Osudy dobrĂŠho vojĂĄka Ĺ vejka IV


Jaroslav Hašek
Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války
IV. kniha
POKRAČOVÁNÍ SLAVNÉHO VĹťPRASKU

*1. kapitola

Švejk v transportu ruskĹźch zajatcł
Kdyś tedy Švejk, povaśovanĹź omylem v ruském plášti a ve furaśce za ruského zajatce, uprchlého z vesnice płed FelštĹźnem, psal své zoufalé vĹźkłiky uhlem na stěny, nikdo si toho nevšímal, a kdyś chtěl v ChyrĂłwě na etapě všechno dopodrobna vysvětlit nějakému dłstojníkovi, kterĹź šel právě okolo, kdyś jim rozdávali kousky tvrdého kukułiŁného chleba, tu ho jeden z maďarskĹźch vojákł, hlídající transport zajatcł, uhodil kolbou do ramene s poznámkou: "Baszom az élet, lezeš do łady, ruská svině!"

Tohle všechno bylo v rámci, jak zacházeli Maďałi s ruskĹźmi zajatci, jejichś łeŁi nerozuměli.
Švejk se tedy vrátil do łady a obrátil se k nejbliśšímu zajatci:
"Von ten Łlověk koná svou povinnost, ale vydává sebe sám v nebezpeŁí. Coś kdyby náhodou měl nabito a votevłenej fršlśs? Tak by se mu mohlo lehce stát, śe jak mlátí Łlověka do ramene a lauf má proti sobě, śe by moh kvér spustit a celej náboj by mu vletěl do huby, a von by zemłel ve vykonávání své povinnosti. Na Šumavě v jedněch lomech kradli skaláci dynamitovĹź zápalky, aby měli zásobu na zimu na trhání pałezł. HlídaŁ v lomech dostal rozkaz, kdyś jdou skaláci z práce, kaśdĹźho šacovat, a von to dělal s takovou láskou, śe chyt hned prvního skaláka a zaŁal mu plácat tak náruśivě po kapsách, aś tomu skalákovi dynamitovĹź zápalky v kapse vybouchly, a voba i s hlídaŁem vyletěli do povětłí, takśe to vypadalo, jako by se ještě v poslední chvíli drśeli kolem krku."
RuskĹź zajatec, kterému to Švejk vyprávěl, díval se na něho s plnĹźm porozuměním, śe z celé łeŁi nerozumí ani slova.
"Ne ponymat, já krymsky tatárin, Allah achper." Tatar sedl si, zkłíśiv nohy, na zem, slośiv ruce na hrud', zaŁal se modlit: "Allah achper - Allah achper - bezmila - arachman - arachim - málinkin mustafír."
"Tak ty seš tedy Tatar," soustrastně łekl Švejk, "ty jsi se vydałil. Pak mně mᚠrozumět a já tobě, kdyś seš Tatar. Hm - znᚠJaroslava ze Šternberka? To jméno neznáš, ty kluku tatarská? Ten vám natłel prdel pod HostĹźnem. To ste vod nás jeli, vy kluci tatarskĹź, z Moravy svinskĹźm krokem. Patrně vás ve vašich Łítankách neuŁejí, jako nás to uŁívali. ZnᚠhostĹźnskou Panenku Marii? To se ví, śe neznᚠ- ta byla taky płi tom, však voni vás, kluky tatarskĹź, tady v zajetí pokłtějí."
Švejk obrátil se na druhého zajatce: "Ty seš taky Tatar?" OslovenĹź porozuměl tomu slovu Tatar, zavrtěl hlavou: "Tatárin net, Łerkes, rodneja Łerkes, golovy reśu."
Švejk měl vłbec štěstí, śe se octl ve spoleŁnosti rłznĹźch płíslušníkł vĹźchodních národł. Byli tu v transportu Tatałi, Gruzíni, Osjetínci, Čerkesové, Mordvíni a Kalmykové. Tak měl Švejk neštěstí, śe se nemohl dohovołiti s nikĹźm, a s ostatními vlekli ho na Dobromil, odkud se měla spravovati dráha płes Płemyšl na Niśankovice.
V Dobromilu, na etapě v kanceláłi, jednoho po druhém zapisovali, coś šlo velice ztěśka, poněvadś ze všech 300 zajatcł, které do Dobromilu płihnali, nikdo nerozuměl ruštině šikovatele, kterĹź tam seděl za stolem a kterĹź se płihlásil kdysi, śe umí rusky, a jako tlumoŁník vystupoval nyní ve vĹźchodní HaliŁi. Dobłe płed tłemi nedělemi objednal si německo-ruskĹź slovník a konverzaci, ale dosud mu to nepłišlo, takśe mluvil místo rusky lámanou slovenŁinou, kterou si bídně osvojil, kdyś jako zástupce vídeňské firmy prodával na Slovensku obraz svatého Štěpána, kropenky a rłśence.
Nad těmito podivnĹźmi postavami, s kterĹźmi se vłbec nemohl smluvit, byl celĹź vyjeven. Vyšel tedy ven a załval do skupiny zajatcł: "Wer kann deutsch sprechen!"
Ze skupiny vystoupil Švejk, kterĹź se hnal s radostnou tváłí k šikovatelovi, kterĹź mu łekl, aby šel hned za ním do kanceláłe.
Šikovatel posadil se za lejstra, za haldu blanketł o jménu, płvodu, płíslušenství zajatcł, a nyní zaŁal zábavnĹź německĹź rozhovor:
"Ty jseš śid, viď?" zaŁal na Švejka. Švejk zavrtěl hlavou.
"To nemusíš zapírat," pokraŁoval s urŁitostí šikovatel tlumoŁník, "kaśdĹź z vás zajatcł, kterĹź uměl německy, byl śid, a basta. Jak se jmenuješ? Švejch? Tak vidíš, co zapíráš, kdyś mᚠtakové śidovské jméno? U nás se nemusíš bát płiznat se k tomu. U nás v Rakousku se nedělají pogromy na śidy. Odkud' jsi? Aha, Prága, á, to znám, to znám, to je u Varšavy. Taky jsem tu měl płed tĹźdnem dva śidy z Prágy od Varšavy, a tvłj pluk, jaké má Łíslo? 91?" Šikovatel vzal schematismus, listoval se v něm: "JednadevadesátĹź pluk je erivanskĹź, Kavkaz, kádr má v Tiflisu, to koukáš, co, jak my tady všechno známe."
Švejk opravdu koukal na tu celou historii a šikovatel pokraŁoval s velkou váśností, podávaje Švejkovi napolo dokoułenou svou cigaretu: "To je jinĹź tabák neś ta vaše machorka. - Já jsem zde, śidáŁku, nejvyšším pánem. Kdyś já něco łeknu, tak se všechno musí tłást a zalízat. U nás ve vojsku je jiná disciplína neś u vás. Vᚠcar je ksindl, ale nᚠcar je otevłená hlava. Teď ti něco ukáśu, abys věděl, jaká je u nás disciplína."
Otevłel dvełe do vedlejší místnosti a zavolal: "Hans LĂłfler!" Ozvalo se "Hier!" a dovnitł vstoupil volatĹź voják, ŠtajeráŁek, s vĹźrazem ubreŁeného kreténa. To byla na etapě holka pro všecko.
"Hans LĂłfler," poruŁil šikovatel, "vezmi si tamhle mou dĹźmku, strŁ si ji do huby, jako kdyś pes aportuje, a budeš po Łtyłech běhat kolem stolu tak dlouho, dokud nełeknu Halt! Płitom musíš štěkat, ale tak, aby ti fajfka z huby nevypadla, nebo tě dám uvázat."
VolatĹź ŠtajeráŁek dal se do lezení po Łtyłech a do štěkání. Šikovatel vítězoslavně podíval se na Švejka: "Co, nełíkal jsem ti to, śidáŁku, jaká je u nás disciplína?" A šikovatel s potěšením díval se na tu němou vojenskou tváł z nějaké alpské salaše. "Halt!" łekl koneŁně, "nyní panáŁku] a aportuj dĹźmku. - Dobłe, a teď zajĂłdluj."
Místností ozval se łev: "HolarijĂł, holarijĂł..."
Kdyś bylo po płedstavení, šikovatel vytáhl ze zásuvky 4 Sportky a velkomyslně je daroval Hanzimu, a tu jal se Švejk lámanou němŁinou vykládat šikovatelovi, śe u jednoho regimentu měl jeden dłstojník takového poslušného sluhu, śe ten udělal všechno, co si jeho pán płál, a kdyś se ho jednou optali, jestli by seśral lśící, kdyby mu jeho pán poruŁil, i to, co vykadí, śe łekl: "Kdyby mně to młj pan lajtnant poruŁil, seśral bych to dle rozkazu, ale nesměl bych v tom najít vlas, to si strašně ekluju, to by se mi udělalo hned špatně."
Šikovatel se zasmál: "Vy śidi máte podałené anekdoty, ale to bych se chtěl vsadit, śe disciplína ve vašem vojsku není jako u nás. Abychom tedy płišli k jádru věci, já tě ustanovuji nad transportem! Do veŁera sepíšeš mně jména všech druhĹźch zajatcł! Budeš pro ně fasovat mináś, rozdělíš je po deseti muśích a ruĹíš za to, śe nikdo neuteŁe! Kdyby ti někdo utek, śidáŁku, tak tě zastłelíme!"
"Já bych chtěl, pane šikovateli, si s váma promluvit," łekl Švejk.
"Jen nesmlouvej," odpověděl šikovatel. "To já nemám rád, nebo tě pošlu do lágru. Náramně brzo jsi se u nás v Rakousku nějak aklimatizoval. - Chce si se mnou soukromě promluvit... Čím je Łlověk na vás zajatce hodnější, tím je to horší... Tedy se hned seber, tady mᚠpapír a tuśku a piš seznam...! Co chceš ještě?"
"Ich melde gehorsamst, Herr Feldwebel..."
"Hleď se ztratit! Vidíš, co mám práce!" ObliŁej šikovatelłv vzal na sebe vĹźraz Łlověka śplně płepracovaného.
Švejk zasalutoval a odešel k zajatcłm, płiŁemś si pomyslil, śe trpělivost pro císałe pána nese ovoce.
Horší to ovšem bylo se sestavováním seznamu, neś pochopili zajatci, śe mají jmenovat své jméno. Švejk prośil mnoho v śivotě, ale płece jen tahle tatarská, gruzínská a mordvinská jména mu nešla do hlavy. "To mně nikdo nebude věłit," pomyslil si Švejk, "śe se někdy někdo moh tak jmenovat jako ti Tatałi kolem: Muhlahalej Abdrachmanov - Bejmurat Allahali - Dśeredśe Čerdedśe - Davlatbalej Nurdagalejev a tak dále. To u nás máme płeci lepší jména, jako ten faráł v Židohoušti, kterej se jmenoval Vobejda."
Zas chodil dál vystrojenĹźmi ładami zajatcł, ktełí postupně vykłikovali svá jména a płíjmení: "Dśindralej Hanemalej - Babamulej Mirzahali" a tak dále.
"Že si nepłekousneš jazyk," łíkal kaśdému z nich s dobráckĹźm śsměvem Švejk. "Jestlipak to není lepší, kdyś se u nás jmenuje někdo Bohuslav Štěpánek, Jaroslav Matoušek nebo Rłśena Svobodová."
Kdyś koneŁně Švejk po hrozném utrpení sepsal všechny ty Babula Halleje, Chudśi Mudśi, umínil si, śe to zkusí ještě jednou a vysvětlí tlumoŁníkovi šikovatelovi, śe se stal obětí omylu a jak uś několikrát po cestě, kdyś ho hnali mezi zajatci, marně se dovolával spravedlnosti.
Šikovatel tlumoŁník, kterĹź jiś płedtím nebyl śplně stłízlivĹź, mezitím pozbyl śplně soudnosti.
Měl płed sebou rozlośenou inzertní Łást nějakĹźch německĹźch novin a zpíval inzeráty na notu Radeckého pochodu: "Gramofon vyměním za dětskĹź koŁárek! - Skelné stłepy, bílé tabulové i zelené, kupuji! - ÚŁtovati i bilancovati nauŁí se kaśdĹź, kdo prodělá písemnĹź kurs śŁetnictví" a tak dále.
Na některĹź inzerát nehodil se pochodovĹź nápěv, šikovatel však to chtěl vší mocí płemoct, proto mlátil si pěstí do taktu do stolu a dupal nohama. Oba jeho kníry, slepené kontušovkou, trŁely po obou stranách tváłe, jako kdyby mu vrazili do kaśdé strany zaschlé štětce od arabské gumy. Jeho opuchlé oŁi zpozorovaly sice Švejka, ale nenásledovala śádná reakce na tento objev, jenom to, śe šikovatel płestal tlouct pěstí a dupat nohama. Płebubnovával si na śidli na nápěv "Ich weiß nicht, was soll's bedeuten..." novĹź inzerát: "Karolina Dreger, porodní babiŁka, doporuŁuje se ct. dámám v kaśdém płípadě."
Płezpěvoval si to tišeji a tišeji a tichounce, aś koneŁně umlkl, nehybně se zadíval na celou velkou plochu inzerátł a dal płíleśitost Švejkovi, aby se rozpovídal o svém neštěstí, ku kterémuś povídání Švejkovi dostaŁovaly jen taktak věty v lámané němŁině.
Švejk zaŁal tím, śe měl płeci jen pravdu, jít na FelštĹźn podél potoka, ale śe za to nemłśe, kdyś jeden neznámĹź ruskĹź voják uteŁe ze zajetí a jde se vykoupat do rybníka, kolem kterého on, Švejk, musel jít, poněvadś to byla jeho povinnost, kdyś šel nejkratší cestou na FelštĹźn jako kvartĹźrmachr. Rus jakmile ho uviděl, utekl a nechal všechnu svou uniformu ve kłoví. On, Švejk, śe slĹźchával, jak tłebas na pozici pouśívá se k vĹźzvědné sluśbě uniformy padlĹźch nepłátel, a proto śe na zkoušku se płevlékl do zanechané uniformy, aby se płesvědŁil, jak by se mu v takovém płípadě v cizí uniformě chodilo.
Vysvětliv tento svłj omyl, tedy Švejk seznal, śe mluvil śplně zbyteŁně, poněvadś šikovatel jiś dávno spal, ještě neś došel k tomu rybníku. Švejk dłvěrně płikroŁil k němu a dotkl se jeho ramene, coś śplně staŁilo, aby šikovatel spadl ze śidle na zem, kde spal klidně dál.
"Vodpustějí, pane šikovatel," łekl Švejk, zasalutoval a vyšel z kanceláłe.
Časně ráno změnilo vojenské stavební velitelství dispozice a usneslo se, śe ona skupina zajatcł, ve které byl Švejk, bude dopravena płímo do Płemyšlu k obnovení trati Płemyšl-LubaczĂłw.
Złstalo tedy vše płi starém a Švejk pokraŁoval ve své odyseji mezi ruskĹźmi zajatci. Maďarské hlídky hnaly to všechno bystrĹźm tempem kupłedu.
V jedné vesnici, kde byl oddych, srazili se na návsi s oddělením trénu. Płed skupinou vozł stál dłstojník a díval se na zajatce. Švejk vyskoŁil z łady, postavil se płed dłstojníka a zvolal: "Herr Leutnant, ich melde gehorsamst." Víc ale nełekl, nebo hned tu byli dva maďarští vojáci, ktełí ho pěstěmi do zad vrazili mezi zajatce.
Dłstojník hodil za ním nedopalek cigarety, kterĹź jinĹź zajatec rychle zvedl a koułil dál. Potom dłstojník vykládal vedle stojícímu kaprálovi, śe v Rusku jsou němeŁtí kolonisté a ti śe také musí bojovat.
Potom uś se po celé cestě do Płemyšlu nevyskytla Švejkovi płíleśitost někomu si postěśovat, śe je vlastně kompanieordonanc 11. marškumpanie 91. regimentu. Aś teprve v Płemyšlu, kdyś je naveŁer zahnali do jedné rozbité pevnłstky ve vnitłním pásmu, kde byly uchovány stáje pro koně pevnostního dělostłelectva.
Byla tam navrstvena tak zavšivená sláma, śe krátkĹźmi stébly vši pohybovaly, jako by to nebyly vši, ale mravenci, odtahující materiál ku stavbě svého hnízda.
Také jim rozdali trochu Łerné špíny z Łisté cikorky a po kusu trupelovitého kukułiŁného chleba.
Potom je płejímal major Wolf, vládnouti tou dobou nad všemi zajatci pracujícími na opravách v pevnosti Płemyšlu a okolí. To byl dłkladnĹź Łlověk. Měl u sebe celĹź štáb tlumoŁníkł, ktełí vybírali ze zajatcł specialisty ku stavbám podle jejich schopností a płedběśného vzdělání.
Major Wolf měl utkvělou płedstavu, śe ruští zajatci zapírají svou gramotnost, poněvadś se stávalo, śe na jeho płetlumoŁenou otázku: "Umíš stavět śeleznice?" odpovídali všichni zajatci stereotypně: "O niŁem nevím, o niŁem takovém jsem neslĹźchal, śil Łestně a poctivě."
Kdyś tedy stáli jiś sešikováni płed majorem Wolfem a celĹźm jeho štábem, otázal se zprvu major Wolf německy zajatcł, kdo z nich umí německy.
Švejk rázně vykroŁil, postavil se płed majora, hodil mu Łest a hlásil, śe on umí německy.
Major Wolf, złejmě potěšen, ihned se Švejka optal, zdali není inśinĹźrem.
"Poslušně hlásím, pane majore," odpověděl Švejk, "śe inśinĹźrem nejsem, ale ordonancí 11. marškumpanie 91. regimentu. Upadl jsem do našeho zajetí. To se stalo takhle, pane majore..."
"Cośe?" załval major Wolf.
"Poslušně hlásím, pane majore, śe se to má takhle..."
"Vy jste Čech," łval dál major Wolf. "Vy jste se płevlékl do ruské uniformy."
"Poslušně hlásím, pane majore, śe to všechno śplné souhlasí. Já jsem opravdu rád, śe pan major se hned vśil do mĹź situace. Mośná, śe uś naši někde bojují, a já bych tady zbyteŁné proflákal celou vojnu. Abych jim to, pane majore, ještě jednou po poładě vysvětlil."
"Dost," łekl major Wolf a zavolal na dva vojáky s rozkazem, aby ihned toho muśe odvedli na hauptvachu, a sám ještě s jedním dłstojníkem ubíral se pomalu za Švejkem, płiŁemś rozhazoval v rozhovoru s dłstojníkem rukama. V kaśdé jeho větě bylo něco o ŁeskĹźch psech a zároveň z jeho łeŁi vycitoval druhĹź dłstojník velkou radost majorovu, śe svĹźm bystrozrakem objevil jednoho z těch ptáŁkł, o jejichś velezrádné Łinnosti za hranicemi vydávány byly jiś po kolik měsícł velitelłm vojenskĹźch Łástí tajné rezerváty, śe totiś je zjištěno: jak něktełí płeběhlíci od ŁeskĹźch regimentł, zapomínajíce na svou płísahu, vstupují do ład ruského vojska a slouśí nepłíteli, prokazujíce mu zejména platné vyzvědaŁské sluśby.
Rakouské ministerstvo vnitra tápalo ještě ve tmách, pokud se tĹźkalo zjištění nějaké bojovné organizace z płeběhlíkł na ruskou stranu. Neznalo ještě nic urŁitého o revoluŁních organizacích v cizině a teprve v srpnu na linii Sokal Milijatin - Bubnovo obdrśeli velitelé bataliĂłnł dłvěrné rezerváty, śe bĹźvalĹź rakouskĹź profesor Masaryk utekl za hranice, kde vede proti Rakousku propagandu.
NějakĹź pitomeŁek od divize doplnil rezervát ještě tímto rozkazem: "V płípadě zachycení płedvésti neprodlené k štábu divize!"
Toto tedy płipomínám panu presidentovi, aby věděl, jaké nástrahy a léŁky byly na něho kladeny mezi Sokalem - Milijatinem a Bubnovou.
Major Wolf v té době ještě neměl zdáni o tom, co vlastně všechno chystají Rakousku płeběhlíci, ktełí později, setkávajíce se v Kyjevě a jinde, na otázku: "Co tady děláš?" odpovídali vesele: "Zradil jsem císałe pána."
Znal jenom z těch rezervátł o těch płeběhlících špiĂłnech, z nichś jeden, kterého odvádějí na hauptvachu, tak lehce mu padl do pasti. Major Wolf byl trochu ješitnĹź Łlověk, płedstavoval si z vyšších míst pochvalu, vyznamenání za svou ostraśitost, opatrnost a nadání.
Neśli došli k hauptvaše, byl płesvědŁen, śe tu otázku: "Kdo zná německy?" dal schválně, poněvadś se mu jiś hned, jak zajatce prohlíśel, právě ten zdál podezłelĹźm.
Dłstojník jej provázející kĹźval hlavou a łekl, śe bude tłeba oznámiti zatŁení na velitelství posádky k dalšímu łízení a płevedení obśalovaného k vyššímu vojenskému soudu, poněvadś to rozhodné nejde, jak łíká pan major, vyslechnout ho na hauptvaše a pak ho hned za hauptvachou pověsit. On bude pověšen, ale právní cestou podle vojenského soudního łádu, aby docíleno bylo spojitosti s podobnĹźmi jinĹźmi zlosyny podrobnĹźm vĹźslechem płed pověšením. Kdoví co se ještě z toho nevyklube.
Major Wolf byl jat náhlou neśstupností, vjela do něho doposud skrytá zhovadilost, takśe prohlásil, śe toho płeběhlíka špiĂłna dá ihned po vĹźslechu pověsit na své riziko. On si to ostatně młśe dovolit, poněvadś má vysoké známosti, a jemu śe je to všechno śplné jedno. Je to zde jako na frontě. Kdyby ho byli chytli a objevili hned za bojištěm, tak by ho byli vyslechli a také hned pověsili a nedělali by s ním taky śádnĹźch cavykł. Ostatně płece snad zná pan hejtman, śe velitel ve váleŁném śzemí, jakĹźkoliv velitel od hejtmana nahoru, má právo všechny podezłelé lidi věšet.
Major Wolf si to ovšem trochu popletl, pokud se tĹźká právomoci vojenskĹźch hodností na věšení.
Ve vĹźchodní HaliŁi, Łím blíśe k frontě, tím více tato právomoc sestupovala na niśší a niśší šarśe, aś koneŁné stávaly se płípady, śe tłebas kaprál vedoucí patrolu dal pověsit dvanáctiletého kluka, kterĹź mu byl podezłelĹź tím, śe v opuštěné a vydrancovaně vesnici vałil si v rozbołené chatě slupky od brambor.
Také hádka mezi hejtmanem a majorem se stupňovala.
"Nemáte na to práva," kłiŁel rozŁileně hejtman. "Ten bude pověšen na základě soudního rozsudku vojenského soudu."
"Bude pověšen bez rozsudku," sípal major Wolf. Švejk, kterého vedli napłed a slyšel celĹź zajímavĹź rozhovor, nełekl nic jiného svĹźm prłvodŁím neś: "Pěšky jako za vozem. To jsme se vám jednou v hospodě Na Zavadilce v Libni hádali mezi sebou, jestli máme nějakĹźho klobouŁníka Vašáka, kerej vśdycky dělal płi zábavě neplechu, vyhodit, hned jak se vobjeví ve dvełích, nebo ho vyhodit, aś si dá pivo, zaplatí a dopije, nebo mu vyndat boty, aś płetanŁí první kolo. Hostinskej, ten zas navrhoval, abysme ho vyhodili aś v płli zábavě, aś bude mít nějakou śtratu, pak śe musí zaplatit a hned śe musí ven. A víte, co nám ten lump proved? Nepłišel. Co tomu łíkáte?"
Oba vojáci, ktełí byli odněkud z 'Drol, odpověděli souŁasně: "Nix böhmisch."
"Verstehen Sie deutsch?" otázal se klidně Švejk. "Jawohl," odpověděli oba, naŁeś Švejk poznamenal: "To je dobłe, aspoň se mezi svejma neztratíte."
Během těchto płátelskĹźch rozmluv došli všichni na hauptvachu, kde major Wolf pokraŁoval dále s hejtmanem v debatě o Švejkově osudu, zatímco Švejk seděl skromně vzadu na lavici.
Major Wolf koneŁně płece jen płiklonil se k hejtmanově názoru, śe tento Łlověk musí viset aś po delší procedułe, které se łíká roztomile: právní cesta.
Kdyby se byli Švejka optali, co on o tom soudí, byl by łekl: "Mně je to moc líto, pane majore, poněvadś voni mají vyšší šarśi neś pan hejtman, ale pan hejtman má pravdu. Vona kaśdá ukvapenost škodí. U jednoho okresního soudu v Praze se jednou zbláznil jeden soudce. Dlouho na něm nebylo nic pozorovat, aś to takhle u něho propuklo płi líŁení pro uráśku na cti. Nějakej ZnamenáŁek łekl kaplanovi Hortíkovi, kerej płi nábośenství nafackoval jeho klukovi, kdyś ho potkal na ulici: ,Vy vole, ty Łerná potvoro, ty nábośnej blbeŁku, ty ŁernĹź prase, ty farní kozle, ty przniteli uŁení Kristova, ty pokrytŁe a šarlatáne v kutně!` Ten bláznivej soudce byl moc nábośnej Łlověk. Měl tłi sestry a ty všechny byly farskejma kuchałkama a jejich všem dětem byl za kmotra, tak ho to tak rozŁílilo, śe pozbyl najednou rozum a załval na obśalovanĹźho: ,Jménem Jeho VeliŁenstva císałe a krále odsuzujete se k smrti provazem. Proti rozsudku není odvolání. - Pane HoráŁek!` zavolal potom na dozorce, ,vezmou tady tohodle pána a pověsejí ho tam, vědí, kde se klepají koberce, a potom sem płijdou, dostanou na pivo!` To se rozumí, śe pan ZnamenáŁek i ten dozorce złstali stát jako zkoprnělí, ale on si na ně dup a rozkłikl se: ,Poslechnou, nebo ne!` Ten dozorce se tak lek, śe táh uś pana ZnamenáŁka dolł, a nebejt obhájce, kerej se do toho vlośil a zavolal záchrannou stanici, nevím, jak by to bylo dopadlo s panem ZnamenáŁkem. Ještě kdyś pana soudce sázeli do vozu záchranné stanice, kłiŁel: ,Nenajdou-li provaz, pověsejí ho na lajntuchu, potom to vyśŁtujem v płlroŁních vĹźkazech...`"
Švejk byl tedy pod eskortou dopraven na velitelství posádky, kdyś byl podepsán protokol sestavenĹź majorem Wolfem, śe jako płíslušník rakouské armády vědomě, beze všeho nátlaku płevlékl se do ruské uniformy a byl za frontou zadrśen polním Łetnictvem, kdyś Rusové ustoupili.
To všechno byla svatá pravda a Švejk, jako poctivec, nemohl proti tomu protestovati. Kdyś se pokusil płí sepisování protokolu doplniti protokol nějakĹźm vĹźrokem, kterĹź by snad mohl objasnit blíśe situaci, byl zde hned pohotové rozkaz pana majora: "Drśte hubu, na tohle se vás neptám! Věc je śplné jasná."
Švejk potom vśdy zasalutoval a prohlásil: "Poslušné hlásím, śe drśím hubu a śe je věc śplně jasná."
Potom, kdyś ho płivedli na velitelství posádky, odvedli ho do nějaké díry, kde bylo dłív skladiště rżśe, zároveň penzionát pro myši. Byla zde ještě všude po podlaze roztroušena rżśe a myši se nikterak Švejka nebály a vesele běhaly kolem, paběrkujíce zrnka. Švejk si musel dojít pro slamník, a kdyś se ve tmě rozhlédl, shledal, śe se do jeho slamníku stěhuje ihned celá rodina myší. Nebylo śádné pochyby, śe si zde chtějí udělat nové hnízdo, ve troskách slávy zpuchłelého rakouského slamníku. Švejk poŁal bouchat na zamŁené dvełe, płišel nějakĹź kaprál, Polák, a Švejk ho śádal, aby byl płeveden do jiné místnosti, poněvadś by mohl zalehnout myši ve svém slamníku a udělat škodu vojenskému eráru, poněvadś co je ve vojenskĹźch magacínech, je všechno jeho majetkem.

