Válka ve Vietnamu

1964? – 1975

Válka ve Vietnamu

• Konec druhé světové války s sebou přinesl mj. také konec

japonské okupace Indočíny. Ve Vietnamu se po válce chopili moci

komunisté v čele s Ho Či Minem a v září 1945 vyhlásili

Vietnamskou demokratickou republiku. První ze světových

mocností, která se postavila proti tomu, byla Francie. Ta totiž

chtěla obnovit svou vládu nad koloniemi v celé Indočíně. Francie

tedy poslala do Vietnamu svá vojska, ta však po pěti letech bojů

kapitulovala u Dien Bien Phu v květnu 1954.

• Následovala mezinárodní konference o Indočíně, která se konala v

červenci 1954 v Ženevě. Tam byl Vietnam rozdělen sedmnáctou

rovnoběžkou na severní a jižní část. V severním Vietnamu vládl Ho

Či Min a jeho komunistický režim a na jihu vládl prezident Ngo

Dinh Diem. Na přelomu let 1960 - 1961 byla v jižním Vietnamu

založena Národní fronta osvobození Vietnamu a s ní i její úderné

oddíly zvané vietkong podporované Ho Či Minem.

• Další válka ve Vietnamu začala jako rozhodný pokus vietkongu o

svržení vlády Jižního Vietnamu, v jehož pozadí stál komunistický

Severní Vietnam snažící se o spojení celého Vietnamu pod

komunistickou nadvládu. Guerilla, kterou začal vietkong v Jižním

Vietnamu, probíhala od roku 1959. Útoky pokračovaly a zesílily i v

následujícím roce. Jelikož USA byly jednoznačně proti rozšiřování

komunismu, roku 1961 americký prezident John F. Kennedy slíbil

pomoci udržet nezávislost Jižního Veitnamu. V následujícím roce

bylo ve Veitnamu již přes deset tisíc amerických vojáků.

Válka ve Vietnamu

• byla válka, která mezi lety

1964

a

1975

proběhla jako

pozemní válka v

Jižním Vietnamu

a pohraničních oblastech

Kambodže

a

Laosu

a jako bombardovací válka (operace

Rolling Thunder) nad

Severním Vietnamem

.

• Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako americká válka.

Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně jen

poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který

začal v roce 1945/46 odporem vietnamských

komunistů

a

jiných skupin proti setrvání, resp. návratu

francouzské

koloniální nadvlády (vizte též

Válka v Indočíně

).

Válka ve Vietnamu

• Po incidentu v srpnu 1964, kdy severovietnamské hlídkové

čluny zahájily palbu na americké lodě v Tonkinském zálivu, se

Američané rozhodli rozpoutat válku s Vietkongem naplno. Od

února 1965 začaly Spojené státy Americké bombardovat

Severní Vietnam. Bombardování bylo vzápětí následováno

vyloděním amerických jednotek v jižním Vietnamu (Da

Nang) dne 6. března 1965, čímž lokální válka přerostla ve velký

mezinárodní konflikt, v němž bylo nasazeno přes milion

Američanů společně se stovkami amerických letadel, tanků, a

ostatní výzbroje. Oficiálně se do Vietnamské války zapojilo na

straně USA dalších čtyřicet států, které podporovaly Jižní

Vietnam posláním bojových jednotek a zbraní, ale USA měly na

tomto největší podíl. Proti Jižnímu Vietnamu byl kromě

Severního Vietnamu také Sovětský svaz a komunistická Čínská

lidová republika, která poskytla zbraně nejen Severnímu

Vietnamu, ale také bojovým jednotkám vietkongu.

• Američané ve válce použili mnoho nových zbraní, např. bojové

vznášedlo, laserem naváděné letecké pumy či rotační kanón s

rychlostí střelby až 6 000 ran za minutu. Ve velké míře se též

uplatnily bojové opancéřované vrtulníky. Vietkong používal

jinou taktiku než Američané, totiž taktiku malých úderných

oddílů, které měly za úkol vždy něco zničit a rychle poté

zmizet.

