schouburgh der Nederlandtsche konstschilders en schilderessen, Amsterdam

1718/Maastricht 1943

Huizinga, J., Herfsttij der middeleeuwen, Groningen 1919

Hulst, N. van en I.Dillo, "Nederland moet lering trekken uit lessen verleden", in: NRC Handelsblad

15.6.1994

Chronijk van 1477--1534, Královská knihovna v Haagu Jong, L. de, het Koninkrijk der Nederlanden in de

Tweede Wereldoorlog, díl I, Haag 1969, díl VII, Haag 1976, díl Xb, Haag

1981

Jong--Keesing, E.E. de, De economische crisis van 1763, Amsterdam

1939

Lanzmann, C., Shoah, Amsterdam 1985

Lesger, Cl., Ach lieve tijd. Zeven eeuwen Amsterdam, de Amsterdammers en hun handel en scheepvaart,

Zwolle 1990

Lesger, Cl., Tussen stagnatie en expansie, economische ontwikkeling en levensstandaard tussen 1500 en

1600", in: Woelige tijden Levie, T. en H. Zantkuyl, Wonen in Amsterdam, Amsterdam 1980

Liagre Böhl, H. de a G. Meershoek, De bevrijding van Amsterdam, Zwolle 1989

Looijen, T., Ieder ids hier vervudl van zijn voordeel, Amsterdam

1981

Mak, G., The Amsterdam dream, Amsterdam 1986

Mak, G., Een bres in de stad, de geschiedenis van de IJsbreker, Amsterdam 1987

Mak, G., "Commotie rond het pln Kaasjager", in: Ons AMsterdam, roč. 43, č. 1, leden 1991

Mak, G., De engel van Amsterdam, Amsterdam 1992

Mak, G., Reportages uit Nedeland, Amsterdam 1991

Mak, g. en M. van Soest, Als de dag van gisteren, hoderd jaar Amsterdam, de Amsterdammers en hun

stad, Zwolle 1990

Mamadouh, V., De stad in eigen hand, provo's, kabouters en krakers als stedlijke sociale beweging,

Amsterdam 1992

Maurik, J. van, "'t ontwakend Amsterdam", in: Amsterdam bij dag en nacht, Amsterdam 1880

Maurik, J. van, Stille menschen, Amsterdam s.d.

Maurik, J. van, Toen ik nog jong was, het fort van Jaco, Amsterdam 1886

Méchoulan, H., Amsterdam ten tijde van Spinoza, geld en vrijheid, Amsterdam 1990

Menzel, M., De Bijlmer als grensverleggend idaal, Delft 1989

Mulisch, H., Bericht aan de rattenkoning, Amsterdam 1966

Multatuli, IdeeĚn, díl II Napel, E. ten a B. van Tillburg, Amsterdamse sinjoren, Amsterdam

1993

Olsen, D., De stad als kunstwerk, Amsterodam 1991

Oznowicz, G., Amsterdam uit Naatjes tijd, Amsterdam 1961

Polak, H., Amsterdam, die grote stad, Amsterdam 1936

Presser, J., Ondergang, Haag 1965

Presser, J., De nacht der Girondijnen, AMsterdam 1957

Price, J.L., Holland and the Dutch republic in the seventeenth century, Oxford 1994

Randwijk, H.M. van, In de schaduw van gisteren, Haag/Amsterdam

1976

Reeuwijk, D. van, Damsterdamse extremisten, Amsterdam 1965

Roegholt, R., Amsterdam na 1900, Haag 1993

Romein, J., Op het breukvlak van twee eeuwen, Amsterdam 1967

Roon, G. van, "Spion voor de Gestapo", in HP De Tijd 3.6.1994

Schade van Westrum, L.C., Amsterdam per vigilante, Utrecht 1963

Schama, S., Overvloed en onbehagen, Amsterdam 1987

Schwartz, G., Rembrandt, zijn leven, zijn schilderijen, Maarsen

1984

Sijes, B.A., De Februaristaking, Amsterdam 1954

Slater, Ph., The persuitof loneliness, Boston 1970

Speet, B.J., Zeven eeuwen Amsaterdam, de Amsterdammers en hun Ŕieken, Zwolle 1989

