PŘEDMLUVA 

0 některých věcech se těžko mluví, píše, a dokonce i čte. 

Jsou to právě ty, které vyvěrají z temných propastí lidské mysli 

a duše, z nevědomosti, arogantní sebestřednosti, nečitelnosti, 
bezohledné ignorance. Ta je stejně bezbřehá, jak nesmírná je 
na druhé straně závratnost lásky a soucítění, se kterou se u ně­
kterých bytostí, a to i lidských, také lze občas setkat. O těch se 
mluví, píše i čte snáz, každý bychom si na někoho vzpomněli, 
za všechny si dovolím jmenovat třeba sv. Františka z Assisi. 

Samozřejmě nemůžeme přesně znát pocity a zážitky „vel-

kochovaného" zvířete, které je donuceno prožít před násilným 

a mnohdy obludně bezcitným utracením pro uspokojení roz­
marů člověka rozumného - homo sapiens. Všechna ta kuřata, 

nosnice, vepři či skot, laboratorní myši, norci, králíci a nesčetní 

další tvorové však nepochybně neprožívají nic příjemného ani 

přirozeného. Ze všech za živa pozorovatelných projevů těchto 
spotřebovaných tvorů je víc než zřejmé, že jejich zážitky budou 
dost blízké zkušenostem např. desítek milionů obětí komunis­
tických gulagů a milionům zplynovaných obětí holocaustu. 
Komu selhává představivost, nechť ji zajde občas osvěžit na 

jatka či do kuřecího velkochovu. 

Pohledy na svět a eventuální činy lidské bytosti jsou samo­

zřejmě osobní záležitostí, stejně osobní je však i zodpovědnost 
za ně. Já sám za sebe považuji to, co činíme jakožto druh homo 
sapiens jiným tvorům, za zcela zásadní poskvrnu na tváři lid­
stva. Každý, kdo není schopen či ochoten si cosi takového uvě­
domit, je tím přinejmenším „přikován" k virtuální trestanecké 
kouli, která mu celkem spolehlivě zabrání v hlubším duchov­
ním povznesení a spirituálním prozření. 

1 když se o takových věcech asi skutečně nemluví, nepíše 

a nečte snadno, právě to je navýsost důležité. Každý má právo 
opravdu vědět, na čem se spolupodílí ve chvíli, kdy si dá ke 
svačině kuře či jinou bytost, nebo když si v éře dutých vláken 
koupí kožich. Přitom k tomu, aby člověk změnil názor a přestal 

5 

působit utrpení druhým, stačí někdy překvapivě málo. Třeba 

přečíst si útlou knihu. Doufám. Proto pozvedám svůj vox cla-

mantis: „Lidé! Čtěte!" 

Vlastislav Matoušek 

hudebník 

Žijeme v době a ve společnosti, kde jíst maso zabitých zvířat 

a dalších živočichů se považuje za normální. Jsou tu však lidé 

i společnosti, které zabíjení zvířat kvůli potravě odmítají, a už 

vůbec to nepovažují za normální. Vyvstává samozřejmě otázka, 

co je normální. Dnes už se jaksi obecně považuje za normální 

nejíst lidi. Lidská společnost se tak vyvinula, že lidožroutství 

se nejen odsuzuje, ale také se nám příčí. Věřím, že lidská spo­

lečnost pokročí dál a jednou bude mít takovýto postoj ke všem 

živočichům. Bolest, utrpení a touha po životě je vlastní všem 

živým bytostem, v tom tu není žádného rozdílu. Proto každý 

počin, který k tomuto uvědomění směřuje, je cenný. 

Viliam Poltikovič 

režisér 

6 

O AUTOROVI 

Edgar Kupfer-Koberwitz se narodil 24. dubna 1906 do rodi­

ny správce Koberwitzova statku poblíž Vratislavi v Polsku. Na 

začátku druhé světové války byl deportován do koncentrační­

ho tábora v Dachau u Mnichova. Přes hrozbu jisté smrti se mu 

zde podařilo něco velmi odvážného. Od listopadu 1942 pečlivě 

zaznamenával život v táboře do svého deníku, který nakonec 

obsáhl 1800 stran. Navzdory drsným podmínkám věznění zů­

stal oddaným vegetariánem. Dokonce i během těch nejhorších 

útrap byl vázán hlubokým soucitem a úctou ke všem živým 

bytostem. 

Kniha „Zvířata - naši bratři" byla napsána po válce jako 

vyjádření autorova postoje k mučení a zabíjení zvířat. Je psána 

formou dopisů, v nichž autor odpovídá imaginárnímu účastní­

kovi této diskuse. Jedna krátká věta v knize vysvětluje všechny 

důvody vegetariánství a fakt, že ji napsal člověk, který přežil 

koncentrační tábor v Dachau, jí ještě přidává na významu. 

Koberwitz píše: „Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci 

živit utrpením a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik, 

že právě díky vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí." 

V úvodu i závěru knížky je uvedena jedna pravda, které jsme 

naneštěstí každodenními svědky: „Dokud člověk zabíjí a trápí 

zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války, 

neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém." 

Autor této citlivé a provokativní knihy zemřel 7. července 

1991 v osamění, neznámý a chudý v domově důchodců. 

Možná, že právě jeho tragický osud dává snaze o zachování 

jeho odkazu takovou důležitost. Vydání knihy „Zvířata - naši 

bratři" nejen uchovává a šíří Koberwitzův duchovní a morální 

odkaz, ale také zároveň vzdává úctu jeho duchovní velikosti, jíž 

se nedostalo uznání za jeho života. 

7 

Můj milý! 

Jak mám začít, říct Ti to, co chci? Je pro mě těžké začít a na­

psat to, co Ti chci říct, a přece se vynasnažím, pokusím se vy­

světlit Ti své myšlenky, nejdřív zeširoka, potom v detailech. 

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet 

a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk 

musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. 

Dokud jsou zvířata v klecích, dotud budou i vězení, protože 

zavírat se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. 

Dokud existují zvířecí otroci, dotud budou existovat i lidští 

otroci, protože zotročování se člověk musí učit a cvičit v ma­

lém, uvnitř i navenek. 

Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo 

velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale 

pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat 

tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme 

krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých, 

myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé, 

bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě 

lépe - zanechat jich. Takto nám jednoho dne nepřijde zatěžko 

zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi. 

Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je 

jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše 

vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich 

hořkou chuť. Nechci však ukazovat prstem na toho či tu - ne, 

chci sám sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se 

chápavějším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později 

nemělo podařit i ve větších věcech? 

Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího 

světa s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem bu­

doucnosti: milovat vše. 

Ptáš se mě, proč nejím maso, a tušíš za tím nejrůznější dů­

vody. Domníváš se, že jsem možná složil slib - jako určitý druh 

pokání - že si už nedopřeji žádnou z těch vynikajících masitých 

8 

lahůdek. Myslíš přitom na šťavnatou pečínku, skvělé rybí po­

choutky, omáčku neobyčejné chuti, lahodně vyuzenou šunku, 

jemnou drůbež a tisíce dalších masitých specialit, jež vzrušují 

miliony jazýčků. Protože se ale všech těchto lahůdek dobro­

volně zříkám, domníváš se, že jen pokání, slib, velká oběť mě 

mohou pohnout k tomu, abych si tento druh životních požitků 

odepřel. Potom se zase ptáš, jestli mě nepřesvědčili moderní 

lékaři o tom, že konzumace masa není příliš zdravá, že čistě 

rostlinná strava zachovává lidské tělo, omladí ho, ba možná 

dokonce prodlouží lidský život. 

Můj milý, nestarám se příliš o to, co říkají lékaři, protože i je­

jich poznatky - jako všechny poznatky - podléhají častým změ­

nám. Možná mají pravdu. Možná je rostlinná strava pro lidské 

tělo přijatelnější, ale možná mají pravdu i jiní lékaři, kteří tvrdí, 

že ne všichni lidé snesou čistě rostlinnou stravu. Tomu posled­

nímu dokonce sám věřím, protože mnozí lidé jsou ještě v celém 

svém počínání jako šelmy, ve svých pudech, ba dokonce i svým 

cítěním. Tito lékaři také tvrdí, že v mase máme už k dispozici 

dokonalý, koncentrovaný produkt, neboť rostliny, které zvíře 

sežralo, jsou v jeho mase obsaženy v upraveném stavu a žalu­

dek člověka už nemusí vykonávat práci spojenou s trávením 

rostlin. Místo velkého množství různých rostlin tedy prý stačí 

sníst poměrně malý kousek masa. 

I to se mi zdá velmi pravděpodobné, přesto se však domní­

vám, že ani člověk, jenž jí maso, nemůže žít úplně bez pokrmů 

z rostlin a plodů. Naproti tomu velmi mnoho lidí žilo a žije bez 

masa. Kněžím posvátných starých náboženství bylo přece za­

kázáno jíst maso, protože probouzí nízké pudy a uzavírá cestu 

vyššímu poznání. 

Všechny tyto názory lékařů však nemají žádný vliv na můj 

způsob výživy. Zajímají mě jen natolik, nakolik mě zajímá myš­

lení vůbec, a neodvážil bych se rozhodnout, který z obou směrů 

má pravdu. Cit mi však říká: oba dva - až do určitého stupně. 

Každý zřejmě objevil část pravdy, neboť to, co chápeme, jsou 

vždy jen paprsky a zlomky celku, který nazýváme pravdou. 

9 

Nedávám však za pravdu jen lékařům, nikoliv, souhlasím 

i s Tebou, když říkáš, že masitá jídla jsou chutná, lahodná, jsou 

rozkoší pro jazyk, požitkem pro toho, kdo je jí. Mistrovská pří­

prava z nich skutečně udělá chutná jídla, při kterých se dá úpl­

ně zapomenout na to, že jsou připravena z mrtvol. 

Mrtvoly... toto slovo je pravdivé, ač zní hrůzostrašně. Jsou 

sice lidé, kteří tvrdí, že by se dalo mluvit i o mrtvolách rostlin 

stejně jako o mrtvolách zvířat. Uznávám, že by bylo nelogické 

jim odporovat. Jedinou výjimku tu tvoří ovoce. Nikdy není 

mrtvolou, je asi jediným, co nám příroda dává do klína se slo­

vem „jez". Ano, plod je pravý dar přírody, který se dává sám 

od sebe. Vezmeš ho bez toho, abys způsobil utrpení. Dozraje 

pro Tebe, jeho vlastní zralost Ti vrhne plody do klína. Zralost je 

však jistý druh dokonalosti. 

Nejušlechtilejší a nejdokonalejší by tedy bylo živit se jen 

plody. Věřím, že toto by mohla být potrava pro lidi, kteří jsou 

nejblíže k dokonalosti. Ostatní by při takové výživě sotva ob­

stáli, protože všechno nedokonalé v nich by toužilo po pokrmu, 

jenž je přiměřený jejich stupni. 

Vidíš, už jsem toho řekl hodně, a přece jsem nedal pří­

mou odpověď na Tvoji otázku. Jen jsem si s Tebou povídal 

o Tvých domněnkách. Ještě jsem se nedotkl Tvého prvního 

dohadu - slibu, ale chci to udělat teď. Touto domněnkou ses 

velmi citlivě přiblížil k jádru věci. Ano, je to téměř slib, jenž 

mi brání jíst maso, ale slib úplně jiného druhu, než si před­

stavuješ. Vyrostl z poznání, jež se uskutečnilo v mém nitru, 

z poznání, jež vyvolalo těžký vnitřní boj, když jsem ho chtěl 

proměnit ve skutek. Nebyl to slib odpřisáhnutý nějakému 

božstvu, nebyla to oběť položená na jakýsi oltář, jen pevný 

vnitřní slib, který jsem dal sám sobě, své duši, že už nikdy 

nebudu jíst maso. A s radostí tento slib dodržuji. Teď, když 

píšu tyto řádky, uplynulo dvacet let od onoho dne - dvacet 

let, během nichž jsem nejedl maso. 

A znovu se budeš překvapeně dívat a ptát se: „Ale proč? 

Proč?" Budeš mít přitom zvláštní pocit, že ses trefil tak blízko. 

10 

Když Ti teď však stručnou větou vysvětlím pravou příčinu, bu­

deš překvapen, jak jsou mé skutečné pohnutky vzdálené všem 

Tvým dohadům. 

Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci živit utrpením 

a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik, že právě díky 

vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí. 

Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nepronásledují, 

pronásledovat nebo dávat pronásledovat jiné tvory? Proč mám 

já, který jsem šťastný, že mě nevězní, věznit nebo dávat věznit 

jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, když mi nikdo 

nepůsobí utrpení, působit utrpení jiným tvorům? Proč mám 

já, který jsem šťastný, když mě nezraní a neusmrtí, zraňovat 

a usmrcovat, nebo způsobovat, aby byli kvůli mně zraňováni 

a usmrcováni jiní tvorové? 