Polák ŁásteŁné porozuměl, zahrozil Švejkovi pěstí płed uzavłenĹźmi dvełmi, a zmíniv se ještě něco o "dupě zasrane", vzdálil se, bruŁe něco rozŁilené o cholełe, jako by ho błhvíjak Švejk neurazil.
Noc strávil Švejk klidně, poněvadś myši neŁinily si veliké nároky na Švejka a patrné měly svłj noŁní program, kterĹź dodrśovaly ve vedlejším skladišti vojenskĹźch pl᚝ł a Łepic, které prokousávaly s velkou jistotou a s bezpeŁím, poněvadś aś teprve za rok vzpomněla si intendantura a zavedla do vojenskĹźch skladiš erární koŁky, bez nároku na penzi, které byly vedeny v intendanturách pod rubrikou "K. u. k. Militärmagazinkatze". Tato koŁiŁí hodnost byla vlastně jen obnovením této staré instituce, která byla zrušena po válce v šestašedesátém roce.
Dłíve, ještě za Marie Terezie, v dobách váleŁnĹźch zaváděny byly téś koŁky do vojenskĹźch skladiš, kdyś páni z intendantstva sváděli všecky své šmejdy s mundśry na nešastné myši.
C. k. koŁky v mnohĹźch płípadech nekonaly však svou povinnost, a tak stalo se, śe jednou za císałe Leopolda ve vojenském skladišti na Pohołelci, na základě vĹźnosu vojenského soudu, bylo oběšeno šest koŁek płidělenĹźch k vojenskému skladišti. Já vím, śe se tenkrát pěkně usmívali pod vousy všichni ti, co měli s tím vojenskĹźm skladištěm...

S ranní kávou strŁili k Švejkovi do díry nějakého Łlověka v ruské furaśce a v ruském vojenském plášti.
Muś ten mluvil Łesky, s polskĹźm płízvukem. Byl to jeden z těch niŁemł slouśících v kontrašpionáśi płi armádním sboru, jehoś velitelství nalézalo se v Płemyšlu. Byl to Łlen vojenské tajné policie a nedal si ani płíliš záleśet na nějakém rafinovaném płechodu k vyzvídání na Švejkovi. ZaŁal zcela jednoduše: "To jsem se dostal do penkneho svinstva svou neopatrností. Já jsem slouśil u 28. regimentu a hned jsem vstoupil k Rusłm do sluśby, a pak se dám tak hloupé chytit. Płihlásím se Rusłm, śe płjdu na forpatrolu... Slouśil jsem u 6. kyjevské divize. U kterého ruského regimentu jsi ty slouśil, kamaráde? Tak se mi zdá, śe jsme se někde v Rusku museli vidět. Já jsem v Kyjevě znal mnoho dechł, kteĹ‚í šli s námi na front, kdyś jsme płešli do ruského vojska, nemłśu si teď ale vzpomenout na jejich jména a odkud' byli, snad ty si vzpomeneš na někoho, s kĹźm si se tam tak stĹźkal, rád bych věděl, kdo tam je od našeho 28, regimentu?"
Místo odpovědi sáhl mu Švejk starostlivé na Łelo, pak mu prozkoumal tepnu a nakonec ho odvedl k malému okénku a pośádal ho, aby vyplázl jazyk. Celé té procedułe se niŁema nijak nebránil, domnívaje se, śe se snad jedná o urŁitá spiklenecká znamení. Potom Švejk poŁal bušit na dvełe, a kdyś se ho hlídka płišla zeptat, proŁ dělá rámus, śádal Łesky i německy, aby ihned zavolali doktora, poněvadś toho muśe, kterého mu sem dali, chytá se fantaz.
Nebylo to však nic platné, pro toho muśe si hned nikdo nepłišel. Złstal tam zcela klidné a blábolil dále cosi o Kyjevu a śe Švejka tam rozhodně viděl, jak mašíroval mezi ruskĹźmi vojáky.
"Voní se museli rozhodné napít bahnitĹź vody," łekl Švejk, "jako ten mladej Tyneckej od nás, Łlověk jinak rozumnej, ale jednou se pustil na cesty a dostal se aś do Itálie. Taky vo niŁem jinĹźm nemluvil neś vo tej Itálii, śe jsou tam samĹź bahnitĹź vody a nic jinĹźho památnĹźho. A taky dostal z tĹź bahnitĹź vody zimnici. Chytalo ho to Łtyłikrát do roka. Na Všechny svatĹź, na sv. Josefa, na Petra a Pavla a na Nanebevstoupení Panny Marie. Kdyś ho to chytlo, tak všechny lidi, śplně cizí a neznámĹź, poznával zrovna jako voní. Tłebas v elektrice oslovil kdekoho, śe ho zná, śe se viděli na nádraśí ve Vídni. Všechny lidi, kterĹź potkával na ulici, viděl bud na nádraśí v Miláně, nebo s nimi seděl ve ŠtĹźrském Hradci v radniŁním sklepě płi víně. Kdyś v tej době, kdy płišla na něho ta bahenní horeŁka, seděl v hospodě, tu všechny hosty poznával, všechny viděl na tom parníku, kterĹźm jel do Benátek. Proti tomu nebyl však śádnej jinej lék, neś jako to udělal ten novej ošetłovatel v Katełinkách. Dostal na starost jednoho nemocnĹźho na hlavu, kterej celej bośí den nic jinĹźho nedělal, neś śe seděl v koutě a poŁítal: ,Jedna, dvě, tłi, Łtyłi, pět, šest,` a zas od zaŁátku: ,Jedna, dvě, tłi, Łtyłi, pět, šest.` Byl to nějakej profesor. Ten ošetłovatel moh zlostí vyskoŁit z kłśe, kdyś viděl, śe ten blázen se płes šestku nemłśe dál dostat. ZaŁal to napłed s ním po dobrĹźm, aby łekl: sedem, vosum, devět, deset. Ale kdepak! Ten profesorskej na to nedbal ani za ~má,k. Sedí si v kouteŁku a poŁítá: "leden, dva, tłi, Łtyłi, pět, šest,` a zas: ,Jeden, dva, tłi, Łtyłi, pět, šest!` Tak se dośral, skoŁil na svĹźho ošetłovance a dal mu, kdyś łekl šest, pohlavek. ,Tady je sedem,` povídá, ,a tady je vosum, devět, deset ` Co Łíslice, to pohlavek. Ten se chyt za hlavu a optal se, kde se nalézá. Kdyś mu łek, śe v blázinci, upamatoval se jiś na všechno, śe se dostal do blázince kvłli nějakĹź kometě, kdyś vypoŁítával, śe se objeví napłesrok 18. Łervence v šest hodin ráno, a voni mu dokázali, śe ta jeho kometa shołela uś płed několika miliĂłny let. Toho ošetłovatele jsem znal. Kdyś se profesor śplně vzpamatoval a byl propuštěn, vzal si ho k sobě za sluhu. Von neměl nic jinĹźho na práci neś kaśdĹź ráno vysázet panu profesorovi Łtyry pohlavky, coś on vykonával svědomitě a płesně."
"Já znám vaše všechny známé z Kyjeva," neśnavně pokraŁoval złízenec protišpionáśe, "nebyl tam s vámi takovĹź tlustĹź a jeden takovĹź hubenĹź? Ted' nevím, jak se jmenovali a od kterého byli regimentu..."
"Z toho si nic nedělejte," těšil ho Švejk, "to se młśe kaśdĹźmu stát, śe si nezapamatuje všechny tlustĹź a hubenĹź lidi, jak se jmenujou. HubenĹź lidi je ovšem t춚í si zapamatovat, poněvadś je jích většina na světě. Voni tedy tvołejí většinu, jak se łíká."
"Kamaráde," ozval se nałíkavě c. k. padouch, "ty mně nevěłíš. Vśdy nás Łeká stejnĹź osud."
"Vod toho jsme vojáci," łekl Švejk nedbale, "kvłli tomu nás matky porodily, aby nás rozsekali na hadry, aś nás oblíknou do mundśru. A my to rádi děláme, poněvadś víme, śe naše kosti nebudou zadarmo práchnivět. My padneme za císałe pána a jeho rodinu, za kterou jsme vybojovali Hercegovinu. Z našich kostí se bude vyrábět špĂłdium pro cukrovary, vo tom uś nám płed lety vykládal pan lajtnant Zimmer. ,Vy svinská bando,` povídá, ;vy nevzdělaní kanci, vy zbyteŁnĹź, indolentní vopice, vy těma haksnama pletete, jako by neměly śádnou cenu. Kdybyste padli jednou ve vojně, tak z kaśdého vašeho hnátu udělají płl kilogramu špĂłdia, z muśe płes dva kilogramy, hnáty i pazoury dohromady, a budou skrz vás filtrovat v cukrovarech cukr, vy idioti. Vy ani nevíte, jak ještě po smrti budete uśiteŁnĹź svĹźm potomkłm. Vaši kluci budou pít kafe voslazenĹź cukrem, kerej šel skrz vaše hnáty, hňupové: Já jsem se zamyslel, a von na mne, vo Łem płemejšlím. ,Poslušně hlásím,` povídám, ,tak si myslím, śe špĂłdium z pánł oficírł musí bejt vo hodně draśší neś ze sprostejch vojákł ` Dostal jsem za to tłi dny ajnclíŁka."
Švejkłv spoleŁník zatloukl na dvełe a vyjednával cosi se stráśí, která volala do kanceláłe.
Za chvíli płišel nějakĹź štábní šikovatel pro Švejkova spoleŁníka a Švejk byl opět sám.
Płi odchodu łekla stvłra hlasitě k štábnímu šikovateli, ukazujíc na Švejka: "Je to młj starĹź kamarád z Kyjeva." CelĹźch 24 hodin złstal Švejk o samotě kromě těch chvil, kdy mu płinesli jíst.
V noci dospěl k tomu płesvědŁení, śe ruskĹź vojenskĹź pl᚝ je teplejší a větší neś rakouskĹź, a śe oŁichává-li myš v noci ucho spícího Łlověka, śe to není nic nepłíjemného. Švejkovi to płipadalo jako něśnĹź šepot, ze kterého ho ještě za šera probudili, kdyś płišli pro něho.
Švejk nedovede si dnes płedstavit, jaká vlastně soudní formace to byla, płed kterou ho to smutné ráno vlekli. Že to je vojenskĹź soud, o tom nebylo śádné pochybnosti. Zasedal dokonce nějakĹź generál, pak plukovník, major, nadporuŁík, šikovatel a nějakĹź pěšák, kterĹź vlastně nic jiného nedělal, neś druhĹźm zapaloval cigarety.
Švejka se také na mnoho netázali.
Ten major mezi nimi jevil o něco větší zájem a mluvil Łesky.
"Vy jste zradil císałe pána," vybafl na Švejka. "Jeśíšmarjá, kdy?" vykłikl Švejk, "já śe jsem zradil císałe pána, našeho nejjasnějšího mocnáłe, pro kterého jsem uś tolik trpěl?"
"Nechte hloupostí," łekl major.
"Poslušně hlásím, pane majore, śe zradit císałe pána není śádná hloupost. My lid vojenskĹź płísahali jsme císałi pánu věrnost, a płísahu, jak zpívali v divadle, co věrnĹź muś jsem splnil."
"Zde to je," łekl major, "zde jsou dłkazy vaší viny a pravdy." Ukázal na objemnĹź svazek papírł.
Muś, kterého posadili k Švejkovi, dodal hlavní materiál.
"Vy se tedy ještě nechcete płiznat?" otázal se major. "Vy jste płece jiś potvrdil sám, śe jste se dobrovolně płevlékl do ruské uniformy jako płíslušník rakouské armády. Ptám se vás ještě naposled: Byl jste k tomu někĹźm nucen?"
"Udělal jsem to bez płinucení."
"Dobrovolné?"
"Dobrovolně."
"Bez nátlaku?"
"Bez nátlaku."
"Víte, śe jste ztracen?"
"Vím, vod 91. regimentu mne uś jistě hledají, ale jestli dovolíte, pane majore, malou poznámku vo tom, jak se lidi dobrovolně płevlíkají do cizích šatł. Roku 1908, někdy v Łervenci, koupal se knihał Bośetěch z PłíŁnĹź ulice v Praze na Zbraslavi ve starĹźm rameni Berounky. Šaty si dal do vrbiŁek a náramně si liboval, kdyś později vlez k němu do vody ještě jeden pán. Slovo dalo slovo, škádlili se, stłíkali po sobě, potápěli se aś do veŁera. Potom ten cizí pán vylez z vody napłed, śe musí k veŁełi. Pan Bośetěch ještě chvíli złstal sedět ve vodě a pak si šel pro šaty do vrbiŁek a našel tam místo svĹźch rozbitĹź vandráckĹź šaty a lístek: ,Dlouho jsem se rozmejšlel: mám - nemám, kdyś jsme se spolu tak krásně bavili ve vodě, tak jsem utrh kopretinu a poslední otrhanĹź lístek bylo: mám! Proto jsem si s nimi hadry vyměnil. Nemusejí se bát vlézt do nich. VodvšivenĹź jsou płed tejdnem u okresu v Dobłíši. PodruhĹź si dají lepší pozor na toho, s kĹźm se koupají. Ve vodě vypadá kaśdej nahej Łlověk jako poslanec, a je to tłeba vrah. Voni taky nevědí, s kĹźm se koupali. Za vykoupání to stálo. Teď je voda naveŁír nejlepší. Vlezou si tam ještě jednou, aby se vzpamatovali.` - Panu Bośetěchovi nic jiného nezbĹźvalo neś Łekat, aś se zešełí, a pak se oblékl do těch vandráckĹźch hadrł a namíłil si to ku Praze. VyhĹźbal se okresní silnici a šel płes luka po pěšinkách a setkal se s Łetnickou patrolou z Chuchle, která vandráka zatkla a odvedla druhého dne ráno na Zbraslav k okresnímu soudu, nebo to by moh łíct kaśdĹź, śe je Josef Bośetěch, knihał z PłíŁnĹź ulice v Praze, Łíslo 16."
Zapisovatel, kterĹź více Łesky nerozuměl, pochopil, śe obśalovanĹź udává adresu svého spoluviníka, a proto se ještě jednou otázal: "Ist das gemu, Prag, No 16, Josef Bozetech?"
"Jestli tam ještě bydlí, to nevím," odpověděl Švejk, "ale tenkrát tam v roce 1908 bydlel. Náramně hezky svazoval knihy, ale dlouho, poněvadś je napłed musel płeŁíst a podle obsahu je vázal. Kdyś dal na knihu Łernou ołízku, to uś to nikdo ani nemusel Łíst. To hned věděl, śe to moc špatné v tom románě dopadlo. Płejete si snad ještě něco bliśšího? Abych nezapomněl, sedával denně u Flekł a vyprávěl obsah všech knih, které právě si dali k němu vázat "
Major płistoupil k zapisovateli a šeptal si s ním, ten potom ve spisech płeškrtával adresu nového domnělého spiklence Bośetěcha.
Potom pokraŁoval tento podivnĹź soud na zpłsob náhlého soudu, kterĹź aranśoval płedsedající generál Fink von Finkenstein.
Jako má někdo koníŁka sbírat krabiŁky od sirek, tak zase koníŁkem tohoto pána bylo organizovat náhlé soudy, aŁkoliv ve většině płípadł bylo to proti vojenskému soudnímu łádu.
Tento generál łíkával, śe śádnĹźch auditorł nepotłebuje, śe to sezve dohromady a za tłi hodiny śe kaśdĹź chlap musí viset. Dokud byl na frontě, tak u něho o náhlĹź soud nikdy nebyla nouze.
Jako někdo pravidelně musí si denně zahrát partii šachu, kuleŁníku nebo mariáš, tak tento znamenitĹź generál sestavoval denně náhlé polní soudy, płedsedal jim a hlásil s velkou váśností a radostí mat obśalovanému.
Kdyby Łlověk chtěl bĹźt sentimentálním, tak by napsal, śe tento Łlověk měl na svědomí hodně tuctł lidí, zejména tam na vĹźchodě, kde zápasil, jak łíkal, s velkoruskou agitací mezi haliŁskĹźmi Ukrajinci. Z jeho stanoviska nemłśeme však mluvit, śe by měl někoho na svědomí.
To u něho neexistovalo. Kdyś dal pověsit uŁitele, uŁitelku, popa nebo celou rodinu na základě rozsudku svého náhlého soudu, vracel se klidně do své ubikace, jako kdyś se spokojené vrací z hospody domł vášnivĹź hrᣠmariáše a płemĹźšlí o tom, jak mu dali flek, jak on dal re, oni supre, on tuti, oni boty, a jak on to vyhrál a měl sto a sedmu. Povaśoval věšení za něco prostého a płirozeného, za jakĹźsi denní chléb a płi rozsudcích dosti Łasto zapomínal na císałe pána a uś ani nełíkal: "Jménem Jeho VeliŁenstva odsuzujete se k smrti provazem," ale pronášel: "Odsuzuji vás."
Někdy nalézal ve věšení i komickou stránku, o Łemś také jednou psal své manśelce do Vídně: "...nebo napłíklad, má drahá, nedovedeš si płedstavit, jak jsem se płedešle nasmál, kdyś płed několika dny odsoudil jsem jednoho uŁitele pro vyzvědaŁství. Mám vycviŁeného Łlověka, kterĹź to věší, má jiś větší praxi, je to jeden šikovatel, a ten to dělá ze sportu. Byl jsem ve svém stanu, kdyś po rozsudku płišel ten šikovatel ke mně a ptá se mne, kde má toho uŁitele pověsit. Řekl jsem mu, śe na nejbliśším stromě, a nyní si povaś tu komiŁnost situace. Byli jsme uprostłed stepi, kde do nedozírna nic jiného jsme neviděli neś trávu a na míle cesty ani stromeŁku. Rozkaz je rozkaz, proto šikovatel vzal uŁitele s sebou s eskortou a jeli hledat strom. Vrátili se aś veŁer, opět s uŁitelem. Šikovatel płišel ke mně a ptá se mne opět: ,Na Łem mám pověsit toho chlapa?` Vynadal jsem mu, śe płece młj rozkaz byl: na nejbliśším stromě. Řekl, śe se tedy ráno o to pokusí, a ráno płišel celĹź bledĹź, śe uŁitel do rána zmizel. Płipadalo mně to tak směšné, śe jsem všem odpustil, ktełí ho hlídali, a ještě jsem udělal vtip, śe se ten uŁitel patrně sám šel poohlédnout po nějakém stromě. Tak vidíš, má drahá, śe se zde nijak nenudíme, a łekni malému Viloušovi, śe ho tatínek líbá a śe mu brzo pošle śivého Rusa, na kterém bude Viloušek jezditi jako na koníŁkovi. Ještě ti, má drahá, si vzpomínám na jeden směšnĹź płípad. Věšeli jsem onehdy jednoho śida pro vyzvědaŁství. Chlap se nám płipletl do cesty, aŁkoliv tam neměl co dělat, a vymlouval se, śe prodává cigarety. Tedy visel, ale jen několik vtełin, provaz se s ním płetrhl a on spadl dolł, hned se vzpamatoval a kłiŁel na mne: ,Pane generále, já jdu domł, uś jste mě pověsili, a podle zákona nemohu bĹźt za jednu věc dvakrát pověšen.` Dal jsem se do smíchu a śida jsme pustili. U nás je, má drahá, veselo..."
Kdyś se generál Fink stal velitelem posádky pevnosti Płemyšlu, neměl jiś tolik płíleśitosti połádat podobné cirkusy, proto s velkou radostí chopil se Švejkova płípadu.
Švejk tedy stál płed tím tygrem, kterĹź sedě v popłedí za dlouhĹźm stolem, koułil cigaretu za cigaretou, dával si płekládat vĹźpovědi Švejkovy, płiŁemś souhlasně kĹźval hlavou.
Major podal návrh, aby telegraficky byl uŁiněn dotaz na brigádu kvłli zjištění, kde se nyní nalézá 11. pochodová setnina 91. pluku, ku které obśalovanĹź patłí dle jeho śdajł.
Generál proti tomu vystoupil a prohlásil, śe se tím zdrśuje náhlost soudu a pravĹź vĹźznam tohoto załízení. Je zde płece śplné doznání obśalovaného, śe se oblékl do ruské uniformy, potom jedno dłleśité svědectví, kde se płiznal obśalovanĹź, śe byl v Kyjevě. Navrhuje tudíś, aby se odebrali k poradě, aby pronesen mohl bĹźti rozsudek a ihned vykonán.
Major trval však na svém, śe je tłeba zjistit totośnost obśalovaného, poněvadś celá záleśitost jest neobyŁejné politicky dłleśitou. Zjištěním jeho totośnosti młśe se płijít na další styky obviněného s jeho bĹźvalĹźmi kamarády z oddílu, ku kterému patłil.
Major byl romantickĹź snílek. Mluvil ještě o tom, śe vlastně se hledají jakési nitky, śe nestaŁí Łlověka odsoudit. Odsouzení śe je jediné vĹźslednicí urŁitého vyšetłování, které zahrnuje v sobě nitky, kteréśto nitky... Nemohl se z těch nitek dostat, ale všichni mu rozuměli, souhlasně kĹźvali hlavou, dokonce i pan generál, kterému se ty nitky tak zalíbily, śe si płedstavoval, jak na majorovĹźch nitkách visí nové náhlé soudy. Proto také jiś více neprotestoval, aby u brigády bylo zjištěno, zdali Švejk skuteŁné płísluší k 91. pluku a kdy asi płešel k Rusłm, v době kterĹźch operací 11. marškumpanie.
Švejk po tu celou dobu debaty byl stłeśen na chodbě dvěma bajonety, potom byl opět płiveden płed soud a ještě jednou otázán, ke kterému pluku vlastně patłí. Potom ho płestěhovali do garnizĂłnního vězení.

