JAN JlRÁK

Diskuse o UŽÍvání spisovné češtiny z hlediska medializace1 veřejné a soukromé komunikace

,,Nespisovným jazykem u nás mluví přes šedesát procent mluvčích, přesto se za něj stydíme."

Cvrček, Vybíral, srpen 2005

Problematika vztahu spisovného a nespisovného jazyka, resp. sociální postavení (a z něj plynoucí užívání) tzv. obecné češtiny patří mezi pravidelně se vracející té­mata českého veřejného metařečového a metajazykového diskurzu. Naposledy se ozvěny této diskuse2 ozvaly v létě roku 2005 na stránkách Lidových novin v textu, který byl zřetelně formulován jako nekriticky bojovná apologetika obecné češtiny v roli prestižní formy národního jazyka (tedy v roli, kterou podle autorů zmíněné úvahy přisuzují "škola i někteří lingvisté" pouze spisovné češtině).3

Není posláním tohoto textu přihlásit se k jedné či druhé straně sporu (i když to­mu se tak zcela vyhnout nelze), natož posuzovat váhu a kvalitu argumentace, kteráve sporu táhnoucím se dlouhá desetiletí zaznívá. Pro autora je zajímavé, že proble­matika užívání prestižního jazykového útvaru a vztahu spisovné a obecné češtiny se zcela zásadním způsobem dotýká pravidelností a komunikačních zvyklostí oblasti tzv. med i á I n í k o m u n i k a c e4, tedy (para)sociálních komunikačních akti­

I výraz med i a I i z a c e poněkud nešťastně označuje dva související, leč odlišné jevy: 1. Používáse pro modernÍzační sociální proces vyznačující se rostoucím podílem komunikačních aktivit zprostřed­kovaných (mediovaných) masovými a síťovými médii a stále výraznějším (až nezastupitelným) podílem těchto médií na vnitřní soudržnosti společnosti (podrobněji viz G. M a z z o len i - W. S c h u I z, "Mediation" oj Politics: A Challenge Jor Democracy?, Political Comrnunication 16, 1999, s. 247-261). 2. Označuje proces uchopení a zpracování nějakého podnětu médii (jako např. v konstatování ,,Došlo k neštastné medializaci celého problému"). Pro odstranění dvojznačnosti se někdy v českém prostředí v prvním významu používá výraz med i a t i z a c e, ten však má již své místo v terminologii mezi­národního práva.

2 Počátky této debaty sahají přinejmenším do počátku 60. let 20. století - viz P. S g a II, Obichod­no-razgovomyj češskij jazyk, Voprosy jazykoznanija, 2, 1960, s. 11-20, J. Běl i č - B. H a v rán e k - A. Je d I i č k a, Problematika obecné češtiny a jejího vztahu kjazyku spisovnému, SaS XX, 1963, s. 108-127. Souhrnně tyto diskuse zpracoval J. K r a u s, Rétorika a řečová kultura, Karolinum, Praha

2004, s. 13n.

3 V. C v r č e k - P. V Y b í r a I, Mluvme, jak nám zobák narost, Lidové noviny 13. 8. 2005. 4 Sousloví Med i á I n í k o m u n i k a c e se postupně prosazuje jako označení veškerých ko­

munikačních aktivit, které se dějí pomocí a prostřednictvím masových nebo síťových médií (viz např. J. Ji r á k - B. K op p lov á, Média a společnost, Portál, Praha 2003, nebo J. Wa t s o n, Media

Naše řeč 89, 2006, Č. 1, s. 15-20 15

I­

1

;

,.