Není jen přirozené, že to, co si přeji, aby se mi nestalo, ne­

činím ani jiným tvorům? Nebylo by ode mě velmi neušlechtilé, 

kdybych to chtěl dělat jen proto, abych si dopřál malý požitek 

na účet cizího utrpení a cizí smrti? Když jsou tito tvorové menší 

a slabší než já, který rozumně a ušlechtile uvažující člověk by 

z toho mohl odvodit právo zneužívat jejich slabost a malost? 

Není to ve skutečnosti tak, že větší, silnější, nadřazený by měl 

slabší tvory ochraňovat, ne je usmrcovat a pronásledovat? „Být 

ušlechtilý zavazuje," a já chci být ušlechtilý. 

Slyším, jak mi oponuješ: „Ale neděje se v přírodě to, co dě­

láme my? Nepohlcuje tam silnější slabšího? Jednáme tedy ve 

shodě s přírodou!" 

Odpovím Ti, že máš pravdu. V přírodě je to tak - u zvířat, 

dokonce i u rostlin. Ale počítáš sám sebe ještě ke zvířatům 

a rostlinám? Nevěříš spíš, že stojíš již na vyšším stupni a ne­

nazýváš sám sebe hrdě člověkem? Chápeš tedy, když věřím, 

že moje činy by měly být činy člověka, vyšší bytosti, ne činy 

zvířete jednajícího nesvobodně? Nevytváří naši lidskost právě 

skutečnost, že se snažíme osvobodit své jednání? Nespočívá 

právě v této téměř svobodné rozhodovací schopnosti našeho Já 

celá podstata našeho lidského bytí? 

11 

Budeš mi odporovat: „Ano, ale my lidé ještě nejsme doko­

nalí, ještě jsme velmi svázáni se vším z nižší sféry. Máme v sobě 

ještě mnoho ze zvířat, co jsme ještě nedokázali ve svém vývoji 

odstranit a co ještě musíme ukájet." 

Ano, i v tom Ti dávám za pravdu. Většina lidí je ještě čímsi 

mezi uvědomělým zvířetem a neuvědomělým člověkem, takže 

zažijeme velké zklamání, když je podle jejich vzhledu hodnotí­

me jako skutečné lidi. Dokonce i ti z nás, kteří zaujímají vyso­

ká místa, jsou ve svých nejsilnějších pudech většinou ještě víc 

zvířaty než lidmi. Jsou vlky nebo ovcemi - tím, co odpovídá 

jejich povaze. Avšak tak úplně Ti za pravdu přeci jen nedám. 

Žili a žijí lidé, kteří jsou už vyvinutější, v nichž je zvíře slabší 

a člověk silnější. Ptám se Tě tedy: „Mají tito lidé z pohodlnosti 

klesnout zpět a dál uvnitř žít bezduchý život zvířete, nebo by 

se spíš měli snažit překonat tento stupeň, nechat úplně vyrůst 

klíček jménem čloyěk?" 

A ptám se dál: „Neměl bych se sám raději snažit zdoko­

nalovat se, pronikat výš, stát se člověkem, místo pasivního 

vykonávání zvířecích zvyků?" Neboť věz jedno: to, co ještě 

v sobě máme ze zvířete, jsou jen bezduché a méně pěkné části 

jeho bytosti. Pronikavý zrak, velkou čistotu, nevinnost a mno­

ho dalších dobrých a krásných vlastností zvířat už nemáme. 

Je to zatím namyšlenost, když člověk věří, že je vyšší bytostí. 

Ještě takový není. Ale neměli by ti, kteří se opravdu snaží stát 

se skutečnými lidmi, kráčet touto cestou uvědoměle, naplněni 

vážností a upřímnou důstojností, cestou, jež vede k vyššímu, 

božskému člověku, k bytosti, kterou bychom vlastně chtěli být, 

o které však zatím nejvýš sníme? 

Není všechno to, co nazýváme kulturou, ukazatelem k to­

muto cíli, milníkem, který nám umožňuje najít cestu z divočiny? 

Avšak to, co nám říká umělecké dílo, čím nás oslovuje dobrá kni­

ha, musíme nejprve zažít v činech. Zabýváme-li se hodnotnými 

kulturními předměty, obklopujeme-li se uměleckými díly, je to 

jen začátek - přijetí kultury. Kultura by v nás však měla růst, 

stát se skutkem a přinést ovoce. Krásné myšlenky, jež přijímá-

12 

me, a krásné myšlenky, jež sami vytváříme, ožijí až tehdy, když 

podle nich jednáme. Až tehdy se stanou čarodějným proutkem, 

který z nás udělá bohy, vyšší bytosti, pravého člověka. 

Myslíš, že z tohoto hlediska je pomýlené, když se snažím 

nepůsobit vědomě smrt a utrpení? Nemyslíš si, že by to mohl 

být krok, který by nás přiblížil k tomu, o co se snažíme a po čem 

toužíme? K pravé lidskosti? Nevidíš, že je krásnější žít v míru se 

všemi stvořeními, projevovat vůči nim pochopení a lásku místo 

ničení a pronásledování? Nechápeš, jak mohu již dvacet let vy­

stupovat vůči všem tvorům úplně jinak, jak se mohu svobodně 

podívat do očí srně nebo holubici, nakolik se cítím být bratrem 

všech, milujícím bratrem slimáka, červa i koně, ryby a ptáka? 

Čteš „červ" a usmíváš se. A přece: ano, je pravda, co ří­

kám - i červa. Zdvihnu ho z cesty, kde by ho mohl někdo 

zašlápnout. Přenesu ho tam, kde najde útočiště - na kousek 

země nebo trávník. A jsem z toho šťastný, mnohem šťastnější, 

než kdybych ho podpatkem zašlápl a on by se na cestě ještě 

hodiny uboze svíjel. Co znamená taková malá oběť, že se sehnu 

a zašpiním si konečky prstů? Co je to proti velkému pocitu, že 

jsem s láskou vstoupil do kruhu přírody, do kruhu všech stvo­

ření - nikoliv jako šiřitel hrůzy, ani jako nositel zkázy. Naopak 

jako ten, kdo přináší mír - jako starší, větší bratr. Bratry však 

člověk nepronásleduje, bratry nezabíjí. 

Chápeš teď, proč nejím maso? 

13 

Můj milý! 

Vyslechl jsem Tvé námitky. Říkáš věci, které jsem téměř oče­

kával, že uslyším, protože celý svět takto smýšlí a odporuje mi 

stejně, jako jsi mi odporoval Ty. Trochu mě to zarmoutilo, pro­

tože jsem doufal, že Ty budeš blíž pochopení, blíž než celý svět. 

A teď... Když se však celý svět ptá a mluví jako Ty, asi na to 

máte právo, vždyť se vám zdá zcela přirozené takto uvažovat. 

Nebudu se tedy dál trápit tím, že i Ty jsi tak hovořil. 

Budu se Ti snažit odpovědět a vše vysvětlit: Říkáš, že zvíře je 

stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava. Promiň, ale 

když jsem toto místo četl, srdečně jsem se zasmál. Připouštím sice, 

že v hospodaření přírody nezůstává nic nevyužito, že tedy i mrt­

vola jednoho tvora slouží druhému jako potrava, dokonce že velmi 

často jedno zvíře usmrtí druhé, aby získalo jako potravu jeho maso. 

Připouštím také, že v zákonu přírody se s tím počítalo. Počítalo se 

i s násilnou smrtí, s umíráním živočicha kvůli tomu, aby mohl po­

sloužit jako potrava - místo smrti, která by později nastala kvůli 

stáří a nemohla tak už vlastně nikomu přinést užitek. 

Všechno toto uznávám. Ale Tvoje formulace „zvíře je stvo­

řeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava" mi připadá, 

jako kdyby se lev nebo jiná šelma olízla a řekla: „Člověk je stvo­

řen k tomu, aby nám poskytl dobré jídlo." Nesmál by ses tako­

vému výroku? A vidíš, já se také smál. 

Jestliže však hovoříš o tom, že krátký, takřka bezbolestný 

okamžik usmrcení zvířete se nedá nijak porovnat s užitkem 

a požitkem, který z toho vznikne pro ostatní (pro zabíjející), 

musím tomuto názoru odporovat. Mnozí, skoro všichni, smýš­

lejí jako Ty. Ale mají, máš skutečně ve všem jasno? Nesvedlo 

Tě přání, aby ses bez znepokojení a vnitřních zábran přece jen 

mohl oddat požitku z masitých jídel? Nebyla to tato, možná 

polovědomá, touha, jež Tě přiměla k tomu, abys jen povrchně 

přihlížel kratičkým pohledem zpod přivřených víček, a potom 

sám sobě s uspokojením řekl: „Vůbec to nebylo tak zlé!" Oprav­

du to tak není, můj milý? 

14 

Chci Ti říct, jak věci vidím, jasně a zcela realisticky. Nechci Ti 

vyprávět o velkých ještěrkách, tučných leguánech v Jižní Ameri­

ce, jež domorodci chytají pro chutné maso. Vyřežou jim šlachy na 

nohách a potom je, zaživa svázané, spoutané vlastními šlachami 

(pomysli, jaké utrpení, jaká bolest) zavěsí na celé dny v stinných 

sklepních prostorech, dokud jejich maso nepřijde na stůl. 

Řekneš mi, že je to příliš daleko, příliš neobvyklé a že to ne­

odpovídá našemu životu, našim zvykům. Máš pravdu. Proto 

Ti nechci vyprávět ani o jižních zemích, v nichž drůbež, slepice 

a holuby zaživa oškubou, zaživa je zbaví peří. Sám jsem viděl, 

jak měly ženy takového nešťastného svázaného ptáka v klíně 

a jak mu vytrhávaly všechna, i ta nejmenší pírka, aniž by je sebe­

méně rušilo kdákání ubohého trpícího zvířete. A proč to dělaly? 

Jen proto, že maso zvířete po oškubání je údajně bělejší. 

Oprávněně mi řekneš, že tyto hrůzostrašné středověké metody 

se u nás už dávno nevyskytují, že u nás se zabíjí „humánněji". 

Teď jsem si však vzpomněl na mladou anglickou dámu, která 

mi jednoho dne řekla, že ona a její manžel v noci pojedou s rybá­

ři přihlížet lovu. Namítl jsem, že by bylo mnohem lepší to nedě­

lat, protože rybáři v té oblasti vábí obyvatele vodní říše velkými 

lampami. Ryby, přitahované jasným světlem, vyplouvají nahoru. 

Lovec hodí harpunu, jejíž ocelový hrot pronikne vyslíděnému 

zvířeti do těla a protiháčky ho přichytí. Když rybu napíchnou 

a vytáhnou, oddělí ji od harpuny. To znamená, že jí vytrhnou 

ocelové protiháčky z těla, způsobí tak v jejím škubajícím se těle 

velké díry a hodí ji k ostatním chyceným rybám - ať tam na své 

rány umře. Neboť jen málo rybářů má tak dobré srdce, že trpící 

zvíře hned usmrtí. 

Tohle všechno jsem řekl mladé dámě, jež mi mnoho vyprá­

věla o hodnotných knihách, pokroku a krásných myšlenkách. 

Řekl jsem jí to se záměrem varovat ji před tímto zážitkem, který 

by pro její něhu byl jistě strašným utrpením. Ona se však vesele 

rozesmála a řekla mi, že od dětství rybaří, zná všechny druhy 

rybolovu a sama je provádí, takže sentimentality, o nichž mlu­

vím, jsou jí úplně cizí. A stále se smíchem mi tato něžná dáma 

15 

z vyšší společnosti oznámila: „Já při tom vůbec nic necítím. 

Když chytím rybu, ještě zaživa jí rozříznu tělo a vyberu vnitř­

nosti, protože se tak nesmírně zlepší chuť masa." Ještě teď vi­

dím, jak velmi ji rozveselilo to, jak jsem se zhrozil. To byla mo­

derní jemnocitná anglická dáma, tedy člověk ze severu. 

I tady mi řekneš, že to je výjimka, takřka neuvěřitelná, kte­

rá s obvyklým způsobem rybolovu nemá nic společného. Máš 

pravdu - protože kdyby se tento příběh nebyl stal mně samot­

nému, stěží bych mu uvěřil. 

Když tedy vím, že toto všechno odmítáš - právem - jako 

„nenormální", chci Ti říct, jak vidím „normální" rybolov. Po­

slouchej a přemýšlej, je-li to čistá, střízlivá pravda nebo ne. 

Například rybolov na udici. Mnozí říkají: „Krásný sport, 

uklidňuje nervy." Člověk sedí v přírodě, u vody, drží udici, 

pozoruje splávek a musí se naučit odborným pohybem rybu 

v pravém okamžiku vytáhnout. Když se to podaří, radost ry­

báře a okolostojících je veliká. Všichni se kochají pohledem na 

krásné, šupinaté, zmítající se tělo ryby - a rybář s pýchou na 

svou kořist rybu usmrtí nebo ji ještě živou přidá do nádoby 

s vodou k ostatním. 

