Jaroslav Haek
Osudy dobrého vojáka vejka za světové války
IV. kniha
POKRAČOVÁNÍ SLAVNÉHO VĹťPRASKU
*1. kapitola
vejk v transportu ruskĹźch zajatcĹ
KdyĹ tedy vejk, povaĹovanĹź omylem v ruském pláti a ve furaĹce za ruského zajatce, uprchlého z vesnice pĹed FeltĹźnem, psal své zoufalé vĹźkĹiky uhlem na stěny, nikdo si toho nevímal, a kdyĹ chtěl v ChyrĂłwě na etapě vechno dopodrobna vysvětlit nějakému dĹstojníkovi, kterĹź el právě okolo, kdyĹ jim rozdávali kousky tvrdého kukuĹiĹného chleba, tu ho jeden z maďarskĹźch vojákĹ, hlídající transport zajatcĹ, uhodil kolbou do ramene s poznámkou: "Baszom az élet, leze do Ĺady, ruská svině!"
Tohle vechno bylo v rámci, jak zacházeli MaďaĹi s ruskĹźmi zajatci, jejichĹ ĹeĹi nerozuměli.
vejk se tedy vrátil do Ĺady a obrátil se k nejbliĹímu zajatci:
"Von ten Ĺlověk koná svou povinnost, ale vydává sebe sám v nebezpeĹí. CoĹ kdyby náhodou měl nabito a votevĹenej frlĹs? Tak by se mu mohlo lehce stát, Ĺe jak mlátí Ĺlověka do ramene a lauf má proti sobě, Ĺe by moh kvér spustit a celej náboj by mu vletěl do huby, a von by zemĹel ve vykonávání své povinnosti. Na umavě v jedněch lomech kradli skaláci dynamitovĹź zápalky, aby měli zásobu na zimu na trhání paĹezĹ. HlídaĹ v lomech dostal rozkaz, kdyĹ jdou skaláci z práce, kaĹdĹźho acovat, a von to dělal s takovou láskou, Ĺe chyt hned prvního skaláka a zaĹal mu plácat tak náruĹivě po kapsách, aĹ tomu skalákovi dynamitovĹź zápalky v kapse vybouchly, a voba i s hlídaĹem vyletěli do povětĹí, takĹe to vypadalo, jako by se jetě v poslední chvíli drĹeli kolem krku."
RuskĹź zajatec, kterému to vejk vyprávěl, díval se na něho s plnĹźm porozuměním, Ĺe z celé ĹeĹi nerozumí ani slova.
"Ne ponymat, já krymsky tatárin, Allah achper." Tatar sedl si, zkĹíĹiv nohy, na zem, sloĹiv ruce na hrud', zaĹal se modlit: "Allah achper - Allah achper - bezmila - arachman - arachim - málinkin mustafír."
"Tak ty se tedy Tatar," soustrastně Ĺekl vejk, "ty jsi se vydaĹil. Pak mně má rozumět a já tobě, kdyĹ se Tatar. Hm - zná Jaroslava ze ternberka? To jméno nezná, ty kluku tatarská? Ten vám natĹel prdel pod HostĹźnem. To ste vod nás jeli, vy kluci tatarskĹź, z Moravy svinskĹźm krokem. Patrně vás ve vaich Ĺítankách neuĹejí, jako nás to uĹívali. Zná hostĹźnskou Panenku Marii? To se ví, Ĺe nezná - ta byla taky pĹi tom, vak voni vás, kluky tatarskĹź, tady v zajetí pokĹtějí."
vejk obrátil se na druhého zajatce: "Ty se taky Tatar?" OslovenĹź porozuměl tomu slovu Tatar, zavrtěl hlavou: "Tatárin net, Ĺerkes, rodneja Ĺerkes, golovy reĹu."
vejk měl vĹbec těstí, Ĺe se octl ve spoleĹnosti rĹznĹźch pĹísluníkĹ vĹźchodních národĹ. Byli tu v transportu TataĹi, Gruzíni, Osjetínci, Čerkesové, Mordvíni a Kalmykové. Tak měl vejk netěstí, Ĺe se nemohl dohovoĹiti s nikĹźm, a s ostatními vlekli ho na Dobromil, odkud se měla spravovati dráha pĹes PĹemyl na NiĹankovice.
V Dobromilu, na etapě v kanceláĹi, jednoho po druhém zapisovali, coĹ lo velice ztěĹka, poněvadĹ ze vech 300 zajatcĹ, které do Dobromilu pĹihnali, nikdo nerozuměl rutině ikovatele, kterĹź tam seděl za stolem a kterĹź se pĹihlásil kdysi, Ĺe umí rusky, a jako tlumoĹník vystupoval nyní ve vĹźchodní HaliĹi. DobĹe pĹed tĹemi nedělemi objednal si německo-ruskĹź slovník a konverzaci, ale dosud mu to nepĹilo, takĹe mluvil místo rusky lámanou slovenĹinou, kterou si bídně osvojil, kdyĹ jako zástupce vídeňské firmy prodával na Slovensku obraz svatého těpána, kropenky a rĹĹence.
Nad těmito podivnĹźmi postavami, s kterĹźmi se vĹbec nemohl smluvit, byl celĹź vyjeven. Vyel tedy ven a zaĹval do skupiny zajatcĹ: "Wer kann deutsch sprechen!"
Ze skupiny vystoupil vejk, kterĹź se hnal s radostnou tváĹí k ikovatelovi, kterĹź mu Ĺekl, aby el hned za ním do kanceláĹe.
ikovatel posadil se za lejstra, za haldu blanketĹ o jménu, pĹvodu, pĹísluenství zajatcĹ, a nyní zaĹal zábavnĹź německĹź rozhovor:
"Ty jse Ĺid, viď?" zaĹal na vejka. vejk zavrtěl hlavou.
"To nemusí zapírat," pokraĹoval s urĹitostí ikovatel tlumoĹník, "kaĹdĹź z vás zajatcĹ, kterĹź uměl německy, byl Ĺid, a basta. Jak se jmenuje? vejch? Tak vidí, co zapírá, kdyĹ má takové Ĺidovské jméno? U nás se nemusí bát pĹiznat se k tomu. U nás v Rakousku se nedělají pogromy na Ĺidy. Odkud' jsi? Aha, Prága, á, to znám, to znám, to je u Varavy. Taky jsem tu měl pĹed tĹźdnem dva Ĺidy z Prágy od Varavy, a tvĹj pluk, jaké má Ĺíslo? 91?" ikovatel vzal schematismus, listoval se v něm: "JednadevadesátĹź pluk je erivanskĹź, Kavkaz, kádr má v Tiflisu, to kouká, co, jak my tady vechno známe."
vejk opravdu koukal na tu celou historii a ikovatel pokraĹoval s velkou váĹností, podávaje vejkovi napolo dokouĹenou svou cigaretu: "To je jinĹź tabák neĹ ta vae machorka. - Já jsem zde, ĹidáĹku, nejvyím pánem. KdyĹ já něco Ĺeknu, tak se vechno musí tĹást a zalízat. U nás ve vojsku je jiná disciplína neĹ u vás. Vá car je ksindl, ale ná car je otevĹená hlava. Teď ti něco ukáĹu, abys věděl, jaká je u nás disciplína."
OtevĹel dveĹe do vedlejí místnosti a zavolal: "Hans LĂłfler!" Ozvalo se "Hier!" a dovnitĹ vstoupil volatĹź voják, tajeráĹek, s vĹźrazem ubreĹeného kreténa. To byla na etapě holka pro vecko.
"Hans LĂłfler," poruĹil ikovatel, "vezmi si tamhle mou dĹźmku, strĹ si ji do huby, jako kdyĹ pes aportuje, a bude po ĹtyĹech běhat kolem stolu tak dlouho, dokud neĹeknu Halt! PĹitom musí těkat, ale tak, aby ti fajfka z huby nevypadla, nebo tě dám uvázat."
VolatĹź tajeráĹek dal se do lezení po ĹtyĹech a do těkání. ikovatel vítězoslavně podíval se na vejka: "Co, neĹíkal jsem ti to, ĹidáĹku, jaká je u nás disciplína?" A ikovatel s potěením díval se na tu němou vojenskou tváĹ z nějaké alpské salae. "Halt!" Ĺekl koneĹně, "nyní panáĹku] a aportuj dĹźmku. - DobĹe, a teď zajĂłdluj."
Místností ozval se Ĺev: "HolarijĂł, holarijĂł..."
KdyĹ bylo po pĹedstavení, ikovatel vytáhl ze zásuvky 4 Sportky a velkomyslně je daroval Hanzimu, a tu jal se vejk lámanou němĹinou vykládat ikovatelovi, Ĺe u jednoho regimentu měl jeden dĹstojník takového posluného sluhu, Ĺe ten udělal vechno, co si jeho pán pĹál, a kdyĹ se ho jednou optali, jestli by seĹral lĹící, kdyby mu jeho pán poruĹil, i to, co vykadí, Ĺe Ĺekl: "Kdyby mně to mĹj pan lajtnant poruĹil, seĹral bych to dle rozkazu, ale nesměl bych v tom najít vlas, to si straně ekluju, to by se mi udělalo hned patně."
ikovatel se zasmál: "Vy Ĺidi máte podaĹené anekdoty, ale to bych se chtěl vsadit, Ĺe disciplína ve vaem vojsku není jako u nás. Abychom tedy pĹili k jádru věci, já tě ustanovuji nad transportem! Do veĹera sepíe mně jména vech druhĹźch zajatcĹ! Bude pro ně fasovat mináĹ, rozdělí je po deseti muĹích a ruĹí za to, Ĺe nikdo neuteĹe! Kdyby ti někdo utek, ĹidáĹku, tak tě zastĹelíme!"
"Já bych chtěl, pane ikovateli, si s váma promluvit," Ĺekl vejk.
"Jen nesmlouvej," odpověděl ikovatel. "To já nemám rád, nebo tě polu do lágru. Náramně brzo jsi se u nás v Rakousku nějak aklimatizoval. - Chce si se mnou soukromě promluvit... Čím je Ĺlověk na vás zajatce hodnějí, tím je to horí... Tedy se hned seber, tady má papír a tuĹku a pi seznam...! Co chce jetě?"
"Ich melde gehorsamst, Herr Feldwebel..."
"Hleď se ztratit! Vidí, co mám práce!" ObliĹej ikovatelĹv vzal na sebe vĹźraz Ĺlověka Ĺplně pĹepracovaného.
vejk zasalutoval a odeel k zajatcĹm, pĹiĹemĹ si pomyslil, Ĺe trpělivost pro císaĹe pána nese ovoce.
Horí to ovem bylo se sestavováním seznamu, neĹ pochopili zajatci, Ĺe mají jmenovat své jméno. vejk proĹil mnoho v Ĺivotě, ale pĹece jen tahle tatarská, gruzínská a mordvinská jména mu nela do hlavy. "To mně nikdo nebude věĹit," pomyslil si vejk, "Ĺe se někdy někdo moh tak jmenovat jako ti TataĹi kolem: Muhlahalej Abdrachmanov - Bejmurat Allahali - DĹeredĹe ČerdedĹe - Davlatbalej Nurdagalejev a tak dále. To u nás máme pĹeci lepí jména, jako ten faráĹ v idohouti, kterej se jmenoval Vobejda."
Zas chodil dál vystrojenĹźmi Ĺadami zajatcĹ, kteĹí postupně vykĹikovali svá jména a pĹíjmení: "DĹindralej Hanemalej - Babamulej Mirzahali" a tak dále.
"e si nepĹekousne jazyk," Ĺíkal kaĹdému z nich s dobráckĹźm Ĺsměvem vejk. "Jestlipak to není lepí, kdyĹ se u nás jmenuje někdo Bohuslav těpánek, Jaroslav Matouek nebo RĹĹena Svobodová."
KdyĹ koneĹně vejk po hrozném utrpení sepsal vechny ty Babula Halleje, ChudĹi MudĹi, umínil si, Ĺe to zkusí jetě jednou a vysvětlí tlumoĹníkovi ikovatelovi, Ĺe se stal obětí omylu a jak uĹ několikrát po cestě, kdyĹ ho hnali mezi zajatci, marně se dovolával spravedlnosti.
ikovatel tlumoĹník, kterĹź jiĹ pĹedtím nebyl Ĺplně stĹízlivĹź, mezitím pozbyl Ĺplně soudnosti.
Měl pĹed sebou rozloĹenou inzertní Ĺást nějakĹźch německĹźch novin a zpíval inzeráty na notu Radeckého pochodu: "Gramofon vyměním za dětskĹź koĹárek! - Skelné stĹepy, bílé tabulové i zelené, kupuji! - ÚĹtovati i bilancovati nauĹí se kaĹdĹź, kdo prodělá písemnĹź kurs ĹĹetnictví" a tak dále.
Na některĹź inzerát nehodil se pochodovĹź nápěv, ikovatel vak to chtěl ví mocí pĹemoct, proto mlátil si pěstí do taktu do stolu a dupal nohama. Oba jeho kníry, slepené kontuovkou, trĹely po obou stranách tváĹe, jako kdyby mu vrazili do kaĹdé strany zaschlé tětce od arabské gumy. Jeho opuchlé oĹi zpozorovaly sice vejka, ale nenásledovala Ĺádná reakce na tento objev, jenom to, Ĺe ikovatel pĹestal tlouct pěstí a dupat nohama. PĹebubnovával si na Ĺidli na nápěv "Ich weiß nicht, was soll's bedeuten..." novĹź inzerát: "Karolina Dreger, porodní babiĹka, doporuĹuje se ct. dámám v kaĹdém pĹípadě."
PĹezpěvoval si to tieji a tieji a tichounce, aĹ koneĹně umlkl, nehybně se zadíval na celou velkou plochu inzerátĹ a dal pĹíleĹitost vejkovi, aby se rozpovídal o svém netěstí, ku kterémuĹ povídání vejkovi dostaĹovaly jen taktak věty v lámané němĹině.
vejk zaĹal tím, Ĺe měl pĹeci jen pravdu, jít na FeltĹźn podél potoka, ale Ĺe za to nemĹĹe, kdyĹ jeden neznámĹź ruskĹź voják uteĹe ze zajetí a jde se vykoupat do rybníka, kolem kterého on, vejk, musel jít, poněvadĹ to byla jeho povinnost, kdyĹ el nejkratí cestou na FeltĹźn jako kvartĹźrmachr. Rus jakmile ho uviděl, utekl a nechal vechnu svou uniformu ve kĹoví. On, vejk, Ĺe slĹźchával, jak tĹebas na pozici pouĹívá se k vĹźzvědné sluĹbě uniformy padlĹźch nepĹátel, a proto Ĺe na zkouku se pĹevlékl do zanechané uniformy, aby se pĹesvědĹil, jak by se mu v takovém pĹípadě v cizí uniformě chodilo.
Vysvětliv tento svĹj omyl, tedy vejk seznal, Ĺe mluvil Ĺplně zbyteĹně, poněvadĹ ikovatel jiĹ dávno spal, jetě neĹ doel k tomu rybníku. vejk dĹvěrně pĹikroĹil k němu a dotkl se jeho ramene, coĹ Ĺplně staĹilo, aby ikovatel spadl ze Ĺidle na zem, kde spal klidně dál.
"Vodpustějí, pane ikovatel," Ĺekl vejk, zasalutoval a vyel z kanceláĹe.
Časně ráno změnilo vojenské stavební velitelství dispozice a usneslo se, Ĺe ona skupina zajatcĹ, ve které byl vejk, bude dopravena pĹímo do PĹemylu k obnovení trati PĹemyl-LubaczĂłw.
ZĹstalo tedy ve pĹi starém a vejk pokraĹoval ve své odyseji mezi ruskĹźmi zajatci. Maďarské hlídky hnaly to vechno bystrĹźm tempem kupĹedu.
V jedné vesnici, kde byl oddych, srazili se na návsi s oddělením trénu. PĹed skupinou vozĹ stál dĹstojník a díval se na zajatce. vejk vyskoĹil z Ĺady, postavil se pĹed dĹstojníka a zvolal: "Herr Leutnant, ich melde gehorsamst." Víc ale neĹekl, nebo hned tu byli dva maďartí vojáci, kteĹí ho pěstěmi do zad vrazili mezi zajatce.
DĹstojník hodil za ním nedopalek cigarety, kterĹź jinĹź zajatec rychle zvedl a kouĹil dál. Potom dĹstojník vykládal vedle stojícímu kaprálovi, Ĺe v Rusku jsou němeĹtí kolonisté a ti Ĺe také musí bojovat.
Potom uĹ se po celé cestě do PĹemylu nevyskytla vejkovi pĹíleĹitost někomu si postěĹovat, Ĺe je vlastně kompanieordonanc 11. markumpanie 91. regimentu. AĹ teprve v PĹemylu, kdyĹ je naveĹer zahnali do jedné rozbité pevnĹstky ve vnitĹním pásmu, kde byly uchovány stáje pro koně pevnostního dělostĹelectva.
Byla tam navrstvena tak zavivená sláma, Ĺe krátkĹźmi stébly vi pohybovaly, jako by to nebyly vi, ale mravenci, odtahující materiál ku stavbě svého hnízda.
Také jim rozdali trochu Ĺerné píny z Ĺisté cikorky a po kusu trupelovitého kukuĹiĹného chleba.
Potom je pĹejímal major Wolf, vládnouti tou dobou nad vemi zajatci pracujícími na opravách v pevnosti PĹemylu a okolí. To byl dĹkladnĹź Ĺlověk. Měl u sebe celĹź táb tlumoĹníkĹ, kteĹí vybírali ze zajatcĹ specialisty ku stavbám podle jejich schopností a pĹedběĹného vzdělání.
Major Wolf měl utkvělou pĹedstavu, Ĺe rutí zajatci zapírají svou gramotnost, poněvadĹ se stávalo, Ĺe na jeho pĹetlumoĹenou otázku: "Umí stavět Ĺeleznice?" odpovídali vichni zajatci stereotypně: "O niĹem nevím, o niĹem takovém jsem neslĹźchal, Ĺil Ĺestně a poctivě."
KdyĹ tedy stáli jiĹ seikováni pĹed majorem Wolfem a celĹźm jeho tábem, otázal se zprvu major Wolf německy zajatcĹ, kdo z nich umí německy.
vejk rázně vykroĹil, postavil se pĹed majora, hodil mu Ĺest a hlásil, Ĺe on umí německy.
Major Wolf, zĹejmě potěen, ihned se vejka optal, zdali není inĹinĹźrem.
"Posluně hlásím, pane majore," odpověděl vejk, "Ĺe inĹinĹźrem nejsem, ale ordonancí 11. markumpanie 91. regimentu. Upadl jsem do naeho zajetí. To se stalo takhle, pane majore..."
"CoĹe?" zaĹval major Wolf.
"Posluně hlásím, pane majore, Ĺe se to má takhle..."
"Vy jste Čech," Ĺval dál major Wolf. "Vy jste se pĹevlékl do ruské uniformy."
"Posluně hlásím, pane majore, Ĺe to vechno Ĺplné souhlasí. Já jsem opravdu rád, Ĺe pan major se hned vĹil do mĹź situace. MoĹná, Ĺe uĹ nai někde bojují, a já bych tady zbyteĹné proflákal celou vojnu. Abych jim to, pane majore, jetě jednou po poĹadě vysvětlil."
"Dost," Ĺekl major Wolf a zavolal na dva vojáky s rozkazem, aby ihned toho muĹe odvedli na hauptvachu, a sám jetě s jedním dĹstojníkem ubíral se pomalu za vejkem, pĹiĹemĹ rozhazoval v rozhovoru s dĹstojníkem rukama. V kaĹdé jeho větě bylo něco o ĹeskĹźch psech a zároveň z jeho ĹeĹi vycitoval druhĹź dĹstojník velkou radost majorovu, Ĺe svĹźm bystrozrakem objevil jednoho z těch ptáĹkĹ, o jejichĹ velezrádné Ĺinnosti za hranicemi vydávány byly jiĹ po kolik měsícĹ velitelĹm vojenskĹźch Ĺástí tajné rezerváty, Ĺe totiĹ je zjitěno: jak někteĹí pĹeběhlíci od ĹeskĹźch regimentĹ, zapomínajíce na svou pĹísahu, vstupují do Ĺad ruského vojska a slouĹí nepĹíteli, prokazujíce mu zejména platné vyzvědaĹské sluĹby.
Rakouské ministerstvo vnitra tápalo jetě ve tmách, pokud se tĹźkalo zjitění nějaké bojovné organizace z pĹeběhlíkĹ na ruskou stranu. Neznalo jetě nic urĹitého o revoluĹních organizacích v cizině a teprve v srpnu na linii Sokal Milijatin - Bubnovo obdrĹeli velitelé bataliĂłnĹ dĹvěrné rezerváty, Ĺe bĹźvalĹź rakouskĹź profesor Masaryk utekl za hranice, kde vede proti Rakousku propagandu.
NějakĹź pitomeĹek od divize doplnil rezervát jetě tímto rozkazem: "V pĹípadě zachycení pĹedvésti neprodlené k tábu divize!"
Toto tedy pĹipomínám panu presidentovi, aby věděl, jaké nástrahy a léĹky byly na něho kladeny mezi Sokalem - Milijatinem a Bubnovou.
Major Wolf v té době jetě neměl zdáni o tom, co vlastně vechno chystají Rakousku pĹeběhlíci, kteĹí později, setkávajíce se v Kyjevě a jinde, na otázku: "Co tady dělá?" odpovídali vesele: "Zradil jsem císaĹe pána."
Znal jenom z těch rezervátĹ o těch pĹeběhlících piĂłnech, z nichĹ jeden, kterého odvádějí na hauptvachu, tak lehce mu padl do pasti. Major Wolf byl trochu jeitnĹź Ĺlověk, pĹedstavoval si z vyích míst pochvalu, vyznamenání za svou ostraĹitost, opatrnost a nadání.
NeĹli doli k hauptvae, byl pĹesvědĹen, Ĺe tu otázku: "Kdo zná německy?" dal schválně, poněvadĹ se mu jiĹ hned, jak zajatce prohlíĹel, právě ten zdál podezĹelĹźm.
DĹstojník jej provázející kĹźval hlavou a Ĺekl, Ĺe bude tĹeba oznámiti zatĹení na velitelství posádky k dalímu Ĺízení a pĹevedení obĹalovaného k vyímu vojenskému soudu, poněvadĹ to rozhodné nejde, jak Ĺíká pan major, vyslechnout ho na hauptvae a pak ho hned za hauptvachou pověsit. On bude pověen, ale právní cestou podle vojenského soudního Ĺádu, aby docíleno bylo spojitosti s podobnĹźmi jinĹźmi zlosyny podrobnĹźm vĹźslechem pĹed pověením. Kdoví co se jetě z toho nevyklube.
Major Wolf byl jat náhlou neĹstupností, vjela do něho doposud skrytá zhovadilost, takĹe prohlásil, Ĺe toho pĹeběhlíka piĂłna dá ihned po vĹźslechu pověsit na své riziko. On si to ostatně mĹĹe dovolit, poněvadĹ má vysoké známosti, a jemu Ĺe je to vechno Ĺplné jedno. Je to zde jako na frontě. Kdyby ho byli chytli a objevili hned za bojitěm, tak by ho byli vyslechli a také hned pověsili a nedělali by s ním taky ĹádnĹźch cavykĹ. Ostatně pĹece snad zná pan hejtman, Ĺe velitel ve váleĹném Ĺzemí, jakĹźkoliv velitel od hejtmana nahoru, má právo vechny podezĹelé lidi věet.
Major Wolf si to ovem trochu popletl, pokud se tĹźká právomoci vojenskĹźch hodností na věení.
Ve vĹźchodní HaliĹi, Ĺím blíĹe k frontě, tím více tato právomoc sestupovala na niĹí a niĹí arĹe, aĹ koneĹné stávaly se pĹípady, Ĺe tĹebas kaprál vedoucí patrolu dal pověsit dvanáctiletého kluka, kterĹź mu byl podezĹelĹź tím, Ĺe v oputěné a vydrancovaně vesnici vaĹil si v rozboĹené chatě slupky od brambor.
