OBSAH

PŘEDMLUVA 5

ČÁST PRVÁ PÁD ČERNÉ AUSTRÁLIE

1. Když moře bylo ještě pevninou 11

2. Blížící se střet 22
3. Chudý ráj 27
4. Arabové travnatých pastvin 39
5. Konec trestanecké éry 50

ČÁST DRUHÁ MILOVANÁ ZEMÉ
6. Zlatá hor

ečka 63

7. Věk zázraků 75
8. Dojmy 91

9. Rostoucí sláva sportovních hrdinů 98

10. Překonávání pohrom 108

11. Purpurová zář 115

ČÁST TŘETÍ OD GALLIPOLI PO NÁPRAVU KŘIVD NA PŮVODNĺCH

OBYVATELĺCH

12. Válka za skončení války 131
13. "Neomezená budoucnost" 141

14. Přílivová vlna z Japonska 156
15. Vysoké cíle 165

16. Černé a zelené vzkříšení 182
17. Národ v pohybu 192

ČEŠI, KTEŘÍ PŘIJELI DO AUSTRÁLIE 206

ČEŠI V AUSTRÁLII 209

DODATKY

Stručný přehled australských dějin 221

Účast Australanů v bojích v zahraničí 225

Ministerští předsedové federální vlády Australského svazu 226

Generální guvernéři Australského svazu 227
Tabulky 229

Domorodá jména na mapě Austrálie 231

Poznámky a vysvětlivky 232
Seznam map 237
Literatura 238

Z australské literatury v českých překladech 240

DĚJINY STÁTŮ

Dějiny austrálie Geoffrey Blainey

Nakladatelství Lidové noviny

Z anglického originálu A Shorter History of Australia vydaného v nakladatelství Mandarin,
Melbourne 1994

přeložila Zora Wolfová Odbornou revizi překladu, poznámky a vysvětlivky, podklady pro

mapy a kapitolu Češi v Austrálii zpracoval doc. dr. Josef Brinke, CSc.
Fotografie J. Brinke, archiv J. Brinkeho a Australian Information Service.

Obálku navrhl a graficky upravil Vladimír Vimr Na obálce použito detailu malby na kůře
eukalyptu, T. Minidji, Maningrida, severní Austrálie; Náprstkovo muzeum v Praze V roce
1999 vydalo NLN, s.r.o., Nakladatelství Lidové noviny, Jana Masaryka 56, 120 00 Praha 2

Odpovědná redaktorka Galina Tomíšková Sazba Michaela Slunečková Vytiskla tiskárna

EKON, družstvo Srázná 17, 586 01 Jihlava Doporučená cena včetně DPH 205,- Kč

PŘEDmluva

Tato kniha shrnuje celkem jednoduše moje poje

tí australských dějin. Už léta soustavně pracuji

na obsáhlém mnohostranném díle o australských dějinách, ale je dost možné, že je nikdy

nedokončím. Kniha je jeho zestručněnou verzí a napsal jsem ji na podnět Sue Hinesové z
nakladatelství Reed Books, která

mne požádala, aby rozsah nepřekročil 80 000 slov.

Jednou z nevýhod krátké knihy je, že autor musí mnohé vynechat.

Když jsem ji dopisoval, zjistil jsem najednou, že bych měl do textu vpravit ještě některou

epizodu, anebo jsem začal usilovně pátrat po pasáži, kterou bych mohl vypustit. V krátké

knize se musí zestručnit vysvětlení, proč ke kterým událostem došlo, vynechat některé

okolnosti a jiné zase jen naznačit. Rád bych poděkoval za mnohé návrhy zkušené redaktorce
knihy Sally Nichollsové.
V knize se pokouš

ím vysvětlit, jak vznikla dnešní Austrálie.

Podle mého soudu ovlivnily její vývoj spíše ekonomické faktory, zejména uplatnění jistých

technických vymožeností, než politické události, nicméně v knize se hodně mluví o politice.

O utváření společenských poměrů jsem se bohužel příliš rozepsat nemohl, musel jsem se

omezit jenom na některé otázky. O sportu se zmiňuji proto, že je mimořádně důležitý pro
australskou mentalitu.

Kniha se nemalým dílem opírá o původní prameny - o staré knihy,
deníky, noviny, parlamentní zprávy a životopisy. Je na historikovi, aby si takové zdroje

dokázal najít. Kniha vychází rovněž z prací mnoha jiných historiků, z nichž někteří jsou již

mrtvi a jiní ještě nedosáhli vrcholu tvůrčí práce. I když se se všemi jejich názory neztotožňuji,
mnohé mne hluboce ovlivnily.

Jedním z problémů při psaní této knihy bylo, jak vyvážit a sladit protichůdné dějiny

původních obyvatel Austrálie - Austrálců a Evropanů. Na rozdíl od mnoha historiků a

komentátorů nemíním nikterak zatracovat bílé dějiny Austrálie, a vyzdvihovat tím černé

dějiny a současné nároky domorodých obyvatel. Stejně tak nevidím žádnou zásluhu v

opačném extrému, který prohlašuje černou historii za barbarskou. Samozřejmě že v knize

vyjadřuji své názory a netajím se svými sympatiemi, ale v některých důležitých aspektech

jsem se pokusil dát místo i stanoviskům, která sám třeba nesdílím.

V krátké knize nelze dost dobře zachytit roli jednotlivých lidí, a proto jsem jen zřídkakdy

mohl načrtnout některou z významných postav. Pokud jsem se podrobněji rozepsal o

některých slavných australských osobnostech, charakterizujících určitý styl, prostředí nebo

vliv, jako tomu bylo například u naftaře D'Arcyho a ministerských předsedů Chifleyho,

Menziese a Whitlama, učinil jsem tak proto, že jsou to vlivné postavy a také pozoruhodní
lidé, na jejichž osudech lze zobrazit dané období.

Své názory jsem nepochybně získal zčásti i od svých učitelů z mládí. Za mnoho vděčím těm,

kdo mě učili ve škole - myslím tím třeba A. L. Moorea z ballaratské střední školy, A. A.
Phillipse, A. E. Gwillima a R. R.
Belshawa z Wesleyské koleje a takové historiky, jako byli Kathleen Fitzpatricková, John

O'Brien, Manning Clark a R. M. Crawford, kteří mi pomáhali jako studentovi Melbournské

univerzity i v pozdějších letech. K historikům, které jsem obdivoval v mládí, patřil E. O. G.
Shann a Brian Fitzpatrick v Austrálii a T. B. Macaulay, Thomas Carlyle, J. M. Keynes a
Arnold Toynbee v Anglii.

Všichni se učíme od lidí stejně starých, jako jsme sami, a i já se hodně naučil od svých
vrstevník

ů, byť o sedm let starších anebo mladších, ale je jich příliš mnoho, než abych je

všechny vyjmenoval. Hodně jsem se o historii také poučil, aniž jsem si to tehdy uvědomoval,

ve městech, kde jsem žil v mládí, zblízka jsem poznal australský život, když jsem v

padesátých letech pracoval v hornických městech, jako byl Queenstown v Tasmánii a Mount

Isa v Queenslandu, a když jsem pak hodně cestoval po Austrálii anebo v letech 1967 až 1984

působil v různých federálních radách a komisích. Vděčím proto za mnohé četným lidem,

myšlenkám a knihám a nemálo i studentům, které jsem učil. A když se nad vším hlouběji

zamyslím, uvědomuji si, jak mnoho ještě nevím.

Obzvláštní dík za moji práci patří i mé ženě Ann.

Melbourne, v květnu 1994
Geoffrey Blainey

PÁD ČERNÉ AUSTRÁLIE

1. když moře bylo ještě pevninou

Asi před 60 000 lety bylo na celém světě mnohem chladněji než dnes. Na místa, která se teď

pyšní prosluněnými plážemi, padal někdy i sníh. Asi čtvrtina veškerého zemského povrchu
byla pokryta ledem - dnes zakrývá led p

ouhou desetinu. Oceány byly mělčí a přes širé

prostory, křižované dnes námořními linkami, se táhly vyprahlé kopce a pláně. Dnešní

"Severní moře" se dalo přejít suchou nohou.

Tam, kde dnes leží Baltické moře, se prostírala souše a několik velkých sladkovodních jezer.

Šedesát kilometrů, které dnes oddělují Asii od Severní Ameriky, ještě nezaplnilo Beringovo

moře.

První Austrálci, původní obyvatelé, anglicky zvaní Aborigines, přišli do Austrálie, když moře

bylo zřejmě o sto dvacet metrů mělčí, než je dnes. V té době ještě nebyly mořské prostory
mezi Asií a Austrálií zdaleka tak široké.

Sumatru a Jávu spojovala s Asií země. Dokonce i Bali bylo součástí asijské pevniny, i když
leželo na samém pokraji hlubokých vod. Ostrov Timor byl tehdy australskému kontinentu
blíž, než je mu dnes Tasmánie.

Pokud je známo, přišli původní australští obyvatelé z Asie.

Zřejmě sem přicházeli postupně po mnohé generace, v celé řadě krátkých cest po moři a

pěšího putování. Pomalu se přesunovali přes úzké moře a ostrovy, někteří se zřejmě usazovali

na indonéských ostrovech a jiní nakonec dospěli až do Austrálie. Takových migračních vln

bylo nepochybně více. První skupina se pravděpodobně dostala do Austrálie před více než

padesáti tisíci lety a poslední skupiny před méně než pěti tisíci lety, a každou z nich tvořilo je

pár lidí, kteří vystoupili do mělké vody z malého voru nebo kánoe. První přistěhovalci by si

zasloužili významné místo ve světových dějinách, ale jejich jména ani rok, kdy u zdejších

břehů přistáli, si nikdo nepamatuje. Coby dávní předchůdci Kryštofa Kolumba a Jamese
Cooka objevili vzdálený, k životu vhodný kontinent. Až do té doby nebylo v celé historii

lidstva podobného objevu, protože lidé zatím žili jen na spojené pevnině Asie, Afriky a

Evropy. Ani Amerika ještě nebyla obydlena, když tito první cestovatelé dorazili do Austrálie.

Nová Guinea a Austrálie spolu tehdy ještě souvisely, a je proto pravděpodobnější, že se

obyvatelé vylodili spíše poblíž západního pobřeží dnešní Nové Guineje než v dnešní Austrálii.
Mapu té velké

souvislé země z dob, kdy se tu prvně usadili původní obyvatelé, by nikdo z nás

nepoznal, neboť po většinu lidského osídlení leželo pobřeží Austrálie daleko od dnešních

pláží a mysů. Řeky jako Labutí řeka, Yarra, Brisbane a Burdekin protékaly týmiž údolími

jako dnes, ale byly delší a plynuly daleko za místa, kde se dnes vlévají do moře. V těch

dávných dobách byly téměř všechny ostrovy, ležící dnes v rozmezí šedesáti kilometrů od

pobřeží, spojeny s pevninou. Kdo se chtěl dostat do Tasmánie, nepotřeboval k tomu loď.

Přístavy, které dnes známe, ležely daleko od oceánu. Původní obyvatelé, kteří zamířili ke

břehu, na němž dnes stojí budova sydneyské Opery, spatřili řeku, vinoucí se údolím k průrvě
mezi pískovcovými skalami, vyššími než ty, které vidíme dnes, a potom dál ke vzdálenému

moři.

K místům, kde dnes stojí Perth, Adelaide a Brisbane, se tehdy putovalo od nejbližšího pobřeží

několik dní. Z Darwinu by cesta k moři trvala týden. Příslušníci dalších mnoha generací, kteří

strávili život na místech nepříliš vzdálených dnešnímu Darwinu, možná ani neměli tušení o

existenci moře. Austrálec, který se vydával k moři z míst, kde dnes leží Melbourne, se musel

plavit na dřevěné kánoi po klikaté řece Yarra, která odvodňovala oblast zaplavenou dnes
zátokou Port Phillip. Kd

yž jeho kánoe dorazila k dnešním pobřežním klifům1, vzdálených

tehdy asi na osmdesát kilometrů cesty po řece od Melbourne, pořád ještě nebylo moře vidět.

Jak pádloval k jihozápadu, řeka se ještě rozšířila přítokem Barwonu a potom mohutného
Tamaru, jehož ch

ladné vody stékaly z vysokých tasmánských ledovců. A potom, možná až tři

týdny cesty od místa, odkud Austrálec vyrazil, dospěl tok spojený z řek Yarra, Barwon a

Tamar k oceánu někde na západ od míst, kde později vznikl ostrov King. Do Tasmánie se

původní obyvatel Austrálie mohl z dnešní pevniny dostat pěšky, i když by musel přebrodit pár

řek. Mohl dojít dokonce i na dnešní ostrov Nová Guinea.

Tehdy by mu byl ještě nebránil v cestě Torresův průliv.
Když se první Austrálci dostali daleko na jihovýchod a k nej

vyšším vrchům kontinentu, který

příliš vysoké hory nemá, viděli na jejich horních svazích i v létě sníh. Řeky tekoucí do

vnitrozemí z Velkého předělového pohoří s sebou přinášely i v letních měsících sníh a voda

ve vnitrozemských jezerech a řekách se vypařovala jen pomalu, protože léta bývala

chladnější. Ve střední Austrálii bývalo v noci citelně chladno a v létě zdaleka ne tak horko

jako dnes. Jezera střední Austrálie bývala mnohem lákavější, neboť měla sladkou vodu a
jejich ryby, mušle, vodní ptáci a rost

liny jistě skýtaly obživu mnoha lidem.

Asi před třiceti tisíci lety, kdy sem dorazili po souši první Austrálci, byly v Tasmánii dokonce
ledovce.

Tasmánským poloostrovem tehdy končil veškerý obydlený svět.

Zdejší obyvatelé žili nejjižněji ze všech lidí světa, protože chladnější oblasti Jižní Ameriky, a

dokonce snad i její teplejší oblasti nebyly ještě obydleny.

Obydlen nebyl v té době ani Nový Zéland, Maorové sem připluli na svých dlouhých lodích až

řadu století po narození Krista.

Celý kontinent byl jistě pro první Austrálce velmi zvláštní. Byl mnohem sušší než indonéské

ostrovy, které za sebou nechali. Původní obyvatelé tu museli ochutnávat mnohá zrna, jamy a
ovoce, protože žádné z nich neznali.

Mnohá ze zdejších zvířat lidské oko dosud nespatřilo a některá už ani k vidění nejsou.

Austrálci tu nalezli klokany Procoptodon, vysoké asi tři metry. Spatřili Diprotodona,

býložravé zvíře, veliké asi jako nosorožec, ale příbuzné spíše vombatovi2. Našli tu pět metrů

dlouhého hroznýše a mnohem větší goannu3, než jakou lze spatřit dnes. Kromě těchto

živočichů již zmizeli i někteří ptáci a menší vačnatci, které tu původní obyvatelé vídali.

Když do nedotčené oblasti přijdou lidé, provází obvykle jejich vpád zánik četných druhů. I

změna podnebí však přispěla k tomu, že vyhynuli tvorové, kterých tu v dobách prvních

původních obyvatel bylo ještě veliké množství.

V nedávných letech prozkoumali archeologové jeskyně, v nichž se nalezly kosti některých z

těchto vyhynulých živočichů. V jeskyni Mammonth ležící jižně od řeky Margaret v

jihozápadním cípu kontinentu, se našly kosti ježury4 s dlouhým čumáčkem, velkých klokanů
a pruhovaného tasmánského tygra, známého jako vakovlk5.

Nedávno byly v blízkosti této jeskyně nalezeny nástroje a ohořelé kosti se stopami po
zpracovávání masa, na

značujícími, že většinu zvířat původní obyvatelé zabili a potom je sem

donesli, rozřezali a snědli.

Tasmánskému tygrovi a tasmánskému ďáblovi6 se na australské pevnině dobře dařilo a

vyhynuli v poměrně pozdním období dlouhého osídlení země původními obyvateli.

Zatímco ďábel dále přežívá na Tasmánii, vakovlk patrně vymřel. Pár tasmánských tygrů žilo

na Tasmánii ještě ve třicátých letech 20. století, jeden v zajetí a jeden volně, ale svědectví o

tom, že byli spatřeni ještě nedávno, jsou velmi pochybná.
O aust

ralských původních obyvatelích se často mluví jako o lidech, kteří se nemění a žijí v

neměnném světě. A přece se jejich způsob života změnil, i když jen velmi pomalu. I svět

kolem nich se za ty tisíce let proměnil. V posledních tisíci letech nevybuchly v Austrálii

žádné sopky, ale dávní Austrálci ještě viděli, jak přes zemi, kde lovili a tábořili, proudí láva.

V severním Queenslandu byly činné sopky na plošině Atherton. Vulkány soptily i v západní

Viktorii, nepříliš daleko od moře. Jihoaustralské město MtGambier se roz kládá na svazích

stejnojmenné sopky, která byla v činnosti ještě před pouhými pěti tisíci lety. Pod vulkanickým

popelem, který tu zůstal po výbuchu sopky u Tower Hill na jihozápadním pobřeží Viktorie,

byla kdysi nalezena kamenná sekera patřící původním obyvatelům.

Dnešní obavy, že se podnebí na Zemi může oteplit v důsledku sklení kového efektu, vyjadřuje

strach z mnohem menších proměn, než jaké zakusili původní obyvatelé.
V rozmezí padesáti generací prožili tito lidé období výrazného oteplován

í. Viděli, jak na

tasmánských horách pomalu tají ledovce, stali se svědky toho, jak se travnaté louky ve střední

Austrálii proměňovaly v polopouště, ale dokázali v této oblasti s obdivuhodnou odolností

přežít.

O jejich životě před dvěma sty lety toho dnes víme mnohem více než o jejich životě před

deseti tisíci lety, ale mnohé z jejich zvyků se nepochybně udržely. Austrálci byli lidé kočovní,

i když se kraj od kraje lišilo, jak daleko a často se vydávali na cestu. V celé Austrálii nežila za

jejich časů zřejmě jediná skupina lidí, která by se zdržovala déle než půl roku na jednom

místě. Austrálci si obvykle neschraňovali potravu, alespoň ne ve velkém množství, nechovali

zvířata a nepěstovali rostliny. Putovali nalehko a nosili s sebou jen nepatrně majetku.
Dov

edli si splétat důmyslné sítě a vaky, ale když stěhovali tábor, nosili s sebou obvykle jen

velmi málo věcí. Malé děti přenášeli často na zádech a ve vacích vyrobených z klokaní kůže.

V chladnějších krajích si dokázali obratně ušít kožich z desítek kůží vačic.

Žili velice prostým způsobem, ale vlastnili jeden mocný nástroj - oheň. Když stěhovali tábor,

brali si s sebou obvykle hořící nebo doutnající klacík, aby nemuseli znovu rozdělávat oheň

třením kousku dřeva nebo kamene.

Oheň využívali téměř ke všemu. V zimě se zahřívali tím, že spali mezi malými ohýnky, a v

létě zaháněli kouřem z ohně komáry. V rovinách obratně využívali kouř k tomu, že jím dávali

vzdáleným přátelům znamení, kam přesně se až dostali, a také zapalovali ohně, aby naháněli

zvěř k čekajícím lovcům. Ve žhavém popeli z ohně si připravovali maso, ryby a také některé

rostliny. V příslušných ročních obdobích zapalovali křoví a suchou trávu, aby se jim snadněji

putovalo krajem anebo aby po deštích mohla snáz vyrůst nová tráva. V některých krajích
úp

lně změnili vytrvalým vypalováním rostlinstvo. A je dost pravděpodobné, že mnohé z

travnatých oblastí tak vznikly jejich zásluhou.

Nejvýstavnějším obydlím jim byly prosté chatrče. U jezera Condah na zvlněných pláních
západní Viktorie stály shluky kamenných

chatrčí o jediné místnosti, se zdmi asi metr

vysokými, se střechami z rákosí nebo klestí, s dveřními otvory, ale bez dveří. V takových

chatrčích se lidé museli ustavičně krčit. V suchém vnitrozemí spávali původní obyvatelé
obvykle pod širým nebem za nízko

u hromádkou klestí nebo olistěných větví, které je chránily

před zimním větrem.
Skoro na celém kontinentu bývali Austrálci nazí. Chodili s nepokrytými hlavami a bosi a jen

ve vnitrozemských pouštích mívali někdy v horkém písku na nohou sandály.

V chladnější Tasmánii si potírali těla živočišným tukem, aby k nim nepronikal zimní chlad.

Největšího umění však dosáhli, když si pomalovávali před obřady nahá těla. Někteří k tomu

používali červeného a bílého jílu a okru - železité hlinky nasbírané na výchozech ložisek
železných rud -

a navíc se zdobili ptačími péry a někdy i náhrdelníky ze zvířecích zubů. Jejich

skalní rytiny, řezbářské práce a malby se dočkaly většího obdivu kritiků ve 20. než v 19.

století. Pokud se dá civilizace posuzovat i podle působivého symbolického umění, pak si

mnohé australské kmeny zaslouží vysokého ocenění.

Původní obyvatelé sice postupovali při hledání potravy systematicky, ale rozhodně nebyli

jenom hledači. Znali svou zemi tak dobře, že si snadno nacházeli potravu. Věděli, kdy se které

jedlé rostliny vysemeňují a kdy přinášejí plody, kdy začínají hnízdit ptáci a kdy celé stovky

ptáků a zvířat mají mláďata, takže si hledali potravu podle ročního období. Živili se mnohem

pestřejší stravou než typický Evropan roku 1800 a zdaleka jim tolik nehrozil hlad. I v chudé

krajině jedli zřejmě po celý rok na sta různých zelených rostlin, ořechů, semen, jamů a bobulí.

Jedlé rostliny sbíraly ženy. A protože u vnitrozemských kmenů převažovala rostlinná strava,

byly právě ony živitelkami. Na pobřeží sbíraly korýše a měkkýše, což bylo jejich hlavní jídlo.

A tak ještě v zimě roku 1829

pozoroval George Robinson tasmánské ženy, jak se potápějí pro měkkýše s pleteným košíkem

přehozeným přes rameno a v ruce se zaostřeným klacíkem, jímž strhávaly měkkýše ze
skali

sek. "Dovedou se výtečně potápět, dlouho zůstávají pod hladinou, asi na vteřinu se

vynoří a pak se znovu potopí a sbírají pod vodou měkkýše tak dlouho, dokud si nenaplní
košíky."

Na pobřeží a kolem vnitrozemských řek se původní obyvatelé živili převážně měkkýši.

Dokladem jsou nám hotové hory měkkýších ulit, které se tyčí na tropických březích málem

jako pyramidy. Tak třeba nedaleko Weipy na Yorském mysu je několik takových hor,

tvořených tuhým odpadem po spoustě jídel, v nichž je podle odhadu na devět miliard ulit. V

Tasmánii prozrazují ty staré haldy odpadků, že původní obyvatelé přestali asi před třemi tisíci
lety jíst ryby -

snad po zavedení nějakého tabu. Dokonce i po příchodu Evropanů se Tasmánci

rybímu masu ještě vyhýbali.

Původní obyvatelé žili a putovali většinou v malých skupinkách, obvykle po několika

rodinách. Nebylo výjimkou, že muž měl více žen než dvě. Manželství bývalo sjednáno, když

děvče bylo ještě velmi mladé, někdy i před pubertou, a dívky vstupovaly do prvních
manželství v mnohem mladším v

ěku než muži. Vybírat si z nich mohli obvykle starší

mužové.

Řády a rituály, jimiž se řídil život původních obyvatel, byly složité, zato používané nástroje
jednoduché.

Chybělo třeba železo na ostří zbraní. U kamenné sekery byla proto nejdůležitější její váha a

také ostrost čepele.

Na druhé straně byly v Austrálii vynalezeny velmi důmyslné zbraně. V dávných dobách, dost

možná že před deseti tisíci lety, tu lidé vynašli bumerang, zbraň, která se vrací ke svému

majiteli. Ještě důmyslnější byl vrhač oštěpů, woomera, jednoduchý dřevěný nástroj, který

násobil účinek lovcovy paže a pomáhal mu mrštit dřevěným oštěpem do velké dálky. Luk a

šíp ke zbraním původních obyvatel nepatřily, domorodci je užívali jen v oblasti nejblíže
Papuy.

Mezi krajové zvláštnosti patřil zahnutý dřevěný meč, často užívaný v deštných pralesech

severního Queenslandu. Byl vyroben z tvrdého dřeva a opatřen držadlem a býval někdy

vysoký jako dospělý muž.

Obranou proti takovému meči byl malovaný štít, vytvarovaný z podpůrných kořenů zdejšího
fíkovníku.

V denním životě hrála nemalou roli odvaha a strach. Dnes se tvrdívá, že v pradávných dobách

nevládlo mnoho násilí, ale dochované důkazy o nemalém násilí svědčí. Lidé patrně hynuli v

boji natolik často, že to zbrzdilo nárůst populace. Nezřídka se cítili povinni pomstít smrt, a

někdy dokonce pokládali i přirozené úmrtí za dílo zlých duchů působících v zájmu nepřítele,

který se pak sám stal brzy terčem překvapivého útoku. Ženy, a někdy i děti umíraly při

střetech, které byly spíše masakry než bitvami. V roce 1875 bylo ve střední Austrálii zabito v

arandské bitvě na osmdesát až sto Austrálců a obětmi se staly i děti, kterým útočníci záměrně
lámali kosti.

Samozřejmě že brzy nato následovala pomsta. V malých společenstvích mohly být ztráty na
životech stati

sticky mnohem pustošivější než důsledky, jaké mělo pro celé národy století

evropských válek. A právě vzájemné msty byly jedním z důvodů, proč se Austrálci

nedokázali spojit v boji proti "společnému nepříteli", když do jejich země přišli Britové. Často
toti

ž viděli nepřítele v jiném Austrálci.

Lidé zranění v boji nemuseli vždycky zemřít. Z generace na generaci si původní obyvatelé

předávali osvědčené léky na rány a nemoci. Většinou si je připravovali z listů, kořenů, trav

anebo léčivých bylin. Mnohé takové léky neměly docela spolehlivý účinek, ale některé byly
dobré a jiné dokonce vynikající. Drogy, mimo jiné i žvýkací tabák, získávali Austrálci ze

stromů a obchodovali jimi na rozlehlém území. Sušili si a žvýkali listy rostliny z čeledi
duboisia a nikotin z n

í čerpali pomocí alkalického popela, který získali pálením dřeva akácie7.

Omamnou směs si uhnětli do žmolku, který nosili za uchem. Umístěním na tomto citlivém

místě dosáhli toho, že kůže absorbovala drogu, která se pak dostávala kapilárním systémem
do moz

ku. Podobně působí na mozek i dnešní prostředky proti mořské nemoci, které se

rovněž dávají za ucho.

Starší muži prožívali nesmírnou rozkoš, když chvíli žvýkali kuličku a pak ji předali svému

sousedovi. S pomocí tohoto léku proti bolesti dokázali původní obyvatelé překonat i velkou

únavu. Říkalo se dokonce, že jeden Austrálec ušel za dva dny na dvě stě kilometrů a vydržel
to jen proto, že "žvýkal pituri". Když britští cestovatelé Burke a Wills umírali v roce 1861 ve

střední Austrálii pomalou smrtí, bylo jim pituri jedinou úlevou.

Původní obyvatelé byli lidé náboženští. Věřili, že svět je dílem mytických stvořitelů, kteří si

nad ním udržují moc i dlouho po tom, co stvořili každé údolí, skalisko a veškeré druhy zvířat

a ptáků. Dodržováním starých rituálů si zajišťovali, aby jim božští předkové byli i nadále

nakloněni. Svět, jak jej znali, byl tvrdý, oni však věřili, že býval neuvěřitelně tvárný. Tak

třeba jistá skupina Austrálců žijících poblíž ústí řeky Murray si představovala, že kdysi to

bývala úzká rovná řeka. Pak se však po ní pustil na své kánoi za velkou rybou, murrayskou

treskou, mocný Nguruderi, treska najednou švihla ocasem a vytvořila na řece široké zákruty.

Nguruderi ji chytil v jezeře Alexandrina, rozřezal ji kamenným nožem, a když hodil všechny
kus

y zpátky do jezera, proměnil je v cejny a okouny, v bahníky8 a šproty, čímž stvořil nové

druhy ryb.

Austrálci zřejmě nežili v bezpečném světě. Nedokázali navždycky překonat zlé síly, i když

jedinci ovládající kouzla měli nesmírnou moc konat dobro i zlo. Domorodci pevně věřili, že

člověk dokáže běhat vzduchem, třeba i více než metr nad zemí. Často se děly i zázraky. A

mnozí Austrálci si představovali, že dokáží zarazit nebo přivolat déšť, zchladit horké počasí
anebo oteplit chladný den.

Měli obdivuhodný dar řeči. Evropští přistěhovalci často užasli, když je poprvé slyšeli. Biskup

Salvado, benediktinský kněz, který se vydal za původními obyvateli do západní Austrálie,

shledal, že mluví mnohem lépe než lidé v Asii a Oceánii. Mnohé z těch sladkých zvuků mu

připomínaly italštinu a "těžké zvučné tóny" zas věty z jeho mateřštiny - španělštiny. A když

se sám naučil jejich řeči, zjistil, jak mnoho dokáží říct několika málo slovy. Večer s nimi

sedával u ohně, uchváceně poslouchal, jak znovu a znovu zpívají tytéž písně, a prožíval s nimi

veselí i smutek jejich básní a písní. "Zpívají tutéž píseň znovu a znovu a pokaždé, když ji

opakují, mají z ní větší potěšení - to, co by Evropanům připadalo nesnesitelně nudné, je
dokáže uvést v extatické nadšení."

V roce 1800 se v Aus

trálii mluvilo více jazyky než v Evropě, snad dvě stě padesáti různými

jazyky, z nichž většina už dávno zanikla. Typický Austrálec znal pravděpodobně několik

jazyků a nářečí. Snadno bychom mohli jeho schopnosti zlehčovat a tvrdit, že původní jazyky
byly ve

lmi prosté a rychle se daly naučit, ale měly složitou gramatiku a připomínaly spíše

latinu a sanskrt než soudobou angličtinu. Tak třeba dyirbalský jazyk, jímž se kdysi mluvilo v

rozlehlých deštných pralesech severního Queenslandu, jasně rozlišoval zájmena on, ona a ono

a mužský, ženský či střední rod, který Austrálec pečlivě užíval, když vyjmenovával několik
set jedlých rostlin.

Většina jazyků původních obyvatel byla tím složitější, že při oslovování skutečných nebo

případných tchánů, tchyní, švagrů, švagrových, bratranců a sestřenic se musel volit velmi

nepřímý způsob řeči. Při takovém oslovení se užívala i jiná podstatná a přídavná jména a

slovesa než v normální mluvě. Kniha gramatiky jednoho z mála dochovaných domorodých

jazyků dosahuje pěti set stran.
Li

ngvisté, kteří později prostudovali několik jazyků původních obyvatel, zjistili, že v nich je

mnohem méně slov než v kterémkoli evropském soudobém jazyce. Typický jazyk Austrálců
má asi deset tisíc slov -

přibližně tolik, kolik jich užívá průměrný Evropan, ale zdaleka ne

tolik, kolik jich v Evropě potřebuje jazykově kultivovaný člověk. Z jakéhosi důvodu se vžila

představa, že původní obyvatelé mluví jedním jazykem, takže například slovo bumerang se

vysvětlovalo jako jejich společný výraz pro dřevěnou vracející se zbraň. A přitom je

bumerang známý v různých oblastech země pod několika jmény a v Tasmánii ho neznají

vůbec, takže pro něj ani výraz nemají. Mnoho domorodých slov, která dnes patří i do

angličtiny, pochází z jazyků, jimiž se mluvilo v okolí Sydney, neboť tam spatřili evropští

přistěhovalci poprvé místní zvířata a zbraně původních obyvatel. Anglické výrazy jako koala,
wombat, wallaby a boomerang pocházejí z dharukského jazyka, jímž se mluví v okolí

Sydney. Podobným takovým slovem je zřejmě dingo. Zato na Shoalhaven, jižně od Sydney,

se tomuto australskému psu říkalo mirigang a v některých krajích zase warrigal, jak mu často

říkali první britští osadníci.

Slovo kangaroo (klokan) přešlo do angličtiny z jazyka, jímž se mluví v okolí Cooktownu v
severním Q

ueenslandu, v místech, kde musel strávit delší čas na souši první britský objevitel

kapitán Cook, když jeho loď narazila v roce 1770 na útes. Tady také uslyšel slovo kangaroo,

jímž domorodci zřejmě jmenovali menší druhy - wallaby, a ne zvíře, kterému dnes Angličané

kangaroo říkají.

Nebylo tehdy snadné rozhodnout, jak toto slovo psát, a Cook i jeho vědecký spolupracovník
Joseph Banks se rozhodli, že jej budou psát jako kanguru nebo kangaroo.

Některá slova původních obyvatel pronikla do angličtiny až ve dvacátém století. Tak třeba

žádný průměrný voják, který odcházel bojovat do první světové války, ještě neznal výraz

didjeridoo9 a tento výraz se vlastně neužíval ani v severní Austrálii, kde tento dlouhý dřevěný

hudební nástroj zřejmě vznikl. Kmeny žily v různých oblastech různým způsobem života a
lišily se nejenom jazyky, ale i zvyky, rituály, stravou a náboženstvím.

Různě se měřil i čas. Mladé děvče z kmene Aranda se brzy dozvědělo, že pro západ slunce se

užívá jistý výraz, ale docela jiným slovem že se označuje okamžik těsně po západu slunce.

Krátkému zbarvení večerní oblohy na červeno a žluto se říkalo alknara a po něm přicházel

soumrak označovaný jako čas, kdy už se jeden trs trávy nerozezná od druhého. Austrálci měli

své slovo i pro půlnoc a větu upřesňující chvíli, kdy na obloze zazáří Mléčná dráha. Slova

popisující každou fázi noci tvořila tehdy dlouhý sled sahající daleko za chvíli, kdy se

bandikuti10 opět ukryli do svých nor. Lidé kmene Aranda tak vlastně dělili dobu mezi
východem a západem slunce asi do

osmnácti fází a pro každou měli své jméno.

Ještě dnes se nemálo liší názory na to, zda původní obyvatelé Austrálie žili v těch dávných

dobách alespoň relativně dobře. Jejich způsob života měl nepochybně své vady a slabosti jako

ostatně každý způsob života, ale Austrálci mohli být hrdí, jak dokázali osídlit nehostinné

kraje, jak se svou vynalézavostí v mnoha oblastech denního života naučili využívat

překvapivě velkého množství potravin a léků a jak uměli přežít ve vyprahlých krajích, které
jsou dnes praktic

ky neobydlené. Někteří z historiků, kteří se zabývají dějinami dávných věků,

dospěli nedávno k závěru, že Austrálců bývalo na tomto kontinentu na milion. Pokud je tento

odhad správný, je zřejmé, že tak velké množství lidí muselo při způsobu života založeného

výhradně na prostém lovu a sběru potravin žít velice prostě. Podle jiného, staršího názoru, žilo

však v dávných dobách v Austrálii původních obyvatel necelých 500 000, dokonce snad jen

250 000, a potravy pro tak malý počet lidí tu bylo až na delší období sucha víc než dost. Sám

bych se na základě svých důkazů klonil k názoru, že Austrálců bylo méně než
500 000 a že obvykle nacházeli dostatek potravy.

Nárůst populace měl svá přirozená omezení. Tak například matky kojily děti až do jejich tří
let, což mnoh

dy bránilo dalšímu otěhotnění. Navíc se v některých oblastech muži sexuálně

nestýkali s dosud kojícími ženami, a ženy nerodily proto děti příliš rychle za sebou. Počet
obyvatelstva omezoval i fakt, že se jen málokdo dožil padesátky. A k velkým ztrátám na
životech docházelo i v bojích.

O celém tom pozoruhodném životě se nám dochoval jen nepatrný zlomek znalostí. Mnoho

jsme se o něm dozvěděli za posledních padesát let, hodně se toho ještě vypátrá v příštích

padesáti letech. Teprve v posledním půlstoletí shromáždili lidé důležité zlomky znalostí o

nejpozoruhodnější události v lidských dějinách Austrálie - o tom, jak stoupla voda v mořích.

2. blížící se střet

Po většinu doby, kdy v Austrálii žije člověk, byly ostrovy Nové Guineje spojeny s Austrálií.

Asi před 18 000 lety si lidé začínali všímat změny, která je v retrospektivě mnohem

pozoruhodnější, než by se tehdy mohlo někomu zdát. Podnebí světa se oteplilo, a jak tály

obrovské ledovce, začínala stoupat moře. První, kdo spatřil valící se vlny, zejména za přílivu,

byli Austrálci žijící na širých pláních, které se mírně zvedaly k moři. Století za stoletím

stoupala moře výš a výš. Byla už tak hluboká a rozsáhlá, že se Austrálci nemohli ani dostat k

útesům, na kterých po nesčetné generace sbírali měkkýše. Slané bažiny, kde lovili ptáky, se

staly součástí moře. Posvátná místa, možná že skalnatý vrch nebo jeskyně, kam se každoročně

vydávali pěšky na dlouhou pouť, se ocitla pod vodou.

Přes rozsáhlé travnaté pláně, kde se kdysi pásli klokani, se teď přelévaly vlny. Jak moře

stoupala, vznikaly nové ostrovy, které však byly zatopeny, když moře stoupla ještě výš.

Postupující moře zahnalo celé skupiny Austrálců na kmenová území jejich sousedů, což

možná někdy vedlo i ke krveprolití.

Moře stoupala nejméně po dobu 12 000 let, přibývala velmi pomalu, a někdy dokonce trochu

ustupovala. Z míst ležících kdysi na tři sta kilometrů ve vnitrozemí bylo teď vidět až k

pobřeží. Tasmánie se oddělila od australské pevniny asi před 10 000 lety, ale za klidného

počasí bývala ještě dostupná. Daleko na severu vznikla rozsáhlá zátoka, známá později jako

Carpentarský záliv. Zalévala zemi, kde kdysi na sta generací původních obyvatel spalo,

lovilo, tančilo, dohadovalo se a pozorovalo za noci hvězdy. Asi před 8000 lety se Austrálie

oddělila od Nové Guineje. Původní Torresův průliv, kdysi tak úzký, že se dal přehodit

oštěpem, se rozšířil.

Celkem zmizela v moři asi jedna sedmina půdy spojeného kontinentu Austrálie a Nové

Guineje. Vody pohltily území osmkrát větší, než je dnešní Itálie. Žádný kontinent nepřišel

zřejmě o tak rozsáhlé území jako Austrálie v období stoupajících vod.

Mezi domorodými kmeny se tu i onde až neuvěřitelně dlouho udržela vzpomínka na

stoupající vody, které jim zřejmě byly nepochopitelné. Víme například, že v roce 1857
prozradi

l jistý bílý osadník redaktorovi publikace Fakta a čísla fascinující zprávu. "Asi před

třemi lety mi vyprávěl jeden domorodec z kmene Mount Macedon, že jeho děd si ještě

pamatuje, jak plul po řece Yarra až k Heads, ohraničujícím vjezd do zátoky Port Phillip, kde

se řeka vlévala do moře."11 O století později ověřili vědci moderními metodami, že řeka

Yarra skutečně tekla asi před tisíci lety až k Port Phillip Heads asi čtyřicet kilometrů na jih

vzdušnou čarou a že oceán nakonec stoupl daleko do vnitrozemí a zaplavil staré koryto Yarry.

Na starou řeku si samozřejmě nepamatoval děd onoho domorodce, ale spíše jeho

praprapraděd, předek žijící snad před sto generacemi, a příběh o postupujících vodách se pak

předával z pokolení na pokolení.

Jak moře pomalu stoupalo, vzdálila se Austrálie kdysi tak blízkému ostrovu Timor a Nové

Guineji. Hluboké moře ji oddělilo i od pobřeží jihovýchodní Asie a proměnilo západní

Indonésii, která bývala součástí asijské pevniny, v řetěz ostrovů, mezi něž patří i Jáva a
Sumatra.
Austrálc

i byli do značné míry, i když ne plně, vzdáleni od ostatního světa.

Víme, že spojení s vnějším světem bylo pořád ještě možné, i když už mnohem nebezpečnější.

Jednou ze známek tohoto spojení byl příchod zpola ochočeného psa dinga. Byl to pěkný velký
pes, a

když do Austrálie přibyli první Britové, vídali ho v domorodých táborech. Vědělo se

dokonce, že ženy se až mateřsky staraly o štěňata dinga a krmily je mlékem z vlastního prsu.

Dingo se pravděpodobně dostal do Austrálie před čtyřmi tisíci lety, zřejmě na malém voru

anebo člunu spolu s lidmi, a rozšířil se po celém kontinentu. Pravděpodobně se sem tak

dostaly jen dva či čtyři exempláře, ale rozmnožily se natolik, že časem bylo dingů v Austrálii
na statisíce.

Dingo sem pronikl z vnějšího světa, kde bylo nedávno domestifikováno značné množství

zvířat a rostlin, které pak sloužily člověku. Zvláštní je, že se sem nedostalo žádné jiné zvíře

ani rostlina. Austrálie se dlouho vyhýbala největší hospodářské revoluci, jakou do té doby

zažil svět.
Koncem období, kdy na

světě stoupala moře, začínal nejdůležitější řetězec událostí v celých

hospodářských dějinách. Tato revoluce, která začala v rozličných částech severní polokoule

před více než 10 000 lety, měla pro lidstvo daleko větší význam než průmyslová revoluce,
která

začala během osmnáctého století v Anglii. Za pravěké či neolitické revoluce začali lidé

sít, sklízet úrodu, chovat stáda koz, ovcí a jiných zvířat a schraňovat potravu. Přestávali být

kočovníky a spíše se usazovali na jednom místě - vznikaly vesnice a města a začalo se se

zpracováváním kovů, s hrnčířstvím a kopáním zavlažovacích průlivů. To vedlo k vybírání

daní a k nástupu mocných úředníků a kněží a ke vzniku větších vojsk, než jaká kdy do té doby

existovala. V důsledku těchto změn nebylo zapotřebí tolik lidí na obstarávání potravin, a

mnozí se proto mohli věnovat jiným činnostem.

Znamenalo to významný krok ke specializaci, na jaké dnes závisí celý svět.

Různé formy tohoto nového způsobu života, založeného na domestifikaci rostlin a zvířat, byly
nejprve poz

orovány na jižním pobřeží Turecka, na záplavových nížinách velkých řek Střed

ního Východu a tu i onde snad i na jiných místech. Nový způsob získávání a shromažďování

potravin umožnil velký nárůst světové populace. Za nových podmínek života se mnohem

účinněji využívala půda. Nový život se šířil přes celé prostory země a přeskočil i na ostrovy.

Byla to vlastně první zemědělská revoluce. Údolí, kde dnes leží Paříž a Londýn, ji přijímala

poměrně pomalu. V hospodářském vývoji se opožďovala o celá staletí za údolími Nilu a
Tigridu.

Tři, možná i čtyři tisíce let podřimovala coby součást třetího světa, zatímco vzdálené kraje

východního Středozemí a Perského zálivu zatím vzkvétaly a rozvíjely se. Konečně přijala

nový způsob života i Evropa.

Přijala ho i Severní a Jižní Amerika a obě si pro něj zřejmě nalezly vlastní obdobu. V

některých částech Asie se začalo s obděláváním půdy a pastevectvím ještě dlouho předtím,

než se ujalo v Evropě.

Tyto dalekosáhlé změny pronikly do hornatého kraje Nové Guineje asi před osmi tisíci lety.

Rozšířily se po ostrovech v Torresově průlivu a změnily život všech tamních lidí.

Na těchto ostrovech, z nichž některé byly vzdáleny od australských břehů pouhý den cesty

kánoí, začali pěstovat rostliny Melanésané, kteří se usadili na půdě obývané dříve Austrálci.

Pokud je nám známo, pronikly tyto změny na australskou pevninu, až když je sem přinesli
Britové.

Změně dokázalo odolat nebo uniknout jen několik rozsáhlých a odlehlých oblastí světa. V

roce 1788 přetrvával starý způsob života založený na lovu a sběru, který skýtal potravu jen

malým skupinkám lidí roztroušených v rozsáhlých končinách, už jen v některých suchých

krajích jižní Afriky, v rozsáhlých prostorách jihoamerického vnitrozemí, v celé Arktidě a na
celém australském kontinentu.
Austrálie

byla nejodlehlejší částí světa, kde se k zániku odsouzený způsob života ještě udržel.

Těžko si dnes dovedeme představit, proč sem vlastně nepronikl nový způsob života založený

na obdělávání půdy a pastevectví.

Jisté ovšem je, že půda poblíž pobřeží severní Austrálie nebyla příliš lákavá a dodnes se na ní

usadilo jen málo lidí. A pak tu byl ještě jeden důvod - nový způsob života byl zřejmě šířen

dobyvačnými válkami a po tom, co stoupla moře, byla Austrálie proti nepříliš silnému

útočníkovi relativně dobře chráněna.

Docela odloučená však nebyla. Nejméně dvě století před tím, než sem dorazili Britové,

pravidelně přijížděli na její tropické pobřeží hosté z vnějšího světa. Připlouvali rok co rok z
indonéského poloostrova na malých plavidlech s plachtami z rákosu. Z jižního cípu ostrova

Sulawesi sem přijížděli Makasané. Využívali pravidelně se zvedajícího větru, hnáni

severozápadním monzunem připlouvali pod plachtami do Austrálie a obvykle urazili za pár

týdnů dva tisíce kilometrů dlouhou plavbu. Na pobřežích, často hustě osídlených Austrálci,

lovili tito rybáři v mělčinách sumýše zvané trepang a na břehu si je pak vařili nebo udili na

horkém slunci. Když se zvedl suchý jihovýchodní monzun, vztyčili opět plachty a s pomocí

těžkých dvojitých kormidel zamířili k svému domovskému přístavu Macassaru. Trepang se

prodával až v Kantonu a v jiných částech jižní Číny, kde se užíval jako afrodiziakum a

zejména jako pochoutka na stolech boháčů - mnohé z lodí, které ho převážely, patřily vlastně

čínským překupníkům.
Za rušných

let připlouvalo s rybářskými flotilami do Austrálie rok co rok nej méně na tisíc

Indonésanů, kteří tu chytali a udili sumýše. S Austrálci obvykle dobře vycházeli, i když občas

došlo i ke krveprolití. Austrálci se někdy dokonce vydali s rybáři do Indonésie a zase se

vraceli domů. Italský kněz otec Riccio se v roce 1676

setkal na Filipínách s návštěvníky z jiných krajů, zřejmě s Austrálci. "Člověk může

vnitrozemím jejich země putovat přes dva roky, a ani nespatří moře," napsal později.
V Arnhemské zemi a na d

alších částech dlouhého, nízko položeného pobřeží po sobě

návštěvníci při každoročních výpravách příliš stop nezanechali. Původní obyvatelé měli svůj

vlastní přísně logický způsob práce, myšlení a nahlížení světa, který se příliš nezměnil, ale ani
nezhrout

il, když k nim pronikly odlišné, mnohdy protichůdné myšlenky a cizí předměty.

Užasli ovšem nad ostrými materiály, které jim rybáři občas poskytli - železo a skleněné střepy

byly mnohem ostřejší než nástroje z kostí a kamene a Austrálci je dychtivě přijímali a rádi

používali. Na to, aby se změnil život těch několika tisíc Austrálců žijících tehdy na pevnině,

však nebylo železa a skla nikdy dost. Někteří Austrálci se naučili vydlabávat své kánoe
pomocí železných sekerek.

Někteří si zase zvykli tu a tam si pro potěšení vykouřit dýmku tabáku nebo se napít alkoholu,

ale podobného "přepychu" bylo jen velmi málo.

Kdyby se Indonésané usadili na půdě severní Austrálie, možná že by tu byli začali postupnou

revoluci. Nemáme však žádné důkazy, že se o to kdy pokusili. Půda tu byla stejně neúrodná

jako u nich. A zřejmě ještě netrpěli na svých ostrovech přelidněním. V severní Austrálii bylo

také po většinu roku zřejmě tak sucho, že jim zdejší podnebí nevyhovovalo. Navíc stáli

především o trepang, který si mohli nalovit, i když se zdrželi jenom nakrátko.

Každoročními návštěvami využívali z obou světů to nejlepší.

Do Austrálie již měli brzy dorazit Evropané. Kontrast mezi způsobem života na Britských

ostrovech a života původních obyvatel byl snad nejpropastnějším kontrastem světa.

Britové s sebou přivezli množství myšlenek a zboží, jaké si Austrálci zatím ani neuměli

představit. Přibyli sem se všemi výdobytky desetitisíce let staré neolitické revoluce i s

výsledky nové průmyslové a vědecké revoluce. Přivezli si ovce a nůžky na jejich stříhání,

koně a postroje, dobytek a vepře a nejrůznější psy a kočky.

Přivezli s sebou ovocné stromy a zeleninu tropů i mírných pásem, jakou Austrálci vůbec

neznali. Přivezli ploty, vozy, velké domy, které nechávali stát na jednom místě, a lodě, jaké

dokázaly přeplout oceány. Přivezli si schopnost destilovat alkohol, vařit pivo a dělat víno -

nebezpečné schopnosti v zemi, která alkohol zatím nepoznala.

Přivezli si dovednost, jak spřádat vlnu, tkát plátno a zpracovávat kůži. Přivezli si umění psaní,

tisku, účetnictví a schraňování informací v knihách a potravin v sudech, soudcích a pytlích.

Přivezli na tisíce zákonů, všechny vymyšlené dvacet tisíc kilometrů odtud. Přivezli si střelné

zbraně, které ještě nebyly příliš přesné, ale dokázaly zastrašit každého, kdo je prvně uviděl a
zakusil.

Britové projevili mnohem víc než který jiný národ v dosavadní historii lidstva skvělou

dovednost při výrobě různých předmětů - snadno by dokázali zaplnit celé muzeum příklady

nejrozličnějších výrobků, které jim usnadňovaly život. Austrálci uměli svoje schopnosti spíše

projevovat, a často velmi vynalézavě, než vyrábět určité předměty. To ovšem mezi nimi

prohloubilo propast a jen ztížilo jejich porozumění. Na cizince, kteří si dokázali stavět lodě,

jaké přepluly celé oceány, neudělali Austrálci svými loďkami, chýšemi a drobnými předměty
velký dojem.

Konfrontace byla o to ostřejší, že do Austrálie pronikli Britové, a ne Indonésané, neboť

Britové stáli v čele nového hospodářského pokroku - průmyslové revoluce a věku páry.
V A

ustrálii se setkali s domorodci, kteří ještě nezažili ani první hospodářskou revoluci.

Obyvatelé země, která právě vynalezla parní stroj, tu narazili na lidi, kteří neznali ani

hrnčířství a zpracovávání kovů a nevěděli, jak si uvařit vodu. Ve všem tu došlo k naprostému

protikladu, protože Britové a Austrálci mluvili velmi různými jazyky, měli naprosto rozdílnou

historii, zvyky, rituály, náboženství a zcela odlišný přístup k půdě, rostlinám a zvířectvu. V

technice a užívání půdy je dělila celá staletí - krátce řečeno ani při nejlepší vůli na obou

stranách se nemohli navzájem přizpůsobit.

3. chudý ráj

Začátek konce klidného života, jaký tu vedli původní obyvatelé, zvěstovala malá loď brázdící

divoké moře u jižní Afriky. V roce 1486 obeplula první portugalská loď mys Dobré naděje,

otevřela tak novou cestu k Indii, jež byla obchodní Mekkou té doby, a zvěstovala i blížící se

chvíli, kdy Evropané dorazí do všech přístavů a údolí Asie i blízkých ostrovů. Kolem Jižní

Ameriky se pak vydávalo do Indie, Japonska, Číny, na Jávu, Sumatru a Timor mnoho
evropských lodí - portugalských, holandských a posléze i britských a francouzských - a

odváželo odtud náklady pepře, kalika, čaje, porcelánu, santálového dřeva a jiného zboží.

Několik málo z těch lodí se přiblížilo k australským břehům a jistě je zahlédli i původní

obyvatelé, kteří se pohybovali kolem pobřeží.

První z Evropanů snad spatřili Austrálii Portugalci. Portugalsko si zbudovalo v roce 1516

malé opevnění na Timoru a severozápadní monzuny občas zřejmě zahnaly některou jejich loď

na dohled od ostrovů anebo pobřeží severozápadní Austrálie. Mořeplavci tu patrně neshledali

nic, co by je zvláště lákalo. Asi o století později vídali části tohoto pobřeží mnozí holandští

námořníci a ze strážních košů vysoko na stěžních s obavami pozorovali, jak bílé hřbety vln

narážejí do zpola ponořených skalisek.

Prozkoumávali tehdy námořní cestu, při níž využívali převládajících větrů mezi Holandskem

a Jávou, pluli na východ od Kapského města, dokud se nedostali do blízkosti západního
aust

ralského pobřeží, a pak zamířili na sever. Při těchto plavbách se mnohokrát stalo, že

holandské a někdy i britské lodě ztroskotaly u australského pobřeží a potápěči, kteří se dokáží

ponořit do velkých hloubek, ještě dnes nalézají zbytky jejich nákladu.
Map

a Austrálie nese jména statečných mořeplavců, kteří se plavili na malých plachetnicích.

Průliv u severovýchodního mysu australského kontinentu nese španělské jméno - Torresův.

Severozápadní pobřeží je chráněno Bonapartovým souostrovím, jedním ze šňůry míst s

francouzskými jmény. Větry ovívaný mys na jihozápadním cípu kontinentu má jméno po

Holanďanovi - Leeuwinův mys. Tito Evropané měli možnost kolonizovat Austrálii, ale

neviděli v tom velký smysl. Pobřeží, kolem kterého proplouvali, bylo písečné a suché.
S

nahými domorodci se těžko dalo obchodovat - v porovnání řekněme s Indy a Peruánci

neměli na prodej žádné lákavé zboží.

Nedaleko dlouhého západního a severního pobřeží, které kdysi spatřili první portugalští,

španělští a holandští mořeplavci, ležely v zemi vzácné nerosty. Avšak téměř nic ze všeho toho

zlata, železné rudy, uranu, bauxitu, mědi, ropy, stříbra, olova a zinku, často ležícího nedaleko

pobřeží, nemělo v roce 1700 žádnou cenu. Byly tam i diamanty - a bylo jich dost, aby nad
nimi zaplesal leckterý amsterodamský obchodník s drahokamy, ale první cenné diamanty byly

vytěženy až v roce 1979 v Západní Austrálii.

Evropští mořeplavci sem připluli příliš brzy.

Většina obrovského nerostného bohatství nebyla nikomu k užitku, dokud se nedala získat

novými způsoby těžby.

V posledních dvou stoletích závisí australské hospodářství na této technologii stejně jako na

zemědělské půdě, pastvinářství, surovinách a jiných zdrojích.

Východní pobřeží Austrálie, obrácené k Tichému oceánu, je vlídnější než pobřeží západní.

První, kdo celé pobřeží uviděl a obeplul, byl zřejmě britský mořeplavec kapitán James Cook.

Vyplul z Anglie roku 1768 s příkazy, které se téměř rovnaly úkolu, jaký o dvě století později

dostali muži, kteří měli přistát na Měsíci.

V sobotu ráno 3. června 1769 měl být na ostrově Tahiti nejpřesnějšími pozorovacími přístroji

sledován rychlý přechod planety Venuše přes Slunce, vzácný jev, z něhož chtěli Angličané

poprvé vypočítat základní astronomický údaj, vzdálenost Slunce od Země. Z Tahiti odplul k
Novému Zél

andu, tehdy již objevenému Holanďany, a když pak prozkoumával neznámá moře

na severozápad odtud, objevil v dubnu roku 1770 pobřeží Austrálie.12 Země, kterou tehdy

spatřil, ležela blízko dnešních hranic mezi Viktorií a Novým Jižním Walesem. A když za
jasnéh

o počasí plul kolem pobřeží, uviděl, jak tam z velikých ohňů stoupá kouř, a poznal, že

země za těmi bílými písečnými břehy je obydlená.
Kapitán James Cook doplul až do Botanické zátoky do blízkosti míst, kde dnes leží sydneyské

letiště, a byl náramně spokojen pohledem, který se mu naskytl - bylo tu příznivé podnebí,

bezpečný přístav, dobré možnosti rybolovu, úrodná půda, anebo si to alespoň myslel, a těch

nemnoho domorodců na příchozí spíše "nepřátelsky hrozilo", než aby je napadali se zbraní v
ruce. Cook p

římo užasl, kolik travnatých luk tu uviděl, a rovnou napsal do Anglie, že "je tu za

všech ročních období více krmiva pro dobytek, než kolik ho kdy získal pro svoji zemi".

Za všech ročních období? Byl tu teprve deset dní, a je proto pochopitelné, že se dopustil

omylu, který stál Anglii mnoho peněz. Domníval se, že se sem dostal v období sucha, ale bylo

právě období dešťů. Nová země působila kouzelně a "loukami" protékaly bystřiny, ale když

sem v jinou roční dobu dorazila britská výprava, našla vyprahlou pustou krajinu. Louky

uvadly a úplně vyschly.

Botanická zátoka měla pro Brity užitek, až když se vzbouřily severoamerické kolonie a

vytvořily Spojené státy. Až do té doby posílala Británie mnoho zločinců do amerických měst
a na tamní plantáže, aby si tam odpyk

ali svůj trest. Kam však je měla poslat teď, když je v

Americe nechtěli? V roce 1786 padly návrhy, že by bylo možné poslat vězně z přeplněných

britských věznic do Botanické zátoky. V době, kdy Británie soupeřila s Francií o nadvládu

nad světovými moři, by tak získala strategickou základnu ve velmi slibné části světa. Vězni

mohli svou prací také zajistit významné strategické potřeby - stěžně tesané z vysokých

rovných sosen, jaké rostly na ostrově Norfolk, a lana vyráběná ze zvláštního druhu lnu,

rovněž získávaného z tohoto ostrova. Neboť jak se Angličané znovu poučili při nedávných

námořních bitvách a blokádách v americké válce za nezávislost, měly pevné stěžně a pevné

plachty pro vítězství na moři prvořadý význam.
Nevýhodou ovšem bylo, že Botanická zátoka, t

olik vzdálená od Anglie, byla pro lodě

najímané na přepravu trestanců, stráží a základních zásob cílem velice nákladným; výhodou

se však ukázalo, že lodě mohly pak plout až do Číny a přivážet na zpáteční cestě do Anglie

celé bedny čaje. A jak se všichni domnívali, mohli si trestanci na úrodné australské půdě,

požehnané navíc tak vlídným podnebím, vypěstovat dost potravy, aby se dokázali uživit.

Krátce řečeno, v Botanické zátoce, kam se celý plán soustředil, měl trestance čekat hotový ráj
na zemi.

Později se jméno Botanické zátoky stalo symbolem zoufalství, opuštěnosti a krutosti, ale

zpočátku vyjadřovalo úžas nad krásou a hojností zdejší přírody. Zprvu se dokonce zdálo, že se

v osadě Botanické zátoky bude pěstovat cukrová třtina, kávovník, bavlník a jiné tropické

rostliny a stejně tak i tolik potravin, kolik si jich jen stačí trestanci po denní práci sami

vypěstovat. Elizabeth Macarthurová, mladá dvacetiletá žena, která v říjnu 1789

odplouvala z Temže se svým manželem důstojníkem do té vzdálené země, psala ještě své

matce, aby ji trochu utěšila, a vyjádřila ve svém dopise tehdejší přesvědčení, že v Austrálii je

mnohem vlídnější podnebí než v Evropě. "Září tam tolik slunce, že mi svými veselými

paprsky jen prospěje, a příroda překypuje krásou." Dodala ještě, že to v Botanické zátoce

"hýří květinami" a až si tu osadníci zasadí stromky a budou o ně pečovat, povede se tu i
ovoci.

První flotila s vojáky, trestanci a zásobami vyplula z Anglie 13. května 1787. Konvoj
jedenácti lodí se zastavil na týden na Kanárských

ostrovech, na měsíc zakotvil v Rio de

Janeiro a na další měsíc v Kapském městě. Byly to většinou přístavy jiných koloniálních

mocností, protože Britské impérium nemělo v Jižním Atlantiku a v Indickém a Tichém

oceánu podstatný vliv. Když flotila konečně vyplula z Kapského města asi s tisíci muži,

ženami a dětmi, pěti sty kusy dobytka a drůbeže na palubách, připomínala svému veliteli

kapitánu Arthuru Phillipovi Noemovu archu. A sám kapitán měl kajutu tak přeplněnou

různými rostlinami určenými pro kolonii, že se tu cítil jako "v malém skleníku".13

Osm měsíců po tom, co flotila vyplula od ostrova Wight, dorazila do Botanické zátoky a

Phillip se rozhlížel po všech těch Cookových svěžích loukách a bystřinách. Žádné však

neviděl, takže posunul kolonii o několik mil severněji do skvělého sydneyského přístavu.14

Přístav byl chráněn dvěma pískovcovými klify a Phillipovi připadal jako nejideálnější přístav

na světě. Místa tu bylo dost na tisíc válečných lodí, které by se tu skryly před bouřemi, takže

lodě se mohly uvázat ke stromům a náklad snadno dopravit na břeh. 26. ledna 1788 vztyčil

kapitán Phillip v zátoce Sydney Cove britskou vlajku, a tak vlastně vznikla tehdy ještě malá

osada Sydney. Tento den se později stal australským státním svátkem, Dnem Austrálie,
namísto

mnohem dramatičtějšího dne 18. ledna, kdy Phillip vplul do Botanické zátoky, čímž

vyvrcholila jedna z nejpozoruhodnějších kolonizačních cest lidské historie.

V chatách a stanech nově založeného Sydney však nebylo mnoho důvodů k oslavám.

Nejdříve se musela vymýtit půda a zasít obilí, ale první úroda byla ubohá. Všichni se museli
spokojit jen tehdejší obdobou dnešní konzervované stravy, protože týdenní dávky mouky,

rýže a uzeného hovězího jim byly přidělovány rovnou ze sudů, tak jak sem byly dopraveny.
Tresta

nci i námořníci trpěli nedostatkem čerstvé stravy a mnozí z nich dostávali "žlutavě

hnědou" barvu do obličeje, těžce dýchali, nepříjemně jim svědily nebo krvácely dásně a na

nohou jim vyvstávaly tmavé anebo žluté skvrny. Trpěli obávanou námořnickou nemocí -

kurdějemi. Situace se trochu zlepšila, když byla jejich strava zpestřena různými bylinami a

plody, jimiž se živili domorodci. Mnoha mužům, kteří těžce pracovali s motykami, sekerami a

pilami, zpracovávali tuhé dřevo a okopávali tvrdou zem, příděly potravin zdaleka nestačily.

Tak třeba trestanec, který se jmenoval Black Caesar, snědl celý svůj týdenní příděl za jediný

den. Mezi trestanci bylo i 188 žen a ty měly nárok jen na dvě třetiny mužského přídělu a

některé jistě nesnesitelně trpěly hladem.

Většina trestanců ovšem uměla krást, proto se sem také dostali.

Těm, kdo se pokusili ukrást potraviny ve státním skladu, odpovídal Phillip přísnými soudy a

tresty. Hned první rok bylo oběšeno pět mužů a jiní zas byli často bičováni přes holá záda.
Trestanci se pokoušeli uprchnout.

Většina lodí, která je sem dopravila, se chystala dál do čínského přístavu Kantonu, takže

trestanci podlehli dojmu, že Čína je někde za nejbližšími kopci. Někteří se odhodlali k

beznadějnému pokusu dostat se tam pěšky a ztratili se v horách a na pláních. Těm, kdo

zůstali, se po čase dostávalo jisté odměny. Když si odpykali svůj trest, byla jim často

přidělena malá farma. Jen málokteří z nich ovšem dovedli hospodařit, ale leckteří se to i

naučili.
Když už se nedostávalo zásob, bylo nutné pos

lat alespoň pro nejdůležitější potřeby až do

Kapského města, což byl od Sydney nejbližší přístav. Stále více trestanců se muselo přesunout

na ostrov Norfolk, kde byla úrodnější půda, a proto i lepší sklizeň, a v roce 1793 žilo na tomto

malém ostrově více lidí než v samotném Sydney.

Mezitím všichni snažně doufali, že k nim konečně dorazí anglická flotila se zásobami - museli

však na ni čekat ještě dva a půl roku.

V prvních letech trestanecká kolonie naprosto nesplnila očekávání. Nebýt toho, že by

přeprava trestanců zpět do Anglie vyžadovala složitou nákladnou cestu a že by to rozhodně
nebyl jednoduchý úkol, snad by byla australská kolonie i zrušena. Zorganizovat takovou

plavbu by bylo tím obtížnější, že čtyři roky po založení trestanecké kolonie v Austrálii

v

ypukly francouzské revoluce a dlouholeté války. Navíc by bývalo mnohem nákladnější

Sydney opustit, než tu založit osadu.

Jedinou útěchou byly vztahy s domorodci. Mohly být katastrofální, ale nebyly. Phillip,

námořníci i trestanci často vídali Austrálce, jak rybaří, loví, sbírají si rostlinnou potravu a

barví se před svými slavnostmi jílem a okrem. A jistě i Austrálci mnohokrát pozorovali z

úkrytu v křovinách a mezi skalisky nové osadníky. Jenomže černí a bílí lidé si tu naprosto

nemohli porozumět. Ani jedni z nich nedokázali pochopit, jakou roli mají na druhé straně

velitelé či náčelníci, jaké je tamní společenské uspořádání, jazyk, vztah k půdě a jaké

náboženství. Pro Austrálce bylo něco zcela nepochopitelného, že v roce 1788

připluli Britové a že tu zůstali. Vždyť nikdy předtím neviděli loď, která by dokázala přeplout

hluboké moře, a jejich čluny z lehké kůry byly jen docela malé. Nikdy neslyšeli zvuk flétny

ani hluboké dunění bubnu, nikdy neviděli krávu, vepře či kočku, nikdy neviděli klobouk,
vysoké boty

a zcela oblečeného člověka. Jen pár domorodců z pobřeží Arnhemské země

vidělo, jak v dýmce hoří tabák, a spatřilo něco tak ostrého a trvanlivého, jako je kovový nůž.

Sami vařili v uhlících a v popelu, takže neznali hrnce a konvice, bylo jim naprostou záhadou,

proč se do země sejí semena, a když zpozorovali, jak je někdo svázán a zmrskán, žasli nad tím

nebo vyděšeně kvíleli.

Guvernér Phillip doufal, že jeho lidé budou žít s Austrálci v míru, a pohrozil, že "přísně

potrestá každého, kdo by domorodcům záměrně ublížil". Nikdy nedovolil, aby se na Austrálce

střílelo. První, kdo na ně vypálil, byli pravdě podobně francouzští cestovatelé, kteří nakrátko

přistáli v Botanické zátoce.15 Ale i při nejlepších úmyslech na obou stranách - a ty úmysly
vždycky nejlepší nebyly -

narůstal strach a zmatek. Stávalo se, že domorodci ubili nebo

probodli oštěpem trestance, kteří sekali rákosí na střechy svých chatrčí. Trestanci a vojáci

zase někdy zabili nebo týrali Austrálce. Tyto občasné incidenty vedly ke stavu, který jistý
námo

řní důstojník popsal jako "nekonečnou nejistotu".

Guvernér Phillip měl při jednáních s domorodci jednu neobvyklou výhodu. Mohl jim ukázat

na místo, kde mu na pravé straně horní dásně chyběl zub - tak jako i mnoha černým lidem. A

Austrálcům pak zřejmě připadal jako jeden z nich. Sám se vždycky snažil jednat s nimi

trpělivě, s dobrou vůlí a důstojně. A někteří Austrálci jednali stejně i s ním. Přesto však

neunikl nedorozumění a nepřátelství.

V září 1790 byl zraněn asi tři metry dlouhým oštěpem. Při pokusu o útěk mu oštěp trčel z

pravého ramene a strhával ho k zemi. Jen šťastnou náhodou zranění přežil, protože ho hned

ošetřil lékař a do rány se mu nedostala infekce. Phillipovi sloužilo ke cti, že se nesnažil za své

zranění pomstít, spíše si je vysvětloval tím, že po něm mrštil oštěpem někdo, komu bylo

ublíženo anebo kdo měl pádný důvod ke strachu.

Phillip doufal, že se mu podaří přesvědčit alespoň několik Austrálců, aby se usadili v Sydney
a stali se Evropany.
Nakonec zajal muže jménem Abaroo, který s ním potom jedl u stolu a dostalo se mu mnoho
pozornosti. Když však mezi Austrálci vypukly neštovice, podlehl jim i Abaroo. Bylo mu prý

poskytnuto všechno, "čeho jen se dalo lékařskými schopnostmi a všemožnou péčí dosáhnout".

Austrálci své příbuzné, kteří onemocněli neštovicemi, většinou opouštěli, ale Phillip se snažil

některé nemocné zachránit. Když Abaroo zemřel, dostalo se mu té cti, že byl pohřben ve

Phillipově soukromé zahradě, na místě, kde se dnes tyčí k obloze sklem zářící sydneyské
mrakodrapy.

V příštích deseti letech byli z Britských ostrovů odváženi další a další trestanci na

přeplněných lodích, kde to často odporně páchlo, nedaly se ani provětrat přikrývky a všechno

bylo zamořeno blechami. Na bouřlivém moři pronikla často voda až do prostor, kde spali
tres

tanci. Někteří vězni, kteří dosud žili v podpalubí starých lodí na anglických řekách nebo v

přístavech, byli do Austrálie posíláni v zoufalém stavu. Jiní, oblečení jen v hadrech nebo

děravých šatech, trpěli zimou a trochu se zahřáli, jen když loď pomalu plula rovníkovými

moři. Ke konci plavby bývala někdy mouka plná obilných červů, voda dostala podivnou

příchuť a solené maso páchlo i po uvaření jako zapařené vnitřnosti. Po řadu let byla na lodích
velmi vysoká úmrtnost. V letech 1801 až 1815

zemřel cestou do Austrálie jeden z čtyřiadvaceti trestanců. Smrt řádila i na lodích, které

odvážely britské vojáky do Indie nebo španělské osadníky do Chile, neboť jídla bylo zoufale

málo a na přeplněných lodích se rychle šířila každá nákaza.
Typickým trestancem té doby b

yl mladý anglický zloděj. Mnozí z těchto zlodějů se dopustili

krádeže jen jednou, ale jiní kradli nadále, i když většinou jen drobné předměty.

Z každé skupiny dvaceti trestanců, kteří se za celou dobu vězeňských transportů dostali do

Austrálie, jich třináct pocházelo z Anglie, šest z Irska a jeden ze Skotska.

Skotských trestanců bylo jen málo, zato irských v porovnání s celkovým počtem obyvatelstva

jejich země hodně.

Jen malá část trestanců byla k vystěhování odsouzena na doživotí.
Více než polovina byla odsouzena celkem na sedm let, ale typický trestanec si polovinu trestu

odpykal už předtím, než byl eskortován na trestaneckou loď.

Podle práva se směli trestanci po uplynutí trestu vrátit domů, ale jen málokdo z nich si mohl
koupit místo na vracející se lodi

. Několik si cestu domů odpracovalo jako námořníci a někteří

se dokonce vítězoslavně vrátili coby poměrně zámožní osadníci. Pár z těch, kteří se přece jen

domů dostali, bylo brzy odsouzeno za nový zločin a posláno znovu do Austrálie.

Co vlastně tito lidé kradli? Podle dochovaných pověstí byli většinou tvrdě potrestáni za

nepatrné krádeže, kradli prý jenom zboží malé hodnoty, třeba pár bochníků chleba, svitek

látky nebo dva králíky. Ve skutečnosti však obvykle ukradli něco, co za ukradení stálo. Tak

například z trestanců, odvážených v roce 1803 z Portsmouthu na lodi Calcutta, většina ukradla

něco, co se dalo dobře prodat.

James Coward, líčený jako dělník z Kentu s hnědými vlasy, snědou pletí, šedýma očima a sto

pětašedesát centimetrů vysoký, ukradl dva černé voly. Daniel Crawley, krejčí vyšší postavy, s

hnědými vlasy a tmavě hnědýma očima, byl nejprve zproštěn viny za padělání, ale později

odsouzen za krádež jednoho yardu červené vlněné látky, z níž si kus schoval pod kabát. Látka

měla cenu deseti šilinků, přibližně jeho týdenní mzdy. Michael Crener, zvaný McGuire, byl

odsouzen v Canterbury soudem, v němž zasedalo sedmnáct soudců, za napadení muže,

kterého obral o nůž, rukavice, kapesník a šest půlpencí. Robert Coo per, pravděpodobně
Cikán z Dorsetu, byl odsouz

en za krádež devíti oslů a čtyř ohlávek.

Bylo mu v té době padesát sedm let, což bylo na trestance deportovaného do Austrálie hodně.

Na rozdíl od většiny manželek ženatých odsouzenců s ním jeho žena na trestanecké lodi
Calcutta nejela. Cooper nakonec strávil zbytek života v jižní Tasmánii, choval dobytek na své

malé farmě a zemřel, když mu bylo něco přes devadesát. Na trestanecké lodi Calcutta přijelo

také několik zakladatelů nejbohatších australských rodin, kteří své jmění získali na obchodu s
vlnou.
Jen m

álokterému z trestanců dopravených do Austrálie bylo přes padesát let. Občas se sem

dostali úplně malí zlodějíčkové, kteří zažili v nové zemi své desáté nebo jedenácté

narozeniny. Mezi zloději se někdy ocitly skupinky politických vězňů, obvykle z Irska - ne víc

než dva z každé stovky irských trestanců se dali skutečně pokládat za politické vězně. Později

sem mezi ostatními trestanci přijížděli i mladí Angličané, kteří na protest proti

nezaměstnanosti rozbili stroje v textilních továrnách na severu země nebo párou poháněné

mlátičky na farmách v jižní Anglii. Bouřili se tak proti nové technice, která je hrozila připravit

o zaměstnání. A několik málo z těch, kdo přijeli, byli první odboráři - provinili se tím, že se
"spikli", založili odbory, a poškodili tak sv

é zaměstnavatele.

Typickou trestankyní byla služebná přistižená při malé krádeži.

Když přijela do Austrálie, obvykle si ji vybral nějaký muž a ani do toho neměla moc co

mluvit. Z dochovaných dokladů vyplývá, že trestankyně se většinou dobře staraly o své

r

odiny a jejich dětem se dařilo přinejmenším stejně dobře jako jejich bratrancům a

sestřenicím, kteří zůstali na Britských ostrovech. Mnozí synové těchto trestankyň dělali

později kvalifikované práce nebo dostali asi patnáct hektarů půdy. Většina trestaneckých dcer

se vdávala ještě jako mladá děvčata a ochotně si vzala i bývalého trestance, pokud měl ovšem
peníze.

V roce 1813, pětadvacet let od založení Nového Jižního Walesu, byla čtvrtina bílých obyvatel

mladší dvanácti let. Většinou to byly děti trestanců, které tělesně skvěle prospívaly, protože

nová země jim svědčila - byl tu dostatek zdravého jídla a mírné zimy. Navíc netrpěly černým

kašlem, spálou a spalničkami, na které umíralo tolik britských dětí, na druhé straně si však

nevytvořily imunitu, takže když později vypukla epidemie, snadno jí podléhaly. Podobné

tragédie čekaly i rodiny mnoha vojáků, kteří skončili službu ve vojenském sboru Nového

Jižního Walesu a vraceli se do Anglie s dětmi narozenými v Austrálii. Po příjezdu do cizí

země se tyto děti musely poprvé v životě potýkat s běžnými dětskými nemocemi. Za kruté

zimy v roce 1811 "řádily spalničky jako mor" a šedesát dětí z kolonie i hodně jejich matek do

čtrnácti dnů zemřelo.

