PŘEDMLUVA

0 některých věcech se těžko mluví, píše, a dokonce i čte.

Jsou to právě ty, které vyvěrají z temných propastí lidské mysli

a duše, z nevědomosti, arogantní sebestřednosti, nečitelnosti,
bezohledné ignorance. Ta je stejně bezbřehá, jak nesmírná je
na druhé straně závratnost lásky a soucítění, se kterou se u ně­
kterých bytostí, a to i lidských, také lze občas setkat. O těch se
mluví, píše i čte snáz, každý bychom si na někoho vzpomněli,
za všechny si dovolím jmenovat třeba sv. Františka z Assisi.

Samozřejmě nemůžeme přesně znát pocity a zážitky „vel-

kochovaného" zvířete, které je donuceno prožít před násilným

a mnohdy obludně bezcitným utracením pro uspokojení roz­
marů člověka rozumného - homo sapiens. Všechna ta kuřata,

nosnice, vepři či skot, laboratorní myši, norci, králíci a nesčetní

další tvorové však nepochybně neprožívají nic příjemného ani

přirozeného. Ze všech za živa pozorovatelných projevů těchto
spotřebovaných tvorů je víc než zřejmé, že jejich zážitky budou
dost blízké zkušenostem např. desítek milionů obětí komunis­
tických gulagů a milionům zplynovaných obětí holocaustu.
Komu selhává představivost, nechť ji zajde občas osvěžit na

jatka či do kuřecího velkochovu.

Pohledy na svět a eventuální činy lidské bytosti jsou samo­

zřejmě osobní záležitostí, stejně osobní je však i zodpovědnost
za ně. Já sám za sebe považuji to, co činíme jakožto druh homo
sapiens jiným tvorům, za zcela zásadní poskvrnu na tváři lid­
stva. Každý, kdo není schopen či ochoten si cosi takového uvě­
domit, je tím přinejmenším „přikován" k virtuální trestanecké
kouli, která mu celkem spolehlivě zabrání v hlubším duchov­
ním povznesení a spirituálním prozření.

1 když se o takových věcech asi skutečně nemluví, nepíše

a nečte snadno, právě to je navýsost důležité. Každý má právo
opravdu vědět, na čem se spolupodílí ve chvíli, kdy si dá ke
svačině kuře či jinou bytost, nebo když si v éře dutých vláken
koupí kožich. Přitom k tomu, aby člověk změnil názor a přestal

5

působit utrpení druhým, stačí někdy překvapivě málo. Třeba

přečíst si útlou knihu. Doufám. Proto pozvedám svůj vox cla-

mantis: „Lidé! Čtěte!"

Vlastislav Matoušek

hudebník

Žijeme v době a ve společnosti, kde jíst maso zabitých zvířat

a dalších živočichů se považuje za normální. Jsou tu však lidé

i společnosti, které zabíjení zvířat kvůli potravě odmítají, a už

vůbec to nepovažují za normální. Vyvstává samozřejmě otázka,

co je normální. Dnes už se jaksi obecně považuje za normální

nejíst lidi. Lidská společnost se tak vyvinula, že lidožroutství

se nejen odsuzuje, ale také se nám příčí. Věřím, že lidská spo­

lečnost pokročí dál a jednou bude mít takovýto postoj ke všem

živočichům. Bolest, utrpení a touha po životě je vlastní všem

živým bytostem, v tom tu není žádného rozdílu. Proto každý

počin, který k tomuto uvědomění směřuje, je cenný.

Viliam Poltikovič

režisér

6

O AUTOROVI

Edgar Kupfer-Koberwitz se narodil 24. dubna 1906 do rodi­

ny správce Koberwitzova statku poblíž Vratislavi v Polsku. Na

začátku druhé světové války byl deportován do koncentrační­

ho tábora v Dachau u Mnichova. Přes hrozbu jisté smrti se mu

zde podařilo něco velmi odvážného. Od listopadu 1942 pečlivě

zaznamenával život v táboře do svého deníku, který nakonec

obsáhl 1800 stran. Navzdory drsným podmínkám věznění zů­

stal oddaným vegetariánem. Dokonce i během těch nejhorších

útrap byl vázán hlubokým soucitem a úctou ke všem živým

bytostem.

Kniha „Zvířata - naši bratři" byla napsána po válce jako

vyjádření autorova postoje k mučení a zabíjení zvířat. Je psána

formou dopisů, v nichž autor odpovídá imaginárnímu účastní­

kovi této diskuse. Jedna krátká věta v knize vysvětluje všechny

důvody vegetariánství a fakt, že ji napsal člověk, který přežil

koncentrační tábor v Dachau, jí ještě přidává na významu.

Koberwitz píše: „Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci

živit utrpením a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik,

že právě díky vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí."

V úvodu i závěru knížky je uvedena jedna pravda, které jsme

naneštěstí každodenními svědky: „Dokud člověk zabíjí a trápí

zvířata, bude zabíjet a trápit i lidi. Do té doby budou i války,

neboť zabíjet se člověk musí učit a cvičit v malém."

Autor této citlivé a provokativní knihy zemřel 7. července

1991 v osamění, neznámý a chudý v domově důchodců.

Možná, že právě jeho tragický osud dává snaze o zachování

jeho odkazu takovou důležitost. Vydání knihy „Zvířata - naši

bratři" nejen uchovává a šíří Koberwitzův duchovní a morální

odkaz, ale také zároveň vzdává úctu jeho duchovní velikosti, jíž

se nedostalo uznání za jeho života.

7

Můj milý!

Jak mám začít, říct Ti to, co chci? Je pro mě těžké začít a na­

psat to, co Ti chci říct, a přece se vynasnažím, pokusím se vy­

světlit Ti své myšlenky, nejdřív zeširoka, potom v detailech.

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet

a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk

musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek.

Dokud jsou zvířata v klecích, dotud budou i vězení, protože

zavírat se člověk musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek.

Dokud existují zvířecí otroci, dotud budou existovat i lidští

otroci, protože zotročování se člověk musí učit a cvičit v ma­

lém, uvnitř i navenek.

Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo

velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale

pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat

tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme

krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých,

myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé,

bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě

lépe - zanechat jich. Takto nám jednoho dne nepřijde zatěžko

zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi.

Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je

jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše

vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich

hořkou chuť. Nechci však ukazovat prstem na toho či tu - ne,

chci sám sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se

chápavějším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později

nemělo podařit i ve větších věcech?

Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího

světa s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem bu­

doucnosti: milovat vše.

Ptáš se mě, proč nejím maso, a tušíš za tím nejrůznější dů­

vody. Domníváš se, že jsem možná složil slib - jako určitý druh

pokání - že si už nedopřeji žádnou z těch vynikajících masitých

8

lahůdek. Myslíš přitom na šťavnatou pečínku, skvělé rybí po­

choutky, omáčku neobyčejné chuti, lahodně vyuzenou šunku,

jemnou drůbež a tisíce dalších masitých specialit, jež vzrušují

miliony jazýčků. Protože se ale všech těchto lahůdek dobro­

volně zříkám, domníváš se, že jen pokání, slib, velká oběť mě

mohou pohnout k tomu, abych si tento druh životních požitků

odepřel. Potom se zase ptáš, jestli mě nepřesvědčili moderní

lékaři o tom, že konzumace masa není příliš zdravá, že čistě

rostlinná strava zachovává lidské tělo, omladí ho, ba možná

dokonce prodlouží lidský život.

Můj milý, nestarám se příliš o to, co říkají lékaři, protože i je­

jich poznatky - jako všechny poznatky - podléhají častým změ­

nám. Možná mají pravdu. Možná je rostlinná strava pro lidské

tělo přijatelnější, ale možná mají pravdu i jiní lékaři, kteří tvrdí,

že ne všichni lidé snesou čistě rostlinnou stravu. Tomu posled­

nímu dokonce sám věřím, protože mnozí lidé jsou ještě v celém

svém počínání jako šelmy, ve svých pudech, ba dokonce i svým

cítěním. Tito lékaři také tvrdí, že v mase máme už k dispozici

dokonalý, koncentrovaný produkt, neboť rostliny, které zvíře

sežralo, jsou v jeho mase obsaženy v upraveném stavu a žalu­

dek člověka už nemusí vykonávat práci spojenou s trávením

rostlin. Místo velkého množství různých rostlin tedy prý stačí

sníst poměrně malý kousek masa.

I to se mi zdá velmi pravděpodobné, přesto se však domní­

vám, že ani člověk, jenž jí maso, nemůže žít úplně bez pokrmů

z rostlin a plodů. Naproti tomu velmi mnoho lidí žilo a žije bez

masa. Kněžím posvátných starých náboženství bylo přece za­

kázáno jíst maso, protože probouzí nízké pudy a uzavírá cestu

vyššímu poznání.

Všechny tyto názory lékařů však nemají žádný vliv na můj

způsob výživy. Zajímají mě jen natolik, nakolik mě zajímá myš­

lení vůbec, a neodvážil bych se rozhodnout, který z obou směrů

má pravdu. Cit mi však říká: oba dva - až do určitého stupně.

Každý zřejmě objevil část pravdy, neboť to, co chápeme, jsou

vždy jen paprsky a zlomky celku, který nazýváme pravdou.

9

Nedávám však za pravdu jen lékařům, nikoliv, souhlasím

i s Tebou, když říkáš, že masitá jídla jsou chutná, lahodná, jsou

rozkoší pro jazyk, požitkem pro toho, kdo je jí. Mistrovská pří­

prava z nich skutečně udělá chutná jídla, při kterých se dá úpl­

ně zapomenout na to, že jsou připravena z mrtvol.

Mrtvoly... toto slovo je pravdivé, ač zní hrůzostrašně. Jsou

sice lidé, kteří tvrdí, že by se dalo mluvit i o mrtvolách rostlin

stejně jako o mrtvolách zvířat. Uznávám, že by bylo nelogické

jim odporovat. Jedinou výjimku tu tvoří ovoce. Nikdy není

mrtvolou, je asi jediným, co nám příroda dává do klína se slo­

vem „jez". Ano, plod je pravý dar přírody, který se dává sám

od sebe. Vezmeš ho bez toho, abys způsobil utrpení. Dozraje

pro Tebe, jeho vlastní zralost Ti vrhne plody do klína. Zralost je

však jistý druh dokonalosti.

Nejušlechtilejší a nejdokonalejší by tedy bylo živit se jen

plody. Věřím, že toto by mohla být potrava pro lidi, kteří jsou

nejblíže k dokonalosti. Ostatní by při takové výživě sotva ob­

stáli, protože všechno nedokonalé v nich by toužilo po pokrmu,

jenž je přiměřený jejich stupni.

Vidíš, už jsem toho řekl hodně, a přece jsem nedal pří­

mou odpověď na Tvoji otázku. Jen jsem si s Tebou povídal

o Tvých domněnkách. Ještě jsem se nedotkl Tvého prvního

dohadu - slibu, ale chci to udělat teď. Touto domněnkou ses

velmi citlivě přiblížil k jádru věci. Ano, je to téměř slib, jenž

mi brání jíst maso, ale slib úplně jiného druhu, než si před­

stavuješ. Vyrostl z poznání, jež se uskutečnilo v mém nitru,

z poznání, jež vyvolalo těžký vnitřní boj, když jsem ho chtěl

proměnit ve skutek. Nebyl to slib odpřisáhnutý nějakému

božstvu, nebyla to oběť položená na jakýsi oltář, jen pevný

vnitřní slib, který jsem dal sám sobě, své duši, že už nikdy

nebudu jíst maso. A s radostí tento slib dodržuji. Teď, když

píšu tyto řádky, uplynulo dvacet let od onoho dne - dvacet

let, během nichž jsem nejedl maso.

A znovu se budeš překvapeně dívat a ptát se: „Ale proč?

Proč?" Budeš mít přitom zvláštní pocit, že ses trefil tak blízko.

10

Když Ti teď však stručnou větou vysvětlím pravou příčinu, bu­

deš překvapen, jak jsou mé skutečné pohnutky vzdálené všem

Tvým dohadům.

Poslouchej. Nejím zvířata, protože se nechci živit utrpením

a smrtí jiných tvorů, protože jsem sám trpěl tolik, že právě díky

vlastnímu utrpení umím procítit i utrpení cizí.

Proč mám já, který jsem šťastný, když mě nepronásledují,

pronásledovat nebo dávat pronásledovat jiné tvory? Proč mám

já, který jsem šťastný, že mě nevězní, věznit nebo dávat věznit

jiné tvory? Proč mám já, který jsem šťastný, když mi nikdo

nepůsobí utrpení, působit utrpení jiným tvorům? Proč mám

já, který jsem šťastný, když mě nezraní a neusmrtí, zraňovat

a usmrcovat, nebo způsobovat, aby byli kvůli mně zraňováni

a usmrcováni jiní tvorové?