Všechno to vypadá téměř neškodně, zejména... s přivřený­

ma očima, se zrakem upřeným na pokrm z voňavého rybího 

masa. Ale já to vidím víc zblízka, otevřenýma očima, jasněji. Vi­

dím svíjející se žížalu, kterou ruka rybáře (možná je to ruka ma­

líře něžných pastelů, možná ruka estéta) bez jakéhokoliv souci­

tu uchopí. Vidím železný háček s protiháčkem. Rybářova ruka 

chytí červa, napíchne ho, protáhne toto ocelové mučidlo přes 

dvě třetiny jeho těla. 

Červ se svíjí, kroutí, bolestně natahuje. Rybář se spokoje­

ně a pyšně usmívá, protože červa „odborně" napíchl. Háček je 

skryt, je vidět jen malé zvíře, které se ve svém utrpení mimo­

řádně živě, zoufale svíjí. Tak je to správné, hotová pastva pro 

rybí oči. A rybář, nanejvýš spokojený sám se sebou a se svým 

rybářským uměním, hází vlasec do vody, potahuje z dýmky, 

čeká a zírá na splávek. 

16 

Tak plynou minuty, mnoho minut - každá minuta má šede­

sát vteřin. Jakou věčností může být každá vteřina pro ubožáka 

na háčku? Sám jsem už snášel velké tělesné bolesti, bolesti, kte­

ré se stávaly mukami - a vím, co tehdy pro mě, velkého, silného 

člověka znamenala jedna vteřina, jak rozsáhlou, příšernou poušť 

času. Všichni, kdo zažili utrpení, to budou vědět. Pomysli si, jak 

by trpěl člověk s takovým hákem v těle. Umíš si to představit? 

Rybář pořád ještě sleduje splávek. Nepohnul se právě? Vy­

táhne šňůru. Správně, ryba se zakousla, ale byla velmi mazaná, 

sežrala jen svíjejícího se červa, aniž se dotkla háčku. Rozzlobený 

rybář odstraňuje zbytek červa, který se ještě trochu kroutí. Dívá 

se na hodinky. Deset minut tahle návnada vydržela. Rybář tedy 

otevře nádobu s červy, vyhledá si novou oběť, odborně ji na­

píchne bezcitnýma rukama, stejně jako celé stovky nebo tisíce 

červů předtím, po celou dlouhou dobu svého rybaření. 

Červ se v mukách ovíjí kolem háčku. Nepředstavitelná bo­

lest - strašná, pomalá smrt! Kdyby byl člověkem, jistě by se 

zoufale ptal, je-li možné, aby Bůh něco takového dovolil. A ne­

najde smilování, nenajde pomoc, jen příroda ho vykoupí pro­

střednictvím lačné rybí tlamy nebo pomalé smrti. 

Rybář však sedí u vody, dívá se na splávek, přemýšlí a vní­

má vzácný nedělní klid kolem sebe. Úplně se rozplývá v pocitu 

obdivování přírody, naslouchá zpěvu ptáků a těší se z toho, že 

tito malí pěvci mají dnes v našich krajích bezpečný, chráněný 

život, bez pronásledování lidmi, díky společnosti, ke které patří 

i on jako uznávaný, vzácný člen spolku ochránců zvířat. 

Pozor! Splávek se ponořuje! Rybář se narovná, trhá a pohy­

buje šňůrou. Třepotá se na ní stříbřitá ryba. Háček zabral dobře, 

prošel horní čelistí a vyčnívá z hlavy vpředu nad tlamou. 

Rybář odborně uvolní háček. Nejde to lehce, takový proti-

háček je dobrá pojistka - nejdřív je třeba trochu popotahovat 

sem tam a nakonec šikovným energickým trhnutím vyškubnout 

vzpříčený ocelový hrot. Zůstane malá díra - ale to na věci nic 

nemění, za pár hodin přece zajatce stejně snědí. Potěžká kořist 

v ruce, zaraduje se a hodí rybu k ostatním svíjejícím se sestrám. 

17 

A rybář přemýšlí, že by teď možná bylo dobré použít jiný 

druh návnady. Otevře krabici, v níž lezou pestří brouci a mou­

chy, vezme jednoho třpytivého brouka, který mu přijde mezi 

prsty. Šikovně chytí háček a prorazí ho tělem brouka rovnou 

uprostřed. Zvíře hýbe nožičkami a tykadly jako divé, otvírá kři­

délka, jako by chtělo uletět. Rybář se usmívá: „Ano, teď už ne­

můžeš." Potom hodí šňůru do vody. 

Plavající brouk se třpytí a pohybuje všemi končetinami. Ry­

bář spokojeně přikývne. Takhle je to dobře - to přiláká ryby! 

Ponoří se do přemýšlení, ale brouka přitom nespustí z očí. Ry­

bář necítí nic, vůbec nemyslí na to, že toto malé bezmocné zví­

ře si musí vytrpět nepředstavitelně mučivou smrt. Ne, on je 

milovník přírody, těší se z třpytivé krásy křidélek a způsobu 

pohybů. Vždyť brouk ani nekřičí. Kromě toho je to jen hmyz 

a ještě k tomu škodlivý. 

A zatímco se takto noří do myšlenek, narazí jazykem na 

zub - právě na ten zkažený! Hned se přihlásí bolestí. Rybář tr­

pí - bolesti se stupňují. Přemýšlí, že zítra musí bezpodmínečně 

zajít k zubaři. A s hrůzou si představuje, jak se zubař se svými 

nástroji z tvrdého kovu pustí do zubu, jak hrozné to může být, 

když se dotkne nervu. Snad se najde nějaký prostředek, který 

zabrání tomu, aby cítil bolest v plné míře, ale přece jen... Tro­

chu bolesti bude i přesto cítit - už teď se toho bojí. Bojí se do­

konce i jemné jehly, kterou mu píchnou do dásně - toho malé­

ho, chvilkového vpichu, který mu přinese osvobození od všech 

ostatních bolestí. 

A rybář zírá na třpytivého brouka, kterému trčí mezi kří­

dly zpětný háček z těla, a filozoficky přemítá, jak strašné je to 

na světě, jaké strašné bolesti si musí vytrpět mírumilovný člo­

věk - například bolesti zubů. Čím si to zasloužil? On, který pře­

ce jistě nezpůsobil žádnému člověku utrpení. Vůbec, proč člo­

věka pronásledují nemoci a všechna možná neštěstí? Proč? Je to 

spravedlivé, že nejmírnější lidé musí takto trpět - to je ta velká 

spravedlnost? A bolesti v zubu jsou stále horší. Vytáhne rybář­

skou šňůru'z vody, vytrhne z těla brouka háček a zahodí třpy-

18 

tivé zvíře - někam. Potom namotá šňůru, občas se chytí za tvář, 

všechno sbalí, vezme nádobu s rybami a odejde domů. 

Náhle, stejně jako přišly, bolesti odejdou. Teď se těší na 

ryby, na dobré jídlo, které mu z nich jeho žena připraví. Vzpo­

mene si i na svého malého syna. Chlapec s ním už dlouho chce 

jít na ryby. Příští neděli ho vezme s sebou. Neuškodí, když se už 

dítě zacvičí v tomto krásném sportu. 

A příští neděli ukáže rybář, otec, svému synovi, jak se od­

borně napichuje červík na háček. 

To je obraz rybáře, jaký jsem často vídal já sám, bezmocný 

a neschopný zachránit oběti na háčku. Vždy jsem byl plný hrů­

zy, když jsem si pomyslel, že v celé Evropě jsou statisíce lidí, 

kteří se každý den - a především každou neděli - oddávají to­

muto sportu jako oblíbené zábavě. Nedokázal bych najít potěše­

ní v tom, že červům, broukům a mouchám připravuji mučivou 

smrt ukřižováním. A lidé, kteří to dělají, jsou zčásti ti, kteří jinak 

v životě projevují jemnocit. Ale je dost hluboký? 

Tak to je všechno, co jsem Ti chtěl říct o rybolovu na udi­

ci, o tom druhu rybolovu, který pokládáš za pěkný a „vůbec 

ne krutý" sport. Teď však víš, že se na to dívám jinýma očima. 

Dokonce i kdybych si myslel, že háček způsobuje rybě snesitel­

nou bolest, mučivá smrt červa by stačila, abych si nikdy nemohl 

vychutnat rybu chycenou na udici. Už jsem Ti jednou řekl, že 

i červ je mi bratrem a cítím s ním. 

Vidím, jak se při čtení těchto řádků usmíváš. Tvoje tvář zís­

kává nadřazený výraz a chceš mi odporovat: „A co když rybu 

chytáme do sítě? Kde je tu červík pohoršení? Kde je tu mučivá 

smrt ryby?" Přece ji jednoduše vytáhnou na zem a tam ji zabijí 

úderem do hlavy. „Kde je tu velké utrpení?" Slyším Tě takhle 

mluvit a musím Ti říct: „I tentokrát jsi přihlížel jen s přivřený­

ma očima." 

Nedůvěřivě se usmíváš? Poslouchej, jak jsem zažil chytání 

ryb do sítě, vždy znovu a znovu, jak ho vidím svýma očima, jež 

jsou možná trochu příliš široce otevřené. Takto se mi rozšířily 

rozhořčením a hrůzou, které se zrodily ze soucitu. 

19 

Rybáři vytahují sítě. Mají je velké a široké. Vytáhnout je 

z vody vyžaduje mnoho silných mužů. Jejich síla automatic­

ky roste, stupňuje ji radost, že v sítích je úlovek. Tahají a tahají. 

Stovky, tisíce třepetajících se ryb vyzdvihnou z vody a vytřesou 

ze sítí do člunů, kde ryby leží na sobě jako jeden pohyblivý, stří­

břitě lesklý kopec, masivní a těžký, takže člun klesne hlouběji 

do vody. Ryby, které jsou dole, stlačené vahou těch, co leží na 

nich, se mohou jen stěží pohybovat. Horní ryby tlučou ocasními 

ploutvemi a pohybují ostatními ploutvemi, sbírají všechny své 

síly, aby se vymrštily do výšky se správným instinktem, že tak­

to možná dosáhnou spásného živlu - vody. 

Rybáři se usmívají, zapalují si dýmky. Zátah byl dobrý! 

A znovu si sedají k veslům nebo na svá místa. Když je člun 

hodně velký, tak se ve velkých námořnických botách brodí ma­

sou ryb, stoupají na jemná rybí těla, rozmačkávají je, zraňují, 

usmrcují. Smějí se a vykřikují žertovná slova, zatímco šlapou 

po své stříbřité kořisti. Jejich boty přitom nepociťují nic a jejich 

srdce zrovna tak málo, protože zvyk nechal na jejich srdcích 

vyrůst hrubou kůži - možná stejně pevnou, bezcitnou a naole-

jovanou, jako je kůže jejich bot. Ani jednou do jejich mysli ne­

pronikne, že chodí po tělech živých bytostí, které svou podráž­

kou a vahou zraňují. 

Ale tento osud postihne, pravda, jen některé ryby. Není to 

norma, proto se tu nebudeme zdržovat. Podíváme se, jak se daří 

celému množství, těmto tisícům a desetitisícům ryb. 

Ano, říkám tisíce, desetitisíce. Každý rybář by se Ti vysmál 

do tváře, kdybys od něho žádal, aby teď to množství mořských 

zvířat usmrtil. Jak by mohl? Ani by na to neměl místo, vždyť 

člun je plný ulovených ryb. Rybář se tedy spokojí s tím, že chytí 

tu nebo onu rybu a úderem do hlavy ji zabije. Dělá to jen u těch, 

které hodně vyskakují, projevují příliš energie. Tento akt mi­

losti prokáže jen těm, které leží nahoře, jimž by se snad přece 

jen mohlo podařit z posledních sil uskutečnit skok do vody. Za­

mezit tomu, aby vzácný úlovek znovu unikl, to je příčina, kvů­

li které rybář toho nebo onoho zajatce sítě usmrtí. Dělá to jen 

20 

na základě praktické úvahy, nikoliv proto, aby zkrátil utrpení 

zvířete. Ó, ne. Proč vynakládat takovou námahu? Vždyť ryba 

umře i bez jeho přičinění sama od sebe, bez toho, aby bylo po­

třeba tolik práce. Záškuby rybích těl pomalu ustávají, nejsou už 

tak divoké a nespoutané, pokaždé je v nich méně síly, jsou stále 

slabší a slabší. Ne, člověk se o ně vůbec nemusí starat, vyhasnou 

samy od sebe. Takto smýšlí a jedná rybář. Ví, co dělá, protože 

má se svým řemeslem zkušenosti. 