Časem se dětem narozeným v Austrálii začalo říkat "šterlinkoví chlapci a děvčata". Šterlinky
se myslely místní peníze na rozdíl od mincí a bankovek vydaných v Anglii. A protože deset

šilinků v místní měně mělo menší hodnotu než stejná částka v měně anglické, obrat

"šterlinkové děvče" tak trochu naznačoval, že to děvče je o něco horší než děvče anglické.

Místní děvčata si však o sobě rozhodně nic takového nemyslela. A jak se tak často stává,

začalo to trochu potupné označení časem vyjadřovat hrdost. V roce 1827 napsal Peter

Cunningham, lékař a osadník, knihu Dva roky v Novém Jižním Walesu, v níž šterlinkové

chlapce a dívky vysoce ocenil. Uvedl mimo jiné,že mají světlé vlasy a modré oči, v mládí

červenavou či světlou pleť i to, že bývají vyšší a štíhlejší než stejně staří angličtí přistěhovalci.
Mladí lidé narození v Austrálii se dali snadno rozeznat -

anebo si to alespoň Cunningham

myslel. Nepili tolik, byli poctiví, a pokud jim někdy byla neprávem přisouzena špatná pověst,

pak za ni mohli děkovat divokým potomkům "tří rodin, které si pořídily neúměrně moc dětí".
Cunningham také tvr

dí, že dívky rády předváděly své pěkné kudrnaté vlasy, stažené hřebeny z

želvoviny, byly skromné a mírné, osvědčovaly se jako zdatné pomocnice v domácnostech, ale

brzy přicházely o zuby.
Již ve dvacátých letech 19. století byl znám tvar Austrálie, protože

britské a francouzské lodě

prozkoumaly každý kousek pobřeží a téměř každou zátoku a ústí řek.

K důležitému objevu došlo v roce 1798, kdy se zjistilo, že nejjižnější část kontinentu je

vlastně ostrovem. Ostrov, úředně zvaný Van Diemenova země, ale obecně známý spíš jako
Tasmánie, byl poprvé obydlen britskými osadníky v roce 1803. První místo, které si vyhlédli,

byl Hobart, ležící při krásném ústí řeky Derwent. Nad městečkem se tyčila Wellingtonova

hora a ti, kdo se za necelá dvě desetiletí po tom, co sem britští osadníci přibyli, vyšplhali na

její nižší svahy, spatřili pod sebou výsledky trestanecké práce - mýtiny v lesích, malé farmy,

silnice, přístavní hráze, skladiště a kasárna stavěná ze žlutého pískovce, který měkce zářil ve
slunci. V roce 1825 se Tasmán

ie odtrhla od Nového Jižního Walesu, ale stále ještě byla

naprosto závislá na trestancích, kteří sem byli posíláni ze Sydney, aby si odpykali další trest.

Už tenkrát však byla hotovým rájem mořeplavců. Ze zdejšího dřeva se dělaly malé i velké

lodě, zabíjeli se tu tuleni a jejich kůže se posílaly do Číny, aby se bohatí Číňané zahřáli za

tvrdých zim, v chráněných zátokách i venku na oceánu se chytaly velryby a tukem, který se z

nich získával, se svítilo v evropských kancelářích a mazaly se jím nové parní stroje

průmyslové epochy. Lov velryb byl prvním australským zdrojem vývozu.

Nový Jižní Wales byl úředním názvem pro rozsáhlé britské území ve východní Austrálii. K

označení celého kontinentu se často užívalo jméno Nové Holandsko či Terra Australis. A
pokud se

měli pojmenovat bílí obyvatelé nového světa, často se vkradlo do rozhovorů nové

slovo.

Někteří lidé si začínali říkat Australané.

Matthew Flinders, námořní důstojník, který první obeplul celý kontinent, jej již v roce 1814

veřejně nazval Austrálie, i když dobře věděl, že úřední místa v Londýně a v Sydney stále ještě

užívají názvu Terra Australis, čímž myslí jižní zemi. Byl názoru, že slovo Austrálie "zní uchu

příjemněji" než dlouhý latinský název. V úřední korespondenci poprvé použil název Austrálie
v roce

1817 Lachlan Macquarie, který zastával z prvních guvernérů svůj úřad nejdéle - od

roku 1810 do 1821.

Místní lidé však zřejmě užívali pojmenování Austrálie v běžných rozhovorech dávno předtím,

než se stalo úředním názvem, a brzy je užíval téměř každý. Zvláště se líbilo těm, kdo se tady

narodili, jak zdůraznil ve svém úředním dopise v roce 1829 E. S. Hall ze Sydney:

Pane, i když jsem otcem osmi dětí narozených v Austrálii, hluboce si vážím toho, že jsem

Angličan, a vážit si toho budu i ve chvíli své smrti, ale mé dcery a synové si již cení jiného

jména. Pro ně je nejvýznamnější, že jsou Australané, a ne již přistěhovalci.

Hall vylíčil, jak mladí lidé narození v Austrálii u večeře nebo při práci na žních - měl totiž
malou farmu v Surrey ských kopcích - rádi že

rtují na úkor britských přistěhovalců. Nejméně

šest z jeho dětí byly dcery a ty zřejmě milovaly stejně jako chlapci Austrálii - jedinou zemi,
kterou znaly.

Jejich Austrálie však ještě zemí nebyla, byl to jenom pás půdy kolem pobřeží. O vnitrozemí se

vědělo jen velmi málo. Všichni si mysleli, že je tam velké sucho, ale zajímalo je, jestli takové

sucho může být všude. Rozšířily se pověsti, že kdesi uprostřed kontinentu leží zelené pastviny

a široké moře nebo jezero, které možná proudí jako jakýsi australský Nil někam do ještě

nezmapovaného ústí na severozápadě. A leckteří Australané si začali myslet, že v tom

dalekém vnitrozemí leží budoucnost jejich země.


4. arabové travnatých pastvin

V historii světa sotva známe příklad, kdy se život některé velké země tak rychle změnil

příchodem určitého zvířete.

Ovce byly do Austrálie dovezeny v roce 1788 na lodích První flotily. Pocházely převážně z

Jižní Afriky a z Bengálska a v porovnání s dnešními druhy byly malé a hubené a oceňované
spíše pro své maso než pro vlnu. V devadesátých letech 18. století bylo do Austrálie dovezeno

pár španělských ovcí merino, ale jejich vlna, která se občas dopravovala v sudech na lodích

do Anglie, byla podřadné kvality a žádný výrobce slušných látek by se jí ani nedotkl. První,

kdo začal brát ovce vážně, byla rodina Macarthurů, které patřilo v roce 1806 asi pět tisíc ovcí.

Když se ukázalo, že nejjemnější vlna z nepatrného množství těchto ovcí se dá prodat, snažil se

manžel John všemožně uplatnit australskou vlnu v Anglii a jeho žena Elizabeth zatím zůstala
v Novém Jižním Walesu a stala se první australskou chovatelkou.

Postupem času začalo chovat ovce čím dál tím více osadníků jak v Novém Jižním Walesu, tak

v Tasmánii. Ve dvacátých letech 19. století už nabyl vývoz vlny na důležitosti.
V

třicátých letech ovcí rychle přibývalo a téměř každým rokem se stáda s pastevci posunula

dále, zabrala pastviny o velikosti Irska a vláda v Sydney nad nimi neměla žádnou kontrolu.

Australské prostředí jako by bylo přímo připraveno ovce přivítat.
Na suchém

, k vnitrozemí obráceném úbočí nízkého pásu hor, které se táhnou podél pobřeží

Tichého oceánu, se rozkládaly zvlněné pastviny a každému, kdo je prvně v roce 1813 spatřil,

bylo zřejmé, že by dokázaly uživit více ovcí, než kolik jich tehdy žilo v celé Anglii.

Ani na travnatých svazích vyšších hor nebylo v zimě natolik chladno, aby se ovce musely

zahánět do přístřešků a krmit senem, takže první australští chovatelé nemuseli na rozdíl od

chovatelů v Německu či v Anglii trávit většinu léta kosením trávy a sušením a ukládáním se

na. Proměnlivé australské podnebí, až na podnebí v tropických oblastech, ovcím svědčilo.

Další výhodou bylo, že až na psa dinga nežila v Austrálii žádná zvířata, která by dokázala

zahubit zcela dorostlou ovci, a chovatelé udělali vše, co bylo v jejich silách, aby svá stáda

před dingem ochránili. Australské podnebí navíc svědčilo téměř nejlepšímu ovčímu plemeni,

ovci merino. Ta pocházela z Maroka a suchých končin severozápadní Afriky, takže se do

suché teplé Austrálie dobře hodila.
V roce 18

20 už nabírala průmyslová revoluce na tempu a důmyslné stroje zdokonalily a

zlevnily výrobu vlněných látek, oděvů, flanelů a přikrývek, a to právě v době, kdy jich rychle

se rozrůstající obyvatelstvo žádalo stále víc. Ve vysokých kamenných přádelnách v
Yor

kshiru, kde poháněly rychlé bystřiny vodní kola, poptávka po vlně stoupala. Vlna teď

patřila k nejcennějšímu zboží moderního světa, takže si chovatel mohl dovolit uhradit vysoké

náklady za její přepravu na volských povozech do australských přístavů, dát ji pak odeslat na

plachetnicích až na druhý konec zeměkoule, a ještě na tom vydělat. Naproti tomu

importovaný dobytek, který se v počátečních letech v Austrálii značně rozmnožil, poskytoval

na vývoz jen kůže, které nedosahovaly vysokých cen, a jeho hlavní produkt, maso, bylo

možno vyvážet, až když se začaly užívat lednice.

Ke stádům ovcí, která se teď pásla daleko od pobřeží, bylo zapotřebí tisíců pastevců. Jen

těžko se sháněli svobodní přistěhovalci, kteří by byli ochotni žít osamělým a někdy i

nebezpečným životem daleko od jasných petrolejových světel přístavů a od jejich hospůdek a

obchodů. Ani manželky nebyly zvlášť ochotné se za nimi stěhovat. Snadněji se dali k hlídání

ovcí přinutit trestanci a propuštění vězni, neboť práce to nebyla obtížná. Ovce se raději drží

pohromadě, a tak si mohl pastevec - trestanec, zatímco se ovce pásly, skoro celý den sedět

pod stromem a před západem slunce pomalu zahnat své stádo k chatrči, kde jeho druh,

správce chatrče, zatím vztyčil plot z klestí. Tento přenosný plot tvořil ohradu, v níž se ovce

seskupily, a pomáhal je chránit proti dingům, kteří se v noci plížili kolem. A když bylo nutné

přesunout chatrč, dala se přestěhovat i ohrada.

Evropští zákazníci, kteří si kupovali šaty ušité z australské vlny, by asi užasli, kdyby viděli

ovce těsně před setměním. Ohrada, kam se ovce zavíraly na noc, byla prašná a pronikavě to

tam páchlo mastnou vlnou a ovčím trusem. Po setmění se do každého rohu ovčí ohrady

uvazoval pes, aby zastrašil dingy. Strážce chatrče od setmění hlídal a přenocoval v přenosné

hlídací budce umístěné v blízkosti ohrady. Ráno si pastevec vypil k snídani horký černý čaj a

zakousl k němu vařené skopové a tvrdou pečenou placku a potom znovu vyhnal ovce na
pastvu.

Počátkem svěžího jara, kdy trávu tečkovaly špinavě bílé ovce, působila tato scéna až idylicky.

Zato když přišlo léto, nebylo v mnoha krajích ovce ani vidět, klokaní tráva tu vyrůstala do

velké výšky a její hnědé semeníky se pohupovaly v lehkém větříčku jako obilné klasy.

Stáda a stádečka ovcí byla zahnána daleko za nejvzdálenější silnici, kterou tu lidé postavili, i

daleko za poslední budovu se zasklenými okny. V roce 1840 se už stáda rozšířila v

rozmáchlém oblouku od nížin jižního Queenslandu až po suché kraje severně od Adelaide i k

chladnějším pastvinám Tasmánie. Sir George Gipps, guvernér Nového Jižního Walesu, si byl

dobře vědom, že téměř ztrácí kontrolu nad okrajovými částmi svého území, protože lidé jsou

tu roztroušeni dodaleka, ale nevěděl, jak jejich postup zarazit. Šest dní před Vánocemi roku
1840 used

l v Sydney za psací stůl a tajně napsal do Londýna, že je v tomto ohledu bezmocný.

Psal, že by bylo stejně zbytečné

uzavřít pouštní Araby do kruhu zakresleného do jejich písku jako pastevce či plemenáře
Nového Jižního Walesu do jakýchkoli hranic, které by

se jim daly vytyčit, a stejně jako by v

takovém případě dozajista zahynuli Arabové hlady, vyhynula by i uvězněná stáda v Novém

Jižním Walesu, čímž by vzal za své i blahobyt země.

Jako jisté východisko z této situace legalizoval Gipps nové pastvináře neboli "squatery"16 a

dal jim dočasně do nájmu rozsáhlá území, na nichž se usadili.

S obdivem dnes vzpomínáme na ženy, které odešly žít na nejvzdálenější ovčí pastviny. Tak

třeba v roce 1839

odjela Katharine Kirklandová s malým dítětem z nového města Melbourne na západ na

manželovu ovčí farmu.

Asi po desetidenní cestě drkotavou károu zrobenou z neopracovaného dřeva dorazila na

nejzazší výspu a spokojeně tam žila mezi ovcemi v chajdě, která měla jen tři místnosti.

Všimla si, jak se jen málokteří muži myjí a perou si šaty. A s pohoršením sledovala, kolik
skopového masa se vyplýtvá a vyhodí - bylo totiž velice levné.

Podivovala se způsobům původních obyvatel - mnozí z nich přicházeli až k chatě a

nakukovali oknem dovnitř.

Čtvrt roku měla v chatě dveřní otvor, ale žádné dveře. Když čekala další dítě a rozhodla se

porodit v Melbourne, odjela do města na káře uzpůsobené jako krytý vůz. Za dobu strávenou

na ovčí farmě se natolik přizpůsobila životu v buši a přivykla mužským rozhovorům, které se

točily kolem ovcí, že když se octla mezi melbournskými dámami, ani nevěděla, o čem s nimi
mluvit.

Děťátko bylo drobné, ale dařilo se mu mnohem lépe na dlouhé cestě domů než v pohodlí

Melbourne. Katharine Kirklandová se vděčně rozpomněla na úsloví: "Když přijde čas stříhat

jehňata, utiší Bůh i vítr." Jak se blížila k farmě, přihnalo se jí naproti pět psů, ze samé hravosti
jí málem roztrhalo šaty, a tu poznala, že už je skoro doma.

Rok co rok, když se ostříhaly ovce a vlna zbavila tuku, který tvořil asi čtvrtinu její váhy,
vyrážely k

nejbližšímu přístavu malé povozy vysoko navršené velkými balíky a tažené

pomalými voly. V roce 1847 koupil v Británii největší světový dovozce a zpracovatel vlny

více suroviny z Austrálie než z Německa, Španělska a ostatní Evropy dohromady. A přece byl
ch

ov ovcí v Austrálii ještě v počátcích, i když se rozšířil na rozsáhlém území.

Až na období velkého sucha však každoročně přibývalo těžkých hranatých balíků vlny, které

se nakládaly na plachetnice a posílaly na pomalou cestu do anglických přístavů.
V letech

1850 až 1890 se prý roční výtěžek vlny více než zdesateronásobil. K tak

významnému zvýšení produkce nemálo přispělo i to, že se začaly chovat ovce, jimž lépe

svědčily australské podmínky.

První ovce se spíše podobaly velkým psům než dnešním tlustým chundelatým tvorům, kteří se

kolébají po pastvinách. Měly krátké a silné nohy a nejcennější z nich nosily stejně jako psi

obojek. Mnozí australští plemenáři si vyšlechtili těžší a na vlnu bohatší plemena spíše díky

svým pozorovacím schopnostem než vědeckým teoriím. V šedesátých letech 19. století byla v

Riverině, suché krajině se slanou půdou, vyšlechtěna ovce merino podobná spíše plemeni
Peppin, a v suchých krajích jižní Austrálie chovali Hawkerovi se svým nadaným, velkou
fantazií oplývajícím pastevcem Johnem No

blem ovce, které patřily k plemeni merino jenom

jménem. Měly tlustá těla a bohaté rouno a jen málo připomínaly ovce merino z pobřeží kolem

Sydney za trestanec kých dob. Lišily se od nich téměř tolik jako německý ovčák od

kokršpaněla.

Vidět je ve svých ohradách v roce 1900 Elizabeth Macarthurová, jistě by si všimla, že jsou asi

sedmkrát těžší než její ovce. A nejspíš by asi zapochybovala, jestli to vůbec ovce jsou.

Neuvěřitelný rozmach obchodu s vlnou podstatně změnil australský způsob života. Připoutal
vzdá

lené australské hospodářství k Evropě, protože vlněné oblečení se nosilo především na

severní polokouli. Naproti tomu navázala Austrálie ve svém prvním půlstoletí četné svazky s
bližší Asií.

Poněkud izolované město Sydney nakupovalo většinu svých nejpotřebnějších zásob a

zpočátku i většinu ovcí z britské Indie. První Australané s oblibou pili rum, který se

nekupoval na Západoindickém souostroví, ale v Bengálsku. Anglické lodě nejprve vyložily
trestance a zásoby v Sydney a Hobartu a potom obvykle odpluly do

Číny, aby tu naložily

náklady čaje pro Anglii, anebo aby ho čím dál tím více odvážely Australanům, kteří se soudě

podle spotřeby na hlavu brzy stali nejnáruživějšími pijáky čaje na světě. V architektuře se

projevil vliv indických staveb, takže se před australskými domy začaly stavět verandy.

Dokonce i anglikánská církev, nejvýznamnější církev v počátcích Austrálie, byla původně

součástí kalkatské diecéze, i když si tamní biskup nikdy neudělal čas, aby navštívil své

vzdálené australské stádečko.

Některé z prvních australských vývozních artiklů - tulení kůže z Bassova průlivu, uhlí z

Newcastlu, santálové dřevo ze západní Austrálie či lahůdky jako dary moře nebo trepang z

mělčin tropické Austrálie - se vyvážely do Indie a do Číny. Vlna se však do Orientu prodávala

jen velmi málo, takže právě vlna vrátila svým obrovským významem australské hospodářství

opět k Evropě. V letech 1835 až

1975, tedy celkem 140 let, byl až na pár výjimečných roků vývoz vlny pro Austrálii naprosto

prvořadý.
Domorodí obyvatelé mohli jen

tiše přihlížet, jak ovce pronikají dál a dál do vnitrozemí.

Kmeny, které nikdy neviděly bílého člověka natož ovci nebo koně, byly náhle ohrožovány

vetřelci, pronikajícími na půdu, na níž žili Austrálci dávno před Mojžíšovou dobou. A jak
osadníci hnali ovce

dál a dál do nových krajů, docházelo k dalším střetům s domorodci. Ani

při nejlepší vůli se jim nedalo zabránit. Pro osadníky byla situace jasná -
Austrálci jim zabíjeli ovce a dobytek, vykrádali pastevecké chaty, vraždili pastevce a správce

chatrčí a někdy dokonce i jedli maso svých obětí. Domorodci stáli před obdobnou situací - bílí

lidé jim vědomě zabírali půdu, brali jim studánky a prameny, nevědomky nechávali ovce a

dobytek pošlapávat posvátná místa, zmocňovali se domorodých žen a často s nimi surově

nakládali. Bílí muži na koních, někteří už s novými dvouhlavňovými puškami, pronásledovali

ve skupinách domorodce, obkličovali je a zabíjeli.

V těch bouřlivých dobách se někteří Austrálci obraceli proti svým starým kmenovým

nepřátelům. Odveta potom vedla k dalšímu krveprolévání. V jednotlivých masakrech a

bitkách zahynulo buď nevelké množství nových Australanů, anebo mnoho původních

obyvatel. V necelých dvanácti letech zabili Austrálci na ovčích pastvinách západní Viktorie

třicet čtyři evropských mužů a jedno tříleté dítě, ale současně zahynulo nejméně desetkrát

tolik Austrálců včetně alespoň sedmadvaceti žen a deseti dětí.
V severním Novém Jižním Walesu bylo v roce 1838 v den australského státního svátku zabito

při masakru na dvě stě nebo tři sta domorodců. Později toho roku bylo ve stejné oblasti pobito

u Myall Creek osmadvacet Austrálců a za trest pak oběšeno sedm Evropanů - jen málokdy

však byli Evropané stavěni před soud za smrt Austrálců.

V některých krajích se vztahy po takovém krveprolití trochu uklidnily. Jinde však tekla krev
dál. J. H. Wedge napsal v dubnu 1838 z Shady Camps lordu Glenelgovi do vzdálené Anglie,
že i kdyby se do vnitrozemí poslali všichni vojáci a policisté Nového Jižního Walesu, aby se

pokusili zabránit "na jedné straně násilí dobytkářů a na druhé útokům domorodců", stejně by

se jim nepodařilo zajistit, aby obě strany žily v míru.

Typický bílý osadník z odlehlých končin pravděpodobně žádného Austrálce nezabil ani

nezranil, jenomže v třicátých a čtyřicátých letech žilo v Novém Jižním Walesu zřejmě několik

set osadníků, kteří nedbali zákonů.

Mnozí osadníci původními obyvateli opovrhovali a ještě více bylo takových, kteří se jich báli.

Někteří v nich viděli lidi na nejnižším stupni žebříčku lidské rasy a jiní si naopak cenili jejich
scho

pností. Kapitán George Grey, který při svých cestách západní Austrálií pozoroval na sta

původních obyvatel, dospěl k závěru, že Austrálci jsou zajatci barbarské kultury, ale přitom

talentovaní lidé. "Jsou stejně schopní a inteligentní jako příslušníci každé jiné lidské rasy, s

kterou jsem se kdy setkal, prožívají stejné city, záliby a vášně jako všichni ostatní, ale mnoha
stránkami své povahy jsou jiným lidem zcela nepodobní."

Z dobré vůle a úsilí vyplynuly různé plány, jak spoutat a zušlechtit schopnosti původních

obyvatel, snahy je "zcivilizovat", jak se tehdy říkalo, a to právě v době, kdy domorodci byli

tolik vybíjeni. Zatímco osadníci v pomezních oblastech domorodce zabíjeli, úředníci za

psacími stoly v Sydney, Hobartu, Perthu či Londýně hledali řešení. Někteří se domnívali, že

by Austrálci měli být ve vlastním zájmu drženi co nejdál od Evropanů, jiní zase, že by měli

být včleňováni do nové osadnické společnosti. A podle názoru některých by možná situaci

napomohlo, kdyby se Austrálci usadili, namísto kočování z místa na místo, a kdyby se místo

lovců a sběračů stali farmáři a dělníky. Třeba by se dali i přesvědčit, aby chodili oblečení,

naučili se číst a psát a přijali křesťanství. Málokdo si uvědomoval, jak nepředstavitelně široká
je propast mezi jejich a

britským způsobem života.

Čas od času svitla naděje, že se původní obyvatelé vzdají svých starých zvyklostí. Reverend

Robert Cartwright, kaplan a nezdolný optimista, doufal v roce 1820, že se tu a tam podaří, aby

se některý dospělý Austrálec "zcela vymanil z potulného způsobu života", a dal tak příklad
ostatním.

Věřil, že nejprve by bylo možno vychovat děti, které by pak ukázaly rodičům výhody
civilizovaného života.

Guvernér Macquarie dospěl v roce 1814 k názoru, že domorodci, s nimiž se setkal, jsou
zaost

alí, ale přece jen trochu slibní. Jsou čestní a upřímní a zřejmě nejeví známky "úskočnosti

a zrádcovství" ani lidojedských zvyků, vlastních podle jeho soudu Maorům z Nového

Zélandu. Kdyby se alespoň někteří z nich dali přesvědčit, aby se usadili jako
polok

valifikovaní řemeslníci ve městě, žili by pak možná raději z výsledků své práce než "z

divokého a nejistého putování lesem". Mnozí Evropané užasli, jak rychle se dokázaly černé

děti učit.

Cartwright věřil, že přijde čas, kdy při každoročním udělování cen nejlepším studentům

kolonie "předčí tito tmaví Australané děti Albionu".

Malým černým dětem se nabízely různé zajímavé podněty. Někdy byla rovněž nabídnuta

půda dospělým Austrálcům v naději, že na ní budou hospodařit. K pokusům, jak vyřešit

otázku původních obyvatel, byly vymezeny rezervace o rozloze tisíců hektarů. Nespornou

výhodou rezervace, kde žili jenom domorodci, bylo, že tu Austrálce nemohli ovlivňovat

zpustlí trestanci. Tak například v roce 1820 vyhradil guvernér Macquarie na pokraji Sydney

zemědělskou půdu, a založil tak rezervaci, v níž se Austrálci mohli přizpůsobit novým

životním podmínkám. Pokus však ztroskotal, Austrálci žili raději dál svým starým způsobem.

Z Evropy přijížděli misionáři a začali zakládat osady. Zlákali zbytky roztroušených kmenů na

příslib týdenních přídělů mouky a cukru a učili některé dospělé a děti čtení a modlitbám. A

pak se stalo, že jedné neděle přišel pastor do dřevěného kostelíka nebo na stíněné prostranství,

kde obvykle kázal, a zjistil, že většina jeho zdánlivě tak pobožné kongregace se znovu vydala

"na toulky". Domorodé děti někdy projevily brilantní znalosti aritmetiky a Starého zákona, a

když vzorně odříkaly svoje úlohy před guvernérem a jinými vzácnými hosty, viděli v nich už
Evropané možné zachránce jejich rasy. T

yto děti však obvykle brzy umíraly a mizely ze

školních tříd. Jejich učitelé tomu jen stěží dokázali uvěřit a těžko se s tím smiřovali.

Kdyby ve čtyřicátých letech 19. století měly skupiny bílých Australanů převzít veškerou

kulturu původních obyvatel, také by se proti tomu bouřily nebo převzaly z této kultury jen

velmi málo. Podobně se jen těžko dalo čekat, že by se obratem změnili Austrálci. Měli natolik

rozdílný vztah k rodině, příbuzenství, k ďáblu, božstvům, k půdě a různým aspektům
osobního života, že

v britských způsobech neviděli sebemenší smysl. Někdy si je třeba i

nakrátko osvojili, ale spíše proto, že jim byly nové anebo že z nich mohli vyzískat dočasný

prospěch.

Mnozí z nich se stejně setkávali u bílých lidí s dvojím odlišným jednáním - od některých se

dočkali laskavosti a od jiných surovosti anebo lhostejnosti.

Kdyby si byli Austrálci rychle osvojili britský způsob života, získali by si uznání. Někteří by

dostali zemědělskou půdu nebo dokonce i ovčí pastviny. Patří k moderním mýtům, že

počátkem 19. století byli původní obyvatelé v obecném opovržení, zejména ze strany vládních

úředníků. Dalším mýtem je, že až do šedesátých let

20. století neměl nikdo z nich volební právo. Přitom však v obou australských velkých
koloniích - ve Viktorii a Novém Jižníc

h Walesu, bylo Austrálcům volební právo zaručeno

demokratickými ústavami již v padesátých letech 19. století, ale málokdo z nich ho využil,

neměli o volby sebemenší zájem. Později byla skutečně mnoha Austrálcům občanská práva

upírána, hlavně však proto, že z pochopitelných důvodů nepřijali možnost, aby se svými

postoji a způsobem života stali Evropany.

Těch několik málo Britů, kteří v roce 1788 přijeli do Sydney, se tu setkalo s důstojnými

sebevědomými černými lidmi. Ti však, kteří dorazili do kolonizovaných končin o padesát let

později, zastihli již Austrálce v úpadku - někteří žebrali, jiní přijímali placenou práci vždycky

jen na několik dní a jen málo z nich tvořilo stálou pracovní sílu. Teoreticky jim byla

ponechána svoboda, ale prakticky o ni přišli, protože na rozsáhlých územích, kde se teď

chovaly ovce, pronikala na jejich stará naleziště potravy v čím dál tím větším množství stáda
ovcí a dobytka.

Daleko za nejzazšími ovčími farmami se život příliš neměnil, ale ještě před příchodem bílých

osadníků se zde šířily nemoci. Ve městech, na ovčích farmách, a dokonce i v místech, kam

dosud bílý člověk nevkročil, hubily Austrálce spíše než pušky neznámé choroby. Zápal plic,

spalničky, neštovice, pohlavní a jiné nemoci. Zdraví jim začal podlamovat i alkohol. V
od

lehlých oblastech se nepilo pivo, ale spíše rum a jiné lihoviny a domorodci, kteří v nich

hledali útěchu, pili nezřízeně. Některé kosil alkohol ještě více než nemoci. A jak se hroutil

jejich bezpečný starý svět, slábla i jejich vůle k životu.
Zdálo se již,

že všichni původní obyvatelé vymřou. Přibývalo sice Austrálců, kteří v sobě měli

i evropskou krev, ale "čistokrevných" Austrálců valem ubývalo. V 19. století se mnozí

odborníci obávali, že zbývá už jen velmi málo času, a vynasnažili se co nejrychleji
zaz

namenat jazyky původních obyvatel, dokud jimi ještě kdo mluvil, a navždycky

dokumentovat jejich způsob života, umění a představy. Obavy, že Austrálci brzy vyhynou,

posilovaly i důkazy o tom, jak mnozí z nich umírali, i když se jim dostávalo potravy, šatstva a

všemožné péče.

Tento pesimistický názor zastávali i významní vědci. Snad nejslavnější vědec 19. století,

anglický biolog Charles Darwin, se domníval, že dříve vymřou čistokrevní Austrálci než
Austrálci se smíšenou krví. Ten názor souvisel s jeho teorií

biologického vývoje, přežití

nejsilnějších, ať již lidských ras nebo rostlinných druhů. Darwin nebyl ovšem jen teoretik.

Patřil k několika málo evropským vědcům, kteří pozorovali australské původní obyvatele. V

lednu 1836 navštívil Sydney, přejel na koni Modré hory, povšiml si, jak klesá počet

Austrálců, a podivoval se nad jejich obratností, s níž třeba dokázali zasáhnout oštěpem čepici

připevněnou na třicet metrů daleko. Usoudil, že Austrálci vymírají v důsledku nemocí,

alkoholu a ztráty svých lovišť - nevěděl ovšem, kolik jich bylo zastřeleno - ale domníval se,

že kromě těch několika zjevných příčin tu musí ještě působit "jakási tajemnější síla", příčina,

kterou nechápal. Dospěl k názoru, že stejně jako Austrálci vyhynou časem i Maorové.

"Rozdílné rasy člověka na sebe zřejmě působí stejně jako rozdílné druhy zvířat - silnější vždy

potlačí slabšího." Proti jeho předpovědi jen málokdo co namítal, a to až do roku 1920, kdy se

prokázalo, že Austrálců žijících v kmenech v dalekých odlehlých oblastech neubývá.
N

ěkteří osadníci v Austrálii nesdíleli názor, že by původní obyvatelé měli vymřít. Edward

Curr, který přišel do Viktorie jako mladý osadník a byl Austrálcům nakloněn, tvrdil, že jsou

obětmi špatné politiky a špatných vztahů a někdy i laskavosti. "Tvrzení, že musí zemřít, je

podle mne předčasné," řekl roku 1877 před královskou komisí ve Viktorii. Prohlásil však, že

domorodci by nemuseli vyhynout, "kdyby měli stejnou cenu jako krátkorohý dobytek nebo

ovce merino. Pak by se jistě našly způsoby, jak je zachránit," řekl.

Osud Austrálců však byl tragický. Dalo se mu vůbec zabránit?

Možná že by se byl dal alespoň na nějaký čas odvrátit, kdyby se ovšem do Austrálie

nepřistěhovalo tolik britských osadníků, jenže nakonec by sem přijeli přistěhovalci z jiných
evropských

a asijských národů a také by zabrali podstatnou část země. Osud Austrálců by se

byl dal odvrátit alespoň částečně, kdyby vláda udělala někdy kolem roku 1835 na mapě

Austrálie pevnou čáru a rozhodla, že odtud patří půda původním obyvatelům a odtud je
vymezena pro ovce a jejich bílé majitele.

Takovou hranici by byla ovšem dokázala prosadit jen s vynaložením velkých nákladů. Navíc

by se podobnou politikou nutně snížila produkce vlny, po které byla v Evropě velká poptávka,

protože evropské ovčí pastviny byly přeměňovány na zemědělskou půdu, aby bylo čím živit

přibývající obyvatelstvo. A na vlně měla Austrálie tak velký hospodářský zájem, že ji
nemohla jakkoli poškodit.

Kromě toho Britové nikdy nezapochybovali, že jejich civilizace je v nejširším slova smyslu
le

pší než civilizace původních obyvatel. Materiálně byla nesporně vyspělejší a sami Austrálci

vlastně toužili po evropském zboží - po kovech, mouce, cukru, tabáku a rumu. Pokud by se

však britská civilizace posuzovala podle jednání Britů, kteří hlídali stáda a napadali původní

obyvatele, zvláště slavně by nedopadla.

Dnes bychom si snad mohli říct, že se daly nalézt i jiné způsoby, jak řešit chaos a bídu

vyplývající z anachronické situace, kdy moderní společnost narazila na lidi, kteří tu přežívali

ještě z doby kamenné. Žádné řešení by však nebylo účinné. Rozhodně se nedalo zabránit

četným úmrtím způsobeným nemocemi. K dodatečnému řešení se dospělo až v roce 1992,

kdy Nejvyšší australský soud většinou rozhodl, že značná část půdy ještě náleží původním
obyvatel

ům a že na nich byla spáchána těžká křivda.

S rozhodnutím soudu lze stejně s dobrými důvody souhlasit jako proti němu vznést pádné

námitky, ale jeden závěr je zcela jasný. I kdyby byla v minulosti všem skupinám Austrálců

vyplacena náhrada za půdu, o kterou přišly, byly by tehdy peníze předány bílým pověřencům,

aby je podle svého úsudku v zájmu té které skupiny vynaložili. Pověřenci by je obvykle

vydali na opatření, jimiž by se pokusili přimět Austrálce, aby upustili od kočovného života a
náboženských a kult

urních zvyků, které jim byly tak drahé. Náhrada by tedy znamenala jen

další způsob, jak připravit domorodce nejen o jejich půdu, ale i o kulturu. V letech po roce

1830 se objevila ještě jiná myšlenka - založit pro původní obyvatele stálé rezervace, kde by

mohli bez vnějších zásahů a dohledu žít starým způsobem života. Ani tento sen se nemohl
nadlouho splnit.

Mnoho Austrálců by totiž z takových rezervací stejně odešlo.

Zmenšující se svět byl stále těsnější na to, aby se celý národ dal přesunout do jakéhosi
v

elkého chráněného antropologického muzea, v němž by se pokoušel držet se dál dobrých i

špatných stránek svého jinde už vymizelého života - života, jenž by svou další existencí

připravil miliony jiných lidí o potravu a vlnu, která by se dala na tomto území pěstovat. I tak

však měli původní obyvatelé Austrálie oprávněný důvod k trpkosti a rozhořčení.

5. KONEC trestanecké éry

Námořní kapitáni, kteří občas zavítali do australských přístavů, viděli, k jak pozoruhodné

změně tu došlo v rozmezí asi deseti let. V roce 1824 byly hlavními přístavy Sydney a Hobart

a po nich zřejmě říční přístavy Launceston a Newcastle. Bylo jich jen málo a ležely daleko od

sebe. Posádky lodí, které ztroskotaly u břehu, musely často celé týdny veslovat podél pobřeží

a ujely třeba i pět tisíc kilometrů, aniž zahlédly maják anebo molo.

V letech 1824 až 1836 vznikly nové přístavy - v té krátké době tak byla založena čtyři největší

australská města.

První z nich, Brisbane, byl původně malým trestaneckým přístavem, a když se stal hlavním

městem nové kolonie, Queenslandu, začal se rychle rozrůstat. Perth vznikl jako svobodné

město v roce 1829 a asi šedesát let podřimoval, dokud ho neprobudila k životu zlatá horečka

na západě. Melbourne vznikl v roce 1835 jako vesnice při písčitoskalnatém prahu řeky a byl

živ z vlny. Začínal jako svobodné město, anebo téměř svobodné, a dočkal se rychle úspěchu.

Adelaide, poslední ze čtyř velkých měst, která čekala budoucnost, se zrodila jako svobodné

město a velkou naději vkládala v lidské talenty. Žilo tu snad nejkvalifikovanější a

nejkulturnější obyvatelstvo, jaké se zatím shromáždilo v jednom australském městě. Do jisté

míry připomínala puritánské náboženské osady založené v Severní Americe asi před dvěma

stoletími, ale zpočátku jí příliš nepomáhalo, že tu lidé uměli číst a plynně se vyjadřovat.

Adelaide se pyšnila tím, že nenese skvrnu trestanectví, ačkoliv její angličtí zakladatelé byli

nemálo ovlivněni teorií národohospodáře Edwarda Gibbona Wakefielda, který byl odsouzen
za to, že unesl a posléze si vzal

dívku mladší šestnácti let, a času v newgateském vězení

využíval k psaní knihy o kolonializaci.

Zeměpisná poloha městu Adelaide i celé kolonii Jižní Austrálie v prvních desetiletích

svědčila. Poblíž moře byl dostatek půdy vhodný k pěstování obilí a byl tu vynalezen snad

první sklízecí stroj na světě - Ridleyho mlátička, do které se zapřahovala volská spřežení a

která oddělovala zrní od stébel tak rychle, až se zemědělští dělníci začali obávat, že je ten

netvor připraví o práci. V letech 1853
až 1896 se tém

ěř každoročně selo v Jižní Austrálii více obilí než v kterékoli jiné australské

kolonii. A stejně důležité bylo, že Adelaide byla tehdy jediným australským městem ležícím v

blízkosti prastarých prekambrických skal, které jsou poměrně bohaté na nerosty.
V r

oce 1842 byla v Kapundě poprvé objevena měď v pěkné, mechově zbarvené hornině.

Našel ji chlapec, který trhal v přírodě květiny, a téměř současně s ním majitel ovcí, když

hledal svoje stádo, které se mu v bouři zatoulalo. A tak byla objevena první naleziště kovu,

který se zpracovával přímo v Austrálii. Ospalou ekonomiku to zburcovalo natolik, až jistý
pozorovatel v roce 1845

předpovídal, že se Jižní Austrálie stane "jedním z nejzářivějších drahokamů na diadému

britské říše". Po tom, co bylo objeveno velké nerostné bohatství v oblasti zvané Burra,

předstihla kolonie v těžbě mědi anglický Cornwall a přilákala tolik hornických rodin, až se
stala cornwallským koutem Austrálie.

Adelaide navíc ležela ze všech australských měst nejvíce ve vnitrozemí. Pro svou polohu v

nejhlubším výklenku dlouhého jižního pobřeží Austrálie se stala odrazovým můstkem pro

odvážlivce, kteří se rozhodli prozkoumat vnitrozemí. Jako první zavedla pro takové

výzkumné výpravy velbloudy. Protože leží blízko ústí řeky Murray, označované někdy jako

užší Mississippi nejsuššího kontinentu světa, pořídila si v roce 1850 první kolesové parníky,

které si to supěly hluboko do vnitrozemí. Po roce 1860

spravovala po řadu let Severní teritorium a v době, kdy tam ještě nevedly žádné cesty po
souši, tam mus

ela vysílat své policisty, celní úředníky a učitele na parnících přes Sydney a

Torresův průliv. Koncem 19. století ovládli její investoři veliké doly daleko ve vnitrozemí, v

Broken Hillu a Kal goorlie, ale časem ztratila Adelaide nad těmito vzdálenými majetky vliv.

V roce 1836 jako by nikdo neměl valnou chuť se těchto možností chopit. První angličtí

osadníci zůstávali raději v Adelaide, pohodlném městě se sítí širokých ulic, a polovina

adelaidských průkopníků se prvních pět let pravděpodobně nepustila dál než na patnáct

kilometrů od svého prahu.

Od samého zrodu Jižní Austrálie bylo znát, že zdejší osadníci inklinují k městskému životu

mnohem víc než lidé v ostatních australských koloniích. V Austrálii je vůbec mnohem silnější

tradice života ve městech než v Severní Americe. Jižní Austrálie byla také první australskou

kolonií, kde byly podmínky pro stabilní rodinný život, protože tu nebyl příliš velký rozdíl

mezi počtem mužů a žen.

Existoval zde i intenzivní náboženský život, takže v době, kdy v ostatních koloniích závisely

církve na státní pomoci, Jižní Austrálie se takové pomoci zřekla.

Vzestupu Adelaide a Melbourne i rozmachu starších měst napomohli svobodní přistěhovalci,

kterých připlouvalo do Austrálie čím dál tím více. V polovině třicátých let 19. století sem

přijíždělo více svobodných přistěhovalců než trestanců, zatímco do roku 1831 sem přibylo jen
7000

přistěhovalců. Bílých obyvatel Austrálie rychle přibývalo. Ve dvacátých letech 19. století se

jejich počet zdvojnásobil, ve třicátých letech se téměř ztrojnásobil a ve čtyřicátých letech opět

zdvojnásobil. V roce 1850 už bylo v Austrálii kolem 405 000 bělochů. Téměř polovina jich
žila na území vymezeném dnes hranicemi Nového Jižního Walesu, a druhá polovina se

rozdělila skoro stejnými díly mezi Viktorii, Tasmánii a Jižní Austrálii. Noví osadníci se tedy

soustředili do jihovýchodního koutu Austrálie. Naproti tomu v Západní Austrálii, která tvořila

jednu třetinu kontinentu, ale v hospodářském rozmachu zůstávala pozadu, žilo jen šest tisíc

bělochů, zato však blíže neurčený, ale velký počet původních obyvatel.

Většinu svobodných přistěhovalců, kteří přijížděli do Austrálie, zprvu lákaly spíše Spojené

státy. Cesta přes Atlantik byla levná, trvala méně než čtvrtinu doby než cesta do Austrálie a
podnebí se více podobalo britskému.

Do Austrálie je přivábily prosté výhody. Ve snaze obstát před transatlantskou konkurencí

platily australské kolonie většině přistěhovalců cestu včetně stravy.

Peníze na náklady za přepravu přistěhovalců pocházely většinou z prodeje australské půdy.

Ceny australské panenské půdy stoupaly v prudkých skocích a časem značně převýšily ceny

za neobdělanou půdu v Severní Americe. Po řadu let se polovina výnosů z prodeje půdy

vynakládala na cesty přistěhovalců. Po dlouhé období, až do roku 1960, více než polovina

přistěhovalců, kteří se vydali do Austrálie, platila za cestu jen velmi málo anebo vůbec nic.

Počátkem třicátých let 19. století byl tedy již dán hlavní rozdíl mezi Austrálií a Severní

Amerikou a nikoho zřejmě naprosto nenapadlo, jaké by to mohlo mít jednou důsledky.

Na Britských ostrovech obvykle vybíral přistěhovalce vládní zmocněnec, a po vylodění v

Austrálii se o ně často v prvních týdnech staraly koloniální úřady - zvlášť pokud byla v dané

době nouze o práci. To byl také jeden z důvodů, proč v Austrálii a na Novém Zélandu vznikly

tak brzy státy se sociálním zabezpečením občanů. Většina přistěhovalců žila ze státní podpory
a zvykla si na ni spoléhat.

V americkém přístupu převládal spíše názor "pomoz si sám", zatímco v australském velmi

často "opři se o stát". Severoameričtí přistěhovalci přijížděli do Spojených států většinou z

vlastního rozhodnutí, australští však byli vybíráni, a to i podle své užitečnosti pro zemi, v

které se mínili usadit. Při výběru přistěhovalců do Austrálie měli přednost mladí lidé před

starými, zdraví před churavými, kvalifikovaní řemeslníci před nekvalifikovanými, Britové

před cizinci a často, když se měla vyrovnat nerovnováha, ženy před muži.

Ženám z Britských ostrovů se do Austrálie příliš nechtělo - byla jim příliš daleko, způsob

života tu byl moc tvrdý a země poznamenána trestanectvím. Protože byl v Austrálii

nedostatek žen, dávali britští úředníci při výběru přistěhovalců přednost pomocnicím v

domácnosti a jiným ženám ve věku na vdávání. Tak bylo například z irských dílen vybráno
mnoho dívek -

sirotků a koncem čtyřicátých let 19. století jich přijelo do Sydney na čtyři

tisíce. Některé byly drzé a líné, ale jiné se snažily zavděčit paní domu anebo majiteli hostince.
V únoru 1850

vyrazila třeba ze Sydney skupina sto pěti irských dívek, které sotva vystoupily z lodi, musely

zdolat cestu na vozech tažených volským spřežením až do vnitrozemského města Yass.

Strávily na rozpálené prašné silnici celých třináct dní. Do Yass dojely v sobotu večer a hned

druhý den přišly všechny až na jednu ráno na mši a vzbudily tichý obdiv všech, kdo dokázali

ocenit takové přednosti, svýma čistýma rukama, oblečením a slušným chováním. Odpoledne
se prý shromáždilo v parku plno lidí -

žen, které hledaly služebné, a mužů, co stáli o

manželky -

ti všichni přišli, aby se, jak napsaly místní noviny, "potěšili pohledem na milé

bytosti, které se tu vesele procházely ruku v ruce".

Po většinu 19. století - až na dny zlaté horečky v padesátých letech - nepřitahovala Austrálie

zdaleka tak soběstačné lidi jako Spojené státy. Do Austrálie navíc přijíždělo mnoho lidí z

měst, kteří chtěli dále žít ve městech. Kromě toho nemohla Austrálie soutěžit se Severní

Amerikou o přistěhovalce z venkova, protože měla příliš suchou půdu a nepravidelné deště.
Kdo si ch

těl založit farmu, spíše se rozjel do New Yorku než do Sydney. Přistěhovalci, kteří

mířili do Austrálie, byli vybíráni z národa, jehož většina přivykla městskému životu, a

přijížděli hlavně z Liverpoolu, Londýna a jiných měst.

Jen zřídkakdy se snažily kolonie uhradit náklady přistěhovalců cizinců. Němci, kteří se

stěhovali do Jižní Austrálie v dalším desetiletí, si cestu platili sami nebo si na ni vypůjčili.

Austrálie tedy zůstávala rájem především pro britské osadníky, a to právě v době, kdy Němci
a po nich Italové, Skandinávci a východní Evropané proudili do New Yorku a Bostonu. Nic

neovlivnilo v Austrálii etnickou jednotu tolik jako výběr přistěhovalců a pomoc, která jim

byla poskytována. Tento pocit jednoty pak vedl pozdější generace Australanů, aby bojovaly

po boku Británie až na druhém konci světa. Naproti tomu etnická nejednotnost ve Spojených

státech odrazovala Američany od bojů v cizích válkách. Další charakteristický rys

australského národa vytvářela tedy velká vzdálenost, dělící Austrálii od Británie, a to, že

Austrálie při své odloučenosti potřebovala přilákat evropské přistěhovalce.

O větší bezpečnost dlouhé plavby do Austrálie se postarala stále se rozrůstající pavučina

úředních nařízení.

Cestující se museli dát očkovat proti neštovicím, i když mnozí z nich byli očkováni

přirozenou cestou, protože, jak prozrazovaly jejich poďobané obličeje, si nemoc už prodělali.

Přistěhovalci, kteří se chystali podniknout s podporou státu cestu do Austrálie, dostávali od

roku 1850 přesný seznam, jaké si s sebou mají vzít oblečení.

Každá žena si kromě prostěradel, ručníků a kilogramu mýdla musela vézt alespoň dvoje šaty,

dva páry bot, šestery punčochy, dvě flanelové nebo vlněné spodničky a šestery spodní košile.

Pokud se přistěhovalci nedostavili do britského přístavu, odkud měli vyplout, s dostatečným

oblečením pro horké i chladné dny na moři, nesměli na loď nastoupit. Na lodi ovšem

dostávali jídlo, potřeby na vaření, příbory a talíře, byla jim poskytována lékařská pomoc a

někdy i matrace a přikrývky, o které mohli koncem cesty požádat a vzít si je s sebou na břeh,

pokud se "na lodi dobře chovali".

Bezplatná cesta byla nabídnuta přistěhovalcům, kteří byli zdraví, ochotní pracovat zpočátku
za mzdu pro stát, a ne hned pro sebe a pokud možno ovládali praktické povolání.

Rozhodně nebyli vybíráni lidé, kteří by mohli být australské vládě na obtíž. Počátkem

padesátých let 19. století byla například podpora odmítnuta vdovám či vdovcům, kteří si s

sebou chtěli vzít děti, protože v případě, že by jediný z rodičů zemřel, "zůstalo by dítě bez

přátel a opuštěno v cizí zemi". Plavba zdarma nebyla nabízena ani rodinám s více než čtyřmi

dětmi, protože pokud cestovalo na jedné lodi mnoho dětí, zvyšovalo se "nebezpečí

onemocnění a úmrtí".

Jen málokterá plavba se obešla bez pohřebního obřadu. Nemluvňata a malé děti byly náchylné

k infekci. V letech po roce 1850 se na typické plavbě, kdy na jedné lodi cestovalo kolem tří

set přistěhovalců, narodilo asi šest dětí, a i ty byly náchylné k infekci. Velká dětská úmrtnost

se přičítala stravě, která byla na lodi k dispozici.

Bylo proto rozhodnuto, aby děti od čtyř měsíců do dvou let dostávaly zvláštní jídlo a tekutiny

včetně konzervovaných polévek a vajec. Za dlouhé plavby však nebyla vajíčka pro děti

vždycky čerstvá. Pro každé dítě se cestou na moři přidělovala denně i voda a čtvrt litru mléka.

To už se na každé přistěhovalecké lodi vezla v přístřešku na palubě alespoň jedna kráva.

S přílivem přistěhovalců byla novým osadníkům zaručena práva a svobody svobodné

společnosti. Již v roce
1823 byl us

tanoven porotní soud pro civilní pře, ale se soudem pro kriminální případy se

muselo čekat ještě šestnáct let. V polovině třicátých let +9. století byl tisk už poměrně

nezávislý a vydavatelům novin se dostalo výsady, že mohli zdarma, prostřednictvím pošty,

posílat noviny i předplatitelům ve vzdálených krajích. V jistém smyslu byl tisk v Sydney

svobodnější a nezávislejší než v Anglii, kde se ještě z každého výtisku všech novin platila

nemalá daň.
Vznikla i místní vláda, která omezovala moc guvernéra a vládu

sedící v dalekém Londýně.

Počátkem čtyřicátých let 19. století měla už všechna hlavní města své městské rady.

V roce 1843 měl Nový Jižní Wales vlastní zákonodárný sbor s čtyřiadvaceti volenými členy a
s dvanácti, které jmenoval guvernér. Guvernérovi se mus

ely předkládat ke schválení všechny

navrhované zákony, ale zákonodárný sbor měl právo veta. Byl to váhavý krůček k samostatné

vládě.

V bohatších, zalidněných koloniích sílil požadavek vlastní vlády.

Australané chtěli mít větší právo rozhodovat o své budoucnosti, ale de facto za ně zvítězili

Kanaďané. Kanadské povstání v roce 1837 přimělo Británii, aby postupně poskytla většině
kanadských kolonií samostatnou vládu.

V roce 1848 se první britskou kolonií, která spravovala většinu svých záležitostí, stalo Nové

Skotsko s počtem obyvatel přibližně stejným jako Nový Jižní Wales. Dva roky nato byly

hlavní australské kolonie vyzvány, aby rovněž předložily Londýnu ke schválení návrh ústavy,

v níž by se určovalo, jak bude která z kolonií řízena. Australané někdy se sotva tajenou lítostí

přiznávají, že dosáhli nezávislosti bez revoluce na vlastní půdě.

Jen málokdo však ví, že jim tuto revoluci vybojovali a vyhráli především francouzští

Kanaďané.

Stejně jako sílící svoboda měly pro Australany při vytváření některých aspektů budoucnosti

veliký význam nejnovější technické pokroky. Mezi Anglií a Austrálií plulo čím dál tím více

lodí a plavba se zkracovala na čtyři až pět měsíců, takže do Austrálie rychleji pronikaly nové

myšlenky. V roce 1847 se sem téměř závratnou rychlostí dostal jeden z významných

světových objevů - užití anestetik při tlumení bolesti. Jistý lékař v Launcestonu, inspirovaný

článkem v posledním vydání Illustrated London News, si zhotovil přístroj, jímž dodával svým

pacientům éter, a pohotově vytáhl dva zdvojené zuby mladé ženě, která už přes dva roky

trpěla silnou bolestí dolní čelisti. Žena odešla po jeho zákroku domů pěšky, což se pokládalo
málem za zázrak.

Launceston, tehdy páté největší město, bylo zrcadlem nové Austrálie. V okolí ještě pracovali
trestanc

i, ale město si zbudovalo vlastní záložnu, aby vedlo své obyvatele k šetrnosti, a

založilo si dechovou kapelu -

snad první v Austrálii a navíc řízenou bojovníky proti

alkoholismu.

Austrálie začala svými institucemi a vymoženostmi dohánět Britské ostrovy. Až donedávna se

tu věnovala jen nepatrná pozornost náboženství a výchově. Již s První flotilou sem přijel jako

kaplan anglikánský kněz Richard Johnson, který hned druhou neděli po vylodění kázal

shromážděným námořníkům a trestancům, ale celá léta byl přesvědčen, že jeho slova dopadají

na neúrodnou půdu. V roce 1803

byl do Austrálie deportován první katolický kněz, reverend James Dixon, odsouzený v Anglii

za pobuřování.

Církevní život byl v Austrálii tak zanedbáván, že v roce 1809 neměl Nový Jižní Wales, kde

tehdy žilo na devět tisíc obyvatel, jediného vysvěceného kněze.

Šest let nato sem přibyl první metodistický pastor a osm let nato presbyteriánský. V době, kdy

v Austrálii nebyli žádní kněží, plnil často roli hlavy církve guvernér kolonie.
V období sucha ur

čil například veřejně den, kdy se po všech osadnících žádalo, aby se modlili

za déšť. Guvernér sir Richard Bourke se rychle dočkal úspěchu - devět dní po jeho výzvě

začalo skutečně pršet.

Časem se začalo stavět více kostelů a konečně přijíždělo i více kněží. V roce 1835 přijel jako

katolický biskup biskup Polding a o rok později jako anglikánský biskup biskup Broughton,

takže ve východní Austrálii působilo osmapadesát kněží. K velkému zklamání anglikánské
církve uzákonil guvernér Bourke v roce 1836 rovnost všech náboženství. Investoval množství

peněz do stavby anglikánských i jiných křesťanských kostelů, a protože anglikánská církev

měla nejvíce věřících, nejvíce na tom také získala. Tasmánie se rozhodla, že si bude

financovat stavbu kostelů a platy kněží sama. V roce 1850 měla v poměru k počtu obyvatel

více kněží než v roce

1950, a do kostela tehdy chodilo pravděpodobně více lidí než o století později.

Mnohé nové kostely na předměstích a ve venkovských městech byly na své kongregace až

příliš velké, zato v odlehlých končinách byl kostel vzácností, s výjimkou krajů, kde se

shromáždili ve velkém počtu skotští osadníci.

V roce 1840 si v Novém Jižním Walesu jeden farmář postěžoval, že za ním protestantský

kněz přijede jednou do roka a "tak narychlo", že ani nestačí sloužit mši. Sluhové a pastevci

pak měli sotva možnost zahlédnout při tak uchvátané návštěvě aspoň stín odjíždějícího sluhy

božího. V kraji bylo šest hostinců, ale kostel ani jeden.

Koncem čtyřicátých let 19. století stanuli mnozí kněží v čele politického a intelektuálního

života. Většinu základních škol v Novém Jižním Walesu vedly církve s pomocí vydatných

státních subvencí. Dva anglikánští kněží, reverend R. L. King a reverend W. B. Clarke, se
stali odborníky na australský hmyz a geologii a v Tasmánii

dokončil v roce 1852 kongregační

kněz reverend John West obsáhlý učený svazek Dějiny Tasmánie, který studují historikové

dodnes, což svědčí o jeho literárních a vědeckých kvalitách. Kněží se vyslovovali k mnoha

ožehavým politickým a společenským otázkám a West patřil k řadě těch, kdo vystupovali

proti dalším trestaneckým transportům.

S přibývajícími svobodnými přistěhovalci začínal být ohrožen starý trestanecký systém, neboť

oba systémy dlouho vedle sebe existovat nemohly. Trestanectví poškozovalo pověst Austrálie

a uprchlí nebo propuštění trestanci se dopouštěli většiny násilných činů, takže mnozí svobodní

osadníci dospěli k názoru, že trestanectví je pro zemi přímo prokletím. Navíc měl teď Nový

Jižní Wales tak výhodný obchod s vlnou, že ho hospodářsky povzbuzoval a vynášel mu téměř

stejně jako před časem všichni trestanci, kteří sem byli každoročně deportováni, a finanční

prostředky, které sem posílala anglická vláda na jejich obživu. Mnozí farmáři by byli ještě
rádi využívali laciné trestanecké práce, ale

zdaleka už nebyli přesvědčeni, že společnosti

natolik vzdálené hospodářským centrům zvláště prospívá, když má v těsném sousedství

svobodných občanů obrovské otevřené vězení.
V britském parlamentu vystupovali kritikové trestaneckého systému s argumenty, že hrozba

deportace nikoho neodradí před zločinem na Britských ostrovech, ani se zvlášť neosvědčuje v

Austrálii, kde může trestance spíše zkazit než napravit. Navíc bývala taková deportace sázkou

do loterie. Zločinci se snadno mohli stát sluhy ve slušné australské rodině a mít tu víc jídla a

volného času než v Anglii, a z některých se dokonce mohli stát bohatí obchodníci, kteří by

pak z výše svých kočárů tažených ušlechtilými koňmi shlíželi na guvernéra v jeho parádní

uniformě a blahopřáli si, že vydělávají desetkrát víc než on.

Z dnešního hlediska nám trestanectví a především bičování vězňů připadá jako velmi tvrdý

trest, ale s trestanci se tehdy nakládalo podle zvyklostí doby, kdy evropští vojáci, námořníci a

školáci byli často tělesně trestáni podobně jako australští trestanci.

Na druhé straně, jak shledal v roce 1838 jistý výbor anglického parlamentu, se mohl trestanec

stát doslova otrokem krutého pána a být "donucen bičem k tak těžké práci, že dohnán k

zoufalství prchá do lesů a je zastřelen jako lovná zvěř". Londýnští humanisté se pozastavovali

nad tím, že v desetiletí, kdy hlasovali pro zrušení otroctví ve vzdálených končinách britského

impéria, jsou jiné formě otroctví vystavováni v trestaneckých koloniích příslušníci jejich rasy.

Svědectví o nejhorším zacházení s trestanci jsou otřesná. V roce 1833 přijel jako vikář do

Sydney mladý katolický kněz z Yorkshiru, reverend W.

B. Ullathorne, a na svých četných cestách viděl ponižování trestanců, z nichž mnozí patřili k

jeho věřícím.

Vypověděl, jak trestanci, kteří měli být oběšeni za další zločiny, "padli na kolena a děkovali
Bohu, že budou vysvobozeni ze svého utrpení".

Jiné přísné vězení pro trestance, kteří se dopustili dalších zločinů, bylo zřízeno na ostrově

Norfolk, pravém Ďábelském ostrově. Přibližně 1200 vězňů, kteří tam žili počátkem

čtyřicátých let 19. století, podléhalo nejen dozorcům, ale i jistému "Kruhu", mafii složené z

vlivných trestanců, kteří byli často krutější než sami dozorci.

Jako varování ukousli třeba neposlušnému vězni kus nosu nebo ucha. V roce 1840 přijel na

ostrov jako velitel kapitán Maconochie, a když poprvé promluvil ke shromážděným vězňům a

rozhlédl se po obličejích, které se k němu obracely, uvědomil si, že nikdy nespatřil tak divoké,

ďábelské tváře.

Angličtí reformátoři, odhodlaní skoncovat s trestaneckým systémem, se prvního vítězství

dočkali v Novém Jižním Walesu. V listopadu roku 1840 zakotvila v sydneyském přístavu

poslední trestanecká loď - anebo se v to alespoň doufalo. A jak trestancům postupně končila
doba trestu, pomalu jich v Novém Jižním Walesu ubývalo.

V roce 1845 tu bylo ještě 16 800 trestanců, ale do příštího roku už klesl jejich počet na 11
200.

Všichni tím však nadšení nebyli. Mnozí farmáři bědovali, že přišli o levnou pracovní sílu, a

doufali, že dojde k nové formě deportací, což se skutečně ke konci čtyřicátých let
19. století nakrátko stalo.

Do Tasmánie přestali Britové posílat trestance, když v Austrálii vypukla zlatá horečka. Proč je
posílat -

a ještě k tomu za trest - na ostrov, odkud se mohou po vypršení trestu snadno dostat

přes úzký průliv na zlatá naleziště a nadělat si hotové jmění nebo někoho o jeho bohatství

oloupit? Do Tasmánie dorazili poslední trestanci, když v květnu roku 1853 přistála v Hobartu

loď St Vincent. Pro toho, kdo sem přijel poprvé, byl v tomto městě s více než dvaceti tisíci

obyvateli na trestance pořád ještě moc divný pohled, a William Howitt je popsal, jak "v

těsných šatech ze žlutavého plátna a v kožených čepicích porůznu pracují v ulicích, jedni s

řetězy na nohou a druzí lopotící se s těžkým nákladem". V roce 1855 sem byli převezeni

poslední trestanci z ostrova Norfolk a na Tasmánii pak museli střežit zmenšující se množství

trestanců, kteří si odpykávali dlouhé tresty.

Poslední kolonie, kam byli deportováni trestanci přímo z Britských ostrovů, byla Západní

Austrálie. Nepodařilo se jí přilákat svobodné osadníky a v naději, že získá levnou pracovní
sílu a dotace od britské vlády, se stala ve své zoufalé situaci v roce 1850 trestaneckou osadou.
Poslední britští trestanci byli dopravováni do Z

ápadní Austrálie v lednu roku 1868. Několik z

nich tu dlouho po vypršení trestu žilo v anonymitě až do dob první světové války. Statisticky

je docela možné, že se alespoň jeden z bývalých trestanců dožil druhé světové války, kdy by

mu bylo něco přes devadesát. V novinách by se o něm ovšem žádné zprávy nenašly, protože

trestanci svoji minulost přísně tajili.

Ode dne, kdy do Austrálie připlula První flotila, sem bylo dopraveno celkem 163 000

trestanců. Z některých se stali počestní občané, kteří obratně zakrývali svoji minulost před

zvědavými sousedy. Jeden bývalý trestanec byl dokonce v roce 1901 zvolen do prvního
federálního parlamentu.

Někteří se stali oporami své církve hluboko v buši, a dokonce organizovali sbírky v kostele,
jiní zas žili ze svých loupeží

nebo chystali další násilné zločiny.

Ještě léta po tom, co trestanecké transporty ustaly, měli propuštění nebo uprchlí trestanci na

svědomí velké procento těžkých zločinů spáchaných ve svobodných koloniích.
Celý národ se za svou trestaneckou minulost styd

ěl. V lidovém podání se často zveličovala

surovost dozorců anebo se zdůrazňovalo, jak nezaviněně přišli ke svým trestům trestanci. Po

mnoho desetiletí se průměrným Australanům dostával živý obraz trestanecké doby v románu
Marcuse Clarka Odsouzen na doživot

í, který původně vycházel po roce 1870 na pokračování

v novinách. Ve výmluvném barvitém vyprávění stranil Marcus Clarke trestancům proti

mužům, kteří je střežili. Hrdina románu Rufus Dawes byl deportován do Tasmánie za zločin,
jehož se nedopustil, a byl uv

ězněn v strašlivém ostrovním vězení u přístavu Macquarie na

západním pobřeží Tasmánie. Clarkova slavná kniha přehání, pokud jde o úmrtnost v onom

ostrovním vězení - mluví o pětaosmdesáti mrtvých v jediném roce, zatímco tolik lidí tam

zahynulo během jedenácti let. V románu se tvrdí, že trestanci dostávali sto ran bičem, ve

vězeňských záznamech se však mluví o pětadvaceti. S dramatickou nadsázkou vypráví román

o dvou chlapcích, vězněných na Point Pueru nedaleko Port Arthuru, kteří raději spáchali
sebevraždu s

kokem z vysoké skály, než aby dále snášeli strašlivé utrpení. Ve vězeňských

záznamech však není žádná podobná smrt zanesena.

O více než století později vyšla skvěle napsaná historie trestanců - Osudné pobřeží od Roberta

Hughese, která si zřejmě získala více čtenářů než kterékoli jiné dílo o australských dějinách.

Hughes v ní však trochu nešťastně přirovnal trestaneckou Austrálii k souostroví Gulag v

Sovětském svazu, neboť z Gulagu rozhodně nikdo nevyšel na svobodu, aby se později stal
jedním z nejbohatších

občanů své země, jako v Austrálii. Hughes se mýlil i v některých svých

závěrech, především v nesmyslném názoru, že kolonie či kraj osídlený trestanci je odsouzen k

tomu, aby ještě dlouho po odchodu posledního trestance prožíval hospodářskou stagnaci. A

přitom vůbec nejvíce trestanců bylo deportováno do Nového Jižního Walesu, kolonie

zabírající do roku 1851 rozsáhlou oblast od Bassova průlivu až po Torresův průliv, a přesto

brzy po tom, co přestal být trestaneckou kolonií, se Nový Jižní Wales dočkal velkého

hospodářského rozmachu.

MILOVANÁ ZEMĚ

6. zlatá horečka



V roce 1851 se stal hrdinou Austrálie Edward Hargraves, rozvážný muž na pomalém koni.

Našel zlato, nebo spíš přesvědčil ostatní, aby zlato hledali za horskou silnicí, která se táhla

západně od Sydney. Snad žádná země moderního světa nezahájila nové půlstoletí tak
ohromující událostí.

Hargraves zprvu pracoval nějakou dobu tu i onde po Novém Jižním Walesu, až ho v roce

1849 zlákala zlatá horečka do Kalifornie. Tehdy se plavily přes Tichý oceán tisíce Australanů,

někteří z nich propuštění vězni, kteří v Kalifornii smutně prosluli jako zloději, násilníci a

"sydneyští kačeři". Hargraves se vrátil do Sydney s několika uncemi zlatého prachu a s

tušením, že někde v australském vnitrozemí by se měla najít výnosná naleziště zlata.

Mezitím už občas našli zlato pastevci, když pásli stáda, v bílých křemenných skaliskách,

vyčnívajících na mnoha místech nad zem. Někteří pastevci z nich vyloupali drobné hrudky

zlata, které pak prodali klenotníkům ve městě, a Hargraves si uvědomil, že poblíž těchto

skalisek zřejmě leží v zlatonosné aluviální půdě bohaté žíly zlata. Bylo to zlato, které se za

celé věky oddělilo erozí od bílé křemenné horniny. Snadno se získávalo ze země, pokud

ovšem někdo znal kalifornskou metodu, jak vydělit a vyplavit těžké zlato z lehčího štěrku tím,

že se zlatonosným štěrkem třáslo v dřevěném žlabu nebo v kolébce. Počátkem roku

1851 přemluvil Hargraves na západním úbočí Modrých hor tři venkovské mládence, aby se
vydali hledat zrnka zlata, a chlapci

je nakonec skutečně objevili v malém potůčku či spíše v

řetězu nevelkých kaluží při úpatí vysokých kopců. Hargraves, nadaný řečník, nazval to místo

Ofír, a ti Australané, kteří znali Starý zákon, dobře věděli, že před dávnými časy poslali lidé z
bájného Of

íru velké množství zlata a drahokamů králi Šalomounovi.

V zimě a na jaře roku 1851 byl objeven řetězec ještě bohatších nalezišť vzdálených jen pár

dní cesty od Melbourne. V příštích deseti letech se ve Viktorii našlo více zlata, než kolik ho
kdy král Šalom

oun spatřil. Ve Viktorii a Kalifornii se tehdy těžilo tolik zlata, až londýnští

bankéři předpovídali, že všude prudce stoupnou ceny veškerého zboží. A měli pravdu - došlo

k nejrychlejší inflaci, jakou svět zažil za sto let od konce napoleonských válek do začátku

první světové války. V Austrálii se inflace roztočila mnohem rychleji než kde jinde.

Většina zlatých nalezišť ležela přes sto dvacet kilometrů od nejbližšího přístavu. Nebylo

možné postavit dost hostinců a stanových ubytoven pro všechny lidi, kteří se k nalezištím

hrnuli, a zlatokopové by si takové ubytování většinou ani nemohli dovolit. Při prvním ranním

úsvitu projel jezdec na koni, který se chtěl co nejrychleji dostat k nalezištím, kolem desítek

malých táborů, kde "plály ohně, smažily se stejky a kotlety, rachotily plechové hrnky a v

čajových konvicích syčela voda". Pár zlatokopů mělo koně, ale většina z nich putovala pěšky.

Ti, kdo cestou za zlatem museli přeplout moře, měli po prvním dni putování bolavé ruce,

nohy i záda, protože na moři byli tři i čtyři měsíce bez pohybu - užívali si nejdelší dobu

odpočinku za celý pracovitý život. Hned od počátku své cesty vyráželi muži s tak těžkými a

špatně zabalenými náklady, že je sotva dokázali unést. Při prvním nálezu zlata u Buninyongu
v roce 1851 si jis

tý muž s sebou "přivezl na trakaři pytel mouky".

A brzy nato se už po hrbolatých cestách valilo do zlatokopeckých táborů tisíce vozů tažených

koňmi anebo volskými potahy. A k prvnímu malému bohatství přišli nosiči potravin a
obchodníci, ne zlatokopové.
Na

zlatá naleziště se brzy vypravilo i pár žen. Buď také kopaly zlato nebo si otevřely v

obdélníkových stanech krámky, a protože si nemohly dovolit takový přepych jako vývěsní

štíty, měly na vysokých stožárech před obchůdky vyvěšené vlajky, které k nim ukazovaly

cestu. Jistá Angličanka prohlásila, že snadno pozná, o který stan anebo chatu pečuje žena -

plechové talíře a hrnky tam bývaly čisté, lůžka nezakrývaly jen přikrývky, ale i prostěradla,

holá hliněná podlaha byla přikryta kouskem koberce anebo suchým pytlem, v němž si někdo

patrně přivezl mouku. A když byl manžel pryč, dělal často ženě společníka ochočený

papoušek, přivázaný na řetízku k bidýlku.

První nálezy zlata nahnaly kolonistům plno strachu. Nezhroutí se zákon a pořádek? Nezmění
pohled na tolik zla

ta převáženého po opuštěných cestách bývalé vězně znovu ve zločince?

Kalifornie byla za zlaté horečky smutně proslulá vlnou zločinnosti a sotva se dalo čekat, že v

Novém Jižním Walesu budou zlatokopové více ctít zákon. A kde seženou squateři pastevce
náhra

dou za muže, kteří jim utekli na naleziště? Všechno se najednou ocitlo vzhůru nohama.

Jistý vznešený pán ze Sydney se v roce 1851

někomu svěřil, že viděl na zlatých nalezištích bratra vévodkyně z Marlborough, jak v modré

plátěné košili a se špinavýma rukama pracuje vedle bývalého trestance. "Veškeré pohodlí a

mnohé jemnější stránky našeho života berou za své nebo bývají přehlíženy," dodal.

Zlatá horečka znamenala významný obrat v rozdělování zdrojů.

První velké bohatství Austrálie, pastviny, se původně dostalo do rukou necelého tisíce

squaterů a úkolem zákonodárců bylo rozdělit tyto obrovské majetky a předat co nejvíce půdy

drobným farmářům. Naproti tomu zlatonosná půda byla v roce 1851 rovnou dělena na docela
malé pozemky. Každý, kdo dorazil na zlatá nalezi

ště, měl dostat šanci, aby nepodlehl

pokušení loupit či krást, takže každý zlatokop si obvykle vykolíkoval prostor, který nebyl o

nic větší, než bývá ložnice v dnešním australském domě. Tak se stalo, že zlato se dostalo do

desetitisíců rukou a žádný nález nepřipadl jen jedinému člověku. Zatímco při prvních velkých

obchodech s vlnou se bohatství nahromadilo jen u několika málo lidí, za první zlaté horečky

se zrnka zlata rozdělila do nesčetných rukou.

Ve svém důsledku byla proto zlatá horečka až překvapivě demokratická.

Pokud se náhle vyskytnou nové zdroje, ať už půda anebo zlato, anebo se najednou změní

pravidla k jejich přístupu, čelí mladá země často krizi. I velmi moudří vládci by si jen

zřídkakdy dovedli poradit s tak neočekávanými událostmi, jako byl prudký rozmach ovčích

farem v rozsáhlých oblastech země, nález zlata, později hlad drobných farmářů po půdě a v

poslední době postupování značných rozloh půdy původním obyvatelům. Tehdejší vláda v
Sydney se však se složitou situací v roce 1851 vyrovnávala ve

lmi vynalézavě, a dokonce i

prozíravě. Každý, kdo chtěl pracovat s krumpáčem a lopatou, dostal po zaplacení vysokého

měsíčního poplatku právo hledat zlato na malém kousku slibné země. V roce

1854 se však ukázalo, že řešení přijaté pro zlatá naleziště před třemi lety se naprosto nehodí

pro hlubší doly v Ballaratu. Ti, kdo tehdy řídili Viktorii, nepochopili nové těžební a politické

podmínky. Mnozí zlatokopové nakonec přerušili v hlubokých šachtách práci a zahájili

vzpouru za dřevěnou pevností či palisádou v Ballaratu. Byla to menší vzpoura, jaká by se dala

vyřešit rozumnými opatřeními, místo toho však byla za úsvitu v neděli 3. prosince 1854

násilně potlačena a na známé "Eureka Stockade" bylo tehdy zabito třicet horníků a pět

vojáků.17
Události v "Eureka Stock

ade" však vedly mimo jiné i k tomu, že bylo víc a víc půdy

přidělováno horníkům a syndikátu. Horníci se pak stále víc sdružovali do družstev a

společností, hloubili hluboké šachty a stavěli drtírny, v nichž se zpracovávala zlatonosná
hornina. Povstání vlas

tně otevřelo na zlatých nalezištích cestu ke kapitalismu.

V prvních letech si vyzískaly malé jmění na tisíce lidí, kteří s krumpáčem a lopatou

vykopávali zlato ležící pod povrchem. Celá procesí šťastlivců se vracela kolem mysu Horn na
rychlých plachetnicíc

h do Evropy se zlatem dobře ukrytým v lodních trezorech. Své britské

přátele pak ohromovali dovezeným zlatem, ale málokdy mluvili o strázních svého života - o
tom, jak celé dny pracovali v jámách, kde jim voda sahala až po kolena, jak spali v mokrých
dekác

h, trpěli úplavicí a jak jim za dlouhých prašných letních období hnisaly oči. Mnozí z

těch, kteří se vydali na zlatá naleziště, zahynuli při závalech půdy, někteří byli cestou

zavražděni, jiní zas zahynuli pod koly vozů - byla to častá příčina smrti těch, kdo přespříliš
pili a usínali podél cest. Ve Viktorii bylo v jediném roce,

1853, zaznamenáno pětadvacet sebevražd. Občas uveřejnily úřady dlouhý seznam zemřelých,

kteří po sobě zanechali zlato a jiný majetek, ale nebylo známo, že by měli ve Viktorii nějaké

příbuzné. Na větších poštách se ukládalo na tisíce dopisů, které si nikdo ani po půl roce

nevyzvedl. Jejich adresáti třeba ani nezemřeli, jenom se prostě přesunuli jinam. Viktorie byla

tehdy zemí nezvěstných lidí.
Ve Viktorii bylo zlato nalezeno na travna

tých ovčích pastvinách, v lesích a v horských

údolích. Někdy se nahrnulo k místu nového nálezu na třicet tisíc mužů, postavili si osady ze

stanů a kůrových chatrčí, a když se ukázalo, že zlata je tam jen nepatrně, osady zase rychle
zanikly.