Není jen přirozené, že to, co si přeji, aby se mi nestalo, ne­

činím ani jiným tvorům? Nebylo by ode mě velmi neušlechtilé,

kdybych to chtěl dělat jen proto, abych si dopřál malý požitek

na účet cizího utrpení a cizí smrti? Když jsou tito tvorové menší

a slabší než já, který rozumně a ušlechtile uvažující člověk by

z toho mohl odvodit právo zneužívat jejich slabost a malost?

Není to ve skutečnosti tak, že větší, silnější, nadřazený by měl

slabší tvory ochraňovat, ne je usmrcovat a pronásledovat? „Být

ušlechtilý zavazuje," a já chci být ušlechtilý.

Slyším, jak mi oponuješ: „Ale neděje se v přírodě to, co dě­

láme my? Nepohlcuje tam silnější slabšího? Jednáme tedy ve

shodě s přírodou!"

Odpovím Ti, že máš pravdu. V přírodě je to tak - u zvířat,

dokonce i u rostlin. Ale počítáš sám sebe ještě ke zvířatům

a rostlinám? Nevěříš spíš, že stojíš již na vyšším stupni a ne­

nazýváš sám sebe hrdě člověkem? Chápeš tedy, když věřím,

že moje činy by měly být činy člověka, vyšší bytosti, ne činy

zvířete jednajícího nesvobodně? Nevytváří naši lidskost právě

skutečnost, že se snažíme osvobodit své jednání? Nespočívá

právě v této téměř svobodné rozhodovací schopnosti našeho Já

celá podstata našeho lidského bytí?

11

Budeš mi odporovat: „Ano, ale my lidé ještě nejsme doko­

nalí, ještě jsme velmi svázáni se vším z nižší sféry. Máme v sobě

ještě mnoho ze zvířat, co jsme ještě nedokázali ve svém vývoji

odstranit a co ještě musíme ukájet."

Ano, i v tom Ti dávám za pravdu. Většina lidí je ještě čímsi

mezi uvědomělým zvířetem a neuvědomělým člověkem, takže

zažijeme velké zklamání, když je podle jejich vzhledu hodnotí­

me jako skutečné lidi. Dokonce i ti z nás, kteří zaujímají vyso­

ká místa, jsou ve svých nejsilnějších pudech většinou ještě víc

zvířaty než lidmi. Jsou vlky nebo ovcemi - tím, co odpovídá

jejich povaze. Avšak tak úplně Ti za pravdu přeci jen nedám.

Žili a žijí lidé, kteří jsou už vyvinutější, v nichž je zvíře slabší

a člověk silnější. Ptám se Tě tedy: „Mají tito lidé z pohodlnosti

klesnout zpět a dál uvnitř žít bezduchý život zvířete, nebo by

se spíš měli snažit překonat tento stupeň, nechat úplně vyrůst

klíček jménem čloyěk?"

A ptám se dál: „Neměl bych se sám raději snažit zdoko­

nalovat se, pronikat výš, stát se člověkem, místo pasivního

vykonávání zvířecích zvyků?" Neboť věz jedno: to, co ještě

v sobě máme ze zvířete, jsou jen bezduché a méně pěkné části

jeho bytosti. Pronikavý zrak, velkou čistotu, nevinnost a mno­

ho dalších dobrých a krásných vlastností zvířat už nemáme.

Je to zatím namyšlenost, když člověk věří, že je vyšší bytostí.

Ještě takový není. Ale neměli by ti, kteří se opravdu snaží stát

se skutečnými lidmi, kráčet touto cestou uvědoměle, naplněni

vážností a upřímnou důstojností, cestou, jež vede k vyššímu,

božskému člověku, k bytosti, kterou bychom vlastně chtěli být,

o které však zatím nejvýš sníme?

Není všechno to, co nazýváme kulturou, ukazatelem k to­

muto cíli, milníkem, který nám umožňuje najít cestu z divočiny?

Avšak to, co nám říká umělecké dílo, čím nás oslovuje dobrá kni­

ha, musíme nejprve zažít v činech. Zabýváme-li se hodnotnými

kulturními předměty, obklopujeme-li se uměleckými díly, je to

jen začátek - přijetí kultury. Kultura by v nás však měla růst,

stát se skutkem a přinést ovoce. Krásné myšlenky, jež přijímá-

12

me, a krásné myšlenky, jež sami vytváříme, ožijí až tehdy, když

podle nich jednáme. Až tehdy se stanou čarodějným proutkem,

který z nás udělá bohy, vyšší bytosti, pravého člověka.

Myslíš, že z tohoto hlediska je pomýlené, když se snažím

nepůsobit vědomě smrt a utrpení? Nemyslíš si, že by to mohl

být krok, který by nás přiblížil k tomu, o co se snažíme a po čem

toužíme? K pravé lidskosti? Nevidíš, že je krásnější žít v míru se

všemi stvořeními, projevovat vůči nim pochopení a lásku místo

ničení a pronásledování? Nechápeš, jak mohu již dvacet let vy­

stupovat vůči všem tvorům úplně jinak, jak se mohu svobodně

podívat do očí srně nebo holubici, nakolik se cítím být bratrem

všech, milujícím bratrem slimáka, červa i koně, ryby a ptáka?

Čteš „červ" a usmíváš se. A přece: ano, je pravda, co ří­

kám - i červa. Zdvihnu ho z cesty, kde by ho mohl někdo

zašlápnout. Přenesu ho tam, kde najde útočiště - na kousek

země nebo trávník. A jsem z toho šťastný, mnohem šťastnější,

než kdybych ho podpatkem zašlápl a on by se na cestě ještě

hodiny uboze svíjel. Co znamená taková malá oběť, že se sehnu

a zašpiním si konečky prstů? Co je to proti velkému pocitu, že

jsem s láskou vstoupil do kruhu přírody, do kruhu všech stvo­

ření - nikoliv jako šiřitel hrůzy, ani jako nositel zkázy. Naopak

jako ten, kdo přináší mír - jako starší, větší bratr. Bratry však

člověk nepronásleduje, bratry nezabíjí.

Chápeš teď, proč nejím maso?

13

Můj milý!

Vyslechl jsem Tvé námitky. Říkáš věci, které jsem téměř oče­

kával, že uslyším, protože celý svět takto smýšlí a odporuje mi

stejně, jako jsi mi odporoval Ty. Trochu mě to zarmoutilo, pro­

tože jsem doufal, že Ty budeš blíž pochopení, blíž než celý svět.

A teď... Když se však celý svět ptá a mluví jako Ty, asi na to

máte právo, vždyť se vám zdá zcela přirozené takto uvažovat.

Nebudu se tedy dál trápit tím, že i Ty jsi tak hovořil.

Budu se Ti snažit odpovědět a vše vysvětlit: Říkáš, že zvíře je

stvořeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava. Promiň, ale

když jsem toto místo četl, srdečně jsem se zasmál. Připouštím sice,

že v hospodaření přírody nezůstává nic nevyužito, že tedy i mrt­

vola jednoho tvora slouží druhému jako potrava, dokonce že velmi

často jedno zvíře usmrtí druhé, aby získalo jako potravu jeho maso.

Připouštím také, že v zákonu přírody se s tím počítalo. Počítalo se

i s násilnou smrtí, s umíráním živočicha kvůli tomu, aby mohl po­

sloužit jako potrava - místo smrti, která by později nastala kvůli

stáří a nemohla tak už vlastně nikomu přinést užitek.

Všechno toto uznávám. Ale Tvoje formulace „zvíře je stvo­

řeno k tomu, aby člověku sloužilo jako potrava" mi připadá,

jako kdyby se lev nebo jiná šelma olízla a řekla: „Člověk je stvo­

řen k tomu, aby nám poskytl dobré jídlo." Nesmál by ses tako­

vému výroku? A vidíš, já se také smál.

Jestliže však hovoříš o tom, že krátký, takřka bezbolestný

okamžik usmrcení zvířete se nedá nijak porovnat s užitkem

a požitkem, který z toho vznikne pro ostatní (pro zabíjející),

musím tomuto názoru odporovat. Mnozí, skoro všichni, smýš­

lejí jako Ty. Ale mají, máš skutečně ve všem jasno? Nesvedlo

Tě přání, aby ses bez znepokojení a vnitřních zábran přece jen

mohl oddat požitku z masitých jídel? Nebyla to tato, možná

polovědomá, touha, jež Tě přiměla k tomu, abys jen povrchně

přihlížel kratičkým pohledem zpod přivřených víček, a potom

sám sobě s uspokojením řekl: „Vůbec to nebylo tak zlé!" Oprav­

du to tak není, můj milý?

14

Chci Ti říct, jak věci vidím, jasně a zcela realisticky. Nechci Ti

vyprávět o velkých ještěrkách, tučných leguánech v Jižní Ameri­

ce, jež domorodci chytají pro chutné maso. Vyřežou jim šlachy na

nohách a potom je, zaživa svázané, spoutané vlastními šlachami

(pomysli, jaké utrpení, jaká bolest) zavěsí na celé dny v stinných

sklepních prostorech, dokud jejich maso nepřijde na stůl.

Řekneš mi, že je to příliš daleko, příliš neobvyklé a že to ne­

odpovídá našemu životu, našim zvykům. Máš pravdu. Proto

Ti nechci vyprávět ani o jižních zemích, v nichž drůbež, slepice

a holuby zaživa oškubou, zaživa je zbaví peří. Sám jsem viděl,

jak měly ženy takového nešťastného svázaného ptáka v klíně

a jak mu vytrhávaly všechna, i ta nejmenší pírka, aniž by je sebe­

méně rušilo kdákání ubohého trpícího zvířete. A proč to dělaly?

Jen proto, že maso zvířete po oškubání je údajně bělejší.

Oprávněně mi řekneš, že tyto hrůzostrašné středověké metody

se u nás už dávno nevyskytují, že u nás se zabíjí „humánněji".

Teď jsem si však vzpomněl na mladou anglickou dámu, která

mi jednoho dne řekla, že ona a její manžel v noci pojedou s rybá­

ři přihlížet lovu. Namítl jsem, že by bylo mnohem lepší to nedě­

lat, protože rybáři v té oblasti vábí obyvatele vodní říše velkými

lampami. Ryby, přitahované jasným světlem, vyplouvají nahoru.

Lovec hodí harpunu, jejíž ocelový hrot pronikne vyslíděnému

zvířeti do těla a protiháčky ho přichytí. Když rybu napíchnou

a vytáhnou, oddělí ji od harpuny. To znamená, že jí vytrhnou

ocelové protiháčky z těla, způsobí tak v jejím škubajícím se těle

velké díry a hodí ji k ostatním chyceným rybám - ať tam na své

rány umře. Neboť jen málo rybářů má tak dobré srdce, že trpící

zvíře hned usmrtí.

Tohle všechno jsem řekl mladé dámě, jež mi mnoho vyprá­

věla o hodnotných knihách, pokroku a krásných myšlenkách.

Řekl jsem jí to se záměrem varovat ji před tímto zážitkem, který

by pro její něhu byl jistě strašným utrpením. Ona se však vesele

rozesmála a řekla mi, že od dětství rybaří, zná všechny druhy

rybolovu a sama je provádí, takže sentimentality, o nichž mlu­

vím, jsou jí úplně cizí. A stále se smíchem mi tato něžná dáma

15

z vyšší společnosti oznámila: „Já při tom vůbec nic necítím.

Když chytím rybu, ještě zaživa jí rozříznu tělo a vyberu vnitř­

nosti, protože se tak nesmírně zlepší chuť masa." Ještě teď vi­

dím, jak velmi ji rozveselilo to, jak jsem se zhrozil. To byla mo­

derní jemnocitná anglická dáma, tedy člověk ze severu.

I tady mi řekneš, že to je výjimka, takřka neuvěřitelná, kte­

rá s obvyklým způsobem rybolovu nemá nic společného. Máš

pravdu - protože kdyby se tento příběh nebyl stal mně samot­

nému, stěží bych mu uvěřil.

Když tedy vím, že toto všechno odmítáš - právem - jako

„nenormální", chci Ti říct, jak vidím „normální" rybolov. Po­

slouchej a přemýšlej, je-li to čistá, střízlivá pravda nebo ne.

Například rybolov na udici. Mnozí říkají: „Krásný sport,

uklidňuje nervy." Člověk sedí v přírodě, u vody, drží udici,

pozoruje splávek a musí se naučit odborným pohybem rybu

v pravém okamžiku vytáhnout. Když se to podaří, radost ry­

báře a okolostojících je veliká. Všichni se kochají pohledem na

krásné, šupinaté, zmítající se tělo ryby - a rybář s pýchou na

svou kořist rybu usmrtí nebo ji ještě živou přidá do nádoby

s vodou k ostatním.

