Józef M. Bocheňski se narodil 30. 8. 1902 v Polsku. Studoval na

univerzitách ve Lvově a Poznani (práva a ekonomii). V roce 1927

vstoupil do řádu dominikánů. Od roku 1928 studoval na univerzitě ve

Freiburgu (Švýcarsko). V roce 1931 doktorát filozofie. Studium teologie

v Římě, kněžské svěcení v roce 1932, v roce 1934 doktorát teologie.

V roce 1938 - habilitace na teologické fakultě ve Varšavě. Do roku 1940

-přednášel na univerzitách v Římě, Francii, Anglii. Léta 1940-45 - účast

ve válce. Od roku 1945 - přednášel na dvanácti univerzitách v Evropě,

Jižní Americe, Africe, dvakrát byl děkanem fakulty, jednou rektorem

univerzity. Získal pět čestných doktorátů. Vydal 31 knih, publikoval 219

vědeckých článků. V roce 1970 získal diplom pilota a do roku 1983

podnikl 2053 letů. Žije ve Švýcarsku.

ISBN 80-900950-5-4

J. M. Bocheňski

STRUČNÝ SLOVNÍK

FILOZOFICKÝCH POVĚR

CIP - KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA V PRAZE

BOCHEŇSKI, Józef Maria
Stručný slovník filozofických pověr / J. M. Bocheňski; Z pol. přel.
a úvod k čes. vyd. (napsal) Josef Mlejnek. - 2., čes. vyd. - Praha:

Aeterna, 1993 (Olomouc: Moravské tiskárny). -136 s.
Orig.: Sto zabobonów: Krótki filozoficzny slownik zabobonów
ISBN 80-900950-5-4

801.32 • 14 • 398

• pojmy filozofické - pověry filozofické - slovníky výkladové

© Česká provincie OP
Translation © Josef Mlejnek
ISBN 80-900950-5-4

ÚVODEM K ČESKÉMU VYDÁNÍ

Bocheňského Slovník filozofických pověr možná přichází

k českému čtenáři poněkud se zpožděním. Přesto je autorův výklad
řady hesel užitečnou pomůckou, protože v něm v reflektované

podobě odkazuje na příslušné smetiště řadu předsudků, lží a pověr,
jež si donedávna, a nejen u nás, činily nárok na výsadní, nedotknu­

telné postavení Přitom jejich pojmenování, označení pravým jmé­

nem dělá ještě mnohým z nás potíže a Slovník ve Švýcarsku žijícího

polského filozofa může nám při našem „ objevováníAmerik " ušetřit

ztrátu drahocenného času, protože i při tomto zpoždění neztrácí
nic ze své aktuálnosti.

Slyšíme-li nebo čteme-li různé alarmující zprávy o bezo­

hledném kácení a vypalování brazilských pralesů, jež postupuje
geometrickou řadou, tak se zároveň dovídáme o všech možných
aktivitách ekologických skupin. Nepoměrně hůře než ohrožené
„plíce planety" by se však dala číselně vyjádřit ještě jiná věc: jak
se v lidstvu postupně ztrácí intuitivní smysl pro skutečnost, smysl

pro bytí, jak se ve vnímání lidí postupně stírají rozdíly mezi reálným

a nereálným nebo ireálným a jak se mnozí stávají vhodným objek­
tem sekt všech možných odstínů nebo různých guru - ať již v
náboženském, nebo ve zcela sekularizovaném provedení Lze-li
vést analogii mezi plícemi planety a její duší nebo spíš rozumem,

potom tato analogie kulhá přinejmenším v tom, že na obranu

rozumu téměř nikdo nevystupuje. Přitom tato role by měla být
vlastní právě filozofům. Co však většinou filozofové dělají? Ti

5

originálnější valí před sebou kuličku na svůj vlastní způsob poja­

tého cogita, zatímco zbývající část většiny podle slov filozofa
Clauda Tresmontanta komentuje komentáře děl různých soukro­
mých myslitelů minulého, ale i našeho století

J. M. BocheňsH připomíná, že posláním filozofa není nic

menšího než být „ obrazoborcem z povolání". Ono obrazoborectví
není samozřejmě žádný laciný skepticismus, ale především umění

říkat včas a správně nevhod pravdu, jež jde většinou světu proti
srsti a jež je nejsvrchovanějšíprávě tehdy, trefí-li svět přímo do
„ brňavky ". Netřeba dodávat, že to je také ta nejlepší služba přiro­
zené pravdy nadpřirozené pravdě, jež je „světlem lidí".

Některá hesla jsou v Bocheňského Stručném slovníku pojed­

nána zevrubněji, jiná pouze jaksi in margine, ale je podivuhodné,

jak skvělý systematický duch, jakým jej. M. Bocheňski coby autor

Soudobé evropské filozofie, beze sporu je, dokázal ve svém již

kmetském věku - je jenom o dva roky mladší než naše století -

vytvořit tak sympaticky „ nesystematický " katalog pověr ne-li blu­
dů, které stále hýbou světem. Přestože autor se většinou negativně
vyjadřuje k různým pokleslým jevům, obsahuje tento jeho slovník-
katalog pozitivní výklad v takovém rozsahu, že může - v jeho intenci
-promnohé čtenáře splnit poslání malého úvodu do filozofie. Tváří

v tvář dnes módnímu sofistickému relativismu je důležité vědět i to,

že lež není alternativou pravdy, ale její nepřijatelnou protivou.

Josef Mlejnek

PŘEDMLUVA

Skutečnost analogickou našemu zmrtvýchvstání označovali staro­

věcí Egypťané pojmem „ vystoupení do světla". Podobnému „ vy­

stoupení", intelektuálnímu vzkříšení, je věnována tato kniha, a to
ve dvojím smyslu. Na prvním místě tu jde o počet, který ze svého
svědomí vydává autor, jenž dříve řadu uvedených pověr a předsud­
ků vyznával a jenž se - díky Bohu - od nich osvobodil, a tak i on
ze tmy „ vystoupil do světla ". Za druhé vydávám knihu v naději, že
některému čtenáři pomůže osvobodit se od různých omylů.

A nakonec by kniha rovněž chtěla, třebaže nepřímo, sehrát roli

malého úvodu do filozofie v autorově pojetí.

Už v samotném názvu knihy se vyskytuje několik výrazů, které

je třeba blíže vysvětlit. V prvé řadě je v něm řeč o pověrách. Nejsem

si zcela a beze zbytku jist, zvolil-li jsem toto slovo šťastně - bylo by
možná více od věci hovořit o předsudcích nebo dokonce rovnou o
bludech. Protože slovo „pověra " má v sobě jakousi příchuť magie:

je-li někdo přesvědčen, že může něčeho dosáhnout vyslovením

nějaké tajemné formulky nebo propíchnutím voskové figurky jehli­
cí, říkáme o něm, že je „ v zajetí pověr". Jde tudíž o něco praktic­
kého, o svého druhu nesmyslnou techniku, zatímco řada (možná
dokonce většina!) názorů komentovaných v této knize je teoretické,

ne praktické a proto i ne magické povahy. Použil-li jsem i přesto

tohoto označení, bylo tomu tak proto, že jím lze i v našem jazyce

občas pojmenovat teoretické omyly. Kromě toho má navíc expre­
sivní zabarvení, lépe vystihuje můj postoj vůči všem neuvěřitelným

7

hloupostem, jimiž tyto pověry ve skutečnosti jsou. V každém přípa­
dě definuji pověru následovně:

1) jako názor, přesvědčení, které je ve značné míře zjevně

nepravdivé, falešné a které je přesto

2) s jistotou považované za pravdu. V mém pojetí je například

pověrou astrologie, protože je zjevně a krajně nepravdivá, přesto

však bývá velice často považovaná za ucelený soubor pravdivých
tvrzení

Někdo může také namítnout, že používáním tohoto spíš pejo­

rativního označení se proviňuji proti chvalitebným zásadám kole­

giátní slušnosti, protože ve světě filozofů se stalo dobrým zvykem
zacházet uhlazeně i s těmi nejnehoráznějšími stupiditami. Tvrdí-li

například nějaký libomudrc, že svět není nebo že existuje pouze
v jeho hlavě, chce-li mi někdo podobný pro změnu dokazovat, že si
nemohu být v daném okamžiku jist tím, že sedím na židli a chce-li
nás někdo třetí poučit, že nemáme vlastní vědomí ani pocity -

všichni přitom tvrdí, že jde o „názor", „mínění", „filozofickou
teorii" a se vší vážností se o tom vykládá studentům, říkám tomu
s prominutím pověry a chtěl bych se jasně vyslovit, že toto je moje

stanovisko. Myslím, že to s loajálností k různým pověrečným mu-
drlantům často nemístně přeháníme. Je už načase s takovým sta­

vem skoncovat a odlišovat skutečné vědecké hypotézy od všelija­

kých „jásimyslim" demagogů, vědu od fantazírování, poctivou

filozofickou snahu odprázdného klábosení Snaléhavostío to větší,

že některé bláboly mívají bohužel tragické následky: stačí si jenom

připomenoutHegelovu dialektiku a vraždy spáchanév jejím jménu.

Tolik k pověře. Pokud jde o přívlastek „filozofická ", musím

přiznat, že můj přístup je sice vždy filozofický (tj. z té nejvíc

abstrahované stránky), ale obsah pověr, o nichž je v knize řeč, není
vždy pouze filozofické povahy: některé pověry spíš spadají do
oblasti politické ekonomie nebo sociologie. Přesto se zde jimi
zabývám, a to hned z několika důvodů. V prvé řadě proto, že jsem
i já sám byl jejich obětí Dále také proto, že ctění kolegové ekono­
mové a sociologové jsou natolik zaneprázdněni pozitivními výzku­
my, že jim na potírání předsudků a pověr v jejich vlastní oblasti
nezbývá čas. Kdo se například kdy setkal s kritikou marxistické

8

ekonomie, jež přece není nic jiného než snůška evidentních pověr,
z pera vzdělaného ekonoma? Filozofové nám mohou předložit
nejméně tucet kritických monografií, v nichž se zabývají pověrami
obsaženými v marxistické filozofii: dožadujeme-li se však analo­
gického počinu v oblasti politické ekonomie, odkazují nás ekono­
mové na nic neříkající jména autorů z minulého století. Filozof se
chtě nechtě musí ujmout role bořitele pověr i v případě, jde-li o

věci, které patří do oblasti ekonomie a sociologie. To vyplývá
nakonec i z povahy samotné filozofie, která se na jedné straně
zabývá nejobecnějšími aspekty všech předmětů a na druhé straně

je sama, dá-li se to tak říci, bořitelkou pověr z povolání.

Někdo by mohl namítnout, že vulgární pověry jako astrologie

nemají s filozofií vůbec nic společného, a to ani v tom nejširším
smyslu slova. Ale všimneme-li si těchto krajních případů blíže,

lehce se přesvědčíme, že jejich základ tvoří výmysly filozofů. Ast­
rologie přece přímo vychází z původně filozofické představy, že
hvězdy jsou řízeny „ rozumem ". V minulosti obhajovali tuto před­
stavu nejvýznačnější filozofové jako například Averroes, abychom
uvedli alespoň jedno z velkých jmen. A numerologie přece vděčí

přinejmenším částečně za svůj vznik Pythagorovi a jeho žákům,

kteří učili, že počty jsou něco zásadního, ne-li dokonce tou nejzá-

važnějšívěcív celém kosmu. Tento názor zastával ve svém pozdním
stáří dokonce samotný Platón, který tvrdil, že podstatou všeho jsou

počty. Je jistě pikantní, že ve filozofii se k podobnému platonismu

hlásil tvůrce novověké vědy Galileo.

A mají-li se takto věci s astrologií a numerologií, co potom

říci o dialektice, idealismu, humanismu a jiných kouzelných for­
mulkách, jimž dnešní svět patrně zcela propadl? Zde je skutečnost,
že pověry mají svůj původ v dílech našich profesionálních před­
chůdců, zcela evidentní. Filozof tu opravdu nemá na co být pyšný,
ale o tom až za chvíli.

S jedním okruhem názorů, které jsme zařadili mezi pověry,

souvisejí obtíže jiné povahy. Jde konkrétně o názory, které patří do
oblasti morálky a které se tudíž týkají norem chování, jak tomu je

v případě pojmů jako altruismus, trest, láska. Problém spočívá
v tom, že filozofie podle mého názoru je (nebo by měla být) vědou

9

a jako věda se zabývá fakty, tím, co je, a ne normami; přinejmenším
ne v tom smyslu, že by mohla předpisovat, co má být. Je-li přesto
v našem Stručném slovníku rovněž řeč o podobných představách,

je tomu z toho důvodu, že ti, kdo je vyznávají, se dostávají do

rozporu s normami, které sami považují za závazné. Jinými slovy

jde z našeho hlediska o něco, co bychom mohli označit za logickou,

ne etickou pověru.

Vedle dělení pověr na filozofické a nefilozofické si zaslouží

pozornost i jiné dělení. Doufám, že většina pověr, o nichž je ve

slovníku řeč, bude zajímat i neprofesionální filozofy (tj. čtenáře,
kteří nejsou filozofy z povolání), některé z nich jsou ale natolik
specializované, že se jimi široká veřejnost zabývá pouze výjimečně.

Jako příklad můžeme uvést pojem noetického idealismu. Zabýval-li
jsem se zde těmito pojmy i přes jejich poněkud esoterickou povahu,

bylo to s ohledem na neblahé následky, jež tyto zdánlivě čistě
odborné a odtažité omyly mívají. Kdyby se četba jejich analýzy
někomu zdála příliš obtížná, potom bych ho chtěl poprosit, aby od
ní upustil: jako polehčující okolnost ve svůj prospěch si tu dovoluji
ocitovat známou pravdu, že filozofie je zkoumání některých otázek,
které mají smysl pouze pro samotného filozofa (B. Russel).

Za povšimnutí stojí ještě jiná věc: zatímco jisté pověry, jako

například humanismus vznikají následkem popírání faktů a jiné

jako například astrologie vyplývají z nerespektování elementár­

ních metodologických zásad, je u dalších pověr příčinou vzniku
rovněž matení pojmů. V tomto ohledu jsou typické pověry o demo­
kracii (až šest různých významů slova!), idealismu a humanismu.

Je opravdu na pováženou, že k matení pojmů dochází až v takovém

rozsahu. Odpovědnost za tento stav nese podle mého názoru pří­
stup převážné většiny novověkých filozofů (16.-19. století), kteří
na rozdíl od starších filozofů podceňovali jazykovou analýzu, pouš­
těli se do spekulací nad pojmy „o sobě" a zapomínali, že pojmy

jsou prostě a jednoduše významy slov. Jak to výstižně vyjádřil jeden

z mých někdejších žáků: nezávazně plácali o pojmech, které se jen

tak placatily ve vzduchu. Četba jejich děl měla za následek, že se

zapomínalo brát v úvahu mnohovýznamovost většiny slov a díky

tomu se pak lehce propadalo předsudkům a pověrám.

10

Slovník je, jak už prozrazuje sám název, „ stručný ". Tím jsem

chtěl vyjádřit nejenom skutečnost, že se pověrami zabývám pouze
v krátkosti, ale také fakt, že uvádím pouze zlomek známých filozo­

fických pověr. Je tudíž nasnadě otázka, jakého klíče jsem při výběru
jednotlivých hesel použil. Mohu odpovědět, že žádného: jednoduše

jsem psal o pověrách, které mi přicházely na mysl a tudíž pocho­
pitelně o těch, jejichž obětí jsem kdysi byl i já sám. Možná jsem díky

tomu řadu závažných pověr přehlédl, ale s tím se už nedá nic dělat.

I tak si totiž myslím, že příděl hloupostí, o nichž bude dále řeč, je

dostatečně obsáhlý, aby jejich rozbor přispěl k úspěšnému průběhu

léčebné kúry, jejímž cílem je procitnutí, „ vystoupení do světla ".

Přehlížím-li znovu soupis pověr, s nimiž se tu vyrovnávám,

nemohu se zbavit nepříjemného pocitu, pro který mají Němci
označení Katzenjammer (tomu odpovídá typicky český pojem „ ko­

covina" - pozn. překl.) a co v polštině vystihuje nepříliš polské
slovo „ chandra ". Z mého Slovníku totiž vyplývá, že v našem světě

panuje neuvěřitelnémnožství pověr, a jakých pověr! Člověk nemusí

být zrovna vyznavačem Nepřetržitého Pokroku Lidstva, aby doufal,
že lidé dvacátého století budou přece jen poněkud uvědomělejší a
rozumnější než troglodyté. Avšak soupis pověr, jež vyznávají mi­
lióny lidí v Londýně, New Yorku nebo v Paříži, tvrdě vyvádí naše
zbožné přání z omylu. Člověk v sobě musí potlačovat zahanbující

pocit, že vůbec přísluší k podobnému pokolení A jde-li přímo o

mne, je moje hořkost o to větší, že jsem i já byl slepým vyznavačem
mnoha zde uvedených pověr. A ještě nesnesitelnější je pro mne,
abych tak řekl, můj profesionální stud: mám tím na mysli svoji

příslušnost k profesionální skupině filozofů, jež se těžce provinila

tím, že vznik takového množství pověr způsobila nebo umožnila.

Nakonec ještě jedna více méně osobní úvaha. Kdo nahlédne

do slovníku podrobněji, snadno se přesvědčí, že v něm slovem
„pověra " označuji celou řadu postojů všeobecněpovažovaných za

pravdivé, dobré, ušlechtilé nebo dokonce za vznešené, jako napří­

klad altruismus nebo humanismus. To je skutečně pravda. Postu­

puji tak proto, že filozof je, jak jsem již řekl, obrazoborec z povo­

lání, že je přímo hubitel předsudků a pověr. Jeho hlavní úlohou je
odvalovat balvany a bořit překážky, které stojí v cestě otevřenému

11

poznání a vidění světa. Že není plnění této úlohy nic příjemného a

ze to ani autorovi nepřináší přílišný užitek, je už jiná otázka. Vždyť

filozof věrný svému povolání musí naopak počítat s tím, že od

starých dobrých modlářů i od zbývajících vyznavačů různých po­

věr, nemůže čekat nic jiného než pronásledování. Není pravda, že

se v dějinách vyskytuje příliš mnoho mučedníků vědy, mnoho

filozofů se však dočkalo pronásledování právě proto, že tepali
pověry.

Ani s tímhle se však nedá nic dělat. Doba je navíc taková, že

každý, kdo je toho schopen - a právě dnes víc než kdykoli předtím
- má neoddiskutovatelnou povinnost proti pověrám bojovat. Vždyť
dnes se celá řada lidí, a mnohdy dokonce skutečných filozofů, silně
odpudivým způsobem plazí před pověrou marxismu a v samotném
Polsku má člověk často možnost volby pouze mezi dvěma druhy

pověr: pověrami, které hlásá komunistická strana, a pověrami,
jimž holdují tmářští katolíci.

Jde-li však o posledně jmenované pověry, má autor v dějinách

filozofie jednoho předchůdce, jistého svatého Tomáše Akvinského,
jejž v Paříži i Oxfordu prokleli za to, že se odvážil skoncovat

s pověrečnou reistickou představou o duši a zastávat jedinou
skutečně pravdivou tezi, že duše je formou („podstatou") těla,

forma corporeitatis. A třebaže svatý Tomáš už není můj guru, budiž

mi dovoleno považovat ho za nebeského přímluvce obrazoborectví,
s nímž se laskavý čtenář bude setkávat v tomto slovníku.

J. M. Bocheňski

A

AKTIVISMUS / Názor, že pouze pohyb, činnost, směřování k nějakému

cíli má hodnotu a může dát lidskému životu smysl. V takovém

případě by život měl smysl pouze tehdy, kdyby člověk byl aktivní,

neustále k něčemu směřoval. Každé „užívání chvíle", jakoukoli

kontemplaci aktivismus odsuzuje jako něco mrtvého a neužitečné­

ho.

Aktivismus existuje už od starověku, ale v poslední době ho velice

zpopularizovali existencialisté. Právě tito filozofové chápou jsouc­

nost člověka (tzv. *existenci) jako nepřetržité usilování, napětí,

pohyb ve směru budoucí existence: člověk nejenže koná, ale sám

je činností, čirým pohybem, čistým usilováním.

Lze snadno dokázat, že aktivismus je pověra; stačí tu připomenout

všem důvěrně známé okamžiky, kdy člověk nesměřuje k žádnému

cíli a přesto má jeho život plný a mnohdy velice intenzivní smysl.

Takový je například okamžik, kdy po koupeli v moři ležím na

písku a vychutnávám vítr a slunce. Podobný okamžik prožil jeden

z tvůrců neeuklidovské geometrie, velký německý matematik Rei-

mann, o němž se traduje, že - jak se svěřil svému příteli - měl

intuici svého systému jako celku a z ní měl tak obrovskou radost,

že něco podobného může prožít patrně jenom málo lidí.

Je jasné, že v podobných okamžicích člověk nejedná účelově,

k ničemu nesměřuje, a přesto žije velice intenzivně a jeho život má

smysl. Tím, že lidem upírá právo těšit se z okamžiku, zbavuje

13

aktivismus smyslu i samotnou činnost - protože něco děláme proto,

abychom něco získali, ne proto, abychom donekonečna vyvíjeli

činnost pro činnost. Takže oním „něčím", oč v činnosti jde, musí

nakonec být okamžik užívání toho, čeho jsme se snažili činností

dosáhnout.
Jednou z příčin rozšíření pověry aktivismu je *kolektivismus,

pověra, která požaduje, aby člověk žil výhradně pro společnost.

Z kolektivistického hlediska je samozřejmě třeba výhradně praco­

vat a pracovat; okamžik „užívání" je přitom považovaný za krádež,

ochuzování společnosti o něco, čím jsme jí povinováni. Kolekti-

vismus je však pověra.

Viz též: existence, kolektivismus.

ALTRUISMUS/Altruismus včetně celého prapodivného pojmenování

vynalezl francouzský filozof Auguste Comte. Prapodivným proto,

že se skládá ze slovních kořenů převzatých hned ze tří jazyků

(latiny, francouzštiny a řečtiny) - a že skutečnost, kterou mělo

označovat, se diametrálně liší od autentické lásky, kterou měl

altruismus nahradit. Altruismus je totiž láska k druhému člověku

in abstracto; také údajně proto, že je to jiný člověk. Objektem

altruismu je tak blíže neurčené individuum, jež máme milovat

v podstatě proto, že je nám cizí a že se od nás liší. Máme tu co do

činění s úplným opakem skutečné lásky, protože v ní milujeme

vždy konkrétní osobu a milujeme ji nikoli proto, že se od nás liší,

ale naopak proto, že je nám blízká a v míře, v jaké je s námi

identická. Tento rozdíl si patrně uvědomoval i samotný Comte a

proto pro svůj altruismus vymyslel nové pojmenování. Směšování

tohoto altruismu s normální lidskou láskou je pověra, a jen málo

věcí se svou trapností vyrovná pohledu na křesťanské duchovní,

kteří šíří tento nesmysl z kazatelen, protože si altruismus pletou

s křesťanskou láskou.
Abychom lépe pochopili vznik slova altruismus, je třeba si uvědo­

mit, že Comtovu altruismu vůbec nejde o jednotlivé lidi, ale o tzv.

„velkou bytost" (grand étre), o samo ""lidstvo neboli Humanitu.

Protože nás má s touto „velkou bytostí" spojovat právě altruismus,

není ničím jiným než nástrojem ""modlářství, jímž je zbožnění

14

lidstva neboli Humanity. Cílem tohoto vynálezu bylo vytvořit

doktrínu, jež by v rámci zmíněného modlářství nahradila křesťan­

ské učení o lásce k bližnímu.
Viz též: egoismus, kolektivismus, láska, lidstvo, modlářství.

ANARCHISMUS / Názor, že anarchie je nejen možné, ale dokonce

žádoucí společenské zřízení. Anarchía je řecký pojem označující
uspořádání nebo spíš neuspořádanost, v níž neexistuje žádné násilí

ani deontická*) *autorita sankce. Anarchie je evidentní pověra,
přinejmenším v případě, aplikuje-li se na vyspělejší společnosti.
V průběhu pěti tisíciletí dějin lidstva není znám ani jeden případ,

v němž by anarchii nedoprovázelo obrovské množství nesprave­
dlností, krutostí, vražd atd., jež šly ruku v ruce s rychlým úpadkem
společnosti. Anarchistou lze tak být pouze za předpokladu, že se
držíme ještě jedné pověry, a tou je víra v pokrok.

Je však třeba vzít v úvahu, že zastánci anarchismu ne vždy popírají
nutnost jakékoli *autority, popírají pouze autoritu sankce. Jsou
přesvědčeni, že dobrovolně uznávaná autorita musí vystačit a že se

jí lidé podřídí i tehdy, nehrozí-li jim žádná sankce. I toto je však
pověra. Víme přece, že v každé společnosti bez výjimky existuje

určité procento jednotlivců nedisciplinovaných resp. zločinných,
kteří se vůli většiny nepodřizují. A v naší době je to víc zřejmé než

kdykoli předtím.
Příčinou rozšířenosti této pověry je, že existující uspořádání a
výkon moci jsou pociťovány jako něco nespravedlivého, což může

být v mnoha případech i oprávněné. Ale anarchismus toto zlo
neléčí, naopak, obvykle mívá za následek útrapy mnohem větší než
ty, od nichž chtěl lidi osvobodit.
K popularizaci anarchismu přispěl ve velké míře *marxismus.
Marx sám ostatně převzal jako politický cíl ideály anarchistů.

V „ráji na zemi", jímž má podle něho být *komunismus, nebude
už existovat *stát ani jakékoli násilí. Jeho cílem je tak vlastně

*)deontický (z řeckého deon, závazek, povinnost), zde vyplývající z poslušnosti

vnější autoritě. Pojmem deontologie se někdy také označuje obecná věda o

morálce. (Pozn. překl.)

15

anarchie. Na marxismu je obludné, že v teorii holduje podobné
pověře a hlásá anarchistický ideál, ale v praxi všude tam, kde se

dostane k moci, zavádí krajní *totalitarismus.
Viz též: autorita, komunismus, marxismus, pokrok, stát, totalita-

rismus.

ANTISEMITISMUS / Pojmu „antisemitismus" se dnes užívá v dost

podivných souvislostech, vždyť Arabové jsou rovněž Semité: kdo

je nemá rád, by tudíž měl být také antisemitou. Ale s tím, co

v dnešní době označuje antisemitismus, jsou spojeny přinejmenším
tři pověry.

1. První a nej vážnější pověrou je samotný antisemitismus. Spočívá
v démonizování Židů a v připisování jim veškerého zla. Vyznavači

antisemitismu běžně vykládají, že Židé řídí svět, že mají jakousi
centrálu, jež má za cíl ovládnutí světa a zničení naší civilizace atd.
Židům se naprosto nepodloženě připisují zločiny všeho druhu.

Mezi antisemity je obecně rozšířený požadavek vymýtit z naší
civilizace všechno, co je židovské.

Každému by mělo být jasné, že to všechno jsou hanebné pověry.

Když si blíže všimneme pouze onoho výše uvedeného požadavku

„očištění" evropské kultury od toho, co přinesli Židé, zjistíme, že

je to nesmysl. Evropská kultura je nemyslitelná bez křesťanství a

křesťanství spočívá na židovské Bibli a pochází od Ježíše Krista,

jenž byl Žid. Proto také antisemité bývají velice často antikřesťany,

aniž jim docházelo, že vlastně podřezávají základy kultury, kterou

chtějí bránit. A přínos a význam Židů pro tuto kulturu nestojí a

nepadá s křesťanstvím. Celá řada nejvlivnějších evropských mys­

litelů 19. a 20. století byli Židé: stačí jmenovat Marxe, Freuda a

Einsteina. A jde-li o filozofii, potom vše, co rozhodujícím způso­

bem umožnilo vyjít z temné uličky „novověkých" dějin, pochází

od Židů. Židé byli například takoví filozofové jako Bergson (Zbyt-

kower), Husserl, Cassirer, Lévy-Strauss nebo Tarski. Je sice prav­

da, že řada předních komunistů skutečně byli Židé, ale přední

francouzský antikomunista Raymond Aron byl také Žid. Evropská

kultura je bez Židů nemyslitelná a antisemitismus je proto krajně

protievropská pověra.

16

Vyvstává přirozeně otázka, proč je antisemitismus natolik rozšířen,

a to dokonce v zemích, kde Židé tvoří nebo tvořili celkem zane­

dbatelnou a dobře asimilovanou menšinu, jak tomu bylo v předvá­

lečném Německu, kde antisemitismus dosáhl svého vrcholu. Od­

pověď na tuto otázku je složitá - zdá se však, že antisemitismus má

několik příčin. Jednou z nich je zcela určitě závist způsobená tím,

že mezi Židy existuje relativně vysoké procento velice schopných

lidí a v důsledku toho zaujímají často vedoucí postavení nejen

v literatuře, vědě a filozofii, ale i v politice. Jinou příčinou je nejspíš

skutečnost, že z tohoto národa také pochází relativně mnoho lidí

netolerantních a tam, kde se dostali k moci, i bezohledných. Tato

netolerance se pak mimo jiné projevuje znevažováním nábožen­

ských a vlasteneckých citů gójů. Tito lidé také do značné míry

nesou odpovědnost za šíření antisemitismu. Neblahý vliv měla ve

20. století také skutečnost, že mnoha lidem tohoto typu byla

svěřena moc v komunistických stranách - zločiny, jichž se do­

pouštěli, byly nakonec připsány všem Židům, což je očividná

pověra, nicméně to alespoň zčásti vysvětluje rozšířenost antisemi­

tismu.
2. Vedle této pověry zásadní povahy je třeba ještě připomenout

jinou pověru spočívající v tom, že antisemitismus je považován za

něco mnohem horšího a zločinnějšího než nepřátelství vůči jiným

etnickým skupinám. Lze to pochopit tehdy, má-li někdo na mysli

německý antisemitismus, který měl za následek genocidu Židů - a

v tom smyslu znamenal něco mnohem horšího než například

vzájemná nevraživost Vlámů a Valonů v Belgii. Avšak genocida,

jejíž obětí se po první světové válce stali Arméni, je stejně odsou­

zeníhodná jako zločiny hitlerismu. Rozdílné hodnocení vyplývá

patrně z toho, že Židé jsou považováni za „vyvolený národ"; tomu

dnes ovšem nevěří ani většina samotných Židů.
3. Pověrou je nakonec i mínění, že není možné mít Židy méně

v lásce než ostatní a že ten, kdo má raději Italy nebo Číňany je už

proto antisemita. Patří k přirozené povaze věcí, že každý má právo

kohokoli milovat nebo nemilovat, pouze pod podmínkou, že se

v souvislosti s osobou, kterou miluje, nedopustí porušení zákonů.

Každý má také nejen právo, ale i povinnost víc milovat sobě blízké

17

než cizí a mít tudíž víc rád Poláky než například Francouze nebo
Židy. Kdo o podobně smýšlejících lidech tvrdí, že jsou antisemité,
ten se stal obětí pověry.
Viz též: láska, rovnost

ANTROPOCENTRISMUS / Antropocentrismus je pověrečná filozo­

fie úzce související s * humanismem, jež člověka považuje za střed

a východisko filozofického zkoumání. S krajní podobou antropo­

centrismu, shrnutou ve známé větě, že „člověk je mírou všech

věcí", se setkáváme u řeckého filozofa Protagory. Antropocentris­

mus znamená urážku zdravého rozumu, a to dokonce dvojím

způsobem: jednak vzhledem k předmětu, jednak vzhledem k me­

todě lidského poznání.

Jde-li o předmět našeho poznání, potom lze chápat, že lidé žijící

před Koperníkem považovali antropocentrismus za rozumné sta­

novisko. Tehdy se domnívali, že země je středem relativně malého

světa, v němž se všechno, slunce, hvězdy, planety, točí kolem ní.

Představa, že celá skutečnost se točí kolem člověka, se tehdy mohla

zdát ve shodě s vědou. (Je však zajímavé, že pověře antropocen­

trismu tehdy propadlo jen několik málo filozofů.) Dnes samozřej­

mě víme, že naše Země je pouze nepatrná planeta rotující kolem

Slunce, jež je tři sta třicet tisíckrát těžší než ona, že sluncí jako naše

jsou v Mléčné dráze miliardy a mlhovin jako Mléčná dráha je

rovněž bezpočet. Víme, že život na zemském povrchu existuje ve

srovnání s existencí Země nebo s dobou trvání vesmíru nepoměrně

krátkou dobu, o existenci lidského druhu ani nemluvě. Proto každý,

kdo nepropadl pověře *humanismu a kdo jinými slovy člověka

nepovažuje za nadpřirozenou bytost, musí uznat, že antropocen­

trismus je pověra.
Ke stejnému závěru dospějeme i z hlediska metody. Naše poznání

sebe samých je ve srovnání s poznáním jiných předmětů druhotné -

a naše sebereflexe je mnohem složitější než poznání vnější skutečnos­

ti. Názor, že poznám je třeba začínat od člověka, je tudíž pověra.

