- 1 -

DÁŠEÒKA

èili život štìnìte

- 2 -

- 3 -

D Á Š E Ò K A

èili život štìnìte

Pro dìti napsal, nakreslil,

fotografoval a zakusil

KAREL ÈAPEK

- 4 -

- 5 -

Kapitola 1

Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do

hrsti se to vešlo; ale anžto to mìlo pár èerných ušisek a

vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si pøáli mít psí holèièku, dali

jsme tomu jméno Dášeòka.

Dokud to bylo bílé nic, bylo to slepé, bez oèí, a co se nožièek týèe, inu, mìlo to dva

páry èehosi, èemu se pøi dobré vùli mohlo øíkat nožièky. Ale protože tu ta dobrá vùle

byla, byly tu i nožièky, tøebaže ještì za mnoho nestály; kdepak, stát se na nich nedalo,

takové byly vratké a slabouèké, a s chùzí to byla, holenku, teprve potíž. Když se do toho

Dášeòka poøádnì obula (totiž ona se neobula, ale vykasala si na to rukávy) (pøesnìji

øeèeno, ani rukávy si nevykasala, ale jenom si, jak se øíká, plivla do dlaní) (rozumìjte mi,

ona si ovšem nemohla plivnout do dlaní, protože ještì plivat neumìla a dlanì mìla

tak malièké, že by si do nich netrefila), zkrátka když se do toho Dášeòka poøádnì dala,

dokutálela se za pùl dne od máminy zadní nohy k máminì noze pøední, pøièemž se

cestou tøikrát nakrmila a dvakrát vyspala. Spát a jíst umìla totiž hned od narození, tomu

se uèit nemusela; proto to dìlala horlivì po celý boží den, a myslím, že i v noci, když se

na ni nikdo nedíval, spala stejnì svìdomitì jako ve dne - takové to bylo pilné štìnì.

Krom toho umìla pištìt; ale jak štìnì piští, to nakreslit nedovedu a ukázat bych vám

to také nemohl, protože na to nemám

dost tenký hlas. I mlaskat umìla

Dášeòka od narození, když sála

mámino mlíèko, ale víc už nic;

jak vidíte, nebylo s ní zprvu mnoho

øeèi, ale její mamince (jmenuje se Iris a

je hrubosrstá foxteriérka) to staèilo:

celý den si mìla se svým nunátkem

- 6 -

Dášeòkou co povídat a šuškat, oèichávala ji, líbala a lízala, èistila a jazejèkem umývala,

èesala a hladila, pìstovala ji, krmila ji, laskala ji, hlídala ji, své vlastní huòaté tìlíèko jí

podestýlala za polštáø, a to se to, paneèku, Dášeòce spalo! Abyste vìdìli, tomu se øíká

láska mateøská a u lidských maminek je to taky tak, však vy víte. Jenže lidské maminky

dobøe vìdí, co a proè dìlají; ale taková psí maminka to neví, jenom cítí, že jí to pøíroda

káže. »Haló, psí panièky,« káže hlas pøírody, »pokud to vaše malièké je slepé a

nanicovaté, pokud se to neumí samo bránit, ba ani se schovat nebo volat o pomoc,

nesmíte se od toho ani hnout, to vám povídám; musíte hlídat, svým tìlem je krýt, a

kdyby se blížil nìkdo podezøelý, tedy hrr na nìj a zadavte ho!«

Iris to vše brala strašnì doopravdy, a když se

pøiblížil jeden podezøelý advokát, bìžela ho zadávit a

roztrhla mu nohavici; a když se blížil jeden spisovatel

(však to byl Josef Kopta), chtìla ho také zadávit a kous-

la ho do nohy, a jedné ženské osobì roztrhala celé

šaty, ba vrhala se útoènì i na úøední osoby, jako je

listonoš, popeláø, elektrikáø a ten pán od plynu. Krom

toho ohrožovala množství veøejnì èinných osob,

sápala se na jednoho poslance, mìla jakési

nedorozumìní i se strážníkem a dík své ostražitosti a bojovnosti uchránila svého jedináèka

od všech úkladù, nepøátel a zloby svìta. Taková psí maminka, pánové, nemá snadný

život; lidí je mnoho a všechny pokousat nemùže.

Toho dne, kdy Dášeòka slavila desítidenní výroèí svého života, potkala ji první velká

událost: když se ráno probudila, shledala k svému úžasu, že vidí - zatím jen na jedno

oko, ale ono i jedno oko je, abych tak øekl, veliký krok do svìta. Byla tím tak pøekvapena,

že vykvikla, a toto památné kviknutí bylo poèátkem psí øeèi, která se jmenuje štìkání.

Dnes už Dášeòka umí nejenom mluvit, nýbrž i nadávat a pouštìt hrùzu; ale tehdy to jen

tak vyjeklo, jako když nùž sjede po talíøi.

Hlavní ovšem bylo to nové oko; do té doby musela Dášeòka hledat jen èumáèkem,

- 7 -

kde má maminka ty dobré

knoflíky, co z nich prýští

mlíèko; a když se pokoušela

lézt, musela pøed sebou strkat

svùj èerný a lesklý nos, aby

nahmatala, co je pøed ní. Ba,

lidi, takové oko, i když je jen

jedno, je znamenitý vynález:

jen mrkneš a víš, ouha, tady je

stìna, tuto jakási propast, a to

bílé je máma. A když chceš

spát, oèièko se zaklopí a

dobrou noc, mìjte mì rádi. A

co abychom se zase probudili?

Otvírá se jedno oko, a vida,

otvírá se i druhé, mžourá trochu

a už se vykulí celé; a Dášeòka

se od té chvíle dívá na svìt

dvìma oèima a spí na dvì oèi,

takže už nemusí vyspávat

tak dlouho a mùže víc èasu

vìnovat tomu, aby se nauèila

sedìt a chodit a ledacos jiného

dùležitého pro život. Inu, je to

pokrok.

