č 4 4 4

106 / OBECNE PRINCIPY

definicim. Jazyk je pro nas reć minus mluva.^:l Je to uhm jazykovych zvyku, ktere mluvćimu umożńuji rozumet a dorozumet se.^h

(2) Avśak lato disciplina stale jeśte ponechava jazyk vne je ho socialni reality, deia z nej cosi neskutećneho, protoże z teto reality zahrnuje jen aspekt jediny, aspekt individualni. K tomu, aby byl jazyk jazykem, je treba masy mfuvadh Pres vśechno zdani neexistuje nikdy vne socialniho faktu, protoże to je jev semiologicky.¹⁶¹ Jeho socialni povaha je jednim z jeho vnitrnich rysu; jeho plna definice pfed nas stavi dve neoddelitelne veci, jak ukazuje toto schema:

Jazyk
Masa
mluYĆich	J

* Pozn. prekl. Tento pomćr vścch Iri pojmu (prcsloże lo pfesna formulace de Saussurova ncni) sc objevuje aż v zapiscich z Ir cli ho kursu, kdc je k nim dodano mimo jinć i: „Jazyk = psychic-ke jadro (noeud = uzcl) inezi idcou a znakem.** (Englcr 1284 C.)

^h Pozn prekl. Ncsnadny pomćr techto tri pojmu. dany jejich neusialym vyvojcm, jehoż ruznć vyvojove etapy odrażeji i jednoilive cilace v C.L.G., vystihuje snad ncjadekvatneji Koerncro-vo schćma (Kocrncr 1974, 233), zamćfcne polemicky predcvśim proti Godelovi (Godeł 1957. 149):

schopnost rcći

(predpoklad existence jazyka a (vorbv mluvy, av.uik vne vlastni lingvisfiky)

[mluvni akt]

inluva ^

(= I: 'mdmditśki realizace jazyka

2: zdrój jazy ko ve inovace)

jazyk

(= socialni konrence vytvarejici sysiein znaku, kiery umożńuje kodo vani a dekódovani inluw)

rcć

(= uhm jazykoiyeli ryrazu zkouinajicimu primo nedosiupny)

Dc Saussure ro/.liśil dicholomii jazyk — mluva (langue-parole) velmi pozde, mluvi o ni aż r. 1911 v 3. kursu, kdc sc snażi napravit a rozliśit predchozi splyvani (srov. napr. jeho vlastni schema na sir. 50, kicre je z loholo obdobi, edilory ncprcjatć). V tomio poślednim obdobi se reć (langage) mćni uż v cosi jasnć nedefinovatelnćho a lingvislovi primo nedosiupneho (srov. Englcr 1282-6 D,C).

Za techto podminek je vśak jazyk jen żivotny, nikoliv żijici; uvaźovali jsme toliż jen o socialni realite, a ne o faktu historickem.¹⁶²

(3) Jelikoż je jazykovy znak arbitrami, zda se, że takto definovany jazyk je volnym systemem, ktery Ize libovolne organizovat a ktery vylućne zavisi na urćitem racionalnim principu. Jeho socialni povaha, vzala sama o sobe. Co mu to hledisku nijak zvlaśf neodporuje. Kolektivni psychologie neoperuje pochopitelne s cisie logickou materii; v uvahu je treba vzit vśe, co tuto ro-zumnost v praktickych vztazich jednoho jednotlivce k druhemu odsouva. // To vśak nam pfesto nebrani v tom, pohliżet na jazyk jako na prostou kon-venci, obmenitelnou podle libovule zainteresovanych osob; brani nam v tom pusobeni ćasu, ktere se kombinuje s pusobenim socialni siły. Vne jeho trvani neni jazykova realita uplna a żądny zóver neni możny.

Uvażujeme-Ii jazyk v ćase bez masy mluvćich — predpokladejme, że ur-ćity izolovany jedinec żije nekolik stoleti —, żadnou zmenu można nezjisti-me; ćas na nej nebude pusobit. Naopak, predstavime-Ii si masu mluvćich bez ćasu, neuvidtme zase ućinek socialnich sil pusobicich na jazyk. Mame-li spoćivat v realite, je tudiż treba k naśemu prvnimu schematu pripojit znak naznaćujici prubeh ćasu:

Ćas

Jazyk tudiż nema volnost, nebot* ćas umożńuje socialnim silam, jeż na nej pusobi, aby svuj ućinek projevily. Tak dospivame k principu kontinui-ty, ktery tuto volnost ruśi. Kontinuita vśak nutne implikuje zmenu, vetśi ći menśi posuń vztahu mezi oznaćujicim a oznaćovanym.