A ryba? Ryba je vytržena ze svého živlu, z vody, a je vrže­

na do živlu, který dosud okusila nejvýš na několik vteřin - na 

vzduch. Když se my, kteří jsme na vzduchu doma, dostaneme 

do vody, když nás úplně obklopí a přikryje, utopíme se za krát­

kou dobu několika minut. Stejně se děje mnohým rybám, které, 

když se dostanou na vzduch, za několik minut zahynou. Ale to 

je jen velmi malá část ryb. Převážná většina ryb, které chytíme 

do sítě, žije v našich zeměpisných šířkách mimo svůj vlastní ži­

vel, na vzduchu, velmi dlouho - hodinu, dvě hodiny, čtyři ho­

diny, až půl dne, hlavně mořské ryby. 

Řekl jsem, žijí. Ale není to přiléhavé označení - protiklad-

né slovo umírají by bylo správnější. Ano, ryba umírá, ne mi­

nuty, ne - umírá hodiny tísnivou, strašnou smrtí, srovnatelnou 

jen s naší smrtí udušením. Pomysli si, že by ses musel pomalu 

udusit. Kolem Tebe by bylo stále méně vzduchu, stále víc by Ti 

chyběl. Celý Tvůj život by spočíval jen v zápasu o nadechnutí, 

stále víc a víc, stále namáhavěji a namáhavěji, až nakonec by ses 

už vůbec nadechnout nemohl. 

Pomysli na rybu - ne, raději běž na pláž nebo na trh s ryba­

mi, sám pozoruj zvířata, jak leží na zemi nebo v koších. Budeš 

prožívat jejich strašnou smrt a uvidíš, jak pomalu slábnou, jak 

víc a víc otvírají ústa, umírajíce udušením, až je křečovitě ote­

vřou doširoka v mukách pomalé smrti. 

Protože máš velkou představivost, pomysli si, že bys tou ry­

bou byl Ty, že bys musel takhle bojovat, tak strašně, každou vte­

řinu, každou minutu, o dech! A z vteřin smrtelného zápasu by se 

staly minuty, celé tíživé minuty, hodiny dlouhé jako věčnost. 

21 

Pomysli na ta muka... Vždy, když procházím rybím trhem 

nebo kolem pláže, kde se škubou blýskavá těla obyvatel vodní 

říše, kde v mukách otvírají ústa, jakoby ve smrtelném výkři­

ku - tehdy s nimi vždy trpím a cítím se jako bych sám lapal 

po vzduchu a umíral s nimi. V takových okamžicích se cítím 

zajedno s rybou, cítím se úplně totožným s touto sestrou z ji­

ného živlu. 

Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá. 

Ještě jsem Ti však neřekl všechno, ještě jsem Ti nevyprávěl 

o rybách, které se chytají v milionech - o herincích. Nikdo je 

neusmrtí. Živé je vysypou z člunů, živé je naloží do připrave­

ných kádí, nakladou je na sůl a posypou další vrstvou bílých 

krystalů. Pak přijde další vrstva herinků, další vrstva soli. Na 

štíhlá, škubající se třpytivá šupinatá těla roztrouší rozežírají-

cí přísadu - na živé ryby. To je jejich hrob - zaživa zavřené 

v kádi a zabalené do pálivé rozežírající soli. Miliony ryb takto 

umírají a miliony lidí je později jedí, aniž by převážná většina 

z nich tušila nebo aspoň přemýšlela o tom, jak toto jídlo vznik­

lo, jaká cesta utrpení a smrti se skrývá za tím, co teď s libostí 

konzumují. 

Je nutné tento pravdivý obraz dále popisovat? Ještě něco 

Ti však chci říct. Chci Ti vyprávět o jiných obyvatelích chladné 

vody a o konci, který jim člověk připravuje, aby po své smrti 

byli požitkem pro jeho jazyk a žaludek. Myslím teď na rybu, 

jejíž původ je zahalen tajemstvím navzdory veškerému výzku­

mu, na rybu, která se velmi podobá hadu. Mám na mysli záhad­

ného úhoře. Jak se připravuje? 

Jak známo, úhoř má, stejně jako hadi, velmi tuhý kořínek. 

Jakoby ho ani nešlo usmrtit. To by mu museli oddělit hlavu od 

trupu, ale tak by se zničil jeho dekorativní vzhled. Lidé úhoři 

uříznou hlavu jen velmi zřídka. Obvykle se pokoušejí omráčit ho 

údery do hlavy nebo tím, že jím házejí o zem. Potom - prosím, 

je to starý, úplně všední, bezmyšlenkovitě prováděný kuchařský 

zvyk - mu zaživa stáhnou kůži a zaživa ho hodí do hrnce nebo 

na pánev. Zaživa! 

22 

Pokličku je třeba dobře přivázat nebo zatížit kameny a ji­

ným závažím, protože úhoř se ze všech sil vzpíná, svíjí, nata­

huje, vzpírá se proti pekelnému vězení, pokouší se z něj utéct, 

prorazit ho. 

A stává se, že úhoři odhodí pokličku a utečou - bez kůže, 

napůl uvaření nebo upečení. Ale ruka člověka je ihned znovu 

chytí a hodí zpět do mučírny. Ruka, jež to dělá, je většinou něž­

ná ruka ženy, dobré matky, která svým dětem a muži připravu­

je tuto chutnou hostinu. Je to ruka ženy, která má jinak určitě 

velmi dobré srdce, dokonce velmi měkké srdce, přinejmenším 

pro své milé, které se lehko dotkne, když vidí trpět cizího člo­

věka. Ale pro utrpení a muka úhoře nemá citu. Ano, stává se 

to. Často máme dvě srdce, jedno z masa a citu, druhé z kamene 

a bezcitnosti. 

Úhoř se právě takhle připravoval vždy, kam jen lidská pa­

měť sahá. Ani matka této matky to nedělala jinak, ani její babič­

ka. Říká se, že úhoř to tak necítí... a... jak jinak by se dal připra­

vit? Ne, dobrá žena se těší, že svým milým nabídne tak chutné 

jídlo. Těší se, aniž by pomyslela na to, že se tak děje za cenu 

pekelného utrpení jiného tvora, za cenu takového utrpení, že 

větší nemusel snášet žádný svatý. Takových velkých mučední­

ků jsou každý rok statisíce a téměř nikdo si na ně nevzpomene, 

nikdo pro ně neuroní slzu. Nebo přece? Ano, viděl jsem plakat 

děti, ale to jsou ještě hloupé děti, jenom děti. A přece jsem se 

setkal s lidmi, s dospělými lidmi, kterým vstoupilo do očí něco 

jako slza, když viděli, jak tyto ubohé tvory prodávají na trzích, 

a mysleli na to, co je čeká. Pravda, silní lidé se něčemu takové­

mu smějí... dokud se jim samým nestane něco podobného. 

A ještě jeden obraz se mi zjevil před očima. Úhoři zaživa 

svázaní provazem, který jim protáhli žábrami. Tento živý sva­

zek zavěšený v komíně, svíjející se těla uzená zaživa. Vznikne 

z toho úžasná lahůdka - uzený úhoř. 

Když však hovoříme o lahůdkách, nejsou také raci a pověst­

né langusty jedním z Tvých oblíbených jídel? Není to i pro Tebe 

vždycky svátek, když Ti je předloží? 

23 

„Ani byste nevěřil, jak je mi vždycky líto langusty, když 

ji házím do vařící vody, když se potom snaží vylézt ven a já ji 

musím znovu zatlačit zpátky. Jenže my langusty jíme tak rá­

di - a jak jinak bychom měli ta zvířata připravovat?" To mi 

jednou řekla jistá německá baronka, která celý život ráda jed­

la langusty a která se nemohla dívat na to, když kočí bil svého 

koně nebo když poháněč špatně nakládal s oslem. Při tom se jí 

vždycky zmocnila prudká zlost. Nad ptáčkem, který měl zlo­

menou nožičku, ronila slzy. 

Je tak pěkné být sentimentální. Být členem spolku ochránců 

zvířat. Zavazuje to k mnoha věcem, jen ne k tomu, aby člověk 

lásku ke zvířatům rozšířil i na jedlá zvířata. Jakou má taková 

láska ke zvířatům cenu? Existuje vůbec? Já však vím, že langus­

ty, když je zaživa vaří, v mukách vyrážejí zvuky - tato němá 

zvířata. Je to obludné, kuchař a hospodyně tomu říkají odborně 

a zároveň poeticky: „Langusty zpívají..." 

Stačí Ti to? - Mám Ti toho říct ještě víc? - Ne, věřím, že teď 

už jsi pochopil, že nemohu jíst ryby ani jiné vodní živočichy. 

Byl bych nevěrný sám sobě, kdybych to někdy udělal. 

26 

Můj milý! 

Očekával jsem námitku, že jsem si pro svoje líčení zvolil prá­

vě zvířata z jiného živlu, protože ta musejí opravdu velmi trpět, 

neboť pocházejí z cizí říše a my jim našimi prostředky úplně jiné­

ho druhu musíme způsobovat strašnou smrt, aniž bychom chtěli. 

Na výraz „aniž bychom chtěli" nevěřím, spíš bych ho nahradil 

„aniž bychom se pořádně zamysleli nebo chtěli zamyslet". 

Dobře tedy, věříš, že smrt jiných zvířat, teplokrevných, jež 

žijí v našich podmínkách na zemi a ne ve vodě, je jiná, téměř 

bezbolestná, že si jí sotva všimnou, sotva ji pocítí? Abychom si 

dobře rozuměli - ne přirozená smrt, nýbrž smrt zabitím, kterou 

jim připravíme. 

Nejdřív Ti k tomu chci říct o svých pocitech a myšlenkách 

člověka, až potom Ti budu vyprávět, co vím o jejich umírání, 

o jejich porážce a zabíjení. Velmi dobře chápu člověka, který 

žije v divočině, brání svůj život a bojuje o každodenní potravu, 

což i jemu dodává určitou divokost. Jeho počínání je pro něj sa­

mozřejmé, protože vyvěrá z přírodních podmínek, které okolo 

něho vládnou - ze zákona divočiny. Plíží se, jako se plíží velké 

šelmy, skrývá se před nebezpečím do úkrytu tak, jako se skrý­

vají ony. Musí se obávat, že se stane kořistí někoho silnějšího. 

Ale tam, kde je silnější on, musí se ten slabší třást, že mu padne 

za oběť. Číhá na divoké zvíře tak, jako číhá velká šelma na něj. 

Jedná jako všichni kolem něho, on je jejich součástí, i když nejin­

teligentnější, a proto nejnebezpečnější. To z něj dělá obávaného 

krále divočiny. 

Ale stále se tu vytváří krásná, velká rovnováha. Jemu, jako 

každému jinému tvorovi, se dá uniknout. Může žít v divočině 

léta, možná desetiletí, dokud se nestane kořistí někoho jiného. 

Celý jeho instinkt, jeho inteligence a schopnosti, každé vlákno 

jeho těla, pracují s cílem přežít, uniknout nebezpečí. A podaří 

se to teď, dnes, zítra - kdo ví, kdo může říct, jak dlouho? Pl­

nými doušky vychutnává tento život, svobodu přírody, ba vy­

chutnává dokonce i námahu a boj s nebezpečím. Když umře, 

27 

umře jako svobodný tvor - možná usmrcený, roztrhaný silnou 

šelmou. Ale po celou dobu až do konce byl svobodný, žil nád­

herný život a dokonce i hrozná smrt, jež ho postihne, je mu dů­

věrně blízká. Vždyť ji měl celý život před očima, stále před ní 

utíkal, obcházel ji, oklamával, kvůli tomu napínal své šlachy 

a svaly, svou inteligenci, až na doraz. Tak dlouho zůstal mis­

trem této vážné hry, až jí teď konečně podlehl. 

To, co platí o něm, platí ve stejné míře o tvorovi, jehož pro­

následuje. I gazela, srna, buvol, ba dokonce i zajíc žijí podle stej­

ného zákona jako on, ačkoliv sami neusmrcují, aby přežili. I ta­

to jeho kořist se těší ze svobodného, krásného života v přírodě, 

prožívá ho s celou silou instinktů, inteligence a těla, aby zno­

vu a znovu unikala nebezpečí. Téměř vždycky se jí nabízí tato 

možnost - inteligentní jednání a vypětí sil ji v poslední chvíli 

zachrání. I všechna zvířata jsou víceméně mistry této vážné hry 

a čím lépe ji ovládají, tím častěji vyhrají vlastní život. Takto jsou 

svobodná, vychutnávají dny, týdny, měsíce a roky svého bytí. 

I pro ně je smrt, když přijde, stará známá, před kterou vždy uni­

kala, které se často ocitla blízko, a která je teď nepřekvapí jako 

neočekávaná. 

Královsky svobodný život leží za člověkem i za jeho kořistí. 

Bude mít dramatický závěr, ale byl krásný a vyplatil se a kaž­

dý ho mohl sám prodlužovat, mohl být v této hře vždy znovu 

a znovu vítězem. 