Kdyś se generál Fink vrátil po nezdałeném náhlém soudu domł, lehl si na pohovku a płemítal, jak by vlastně urychlil celé jednání.
Byl pevně płesvědŁen, śe odpověď zde bude brzo, ale śe uś to płece nebude ta rychlost, kterou jeho soudy vynikaly, poněvadś ještě potom płijde duchovní śtěcha odsouzence, Łímś se rozsudek zbyteŁně zdrśí o dvě hodiny.
"Je to jedno," pomyslil si generál Fink, "młśeme mu poskytnout duchovní śtěchu napłed, płed rozsudkem, ještě neś płijdou zprávy z brigády. Viset bude stejné."
Generál Fink dal zavolat k sobě polního kuráta Martince.
Byl to jeden nešastnĹź katecheta a kaplan, odněkud z Moravy, kterĹź měl takového nełáda faráłe nad sebou, śe se raději dal na vojnu. Byl to doopravdy nábośensky zalośenĹź muś, kterĹź s lítostí v srdci vzpomínal na svého faráłe, kterĹź pomalu, ale jistě propadá zkáze. Vzpomínal, jak jeho faráł chlastal slivovici jako duha a jak mu jednou v noci mermomocí strkal do postele nějakou potulnou Cikánku, kterou našel za vesnicí, kdyś se potácel z vinopalny.
Polní kurát Martinec płedstavoval si, śe jsa ve sluśbách duchovní śtěchy raněnĹźm a umírajícím na bojišti, vykoupí i hłíchy svého zpustlého faráłe, kterĹź vraceje se v noci domł, nesŁíslněkráte ho vzbudil a vypravoval mu:
"JeníŁku, JeníŁku! Macatá děvka, to je młj celĹź śivot "
Jeho naděje se nesplnily. Házeli ho po garnizĂłnách, kde vłbec neměl nic jiného na práci neś v garnizĂłnním chrámu jednou za Łtrnáct dní płed mší kázat vojákłm z posádky a odolávat pokušení, které vycházelo z dłstojnického kasina, kde vedly se takové łeŁi, śe v porovnání s nimi byly macaté děvky jeho faráłe nevinnou modlitbiŁkou k andělu stráści.
ObyŁejně teď bĹźval volán ke generálu Finkovi v době velikĹźch operací na bojišti, kdy se mělo slavit nějaké vítězství rakouské armády, tu se stejnou zálibou jako náhlé soudy aranśoval generál Fink slavné polní mše.
Potvora Fink byl takovĹź rakouskĹź vlastenec, śe se nemodlil za vítězství łíšskoněmeckĹźch zbraní nebo tureckĹźch. Kdyś ł횚tí Němci někde vyhráli nad Francouzi nebo AngliŁany, opomenul to śplnĹźm mlŁením od oltáłe.
Nepatrná vítězná rakouská šarvátka vĹźzvědné rakouské hlídky s ruskou płední stráśí, kterou nafoukl štáb na ohromnou mĹźdlovou bublinu poráśky celého armádního sboru, dala podnět generálu Finkovi k slavnostním bohosluśbám, takśe nešastnĹź polní kurát Martinec měl dojem, śe generál Fink je souŁasné téś nejvyšší hlavou katolické církve v Płemyšlu.
Generál Fink také rozhodoval o tom, jakĹź poład bude mít płi takové płíleśitosti mše, a nejraději by si byl vśdy płál něco na zpłsob Bośího těla s oktávou.
Měl téś ve zvyku, śe kdyś płi mši bylo jiś ukonŁeno pozdvihování, płicválal na cviŁiště na koni k oltáłi a zvolal tłikrát: "Hurá - hurá - hurá!"
Polní kurát Martinec, duše zbośná a spravedlivá, jeden z těch málo, ktełí ještě věłili v pánaboha, nerad chodíval ke generálovi Finkovi.
Po všech instrukcích, které mu dával velitel garnizĂłnní posádky, dával vśdycky generál Fink něco ostrého nalít a potom mu vypravoval nejnovější anekdoty z nejblbějších svazeŁkł, které pro vojsko byly vydány v Lustige Blätter.
Měl celou knihovnu takovĹźch svazeŁkł s pitomĹźmi názvy jako Humor v tornistłe pro oŁi i uši, Hindenburgovy anekdoty, Hindenburg v zrcadle humoru, Druhá tornistra plná humoru, naládovaná Felixem Schlemprem, Z našeho gulášového kanĂłnu, Šavnaté granátové tłísky ze zákopł, nebo tyto hovadiny: Pod dvojitĹźm orlem, VídeňskĹź łízek z c. k. polní kuchyně. Ohłál Artur Lokesch. Někdy mu také płedzpěvoval ze sbírky veselĹźch vojenskĹźch písní Wir müssen siegen, płiŁemś naléval neustále něco ostrého a nutil polního kuráta Martince, aby pil a hulákal s ním. Potom vedl oplzlé łeŁi, płi kterĹźch kurát Martinec se steskem v srdci vzpomínal na svého faráłe; kterĹź si v niŁem nezadal generálovi Finkovi, pokud se tĹźkalo tlustĹźch slov.
Kurát Martinec pozoroval s hrłzou, śe Łím více chodí ke generálovi Finkovi, tím více mravně upadá.
PoŁaly nešastníkovi lahodit likéry, které tam pil u generála, a také generálovy łeŁi zaŁaly se mu pomalounku zamlouvat, dostával zpustlé płedstavy a kvłli kontušovce, jełabince a pavuŁinám na lahvích starého vína, které mu płedkládal generál Fink, zapomínal na pánaboha a mezi łádkami breviáłe tancovaly mu holky z vypravování generálova, Odpor k návštěvám u generála pomalu se zmírňoval.
Generál oblíbil si kuráta Martince, kterĹź se mu prvně płedstavil jako nějakĹź svatĹź Ignác z Loyoly a pomalu płizpłsoboval se generálovu okolí.
Jednou pozval generál k sobě dvě sestłiŁky z polního špitálu, které tam vlastně ani neslouśily, jenom byly tam płipsány kvłli platu a zvětšovaly si své płíjmy lepší prostitucí, jak to bĹźvalo zvykem v těch těśkĹźch dobách. Dal zavolat polního kuráta Martince, kterĹź jiś upadl tak dalece do osidel ďábla, śe po płlhodinové zábavě vystłídal obě dámy, płiŁemś tak łíjel, śe poslintal celou podušku na pohovce. Potom dlouhou dobu vyŁítal si toto zpustlé jednání, aŁkoliv to nemohl ani napraviti tím, kdyś tu noc, vraceje se domł, kleŁel omylem v parku płed sochou stavitele a starosty města, mecenáše pána Grabowského, kterĹź získal si velké zásluhy o Płemyšl v letech osmdesátĹźch.
Jenom dupot vojenské hlídky míchal se do jeho vroucích slov:
"Nevcházej v soud se sluśebníkem svĹźm, nebo niśádnĹź Łlověk nebude ospravedlněn płed tebou, nedáš-li ty mu odpuštění všech hłíchł jeho, nechat mu tedy, prosím tebe, není těśkĹź vĹźrok tvłj. Pomoci tvé śádám a odporuŁuji v ruce tvé, pane, ducha svého."

Od té doby uŁinil několikrát pokus, kdykoliv ho zavolali ke generálovi Finkovi, złeknouti se všech pozemskĹźch rozkoší a vymlouval se płitom na zkaśenĹź śaludek, povaśuje tuto leś za nutnou, aby jeho duše nezakusila pekelnĹźch śtrap, nebo souŁasné nahlíśel, śe disciplína vojenská vyśaduje, kdyś feldkurátovi łekne generál: "Chlastej, kamaráde," aby ten chlastal jiś ze samotné ścty k płedstavenému.
Někdy se mu to ovšem nepodałilo, zejména kdyś generál po slavnĹźch polních bohosluśbách połádal ještě slavnostnější śranice na śŁet garnizĂłnní pokladny, kde potom v śŁtárně to všelijak stloukali dohromady, aby také z toho něco trhli, tu si vśdy potom płedstavoval, śe je morálně pohłben płed tváłí Hospodinovou a tłesoucím se uŁiněn jest.
Chodil potom jako v mátohách, a neztráceje płi tom chaosu víru v boha, zcela váśně uś zaŁal płemĹźšlet o tom, zdali by se neměl kaśdodenně pravidelné mrskat.
V podobné náladě dostavil se i nyní na pozvání generála.
Generál Fink vyšel mu vstłíc celĹź rozzáłenĹź a rozradostnělĹź.
"Slyšel jste jiś," volal mu jásavé vstłíc, "o mém náhlém soudu? Budeme věšet jednoho vašeho krajana."
Płi slově ,krajana` podíval se polní kurát Martinec utrápeně na generála. Jiś několikráte odmítl domněnku, śe by byl Čechem, a vysvětlil jiś bezpoŁtukráte, śe k jejich moravské farnosti patłí dvě obce, Łeská i německá, a śe on kolikrát musí jeden tĹźden kázat pro G`echy a druhĹź pro Němce, a poněvadś v Łeské obci není śádná Łeská škola, jenom německá, proto śe on musí vyuŁovat v obou obcích německy, a proto on není śádnĹź dech. Tento logickĹź dłvod dal jednou podnět jednomu majorovi u stolu k poznámce, śe ten polní kurát z Moravy je vlastně obchod se smíšenĹźm zbośím.
"Pardon," łekl generál, "zapomněl jsem, není to vᚠkrajan. Je to dech, płeběhlík, zrádce od nás, slouśil Rusłm, bude viset. Zatím však jaksi kvłli formě zjišujeme jeho identitu, to nevadí, viset bude hned, jakmile dojde telegrafická odpověď."
Usazuje polního kuráta vedle sebe na pohovku, pokraŁoval generál vesele: "U mé kdyś je náhlĹź soud, musí odpovídat také skuteŁné náhlosti tohoto soudu, to je młj princip. Kdyś jsem byl ještě za Lvovem na poŁátku války, docílil jsem toho, śe jsme chlapa pověsili za tłi minuty po rozsudku. To byl ovšem śid, ale jednoho Rusína jsme oběsili za pět minut po naší poradě."
Generál se dobromyslně zasmál: "Oba náhodou nepotłebovali duchovní śtěchy. Žid byl rabínem a Rusín popem. Tento płípad je ovšem jinĹź, zde se jedná o to, śe budeme věšet katolíka. Płišel jsem na kapitální myšlenku, aby se to potom nezdrśovalo, śe mu poskytnete duchovní śtěchu napłed, jak łíkám, aby se to nezdrśovalo."
Generál zazvonil a poruŁil sluhovi: "Płines dvě z té vŁerejší baterie."
A naplňuje za chvíli polnímu kurátovi sklenici na víno, pravil płívětivé: "Utěšte se trochu płed duchovní śtěchou..."
Ze zamłíśovaného okna, za kterĹźm seděl Švejk na kavalci, ozĹźval se v tento hroznĹź Łas jeho zpěv:

My vojáci, my jsme páni
nás milujou holky samy
my fasujem peníze,
máme se všady dobłe...
Cárárá... Ein, zwei...

*2. kapitola

Duchovní śtěcha
Polní kurát Martinec v pravém slova smyslu nepłišel k Švejkovi, ale veplul k němu jako baletka na jevišti. Nebeské touhy a láhev starého gumpoldskirchen Łinily ho v této dojemné chvíli lehkĹźm jako pírko. Zdálo se mu, śe se płibliśuje v této váśné a posvátné chvíli blíśe k bohu, zatímco se płibliśoval k Švejkovi.