Válka ve Vietnamu

• Zpočátku měli tedy převahu Američané, ale vietkong vedl

jiný druh války, zdlouhavý, polopartyzánský způsob

drobných nebo středních útoků, pastí na cestách,

nášlapných min apod. Během celé války byl vietkong

zásobován ze severu po tzv. Ho Či Minově stezce. Postupem

času, jak byla válka vedena, se proti ní také stavělo více a

více Američanů, kteří považovali válku za nesmyslnou a

nevyhratelnou, pořádali nejrůznější protesty po celých

Spojených státech. I když USA měly jednoznačně

technickou převahu, síly veitkongu se postupem času

zvětšovaly, protesty proti válce rostly, a válka se stále

prodlužovala, nakonec, ač stále tvrdě bojovali, Američané z

Vietnamu po podepsání pařížské dohody roku 1973

odešli. Po dvou letech, kdy jihovietnamský prezident čelil

severovietnamské armádě bez podpory američanů byl

nakonec v dubnu 1975 dobyt Saigon v byl vytvořen

jednotný Vietnam pod nadvládou komunistů.

Zajímavosti

• Američané ve Vietnamu použili více

munice, než bylo spotřebováno
všemi účastníky 2. světové války
dohromady.

Dobytí Saigonu

• K vietnamskému pobřeží se přiblížily lodě americké 7. flotily. Jejich

úlohou byla evakuace asi 8000 Američanů a aspoň části

Vietnamců, které by po obsazení země čekala nejistá budoucnost.

Hlavní americkou silou byly 3 letadlové lodě. Přistávací zóny se

nacházely na základně

Tan Son Nhut

a v areálu amerického

velvyslanectví v Saigonu. Američanům se podařilo evakuovat 7000

lidí. Do oblasti přistávacích zón se tlačily obrovské davy

vietnamských civilistů a vojáků. Při odletu posledních vrtulníků se

museli američtí Námořní pěšáci před rozhněvanými zástupy bránit

slzným plynem a pažbami zbraní. Na základně Tan Son Nhut byly

zaznamenány i poslední americké ztráty, když severovietnamské

dělostřelecké granáty usmrtily 2 příslušníky Námořní pěchoty. Ani

jednomu z nich ještě nebylo 21 let. Americké a vietnamské

vrtulníky přivážely utečence na letadlové lodě, a jejich paluby se

brzy přeplnily. Američané byli nuceni překážející vrtulníky (mající

hodnotu více než 250 000 dolarů) shazovat z palub lodí do moře.

(USA ztratili v průběhu let 1962 – 1973 v jihovýchodní Asii 4860

vrtulníků, z toho 2588 v boji).

• Marnou obranu Saigonu prorazilo 10 komunistických divizí.

Dělostřelecká palba ustala a městem se valily tanky T-54. Do poledne

zavlála nad prezidentským palácem vlajka Vietkongu. Následující den,

1. května 1975, více než deset let trvající boje skončily.

• 2. července 1976 vznikla sjednocením Vietnamské

demokratické republiky a Vietnamské republiky Vietnamská

socialistická republika.

Útěk z bombardované vesnice

Trang Bang

Válka ve Vietnamu

• Na jedné straně bojovala

aliance

USA

a Vietnamské

republiky (Jižní Vietnam), podporovaná menšími kontingenty ze

zemí

SEATO

(

Austrálie

,

Nový Zéland

,

Jižní Korea

,

Thajsko

a

Filipíny

).

Na straně druhé

to byla aliance Vietnamské demokratické

republiky (Severní Vietnam) a Národní fronty osvobození Jižnho

Vietnamu (

Vietkong

), partyzánské komunistické organizace

infiltrující Jižní Vietnam.

SSSR

a

Čína

poskytovaly Severnímu

Vietnamu a Národní frontě osvobození vojenskou pomoc, přímo

však nezasahovaly. Od roku 1970 USA rozšířily vojenské akce,

zejména bombardování, na sousední státy Kambodžu a Laos.