vit, jejichž povahu určují funkční, organizační a technologické možnosti a omezení tzv. masových médií, tedy periodického tisku, rozhlasu a televize, případně jejich ekvivalentů v prostředi internetu. Mluví-li Kraus o negativním hodnocení obecně­českých rysů "vyskytujících se ve veřejné oficiální komunikaci"5, mluví z velkéčásti o projevech mediálních. Právě mediální komunikaci je - dnes patrně nejvý­znamnějším - projevem veřejného komunikování a současně t a táž mediálníkomunikace je oblastí, jež "oficiálnost" veřejné komunikace (alespoň zdánlivě) nejvíce destabilizuje, a to především tím, že do prostoru veřejného komunikování vnáší vedle sdělení ryze oficiálních i projevy polooficální, kvazioficiální a zcela ne­oficiální, ba dokonce i sdělení neveřejná, intimní a zábavní. To vše se děje v prosto­ru, jemuž společnost přiznává postavení veřejného. Soustředíme se tedy v následu­jícím výkladu na užívání národního jazyka v mediální komunikaci a pokusíme se je vztáhnout k výše připomenuté diskusi o postavení spisovného jazyka a o vztahu mezi spisovnou a obecnou češtinou. Vycházíme přitom ze základního půdorysu výše připomenutých diskusí, zejména z toho, že

(a) existují různé útvary národního jazyka a tyto útvary mají konstitutivní charakter ve vztahu ke komunikačním situacím, v nichž jsou užívány, tj. jsou uživateli nadány specifickými funkcemi/rolemi v komunikační praxi, např. (sociální) prestižností či (národní) reprezentativností, a jako takové jsou v komunikaci i zvýznamňovány;

(b) prestižní a reprezentativní útvar národního jazyka se uplatňuje především ve veřejné o f i c i á I n í komunikaci, ve vysoce formalizovaných komunikačních situacích (např. při obřadech, státních jednáních, v byrokratické, resp. administra­tivní komunikaci apod.);

(c) postavení jazykového útvaru s nejvyšší mírou sociální prestiže je přisuzováno tzv. spisovné češtině;

(d) napětí sytící předmětnou debatu vyvolává především užití tzv. spisovné češtiny v mluvené komunikaci (o prosazení obecné češtiny v psaných projevech autoři boju­jící zajejí povýšení do prestižního jazykového útvaru nikde soustavněji neuvažují6).

Komunikační aktivita, která se odehrává za účasti masových a síťových médií, je svébytným typem sociální komunikace. Chceme-li tedy zkoumat možnosti spisovné a obecné češtiny (jako dvou útvarů, které si v debatě konkurují) realizovat se jako

prestižní útvary národmno jazyka, nezbývá než věnovat se povaze komunikačních aktivit, do nichž tato média vstupují (nebo které přímo podněcují či zajišťují).

Současné (postindustriální, informační, vzdělanostní) společnosti se vyznačují mimo jiné vysokou mírou ,,mediální saturace"7. Velká - snad dokonce rozhodující - část veřejné (politické, osvětové, vzdělávací, informační) komunikace se odehrá­vá právě v médiích nebo jejich prostřednictvím či pod jejich patronací, popřípaděz jejich popudu. Jaké jsou konstitutivní rysy této "mediální komunikace"? V nej­obecnější rovině se vždy jedná o k o m u n i k a ci s o b e c ně' d o s tup n o u n a b í d k o u s děl e n í. I když moderní technologie dovolují vyšší míru indi­vidualizace mediálního sdělení (výběr z nabídky internetu, placený televizní kanál apod.), vždy platí, že jde o sdělení obecně srozumitelná. Dále platí, že jde o k 0­m u n i k a c i a s y m e t r i c k o u: výrazně je omezena výměna rolí - čtenářI Iposluchač/divák zůstává v této své roli po celou dobu obcování s médiem a má jen velmi vzácně možnost dostat se do situace, kdy by čtenářem/posluchače/divákem bylo médium či lidé v něm pracující. Pokud se tak stane, nemá vzniklá situace ve většině případů povahu komunikace mediální, tedy obecně dostupné.8

Právě obecná dostupnost činí z médií účinný potenciální prostředek v e ř e j ­n é h o k o m u n i k o v á n í a z mediální komunikace typ veřejného komuniko­vání. Veřejný rozměr tohoto typu komunikace je v podstatě jejím historickým vě­nem a proměny mediální komunikace směřující k rezignaci na odpovědnost vůči tomuto věnu jsou chápany jako selhání, popřípadě jako vývojová proměna vyvo­laná společenskými změnami.9