Všechno to vypadá téměř neškodně, zejména... s přivřený­

ma očima, se zrakem upřeným na pokrm z voňavého rybího

masa. Ale já to vidím víc zblízka, otevřenýma očima, jasněji. Vi­

dím svíjející se žížalu, kterou ruka rybáře (možná je to ruka ma­

líře něžných pastelů, možná ruka estéta) bez jakéhokoliv souci­

tu uchopí. Vidím železný háček s protiháčkem. Rybářova ruka

chytí červa, napíchne ho, protáhne toto ocelové mučidlo přes

dvě třetiny jeho těla.

Červ se svíjí, kroutí, bolestně natahuje. Rybář se spokoje­

ně a pyšně usmívá, protože červa „odborně" napíchl. Háček je

skryt, je vidět jen malé zvíře, které se ve svém utrpení mimo­

řádně živě, zoufale svíjí. Tak je to správné, hotová pastva pro

rybí oči. A rybář, nanejvýš spokojený sám se sebou a se svým

rybářským uměním, hází vlasec do vody, potahuje z dýmky,

čeká a zírá na splávek.

16

Tak plynou minuty, mnoho minut - každá minuta má šede­

sát vteřin. Jakou věčností může být každá vteřina pro ubožáka

na háčku? Sám jsem už snášel velké tělesné bolesti, bolesti, kte­

ré se stávaly mukami - a vím, co tehdy pro mě, velkého, silného

člověka znamenala jedna vteřina, jak rozsáhlou, příšernou poušť

času. Všichni, kdo zažili utrpení, to budou vědět. Pomysli si, jak

by trpěl člověk s takovým hákem v těle. Umíš si to představit?

Rybář pořád ještě sleduje splávek. Nepohnul se právě? Vy­

táhne šňůru. Správně, ryba se zakousla, ale byla velmi mazaná,

sežrala jen svíjejícího se červa, aniž se dotkla háčku. Rozzlobený

rybář odstraňuje zbytek červa, který se ještě trochu kroutí. Dívá

se na hodinky. Deset minut tahle návnada vydržela. Rybář tedy

otevře nádobu s červy, vyhledá si novou oběť, odborně ji na­

píchne bezcitnýma rukama, stejně jako celé stovky nebo tisíce

červů předtím, po celou dlouhou dobu svého rybaření.

Červ se v mukách ovíjí kolem háčku. Nepředstavitelná bo­

lest - strašná, pomalá smrt! Kdyby byl člověkem, jistě by se

zoufale ptal, je-li možné, aby Bůh něco takového dovolil. A ne­

najde smilování, nenajde pomoc, jen příroda ho vykoupí pro­

střednictvím lačné rybí tlamy nebo pomalé smrti.

Rybář však sedí u vody, dívá se na splávek, přemýšlí a vní­

má vzácný nedělní klid kolem sebe. Úplně se rozplývá v pocitu

obdivování přírody, naslouchá zpěvu ptáků a těší se z toho, že

tito malí pěvci mají dnes v našich krajích bezpečný, chráněný

život, bez pronásledování lidmi, díky společnosti, ke které patří

i on jako uznávaný, vzácný člen spolku ochránců zvířat.

Pozor! Splávek se ponořuje! Rybář se narovná, trhá a pohy­

buje šňůrou. Třepotá se na ní stříbřitá ryba. Háček zabral dobře,

prošel horní čelistí a vyčnívá z hlavy vpředu nad tlamou.

Rybář odborně uvolní háček. Nejde to lehce, takový proti-

háček je dobrá pojistka - nejdřív je třeba trochu popotahovat

sem tam a nakonec šikovným energickým trhnutím vyškubnout

vzpříčený ocelový hrot. Zůstane malá díra - ale to na věci nic

nemění, za pár hodin přece zajatce stejně snědí. Potěžká kořist

v ruce, zaraduje se a hodí rybu k ostatním svíjejícím se sestrám.

17

A rybář přemýšlí, že by teď možná bylo dobré použít jiný

druh návnady. Otevře krabici, v níž lezou pestří brouci a mou­

chy, vezme jednoho třpytivého brouka, který mu přijde mezi

prsty. Šikovně chytí háček a prorazí ho tělem brouka rovnou

uprostřed. Zvíře hýbe nožičkami a tykadly jako divé, otvírá kři­

délka, jako by chtělo uletět. Rybář se usmívá: „Ano, teď už ne­

můžeš." Potom hodí šňůru do vody.

Plavající brouk se třpytí a pohybuje všemi končetinami. Ry­

bář spokojeně přikývne. Takhle je to dobře - to přiláká ryby!

Ponoří se do přemýšlení, ale brouka přitom nespustí z očí. Ry­

bář necítí nic, vůbec nemyslí na to, že toto malé bezmocné zví­

ře si musí vytrpět nepředstavitelně mučivou smrt. Ne, on je

milovník přírody, těší se z třpytivé krásy křidélek a způsobu

pohybů. Vždyť brouk ani nekřičí. Kromě toho je to jen hmyz

a ještě k tomu škodlivý.

A zatímco se takto noří do myšlenek, narazí jazykem na

zub - právě na ten zkažený! Hned se přihlásí bolestí. Rybář tr­

pí - bolesti se stupňují. Přemýšlí, že zítra musí bezpodmínečně

zajít k zubaři. A s hrůzou si představuje, jak se zubař se svými

nástroji z tvrdého kovu pustí do zubu, jak hrozné to může být,

když se dotkne nervu. Snad se najde nějaký prostředek, který

zabrání tomu, aby cítil bolest v plné míře, ale přece jen... Tro­

chu bolesti bude i přesto cítit - už teď se toho bojí. Bojí se do­

konce i jemné jehly, kterou mu píchnou do dásně - toho malé­

ho, chvilkového vpichu, který mu přinese osvobození od všech

ostatních bolestí.

A rybář zírá na třpytivého brouka, kterému trčí mezi kří­

dly zpětný háček z těla, a filozoficky přemítá, jak strašné je to

na světě, jaké strašné bolesti si musí vytrpět mírumilovný člo­

věk - například bolesti zubů. Čím si to zasloužil? On, který pře­

ce jistě nezpůsobil žádnému člověku utrpení. Vůbec, proč člo­

věka pronásledují nemoci a všechna možná neštěstí? Proč? Je to

spravedlivé, že nejmírnější lidé musí takto trpět - to je ta velká

spravedlnost? A bolesti v zubu jsou stále horší. Vytáhne rybář­

skou šňůru'z vody, vytrhne z těla brouka háček a zahodí třpy-

18

tivé zvíře - někam. Potom namotá šňůru, občas se chytí za tvář,

všechno sbalí, vezme nádobu s rybami a odejde domů.

Náhle, stejně jako přišly, bolesti odejdou. Teď se těší na

ryby, na dobré jídlo, které mu z nich jeho žena připraví. Vzpo­

mene si i na svého malého syna. Chlapec s ním už dlouho chce

jít na ryby. Příští neděli ho vezme s sebou. Neuškodí, když se už

dítě zacvičí v tomto krásném sportu.

A příští neděli ukáže rybář, otec, svému synovi, jak se od­

borně napichuje červík na háček.

To je obraz rybáře, jaký jsem často vídal já sám, bezmocný

a neschopný zachránit oběti na háčku. Vždy jsem byl plný hrů­

zy, když jsem si pomyslel, že v celé Evropě jsou statisíce lidí,

kteří se každý den - a především každou neděli - oddávají to­

muto sportu jako oblíbené zábavě. Nedokázal bych najít potěše­

ní v tom, že červům, broukům a mouchám připravuji mučivou

smrt ukřižováním. A lidé, kteří to dělají, jsou zčásti ti, kteří jinak

v životě projevují jemnocit. Ale je dost hluboký?

Tak to je všechno, co jsem Ti chtěl říct o rybolovu na udi­

ci, o tom druhu rybolovu, který pokládáš za pěkný a „vůbec

ne krutý" sport. Teď však víš, že se na to dívám jinýma očima.

Dokonce i kdybych si myslel, že háček způsobuje rybě snesitel­

nou bolest, mučivá smrt červa by stačila, abych si nikdy nemohl

vychutnat rybu chycenou na udici. Už jsem Ti jednou řekl, že

i červ je mi bratrem a cítím s ním.

Vidím, jak se při čtení těchto řádků usmíváš. Tvoje tvář zís­

kává nadřazený výraz a chceš mi odporovat: „A co když rybu

chytáme do sítě? Kde je tu červík pohoršení? Kde je tu mučivá

smrt ryby?" Přece ji jednoduše vytáhnou na zem a tam ji zabijí

úderem do hlavy. „Kde je tu velké utrpení?" Slyším Tě takhle

mluvit a musím Ti říct: „I tentokrát jsi přihlížel jen s přivřený­

ma očima."

Nedůvěřivě se usmíváš? Poslouchej, jak jsem zažil chytání

ryb do sítě, vždy znovu a znovu, jak ho vidím svýma očima, jež

jsou možná trochu příliš široce otevřené. Takto se mi rozšířily

rozhořčením a hrůzou, které se zrodily ze soucitu.

19

Rybáři vytahují sítě. Mají je velké a široké. Vytáhnout je

z vody vyžaduje mnoho silných mužů. Jejich síla automatic­

ky roste, stupňuje ji radost, že v sítích je úlovek. Tahají a tahají.

Stovky, tisíce třepetajících se ryb vyzdvihnou z vody a vytřesou

ze sítí do člunů, kde ryby leží na sobě jako jeden pohyblivý, stří­

břitě lesklý kopec, masivní a těžký, takže člun klesne hlouběji

do vody. Ryby, které jsou dole, stlačené vahou těch, co leží na

nich, se mohou jen stěží pohybovat. Horní ryby tlučou ocasními

ploutvemi a pohybují ostatními ploutvemi, sbírají všechny své

síly, aby se vymrštily do výšky se správným instinktem, že tak­

to možná dosáhnou spásného živlu - vody.

Rybáři se usmívají, zapalují si dýmky. Zátah byl dobrý!

A znovu si sedají k veslům nebo na svá místa. Když je člun

hodně velký, tak se ve velkých námořnických botách brodí ma­

sou ryb, stoupají na jemná rybí těla, rozmačkávají je, zraňují,

usmrcují. Smějí se a vykřikují žertovná slova, zatímco šlapou

po své stříbřité kořisti. Jejich boty přitom nepociťují nic a jejich

srdce zrovna tak málo, protože zvyk nechal na jejich srdcích

vyrůst hrubou kůži - možná stejně pevnou, bezcitnou a naole-

jovanou, jako je kůže jejich bot. Ani jednou do jejich mysli ne­

pronikne, že chodí po tělech živých bytostí, které svou podráž­

kou a vahou zraňují.

Ale tento osud postihne, pravda, jen některé ryby. Není to

norma, proto se tu nebudeme zdržovat. Podíváme se, jak se daří

celému množství, těmto tisícům a desetitisícům ryb.

Ano, říkám tisíce, desetitisíce. Každý rybář by se Ti vysmál

do tváře, kdybys od něho žádal, aby teď to množství mořských

zvířat usmrtil. Jak by mohl? Ani by na to neměl místo, vždyť

člun je plný ulovených ryb. Rybář se tedy spokojí s tím, že chytí

tu nebo onu rybu a úderem do hlavy ji zabije. Dělá to jen u těch,

které hodně vyskakují, projevují příliš energie. Tento akt mi­

losti prokáže jen těm, které leží nahoře, jimž by se snad přece

jen mohlo podařit z posledních sil uskutečnit skok do vody. Za­

mezit tomu, aby vzácný úlovek znovu unikl, to je příčina, kvů­

li které rybář toho nebo onoho zajatce sítě usmrtí. Dělá to jen

20

na základě praktické úvahy, nikoliv proto, aby zkrátil utrpení

zvířete. Ó, ne. Proč vynakládat takovou námahu? Vždyť ryba

umře i bez jeho přičinění sama od sebe, bez toho, aby bylo po­

třeba tolik práce. Záškuby rybích těl pomalu ustávají, nejsou už

tak divoké a nespoutané, pokaždé je v nich méně síly, jsou stále

slabší a slabší. Ne, člověk se o ně vůbec nemusí starat, vyhasnou

samy od sebe. Takto smýšlí a jedná rybář. Ví, co dělá, protože

má se svým řemeslem zkušenosti.

A ryba? Ryba je vytržena ze svého živlu, z vody, a je vrže­

na do živlu, který dosud okusila nejvýš na několik vteřin - na

vzduch. Když se my, kteří jsme na vzduchu doma, dostaneme

do vody, když nás úplně obklopí a přikryje, utopíme se za krát­

kou dobu několika minut. Stejně se děje mnohým rybám, které,

když se dostanou na vzduch, za několik minut zahynou. Ale to

je jen velmi malá část ryb. Převážná většina ryb, které chytíme

do sítě, žije v našich zeměpisných šířkách mimo svůj vlastní ži­

vel, na vzduchu, velmi dlouho - hodinu, dvě hodiny, čtyři ho­

diny, až půl dne, hlavně mořské ryby.