Zdá se, že příčinou šíření této pověry obyčejně bývá rozklad

společnosti a s ním spojený sklon lidí uzavírat se v sobě, přemýšlet

o sobě a zapomínat na okolní skutečnost.

18

Viz též: humanismus, idealismus, skepticismus.

ASTROLOGIE / Systém vycházející z předpokladu, že vzájemná kon­

stelace slunce, měsíce a planet v okamžiku narození člověka roz­

hoduje o jeho osudu a že z ní lze předvídat budoucnost. Je to jedna

z nejrozšířenějších pověr. V některých civilizovaných zemích platí

každý třetí člověk vysoké sumy za vyhotovení astrologického

horoskopu. V Paříži existuje „Vysoká škola astrologie", která

vydává rozpravy, traktáty a příručky a uděluje rovněž „vědecké"

tituly. Zvlášť pikantním projevem matení pojmů panujícího v této

oblasti je skutečnost, že na této škole mimo jiné přednáší i jeden

katolický řeholník a podepisuje se plným jménem.

Ze je astrologie pověra, vyplývá ze tří důvodů. Za prvé všichni

vědci kompetentní v této oblasti, jmenovitě astronomové, astrofy­

zikové a psychologové, astrologii jednohlasně odmítají jako pově­

ru. Za druhé jsou všechna tvrzení astrologů naprosto nepodložená,

uváděné „důkazy" jsou zcela v rozporu s elementárními zásadami

vědecké metodologie, především statistiky. Za třetí je známo, že

lidé, kteří se narodili v tomtéž okamžiku a v temže místě, a kteří

by tudíž měli podle astrologie mít stejný úděl, mají ve skutečnosti

často zcela odlišné osudy (sv. Augustin).

Abychom názorně ilustrovali pokleslost této pověry, můžeme si

ocitovat několik ukázek z astrologické příručky jistého Francesca

Wagnera, z kapitoly o tzv. planetách:

Měsíc: ...právě Měsíc v nás probouzí přirozenou touhu po změně,

po drobných výletech... Dává nám velkou bystrost, intuici, media-

tivní vlastnosti, pasivitu. Reguluje chod ženských orgánů, plod­

nost, těhotenství, porody, pohlavní indispozice...

Merkur: ...planeta inteligence a ducha, profesionální práce, podni­

kání, obzvlášť obchodního. Merkur rozhoduje o roli, jakou bude

moci sehrát jednotlivec...

Saturn: ...naplňuje osud (předurčení), zvolna člověka posouvá po

jednotlivých stupních duchovního i společenského vzestupu a zá­

roveň poskytuje síly k dosažení cíle. Je planetou bolesti a pocitu

zavázanosti...
Všechno je bezpochyby krásné a povznášející, škoda jen, že zcela

19

a naprosto nepodložené. O výše zmíněných planetách víme pouze
to, že jde o neživá seskupení hmoty, která se pohybují vesmírnými
prostorami ve shodě se zákony mechaniky. Rovněž víme, že jejich

„vibrace" jsou natolik slabé, že neporovnatelně větší vliv má na
nás tlumený hovor v sousedním domě.
Příčinou obliby astrologie je určitě mj. i skutečnost, že astrologové

jsou často obdařeni bystrou intuicí, znalostí lidské duše a

nejspíš také mediativními vlastnostmi, což jim umožňuje dovědět
se o svých klientech různé věci zcela nezávisle na jakémkoli
postavení nebeských těles. Své úspěšné diagnózy pak připisují
astrologické „vědě".

AUTORITA / V souvislosti s autoritou vznikla řada pověr přímo

strašidelných. K tomu, abychom si uvědomili jejich zvrácenost, si
především musíme objasnit význam pojmu autorita. Říkáme, že
určitý člověk představuje pro jiného člověka v j isté oblasti autoritu
právě tehdy, předává-li mu vše, co spadá do uvedené oblasti, jako
první a ve výslovně formulované podobě (například jako vědecký
poznatek, rozkaz apod.), a on vše přijímá. Jsou dva druhy autority:
autorita znalce, specialisty, učenými slovy autorita „epistémic-

ká"*), a autorita nadřízeného, šéfa, jíž se hkáautorita „deontická".
V prvním případě pro mne někdo znamená autoritu tehdy a jenom
tehdy, jsem-li přesvědčen, že danou oblast zná lépe než já a že říká
pravdu. Epistémickou autoritou ve fyzice je pro mne například
Albert Einstein, ve škole je pro žáky v hodině zeměpisu epistémic­
kou autoritou učitel zeměpisu atd. Naproti tomu deontickou auto­
ritou je pro mne někdo právě tehdy, jsem-li přesvědčen, že určitého
cíle mohu dosáhnout pouze za předpokladu, že budu plnit jeho
příkazy. Mistr je deontickou autoritou pro dělníky v dílně, velitel
čety je deontickou autoritou pro vojáky. Deontická autorita se dále
dělí na autoritu sankce (sleduje-li autorita jiný cíl než já, ale já se
podřizuji jejím příkazům z obavy před trestem) a autoritu solidarity

(sledujeme-li stejný cíl: námořníci mají v nebezpečí stejný cíl jako
kapitán lodi).

*) epistémický (z řeckého epistémé, věda), zde vyplývající z vědeckého poznání.

(Pozn. překl.)

20

1. První pověiouo autoritě je názor, že autorita je něco, co se protiví

rozumu. Ve skutečnosti však uposlechnutí autority představuje

velice uvážlivý postoj, jenž je ve shodě s rozumem. Tvrdí-li napří­

klad matka dítěti, že existuje jedno veliké město, a to město se

jmenuje „Varšava", chová se dítě velice rozumně, přijímá-li to jako

pravdu. Stejně rozumně se chová i pilot věřící meteorologovi, který

ho informuje, že v daném okamžiku je nad Varšavou tlaková výše

a západní vítr o rychlosti šedesát metrů za sekundu - protože míra

informovanosti autority je v obou případech větší než u dítěte nebo

u pilota. Autorita má své místo dokonce i ve vědě. K tomu,

abychom se o tom přesvědčili, stačí vzít v úvahu obrovské knihov­

ny, které se nacházejí v každém vědeckém institutu. Knihy z těchto

knihoven nejčastěji obsahují referáty o vědeckých výsledcích,

k nimž dospěli ostatní vědci, jinými slovy obsahují výpovědi

epistémických autorit. Podobně bývá navýsost moudrým jednáním

uposlechnout autoritu, například kapitána lodi. Tvrzení, že mezi

autoritou a rozumem existuje vždy a všude rozpor, je pověra.

2. Druhou pověrou, jež se v souvislosti s autoritou objevuje, je

přesvědčení, že existují autority abych tak řekl univerzální, tj. že

existují lidé, kteří jsou autoritou pro všechny oblasti. Je jasné, že

tomu tak není; každý člověk je autoritou nanejvýš v nějaké vyme­

zené oblasti nebo nanejvýš v několika oblastech, nikdy však ve

všech. Einstein byl nepochybně autorita v oblasti fyziky, ne však

v morálce, politice nebo náboženství. Respektování podobných

univerzálních autorit je nicméně velice rozšířená pověra. Když

například grémium univerzitních profesorů podepisuje nějaký po­

litický manifest, děje se tak za předpokladu, že je čtenáři budou

považovat za politickou autoritu, jako by jejich autorita vědců

měla univerzální platnost, i když nic podobného zcela evidentně

nejsou. Protože tito vážení profesoři jsou nepochybně autoritami

ve věci dějin francouzské revoluce, čínské keramiky nebo počtu

pravděpodobnosti, nikoli však v oblasti politiky a podobnými

prohlášeními svou autoritu zneužívají.

3. Třetí obzvlášť škodlivou pověrou je směšování deontické auto­

rity (šéfa) s epistémickou autoritou (znalce). Mnoho lidí je pře­

svědčeno, že ten, kdo má moc a je proto deontickou autoritou, je

21

z tohoto titulu zároveň autoritou epistémickou a může své podří­

zené poučovat například o astronomii. Autor těchto řádků zažil

svého času „přednášku" jednoho vyššího důstojníka (naprostého

diletanta v oboru) o astronomii, kterou držel před oddílem, v němž

byl v uniformě desátníka přítomen docent astronomie.

Obětí této pověry se mnohdy stávají i lidé znamenití jako například

zakladatel řádu jezuitů svatý Ignác z Loyoly, jenž ve známém

dopise žádá portugalské otce, aby „podřizovali svůj rozum před­

stavenému", tj. autoritě čistě deontické.
Viz též: guru, intelektuálové, racionalismus, rozum.

B

BEHAVIORISMUS / V přesném smyslu slova metodologie, jež odmítá

vzít v úvahu prožívání zkoumaného objektu a žádá, abychom se

omezili na výzkum jeho chování (anglicky behaviouf). Je-li tato

metodologie oprávněná nebo není, musí rozhodnout psychiatři.

Behaviorismus však přibírá i pověrečný význam, a to tehdy, vyjad-

řuje-li názor, že neexistují psychické jevy neboli *duše. V tomto

druhém smyslu je behaviorismus evidentní pověra.
Viz též: duše, materialismus.

BLÁBOL/BLÁBOLENÍ / Lidské mluvení, které postrádá smysl. Samo

bláboleníntní pověra, tou je až přesvědčení, že lze prostřednictvím

blábolupieáat informaci o objektivních věcech. Existují dva druhy

blábolení: první spočívá v užívání slov, jimž vesměs nikdo nero­

zumí, druhý v užívání výrazů pro posluchače nebo čtenáře

v podstatě srozumitelných, avšak používaných ve smyslu zcela

odlišném od významu v daném prostředí zažitého. Příkladem

prvního druhu jsou například magické pojmy jako „abrakadabra"

nebo „hokus-pokus" apod. Příkladem bláboleníve druhém smyslu

je zneužívání významu slov, se kterým se často setkáváme zejména

u filozofů a teologů. Nejčastěji jde o pojmy, jejichž prostřednictvím

se vytváří dojem učenosti, vědátorství. Vykládá-li například učený

teolog o dialogu věřících s Bohem, zcela očividně blábolí, neboť

řecké slovo dialog znamená totéž co naše „rozmluva", a věřící

s Bohem očividně nerozmlouvají.

23

Člověk, který používá blábolu, nemusí být nezbytně přesvědčen,

že tímto způsobem lze předat informaci, a nemusí nutně být pověr­

čivý: spíš se stává, že chce jednoduše imponovat posluchačům

nebo je pomýlit. Kdo však považuje blábolení za prostředek pře­

dávání objektivních informací, ten je obětí pověry.

Hlavním důvodem, proč k něčemu podobnému tak lehce dochází, je

směšování dvou odlišných funkcí slov. Slovo totiž může jednak

předat v mne své srozumitelnosti informaci o nějakém objektu, o

něčem, co se liší od stavů promlouvajícího. Například výrok „Hoří!"

předává informaci o požáru propuknuvším v blízkosti člověka, jenž

tento výrok pronáší. Na druhé straně slovo prozrazuje náladu, určitý

psychický stav promlouvaj ícflio, a to i tehdy, je-li nesrozumitelné. Týž

výrok „Hoří!" vykřiknutý hlasitě a se strachem prozrazuje skutečnost,

že se jeho původce bojí ohně. Vykřikne-li herečka na scéně třikrát za

sebou a stále hlasitěji: „Za hraběte se neprovdám!", potom dvě

následující „neprovdám" nepřinášejí novou informaci, jež by původní

informaci doplňovala, ale přesně vystihují vřelé city, jež ona žena

chová vůči jistému hraběti. V tomto druhém smyslu může i ten

nejhorší blábol přenášet určitou informaci (ne ovšem informaci ob­

jektivní) v míre, v jaké prozrazuje určitý osobní postoj nebo psychické

stavy prožívané tím, kdo podobných výrazových prostředků používá.

Je však zcela vyloučené, že by blábolení mohlo předat jakoukoli

objektivní informaci o něčem zcela odlišném od vypovídajícího

subjektu. Z tohoto důvodu je blábolení naprosto k ničemu všude tam,

kde jde o přenos objektivních informací, a tedy především ve vědě.

Mínění, že může být něčím prospěšné vědě, je obzvlášť těžká pověra.

Pověrou je však rovněž mínění, že blábolu může nebo je dokonce

povinen užívat i filozof.
Podléhat této pověře je o to víc škodlivé, že používání slov s objek­

tivním významem je specifickou vlastností člověka (a v určité míře i

vlastností vyšších zvířat). Ti, kdo chtějí objektivní a srozumitelný

lidský jazyk nahradit bláboly, degradují člověka pod úroveň opic a

nosorožců, protože ani zvířata nepoužívají nesrozumitelného blábo­

lení.

Viz též: tajemství.

24

BYROKRACIE/BYROKRATÉ / V užším smyslu jsou byrokraté pří­

slušníci státní úřednické vrstvy, jež na rozdíl od zaměstnanců

zestátněných podniků vykonává moc. Tvoří velice silnou skupinu,

složenou většinou z vykořisťovatelů a parazitů. Nové výzkumy

odhalily, že se v dějinách často výsky tují období, v nichž byrokraté

bezohledně vykořisťují tvůrčí pracovníky. V minulosti tomu tak

bylo ve starém Egyptě, nyní se totéž děje v komunistických zemích.

Počet příslušníků byrokratické třídy i jejich vliv však narůstá i v

jiných zemích.

Aby zakryli parazitický charakter své třídy, rozšiřují byrokraté

různé pověrečné představy o „ *státě", „moci", „ *třídě" atd., přitom

však nejde o nic jiného než o zájmy jejich vlastní třídy, protože

byrokraté mají přirozený sklon rozmnožovat se jako králíci. Aby

zajistili korýtka pro různé své přátele a příbuzné, snaží se vydávat

stále nové a nové zákony a nařízení. Třída byrokratů působí

v organismu společnosti stejně jako rakovina a také ho nakonec

zahubí, neučiní-li se jejímu bujení přítrž. Podmínkou alespoň čás­

tečného osvobození společnosti od vykořisťování byrokracií je

likvidace pověr, které šíří.
Uveďme si příklad jednoho takového rakovinného bujení. V Ja­

ponsku neustále přibývalo zákonů o letectví a věci nakonec dospěly

tak daleko, že v současnosti letecký úřad vyžaduje předložení

letového plánu dvě hodiny před každým vzlétnutím, a to i v případě

jednoduchého obletu letiště. Díky tomu není v Japonsku možné se

naučit létat, základní leteckou kvalifikaci získávají japonští piloti

v USA. V jejich vlastní zemi byrokracie létání v malém, a tím i

možnost základního výcviku prakticky zlikvidovala.

Jednou z příčin šíření pověr o byrokracii je *socialismus, přede­

vším svou snahou likvidovat soukromé podnikatele, aby mohli

jejich místo zaujmout byrokraté. Katastrofální následky jejich

ekonomiky jsou známé, ale socialistické impulsy jsou někdy nato­

lik silné, že si lidé neuvědomují nebezpečí pověr šířených byrokra­

cií. *Komunismus jako vyhrocená podoba socialismu je zároveň

jedním z nejmocnějších faktorů, které tyto pověry podporují.

Viz též: kolektivismus, humanismus, socialismus, stát.

25

D

DEMOKRACIE / Demokracii v podstatě nelze definovat, tak veliké

panuje v této věci zmatení pojmů. Samo přesvědčení, že demokra­

cie je odpovídající uspořádání veřejných věcí, není pověrečné.

Pověrou je však slepá víra, že jedinou přípustnou formou zřízení

je pouze demokracie, aniž by se odlišovaly různé významy slova.

Slovo demokracie má přinejmenším šest významů: demokracie

jako uspořádání společnosti, určitý druh této demokracie, liberální

zřízení, ústavní stát, sociální demokracie a konečně diktatura strany.

1. Na prvém místě označuje demokracie zřízení, v němž vládne lid,

resp. volí ty, kdo vládnou. Je to demokracie ve smyslu lidovlády.

Je-li tomu tak skutečně, potom je třeba říci, že pojem „lidová

demokracie" je nesmysl, protože doslova znamená „lidovou lido-

vládu", tedy něco jako „máslové máslo". Slovo demokracie totiž

pochází z řeckého démos (lid) a kratein (vládnout).
2. Často se ovšem pojmem demokracie neoznačuje demokracie

vůbec, ale určitá forma demokratického nížení. A zde existují

nejrůznější druhy demokracie. Jedním z nich je tzv. bezprostřední

demokracie, jež se dosud praktikuje v některých malých švýcar­

ských kantonech, kde se na tzv. Landsgemeinde shromažďuje

všechen lid, aby přímo řešil nejrůznější státní záležitosti; stejná je

v určité míře i demokracie praktikovaná ve švýcarské konfederaci.

Jinou formou demokracie ve smyslu uspořádání společnosti je

demokracie parlamentní, v níž lid volí své zástupce (parlamentá-

26

ře). Rovněž tato demokracie má různé formy; existuje například

demokracie prezidentská (ministři odpovídají prezidentovi, jejž

volí lid) a demokracie stran (ministři odpovídají parlamentu).

Často se setkáváme s tím, že některá z těchto četných forem

demokratického zřízení je považovaná za jedinou „skutečnou"

demokracii, což je evidentní pověra.

Od demokratického zřízení je třeba odlišovat zřízení liberální,

v němž například panuje svoboda tisku, svoboda shromažďování

apod. Stává se, že uvedené svobody jsou v demokratickém zřízení

omezovány (zpravidla například v době války) a že naopak

v nedemokratickém zřízení existuje více svobody.
4. Něco jiného je také zákonné uspořádání, třebaže i ono bývá často

označováno pojmem demokracie. Právní stát je zřízení, v němž

jsou respektovány právní normy. Zeje chybné směšovat zákonnost

s demokratickým zřízením, vyplývá ze skutečnosti, že existuje řada

států s demokratickým zřízením, v nichž není respektována zákon­

nost a že jsou naopak známy nedemokratické, ale právní státy.

Představu o druhé možnosti si můžeme učinit ze známé anekdoty

z doby Friedricha Velikého, jenž byl samovládce a v jehož státě

nebylo po demokracii ani stopy. Hovoří se v ní o mlynáři, jemuž

královští úředníci zabrali mlýn a jenž prohlásil, že jde do Berlína,

protože - podle jeho vlastních slov - „v Berlíně jsou ještě soudci".

Takže mlynář věřil v zákonnost tohoto nedemokratického státu.
5. Rovněž není namístě směšovat demokratické zřízení, a v pod­

statě i liberální či právní zřízení, s demokracií „ sociální". Demo­

kracie uvnitř společnosti přináší takové uspořádání, v němž mezi

jednotlivými vrstvami neexistují psychologické přehrady. Že je

tato „sociální" demokracie něco jiného než demokratické uspořá­

dání, nám potvrzuje skutečnost, že existují země s čistě demokra­

tickým zřízením, v nichž jsou tyto bariéry velice silné, na druhé

straně jsou země bez demokratického zřízení, v nichž nejsou mezi

příslušníky různých sociálních vrstev příliš hluboké rozdíly. Po­

dobná „sociální" demokracie existuje dokonce v zemích ovláda­

ných tyrany, kteří chtějí všechny občany snížit na úroveň nevolní­

ků.
6. A konečně marxisté-leninisté si uvykli označovat za demokracii

27

diktaturu své strany; podobné terminologie používají také tyranští

samovládci v mnoha zaostalých zemích, v nichž často existuje

pouze jedna strana. Říkat takovému zřízení demokracie je patrně

tou nejtěžší pověrou, jakou si lze představit, protože v něm neexis­

tuje demokracie ani v jednom z výše uvedených významů: demo­

kracie ve smyslu uspořádání společnosti nebo ve smyslu libera­

lismu atd.
Nezávisle na zmatku kolem pojmu demokracie i na pověře spočí­

vající v tom, že za „skutečnou" demokracii je považován pouze

jeden z významů slova, existuje ještě jedna velice rozšířená pověra.

Spočívá v těžko pochopitelném přesvědčení, že demokracie - nebo

dokonce některá z forem demokratického zřízení, které se

osvědčilo jako vhodná forma vlády v naší zemi nebo zemičce, musí

být nastolena všude ve světě, v Číně, stejně tak v Etiopii či Brazílii.

Že je to pověra, vyplývá už z prostého faktu, že ze sto šedesáti

v současnosti existujících států má demokratické zřízení sotva 21.

Podléhat této pověře je jedním z nejhorších a nejvíc kompromitu-

jících projevů provincialismu.

Viz též: autorita, elita, lid, stát, rovnost, svoboda.

DIALEKTIKA / Název dialektika pochází z řeckého dialegein, disku­

tovat, původně tedy byla dialektika - uměním diskutovat. Celá

dlouhá údobí - například u starověkých stoiků nebo ve scholastice

-byla pojmem dialektika označována *logika. V tomto významu

není dialektika ani v nejmenším pověrečná, naopak může být velice

užitečným uměním. Až německý filozof Hegel zatížil slovo dia­

lektika novým, pověrečným významem a díky tomu se také

z vyznávání dialektiky stala pověra. Je-li vůbec možné pochopit

Hegelovu myšlenku (píše velice nejasně), příroda se jaksi pouští

do diskuse sama se sebou. Následkem této diskuse vzniká pohyb,

postupně se vynořuj í různé bytosti atd. Hegel a jeho vyznavači dále

tvrdí, že ve světě existují rozpory, protiklady, protože příroda

diskutuje sama se sebou a v diskusi koneckonců jeden z partnerů

popírá to, co tvrdí ten druhý. A protože tomu tak je i v celé

skutečnosti a protože svět je plný rozporů, nemůže být běžná

logika, která je nerespektuje, dobrá, ale může být nanejvýš vhodná

28

pro „použití v kuchyni" (Lenin). Ve filozofii platí jiná, „vyšší",

dialektická logika, s rozpory-protiklady a jinými nesmysly. Hege-

lovi vyznavači se také mnoho namluvili o neexistenci jednotlivců:

skutečná existence přísluší pouze celku. Tak například ve státě je

lidský jednotlivec pouze „dialektickým momentem" celku, tj. stá­

tu, něčím na způsob pomíjivé vlnky na povrchu oceánu.

Z takto pojaté objektivní dialektiky jinými slovy z takto chápaného

popisu světa, vyrůstá tzv. subjektivní dialektika, ona údajně „vyšší"

logika a metodologie myšlení. Lenin a po něm Stalin se snažili

definovat pravidla této dialektické metody. Podle Stalina spočívá

dialektická metoda v tom, že různé jevy je třeba nahlížet z hlediska

celku: zkoumat, kam směřuje pohyb, vzít v úvahu překážky, pro­

tiklady (Stalin jim jako všichni dialektikové říká „rozpory") atd.

Tato dialektika má být autentickou logikou proletariátu, revoluce,

komunismu atd.
Většina tezí této dialektiky jsou kompromitující pověry. Pověrečné

je například přesvědčení, že příroda vede sama se sebou diskusi.

Pověrečná je víra v jakousi údajně „vyšší" logiku. Jinou pověrou

je přesvědčení, že někdo pomocí oné údajné dialektiky, jež je

v nejlepším případě snůškou velice primitivních rad, které se

žádným způsobem nemohou srovnávat se zásadami současné vě­

decké metodologie, dosáhl vůbec kdy nějakých výsledků. Samotný

Marx, jehož se dialektikové rádi dovolávají, nepoužíval nikdy nic

jiného než běžnou formální logiku a metodologii přírodních věd.

V aplikovatelnost té druhé však věřil jako v proroctví.

Pověrečný charakter dialektiky je natolik zřejmý, že i v Sovětském

svazu, kde je vnucována násilím, se někteří filozofové odvážili

protestovat. V současné době se tam vedle oficiální dialektiky

toleruje i zdravý lidský rozum a skutečná logika.

Co je příčinou takového úspěchu dialektiky? Byl by nepochybně

menší, kdyby se k ní nehlásily komunistické strany celého světa a

nevnucovaly ji násilím všude, kde jsou u moci. Ale vedle stranic­

kého násilí sehrála určitou roli také víra ve znamenitost pověreč-

ných filozofií jako Hegelova. Uvažuje se nejspíš následovně:

všechno, co radí proslulý filozof, je dobré a užitečné: Hegel je

proslulý filozof a doporučuje dialektiku, proto je dialektika dobrá

29

a užitečná. Tímto způsobem s sebou jedna pověra přináší pověru

další. Dialektik má navíc tu „výhodu", že dialektika zprošťuje

svého vyznavače povinnosti předkládat přesné důkazy. Dialektika

sama neobsahuje jeden jediný zákon, jednu jedinou direktivu, o níž

by se dalo říci, že je „logická". Protože je v rozporu s principy

formální logiky, vytváří ve svých vyznavačích šálivý pocit *svo-

body: všechno se jim jeví jako přípustné. Tato falešná osvoboze-

nost od zákonů formální logiky není nic jiného než právo na

*blábolení, na nesmysl. Ve jménu této pověrečné dialektiky byli a

dosud ještě jsou pronásledováni a vražděni lidé. Pověra o dialektice

je jednou z nejzhoubnějších pověr, které známe.

Viz též: blábol, logika, marxismus, rozpor, svoboda.

DIALOG / Řecký pojem, prakticky totéž co „rozmluva", „diskuse", uží­

vaný někdy s důrazem na lepší poznání nějakého předmětu, jež má

být jeho cílem. Pojem dialog sám o sobě neobsahuje nic tajemného

nebo „filozofického". Přesto někteří existencialisté učinili z dialo­

gu skutečnou pověru. Dialog podle nich znamená v lidském životě

něco zásadního, „hlubokého" a nesmírně vážného. Jeden z výše

zmíněných filozofů tvrdí, že dialogem je lidská práce - má tím

nejspíš na mysli, že si lidé při práci povídají. Stejně dobře bychom

mohli nazvat dialogem kouření dýmky, protože při něm lidé rovněž

s někým rozmlouvají. Obzvlášť rozšířená se zdá být pověra, podle

níž je dialogem náboženství. Je to poněkud zarážející tvrzení, neboť

Bůh, i když nejspíš hovořil s Abrahámem a s proroky, vůbec nikdy

nerozmlouval s „řadovými" věřícími. Mělo-li by náboženství být

dialogem, potom by připomínalo dědův rozhovor s obrazem

v jedné polské písničce: „K obrazu dlouho hovoříval děd, nikdy

však, ani jednou, nepřišla odpověď."
Nebezpečí, že by se pověře dialogu dostalo masového rozšíření,

sice nehrozí, přesto se s ní často setkáváme u kazatelů, novinářů,

intelektuálů apod. Jedním z hlavních zdrojů této pověry je existen-

cialistická teze, podle níž člověk existuje pouze tehdy, „komuni-

kuje-li" s někým druhým. I když je pravda, že naše pojmy existují

ve spojení se slovy a že slov užíváme v podstatě dialogicky, nijak

z toho neplyne, že by člověk nemohl existovat, a to velice inten-

30

živně, bez jakékoli výměny myšlenek s ostatními lidmi. V každém

případě zůstává pravdou, že velcí lidé dosahovali velkých věcí - a

tedy velice intenzivně existovali - v samotě.

Pověra dialogu pochopitelně vyhovuje lidem slabým, kteří potře­

bují druhé, protože se necítí dostatečně silní na to, aby dokázali

sami čelit životu. Tito slaboši přijímají pověru dialogu s velkým

nadšením. Přispívá k tomu ještě další pověra: *kolektivismus,

přehnané zdůrazňování společnosti - lidem se namlouvá, že nejsou

nic bez sociálního zázemí a že tedy nejsou nic i bez dialogu.
Viz též: existence, kolektivismus.

DUŠE / Je jen málo výrazů a pojmů, kolem kterých se vyskytuje takové

množství pověr. Nejzávažnější jsou patrně dvě pověry, obě si

navzájem protiřečící: pověra materialistická a pověra reistická.

1. Materialistická pověra spočívá v popírání evidentní skutečnosti,

že člověk - a zároveň patrně i vyšší zvířata - má nějaké zážitky,

představy, myšlenky a pocity, že něco ví a že si něco přeje. Všechny

tyto věci označujeme vědeckým pojmem „psychika", v běžném

jazyce hovoříme o duši. Popírat existenci duše v tomto smyslu

může pouze velice pověrečný člověk, zcela slepý i k těm nejsamo-

zřejmějším věcem. Je však třeba přiznat, že význačnější materia­

listé nejsou až do této míry pověreční: existenci duše nepopírají,

jenom tvrdí, že duše je „něco materiálního". Avšak i toto tvrzení

je pověra - stejně dobře by se dalo říci, že strom je ve skutečnosti

máslo a že voda je železo, protože psychické jevy se od jevů

fyzických, materiálních zcela liší.
2. Existuje však ještě jiná pověra o duši. Označujeme ji pojmem

„reistická" podle latinského slova ras, věc. Tato pověra vychází

z představy, že lidská duše je něco na způsob stolu, psacího stroje,

kopce nebo krokodýla. Do krajnosti ji dovedl francouzský filozof

Descartes. Podle něj se člověk skládá ze dvou věcí, dvou kusů

(Descartea je nazývá „substancemi") - z tělesné věci, tj. těla, a

z věci duchové, duše. Descartův názor je v podstatě pouze pseudo-

vědecká formulace velice rozšířené pověry o lidských duších, jež

se údajně nacházejí mimo lidské tělo. Tak například staří Egypťané

věřili už v 25. století před Kristem, tj. před 4.500 lety, že lidská

31

duše (označovali ji slovíčkem „Bá") se po smrti prochází kolem

hrobu zemřelého v podobě ptáčka s lidskou hlavou.

Protože jde o pověru velice starobylou, podepřenou navíc „autori­

tou" Descarta a jemu podobných i špatně chápanou křesťanskou

vírou, máme tu co dělat s názorem, který se dá velice těžko vyvrátit

Proto je třeba se vší rozhodností prohlásit, že představa, podle níž

by člověk měl být složen ze dvou kousků, těla a duše, je dosti ubohá

pověra. Veškerá naše věda i všichni skuteční myslitelé ji jedno­

značně zavrhují. Příklad za všechny: jeden z největších křesťan­

ských myslitelů, svatý Tomáš Akvinský rozhodně popírá, že by

lidská duše byla „úplnou substancí", tj. nějakým kusem nebo věcí

a zastává názor, že duše je „tvarujícím principem (formou) těla".

Jde především o to, že člověk neznamená spojení dvou věcí, tělesné

a duchové, ale že je jedinou skutečností, jež jako by měla různé

strany nebo vrstvy. Podobných vrstev jev člověku ovšem víc než

dvě. Člověk je v prvé řadě tělo. Je bytost vybavená všemi vlast­

nostmi rostlin, protože se stejně jako ony živí, rozmnožuje atd.

Člověk je rovněž živočich, i když to naši *humanisté jaksi nechtějí

brát na vědomí. A konečně je člověk také bytost, jež se dokáže

modlit atd. - jedním slovem bytost duchová. Avšak všechny tyto

vlastnosti neboli funkce, všechny vrstvy, které dohromady tvoří

bytost zvanou člověk, nejsou věci, nýbrž jednotlivé stránky, vlast­

nosti a funkce jednoho a téhož subjektu, jedné a téže „věci".

Jde-li o samotnou příčinu uvedených pověr, je třeba uvést, že

člověk poznává mnohem snadněji věci, které nachází kolem sebe,

tj. materiální jsoucna, než svou vlastní psychiku. Z tohoto důvodu

je nám vrozený sklon všechno chápat na způsob materiálních

jsoucen. Z téhož sklonu však vychází i reistická pověra - velice by

nám vyhovovalo, kdybychom mohli duši uchopit jako nějaký kus,

byť to byl i kus („res") duchové povahy, jak si to přál Descartes.

Popularita této druhé pověry má ovšem kořeny v celé hoře nesmys­

lů a předsudků, které se v průběhu staletí nahromadily kolem

*smrti, pohřbívání atd. Není lehké zbavit se jejich zátěže. Svou roli

zde také sehrála nejasná touha po *nesmrtelnosti, kterou si lidé

většinou nedokážou představit jinak než v podobě reistické pověry.

Viz též: humanismus, materialismus, nesmrtelnost smrt.

32

E

EGOISMUS / Postoj člověka, jenž své vlastní dobro nadřazuje dobru

ostatních; protiklad *altruismu. Od doby Augusta Comta se rozší­

řila pověra, podle které člověk nemá právo pečovat v prvé řadě

o sebe, ale je údajně povinen dbát vždy a všude o dodržování

priority ostatních, na prvním místě priority "lidstva, humanity.