Tisíce mužů usilovně hledaly v polovině padesátých let 19. století nová zlatá naleziště. Muži

pracovali tajně, zakrývali nově objevené jámy větvemi, kdyby snad náhodou, ještě než by

stačili odhadnout, který pozemek je nejvýhodnější, jel někdo kolem a vymezil si zábor vedle

nich. Že své nálezy neskrývali zbytečně, ukazuje zkušenost, jakou udělal Andrew Thunder v
Beaufortu, který dnes leží u silnice mezi Adelaide a Melbourne.

Zlatokop Thunder tudy právě šel pěšky, když zaslechl nezaměnitelný zvuk zlatokopecké
kolébky, v kte

ré kdosi vytřásal mokré zlatonosné bahno a štěrk, výmluvný zvuk, který

charakterizoval jako "pořádné čvachtání".
Brzy našel i zlatokopa -

tomu pomáhali v práci tři mládenci, zřejmě synové, kteří mu nosili

vodu z potoka.

Zlatokop se jistě zděsil, když se nad ním ozvala otázka, kterou bylo v padesátých letech slyšet
snad milionkrát:

"Buď zdráv, příteli. Měls štěstí?" zeptal se Thunder, ale odpovědí mu bylo jen mlčení.

Thunder si zabral půdu jen o kousek dál, vykopal si dost hlubokou jámu, aby ho nebylo vidět,

a na jejím dně objevil zlato.

Jakmile přišla zpráva o novém nálezu, šířila se jako lesní požár.

Do kraje se začali hrnout zlatokopové a pro všechny ty lidi si tu rychle zřídili krámky řezníci,

kováři, obchodníci se zlatem, pokoutní prodavači alkoholu a hokynáři. K Beaufortu, zvanému
Ohnivý potok, se prý nahrnulo najednou až patnáct tisíc lidí.

Po setmění působila zlatá naleziště nezapomenutelným dojmem - hořely tu ohně, proti nim se

rýsovaly siluety mužů, byl slyšet štěkot psů, tu a tam ostrý zvuk, jak dlouhá sekera rozštípla

poleno, někdy se na znamení dobré nálady střílelo z revolveru a občas se střílelo i ze zlé vůle.

V sobotu pozdě večer se ozývaly výkřiky flamendrů, kteří si hledali cestu přes rozkopané
pozemky ke svému stanu. A pak se rozhostilo ticho.

Po třech měsících práce na takovém zlatém nalezišti zůstala kolem hotová spoušť - země byla
rozkopána, stromy pokáceny a potok po vyplavování zlata zanesen bahnem.
Zlatokopové se vrhali na stromy jako kobylky.

Pálili jejich dřevo, stavěli si z něho chatrče, vyztužovali si jím hlubší a hlubší šachty a v zimě

pokládali přes bahnité kusy země těsně vedle sebe mladé stromky, aby si tak vytvořili cestu.

Brzy se na zlatých nalezištích uživily stovky dřevorubců a povozníků. Zpočátku tu devět z

deseti mužů kopalo zlato, ale časem bylo mnohem více těch, kdo zde pomáhali a dodávali jim

zásoby. Viktorie stačila vyprodukovat jen zlomek zboží, které si bohatí zlatokopové žádali.

Mouka se sem dovážela až z Chile. Seno pro koně se dopravovalo na lodích z Jižní Austrálie,

dřevěné laťky a sloupky z Tasmánie, pivo, pálenka, vysoké boty, klobouky a sladkosti z
Anglie. Z Anglie se dovážely i ozdobné železné konstrukce - domy, kostely, školy a dokonce
i divadlo. Byly dodávány v prefabrikovaných kusech a montovaly se v Melbourne, kde se do

železa opíralo žhavé slunce, až bylo uvnitř vedro jako v tureckých lázních. Z Bostonu

připlouvaly lodě naložené ledem, který cestou tropickými pásmy částečně roztál. Z

Melbourne se pak co nejrychleji rozvážel na vozech do místních hostinců a jídelen v

odlehlých krajích a byl v té době pokládán za velký přepych. Z nových nalezišť zatím plynulo

další a další zlato a průměrný příjem v Melbourne byl snad největší ze všech měst světa.

Bylo až neuvěřitelné, kolik lodí sem po všech těch desetiletích odloučenosti připlouvalo z

Britských ostrovů. Po celý rok 1853 odplouvalo do Melbourne průměrně pět britských

plachetnic týdně a vydávalo se tak na dalekou cestu, při níž námořníci nespatřili od chvíle,
kdy jim hluboko za obzorem zmizely anglické nebo irské

břehy, dalších dvacet tisíc kilometrů

zemi. Některé z těch lodí zmizely, smeteny obrovskými vlnami nebo rozdrceny ledovci v

jižním Indickém oceánu. Ještě více jich ztroskotalo, když se už blížily na dohled k

australským břehům.

Připlouvaly i další lodě, plné Číňanů. V roce 1855 připlulo do Melbourne přes třicet čínských

lodí a kantonští venkované z nich pěšky vyrazili na zlatá pole. Snad největší čínské město

vzniklo na úpatí dlouhé čedičové planiny u Guilfordu, na úpatí hory Mt. Alexander, kde šesti

tisícům přistěhovalců, téměř výhradně mužům, sloužily čínské obchody, ševci, holiči,

bylinkáři, restaurace, chrám a věštci. Číňané se však od ostatních natolik lišili svým

oblečením, jídlem, jazykem, zvyklostmi a náboženstvím, že je mezi sebou zlatokopové

většinou moc rádi neviděli. A když jich v roce 1858 bylo přes čtyřicet tisíc a tvořili téměř

deset procent obyvatelstva Viktorie, začínali mít všichni obavy, že už tu vlnu přistěhovalectví
nikdo nezarazí.

Viktorie zavedla pro přijíždějící Číňany vstupní poplatek, ale ti si otevřeli zadní vrátka a v

dlouhých procesích putovali přes pláně z Jižní Austrálie, kde se po nich žádné poplatky

nevyžadovaly. Zlatá horečka se rychle rozšířila po okraji kontinentu proti směru hodinových

ručiček a v Queenslandu došlo k prvnímu vzrušujícímu nálezu zlata v roce 1867 v Gympie -

poblíž dnešního Slunečného pobřeží. To už zaváděly daň pro Číňany jedna po druhé i další

kolonie a nejdále v tomto směru došla Západní Austrálie, když v roce 1886 Číňanům práci na
nových nalezištích prakticky zakázala.

Zlato vyvolalo hospodářskou i sociální revoluci. Obyvatelstvo, čítající v roce 1850 405 000
lidí, se do roku 1858

rozrostlo na jeden milion. Zlatá horečka přivedla za pouhé dva roky do Austrálie stejný počet

lidí, jako jich přibylo za osmdesát let trestaneckých transportů. Poprvé se mohla Austrálie v

jistém ohledu srovnávat se Spojenými státy. V padesátých letech 19. století přijelo do

Austrálie dvakrát tolik přistěhovalců než do Spojených států za tři desetiletí v letech 1800 až
1830.
Hlavním

cílem těchto přistěhovalců byla zlatem oplývající Viktorie, jejíž obyvatelstvo se za

deset let rozrostlo ze

76 000 na neuvěřitelných 540 000, čímž se Viktorie stala v roce

1860 největší australskou kolonií. Asi dva roky tu žilo přes polovinu australského

obyvatelstva a po více než čtvrt století patřily Melbourne, Ballarat a Bendigo se svými

zlatými nalezišti k pěti nejvýznamnějším australským městům. Melbourne dokonce předstihl i

Sydney a po téměř půl století byl větším městem. V šedesátých letech 19. století se nad ním

už tyčily útlé věže, měl velkolepé úřední a bankovní budovy, na nové univerzitě vznikla první

lékařská fakulta a překrásnou veřejnou knihovnu mu záviděla i severoamerická města. Z

nádrže na úpatí zalesněných hor byl akvaduktem veden do města proud čerstvé vody a ulice

osvětlovaly plynové lampy. Téměř každý večer se otvírala divadla, svou sezonu měla opera a

lidé dychtivě naslouchali výmluvným kazatelům v kostelích, kde už bylo dost míst alespoň

pro třetinu lidí žijících ve Viktorii.

Změny, na jaké by normálně bylo zapotřebí tří desetiletí, proběhly díky zlatu za pouhých

deset let. V padesátých letech byla zbudována první železniční trať, Adelaide, Melbourne a

Sydney spojovala telegrafní linka, z Jižní Austrálie vyplul daleko po řece Murray první

kolesový parník a rychlé, koňmi tažené dostavníky firmy Cobb & spol. dopravovaly podle

přesného jízdního řádu do měst ve vnitrozemí cestující i poštu. Nejrychlejší plachetnice světa,

mimo jiné i Lightning a Champion of the Seas, zkrátily průměrnou cestu mezi Liverpoolem a

Melbourne o celé týdny a cestu mezi Anglií a Austrálií si částečně za pomoci plachet razily i

první zámořské parolodě.

Hospodářství se značně posílilo, protože teď nemělo jen jeden výnosný vývozní artikl, ale dva
- zlato a vlnu.
Nejvíce

zlata bylo vytěženo v roce 1856 a naleziště, kde se kopalo mělko pod povrchem, byla

pomalu nahrazována hlubšími doly vedenými celými společnostmi. Produkce vlny se

vzpamatovala z nedostatku pracovních sil prvních let zlaté horečky, ale teprve v roce 1870

začala vlna znovu soupeřit se zlatem o postavení hlavního vývozního artiklu.

Mapa, zachycující rozložení australského obyvatelstva, byla značně nesouměrná, protože

téměř všichni lidé se soustředili na jihovýchodním cípu kontinentu, kde je chladnější podnebí.

Vypadalo to podobně, jako kdyby se v Evropě všechna města a bohatství nahromadila ve

Skandinávii. Ještě ovšem nebylo prozkoumáno celé to vzdálené vnitrozemí a leckdo doufal,

že by se tu mohly najít další úrodné oblasti, takže neminul ani rok, aby se nevydala na cestu

nějaká výzkumná výprava. Vždyť někde jistě existuje vnitrozemské moře obklopené úrodnou

půdou a nějaký tajuplný Nil.
Oxley, Allan Cunningham, Charles Sturt, Hume a Hovell, Edward Eyre, major Thomas
Mitchell, Ludwig Leichhardt, Augustus Grego

ry a mnozí další vyrazili pěšky nebo se rozjeli

přes daleké kraje, kde se před mnoha tisíci lety usadili původní obyvatelé, ale které nebyly

ještě zmapovány. Za ideálního počasí spatřili cestovatelé pastviny, na nichž se vlnila tráva, ale
než sem dorazila

další výprava, tráva často zanikla.

V roce 1860 začala další vlna výzkumných výprav, vyvolaná stálou potřebou nových a

nových pastvin pro dobytek, nadějí, že někde bude opět nalezeno zlato, a přáním objevit
pozemní cestu z jižní do severní Austrálie.
Svou

roli hrála i touha po objevení divů v krajině, kterou guvernér Viktorie Barkly nazval

"nejzvláštnější a nejúchvatnější oblastí zeměkoule". Třikrát se třeba pokusil proniknout z jihu

na sever statečný John McDouall Stuart. Na výpravách mu tak utrpělo pravé oko, až sám

jednou s lítostí poznamenal: "Vidím teď místo jednoho slunce dvě." Při třetím pokusu se

dostal až k teplému severnímu moři východně od místa, kde o desetiletí později vznikl
Darwin. V roce 1872 byla podél cesty, kudy putoval, zavedena telegrafní linka, spojující

Darwin a Adelaide, která přepravovala telegramy po pevnině a potom dál pod mořem do

evropských měst.

V soutěžení o to, kdo první překročí kontinent, zvítězila a zároveň prohrála osudná výprava
vedená Burkem a Willsem. Ke konci roku 1860 vyrazila z Melbourne a dostala se až ke

Cooper's Creek v jihozápadním Queenslandu. Tam si Burke a Wills ještě s dvěma dalšími
muži naložili velbloudy a rozhodli se, že si jen s malými zásobami narychlo vyrazí ke
Carpentarskému zálivu a zase zpátky. Na míst

ě nechali čtyři další muže, kteří měli hlídat

zásoby, dokud se Burke a Wills nevrátí. Ti si zbudovali malou ohradu z křoví a větví stromů a

uvnitř si postavili stan na pušky a střelivo. Strávili tam čtyři měsíce ve strachu před blízkými
domorodci a sužován

i vedrem, které se vyšplhalo ve stínu stanu i na sedmačtyřicet stupňů

Celsia. Konečně se rozhodli, že se už načekali v ohradě až dost. Zabalili většinu svých věcí,

nasedli na koně a na velbloudy a vyrazili na jih směrem k civilizaci.
Burke a Wills mezitím

dorazili až k zálivu a vydali se na zpáteční cestu, ale pronásledovalo je

také strašlivé vedro. Pokud svítil dost jasně měsíc, cestovali v noci, kdy bylo poměrně

chladno. Snad žádná jiná výprava před nimi nemusela tak často "prozkoumávat krajinu" za

měsíčního svitu. V neděli 21. dubna 1861 už tři muži, kteří z výpravy zbyli, pevně doufali, že

dorazí k ohradě ve střední Austrálii, a odhodili zásoby, aby mohli jet a nemuseli jít pěšky. Ten

den urazili dva vyčerpaní velbloudi neuvěřitelných padesát kilometrů. Burke a Wills ovšem

netušili, že téhož rána jejich strážci ohradu opustili a rychle se rozjeli k jihu na tak odpočatých

zvířatech, že by je nikdo nedohonil.

Burke seděl na jednom velbloudu a Wills s Kingem na druhém a ujížděli v měsíčním světle

pevně přesvědčeni, že je u ohrady čeká uvítání. Burke už téměř viděl ze svého vysokého sedla

na velbloudím hřbetě v dálce ohradu.

V tajemném měsíčním světle radostně vykřikl, že vidí stany svých druhů. Žádné stany tam
však nebyly.
Potom, co Burke a Wills zahynuli, by

lo australské vnitrozemí pokládáno za oblast člověku

navždycky nebezpečnou.18 Nebylo to však tak docela pravda. V kraji, kudy projela nešťastná

výzkumná výprava, se brzy usadili majitelé ovcí a za příznivějších let se jejich stáda někdy
pásla dokonce nedal

eko ohrady u Cooper's Creek. Sto let po smrti cestovatelů byl nedaleko

ohrady objeven zemní plyn, který se dnes vede potrubím do Adelaide a do Sydney.

Australský kontinent dovede prostě stejně tak překvapovat jako ničit.

Našli se lidé, kteří daleko raději zkoumali oblohu než zemi.

Patřil k nim jeden z nejlepších astronomů století John Tebbutt, který žil jako zcela neznámý

člověk v údolí řeky Hawkesbury na farmě svého otce. John jakživ nevyjel z Austrálie a
nechodil na univerzitu. Lásku k astronomii získal o

d venkovského učitele. Naučil se trochu

francouzsky a německy, takže mohl část cizí časopisy, a s pomocí teleskopu a jiných přístrojů

udělal řadu objevů, které čtenáře těchto časopisů přímo nadchly. Dožil se první světové války,

ale více než půl století předtím, těsně před svými sedmadvacátými narozeninami, učinil objev,

za jehož autorství by dal každý evropský astronom celé jmění.

V 19. století bylo objeveno na obloze šest výjimečně zářivých komet. Někteří tvrdili, že
Tebbuttova kometa z roku 1861 je ze vš

ech nejkrásnější. Tebbutt ji poprvé spatřil na noční

obloze 13. května 1861 - a dost možná, že ji v posledních dnech svého života uviděl i Burke a

Wills. Kometa zprvu ani nestála za pohled, ale stále se prodlužovala a v době, kdy byla

nejnádhernější, vypadal její ocas jako tenký průsvitný závoj a táhl se po obloze ve více než

osmdesáti stupních. 30. června spatřili Tebbuttovu kometu poprvé i v Evropě a vyvolala tam

úžasnou senzaci. Celá desetiletí objevoval Tebbutt na noční obloze divy, které nikdo jiný
ne

viděl. A teprve dlouho po své smrti se octl na jedné straně australské stodolarové bankovky

a dočkal se větší slávy než kdy za svého života.

V hlavních australských městech docházelo k méně dramatickým objevům, téměř však stejně
obtížným, jako byly výzkumn

é výpravy a zkoumání oblohy. Lidem už sice bylo přislíbeno, že

si budou spravovat svou zem ve všem kromě zahraničně politických záležitostí, ale méně

jasné už bylo, zda bude všem Australanům, anebo alespoň menšímu počtu z nich umožněno,
aby se podíleli na

vládě.

V roce 1850 učinila britská vláda předběžné rozhodnutí, které pak nové australské

parlamenty, pokud si přály, mohly pozměnit. Ve svém pozoruhodném rozhodnutí Británie

stanovila, že volební právo může dostat každý australský muž, pokud má alespoň menší

majetek anebo vlastní dům, za který platí deset liber roční daně.
Protože hned rok po nálezu zlata prudce stouply v Austrálii ceny nemovitostí a s nimi i

nájemné, měl brzy téměř každý, kdo žil ve městě a platil alespoň deset liber roční daně, právo
voli

t. V roce 1856 mělo již v Sydney volební práci devadesát pět procent mužů, ale v

zemědělských oblastech a na zlatých nalezištích bylo voličů méně, protože podmínkou k

udělení volebního práva byla cena nemovitostí a výše nájemného, a stany a chajdy, ve kterých

lidé žili, měly jen malou hodnotu. V roce 1858

pokročil parlament v Novém Jižním Walesu o krok dále a teoreticky poskytl volební práci

všem mužům. Historik John Hirst to nazývá "nejrychlejší politickou transformací v dějinách
Austrálie".
Nové parlament

y ve Viktorii a Jižní Austrálii poskytly volební právo všem mužům ještě

rychleji, alespoň právo volit do Dolní komory. Jižní Austrálie jim toto právo poskytla, ačkoli

nebyla pod tlakem zlatokopů, kteří viděli v možnosti volit jisté zadostiučinění za všechny

ústrky ze strany společnosti. V Jižní Austrálii, nejvyspělejší kolonii, žilo zřejmě

nejvzdělanější a zcela určitě nejoddanější a zákona nejposlušnější obyvatelstvo. Navíc bylo i

soudržnější, protože tu bylo jen velmi málo katolíků. Mnoho obyvatel Jižní Austrálie zřejmě

spojovalo demokracii s osobní odpovědností a věřilo, že demokracie vyžaduje od svých

voličů nejen značnou míru odpovědnosti, ale i jistou dávku vlastního zájmu. A lidé se tu

většinou nebáli, že by v demokracii získaly příliš vlivu neodpovědné živly, jaké se podle
jejich názoru našly spíše v jiných koloniích než u nich.

Ve všech koloniích působili mocní lidé, kteří si nepřáli, aby demokracie byla pro všechny.

Byli sice ochotni zajít dále než anglická demokracie, kde právo volit měla jen necelá pětina

mužů, ale báli se zajít až příliš daleko po cestě dlážděné veřejným míněním. Značná část

případných voličů nedovedla číst a psát a mnozí z nich byli propuštění trestanci. Navíc se po

roce 1848, kdy Evropa prožila řadu revolucí, šířily obavy, aby se vlády nezmocnil dav.

Tuto dvojznačnou představu přednesl jménem zvláštního výboru, který měl ustanovit
dvoukomorový parlament pro konzervativní Tasmánii, zkušený politik Richard Dry. Dolní

komora by měla reprezentovat názory "širokých mas lidu". Každý loajální občan mužského

pohlaví by měl mít právo ucházet se ve volbách o křeslo v Dolní komoře. Totéž už ostatně

platilo pro skotské, i když ne anglické poslance Dolní sněmovny v Británii. Téměř každý by

také měl mít právo volit své zástupce do této komory, ovšem až na "vrstvy, které je záhodno
vynechat, zejména lidi prostopášné a lehkovážné". Naproti tomu do užší Horní komory,

neboli zákonodárného sboru, se měli volit převážně lidé, kteří měli větší majetek nebo

rozsáhlejší pozemky. Členy této komory měli být starší muži, volení na delší období. V úvahu

by přicházeli i soudcové, neboť, jak se pravilo v Dryově zprávě, "jejich přítomnost by vedla k

umírněnějšímu tónu diskuse". Dolní komora by měla být zdrojem "pohybu, pokroku a
inovací", zatímco Horní komora by

měla představovat úzký sbor, vyznačující se opatrností,

zkušeností a umírněností. V tomto smyslu byla Horní komora pojímána ve všech koloniích.

V roce 1860 již o sobě mohla Austrálie právem tvrdit, že je baštou demokracie, a dnes je

pravděpodobně jednou ze tří - či bráno podle jiné definice - jednou z šesti nejstarších

demokracií světa, navíc demokracií, která trvá bez přerušení. V šedesátých letech 19. století

žilo devět z deseti Australanů v koloniích, kde měl každý muž právo volit, kde se politici
musel

i ucházet o svůj mandát nejméně jednou za tři roky a kde se volby revolučně prováděly

tajným hlasováním. V Americe byly později takové volby známy jako viktoriánské nebo

australské volby. Volební právo měli i domorodci žijící v lidnatějších krajích, ale jen

málokteří k volebním urnám přišli. V tomto ohledu byla Austrálie zřejmě demokratičtější než

Spojené státy, kde otroci, jichž tam bylo na miliony, volební právo do roku 1865 neměli. Ve

Francii, která někdy bývala ve srovnání s Austrálií označována za zemi demokratičtější, měli
sice volební právo všichni muži, ale volby se konaly v rozmezí šesti let, tisk nebyl nezávislý,

voliči bývali často zmanipulováni, mnohé z hlavních opor opozice žily v exilu a Horní

komora se skládala výhradně ze jmenovaných členů.
S

amozřejmě že v Austrálii jako všude jinde leccos demokracii brzdilo. Volená Horní komora

všech kolonií, složená převážně ze zámožných mužů, mohla omezovat Dolní komoru, protože

každý zákon musel projít oběma komorami. Občas byly zákony, schválené Horními a
Dolními komorami australských kolonií, pozdrženy nebo zamítnuty Londýnem, zejména

pokud se týkaly zahraniční politiky, která byla samozřejmě doménou britské vlády. Přesto si

však všechny kolonie brzy získaly úplnou hospodářskou autonomii. Viktorie mohla dokonce

od šedesátých let uvalovat cla na britský dovoz, což také s chutí dělala. V podstatě si
Austrálie - s výjimkou trestanecké kolonie v Západní Austrálii -

získala hospodářskou

nezávislost už v padesátých letech 19. století.
Úplnou politickou nezávislo

st, pokud taková vůbec existuje, však získala až v dalším století.

Australané si demokracii -

podle měřítek tehdejší doby demokracii velmi vyspělou - dobyli

bez velkého rozruchu. Dostali se k ní velmi snadno. Pro nově zvolené parlamenty a ministry

však vůbec nebylo lehké vydávat zákony a vládnout za situace, kdy bylo tolik krizí, prudce

přibývalo obyvatelstva, lidé se stěhovali z místa na místo za zlatem a vláda musela rychle

vytvářet nové instituce. Za prudké inflace v padesátých letech bylo nesmírně těžké řídit

finance jednotlivých kolonií. Vládu znesnadňovaly svou nepředvídatelností i další nečekané

změny. Ani dvě stě nejlepších politiků světa by si s takovou situací neporadilo snadno - a

Austrálie měla tehdy takové sotva dva.

V Anglii se na statečný demokratický experiment dívali se směsicí nadšení, obdivu a

znepokojení. Podaří se vůbec? Většina australských politiků, z nichž se stali ministři

královské koruny, neměla s vládnutím žádné zkušenosti. Mnozí z nich neměli do doby své
emigrace ani volební právo

. V prvních letech zřejmě nemálo kvetlo úplatkářství, i když,

alespoň pokud víme, bylo časem pokládáno za něco zcela abnormálního. Unitářský kněz John

Martineau se však koncem šedesátých let doslechl, že parlamentem ve Viktorii klidně projde

jakýkoli zákon

, pokud je patřičně "podepřen úplatkem" patnácti tisíc liber. Potají prozradil

tuto informaci jistému politikovi a ten mu pohotově odpověděl, že někdy stačí i méně než

patnáct tisíc. Je téměř zázrak, že se demokracie, která začala v natolik bouřlivých dobách,

nakonec tak osvědčila.

7. věk zázraků

Téměř každý v Austrálii si byl vědom významné změny, která se odehrávala v sedmdesátých

letech 19. století, ale jen málokdo dokázal odhadnout, jak daleko tato změna dospěje. Měla

přetvořit Austrálii, někde rychle a jinde pomalu, protože přeměnila způsob práce, cestování i

odpočinku. Zpočátku se jí říkalo parní energie, i když se měřila na koňskou sílu, jako ocenění

zvířat, která měla postupně nahradit.

V šedesátých letech 19. století záviselo téměř všechno ve společnosti na síle a trpělivosti

zvířat. Dobytek dodával lidem nejen mléko na pití, hovězí maso k jídlu a kůži na

zpracovávání, ale rozhodující měrou jim poskytoval i energii. Na dlouhých cestách z farem,

kde se stříhaly ovce, až po přístavní hráze se převážely balíky vlny na vozech tažených koňmi

a balíky bývaly naloženy tak vysoko, že vozy jedoucí přes široké roviny připomínaly za

větrného počasí malé galeony. Při velkých vzdálenostech obstarával dopravu vůl, kůň
zaujímal jen slabé druhé místo. Na zlatá n

aleziště vysoko v horách odvážela zásoby celá

procesí nákladních koní. V dolech, jak na povrchu tak pod zemí, pracovali důlní koníci. Na

farmách tahali těžcí koně pluhy a žací stroje a po nějaký čas dávali farmáři v Tasmánii

přednost shireskému koni, v Hunterově údolí suffolskému a němečtí farmáři v Jižní Austrálii

používali nejraději šlesvické koně. Na farmách, kde se pěstovalo obilí, se později nejvíce

užíval ušlechtilý skotský kůň clydesdale.

Koňů bylo zapotřebí v takovém množství, že se kolem nich soustředila řada povolání od

kovářů až po sedláře. V letech 1830 až 1930 Austrálie dokonce vyvezla do Indie na půl

milionu koní, většinou valachů. V Indii bylo tyto koně vidět na přehlídkách britského

jezdectva, na hřištích, kde se hrálo polo, a na dostihových závodištích a říkalo se jim "waleři",

protože původně pocházeli z Nového Jižního Walesu. Rychlí koně tahali do vzdálených míst

poštovní vozy. Ve městech byli koně zapřahováni do tramvají, omnibusů a dodávkových

vozů. A také do dvoukolých drožek, které sloužily jako první taxíky. První úspěšný detektivní

román v angličtině, napsaný mladým autorem Fergusem Humem a vydaný v roce 1886 pod

názvem Tajemství staré drožky, začínal scénou, kdy si muž ve večerním obleku zastavuje

před kostelem Scots Church na Collins Street v Melbourne drožku.

Při práci pomáhali lidem i psi, kteří jsou dnes spíše domácími mazlíčky. Zprvu byl

nejběžnějším psem ve venkovských krajích "klokaní pes". Byl to lovecký pes, obvykle

kříženec chrta či ohaře skotského původu, míšený trochu s mastifem anebo dokonce s

buldokem. Lovil klokany a později králíky, kteří byli do Austrálie dovezeni z Evropy a až

příliš se tady rozmnožili. Cestovatelé se obvykle vydávali na výpravu s jedním či dvěma psy,
a když Charles Sturt vyrážel roku 1845 z Adelaide do neznámého vnitrozemí, bral si s sebou

šest psů a jedenáct koní. Na rozsáhlých nově oplocených rovinách v sedmdesátých letech 19.

století by se lidé neobešli bez ovčáckého psa, který byl vypěstěn hlavně z krátkosrstého

skotského ovčáka a podle některých pramenů prý i z dinga.

V počátcích by se australské hospodářství bez zvířat zhroutilo, ale později začala zvířecí
energii nahrazovat pára.

V dopravě zboží a cestujících vtrhl do oblasti, dosud vyhrazené volům a koním, parní stroj.

Osvědčil se dokonce při zvedání těžkých nákladů a vyvážel z hlubin země i horníky a malé

ruční vozíky se zlatem - v roce 1880

dosáhl zlatý důl Magdala u Stawellu ve Viktorii hloubky skoro jednoho tisíce metrů. V

stawellských dolech bylo instalováno téměř padesát parních strojů, které pilně bafaly a

supěly. Pára poháněla zavlažovací pumpy, těžké buchary ve slévárnách, stroje v pekárnách a

v mlýnech a pily při řezání dřeva.

Tiskařskému stroji s parním pohonem vděčil za mnohé i melbournský list Age, vydávaný
Davidem Symem, a další nov

iny. V obilnářských krajích se už v šedesátých letech

19. století převážely po silnicích těžké parní mlátičky, které farmáři potřebovali při žních.

Pomocí parního stroje se vyráběl dokonce umělý led a chladily potraviny a už v padesátých
letech 19. století

se stal světovým průkopníkem chladírenství James Harrison, šéfredaktor

novin z Geelongu. Tři desetiletí nato zaváděl F.

Y. Wolseley parní stroje na odlehlých ovčích farmách a jeho střihačské stroje nahradily při

stříhání ovcí ruční nůžky. Na mnoha pobřežních hrázích velkých měst vyzvedávaly těžké

parní jeřáby náklady z lodních podpalubí, i když ještě po desetiletí bylo vidět řady přístavních

dělníků s těžkými pytli na zádech.

Nic nepřispělo v letech 1860 až 1900 k proměně Austrálie více než pára. Změnila hlavně

mužskou práci, ale ženám při jejich práci parní stroje nepomáhaly, ať už při vaření, úklidu,

mytí nádobí, drhnutí podlah a stolů, žehlení a škrobení prádla. Ženy vysvobodila až později

plynová lampa, plynový sporák a elektřina. Zavedením parních strojů si proto můžeme

vysvětlit, proč se muži dočkali kratšího pracovního týdne dávno předtím než ženy.

Užití páry záviselo na levném palivovém dříví; kácení stromů a svážení a skladování dřeva
tehdy poskytovalo v Austrálii nejvíce pracovních možností. Naproti tomu lodní stroje - s

výjimkou kolesových parníků na řece Murray - slévárny a továrny potřebovaly spíše uhlí. V

přístavech to začalo odporně páchnout kouřem. Za jasných dnů koncem osmdesátých let

vídali cestující stojící na palubě lodí, které pomalu pluly pod parou přístavem k Adelaide či

Sydney, jak nad obzorem, na němž se rýsovaly lodní stěžně, kostelní věže a vysoké stromy,

visí mračna kouře. Fotografie měst, které se z těch dob dochovaly, jen zřídkakdy zachycují

kouřový opar anebo sloupce dýmu, stoupající ze stovek komínů na továrnách, nemocnicích,
plynárnách, nádražích a docích.

Fotograf, který chtěl zachytit pohled na rozrůstající se města v plné jejich slávě, si počkal

raději na neděli nebo nějaký svátek, kdy se nepálilo tolik dříví a uhlí.
V osmdes

átých letech 19. století už většina přistěhovalců přijížděla na parnících. Díky

Suezskému průplavu trvala teď cesta necelých sedm týdnů. V každém australském přístavu se

vykládaly těžké plátěné pytle s poštou a na hlavním poštovním úřadu se vyvěšovala zvláštní

vlajka na znamení, že došla pošta ze zámoří. Když se loď chystala zpátky do Anglie, úředníci

v bankách, exportních firmách a vládních úřadech honem dokončovali zprávy pro Londýn a

namáčeli pera do kalamářů málem až do chvíle vyplutí. Poštovní parníky, které pravidelně

připlouvaly z Británie, úplně změnily možnosti písemného styku.

Poštovní známka však byla pořád ještě drahá. Dělník musel pracovat třicet až čtyřicet minut,
aby si mohl dovolit odeslat jeden dopis do Anglie.
Pára dokázala zázraky nejen na

moři, ale i na pevnině. Politikové věřili, že parní vlak přemění

australský kontinent ve druhé Spojené státy. V prosinci roku 1856 řekl Thomas McCombie v
parlamentu v Melbourne, že "brzy nastane doba, kdy železnice, velký civilizátor, povede

napříč celého obrovského kontinentu". Viktorie měla tehdy jedinou krátkou železniční trať

spojující Melbourne s přístavem, ale všichni věřili spolu s McCombiem, že železnice vytvoří

po celé pevnině řetěz vnitrozemských měst.

Výstavba železnice přišla draho, protože australští dělníci dostávali velmi vysoké mzdy.

Navíc byly první tratě navrhovány tak, aby zapůsobily svými pěknými nádražími, a často

měly dvoukolejné tratě i tam, kde by stačila i jednokolejka. První rozmach zažila výstavba
železnice v sedmdesátých a osmdes

átých letech 19. století. Během několika let se kolem

nových tratí usadilo na třicet tisíc stavebních dělníků, kteří pracovali na stavbě železnic, a ve

stanových městečkách tábořilo několik tisíc žen a dětí. Dnes se po těch městečkách sotva už
najdou stopy

, nikde není znát, kudy vedly úzké uličky s kořalnami, hokynářstvími a

improvizovanými školami, a při případných vykopávkách by se tu jistě objevilo množství

lahví od pálenky, samozřejmě že všech prázdných.

Zvláštnímu obdivu se těšil jeden úsek trati v Novém Jižním Walesu. Vedl kolem západního

ohbí a úbočí Modrých hor, říkalo se mu "lithgowský cikcak" a někdy se o něm tvrdilo, že je

"ohromující". Vlaky po něm sjížděly dolů do Lithgowského údolí zářezy a tunely vyraženými
ve skalách, sunuly se po úzkých skal

ních výčnělcích a přejížděly rokle po mostech s mnoha

oblouky. Asi osm kilometrů pozvolna klesal vlak po řadě ramp připomínajících klikatou čáru,

takže na jedné rampě lokomotiva vlak táhla a na druhé ho zase před sebou tlačila, až s ním

konečně dorazila u Bowenfelsu až dolů. Než byly ve Švýcarsku vybudovány první tratě

vedoucí přes Alpy, pokládali hrdí Australané svůj "cikcak" za nejdůmyslnější projekt
stavebního inženýrství.

Železnice však zvlášť rychle nejezdila. První vlaky potřebovaly na cestu ze Sydney do

Lithgowa, vzdáleného necelých sto šedesát kilometrů, šest hodin. Zatímco se inženýři v

Sydney pyšnili cikcakem, byla Viktorie hrdá na železnici s rozpětím kolejí širším než v

Evropě a na lokomotivy a vagony vyráběné ve velké Phoenixské slévárně v Ballaratu a ve
státních dílnách v Newportu.

V letech 1871 až 1891 se délka tratí znásobila devětkrát. Při nesmírných rozlohách země a

malém počtu obyvatelstva budovala Austrálie železnici snad nejobdivuhodněji ze všech zemí

světa. Náklady na ni byly vysoké - počátkem devadesátých let 19. století bylo na její stavbu

vynaloženo asi sto milionů liber. Splácení úroků na dlouhodobé půjčky zatěžovalo rozpočet

všech vlád australských kolonií. Podstatně se však zlevnily náklady na dopravu z odlehlých

oblastí. Například obilí by se bylo bez železnic z takové dálky převážet nedalo.

Cestující mohli konečně jet vlakem z Adelaide přes Melbourne a Sydney až do Brisbane.

Posledním článkem této dlouhé trasy bylo dokončení železničního mostu přes ústí řeky
Hawkesbury v roce 1889 -

z mostu se tu ještě dochovaly oblouky, které jsou vidět z letadla

cestou do Sydney.

Stále ještě se však nedalo jet vlakem do Západní Austrálie nebo do středního a severního

Queenslandu. Nejdelší možná cesta po železnici začínala u nového naleziště stříbra nedaleko

Broken Hillu, daleko na západě Nového Jižního Walesu, a pokračovala do Adelaide,

Melbourne, Sydney a Brisbane, aby pak vedla ještě asi osm set kilometrů západním směrem

do Charleville ležícího na tamních rovinách. Podle jízdních řádů, které se nám dochovaly,

trvala asi týden. A málokoho zřejmě lákalo, aby takovou cestu vlakem podstoupil.

Na dlouhé cestě míval vlak často zpoždění a muselo se mnohokrát přestupovat. Snad nikde v

Austrálii nebylo tehdy možné cestovat jedním vlakem déle než čtyřiadvacet hodin.

Cestující, kteří dorazili ráno do některého hlavního města, museli obvykle čekat na noční

rychlík. Zdržovali se i proto, že museli v hraničních městech přestupovat z jednoho vlaku do

druhého, protože v dalším státě byl jiný rozchod kolejnic. Nejrušnějšími nádražími, kde

všichni museli přestupovat a vláčet se se svými zavazadly z jednoho konce nástupiště na
druhý, bylo Albury na jižní hranici Nového Jižního Walesu a Wallengarra na jeho severní
hranici.

Jižní Austrálie a Viktorie si postavily většinu železnic s velmi širokým rozchodem kolejnic o

šířce 1600

milimetrů. Nový Jižní Wales se rozhodl pro 1232 milimetrů a všechny ostatní státy si záměrně
zvolily úzký rozchod -

1067 milimetrů. Na rozsáhlých rovinách v odlehlých australských

oblastech a v tas

mánských horách se daly stavět levnější tratě s užším rozchodem kolejnic a

do devadesátých let 19. století už byla téměř polovina tratí úzkokolejná.

Dnes se tehdejším stavitelům často vytýká, že nevybudovali železnice, které by tvořily účinně
fungující systém pro celý stát, ale stavitelé nebyli tak hloupí, jak se o nich tvrdí. Spíše než aby

se snažili vytvořit celostátní síť, která by spojovala hlavní města, chtěli spojit všechny

přístavy s jejich územím. Hlavní města ležela všechna na pobřeží, spojena mořem, a lodě stále

ještě přepravovaly náklady i cestující levněji než železnice, takže rychlíky mezi hlavními

městy se hodily spíše pro bohaté pasažéry a expresní poštu.

Teprve později, když se lodní doprava podél pobřeží přestala osvědčovat, železnice spojující

všechna hlavní města nabyly rozhodujícího významu. A až tehdy se ukázalo, jak je

nevýhodné, že v různých státech jsou tratě s tak různým rozchodem kolejnic.

Půldruhého století po tom, kdy byla zbudována první trať z Melbourne, ještě nekřižovala celý
o

brovský australský kontinent od severního k jižnímu břehu žádná železniční trať a od

východu k západu vedla jen jedna trať, navíc v blízkosti moře. Na rozdíl od Spojených států,

kde vyrostla na dopravních křižovatkách výstavná vnitrozemská města, v Austrálii žádná

podobná nevznikla. Ani stín Pittsburghu nevyrostl uprostřed Jižní Austrálie a stejně tak na

žádné železniční křižovatce v Queenslandu nevzniklo město jako Cincinnati či St.

Louis. Kolem roku 1900 měla Austrálie jen čtyři vnitrozemská města s více než třiceti tisíci

obyvateli, tři z nich vznikla díky zlatu (Ballarat, Bendigo a Kalgoorlie) a čtvrté bylo založeno

po nálezu stříbra (Broken Hill). Na rozdíl od Severní Ameriky měla v té době suchá Austrálie

jen pár vnitrozemských měst a žádný stát položený daleko od moře ve vnitrozemí.

Hlavní města - už tehdy sídla administrativy, bank a většiny továren - užívala nové železnice

k přepravě zboží na přístavní hráze a mola. Udivovala svým rychlým rozmachem, o němž se
už v roce 1891 tvrdilo, že jej "nelze sro

vnávat s vývojem měst starého světa". Své nad šení v

tomto ohledu poněkud přehnal úřední statistik Nového Jižního Walesu Timothy Coghlan,
který prohlásil: "V australských koloniích lze snad poprvé v historii pozorovat, jak s

úchvatnou rychlostí vyrůstají překrásná města."

Tehdy v těchto městech žila přibližně třetina všech obyvatel kolonie. V Melbourne, kde před
nálezem zlata v roce 1851 žilo asi

25 000 lidí, jich teď bylo skoro půl milionu. Sydney mělo téměř
400 000 obyvatel, Adelaide 133 000 a Brisbane
94

000. Po nich následovala dvě velká provinční města, Newcastle s 51 000 obyvateli a

Ballarat s 46 000.

Melbourne a Sydney se řadily k padesáti největším městům světa. I Peking a Tokio, největší

města mimo severoatlantskou oblast, byly více než třikrát menší než Melbourne. Australská

města vynikala i svými prvními mrakodrapy. Zejména Melbourne měl velmi vysoké budovy,

například jedna třináctipatrová kancelářská budova byla vyšší než kterákoli podobná budova v

Evropě.

Velká města byla výkladními skříněmi bohatství. Noví přistěhovalci si brzy povšimli, jak

vysoké jsou tu mzdy, kolik volného času a jak pěkně vypadají typické domky s oplocenými
zahradami a zavlažovanými trávníky.

Překvapovalo je, jak kvalitní je tu maso i jiné potraviny, jak dobře se lidé oblékají, jak přesně

funguje doprava, jak solidně se staví školy, úřední budovy a kostely, kolik parků vroubí

města, jak se tu slaví svátky a jak málo je tu žebráků. Jistý muž z Tyneside, který koncem

osmdesátých let procestoval Austrálii, se podivoval, že za pět měsíců strávených v Melbourne

neviděl jedinkrát bosé dítě a až na čtyři slepce jediného ošuntělého člověka.

Oblečení bylo tehdy drahé, ale lidé si je mohli dovolit.

Ve skutečnosti bylo v Austrálii více chudoby a bídy, než se na první pohled zdálo, i když

zdaleka ne tolik jako ve Vídni, Neapoli, v Berlíně a Dublinu. Míra nezaměstnanosti byla

nízká, ale lidé, kteří ztratili práci nebo najednou přišli o svého chlebodárce, bývali tvrdě
postiženi.

Takovým ubožákům někdy nezbývalo, než aby vstoupili do téměř vojensky vedeného ústavu,

jako byl třeba chudobinec v Perthu, kde všichni museli v létě vstávat o půl šesté a připravit se

na první nástup o půl osmé a odkud se nikdo nesměl vzdálit bez svolení. Dalším problémem

velkých měst byla nedostatečná péče o hygienu. Kromě Adelaide se všude zaváděla

kanalizace až dodatečně. V Melbourne, kde několikrát vypukla epidemie tyfu, byla první ulice
napojena na kanalizaci až v roce 1897.

Mnozí Australané, kteří toužili po zabezpečení, pomýšleli dříve či později na vlastní farmu.

Mít malou farmu bylo stejně toužebným přáním jako později mít vlastní domek.

Mnozí doufali, že jednoho dne bude obzor poset malými farmami, kde si přičinlivé rodiny

vypěstují všechno, co budou potřebovat k životu, a zajistí se tak na dobu, kdy na ně dolehnou

nemoci a stáří. V šedesátých letech 19. století se typická farma asi o třiceti až šedesáti

hektarech zdála farmářům z Evropy obrovská, ale jak se časem ukázalo, byla příliš malá.

Stačilo jediné neúrodné období, aby na farmáře a jeho ženu dolehla bída a aby upadli až po

uši do dluhů. Poslední slavný rebel, Ned Kelly, oběšený v roce 1880, pocházel z takové chudé

farmy poblíž hlavní spojnice mezi Melbourne a zlatokopeckým Beechworthem. Někteří

drobní farmáři si přilepšovali tím, že za měsíčních nocí kradli koně, ovce a dobytek.

Mnozí farmáři si nejprve museli vystavět chatrč, ve které se dalo žít, vyhloubit studnu, aby

měli vodu, postavit šindelem krytý přístřešek pro drůbež, ohradit dvůr pro koně a zřídit

ohradu nebo dvě pro krávy, a když pak vypálili pařezy vysokých stromů a zaseli obilí do

vymýcené půdy, zjistili, že po vší té dřině vydělali jen nepatrně peněz. A i když se jim dobře

dařilo, brzy potřebovali další půdu, aby uživili všechny své syny a dcery a dali jim práci,

takže celé rodiny často vyrážely o kus dál i se svými kravami a psy a pěšky putovaly vedle

vozů. Noc co noc tábořili farmáři někde u cesty, až konečně dorazili do krajů, kde bylo půdy

až dost a kde si mohli koupit na splátky větší hospodářství. Je ovšem třeba připomenout, že se
v každém

desetiletí dobře dařilo jen necelé polovině farmářů. Dokonce i Jižní Austrálie,

známá jako obilnice kontinentu, si stěžovala, že se její farmáři houfně stěhují do Wimmery a
Mallee ve Viktorii anebo až do východní Riveriny v Novém Jižním Walesu. V šedesátých

letech 19. století bylo na australském venkově běžně vidět řadu vozů, v nichž se farmářské

rodiny vydávaly pátrat po dosud neobdělané půdě.

Zemědělství nepřineslo jen zklamání, ale i úspěchy - australské podnebí bylo vhodné pro

pěstování obilí a došlo k důmyslným vynálezům, jako byl spe ciální pluh, který dokázal zorat

pole, napůl ještě plné kořenů vrostlých hluboko do země, a jiné zemědělské stroje, například
mechanický žací stroj Jamese Morrowa a H. V. McKaye, který za žhavého léta s
obdivuhodnou rychl

ostí pomáhal při sklizni.

V letech prodchnutých sebedůvěrou se dokonce věřilo, že lidé dokáží ovlivnit počasí. V
osmdesátých letech 19. století byla v dalekém vnitrozemí východní Austrálie nalezena artéská
voda19 a vyhloubeno na sta hlubokých studní. Ve Vi

ktorii se začalo s pokusy, jak zavlažit

suché roviny na severu. Mladý řečník Alfred Deakin, který se později stal předsedou vlády,

byl inspirován způsobem, jakým se v Indii zavlažovaly vyprahlé pláně vodou z Gangy a

Indusu. V pomerančovníkových hájích v Los Angeles a Pasadeně obdivoval muže, kteří se

starali o zavlažování v Kalifornii, a vylíčil je jako vzpřímené chlapíky v širácích, volných

halenách a vysokých botách, dovedně zacházející s lopatami s dlouhou násadou. Někteří tito

Kaliforňané potom přišli do Mildury a Renmarku a zbudovali tam nákladné oázy na březích

pomalu plynoucí řeky Murray.

Na většině australského území bylo nevypočitatelné počasí, ale na rovinách při pobřeží

tropického Queenslandu pravidelně a vydatně pršelo. Mnozí z podnikavců, kteří se vydali na

chatrných parníčcích do Queenslandu, předpovídali, že tam leží budoucí ráj kontinentu.
Queensland se v roce 1859 stal samostatnou kolonií a brzy zaznamenal prudký rozmach.

Vydával spousty peněz na přepravu britských přistěhovalců a vypůjčil si miliony, aby mohl

postavit železnici přes předělové pohoří a tím i na žhavé roviny. Zlatá horečka po nálezech -

od Gympie po Charters Towers a řeku Palmer - přilákala tisíce zlatokopů z Viktorie. Přišli i
honáci a chovatelé dobytka a v roce 1890 živil Que

ensland více hovězího dobytka než

kterákoli jiná australská kolonie.

Bledé britské rodiny vystupovaly v Brisbane na břeh, setřely si pot z čela a vydávaly se

vlakem, koňmi taženými omnibusy či na obyčejných vozech s volským spřežením na své

vysněné panenské farmy. Příslib levné půdy přilákal Evropany, kteří by se možná spíš rozjeli

do Severní Ameriky. Queensland se stal domovem pro tisíce Dánů. Soupeřil s Jižní Austrálií

o německé osadníky. Po Viktorii měl mezi obyvatelstvem nejvíce Skotů a přilákal i jistý počet

Irů a malou anglickou sektu, baptisty.

Všechny vábila queenslandská tropická oblast. Plantážníci, kteří se rozhodli pěstovat

cukrovou třtinu, vymýtili prales kolem širokých řek, zvolna plynoucích k Tichému oceánu, a
dovezli si jako pracovní síly Melanésany, z nichž mnohé doslova unesli z Nových Hebrid a

Tichomořských ostrovů. Jednu zábranu však ve svém úsilí přece jen měli. Báli se, že bílý

muž, který by těžce pracoval v tropech, a jeho žena, která by se pilně starala o domácnost, by

si vážně ohrozili zdraví. Dnes se nám takové obavy zdají podivné, ale pocházejí z dob, kdy

mnozí přistěhovalci museli těžce manuálně pracovat i v poledním slunci, pracovní den byl

dlouhý, ženy musely vařit na rozpálených kamnech, v nichž se topilo dřívím, o klimatizaci a

antibiotikách ještě neměl nikdo tušení a zůstávalo záhadou, co způsobuje malárii. Lidé, kteří

se usazovali v pásmech, kde převládalo horké počasí, byli opatrní, věděli, jak vysoká je
úmrtnost mezi britskými kolonisty v Indii a na Západoindickém souostroví,

a věděli také, že

Africe se říká "hrob bílého muže". V té době se věřilo, že hospodářskému úspěchu národa

svědčí spíše chladnější podnebí se střídavým počasím.

V sedmdesátých letech 19. století se v několika městech Evropané pokoušeli žít klidně a

příjemně, jak to horké podnebí vyžadovalo. Jedním z těch měst byl Rockhampton, ležící hned

za hranicí tropického pásma. V takových městech se často spalo na verandách a za deštivého

počasí se lidé chránili sítěmi proti moskytům. Holiči nezřídka pracovali v rozhalené košili a

vyhrnutými rukávy a bankovní úředníci chodili v bílých oblecích. Ženám tu nesvědčilo a

většinou souhlasily s názorem, že se pro ně zdejší podnebí nehodí.

I architektura měla v těchto severních přístavech svůj specifický charakter. Typický dům stál

na kůlech nebo na vysokých dřevěných sloupech. Měl široké verandy, dveře se nechávaly

otevřené, aby dovnitř mohl zavát větřík, a jako střešní krytina se používal vlnitý plech,

částečně proto, že dovezené břidlicové tašky v horku praskaly.
Obchodníci v tropických oblastech napodobovali Indii a v jídelnách i saloncích nejlepších

hotelů visely od stropů "penkahy" ušité z látky. Podobaly se obdélníkovým plachtám a tu a

tam jimi někdo pohnul, aby trochu rozvířil nehybný vzduch. Byly to vlastně ruční větráky,

předchůdci elektrických ventilátorů.

Téměř se už zdálo, že se těžiště Queenslandu přesune na sever do tropů, a z přístavů jako

Mackay, Townsville, Cairns a Cooktown že vzniknou nová velkoměsta. Mnoho nasvědčovalo
tomu, že Queensland by se mohl stát nejli

dnatější ze všech šesti australských kolonií, pokud

by se od něj ovšem neodtrhl tropický sever a nestal se sám sedmou kolonií. Vždyť se

bezpečně dalo předpokládat, že rozsáhlé území Queenslandu, čtyřikrát větší než Kalifornie,

uživí miliony lidí. Počet bílých obyvatel, který v roce 1860 činil pouhých 30 000, dosáhl v
roce 1891

už 400 000 a Queensland jím předčil Jižní Austrálii a stal se třetí nejvýznamnější australskou
kolonií.

Svědectvím o jeho schopnostech byly tři přímo v Queenslandu založené banky, jedna z nich

mocná Národní banka Queenslandu, která řídila ze svého výstavného chrámu v Brisbane

desítky poboček.

Queenslandská vláda prokázala svou nezávislost, když se rozhodla subvencovat poštovní

parníky, které pravidelně odplouvaly z Brisbane do Londýna, vyhýbaly se Sydney a namísto

toho postupně přistávaly ve všech příjemně působících přístavech podél queenslandského

pobřeží.

Dokonce i v Cooktownu se dalo jednou za měsíc nastoupit na prvotřídní parník queenslandské
královské poštovní linky a vydat se na

sedmitýdenní plavbu přes ostrov Thursday, Djakartu,

Aden a Středozemí. V Torresově průlivu viděl Queensland svou hlavní cestu na evropské

trhy. Rád by si ji ochránil, a naléhal proto na Británii, aby anektovala druhý břeh Torresova

průlivu, území Papuy.
Qu

eenslandu se docela dobře dařilo rozvíjet tropické kraje, ale Západní Austrálie narážela na

řadu neúspěchů - výjimkou byly jen lodě lovců perel, které se shromáždily v Broome a jiných

přístavech. Severní teritorium, řízené ze vzdálené Adelaide, mělo jisté úspěchy poté, co byl v

roce 1869 osídlen přístav Darwin, známý zprvu jako Palmerston. Na svém severním konci

prožilo zlatou horečku i úspěchy při chovu dobytka. Počet obyvatel (nepočítaje v to

domorodce) stoupl v roce 1881 na 4500 mužů a 100
žen, ale v dal

ších třiceti letech opět klesl.

Krátká železniční trať, vybudovaná čínskými dělníky z Darwinu k Pine Creek, cestu k této

nové Africe neotevřela.

Každá oblast a každá kolonie měla své naděje, ale nakonec je všechny předčil Nový Jižní
Wales. Odtržení Viktorie a Queenslandu v padesátých letech

19. století neznamenalo pro nejstarší australskou kolonii zvlášť velkou ránu, protože Nový

Jižní Wales začal neprodleně využívat mnoha nejrůznějších přírodních zdrojů. Jižně, severně

a západně od Sydney měl nejlepší ložiska černého uhlí, jaká byla zatím nalezena na celém

kontinentu, takže měl levnou parní energii. Postavil stovky továren, i když se na rozdíl od

Viktorie řídil politikou volného trhu a ochotně importoval britské zboží.

Měl nejlepší pastviny a nesmírně tu přibylo ovcí. Mnohem pomaleji se tu však zakládaly

farmy, protože docházelo k řadě šarvátek mezi mocnými squatery a menšími farmáři, kteří

usilovali o tutéž půdu. Počátkem roku 1888 měli už obyvatelé Nového Jižního Walesu značné

sebevědomí - a skutečně asi do dvou let předčila jejich kolonie v počtu obyvatel Viktorii.

Rozhodli se dokonce, že se přejmenuje na Austrálii, ale tohoto záměru se vzdali po protestech

svých sousedů.

Australané byli nemálo hrdí na to, že se jim podařilo osídlit tolik oblastí s natolik různým

podnebím a navzdory tolika těžkostem. Viděli v tom důkaz věku zázraků. Museli však

bojovat nejen proti nástrahám, které jim kladla příroda, ale potýkat se i s těžkostmi při

výchově nové generace. A vynaložili obrovské úsilí, aby zajistili školy a učitele i pro

australské děti žijící na odlehlých místech.

V době první zlaté horečky roku 1851 byly ve východní Austrálii zapsány do školy čtyři z

deseti bílých dětí, i když je ovšem otázka, jak často do školy chodily. Učitelé tvořili dost

různorodou směsici. Mnozí z nich se teprve sami zaučovali, narychlo jim byla svěřena nějaká

třída, a pokud si nedokázali sjednat autoritu znalostmi, vynucovali si ji s holí anebo rákoskou

v ruce. Od učitele, který měl v padesátých letech 19. století ve Viktorii na starosti menší žáky,

se nežádalo o nic víc, než aby dokázal plynně číst z jednoduchých irských učebnic, uměl

"úpravně a drobným písmem bez gramatických chyb" opsat pasáž z jedné čítanky, rozuměl

"částem prosté věty", znal trochu zeměpis a mapu světa, ovládal jednoduché počty a dovedl

odříkat tabulku vah a měr. Výhodou bylo, když uměl také naučit děvčata plést a šít.

Mnoho malých měst a předměstí mělo alespoň dvě základní školy, "národní" neboli státní
školu a církevní školu podporovanou státem. První kolonií, která zrušila podporu pro církevní
školy, byla Jižní Austrálie, a poslední, v devadesátých letech 19. století Západní Austrálie. Po

zastavení státních dotací už financovali školy pro děti jen katolíci. V letech 1870 až 1900 bylo

postupně zavedeno bezplatné světské povinné školní vzdělání.

Austrálie patřila k prvním zemím světa, kde byla zavedena povinná výchova na základních

školách, ale praxe se od teorie hodně lišila. Děti musely pomáhat při žních, pást krávy, sekat

dříví a starat se o malé sourozence, takže pojem "povinná školní docházka" se vykládal dost

volně. V roce

1889 chyběli v Novém Jižním Walesu denně čtyři z deseti žáků a zřejmě se jejich absence

dala jen málokdy omluvit nemocí. Skutečně nemocných byl pravděpodobně ze všech těch

chybějících jen nepatrný zlomek.

Přes všechny své chyby dosáhly vylepšené školy dobrých výsledků.

Pracovala v nich celá armáda obětavých učitelů, kteří se pokoušeli přetvořit společnost. V

roce 1861 se ještě jeden ze čtyř Australanů podepsal na oddací list jen křížkem nebo nějakým

klikyhákem, ale za tři desetiletí klesl poměr negramotných mezi dospělými na jedna ku

čtyřiceti. V té době už byla gramotná jak nevěsta, tak ženich. Umět číst a psát bylo nesmírně

důležité, protože než existoval rozhlas, kazety, filmy a televize, záviselo mnoho informací i

zábavy na tištěném slovu.

Zůstat negramotný vlastně znamenalo uzavřít se v kulturním vězení.

Skoro po celé obydlené Austrálii vyrážela brzy po sedmé ráno dětská procesí do školy. Děti

železničářů chodily podél trati, jiné se zase musely prodírat křovisky, a pokud měly bohatší

rodiče, jezdily na ponících. Statisíce dětí se vydávaly na cestu, často bosky, mnohá děvčata

jenom v zástěrách, v ruce plechovku nebo krabici s obědem a přes rameno knihy v mošnách
anebo v pytlích, bály se, co as

i je ve škole čeká, anebo se do školy těšily.

K takové malé armádě tasmánských poutníčků patřila i malá šestiletá Enid. Chodila v

kožených šněrovacích botách, které jí byly malé, takže se jí na nohou dělaly bolestivé

puchýře. Obvykle jí trvalo tři čtvrtě hodiny, než došla do své jednotřídky, ale cestou zahlédla

spoustu zajímavých věcí, o kterých pak vyprávěla učiteli - čerstvě narozená jehňátka, hady po

straně cesty a racky, kteří přilétali od Bassova průlivu, když se tam schylovalo k bouřce.

Někdy přišla do školy úplně promoklá a usušila si ještě s čtyřiadvaceti spolužáky mokré šaty,

černé punčochy, vysoké boty a kabát u ohně, který rozdělal učitel ve třídě.

O několik desetiletí později si Enid Lyonsová, už jako manželka jediného Tasmánce, který se
kdy stal

ministerským předsedou, zavzpomínala na úmornou cestu domů i na to, jak se jí za

poslední zatáčkou silnice konečně objevil před očima pahýl vypáleného stromu. "Snad nikdy

nevítali bouří zmítaní námořníci světla přístavu víc než já pohled na ten starý strom," říkala.

Mnohé venkovské děti musely hned po návratu ze školy dojit krávy, plet zahrádky, trhat

ovoce, sbírat dříví na topení, prostírat k večeři a nosit vědra vody ze studně nebo z velké

kovové nádrže za domem. Většina rodin žila i podle toho, jak se všichni uměli pustit do práce,

a nikdo proto nesměl zahálet.

Jen málo žáků chodilo dál než do osmé třídy základní školy.

Naprostá většina vycházela ze školy ve čtrnácti letech a jen málo jich postupovalo na vyšší

stupeň soukromých nebo církevních škol. V roce 1890 existovaly jen tři státní univerzity pro

studenty, kteří měli vyšší cíle. Pár těch nejtalentovanějších odcházelo vždycky do zahraničí a

nikdo z nich se už nevracel. V třicátých letech 20. století se například stal nejslavnějším
britským filosofem S

amuel Alexander, židovský chlapec, který vyrostl u ovdovělé matky v St.

Kildě, a současně vynikal jako nejslavnější badatel v klasické řečtině Gilbert Murray, kdysi

katolický chlapec, který strávil dětství u ovdovělé matky v Sydney.

Austrálii se tedy dařilo vychovávat menší žáky, a leckdo se proto právem zamýšlel nad tím,

čeho všeho může země ještě dosáhnout, až se každý mladý člověk naučí číst, psát a ovládat

stroje, v nichž zřejmě leží tajemství úspěchu do budoucna. Ti, kdo uvažovali o budoucnosti
Austrál

ie, v ní už často viděli druhé Spojené státy.

Tvrdili, že nic nemůže zastavit vzestup země. Statistikové upozorňovali na rostoucí počet

obyvatelstva. Henry Hayter, statistik z Viktorie, například vypočítal, že pokud by Australanů

přibývalo stejně rychle jako v letech 1871 až

1881, měla by Austrálie i s Novým Zélandem v roce 1991 133 milio nů obyvatel. Jak se však

ukázalo, byl tento odhad šestkrát vyšší než skutečný přírůstek obyvatelstva.

Hayter svými čísly jen živil žhavý optimismus, který popsal v roce 1887 kongregační kněz z

Birminghamu dr. R. W. Dale, když shrnul tehdy tak časté naděje:

Se sto miliony čítajícím obyvatelstvem, majícím v žilách nejlepší a nejvitálnější krev těchto

ostrovů, v němž se smísí všechny nejlepší vlastnosti anglického, skotského a irského lidu,

které zdědí materiální, intelektuální a morální triumfy evropské civilizace a bude žít v zemi s

neomezeným přírodním bohatstvím pod oblohou, jaké se ve snách klaněli básníci na Bohem
požehnaných ostrovech, bude Austrálie za sto let jednou z

největších, nejmocnějších a

nejskvělejších zemí. K těmto nadějím se horoucně upínají ti nejoddanější a nejšlechetnější z

mladých Australanů.

Za tímto optimismem se však objevovaly nové trhliny a protichůdné zájmy. Období od roku
1860 do roku 1890
se vyzna

čovalo vytvářením velkých neosobních a proti sobě stojících skupin majitelů a

zaměstnanců. Banky, pobřežní loďstvo a plynárny byly v rukou společností kontrolovaných

veřejností a jejich akciemi se obchodovalo na burze. Tyto společnosti vykoupily i mnoho
za

dlužených ovčích farem. V majetku takových společností byla především těžba uhlí a rud a

v typickém roce obchodovaly burzy, kterých bylo tehdy ještě více než v současné době,

převážným množstvím akcií všech těch stovek důlních společností těžících zlato a nových

společností obchodujících barevnými kovy, jako byl obrovský podnik Broken Hill

Proprietary, založený v roce 1885. V důlním průmyslu řízeném velkými veřejností

kontrolovanými společnostmi se často komplikovaly vztahy mezi zaměstnavateli a

zaměstnanci.

Značného významu nabyly odbory. Zpočátku byly nejaktivnější mezi tesaři, kameníky, tiskaři

a strojníky, kteří se starali o nové parní stroje, a dalšími řemeslnickými profesemi, které si

zakládaly na své kvalifikaci, považovaly se za hodnotnější pracovní síly, než byli

nekvalifikovaní dělníci, a byly odhodlány udržet si své značně vyšší mzdy. Mnohé odborové

svazy usilovaly hlavně o kratší pracovní dobu. V porovnání se světovým průměrem měli už

jejich členové vysoké mzdy a mnozí z nich byli svobodní muži, kteří nemuseli živit rodiny a

se svými platy snadno vyšli, takže požadavek vyšší mzdy pro ně zůstával až na druhém místě.

O kratší pracovní dobu se rozhodli usilovat také proto, že i v Melbourne bylo příliš horko, než
aby se tu dalo pracovat dlouhé hodiny,

což pociťovali zejména dělníci, kteří pracovali za

poledního slunce. V roce 1855 si nevelký počet kameníků v Sydney prosadil osmihodinový

pracovní den nebo osmačtyřicetihodinový týden a rok nato si stejnou výsadu vybojovala

skupina kameníků v Melbourne. Toto vítězství se později každoročně slavilo jako svátek, kdy

dělníci pochodovali s prapory v rukou ulicemi Melbourne a hlásali zásadu osmi hodin pro

práci, osmi pro zábavu a osmi pro odpočinek. Melbourne se pokládal za město stojící v čele

světového hnutí za kratší pracovní dobu.

Každoroční průvody, které se tu konaly, však ještě dlouho neznamenaly vítězství, protože v

roce 1900 se stále většinou pracovalo více než osmačtyřicet hodin týdně. V odborovém hnutí i

v životě společnosti se však kladl stále větší důraz na dostatek volného času. Jinak by se lidé

nemohli tolik věnovat sportu.

O vytvoření silného odborového svazu pro méně kvalifikované dělníky se nejvíce zasloužil

William Guthrie Spence, Skot, který zpočátku pracoval v Austrálii jako pastevec.
První ho

rnický odborový svaz sám nezaložil, ale vzkřísil jej koncem sedmdesátých let 19.

století natolik, že se svaz rozšířil široko daleko, za dvanáct let měl asi 23 000 členů na obou

březích Tasmanova moře a stal se největším odborovým svazem v Australasii. Spence se

zprvu přikláněl ke kapitalismu jako k systému přinášejícímu bohatství. Věřil v iniciativu, a

když později organizoval tisíce mužů, kteří stříhali na odlehlých farmách po celém kontinentu

ovce, uznával, že kdo rychle pracuje, zaslouží si také vyšší oc

enění. Mnozí odboroví předáci

byli známí tím, že narušovali pracovní morálku, ale pro Spence to neplatilo. Jedním z jeho

přívrženců byl nesmrtelný Jacky Howe, nejrychlejší střihač ovcí, jakého kdy svět poznal.

Spence stál jednou nohou ve starém způsobu života a druhou v novém. V neděli řídil v

presbyteriánské škole ve svém rodném městě Creswicku nedaleko Ballaratu pěvecký sbor a

hřímal proti hazardním hrám. Ti, kdo ho slyšeli, jak káže o laskavém Ježíšovi, si ani plně

neuvědomovali, že Spence sám právě zvlášť ústupný ani mírný není. Dbal sice zákonů, ale

jistě moc dobře věděl, jakou cenu má pořádná rána pěstí. Jeho svaz střihačů ovcí by se byl

rozhodně nestal nejmocnějším odborovým svazem zemědělských dělníků na světě, nebýt

mnoha svalnatých pochopů, kteří dávali střihačům jasně najevo, že pokud nevstoupí do

odborů, přijdou o práci. Na rozlehlých pláních, kde k nejbližšímu policistovi bylo z ovčí

farmy sto kilometrů, mohly odbory snadno brát zákon do svých rukou. Odborový svaz

střihačů ovcí, později známý jako Svaz australských dělníků, se tak stal brzy nejsilnějším
odborových svazem v Austrálii.

Odborové hnutí zaujalo svým idealismem kolem roku 1890 mnoho Australanů. Tak například

sydneyský kardinál Moran prohlásil, že nevidí důvod, proč by se dělnictvo nemělo sjednotit,

pokud nenahradí jednu tyranii druhou. "Dnešní odborové organizace," řekl, "jsou vlastně
starými katolickými spolky, pouze pod novým jménem." Spence prohlašoval, že jeho odbory

stojí proti všem, kdo si dělají z peněz boha, a litoval, že "ti, kdo káží křesťanství, se tolik

vzdálili od učení chudého Ježíše Nazaretského". V mnohem světštějším tónu předpovídal v

říjnu roku 1890 brisbanský Worker, že odborové hnutí vytvoří "jediné velké pracovní

bratrstvo, v němž si podají ruce zaměstnavatelé se zaměstnanci", a nakonec vymýtí ze země

neřest, zločin a bídu.
V odborovém hnutí se však projevila i dosud nebývalá agresivita.

Po poklesu cen vlny a téměř všech ostatních vývozních artiklů v roce 1890 se ukázalo, že
chléb je najednou o mnoho menší, ale ani jedna z obou stran se nechce spokojit s menším

krajícem. Bylo znát, že kapitál i dělnictvo, zejména v odvětvích, kde je dobře organizováno,

se chystají do bojového ringu. V roce 1890 vypukly stávky námořníků a přístavních dělníků a

nevypluly pobřežní lodě, v roce 1891 došlo k ostré stávce střihačů ovcí v Queenslandu a v

roce 1892 k rozsáhlé stávce v oblasti těžby stříbra v Broken Hillu, místu, kde byly vysoké

mzdy, ale kde třicet tisíc lidí žilo v chudobě. Skončily poměrně dobré vztahy mezi podnikateli

a dělnictvem. Odbory byly sice poraženy, ale byly ochotny odejít z ringu teprve tehdy, až zase
nastane prosperita.

Až s údivem se dnes vzpomíná na bohatství širokých vrstev obyvatelstva v období čtyřiceti let

po prvních nálezech zlata. Australané měli tehdy velmi vysokou životní úroveň, protože

využívali nerostné zdroje, ornou půdu, pastviny a jiné až nevyčerpatelné zdroje obrovského

kontinentu. Aby z těch šancí vyzískali co nejvíce, používali stroje. Jádrem nové technologie

byly parní stroje, ale přišlo i mnoho dalších nápadů a zaváděla se nová a nová zařízení. Na

nových mléčných farmách postavených na půdě vymýcené v lesích se odstřeďovala smetana z

mléka pomocí jednoduchých ručně poháněných odstředivek ze Skandinávie a nové

chladírenské stroje umožňovaly přepravu zmrazeného masa a chlazeného másla a jablek až do

Anglie. Práci v dolech usnadňovaly těžké sbíječky, Nobelův dynamit i nové drtící a dělící
stroje.

K většímu výnosu vlny přispívala nová ovčí plemena s téměř dvojnásobným rounem, než

měly ovce před čtyřiceti lety. Už sama tato skutečnost přinášela větší výdělky i lidem, kteří si

nikdy ani nepřičichli k pachu mastné nečištěné vlny.

Při obchodování se teď rozhodovalo se znalostí nejnovějších cen různého zboží a úrokových

sazeb, jak sem na základě telegrafických informací přicházely z Londýna.
Telegrafické spojení bylo dalším zázrakem této doby.

Přinášelo novinám i úřadům jednotlivých kolonií poslední zprávy z Londýna už v roce 1872 a

z Nového Zélandu od roku 1876. Pro většinu obyvatelstva byl však telegraf pořád ještě

natolik drahý, že na něj nemohla ani pomyslet. Za cenu, jakou by musel zaplatit za odeslání

krátkého telegramu do Londýna, si mohl sydneyský úředník vyjet parníkem do Melbourne,

strávit tam čtyři dny a opět se vrátit, a ještě by mu pár penny zbylo.

Nové nápady se nedaly realizovat bez peněz. Anglie, největší bankéř světa, financovala

telegrafní spojení, desetitisíce kilometrů dlouhé drátěné ploty kolem ovčích farem a železniční

spoje stavěné daleko ve vnitrozemí.
Zdálo se, že Austrálii v letech 185

0 až 1890 čeká rychlý rozvoj, protože se tu spojovala pilná

práce s přírodním bohatstvím, výbornými technickými objevy a střízlivě uvažujícím

anglickým kapitálem. Od čtyřicátých let do sklonku osmdesátých let 19. století bylo počasí v

samém centru zemědělství, na jihovýchodním cípu kontinentu, optimální, ale příznivá léta

měla brzy skončit.

Kolem roku 1890 končilo výjimečné období, kdy se zdálo, že přednosti i dovednosti

Australanů našly příhodnou rovnováhu. Lidé se chovali velkoryse k většině cizinců, a nutno

říct, že se tak chovají dodnes. Měli mnohem více energie než lidé na Britských ostrovech,

třebaže jí vždycky plně nevyužívali. Většinou pilně pracovali, a mnozí až do úmoru, i když
leckde se už objevovaly náznaky malého pracovního zaujetí. Lidé si váži

li úspěchu, ale zase

ne natolik, aby pohrdali neúspěchem. A je nutno přiznat, že někteří se obávali, aby sílící pocit

rovnosti nesnižoval iniciativu těch, kdo měli slušné příjmy, a současně až příliš
nevyzdvihoval snahy nižších vrstev pokoušejících se odrazit od dna.

V té době žila první generace Australanů, na níž se projevovaly přednosti hmotného

blahobytu. A podle mnoha názorů na ní bylo i znát, jak zemi prospěl příliv svobodných

přistěhovalců začínající ve čtyřicátých letech 19. století. Známý reverend dr. R. W. Dale,

který navštívil mnohá australská města, dospěl k názoru, že typické ženy a muži tu převyšují

své vrstevníky na Britských ostrovech "tělesnou zdatností, ráznou povahou, nebojácností a

samostatností". A co víc, i jejich potomci zřejmě převyšovali anglické děti. Když vstoupil do

třídy, vždycky si povšiml, jak dobře živené, čilé a pěkně oblečené jsou téměř všechny děti. A

na procházkách ulicemi ho zaujalo, jak vysocí jsou tu mladí lidé. Děti se chovaly přirozeně a

uvolněně, ale rozhodně ne "volně a drze". Lidé se mezi sebou stýkali bez větších náznaků

propastných třídních rozdílů, jaké byly vidět v Británii. Tyto rozdíly se však měly zanedlouho
objevit.



8. dojmy

K jedné významné změně docházelo natolik pozvolna, že ji mnoho lidí ani nepostřehlo. O

změně samé se pochybovat nedalo - lidé se teď cítili v Austrálii o trochu více doma. Zvláštní

pocit však nezmizel, jenom maličko ustoupil. Přistěhovalce, kteří přijížděli do Austrálie

připraveni na to, co je čeká, udivovalo, jak je tu všechno zvláštní. Lidé, kteří se v Austrálii

narodili a žádnou jinou zem nepoznali, si tu jistě připadali jako doma, ale přibývalo nových

přistěhovalců, kteří ovládli noviny, psali většinu vydávaných básní, románů a zeměpisných a

přírodovědeckých knih o Austrálii, a ti jim ustavičně tvrdili, jak je jejich rodná země podivná.

Již od dnů První flotily se našli lidé, kteří se zájmem pozorovali zdejší krajinu, i když dnes už

nevíme, kolik jich bylo, a nacházeli v nové zemi vždy něco krásného a zvláštního.

Obdivovali přirozené přístavy, vůni a jemnost planých rostlin a radovali se z karmínových

barev keře waratah20.

Chovatelé dobytka obdivovali a samozřejmě i komerčně využívali širé travnaté pláně, které

jim byly ještě vzácnější, pokud byly zelené a připomínaly jim domov. Krajina nabízela
velkolepé rozhledy, a když John Lhotsky v roce 1834 vystoupil až na horu Razorback

nedaleko Camdenu a zadržel na chvíli svého koně, žasl nad překrásnou vyhlídkou. George
Bennett, který v roce

1832 podruhé navštívil Austrálii, vylíčil, s jakým obdivem se rozhlížel po malebných

scenériích a farmách, které se podobaly anglickým, ale postěžoval si, že australské lesy jsou

"únavně nudné" a krajina kolem vnitrozemské silnice vedoucí k Yass "naprosto jednotvárná".

Dovedl si představit zoufalství přistěhovalce, který sem přijel s vědomím, že "složí v této

daleké zemi kosti", a "smutně porovnává vyprahlý kraj před sebou s úrodnou zemí, kterou
opustil".

Ani v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století se většina Australanů ještě necítila ve své
zemi jako doma.

Mnozí z nich sem přijeli teprve nedávno, většinou z britských měst, a australská krajina jim

zprvu připadala podivná, dokonce až nepřátelská. Navíc se v Evropě už dlouho měnily názory

a vkus lidí a divočina a nezkrocená příroda značně ztrácela na oblibě, dokud si ji zase koncem

století nezískala. Tomuto rozkolísanému vkusu odpovídal i vztah k australské přírodě.

Leccos připadalo novým přistěhovalcům zvláštní. Ti, kdo se přistěhovali do Melbourne, si

stěžovali na léto a jejich potomci si o století později stejně trpce stěžovali na zimu. Když od

severu zavál horký vítr a vířil ulicemi rezavý prach, lidé v domech většinou stahovali žaluzie

a počínali si, jako by jejich město měl přepadnout nepřítel. Za horkých dnů, kdy byl ve

městech žár jako v peci, zatoužil guvernér a jeho svita po chladnějším místě a parlamenty jim

poslušně odhlasovaly peníze, aby si mohli dát postavit rezidence v kopcích. Guvernér

Viktorie odjížděl k Mount Macedon, guvernér Nového Jižního Walesu se uchyloval do chladu
vrchoviny pobl

íž Moss Vale a písemnosti, které se měly podepsat jménem královského

majestátu, se posílaly vlakem do těchto luxusních paláců, připomínajících sídla indického
místokrále.