Nebo v tu chvíli se ozval

opìt hlas pøírody a kázal: »Ty,

Dášeòko, když už máš

- 8 -

kukadla, dívej se pøed sebe a zkus chodit.« Dášeòka tedy pohnula ouškem, že jako

slyší a rozumí, a zkusila chodit. Nejdøív vysunula pravou pøední nožièku dopøedu, a co

teï? »Teï dej dopøedu levou zadní,« napovídal jí hlas pøírody. Sláva, povedlo se to. A

teï tu druhou zadní,« radil hlas pøírody, »zadní, povídám, zadní, ne pøední! I ty hloupá

Dášeòko, vždys nechala ještì jednu nožièku vzadu! Poèkej, nemùžeš jít dál, pokud si ji

nepøitáhneš; povídám, tu pravou zadní si zastrè pod zadeèek! Ne, to není nožièka, to je

ocásek, ocáskem se nedá chodit. To si pamatuj, Dášeòko, o ocásek se nemusíš starat,

ten jde sám za nožièkama. Tak co, mᚠvšechny tlapky pohromadì? No sláva, a teï

znovu: vysunout pravou pøední, hlavu trochu výš, aby tam bylo místo pro nožièky, tak,

dobøe, teï levou zadní, a teï pravou zadní (ale ne tak daleko od tìla Dášenko, pod sebe

ji musíš dát, pod sebe, aby se ti bøíško po zemi neplouhalo), tak, a teï levou pøední,

výbornì, tak vidíš, jak to jde. Teï si chvilku odpoèiò a zase znovu: jedna - dvì - tøi - ètyøi,

hlavu nahoru, jedna - dvì - tøi - ètyøi.«

- 9 -

Kapitola 2

Jak vidíte, dìti, dá to hodnì práce, a hlas pøírody, jemine, to je vám pøísný uèitel, nic

takovému štìnìti nesleví. Jenže nìkdy nemá kdy napovídat, protože musí uèit lítat

mladého vrabce nebo ukázat housence, které listy žrát a kterých nechat. Tehdy uloží

Dášeòce jenom domácí úkol (napøíklad pøejít v úhlopøíènì celou psí boudu z rohu do

rohu) a nechá ji, aby se s tím, chudìra malá, døela sama. Dášeòka dává pozor, až jazej-

èek samou pozorností vyplazuje: pravá pøední - teï levá zadní (jezusmankote, která

vlastnì je levá, ta, nebo ta?) - a druhá zadní (kdepak já ji mám?) - a co teï? »Špatnì«,

volá na ni hlas pøírody, celý udýchaný, jak uèí vrabce lítat, »musíš dìlat menší kroky,

Dášeòko, hlavu nahoru a tlapky pìknì pod sebe - znovu!« Copak hlas pøírody, tomu se

to káže; ale když jsou ty nožièky mìkké jako z nití a tøesou se jako z rosolu, dìlejte

s nimi nìco! A když máme takový plný bøíšek a takovou velikou hlavu, myslíte, že to je

malá práce? Dášeòka si sedne zdrcenì uprostøed boudy a fòuká. A tu je máma Iris, tìší

psí holèièku a dá jí napít; pak obì usnou, ale Dášeòka se hned probouzí, vzpomnìla si,

že nedodìlala domácí úkol, a drápe se rovnou pøes mámin høbet do toho druhého rohu

psí boudy. »Dobøe, Dášeòko,« chválí ji hlas pøírody, »budeš-li se takhle pilnì uèit, bude

z tebe pejsek rychlý jako vítr.«

To byste nevìøili, co má takové štìnì práce: když se neuèí chodit, spí; když nespí,

- 10 -

uèí se sedìt (a to není jen tak, pánové: to zase hlas pøírody hartusí: »Seï rovnì, Dášeòko,

hlavu nahoru a neohýbej tak záda; pozor, sedíš si na høbetì, teï zase si sedíš na

nožièkách, a kde mᚠocásek? Na ocásku si také nesmíš sedìt, protože bys jím nemohla

vrtìt,« a tak dále - samé napomínání).

A i když štìnì spí nebo pije, má pøitom za úkol, že musí rùst; každý den mají být

nohy o nìco delší a silnìjší a krk o nìco vytáhlejší a èumáèek o nìco zvìdavìjší - to

víte, když mají rùst všechny ètyøi nohy najednou, dá to hromadu práce. A na

ocásek nezapomenout, aby rostl a sílil a nezùstal takový myší; foxteriéøi pøec mají mít

oháòku silnou jako klacík a švihat jí, až to sviští. A musí se umìt støíhat ušima, hýbat

ocáskem, hlasitì kvièet a kdesi cosi. Tomu všemu se musí Dášeòka uèit. Už umí chodit

po nožièkách; pravda, nìkdy nìkterou nohu ztratí, neví, kde ji má, a musí si sednout,

aby ji zase našla a dopoèítala se všech ètyø; pravda, nìkdy se svalí, ale na to už je

zaøízena - celá jako váleèek, jen se kutálet. Ale život štìnìte je ukrutnì složitý: teï zase

mu rostou zuby.

Nejdøív byly jako krupièky, ale nyèko nìjak rostou do špièek; èím jsou špièatìjší,

tím mocnìji propuká v Dášeòce potøeba zamìstnávat se kousáním. Naštìstí jsou na

svìtì vìci neobyèejnì vhodné ke kousání, napøíklad máminy uši nebo lidské prsty;

vzácnìji se Dášeòce naskytne špièka lidského nosu nebo boltec èlovìèího ucha - dostane-

li se k nim, hryže je s náruživým rozkošnictvím. Nejhùø je na tom matka Iris: má bøicho

do krve rozkousané Dášeòèinými zuby a rozdrásané jejími drápky; kojí vìrnì tu malou

surovkyni (suroveèku, surovnici, surovèici, surovinku safra, jak by se mìlo øíkat holèièce

od surovce?), ale pøitom bolestí mrká. Nic platno, Dášeòko, s mateøskou stravou už

- 11 -

bude konec; musíš se zaèít uèit ještì jednomu umìní: žrát z misky.

Pojï sem, malá, tady mᚠmisku s mlíèkem. Cože, ty nevíš, co se s tím dìlá? Inu,strèí

se k tomu èumáèek, vyplázne se jazyk, namoèí se v tom

bílém a honem se zasune zpátky, aby na nìm zùstala

kapka toho bílého; a to se dìlá znovu, bis, repete a da

capo, až je miska prázdná. Nedívej se tak hloupì,

Dášeòko, nic na tom není; nu tak, dej se do toho, alou !

Dášeòka nic, jen poulí oèi a tøese ocáskem.

Ech, ty hloupá, když to nejde jinak, musím ti do

mlíèka strèit tvùj nechápavý nos, chtìj nebo nechtìj: tak!

- Dášeòka je zdrcena násilím, které se na ní stalo; má

èumáèek a vousy smoèené v mléce, musí se olíznout jazejèkem, a namoutì kutì, ono je

to dobré. A teï už ji nic nezdrží: leze sama za tím dobrým bílým, hrne se hlavou a

- 12 -

tlapkami do misky, rozlévá mléko po zemi a rousá

si v nìm všechny ètyøi, ba i uši a ocásek; musí

pøijít máma a olízat ji, ale zaèátek je uèinìn; za

pár dní bude už Dášeòka vylizovat misku, jako

když bièem mrská, a pøitom vùèihledì poroste jako

z vody, ba co dím, jako z mléka. Tož si z ní, dìti,

vemte pøíklad a pilnì jezte, abyste rostly a sílily

na duchu i na tìle, tak jako to znamenité štìnì,

jemuž se dostalo jména Dášeòka.