Zdravý rozum nám ale říká, že pravdou je pravý opak, třebaže se

po staletí lidem snaží vemluvit pověra zvaná egoismus. Zdravý

rozum v prvé řadě uvažuje, že člověk má sice také sociální potřeby

a že je proto povinen pečovat rovněž o druhé (a za určitých

podmínek se dokonce za ně obětovat), ale že jeho závazky

k ostatním lidem koneckonců vyplývají z jeho závazků k sobě

samotnému. Plnění těchto závazků nejenže není zavrženíhodné, ale

naopak je to základní morální povinnost, protože naše povinnosti

vůči ostatním lidem mají základ v jej ich částečné totožnosti s námi.

Například rodiče jsou vázáni základní povinností vůči svým dětem,

protože jim jsou nejblíž; tvoří v podstatě část jich samotných. Kdo

tedy člověku upírá právo starat se v prvé řadě o sebe, podkopává

tím vlastně základ veškerých závazků vůči ostatním lidem.

Tato pověra se objevuje obvykle ruku v ruce se dvěma jinými

pověrami, a to s *kolektivismem a morálním rovnostářstvím, ega-

litarismem (srv. *rovnost). První pověra vyžaduje, abychom dobro

skupiny, a na prvním místě dobro lidstva, stavěli nad své vlastní

dobro, druhá popírá, že by naši blízcí měli mít přednost před cizími

33

a dožaduje se toho, abychom o všechny dbali stejnou měrou.

Pověry kolem egoismu vděčí za svoji popularitu skutečnosti, že

mnoho lidí přikládá příliš velkou váhu individuálním potřebám a

zapomíná přitom na potřeby sociální. Je však třeba pochopit, že

sociální potřeby jsou zároveň potřebami jednotlivce a že ten, kdo

je zanedbává, si do budoucna pravděpodobně nepřipravuje nejlepší

vyhlídky. Ale z toho, že je třeba relativizovat i tyto potřeby, vůbec

neplyne, že bychom neměli mít právo pečovat o sebe, jak si to přeje

pověra o egoismu.

Viz též:

altruismus, kolektivismus, lidstvo, láska,

EKONOMISMUS / Pověrečná víra, že člověk má pouze tzv. materiální

potřeby (jídlo, bydlení ap.) a že jejich uspokojení automaticky

přináší uspokojení ostatních potřeb a tím i štěstí lidí. Že je to

pověra, je vidět například v bohatých zemích, kde jsou materiální

potřeby uspokojovány nadbytečně, přesto se tam mnoho lidí, pře­

devším mladých, necítí šťastně a trpí.

Původ této pověry, jež tvoří společný základ jak *kapitalismu tak

*marxismu, je jasný: v obdobích, kdy materiální potřeby lidí nejsou

uspokojovány, kdy lidé například trpí nedostatkem jídla, snaží se

uspokojit v prvé řadě je, zatímco ostatní potřeby se jim jeví jako

druhořadé. Ekonomismus však není nic jiného než přenášení tohoto

přístupu i na období blahobytu; a podobná období se díky Bohu

v dějinách vyskytují: i zde jde tudíž o pověru.

Viz též: kapitalismus, marxismus, hodnota.

ELITA / Skutečnou elitu tvoří v dané společnosti skupina nejvýznačněj­

ších osob ve věci charakteru, vědění, rozumu, tvůrčích schopností

atd. V tomto smyslu znamená elita protiklad "lidu. Nejzávažnější

pověrou o elitě je v současné době přesvědčení, že elita je zbytečná

nebo dokonce pro společnost škodlivá, že je proto nutné každou

elitu zlikvidovat a nedopustit, aby se vůbec někde objevila. Ve

Spojených státech není například v celé řadě škol dovoleno dávat

žákům při zkoušce špatné známky, aby se tím nadanějším dětem

„neudělovala privilegia". Zastánci této teorie také mnoho namlu­

vili o tom, že elita vykořisťuje lid atd. Každému by mělo být jasné,

34

že jde o pověru. Podlehneme-li této pověře, má to pro společnost

strašlivé následky. Vždyť blahobyt, pokrok a mnohdy i samotný

život společnosti závisí na tom, podařilo-li se skutečně vytvořit

dobrou elitu. Společnost bez elity je odsouzena ke zkostnatělosti a

k brzké smrti.
Vedle pochopitelné lidské závisti je hlavní příčinou vzniku této

pověry jiná, v jistém smyslu opačná pověra, podle níž jsou za elitu

považováni v zásadě všichni, kdo se od ostatních odlišují výlučně

svým původem z bohatého a vlivného rodinného prostředí a kdo

tedy příslušejí k aristokracii, plutokracii nebo k byrokratické „no­

menklatuře". Avšak podobné kasty nemají se skutečnou elitu nic

společného - ty mají rovněž tendenci uzavírat se v sobě samotných.

Jejich existenci i to, že chtějí být považovány za něco vyššího,

pociťují někteří lidé jako nespravedlnost a z toho nakonec vzniká

odpor k jakékoli elitě, a to i k elitě autentické.

V souvislosti s elitou se konečně objevuje ještě třetí pověra, jež

v podstatě souvisí s oběma předešlými, a tou je názor, že příslušníci

elity nemají být odměňováni lépe než ostatní. Pravý opak je prav­

dou: společnost, která chce mít skutečně dobrou elitu, musí lidi

pobízet, aby k ní chtěli příslušet: mimo jiné i tím, že budou mít

naději na lepší výdělky. Nic se nevyplácí víc než právě tato politika.
Viz též: lid, rovnost.

ETIKA / Soubor zásad lidského chování (někdy méně přesně nazývaný

„morálka"). S etikou souvisí hned několik pověr.

1. Jedna spočívá v přesvědčení, že existuje jakási „vědecká etika",

tj. že prostřednictvím vědy můžeme zjistit, jak máme v životě

postupovat. Je to pověra, neboť věda se zabývá pouze fakty, tím,

co je i a z toho, že něco je, jinými slovy z vědy o faktech, nikdy

nelze vyvodit, co má být, žádnou direktivu, normu nebo zásadu

jednání. Je pochopitelné, že člověk musí k tomu, aby se mohl

správně rozhodnout, také znát určitá fakta, ale tato informovanost

sama o sobě ještě nestačí: navíc je třeba si osvojit určité etické

zásady. Anna se například dovídá, že její kolegyně Věra onemoc­

něla a je sama. To je fakt. Ale z toho, že Anna ví o onemocnění své

kolegyně Věry, ještě nevyplývá, že je povinna ji navštívit. Aby

35

mohla dospět k tomuto závěru, musí Anna také vyznávat morální

zásadu: „nemocné a opuštěné kolegyně je třeba navštěvovat". Bez

této etické premisy nelze uskutečnit žádné rozhodnutí. Tuto pre­

misu nelze vyvodit z žádného poznání skutečnosti. Víra ve vědec­

kou etiku je proto pověra.
Zvláštní odrůdou této pověry je víra v existenci jakési filozofické

etiky. Úkolem vědecké filozofie však není moralizování, ale zkou­

mání, analýza. Filozof nicméně může v souvislosti s morálkou

plnit tři úkoly. Může ji za prvé zkoumat a přitom se snažit pocho­

pit, o co vlastně jde (což často není nijak jednoduché). Za druhé

může zjišťovat, zda ten či onen příkaz neobsahuje vnitřní rozpor.

A konečně si může sám klást otázku, jaký je jeho vztah vůči etice

uznávané v daném kulturním prostředí a u těch, kdo uvedené

příkazy šíří. Ale filozof nemůže jako filozof lidem předpisovat, jak

se mají chovat, jinými slovy nemůže moralizovat.
2. Jinou pověrou, která se v poslední době šíří obzvlášť mezi

teology, je tzv. situační etika: to, jak mám jednat, závisí výlučně

na situaci, na postavení, v jakém se nacházím. Tento názor má

pravdu pouze v tom, že situace je jinými slovy úhrn faktů, které je

třeba při rozhodování vzít v úvahu - sama znalost faktů však

nestačí: z žádné situace není možné vyvozovat nějakou povinnost,

nepřijímáme-li zároveň nějakou etickou direktivu, zásadu. Z toho

důvodu je tato pověra pouze obměnou pověry první; liší se od ní

pouze zdůrazňováním relativity zásad jednání-jde tu proto o jednu

z podob etického *relativismu.
3. Stejně pověrečný charakter má i časté redukování etiky na

techniku. Rozdíl mezi těmito dvěma oblastmi spočívá především

v tom, že technické směrnice a příkazy jsou vždy podmíněny cílem

činnosti, zatímco etické normy jsou nepodmíněné, na jakémkoli cíli

nezávislé. Uveďme si příklad. Technika.ovládání automobilu nám

říká, že ten, kdo chce dobře a s jistotou vybrat ostrou zatáčku, musí

před ní zpomalit a zařadit nižší rychlost. Tato direktiva je stejně

jako všechny technické předpisy závislá na cíli: nebude-li nějaká

stará dáma chtít při jízdě automobilem rychle vybrat zatáčku, ale

pojede stále rychlostí 25 km za hodinu, nebude vůbec potřebovat

ani zpomalit ani zařadit nižší rychlost. Ale morální příkaz „nepod-

řízneš hrdlo vlastní matce, abys získal sto korun na pití" není

závislý na žádném cíli. Především to v žádném případě nijak

nezávisí na tom, zda syn, jenž vlastní matce podřízne krk, skončí

nebo neskončí v pekle. Dokonce i v případě, že by žádné peklo

nebylo, nebo v případě, že by měl skončit v pekle za to, že vlastní

matce krk nepodřezal, zůstane etický princip „nepodřízneš krk

vlastní matce, abys získal sto korun na pití" bezpodmínečně platný.

Kdo si plete techniku s etikou a etické příkazy podmiňuje cílem,

stává se obětí pověry. Tuto pověru rozšiřoval mimo jiné i Lenin,

protože podle něj je „dobré a morální to, co slouží zboření starého

světa atd.", čímž se morálnost či amorálnost nějakého činu stává

závislá na cíli.
Krajní podobou této pověry je známé rčení „účel světí prostředky".

Pravda je však taková, že žádný cíl, byť byl nejvznešenější, nepo-

svěcuje a neospravedlňuje, a ani nemůže ospravedlnit, zlé prostřed­

ky.
4. Je zde ještě na místě zmínit se o pověře související s otázkou

autority v oblasti etiky. Poměrně mnoho lidí je totiž toho názoru,

že velice vzdělaný člověk (univerzitní profesor) nebo někdo

s velkým talentem (vynikající malíř) je automaticky autoritou i ve

věci morálky. Je to pověra: oblast morálních hodnot se liší od sféry

vědy a umění - odborníci v obou oblastech nejsou proto autoritami

v etice. Často se stává, že člověk nevzdělaný morálně převyšuje

učence a ten, kdo je ve věcech umění úplný prosťáček, stoj í morálně

výš než umělec. Autoritou v morálních otázkách může být výlučně

člověk, jenž je sám morálně na výši.
Viz též: hodnota, realismus.

EXISTENCE / Pojem existence tradičně znamenal totéž co „jsoucnost",

takže bylo možné hovořit o lidské existenci, ale také o existenci

zvířat, kamenů atd. Od doby, kdy vznikl existencialismus, se

tomuto pojmu dostalo nového, pověrečného obsahu. V existen-

cialistických kruzích se pojem definuje následovně: 1) existence

přísluší pouze člověku - jedině člověk „existuje", zatímco ostatní

jsoucna pouze „bytují", což je zároveň krajní *humanismus;

2) existuje ne celý člověk, ale abychom tak řekli čirý lidský subjekt,

37

čisté lidské „já": čistý subjekt je cosi, co zůstává, odložíme-li při
našem uvažování stranou vše, co by mohlo být objektem, například

tělo atd.; 3) není správné, když se tvrdí, že člověk má existenci,

protože člověk je existencí. Na téma takto chápané existence už
vznikla celá knihovna knih.

Ale právě tato knihovna obsahuje nemálo pověr z toho prostého

důvodu, že už samo pojetí existence vyplývá z nedorozumění. Nic

takového totiž ve skutečnosti neexistuje, protože existence je ab­

strakce. Když tvoříme pojem existence, pomíjíme vše, vyjma sa­

motné já. Dále také není pravda, že by člověk byl pouze touto

existencí: každý ví, že lidskou bytost tvoří nejenom čisté já, ale

rovněž celá psychika s množstvím vzpomínek, informací, pocitů,

tužeb atd. Navíc k ní patří také naše tělo, jež nelze pod záminkou,

že může být předmětem, vylučovat z lidské existence, protože naše

tělo je zcela evidentně nedílnou součástí nás samotných.

Z toho přirozeně nevyplývá, že by vše, co tvrdí existencialisté, měla

být nepravda. Soustředili například velice oprávněně pozornost na

tzv. *existenciální otázky. Vytknout jim lze pouze to, že tyto

skutečně závažné otázky se netýkají žádné abstraktní existence, ale

prostě a jednoduše celého člověka. Nepodložené vykládání o exi­

stenci je proto pověra.
Viz též: duše, existenciální otázky, humanismus.

EXISTENCIÁLNÍ OTÁZKY / Jsou to otázky, jež se týkají smyslu

lidského života, jež se však nacházejí, máme-li se tak vyjádřit, na

rozhraní života a světa. Za existenciální otázky bývají obyčejně

považovány: otázka smrti, otázka smyslu života, otázka smyslu

utrpení, povolání, láska. V souvislosti s existenciálními otázkami

se vyskytují dvě pověry.

1. První pověra, velice rozšířená v osvícenství a v dnešní době

zastávaná marxismem-leninismem, existenci existenciálních otá­

zek jednoduše popírá. Zeptáme-li se představitelů této pověry, jaký

je například smysl lidského života a především smrti, odpovědí

nám, že všechno bude v nejlepším pořádku, až lidstvo vstoupí do

ráje na zemi. Což je prakticky popření existence těchto otázek,

protože musíme zemřít ještě předtím, než lidstvo k tomuto ráji

38

vůbec dospěje a protože naše smrt je čistě individuální záležitost:

otázku naší smrti nemůže za nás vyřešit žádný společenský pokrok.

Tuto pověru výslovně formuloval jeden novověký filozof: „Moud­

rý člověk," jak píše, „nemyslí na nic méně než na smrt a jeho

moudrost je rozjímáním života, nikoli smrti." (Spinoza).

2. Jinou pověrou o existenciálních otázkách je názor, že v nich jde

o nitrosvětské záležitosti a že je proto možné je podrobit vědecké­

mu zkoumání. Takový postoj musí silou věcí zaujímat i zastánci

*pozitivismu, protože podle jejich názoru může odpověď na naše

mučivé otázky přinést pouze věda.
Oba uvedené názory jsou však pověra. Existenciální otázky patří

k těm nejzávážnějším, jaké si člověk může klást, nejsou-li to vůbec

ty nejdůležitější.
Je pravda, že všichni máme vrozený sklon zavírat před nimi oči

(Heidegger), ale ony se každému z nás dříve nebo později doslova

vnutí, a to s neodolatelnou silou. Neuznávat jejich existenci tedy

znamená se držet dost nepochopitelné pověry. Pověrou je rovněž

názor, že existenciální otázky lze vyřešit pomocí vědecké metody

- věda je však tváří v tvář těmto otázkám zcela bezmocná, protože

se nacházejí zcela mimo její dosah. Řešení existenciálních otázek

přináší obyčejně *světový názor a především *náboženství.
Viz též: existence, náboženství, pozitivismus, světový názor, věda.

F

FILOZOFIE KŘESŤANSKÁ / Pojem křesťanská filozofie může buď

označovat filozofii, která se rozvíjela v křesťanském prostředí

(křesťanská filozofie historicky), nebo filozofii, jež se opírá o

křesťanská dogmata. To, že existuje křesťanská filozofie v prvním

smyslu, je evidentní skutečnost a uznávat tuto skutečnost není

pověra. Pověrou naopak je, považujeme-li za křesťanskou filozofii

filozofii v druhém smyslu. (Podezření, že jde o křesťanskou filozo­

fii v onom druhém, pověrečném významu ovšem vyvolává už

samotná okolnost, že se představitelé křesťanské filozofie snaží

prokázat například platnost tvrzení, že existuje Bůh, že lidská duše

je nesmrtelná, že člověk má svobodnou vůli atd.) Že jde skutečně

o pověru, vyplývá z definice filozofie jakožto vědy nezávislé na

jakémkoli *světovém názoru, která se proto nemůže opírat ani o

křesťanská dogmata.
Tato pověra udivuje o to víc, že se její vyznavači nejednou odvo­

lávají na svatého Tomáše Akvinského, jemuž vděčíme za první

jasné odlišení víry od vědy a tudíž i od filozofie.

Jednou z příčin rozšíření této pověry byla existence jiných, rovněž

pověrečných novověkých *filozofií, které se nejčastěji opíraly o

nějaký *světový názor, jako například filozofie vycházející

z ""osvícenství. O posílení tradice křesťanské filozofie (ve druhém

smyslu) se význačným způsobem přičinil vznik marxismu, jehož

vyznavači obdobnou pověru praktikují zcela nepokrytě („marxis-

40

tická filozofie").
Viz též: filozofie novověká, marxismus, osvícenství, světový ná­

zor, věda.

FILOZOFIE NOVOVĚKÁ / Temné období v dějinách filozofického

myšlení, jež trvá počínaje renesancí (šestnácté století) až zhruba

do poloviny devatenáctého století. I když se nedá tvrdit, že by

všichni novověcí filozofové byli tvůrci nebo obětmi pověr, je

pověrou mínění, že novověká filozofie je skvělé a progresivní

období dějin evropského myšlení. Přesněji řečeno, při hodnocení

této filozofie je třeba odlišovat dvě věci: analýzu a syntézu. Jde-li
0 analýzu, potom někteří novověcí filozofové jako například Hume

a Leibniz přinesli řadu cenných myšlenek a zasloužili se o lepší

pochopení řady specifických otázek. Veliké syntézy, které většina

těchto filozofů vytvořila, a které mají v nejlepším případě jistou

literární hodnotu, nemají s vědou nebo s vědeckou filozofií

prakticky nic společného. Ve srovnání s obdobím, jež předcházelo

1 s obdobím jež následovalo potom, je novověk (v protikladu

k běžně rozšířenému mínění) dobou úpadku filozofie.
K tomu, abychom se o tom názorně přesvědčili, si stačí položit

otázku: v čem spočívá podstata filozofie? Spočívá samozřejmě ve

zkoumání logických a ontologických problémů, otázek, jež se

týkají jazyka apod. Na prvním místě si můžeme ověřit, že

v novověké filozofii neexistuje logika, která by stála za řeč (výjim­

ku zde tvoří geniální dílo Leibnizovo). Navíc přínos, jaký pro

logiku znamenalo předchozí období, zůstal v té době prakticky

zapomenut, dokonce i ti nejvýznačnější filozofové - například Kant

a Hegel - znali pouze jakési mlhavé a k tomu ještě špatně pocho­

pené zbytky logiky starověké a středověké. Situace logiky v té době

byla natolik beznadějná, že podstatná většina geniálních Leibnizo-

vých děl mohla vyjít teprve v roce 1903 (!). Navíc novověká

filozofie neví nic nebo téměř nic o ontologii, jež se zabývá nejobe-

cnějšími vlastnostmi objektu vůbec a je tudíž základní filozofickou

disciplínou. Neexistuje v podstatě žádná filozofie jazyka. Novově­

cí filozofové maj í zvláštní zvyk vykládat o pojmech tak, jako kdyby

pojmy rostly ve vzduchu a nebyly prostě a jednoduše významy

41

slov. Každá význačná filozofie, evropská (starověk, scholastika,

dvacátého století) stejně jako například indická (bráhmanismus a

buddhismus), obsahuje propracovanou filozofii jazyka, ale novo­

věká filozofie o ní nemá ponětí. Můžeme zde uvést ještě jednu

příznačnou charakteristiku: novověká filozofie nezná žádnou filo­

zofii lásky, jež by si zasloužila tento název. Například takový

spisovatel jako Spinoza, považovaný za velkého filozofa, definuje

lásku jakožto „libost spojenou s ideou vnější příčiny". Vynikající

filozof lásky našeho století Max Scheler o tomto výroku oprávněně

prohlásil, že kdyby tomu tak skutečně bylo, potom bychom museli

milovat salám, protože ho pojídáme s libostí a s ideou, že tento

salám je pro nás (před sněžením) něco vnějšího. Jde tu jednoduše

o neseriózní nápady, které v žádném případě neobstojí při srovnání

s filozofií lásky, jakou například vypracovali filozofové starověké­

ho Řecka (Platón, Aristoteles, Plotinos) a scholastikové (sv. Tomáš

Akvinský, Jan Duns Scotus), ani s analýzami téhož předmětu, jež

uskutečnili filozofové dvacátého století (Freud, Scheler, Jaspers,

Sartre).
Zato se v novověké filozofii setkáváme se dvěma jinými věcmi:

s velkými systémy a s teorií poznání. Novověcí filozofové produ­

kují v masovém měřítku veliké syntézy, jež mají buď (u lidí slabé

víry) podepřít náboženství, jako například u Kanta - nebo je

nahradit, jak je tomu například u Spinozy. Na druhé straně se

zabývají úvahami, existuje-li svět, existuje-li mimo naši hlavu a

jinými podobnými věcmi, tj. obecnou teorií poznání. Tato teorie je

ovšem nejspíš sbírkou pseudoproblémů, protože se týká všech

soudů a o všech soudech obecně se nedá nic říci, jak tvrdí vědecká

logika. V současné vědecké filozofii se také v žádném případě

s podobnými úvahami nesetkáváme.
Kdo považuje novověkou filozofii nejen za vědeckou, ale dokonce

za jedinou pravdivou a skutečně hodnotnou filozofii, ten se stal

obětí podivné pověry.
V této souvislosti si můžeme položit dvě otázky: Co bylo příčinou

úpadku filozofie v novověku? Co je příčinou pověrečné víry, že

novověká filozofieje skvělá, pokroková a vědecká? Jednou z příčin

společných oběma jevům je propaganda šířená spisovateli z doby

""osvícenství. Natolik velkolepě se vysmívali středověku, logice a

v mnoha případech i filozofickému rozumu, že se jim podařilo lidi

úspěšně přesvědčit o naprosté nepřítomnosti myšlení ve středově­

ku. Přispěla k tomu také ta okolnost, že oproti středověku, který

byl katolickou epochou, získalo v průběhu novověku převahu

protestantské a racionalistické myšlení, jež se ke katolicismu sta­

vělo silně nepřátelsky. Jeho představitelům zjevně záleželo na tom,

aby bylo zneváženo a zapomenuto vše, co bylo před Luťherem a

celou novověkou filozofií. Jinak v oné době pozorujeme počínaje

renesancí zajímavý jev, jehož si všiml Whitehead: „Génius se

přesunul do fyziky." Na rozdíl od starověku a středověku zůstali

ve filozofii pouze průměrní lidé. A to bylo příčinou jejího úpadku.
Viz též: logika, metaf yzika, renesance, scholastika, teorie poznání.

FILOZOFIE SYNTETICKÁ / Pověrečná odrůda filozofie pěstovaná

s cílem vytvořit všezahrnující syntézu. Syntetická filozofie buduje

systémy, jež mají vysvětlit lidskou zkušenost jako celek - zkuše­

nost faktů i morálních nebo estetických zážitků atd. Podobná veliká

syntéza je jak dnes víme záležitostí světového názoru, ne vědy a

tedy ani filozofie. Platón a Aristoteles ještě rozlišení mezi vědou a

světovým názorem neznali, není se proto co divit, že se snažili

vytvořit syntetickou filozofii. V období novověku pěstoval synte-

tickoufilozofii téměř každý „velký" filozof, a to i přes jasné odlišení

vědy a víry, jež uskutečnil sv. Tomáš Akvinský. Avšak jednou ze

základních vlastností současné vědecké filozofie je odmítání mož­

nosti velikých syntéz podobného druhu: současná vědecká filozo­

fie je v podstatě analytická. To má několik důvodů.

1. Především -pokud jde o vědu zabývající se fakty, jež se vyskytují

v tomto světě - je její syntéza v současné době nemožná už z toho

důvodu, že existuje příliš mnoho poznatků. Existuje například

téměř sto tisíc vědeckých časopisů a bulletinů zaměřených na

jednotlivé oblasti vědy. Sám jsem se jednou setkal s jedním man­

želským párem - oba pracovali jako biologové. Když jsem se jich

jednou zeptal, jak často spolu doma hovoří o biologii, odpověděli

mi, že o biologii nikdy spolu nehovoří, protože jeden druhému

nerozumí. Přitom oba pracovali v jednom vědeckém oboru, měli

43

pouze odlišnou specializaci. Pomýšlet na syntézu současné vědy

je tudíž iluze. Doba středověkých summ nenávratně minula -

žijeme v epoše encyklopedií. Syntetická filozofie není možná ani

jako syntéza výsledků věd.

2. Syntetická filozofie dále zahrnuje etiku a odpovědi na existen­

ciální otázky; hovoří tedy o věcech, jež není možné vyřešit pomocí

vědy a jež proto nepatří do oblasti vědy. Syntetická filozofie je

pověrou i proto, že do těchto oblastí zasahuje. Filozofovi nepřísluší

učit lidi, co mají dělat a čemu se mají vyhýbat. To je úkol pro

kazatele, moralisty, ideology atd., ne pro vědce. Kromě toho vě­

decká odpověď na tzv. *existenciální otázky neexistuje. Jaký je

smysl života, utrpení, *smrti apod., to vědec a tedy ani filozof neví

a nemůže vědět.
3. Syntetická filozofie obvykle také zahrnuje *metafyziku. Vědecká

metafyzika je zcela určitě možná, alespoň do této chvíle nikdo

uspokojivě neprokázal, že opak je pravdou; dnes ovšem také víme,

že je to velice obtížná disciplína, v níž se velice lehce dopouštíme

omylů. Z toho potom vyplývá nedůvěra k samotné metafyzice a

s ní i nedůvěra k syntetické filozofii.
K tomu přispívá ještě ta okolnost, že v dějinách vznikla celá řada

syntetických filozofií, které se postupně ukázaly být nepřijatelné.

Dodnes nedošlo mezi syntetickými filozofy k uspokojivému kon­

sensu. Kant z toho vyvodil závěr, že syntetická filozofie (přesněji

řečeno metafyzika) „překračuje hranice zkušenosti" a že nás z toho

důvodu zavádí. Není třeba zacházet tak daleko jako Kant, stačí jen

konstatovat, že syntetická filozofie, právě proto, že obsahuje etiku,

odpovědi na existenciální otázky a horkou jehlou šitou metafyziku,

byla předem odsouzena k neúspěchu.
Pověrou je už samotný názor, že syntetická filozofie je filozofie,

jinými slovy druh vědy, i když je dodnes populární mezi neodbor-

níky.
Viz též: existenciální otázky, etika, metafyzika, věda.

G

GURU / Indické slovo, jemuž v podstatě odpovídá české „učitel",

„mistr". Existují dva druhy guru, s nimi také souvisí dvojí druh

pověr. V prvním smyslu je guru čaroděj stojící v čele nějaké sekty,

ve druhém smyslu je guru filozof minulosti, jehož pozdější filozo­

fové patřící do jeho „školy" považují za absolutní *autoritu. Rozdíl

mezi oběma pověrami spočívá v tom, že první guru, sektářský,

představuje pro své vyznavače falešnou epistémickou i deontickou

a tudíž všeobecnou autoritu (viz *autorita), zatímco filozofický

guru je pouze epistémickou autoritou (viz tamtéž). O první pověře

je řeč u hesla *sekta. Zde si něco krátce řekneme o té druhé.

Vyznavači této pověry si za svého mistra a průvodce vybírají

nějakého filozofa minulosti, například svatého Tomáše, Kanta,

Marxe nebo někoho jiného. Pro jejich vztah k mistru je charak­

teristické, že: 1) vše nebo téměř vše, co guru řekl, je předem

považováno za pravdivé; 2) při každé příležitosti se svého guru

dovolávají. Jeden z mých známých filozofů například říkával „táž

věc nemůže zároveň být i nebýt, jak víme od Spinozy", jako kdyby

na to nestačil zdravý lidský rozum; 3) jejich filozofická práce

v podstatě spočívá v komentování svého guru. Navykli si také hrdě

zdůrazňovat, že jsou X-isté nebo X-ovci (tomisté, scotisté, kantov-

ci, hegelovci, marxisté atd.).
Postoj podobného X-isty je pověrečný už proto, že je zjevně

filozofa nedůstojný - přesto ho zaujímají lidé, kteří o sobě tvrdí,

45

že jsou „filozofové". Skutečný a opravdový filozof nemůže být
žádným X-istou, nemůže si dovolit mít jakéhokoli guru. Je pocho­
pitelně pravda, že si může ověřovat shodu svého postoje v zásad­
ních věcech s postojem toho či onoho myslitele minulosti - nemůže
však všechny výroky svého guru považovat za pravdu, odvolávat
se ustavičně a jedině na něj, omezit se výlučně na komentování

svého guru. Samo o sobě je dost nevkusné, ne-li přímo nechutné,
už to, prohlašuje-li se někdo za X-istu.
Viz též: autorita, křesťanská filozofie, marxismus, sekty.

H

HABALISMUS / Neologismus z hebrejského substantiva habal, které

se tradičně překládá slovem „marnost". Habalismus označuje ná­

zor připisovaný biblickému Kazateli, podle nějž „marnost nad

marnost, všechno je marnost". Není jinými slovy na světě nic, o co

by stálo za to usilovat, za co by stálo bojovat, k čemu by stálo za

to směřovat - nic, co by vůbec mělo nějaký smysl. Habalismus je

pověra velice rozšířená v různých kulturních kruzích. V krajní

podobě ho vyznává buddhismus, přinejmenším forma považovaná

za prvotní (Malý Vůz). Avšak k této pověře se hlásili a dosud hlásí

i mnozí křesťané.
Že jde o pověru, lze dokázat jednoduchým rozborem celého pojmu

marnosti. Zjistíme, že habalismujáe o nepodmíněné, věčně trvající

štěstí, neposkytuje-li nám je něco, nezaslouží si, abychom to brali

vážně, protože je to jen „marnost". Ale to je evidentní nepravda.

Vezměme si případ člověka, jehož bolí velice intenzivně zuby. Je

zcela samozřejmé, že odstranění této bolesti je pro něj velice

důležitá věc, jinými slovy něco, o co stojí zato se starat a usilovat,

i když je jasné, že to stoprocentní a věčně trvající štěstí nepřináší.

Podobně je tomu při sportovním zápolení. Závodník považuje

vítězství v turnaji za něco velice důležitého, o co on sám usiluje

soustředěním veškeré své vůle - ačkoliv i on si je vědom, že ani

vítězství mu nepřinese ono nepodmíněné a věčné štěstí, o němž sní

habalisté.

47

Z tohoto důvodu je habalismus ideál, který nelze uskutečnit Ale
vážné následky přináší už samo usilování o podobný ideál, pro­
tože člověka ochuzuje o všechna částečná a pomíjivá uspokojení,
v nichž patrně spočívá jediné štěstí, jehož se můžeme nadít v tomto
světě.
Viz též: etika.

HERMENEUTIKA / Racionální metody zvané hermeneutika užívali

učení historikové a filozofové téměř od nepaměti; tato metoda
spočívala v analýze a překladu textů v rámci soudobých událostí a
soudobé literatury. Ale od časů německého filozofa Diltheye se
pojmem hermeneutika rozumí něco zcela odlišného, neboť nejde o
racionální, ale o iracionální metodu, jež má historikovi sloužit
k tzv. Verstehen, jinými slovy k vciťování se. Dilthey dokonce
tvrdil, že podstata jeho výzkumné práce spočívá v „pohybu života

k životu" - a právě tomuto „pohybu" má sloužit novodobá herme­

neutika.
A právě v tomto významu je hermeneutika pověra, stejně jako ono

Diltheyovo Verstehen. Neboť za prvé - tvrzení, že historikové a
filozofové používají „vciťování", je naprosto neopodstatněné: dá-li
si někdo tu práci prozkoumat, jak tito vědci uvažují, lehce se
přesvědčí o tom, že u nich prakticky jde vždy o racionální postupy.
Vědci shromažďují dokumenty, podrobují texty textové kritice,
překládají je do současného jazyka, určují u nich dobu vzniku; u
autora zkoumají rozsah jeho znalostí, ověřují si jeho pravdomluv­

nost a teprve na základě těchto velice zdlouhavých, podrobných,
ale pokaždé čistě racionálních úkonů mohou dospět k odpovídají­
címu pochopení dokumentu. Pověrou je koneckonců i samotná
myšlenka pohybu historikova života k životu člověka, o němž píše,
protože například Alexandr Veliký zemřel a není zde, proto také
nemůže existovat nějaký „pohyb" k jeho životu. Historik se setkává
pouze s dokumenty a záznamy a historické postavy mohou být
rekonstruované pouze na jejich základě. Je-li tato práce skončena,
potom se lze oddávat vciťování, ale vciťování samo o sobě není
žádná metoda vědeckého zkoumání.
Viz též: intuice, rozum, věda.