Vláda Jižní Austrálie nechtěla zůstat pozadu, a než přešla vedra, odjížděla do adelaidských

kopců.

Některé matky, žijící na pobřeží severní části Nového Jižního Walesu, odjížděly za

nejparnějšího léta s malými dětmi na náhorní planiny Nové Anglie, sto i dvě stě kilometrů od

domova. "V Graftonu bývalo v létě tak vlhko, až to bylo nezdravé," vzpomínal G. F. Young.

Na sklonku sedmdesátých let 19. století strávil jako dítě několikrát léto v Texasu u hranic

Queenslandu na dobytkářské farmě, kde se chovala herefordská stáda. Léto tu bývalo horké a

suché a leniví hosté, většinou mladíci z bohatých anglických rodin, poslaní do Austrálie, aby

doma nebyli na obtíž, sedávali na verandě v dokonalých tropických oblecích. Na sever od

Brisbane se pánové, kteří tu vykonávali úřednické práce, všude oblékali do bílého.

V Queenslandu si prostě připadali jako někde v jižní Indii. Zato Melbourne jim připomínal

Anglii, takže bankéři, úředníci a úspěšní obchodníci chodili za největšího vedra v těžkých

černých oblecích s vestou.

Nejšťastnější byl nový přistěhovalec z Británie, když se mu naskytl pohled na sníh. Sníh

býval jenom málokdy, i v chladnějších oblastech kontinentu. Koncem dubna 1849 cestoval

biskup Charles Perry, který nedávno přibyl do Melbourne, venkovským krajem po cestě, z níž

je dnes silnice Hume Highway. Vystoupil na pohoří kousek od silnice a ke svému úžasu

spatřil v dálce zasněžené vrcholky hor zvaných Australské Alpy. "Byl to úchvatný pohled,"

napsal později, "a připomněl nám jiné, tolik vzdálené kraje, k nimž se tak rádi ve

vzpomínkách vracíme." Čistě bílá barva probouzela nostalgické vzpomínky a stejně tak

zelená. Angličan Ernest Giles zkoumal v říjnu roku 1872 suché australské vnitrozemí -

především proto, aby tu našel vodu - a tu objevil planinu s prohlubní plnou vody, která byla

tak velká, že by napojila po celé týdny sto a snad i dvě stě koní. Ještě víc než pohled na vodu
ho však uchvátila zelená travnatá rovina kolem.

"Jak překrásná je zelená barva!" zvolal. A řekl si, že smaragdová zeleň je nejnádhernější

barva, jakou dokáže příroda stvořit.

Lidé, kteří přijížděli do Austrálie, žasli, jak se ve městech a na vzdálených ovčích farmách
slaví ve vedru a ve žhavém slunci Vánoce. Mladý spisovatel Marcus Clarke hned po svém

příjezdu z Anglie viděl, jak lidé jedí za prudkého horkého vichru a v teplotě přesahující i

čtyřicet stupňů Celsia ve stínu tučnou hovězí pečeni - sám si vzal jenom kousek. Prohlásil, že

takhle přenášet zvyky do žhavého letního počasí je "obrovský omyl". Pro mnohé z těch, kdo

žili na rozpálených hnědých pláních, se vánoční dny od ostatních nikterak nelišily. Nikdo tu k

Vánocům nedostával blahopřání a pastevec chráněný před sluncem jenom širokým

kloboukem z listí, tu seděl sám, pojídal skopové a okoralý chleba a ovce ležely kolem něj na

zemi a těžce oddychovaly. Až na to, že australská stáda byla tak velká, působilo to téměř jako
výje

v ze Svaté země z Kristových dob. Tolik generací anglických malířů a skladatelů

nábožných písní však líčilo palestinské podnebí a krajinu jako krajinu anglickou se zelenými

kopci, až si jen málo Australanů uvědomovalo, jak biblického rázu je jejich země.
A

by se tu cítili více jako doma, zasadili si přistěhovalci stromy a keře přivezené z rodných

zemí a kde se jen dalo pěstovali růže a levanduli. Dovezli si žlutě kvetoucí hlodaše a hlohy na
živé ploty kolem farem a vysazovali je v chladných jihovýchodních ko

nčinách kontinentu a v

Tasmánii.

Přivezli si špačky, drozdy a desítky jiných ptáků a také králíky, zajíce a lišky. Dnešní

Australané se často podivují, jak nostalgicky a tvrdohlavě si jejich předkové počínali.

Místo co by se přizpůsobili novému podnebí a krajině, dodržovali mnozí přistěhovalci ještě

vytrvaleji staré obyčeje a obřady už tím, jak si o Vánocích připravovali těžkou slavnostní

večeři, jak chodili do kostela anebo vstupovali do té či oné společnosti - k Druidům,

quasizednářským Odd Fellows, ke Svobodným zednářům, k Myslivcům a tisícům dalších

spolků, které ctily královskou moc a rituály a připomínaly jim Manchester nebo Bristol.

Současně si mnozí z nich dychtivě osvojovali nové zvyky, pořádali pikniky v přírodě nebo na

sebe hlasitě volali "kuí", což byl téměř po celé 19. století typický australský pozdrav.

A přitom celou tu dobu svou novou zemi pozorovali, ochutnávali a vdechovali, a s každým

desetiletím si o něco více zvykali na všechno to zvláštní kolem sebe. Básníci vyhledávali

symboly a malíři nacházeli scenérie, jimiž se snažili trochu zkonejšit v lidech pocity, jak je

jejich nová země podivná a nepřátelská. V šedesátých letech 19. století pomáhali tomuto

pomalému procesu adaptace především dva básníci. Henry Kendall, narozený v Ulladulle na
po

břeží jižně od Sydney, slýchal v pobřežním větru jemný zpěv australských kystráčků22 a

začal přesvědčovat tisíce mladých Australanů, že zvláštní, jakoby kovově znějící zpěv těchto

ptáčků je "líbeznější než dřímota a sladší než píseň". Ještě známější básník Adam Lindsay

Gordon opěvoval zlatý květ akácie wattle21.

Na počátku 19. století se tento květ stal australským symbolem, ale dávno již o svou

proslulost přišel.

Je s podivem, že žádný z básníků tehdy neocenil kouzelný zpěv australského flétňáka23. Dost
mo

žná, že v padesátých letech 19. století ještě v Austrálii tolik flétňáků nebylo a že se

rozhojnili, teprve když se s chovem ovcí, pěstováním obilí a příchodem králíků změnila

vegetace, a tím i možnosti potravy. Jedním z prvních australských básníků, kteří opěvovali

flétňáka a "jeho švitoření v modrých blahovičnících na kopci", byl Frank Williamson, učitel a

obdivovatel buše, který tvořil v Melbourne na rozhraní 19. a 20. století. A v devadesátých

letech si nový, tehdy ještě neznámý fotbalový klub v Collingwoodu flétňáka vybral do svého
znaku.

Skupinky Australanů z města začaly horlivě prozkoumávat buš; v létě tam lidé pořádali

pikniky, vyráželi pěšky na dlouhé výpravy, učili se jménům planých rostlin a dávali atraktivní

jména těm, které ještě název neměly.
R

ozvoj železnic v osmdesátých letech 19. století i více volného času, který teď lidé měli,

přispěl k častějším výletům do buše. Byly vyhlášeny první národní parky - v roce 1879

pískovcové pobřeží jižně od Sydney, v roce
1882 Fern Tree Gully u Melbourne a v roce 1885 Russell Falls nedaleko Hobartu. Nejvíce se

na této části zeměkoule zasloužily o zakládání národních parků Tasmánie a Nový Zéland,

které pro ně vyčlenily lesy a celé pásy pobřeží. Navíc ladila krajina těchto ostrovů
evropskému oku, a tím i typické

mu Australanovi. Avšak ještě ani v roce 1950 by nikoho

nenapadlo vytvořit z australské pouště zcela odlišný typ národního parku.

Těch několik málo bohatých mecenášů umění si raději kupovalo anebo dávalo malovat

australské krajiny zachycující rybníky a řeky, vodopády, zálivy, temné lesy, zarostlé kopce a

bujné zelené pastviny, kde se za křivolakými dřevěnými a drátěnými ploty pásly krávy a ovce.

Do odlehlých končin se ještě v osmdesátých letech

19. století vypravil malíř jenom zřídkakdy. Bylo to příliš daleko, a i kdyby přece jen zachytil

olejem typickou krajinu divočiny, těžko by získal kupce, leda kdyby byl ochoten hodně slevit.

Kdopak by si také chtěl pověsit na stěně jídelny anebo svého klubu obraz vyprahlé krajiny,

když si mohl dát zarámovat a pověsit na zeď mnohem utěšenější a barvitější obrazy, které mu

připomínaly docela jiný svět?

Málokdo proto maloval červený blahovičník nebo blahovičník duchový anebo rozkvetlou

akácii wattle či jiné podobné stromy, které dnes pokládáme za typicky australské.

Umělci se vyhýbali i vyprahlým pastvinám, i když je začínaly lákat bledé modravé hory v

dálce. A pak se stalo, že se koncem osmdesátých let 19. století začala sdružovat heidelbergská

malířská škola, která zachycovala přesně tu australskou pustinu, jaká dosud většinu malířů i

mecenášů odrazovala. Tom Roberts, Arthur Streeton, Fred McCubbin a jiní mladí malíři si

vyjížděli předměstskými parními vlaky do údolí řeky Yarra u Heidelbergu a malovali sálavé

světlo, bílou trávu a červené blahovičníky pobřežní v údolí i modrá zalesněná pohoří v

nevelké dálce. Málokdy zachycovali roviny kolem řeky, když se zelenaly po deštích nebo

záplavách anebo se na jaře bělaly hlodašovými květy. Na rozdíl od malířů před nimi, kteří

tvořili raději v zimě než v létě, si Streeton potrpěl na žhavý severní vítr. Když se vypravil do

Sydney a namaloval tam jedno ze svých nejznámějších děl Průsvitná síla purpurového měsíce,
nijak mu nevadilo, že má malovat pod širým nebem, když teplota stoupá den za dnem k

jedenačtyřiceti stupňům Celsia ve stínu. Tito umělci zachytili neznámá zákoutí Austrálie,

viděná úplně novýma očima. A jejich pohled byl často znásoben a přenesen do myslí většiny

Australanů Obdobné krajiny zachytila veršem Dorothea Mackellarová, která žila v zeleném
údolí Hunter Valley nedaleko

Newcastle. Počátkem 20. století prohlásila ve verši, snad

nejčastěji pak recitovaném v Austrálii:

"Miluji sluncem opálenou zemi." Na rozdíl od ní většina Australanů sluncem opálenou zemi
nemilovala.

Rozhodně ne farmáři a lidé ve městech, kteří si mnohem více potrpěli na svoje zelené

trávníky než na hnědou půdu. Ani takoví umělci jako spisovatel Henry Lawson a "Banjo"

Paterson, mladý, v Austrálii narozený básník, v nichž dnes vidíme skutečné vlastence, si pláně

vyprahlé sluncem dohněda nezamilovali.
Paterson

ova nejznámější báseň byla o skvělém jezdci, "Muži od Sněžné řeky", který ujížděl

na svém koni po chladných horách podél pobřeží a ne po vyprahlých pláních daleko na

západě. Lawson, mistr povídky, tisíckrát popsal krajinu australské divočiny, ale nenapsal snad

jedinou větu, která, být nahlas přečtena před dětmi v glasgowské škole, by v nich vyvolala

žhavou touhu rozjet se do těchto krajin. Napsal sice, že Austrálie je "země, kterou nade

všechny ostatní miluji", ale jeho láska se rozhodně nevztahovala k suchým odlehlým

končinám.

Austrálie se stávala něčím mnohem více než zemí, kam přistěhovalci přijeli s nadějí, že tu

najdou co nejvíce ze svého opuštěného domova. Začínala vyjadřovat velikou změnu v lidech,

odvahu a někdy i družnost a příběh zklamaných nadějí i úspěchu. Někteří tu do smrti

nenáviděli krajinu, ostré světlo a vedro, ale do své původní vlasti se už vrátit nechtěli. Jiným

se líbilo všechno australské a už od devadesátých let se začali klonit k názoru, že australské

prostředí, zejména buš, udělal z Australanů úplně jiné lidi.

Mnozí z těch, kteří se tady už narodili, byli ve svých postojích čím dál australštější. V

sedmdesátých letech 19. století byla založena mocná společnost anebo také přátelský spolek
zvaný Australian Natives' Association, který ob

hajoval zájmy všech, kdo se pokládali za něco

zcela jiného prostě jen proto, že se narodili v Austrálii anebo cestou sem. ANA otvírala zadní

vrátka do politiky, a to zejména ve Viktorii. V devadesátých letech 19. století patřila k

nejenergičtějším zastáncům myšlenky, že občané Viktorie by měli tvořit národ, a ne jen

obyvatele jedné z kolonií. Zrození ANA odráželo prostý fakt, že Australané se začínali trochu

lišit od ostatních národů - často byli vyšší postavy, mluvili s trochu zvláštním přízvukem a
byli ro

vnostářštější a méně uctiví než britské rodiny, které právě do Austrálie dorazily.

Australané této generace bývají často líčeni jako izolacionisté, lidé, kteří se obraceli zády ke

všem ostatním kulturám kromě britské. Někdy se o nich tvrdí, že pohrdali Číňany a měli

přezíravý vztah k většině původních obyvatel. Částečně je to i pravda. Jenže v roce 1890 se

do jité míry většina lidí světa včetně Číňanů vyhýbala cizím kulturám daleko více než
Australané.

Současně však pomáhali mnozí Australané cizincům, kteří se octli v tísni. V dobách, kdy se

jen málokteré národy zajímaly o ostatní, se Australané, snad nejvíce ze všech, dali někdy

pokládat za světoobčany. Když třeba v roce 1846 řádil v Irsku a Skotsku hlad, pořádala se ve

městech Nového Jižního Walesu shromáždění, na nichž se vybíraly peníze pro trpící. Osm let
nato prosil vrchní rabín v Británii o peníze na farmy a dílny pro Židy žijící pod tureckou

nadvládou v Palestině a australští Židé mu poslali sumu rovnající se téměř polovině té, kterou
vybral v bohaté

Anglii. Na počátku šedesátých let 19. století, kdy textilní dělníci v Lancashiru

trpěli bídou, protože válčící americké státy přestaly dodávat do Anglie bavlnu, jim velkoryse

pomohlo na sto přátelských australských spolků.

Za hladomoru v Indii a Číně nabídlo velkorysou pomoc mnoho prostých Australanů. V roce

1877 byly věnovány na pomoc hladovějící Indii všechny peníze vybrané za vstupné na slavný
fotbalový zápas Carlton versus Melbourne. Dnes si podobný dar z takového zdroje dokážeme

jen těžko představit. Částka zaslaná na pomoc hladovějící Indii se rovnala přibližně celé jedné

čtvrtině denní mzdy všech pracujících. Dlouhotrvající stávka přístavních dělníků v Londýně

roku 1890 mohla vydržet především díky podpoře australských dotací.
Zájem Austrálie pomáhat

cizím zemím se projevoval i ve velkém množství misionářů. Stovky

Australanů pracovaly na misijích od Nové Guineje po Nové Hebridy, Fidži, Afriku a Čínu -

nejen protože věřily, že jejich kultura je na vyšší úrovni, ale i že dosud "neosvícené země"
stojí za

to, aby jim kultura byla předávána.

Australané se znovu začali věnovat původním obyvatelům, a jak se ukázalo, bibli a učitele,

kteří přicházeli spolu s misionáři, přijímali v roce 1900 spíše původní obyvatelé ve střední a

tropické Austrálii než na chladnějším jihu.

Mnozí z domorodých vůdců působících od sedmdesátých let dvacátého století byli potomky

Austrálců, kteří se naučili číst a psát v odlehlých misijních školách na počátku století. V roce

1900 byli australští původní obyvatelé většinou ještě ztracení a zanedbaní, nepatřili už do

svého roztříštěného světa ani se ještě nestali součástí světa těch, kdo jim jejich svět rozbili, ale

už mezi nimi začala velmi pomalu klíčit semínka znovuzrození, k němuž mělo dojít až

mnohem později.

9. rostoucí sláva spo

rtovních hrdinů

Prvním slavným sportovcem byl "Létající pekař", atlet a nevýznamný akrobat. V roce 1848 se

rozhodl, že poběží o závod s omnibusem, který jel z Brisbane do Ipswiche. Jako zátěž nesl v

ruce dlouhou oj od vozu. Omnibus předstihl o hodinu. Dvakrát závodil s rychlým poštovním

vozem ze Sydney do města Windsoru. Být dneska ještě naživu, nejspíš by zahanbil naši poštu

a určitě by ji předstihl v tempu, s jakým nám doručuje zásilky. Někdy, když se chystal zlomit

určitý rekord, vzal si na hlavu cylindr a do náruče živou kozu, jen aby vyjádřil pohrdání

svými soupeři.

Zlatá horečka v padesátých letech 19. století dramaticky zvýšila zájem o divácky přitažlivé

sporty. Obyvatelstvo Austrálie se ztrojnásobilo a značně přibylo i diváků na velkých
sportovníc

h utkáních. Lidé měli více volného času, takže se mohli zúčastnit sportovních

soutěží, a protože i víc vydělávali, nechyběly jim peníze na sázky.

Sázení patřilo k mnoha oblíbeným sportům.

Austrálie se pravděpodobně stala první zemí světa, která přikládala divácky oblíbeným

sportům takový význam.
Snadno sem pronikaly britské sportovní disciplíny, jako byly dostihy, fotbal, kriket, rohování,

veslování a později i golf. Přistěhovalci ze severní Anglie, kteří tu vystoupili na břeh, přímo
užasli, že se v tak málo obydlené zemi sejde tolik lidí na dostihových závodištích a na

fotbalových hřištích. Dokonce i v buši přitahoval sport mnoho zájemců. Nezřídka měla i malá
osada s pouhými padesáti obyvateli svou dostihovou dráhu. Daleko od civilizace se lidé rádi
bavili

lovem klokanů a střílením kachen a velcí farmáři-squateři se oblékali do anglických

loveckých úborů a honili se smečkou psů, co se jen honit dalo. Dováželi si dokonce z Anglie

jako lovnou zvěř lišky, králíky a zajíce.
V zemi, kde tráva byla prakticky zadar

mo, měly desetitisíce lidí koně a hodně se na nich

jezdilo. Dostihy se staly v Austrálii národním sportem -

i v Sydney byly už v říjnu 1810

vyhrazeny tři dny dostihům pořádaným v tamním Hyde Parku. Nejslavnější australský dostih
-
Melbournský pohár - se je

l poprvé v roce 1861 před pouhými čtyřmi tisíci diváky, ale byl

pořádán každým rokem a účastnilo se ho tolik koní i z velmi vzdálených měst, že diváků

rychle přibývalo. Už v roce

1865 poskytovaly banky a státní úřady v Melbourne svým zaměstnancům odpolední volno,

aby se mohli podívat na dostihy pořádané na náplavové rovině několik kilometrů za městem.

Tři roky nato se Melbournský pohár běžel už před pětadvaceti tisíci lidmi. V roce 1883 měl

prý sto tisíc diváků, což představovalo třetinu obyvatel Melbourne. Úterý, kdy se dostih

pořádal, se stalo svátkem pro většinu melbournského obyvatelstva.

Kněží mnoha protestantských kongregací se rozhodli, že pokaždé, když se pojede

Melbournský pohár, uspořádají pikniky na plážích nebo v horách, aby odradili své věřící od

pokušení sázet na dostihách. Kupodivu se po mnoho let sázelo na koně Melbournského

poháru nejvíce v Sydney, městě, které bylo ve všem pro Melbourne soupeřem. Kancelář

Tattersall' Sweep tu nabízela vysoké výhry jednotlivcům i spolkům, kterým přálo štěstí a

vsadili na vítězného koně Melbournského poháru. V roce 1890

vyhrálo hlavní výhru deset Indonésanů žijících na ostrově Thursday u tropického

Queenslandu a dostali tolik peněz, že si mohli žít v zahálce až do smrti.

Kůň ovládl život celého národa.

Rychlé k

oně oslavoval v mnoha svých verších Adam Lindsay Gordon.

Sportovec, zcela nepodobný Browningovi, Tennysonovi a jiným poklidným anglickým

básníkům, kteří vysedávali ve svých pracovnách, byl závodním jezdcem právě v době, kdy

překážkové dostihy dosáhly vrcholu obliby. Neměl dobrý zrak, přesto však úspěšně vedl

svého koně přes řadu vysokých překážek vztyčených na travnaté dráze. Jeho jezdecké umění

a láska ke koním nemálo přispěly i k jeho oblibě jako básníka. Gordonovu "dostihovou" báseň
"Jak jsme porazili fa

vorita" si zamilovaly desetitisíce čtenářů, kteří si také rádi užili den na

dostihách, pohled na hedvábné zelené, karmínové a červené dresy žokejů i ten zvláštní šum,
který Gordon popsal "jako drsné povzbuzování a velkého davu volání". I po tom, co Gordon v
roce 1870

spáchal sebevraždu u mořského pobřeží v melbournském předměstí Brightonu, jeho sláva

rostla. Dostalo se mu dokonce pocty, že jeho busta byla umístěna mezi podobami velkých

básníků na zdi westminsterského opatství.
A. B. "Banjo" Paterson, další

básník, který psal o koních, je i autorem slov snad nejslavnější

australské písně Tančící Matylda24, která svým textem i melodií obrážela národní zaujetí pro

sport. Paterson poprvé zaslechl melodii, když si zajel do zapadlých končin Queenslandu, ale

méně se už ví, jak se ta melodie vůbec do Queenslandu dostala. Krátce předtím ji hrála

dechová kapela o přestávce mezi dostihy ve Viktorii v přístavu Warrnambool, proslulém

dostihovým sportem, a tam ji slyšela mladá žena, která si vzpomínku na působivou melodii

odvezla na rodnou ovčí farmu v queenslandské divočině.

Náhodou ji hrála, právě když farmu navštívil v roce 1895 Paterson, který složil k melodii
známá slova.

Dostihům začal v australských městech konkurovat kriket. Pro anglická kriketová mužstva, z
nichž p

rvní navštívilo Austrálii v roce 1861, bylo nemalým překvapením, jaké zástupy lidí

chodí na kriketové zápasy. Pár let nato si založili první australské kriketové mužstvo původní

obyvatelé a vydali se na zápas do Anglie, kde jim jistě neušlo, oč méně žen tu chodí na zápasy
než v Austrálii.

V Austrálii se ženy pro sport přímo nadchly, dokonce i pro fotbal, a nemálo rozšířily na jeho

hřištích počet diváků.

V Melbourne se během zimy scházely každé sobotní odpoledne na hlavních fotbalových

hřištích nadšené davy fotbalových fanoušků. Zatímco v Anglii vidělo v roce 1880

závěrečné utkání Anglického poháru asi šest tisíc diváků, v Melbourne přilákalo téhož roku za

pěkného zimního počasí utkání mezi dvěma mužstvy dvou sousedních předměstí "nesmírné

shromáždění diváctva" v počtu alespoň patnácti tisíc. V roce 1886 se hrál u jezera v Albertově

parku zápas mezi Jižním Melbourne a Geelongem před třiceti čtyřmi tisíci diváky, což byl

zřejmě největší počet diváků, jaký se do té doby na kterém hřišti světa shromáždil.
Jak moh

lo tolik lidí sledovat fotbalový zápas, když hřiště ještě neměla žádná hlediště ani

stupňovité tribuny, které by poskytly divákům lepší výhled, vysvětluje následující skutečnost.

Australský fotbal se stále ještě hraje na mnohem větším hřišti, než jsou hřiště užívaná pro

soccer, rugby nebo americký fotbal, takže se po jeho obvodu může rozestavit mnohem víc

diváků. Pro australský fotbal a jeho rozlehlé hřiště bylo nesmírnou výhodou, že ve městech je

tolik parků a volného prostoru. První stálé fotbalové hřiště bylo přímo v parku Yarra hned za

melbournským kriketovým hřištěm a po celá léta stálo uprostřed hrací plochy několik

vzrostlých blahovičníků. V roce 1880 se fotbal přesunul na kriketové hřiště, částečně i proto,

že se velké množství diváků dalo spíše kontrolovat v oploceném hledišti. V podnebí, v jakém

tak dobře roste tráva, se dalo totéž hřiště používat pro zimní i letní sporty, takže stálo za to

zbudovat na nich rozlehlé tribuny. Brzy se na australská kriketová hřiště vešlo více diváků,
než se jich mohlo

natěsnat na Lords, Oval a mnoho dalších anglických hřišť.

Z evropského hlediska jsou téměř všechny australské instituce mladé, takže by se mohlo zdát,
že mladé jsou i australské sportovní kluby, ale není tomu tak. Melbournský fotbalový klub

(založený v roce 1858) a Geelongský (v roce 1859) jsou staršího data než všechny kluby ve

čtyřech divizích anglické fotbalové ligy, po dlouhou dobu nejslavnější soutěže světa. V

Melbourne s jeho mnoha předměstími jsou i významné kluby jako Carlton, Essendon a
Severní Melbourne mnohem starší než nejstarší kluby v zemích se slavnou fotbalovou tradicí,

jako je Německo, Itálie a Argentina.
Sydney, které bylo v letech, kdy se sport ujímal, menší než Melbourne, má jiné sportovní
tradice. Zatímco v Melbourne byl oblíben fotbal,

v Sydney se začalo hrát rugby.

Velmi oblíbené tu bylo veslování, takže břehy řeky Parramatta při západním konci

sydneyského přístavu byly při veslařských závodech vroubeny davy lidí. Nejlepší veslaři
Nového Jižního Walesu si sami zaplatili cestu, aby se mohli dostat do Londýna a zazávodit si

na Temži, kde se od roku 1831 pořádal světový veslařský šampionát. V roce

1876 vyhrál tento závod slavný Edmund Trickett ze Sydney. Když se vrátil se světovým

uznáním domů, čekalo ho v přístavu přinejmenším pětadvacet tisíc lidí, kteří chtěli přivítat

svého sportovního hrdinu. Jeho výkon se pak snažila předstihnout řada mladých Australanů a

po nějakou dobu se světový šampionát pořádal v Sydney. Trickett byl pro své obdivovatele

hvězdou a ve stovkách domácností visel připíchnutý nebo přilepený na stěně nebo na dveřích

jeho obrázek, vystřižený anebo vyříznutý z některého ilustrovaného týdeníku.

V osmdesátých letech 19. století se každý slavný sportovec chtěl stát miláčkem všech. Jenom
Elias Laycock, který Tricketta porazil

, zmátl novináře, "když se jim rovnou ztratil a žil pak po

nějakou dobu v ústraní na odlehlém ostrově".

Profesionální veslařství mělo mezinárodní oblibu, s níž mohla soutěžit jenom obliba v

rohování. Newyorskou veřejnost zajímalo veslování mnohem více než Americký pohár.

Australané si zamilovali veslování dílem i proto, že jejich krajané dokázali v tomto odvětví

porazit největší mistry světa. Nejrychlejší zprávou, zaslanou v osmdesátých letech 19. století z

Anglie do Austrálie, která sem došla 10. září 1889, byla radostná novina, že ve světovém

šampionátu na Temži zvítězil další mladý Australan.

Novým veslařským hrdinou se stal Henry Searle. Byl to mládenec z Graftonu, který vyrostl u

dolního toku řeky Clarence v době, kdy široká říční ústí na severu Nového Jižního Walesu

ještě nebyla překlenuta mosty, takže musel denně převážet na loďce své sourozence pět

kilometrů tam a zpět. Když se začal věnovat veslování profesionálně, rozjel se do Londýna,

kde ve svých dvaadvaceti letech porazil ve světovém šampionátu americké veslaře a získal

odměnu tisíc liber - částku, která se rovnala desetinásobku roční mzdy a navíc nepodléhala
dani.

Naneštěstí se při zpáteční cestě do Austrálie nakazil tyfem a zemřel brzy po přistání v

Melbourne. Na jeho pohřbu zaplnilo sydneyské ulice na sto sedmdesát tisíc lidí, kteří se přišli

rozloučit se svým hrdinou.

Nato dopravil Searlovu rakev malý parníček k jeho milované řece na severu, kde už u místa

jeho posledního odpočinku v Macleanu čekalo na dva tisíce pět set truchlících lidí.
V 19.

století měli vůbec nejslavnější pohřby sportovci. Tommy Corrigan, v Irsku narozený

žokej, drobný muž s velkým knírem, vyhrál ve Viktorii sedmkrát velkou národní steeplechase.

Všichni si ho vážili pro jeho poctivost a leckterý sázkař, když přišel na dostihy, se rovnou
ptal: "Na kterém koni jede dneska Tommy?" 11. srpna 1894

jel Tommy Corrigan na dostihách v Caulfieldu koně jménem Waiter.

Kůň zakopl a upadl a Corrigan utrpěl smrtelný úraz. Na jeho pohřeb se v Melbourne dlouho
vzpomínalo.

Ve středu města byl na dvě hodiny zastaven veškerý provoz. Když rakev, ozdobená jeho

zelenobílým dresem a jezdeckými botami, dorazila na hřbitov nedaleko carltonského

fotbalového hřiště, kráčely ještě poslední řady pohřebního průvodu po St. Kilda Road, asi tři
kilometry odtud.

Nadšení pro divácky přitažlivé sporty stouplo ve čtvrtstoletí před první světovou válkou. Celá

plejáda mladých australských chlapců toužila stát se světovými šampiony.

Australané vynikli ve světových soutěžích v cyklistice, tenisu a téměř ve všech dalších

sportech, které si získaly zájem veřejnosti. Na to, že měla tehdy Austrálie jen tři až čtyři

miliony obyvatel, pocházelo z ní až překvapivě vysoké množství světových šampionů.

Když se v roce 1896 pořádaly v Athénách první moderní Olympijské hry, Austrálie žádné
mužstvo nevyslala -

na to se tyto hry konaly příliš daleko. Zúčastnil se jich však jeden

dvaadvacetiletý Australan Edwin Flack. Byl to vysoký světlovlasý mládenec, zakladatel

běžeckého klubu Melbourne Hare and Hounds, který dvakrát zvítězil v australském

šampionátu v běhu na jednu míli. V roce, kdy se konaly první Olympijské hry, pracoval v

obchodní firmě v Londýně, dostal od svého zaměstnavatele krátkou dovolenou a s

několikerým přesedáním se rozjel vlakem a lodí do Athén, kam dorazil právě včas, aby stihl o

Velikonočním pondělí zahájení Olympijských her. K většině závodů mohl tehdy nastoupit

kdokoli, aniž by se předem přihlašoval, a Flack vyhrál závod v běhu na 800

a 1500 metrů a dokonce, než padl vyčerpáním, vedl téměř až do závěrečné fáze pole v
maratonu.

Obdivovatelé atletiky, kteří chtěli vidět nejrychlejší běžce světa, nemuseli ovšem jezdit až na
Olympijské hry.

Mohli spíše sledovat běžecký okruh, který vedl od Melbourne a Stawellu ve Viktorii do

Kalgoorlie a dalších zlatokopeckých měst v Západní Austrálii a dále do Durbanu a

Johannesburgu v Jižní Africe. V roce 1906 se přišlo podívat na běžecký šampionát ve sprintu
v odlehlém Kalgoorlie na patnáct tisíc lidí, a tvrdí se dokonce, že jich bylo dvacet tisíc. Dva

australští sprinteři - Jack Donaldson a Arthur Postle - dosáhli v tomto desetiletí téměř

poloviny všech rekordů v běhu na krátké tratě.

Určitou představu o tom, kolik talentovaných sportovců měla Austrálie počátkem tohoto

století, si můžeme udělat z nejrůznějších sportovních událostí v letech 1906-1908.

Na Velikonoční pondělí roku 1906 se běžel doposud snad nejrychlejší sprinterský závod světa

na klasickou profesionální délku sto třicet yardů v odlehlém západoaustralském městě

Menzies, které je dnes téměř liduprázdné.
Došlo bohužel k malému

nedopatření - běžecká dráha měla přes více než jeden metr sklon a

rekord byl po právu zrušen. V roce 1907 se vůbec poprvé nestal vítězem wimbledonského

turnaje britský tenista. Turnaj vyhrál Norman Brookes, levák a hráč z Melbourne. V témže

roce zvítězila v Davis Cupu dvojice zvaná Australasia, Norman Brookes z Melbourne a

Anthony Wilding z Christchurch na Novém Zélandu, a své prvenství si udržela ještě pět let.

V roce 1908 se několikrát pořádal světový šampionát v boxu v Melbourne a v Sydney, i když
v Amer

ice zpočátku pochybovali, že australští pořadatelé seženou dost peněz na vysoké

odměny. A v novém dřevěném stadionu v Rashcutters Bay v sydneyském přístavu dostal

vůbec poprvé při boxerském šam pionátu velkou cenu černoch - Jack Johnson z Galvestonu v
USA.

Ženy sice chodily v Austrálii na velká sportovní utkání více než ženy v Británii, ale měly jen

velmi málo možností účastnit se populárních sportů aktivně. První australskou šampionkou

byla plavkyně Fanny Duracková.

Plavat se naučila v lázních Coogee a vynikla v plavání stylu prsa natolik, že na ni její

příznivci uspořádali sbírku, aby mohla odjet do Stockholmu na Olympijské hry konané v roce

1912. Ženy tam závodily v plavání jen na sto metrů a Fanny Duracková zvítězila v rekordním

čase stylem zvaným "australský kraul". Zemřela v Austrálii roku 1956, pouhých osm měsíců

předtím, než se Olympijské hry konaly v její vlasti.

Není těžké si vysvětlit, proč se zde od dob zlaté horečky až po předvečer první světové války

rozšířil sport mnohem více než jinde. Austrálie měla tehdy pro sportovní život předpoklady,

jaké si ostatní národy musely teprve zajišťovat, často i uměle. Velice levně a často dokonce

zadarmo tu byl dostatek půdy pro sporty jako dostihy, fotbal a kriket, které vyžadují velká a

centrům města nepříliš vzdálená prostranství, a Sydney mělo navíc dlouhá ramena dobře

chráněných vod nerušených provozem parníků a vhodných pro profesionální veslování. Ve

většině australských měst přálo podnebí sportům provozovaným pod širým nebem. V

Austrálii je výjimečně velká koncentrace obyvatelstva ve městech, takže před tím, než v roce

1891 přesáhl počet obyvatel Austrálie tři miliony, se v Melbourne a Sydney scházelo na
sportovních utkáních množství lidí.

Za vysoké ekonomické úrovně země se snadno udělovaly přitažlivé finanční odměny a

pořizovalo dobré sportovní vybavení. Navíc svědčilo sportu i to, že australská společnost byla

výrazně mužská a mnoho mužů zůstávalo svobodných, bez rodinných závazků. Především

však prospěly divácky oblíbeným sportům sváteční dny a volná sobotní odpoledne i to, že

Australané žijící ve městech měli na rozdíl od lidí pracujících na farmách postupně stále více

volného času. V neděli se sportovní utkání pořádat nesměla a večer se dala do doby, než bylo

zavedeno výkonné elektrické osvětlení, zorganizovat jen zřídkakdy, takže volná sobotní

odpoledne měla pro sport rozhodující význam. Austrálie se tak stala zemí stojící v čele

světového hnutí za zkrácení pracovní doby a Melbourne a Sydney byly prvními velkoměsty

světa, kde většina zaměstnanců končila práci v sobotu ve dvě odpoledne a mohla se potom

aktivně věnovat sportu nebo ho alespoň sledovat. Silná sportovní tradice v Austrálii vděčí
proto za mnohé tomu, že byla zavedena volná sobotní odpoledne.

Po většinu 19. století se v Austrálii příliš nelišil vztah ke sportu od vztahu k práci. Lidé si

vážili každodenní práce stejně jako víkendového sportu. V obou těchto oblastech si typický

Australan cenil rozhodnosti, vytrvalosti, vůli uspět a samozřejmě i iniciativy, bez níž je

soutěživost neodlučná. Pracovní morálka se uplatňovala stejně v práci jako ve sportu. A

mnohé australské sporty vlastně neměly k práci nijak daleko. V mnoha ohledech se s prací

pojilo třeba profesionální veslování, protože mnoho veslařů se přes týden živilo

převoznictvím a dopravou zboží na lodích. Na venkově bylo mnoho populárních sportů

inspirováno pracovní činností - velmi oblíbené byly například závody v orání, soutěže v

házení snopů anebo mezi horníky ve vrhu kladivem. V Austrálii vznikl i jeden z
nejušlechtilejších "pracovních s

portů", závody v kácení stromů a řezání dřeva, velmi rozšířené

v osmdesátých letech 19. století v hustě zalesněných krajích severozápadní Tasmánie. I

stříhání ovcí se málem stalo závodním sportem a zprávy o denních výkonech nejrychlejších

střihačů se šířily ústním podáním široko daleko. A když se dal do stříhání slavný Jacky Howe,

vždycky ho pár lidí prosilo, aby se na něj směli dívat. Byly doby, kdy většina mladých mužů

žijících daleko od měst dokázala přesně vypovědět, že na ovčí farmě v Alice Downs v
Que

enslandu ostříhal v roce 1892 Jacky Howe za necelých osm hodin 321 ovcí.

Tomu Robertsovi, jednomu z malířů heidelbergské školy, který byl už tehdy velmi známý, se

podařilo zachytit ono specifické období australských dějin, kdy tolik lidí nalézalo radost v

těžké práci. Třikrát se rozjel vlakem z Melbourne na stříhací stanici v Brocklesby za řekou

Murray v Novém Jižním Walesu a sledoval při práci muže, kteří stříhali ručními nůžkami

ovce. Vypověděl pak, jak rád naslouchal "tichému šumu pracujících mužů" a jak pozoroval

"prostředí zalité odrazem teplého australského slunce".

V roce 1890 dokončil obraz nazvaný Stříhání ovcí, který se stal skvostem australského umění.

Obraz zachycuje energii a spokojenost, usmívající se mládence, kteří pomáhají při práci, a
staré

ho šéfa, který kouří krátkou dýmku - je to směsice individualismu a týmové práce.

Zůstává oslavou práce a úlohy, jakou měli prostí lidé v dlouhém procesu dopravujícím čerstvé

rouno z odlehlých ovčích farem až do přádelen v Anglii.

Tom Roberts namaloval svůj obraz těsně předtím, než se v řadě pracovních činností začaly

energie a soutěživost vytrácet. Pracovní tempo i pracovní doba začaly být čím dál víc

usměrňovány. Dva styly australského života, sportovní a pracovní, se čím dál tím víc

rozcházely a během doby byla soutěživost vidět spíš na sportovních kolbištích než při práci.

Působilo to téměř, jako by se v Austrálii vyvinul sportovní styl, který vyžadoval prvořadé

výkony, a pracovní styl, který se často spokojoval s podprůměrem - první z nich spočíval na
s

outěživosti a druhý se jí vyhýbal. Některé události z devadesátých let 19. století měly tento

rozpor ještě vyostřit.

10. překonávání pohrom

Doba povznášejícího, ale křehkého optimismu končila. Od nálezu zlata v roce 1851 byla
Austrálie jednou z malých

, ale stoupajících hvězd hospodářského světa. Docházelo k recesím,

které však měly krátké trvání a často po nich docházelo k velkolepým objevům nerostného

bohatství, k úsilí vybudovat další železniční tratě, k přílivu přistěhovalectví, k otevření cest k
ro

zsáhlým rozlohám orné půdy, k výstavbě dalších továren uspokojujících potřeby

obyvatelstva a k stálému vzestupu životní úrovně.

V roce 1891 těch čtyřicet tučných let skončilo. Množily se varovné signály, ale nikdo jim

nevěnoval pozornost.

Ceny vlny a téměř všech ostatních vývozních artiklů už nějakou dobu klesaly a postupně se

začal zužovat pramen britských půjček, z nichž se financovaly mnohé projekty na rozvoj

železnic, venkovských oblastí a měst.

Země se obrovsky zadlužila v zahraničí, ale nebyla schopna umořovat dluhy pravidelnými

splátkami ani platit roční úroky, protože se nechtěla vystavovat nebezpečí náhlého poklesu

životní úrovně.

Mnoho australských bank a společností, které do té doby poskytovaly velké půjčky, zjistilo,

že začínají prodělávat. Dluhy se teď množily jako králíci. Na podzim roku

1893 vypukla finanční panika. Klienti, kteří měli v bankách vklady, žádali zpět své peníze ve

strachu, že se banky položí, a svým počínáním pád bank jen uspíšili.

Počátkem tohoto roku vydalo a dalo do oběhu dvaadvacet významných bank své bankovky -

žádné australské státní bankovky tehdy ještě neexistovaly. Třináct z těchto bank muselo v

prvním pololetí roku 1893 zastavit činnost, aby se pokusily získat další kapitál a provedly

nezbytné změny ve svém uspořádání. V bankovním sektoru došlo ke zmrazení poloviny všech

vkladů na dobu od pěti týdnů do téměř pěti měsíců. Prestiž Austrálie v Londýně hluboko

klesla. Žádný evropský národ neutrpěl v tomto půlstoletí a možná že v celém století v
bankovnictví takovou pohromu.

Pozvolna, jen těžkou prací, šetrností a odříkáním se začala Austrálie z této deprese

vymaňovat. Vzápětí však přišla další pohroma - sucho, které na mnoho měsíců roku 1895

postihlo rozsáhlé oblasti. Na tak velkém kontinentu by se jen těžko mohlo stát, aby sucho

postihlo celé území, ale tentokrát přišlo nejsušší období, jaké bylo do té doby zaznamenáno.

Sucho sežehlo velké plochy polí a luk, ale naštěstí mu unikla většina Tasmánie, kraj kolem
Carpentarského zálivu v severním Queenslandu, horní okraj Severního

teritoria a chráněnější

kraje Západní Austrálie. Občas sice zapršelo, ale déšť jenom dokázal usadit na den všechen
prach.

V některých krajích jako by sucho nechtělo nikdy skončit. Široké cesty hluboko ve vnitrozemí

byly plné pomalu se pohybujících stádeček a stád, která se vydala hledat nové pastviny.

Edward Quin, plemenář ze západních plání poblíž Wilcannie v Novém Jižním Walesu, věrně

vylíčil své vyprahlé pastviny, kde mu ze sta tisíc ovcí zbylo pouhých čtyřicet tisíc.

Nejodolnějším stromem na jeho pozemcích byla mulga25, ale Quin si v roce 1900

povzdechl: "Mohl bych vám ukázat tisíce a tisíce mulg, které jsou úplně suché." Vyprávěl, jak

celé míle jeho plotů měly teď nejspodnější drát napjatý vysoko nad zemí. Půda pod plotem se

změnila v prach a odvál ji vítr nebo odplavil občasný déšť. Viděl rozlehlé ohrady pro ovce,

kde byl sypký písek vystaven větru "a během jediného roku písek jejich plot tak zanesl, že se

přes něj dalo přejet vozem". Jako starý pastvinář musel Quin přiznat, že v příznivých letech
bylo

na pozemky nahnáno až příliš dobytka, a půda tím velice utrpěla. Ale na lítost už bylo

pozdě.

Za necelé desetiletí klesl v Austrálii celkový počet ovcí na polovinu. V mnoha oblastech byl
nejhorší rok 1902.
V Mallee ve Viktorii obilná pole natolik vyschla, že sem musely zvláštní vlaky dopravovat

jako svůj jediný náklad podlouhlé plechové nádrže plné vody. Mnozí farmáři pak vždycky po

dva dny v týdnu vozili vodu na svoje farmy, aby udrželi naživu koně a jiná zvířata, která

bloudila v holých ohradách. Často bývalo trávy ještě méně než vody. Nakonec zmizela i

uschlá tráva. Vítr zvedal písečné bouře a vytvářel černé mraky, které zakrývaly slunce. Pokud

se ženy vydaly na nákup po ulicích venkovských městeček, musely si hledat cestu poslepu a

někdy se i přidržovat sloupoví verand. V Melbourne přeměnil prudký vítr den v temnou noc,

když sem najednou přivál z vnitrozemí celá oblaka prachu.

Protože asi čtvrtina obyvatelstva pracovala v zemědělství, postihla všechna ta jednotlivá,

mnohdy se překrývající sucha přímo i nepřímo hospodářství celé země. V roce 1902 byla v
Austrálii tak špatná úroda, že místo vývozu obilí musela Austrálie obilí a mouku dovážet na

lodích ze Spojených států a z Argentiny. Lodě s obilím přijely dokonce i z Indie, která
doposud obilí od Austrálie

kupovala. Na většině území Jižní Austrálie a Nového Jižního

Walesu už trvalo sucho devátým rokem, když tu se v roce 1903

spustil tak dlouho očekávaný déšť a vyprahlá půda začala zvláštně a sladce vonět, vůní, která

často označuje konec suchého období.

Těžká hospodářská situace a sucho odradily přistěhovalce. Už několik let víc lidí Austrálii

opouštělo, než do ní přijíždělo. I Queensland ztratil v určitých letech svou přitažlivost. Od

roku 1891 do roku 1906 se do Austrálie přistěhovalo pouhých osm tisíc lidí - za patnáct let

jich bylo méně než za jediný rušný měsíc v tak zvaných "zlatých padesátých letech". Austrálie

teď měla na Britských ostrovech velice špatnou pověst.

Viktorie, která nejvíce utrpěla hospodářskou krizí, byla i jednou z největších obětí sucha. Lidé

opouštěli v desetitisících města i venkovská městečka. Blahobyt se udržel ještě po léta jenom

v předměstských domácnostech a v městských kancelářích. Melbourne ztratil svůj titul

prvního města a největším australským městem se stalo Sydney.
Lidé p

rchající z Viktorie se nejraději usazovali v Západní Austrálii. Až dosud bývala Západní

Austrálie považována za popelku mezi australskými koloniemi a téměř přehlížena, když se

jednalo o budoucnosti Austrálie. Zažila léta skromného rozkvětu po tom, co se v roce

1850 stala trestaneckou kolonií, ale když se sem od roku 1868 přestali britští trestanci

deportovat, dařilo se jí špatně. V dalším desetiletí přibývalo jejího bílého obyvatelstva o

pouhých čtyři sta lidí za rok, což taktak udržovalo populační rovnováhu. Až do roku 1876

neměla telegrafní spojení se světem. Na počátku osmdesátých let 19. století stále ještě

dovážela obilí a mouku z Adelaide a jejím hlavním přístavem nebyl Freemantle, ale Albany,

kde se zásobovaly uhlím poštovní lodě plující přes Sydney do Anglie. V polovině

osmdesátých let měl Perth jen pět tisíc obyvatel a ti, kdo spatřili známou ulici St. Georges

Terrace, lemovanou krásnými blahovičníky, měli dojem, že se octli ve venkovském městečku

anebo dokonce v městečku feudálním, neboť guvernér Západní Austrálie měl tehdy skutečně
moc feudálního vládce.

Na celém to velkém území byla jediná železniční trať vedoucí do Freemantlu, což byl nepříliš

bezpečný přístav s nemocnicí pro zbídačelé trestance, s vězením a s blázincem, pokrytý za

větrného počasí bílým prachem. Na mnoho týdnů cesty od něho ležely osamělé ovčí a

dobytkářské farmy, kde tábořily zubožené skupinky domorodců. Perth měl velmi špatné

spojení s přístavy na tropickém severozápadě, protože cyklony napadající otevřené přístavy,

kam se uchylo

valy bárky malajských lovců perel, strhávaly i telegrafní dráty. Za jednoho

takového cyklonu, který se přihnal na záliv Exmouth Gulf na západoaustralském pobřeží,

kousek na sever od tropické oblasti, se utopilo devětašedesát mužů.
A pak bylo v roce 1886 na

lezeno zlato a jedna zlatá horečka stíhala druhou. Obyvatelé

kolonie už byli dostatečně vyspělí a uvědomělí, aby si mohli sami vládnout.

V roce 1890 ustanovili vlastní parlament, který měl stejnou zákonodárnou moc jako

sněmovny ostatních kolonií, ale nedostala se mu hned správa nad původními obyvateli.

Prvním ministerským předsedou byl John Forrest, muž v Západní Austrálii narozený,

mohutný rázný člověk se zády a rameny silnými jako býk.

V třiadvaceti letech se proslavil jako jeden z největších cestovatelů, když objevil cestu od

západního pobřeží k telegrafní lince, která vedla středem kontinentu od Darwinu po Adelaide.

Když jeho koně málem padali vyčerpáním, šel pěšky za nimi a nijak se nedal odradit tím, že

musel za den urazit asi třicet kilometrů po úplně holé zemi anebo ostnatou travou. "Byl to

mazaný chlapík se starou hlavou na čilém mladém těle," napsala o něm historička Kathleen
Fitzpatricková.

Stará mazaná hlava se Forrestovi dobře hodila i v politice. Byl ministerským předsedou

Západní Austrálie nepřetržitě deset let. Australané, kteří se vyznačují tím, že na každém rádi

najdou nějakou chybu, nikdy nevěnovali žádnému svému vedoucímu politikovi tolik důvěry,

ale je nutno přiznat, že Forrest měl jednu zcela mimořádnou výhodu. Dostal se k moci, když v
ko

lonii bylo zapsáno do voličských seznamů pouhých šest tisíc lidí, a s polovinou z nich se

zřejmě znal.

Jako cestovatel žádné zlato neobjevil, ale coby politik nesmírně těžil ze zlata nalezeného
poblíž míst, kudy kdysi putoval. V roce 1892 bylo nalezeno zlato ve vyprahlé oblasti

Coolgardie a o rok později u Kalgoorlie a tyto nálezy vyvolaly poslední slavnou zlatou

horečku v Austrálii 19. století a přilákaly sem zástupy mladých mužů.

Brzy vykazovala Západní Austrálie každým rokem bohatou těžbu zlata a předčila i Viktorii.

Nejslavnější zlaté doly byly v Kalgoorlie a v roce 1907 už vyplácely doly Great Boulder,

Golden Horseshoe, Oroya Brownhill a tři další, všechny ovládané z Londýna, po více než

milionu liber na dividendách. Naproti tomu Viktorie měla za celou svou dlouhou historii

těžby zlata jen jeden tak výnosný důl.

Ve Freemantlu nedaleko Perthu byl vybudován umělý přístav a odstřelen mělký skalnatý

základ, takže tu mohly cestou do Melbourne a do Sydney přistávat velké anglické poštovní

parníky. Ještě po šest desetiletí spatřil každý přistěhovalec, který připlouval do Austrálie,

nejprve nízko položené písečné pobřeží a potom světlé kamenné budovy Freemantlu a za

příznivého větru možná i ucítil od břehu lehkou vůni blahovičníků, písku a půdy.
Freemantle se sta

l jedním z nejrušnějších světových přístavů, odkud se dopravovalo zlato, a v

Perthu se v mincovnách zase razily mince a v době, kdy lidé ještě příliš nedůvěřovali
papírovým bankovkám, putovaly do australských kapes.

Všechny ty zázračné změny řídil John Forrest - budování dlouhých železničních tratí ve

vnitrozemí, založení pšeničného pásu i lodní dopravu kmenů blahovičníků jarrah26 s tvrdým

dřevem z dlouhých západoaustralských přístavních hrází až do Londýna, kde se ulice dláždily

dřevem.
Pyšnil se tím, že f

inancoval snad nejdelší vodovod světa a výstavbu celé řady čerpacích

stanic, které přiváděly sladkou vodu z nového přímořského rezervoáru do dalekého

Kalgoorlie, ležícího ve vnitrozemské plošině. Zavedl také povinnou školní docházku.

"Chce snad někdo, aby ty děti daleko v buši vyrůstaly jako klokani?" obrátil se tehdy na
ostatní politiky. Coby starý politický lišák vystoupil dokonce v roce 1898 k úžasu svých

starých přátel na obranu ženských práv.
Inicioval návrh zákona, který poskytoval ženám v Západní Aus

trálii volební právo, hlavně

však proto, že většina žen žila v Perthu a v místech na pobřeží, kde měl při volbách největší

oporu. Tím, že dal volební právo ženám, oslabil vliv hustě zalidněných zlatých nalezišť, kde
bylo žen jen velmi málo.

Přímý, čestný, prozíravý a někdy i značně neústupný, pomohl tento lidský buldozer prosadit
nejrychlejší transformaci, jakou prožila kterákoli australská kolonie od doby, kdy v

padesátých letech 19. století probudil Viktorii do horečného života nález zlata. Bezvýznamná
ko

lonie nabyla na důležitosti. V roce 1901 se Perth a Kalgoorlie dostaly mezi deset

nejvýznamnějších australských měst.

V počtu obyvatel dokonce předčila Západní Austrále Tasmánii. Mělo uplynout ještě přes

osmdesát let, než došlo k další změně v pořadí šesti států a Západní Austrálie předčila v počtu
obyvatel Jižní Austrálii.

Těžká hospodářská situace v devadesátých letech 19. století měla nemalý vliv na politický

život. Velmi mocné byly dva reformistické proudy, radikálně liberální proud, který byl

nejvlivnější v Jižní Austrálii a ve Viktorii, a samotná Labour Party, která měla největší vliv v
Queenslandu a v Novém Jižním Walesu. Viktorie a Jižní Austrálie vedly brilantní politiku až

do doby, než ji ztlumila hospodářská krize, a když přišly zlé časy, byly radikálnější. Jižní

Austrálie ještě o něco více, protože si v polovině osmdesátých let prožila těžký úpadek.

Zavedla daň založenou na myšlence Henryho George, že v prosperující společnosti, a to

zejména tam, kde jsou státní železnice, vděčí půda za svou zvýšenou hodnotu dílem i státu, a

proto by se za ni měla vybírat pozemková daň. Jižní Austrálie jako první australská kolonie

rovněž zavedla daň z příjmu, i když zdaňovala pouze příjmy vyšší. Počátkem devadesátých let

zašla ještě dále a vedena příkladem liberálního Nového Zélandu poskytla volební právo

ženám a jako první zavedla do pracovních sporů v průmyslu metodu arbitráže, která se pak
stala všeobecnou praxí v celé Austrálii.
Viktorie zaznamenala radikální pokrok v devadesátých letech zavedením komisí pro
sjednávání mezd, které v Austrálii poprvé stanovily minimální mzdy v pekárnách a mnoha

jiných oborech a starobní důchody pro starousedlíky Viktorie.

Labour Party byla vynesena do popředí problémy desetiletí, až nakonec převzala iniciativu od
liberálních refo

rmátorů. Vzestup labouristické strany částečně umožnily i demokratické

změny, které v posledních desetiletích 19. století oslabily volební sílu zámožných vrstev.

Už tím, že politici byli placeni, si mohli i chudší lidé dovolit odejít ze svého zaměstnání a
zasedat v parlamentu.

Současně byla zrušena tradice několikerého hlasování, kdy jeden volič, který měl majetek v

pěti volebních obvodech, mohl, pokud všechna ta místa objel, třeba i pětkrát uplatnit svůj

hlas. V Labour Party vzklíčily myšlenky amerických a anglických myslitelů. V Novém Jižním

Walesu se v roce 1891 v několika labouristických politických programech jasně odrážely

názory Henryho George. Labour Party byla rovněž ovlivněna silnou vlnou britské migrace v
osmdesátých letech do Queenslandu a Nového

Jižního Walesu a brzy tu dosáhla značného

úspěchu. Dva z britských přistěhovalců osmdesátých let, Andrew Fisher a Billy Hughes, se

potom stali nejúspěšnějšími labouristickými politiky v prvních čtyřiceti letech
celoaustralského labouristického života.
Lab

ouristickým stranám, které získaly počátkem devadesátých let

19. století sto míst v pěti hlavních parlamentech, příliš o socialismus nešlo. Mezi jejich členy

byli stejně tak majitelé půdy jako horníci, tiskaři a řemeslníci. Většina z třiceti pěti poslanců,

kteří získali ve volbách roku 1893 křesla v Novém Jižním Walesu, nedosáhla ani čtyřiceti let

a téměř všichni měli jen základní vzdělání. Většinou to byli odboráři, ale poslancem se mohl

stát i majitel pastvin nebo dolu. Labourističtí poslanci usilovali o zákony, které by posílily

vyjednávací pozici odborů a volební vyhlídky labouristů, a současně i o zákony, které by

pomohly malým farmářům, samostatně se živícím horníkům nebo truhlářům, jejichž existenci

ohrožovaly levně vyrábějící čínské dílny.

Labouristé

slibovali, že se postarají, aby v dolech, továrnách a strojovnách pracovali dělníci

bezpečněji, aby zaměstnanci nemuseli pracovat více než osm hodin denně a aby se rozšířila

povinná školní docházka. Téměř všechny návrhy, předložené první labouristickou stranou v

Novém Jižním Walesu, byly uzákoněny. Výjimkou byla zásada uplatňovaná v Americe, že

soudci mají být voleni lidem. Počátkem dvacátého století již pronikl do labouristického
programu kolektivismus a socialismus.

Labouristická strana měla pro každého něco, jen pro příliš bohaté lidi ne. Jako první

labouristická strana na světě se dostala k moci jak v jednotlivých koloniích, tak v

celonárodním parlamentu, i když zpočátku se držela jen taktak, protože závisela na podpoře
jiných stran. Prvním politikem sv

ěta, který stanul v čele labouristické či sociálně

demokratické vlády, byl Andrew Dawson. Dětství strávil v queenslandském sirotčinci, ze

školy vyšel ve dvanácti letech, manuálně pracoval ve zlatokopeckém městě Charters Towers v
severním Queenslandu a v ro

ce 1886 odešel na zlatá naleziště do Kimberleys na druhém

konci kontinentu. Oženil se s mladou vdovou, naučil se přesvědčivě řečnit a psát, stal se v

Charters Towers vydavatelem deníku Eagle a jako jeden ze dvou labouristů byl v roce 1893
zvolen na zlatých nalezištích do parlamentu.

Šest let nato se zřejmě všechny evropské noviny rozepsaly o tom, jak byl Dawson ve svých

pouhých šestatřiceti letech zvolen za ministerského předsedu Queenslandu. Mnozí lidé se

tehdy pozastavovali nad tím, kam to se světem spěje. Oddechli si, když Dawson musel za šest

dní rezignovat. V roce 1910 zemřel v důsledku nadměrného pití, ale to už jeho strana slavila

všeobecný úspěch.

Vzestup Labour Party svědčil o rovnostářství, které bylo v roce

1900 v Austrálii silnější než před čtvrt stoletím a udrželo se po většinu dvacátého století. V

Austrálii se téměř všichni shodují, že vláda by měla mít dost pevnou ruku, aby řídila práci,

průmysl a společenský život. Toto přesvědčení je však provázeno názorem, že vysoké anebo

přespříliš přerostlé stromy by se měly uříznout. Naproti tomu ve Spojených státech panuje

pevná víra, že je třeba postarat se o jistou ideologickou či náboženskou půdu, ve které by se

vysokým stromům dobře dařilo. V Americe je vysoký strom, zejména vzešlý z místního
semene,

vítán jako projev národní energie a osobní úspěch je oceňován jako znak amerického

vlastenectví. V Austrálii však vidí mnozí, i když ne všichni, znak národního vlastenectví v

přátelství a rovnostářství. A odvaha tváří v tvář neúspěchu, odvaha, jež málem zabránila

porážce, se v Austrálii často cení více než odvaha vedoucí k vítězství.

Nebylo by moudré zacházet příliš daleko v hledání protikladů u dvou národů, které mají tolik

společného v tom, že jsou demokratické a svými institucemi evropské. Někdy se ten rozdíl až

příliš přehání. Jistý rys či pocit, který se v jedné zemi zdá být slabý, tu někdy skutečně

existuje, ale náhle se projeví v nečekané oblasti života. Mnoho z australské soutěživosti jsme

viděli spíše ve sportu než v práci. Projevovala se i v ostrém soupeření mezi jednotlivými

oblastmi a koloniemi, v soupeření mnohem intenzivnějším, než je vidíme ve Spojených

státech. Jak pojímat toto soupeření a jak je ovládnout bylo dilematem devadesátých let 19.
století.

11. purpurová záŘ



Všech šest kolonií ro

zkvétalo. Jejich obyvatelé si zřídili vlastní pošty, vydávali vlastní

poštovní známky, rozsvěcovali vlastní majáky, budovali vlastní železniční tratě a v příznivých

letech prováděli vlastní imigrační politiku - i když v devadesátých letech 19. století bylo

příznivých let jen málo. Každá kolonie měla až do roku

1895 svůj vlastní čas. Na hranicích mezi nimi vybírali celníci clo, takže hospodský z

Wodongy, který si chtěl dát dovézt pivo přes řeku Murray ze Sydney, musel zaplatit za

každou láhev dvě pence cla, stejně jako platil za láhev dovezenou z Německa. Bankovní

ředitel, který se stěhoval z jedné kolonie do druhé, musel někdy proclívat i vlastní nábytek.

Všechny kolonie si řídily své domobrany. Jižní Austrálie měla dělové čluny a děla Gatling,
Nový Jižní Wa

les torpédové čluny a Tasmánie dobrovolníky, oblékané do parádních

uniforem, a dva tucty stálých dělostřelců na pevnostech, které chránily mořské přístupy k
Hobartu a Launcestonu. V roce 1889 bylo sedm kolonií v Austrálii a na Novém Zélandu
schopno povolat

v době ohrožení do zbraně třicet tisíc dobrovolníků, ale sotva tisíc

profesionálních vojáků. Už z toho je vidět, jak poklidný byl tento kout světa - vždyť v

Austrálii bylo skoro stejně politiků jako příslušníků armády a vojenského námořnictva.

V případě války by se byly kolonie, které se řídily vlastními zákony, sotva zmohly na

společnou akci. Dokud spoléhaly na sílu britského námořnictva, jejich nejednotnost jim

nemusela vadit. Počátkem osmdesátých let však už nebyly nijak zvlášť přesvědčeny, že by

měly na Británii tolik spoléhat. Navíc se jejich zájmy v zámoří vždycky neztotožňovaly se
zájmy britskými, ale když byly tyto zájmy ohroženy, dokázaly australské kolonie jen málokdy

vystupovat jednotně. Mnozí Australané se oprávněně obávali, že Německo bude anektovat

část Nové Guineje a blízké ostrovy a Francie že si připojí Nové Hebridy. To se také skutečně
stalo. Velké evropské mocnosti se opevnily poblíž Austrálie. Kdyby vypukla válka,

znamenala jejich přítomnost nebezpečí. Když se v roce 1885 dostaly Rusko a Británie do

sporu kvůli Střední Asii, začalo se proslýchat, že ruské křižníky napadnou australské přístavy.

Nakonec přistoupily australské kolonie na to, že budou částečně hradit výdaje na britskou

námořní flotilu, která už měla dlouho základnu v Sydney. Potom, co Australané finančně

podporovali britské námořnictvo, měli i určitý vliv na zahraničně politické zále žitosti.

V roce 1889 přijel na inspekci australských vojsk generál major J. B. Edwards, veterán

krymské války a indického povstání. Nezdržel se příliš dlouho. To, co viděl, na něj neudělalo

velký dojem. V případě invaze by si australské armády nedokázaly pohotově přijít na pomoc,

protože každá kolonie měla své vlastní velení, jejich armády měly různorodou výstroj a

železnice různý rozchod, takže by nebylo možné rychle převážet vojáky ani zbraně. Při své

zprávě byl Edwards až příliš ovlivněn tím, s jakou rychlostí převezli Němci v roce 1870 po

železnici na francouzské hranice velkou útočnou armádu.

Neuvědomil si, že Australané by k místu pravděpodobného útoku převezli vojska hlavně na

lodích, a ne po přímořské železnici. Měl však mnoho pravdy v tom, když volal po
"federalizaci armád jednotlivých kolonií".

Jeho zpráva velmi zapůsobila. Sir Henry Parkes, ministerský předseda Nového Jižního
Walesu, který se považoval za patriarchu australské politiky, jí využil k prosazování širší

federalizace. Na banketu ve vnitrozemském městě Tenterfieldu v říjnu 1889 prohlásil tento

vynikající řečník s výrazným hlasem, který občas rád sklouzl k lidové výslovnosti, že
A

ustrálie je takovými malými Spojenými státy a že tu žije stejně lidí jako ve Státech v době,

kdy v sedmdesátých letech získaly svou samostatnost. A je jisté, linulo se dál z bílého vousu

sira Henryho, "je jisté, že čeho Američané dosáhli válkou, mohou Australané dosáhnout

mírem" Parkes dobře věděl, jak vyzvednout politické otázky vysoko nad špinavou džungli

liber, šilinků a pencí. Ve svém projevu zarecitoval i trochu patetické, ale podivuhodně
dojemné verše queenslandského básníka Bruntona Stephense, který

měl před očima jednotnou

Austrálii vycházející jako slunce a vystupující do zardělé ranní oblohy:

Ještě nepřišel její den. Za jak dlouho přijde?

Pak na obzoru se objeví purpurová zář.

Parkes vyzval kolonie, aby vyslaly delegáty na shromáždění konané v Sydney v dubnu roku

1891, které mělo připravit návrh ústavy pro federální vládu. Navrhl i název federace - The
Commonwealth of Australia -

Australský svaz. Na vypracování návrhu ústavy se podílel i Nový Zéland, ale později šel svou
vlastní cestou.
Kdyby se by

lo k přípravě federace dospělo o desetiletí dříve a všechny kolonie by se spojily v

roce 1891, a ne v roce 1901, byl by Nový Zéland pravděpodobně zakládajícím členem.

V hospodářsky těžké době osmdesátých let měl zájem vstoupit do federace, která slibovala

společný trh, ale v příštím desetiletí se mu vedlo lépe než Austrálii a neviděl pádný důvod,

proč do této federace vstupovat.

Šestý článek australské ústavy však přesto ještě začíná nadějnými slovy, že do Australského
svazu vstoupí Nový Jižní Wales, Nový Z

éland a tak dále podle pořadí.

K založení federace vedla především snaha ochránit zem.

V devadesátých letech pro ně však už mluvily i hospodářské možnosti. Těžká hospodářská
situace a zhroucení mnoha bank v roce 1893 ukázaly zejména Viktorii, jaké výhody b

y měl

společný trh zahrnující celý kontinent. Viktorie měla na rozdíl od Nového Jižního Walesu

sklon své hospodářství chránit. Společnou Austrálii si představovala jako kontinent obehnaný
vysokou celní zdí, která by omezila cizí a britský dovoz, a tím podporovala místní továrny a

dílny. Několik nadšenců federace se sešlo v zimě roku 1893 v pomezním městě Corowa v

Novém Jižním Walesu. Corowa leží na řece Murray, jejíž klid tehdy narušoval tlukot

kolesových parníků a bušení parních strojů ve dvou mlýnech. Město, vzdálené asi čtyři sta

kilometrů od Sydney a na dvě stě kilometrů od Melbourne, svého přirozeného přístavu,
muselo za každý pytel mouky a soudek vína, který poslalo vlakem do Melbourne, platit
Viktorii dovozní clo.

Mělo proto životní zájem na tom, aby byla co nejdříve zbořena celnice na druhém břehu řeky.

Naštěstí byl delegátem corowské konference John Quick z Bendiga, průbojný politik, něco

přes čtyřicet let starý.

Jako dítě přijel do Austrálie z Cornwallu a za mlada pracoval v hlučných úpravnách rud a
slévárnách v Bendigu -

vyrůstal jako chlapec bez otce, který se sám musí postavit do života.

Po večerech vystudoval, stal se právníkem a jeho životní dráhu vyznačovalo především to, jak

se zarytě potýkal s překážkami. Na šest zatvrzelých pyšných kolonií se díval jenom jako na

další překážku, kterou je nutno překonat. Vypracoval návrh, jak oživit federalizační hnutí.
Quickova myšlenka byla nanejvýš demokratická -

ještě žádný národ na světě nevznikl na

základě takové myšlenky. Quick navrhl, aby voliči ve všech koloniích zvolili zvláštním

hlasováním delegáty, kteří by se sešli k vypracování federální ústavy. Ústavu by potom

projednaly parlamenty jednotlivých kolonií a předložily v referendu národu. Nakonec by byla

předána ke schválení britskému parlamentu. Součástí Quickova návrhu bylo i to, že po

vytvoření federace by jakákoli změna ústavy musela být schválena referendem, v němž by se

k ní většina voličů ve většině kolonií (nyní zvaných státy) vyjádřila kladně.

Quickův návrh byl schválen. Ústava, která byla konečně v roce

1901 přijata, nedoznala mnoha změn, a téměř všechny navrhované změny byly po desetil etí

zamítány, což vyvolalo řadu komentářů, jak jsou Australané v jádru konzervativní. Toto

tvrzení je ovšem přehnané. Od roku 1901 se žádný významný politik, který chtěl pozměnit

ústavu, nepokusil Quickovu myšlenku zpochybnit. Raději si dal dohromady skupinu

pomocníků a příznivců, navrhl podstatné změny ústavy a pak vyjádřil rozhořčení anebo přímo

úžas, když mu lidé jeho změny v referendu důrazně zamítli.
V bud

ově parlamentu v Adelaide zasedalo v březnu 1897 celé dlouhé dny a večery padesát

zvolených delegátů - deset z každé zúčastněné kolonie - a neúnavně debatovalo a

přepracovávalo ústavu, která byla narychlo sepsaná v roce 1891. Všichni si byli vědomi, kdo
mezi nimi chybí -

sir Henry Parkes byl mrtev, z Nového Zélandu nepřijel jediný delegát a

nedostavili se ani zástupci Queenslandu. Z těch padesáti delegátů byla polovina rodilých

Australanů a ostatní pocházeli z Britských ostrovů. Jedinou výjimkou byl Simon Fraser,

narozený v Kanadě, praděd ministerského předsedy, který hrál v roce 1975 ústřední roli v

první krizi vyplývající z různých výkladů ústavy. Židé byli dobře zastoupeni. Katolíci ne.

Mezi delegáty, kteří zpracovávali ústavu, nebyla jediná žena a jen jeden z nich byl odborář -

William Trenwith, politik z Viktorie, původně bookmaker. Sbor delegátů zvaný Federální

konvence, se sešel znovu v Sydney a potom ve žhavém vedru prvních týdnů roku 1898 v
Melbourne.

Jedna klíčová otázka byla snadno položena, ale už méně snadno zodpovězena - jaké

kompetence by měly zůstat jednotlivým koloniím či státům a které pravomoci kromě obrany a

cel by měly připadnout nové federální vládě.

Další důležitou otázkou bylo, jak uspořádat volební právo. Jak se dál řídit zavedenou metodou

jednoho hlasu pro jednoho voliče a přitom dát menším kolo niím ujištění, včleněné do ústavy,

že v Senátu čili Horní komoře budou mít stejné zastoupení jako větší Viktorie či Nový Jižní
Wales?

Podle konečného rozhodnutí byl Senát vyvážen ve prospěch menších států a Dolní komora ve

prospěch států s větším počtem obyvatel. Viktorie a Nový Jižní Wales měly velký počet

obyvatelstva, takže dostaly většinu křesel v Dolní sněmovně, ale do menšího Senátu si voliči

všech států mohli zvolit po šesti senátorech.
N

ová ústava se měla skládat ze sto osmnácti článků neboli klauzulí, z nichž každá obsahovala

jen jednu větu.

Začínala ujištěním, že "lid" australských kolonií "pokorně spoléhající na požehnání Boha

Všemohoucího" souhlasí, že se spojí v jedno nerozlučitelné společenství. Budou však lidé

souhlasit? V červnu roku 1898 přišli k volbám voliči tří silných, federaci nakloněných kolonií
-
Viktorie, Tasmánie a Jižní Austrálie -

a přesvědčivou většinou hlasovali pro novu ústavu. Ve

zlatokopeckém městě Ballaratu a v horských farmách severozápadní Tasmánie souhlasili s

ústavou voliči v poměru více než dvaceti k jednomu hlasu. Nový Jižní Wales však zdaleka

přesvědčen nebyl - dílem tu hrály roli i obavy, že nový parlament by mohla ovládnout

Viktorie. V Sydney se většina voličů vyjádřila proti federaci. V kolonii jako celku bylo

kladných hlasů 71 600 a záporných 66 200. A protože vláda Nového Jižního Walesu se před

volbami rozhodla, že výsledek hlasování bude pokládán za rozhodující pouze v případě, že se

pro federaci vyjádří 80 000

voličů, znamenal výsledek vlastně porážku.

Pokud se měli voliči Nového Jižního Walesu nalákat, muselo se za nimi přijít s mírovou

ratolestí. Dostalo se jim slibu, že nové hlavní město federace bude u nich, i když ovšem ne
poblíže Sydney - a úplatk

em se stala dnešní Canberra. V roce 1899 byla pozměněná verze

ústavy znovu schválena ve volbách ve třech federaci nakloněných koloniích, rozhodující

většinou prošla i v Novém Jižním Walesu, ale v Queenslandu jen malým rozdílem hlasů.
Kdyby se bylo v den vo

leb čtyři tisíce queenslandských voličů rozhodlo jinak, jejich kolonie

by se byla k federaci vůbec nepřipojila. Rok nato se rozhodla k připojení Západní Austrálie,

většinou vlivem hlasů z nových zlatých nalezišť. Queensland a Západní Austrálie se vstupem
d

o federace nějaký čas váhaly, protože se zřejmě považovaly za země budoucnosti. Věřily, že

se udrží a budou prosperovat, i když zůstanou mimo federaci.

Australský svaz, vyhlášený prvního dne roku 1901, začal existovat, ještě než byly vybojovány
první volby.

Ministerským předsedou byl jmenován Edmund Barton, v Austrálii narozený právník, který

byl v Sydney největším zastáncem federace, a když získal v březnových volbách křeslo v

parlamentu, vytvořil svoje ministerstvo a získal si podporu Dolní sněmovny. Až do doby, než

bylo vybráno a vybudováno nové hlavní město v Novém Jižním Walesu, byl hlavním městem

federace Melbourne. A tak předsedal Barton své vládě ve vznešené parlamentní budově

Viktorie nahoře na Bourke Street a nový guvernér lord Hopetoun působil v někdejším sídle

guvernéra Viktorie, snad nejpůsobivějším paláci místokrále v Britském impériu.

Všech šest států si udrželo nemalou moc. Jejich zákony pozměňovaly a utvářely denní život

více než zákony federální. Jednotlivé státy měly vyšší rozpočty, než byly rozpočty federální,

protože si v prvních letech směly ponechávat tři čtvrtiny z vybraných celních poplatků. Samy

také po celá léta vybíraly daň z příjmu. V Melbourne, hlavním městě jak Australského svazu,

tak Viktorie, zaměstnával stát Viktorie mnohem více úředníků než Australský svaz, protože

státy si ponechávaly správu železnic, věznic a policie, škol, půdy, dolů, sociálního

zabezpečení a mnoha jiných odvětví.

V prvních parlamentech soupeřily o moc tři strany. Konzervativní Free Traders v čele s
Georgem

Reidem ze Sydney vládli jen jedenáct měsíců roku 1904 a 1905 a později se sloučili

s liberály Alfreda Deakina, kteří patřili do politického středu, zastávali protekcionalismus a

největšího politického úspěchu dosahovali do roku 1910.
Pak už nastala slavná

doba labouristů, vedených Skotem Andrewem Fisherem, který byl kdysi

strojvůdcem ve zlatém dole v Gympie. Na prvním labouristickém ministerstvu působili

většinou britští přistěhovalci, zatímco liberálové si raději stavěli do čelných funkcí rodilé
Australany.