Také hádka mezi hejtmanem a majorem se stupňovala.
"Nemáte na to práva," kĹiĹel rozĹileně hejtman. "Ten bude pověen na základě soudního rozsudku vojenského soudu."
"Bude pověen bez rozsudku," sípal major Wolf. vejk, kterého vedli napĹed a slyel celĹź zajímavĹź rozhovor, neĹekl nic jiného svĹźm prĹvodĹím neĹ: "Pěky jako za vozem. To jsme se vám jednou v hospodě Na Zavadilce v Libni hádali mezi sebou, jestli máme nějakĹźho klobouĹníka Vaáka, kerej vĹdycky dělal pĹi zábavě neplechu, vyhodit, hned jak se vobjeví ve dveĹích, nebo ho vyhodit, aĹ si dá pivo, zaplatí a dopije, nebo mu vyndat boty, aĹ pĹetanĹí první kolo. Hostinskej, ten zas navrhoval, abysme ho vyhodili aĹ v pĹli zábavě, aĹ bude mít nějakou Ĺtratu, pak Ĺe musí zaplatit a hned Ĺe musí ven. A víte, co nám ten lump proved? NepĹiel. Co tomu Ĺíkáte?"
Oba vojáci, kteĹí byli odněkud z 'Drol, odpověděli souĹasně: "Nix böhmisch."
"Verstehen Sie deutsch?" otázal se klidně vejk. "Jawohl," odpověděli oba, naĹeĹ vejk poznamenal: "To je dobĹe, aspoň se mezi svejma neztratíte."
Během těchto pĹátelskĹźch rozmluv doli vichni na hauptvachu, kde major Wolf pokraĹoval dále s hejtmanem v debatě o vejkově osudu, zatímco vejk seděl skromně vzadu na lavici.
Major Wolf koneĹně pĹece jen pĹiklonil se k hejtmanově názoru, Ĺe tento Ĺlověk musí viset aĹ po delí proceduĹe, které se Ĺíká roztomile: právní cesta.
Kdyby se byli vejka optali, co on o tom soudí, byl by Ĺekl: "Mně je to moc líto, pane majore, poněvadĹ voni mají vyí arĹi neĹ pan hejtman, ale pan hejtman má pravdu. Vona kaĹdá ukvapenost kodí. U jednoho okresního soudu v Praze se jednou zbláznil jeden soudce. Dlouho na něm nebylo nic pozorovat, aĹ to takhle u něho propuklo pĹi líĹení pro uráĹku na cti. Nějakej ZnamenáĹek Ĺekl kaplanovi Hortíkovi, kerej pĹi náboĹenství nafackoval jeho klukovi, kdyĹ ho potkal na ulici: ,Vy vole, ty Ĺerná potvoro, ty náboĹnej blbeĹku, ty ĹernĹź prase, ty farní kozle, ty przniteli uĹení Kristova, ty pokrytĹe a arlatáne v kutně!` Ten bláznivej soudce byl moc náboĹnej Ĺlověk. Měl tĹi sestry a ty vechny byly farskejma kuchaĹkama a jejich vem dětem byl za kmotra, tak ho to tak rozĹílilo, Ĺe pozbyl najednou rozum a zaĹval na obĹalovanĹźho: ,Jménem Jeho VeliĹenstva císaĹe a krále odsuzujete se k smrti provazem. Proti rozsudku není odvolání. - Pane HoráĹek!` zavolal potom na dozorce, ,vezmou tady tohodle pána a pověsejí ho tam, vědí, kde se klepají koberce, a potom sem pĹijdou, dostanou na pivo!` To se rozumí, Ĺe pan ZnamenáĹek i ten dozorce zĹstali stát jako zkoprnělí, ale on si na ně dup a rozkĹikl se: ,Poslechnou, nebo ne!` Ten dozorce se tak lek, Ĺe táh uĹ pana ZnamenáĹka dolĹ, a nebejt obhájce, kerej se do toho vloĹil a zavolal záchrannou stanici, nevím, jak by to bylo dopadlo s panem ZnamenáĹkem. Jetě kdyĹ pana soudce sázeli do vozu záchranné stanice, kĹiĹel: ,Nenajdou-li provaz, pověsejí ho na lajntuchu, potom to vyĹĹtujem v pĹlroĹních vĹźkazech...`"
vejk byl tedy pod eskortou dopraven na velitelství posádky, kdyĹ byl podepsán protokol sestavenĹź majorem Wolfem, Ĺe jako pĹísluník rakouské armády vědomě, beze veho nátlaku pĹevlékl se do ruské uniformy a byl za frontou zadrĹen polním Ĺetnictvem, kdyĹ Rusové ustoupili.
To vechno byla svatá pravda a vejk, jako poctivec, nemohl proti tomu protestovati. KdyĹ se pokusil pĹí sepisování protokolu doplniti protokol nějakĹźm vĹźrokem, kterĹź by snad mohl objasnit blíĹe situaci, byl zde hned pohotové rozkaz pana majora: "DrĹte hubu, na tohle se vás neptám! Věc je Ĺplné jasná."
vejk potom vĹdy zasalutoval a prohlásil: "Posluné hlásím, Ĺe drĹím hubu a Ĺe je věc Ĺplně jasná."
Potom, kdyĹ ho pĹivedli na velitelství posádky, odvedli ho do nějaké díry, kde bylo dĹív skladitě rĹźĹe, zároveň penzionát pro myi. Byla zde jetě vude po podlaze roztrouena rĹźĹe a myi se nikterak vejka nebály a vesele běhaly kolem, paběrkujíce zrnka. vejk si musel dojít pro slamník, a kdyĹ se ve tmě rozhlédl, shledal, Ĺe se do jeho slamníku stěhuje ihned celá rodina myí. Nebylo Ĺádné pochyby, Ĺe si zde chtějí udělat nové hnízdo, ve troskách slávy zpuchĹelého rakouského slamníku. vejk poĹal bouchat na zamĹené dveĹe, pĹiel nějakĹź kaprál, Polák, a vejk ho Ĺádal, aby byl pĹeveden do jiné místnosti, poněvadĹ by mohl zalehnout myi ve svém slamníku a udělat kodu vojenskému eráru, poněvadĹ co je ve vojenskĹźch magacínech, je vechno jeho majetkem.
Polák ĹásteĹné porozuměl, zahrozil vejkovi pěstí pĹed uzavĹenĹźmi dveĹmi, a zmíniv se jetě něco o "dupě zasrane", vzdálil se, bruĹe něco rozĹilené o choleĹe, jako by ho bĹhvíjak vejk neurazil.
Noc strávil vejk klidně, poněvadĹ myi neĹinily si veliké nároky na vejka a patrné měly svĹj noĹní program, kterĹź dodrĹovaly ve vedlejím skladiti vojenskĹźch pláĹ a Ĺepic, které prokousávaly s velkou jistotou a s bezpeĹím, poněvadĹ aĹ teprve za rok vzpomněla si intendantura a zavedla do vojenskĹźch skladi erární koĹky, bez nároku na penzi, které byly vedeny v intendanturách pod rubrikou "K. u. k. Militärmagazinkatze". Tato koĹiĹí hodnost byla vlastně jen obnovením této staré instituce, která byla zruena po válce v estaedesátém roce.
DĹíve, jetě za Marie Terezie, v dobách váleĹnĹźch zaváděny byly téĹ koĹky do vojenskĹźch skladi, kdyĹ páni z intendantstva sváděli vecky své mejdy s mundĹry na neastné myi.
C. k. koĹky v mnohĹźch pĹípadech nekonaly vak svou povinnost, a tak stalo se, Ĺe jednou za císaĹe Leopolda ve vojenském skladiti na PohoĹelci, na základě vĹźnosu vojenského soudu, bylo oběeno est koĹek pĹidělenĹźch k vojenskému skladiti. Já vím, Ĺe se tenkrát pěkně usmívali pod vousy vichni ti, co měli s tím vojenskĹźm skladitěm...
S ranní kávou strĹili k vejkovi do díry nějakého Ĺlověka v ruské furaĹce a v ruském vojenském pláti.
MuĹ ten mluvil Ĺesky, s polskĹźm pĹízvukem. Byl to jeden z těch niĹemĹ slouĹících v kontrapionáĹi pĹi armádním sboru, jehoĹ velitelství nalézalo se v PĹemylu. Byl to Ĺlen vojenské tajné policie a nedal si ani pĹíli záleĹet na nějakém rafinovaném pĹechodu k vyzvídání na vejkovi. ZaĹal zcela jednodue: "To jsem se dostal do penkneho svinstva svou neopatrností. Já jsem slouĹil u 28. regimentu a hned jsem vstoupil k RusĹm do sluĹby, a pak se dám tak hloupé chytit. PĹihlásím se RusĹm, Ĺe pĹjdu na forpatrolu... SlouĹil jsem u 6. kyjevské divize. U kterého ruského regimentu jsi ty slouĹil, kamaráde? Tak se mi zdá, Ĺe jsme se někde v Rusku museli vidět. Já jsem v Kyjevě znal mnoho dechĹ, kteĹí li s námi na front, kdyĹ jsme pĹeli do ruského vojska, nemĹĹu si teď ale vzpomenout na jejich jména a odkud' byli, snad ty si vzpomene na někoho, s kĹźm si se tam tak stĹźkal, rád bych věděl, kdo tam je od naeho 28, regimentu?"
Místo odpovědi sáhl mu vejk starostlivé na Ĺelo, pak mu prozkoumal tepnu a nakonec ho odvedl k malému okénku a poĹádal ho, aby vyplázl jazyk. Celé té proceduĹe se niĹema nijak nebránil, domnívaje se, Ĺe se snad jedná o urĹitá spiklenecká znamení. Potom vejk poĹal buit na dveĹe, a kdyĹ se ho hlídka pĹila zeptat, proĹ dělá rámus, Ĺádal Ĺesky i německy, aby ihned zavolali doktora, poněvadĹ toho muĹe, kterého mu sem dali, chytá se fantaz.
Nebylo to vak nic platné, pro toho muĹe si hned nikdo nepĹiel. ZĹstal tam zcela klidné a blábolil dále cosi o Kyjevu a Ĺe vejka tam rozhodně viděl, jak maíroval mezi ruskĹźmi vojáky.
"Voní se museli rozhodné napít bahnitĹź vody," Ĺekl vejk, "jako ten mladej Tyneckej od nás, Ĺlověk jinak rozumnej, ale jednou se pustil na cesty a dostal se aĹ do Itálie. Taky vo niĹem jinĹźm nemluvil neĹ vo tej Itálii, Ĺe jsou tam samĹź bahnitĹź vody a nic jinĹźho památnĹźho. A taky dostal z tĹź bahnitĹź vody zimnici. Chytalo ho to ĹtyĹikrát do roka. Na Vechny svatĹź, na sv. Josefa, na Petra a Pavla a na Nanebevstoupení Panny Marie. KdyĹ ho to chytlo, tak vechny lidi, Ĺplně cizí a neznámĹź, poznával zrovna jako voní. TĹebas v elektrice oslovil kdekoho, Ĺe ho zná, Ĺe se viděli na nádraĹí ve Vídni. Vechny lidi, kterĹź potkával na ulici, viděl bud na nádraĹí v Miláně, nebo s nimi seděl ve tĹźrském Hradci v radniĹním sklepě pĹi víně. KdyĹ v tej době, kdy pĹila na něho ta bahenní horeĹka, seděl v hospodě, tu vechny hosty poznával, vechny viděl na tom parníku, kterĹźm jel do Benátek. Proti tomu nebyl vak Ĺádnej jinej lék, neĹ jako to udělal ten novej oetĹovatel v KateĹinkách. Dostal na starost jednoho nemocnĹźho na hlavu, kterej celej boĹí den nic jinĹźho nedělal, neĹ Ĺe seděl v koutě a poĹítal: ,Jedna, dvě, tĹi, ĹtyĹi, pět, est,` a zas od zaĹátku: ,Jedna, dvě, tĹi, ĹtyĹi, pět, est.` Byl to nějakej profesor. Ten oetĹovatel moh zlostí vyskoĹit z kĹĹe, kdyĹ viděl, Ĺe ten blázen se pĹes estku nemĹĹe dál dostat. ZaĹal to napĹed s ním po dobrĹźm, aby Ĺekl: sedem, vosum, devět, deset. Ale kdepak! Ten profesorskej na to nedbal ani za ~má,k. Sedí si v kouteĹku a poĹítá: "leden, dva, tĹi, ĹtyĹi, pět, est,` a zas: ,Jeden, dva, tĹi, ĹtyĹi, pět, est!` Tak se doĹral, skoĹil na svĹźho oetĹovance a dal mu, kdyĹ Ĺekl est, pohlavek. ,Tady je sedem,` povídá, ,a tady je vosum, devět, deset ` Co Ĺíslice, to pohlavek. Ten se chyt za hlavu a optal se, kde se nalézá. KdyĹ mu Ĺek, Ĺe v blázinci, upamatoval se jiĹ na vechno, Ĺe se dostal do blázince kvĹli nějakĹź kometě, kdyĹ vypoĹítával, Ĺe se objeví napĹesrok 18. Ĺervence v est hodin ráno, a voni mu dokázali, Ĺe ta jeho kometa shoĹela uĹ pĹed několika miliĂłny let. Toho oetĹovatele jsem znal. KdyĹ se profesor Ĺplně vzpamatoval a byl proputěn, vzal si ho k sobě za sluhu. Von neměl nic jinĹźho na práci neĹ kaĹdĹź ráno vysázet panu profesorovi Ĺtyry pohlavky, coĹ on vykonával svědomitě a pĹesně."
"Já znám vae vechny známé z Kyjeva," neĹnavně pokraĹoval zĹízenec protipionáĹe, "nebyl tam s vámi takovĹź tlustĹź a jeden takovĹź hubenĹź? Ted' nevím, jak se jmenovali a od kterého byli regimentu..."
"Z toho si nic nedělejte," těil ho vejk, "to se mĹĹe kaĹdĹźmu stát, Ĺe si nezapamatuje vechny tlustĹź a hubenĹź lidi, jak se jmenujou. HubenĹź lidi je ovem těĹí si zapamatovat, poněvadĹ je jích větina na světě. Voni tedy tvoĹejí větinu, jak se Ĺíká."
"Kamaráde," ozval se naĹíkavě c. k. padouch, "ty mně nevěĹí. VĹdy nás Ĺeká stejnĹź osud."
"Vod toho jsme vojáci," Ĺekl vejk nedbale, "kvĹli tomu nás matky porodily, aby nás rozsekali na hadry, aĹ nás oblíknou do mundĹru. A my to rádi děláme, poněvadĹ víme, Ĺe nae kosti nebudou zadarmo práchnivět. My padneme za císaĹe pána a jeho rodinu, za kterou jsme vybojovali Hercegovinu. Z naich kostí se bude vyrábět pĂłdium pro cukrovary, vo tom uĹ nám pĹed lety vykládal pan lajtnant Zimmer. ,Vy svinská bando,` povídá, ;vy nevzdělaní kanci, vy zbyteĹnĹź, indolentní vopice, vy těma haksnama pletete, jako by neměly Ĺádnou cenu. Kdybyste padli jednou ve vojně, tak z kaĹdého vaeho hnátu udělají pĹl kilogramu pĂłdia, z muĹe pĹes dva kilogramy, hnáty i pazoury dohromady, a budou skrz vás filtrovat v cukrovarech cukr, vy idioti. Vy ani nevíte, jak jetě po smrti budete uĹiteĹnĹź svĹźm potomkĹm. Vai kluci budou pít kafe voslazenĹź cukrem, kerej el skrz vae hnáty, hňupové: Já jsem se zamyslel, a von na mne, vo Ĺem pĹemejlím. ,Posluně hlásím,` povídám, ,tak si myslím, Ĺe pĂłdium z pánĹ oficírĹ musí bejt vo hodně draĹí neĹ ze sprostejch vojákĹ ` Dostal jsem za to tĹi dny ajnclíĹka."
vejkĹv spoleĹník zatloukl na dveĹe a vyjednával cosi se stráĹí, která volala do kanceláĹe.
Za chvíli pĹiel nějakĹź tábní ikovatel pro vejkova spoleĹníka a vejk byl opět sám.
PĹi odchodu Ĺekla stvĹra hlasitě k tábnímu ikovateli, ukazujíc na vejka: "Je to mĹj starĹź kamarád z Kyjeva." CelĹźch 24 hodin zĹstal vejk o samotě kromě těch chvil, kdy mu pĹinesli jíst.
V noci dospěl k tomu pĹesvědĹení, Ĺe ruskĹź vojenskĹź plá je teplejí a větí neĹ rakouskĹź, a Ĺe oĹichává-li my v noci ucho spícího Ĺlověka, Ĺe to není nic nepĹíjemného. vejkovi to pĹipadalo jako něĹnĹź epot, ze kterého ho jetě za era probudili, kdyĹ pĹili pro něho.
vejk nedovede si dnes pĹedstavit, jaká vlastně soudní formace to byla, pĹed kterou ho to smutné ráno vlekli. e to je vojenskĹź soud, o tom nebylo Ĺádné pochybnosti. Zasedal dokonce nějakĹź generál, pak plukovník, major, nadporuĹík, ikovatel a nějakĹź pěák, kterĹź vlastně nic jiného nedělal, neĹ druhĹźm zapaloval cigarety.
vejka se také na mnoho netázali.
Ten major mezi nimi jevil o něco větí zájem a mluvil Ĺesky.
"Vy jste zradil císaĹe pána," vybafl na vejka. "JeĹímarjá, kdy?" vykĹikl vejk, "já Ĺe jsem zradil císaĹe pána, naeho nejjasnějího mocnáĹe, pro kterého jsem uĹ tolik trpěl?"
"Nechte hloupostí," Ĺekl major.
"Posluně hlásím, pane majore, Ĺe zradit císaĹe pána není Ĺádná hloupost. My lid vojenskĹź pĹísahali jsme císaĹi pánu věrnost, a pĹísahu, jak zpívali v divadle, co věrnĹź muĹ jsem splnil."
"Zde to je," Ĺekl major, "zde jsou dĹkazy vaí viny a pravdy." Ukázal na objemnĹź svazek papírĹ.
MuĹ, kterého posadili k vejkovi, dodal hlavní materiál.
"Vy se tedy jetě nechcete pĹiznat?" otázal se major. "Vy jste pĹece jiĹ potvrdil sám, Ĺe jste se dobrovolně pĹevlékl do ruské uniformy jako pĹísluník rakouské armády. Ptám se vás jetě naposled: Byl jste k tomu někĹźm nucen?"
"Udělal jsem to bez pĹinucení."
"Dobrovolné?"
"Dobrovolně."
"Bez nátlaku?"
"Bez nátlaku."
"Víte, Ĺe jste ztracen?"
"Vím, vod 91. regimentu mne uĹ jistě hledají, ale jestli dovolíte, pane majore, malou poznámku vo tom, jak se lidi dobrovolně pĹevlíkají do cizích atĹ. Roku 1908, někdy v Ĺervenci, koupal se knihaĹ BoĹetěch z PĹíĹnĹź ulice v Praze na Zbraslavi ve starĹźm rameni Berounky. aty si dal do vrbiĹek a náramně si liboval, kdyĹ později vlez k němu do vody jetě jeden pán. Slovo dalo slovo, kádlili se, stĹíkali po sobě, potápěli se aĹ do veĹera. Potom ten cizí pán vylez z vody napĹed, Ĺe musí k veĹeĹi. Pan BoĹetěch jetě chvíli zĹstal sedět ve vodě a pak si el pro aty do vrbiĹek a nael tam místo svĹźch rozbitĹź vandráckĹź aty a lístek: ,Dlouho jsem se rozmejlel: mám - nemám, kdyĹ jsme se spolu tak krásně bavili ve vodě, tak jsem utrh kopretinu a poslední otrhanĹź lístek bylo: mám! Proto jsem si s nimi hadry vyměnil. Nemusejí se bát vlézt do nich. VodvivenĹź jsou pĹed tejdnem u okresu v DobĹíi. PodruhĹź si dají lepí pozor na toho, s kĹźm se koupají. Ve vodě vypadá kaĹdej nahej Ĺlověk jako poslanec, a je to tĹeba vrah. Voni taky nevědí, s kĹźm se koupali. Za vykoupání to stálo. Teď je voda naveĹír nejlepí. Vlezou si tam jetě jednou, aby se vzpamatovali.` - Panu BoĹetěchovi nic jiného nezbĹźvalo neĹ Ĺekat, aĹ se zeeĹí, a pak se oblékl do těch vandráckĹźch hadrĹ a namíĹil si to ku Praze. VyhĹźbal se okresní silnici a el pĹes luka po pěinkách a setkal se s Ĺetnickou patrolou z Chuchle, která vandráka zatkla a odvedla druhého dne ráno na Zbraslav k okresnímu soudu, nebo to by moh Ĺíct kaĹdĹź, Ĺe je Josef BoĹetěch, knihaĹ z PĹíĹnĹź ulice v Praze, Ĺíslo 16."
Zapisovatel, kterĹź více Ĺesky nerozuměl, pochopil, Ĺe obĹalovanĹź udává adresu svého spoluviníka, a proto se jetě jednou otázal: "Ist das gemu, Prag, No 16, Josef Bozetech?"
"Jestli tam jetě bydlí, to nevím," odpověděl vejk, "ale tenkrát tam v roce 1908 bydlel. Náramně hezky svazoval knihy, ale dlouho, poněvadĹ je napĹed musel pĹeĹíst a podle obsahu je vázal. KdyĹ dal na knihu Ĺernou oĹízku, to uĹ to nikdo ani nemusel Ĺíst. To hned věděl, Ĺe to moc patné v tom románě dopadlo. PĹejete si snad jetě něco bliĹího? Abych nezapomněl, sedával denně u FlekĹ a vyprávěl obsah vech knih, které právě si dali k němu vázat "
Major pĹistoupil k zapisovateli a eptal si s ním, ten potom ve spisech pĹekrtával adresu nového domnělého spiklence BoĹetěcha.
Potom pokraĹoval tento podivnĹź soud na zpĹsob náhlého soudu, kterĹź aranĹoval pĹedsedající generál Fink von Finkenstein.
Jako má někdo koníĹka sbírat krabiĹky od sirek, tak zase koníĹkem tohoto pána bylo organizovat náhlé soudy, aĹkoliv ve větině pĹípadĹ bylo to proti vojenskému soudnímu Ĺádu.
Tento generál Ĺíkával, Ĺe ĹádnĹźch auditorĹ nepotĹebuje, Ĺe to sezve dohromady a za tĹi hodiny Ĺe kaĹdĹź chlap musí viset. Dokud byl na frontě, tak u něho o náhlĹź soud nikdy nebyla nouze.
Jako někdo pravidelně musí si denně zahrát partii achu, kuleĹníku nebo mariá, tak tento znamenitĹź generál sestavoval denně náhlé polní soudy, pĹedsedal jim a hlásil s velkou váĹností a radostí mat obĹalovanému.
Kdyby Ĺlověk chtěl bĹźt sentimentálním, tak by napsal, Ĺe tento Ĺlověk měl na svědomí hodně tuctĹ lidí, zejména tam na vĹźchodě, kde zápasil, jak Ĺíkal, s velkoruskou agitací mezi haliĹskĹźmi Ukrajinci. Z jeho stanoviska nemĹĹeme vak mluvit, Ĺe by měl někoho na svědomí.
To u něho neexistovalo. KdyĹ dal pověsit uĹitele, uĹitelku, popa nebo celou rodinu na základě rozsudku svého náhlého soudu, vracel se klidně do své ubikace, jako kdyĹ se spokojené vrací z hospody domĹ vánivĹź hráĹ mariáe a pĹemĹźlí o tom, jak mu dali flek, jak on dal re, oni supre, on tuti, oni boty, a jak on to vyhrál a měl sto a sedmu. PovaĹoval věení za něco prostého a pĹirozeného, za jakĹźsi denní chléb a pĹi rozsudcích dosti Ĺasto zapomínal na císaĹe pána a uĹ ani neĹíkal: "Jménem Jeho VeliĹenstva odsuzujete se k smrti provazem," ale pronáel: "Odsuzuji vás."