Řekl jsem, žijí. Ale není to přiléhavé označení - protiklad-

né slovo umírají by bylo správnější. Ano, ryba umírá, ne mi­

nuty, ne - umírá hodiny tísnivou, strašnou smrtí, srovnatelnou

jen s naší smrtí udušením. Pomysli si, že by ses musel pomalu

udusit. Kolem Tebe by bylo stále méně vzduchu, stále víc by Ti

chyběl. Celý Tvůj život by spočíval jen v zápasu o nadechnutí,

stále víc a víc, stále namáhavěji a namáhavěji, až nakonec by ses

už vůbec nadechnout nemohl.

Pomysli na rybu - ne, raději běž na pláž nebo na trh s ryba­

mi, sám pozoruj zvířata, jak leží na zemi nebo v koších. Budeš

prožívat jejich strašnou smrt a uvidíš, jak pomalu slábnou, jak

víc a víc otvírají ústa, umírajíce udušením, až je křečovitě ote­

vřou doširoka v mukách pomalé smrti.

Protože máš velkou představivost, pomysli si, že bys tou ry­

bou byl Ty, že bys musel takhle bojovat, tak strašně, každou vte­

řinu, každou minutu, o dech! A z vteřin smrtelného zápasu by se

staly minuty, celé tíživé minuty, hodiny dlouhé jako věčnost.

21

Pomysli na ta muka... Vždy, když procházím rybím trhem

nebo kolem pláže, kde se škubou blýskavá těla obyvatel vodní

říše, kde v mukách otvírají ústa, jakoby ve smrtelném výkři­

ku - tehdy s nimi vždy trpím a cítím se jako bych sám lapal

po vzduchu a umíral s nimi. V takových okamžicích se cítím

zajedno s rybou, cítím se úplně totožným s touto sestrou z ji­

ného živlu.

Možná se usmíváš. Tento úsměv Ti však krásy nepřidá.

Ještě jsem Ti však neřekl všechno, ještě jsem Ti nevyprávěl

o rybách, které se chytají v milionech - o herincích. Nikdo je

neusmrtí. Živé je vysypou z člunů, živé je naloží do připrave­

ných kádí, nakladou je na sůl a posypou další vrstvou bílých

krystalů. Pak přijde další vrstva herinků, další vrstva soli. Na

štíhlá, škubající se třpytivá šupinatá těla roztrouší rozežírají-

cí přísadu - na živé ryby. To je jejich hrob - zaživa zavřené

v kádi a zabalené do pálivé rozežírající soli. Miliony ryb takto

umírají a miliony lidí je později jedí, aniž by převážná většina

z nich tušila nebo aspoň přemýšlela o tom, jak toto jídlo vznik­

lo, jaká cesta utrpení a smrti se skrývá za tím, co teď s libostí

konzumují.

Je nutné tento pravdivý obraz dále popisovat? Ještě něco

Ti však chci říct. Chci Ti vyprávět o jiných obyvatelích chladné

vody a o konci, který jim člověk připravuje, aby po své smrti

byli požitkem pro jeho jazyk a žaludek. Myslím teď na rybu,

jejíž původ je zahalen tajemstvím navzdory veškerému výzku­

mu, na rybu, která se velmi podobá hadu. Mám na mysli záhad­

ného úhoře. Jak se připravuje?

Jak známo, úhoř má, stejně jako hadi, velmi tuhý kořínek.

Jakoby ho ani nešlo usmrtit. To by mu museli oddělit hlavu od

trupu, ale tak by se zničil jeho dekorativní vzhled. Lidé úhoři

uříznou hlavu jen velmi zřídka. Obvykle se pokoušejí omráčit ho

údery do hlavy nebo tím, že jím házejí o zem. Potom - prosím,

je to starý, úplně všední, bezmyšlenkovitě prováděný kuchařský

zvyk - mu zaživa stáhnou kůži a zaživa ho hodí do hrnce nebo

na pánev. Zaživa!

22

Pokličku je třeba dobře přivázat nebo zatížit kameny a ji­

ným závažím, protože úhoř se ze všech sil vzpíná, svíjí, nata­

huje, vzpírá se proti pekelnému vězení, pokouší se z něj utéct,

prorazit ho.

A stává se, že úhoři odhodí pokličku a utečou - bez kůže,

napůl uvaření nebo upečení. Ale ruka člověka je ihned znovu

chytí a hodí zpět do mučírny. Ruka, jež to dělá, je většinou něž­

ná ruka ženy, dobré matky, která svým dětem a muži připravu­

je tuto chutnou hostinu. Je to ruka ženy, která má jinak určitě

velmi dobré srdce, dokonce velmi měkké srdce, přinejmenším

pro své milé, které se lehko dotkne, když vidí trpět cizího člo­

věka. Ale pro utrpení a muka úhoře nemá citu. Ano, stává se

to. Často máme dvě srdce, jedno z masa a citu, druhé z kamene

a bezcitnosti.

Úhoř se právě takhle připravoval vždy, kam jen lidská pa­

měť sahá. Ani matka této matky to nedělala jinak, ani její babič­

ka. Říká se, že úhoř to tak necítí... a... jak jinak by se dal připra­

vit? Ne, dobrá žena se těší, že svým milým nabídne tak chutné

jídlo. Těší se, aniž by pomyslela na to, že se tak děje za cenu

pekelného utrpení jiného tvora, za cenu takového utrpení, že

větší nemusel snášet žádný svatý. Takových velkých mučední­

ků jsou každý rok statisíce a téměř nikdo si na ně nevzpomene,

nikdo pro ně neuroní slzu. Nebo přece? Ano, viděl jsem plakat

děti, ale to jsou ještě hloupé děti, jenom děti. A přece jsem se

setkal s lidmi, s dospělými lidmi, kterým vstoupilo do očí něco

jako slza, když viděli, jak tyto ubohé tvory prodávají na trzích,

a mysleli na to, co je čeká. Pravda, silní lidé se něčemu takové­

mu smějí... dokud se jim samým nestane něco podobného.

A ještě jeden obraz se mi zjevil před očima. Úhoři zaživa

svázaní provazem, který jim protáhli žábrami. Tento živý sva­

zek zavěšený v komíně, svíjející se těla uzená zaživa. Vznikne

z toho úžasná lahůdka - uzený úhoř.

Když však hovoříme o lahůdkách, nejsou také raci a pověst­

né langusty jedním z Tvých oblíbených jídel? Není to i pro Tebe

vždycky svátek, když Ti je předloží?

23

„Ani byste nevěřil, jak je mi vždycky líto langusty, když

ji házím do vařící vody, když se potom snaží vylézt ven a já ji

musím znovu zatlačit zpátky. Jenže my langusty jíme tak rá­

di - a jak jinak bychom měli ta zvířata připravovat?" To mi

jednou řekla jistá německá baronka, která celý život ráda jed­

la langusty a která se nemohla dívat na to, když kočí bil svého

koně nebo když poháněč špatně nakládal s oslem. Při tom se jí

vždycky zmocnila prudká zlost. Nad ptáčkem, který měl zlo­

menou nožičku, ronila slzy.

Je tak pěkné být sentimentální. Být členem spolku ochránců

zvířat. Zavazuje to k mnoha věcem, jen ne k tomu, aby člověk

lásku ke zvířatům rozšířil i na jedlá zvířata. Jakou má taková

láska ke zvířatům cenu? Existuje vůbec? Já však vím, že langus­

ty, když je zaživa vaří, v mukách vyrážejí zvuky - tato němá

zvířata. Je to obludné, kuchař a hospodyně tomu říkají odborně

a zároveň poeticky: „Langusty zpívají..."

Stačí Ti to? - Mám Ti toho říct ještě víc? - Ne, věřím, že teď

už jsi pochopil, že nemohu jíst ryby ani jiné vodní živočichy.

Byl bych nevěrný sám sobě, kdybych to někdy udělal.

26

Můj milý!

Očekával jsem námitku, že jsem si pro svoje líčení zvolil prá­

vě zvířata z jiného živlu, protože ta musejí opravdu velmi trpět,

neboť pocházejí z cizí říše a my jim našimi prostředky úplně jiné­

ho druhu musíme způsobovat strašnou smrt, aniž bychom chtěli.

Na výraz „aniž bychom chtěli" nevěřím, spíš bych ho nahradil

„aniž bychom se pořádně zamysleli nebo chtěli zamyslet".

Dobře tedy, věříš, že smrt jiných zvířat, teplokrevných, jež

žijí v našich podmínkách na zemi a ne ve vodě, je jiná, téměř

bezbolestná, že si jí sotva všimnou, sotva ji pocítí? Abychom si

dobře rozuměli - ne přirozená smrt, nýbrž smrt zabitím, kterou

jim připravíme.

Nejdřív Ti k tomu chci říct o svých pocitech a myšlenkách

člověka, až potom Ti budu vyprávět, co vím o jejich umírání,

o jejich porážce a zabíjení. Velmi dobře chápu člověka, který

žije v divočině, brání svůj život a bojuje o každodenní potravu,

což i jemu dodává určitou divokost. Jeho počínání je pro něj sa­

mozřejmé, protože vyvěrá z přírodních podmínek, které okolo

něho vládnou - ze zákona divočiny. Plíží se, jako se plíží velké

šelmy, skrývá se před nebezpečím do úkrytu tak, jako se skrý­

vají ony. Musí se obávat, že se stane kořistí někoho silnějšího.

Ale tam, kde je silnější on, musí se ten slabší třást, že mu padne

za oběť. Číhá na divoké zvíře tak, jako číhá velká šelma na něj.

Jedná jako všichni kolem něho, on je jejich součástí, i když nejin­

teligentnější, a proto nejnebezpečnější. To z něj dělá obávaného

krále divočiny.

Ale stále se tu vytváří krásná, velká rovnováha. Jemu, jako

každému jinému tvorovi, se dá uniknout. Může žít v divočině

léta, možná desetiletí, dokud se nestane kořistí někoho jiného.

Celý jeho instinkt, jeho inteligence a schopnosti, každé vlákno

jeho těla, pracují s cílem přežít, uniknout nebezpečí. A podaří

se to teď, dnes, zítra - kdo ví, kdo může říct, jak dlouho? Pl­

nými doušky vychutnává tento život, svobodu přírody, ba vy­

chutnává dokonce i námahu a boj s nebezpečím. Když umře,

27

umře jako svobodný tvor - možná usmrcený, roztrhaný silnou

šelmou. Ale po celou dobu až do konce byl svobodný, žil nád­

herný život a dokonce i hrozná smrt, jež ho postihne, je mu dů­

věrně blízká. Vždyť ji měl celý život před očima, stále před ní

utíkal, obcházel ji, oklamával, kvůli tomu napínal své šlachy

a svaly, svou inteligenci, až na doraz. Tak dlouho zůstal mis­

trem této vážné hry, až jí teď konečně podlehl.

To, co platí o něm, platí ve stejné míře o tvorovi, jehož pro­

následuje. I gazela, srna, buvol, ba dokonce i zajíc žijí podle stej­

ného zákona jako on, ačkoliv sami neusmrcují, aby přežili. I ta­

to jeho kořist se těší ze svobodného, krásného života v přírodě,

prožívá ho s celou silou instinktů, inteligence a těla, aby zno­

vu a znovu unikala nebezpečí. Téměř vždycky se jí nabízí tato

možnost - inteligentní jednání a vypětí sil ji v poslední chvíli

zachrání. I všechna zvířata jsou víceméně mistry této vážné hry

a čím lépe ji ovládají, tím častěji vyhrají vlastní život. Takto jsou

svobodná, vychutnávají dny, týdny, měsíce a roky svého bytí.

I pro ně je smrt, když přijde, stará známá, před kterou vždy uni­

kala, které se často ocitla blízko, a která je teď nepřekvapí jako

neočekávaná.

Královsky svobodný život leží za člověkem i za jeho kořistí.

Bude mít dramatický závěr, ale byl krásný a vyplatil se a kaž­

dý ho mohl sám prodlužovat, mohl být v této hře vždy znovu

a znovu vítězem.

Toto všechno je koloběh s nádhernou zákonitostí. Příroda

je spravedlivá, vyvažuje věci, často už předem štědře platí za

rány, které později zasadí. A je pravdivá, neskrývá svoji tvrdost

a neskrývá před tvorstvem svá nebezpečí. Hraje s otevřenými

kartami a tvorové jí důvěřují - navzdory všemu, navzdory nou­

zi a tvrdosti, protože jasná pravda otupuje jejich ostny.