Tyto dva podstatné atributy mediální komunikace, její asymetrie a její veřejný charakter, se ustavovaly v "předmasové" době, kdy dominujícím typem média byl (periodický) tisk a kdy se s jeho existencí asociovaly hodnoty spojené s moderni­zací společnosti a demokratizací politického rozhodování a politické dělby moci a kdy rozhodujícími, společensky relevantními typy mediální nabídky byly informa­ce, názor a osvěta. Média v tomto smyslu rozšiřovala prostor budovaný školou, do­bovým politickým diskursem a interpersonálně zajišťovaným sdílením informací. V tomto dobovém klimatu se utvářely demokratické ideály svobody projevu a svo­body tisku - šlo o vytvoření prostoru, v němž bude možné bez restriktivních opat­

Communication, Macmillan Press Ltd, London 1998). Tento pojem začal v 90. letech 20. stol. postupněnahrazovat stadí označení ,,masová komunikace", který se začal více používat jako označení pro histo­ricky podmíněný typ dorozumívání příznačný pro tzv. masovou společnost (viz např. J. Jan o u šek, Socidlní komunikace, Svoboda, Praha 1968, nebo J. B. T h o m p s o n, Média a modemita, Karoli­num, Praha 2004).

5 J. K r a u s, d. cit. v pozn. 2, s. 131.

6 I když jsem se jako "autoť' vzdal možnosti vstupovat do diskuse (natož v ní stranit), na tomto mís­

tě musím přiznat, že představa dotazníku, v němž jsou otázky formulovány v obecné češtině a odpově­di vyžadovány ve stejném jazykovém útvaru, působí na mě neodolatelně směšně.

7 T. O' S u II i van - B. D u t t o n - P. R a y ne r, Studying the Media, Amold, London 1998, s. 4.

8 To neznamená, že čtenář/posluchač/divák se vždy chová podle svého postavení. Reakce na přijí­maný mediovaný obsah jsou vcelku běžné a zahrnují i komunikaci podobné činnosti (Thompson v této souvislosti mluví o ,,lcvaziinterakci", viz J. B. T h o m p s o n, Média a modemita, Karolinum, Praha 2004, Vybiral totéž charakterizuje jako "parasociální interakci", viz Z. Vy b í r a I, Psychologie ko­munikace, Portál, Praha 2005). Z pravidla o asymetrii mediální komunikace se vymyká zveřejňovánínejrůznějších ohlasů, např. dopisů diváků. I zde si ale médium ponechává rozhodující postavení toho, kdo zveřejňuje (médium je tedy "podavatelem" těchto zdánlivých reakcí příjemců).

9 J. H a ber m a s, Strukturolní přemlna veřejnosti, Filosofia, Praha 2000.

16 Clánky

Clánky 17

.

ření, reglementace a represe probírat témata společného nadindividuálního a nad­skupinového zájmu, tedy témata "veřejná".

Současná situace je ale o poznání odlišná. Zatímco asymetrie v distribuci rolí zů­stává a potenciál mediální komunikace si zachovává rozměr obecné dostupnosti, na síle a významu ztrácí rozměr původně ,,modernizační", tedy politický. Nevytrácí se Z médií zcela, jen se stává součástí širšího kontextu, vstupuje do nových intertex­tových a situačních vazeb. Společným rysem této inovace, která souvisí především s nástupem vysílacích médií, tedy rozhlasu a televize, je postupné rozostřování hra­nice mezi veřejným a neveřejným, soukromým. Média nabízejí vedle politicky rele­vantních informací (zpráv) a názoru (komentářů) především zábavní obsahy, kterémají poslání relaxační, resp. rekreační, a aspirují na ovládnutí volnočasových akti­vit, tedy projevů spadajících do neveřejné, intimní oblasti chování člověka. Tato část mediální produkce je přitom nabízena v těsné blízkosti "tradičně" veřejné produk­ce, tyto dva světy se v mediálním prostoru řadí za sebe a vedle sebe, proplétajía vzájemně inspirují. Po politické diskusi následuje pohádka či dobrodružný film, zpravodajství je rámováno reklamou na předměty a služby denní spotřeby, přeno­sy z jednání poslanců jsou vysílány v podobných nočních časech jako pro děti ne­vhodné filmy s erotickým či násilným obsahem, v deníku se na jedné straně mů­že objevit zpráva o schodku státního rozpočtu vedle "zprávy" o tom, kdo vyhrál v anketě o nejpopulárnějšího zpěváka, za ekonomickou rubrikou deníku může ná­sledovat sekce o automobilismu, stejně jako příloha o ,,reality show" apod. Pro sou­časná masová média je zkrátka příznačné zcela samozřejmé řetězení nesourodých obsahů, zcela samozřejmé míšení v e ř e j n é h o a n e v e ř e j n é h o a i n ­for mat i v n í h o a z á b a v n í h o.