Někdy nalézal ve věení i komickou stránku, o ĹemĹ také jednou psal své manĹelce do Vídně: "...nebo napĹíklad, má drahá, nedovede si pĹedstavit, jak jsem se pĹedele nasmál, kdyĹ pĹed několika dny odsoudil jsem jednoho uĹitele pro vyzvědaĹství. Mám vycviĹeného Ĺlověka, kterĹź to věí, má jiĹ větí praxi, je to jeden ikovatel, a ten to dělá ze sportu. Byl jsem ve svém stanu, kdyĹ po rozsudku pĹiel ten ikovatel ke mně a ptá se mne, kde má toho uĹitele pověsit. Řekl jsem mu, Ĺe na nejbliĹím stromě, a nyní si povaĹ tu komiĹnost situace. Byli jsme uprostĹed stepi, kde do nedozírna nic jiného jsme neviděli neĹ trávu a na míle cesty ani stromeĹku. Rozkaz je rozkaz, proto ikovatel vzal uĹitele s sebou s eskortou a jeli hledat strom. Vrátili se aĹ veĹer, opět s uĹitelem. ikovatel pĹiel ke mně a ptá se mne opět: ,Na Ĺem mám pověsit toho chlapa?` Vynadal jsem mu, Ĺe pĹece mĹj rozkaz byl: na nejbliĹím stromě. Řekl, Ĺe se tedy ráno o to pokusí, a ráno pĹiel celĹź bledĹź, Ĺe uĹitel do rána zmizel. PĹipadalo mně to tak směné, Ĺe jsem vem odpustil, kteĹí ho hlídali, a jetě jsem udělal vtip, Ĺe se ten uĹitel patrně sám el poohlédnout po nějakém stromě. Tak vidí, má drahá, Ĺe se zde nijak nenudíme, a Ĺekni malému Vilouovi, Ĺe ho tatínek líbá a Ĺe mu brzo pole Ĺivého Rusa, na kterém bude Vilouek jezditi jako na koníĹkovi. Jetě ti, má drahá, si vzpomínám na jeden směnĹź pĹípad. Věeli jsem onehdy jednoho Ĺida pro vyzvědaĹství. Chlap se nám pĹipletl do cesty, aĹkoliv tam neměl co dělat, a vymlouval se, Ĺe prodává cigarety. Tedy visel, ale jen několik vteĹin, provaz se s ním pĹetrhl a on spadl dolĹ, hned se vzpamatoval a kĹiĹel na mne: ,Pane generále, já jdu domĹ, uĹ jste mě pověsili, a podle zákona nemohu bĹźt za jednu věc dvakrát pověen.` Dal jsem se do smíchu a Ĺida jsme pustili. U nás je, má drahá, veselo..."
KdyĹ se generál Fink stal velitelem posádky pevnosti PĹemylu, neměl jiĹ tolik pĹíleĹitosti poĹádat podobné cirkusy, proto s velkou radostí chopil se vejkova pĹípadu.
vejk tedy stál pĹed tím tygrem, kterĹź sedě v popĹedí za dlouhĹźm stolem, kouĹil cigaretu za cigaretou, dával si pĹekládat vĹźpovědi vejkovy, pĹiĹemĹ souhlasně kĹźval hlavou.
Major podal návrh, aby telegraficky byl uĹiněn dotaz na brigádu kvĹli zjitění, kde se nyní nalézá 11. pochodová setnina 91. pluku, ku které obĹalovanĹź patĹí dle jeho ĹdajĹ.
Generál proti tomu vystoupil a prohlásil, Ĺe se tím zdrĹuje náhlost soudu a pravĹź vĹźznam tohoto zaĹízení. Je zde pĹece Ĺplné doznání obĹalovaného, Ĺe se oblékl do ruské uniformy, potom jedno dĹleĹité svědectví, kde se pĹiznal obĹalovanĹź, Ĺe byl v Kyjevě. Navrhuje tudíĹ, aby se odebrali k poradě, aby pronesen mohl bĹźti rozsudek a ihned vykonán.
Major trval vak na svém, Ĺe je tĹeba zjistit totoĹnost obĹalovaného, poněvadĹ celá záleĹitost jest neobyĹejné politicky dĹleĹitou. Zjitěním jeho totoĹnosti mĹĹe se pĹijít na dalí styky obviněného s jeho bĹźvalĹźmi kamarády z oddílu, ku kterému patĹil.
Major byl romantickĹź snílek. Mluvil jetě o tom, Ĺe vlastně se hledají jakési nitky, Ĺe nestaĹí Ĺlověka odsoudit. Odsouzení Ĺe je jediné vĹźslednicí urĹitého vyetĹování, které zahrnuje v sobě nitky, kteréĹto nitky... Nemohl se z těch nitek dostat, ale vichni mu rozuměli, souhlasně kĹźvali hlavou, dokonce i pan generál, kterému se ty nitky tak zalíbily, Ĺe si pĹedstavoval, jak na majorovĹźch nitkách visí nové náhlé soudy. Proto také jiĹ více neprotestoval, aby u brigády bylo zjitěno, zdali vejk skuteĹné pĹísluí k 91. pluku a kdy asi pĹeel k RusĹm, v době kterĹźch operací 11. markumpanie.
vejk po tu celou dobu debaty byl stĹeĹen na chodbě dvěma bajonety, potom byl opět pĹiveden pĹed soud a jetě jednou otázán, ke kterému pluku vlastně patĹí. Potom ho pĹestěhovali do garnizĂłnního vězení.
KdyĹ se generál Fink vrátil po nezdaĹeném náhlém soudu domĹ, lehl si na pohovku a pĹemítal, jak by vlastně urychlil celé jednání.
Byl pevně pĹesvědĹen, Ĺe odpověď zde bude brzo, ale Ĺe uĹ to pĹece nebude ta rychlost, kterou jeho soudy vynikaly, poněvadĹ jetě potom pĹijde duchovní Ĺtěcha odsouzence, ĹímĹ se rozsudek zbyteĹně zdrĹí o dvě hodiny.
"Je to jedno," pomyslil si generál Fink, "mĹĹeme mu poskytnout duchovní Ĺtěchu napĹed, pĹed rozsudkem, jetě neĹ pĹijdou zprávy z brigády. Viset bude stejné."
Generál Fink dal zavolat k sobě polního kuráta Martince.
Byl to jeden neastnĹź katecheta a kaplan, odněkud z Moravy, kterĹź měl takového neĹáda faráĹe nad sebou, Ĺe se raději dal na vojnu. Byl to doopravdy náboĹensky zaloĹenĹź muĹ, kterĹź s lítostí v srdci vzpomínal na svého faráĹe, kterĹź pomalu, ale jistě propadá zkáze. Vzpomínal, jak jeho faráĹ chlastal slivovici jako duha a jak mu jednou v noci mermomocí strkal do postele nějakou potulnou Cikánku, kterou nael za vesnicí, kdyĹ se potácel z vinopalny.
Polní kurát Martinec pĹedstavoval si, Ĺe jsa ve sluĹbách duchovní Ĺtěchy raněnĹźm a umírajícím na bojiti, vykoupí i hĹíchy svého zpustlého faráĹe, kterĹź vraceje se v noci domĹ, nesĹíslněkráte ho vzbudil a vypravoval mu:
"JeníĹku, JeníĹku! Macatá děvka, to je mĹj celĹź Ĺivot "
Jeho naděje se nesplnily. Házeli ho po garnizĂłnách, kde vĹbec neměl nic jiného na práci neĹ v garnizĂłnním chrámu jednou za Ĺtrnáct dní pĹed mí kázat vojákĹm z posádky a odolávat pokuení, které vycházelo z dĹstojnického kasina, kde vedly se takové ĹeĹi, Ĺe v porovnání s nimi byly macaté děvky jeho faráĹe nevinnou modlitbiĹkou k andělu stráĹci.
ObyĹejně teď bĹźval volán ke generálu Finkovi v době velikĹźch operací na bojiti, kdy se mělo slavit nějaké vítězství rakouské armády, tu se stejnou zálibou jako náhlé soudy aranĹoval generál Fink slavné polní me.
Potvora Fink byl takovĹź rakouskĹź vlastenec, Ĺe se nemodlil za vítězství ĹískoněmeckĹźch zbraní nebo tureckĹźch. KdyĹ Ĺítí Němci někde vyhráli nad Francouzi nebo AngliĹany, opomenul to ĹplnĹźm mlĹením od oltáĹe.
Nepatrná vítězná rakouská arvátka vĹźzvědné rakouské hlídky s ruskou pĹední stráĹí, kterou nafoukl táb na ohromnou mĹźdlovou bublinu poráĹky celého armádního sboru, dala podnět generálu Finkovi k slavnostním bohosluĹbám, takĹe neastnĹź polní kurát Martinec měl dojem, Ĺe generál Fink je souĹasné téĹ nejvyí hlavou katolické církve v PĹemylu.
Generál Fink také rozhodoval o tom, jakĹź poĹad bude mít pĹi takové pĹíleĹitosti me, a nejraději by si byl vĹdy pĹál něco na zpĹsob BoĹího těla s oktávou.
Měl téĹ ve zvyku, Ĺe kdyĹ pĹi mi bylo jiĹ ukonĹeno pozdvihování, pĹicválal na cviĹitě na koni k oltáĹi a zvolal tĹikrát: "Hurá - hurá - hurá!"
Polní kurát Martinec, due zboĹná a spravedlivá, jeden z těch málo, kteĹí jetě věĹili v pánaboha, nerad chodíval ke generálovi Finkovi.
Po vech instrukcích, které mu dával velitel garnizĂłnní posádky, dával vĹdycky generál Fink něco ostrého nalít a potom mu vypravoval nejnovějí anekdoty z nejblbějích svazeĹkĹ, které pro vojsko byly vydány v Lustige Blätter.
Měl celou knihovnu takovĹźch svazeĹkĹ s pitomĹźmi názvy jako Humor v tornistĹe pro oĹi i ui, Hindenburgovy anekdoty, Hindenburg v zrcadle humoru, Druhá tornistra plná humoru, naládovaná Felixem Schlemprem, Z naeho guláového kanĂłnu, avnaté granátové tĹísky ze zákopĹ, nebo tyto hovadiny: Pod dvojitĹźm orlem, VídeňskĹź Ĺízek z c. k. polní kuchyně. OhĹál Artur Lokesch. Někdy mu také pĹedzpěvoval ze sbírky veselĹźch vojenskĹźch písní Wir müssen siegen, pĹiĹemĹ naléval neustále něco ostrého a nutil polního kuráta Martince, aby pil a hulákal s ním. Potom vedl oplzlé ĹeĹi, pĹi kterĹźch kurát Martinec se steskem v srdci vzpomínal na svého faráĹe; kterĹź si v niĹem nezadal generálovi Finkovi, pokud se tĹźkalo tlustĹźch slov.
Kurát Martinec pozoroval s hrĹzou, Ĺe Ĺím více chodí ke generálovi Finkovi, tím více mravně upadá.
PoĹaly neastníkovi lahodit likéry, které tam pil u generála, a také generálovy ĹeĹi zaĹaly se mu pomalounku zamlouvat, dostával zpustlé pĹedstavy a kvĹli kontuovce, jeĹabince a pavuĹinám na lahvích starého vína, které mu pĹedkládal generál Fink, zapomínal na pánaboha a mezi Ĺádkami breviáĹe tancovaly mu holky z vypravování generálova, Odpor k návtěvám u generála pomalu se zmírňoval.
Generál oblíbil si kuráta Martince, kterĹź se mu prvně pĹedstavil jako nějakĹź svatĹź Ignác z Loyoly a pomalu pĹizpĹsoboval se generálovu okolí.
Jednou pozval generál k sobě dvě sestĹiĹky z polního pitálu, které tam vlastně ani neslouĹily, jenom byly tam pĹipsány kvĹli platu a zvětovaly si své pĹíjmy lepí prostitucí, jak to bĹźvalo zvykem v těch těĹkĹźch dobách. Dal zavolat polního kuráta Martince, kterĹź jiĹ upadl tak dalece do osidel ďábla, Ĺe po pĹlhodinové zábavě vystĹídal obě dámy, pĹiĹemĹ tak Ĺíjel, Ĺe poslintal celou poduku na pohovce. Potom dlouhou dobu vyĹítal si toto zpustlé jednání, aĹkoliv to nemohl ani napraviti tím, kdyĹ tu noc, vraceje se domĹ, kleĹel omylem v parku pĹed sochou stavitele a starosty města, mecenáe pána Grabowského, kterĹź získal si velké zásluhy o PĹemyl v letech osmdesátĹźch.
Jenom dupot vojenské hlídky míchal se do jeho vroucích slov:
"Nevcházej v soud se sluĹebníkem svĹźm, nebo niĹádnĹź Ĺlověk nebude ospravedlněn pĹed tebou, nedá-li ty mu odputění vech hĹíchĹ jeho, nechat mu tedy, prosím tebe, není těĹkĹź vĹźrok tvĹj. Pomoci tvé Ĺádám a odporuĹuji v ruce tvé, pane, ducha svého."
Od té doby uĹinil několikrát pokus, kdykoliv ho zavolali ke generálovi Finkovi, zĹeknouti se vech pozemskĹźch rozkoí a vymlouval se pĹitom na zkaĹenĹź Ĺaludek, povaĹuje tuto leĹ za nutnou, aby jeho due nezakusila pekelnĹźch Ĺtrap, nebo souĹasné nahlíĹel, Ĺe disciplína vojenská vyĹaduje, kdyĹ feldkurátovi Ĺekne generál: "Chlastej, kamaráde," aby ten chlastal jiĹ ze samotné Ĺcty k pĹedstavenému.
Někdy se mu to ovem nepodaĹilo, zejména kdyĹ generál po slavnĹźch polních bohosluĹbách poĹádal jetě slavnostnějí Ĺranice na ĹĹet garnizĂłnní pokladny, kde potom v ĹĹtárně to velijak stloukali dohromady, aby také z toho něco trhli, tu si vĹdy potom pĹedstavoval, Ĺe je morálně pohĹben pĹed tváĹí Hospodinovou a tĹesoucím se uĹiněn jest.
Chodil potom jako v mátohách, a neztráceje pĹi tom chaosu víru v boha, zcela váĹně uĹ zaĹal pĹemĹźlet o tom, zdali by se neměl kaĹdodenně pravidelné mrskat.
V podobné náladě dostavil se i nyní na pozvání generála.
Generál Fink vyel mu vstĹíc celĹź rozzáĹenĹź a rozradostnělĹź.
"Slyel jste jiĹ," volal mu jásavé vstĹíc, "o mém náhlém soudu? Budeme věet jednoho vaeho krajana."
PĹi slově ,krajana` podíval se polní kurát Martinec utrápeně na generála. JiĹ několikráte odmítl domněnku, Ĺe by byl Čechem, a vysvětlil jiĹ bezpoĹtukráte, Ĺe k jejich moravské farnosti patĹí dvě obce, Ĺeská i německá, a Ĺe on kolikrát musí jeden tĹźden kázat pro G`echy a druhĹź pro Němce, a poněvadĹ v Ĺeské obci není Ĺádná Ĺeská kola, jenom německá, proto Ĺe on musí vyuĹovat v obou obcích německy, a proto on není ĹádnĹź dech. Tento logickĹź dĹvod dal jednou podnět jednomu majorovi u stolu k poznámce, Ĺe ten polní kurát z Moravy je vlastně obchod se smíenĹźm zboĹím.
"Pardon," Ĺekl generál, "zapomněl jsem, není to vá krajan. Je to dech, pĹeběhlík, zrádce od nás, slouĹil RusĹm, bude viset. Zatím vak jaksi kvĹli formě zjiujeme jeho identitu, to nevadí, viset bude hned, jakmile dojde telegrafická odpověď."
Usazuje polního kuráta vedle sebe na pohovku, pokraĹoval generál vesele: "U mé kdyĹ je náhlĹź soud, musí odpovídat také skuteĹné náhlosti tohoto soudu, to je mĹj princip. KdyĹ jsem byl jetě za Lvovem na poĹátku války, docílil jsem toho, Ĺe jsme chlapa pověsili za tĹi minuty po rozsudku. To byl ovem Ĺid, ale jednoho Rusína jsme oběsili za pět minut po naí poradě."
Generál se dobromyslně zasmál: "Oba náhodou nepotĹebovali duchovní Ĺtěchy. id byl rabínem a Rusín popem. Tento pĹípad je ovem jinĹź, zde se jedná o to, Ĺe budeme věet katolíka. PĹiel jsem na kapitální mylenku, aby se to potom nezdrĹovalo, Ĺe mu poskytnete duchovní Ĺtěchu napĹed, jak Ĺíkám, aby se to nezdrĹovalo."
Generál zazvonil a poruĹil sluhovi: "PĹines dvě z té vĹerejí baterie."
A naplňuje za chvíli polnímu kurátovi sklenici na víno, pravil pĹívětivé: "Utěte se trochu pĹed duchovní Ĺtěchou..."
Ze zamĹíĹovaného okna, za kterĹźm seděl vejk na kavalci, ozĹźval se v tento hroznĹź Ĺas jeho zpěv:
My vojáci, my jsme páni
nás milujou holky samy
my fasujem peníze,
máme se vady dobĹe...
Cárárá... Ein, zwei...
*2. kapitola
Duchovní Ĺtěcha
Polní kurát Martinec v pravém slova smyslu nepĹiel k vejkovi, ale veplul k němu jako baletka na jeviti. Nebeské touhy a láhev starého gumpoldskirchen Ĺinily ho v této dojemné chvíli lehkĹźm jako pírko. Zdálo se mu, Ĺe se pĹibliĹuje v této váĹné a posvátné chvíli blíĹe k bohu, zatímco se pĹibliĹoval k vejkovi.
ZavĹeli za ním dveĹe, zanechali oba o samotě a on nadeně Ĺekl k vejkovi, kterĹź seděl na kavalci: "MilĹź synu, já jsem polní kurát Martinec."
Toto oslovení zdálo se mu po celé cestě sem nejvhodnějím a jaksi otcovsky dojemnĹźm.
vejk vstal ze svého pelechu, potĹásl bodĹe rukou polnímu kurátovi a Ĺekl: "Mě velice těí, já jsem vejk, ordonanc 11. markumpanie 91. regimentu. Nedávno nám pĹeloĹili kádr do Brucku nad Litavou, tak si pěkné sednou vedle mne, pane feldkurát, a vypravujou mně, proĹ voní sou zavĹenej. Voní sou pĹece v ranku oficíra, tak jim gebíruje oficírskej arest pĹi garnizĂłně, kdepak tady, vĹdy je na tom kavalci plno ví. Někdy ovem se stává, Ĺe někdo neví, kam vlastně arestem patĹí, ale to se splete v kanceláĹi nebo náhodou. Jednou jsem vám seděl, pane feldkurát, v arestě v Budějovicích u pluku a pĹivedli ke mně jednoho kadettelfrtrétra. Takovej kadettelfrtrétr, to bylo něco podobnĹźho jako feldkuráti, ani prase, ani my, Ĺval na vojáky jako oficír, a kdyĹ se něco stalo, tak ho zavírali mezi sprostej manaft. Byli to vám, pane feldkurát, takoví bastardi, Ĺe je nepĹijímali na mináĹ do untroficírskĹź kuchyně, na mináĹ pro manaft neměli právo, to byli vej, a oficírsmináĹ jim zase negebírovala. Měli jsme jich tam tenkrát pět a ze zaĹátku vám to Ĺralo v kantĹźně samĹź syreĹky, poněvadĹ mináĹ nikde nedostali, aĹ tam na ně pĹiel takhle jednou obrlajtnant Wurm a zakázal jim to, poněvadĹ prej se to nesrovnává se ctí kadettelfrtrétrĹ, chodit do kantĹźny pro manaft. Ale co měli dělat, do oficírskantĹźny je nepoutěli. Tak viseli ve vzduchu a proli za několik dní takovou cestou utrpení, Ĺe jeden z nich skoĹil do Male a jeden zběh od pluku a za dva měsíce do kasáren psal, Ĺe je v Maroku ministrem vojenství. Byli ĹtyĹi, poněvadĹ toho z Male vylovili ĹivĹźho, poněvadĹ von v rozĹileni zapomněl, kdyĹ tam skákal, Ĺe umí plavat a Ĺe udělal zkouku v plavectví s vĹźbornĹźm prospěchem. Dodali ho do nemocnice a tam si s ním zas nevěděli rady, jestli ho mají pĹikrejt oficírskou dekou anebo vobyĹejnou pro manaft. Tak nali tedy cestu a nedali mu vĹbec Ĺádnou deku a zabalili ho jenom do mokrĹźho prostěradla, takĹe von za pĹl hodiny prosil, aby ho pustili zpátky do kasáren, a to byl právě ten, kterĹźho zavĹeli ke mně jetě celĹźho mokrĹźho. Seděl tam asi ĹtyĹi dni a liboval si, poněvadĹ tam dostával mináĹ, arestantskou sice, ale mináĹ, byl na svĹźm jistĹźm, jak se Ĺíká. Pátej den si pro něho pĹili a von se potom za pĹl hodiny vrátil pro Ĺepici a plakal vám radostí. Povídá mně: ,PĹilo koneĹně vo nás rozhodnutí. Vode dneka budeme kadettelfrtrétĹi zavíráni na hauptvae mezi oficírama, na mináĹ budeme si pĹiplácet do oficírskĹź kuchyně, a aĹ se oficíĹi najedí, tak teprve dostanem my jíst, spát budeme s manaftem a kafe budem dostávat taky vod manaftskuchyně a fasovat budem tabák taky s manaftem.`"
Teprve nyní se tak dalece vzpamatoval polní kurát Martinec, Ĺe pĹeruil vejka větou, která svĹźm obsahem nepatĹila nijak pĹedcházejícímu rozhovoru:
"Ano, ano, milĹź synu! Jsou věci mezi nebem a zemí, o kterĹźch sluí uvaĹovati s vroucím srdcem a s plnou dĹvěrou v nekoneĹné milosrdenství boĹí. PĹicházím, milĹź synu, poskytnouti ti duchovní Ĺtěchy."
ZamlĹel se, poněvadĹ to vechno se mu jaksi nehodilo. Po cestě jiĹ si sestavoval celĹź náĹrtek ĹeĹi, ve které neastníka pĹivede k rozjímání o jeho Ĺivotě a jak mu bude odputěno tam nahoĹe, kdyĹ se bude kát a projeví ĹĹinnou lítost.
Nyní pĹemĹźlel, jak dál navázat, ale pĹedeel ho vejk otázkou, jestli má cigaretu.
Polní kurát Martinec nenauĹil se doposud kouĹit. To bylo také jediné, co si vlastně zachoval ze Ĺivotosprávy, neĹ sem pĹijel. Někdy u generála Finka, kdyĹ uĹ měl trochu v hlavě, zkouel kouĹit britanika, ale hned mu vechno lo ven, pĹiĹemĹ měl dojem, Ĺe mu andělíĹek stráĹce vĹźstraĹně lechtá v krku.
"NekouĹím, milĹź synu," odpověděl vejkovi s neobyĹejnou dĹstojností.
"To se divím," Ĺekl vejk. "Znal jsem mnoho feldkurátĹ a ti kouĹili jako pirituska na Zlíchově. Feldkuráta si vĹbec nemĹĹu pĹedstavit, aby nekouĹil a nepil. Jenom jednoho jsem znal, kterej nelukoval, ale ten zas raději místo kouĹení Ĺvejkal tabák a pĹi kázání poplival celou kazatelnu. - Vodkudpak sou, pane feldkurát?"
"Od Nového JiĹína," skleslĹźm hlasem ozval se c. k. dp. Martinec.