Zavłeli za ním dvełe, zanechali oba o samotě a on nadšeně łekl k Švejkovi, kterĹź seděl na kavalci: "MilĹź synu, já jsem polní kurát Martinec."
Toto oslovení zdálo se mu po celé cestě sem nejvhodnějším a jaksi otcovsky dojemnĹźm.
Švejk vstal ze svého pelechu, potłásl bodłe rukou polnímu kurátovi a łekl: "Mě velice těší, já jsem Švejk, ordonanc 11. marškumpanie 91. regimentu. Nedávno nám płelośili kádr do Brucku nad Litavou, tak si pěkné sednou vedle mne, pane feldkurát, a vypravujou mně, proŁ voní sou zavłenej. Voní sou płece v ranku oficíra, tak jim gebíruje oficírskej arest płi garnizĂłně, kdepak tady, vśdy je na tom kavalci plno vší. Někdy ovšem se stává, śe někdo neví, kam vlastně arestem patłí, ale to se splete v kanceláłi nebo náhodou. Jednou jsem vám seděl, pane feldkurát, v arestě v Budějovicích u pluku a płivedli ke mně jednoho kadetštelfrtrétra. Takovej kadetštelfrtrétr, to bylo něco podobnĹźho jako feldkuráti, ani prase, ani myš, łval na vojáky jako oficír, a kdyś se něco stalo, tak ho zavírali mezi sprostej manšaft. Byli to vám, pane feldkurát, takoví bastardi, śe je nepłijímali na mináś do untroficírskĹź kuchyně, na mináś pro manšaft neměli právo, to byli vejš, a oficírsmináś jim zase negebírovala. Měli jsme jich tam tenkrát pět a ze zaŁátku vám to śralo v kantĹźně samĹź syreŁky, poněvadś mináś nikde nedostali, aś tam na ně płišel takhle jednou obrlajtnant Wurm a zakázal jim to, poněvadś prej se to nesrovnává se ctí kadetštelfrtrétrł, chodit do kantĹźny pro manšaft. Ale co měli dělat, do oficírskantĹźny je nepouštěli. Tak viseli ve vzduchu a prošli za několik dní takovou cestou utrpení, śe jeden z nich skoŁil do Malše a jeden zběh od pluku a za dva měsíce do kasáren psal, śe je v Maroku ministrem vojenství. Byli Łtyłi, poněvadś toho z Malše vylovili śivĹźho, poněvadś von v rozŁileni zapomněl, kdyś tam skákal, śe umí plavat a śe udělal zkoušku v plavectví s vĹźbornĹźm prospěchem. Dodali ho do nemocnice a tam si s ním zas nevěděli rady, jestli ho mají płikrejt oficírskou dekou anebo vobyŁejnou pro manšaft. Tak našli tedy cestu a nedali mu vłbec śádnou deku a zabalili ho jenom do mokrĹźho prostěradla, takśe von za płl hodiny prosil, aby ho pustili zpátky do kasáren, a to byl právě ten, kterĹźho zavłeli ke mně ještě celĹźho mokrĹźho. Seděl tam asi Łtyłi dni a liboval si, poněvadś tam dostával mináś, arestantskou sice, ale mináś, byl na svĹźm jistĹźm, jak se łíká. Pátej den si pro něho płišli a von se potom za płl hodiny vrátil pro Łepici a plakal vám radostí. Povídá mně: ,Płišlo koneŁně vo nás rozhodnutí. Vode dneška budeme kadetštelfrtrétłi zavíráni na hauptvaše mezi oficírama, na mináś budeme si płiplácet do oficírskĹź kuchyně, a aś se oficíłi najedí, tak teprve dostanem my jíst, spát budeme s manšaftem a kafe budem dostávat taky vod manšaftskuchyně a fasovat budem tabák taky s manšaftem.`"
Teprve nyní se tak dalece vzpamatoval polní kurát Martinec, śe płerušil Švejka větou, která svĹźm obsahem nepatłila nijak płedcházejícímu rozhovoru:
"Ano, ano, milĹź synu! Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterĹźch sluší uvaśovati s vroucím srdcem a s plnou dłvěrou v nekoneŁné milosrdenství bośí. Płicházím, milĹź synu, poskytnouti ti duchovní śtěchy."
ZamlŁel se, poněvadś to všechno se mu jaksi nehodilo. Po cestě jiś si sestavoval celĹź náŁrtek łeŁi, ve které nešastníka płivede k rozjímání o jeho śivotě a jak mu bude odpuštěno tam nahołe, kdyś se bude kát a projeví śŁinnou lítost.
Nyní płemĹźšlel, jak dál navázat, ale płedešel ho Švejk otázkou, jestli má cigaretu.
Polní kurát Martinec nenauŁil se doposud koułit. To bylo také jediné, co si vlastně zachoval ze śivotosprávy, neś sem płijel. Někdy u generála Finka, kdyś uś měl trochu v hlavě, zkoušel koułit britanika, ale hned mu všechno šlo ven, płiŁemś měl dojem, śe mu andělíŁek stráśce vĹźstraśně lechtá v krku.
"Nekoułím, milĹź synu," odpověděl Švejkovi s neobyŁejnou dłstojností.
"To se divím," łekl Švejk. "Znal jsem mnoho feldkurátł a ti koułili jako špirituska na Zlíchově. Feldkuráta si vłbec nemłśu płedstavit, aby nekoułil a nepil. Jenom jednoho jsem znal, kterej nešlukoval, ale ten zas raději místo koułení śvejkal tabák a płi kázání poplival celou kazatelnu. - Vodkudpak sou, pane feldkurát?"
"Od Nového JiŁína," skleslĹźm hlasem ozval se c. k. dp. Martinec.
"To snad znali, pane feldkurát, nějakou Rłśenu Gaudrsovou, byla płedloni zaměstnána v jednĹź vinárně v PlatnéłskĹź ulici v Praze a śalovala vám najednou osmnáct lidí pro paternitu, poněvadś se jí narodily dvojŁata. To jedno z, těch dvojŁat mělo jedno voko modrĹź a druhĹź hnědĹź, to druhĹź dvojŁe mělo jedno voko šedĹź a druhĹź ŁernĹź, tak vona płedpokládala, śe uś jsou v tom angaśovanĹź Łtyłi páni s podobnejma voŁima, ktełí tam do tĹź vinárny chodili a něco s ní měli. Potom to jedno z dvojŁat mělo chromou nośiŁku jako jeden magistrátní rada, kterĹź tam taky chodil, a to druhĹź zas mělo šest prstł na jednĹź noze jako jeden poslanec, kterej tam bejval denním hostem. A teď si płedstavějí, pane feldkurát, śe takovejch hostł tam chodilo vosumnáct, a ta dvojŁata vod kaśdĹźho měla nějakĹź znamínko, vod všech těch vosumnácti, s kerejma vona chodila buď na privát, nebo do hotelu. Nakonec soud rozhod, śe otec płi takovej tlaŁenici je neznámĹź, a vona to nakonec svedla na vinárníka a śalovala vinárníka, u kterĹźho slouśila, ale ten dokázal, śe je uś płes dvacet let impotentní na základě operace płi nějakĹźm zánětu dolejších vokonŁetin. Voni ji pak šupovali, pane feldkurát, k vám do NovĹźho JíŁína, z toho je nejlepší vidět, śe kdo baśí vo moc, dostane vobyŁejně starĹźho kozla. Vona se měla drśet jednoho a netvrdit płed soudem, śe jedno .dvojŁátko je vod pana poslance a druhĹź vod pana magistrátního rady anebo vod toho a vod toho. KaśdĹź narození dítěte se dá lehce spoŁítat. TolikátĹźho a tolikátĹźho jsem s ním byla v hotelu a tolikátĹźho a tolikátĹźho se mně to narodilo. To se ví, kdyś je to normální porod, pane feldkurát. V takovejch abštajglách vśdycky se najde za pětku ňákej svědek, jako podomek nebo pokojská, étery' to vodpłísáhnou, śe tam skuteŁně tu noc s ní byl a vona śe mu łekla. ještě kdyś šli dolł po schodech: ,A co kdyś něco z toho bude?` a von śe ji na to vodpověděl: ,Neboj se, kanimłro, vo dítě se postarám.`"
Polní kurát se zamyslil a celá duchovní śtěcha płipadala mu nyní nějak těśkou, tłebasśe měl jiś płedtím celou osnovu vypracovanou, co a jak bude s milĹźm synem mluvit. O tom nejvyšším milosrdenství v den posledního soudu, kdy vstanou všichni vojenští zloŁinci z hrobł s oprátkou na krku, a poněvadś se káli, płijati jsou na milost stejně jako ten lotr z Nového zákona.
Měl płipravenu snad jednu z nejhezŁích duchovních śtěch, která měla sestávat ze tłí Łástí. Napłed chtěl pojednat o tom, śe je smrt oběšením lehká, kdyś je Łlověk śplně usmíłen s bohem. VojenskĹź zákon śe trestá provinilce pro jeho zradu spáchanou na císałi pánu, kterĹź je otcem svĹźch vojínł, takśe na sebemenší poklesek jejich sluší se dívati jako na otcovraśdu, potupení otce. Potom chtěl dál rozvinout svou teorii, śe císał pán jest z milosti bośí, śe jest bohem ustanoven k łízení světskĹźch záleśitostí, tak jako papeś jest ustanoven k łízení duchovních věcí. Zrada spáchaná na císałi jest zradou spáchanou na samotném pánubohu. Čeká tedy vojenského zloŁince kromě oprátky trest na věŁnosti a věŁné zatracení zlolaje. Jestli však světská spravedlnost nemłśe vzhledem k vojenské disciplíně zrušit rozsudek a musí oběsit zloŁince, není ještě všecko ztraceno, pokud se tĹźká druhého trestu na věŁnosti. Člověk to młśe parírovat vĹźbornĹźm tahem, pokáním.
Polní kurát płedstavoval si tu nejdojemnější scénu, která jemu samotnému tam nahołe prospěje k vymazání všech poznámek o jeho Łinnosti a płsobení v bytě generála Finka v Płemyšlu.
Jak na něho, odsouzence, potom v śvodě załve: Kaj se, synu, klekněme si spolu! Opakuj za mnou, synu!
A jak potom touhle smradlávou, zavšivenou celou bude se ozĹźvati modlitba: Bośe, jehoś vlastností jest smilovávati se vśdycky a odpouštěti, snaśně tě prosím za duši vojína tohoto, kteréś jsi rozkázal odejíti z tohoto světa na základě rozsudku náhlého vojenského soudu v Płemyšlu. Dejś infanteristovi tomuto pro jeho śpěnlivé a śplné pokání, aby pekelnĹźch śtrap nezakusil, ale věŁnĹźch radostí pośíval.
"S dovolením, pane feldkurát, uś sedějí pět minut jako załezanej, jako by jim ani do hovoru nebylo. Na nich Łlověk hned pozná, śe jsou ponejprv v arestě."
"Płišel jsem," łekl váśné polní kurát, "kvłli duchovní śtěše."
"To je zvláštní, co połád mají, pane feldkurát, s tou duchovní śtěchou. Já, pane feldkurát, necejtím se bejt tak silnej, abych jim mohl nějakou śtěchu poskytnout. Voní nejsou ani první, ani poslední feldkurát, kerej se dostal za młíśe. Vostatně, abych jim łekl pravdu, pane feldkurát, já nemám tu vejłeŁnost, abych mohl někomu poskytovat śtěchu v jeho těśkĹźm postavení. Jednou jsem to zkusil, ale nedopadlo to płíliš dobłe, haŁnou si pěkně vedle a já jim to povím. Kdyś jsem bydlel v Opatovickej ulici, tak jsem tam měl jednoho kamaráda, FaustĹźna, vrátnĹźho z hotelu. Byl to moc hodnej Łlověk, spravedlivej a płiŁinlivej. Znal kdejakou holku z ulice, a mohli by płijít, pane feldkurát, kterejkoliv Łas noŁní do hotelu k němu a łíct mu jen: ,Pane FaustĹźne, potłebuje nějakou sleŁnu,` a von vám hned svědomitě se optal, jestli blondĹźnku, brunetu, menší, vyšší, tenkou, tlustou, Němkyni, Češku nebo śidovku, svobodnou, rozvedenou nebo vdanou paniŁku, inteligentní nebo bez inteligence."
Švejk płitulil se dłvěrně k polnímu kurátovi, a objímaje ho v pasu, pokraŁoval: "Řekněme tedy, pane feldkurát, śe by łekli: ,Potłebuju blondĹźnu, nohatou, vdovu, bez inteligence,` a za deset minut byste ji měl v posteli i s kłestním listem."
Polnímu kurátovi poŁalo bĹźt horko, a Švejk mluvil dál, tiskne k sobě matełsky polního kuráta: "Ani by nełekli, pane feldkurát, jakej měl pan FaustĹźn smysl pro mravnost a poctivost. Vod těch śenskejch, kerĹź dohazoval a dodával do pokojł, nevzal vám ani krejcar diškerece, a kdyś se někdy některá z těch śenštin zapomněla a chtěla mu něco podstrŁit, měli vidět, jak se rozŁílil a zaŁal na ni kłiŁet: ,Ty svině jedna, kdyś prodávᚠsvoje tělo a pášeš smrtelnej hłích, nemyslí si, śe ten tvłj nějakej šesták mně pomłśe. Já nejsem śádnej kuplíł, nestoudná běhno. Já to dělám jedině z outrpnosti k tobě, abys, kdyś uś ses tak spustila, nemusela svou hanbu vełejně vykládat kolemjdoucím, aby tě někde v noci chytla patrola a tys musela potom tłi dni mejt na direkci. Takhle seš aspoň v teple a nikdo nevidí, kam aś jsi klesla.` Von si to vynahraśoval na hostech, kdyś nechtěl brát peníze jako pasák. Měl svou sazbu: modrĹź voŁi stály šesták, ŁernĹź patnáct krejcarł, a von to všechno vypoŁet płímo dopodrobna jako ouŁet na kousek papíru, kerej podal hostovi. Byly to velmi płístupné ceny za zprostłedkování. Na śenskou bek inteligence byla płiráśka šesták, poněvadś von vycházel z tĹź zásady, śe taková sprostá nádoba víc pobaví neś taková vzdělaná dáma. Jednou kveŁeru płišel ke mně pan FaustĹźn do Opatovickej ulice náramně rozŁilenej a nesvłj, jako by ho právě byli płed chvilkou vytáhli zpod ochrannĹźho rámu vod elektriky a ukradli mu płitom hodinky. Napłed vłbec nic nemluvil, jen vytáhl z kapsy láhev rumu, napil se, podal mně a łekl: ,Pij.` Tak jsme nemluvili nic, aś kdyś jsme tu láhev vypili, von najednou povídá: ,Kamaráde, bud tak laskav, udělej mně něco k vłli. Otevłi vokno na ulici, já si na vokno sednu a ty mě chytíš za nohy a shodíš mě z tłetího patra dolł. Já uś v śivotě nic jinĹźho nepotłebuju, já mám tuhle poslední outěchu, śe se našel dohrej kamarád, kerej mne sprovodí ze světa. Já dál na světě bejt śiv nemłśu, já poctívej Łlověk sem śalovanej pro kuplíłství jako ňákej pasák ze Židł. Nᚠhotel je płeci prvotłídní, všecky tłi panskĹź i moje śena mají kníśky a nejsou dluśni panu doktorovi za vizitu ani krejcar. Máš-li mne jen trošku rád, shod mne z tłetího patra, dej mně tu poslední outěchu; hekl jsem mu, aby si tedy vylezl na okno, a shodil jsem ho dolł na ulici. - Nelekají se, pane feldkurát."
Švejk vystoupil na pryŁnu, płiŁemś vytáhl s sebou polního kuráta:
"Podívají se, pane feldkurát, já jsem ho tedy takhle chytil a šup s ním dolł." Švejk vyzvedl polního kuráta, spustil ho na podlahu, a zatímco poděšenĹź polní kurát se sbíral se země, hovołil Švejk dále: "Tak vidějí, pane feldkurát, śe se jim nic nestalo, a jemu taky ne, paňu FaustĹźnovi, vono to bylo asi jenom vo tłikrát vejš. Von byl totiś ten pan FaustĹźn śplně vośralej a zapomněl, śe já bydlím v Opatovickej ulici docela v nízkém płízemí, a ne ve tłetím patłe iako płed rokem, kdyś jsem bydlel v Kłemencovej ulici a von ke mně chodil na návštěvu."
Polní karát se země poděšené podíval se na Švejka, kterĹź stoje nad ním na pryŁně, rozkládal rukama.
Kurátovi napadlo, śe má co dělat se šílencem, proto koktaje: "Ano, milĹź synu, nebylo to ani tłikrát tak vysoko," šoupal se pomalu pozpátku ku dvełím, na které zaŁal tak náhle bušit a płitom tak strašně jeŁet, śe mu hned otevłeli.
Švejk viděl zamłíśenĹźm oknem, jak polní karát spěšné kráŁí płes nádvołí v prłvodu stráśe, płitom śivé gestikuluje.
"Teď ho vedou asi na magorku," pomyslil si Švejk, seskoŁil z pryŁny, a procházeje se vojenskĹźm krokem, zpíval si:
Ten prstĹźnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu.
Prachsakra, proŁpak ne.
Aś já płijdu k svému regimentu,
do kvéru ho nabiju... Polního kuráta za několik minut nato ohlašovali u generála Finka.

U generála bylo opět jedno velké shromáśdění, ve kterém vynikající ślohu hrály dvě płíjemné dámy, víno a likéry.
Bylo zde z dłstojnického sboru celé sestavení ranního náhlého soudu, kromě obyŁejného infanteristy, kterĹź ráno jim zapaloval cigarety.
Polní karát veplul opět tak pohádkově jako płíšera do shromáśdění. Byl bledĹź, rozechvělĹź a dłstojnĹź jako Łlověk, kterĹź je si vědom, śe byl nevinně zfackován.
Generál Fink, poŁínající si poslední dobou velice dłvěrně k polnímu karátoví, stáhl ho k sobě na pohovku a napałenĹźm hlasem otázal se kuráta: "Co je s tebou, duchovní śtěcho?"
Płitom jedna z veselĹźch dam hodila po kurátovi memfiskou. "Pijte, duchovní śtěcho," łekl ještě generál Fink, nalévaje vína polnímu kurátovi do velikého zeleného poháru. Poněvadś ten ihned se nenapil, zaŁal ho sám vlastnoruŁně generál napájet, a kdyby nebyl karát stateŁně lokal, byl by ho celého pobryndal.
Potom nastalo teprve dotazování, jak se płi poskytování duchovní śtěchy choval odsouzenec. Polní karát vstal a łekl hlasem plnĹźm tragiky: "Zešílel."
"To musela bĹźt znamenitá duchovní śtěcha," zasmál se generál, naŁeś se všichni dali do hrozného chechtotu, płiŁemś obé dámy zaŁaly opět házet na kuráta memfisky.
Na konci stolu klímal v kłesle major, kterĹź jiś trochu płebral, nyní se probudil ze své apatie, nalil rychle do dvou vinnĹźch sklenic nějakého likéru, rozrazil si cestu płes śidle k polnímu kurátovi a płinutil zmámeného bośího sluhu vypít to s ním na bratrství. Potom se zas odvalil na své místo a tloukl špaŁky dál.
Tímto płípitkem na bratrství upadl polní karát do osidel ďábla, kterĹź natahoval na něho svou náruŁ ze všech lahví na stole i z pohledł a śsměvł veselĹźch dam, které si daly naproti němu nohy na stłl, takśe na polního kuráta koukal Belzebub z krajkoví.
Do poslední chvíle neztrácel polní karát płesvědŁení, `śe se hraje o jeho duši a on sám śe je muŁedníkem.
Vyjádłil to také rozjímáním, které pronesl k dvěma vojenskĹźm sluhłm generála, ktełí ho odnášeli do vedlejších pokojł na pohovku: "Smutné sice, ale vznešené divadlo otvírá se płed vašima oŁima, kdyś nepłedpojatou a Łistou myslí vzpomenete si na tolik proslavenĹźch trpitelł, ktełí stali se obětmi pro víru a jsou známi pod jménem muŁedníkł. Na mně vidíte, jak Łlověk nad všeliká utrpení cítí se povĹźšen, kdyś v jeho srdci obĹźvá pravda a ctnost, které ho ozbrojují k dobytí slavného vítězství nad nejstrašnějším utrpením."
Tu ho obrátili obliŁejem ke stěně a on ihned usnul.
Měl neklidnĹź spánek.
Zdálo se mu, śe ve dne vykonává funkce polního kuráta a veŁer śe je vrátnĹźm v hotelu namístě vrátného FaustĹźna, kterého Švejk shodil z tłetího poschodí.
Płicházely na něho ze všech stran ke generálovi śaloby, śe místo blondĹźny płivedl hostovi brunetu, místo rozvedené paní s inteligencí śe dodal vdovu bez inteligence.
Probudil se ráno zpocenĹź jako myš, měl śaludek jako na vodě a płipadalo mu, śe ten jeho faráł na Moravě je proti němu anděl.

*3. kapitola

Onen major, kterĹź dělal auditora płi vŁerejším dopoledním líŁení se Švejkem, byla tatáś figura, která veŁer u generála pila na bratrství s polním kurátem a klímala.