Jeden z prvních federálních zákonů schválených v roce 1901

omezoval přistěhovalectví z Asie. Šlo o nevyhnutelné řešení, obtíž už byla spíše v tom, jak je

vyjádřit a prosadit. Mnozí politici, zejména labourističtí poslanci, byli názoru, že Číňané jsou
pr

o Austrálii hospodářskou, morální a politickou hrozbou, jiní zase k příslušníkům asijských

národů jako k lidským bytostem žádnou zášť necítili. Alfred Deakin, který byl v prvním

desetiletí třikrát ministerským předsedou, výstižně vyjádřil obecný názor slovy. "Tyto cizí

rasy nám nejsou nebezpečné pro svoje špatné vlastnosti, ale pro své vlastnosti dobré." Ještě

více než Číňany oceňoval Deakin Japonce: "Jsou pro nás velkými soupeři hlavně svou

nevyčerpatelnou energií, schopností věnovat se novým úkolům, vytrvalostí a skromným

způsobem života."

Číňané, v Austrálii již usazení, měli dovoleno zůstat, ale novým přistěhovalcům z Asie byly

kladeny všemožné překážky. Ti, kdo přijeli, museli skládat zkoušku ve formě diktátu, tak jak

se to provádělo v jihoafrickém Natalu.

Text byl původně sestaven tak, aby se znemožnil vstup do země každému Asijci, který se tu

chystal natrvalo usídlit. V přístavech mohl úředník Australského svazu nahlas nadiktovat

uchazeči o přistěhovalectví v kterékoli evropské řeči text o více než padesáti slovech a žádat

od něj, aby jej na místě napsal. Pokud se uchazeč dopustil chyby, nesměl vystoupit na břeh. V

prvním roce obstálo při této zkoušce osm Japonců, šest Indů a čtyři Syřané, ale 459 Číňanů

zkoušku nesložilo a muselo zůstat na lodi. V roce

1905 přijelo do Austrálie jen málo Asijců a alespoň podle dochovaných záznamů nikdo z

těch, kdo byl podroben zkoušce, neobstál. Přesto však přijíždělo z Asie nemnoho dalších lidí,

někteří ilegálně. Nový imigrační zákon a jeho kličky dokázaly zabránit ve vstupu i evropským

přistěhovalcům. V roce 1902 bylo zadrženo v přístavech šest anglických kloboučníků, ale

nakonec jim bylo dovoleno vystoupit na břeh.

Tato takzvaná bílá australská politika nakonec australské pověsti jen uškodila. Byla příliš
strnulá, trva

la příliš dlouho a často bývala obhajována pejorativními a nespravedlivými

argumenty. Někteří její kritici v Austrálii a Asii však její dosah přeceňovali. Zapomínali, že v
prvních letech

19. století byl svět mnohem izolovanější a lidé daleko méně cestovali. Většina národů tehdy

projevovala vyhraněnější názory na náboženství, spřízněnost a kulturu a většina si také

myslela, že jim silné cítění národní jednoty může být výhodou v době války. Australský a

asijský způsob života si byl tehdy navíc tak vzdálený, že snadno docházelo k nedorozumění.

Austrálie nebyla ve své bílé politice zdaleka jediná. Kanada, Spojené státy a Nový Zéland -

tři

další demokratické země, které musely čelit náporu Číňanů - si v osmdesátých letech

budovaly zdi proti přistěhovalectví z Asie. V Číně ani Japonsku také nebyli obvykle cizinci

zvláště vítaní a Číňanům se v Austrálii žilo rozhodně mnohem bezpečněji než Australanům v

Číně. Ke konci

19. století bylo na různých místech v Číně zavražděno šest australských misionářů, mladých,

víře oddaných mužů a žen, které sem přivedl soucit. Když v roce 1887 vyslal čínský císař do

jiných zemí své pověřence, aby zjistili, zda se tam špatně nezachází s čínskými usedlíky,

dozvěděl se, že Číňanům žijícím na Jávě a na Filipínách se vede mnohem hůře než Číňanům v
Austrálii.

Mnozí v Austrálii usazení Číňané se cítili bílou politikou pokořeni. Většina jich tu však

zůstávala, spokojovala se tím, že může pěstovat zeleninu, pracovat ve svých prádelnách,

obchodech a truhlářských dílnách, ale modlila se, aby jejich kosti byly jednou převezeny do

země jejich předků.

Australská politika bývala někdy vyjadřována arogantně a s naprostým pohrdáním k jiným

rasám. Současně však byli Australané ochotnější než většina jiných národů a kmenů přijímat

mezi sebe lidi, kteří se zdáli být odlišní. V letech 1901 až 1914 přijelo do Austrálie mnoho

Italů, Řeků, Malťanů a ruských Židů a po řadu let nepochybně tvořili nemalou část

přistěhovalců, kteří tu zůstali natrvalo.

Italové si už dávno vytvořili v Austrálii malé kolonie, které značně zbohatly na nálezech zlata

ve Viktorii v padesátých letech 19. století a později na cukrové třtině v severním

Queenslandu, ale Řeků tu bylo tehdy jen velice málo.

V roce 1914 už žilo v Austrálii nejméně třikrát tolik Řeků než v roce 1890 a pořizovali si

hlavně kavárničky a obchody s rybami. Nedávno se ozvalo pár kritických hlasů tvrdících, že

vinou bílé politiky se do Austrálie nemohli stěhovat lidé ze Středomoří, ale do roku 1914

přibylo do australských přístavů za dvanáct let 4775

Řeků a jen jednomu bylo znemožněno zůstat, protože měl za sebou kázeňský trest.

Přistěhovalci z Tichomořských ostrovů tu už dávno pracovali jako nádeníci na plantážích

cukrové třtiny rozsetých kolem ústí řek. První parlament však rozhodl, že musejí Austrálii
opustit. Bylo o

dhlasováno, že plantážím bude poskytnuta značná podpora na všechnu

cukrovou třtinu, vypěstovanou, sklizenou a odvezenou bílými dělníky, aby plantážníci mohli

levné melanéské pracovní síly propustit. Až do března 1904 si už plantážníci nesměli žádné
další M

elanésany přivážet. Na rozhraní roku 1906-1907 muselo odjet domů 4400 Melanésanů

s veškerým svým majetkem včetně petrolejových lampiček a občas i šicího stroje.

Dělníci pocházející z Šalamounových ostrovů odjeli z přístavu Cairns a pracovníci z Nových
Hebrid z Brisbane.

Asi 1500 jich smělo v Austrálii zůstat, protože už tu žili dlouho, vlastnili tu půdu anebo měli
za manželku ženu jiné rasy.

V politice vede téměř každé řešení nějakého problému ke vzniku problému jiného. Severní
Austrálie byla ve svém rozvoj

i závislá na levné barevné pra covní síle, a o tu teď postupně

přicházela. Pěstitelé cukrové třtiny na horkém queenslandském pobřeží dostali jako náhradu

podporu od federálních úřadů, ale žádné podobné kompenzace se nedočkali pěstitelé v
západním Queenslan

du a Kimberleys, kde hlavními dopravci byli afgánští velbloudáři, žádné

podpory se nedočkalo Severní teritorium a daleké končiny severního Queenslandu, kde jako

horníci, pěstitelé zeleniny, obchodníci, krejčí a jiní řemeslníci pracovali většinou Číňané, ani

na různých severních vodách, kde potápěči na lodích lovců perel byli hlavně Asijci.

Pokud by si tropická Austrálie mohla nadále obstarávat levnou pracovní sílu, jistě by se byla

dále rozvíjela. Měla jen málo železničních tratí a značně závisela na loďkách, které se plavily

podél pobřeží, takže těžce doplatila na rozhodnutí federální vlády, že všechny lodě při pobřeží

smějí vlastnit a také na nich pracovat jen Australané.

Byla to pochopitelná politika, ale vedla ke zdražení dopravy a pozdržela hospodářský rozvoj.

Tropické oblasti Austrálie, které zahrnují dvě pětiny země a ještě více pobřežního pásma, se

tak dostaly do hospodářské izolace a do jisté míry v ní uvízly dodnes.

Federální vláda musela také vytvořit politiku pro některé pobřežní kraje ležící proti tropické

Austrálii. Hornatý zalesněný ostrov Nová Guinea a sousední řetězy ostrovů byly rozděleny do

tří kolonií, holandské, německé a britské, která byla od roku 1888, kdy se Queensland, Nový

Jižní Wales a Viktorie dohodly, že ji budou finančně podporovat, australská. Britská Nová

Guinea včetně území ležícího proti queenslandskému pobřeží, byla řízena australským

parlamentem a dostala úřední název Territory od Papua. Kolik lidí žilo v této oblasti, veliké

asi jako Viktorie, nikdo nevěděl, protože tamní pohoří a bažiny nebyly často dosud

prozkoumány. Lidé tu většinou byli negramotní, ale na rozdíl od původních obyvatel

Austrálie dobře chápali vlastnictví půdy a respektovali je.

Papuánci, kteří uměli pěstovat rostliny, zapadli do nového hospodářství mnohem snáz než

kdysi kočovní původní obyvatelé do nového života koloniální Austrálie. A k velké radosti

misionářů dychtivě přijímali křesťanské nábo ženství.

Pro ovlivnění života na Papue udělal nejvíce ze všech Australanů sir Hubert Murray,
katolický právník, k

terý bojoval v burské válce. Když v září roku 1904 poprvé spatřil její

hlavní město Port Moresby, přímo se zděsil.

Přístav, chrá něný před oceánem korálovým útesem a od vnitrozemí hradbami strmých kopců,

byl pouhým shlukem bíle natřených domků s plechovými střechami, z nichž mnohé stály

nakřivo podél deštěm rozbahněných cest. Evropští muži a ženy, jichž tu bylo asi na padesát,

se většinou živili jen konzervovanou stravou a pili nápoje koupené v lahvích v několika
místních obchodech a jednom hostinci. Nebylo ani divu, že Murrayova žena Sybil se po týdnu

rychle vrátila do Sydney. Její manžel měl však Papuu spravovat po třetinu století.

Na všech těch odlehlých cizích výspách vlála teď skutečná australská vlajka. Do soutěže na

její návrh, kdy odměny nabídl jistý populární časopis a Havelockova tabáková společnost, se

přihlásilo 33 000 zájemců z Austrálie a Nového Zélandu a vlajka zavlála poprvé v září roku
1903 z kopule Výstavní budovy v Melbourne.

Dominoval jí Jižní kříž a britská vlajka a veřejné mínění s obdivem ocenilo, jak se podařilo

spojit australské a britské symboly. Pro většinu Australanů byl Jižní kříž mnohem důležitější,

než je tomu dnes. Zdůrazňoval, v kterém zeměpisném pásmu Austrálie leží, a obrážel tehdejší

živý zájem o noční oblohu, která před zavedením elektrického proudu skýtala v tlumeně

osvětlených předměstích, v nichž Australané převážně žili, zářivý pohled.

Jižní kříž a tři kříže britské vlajky byly s hrdostí chápány jako křesťanské symboly národa,

který byl stejně zvyklý chodit do kostela jako lidé na Britských ostrovech. Nová vlajka však

byla brzy pozměněna. V roce 1909, kdy byla k Austrálii připojena Papua, přibyl k velké

šesticípé hvězdě Australského svazu na vlajce sedmý cíp.
Novými národními symboly se kupodivu nestaly bankovky ani mince.

Nový národ dále používal anglické měděné a stříbrné mince až do korunovace Jiřího V. v

Londýně roku

1910. Nato si Austrálie začala razit vlastní mince od měděné půlpence výš. Australský svaz

přetiskoval svým názvem bankovky, vydávané zatím jednotlivými soukromými bankami -

byly to velmi pěkné bankovky, většinou s obrazem urostlé vnadné dámy. V roce 1913 byly v

Melbourne vytištěny první státní bankovky, přičemž anglický autor předlohy vyčkal, až

guvernér a jeho rodina označí první bankovku řadovým číslem, a pak slavnostně vytiskl číslo
4.

První bankovka, která se dostala do peněženek většiny Australanů, měla hodnotu deseti

šilinků. Byla temně modrá, žíhaná dalšími barvami a znázorňovala vodu tekoucí přes

přehradu na řece Goulburn, první velkou australskou zavlažovací stavbu. Librová bankovka

zobrazovala horníky pracující hluboko v podzemí, pětilibrová poklidnou scenérii na řece

Hawkesbury, desetilibrová koňské spřežení táhnoucí vozy naložené vaky pšenice z Wimmery

a dvacetilibrová dřevorubce kácející vysoký strom v Queenslandu. Hrdinou bankovek, které

se dostaly do oběhu, byl tehdy především australský dělník. Po mnoho let se na australských
bankovkách neobjevil žádný vládnoucí anglický monarcha. První poštovní známka
Australského svazu byla vydána v roce 191

2 a nahradila známky jednotlivých států. Známá

známka v hodnotě jedné pence, za kterou se dal poslat dopis až do Londýna, zobrazovala

rezavého klokana stojícího na mapě Austrálie.

Od doby, kdy padly banky a zemi postihla hospodářská krize a sucho, se značně změnila

atmosféra i politická nálada. V roce 1890 byli ještě Australané většinou přesvědčeni, že by

měli co nejpilněji pracovat a šetřit na stará kolena - pokud jim ovšem bude dopřáno, aby se

stáří dožili - a nežádat od státu valnou pomoc, ale po dvaceti letech už mysleli jinak. Někteří

ještě snili o tom, jak složí zálohu na neoplocenou farmu a pustí se do práce se sekerou a

pluhem, ale podobné představy si už nedělala víc než polovina obyvatelstva.

Lidé zůstávali většinou ve městech nebo se tam natrvalo usídlovali a obraceli se pak na své

odborové svazy a na úřady, aby jim pomohly v jejich údělu. V Austrálii měly v té době

odbory zřejmě větší moc než v kterékoli jiné zemi a mezi zájemci o určitá zaměstnání

dostávali čím dál tím větší přednost odboráři. O vliv spolu soupeřili levicoví liberálové a

hlavní proud labouristů a při volbách to vypadalo čím dál tím víc jako na aukci. Průměrní

Australané začali vidět ve volebních slibech hlavní záruky své životní úrovně.

V letech 1895 až 1910 vstoupila průměrná rodina do zdánlivě bezpečnějšího světa chráněného

celým souborem benevolentních zákonů. Pro dítě z průměrně situované rodiny bylo základní

školní vzdělání už dávno bezplatné, ale teď se začínaly stavět ve větších městech i střední
školy. Na pracovištích vládl

y čím dál tím ustálenější poměry. Ve většině městských

zaměstnání, ať už v obchodech, továrnách nebo v dopravě, zajišťovaly státní úřady minimální

mzdu a kratší pracovní dobu, ale podobné výsady se nevztahovaly na zaměstnání venkovská,

která tvořila pravděpodobně až čtvrtinu všech pracovních míst.

Zaměstnanecké rozepře se obvykle řešily u soudu nebo ve specializovaných institucích, které

měly značné pravomoci. Mnozí z těch, kdo se dožili pětašedesáti, měli právo na starobní

důchod, rovnající se o něco více než čtvrtině dělnické mzdy. Od roku 1910 dostávaly matky

po narození dítěte mateřský příspěvek. Naproti tomu neexistovalo bezplatné bydlení,

bezplatná zdravotní péče a podporu nedostávali ani nezaměstnaní, jichž bylo mnohem více
než v letech 1850-1890.
Nov

é zákony měly chránit Austrálii před zahraniční konkurencí, což byl věru obtížný úkol.

Státní podniky jako železnice a pošta už byly chráněny - odboráři se tu tak úspěšně zasazovali

o vysoké platy, že se stát Viktorie pokusil v roce 1903 rozdělit železničáře do dvou různých

volebních obvodů v naději, že tak omezí při volbách jejich vliv. V celé Austrálii se teď

zvyšovaly celní poplatky na dovážené zboží, čímž se chránily stále četnější místní továrny.

Federální vláda začala vyžadovat, aby takto chráněné továrny platily na oplátku vyšší mzdy

svým zaměstnancům. Mezníkem se v roce 1907 stalo rozhodnutí pana Higginse, soudce

nového smírčího a arbitrážního soudu Australského svazu, že velká továrna v Sunshine ve

Viktorii, vynikající výrobci mechanických, koňmi tažených žacích strojů, má proplácet

nekvalifikovaným dělníkům takzvanou základní mzdu dvou liber a dvou šilinků týdně.

Úřady jednotlivých států i federace zasahovaly v mnoha dalších odvětvích. Austrálie začala

například chránit své námořníky a lodě při rušném obchodování na pobřeží tím, že zakázala,

aby ke břehům připlouvaly cizí lodě a posádky. Vlády jednotlivých států se pustily do řady

dalších projektů. Viktorie otevřela velký státní uhelný důl v novém městě Wonthaggi a

Queensland dokonce založil celý řetěz státních řeznictví. Jak stoupal význam elektřiny, bylo

znárodněno několik soukromých elektráren. Velké pastvinářské majetky byly nuceně

vykoupeny a rozděleny do malých farem nebo v roce 1910 zatíženy daní z pozemku. Vlády

všech států, které už tak měly hodně práce, se snažily řešit i společenské problémy a brzy byl

víceméně omezen prodej alkoholu. Ve Viktorii se musela během třiceti let uzavřít polovina

hostinců. Vlivný Svaz křesťanských žen pro abstinenci byl velmi potěšen, když v roce 1902
získaly všec

hny ženy volební právo, a předpovídal, že díky tomu bude "stále více omezován

volný prodej alkoholu". A skutečně, dospělí lidé pili v roce 1910 mnohem méně než před
dvaceti lety.

Austrálie a Nový Zéland stály v této fázi společenského experimentu v čele celého světa a o

všech jejich snahách se s velkým zájmem psalo v Evropě. Většina Australanů si velmi vážila

toho, že ve všem je nad nimi držena ochranná ruka a společnost že je spravedlivější.

Háček byl jenom v tom, jak rychle ta ruka dávala. Zlepšení sociálních poměrů bylo

výsledkem přerozdělení bohatství cestou nových daní z příjmu, které platili bohatí, jenomže v

mnohém, ať už šlo o vyšší mzdy či kratší pracovní dobu, záviselo na mnoha neuvěřitelně

složitých úředních postupech a opatřeních, které nenápadně penalizovaly jednu skupinu

výdělečně činných lidí, tak aby druhá mohla být veřejně odměněna.

Rozšiřující se ochrana společenského zabezpečení, dodávající pocit jistoty lidem, kteří se celý

život dřeli, ale současně omezovala iniciativu všech.
Spojené stát

y udělaly v letech 1900 až 1925 pro blaho svých obyvatel zřejmě víc. Vydaly sice

méně ochranných zákonů, ale vytvořily podmínky, aby se životní úroveň zvyšovala

iniciativou a neomezovanou energií. Postupně tak dohonily a předstihly v životní úrovni
Austrál

ii. Je jemný rozdíl mezi způsobem, jak lidi ochraňovat a jak je povzbuzovat, a Spojené

státy zašly možná příliš daleko jedním směrem a Austrálie druhým. A po čase nám Sovětský

svaz, zrozený v roce 1917 a trochu i ovlivněný nadšeneckými australskými a
novoz

élandskými experimenty, předvedl, jak příliš mocné a těžkopádné zákonodárství dokáže

lidi spíše ohrozit, než ochránit.

Daň z příjmu, kterou platil v roce 1910 milionář, nebyla zdaleka tak vysoká, jako daň, kterou
platil v roce 1990

řekněme horník. Ve starých i nových odvětvích průmyslu se stále ještě vydělávala obrovská

jmění. Ve městech a někdy i v pastvinářských krajích bylo vidět paláce magnátů, jejichž

peníze pocházely z vlny, hovězího masa, z obchodů s nemovitostmi, z dovozu a z nových

dolů, které se už ani v nejmenším nepodobaly dávným nalezištím.

Snem a vytouženým cílem australských boháčů stále ještě bylo cestování. Archibald Marshall

z londýnského Daily Mail, který psal v roce 1909 o svých cestách po Austrálii a byl hoštěn v
mnoha velkých sídlech v

pastvinářském kraji, o svých zážitcích napsal: "Nevzpomínám si, že

by někdo z rodiny, kterou jsem navštívil, nebyl právě v Anglii, nedávno se nevrátil anebo se

nerozpovídal o tom, jak se zanedlouho chystá 'domů'."

Jeden z takových australských milionářů se začal nenápadně a postupně stávat nejvlivnějším

mužem v dějinách Středního Východu hned po Mohamedovi. Tento nepříliš známý velikán

světových dějin, William Knox D'Arcy, se v šestnácti letech přistěhoval z Londýna do malého

queenslandského říčního přístavu Rockhamptonu, kde se stal později notářem a předsedou

místního veslařského klubu. Když byla roku 1882 objevena v blízkých kopcích bohatá zlatá

žíla, stal se hlavním majitelem akcií v Mount Morgan, první australské společnosti, která
vyplácela milion libe

r roční dividendy. Nato se s manželkou, třemi dcerami a dvěma syny

vrátil do Londýna, kde si žil jako maharádža. Od slavného Edwarda Burne-Jonese si objednal,
aby mu navrhl do jídelny výstavného sídla Stanmore Hall v Middlesexu tapisérii, založenou
na lege

ndě Svatého Grálu, která je nyní vystavena v Glasgowské umělecké galerii. Zval si

přátele na svou soukromou tribunu na epsomském závodišti, hostil je ve své jídelně a obvykle

si najímal zvláštní vlak, kterým si dával hosty přivážet na Derby. Bez jeho kulatého veselého

obličeje, dlouhého vousu a šperky ověšených žen - i jeho druhá manželka byla z Queenslandu
-

si už nikdo nedokázal představit londýnskou operu ani evropské lázně.

V roce 1901 využil D'Arcy jmění získaného z Mount Morgan a pustil se do nákladného

hledání nafty v Persii (dnešního ĺránu). Sedm let nato, když už mu peníze téměř docházely,

našel první naftové pole na Středním Východě. Tehdy ještě nikdo netušil, jak dalekosáhlé

důsledky bude mít tento objev pro světový obchod, války a technologii. D'Arcy zemřel v roce

1917 po tom, co si na perské naftě vydělal méně než na queenslandském zlatu.
Ve dvou desetiletích po pádu bank se Australané žijící ve vnitrozemí vzchopili z nejhoršího a

usilovně se pustili do práce. Vznikl celý řetěz zlatých dolů a těžba zlata po devět let

převyšovala rekordní těžbu padesátých let 19. století. Nikdy předtím se tolik lidí nepustilo do

práce v zemědělství. Na jihozápadě kontinentu začal být osídlován pšeničný pás a mnoho

farmářů se sem přestěhovalo z obilnatých oblastí Jižní Austrálie. Ve Viktorii byla vymýcena

blahovičníková křoviska, spálena na ohních a do suché, světle rezavé půdy zaseto obilí. Ve

vlhkých krajích Austrálie byly pokáceny lesy a vztyčeny ploty z dřevěných kůlů a drátěného
pletiva, které chránily stáda Ayshirského, Jerseyského, shorthornského, Guerneyského,
Kerryského skotu a dalších plemen.

Krávy se dvakrát denně dojily a smetana s mlékem odstřeďovaná na dánských

odstřeďovačkách se posílala do místních mlékáren. V Anglii se začátkem 20. století používalo
k

romě másla anglického především továrně vyráběné máslo z Dánka, Francie a Austrálie.

Ze severních řek v Novém Jižním Walesu se do přístavu Port Douglas, ležícího asi patnáct set

kilometrů na sever, odvážely na malých úzkorozchodných železnicích hromady čerstvě

posekané cukrové třtiny do cukrovarů.

Sušené ovoce se vyváželo hlavně ze severozápadní Viktorie a víno z Jižní Austrálie, i když se

v oficiální ročence Australského svazu konstatovalo, že "Australané si na víno příliš
nepotrpí". Tento poznatek byl vša

k přesvědčivě vyvrácen v šedesátých a sedmdesátých letech.

Z ovocných sadů jižní Tasmánie se dopravovaly v dřevěných bednách do přístavů a odtud na

lodích do Indie, na Malajský poloostrov, do Jižní Afriky a do Egypta hrušky odrůdy
StGermain a jablka,"jader

náče" odrůd Sturmer a York a jablek - parmén Scarlet. Veliké

množství jablek, hrušek, rybízu a jiných bobulovin zůstávalo v Hobartu, jehož konzervované

zavařeniny se proslavily v roce 1885, kdy si britští důstojníci zranění v Súdánu pochvalovali
sušenky mazané tasmánským džemem.

Ve dvaceti letech před první světovou válkou, zejména po skončení sucha, závratně vzrostly

výnosy zemědělské půdy. Ovčí stáda, z nichž vlivem sucha a nízkých cen vlny zbylo jen asi

padesát milionů kusů, se v dalších deseti letech rozrostla o čtyřicet milionů, i když někdejšího

vrcholu dosáhl jejich počet až po skončení války. Přibylo i všech ostatních druhů domácího

zvířectva, podstatně se zlepšily výnosy půdy a většina produktů se odvážela vlakem, protože
to vše se odehrávalo za pos

lední velké etapy budování železničních tratí. Když lidé usedli po

setmění na desetitisících farmách ve světle petrolejek nebo lojových svíček ke stolu, mohli si

s uspokojením říct, že všechno jídlo si vyprodukovali sami - maso a vejce a možná že i
slaninu

, brambory, kapustu, mrkev, cibuli a v příznivém období i kukuřici.

Vývoz ze země prudce vzrostl. Zatímco po celé dlouhé období od roku 1876 do roku 1891

Austrálie každým rokem kromě jediného více zboží dovážela než vyvážela, v následujících
jedenadvaceti

letech hodnota vývozu pravidelně překračovala dovoz. Nejvíce se vyvážela

vlna a zlato a po nich pak nejrůznější jiné produkty. Při vytváření národního bohatství teď

měly stejný význam malé a středně velké farmy jako veliké ovčí stanice.

O drobných farmářích se začaly vyprávět nesčetné vtipy. Arthur Hoey Davis, píšící v

Queenslandu pod jménem Steel Rudd, vydal v roce 1899 první ze svých úspěšných knih o

Tátovi, tvrdohlavém vousatém farmáři, Mámě a dětech. Davisova humoristická kniha Jak
jsme si to sami vybra

li vyprávěla o každodenním životě na farmách v nížině řeky Darling, kde

autor vyrostl. Tátova první úroda, sklizená z pouhých čtyř akrů, nestačila ani na zaplacení

potravin koupených na dluh v místním obchodě. V té době totiž všechny farmáře tížil dluh,
kt

erý měli u svého obchodníka. Snad až do roku 1940 se po hospodách ve městě vyprávěly

hlavně vtipy o Tátovi, Davidovi a Mabel.

Ve městech najímaly továrny množství pracovních sil. Staré továrny se rozrůstaly, vznikalo

tisíce nových podniků a v roce 1910 se snadno našly továrny, které zaměstnávaly sedm set

dělníků a pracovaly šestnáct až osmnáct hodin denně, aby stačily zásobovat trh, saturovaný
kdysi dovozci. Známý básník C. J. Dennis napsal sarkastické verše pro nevelké noviny Gadfly
o dnech, kdy toho Austrálie tolik dovážela:

Tato zem byla stvořena, jak dnes už každý ví, pro výrobce levného póvlu a šatů podřadných.

Teď už se šaty vyráběly v Austrálii spolu s nesčetnými dalšími druhy zboží, které se dříve

muselo dovážet. Parní lokomotivy a železniční vagony se vyráběly ve velkém množství v
takových podnicích, jako byla James Martin's of Gawler Clyde Engineering of Sydney a velké

státní dílny v Newportu ve Viktorii a v Redfernu v Novém Jižním Walesu. Austrálie měla na

pětadvacet přádelen vlny, řadu továren na boty (melbournské předměstí Collingwood bylo

tehdy na hony cítit kůží), pivovary, továrny na tabák a spoustu jiných továren. V roce 1912 se

tu už v malém měřítku kalila ocel, jádro průmyslového podnikání, a to u Hoskinse v Lithgow
v Novém Jižním Walesu,

a společnost Broken Hill Proprietary se chystala stavět mnohem

větší elektrárnu na břehu řeky v Newcastlu.

Australané nebyli pokládáni za zvlášť intelektuální národ, ale měli několik vynikajících

vynálezců - A. G. M. Michella, nenápadného melbournského inženýra, který vynalezl axiální

ložisko, bez něhož by byly nemohly existovat válečné lodi první světové války a dnešní ropné
tankery, F. J. Lystera, který jako skromný mistr v Broken Hill vynalezl proces selektivní

flotace, užívaný dnes na celém světě, a Braggovy, otce a syna z Adelaide, průkopníky

krystalografie, společně v roce 1915 odměněné Nobelovou cenou.

Národu se vrátil optimismus. Na ponížení devadesátých let 19. století se pozapomnělo.

Austrálie začala být znovu přitažlivá pro přistěhovalce. V patnácti letech před rokem

1906 jí přistěhovalectví celkem nic nepřineslo a těch, kdo odjížděli do zámoří - mladých

mužů za prací a starých lidí, kteří se vraceli domů - bylo téměř stejně jako těch, kteří

přijížděli. A pak se sem začali přistěhovalci přímo hrnout. Když v letech 1911, 1912 a 1913

scházeli britští přistěhovalci po lodních můstcích na zem, vypadalo to v přístavech jako za

nejrušnějších let předcházejícího století.

V roce 1914 však optimismus mizel. Zemi postihlo sucho a přišla válka.


OD GALLIPOLI

PO NÁPRAVU KŘIVD NA PŮVODNĺCH OBYVATELĺCH

12. VÁLKA za skončení války

V předvečer první světové války se Británie blížila k samému vrcholu své moci. Austrálie se

vyhřívala v britském výsluní. V mnoha ohledech patřily oba národy k sobě. Tok

přistěhovalců, zboží a myšlenek mezi nimi probíhal obvykle hladce. V roce 1914 ještě většinu
vysokých míst v Austrálii zastávali lidé narození a vychovaní na Britských ostrovech, odkud

pocházel australský guvernér i šest guvernérů jednotlivých států. Začátkem války stanul po

ministerském předsedovi Angličanovi Josephu Cookovi v čele vlády Skot Andrew Fisher.

Působilo to téměř jako cesta zpět, protože první čtyři ministerští předsedové strávili dětství na

jižní polokouli a dva nejznámější - Barton a Deakin - se narodili v Austrálii.

Z kazatelen a v redakcích novin bylo slyšet různé přízvuky Britských ostrovů. Ze všech

anglikánských a katolických biskupů po celé zemi nebyl snad jediný rodilý Australan. Ze čtyř

významných církví byla zřejmě převážně australská jen církev metodistická, která měla jen

málo společného se svou mateřskou církví v Anglii.

Velmi silný byl britský vliv na soukromých středních školách.

Britští vědci vedli alespoň polovinu všech kateder v Austrálii a své nejchytřejší studenty, kteří

chtěli ve studiu pokračovat, posílali do Oxfordu a do Cambridge, a pokud to byli hudebníci,

tak do Německa. Většina oblíbených písní a gramofonových desek prodávaných v místních

obchodech sem byla posílána na lodích z Anglie. Noviny byly plné zpráv z Britských ostrovů.
Jediný vlivný list, který si dobíral Británii a královskou rodinu, byl sydneyský týdeník

Bulletin, ale ten časem zmírnil tón.

Ve školách se vyučoval zeměpis Británie i Austrálie. Chytré školačky znaly nazpaměť jména

všech hor a řek v Británii. V neděli zpívaly nábožné písně, v nichž se suchá, Austrálii

podobná krajina Svaté země měnila v zelené kopce a rychlé bystřiny Anglie. V
knihkupectvích -

a Australané pravděpodobně četli mnohem více knih než Britové - se

prodávaly nejúspěšnější novinky z Londýna.

V přístavech kotvily většinou britské lodě, i když sem už připlouvaly osobní parníky z

Německa a z Francie.

Britským společnostem patřily telegrafní kabely, které vedly pod mořem k translačním

stanicím na australském pobřeží. Británie kupovala z Austrálie nejvíce vlny, zlata, másla,

hovězího masa a jiných vývozních artiklů, i když stále více produktů, zejména důležitých

kovů, se vyváželo do Německa, Belgie a Francie. Tyto tři země vlastně kupovaly třicet jedna
procent veškerého australského vývozu, zatímco Británie

ho odebírala čtyřicet jedna procent,

a zkušení obchodníci předpovídali, že obchodní podíl Británie se brzy značně sníží.

Většina dospělých narozených v Austrálii byla hrdá na to, že patří k Britskému impériu, ale

uvědomovala si, že se od Britů značně liší. Australané byli přesvědčeni, že v sobě mají

silnější dávku nejlepších britských předností - odvahu, samostatnost a správný podíl
nezávislosti a loajality.

Průměrní čtrnáctiletí Australané byli tělesně vyspělejší než jejich v Anglii narození vrstevníci.
A

ustralané se také chovali jinak než Angličané - ať už to byli horníci v hospodě anebo

bankéři v klubu.

Návštěvníci z Anglie si teď už nemohli dovolit poznámky, které by jim před několika
desetiletími bez povšimnutí prošly. Rudyard Kipling, oblíbený básník devadesátých let,

napsal verš, který vložil do sydneyských úst a který, byť v příznivém smyslu, narážel na

trestaneckou minulost města: "Zdravím vás! Skvrnu svého původu jsem v dobré obrátil."

Uznávaný individualista Kipling si mohl říkat, co chtěl. Když však v roce

1899 přijel do Sydney jako nový guvernér lord Beauchamp, tehdy teprve sedmadvacetiletý

mladík, a poněkud netaktně připomněl Kiplingův verš, ještě v trochu pozměněné formě -

"Skvrnu svého původu jste v dobré obrátili," vyvolal vlnu rozhořčení. V Melbourne a

Adelaide se lidé jeho výrokem zřejmě nejenom rozhořčovali, ale i bavili, zato v Sydney se o

trestanecké minulosti již nemluvilo, a pokud se o ní někdo zmínil, zůstávala rodinným

tajemstvím. Beauchampovi je ovšem nutno přičíst ke cti, že brzy pochopil nové radikální a

vlastenecké proudy v australském myšlení, a později dokonce podporoval mladého
radikálního spisovatele Henryho Lawsona.

Biskup H. H. Montgomery, známý jako biskup tasmánský, ale později spíše jako otec

slavného vojevůdce polního maršála Montgomeryho, se po návratu do Anglie rozhodl, že by

měl dát jisté ponaučení mladým kněžím, kteří se chystají do Austrálie. V knížečce napsané

roku 1910 jim radil, aby pokud pojedou do Austrálie, si sami čistili boty a naučili se

připevňovat koňskou podkovu. Dávejte si pozor na "afektované vyjadřování", doporučoval. A

nikdy nemluvte o "nižších třídách", protože v demokratické Austrálii v sobě nikdo příslušníka

nižších tříd nevidí. Věděl, že Australané začínají být na tyto věci mnohem citlivější.
S rych

lým přílivem britských přistěhovalců těsně před první světovou válkou rostlo i

antibritské cítění. Britští přistěhovalci byli snadno k rozeznání, protože Australané již mluvili

s jiným přízvukem a jinak se také oblékali.

Britským přistěhovalcům začali říkat poněkud zlehčujícím výrazem.

Po desetiletí se říkalo přistěhovalcům přivandrovalci, přízviskem sice nevinným, přesto však

trochu opovržlivým. Nový výraz "pommy", který se pro přistěhovalce užíval asi od roku

1912, však už byl značně zesměšňující a opovržlivý. Pocházel ze slangově obměněného

výrazu, jak to tehdy bylo běžné v cockneyském prostředí, nejspíše ze slova "pomegranate".

Některé kulturní svazky s Britskými ostrovy byly poněkud zpřetrhány. Jisté australské
instituce -

včetně odborů a dělnických spolků - měly teď jen nepatrný kontakt s britskými

organizacemi, které stály u jejich zrodu. Mnozí australští spisovatelé a malíři si zase získávali

široký okruh nadšených příznivců jen tím, že se přizpůsobovali místním názorům,

požadavkům a předsudkům. Oblíbené začaly být i výrobky s australskými jmény. Známý druh

čaje se jmenoval Billy Tea (čaj do kotlíku), Donaghyho lana měla jeden typ pojmenovaný po
klokanech -
Kangaroo - a po psech dingo byl pojmenován eukalyptový olej, národní lék na všechny
neduhy. Po b

umerangu se jmenovaly obruče i známé brandy a jménem Cooee (vyslovováno

Kuí -

známý australský pozdrav) rozličné výrobky od galvanizovaného železa po rajskou

šťávu.

Mnohé výrobky měly australská jména jako Platypus, Possum, Kingfisher, Rosella, Wattle,
War

atah, Kurrajong, Eureka, Nugget a Swan (samozřejmě že australská černá labuť).

Národnostní cítění se projevovalo více v obchodech než ve školních třídách. V obchodech

totiž australští výrobci přímo soutěžili s anglickým zbožím a postupně, za pomoci daně z

dovozu, nad ním vítězili.

Vlastenectví se prosazovalo i ve finančnictví. Velké, Angličany vlastněné banky postupně

vyklízely v obchodování pozice bankám vlastněným australskými společnostmi.

Neprohrály jen v soutěži s tak obrovskými celonárodními bankami, jako byla Banka Nového
Jižního Walesu a Národní banka, ale i s menšími regionálními bankami, jako byla Banka

Adelaide a Banka Severního Queenslandu. O těsných svazcích mezi Británií a Austrálií se

toho v té době hodně namluvilo, ale ve skutečnosti spolu obě země tvrdě soutěžily.

Ve vojenských a historických záležitostech, o nichž se mluvilo nejhorlivěji, stále ještě

převládal pocit jednoty s impériem. Proto také Austrálie vyslala přes Indický oceán šestnáct

tisíc jezdců a koní, aby bojovali za války v letech 1899-1902 po boku Británie proti Burům.

Hospodářské a strategické zájmy Británie a Austrálie se však vždycky neztotožňovaly. V

drtivé porážce, kterou uštědřilo v roce

1905 Japonsko ve východoasijských vodách Rusům, viděli mnozí Australané varování, že
je

dnou by se Japonci mohli obrátit k jihu. A protože Británie a Japonsko byly v té době

námořními spojenci, nebylo docela jasné, jak do toho trojúhelníku zapadá Austrálie.

Mnohé Australany znepokojoval vojenský vzestup Japonska i stále rostoucí síla německého

námořnictva v Tichém oceánu. Labourističtí liberální politikové byli přesvědčeni, že Austrálie

by se měla naučit obhájit nejen sama sebe, ale i umět pomoci Britskému impériu. V roce 1911
zavedla federální vláda povinný vojenský výcvik pro chlapce a mladé muže. V Duntroonu,

poblíž vesnice Canberra, byla založena vojenská kolej pro výchovu armádních důstojníků a u

Jervisovy zátoky byla otevřena kolej námořní. Mezitím si již nové Královské australské

námořnictvo27 objednalo z britských loděnic drahé křižníky a torpédoborce. První z nich

Sydney byl v roce 1913, kdy připlul do Austrálie, jednou z nejmodernějších bojových lodí

světa. Obrovské náklady, které vynaložila Austrálie v pěti letech před první světovou válkou

na armádu a námořnictvo, znamenaly ovšem pro malý národ velké zatížení.

Někteří historikové se dnes podivují, proč se Austrálie cítila povinna, sotva vypukla válka v

Evropě, téměř bez zaváhání do této války vstoupit. Proč nepočkala s tak závažným

rozhodnutím a pustila se do těžkých bojů na druhém konci světa? ptají se. Austrálie s

takovým rozhodnutím čekat nemusela. K roz hodnutí bojovat po boku Británie, ať se stane co

se stane, dospěla její vláda bez nějakého rozmýšlení už před mnoha lety a s velkou podporou

veřejného mínění. Austrálie byla s Británií citově a kulturně svázána. Obchodovala především

s Británií, závisela na ní svou námořní ochranou a ve většině záležitostí jí svěřovala i svou

zahraniční politiku.

K Británii ji nepochybně poutaly nejen city, ale i vlastní zájmy. Spoléhala na Británii, že udrží

v jistých mezích Japonsko a zabrání Francii a Německu, aby pronikly do australské sféry

zájmu v jihozápadním Tichomoří.

Dnes se australská účast v první světové válce pokládá často za riskantní dobrodružství daleko

od domova, do něhož Austrálie vstoupila ve slepé loajalitě k britským zájmům.
První bitvy se však odehrávaly v blízkosti domova a došlo k nim dílem i proto, aby se

ochránily důležité australské spoje. Dávno už se zapomnělo na to, že ve dvou velkých bitvách,

jichž se zúčastnili australští vojáci v prvních osmi měsících války, šlo hlavně o rádiové a

telegrafní stanice v době, kdy rádio, vynalezené Italem Marconim, mohlo sehrát významnou

roli v námořních bitvách.

Počátkem války vyslala Austrálie své námořnictvo na německou Novou Guineu a zmocnila se

přístavu Rabaul a jeho silné rádiové stanice - pravděpodobně mnohem silnější než rádiové

stanice australské. Australané obsadili i německý ostrov Nauru28 a jeho rádiovou stanici.

Němci se zřejmě chystali k odvetě. Britské kabelové a rádiové stanice sledovaly z

Kokosových ostrovů hlavní námořní cestu mezi Austrálií a Suezem, přesto se však 9.

listopadu 1914 objevil na obzoru německý korzárský křižník Emden.

Náhodou byl právě nepříliš daleko australský lehký křižník Sydney. V krátké palbě se
austral

skému křižníku podařilo převahou v dělostřelecké palbě zatlačit Emden na mělčinu.

Počátkem války bojovali Australané především na moři, ale později již i v bojích pozemních
armád.29

Za největší den své historie pokládají Australané 25. duben 1915.
Této ned

ěle, ve chvíli, kdy šly australské rodiny do kostela nebo zasedly k svátečnímu obědu,

se britské, francouzské, australské a novozélandské jednotky vyloďovaly ve tmě časného rána

na úzkých tureckých pobřežích. Útokem na tento úzký poloostrov při ústí Dardanel se vojska

pokusila rozdrtit německého spojence Turecko, a otevřít tak cestu, kudy by se daly

dopravovat po lodích zbraně a munice na pomoc Rusům a jejich velké, ale špatně vybavené

armádě.

Australané utrpěli těžké ztráty. Stovky jich byly zabity, když se pokoušely proniknout do

vnitrozemí. Jedním z těch, kdo padli, byl vnuk Petera Lalora, hrdiny hornických bojů na

Eureka Stockade. Kulkou ostřelovače byl zraněn vrchní australský velitel generál Bridges,

který pak zemřel na nemocniční lodi zakotvené pár kilometrů od břehu. V těchto bojích se

zrodila i úcta k statečným skromným tureckým vojákům, většinou venkovanům, kterým

australští vojáci říkali Jacko, Abdul a jinými exotickými jmény.

Třináct dní po tom, co se vojska vylodila, vyšly snad ve všech novinách detailní zprávy o

vojenském hrdinství Australanů. Londýnský novinář Ellis Ashmead-Bartlett, dopisovatel ze

dvou nedávných válek, prohlásil, že "v této válce nebylo dokonalejší akce než ono překvapivé

vylodění za tmy". Pro národ, který měl za sebou celá staletí vojenské tradice, by to byla

příjemná pochvala, ale pro národ, jehož vojska dosud nebojovala v žádné větší válce,

znamenalo vylodění na Gallipoli slavný vstup na světovou scénu. V Austrálii se lidé dívali na

válečnictví jako na sled sportovních utkání, v nichž vítězí národ s hrdinskými vlastnostmi. A

ještě z jiného důvodu byli Australané na své vojáky tak hrdí. Dosud jen neradi přiznávali svou

trestaneckou minulost, takže v Gallipoli začali vidět symbol toho, že země se obrodila ze

svých počátků a vyspěla.

V prvních měsících války se na Gallipolském poloostrově postupně vylodilo půl milionu

spojeneckých vojáků, i když současně tam byla jen asi třetina z nich. Získali opěrné body na

úzkých březích, obsadili strmé kopce a suché rokliny, ale dál nepronikli. Boje uvízly na

mrtvém bodě.

Armádám se nepodařilo prorazit nepřátelská opevnění, a když se o to pokoušely, utrpěly těžké
ztráty.

Po osmi měsících se spojenecké jednotky z Gallipoli tiše stáhly.

Poslední Australané odjeli za zimní tmy šest dní před Vánocemi roku 1915. Zanechali za

sebou sedm tisíc hrobů, více než Francouzi a asi třetinu toho co Britové.

Výroční den jejich vylodění se později stal australským svátkem.
Anzac Day - ANZAC30 bylo krycím názvem australských a novozélandských jednotek - byl
posvá

tnějším dnem než neděle. Pořádaly se vlastenecké pochody, pronášely vážné, spíše

kázání podobné projevy, muži nosili zlatokopecké klobouky a válečná vyznamenání, vlajky se

vyvěšovaly na půl žerdi a tisíce slavností bylo ukončeno zvukem trubky. Někteří vojenští

pozorovatelé by zřejmě pokládali Gallipoli za porážku, ale Australané chovají v srdci jeho

památku jako vzpomínku na osudný zápas vybojovaný na obtížném nepřátelském hřišti.

Většina Australanů sloužila potom ve Francii, kde probíhaly nejurputnější boje. K veteránům

od Gallipoli se přidali nově odvedení vojáci. Když boje uvízly na mrtvém bodě a ztráty

spojenců na francouzských bojištích přesáhly mi lion mužů, žádalo vedení ještě naléhavěji o
další australské vojáky. Ke konci roku 1916 se labouristický m

inisterský předseda W. M.

"Billy" Hughes rozhodl, že již nelze spoléhat na dobrovolníky a že bude nutné povolat mladé

muže k povinné vojenské službě v cizích zemích. V prvních měsících válečného nad šení by

byl možná k povinným odvodům přesvědčil vlastní stranu, Labour Party, ale po dvou letech

nadšení pro válku značně ochablo. Stála mnohem více životů a peněz, než se předpokládalo.

Navíc probíhala daleko od domova, a když teď byly obsazeny blízké německé kolonie a

německé námořní lodě drženy v dalekých přístavech, nepřipadala si už Austrálie ohrožena.

Odborové svazy, které stály za labouristickou stranou, si začaly stěžovat, že dělníci doplácejí

na válku mnohem více než zaměstnavatelé, protože vzhledem k válečné inflaci značně
poklesly reálné mzdy. Mnozí ir

ští Australané ochladli k válce i kvůli panovačné britské

politice vůči Irsku. Hughes sám si dovedl nadělat plno nepřátel. Podařilo se mu vyprovokovat

k ohnivým vystoupením koadjutora melbournského arcibiskupa Daniela Mannixe, který přijel
z Irska do Austr

álie teprve před čtyřmi lety. Pod katolickým vlivem se Viktorie, která dříve

Hughesovy plány na povinnou vojenskou službu podporovala, proti nim nakonec postavila.

Po tom, co si Hughes znepřátelil tolik svých příznivců, se pokusil získat podporu národním
r

eferendem, které mělo rozhodnout, zda mají být mladí muži povinni sloužit v armádě a

bojovat v zámoří. Ještě však než referendum v roce 1916 těsným rozdílem neprošlo, čelil

Hughes porážce ve vlastní straně. V labouristické straně nastal rozkol. V listopadu roku 1916

z ní Hughes se čtyřiadvaceti svými kolegy vystoupil a vytvořil alianci s konzervativci, takže

se udržel u moci, i když svůj boj o povinnou vojenskou službu prohrál. Ve federální politice
pak labouristická strana tápala a u moci byla jen deset le

t z dalších šestapadesáti. Tvrdě se

stavěla proti vysílání branců na zámořská bojiště dokonce i za druhé světové války, kdy v

nebezpečí byla i Austrálie.

Čtyři válečná léta změnila hospodářský život Austrálie takovou měrou, jakou nikdo

neočekával, dílem i proto, že válka trvala déle a byla nákladnější, než se předvídalo. Ceny

nájemného a potravin stouply rychleji než mzdy a obzvláště těžký byl válečný rok 1917, kdy

probíhalo mnoho stávek a pracovních sporů. Boj o povinnou vojenskou službu během války

byl částečně i bojem kapitálu a dělnictva v odvětví, kde klesala životní úroveň zaměstnanců.

Válka zkomplikovala provoz v největších průmyslových podnicích.

Zvýšení provozních nákladů poškodilo i zlaté doly, protože stále ještě prodávaly zlaté cihly za
stejnou c

enu. Bídou trpělo snad na sto zlatokopeckých městeček a vesnic, a když se vojáci

vrátili z války, našli několik zlatokopeckých měst v suchém kraji Západní Austrálie téměř

liduprázdných. Stejně tak barevné kovy, které se před válkou prodávaly do německých a

belgických sléváren, teď ztratily svá odbytiště a na jejich zpracování bylo nutno rozšířit

slévárny olova v Port Pirie, takže tam vyrostly největší slévárny na světě. Vlna, která bývala

důležitějším vývozním artiklem než nerostné suroviny, se teď musela v Austrálii dlouhodobě

skladovat. Po ovládnutí námořní cesty v severním Atlantiku německými ponorkami zůstalo

jen málo lodí, což zbrzdilo dopravu průmyslových výrobků z Evropy.

Tyto potíže na jedné straně komplikovaly situaci australských podniků, ale zároveň jim daly
jistý stimul.

Nedostatek dovážené oceli vedl například k rozšíření oceláren Broken Hill Proprietary v

Newcastlu a těžko dostupné zahraniční výrobky se začaly nahrazovat domácí produkcí

munice, měděných kabelů a karbidu.

Válkou vzrostlo i sebevědomí Australanů. V závěrečné fázi bojů už nebyli na velitelských

místech jen předváleční důstojníci z povolání, ale i někdejší civilisté - inženýři, bankovní

úředníci, obchodníci, a dokonce i politikové, kteří počátkem války byli v armádě jen jako
záložní

důstojníci. Jedním z těchto všestranných lidí byl sir John Monash, melbournský

inženýr z židovské rodiny. Své univerzální schopnosti prokázal již jako mladý ženatý muž v

Melbourne, když po celodenní práci vystudoval ve volném čase práva a dokončil studia
v

ýtvarných umění, to vše za pouhé dva roky. Jako stavební inženýr budoval mosty z nového

železobetonu, ale ještě v mírových dobách se začal ze zájmu věnovat vojenství.

V srpnu roku 1918 velel dvěma stům tisícům vojáků, včetně amerických, a vedl ofenzívu, jíž

jeho armáda prorazila německé linie a pomohla donutit Německo ke kapitulaci.

Typický australský voják prý projevoval více vitality a odvahy než typičtí britští vojáci.

Mnozí australští vojáci byli přistiženi, jak při dovolené v Káhiře nebo v Londýně posměšně

napodobují upjaté jednání anglických důstojníků anebo řádí v ulicích. Australský voják spíše
než britský dezertoval od své jednotky nebo se vzdálil bez povolení. C. E. Montague z

Manchester Guardian si v zákopech na západní frontě všiml, že vojáci z druhého konce světa

"si už zvykli sledovat naše muže zvědavými a zpola soucitnými pohledy urostlejších a

šťastnějších lidí přezíravě shlížejících na své méně šťastné druhy". Všichni Australané ovšem

nebyli vždy vyšší než britští vojáci. Vždyť mnozí z nich se do Austrálie přistěhovali z Anglie

ještě jako chlapci anebo mládenci v desetiletí před válkou.
Australští vojáci se do války hlásili sami jako dobrovolníci a ukázali se jako hrdinní

bojovníci. Měli větší ztráty na životech než Novozélanďané a mnohem větší než Britové a

Kanaďané. Generál Monash se v Gallipoli tajně zmínil, že jeho vojáci jsou obdivuhodní tím,

jak ochotně se hlásí do nebezpečných akcí. "Naši ranění se skvěle chovají," dodal. "Zpívají si,

mají dobrou náladu a kouří cigarety." Austrálie však jako celek nepoložila za války tolik

životů jako země, kde vojenská služba byla povinná. Kdyby se prostě porovnaly počty mužů

schopných vojenské služby, pak bylo v Británii a na Novém Zélandu relativně odvedeno více

mužů než v Austrálii a v Kanadě.
Z více

než tří set tisíc Australanů, kteří odešli bojovat do ciziny, jich většina sloužila na

Gallipoli a ve Francii, ale další tisíce i na jiných frontách. V Allenbyho armádě, která v roce

1917 osvobodila Jeruzalém od Turků, byla i lehká kavalerie ze Západní Austrálie. Australané

řídili mnoho malých letadel, která létala nízko nad západní frontou či nad Mezopotámií. V

roce 1919 byl vyznamenán Viktoriiným křížem Australan, který bojoval v intervenční armádě

Spojenců za občanské války, řádící v nově vzniklém Sovětském svazu. Australské armádní

ošetřovatelky pracovaly na nemocničních lodích, které kotvily noc co noc u Gallipoli a

dodaleka zářily jasnými světly.

Celkem padlo nebo zemřelo na následky zranění 59 258 Australanů.
Spojené státy, které vstoupily do války a

ž v roce 1917, takové ztráty neutrpěly. Nejstrašnější

důsledky, které měla válka pro Australany, se však nikdy vyčíslit nedají - znamenala ztrátu

všech těch nadaných lidí, z nichž se mohli stát ministerští předsedové, soudci, duchovní,

inženýři, učitelé, lékaři, básníci, vynálezci a farmáři, starostové měst a také otcové další

australské generace. Byla to válka, v níž nasazovali životy lidé nadaní vůdcovskými

schopnostmi, odvahou a ochotou se obětovat. Mladý národ si nemohl dovolit o takové lidi

přijít.
Dal

ekosáhlé ztráty nesporně ovlivnily snad polovinu všech manželství a polovinu všech

porodů, k nimž došlo v Austrálii v dalších třiceti letech. Nebýt války, vypadal by seznam

uzavřených sňatků po roce 1918 docela jinak a mnozí z těch, kteří čtou knihy, jako je tato,
nebo je dokonce píší, by se byli možná ani nenarodili, protože jejich matky by se provdaly za
jiné muže.
Na mírové konferenci ve Versailles reprezentovali Austrálii W.
M. Hughes a sir Joseph Cook. O novém postavení Austrálie a hlavních britských dominií

svědčilo již to, že všechny dostaly zastoupení na konferenci, která určovala nové evropské

hranice. Hughes byl útočný - a jak prohlásil, mohl si to dovolit, neboť mluvil jménem šedesáti

tisíc mrtvých. Nejvyšší spojenecká rada rozhodla v Paříži o rozdělení německých

tichomořských kolonií. Austrálie dostala mandát nad německou částí Nové Guineje, včetně

ostrova Bougainville, kde byl v šedesátých letech otevřen velký měděný důl. Austrálie získala

i další německou kolonii, jednu třetinu tichomořského ostrova Nauru, bohatého na fosfát,

užívaný v hnojivech, jimiž se čím dál tím více zúrodňují pšeničná pole ve vnitrozemí.

Austrálie dostala vlastně více území než Itálie, která přinesla za války značné oběti a o

kolonie velmi stála. V červnu 1919 podepsala Austrálie mírovou smlouvu, jako by byla

naprosto nezávislou zemí. Hughes, který byl ještě čtyři roky po válce ministerským

předsedou, chtěl zasahovat do britské politiky ve všem, co se týkalo jeho národa - trval na
tom, že Austrálie musí nezávisle podepsat wa

shingtonskou dohodu, která omezovala námořní

síly největších mocností.

Válka učinila z Austrálie národ a žádné statuty ani úmluvy, které později stanovily formální
vztahy s Británií, nemohly mít srovnatelný dosah. Když se v listopadu roku 1920
poprvé sešlo

v Ženevě shromáždění Společnosti národů, patřila Austrálie k dvaačtyřiceti

národům, které tu byly zastoupeny jako plnoprávní členové.

Westminsterský statut, schválený v roce 1931 britským parlamentem, pak poskytl oficiálně
Austrálii nezávislost, kterou vl

astně už měla.

Idealisté se domnívali, že touto válkou skončily všechny války, ale první světová válka

vskrytu připravila možnosti pro vypuknutí dalšího světového konfliktu. Přispěla k posílení

Japonska, které utrpělo v bojích jen nepatrné ztráty. Ve dvacátých letech už bylo Japonsko

pokládáno za třetí či čtvrtou nejsilnější námořní velmoc na světě. Válka rovněž uspíšila

hospodářský úpadek Anglie, jehož si zatím málokdo povšiml. Už v roce 1900

pokulhávala Anglie za Německem a Spojenými státy ve výrobě oceli, která se tehdy

pokládala za barometr průmyslové síly. A přece většina Australanů ještě věřila v modlitbu,

kterou zpopularizoval v Zemi naděje a slávy svou novou melodií Edward Elger, že "Bůh,

který ti dal moc, nechť tě ještě mocnější učiní". Jen málokdo si v Austrálii povšiml, že

Británie už zvlášť mocná není. Její hospodářství ani námořnictvo už zřejmě nedokázalo
ochránit rozsáhlé impérium, na které se závistí pohlíželi Japonci.


13. "neomezená budoucnost"

Země stavěla tisíce, ano tisíce válečných pomníků. Každé město, předměstí, vesnička na

rozcestí a většina kostelů či škol začala stavět kamenný pomník a pořizovat pamětní desky se

zlatým písmem "na počest drahých mrtvých", "mrtvých hrdinů", "synů této církve", "občanů
našeho kraje" anebo "padlých hr

dinů". Organizovaly se pracovní skupiny, které zakládaly

čestné aleje, a po obou stranách širokých silnic vedoucích k městům s chladnějším podnebím

vysazovaly na sta jilmů, dubů a jiných evropských stromů na paměť všech místních občanů,

kteří zahynuli ve válce nebo se dobrovolně přihlásili do armády. Mnohé takové aleje se táhly

celé kilometry a u každého stromu byla kovová destička. Žádný národ v Evropě tolik
nevzpomínal svých mrtvých a nevzdával jim takovou poctu.

Zemi teď čekal nákladný úkol - postarat se o raněné a zmrzačené a o válečné vdovy a sirotky.

Bylo zapotřebí desetitisíců farem, aby se vojáci vracející se z války mohli pokusit o

farmaření. Výdaje na tyto projekty finančně zbrzdily Austrálii v jejím rychlém postupu na

cestě ke státu se sociálním zabezpečením občanů. Bylo nutno upustit od většiny sociálních

opatření, ke kterým přistoupily jen vlády těch států, jež nebraly vážně normální pravidla
financování. V Novém Jižním Walesu a v Queenslandu, kde volby vyhráli radikálové,
usilovaly vlády v dvacá

tých a třicátých letech především o nové penzijní důchody a o další

inovace v sociálním zabezpečení.

Brzy po skončení války nečekaně stoupla nezaměstnanost, v roce

1921 až na třináct procent. Nové ocelárny v Newcastlu byly devět měsíců zavřené. Válečné
nap

ětí v pracovních vztazích přetrvávalo ve formě ostrých stávek v uhelných dolech, mezi

přístavními dělníky a dokonce i u části policejních sborů ve Viktorii. V roce 1919 a

1920 se prostávkovalo více času než za následujících osmnáct let.

V největším dole na polymetalické rudy Broken Hillu, kde množství jemného prachu v

hlubokých dolech ohrožovalo zdraví horníků, trvala stávka osmnáct měsíců a skončila, až
když si muži pracující pod zemí vybojovali kratší pracovní dobu. V letech, kdy normální
pracovní týden v

ětšiny australských zaměstnanců měl osmačtyřicet i dvaapadesát hodin, si

horníci v Broken Hillu prosadili pozoruhodnou výsadu pětatřicetihodinového pracovního
týdne.

V jistém sále v Sydney, nedaleko doků přístavu Darling Harbour, se konala schůze, která

měla způsobit řadu otřesů po celé zemi. V sobotu 30. října 1920 se v této zasedací síni, kde se

scházeli socialisté, sešlo šestadvacet delegátů, kteří založili Komunistickou stranu Austrálie.
Jako tajemník vlivného odborového svazu Trades Hall se zasedání zú

častnil Jock Garden,

Skot, který původně býval pastorem Kristovy církve nedaleko Bendiga. Své zástupce vyslalo
mnoho menších levicových skupin a hnutí. Tom Walsh se dostavil coby tajemník odborového

svazu námořníků a mezi třemi přítomnými ženami byla i jeho manželka Adele Pankhurstová-

Walshová, členka Ženské mírové armády a dcera známé anglické sufražetky. Většina z těch,

kdo zasedali v tomto sále, byla přesvědčena, že ruská revoluce z roku 1917 znamenala

největší událost v dějinách lidstva. Shromáždění volalo po "naprostém potlačení" veškeré

střední třídy a stanovilo si za úkol získat na svou stranu všechny odborové svazy, a nakonec

dosáhnout toho, aby se Austrálie stala "proletářskou republikou".

Ve velkých i menších městech běžel život celkem stejně jako před třiceti lety až snad na to, že

živitelé rodin měli teď o něco kratší pracovní dobu. Na venkově se však pořád ještě pracovalo

od rána do večera. V oblastech, kde se choval skot na maso, se krávy musely dojit dvakrát

denně a snad deset tisíc dětí tu v zimě vstávalo za tmy, aby nejdříve nadojily mléko do věder a
pak se teprve nasnídaly a vydaly se do školy. Snad ve všech domácnostech nejdéle pracovaly

matky. Neměly zaměstnání mimo domov, ale musely se věnovat řadě úkolů, které dnes

svěřujeme placeným odborníkům. Dělaly marmelády a chutney, pekly sušenky a koláče a

zavařovaly kompoty do sklenic, které pak stály pečlivě narovnány na policích ve spíži, neboť

každá domácnost, která si na sobě jen trochu zakládala, měla spíž. V rodinách zbývalo jen

málo peněz na konzervované nebo balené potraviny, o mražených jídlech zatím nikdo ani

neslyšel a o tom, že by se snad kupovalo hotové jídlo a nosilo domů, se zatím nikomu nesnilo.

Matky spravovaly svetry a zašívaly ponožky, praly a samozřejmě žehlily, neboť oblečení se

ještě nevyrábělo z umělých nebo směsových vláken. Na děti ženy dokonce samy pletly anebo

šily na šicích strojích s ručním pohonem. Kuchyň byla tehdy ještě malou továrnou.

V typickém domě roku 1920 bylo jen málo vymožeností, jaké nám dnes šetří práci. Ve

městech se začaly místo kamen na dříví instalovat plynové sporáky, ale v zimě se pořád ještě

spíše než plynem topilo dřívím. Elektrická konvice a elektrická žehlička byly něčím docela

novým, lednička velkou vzácností a elektrický vysavač prachu, myčka nádobí a pračka

zůstávaly stále ještě sny. Rádiové přijímače se objevily až koncem dvacátých let a telefon,

který byl velmi drahý, se užíval spíše v kancelářích než v domácnostech. Kdo měl doma
telefon -

ještě bez číselníku - musel nejprve zavolat do vzdálené centrály a odtud ho

pracovnice spojily s žádaným číslem. V roce 1920 připadaly na sto lidí čtyři telefony,

obchodní i osobní. I pokud měla rodina telefon, nikoho ani nenapadlo volat mezistátně.

Melbourne a Sydney měly telefonické spojení od roku 1907, ale i krátký rozhovor stál tehdy

mnohem více, než na kolik přijde dnes hovor ze Sydney do Londýna. Mechanizovaná

domácnost a vymoženosti šetřící lidskou práci byla dopřána až další generaci.

V mnoha placených zaměstnáních měli lidé dlouhý pracovní týden.
Služebnictvo v domácnosti -

a bylo ho stále méně - mělo možná jen jeden volný den v týdnu,

ošetřovatelky byly pokládány také téměř za služebné, a dokonce si musely něco platit, aby se

mohly prvním rokem v nemocnici zaučit. Dr. Kings ley Norris se zasnoubil s melbournskou

ošetřovatelkou, ale málem se s ní neviděl, protože pracovala dvaasedmdesát hodin týdně. Její

volný den začínal v šest ráno a končil téhož dne v deset večer, kdy se zase musela ujmout

svých ošetřovatelských povinností. Stejný plat pro ženy jako pro muže byl ještě věcí daleké
budoucnosti.

Většina zaměstnaných lidí měla volné sobotní odpoledne, aby se mohla věnovat sportu a

večer si mohla jít zatančit nebo do biografu - to byla ještě docela nová zábava, ale filmy byly

dosud němé. Neděle byla vyhrazena kostelu a nedělní škole. Odpoledne chodila nejméně

polovina protestantských dětí do nedělní školy a po celý den měly všechny obchody i zábavní

podniky zavřeno. V neděli chodili lidé ve svátečních šatech, i když si třeba jen vyšli na
procházku po ulicích

, muži nosili klobouky a ženy klobouky ještě větší. Pondělí až pátek byly

pracovními dny a většina lidí chodila do práce pěšky, jezdila na kole nebo dojížděla

veřejnými dopravními prostředky. Pondělí bylo dnem velmi náročným, protože se pralo a na

šňůrách vzadu na dvorku se sušilo prádlo.

Každé venkovské město mělo svůj nákupní den, obvykle uprostřed týdne. Ráno se sem sjeli

farmáři se svými manželkami, uvázali koně nebo zaparkovali ve stínu forda, nakupovali a

bavili se známými, někdy si zašli do ohrady, kde se prodávalo zvířectvo, platili účty anebo se

snažili vysvětlit, proč je nemohou zaplatit. V pátek měly obchody ve městech otevřeno dlouho

do večera, protože obchodní příručí si konečně vymohli volná sobotní odpoledne.

V sobotu se pořádaly svatby - zvláštním dnem pro nevěsty byla Velikonoční sobota. Často se

mladí lidé museli brát nakvap, málokdo se rozváděl, muž byl hlavou domácnosti, při jídle

sedával v čele stolu, porcoval pečeni a krájel chleba. Muži většinou kouřili, místo dýmky teď
ubalené cigarety

, a za bezvětrného dne se nad fotbalovými hřišti či dostihovými závodišti

vznášela nad shromážděnými lidmi oblaka tabákového kouře. Jen málo žen kouřilo a většina

žen a asi polovina mužů nepila ve všední dny alkohol. Zda by měly australské státy zakázat
al

kohol vůbec se stalo předmětem bojovného referenda a ve většině australských států bylo po

válce uzákoněno, že všechny hostince musí zavírat v šest večer anebo brzy potom.
Ve Viktorii a v Jižní Austrálii platily tyto zákony až do šedesátých let 20. století.

Teoreticky a někdy i prakticky byl domov svatyní a byl mnohem stabilnější než za sedmdesát

roků nato. Ve dvacátých letech složila May Braheová melodii ke své písni Žehnej tomuto
domu, kterou deset let nato proslavil tenor John McCormack ve Spojených státech.

Melbourňané byli hrdí, že se autorka této písně narodila a vyrostla v jejich městě. Některé

ovšem trochu pobavilo, že byla dcerou známého výrobce destilátu, o němž se tvrdilo, že

rozvrátil mnoho rodin. Australané zřejmě dovedli rodinný život ocenit, protože další

umělkyně z Melbourne, Dame Nellie Melba, proslavila ke konci své dlouhé operní dráhy

píseň Domove, sladký domove.
Vztahy s Británií se za války upevnily. Když se poslanec za Kalgoorlie Hugh Mahon dopustil
v roce 1920
na adresu Británie neloajálního urážlivého výroku, byl odvolán z federálního parlamentu a na

jeho křeslo byly vypsány nové volby. Kandidoval do parlamentu znovu, ale o 443 hlasů

prohrál. Loajalita k Británii byla spíše citová než vedená pragmatickými důvody. Tak třeba
Billy Hughes bez zaváhání britské zájmy pominul, pokud se domníval, že je to v zájmu
Austrálie.

Angloaustralským vztahům však nemálo uškodilo, když anglický kriketový tým, který byl v

roce 1932 na turné po Austrálii, hrál až příliš bezohledně ve snaze vyřadit obdivuhodného

australského hráče Donalda Bradmana.

V období, kdy do Austrálie přijíždělo tolik přistěhovalců, kotvily v přístavech převážně
britské lodi. Co do tonáže bylo osmdesát procent všech plavidel britských. Polovina exportu
šla do Británie, i když na trhy s

vlnou do Sydney, Geelongu a dalších přístavů přijíždělo

mnoho japonských obchodníků. Před první světovou válkou bylo mezi stálými asijskými

dovozci australského zboží Japonsko až na šestém místě, ale od roku 1920 zaujalo první
místo. Ze sedmi cizích bank

působících v Austrálii byla jedna japonská - Yokohama Specie

Bank - byla to však docela malá banka.

Přistěhovalectví z Británie bylo podporováno částečně i proto, že v Austrálii klesala

porodnost. V Sydney klesla od roku 1886 do roku 1900 natalita ze čtyřia čtyřiceti porodů na

tisíc obyvatel na pětadvacet. I když byla tehdy porodnost podstatně vyšší než o století později,

pokládali ji lidé, jejichž povoláním či povinností bylo posuzovat jednání ostatních, za něco

pohoršlivého. "Žádný národ," hřímal sydneyský statistik Timothy Coghlan, "se nikdy za

takových okolností nestal velkým." Mladí lidé, kteří úpadek porodnosti způsobili, na něm

však nic pohoršlivého neviděli. Jejich vztah k dětem byl ovlivněn těžkými časy devadesátých
let 19. století, kdy dvojice odkl

ádaly manželství, dokud neměly stálé místo a dost peněz, aby

si mohly najmout dům. V roce 1905 se v Novém Jižním Walesu odhadovalo, že třetina všech

prvorozených dětí byla počata ještě před svatbou. Společenský tlak pak přiměl těhotnou ženu,
aby šla bez ve

lkých odkladů k oltáři.

Stále více manželských dvojic dávalo přednost menší rodině, čímž se vystavovaly nebezpečí,

že budou odsouzeny z kazatelny nebo z parlamentu jako sobci toužící po přepychu a

radovánkách, místo aby jednaly jako správní občané země, která potřebuje větší přírůstek

obyvatelstva. Většina dvojic však tyto výtky ignorovala a chodila si do lékáren a některých

holičství kupovat kondomy. Jak velká byla poptávka po antikoncepčních prostředcích, se
ukázalo na historii jedné celkem bezvýznamné ma

lé firmy na melbournském předměstí

Richmondu. V roce 1905 si ji založil přistěhovalec z Londýna Eric Ansell a na výrobu

kondomů - tehdy obecně zvaných "francouzská psaníčka" - užíval šťávy gumovníku. Firma se

rozrostla, po roce 1970 se přestěhovala do zahraničí a stala se největším výrobcem

prezervativů a chirurgických a pracovních rukavic na světě.

Rodiny, kde manžel měl průměrný příjem, si teď pořizovaly menší dům, odkud postupně

mizel i velký dřevěný stůl uprostřed kuchyně. V nových předměstích se stavěly hlavně

přízemní domky kalifornského typu s nízkým plotem a jediným ozdobným cihlovým

komínem na přední anebo na hlavní boční zdi, a od brány vedly podél jedné strany domu v

trávníku dva tenké betonové pruhy, připravené na den, až si rodina koupí auto. V nové

domácnosti už stačily jen tři ložnice, protože se stávalo normou mít malou rodinu, ovšem ne

mezi katolíky, kteří tvořili čtvrtinu obyvatelstva. Tato změna nastala rychle.

Australské ženy, které začaly rodit asi v padesátých letech 19. století, měly během manželství

průměrně sedm dětí, ale ty, které si zakládaly rodinu nedlouho před první světovou válkou,

měly již průměrně jen děti tři.

V rodinách se rodilo méně dětí, ale více jich mělo naději na přežití. Nižší míra porodnosti
byla provázena menší úmrtn

ostí. V letech 1900 až 1930 se úmrtnost dětí do jednoho roku

snížila na polovinu a na polovinu se také snížila úmrtnost na tuberkulózu. Nejvíce se zlepšilo

zdraví ve městech, kde byly dříve horší zdravotní podmínky než na venkově. Podařilo se také
omezit v

ýskyt tyfu, na který dříve umíralo tolik zdravých a mladých lidí.

Zdravotní kontroly v přístavech byly teď mnohem pečlivější.

V mléku prodávaném ve městě nebylo už tolik choroboplodných zárodků - ubylo stájí, a tím i

bacilů a méně domácností teď potřebovalo, aby jim fekální vozy vyvážely splašky do
zahradnictví nebo na fekální skládky.

Koní už také nebylo zdaleka tolik. Rychle ubývalo jezdeckých koní a koní, kteří se zapřahali

do lehkých bryček, ale pořád ještě bylo zapotřebí dost těžkých koní na farmách a také koní

tažných, zapřahaných do vozů, které dovážely k zadním dveřím domů maso, chleba a mléko.

Stále ještě bylo zvykem, že obchodníci přijížděli se zbožím k zadnímu vchodu.
Osobní a nákladní auta uvítali Australané s nadšením jako málokterý jiný národ. Mnozí

farmáři se nadchli pro Ford model T, který byl levný a odolný. Mladé muže zase lákaly

motocykly. Ve dvacátých letech už nebylo příčinou tragických úmrtí převážně utonutí, ale

automobilové nehody a úrazy motocyklistů. Počátkem třicátých let měla Austrálie půl milionu

osobních a nákladních aut a autobusů a patřila k nejmotorizovanějším zemím světa. V

celkovém počtu vozidel byla zřejmě na šestém místě na světě, před Itálií, ale za Německem.

Ve výrobě automobilů vedla Amerika svými vozy značky Dodge, Ford, Oldsmobile,

Chevrolet a mnoha jinými a do značné míry ovládla nejdynamičtější oblast australského

hospodářství. Ve dvacátých letech si Ford postavil v Geelongu montážní závod a v Port

Melbourne vznikla v třicátých letech továrna General Motors-Holden - přičemž firma Holden

sídlila v Adelaide, a než začala vyrábět karosérie na americká auta, vyráběla koňské povozy.

Když byli koně nahrazeni motorovými vozidly, nepotřebovala už Austrálie tolik trávy a

řezanky, jíž produkovala nadbytek, ale benzin, který nevyráběla vůbec. Stejně tak přešla od

závislosti na koních, které sama chovala, k motorovým vozidlům, pro něž musela dovážet

motory, podvozky a řadu dalších součástí. Tím do značné míry ztratila svoji nezávislost.

Revoluce v dopravě vedla k nevyrovnanosti platební bilance.

Nejdůležitějším dopravním prostředkem byl vlak a přednosta stanice s prýmky na uniformě a

ve špičaté čepici se štítkem byl pokládán za zvláště významného člověka. Žádný jiný národ

neměl v porovnání s malým počtem obyvatelstva, které by hradilo náklady na železnici, tolik

kilometrů železničních tratí. Dlouhá magistrála, vedoucí přes suché holé pláně do Perthu, byla

dokončena v roce

1917, téměř půl století po tom, co Amerika postavila svou první transkontinentální železnici,

ale novým vlakem přes Nullarborskou krasovou tabuli jezdilo jen málo Australanů. Zato však

teď mohli bohatí britští přistěhovalci, kteří už měli dost cesty po moři, vystoupit z lodi ve

Freemantlu, nastoupit si poblíž Perthu na vlak a s několikerým přestupováním na

nejrůznějších stanicích podstoupit dlouhou cestu přes Adelaide, Melbourne a Sydney až do

Brisbane. Pro matky s malými dětmi to bylo někdy utrpení, i když si objednaly kupé ve

spacím voze. Když vyjely z Perthu v pondělí v deset večer, dorazily do Brisbane až v neděli

večer v šest čtyřicet.