"To snad znali, pane feldkurát, nějakou RĹĹenu Gaudrsovou, byla pĹedloni zaměstnána v jednĹź vinárně v PlatnéĹskĹź ulici v Praze a Ĺalovala vám najednou osmnáct lidí pro paternitu, poněvadĹ se jí narodily dvojĹata. To jedno z, těch dvojĹat mělo jedno voko modrĹź a druhĹź hnědĹź, to druhĹź dvojĹe mělo jedno voko edĹź a druhĹź ĹernĹź, tak vona pĹedpokládala, Ĺe uĹ jsou v tom angaĹovanĹź ĹtyĹi páni s podobnejma voĹima, kteĹí tam do tĹź vinárny chodili a něco s ní měli. Potom to jedno z dvojĹat mělo chromou noĹiĹku jako jeden magistrátní rada, kterĹź tam taky chodil, a to druhĹź zas mělo est prstĹ na jednĹź noze jako jeden poslanec, kterej tam bejval denním hostem. A teď si pĹedstavějí, pane feldkurát, Ĺe takovejch hostĹ tam chodilo vosumnáct, a ta dvojĹata vod kaĹdĹźho měla nějakĹź znamínko, vod vech těch vosumnácti, s kerejma vona chodila buď na privát, nebo do hotelu. Nakonec soud rozhod, Ĺe otec pĹi takovej tlaĹenici je neznámĹź, a vona to nakonec svedla na vinárníka a Ĺalovala vinárníka, u kterĹźho slouĹila, ale ten dokázal, Ĺe je uĹ pĹes dvacet let impotentní na základě operace pĹi nějakĹźm zánětu dolejích vokonĹetin. Voni ji pak upovali, pane feldkurát, k vám do NovĹźho JíĹína, z toho je nejlepí vidět, Ĺe kdo baĹí vo moc, dostane vobyĹejně starĹźho kozla. Vona se měla drĹet jednoho a netvrdit pĹed soudem, Ĺe jedno .dvojĹátko je vod pana poslance a druhĹź vod pana magistrátního rady anebo vod toho a vod toho. KaĹdĹź narození dítěte se dá lehce spoĹítat. TolikátĹźho a tolikátĹźho jsem s ním byla v hotelu a tolikátĹźho a tolikátĹźho se mně to narodilo. To se ví, kdyĹ je to normální porod, pane feldkurát. V takovejch abtajglách vĹdycky se najde za pětku ňákej svědek, jako podomek nebo pokojská, étery' to vodpĹísáhnou, Ĺe tam skuteĹně tu noc s ní byl a vona Ĺe mu Ĺekla. jetě kdyĹ li dolĹ po schodech: ,A co kdyĹ něco z toho bude?` a von Ĺe ji na to vodpověděl: ,Neboj se, kanimĹro, vo dítě se postarám.`"
Polní kurát se zamyslil a celá duchovní Ĺtěcha pĹipadala mu nyní nějak těĹkou, tĹebasĹe měl jiĹ pĹedtím celou osnovu vypracovanou, co a jak bude s milĹźm synem mluvit. O tom nejvyím milosrdenství v den posledního soudu, kdy vstanou vichni vojentí zloĹinci z hrobĹ s oprátkou na krku, a poněvadĹ se káli, pĹijati jsou na milost stejně jako ten lotr z Nového zákona.
Měl pĹipravenu snad jednu z nejhezĹích duchovních Ĺtěch, která měla sestávat ze tĹí Ĺástí. NapĹed chtěl pojednat o tom, Ĺe je smrt oběením lehká, kdyĹ je Ĺlověk Ĺplně usmíĹen s bohem. VojenskĹź zákon Ĺe trestá provinilce pro jeho zradu spáchanou na císaĹi pánu, kterĹź je otcem svĹźch vojínĹ, takĹe na sebemení poklesek jejich sluí se dívati jako na otcovraĹdu, potupení otce. Potom chtěl dál rozvinout svou teorii, Ĺe císaĹ pán jest z milosti boĹí, Ĺe jest bohem ustanoven k Ĺízení světskĹźch záleĹitostí, tak jako papeĹ jest ustanoven k Ĺízení duchovních věcí. Zrada spáchaná na císaĹi jest zradou spáchanou na samotném pánubohu. Čeká tedy vojenského zloĹince kromě oprátky trest na věĹnosti a věĹné zatracení zlolaje. Jestli vak světská spravedlnost nemĹĹe vzhledem k vojenské disciplíně zruit rozsudek a musí oběsit zloĹince, není jetě vecko ztraceno, pokud se tĹźká druhého trestu na věĹnosti. Člověk to mĹĹe parírovat vĹźbornĹźm tahem, pokáním.
Polní kurát pĹedstavoval si tu nejdojemnějí scénu, která jemu samotnému tam nahoĹe prospěje k vymazání vech poznámek o jeho Ĺinnosti a pĹsobení v bytě generála Finka v PĹemylu.
Jak na něho, odsouzence, potom v Ĺvodě zaĹve: Kaj se, synu, klekněme si spolu! Opakuj za mnou, synu!
A jak potom touhle smradlávou, zavivenou celou bude se ozĹźvati modlitba: BoĹe, jehoĹ vlastností jest smilovávati se vĹdycky a odpoutěti, snaĹně tě prosím za dui vojína tohoto, kteréĹ jsi rozkázal odejíti z tohoto světa na základě rozsudku náhlého vojenského soudu v PĹemylu. DejĹ infanteristovi tomuto pro jeho Ĺpěnlivé a Ĺplné pokání, aby pekelnĹźch Ĺtrap nezakusil, ale věĹnĹźch radostí poĹíval.
"S dovolením, pane feldkurát, uĹ sedějí pět minut jako zaĹezanej, jako by jim ani do hovoru nebylo. Na nich Ĺlověk hned pozná, Ĺe jsou ponejprv v arestě."
"PĹiel jsem," Ĺekl váĹné polní kurát, "kvĹli duchovní Ĺtěe."
"To je zvlátní, co poĹád mají, pane feldkurát, s tou duchovní Ĺtěchou. Já, pane feldkurát, necejtím se bejt tak silnej, abych jim mohl nějakou Ĺtěchu poskytnout. Voní nejsou ani první, ani poslední feldkurát, kerej se dostal za mĹíĹe. Vostatně, abych jim Ĺekl pravdu, pane feldkurát, já nemám tu vejĹeĹnost, abych mohl někomu poskytovat Ĺtěchu v jeho těĹkĹźm postavení. Jednou jsem to zkusil, ale nedopadlo to pĹíli dobĹe, haĹnou si pěkně vedle a já jim to povím. KdyĹ jsem bydlel v Opatovickej ulici, tak jsem tam měl jednoho kamaráda, FaustĹźna, vrátnĹźho z hotelu. Byl to moc hodnej Ĺlověk, spravedlivej a pĹiĹinlivej. Znal kdejakou holku z ulice, a mohli by pĹijít, pane feldkurát, kterejkoliv Ĺas noĹní do hotelu k němu a Ĺíct mu jen: ,Pane FaustĹźne, potĹebuje nějakou sleĹnu,` a von vám hned svědomitě se optal, jestli blondĹźnku, brunetu, mení, vyí, tenkou, tlustou, Němkyni, Čeku nebo Ĺidovku, svobodnou, rozvedenou nebo vdanou paniĹku, inteligentní nebo bez inteligence."
vejk pĹitulil se dĹvěrně k polnímu kurátovi, a objímaje ho v pasu, pokraĹoval: "Řekněme tedy, pane feldkurát, Ĺe by Ĺekli: ,PotĹebuju blondĹźnu, nohatou, vdovu, bez inteligence,` a za deset minut byste ji měl v posteli i s kĹestním listem."
Polnímu kurátovi poĹalo bĹźt horko, a vejk mluvil dál, tiskne k sobě mateĹsky polního kuráta: "Ani by neĹekli, pane feldkurát, jakej měl pan FaustĹźn smysl pro mravnost a poctivost. Vod těch Ĺenskejch, kerĹź dohazoval a dodával do pokojĹ, nevzal vám ani krejcar dikerece, a kdyĹ se někdy některá z těch Ĺentin zapomněla a chtěla mu něco podstrĹit, měli vidět, jak se rozĹílil a zaĹal na ni kĹiĹet: ,Ty svině jedna, kdyĹ prodává svoje tělo a páe smrtelnej hĹích, nemyslí si, Ĺe ten tvĹj nějakej esták mně pomĹĹe. Já nejsem Ĺádnej kuplíĹ, nestoudná běhno. Já to dělám jedině z outrpnosti k tobě, abys, kdyĹ uĹ ses tak spustila, nemusela svou hanbu veĹejně vykládat kolemjdoucím, aby tě někde v noci chytla patrola a tys musela potom tĹi dni mejt na direkci. Takhle se aspoň v teple a nikdo nevidí, kam aĹ jsi klesla.` Von si to vynahraĹoval na hostech, kdyĹ nechtěl brát peníze jako pasák. Měl svou sazbu: modrĹź voĹi stály esták, ĹernĹź patnáct krejcarĹ, a von to vechno vypoĹet pĹímo dopodrobna jako ouĹet na kousek papíru, kerej podal hostovi. Byly to velmi pĹístupné ceny za zprostĹedkování. Na Ĺenskou bek inteligence byla pĹiráĹka esták, poněvadĹ von vycházel z tĹź zásady, Ĺe taková sprostá nádoba víc pobaví neĹ taková vzdělaná dáma. Jednou kveĹeru pĹiel ke mně pan FaustĹźn do Opatovickej ulice náramně rozĹilenej a nesvĹj, jako by ho právě byli pĹed chvilkou vytáhli zpod ochrannĹźho rámu vod elektriky a ukradli mu pĹitom hodinky. NapĹed vĹbec nic nemluvil, jen vytáhl z kapsy láhev rumu, napil se, podal mně a Ĺekl: ,Pij.` Tak jsme nemluvili nic, aĹ kdyĹ jsme tu láhev vypili, von najednou povídá: ,Kamaráde, bud tak laskav, udělej mně něco k vĹli. OtevĹi vokno na ulici, já si na vokno sednu a ty mě chytí za nohy a shodí mě z tĹetího patra dolĹ. Já uĹ v Ĺivotě nic jinĹźho nepotĹebuju, já mám tuhle poslední outěchu, Ĺe se nael dohrej kamarád, kerej mne sprovodí ze světa. Já dál na světě bejt Ĺiv nemĹĹu, já poctívej Ĺlověk sem Ĺalovanej pro kuplíĹství jako ňákej pasák ze idĹ. Ná hotel je pĹeci prvotĹídní, vecky tĹi panskĹź i moje Ĺena mají kníĹky a nejsou dluĹni panu doktorovi za vizitu ani krejcar. Má-li mne jen troku rád, shod mne z tĹetího patra, dej mně tu poslední outěchu; hekl jsem mu, aby si tedy vylezl na okno, a shodil jsem ho dolĹ na ulici. - Nelekají se, pane feldkurát."
vejk vystoupil na pryĹnu, pĹiĹemĹ vytáhl s sebou polního kuráta:
"Podívají se, pane feldkurát, já jsem ho tedy takhle chytil a up s ním dolĹ." vejk vyzvedl polního kuráta, spustil ho na podlahu, a zatímco poděenĹź polní kurát se sbíral se země, hovoĹil vejk dále: "Tak vidějí, pane feldkurát, Ĺe se jim nic nestalo, a jemu taky ne, paňu FaustĹźnovi, vono to bylo asi jenom vo tĹikrát vej. Von byl totiĹ ten pan FaustĹźn Ĺplně voĹralej a zapomněl, Ĺe já bydlím v Opatovickej ulici docela v nízkém pĹízemí, a ne ve tĹetím patĹe iako pĹed rokem, kdyĹ jsem bydlel v KĹemencovej ulici a von ke mně chodil na návtěvu."
Polní karát se země poděené podíval se na vejka, kterĹź stoje nad ním na pryĹně, rozkládal rukama.
Kurátovi napadlo, Ĺe má co dělat se ílencem, proto koktaje: "Ano, milĹź synu, nebylo to ani tĹikrát tak vysoko," oupal se pomalu pozpátku ku dveĹím, na které zaĹal tak náhle buit a pĹitom tak straně jeĹet, Ĺe mu hned otevĹeli.
vejk viděl zamĹíĹenĹźm oknem, jak polní karát spěné kráĹí pĹes nádvoĹí v prĹvodu stráĹe, pĹitom Ĺivé gestikuluje.
"Teď ho vedou asi na magorku," pomyslil si vejk, seskoĹil z pryĹny, a procházeje se vojenskĹźm krokem, zpíval si:
Ten prstĹźnek, cos mi dala, ten já nosit nebudu.
Prachsakra, proĹpak ne.
AĹ já pĹijdu k svému regimentu,
do kvéru ho nabiju... Polního kuráta za několik minut nato ohlaovali u generála Finka.
U generála bylo opět jedno velké shromáĹdění, ve kterém vynikající Ĺlohu hrály dvě pĹíjemné dámy, víno a likéry.
Bylo zde z dĹstojnického sboru celé sestavení ranního náhlého soudu, kromě obyĹejného infanteristy, kterĹź ráno jim zapaloval cigarety.
Polní karát veplul opět tak pohádkově jako pĹíera do shromáĹdění. Byl bledĹź, rozechvělĹź a dĹstojnĹź jako Ĺlověk, kterĹź je si vědom, Ĺe byl nevinně zfackován.
Generál Fink, poĹínající si poslední dobou velice dĹvěrně k polnímu karátoví, stáhl ho k sobě na pohovku a napaĹenĹźm hlasem otázal se kuráta: "Co je s tebou, duchovní Ĺtěcho?"
PĹitom jedna z veselĹźch dam hodila po kurátovi memfiskou. "Pijte, duchovní Ĺtěcho," Ĺekl jetě generál Fink, nalévaje vína polnímu kurátovi do velikého zeleného poháru. PoněvadĹ ten ihned se nenapil, zaĹal ho sám vlastnoruĹně generál napájet, a kdyby nebyl karát stateĹně lokal, byl by ho celého pobryndal.
Potom nastalo teprve dotazování, jak se pĹi poskytování duchovní Ĺtěchy choval odsouzenec. Polní karát vstal a Ĺekl hlasem plnĹźm tragiky: "Zeílel."
"To musela bĹźt znamenitá duchovní Ĺtěcha," zasmál se generál, naĹeĹ se vichni dali do hrozného chechtotu, pĹiĹemĹ obé dámy zaĹaly opět házet na kuráta memfisky.
Na konci stolu klímal v kĹesle major, kterĹź jiĹ trochu pĹebral, nyní se probudil ze své apatie, nalil rychle do dvou vinnĹźch sklenic nějakého likéru, rozrazil si cestu pĹes Ĺidle k polnímu kurátovi a pĹinutil zmámeného boĹího sluhu vypít to s ním na bratrství. Potom se zas odvalil na své místo a tloukl paĹky dál.
Tímto pĹípitkem na bratrství upadl polní karát do osidel ďábla, kterĹź natahoval na něho svou náruĹ ze vech lahví na stole i z pohledĹ a ĹsměvĹ veselĹźch dam, které si daly naproti němu nohy na stĹl, takĹe na polního kuráta koukal Belzebub z krajkoví.
Do poslední chvíle neztrácel polní karát pĹesvědĹení, `Ĺe se hraje o jeho dui a on sám Ĺe je muĹedníkem.
VyjádĹil to také rozjímáním, které pronesl k dvěma vojenskĹźm sluhĹm generála, kteĹí ho odnáeli do vedlejích pokojĹ na pohovku: "Smutné sice, ale vzneené divadlo otvírá se pĹed vaima oĹima, kdyĹ nepĹedpojatou a Ĺistou myslí vzpomenete si na tolik proslavenĹźch trpitelĹ, kteĹí stali se obětmi pro víru a jsou známi pod jménem muĹedníkĹ. Na mně vidíte, jak Ĺlověk nad veliká utrpení cítí se povĹźen, kdyĹ v jeho srdci obĹźvá pravda a ctnost, které ho ozbrojují k dobytí slavného vítězství nad nejstranějím utrpením."
Tu ho obrátili obliĹejem ke stěně a on ihned usnul.
Měl neklidnĹź spánek.
Zdálo se mu, Ĺe ve dne vykonává funkce polního kuráta a veĹer Ĺe je vrátnĹźm v hotelu namístě vrátného FaustĹźna, kterého vejk shodil z tĹetího poschodí.
PĹicházely na něho ze vech stran ke generálovi Ĺaloby, Ĺe místo blondĹźny pĹivedl hostovi brunetu, místo rozvedené paní s inteligencí Ĺe dodal vdovu bez inteligence.
Probudil se ráno zpocenĹź jako my, měl Ĺaludek jako na vodě a pĹipadalo mu, Ĺe ten jeho faráĹ na Moravě je proti němu anděl.
*3. kapitola
Onen major, kterĹź dělal auditora pĹi vĹerejím dopoledním líĹení se vejkem, byla tatáĹ figura, která veĹer u generála pila na bratrství s polním kurátem a klímala.
Jisto bylo, Ĺe nikdo nevěděl, kdy a jak major v noci od generála odeel. Vichni byli v takovém stavu, Ĺe nikdo nezpozoroval jeho nepĹítomnosti, generál si dokonce pletl, kdo vlastně ze spoleĹnosti mluví. Major nedlel jiĹ pĹes dvě hodiny ve spoleĹnosti, ale generál pĹesto kroutil si vousy, pitomě se usmívaje volal: "DobĹe jste to Ĺekl, pane majore."
Ráno nemohli majora nikde najít. Jeho plá visel v pĹedsíni, avle byla na věáku, scházela jen jeho dĹstojnická Ĺepice. Domnívali se, Ĺe snad usnul někde na záchodě v domě, prohledali vechny záchody, ale nenali ho nikde. Místo něho objevili v druhém patĹe jednoho spícího nadporuĹíka ze spoleĹnosti generálovy, kterĹź spal vkleĹe, maje hubu v díĹe, jak ho tu spánek zastihl, kdyĹ zvracel.
Major jako kdyby do vody zapadl.
Kdyby vak byl se někdo podíval zamĹíĹovanĹźm oknem, kde byl zavĹen vejk, uviděl by, jak pod vejkovĹźm ruskĹźm vojenskĹźm plátěm spí dvě osoby na jednom kavalci, jak zpod plátě vykukují dva páry bot.
S ostruhami patĹily majorovi, bez ostruh vejkovi.
Oba leĹeli k sobě pĹituleni jako dvě koata. vejk měl pracku pod majorovou hlavou a major objímal vejka za pasem, tule se k němu jako těně k fence.
Nebylo v tom nic záhadného. Bylo to prostě uvědomění si svĹźch povinností ze strany pana majora.
Stalo se vám jistě někdy, Ĺe jste s někĹźm seděli a pili po celou noc aĹ do druhého dne dopoledne, a najednou vá spolubesedník chytne se za hlavu, vyskoĹí a vykĹikne: "JeĹímarjá, já měl bĹźt v osm hodin v ĹĹadě." To je takzvanĹź záchvat povinnosti, kterĹź se dostavuje jako jakĹźsi odtěpenĹź produkt vĹźĹitek svědomí. Takového Ĺlověka, kterého chytne tento lechetnĹź záchvat, nic neodvrátí od jeho svatého pĹesvědĹení, Ĺe musí okamĹité vynahradit v ĹĹadě to, co zamekal. To jsou ta zjevení bez kloboukĹ, která vrátní v ĹĹadech zachycují na chodbě a ukládají ve svém pelechu na pohovku, aby se prospala.
PodobnĹź záchvat dostal i major.
KdyĹ se probudil v kĹesle, najednou mu napadlo, Ĺe musí okamĹitě vyslechnouti vejka. Tento záchvat ĹĹední povinnosti vynoĹil se najednou tak rychle a byl proveden bystĹe a odhodlaně, Ĺe vĹbec nikdo nezpozoroval zmizení pana majora.
Zato vak tím pádněji pocítili pĹítomnost majorovu na stráĹnici vojenského arestu. Vpadl jim tam jako puma.
ikovatel mající sluĹbu spal u stolu a kolem vude dĹímalo ostatní muĹstvo v nejrĹznějích polohách.
Major s Ĺepicí na stranu spustil takovou bandurskou, Ĺe ve vech zarazil zívání, takĹe jejich obliĹeje nabyly klebivého vĹźrazu a na majora díval se zoufale a pitvorně ne houf vojákĹ, ale houf seklebenĹźch opic.
Major mlátil pěstí do stolu a Ĺval na ikovatele: "Vy indolentní chlape, já uĹ vám tisíckrát Ĺíkal, Ĺe vae lidi jsou zasranou svinskou bandou." Obraceje se na vyjevené muĹstvo, kĹiĹel: "Vojáci! Vám kouká blbost z oĹí, i kdyĹ spíte, a kdyĹ se probudíte, tak se, chlapi, tváĹíte, jako by kaĹdĹź z vás seĹral vagĂłn dynamitu."
Následovalo potom dlouhé a vydatné kázání o povinnostech veho muĹstva na stráĹnici a koneĹně vyzvání, aby mu otevĹeli ihned arest, kde je vejk, Ĺe chce delikventa podrobiti novému vĹźslechu.
Tak se tedy dostal v noci major ke vejkovi. PĹiel tam v tom stadiu, kdy se to v něm vechno, jak se Ĺíká, rozleĹelo. Posledním jeho vĹźbuchem bylo, Ĺe poruĹil, aby klíĹe od arestu byly mu odevzdány.
ikovatel odmítl v jakémsi posledním zoufalém pĹipamatování si svĹźch povinností, coĹ na majora pĹsobilo najednou velkolepĹźm dojmem.
"Vy zasraná svinská bando," kĹiĹel do nádvoĹí, "kdybyste mi tak dali klíĹe do ruky, já bych vám ukázal."
"Posluně hlásím," odpověděl ikovatel, "Ĺe jsem nucen vás zamknouti a postaviti kvĹli vaí bezpeĹnosti k arestantovi stráĹ. AĹ si budete pĹát vyjít, raĹte, pane majore, zabouchat na dveĹe."
"Ty pitomeĹku," Ĺekl major, "ty paviáne jeden, ty velbloude, ty myslí, Ĺe já se bojím nějakého arestanta, abys mně k němu stavěl stráĹ, kdyĹ ho budu vyslĹźchat. Krucihimldonrvetr, zamkněte mne a a uĹ jste venku!"
V otvoru nade dveĹmi v zamĹíĹované lucerně vydávala petrolejová lampa s pĹitáhnutĹźm knotem matně světlo, které sotva staĹilo k tomu, aby major nael probuzeného vejka, étery' trpělivě vyĹkával, stoje ve vojenském postoji u svého kavalce, co se vlastně vyvine z této návtěvy.
vejk si vzpomněl, Ĺe bude nejlepí odevzdat panu majorovi raport, proto zvolal rázně: "Posluně hlásím, pane majore, jeden zavĹenej muĹ a jinak se nic nestalo."
Major si najednou nemohl vzpomenout, proĹ sem vlastně pĹiel, proto Ĺekl: "Ruht! Kde má toho zavĹeného muĹe?"
"To jsem, posluně hlásím, pane majore, já," Ĺekl hrdě vejk.
Major vak nedbal této odpovědi, nebo generálovo víno a likéry vyráběly v jeho mozku poslední alkoholickou reakci. Zívl tak straně, Ĺe by se kaĹdému civilistovi vykloubily sanice. U majora vak toto zívnutí pĹemístilo jeho mylení v ty mozkové záviny, kde lidstvo chová dar zpěvu. Zapadl zcela nenuceně na vejkĹv kavalec na pryĹně a takovĹźm hlasem, jakĹź vyráĹí podĹezané podsvinĹe pĹed svĹźm skonem, jeĹel:
Oh, Tannenbaum! Oh, Tannenbaum,
wie schön sind deine Blätter!
coĹ opakoval několikrát za sebou, vplétaje v tu píseň nesrozumitelné skĹeky.
Potom se pĹevalil na záda jako malé medvídě, skulil se do kotouĹe a zaĹal hned chrápat.
"Pane majore," budil ho vejk, "posluně hlásím, Ĺe dostanou vi."
Nebylo to ale nic platné. Major spal, jako kdyĹ ho do vody hodí.
vejk podíval se něĹně na něho a Ĺekl: "Tak tedy spinkej, ty koĹalo," a pĹikryl ho plátěm. Později si vlezl k němu, a tak je tedy k sobě stulené nali ráno.