- 13 -

Kapitola 3

Mnoho vody uteklo, a zejména mnoho loužièek bylo vycedìno. Dášeòka už není

bezmocný uzlíèek s tøesoucím se ocáskem, nýbrž náramnì samostatný, chlupatý a

všeteèný, zubatý a neposedný, žravý a nièivý tvor. Pøírodopisnì øeèeno, vyvinul se z ní

obratlovec (nebo se vrtí jako na obrtlíku) z èeládky šelem šelmovských a psovitých,

podèeleï’ neposedù, rod šmejdilù, rodina tatrmanù, odrùda tajtrlíkù èernouchých. Jde

si, kam se jí zlíbí; celý dùm, celá zahrada, celý vesmír, až kam plot sahá, jsou jejím

majetkem. V tomto vesmíru je plno vìcí, které je nutno vyzkoušet co do jejich kousatelnosti

a pøípadnì sežratelnosti; je tu plno tajemných místností, ve kterých Ize provádìt zajímavé

pokusy, kde se nejlíp dìlají loužièky. (Dášeòka se rozhodla pro mou pracovnu a její

okolí, ale nìkdy dává pøednost jídelnì.) Dále je tøeba zjišovat, na èem se nejlíp spí

(zvláštì na utìrkách, v èlovìèí náruèi, uprostøed kvetoucího záhonu, na smetáku, na

èerstvì vyžehleném prádle, v koši, v nákupní tašce, na kozí kùži, na støevících, v paøeništi,

na lopatce se smetím, na rohoži, ba i na zemi). Jsou pøedmìty, které slouží zábavì,

napøíklad schody, z nichž se lze úspìšnì støemhlav skutálet (to je vám psina, myslí si

- 14 -

Dášeòka, padajíc po hubì ze schodù); jsou pøedmìty nebezpeèné a nevypoèitatelné,

jako tøeba dveøe, které ducnou do hlavy nebo skøípnou tlapku èi ocásek,když se toho

nejmíò nadáte. V takovém pøípadì Dášeòka zakvílí, jako by ji na nože bral, a ještì chvíli

štká v konejšivé lidské náruèi; pak dostane pro útìchu slupnout nìco dobrého a jde si

zase spadnout ze schodù.

Pøes nìkteré špatné zkušenosti je Dášeòka pøesvìdèena, že se jí nemùže nic stát a

že se nad její psí hlavou nevznáší žádné nebezpeèí. Neuhne smetáku a s dùvìrou

èeká, že smeták uhne jí; obyèejnì to smeták udìlá. Vùbec Dášeòka má pøíbuzenskou

- 15 -

náklonnost ke všemu chlupatému,

a je to smeták nebo žínì (které rve

z pohovek) nebo vlasy lidí,

s kterými pøichází do bližšího

styku. Nevyhne se žádné lidské

botì; to je vìc èlovìka, aby se

vyhnul štìnìti, no ne?

Všichni, kdo žijí v domì, jsou

nuceni dílem se vznášet, dílem

klást nohy opatrnì jako na tenkém

ledu; èlovìk nikdy neví, kdy mu to

zoufale zakvièí pod botou. To byste, pánové, nevìøili, jak je takového štìnìte všude plno.

V nièem Dášeòka nepoèítá se zlou vùlí a rùznými úklady a nástrahami tohoto svìta;

tøikrát skoèila po hlavì

do vodní nádrže

v zahrádce, protože jí

prostì nešlo na rozum,

že by ve vesmíru bylo

nìco, po èem se nedá

bájeènì bìhat. Naèež

byla teple zabalena a

- 16 -

dostala pro útìchu špièku èlovìèího nosu, aby se z toho leku zotavila kousáním toho

nejlepšího, co vùbec je.

- 17 -

Kapitola 4

Ale abychom to brali po poøádku, tedy:

1 . Hlavní, co má Dášeòka na práci, je bìhat. Teï už to, paneèku, nejsou ty namáhavé

a potácivé první kroky, nýbrž sportovní výkony vyššího stupnì jako bìh, cval, trysk,

skok daleký, skok vysoký, let, hon, kalup, pelášení, sprint, spurt na deset yardù, dále

rùzné pády, jako pád nosmo, høbetmo, pád na hlavu, kotrmelec v bìhu s jedním nebo

více pøemety, rozbìhy s pøekážkami, bìh s handicapem (napøíklad s utìrkou v hubì),

rùzné zpùsoby kutálení, pøekocení, svalení, pøemetù, veletoèù a dopadù, útok, útìk,

odskok a úprk, zkrátka všechno, co psí lehká atletika obnáší. V tom oboru jí dává lekce

její obìtavá máma; žene se po zahradì pøes záhony a jiné pøekážky, letí jako chlupatý

šíp a Dášeòka spurtuje za ní; máma zaklièkuje, a protože tohle je nìco, co malá ještì

nedovede, udìlá parádní kotrmelec, nebo jinak se neumí zastavit. Nebo máma obíhá

v kruhu a Dášeòka za ní; ale protože ještì neví, co je to odstøedivá síla (fyzika se u

pejskù uèí až pozdìji), vyhodí ji odstøedivá síla do vzduchu skvìlým pøemetem. Po

- 18 -

každém takovém fyzikálním úkazu si

Dášeòka sedne na zadeèek a velmi se

diví.

A pak, abych øekl pravdu, ono

takové štìnì nemá ve svých pohybech

ještì tu pravou míru. Chce udìlat

krùèek, a zatím ji to vymrští jako

z praku; chce skoèit, a místo toho sebou

mrskne, jako by ji vystøelil. Víte, mládí

rádo tak trochu pøepíná. Dášeòka

vlastnì nebìží: ono to bìží samo; a

neskáèe: ono jí to hází. Její rychlost je

rekordní: za tøi vteøiny staèí porazit

hromadu kvìtináèù, spadnout po hlavì

do paøeništì na semenáèky kaktusù a

pøitom ještì tøiašedesátkrát zavrtìt

ocáskem. A to nìkdo zkusí po ní!

2. Hryzat, to je také to hlavní, co

má Dášeòka na práci. Rozkouše

jednoduše všechno, naè pøijde,

zejména proutìný nábytek, smetáky,

koberce, anténu, støevíce, štìtku na

- 19 -

holení, fotografické potøeby, škatulky sirek, provázky, kvìtiny, mýdlo, šaty, a zejména

knoflíky; nemá-li nic z toho po ruce, kouše svou vlastní nohu nebo ocásek tak dùkladnì,

že propukne v náøek. Má nesmírnou vytrvalost v hryzání; sežrala roh koberce a lem

bìhounu; raète uznat, že to je na takové zvíøátko slušný výkon. Za krátkou dobu svého

pùsobení se zdarem rozžvýkala:

- 20 -

1 koberec starý .................................................................................. Kès  700,-

1 garnituru proutìného nábytku ............................................................. “

360,-

1 povlak na pohovce .............................................................................. “

536,-

1 bìhoun zánovní .................................................................................. “

940,-

1 hadici zahradní ................................................................................... “

136,-

1 kartáè .................................................................................................. “

16,-

1 pár sandálù ......................................................................................... “

19,-

1 pár støevícù domácích ........................................................................ “

29,-

rùzné ..................................................................................................... “

263,-

Úhrnem ...................................................................................... Kès  2999,-

(Raète laskavì pøepoèítat.)