48

HISTORIOZOFIE / Údajná filozofie dějin, jež dokáže předvídat, ja­

kým směrem se budou ubírat dějiny. Historiozofie je pověra proto,

že v podstatě nemáme žádné podklady k tomu, abychom mohli

vytvářet dlouhodobé prognózy: jednoduše nevíme, jakým směrem

se všechno nakonec zvrtne. Potíž spočívá především v tom, že

všechny prognózy jsou v podstatě spekulace, které můžeme for­

mulovat asi takto: „nezmění-li se okolnosti, stane se nejspíš to a

toto; a hle, okolnosti se nezměnily, proto se to a to skutečně děje".

U podobného druhu uvažování je první premisa naprosto nepodlo­

žená - známe velice málo zákonů, jež by postihovaly mechanismus

rozvoje společnosti - a ty, jež známe, spadají spíš do oblasti

demografie a ne do oblastí, které mají v tomto směru nějakou váhu.

Naproti tomu druhá premisa, že se okolnosti nebudou měnit, je

nejspíš falešná - ze všeho, co víme, naopak vyplývá, že se okolnosti

mění, v dlouhodobé perspektivě nesetrvávají v té podobě, v jaké

se nacházejí právě teď.

Proto není dlouhodobá prognóza v dějinách možná - přitom histo­

riozofie podobné prognózy formuluje. Z tohoto důvodu je třeba

říci, že historiozofie není věda, ale pověra.

HODNOTA / Pojmem hodnota označujeme něco, díky čemu je daný

objekt hodnocený; druhotně se také, méně přesně, hovoří o hod­

notných předmětech. S hodnotou je spojováno hned několik pověr.

1. První z těchto pověr směšuje hodnoty s hodnocením. Je to

naprosté nedorozumění; stejně tak by někdo mohl tvrdit, že počet

je totožný s počítáním. Tato pověra je dílem *psychologismu,

neschopnosti chápat mimoreálné objekty. Ve skutečnosti však

každé hodnocení připisuje objektu určitou hodnotu, takže hodnota

je předmětem hodnocení ve stejném smyslu, v jakém je viděná věc

předmětem vidění.
2. Druhá pověra spočívá v názoru, že hodnoty se v průběhu dějin

mění; co bylo hodnotou včera, často už dnes hodnotou není a

naopak. Je pravda, že lidské hodnocení se v průběhu času velice

mění a že mnohé lidské hodnoty uznávané například starými Reky

neuznávají dnešní Poláci. Ale totéž platí i o zeměpisných předsta­

vách nebo dokonce i o matematických. Např. starověcí Egypťané

49

používali při výpočtu povrchu trojúhelníka po třicet století chybný

vzorec. Z toho ani v nejmenším nevyplývá, že by se zákony, jež

dnes platí pro trojúhelníky, v průběhu času nějak měnily, změnilo

se pouze lidské poznám. Analogicky se věci mají i s hodnotami:

v jednom období jsou některé poznávány lépe, v druhém zase jiné.

Hodnoty samy jsou však neproměnlivé stejně jako počty.

Třetí pověra prohlašuje, že veškeré hodnocení je relativní. Někdo

například tvrdí, že to, co pro jednoho člověka znamená hodnotu,

pro někoho jiného hodnotou není. Nejrozšířenější verze této pověry

činí hodnocení absolutně závislým na kulturním prostředí, společ­

nosti, třídě atd. Je pochopitelně pravda, že naše poznání hodnot je

vždycky jednostranné a tudíž závislé na tom, co jsme my sami, mj.

na společenských potřebách. Pravdou je však také ta skutečnost,

že lidé mají některé potřeby, jež jsou jim všem společné, a proto

jsou základní hodnocení v podstatě neměnná. Příčinou těchto pověr

je ""skepticismus a přehnané zdůrazňování vlivu společnosti.

Viz též: etika, skepticismus.

HUMANISMUS / V současnosti pravděpodobně nejrozšířenější pově­

ra. V souladu s převládajícím názorem může být člověk čím chce,

jenom nesmí nebýt humanista. Humanismus je společná víra na­

prosté většiny kazatelů, politiků, filozofů, novinářů a jim podob­

ných. Kdo se nehlásí k humanismu, je považován za barbarského

ničemu. Přesto je humanismus jednoznačně kompromitující pově­

ra.
Samotné slovo humanismus má několik významů. Význam, který

zde mám na mysli, lze definovat asi takto: každý člověk bez

výjimky je něčím podstatně a zásadně odlišným od ostatních tvorů,

především od zvířat. Člověk sice žije v přírodě, ale do přírody

nepatří. Je něčím vyvýšeným nad všechno ostatní, v mnoha přípa­

dech je prostě něco přímo velkolepého. Člověk, „to zní hrdě", jak

se říká, přitom většinou nejde o nic jiného než o *modlářství.

Je pravda, že existují různé varianty tohoto humanismu, které

pověrečné nejsou. Sem patří v prvé řadě humanismus intuitivní,

jinými slovy přesvědčení, že člověk je něco výtečného, jež vychází

z určitého bezprostředního nazření vlastní podstaty. Komu se

50

tohoto příjemného nazření dostalo, skutečně vidí, že je něčím, co

převyšuje celou přírodu - ten má samozřejmě právo si říkat huma­

nista. Je sice pravda, že se takový humanismus může zdát poněkud

podezřelý, už proto, že lidskému subjektu poněkud lichotí. Kdyby

krokodýli uměli filozofovat, určitě by vytvořili krokodýlismus,

protože je pochopitelně velice příjemné považovat se za něco

velice vznešeného. Druhou formou přípustného humanismu, je

náboženský humanismus. Věří-li někdo, že Bůh ve své pro nás

neproniknutelné moudrosti vyvolil ono obzvlášť kruté zvíře, jakým

je člověk, a učinil je svým přítelem, má potom samozřejmě právo

se hlásit k humanismu.
Nikdo však nemá právo se odvolávat na rozum, zkušenost nebo

vědu. Protože rozum, zkušenost i věda jednohlasně potvrzují, že

člověk není v přírodě ničím mimořádným, ale že je jednoduše její

částí.
Především žádný z argumentů, jež humanisté uvádějí ve prospěch

údajné nadřazenosti člověka, nás ve světle toho, co víme, nepře­

svědčuje. Člověk skutečně je relativně mnohem komplexnější a

tudíž relativně také mnohem „vyšší" než pes nebo opice, ale

tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou všem ostat­

ním bytostem cizí, je nepodložené. Mezi těmito vlastnostmi jsou

uváděny mj. řeč, rozum, technika, kultura, tzv. ideace (schopnost

tvořit abstraktní pojmy) a koneckonců také strach. Proto lze tvrdit,

že tyto vlastnosti, nebo alespoň některé z nich, nemá nikdo kromě

člověka. Dnes však víme, že to není pravda, protože řada vyšších

zvířat má tyto vlastnosti rovněž, třebaže obyčejně na nižším stupni

než my.
Začněme u řeči: není pravda, že zvířata jsou němá. Mají svou

vlastní řeč, již si částečně osvojují výchovou, například někteří

ptáci se určité popěvky, jimiž se dorozumívají mezi sebou, učí od

.svých rodičů. Vědcům se už podařilo sestavit celé slovníky řeči

některých zvířat, které mnohdy obsahují celé stovky znaků. Je

pravda, že jsou to jazyky chudší než náš, ale tvrdit, že vyšší zvířata

jakoukoli řeč postrádají, může pouze někdo, kdo o této oblasti

vůbec nic neví.
Podobně tomu je s rozumem. Znova opakuji, že i zde platí, že

51

rozum psa nebo slona je skutečně nižší než rozum člověka, ale

nějaký rozum ta hovádka přece jenom mají, dokážou určitým

způsobem uvažovat, připravovat prostředky úměrné cílům atd.

Výsledky posledních výzkumů v této oblasti jsou naprosto jasné:

alespoň vyšší zvířata nejsou tak zcela rozumuprostá.

A co s tím souvisí: nejsou prosta ani techniky. Opice používají při

srážení banánů klacek a někteří ptáci rozbíjejí skořápku vajec

pomocí kamene, který drží v zobáku. Bobři staví velice složité

umělé hráze. S jakousi primitivní technikou se tak setkáváme i u

zvířat, proto technika není výlučně charakteristickým znakem člo­

věka.
Totéž lze říci i o kultuře. Nejenom lidé, ale i ptáci umějí zpívat,

mnohá zvířata provádějí velice složité tance. Jistí vědci dokonce

tvrdí, že se u určitých termitů setkali s něčím, co velice připomínalo

náboženské obřady. A pokud jde o morálku, té by se lidé často

mohli od zvířat učit. Když anglický filozof Hobbes tvrdil, že je

člověk člověku vlkem, mohl někdo oprávněně namítnout, že je to

pro vlky urážka - vždyť žádný vlk nikdy není k jinému vlku tak

zlý, jak jsou někdy lidé krutí vůči jiným lidem.

Totéž se konečně dá říci i o ideaci a o strachu. Neexistuje prostě

nejmenší důkaz, že by u zvířat zcela chyběly.

Proto jsou argumenty uváděné ve prospěch údajně zásadního roz­

dílu mezi člověkem a zvířaty nepodložené a nepřesvědčivé.

Zároveň však existuje řada důvodů, které nás přivádějí k myšlence,

že mezi lidmi a vyššími zvířaty neexistuje žádný zásadní rozdíl.

V prvé řadě si můžeme ověřit, že člověk patří do světa zvířat jak

z hlediska anatomické stavby, tak z hlediska chování. Má například

ruce a nohy, vnitřnosti, mozek atd. Rovněž je vybaven stádními,

sebezáchovnými, pohlavními a jinými instinkty. Chování člověka

je často mnohem složitější, mnohem rafinovanější než chování

zvířat, ale v zásadě jde o totéž. Stačí se blíže podívat například na

bankovního úředníka, který ráno vstává, protahuje se, myje se,

snídá a jde do práce (na lov), abychom pochopili, že tu jde o něco

v podstatě velice podobného chování dejme tomu divokého psa

nebo hyeny.
To je jedna věc. Za druhé: současná biologie učí, že člověk sice

nepochází z opice, jak se dřív mělo za to, ale že nicméně z nějakého

zvířete pochází, že se rozvinul a dosáhl nynější úrovně díky dlou­

hému vývoj i. Teorie evoluce je nyní už natolik dobře odůvodněná,

že by nebylo příliš rozumné ji zavrhovat

A konečně za třetí: astronomie nás informuje, že svět je neuvěři­

telně veliký. V samotné naší mlhovině (Mléčné dráze) existují

miliardy hvězd a mlhovin je přece také mnoho - nejspíš rovněž

miliardy. Je proto pravděpodobné, že mezi těmito miliardami

sluncí existují taková jako naše, která mají planety; toto víme

z pozorování několika hvězd, které nám jsou nejblíže. Tváří v tvář

takovému množství je nanejvýš pravděpodobné, že život a spolu

s ním i něco podobného člověku existuje v řadě případů i jinde ve

vesmíru. Tvrdit že člověk, obyvatel kosmického prášku, jakým je

naše Země, a pouze on, je něčím výjimečným, to už nám prostě

připadá jako nehoráznost.
Takže „ vědecký" humanismus je asi totéž co železné dřevo nebo

kulatý čtverec. Celá věda hovoří zcela jednoznačně ne ve prospěch

této pověry, nýbrž proti ní.
A když si položíme otázku, v čem má tato pověra svůj původ a proč

si dnes získala takové množství vyznavačů, odpověď zní takto:

hlavním důvodem je skutečnost, že lidé stále hledají něco, co by

mohli považovat za posvátné a hodné klanění. Člověk se projevuje

jako živočich, který potřebuje nějaké náboženství. Nevěří-li však

v Boha, začíná si tvořit modlu v podobě Člověka s velkým Č a stává

se humanistou. To je však už zcela očividné ""modlářství.

IDEALISMUS / Pojem idealismus má přinejmenším čtyři různé význa­

my, některé z nich jsou pověrečné. Na prvém místě je třeba odlišit

idealismus morální-postoj člověka věřícího v morální ideály nebo

dokonce považujícího ideál za něco reálného.V tomto smyslu

nemusí být idealismus nevyhnutelně pověrou - může dokonce

znamenat rozumné stanovisko. V druhém případě jde o idealismus

ontologický, jehož prvním význačným představitelem byl řecký

filozof Platón; díky tomu se zastánci tohoto idealismu někdy

nazývají „platoniky". Soudí, že vedle reálných objektů (jako na­

příklad krávy nebo křesla) existují rovněž ideální jsoucna (jako

53

například matematické zákony a hodnoty). Tato ideální jsoucna

existují v lidském poznání, ale jsou něčím objektivním. U třetího

významu slova jde o subjektivní idealismus noetický, jenž spočívá

v názoru, že kromě myšlenek v naší psychice (nebo hlavě) nic

neexistuje - člověk může poznávat pouze vlastní myšlenky, „ide­

je". A konečně také existuje čtvrtý, subtilnější druh, idealismus

transcendentální, podle něhož sice předměty poznání neexistují

výlučně v lidském vědomí, přesto však neexistují ani mimo ně;

jsou, jak tvrdí zastánci tohoto názoru, a priori závislé na tzv.

transcendentálních formách poznání.
Obě poslední formy idealismu jsou pověry. Subjektivní idealismus

například tvrdí, že chirurg operující mozek pacienta vůbec nevidí

pacientův mozek, protože podle subjektivního idealismu nemůže­

me poznat nic, co by bylo mimo nás, ale nejspíš jenom kousek

svého vlastního mozku (Russel). Podobný názor je v křiklavém

rozporu se zdravým rozumem a je podle všeho rovněž zatížen

mnoha vnitřními protimluvy. Ve 20. století se k této pověře hlásí

málo filozofů, ale v 18. a 19. století to byla módní filozofie (srv.

*novověká filozofie). Transcendentální idealismus je sice bezpro­

středně méně pověrečný, ale při bližším zkoumání vychází najevo,

že operuje slovy, jejich význam nelze normálně vysvětlit, že jinými

slovy pěstuje *blábolení. Noetický idealismus je tak v obou svých

podobách pověra.

IDEOLOGIE / Je vhodné odlišovat běžný význam pojmu ideologie od

marxistického. V běžném významu tohoto pojmu užíváme tehdy,

hovoříme-li například o ideologii osvícenství, o ideologii hitlerov­

ské či komunistické. V tomto smyslu je ideologie zvláštním dru­

hem *světového názoru, který vedle odpovědí na metafyzické,

existenciální a morální otázky obsahuje ještě dvě další složky,

s nimiž se setkáváme pouze u ideologií.
Je to v prvé řadě určitá *historiozofická teorie, jež vysvětluje roli

určité skupiny lidí (národa, třídy atd.) v dějinách "lidstva, za druhé

recept na spásu lidstva. V souvislosti s ideologií \ tomto běžném

smyslu jsou rozšířené dvě pověry.
Jedna z nich vyplývá z matení pojmů a spočívá v tom, že mezi

ideologie zahrnuje každý světový názor. V takovém případě by

ideologiíbylo například *náboženství. Je to pověra, protože auten­

tické náboženství neobsahuje žádné recepty na vylepšení osudů

lidstva, ale obyčejně pouze přikázání, jejichž zachovávání má vést

k osobní spáse věřících. Dělat z náboženství ideologu je pověra i

v tom smyslu, že náboženství obsahuje složky, jež jsou ideologii

ve vlastním smyslu cizí - především postoj k noumenální, tj. ke

skutečnosti nepoznatelné přímo empiricky.

Jiná pověra zachází ještě dál a označuje jako ideologii každý, i ten

vědecky nejlépe zdůvodněný názor. Někteří filozofové jdou do­

konce tak daleko, že za ideologii považují "logiku a matematiku.

Tato pověra má svůj kořen v ""skepticismu. Že jde o pověru, to

nejnázorněji vyplyne z bližšího prozkoumání způsobu, jakým se

její zastánci snaží zdůvodňovat svůj názor. Vycházejí z ověřeného,

skutečně pravdivého poznatku, že lidé často při svém usuzování

podléhají ideologii, obzvlášť pokud jde o politické názory atd., ale

okamžitě tento fakt generálizují a přikládají ideologický charakter

dokonce exaktním vědám. Přitom je samozřejmě známo, že všichni

soudní a dostatečně věci znalí lidé vždy uznávali například tytéž

zákony elementární matematiky, a to nezávisle na různých světo­

vých názorech, k nimž se hlásili.

2. Ideologie v marxistickém pojetí znamená v podstatě veškerou

duchovní náplň života skupiny lidí, tudíž i její náboženství, umění,

politické názory, humanitní vědy i filozofii. Ideologie má v pod­

statě tvořit tzv. nadstavbu určitých výrobních vztahů, tj. má být

jej ich duchovním obrazem a zároveň také zbraní pro boj. A protože

je každý typ výrobních vztahů podle Marxe určován některou

třídou, vyjadřuje ideologie vždy názory této třídy a je její zbraní.

Proto ideologie prohlašuje vždy za pravdu všechno, co je pro danou

třídu prospěšné a odvrhuje jako nepravdu vše, co by jí mohlo

škodit. Tak například komunistická ideologie, jež je ideologií třídy

tzv. proletářů, šíří jako pravdivé tvrzení, že dělníci ve Švýcarsku

umírají hlady, protože je to prospěšné boji tzv. proletářů, tj. komu­

nistické straně. Popírá naopak tvrzení, že švýcarští dělníci mají

jedny z nejvyšších platů na světě, že prakticky každá dělnická

rodina v této zemi vlastní automobil atd., protože to zájmům téže

55

strany škodí. V podobných tvrzeních se skrývají přinejmenším dvě

pověry. Na jedné straně je vše v této oblasti redukováno na třídní

zájmy, což je evidentní lež, protože názory lidí jsou silně ovlivněny

i jinými faktory, především národními, náboženskými atd. Na

druhé straně je Marxova teorie typický ""relativismus, tj. jedna

z forem ""skepticismu. A stejně jako všechny ostatní druhy skepti­

cismu obsahuje vnitřní spor: sama o sobě tvrdí, že je ideologií a

zároveň o sobě prohlašuje, že je bezpodmínečně pravdivá.
Viz též: náboženství, relativismus, skepticismus, světový názor.

INTELEKTUÁLOVÉ / Jsou to lidé, kteří: 1) mají určité akademické

vzdělání nebo vzdělání podobné akademickému; 2) nemají nic

společného s ekonomickou sférou, především nejsou dělníky;

3) ujímají se veřejně slova a chtějí, aby je všichni považovali za

""autoritu ve věcech morálky, ""politiky, ""filozofie a ""světového

názoru. Dělník proto není intelektuálem, i kdyby byl třeba geniální,

stejně tak obchodník nebo univerzitní profesor, pokud se drží své

odbornosti. Kdokoli z nich však může být nějakým způsobem do

grémia intelektuálů kooptován ve chvíli, kdy se i on začne vyjad­

řovat k výše uvedeným záležitostem. Intelektuály jsou nejčastěji

""novináři, ""literáti, ""umělci, ale setkáváme se s nimi dost často i

mezi univerzitními profesory, především v řadách těch, kdo kolek­

tivně podepisují různé politické a morální manifesty.

Pověra o intelektuálech - a je to pověra velice závažná - spočívá

v tom, že intelektuálům by měla z titulu jejich funkce příslušet

autorita v oblasti etiky, politiky a světového názoru. Díky všeobec­

né rozšířenosti této pověry hráli a nadále mnohdy hrají rozhodující

roli v životě společnosti. Byli to mimo jiné také oni, kdo řídili řadu

revolucí, které-vprotikladukpanujícímpředsudkům-byly téměř

vždy dílem nikoli lidových mas, ale intelektuálů. Není třeba doka­

zovat, že jde o pověru, protože víra v autoritu intelektuálů stojí

doslova na ničem. Tak například profesor, jenž přednáší novověké

dějiny, je pochopitelně ""autoritou (epistémickou), pokud jde o

francouzskou revoluci, nikoli však v oblasti využití atomové ener­

gie. Podepisuje-li tento profesor se svými kolegy, odborníky na­

příklad v čínské keramice, zoologii nebo počtu pravděpodobnosti,

56

deklarace, jež se týkají využití atomové energie, dopouští se evi­

dentního zneužívání své autority, jež je o to horší v míře, v jaké

vyvolává dojem, že hovoří sama „věda".

Jednou z příčin vzniku této pověry je nedostatečná důvěra běžně

pracujících lidí ve vlastní zdravý úsudek a také zvláštní atmosféra

vytvořená kolem vědy, umění atd., která se pak přenáší rovněž na

intelektuály.
Viz též: autorita, literáti, novináři, umělci.

INTUICE / Jinými slovy totéž co bezprostřední poznání, „vpatření"

dovnitř předmětu přítomného před našima očima či naším rozu­

mem. Intuice jsou dva druhy. První předchází rozumové zvažová­

ní, druhý je sui generis nahlédnutí celosti systému již rozumem

vytvořeného. S intuicí jsou spojovány dvě pověry. Jedna by se

chtěla obejít bez intuice - alespoň bez intuice rozumové (omezuje

ji tudíž na smysly). Podle této pověry člověk nikdy nic nepoznává

bezprostředně, může pouze něco racionálně zvažovat nebo vyvo­

zovat. Že jde o pověru, vyplývá nejen z evidentních fakt (je mimo

vší pochybnost, že řadu pravd poznáváme bezprostředně), ale

rovněž ze skutečnosti, že bez intuice by činnost našeho rozumu

postrádala základ a my bychom se stali obětí *skepticismu.

Jinou pověrou je přesvědčení, že intuice může nahradit rozumový

úsudek, tj. že může poznávat objekty, které nejsou subjektu dány.

Je sice naprosto jasné, že například dva milující se lidé mají,

pohlédnou-li si do očí, určitou vzájemnou intuici, ale na druhé

straně neexistuje a nemůže existovat intuice vývoje života nebo

vnitřní stavby hmoty.

Rovněž není možné se pomocí samotné intuice orientovat ve velice

složitých operacích například v oblasti matematiky. V tomto smys­

lu je přesvědčení, že intuice může nahradit rozum, pověrečné.

Příčinou úspěšnosti této pověry je jednak přehnaný důraz kladený

na rozumové zvažování některými racionalisty, jednak je to zcela

prozaická lenost. Někdo by se chtěl pomocí intuice vyhnout obtíž­

nému a namáhavému zvažování i kontrol působení rozumu atd. To

ale nic nemění na skutečnosti, že jde o pověru. Není na škodu vědět,

že název „intuicionismus" se vyskytuje v souvislosti s jistou tzv.

57

„holandskou" filozofií matematiky a logiky, která však kromě

názvu nemá s touto pověrou nic společného.

Viz též: logika, racionalismus, rozum, věda.

IRACIONALISMUS / Pověra vyplývající z víry, že člověk může

prostřednictvím citů, * intuice atd. poznávat lépe než prostřednic­

tvím rozumu. Pověrečnost tohoto názoru je celkem očividná, pro­

tože všechno, co víme o světě, jsme získali díky zkušenosti a

usuzování, tj. pomocí rozumu. Popírat to je natolik vykolejené, že

se zcela neodbytně vnucuje otázka, proč iracionalismu podléhá

takové množství lidí. Máme-li odpovědět správně, musíme vzít

v úvahu skutečnost, že ve vztazích mezi lidmi hraje intuitivní

chápání skutečně významnou roli, že například intuicí nadaná žena

ví o někom druhém často mnohem víc než ten nejerudovanější

psycholog. Iracionalismus znamená přenášení této pravdy na

oblast poznání světa a materiálních objektů, kde se stává zcela

průkazně něčím zavádějícím. Pochybuje-li někdo o tom, nechť se

pokusí poznat intuitivní cestou například údaje, které astronomové

shromáždili o mlhovinách nebo vytvořit Einsteinovu teorii. Jinou

příčinou popularity iracionalismu je určitě okolnost, že své vyzna­

vače „osvobozuje" od podrobné a obtížné práce, kterou vyžaduje

racionální metoda. Svoji roli tu konečně sehrála i demagogie

*novinářů a *literátů.

Viz též: intuice, logika, racionalismus, rozum, věda.

J

JISTOTA / Že si je někdo něčím jist, tvrdíme tehdy, nemůže-li o tom

smysluplně pochybovat. Právě v tomto okamžiku jsem si například

jist tím, že sedím, že za oknem prší, že dvě a dvě rovná se čtyři a

že v případě, že prší, není pravda, že neprší. O jistotě existují dvě

pověry. Jednou z nich je *skepticismus, pověra spočívající v tvr­

zení, že si nikdo není (ani nemůže být) ničím jistý - což ovšem není

pouze lež, ale je to dokonce směšná lež. Druhou pověrou je

požadavek, že by člověk měl mít v každé záležitosti tzv. absolutní

jistotu, jinými slovy stupeň jistoty, jaký například přísluší jedno­

duchým matematickým vzorcům. Francouzský filozof období

úpadku Descartes hledal jistotu ještě větší. Podle něho je takovou

ještě větší jistotou vybaveno pouze jeho proslulé cogito, výrok

„myslím, tedy jsem". (Ve skutečnosti tento výrok není o nic jistější

než zmíněné matematické vzorce.)
Tato poslední pověra je výsledkem matení dvou různých pojmů:

jistoty absolutním tzv. morální jistotou, tj. s vysokou pravděpodob­

ností. V drtivé většině případů dosahujeme nanejvýš této morální

jistoty, to nám však zcela postačuje. Proti všeobecně rozšířeným

názorům přísluší přírodovědným teoriím pouze ona relativní jisto­

ta. Není například absolutně jisté, že Země se točí kolem Slunce,

přesto však pravděpodobnost názoru kanovníka otce Mikuláše

Koperníka nyní dosáhla natolik vysokého stupně, že by byl holý

nerozum o něm pochybovat Podobným způsobem si nemohu být

59

jist, že v mé polévce není jed. Kuchař se možná pomátl nebo ke

mně pojal nenávist (i když mě vůbec nezná) a nasypal do vývaru

otrušík nebo jiné svinstvo. Vyplývá z toho závěr, že nemám polév­

ku jíst? Ani v nejmenším, neboť v praxi zcela postačuje morální

jistota, že se Země přece točí kolem Slunce a že polévka není

otrávená. Jiná věc je, že v některých vzácných případech existuje

také bezpodmínečná jistota. Velký polský logik Jan Lukasiewicz

mi jednou ukazoval velice dlouhou logickou větu, která začínala

snad čtrnácti znaky. Když jsem se ho zeptal, je-li ta věta pravdivá,

s údivem mi odpověděl: je zcela jistě, nepodmíněně pravdivá.

K

KAPITALISMUS / Kapitalismem se běžně rozumí v první řadě určité

zřízení, uspořádání (hospodářské, u marxistů rovněž politické), na

druhém místě pak názor, že toto zřízení je dobré a žádoucí. V tomto

druhém smyslu je kapitalismus prakticky totéž co ekonomický

liberalismus. Při rozboru diskusí zastánců tohoto liberalismu

s marxisty jsme odhalili přinejmenším sedm pověr. Některé z nich

jsou oběma stranám společné, jiné se objevují buď u jedněch nebo

u druhých.

1. Předsudkem společným oběma stranám je v prvé řadě *ekono-

mismus, tj. přesvědčení, že uspokojení materiálních potřeb auto­

maticky povede k uspokojování potřeb ostatních a tím i ke štěstí

lidí. Tento ekonomismus je evidentní pověra.
2. Jinou pověrou, kterou obě strany při vzájemné diskusi šíří, je

ztotožňování majitele kapitálu s podnikatelem. V určitém období,

tj. v první polovině minulého století byl podnikatel skutečně nej­

častěji i majitelem kapitálu - z toho důvodu také došlo ke ztotož­

nění obou funkcí. Jde však o funkce odlišné: kapitalista je ten, kdo

přináší prostředky produkce, podnikatel je člověk, jenž spojuje

různé faktory, jež vytvářejí podnik (kapitál, práce, vynálezy, odbě­

ratelé, revíry, stát atd.), který sám utváří a řídí. Nyní obě funkce

vykonávají obyčejně různé osoby, takže jejich ztotožňování je

falešné nejen z hlediska pojmové analýzy, ale ve světle samotných

faktů. Máme proto co do činění s těžkou pověrou, k níž se nicméně

61

hlásí většina současníků mezi liberály i mezi socialisty. Posledně

jmenovaní se snaží zlikvidovat každého podnikatele, protože ho

ztotožňují s kapitalistou a zbavují tím podniky hlavního motoru

jejich rozvoje.

3. A konečně třetí pověra vyznávaná oběma diskutujícími stranami

spočívá v dost nepochopitelném názoru, že jsou možné pouze dva

druhy podniků: kapitalistické, spravované kapitalisty, a podniky

tzv. socialistické, spravované údajně pracujícími, ve skutečnosti

však státní byrokracií. Je to pověra, která vyplývá z povrchního

rozboru podniku. Každá jen trochu seriózní analýza současného

podniku ukazuje, že v něm vedle kapitálu a práce hrají obrovskou

roli i jiné faktory. Často má pro úspěch podniku rozhodující

význam nějaký technický vynález. Neodmyslitelní jsou odběratelé.

Závažnou roli hraje prostředí (region, město), v němž podnik

působí. A konečně dalším činitelem, bez něhož podnik nemůže

existovat a jenž je na něm zainteresován, je stát. Existuje tedy více

než šest faktorů, k nimž je ještě zapotřebí připočítat podnikatele,

který sice netvoří součást podniku, který v něm však představuje

spojení všech součástí v zájmu sledovaných cílů celku. Rovněž

také existuje přinejmenším šest možných druhů řízení: existují

podniky řízené kapitalisty, pracujícími, vynálezci, odběrateli, obcí

nebo státem. Navíc jsou možné i takové podniky, v nichž předsta­

vitelé dvou nebo více faktorů se podílejí na řízení současně. Teo­

reticky vzato, za předpokladu, že v podniku působí pouze šest

faktorů, získáme ne dva, ale 64 možných způsobů řízení. Mnohé

ž nich se skutečně realizovaly: známé jsou například podniky

spravované zaměstnanci (kibucy), spotřebiteli (spotřebitelská

družstva), obcemi a státem. V západoevropském uhelném a oce­

lářském průmyslu platí ustanovení, podle něhož musí polovinu

dozorčí rady tvořit představitelé akcionářů (kapitalisté), druhou

polovinu pak zaměstnanci (odbory).
Za této situace je zatvrzelé lpění výlučně na dvou možných zříze­

ních, jak to dodnes většinou činí zastánci kapitalismu a marxisté,

silně kompromitující pověrou.
4. Pověrou, jež se vyskytuje pouze v táboře kapitalistů, je názor,

že kapitalisté (akcionáři apod.) mají výlučné právo řídit podniky.

Tento názor se patrně opírá o dva jiné názory: že je možné všechno

koupit a že majitel může svým vlastnictvím disponovat bez jaké­

hokoli omezení. Uvedený názor včetně jeho premis spadá do

oblasti etiky a jako takový se vymyká hodnocení vědy. Ale stává

se pověrou, protože lidé, kteří takový názor zastávají, zároveň

uznávají etické normy respektování důstojnosti lidské osoby. Mezi

těmito normami a kapitalismem nakonec dochází k rozporu a hlásat

ho za těchto podmínek je pověra. Kapitalismus logicky vede

k tomu, že je lidská osoba považovaná za věc, již majitel kapitálu

kupuje a s níž může nakládat dle libosti, a to i proti všem přijíma­

ným morálním zásadám.
5. U marxistů narážíme přinejmenším na tři pověry. První z nich

spočívá v tvrzení, že se kapitál ista ničím nepodílí na produkci a že

z toho důvodu je jeho zisk (procenta) v podstatě krádež. Je to

opravdu dost podivná pověra, protože výroba není přece možná

bez nářadí, strojů, atd., a kapitalista (například akcionář) je umož­

ňuje získat tím, že podniku dodává kapitál. Je snad pochopitelné,

že za tuto službu zasluhuje určité odškodnění - přitom není třeba

upadat hned do opačného extrému a představovat si, že jenom

kapitalistovi a pouze jemu patří v podniku všechna práva.
6. Jinou marxistickou pověrou je tvrzení, že kapitalisté jsou výluč­

nými vykořisťovateli pracujících. Je pravda, že v některých obdo­

bích, například v Evropě v 19. století, byli dělníci nezřídka vyko­

řisťováni podnikateli, jimiž obyčejně byli kapitalisté. Ale taková

období jsou v dějinách lidstva spíš výjimečná. Dnes víme, že

hlavními vykořisťovateli pracujících mas jsou ne majitelé kapitálu

nebo výrobních prostředků, ale státní byrokraté. Tak tomu bylo ve

starém Egyptě a tak tomu bylo donedávna v Sovětském svazu a v

ostatních socialistických státech. Názor, že zaměstnance vykořis­

ťuje pouze majitel kapitálu, je tudíž pověra.
7. A pověrou je nakonec i tvrzení marxismu, že všude, kde nevlád­

ne komunistická strana, je moc v rukou majitelů kapitálu. V prvé

řadě platí, že novodobé státy mají velice složitou strukturu - hrají

v nich roli odbory, politické strany, náboženské organizace, tisk

atd., takže převádět všechno pouze na vlivy kapitalistů je velice

podivná pověra. V souvislosti s tím je třeba také připomenout, že

63

už samotné označování nekomunistických zemí za kapitalistické

je pověra, protože to má vyvolávat dojem, že v nich vládnou pouze

kapitalisté.
Viz též: ekonomismus, marxismus, třída.