K deváté hodině, kdyĹ sháňka po majorovi nabyla vrcholu, vejk vylezl z kavalce a uznal za vhodné probudit pana majora. ZatĹásl s ním několikrát velice dĹkladně, odstranil z něho ruskĹź plá, aĹ koneĹné major se na kavalci posadil, a dívaje se tupé na vejka, hledal u něho rozlutění záhady, co se to s ním vlastně stalo.
"Posluně hlásím, pane majore," Ĺekl vejk, "Ĺe zde byli jiĹ několikrát z vachcimry se pĹesvědĹit, jste-li jetě naĹivu. Proto jsem si.dovolil vás nyní probudit, poněvadĹ já nevím, jak obyĹejné dlouho spíte, abyste snad nepĹespal. V pivovaĹe v UhĹiněvsi byl jeden bednáĹ. Ten spal vĹdycky do esti hodin ráno, kdyĹ ale pĹespal, tĹebas jen Ĺtvrt hodinky do Ĺtvrt na sedm, tak uĹ potom spal aĹ do samého poledne, a to dělal tak dlouho, aĹ ho vyhodili z práce, a von jim potom ze zlosti dopustil se uráĹky církve a jednoho Ĺlena naeho panujícího rodu."
"Ty bejt blbej, vid'?" Ĺekl major ne bez pĹídechu jakéhosi zoufalství, poněvadĹ měl hlavu po vĹerejku jako kĹáp a nijak nenacházel jetě odpovědi na to, proĹ zde vlastně sedí, proĹ sem chodili ze stráĹnice a proĹ ten chlap, kterĹź stojí pĹed ním, Ĺvaní takové hlouposti, které nemají ani hlavy, ani paty. PĹipadalo mu to vechno tak straně podivné. Nejasně si vzpomínal, Ĺe zde jiĹ jednou v noci byl, ale proĹ?
"Já zde uĹ v noci bejt?" otázal se s poloviĹní jistotou.
"Dle rozkazu, pane majore," odpověděl vejk, "jak jsem vyrozuměl, posluně hlásím, ze ĹeĹi pana majora, pan major mě pĹiel vyslechnout "
A tu se majorovi rozbĹesklo v hlavě a podíval se na sebe, pak za sebe, jako kdyby cosi hledal. "NeraĹte se o nic starat, pane majore," Ĺekl vejk. "Probudil jste se zrovna tak, jak jste sem pĹiel. PĹiel jste sem bez plátě, bez avle a s Ĺepicí. Čepice je támhle, já jsem vám ji musel vzít z ruky, poněvadĹ jste si ji chtěl dát pod hlavu. Parádní oficírská Ĺepice, to je jako cylindr. Vyspat se na cylindru, to doved jenom nějakej pan Karderaz v Loděnici. Ten se natáhl v hospodě na lavici, dal si cylindr pod hlavu, on totiĹ zpíval na pohĹbech a na kaĹdej pohĹeb chodil v cylindru, dal si cylindr pěkné pod hlavu a vsugeroval si, Ĺe ho nesmí promáĹknout, a celou noc se jaksi nad ním nepatrnou tíhou těla vznáel, takĹe to cylindru vĹbec nic neukodilo, jetě spí prospělo, poněvadĹ von, kdyĹ se vobracel ze strany na stranu, tak ho svĹźma vlasama pomalu kartáĹoval, aĹ ho vyĹehlil."
Major, kterĹź si jiĹ tedy uvědomil co a jak, nepĹestával se dívat tupě na vejka a jenom opakoval: "Ty blbnout, viď? Já tedy bĹźt zde, já jít odtud." Vstal, el ke dveĹím a zabouchal.
NeĹli pĹili otevĹít, Ĺekl jetě k vejkovi: "Jestli telegram nepĹijít, Ĺe ty jse ty, tedy ty viseti" "Děkuji srdeĹné," Ĺekl vejk, "vím, pane majore, Ĺe se velice o mne staráte, ale jestli snad, pane majore, jste zde nějakou na kavalci chyt, bulte pĹesvědĹen, Ĺe kdyĹ je malinká a má naĹervenalej zadeĹek, tak Ĺe je to sameĹek, jestli je jenom jeden a nenajde se taková dlouhá edivá s naĹervenalĹźmi prouĹky na bĹíku, tak je dobĹe, jinak by to byl páreĹek, a voni se ty potvory ĹĹasné rozmnoĹujou, jetě víc neĹ králíci."
"Lassen Sie das," Ĺekl sklesle major k vejkovi, kdyĹ mu otvírali dveĹe. Major na stráĹnici nedělal uĹ ĹádnĹźch vĹźstupĹ, zcela odměĹeně poruĹil, aby doli pro droĹku, a za drkocání droĹky po mizerném dláĹdění PĹemylu měl v hlavě jen ty pĹedstavy, Ĺe delikvent je blbec prvního Ĺádu, ale Ĺe to bude patrně pĹece jen nevinné hovado, a pokud se tĹźká jeho, majora, Ĺe mu nic jiného nezbĹźvá, neĹ aby se bud zastĹelil ihned, jak pĹijede domĹ, nebo aby si poslal pro plá a avli ke generálovi a jel se vykoupat do městskĹźch lázní a po vykoupání zastavil se ve vinárně u Vollgrubera, spravil si povechně chu a na veĹer objednal si po telefonu lístek na pĹedstavení do městského divadla.
NeĹli dojel k svému bytu, rozhodl se pro to druhé.
V bytě Ĺekalo ho malé pĹekvapení. PĹiel právě vĹas...
Na chodbě jeho bytu stál generál Fink, drĹel za límec jeho bure, děsné si s ním poĹínal a Ĺval na něho: "Kde má svého majora, dobytku? Mluv, ty zvíĹe!"
ZvíĹe vak nemluvilo, poněvadĹ modralo v obliĹeji, jak ho generál krtil.
Major jetě pĹi vstupu k této scéně postĹehl, Ĺe neastnĹź bur pevně pod paĹdí svírá jeho plá a avli, které patrně pĹinesl z pĹedsíně od generála.
Tato scéna poĹala majora velice bavit, proto zĹstal stát v pootevĹenĹźch dveĹích a díval se dál na utrpení svého věrného sluhy, kterĹź měl tu vzácnou vlastnost, Ĺe majorovi leĹel uĹ dávno v Ĺaludku pro rĹzné zlodějiny.
Generál na okamĹik pustil zmodralého bure, jedině kvĹli tomu, aby vytáhl z kapsy telegram, kterĹźm potom poĹal mlátit majorova sluhu pĹes hubu a pĹes pysky, pĹiĹemĹ kĹiĹel: "Kde má svého majora, dobytku, kde má svého majora auditora, dobytku, abys mu mohl odevzdat telegram v ĹĹední záleĹitosti?"
"Zde jsem," zvolal major Derwota ve dveĹích, kterému kombinace slov ,major auditor` a ,telegram` pĹipomněla poznovu jeho jisté povinnosti.
"Ach," vykĹikl generál Fink, "ty se vrací?" V pĹízvuku bylo tolik jízlivosti, Ĺe major neodpověděl a zĹstal nerozhodné stát.
Generál mu Ĺekl, aby el s ním do pokoje, a kdyĹ se posadil za stĹl, hodil mu omlácenĹź telegram o bure na stĹl a Ĺekl mu tragickĹźm hlasem: "cti, to je tvoje dílo."
Zatímco major Ĺetl telegram, vstal generál ze Ĺidle, běhal po pokoji, poráĹel Ĺidle a taburetky, kĹiĹel: "A pĹeci ho pověsím!"
Telegram byl tohoto znění:
Pěák Josef vejk, ordonanc 11. pochodové roty,
ztratil se 16. t. m. na pĹechodu ChyrĂłw - FeltĹźn na
sluĹební cestě jako zaopatĹovaĹ bytĹ. Neprodleně
dopravit pěáka vejka na brigádní velitelství do
Wojalycze.
Major otevĹel si stĹl, vytáhl mapu a zamyslel se nad tím, Ĺe FeltĹźn je 40 kilometrĹ jihovĹźchodně od PĹemylu, takĹe jevila se zde hrozná záhada, jak pĹiel pěák vejk k ruské uniformě v místech vzdálenĹźch pĹes sto padesát kilometrĹ od fronty, kdyĹ pozice táhnou se v linii Sokal - Turze KozlĂłw.
KdyĹ to major sdělil generálovi a ukázal mu na mapě místo, kde se vejk ztratil pĹed několika dny dle telegramu, generál Ĺval jako bĹźk, poněvadĹ vycioval, Ĺe se vechny .jeho naděje o náhlém soudu rozplynuly vnivec. el k telefonu, spojil se se stráĹnicí a dal rozkaz, aby okamĹité k němu, do majorova bytu, pĹivedli arestanta vejka.
NeĹli byl rozkaz vyplněn, generál nesĹíslněkrát za hrozného proklínání projevoval svou nelibost nad tím, Ĺe ho měl dát na své riziko ihned pověsit beze veho vyetĹování.
Major oponoval a mluvil něco o tom, Ĺe právo a spravedlnost si podávají ruce, a ĹeĹnil vĹbec ve skvělĹźch periodách o spravedlivém soudu, o justiĹních vraĹdách a vĹbec o vem moĹném, co mu slina pĹinesla na jazyk, nebo měl po vĹerejku nehoráznou koĹku, která potĹebovala se vymluvit. KdyĹ koneĹně pĹedvedli vejka, major Ĺádal na něm vysvětlení, jak to bylo tam u FeltĹźna a co vlastně je s tou ruskou uniformou.
vejk to náleĹitě vysvětlil, podepĹel to několika pĹíklady ze svĹźch dějin lidskĹźch trampot. KdyĹ se ho potom major zeptal, proĹ to jiĹ neĹekl pĹi vĹźslechu pĹed soudem, vejk odpověděl, Ĺe se ho na to vlastně nikdo neptal, jak se dostal do ruské uniformy, ale Ĺe vechny otázky byly: "PĹiznáváte se, Ĺe jste se dobrovolně a beze veho nátlaku oblékl do uniformy nepĹítele?" PoněvadĹ to byla pravda, Ĺe nemohl nic jiného Ĺíct: "Ovem - ano - zajisté - tak jest - bezesporu." Proto také pĹece odmítl s rozhoĹĹením naĹĹení, které padlo u soudu, Ĺe zradil císaĹe pána.
"Ten muĹ je naprostĹź idiot," Ĺekl generál k majorovi. "PĹevlékat se na hrázi rybníka do nějaké ruské uniformy, kterou tam bĹhvíkdo zanechal, dát se vĹadit do partie ruskĹźch zajatcĹ, to mĹĹe udělat jenom blbec."
"Posluně hlásím," ozval se vejk, "Ĺe opravdu sám na sobě někdy pozoruju, Ĺe sem slabomyslnej, zejména takhle kveĹeru..."
"Ku, vole," Ĺekl mu major a obrátil se ke generálovi s otázkou, co tedy se má stát se vejkem. "A si ho oběsí u jeho brigády," rozhodl generál. Za hodinu nato vedla eskorta vejka na nádraĹí, aby ho doprovodila do tábu brigády do Wojalycze.
V arestě zanechal vejk po sobě malou památku, vykrábav na stěně kouskem dĹívka ve tĹech sloupcích seznam vech polívek, omáĹek a pĹíkrmĹ, které jedl v civilu. Byl to jakĹźsi protest proti tomu, Ĺe během 24 hodin nedali mu ani do Ĺst.
Se vejkem el souĹasně tento papír na brigádu:
Na základě telegramu Ĺíslo 469 dodává se pěák Josef vejk, zběhlĹź od i i. pochodové roty, k dalímu Ĺízení v táb brigády.
Sama eskorta, sestávající ze ĹtyĹ muĹĹ, byla směsí národností. Byl v ní Polák, Maďar, Němec a Čech, kterĹź eskortu vedl a měl hodnost frajtra a naparoval se vĹĹi krajanovi arestantovi, dávaje mu najevo svou hroznou nadvládu. KdyĹ totiĹ vejk na nádraĹí projevil pĹání, by dovoleno mu bylo se vymoĹit, Ĺekl mu frajtr docela hrubě, Ĺe bude moĹit, aĹ pĹijede k brigádě.
"Dobrá," Ĺekl vejk, "to mně musejí dát písemně, aby se vědělo, aĹ mrvě praskne moĹovej měchĹźĹ, kdo mně to udělal. Na to je zákon, pane frajtĹe."
Frajtr, chlap od volĹ, se lekl toho moĹového měchĹźĹe, a tak slavnostně na nádraĹí celá eskorta vedla vejka na záchod. Frajtr vĹbec po celé cestě dělal dojem sveĹepého Ĺlověka a tváĹil se tak nafoukaně, jako kdyby hned zítra měl dostat pĹinejmením hodnost velitele armádního sboru.
KdyĹ seděli ve vlaku na trati PĹemyl - ChyrĂłw, poznamenal k němu vejk:
"Pane frajtr, kdyĹ se na nich koukám, tak si vzpomínám vĹdycky na nějakĹźho frajtra Bozbu, kterej vám slouĹil v Tridentu. Toho kdyĹ jmenovali frajtrem, tak hned ten první den najednou zaĹal pĹibejvat do vobjemu. ZaĹínaly mu votĹźkat tváĹe a bĹicho se mu tak nafouklo, Ĺe druhej den uĹ mu ani erární kalhoty nestaĹily. A co bylo to nejhorí, Ĺe mu zaĹaly rĹst ui do délky. Tak ho dali na marodku a regimencarct povídal, Ĺe se to stává vem frajtrĹm. Ze zaĹátku Ĺe se nafouknou, u některĹźho Ĺe to brzo pĹejde, ale tohle Ĺe je takovej těĹkej pĹípad, Ĺe by moh puknout, poněvadĹ mu to de vod tĹź hvězdiĹky na pupek. Aby ho zachránili, museli mu tu hvězdiĹku vodĹíznout, a von zas splasknul."
Od té chvíle vejk marně se snaĹil udrĹet s frajtrem rozhovor a vysvětlit mu pĹátelsky, proĹ se povechné Ĺíká, proĹ je frajtr netěstím kumpanie. Frajtr na to neodpovídal kromě temnĹźch vĹźhruĹek, kdo se asi z obou bude smát, aĹ pĹijdou k brigádě. Krajan se zkrátka neosvědĹil, a kdyĹ se ho vejk optal, odkud je, odpověděl, Ĺe mu do toho nic není.
vejk to zkouel s ním velijak. Vypravoval mu, Ĺe to není ponejprv, co ho vedou eskortou, ale Ĺe se vĹdycky pĹitom dobĹe bavil se vemi, kteĹí ho provázeli.
Frajtr ale mlĹel dál a vejk pokraĹoval: "Tak se mně zdá, pane frajtr, Ĺe jich muselo potkat ve světě netěstí, kdyĹ ztratili ĹeĹ. Znal jsem mnoho smutnejch frajtrĹ, ale takovĹź boĹí netěstí, jako jste vy, pane frajtr, vodpustějí a nehněvají se, jsem jetě neviděl. SvěĹejí se mně, co jich trápí, a mĹĹe bejt, Ĺe jim poradím, poněvadĹ voják, kterĹźho vodějí eskortou, ten má vĹdy větí zkuenosti neĹ ti, co ho hlídají. Nebo vědí co, pane frajtr, aby nám cesta lepí utíkala, vypravujou něco, tĹebas jak to u nich vypadá v okolí, jestli tam mají rybníky, nebo tĹebas je tam nějaká zĹícenina hradu, tak by nám mohli vyprávět, jaká pověst se k tomu víĹe?"
"UĹ toho mám dost," vykĹikl frajtr.
"To sou astnej Ĺlověk," Ĺekl vejk, "některej Ĺlověk nemá toho nikdy dost "
Frajtr zahalil se v naprosté mlĹení, kdyĹ byl promluvil své poslední slovo:"Voni ti to u brigády vytmavějí, ale já se s tebou abgébovat nebudu."
V eskortě bylo vĹbec velice málo zábavy. Maďar se bavil s Němcem zvlátním zpĹsobem, jelikoĹ znal z němĹiny jenom jawohl a was? KdyĹ Němec mu cosi vykládal, Maďar kĹźval hlavou a Ĺíkal Jawohl, a kdyĹ se Němec zamlĹel, Ĺekl Maďar Was? a Němec spustil znova. Polák z eskorty se drĹel aristokraticky, nikoho si nevímal a bavil se sám pro sebe tím, Ĺe smrkal na zem, pouĹívaje k tomu velice dovedné palce pravé ruky, pak to zádumĹivé na zemi roztíral kolbou ruĹnice a pak zpĹsobně si utíral zasviněnou kolbu o kalhoty, pĹiĹemĹ si neustále pobruĹoval: "Svatá Panno."
"To toho moc neumí," Ĺekl k němu vejk. "Na Bojiti bydlel v jednom sklepním bytě metaĹ MacháĹek, ten se vysmrkal na vokno a rozmazal to tak dovedné, Ĺe z toho byl vobraz, jak Libue větí slávu Prahy. Za kaĹdej takovej vobraz dostal vod Ĺeny takovĹź státní tipendium, Ĺe měl hubu jako Ĺok, ale von toho nenechal a poĹád se v tom zdokonaloval. Byla to taky jediná jeho zábava."
Polák mu na to neodpovídal a nakonec celá eskorta byla v hlubokém mlĹení, jako by jela na pohĹeb a pĹemĹźlela s pietou na neboĹtíka.
Tak se blíĹili ku tábu brigády do Wojalyzce.
Mezitím se u tábu brigády zběhly jisté velice podstatné změny.
Řízením tábu brigády byl pověĹen plukovník Gerbich. To byl pán velkĹźch vojenskĹźch schopností, které se mu vrazily do nohou ve formě podágry. Měl vak v ministerstvu velice vlivné osobnosti, které zpĹsobily, Ĺe neel do penze a potloukal se nyní po rĹznĹźch tábech větích vojenskĹźch formací, bral zvĹźené sluĹné s nejrozmanitějími váleĹnĹźmi doplatky a zĹstával tak dlouho na místě, dokud v záchvatu podágry nevyvedl nějakou blbost. Potom ho zase pĹeloĹili jinam a obyĹejně bylo to vlastně jakési povĹźení. S dĹstojníky pĹi obědě obyĹejné o niĹem jiném nemluvíval neĹ o svém oteklém palci na noze, kterĹź nabĹźval obĹas hrozivĹźch rozměrĹ, takĹe musel nosit zvlátní velikou botu. PĹi jídle bylo jeho nejmilejí zábavou vypravovat vem, jak mu palec mokvá a neustále se potí, takĹe jej musí mít ve vatě, a ty vĹźpotky Ĺe jsou cítit jako zkysaná hovězí polévka.
Proto také se vĹdycky s ním celĹź dĹstojnickĹź sbor s velkou upĹímností louĹil, kdyĹ odcházel na jiné místo. Jinak byl velice Ĺoviální pán a choval se zcela pĹátelsky k niĹím dĹstojnickĹźm arĹím, kterĹźm vykládal, co toho dĹív, dokud ho jetě tohle nechytlo, dobrého vypil a snědl.
KdyĹ dopravili vejka na brigádu a dle rozkazu sluĹbu konajícího dĹstojníka pĹedvedli ho s patĹiĹnĹźmi listinami k plukovníkovi Gerbichovi, seděl u něho v kanceláĹi poruĹík Dub.
Za těch několik dní od pochodu Sanok - Sambor poruĹík Dub prodělal opět jedno dobrodruĹství. Za FeltĹźnem potkala totiĹ 11. pochodová setnina transport koní, které vedli k dragounskému pluku do Sadowe-Wisznie.
PoruĹík Dub ani sám vlastně nevěděl, jak se to stalo, Ĺe chtěl ukázat nadporuĹíkovi Lukáovi své jezdecké umění, jak vyskoĹil na jednoho koně, kterĹź s ním zmizel do Ĺdolí potoka, kde později nali poruĹíka Duba pevně zasazeného v malém moĹálu, Ĺe by jej snad ani nejdovednějí zahradník nedovedl tak zasadit. KdyĹ ho vytáhli pomocí smyĹek, poruĹík Dub nestěĹoval si na nic, jenom tie sténal, jako kdyby dodělával. Tak ho pĹivezli ke tábu brigády, jak táhli kolem, a sloĹili ho tam v malém lazaretu.
Za pár dní se vzpamatoval, takĹe lékaĹ prohlásil, Ĺe jetě dvakrát nebo tĹikrát mu namaĹou záda a bĹicho jĂłdovou tinkturou a Ĺe potom mĹĹe směle zas dostihnout svĹj oddíl.
Nyní seděl tedy u plukovníka Gerbicha a vypravoval si s ním o nejrĹznějích nemocech.
KdyĹ spatĹil vejka, zvolal hlasem velikĹźm, nebo mu bylo známo o záhadném zmizení vejka pĹed FeltĹźnem: "Tak uĹ tě zas máme! Mnozí jako potvory putují a jetě horí elmy se vracejí. Ty jsi taky jeden z nich."
KvĹli doplnění sluí jetě poznamenati, Ĺe poruĹík Dub pĹi svém dobrodruĹství s koněm utrpěl slabĹź otĹes mozku, proto se nesmíme divit, Ĺe pĹistupuje těsněji k vejkovi, kĹiĹel ve verích, vyzĹźvaje boha k zápasu se vejkem: "OtĹe, hle, vzĹźvám tě, dĹźmem halí mne dunivá děla, děsivě míhá se svitivá stĹela, Ĺediteli bitev, vzĹźvám té, OtĹe, ty doprovod' mne na tohodle lumpa... Kdes byl tak dlouho, pacholku? Jakou to má uniformu na sobě?"
Jetě sluí dodati, Ĺe plukovník stiĹenĹź dnou měl ve své kanceláĹi vechno velice demokraticky zaĹízeno, kdyĹ právě neměl záchvatu. StĹídaly se u něho vechny moĹné arĹe, aby vyslechly jeho názory na oteklĹź palec s pĹíchutí zakyslé hovězí polévky.
V dobách, kdy plukovník Gerbich netrpěl záchvaty, bĹźvalo v jeho kanceláĹi vĹdy plno nejrĹznějích arĹí, nebo on v takovĹźch mimoĹádnĹźch pĹípadech byl velice veselĹź a hovornĹź a rád měl kolem sebe posluchaĹe, kterĹźm by vypravoval sviňácké anekdoty, coĹ mu dělalo velice dobĹe a ostatním pĹsobilo tu radost, Ĺe se nuceně smáli nad starĹźmi anekdotami, které snad byly uĹ v oběhu za generála Laudona.
SluĹba u plukovníka Gerbicha byla v takovĹźch dobách velice lehká, vichni si dělali, co chtěli, a kdekoliv v nějakém tábu objevil se plukovník Gerbich, tam bylo jisto, Ĺe se krade a dělají skopiĹiny veho druhu.
Také nyní nahrnulo se s pĹedvedenĹźm vejkem do kanceláĹe plukovníka arĹí nejrĹznějího druhu a Ĺekalo, co se bude dít, mezitímco plukovník studoval pĹípis ke tábu brigády, sestavenĹź majorem z PĹemylu.
PoruĹík Dub vak pokraĹoval v rozmluvě se vejkem svĹźm obvyklĹźm, roztomilĹźm zpĹsobem: "Ty mne jetě nezná, ale aĹ mne pozná, tak strachy zcepení."
Plukovník z listiny majorovy byl jelen, poněvadĹ major v PĹemylu diktoval ten spis jetě pod vlivem slabouninké otravy alkoholem.
Plukovník Gerbich byl vak pĹesto v dobré náladě, poněvadĹ vĹera i dnes pominuly mu nepĹíjemné bolesti a jeho palec choval se tie jako beránek.
"Tak co jste vlastně provedl," otázal se vejka tak laskavĹźm tĂłnem, a poruĹíka Duba píchlo u srdce a pĹinutilo ho, aby místo vejka sám odpověděl:
"MuĹ ten, pane plukovníku," pĹedstavoval vejka, "dělá ze sebe blba, aby kryl svĹźm idiotstvím svá darebáctví. Nejsem sice obeznámen s obsahem dodaného s ním spisu, nicméně domnívám se, Ĺe ten chlap zase něco provedl, ale ve větím měĹítku. Kdybyste dovolil, pane plukovníku; abych se mohl seznámiti s obsahem spisu, mohl bych vám rozhodně dáti eventuelně urĹité direktivy, jak s ním naloĹit."