Z toho plyne, že takové èistokrevné štìnì hrubosrstého foxteriéra má pro bratra

cenu 2999 Kès. Rád bych vìdìl, naè podle toho pøijde èistokrevné štìnì øeknìme Iva

berberského.

Nìkdy se udìlalo v domì takové zvláštní ticho. Dášeòka byla nìkde v koutì tichá

jako pìna; chválabohu, oddychl si èlovìk, to psisko mizerné tam nejspíš usnulo, dá

aspoò na chvíli pokoj. Za nìjaký èásek je to ticho už drobet podezøelé; èlovìku to nedá

a jde se podívat, co že je Dášeòka tak dlouho klidná. Dášeòka se vítìznì zvedá a vrtí

ocáskem: pod ní jsou cucky a tøísky nìèeho, na èem se už nedá poznat, co to vlastnì

bylo. Myslím, že to byl kartáè.

3. Neménì dùležité jsou jiné sporty, napøíklad pøetahování. V tom jí obyèejnì musí

- 21 -

pomáhat maminka Iris; a protože pejskové nemívají k použití lano, slouží jim

k pøetahování, co tak najdou: klobouk, punèocha, tkanièky støevícù a jiné užiteèné

pøedmìty. To se rozumí, máma Dášeòku pøetáhne a vleèe ji po celé zahradì; ale Dášeòka

nepovolí, zuby stisknuty, jen oèi poulí a nechá se smýkat tak dlouho, až se dotyèné lano

pøetrhne. Není-li po ruce máma, Ize pìstovat pøetahování i bez ní, napøíklad s prádlem

povìšeným k sušení, s fotografickým aparátem, s kvìtinami, se sluchátkem telefonu, se

záclonami nebo s anténou; ledacos se najde v èlovìèí boudì, na èem Ize vyzkoušet sílu

zubù i svalù, vytrvalost a sportovního ducha.

4. Øecko-øímsko-psí zápas je další, a pokud se Dášeòky týèe, také nejoblíbenìjší

cvik tìžké atletiky. To se obyèejnì Dášeòka vrhne s nádhernou bojovností na mámu a

zakousne se jí do

nosu, do ucha nebo do

ocásku; máma setøese

odpùrce a popadne ho

za krk; nastává

takzvaný infighting, to

jest, oba borci se

kutálejí v ringu

- 22 -

(zpravidla na trávníku) a není vidìt nic než neobyèejné množství pøedních i zadních

nohou, zmítajících

se v chumlu

chlupù, nìkdy to

zakvikne, nìkdy

z toho vítìznì

mávne ocásek,

oba zápasníci

divoce vrèí a

dorážejí na sebe

všema ètyøma,

- 23 -

naèež Iris vyskoèí a obìhne tøikrát celou

zahradu pronásledována bojovnou

Dášeòkou; pak se to zaène znovu. To se

rozumí, máma pøedvádí exhibièní zápas,

nekouše doopravdy; ale Dášeòka v zápalu

boje rve, trhá a kouše maminku, co jen síly

má. Chudák Iris nechá v každém zápase

nejeden chlup; èím víc roste, sílí a ježatí

Dášeòka, tím je máma rozedranìjší a

vypelichanìjší. Inu s dìtmi je køíž, to vám

dosvìdèí vaše maminka.

Nìkdy už chce mít máma pokoj a uklidí

se nìkam pøed svou nadìjnou dcerou; tu

tedy se Dášeòka potýká se smetákem, svádí

rozhoøèený boj s nìjakým hadrem nebo

podniká neohrožené výpady na lidské nohy. Pøijde návštìva a Dášeòka se jí bleskurychle

vrhne na kalhoty a rve je. Návštìva se nucenì usmívá, myslí si »jdeš, neøáde«, ale

- 24 -

ujišuje, že má moc ráda pejsky, hlavnì když se jí povìsí na nohavice. Nebo se Dášeòka

takovému hostu vrhne na støevíce a tahá z nich tkanice; umí je rozvázat nebo utrhnout,

než ten pán øekne pìt (napøíklad pro pìt ran), a má z toho ukrutnou psinu (ne ten pán,

ale Dášeòka).

5. Vedle toho Dášeòka se zálibou

provozuje rytmiku a cvièení prostná

(napøíklad drbání zadní nohou za uchem

nebo pod bradou nebo zakusování domnìlé

blechy ve vlastním kožiše, kterýžto

cvik slouží k pìstìní grácie, ohebnosti a

vùbec pøízemní akrobacie).

Nebo nìkde v záhonku kvìtin pìstuje trénink v zákopnictví; jelikož je z rodu teriérù

èili myšaøù, uèí se vyhrabávat ze zemì myšièku. Musel jsem ji obèas vytáhnout za

ocásek z díry, kterou vyhrabala; ji to zøejmì baví, ale mne ne - prosím vás, èouhá-li

èlovìku ze záhonku místo kvetoucí lilie jenom psí ocásek, je to trochu, abych tak øekl,

pro zlost. Mnì se, Dášeòko, zdá, že to už s tebou nepùjde; nic platno, budeš muset jít

z domu. Ba, povídá maminka Iris moudrýma oèima, ono to už s tou holkou nepùjde.

Koukej, èlovìèe, jak od ní vypadám - celá oškubaná a umolousaná; nejvyšší èas, aby mi

narostly nové šatièky. A pak, heleï: já už tu sloužím pìt let - jednomu je pøece jen líto,

- 25 -

když se každý mazlí jen s tou nezbedou a mne si skoro nevšimne. Abys vìdìl, ani se

nenažeru - ona si sežere své a ještì jde do mé misky. Žádný vdìk, pane. Už je naèase,

aby to dìvèe šlo nìkam do služby.

A tak nadešel den, kdy si pro Dášeòku pøišli cizí lidé a odnesli si ji v aktovce za

našeho horlivého a blahovolného ujišování, jaké je to znamenité a hodné štìòátko (toho

dne rozbila ještì okna v paøeništi a vyrvala ze zemì celý záhonek meèíkù), jak je

zpùsobná a mírná a vùbec, takového druhého štìnìte už není. Tak spánembohem,

Dášeòko, a dìlej dobrotu.