Vidíš tedy - chápu člověka z divočiny, tedy snažím se

ho pochopit - člověka jako lovce. Vidím ho jako něco, co je

dáno přírodou, co ještě i dnes v divočině žije jako naši před­

kové před tisíci lety. Řekl jsem lovec. Ale nemám tím na

mysli toho muže, který si v neděli, hladce oholený a dobře

28

oblečený, vyzbrojený puškou a psy, vyjde do lesa na „lov".

Muže, který se pokládá za kulturního člověka, v životě za­

stává vyšší místo, je sečtělý a vzdělaný, všeobecně pokláda­

ný za „humánního".

Tento muž kráčí lesem, miluje a obdivuje přírodu, která ho

přitahuje. Opravdu ji miluje, nenamlouvá si to. Ne, oduševně-

le všechno vychutnává - perlivou rosu, zeleň listů, světlo, které

se prodírá vrcholky stromů, zpěv ptáků. S nadšením naslouchá

zvířatům, ze všeho se těší. Ale styděl by se, kdyby šel do lesa jen

pro tento pocit. Ne, on je „muž"! On musí mít cíl. Není snad lov

starou a opěvovanou ušlechtilou tradicí? A tento člověk, který

všechno miluje, celou přírodu kolem sebe, který cítí její harmo­

nii a který by potřeboval udělat jen jeden krok, aby do ní úplně

vstoupil, aby ho do sebe přijala - tento člověk přináší pronásle­

dování, poranění, utrpení a smrt. Místo toho, aby miloval, zabíjí

to, co milovat mohl, ničí si přitom vlastní ráj.

Nemám tedy na mysli tohoto „lovce", tohoto nešťastného

tvora, který sám sebe staví mimo zákony přírody, neboť to, co

dělá, je v nejhlubším slova smyslu nepřirozené. On, kulturní

člověk, kterého nad bídu divočiny a nad její zákony pozvedla

práce a zápasící touha našich praotců, kteří nám budovali scho­

dy z divočiny k chrámu míru - dobrovolně tyto výšiny opouští,

sestupuje ze schodů, jež ho pozvedávají, jen aby obětoval níz­

kému pudu, který mu zůstal z dravé šelmy. Ale protože už ne­

jedná v dřívějším koloběhu přírodních nevyhnutelností, přináší

pronásledování, poranění a smrt, plnou utrpení. A dělá z toho

své potěšení a požitek. Jak žalostný úpadek! Čím je civilizova­

nější, vzdělanější a nezávislejší, tím víc ho lituji jako člověka,

který jde po koleji vedoucí opačným směrem, než tam, kam se

snaží dojít on a všichni lidé - ke štěstí harmonie.

Zvláštní je také to, jak často postihne tyto lovce smutný

osud, něco, co je hluboce zraní tak, jak zraňovali oni. Je to ruka,

která jim chce ukázat cestu k sobě samým, která jim naznačuje,

co znamená být zraněný a trpět těmito ranami. Jak málo jich to

však pochopí.

29

poutává k vězení. Je jen jedno: bezduchá odevzdanost a snění.

Umí snad dobytek snít o louce, o lese, poli a kopcích, jež nezná?

Ale jednou za rok se řetěz uvolní. Vrávoravými kroky se krá­

va vypotácí ven, nejistá, ustrašená, poháněna údery, vyjde na

dvůr. Tam ji přidrží. Slunce svítí - oči z něj takřka bolí. Není to

louka, ale cizí, neznámé prostředí. Kolem jsou zdi budov, sto­

dola, možná i strom. Ale kráva to všechno nevidí a nechápe

správně, protože je zvláštním děním, změnou místa, rozruše­

ná. Působí jí to nejistotu, úzkost, když opustila prostor, na který

byla zvyklá.

Stojí tu jiné zvíře jejího druhu - funící bujarý býk. Kráva

ho nezná, bojí se ho. Neví, kdo je, nemůže mu ani očichat kůži

a v jeho funění větří brutalitu. Krávu drží, býka na ni nechají

vyskočit s celou jeho surovou silou. Kráva sebou trhne, chce

utéct, osvobodit se. Z jedné strany ji drží a bijí, z druhé strany

ji znásilňuje rozběsněný býk, který se na ni bezohledně vrhá

se smyslnou žádostivostí. Je to jen krátký boj. Násilí vítězí. Krá­

va se poddá a nakonec se i v ní probudí rozkoš ze spojení po­

hlaví a hořkost se promění ve sladkost.

Jakmile ji funící býk, kterého sotva viděla, opustí, odvedou ji

zpět do stáje, uvážou na řetěz, připoutají ji na maličké místo, na

kterém se nemůže ani obrátit. Až když uplyne rok, znovu ji vyve­

dou kvůli stejnému procesu. Po celou dobu žije ve svém těsném,

dusném vězení. Žere, stojí, leží, škube se na řetězu a neodvážou

ji ani tehdy, když s bolestmi rodí. Když potom vedle ní leží tele,

šťastná a unavená rodička ho laská. Do jejího života vstoupilo

cosi nového, v její zvířecí duši se probudil oblažující pocit. Zajat-

kyně teď není sama. Získala dítě a s ním nebe matky.

Ale dlouho jí toto štěstí dopřáno není. Jakmile je její dítě

schopno jíst samo, jakmile je schopno obejít se bez matčina

mléka, vezmou ho pryč, přivážou na druhý konec stáje, na

místo, z něhož matka své dítě možná ani nevidí. Kráva svým

způsobem vzlyká, volá své dítě. Lidé, kteří tolik mluví, píšou

a čtou o mateřské lásce, kteří dali tomuto pocitu velkou glorio-

lu, slyší její pláč, zoufalé výkřiky, steny - ale nevyslechnou je.

32

Jsou otřeseni a prolévají slzy, když někdo oloupí lidskou mat­

ku o dítě, ale myslí si, že kráva přece není člověk. A když ne­

vidí slzy, věří, že kráva nemůže plakat. Když neslyší lidská

slova, domnívají se, že kráva nemůže žebrat o své dítě a vy­

dávat úpěnlivé, zoufalé vzlyky. Podle zvuků, které zvíře vyrá­

ží, snad slyší, že se v ní musí odehrávat něco podobného jako

v lidské matce. Když se však mohou odvolávat na to, že těm­

to slovům nerozumějí, říkají, že kráva neumí mluvit. Ani její

řeči však nechtějí rozumět, jinak by museli vyslyšet její vzlyky;

a to by bylo nepříjemné, protože je mnohem praktičtější a uži­

tečnější odloučit matku od dítěte. Vyplývají z toho velké vý­

hody... chutné mléko, vlastně dědičně daná potrava mláděte

krávy. A místo mláděte, které odtrhli od jejího boku, místo té

milované bytosti, která vnesla světlo do jejího života a dělila

se s ní o její osamělost, přijde teď každý den člověk a podojí ji,

vysaje z jejího vemene potravu určenou pro potomka. Nako­

nec je za to ještě vděčná, protože nevydojený struk by jí způso­

boval bolestivé utrpení, když to příroda zařídila tak, že mléko

z jejího těla je potřeba vysát.

A všechno je jako předtím: řetěz - žlab - stát - ležet - a teď

i nechat se.dojit. Dusný vzduch kolem, trochu světla malými za­

prášenými okny. Zůstává pevně spoutanou ubohou zajatkyní,

z jejíhož utrpení a ztráty mají zisk jiní. Neboť tak to je vždycky.

Nejvíc dávají ubozí, chudí.

Jsou jí snad darovány sny, sny o voňavém seně, o minulém

zážitku s býkem, sny a vzpomínky na její mateřské štěstí a její

dítě? Doufám.

Tak plynou léta, mnoho dlouhých let. Jedno jako druhé,

šest, osm, deset - až... ano, až zestárne a vystoupí jí kosti, až už

z těla zajatkyně nevypučí dítě a pramen mléka v ní vyschne.

Potom... ano, potom - ale o tom chci mluvit později. To, co

Ti teď budu vyprávět, je už úvodem onoho „později".

Povídal jsem Ti o dobytku z pastvin a o dobytku ze stáje, jak

tráví svůj život. Teď Ti chci vyprávět o jejich umírání a smrti,

kterou člověk vymyslel a připravil už před jejich narozením.

33

Zvířata z pastviny náhle pochytají a odvedou - dejme

tomu, že víc pohromadě. Jsou mezi nimi mladá zvířata, která

teprve půl roku vychutnávala požitek z pastvin, a jiná, kterým

už je rok nebo dva. Je mezi nimi i kráva, kolem které poskaku­

je mladé tele - kráva, která už nedává dost mléka, sestra krávy

ze stáje. Dítě-tele odtrhnou od jejího boku a ji od dítěte. Tele

žalostně volá matku a matka zoufale volá je. Avšak člověk ji

hrubou, tvrdou dřevěnou holí neúprosně žene pryč. Čím víc

se vzpírá, tím nemilosrdněji a hustěji dopadají údery. Připou­

tají jí hlavu a vedou na provaze jako ostatní zvířata, na která

brutálně dopadají údery. Poháněči si myslí, že takto musejí

jednat, protože neznají žádný jiný prostředek, jak velká zvířa­

ta ovládnout, vést je podle své vůle, když se v silných dobyt­

čích jedincích rozmáhá strach a zoufalství. Údery tedy zasahu­

jí nejcitlivější místa, jaká člověk zná - hlavu, měkké nozdry. Je

to zápas, boj. Instinkt a vůle zvířatům říká - zpět na důvěrně

známou pastvinu! Poháněči však vědí - vpřed po přikázané

cestě. Tyto dvě protikladné snahy spolu zápasí, ale zvítězí vět­

ší síla lidského intelektu spojená s jeho brutalitou, kterou si

chce vynutit nastolený cíl.

A cesta je dlouhá. To, co se děje se zvířetem z pastviny, děje

se i se zvířetem ze stáje. Jejich hrůza, bolest z odloučení a utrpe­

ní, jsou stejné. Na této cestě se potkají, i když jejich předchozí ži­

vot byl úplně jiný. Chudé ze stáje a bohaté z pastviny se potká­

vají na cestě ke smrti, po které je svým duchovním zrakem vidíš

kráčet. Tady začíná jejich pochod smrti. Může to být krátká, ale

i dlouhá pouť po venkovské cestě, na jejímž konci většinou čeká

nákladní vlak s dobytčím vozem.

Řekneš: „Konečně! - Teď končí putování plné trápení, una­

vené zvíře najde ve vagónu místo na odpočinek, nezasáhne ho

už žádný úder, protože už ho nebudou pohánět, když dosáhlo

cíle jedné etapy své cesty."

Tvůj myšlenkový pochod je správný, zákonitý, a přece je

skutečnost jiná. Cesta, těžká cesta utrpení, po které už zvíře ne­

musí jít, ale vezou ho, je cesta hladu a žízně.

34

Zatváříš se překvapeně a ptáš se: „Proč hladu? Hovězí do­

bytek přece zaopatří senem. Takové zaopatření pro zvířata, kte­

rá jsou přepravována železnicí, existuje v každém železničním

a dopravním podniku a uskutečňuje se důkladně a dobře."

Máš pravdu. Věc je úplně v rukou člověka, který si dopra­

vu objednává. On k tomu musí dát pokyn, protože on je ma­

jitelem zvířat, povinným zaplatit za jejich zaopatření, nebo je

zaopatřit sám. Ale nákupčí dobytka takový příkaz nedá nebo

dá jen zřídka, většinou jen tehdy, jedná-li se o transport na vel­

mi dlouhou vzdálenost, při kterém by zvířata dojela na místo

určení úplně vyhladovělá. Naopak, dá personálu transportu

většinou přísný pokyn, aby jeho dobytek vůbec nekrmil. Pro­

tože člověk, o kterém mluvíme, je buď majitelem jatek, nebo

jeho nákupčím.

Pro oba je transport jen mezistupněm. Před očima mají

vždy cíl - jatka. V duchu už vidí zvířata ležet usmrcená se ši­

roce rozřezanými těly. Vidí, jak je vysekávají, vybírají vnitř­

nosti z pařícího' se otevřeného těla. Čím prázdnější jsou tyto

vnitřnosti, střeva, tím čistější jsou, tím méně práce vyžadují.

Plný žaludek však způsobuje plné střevo. Ne, střeva musejí být

prázdná, jak jen je to možné! Prvním předpokladem je, že i ža­

ludek musí být prázdný, jak jen je to možné. Jinými slovy to

znamená - zvířata se nesmějí krmit. A nekrmí se.

Nákladní vlak jede poměrně pomalu, takže zvířata cíle

nedosáhnou rychle. Často jsou na cestě den, dva, tři dny i ví­

ce - bez potravy. Neškodí, když se nechají hladovět až tři dny.