Sterck, J.F.M., De Heilige Stede te Amsterdam, Hilversum 1938

Sterck, J.F.M., Uit de geschiedenis der heilige stede, Amsterdam

1898

Stoutenbeek, J. a P. Vigeveno, Wandelingen door joods Amsterdam, Weesp 1985

Swaan, A. de, Zorg en de staat, Amsterdam 1988

Sywaertsz., W., Roomsche mysteriĚn ontdekt, Amsterdam 1604

Taverne, E., In 't land van belofte; in de nieuwe stad, Maarsen

1978

Vaz Dias, A.M., "Het huis met bloedvlekken", in: De Telegraaf

21.8.1937

Verkerk, C.L., "De burcht van de heren van Amstel is nog niet gevonden", in: NRC Handelsblad 21.3.1994

Wagenaar, J., Amsterdam in zijne opkomst, aanwas, geschiedenissen, voorregten, koophadel, gebouwen,

kerkenstaat, schoolen, schutterijen, gilden en regeeringe, beschreeven, Amsterdam 1760--1768

Wallerstein, I., Het moderne wereldsysteem, díl II, Mercantilisme en de consolidatie van de Europese

wereldeconomie 1600--1750, Weesp 1983

Wibaut, F.M., Levensbouw, memoires, Amsterdam 1936

Zahn, E., Das unbekannte Holland, Berlín 1984

Zanttkuyl, H.J., Bouwen in Amsterdam 1993

Zesen, Filip von, Beschreibung der Stadt Amsterdam, Amsterdam

1662

Jmenný rejstřík

Adams, John Z Aemstelu, Egbert Gijsbreght II Gijsbreght III Gijsbreght IV Jan Wolfgerus Aertsz, Pieter

Ailly, A J d' Albrecht, hrabě Holandský Alba, F A. de Toledo Anthoniszoon, Cornelis Asscher, Abraham

Avenes, Gwijde z

Baart, Jan Baille, Pierre Banningh Cocq, Frans Barentsz, Willem Barlaeus Bartolotti van de Heuvel, Jacoba

Bast, Pieter Berlage, H P.

Beukelszoon, Jan.

Beuningen, Coenraad van Bicker, Andries Cornelis Hendrick Jacob Jan Bicker Raye, Jacob Blaeu, Joan

Boer, Feike de Boissevain, Walrave Bredero, Gerbrand Adriaenszoon Brederode, Hedrik van Broekhoff, K H.

Bronckhorst, Vincent van Brugman, Johasnnes Brunt, Reynier Brug, Coenraad

Campen, Jacob van Casanova, G G.

Coornhert, Clemens Cornelis, Meyns Corver, Gerrit Cuypers, P J H.

Davidsová, Catryn Dekenová, Aagje Descartes, René Dirckszoon Bardes, Willem Dircx, Geertje Domela

Nieuwenhuis, Ferdinand Doorn, Johnny van (Johnny the Selfkicker) Douwes Dekker, Eduard Drongelen,

Wouter van Du Jardin, Carel Duijn, Roel van

Eeghen, Isabella van Eesteren, Cornelis van Eggert, Willem Etty, Walter Evžen, prins Savojský Eyck, Aldo

van Fagel, Hendrik Falck, Arie Filip Burgundský Filip II Španělský Flinck, Gorvert Floris V, hrabě Holandský

Franková, Anne Frederik Hendrik Geel, Jan van Geelvinck, Nicolaas Gelder, Nelis de ("Dybysmětakměla")

Gerbrandszoon, Egbert Goedbeleid, Hendrik Goncourt, E. a J.

Graaf, Dirck Janszoon Graaf, W A. de Graeff, Andries de Grootveld, Robert Jasper Hall, Floris van Floris

Adriaan van Gijs van Maurits I van Maurits II van Wallie van Hallová, Anne Maurits van Attie van Johanna

van Suze van Heijden, Jan van der Hendricxová, Annetje Hertzberger, Herman Hillegaersberch, Willoem van

Hinlopen, Joan Jacobszoon Hoekert, Kees Hoog, Pieter de Houbraken, Arnoldus Houtman, Cornelis

Hubrechtszoon, Jan Huges, Bart Huten, Gaspard van Huydecooper, Joan Huygens, Constantijn

Christiaensová, Elsje Jacobs, Eduard Jacobszoon, Dirck Jacobszoon, Wouter Jan, hrabě Nasavský Janszoon,

Broer Janszoon Peggedochterová, Gerrit Jones, Paul Kaasjager, H A J G.