V domì je blahodárné ticho; chválabohu, teï už se nemusí èlovìk poøád dìsit, jakou

škodu èi neplechu to zatrápené psisko kde ztropí. Zaplapánbùh, že je pryè. - Ale ono je

najednou až mrtvo v domì. Nu, co to? Lidé se sobì vyhýbají, aby se nemuseli dívat

- 26 -

navzájem do oèí; èlovìk se ohlíží po všech koutech a ono nikde nic, nikde loužièky-.

V psí boudì mlèky, jen mrkáním pláèe oškubaná a utahaná maminka Iris.

- 27 -

- 28 -

Jak se fotografuje štìnì

Øeknu to rovnou: špatnì; a vyžaduje to krajní trpìlivosti od štìnìte i od fotografa.

Dejme tomu, slunce zasvítí na dojemnou scénu štìnìte žeroucího z misky. Èlovìk se

tryskem øítí pro fotografický aparát, aby zvìènil tento pùsobivý výjev ze života štìnìte.

Nežli se vrátí s aparátem, je miska ovšem prázdná. »Honem, nalejte Dášeòce ještì

jednu misku mlíèka,« káže fotograf a s náležitou odbornou rychlostí naøídí expozici a

zaostøí objektiv, zatímco se Dášeòka hrdinnì dává do druhé misky. »Tak, teï je to pìkné,«

vydechne fotograf a v tu chvíli zjistí, že zapomnìl dát do aparátu film. Než jej tam vloží,

sežere Dášeòka druhou misku mléka. »Dejte jí ještì jednou,« káže fotografující èlovìk,

a honem zaostøuje. Jenže Dášeòka si vezme do hlavy, že už nebude a nebude žrát. A že

- 29 -

prý ne. Marné jí domlouvat. Marné jí strkat nosánek do mléka. Nechce a basta.

S povzdechem odnáší fotograf svùj aparát domù; a Dášeòka, vìdoma si svého vítìzství,

jde nyní spoøádat tøetí porci mlíèka.

Dobrá, podruhé už je èlovìk lépe pøipraven a má nabitý aparát po ruce. Sláva, teï si

Dášeòka ve svém rejdìní na chvilku sedla; teï honem zaostøit - a v ten okamžik, kdy

stiskneš spouš, štìnì sebou mrskne a je totam. Pokaždé sebou mrskne, když cvakne

spouš, a odletí rychlostí jednoho

metru za setinu vteøiny. Tak takhle

to nejde, musí se na to jinak.

Zatímco fotograf zaostøuje, postaví

se dva bližní k Dášeòce a povídají

jí pohádky, aby vydržela haèat. Ale

Dášeòka nemá zrovna chu na

pohádky, nýbrž chce honit mámu.

Nebo jí je horko na sluníèku a zaène

fòukat. Nebo v rozhodném okamžiku hodí hlavou s takovou rychlostí, že se na desce

místo bílého štìnìte ukáže bílá èmouha. Když takto zkazila desku, uklidní se Dášeòka

a sedí jako pecka.

Zkusili jsme ji pøinutit mírným výpraskem, aby pìt vteøin posedìla: vzpouzela se

jako posedlá. Podpláceli jsme ji kousíèkem masa; slupla je a hrnula se za dalším soustem

s takovou èilostí, že to zas nešlo. Ono to vùbec nešlo. Pánové, spíš se dá fotografovat

pád do propasti nebo blesk na nebi než život štìnìte. Øíkám vám to proto, abyste dovedli

- 30 -

ocenit tìch nìkolik obrázkù, které se podivuhodnou náhodou nepokazily. Bylo k tomu

tøeba takového štístka jako k tomu, aby èlovìk našel v uhláku diamant jako pìst. Já jsem

takový diamant sic nenašel, ale musí to být pøíjemné pøekvapení.

Na té fotografické páraèce je nejzajímavìjší, když se takové štìnì vyvíjí (myslím

v èerné komoøe ve vývojce). To nejdøív vyleze èerný èumáèek, pak se zalesknou èerné

oèi, naèež se ukážou èerné slechy; ale nos, jak se na pejska sluší, vykoukne z obrázku

první.

Zkrátka, máte-li fotografický aparát, poøiïte si k nìmu štìnì; máte-li štìnì, poøiïte

si k nìmu fotografický aparát, a pak zkuste své štìstí. Je to napínavé, napínavìjší než

lov na plachou zebru nebo tygra bengálského. A více vám už o tom neøeknu: pøesvìdète

se sami.

- 31 -

- 32 -

Pohádky pro Dášeòku,

aby tiše sedìla

Pohádka o psím ocásku

Tak poslouchej, Dášo, když budeš chvilinku pìknì sedìt, povím ti pohádku. O èem

pohádku? No, tøeba pohádku o psím ocásku.

Tak jednou byl jeden pejsek, Foxlík se jmenoval. Víš, jak vypadal? Celý bílý byl a

mìl jenom èerná ušiska, a oèi èerné jako gagát, a èumáèek èerný jako antracit; a jako

znak, že je pravý a èistokrevný teriér, mìl v puse na patøe èernou skvrnu, jako ty ji máš.

Vidíš, ty o ní ani nevíš; jednou ti ji ukážu v zrcadle, až budeš na celé kolo zívat. A ocásek ti

mìl takhle dlouhý, skoro tak dlouhý, jako byl jeho vlastní rodokmen, a tím ocáskem

dovedl švihat, že jím mohl tulipány stínat. To nemìl dìlat, Dášeòko, ale takovou mìl sílu

v ocásku.

Ten pejsek Foxlík byl velký hrdina a nikoho se ne bál. Hodné lidi

nekousal a návštìvy taky ne, to se totiž nemá dìlat, ale když slyšel o

nìkom nedobrém, tøeba o loupežníkovi, tak na nìho šel a zadávil ho:

chytil ho jednoduše za krk a zatøepal jím, až bylo po nìm. Jednou slyšel,

že v horách žije v takové skalní boudièce èil jeskyni pøeukrutný drak.

Víš, co je to drak? To je takový zlý a nepìkný sedmihlavý pes, který

požírá zvíøata i lidi, ba i pejsky, jen si to považ; pøedstav si, co toho

takový drak sežere, když má sedm hlav. A na toho strašného draka se

- 33 -

Foxlík vypravil, že ho jako zadáví A co myslíš, zadávil ho? To se rozumí, že zadávil;

skoèil mu na ucho, jako ty to dìlᚠmamince, a drak naøíkal a utekl. Takový byl ten

Foxlík hrdina.

Podruhé se vypravil, aby zadávil obávaného obra, který bydlel až tamhle nìkde na

Pankráci. Ten obr by povìstný lidojed a pejskožrout a slyšel na hrozné jméno Antoušek.