Ještě nehrozí nebezpečí, že dobytek uhyne. A je možné se odvá­

žit nechat zvíře hladovět ještě o jeden nebo dva dny déle - po­

kud není příliš vyhublé, nebo pokud to není příliš mladé zvíře.

Tele by přirozeně uhynulo. Jen neriskovat.

Tak přemýšlí člověk, kterému zvířata patří a který je dává

odvézt na porážku. Proti napájení většinou nic nenamítá. Z bez-

myšlenkovosti nebo lenosti se však často i od toho upustí. Ja­

kým trápením však může být zejména v létě žízeň, ví každý

z nás. Co může cítit vystrašené zvíře, které konečně v pološeru

35

vagónu najde trochu klidu po hrůzách, úderech a mnohých ne­

známých nových dojmech? Jak blaženě bude zpočátku vnímat

tento klid, toto osamění bez přítomnosti člověka, který neustále

znamená nebezpečí a šíří hrůzu!

Ale potom? Zvíře ze stáje zná dobu krmení, jeho žaludek

na ni reaguje jako hodinky. Zvířeti z luk velmi bolestně chy­

bějí voňavé byliny, které trhalo, když cítilo chuť a hlad. Mezi

všemi novými a nechtěnými zážitky se pocit hladu nejdřív

ztrácí. Takto však nepřejdou jen hodiny, přejde půl dne, celý

den - noc - a znovu den - a znovu noc. Každou hodinu je tu

hlad, roste stále víc a víc, mění se v zoufalství.

Zvířata nejdřív volají, prosí, žádají - potom však křičí o po­

moc. Není nikdo, kdo by je vyslechl. Pod nimi se točí kola. Kaž­

dý zvuk se ztratí bez odpovědi, jako by nikdy nebyl. Dostavuje

se slabost, malátnost, smrtelný strach. Tu však, když už se zdá,

že není naděje (protože vím, že i zvířata dokážou doufat), vlak

zpomalí tempo, zastaví. Dveře se otevřou. Oslepující zlatavé

jasné světlo vnikne dovnitř. Surová ruka uvolní provaz, ude­

ří neúprosně tvrdá hůl, vyhánějí zvíře ven. Ale co to znamená

proti tomu, že se otevřely dveře, proti nové naději, že těmito

dveřmi oslepení zajatci kráčejí jakoby do nového života, do no­

vého štěstí? Hlad však zapůsobil na tělo. Prvé rychlé kroky se

podaří, ale potom se chůze změní na potácení. Jedné z krav se

podlomí nohy. Silný úder ji znovu postaví. „Dobře vyprázdně­

ná," řekne poháněč znalecky, uznale. „No, těch pár kilometrů

ji už nějak dopravíme." Zvířata klopýtavě poklusávají vpřed.

Znovu se jedné krávě podlomí kolena a potom zase další. Po­

každé je těžší ty, co se zhroutily, postavit údery na nohy. Jed­

no zvíře se už nemůže postavit, je ze skupiny tělesně nejslabší.

Marně se poháněči snaží. Takovou situaci však znají - vždyť

se často vyskytuje - mají na ni své fígle. Když selžou nejtvrdší

údery, nejnepříjemnější kopance a otáčení ocasu, nezoufají si,

znají přece ještě mnoho jiných způsobů, jak si poradit. Prav­

da, nesmějí je prozradit, nejvýš jeden kolega druhému, protože

jsou to profesionální tajemství. Kdyby je ukázali jiným lidem,

36

mluvilo by se jen o týrání zvířat. Ale kdybyste sami měli jed­

nou dovést na jatka takový kus dobytka, který neustále padá,

viděli byste sami. Co se tu dá jiného dělat? Člověk přece nemů­

že nechat zvířata ležet.

A dosáhnou svého cíle, podaří se jim dopravit dobytek na

místo určení, na jatka. Již z dálky je slyšet bučení - hlasité bučení

těch zvířat, která stojí na volném prostranství, a tlumené těch, jež

jsou ve stájích. Není to volání, které s radostí vítá den nebo kr­

mivo v plném žlabu, takové výkřiky je na jatkách slyšet zřídka.

Jsou to zvuky plné strachu a zoufalství, mísící se s výkřiky hla­

du. Poháněné stádo naslouchá a s chvěním přechází práh jatek.

Zvířata mají velmi citlivý instinkt. V době nebezpečí je však

ještě mnohem silnější než jindy. Jeho pomocí přijímají signály,

které člověk v takové míře už dávno není schopen vnímat. Jen

zřídka jsme si ještě zachovali pocit, který se nazývá „tušení"

a který našemu nejvnitrnějšímu poznání přibližuje nadcházející

události tak, jako nám hrozivě štiplavý dým dává najevo, že se

blížíme k ohni.

Dobytek s hrůzou roztahuje nozdry, větří krev. Z posled­

ních zbytků sil chce utéct. Pozdě! Slabost a člověk jsou silnější.

Všude je cítit pach krve. Odevšad znějí zoufalé výkřiky a do­

bytek mísí svůj hlas s tímto voláním plným hrůzy. Cesta, kterou

sem doklopýtal, skončila. Ale poslední a nejtěžší cesta je ještě

před ním. Je nejkratší, protože je to cesta ke smrti. Ostatní udá­

losti byly jen předstupni, kterými už zvíře prošlo.

Dobytek dlouho čeká, stojí v horkém slunečním úpalu nebo

v ostrém zimním mrazu, čeká v rohu jatek s úzkostnou před­

tuchou. Pak udělá poslední kroky, které ho dovedou do domu

smrti. Vzpírat se nepomáhá. Zápach krve mu při každém kro­

ku víc proniká do nozder a vzduchem prosakuje měkká vůně

otevřených teplých těl, která je hrozivější než pichlavý mráz,

pronikavější než žhnoucí slunce. Lepkavá krev je rozlitá na

prahu, je všude na zemi, pokrývá ji v kluzké vrstvě, která člo­

věku i zvířeti hrozí uklouznutím a pádem. Strach otevře do­

bytku oči doširoka, hrůza vzduje nozdry. Zvíře vidí rozpáraná

37

těla, v nichž se hrabou usilovné, červenou krví pokryté lidské

ruce a vytahují střeva.

Pak uvidí obrovského býka, který tam roztřeseně stojí, vidí,

jak klesne zasažen těžkými údery, jako strom v lese, který dře­

vorubci podťali. Padne těžce a hluše. Z otevřené tepny se řine

krev - červený, kouřící pramen, široký jako proud vody. Ob­

rovské tělo zvířete se ještě škube. A tu se už krví postříkané

ruce chopí nově příchozího zvířete, tahají ho, aby udělalo po­

slední krok, krok ke smrti. Hlas zvířete zmlkne, zadušený hrů­

zou - jen otevřené oči křičí, křičí zděšením, volají o pomoc, vo­

lají o milost. Tu mu však i tyto oči plné strachu zavážou. Tma

obklopí tvora odsouzeného na smrt. Nozdry vyděšeného zvíře­

te se úzkostí chvějí. Padne úder, poslední, a proto snad i nejmi­

losrdnější, jaký zvíře v životě dostalo.

Cesta skončila, bylo dosaženo cíle. Širá temnota se rozprostře

nad naším sourozencem z říše zvířat, temnota, která se jednou

rozprostře i nad námi. Nebo to není temnota? Je to snad takové

nezměrné širé moře světla, že naše slabé, oslepené oči ho nedoká­

žou vnímat a nejjasnější světlo pokládají za největší tmu?

Provedl jsem Tě touto cestou až do konce a vím, že jsi ji vi­

děl před sebou, že jsi kráčel se mnou.

Věřím, že k tomuto listu už není třeba nic dodávat. Všechno,

co jsem Ti chtěl ještě říct, uslyšíš sám v sobě.

38

Můj milý!

Jak Ti lidé mohli odpovědět jinak, než Ti odpověděli? Sly­

ším je mluvit o účelnosti, užitečnosti a samozřejmosti úkonů,

které s sebou nese porážení zvířat. Možná Tě o tom dokonce

přesvědčili. Z Tvého dopisu se to dá vycítit. Ano, kdybychom

vycházeli jen z nutnosti, mohli bychom jim v mnohých věcech

dát za pravdu. Ale existuje tato nutnost? To je sporné. Možná

existuje pro ty, kteří se ještě nestali „jednotlivci".

Ale vždyť já nemluvím k nim. Tyto dopisy přece píšu Tobě,

individualitě, jednotlivci, který je probuzený, který si uvědomil

sám sebe a cítí se vnitřně i navenek zodpovědný za své činy. Je

pro takto uvědomělého člověka nevyhnutelné zabíjet? Pokud

ano, má toto individuum mít i odvahu vykonávat to vlastní

rukou. Protože je politováníhodnou zbabělostí, když jiné lidi

platíme za to, že vykonávají krvavou práci, které se sami ostý­

cháme. Dáme jim za tuto práci pár korun a vezmeme si od nich

vytoužený kus mrtvoly. Podle možností už připravený tak, aby

nepřipomínal svůj původ - ani zvíře, ani zabíjení a smrt. Mys­

lím tu na Lva Tolstého a na příběh, který se o něm vypráví:

Jeho teta by ho byla ráda navštívila, ale cesta byla velmi

dlouhá a ona se obávala jeho známé bezmasé kuchyně. Nade

všechno ráda přitom jedla kapouny (vykastrované kohouty).

Napsala Tolstému o svých obavách. Odpověděl jí, aby jen klid­

ně přijela. Všechno, co si přeje, najde prý na stole, i kapouny.

Teta přijela. Když se podávalo první jídlo, našla vedle svého

příboru ležet zabijačkový nůž a k noze židle přivázaného po­

řádného kapouna. „Milá teto, musíš zvíře jen zabít, potom Ti

ho rádi připravíme tím nejlepším způsobem," řekl Tolstoj mile

a s úsměvem. Dobře totiž znal lidské srdce a zejména srdce své

tety, která byla na jedné straně příliš slabá na to, aby zvíře usmr­

tila, na druhé straně však příliš slabá na to, aby dokázala odolat

pokušení chutné lahůdky.

Dívala se na živé zvíře, podívala se na velký nůž a cítila, že

by musela udělat pro svůj vlastní cit něco ukrutného. Pochopi-

39

la, že dosud žádala od jiných lidí, aby tuto ukrutnost vykonali

za ni. Říká se, že od té doby už nikdy maso nejedla. Byla napolo

probuzeným člověkem, kterému hrubší nebo jemnější podnět

stačil k tomu, aby dosáhl úplného probuzení, úplně jasného po­

hledu na své počínání.

Podívej se však na jiné, neprobuzené, podívej se, co bez vel­

kého uvažování dělají, a řekni mi, jestli jsi ještě schopen to také

dělat. Protože my lidé jsme schopni všech činů a zločinů. Z na­

ší vůle je možné všechno zlo i dobro, ale jsou věci, z nichž jsme

vyrostli. Proto se Tě ptám, jestli jsi toho ještě schopen, protože

kdysi jsi možná byl.

Podívej se, tady hopsá mladé jehně a mladé kůzle, bílé, ne­

vinné, důvěřivé. Skáčou v slunečním jasu rozkvetlými louka­

mi a člověk, který to vnímá, který se tím kochá, stejný člověk

sáhne po noži a prořízne zvířeti hrdlo. Způsobí mu to možná

dokonce malou bolest, malé píchnutí citu. Vůbec však nedo­

volí, aby takový pocit vyšel najevo. Vždyť to, co dělá, se musí

dít, odedávna je takový zvyk. Zítra je svátek a ten se vždy slaví

s masem něžných jehňat.

Umyje si ruce plné krve a myslí na svátek Velikonoc - svá­

tek lásky. Není smutné, že kdysi, před dvěma tisíci lety, byl za­

bit člověk - beránek - pro své přesvědčení, pro svoji vlídnost?

Není smutné, že lidstvu nestačí ta strašná událost, že každý rok

v době Velikonoc vraždu opakuje na milionech jehňat?

Říkáš, že je to výjimka. Člověk není tak špatný, jak ho vidím

já. Ale chci Ti ukázat jiná zvířata, která omámí svou starostli­

vostí a zdánlivou láskou, aby je bezpečně držel v síti smrti, kte­

rou jim připravil.

Podívej se na vlídně laskanou holubici. Kolik dojímavých

a krásných věcí o ní člověk říká, jak ji opěvuje, jakým ztělesněním

míru pro něho je! Co jiného však pro něj ve skutečnosti znamená:

zábavu, dekorační kousek dnes - a chutnou lahůdku zítra?

Věříš ještě na ušlechtilost člověka? Zabít holubici - v mys­

li se to jeví jako obludný čin. Ve všedním dni je to však celkem

obyčejná událost, o níž nikdo nemluví, pro kterou si sotva ně-

40

kdo dělá starosti. Tak málo spolu souvisí cit a jednání člověka.