Norman Fairclough jde tak daleko, že dokonce uvažuje o "napětí" jak mezi in­formací a zábavou, tak mezi veřejným a soukromým. Tato dvě napětí podle něj "ovlivňují současný jazyk médií", a to tak, že se v médiích projevuje tendence ke stále větší ,,konverzacionalizaci" veřejných záležitostí a ke stále většímu ,,zezábav­ňování"10. James Curran upozorňuje na to, že "dokonce i v případě tzv. zpravodaj­ských médií platí, že zprávy pokrývají pouze malou část vysílacího času"ll, a John Hart1ey trochu posměšně mluví o "občanech médií"12. Tyto názory mají společné to, že si všímají ovlivňování veřejného (tedy poněkud zjednodušeně "občanského") neveřejným (opět mírně zjednodušeně "spotřebním") principem. To, co slouží při­lákání a udržení pozornosti, tedy obsahy vzrušivé, zábavní, oddychové, ovlivňuje svou "poetikou" obsahy ostatní. Politická témata se obsahově vyprazdňují a perso­nalizují se do podoby černobíle inscenovaných osobních střetů, politická soutěž se

10 N. Fa i rcI o u g h, Media Discourse. Amold, London 1995, s. 10.

liJ. eur ran, Nový pohled na masová média a demokracii, in: J. Jirák - B. tUchová, Politická

komunikace a média, Karolinum, Praha 2000, s. 121.

12 J. Ha r ti e y, Popular Reality, Amold, London 1996, s. 57.

prezentuje jako dostihy či sportovní klání, veřejné dění se zjednodušuje na schema­ticky traktovaný střet nesmiřitelně protikladných sil (pravice-levice, proevropskáorientace - protievropská orientace, pro registrované partnerství - proti registrova­nému partnerství apod.) a příjemci se nabízí volba nikoliv nepodobná rozhodovánípři nákupu.

A právě tato situace těsné návaznosti formalizovaných, oficiálních ("veřejných") a neformálních ("soukromých") obsahů v jednom vysílacím proudu více než cokoliv jiného zvýrazňuje potřebu prestižního, reprezentativního útvaru národního jazyka - útvaru, který by sám o sobě a sám sebou signalizoval, že nabízený obsah "patří" do sféry veřejného života, že má charakter oficiální a že se tím liší od jiných obsa­hů, které "patří" do sféry spotřebních, volnočasových, rekreačních aktivit (a kde ne­ní užití prestižního útvaru nutné). Krausovo konstatování, že ,jednotlivé jazykovéútvary - spisovný jazyk, obecná čeština, místní nebo sociální nářečí - se obvykle nechápou jako stálý příznak profese, postavení nebo diplomu. . ., ale jako proměnná charakteristika, která se váže na přesně vymezenou sociální situaci"13 se tu konkre­tizuje v nové podobě: užívání médií (čtení periodického tisku a sledování rozhlaso­vého a televizního vysílání) není jednou homogenní sociální situací (byť se uživatel může dívat stále ve stejných teplákách ze stále stejného křesla na stále stejný tele­vizor), nýbrž s led e mne u stá I e sem ě n í c í c h s o c i á I n í c h s i ­t u a c í reprezentovaných v médiích.