Foxlík se ho nebál, protože mìl na krku psí známku (to je takový èarovný amulet, co

dodává pejskùm ohromnou sílu - proto každý øádný pes nosí psí známku). A co bys øekla,

zadávil ho? Zadávil. Skoèil mu na nohy a roztrhl mu nohavici; a když ten obr

Antoušek vidìl, že Foxlík má na krku èarovnou psí známku, zaklel tak hroznì, že to až

sírou zasmrádlo, a utekl. To mᚠradost, viï?

A do tøetice všeho dobrého se ten udatný Foxlík vypravil proti samotnému

pøeukrutnému tatarskému chánovi, který se jmenoval Pelichán a bydlel tamhle ve

Strašnicích. Nejdøív na toho Tatara stateènì zaštìkal. Chán Pelichán se lekl, až mu

srdce spadlo do kalhot, a tøásl se tak, že nemohl ani své brejle najít. A protože nemìl

brejle, vidìl špatnì, a jak ten Foxlík neohroženì mával ocáskem, myslel si, že to mává

nìjakou šavlí èi palašem. I popadl svùj vražedný meè a poèal jím šermovat proti Foxlíkovu

ocásku, a také mu ho, nešlechetník jeden, špièku usekl. Foxlík, to se rozumí, se dožral,

nechal ocásek ocáskem, naježil srst a zakousl se Tatarovi do kalhot. Ale protože tomu

Tataøínovi spadlo srdce do kalhot, prokousl hrdina Foxlík srdce chána Pelichána, a ten

na místì padl mrtev a víckrát se v kraji neukázal.

Na vìènou pamì toho slavného vítìzství nad krvežíznivým Tatarem si všichni pøímí

a èistokrevní potomci rekovného Foxlíka, takzvaní hrubosrstí foxteriéøi, dávají useknout

špièku ocásku. Také ty, Dášeòko, si

ji dᚠuseknout, až pøijde èas.

Pravdaže to trochu bolí, ale musí se

to provést šikovnì.

Tak, a už to je. Dìkuju za

posezení.

- 34 -

Proè teriéøi hrabou

Pìknì seï, Dášeòko, a neházej sebou; já jen zaostøím a stisknu spouš, hned to

bude. Zatím se dovíš nìjakou pohádku, tøeba proè pejskové teriéøi hrabou v zemi. Lidé

øíkají, že tam hledají myšièky. Kdepak myšièky. Tys ještì nikdy myšièku nevidìla, a pøece,

ty neøáde, hrabeš v mých záhonech. A víš ty, proè to dìláš? Nevíš; tak já ti to povím.

Už jsem ti vypravoval pohádku, kterak bohatýr Foxlík, praotec všech pravých

foxteriérù, v boji s Tatarem o ocásek pøišel. Když porazil toho sveøepého chána, našel

na zemi uatou špièku své slavné a rekovné oháòky; a protože nechtìl, aby si s jeho

bývalým ocáskem nakonec koèky hrály, zahrabal jej hluboko do zemì. A seï hezky, ty

neposedo.

Od té doby se všichni správní foxteriéøi honosili hrdinnými èiny svého velikého pøedka

a na památku po nìm nosili ocásky uaté. Ale pejsci jezevèíci, kteøí nosí ocásky dlouhé,

jim závidìli jejich slavné dìjiny, a poèali zlomyslnì tvrdit a štìkat, že to není pravda, že

podle moderního dìjepisného bádání nebylo žádného boje s Tataøínem a že prý vùbec

žádný praotec Foxlík ani chán Pelichán nebyl; prý je to jen, jak se øíká, pouhá povìst

nemající historického podkladu.

To se rozumí, to si hrubosrstí foxteriéøi nedali líbit a štìkali, že pohádka o Foxlíkovi

je pravda pravdoucí a že dùkazem toho jsou jejich useknuté ocásky. Ale jezevèíci jsou

potmìšilí a tvrdohlaví; namítali, že si ocásek mùže dát useknout, kdo chce, že na Malé

Stranì je dokonce jeden kocour s useknutým ohonem, a že zkrátka neuvìøí, dokud

neuvidí pravý uatý ocásek bohatýra Foxlíka Velikého. A prý foxteriéøi najdou ten posvátný

pozùstatek svého vznešeného pøedka a dokážou svùj slavný pùvod.

Tak od té doby, Dášeòko, hledají foxteriéøi ocásek svého praotce, zahrabaný kdesi

hluboko v zemi. Vždycky když si vzpomenou, jak se jim jezevèíci posmívají, zaènou

horlivì hrabat a rýt èumáèkem do zemì, aby vyèuchali, není-li tam pochován ocásek jejich

praotce. Dosud jej nenašli, ale jednou se ho jistì dohrabou; pak prý postaví pro nìj

veliké mauzoleum z mramoru se zlatým nápisem: Cauda Foxlii, což znamená

ocásek Foxlíkùv.

- 35 -

A vidíš, Dášeòko,

od vás foxteriérù jsme to

odkoukali my lidé a také

se poøád hrabeme

v zemi; hledáme tam

popelnice a kostry

pradávných lidí a

ukládáme je do muzeí. Ne, Dášo, ty kosti tam nejsou ke kousání, jenom k dívání.

Hotovo.

O Foxovi

Když budeš moment držet, Dášeòko, povím ti pohádku o Foxovi.

Foxlík byl sice nejvìtším foxteriérem v dìjinách, ale nebyl prvním foxteriérem na

svìtì. První foxteriér, kterého Stvoøitel stvoøil, se jmenoval Fox, a ten Fox byl èistì bílý,

bez jediné poskvrnky. Jakpak by nebyl bílý jako družièka, vždy byl stvoøen pro ráj, aby

si hovìl na klínì andìlù. Co tam v tom ráji dostával žrát? No, smetanu a syreèky; maso

ne, protože andìlé jsou vegetariáni. A ten Fox byl hravý a neposedný jako všichni foxteriéøi;

a když se šel pøed ráj vyvenèit - fuj, co si myslíš, v ráji pøece nemohl dìlat loužièky, to se

nesluší, vždy v bytì se to také nemá dìlat, pamatuj si to a vem si pøíklad z Foxe, který

vždycky zaškrábal na vrata ráje, že se mu jako chce jít ven - poèkej, kde jsem to pøestal?

Aha, jak Fox nìkolikrát dennì šel z ráje ven. A tam si z neposednosti hrál s èerty. Nejspíš

si myslel, že to jsou nìjací pejsci, protože mají ohony, kdežto andìlé mají jenom køídla.

Jak si s nimi hrál? Honil se s nimi po louce, do chvostù je kousal, po zemi se s nimi

kutálel a podobnì. A když zase zaštìkal u vrat ráje, aby ho pustili dovnitø, mìl na sobì

hnìdé skvrny od zemì a èerné skvrny, jak se otøel o èerty. Od té doby mají foxteriéøi

èerné a hnìdé skvrny, víš?