Toto všechno je koloběh s nádhernou zákonitostí. Příroda 

je spravedlivá, vyvažuje věci, často už předem štědře platí za 

rány, které později zasadí. A je pravdivá, neskrývá svoji tvrdost 

a neskrývá před tvorstvem svá nebezpečí. Hraje s otevřenými 

kartami a tvorové jí důvěřují - navzdory všemu, navzdory nou­

zi a tvrdosti, protože jasná pravda otupuje jejich ostny. 

Vidíš tedy - chápu člověka z divočiny, tedy snažím se 

ho pochopit - člověka jako lovce. Vidím ho jako něco, co je 

dáno přírodou, co ještě i dnes v divočině žije jako naši před­

kové před tisíci lety. Řekl jsem lovec. Ale nemám tím na 

mysli toho muže, který si v neděli, hladce oholený a dobře 

28 

oblečený, vyzbrojený puškou a psy, vyjde do lesa na „lov". 

Muže, který se pokládá za kulturního člověka, v životě za­

stává vyšší místo, je sečtělý a vzdělaný, všeobecně pokláda­

ný za „humánního". 

Tento muž kráčí lesem, miluje a obdivuje přírodu, která ho 

přitahuje. Opravdu ji miluje, nenamlouvá si to. Ne, oduševně-

le všechno vychutnává - perlivou rosu, zeleň listů, světlo, které 

se prodírá vrcholky stromů, zpěv ptáků. S nadšením naslouchá 

zvířatům, ze všeho se těší. Ale styděl by se, kdyby šel do lesa jen 

pro tento pocit. Ne, on je „muž"! On musí mít cíl. Není snad lov 

starou a opěvovanou ušlechtilou tradicí? A tento člověk, který 

všechno miluje, celou přírodu kolem sebe, který cítí její harmo­

nii a který by potřeboval udělat jen jeden krok, aby do ní úplně 

vstoupil, aby ho do sebe přijala - tento člověk přináší pronásle­

dování, poranění, utrpení a smrt. Místo toho, aby miloval, zabíjí 

to, co milovat mohl, ničí si přitom vlastní ráj. 

Nemám tedy na mysli tohoto „lovce", tohoto nešťastného 

tvora, který sám sebe staví mimo zákony přírody, neboť to, co 

dělá, je v nejhlubším slova smyslu nepřirozené. On, kulturní 

člověk, kterého nad bídu divočiny a nad její zákony pozvedla 

práce a zápasící touha našich praotců, kteří nám budovali scho­

dy z divočiny k chrámu míru - dobrovolně tyto výšiny opouští, 

sestupuje ze schodů, jež ho pozvedávají, jen aby obětoval níz­

kému pudu, který mu zůstal z dravé šelmy. Ale protože už ne­

jedná v dřívějším koloběhu přírodních nevyhnutelností, přináší 

pronásledování, poranění a smrt, plnou utrpení. A dělá z toho 

své potěšení a požitek. Jak žalostný úpadek! Čím je civilizova­

nější, vzdělanější a nezávislejší, tím víc ho lituji jako člověka, 

který jde po koleji vedoucí opačným směrem, než tam, kam se 

snaží dojít on a všichni lidé - ke štěstí harmonie. 

Zvláštní je také to, jak často postihne tyto lovce smutný 

osud, něco, co je hluboce zraní tak, jak zraňovali oni. Je to ruka, 

která jim chce ukázat cestu k sobě samým, která jim naznačuje, 

co znamená být zraněný a trpět těmito ranami. Jak málo jich to 

však pochopí. 

29 

poutává k vězení. Je jen jedno: bezduchá odevzdanost a snění. 

Umí snad dobytek snít o louce, o lese, poli a kopcích, jež nezná? 

Ale jednou za rok se řetěz uvolní. Vrávoravými kroky se krá­

va vypotácí ven, nejistá, ustrašená, poháněna údery, vyjde na 

dvůr. Tam ji přidrží. Slunce svítí - oči z něj takřka bolí. Není to 

louka, ale cizí, neznámé prostředí. Kolem jsou zdi budov, sto­

dola, možná i strom. Ale kráva to všechno nevidí a nechápe 

správně, protože je zvláštním děním, změnou místa, rozruše­

ná. Působí jí to nejistotu, úzkost, když opustila prostor, na který 

byla zvyklá. 

Stojí tu jiné zvíře jejího druhu - funící bujarý býk. Kráva 

ho nezná, bojí se ho. Neví, kdo je, nemůže mu ani očichat kůži 

a v jeho funění větří brutalitu. Krávu drží, býka na ni nechají 

vyskočit s celou jeho surovou silou. Kráva sebou trhne, chce 

utéct, osvobodit se. Z jedné strany ji drží a bijí, z druhé strany 

ji znásilňuje rozběsněný býk, který se na ni bezohledně vrhá 

se smyslnou žádostivostí. Je to jen krátký boj. Násilí vítězí. Krá­

va se poddá a nakonec se i v ní probudí rozkoš ze spojení po­

hlaví a hořkost se promění ve sladkost. 

Jakmile ji funící býk, kterého sotva viděla, opustí, odvedou ji 

zpět do stáje, uvážou na řetěz, připoutají ji na maličké místo, na 

kterém se nemůže ani obrátit. Až když uplyne rok, znovu ji vyve­

dou kvůli stejnému procesu. Po celou dobu žije ve svém těsném, 

dusném vězení. Žere, stojí, leží, škube se na řetězu a neodvážou 

ji ani tehdy, když s bolestmi rodí. Když potom vedle ní leží tele, 

šťastná a unavená rodička ho laská. Do jejího života vstoupilo 

cosi nového, v její zvířecí duši se probudil oblažující pocit. Zajat-

kyně teď není sama. Získala dítě a s ním nebe matky. 

Ale dlouho jí toto štěstí dopřáno není. Jakmile je její dítě 

schopno jíst samo, jakmile je schopno obejít se bez matčina 

mléka, vezmou ho pryč, přivážou na druhý konec stáje, na 

místo, z něhož matka své dítě možná ani nevidí. Kráva svým 

způsobem vzlyká, volá své dítě. Lidé, kteří tolik mluví, píšou 

a čtou o mateřské lásce, kteří dali tomuto pocitu velkou glorio-

lu, slyší její pláč, zoufalé výkřiky, steny - ale nevyslechnou je. 

32 

Jsou otřeseni a prolévají slzy, když někdo oloupí lidskou mat­

ku o dítě, ale myslí si, že kráva přece není člověk. A když ne­

vidí slzy, věří, že kráva nemůže plakat. Když neslyší lidská 

slova, domnívají se, že kráva nemůže žebrat o své dítě a vy­

dávat úpěnlivé, zoufalé vzlyky. Podle zvuků, které zvíře vyrá­

ží, snad slyší, že se v ní musí odehrávat něco podobného jako 

v lidské matce. Když se však mohou odvolávat na to, že těm­

to slovům nerozumějí, říkají, že kráva neumí mluvit. Ani její 

řeči však nechtějí rozumět, jinak by museli vyslyšet její vzlyky; 

a to by bylo nepříjemné, protože je mnohem praktičtější a uži­

tečnější odloučit matku od dítěte. Vyplývají z toho velké vý­

hody... chutné mléko, vlastně dědičně daná potrava mláděte 

krávy. A místo mláděte, které odtrhli od jejího boku, místo té 

milované bytosti, která vnesla světlo do jejího života a dělila 

se s ní o její osamělost, přijde teď každý den člověk a podojí ji, 

vysaje z jejího vemene potravu určenou pro potomka. Nako­

nec je za to ještě vděčná, protože nevydojený struk by jí způso­

boval bolestivé utrpení, když to příroda zařídila tak, že mléko 

z jejího těla je potřeba vysát. 

A všechno je jako předtím: řetěz - žlab - stát - ležet - a teď 

i nechat se.dojit. Dusný vzduch kolem, trochu světla malými za­

prášenými okny. Zůstává pevně spoutanou ubohou zajatkyní, 

z jejíhož utrpení a ztráty mají zisk jiní. Neboť tak to je vždycky. 

Nejvíc dávají ubozí, chudí. 

Jsou jí snad darovány sny, sny o voňavém seně, o minulém 

zážitku s býkem, sny a vzpomínky na její mateřské štěstí a její 

dítě? Doufám. 

Tak plynou léta, mnoho dlouhých let. Jedno jako druhé, 

šest, osm, deset - až... ano, až zestárne a vystoupí jí kosti, až už 

z těla zajatkyně nevypučí dítě a pramen mléka v ní vyschne. 

Potom... ano, potom - ale o tom chci mluvit později. To, co 

Ti teď budu vyprávět, je už úvodem onoho „později". 

Povídal jsem Ti o dobytku z pastvin a o dobytku ze stáje, jak 

tráví svůj život. Teď Ti chci vyprávět o jejich umírání a smrti, 

kterou člověk vymyslel a připravil už před jejich narozením. 

33 

Zvířata z pastviny náhle pochytají a odvedou - dejme 

tomu, že víc pohromadě. Jsou mezi nimi mladá zvířata, která 

teprve půl roku vychutnávala požitek z pastvin, a jiná, kterým 

už je rok nebo dva. Je mezi nimi i kráva, kolem které poskaku­

je mladé tele - kráva, která už nedává dost mléka, sestra krávy 

ze stáje. Dítě-tele odtrhnou od jejího boku a ji od dítěte. Tele 

žalostně volá matku a matka zoufale volá je. Avšak člověk ji 

hrubou, tvrdou dřevěnou holí neúprosně žene pryč. Čím víc 

se vzpírá, tím nemilosrdněji a hustěji dopadají údery. Připou­

tají jí hlavu a vedou na provaze jako ostatní zvířata, na která 

brutálně dopadají údery. Poháněči si myslí, že takto musejí 

jednat, protože neznají žádný jiný prostředek, jak velká zvířa­

ta ovládnout, vést je podle své vůle, když se v silných dobyt­

čích jedincích rozmáhá strach a zoufalství. Údery tedy zasahu­

jí nejcitlivější místa, jaká člověk zná - hlavu, měkké nozdry. Je 

to zápas, boj. Instinkt a vůle zvířatům říká - zpět na důvěrně 

známou pastvinu! Poháněči však vědí - vpřed po přikázané 

cestě. Tyto dvě protikladné snahy spolu zápasí, ale zvítězí vět­

ší síla lidského intelektu spojená s jeho brutalitou, kterou si 

chce vynutit nastolený cíl. 

A cesta je dlouhá. To, co se děje se zvířetem z pastviny, děje 

se i se zvířetem ze stáje. Jejich hrůza, bolest z odloučení a utrpe­

ní, jsou stejné. Na této cestě se potkají, i když jejich předchozí ži­

vot byl úplně jiný. Chudé ze stáje a bohaté z pastviny se potká­

vají na cestě ke smrti, po které je svým duchovním zrakem vidíš 

kráčet. Tady začíná jejich pochod smrti. Může to být krátká, ale 

i dlouhá pouť po venkovské cestě, na jejímž konci většinou čeká 

nákladní vlak s dobytčím vozem. 

Řekneš: „Konečně! - Teď končí putování plné trápení, una­

vené zvíře najde ve vagónu místo na odpočinek, nezasáhne ho 

už žádný úder, protože už ho nebudou pohánět, když dosáhlo 

cíle jedné etapy své cesty." 

Tvůj myšlenkový pochod je správný, zákonitý, a přece je 

skutečnost jiná. Cesta, těžká cesta utrpení, po které už zvíře ne­

musí jít, ale vezou ho, je cesta hladu a žízně. 

34 

Zatváříš se překvapeně a ptáš se: „Proč hladu? Hovězí do­

bytek přece zaopatří senem. Takové zaopatření pro zvířata, kte­

rá jsou přepravována železnicí, existuje v každém železničním 

a dopravním podniku a uskutečňuje se důkladně a dobře." 

Máš pravdu. Věc je úplně v rukou člověka, který si dopra­

vu objednává. On k tomu musí dát pokyn, protože on je ma­

jitelem zvířat, povinným zaplatit za jejich zaopatření, nebo je 

zaopatřit sám. Ale nákupčí dobytka takový příkaz nedá nebo 

dá jen zřídka, většinou jen tehdy, jedná-li se o transport na vel­

mi dlouhou vzdálenost, při kterém by zvířata dojela na místo 

určení úplně vyhladovělá. Naopak, dá personálu transportu 

většinou přísný pokyn, aby jeho dobytek vůbec nekrmil. Pro­

tože člověk, o kterém mluvíme, je buď majitelem jatek, nebo 

jeho nákupčím. 

Pro oba je transport jen mezistupněm. Před očima mají 

vždy cíl - jatka. V duchu už vidí zvířata ležet usmrcená se ši­

roce rozřezanými těly. Vidí, jak je vysekávají, vybírají vnitř­

nosti z pařícího' se otevřeného těla. Čím prázdnější jsou tyto 

vnitřnosti, střeva, tím čistější jsou, tím méně práce vyžadují. 