Slyšíš, jak sladce a svůdně zní hlas krmičky, která sype slípkám

nebo jiným domácím opeřencům zlatavá zrna? Podívej se, jak

stejnou rukou chytá zvíře za hrdlo, zardousí je, jako už zardou­

sila stovky jiných předtím. Nedůvěřuji ruce, která právě hladí

králíka a která už v kuchyni nabrousila a přichystala nůž právě

pro něj - nebo pro jiného, který je tlustější. Ano, bojím se těchto

rukou. Nebyly by schopny stejného činu na lidech?

Kroutíš hlavou. Já Ti však říkám, že velké množství tako­

vých rukou by udělalo s krkem člověka totéž, co s krkem sle­

pice, stejným způsobem by usmrtilo. A tak jako králíka zabíjejí

jen tehdy, když je dost vypasený, tytéž ruce by zabily i člověka

tehdy, kdyby jim jeho smrt přinesla dost velký užitek, aby se

jim to vyplatilo.

Říkáš ne - já říkám ano! Neboť všechno začíná malými věc­

mi, všechno se učíme v malém, i zabíjení. Vím, že tato ruka by

na to byla připravena. Co ji však zadržuje, tak pevně zadržuje,

že jen málo rukou se proti tomu odváží pohnout, je zákon. Když

se zákon odstraní, jako například za války, jak se tyto ruce smo­

čí lidskou krví! Vůbec to není těžké, vždyť jsme se to naučili...

v malém...

Chci Ti vyprávět příběh, který se stal v jedné malé francouz­

ské vesnici. Zažil ho jeden z mých nejlepších známých. Vesnic­

kou uličkou běželo dítě, asi pětileté děvčátko. Celé bez sebe

hrůzou a zděšením mávalo zoufale rukama a jakoby s prosbou

o pomoc křičelo: „Moje máma je vrah! Moje máma je vrah!"

Dítě pronásledované tímto strašným poznáním jako fúrií

zoufale běželo vesnicí a nevědělo, kam by se před touto příšer­

nou skutečností mělo ukrýt. Ve vesnici nastal shon. Co se stalo?

Lidé se šli podívat. Ale potom... potom se všichni vraceli, hlasi­

tě se smáli a měli rozveselené tváře.

U Kateřiny bylo všechno v pořádku. Dítě, hlupáček, uděla­

lo úplně zbytečný povyk. Tento malý příběh byl vlastně docela

zábavný. Lidé se s tichým požitkem v duchu usmívali. Matka,

Kateřina, zabila jen Klářinu oblíbenou kachnu, Jeana. Nu, vždyť

41

se Klára zase uklidní. Rozveselení lidé se vrátili ke své práci.

A dítě? Vrátila se jeho duše s úsměvem na staré místo? Bude

ještě moci vůči matce cítit to, co předtím?

Domnívám se, že mnozí rodiče nezabíjejí jen kachny a krá­

líky. Mnozí rodiče zabíjejí v duších svých dětí nejněžnější a nej­

důležitější část. Zabíjejí ji už velmi brzy, den co den vraždí nej­

krásnější a mírotvorné pravidlo: Nezabiješ!

Když na to všechno myslím, vidím před sebou stát zločiny

lidstva, hříchy páchané na zvířatech, ohavnosti, z nichž mnohé

jsou tak staré jako lidstvo samo.

Myslím na zvíře, které se, pokud může, myje a udržuje čis­

té - na prase. Mluvím tu o praseti chovaném ve stáji, ne o jeho

příbuzných v jiných zemích, kteří žijí ve skupinách na pastvině.

Jaké převrácení pojmů tu člověk způsobil. Z čistého zvířete se

stal symbol špinavé bytosti.

Na vykrmení vtěsná člověk prase do malého prostoru, takže

se sotva může pohybovat. Donutí ho tak ležet ve vlastních výka­

lech. Toto zvíře je však od přírody tak čistotné, že když mu dáme

dostatek místa, vykonává tělesnou potřebu vždy v jednom rohu,

vždy na stejném místě. V takovém případě nikdy nezašpiní své

okolí nebo místo, kde spí. Ale člověk, který mu vnutil špínu a ne­

čistotu, znásilnil i lidské myšlení a vytvořil nový pojem: „prase".

A řekl: „Podívejte se, jak je špinavé, jak se válí ve vlastních vý­

kalech!" Skutečnost mu dává za pravdu. To, co se krátkozrakým

očím jeví jako skutečnost. Z prasete se tak stal symbol pro všech­

no špinavé. Jaké jsou příčiny? Příčiny vytvořil člověk sám. A tak

by se vlastně jméno „člověk" mělo stát symbolem pro všechno

špinavé. U zvířat jím možná i je, kdo to může vědět? Možná je

pro ně stejným hanlivým slovem, jako pro nás slovo „zvíře".

Ale buď klidný (cítím Tvoje vzrušení), nevěřím, že lidé po­

užívají tuto metodu jen vůči ubohým neškodným čtyrnožcům.

Věř mi, stejnou metodu uplatňují i mezi sebou navzájem, jeden

vůči druhému.

A podívej se, jak nenasytnost člověka sahá na všechno. Ne­

stačí, že dychtí po mase zvířat, aby se jím živil, a po kůži, aby

42

se do ní oblékl. Podívej se, jak člověk baží po jiných věcech.

Zabije bytost s pestrou měkkou kožešinou, s měňavým peřím,

ne z nouze, ale pro okrasu. A zachází dokonce tak daleko, že

pro kůži dokonce živí i taková zvířata, kterým se jinak vyhý­

bá - například divokého krokodýla. Krokodýl zkrotne a násle­

duje ho věrně jako pes. Ale dobrota člověka je ještě méně pravá

než krokodýlí slzy, které si vymyslel. Krmí ho, krotí ho - a pro

jeho kůži ho usmrtí. Ano, člověk chová dokonce i svého smrtel­

ného nepřítele - hada. Jeho smrt je však o to hroznější. Zaživa

mu stáhnou kůži z těla. Něžné dámy nosí z této kůže střevíčky

a ozdobné kabelky.

Chápeš teď, proč nenosím ani žádnou kůži? Řekneš - kůže

je jen vedlejší produkt, dobytek se zabíjí pro maso a ne pro kůži.

Máš pravdu. I já jsem si to kdysi myslel. A přece dnes vím, že

často se celé stáda zvířat zabíjejí jen pro kožešinu, kůži. Děje se

to, když se pro maso zvířat nedá najít odbyt.

Dost však o smrti. Chci Ti vyprávět ještě o něčem jiném.

O otroctví, které člověk připravil mnohým bytostem, a o tom,

jakým neúprosným otrokářem je.

Nejen před tisíci, nejen před stovkami let byli otroci. Ne,

ještě dnes si je člověk drží, drží je v poměrech, které vydávají

smutné svědectví o jeho důstojnosti a smyslu pro spravedlnost.

Myslím na naše tažná zvířata, zejména na silného vola, povol­

ného osla, bezpečně kráčející mulu a odvážného koně.

Vezmi si existenci koně v našich západoevropských ze­

mích. Když se mu daruje radost a štěstí, tak v prvních dvou

letech života. Potom... úděl neuvěřitelně tvrdý a přece sku­

tečný, který nesou a snášejí tisíce a statisíce koní. Zkrotili ho.

Nemluvím teď o šťastném bratrovi, jezdeckém koni, kterého

po zkrocení možná rozmazlují a hladí. Mluvím o nešťastném

bratrovi, tažném koni.

Dostane přístřeší ve stáji, většinou v temném prostoru s ma­

lým množstvím světla. Ohrádka, do které ho umístí, je o trochu

větší než kůň sám. Před ním je žlab. Pán se může střídat, ale stáj

bude téměř vždy poskytovat stejný obraz - bude to vždycky

43

místo o trochu větší, než je kůň. Zvíře žije život otroka. Ráno,

když se s radostným zaržáním probudí, mu poskytnou krmení

a doušek vody, očistí mu srst, vykartáčují, vyčešou ji, až se lesk­

ne. Potom začíná den - to znamená denní práce.

S radostným zaržáním vyjde kůň z těsné stáje, pozdraví jas­

né sluneční světlo, volný výhled pro oči. Čeká ho vůz. Už ve

stáji ho opásali řemeny a popruhy, nasadili mu ohlávku a uzdu.

Teď opratě rozmotají a spojí se zápřahem, připoutají ho k denní

otročině. A práce začíná.

Nad vším se neviditelně vznáší to, čemu říkáme osud. Jed­

nomu otrokovi dá lehký, druhému těžký úděl. Jeden z posled­

ních sil tahá těžká břemena - káry, jejichž kola skřípají pod tí­

hou zboží, železa, písku, kamení, klád nebo čehokoliv jiného.

Druhý běží veselým klusem před lehkým povozem.

Osud... Jeden má pána, který je plný milosrdenství, nikdy

nepožaduje víc, než dovolují síly, dopřeje odpočinek a přestáv­

ku, zajistí stín před slunečním úpalem a ochranu před deštěm

a sněhem, dává dostatek potravy a navíc i chutné lahůdky, dob­

ré, něžné slovo a pohlazení. Druhý otrok má pána, který neo­

vládá sám sebe, požaduje nemožné a toto nemožné si nemilo­

srdně vynucuje. Jeho hůl bez slitování vybičuje poslední síly.

Dává mnoho ran a málo ovsa. Zvířeti, které je mu vydané napo­

spas, dopřeje jen málo odpočinku, nechrání ho před žhnoucím

sluncem, před deštěm a mrazem. Místo dobrých slov ho častuje

výkřiky proklínání, místo lahůdky dá kopanec do břicha. Osud.

Jeden úděl mají oba otroci společný - svazují je opratě, drží

je oje. Za nimi je neustále břemeno, které musejí tahat nespočet­

né dny, týdny, měsíce, roky, po celý dlouhý život. Stejně jako

galejníci v minulých dobách za sebou tahali velkou železnou

kouli, ke které byli přivázáni. Napravo kvetou louky, nalevo

zurčí potok, zurčí uprostřed osvěžující zeleně. Ale uzda a bič

drží otroka.

Ta čerstvá tráva na louce, ta vysoká stébla, jak lahodně asi

chutnají! Jen na chvíli zajít tam naproti do stínu! Ale uzda a bič

otroka drží. Teď si odpočinout, zastavit se, vydechnout si - jen

44

na pár okamžiků načerpat novou sílu! Bič však žene otroka dál.

Tamhle je bratr, sestra, zapřáhnutí k břemenu, stejný úděl. Jít

k nim, přivítat se s nimi, pozdravit je, utěšit, polaskat - sám

sebe nechat polaskat a pozdravit. Tady - teď jsou vedle něho.

Ještě krok a ucítí blízkost jejich dechu, jemné funění jejich měk­

kých nozder. Ale bič žene otroka dál a uzda drží zpět.

Den je dlouhý, náklad těžký. Jakoby kouzlem se povoz stá­

vá lehkým a zase těžkým. Čekání v prašných ulicích, trochu kr­

mení před sebou, potom dál, stále dál po nekonečné cestě. Ano,

po nekonečné cestě, protože tento pochod je bez konce, i kdyby

trval jen několik kilometrů, je bez konce, bez konce.

Jen večer přetrhne tento neustálý koloběh. Unavený je člověk,

unavený je otrok. Unavené ruce odvazují ohlávku, osvobozují koně

od denního břemene. Radostně řehtaje, kluše do stáje na malé mís­

to, jež mu patří, na místo, které je trochu větší než jeho vlastní tělo.

Kůň najde žlab, najde svou večeři a doušek vody, jenž mu poskytli.

Po celodenní námaze a dřině se posilní - na zítřek. Cenu zlata má

největší dar všech ubohých - spánek. Neboť ve spánku stejně jako

ve smrti dávají bohové rovnost všem, bohatým i chudým, svobod­

ným i zotročeným.

Potom však přijde ráno, probuzení - probuzení otroka. Ná-

denická práce začíná bez ohledu na to, jestli prší nebo svítí slun­

ce, sněží, mrzne nebo je bouřka. Napnout svaly, vzepřít tělo,

tahat, běžet! Kdo tahá? Kdo běží? Kdo se zhroutí, padne, leží

v prachu a dokoná po dlouholeté otročině? Otrok. Ano, otrok

ve dvacátém století. Lidé na ulici zůstanou na chvíli stát, přihlí­

žejí téměř s blahosklonnou nadřazeností. Potom se odvrátí od

nešťastného tvora, obrátí se ke mně, protože zaslechli, že jsem

řekl: „Otrok." Kdosi se zdvořile usměje: „Rád žertujete - je to

jen kůň."