Jisto bylo, śe nikdo nevěděl, kdy a jak major v noci od generála odešel. Všichni byli v takovém stavu, śe nikdo nezpozoroval jeho nepłítomnosti, generál si dokonce pletl, kdo vlastně ze spoleŁnosti mluví. Major nedlel jiś płes dvě hodiny ve spoleŁnosti, ale generál płesto kroutil si vousy, pitomě se usmívaje volal: "Dobłe jste to łekl, pane majore."
Ráno nemohli majora nikde najít. Jeho pl᚝ visel v płedsíni, šavle byla na věšáku, scházela jen jeho dłstojnická Łepice. Domnívali se, śe snad usnul někde na záchodě v domě, prohledali všechny záchody, ale nenašli ho nikde. Místo něho objevili v druhém patłe jednoho spícího nadporuŁíka ze spoleŁnosti generálovy, kterĹź spal vkleŁe, maje hubu v díłe, jak ho tu spánek zastihl, kdyś zvracel.
Major jako kdyby do vody zapadl.
Kdyby však byl se někdo podíval zamłíśovanĹźm oknem, kde byl zavłen Švejk, uviděl by, jak pod ŠvejkovĹźm ruskĹźm vojenskĹźm pláštěm spí dvě osoby na jednom kavalci, jak zpod pláště vykukují dva páry bot.
S ostruhami patłily majorovi, bez ostruh Švejkovi.
Oba leśeli k sobě płituleni jako dvě koata. Švejk měl pracku pod majorovou hlavou a major objímal Švejka za pasem, tule se k němu jako štěně k fence.
Nebylo v tom nic záhadného. Bylo to prostě uvědomění si svĹźch povinností ze strany pana majora.
Stalo se vám jistě někdy, śe jste s někĹźm seděli a pili po celou noc aś do druhého dne dopoledne, a najednou vᚠspolubesedník chytne se za hlavu, vyskoŁí a vykłikne: "Jeśíšmarjá, já měl bĹźt v osm hodin v śładě." To je takzvanĹź záchvat povinnosti, kterĹź se dostavuje jako jakĹźsi odštěpenĹź produkt vşŁitek svědomí. Takového Łlověka, kterého chytne tento šlechetnĹź záchvat, nic neodvrátí od jeho svatého płesvědŁení, śe musí okamśité vynahradit v śładě to, co zameškal. To jsou ta zjevení bez kloboukł, která vrátní v śładech zachycují na chodbě a ukládají ve svém pelechu na pohovku, aby se prospala.
PodobnĹź záchvat dostal i major.
Kdyś se probudil v kłesle, najednou mu napadlo, śe musí okamśitě vyslechnouti Švejka. Tento záchvat śłední povinnosti vynołil se najednou tak rychle a byl proveden bystłe a odhodlaně, śe vłbec nikdo nezpozoroval zmizení pana majora.
Zato však tím pádněji pocítili płítomnost majorovu na stráśnici vojenského arestu. Vpadl jim tam jako puma.
Šikovatel mající sluśbu spal u stolu a kolem všude dłímalo ostatní muśstvo v nejrłznějších polohách.
Major s Łepicí na stranu spustil takovou bandurskou, śe ve všech zarazil zívání, takśe jejich obliŁeje nabyly šklebivého vĹźrazu a na majora díval se zoufale a pitvorně ne houf vojákł, ale houf sešklebenĹźch opic.
Major mlátil pěstí do stolu a łval na šikovatele: "Vy indolentní chlape, já uś vám tisíckrát łíkal, śe vaše lidi jsou zasranou svinskou bandou." Obraceje se na vyjevené muśstvo, kłiŁel: "Vojáci! Vám kouká blbost z oŁí, i kdyś spíte, a kdyś se probudíte, tak se, chlapi, tváłíte, jako by kaśdĹź z vás seśral vagĂłn dynamitu."
Následovalo potom dlouhé a vydatné kázání o povinnostech všeho muśstva na stráśnici a koneŁně vyzvání, aby mu otevłeli ihned arest, kde je Švejk, śe chce delikventa podrobiti novému vĹźslechu.
Tak se tedy dostal v noci major ke Švejkovi. Płišel tam v tom stadiu, kdy se to v něm všechno, jak se łíká, rozleśelo. Posledním jeho vĹźbuchem bylo, śe poruŁil, aby klíŁe od arestu byly mu odevzdány.
Šikovatel odmítl v jakémsi posledním zoufalém płipamatování si svĹźch povinností, coś na majora płsobilo najednou velkolepĹźm dojmem.
"Vy zasraná svinská bando," kłiŁel do nádvołí, "kdybyste mi tak dali klíŁe do ruky, já bych vám ukázal."
"Poslušně hlásím," odpověděl šikovatel, "śe jsem nucen vás zamknouti a postaviti kvłli vaší bezpeŁnosti k arestantovi stráś. Aś si budete płát vyjít, raŁte, pane majore, zabouchat na dvełe."
"Ty pitomeŁku," łekl major, "ty paviáne jeden, ty velbloude, ty myslíš, śe já se bojím nějakého arestanta, abys mně k němu stavěl stráś, kdyś ho budu vyslĹźchat. Krucihimldonrvetr, zamkněte mne a a uś jste venku!"
V otvoru nade dvełmi v zamłíśované lucerně vydávala petrolejová lampa s płitáhnutĹźm knotem matně světlo, které sotva staŁilo k tomu, aby major našel probuzeného Švejka, étery' trpělivě vyŁkával, stoje ve vojenském postoji u svého kavalce, co se vlastně vyvine z této návštěvy.
Švejk si vzpomněl, śe bude nejlepší odevzdat panu majorovi raport, proto zvolal rázně: "Poslušně hlásím, pane majore, jeden zavłenej muś a jinak se nic nestalo."
Major si najednou nemohl vzpomenout, proŁ sem vlastně płišel, proto łekl: "Ruht! Kde mᚠtoho zavłeného muśe?"
"To jsem, poslušně hlásím, pane majore, já," łekl hrdě Švejk.
Major však nedbal této odpovědi, nebo generálovo víno a likéry vyráběly v jeho mozku poslední alkoholickou reakci. Zívl tak strašně, śe by se kaśdému civilistovi vykloubily sanice. U majora však toto zívnutí płemístilo jeho myšlení v ty mozkové záviny, kde lidstvo chová dar zpěvu. Zapadl zcela nenuceně na Švejkłv kavalec na pryŁně a takovĹźm hlasem, jakĹź vyráśí podłezané podsvinŁe płed svĹźm skonem, jeŁel:
Oh, Tannenbaum! Oh, Tannenbaum,
wie schön sind deine Blätter!
coś opakoval několikrát za sebou, vplétaje v tu píseň nesrozumitelné skłeky.
Potom se płevalil na záda jako malé medvídě, skulil se do kotouŁe a zaŁal hned chrápat.
"Pane majore," budil ho Švejk, "poslušně hlásím, śe dostanou vši."
Nebylo to ale nic platné. Major spal, jako kdyś ho do vody hodí.
Švejk podíval se něśně na něho a łekl: "Tak tedy spinkej, ty kołalo," a płikryl ho pláštěm. Později si vlezl k němu, a tak je tedy k sobě stulené našli ráno.
K deváté hodině, kdyś sháňka po majorovi nabyla vrcholu, Švejk vylezl z kavalce a uznal za vhodné probudit pana majora. Zatłásl s ním několikrát velice dłkladně, odstranil z něho ruskĹź pl᚝, aś koneŁné major se na kavalci posadil, a dívaje se tupé na Švejka, hledal u něho rozluštění záhady, co se to s ním vlastně stalo.
"Poslušně hlásím, pane majore," łekl Švejk, "śe zde byli jiś několikrát z vachcimry se płesvědŁit, jste-li ještě naśivu. Proto jsem si.dovolil vás nyní probudit, poněvadś já nevím, jak obyŁejné dlouho spíte, abyste snad nepłespal. V pivovałe v Uhłiněvsi byl jeden bednáł. Ten spal vśdycky do šesti hodin ráno, kdyś ale płespal, tłebas jen Łtvrt hodinky do Łtvrt na sedm, tak uś potom spal aś do samého poledne, a to dělal tak dlouho, aś ho vyhodili z práce, a von jim potom ze zlosti dopustil se uráśky církve a jednoho Łlena našeho panujícího rodu."
"Ty bejt blbej, vid'?" łekl major ne bez płídechu jakéhosi zoufalství, poněvadś měl hlavu po vŁerejšku jako kłáp a nijak nenacházel ještě odpovědi na to, proŁ zde vlastně sedí, proŁ sem chodili ze stráśnice a proŁ ten chlap, kterĹź stojí płed ním, śvaní takové hlouposti, které nemají ani hlavy, ani paty. Płipadalo mu to všechno tak strašně podivné. Nejasně si vzpomínal, śe zde jiś jednou v noci byl, ale proŁ?
"Já zde uś v noci bejt?" otázal se s poloviŁní jistotou.
"Dle rozkazu, pane majore," odpověděl Švejk, "jak jsem vyrozuměl, poslušně hlásím, ze łeŁi pana majora, pan major mě płišel vyslechnout "
A tu se majorovi rozbłesklo v hlavě a podíval se na sebe, pak za sebe, jako kdyby cosi hledal. "NeraŁte se o nic starat, pane majore," łekl Švejk. "Probudil jste se zrovna tak, jak jste sem płišel. Płišel jste sem bez pláště, bez šavle a s Łepicí. Čepice je támhle, já jsem vám ji musel vzít z ruky, poněvadś jste si ji chtěl dát pod hlavu. Parádní oficírská Łepice, to je jako cylindr. Vyspat se na cylindru, to doved jenom nějakej pan Karderaz v Loděnici. Ten se natáhl v hospodě na lavici, dal si cylindr pod hlavu, on totiś zpíval na pohłbech a na kaśdej pohłeb chodil v cylindru, dal si cylindr pěkné pod hlavu a vsugeroval si, śe ho nesmí promáŁknout, a celou noc se jaksi nad ním nepatrnou tíhou těla vznášel, takśe to cylindru vłbec nic neuškodilo, ještě spíš prospělo, poněvadś von, kdyś se vobracel ze strany na stranu, tak ho svĹźma vlasama pomalu kartáŁoval, aś ho vyśehlil."
Major, kterĹź si jiś tedy uvědomil co a jak, nepłestával se dívat tupě na Švejka a jenom opakoval: "Ty blbnout, viď? Já tedy bĹźt zde, já jít odtud." Vstal, šel ke dvełím a zabouchal.
Neśli płišli otevłít, łekl ještě k Švejkovi: "Jestli telegram nepłijít, śe ty jseš ty, tedy ty viseti" "Děkuji srdeŁné," łekl Švejk, "vím, pane majore, śe se velice o mne staráte, ale jestli snad, pane majore, jste zde nějakou na kavalci chyt, bulte płesvědŁen, śe kdyś je malinká a má naŁervenalej zadeŁek, tak śe je to sameŁek, jestli je jenom jeden a nenajde se taková dlouhá šedivá s naŁervenalĹźmi prouśky na błíšku, tak je dobłe, jinak by to byl páreŁek, a voni se ty potvory śśasné rozmnośujou, ještě víc neś králíci."
"Lassen Sie das," łekl sklesle major k Švejkovi, kdyś mu otvírali dvełe. Major na stráśnici nedělal uś śádnĹźch vĹźstupł, zcela odměłeně poruŁil, aby došli pro drośku, a za drkocání drośky po mizerném dláśdění Płemyšlu měl v hlavě jen ty płedstavy, śe delikvent je blbec prvního łádu, ale śe to bude patrně płece jen nevinné hovado, a pokud se tĹźká jeho, majora, śe mu nic jiného nezbĹźvá, neś aby se bud zastłelil ihned, jak płijede domł, nebo aby si poslal pro pl᚝ a šavli ke generálovi a jel se vykoupat do městskĹźch lázní a po vykoupání zastavil se ve vinárně u Vollgrubera, spravil si povšechně chu a na veŁer objednal si po telefonu lístek na płedstavení do městského divadla.
Neśli dojel k svému bytu, rozhodl se pro to druhé.
V bytě Łekalo ho malé płekvapení. Płišel právě vŁas...
Na chodbě jeho bytu stál generál Fink, drśel za límec jeho burše, děsné si s ním poŁínal a łval na něho: "Kde mᚠsvého majora, dobytku? Mluv, ty zvíłe!"
Zvíłe však nemluvilo, poněvadś modralo v obliŁeji, jak ho generál škrtil.
Major ještě płi vstupu k této scéně postłehl, śe nešastnĹź burš pevně pod paśdí svírá jeho pl᚝ a šavli, které patrně płinesl z płedsíně od generála.
Tato scéna poŁala majora velice bavit, proto złstal stát v pootevłenĹźch dvełích a díval se dál na utrpení svého věrného sluhy, kterĹź měl tu vzácnou vlastnost, śe majorovi leśel uś dávno v śaludku pro rłzné zlodějiny.
Generál na okamśik pustil zmodralého burše, jedině kvłli tomu, aby vytáhl z kapsy telegram, kterĹźm potom poŁal mlátit majorova sluhu płes hubu a płes pysky, płiŁemś kłiŁel: "Kde mᚠsvého majora, dobytku, kde mᚠsvého majora auditora, dobytku, abys mu mohl odevzdat telegram v śłední záleśitosti?"
"Zde jsem," zvolal major Derwota ve dvełích, kterému kombinace slov ,major auditor` a ,telegram` płipomněla poznovu jeho jisté povinnosti.
"Ach," vykłikl generál Fink, "ty se vracíš?" V płízvuku bylo tolik jízlivosti, śe major neodpověděl a złstal nerozhodné stát.
Generál mu łekl, aby šel s ním do pokoje, a kdyś se posadil za stłl, hodil mu omlácenĹź telegram o burše na stłl a łekl mu tragickĹźm hlasem: "cti, to je tvoje dílo."
Zatímco major Łetl telegram, vstal generál ze śidle, běhal po pokoji, poráśel śidle a taburetky, kłiŁel: "A płeci ho pověsím!"
Telegram byl tohoto znění:
Pěšák Josef Švejk, ordonanc 11. pochodové roty,
ztratil se 16. t. m. na płechodu ChyrĂłw - FelštĹźn na
sluśební cestě jako zaopatłovaŁ bytł. Neprodleně
dopravit pěšáka Švejka na brigádní velitelství do
Wojalycze.
Major otevłel si stłl, vytáhl mapu a zamyslel se nad tím, śe FelštĹźn je 40 kilometrł jihovĹźchodně od Płemyšlu, takśe jevila se zde hrozná záhada, jak płišel pěšák Švejk k ruské uniformě v místech vzdálenĹźch płes sto padesát kilometrł od fronty, kdyś pozice táhnou se v linii Sokal - Turze KozlĂłw.
Kdyś to major sdělil generálovi a ukázal mu na mapě místo, kde se Švejk ztratil płed několika dny dle telegramu, generál łval jako bĹźk, poněvadś vycioval, śe se všechny .jeho naděje o náhlém soudu rozplynuly vnivec. Šel k telefonu, spojil se se stráśnicí a dal rozkaz, aby okamśité k němu, do majorova bytu, płivedli arestanta Švejka.
Neśli byl rozkaz vyplněn, generál nesŁíslněkrát za hrozného proklínání projevoval svou nelibost nad tím, śe ho měl dát na své riziko ihned pověsit beze všeho vyšetłování.
Major oponoval a mluvil něco o tom, śe právo a spravedlnost si podávají ruce, a łeŁnil vłbec ve skvělĹźch periodách o spravedlivém soudu, o justiŁních vraśdách a vłbec o všem mośném, co mu slina płinesla na jazyk, nebo měl po vŁerejšku nehoráznou koŁku, která potłebovala se vymluvit. Kdyś koneŁně płedvedli Švejka, major śádal na něm vysvětlení, jak to bylo tam u FelštĹźna a co vlastně je s tou ruskou uniformou.
Švejk to náleśitě vysvětlil, podepłel to několika płíklady ze svĹźch dějin lidskĹźch trampot. Kdyś se ho potom major zeptal, proŁ to jiś nełekl płi vĹźslechu płed soudem, Švejk odpověděl, śe se ho na to vlastně nikdo neptal, jak se dostal do ruské uniformy, ale śe všechny otázky byly: "Płiznáváte se, śe jste se dobrovolně a beze všeho nátlaku oblékl do uniformy nepłítele?" Poněvadś to byla pravda, śe nemohl nic jiného łíct: "Ovšem - ano - zajisté - tak jest - bezesporu." Proto také płece odmítl s rozhołŁením nałŁení, které padlo u soudu, śe zradil císałe pána.
"Ten muś je naprostĹź idiot," łekl generál k majorovi. "Płevlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam błhvíkdo zanechal, dát se vładit do partie ruskĹźch zajatcł, to młśe udělat jenom blbec."
"Poslušně hlásím," ozval se Švejk, "śe opravdu sám na sobě někdy pozoruju, śe sem slabomyslnej, zejména takhle kveŁeru..."
"Kuš, vole," łekl mu major a obrátil se ke generálovi s otázkou, co tedy se má stát se Švejkem. "A si ho oběsí u jeho brigády," rozhodl generál. Za hodinu nato vedla eskorta Švejka na nádraśí, aby ho doprovodila do štábu brigády do Wojalycze.
V arestě zanechal Švejk po sobě malou památku, vyškrábav na stěně kouskem dłívka ve tłech sloupcích seznam všech polívek, omáŁek a płíkrmł, které jedl v civilu. Byl to jakĹźsi protest proti tomu, śe během 24 hodin nedali mu ani do śst.
Se Švejkem šel souŁasně tento papír na brigádu:
Na základě telegramu Łíslo 469 dodává se pěšák Josef Švejk, zběhlĹź od i i. pochodové roty, k dalšímu łízení v štáb brigády.
Sama eskorta, sestávající ze Łtył muśł, byla směsí národností. Byl v ní Polák, Maďar, Němec a Čech, kterĹź eskortu vedl a měl hodnost frajtra a naparoval se vłŁi krajanovi arestantovi, dávaje mu najevo svou hroznou nadvládu. Kdyś totiś Švejk na nádraśí projevil płání, by dovoleno mu bylo se vymoŁit, łekl mu frajtr docela hrubě, śe bude moŁit, aś płijede k brigádě.
"Dobrá," łekl Švejk, "to mně musejí dát písemně, aby se vědělo, aś mrvě praskne moŁovej měchżł, kdo mně to udělal. Na to je zákon, pane frajtłe."
Frajtr, chlap od volł, se lekl toho moŁového měchżłe, a tak slavnostně na nádraśí celá eskorta vedla Švejka na záchod. Frajtr vłbec po celé cestě dělal dojem svełepého Łlověka a tváłil se tak nafoukaně, jako kdyby hned zítra měl dostat płinejmenším hodnost velitele armádního sboru.
Kdyś seděli ve vlaku na trati Płemyšl - ChyrĂłw, poznamenal k němu Švejk:
"Pane frajtr, kdyś se na nich koukám, tak si vzpomínám vśdycky na nějakĹźho frajtra Bozbu, kterej vám slouśil v Tridentu. Toho kdyś jmenovali frajtrem, tak hned ten první den najednou zaŁal płibejvat do vobjemu. ZaŁínaly mu votĹźkat tváłe a błicho se mu tak nafouklo, śe druhej den uś mu ani erární kalhoty nestaŁily. A co bylo to nejhorší, śe mu zaŁaly rłst uši do délky. Tak ho dali na marodku a regimencarct povídal, śe se to stává všem frajtrłm. Ze zaŁátku śe se nafouknou, u některĹźho śe to brzo płejde, ale tohle śe je takovej těśkej płípad, śe by moh puknout, poněvadś mu to de vod tĹź hvězdiŁky na pupek. Aby ho zachránili, museli mu tu hvězdiŁku vodłíznout, a von zas splasknul."
Od té chvíle Švejk marně se snaśil udrśet s frajtrem rozhovor a vysvětlit mu płátelsky, proŁ se povšechné łíká, proŁ je frajtr neštěstím kumpanie. Frajtr na to neodpovídal kromě temnĹźch vĹźhruśek, kdo se asi z obou bude smát, aś płijdou k brigádě. Krajan se zkrátka neosvědŁil, a kdyś se ho Švejk optal, odkud je, odpověděl, śe mu do toho nic není.
Švejk to zkoušel s ním všelijak. Vypravoval mu, śe to není ponejprv, co ho vedou eskortou, ale śe se vśdycky płitom dobłe bavil se všemi, ktełí ho provázeli.
Frajtr ale mlŁel dál a Švejk pokraŁoval: "Tak se mně zdá, pane frajtr, śe jich muselo potkat ve světě neštěstí, kdyś ztratili łeŁ. Znal jsem mnoho smutnejch frajtrł, ale takovĹź bośí neštěstí, jako jste vy, pane frajtr, vodpustějí a nehněvají se, jsem ještě neviděl. Svěłejí se mně, co jich trápí, a młśe bejt, śe jim poradím, poněvadś voják, kterĹźho vodějí eskortou, ten má vśdy větší zkušenosti neś ti, co ho hlídají. Nebo vědí co, pane frajtr, aby nám cesta lepší utíkala, vypravujou něco, tłebas jak to u nich vypadá v okolí, jestli tam mají rybníky, nebo tłebas je tam nějaká złícenina hradu, tak by nám mohli vyprávět, jaká pověst se k tomu víśe?"
"Uś toho mám dost," vykłikl frajtr.
"To sou šastnej Łlověk," łekl Švejk, "některej Łlověk nemá toho nikdy dost "
Frajtr zahalil se v naprosté mlŁení, kdyś byl promluvil své poslední slovo:"Voni ti to u brigády vytmavějí, ale já se s tebou abgébovat nebudu."
V eskortě bylo vłbec velice málo zábavy. Maďar se bavil s Němcem zvláštním zpłsobem, jelikoś znal z němŁiny jenom jawohl a was? Kdyś Němec mu cosi vykládal, Maďar kĹźval hlavou a łíkal Jawohl, a kdyś se Němec zamlŁel, łekl Maďar Was? a Němec spustil znova. Polák z eskorty se drśel aristokraticky, nikoho si nevšímal a bavil se sám pro sebe tím, śe smrkal na zem, pouśívaje k tomu velice dovedné palce pravé ruky, pak to zádumŁivé na zemi roztíral kolbou ruŁnice a pak zpłsobně si utíral zasviněnou kolbu o kalhoty, płiŁemś si neustále pobruŁoval: "Svatá Panno."
"To toho moc neumíš," łekl k němu Švejk. "Na Bojišti bydlel v jednom sklepním bytě metał MacháŁek, ten se vysmrkal na vokno a rozmazal to tak dovedné, śe z toho byl vobraz, jak Libuše věští slávu Prahy. Za kaśdej takovej vobraz dostal vod śeny takovĹź státní štipendium, śe měl hubu jako śok, ale von toho nenechal a połád se v tom zdokonaloval. Byla to taky jediná jeho zábava."
Polák mu na to neodpovídal a nakonec celá eskorta byla v hlubokém mlŁení, jako by jela na pohłeb a płemĹźšlela s pietou na nebośtíka.
Tak se blíśili ku štábu brigády do Wojalyzce.

Mezitím se u štábu brigády zběhly jisté velice podstatné změny.
Řízením štábu brigády byl pověłen plukovník Gerbich. To byl pán velkĹźch vojenskĹźch schopností, které se mu vrazily do nohou ve formě podágry. Měl však v ministerstvu velice vlivné osobnosti, které zpłsobily, śe nešel do penze a potloukal se nyní po rłznĹźch štábech větších vojenskĹźch formací, bral zvĹźšené sluśné s nejrozmanitějšími váleŁnĹźmi doplatky a złstával tak dlouho na místě, dokud v záchvatu podágry nevyvedl nějakou blbost. Potom ho zase płelośili jinam a obyŁejně bylo to vlastně jakési povĹźšení. S dłstojníky płi obědě obyŁejné o niŁem jiném nemluvíval neś o svém oteklém palci na noze, kterĹź nabĹźval obŁas hrozivĹźch rozměrł, takśe musel nosit zvláštní velikou botu. Płi jídle bylo jeho nejmilejší zábavou vypravovat všem, jak mu palec mokvá a neustále se potí, takśe jej musí mít ve vatě, a ty vĹźpotky śe jsou cítit jako zkysaná hovězí polévka.
Proto také se vśdycky s ním celĹź dłstojnickĹź sbor s velkou upłímností louŁil, kdyś odcházel na jiné místo. Jinak byl velice śoviální pán a choval se zcela płátelsky k niśším dłstojnickĹźm šarśím, kterĹźm vykládal, co toho dłív, dokud ho ještě tohle nechytlo, dobrého vypil a snědl.
Kdyś dopravili Švejka na brigádu a dle rozkazu sluśbu konajícího dłstojníka płedvedli ho s patłiŁnĹźmi listinami k plukovníkovi Gerbichovi, seděl u něho v kanceláłi poruŁík Dub.
Za těch několik dní od pochodu Sanok - Sambor poruŁík Dub prodělal opět jedno dobrodruśství. Za FelštĹźnem potkala totiś 11. pochodová setnina transport koní, které vedli k dragounskému pluku do Sadowe-Wisznie.
PoruŁík Dub ani sám vlastně nevěděl, jak se to stalo, śe chtěl ukázat nadporuŁíkovi Lukášovi své jezdecké umění, jak vyskoŁil na jednoho koně, kterĹź s ním zmizel do śdolí potoka, kde později našli poruŁíka Duba pevně zasazeného v malém moŁálu, śe by jej snad ani nejdovednější zahradník nedovedl tak zasadit. Kdyś ho vytáhli pomocí smyŁek, poruŁík Dub nestěśoval si na nic, jenom tiše sténal, jako kdyby dodělával. Tak ho płivezli ke štábu brigády, jak táhli kolem, a slośili ho tam v malém lazaretu.
Za pár dní se vzpamatoval, takśe lékał prohlásil, śe ještě dvakrát nebo tłikrát mu namaśou záda a błicho jĂłdovou tinkturou a śe potom młśe směle zas dostihnout svłj oddíl.
Nyní seděl tedy u plukovníka Gerbicha a vypravoval si s ním o nejrłznějších nemocech.
Kdyś spatłil Švejka, zvolal hlasem velikĹźm, nebo mu bylo známo o záhadném zmizení Švejka płed FelštĹźnem: "Tak uś tě zas máme! Mnozí jako potvory putují a ještě horší šelmy se vracejí. Ty jsi taky jeden z nich."
Kvłli doplnění sluší ještě poznamenati, śe poruŁík Dub płi svém dobrodruśství s koněm utrpěl slabĹź otłes mozku, proto se nesmíme divit, śe płistupuje těsněji k Švejkovi, kłiŁel ve verších, vyzĹźvaje boha k zápasu se Švejkem: "OtŁe, hle, vzĹźvám tě, dĹźmem halí mne dunivá děla, děsivě míhá se svištivá stłela, łediteli bitev, vzĹźvám té, OtŁe, ty doprovod' mne na tohodle lumpa... Kdes byl tak dlouho, pacholku? Jakou to mᚠuniformu na sobě?"
Ještě sluší dodati, śe plukovník stiśenĹź dnou měl ve své kanceláłi všechno velice demokraticky załízeno, kdyś právě neměl záchvatu. Stłídaly se u něho všechny mośné šarśe, aby vyslechly jeho názory na oteklĹź palec s płíchutí zakyslé hovězí polévky.
V dobách, kdy plukovník Gerbich netrpěl záchvaty, bĹźvalo v jeho kanceláłi vśdy plno nejrłznějších šarśí, nebo on v takovĹźch mimołádnĹźch płípadech byl velice veselĹź a hovornĹź a rád měl kolem sebe posluchaŁe, kterĹźm by vypravoval sviňácké anekdoty, coś mu dělalo velice dobłe a ostatním płsobilo tu radost, śe se nuceně smáli nad starĹźmi anekdotami, které snad byly uś v oběhu za generála Laudona.
Sluśba u plukovníka Gerbicha byla v takovĹźch dobách velice lehká, všichni si dělali, co chtěli, a kdekoliv v nějakém štábu objevil se plukovník Gerbich, tam bylo jisto, śe se krade a dělají skopiŁiny všeho druhu.
Také nyní nahrnulo se s płedvedenĹźm Švejkem do kanceláłe plukovníka šarśí nejrłznějšího druhu a Łekalo, co se bude dít, mezitímco plukovník studoval płípis ke štábu brigády, sestavenĹź majorem z Płemyšlu.
PoruŁík Dub však pokraŁoval v rozmluvě se Švejkem svĹźm obvyklĹźm, roztomilĹźm zpłsobem: "Ty mne ještě neznáš, ale aś mne poznáš, tak strachy zcepeníš."
Plukovník z listiny majorovy byl jelen, poněvadś major v Płemyšlu diktoval ten spis ještě pod vlivem slabouninké otravy alkoholem.
Plukovník Gerbich byl však płesto v dobré náladě, poněvadś vŁera i dnes pominuly mu nepłíjemné bolesti a jeho palec choval se tiše jako beránek.
"Tak co jste vlastně provedl," otázal se Švejka tak laskavĹźm tĂłnem, a poruŁíka Duba píchlo u srdce a płinutilo ho, aby místo Švejka sám odpověděl:
"Muś ten, pane plukovníku," płedstavoval Švejka, "dělá ze sebe blba, aby kryl svĹźm idiotstvím svá darebáctví. Nejsem sice obeznámen s obsahem dodaného s ním spisu, nicméně domnívám se, śe ten chlap zase něco provedl, ale ve větším měłítku. Kdybyste dovolil, pane plukovníku; abych se mohl seznámiti s obsahem spisu, mohl bych vám rozhodně dáti eventuelně urŁité direktivy, jak s ním nalośit."
Obraceje se na Švejka, łekl k němu Łesky: "Ty mně piješ krev, viď?"
"Piju," odpověděl dłstojně Švejk.
"Tak si ho płedstavte, pane plukovníku," pokraŁoval německy poruŁík Dub. "Nemłśete se ho na nic optat, nemłśete s ním vłbec promluvit. Jednou musí padnout kosa na kámen a bude tłeba ho płíkladně potrestat. Dovolte, pane plukovníku..."
PoruŁík Dub zahloubal se do spisu sestaveného majorem z Płemyšlu, a kdyś doŁetl, zvolal slavnostně k Švejkovi: "Teď je s tebou amen, kam jsi dal erární uniformu?"
"Nechal jsem ji na hrázi rybníka, kdyś jsem zkoušel tyhle hadry, jak se v nich ruskejm vojákłm chodí," odpověděl Švejk, "vono to vlastně není nic jiného neś vomyl."
Švejk poŁal vyprávět poruŁíkovi Dubovi, co všechno zkusil kvłli tomu omylu, a kdyś skonŁil, załval na něho poruŁík Dub:
"Ted mě teprv poznáš. Víš, co to je, ztrácet erární majetek, víš, co to znamená, ty lotłe, płijít ve válce o uniformu?"
"Poslušně hlásím, pane lajtnant," odpověděl Švejk, "śe kdyś voják ztratí uniformu, śe musí vyfasovat novou."
"Jeśíšmarjá," vykłikl poruŁík Dub, "ty vole, ty zvíłe jedno, ty si budeš tak dlouho zahrávat se mnou, śe budeš po válce sto let dosluhovat "
Plukovník Gerbich, kterĹź doposud seděl klidně a rozšafně za stolem, nešklebil se najednou strašlivě, nebo jeho doposud klidnĹź palec u nohy z mírného a klidného beránka proměnil se záchvatem dny na łvoucího tygra, na elektrickĹź proud o 600 voltech, na śd drcenĹź pomalu kladivem na štěrk. Plukovník Gerbich mávl jenom rukou a załval hroznĹźm hlasem Łlověka pomalu peŁeného na rośni: "Všechno ven! Podejte mi revolver!"
Tohle uś všichni znali, a proto vyrazili ven i se Švejkem, kterého odtáhla stráś na chodbu. Jediné poruŁík Dub złstal a chtěl ještě v této chvíli, která se mu zdála tak płíhodnou, nasadit na Švejka a łekl šklebícímu se plukovníkovi: "Dovoluji si upozorniti, pane plukovníku, śe tento muś..."
Plukovník zamňoukal a hodil po poruŁíkovi kalamáłem, naŁeś zděšenĹź poruŁík Dub zasalutoval a łekl: "Ovšem, pane plukovníku," a zmizel ve dvełích.
Potom dlouho ozĹźval se z plukovníkovy kanceláłe łev a vytí, aś nakonec bolestné śpění umlklo. Palec plukovníkłv proměnil se najednou opět v klidného beránka, záchvat dny pominul, plukovník si zazvonil a poruŁil, aby płivedli k němu opět Švejka.
"Tak co je vlastně s tebou," otázal se plukovník Švejka, jako by z něho všechno nepłíjemné spadlo a kterému bylo tak volně a blaze, jako by se povaloval v písku na błehu mołském.
Švejk, usmívaje se płátelsky na plukovníka, vyprávěl mu celou svou odyseu, jak je ordonancí 11. marškupanie 91. regimentu a jak neví, co si tam bez něho poŁnou.
Plukovník se také usmíval a potom vydal tyto rozkazy: "Vyhotovit Švejkovi vojenskĹź lístek płes Lvov na stanici ZĂłltance, kam má zítra dorazit jeho pochodová setnina, a vydat mu ze skladiště novĹź erární mundśr a 6 korun 82 haléłe v záměnu mináśe na cestu."
Kdyś potom Švejk v novém rakouském mundśru opouštěl štáb brigády, aby se vydal na nádraśí, civěl u štábu poruŁík Dub a byl nemálo płekvapen, kdyś Švejk ohlásil se płísně vojensky u něho, ukázal mu dokumenty a optal se ho starostlivě, má-li něco vyłídit od něho panu nadporuŁíkovi Lukášovi.
PoruŁík Dub se k nijakému jinému vyjádłení nedostal neś ke slłvku Abtreten! A kdyś se díval za vzdalujícím se Švejkem, tak si jenom mumlal pro sebe: "Ty mne ještě poznáš, jeśíšmarjá, ty mne poznáš..."