V roce 1911 přepustila Jižní Austrálie Severní teritorium Australskému svazu, který musel
mimo jiné slíbit -

v této zemi slibů - že na oplátku vybuduje železniční trať přes celý

kontinent, aby měl Darwin rychlejší spojení s Adelaide, asi tři tisíce kilometrů směrem k jihu.
V roce 1929

dospěla tato trať až do Alice Springs, vesnice připomínající Divoký západ. A ještě více než po

šedesáti letech tam má také konečnou stanici.
Pomalý parní vlak, nazvaný Ghan, pomohl církvím založit ve vn

itrozemí misie pro původní

obyvatele. Umožnil novinářům a umělcům, aby se podívali do dalekých pustin s jejich

rezavou a hnědou půdou. Někteří lidé se domnívali, že střední Austrálie čeká jen na železnici,

zavlažovací systémy, těžbu diamantů a elektřinu, aby se změnila v užitečné území, a dokonce

i v území blahobytu. Ve dvacátých letech bylo takových smělých předpovědí nespočet a v
mnoha z nich hrálo australské vnitrozemí nemalou roli. Tvrdilo se, že Austrálie by dokázala

uživit sto milionů lidí, dokonce i tři sta milionů.

Takové naděje sdílel i Stanley Melbourne Bruce, který později vzpomínal: "V prvním období

své dráhy ministerského předsedy jsem pevně věřil, že Austrálie má neomezenou
budoucnost."

Bruce během svého období od roku 1923 do roku 1929 slovo neomezený s oblibou užíval. E.

J. Brady, který nazval svou obšírnou, jedenáct set velkých stran čítající knihu Neomezená

Austrálie, tvrdil, že do Austrálie je nutno přivézt z Evropy "miliony lidí, kteří nevlastní

žádnou půdu", aby země nepadla do rukou Asijců žijících kousek na sever od ní. Podle jeho

názoru mohlo být Severní teritorium se svými pouhými třemi tisíci bílými obyvateli stejně

produktivní jako Viktorie. Takové názory vyhovovaly představitelům nového leteckého

průmyslu, kteří tvrdili, že i letadla brzy překonají dříve nepřekonatelné vzdálenosti. A mimo

jiné i pro službu neomezené Austrálie byla založena národní společnost QANTAS neboli
Queensland and Northern Territory Aerial Services.

Jedním z těch, kdo důrazně tyto optimistické vize popíral, byl profesor Griffith Taylor.

Zúčastnil se Scottovy výpravy do Antarktidy, zkoumal počasí a studoval geologii a dospěl k

názoru, že Austrálie je prostě jen další Antarktidou, kde místo ledu je žhavý písek. V Sydney,

kde působil jako vedoucí první zeměpisné katedry na australské univerzitě, se postavil proti

všem optimistům a tvrdil, že Austrálie koncem devadesátých let sotva uživí dvacet mi lionů

lidí. Většina země je neúrodná a tropické oblasti příliš náročné pro ženy, děti a těžce pracující

muže. Například ani město Darwin se svým horkým a vlhkým podnebím, by se nemělo

posuzovat jen po jednom krátkém pobytu za zimních měsíců, kdy je příjemné počasí a vane

chladný jihovýchodní vítr. Taylor měl v mnohém pravdu, ale když se v roce 1928

odstěhoval do Chicaga, hlasy volající po opatrnosti zeslábly.

Stále ještě bylo co objevovat. Lidé oprávněně věřili, že povrch Austrálie byl zatím probádán

jen zběžně. V roce

1929 začal dr. C. T. Madigan zkoumat s pomocí dvou letadel jednotvárné souběžné písečné

hřebeny v Simpsonově poušti. Je neuvěřitelné, že tak velká poušť o rozloze asi třetiny
Viktorie dostala jméno až v roce
1932. Alfred Simpson, který pomáhal Madiganovy výpravy financovat, byl známý továrník a

jeho pračky si později získaly slušnou pověst.

Zatímco vlastenečtí Australané uvažovali, co by se dalo udělat pro rozvoj rozsáhlých
liduprázdných oblastí kontinentu, jiný geolog a cestovatel, sir Douglas Mawson z Adelaide, se
snažil získat pro Austrálii další území.

Mezinárodně oceňovaný jako jeden z nejlepších badatelů zabývajících se Antarktidou,
podnikl Mawson v letech

1929 až 1931 svou nejvýznamnější výpravu. Dva roky nato Austrálie úředně anektovala

rozsáhlou oblast Antarktidy, jak moře, tak zemi, a Mawson ji nazval podle svého hlavního
sponzora, melbournského výrobce

čokolády, MacRobertsonovou zemí. Austrálie se teď

považovala za velkou územní mocnost. Se svou rozsáhlou zemí, nově nabytou ledovou říší a

oblastmi na Nové Guinei si mohla dělat nárok na území, které svou velikostí předčil jedině

tehdejší Sovětský svaz. Současně to byla nejméně zalidněná země, jakou kdy svět poznal.

Lidskou fantazii však teď spíše než nová území uchvátilo nové stavební dílo. V Sydney byl

postaven velkolepý most přes vody přístavu a ti, kdo žádné divy nepoznali, jej pokládali za
jeden ze sed

mi největších divů světa. Byl to největší most s jediným obloukem, jaký byl zatím

postaven, a dost široký, aby se na něj vešly čtvery železniční koleje a šest proudů pro

automobily, jak to potřebovalo město, které už mělo 1 200 000 obyvatel -

Sydney bylo v

elké jako Káhira a v pořadí sedmnácté největší město na světě, řazené tehdy

mnohem výše než dnes. Příjemně symetrickým dojmem působilo utváření ocelového oblouku

nad mostem; kamennými věžemi a obrovskou ocelovou konstrukcí působil most tak mohutně,
až ved

le něj vypadaly ostatní stavby v centru Sydney křehce. Most se tyčil tak vysoko nad

vodou, že pod ním mohly snadno proplout i transoceánské parníky.

Nebyl to pouhý most, ale i velká podívaná. Otevřen byl v březnu

1932, v roce nejtěžší krize, navrhl jej a stavbu řídil železniční inženýr John Job Bradfield a

postavila ho anglická ocelářská firma Dorman Long & Co. z Middlesborough. Bradfieldovi se

podařilo vystihnout smělé myšlenky rušných let mezi oběma světovými válkami. Fantazii

veřejnosti upoutával ještě dlouho potom další z jeho velkolepých snů - přál si převést vody

svého rodného Queenslandu z velkých, do moře se vlévajících řek až do vnitrozemských
rovin.

Většinu významných budov ve dvacátých letech postavilo šest australských států, které měly

mnohem větší vliv na národní cítění než federální vláda - ta se v těchto věcech držela dost
zpátky. Svého vyslance poslal Australský svaz do ciziny až v roce 1910, kdy do Londýna

odjel sir George Reid s titulem vysokého komisaře. První půjčku vypsal Australský svaz až v

roce 1912, kdy si vypůjčil půl milionu liber, částečně i na reprezentační budovu v Londýně -

Australský dům na Strandu. Daň z příjmu, jakou už měly Spojené státy, zavedl teprve v roce

1915, ale po celá léta mu přinášela mnohem méně, než vybraly celkem na daních z příjmu
jednotlivé australské státy.

A stále ještě nepospíchal s výstavbou svého hlavního města a nadále užíval jako hlavní město
Melbourne.

Rozhodnutí, které místo vybrat za stálé hlavní město, se odkládalo mimo jiné i pro známou
rivalitu mez

i Melbourne a Sydney. Hlavní město mělo být někde ve venkovské oblasti

Nového Jižního Walesu, ale kde přesně, o tom se stále ještě diskutovalo.

Viktorie si přála, aby bylo co nejdál od Sydney.

Málem svůj požadavek prosadila, když parlament odhlasoval v roce

1903 návrh na Tumut, odlehlé malebné městečko, vzdálené dvě hodiny vlakem od Gundagai,

rovněž odlehlého, na trati ležícího města. Na rozdíl od Dolní sněmovny se Senát rozhodl pro

Bombalu, vichrům vystavenou vesnici vysoko v horách jižně od Coomy a Canberry. V roce

1904 se obě sněmovny rozhodly pro nepříliš vlídné studené městečko Dalgety. Leželo sedm

hodin bryčkou od Coomy a hodilo se spíše na vězení než na sídlo vlády. Tehdy zasáhl Nový

Jižní Wales a zřejmě na vzdor ústavě odmítl přepustit přilehlé území vládě Australského

svazu, čímž znemožnil, aby se Dalgety stalo hlavním městem.
V roce 1908 se stal favoritem kraj Yass-

Canberra a při hlasování v Dolní sněmovně vyhrál

těsnou většinou hlasů. V Senátu hlasovali pro Yass-Canberru všichni zástupci Nového Jižního

Walesu, protože byla nedaleko Sydney, ale téměř stejně příznivců mělo i odlehlé městečko

Tumut, oblíbené mezi zástupci Viktorie. Nakonec prošel při druhém hlasování těsným

rozdílem hlasů návrh na kraj, kde je dnes hlavní město Australského svazu. A tak se stalo, že

Sydney, které všemožně význam federace zlehčovalo, bylo nakonec odměněno tím, že hlavní

město leží jen asi tři sta kilometrů od něj. Jistý melbournský deník označil toto rozhodnutí za

"zločin na národu". A mnozí Australané ze všech států opakovali tento názor po roce 1980,

kdy si Canberra prosadila různé výsady a právem či neprávem připadala ostatním až příliš
zámožná a privilegovaná.

Canberra neměla zpočátku o mnoho víc než poštu, školu pro děti z okolních farem, které se

sem scházely po štěrkovaných cestách, kovářství a kamenný anglikánský kostel, postavený ve

čtyřicátých letech 19. století. Krajina kolem byla kouzelná, majestátně z ní vystupovaly

zalesněné vrchy a v dálce se rýsovala modrá pohoří. Byl to zasněný nostalgický kraj, jaký by
by

li tak rádi malovali umělci heidelbergské školy, jen kdyby se sem svého času snáz mohli

dostat. V roce 1911 byl tento malý okres převeden z Nového Jižního Walesu do Australského

svazu spolu s pozemky u Jervisovy zátoky, která měla sloužit jako přístav Australského

svazu. Železnice však nikdy k přístavu zavedena nebyla.

Výstavbu města, jak ji navrhl Walter Burley Griffin z Chicaga, oddálila válka. Na travnatých

svazích byla postavena jen bílá budova parlamentu, působící spíše jako pětihvězdičkový hotel
na mí

le vzdálený okolnímu světu. Slavnostně byla otevřena 9. května 1927, ale očekávané

davy se na tu slávu podívat nepřišly. Mezi přítomnými byl tmavý Austrálec s vlnitými vlasy z

nedalekého Queanbeyanu, který si vydělával tím, že za pár mincí házel bumerangem.

Jmenoval se Zázračný, a když ho představovali vévodkyni z Yorku, chopil se příležitosti a

zaprosil: "Dejte chudákovi Zázračnému šestipenci." Po slavnosti šel deset kilometrů pěšky až

do Queanbeyanu, kde usnul bez přikrývky na hliněném chodníku v jakési zadní uličce. Byla
mrazivá noc a ráno ho našli mrtvého.

Předešlého dne zřejmě Zázračný slyšel z amplionů, jak ctihodní poslanci a jejich hosté,

natěsnaní do nové budovy parlamentu, zpívají:

V Tvých očích tisíc století je večer, který minul

Nejspíše nerozu

měl každému verši, ale jako potomek tisíce generací dávných Austrálců

možná vycítil jejich smysl stejně jako všichni ti významní lidé, kteří se tam onoho památného
dne sešli.

Canberra byla dítkem rozporuplného hospodářského rozmachu dvacátých let 20. století -

rozporuplný byl proto, že hospodářství se sice rozvíjelo, ale nezaměstnanost vystoupila v

některých letech téměř na deset procent. V říjnu roku 1929 veškerý rozmach skončil. Ceny

akcií na newyorské burze klesly během dvou měsíců asi o čtyřicet procent, stejně tak klesla na

celém světě důvěra v hospodářskou prosperitu a ceny vlny, másla, olova, masa a pšenice a

dalších australských vývozních artiklů klesly během tří let na polovinu. Všech sedm

australských vlád, které se v dvacátých letech těžce zadlužily na financování veřejných prací,

zejména výstavby silnic a železnic, teď muselo splácet velké úroky bez sebemenší naděje na

získání dalších úvěrů.

Všude bylo vidět nezaměstnané - na sta jich stálo ve frontě na každé inzerované místo v

továrně, přespávalo na sportovních stadionech ve městech a na tržištích na venkově a

putovalo po silnicích za prací. Téměř se už nestavěly žádné nové domy a obchody. V roce

1932 vystoupila míra nezaměstnanosti na třicet procent a patřila k největším na světě.

Pamětníci krize, která postihla zemi před čtyřiceti lety, měli alespoň jednu útěchu. Za této

nové krize zavřela své brány jen jediná velká banka, Government Savings Bank of New South

Wales, prý druhý největší peněžní ústav v Britském impériu.
Vymoženosti, které si lidé v

ybojovali za posledních třicet let, začaly vyznívat naprázdno.

Teoreticky měla většina zaměstnanců právo na čtyřiačtyřicetihodinový pracovní týden, na

minimální mzdu, poměrnou bezpečnost při práci, placené přesčasy a soudy i různé rady, které

měly posuzovat pracovní spory. Háček byl v tom, že nebyla práce. Někteří nezaměstnaní

dostávali podporu, ale jen nepravidelně a malou. Mnohé rodiny žily z jídla rozdávaného

charitativními organizacemi. Kromě Nového Jižního Walesu nedostávali nikde rodiče

příspěvky na děti. Desetitisíce chlapců a děvčat byly podvyživeny a v zimě nedostatečně

oblečeny. Počátkem třicátých let bylo v létě běžně vidět děti, jak chodí bosy do školy.

Ve dnech, kdy byla Austrálie laboratoří sociálních změn, ji mnozí vychvalovali jako rajskou
za

hradu. Počátkem třicátých let však už byla ta zahrada značně zanedbána a na mnoha

místech dokonce pustá. Přesto však měla země pár vzkvétajících oblastí. Městům, jako bylo

Kalgoorlie a Boulder, se dokonce dařilo lépe než v předešlých patnácti letech, protože jedině

u zlata se zvýšila cena. A snad právě proto hlasovali v dubnu roku 1933 občané Západní

Austrálie pro odtržení země od Australského svazu, ve kterém viděli jen politický nástroj na

podporování starých východních států na úkor ostatních rozsáhlejších států ležících na

ostatním území kontinentu. Z padesáti volebních obvodů Západní Austrálie se jich při

hlasování vyjádřilo proti odtržení jen šest - a to obvody ve zlatokopeckých, a tím i bohatších

krajích. Hnutí za odtržení pak zbrzdila velká města na východě a citelná rána se zhojila, až

když se na celém kontinentu zlepšila hospodářská situace a v roce 1937

klesla nezaměstnanost na deset procent.

Ve federální politice znamenala léta mezi oběma světovými válkami velký neúspěch
labouristické strany.
Radi

kální myšlenky našly v Austrálii odezvu jen v politice jednotlivých států a Ted Theodore

v Queenslandu a Jack Lang v Novém Jižním Walesu si energicky razili svou cestu.

Ve federální politice stále ještě doplácela labouristická strana na rozkol, k němuž došlo v

jejích řadách za války v otázce povinné vojenské služby, a labourističtí politici se dosud

neshodli na názoru, zda se má Austrálie izolovat od ostatního dění ve světě, nebo všemožně

vyzbrojit. Typičtí labourističtí politici před první světovou válkou byli přesvědčeni, že

Austrálie by měla být vyzbrojena a schopna se bránit, ale po válce si tím už tak jisti nebyli.
V roce 1921 zaujala labouristická strana socialistickou platformu a prohlašovala, že "cílem

Australské labouristické strany je znárodnění průmyslu, peněžnictví a obchodu". Ovzduší ve

straně však nebylo ve srovnání s tímto prohlášením zdaleka tak revoluční. Větší vliv si tu

získávali umírnění katolíci, kteří viděli ve straně svou cestu k moci. V období 1929 až 1949

byli po celou dobu kromě dvou let ministerskými předsedy irští Australané, z nichž tři byli

katolíci a jeden od církve odpadlý katolík. Jeden z katolíků, Joe Lyons, dramaticky z

labouristické strany vystoupil a v letech 1932 až 1939 stál v čele konzervativní vlády.

V té době bylo v Británii a ve Spojených státech nemyslitelné, aby právě katoličtí politici měli

takový úspěch v politice. V Austrálii však podléhali mnozí lidé představě, že se v

celonárodním životě katolíkům nedostává uznání, jakého by byli hodni, a někdy tomu tak

skutečně bylo.

V žádné jiné protestantské části světa se však katolíci zřejmě nedočkali takového úspěchu, a

jen v několika málo, pokud vůbec v některých katolických částech světa se dočkali

srovnatelného úspěchu protestanti.
Federální politiku sice ovládli konzer

vativci, ale i oni věřili na regulační zásahy do

ekonomiky. Do politického života vstoupila nová strana, která nejprve proti usměrňování

národního hospodářství vystupovala, ale později své stanovisko změnila. Australskou agrární

stranu, později zvanou Národní strana, založili koncem první světové války farmáři. Zpočátku

si získávala vliv především díky nové metodě preferenčních hlasů, uplatňované od roku 1919

při federálních volbách. Jako třetí nejsilnější strana v parlamentu vyvíjela tlak na hlavní proud
k

onzervativců (kterým se říkalo fuzionisté a nacionalisté a posléze se pojmenovali Sjednocená

australská strana a Liberální strana). Od roku 1923 do roku 1929 si její předák dr.

Earle Page, náměstek ministerského předsedy ve vládě, které se říkalo Bruce-Pageova, vzal

pod ochranu nechráněné farmáře tím, že navrhl různá opatření na podporu produktů, jako byl

cukr, máslo a sušené ovoce. Typický farmář se však nedočkal zdaleka takové ochrany jako

výrobci a jejich zaměstnanci ve městech.

Téměř každé významné odvětví - kromě vlny, barevných kovů a mraženého masa - bylo pak
závislé nejenom na vlastních schopnostech, ale i na vlivných politických mocenských silách.

Až příliš byla tehdy zdůrazňována tendence vidět v politice hlavní řešení problémů, které by
se daly da

leko lépe vyřešit silou ekonomiky. Po šedesáti letech, v době počítačů a mobilních

telefonů zřejmě většina Australanů dospěla k názoru, že by bylo na čase odhodit politické

berličky, ale nešlo to tak snadno. Vrátily se jim jako bumerang.

Konečně přišel čas, kdy do parlamentu vstoupila žena a zúčastnila se jednání, která se týkala

nejen všech žen, ale i mužů. Austrálie byla první zemí na světě, která dala ženám nejenom
právo volit, ale i kandidovat do celonárodního parlamentu, ale prošlo mnoho voleb a jen málo

žen kandidovalo a žádná nebyla zvolena. Ledy prolomila žena až v roce 1921 při státních
volbách v Perthu.

Edith Cowanová byla dcerou pastvináře a v patnácti letech utrpěla těžký otřes, když byl její

otec oběšen za vraždu její nevlastní matky. V osmnácti se provdala a vychovala čtyři dcery a

jednoho syna. Jako tajemnice ženského klubu v Karrakattě, který se stal od roku 1894

fórem vášnivých diskusí, se vzdělávala v politice četbou Angličana Johna Stuarta Milla a

Američanky Charlotte Perkins Gilmanové a pracovala ve spolcích a ligách na ochranu matek

a dětí. Jako členka konzervativní strany kandidovala v roce 1921 v zámožném volebním

obvodu v západním Perthu a byla zvolena. V jediném období, kdy působila v parlamentu,
iniciovala návrh zákona, který umožnil ženám, aby pracovaly v právnickém povolání.

Australané začínali být politikou přímo posedlí a viděli v ní málem jistý druh sportu. Volby

do federálního parlamentu i do parlamentů jednotlivých států se konaly nejméně jednou za tři
roky, takže volební koloto

č se téměř nezastavil. V roce 1924 byla uzákoněna povinná účast ve

volbách, což bylo tenkrát něco zcela neobvyklého, a každý občan se v den federálních voleb
musel do volební místnosti dostavit, nebo zaplatit pokutu. Povinné volby byly nápadem dost
svérázného tasmánského senátora Herberta Payna, který zastával názor - od té doby již
vyvrácený -

že účast v povinných volbách povede "k velkému zlepšení politické vyspělosti

lidu".

Politická dráha stále ještě lákala obdivuhodné množství velmi talentovaných lidí. Levici

zastupovali inteligentní mladí muži, kterým se dostalo jen málo formálního vzdělání, ale

dovedli je vynahradit přirozeným politickým talentem a touhou po vědění, které hledali v

knihách. K těm patřil třeba James Scullin, John Curtin a Ben Chifley, jediní labourističtí

vůdci, kteří se v letech 1920

až 1970 stali ministerskými předsedy. Na druhé straně lákala politika i vysokoškolsky

vzdělané talentované muže, jako byl Stanley Melbourne Bruce, John Latham, dr. Earle Page,
Robert Menzies a dr. Herbert

Evatt, jimž byla otevřena i jiná dráha.

V normálních dobách odjíždělo mnoho nadaných lidí do ciziny a nikdy se již nevrátili.

Alespoň polovina vynikajících v Austrálii narozených vědců - jako byl třeba Florey a
Oliphant -

pracovalo v zámoří. V cizině působilo i mnoho skvělých v Austrálii vychovaných

umělců od hudebního umělce Percyho Grain gera po spisovatele Martina Boyda a Henry

Handel Richardsonovou a herce Errola Flynna. Koncem třicátých let, po tom, kdy vody

australského rybníka byly celkem tiché, začal vřít intelektuální a kulturní život. Australský
výbor pro rozhlas (Australian Broadcasting Commission) založený v roce
1932, podporoval hudbu a posílal na turné po Austrálii slavné hudebníky. V roce 1937 již

zaměstnával na plnou pracovní dobu tři sta dvacet hudebníků. Po hudbě si získával největší

zájem balet, pro který byla velkou inspirací návštěva slavného ruského baletu v roce
1913.

Přibývalo vážných zájemců o umění. Federální vláda se opět zabývala školstvím a do

středních škol už chodila čtvrtina šestnáctiletých mladých lidí. Pod ochranným křídlem

Canberry se vyvíjel vědecký výzkum, jehož velkým úspěchem bylo objevení viru, který v

padesátých letech začal hubit králíky zaplavující farmy a pastviny.

V předvečer druhé světové války se do Austrálie uchýlilo před pronásledováním mnoho

židovských uprchlíků z židovských čtvrtí Vídně, Berlína a jiných německy mluvících měst,

čímž se rozšířil počet zájemců o mnohá umění.

Sir Keith Murdoch uspořádal v roce 1939 výstavu moderního umění zahrnující devět
Picassov

ých děl, osm Van Goghů a několik set dalších obrazů, které přímo uchvátily mnoho

návštěvníků. A poprvé od osmdesátých let 19. století se opět vytvořila skupina mladých,

tehdy asi dvacetiletých až třicetiletých nadaných malířů, kteří podnítili představivost

milovníků umění.

Pro všímavé Australany však byla léta mezi oběma světovými válkami v mnoha oblastech

zklamáním. Krize zničila nebo poznamenala život několika mi lionů lidí. Rozhodně se

nepodařilo stvořit "zemi hodnou hrdinů". A znovu se blížila válka.

1

4. přílivová vlna z japonska

Když Hitler napadl v září Polsko a vyvolal tak evropskou válku, která se rozrostla ve válku

světovou, nebyla Austrálie připravena. Byla vlastně připravena méně než v roce

1914, kdy měla na tak malý národ poměrně silné námořnictvo. Teď začínalo hrát ve válce

větší roli letectvo než námořní síly, ale Austrálie byla ve vzduchu slabá.

Patřila sice k několika málo zemím, které rychle pochopily význam letectví a dodaly světu

řadu výborných letců, ale moderních letadel měla jen velmi málo.

Před válkou se veřejnost stavěla proti větším výdajům na zbrojení, protože znamenaly vyšší

daně a méně sociálních jistot. Vláda v čele s Josephem Lyonsem pozdě pochopila, že se blíží

válka, a v labouristické opozici bylo mnoho zastánců izolacionalismu. Labouristický předák

John Curtin chápal význam letectví, ale byl obklopen lidmi, kterým byly podezřelé i

kulomety. Ani v Británii a jiných demokratických státech značná část veřejnosti ještě

nezapomněla na trauma první světové války a mnohdy se uchylovala k internacionalismu.

Společnost národů ve své činnosti usilovala o odzbrojení a o zachování míru.

Protiválečné hnutí bylo ušlechtilé, ale svým pacifismem i nebezpečné. Pokud by ztroskotalo,

doplatil by na to svět katastrofou. Všechny ty tužby po odzbrojení a o "míru" jen nahrávaly do

rukou Německa a Ruska, které byly krajně nespokojené s podmínkami vnucenými jim

mírovou smlouvou, a Japonska a Itálie, zemí, které sice stály v roce 1918 na vítězné straně,

ale odměnu, jež se jim dostala na mírové konferenci v roce 1919, pokládaly za nepřijatelně
ubohou.

Octnout se v tomto seskupení nespokojených národů by znamenalo pro Austrálii neštěstí. V

první světové válce bojovala Itálie a Japonsko na téže straně jako Austrálie, takže například

japonský křižník spolu s dalšími loděmi provázel přes Indický oceán velký konvoj, který

dopravil většinu vojáků do útoku na Gallipoli. V roce 1940 byla však Itálie pro Austrálii

nepřítelem, jehož námořnictvo by bylo dokázalo rozvrátit východní Středomoří, a tím i hlavní

námořní cestu Suezským průplavem do Austrálie. Od Japonska hrozilo ještě větší nebezpečí.
W. M.

Hughes často předvídal, že pokud přejde Japonsko na druhou stranu, nastane kritická situace.

Připomínal, že Japonsko mělo vždycky zdatné námořnictvo a že kdyby v letech
1914-

1918 bojovalo na straně nepřítele, zabránilo by tolika britským lodím v cestě do

Severního moře, až by umožnilo Němcům vítězství. A kdyby Británie zanechala svou hlavní

flotilu v domácích vodách, nic by nezachránilo Indii a Austrálii před napadením.

V roce 1940 již bylo Japonsko Austrálii spíše nepřítelem než spojencem a znamenalo pro ni
vážnou hrozbu.

Austrálie se začala řádně připravovat na válku, která se rozrostla v druhou světovou, asi o dva

roky později, než bylo třeba. Essington Lewis, inženýr, který stál v čele Broken Hill

Proprietary, měl v roce

1934 možnost podrobně se seznámit s japonským těžkým průmyslem a dospěl k názoru, že
Japonsko nakonec vtáhne Austrálii do války. V roce 1936 založil se státní podporou

soukromou společnost, která začala stavět továrnu na letadla i s letištěm v Port Melbourne.

První výrobek, pomalé cvičné letadlo typu Wirraway, vzlétlo v roce 1939

jako předchůdce rychlejších letadel, o nichž však nebylo jisté, zda budou vyrobena včas.

V prvních patnácti měsících války poslala Austrálie letce do Británie, válečné lodě na severní

polokouli a vojsko do východního Středomoří, kde bojovalo hlavně proti Italům a Němcům v
severoafrické poušti. Doma energicky zavedla pod vedením Essingtona Lewise výrobu všech

druhů munice.
Mohla

udělat ještě mnohem více, nebýt stávek v uhelných dolech, nechuti občanů brát na sebe

oběti a politické nerozhodnosti Canberry.

V roce 1939 se po Lyonsově smrti stal ministerským předsedou Robert Gordon Menzies. V

srpnu roku 1940 se při přistávání u Canberry zřítil bombardér, v němž cestovali tři z ministrů

Menziesovy vlády a náčelník generálního štábu, a všichni zahynuli. Tři měsíce nato se konaly

federální volby, při nichž Men zies dost utrpěl, jednak pro svoje rozhodnutí zavést přídělové

hospodářství při prodeji benzinu a neméně v důsledku oné letecké havárie, protože ve vládě

teď zasedl na místo spolehlivého liberála nezávislý politik. Menziesova moc teď závisela na

podpoře dvou s ním sympatizujících nezávislých členů vlády. Jejich sympatie však ochably a

i v řadách vlastní strany narážel Menzies na napjaté vztahy.

V osudných měsících, kdy Austrálie, Kanada a Británie byly hlavními spojenci, se Menzies

musel často soustředit stejně na stranickou politiku jako na válku. V říjnu

1941 přešli oba nezávislí poslanci na druhou stranu a John Curtin zahájil éru osmileté

labouristické vlády. Za první světové války se stavěl proti účasti Austrálie na bojích v zámoří,

ale teď musel tváří v tvář zvyšujícímu se nebezpečí zburcovat národ. Dva měsíce nato

zaútočili náhle Japonci na americkou flotilu v Pearl Harbor a napadli Malajský poloostrov,

kam již Austrálie v očekávání války vyslala své vojsko a letectvo.

Japonský útok nebyl tak docela překvapením. Mnohem překvapivější byla jeho úspěšnost.
Japonská letadla snadno ovl

ádla vzdušný prostor a v malajských vodách potopila dvě velké

britské válečné lodě Prince of Wales a Repulse. Jako bitevní letadla bylo nutno nasadit nové

Wirrawaye, tvořící přes polovinu australského letectva.
Wirrawaye byly sice rychlejší než mnohá britská letadla v Singapuru, ale japonským se
zdaleka nevyrovnaly.

15. února 1942 padl ostrov Singapur do rukou Japonců. Většina australských jednotek, které

se sem plavily z bojů v severní Africe, dorazila pozdě. Vojáky, kteří se vylodili v Holandské
Východní

Indii, zajali vítězící Japonci. V jihovýchodní Asii padlo do zajetí dvaadvacet tisíc

Australanů a více než třetina jich zahynula při otrockých pracích.

První měsíce války v jihovýchodní Asii připomínaly Gallipoli, ovšem bez veškeré slávy.

Australané statečně bojovali v tropických džunglích, na mořských pobřežích a ve městech, ale

nestačilo to. Zatímco z Gallipoli se v roce 1915 mohli nakonec čestně a bezpečně stáhnout,

protože měli lepší zbraně než nepřítel a jejich spojenec Británie ovládala moře, tady
nep

řevyšovali své nepřátele téměř v ničem. A Británie, jejich spojenec, jim v této beznadějné

situaci nemohla pomoci zdaleka tolik, jak doufali.

Británie se snažila bojovat s německými a italskými vojsky v severní Africe, s jejich

ponorkami a válečnými plavidly ve Středomoří a v severním Atlantiku, s německými letadly

nad Evropou, a navíc všemožně pomáhala špatně vyzbrojeným Rusům, kteří byli napadeni

německými armádami necelého půl roku před útokem na Pearl Harbor.

Austrálie měla jen sedm milionů obyvatel a příliš závisela na svém starém spojenci Británii.
Události roku 1941-

42 jí jasně potvrdily známou skutečnost, že každé spojenectví má své slabiny. Británie musela

nasazovat tolik sil v Německu, že nemohla poskytnout pomoc, v kterou Austrálie doufala, a
Aus

trálie měla tolik starostí, že nemohla poskytnout pomoc, kterou od ní Británie očekávala.

Později, v roce 1992, odsuzoval australský ministerský předseda Paul Keating Británii za to,

že nehájila energičtěji Singapur. Zřejmě nevěděl, že zde padly do japonského zajetí tisíce

australských vojáků dílem i proto, že je jejich vlastní národ patřičně nevybavil do války.

Británie přispěla k obraně společných základen a strategických území v jihovýchodní Asii

vlastně mnohem více než Austrálie.
Japonci se valili jako

přílivová vlna, prokázali jednu z nejbrilantnějších vojenských akcí v

dějinách válečnictví.
Padla jim do rukou holandská Jáva a na naftu bohatá Sumatra. Brzy potom padla i Barma,
Timor a Filipíny.

Rabaul a někdejší německá Nová Guinea padla do rukou Japonců stejně rychle jako v roce

1914 do rukou Australanů. Nato byla napadena další část Nové Guineje a Austrálii hrozilo

nebezpečí, že bude odtržena od pomoci zvenčí.

19. února 1942, pouhé čtyři dny po pádu Singapuru, se stal terčem nepřátelského útoku
austral

ský přístav. Ze čtyř letadlových lodí poslali Japonci 188 bombardovacích a bitevních

letadel do útoku proti Darwinu, hlavnímu přístavu a letecké základny na pobřeží severní

Austrálie. Do Darwinu došlo varování z misie pro původní obyvatele na ostrově Bathurst, kde

jistý kněz zpozoroval, jak se od severu blíží japonská letka. Na jeho varování však nikdo

nedbal. Japonská bombardovací a bitevní letadla vážně poškodila město, přístav a lodě a

usmrtila v tomto prvním z mnoha leteckých útoků na australské území ale spoň

243 lidí. V obavě, aby neklesla morálka civilního obyvatelstva, přiznala zprvu vláda ztrátu jen

sedmnácti lidí. Za dalšího japonského náletu zničilo pouhých devět letadel typu Zero

čtyřiadvacet létajících člunů zakotvených v Broome v Západní Austrálii. Mnozí vojenští

pozorovatelé se domnívali, že tyto nálety jsou předzvěstí invaze. Proč by se měla přílivová

vlna zastavit? ptali se. V určité době se Japonci mohli snadno zmocnit těch několika málo

přístavů na severním a severozápadním pobřeží Austrálie.

V březnu roku 1942 přijel bez ohlášení do Austrálie generál Douglas MacArthur, americký

velitel na Filipínách, kde už se zdálo, že Japonci každým dnem zvítězí. Byl právě jmenován

vrchním velitele spojeneckých vojsk v rozsáhlé válečné zóně, která zahrnovala jihozápadní

Tichomoří.
Vylodil se ve vybombardovaném Darwinu a spolu s manželkou a malým synem odjel do
Alice Springs, kde potom všichni nasedli do pomalého parního vlaku jedoucího do Adelaide.

Uprostřed pšeničného kraje, v městečku Terowie, smutně známém mezi pasažéry, kteří tu

museli kvůli rozdílnému rozchodu kolejnic přestupovat, ho očekávali novináři. A tady učinil

MacArthur jeden z nejslavnějších projevů druhé světové války. První dlouhou větou působila

jeho řeč trochu pompézně, ale v druhé již vyzněla rázně a nezapomenutelně. Mužům, kteří tu

netrpělivě čekali s tužkou v ruce, řekl:

Prezident Spojených států mi nařídil, abych prorazil japonské linie a z Corregidoru31

pokračoval do Austrálie se záměrem, jak jej sám chápu, organizovat proti Japonsku

americkou ofenzívu, jejíž přednostním cílem je osvobození Filipín. Prorazil jsem a také se
vrátím.

Účinek jeho slov byl velkolepý. Austrálie získala nového mocného spojence. Britské nákladní

a osobní lodě pro ni měly sice význam až do konce války, ale ve vzduchu, na souši i na moři
by se bez amerických vojsk neobešla.
Na podzim roku 1942 panoval v Sydney a v Melbourne neklid. V noci stahovali lidé žaluzie a

reflektory aut a světla v ulicích svítila jenom tlumeně, aby se město nestalo viditelným cílem,
kdyby se blížila japonská letadla.

V parcích a na školních hřištích se hloubily klikaté zákopy, aby se děti a dospělí měli v

případě náletů kde schovat. Tisíce dětí byly nakrátko evakuovány na venkov.

Přítomnost amerických vojáků, kteří sem byli dopravováni po moři, povzbuzovala obecnou

morálku, ale Američané tak velkoryse utráceli, až to často budilo mezi lidmi závist.

Hospodářský život byl řízen mnohem přísněji než kdy jindy od trestaneckého období.

Existovaly přísné pokyny, kde mají lidé pracovat, jaké mají platit nájmy, kolik si smějí

půjčovat, kolik vydělávat, jaké zboží se jim má dovážet domů a zda smějí cestovat vlakem do

jiného státu. Nová auta už nebyla k mání a mnohé součástky se daly koupit jen na

vrakovištích. Po tom, co se Japonci zmocnili většiny gumovníkových plantáží v jihovýchodní

Asii, bylo nejenom málo benzinu, ale i tak málo gumy, že tisíce aut zůstávalo až do konce
války v garážích.

Ženy se musely vláčet s těžkými nákupy a nosit domů zboží, které se před zavedením přídělů
benzinu dováželo až

do domu. Téměř se přestaly stavět nové domy, protože byl nejen

nedostatek stavebního materiálu, ale i pracovních sil. Konečně však nastala doba úplné

zaměstnanosti, jaké Austrálie v letech 1919-1939 nikdy nedosáhla.
Piva, tabáku a cigaret bylo jen velmi má

lo a oblečení a některé potraviny jako cukr, máslo a

čaj, jenom na příděl.

Každý u sebe musel mít svou přídělovou knížku a v obchodě nikomu zboží neprodali, dokud

neodevzdal patřičné množství přídělových kuponů. Některé police v mlékárnách a v
obchodech s

cukrovinkami byly úplně prázdné. Přitom však ovšem typický australský

civilista netrpěl zdaleka takovým nedostatkem jako většina Evropanů. A vlastně bylo v roce

1942 mezi lidmi méně chudoby, a tím i méně hladu než v letech krize.

Stále ještě byly obavy, že Japonci Austrálii napadnou. Japonsko však spíše zamýšlelo
australský kontinent izolovat, zmocnit se nejen indonéského souostroví a Nové Guineje, ale i

Samoy, Fidži a Nové Kaledonie, a přerušit tak hlavní cestu, po níž se dopravovaly zásoby
mezi Spojenými

státy a východním pobřežím Austrálie.

Netrvalo dlouho a japonské jednotky, které překročily horskou páteř východní Nové Guineje,

byly na šedesát kilometrů od hlavního města Port Moresby. A tam je na stezce Kokoda a u
zátoky Milne Bay zarazili Australané -

pro Japonce to byly první porážky, které po řadě

velkých úspěchů utrpěli.

Japonci po sobě při svém ústupu zanechali podivnou spoušť - rámy kol, na kterých chtěli

dojet do Port Moresby, mrtvolu bílého koně, na němž ještě nedávno seděl japonský generál, a
vš

echny své padlé vojáky. Australané, kteří sem přijeli asi dva dny po svém předvoji, museli

zdolávat šedivé bahnité stezky, které prudce klesaly a zase stoupaly, a přecházet rychlé

bystřiny a lávky spletené z pevných větví. Bezmezně přitom obdivovali své krajany, kteří v

tak náročném terénu bojovali, i jejich domorodé nosiče.

Japonci vyslali dlouhou oklikou po moři početné námořní síly, o nichž doufali, že jim

dobudou Port Moresby, ale útok byl odražen v bitvě v Korálovém moři v květnu 1942. Byla
to první ná

mořní bitva v dějinách, kdy po sobě nestřílely flotily, neboť lodě byly napadeny ze

vzduchu letadly, která vzlétla z letadlových lodí anebo z pozemních základen. Část bitvy byla

vybojována necelých tisíc kilometrů od Velkého bradlového útesu a přístavu Cairns.

Japoncům nezbývalo, než ustoupit. Jejich převaha spočívala ve velkých letadlových lodích,

které byly vlastně pohyblivými letišti, ale o mnoho těchto plujících letišť přišli již v červnu

1942 v bitvě o Midway.32 Měsíce japonské převahy skončily.

Začal pomalý těžký úkol - vyhnat Japonce z Nové Guineje, Holandské Východní Indie a z

Filipín. Téměř tři roky nato, uprostřed roku 1945, bylo více Australanů na frontě nebo poblíž

frontové linie než v kterékoli předešlé fázi války. Japonci zdaleka ještě nebyli úplně vyhnáni z

tropických ostrovů, když byly v srpnu 1945

svrženy na japonská města první atomové bomby, a tím bylo Japonsko přinuceno k rychlé
kapitulaci.

Po roce 1941 Austrálie nepřispěla k bojům v Evropě a ve Středomoří, leda ve válce letecké.
Mnozí z n

ejlepších pilotů a posádek Královského letectva byli Australané a podíleli se na

mnoha nebezpečných náletech včetně známého útoku v roce 1944, kdy bylo z nevelké výšky

napadeno letadly typu Mosquito gestapácké vězení ve francouzském městě Amiens.

Letci byl

i nesporně obdivuhodní, ale Austrálie musela hodně spoléhat i na námořníky.

Většina námořních bitev byla vybojována daleko od domova, ale dvě velké tragédie se

odehrály poblíž australského pobřeží. V listopadu roku 1941 zpozorovala nedaleko
Carnarvonu v Zá

padní Austrálii loď královského loďstva Sydney plavidlo plující pod

holandskou vlajkou. Byla to německá korzárská loď Kormoran, která už potopila mnoho

spojeneckých lodí v Atlantiku a v Indickém oceánu. Kapitán lodi Sydney zamířil směrem ke
Kormoranu a neo

patrně se přiblížil na dosah jeho děl. Strhla se bitva na krátkou vzdálenost a

obě lodě začaly hořet a potopily se. Ze šesti set pětačtyřiceti důstojníků a členů posádky na
lodi Sydney se nikdo nezachránil.

Osmnáct měsíců nato plula pod parou na opačné straně kontinentu australská nemocniční loď

Centaur směrem k severu k Nové Guineji, odkud měla převézt domů raněné. Za temné noci ji

východně od ostrova Stradbroke nedaleko Brisbane napadla japonská ponorka. Loď byla

jasně osvětlena a z vynořující se ponorky musely být dobře vidět červené kříže na jejím boku,

takže útok byl vážným porušením mezinárodního práva. Centaur začal hořet, potopil se a

zahynulo na něm dvě stě šedesát osm australských mužů a žen.

Války se zúčastnili i původní obyvatelé, někteří jako vojáci a jiní jako strážci pobřeží v

severní Austrálii. Při invazi spojenců do Francie v červnu 1944 se velmi osvědčil tradiční lék

australských domorodců. Po celé generace sbírali Austrálci v některých vnitrozemských
krajích listy duboisie myoporoides a pak

je házeli do vody, aby omámili ryby a přiměli je

vyplout k hladině. V roce

1944 se tyto listy sbíraly ve velkém množství v Queenslandu a vyráběly se z nich léky
skopolamin a atropin.

Uprostřed války patřily k několika málo produktům, které se dopravovaly letecky do Británie.

Pokud měla být britsko-americká invaze do Němci okupované Francie úspěšná, potřebovala

armádu zdravých vojáků, kteří by příliš netrpěli mořskou nemocí, a pro mnohé z nich byl

starý lék australských domorodců velkou úlevou.
Od roku 1941

do roku 1945 byl ministerským předsedou John Curtin, který si získal pevné

postavení. Vypořádal se s frakcemi rozdělujícími od roku 1930 labouristickou stranu v

Novém Jižním Walesu. Když v červnu roku

1941 vstoupil Sovětský svaz do války, přestali levicovější horníci ignorovat válečné úsilí a

ochotněji mu pomáhali a Curtin dovedl jejich změny využít. Byl nakloněn průmyslníkům,

kteří dál organizovali výrobu válečné výzbroje a letadel. Přesvědčil labouristickou stranu, aby
upustila od svého záporného stanovi

ska k vysílání povinně odvedených vojáků do bojů mimo

Austrálii a Papuy -

neboť toto stanovisko přetrvávalo mezi labouristy ještě od roku 1917. Od

roku 1943 bylo pak možné vysílat až k rovníku a ještě někdy dál na sever nejen dobrovolníky,
ale i odvedené vojáky.

Curtin dokázal zavést jednotný systém daní z příjmu pro celou zemi a od roku 1942 přestalo

své daně z příjmu vybírat všech šest států. Většinou uměl velmi obratně udržovat vztahy s

oběma hlavními spojenci, Británií a Spojenými státy, i když možná až příliš horlivě přijímal

MacArthurovy rady a příkazy. S opozicí v parlamentu jednal většinou poctivě. Jeho

rozhlasové projevy k australskému lidu byly srdečné a důstojné a někdy, když citoval úryvky
z próz, i nezapomenutelné.
Byl natolik oddán své práci, ž

e si získával obecný obdiv. Jako ministerský předseda v době

války musel trávit mnoho času na vojenském velitelství v Melbourne, a když odcházel ze

svého hotelu, kde se mimochodem nepodával alkohol, často mu poklepávali na rameno lidé,

kteří ho poznali na ulici, většinou však spíše z hluboké úcty než ze zvláštní náklonnosti. Byl

to staromódní člověk, který se stal vůdčí osobností národa, avšak po světlech reflektorů
netoužil.

Do služby v armádě se dobrovolně přihlásilo anebo bylo povoláno tři čtvrtě milionu

Australanů a desetinu z nich tvořily ženy. Padlých bylo asi o polovinu méně než v první

světové válce, neboť tentokrát se nebojovalo v těsných zákopech. A navíc bylo mnoho životů

zachráněno díky pokroku v medicíně, mimo jiné i díky penicilinu, sulfátovým lékům a
transfúzi krve.

Austrálie vyráběla za druhé světové války mnohem více munice než ve válce předešlé. Válka

uspíšila její industrializaci, neboť při výrobě nejrůznějšího válečného materiálu bylo

zaměstnáno 150 000 žen a mužů a několik set tisíc dalších dělníků vyrábělo jiné pro válku

důležité potřeby. V červenci 1944 pracovalo 44 000 lidí na výrobě válečných letadel, přičemž

většina z nich nikdy předtím v továrně zaměstnána nebyla. Celkem bylo za války vyrobeno

3500 bitevních, cvičných a bombardovacích letadel a téměř všechny byly nasazeny do bojů

proti Japoncům. Zahraniční průmyslníky po válce překvapilo, kolik různých druhů zbraní
Australané vyrobili -

od protiletadlových děl, raket, samopalů, optických zaměřovačů, min a

tanků až po válečné lodě a rychlá letadla. Na výrobu zbraní a vojenského vybavení si ovšem

museli vytvořit nekonečně různých přístrojů, které se pak dobře uplatnily i v mírovém

průmyslu.

S jednou skutečností se Australané koncem války jen těžko vyrovnávali, protože jí nechtěli

uvěřit. Británie sice v druhé světové válce zvítězila, ale ztrácela přední postavení ve světě. V

období mezi pádem Francie v polovině roku 1940 a Hitlerovým útokem na Sovětský svaz o

rok později bojovala téměř sama proti Německu. Bylo to oněch dvanáct měsíců, kdy Austrálie

stála na třetím místě ve skromné vyčerpané skupince spojenců vedených Británií, která stále

ještě odolávala Hitlerovi. Koncem války však zůstávala Británie coby vojenská velmoc

daleko za Spojenými státy a Sovětským svazem, ztrácela sílu v průmyslu a nemohla si být

jista, zda si dokáže udržet světové impérium - například Indie s ní určitě mínila uvolnit

svazky. Spojené státy vyšly z války jako pokrevný příbuzný Austrálie. Počátkem války by

nikdo takovou změnu nečekal. Australané, kteří v roce 1939

trávili sobotní odpoledne v biografu, viděli především hollywoodské filmy. Kupovali si více
amerických aut než britských a pohvizdovali si více amerických melodií. Je také pravda, že

před válkou se v Americe proslavilo pár Australanů, včetně Heleny Rubinsteinové, která sem

převedla svou kosmetiku z Melbourne, herce Errola Flynna, který strávil dětství v Hobartu,
kde byl jeho otec profesorem biologie, a Harryho Bridgese ze San Franciska, který studoval
na malé katolické škole v západním Melbourne a pak c

oby militantní námořník odešel do

Ameriky, kde zorganizoval silné odbory námořníků a přístavních dělníků. Do války však byly

oficiální styky mezi oběma národy velmi slabé. Téměř nikdo z vedoucích australských

politiků tehdy nevkročil na půdu Spojených států. Na rozdíl od Kanady a Jižní Afriky neměla

Austrálie ve Washingtonu svého vyslance, a to až do roku 1940, kdy tento úřad přijal
významný politik R. G. Casey.

Vztahy s Washingtonem navždycky proměnil Pearl Harbor. Po tři a půl roku bojovali vojáci
obou ze

mí bok po boku na mnoha tichomořských ostrovech, a i když se mezi nimi občas

vyskytly drobné nesváry nebo dokonce rvačky, obvykle spolu dobře vycházeli. V Austrálii

sloužila řada amerických důstojníků, včetně budoucího prezidenta Lyndona B. Johnsona. A
nak

onec byl pro obranu Austrálie Washington mnohem důležitější než Londýn.

Ještě méně se dal v roce 1939 čekat vzestup Indonésie. Po celá desetiletí byly jedinými

sousedy Austrálie země řízené a zalidňované z Evropy a výjimkou zůstávalo jedině thajské
královs

tví daleko na severozápadě a království Tonga daleko na severovýchodě. V takovém

prostředí byla Indonésie chápána spíše jako holandská než indonéská - dokud tu ovšem
japonská okupace v letech 1941 až

1945 autoritu Holanďanů nepodkopala. I přes sebevětší snahu Holanďané už svou starou moc

v Indonésii zpátky nezískali. V červenci 1947 tu vypukla válka za nezávislost a australská

vláda i přístavní dělníci, kteří nepustili holandské lodě do australských přístavů, sympatizovali
s Indonésany. V roce 1950 získala

Indonésie nezávislost. Poprvé měla Austrálie nablízku

potencionální velmoc, jejíž obyvatelé nepocházeli z Evropy a nebyli křesťané.

Islám trochu zajímal Australany za vlády královny Viktorie.

V očích mnoha z nich byla válka v letech 1914 až

1918 po určitou dobu válkou proti islámským vojákům, a teď jim nepřímo pod vlivem války z
let 1939 až 1945

vznikla v sousedství islámská republika. Islám však v té době nebudil obavy - na Středním

Východě ještě neprojevil svůj bojový zápal, probuzený a udržovaný na jedné straně vznikem

Izraele a na druhé straně stoupajícím významem arabské nafty. Dvacet let po skončení druhé

světové války se mnozí Australané, kteří se zajímali o mezinárodní dění, neobávali toho, že
Indonésie je islámská, ale že by mohla být komunistická.

Tyto obavy se vystupňovaly po

vítězství komunismu v Číně roku 1949.

Jak se zdálo, vítězství nad Japonskem přineslo místo jedné hrozby jinou.

15. vysoké cíle

Dne 15. srpna 1945 jistě slyšela alespoň polovina Australanů, kteří pracovali poblíž rádiového

přijímače, mimořádný rozhlasový projev nového ministerského předsedy Bena Chifleyho. Na

žádnou zprávu tehdy lidé tak dychtivě nečekali. "Drazí spoluobčané," promluvil Ben Chifley

pohnutým hlasem, "válka skončila."

Vyzval občany, aby "děkovali Bohu za vítězství," a vzdal poctu "statečným milovaným

bojovníkům, kteří se již nikdy nevrátí". Mezitím už přijížděli domů letci, kteří bojovali proti

Hitlerovi ve válce zakončené před třemi měsíci.

A brzy se začali navracet vojáci, ošetřovatelky, námořníci, posádky obchodních lodí i letci,

starší seržantové, velitelé perutí, námořníci první třídy a muži všech ostatních hodností. Ti,
kdo sloužili na Nové Guineji, byli snadno k rozeznání podle žlutavé barvy pleti po lécích proti

malárii. I v civilním životě se vojáci, kteří se vrátili z války, lišili za zimních dnů od ostatních

tím, že chodili v silných hnědých pláštích demobilizované armády anebo v modrých leteckých

kabátech s límcem ohrnutým proti větru.

Starší lidé si všimli, jak je mezi nimi na rozdíl od navrátilců z první světové války málo

invalidů. Jen málokteří z těch, kdo se vrátili, přišli ve válce o ruku nebo o nohu.

Demobilizovaným vojákům se dostalo od vlád, ať už od vlády federální nebo od vlády jejich
státu, mnohem více výsad, než poznali jejich otcové. Tisíce jich šly studovat na univerzitu,

kde měly možnost bezplatného vzdělání a stipendií, a v některých univerzitních areálech se

stavěly dlouhé armádní baráky, ve kterých se konaly přednášky. Vojákům byla opět nabízena

půda, ale v národě, kde si lidé již zvykli na městský způsob života, nebyl o farmaření valný
zájem.

V prvních čtyřech poválečných letech utvářel Austrálii Ben Chifley se svou labouristickou

stranou. Chifley se narodil ve městě zvaném Bathurst, západně od Modrých hor, a v roce
1951 tam také byl

pohřben za účasti třiceti tisíc lidí a své oblíbené kapely, bathurské

dechovky. V době, kdy vrcholilo období páry, patřil mladý Chifley k nejlepším strojvůdcům a

zaníceným odborářům, kteří se pevně drželi svých zásad, i když za to platili vysokou cenu.
Sy

n kováře, vzdělaný více z knih než katolickými učiteli, strávil v parlamentu teprve čtyři léta

a už se v roce 1941 stal ministrem financí ve federální vládě. Vzhledem připomínal spíše

hezkého poklidného psa, dánskou dogu, a ustavičně měl v ústech dýmku. Miloval

hospodářství a státní finančnictví. Rád zasahoval do ekonomiky. Kapitalismus mu

nevyhovoval. O úspěch ve volbách však přišel především kvůli jednomu ze svých hlavních

záměrů - znárodnit všechny soukromé banky.

Válka vnesla do veřejného života cílevědomost, jaká tu již přes třicet let nebyla znát. Vedly se

sice prudké politické spory, ale skrývalo se za nimi mnohé, v čem spolu hlavní politické

strany souhlasily. Po šoku, který Austrálie utrpěla japonským vojenským útokem, se všichni

shodovali, že země musí být trvale připravena na další válku. Jen málokdo čekal, že se mír

udrží nadlouho. Zatímco v roce 1914 věřili lidé v dlouhý mír a nedočkali se ho, v roce 1945

očekávali brzkou krizi a dost možná i další válku. Panovaly velké obavy, že vzhledem k
existenci atomových zbraní -

a brzy je měl i Sovětský svaz - by další válka byla ještě ničivější

než ta, která právě skončila. Radost z míru trochu zkalilo vědomí, jak vážně je ohrožen svět.

Za mír se muselo bojovat a Chifley upjal své naděje na nově založenou Organizaci spojených

národů, na jejímž vytvoření se podílel jeho spolupracovník dr. H. V. Evatt. Své naděje

soustředil také na obranu, takže Austrálie měla ještě několik let velká okupační vojska v
Japonsku.

Po druhé světové válce nestavěli Australané zdaleka tolik pomníků, jako se jich stavělo ve

všech větších i menších městech po válce první. Tehdy se na pomnících hlásalo, že všichni ti

padlí bojovali za Boha, za krále a za vlast, že jejich oběť nebyla marná a že nezestárnou, tak
jako zestárneme my, kdo j

sme zde zůstali. Důvěrou prodchnuté nápisy se v roce 1945 už tak

snadno nevymýšlely. Mnohá města jen opravila pomníky postavené na paměť let 1914-1918 a

připojila k nim sloupec nových jmen.

Austrálie byla odhodlána se postarat, aby japonští vůdci a všichni ti, kdo krutě jednali s

válečnými zajatci, byli potrestáni. Mezinárodnímu tribunálu, který usiloval o odsouzení

hlavních japonských válečných zločinců, předsedal australský soudce sir Wiliam Webb.
Australský filosof William Macmahon Ball zasedal spolu s r

uskými a čínskými delegáty v

Tokiu ve Spojenecké radě ustavené na pomoc generálu MacArthurovi při správě Japonska. V

těch prvních mírových letech si nikdo nedokázal představit, že se Japonsko jednou znovu

vzchopí, ovládne značnou část australského hospodářství a že za čtyřicet let po válce bude

denně posílat do Canberry průvody turistů, vybavených všemocnými jeny, měnou tak tvrdou,
že jsou vedle ní australské dolary lehké jako pírko.

Prvořadým cílem Canberry se opět stalo sociální zabezpečení.

Počátkem čtyřicátých let se vláda znovu ujala úkolu, od kterého v roce 1914 do značné míry
upustila -

postarat se o nové prvky sociálního zabezpečení. Byly to vdovské a invalidní

důchody, mateřské příspěvky a podpory známé jako dětské přídavky. V červenci roku

1945 začal Australský svaz pravidelně vyplácet podpory v nezaměstnanosti - až do té doby

vydávala většina států nezaměstnaným místo peněz potraviny. Byly to většinou nákladné

projekty, ale Canberra měla velké finanční zdroje, protože daleko více lidí teď platilo daň z

příjmu, a to daň vyšší než dříve. Navíc nemusela poskytovat vojákům, kteří se vrátili z války,

zvláště vysokou pomoc. Být v této válce tolik ztrát jako v první světové válce, zřejmě by se

projekty na sociální zabezpečení občanů musely značně omezit.
A

ustrálie měla jen sedm milionů lidí a potřebovala mnohem větší počet obyvatelstva, aby se

dokázala bránit.

Arthur Calwell, Chifleyho ministr pro přistěhovalectví, vymyslel program, který se ukázal

jako nejsmělejší imigrační počin 20. století. Svůj návrh odůvodnil poukazem na prostou

skutečnost, že Japonci dokázali ohrozit Austrálii, protože měli tolik lidí. "Bylo jich mnoho, a

nás jen velmi málo." Vyzýval Australany, aby pochopili, že pokud tu nadále zůstane tak malý

počet obyvatelstva, může jednou "tuto rozlehlou hnědou zemi" zaplavit nepřítel.

Calwell původně doufal, že na každého přistěhovalce z cizích zemí připadne deset z Britských

ostrovů. Austrálie byla ochotna přijmout i nemnoho běženců z Evropy, ale jen za

předpokladu, že se o ně postarají a ubytují je jejich příbuzní, kteří již v Austrálii žijí - byly

obavy, že tito přistěhovalci by také nemuseli najít zaměstnání, a stali by se tak přítěží. Calwell

se brzy rozjel do uprchlických táborů v kontinentální Evropě, aby tu získal na každý rok

potřebný počet přistěhovalců. Nabídl pobyt tisícům lidí z Pobaltí, kterým se zprvu říkalo

"Baltové" nebo "vyhnanci", a rovněž Ukrajincům, Polákům, Jugoslávcům a dvěma tisícům

Židů, kteří přežili koncentrační tábory. V roce 1947 připadal na tři přistěhovalce z Británie

jeden z evropského kontinentu. Lidé z Britských ostrovů neměli takový zájem emigrovat, jak

Calwell očekával.
V celém desetiletí od roku 1948 do roku 1957

pak připadali na jednoho přistěhovalce z Britských ostrovů tři, kteří přišli z kontinentální
Evropy.

Snad žádná jiná země na světě se nerozhodla dovézt si na náklady veřejnosti takové množství

lidí z ciziny. Dalo se jenom očekávat, že to vyvolá neklid. Leckde se objevily výhrady proti

všem těm "cizákům", kteří se dali snadno rozeznat podle přízvuku nebo oblečení, tváří či
jmen.

V roce 1947 pro ně začal Calwell razit přátelský termín "noví Australané" a doufal, že k nim

lidé časem najdou lepší vztah. Mnozí z nich se po prvních měsících nezvyku a stesku po

domově začali cítit v Austrálii jako doma.
K jejich

spokojenosti přispívalo, že měli více jídla než lidé kdekoli v Evropě a byli mnohem

lépe placeni než doma. Hůře se přizpůsobovali ti, kdo přijeli s vyšší kvalifikací. Buď neměli

dostatečné jazykové znalosti, jimiž by svoji kvalifikaci doplnili, nebo je doma získané

vysokoškolské vzdělání rovnou neopravňovalo k výkonu povolání v medicíně, advokacii,

inženýrství a v jiných profesích. Absolventi slavných univerzit ve střední Evropě se

oprávněně cítili poškozeni tím, že musejí dočasně zůstat stranou, ale neuvědomovali si
vždycky, že i když Australané nejsou možná ve svých profesích vždycky tak uhlazení,

stanovili si pro ně vyšší měřítka, než převažovala ve většině Evropy. Například studium

medicíny vyžadovalo v Austrálii často vyšší úroveň než v kterékoli evropské zemi.

Každý přistěhovalec dostal zaměstnání, i když třeba v odlehlém důlním městečku nebo na

stavbě, možná v hotelové kuchyni, ale častěji v továrně. Vláda byla v té době přesvědčena, že

vše, co se dá za rozumných nákladů vyrobit, se má vyrobit v Austrálii. Trh pro doma

vyrobené zboží byl zajišťován pomocí dovozních cel na zboží importované ze zámoří.

Evropa zprvu příliš nekonkurovala, protože potřebovala veškerý cement, olovo, stroje a

nástroje na vybudování vybombardovaných předměstí Rotterdamu, Hamburku, Coventry a

jiných zpustošených měst. V Austrálii se daly vybudovat nejrůznější nové továrny, pokud se

ovšem sehnaly cihly a plech na střechy a dost pracovních sil ke strojům. V pěti poválečných
letech bylo vybudováno na tisíce továren a dílen - plechové haly nebo výstavné továrny,

některé u nedlážděné prašné cesty a jiné s vlastní vlečkou. Vyráběly chemikálie, plasty, sklo,

baterie, letadla, látky, náhradní díly do automobilů a mnoho dalších produktů, které se zatím v

Austrálii nevyráběly. Vlády ani nemusely žádat po lidech, aby kupovali doma vyrobené zboží.

Často nic jiného ke koupi nebylo.

Lidé byli nesmírně hrdi na to, co všechno Austrálie dokáže. Když přijížděli vlakem k

ocelářskému městu Newcastle, s radostí se dívali, jak z oceláren stoupají sloupce hustého

černého a bílého dýmu, a když večer odjížděli z Melbourne do Geelongu, viděli jasně

osvětlenou rafinérii nafty, kde hořel přebytečný plyn. O exhalacích se tehdy ještě moc

nemluvilo. Všichni přáli úspěch továrnám, které dávaly lidem práci a zajišťovaly Austrálii

větší bezpečnost v případě další války.

Ve čtyři nebo v pět odpoledne se z bran velikých továren vyvalilo množství jízdních kol, pár

autobusů, dodávek a nákladních vozů plných cestujících, mezi kterými bylo i hodně žen s
šátky na hlavách.

Nejméně polovina národa ještě těžce pracovala v podnicích, kde byli lidé

koncem směny často dost špinaví. Strojů sice přibývalo, ale pořád ještě bylo zapotřebí těžké

manuální práce. Bílé límečky převážily v Austrálii nad modrými halenami až v roce 1970.
V

ětšina lidí pracovala ve stoje. Jen málokdo byl tlustý - ovšem jen do doby, kdy už se dala

koupit levná auta.

Válka podnítila inženýrské schopnosti Australanů. Ve městech se už vyráběly písty, ventily,

chladiče a stovky jiných dílů do aut. Jestliže se mohl vyrábět v Melbourne bitevní letoun, proč

by se tu nemělo začít i s výrobou tak oblíbeného auta, s motorem a se vším ostatním? L.

J. Hartnett, ředitel zdejší pobočky General Motors-

Holden, známý svou nevyčerpatelnou energií, byl přistěhovalec z Anglie. Když začal mluvit o

tom, že by bylo na čase vyrábět australské auto, musela se jeho slova brát vážně.

Zjistil, že může spoléhat na podporu Canberry.

Nejtěžší pro něj bylo přesvědčit pro tuto myšlenku vedení společnosti v Americe, protože
každému bylo jasné,

že výroba australského auta omezí dovoz vozů z Detroitu. Na

rozhodující schůzi v New Yorku v září 1947 se Hartnett snažil prosadit svůj plán, ale vtom ho

přerušil americký předsedající, proslulý Alfred P. Sloan. "Ta Austrálie mi vůbec nesedí,"

obořil se na něj. "Je to nějaká socialistická země, ne? Stát tam vlastní dokonce i železnice."

Hartnett se chopil příležitosti a poznamenal, že pokud mu Sloan v jeho záměru zabrání,

nebude stát vlastnit jen železnice, ale začne vyrábět i auta. Takže mu New York nakonec
svoje svolení dal.

V australských dějinách je málo tak vzrušujících dnů jako 29. listopad 1948. Tehdy byl

předveden v Melbourne první holden. V ulicích se stovky dětí zblázněných do aut dychtivě

rozhlížely po prvních holdenech, které se s nápadně vypouklou karosérií daly těžko splést s

jinými vozy. Pár vtipálků jim dokonce začalo říkat těhotné velryby s falešnými zuby.

"Velryba" měla šestiválcový motor, řadící páku u volantu, rychlost sto padesát kilometrů za
hodinu a zájemce o koupi vozu lákala i úsporno

u spotřebou benzinu. Po celá léta to byl

nejoblíbenější vůz na australských silnicích. Dlouho předtím, než se v asijských městech

objevila japonská auta, se vyvážené holdeny prodávaly v Singapuru, Hongkongu a v Djakartě.
Ben Chifley byl i coby ministerský

předseda svými reflexy spíše strojvůdce - držel ruku těsně

nad brzdou. Byl přesvědčen, že hospodářství je třeba pevně řídit, a udržoval proto ještě čtyři

roky po skončení války nepopulární přídělový systém v prodeji benzinu. Zároveň však
nepodléhal všem po

žadavkům levičáckých labouristů a komunistů. Černé uhlí bylo hlavním

zdrojem průmyslové energie, ale ne vždycky je těžili horníci. Když v roce
1949 vstoupili horníci v uhelných dolech do stávky, neváhal Chifley vyslat vojáky a letce na
práci do povrchových

dolů, ale ne do hlubinných šachet.

Ve federálních volbách v prosinci 1949 zvítězil nad Chifleym R. G. Menzies a jeho

liberálové. V mnohém z Chifleyho programu se pokračovalo i nadále - v získávání

přistěhovalců, v budování dalších a dalších továren a v sociálním zabezpečení. Menzies však

za pozoruhodné údobí své politické moci změnil Austrálii ideově. O jeho zásluhách a

omylech se bude ještě dlouho diskutovat, ale jeho nesmírný význam pro poválečnou Austrálii
je nepochybný.
Robert Gordon Menzies se narodil

a vyrostl v Jeparitu, malém městečku uprostřed pšeničného

kraje ve Viktorii, kde měl jeho otec obchod se smíšeným zbožím a strýc řídil místní noviny.
Chlapcovo druhé jméno - Gordon -

nepřímo pocházelo z Afriky, po generálu Gordonovi,

který se proslavil při obléhání Chartúmu v severní Africe.

Svým původem však byl Menzies mužem z lidu, jeho otec kdysi pracoval jako řemeslník v

Ballaratu a dědeček z matčiny strany vedl hornické odbory ve zlatých dolech. Když bylo

Robertu Menziesovi jedenáct, předpovídal mu jistý frenolog podle obrysů hlavy, že z něj

jednoho dne bude advokát anebo řečník. "Od té doby mi byla má budoucnost jasná,"

vzpomínal později Menzies. Z venkova odešel studovat na stipendium na malou akademii v

Ballaratu, kde přímo zazářil, a potom na Wesley College a na Melbournskou univerzitu. Stal

se z něj brilantní právník a stejně brilantní pak byl ve státní politice. Zprvu se domníval, že se

bude věnovat politice jen asi sedm roků, ale zůstal v ní sedmatřicet let a téměř celou tu dobu

se věnoval federální politice. Když v roce 1939

vypukla válka, byl ministerským předsedou, ale za dva roky své postavení ztratil a nezdálo se

příliš pravděpodobné, že by je znovu získal. Snášel dost těžko hlupáky a někdy míval pocit,
že jich má kolem sebe až moc.

Jak se p

ohyboval v politické džungli, jeho rozhodnost ještě vzrostla. Našel si i způsob, jak

jednat s prostými lidmi. Když ho však při jeho politických vystoupeních na veřejnosti, kde

promlouval zvučným hlasem a kam se lidé jen hrnuli, někdo vyprovokoval, dovedl ostře a

pohotově odpovědět. Založil vlastní poli tickou stranu, Liberály, která měla hned od počátku

pevné postavení především ve Viktorii. Tam také došlo k převratné změně, když ženy dostaly

polovinu hlasů při výběru liberálních kandidátů do parlamentu. V roce 1949 uchopil Menzies

moc v Canbeře a dělil se o ni v hladce fungující koalici s Agrární stranou - ze své porážky v

roce 1941 se poučil i o tom, že koalice je jako suchá zahrada, o kterou je třeba soustavně

pečovat, jinak hyne.

V komunismu viděl Menzies největší hrozbu pro národ. Podle jeho názoru byl komunismus
schopen uškodit zemi více než Japonsko za války, protože bojuje nejen silnými myšlenkami,

ale i jinými zbraněmi. Když v roce

1949 zvítězil komunismus v Číně, jeho obavy ještě vzrostly.
Nenávistí

ke komunismu bylo vůbec vedeno nejvíce počinů z počátků jeho působení. Když

byla v roce 1950 napadena komunisty ze severu Jižní Korea, vyslal tam vojsko a v Koreji pak

padlo 281 Australanů. Poslal australské vojáky a letce na Malajský poloostrov bojovat proti

komunistickým vzbouřencům. Jeho ochota umožnit Britům, aby v roce 1950 zkoušeli

nukleární zbraně a rakety ve volných prostorách Austrálie, se nám dnes zdá kontroverzní, ale

tehdy pramenila z přesvědčení, že je i v australském zájmu, aby Británie byla silná, a že

podobné zkoušky na australské půdě jsou nepřímou formou obrany v neklidném světě.

Menzies věděl, že nedokáže udržet prosperitu země, pokud se mu nepodaří lépe než

Chifleymu omezit vliv odborů ovládaných komunisty. Pokusil se postavit mimo zákon

Australskou komunistickou stranu, která v poměru k malému množství členů byla nejvlivnější

politickou stranou, jakou kdy Austrálie poznala. To se mu však nepodařilo. Diskuse o vlivu

komunismu nepočetné komunistické straně neuškodily, ale vedly k rozdělení silné

labouristické strany. V roce 1955 se od ní odtrhlo její katolické křídlo a vytvořilo

Demokratickou labouristickou stranu. Po další dvě desetiletí si získala tato strana ve volbách

průměrně něco pod deset procent hlasů a její druhé preference obvykle patřily liberálům, čímž
se v den voleb nachýlily vážky na jejich stranu.

Menziesovy lásky a nenávisti zřejmě ležely za mořem - Menzies nenáviděl především

komunisty a miloval hlavně monarchii. Cenil si Británie a její monarchie, protože, jak sám

řekl, přispěly mnohým "k onomu prostému smyslu kontinuity a vytrvalosti, díky němuž

odolal svět ve dvou světových válkách". Mnohem později začali labourističtí vůdci jeho

royalismus zesměšňovat, jenže za druhé světové války byla royalistická i labouristická vláda a
v roce 1944 jmenovala guvernérem králova spolehlivého bratra, vévodu z Gloucesteru.

Menzies měl to štěstí, že v roce 1954 přivítal britskou královnu - bylo to poprvé, kdy někdo z

vládnoucích britských monarchů stanul na australské půdě. Královna Alžběta II. v sobě měla

směsici vnější okázalosti, důstojnosti a lidskosti, jaká se od moderních monarchů očekává, a

navíc byla mladá. Asi tak pětina Australanů byla ke královské návštěvě spíše lhostejná, než že

by ji zvlášť obdivovala, ale mnozí se zastavovali a dívali se, jak projíždí kolem nich vlakem

nebo v černém autu, upoutáni tím pohledem mnohem víc, než chtěli. Tehdy se za jediný rok

prodalo více vlaječek, zejména britských, než za předešlých dvacet let.

Dva roky po královnině návštěvě zašel Menzies ve svých sympatiích k Británii až příliš

daleko. V červenci 1956

hrozil egyptský prezident Násir, že znárodní Suezský průplav.

Protože průplav měl prvořadý význam pro světový obchod, rozhodly se Británie a Francie, že
Násira zarazí.

Menzies, vědom si důležité role Suezu pro Austrálii, svolil, že odjede z Londýna do Egypta

jako vyjednávač.

Jeho vlastní vláda však nebyla tak docela přesvědčena, že by měl být emisarem jakési

anglofrancouzské verze bojové diplomacie, ani že by měl jednat v podstatě proti zájmům
vojenského spojence Austrálie -

Spojených států. Menzies ve svém jednání neuspěl.

Násir průplav znárodnil, Británie a Francie v odvetě zaútočily bombami a Spojené státy

hrozily, že zasáhnou ve prospěch Egypta. Tato epizoda Menziesovo jméno z hlediska daleké
budou

cnosti poškodila, ale většině Australanů se zamlouvalo, že jejich ministerský předseda

vkročil na mezinárodní scénu a postavil se proti tyranovi, který chtěl, jak si tehdy alespoň

mysleli, uzavřít hlavní námořní cestu k Austrálii. Menzies je dnes často líčen jako obdivovatel

Británie, ale pro většinu lidí své generace byl vlastencem, který stmelil národ tak jako nikdo

před ním. Podle vzpomínek jeho dlouholetého spolupracovníka Paula Haslucka Menzies

nikdy nepřestal být sám sebou a nikdy "neztratil australskou identitu".

Menzies, v mnohém žák Británie, byl vůdčí osobností právě v době první velké vlny převážně

nebritského přistěhovalectví. Zdědil tento program od labouristů, ale dovedl jej ještě dále. K
starým etnickým skupinám, jako byli Židé v Melbourne a v

Sydney, Němci v údolí Barossa a

v nížině řeky Darling a Italové na tropických třtinových plantážích, teď přibyly na

předměstích velkých měst nové skupiny - začaly tu vznikat ukrajinské pravoslavné a

holandské reformované církve spolu s polskými a českými restauracemi, litevskými a

makedonskými kluby a italskými a maďarskými novinami.

Přistěhovalectví se zvlášť neomezovalo, ani když vzrostla nezaměstnanost. Za korejské války

v roce 1952 přišlo mnoho odborářů o práci, a tehdy snížila vláda plánovaný počet sto šedesáti

tisíc přistěhovalců na další rok na polovinu. Přísun přistěhovalců, v hubených letech

omezovaný, opět značně stoupl v šedesátých letech.

Po dlouhou dobu tvořily největší skupiny přistěhovalců z kontinentální Evropy příslušníci

národů, které bývaly za války nepřáteli Austrálie - Italové a Němci - a po nich i jeden národ,
který byl australským spojencem -

Řekové. V letech 1945 až 1973 se do Austrálie

přistěhovalo tři a půl milionu lidí. Všichni tu nezůstali, ale čistý přírůstek obyvatelstva předčil

veškerou imigraci od roku 1788. Od konce války se počet obyvatelstva zvýšil díky

přistěhovalcům více než za celé období od První flotily.

Canberra se konečně začala rychle rozrůstat. V době, kdy k benzinovým pumpám přijížděly

první holdeny, to bylo ještě docela malé hlavní město. Menzies si přál, aby vyrostlo co do

moudrosti i velikosti, a druhé přání se mu nesporně splnilo. Umělé jezero, pojmenované po

Burley Griffinovi, hlavním, byť nedostatečně oceněném architektovi Canberry, dodalo kouzlo
tomuto roztro

ušenému, povlovně se svažujícímu městu s okružními ulicemi a třídami

vroubenými evropskými stromy. Federální ministerstva, která tak dlouho sídlila v Melbourne,

se teď přestěhovala do Canberry. V šedesátých letech Canberra předstihla dokonce Bendigo,
Toowo

ombu a nakonec Ballarat a stala se největším vnitrozemským městem kontinentu.

Kdyby se někdo ptal Australanů, pak by zřejmě většina z nich odpověděla, že symbolem

země není Canberra, ale hydroenergetický projekt ve Sněžných horách dále na jihu.

Začalo se s ním v roce 1949 v posledním období Chifleyho vlády a financován byl pak

Menziesem s pomocí americké půjčky. Zájem veřejnosti o něj byl tak veliký, že každý

Australan měl představu, o co v projektu jde - o vybudování velkých tunelů, jimiž by se

přivedla do suchých vnitrozemských plání voda, která dosud odtékala Sněžnou řekou do

Tichého oceánu. Byl to nejenom počin prakticky uplatněné politiky, ale i stavba významná

pro celou zemi, protože byla příslibem, že zachrání Sydney a Melbourne před militantními
odbo

ráři z uhelných dolů v Newcastlu a Port Kembla.

Hydroenergetický projekt ve Sněžných horách charakterizoval období, kdy inženýr byl ještě

králem, kdy plány na "rozvoj země" rozněcovaly lidskou představivost, kdy bylo možné

přemístit celé pluky dělníků do stanových a chatových osad daleko od měst, kdy se zoufale

hledal únik před vydíráním ze strany horníků a kdy pořád ještě přetrvával strach z války.