Obraceje se na vejka, Ĺekl k němu Ĺesky: "Ty mně pije krev, viď?"
"Piju," odpověděl dĹstojně vejk.
"Tak si ho pĹedstavte, pane plukovníku," pokraĹoval německy poruĹík Dub. "NemĹĹete se ho na nic optat, nemĹĹete s ním vĹbec promluvit. Jednou musí padnout kosa na kámen a bude tĹeba ho pĹíkladně potrestat. Dovolte, pane plukovníku..."
PoruĹík Dub zahloubal se do spisu sestaveného majorem z PĹemylu, a kdyĹ doĹetl, zvolal slavnostně k vejkovi: "Teď je s tebou amen, kam jsi dal erární uniformu?"
"Nechal jsem ji na hrázi rybníka, kdyĹ jsem zkouel tyhle hadry, jak se v nich ruskejm vojákĹm chodí," odpověděl vejk, "vono to vlastně není nic jiného neĹ vomyl."
vejk poĹal vyprávět poruĹíkovi Dubovi, co vechno zkusil kvĹli tomu omylu, a kdyĹ skonĹil, zaĹval na něho poruĹík Dub:
"Ted mě teprv pozná. Ví, co to je, ztrácet erární majetek, ví, co to znamená, ty lotĹe, pĹijít ve válce o uniformu?"
"Posluně hlásím, pane lajtnant," odpověděl vejk, "Ĺe kdyĹ voják ztratí uniformu, Ĺe musí vyfasovat novou."
"JeĹímarjá," vykĹikl poruĹík Dub, "ty vole, ty zvíĹe jedno, ty si bude tak dlouho zahrávat se mnou, Ĺe bude po válce sto let dosluhovat "
Plukovník Gerbich, kterĹź doposud seděl klidně a rozafně za stolem, neklebil se najednou stralivě, nebo jeho doposud klidnĹź palec u nohy z mírného a klidného beránka proměnil se záchvatem dny na Ĺvoucího tygra, na elektrickĹź proud o 600 voltech, na Ĺd drcenĹź pomalu kladivem na těrk. Plukovník Gerbich mávl jenom rukou a zaĹval hroznĹźm hlasem Ĺlověka pomalu peĹeného na roĹni: "Vechno ven! Podejte mi revolver!"
Tohle uĹ vichni znali, a proto vyrazili ven i se vejkem, kterého odtáhla stráĹ na chodbu. Jediné poruĹík Dub zĹstal a chtěl jetě v této chvíli, která se mu zdála tak pĹíhodnou, nasadit na vejka a Ĺekl klebícímu se plukovníkovi: "Dovoluji si upozorniti, pane plukovníku, Ĺe tento muĹ..."
Plukovník zamňoukal a hodil po poruĹíkovi kalamáĹem, naĹeĹ zděenĹź poruĹík Dub zasalutoval a Ĺekl: "Ovem, pane plukovníku," a zmizel ve dveĹích.
Potom dlouho ozĹźval se z plukovníkovy kanceláĹe Ĺev a vytí, aĹ nakonec bolestné Ĺpění umlklo. Palec plukovníkĹv proměnil se najednou opět v klidného beránka, záchvat dny pominul, plukovník si zazvonil a poruĹil, aby pĹivedli k němu opět vejka.
"Tak co je vlastně s tebou," otázal se plukovník vejka, jako by z něho vechno nepĹíjemné spadlo a kterému bylo tak volně a blaze, jako by se povaloval v písku na bĹehu moĹském.
vejk, usmívaje se pĹátelsky na plukovníka, vyprávěl mu celou svou odyseu, jak je ordonancí 11. markupanie 91. regimentu a jak neví, co si tam bez něho poĹnou.
Plukovník se také usmíval a potom vydal tyto rozkazy: "Vyhotovit vejkovi vojenskĹź lístek pĹes Lvov na stanici ZĂłltance, kam má zítra dorazit jeho pochodová setnina, a vydat mu ze skladitě novĹź erární mundĹr a 6 korun 82 haléĹe v záměnu mináĹe na cestu."
KdyĹ potom vejk v novém rakouském mundĹru opoutěl táb brigády, aby se vydal na nádraĹí, civěl u tábu poruĹík Dub a byl nemálo pĹekvapen, kdyĹ vejk ohlásil se pĹísně vojensky u něho, ukázal mu dokumenty a optal se ho starostlivě, má-li něco vyĹídit od něho panu nadporuĹíkovi Lukáovi.
PoruĹík Dub se k nijakému jinému vyjádĹení nedostal neĹ ke slĹvku Abtreten! A kdyĹ se díval za vzdalujícím se vejkem, tak si jenom mumlal pro sebe: "Ty mne jetě pozná, jeĹímarjá, ty mne pozná..."
Ve stanici ZĂłltance bylo shromáĹdění celého bataliĂłnu hejtmana Ságnera aĹ na nachhĹt ze 14. kumpanie, kterĹź se někde ztratil, kdyĹ obcházeli Lvov.
PĹi vstupu do městeĹka vejk ocitl se Ĺplně v novém prostĹedí, nebo zde jiĹ bylo pozorovat ze veobecného ruchu, Ĺe není tak pĹíli daleko na pozici, kde se to ĹeĹe. Vude leĹelo kolem dělostĹelectvo a vozatajstvo, z kaĹdého domu vystupovali vojáci nejrĹznějích plukĹ, mezi těmi jako elita chodili Ĺítí Němci a aristokraticky rozdávali RakuanĹm cigarety ze svĹźch hojnĹźch zásob. U ĹískoněmeckĹźch kuchyní na náměstí byly dokonce sudy s pivem, kde se vojákĹm toĹilo pivo do odměrek k obědu a k veĹeĹi, kolem kterĹźch sudĹ plouĹili se jako mlsné koĹky zanedbaní rakoutí vojáci s nabobtnalĹźmi bĹichy od pinavého odvaru slazené cigorky.
Skupiny pejzatĹźch ĹidĹ v dlouhĹźch kaftanech ukazovaly si na mraky kouĹe na západě, ermovaly rukama. KĹiĹelo se vude, Ĺe to hoĹí na Ĺece Bugu, UciszkĂłw, Busk a Derewiany.
Slyet bylo zĹetelně dunění děl. Tu zas kĹiĹeli, Ĺe Rusové bombardují z Grabové Kamionku Strumilowu a Ĺe se bojuje podél celého Bugu, a vojáci Ĺe zadrĹují běĹence, kteĹí se uĹ chtěli vrátit za Bug opět do svĹźch domovĹ.
Vude panoval zmatek a nikdo nevěděl nic jistého, zdali Rusové nepĹeli opět k ofenzívě a nezarazili svĹj nepĹetrĹitĹź Ĺstup po celé frontě.
Na hlavní velitelství městeĹka vodily hlídky polních ĹetníkĹ kaĹdou chvíli nějakou ustraenou Ĺidovskou dui pro obvinění z roziĹování nepravĹźch a klamnĹźch zpráv. Tam bili potom neastné Ĺidy do krve a propoutěli je s rozsekanou zadnicí do jejich domovĹ.
Do toho zmatku pĹiel tedy vejk a pátral v městeĹku po své markumpanii. JiĹ na nádraĹí byl by se málem dostal do konfliktu na etapním velitelství. KdyĹ pĹiel ke stolu, kde se podávaly informace vojákĹm hledajícím své Ĺásti, nějakĹź kaprál se na něho od stolu rozkĹikl, jestli snad nechce, aby mu el jeho markumpaĹku vyhledat. vejk mu Ĺekl, Ĺe chce jenom vědět, kde je zde v městeĹku rozloĹená 11. markumpanie 91. regimentu takového a takového marbataliĂłnu.
"Pro mne je to velice dĹleĹitĹź," zdĹrazňoval vejk, "abych věděl, kde je 11. markumpanie, poněvadĹ já jsem vod ní ordonanc."
Ke vemu netěstí seděl u vedlejího stolu nějakĹź tábní ikovatel, kterĹź vyskoĹil jako tygr a zahulákal na vejka: "ZatracenĹź prase, ty se ordonanc a neví, kde je tvá markumpanie?"
NeĹli mohl vejk odpovědět, zmizel tábní ikovatel v kanceláĹi a za chvíli pĹiváděl odtamtud tlustého nadporuĹíka, kterĹź vypadal tak dĹstojně jako majitel nějaké velkoĹeznické firmy.
Etapní velitelství bĹźvala téĹ padáky na potloukající se zdivoĹilé vojáky, kteĹí by snad pĹes celou válku hledali své Ĺásti a potloukali by se po etapách a nejraději by Ĺekali ve frontách u stolĹ na etapních velitelstvích, kde byl nápis Minagegeld.
KdyĹ tlustĹź nadporuĹík vstoupil, tu vykĹikl ikovatel "Habt Acht!" a nadporuĹík otázal se vejka: "Kde má dokumenty?"
KdyĹ mu je vejk pĹedloĹil a nadporuĹík se pĹesvědĹil o správnosti jeho marrĹty od tábu jeho brigády do ZĂłltance k jeho kumpanii, odevzdal je opět vejkovi a Ĺekl blahosklonné ke kaprálovi u stolu: "Dejte mu informace," a opět se zavĹel vedle do kanceláĹe.
KdyĹ za ním zapadly dveĹe, vzal tábní ikovatel vejka za rameno, a odváděje ho ke dveĹím, podal mu tuto informaci: "Koukej, smrade, a zmizí!"
A tak se vejk ocitl opět v tom zmatku a pátral nyní po někom známém z bataliĂłnu. Chodil dlouho po ulicích, aĹ koneĹně vsadil na jednu kartu.
Zastavil jednoho plukovníka a svou lámanou němĹinou ho prosil, jestli snad nezná, kde leĹí jeho bataliĂłn s jeho markumpanií.
"Se mnou mĹĹe mluvit Ĺesky," Ĺekl plukovník, "já jsem také z Čech. TvĹj bataliĂłn je rozloĹen vedle ve vesnici KlimontĂłwě za drahou, a do městeĹka se nesmí, poněvadĹ se od vaí jedné kumpanie poprali na náměstí s Bavoráky, hned jak pĹili."
vejk vydal se tedy do KlimontĂłwa.
Plukovník na něho zavolal, sáhl do kapsy a dal vejkovi pět korun, aby si za ně koupil cigarety, poznovu se s ním laskavě rozlouĹiv, vzdaloval se od vejka a myslel si v duchu: "JakĹź to sympatickĹź vojáĹek."
vejk pokraĹoval na své cestě do vesnice, a pĹemĹźleje o plukovníkovi, dospěl k tomu Ĺsudku, Ĺe pĹed dvanácti lety byl v Tridentu nějakĹź plukovník Habermaier, kterĹź se také tak laskavé choval k vojákĹm, a nakonec vylo najevo, Ĺe je homosexuelní, kdyĹ chtěl v lázních u AdiĹe zprznit jednoho kadetaspiranta, vyhroĹuje mu dienstreglamá.
Za těchto ponurĹźch mylenek doel vejk pomalu do nedaleké vesnice a nedalo mu mnoho práce najít táb bataliĂłnu, nebo tĹebas vesnice byla velice rozsáhlá, byla tam jen jedna sluná budova, veliká obecná kola, kterou v tomto Ĺistě ukrajinském kraji postavila haliĹská zemská správa k vydatnému popoltění obce.
kola ve válce prodělala několik fází. Bylo zde umístěno povícero ruskĹźch tábĹ, rakouskĹźch tábĹ, jeden Ĺas byl z tělocviĹny zĹízen operaĹní sál v dobách velikĹźch bitev, rozhodujících osud Lvova. Zde Ĺezali nohy i ruce a prováděli trepanace lebek.
Za kolou ve kolní zahradě byla veliká trychtĹźĹovitá jáma, zpĹsobená vĹźbuchem granátu velikého kalibru. V rohu zahrady stála silná hruka, na jejíĹ jedné větvi visel kus pĹeĹíznutého provazu, na kterém visel nedávno místní ĹeckokatolickĹź faráĹ, pověenĹź na udání místního polského Ĺídícího uĹitele, Ĺe byl Ĺlenem skupiny starorusĹ a Ĺe za ruské okupace slouĹil v kostele mi za vítězství zbraní ruského pravoslavného cara. Nebylo to sice pravda, poněvadĹ v té době obviněnĹź vĹbec nebyl v místě pĹítomen, jsa na léĹení kvĹli svĹźm ĹluĹovĹźm kamínkĹm v malĹźch lázních nedotĹenĹźch válkou, v Bochníe Zamurowane.
V pověení Ĺeckokatolického faráĹe hrálo Ĺlohu několik sloĹek: národnost, náboĹenskĹź spor a slepice. NeastnĹź faráĹ těsně pĹed válkou zabil totiĹ ve své zahradě jednu z uĹitelovĹźch slepic, které mu vybíraly zasazená zrna melounĹ.
Po neboĹtíkovi Ĺeckokatolickém faráĹi zĹstala farní budova prázdnou a moĹno Ĺíct, Ĺe kaĹdĹź si vzal po panu faráĹi něco na památku.
Jeden polskĹź sedláĹek odnesl si domĹ dokonce i staré piano, jehoĹ vrchní desky pouĹil ku spravení dvíĹek u praseĹího chlívka. pást nábytku roztípali vojáci, jak to bylo zvykem, a astnou náhodou zĹstala neporuena veliká kamna v kuchyni se znamenitou plotnou, nebo ĹeckokatolickĹź faráĹ neliil se nikterak od svĹźch ultrakolegĹ a rád papal a měl rád mnoho hrncĹ a pekáĹĹ na plotně i v troubě.
Tu stalo se jakousi tradicí, Ĺe vechny procházející Ĺásti vojsk vaĹily zde v kuchyni pro dĹstojníky. NahoĹe pak, ve velkém pokoji, bĹźvalo jakési dĹstojnické kasino. Stol~r a Ĺidle sesbírali u obyvatelstva vesnice.
Dnes právě dĹstojníci z bataliĂłnu uspoĹádali si slavnostní veĹeĹi, sloĹili se a koupili si prase, a kuchaĹ Jurajda dělal praseĹí hody pro dĹstojníky, obklopen rĹznĹźmi pĹíĹivníky z Ĺad dĹstojnickĹźch sluhĹ, nad kterĹźmi vynikal ĹĹetní ikovatel, kterĹź dával rady Jurajdovi, jak má dranĹírovat praseĹí hlavu, aby na něho zbyl kus rypáĹku.
Nejvíc vyvalené oĹi ze vech měl nedoĹera Baloun.
Tak asi se dívají lidoĹrouti s laskominami a chtivostí, jak z misionáĹe peĹeného na roĹni teĹe tuk, vydávaje pĹíjemnou vĹni pĹi kvaĹení. Balounovi bylo asi tak jako mlékaĹskému psu táhnoucímu vozík, kolem kterého nese uzenáĹskĹź pomocník na hlavě ko s ĹerstvĹźmi uzenkami z udírny, pĹiĹemĹ Ĺetěz uzenek visí mu z koe po zádech, takĹe jen skoĹit a chňapnout, kdyby nebylo toho protivného Ĺemeni, do kterého je ten ubohĹź pes zapĹaĹen, a mizerného náhubku.
A jitrnicovĹź prejt, prodělávající první období zrození, jitrnicové ohromné embryo na hromadě na vále vonělo pepĹem, mastnotou, játry.
A Jurajda s vykasanĹźmi rukávy byl tak váĹnĹźm, Ĺe by mohl slouĹit za model k obrazu, jak bĹh z chaosu tvoĹí zeměkouli.
Baloun se nezdrĹel a zavzlykal. Jeho vzlykot stupňoval se do usedavého pláĹe.
"Co Ĺve jak bejk?" otázal se ho kuchaĹ Jurajda. "Tak jsem si vzpomněl na domov," odpověděl se vzlykotem Baloun, "jak jsem bejval vĹdycky doma pĹi tom a jak jsem nikdy ani svĹźmu nejlepímu sousedovi nechtěl poslat vejsluĹku, jen jsem chtěl vĹdycky vechno seĹrat sám a taky seĹral. Jednou jsem se tak naprásk jitrnic, jelit a ovaru; Ĺe vichni mysleli, Ĺe prasknu, a honili mne kolem dokola s biĹem po dvoĹe, jako kdyĹ se kráva nafoukne po jeteli. - Pane Jurajda, dovolejí mně hrábnout do toho prejtu, a potom a jsem uvázanej, jinak já to trápení nepĹeĹiju."
Baloun vstal z lavice, a potáceje se jako opilĹź, pĹikroĹil ke stolu a natáhl svou pracku směrem k hromadě prejtu.
Nastal urputnĹź zápas. StěĹí ho zmohli vichni pĹítomní, aby se nevrhl na prejt. Jen to mu nemohli zabránit, kdyĹ ho vyhazovali z kuchyně, aby nehrábl v zoufalství do hrnce s moĹenĹźmi stĹevy na jitrnice.
KuchaĹ Jurajda byl tak rozĹilen, Ĺe za prchajícím Balounem vyhodil celĹź svazek dĹívek a zaĹval za ním: "NaĹer se pejlĹ, potvoro!"
V tu dobu byli jiĹ nahoĹe shromáĹděni dĹstojníci bataliĂłnu, a zatímco oĹekávali slavnostně to, co se rodilo dole v kuchyni, pili z nedostatku jiného alkoholu sprostou samoĹitnou koĹalku, zabarvenou odvarem cibule naĹluto, o které tvrdil ĹidovskĹź kupec, Ĺe je to nejlepí a nejpĹvodnějí francouzskĹź koňak, kterĹź zdědil po svém otci, a ten Ĺe ho měl jetě od svého dědeĹka.
"Ty chlape," Ĺekl mu pĹi té pĹíleĹitosti hejtman Ságner, "jestli jetě Ĺekne, Ĺe ho tvĹj pradědeĹek koupil od FrancouzĹ, kdyĹ utíkali od Moskvy, tak tě dám zavĹít, aĹ ten nejmladí z tvé rodiny bude nejstarí."
Zatímco po kaĹdém douku proklínali podnikavého Ĺida, vejk seděl jiĹ v kanceláĹi bataliĂłnu, kde nebyl nikdo kromě jednoroĹního dobrovolníka Marka, kterĹź jako historik bataliĂłnu pouĹil zdrĹení se bataliĂłnu u ZĂłltance, aby do zásoby popsal některé vítězné boje, které se strhnou patrné v budoucnosti.
Prozatím dělal si urĹité náĹrtky, a měl právě napsáno, kdyĹ vejk vstoupil: "Jestli pĹed naím duevním zrakem objeví se vichni ti hrdinové zĹĹastniví se bojĹ u vesnice N, kde po boku naeho bataliĂłnu bojoval jeden bataliĂłn pluku N a druhĹź bataliĂłn pluku N, vidíme, Ĺe ná n-tĹź bataliĂłn projevil nejskvělejí strategické schopnosti a pĹispěl nepopíratelné k vítězství n-té divize, mající za ĹĹel upevniti definitivně nae pozice v Ĺseku N."
"Tak vidí," Ĺekl vejk k jednoroĹnímu dobrovolníkovi, "uĹ jsem zde zas."
"Dovol, a tě oĹuchám," Ĺekl mile dojat jednoroĹní dobrovolník Marek, "hm, opravdu smrdí kriminálem."
"Jako vobyĹejné," Ĺekl vejk, "bylo to jenom malinkĹź nedorozumění; a co ty dělá?"
"Jak vidí," odpověděl Marek, "házím na papír hrdinné záchrance Rakouska, ale nějak mi to nechce jít dohromady a je to samé enĂłno. Podtrhuji v tom n, kteréĹto písmeno dospělo k neobyĹejné dokonalosti i v pĹítomnosti, i v budoucnosti. Kromě pĹedelĹźch schopností objevil ve mně hejtman Ságner neobyĹejnĹź matematickĹź talent. Musím kontrolovat ĹĹty bataliĂłnu a dospěl jsem dopĂłsud k takové uzávěrce, Ĺe bataliĂłn je naprosto pasívní a Ĺe Ĺeká jen na to, jak by udělal nějaké vyrovnání se svĹźmi ruskĹźmi věĹiteli, poněvadĹ se po poráĹce i po vítězství nejvíce krade. Ostatně je to vechno jedno. I kdybychom byli potĹeni na hlavu, jsou zde dokumenty o naem vítězství, poněvadĹ v Ĺloze batalionsgeschichtsschreibra jsem poctěn tím, Ĺe mohu psát: ,Poznovu se otoĹit proti nepĹíteli, kterĹź jiĹ se domníval, Ĺe vítězství je na jeho straně. VĹźpad naich vojínĹ a Ĺtok s bodáky bylo dílem okamĹiku. NepĹítel v zoufalství prchá, vrhá se do vlastních zákopĹ, bodáme ho bez milosti, takĹe v nepoĹádku opoutí své zákopy, zanechávaje v naich rukách zraněné i nezraněné zajatce. Jest to jeden z nejslavnějích okamĹikĹ.` Kdo to vechno pĹeĹká, píe domĹ polní potou lístek: ,Dostali pĹes prdel, drahá Ĺeno! Jsem zdráv. Odstavilas uĹ naeho fakana? Jenom ho neuĹ, aby Ĺíkal cizím lidem táta, poněvadĹ by to bylo pro mé těĹkĹź.` Cenzura potom krtne na lístku ,Dostali pĹes prdel`, poněvadĹ se neví, kdo to dostal, a mohlo by se rĹzně kombinovat, poněvadĹ bylo vyjádĹení nejasné."
"Hlavně jasně mluvit," prohodil vejk. "KdyĹ byli misionáĹi u SvatĹźho Ignáce v Praze v roce 1912, tak tam byl jeden kazatel, a ten povídal z kazatelny, Ĺe se asi s nikĹźm neshledá v nebi. A byl na té exercici veĹerní jeden klempíĹ, Kulíek, a ten po tĹź poboĹnosti povídal v hospodě, Ĺe ten misionáĹ musel asi moc věcí provést, kdyĹ v kostele vohlaoval, jako pĹi veĹejnĹź zpovědí, Ĺe s nikĹźm se neshledá na nebi; proĹ takovĹź lidi posílají na kazatelnu. Má se vĹdycky mluvit jasné a zĹetelně, a ne v ĹádnĹźch takovĹźch, oklikách. U BrejkĹ byl pĹed léty jeden sklepmistr a ten měl ve zvyku, kdyĹ byl v ráĹi a el po práci domĹ, stavět se pĹitom v jednĹź noĹní kavárně a pĹipíjet si s cizími hosty a vĹdycky pĹi pĹípitku Ĺíkat: My se na vás, vy se na nás . . . Za to dostal jednou od nějakĹźho slunĹźho pána z Jihlavy takovou pĹes hubu, Ĺe kavárník ráno, kdyĹ vymetli ty zuby, zavolal svou dceruku, která chodila do pátĹź vobecnĹź koly, a zeptal se jí, kolik má dospělĹź Ĺlověk v hubě zubĹ. PoněvadĹ to nevěděla, tak jí vyrazil dva zuby, a na tĹetí den dostal pĹípis vod toho sklepmistra, ve kterĹźm se mu ten omlouval za vechny nepĹíjemností, kterĹź mu zpĹsobil, Ĺe nechtěl nic Ĺíct sprostĹźho, ale Ĺe ho veĹejnost nepochopuje, poněvadĹ vono je to vlastně tak: My se na vás, vy se na nás hněváte? Kdo mluví nějakĹź dvojsmyslnĹź ĹeĹi, musí si je napĹed rozváĹit. PĹímej Ĺlověk, kterĹź mluví, jak mu zobák narost, málokdy dostane pĹes hubu. A jestli uĹ se mu to stane pokolikrát, pak si vĹbec dá pozor a radi ve spoleĹnosti drĹí kunu. Je pravda, Ĺe vo takovĹźm Ĺlověku kaĹdej myslí, Ĺe je potouchlej a bĹhví jakej, a Ĺe kolikrát taky ho zĹeĹou, ale to uĹ nese s sebou jeho rozvaha, jeho sebeovládání se, poněvadĹ musí poĹítat, Ĺe von je sám a proti němu Ĺe je moc lidí, kteĹí se cítějí bejt uraĹenĹźmi, a kdyby se zaĹal s nima prát, Ĺe by dostal jetě dvakrát tolik. Takovej Ĺlověk musí bejt skromnej a trpélivej. V Nuslích je nějakej pan Hauber, toho jednou v neděli v Kundraticích na silnici píchli omylem noĹem, kdyĹ el z vĹźletu od BartĹňkovĹźho mlejna. A von s tím noĹem v zádech pĹiel aĹ domĹ, a kdyĹ mu Ĺena svlíkala kabát, tak mu ho pěkné vytáhla ze zad a dopoledne uĹ s tím noĹem rozkrajovala maso na gulá, poněvadĹ byl ze solingenskĹź vocele a pěkné nabrouenej a voni měli doma vechny noĹe pilkovatĹź a tupĹź. Vona potom chtěla mít celou soupravu do domácnosti z takovejch noĹĹ a posílala ho vĹdycky v neděli do Kundratic na vejlet, ale von byl tak skromnej, Ĺe neel nikam neĹ k BanzetovĹm do Nuslí, kde věděl, Ĺe kdyĹ sedí v kuchyni, Ĺe ho dĹív Banzet vyhodí, neĹ mĹĹe na něho někdo sáhnout "
"Ty jsi se nijak nezměnil," Ĺekl k němu jednoroĹní dobrovolník.