Ve stanici ZĂłltance bylo shromáśdění celého bataliĂłnu hejtmana Ságnera aś na nachhśt ze 14. kumpanie, kterĹź se někde ztratil, kdyś obcházeli Lvov.
Płi vstupu do městeŁka Švejk ocitl se śplně v novém prostłedí, nebo zde jiś bylo pozorovat ze všeobecného ruchu, śe není tak płíliš daleko na pozici, kde se to łeśe. Všude leśelo kolem dělostłelectvo a vozatajstvo, z kaśdého domu vystupovali vojáci nejrłznějších plukł, mezi těmi jako elita chodili ł횚tí Němci a aristokraticky rozdávali Rakušanłm cigarety ze svĹźch hojnĹźch zásob. U łíšskoněmeckĹźch kuchyní na náměstí byly dokonce sudy s pivem, kde se vojákłm toŁilo pivo do odměrek k obědu a k veŁełi, kolem kterĹźch sudł plouśili se jako mlsné koŁky zanedbaní rakouští vojáci s nabobtnalĹźmi błichy od špinavého odvaru slazené cigorky.
Skupiny pejzatĹźch śidł v dlouhĹźch kaftanech ukazovaly si na mraky koułe na západě, šermovaly rukama. KłiŁelo se všude, śe to hołí na łece Bugu, UciszkĂłw, Busk a Derewiany.
Slyšet bylo złetelně dunění děl. Tu zas kłiŁeli, śe Rusové bombardují z Grabové Kamionku Strumilowu a śe se bojuje podél celého Bugu, a vojáci śe zadrśují běśence, ktełí se uś chtěli vrátit za Bug opět do svĹźch domovł.
Všude panoval zmatek a nikdo nevěděl nic jistého, zdali Rusové nepłešli opět k ofenzívě a nezarazili svłj nepłetrśitĹź śstup po celé frontě.
Na hlavní velitelství městeŁka vodily hlídky polních Łetníkł kaśdou chvíli nějakou ustrašenou śidovskou duši pro obvinění z rozšiłování nepravĹźch a klamnĹźch zpráv. Tam bili potom nešastné śidy do krve a propouštěli je s rozsekanou zadnicí do jejich domovł.
Do toho zmatku płišel tedy Švejk a pátral v městeŁku po své marškumpanii. Jiś na nádraśí byl by se málem dostal do konfliktu na etapním velitelství. Kdyś płišel ke stolu, kde se podávaly informace vojákłm hledajícím své Łásti, nějakĹź kaprál se na něho od stolu rozkłikl, jestli snad nechce, aby mu šel jeho marškumpaŁku vyhledat. Švejk mu łekl, śe chce jenom vědět, kde je zde v městeŁku rozlośená 11. marškumpanie 91. regimentu takového a takového maršbataliĂłnu.
"Pro mne je to velice dłleśitĹź," zdłrazňoval Švejk, "abych věděl, kde je 11. marškumpanie, poněvadś já jsem vod ní ordonanc."
Ke všemu neštěstí seděl u vedlejšího stolu nějakĹź štábní šikovatel, kterĹź vyskoŁil jako tygr a zahulákal na Švejka: "ZatracenĹź prase, ty seš ordonanc a nevíš, kde je tvá marškumpanie?"
Neśli mohl Švejk odpovědět, zmizel štábní šikovatel v kanceláłi a za chvíli płiváděl odtamtud tlustého nadporuŁíka, kterĹź vypadal tak dłstojně jako majitel nějaké velkołeznické firmy.
Etapní velitelství bĹźvala téś padáky na potloukající se zdivoŁilé vojáky, ktełí by snad płes celou válku hledali své Łásti a potloukali by se po etapách a nejraději by Łekali ve frontách u stolł na etapních velitelstvích, kde byl nápis Minagegeld.
Kdyś tlustĹź nadporuŁík vstoupil, tu vykłikl šikovatel "Habt Acht!" a nadporuŁík otázal se Švejka: "Kde mᚠdokumenty?"
Kdyś mu je Švejk płedlośil a nadporuŁík se płesvědŁil o správnosti jeho maršrśty od štábu jeho brigády do ZĂłltance k jeho kumpanii, odevzdal je opět Švejkovi a łekl blahosklonné ke kaprálovi u stolu: "Dejte mu informace," a opět se zavłel vedle do kanceláłe.
Kdyś za ním zapadly dvełe, vzal štábní šikovatel Švejka za rameno, a odváděje ho ke dvełím, podal mu tuto informaci: "Koukej, smrade, a zmizíš!"
A tak se Švejk ocitl opět v tom zmatku a pátral nyní po někom známém z bataliĂłnu. Chodil dlouho po ulicích, aś koneŁně vsadil na jednu kartu.
Zastavil jednoho plukovníka a svou lámanou němŁinou ho prosil, jestli snad nezná, kde leśí jeho bataliĂłn s jeho marškumpanií.
"Se mnou młśeš mluvit Łesky," łekl plukovník, "já jsem také z Čech. Tvłj bataliĂłn je rozlośen vedle ve vesnici KlimontĂłwě za drahou, a do městeŁka se nesmí, poněvadś se od vaší jedné kumpanie poprali na náměstí s Bavoráky, hned jak płišli."
Švejk vydal se tedy do KlimontĂłwa.
Plukovník na něho zavolal, sáhl do kapsy a dal Švejkovi pět korun, aby si za ně koupil cigarety, poznovu se s ním laskavě rozlouŁiv, vzdaloval se od Švejka a myslel si v duchu: "JakĹź to sympatickĹź vojáŁek."
Švejk pokraŁoval na své cestě do vesnice, a płemĹźšleje o plukovníkovi, dospěl k tomu śsudku, śe płed dvanácti lety byl v Tridentu nějakĹź plukovník Habermaier, kterĹź se také tak laskavé choval k vojákłm, a nakonec vyšlo najevo, śe je homosexuelní, kdyś chtěl v lázních u Adiśe zprznit jednoho kadetaspiranta, vyhrośuje mu dienstreglamá.
Za těchto ponurĹźch myšlenek došel Švejk pomalu do nedaleké vesnice a nedalo mu mnoho práce najít štáb bataliĂłnu, nebo tłebas vesnice byla velice rozsáhlá, byla tam jen jedna slušná budova, veliká obecná škola, kterou v tomto Łistě ukrajinském kraji postavila haliŁská zemská správa k vydatnému popolštění obce.
Škola ve válce prodělala několik fází. Bylo zde umístěno povícero ruskĹźch štábł, rakouskĹźch štábł, jeden Łas byl z tělocviŁny złízen operaŁní sál v dobách velikĹźch bitev, rozhodujících osud Lvova. Zde łezali nohy i ruce a prováděli trepanace lebek.
Za školou ve školní zahradě byla veliká trychtżłovitá jáma, zpłsobená vĹźbuchem granátu velikého kalibru. V rohu zahrady stála silná hruška, na jejíś jedné větvi visel kus płełíznutého provazu, na kterém visel nedávno místní łeckokatolickĹź faráł, pověšenĹź na udání místního polského łídícího uŁitele, śe byl Łlenem skupiny starorusł a śe za ruské okupace slouśil v kostele mši za vítězství zbraní ruského pravoslavného cara. Nebylo to sice pravda, poněvadś v té době obviněnĹź vłbec nebyl v místě płítomen, jsa na léŁení kvłli svĹźm śluŁovĹźm kamínkłm v malĹźch lázních nedotŁenĹźch válkou, v Bochníe Zamurowane.
V pověšení łeckokatolického faráłe hrálo ślohu několik slośek: národnost, nábośenskĹź spor a slepice. NešastnĹź faráł těsně płed válkou zabil totiś ve své zahradě jednu z uŁitelovĹźch slepic, které mu vybíraly zasazená zrna melounł.
Po nebośtíkovi łeckokatolickém faráłi złstala farní budova prázdnou a mośno łíct, śe kaśdĹź si vzal po panu faráłi něco na památku.
Jeden polskĹź sedláŁek odnesl si domł dokonce i staré piano, jehoś vrchní desky pouśil ku spravení dvíłek u praseŁího chlívka. pást nábytku rozštípali vojáci, jak to bylo zvykem, a šastnou náhodou złstala neporušena veliká kamna v kuchyni se znamenitou plotnou, nebo łeckokatolickĹź faráł nelišil se nikterak od svĹźch ultrakoległ a rád papal a měl rád mnoho hrncł a pekᣳ na plotně i v troubě.
Tu stalo se jakousi tradicí, śe všechny procházející Łásti vojsk vałily zde v kuchyni pro dłstojníky. Nahołe pak, ve velkém pokoji, bĹźvalo jakési dłstojnické kasino. Stol~r a śidle sesbírali u obyvatelstva vesnice.
Dnes právě dłstojníci z bataliĂłnu uspołádali si slavnostní veŁełi, slośili se a koupili si prase, a kuchał Jurajda dělal praseŁí hody pro dłstojníky, obklopen rłznĹźmi płíśivníky z ład dłstojnickĹźch sluhł, nad kterĹźmi vynikal śŁetní šikovatel, kterĹź dával rady Jurajdovi, jak má dranśírovat praseŁí hlavu, aby na něho zbyl kus rypáŁku.
Nejvíc vyvalené oŁi ze všech měl nedośera Baloun.
Tak asi se dívají lidośrouti s laskominami a chtivostí, jak z misionáłe peŁeného na rośni teŁe tuk, vydávaje płíjemnou vłni płi škvałení. Balounovi bylo asi tak jako mlékałskému psu táhnoucímu vozík, kolem kterého nese uzenáłskĹź pomocník na hlavě koš s ŁerstvĹźmi uzenkami z udírny, płiŁemś łetěz uzenek visí mu z koše po zádech, takśe jen skoŁit a chňapnout, kdyby nebylo toho protivného łemeni, do kterého je ten ubohĹź pes zapłaśen, a mizerného náhubku.
A jitrnicovĹź prejt, prodělávající první období zrození, jitrnicové ohromné embryo na hromadě na vále vonělo pepłem, mastnotou, játry.
A Jurajda s vykasanĹźmi rukávy byl tak váśnĹźm, śe by mohl slouśit za model k obrazu, jak błh z chaosu tvołí zeměkouli.
Baloun se nezdrśel a zavzlykal. Jeho vzlykot stupňoval se do usedavého pláŁe.
"Co łveš jak bejk?" otázal se ho kuchał Jurajda. "Tak jsem si vzpomněl na domov," odpověděl se vzlykotem Baloun, "jak jsem bejval vśdycky doma płi tom a jak jsem nikdy ani svĹźmu nejlepšímu sousedovi nechtěl poslat vejsluśku, jen jsem chtěl vśdycky všechno seśrat sám a taky seśral. Jednou jsem se tak naprásk jitrnic, jelit a ovaru; śe všichni mysleli, śe prasknu, a honili mne kolem dokola s biŁem po dvołe, jako kdyś se kráva nafoukne po jeteli. - Pane Jurajda, dovolejí mně hrábnout do toho prejtu, a potom a jsem uvázanej, jinak já to trápení nepłeśiju."
Baloun vstal z lavice, a potáceje se jako opilĹź, płikroŁil ke stolu a natáhl svou pracku směrem k hromadě prejtu.
Nastal urputnĹź zápas. Stěśí ho zmohli všichni płítomní, aby se nevrhl na prejt. Jen to mu nemohli zabránit, kdyś ho vyhazovali z kuchyně, aby nehrábl v zoufalství do hrnce s moŁenĹźmi stłevy na jitrnice.
Kuchał Jurajda byl tak rozŁilen, śe za prchajícím Balounem vyhodil celĹź svazek dłívek a załval za ním: "Naśer se špejlł, potvoro!"
V tu dobu byli jiś nahołe shromáśděni dłstojníci bataliĂłnu, a zatímco oŁekávali slavnostně to, co se rodilo dole v kuchyni, pili z nedostatku jiného alkoholu sprostou samośitnou kołalku, zabarvenou odvarem cibule naśluto, o které tvrdil śidovskĹź kupec, śe je to nejlepší a nejpłvodnější francouzskĹź koňak, kterĹź zdědil po svém otci, a ten śe ho měl ještě od svého dědeŁka.
"Ty chlape," łekl mu płi té płíleśitosti hejtman Ságner, "jestli ještě łekneš, śe ho tvłj pradědeŁek koupil od Francouzł, kdyś utíkali od Moskvy, tak tě dám zavłít, aś ten nejmladší z tvé rodiny bude nejstarší."
Zatímco po kaśdém doušku proklínali podnikavého śida, Švejk seděl jiś v kanceláłi bataliĂłnu, kde nebyl nikdo kromě jednoroŁního dobrovolníka Marka, kterĹź jako historik bataliĂłnu pouśil zdrśení se bataliĂłnu u ZĂłltance, aby do zásoby popsal některé vítězné boje, které se strhnou patrné v budoucnosti.
Prozatím dělal si urŁité náŁrtky, a měl právě napsáno, kdyś Švejk vstoupil: "Jestli płed naším duševním zrakem objeví se všichni ti hrdinové zśŁastnivší se bojł u vesnice N, kde po boku našeho bataliĂłnu bojoval jeden bataliĂłn pluku N a druhĹź bataliĂłn pluku N, vidíme, śe nᚠn-tĹź bataliĂłn projevil nejskvělejší strategické schopnosti a płispěl nepopíratelné k vítězství n-té divize, mající za śŁel upevniti definitivně naše pozice v śseku N."
"Tak vidíš," łekl Švejk k jednoroŁnímu dobrovolníkovi, "uś jsem zde zas."
"Dovol, a tě oŁuchám," łekl mile dojat jednoroŁní dobrovolník Marek, "hm, opravdu smrdíš kriminálem."
"Jako vobyŁejné," łekl Švejk, "bylo to jenom malinkĹź nedorozumění; a co ty děláš?"
"Jak vidíš," odpověděl Marek, "házím na papír hrdinné záchrance Rakouska, ale nějak mi to nechce jít dohromady a je to samé enĂłno. Podtrhuji v tom n, kteréśto písmeno dospělo k neobyŁejné dokonalosti i v płítomnosti, i v budoucnosti. Kromě płedešlĹźch schopností objevil ve mně hejtman Ságner neobyŁejnĹź matematickĹź talent. Musím kontrolovat śŁty bataliĂłnu a dospěl jsem dopĂłsud k takové uzávěrce, śe bataliĂłn je naprosto pasívní a śe Łeká jen na to, jak by udělal nějaké vyrovnání se svĹźmi ruskĹźmi věłiteli, poněvadś se po poráśce i po vítězství nejvíce krade. Ostatně je to všechno jedno. I kdybychom byli potłeni na hlavu, jsou zde dokumenty o našem vítězství, poněvadś v śloze batalionsgeschichtsschreibra jsem poctěn tím, śe mohu psát: ,Poznovu se otoŁit proti nepłíteli, kterĹź jiś se domníval, śe vítězství je na jeho straně. VĹźpad našich vojínł a śtok s bodáky bylo dílem okamśiku. Nepłítel v zoufalství prchá, vrhá se do vlastních zákopł, bodáme ho bez milosti, takśe v nepołádku opouští své zákopy, zanechávaje v našich rukách zraněné i nezraněné zajatce. Jest to jeden z nejslavnějších okamśikł.` Kdo to všechno płeŁká, píše domł polní poštou lístek: ,Dostali płes prdel, drahá śeno! Jsem zdráv. Odstavilas uś našeho fakana? Jenom ho neuŁ, aby łíkal cizím lidem táta, poněvadś by to bylo pro mé těśkĹź.` Cenzura potom škrtne na lístku ,Dostali płes prdel`, poněvadś se neví, kdo to dostal, a mohlo by se rłzně kombinovat, poněvadś bylo vyjádłení nejasné."
"Hlavně jasně mluvit," prohodil Švejk. "Kdyś byli misionáłi u SvatĹźho Ignáce v Praze v roce 1912, tak tam byl jeden kazatel, a ten povídal z kazatelny, śe se asi s nikĹźm neshledá v nebi. A byl na té exercici veŁerní jeden klempíł, Kulíšek, a ten po tĹź pobośnosti povídal v hospodě, śe ten misionáł musel asi moc věcí provést, kdyś v kostele vohlašoval, jako płi vełejnĹź zpovědí, śe s nikĹźm se neshledá na nebi; proŁ takovĹź lidi posílají na kazatelnu. Má se vśdycky mluvit jasné a złetelně, a ne v śádnĹźch takovĹźch, oklikách. U Brejškł byl płed léty jeden sklepmistr a ten měl ve zvyku, kdyś byl v ráśi a šel po práci domł, stavět se płitom v jednĹź noŁní kavárně a płipíjet si s cizími hosty a vśdycky płi płípitku łíkat: My se na vás, vy se na nás . . . Za to dostal jednou od nějakĹźho slušnĹźho pána z Jihlavy takovou płes hubu, śe kavárník ráno, kdyś vymetli ty zuby, zavolal svou dcerušku, která chodila do pátĹź vobecnĹź školy, a zeptal se jí, kolik má dospělĹź Łlověk v hubě zubł. Poněvadś to nevěděla, tak jí vyrazil dva zuby, a na tłetí den dostal płípis vod toho sklepmistra, ve kterĹźm se mu ten omlouval za všechny nepłíjemností, kterĹź mu zpłsobil, śe nechtěl nic łíct sprostĹźho, ale śe ho vełejnost nepochopuje, poněvadś vono je to vlastně tak: My se na vás, vy se na nás hněváte? Kdo mluví nějakĹź dvojsmyslnĹź łeŁi, musí si je napłed rozváśit. Płímej Łlověk, kterĹź mluví, jak mu zobák narost, málokdy dostane płes hubu. A jestli uś se mu to stane pokolikrát, pak si vłbec dá pozor a radši ve spoleŁnosti drśí kušnu. Je pravda, śe vo takovĹźm Łlověku kaśdej myslí, śe je potouchlej a błhví jakej, a śe kolikrát taky ho złeśou, ale to uś nese s sebou jeho rozvaha, jeho sebeovládání se, poněvadś musí poŁítat, śe von je sám a proti němu śe je moc lidí, ktełí se cítějí bejt uraśenĹźmi, a kdyby se zaŁal s nima prát, śe by dostal ještě dvakrát tolik. Takovej Łlověk musí bejt skromnej a trpélivej. V Nuslích je nějakej pan Hauber, toho jednou v neděli v Kundraticích na silnici píchli omylem nośem, kdyś šel z vĹźletu od BartłňkovĹźho mlejna. A von s tím nośem v zádech płišel aś domł, a kdyś mu śena svlíkala kabát, tak mu ho pěkné vytáhla ze zad a dopoledne uś s tím nośem rozkrajovala maso na guláš, poněvadś byl ze solingenskĹź vocele a pěkné nabroušenej a voni měli doma všechny nośe pilkovatĹź a tupĹź. Vona potom chtěla mít celou soupravu do domácnosti z takovejch nośł a posílala ho vśdycky v neděli do Kundratic na vejlet, ale von byl tak skromnej, śe nešel nikam neś k Banzetovłm do Nuslí, kde věděl, śe kdyś sedí v kuchyni, śe ho dłív Banzet vyhodí, neś młśe na něho někdo sáhnout "
"Ty jsi se nijak nezměnil," łekl k němu jednoroŁní dobrovolník.
"Nezměnil," odpověděl Švejk, "já jsem na to neměl Łas. Voni mě dokonce chtěli zastłelit, ale to by nebylo ještě to nejhorší, já jsem ještě nedostal nikde lénunk vod dvanáctého."
"U nás ho teď nedostaneš, poněvadś my jdeme na Sokal a lénunk se bude vyplácet aś po bitvě, musíme šetłit. Jestli poŁítám, śe se to tam strhne za Łtrnáct dní, tak se ušetłí na kaśdĹźm padlĹźm vojákovi i s culágama 24 K 72 hal."
"A co je jinak novĹźho u vás?"
"Płedně se nám ztratil nachhśt, potom dłstojnickĹź sbor má na fałe praseŁí hody a muśstvo rozlezlo se po vesnici a provádí nejrłznější nemravnosti s místním śenskĹźm obyvatelstvem. Dopoledne uvázali jednoho vojáka od vaší kumpanie za to, śe lezl na płdu za sedmdesátiletou bábou. Ten Łlověk je nevinen, poněvadś v denním rozkaze nic nebylo, do kolika let je to dovoleno."
"To bych si taky myslel," łekl Švejk, "śe ten Łlověk je nevinnej, poněvadś kdyś taková bába leze nahoru po śebłíku, tak jí Łlověk do vobliŁeje nevidí. To byl zrovna takovej płípad na manévrech u Tábora. Nᚠjeden cuk kvartĹźroval v hospodě a nějaká śenská drhla v płedsíni podlahu a nějakej Chramosta se k ní płitoŁil a poplácal ji - jak bych ti to łekl - po sukních. Voňa měla moc vyvinutĹź sukně, a kdyś ji tak płes né plácl, tak vona nic, plácne ji podruhĹź, plácne ji potłetí, vona zase nic, jako by se jí to netejkalo, tak von se vodhodlal k Łinu a vona klidné dál drhla kolem podlahu, a potom se na něho votoŁí plnĹźm vobliŁejem a povídá: ,To jsem vás dostala, vojáŁku: Té bábě bylo płes sedmdesát let a vypravovala to potom po celĹź vesnici. - A nyní dovolil bych se vás otázati, zdali jste za mé nepłítomnosti nebyl téś zavłen."
"Nebylo k tomu płíleśitosti," omlouval se Marek, "ale zato, pokud se tĹźká tebe, musím ti sdělit, śe bataliĂłn vydal na tebe zatykaŁ."
"To nevadí," podotkl Švejk, "to udělali śplně správné, to musel bataliĂłn udělat a vydat na mé zatykaŁ, to byla jejich povinnost, poněvadś se o mně nevědělo po takovou dobu. To nebylo śádné płenáhlení vod bataliĂłnu. - Tys tedy povídal, śe všichni oficíłi jsou na fałe na praseŁích hodech? To tam musím jít a płedstavit se, śe jsem zase zde, beztoho měl pan obrlajtnant Lukᚠvo mě velkou starost "
Švejk vyrazil k fałe pevnĹźm vojenskĹźm krokem, płiŁemś si zpíval:
Podívej se na mne,
potěšeni moje,
podívej se na mne,
jak sou udělali
ze mne pána...
Pak vstoupil Švejk do fary po schodech nahoru, odkud ozĹźvaly se hlasy dłstojníkł.
Mluvilo se o všem mośném a právě mleli brigádu, jaké nepołádky tam panují u štábu, a adjutant brigády polośil téś polínko pod brigádu, poznamenávaje: "Telegrafovali jsme płece kvłli tomu Švejkovi, Švejk..."
"Hier!" zvolal za pootevłenĹźmi dvełmi Švejk, a vstupuje dovnitł, opakoval: "Hier! Melde gehorsam, Infanterist Švejk, Kumpanieordonanz 11. Marschkumpanie!"
Vida zaraśené obliŁeje hejtmana Ságnera a nadporuŁíka Lukáše, v nichś zraŁilo se jakési tiché zoufalství, neŁekal na otázku a zvolal: "Poslušně hlásím, śe mé chtěli zastłelit, śe jsem zradil císałe pána."
"Pro Jeśíše Krista, co to mluvíte, Švejku?" vykłikl zoufale bledĹź nadporuŁík Lukáš.
"Poslušně hlásím, to bylo takhle, pane obrlajtnant..."
A Švejk poŁal zevrubně líŁit, jak se to vlastně s ním stalo.
Dívali se na něho s vytłeštěnĹźmi zraky, on vypravoval se všemi mośnĹźmi podrobnostmi, dokonce nezapomněl poznamenati, śe na hrázi toho rybníka, kde se mu to neštěstí stalo, rostly pomněnky. Kdyś potom jmenoval tatarská jména, s kterĹźmi se seznámil na své pouti, jako Hallimulabalibej, ke kterĹźmś jménłm płidal celou ładu jmen vytvołenĹźch jím samĹźm, jako Valivolavalivej, Malimulamalimej, nezdrśel se jiś nadporuŁík Lukᚠpoznámky: "Že vás kopnu, vy dobytku. PokraŁujte krátce, ale souvisle!"
A Švejk pokraŁoval dále se svou dłsledností, a kdyś płišel aś k náhlému soudu a generálovi a majorovi, zmínil se o tom, śe generál šilhal na levé oko a major śe měl modré oŁi, "...které po mně toŁí," dodal potom v rĹźmu.
Od 12. kumpanie velitel Zimmermann hodil po Švejkovi hrníŁkem, z kterého pil mocnou kołalku od śida.
Švejk pokraŁoval dál zcela klidné, jak potom došlo k duchovní śtěše a jak major spal do rána v jeho objetí. Potom obhájil skvěle brigádu, kam ho poslali, kdyś si ho bataliĂłn vyśádal jako ztraceného. Płedkládaje pak dokumenty płed hejtmana Ságnera, śe jak je vidět, byl tou vysokou instancí brigády osvobozen z jakéhokoliv pode złení, płipomenul: "Dovoluji si poslušné hlásit, śe pan lajtnant Dub nalézá se u brigády s otłesením mozku a dá vás všechny pozdravovat. Prosím o lénunk a tabáksgelt."
Hejtman Ságner s nadporuŁíkem Lukášem vyměnili mezi sebou tázavé pohledy, ale vtom jiś otevłely se dvełe a dovnitł nesli v jakémsi dśberu koułící se jitrnicovou polévku.
To byl zaŁátek všech těch rozkoší, na které Łekali.
"Vy jeden zatracenej chlape," łekl hejtman Ságner k Švejkovi, jsa v płíjemné náladě płed blíśícími se pośitky, "vás zachránily jenom praseŁí hody."
"Švejku," dodal k tomu nadporuŁík Lukáš, "jestli se stane ještě něco, tak bude s vámi zle." "Poslušně hlásím, śe musí bejt se mnou zle," zasalutoval Švejk, "kdyś je Łlověk na vojně, musí vědět a znát..."
"Zmizte!" załval na něho hejtman Ságner.
Švejk zmizel a odebral se dolł do kuchyně. Tam se vrátil opět zdrcenĹź Baloun a śádal, aby mohl obsluhovati svého nadporuŁíka Lukáše płi hodech.
Švejk dostavil se právě k polemice kuchałe Jurajdy s Balounem.
Jurajda pouśíval płitom dosti nesrozumitelnĹźch vĹźrazł.
"Jsi hodule śravá," łíkal Balounovi, "śral bys, aś by ses potil, a kdybych ti dal nést nahoru jitrnice, tak by ses s nimi pekelil na schodech."
Kuchyně měla nyní jinou tváłnost. ÚŁetní šikovatelé od bataliĂłnu i od setnin mlsali podle hodností, dle rozpracovaného plánu kuchałe Jurajdy. Písałi od bataliĂłnu, telefonisti od kumpanií a několik šarśí jedli chtivé z rezavého umĹźvadla rozłeděnou jitrnicovou polévku horkou vodou, aby se na ně téś něco dostalo.
"Nazdar!" łekl śŁetní šikovatel Vaněk ku Švejkovi, ohlodávaje jeden pazoułek. "Byl zde płed chvílí nᚠjednoroŁák Marek a oznámil, śe jste opět zde a máte na sobě novĹź mundśr. Vy jste mne teď płived do pěkné šlamastiky. On mne postrašil, śe teď ten mundśr nevyśŁtujeme s brigádou. Vᚠmundśr se našel na hrázi rybníka a my uś to oznámili płes batalionskanclaj na brigádu. U mne jste veden jako utopenĹź płi koupání, vy jste se vłbec nemusel vracet a dělat nám nepłíjemnosti s dvojím mundśrem. Vy ani nevíte, co jste proved bataliĂłnu. Kaśdá Łást vašeho mundśru je u nás zaznamenána. Nalézá se v seznamu mundśrł u mě, u kumpanie, jako płírłstek. Kumpanie má o jeden śplnĹź mundśr víc. O tom jsem uŁinil oznámení k bataliĂłnu. Ted dostaneme z brigády vyrozumění, śe jste tam dostal novĹź mundśr. Poněvadś bataliĂłn mezitím ve vĹźkazech 0 ošacení oznámí, śe je płírłstek jednoho kompletu... Já to znám, z toho młśe bĹźt revize. Kdyś se jedná o takovou maliŁkost, płijedou k nám z intendantstva. Kdyś se ztratí dva tisíce párł bot, o to se nikdo nestará... - Ale nám se ztratil ten vᚠmundśr," łekl tragicky Vaněk, saje z kosti, která mu padla do ruky, morek a vydloubávaje zbytek zápalkou, kterou si Łistil v zubech místo párátka; "kvłli takové maliŁkostí rozhodné sem płijde inspekce. Kdyś jsem byl v Karpatech, płišla k nám inspekce kvłli tomu, śe nebylo dodrśeno nałízení, aby se zmrzlĹźm vojákłm stahovaly boty bez poškození. Stahovaly se, stahovaly, a na dvou płitom praskly a jeden měl je uś rozbité płed smrtí. A malér byl hotov. Płijel jeden plukovník z intendantstva, a nebĹźt toho, śe dostal, hned jak płijel, z ruské strany jednu do hlavy a śe se svalil do śdolí, nevím, co by z toho bylo."
"Stáhli s něho taky boty?" otázal se Švejk se zájmem.
"Stáhli," łekl zádumŁivé Vaněk, "ale nikdo nevěděl kdo, takśe jsme ani plukovníkovy boty nemohli dát do vĹźkazu."
Kuchał Jurajda se opět vrátil seshora a první jeho pohled padl na zniŁeného Balouna, kterĹź seděl zarmoucené a zniŁené na lavici u kamen a díval se se strašnĹźm zoufalstvím na své vyhublé błicho.
"Ty bys patłil mezi sektu hesychastł," s lítostí łekl uŁenĹź kuchał Jurajda, "ti také hleděli celé dny na svłj pupek, aś se jim zdálo, śe jim kolem pupku zasvitla svatozáł. Pak se domnívali, śe dospěli tłetího stupně dokonalosti."
Jurajda sáhl do trouby, vzal odtamtud jedno jelítko. "Žer, Baloune," łekl płívětivě, "naśer se, aś pukneš, udav se, nenaśranŁe."
Balounovi vstoupily slzy do oŁí.
"Doma, kdyś jsme zabíjeli, tak jsem napłed," podotkl plaŁtivé Baloun, pośíraje malé jelítko, "snědl połádnĹź kus ovaru, celej rypák, srdce, ucho, kus jater, ledvinu, slezinu, kus boku, jazyk a potom..."
A tichĹźm hlasem dodal, jako kdyś se vypravuje pohádka: "A potom płišly jitrnice, šest, deset kouskł, a bachoratá jelita, kroupová i housková, śe nevíš ani, do Łeho dłív kousnout, do houskovĹźho, nebo kroupovĹźho. Všechno se rozplĹźvá na jazyku, všechno voní, a Łlověk śere a śere. - Tak si myslím," hołekoval dál Baloun, "śe mě koule ušetłí, ale hlad dorazí, a śe uś vícekrát v śivotě nepłijdu dohromady s takovĹźm pekáŁem jelitovĹźho prejtu jako doma. - Sulc, ten jsem nemíval tak rád, poněvadś se to jen tłese a nic to nevydá. Žena, ta se zas mohla pro sulc utlouct, a já jí do toho sulce nepłál ani kus ucha, poněvadś chtěl jsem všecko sám seśrat, tak, jak mně to nejlepší chutnalo. Neváśil jsem si toho, tĹź lahody, toho blahobytu, a tchánovi, vejminkáłi, upłel jsem jednou prase a zabil, seśral, a ještě mně bylo ke všemu líto poslat mu, chudákovi starĹźmu, tłebas jen malou vejsluśku - a von mně potom prorokoval, śe chcípnu jednou hlady."
"A uś je to tady," łekl Švejk, kterému dnes mimoděk splĹźvaly z śst samé rĹźmy.
Kuchałe Jurajdu opustil jiś náhlĹź záchvat soucitu s Balounem, poněvadś Baloun płitoŁil se nějak rychle k plotně, vytáhl z kapsy kus chleba a pokusil se celĹź krajíc namoŁit do omáŁky, která ve velkém pekáŁi tulila se ze všech stran k velké hroudě vepłové peŁeně.
Jurajda uhodil ho płes ruku, takśe Balounłv krajíc chleba spadl do omáŁky, jako kdyś plavec skáŁe na plovárně z młstku do łeky.
Nedaje mu płíleśitosti, aby mohl vytáhnouti lahłdku z pekáŁe, chytil ho a vyhodil ze dvełí.
ZdrcenĹź Baloun viděl ještě oknem, jak Jurajda vytahuje vidliŁkou ten krajíc chleba, kterĹź se dohněda nasákl omáŁkou, a jak jej podává Švejkovi a płidává k tomu ještě kousek sełíznutého masa z povrchu peŁené se slovy:
"Jezte, młj skromnĹź płíteli!"
"Panenko Marjá," zabědoval za oknem Baloun, "młj chleba je v hajzlu." Klátě dlouhĹźma rukama, šel shánět něco na zub do vsi.
Švejk, pojídaje šlechetnĹź dar Jurajdy, promluvil plnĹźmi śsty: "To jsem opravdu rád, śe jsem zas mezi svĹźma. Moc by mé to mrzelo, kdybych nemoh prokazovat kumpanii dál svoje platnĹź sluśby." Otíraje si s brady z krajíce steklé kapky omáŁky a sádla, dokonŁil:
"Nevím, nevím, co byste si tady beze mne poŁali, kdyby mne tam byli někde zdrśeli a válka by se ještě prodlouśila o pár rokł."
ÚŁetní šikovatel Vaněk se otázal se zájmem: "Jak myslíte, Švejku, śe bude vojna dlouho trvat?"
"Patnáct let," odpověděl Švejk. "To jest samozłejmĹź, poněvadś jednou uś byla tłicetiletá válka, a teď jsme o poloviŁku chytłejší neś dłív, tedy 30:2=15."
"Pucflek našeho hejtmana," ozval se Jurajda, "vypravoval, śe slyšel, jakmile obsadíme hranice HaliŁe, śe se dál nepotáhne. Potom Rusové zaŁnou vyjednávat o mír."
"To by nestálo za to ani válŁit," łekl dłrazně Švejk. "Kdyś vojna, tak vojna. Já rozhodné dłív vo míru mluvit nebudu, dokud nebudeme v Moskvě a v Petrohradě. Płeci to nestojí za to, kdyś je světová vojna, prdelkovat se jenom kolem hranic. Vezměme si napłíklad Švejdy, za tĹź tłicetiletĹź vojny. Vodkud aś nepłišli, a dostali se aś k NěmeckĹźmu Brodu a na Lipnici, kde událi takovou paseku, śe ještě dodneška se tam mluví v hospodách po płlnoci švédsky, takśe si navzájem nikdo nerozumí. Nebo Prušáci, ty taky nebyli jen płespolní, a na Lipnici je po nich Prusł habaděj. Dostali se aś do Jedouchova a do Ameriky a zas nazpátek."
"Ostatně," łekl Jurajda, kterého dnes vepłové hody śplné płivedly z rovnováhy a popletly, "všichni lidé povstali z kaprł. Vezměme si, płátelé, vĹźvojovou teorii Darwina..."
Další jeho uvaśování płerušeno bylo vpádem jednoroŁního dobrovolníka Marka.
"Zachraň se, kdo młśeš," zvolal Marek; "poruŁík Dub płijel płed chvílí automobilem ke štábu bataliĂłnu a płivezl s sebou toho posraného kadeta Bieglera. - Je to s ním hrozné," informoval dál Marek, "kdyś vylezl s ním z automobilu, vpadl do kanceláłe. Víte dobłe, jak jsem šel odtud, jak jsem łíkal, śe si trochu schrupnu. Natáhl jsem se tedy v kanceláłi na lavici a zaŁal jsem pěkné usínat, kdyś vtom na mě skoŁil. Kadet Biegler załval ,Habacht!`, poruŁík Dub postavil mé na nohy a teď spustil: ,To se divíte, co, jak jsem vás płekvapil v kanceláłi płi nedodrśování povinností? Spí se aś po odtroubení,` k Łemuś dodal Biegler: ,Oddělení 16, paragraf 9 kasárenského łádu: Nato bouchl poruŁík Dub pěstí do stolu a rozkłikl se: ,Snad jste se mé chtěli u bataliĂłnu zbavit, nemyslete si, śe to byl otłes mozku, má lebka něco vydrśí: Kadet Biegler listoval si płitom na stole a płeŁetl k tomu nahlas pro sebe z jedné listiny: ,Płíkaz po divizi Łíslo 280!` PoruŁík Dub myslel, śe si dělá z něho legraci kvłli poslední jeho větě, śe mu lebka něco vydrśí, poŁal mu vytĹźkat jeho nedłstojné a drzé chování vłŁi starším dłstojníkłm, a teď ho vede sem k hejtmanovi, aby si na něho stěśoval."
Za chvíli płišli do kuchyně, kterou se muselo projít, kdyś se šlo nahoru, kde seděl celĹź dłstojnickĹź sbor a kde po vepłové kĹźtě zpíval baculatĹź praporŁík MalĹź árii z opery Traviata, krkaje płitom po zelí a mastném obědě.
Kdyś poruŁík Dub vstoupil, zvolal Švejk: "Habacht, všechno vstát!"
PoruŁík Dub těsné płistoupil k Švejkovi, aby mu płímo do obliŁeje zvolal: "Teď se těš, teď je s tebou amen! Já té dám vycpat na památku pro 91. regiment."
"Zum Befehl, pane lajtnant," zasalutoval Švejk, "jednou jsem Łetl, poslušně hlásím, śe byla jednou jedna veliká bitva, ve kterĹź pad jeden švédskĹź král se svĹźm věrnĹźm koněm. Vobě zdechliny dopravili do Švédska, a teď ty dvě mrtvoly stojejí vycpanĹź v štokholmskĹźm muzeu."
"Odkud mᚠty vědomosti, pacholku," rozkłikl se poruŁík Dub.
"Poslušně hlásím, pane lajtnant, vod svĹźho bratra profesora."
PoruŁík Dub se otoŁil, odplivl si, strkaje płed sebou kadeta Bieglera nahoru, kudy se šlo do síně. Płece však mu to nedalo, aby se ve dvełích neotoŁil po Švejkovi a s neśprosnou płísností łímského Césara, rozhodujícího osud raněného gladiátora v Łirku, neuŁinil posunek palcem pravé ruky a nevykłikl na Švejka: "Palce dolł!"
"Poslušně hlásím," kłiŁel za ním Švejk, "śe uś je dávám dolł!"