Kampen, Jacob van Karel II Karel V Karel, vévoda Gelderský Karel Smělý Keppler, Arie Keyser, Pieter

Keyser, Hendrick de Klaassen, Adriaan Kok, Hans Kraan, Willem Kuyper, Abraham Lmabrecht Pekař

Lammers, Han Lastman, Pieter Laurensová, Catalyn Le Maire, Hans Lee, William Lingebach, Johannes

Locke, John Ludvík XIV Ludvík Napoleon Loon, van Nicolaas Luther, Martin Marken, Jacob van Marx, Karel

Maurik, Justus van Maxmilian Rakouský Medicejská, Marie Mens, Ko Metsu, Gabriel Meulenbeltová, Anja

Miranda, Bram de Miranda, Monne de Mozart, W A.

Multatuli Nak, Piet Obisy, Anthony Oldenbarnevelt, Johan van Overhoff, C F.

Parmský, Alexander Farnese vévoda Pelsová, vdova Pietersová, Griet Plancius, Peter Polak, Henri Polak,

Wim Potter, Paulus Presser, Jacques Raap, Daniel Reael, Laurens Jacobszoon Reael, Laurens Laurenszoon

Regnard, Jean Fran(ois Rembrandt hamerszoon van Rijn Rodrigues de Vega, Manuel Roegholt, Richter Roel,

Jacob Sade, D A F. markíz de Sajet, Ben Samkalden, Ivo Sarphati, Samuel Schaefer, Jan Schimmelpenninck,

Rutger Jan Schimmelpennink, Luud Scheuder, W H.

Simons, Menno Six, Jan Sjakoo Spiegel, Dirck Hendrik Laurenszoon Spinoza, Baruch de Staets, Hendrik

Jacobszoon Stalpaert, Daniel Steen, Jan Stoffelsová, Hendrickje Stolk, Rob Swammerdam, Jan Sweelinck,

Jan Pieterszoon Tak, P L.

Thijn, Ed van Thijsse, Jac.P.

Treub, Willem Trip, Jan Corver Tulp, Nicolaes Uylenburg, Hendrick Uylenburgová, Saskia van

Uytenbogaert, Joannus Veen, Gerrit van der Verhulst, Rombout Vermeer, Johannes

Vilém III, hrabě Holandský Vilém IV, hrabě Holandský Vilém I Oranžský Vilém II, místodržící Vilém III,

král-místodržící Vilém IV, místodržící Vilém V, místodržící Vilém I, král Vilém III, král Vilém, hrabě Nasavský

Vingboons, Philip Visscher, Roemer Vlis, van der Michael Vlissingen, Paul van Vlugt, Willem de Voltaire

Vondel, Joost van den Voort, Cornelis van der Wagenaar, Gerben Wagenaar, Jan Weggelaar, Jan Wibaut, F

M.

Wichman, Erich Wijnkoop, David Willemszon, Cornelis Wolffová, Betje Wolff, Sam de Zesen, Filip von

Rejstřík ulic, čtvrtí a budov

Achterburwal, Oudezijds Achterbugwal, Niuwezijds Amstel Amsteldijk Amstelkerk Amstelveen

Amstelveenseweg Amsterdam Noord Amsterdam Oost Amsterdam Oost--Zuid Amsterodamské historické

muzeum Amsterdamse Bos Anjeliersgracht Anthonisdijk Anthonispoort Antoniesbreestraat, Sint Armsteeg,

Oudezijds Barndesteeg Bartolotti--huis Beethovenstraat Berebijt Berlagebrug Bethanijský klášter Betondorp

Beuningenstraat, van Beurs Beurssluis Bickerseiland Bijlmer Bijlmermeer Bilderdijkstraat Binnengasthuis

Binnenkant Blauwbrug Blauwbrugwal Bloedstraat Bolstraat, Ferdinand Boomsloot, Recht Boomstraat Bos en

lommer Botermarkt Breestraat Brink Buiksloot Buitenamstel Buitngasthuis Buitenkant Buitensingel

Buitelveldert Churchillaan Cliostraat Conradstraat Dam Damrak Damstraat Dapperbuurt Diemen Diemerdijk