"Nezměnil," odpověděl vejk, "já jsem na to neměl Ĺas. Voni mě dokonce chtěli zastĹelit, ale to by nebylo jetě to nejhorí, já jsem jetě nedostal nikde lénunk vod dvanáctého."
"U nás ho teď nedostane, poněvadĹ my jdeme na Sokal a lénunk se bude vyplácet aĹ po bitvě, musíme etĹit. Jestli poĹítám, Ĺe se to tam strhne za Ĺtrnáct dní, tak se uetĹí na kaĹdĹźm padlĹźm vojákovi i s culágama 24 K 72 hal."
"A co je jinak novĹźho u vás?"
"PĹedně se nám ztratil nachhĹt, potom dĹstojnickĹź sbor má na faĹe praseĹí hody a muĹstvo rozlezlo se po vesnici a provádí nejrĹznějí nemravnosti s místním ĹenskĹźm obyvatelstvem. Dopoledne uvázali jednoho vojáka od vaí kumpanie za to, Ĺe lezl na pĹdu za sedmdesátiletou bábou. Ten Ĺlověk je nevinen, poněvadĹ v denním rozkaze nic nebylo, do kolika let je to dovoleno."
"To bych si taky myslel," Ĺekl vejk, "Ĺe ten Ĺlověk je nevinnej, poněvadĹ kdyĹ taková bába leze nahoru po ĹebĹíku, tak jí Ĺlověk do vobliĹeje nevidí. To byl zrovna takovej pĹípad na manévrech u Tábora. Ná jeden cuk kvartĹźroval v hospodě a nějaká Ĺenská drhla v pĹedsíni podlahu a nějakej Chramosta se k ní pĹitoĹil a poplácal ji - jak bych ti to Ĺekl - po sukních. Voňa měla moc vyvinutĹź sukně, a kdyĹ ji tak pĹes né plácl, tak vona nic, plácne ji podruhĹź, plácne ji potĹetí, vona zase nic, jako by se jí to netejkalo, tak von se vodhodlal k Ĺinu a vona klidné dál drhla kolem podlahu, a potom se na něho votoĹí plnĹźm vobliĹejem a povídá: ,To jsem vás dostala, vojáĹku: Té bábě bylo pĹes sedmdesát let a vypravovala to potom po celĹź vesnici. - A nyní dovolil bych se vás otázati, zdali jste za mé nepĹítomnosti nebyl téĹ zavĹen."
"Nebylo k tomu pĹíleĹitosti," omlouval se Marek, "ale zato, pokud se tĹźká tebe, musím ti sdělit, Ĺe bataliĂłn vydal na tebe zatykaĹ."
"To nevadí," podotkl vejk, "to udělali Ĺplně správné, to musel bataliĂłn udělat a vydat na mé zatykaĹ, to byla jejich povinnost, poněvadĹ se o mně nevědělo po takovou dobu. To nebylo Ĺádné pĹenáhlení vod bataliĂłnu. - Tys tedy povídal, Ĺe vichni oficíĹi jsou na faĹe na praseĹích hodech? To tam musím jít a pĹedstavit se, Ĺe jsem zase zde, beztoho měl pan obrlajtnant Luká vo mě velkou starost "
vejk vyrazil k faĹe pevnĹźm vojenskĹźm krokem, pĹiĹemĹ si zpíval:
Podívej se na mne,
potěeni moje,
podívej se na mne,
jak sou udělali
ze mne pána...
Pak vstoupil vejk do fary po schodech nahoru, odkud ozĹźvaly se hlasy dĹstojníkĹ.
Mluvilo se o vem moĹném a právě mleli brigádu, jaké nepoĹádky tam panují u tábu, a adjutant brigády poloĹil téĹ polínko pod brigádu, poznamenávaje: "Telegrafovali jsme pĹece kvĹli tomu vejkovi, vejk..."
"Hier!" zvolal za pootevĹenĹźmi dveĹmi vejk, a vstupuje dovnitĹ, opakoval: "Hier! Melde gehorsam, Infanterist vejk, Kumpanieordonanz 11. Marschkumpanie!"
Vida zaraĹené obliĹeje hejtmana Ságnera a nadporuĹíka Lukáe, v nichĹ zraĹilo se jakési tiché zoufalství, neĹekal na otázku a zvolal: "Posluně hlásím, Ĺe mé chtěli zastĹelit, Ĺe jsem zradil císaĹe pána."
"Pro JeĹíe Krista, co to mluvíte, vejku?" vykĹikl zoufale bledĹź nadporuĹík Luká.
"Posluně hlásím, to bylo takhle, pane obrlajtnant..."
A vejk poĹal zevrubně líĹit, jak se to vlastně s ním stalo.
Dívali se na něho s vytĹetěnĹźmi zraky, on vypravoval se vemi moĹnĹźmi podrobnostmi, dokonce nezapomněl poznamenati, Ĺe na hrázi toho rybníka, kde se mu to netěstí stalo, rostly pomněnky. KdyĹ potom jmenoval tatarská jména, s kterĹźmi se seznámil na své pouti, jako Hallimulabalibej, ke kterĹźmĹ jménĹm pĹidal celou Ĺadu jmen vytvoĹenĹźch jím samĹźm, jako Valivolavalivej, Malimulamalimej, nezdrĹel se jiĹ nadporuĹík Luká poznámky: "e vás kopnu, vy dobytku. PokraĹujte krátce, ale souvisle!"
A vejk pokraĹoval dále se svou dĹsledností, a kdyĹ pĹiel aĹ k náhlému soudu a generálovi a majorovi, zmínil se o tom, Ĺe generál ilhal na levé oko a major Ĺe měl modré oĹi, "...které po mně toĹí," dodal potom v rĹźmu.
Od 12. kumpanie velitel Zimmermann hodil po vejkovi hrníĹkem, z kterého pil mocnou koĹalku od Ĺida.
vejk pokraĹoval dál zcela klidné, jak potom dolo k duchovní Ĺtěe a jak major spal do rána v jeho objetí. Potom obhájil skvěle brigádu, kam ho poslali, kdyĹ si ho bataliĂłn vyĹádal jako ztraceného. PĹedkládaje pak dokumenty pĹed hejtmana Ságnera, Ĺe jak je vidět, byl tou vysokou instancí brigády osvobozen z jakéhokoliv pode zĹení, pĹipomenul: "Dovoluji si posluné hlásit, Ĺe pan lajtnant Dub nalézá se u brigády s otĹesením mozku a dá vás vechny pozdravovat. Prosím o lénunk a tabáksgelt."
Hejtman Ságner s nadporuĹíkem Lukáem vyměnili mezi sebou tázavé pohledy, ale vtom jiĹ otevĹely se dveĹe a dovnitĹ nesli v jakémsi dĹberu kouĹící se jitrnicovou polévku.
To byl zaĹátek vech těch rozkoí, na které Ĺekali.
"Vy jeden zatracenej chlape," Ĺekl hejtman Ságner k vejkovi, jsa v pĹíjemné náladě pĹed blíĹícími se poĹitky, "vás zachránily jenom praseĹí hody."
"vejku," dodal k tomu nadporuĹík Luká, "jestli se stane jetě něco, tak bude s vámi zle." "Posluně hlásím, Ĺe musí bejt se mnou zle," zasalutoval vejk, "kdyĹ je Ĺlověk na vojně, musí vědět a znát..."
"Zmizte!" zaĹval na něho hejtman Ságner.
vejk zmizel a odebral se dolĹ do kuchyně. Tam se vrátil opět zdrcenĹź Baloun a Ĺádal, aby mohl obsluhovati svého nadporuĹíka Lukáe pĹi hodech.
vejk dostavil se právě k polemice kuchaĹe Jurajdy s Balounem.
Jurajda pouĹíval pĹitom dosti nesrozumitelnĹźch vĹźrazĹ.
"Jsi hodule Ĺravá," Ĺíkal Balounovi, "Ĺral bys, aĹ by ses potil, a kdybych ti dal nést nahoru jitrnice, tak by ses s nimi pekelil na schodech."
Kuchyně měla nyní jinou tváĹnost. ÚĹetní ikovatelé od bataliĂłnu i od setnin mlsali podle hodností, dle rozpracovaného plánu kuchaĹe Jurajdy. PísaĹi od bataliĂłnu, telefonisti od kumpanií a několik arĹí jedli chtivé z rezavého umĹźvadla rozĹeděnou jitrnicovou polévku horkou vodou, aby se na ně téĹ něco dostalo.
"Nazdar!" Ĺekl ĹĹetní ikovatel Vaněk ku vejkovi, ohlodávaje jeden pazouĹek. "Byl zde pĹed chvílí ná jednoroĹák Marek a oznámil, Ĺe jste opět zde a máte na sobě novĹź mundĹr. Vy jste mne teď pĹived do pěkné lamastiky. On mne postrail, Ĺe teď ten mundĹr nevyĹĹtujeme s brigádou. Vá mundĹr se nael na hrázi rybníka a my uĹ to oznámili pĹes batalionskanclaj na brigádu. U mne jste veden jako utopenĹź pĹi koupání, vy jste se vĹbec nemusel vracet a dělat nám nepĹíjemnosti s dvojím mundĹrem. Vy ani nevíte, co jste proved bataliĂłnu. KaĹdá Ĺást vaeho mundĹru je u nás zaznamenána. Nalézá se v seznamu mundĹrĹ u mě, u kumpanie, jako pĹírĹstek. Kumpanie má o jeden ĹplnĹź mundĹr víc. O tom jsem uĹinil oznámení k bataliĂłnu. Ted dostaneme z brigády vyrozumění, Ĺe jste tam dostal novĹź mundĹr. PoněvadĹ bataliĂłn mezitím ve vĹźkazech 0 oacení oznámí, Ĺe je pĹírĹstek jednoho kompletu... Já to znám, z toho mĹĹe bĹźt revize. KdyĹ se jedná o takovou maliĹkost, pĹijedou k nám z intendantstva. KdyĹ se ztratí dva tisíce párĹ bot, o to se nikdo nestará... - Ale nám se ztratil ten vá mundĹr," Ĺekl tragicky Vaněk, saje z kosti, která mu padla do ruky, morek a vydloubávaje zbytek zápalkou, kterou si Ĺistil v zubech místo párátka; "kvĹli takové maliĹkostí rozhodné sem pĹijde inspekce. KdyĹ jsem byl v Karpatech, pĹila k nám inspekce kvĹli tomu, Ĺe nebylo dodrĹeno naĹízení, aby se zmrzlĹźm vojákĹm stahovaly boty bez pokození. Stahovaly se, stahovaly, a na dvou pĹitom praskly a jeden měl je uĹ rozbité pĹed smrtí. A malér byl hotov. PĹijel jeden plukovník z intendantstva, a nebĹźt toho, Ĺe dostal, hned jak pĹijel, z ruské strany jednu do hlavy a Ĺe se svalil do Ĺdolí, nevím, co by z toho bylo."
"Stáhli s něho taky boty?" otázal se vejk se zájmem.
"Stáhli," Ĺekl zádumĹivé Vaněk, "ale nikdo nevěděl kdo, takĹe jsme ani plukovníkovy boty nemohli dát do vĹźkazu."
KuchaĹ Jurajda se opět vrátil seshora a první jeho pohled padl na zniĹeného Balouna, kterĹź seděl zarmoucené a zniĹené na lavici u kamen a díval se se stranĹźm zoufalstvím na své vyhublé bĹicho.
"Ty bys patĹil mezi sektu hesychastĹ," s lítostí Ĺekl uĹenĹź kuchaĹ Jurajda, "ti také hleděli celé dny na svĹj pupek, aĹ se jim zdálo, Ĺe jim kolem pupku zasvitla svatozáĹ. Pak se domnívali, Ĺe dospěli tĹetího stupně dokonalosti."
Jurajda sáhl do trouby, vzal odtamtud jedno jelítko. "er, Baloune," Ĺekl pĹívětivě, "naĹer se, aĹ pukne, udav se, nenaĹranĹe."
Balounovi vstoupily slzy do oĹí.
"Doma, kdyĹ jsme zabíjeli, tak jsem napĹed," podotkl plaĹtivé Baloun, poĹíraje malé jelítko, "snědl poĹádnĹź kus ovaru, celej rypák, srdce, ucho, kus jater, ledvinu, slezinu, kus boku, jazyk a potom..."
A tichĹźm hlasem dodal, jako kdyĹ se vypravuje pohádka: "A potom pĹily jitrnice, est, deset kouskĹ, a bachoratá jelita, kroupová i housková, Ĺe neví ani, do Ĺeho dĹív kousnout, do houskovĹźho, nebo kroupovĹźho. Vechno se rozplĹźvá na jazyku, vechno voní, a Ĺlověk Ĺere a Ĺere. - Tak si myslím," hoĹekoval dál Baloun, "Ĺe mě koule uetĹí, ale hlad dorazí, a Ĺe uĹ vícekrát v Ĺivotě nepĹijdu dohromady s takovĹźm pekáĹem jelitovĹźho prejtu jako doma. - Sulc, ten jsem nemíval tak rád, poněvadĹ se to jen tĹese a nic to nevydá. ena, ta se zas mohla pro sulc utlouct, a já jí do toho sulce nepĹál ani kus ucha, poněvadĹ chtěl jsem vecko sám seĹrat, tak, jak mně to nejlepí chutnalo. NeváĹil jsem si toho, tĹź lahody, toho blahobytu, a tchánovi, vejminkáĹi, upĹel jsem jednou prase a zabil, seĹral, a jetě mně bylo ke vemu líto poslat mu, chudákovi starĹźmu, tĹebas jen malou vejsluĹku - a von mně potom prorokoval, Ĺe chcípnu jednou hlady."
"A uĹ je to tady," Ĺekl vejk, kterému dnes mimoděk splĹźvaly z Ĺst samé rĹźmy.
KuchaĹe Jurajdu opustil jiĹ náhlĹź záchvat soucitu s Balounem, poněvadĹ Baloun pĹitoĹil se nějak rychle k plotně, vytáhl z kapsy kus chleba a pokusil se celĹź krajíc namoĹit do omáĹky, která ve velkém pekáĹi tulila se ze vech stran k velké hroudě vepĹové peĹeně.
Jurajda uhodil ho pĹes ruku, takĹe BalounĹv krajíc chleba spadl do omáĹky, jako kdyĹ plavec skáĹe na plovárně z mĹstku do Ĺeky.
Nedaje mu pĹíleĹitosti, aby mohl vytáhnouti lahĹdku z pekáĹe, chytil ho a vyhodil ze dveĹí.
ZdrcenĹź Baloun viděl jetě oknem, jak Jurajda vytahuje vidliĹkou ten krajíc chleba, kterĹź se dohněda nasákl omáĹkou, a jak jej podává vejkovi a pĹidává k tomu jetě kousek seĹíznutého masa z povrchu peĹené se slovy:
"Jezte, mĹj skromnĹź pĹíteli!"
"Panenko Marjá," zabědoval za oknem Baloun, "mĹj chleba je v hajzlu." Klátě dlouhĹźma rukama, el shánět něco na zub do vsi.
vejk, pojídaje lechetnĹź dar Jurajdy, promluvil plnĹźmi Ĺsty: "To jsem opravdu rád, Ĺe jsem zas mezi svĹźma. Moc by mé to mrzelo, kdybych nemoh prokazovat kumpanii dál svoje platnĹź sluĹby." Otíraje si s brady z krajíce steklé kapky omáĹky a sádla, dokonĹil:
"Nevím, nevím, co byste si tady beze mne poĹali, kdyby mne tam byli někde zdrĹeli a válka by se jetě prodlouĹila o pár rokĹ."
ÚĹetní ikovatel Vaněk se otázal se zájmem: "Jak myslíte, vejku, Ĺe bude vojna dlouho trvat?"
"Patnáct let," odpověděl vejk. "To jest samozĹejmĹź, poněvadĹ jednou uĹ byla tĹicetiletá válka, a teď jsme o poloviĹku chytĹejí neĹ dĹív, tedy 30:2=15."
"Pucflek naeho hejtmana," ozval se Jurajda, "vypravoval, Ĺe slyel, jakmile obsadíme hranice HaliĹe, Ĺe se dál nepotáhne. Potom Rusové zaĹnou vyjednávat o mír."
"To by nestálo za to ani válĹit," Ĺekl dĹrazně vejk. "KdyĹ vojna, tak vojna. Já rozhodné dĹív vo míru mluvit nebudu, dokud nebudeme v Moskvě a v Petrohradě. PĹeci to nestojí za to, kdyĹ je světová vojna, prdelkovat se jenom kolem hranic. Vezměme si napĹíklad vejdy, za tĹź tĹicetiletĹź vojny. Vodkud aĹ nepĹili, a dostali se aĹ k NěmeckĹźmu Brodu a na Lipnici, kde událi takovou paseku, Ĺe jetě dodneka se tam mluví v hospodách po pĹlnoci védsky, takĹe si navzájem nikdo nerozumí. Nebo Pruáci, ty taky nebyli jen pĹespolní, a na Lipnici je po nich PrusĹ habaděj. Dostali se aĹ do Jedouchova a do Ameriky a zas nazpátek."
"Ostatně," Ĺekl Jurajda, kterého dnes vepĹové hody Ĺplné pĹivedly z rovnováhy a popletly, "vichni lidé povstali z kaprĹ. Vezměme si, pĹátelé, vĹźvojovou teorii Darwina..."
Dalí jeho uvaĹování pĹerueno bylo vpádem jednoroĹního dobrovolníka Marka.
"Zachraň se, kdo mĹĹe," zvolal Marek; "poruĹík Dub pĹijel pĹed chvílí automobilem ke tábu bataliĂłnu a pĹivezl s sebou toho posraného kadeta Bieglera. - Je to s ním hrozné," informoval dál Marek, "kdyĹ vylezl s ním z automobilu, vpadl do kanceláĹe. Víte dobĹe, jak jsem el odtud, jak jsem Ĺíkal, Ĺe si trochu schrupnu. Natáhl jsem se tedy v kanceláĹi na lavici a zaĹal jsem pěkné usínat, kdyĹ vtom na mě skoĹil. Kadet Biegler zaĹval ,Habacht!`, poruĹík Dub postavil mé na nohy a teď spustil: ,To se divíte, co, jak jsem vás pĹekvapil v kanceláĹi pĹi nedodrĹování povinností? Spí se aĹ po odtroubení,` k ĹemuĹ dodal Biegler: ,Oddělení 16, paragraf 9 kasárenského Ĺádu: Nato bouchl poruĹík Dub pěstí do stolu a rozkĹikl se: ,Snad jste se mé chtěli u bataliĂłnu zbavit, nemyslete si, Ĺe to byl otĹes mozku, má lebka něco vydrĹí: Kadet Biegler listoval si pĹitom na stole a pĹeĹetl k tomu nahlas pro sebe z jedné listiny: ,PĹíkaz po divizi Ĺíslo 280!` PoruĹík Dub myslel, Ĺe si dělá z něho legraci kvĹli poslední jeho větě, Ĺe mu lebka něco vydrĹí, poĹal mu vytĹźkat jeho nedĹstojné a drzé chování vĹĹi starím dĹstojníkĹm, a teď ho vede sem k hejtmanovi, aby si na něho stěĹoval."
Za chvíli pĹili do kuchyně, kterou se muselo projít, kdyĹ se lo nahoru, kde seděl celĹź dĹstojnickĹź sbor a kde po vepĹové kĹźtě zpíval baculatĹź praporĹík MalĹź árii z opery Traviata, krkaje pĹitom po zelí a mastném obědě.
KdyĹ poruĹík Dub vstoupil, zvolal vejk: "Habacht, vechno vstát!"
PoruĹík Dub těsné pĹistoupil k vejkovi, aby mu pĹímo do obliĹeje zvolal: "Teď se tě, teď je s tebou amen! Já té dám vycpat na památku pro 91. regiment."
"Zum Befehl, pane lajtnant," zasalutoval vejk, "jednou jsem Ĺetl, posluně hlásím, Ĺe byla jednou jedna veliká bitva, ve kterĹź pad jeden védskĹź král se svĹźm věrnĹźm koněm. Vobě zdechliny dopravili do védska, a teď ty dvě mrtvoly stojejí vycpanĹź v tokholmskĹźm muzeu."
"Odkud má ty vědomosti, pacholku," rozkĹikl se poruĹík Dub.
"Posluně hlásím, pane lajtnant, vod svĹźho bratra profesora."
PoruĹík Dub se otoĹil, odplivl si, strkaje pĹed sebou kadeta Bieglera nahoru, kudy se lo do síně. PĹece vak mu to nedalo, aby se ve dveĹích neotoĹil po vejkovi a s neĹprosnou pĹísností Ĺímského Césara, rozhodujícího osud raněného gladiátora v Ĺirku, neuĹinil posunek palcem pravé ruky a nevykĹikl na vejka: "Palce dolĹ!"
"Posluně hlásím," kĹiĹel za ním vejk, "Ĺe uĹ je dávám dolĹ!"
Kadet Biegler byl jako moucha. Za tu dobu prodělal několik cholerovĹźch stanic a zvykl si plnĹźm právem po vech manipulacích, které s ním jako cholerou podezĹelĹźm zaváděli, Ĺe uĹ poĹal zcela nevědomky neustále poutět do kalhot. AĹ se koneĹné dostal do rukou na jedné takové pozorovací stanici nějakému odborníkovi, kterĹź v jeho vĹźmětech nezjistil cholerovĹźch bacilĹ, utuĹil mu stĹeva taninem jako vec dratví rozbité Ĺochty a poslal ho na nejbliĹí etapní velitelství, uznav kadeta Bieglera, kterĹź byl jako pára nad hrncem, frontdiensttauglich.
Byl to srdeĹnĹź Ĺlověk.
KdyĹ ho kadet Biegler upozorňoval, Ĺe se cítí velice slabĹźm, Ĺekl k němu s Ĺsměvem: "Zlatou medaili za stateĹnost jetě unesete. VĹdy jste se pĹihlásil pĹece dobrovolně na vojnu."
A tak se kadet Biegler vydal za zlatou medailí.
Jeho utuĹená stĹeva nevrhala jiĹ Ĺídkou tekutinu do kalhot, ale zĹstalo mu pĹece jen Ĺasté nucení, takĹe od poslední etapy aĹ na táb brigády, kde se setkal s poruĹíkem Dubem, byla to vlastně manifestaĹní cesta po vech moĹnĹźch záchodech. Několikrát zmekal vlak, poněvadĹ seděl na nádraĹích v klozetech tak dlouho, dokud vlak neodjel. Několikrát zamekal ve vlaku pĹesedání, sedě ve vlaku na záchodě. Ale pĹesto, pĹes vechny záchody, které mu byly v cestě, kadet Biegler pĹec jen se pĹibliĹoval k brigádě.