Podíváme-li se z tohoto pohledu na jednotlivé typy obsahů nabízených například televizemi, zjistíme, že televize disponuje omezeným rejstříkem prostředků, jimiž míru formálnosti/oficiálnosti zřetelně signalizuje. Vedle oblečení (hlasatel/mode­rátor zpravodajství v obleku s kravatou 14) je to právě důsledné signalizování pres­tižnějších sociálně komunikačních situací volbou příslušného, tedy prestižního,

13 J. K r a u s, d. cit. v pozn. 2, s. 131.

14 Je až s podivem, jak silné je právě trvání na "oficiálnosti" oblečení - například CT dlouho striktně

trvala na tom, aby lidé, kteří vystupuji na obrazovce, byli oblečeni zcela formálně. Mezi zahraníčnimi zpravodaji CT se traduje pfiběh o střetu mezi vedením organizace a jedním zahraničnim zpravodajem, který trval na tom, že jede-Ii přípravovat reportáž do prostředi, kam se jinak než v holinkách nedostane a kde jsou kolem něj všichni v pracovním oděvu, je nevhodné, aby měl kravatu. Střet se stal jedním z kr0­ků, které vedly k rozvolnění této normy, tedy fakticky k přizpůsobení oblečení sociální situaci.

I když to přesahuje rámec tohoto textu, připomeňme alespoň, že i užiti obecné češtiny má svou vnitř­ní dynamiku: v některých případech se jedná o vysoce stylizovanou, "estetizovanou" obecnou češtinu (například ve vystoupeních Jift"ho Suchého či Miroslava Horníčka), jindy zaznívá obecná čeština ve funkci prostředku signalizujiciho profesně skupinovou identitu a odstup od oficiálniho charakteru ko­munikačni situace (například v děkovných vystoupenich režisérů, herců a zpěváků při vyhlašován! vý­sledků nejrůznějšich diváckých anket). Může ale také jit (alespoň teoreticky) o prostou neschopnost identifikovat příslušnou sociální situaci a podle toho zvolit příslušný útvar národního jazyka či komu­nikačni nekompetentnost. Zvláštní pozornost si užiti obecné češtiny zaslouži tam, kde se jejim užitim signalizuje ,,intimizace" mediálního sdělení (jak je tomu například v promluvách účastníků tzv. ,,reali­ty show" typu Velký bratr).

18 Clánky

Clánky 19

útvaru národního jazyka. Jinými slovy - užití spisovného jazyka dodává sdělení na významu, signalizuje jeho společenskou závažnost. Užívání těchto prostředků má dokonce svou vnitřní dynamiku: užíváním spisovného jazyka a formálnějším oblečením je možné uměle zvyšovat prestiž vystoupeni nebo obsahu (což je patrné především u sportovních komentátorů).

Závěrem

Fakticky tedy platí, že užití spisovné češtiny má v mediální produkci příznak for­málnosti, oficiálnosti a zřetelně signalizuje skutečnost, že sdělovaný obsah patří(nebo by rád patřil) do roviny oficiální veřejné komunikace. Nárůst objemu a vý­znamu obsahů, které mají jiný než veřejný charakter (zábavní, relaxační, intimní), naproti tomu přece jen poněkud inklinuje k využívání obecné češtinyl5, jíž se tak příznává pozice útvaru národního jazyka vhodného pro tyto typy mediální komu­nikace. Fairc10ughem předpokládaná tenze mezi veřejným a intimním v mediálníprodukci tak fakticky vede k hledání prostředků, jimiž by - v rámci jednoho prou­du vysílání - bylo možné míru formálnosti/neformálnosti odlišit. A existence spi­sovné a obecné češtiny je právě jedním z prostředků, které takové odlišení umož­ňují - bylo by tedy v zásadě ochuzující se této nabídky výrazových prostředků

zbavovat.16 .

15 To pochopitelně neznamená, že hovorová čeština je z neformálních komunikačních situací vytla­

čena a že se v nich nelze bez obecné češtiny obejít - obecná čeština představuje toliko rozšířeni výra­zových možností (a vzhledem k poměrně velkému objemu obsahů polooficiálni či neoficiální povahy v současných vysílacích médiích dostává poměrně vellcý prostor).

16 Příspěvek vznikl v rámci výzkumného záměru MSM 00216208.