Diemermeer Doelen Doelnbrug Droogbak Durgerdam Dům Anne Frankové (Anne Frankhuis) Dvůr Bekyní

(Begijnhof) Elandsgracht Entrepotdok Felix Meritis Franse Pad Frederiksplein Galgeveld Garnalendoelen Gein

Geldersekade Geuzenveld Goudsbloemgracht Grimburgwal Grootplein, Hugo de Haarlemmerdijk

Haarlemmermeer Haarlemmerplein Haarlemmerpoort Haarlemmerstraat Haarlemmervaart Halfweg

Halsteeeg Haringpakkerstoren Hartenstraat Hasseltsteeg Heiligeweg Hendrikkade Herengracht Herengracht,

Nieuwe Herenmarkt Herenstraat Hlavní nádraží (Centraal Station) Hoedenmakerspad Hoge Sluis Holandské

divadlo Hoogstraat Hoogstraat, Oude Huismanshof Huygensstraat, Eerste Constantijn

IJ

Ijský tunel IJsbreker Jodenbreestraat Jodenhoek Jordaan Kadijk Kalverstraat Kartuziánský klášter

Kattenburg Katterbrugerbrug Kattenburgergracht Keizersgracht Keizersgracht, Nieuwe Keizersgrachtkerk

Kerklaan, Plantage Kerkstraat Kinkerbuurt Kloveniersburgwal Kloveniersdoelen Koestraat Kolk, Niuwezijds

Koncertní budova Koningsplein Koopmansbeurs Koornmetershuisje Korenbeurs Langebrug Lastage

Lastaeweg Lauriergracht Leidsedwarstraat, Korte Leidsegracht Leidseplein Leidsestraat Levantkade

Lijnbaansgracht Lindengracht Lindenstraat Lombardstraat Lommertsbrug Luciensklooster Luykenstraat, Jan

Maagdehuis Marken Marnixplantsoen Marnixstraat Meijerplein Middenlaan Mijdrechtstraat Minoritský klášter

Monnikenstraat Montelbaanstoren Motelbaanstraat Muiderstraatweg Munt Muzeum mořeplavby Nassaukade

Nes Nieuwe Brug Nieuwe Kerk Nieuwe Stadsherberg Niuwe-Amstel Nieuwendam Nieuwendijk Nieuwmarkt

Nieuwmarktbuurt Noorderkerk Noordermarkt Olofskapel, Sint Olympiaplein Olympijský stadion Oostenburg

Oosterdok Oosterparkbuurt Oostindisch Huis Oostzaan Osdorp Oud Diemen Oude Kerk Oudebrug

Oudekerksbrug Oudekerksplein Ouder-Amstel Ouderkerk Oudeschans Oudezijds Herenlogement Overtoom

Overtoomsche vaart Palác Palác Píle Lidu Paleisstraat Palmgracht Papaverweg Paradiso Pijlsteeg Pijp

Pijpenmarkt Pintův dům Plaetse Plantage Polderweg Prinsengracht Prinsengracht, Nieuwe Prinsenhof

Prinsenstraat Přádelna (Spinhuis) Quellijnstraat Raadhuisstraat Raamgracht Raampoort Ransdorp Rapenburg

Rašplárna (Rasphuis) Reguliersgracht Regulierspoort Rembrandthuis Rembrandtplein Rembrandttheater

Rijnstraat Ringdijk Rokin Rozengracht Rozengrachtsluis Rozenoord Ruigoord Státní muzeum Sarphatipark

Sarphatistrat Schaepmanstraat Schellingwoude Schiphol Schreierstoren Schulpbrug Singel Sloten Sloterdijk

Slotermeer Sloterplas Slotervaart Spaarndammerbuurt Spaarnwoude Spiegelgracht Spiegelstraat Spui

Spuistraat Staatsliedenbuurt Stadhouderskade Stadionkade Stadsschouburg Stopera Svaté místo

Swammerdambuurt Swindenstraat, van Transvaalbuurt Trippenhuis Uilenburg Uilenburgerstraat

Uilenburgerstraat, Nieuwe Univerzita Amsterodamu Univerzitní knihovna Utrechtsepoort Utrechtsestraat

Veeteeltstraat Velký KIlub (Grote Club) Victoriaplein Vijzelstraat Vinkenstraat Vloonburg Voetboogdoelen