Plný žaludek však způsobuje plné střevo. Ne, střeva musejí být 

prázdná, jak jen je to možné! Prvním předpokladem je, že i ža­

ludek musí být prázdný, jak jen je to možné. Jinými slovy to 

znamená - zvířata se nesmějí krmit. A nekrmí se. 

Nákladní vlak jede poměrně pomalu, takže zvířata cíle 

nedosáhnou rychle. Často jsou na cestě den, dva, tři dny i ví­

ce - bez potravy. Neškodí, když se nechají hladovět až tři dny. 

Ještě nehrozí nebezpečí, že dobytek uhyne. A je možné se odvá­

žit nechat zvíře hladovět ještě o jeden nebo dva dny déle - po­

kud není příliš vyhublé, nebo pokud to není příliš mladé zvíře. 

Tele by přirozeně uhynulo. Jen neriskovat. 

Tak přemýšlí člověk, kterému zvířata patří a který je dává 

odvézt na porážku. Proti napájení většinou nic nenamítá. Z bez-

myšlenkovosti nebo lenosti se však často i od toho upustí. Ja­

kým trápením však může být zejména v létě žízeň, ví každý 

z nás. Co může cítit vystrašené zvíře, které konečně v pološeru 

35 

vagónu najde trochu klidu po hrůzách, úderech a mnohých ne­

známých nových dojmech? Jak blaženě bude zpočátku vnímat 

tento klid, toto osamění bez přítomnosti člověka, který neustále 

znamená nebezpečí a šíří hrůzu! 

Ale potom? Zvíře ze stáje zná dobu krmení, jeho žaludek 

na ni reaguje jako hodinky. Zvířeti z luk velmi bolestně chy­

bějí voňavé byliny, které trhalo, když cítilo chuť a hlad. Mezi 

všemi novými a nechtěnými zážitky se pocit hladu nejdřív 

ztrácí. Takto však nepřejdou jen hodiny, přejde půl dne, celý 

den - noc - a znovu den - a znovu noc. Každou hodinu je tu 

hlad, roste stále víc a víc, mění se v zoufalství. 

Zvířata nejdřív volají, prosí, žádají - potom však křičí o po­

moc. Není nikdo, kdo by je vyslechl. Pod nimi se točí kola. Kaž­

dý zvuk se ztratí bez odpovědi, jako by nikdy nebyl. Dostavuje 

se slabost, malátnost, smrtelný strach. Tu však, když už se zdá, 

že není naděje (protože vím, že i zvířata dokážou doufat), vlak 

zpomalí tempo, zastaví. Dveře se otevřou. Oslepující zlatavé 

jasné světlo vnikne dovnitř. Surová ruka uvolní provaz, ude­

ří neúprosně tvrdá hůl, vyhánějí zvíře ven. Ale co to znamená 

proti tomu, že se otevřely dveře, proti nové naději, že těmito 

dveřmi oslepení zajatci kráčejí jakoby do nového života, do no­

vého štěstí? Hlad však zapůsobil na tělo. Prvé rychlé kroky se 

podaří, ale potom se chůze změní na potácení. Jedné z krav se 

podlomí nohy. Silný úder ji znovu postaví. „Dobře vyprázdně­

ná," řekne poháněč znalecky, uznale. „No, těch pár kilometrů 

ji už nějak dopravíme." Zvířata klopýtavě poklusávají vpřed. 

Znovu se jedné krávě podlomí kolena a potom zase další. Po­

každé je těžší ty, co se zhroutily, postavit údery na nohy. Jed­

no zvíře se už nemůže postavit, je ze skupiny tělesně nejslabší. 

Marně se poháněči snaží. Takovou situaci však znají - vždyť 

se často vyskytuje - mají na ni své fígle. Když selžou nejtvrdší 

údery, nejnepříjemnější kopance a otáčení ocasu, nezoufají si, 

znají přece ještě mnoho jiných způsobů, jak si poradit. Prav­

da, nesmějí je prozradit, nejvýš jeden kolega druhému, protože 

jsou to profesionální tajemství. Kdyby je ukázali jiným lidem, 

36 

mluvilo by se jen o týrání zvířat. Ale kdybyste sami měli jed­

nou dovést na jatka takový kus dobytka, který neustále padá, 

viděli byste sami. Co se tu dá jiného dělat? Člověk přece nemů­

že nechat zvířata ležet. 

A dosáhnou svého cíle, podaří se jim dopravit dobytek na 

místo určení, na jatka. Již z dálky je slyšet bučení - hlasité bučení 

těch zvířat, která stojí na volném prostranství, a tlumené těch, jež 

jsou ve stájích. Není to volání, které s radostí vítá den nebo kr­

mivo v plném žlabu, takové výkřiky je na jatkách slyšet zřídka. 

Jsou to zvuky plné strachu a zoufalství, mísící se s výkřiky hla­

du. Poháněné stádo naslouchá a s chvěním přechází práh jatek. 

Zvířata mají velmi citlivý instinkt. V době nebezpečí je však 

ještě mnohem silnější než jindy. Jeho pomocí přijímají signály, 

které člověk v takové míře už dávno není schopen vnímat. Jen 

zřídka jsme si ještě zachovali pocit, který se nazývá „tušení" 

a který našemu nejvnitrnějšímu poznání přibližuje nadcházející 

události tak, jako nám hrozivě štiplavý dým dává najevo, že se 

blížíme k ohni. 

Dobytek s hrůzou roztahuje nozdry, větří krev. Z posled­

ních zbytků sil chce utéct. Pozdě! Slabost a člověk jsou silnější. 

Všude je cítit pach krve. Odevšad znějí zoufalé výkřiky a do­

bytek mísí svůj hlas s tímto voláním plným hrůzy. Cesta, kterou 

sem doklopýtal, skončila. Ale poslední a nejtěžší cesta je ještě 

před ním. Je nejkratší, protože je to cesta ke smrti. Ostatní udá­

losti byly jen předstupni, kterými už zvíře prošlo. 

Dobytek dlouho čeká, stojí v horkém slunečním úpalu nebo 

v ostrém zimním mrazu, čeká v rohu jatek s úzkostnou před­

tuchou. Pak udělá poslední kroky, které ho dovedou do domu 

smrti. Vzpírat se nepomáhá. Zápach krve mu při každém kro­

ku víc proniká do nozder a vzduchem prosakuje měkká vůně 

otevřených teplých těl, která je hrozivější než pichlavý mráz, 

pronikavější než žhnoucí slunce. Lepkavá krev je rozlitá na 

prahu, je všude na zemi, pokrývá ji v kluzké vrstvě, která člo­

věku i zvířeti hrozí uklouznutím a pádem. Strach otevře do­

bytku oči doširoka, hrůza vzduje nozdry. Zvíře vidí rozpáraná 

37 

těla, v nichž se hrabou usilovné, červenou krví pokryté lidské 

ruce a vytahují střeva. 

Pak uvidí obrovského býka, který tam roztřeseně stojí, vidí, 

jak klesne zasažen těžkými údery, jako strom v lese, který dře­

vorubci podťali. Padne těžce a hluše. Z otevřené tepny se řine 

krev - červený, kouřící pramen, široký jako proud vody. Ob­

rovské tělo zvířete se ještě škube. A tu se už krví postříkané 

ruce chopí nově příchozího zvířete, tahají ho, aby udělalo po­

slední krok, krok ke smrti. Hlas zvířete zmlkne, zadušený hrů­

zou - jen otevřené oči křičí, křičí zděšením, volají o pomoc, vo­

lají o milost. Tu mu však i tyto oči plné strachu zavážou. Tma 

obklopí tvora odsouzeného na smrt. Nozdry vyděšeného zvíře­

te se úzkostí chvějí. Padne úder, poslední, a proto snad i nejmi­

losrdnější, jaký zvíře v životě dostalo. 

Cesta skončila, bylo dosaženo cíle. Širá temnota se rozprostře 

nad naším sourozencem z říše zvířat, temnota, která se jednou 

rozprostře i nad námi. Nebo to není temnota? Je to snad takové 

nezměrné širé moře světla, že naše slabé, oslepené oči ho nedoká­

žou vnímat a nejjasnější světlo pokládají za největší tmu? 

Provedl jsem Tě touto cestou až do konce a vím, že jsi ji vi­

děl před sebou, že jsi kráčel se mnou. 

Věřím, že k tomuto listu už není třeba nic dodávat. Všechno, 

co jsem Ti chtěl ještě říct, uslyšíš sám v sobě. 

38 

Můj milý! 

Jak Ti lidé mohli odpovědět jinak, než Ti odpověděli? Sly­

ším je mluvit o účelnosti, užitečnosti a samozřejmosti úkonů, 

které s sebou nese porážení zvířat. Možná Tě o tom dokonce 

přesvědčili. Z Tvého dopisu se to dá vycítit. Ano, kdybychom 

vycházeli jen z nutnosti, mohli bychom jim v mnohých věcech 

dát za pravdu. Ale existuje tato nutnost? To je sporné. Možná 

existuje pro ty, kteří se ještě nestali „jednotlivci". 

Ale vždyť já nemluvím k nim. Tyto dopisy přece píšu Tobě, 

individualitě, jednotlivci, který je probuzený, který si uvědomil 

sám sebe a cítí se vnitřně i navenek zodpovědný za své činy. Je 

pro takto uvědomělého člověka nevyhnutelné zabíjet? Pokud 

ano, má toto individuum mít i odvahu vykonávat to vlastní 

rukou. Protože je politováníhodnou zbabělostí, když jiné lidi 

platíme za to, že vykonávají krvavou práci, které se sami ostý­

cháme. Dáme jim za tuto práci pár korun a vezmeme si od nich 

vytoužený kus mrtvoly. Podle možností už připravený tak, aby 

nepřipomínal svůj původ - ani zvíře, ani zabíjení a smrt. Mys­

lím tu na Lva Tolstého a na příběh, který se o něm vypráví: 

Jeho teta by ho byla ráda navštívila, ale cesta byla velmi 

dlouhá a ona se obávala jeho známé bezmasé kuchyně. Nade 

všechno ráda přitom jedla kapouny (vykastrované kohouty). 

Napsala Tolstému o svých obavách. Odpověděl jí, aby jen klid­

ně přijela. Všechno, co si přeje, najde prý na stole, i kapouny. 

Teta přijela. Když se podávalo první jídlo, našla vedle svého 

příboru ležet zabijačkový nůž a k noze židle přivázaného po­

řádného kapouna. „Milá teto, musíš zvíře jen zabít, potom Ti 

ho rádi připravíme tím nejlepším způsobem," řekl Tolstoj mile 

a s úsměvem. Dobře totiž znal lidské srdce a zejména srdce své 

tety, která byla na jedné straně příliš slabá na to, aby zvíře usmr­

tila, na druhé straně však příliš slabá na to, aby dokázala odolat 

pokušení chutné lahůdky. 

Dívala se na živé zvíře, podívala se na velký nůž a cítila, že 

by musela udělat pro svůj vlastní cit něco ukrutného. Pochopi-

39 

la, že dosud žádala od jiných lidí, aby tuto ukrutnost vykonali 

za ni. Říká se, že od té doby už nikdy maso nejedla. Byla napolo 

probuzeným člověkem, kterému hrubší nebo jemnější podnět 

stačil k tomu, aby dosáhl úplného probuzení, úplně jasného po­

hledu na své počínání. 

Podívej se však na jiné, neprobuzené, podívej se, co bez vel­

kého uvažování dělají, a řekni mi, jestli jsi ještě schopen to také 

dělat. Protože my lidé jsme schopni všech činů a zločinů. Z na­

ší vůle je možné všechno zlo i dobro, ale jsou věci, z nichž jsme 

vyrostli. Proto se Tě ptám, jestli jsi toho ještě schopen, protože 

kdysi jsi možná byl. 

Podívej se, tady hopsá mladé jehně a mladé kůzle, bílé, ne­

vinné, důvěřivé. Skáčou v slunečním jasu rozkvetlými louka­

mi a člověk, který to vnímá, který se tím kochá, stejný člověk 

sáhne po noži a prořízne zvířeti hrdlo. Způsobí mu to možná 

dokonce malou bolest, malé píchnutí citu. Vůbec však nedo­

volí, aby takový pocit vyšel najevo. Vždyť to, co dělá, se musí 

dít, odedávna je takový zvyk. Zítra je svátek a ten se vždy slaví 

s masem něžných jehňat. 

Umyje si ruce plné krve a myslí na svátek Velikonoc - svá­

tek lásky. Není smutné, že kdysi, před dvěma tisíci lety, byl za­

bit člověk - beránek - pro své přesvědčení, pro svoji vlídnost? 

Není smutné, že lidstvu nestačí ta strašná událost, že každý rok 

v době Velikonoc vraždu opakuje na milionech jehňat? 