• Válka byla vedena se značnou krutostí, při níž trpěli

civilisté

(masakr v My Lai, ale i povraždění 3 000 osob

Vietkongem během dočasné okupace města

Hue

v únoru 1969)

a

bylo ničeno životní prostředí

: USA použily proti rostlinným

porostům

defoliant

agent orange

, po odlistění totiž

prales

přestal

partyzánům sloužit jako bezpečný úkryt. Agent orange je však také

velmi silný jed, který lidem způsobuje

rakovinu

a poškozuje jejich

dědičný materiál

(

DNA

). I po desetiletích se proto ve Vietnamu a

americkým vojákům, kteří se s agent orange dostali do kontaktu,

rodí postižené děti. Dále byla použita

kyselina dimethylarsinová

(

agent blue

) na zničení úrod rýže.

Pařížská mírová konference

Pařížská mírová konference

• Síla náletů komunisty přinutila poprvé si

seriózně sednout k jednacímu stolu.
Pařížské jednání je možné považovat za
zrazení Jižního Vietnamu ze strany USA.
Dohoda mezi USA, Jižným Vietnamem,
Vietkongem a Severním Vietnamem byla
nakonec podepsána koncem ledna 1973 v
Paříži. Měli se ukončit bojové operace všech
bojujících stran, a USA měli stáhnout zbytek
svých vojáků z Vietnamu v průběhu 60 dní.

Konec války (1973-75)

• Jihovietnamský prezident Thieu označil dohodu za faktickou

kapitulaci své země, protože dobře věděl, že komunisti ji

budou ignorovat. Komunisti ji ignorovali i přes to, že do

Vietnamu byla vyslána mezinárodní mise, která měla na její

dodržování dohlížet. Thieu to však musel akceptovat,

dohoda by byla platná i bez toho, že by ji podepsali

představitelé Jižního Vietnamu, země na jejímž území

probíhal v podstatě celý konflikt. Rozdíl by byl jen v tom, že

potom by už Jižní Vietnam nemohl očekávat ze strany USA

jakoukoliv pomoc. Právě v té době (začátek roku 1972)

propukla v USA

aféra Watergate

a Vietnam se naráz ztratil

ze sféry zájmů amerických politických špiček. Nepomohlo

ani ubezpečení Nixona, že USA podpoří Jižní Vietnam v

případě jakékoliv severovietnamské agrese. Od počátku

příměří do konce roku 1974 zahynulo v bojích s komunisty

14 000 vojáků ARVN.

Konec války (1973-75)

• Komunisté, celkem jistí, že USA už nebudou zasahovat do bojů,

začátkem roku 1975 začali další ofenzívu. Zprvu opatrně,

zkoušejíc reakce Jihovietnamců. Ti byli v té době postihnuti

nejen nízkou morálkou, ale už i nedostatkem náhradních děl a

munice, kterou je teď už velmi nedostatečně zásobovali z USA.

Začátkem února nečekaně padla po týdenních bojích Centrální

vysočina. Nebyla žádná šance, že by bylo možné zachránit

celou zemi, padlo rozhodnutí bránit jen pobřežní oblasti.

• Proudy utečenců z Centrální vysočiny se spolu s ustupujícími

vojáky stali lehkým terčem, zatím co se blížili k

Tuy Hoa

, kam z

původních 200 000 dorazila 25. března zhruba třetina. Mezitím

jednotky o síle pěti divizí VLA prorazili přes

Quang Tri

a blížili

se k

Hue

, další jednotky přeťali cestu č. 1 mezi Hue a

Da

Nangem

, a tak zpečetili osud starého císařského města. To

dobyli komunisti 26. března. Zbytek demoralizovaných jednotek

ARVN v oblasti se soustředil okolo Da Nangu. Město bylo

přeplněné utečenci a vojáky. Na město zaútočili 4 divize VLA.

Jejich útoku však předcházela silná dělostřelecká příprava. V

městě vypukl chaos a po tom, co ho opustila většina velících

důstojníků, už 100 000 vojáků ARVN a domobrany v městě

neznamenalo žádnou vojenskou silu. Město padlo prakticky bez

boje 30. března. Jihovietnamci dočasně zastavili komunisty 60

km od Saigonu. 22. dubna po týdenních bojích i táto obranná

linie podlehla přesile. Začaly boje o Saigon.