Kadet Biegler byl jako moucha. Za tu dobu prodělal několik cholerovĹźch stanic a zvykl si plnĹźm právem po všech manipulacích, které s ním jako cholerou podezłelĹźm zaváděli, śe uś poŁal zcela nevědomky neustále pouštět do kalhot. Aś se koneŁné dostal do rukou na jedné takové pozorovací stanici nějakému odborníkovi, kterĹź v jeho vĹźmětech nezjistil cholerovĹźch bacilł, utuśil mu stłeva taninem jako švec dratví rozbité Łochty a poslal ho na nejbliśší etapní velitelství, uznav kadeta Bieglera, kterĹź byl jako pára nad hrncem, frontdiensttauglich.
Byl to srdeŁnĹź Łlověk.
Kdyś ho kadet Biegler upozorňoval, śe se cítí velice slabĹźm, łekl k němu s śsměvem: "Zlatou medaili za stateŁnost ještě unesete. Vśdy jste se płihlásil płece dobrovolně na vojnu."
A tak se kadet Biegler vydal za zlatou medailí.
Jeho utuśená stłeva nevrhala jiś łídkou tekutinu do kalhot, ale złstalo mu płece jen Łasté nucení, takśe od poslední etapy aś na štáb brigády, kde se setkal s poruŁíkem Dubem, byla to vlastně manifestaŁní cesta po všech mośnĹźch záchodech. Několikrát zmeškal vlak, poněvadś seděl na nádraśích v klozetech tak dlouho, dokud vlak neodjel. Několikrát zameškal ve vlaku płesedání, sedě ve vlaku na záchodě. Ale płesto, płes všechny záchody, které mu byly v cestě, kadet Biegler płec jen se płibliśoval k brigádě.
PoruŁík Dub měl bĹźt tenkrát płece ještě několik dnł v ošetłování u brigády, ale téhoś dne, kdyś Švejk odjel k bataliĂłnu, štábní lékał si to s poruŁíkem Dubem rozmyslel, kdyś se dověděl, śe odpłldne tím směrem, kde leśí bataliĂłn 91. pluku, odjíśdí sanitní automobil.
Byl velice rád, śe se zbavil poruŁíka Duba, kterĹź jako vśdy dokládal svá rłzná tvrzení slovy: "O tom jsme jiś płed válkou u nás mluvili s panem okresním hejtmanem."
"Mit deinem Bezirkshauptmann kannst du mir Arsch lecken," pomyslil si štábní lékał a velice děkoval té náhodě, śe sanitní automobily jedou nahoru na Kamionku Strumilowu płes ZĂłltance.
Švejk tam u brigády neviděl kadeta Bieglera, poněvadś tżś płes dvě hodiny seděl opět na jednom splachovacím załízení pro dłstojníky u brigády.
Mośno łíct směle, śe kadet Biegler na podobnĹźch místech nikdy neztrácel Łasu, poněvadś si opakoval všechny slavné bitvy slavnĹźch rakouskouherskĹźch vojsk, poŁínaje bitvou u Nördlingen dne 6. záłí 1634 a konŁe Sarajevem 19. srpna 1878.
Kdyś tak nesŁíslněkráte tahal za šňłru splachovacího klozetu a voda se s hlukem łítila do mísy, tu płimhoułiv oŁi, płedstavoval si łev bitvy, śtok jízdy a hukot děl.
Setkání poruŁíka Duba s kadetem Bieglerem nebylo płíliš płvabné a bylo jistě płíŁinou nakyslosti v jich budoucím poměru ve sluśbě i mimo sluśby.
Kdyś totiś jiś poŁtvrté poruŁík Dub dobĹźval se na záchod, dopáleně vykłikl: "Kdo je tam?"
"Kadet Biegler, 11. marškumpanie, bataliĂłn N, 91. regiment," zněla hrdá odpověď.
"Zde," płedstavoval se konkurent płede dvełmi, "poruŁík Dub od téśe kumpanie."
"Hned jsem hotov, pane poruŁíku!"
"Čekám!"
PoruŁík Dub díval se netrpělivě na hodinky. Nikdo by nevěłil, jaké je tłeba energie a houśevnatosti k tomu, vydrśet v takové situaci płede dvełmi novĹźch patnáct minut, potom ještě pět, a pak dalších pět, a dostával na klepání, tluŁení a kopání stále tutéś odpovědi "Hned jsem hotov, pane poruŁíku."
PoruŁíka Duba zmocnila se horeŁka, zejména kdyś po nadějném šustění papíru uplynulo dalších sedm minut, aniś by se dvełe otevłely.
Kadet Biegler byl ke všemu ještě tak taktní, śe nespouštěl ještě neustále vodu.
PoruŁík Dub v slabé horeŁce poŁal płemĹźšlet, jestli si snad nemá stěśovat veliteli brigády, kterĹź, młśe bĹźt, dá rozkaz vylomit dvełe a vynést odtamtud kadeta Bieglera. Také mu napadlo, śe snad je to porušení subordinace.
PoruŁík Dub teprve po dalších pěti minutách vlastně zpozoroval, śe by tam za dvełmi neměl uś nic co dělat, śe uś ho to dávno płešlo. Setrvával však płed klozetem z jakéhosi principu, kopaje dále do dvełí, za kterĹźmi se ozĹźvalo stále totéś: "In einer Minute fertig, Herr Leutnant"
KoneŁné bylo slyšet, jak Biegler spouští vodu, a za chvíli setkali se oba tváłí v tváł.
"Kadete Bieglere," zahłměl na něho poruŁík Dub, "nemyslete si, śe jsem zde byl za tĹźmśe śŁelem jako vy. Płišel jsem kvłli tomu, śe jste se mně płi svém płíchodu k štábu brigády neohlásil. Neznáte płedpisy? Víte, komu jste dal płednost?"
Kadet Biegler srovnával chvíli ve své paměti, jestli se płece snad nedopustil něŁeho, co by se nesrovnávalo s disciplínou a s nałízeními tĹźkajícími se stykł niśších dłstojnickĹźch šarśí s vyššími.
V jeho vědomostech v tomto ohledu byla nehorázná mezera a propast.
Ve škole jim nikdo o tom nepłednášel, jak se má v takovém płípadě zachovat niśší dłstojnická hodnost vłŁi druhé, vyšší; zdali má nedokadit a vyletět ze dvełí záchodu, płidrśuje si jednou rukou kalhoty a druhou vzdávaje Łest.
"Nuśe odpovězte, kadete Bieglere!" vyzĹźvavě zvolal poruŁík Dub.
A tu kadet Biegler si vzpomněl na zcela jednoduchou odpověď, která to rozluštila: "Pane poruŁíku, neměl jsem vědomosti po svém płibytí do štábu brigády, śe se zde nalézáte, a vyłídiv své záleśitosti v kanceláłi, odebral jsem se ihned na záchod, kde jsem setrval aś do vašeho płíchodu."
K Łemuś dodal slavnostním hlasem: "Kadet Biegler hlásí se panu poruŁíkovi Dubovi."
"Vidíte, śe to není maliŁkost," s trpkostí łekl poruŁík Dub, "podle mého názoru měl jste ihned, kadete Bieglere, jakmile jste se dostal do štábu brigády, otázati se v kanceláłi, zdali náhodou není zde téś płítomen nějakĹź dłstojník od vašeho bataliĂłnu, od vaší kumpanie. O vašem chování rozhodneme u bataliĂłnu. Odjíśdím k němu automobilem, a vy pojedete s sebou. - Žádné ale!"
Kadet Biegler totiś namítl, śe má z kanceláłe štábu brigády vypracovanou maršrśtu po Železnici, kterżśto zpłsob cestování zdál se mu bĹźt mnohem vĹźhodnějším vzhledem ku chvění jeho koneŁníku. Kaśdé dítě płece ví, śe automobily nejsou załízeny na takové věci. Neś proletíš sto osmdesát kilometrł, mᚠuś to dávno v kalhotech.
Čertví co se to stalo, śe otłesy automobilu neměly zprvu, kdyś vyjeli, tak dalece śádného vlivu na Bieglera. PoruŁík Dub byl celĹź zoufalĹź, śe se mu nepodałí provésti plán pomsty.
Kdyś totiś vyjeli, poruŁík Dub si v duchu myslel: "Jen poŁkej, kadete Bieglere, jestli to na tebe płijde, myslíš, śe dám zastavit."
V tomto směru také, pokud to bylo mośno pro rychlost, kterou polykali kilometry, navazoval płíjemnou rozmluvu o tom, śe vojenské automobily, mající vyměłenou urŁitou dráhu, nesmí plĹźtvati benzínem a zastavovat se nikde.
Kadet Biegler proti tomu namítl zcela správné, śe kdyś automobil někde Łeká na něco, nespotłebuje vłbec benzínu, poněvadś šofér vypne motor.
"Má-li," pokraŁoval neodbytně poruŁík Dub, "płiject ve vyměłenĹź Łas na své místo, nesmí se nikde zastavovat "
Ze strany kadeta Bieglera nenásledovalo více śádné repliky.
Tak łezali vzduch płes Łtvrt hodiny, kdyś vtom poruŁík Dub cítil, śe má nějak nafouklé błicho a śe by bylo záhodno zastavit automobil, vylézt ven a vstoupit do škarpy, sundat kalhoty a hledat ulehŁení.
Drśel se jako hrdina aś na 126. kilometr, kdy rázně zatáhl šoféra za pl᚝ a vykłikl mu do ucha: "Halt!"
"Kadete Bieglere," łekl poruŁík Dub milostivě, seskakuje rychle z automobilu ,ke škarpě, "teď máte také płíleśitost "
"Děkuji," odpověděl kadet Biegler, "nechci zbyteŁně zdrśovat automobil."
A kadet Biegler, kterĹź měl téś uś na krajíŁku, łekl si v duchu, śe se raději podělá, neś by propustil krásnou mośnost blamovat poruŁíka Duba.
Neś dojeli do ZĂłltance, dal poruŁík Dub ještě dvakrát zastavit a po poslední zastávce łekl urputně k Bieglerovi: "Měl jsem k obědu bikoš po Polsku. Od bataliĂłnu telegrafuji stíśnost na brigádu. Zkaśené kyselé zelí a znehodnocené k pośívání vepłové maso. Smělost kuchałł płevyšuje všechny meze. Kdo mne ještě nezná, ten mne pozná."
"Feldmaršálek Nostitz-Rhieneck, elita rezervní kavalérie," odpověděl na to Biegler, "vydal spis Was schadet dem Magen im Kriege, ve kterém nedoporuŁoval płi váleŁnĹźch śtrapách a svízelích vłbec jísti vepłového masa. Kaśdá nestłídmost na pochodu škodí."
PoruŁík Dub neodpověděl na to ani slova, jenom si pomyslil: "Tvou uŁenost srovnám, chlape." Potom si to rozmyslil a płece se jen ozval Bieglerovi s śplně hloupou otázkou: "Vy tedy myslíte, kadete Bieglere, śe dłstojník, vedle kteréhoś vy musíte se pokládati dle své šarśe bĹźti jemu podłízenĹźm, nestłídmě jí? Nechtěl jste snad łíct, kadete Bieglere, śe jsem se płeśral? Děkuji vám za tu sprostotu. Bulte ubezpeŁen, śe si to s vámi vyrovnám, vy mne ještě neznáte, ale aś mne poznáte, tak si vzpomenete na poruŁíka Duba."
Byl by si płi posledním málem płekousl jazyk, poněvadś płeletěli na silnici nějakĹź vĹźmol.
Kadet Biegler neodpovídal zase niŁeho, coś popudilo opět poruŁíka Duba, takśe se hrubě otázal: "Poslyšte, kadete Bieglere, myslím, śe jste se uŁil, śe máte na otázky svého płedstaveného odpovídat "
"Ovšem," łekl kadet Biegler, "jest takovĹź pasus. Nutno ovšem płedem rozebrati nᚠvzájemnĹź poměr. Pokud mně známo, nejsem nikam ještě płidělen, takśe odpadá tím śplně łeŁ o mé bezprostłední podłízenosti k vám, pane poruŁíku. Nejdłleśitějším ovšem jest, śe odpovídá se na otázky płedstavenĹźch v dłstojnickĹźch kruzích jediné ve věcech sluśby. Jak my zde dva sedíme v automobilu, nepłedstavujeme śádnou bojovnou slośku urŁité váleŁné manipulace. Mezi námi není śádného sluśebního poměru. Jedeme oba stejně ku svĹźm oddílłm a nebylo by rozhodně śádnĹźm sluśebním vyjádłením se odpověď na vaši otázku, zdali jsem chtěl snad łíct, śe jste se płeśral, pane poruŁíku."
"Uś jste domluvil?" załval na něho poruŁík Dub, "vy jeden..."
"Ano," prohlásil pevnĹźm hlasem kadet Biegler, "nezapomeňte, pane poruŁíku, śe o tom, co se mezi námi stalo, rozhodne patrné ŁestnĹź dłstojnickĹź soud."
PoruŁík Dub byl téměł bez sebe zlostí a vztekem. U něho bylo zvláštním zvykem, śe kdyś se rozŁílil, mluvil ještě větší pitomosti a hlouposti neśli v klidu.
Proto také zabruŁel: "O vás bude rozhodovat vojenskĹź soud."
Kadet Biegler pouśil této płíleśitosti, aby ho dorazil śplně, a proto łekl takovĹźm nejpłátelštějším tĂłnem: "Ty śertuješ, kamaráde." PoruŁík Dub vykłikl na šoféra, aby zastavil.
"Jeden z nás musí jít pěšky," zablábolil.
"Já se vezu," klidně na to 'łekl kadet Biegler, "a ty si dělej, kamaráde, co chceš."
"Jeďte dál," hlasem jako v deliriu houkl poruŁík Dub na šoféra a zahalil se potom v dłstojné mlŁení jako Julius Caesar, kdyś se k němu płibliśovali spiklenci s dĹźkami, aby ho probodli. Tak płijeli do ZĂłltance, kde našli stopu bataliĂłnu.