Jen kůň... Dlouhá léta pracoval tento kůň pro svého pána,

možná živil jeho i celou jeho rodinu. Bez jeho práce by nemě­

li tak dobrý život. Teď leží tento dobrodinec, který je uchránil

před hladem, tento přítel, na zemi, sténá, umírá. Ten, kterému

dobrodiní prokazoval, stojí vedle něho. Vidíš v jeho očích slzy?

45

Vidíš, že by se mu chvěly rty a šeptaly slova dojetí? Ano, rty se

chvějí a slova, která s pohnutím šeptají, znějí: „K čertu, teď mu­

sím koupit nového koně!"

To je pohnutí, zármutek, to je vděčnost bytosti, která víc

než deset let tahala těžká břemena, která by člověk nikdy ne­

byl schopen vléct sám, vděčnost tvorovi, který mu víc než de­

set let vydělával na chléb. Teď tu leží, umírá, vydechuje svůj

život - otrok. Vedle stojí dítě a pláče. Matka ho chytí za ruku:

„Buď už zticha - kdo by plakal! Vždyť je to jen kůň."

Skoro každý kůň má podobný osud. Ne všichni koně se sice

zhroutí, mnozí koně zůstávají čilí až do vysokého věku. S tahá­

ním břemen to však už potom nejde tak dobře, náklady musí

být menší, cesta nesmí stoupat tak strmě a už se nedaří tak dob­

ře běžet klusem. Dech slábne, je skromnější, nohy jsou méně

ohebné, celé tělo je kostnatější, jak už to ve stáří bývá. Ano, ot­

rok zestárnul, předčasně zestárnul a opotřeboval se. Ještě stojí

na nohách celkem pevně, ještě tahá lehkou fůru, ještě mu chut­

ná šrot, oves.

Muž, který spotřeboval jeho síly, je vedle něho a s dým­

kou v ústech pozoruje revmatické pohyby starého koně. Potom

přesune dýmku do druhého koutku úst a řekne svému syno­

vi: „Bude už na čase odvést ho k rasovi, našeho Hanse - mož­

ná příští týden. I když nám stěží za toho starého kostlivce něco

zaplatí." To je pocit vděčnosti ke statnému starému otrokovi.

Takto učí otec syna být vděčný, učí ho na těchto velkých „ma­

ličkostech". Později, když odvádějí věrného spolupracovníka

na smrt, na zabití, uroní slzu dokonce i otec, který je rád, když

si toho všichni všimnou a chválí jeho dobré srdce. „Hans, dobrý

starý Hans - jaké věrné zvíře, takové už možná ani nenajdeme!

A teď musíme kupovat nového koně - jaké výdaje!" Vzdech,

který následuje, je pravý a hluboký.

Co připravili otrokovi, aby mu zlepšili život? Co mu na­

bídli jako protihodnotu za množství sil, které jim daroval? Nic,

nic. Možná rány. Co mu měli dát? Kousek země, malý kousek

pastviny, na němž by večer mohl být a toužebně snít o dálkách.

46

Takový maličký kousek země na zotavení po těžkém pracovním

dni, pár čtverečních metrů louky místo dusného kouta ve stáji.

Jsou koně, kteří pracují na velkých statcích. Náruč sena

a trochu ovsa, které ve stáří potřebují, nehraje v rozpočtu hos­

podářství příliš významnou roli. Jenže... nedají jim to. Místa, na

kterých smí kůň - otrok ve stáří jíst svůj chléb, bychom spočíta­

li na prstech. Kde se však něco takového děje, vyprávějí o tom

v širokém okolí. Téměř jako legenda to putuje od ucha k uchu.

Jako by na takovém statku byla bílá vrána - dobrosrdečnost.

My lidé pokládáme za obdivuhodné, když dobrem oplácíme

dobro, jehož se nám dostalo. A jako velká událost se zapíše,

když jednáme ještě lépe, než se jednalo vůči nám.

Chci Ti připomenout ještě jednoho otroka. Otroka, který ne­

dokáže nést břemeno, tahat náklad - ptáka v kleci. Toho, jehož

perutím patří nekonečný širý vzdušný prostor, který létá od

jedné země ke druhé, tak, jak nám dovolují jen myšlenky. Toho

zavřeme do úzkého prostoru, sotva dost širokého na to, aby

rozprostřel křídla, nemluvě o tom, aby mohl létat.

Naše něžné a oduševnělé paní nazývají zajatce svým miláč­

kem, dají pozlatit tyče jeho vězení a vlastní pěstovanou rukou

mu sypou zrní. Nechtějí, aby se jim připomínalo, že je to jejich

vězeň, který jim z touhy a bolesti zpívá svou píseň. S požit­

kem naslouchají jeho zvukům, pokládají je za nádherné a je to

pro ně pěkné povyražení. Jejich duši nedojme pochopení žalu

a touhy jejich vězně, jejich duše zůstane navzdory dojímavé

písni hluchá.

Ne však vždy. Může se stát, že žal v nějaké podobě dojde

i k nim. Potom sebe samu porovnávají s uvězněným ptákem

a svou bolest a touhu s jeho písní. Pokládají to za poetické, s po­

hnutím pozorují svého zpívajícího otroka a šeptají: „Jsem uvězně­

ná jako ty! Ó, jak trpím! O, ta muka, ta bolest, touha!" A prolévají

neužitečné slzy. Jejich bolest není dost hluboká na to, aby zjistily,

že je v jejich rukou změnit úděl otroka, alespoň jemu utišit touhu

a bolest. Stačí jen malý pohyb něžné ruky a nešťastný otrok, je­

hož kdysi jako zajatce přinesli z lesa, je svobodný a volný.

47

Když Ti toto píšu, cítím, jako by se na mě dívaly oči, oči

nejvěrnějšího přítele člověka, jeho téměř dobrovolného otroka,

oči psa. I jeho pohled žaluje, vypráví o násilí, hovoří o špatné

odměně. A vidím, jak tento věrný, vždy ochotný sluha, žije

celý život přikovaný k řetězu, bydlí v boudě naplněné suchou

slámou. Vidím, jak se živí odpadky, které mu předhodí. Když

po dlouholeté službě přijde stáří, vypadají mu zuby, potom...

Potom dostane ránu z milosti nebo trochu jedu do své mis­

ky. To je vděk člověka k tomu, kdo mu deset let hlídal dům

a dvůr, ženu i dítě, majetek i život a všechny poklady, které

byly jeho. Rána z milosti - pár kapek jedu. Úděsné je, že tak­

to jednat je u nás obvyklou normou, ne výjimkou. Tak „se" to

dělá, když je pes starý.

Budu Ti vyprávět dva příběhy. Vyslechl jsem je z úst těch,

kteří své nejvěrnější přátele nechali takto popravit.

V jednom domě se u stolu mluvilo o tom, že stárnoucího

Cara by už bylo potřeba dát usmrtit, a to ještě dnes, protože

teď začal ještě ke všemu ztrácet zrak - jaká přítěž! Mluvilo se

o tom v přítomnosti psa. To by se nikdy nemělo dělat. Zví­

řata chápou víc, než si myslíme, i když ne slova, ale velmi

často jejich smysl.

Když Cara později zavolali, polaskali ho a pozvali na pro­

cházku, neobešlo se to v rodině bez slz. Car se ke každému

vroucně přitiskl, jako by chtěl říci sbohem, a potom následoval

pána. Když se za pánem a psem zavřely dveře domu a oba už

ušli kus cesty, vrátil se věrný starý Car ještě jednou zpátky, při­

šel ke dveřím, natáhl se, olízl kliku dveří domu, který mu byl

tak dlouhou dobu domovem, a vydal dlouhý žalostný zvuk.

Potom se vrátil na zem, žalostně pohlédl na dveře, na bránu,

která mu teď bránila v návratu, která před ním zavírala život.

Potom následoval svého pána na smrt.

A jeho pán - onen muž, který mí to vyprávěl - měl od­

vahu vést svého psa, tuto jemnocitnou duši, klidně dál k ra­

sovi. Nu, vždyť Car už velmi zestárnul a začínal slepnout...

Díval jsem se na toho muže. Copak nikdy nezestárne? Copak

48

není možné, že i on jednou začne pomalu slepnout? I jeho

potom... Jisté dámě, které jsem o tom vyprávěl, došla trpě­

livost a dáma s pobouřením zvolala: „Ale vy se rouháte! Vy

porovnáváte člověka se psem!"

Jiný přítel člověka, též milý pes, se také jednou dozvěděl

o své smrti. Mluvilo se o tom jako obyčejně při obědě. Po jíd­

le šel od jednoho k druhému, každému olízl ruku, což jinak

nebylo jeho zvykem, jako by je chtěl políbit. Tak se se všemi

rozloučil. Potom vyběhl do zahrady. Tam už byl vykopán jeho

hrob. Odvážně, jak to dokáže jen věrná bytost, skočil do svého

vlastního hrobu, lehl si doprostřed, hlavu si položil na nata­

žené přední tlapy a němýma smutnýma očima se díval před

sebe. Takto ležel a byl připraven. Žádné vábení ho už nevytáh­

lo ven - čekal na smrt. Konec přišel. Jeho pán se přiblížil s puš­

kou. Pes se na něj díval klidně a chápavě. A ten, komu patřila

jeho věrnost, ho zastřelil. Tento muž mi to sám vyprávěl, cel­

kem střízlivě. Trochu mu to ještě bylo líto. Ale starý pes, který

onemocní... Kdyby i jeho syn jednou takhle přemýšlel, až otec

zestárne...

Věřím, že dokud člověk zabíjí a trápí zvířata, bude zabíjet

a trápit i lidi. Do té doby budou i války, neboť zabíjet se člověk

musí učit a cvičit v malém, uvnitř i navenek.

Nepokládám za potřebné rozhořčovat se nad malými nebo

velkými hanebnostmi a krutostmi, které vykonávají druzí, ale

pokládám za velmi potřebné, abychom se začali rozhořčovat

tehdy, když my sami ve velkých nebo malých věcech jednáme

krutě. A jestliže je lehčí dosáhnout malých věcí než velkých,

myslím si, že bychom se měli pokusit ovládnout naše malé

bezmyšlenkovité projevy krutosti, vyhnout se jim, anebo ještě

lépe - zanechat jich. Taktováni jednoho dne nepřijde zatěžko

zdolat i velké projevy bezcitnosti a zvítězit nad nimi.

Všichni však ještě spíme zahaleni všedností. Všednost je

jako chutná mastná omáčka, jež nám umožní spolknout naše

vlastní sobecké projevy bezcitnosti, aniž bychom pocítili jejich

hořkou příchuť.

49

Nechci však ukazovat prstem na toho či tu. Ne, chci sám

sebe udržovat v bdělosti v maličkostech a stávat se chápavěj­

ším, ochotnějším a lepším. Proč by se mi to později nemělo po­

dařit i ve větších věcech?

Vidíš, a o to jde. Chtěl bych vrůst, vžít se do krásnějšího svě­

ta s vyššími, šťastnějšími zákony, s božským zákonem celé bu­

doucnosti: milovat vše.

50

ZÁVĚREM

Tuto knihu vydala Společnost Jóga v denním životě u pří­

ležitosti 30 let působení v ČR. Jóga v denním životě je systém
který vytvořil indický mistr paramhans svámí Mahéšvaránan-
da. Mezi jeho základní principy patří láska a úcta k životu všech
bytostí. Proto Jóga v denním životě propaguje vegetariánství.

Jóga vytváří lepšího člověka a lepší člověk má šťastnější a lepší ro­

dinu. Je-li lepší rodina, je lepší společnost. A je-li lepší společnost, je
lepší svět. V tomto smyslu přispívá učení jógy ke světovému míru.

Co je učením jógy? Láska. Láska spojuje a nenávist rozděluje. Nej­

vyšším principem, podle něhož bychom měli žít, je neubližovat žádné

jiné živé bytosti. Každá bytost je součástí vaší bytosti a vaše bytost je

součástí všech ostatních živých bytostí. Nikdo není oddělen. Vědomí,
které je ve velkém slonovi, malém mravenci i v člověku, je stejné.

Mistr mého Mistra říkával: „Miluj každou živou bytost alespoň

tolik jako sám sebe." Nezabiješ - je pravidlo, které znamená chránit

každý život, nejen lidský. „Milujte je, krmte je, ale nejezte je," říká­
vám. Ochraňujte se navzájem, ochraňujte zvířata a životní prostředí.
Máme jen jednu planetu, které říkáme domov, ale co tomuto domovu

děláme? Velká učení říkají, že lidé by měli být ochránci, nikoliv niči­
teli. Existuje analogie: s velkými obtížemi postavíme plot kolem své
zahrady, abychom ji ochránili, ale když ten plot začne zahradu ničit,

jaký je z něj užitek?

paramhans svámí Mahéšvaránanda

51