KOLEKTIVISMUS / Pojem kolektivismus znamená na jedné straně asi

totéž co v širším smyslu pojem „komunismus". Na druhé straně

označuje obecnější názor, protože v prvé řadě přiznává absolutní

nadřazenost kolektivu, společnosti nad lidským jedincem. Kolek­

tivismus lze charakterizovat parafrází slov Mussoliniho: „Všechno

ve společnosti, všechno skrze společnost, všechno pro společnost."

Kolektivismus tak jednotlivce zcela podřizuje společnosti a jeho

dovršením je *totalitarismus. Podle důsledně domyšleného kolek-

tivismu nemá jedinec v podstatě žádná práva.

Teoretický základ kolektivismu tvoří víra, že plně existuje pouze

společnost, zatímco jednotliví lidé, lidská individua, jsou pouze

jejími „momenty". Tato „víra" je však zjevná pověra. Pravý opak

je pravdou: jedinou celistvou skutečností ve společnosti jsou jed­

notliví lidé, nikoli společnost Má-li i společnost určitou raálnou

váhu, je tato její „reálnost" menší než skutečnost jednotlivých lidí.

Viz též: marxismus, socialismus.

KOMUNISMUS / Existují přinejmenším dva různé významy pojmu

komunismus. Jejich směšování je nyní dost rozšířená pověra.

V prvním, širokém smyslu je komunismus zřízení, v němž výrobní

prostředky, všechny statky a někdy dokonce i ženy patří společně

všem. Druhotně se také každá ideologie, filozofie, strana, která

takové uspořádání považuje za dosaženíhodný cíl, nazývá komu­

nistická. V druhém, užším významu je komunismus totožný

s názory, organizací a praxí ruské komunistické strany a s ní

spojených stran podobného typu v jiných zemích. V tomto svém

druhém významu je komunismus mnohem obsažnější pojem než

komunismus v širším smyslu, protože v podstatě zahrnuje 1. ideo­

logii, tj. marxismus-leninismus; 2. organizaci komunistické strany

a její praxi. Avšak ani tato ideologie ani uvedená organizace netvoří

součást komunismu v širším smyslu. Lidé, kteří říkají: „Komunis-

64

mus je krásná věc, ale jeho uskutečňování v Sovětském svazu je

špatné", užívají slova komunismus ve dvou významech. Komunis­

mus v širokém smyslu je dejme tomu (i když se o tom dá úspěšně

pochybovat) ušlechtilý ideál, avšak to, s čím se v současnosti

setkáváme v SSSR a v tzv. socialistických zemích, je komunismus

v užším smyslu, jenž navíc obsahuje složky jako diktatura strany

a dialektický materialismus, které nemají s komunistickým ideá­

lem (v širším smyslu) nic společného. K matení pojmů zde přispívá

také skutečnost, že samotní komunisté užívají pojem komunismus

ještě v jiném významu, a to jako protiklad socialismu, přičemž

komunismus má být konečným cílem vývoje společnosti na cestě

k pozemskému ráji, kdežto socialismus je cílem pouze přechod­

ným. Hlavní příčinou šíření této pověry je záměrná dezinformace,

jíž se komunisté dopouštějí.

Viz též: marxismus, socialismus.

KONVENCIONALISMUS / Pověrečná představa, že se všechno za­

kládá na dohodě (dohoda, úmluva se francouzsky řekne la conven-

tion). Bolí-li mě například zub, je tomu tak proto, že jsme se na tom

dohodli. Na konvenci je závislý rovněž závěr, že mi nic nezbývá,

měl-li jsem sto dolarů a z toho dvakrát padesát dolarů utratil.

Kdybychom se domluvili jinak, zub by mě nebolel a v kapse by mi

pořád ještě dvě stě dolarů zbývalo. Člověku vyznávajícímu kon-

vencionalismus ;e opravdu namístě položit otázku, nemá-li náho­

dou o kolečko víc.
Příčinou vzniku této pověry je kromě všeobecného zpochybnění

možnosti poznání i skutečnost, že v mnoha oblastech hraje kon­

vence (dohoda) skutečně důležitou roli. Konvencionální význam

mají například slova, jichž užíváme. Mohla by docela dobře ozna­

čovat něco jiného. Vyvozovat z toho však závěr, že každá věta je

bez výjimky konvencionální, jak si to přeje konvencionalismus, je

pouze krajní podoba "relativismu, jinými slovy *skepticismus a

tudíž pověra.
Viz též: pravda, relativismus, skepticismus.

65

L

LÁSKA / Je divné, že i láska, prožitek, jak by se zdálo, krásný a všem

dostupný, se stala předmětem pověr. K tomu, abychom je dokázali

poznat, je třeba si připomenout některé základní vlastnosti lásky,

jak je ve 20. století nastínili filozofové jako Scheler a jiní. První

takovou vlastností je, že předmětem lásky, jež je hodna svého

názvu, je vždycky konkrétní lidská osoba a nikoli anonymní indi­

viduum - a to v míře, nakolik je nám blízká, nakolik je s námi

identická. Jinou vlastností lásky je její veliká složitost. Nicméně

však už od doby starověkých stoiků odlišujeme čtyři typy či druhy

lásky: lásku rodinnou (storge), přátelství (filia), lásku milostnou

(eros) a lásku duchovní (agapé). Navíc, protože v člověku můžeme

odlišovat přinejmenším tři různé vrstvy (rostlinnou, zvířecí a du­

chovou) může se láska objevovat v každé z nich. Přitom úplná

láska je všechny v sobě zahrnuje.
První pověra o lásce souvisí s jejím předmětem: je jí *altruismus,

který je láskou k jinému člověku in abstracto, láskou k anonymní­

mu člověku - to všechno proto, že tento člověk je jiný, nám cizí.

Jinou pověrou, bohužel dnes velice rozšířenou, je redukce lásky na

některou z jejích podob. Někteří lidé vidí například lásku pouze

v rovině vegetativní, pohlavní: ve francouzštině například „dělat

lásku" (faire 1'amour) znamená prostě a jednoduše souložit Jiní

zase - a to je nejrozšířenější pověra - lásku redukují na cit. Láska

je nepochybně i cit, ale nejenom cit. Je-li úplná, potom nutně

66

zahrnuje i vůli sloužit a vůli sledovat dobro milované osoby.
Viz též: altruismus.

LID / Pojem lid má dva významy. V prvním označuje obyvatele dané

země, ve druhém pak ty, kdo se ve společnosti ničím neodlišují,

jinými slovy protiklad *elity. Jedna dnes rozšířená pověra tvrdí, že

lid je obzvlášť moudrý, ctnostný a kulturní, že jeho představitelé

jsou moudřejší než vzdělanci, více ušlechtilí než příslušníci elity,

že mají více kultury než básníci a umělci. Je pravda, že se skutečně

stane, že člověk z lidu je opravdu moudrý, šlechetný a kulturní -

většinou tomu tak je, především jde-li o morálku. Ale zpravidla je

tomu naopak: lid jako protiklad elity tvoří lidé nepříliš ušlechtilí,

neinteligentní nebo prostoduší. Z tohoto hlediska je víra v nadřa­

zenost lidu elitě dost nepochopitelná hloupost. Hlásí-li se k této

pověře mnoho lidí, je tomu tak nejen proto, že mají obyčejně

falešné představy o elitě, ale především proto, že lidu je mnohem

víc než elity a že se vyplácí mu pochlebovat, zvlášť je-li někdo

politik. Což nic nemění na skutečnosti, že jde o škodlivou pověru.
Viz též: elita, rovnost.

LIDSTVO / Nejzávažnější pověrou spojenou s pojmem lidstvaje *mod-

lářství francouzského filozofa Augusta Comta, který lidstvo nazý­

val „velkou Bytostí" (grand étre) a učinil je předmětem kultu. Díky

jeho vlivu se toto modlářství rozšířilo do mnoha zemí, kde je lidstvo

dosud považováno nejenom za něco velkého, ale přímo za něco

posvátného: prostě a jednoduše je zbožněno. K této pověře je třeba

říci dvě věci: 1. Lidstvo není žádná bytost, jež by plula v oblacích

nad námi, ale jednoduše úhrn všech jednotlivých lidí. A jedinou

úplnou skutečností v celém lidstvu jsou právě tito jednotliví lidé.

2. Je třeba zdůraznit, že lidstvo není nekonečné ani svaté: je naopak

velice ubohým stvořením, jež existuje pouze nepatrný zlomek

astronomického času na povrchu jakéhosi kosmického prášku,

jímž je naše Země. Zbožňování takového stvoření hraničí s poma­

tením smyslů, jímž koneckonců čas od času trpěl i vynálezce

„náboženství Lidstva" (Humanity).
Druhou pověrou, jež se v této oblasti objevuje, je názor, že lidstvo

67

je skutečnost téže povahy jako *národ a jiná menší společenství.

Z toho také plyne pověra, jež po lidech žádá, aby milovali ostatní

příslušníky lidstva zcela stejně, jako milují příslušníky vlastního

národa a byli připraveni se pro ně obětovat. I tyto názory jsou

ovšem pověrami, protože láska k členům vlastního národa atd. je,

jak je známo, funkcí boje: členové skupiny musí být vzájemně

solidární, aby mohli účinně čelit ostatním skupinám. V případě

lidstva však žádná jiná skupina neexistuje, protože lidstvo zahrnuje

všechny lidi. Přenášet na lidstvo zásady, které zavazují vůči národu

atd., je hrubé nedorozumění. Henri Bergson, jenž na tento rozdíl

upozornil, tvrdil, že láska k lidstvu (vůbec) je - je-li vůbec možná

- myslitelná na zcela odlišném základě, jakým je intuice Boha.

Viz též: altruismus, humanismus, modlářství.

LITERÁTI / Literaturu v současném smyslu slova tvoří tzv. krásná

literatura - úhrn všech veršů, románů, povídek atd. Literáti jsou

tedy lidé, kteří tvoří uvedené druhy písemností. Existuje dost

rozšířená pověra, podle níž by literáti jako takoví měli mít právo

vystupovat v roli učitelů veškeré moudrosti. Na základě tohoto

postulátu se z literátů posléze stávají *intelektuálové. Tato pověra

byla (a pohříchu dosud ještě je) velice rozšířená v Polsku, obzvlášť

v souvislosti s tzv. věštbami do budoucna. Avšak literáti, dokonce

i ti největší z věštců, jsou pouze specialisté v oboru krásného psaní,

živého zpodobení zážitků, událostí a ideálů - proto však ještě

nejsou nadáni jakoukoli jinou autoritou. Především nejsou z titulu

svého povolání náboženskými proroky, filozofy, politickými vůdci

nebo učiteli morálky.

Viz též: autorita, etika, guru, intelektuálové, novináři.

LOGIKA / Logika byla tradičně chápána jako věda o správném uvažo­

vání. V současnosti se logika skládá ze tří hlavních součástí:

formální logiky, která je obecnou teorií objektů a svým způsobem

ontologií, obecné metodologie věd a semiotiky tj. logické teorie

řeči. Formální logika má v nynější době matematickou podobu

68

(*logistika). V souvislosti s logikou se vyskytuje celá řada pověr,

zde si všimneme pěti z nich.
1. Relativně nejnevinnější pověrou je názor zastávaný mnohými

filozofy, podle nějž by měla současnou logiku nahradit nějaká

logika starší, například logika karteziánská nebo scholastická. Je

to pověra, protože současná (matematická) logika v sobě zahrnuje

vše, co bylo v dřívějších, historických formách logiky hodnotného,

a to obyčejně v mnohem přesnějších formulacích, zároveň však

také řadu věcí nových. Zdá se, že filozofové, kteří hájí zastaralé

formy logiky, jsou vedeni snahou vyhnout se přesnosti, již vyža­

duje právě současná logika.
2. Mnohem horší je pověra spočívající v uznávání nějakých jiných,

údajně hlubších logik, například logiky pocitů, transcendentální

logiky, logiky dialektické a jim podobných. Vrcholem všech těchto

logik je tzv. „ logika zjevení". Na jejím příkladě snadněji pozná­

me, že všechny ony údajně „hlubší" logiky jsou pověrami. Neboť

je-li zjevení dáno lidem od Boha a má-li nepochybně božský obsah,

musí jim přece být předáno v jim srozumitelné podobě a tedy

v lidském jazyce. A lidský jazyk se přece řídí zákony logické

semiotiky a formální logiky. Jazyk porušující tyto zákony není

vůbec lidskou řečí, ale nesrozumitelným ""blábolením. Stejným

blábolením je i jazyk „dialektický", jenž popírá princip iden­

tity.
3. Tato pověra získala u neodboraíků mnohé sympatie díky vzniku

tzv. heterodoxních logik, především logik vícehodnotových. Napří­

klad se tvrdí, že v trojhodnotové logice Lukasiewiczově neexistuje

zákon totožnosti. Díky existenci mnoha takových logik máme, jak

tvrdí tato pověra, možnost svobodně si vybrat mezi různými na­

vzájem protikladnými logikami, což má jinými slovy znamenat,

že jsme od jakékoli logiky „osvobozeni". Tato pověra vyplývá

z neznalosti skutečného stavu věcí. Protože heterodoxní logiky

1) buď nejsou vůbec logikami, ale pouhými formalismy bez logické

interpretace, tj. soubory znaků, pro něž neexistují logické modely;
2) nebo jsou logikami částečnými, určitými výřezy obecné logiky

(to je také případ výše zmíněné Lukasiewiczovy trojhodnotové

logiky); 3) a nebo jsou logikami, pro něž existují takové intepre-

69

tace, které nám umožňují převádět jejich věty na složité zákony

běžné logiky dvouhodnotové.

4. Nejradikálnější podobou pověry o logice je názor, který formu­

loval Pascal slovy „le coeur a ses raisons que la raison ne connait

pas", srdce má své důvody, jež rozum nezná. Setkáváme se

tu s pověrečnou touhou zbavit se „okovů logiky".

Společným kořenem těchto pověr je *iracionalismus - pověra,

která u člověka předpokládá údajně „vyšší" schopnost, jež podle

zastánců této pověry úspěšně nahrazuje rozum a nepodléhá přitom

logickým zákonům. Ale logika (formální) není nic jiného než výčet

nejobecnějších vlastností objektů vůbec: kdo se od ní osvobozuje,

ten *blábolí. Mimo logiku existují pouze nonsensy.
5. Ve srovnání s těmito strašlivými pověrami je mnohem méně

nebezpečná pověra jaksi opačná, přesvědčení, že vědecká logika

je nutným předpokladem správného uvažování v každodenním

životě. Ve skutečnosti je každý člověk vybaven logikou přiroze­

nou, vrozenou, a ta mu umožňuje správně uvažovat, nejde-li o

nějaké obzvlášť složité závěry. Význam logiky nakonec nespočívá

ani tak v její roli nástroje uvažování, jako v roli nástroje analýzy

pojmů. Rozhodující význam má logika ve filozofii (základy),

matematice, kybernetice a při analýze velice složitých důkazů,

například právě v matematice nebo metafyzice.

Viz též: dialektika, filozofie novověká, intuice, iracionalismus,
rozum.

LOGISTIKA / Tímto názvem byla v roce 1902 označena nynější

matematická *logika. Mnoho filozofů však tohoto pojmu užívá

spíš jako nadávku, aby tím dali důrazně najevo, že podle jejich

názoru není logistika logikou. Podobný názor je ovšem pověrečný.

Logistika je zcela naprosto a jasně logikou v Aristotelově smyslu,

jehož základní názory a logický program naplňuje. Logistika se od

všech dosavadních druhů logiky liší pouze v několika ohledech:

1. Jde-li o obsah, logistika v sobě zahrnuje všechny zákony, resp.

direktivy, jež se objevují ve starších, historických podobách logiky,

jako například celou Aristotelovu logistiku - zároveň však obsa-

70

huje také něco navíc. Zatímco například traktáty o logice z období

úpadku filozofie (16.-19. století) zahrnovaly nanejvýš tři tucty

logických zákonů, má jich logistika mnoho tisíc. Obsahuje rovněž

celé nové kapitoly logiky, jež byly dřív neznámé - například teorii

mnohočetné kvantifikace, logiku relací atd.

2. Z hlediska metody uskutečňuje logistika Aristotelův program

dokonalejším způsobem: vyznačuje se velice propracovanou přes­

ností, je axiomatizovaná, užívá umělého jazyka (tj. metody, kterou

začali užívat tvůrcové logiky) a konečně také používá formalismus.

Kdo proti logistice staví nějakou jinou logiku, je obětí pověry

plynoucí z nevědomosti.

Viz též: filozofie novověká, logika.

M

MAGIE / Pověrečná technika, předpokládající, že člověk je schopen

prostřednictvím více méně mysteriózních slov, pohybů, amuletů a

podobných věcí přinutit přírodní síly, duchy nebo dokonce samot­

ného Boha k tomu, aby plnili jeho vůli. Pověrečná je už sama

magie, avšak pověrečná je rovněž její směšování s ""náboženstvím,

které v podstatě tvoří protiklad magie, protože náboženští lidé

intenzivně prožívají právě svou závislost na Bohu, ne naopak. Je

však pravda, že magie bývá často spojována s náboženskými

postoji a věřením. Jinou pověrou je v této oblasti ztotožňování vědy

s magií, jehož se dopouštějí někteří historikové vědy (Feyerabend).
Viz též: náboženství, věda.

MARXISMUS/ Nejzávažnější-či spíš jediná skutečně vážná - varianta

marxismu, marxismus-leninismus, tvoří patrně největší sbírku po­

věr, jaká kdy vznikla. Jeho vyznavači jsou typická ""sekta s typic­

kým *guru. Jejich názory, a jmenovitě samotný marxismus, zahr­

nují mimo jiné „vědecký" ""světový názor, dialektický ""materialis­

mus, ""scientismus, ""historiozofii, *ekonomismus, pověrečnou

teorii o ""třídách, víru v ""pokrok, abychom tu všechny zaklínači

formulky alespoň vyjmenovali. Hovoříme o nich jinde. Zde je na

místě pouze připomenout základní pověru marxismu, vztah jeho

vyznavačů ke guru Karlu Marxovi.
Abychom pochopili hloubku a dosah této pověry, je třeba provést

72

dvojí rozlišení: mezi názory Marxe a názory jeho předchůdců a

nástupců i mezi různými součástmi názorů samotného Marxe.

Marxismus toto všechno směšuje dohromady.

1. Rada názorů, jež se v marxismu vyskytují, nepocházejí od Karla

Marxe. Některé existovaly před ním (například názor, že společ­

nost se v podstatě dělí na třídy, že existuje třídní boj, že je třeba

směřovat ke *komunismu atd.). Jde-li například o třídu, byl

v Marxově době do té míry obecně přijímaný pojem, že se Marx

ani nesnažil pojem třídy definovat. Kolem Marxových názorů se

navíc rozbujela řada myšlenek jemu samotnému cizích. Nejzávaž-

nější z nich pocházejí od chabého myslitele B. Engelse, jehož

filozofie byla uznána za vyjádření Marxových názorů. Engels je

mimo jiné vynálezcem pověry nazývané dialektický '"materialis­

mus, s níž se u Marxe nesetkáváme. K tomuto zmatení došlo proto,

že Marx se ve zralém věku přestal o filozofii zajímat, a dokonce

(koneckonců zcela oprávněně) odsoudil zájem o tehdejší syntetic­

kou *f ilozofii. Protože vyznavači marxismu měli zpočátku největší

úspěchy v Německu, kde každý guru musí být filozof, hledala se

pochopitelně marxistická filozofie a protože nikdo tehdy neznal

Marxovy rané spisy, všichni uvěřili, že Marxova filozofie našla své

vyjádření u Engelse. Nyní víme, že tomu tak nebylo, že mnoho

Engelsových názorů je s původními Marxovými postoji v zásad­

ním protikladu.
Po Engelsovi měli největší vliv na „rozvoj" marxismu Rusové,

především Plechanov a Lenin: spojení myšlenek posledně jmeno­

vaného s výše zmíněnou změteninou Marxe a Engelse se dostalo

názvu marxismus-leninismus a je dnes nejvlivnější odrůdou mar­

xistické pověry.
2. Názory samotného Marxe jsou navíc složité a je třeba pečlivě

odlišovat různé aspekty jeho myšlenek, jejichž hodnota je dost

různorodá. Marx byl především a v prvé řadě vědec a sám se také

za vědce považoval. Chtěl vytvořit „vědecký socialismus" a vybu­

dovat sociologii (jejímž je spoluzakladatelem) podle vzoru fyziky.

Samotný Marx byl nepochybně skvělý myslitel, měl pouze smůlu

v tom, že většinu jeho hypotéz pozdější věda vyvrátila (například

hypotézu blížícího se království svobody, hypotézu stále rostoucí-

73

ho zbídačování proletariátu, hypotézu zhroucení kapitalismu atd.,

atd.). Z toho plyne: byly-li tyto hypotézy v Marxově době celkem

solidní a vědecké, znamená dnes dětinskou pověru, považuje-li je

někdo za filozofická dogmata. Marx měl také několik originálních

filozofických nápadů, ale téměř ani jeden z nich v dostatečné míře

nerozpracoval, takže by bylo nedorozuměním považovat ho za

filozofa, protože k tomu, abychom byli filozofy, nestačí jenom mít

nápady, aleje také třeba je dále rozvést, racionalizovat, a to Marx

prakticky nikdy nedělal. Dále byl Marx také moralista, a jako

moralista sehrál nepochybně velice důležitou roli - do té míry, že

pokud jde o morálku, jsme dnes v Evropě všichni jeho žáky. A

konečně byl Marx rovněž vyznavačem světového názoru •osví­

cenství: věřil v nutný pokrok lidstva na cestě k pozemskému ráji,

a to především díky světlu vědy. V dnešní době každý jenom trochu

soudný a obeznámený člověk nemůže podobné názory akceptovat,

činí tak však lidové masy a * intelektuálové v zaostalých zemích.

Mělo by proto být jasné, že přijímání všeho, co řekl Marx, s nádav-

kem toho, co vymysleli jeho stoupenci jako Lenin, je kompromi-

tující pověra.
Marxismus je pověra o to horší, že v protikladu k mnoha jiným
pověrám (například *astrologii nebo *idealismu) je stále vnucova­
ný násilím v tzv. socialistických zemích, kde se filozofové, třebaže
vědí, že jde o pověru, ohýbají před mocí a vychvalují marxismus,

jako kdyby šlo o neomylné proroctví. Bez nadsázky se dá říci, že

lidské myšlení už řadu století nezažilo takové ponížení jako pod
vládou marxismu.

MATERIALISMUS / Pověra spočívající v tvrzení, že všechno, co

existuje, a obzvlášť psychické jevy, je materiální, tj. fyzikální

povahy a že proto myšlení, vědomí, cit, vůle apod. bud' vůbec

neexistují, nebo je třeba je chápat jako něco fyzického, asi jako

pohyby kousíčků hmoty. Materialismus v tomto pojetí je jednou

z nejpodivnějších pověr, kterou kdy mohli filozofové vymyslet,

protože psychické jevy jsou zcela evidentně něčím naprosto odliš­

ným od fyzických jevů. Abychom se o tom přesvědčili, stačí si

podle rady německého filozofa Leibnize představit náš mozek

74

zvětšený do velikosti mlýna. Kdybychom se tímto mlýnem prochá­

zeli, mohli bychom vidět různé vzájemně se postrkující kousky

hmoty, ale nikde ani stopu něčeho, co bychom mohli nazvat vědo­

mím, protože vědomí je něco, co se od těchto kousků hmoty a jejich

pohybu zcela liší. Tvrdíme-li proto, že vědomí je materiální, je to

stejný nesmysl jako tvrzení, že voda je v podstatě železo nebo že

stříbro je vlastně vosk.
Je však třeba přiznat, že inteligentnější vyznavači materialismu až

tak daleko nezacházejí. Přiznávají, že psychické jevy jsou něčím

od fyzických jevů odlišným, ale že „v podstatě" jsou něčím mate­

riálním. Ale i toto je pověra, protože není jasné, co myslejí pojmem

„materiální". Stejně dobře by se dalo tvrdit, že železo je v podstatě

dřevo, což je jasné *blábolení.

Jediným argumentem materialistů je to, že se odvolávají na zjev­

nou závislost psychických funkcí na fyziologických. Avšak z toho,

že A je závislé na B, nijak nevyplývá, že A je totéž co B. Stejně

dobře by se dalo ze skutečnosti, že se kabát pověšený na kovovém

věšáku hýbe, pohybujeme-li věšákem a že se zároveň s ním kácí,

vyvozovat, že je totožný s kovovým věšákem (Bergson).

A konečně také dochází k pouhému nedorozumění: lidé, kteří o

sobě tvrdí, že jsou materialisté, tím mnohdy ve skutečnosti zavrhují

reistickou pověru o *duši, tj. názor, že duše je věc. V takovém

případě mají zcela pravdu, je jen škoda, že tento svůj opodstatněný

názor označují jako materialismus.
Viz též: duše.

MATERIALISMUS DIALEKTICKÝ / Jedna z nejpodivnějších po­

věr, jež tvoří součást hlavní odrůdy ""marxismu, tzv. marxismu-le-

ninismu. Dialektický materialismus je v podstatě spojení názorů

dvou filozofů, kteří zastávali navzájem protikladná stanoviska. Jde

tu o Aristotela a Hegela. Pojem „materialismus" má v dialektickém

materialismu jen pramálo společného s ""materialismem v běžném

významu (viz heslo *duše), zahrnuje však hlavní teze Aristotelovy

filozofie: že existují substance, stabilní podstaty, skutečnost nezá­

vislá na rozumu, že morální hodnoty jsou nepodmíněné a že

přesahují jednotlivá dějinná údobí atd. Slovo „dialektický" na

75

druhé straně znamená, že se dialektický materialismus hlásí

k filozofii Hegelově, podle níž neexistují substance a neexistuje na
duchu nezávislá skutečnost, a která tvrdí, že morální hodnoty jsou
proměnlivé atd. K tomu, aby někdo spojoval takové navzájem se
vylučující názory, bylo zapotřebí nedostatku inteligence, jímž se
vyznačoval právě tvůrce dialektického materialismu Bedřich En­
gels.

Následky této pověry jsou někdy odzbrojující. Jedním z nich je

problém zvaný Spartacus. Spartacus uskutečňoval proletářskou

revoluci v době, kdy třída majitelů otroků byla podle marxismu

třídou pokrokovou; jeho revoluce neměla proto žádnou šanci a

znamenala - z morálního hlediska - zločin, protože byla v rozporu

se zájmy pokrokové třídy. Tolik Hegelovo stanovisko a tedy i

stanovisko dialektického materialismu. Přesto je však Spartacus

marxisty veleben jako hrdina. Proč? Jednoduše proto, že odsouzení

jakéhokoli vykořisťování má nepodmíněnou hodnotu, která přesa­

huje epochy a třídy - zcela aristotelovsky. Zde by bylo třeba se

rozhodnout. Kdo však přijímá zároveň obě navzájem se vylučující

stanoviska, stává se obětí pověry.

Viz též: marxismus, materialismus.

METAFYZIKA / Lidé mnohdy hovoří o metafyzice s pověrečným

strachem („metafyzické úzkosti"). Tato pověra je následkem shody
několika okolností. Všechno začalo u jistého Andronika z Rhodu,
který nevěděl, jak pojmenovat svazek poznámek, jež zanechal
Aristoteles, a dal jim název „to, co následuje po (fxexa) fyzikách".
Ale co všechno tam nebylo! Mimo jiné i celý slovníček filozofic­
kých pojmů. V každém případě zůstal tento Andronikos špatně
pochopen, protože si jeho meta vysvětlili nikoli ve vztahu k místu
v knihovně („po"), ale jako ekvivalent našeho „za". V tomto pojetí

je metafyzika něco, co se nalézá za materiálním světem. Proto také

lidé považují ža metafyzické tvory například upíry a přirozeně se

jich zmocňuje třesavka, jakmile jim někdo začne vyprávět něco o

metafyzice.

Filozofové však chápali metafyziku jinak, jmenovitě jako disciplí-

nu, jež se zabývá mimozkušenostními objekty, jež se podle význa­

mu tohoto slova nalézají za smyslovou zkušeností. Když si jeden

z těchto filozofů, jmenovitě Immanuel Kant, uvědomil, že v celé

této oblasti existuje obrovský zmatek a že nějaký pokrok je

v nedohlednu, dospěl k názoru, že racionální, rozumová metafyzika

není možná a že je tudíž třeba k těmto mimozkušenostním před­

mětům dospět nějakou jinou cestou. Těmito objekty byly podle

Kanta (a jsou dodnes) *duše, svět a Bůh.
1. Kantův názor, že racionální metafyzika není možná, protože

překračuje meze zkušenosti, je první pověra. Vždyť přece každá

jen trochu rozvinutější věda hovoří o mimozkušenostních předmě­

tech. V přírodních vědách se dokonce přímo hovoří o „teoretických

objektech". Proto není opodstatněné považovat z těchto důvodů

metafyzická zkoumání za nemožná.
2. S tím je spojena druhá pověra - názor, že metafyzické objekty

lze poznat, jak se učeně říká, iracionální cestou, tj. prostřednictvím

určitých pocitů, * intuice, úzkosti, metafyzického strachu nebo

něčeho podobného. To je evidentní pověra. Cit nám skutečně může

proklestit cestu k lepšímu poznání (stejně jako láska nejen nezasle-

puje, ale umožňuje našemu duchovnímu zraku nahlédnout ušlech­

tilé vlastnosti milované osoby), ale v žádném případě nám nemůže

sám od sebe udělit poznání o předmětech jako svět (jako celek),

Bůh apod. Můžeme-li se o nich vůbec něco dozvědět, potom jedině

cestou rozumového zvažování a nikoli cestou různých pocitů a

děsů.
3. Zde se dostáváme ke třetí, dost rozšířené pověře, že metafyzické

objekty, například Boha, může každý z nás lehce poznat. Pravda je

naopak taková, že metafyzické uvažování patří ve sféře myšlení

k tomu nejsložitějšímu a nejobtížnějšímu, co známe. Abychom zde

měli vůbec nějakou šanci na úspěch, je třeba umět zacházet s velice

rafinovanou matematickou logikou (například jde-li o důkazy Boží

existence, je třeba zvládnout složitou matematicko-logickou teorii

řad, teorii nekonečna apod.). Proto každý, kdo si myslí, že metafy-

ziku může lehce praktikovat kdokoli, se stal obětí pověrečného

předsudku. Současní filozofové jsou také velice často na rozpacích,

mají-li se věnovat zkoumání v oblasti metafyziky (třebaže většinou

77

možnost metafyziky nepopírají): natolik se jim jeví metafyzika
obtížná.
Ještě jedno upozornění: mnoho lidí si často plete metafyziku se

zcela odlišnou disciplínou, jakou je ontologie, jež je popisnou (a

tudíž nikoli rozumově zvažující) vědou o těch nejabstraktnějších
vlastnostech každého daného předmětu (a proto ne o Bohu, světě
atd.).

MLÁDEŽ / V polovině 20. století se rozšířil názor, že mladí lidé, a to

dokonce nedospělí, jsou v každém ohledu lepší, moudřejší atd. než

lidé dospělí. Mám podezření, že se s něčím podobným setkáváme

už v „Ódě na mladost":

Nechť si jiné drtí věk

a k zemi shýbá vrásčitá čela...

Ty, mladosti, vzlétej nad obzory...

Ať se už věci mají jakkoli, je názor o absolutní převaze mládeže

zcela neopodstatněná pověra. Každý lidský věk má své přednosti

i své nedostatky. Mladí lidé mají v sobě například víc dynamismu
než starší, mají však méně zkušenosti a mnohdy i síly a charakteru.

Nejlepším věkem člověka není ani mládí nebo staroba, ale zralý
věk a pouze lidé v zralém věku by měli zastávat vedoucí místa.