Dobytí Saigonu

• K vietnamskému pobřeží se přiblížily lodě americké 7. flotily.

Jejich úlohou byla evakuace asi 8000 Američanů a aspoň části

Vietnamců, které by po obsazení země čekala nejistá

budoucnost. Hlavní americkou silou byly 3 letadlové lodě.

Přistávací zóny se nacházely na základně

Tan Son Nhut

a v

areálu amerického velvyslanectví v Saigonu. Američanům se

podařilo evakuovat 7000 lidí. Do oblasti přistávacích zón se

tlačily obrovské davy vietnamských civilistů a vojáků. Při

odletu posledních vrtulníků se museli američtí Námořní pěšáci

před rozhněvanými zástupy bránit slzným plynem a pažbami

zbraní. Na základně Tan Son Nhut byly zaznamenány i poslední

americké ztráty, když severovietnamské dělostřelecké granáty

usmrtily 2 příslušníky Námořní pěchoty. Ani jednomu z nich

ještě nebylo 21 let. Americké a vietnamské vrtulníky přivážely

utečence na letadlové lodě, a jejich paluby se brzy přeplnily.

Američané byli nuceni překážející vrtulníky (mající hodnotu

více než 250 000 dolarů) shazovat z palub lodí do moře. (USA

ztratili v průběhu let 1962 – 1973 v jihovýchodní Asii 4860

vrtulníků, z toho 2588 v boji).

• Marnou obranu Saigonu prorazilo 10 komunistických divizí.

Dělostřelecká palba ustala a městem se valily tanky T-54. Do

poledne zavlála nad prezidentským palácem vlajka Vietkongu.

Následující den, 1. května 1975, více než deset let trvající boje

skončily.

• 2. července 1976 vznikla sjednocením Vietnamské

demokratické republiky a Vietnamské republiky Vietnamská

socialistická republika.

Ho Či Min

    Meno znamená v preklade „bystrý“. Skutočné meno Nguyen Ai

Quoc. Narodil sa 19.5. 1890 v obci Kim Lien v strednom

Vietname. Bol prezidentom Vietnamskej demokratickej

republiky, predseda a generálny tajomník Vietnamskej strany

pracujúcich, popredný činiteľ medzinárodného komunistického

hnutia. Bol námorníkom a robotníkom na lodiach francúzskych

a anglických spoločností. V roku 1916 až 1917 žil v Anglicku,

v roku 1917 až 1919 v Amerike, neskôr vo Francúzsku. Roku

1919 poslal účastníkom mierovej konferencie vo Versailles

memorandum, ktoré žiadalo nezávislosť národov Indočíny.

V roku 1920 založil v Paríži Medzinárodný zväz farebných ľudí

a v roku 1921 vstúpil do Francúzskej komunistickej strany.

Pretože Medzinárodný zväz ostro útočil proti francúzskemu

kolonializmu, bol z Francúzska vyhostený. Určitý čas žil

v ZSSR, potom v Číne, kde v roku 1925 založil prvú vietnamskú

revolučnú organizáciu. V januári 1930 sa z jeho iniciatívy

zlúčilo niekoľko komunistických organizácií, ktoré

v predchádzajúcich rokoch vznikli v Indočíne a vytvorili

Komunistickú stranu Indočíny. V roku 1931 ho v Hongkongu

zatkla anglická polícia a dva roky ho držala vo väzbe. Po

prepustení žil v ilegalite a do vlasti sa vrátil v roku 1938, kde

sa stal po zjednotení politických strán a vlasteneckých

organizácií, predsedom Demokratického frontu, bojujúceho za

nezávislosť Vietnamu. Bol vodcom hrdinského odporu

vietnamského ľudu proti japonským a francúzskym

kolonizátorom. Po vzniku Vietnamskej demokratickej republiky

bol zvolený za prezidenta republiky. V roku 1951 sa stal

predsedom a generálnym tajomníkom Vietnamskej strany

pracujúcich, ktorá nadviazala na prácu predchádzajúcej

Komunistickej strany Indočíny. Ho Či Min zomrel v roku 1969.