Volewijk Volkspark Vondelpark Vondelparkbuurt Vondelstraaat Voorburgwal, Nieuwezijds Vrouwensteeg,

Onze Lieve Waag na Damu Waag na Nieuwmarktu Waal, Oude Waalstraat Walenkerk,Nieuwe

Warmoesgracht Warmoesstraat Watergraafsmeer Waterlooplein Weesperplein Weesperpoort

Weesperpoortstation Weesperstraat Weesperzijde West Westerkerk Westerstraat Westertoren Westindisch

Huis Westzaan Weteringplantsoen Weteringschans Weteringstrat Willemsparkweg Willemsstrat

Willibrodusstraat Windmolenstraat Wittenburg Zandhoek Zeedijk Zoutsteeg Zuid Zuiderkerk Zwanenburgwal

Židovská čtvrť

Posudek : Geert Mak "Malé dějiny Amsterodamu"

Geert Mak proslul v Nizozemsku především jako publicista týdeníku De Groene Amsterdammer a deníku

NRC Handelsblad. Jeho první knižní publikací byl Amsterodamský anděl (De engel van Amsterdam) z roku

1992, jíž si rychle získal oblibu nizozemských čtenářů.

Stejně jako jeho první kniha, vyvolala i Makova druhá publikace, Malé dějiny Amsterodamu, diskusi o

literárnosti non-fiction. Mak líčí dějiny města tak poutavým způsobem a literárním jazykem, že této literatuře

faktu nemůže být upřen čistě beletristický ráz.

Zároveň s historií města se v knize líčí dějiny celého Nizozemí a čtenáři se tak dostává velmi jasného

přehledu o vývoji nejstarší demokratické země na světě. Mak nás seznamuje s jednotlivými etapami vývoje

města, které v raném středověku doslova "povstalo z bahna" a během několika staletí se stalo mekkou

učenců, myslitelů, umělců a literátů liberálního smýšlení.

Kniha vysvětluje kořeny holandské tolerance, která se stala

základním předpokladem demokratického politického vývoje.

Malých dějin Amsterodamu, které vyšly roku 1995, se jen v Nizozemsku prodalo na 60.000 výtisků. Kniha

byla přeložena do němčiny, angličtiny a nyní i do češtiny.

* mořský záliv u Amsterodamu (pozn. překl.( * řeka protékající městem (pozn. překl.( ( slatinné oblasti *

Poldr -- cosi jako suchá přehrada. Území vysušené a ohrazené hrazemi. (pozn. překl.( ** Deltaplan je

odvážné vodní dílo u ústí tzv. velkých řek, tedy Rýna, Másy a Šeldy na jihu Nizozemí. Systém hrází

spojujících ostrůvky v deltě řek, zbudovaný v 60--ých letech 20. století.

(pozn. překl( ( Kennemer -- staré hrabství v Severním Holandsku (pozn. překl.( * Joost van den Vondel

(1587 -- 1679), nejvýznamnější básník a dramatik Zlatého věku, období obrovského uměleckého,

ekonomického i společenského rozmachu. (pozn. překl.( * typ lodi užívaný v Nizozemí od 10. do 15. století:

široká a krátká s kulatou, vysoko zdviženou zádí (pozn. překl.( ( slovo, které v sobě sjednocuje významy

útulnost, důvěrnost, přátelská atmosféra * Dodnes se v nizozemštině zachovalo úsloví: "vechten tegen de

Bierkái" -- bojovat proti Bierkái, tedy silákům, kteří vykládali sudy piva na Amsterodamském nábřeží, a

znamená asi tolik, co naše "bojovat s větrnými mlýny" (pozn. překl.( ( Velice náročný a nákladný projekt

přehrazení ramen delty velkých řek (Rýna, Másu a Šeldy) (pozn. překl.(.