Z toho nijak neplyne, že by nemohli přijímat rady od mladých nebo

(mnohem spíš) od starých. Ale připisovat mládeži převahu ve všech
ohledech je skutečně velice podivná pověra.

MODLÁŘSTVÍ / Modlářství je uctívání model, bohopocta vzdávaná

stvořeným věcem nebo stvořením, z čehož vyplývá, že ona stvoření

resp. věci se zbožšťují, že jsou považovány za bohy. Vyznavači

různých náboženství (například buddhisté nebo věřící biblických

náboženství) byli mnohdy nespravedliví vůči lidem, kteří se údajně

klaněli dřevu a kameni, protože jejich sochy a ostatní předměty

nejčastěji božstvo symbolizovaly. Nyní je však rozšířené modlář­

ství skutečné - je dokonce jednou z pověr, s nimiž se nejčastěji

setkáváme. Jednotlivými podobami modlářství jsou například *hu-

78

manismus (zbožštění člověka), *nacionalismus (zbožštění náro­

da), ""scientismus (zbožštění vědy).
Na první pohled by se mohlo zdát, že modlářství je jedním z druhů

""náboženství. Ostatní náboženství se klanějí Bohu, jenž je mimo

svět, modlářství některým jsoucnům uvnitř světa. Ale právě

z tohoto důvodu je modlářství pověra a náboženství nikoli. Rozdíl

mezi modlářstvím a autentickým náboženstvím spočívá v tom, že

objektem autentického náboženství je Bůh (Božstvo), jenž není

dostupný vědecké zkušenosti, zatímco modlářství hovoří o před­

mětu existujícím ve světě. Navíc, a to je horší, vstupuje-li mod­

lářství tímto způsobem do oblasti vědy, znásilňuje zároveň jeden

z principů vědeckého myšlení, podle nějž není ve světě nic, co by

nebylo konečné.
Ve starověku byl také znám zvláštní druh modlářství, spočívající

ve zbožštění jednotlivců, především vladařů - například římských

císařů. Tato pověra, o níž se mělo za to, že vymřela, se znovu

objevila v nové podobě ve 20. století. Zbožštění a zbožšfovaní byli

například Mussolini („Duce má vždycky pravdu"), Hitler a Stalin.

Stejné pocty jsou i dnes v mnoha zaostalých zemích vzdávány

různým kmenovým náčelníkům či tzv. vedoucím představitelům,

což je obzvlášť opovrženíhodná forma modlářství

Modlářství je neobyčejně nebezpečnou pověrou proto, že zbožňo­

vání stvořených bytostí a připisování jim božských vlastností vy­

lučuje uznání jakýchkoli práv lidského jedince. Autentický Bůh je

už samotnou definicí „někdo zcela jiný" a jako takový člověku

„nekonkuruje". Jeho existence i působení se odehrává ve zcela

odlišné rovině než existence a činnost člověka - proto může Bůh

existovat společně s právy stvořené bytosti. Ale zbožštěný kámen

je ve světě, působí v něm a při svém zbožštění zbavuje všechno

ostatní všech práv, mimo jiné právě i člověka. Není proto nic

divného, že ke zbožštění docházelo nejčastěji v totalitních zříze­

ních, v nichž neměl jednotlivec žádná práva.

Příčinou velké rozšířenosti modlářství je podle všeho v lidech

hluboce zakořeněná potřeba sloužit, jak říkají filozofové, nějaké­

mu absolutnu. Proto například člověk nevěřící v Boha, často zou­

fale hledá nějakou bytost, jež by mu ho mohla nahradit. Vybavuje

79

tuto bytost nebo skutečnost - lidstvo, národ, rozum atd. -božskými
vlastnostmi, zbožšťuje ji a slouží jí. Není proto nic divného, že se
modlářství obzvlášť Šíří v dobách náboženského úpadku.
Viz též: humanismus, náboženství, nacionalismus, osvícenství,

rozum, scientismus.

MYSTIKA / Bezprostřední zkušenost Boha. Kolem mystiky vznikla

řada pověr a předsudků, které vyplývají z matení pojmů. Jednou

z takových pověr je pověra „dialogická" (viz *dialog), připisující

mystické stavy všem věřícím. Jiná pověra spočívá v tom, že se

kdejakému ""blábolu uděluje etiketa mystické řeči. Jiná pověra

spojuje mystiku s různými mimořádnými jevy jako vize, levitace

apod. Autentická mystika s nimi nemá nic společného, protože

prostě a jednoduše znamená zážitek bezprostředního kontaktu

s Bohem (Božstvím). Podle výsledků nezaujatého zkoumání v této

oblasti (Bergson) existují mystikové ve všech velkých nábožen­

stvích, ale všude jsou lidmi výjimečnými.

Viz též: náboženství.

MÝTUS / Líčení, o němž víme, že je nepravdivé a jehož se přesto

přidržujeme, jako kdyby pravdivé bylo. Existují dva druhy mýtů.

Mýtus symbolický je nepravdivý, je-li chápán doslovně, ale může

být pravdivý právě svým symbolickým smyslem. Příkladem tako­

vého mýtu je staroegyptské vyprávění o Osiridovi, jehož Set údajně

zabil a rozdělil na čtrnáct kusů. Když se jednotlivé části znovu

spojily dohromady, dokázal Osiris zplodit Hora. Doslovně vzato je

toto líčení evidentně nepravdivé, protože nejen že nikdy neexisto­

val žádný Osiris nebo Horus, ale je rovněž nemožné, aby člověk

rozsekaný na čtrnáct kusů mohl někoho zplodit. Ale v symbolic­

kém pojetí se věci mají jinak. V symbolickém smyslu vyjadřuje

mýtus o Osiridovi víru Egypťanů v nesmrtelnost duše, a ta nemusí

být nevyhnutelně nepravdivá.

Ve spojení s těmito symbolickými mýty vystupují dvě pověry. První

je rozšířená mezi vyznavači mnohých náboženství, kteří mýty

berou doslova a tvrdí, že jsou pravdivé v jejich doslovném smyslu.

Druhou pověrou je tzv. entmytologizace (demytologizace), na jejíž

80

popularitě má zásluhu německý protestantský teolog Rudolf Bult-

mann. Podle Bultmanna je třeba ""náboženství očistit od mýtů, aby

z něj mohly zůstat pouze věty pravdivé v doslovném smyslu. Tato

demytologizace je evidentní pověra, protože k podstatě nábožen­

ství patří hovořit o předmětu, který překračuje možnosti běžného

jazyka: máme tím na mysli Boha. Proto každé náboženství užívá a

musí užívat mýtů v jej ich symbolickém významu. Náboženství bez

mýtů je něco jako kulatý čtverec nebo červená zeleň - jeví se nám

jinými slovy jako něco kontradiktorického. Z tohoto důvodu je

demytologizace pověra.
Jiný druh mýtů není nadán symbolickým významem, ale v doslov­

ném chápání slouží jako pobídka k činu. Klasickým případem

takového mýtu je mýtus generální stávky, o jehož možnosti mnozí

socialisté pochybovali, ale přesto se ho drželi, protože je inspiroval

v boji za socialismus. Teoretik hitlerismu A. Rosenberg vynalezl

svůj „mýtus dvacátého století", rasistický mýtus o poslání němec­

kého národa, prakticky za stejným účelem. Příklad, který jsme

právě uvedli, svědčí o pověrečnosti mýtů druhého typu: v protikla­

du k prvním mýtům nejsou nic jiného než průhledná lež a vnucuje-li

je někdo lidem se zdravým rozumem, je to zjevný nesmysl; o to

horší, že víme, k jakým neblahým následkům tato víra v dějinách

často vedla.

Mýty patrně většinou vznikají v rámci různých nacionalismů. Pří­

činou jejich šíření jsou pochybnosti o roli rozumu, nedůvěra vůči

zdravému rozumu, která velice často vede k zamazávání mezer

v našem poznání prostřednictvím různých vymyšlených báchorek,

jimž se časem dostane elegantního pojmenování mýtus.

Viz též: komunismus, náboženství, světový názor, utopie.

N

NÁBOŽENSTVÍ / Náboženství nelze obecně definovat-asi stejně jako

se obecně nedá definovat zelenina. Nicméně v Evropě se pod

pojem náboženství zahrnují tzv. velká náboženství neboli „nábo­
ženství knihy", tj. bráhmanismus, buddhismus, judaismus, křesťan­
ství a islám. Řeč tu bude pouze o těchto náboženstvích. S nábožen­

stvím je spojeno velice mnoho pověr, jejichž obětmi se stávají věřící

i nevěřící (ti mnohem častěji). Je zaj ímavé, že se velice často hovoří
o náboženských pověrách (což je za určitých okolností samo o sobě
pověra), ale málokdy si lidé uvědomují, kolik pověr je v oběhu,

hovoří-li se o náboženství.
Abychom pochopili povahu těchto pověr, je si třeba v prvé řadě

uvědomit, že náboženství je neobyčejně složitý komplex jevů, a to
hned z několika hledisek. V každém náboženství se v prvé řadě
vyskytují určité způsoby konání (například obřady), za druhé se

objevuje určitý jazyk (náboženský, posvátný jazyk), za třetí určité
citové postoje („náboženské city") a konečně tu máme také souhrn

určitých názorů (krédo, vyznání víry). Poslední uvedená součást
tvoří patrně základ a střed celého jevu jakožto celku.

Navíc je možné (a je i nutné) v náboženství odlišovat: 1) vztah vůči
svatosti (Bohu apod.), tj. vůči tzv. noumenálním hodnotám;

2) odpověď na existenciální otázky (otázky smyslu lidského života,
utrpení a smrti atd.); 3) kodex morálních předpisů (přikázání);
4) určité vidění světa, tj. určitý celek názorů vysvětlujících napří­

klad původ světa atd.

82

1. Nejvíce rozšířenou pověrou, s níž se zde setkáváme, a to jak u

věřících, tak (především) u nevěřících, je směšování náboženství

s *magií. Mělo by být jasné, že je to pověra, neboť náboženský

postoj (vědomí závislosti na noumenální skutečnosti) je opakem

magického přístupu, který by chtěl Bohu rozkazovat. Jak je možné,

že lidé s vysokou úrovní zbožnosti často propadají této pověře, se

dá těžko vysvětlit, ale s podobným úkazem se (bohužel) setkáváme

i u některých vědců.

2. Podobná, ne však zcela identická s touto pověrou je pověra

druhá, která náboženství zužuje na určitou techniku. „Religiózní"

lidé vykonávají různé obřady, aby je například nezasáhl blesk.

Jejich obřady by měly hrát víceméně stejnou roli jako hromosvod,

jde tu tedy o svého druhu pověrečnou techniku. Takový postoj je

sice po pravdě řečeno typický pro všeobecně rozšířenou praxi

mnoha věřících, ale je falšováním skutečné podstaty náboženství,

jež, je-li autentické, spočívá především v osobním vztahu důvěry

vůči noumenální skutečnosti. Autenticky náboženská modlitba

končí vždycky Kristovými slovy v getsemanské zahradě: „Ne moje

vůle, ale Tvá vůle se staň!"

3. Jiné pověry spočívají v redukování náboženství na některé z jeho

součástí. U představitelů *osvícenství (a v důsledku toho i u

představitelů *marxismu) je velice rozšířená pověra, podle které

by náboženství mělo být pouze souborem názorů a pouček. Nábo­

ženství však obsahuje řadu dalších součástí. K tomu se přidružuje

jiná pověra: představa, že by základní tvrzení náboženství měla být

ověřitelná stejně jako poučky *vědy a že náboženství z toho

důvodu vědě konkuruje. Ve skutečnosti však není možné žádné

tvrzení autentického náboženství vědecky ověřit - jednoduše pro­

to, že jde bez výjimky o existenciální, morální nebo mimosvětské

věci.
Redukcí náboženství na jednu z jeho součástí je i náboženský

emocionalismus, který tvrdí, že náboženství je výhradně komplex

citů a pocitů. Je to pověra, která je urážkou skutečně zbožného

člověka, protože žádné náboženství se neobejde bez kréda, tj. bez

určitého souhrnu základních tezí: už proto není možné je omezovat

pouze na citovost.

83

4. Pověrou je rovněž názor, že náboženství resp. jeho představitelé

se mohou závazně vyslovovat i v záležitostech, které spadají do
oblasti vědy. Zamítnutí tohoto postoje, jehož obětí se mnohdy
stávali zbožní lidé, vyjádřil pěkně Galileo, který prohlásil: „Písmo

svaté nás učí, jak se dostat do nebe, ne však o tom, jakým způsobem

se pohybují nebesa." Protože však náboženství obsahuje rovněž
morální kodex, samou povahou věcí se vyslovuje o tom, jak mají

lidé jednat, což ovšem není žádná pověra.
5. Teorie náboženství, kterou rozšiřují zastánci marxismu, je snůš-

kou hned několika pověr. Především obsahuje druhou z výše
uvedených pověr (chápání náboženství výlučně jako souhrnu zá­
kladních tezí), ale navíc ještě má dvě vlastní teze, jež se nikde jinde

nevyskytují.
A. Marxisté tvrdí, že příčinou náboženství je strach z přírodních a
společenských sil. Je to pravda do té míry, že v případě, je-li se

čeho obávat, může být pochopitelně jedním z motivů obrácení
strach. Ale v mnoha ostatních případech je motivace zcela jiná. Jde

především o to, že náboženství přináší odpovědi ne na nitrosvětské
otázky, ale na otázky existenciální (smysl života, smrt apod.),

kromě toho je v každém vyspělejším náboženství dominujícím
motivem ne strach, ale naopak důvěra ke Stvořiteli apod.

B. Dále se marxisté domnívají, že náboženství je „nadstavbou
společnosti, v níž existuje vykořisťování", že je „opium lidu" a že
s odstraněním vykořisťování musí zaniknout i náboženství. Toto je

také pověra. V zemích, kde podle marxistů přestalo existovat
vykořisťování, náboženství ani v nejmenším nezaniklo (například
v Polsku). Tato teorie není v podstatě nic jiného než nemožně

jednostranný výklad potřeb člověka i samotného náboženství, kte­

rý vyplývá z marxistického *ekonomismu.
Viz též: ekonomismus, existenciální otázky, marxismus, osvícen­

ství, světový názor.

NACIONALISMUS / Názor vyjadřovaný nejčastěji slovy: jiárod je

nejvyšší dobro". Nezávisle na samotném pojmu národ, jehož obsah

je v různých zemích různý, jsou pro všechny nacionalismy charak­

teristické dvě teze: 1) že určitý národ je svým způsobem absolutno,

84

božstvo, jež stojí nade vším a tudíž také nad lidským jedincem, jenž

je povinen mu všechno obětovat; 2) že určitý národ je něco lepšího,

úctyhodnějšího, hodnotnějšího než ostatní národy. Nemohu zde

necitovat básníka, konkrétně Czeslawa Milosze:

Nesnáším lidi, jimž všechny mozkové buňky

zmámily močopudné nacionální trunky.

Už od Popielových dob jejich zmatené hejhání

mne ničí a k trpkým slovům dohání.

Nacionalismus je *modlářství a je proto rovněž pověrou, a to

obzvlášť nebezpečnou, protože jeho jménem se v nedávné době i

nyní napáchalo a páchá nesčetné množství vražd a jiných nespra­

vedlností.
Ponecháme-li stranou modlářské rysy nacionalismu, vyplyne jeho

pověrečný charakter už ze skutečnosti, že národ je pouze jednou

z celé řady skupin, k nimž člověk přísluší. Protože každý člověk

v prvé řadě patří k vlastní rodině, k svému rodnému kraji, patří

k určité skupině v zaměstnání, k určité třídě. Svou příslušností ke

kulturním a náboženským skupinám přesahuje národní hranice.

Přehlížet všechny uvedené skupiny ve prospěch národa a připiso­

vat mu před vším ostatním absolutní prvenství je evidentní pověra.

Co zapříčiňuje tak obrovský úspěch této pověry? Proč lidé tak lehce

a s radostí zabíjejí a sami se nechávají zabíjet? Odpovědět na tuto

otázku není lehké. Nejspíš bude třeba otázku rozdělit a nejdříve se

zeptat, proč se lidé vůbec obětují za nějaké společenství a proč je

oním společenstvím nejčastěji právě národ? Odpověď na první

otázku je složitá; na druhou se dá nejspíš odpovědět poukazem na

vlivy literátů, básníků a různých věštců, jimž se podařilo lidem

namluvit, že národ je božstvo hodné klanění, kterému je třeba

obětovat vše, dokonce vlastní život nebo životy nejbližších. Dá se

ovšem také poukazovat na užitek, jaký tato pověra přináší při

obraně lidské skupiny, protože lidi motivuje pro boj na její obranu.

S nacionalismem nelze směšovat *patriotismus, jenž neznamená

pověrečný, ale naopak uvážlivý postoj. Díky tomuto směšování se

lidé stávají obětí pověry internacionalismu, který popírá, že by se

85

člověk měl starat o blaho vlastního národa, protože absolutní
přednost před ostatními skupinami má mít buď *třída nebo *lid-
stvo.

Viz též: kolektivismus, lidstvo.

NESMRTELNOST / V souvislosti s nesmrtelností se vyskytují přinej­

menším dvě pověry. Jedna z nich, velice rozšířená mezi věřícími,

spočívá v představě, že lidská *duše žije dál po smrti prakticky

stejným způsobem, jakým žil člověk před svou smrtí. Extrémním

případem této pověry jsou například obyčeje starých Egypťanů,

podle kterých bylo třeba mrtvé vybavovat jídlem, oblečením, pra­

covními nástroji apod., protože Egypťané byli přesvědčeni, že

v záhrobí budou žít přesně stejným způsobem, jakým žili na zemi.

Často ovšem tuto pověru přejímají i křesťané. Avšak duše není věc,

není také natolik úzce spjata s tělem, a třebaže představa její

existence po smrti neobsahuje žádný protimluv, musí být tato

existence zcela odlišná od existence nynější.

Pokud jde o věc samotnou, potom na pojmu jádra, podstaty (dříve

„formy") existující bez subjektu („supportu"), jehož je jádrem,

není nic rozporného - ovšem za podmínky, že jádro, o němž je zde

řeč, není pouze jádrem tohoto subjektu, ale že plní i jiné funkce.

A právě něčím takovým je ve shodě s tradicí lidská duše. Je

zajímavé, že mnozí filozofové, kteří nevěřili v nesmrtelnost duše,

zároveň akceptovali existenci „čirých podstat" bez subjektů.

Existuje-li duše i po smrti, potom její existence a činnost je zcela

jistě odlišná od její existence v těle. Naše myšlení je například

velice úzce spjato s fyziologickými, tj. s tělesnými funkcemi -

myšlení bez představ, což jsou psychofyzické fenomény, neexistu­

je. V duši bez „těla" nemůže k podobným myšlenkám docházet.

Představa duše žijící po smrti přesně týmž způsobem, jakým exis­

tovala za života zde, je tudíž pověra.
Jinou pověrou v souvislosti s nesmrtelností je vykládání o „nesmr­

telném duchu národa", o „nesmrtelných bardech", „nesmrtelných

hodnotách" atd. Je jen málo pověr, které by byly v natolik křikla­

vém rozporu s pravdou: vždyť svět je kromě jiného velikým hřbi­

tovem národů, jež přestaly existovat. S velikým úsilím se v něm

86

dopátráváme nějakých zbytků mrtvých kultur a národů, abychom

si mohli učinit alespoň vzdálenou představu o tom, co vlastně

znamenaly. Kdo by nevěřil, nechť se jede podívat do Kantir (asi

100 km severně od Káhiry), kde stával patrně největší palác, jaký

kdy vystavěla lidská ruka - stavba o rozloze víc než deset čtvereč­

ních kilometrů, z níž zůstalo pouze několik kamenných zlomků.

Obě uvedené pověry mají shodnou příčinu v touze přetrvat smrt a

žít dál stejně jako před ní. Tato tužba není pověra: je to psycholo­

gický fakt. Ale z toho, že po něčem toužíme, ještě neplyne, že to

existuje.
Viz též: duše, národ.

NOVINÁŘI /Novinářství je povolání lidí se specializací na prostředky

masové komunikace neboli masmédia: noviny, časopisy, rozhlas,

televize apod. Jak už prozrazuje samotný název, je úkolem prost­

ředků masové komunikace předávat informace masám. Proto jsou

novináři především zpravodaji. Jsou to specialisté na shromažďo­

vání, formulaci a předávání informací druhým. Pohybuj í-li se v této

oblasti, je jejich práce prospěšná a nelze jim nic vytýkat. Ale

v průběhu posledního století si novináři přivlastnili jinou funkci a

vystopují v rolích učitelů a kazatelů morálky. Nejen že informují

čtenáře a posluchače o tom, co se stalo, ale domnívají se, že mají

právo je poučovat o tom, co si maj í myslet a co maj í dělat. Aprotože

se jejich názory masově rozšiřují, zaujímají novináři privilegované

postavení, mají někdy skutečně monopol na poučování lidí o tom,

co je dobré a co je špatné.
Víra, že tomu tak skutečně má být, že novináři skutečně mají právo

se tak chovat, že je třeba jim věřit, když nás o něčem poučují, je

jednou z typických současných pověr. Protože pokud jde o poučo­

vání, nepřísluší novinářům žádná autorita. Nejsou sami o sobě

specialisty v žádném vědním oboru ani morálními autoritami nebo

politickými vůdci. Jsou jednoduše bystrými pozorovateli a umějí

psát, resp. hovořit. Navíc je bohužel už samo povolání novináře

nebezpečné v tom smyslu, že jsou nuceni psát o nejrůznějších

věcech, o kterých toho většinou moc nevědí nebo v nejlepším

případě postrádají soustavné poznám. Novináři jsou proto téměř

87

vždy nevyhnutelně diletanty. Považovat je za autoritu, dovolovat

jim, aby poučovali jiné lidi, jak se to v současnosti neustále děje,
je pověra.

Hledáme-li příčinu rozšířenosti této pověry, musíme si s hanbou

přiznat, že existuje nejspíš pouze jedna: dětinské přesvědčení, že

vše vytištěné je pravda, obzvlášť je-li to napsáno krásnými slovy.
Viz též: autorita, umělci, intelektuálové.

NUMEROLOGIE/Numerologie neboli věštění z počtů. Počty mají být

dobré nebo nedobré, šťastné nebo nešťastné. Dvojka je vždycky zlá,
protože ďábel má dva rohy. Třináctka je zlá a nešťastná pro lid

(v tarokách jí také odpovídá „smrt"), zatímco mudrcovi tatáž
třináctka přináší štěstí. Pro něj je osudová třiadvacítka. Z tohoto
důvodu také číslo domu, v němž někdo bydlí, den v měsíci,

registrační číslo automobilu nebo telefonní číslo mají v numerolo-

gii obrovský význam. Dokonce i tam, kde žádné číslo neexistuje,

lze je získat následujícím způsobem: nejprve se každému písmenu
přiřadí určité číslo - jednička písmenu A, dvojka písmenu B atd.;
nahradí-li čísla písmena, například u jména a příjmení, číslice se
sečtou a sčítání se opakuje - výsledek má napovědět, čeká-li nás

něco dobrého nebo zlého.
Můžeme si uvést příklad. Dejme tomu, že se jmenuji Petr Novák.
Nahradím-li písmena odpovídajícími čísly, potom u „Petra"
/17+5+23+18/ získám součet 63, u „Nováka" /15+16+25+1+12/

69. 63+ 69 =132,1+2+ 3=6. Je šestka šťastné číslo? Předpokládej­
me, že výsledné číslo této operace je nepříznivé. Jak tomu zabránit?
Nic jednoduššího. Prostě stačí změnit Petra na Petera nebo Piotra
apod.

Lze jen těžko uvěřit, že této podivínské pověře mnohdy věří i jinak
seriózní lidé. Naštěstí je to pověra spíš idiotská než nebezpečná.

Jiné filozofické pověry vypadají méně směšně, zato jsou často
smrtelně nebezpečné.

o

OSVÍCENSTVÍ / Kulturní hnutí, jehož cílem bylo nahradit nábožen­

skou, resp. politickou autoritu tzv. *rozumem. Podstatným rysem

osvícenství'^ víra v nutný *pokrok *lidstva ke „světlu a veškerému

dobru", to vše díky vševysvětlující vědě. S tím také souvisí *racio-

nalismus neboli přesvědčení, že pro vědu neexistují otázky pro ni

nedostupné a že jedině ona sama je onou blahodárnou silou pod­

miňující pokrok lidstva. Osvícenství, jež bylo základní vírou ev­

ropské inteligence 19. století, považují dnes kulturní lidé za pověru,

protože 1) máloco je tak nejisté jako údajný pokrok lidstva; 2) je

naopak jisté, že mnoho oblastí je vědě nedostupných; 3) věda sama

často namísto slibovaného pokroku přinesla neštěstí (atomová

bomba). Tato pověra je však integrálně rozšířena v zaostalých

masách, navíc j i šíří komunistické strany celého světa. Proto je stále

nebezpečná.
Rozdíl mezi osvícenstvím a *pozitivismem spočívá v tom, že

osvícenství uznává rovněž roli filozofie, kdežto pozitivismus zto­

tožňuje tzv. rozum s metodou přírodních věd a je proto zatížený

*scientismem.

Příčiny vzniku osvícenství z. především jedné z jeho součástí, víry

v pokrok, zůstávají doposud v mnohém ohledu neobjasněné. Svoji

roli tu nepochybně sehrálo zneužívání autority, a to zvlášť u před­

stavitelů náboženství, kteří začali rozhodovat o věcech patřících do

oblasti vědy, přestože předmětem náboženství jsou věci mimosvět-

89

ské (existenciální, metafyzické atd.). To také zčásti vysvětluje

nepřátelský postoj osvícenství k náboženství.
Viz též: pokrok, racionalismus, scientismus.

p

PACIFISMUS / Pacifismus je v podstatě totožný s přesvědčením, že mír

je žádoucí stav a že je třeba se o něj zasazovat. V praxi se však

pacifismus obvykle projevuje v podobě dvou pověr: 1) že míru lze

dosáhnout odzbrojením mírumilovných národů; 2) že jakákoli

válka je morálně nepřípustná. Zkušenost nám bohužel říká, že

odzbrojení mírumilovných národů má za následek jejich ovládnutí

národy jinými, agresivními, jež nakonec rozpoutávají válku proti

sobě podobným dravcům. Proto nemůže obstát tvrzení, že každá

válka je nespravedlivá, neboť existují okolnosti, za nichžvsouladu

s normálním cítěním přichází ke slovu samozřejmá povinnost

bránit se zbraní v ruce práva těch, za něž odpovídáme.

Pomocí následujícího fiktivního příkladu si můžeme tuto pravdu

názorně objasnit. K farmáři na divokém Západě přichází soused a

svěřuje mu svoji šestiletou dcerku, protože odjíždí do města a doba

je - jak sám říká - neklidná. Proto náš farmář vyčistí pušku a nabije

ji. Děvčátko si hraje na dvoře, kam náhle vtrhne bandita a rozmách­

ne se klackem, aby dítěti roztříštil lebku. Otázka zní: smí na něj

farmář vystřelit? Z hlediska zdravého rozumu zní odpověď takto:

samozřejmě, nejen že smí vystřelit, ale kdyby nevystřelil, byl by

hoden pohrdání, protože jeho svatou povinností bylo chránit život

dítěte, které mu bylo svěřeno. A v obranné válce jde velice často

zcela jednoduše o životy našich spoluobčanů, jak tomu také bylo

během druhé světové války. Proto je zcela evidentní, že ozbrojený

91

boj na obranu sociální skupiny je nejen přípustný, ale že jde o

morální příkaz. Pilsudski napsal v roce 1908: „Kdybych chtěl

vítězit bez boje, a to bez boje na ostří zbraní, potom bych nejen

nebyl bojovník, ale byl bych jednoduše hovado mlácené klackem

nebo nahajkou."

Pacifismus vychází ze sentimentalismu: jak by bylo krásné, kdy­

bychom se mohli vyhnout válkám! Válka je hrozná a ošklivá věc.

Dochází tu k záměně estetických hodnot s morálními a zapomíná

se, že často jsou dobré a nezbytné i nehezké věci (jako například

operace). Pacifismus proto plně zasluhuje být označen jako pověra,

a to i přes ušlechtilost některých svých vyznavačů. Říkám někte­

rých, protožepacifismu velice často používají potenciální agresoři

k morálnímu odzbrojení svých budoucích obětí.

PATRIOTISMUS / Láska k vlasti a ke krajanům není ani v nejmenším

pověrečná, nýbrž jde o ctnost, již je záhodno pěstovat, stejně jako

rodinnou lásku apod. Avšak s patriotismem jsou spojovány dvě vzá­

jemně si protiřečící pověry. Jedna z nich přikládá lásce k vlasti příliš

velkou váhu a činí z patriotismu předsudečnou pověru * nacionalismu.

Opačná pověra rovněž směšuje patriotismus s nacionalismem nebo

dokonce s *rasismem a šmahem ho odsuzuje. Jde-li o ztotožňování

patriotismu s nacionalismem, stačí si uvědomit, že ten, kdo má rád

vlastní zemi, nemusí z ní mít nutně modlu a ostatními zeměmi pohrdat

nebo je dokonce mít v nenávisti. Ani nemusí nevyhnutelně považovat

národ za „nejvyšší dobro", jak to žádá nacionalismus. Dělat z patrio­

tismu nacionalismus je proto pověra.
Mnohem horší je druhá v dnešní době rozšířená pověra. Zastávají

ji mnozí lidé, obzvlášť tzv. levičáci (pojem, u něhož se jen velice

těžko lze dopátrat, jaký má vlastně smysl): každý, kdo se odvažuje

tvrdit, že má svoji zemi raději než například Ekvádor nebo Viet­

nam, je obviňován z „rasismu". Každý, kdo je nucen volit a

rozhodne se dát přednost svému krajanu před cizincem, je pak

považován za rasistického zločince na způsob hitlerovců. Zeje toto

pověra a že má každý člověk svaté právo dbát především o lidi sobě

blízké, aniž tím sledoval nadřazenost té či oné rasy nebo národa,

je snad nabíledni.

92

Následující (pravdivá) anekdota nám pomůže osvětlit, co tu máme

na mysli. Jeden můj přítel měl velice nehezkou a šilhavou matku.

Byla navíc kleptomanka a také už jednou byla ve vězení za krádež.

Jednou se ho někdo zeptal: „Aproč ji tedy tolik miluješ, že ji stavíš

nad všechny ostatní?" Odpověděl: „Proč? No přece proto, že je to

moje matka!" Více méně stejný je vztah každého poctivého člově­

ka k jeho vlasti. Kdo to popírá, je obětí pověry.

Základem tohoto předsudku je pověrečná víra v *lidstvo a rovnost

lidí.
Viz též: nacionalismus.

POKROK / Víra v nepřetržitý pokrok ""lidstva, v postup ke stále vyšší a

lepší úrovni, k ráji na zemi, ke „světlu" a kdoví k čemu všemu ještě

je jedna z nejškodlivějších pověr, kterou nám dalo do vínku

19. století a která má ještě dnes pod kontrolou značné územní

prostory, obzvlášť v zemích zaostalých a socialistických, kde se

nám s pokrokem vnucují komunistické strany. Její obsah je zhruba

následující: člověk je ve své podstatě tvor pokrokový, tj. stává se

jako druh stále lepším a dokonalejším. Jeho zdokonalování se

projevuje ve všech oblastech. V oblasti světonázorové přechází

člověk od pověry k vědě. V oblasti vědy si osvojuje stále větší

znalosti, ve sféře techniky dosahuje stále lepšího ovládání světa.

I v morálce se neustále stává jiným a lepším. V politice ustavičně

objevuje stále dokonalejší formy vlády. V umění vytváří stále

dokonalejší díla. Pouze v ""náboženství neexistuje žádný pokrok,

protože náboženství je pověra, kterou ovšem pokrok účinně elimi­

nuje. A protože pokrok přináší tak skvělé výsledky, je první a

nejsvětější povinností každého zdravého člověka sloužit pokroku

lidstva, jemuž se sluší všechno a všechny podřídit.

Tento názor, velice rozšířený v 19. století a ještě před druhou

světovou válkou, dnes v civilizovaných zemích naprostá většina

vzdělaných lidí odmítá. Lepší poznání podmínek víry v pokrok a

zkušenost, kterou lidstvo prožilo v našem století, jasně ukázaly, že

tato víra je prostě a jednoduše pověrečná.