A jednou øekl Foxovi jeho kamarád èert, takový èertík mròavý, rarášek, diblík, štìnì

od èerta: »Ty, Foxi, já bych se chtìl jen na moment podívat, jak to v ráji vypadá. Vem

- 36 -

mne tam s sebou!« - »To

nejde,« øekl Fox, oni tì tam

nepustí.« - »Tak víš co,« øekl

èert, »vem mne do tlamièky a

prones mne dovnitø. Do huby se

ti nikdo dívat nebude.«

Fox si dal z dobroty srdce øíci, vzal toho èerta do tlamièky a proklouzl s ním do ráje;

a aby to na nìm nebylo vidìt, vrtìl vesele ocáskem. Ale Stvoøiteli, to se rozumí, není nic

utajeno. »Dìti, dìti,« øekl, »mnì se zdá, že tu má nìkdo èerta v tìle.«

»Já ne, já ne,« køièeli všichni andìlé, jen Fox nic neøekl, aby mu èert z huby nevyletìl.

Vyhrkl jen »haf« a honem zase zavøel hubu.

»Nic naplat, Foxi,« pravil Stvoøitel, »když mᚠv sobì èerta, nemùžeš sloužit andìlùm.

Jdi na zem a provázej èlovìka.«

Od té doby, Dášeòko, mají všichni foxteriéøi raráška v tìle a v tlamièce na patøe

èerný flíèek od èerta. Tak je to.

A už mùžeš bìžet.

O Alíkovi

Poèkej, Dášeòko, dnes tì budu fotografovat, jak sedíš moudøe a zpùsobnì na

zápraží.

Tak jednou ti byl jeden foxteriér. Alík se jmenoval; byl pìknì

bílý, uši mìl krásnì hnìdé a na zádech

nádhernou èernou skvrnu jako deèku. A

ten Alík žil v krásné zahradì, plné kvìtin,

motýlù a myšièek, a byla tam nádržka

s bílými a rùžovými lekníny, ale ten Alík do

ní nikdy nespadl, protože nebyl takový

blázen a tøeštidlo jako nìkdo.

- 37 -

Jednou byl horký den a schylovalo se k bouøi a dešti; a protože, víme, všichni psi

pøed deštìm žerou trávu, žral trávu i Alík. A co se nestalo: v té trávì bylo jedno stébélko

trávy èarovné, která se latinsky jmenuje Miraculosa magica, a ten Alík, nevìda o tom, to

stébélko rozkousal a sežral. V ten okamžik se Alík zmìnil v pøekrásného bílého prince

s hnìdými lokýnkami a nádhernou èernou skvrnou na zádech. V první chvíli nemìl

Alík tušení, že už není pejsek, ale že je zaklet do prince, a chtìl se ještì podrbat zadní

nohou za uchem; teprve pøi tom shledal, že má na nohou zlaté støevíce - Ale tak poèkej,

Dášo!

(Zde, na nejnapínavìjším místì, Dášeòka pøestala poslouchat a rozbìhla se za

vrabcem. Následkem toho pohádka o Alíkovi nemohla být dopovìdìna a nemá konec.)

O dobrmanech

Pravda, nìkteøí jiní psi mají také useknuté ocásky, napøíklad dobrmani - však víš,

jak vypadá dobrman, ne? Je to takový èerný nebo hnìdý halama, samé nohy, a ocásek má

ufiknutý u samého zadeèku. Ale to není na památku po Foxlíkovi, kdepak! Seï tiše a já

ti povím, proè se dobrmanùm utínají ocásky.

Byl jednou jeden dobrman a mìl takové hloupé jméno, Astor nebo Felix, tak nìjak.

A ten Astor nebo Felix byl tak hloupý, že si neumìl jinak hrát, než že si honil dokoleèka

svou vlastní oháòku. »Poèkej chvilku,« vrèel na ni, »já si do tebe jen tak drobátko kousnu.«

- »Nepoèkám,« øekl ocásek. »Poèkej, nebo se budu zlobit,« zaštìkal dobrman.

»Nepoèkám,« smál se jeho ocásek.

»Když nepoèkáš,« hrozil dobrman, »tak tì sežeru!« »A že nesežereš!« vsázel se

ocásek.

Tu se ten dobrman dopálil, skoèil po svém ocásku, chòapl po nìm

a sežral jej; a byl by možná sežral sebe celého, kdyby nepøibìhli lidé a

nerozehnali ho koštìtem.

Od té doby lidé usekávají dobrmanùm ocásky u samého zadeèku,

aby si je ti dobrmani nemohli sežrat. Hotovo. To nám to dnes rychle šlo,

- 38 -

co?

O chrtech a jiných psech

Kdepak, chrty nestvoøil Stvoøitel; to by byla mejlka; chrty stvoøil zajíc. Nejprve stvoøil

Stvoøitel všechna zvíøata; a psy, jakožto ty nejlepší, si nechal na konec. Aby mu to šlo

rychleji od ruky, nachystal si tøi hromady: hromadu kostí, hromadu masa a hromadu

chlupù, a z tìch tøí hromad dìlal psy. Nejdøív udìlal foxteriéry a stájové pinèe - proto

jsou tak chytøí; a když se chtìl pustit do dalších, zvonilo poledne. »Nu dobrá,« øekl

Stvoøitel, »když padla, nechám toho; však v jednu hodinu zase zaènu tvoøit.« A šel si

odpoèinout.

A vtom podle té hromady kostí pøebìhl zajíc. V tìch kostech to zaharašilo, vyletìly a

zaèaly štìkat a honit zajíce. Tím se z nich udìlal chrt. Proto je chrt nic než samá kostièka,

ani lotu masa na sobì nemá.

Ta hromada masa, ta z toho dostala hlad; poèala se vrtìt a funìt, a udìlal se z ní

buldok neboli boxer a šel se nažrat. Proto jsou boxeøi samé maso.

A když to vidìla ta hromada chlupù, podrbala se a šla se taky nažrat. Tak vznikl

bernardýn, který je samé chlupy, a ze zbytku tìch chlupù vznikl pudlík, který je také

samé chlupy, a zbyl tam ještì jeden chumáèek chlupù, a z toho se udìlal takzvaný

japonèík èili pejsánek pekingský.

Když se Stvoøitel vrátil o jedné hodinì ke svým tøem hromadám materiálu, nebylo

tam už skoro nic. Zbyl tam jen jeden dlouhý ocásek, pár uší od ohaøe, ètyøi malé nožièky

a jeden hrozitánský trup. Ja, co s tím? Tak z toho Stvoøitel udìlal jezevèíka neboli dakla.

Pamatuj si to, Dášo, a nevšímej si chrtù ani buldokù ani bernardýnù ani pudlù,

protože to nejsou ti praví psi pro tebe. A konec.