Říkáš, že je to výjimka. Člověk není tak špatný, jak ho vidím 

já. Ale chci Ti ukázat jiná zvířata, která omámí svou starostli­

vostí a zdánlivou láskou, aby je bezpečně držel v síti smrti, kte­

rou jim připravil. 

Podívej se na vlídně laskanou holubici. Kolik dojímavých 

a krásných věcí o ní člověk říká, jak ji opěvuje, jakým ztělesněním 

míru pro něho je! Co jiného však pro něj ve skutečnosti znamená: 

zábavu, dekorační kousek dnes - a chutnou lahůdku zítra? 

Věříš ještě na ušlechtilost člověka? Zabít holubici - v mys­

li se to jeví jako obludný čin. Ve všedním dni je to však celkem 

obyčejná událost, o níž nikdo nemluví, pro kterou si sotva ně-

40 

kdo dělá starosti. Tak málo spolu souvisí cit a jednání člověka. 

Slyšíš, jak sladce a svůdně zní hlas krmičky, která sype slípkám 

nebo jiným domácím opeřencům zlatavá zrna? Podívej se, jak 

stejnou rukou chytá zvíře za hrdlo, zardousí je, jako už zardou­

sila stovky jiných předtím. Nedůvěřuji ruce, která právě hladí 

králíka a která už v kuchyni nabrousila a přichystala nůž právě 

pro něj - nebo pro jiného, který je tlustější. Ano, bojím se těchto 

rukou. Nebyly by schopny stejného činu na lidech? 

Kroutíš hlavou. Já Ti však říkám, že velké množství tako­

vých rukou by udělalo s krkem člověka totéž, co s krkem sle­

pice, stejným způsobem by usmrtilo. A tak jako králíka zabíjejí 

jen tehdy, když je dost vypasený, tytéž ruce by zabily i člověka 

tehdy, kdyby jim jeho smrt přinesla dost velký užitek, aby se 

jim to vyplatilo. 

Říkáš ne - já říkám ano! Neboť všechno začíná malými věc­

mi, všechno se učíme v malém, i zabíjení. Vím, že tato ruka by 

na to byla připravena. Co ji však zadržuje, tak pevně zadržuje, 

že jen málo rukou se proti tomu odváží pohnout, je zákon. Když 

se zákon odstraní, jako například za války, jak se tyto ruce smo­

čí lidskou krví! Vůbec to není těžké, vždyť jsme se to naučili... 

v malém... 

Chci Ti vyprávět příběh, který se stal v jedné malé francouz­

ské vesnici. Zažil ho jeden z mých nejlepších známých. Vesnic­

kou uličkou běželo dítě, asi pětileté děvčátko. Celé bez sebe 

hrůzou a zděšením mávalo zoufale rukama a jakoby s prosbou 

o pomoc křičelo: „Moje máma je vrah! Moje máma je vrah!" 

Dítě pronásledované tímto strašným poznáním jako fúrií 

zoufale běželo vesnicí a nevědělo, kam by se před touto příšer­

nou skutečností mělo ukrýt. Ve vesnici nastal shon. Co se stalo? 

Lidé se šli podívat. Ale potom... potom se všichni vraceli, hlasi­

tě se smáli a měli rozveselené tváře. 

U Kateřiny bylo všechno v pořádku. Dítě, hlupáček, uděla­

lo úplně zbytečný povyk. Tento malý příběh byl vlastně docela 

zábavný. Lidé se s tichým požitkem v duchu usmívali. Matka, 

Kateřina, zabila jen Klářinu oblíbenou kachnu, Jeana. Nu, vždyť 

41 

se Klára zase uklidní. Rozveselení lidé se vrátili ke své práci. 

A dítě? Vrátila se jeho duše s úsměvem na staré místo? Bude 

ještě moci vůči matce cítit to, co předtím? 

Domnívám se, že mnozí rodiče nezabíjejí jen kachny a krá­

líky. Mnozí rodiče zabíjejí v duších svých dětí nejněžnější a nej­

důležitější část. Zabíjejí ji už velmi brzy, den co den vraždí nej­

krásnější a mírotvorné pravidlo: Nezabiješ! 

Když na to všechno myslím, vidím před sebou stát zločiny 

lidstva, hříchy páchané na zvířatech, ohavnosti, z nichž mnohé 

jsou tak staré jako lidstvo samo. 

Myslím na zvíře, které se, pokud může, myje a udržuje čis­

té - na prase. Mluvím tu o praseti chovaném ve stáji, ne o jeho 

příbuzných v jiných zemích, kteří žijí ve skupinách na pastvině. 

Jaké převrácení pojmů tu člověk způsobil. Z čistého zvířete se 

stal symbol špinavé bytosti. 

Na vykrmení vtěsná člověk prase do malého prostoru, takže 

se sotva může pohybovat. Donutí ho tak ležet ve vlastních výka­

lech. Toto zvíře je však od přírody tak čistotné, že když mu dáme 

dostatek místa, vykonává tělesnou potřebu vždy v jednom rohu, 

vždy na stejném místě. V takovém případě nikdy nezašpiní své 

okolí nebo místo, kde spí. Ale člověk, který mu vnutil špínu a ne­

čistotu, znásilnil i lidské myšlení a vytvořil nový pojem: „prase". 

A řekl: „Podívejte se, jak je špinavé, jak se válí ve vlastních vý­

kalech!" Skutečnost mu dává za pravdu. To, co se krátkozrakým 

očím jeví jako skutečnost. Z prasete se tak stal symbol pro všech­

no špinavé. Jaké jsou příčiny? Příčiny vytvořil člověk sám. A tak 

by se vlastně jméno „člověk" mělo stát symbolem pro všechno 

špinavé. U zvířat jím možná i je, kdo to může vědět? Možná je 

pro ně stejným hanlivým slovem, jako pro nás slovo „zvíře". 

Ale buď klidný (cítím Tvoje vzrušení), nevěřím, že lidé po­

užívají tuto metodu jen vůči ubohým neškodným čtyrnožcům. 

Věř mi, stejnou metodu uplatňují i mezi sebou navzájem, jeden 

vůči druhému. 

A podívej se, jak nenasytnost člověka sahá na všechno. Ne­

stačí, že dychtí po mase zvířat, aby se jím živil, a po kůži, aby 

42 

se do ní oblékl. Podívej se, jak člověk baží po jiných věcech. 

Zabije bytost s pestrou měkkou kožešinou, s měňavým peřím, 

ne z nouze, ale pro okrasu. A zachází dokonce tak daleko, že 

pro kůži dokonce živí i taková zvířata, kterým se jinak vyhý­

bá - například divokého krokodýla. Krokodýl zkrotne a násle­

duje ho věrně jako pes. Ale dobrota člověka je ještě méně pravá 

než krokodýlí slzy, které si vymyslel. Krmí ho, krotí ho - a pro 

jeho kůži ho usmrtí. Ano, člověk chová dokonce i svého smrtel­

ného nepřítele - hada. Jeho smrt je však o to hroznější. Zaživa 

mu stáhnou kůži z těla. Něžné dámy nosí z této kůže střevíčky 

a ozdobné kabelky. 

Chápeš teď, proč nenosím ani žádnou kůži? Řekneš - kůže 

je jen vedlejší produkt, dobytek se zabíjí pro maso a ne pro kůži. 

Máš pravdu. I já jsem si to kdysi myslel. A přece dnes vím, že 

často se celé stáda zvířat zabíjejí jen pro kožešinu, kůži. Děje se 

to, když se pro maso zvířat nedá najít odbyt. 

Dost však o smrti. Chci Ti vyprávět ještě o něčem jiném. 

O otroctví, které člověk připravil mnohým bytostem, a o tom, 

jakým neúprosným otrokářem je. 

Nejen před tisíci, nejen před stovkami let byli otroci. Ne, 

ještě dnes si je člověk drží, drží je v poměrech, které vydávají 

smutné svědectví o jeho důstojnosti a smyslu pro spravedlnost. 

Myslím na naše tažná zvířata, zejména na silného vola, povol­

ného osla, bezpečně kráčející mulu a odvážného koně. 

Vezmi si existenci koně v našich západoevropských ze­

mích. Když se mu daruje radost a štěstí, tak v prvních dvou 

letech života. Potom... úděl neuvěřitelně tvrdý a přece sku­

tečný, který nesou a snášejí tisíce a statisíce koní. Zkrotili ho. 

Nemluvím teď o šťastném bratrovi, jezdeckém koni, kterého 

po zkrocení možná rozmazlují a hladí. Mluvím o nešťastném 

bratrovi, tažném koni. 

Dostane přístřeší ve stáji, většinou v temném prostoru s ma­

lým množstvím světla. Ohrádka, do které ho umístí, je o trochu 

větší než kůň sám. Před ním je žlab. Pán se může střídat, ale stáj 

bude téměř vždy poskytovat stejný obraz - bude to vždycky 

43 

místo o trochu větší, než je kůň. Zvíře žije život otroka. Ráno, 

když se s radostným zaržáním probudí, mu poskytnou krmení 

a doušek vody, očistí mu srst, vykartáčují, vyčešou ji, až se lesk­

ne. Potom začíná den - to znamená denní práce. 

S radostným zaržáním vyjde kůň z těsné stáje, pozdraví jas­

né sluneční světlo, volný výhled pro oči. Čeká ho vůz. Už ve 

stáji ho opásali řemeny a popruhy, nasadili mu ohlávku a uzdu. 

Teď opratě rozmotají a spojí se zápřahem, připoutají ho k denní 

otročině. A práce začíná. 

Nad vším se neviditelně vznáší to, čemu říkáme osud. Jed­

nomu otrokovi dá lehký, druhému těžký úděl. Jeden z posled­

ních sil tahá těžká břemena - káry, jejichž kola skřípají pod tí­

hou zboží, železa, písku, kamení, klád nebo čehokoliv jiného. 

Druhý běží veselým klusem před lehkým povozem. 

Osud... Jeden má pána, který je plný milosrdenství, nikdy 

nepožaduje víc, než dovolují síly, dopřeje odpočinek a přestáv­

ku, zajistí stín před slunečním úpalem a ochranu před deštěm 

a sněhem, dává dostatek potravy a navíc i chutné lahůdky, dob­

ré, něžné slovo a pohlazení. Druhý otrok má pána, který neo­

vládá sám sebe, požaduje nemožné a toto nemožné si nemilo­

srdně vynucuje. Jeho hůl bez slitování vybičuje poslední síly. 

Dává mnoho ran a málo ovsa. Zvířeti, které je mu vydané napo­

spas, dopřeje jen málo odpočinku, nechrání ho před žhnoucím 

sluncem, před deštěm a mrazem. Místo dobrých slov ho častuje 

výkřiky proklínání, místo lahůdky dá kopanec do břicha. Osud. 

Jeden úděl mají oba otroci společný - svazují je opratě, drží 

je oje. Za nimi je neustále břemeno, které musejí tahat nespočet­

né dny, týdny, měsíce, roky, po celý dlouhý život. Stejně jako 

galejníci v minulých dobách za sebou tahali velkou železnou 

kouli, ke které byli přivázáni. Napravo kvetou louky, nalevo 

zurčí potok, zurčí uprostřed osvěžující zeleně. Ale uzda a bič 

drží otroka. 

Ta čerstvá tráva na louce, ta vysoká stébla, jak lahodně asi 

chutnají! Jen na chvíli zajít tam naproti do stínu! Ale uzda a bič 

otroka drží. Teď si odpočinout, zastavit se, vydechnout si - jen 

44 

na pár okamžiků načerpat novou sílu! Bič však žene otroka dál. 

Tamhle je bratr, sestra, zapřáhnutí k břemenu, stejný úděl. Jít 

k nim, přivítat se s nimi, pozdravit je, utěšit, polaskat - sám 

sebe nechat polaskat a pozdravit. Tady - teď jsou vedle něho. 

Ještě krok a ucítí blízkost jejich dechu, jemné funění jejich měk­

kých nozder. Ale bič žene otroka dál a uzda drží zpět. 

Den je dlouhý, náklad těžký. Jakoby kouzlem se povoz stá­

vá lehkým a zase těžkým. Čekání v prašných ulicích, trochu kr­

mení před sebou, potom dál, stále dál po nekonečné cestě. Ano, 

po nekonečné cestě, protože tento pochod je bez konce, i kdyby 

trval jen několik kilometrů, je bez konce, bez konce. 

Jen večer přetrhne tento neustálý koloběh. Unavený je člověk, 

unavený je otrok. Unavené ruce odvazují ohlávku, osvobozují koně 

od denního břemene. Radostně řehtaje, kluše do stáje na malé mís­

to, jež mu patří, na místo, které je trochu větší než jeho vlastní tělo. 

Kůň najde žlab, najde svou večeři a doušek vody, jenž mu poskytli. 

Po celodenní námaze a dřině se posilní - na zítřek. Cenu zlata má 

největší dar všech ubohých - spánek. Neboť ve spánku stejně jako 

ve smrti dávají bohové rovnost všem, bohatým i chudým, svobod­

ným i zotročeným. 