Vezměme to popořádku: víru v pokrok pocházející z období ""osví­

cenství (kdy byla ještě zcela neopodstatněná), podpořila Darwino-

93

va evoluční teorie a rovněž rozvoj novodobých přírodních věd a

techniky. Zoologie potvrdila, že ve světě zvířat se projevuje neustá­

lý pokrok. Tento poznatek se pak přenesl na dějiny lidstva. Stejně

jako savci znamenali v živočišné říši pokrok ve srovnání s ptáky,

znamená analogicky novověký člověk pokrok ve srovnání s člově­

kem starověku nebo středověku. Podobné přenášení biologických

kategorií na naše dějiny je však zcela neopodstatněné, kromě

jiného také proto, že jde o velice krátké dějinné údobí. Skutečně

dobře jsou nám známy pouze poslední tři tisíce let, což je něco

kolem jednoho sta generací a sto generací znamená v rejstříku

biologického vývoje nanejvýš základní jednotku. Ahovořit v rámci

této biologické jedné sekundy o pokroku je pověra.

Lepší poznání dějin kultury nám zároveň umožnilo si ověřit, že

pokrok v této oblasti je spíš výjimkou, že se projevuje v relativně

krátkých obdobích a pouze v některých oblastech kultury. Je prav­

da, že počínaje 17. stoletím došlo k neuvěřitelnému rozvoji přírod­

ních věd a z nich vzešlých technologií. Imponující jsou obzvlášť

výsledky technických věd. Ale v dějinách, nakolik je nám známo,

neexistuje u lidstva žádný morální pokrok. Přesněji řečeno: v rámci

jednoho období, jedné civilizace skutečně nezřídka dochází

k pokroku. Evidentní je například pokrok ve starověkém Egyptě od

panování Hyksosů do XVIII. dynastie. Ale po morálním pokroku

zpravidla následuje krok zpět. Zůstaneme-li u Egypta, tak postave­

ní ženy v Novém státě (16.-19. století před Kristem) bylo lepší než

je v současnosti ve Švýcarsku. A v temže Egyptě nyní převládá

islám, podle něhož žena údajně nemá ani duši. Označovat to za

pokrok by znamenalo nejapný žert. Kromě toho jsme ve 20. století

zažili zločiny v podobě masových vražd, k nimž docházelo

v nelidsky krutých německých a ruských táborech, skutečnou

genocidu, jakou jsme v Evropě prakticky nikdy nezažili. Hovořit

o neustálém morálním pokroku lidstva je proto pověra.

A v několika dalších oblastech se věci mají podobně. Není napří­

klad tak úplně samozřejmé, že by nynější formy vlády měly být o

tolik lepší než vlády starověku, jak se často má za to. Skutečnost

je taková, že čtyři pětiny zemí jsou ovládány více méně krutými

diktátory, horšími než byli dříve faraónové nebo římští císaři.

A něco podobného můžeme dnes říci o čisté vědě nebo o umění.

Jisté je jedno: počínaje minimálně 17. stoletím jsme zažili značný

pokrok v oblasti různých technik. Byla například vynalezena nová

technika zapisování melodií (proto mohly vzniknout velké opery,

oratoria atd., která nikdy předtím neexistovala). Vznikly nové

stavitelské techniky (beton), které umožnily nové architektonické

formy. Rovněž v logice umožnila značný pokrok aplikace forma-

listických postupů. Položíme-li si však otázku, je-li některý novo­

dobý malíř lepší než Michelangelo jenom proto, že má k dispozici

lepší malířské techniky nebo že je z analogického důvodu Frege

lepší logik než Diodoros z Kronu, potom jsme nuceni odpovědět,

že nevíme. V žádném případě není jasné, zda v podstatných věcech

vůbec kdy k nějakému pokroku došlo.

Z toho plyne, že tvrzení o existenci neustálého všeobecného po­

kroku lidstva je 1) zcela a naprosto nepodložené; 2) v rozporu

s dostupnými fakty. A jde-li o záležitosti spadající do oblasti vědy,

o nichž bychom museli rozhodovat a priori, měli bychom co do

činění s typickou pověrou. Je pravda, že určitý rámcový pokrok

jednotlivců i národů možný je. O takový pokrok je také třeba se

zasazovat. Ale výše popsaný „pokrokový" přístup je pověra.
Viz též: demokracie, historiozofie.

POVĚRA / Viz předmluvu. Lze rozlišovat dva druhy pověr, relativní a

absolutní. Relativní pověra je přesvědčení, jež je v rozporu s naším

světovým * názorem. Tak například řecko-římské * náboženství

bylo pověrou pro křesťany a křesťanství bylo pověrou pro lidi

""osvícenství. Absolutní pověra je naopak tvrzení evidentně

nepravdivé, tj. takové tvrzení, jež buď postrádá smysl nebo je

v rozporu s fakty, zákony ""logiky resp. s obecně přijímanými

zásadami uvažování. Tento slovník je v podstatě antologií podob­

ných absolutních pověr. Absolutnípověrou je například ""dialekti­

ka, protože je v rozporu s evidentními fakty.

Existuje také pověra o pověře samotné. Ta konkrétně spočívá ve

směšování obou druhů pověr - za absolutní pověru je pak považo­

váno něco, co je pouze relativní pověrou. Názorným příkladem této

pověry je názor představitelů osvícenství, že náboženství nejsou

95

nic jiného než pověry. Náboženství jistě jsou v rozporu se světo­

vým názorem osvícenství a jako taková jsou z jeho stanoviska

pověrami, ale pouze relativními pověrami. Nejsou však pověrami

absolutními, protože nejsou v rozporu ani s fakty ověřitelnými

vědou (autentické náboženství se netýká vědou ověřitelných fakt),

ani se zákony logiky. Když tedy zmínění představitelé osvícenství

tvrdili, že všechna náboženství jsou absolutní pověry, stávali se

obětmi pověry o pověře.
Viz též: náboženství, osvícenství, světový názor, věda.

POZITIVISMUS / Pověrečná filozofie, kterou v nové době vynalezl

francouzský filozof Auguste Comte. Podle ní nám mohou poskyt­

nout odpověď na všechny otázky, které si může klást náš rozum,

pouze „pozitivní", tj. přírodní vědy. Všechno ostatní je pověra.

Podle její novější formy, neopozitivismu, je všechno ostatní ne­

smysl, *blábol. Pozitivismus je také obyčejně spojován s přesvěd­

čením, že skutečnou hodnotu má pouze smyslové poznání (Comte

upíral vědeckost i psychologii). Jak výstižně prohlásil N. Hart­

mann, bylo by lepší dát této filozofii spíš název negativismus než

pozitivismus, protože její podstata spočívá v negaci jakéhokoli

jiného lidského poznání. Pokrok, neobyčejně rozšířený v 19. století

a dosud v některých vědeckých kruzích, ztrácí v poslední době své

pozice vlivem ještě radikálnější pověry, jíž je ""skepticismus.

Že je pozitivismus pověra, vyplývá z prosté skutečnosti, že se

metody přírodních věd nedá při řešení celé řady otázek použít.

Například otázek morálních, protože vědy mohou hovořit pouze o

tom, co je, nikoli o tom, co má být. Podobně jsou mimo dosah

přírodních věd otázky ve vlastním smyslu filozofické. Psycho­

log—přírodovědec sice může odpovědět na otázku, jaký je průběh

a vzájemná podmíněnost psychických jevů u člověka, ne však na

otázku, co je *duše, zda je nebo není věc (res). \€dec jako vědec

nemůže rovněž ocenit logickou hodnotu své vlastní metody -

nemůže například odpovědět, zda přírodní vědy mohou dosáhnout

jakékoli ""jistoty nebo alespoň určitého stupně pravděpodobnosti,

protože tyto otázky přesahují meze i možnosti jednotlivých věd a

spadají do oblasti filozofie. A konečně není rovněž možné odpově-

dět pomocí přírodovědné metody na otázky ""existenciální, protože

se tato metoda zabývá výlučně zkoumáním jevů, které se nacházejí

uvnitř světa, kdežto existenciální problémy se nalézají, lze-li se tak

vyjádřit, na samotném pomezí světa, ne ve světě.

Zastáncipozitivismu tvrdí, že tyto otázky nemají smysl a že proto

patří výlučně do oblasti citů a podobně. To je však silně pověrečné

a zcela nesmyslné tvrzení. Proč bychom se nemohli vážně ptát,

dává-li metoda přírodních věd jistotu nebo nedává? Proč by měla

být tabu otázka vztahu duše a těla? Na toto nemají zastánci poziti­

vismu žádnou odpověd. Vydali zkrátka dekret, že to má být tak a

ne jinak. Ale podobné dekretování je vlastně pověrou.

Příčin úspěchu pozitivismu je několik. Nejzávažnější je nejspíš

fascinace, jakou pro lidi 19. a rovněž 20. století (do doby před

druhou světovou válkou) znamenaly ohromující výsledky přírod­

ních věd a z nich vycházející techniky. Od potvrzení výtečnosti

těchto výsledků byl už jenom krůček k pověrečnému tvrzení, že

člověku je dostupná pouze metoda přírodních věd. Jinou příčinou

pozitivismu byl světový názor ""osvícenství. A konečně je také třeba

přiznat, že mnohé v tomto ohledu zavinili představitelé syntetické

""filozofie, kteří od 16. století praktikovali nevědeckou filozofii.

Mnohým lidem se tehdy zdálo (mj. díky naprosté neznalosti starší

filozofie), že můžeme volit pouze mezi jejich báchorkami a pozi-

tivismem. Ve skutečnosti však kromě přírodních věd a pověrečné

syntetické filozofie existuje rovněž filozofie vědecká, jíž se dnes

říká analytická filozofie. Ave světle této filozofie je pozitivismus

pověra.

Viz též: filozofie syntetická, jistota, osvícenství, racionalismus,
věda.

PRAVDA RELATIVNÍ / Tvrzení, že každá pravda je relativní, stejně

jako mluvení o „mé pravdě" atd. je pověra. Ve skutečnosti není

relativní žádná pravda a řeči o „mé pravdě" jsou prostě ""blábol.

Říkáme totiž, že daná věta je pravdivá tehdy a pouze tehdy, má-li

se to, co označuje, skutečně tak, jak je to označováno. Například

výrok „v Praze nyní hřmí" je pravdivý v případě, že právě teď

v Praze hřmí. Je pravdivý nebo nepravdivý zcela nezávisle na tom,

97

cokoli já nebo někdo jiný o tomto hřmění víme nebo soudíme.

Zde pověra vyplývá z matení dvou zcela odlišných věcí. Na jedné

straně pravdy samotné a na druhé straně našeho poznání této

pravdy. Věci se totiž mají tak, že lidské poznání pravdivosti výroků

je vždycky lidské, tj. závislé na lidských subjektech a v tomto

smyslu je tedy vždycky relativní, zatímco samotná pravda tohoto

výroku nemá s poznáním nic společného: věta je pravdivá nebo

nepravdivá zcela nezávisle na tom, zda někdo tuto pravdivost či

nepravdivost zná nebo ne.
U našeho příkladu předpokládáme, že v daném okamžiku v Praze

skutečně hřmí, ale může se stát, že jeden člověk, například Jan, ví,

že tomu tak skutečně je, zatímco druhý člověk, dejme tomu Karel,

to neví a usuzuje proto, že v Praze nehřmí. V tom případě Jan ví,

že uvedená věta „v Praze nyní hřmí" je pravdivá, ale Karel to neví.

Jejich poznání je tedy závislé na tom, kterému z nich patří: jinými

slovy je relativní. Ale nezávisí na tom pravdivost či nepravdivost

výroku. Dokonce i kdyby nikdo nevěděl, že v Praze nyní hřmí

a v Praze přitom hřmělo, byl by i tehdy náš výrok absolutně

pravdivý, nezávisle na tom, co o tom ví Karel nebo Jan. Dokonce

i takové výroky jako „počet hvězd v Mléčné dráze je dělitelný

sedmnácti", o nichž nikdo neví, zda je to pravda či nikoli, jsou

pravdivé nebo nepravdivé.
Řeči o „relativní" nebo „mé" pravdě jsou tudíž *blábolení, stejně

tak je blábolem výrok „Visla relativně protéká Polskem". Aby se

vyhnul blábolu, musí zastánce této pověry tvrdit, že žádná nám

dostupná pravda neexistuje a přistoupit na stanovisko ""skepticis­

mu, což je jen jedna z dalších pověr.
Právě na tuto relativitu se dají převést i všechna jiná tzv. pojetí

pravdy, například pojetí pragmatické, dialektické atd. Všechny tyto

pověry se odůvodňují některými nejasnostmi čistě technické pova­

hy, ale v podstatě vyplývají ze skeptického postoje člověka pochy­

bujícího o možnosti poznání čehokoli. Ony čistě technické nejas­

nosti jsou zdánlivé. Někdo například tvrdí, že výrok „v Praze dnes

hřmí" může být dnes pravdivý, ale zítra už může být nepravdivý.

Nebo že výrok „prší" je pravdivý v Chebu, ale nikoli v Olomouci,

protože v Chebu prší, kdežto v Olomouci svítí slunce.

To je nedorozumění. Stačilo by uvedené věty upřesnit, říci napří­

klad že slovem „nyní" mám na mysli 1. červenec 1987, desátou

hodinu večer a patnáctou minutu, abychom údajnou relativnost

vyvrátili. Pravda je buď nepodmíněná, nebo vůbec neexistuje.

Tvrzení, že žádná pravda není, je proto pověra.
Viz též: relativismus, skepticismus.

PROLETARIÁT / Proletariát je doslova třída lidí, kteří nemají nic

kromě dětí (latinsky proles). V Marxově době byl průmyslový

proletariát skutečně třídou ubožáků. V současné době však prole­

táři netvoří příliš velké procento obyvatelstva. *Marxismus spoju­

je s proletariátem hned několik pověr.

1. Tvrdí, že proletariát je dělnická třída. Ale v socialistických

zemích se mezi proletáře počítá i byrokracie. Navíc tvrzení, že

proletáři nic nevlastní a stávají se stále zbídačenějšími je evidentně

falešné: většina dělníků v průmyslově vyspělých zemích se těší

stále rostoucímu blahobytu.
2. Podle jiné marxistické pověry je proletariát „pokroková třída",

jež je nositelkou nadějí lidstva a proto je ušlechtilejší, lépe rozumí

dějinám atd., atd. To všechno jsou pověry. Experimentální výzku­

my ukázaly, že na proletariát lze aplikovat vše, co víme o *lidu.

Víra v jeho nadřazenost je pověra.
3. Pověrou je konečně také tvrzení, že komunistická strana je

stranou proletariátu. Tuto stranu ve skutečnosti vedli a často také

tvořili * intelektuálové, tj. lidé, kteří nikdy nebyli dělníky. Proto se

skuteční pracující v mnoha zemích mnohdy bouřili a bouří proti

údajné vládě proletariátu, která ve skutečnosti byla a je vládou

skupiny *intelektuálů a ""byrokratů.
Viz též: byrokracie, intelektuálové, marxismus.

PŘEVTĚLOVÁNÍ / Z Indie k nám zavlečená pověra, podle níž se

""duše po smrti člověka převtěluje do různých zvířat, jiných lidí atd.

Tato pověra se opírá o předpoklad, že duše je věc, cosi na způsob

kousku dřeva, který může přecházet z jednoho lidského těla do

druhého. Skutečnost je ovšem taková, že duše není „kus", ale

základním prvkem určitého těla a proto, je-li touto duší, přísluší

99

k tomuto tělu, k žádnému jinému. Lze si skutečně myslet, že duše

existuje i po smrti člověka (viz ""nesmrtelnost), protože v tom není

žádný rozpor, avšak představa duše přecházející z jednoho těla do

druhého rozporná je, a tudíž je i povčrečná. Je skutečně skličující

a kompromitující, že se obětí této pověry stává řada Evropanů a

Američanů. Podle nedávné ankety časopisu La Croix věří v pře­

vtělování 29 procent Francouzů.

Viz též: duše, nesmrtelnost.

PSYCHOANALÝZA /Tvůrce psychoanalýzy Sigmund Freud se velice

zasloužil o potření dvou nebezpečných pověr: ""materialismu, jenž

popírá existenci duše a ""pozitivismu, který upírá psychologům

právo hovořit o předmětech, které se nacházejí mimo zkušenost

(o tzv. teoretických objektech). Psychoanalýza se také v rukou

skutečných znalců osvědčila jako prospěšná terapeutická metoda.

Avšak samotný Freud a jeho nástupci učinili z psychoanalýzy něco

na způsob všezahrnujícího světového názoru. Přitom jde o dva

evidentní nesmysly. Na jedné straně postupuje psychoanalýza tak,

jako kdyby člověk byl pouze duší, jako kdyby neměl tělo a tělo

nebylo podstatnou součástí jeho bytosti, což není pouze omyl, ale

také pověra. Na druhé straně se Freud a jeho nástupci snažili

v samotné lidské psychice vše, pokud jde o motivaci, redukovat na

jeden druh zážitku - Freud na sexuální, Adler na sociální atd. Další

pověrou je už samo považování psychoanalýzy za „vědecký světo­

vý názor", protože žádný takový světový názor neexistuje, ani

existovat nemůže.
Viz též: duše, pozitivismus, světový názor.

PSYCHOLOGISMUS / Pověra spočívající v redukci logiky a často i

jiných věd na psychologii. Předmětem těchto věd jsou podle psy-

chologismu jevy, které probíhají v lidské psychice. Takže matema­

tik se zabývá nikoli čísly, ale představami počtů ve své hlavě.

Diskutují-li dva zoologové o krokodýlech, nehovoří vlastně o

těchto zvířatech, ale o představách krokodýlů ve svých hlavách atd.

Základem psychologismu je slepota vůči existenci ideálních jsou­

cen, jakými jsou například počty.

100

Psychologismus, velice rozšířený koncem 19. století, překonala

většina filozofů ve 20. století (Frege, Moore, Husserl).
Viz též: logika.

r

R

RACIONALISMUS / Je nutné odlišovat přinejmenším dva významy

slova racionalismus, široký a užší, osvícenský. V širokém smyslu

slova není racionalismus pověra, pověrou je naopak jeho opak,

•iracionalismus. V tomto širším pojetí je racionalismus jednoduše

postulát, požadavek, aby člověk vždycky jednal rozumně, a to jak

při volbě výroků, které považuje za pravdivé, tak i při rozhodnu­

tích, která se týkají jeho činnosti. A „rozumně" zde znamená totéž

co „souvisle", „soudržně", a to „způsobem, jenž neobsahuje roz­

por" a zároveň „způsobem, jenž je v souladu s direktivami přijatý­

mi v dané oblasti". Potom říkáme, že člověk, který se chce vypravit

z Brna do Curychu, postupuje racionálně, volí-li cestu přes Vídeň;

choval by se naopak neracionálně, kdyby jel do Curychu přes

Kyjev, protože by taková volba byla v rozporu s cílem jeho cesty.

Naopak v onom užším, „osvícenském" smyslu je racionalismus

pověra. Spočívá totiž v tvrzení, že * rozum, tj. zkušenost a úsudek

postačuje k tomu, abychom nalezli odpověď na všechny otázky,

které si člověk může položit. Racionalismus v tomto významu

odmítá jak *autoritu, tak *víru. Ze je podobný racionalismus

pověra, vyplývá ze skutečnosti, že rozum sám nedokáže dát odpo­

věď na otázky týkající se morálky, na otázky existenciální, a že

racionální, „vědecký", světový názor není v tomto smyslu možný.

Racionalismus v tomto užším smyslu tvoří součást tří jiných pověr.

Ve spojení s vírou v *pokrok tvoří jádro filozofie *osvícensrví;

102

redukuje-li smysl pojmu „rozum" na metodu přírodních věd vytvá­

ří *pozitivismus, jenž se ve spojení s vírou v ""jistotu výsledků vědy

stává ""scientismem.

V současnosti racionalismus hodně ztrácí ze svého vlivu; do té

míry, že začíná silně převažovat opačná pověra, jíž je * iracionalis­

mus.
Viz též: autorita, iracionalismus, osvícenství, pozitivismus, rozum,

scientismus, víra.

RASISMUS / Existují dvě rasistické a dvě protirasistické pověry. Nej-

známější formou rasismuje názor, že nejen že existují vyšší a nižší

lidské rasy (což je pravděpodobné), ale že rovněž víme, která rasa

je vyšší nebo nižší, což je ovšem hloupost, neboť nic takového

nevíme. Jiná pověra v Německu třicátých a následujících let ve

spojení s výše uvedenou pověrou tvrdila, že nejlepší je rasa nordic-

ká a že těmito nordiky jsou vlastně Němci. Zatím se však zjistilo,

že procento nordiků je mezi Němci malé, dokonce menší než mezi

polskými Židy. Humorným, ale nanejvýš výstižným vyjádřením

pověrečnosti tohoto tvrzení byl vtip z období kolem roku 1935:

dokonalý Němec má být blonďák jako Hitler, krásný a urostlý má

být jako Goebbels, štíhlý jako Goering a jmenovat se musí nějak

podobně jako teoretik hitlerismu Rosenberg.

Opačnou pověrou je naopak názor, že žádné lidské rasy neexistují

nebo že mezi nimi neexistují žádné rozdíly. Druhá pověra označuje

za rasismus každý odpor či alergii vůči cizincům, a to i tehdy,

patří-li tito cizinci ke stejné rase jako my (například alergii Švýcarů

vůči Italům), jako rasismus bývá dokonce označován i ""patriotis­

mus.
Pravda je, že zcela evidentně existují různé lidské rasy, ačkoliv to

nejsou právě ty, které si lidé běžně představují. Neexistuje napří­

klad „bílá rasa", ale ras s bílou kůží známe hned několik. Podobně

neexistuje ani „černá rasa" a mezi lidmi s tmavou barvou kůže

existují rasy, které patří mezi nejkrásnější, jaké známe (například

někteří Zuluové) - a vedle nich rasy z estetického hlediska opravdu

nehezké. Ale z toho, že lidské rasy existují, ještě vůbec neplyne, že

o nich něco víme. Víme toho dokonce méně, než bychom mohli

103

vědět, protože horliví zastánci antirasismu ztěžovali, a někdy

dokonce znemožňovali jakékoli zkoumání lidských ras. Proto

prakticky nevíme, která rasa je vyšší nebo nižší. Jisté ovšem je, že

různá tvrzení rasistů jsou čirá pověra. Tak například báchorky o

jakési „židovské rase", která, jak to prokázaly předválečné výzku­

my polských antropologů, vůbec neexistuje. Jinou pověrou je

například víra, že Poláci a Němci patří ke dvěma různým rasám:

přitom značné procento Němců má polské příjmení (dva vůdcové

německých revanšistů se jmenují Hupka a Czaja) a naopak mnozí

Poláci maj í příj mení německá.
Navíc se Němci ve třicátých letech nechali těmito pověrami natolik

pobloudit, že se v jejich jménu dopustili masového vyvražďování

miliónů lidí: Židů, ale také Poláků, Cikánů (Romů), a jiných.

Rasismus také může sloužit jako názorný příklad toho, co může

vzejít z pověry, nevypořádáme-li se s ní včas.

V současné době vládne rasismus v některých zaostalých zemích

(především afrických), ale jinde ve světě ztratil popularitu. Šíří se

však dvě protirasistické pověry: popírání existence lidských ras

vůbec a ztotožňování xenofobie (nechuť vůči cizincům) nebo do­

konce patriotismu s rasismem. Věci dospěly tak daleko, že každý,

kdo si dovolí tvrdit, že dává svému krajanu přednost před cizincem,

je napadán a odsuzován jako rasista. Mělo by snad být jasné, že

jde o pověru.
Rasismus je typickou pověrou také proto, že se dá jen velice těžko

odhalit nějaká reálná potřeba, z níž by mohl vycházet, jak tomu

běžně bývá u jiných pověr. Zdá se, že rasismus je dílem literátů a

politiků, kteří jej vymysleli na podporu svého *nacionalismu a že

tedy vždy stojí v jeho pozadí nacionalistická pověra. Zatímco

podklad protirasistické pověry je jasný: je jím především *huma-

nistická pověra, podle níž se člověk natolik liší od zvířat, že

nepodléhá přírodním zákonům.
Viz též: humanismus, nacionalismus, patriotismus, rovnost.

REINKARNACE / viz: PŘEVTĚLOVÁNÍ

RELATIVISMUS / Pověra vyjadřovaná ve formě výroku „všechno je

relativní". Podstatou relativismu je generalizace teorie relativity,

která se týká výroků o pohybu těles, na všechny výroky bez

výjimky. Teorie relativity například učí, že věta „A je v pohybu"

vlastně znamená, že „A je v pohybu vzhledem k C". Například

výrok „láhev na stole v jídelním voze je v pohybu" znamená, že je

v pohybu z hlediska člověka ve stanici, ale nikoli z hlediska

cestujícího, jenž sedí v restauračním voze. Relativismus toto tvrze­

ní zevšeobecňuje a říká, že každý výrok, který tvrdí „A je B",

znamená totéž co výrok „A je B vzhledem k C". Např. věta „Praha

leží na Vltavě" znamená přísně vzato totéž co „Praha leží na Vltavě

vzhledem ke Karlovi", ale vzhledem k Ludvíkovi možná neleží.

Rovněž tak výrok „Olga spí" znamená totéž co „Olga spí vzhledem

k Markétě", ale je možné, že „Olga nespí vzhledem k Natálii".

Takto chápaný relativismus je pověra, protože i když velice mnoho

výroků je relativních, některé zcela evidentně relativní nejsou.

Obzvlášť věta „pravda je relativní" je zcela „nerelativní" nepravda,

má-li vůbec nějaký smysl, protože výrok „P je pravdivé tehdy a

pouze tehdy, znamená-li totéž co P" je fakt, a to bez ohledu na lidi,

kteří o tom vědí nebo nevědí.

Relativismus je v podstatě jenom elegantnější forma *skepticismu.

Příčinou jeho popularity je rozklad společnosti, ztráta důvěry ve

zdravý rozum a z ní plynoucí přijímání pověr, které jsou s ním

v rozporu.

Viz též: pravda, skepticismus.

RENESANCE / Renesance je téměř dvě a půl století trvající přechodné

období mezi evropským středověkem a novověkem. V tomto ob­

dobí se uskutečnily významné změny, došlo například ke skvělému

rozvoji vědy a umění. U renesance je třeba odlišovat různé její

součásti i různé rozvojové fáze. S nimi jsou také spojeny rozličné

pověry, jež se natolik zakořenily, že se novodobá věda dodnes

pokouší je s vynaložením velikého úsilí vyvrátit

1. První a pochopitelně hlavní pověrou je přesvědčení (k němuž se

koneckonců hlásilo mnoho představitelů renesance), že znamenala

obrození, zmrtvýchvstání kultury a civilizace po dlouhém období

105

temného „středního věku", barbarské přetržky mezi dvěma obdo­

bími kultury. Je to pověra, která je dílem naprosté neznalosti

středověku a úzkých souvislostí mezi středověkem a renesancí.

Všimněme si pouze dvou zcela odlišných oblastí, poezie a ekono­

miky. Dante žil ve 13. století, a tudíž ve vrcholném středověku,

Petrarca ve 14. a ne v 16. století. A jde-li o hospodářský život,

potom jeho autentická renesance spadá rovněž do 13. století,

v němž došlo ke skvělému rozvoji obchodu a bankovnictví. Dokon­

ce i vyprávění o tom, že renesance objevila antické autory, je pověra.

Jak nyní víme, byly v té době objeveny pouze dva staré řecké

rukopisy - všechny ostatní už na Západě (především ve Francii)

byly, a to proto, že západní Evropa prožila již ve 12. a 13. století

jiný návrat k antice, spojený s velkým zájmem o člověka a přírodu.

2. Jiná pověra spočívá ve směšování dvou vzájemně protilehlých

složek renesance, jmenovitě tzv. *humanismu s novou přírodově­

dou. Humanismus je nepřátelsky naladěný vůči jakékoli logice,

rozumu, proti přírodovědě, kterou považuje za „mechanickou"

práci nedůstojnou kulturního člověka, jenž má být spisovatelem,

rétorem, politikem. Postava renesančního člověka, jenž by se

zároveň podobal Erasmovi Rotterdamskému i Galileovi, je mýtus

a víra v údajné jednolité renesanční vidění světa je pověra.
3. Třetí pověra spočívá ve vynášení filozofie renesance jako něče­

ho „velikého" ve srovnání se *scholastikou, která ji předcházela.

Pravda je však jiná. Odmyslíme-li si Mikuláše Kusánského (jenž

nemá s duchem renesance nic společného) a Galilea (jenž žil na

jejím konci), nejsou lidé renesance, jak výstižně řekl Kristeller,

dobrými ani špatnými filozofy, protože filozofy vůbec nejsou.

Často jde o vynikající spisovatele, znalce textů starověku, kteří se

dokážou vysmívat, být vtipní, tvořit literární veledíla, ale s filozofií

mají společného jen málo. Stavět je do protikladu s mysliteli

středověku není nic než pouhá pověra.
4. Jinou pověrou je přesvědčení, že renesance znamená násilnou

revoluci, naprostou roztržku s minulostí. Je pravda, že v oné době

došlo k hlubokým přeměnám, ale všechny tyto změny organicky

souvisejí s minulostí a u každého konkrétního případu lze ukázat,

kdy a kde došlo - v lůně středověku - k jejich zrodu. Věci došly

106

tak daleko, že jeden z nejlepších znalců renesance Huizinga ji

nazval „podzimem středověku".

5. A konečně je pověrečné rovněž tvrzení, že všichni nebo téměř

všichni lidé renesance jsou duchovně protestante, monisté, ateisté

nebo racionalisté. Úplný opak je pravdou: drtivá většina vynikají­

cích osobností renesance, a ve filozofii téměř všichni, od Leonarda

přes Ficina ke Galileovi a Campanellovi byli katolíci, často horliví

vyznavači a zastánci katolické víry, jako například Marsiglio Fici-

no, jenž se ve svých čtyřiceti letech stal knězem a je tvůrcem

novodobé katolické apologetiky.
Viz též: novověká filozofie, scholastika.

REVOLUCE / V doslovném smyslu je revoluce totéž co převrat, ale

prakticky označuje ne každý převrat, ale pouze převrat ozbrojený,

jehož cílem je získat moc. Z této oblasti se slovo přeneslo do jiných

a hovoří se o revoluci ve fyzice nebo ve sportu. Revoluce může

někdy být nejenom morálně přípustná, ale může být i povinností,

zejména tehdy, je-li namířena proti usurpátorovi, jenž si neopráv­

něně přivlastňuje moc, nebo proti tyranovi, jenž ji vykonává ne­

spravedlivě. Pověrečná je však představa, že pokrok ve společnosti

je možný pouze cestou revoluce. Protože každá revoluce přijde ve

skutečnosti po všech směrech příliš draho, působí lidem nepřed­

stavitelná utrpení a škody; kdo se chce tomu vyhnout, je nucen,

nakolik je to možné, se vyhnout i revoluci. Víra v revoluci jako

jedinou hybnou sílu pokroku je pověra.

ROVNOST / Mezi lidmi existuje zjevná nerovnost: jedni jsou mladí, j iní

staří, jedni silní, druzí slabí, jsou lidé moudří i hloupí, jsou lidé

šlechetní a jsou lidé zlotřilí. Proto jenom málokterá pověra je tak

idiotská jako pověra, že lidé si jsou rovni. Skutečnost, že se tato

pověra mohla do té míry rozšířit, má především dva důvody. Za

prvé, přijetí fikce, že si lidé jsou jakoby rovni, se ukázalo prospěšné

jako základ *demokracie i jako právní princip {rovnost před záko­

nem). Avšak každý člověk jen trochu při smyslech si je vědom, že

tu jde pouze o prospěšnou fikci a že rovnost lidí je pověra.

S tím souvisí ještě jiná pověra, jíž se říká „morální egalitarismus"

107

a podle níž máme všichni přesně tytéž závazky vůči všem lidem,

jinými slovy že si jsou z tohoto hlediska všichni lidé rovni. Je

pravda, že máme povinnost pomoci každému člověku bez výjimky,

je-li v tísni, a v tomto smyslu se dá říci, že určitá rovnost mezi lidmi

existuje. Ale nemůžeme-li pomoci všem, je jasné, že čím je nám
někdo bližší, tím větší má právo očekávat naši pomoc. Vlastní děti
mají například přednost před příbuznými, ti před sousedy, sousedé
před ostatními krajany, krajané před cizinci atd. Morální egalitaris-
mus, který to popírá a dokonce naopak tvrdí, že čím je nám někdo
vzdálenější, tím má i větší právo na naši pomoc, je pověra.
Viz též: altruismus, demokracie, elita, lid.

ROZPOR/Rozpor vzniká mezi výrokem a jeho negací-například mezi

výrokem „prší" a výrokem „neprší". Na druhém místě hovoříme o

rozporu mezi názvem a týmž názvem, jemuž předchází negace:

existuje rozpor mezi „bílým" a „nebílým". Německý filozof Hegel,

u nějž *logika (kam právě spadá teorie rozporu ) nepatřila k silným

stránkám, si popletl s protikladem, protivou. Protiklad není mezi

„bílým" a „nebílým", ale mezi „bílým" a „černým". Hegel rovněž

věřil, že rozpory existují (a působí) ve světě. Je to šílená pověra:

vyřkne-li někdo rozporná tvrzení, *blábolí, neříká jinými slovy nic.