- 39 -

O psích zvycích

Co ti dnes, Dášeòko, povím, není žádná pohádka, ale pravda pravdoucí. Doufám,

že chceš, aby z tebe byl vzdìlaný pejsek, a že budeš dávat pozor.

Pøed mnoha sty a tisíci lety nežil ještì pes s èlovìkem. Tehdy totiž byl èlovìk ještì

divoký a nedalo se s ním žít. A proto psi žili ve psích smeèkách, ale ne v lesích jako

srnky, nýbrž na velikánských loukách, které se jmenují prérie èili stepi. Proto má každý

pes podnes tak rád louky a bìhá po nich, až se mu uši tøepou.

Víš-li pak, Dášeòko, proè vlastnì se každý pes tøikrát otoèí dokoleèka, než si lehne

ke spaní? To je proto, že dokud žili psi ve stepi, museli si pod sebou udupat vysokou

trávu, aby si v ní vyšlapali pelíšek a pìknì se jim leželo. To dìlají podnes, i když spí

v lenošce, jako to dìlᚠty.

A víš, proè si psi v noci odpovídají štìkáním? To je proto, že si ve stepi museli dávat

znamení, aby v noci našli svou smeèku.

A víš, proè zvedají nožièku na každý kámen a paøez a pokropí jej? To dìlali v prérii,

aby každý èlen jejich smeèky èuchnul a poznal, aha, tady byl nᚠkolega, nebo tuto na

kameni nechal svùj podpis.

A víš, proè vy pejskové zahrabáváte do zemì kosti a kùrky chleba? To jste dìlávali

pøed tisíci lety, abyste mìli nìjaké sousto schováno pro dobu hladu. Tak vidíš, jak jste

byli odjakživa moudøí.

A víš, proè pes zaèal žít s èlovìkem? To bylo tak. Když èlovìk vidìl, že psi žijí ve

smeèkách, zaèal také žít ve smeèkách. A protože taková lidská smeèka ulovila spoustu

- 40 -

zvìøe, bylo kolem jejího tábora naházeno mnoho kostí. A když to

psi vidìli, øekli si: »Co já se budu honit za zvìøí, když u lidí je kostí

habadìj?« Od té doby zaèali psi doprovázet lidské tábory, a tak to

pøišlo, že lidi a psi patøí dohromady.

Teï už nepatøí pes do psí smeèky, ale do smeèky lidské. Ti

lidé, se kterými žije, jsou jeho smeèka; proto je má rád jako své

bližní.

Tak, a teï bìž a hoò se po louce; to je tvá prérie.

- 41 -

O lidech

Nic platno, Dášo, už brzo budeš muset jít mezi jiné lidi a budeš patøit do jiné smeèky.

Tak já ti nìco povím o lidech.

Podle tvrzení nìkterých zvíøat je èlovìk zlý, i mnozí lidé to øíkají; ale nevìø tomu.

Kdyby byl èlovìk zlý a necitelný, vy pejskové byste se k nìmu nepøidali a podnes byste

žili divoce ve stepích. Ale z toho, že s ním kamarádíte, je vidìt, že vás už pøed tisíci lety

hladil a škrabal za uchem a krmil.

Lidí je nìkolikero druhù. Jedni jsou velcí, štìkají hlubokým hlasem jako ohaøi a

mívají fousy. Øíká se jim tatínkové. Tìch se drž, protože ti vedou lidskou smeèku, a

proto tak trochu pouštìjí hrùzu. Když budeš dìlat dobrotu, neublíží ti ani za mák,

naopak tì podrbou za uchem. To ty mᚠráda, viï?

Druhý druh lidí je o nìco menší, štìká tenkým hlasem a má èumáèek hladký a holý.

To jsou maminky, a tìch se, Dášeòko, drž, protože ty tì nakrmí a nìkdy ti vyèešou

kožíšek a vùbec se budou o tebe starat a hladit tì a nedají ti ublížit. Jejich pøední tlapky,

to ti je samá dobrota.

Tøetí druh lidí je malièký, trochu vìtší než ty, a piští a kvièí jako štìòata. To jsou dìti,

a tìch se drž. Dìti slouží k tomu, aby si s tebou hrály a tahaly tì za ocásek a honily se

- 42 -

s tebou po prérii a vùbec aby byla nìjaká psina. Jak vidíš, je to v lidské smeèce správnì

zaøízeno. Nìkdy si budeš hrát na ulici s pejsky a bude ti s nimi dobøe a veselo, protože

je to tvá krev a tvùj rod; ale doma, Dášo, doma se budeš cítit jen mezi lidmi. S lidmi tì

pojí nìco divnìjšího a jemnìjšího nežli krev. To nìco je dùvìra a láska.

Tak bìž.

- 43 -

POZOR, ZLÝ PES!

- 44 -

- 45 -

Ze zaèátku se to vešlo do dlanì

- 46 -

Z prvních dnù života

- 47 -

Rodinný život

- 48 -

Kterak Dášeòka rostla

- 49 -

Ticho, Dášeòka spí!

Na výzkumné cestì

- 50 -

Štìnì v krabici

- 51 -

Krmení

Hraje si s kolíèky

- 52 -

„Uzvednu se , nebo

ne?“

Nechᚠty sandály!

- 53 -

„To jsem vyrostla!“

- 54 -

Kouše maminku

- 55 -

Vítìzství nad smetákem

Pøed zrcadlem

- 56 -

Zátiší zahradnické

Zátiší vìdecké

- 57 -

Pozor, zlý pes!

- 58 -

Vyplazuje jazyk na celý svìt

- 59 -

V zamyšlení

- 60 -

Zívnutí, èili dlouhá chvíle

- 61 -

Dášeòka na talíøi

- 62 -

Odpoèinek

- 63 -

„Dášeòko!“ - „Co?“

- 64 -

Na èíhané

- 65 -

Co teï?

- 66 -

Dravé zvíøe za møíží

- 67 -

V pøírodì

- 68 -

Leknín

- 69 -

Kropicí konve

- 70 -

Ve spoleènosti

- 71 -

Dášeòka s maminkou

- 72 -

Sleèna Dáša

- 73 -

- 74 -

- 75 -

OBSAH

Dášeòka èili život štìnìte

Kapitola 1

5

Kapitola 2

9

Kapitola 3

13

Kapitola 4

17

Jak se fotografuje štìnì

Jak se fotografuje štìnì

28

Pohádky pro Dášeòku
O psím ocásku

32

Proè teriéøi hrabou

34

O Foxovi

35

O Alíkovi

36

O dobrmanech

37

O chrtech a jiných psech

38

O psích zvycích

39

O lidech

41

Obrázky

Obrázky

43 - 72

Obsah

75

- 76 -