Potom však přijde ráno, probuzení - probuzení otroka. Ná-

denická práce začíná bez ohledu na to, jestli prší nebo svítí slun­

ce, sněží, mrzne nebo je bouřka. Napnout svaly, vzepřít tělo, 

tahat, běžet! Kdo tahá? Kdo běží? Kdo se zhroutí, padne, leží 

v prachu a dokoná po dlouholeté otročině? Otrok. Ano, otrok 

ve dvacátém století. Lidé na ulici zůstanou na chvíli stát, přihlí­

žejí téměř s blahosklonnou nadřazeností. Potom se odvrátí od 

nešťastného tvora, obrátí se ke mně, protože zaslechli, že jsem 

řekl: „Otrok." Kdosi se zdvořile usměje: „Rád žertujete - je to 

jen kůň." 

Jen kůň... Dlouhá léta pracoval tento kůň pro svého pána, 

možná živil jeho i celou jeho rodinu. Bez jeho práce by nemě­

li tak dobrý život. Teď leží tento dobrodinec, který je uchránil 

před hladem, tento přítel, na zemi, sténá, umírá. Ten, kterému 

dobrodiní prokazoval, stojí vedle něho. Vidíš v jeho očích slzy? 

45 

Vidíš, že by se mu chvěly rty a šeptaly slova dojetí? Ano, rty se 

chvějí a slova, která s pohnutím šeptají, znějí: „K čertu, teď mu­

sím koupit nového koně!" 

To je pohnutí, zármutek, to je vděčnost bytosti, která víc 

než deset let tahala těžká břemena, která by člověk nikdy ne­

byl schopen vléct sám, vděčnost tvorovi, který mu víc než de­

set let vydělával na chléb. Teď tu leží, umírá, vydechuje svůj 

život - otrok. Vedle stojí dítě a pláče. Matka ho chytí za ruku: 

„Buď už zticha - kdo by plakal! Vždyť je to jen kůň." 

Skoro každý kůň má podobný osud. Ne všichni koně se sice 

zhroutí, mnozí koně zůstávají čilí až do vysokého věku. S tahá­

ním břemen to však už potom nejde tak dobře, náklady musí 

být menší, cesta nesmí stoupat tak strmě a už se nedaří tak dob­

ře běžet klusem. Dech slábne, je skromnější, nohy jsou méně 

ohebné, celé tělo je kostnatější, jak už to ve stáří bývá. Ano, ot­

rok zestárnul, předčasně zestárnul a opotřeboval se. Ještě stojí 

na nohách celkem pevně, ještě tahá lehkou fůru, ještě mu chut­

ná šrot, oves. 

Muž, který spotřeboval jeho síly, je vedle něho a s dým­

kou v ústech pozoruje revmatické pohyby starého koně. Potom 

přesune dýmku do druhého koutku úst a řekne svému syno­

vi: „Bude už na čase odvést ho k rasovi, našeho Hanse - mož­

ná příští týden. I když nám stěží za toho starého kostlivce něco 

zaplatí." To je pocit vděčnosti ke statnému starému otrokovi. 

Takto učí otec syna být vděčný, učí ho na těchto velkých „ma­

ličkostech". Později, když odvádějí věrného spolupracovníka 

na smrt, na zabití, uroní slzu dokonce i otec, který je rád, když 

si toho všichni všimnou a chválí jeho dobré srdce. „Hans, dobrý 

starý Hans - jaké věrné zvíře, takové už možná ani nenajdeme! 

A teď musíme kupovat nového koně - jaké výdaje!" Vzdech, 

který následuje, je pravý a hluboký. 

Co připravili otrokovi, aby mu zlepšili život? Co mu na­

bídli jako protihodnotu za množství sil, které jim daroval? Nic, 

nic. Možná rány. Co mu měli dát? Kousek země, malý kousek 

pastviny, na němž by večer mohl být a toužebně snít o dálkách. 

46 

Takový maličký kousek země na zotavení po těžkém pracovním 

dni, pár čtverečních metrů louky místo dusného kouta ve stáji. 

Jsou koně, kteří pracují na velkých statcích. Náruč sena 

a trochu ovsa, které ve stáří potřebují, nehraje v rozpočtu hos­

podářství příliš významnou roli. Jenže... nedají jim to. Místa, na 

kterých smí kůň - otrok ve stáří jíst svůj chléb, bychom spočíta­

li na prstech. Kde se však něco takového děje, vyprávějí o tom 

v širokém okolí. Téměř jako legenda to putuje od ucha k uchu. 

Jako by na takovém statku byla bílá vrána - dobrosrdečnost. 

My lidé pokládáme za obdivuhodné, když dobrem oplácíme 

dobro, jehož se nám dostalo. A jako velká událost se zapíše, 

když jednáme ještě lépe, než se jednalo vůči nám. 

Chci Ti připomenout ještě jednoho otroka. Otroka, který ne­

dokáže nést břemeno, tahat náklad - ptáka v kleci. Toho, jehož 

perutím patří nekonečný širý vzdušný prostor, který létá od 

jedné země ke druhé, tak, jak nám dovolují jen myšlenky. Toho 

zavřeme do úzkého prostoru, sotva dost širokého na to, aby 

rozprostřel křídla, nemluvě o tom, aby mohl létat. 

Naše něžné a oduševnělé paní nazývají zajatce svým miláč­

kem, dají pozlatit tyče jeho vězení a vlastní pěstovanou rukou 

mu sypou zrní. Nechtějí, aby se jim připomínalo, že je to jejich 

vězeň, který jim z touhy a bolesti zpívá svou píseň. S požit­

kem naslouchají jeho zvukům, pokládají je za nádherné a je to 

pro ně pěkné povyražení. Jejich duši nedojme pochopení žalu 

a touhy jejich vězně, jejich duše zůstane navzdory dojímavé 

písni hluchá. 

Ne však vždy. Může se stát, že žal v nějaké podobě dojde 

i k nim. Potom sebe samu porovnávají s uvězněným ptákem 

a svou bolest a touhu s jeho písní. Pokládají to za poetické, s po­

hnutím pozorují svého zpívajícího otroka a šeptají: „Jsem uvězně­

ná jako ty! Ó, jak trpím! O, ta muka, ta bolest, touha!" A prolévají 

neužitečné slzy. Jejich bolest není dost hluboká na to, aby zjistily, 

že je v jejich rukou změnit úděl otroka, alespoň jemu utišit touhu 

a bolest. Stačí jen malý pohyb něžné ruky a nešťastný otrok, je­

hož kdysi jako zajatce přinesli z lesa, je svobodný a volný. 

47 

Když Ti toto píšu, cítím, jako by se na mě dívaly oči, oči 

nejvěrnějšího přítele člověka, jeho téměř dobrovolného otroka, 

oči psa. I jeho pohled žaluje, vypráví o násilí, hovoří o špatné 

odměně. A vidím, jak tento věrný, vždy ochotný sluha, žije 

celý život přikovaný k řetězu, bydlí v boudě naplněné suchou 

slámou. Vidím, jak se živí odpadky, které mu předhodí. Když 

po dlouholeté službě přijde stáří, vypadají mu zuby, potom... 

Potom dostane ránu z milosti nebo trochu jedu do své mis­

ky. To je vděk člověka k tomu, kdo mu deset let hlídal dům 

a dvůr, ženu i dítě, majetek i život a všechny poklady, které 

byly jeho. Rána z milosti - pár kapek jedu. Úděsné je, že tak­

to jednat je u nás obvyklou normou, ne výjimkou. Tak „se" to 

dělá, když je pes starý. 

Budu Ti vyprávět dva příběhy. Vyslechl jsem je z úst těch, 

kteří své nejvěrnější přátele nechali takto popravit. 

V jednom domě se u stolu mluvilo o tom, že stárnoucího 

Cara by už bylo potřeba dát usmrtit, a to ještě dnes, protože 

teď začal ještě ke všemu ztrácet zrak - jaká přítěž! Mluvilo se 

o tom v přítomnosti psa. To by se nikdy nemělo dělat. Zví­

řata chápou víc, než si myslíme, i když ne slova, ale velmi 

často jejich smysl. 

Když Cara později zavolali, polaskali ho a pozvali na pro­

cházku, neobešlo se to v rodině bez slz. Car se ke každému 

vroucně přitiskl, jako by chtěl říci sbohem, a potom následoval 

pána. Když se za pánem a psem zavřely dveře domu a oba už 

ušli kus cesty, vrátil se věrný starý Car ještě jednou zpátky, při­

šel ke dveřím, natáhl se, olízl kliku dveří domu, který mu byl 

tak dlouhou dobu domovem, a vydal dlouhý žalostný zvuk. 

Potom se vrátil na zem, žalostně pohlédl na dveře, na bránu, 

která mu teď bránila v návratu, která před ním zavírala život. 

Potom následoval svého pána na smrt. 

A jeho pán - onen muž, který mí to vyprávěl - měl od­

vahu vést svého psa, tuto jemnocitnou duši, klidně dál k ra­

sovi. Nu, vždyť Car už velmi zestárnul a začínal slepnout... 

Díval jsem se na toho muže. Copak nikdy nezestárne? Copak 

48 

není možné, že i on jednou začne pomalu slepnout? I jeho 

potom... Jisté dámě, které jsem o tom vyprávěl, došla trpě­

livost a dáma s pobouřením zvolala: „Ale vy se rouháte! Vy 

porovnáváte člověka se psem!" 

Jiný přítel člověka, též milý pes, se také jednou dozvěděl 

o své smrti. Mluvilo se o tom jako obyčejně při obědě. Po jíd­

le šel od jednoho k druhému, každému olízl ruku, což jinak 

nebylo jeho zvykem, jako by je chtěl políbit. Tak se se všemi 

rozloučil. Potom vyběhl do zahrady. Tam už byl vykopán jeho 

hrob. Odvážně, jak to dokáže jen věrná bytost, skočil do svého 

vlastního hrobu, lehl si doprostřed, hlavu si položil na nata­

žené přední tlapy a němýma smutnýma očima se díval před 

sebe. Takto ležel a byl připraven. Žádné vábení ho už nevytáh­

lo ven - čekal na smrt. Konec přišel. Jeho pán se přiblížil s puš­

kou. Pes se na něj díval klidně a chápavě. A ten, komu patřila 

jeho věrnost, ho zastřelil. Tento muž mi to sám vyprávěl, cel­

kem střízlivě. Trochu mu to ještě bylo líto. Ale starý pes, který 

onemocní... Kdyby i jeho syn jednou takhle přemýšlel, až otec 

zestárne... 

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet 

a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk 

musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek. 

Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo 

velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale 

pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat 

tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme 

krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých, 

myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé 

bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě 

lépe - zanechat jich. Taktováni jednoho dne nepřijde zatěžko 

zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi. 

Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je 

jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše 

vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich 

hořkou příchuť. 

49 

Nechci však ukazovat prstem na toho či tu. Ne, chci sám 

sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se chápavěj­

ším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později nemělo po­

dařit i ve větších věcech? 

Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího svě­

ta s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem celé bu­

doucnosti: milovat vše. 

50 

ZÁVĚREM 

Tuto knihu vydala Společnost Jóga v denním životě u pří­

ležitosti 30 let působení v ČR. Jóga v denním životě je systém 
který vytvořil indický mistr paramhans svámí Mahéšvaránan-
da. Mezi jeho základní principy patří láska a úcta k životu všech 
bytostí. Proto Jóga v denním životě propaguje vegetariánství. 

Jóga vytváří lepšího člověka a lepší člověk má šťastnější a lepší ro­

dinu. Je-li lepší rodina, je lepší společnost. A je-li lepší společnost, je 
lepší svět. V tomto smyslu přispívá učení jógy ke světovému míru. 

Co je učením jógy? Láska. Láska spojuje a nenávist rozděluje. Nej­

vyšším principem, podle něhož bychom měli žít, je neubližovat žádné 

jiné živé bytosti. Každá bytost je součástí vaší bytosti a vaše bytost je 

součástí všech ostatních živých bytostí. Nikdo není oddělen. Vědomí, 
které je ve velkém slonovi, malém mravenci i v člověku, je stejné. 

Mistr mého Mistra říkával: „Miluj každou živou bytost alespoň 

tolik jako sám sebe." Nezabiješ - je pravidlo, které znamená chránit 

každý život, nejen lidský. „Milujte je, krmte je, ale nejezte je," říká­
vám. Ochraňujte se navzájem, ochraňujte zvířata a životní prostředí. 
Máme jen jednu planetu, které říkáme domov, ale co tomuto domovu 

děláme? Velká učení říkají, že lidé by měli být ochránci, nikoliv niči­
teli. Existuje analogie: s velkými obtížemi postavíme plot kolem své 
zahrady, abychom ji ochránili, ale když ten plot začne zahradu ničit, 

jaký je z něj užitek? 

paramhans svámí Mahéšvaránanda 

51