Ho Či Min

Richard Nixon

• Richard Milhous NixonPořadí:37.

prezident

Spojených států

• Funkční období:

20. ledna

1969

–

9. srpna

1974

• Předchůdce:

Lyndon Johnson

• Nástupce:

Gerald Ford

• Datum narození:

9. ledna

1913

• Místo narození:

Yorba Linda

,

Kalifornie

Richard Nixon

Richard Milhous Nixon

• (

9. ledna

1913

-

22. dubna

1994

) byl 37. prezidentem

Spojených států

(

1969

-

1974

) a také 36. viceprezidentem

Spojených států (

1953

-

1961

), tedy v době, kdy byl v úřadu

prezidenta

Dwight D. Eisenhower

. Nixon je jediným

člověkem, který byl dvakrát zvolen americkým

viceprezidentem i prezidentem. Zároveň je také jediným

americkým prezidentem, který na svůj úřad rezignoval, a to

v důsledku aféry

Watergate

. Jeho místo poté zaujal

viceprezident

Gerald Ford

.

• Richard Nixon se poprvé o prezidentský úřad ucházel v roce

1960

, ale tesně jej porazil

John F. Kennedy

. Ve volbách v

roce 1968 porazil kandidáta demokratů,

Huberta

Humphreye

a o čtyři roky později drtivě porazil

George

McGoverna

, který vyhrál pouze v jednom státě.

• Během jeho prezidentství došlo k normalizaci vztahů se

Sovětským svazem

a

Čínou

. Inicioval rovněž dohody o

snížení počtu strategických atomových zbraní

SALT

I. Zahájil

také stahování amerických vojáků z

Vietnamu

, což byl

počátek tzv. „vietnamizace“ války, ale zároveň rozšířil

bombardování i na sousední státy

Kambodžu

a

Laos

.

Spojené státy také za prezidenta Nixona zaznamenaly

obrovský úspěch, když posádka lodi

Apollo 11

přistála

20. července

1969

na

Měsíci

a poté se v pořádku vrátila na

Zemi.

Richard Milhous Nixon

• V domácí politice bylo Nixonovo prezidentství

poznamenáno aférou

Watergate

. Ta vypukla

17. června

1972

, kdy policie zdržela v komplexu

Watergate, kde sídlila Demokratická strana, pět

lidí, kteří tam instalovali odposlouchávací

zařízení. Bílý dům popíral, že by s vloupáním měl

cokoliv společného až do 5. srpna 1974, kdy

Richard Nixon přiznal, že o aféře Watergate věděl

od začátku a úmyslně lhal. 8. srpna 1974 oznámil

rezignaci na úřad prezidenta a jeho místo

následující den zaujal Gerald Ford.

• Richard Nixon zemřel 22. dubna 1994 na následky

mozkové mrtvice, kterou utrpěl čtyři dny předtím.

Co říci závěrem?

• 30. dubna 1975 vyhlásil nově zvolený prezident Jižního

Vietnamu Duong Van Minh bezpodmínečnou kapitulaci a vydal

zbývajícím jihovietnamským vojákům rozkaz k zastavení

palby. K 1. květnu 1975 ovládli komunisté celou zemi.

• V souvislosti s pádem Jižního Vietnamu se řeší otázka, zda

byly americké jednotky ve Vietnamu poraženy. Pravdou je, že

vojensky sice poraženy nebyly, ale americká veřejnost a

politická reprezentace jim tuto válku vyhrát nedovolila. Je ale

neomluvitelné, že USA podepsaly mírovou dohodu se

Severním Vietnamem, když nepřímo souhlasily s tím, že na

území Jižního Vietnamu zůstanou vojska NVA. Zároveň je

nepochopitelné, jak mohla Amerika nečinně přihlížet, jak vše

co do této země investovala, padá do rukou komunistů,

přestože se zavázala k pomoci Jižnímu Vietnamu. Pošlapala

tak památku nejenom svých vojáků padlých v této válce, ale

taky statisíců jihovietnamských obětí. Ironií osudu se nejenom

Jižní Vietnam stal komunistickým státem, ale stejný osud

postihl sousední Laos a Kambodžu.