Mezitímco poruŁík Dub s kadetem Bieglerem se ještě na schodech hádali o tom, zdali kadet, kterĹź není ještě nikam załazen, má nárok na jitrnici z onoho mnośství, které płipadá na dłstojnictvo jednotlivĹźch kumpanií, dole v kuchyni zatím byli jiś syti a rozlośili se po rozlehlĹźch lavicích a rozhovołili se o všem mośném, płiŁemś bafali ostošest z dĹźmek.
Kuchał Jurajda prohlásil: "Tak jsem vám dnes udělal bájeŁnĹź vynález. Myslím, śe to udělá śplnĹź płevrat v kuchałství. Ty płece víš, Vaňku, śe jsem nemohl nikde v této proklaté vesnici najít marjánku do jitrnic."
"Herba majoranae," łekl śŁetní šikovatel Vaněk, vzpomínaje na to, śe je drogistou.
Jurajda pokraŁoval: "Je neprozkoumané, jak lidskĹź duch chápe se v nouzi nejrłznějších prostłedkł, jak se mu jeví nové obzory, jak zaŁíná vynalézat všechny nemośné věci, o kterĹźch se lidstvu dosud ani nesnilo... Hledám tedy po všech staveních marjánku, běhám, sháním se, vysvětluji jim, k Łemu to potłebuji, jak to vypadá..."
"To jsi měl ještě popsat vłni," ozval se z lavice Švejk, "měl jsi łíct, śe marjánka voní tak, jako kdyś Łichᚠk lahviŁce inkoustu v aleji rozkvetlĹźch agátł. Na vrchu Bohdalci u Prahy..."
"Ale Švejku," płerušil ho prosebnĹźm hlasem jednoroŁní dobrovolník Marek, "nech dokonŁit Jurajdu."
Jurajda mluvil dál: "V jednom statku płišel jsem na jednoho starého, vyslouśilého vojáka z doby okupace Bosny a Hercegoviny kterĹź vyslouśil vojenskou sluśbu v Pardubicích u hulánł a ještě dnes nezapomněl Łesky. Ten se se mnou zaŁal hádat, śe v Čechách se nedává do jitrnic marjánka, ale hełmánek. Nevěděl jsem tedy doopravdy, co si tedy poŁnu, nebo opravdu kaśdĹź rozumnĹź a nepłedpojatĹź Łlověk musí povaśovat marjánku mezi kołením, které se dává do jitrnic, za princeznu. Nutno bylo nalézti rychle takĂłvou náhraśku, která by dodala rázovité kołeněné chuti. A tak jsem našel v jednom stavení pod obrazem nějakého svatého pověšenĹź svatební myrtovĹź věneŁek. Byli to novomanśelé, větviŁky myrty na věneŁku byly ještě dosti svěśí. Tak jsem dal myrtu do jitrnic, ovšem śe jsem musel celĹź svatební věneŁek tłikrát pałit ve vałící vodě, aby lístky změkly a pozbyly płíliš štiplavé vłně a chuti. To se rozumí, śe kdyś jsem jim bral ten svatební myrtovĹź věneŁek do jitrnic, śe bylo mnoho pláŁe. RozlouŁili se se mnou s ujištěním, śe za takové rouhání, poněvadś věneŁek byl svěcenĹź, nejbliśší koule mne zabije. Vy jste jedli płece mou jitrnicovou polévku a nikdo z vás nepoznal, śe místo marjánkou voní myrtou."
"V Jindłichově Hradci," ozval se Švejk, "byl płed lety uzenáł Josef Linek a ten měl na polici dvě krabice. V jedné měl směs všeho kołení, které dával do jitrnic a jelit. V druhé krabici měl prášek na hmyz, poněvadś ten uzenáł uś několikráte zjistil, śe rozkousali jeho kunšofti v bułtě štěnici nebo švába. Von vśdycky łíkal, pokud se tĹźká štěnice, śe má kołennou płíchu po hołkĹźch mandlích, které se dávají do bábovek, ale švábi śe v uzeninách smrdějí jako stará bible prolezlá plísní. Proto von drśel na Łistotu ve svĹź dílně a zasejpal všude ten prášek na hmyz. Takhle jednou dělá jelita a měl płitom rĹźmu. Popadne tu krabici s práškem na hmyz a vsypal to do prejtu na jelita, a vod tĹź doby v Jindłichově Hradci chodili pro jelita jen k Linkovi. Lidi se mu tam płímo hrnuli do krámu. A von byl tak chytrej, śe płeci na to płišel, śe to dělá ten prášek na hmyz, a vod tĹź doby objednával si na dobírku celé bedniŁky s tím práškem, kdyś byl płedtím upozornil firmu, od které to bral, aby na bedniŁku napsali ,Indické kołení`. To bylo jeho tajemství, s ním šel do hrobu, a nejzajímavějším bylo to, śe z těch rodin, kde brali jeho jelita, vodstěhovali se všichni švábi a štěnice. Vod tĹź doby patłí Jindłichłv Hradec k nejŁistším městłm v celejch Čechách."
"Uś jsi skonŁil?" otázal se jednoroŁní dobrovolník Marek, kterĹź chtěl patrně téś vmísiti se do rozhovoru.
"S tím bych uś byl hotov," odpověděl Švejk, "ale znám podobnĹź płípad v Beskydách, ale vo tom vám povím, aś budeme v gefechtu."
JednoroŁní dobrovolník Marek se rozhovołil: "Kuchałské umění nejlépe se pozná ve válce, zejména na frontě. Dovolím si uŁiniti malé płirovnání. V míru Łetli jsme a slĹźchali o takzvanĹźch ledovĹźch polívkách, to jest polívkách, do nichś płidává se led a které jsou velice oblíbeny v severním Německu, Dánsku a Švédsku. A vidíte, płišla válka, a letos v zimě v Karpatech měli vojáci tolik zmrzlé polévky, śe ji ani nejedli, a je to płece specialita."
"ZmrzlĹź gulᚠdá se jíst," namítl śŁetní šikovatel Vaněk, "ale ne dlouho, tak nanejvĹźš tĹźden. Kvłli tomu naše devátá kumpanie pustila pozici."
"Ještě za míru," s neobyŁejnou váśností łekl Švejk, "toŁila se celá vojna kolem kuchyně a kolem nejrozmanitějších jídel. Měli jsme vám v Budějovicích obrlajtnanta Zákrejse, ten se toŁil połád kolem dłstojnickĹź kuchyně, a taky, kdyś ňákej voják něco proved, tak si ho postavil hapták a pustil se do něho: ,Ty pacholku, jestli se to bude ještě jednou opakovat, ták udělám z tvĹź huby dłkladně naklepanou roštěnku, rozšlápnu té na bramborovou kaši a pak ti to dám seśrat. PoteŁe z tebe kaldoun s rejśí, budeš vypadat jako prošpikovanej zajíc na pekáŁi. Tak vidíš, śe se musíš polepšit, jestli nechceš, aby lidi mysleli, śe jsem z tebe udělal fašírovanou peŁeni se zelím."
Další vĹźklad a zajímavĹź rozhovor o pouśívání jídelního lístku pro vychování vojínł płed válkou byl płerušen velikĹźm kłikem nahołe, kde konŁil slavnostní oběd.
Ze zmatené směsi hlasł vynikal kłik kadeta Bieglera: "Voják má jiś v míru znát, Łeho vyśaduje válka, a ve válce nezapomínat, Łemu se nauŁil na cviŁišti."
Potom bylo slyšet supění poruŁíka Duba: "Prosím, aby bylo konstatováno, śe jsem jiś potłetí uraśen!"
Nahołe děly se velké věci.
PoruŁík Dub, kterĹź choval známé záludné śmysly s kadetem Bieglerem płed tváłí batalionskomandanta, byl hned płi vstupu uvítán dłstojníky velkĹźm łevem. ÚŁinkovala znamenitě na všechny śidovská kołalka.
Tak volali jeden płes druhého, naráśejíce na jezdecké umění poruŁíka Duba: "Bez štolby to nejde! - SplašenĹź mustang! - Jak dlouho jsi se, kamaráde, pohyboval mezi kovboji na Západě? Krasojezdec!"
Hejtman Ságner rychle do něho vrazil odlivku prokleté kołalky a uraśenĹź poruŁík Dub zasedl za stłl, Płistavil si starou rozbitou śidli k nadporuŁíkovi Lukášovi, kterĹź ho uvítal płátelskĹźmi slovy: "Všechno jsme jiś snědli, kamaráde."
Smutná postava kadeta Bieglera byla jaksi płehlédnuta, płesto, śe kadet Biegler płesně dle płedpisu hlásil se kolem stolu hejtmanovi Ságnerovi sluśebné a druhĹźm dłstojníkłm, opakuje kolikrát za sebou, aŁkoliv ho všichni viděli a znali: "Kadet Biegler płibyl do štábu bataliĂłnu."
Biegler vzal si plnou sklenici, usedl potom zcela skromně k oknu a Łekal na vhodnĹź okamśik, aby mohl hodit do povětłí některé své znalostí z uŁebnic.
PoruŁík Dub, kterému ty hrozné płiboudliny lezly do hlavy, klepal prstem o stłl a zŁistajasna obrátil se k hejtmanovi Ságnerovi:
"S okresním hejtmanem jsme vśdy łíkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepłekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! Płipomínám si to zejména dnes, kdyś naše vojska v dohledné době płekroŁí hranice."
<*>


Wyszukiwarka

Podobne podstrony:
Osudy dobrĂŠho vojĂĄka Ĺ vejka III
Osudy dobrĂŠho vojĂĄka Ĺ vejka II
Osudy dobrĂŠho vojĂĄka Ĺ vejka I
Bandit IV AB [DM] MV32 89 1
IV CSK 109 09 1
Budownictwo OgĂłlne semestr IV 1 Stropodachy(1)
Wyk ad IV Minimalizacja funkcji logicznych
IV CSK 665 10 1
DIGITALIZACJA DÓBR KULTURY
Ignacy Kraszewski Macocha T IV
10 Kryteria segmentacji na rynku dóbr i usług konsumpcyjnych

więcej podobnych podstron