PoruĹík Dub měl bĹźt tenkrát pĹece jetě několik dnĹ v oetĹování u brigády, ale téhoĹ dne, kdyĹ vejk odjel k bataliĂłnu, tábní lékaĹ si to s poruĹíkem Dubem rozmyslel, kdyĹ se dověděl, Ĺe odpĹldne tím směrem, kde leĹí bataliĂłn 91. pluku, odjíĹdí sanitní automobil.
Byl velice rád, Ĺe se zbavil poruĹíka Duba, kterĹź jako vĹdy dokládal svá rĹzná tvrzení slovy: "O tom jsme jiĹ pĹed válkou u nás mluvili s panem okresním hejtmanem."
"Mit deinem Bezirkshauptmann kannst du mir Arsch lecken," pomyslil si tábní lékaĹ a velice děkoval té náhodě, Ĺe sanitní automobily jedou nahoru na Kamionku Strumilowu pĹes ZĂłltance.
vejk tam u brigády neviděl kadeta Bieglera, poněvadĹ tşŠpĹes dvě hodiny seděl opět na jednom splachovacím zaĹízení pro dĹstojníky u brigády.
MoĹno Ĺíct směle, Ĺe kadet Biegler na podobnĹźch místech nikdy neztrácel Ĺasu, poněvadĹ si opakoval vechny slavné bitvy slavnĹźch rakouskouherskĹźch vojsk, poĹínaje bitvou u Nördlingen dne 6. záĹí 1634 a konĹe Sarajevem 19. srpna 1878.
KdyĹ tak nesĹíslněkráte tahal za ňĹru splachovacího klozetu a voda se s hlukem Ĺítila do mísy, tu pĹimhouĹiv oĹi, pĹedstavoval si Ĺev bitvy, Ĺtok jízdy a hukot děl.
Setkání poruĹíka Duba s kadetem Bieglerem nebylo pĹíli pĹvabné a bylo jistě pĹíĹinou nakyslosti v jich budoucím poměru ve sluĹbě i mimo sluĹby.
KdyĹ totiĹ jiĹ poĹtvrté poruĹík Dub dobĹźval se na záchod, dopáleně vykĹikl: "Kdo je tam?"
"Kadet Biegler, 11. markumpanie, bataliĂłn N, 91. regiment," zněla hrdá odpověď.
"Zde," pĹedstavoval se konkurent pĹede dveĹmi, "poruĹík Dub od téĹe kumpanie."
"Hned jsem hotov, pane poruĹíku!"
"Čekám!"
PoruĹík Dub díval se netrpělivě na hodinky. Nikdo by nevěĹil, jaké je tĹeba energie a houĹevnatosti k tomu, vydrĹet v takové situaci pĹede dveĹmi novĹźch patnáct minut, potom jetě pět, a pak dalích pět, a dostával na klepání, tluĹení a kopání stále tutéĹ odpovědi "Hned jsem hotov, pane poruĹíku."
PoruĹíka Duba zmocnila se horeĹka, zejména kdyĹ po nadějném ustění papíru uplynulo dalích sedm minut, aniĹ by se dveĹe otevĹely.
Kadet Biegler byl ke vemu jetě tak taktní, Ĺe nespoutěl jetě neustále vodu.
PoruĹík Dub v slabé horeĹce poĹal pĹemĹźlet, jestli si snad nemá stěĹovat veliteli brigády, kterĹź, mĹĹe bĹźt, dá rozkaz vylomit dveĹe a vynést odtamtud kadeta Bieglera. Také mu napadlo, Ĺe snad je to poruení subordinace.
PoruĹík Dub teprve po dalích pěti minutách vlastně zpozoroval, Ĺe by tam za dveĹmi neměl uĹ nic co dělat, Ĺe uĹ ho to dávno pĹelo. Setrvával vak pĹed klozetem z jakéhosi principu, kopaje dále do dveĹí, za kterĹźmi se ozĹźvalo stále totéĹ: "In einer Minute fertig, Herr Leutnant"
KoneĹné bylo slyet, jak Biegler spoutí vodu, a za chvíli setkali se oba tváĹí v tváĹ.
"Kadete Bieglere," zahĹměl na něho poruĹík Dub, "nemyslete si, Ĺe jsem zde byl za tĹźmĹe ĹĹelem jako vy. PĹiel jsem kvĹli tomu, Ĺe jste se mně pĹi svém pĹíchodu k tábu brigády neohlásil. Neznáte pĹedpisy? Víte, komu jste dal pĹednost?"
Kadet Biegler srovnával chvíli ve své paměti, jestli se pĹece snad nedopustil něĹeho, co by se nesrovnávalo s disciplínou a s naĹízeními tĹźkajícími se stykĹ niĹích dĹstojnickĹźch arĹí s vyími.
V jeho vědomostech v tomto ohledu byla nehorázná mezera a propast.
Ve kole jim nikdo o tom nepĹednáel, jak se má v takovém pĹípadě zachovat niĹí dĹstojnická hodnost vĹĹi druhé, vyí; zdali má nedokadit a vyletět ze dveĹí záchodu, pĹidrĹuje si jednou rukou kalhoty a druhou vzdávaje Ĺest.
"NuĹe odpovězte, kadete Bieglere!" vyzĹźvavě zvolal poruĹík Dub.
A tu kadet Biegler si vzpomněl na zcela jednoduchou odpověď, která to rozlutila: "Pane poruĹíku, neměl jsem vědomosti po svém pĹibytí do tábu brigády, Ĺe se zde nalézáte, a vyĹídiv své záleĹitosti v kanceláĹi, odebral jsem se ihned na záchod, kde jsem setrval aĹ do vaeho pĹíchodu."
K ĹemuĹ dodal slavnostním hlasem: "Kadet Biegler hlásí se panu poruĹíkovi Dubovi."
"Vidíte, Ĺe to není maliĹkost," s trpkostí Ĺekl poruĹík Dub, "podle mého názoru měl jste ihned, kadete Bieglere, jakmile jste se dostal do tábu brigády, otázati se v kanceláĹi, zdali náhodou není zde téĹ pĹítomen nějakĹź dĹstojník od vaeho bataliĂłnu, od vaí kumpanie. O vaem chování rozhodneme u bataliĂłnu. OdjíĹdím k němu automobilem, a vy pojedete s sebou. - ádné ale!"
Kadet Biegler totiĹ namítl, Ĺe má z kanceláĹe tábu brigády vypracovanou marrĹtu po eleznici, kterĹźĹto zpĹsob cestování zdál se mu bĹźt mnohem vĹźhodnějím vzhledem ku chvění jeho koneĹníku. KaĹdé dítě pĹece ví, Ĺe automobily nejsou zaĹízeny na takové věci. NeĹ proletí sto osmdesát kilometrĹ, má uĹ to dávno v kalhotech.
Čertví co se to stalo, Ĺe otĹesy automobilu neměly zprvu, kdyĹ vyjeli, tak dalece Ĺádného vlivu na Bieglera. PoruĹík Dub byl celĹź zoufalĹź, Ĺe se mu nepodaĹí provésti plán pomsty.
KdyĹ totiĹ vyjeli, poruĹík Dub si v duchu myslel: "Jen poĹkej, kadete Bieglere, jestli to na tebe pĹijde, myslí, Ĺe dám zastavit."
V tomto směru také, pokud to bylo moĹno pro rychlost, kterou polykali kilometry, navazoval pĹíjemnou rozmluvu o tom, Ĺe vojenské automobily, mající vyměĹenou urĹitou dráhu, nesmí plĹźtvati benzínem a zastavovat se nikde.
Kadet Biegler proti tomu namítl zcela správné, Ĺe kdyĹ automobil někde Ĺeká na něco, nespotĹebuje vĹbec benzínu, poněvadĹ ofér vypne motor.
"Má-li," pokraĹoval neodbytně poruĹík Dub, "pĹiject ve vyměĹenĹź Ĺas na své místo, nesmí se nikde zastavovat "
Ze strany kadeta Bieglera nenásledovalo více Ĺádné repliky.
Tak Ĺezali vzduch pĹes Ĺtvrt hodiny, kdyĹ vtom poruĹík Dub cítil, Ĺe má nějak nafouklé bĹicho a Ĺe by bylo záhodno zastavit automobil, vylézt ven a vstoupit do karpy, sundat kalhoty a hledat ulehĹení.
DrĹel se jako hrdina aĹ na 126. kilometr, kdy rázně zatáhl oféra za plá a vykĹikl mu do ucha: "Halt!"
"Kadete Bieglere," Ĺekl poruĹík Dub milostivě, seskakuje rychle z automobilu ,ke karpě, "teď máte také pĹíleĹitost "
"Děkuji," odpověděl kadet Biegler, "nechci zbyteĹně zdrĹovat automobil."
A kadet Biegler, kterĹź měl téĹ uĹ na krajíĹku, Ĺekl si v duchu, Ĺe se raději podělá, neĹ by propustil krásnou moĹnost blamovat poruĹíka Duba.
NeĹ dojeli do ZĂłltance, dal poruĹík Dub jetě dvakrát zastavit a po poslední zastávce Ĺekl urputně k Bieglerovi: "Měl jsem k obědu biko po Polsku. Od bataliĂłnu telegrafuji stíĹnost na brigádu. ZkaĹené kyselé zelí a znehodnocené k poĹívání vepĹové maso. Smělost kuchaĹĹ pĹevyuje vechny meze. Kdo mne jetě nezná, ten mne pozná."
"Feldmarálek Nostitz-Rhieneck, elita rezervní kavalérie," odpověděl na to Biegler, "vydal spis Was schadet dem Magen im Kriege, ve kterém nedoporuĹoval pĹi váleĹnĹźch Ĺtrapách a svízelích vĹbec jísti vepĹového masa. KaĹdá nestĹídmost na pochodu kodí."
PoruĹík Dub neodpověděl na to ani slova, jenom si pomyslil: "Tvou uĹenost srovnám, chlape." Potom si to rozmyslil a pĹece se jen ozval Bieglerovi s Ĺplně hloupou otázkou: "Vy tedy myslíte, kadete Bieglere, Ĺe dĹstojník, vedle kteréhoĹ vy musíte se pokládati dle své arĹe bĹźti jemu podĹízenĹźm, nestĹídmě jí? Nechtěl jste snad Ĺíct, kadete Bieglere, Ĺe jsem se pĹeĹral? Děkuji vám za tu sprostotu. Bulte ubezpeĹen, Ĺe si to s vámi vyrovnám, vy mne jetě neznáte, ale aĹ mne poznáte, tak si vzpomenete na poruĹíka Duba."
Byl by si pĹi posledním málem pĹekousl jazyk, poněvadĹ pĹeletěli na silnici nějakĹź vĹźmol.
Kadet Biegler neodpovídal zase niĹeho, coĹ popudilo opět poruĹíka Duba, takĹe se hrubě otázal: "Poslyte, kadete Bieglere, myslím, Ĺe jste se uĹil, Ĺe máte na otázky svého pĹedstaveného odpovídat "
"Ovem," Ĺekl kadet Biegler, "jest takovĹź pasus. Nutno ovem pĹedem rozebrati ná vzájemnĹź poměr. Pokud mně známo, nejsem nikam jetě pĹidělen, takĹe odpadá tím Ĺplně ĹeĹ o mé bezprostĹední podĹízenosti k vám, pane poruĹíku. NejdĹleĹitějím ovem jest, Ĺe odpovídá se na otázky pĹedstavenĹźch v dĹstojnickĹźch kruzích jediné ve věcech sluĹby. Jak my zde dva sedíme v automobilu, nepĹedstavujeme Ĺádnou bojovnou sloĹku urĹité váleĹné manipulace. Mezi námi není Ĺádného sluĹebního poměru. Jedeme oba stejně ku svĹźm oddílĹm a nebylo by rozhodně ĹádnĹźm sluĹebním vyjádĹením se odpověď na vai otázku, zdali jsem chtěl snad Ĺíct, Ĺe jste se pĹeĹral, pane poruĹíku."
"UĹ jste domluvil?" zaĹval na něho poruĹík Dub, "vy jeden..."
"Ano," prohlásil pevnĹźm hlasem kadet Biegler, "nezapomeňte, pane poruĹíku, Ĺe o tom, co se mezi námi stalo, rozhodne patrné ĹestnĹź dĹstojnickĹź soud."
PoruĹík Dub byl téměĹ bez sebe zlostí a vztekem. U něho bylo zvlátním zvykem, Ĺe kdyĹ se rozĹílil, mluvil jetě větí pitomosti a hlouposti neĹli v klidu.
Proto také zabruĹel: "O vás bude rozhodovat vojenskĹź soud."
Kadet Biegler pouĹil této pĹíleĹitosti, aby ho dorazil Ĺplně, a proto Ĺekl takovĹźm nejpĹáteltějím tĂłnem: "Ty Ĺertuje, kamaráde." PoruĹík Dub vykĹikl na oféra, aby zastavil.
"Jeden z nás musí jít pěky," zablábolil.
"Já se vezu," klidně na to 'Ĺekl kadet Biegler, "a ty si dělej, kamaráde, co chce."
"Jeďte dál," hlasem jako v deliriu houkl poruĹík Dub na oféra a zahalil se potom v dĹstojné mlĹení jako Julius Caesar, kdyĹ se k němu pĹibliĹovali spiklenci s dĹźkami, aby ho probodli. Tak pĹijeli do ZĂłltance, kde nali stopu bataliĂłnu.
Mezitímco poruĹík Dub s kadetem Bieglerem se jetě na schodech hádali o tom, zdali kadet, kterĹź není jetě nikam zaĹazen, má nárok na jitrnici z onoho mnoĹství, které pĹipadá na dĹstojnictvo jednotlivĹźch kumpanií, dole v kuchyni zatím byli jiĹ syti a rozloĹili se po rozlehlĹźch lavicích a rozhovoĹili se o vem moĹném, pĹiĹemĹ bafali ostoest z dĹźmek.
KuchaĹ Jurajda prohlásil: "Tak jsem vám dnes udělal bájeĹnĹź vynález. Myslím, Ĺe to udělá ĹplnĹź pĹevrat v kuchaĹství. Ty pĹece ví, Vaňku, Ĺe jsem nemohl nikde v této proklaté vesnici najít marjánku do jitrnic."
"Herba majoranae," Ĺekl ĹĹetní ikovatel Vaněk, vzpomínaje na to, Ĺe je drogistou.
Jurajda pokraĹoval: "Je neprozkoumané, jak lidskĹź duch chápe se v nouzi nejrĹznějích prostĹedkĹ, jak se mu jeví nové obzory, jak zaĹíná vynalézat vechny nemoĹné věci, o kterĹźch se lidstvu dosud ani nesnilo... Hledám tedy po vech staveních marjánku, běhám, sháním se, vysvětluji jim, k Ĺemu to potĹebuji, jak to vypadá..."
"To jsi měl jetě popsat vĹni," ozval se z lavice vejk, "měl jsi Ĺíct, Ĺe marjánka voní tak, jako kdyĹ Ĺichá k lahviĹce inkoustu v aleji rozkvetlĹźch agátĹ. Na vrchu Bohdalci u Prahy..."
"Ale vejku," pĹeruil ho prosebnĹźm hlasem jednoroĹní dobrovolník Marek, "nech dokonĹit Jurajdu."
Jurajda mluvil dál: "V jednom statku pĹiel jsem na jednoho starého, vyslouĹilého vojáka z doby okupace Bosny a Hercegoviny kterĹź vyslouĹil vojenskou sluĹbu v Pardubicích u hulánĹ a jetě dnes nezapomněl Ĺesky. Ten se se mnou zaĹal hádat, Ĺe v Čechách se nedává do jitrnic marjánka, ale heĹmánek. Nevěděl jsem tedy doopravdy, co si tedy poĹnu, nebo opravdu kaĹdĹź rozumnĹź a nepĹedpojatĹź Ĺlověk musí povaĹovat marjánku mezi koĹením, které se dává do jitrnic, za princeznu. Nutno bylo nalézti rychle takĂłvou náhraĹku, která by dodala rázovité koĹeněné chuti. A tak jsem nael v jednom stavení pod obrazem nějakého svatého pověenĹź svatební myrtovĹź věneĹek. Byli to novomanĹelé, větviĹky myrty na věneĹku byly jetě dosti svěĹí. Tak jsem dal myrtu do jitrnic, ovem Ĺe jsem musel celĹź svatební věneĹek tĹikrát paĹit ve vaĹící vodě, aby lístky změkly a pozbyly pĹíli tiplavé vĹně a chuti. To se rozumí, Ĺe kdyĹ jsem jim bral ten svatební myrtovĹź věneĹek do jitrnic, Ĺe bylo mnoho pláĹe. RozlouĹili se se mnou s ujitěním, Ĺe za takové rouhání, poněvadĹ věneĹek byl svěcenĹź, nejbliĹí koule mne zabije. Vy jste jedli pĹece mou jitrnicovou polévku a nikdo z vás nepoznal, Ĺe místo marjánkou voní myrtou."
"V JindĹichově Hradci," ozval se vejk, "byl pĹed lety uzenáĹ Josef Linek a ten měl na polici dvě krabice. V jedné měl směs veho koĹení, které dával do jitrnic a jelit. V druhé krabici měl práek na hmyz, poněvadĹ ten uzenáĹ uĹ několikráte zjistil, Ĺe rozkousali jeho kunofti v buĹtě těnici nebo vába. Von vĹdycky Ĺíkal, pokud se tĹźká těnice, Ĺe má koĹennou pĹíchu po hoĹkĹźch mandlích, které se dávají do bábovek, ale vábi Ĺe v uzeninách smrdějí jako stará bible prolezlá plísní. Proto von drĹel na Ĺistotu ve svĹź dílně a zasejpal vude ten práek na hmyz. Takhle jednou dělá jelita a měl pĹitom rĹźmu. Popadne tu krabici s prákem na hmyz a vsypal to do prejtu na jelita, a vod tĹź doby v JindĹichově Hradci chodili pro jelita jen k Linkovi. Lidi se mu tam pĹímo hrnuli do krámu. A von byl tak chytrej, Ĺe pĹeci na to pĹiel, Ĺe to dělá ten práek na hmyz, a vod tĹź doby objednával si na dobírku celé bedniĹky s tím prákem, kdyĹ byl pĹedtím upozornil firmu, od které to bral, aby na bedniĹku napsali ,Indické koĹení`. To bylo jeho tajemství, s ním el do hrobu, a nejzajímavějím bylo to, Ĺe z těch rodin, kde brali jeho jelita, vodstěhovali se vichni vábi a těnice. Vod tĹź doby patĹí JindĹichĹv Hradec k nejĹistím městĹm v celejch Čechách."
"UĹ jsi skonĹil?" otázal se jednoroĹní dobrovolník Marek, kterĹź chtěl patrně téĹ vmísiti se do rozhovoru.
"S tím bych uĹ byl hotov," odpověděl vejk, "ale znám podobnĹź pĹípad v Beskydách, ale vo tom vám povím, aĹ budeme v gefechtu."
JednoroĹní dobrovolník Marek se rozhovoĹil: "KuchaĹské umění nejlépe se pozná ve válce, zejména na frontě. Dovolím si uĹiniti malé pĹirovnání. V míru Ĺetli jsme a slĹźchali o takzvanĹźch ledovĹźch polívkách, to jest polívkách, do nichĹ pĹidává se led a které jsou velice oblíbeny v severním Německu, Dánsku a védsku. A vidíte, pĹila válka, a letos v zimě v Karpatech měli vojáci tolik zmrzlé polévky, Ĺe ji ani nejedli, a je to pĹece specialita."
"ZmrzlĹź gulá dá se jíst," namítl ĹĹetní ikovatel Vaněk, "ale ne dlouho, tak nanejvĹź tĹźden. KvĹli tomu nae devátá kumpanie pustila pozici."
"Jetě za míru," s neobyĹejnou váĹností Ĺekl vejk, "toĹila se celá vojna kolem kuchyně a kolem nejrozmanitějích jídel. Měli jsme vám v Budějovicích obrlajtnanta Zákrejse, ten se toĹil poĹád kolem dĹstojnickĹź kuchyně, a taky, kdyĹ ňákej voják něco proved, tak si ho postavil hapták a pustil se do něho: ,Ty pacholku, jestli se to bude jetě jednou opakovat, ták udělám z tvĹź huby dĹkladně naklepanou rotěnku, rozlápnu té na bramborovou kai a pak ti to dám seĹrat. PoteĹe z tebe kaldoun s rejĹí, bude vypadat jako propikovanej zajíc na pekáĹi. Tak vidí, Ĺe se musí polepit, jestli nechce, aby lidi mysleli, Ĺe jsem z tebe udělal faírovanou peĹeni se zelím."
Dalí vĹźklad a zajímavĹź rozhovor o pouĹívání jídelního lístku pro vychování vojínĹ pĹed válkou byl pĹeruen velikĹźm kĹikem nahoĹe, kde konĹil slavnostní oběd.
Ze zmatené směsi hlasĹ vynikal kĹik kadeta Bieglera: "Voják má jiĹ v míru znát, Ĺeho vyĹaduje válka, a ve válce nezapomínat, Ĺemu se nauĹil na cviĹiti."
Potom bylo slyet supění poruĹíka Duba: "Prosím, aby bylo konstatováno, Ĺe jsem jiĹ potĹetí uraĹen!"
NahoĹe děly se velké věci.
PoruĹík Dub, kterĹź choval známé záludné Ĺmysly s kadetem Bieglerem pĹed tváĹí batalionskomandanta, byl hned pĹi vstupu uvítán dĹstojníky velkĹźm Ĺevem. ÚĹinkovala znamenitě na vechny Ĺidovská koĹalka.
Tak volali jeden pĹes druhého, naráĹejíce na jezdecké umění poruĹíka Duba: "Bez tolby to nejde! - SplaenĹź mustang! - Jak dlouho jsi se, kamaráde, pohyboval mezi kovboji na Západě? Krasojezdec!"
Hejtman Ságner rychle do něho vrazil odlivku prokleté koĹalky a uraĹenĹź poruĹík Dub zasedl za stĹl, PĹistavil si starou rozbitou Ĺidli k nadporuĹíkovi Lukáovi, kterĹź ho uvítal pĹátelskĹźmi slovy: "Vechno jsme jiĹ snědli, kamaráde."
Smutná postava kadeta Bieglera byla jaksi pĹehlédnuta, pĹesto, Ĺe kadet Biegler pĹesně dle pĹedpisu hlásil se kolem stolu hejtmanovi Ságnerovi sluĹebné a druhĹźm dĹstojníkĹm, opakuje kolikrát za sebou, aĹkoliv ho vichni viděli a znali: "Kadet Biegler pĹibyl do tábu bataliĂłnu."
Biegler vzal si plnou sklenici, usedl potom zcela skromně k oknu a Ĺekal na vhodnĹź okamĹik, aby mohl hodit do povětĹí některé své znalostí z uĹebnic.
PoruĹík Dub, kterému ty hrozné pĹiboudliny lezly do hlavy, klepal prstem o stĹl a zĹistajasna obrátil se k hejtmanovi Ságnerovi:
"S okresním hejtmanem jsme vĹdy Ĺíkávali: Patriotismus, věrnost k povinnosti, sebepĹekonání, to jsou ty pravé zbraně ve válce! PĹipomínám si to zejména dnes, kdyĹ nae vojska v dohledné době pĹekroĹí hranice."
<*>
Wyszukiwarka
Podobne podstrony:
Osudy dobrĂŠho vojĂĄka Ĺ vejka IIIOsudy dobrĂŠho vojĂĄka Ĺ vejka IIOsudy dobrĂŠho vojĂĄka Ĺ vejka IBandit IV AB [DM] MV32 89 1IV CSK 109 09 1Budownictwo OgĂłlne semestr IV 1 Stropodachy(1)Wyk ad IV Minimalizacja funkcji logicznychIV CSK 665 10 1DIGITALIZACJA DĂBR KULTURYIgnacy Kraszewski Macocha T IV10 Kryteria segmentacji na rynku dĂłbr i usĹug konsumpcyjnychwiÄcej podobnych podstron