Dalším až příliš optimistickým cílem bylo spoutat vody Sněžné řeky, získat levnou elektřinu a

vytvořit tak vnitrozemská průmyslová města, kterým by za války nehrozilo bombardování.

Projekt Sněžných hor byl sice velkolepý, ale přišel s téměř desetiletým zpožděním. Dávno než

byl dokončen, prožíval svět období levné ropy, která odsunula černé uhlí do pozadí a snížila i

význam vodní energie. Ani po ovoci a jiné úrodě ze zavlažované půdy již nebyla taková

poptávka. Británie vstoupila v roce 1971 do Evropského hospodářského společenství a

některé produkty z plantáží zavlažovaných vodami odvedenými ze Sněžné řeky přestala
kupovat.

V retrospektivě nám padesátá a šedesátá léta 20. století připadají jako poslední šťastné období

staré zemědělské Austrálie. Ceny zemědělských produktů byly často vysoké. Vlna, která

zůstávala až do konce sedmdesátých let hlavním vývozním artiklem, se počátkem

sedmdesátých let prodávala za neuvěřitelně vysoké ceny, které přinesly do země veliké

množství peněz, největší od dob zlaté horečky. Ve větších venkovských městech, z nichž

téměř všechna ležela na tři sta kilometrů od pobřeží, vládl optimismus. Mackay a Lismore,

Horsham a MtGambier, Bunbury a Burnie se v těch pro farmáře zlatých letech přímo topily v

penězích. Mnohé farmářské rodiny si zajely do zámoří a vracely se s barevnými diapozitivy,

které po večeři promítaly svým uchváceným přátelům.
V

prvních letech Menziesovy vlády tvrdili mnozí pozorovatelé, že příznivá léta australského

hornictví již pominula -

suroviny sice pomohly utvářet zemi, ale jejich slavné dny zřejmě

skončily. Hornictví si podrželo svůj význam, ale stále ještě žilo ze starých objevů. Všechny

doly, tak důležité v roce 1949 - na černé uhlí v Novém Jižním Walesu, na stříbro, olovo a
zinkovou rudu v Broken Hillu a na zlato v Kalgoorlie -

byly objeveny v předešlém století.

Největší průmyslová a důlní společnost v Austrálii Broken Hill Proprietary, která však již v

samotném Broken Hillu nepůsobila, vyráběla jediná v zemi železo a ocel, nejvíce oceli

spotřebovávala, těžila nejvíce černého uhlí a vlastnila největší soukromé loďstvo. Byla však

ve své době pokládána za pozůstatek staré těžební horečky, o níž se všichni domnívali, že již
minula.

V padesátých letech nastala znovu éra hledání nerostného bohatství. Jen málokdo věřil, že by

se na kontinentu našly ještě další nerosty, ale v nové epoše objevů byly nalezeny i ty

vzácnější. Bauxit, surovina na výrobu hliníku, byl pokládán v Austrálii za relativně vzácný,
ale v nízkých horách vzdálených jen hodinu cesty vozem z Perthu a poblíž severního cípu

kontinentu ho v padesátých letech bylo nalezeno tolik, že se Austrálie začala stávat jedním z

největších světových vývozců bauxitu a hliníku.
Vývoz železné rudy byl dlouho zakázán - její zásoby se musely zachovat pro australské

vysoké pece, ale v sedmdesátých letech začaly vznikat v divokém kraji Pilbara na tropickém

severozápadě největší doly na železnou rudu. Někteří odborníci tvrdili, že v Austrálii se nikdy

nenajde ropa a zemní plyn, jejichž těžba by byla efektivní, ale v roce 1966 objevila společnost

Broken Hill Proprietary a její americký partner Esso v šelfu v Bassově průlivu velká naleziště

ropy. Austrálie začala být ve fosilních palivech téměř soběstačná právě v době, kdy naftová
krize z let 1973-

74 zasáhla tolik zemí a donutila jejich motoristy, aby čekali ve frontách u

benzinových pump, a dokonce si vynutila zavedení přídělového systému v oblasti energetiky.

Množství nejrůznějších objevů bylo až neuvěřitelné. Na tropickém ostrově Groote Eylandt u
Severního teritoria byla v šedesátých letech objevena manganová ruda. Ve vyprahlém kraji

Západní Austrálie poblíž vylidněných ulic bývalého zlatokopeckého městečka Kambaldy byly

nalezeny niklové rudy. Zanedlouho patřila Austrálie k zemím, které těžily nejvíce rud
manganu a niklu. V Arnhemské zemi bylo v roce 1970

objeveno snad největší naleziště uranové rudy na světě. Daleko na východ odtud byly v

Bowenské pánvi v Queenslandu otevřeny bohaté sloje černého uhlí, které se vyváželo do

Japonska. Tím však senzační řada objevů nekončila a suroviny se v sedmdesátých letech staly

pro Austrálii hlavním zdrojem příjmů z exportu.

Jak je možné, že bylo ještě tolik nerostného bohatství nalezeno v oblastech, kde už déle než

sto let pátrali prospektoři? Lidé, kteří v roce 1950 předpovídali, že doba velké těžby už

skončila, nemohli předvídat vzestup Japonska, které se stalo hlavním odbytištěm mnoha nově
objevených surovin. Nevelká vzdálenost Japonska a jeho zájem o uhlí, železnou rudu a hliník

vedly k otevření mnoha nerostných ložisek v tropické Austrálii, o nichž se dosud něco málo

vědělo, ale nikdo jim nevěnoval zvláštní pozornost. Významné bylo i to, že "uragán změny",

jak charakterizoval situaci Harold Macmillan, první britský ministerský předseda, který

navštívil Austrálii, vnesl v šedesátých letech ovzduší nejistoty do nově osvobozeného třetího

světa. Naproti tomu Austrálie se svou politickou stabilitou, s výhodnými zákony o pronájmu

dolů, s příznivými daněmi a zlepšenými pracovními vztahy v důlním průmyslu začala být

přitažlivá pro mezinárodní společnosti, které chtěly rozvíjet těžbu surovin. V letech 1919-39
Austrálie podnikavé investory spíše odrazovala, ale

teď je přitahovala novými podmínkami

mimo jiné i proto, že některé staré důlní oblasti z koloniálních dob už dávno nebyly výnosné.

Nejvíce však za svůj zrod vděčilo mnoho z nově otevřených dolů moderním teoriím a

technologiím zaměřeným na průzkum a těžbu. Některá z nových nalezišť vznikla jak díky
vynalézavosti, tak díky velkým investicím.

Politici se na další objevy dívali realisticky, ale veřejnost stále ještě doufala, že jednoho dne

bude hustě osídlena i rozsáhlá severní polovina Austrálie. Tomu však stále ještě bránily velké

překážky. Darwin, významné město v Severním teritoriu, byl o Vánocích roku 1974 poničen
cyklónem.

Naleziště základních kovů v Mount Ise v severozápadním Queenslandu dávalo v polovině

sedmdesátých let obživu pětadvacetitisícovému městu, ale během prvních třiceti let své
existence se jen taktak drželo nad vodou.

Naštěstí se na úzkém pásu queenslandského pobřeží dobře dařilo cukrové třtině a chov

dobytka byl zvýhodněn zavedením indického skotu zebu do roztroušených stád v severní
polovi

ně Austrálie. Nyní je toto plemeno třetinou chovného australského skotu a učinilo chov

výnosnějším. Díky tajné americké základně s její složitou pavučinou stěžňů a antén vzniklo

na severozápadním mysu další město. Zato velká vodní nádrž dostavěná v roce 1972 na

severozápadě na řece Ord nedala vzniknout žádné zavlažované oáze. Bavlníková pole se tu

musela i čtyřicetkrát ročně chemicky postřikovat. Nakonec stejně zvítězil nezdolný škůdce

bavlny mahadlovka bavlníková. V tropické Austrálii se vůbec příroda dokáže s úděsnou silou

bránit proti všem, kdo ji chtějí zkrotit. Tak například queenslandská ropucha obrovská (Bufo

marinus), dovezená v třicátých letech z Havaje, aby vyhubila brouka třtinového - nosatce

(Dermolepida albohirdum), nakonec nadělala více škody než užitku.

Větší výsledky měla věda v jižní polovině Austrálie. Miliardy ničivých králíků, kteří se stali

metlou venkova od šedesátých let 19. století, kdy se začali nekontrolovatelně rozmnožovat

nedaleko Geelongu, byly hubeny myxomatózou, uměle naočkovanou nákazou, kterou vyrobili

vědci a rozšiřovali komáři. Pro vyčerpanou půdu byla vynalezena nová hnojiva. Když se jí

přidaly malé dávky mědi, kobaltu a jiných nerostů, začala neúrodná půda rozkvétat. U dálnice
z Adelaide do Melbourne byl v padesátých letech

zúrodněn suchý pás země známý jako

Devadesátimílová poušť tím, že byl postříkán stopovými prvky. V Západní Austrálii, v

místech, kde na pobřeží blízko Esperance narážejí divoké vlny, byl zúrodněn velký pás země,

když tu jetel a různé trávy zvýšily obsah dusíku v půdě.

K farmářům z jihu kontinentu teď byla vlídná i příroda. Podnebí se měnilo v jejich prospěch.

Od pozdních osmdesátých let 19. století až do konce druhé světové války, včetně prvních
padesáti let Menziesova života, byly rozsáhlé oblasti jihovýc

hodní Austrálie poměrně suché.

Produkovaly asi čtyři pětiny celkového zemědělského bohatství země, ale až příliš často je

postihovala sucha. Teprve od roku 1945 sucha jakoby zázrakem přicházela jen zřídkakdy.

Další čtvrtstoletí bylo už podnebí v této nejdůležitější části Austrálie, ležící na východ od čáry
vedené mezi Rockhamptonem v Queenslandu a Port Augusta v Jižní Austrálii, mnohem

příznivější, což dodávalo i na lepší náladě farmářům, kteří byli po generace zvyklí potýkat se

s těžkostmi. V mnoha obvodech v zemědělských krajích, kde by lidé dříve volili spíše

labouristy nebo radikálnější křídlo Agrární strany, teď vítězila Menziesova koalice. Malcolm

Fraser, jeden z australských ministerských předsedů, kteří dlouho setrvávali ve své funkci, se
dostal v ro

ce 1955 do parlamentu tím, že zvítězil nad labouristickým kandidátem v

zemědělském obvodu v západní Viktorii.

Obyvatelstva však v zemědělských oblastech ubývalo. Produkovalo se tam sice více vlny,

obilí a dobytka než kdy předtím, ale spíše za pomoci strojů než lidské práce. Tažné koně

nahradil traktor a orba i žně vyžadovaly méně času. Místo koňských potahů, na nichž se

vozila pšenice v těžkých pytlích, které se musely jeden po druhém zvedat a pětkrát přenášet,

než se dostaly z farmy na přístavní hráz a potom na loď, se teď užívaly nákladní vozy, které

odvážely pšenici ve velkých kontejnerech přímo do sila na nádraží. Na mlékařských farmách

byly lidské ruce nahrazeny elektrickými dojičkami.

Počátkem třicátých let 20. století pracovalo na farmách více lidí než v továrnách, ale koncem

Menziesovy éry zaměstnávaly továrny třikrát více lidí než farmy.

Nejméně sto venkovských měst ztrácelo postupně svůj význam, a když mladí lidé vycházeli

ze školy, odstěhovali se raději jinam, aby si našli práci. Říkalo se tomu "útěk do města", ale

byl to útěk, který měl svůj smysl. Chudším venkovanům, kteří nevlastnili půdu, nabízelo

město kratší pracovní dobu, dostatek tekoucí vody, elektrické osvětlení doma i jasné světlo

všude kolem a také příležitost pro děti.
Ironií bylo, že v

enkov přicházel o lidi právě proto, že dovedl v porovnání se světovými

měřítky tak dobře využít pracovní sílu. Města naproti tomu rostla dílem i proto, že podle

světových měřítek pracovní síly tak dobře nevyužívala. Potřebovala stovky a tisíce obratných
pr

stů na výrobu bot, zmrzliny a šatstva, na opravy aut, psaní na stroji a obsluhu v obchodech.

Volební síla soustředěná ve městech sledovala čím dál tím více vlastní ekonomické cíle.

Ve čtyřicátých, padesátých a šedesátých letech 20. století se Melbourne, město vyhledávané

lidmi z kontinentální Evropy, rozrůstal rychleji než Sydney - poprvé od dob zlaté horečky

svého soupeře předstihl. Na čas se dokonce zdálo, že koncem století Melbourne snad Sydney

dohoní. Získával si převahu zejména proto, že klesal význam černého uhlí, v němž odedávna

tkvěla síla Sydney.

Navíc využívala Viktorie vlastní elektrickou energii, levně čerpanou z mělkých dolů na hnědé

uhlí v Gippslandu. Adelaide, která soupeřila s Melbourne v rozvoji automobilového

průmyslu, se nečekaně rozrostla a stala se útočištěm zvláště pro britské přistěhovalce.

Členům skupiny Beatles, liverpoolským hvězdám světového popu, se tu dostalo takového

uvítání, jaké podle svých slov nezažili nikde na světě.

Beatles viděl snad každý, i když třeba jen zprostředkovaně, protože tehdy byla největším

divem světa televize.

První televizní stanice zahájily činnost právě včas, aby předvedly Olympijské hry, pořádané v

listopadu 1956 v Melbourne. V soutěži o první vysílání zvítězil Frank Packer ze Sydney svým

programem "9". Při premiéře konkurenční stanice ABC se do studia dostavil Menzies a další

pozvaní řečníci, všichni ve smokingu jako v dávných dnech rozhlasu, a uváděl je Michael

Charlton, rozhlasový reportér, známý relacemi o kriketu. Čekala ho dost perná chvíle, protože
p

o přípitku náhle došlo k přerušení záběru a kameraman, který se v té chvíli rozhodl, že

program musí pokračovat, obrátil náhle druhou kameru přímo na něj.

Televize vysílala zprvu jen v Sydney a v Melbourne, které neměly retranslační ani satelitní
spojení,

takže filmy z Olympijských her se musely převážet ze Sydney letadlem, aby se

mohly hned večer vysílat. Zahraniční zprávy přicházely ze zámoří letecky a kotouče se rychle

odvážely autem do televizního studia. Lidé si v šedesátých letech vážili těch pěti šesti hodin

denně, kdy se mohli dívat na černobílou televizi, mnohem víc, než když v sedmdesátých

letech přišla televize barevná s programy čtyřiadvacet hodin denně.

Tato doba zaznamenala rychlé změny v metodách měření. V jedné z nich měla Austrálie
prvenství

, když Alan Walsh z organizace Britského společenství pro vědu a výzkum objevil v

roce 1953, jak různé atomy absorbují energii, a tím otevřel cestu k jedné z nejlepších

světových metod měření v analytické chemii - k atomovému absorbčnímu analyzátoru.
V roc

e 1966 přešla Austrálie k desítkové soustavě v peněžnictví a místo liber, šilinků a pencí

začala platit dolary a centy. V roce 1970 schválil federální parlament zavedení metrické
soustavy v mírách a vahách. Nejprve se metrická soustava užívala v dostihovém sportu a

rozhlasoví komentátoři přešli bez nejmenších problémů z yardů na metry. Mezitím si začaly

velké firmy pořizovat počítače, jejichž prvním triumfem bylo, že hravě spočítaly týdenní

mzdy, a zastaly tak práci, na kterou bylo dříve potřebí množství úředníků. Počítače byly ještě

objemné a těžkopádné a počátkem roku 1970 jich bylo v celé zemi jen devět set.

V období mezi rokem 1945 až 1970 přetvářela Austrálii spíše technologie než politika. Lidé si

vědy vážili. Na přední vědce národa byli mnohem pyšnější než dnes. V letech 1960

až 1964 byli oceněni Nobelovou cenou za medicínu sir Macfarlane Burnet a sir John Eccles a

za fyziku Alexander Prochorov. V Sovětském svazu se Prochorov proslavil jako fyzik

teoretickou prací o předchůdci laseru, ale v Austrálii zůstával prakticky neznámý, i když se

narodil roku 1916 v severním Queenslandu a než se přestěhoval do Ruska, země svých

předků, chodil do základní školy v Athertonu. Obrovský zájem o vědu se obrážel i v nadšení,

s jakým veřejnost sledovala výzkumy Antarktidy. Po celá léta oznamovaly noviny palcovými

titulky, že opět odplula malá loď odvážející skupinu Australanů, kteří budou dvanáct měsíců

pracovat pod vedením Phillipa Lawa na tomto kontinentu, kde toho bylo potřeba ještě hodně
prozkoumat a zmapovat.
Díky p

rosperitě se začal klást větší důraz na vzdělání, což se pak odráželo i v politickém

programu. V sedmdesátých letech 19. století patřilo k velkým úspěchům nejzalidněnějších

kolonií, že poskytovaly povinné a bezplatné školní vzdělání dětem, a tím se tyto kolonie také

zařadily ve výchově mladé generace na přední místo ve světě. Pak přišlo tři čtvrtě století, kdy

se v prodlužování školního života typického dítěte podnikaly jen pomalé obezřetné kroky.

Ještě v roce 1945 stačilo k přijetí do celé řady zaměstnání jen vysvědčení vystavované dětem,

které úspěšně završily druhý rok střední školy.

V padesátých letech už přibylo množství středních a průmyslových škol a nespočet

učňovských zařízení.

Dívence, která v roce 1875 chodila v dlouhé čisté zástěře oblečené přes šaty povinně do školy,

kde se jí dostalo asi osm let vzdělání, by bylo asi sto let anebo by už dávno nežila, než vzniklo

dostatek středních škol, v nichž by její pravnuci trávili o dva roky déle než kdysi ona. Proč
Austrálie tak dlouho odkládala možnosti š

kolního vzdělání se dá částečně vysvětlit i tím, že

už nebyla zdaleka tak bohatá jako v sedmdesátých letech 19. století, kdy mohla vydávat na

školství velké peníze, a že prosperita vzrůstala později jen velmi pomalu. Austrálie utrpěla i

tím, že se řídila spíše anglickými než skotskými a německými kulturními tradicemi. Anglie

například v letech

1860 až 1960 nekladla na vzdělání přílišný důraz. Ještě v padesátých letech 20. století tam
bylo mezi šestnáctiletými až osmnáctiletými mladými lidmi jen velmi nízké procento

studentů, zatímco v tak rozdílných zemích, jako je Švédsko, Japonsko a Spojené státy,

pokračovalo ve studiu na středních školách mladých lidí mnohem více.

K tomu, proč se Austrálie tak dlouho stavěla lhostejně k vyššímu vzdělání, byl ještě jeden
d

ůvod. Rovnostářství se s vyšším vzděláním zvlášť neslučovalo. Labouristická strana neřadila

obvykle vzdělání příliš vysoko mezi navrhované reformy a liberální strana se zajímala spíše o

soukromé školy. Katolíci byli názoru, že vynakládají na vlastní řetěz škol až dost prostředků a

že kdyby děti měly odcházet ze škol později, znamenalo by to jen další zatížení. Po válce se

tyto liknavé přístupy postupně měnily.

Vyšší vzdělání se dočkalo úcty, a tím získaly větší uznání i vysoké školy. V šedesátých letech
se

už jen málokdo domníval, že každému většímu městu stačí jedna univerzita, takže vznikla

univerzita Nového Jižního Walesu a dále Monash, La Trobe, Flindersova, Murdochova a

Griffithova, většina z nich na okraji velkoměst. V roce 1945

měla Austrálie jen šest univerzit, ale v dalším půlstoletí jich přibylo více než šestinásobně.

Když se Menzies v roce 1966 rozhodl odstoupit, měl za sebou již sedmnáct let ve funkci

ministerského předsedy.

Připočtou-li se k jeho období dva válečné roky, představuje doba, kdy vedl národ, asi tři
desetiny trvání Australského svazu -

anebo čtyři desetiny, pokud by se započítávaly i roky,

kdy byl v třicátých letech ministrem.

Má zásluhu o rychlé změny společnosti, i když v obecném povědomí se mnohé z nich s jeho
osobou již nespojují.

Byl sice výrazně probritský, ale v otázkách obrany země upevnil svazky

se Spojenými státy. Když počátkem šedesátých let intervenovaly Spojené státy ve Vietnamu,
byl Menzies prvním australským státníkem, který v vyslal vojska do války, v níž spojencem
Aust

rálie nebyla Británie. K Asii měl vztah celkem lhostejný - nikdy by se byl třeba

nerozhodl trávit dovolenou na Bali -

ale ochotně k Asii orientoval obchod. A právě v

posledních letech jeho působení předčilo Japonsko v nákupu australského zboží Británii. Byl
presbyterián a velký protestant, ale upevnil vztahy s novou Demokratickou labouristickou

stranou tím, že porušil první přikázání australského protestantismu: "Nedopusť, aby státní

peněženka podporovala soukromé školy, protože tyto školy jsou většinou katolické." Tak se

stalo, že vítězství protestantismu dosažené ve školství v sedmdesátých letech 19. století

málem upadlo v zapomnění.

V pětadvaceti letech od pádu Singapuru byl vývoj Austrálie z velké části ovlivněn hrůzami

druhé světové války.

Její přední političtí činitelé, labouristé i liberálové, z ní chtěli učinit soběstačnou zemi. Pro

případ další války měla Austrálie silnou základnu civilního i vojenského průmyslu a mohla se

ubránit, i kdyby byla odříznuta od vnější pomoci. Měla teď více obyvatelstva, které by jí v

případě nebezpečí dodalo vojenskou i průmyslovou sílu.

Snažila by se ještě více asimilovat přistěhovalce, čímž by se zvýšila občanská soudržnost, tak

důležitá ve válce.

Úplná zaměstnanost by zbavila zemi rušivého sociálního napětí, které vznikalo před válkou v

důsledku bídy a nezaměstnanosti. Těchto cílů bylo do značné míry dosaženo v roce

1970, jenže právě v době, kdy ve znovu se měnícím světě už nebyly zvláště významné.

16. ČERNÉ a zelené vzkříšení

V roce 1970 se začaly v Austrálii znovu probírat mnohé názory, které už dávno byly

pokládány za samozřejmé.

Většina z nich byla bez důraznějšího varování zpochybněna.

S novými myšlenkami přišli při svých pochodech ulicemi odpůrci australské účasti ve
vietnamské válce.
Austrálie vstoupila do tét

o války v několika etapách a její první ozbrojené síly byly vyslány

do Vietnamu v roce 1962 jako "poradci". Menzies viděl ve vietnamské válce možnost, jak

upevnit význam spojenectví se Spojenými státy a jak zabránit komunistické Číně v postupu na
jih. Zvel

ičil však ambice Číny a zveličil zřejmě i nebezpečí, které hrozilo Austrálii. V té době

se však nedalo snadno rozeznat, nakolik zveličené byly tyto obavy, vždyť byly téměř

přirozenou reakcí generace, která si dobře uvědomovala, že před čtvrtstoletím nedokázala

včas rozeznat signály věštící v téže oblasti nebezpečí z Japonska. Většina Australanů

vietnamskou válku podporovala, dokud v ní nezačala vidět až příliš vysokou cenu za vítězství,

které se každým rokem vzdalovalo. Její zapřísáhlí odpůrci měli především nejrůznější

výhrady vůči Menziesovi a jeho omylům. Sympatizovali s Vietcongem a neměli ponětí, jak

kruté poměry by zavládly po jeho vítězství. Většinu válek vůbec charakterizuje v jejich

prvních stadiích nejrůznější zjednodušení na obou stranách.
Mnoha

Australanům byla proti mysli vládní politika vyžadující povinné odvody formou

losování -

každým měsícem tak bylo odvedeno nevelké procento mladých mužů. Proč by měli

ti chlapci umírat v nespravedlivé válce, kterou Austrálie nikomu ani nevyhlásila? ptali se lidé.

Národ by zdaleka tolik nerozdělilo, kdyby si vláda místo povinných odvodů těch osm tisíc

vojáků, které v roce 1968

poslala do Vietnamu, za těžké peníze najala.

Protiválečné hnutí se stalo širokým fórem opozice. Vyvracelo přesně ty hodnoty, které hlásali

liberálové, a ovlivnilo většinu mladých lidí asi od čtrnácti do třiceti let.

Naproti tomu Australané, kteří bojovali ve Vietnamu, cítili ze strany veřejnosti osten apatie a

posměchu. Cítili v tom tím větší křivdu, že měli ve vietnamské válce vyšší morálku a lepší

bojové schopnosti než typičtí američtí vojáci bojující po jejich boku. Znali také své ztráty -

500 Australanů ve vietnamské válce padlo a dalších 2400 bylo zraněno.

Role Austrálie ve vietnamské válce nakonec rozdělila národ mnohem ostřeji než účast v první

světové válce, kdy byly odvody mladých mužů také palčivou otázkou. Odpor proti Vietnamu,

vyjadřovaný v roce 1970 pochody v ulicích, ukázal částečně i na odpor vůči hlavnímu

myšlenkovému proudu západní společnosti. Vietnam k němu dodal heslo, ale i nebýt
vietnamské války, vyvstaly by možná mnohé ty myšlenky s plnou silou. A v mnoha ohledech

Austrálii změnily.

Tiše či halasně vznikl kult mládeže. Hormonální antikoncepce, užívaná od počátku šedesátých

let, poskytla novou svobodu sexu. Popoví zpěváci se vrhli na drogy a brzy po nich si drogy
vyzkoušelo i jejich obecenstvo.

Levnější auta umožnila novou mobilitu mladým lidem a prosperita jim dala možnost odejít
brzy z domova.

Tradiční překážkou společenského života mladých párů však ještě byl nedostatek peněz na

nájem. Propast mezi generacemi rozšířilo tak jako málokde přesvědčení, že kvůli tyranii

starců museli mladí muži odcházet do války ve Vietnamu.

Znovu se začala oceňovat příroda. Divočiny, pouště, bystřiny, deštné pralesy a vichry

bičované vrcholky hor se staly přímo poklady, jaké je třeba zachovat za každou cenu. Na

vysočině v Tasmánii se rozvinula kampaň za záchranu idylického jezera Pedder a jeho břehů

před stavbou velké hydroelektrárny. V roce 1972 se v marné snaze jezero zachránit vložila do
volebního boje i nevelká strana zelených. Naplno se rozpoutala válka proti zabíjení velryb a

Austrálie, kde působí již jen jedna velrybí stanice v Albany, stanula v čele kampaně za zákaz

lovu nejvzácnějších velrybích druhů.

Uctívání přírody mnoho starších Australanů překvapilo. Po dlouhou dobu byla příroda

považována nejen za spojence, ale i za nepřítele. Dávné průkopníky postihovaly doby sucha,

záplavy, lesní požáry a vichřice na moři a nejednou nad nimi vítězily. Adam Lindsay Gordon
si získal oblibu i p

roto, že ve svých básních zobrazoval přírodu jako fatální ženu "s ohněm a

žhavým suchem v kadeřích".

V roce 1970 se však desetitisíce lidí k přírodě vrátily. Australský svaz pro ochranu přírody,

založený pět let předtím, spojoval pod jedněmi křídly levici i pravici včetně nejvyššího

soudce sira Garfielda Barwicka a hornického vůdce sira Maurice Mawbyho, který kdysi patřil

k staršímu hnutí zelených soustředěnému v třicátých letech kolem prašného Broken Hillu.

"Světle zelených", kteří věřili v hospodářský vývoj i v zachování vzácných rostlinných a

zvířecích druhů i krásných míst, stále přibývalo. Aniž si to však uvědomovali, stali se později

zajatci malé skupiny fanatických profesionálních "temně zelených", kteří se stavěli proti

veškerému hospodářskému pokroku. Temně zelení viděli v přírodě ráj boží a byli silně

nábožensky založení. A protože v té době ztrácel na přitažlivosti komunismus, přidali se k

temně zeleným mnozí mladí lidé, kteří by jinak sympatizovali s komunisty. K novému

přístupu jim napomohlo přesvědčení, že bojují proti témuž kapitalistickému nepříteli.

Počátkem sedmdesátých let došlo k ohromujícím objevům v místech, kde později vznikl v
Severním teritoriu Národní park Kakadu, a Austrálie se stala jedním z hlavních

potencionálních zdrojů uranové rudy.

Tehdy vzniklo proti těžbě uranové rudy celé tažení a do jisté míry se setkalo s úspěchem.

Austrálie poskytovala ideální podmínky pro hnutí odhodlaná chránit přírodu. Je nejen bohatá

na uhlí, uran, olovo a jiné podnebí znečišťující suroviny, ale má i mnoho jedinečných druhů

rostlinstva a zvířeny. Vlastní i rozsáhlé oblasti Antarktidy, jediného kontinentu, jehož ledová

čistota by se snad ještě dala zachránit před lidskými vetřelci. Nebylo proto divu, že se k ní

upřel zájem tohoto celosvětového hnutí33.
Z

a jedno z největších nebezpečí pro lidstvo se teď považovalo přelidnění. Mnozí vědci v

Evropě a v Severní Americe předpovídali, že v osmdesátých letech dojde k světovému

nedostatku potravin a energie. Myšlenka, že národy by se již neměly pyšnit tím, jak jich

přibývá, našla v Austrálii pochopení, neboť za posledních dvacet let tu díky imigraci

přibývalo obyvatelstva rychleji než kdekoli jinde v průmyslovém světě. Austrálie proto

přistěhovalectví zarazila.

Hnutí zelených podezíravě pohlíželo na hospodářský růst, který byl za Chifleyho a

Menziesova období bohem, i na horlivé hromadění pozemských statků. Umělci se rádi tomuto

přístupu přizpůsobili. V porovnání s podporou školství vynakládaly vlády jednotlivých

australských států na umění jen velmi málo peněz. Proto založil roku

1969 ministerský předseda John Gorton Australskou radu, ustavenou částečně podle vzoru

Kanadské rady, jejímž úkolem mělo být pomáhat baletu, opeře, umění původních obyvatel,

divadlu, keramice a dalším druhům umění, která na rozdíl od literatury a malířství zatím od

státu příliš peněz nedostávala.

Na břehu sydneyského přístavu se po léta budovala podle návrhu dánského architekta J#rna

Utzona budova Opery. Australští pěvci a pěvkyně zářili na operních scénách nejméně sto let

předtím, než se kdysi oblíbená opera stala vrcholným uměním. Sydneyská Opera, otevřená v
roce
1973, se stala novým symbolem národa.

Zprvu si spíše než operní představení získala obdiv její budova, ale brzy si samotná opera
získala široké obecenstvo a dnes chodí do opery v

Melbourne a Sydney větší procento

obyvatelstva než v Paříži a Londýně.

Novinář a redaktor John Pringle, který napsal výstižnou knihu Australský přízvuk, se

domnívá, že sydneyská Opera s plachtami rozvinutými nad přístavem je jako vznešený chrám
v Benátkách

, omývaný modrými vlnami zálivu, které jsou ještě kouzelnější než Jaderské

moře.

Stojí tu jako Santa Maria della Salute na laguně v Benátkách, dokonalý symbol spojující

město s mořem, vítá připlouvající lodě širokými rozmáchlými oblouky, jasně září v letním

slunci nebo se matně leskne v měsíčním svitu, moderní svým pojetím, ale připomínající nám

jiné časy, kdy se ještě velkolepé budovy stavěly pro slávu boží anebo pro lesk panovníků.

Veřejné mínění teď přijalo i feministky a homosexuály, protože v nové atmosféře liberalismu

se žádné odlišné myšlenky nezavrhovaly. Nebylo už zdaleka tak jasné, v co vlastně většina

lidí věří, tak rychle se točil vír názorů.

Redaktoři se dvakrát zamýšleli nad dopisy, které jim docházely do redakce a které začínaly
slovy "My, m

orální lidé". Morálních lidí bylo čím dál méně a možná že by si již nerozuměli

ani mezi sebou. V této nové nejistotě se méně cenzurovaly knihy, a ty pak byly buď příliš

erotické, anebo příliš revoluční. Tu a tam se dala v televizní hře zahlédnout ňadra anebo
kousek pozadí.

Společnost volala po rovnoprávnosti žen. V roce 1969 žádal Arbitrážní soud Australského

svazu, aby byl ženám postupně zajišťován stejný plat za stejnou práci. Více vdaných žen

zůstávalo v zaměstnání i po svatbě. V roce

1966 způsobila pozdvižení banka, která umožnila ženám, jež čekaly dítě, aby si vzaly

placenou dovolenou. Více žen teď zasedalo v parlamentu, na vyšších místech v soudnictví, v

obchodě a ve školství. Nebyla to závratně rychlá změna, ale v roce 1990 už měla Austrálie

dvě předsedkyně vlády a jednu soudkyni Nejvyššího soudu.

Mnohé takové změny visely ve vzduchu už po desetiletí, ale teď začaly probíhat přímo

bouřlivě. Téměř nepozorovaně tály staré obavy a hrozby, které držely společnost pohromadě.

Na nikoho již nepůsobil strach z pekla. Málokomu hrozila předčasná smrt, leda snad mladým

lidem, kteří řídili své první auto. Na čas zmizela i hrozba nezaměstnanosti a nemít práci už

neznamenalo takovou poskvrnu. Pomalu mizel strach i z nechtěného těhotenství. Jižní
Austrálie se stala v

roce 1971 prvním australským státem, který uzákonil možnost přerušení

těhotenství, a mnoha matkám zase nevadilo, když zůstávaly svobodné. Tento příval nových
myšlenek zaplavil všechny bohaté západní národy a snadno pronikl i do dvou západních zemí,
které b

yly vážně zaangažované ve vietnamské válce - do Spojených států a Austrálie.

Nové myšlenky komplikovaly věčné australské trauma - postavení v blízké Oceánii a Asii.

Země převážně bílých lidí evropského původu byla až příliš vzdálená Evropě v době, kdy
síli

ly antievropské a antiimperialistické nálady. Austrálie stále ještě vládla Papui Nové

Guineji, i když mít kolonie už nebylo tak žádoucí. V září 1975 získala Papua Nová Guinea

nezávislost. Možná že k tomu došlo až příliš brzy, ale podle mínění třetího světa není na něco

takového příliš brzy nikdy.

Parlament v Port Moresby se ujal vlády nad jedním z nejrozpolcenějších národů na světě.

Austrálii tu však nadále zůstaly velké závazky, neboť musela poskytovat subvence, které

časem přesáhly všechny finanční zisky, jaké by tu byla mohla načerpat coby koloniální
mocnost.

Zároveň Austrálie upouštěla od staré bílé politiky, příliš urážlivé vůči Asijcům, která obrážela

již míjející svět.

Pro Austrálii měla podstatný význam v dřívějších dobách, bez ní by se mladá demokracie

sotva udržela v epoše, kdy mezi čínským venkovanem a australským dělníkem byla

nepřekročitelná propast v náboženství, kultuře, jazyku a schopnostech. Mezitím se ta propast

zúžila, jak se mohlo například přesvědčit mnoho asijských studentů, kteří přijeli studovat do

Austrálie na základě plánu Colombo, navrženého v roce 1950 ministrem zahraničních věcí

Percy Spenderem. I když v zemi ještě částečně přetrvávala bílá politika, nenápadně se sem

dostaly stovky asijských přistěhovalců, kteří časem získali občanství. V roce

1958 se upustilo od starých jazykových zkoušek, jaké se formou diktátu ukládaly v přístavech

nevítaným nebo nezpůsobilým přistěhovalcům. Bílá australská politika prakticky zanikla v
roce 1966.

Nezapomínalo se již ani na kmeny původních obyvatel žijících v odlehlých australských

končinách. Pokud teď všechno přálo přírodě, mělo se přát i jim, neboť jejich život byl s

přírodou těsně spjat. Díky vědeckým objevům se veřejnost dozvěděla, jak neuvěřitelně dlouho

původní obyvatelé v Austrálii žijí, a začala se o ně více zajímat.
V roce 1956 podnikl archeolog John Mulvaney nedaleko Mannumu v Jižní Austrálii

vykopávky v kdysi obývané skalní jeskyni nad řekou Murray a pomocí nové metody datování

radio aktivním uhlíkem zjistil, že původní obyvatelé tu žili před více než pěti tisíci lety. Brzy

nato se našel doklad z doby ještě dávnější. V roce 1968 byl o kus výše v povodí řeky Murray

nalezen popel z lidského, žehem pohřbeného těla, pocházející z doby před více než dvaceti

tisíci lety. Posléze se prokázalo,

že původní obyvatelé sídlili v Austrálii již před čtyřiceti tisíci

lety a možná že ještě dříve. Australská rodina, která si vyjela na rok do Itálie, aby podle svých

slov poznala staré historické prostředí, se teď musela vyjadřovat trochu přesněji, neboť i její

země měla dávnou lidskou historii.

V době, kdy se tolik kolonií v Africe a Asii osamostatňovalo a kdy evropským národům bylo

vyčítáno, jak trestuhodně zacházely s domorodými národy, musela zvážit situaci i Austrálie.
Jednoho dne by mohla být postavena

mezinárodním soudem na svědecký stupínek, nebo se

dokonce v roli obviněného octnout ve vazbě, i když se leccos dalo říct v její prospěch stejně

jako v neprospěch.

Lidé částečně domorodého původu patřili víceméně do hlavního australského proudu, za
války s

e hlásili do armády, živili se prací, měli právo na so ciální zabezpečení a zúčastnili se

voleb. Ve městech si většinou ani neuvědomovali, že mají černé předky, nebo jim na tom

zvlášť nezáleželo, ale na venkově se obvykle drželi pohromadě. Druhým extrémem byli

čistokrevní domorodci, jejichž život se změnil jen velmi málo. Většinu roku

1960 jich ještě několik desítek vedlo kočovný život jako už zřejmě tisíce let - až na to, že teď

měli ocelové tomahavky. Nebylo ovšem známo, kolik těch "kmenových", "lesních" či

"čistokrevných" původních obyvatel ještě žije. V roce 1966 se úřady snažily je při sčítání lidu

spočítat. Výsledek určil 80 207 lidí zpola domorodého původu, ale možná že 45 000 z nich

bylo čistě domorodého původu.

Většina původních obyvatel teď byla v mnohem lepším postavení.

Pomáhaly jim církve, které zřídily misijní stanice, a nabízely jim, že vyklidí jejich území.

Ozývali se i energičtí zástupci černého lidu, někteří vystupovali s projevy o křivdách, které už

měly být napraveny, a jiní vyžadovali půdu. V roce 1967 osídlil kmen Gurindji část

pastvinářské stanice ve Wave Hill v Severním teritoriu.

Arbitrážní výbor Australského svazu se postaral, aby domorodci pracující na pastvinářských

stanicích měli stejné platy jako ostatní zaměstnanci. Toto rozhodnutí přispělo k hrdosti

domorodých pastevců, i když se jim pak nevedlo o nic lépe a jejich počet rychle klesal. Ne

všechna sociální opatření zavedená ve jménu spravedlnosti pro původní obyvatele se

osvědčila a v zemědělských oblastech tak v posledním půlstoletí výrazně poklesla účast

Austrálců v placené práci. Místo někdejší asimilace původních obyvatel do hlavního proudu

společnosti přišla určitá forma rasové segregace se všemi svými zápory a přednostmi. Zůstalo

většinou na různých skupinách a jednotlivcích, aby rozhodli, kdo vlastně je domorodec.

Stačilo třeba, aby měl člověk v sobě jednu šestnáctinu domorodé krve.

Obecně se věřilo, že do roku 1967, kdy se konalo federální referendum za účasti většiny

Australanů, nesměli původní obyvatelé volit. Ve skutečnosti jich však valná většina volební

právo měla. Volební právo původních obyvatel se v jednotlivých státech lišilo. Pokud bychom

chtěli generalizovat, pak dostal volební právo obvykle člověk, který byl původem méně než

zpoloviny Austrálec a žil poblíž některého města v jižní polovině Austrálie, zato však až do

roku 1949 mělo volební právo jen velmi málo čistokrevných Austrálců. V Severním teritoriu

však bohužel neměly až do roku 1962 volební právo tisíce Austrálců. Byl to velmi slavný den,
když se v roce
1971

stal senátorem Austrálec Neville Bonner z Queenslandu, ale mnoha původním

obyvatelům stále ještě vadilo, že jsou tak dlouho pokládáni za druhořadé občany a že je jejich

kultura nedoceněna.

Všechny skupiny obyvatel jako by seděly na velké houpačce, na které se jednou zhouply dolů

a podruhé vylétly nahoru. Dolů to šlo v šedesátých letech s církvemi. Poprvé musely každou

neděli soupeřit s různými možnostmi zábavy. Ještě před dvaceti lety bylo málo aut, jimiž by si

rodiny vyjely na nedělní výlet, biografy, městské obchody a sportovní hřiště neměly v neděli

otevřeno a lidi nedržela v neděli večer doma televize. Dveře hostinců zůstávaly zamčeny a

otevřely se jen náhodným cestujícím, kterých bylo pomálu. Kdo zůstal ve čtyřicátých letech v

neděli doma a zapnul si v jedenáct hodin dopoledne nebo v sedm večer rádio v naději, že

uslyší něco jiného než kázání nebo nábožné písně, musel několikrát otáčet knoflíkem.

Zákon o dodržování nedělního klidu zakazoval v neděli veřejná sportovní utkání, a když se

farmář v některém zemědělském kraji rozhodl v neděli orat a neměl pro to dost pádný důvod,

dočkal se v nejbližším městečku zamračených pohledů a o žních božího trestu. A pak se

koncem šedesátých let za změněných poměrů úplně změnily i neděle, což značně ovlivnilo i
církevní

život. Nejprve pocítili změnu presbyteriáni, metodisté a jiní nonkonformisté, protože

jim lidé málem přestali chodit do kostela, a později katolíci. Počátkem devadesátých let už

chodila alespoň jednou měsíčně do kostela pouhá čtvrtina obyvatelstva.
Odklon

od náboženství znepokojil téměř všechny kněze a pastory.

Proměnil společenský život, který se dlouho soustředil kolem církví, jejich tenisových hřišť a

různých klubů.

Až do šedesátých let věděli téměř všichni voliči, jakého jsou náboženství nebo k jakému

náboženství se hlásí ti, kdo se ucházejí o nejvyšší funkce, ať už federální nebo státní, a

pokládali za důležité, že ministerský předseda Ben Chifley je katolík a o jeho ženě se šeptá, že

je protestantka. Po roce 1966 však už ministerský předseda nevkročil do kostela. Úpadek

církví znamenal velkou společenskou přeměnu, protože církve udělaly pro zcivilizování

Australanů více než kterékoli jiné instituce, ať už státní či soukromé.

Nedávné postoje, ať už vůči původním obyvatelům, přírodě, ženám či náboženství, v sobě

měly často náznak rebelie. Označovaly předěl mezi obdobím liberála Boba Menziese, který

nad takovými názory jen pohoršeně pozvedl těžké obočí, a labouristy Boba Hawkea, který pro

ně pro všechny našel v roce 1980 pochopení. Lidským mostem spojujícím obě tyto epochy

byl Gough Whitlam, který se stal v prosinci 1972 federálním ministerským předsedou a

ukončil tak třiadvacetiletou vládu liberálů. Vyrostl v Canbeře jako syn vysokého státního

úředníka, stal se právníkem a vynikal vznešeným vyjadřováním a vtipem, s nímž dovedl

každý argument obrátit ve svůj prospěch. Byl přímo velitelskou postavou a každou akci, na

které měl podíl, dokázal zarazit nebo uspíšit.

Canberra mnohé takové myšlenky už převtělovala v zákony, ale Whitlam je dovedl dál. Ještě

než vůbec sestavil vládní kabinet, uskutečnil slibované změny. Hned v prvních dnech se

osobně ujal řízení třinácti ministerstev a téměř ve všech udělal rychlá rozhodnutí. Ihned se

postaral, aby byly navázány diplomatické styky s Čínou, zrušil daň z obratu u
antik

oncepčních pilulek, začal stahovat poslední jednotky z Vietnamu a uvolnil k promítání

cenzurou dosud zakázaný film Portnoyův komplex. Poslal bezplatně náklad rýže do Indonésie

a zakázal prodej pšenice do Rhodésie. Jmenoval slečnu Elizabeth Evattovou soudkyní a

vyhlásil založení škol pro původní obyvatele. Poté si trochu oddychl a udělal ještě spoustu
další práce.

Lidé, kteří přáli novým myšlenkám, věřili, že se mezi nimi objevil hrdina. Když po letech

hodnotil Whitlamovo působení jeden z jeho odpůrců sir James Killen, označil ho za "jednu z

nejúchvatnějších a nejsložitějších politických osobností v dějinách národa".

Ve třech letech své vlády Whitlam a jeho ministři štědře podporovali umění, zrušili školné na
univerzitách a snažili se zlepšit postavení žen. Vymezili rozsáhlé oblasti pro národní parky,

snažili se chránit historické budovy a zamýšleli poskytnout původním obyvatelům právo na

půdu v Severním teritoriu - v jediném velkém území, o němž mohla Canberra rozhodovat.
Pokoušeli se transformovat zdravotní

péči a zajistit ji i domorodcům - bylo to v době, kdy se

věřilo, že peníze dokáží vyléčit všechny neduhy.

Poskytli nezávislost Papue Nové Guineji a snažili se vymýtit rasové předsudky, pokud se ještě
udržely v oficiální politice. Zavedli nový systém státní

ch vyznamenání, Řád Austrálie, který

nahradil řády impéria, a uspořádali hlasování, v němž se veřejnost rozhodovala pro novou

národní hymnu, přičemž jedenapadesáti procenty hlasů zvítězila hymna Kráčej vpřed, krásná
Austrálie.

Whitlam uvažoval velkoryse a dovedl velkorysé myšlenky ocenit.

Byl však netrpělivý a snažil se toho udělat příliš mnoho a příliš rychle. Svou poli tikou vážně

oslabil australské hos podářství v době, kdy světové hospodářství bylo značně nejisté.
Nakonec mu vyschly všechny zdroje, ze k

terých čerpal. Tehdy už ztratil většinu v Senátu a

udržoval si ji jen v Dolní sněmovně.

Obě sněmovny se tak dostaly do rozporu. Každá ze stran, která měla v jedné z nich většinu,

byla přesvědčena o své pravdě, což ještě více popouzelo její protivníky. V listopadu 1975 se k

rozhořčení oddaných stoupenců labourismu a k radosti jejich protivníků vložil do celé věci

guvernér sir John Kerr a Whitlama odvolal. Jmenoval dočasným ministerským předsedou

vůdce liberálů Malcolma Frasera a nařídil nové volby, aby patovou si tuaci rozřešil lid. Ve

volbách zvítězil Fraser a Whitlam získal jen třicet šest ze sto dvaceti sedmi křesel v Dolní

komoře parlamentu.

Listopad 1975 přinesl takové politické zemětřesení, že se jeho prach snášel ještě dlouho nad
Austrálií a zamlžoval

její obzory. Fraser dokázal vytvořit neobyčejnou směsici radikalismu a

konzervatismu. V mnohém ve Whitlamově politice pokračoval nebo ji zdokonalil. Postaral se,

aby rozsáhlé oblasti Severního teritoria byly postoupeny původním obyvatelům, vítal
vietnamské

přistěhovalce, nadále podporoval umění, inicioval politiku pestré škály

nejrůznějších kultur a prosadil zvláštní televizní program pro etnické skupiny. Ačkoli věřil na

hospodářský vývoj, vyčlenil velikou oblast Severního teritoria pro Národní park Kakadu,

zastavil těžbu na exotickém ostrově Fraser a zakázal lov velryb. V zahraniční politice byl

zapřísáhlým nepřítelem komunismu a jako jeden z vůdčích státníků v Britském společenství

národů velkým spojencem nové Zimbabwe. A jak se také dalo očekávat, podstatně omezil
federální výdaje.

Když v roce 1975 vyhrál Fraser volby, předvídala většina komentátorů léta politického

neklidu. Fraser si o to svou povahou jenom říkal a naznačoval to i způsob, jakým dosáhl

vítězství. Kupodivu však zavládla v zemi zvláštní stabilita. Fraser se udržel v čele vlády déle

než kterýkoli ministerský předseda před ním kromě Menziese a jeho nástupce Hawke

pracoval ještě déle, takže Austrálie měla během šestnácti let jen dva ministerské předsedy.

17. národ v pohybu



Je až s podivem, j

ak souběh událostí dovede někdy dodat atmosféru celému desetiletí. V

osmdesátých letech se k překvapení mnoha lidí stalo městečko Cairns, usazené mezi

rozpínavými mangrovníky na břehu a plantážemi cukrové třtiny na úzké rovině, jedním z
hlavních australský

ch letišť, kam přilétaly davy turistů, aby se podívaly na Velký bradlový

útes a na pobřežní deštné pralesy. Řady tryskových letadel dovážely japonské a jiné turisty

přímo k Ayers Rock, ten podivuhodný přírodní monument, úředně vrácený v roce 1985

původním obyvatelům.

Poprvé si mohli turisté vyjet auty podél celého pobřeží po silnici, která je asfaltovaná, i když

místy dost úzká a někdy zaplavená tropickými dešti. Národ oslavil dvousté výročí dne, kdy u

australských břehů poprvé přistáli Britové, a kdo byl 26. ledna 1988 v Sydney a viděl přístav

plný plachetnic i tichou hrdost na tvářích všech lidí, kteří se nahrnuli do města, měl dojem,

jako by mezi nimi byli i ti dnes zapomenutí průkopníci, kteří svou těžkou prací vytvořili jádro
národa.

V mnoha zemích světa okusili lidé poprvé australské víno a na tisících prstenů a na špičkách

tisíců diamantových vrtáčků se objevily australské diamanty. Nový Zéland a Austrálie se

nejednou dostaly do sporu kvůli atomovým ponorkám a spojenectví s Amerikou, ale jejich
hospodá

řství se pozvolna propojila smlouvou dosaženou v roce

1982, která vytvořila společný trh pro oblast kolem Tasmanova moře. Barometrem

hospodářských obtíží Nového Zélandu byly tisíce lidí, kteří se stěhovali do Austrálie.

Sydneyská pláž Bondi se stala téměř předměstím Aucklandu.

Bylo to desetiletí, kdy se začaly provádět transplantace srdce, kdy se objevil AIDS a většinu

obchodních domů po celé zemi vlastnily dvě společnosti - Coles Myer a Woolworths.

Počátkem devadesátých let už tolik vdaných žen chodilo do práce a potřebovalo denní péči

pro děti, že jim nestačilo občasné "večerní hlídání" a musela je nahradit celodenní dětská

zařízení a prázdninové tábory. Dalšími institucemi, které změnily život mnoha rodin tak jako

máloco předtím, byly univerzity. V roce 1994 jich už bylo devětatřicet a na největší z nich

studovalo více studentů než počátkem druhé světové války na všech australských univerzitách
dohromady.

Ve zprávách se nejvíce objevovali politikové anebo celé šiky komentátorů, kteří večer co

večer hovořili v rozkvétající Canbeře z nové tvrze zvané Budova parlamentu.

Příjmení, která se ve zprávách ozývala, byla mnohem internacionálnější než za dob Hughese,
Bruce a Lyonse.

V roce 1990 stál v čele největší státní společnosti muž rodem z Estonska, ministerský

předseda největšího státu byl maďarského původu, nejslavnější kardiochirurg se narodil v

Číně australsko-čínským rodičům a zřejmě neznámější vědec byl rodem Rakušan.

Parbo, Greiner, Čang a Nossal byla jen čtyři jména v nové kosmopolitní záplavě příjmeních.

Současně se dostávalo na vyšší místa více žen. Dame Leonie Kramerová vedla rozhlasovou
stanici známou dnes jako Australian Broadcasting Corporation a stala se první ženou, která

zasedla v radách bankovních a důlních společností, dosud vyhrazených jen mužům. V roce

1990 se stala ministerskou předsedkyní Západní Austrálie dr. Carmen Lawrenceová a

ministerskou předsedkyní Viktorie Joan Kirnerová. Obě působily nejprve ve školství, v onom

širokém odvětví, které soupeřilo s odbory jakožto zdroje, odkud pocházeli labourističtí
politici.

Majitelé médií se ocitali na samém okraji víru. Z vydavatelů australských novin byl teď

nejproslulejší Packer, zatímco rodiny Fairfaxů a Symeů, které od třicátých let 19. století

vlastnily nejvýznamnější noviny v Sydney a od padesátých let 19. století v Melbourne, ztratily
na významu.

Tisk, rozhlas a televize patřily kdysi Australanům, ale teď byly internacionální. Nejmocnější

mediální magnát světa Rupert Murdoch se však narodil v Melbourne, vyrostl v Geelongu a v
Adelaide si koupil své první odpolední noviny, které pak daly jméno jeho News Corporation,

rozšiřující se světové říši televizních stanic, novin, časopisů, nakladatelství, filmových

ateliérů a satelitů. Dennodenně se na jeho programy dívaly miliony lidí na celém světě a
mil

iony jich také četly jeho noviny, časopisy a knihy, což byl opravdu mnohonásobný počet

těch tří až čtyř set věřících, k nimž kdysi promlouval prostřednictvím tehdy velmi mocného
média -

presbyteriánské kazatelny na melbournském předměstí - jeho praděd.

Je

sice možné, že některé osobnosti dodávají určité době příchuť a vůni, ale existují i trvalé

proudy, které rok za rokem ovlivňují život nás všech. Předem se ovšem nedají snadno odhalit.

Nastane nové období velké nezaměstnanosti, menších či větších válek, nových nemocí anebo

léků, které budou objeveny na staré nemoci?

Vystoupí Austrálie po světovém žebříčku prosperity, anebo klesne?

První den roku 1980 téměř vyvracel předpovědi, které závažné otázky budou v příštích

patnácti letech určovat život Australanů.
P

očátkem osmdesátých let vypadala politická budoucnost světa velmi chmurně. Sovětský

svaz bojoval v Afghanistánu, studená válka byla v plném proudu a ve vzduchu visely obavy z

"hvězdných válek". Za Australany, kteří protestovali proti atomové válce v pochodech

každoročně pořádaných o Květné neděli, promluvil Patrick White, spisovatel vyznamenaný
Nobelovou cenou.

Neúprosnými slovy varoval, že "po atomové válce by byli pozvolna nakaženi i všichni ti, kdo

žijí v nepřímo zasažených částech této zeměkoule, která se zahalena kontaminovaným

mrakem otáčí vesmírem". Kladem australské politiky počátkem osmdesátých let byly

zlepšené vztahy s Čínou, která po dlouhé době konečně nepatřila k dlouhému seznamu zemí,

jichž by se měla Austrálie obávat.

Vyhlídky světového hospodářství byly v roce 1980 také ponuré.

Kocovinou ekonomiky se v poslední době stala takzvaná "stagflace", trpký koktejl

hospodářské stagnace a prudce se zvyšujících cen, které na celém světě učinily ze

sedmdesátých let nejinflačnější období několika staletí. A přece bylo v Austrálii nemálo

optimistů, kteří pevně spoléhali na její velké nerostné bohatství. Země, která vlastní přírodní

zdroje, zejména energii, byla v té době nesporně ve velké výhodě.

Většina Australanů žijících ve velkých městech věřila, že jejich hospodářské problémy

automaticky vyřeší suroviny objevené v odlehlých končinách. Podivným zvratem v myšlení

se tento boom přírodního bohatství začal spojovat s obratem "šťastná země" - s ironickým
názvem, jímž v roce 1964 pojmenoval Donald Horne svou knihu o Austrálii a její

budoucnosti. Pojmem "šťastná země" vysvětlovali lidé své přesvědčení, že obrovské nerostné

bohatství umožní Austrálii žít při vší letargii a neschopnosti v blahobytu.

Nejméně deset let se už předpovídalo, že svět spěje k nedostatku, a dokonce i hladu, ale zdálo

se, že Austrálie by z toho mohla dokonce vytěžit, protože byla jednou z mála soběstačných

zemí. Patřila asi k pěti stálým vývozcům obilí, měla i velké zásoby paliv od uranu po uhlí a

zemní plyn a patřila k pěti největším producentům barevných kovů.

V osmdesátých letech byla však Austrálie ze své samolibosti vyvedena. Vnější svět jí za její

zboží nenabízel nijak rekordní ceny. Třetí svět produkoval mnohem více ropy, uhlí a jiných

surovin, než jak to vědci za neklidných dní Římského klubu předvídali. Potravin se vyrábělo v

množství, jaké svět dosud nepoznal, a dokonce i Čína a Indie měly skvělou úrodu. Evropa,

povzbuzena různými dotacemi, rovněž produkovala množství potravin.

Tím, že některá země vlastnila vzácné suroviny a potraviny, neměla v osmdesátých letech

ještě vstupenku do blahobytu. Hlavními předpoklady se teď stala energie a iniciativa. K

Japonsku se v první lize průbojných pracovitých výrobců připojil Singapur, Hongkong, Jižní
Korea, Tchaj-

wan, Čína a jiné východoasijské země. Do Austrálie začaly proudit z Japonska a

od nových asijských "tygrů" celé řady aut, tranzistorových rádií, textil, pneumatiky a

množství jiného průmyslového zboží. Dopad této nové konkurence už nepocítil jen Detroit a
Birmingham, ale i Botany, Port

Melbourne, Woodville a jiná tovární předměstí.

Zatím pokračovalo úsilí v objevování dalších a dalších surovin.

Na severozápadě byla objevena největší naleziště diamantů na světě. Nedaleko odtud, pod

tropickými moři, byla nalezena velká ložiska zemního plynu a poblíž Severozápadního šelfu
slibné zásoby ropy. V osmdesátých letech byl do Perthu zaveden plyn a vedle jeho potrubí

postaveny čtyři rafinerie hliníku. Vedle takové stavby by slavné vodovodní potrubí

dokončené v roce
1903 v Kalgoorlie muselo vypadat

jako pouhá dětská hračka.

Nadbytečný plyn se zmrazoval a pravidelně dopravoval po lodích do Japonska. Cena za unci

zlata tak vzrostla, že v roce 1987 přesáhly výnosy z těžby všechny předchozí roky, dokonce i
zisky z padesátých let 19. století. Brzy po roce

1990 už v Austrálii tvořily příjmy ze surovin

polovinu příjmů z veškerého vyvezeného zboží.

Naneštěstí však nemohly ani ty zázračné výnosy hradit veškerý potřebný dovoz ani úroky za

všechny peníze vypůjčené během dekády.

Další překvapení přišlo z politiky. Skončila vláda labouristů a jejich venkovských partnerů

Národní strany. Od prosince 1949 do března 1983 vládla tato koalice s výjimkou tří roků po

třiatřicet let. Ve volbách roku 1983

porazil bývalý předseda odborových svazů Bob Hawke Malcolma Frasera, a zahájil tak nej

delší období labouristické vlády v dějinách federální politiky. V sociálních a kulturních

otázkách byl někdy radikální, ale navzdory labouristickým tradicím odstranil hradby, které od
roku

1901 omezovaly do značné míry australské hospodářství. Otevřel továrny světové konkurenci

a některé přiměl, aby se přestěhovaly do ciziny za levnější pracovní silou a nižšími daněmi.
Mnozí továrníci však byli za dlouhou dobu zvyklí na vysoké sazby a s nízkými se nedokázali

vyrovnat. Zavřeli vrata továren a prodali stroje a budovy. V továrnách tak zaniklo několik set
tisíc pracovních míst.

Gordický uzel finančních omezení rozťal Paul Keating, federální ministr financí v letech 1983

až 1991, když se chystal vystrnadit Hawkea z funkce ministerského předsedy.

Uvolnil finanční toky jak do Austrálie, tak z Austrálie do ciziny. Cena australského dolaru už

nebyla stanovena vládou a místo pevného kursu byl zaveden kurs plovoucí. Počátkem roku
1985 došlo k dramatickému poklesu hodnoty australského dolaru o 19 procent.

Zdálo se, že už jsou dávno pryč doby, kdy australský dolar měl vyšší cenu než americký.
Australské banky byly náhle vystaveny konkurenci. V roce 1983

byly nejvlivnější čtyři velké banky, všechny v australském vlastnictví s obdivuhodnou sítí

poboček sahající až do odlehlých městeček. Nejstarší z nich Westpac, založená v roce 1817

jako Banka Nového Jižního Walesu, byla dítětem trestaneckého období, banka ANZ

pocházela hlavně z dob rozkvětu pastvinářství po roce 1830 a z let, kdy do kolonií
produkujících vln

u proudily londýnské peníze, Národní byla coby dítě zlatých horeček ve

Viktorii otevřena v roce 1858 správní radou v Melbourne a o rok později v Adelaide, a

federálně vlastněná banka Australského svazu vytvořená labouristickou vládou Andrewa

Fishera otevřela své brány v roce

1912. Bezpečný svět čtyř velkých bankovních ústavů byl narušen, když v jediném roce

zahájilo v Austrálii činnost více bank než za celou dobu od roku 1900.

V pozdních osmdesátých letech 20. století, pokládaných za léta neobyčejně příznivá, zašlo už

soupeření mezi invazí zahraničního kapitálu a čtyřmi starými bankami příliš daleko. Nebylo

pak docela vyloučené, že některý bankéř z přátelství přimhouří oči nad podezřelým
bankovním dokladem nebo pochybným partnerstvím.
Hawke a Keating vystavi

li neomezené soutěži kapitál, ale ne dělnictvo. Deregulace se

zastavovala před dveřmi velkých odborových svazů. Jejich členů stále ubývalo, ale jejich

politický vliv byl na samém vrcholu. Souzvuk mezi odbory a státními úřady vyžadoval oběti z
obou stran. N

ěkdy byl přizván i velký obchod, aby se na tomto souzvuku podílel. Ještě nikdy

nebyly vztahy mezi labouristickým ministerským předsedou a mocnými obchodními kruhy
tak dobré. Staré socialistické zásady už pro labouristy neplatily.

Stejně tak jako odbory se státní sektor ještě nevyrovnal s teorií, že není nad soutěž. Státních

úředníků v Canbeře a ve většině hlavních měst jednotlivých států utěšeně přibývalo.

Canberra vzkvétala a měla zatím nejvyšší průměrný příjem ze všech australských měst. Měla
naslouchat a

dívat se kolem sebe za celý národ, ale byla až příliš izolovaná a do sebe

zahleděná. Přesto však několik ministrů varovalo Hawkea a Keatinga, že zahraniční dluhy

stahují hospodářství do hlubin. Keating, který byl proslulý temperamentními nelichotivými
poz

námkami, se 14. května 1986 konečně svěřil králi sydneyského rozhlasu Johnu Lawsovi se

svým názorem, že Austrálie je zatížena zahraničními dluhy natolik, až by se snadno mohla

stát "banánovou republikou". Sám však vlastního varování příliš nedbal.
Fraser s

e téměř po celou dobu svého sedmiletého období snažil pevně udržet tváří v tvář

světové inflaci otěže a zabránit zbytečnému utrácení. Stejně si počínali Hawke i Keating, od

roku 1983 ve vládě, ale byli natolik rozhodnuti udržet míru nezaměstnanosti pod deset

procent, že nakonec finanční otěže povolili. Právem se pyšnili tím, že dokázali vytvořit

množství pracovních míst, a to jim také pomohlo k vítězství ve volbách, ale za

expanzionistickou finanční politiku v prvních letech své vlády se časem dočkali odplaty. Další

slabinou jejich úpěnlivé snahy vytvářet pracovní místa bylo, že některá ta místa ani za mnoho
nestála. Takže do roku 1991

mnoho z nových pracovních příležitostí zase zaniklo.

Australané si znovu zvykali na nezaměstnanost. Období od roku
1974 do r

oku 1994 se začalo podobat období

1900-

1940, kdy v mnoha letech stoupla nezaměstnanost na šest procent. Jeden podstatný

rozdíl v tom však byl.

Austrálie měla po dlouhou dobu po druhé světové válce nižší míru nezaměstnanosti než
Spojené státy. Situace se te

ď obrátila, a zřejmě natrvalo.

Hawkeova a Keatingova léta zaznamenala rozrůstající se propast mezi bohatými a chudými,

což bylo v době labouristické vlády něco zcela neobvyklého. Noví podnikatelé, jejichž jména

znala celá země, se topili ve vypůjčených penězích, většinou z New Yorku, Tokia nebo
Londýna.

Tak okázalé rozhazování v Austrálii nikdo od rozmařilých osmdesátých let 19. století neviděl.

Jak v Perthu, tak v Brisbane bylo teď více boháčů než před třiceti lety v Sydney. Zpočátku se

veřejnost některými počiny těch několika lidí, kteří utráceli plnými hrstmi, bavila. Leckoho

třeba potěšilo, že Alan Bond, který se jako mladík přistěhoval v první vlně poválečné
emigrace z Anglie do Perthu, koupil nákladnou jachtu, která vyhrála roce
1983 Americký pohár v U

SA, ale čtyři roky nato prohrála ve Freemantlu. Když však skončila

konjunktura, octl se Bond na pokraji bankrotu.

Prosperita osmdesátých let výrazně změnila obrysy měst. Ceny pozemků vylétly do

závratných výšek a koncem desetiletí si už instituce, které půjčovaly peníze, přicházely na

své. Celé hektary neobsazených, ale jasně osvětlených kancelářských budov o nesčetných

poschodích připomínaly prázdné, mnohem menší mrakodrapy za krize před sto lety. Zatímco

se za prvních dob prosperity prodělalo množství londýnských peněz, teď o ně nečekaně

přicházelo Tokio.

Austrálie se měnila čím dál tím více v asijskou zemi. Nejvíce turistů sem jezdilo z Japonska a

často i bydlelo v hotelích patřících tokijským majitelům. Od poloviny šedesátých let kupovalo
australské zbož

í hlavně Japonsko.

Čtvrt století nato se šedesát procent veškerého australského exportu vyváželo do Japonska a
vzmáhajících se východoasijských zemí.

V době, kdy britská kulturní převaha v Austrálii téměř končila, poznamenal kritik A. A.
Phillips, že mnozí

Australané dokáží udělat "kulturní kotrmelec". V období japonské

hospodářské převahy udělali takový kotrmelec mnozí australští politici, kteří zapomínali na

rozdíl mezi zdvořilostí a servilitou a klaněli se vycházejícímu slunci. Když v roce 1989

zemřel japonský císař Hirohito, byly na všech veřejných budovách na rozkaz vlády vyvěšeny

vlajky na půl žerdi. Politická paměť je krátká. Kdyby měla australská vláda rozhodující slovo

na konci druhé světové války, tak by byl císař postaven před soud jako válečný zločinec.

První poválečná přistěhovalecká vlna byla evropská a druhá spíše asijská. Vzrostla koncem

sedmdesátých let za Fraserovy vlády. Přijížděli hlavně Vietnamci, Kambodžané a Laosané,

někteří statečně podstupovali cestu na malých motorových člunech, ale většina jich přilétala.
V roce

1985 bylo přes polovinu přistěhovalců, kteří v Austrálii zůstali, z Asie, a mnozí z nich byli
uprchlíci.

V některých letech tvořili přistěhovalci z Asie šedesát procent všech imigrantů. Na některých

předměstích Sydney, Melbourne, Brisbane a Perthu, jak chudých, tak bohatých, se vytvářely

početné minority Číňanů, Indů, Malajců, Srílančanů, Jihokorejců a Vietnamců. Kdo by si

prolistoval melbournské telefonní seznamy a dal si trochu práce s počítáním, zjistil by možná,
že je v ni

ch vietnamské příjmení Nguyen uvedeno v jedenadvaceti hustě tištěných sloupcích a

rychle dohání anglické Browny, kteří mají sloupců jen jedenatřicet. Islámští návštěvníci

Sydney, které je tak oblíbené mezi přistěhovalci ze Středního Východu, nemuseli většinou

jezdit příliš daleko, pokud si chtěli zajít do nejbližší mešity.

Tyto dvě vlny poválečného přistěhovalectví neměly mnoho společného. První z nich

pocházela z evropských zemí, které byly Austrálii kulturně i rasově bližší, a navíc si její

přistěhovalci rychle našli práci. Veřejné mínění jí bylo většinou nakloněno, protože země

potřebovala více obyvatel, aby se dokázala bránit. Naproti tomu druhá vlna byla kulturně i

rasově odlišnější a ústila obvykle do starých průmyslových předměstí, kde byla právě vysoká

nezaměstnanost. Postoj k početné imigraci už nebyl zvláště příznivý, protože pominulo staré,

válečným nebezpečím inspirované úsilí zvýšit počet obyvatelstva. Navíc se velký růst

populace nezamlouval ani zeleným, i když právě oni to nechtěli říkat nahlas.

Pokud bylo v pozdních sedmdesátých letech přistěhovalectví oživeno, pak se tak nestalo díky

promyšlené politice jako spíše řetězcem vágně propojených rozhodnutí, v nichž hrála roli

potřeba přijmout a ubytovat mnoho lidí prchajících z Vietnamu a vědomí, že by bylo moudré

navázat užší svazky s Asií, jistá národní hrdost i vlastní zájem, ale pak už se přidaly spíše

snahy zapůsobit na voliče.

Politické strany soutěžily o hlasy z etnických skupin a začaly vybírat nekvalifikované

přistěhovalce spíše z hlediska těchto skupin než v širším zájmu národa.

Koncem osmdesátých let měla Austrálie největší nárůst obyvatelstva z celého vyspělého

světa, ale současně i alarmující nezaměstnanost mezi některými přistěhovaleckými skupinami.

Přistěhovalci, který pobýval řekněme tři roky v zemi, hrozila nezaměstnanost víc než kdy

jindy v australské historii. Nezaměstnanost mezi Vietnamci a Libanonci byla obvykle více než

třicetiprocentní.

Než se začalo k přistěhovalectví přistupovat trochu promyšleně, byl příliv dalších a dalších

přistěhovalců bezbřehý. Nová politika, takzvaně multikulturní, byla téměř protikladem staré

politiky smířlivé asimilace.

Austrálie, jak se teď tvrdilo, byla ušlechtilým pokusem, který by měl sledovat celý svět,

příkladem síly čerpané z různorodosti, oslavou lidské rozdílnosti, zemí všech zemí.

V zmenšujícím se světě je taková internacionální myšlenka záslužná, ale pokud by

ztroskotala, přivodila by tvrdou odplatu. Na světě je již mnoho zemí trpce rozvrácených

etnickými důvody. A mnoho lidí, kteří z těchto zemí utíkali, si vybrali právě Austrálii, protože

jim připadala jednotná a pevná. Potrvá ještě mnoho desetiletí, než se bude moci s jistotou říci,

zda se tento pokus vydařil, zda měl alespoň skromný úspěch, anebo učinil z Austrálie zemi

nesčetných kmenů.
V

letech 1945 až 1990 vzrostl počet obyvatelstva ze sedmi milionů na sedmnáct. Austrálie je

patrně jedinou zemí evropského původu, jejíž obyvatelstvo se v druhých pětačtyřiceti letech

20. století rozrostlo rychleji než v prvních. Po válce ji přistěhovalectví ovlivnilo více, než

ovlivnilo jiné země, kam se ve velkém počtu stěhovali lidé z ostatního světa, například
Kanada a Spojené státy.

V cizině narození lidé tvořili v roce 1990 třiadvacet procent australského obyvatelstva nebo

téměř třikrát větší procento, než je tomu ve Spojených státech.

Většina nových přistěhovalců žila v několika velkých městech.

Počátkem devadesátých let měla Austrálie pět měst s více než milionem obyvatel, Sydney, se

svými třemi a půl miliony v čele, za ním pak Melbourne, Perth a Adelaide. V Melbourne
našla domov spíše první evropská vlna a v Sydney druhá neevropská. Na rozdíl od

evropských přistěhovalců se přistěhovalci z Asie jen málokdy stěhovali do malých

venkovských městeček nebo do divočiny.

Vedle přistěhovalecké vlny do Austrálie probíhalo i velké stěhování mezi jednotlivými státy.

Vyzískaly z něho hlavně dvě země - Queensland a Západní Austrálie. Na počátku šedesátých

let 20. století se rozrůstaly mnohem rychleji než staré státy na jihovýchodním cípu kontinentu.

Lákaly svým přírodním bohatstvím a jistým příslibem snadno vydělaných peněz, i když v

nových dolech nebylo právě mnoho pracovních příležitostí. Političtí vůdci jako sir Charles
Court v Perthu a sir Joh Bjelke-

Petersen v Brisbane kladli důraz především na hospodářský

rozvoj

. Předností obou těch velkých vnějších států bylo i jejich teplé podnebí. V posledních

sto letech došlo k podstatné změně, podobné jako ve Spojených státech - lidé si více potrpí na
teplé podnebí než na studené.
Queensland i Západní Austrálie opíraly svou

hospodářskou sebedůvěru především o své

rozsáhlé území, zejména o řídce obydlené tropické kraje. Rozlehlé volné prostory stále ještě

silně působily na představivost Australanů. Jak poznamenal v roce 1968 architekt a kritik

Robin Boyd, "australská země velkoryse rozdává svoje požehnání, jako je slunce, cukrová

třtina, sporty a spousta místa v jinak přelidněném světě". Queensland a Západní Austrálie

měly toho místa zázračně mnoho a časem se tu usídlila čtvrtina veškerého australského
obyvatelstva. Pokud by ob

yvatelstva přibývalo stejnou měrou i nadále, začaly by tyto státy

během života dětí, které šly v roce 1990 poprvé do školy, dohánět Nový Jižní Wales a
Viktorii.

I státní symboly se v nově vanoucím větru otřásly. S klesajícím počtem britských

přistěhovalců se oslabily svazky s Británií, i když ještě v roce 1994 byl národ více než ze

sedmdesáti procent britského původu. Obchod s Británií klesl na pouhá tři procenta veškerého
dovozu a vývozu.

V sedmdesátých letech narušilo některé vztahy s Británií zavedení australského systému řádů

a nahrazení hymny Bože chraň královnu hymnou australskou, vstup Británie do Evropského

hospodářského společenství a zrušení výsad, kterých se dostávalo při pasové kontrole

australským turistům v Británii a britským v Austrálii. Královna se stala formálně královnou
Austrálie a od roku

1994 už noví občané nepřísahali věrnost královně, ale Austrálii.

Až na svůj název byla teď Austrálie ve všem republikou.

Hawke věřil na sociální soudržnost. Slova "jeden národ" pro něj znamenala mnohem více než

pouhé heslo. Ve svých vrcholných letech se těšil daleko větší oblibě než kterýkoli ministerský

předseda před ním a tuto oblibu si udržoval tím, že pokud při navrhovaných změnách narazil

na silný odpor, raději ustoupil. Po celá léta byl jeho heslem "konsensus". Nijak útočně

neusiloval o přerušení vztahů s Británií. Výmluvně hájil práva původních obyvatel, i když pro

jejich prosazení udělal zřejmě méně než Fraser. Snažil se zavést novou ústavu podle
amerického vzoru, ale nezašel ve svých snahách tak daleko, aby ohrozil vlastní budoucnost.

Jeho ústava byla podivuhodnou směsicí proklamovaných zákonů - v článku 20 se například
hlásalo, že "nikdo nesmí být držen v otroctví" -

a zákonů opomenutých. Mezi dvaatřiceti

články nebylo například zaneseno právo na soukromé vlastnictví. Výhrady k ústavě měla

posoudit komise pro lidská práva, která měla výslovně dovoleno chránit tajné informátory a

anonymy. Revoluční návrh ústavy prošel Dolní komorou, ale Senát nad ním váhal a
projednával jej mnohem déle než kterýkoli

návrh v dějinách svého trvání. Když se proti

návrhu nakonec spojili australští demokraté s liberály, Hawke jej sám tiše pohřbil.