* Současná nizozemská státní hymna (pozn. překl.( ( hoek (úhel) a kabeljauw (treska) byli symboly na

erbech dvou znepřátelených šlechtických rodů (pozn. překl.( ( vévoda z Alby, vyslaný Filipem II do

Nizozemí, aby potlačil povstání gézů (pozn. překl.( ( Veselohra G.A.Brederoda o přebírání vlámských

manýrů (pozn. překl.( ( z francouzského "zahrada" (pozn. překl.( (( Amsterodamský lunapark (pozn. překl.(

( Pieter Pieterszoon Lastman (1583 1633) známý jako učitel osmnáctiletého Rembrandta (pozn. překl.( ((

Hendrick Uylenburgh (1587 -- 1661) provdal svou neteř Saski van Uylenburchovou roku 1633 za

Rembrandta. (pozn. překl.( ( Přepočteno na dnešní guldeny je to víc než dva miliony(pozn. překl.( ( Proslulá

promenáda v Haagu (pozn. překl.( ( Rembrandtova druhá žena (pozn. překl.( ( nizozemská kolonie v

Severní Americe, dnešní stát New York (pozn. překl.( ( holandské úsloví odvozené právě z této zrádné

mělčiny: "stát před Pampem" znamená mít před sebou potíže (pozn. překl.( ( holandská jalovcová pálenka

(pozn. překl.( ( 180 litrů (pozn. překl.( ( potravní daň (pozn. překl.( ( rašplovna (pozn. překl.( (( přádelna

(pozn. překl.( ( osvícenští odpůrci monarchie (pozn. překl.( ( tehdy dělnické a řemeslnické čtrti (pozn.

překl.( ( Rýn, Maasa, Šelda v dneším jižním Nizozemsku na hranici s Belgií. (pozn. překl.( ( cca. 30 km od

Amsterodamu (pozn. překl.( ( "Hallemanovi, kteří jsou tak neobyčejně slušní" vystupují v Příběhu malého

Waltra Pieterse tak často, že se v nizozemské literatuře stali pojmem. Jejich jméno je ve skutečnosti

odvozeno od známé rodiny Van Hallů. (pozn. překl.( ( Gereformeerde kerk, tj. reformovaná církev řídící se

přísně kalvinistickými zásadami, jež se konstituovala roku 1886 po závěrečném usnesení církevního synodu

(pozn. překl.( ( Starobylé přístavní městečko v západním Frísku (54 km od Amsterdamu) (pozn. překl.( (

překlad Lídy Faltové, Praha 1932 (pozn. překl.( ( Hervormde Kerk (( Gerefofmeerden ( Název novin Zavřete

Schiedam se vztahuje k městu Schiedam, které bylo významným střediskem výroby alkoholu. Ještě v roce

1880 zde byly 392 palírny jalovcové. (pozn. překl.( ( "bílek" kokosových ořechů jako surovina k výrobě

tuků (pozn. překl.( ( od roku 1920 letiště, dnes jedno z největších na světě (pozn. překl.( (( Koninglijke

Luchtvaartmaatschappij, nejstarší letecká společnost na světě, založena 1919 (pozn. překl.( ( dodnes jedny

z předních obchodních domů (pozn. překl.( ( konzervativní pravicový ministerský předseda (pozn. překl.( (

bojový oddíl NSB (pozn. překl.( ( překlad Miroslava Drápala, Deník Anny Frankové, Praha

1992.(pozn. překl.( ( překlad Miroslava Drápala, Deník Anny Frankové, Praha 1992

(pozn. překl.( ( Dokwerker, dělník z doků: pomník Únorové stávce v Amsterodamu mezi Židovským

historickým muzeem a Portugalskou synagogou na Jonas Daniel Meijerpleinu. (pozn. překl.( ( = Vytrvám:

heslo nizozemského královského erbu ( Koninklijke Nederlandse Scheepsbouwmaatschappij (Královská

Nizozemská loďařská společnost) (pozn. překl.( ( levicová Strana práce (pozn. překl.( (( Asterdams Medisch

Centrum (pozn. překl.( ( K jako kanker = rakovina (pozn. překl.( ( = Pžtek (pozn. překl.( ( Městečko, které

je specializované na vše, co souvisí s královskou dynastií Oranžských (pozn. překl.( (( Židovská dívka, která

se zde s rodinou skrývala před nacisty.

Neúspěšně. Celá rodina kromě otce byla zplynována. Její deník, vydaný po válce, obletěl celý svět (pozn.

překl.( ( Královský kočár používaný při slavnostích příležitostech (pozn. překl.( ( Hlavní budova univerzity

(pozn. překl.( ( Moderní železobetonová stavba v centru města, hrubým způsobem narušující místní kolorit;

hybridní spojení radnice a opery (pozn. překl.(.

327