Keating, který v roce 1991 nahradil v čele labouristů Hawkea, usiloval mnohem rozhodněji o

práva původních obyvatel. Počátkem devadesátých let zůstávaly v souladu se staršími

pozemkovými zákony velké plochy australské půdy v rukách zájmových sdružení a skupin

původních obyvatel, takže se jejich půda téměř souvisle táhla v koridoru od Indického oceánu

až po Timorské moře. Hodně jí bylo neúrodné a vyprahlé, ale patnáct procent veškerého

australského území bylo pro půldruhého procenta obyvatelstva značným majetkem. V roce

1992 rozhodl Nejvyšší australský soud nejednoznačným, komplikovaným a mnohomluvným

rozsudkem, že podle současných zákonů mají původní obyvatelé právo na mnohem větší část
Austrálie.

Celý případ inicioval Eddie Mabo a jiní zájemci o půdu z ostrovů Murray, odlehlých ostrovů

v Torresově průlivu. Ostrované nebyl Austrálci, ale Melanésané, a jejich tradiční hospodářství
a

vztah k půdě se výrazně lišily od obyčejů původních obyvatel Austrálie. Nejvyšší soud

nejenže rozhodl, že žadatelé mají na půdu nárok, ale nechal se také slyšet, že na australském

kontinentu je v odlehlých krajích ještě mnoho půdy, která je dosud téměř určitě majetkem

původních obyvatel, pokud ovšem nejde o půdu, jež je předmětem soudního sporu. V podstatě

tedy právo původních obyvatel, nazvané soudem "native title", nezaniklo s příchodem Britů

do Austrálie v roce 1788. Někteří ze starších australských a britských soudců prohlásili, že

Nejvyšší soud nepochopil správně obecné právo.

Rozsudek v Mabově kauze byl snad nejzávažnějším rozsudkem s dalekosáhlými důsledky,
jaký Nejvyšší soud vynesl od svého založení v roce 1903. Byl neobvyklý i v jiných aspektech.
V

yjadřoval sílící tendenci soudu považovat se za zákonodárný sbor, téměř za třetí plnoprávný

federální parlament. Soud se považoval za mluvčího veřejného mínění a tvrdil, že "australský

lid si vzhledem ke svým současným hodnotám" žádá nová práva pro původní obyvatele své

země. Mnohá slova onoho rozsudku vyzněla, jako by chtěla vzdorovat historii.

Jak však přišlo těch sedm soudců ke své verzi dějin, není ovšem známo, protože se

nenamáhali seznámit s žádnými konkrétními důkazy vztahujícími se k dějinám původních

obyvatel australského kontinentu. Mnoho historiků byla nadšeno výroky na podporu soudního

rozhodnutí, pronášenými někdy velmi emotivním stylem, a mnozí z nich zase nevycházeli z

údivu. Většina Australanů jim však zatleskala a pokládala tento den za nejslavnější od roku
1788.

Leckterý ministerský předseda by názor Nejvyššího soudu zavrhl a stanovil, aby nadále platil

zákon předešlý.

Keating však klidně převzal karoserii postavenou Nejvyšším soudem a přidal k ní vlastní

kola. Jeho zákon o držbě půdy domorodci "native title bill", platící od prvního dne roku 1994,

dává soudům možnost rozhodnout, které státní pozemky se mají vrátit domorodým majitelům

a kdo je pak bude vlastnit za podmínek bližších snad spíše sovětskému než australskému

systému vlastnictví půdy. Zda tyto dramatické právnické a politické události z let 1992 a 1993

stmelí národ, anebo rozdělí, ukáže teprve jedenadvacáté století. Zatím se, jak se zdá, vrátila
historie velkým okruhem nazpátek.

Dějiny Austrálie, ať již černé anebo bílé, jsou nejen dějinami bojů mezi lidmi, ale i bojů mezi

přírodou a člověkem. Příroda mnohé osadníky zkrotila a někdy je i porazila, ale mnohokrát

nad ní lidé zvítězili, byť někdy za vysokou cenu. Původní obyvatelé si pilně podrobovali a

někdy i ničili přírodu, ne však v dnešní míře ani současnou rychlostí. Evropané vnesli do

přírody za svých dvě stě let mnohem více změn než původní obyvatelé, kteří ji

pravděpodobně obývají již padesát tisíc let. Půda na zúrodněných pláních byla zasolena,
obrovské lesy byly vykáceny, tisí

ce roklin zničila eroze a přehnojenou půdu někdy odnesl v

mračnech vítr. Australskou zvířenu hubili dovezení králíci, lišky, kočky, a dokonce i dingo,

pes původních obyvatel. I místní rostliny byly vytlačovány vysazováním dovezených rostlin,
budováním nádr

ží u silnic a expanzí velkých měst při pobřeží, která ubrala přírodě tolik

prostoru, že se s tím těžba nedá ani srovnávat. A přece to všechno přineslo velký zisk, neboť

kdysi tak nepřístupný kontinent teď skýtá potravu a útočiště desítkám milionů lidí v Austrálii

a v zahraničí.

Je zcela logické dívat se na člověka jako na ničitele a zároveň i tvůrce. Vidět však přírodu jen

jako dobrotivou a harmonickou a současně líčit člověka jako neodbytného ničitele laskavé

přírody znamená vytvářet falešnou teologii.
Tak

ová věrouka si získala v Austrálii v osmdesátých letech 20. století mnoho stoupenců, bez

ohledu na skutečnost, že kdyby přetrvávala v Austrálii od roku 1788, většina z těch nadšenců

by teď v Austrálii nežila a dost možná že by nežila vůbec.

Hlavní souvislo

st mezi dlouhou historií původních obyvatel a událostmi posledních dvou set

let spočívá v boji s přírodou. Podobně existuje souvislost i v tom, jak suchá, rozlehlá, od

všech ostatních izolovaná země utvářela lidské životy, ať už před dvaceti tisíci lety nebo
dvaceti.

Izolovanost a sucho stále zůstávají charakteristickými rysy kontinentu. Izolovanost od

vnějšího světa se sice zmenšila, ale rozlehlé a téměř liduprázdné vnitrozemí a dlouhé pásy

neúrodného pobřeží stále vzdorují všem snahám o lidské osídlení. V polovině devadesátých

let 20. století se osmnáct milionů lidí pořád ještě drželo při pobřeží, většinou v cípech

nejvzdálenějších od rovníku. Zato v Queenslandu mohl cestovatel dlouho plout hlavní

námořní cestou kolem pobřeží a potkat za den jen pět či šest nákladních lodí a do půlnoci za

tmy zahlédnout ojedinělá světélka a pár jasných světel návěstí nebo majáků.

Přes velký příliv přistěhovalců v posledním půlstoletí zůstala Austrálie jednou z nejřidčeji

obydlených zemí na světě. Z hlediska hustoty osídlení na jeden čtverečný kilometr je s něco

málo přes dva obyvatele na jeden čtverečný kilometr pustší než všechny africké země až na

Západní Saharu, Namibii a Mauretánii. Je řidčeji obydlená než všechny americké země kromě
Grónska a Francouzské Guyany a v Asii

je už řidčeji než Austrálie obydlené jen Mongolsko.

Nejprázdnější je území ležící v tropech; kdyby tvořilo samostatnou zemi, bylo by osídleno

méně než Grónsko.

Austrálie je však produktivnější a pro svět důležitější, než by se podle počtu obyvatel mohlo
z

dát. Živí více lidí v cizině než doma. V úrodném roce by snadno dokázala uživit nejen

vlastní obyvatele, ale i osmdesát milionů dalších lidí žijících v zemích tak vzdálených, jako je

Egypt a Čína. Zásobuje rovněž v nemalé míře jiné země svou energií, surovinami a obilím.

Jedním z výsledků posledních dvou set let je, že se k dobru většiny světa podařilo ohromně

zvýšit produkci kontinentu, v němž jsou tak obtížné podmínky. Tím se dostáváme opět k

neřešitelnému dilematu - jak vyvážit ztráty, které utrpěli od roku 1788 původní obyvatelé, s

výsledky dosaženými snad stonásobným počtem lidí?

Oblíbeným tvrzením posledních dvaceti let je, že Austrálie patří k Asii. Jako každé

jednoduché tvrzení i toto v sobě nese část pravdy a část lži. Jedinými oblastmi Austrálie, které

jsou blízké Asii, jsou téměř liduprázdné tropy ležící proti mnohem chudším zemím, které by

časem mohly mít důvod závidět Austrálii její rozlehlé prostory a vysokou životní úroveň.

Proti australskému severozápadnímu pobřeží leží Indonésie, čtvrtá nejzalidněnější země světa.

V posledních třech desetiletích Indonésie dvakrát rozšířila své území - v roce 1963 o
Holandskou Novou Guineu - Západní Irian a v roce 1975 o portugalský Timor. Další blízký

soused Austrálie, sídlící hned za úzkým průlivem, je Papua Nová Guinea, statečná, ale

rozdělená demokratická země s méně než pěti miliony obyvatel, kteří mluví stovkami jazyků.

Pokud by v Indonésii a na Papui Nové Guineji došlo k nepokojům, je pravděpodobné, že by

se do Austrálie uchýlilo velké množství uprchlíků.

Mezitím se tropická Austrálie mění na jistou nárazovou zónu s velkými oblastmi země

vlastněné dědičným právem a s národními parky a další rozsáhlou oblastí, kde žijí výhradně

původní obyvatelé. V budoucnu může být tato zóna ohrožována tlaky jak z Austrálie, tak i z
Asie.

Severní teritorium jistě nezůstane natrvalo obrovským přírodovědeckým muzeem.

Australané jsou jediným národem, který obývá celý kontinent. Tato skutečnost poskytla

hluboké zadostiučinění těm, kdo v roce 1901 vytvářeli jednotnou Austrálii. Několik let

předtím, než se Edmund Barton stal prvním ministerským předsedou celého národa, pronesl

při svém projevu v sydneyském předměstí Ashfieldu památnou větu: "Poprvé v dějinách tu
máme národ pro celý kontinent a celý kontinent pro jeden národ." Toto

šťastné a jedinečné

spojení už přetrvalo jedno století. Zda přetrvá i dvě století, není ovšem jisté. V bouřích

světových dějin nejsou žádné politické hranice trvalé.

18. češi, kteří přijeli do austrálie

19. ČEŠI V AUSTRÁLII

DODATEK K ČESKÉMU VYDÁNÍ OD AUTORA Mezi britskými trestanci deportovanými

do Austrálie byl přinejmenším jeden Čech. Mark Blucher, narozený v Čechách, žil v

anglickém městě Nottingham, kde byl odsouzen za krádež krajky. Do Sydney se dostal na
trestanecké lodi roku 1830, odpykal si s

vůj trest a zemřel v roce 1847. První muž českého

původu, který vešel v Austrálii ve známost, byl dr. John Lhotsky.

Narodil se ve Lvově českým rodičům, dva roky studoval lékařství na pražské univerzitě a v
roce 1832

emigroval do Sydney, kde se stal přírodovědcem a cestovatelem. Dva roky nato byla z jeho

iniciativy vůbec poprvé zapsána a posléze upravena pro zpěv a klavír hudba původních

obyvatel. Text a melodie byly vydány pod názvem Píseň žen z kmene Menero poblíže

Australských Alp. Kmen Menero či Monero žil tehdy nedaleko míst, kde bylo později

postaveno hlavní město Canberra.

V pozdějších letech se do Austrálie přistěhovalo ještě pár Čechů - někteří tu v padesátých

letech 19. století chtěli hledat zlato, jiní se usadili ve městech. Koncem dvacátých let
20

. století bylo přistěhovalectví nějakou dobu systematičtější, protože Československá

republika dostala podle nového přistěhovaleckého zákona kvótu tří set lidí. Nebývalý zájem

pražského tisku o Austrálii byl v roce 1927, kdy pražský fotbalový klub přijel do Austrálie

sehrát dvacet zápasů a absolvoval tu čtyřměsíční vítězné turné.

Klub, známý dnes jako Bohemians, má stále ještě ve znaku klokana.

V prvních sto padesáti letech psané australské historie byl snad nejznámějším Čechem, který

přijel do Austrálie, Egon Ervín Kisch. Dorazil v říjnu 1934, kdy se měl zúčastnit

protiválečného kongresu, ale federální vláda v něm viděla komunistického agitátora a odmítla

jej vpustit do země.

Navzdory tomu vyskočil Kisch v Melbourne z lodi na přístavní hráz, naneštěstí si zlomil nohu

a byl odnesen zpátky na loď. Po celé řadě složitých soudních jednání mu byl rozhodnutím

Nejvyššího soudu pobyt povolen a Kisch pak mohl přednášet velkým shromážděním

posluchačů. Z Austrálie odjel v březnu 1935.
Jen málokdo tak ovlivnil kulturní

život v Austrálii jako český tanečník Eduard Borovanský.

Narodil se v roce 1902 v moravském městečku Přerově jako syn železničního úředníka a v

jedenadvaceti letech se stal pod svým původním jménem Skřeček členem baletu Národního
divadla. Poprvé vystupoval v Austrálii se slavnou ruskou balerínou Annou Pavlovou, znovu

sem přijel v roce 1938, a když se dozvěděl o Hitlerově puči v Rakousku, rozhodl se, že bude

žít v Melbourne. Borovanského australská baletní společnost slavila příštích dvacet let
(Borovanský z

emřel v roce

1959) velké úspěchy a stala se základem pozdějšího státního baletního souboru.

Z Československa přišly do Austrálie dvě vlny poválečné emigrace - jedna po roce 1948, kdy

se vlády v Československu zmocnili komunisté, a druhá, menší vlna v roce

1968. Sčítáním lidu v roce 1981 se zjistilo, že v Austrálii žije přibližně 12 000 v Čechách

narozených lidí (počítáno podle tehdejších hranic republiky) a šest z deseti z nich že se

usídlilo v Sydney nebo v Melbourne. Jedno z hlavních australských středisek lyžařského

sportu, Thredbo, bylo založeno v roce 1957 převážně českými přistěhovalci. Velkou

tasmánskou továrnu na sýry Lactos založil rovněž Čech a v Melbourne se v padesátých letech

některé z nejoblíbenějších melbournských restaurací soustředily především na českou

kuchyni. Pokud se podíváme do minulosti, hráli Češi v Austrálii přes svůj nevelký počet

významnou úlohu zejména v odlehlých končinách země. Cestovali s prvními výzkumnými

výpravami, pracovali jako přírodovědci nebo působili jako misionáři u původních obyvatel. V

poválečných letech se výborně uplatnili dva čeští lékaři u australských expedic v Antarktidě.

V roce 1983 napsal dr. Michael Cigler, vědec českého původu, knihu Češi v Austrálii,
historickou práci o sto padesáti stranách, vydanou nakladatelstvím Australasian34, Educa

Press. Ve své předmluvě pro tuto knihu jsem poznamenal: "Je to cenný doklad o lidech,

jejichž různorodé role v australském životě dosud nebyly plně doceněny."

DODATEK K ČESKÉMU VYDÁNÍ OD J. BRINKEHO Češi, příslušníci početně malého

národa žijícího po staletí ve střední Evropě, měli vždy zájem o poznávání cizích zemí. Zprvu

to byl zájem jen cestopisný, později i vědecký. Jejich podíl je v tomto směru mnohdy větší

než u národů početnějších a přímořských. Je pochopitelné, že zájem o Austrálii zde byl vždy

menší než o kontinenty bližší a Evropany dříve objevené. Vzdálená a v minulém století i

obtížně dostupná Austrálie lákala vždy méně našich lidí než například Amerika. Plavba

plachetnicí z Evropy kolem Afriky trvala někdy až půl roku a nebyla vždy bezpečná; rychlejší

a bezpečnější plavba začala až po zavedení parolodní dopravy a po otevření Suezského

průplavu. Přece však se mezi Čechy našla řada odvážných, kteří se sem vypravili.

Odjížděli z různých důvodů. Někteří opustili vlast z touhy po dobrodružství a poznání cizích

zemí. Jiní odjeli za moře hledat práci, kterou nemohli doma najít. A nechyběli mezi nimi ani

ti, kdo doufali, že za oceánem najdou svobodnější život, než jim poskytovalo tehdejší
Rakousko.
Mnozí mají zásluhu na š

íření znalostí o Austrálii u nás, neboť o svých cestách přednášeli a

psali. Na jejich práci později navázali přírodovědci, kteří se do Austrálie vydali za vědeckými

výzkumy a přispěli k přírodovědnému, zejména geografickému poznání tohoto zajímavého
konti

nentu. V této kapitole chceme připomenout jména Čechů, kteří se o Austrálii zajímali,

navštívili ji a strávili zde část svého života. Rozsah příspěvku dovoluje však jen stručné

charakteristiky, podrobnější údaje najde čtenář například v knize Josefa Kunského Čeští
cestovatelé I, II (Orbis, Praha 1961).

Prvním Čechem, o němž máme podrobné zprávy z pobytu v Austrálii, je turnovský rodák

Čeněk Paclt (1813 až

1887). V Austrálii strávil šest let. Přilákala ho sem zlatá horečka v roce 1856 ve Viktorii. Jako
zlat

okopovi mu štěstí nepřálo, a proto byl nucen se živit všelijak. Na svých toulkách prošel

zlatá pole Viktorie a Nového Jižního Walesu. Vrátil se do vlasti, ale pronásledování ze strany

rakouských úřadů ho znovu vyštvalo do světa. Ještě jednou navštívil Austrálii, procestoval

velký kus Queenslandu a pak odjel na Nový Zéland. Zemřel v jižní Africe v roce 1887.

Příhody jeho života zpracoval knižně J. Svoboda (Čeňka Paclta cesty po světě, nakl. K.

Vačleny, Mladá Boleslav 1888).

Dalším Čechem, kterého zlákala vidina zlatého bohatství, byl Josef Polák (1844-1899), syn

chudých rodičů z Nových Benátek (dnes Benátky nad Jizerou). Vyučil se zahradníkem, a

když poznal Maďarsko, Francii a Anglii, vydal se v roce 1877 do Západní Austrálie. Jeho

začátky zde byly těžké a Polák se živil jak se dalo. Později se stal zahradníkem v

guvernérových sadech v Perthu. Jeho botanické zkušenosti mu přišly vhod, a v roce 1882 se

stal členem výpravy Johna Forresta do krajů v povodí řeky Gascoyne. Tato výprava byla
jednou z posledních význ

ačnějších výzkumných cest v Austrálii. Po skončení výpravy se

Polák stal vrchním dozorcem při stavbě železnice. Tato práce mu přinesla docela slušné

jmění, Polák je však dlouho neužíval. V roce 1892 vypukla v Západní Austrálii zlatá horečka
a on se pokusil

o štěstí. To mu nepřálo a nakonec přišel o všechno. Zdrcen nezdarem se

rozhodl vrátit zpět do vlasti. Než však mohl vstoupit na loď, zemřel v roce 1899. Je pohřben v

Perthu. Jeho životní osudy zpracoval A. Vaněček v knize Zlato na Labutí řece (SNDK, Praha
1966).

Alois Topič (1852-1927), rodák z Přelouče, se také vyučil zahradníkem a své povolání odjel

provozovat do Austrálie. Již od mládí toužil poznat cizí země, a proto v roce 1886 využil
nabídky vlády Queenslandu, která hledala školené zahradníky pro botanickou zahradu v

Brisbane. Do Austrálie se vydal se svou ženou a tamní příroda se mu velmi zalíbila. Ve

volném čase se věnoval jejímu pozorování a sbírání přírodnin.

Když se mu zastesklo po vlasti, navštívil Čechy, kde pořádal přednášky a vystavoval své
s

bírky. Do Austrálie se vrátil celkem čtyřikrát. Procestoval Viktorii, Nový Jižní Wales a

Queensland. Na cestách ho nejvíce zajímala zvířata. Byl jedním z prvních Evropanů, kteří se

systematicky zabývali životem ptakopysků, a za výsledky jeho studia se mu dostalo uznání i v

odborných kruzích. Mnoho ulovených ptakopysků Topič preparoval a posílal do Evropy a

mnohá česká škola měla ptakopyska ve svých sbírkách právě díky jemu. Zemřel v roce 1927

v rodných Čechách. Jeho životní příběh zpracoval J. John v knize Australská dobrodružství

Aloise Topiče (Čs. spisovatel, Praha 1969, 4. vydání).

Prvním Čechem který důkladněji procestoval Austrálii a systematicky s ní seznamoval naši

veřejnost, byl Josef Kořenský (1847-1938). Pocházel z prosté venkovské rodiny z
Mladobo

leslavska. Za studií na střední škole si zamiloval přírodní vědy. Stal se učitelem;

nejdříve učil na venkovských školách, pak se stal ředitelem školy na Smíchově v Praze. V

jedenatřiceti letech začal cestoval a cestování zůstal věrný celý život. Vykonal celkem 33

takových cest, při kterých poznal téměř celý svět. Jako první Čech podnikl cestu kolem světa,

a to dokonce dvakrát. Při druhé cestě v letech 1900-1901 zavítal též do Austrálie. Procestoval

ji a navštívil též Tasmánii a Nový Zéland. Kořenský sbíral přírodniny a hlavně bystře

pozoroval. Hodně přednášel a psal, zejména pro mládež. O své australské cestě vydal

dvoudílný cestopis K protinožcům, který později přepracoval v několik knih pro mládež

(například: Austrálie. Kulturní obrázky pro mládež, Praha, A. Štorch a syn 1922, 2. vydání).

Zemřel v roce 1938
v Praze.

Mezi našimi cestovateli je jen málo těch, kdo propadli dálkám tak, jako Josef Ladislav Erben
(1888-

1958), patřící mezi neprávem opomíjené české cestovatele. Při svých cestách světem

navštívil Dá

lný východ, severní části Afriky a celou Latinskou Ameriku, ale největší část

svého života strávil v Austrálii, kde zemřel v roce
1958. Pobýval zde v letech 1910-1919 a 1936-

1958, procestoval značnou část střední a

severní Austrálie tak, jak mu to umožňovala jeho práce. Vykonával nejrůznější povolání - byl

horníkem, zeměměřičem, publicistou, stavěl železnici. Měl možnost dobře poznat život

prostých Australanů i původní Austrálce. Byl vnímavým pozorovatelem - napsal řadu článků

a několik knih (ani jednu o Austrálii), i pečlivým sběratelem - jeho sbírkami se chlubí jak

Národní, tak i Náprstkovo muzeum. Erben prožil v Austrálii první i druhou světovou válku a

byl asi jediným Čechem, který zažil japonské bombardování Darwinu. Jeho články a zápisy z
Austrálie usp

ořádal S.

Novotný a vydalo je v roce 1986 nakladatelství Panorama v Praze pod názvem Půl století

světoběžcem.

Při výčtu těch, kdo před druhou světovou válkou navštívili Austrálii a své dojmy sdělili

českému čtenáři, nelze opomenout novináře a reportéra světového jména Egona Ervína
Kische (1885-

1948), Němce žijícího v Praze, považovaného za klasika literární reportáže.

Kisch se v roce 1934

zúčastnil kongresu v Melbourne jako delegát Světového výboru proti válce a fašismu. Jeho

kniha Přistání v Austrálii je naším prvním politickým cestopisem o této zemi a výstižným

obrazem předválečné Austrálie [SNTL, Praha
1956, 4. vyd].
Hodnotíme-

li přínos českých přírodovědců na poznání Austrálie, pak ten je přirozeně menší

než podíl na poznání Afriky, Ameriky či Asie, kde práce českých vědců došlo často

světového uznání. Vzpomeňme alespoň cestovatele a lékaře Emila Holuba (1847-1902), který

svými cestami obohatil evropské znalosti o jižní Africe, amerického antropologa českého

původu Aleše Hrdličku (1869-1943), jež mj. řešil otázku původu původního obyvatelstva
Ameriky a v rámci srovnávacích studií se zabýval i kmeny africkými, asijskými a i
australskými, anebo orientalistu Aloise Musila (1868-1944), vynikajícího znalce arabského

Východu, jehož dílo, vydané převážně v cizích jazycích, je podnes ve světě uznáváno.

Zatímco Holub prováděl své výzkumné cesty v Africe a v období jejího geografického

průzkumu a evropské kolonizace, Austrálii v tomto období, tj. v průběhu minulého století,

nenavštívil žádný český vědec, aby zde konal přírodovědné výzkumy. Prvními přírodovědci,

kteří se do Austrálie vydali za vědeckými výzkumy v roce 1909, byli geograf Jiří V. Daneš

(*1880) a botanik Karel Domin (*1882) z Karlovy univerzity v Praze. Jejich cesta vedla přes
Jávu do Brisbane v Queenslandu, kde Domin studoval a sbíral australskou flóru, a Daneš se

věnoval výzkumům fyzickogeografickým, zejména krasu. Daneš po dokončení výzkumů v

Queenslandu ještě procestoval Jižní a Západní Austrálii. Po návratu do vlasti oba vědci
napsali dvoudílný cestopis Dvojím rájem (J.

Otto, Praha 1911/12). V Jávě viděli ráj přírodní, v Austrálii občanské svobody. Daneš se do

Austrálie vrátil ještě jednou, tentokrát jako generální konzul nově vzniklé Československé

republiky. Tuto funkci vykonával dva a půl roku, přednáškami a články seznamoval

Australany se svou vlastí, a volného času využíval k cestování a k vědeckým výzkumům. V

roce 1923 se přes Japonsko, Havaj a Kanadu vrátil domů, kde v roce 1926 vydal dvoudílný

cestopis Tři léta při Tichém oceánu (F. Borový, Praha

1926). Tragická smrt při automobilové nehodě ukončila v roce 1927 jeho plodný život. Daneš

zanechal rozsáhlé, i když nedokončené vědecké dílo, v němž práce věnované Austrálii

zaujímají význačné místo. Těžiště jeho vědecké činnosti je ve fyzické geografii, především v

geomorfologii, v niž se soustředil zejména na studium krasu. Australští geografové jeho podíl

na výzkumu krasu podnes oceňují; Danešovým jménem bylo dokonce pojmenováno jedno
údolí v Queenslandu.
Mezi jeho pracemi s australskou tematikou však najdeme i podnes zajímavou studii o

původním obyvatelstvu Austrálie a Oceánie (Původ a zanikání domorodců v Austrálii a

Oceánii, Země a lidé sv. 50, Unie, Praha 1924).

V roce 1934 se do Austrálie vydal, doprovázen svou ženou, zoolog Jiří Baum (1900-1944).

Vystudoval zoologii na Karlově univerzitě, kde též získal doktorát přírodních věd.
Jeho vlastním zoologickým oborem byla arachnologie -

věda o pavoucích, věnoval se však i

studiu ptáků a hmyzu. Obdobně jako Danešovi, i Baumovi finanční nezávislost umožňovala

cestovat, čehož hojně využíval.

Na rozdíl od Daneše již mohl ke svým cestám používat moderní dopravní prostředek -
automobil. Baum autem procestoval Afriku, kde studoval a sbíral místní faunu. Africké cesty

byly dobrou průpravou pro jeho cestu kolem světa, zahrnující i Austrálii. Baum sem připlul

do Freemantle počátkem roku 1935 se svou ženou a obytným terénním automobilem

československé značky Tatra, jehož skříňová karoserie mohla být upravena jako ložnice i jako

laboratoř či temná komora. Nejdříve procestoval australský jihozápad a pak projel napříč

Austrálií z Perthu přes Kalgoorlie, Maduru, Eucla, Port Augustu a Adelaide do Melbourne,

odkud pokračoval přes Canberru dále do Sydney a podél východního pobřeží až do Brisbane.
Zde zanechal auto a jel vlakem do Cairns, odkud podnikl exkurzi na Velký bradlový útes.

Baum byl první, kdo projel australský kontinent československým automobilem. Během své

cesty pilně prováděl zoologické sběry a fotografoval. Z Austrálie plul lodí do Japonska, odtud
pak do Kalifor

nie a přes Panamský průplav se opět lodí vrátil zpět do Evropy. Svou cestu

kolem světa ukončil v roce 1936. Záhy však opět putoval do Afriky, odkud se vrátil do vlasti

těsně před okupací Československa. Zapojil se do protinacistického hnutí, byl zatčen a zemřel

v roce 1944 v koncentračním táboře ve Varšavě. Baumův podíl na přírodovědném poznání
Austrálie je skromný a zdaleka nedosahuje Daneova nebo Dominova.

Ze své australské cesty vytěžil jen několik menších odborných pojednání o australských
pavoucích a j

ejich biologii. Shromáždil však značné zoologické sběry, jimiž obohatil Národní

muzeum v Praze. Ke zpracování tohoto cenného materiálu se však již sám nedostal a jeho

vědecké dílo zůstalo nedokončeno. Větší je jeho přínos cestopisný. Napsal řadu populárně

vědeckých a cestopisných knih, z nichž Autem a lodí kolem zeměkoule (Praha

1937) obsahuje i líčení australské cesty (v roce

1956 vyšlo v nakladatelství Mladá fronta druhé vydání pod názvem Kolem zeměkoule).

Baumova žena Růžena Baumová-Fikejzová vytěžila ze svého australského pobytu knihu

Austrálie očima ženy [nakl. ČGU, Praha 1941].

V roce 1969 zamířila do Austrálie Československá vědecká expedice Moravského muzea,

největší výprava z tzv. socialistických zemí do tohoto kontinentu. Expedice byla
sponzorována

řadou našich institucí a závodů, devizové náklady byly uhrazeny Fordovou

nadací v New Yorku. Jejím hlavním úkolem byl komplexní výzkum jednoho z kmenů

původních Austrálců, kmene Rembarrnga, žijícího v domorodé rezervaci Arnhemská země na
severu kontinentu

. V expedičním týmu, vedeném autorem tohoto příspěvku, byli čtyři vědečtí

pracovníci a dva technici. Obdobně jako Baum, i Československá vědecká expedice použila k

dopravě v Austrálii automobilu československé výroby - osvědčeného terénního vozidla
Praga V

3S se skříňovou karoserií. V tomto voze se přepravovala výstroj, výzbroj a potraviny,

zatímco členové expedice užívali dvou terénních osobních automobilů typu Landrover,

zapůjčených australskou vládou. Trasa výpravy vedla ze Sydney přes střední Austrálii do

Darwinu. Při této téměř sedm tisíc kilometrů dlouhé cestě přejel Austrálii československý
automobil podruhé v historii, tentokrát z jihu na sever. Z Darwinu se expedice vydala na

obtížnou cestu málo prozkoumanou Arnhemskou zemí, kde pracovala několik týdnů bez

styku s civilizací. Členové výpravy zde objevili řadu nalezišť kamenných nástrojů, unikátní

skalní malby a setkali se se skupinou původních Austrálců dosud téměř nedotčených

civilizací. Na zpáteční cestě do Sydney, vedoucí přes Queensland a podél
vý

chodoaustralského pobřeží, výprava podruhé zdolala australský kontinent - ze severu na jih.

Expedice přivezla do vlasti přes čtyři tisíce kamenných nástrojů - seker, nožů, hrotů k

oštěpům apod., kolekci maleb z kůže a kolem 150 dalších předmětů. Bylo možné je zhlédnout

na výstavě uspořádané v roce

1971 v ústavu Anthropos v Brně. Bohatý materiál byl vědecky zpracován - mimo jiné byl

využit i k vědeckému srovnání s naším pravěkem - a výsledky byly publikovány ve vědeckém
sborníku (anglicky). V televizi byl uv

eden několikadílný film kameramana Jiřího Vrožiny Za

lidmi doby kamenné. Historii a průběh expedice zpracoval knižně Josef Brinke (... a znali jen

kámen, Novinář, Praha 1971).

Expedice brněnského Moravského muzea není poslední vědeckou výpravou vyslanou do
Austrálie. V roce 1986

zde například působila expedice našich speleologů. V roce 1996

v Austrálii působila expedice geografů z přírodovědecké fakulty Karlovy univerzity. Svědčí
to o tom, že náš zájem o Austrálii neutuchá.

Také v Austrálii, obdobně jako na ostatních kontinentech, žijí naši krajané. Je pochopitelné,

že naše krajanská kolonie zde nebyla nikdy tak početná jako například v Severní Americe,

zejména ve Spojených státech. První desítky krajanů se sem přistěhovaly již v letech před

první světovou válkou. Další, mnohem početnější vlny vystěhovalců od nás přišly do

Austrálie po druhé světové válce, zejména po roce 1948, a pak i po roce 1968.

Koncem padesátých let se počet Čechů a Slováků v Austrálii odhadoval na 12 tisíc, v

polovině sedmdesátých let však již jen na třetinu tohoto počtu.

Dodatky

STRUČNÝ PŘEHLED AUSTRALSKÝCH DĚJIN

50 000 př. n. l. Příchod prvních Austrálců

16 000 př. n. l. Moře začínají opět stoupat

8000 př. n. l. Tasmánie se odděluje od australského kontinentu

6000 př. n. l. Utváří se Torresův průliv

2000 př. n. l. Příchod psa dinga

1486 Portugalci se dostávají k mysu Dobré naděje - cesta k Asii otevřena

1600 Indonéští rybáři pravidelně připlouvají k severnímu břehu Austrálie

1606 Španělská loď proplouvá Torresovým průlivem

1697 Holanďané objevují Labutí řeku (Swan River)
1770 Kapitán Cook objevuje východní Austrálii a Velký bradlový útes

1788 Britská flotila připlouvá do Sydney; osídlen ostrov Norfolk
1803 Britové se usazují v Tasmánii
1815

Zbudována cesta přes Modré hory do vnitrozemských rovin

1817 Místo názvu Nové Holandsko se ujímá jméno Austrálie

1820 Guvernér Macquarie nabízí půdu původním obyvatelům

1824 Založení Brisbane v Moretonově zátoce

1825 Tasmánie (Van Diemenova země) se stává nezávislou na Novém Jižním Walesu
1829 Založení Perthu
1835 Založení Melbourne
1836 Založení Adelaide

1838 Nejméně 200 Austrálců zmasakrováno u Myall Creek (v Novém Jižním Walesu)

1842 Bohatá naleziště mědi objevena u Kapundy (Jižní Austrálie)
18

47 Australští zubní lékaři poprvé použili anestetika

1850 Británie poskytuje hlavním australským koloniím značnou míru autonomie včetně
práva stanovit si dovozní cla

1851 Zlatá horečka v Novém Jižním Walesu a ve Viktorii;
Viktorie (Port Phillip District

) se odděluje od Nového Jižního Walesu

1853 Do Tasmánie doráží poslední trestanecká loď
1854 Zásah vojska v hornické stávce v Eureka Stockade u Ballaratu

1856 Jižní Austrálie a Viktorie prosazují tajné hlasování při volbách
1858 V melbournských parcích

se začíná hrát australský fotbal

1859 Queensland se stává nezávislou kolonií

1861 Cestovatelé Burke a Wills z Viktorie zahynou na své objevitelské výpravě; první dostih
Melbournského poháru

1866 Viktorie začíná regulovat hospodářství; Nový Jižní Wales dále zastává zásady volného
obchodu
1868 Do Západní Austrálie dopraven poslední trestanec

1870 Z východní Austrálie odjíždí poslední britská posádka, zůstává britská flotila

1872 Telegrafní linkou je přes Darwin spojena Adelaide s Londýnem
1873 V

iktorie zavádí bezplatné, světské a povinné školství

1877 Počet australského obyvatelstva přesáhne dva miliony
1878 Rebel Ned Kelly vyloupí svou první banku
1879 Území nedaleko Sydney prohlášeno za první národní park
1883 Melbourne spojen se Sydney prvním parním vlakem

1885 Založena společnost Broken Hill Proprietary na těžbu stříbra a olova
1886 Zrod dynamického odborového svazu Amalgamated Shearers' Union
1890 Západní Austrálie získává autonomii

1891 Počet australských ovcí přesáhne 100 milionů, ale brzy vlivem sucha klesne na
polovinu

1893 Panika v peněžnictví, mnoho bank se zavírá; objeveno Kalgoorlie, největší zlaté

naleziště v Austrálii
1894 Jižní Austrálie dává volební právo ženám

1895 Je složena píseň Tančící Matylda
1899 Australské jednotky vyslány do Jižní Afriky bojovat v Burské válce

1900 Nový Jižní Wales zavádí důchody pro staré občany kolonie

1901 Šest australských států se sjednocuje a vytváří Australský svaz; projednáván federální
zákon, který by omezi

l přistěhovalectví z Asie

1904 Federálním zákonem nařízeno arbitrážní řízení při pracovních sporech

1906 Austrálie přebírá vládu v Britské Nové Guineji (Papue)

1908 Občan Queenslandu objevuje první ropné pole na Středním Východě
1911 Severní te

ritorium převedeno z Jižní Austrálie pod správu Australského svazu

1914 Vyhlášena první světová válka - Australané zabírají Německou Novou Guineu

1915 Jednotky ANZACu přistávají na Gallipoli; společnost Broken Hill Proprietary otevírá
ocelárny v Newcastlu
1919 Austrálie má významné slovo na versailleské mírové konferenci

1921 Edith Cowanová se stává první političkou v Austrálii; labouristická strana přejímá

socialistickou platformu; v odlehlé části Queenslandu založena letecká společnost QANTAS

1923 Hughes musí odstoupit z místa předsedy vlády (1915-23);

Agrární strana získává pět z 11

křesel v Bruceově vládě (1923-29)

1924 Zákon o povinné účasti ve federálních volbách

1927 Canberra se stává namísto Melbourne hlavním městem Australského svazu
1930 Je zavedeno telefonní spojení mezi Austrálií a Británií

1932 Otevřen most přes Sydneyský přístav, Harbour Bridge; nejhorší krizový rok s

nezaměstnaností přesahující 30 procent

1933 Západoaustralané hlasují o odloučení od Australského svazu

1936 Austrálie přejímá oficiálně správu nad polovinou Antarktidy

1938 V papírnách v Burnie začíná výroba papíru z tvrdého dřeva (Tasmánie)
1939 Výroba vojenských letadel v Port Melbourne

1942 Bombardování Darwinu; bitva v Korálovém moři
194

5 Konec světové války (1939-45); australský soudce předsedá tribunálu nad japonskými

válečnými zločinci; Australský svaz vyplácí podpory v nezaměstnanosti a dávky v nemoci

1946 A. A. Calwell vytváří program masového přistěhovalectví z Evropy
1948

Většina pracujících získává právo na čtyřicetihodinový pracovní týden; začíná

hromadná výroba prvního australského auta značky Holden
1949 Chifley (1945-

49) prohrává ve federálních volbách a předává vládu Menziesovi

1950 Indonésie se stává nezávislým státem; Austrálie vstupuje do korejské války (1950-53)

1954 Alžběta II. je prvním vládnoucím monarchou, který navštěvuje Austrálii

1955 Rozkol v labouristické straně kvůli komunismu

1956 V Melbourne se pořádají XVI. Letní olympijské hry; televize vysílá do velkých

australských měst

1959 Ve Sněžných horách je otevřena první velká elektrárna

1961 Počátek rozmachu těžby železné rudy v Pilbaře (Západní Austrálie)

1963 Qantas objednává tři trysková letadla 707; Australské královské letectvo kupuje
nadzvuková bombardovací letadla

1964 Státní zaměstnanci Nového Jižního Walesu dostávají čtyři týdny dovolené v roce;

Federální vláda pomáhá některým katolickým vysokým školám

1965 Australské vojsko se vyloďuje ve Vietnamu
1966 Menzies odstupu

je z funkce ministerského předsedy (1939-41,

1949-

66); v Bassově průlivu objevena výnosná ložiska ropy; Japonsko se stává po Británii

hlavním dovozcem australského zboží
1968 V Tasmánii se hlasuje o povolení sázkového kasina v Hobartu
1969 Arbitrážní

soud přistupuje na zásadu stejných platů pro ženy jako pro muže

1970 Pochody v ulicích a "moratorium" proti vietnamské válce; rekordní počet 170 milionů

ovcí, ale současně klesající význam vlny v exportu

1972 Whitlam v čele první labouristické vlády po 33 letech;

Austrálie uznává diplomaticky Čínu

1973 Otevřena budova Opery v Sydney

1974 Darwin poničen z veliké části cyklonem

1975 Papua Nová Guinea přestává být australským územím; přichází barevná televize;

ústavní krize končí vítězstvím Frasera nad Whitlamem

1976 Původním obyvatelům předána ještě větší část Severního teritoria; na ostrově Fraser

zákaz těžby (Queensland)
1979 Vyhlášen Národní park Kakadu

1980 V Sydney a Melbourne začíná program "multikulturní televize"
1982 Dampi

er (Západní Austrálie), Port Hedland (Západní Austrálie) a Newcastle předčí

největší nákladní přístav Sydney - Botany Bay

1983 Austrálie a Nový Zéland začínají vytvářet společný trh; ve federálních volbách vítězí
Hawke nad Fraserem; australská jachta vyhrává Americký pohár

1984 V době finanční deregulace vstupují do Austrálie cizí banky

1985 Ayers Rock (Uluru) je oficiálně předán původním obyvatelům

1986 Senát nepřijímá návrh nové ústavy; počet původního obyvatelstva stoupl za

posledních pět let o 42 procent

1988 V Canbeře otevřena nová budova parlamentu
1990 Pád "pyramidové skupiny" -

podnikatelé osmdesátých let se začínají hroutit

1991 V labouristickém puči nahradí Hawkea Keating

1992 Recese, deprese, nezaměstnanost nad 10 procent
1

994 Začíná platit "native title", zákon o právu původních obyvatel na půdu

1996 John Howard vítězí ve volbách, čímž končí třináctileté období labouristické vlády
1998 Severní teritorium odmítá návrh, aby se stalo sedmým australským státem
1999 Referendum k otázce, zda se má Austrálie stát republikou
2000 Olympijské hry v Sydney

ÚČAST AUSTRALANŮ V BOJÍCH V ZAHRANIČÍ

1885-

1899 Povstání Mahdistů v Súdánu Vojáci vyslaní vládou Nového Jižního Walesu

bojovali po boku Britů. Vysláno 750 mužů, 9

zemřelo, 3 raněni.
1899-

1902 Búrská válka Australské kolonie vyslaly vojáky, kteří bojovali po boku Britů v

jižní Africe proti Búrům.Vysláno

16 175 mužů, z toho 518 bylo zabito a 882 raněno.

1900 Povstání Boxerů v Pekingu Britská vláda přijala vojenskou pomoc z Nového Jižního

Walesu, Viktorie a Jižní Austrálie.Vysláno 556 vojáků, z toho 6 bylo zabito v bojích.
1914-

1918 První světová válka Australané bojovali po boku Spojenců v Evropě, v

Turecku a na Blízkém východě. Zúčastnilo se
416

809 vojáků, z toho bylo 59 342 zabito a 152 171 raněno [z toho jen u Gallipoli bylo 7818

vojáků zabito a 19 441 raněno].
1939-

1945 Druhá světová válka Australané se jí zúčastnili po boku Spojenců a bojovali

proti Německu a Itálii (od r. 1939) a (od r. 1941) proti Japonsku. Zúčastnilo se jí 993 tisíc

vojáků, z toho 27 073 padlo a 23 477 bylo raněno. Ve válce proti Japonsku Australané

bojovali na Nové Guineji a na Filipínách, loďstvo pak v Korálovém moři. Celkem v bojích
proti Japonsku bylo 17 501
voják

ů zabito, 13 997

raněno a 22 376 zajato [z těch 8031 v zajetí zemřelo]. Ve válce proti Německu a Itálii

Australané bojovali v severní Africe, na Blízkém východě a v Evropě. Padlo 9572 vojáků,
9480

bylo raněno a 8184 bylo zajato [z nich 265 v zajetí zemřelo].

1947 Malajsko Austrálie vyslala své vojáky v roce 1947 do Malajska, kde pomáhali Britům

potlačovat národně osvobozenecké hnutí.
1950-

1953 Válka v Koreji Austrálie se jí zúčastnila v rámci vojsk OSN. Vyslala sem 17

tisíc vojáků, z toho 278 padlo a

1068 bylo raněno.
1965-

1971 Vietnam Australští vojáci se rovněž podíleli i na vietnamské válce po boku

Američanů. Padlo v ní 500 a bylo zraněno 2400 vojáků.

MINISTERŠTÍ PŘEDSEDOVÉ FEDERÁLNÍ VLÁDY AUSTRALSKÉHO SVAZU

Sir Edmund Barton Protektonistická strana 1/1 1901 - 24/9 1903
Alfred Deakin Protektonistická strana 24/9 1903 - 27/4 1904
John Christian Watson Australská labouristická strana 27/4 1904 - 17/8 1904
George Houston Reid Strana volného obchodu 18/8 1904 - 5/7 1905
Alfred Deakin Protektonistická strana 5/7 1905 - 13/11 1908
Andrew Fisher Australská labouristická strana 13/11 1908 - 2/6 1909
Alfred Deakin Protektonistická strana 2/6 1909 - 29/4 1910
Andrew Fisher Australská labouristická strana 29/4 1910 - 24/6 1913
Joseph Cook Liberální strana Austrálie 24/6 1913 - 17/9 1914
Andrew Fisher Australská labouristická strana 17/9 1914 - 27/10 1915
William Morris Hughes Australská labouristická strana 27/10 1915
- 9/2 1923
Národní strana od r. 1917
Stanley Melbourne Bruce Národní strana 9/2 1923 - 22/10 1929
James Henry Scullin Australská labouristická strana 22/10 1929 -
6/1 1932
Joseph Aloysius Lyons Sjednocená australská strana 6/1 1932 - 7/4
1939
Sir Earle Christmas Grafton Page Australská agrární strana 7/4 1939 - 26/4 1939
Robert Gordon Menzies Sjednocená australská strana 26/4 1939 29/8

1941
Arthur William Fadden Australská agrární strana 29/8 1941 - 7/10
1941
John Curtin Australská labouristická strana 7/10 1941 - 5/7 1945
Francis Michael Forde Australská labouristická strana 6/7 1945 -
13/7 1945
Joseph Benedict Chifley Australská labouristická strana 13/7 1945
- 19/12 1949
Robert Gordon Menzies Liberální strana Austrálie 19/12 1949 -
26/1 1966
Harold Edward Liberální strana Austrálie 26/1 1966 - 19/12 1968
John McEwen Australská agrární strana 19/12 1967 - 10/1 1968
John Grey Gorton Liberální strana Austrálie 10/1 1968 - 10/3 1971
William McMahon Liberální strana Austrálie 10/3 1971 - 5/12 1972
Edward Gough Whitlam Australská labouristická strana 5/12 1972 -
11/11 1975
John Malcolm Fraser Liberální strana Austrálie 11/11 1975 - 11/3
1983
Robert James Lee Hawke Australská labouristická strana 11/3 1983
- 20/12 1991
Paul John Keating Australská labouristická strana 20/12 1991 -
11/3 1996
John Winston Howard Liberální strana Austrálie 11/3 1996 -

GENERÁLNÍ GUVERNÉŘI AUSTRALSKÉHO SVAZU

John Adrian Louis Hope, 7. hrabě z Hopetoun 1/1 1901 - 9/1 1903
Hallam Tennyson, 2. Baron Tennyson 9/1 1903 - 27/1 1904
Henry Stafford Northcote, 1. Baron Northcote 21/1 1904 - 9/9 1908

William Humble Ward, 2. hrabě z Dudley 9/12 1908 - 31/7 1911
Frederick John Napier Thesiger, 3. Baron Chelmsford (Správce) 21/12 1909 - 27/1 1910
Thomas Denman, 3. Baron Denman 31/7 1911 - 18/5 1914
Sir Ronald Craufurd Munro-Ferguson 18/5 1914 - 6/10 1920
Henry William Forster, 1. Baron Forster 6/10 1920 - 8/10 1925
John Lawrence Baird, 1. Baron Stonehaven 8/10 1925 - 22/1 1931
Podplukovník Arthur Herbert Tennyson Somers-Cocks,
6. Baron Somers (Správce) 3/10 1930 - 22/1 1931
Sir Isaac Lafred Isaacs 22/1 1931 - 22/1 1936
Brigádní generál Alexander Arkwright Hore-Ruthven,
1. Baron Gowrite 32/1 1936 - 30/1 1945
Kapitán William Charles Arcedeckne Vanneck,
5. Baron Huntingfield (Správce) 29/3 1938 - 24/9 1938
Generál-major Sir Winston Dugan (Správce) 5/9 1944 - 30/1 1945
Jeho královská výsost Princ Henry William Frederick Albert, Vév

oda z Gloucesteru, Hrabě z

Ulsteru a Baron Culloden 30/1 1945
- 11/3 1947
Generál-major Sir Winston Dugan (Správce) 19/1 1947 - 11/3 1947
Sir William John McKell 11/3 1947 - 8/5 1953
Generál Sir John Northcott (Správce) 19/7 1951 - 14/12 1951

Polní maršál Sir William Joseph Slim 8/5 1953 - 2/2 1960
Generál Sir John Northcott (Správce) 30/7 1956 - 22/10 1956
Generál Sir Reginald Alexander Dallas Brooks (Správce) 8/1 1959 - 16/1 1959
William Shepherd Morrison, 1. Vikomt Dunrossil 2/2 1960 - 3/2
1961
Generál Sir Reginald Alexander Dallas Brooks (Správce) 4/2 1961 - 3/8 1961
William Philip Sidney, 1. Vikomt De L'Isle 3/8 1961 - 22/9 1965
Generál Sir Reginald Alesander Dallas Brooks (Správce) 3/10 1962 - 18/12 1962
Generál Sir Eric Winslow Woodward (Správce) 16/6 1964 - 30/8 1964
Plukovník Sir Henry Abel Smith (Správce) 7/5 1965 - 22/9 1965
Richard Gardiner Casey, Baron Casey 22/9 1965 - 30/4 1969
Generál-

poručík Sir Edric Montague Bastyan (Správce) 24/4 1967 - 1/6 1967

Sir Paul Meernaa Caedwalla Hasluck 30/4 1969 - 11/7 1974
Generál-major Sir Rohan Delacombe (Správce) 11/2 1971 - 8/4 1974
Sir John Robert Kerr 11/7 1974 - 8/12 1977

Sir Roden Cutler (Správce). V různých údobích od 20/1 1975 -
28/8 1977
Sir Zelman Cowen 8/12 1977 - 29/7 1982
Komodor Sir James Maxwell Ramsay (Správce) 27/6 1982 - 16/2 1989
Sir Ninian Martin Stephen 29/7 1982 - 16/2 1989

Komodor Sir James Maxwell Ramsay (Správce) v různých údobích od 24/12 1984 - 18/6
1985
Letecký maršál Sir James Anthony Rowland (Správce) 16/2 1985 - 16/2 1988
William George Hayden 16/2 1989 - 16/2 1996
Generál-

poručík Sir Donald Dunstan (Správce) 23/2 1989 - 5/1 1990

Generál Sir Phillip Harvey Bennet (Správce) 22/8 1993 - 6/9 1993
Sir William Patrick Deane 16/2 1966 -

Poznámka:

U jmen ministerských předsedů a generálních guvernérů nejsou uváděny řády a vyznamenání.

Austrálie je konstituční monarchií a za hlavu státu uznává britského panovníka, který je zde

zastupován generálním guvernérem. Poznámkou "správce" (administrátor) je označován

zástupce generálního guvernéra, který funkci vykonává v době, kdy generální guvernér nebyl

ještě jmenován anebo když dosavadní generální guvernér svou funkci nevykonává.

DOMORODÁ JMÉNA NA MAPĚ AUSTRÁLIE

Na dnešní mapě Austrálie nalezneme mnoho místopisných jmen, v nichž se zachovala mnohá

domorodá slova a výrazy. Některé uvádíme s jejich původním významem.

Aldinga z aldingga, mnoho vody B

allarat tábořiště Bimbimbie mnoho ptáků Bombala

setkání vod Brewarrina dobrý rybolov Bundaberg podle jména kmene Bunda Canberra

z nganbirra, shromaždiště Collymongle dlouhá laguna Coolangatta výborný výhled
Cootamundr

a bažina Dandaraga dobrá země Derribong zelené stromy Eromanga

horká, větrná planina Gerringong bázlivý, bojácný Goondiwindi místo, kde odpočívají

ptáci Illawarra vysoké a příjemné místo u moře Koo-Wee-Rup plovoucí černá ryba
Laane-

Corre domov klokanů Mittagong místo, kde si hrají dingové Murrumbidgee

velká voda Nindalyup křivolaký potok Codnadatte žlutý květ mulgy Queanbeyan

čisté vody Quirindi hnízdo na kopci Tallangatta mnoho stromů Ulladulla z

wooladoorh, bezpečný přístav Urunga dlouhé pobřeží Wagga Wagga křik vran Warragul

dingo Wollongong z woolyunyah, tvrdá země poblíž vody Yarrawonga kde žije holub
wonga

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY

1. klif (z angl.) -

pobřežní sráz vytvořený abrazí mořských příbojových vln. Je většinou příkrý

až svislý nebo převislý.
2. vombati (Phascolomyidae) -

jsou hrabaví vačnatci, kteří připomínají způsobem života - žijí

v norách -

naše hlodavce. Největší je vombat obecný (Phascolomis mitchelli), který může

vážit až 40 kg. Je zcela býložravý.
3. goana -

je australské jméno pro varany (Varanidae), kterých zde žije řada druhů. Varan

obrovský dosahuje délky až dva a půl metru a je po varanovi z ostrova Komodo (Varanus
komodoens

is) největším svého druhu.

Fosilní nálezy z Austrálie prokazují, že zde žili varani dlouzí až pět metrů.
4. ježura (Echidna) - je vejcorodý savec podobající se našemu ježkovi. V Austrálii žije ježura
australská (Tachyglossus aculeatus). Samice snáší jediné vejce a nosí je ve zvláštním vaku na

břiše. Ježury si vyhledávají potravu hrabáním.
5. vakovlk psohlavý (Thylacinus cynocephalus) -

zvaný tasmánský tygr je největší

australskou vačnatou šelmou. Je analogií psovitých šelem a jeho podobnost se psem je velmi

nápadná. Poslední vakovlk byl zastřelen v roce 1930 a od té doby nebyl spatřen.

6. ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii) - zvaný tasmánský ďábel, je dravý vačnatec

velikosti asi našeho jezevce. Samec váží průměrně 8 kg, samice 6 kg.

7. akácie (z řečt.) - kapinice, Accacia,je rod dřevin z čeledi citlivkovitých. Australské akácie

zahrnují téměř tři čtvrtiny všech druhů akácií na světě. Jejich nadýchané květy žluté nebo

krémové barvy jsou nejběžnějšími květinami v Austrálii.
8. bahníci -

jsou pozůstatky starobylé skupiny ryb dvojdyšných (Dipnoi). Ze šesti druhů žije

jeden v Austrálii - bahník australský (Neoceratodus forsteri). Bahníci mají žábry jako ostatní

ryby, ale ještě "plíce", kterými dýchají v období sucha, když řeky vysychají a oni přečkávají.
9. d

idjeridoo (dydžeridů) - hudební nástroj původních Austrálců.

Je to dutá dřevěná roura, připomínající fujaru; obvykle to bývá větev vyžraná od terminů.
10. bandikuti -

vakojezevcovití (Perameloidae) jsou malí hrabaví vačnatci, kteří se živí

smíšenou stravou. Žijí zde v 19 druzích.

11. Port Phillip Heads ohraničují vjezd do zátoky Port Phillip ve východní části jižního

pobřeží, na jejímž severním konci se rozkládá město Melbourne. Úžina vedoucí do zátoky je

jen asi 3 km široká, na jedné straně "Heads" tvoří skály Queenscliffu, na druhé ostroh

Sorrento. Zátoku objevil v roce 1802 námořní poručík John Murray a nazval ji po prvním
guvernérovi Nového Jižního Walesu a veliteli První flotily kapitánu Arthuru Phillipovi.
12. Nový Zéland objevil v roce 1642 holandský

mořeplavec Abel Janszoon Tasman (1603-

1659), který byl v tomto roce vyslán batavským guvernérem A. van Diemenem, aby hledal
"Terra Australis" - Jižní zemi. V listopadu 1642 objevil jižní cíp ostrova (ale nerozeznal jeho
ostrovní charakter), jenž nazval Van Diemenovou zemí (dnes Tasmánie). V prosinci téhož

roku objevil západní pobřeží Nového Zélandu - ten nazval "Staaten Landt" - Země stavů
(rozumí se nizozemských).

13. První flotila se skládala z 11 lodí, dvě z nich byly válečné: větší Sirius o výtlaku 612 tun

(ta nesla velitelskou vlajku) a menší Supply měla jen 170 tun. Zbytek flotily tvořily dopravní

zásobovací lodě, z nichž největší měla 452 a nejmenší 275 tun. Dopravní lodě v podpalubí

rozdělovaly "klece", určené pro přepravu trestanců.
Do nich se jich

vešlo celkem 736 (včetně 188 žen); 751 osob tvořil vojenský doprovod,

úředníci a posádky lodí - celkem se nalodilo 1487 lidí.

14. Zátoku ležící asi dvacet kilometrů severně od Botanické zátoky, která se k založení osady

nehodila, objevil na své plavbě v roce 1770 James Cook a nazval ji Port Jackson podle

úředníka britské Admirality Jacksona.

Spatřil sice vjezd do ní, ohraničený vysokými strmými skálami (nazývají se "Heads"), ale
neprozkoumal ji.

Tato zátoka se nikoli neprávem počítá k nejlepším přístavům světa. Její břehy, bohatě

rozčleněné desítkami menších zátok, se táhnou v délce více než třista kilometrů.
15. Byli to Francouzi ze dvou výzkumných lodí Boussole a Astrolabe, kterým velel slavný

francouzský mořeplavec Lapérouse. Kapitán Phillip a jeho důstojníci přijali francouzskou

výpravu přátelsky. Francouzi kotvili v zátoce šest týdnů až do 10. března. Před odplutím

požádal Lapérouse Angličany, aby nejbližší lodí poslali do Evropy jeho zprávy a dopisy. To

byl poslední kontakt členů francouzské výzkumné výpravy s Evropany. Teprve v roce 1828

expedice Dumonta D'Urville zjistila, že obě lodi ztroskotaly na mělčině u atolu Vanikoro.

Členové posádky však buď zahynuli při ztroskotání anebo později zemřeli.
16. squater (angl.) - velký chovatel ovcí, majitel rozsá

hlých pozemků, často protizákonně

zabraných.
17. V listopadu roku 1854 se v Backery Hillu v Ballaratu shromáždili prostí zlatokopové -

digeři, kteří žádali zrušení licencí na těžbu zlata a právo svobodného dobývání zlata pro
každého. Zlatokopové si zvolili

delegaci, která měla přednést jejich požadavky vládě

Viktorie.

Policie však zatkla řadu účastníků shromáždění, které digeři vzápětí osvobodili. Poté se

zlatokopové tajně v Backery Hillu shromáždili a zvolili si výbor povstání - byl v něm

Angličan, Němec, Ital, Kanaďan a Američan. Byly sestaveny ozbrojené oddíly v čele se

štábem. Kolem dokola návrší Eureka vybudovali opevněný tábor chráněný palisádou - plotem

ze zašpičatělých kůlů - proti útoku vojenské jízdy. Vyhlásili Australskou republiku a vztyčili
modr

ou vlajku nezávislosti se znamením Jižního kříže. Předložili vládě své požadavky a

čekali na odpověď. Místo ní však přiharcovaly početné oddíly policie a vojska. V krátké, ale

krvavé bitvě bylo 22 zlatokopů zabito a 12

zraněno. Vládním silám se nakonec podařilo tábor obsadit a tím celé povstání násilím potlačit.

Nebylo však zbytečné - v roce 1855 došlo ke zrušení licencí na těžbu zlata.

18. V roce 1859 vypsala jihoaustralská vláda odměnu 2000 liber tomu, kdo projde australskou
pevninou od jihu k severu. John Macdouall Stuart se rozhodl, že se o to pokusí, a v dubnu

1860 dosáhl geografického středu Austrálie, pak se však musel vrátit. Po něm zkusil štěstí

Rober O'Hara Burke, který v srpnu 1860 vyrazil v čele početné a dobře vystrojené výpravy.
Po uražení polo

viny cesty, 2400 km od Melbourne, se rozhodl vybudovat skladiště a

postupovat na sever jen s Willsem, Grayem a Kingem. Dorazili až ke Carpentarskému zálivu,

ale pruh močálovité krajiny jim zabránil dosáhnout pobřeží. Vydali se tedy na zpáteční cestu,

při níž zahynul Gray. Ostatní dosáhli 21. dubna 1861 skladiště, které našli prázdné. Právě

toho dne, před sedmi hodinami, po pětiměsíčním marném čekání, opustili zde zanechaní

členové expedice tábor na Cooper's Creeku a vydali se na zpáteční cestu. Hladoví a tělesně

zbídačelí Burke a jeho druzi se vydali k nejbližším osadám, vzdáleným asi 240 km.

Vyčerpaný Wills později umírá a Burke vzápětí též. Kinga zachránili domorodci a po

několika měsících ho zachránila záchranná výprava A. Howitta. Ten převezl ostatky Burkeho

a Willse do Melbourne, kde jim byl vypraven důstojný pohřeb. Oba jsou podnes uctíváni jako

národní hrdinové. Cenu jihoaustralské vlády získal Stuart, který v červenci 1862 dosáhl

pobřeží poblíže dnešního Darwinu. Literárně zpracoval tragédii Burkeovy výpravy Alan

Moorehead v knize Cooper's Creek (český překlad vyšel v roce 1966 pod názvem Australskou

divočinou v nakl. Orbis v Praze).
19. artéská voda -

podzemní voda, uzavřená pod tlakem mezi dvěma nepropustnými vrstvami.

Navrtáme-li ji, voda pak sama tryská na povrch (tzv. artéská studna). Artéských studní je v

Austrálii asi 100 tisíc. Přes 200

tisíc je zde tzv. subartéských vrtů, z nichž je vodu nutné čerpat (nalézá se na nepropustné

vrstvě, ale svrchní vrstvy jsou propustné, a voda není pod tlakem). Někdy se místo termínu
artéská a subartéská voda užívá termín podzemní voda s napjatou a s volnou hladinou.
20. waratah -

keř s červenými květy velkými jako zelná hlávka.

Tato planá rostlina je rozšířena ve východní části Austrálie.
21. wattle (angl.) - kv

ět akácie. Zde se jedná o květy akácie klasnaté zlaté barvy.

22. Kystráčkovití (Malighagidae) jsou velkou skupinou výlučně australských pěvců. Kystráčci

jsou různé velikosti, nejmenší se podobají pěnicím, největší jsou větší než hrdlička.

Kystráčkovi Malorina melanophris říkají Australané "zvoneček". Velmi oblíbeným pro svůj

zpěv je kystráček zpěvavý (Manorina melanocephala).Tito ptáci žijí v koloniích čítajících až

několik set jedinců. Jejich zpěv je velmi rozmanitý a melodický.

23. flétňák australský (Gymnorhina tibicen) - velikosti asi naší straky. Flétňáci žijí ve
skupinách od 3 do 10

jedinců. Na jaře své teritorium označují zpěvem. Imitují i jiné ptáky.

24. Tančící Matylda, angl. Waltzing Matilda je nejoblíbenější australská písnička. Matylda
není dívka

, ale stočená pokrývka, svázaná provázkem. Australští tuláci v ní nosili nezbytné

životní potřeby - čaj, cukr, sůl a pytlík mouky. Australská Matylda není zdaleka tak veselá

písnička jako její česká verze. Je to vlastně balada vyprávějící o tulákovi, který ukradl jehně a

než by šel do vězení, raději se utopí v řece. V závěru písničky se zpívá o tom, že jeho duch

chodí podnes po břehu a straší kolemjdoucí: "Budeš tančit se mnou, matyldo!"
25. mulga -

jsou křovité porosty akácií (kapinic). Ty se nazývají Mulga scrub (Accacia aneura

aj.). Pokrývají přibližně třicet procent australských půd.

26. jarrah (též yarrah, džarah) -

je název pro červené, velmi tvrdé dřevo ("australský

mahagon") blahovičníku Eucalyptus maginata.
27. HMAS - His Majesty Australian Ship - A

ustralská loď jejího Veličenstva. Tato zkratka se

užívá před jmény lodí australského válečného námořnictva. Austrálie je konstituční monarchií
a hlavou státu je britská královna zastupovaná v zemi generálním guvernérem.
28. Nauru, atolový ostrov na rovníku v Mikronésii v Tichém oceánu, známý svými ložisky

fosfátů. Tento nevelký ostrov (jen 21 km2) byl do roku 1919 německou kolonií, pak byl
spravován Velkou Británií, Austrálií a Novým Zélandem až do roku 1968 (s výjimkou let
1942
až 1945, kdy byl obsazen Japonskem), kdy získal nezávislost.

29. Korzárský křižník - tímto termínem se ve vojenskonámořní terminologii označuje válečná

loď, jejímž úkolem je potápět zásobovací, tj. obchodní lodě protivníka v určité oblasti. Za

první světové války, kdy ještě neexistoval například radar, byly tyto lodě obtížně zjistitelné a

páchaly značné škody. To byl i případ německého korzárského křižníku Emden, který potopil

třicet spojeneckých lodí. Když hodlal zlikvidovat vysílací stanici na Kokosových
(Keelingových) ostrovech, ob

sluha stanice stačila vyslat signál o pomoc. Ten zachytil

australský křižník Sydney plující opodál, který doprovázel konvoj lodí s australskými vojáky.

Emden se svými 105 cm děly neměl proti australskému křižníku s jeho 152

cm děly šanci. Australané křižník rozstříleli a ten najel na mělčinu, dále však pokračovali v

palbě na vrak. Němečtí námořníci, kteří tento masakr přežili, se zde zmocnili plachetnice, na

níž se jim po dobrodružné plavbě podařilo doplout do Arábie, odkud se dostali do Německa.
Byl to bezesporu obdivuhodný výkon.
30. ANZAC - Australian and New Zeeland Army Corps -
Australsko-

novozélandský armádní sbor. Vojenské jednotky bojující za první světové války

na straně Spojenců proti Německu a Turecku.
31. Corregidor -

opevněný ostrov u západního pobřeží filipínského ostrova Luzon, od roku

1941 sídlo štábu amerického generála Mac-

Arthura, který ještě před kapitulací čtyřtisícové

posádky Japoncům 6. května 1942

stačil odplout 11. března na ostrov Mindanao a odtud 16. března odletěl do Austrálie. 28.

února 1945 byla pevnost dobyta zpět americkými vojsky.

32. Autorovo tvrzení, že "Japonci ztratili mnoho letadlových lodí", není přesné. Japonci v

bitvě u Midway ztratili čtyři letadlové lodi: Akagi, Kaga, Sorjú a Hirjú.

Závažnější však byla ztráta kádru zkušených pilotů.

33. 2. prosince 1959 byla ve Washingtonu po předchozím šestitýdenním jednání uzavřena

dohoda 12 států o mírovém využití Antarktidy. Jednání se zúčastnily Austrálie, Argentina,
Belgie, Francie, Chile, Japonsko, Jihoafrická republika, Norsko, Nový Zéland, SSSR, USA a

Velká Británie. Smlouva se nezabývá úpravou územních nároků, je však v ní řečeno, že

všechny územní nároky (tzv. rozdělení na sektory), jak trvaly před započetím konference,

zůstávají smlouvou nedotčeny a že po dobu platnosti smlouvy nemohou být nové nároky
územní vzneseny.

34. Australasia, česky Australasie, je název, který zavedli přírodovědci. Ti dělí Zemi podle

přirozeného rozšíření rostlin a živočichů a považují Austrálii, Tasmánii a Novou Guineu s

přilehlými ostrovy až po Fidži na východě a po Nový Zéland na jihu za přirozenou

biogeografickou zónu, jíž nazývají Notogaea neboli Australasie. Název převzali i politici a

nejčastěji jím označovali Austrálii s Novým Zélandem.




SEZNAM MAP

1. Mapa Austrálie / 6

2. Pravděpodobné směry migrací původních Austrálců z Asie do Austrálie / 12

3. Nejdůležitější plavby v oblasti Austrálie v letech 1511-1770
/ 27

4. Cookova plavba s lodí Endeavour v letech 1768-1771 / 29

5. Srovnání podnebí Austrálie s podnebím jiných oblastí

světa /

38

6. Naleziště zlata v Novém Jižním Walesu a ve Viktorii / 64

7. Nejdůležitější objevné cesty v Austrálii od roku 1830 / 70

8. Naleziště zlata v Západní Austrálii 111

9. Vznik jednotlivých kolonií a územní vývoj až po založení Australského svazu / 120

10. Vylodění spojeneckých vojsk v Gallipoli v roce 1915.
Australsko-novozélandská vojska se vylodila 25. dubna - tento den se slaví v Austrálii jako
"Den ANZAC". / 135

11. Japonská expanze v jihovýchodní Asii a západním Tichomoří v druhé světové válce / 160

12. Mapa zamoření králíky v jednotlivých obdobích / 175

13. Rozšíření kaktusu Opuntia - stav v době největšího rozšíření / 177

14. Dnešní rozložení původního obyvatelstva v Austrálii (stav v roce 1966, kdy při sčítáni
byli rozlišová

ni čistokrevní Austrálci - míšenci) / 188

15. Mapka rozložení obyvatelstva Austrálie. Tři čtvrtiny Australanů žijí v pobřežním pásu
širokém 50 km. / 201

16. Češi v Austrálii / 209


LITERATURA

Knihy tohoto krátkého seznamu vybral autor, protože jsou významnými interpretacemi a

zdroji australských dějin anebo proto že ovlivnily některé části jeho knihy.

Dějiny původních obyvatel Berndt, R. M. a Berndt, C. H. spolu se Stantonem, Johnem: A
World That Was: The Yaraldi of the Murray River and the Lakes, South Australia, Melbourne
University Press, 1993.
Flood, Josephine: The Riches of Ancient Australia, University of Queensland Press, 1990.

Mulvaney, D. J.: Encounters in Place: Outsiders and Aboriginal Australians 1606-1985,
University of Queensland Press, 1989.
Strehlow, T. G. H.: Journey to Horseshoe Bend, Rigby, 1978.
Strehlow, T. G. H.: Songs of Central Australia, Angus and Robertson, 1971.

Australské dějiny po roce 1788
Conzzolino, Mimmo: Symbols of Australia, Penguin Books Australia,
1980.
Crowley, Frank: Modern Australia in Documents, Wren, 1973, 2
svazky z let 1901-70.
Gordon, Harry: An Eyewitness History of Australia, Rigby, 1976.
Hirst, John B.: The Strange Birth of Colonial Democracy: New South Wales 1848-1884,
Allen and Unwin, 1988.
Hughes, Robert: The Fatal Shore, Collins, 1987.
Massy, Charles: The Australian Merino, Viking O'Neil, 1990.
McMinn, W. G.: A Constitutional History of Australia, Oxford University Press, 1979.
Nairn, Bede: Civilising Capitalism: The Beginnings of the Australian Labor Party, Melbourne
University Press,
1973.
Pringle, J. D.: Australian Accent, Chatto and Windus, 1965.
Robinson, Portia: The Hatch and Brood of Time: A Study of the First Generation of Native-
born White Australians
1788-1828, Oxford University Press, 1985, sv. 1.
Roe, Michael: Quest for Authority in Eastern Australia 1835-1851, Melbourne University
Press, 1965.
Tipping, Marjorie: Convicts Unbound: The Story of the "Calcutta"
Convicts, Viking O'Neil, 1988.
White, Colin: Mastering Risk, Oxford University Press, 1992.
Yarwood, A. T.: Asian Migration to Australia, Melbourne, 1964.

Obsáhlé dějiny Austrálie Australians: A Historical Library, Fairfax, Syme and Weldon,

1987, 11 svazků.
Bolton, Geoffrey (ed.): The Oxford History of Australia, Oxford University Press, sv. 4 (z 5),
1990.
Cathcart, Michael (ed.): Manning Clark's History of Australia, Melbourne University Press,

1993, výtah z šesti svazků vydaných od roku 1962 do roku 1987.

Slovníky a jiné materiály Australian Dictionary of Biography, Melbourne University Press,

třináctý svazek vydaný v roce 1993.
Historical Records of Australia, Commonwealth Parliament, 1914, který otiskl ve 33 svazcích

důležité spisy od roku 1780 asi do roku 1850.
Murray-Smith, Stephen (ed.): The Dictionary of Australian Quotations, Mandarin, 1992.
Ransom, W. S. (ed.): The Australian National Dictionary, Oxford University Press, 1988,

práce vysvětlující původ a měnící se význam australských slov.
Sawer, Geoffrey: Australian Federal Politics and Law, Melbourne University Press, 2 sv.,
1956, 1963.
Souter, Gavin: Acts of Parliament, Melbourne University Press,
1988, zachycuje historii federálního parlamentu.

Year Book Australia, Australian Bureau of Statistics, vychází každoročně.

Životopisy Ayres, Philip: Malcolm Fraser, William Heinemann, 1987.
Frost, Alan: Arthur Phillip 1738-1814, Oxford University Press,
1987.
Martin, A. W.: Robert Menzies: A Life, Melbourne University Press,
1993, sv. 1.
Roderick, Colin: Henry Lawson: A Life, Angus and Robertson, 1991.
Whitlam, Gough: The Whitlam Government 1972-75, Viking, 1985.

Z AUSTRALSKÉ LITERATURY V ČESKÝCH PŘEKLADECH

Clarke, Marcus: Odsouzen na doživotí, překlad Tomáš Korbař, Práce, Praha 1964.

Hospital, Janette Turner: Izobary, překlad Alexandra Brüchlerová, nakladatelství Marie

Chřibková, Praha 1999.

Kefalá, Antigone: Nepřítomnost - Absence, překlad Alexandra Brüchlerová, nakladatelství

Marie Chřibková, Praha 1998.

Lambert, Eric: Dvacet tisíc zlodějů, Veteráni, překlad Vladimír Vařecha, Naše vojsko, Praha
1965.

Lambert, Eric: Temná hlubina, překlad Soňa Nová, Dekon, 1994.

Lawson, Henry: S rancem na zádech, překlad Jarmila Fastrová, Odeon, Praha 1965.

Malouf, David: Imaginární svět, překlad Alexandra Brüchlerová, Mladá fronta, Praha 1995.

Marshall, Alan: Už zase skáču přes kaluže, překlad Zora Wolfová, Mladá fronta, Praha 1962.

Marshall, Alan: Lidé pradávných časů, překlad Zora Wolfová, Odeon, Praha 1966.

Martin, David: Mladá žena v Melbourne, překlad Jiřina a Karel Kynclovi, Práce, Praha 1973.

McCulloughová, Colleen: Ptáci v trní, překlad Soňa Nová, Mladá fronta, Praha 1993.

Morrison, John: Přístav naděje, překlad Zora Wolfová, Svoboda, Praha 1976.

Oheň z dříví eukalyptů (výbor z australské lidové poezie), překlad Karel Ulbert, Mladá fronta,
Praha 1977.
Prichardová, Katharine Susannah: Léta devades

átá, překlad Josef Pospíšil, Svoboda, Praha

1949.

Prichardová, Katharine Susannah: Zlaté míle, překlad Josef Pospíšil, Svoboda, Praha 1949.

Prichardová, Katharine Susannah: Studna ve stínu, překlad Jarmila Emmerová, SNKLU,
Praha 1960.
Prichardová, Katharin

e Susannah: Sharn, má naděje a láska, překlad Čeněk Sovák, Svoboda,

Praha 1975.

Stivens, Dal: Kamenáč Bill, překlad Stanislav Mareš, SNKLU, Praha
1963.

Upfield, Arthur: Zánik jezera, překlad František Jungwirth, Mladá fronta, Praha 1965.
Upfield, Arthur: K

ráličí plot, překlad Hana Bělohradská, Praha, Odeon, 1972.

Upfield, Arthur: Třikrát Napoleon Bonaparte, překlad Fratišek Jungwirth a Luba a Rudolf
Pellarovi, Odeon, Praha 1977.

White, Patrick: Oko uragánu, překlad Antonín Přidal, Svoboda, Praha 1978.
White

, Patrick: Poušť Jonathana Vosse, překlad Antonín Přidal, Svoboda, Praha 1980.

White, Parick: Sukně z listí, překlad Antonín Přidal, Odeon, Praha 1983.

White, Patrick: Strom člověka, překlad Antonín Přidal, Svoboda, Praha 1984.