Předpokládejme, že se nás někdo ptá: jakou barvu má tato kráva?

Rekneme-li, že je červená, má to, co říkáme, smysl - a to proto, že

jsme z celého spektra zvolili jednu barvu, již také zahrnujeme do

svého výroku o krávě. Když však hegelovec prohlašuje, že uvedená

kráva je červená a zároveň nečervená, nečiní tím žádný krok

k výpovědi, protože „červená" a „nečervená" tvoří dohromady celé

spektrum. Hovoříme-li podobným způsobem, nic tím nevypovídá­

me, nepodstupujeme žádnou volbu. Hegelova řeč je typický blábol,

nesmysl.
Hegelovu pověru si osvojil *marxismus, jehož vyznavači napří­

klad neustále zaměňují protiklad dvou tříd s údajným rozporem,

který má mezi nimi existovat, a vykládají různé báchorky o rozpo­

rech, jež prý tkvějí v samotné podstatě věci - a to není nic jiného

než blábolení.

Viz též: logika, marxismus.

108

ROZUM / Pojem rozum má přinejmenším tři různé významy. V tom

prvním označuje uvážlivost jako protiklad nerozumnosti a hlou­

posti. V druhém případě rozum označuje schopnost zvažovat,

vyvozovat závěry. V tomto svém druhém významu je rozum proti­

kladem bezprostřední zkušenosti předmětu, * intuice. A konečně

ve třetím, *osvícenském smyslu znamená „poznávat pomocí rozu­

mu" totéž co „poznání cestou zkušenosti a z ní vycházejícího

usuzování", s vyloučením *autority a *víry.

Rozumu v druhém smyslu se týká pověra vynalezená Němci, kteří

už po víc než dvě století odlišují dva rozumy: první, jemuž říkají

Verstand, nachází své uplatnění v empirických vědách a v běžném

životě, zatímco rozumem v plném a hlubokém smyslu je až druhý

rozum, který označují pojmem Vernunft. Tento rozum má za před­

mět totalitu světa atd., je proto typicky „filozofickou" schopností.

Tento výmysl je pověra: člověk má pouze jeden rozum, který

uplatňuje v různých oblastech, včetně metafyziky. Onen údajně

vyšší, filozofický rozum je výmysl filozofů. Je třeba připomenout,

že j iné jazyky postrádaj í poj my, které by odpovídaly pověrečnému

rozumu Němců, v každém případě tomu tak je v angličtině, fran­

couzštině, italštině i polštině (filozofická čeština odlišuje rozum a

rozmysl, pozn. překl.).

Rozum ve třetím smyslu souvisí s osvícensky chápaným *raciona-

lismem, jenž tvrdí, že rozum může dát odpověď na všechny otázky.

S touto pověrou je často spojeno zbožnění rozumu. V době fran­

couzské revoluce byl zaveden oficiální kult rozumu, zosobňované­

ho herečkou, jež stála na hlavním oltáři pařížské katedrály

Notre-Dame (viz: *modlářství). Pověrečný charakter podobné víry

je zcela evidentní.

Viz též: intuice, osvícenství, racionalismus.

s

SCIENTISMUS / Pověra velice rozšířená v 19. století, jež je často ještě

dnes vyznávána v zaostalých zemích. Vyplývá ze spojení dvou

pověr: *pozitivismu a víry v naprostou jistotu, které mohou dosáh­

nout přírodní vědy. Ve skutečnosti je ovšem pozitivismus i víra

v absolutní jistotu výsledků přírodních věd pověra. Pokud jde o tzv.

zákony (výsledky prvního stupně indukce) dosahujeme u meh

často morální jistoty, tj. vysokého stupně pravděpodobnosti. Ale

všechny velké teorie, které mají z hlediska filozofie největší vý­

znam, nejsou nikdy vybaveny jistotou ani v tomto smyslu.

V současné době scientismus mnohé své vyznavače ztratil a lidé

mají všeobecně spíš sklon propadat opačné pověře, jmenovitě

""skepticismu. Nicméně díky tomu, že má oporu v komunistických

stranách a mezi zaostalými lidmi, o něž ani dnes není nouze,

zůstává scientismus i nadále nebezpečnou pověrou.
Viz též: jistota, věda, pozitivismus.

SEKTY / Náboženská nebo parareligiózní společenství, která se vyzna­

čují tím, že jejich příslušníci považují vůdce sekty, svého *guru za

bezpodmínečnou ""autoritu, zároveň epistémickou i deontickou.

Sekty mohou vznikat jak uvnitř velkých náboženských společen­

ství (církví), tak i mimo ně, ale vždycky mají týž charakter: výroky

guru jsou považovány za božské zjevení, jeho příkazy za absolutně

zavazující ve svědomí atd. K jakým koncům to může vést, o tom

110

svědčí různé vraždy a sebevraždy uskutečňované příslušníky sekt

z příkazu guru. Sektářství je proto nebezpečná pověra.
Viz též: guru, náboženství.

SCHOLASTIKA / Druhé období středověké filozofie (11.-16. století).

Pojmů scholastika a scholastický užívají často neodborníci v pejo­

rativním smyslu, jenž zmíněné pojmy získaly v 18. století. Analo­

gický přídech měl tehdy i pojem gotika, který označoval středově­

ké umění. Opakování posměšků a falešných představ, které se

svého času rozšířily (nejen v 18. století, ale také v renesanci), je

pověra, která prozrazuje naprostou nevědomost. Šiřitelé této pově­

ry s oblibou uvádějí jako typický příklad scholastické „subtility"

problém, „kolik andělů se vejde na špičku jehly", třebaže všichni

scholastikové bez výjimky považovali anděly za mimoprostorové

bytosti a podobnou otázku považovali za nesmysl.

Skutečnost je taková, že scholastika, obzvlášť její vrcholné období

(13. století), patří k neskvělejším epochám v dějinách filozofického

myšlení. Výborně se tehdy rozvíjela *logika, ontologie, filozofie

jazyka, filozofie člověka (antropologie) i jiné filozofické disciplí­

ny. Známý historik filozofie Wl. Tatarkiewicz tvrdí, že „žádná

filozofie, která se dlouho a důsledně rozvíjela jedním směrem,

nikdy nedospěla k tak kompaktnímu a ucelenému systému pojmů

jako scholastika". Scholastika byla zároveň vědeckou filozofií -

v tom smyslu, že byla zcela nezainteresovaná, objektivní a racio­

nální.
Úpadek scholastiky způsobený výsměšnými zásahy renesančních

spisovatelů se překrývá s počátkem nepochybně temného „střed­

ního" věku mezi dvěma živými epochami myšlení: scholastikou a

současností. Většina toho, co získal starověk a středověk, byla

úspěšně zapomenuta a bylo třeba počkat až na konec 19. století,

aby filozofie mohla znovu navázat na scholastickou tradici.

Proto je také užívání pojmu scholastický v pejorativním smyslu

pověra a všichni, kdo jsou v této věci odborníci, je za takové

považují.
Viz též: novověká filozofie, renesance, pokrok.

111

SKEPTICISMUS / Pověra, jež spočívá v pochybování o všem. Podle

skepticismu pravdivé výroky neexistují, nebo v nejlepším případě

o žádném z výroků nevíme, je-li pravdivý. V méně radikální verzi

skepticismus tvrdí, že nikdy nemůžeme vědět s naprostou jistotou,

je-li nějaký výrok pravdivý. Skeptikové svoji pochybnost vztahují

dokonce na logiku, např. na zákon kontradikce, který tvrdí, že jedna

a táž věc nemůže zároveň mít i nemít určité vlastnosti.

Skepticismus můžeme považovat za svého druhu direktivu, pro­

gram nebo strategii v poznání resp. v teorii, která se zabývá

možností lidského poznání. V obou případech se lze lehce přesvěd­

čit, že skepticismus znamená strašné nedorozumění a pověru.

Považuje-li ho někdo za direktivu nebo strategii, je na místě otázka,

k čemu může být taková strategie dobrá. Je skutečně možné kaž­

dému doporučovat, aby nepřijímal jakékoli tvrzení, s nímž se setká,

jako bernou minci, aby zkoumal jeho odůvodněnost atd., když

cílem toho všeho může být pouze zjištění, které tvrzení je pravdivé.

Kdybychom měli donekonečna pochybovat, rozložila by se nako­

nec i naše vůle a to by byl i konec veškeré lidské činnosti. Začnu-li

pochybovat o existenci dveří, jimiž bych mohl opustit pokoj, bude

velice těžké mě přinutit, abych z něj skutečně vyšel. Mám-li

pochybovat, nerozpadne-li se křeslo, na němž se zrovna míním

usadit, potom si na ně nemohu sednout. Skepticismus jako direktiva

je jedním slovem nejen zcela a naprosto nepoužitelný, ale je i

škodlivý, a to dokonce katastrofálně. Máme všechny důvody ho

odmítnout.
Budeme-li skepticismus považovat za teorii, nijak to jeho situaci

nezlepší. Protože potom je na místě položit skeptikům otázku, proč

považují ta nejprostší a zcela samozřejmá tvrzení za pochybná

(například to, že právě v tomto okamžiku sedím nebo že dvě a dvě

jsou čtyři) a zároveň velice sebejistě vyslovují soudy o velice

složitých záležitostech, jako je například lidské poznání. A není-li

skeptik o svých názorech přesvědčen, že jsou pravdivé, proč je

vůbec zastává? Skepticismus je pověra.

Své zastánce a vyznavače nachází skepticismus v dobách společen­

ského úpadku. Tehdy podléhají rozkladu nejen společenské vazby,

ale i lidé vyobcovaní ze společnosti ztrácejí duchovní půdu pod

112

nohama a propadají zoufalství, což je vlastně skepticismus. Naopak
v obdobích, kdy je společnost zdravá a tvořivá, se v ní se zastánci

této pověry nesetkáváme.
Viz též: jistota, pravda, relativismus.

SMRT / Nijak nepřekvapuje, že v životě každého člověka velice závaž­

nou událost, jíž je smrt, obestírá celé mračno roztodivných pověr.

Některé byly převzaty ze starověku (mnohé například ze starého

Egypta), jiné jsou výmyslem zcela novodobých filozofů, přede­

vším *existencialistů, z nichž si někteří zasluhují pojmenování

filozofové smrti.

Můžeme začít rovnou u nich: oni výše zmínění filozofové své

výklady obvykle zahajují rozlišením strachu a úzkosti. Strach je,

jak říkají, strach z něčeho, před něčím, například před zlým psem

- avšak úzkost je strach z ničeho, strach před nicotou. Po tomto

rozlišení se obvykle pouštějí do barvitého vylíčení úzkosti: člověk

stižený úzkostí má pocit, že ztrácí půdu pod nohama, dělá se mu

mdlo (závratě) apod. Toto je už samo o sobě pověra, a to hned

z několika důvodů. Především proto, že úzkost je jev dobře známý

psychiatrům, odborníkům specializovaným na tuto oblast, filozo­

fové nám zde nemají co říci. A je skutečně zarážející, že jediný

psychiatr mezi existencialisty, Karl Jaspers, se nestal obětí této

pověry: věděl, že jde o patologický jev, který do oblasti filozofie

nepatří. - Za druhé tu jde o pověru z toho důvodu, že se strach ze

smrti (pomineme-li patologické stavy) nijak neliší od jiných druhů

strachu. Za třetí tu máme co do činění s pověrou proto, že člověk,

který skutečně pohlédl smrti do očí (jako většina příslušníků gene­

race, k níž patří i autor těchto řádků), také ví, že ve chvíli, kdy je

život v nebezpečí, se člověk nebojí smrti jako takové, ale bojí se

ran, utrpení atd.
Ale hlavní pověra, kterou filozofové smrti šíří, je přehnaný důraz

na přemýšlení o smrti. „Autentický" člověk musí podle jejich slov

žít neustále s myšlenkou na smrt, tváří v tvář smrti. Kdo to nedo­

káže, není „autentický" a žije jako pokrytec. Mělo by být jasné, že

tu jde o pověru, protože měl-li by člověk žít v souladu s jejich

příkazy, skončil by nakonec úplným rozkladem vůle. Poslouchat

113

sáhodlouhá kázání těchto filozofů o nutnosti hrdinského činu je

ztrátou času. Neboť podle jejich nauky je život životem pro smrt a

ke smrti a smrt zbavuje život i veškeré naše konání jakéhokoli

smyslu tím spíš, že titíž filozofové smrti zároveň popírají nesmrtel­

nost *duše. Obzvlášť v jejich podání se podobné výzvy jeví jako

naprosto neopodstatněné. Proč bych se vlastně vůbec měl namáhat,

proč bych měl pracovat, bojovat za něco, když všechno stejně nemá

smysl? Je vidět, že jde skutečně o hroznou pověru, o svého druhu

radikální praktický ""skepticismus.
Podkladem této pověry je dvojí omyl, který vzniká při analýze

pojmu smysl života. Filozofové smrti tvrdí, že život člověka má

smysl tehdy a jedině tehdy, směřuje-li k něčemu a že tvoří jeden

jediný řetězec vzájemně si podřízených snah. A protože smrt tento

řetězec přerušuje, nic nemá smyl. Obě premisy jsou však falešné:

život není jednou jedinou řadou cílů a snah, ale svazkem různých

řetězců. A tentýž život má smysl nejen tehdy, směřuje-li člověk

k něčemu, ale má smysl i v případě, že něčeho užívá, např. slunce

nebo když prožívá uspokojení z vykonaného činu.

Tolik o pověrách, které rozšiřují někteří existencialisté. Kromě

toho se nadále šíří různé starověké pověry přenášené z valné části

uměním, v některých dobách (pozdní středověk) také ""nábožen­

stvím. Jednou ze skutečně kompromitujících představ je chápaní

smrti jako „té s kosou", „zubaté", strašidelné bytosti, jež na nás

všude číhá. Když se kteréhokoli normálního člověka zeptáte,

věří-li skutečně v existenci nějaké „zubaté", bude jeho odpověď

negativní, ale jeho praktické chování jako by vycházelo z její

existence. Aprávě to je pověra: smrt je událost, nikoli osoba a setkat

se se smrtí není možné, neboť, jak geniálně tvrdili staří epikurejci,

když je tu smrt, nejsme tu my, a když tu jsme my, není tu smrt.

(Druhá část úvah o smrti, v níž jsem věnoval pozornost pohřbům,

vyvolala u zbožných i nezbožných čtenářů velké pobouření už

v rukopise, proto byla hrubým zásahem autocenzury vynechána.)

Viz též: aktivismus, duše, nesmrtelnost.

SOCIALISMUS / Hnutí, které bojuje nejenom proti *kapitalismu, ale

rovněž proti soukromému podnikání a které díky tomu všude tam,

kde má vliv, podporuje moc byrokracie, tj. byrokratické vrstvy, na

úkor občanů. Ačkoli zdaleka ne všichni zastánci socialismu jsou

zároveň vyznavači *komunismu v úzkém (marxistickém) smyslu

a mnozí z nich se hlásí k ideálům *demokracie, k svobodnému a

právnímu zřízení, přesto všude, kde se socialismus dostane k moci,

vede k zvšemohoucnění byrokracie a (což jde ruku v ruce)

k zchudnutí občanů a omezování jejich svobody. V tomto významu

slova je tudíž socialismus pověra.
Za svůj úspěch může socialismus děkovat spojení dvou velice

silných motivů: starosti o chudé a pronásledované se závistí

k bohatým a privilegovaným.

V jazyce komunistů se za socialistické označují státy spravované

komunistickými stranami, které ještě nedospěly k úplnému komu­

nismu. Rozdíl má konkrétně spočívat v tom, že v socialismu je

podíl každého jednotlivce na společenském zisku úměrný jeho

zásluhám, zatímco v komunismu bude úměrný jeho potřebám.

Mělo by být jasné, že toto pojetí socialismu nemá nic společného

s běžně užívaným smyslem a že je lze považovat za záměrně

šířenou pověru.

. Viz též: kapitalismus, komunismus, marxismus.

SOLIPSISMUS / Vyhrocená a krajně pověrečná podoba noetického

*idealismu (subjektivního). V souladu s tímto subjektivním idea­

lismem existuje pouze filozof vyznávající solipsismus, všechny

věci i ostatní lidé jsou pouze „ideami", představami uvnitř jeho

rozumu. Solipsismus je v rozporu se zdravým rozumem v ještě větší

míře než „obyčejný" subjektivní idealismus - patrně je snadnější

popírat existenci věcí než existenci jiných lidí. Bertrand Russel,

jenž byl filozofem zdravého rozumu, kdesi vypráví, že jednou

115

dostal dopis od význačné logicky McCallumové, která mu psala:

„Jsem solipsistka a jsem přesvědčena, že mé názory sdílí řada lidí."

Russel přiznává, že ho „toto tvrzení z pera význačné logicky

poněkud zarazilo". Neboť v solipsismu existuje rozpor v samotném

jádru věci: nevěří-li v existenci jiných lidí, proč solipsista šíří svůj

solipsismusl

SPIRITISMUS / Pověrečná víra, podle níž mají duše zemřelých jakési

subtilní tělo, jež je sice pro živé lidi za normálních okolností

neviditelné, ale lze je „vyvolat" na spiritistických seancích.

V protikladu k některým parapsychologickým úkazům (např. dvo­

jitý zrak, levitace), které jsou podle všeho vědecky potvrzené, je

spiritismus čirá pověra. Zjevnou příčinou jeho popularity je touha

něco se dovědět o zemřelých blízkých lidech.
Viz též: duše, nesmrtelnost.

SPOLEČNOST / Společnost, „hromada", shromáždění, resp. organiza­

ce lidí, má podivuhodné vlastnosti: zdá se, že společnost prakticky

téměř neexistuje, protože bychom v samotném seskupení lidí mar­

ně hledali něco, co by mělo existovat mimo jednotlivé lidi, přitom

na nás působí, a to mnohdy velice silně: často pociťujeme její moc

nad lidským jedincem velice intenzivně. Proto se také ve spojení

s pojmem společnost vyskytují dvě navzájem si odporující pověry:

sociální nihilismus neboli krajní individualismus a *kolektivismus.

Podle sociálního nihilismu společnost vůbec neexistuje. Tvrdí-li se

např. že stát vybírá daně, má se tím v podstatě na mysli, že je

vybírají úředníci odpovědní za státní pokladnu. Když říkáme, že

Francie vypověděla válku Německu, máme tím v podstatě na

mysli, že ji vypověděl prezident Francouzské republiky. V tomto

případě by společnost byla čirá fikce, šlo by jen o zažitý způsob

vyjadřování.
Opačná pověra, kolektivismus, naopak tvrdí, že společnost nejen

že opravdu existuje, ale že je dokonce vybavena vyšší a plnější

realitou než jednotlivci, kteří ji tvoří. V souladu s touto pověrou

jsou lidé pouze částmi, „momenty", jak říká Hegel, většího celku,

stejným způsobem jako jsou ruce a nohy částmi lidského těla. Jsou

116

úplně a zcela podřízeni společnosti, existují pro společnost a ne­
mohou jim příslušet žádná práva.
Důsledkem individualismu je v podstatě *anarchismus: neexistu-

je-li společnost, je-li fikcí, jak potom může vůbec uplatňovat

nějaké nároky? Co neexistuje, to není na seznamu, říká staré polské
přísloví a společnost podle této teorie neexistuje. Důsledkem ko-
lektivismu je morální pověra, která jednotlivce zcela podřizuje
společnosti. Totalitarismus je dovedení této myšlenky do důsled­
ků: jednotlivec je podřízen společnosti do té míry, že společnost
může a musí regulovat jeho život do všech podrobností.
Oba uvedené názory vyplývají z hloupé ontologie, tj. z předpokla­
du, že neexistuje nic jiného než věci (objekty, resp. subjekty) a že
tudíž ve světě neexistují vlastnosti ani relace. Přijmeme-li tento
názor za svůj, můžeme volit pouze mezi dvěma uvedenými pově­

rami, žádné jiné řešení neexistuje. Potom můžeme tvrdit, že jedi­
nými entitami („subjekty") jsou jednotliví lidé, nebo že jediným
skutečným subjektem je naopak samotná společnost - z toho pak
lehce vyvodíme, že jednotlivci v podstatě neexistují a že proto
nemají žádná práva.
Pravda je však jiná: skutečnost netvoří pouze věci. Kromě nich
existují rovněž reálné vlastnosti a vztahy. Je-li tomu tak skutečně,
potom je pochopitelné, že společnost je něco víc než suma všech

jednotlivců, protože kromě těchto jednotlivců zahrnuje také reálné

vztahy, jimiž jsou spojeni navzájem mezi sebou i se společným
cílem společnosti.
Poněvadž obě uvedené pověry, obzvlášť ta druhá, jež vede rovnýma

nohama k totalitarismu, měly za následek nepředstavitelné lidské
utrpení a neštěstí, vidíme zcela názorně, jak dalece mohou být (a
také jsou) velice nebezpečné i čistě filozofické pověry, například
ona falešná ontologie, o níž se v konečné analýze opírá totalitami
pověra.
Viz též: kolektivismus, lidstvo, stát.

STÁT / Stát je uspořádanost, jež si činí nárok na monopol fyzického

donucování, násilí. Jednotliví lidé nemají právo odnímat druhým
převážnou část jejich zisků nebo dokonce majetku, předpisovat, po

117

které straně silnice se má jezdit, vydávat ustanovení, jak se lidé

mají chovat a v případě, že neuposlechnou, jim nasadit želízka a

vsadit je do vězení. Udělá-li to někdo, je z něho pachatel nebo

dokonce zločinec. Stát si však na to všechno činí nárok: ukládá

daně, vydává předpisy, uvězňuje atd. Jiné organizace ve společnos­

ti (např. jednotlivé obce) mohou sice převzít část těchto pravomocí,

ale pouze v míře, v jaké jim to umožní stát, tj. v míře, v jaké na ně

přenese část svého monopolu.
Se státem jsou spojovány dvě pověry. První a v současnosti tou

nejhroznější pověrou je zbožštění státu, chápání státu jako božstva,

jemuž je všechno dovoleno, před nímž jednotlivci a ostatní orga­

nizace nemají žádné právo. Tato evidentní pověra nemá žádné

opodstatnění a vyplývá z jiné pověry, která jedinou a úplnou realitu

přiznává pouze *společnosti. Sama tato pověra má však ještě jiný

opěrný bod, tím jsou zájmy třídy *byrokracie. Protože stát je

abstrakce a v konkrétní skutečnosti jí odpovídá určitý „korpus"

složený z úředníků (byrokratů), jejichž přirozeným zájmem je, aby

stát, jinými slovy oni sami, měl(i) co největší moc.

Druhá pověra, opačná, hlásá, že stát je pro lidi nejen zbytečný, ale

i škodlivý, a že k tomu, aby lidé mohli být šťastni, je stát třeba

odstranit. To je pověra známá pod názvem *anarchismus. Pravda

je, že lidé stát potřebují, ale stát není modla, jíž musí být všechno

podřízeno.
Viz též: společnost, byrokracie.

SVĚTOVÝ NÁZOR / Slovo světový názor („světonázor") vzniklo

podle německého Weltanschauung. Jako většina německých filo­

zofických pojmů je nejasné a má také několik významů. V patrně

nejrozšířenějším pojetí je světový názor soubor tvrzení, která mají

objasnit zkušenost daného člověka jako celek, a to nejen z hlediska

faktické zkušenosti, ale také z hlediska hodnot. Světový názor

obsahuje rovněž odpověď na základní otázky, které si člověk klade:

na otázky existenciální, morální i na otázky, jež se týkají světa jako

celku. V tomto smyslu můžeme například hovořit o křesťanském

světovém názoru, o světovém názoru Aztéků, o světovém názoru

Adolfa Hitlera apod. * Náboženství stejně jako * ideologie zahrnují

118

světový názor, ale kromě světového názoru obsahují i jiné součásti.

Základní vlastností každého světového názoru je subjektivnost,

subjektivismus. Každý světový názor je rozumem nedokazatelný,

lze jej přijmout výhradně aktem *víry.

Se světovým názorem je spojováno několik pověr. Tou nejtěžší

pověrou je představa, že existuje nějaký „vědecký" světový názor,

který se podařilo vědecky dokázat. Tato pověra byla velice rozší­

řená v *osvícenství, nyní převládá v zaostalých zemích a tam, kde

jsou u moci komunisté.

Jinou, právě opačnou pověru tvoří v této oblasti přesvědčení, že

vše, cokoli by člověk věděl, je téže povahy jako světový názor a že

tudíž není možné nic objektivně dokázat. Tato pověra, úzce spjatá

se *skepticismem, je dnes patrně rozšířená v ještě větší míře než

pověra předcházející. Za svou popularitu vděčí úspěchu *skepti-

cismu.

Viz též: ideologie, náboženství, rozum, skepticismus, věda.

SVOBODA / Běžně rozlišujeme svobodu fyzickou (jíž se nedostává

vězňům), svobodu psychologickou (již postrádá duševně nemocný

člověk) a svobodu politickou (jež je opakem otroctví). V souvislosti

se svobodou se vyskytují různé pověry.
1. V případě psychické svobody, svobody vůle nebo svobodné vůle

je hlavní pověrou determinismus, názor, že svobodná vůle neexis­

tuje, že člověk, jenž má k dispozici všechny podmínky svého

rozhodování, se nemůže rozhodnout sám, protože je při této volbě

ovládán fyzikálními nebo psychickými příčinami. Avšak svobodná

vůle je evidentní fakt, jehož si je každý z nás bezprostředně vědom.

Úlohou filozofa není taková fakta popírat, ale snažit se je vysvětlit.

Proto ti, kdo existenci svobodně vůle popírají, jsou obětmi pověry.

Hlavní příčinou této pověry je přenášení určité metodologické

zásady, která svého času platila ve fyzice, na lidskou psychiku: šlo

konkrétně o tzv. princip determinismu. Podle něj má každý jev i

každá událost svou příčinu, jíž je determinována, tj. má takovou

příčinu, jejímž následkem je, že se uvedený jev objevuje nutně.

Tento princip byl však ve fyzice překonán, ale i kdyby překonán

nebyl, bylo by nelegitimní přenášet jej na oblast psychiky.

119

2. Jinou pověrou, právě opačné povahy, je názor, že existuje

nepodmíněná svoboda, a to ve smyslu nezávislosti na zákonech

logiky a na faktech. Ideálem svobody v tomto pojetí je člověk, jenž

se neohlíží ani na to, co je, ani na logické zákony. Tato podivná

pověra je důsledkem směšování psychologické svobody s politic­

kou, včetně představy, že příroda nebo logika jsou jakési tyranie,

které lidskou svobodu omezují. Absolutní svoboda však neexistuje,

člověk je vždy podstatnou měrou omezený postavením, v němž se

nalézá. A pokouší-li se postupovat v rozporu se zákony logiky,

potom mu to pochopitelně nemůže nikdo zakazovat, ale výsledkem

takto chápané svobody bude pouze ""blábolení.
3. Podobná pověra se traduje také o politické svobodě. Spočívá

v přesvědčení, že žádoucí je jedině absolutní politická svoboda. Ve

skutečnosti však není taková svoboda možná, protože jakýkoli

život ve společenství znamená omezení svobody. Říká se proto, že

svoboda (politická) musí být omezena svobodou druhých. Požada­

vek bezpodmínečné politické svobody je totožný s přesvědčením,

že možným a žádoucím uspořádáním společnosti je ""anarchie, ale

takový názor je pověra.

4. Obzvlášť rozšířený je názor, že skutečná svoboda spočívá

v oproštěnosti od morálních zásad. To je také pověra: vždyť morální

zásady nejsou autoritou jiného člověka, ale úhrnem norem, které

daný jednotlivec vědomě přijímá, protože chápe jejich oprávně­

nost. Ideál údajné svobody oproštěné od morálních principů je tudíž

pověra. Často se tato pověra vyskytuje především v souvislosti

s vědou a uměním. Někdo zastává názor, že vědec i umělec se mají

řídit výlučně sobě vlastním cílem - vědec pokrokem vědy a umělec

vyjadřováním svých ideálů, a to bez ohledu na jakékoli morální

zásady. Z hlediska této pověry měli němečtí lékaři plné právo

provádět své pokusy na vězních v koncentračních táborech, proto­

že vědu nesmějí svazovat žádné morální předpisy. Pověrečnost a

škodlivost takto pojímané svobody je zcela evidentní.
Viz též: anarchismus, umělci, logika, tolerance.

T

TAJEMSTVÍ / V jazyce náboženství a jazycích příbuzných označuje

slovo tajemství tvrzení dvojího druhu: za prvé taková, která nedo­

kážeme vysvětlit (pochopit, proč tomu je tak, jak nám to sděluje

tajemství) a za druhé ta, která obsahují nesrozumitelná slova.

Zatímco v souvislosti s tajemstvím v prvním smyslu nevznikají

žádné potíže, s tajemstvím ve druhém smyslu je spojena jedna

velice rozšířená pověra. Spočívá v přesvědčení, že člověk, a to

normální člověk, může brát vážně tvrzení (a tedy v ně věřit), jejichž

smysl nechápe. Nedá se pochopitelně nic namítat, tvrdí-li někdo:

věřím, že... abraka blabla dabra, věří-li tomu ale skutečně, aniž by

rozuměl, resp. potřeboval rozumět, co ono „abraka blabla dabra"

znamená, potom máme co do činění s vírou ne na úrovni lidské,

ale na úrovni papoušci. Člověk nemůže přijímat a uznávat za

pravdu tvrzení, která mu jsou zcela nesrozumitelná, protože taková

tvrzení nejsou nic jiného než *blábol.
V dějinách filozofie se tato pověra objevuje nejčastěji tehdy, je-li

řeč o Bohu, jejž mnozí filozofové chápali jako „nevypověditelné-

ho", tj. usuzovali, že tajemstvím, jinými slovy blábolem, je samo

pojmenování „Bůh". A to nejen někteří středověcí židovští mysli­

telé, ale ve 20. století také například Karl Jaspers, jenž tvrdil, že o

Bohu nelze nic vypovědět a zároveň o něm napsal obsáhlou knihu.

Je sice pravda, že je možné něco vypovědět i o předmětu, o němž

se nedá nic říci, už tím, že mu připíšeme onu sémantickou kvalitu

121

„nevypověditelnosti". Pouze není příliš jasné, proč by tímto před­
mětem nemohl být například ďábel. Rovněž je možné si položit

otázku, proč zastánci podobně chápaného tajemství mu musejí

skládat takové komplimenty. To všechno je jen pověra.
Příčinou rozšířenosti této pověry je skutečnost, že o Bohu (a patrně
rovněž o jiných objektech) není možné hovořit stejným způsobem,

jakým hovoříme o duších a o tělech (tělesech), jež se vyskytují

v našem světě. Abychom se však vyhnuli pověrečnosti, je třeba i
těm nejtajemnějším pojmům přikládat určitý smysl.

Viz též: blábol, náboženství.

TEORIE A PRAXE / Podle obecně rozšířeného názoru je teorie, tj.

„čistá" *věda, kterou není možné uplatnit v praxi, bezúčelná a je

proto třeba od ní upustit nebo ji dokonce zakázat (Comte). Je to

barbarská pověra, jež zároveň hrozí likvidací budoucí (možné)

praxe. Člověk má přece na prvním místě nejrůznější potřeby, mezi

jinými také potřebu vědění, kterou uspokojuje „čistá" věda. Kdo ji

chce zcela podřídit tzv. praxi, ten v podstatě popírá, že by lidé měli

jiné zájmy a potřeby než živočišné - jídlo a pití, bydlení, oblékání

atd., což je zjevná nepravda a pověra. Abychom se o tom přesvěd­

čili, stačí si ověřit, kolik lidí, a to i těch nejprostších, se zabývá

zcela nepraktickou vědou jako astronomie nebo historie apod.

Vzdávat se čisté teorie je velice nebezpečné i pro budoucí praxi:

dějiny lidského myšlení nám ukazují, zcela nepraktické výzkumy

sehrály ve své době nejednou rozhodující roli při rozvoji praktic­

kého poznání. To například platí o čistě teoretických výzkumech

starých matematiků, jejichž věda se v nové době stala nejdůležitěj-

ším nástrojem přírodních věd a z nich vycházející velice praktické

techniky. Stejně tomu bylo i v případě logiky, která byla po dvacet

pět století libůstkou intelektuálů, až se z ní nakonec ve 20. století

neočekávaně vyklubala kybernetika včetně informatiky a tedy

natolik praktická technická věda, že zcela mění náš život. Stejně

tomu také bylo i v případě zkoumání složení hmoty, jež bylo kdysi

vyloženě teoretickou záležitostí, a nakonec nám odhalilo nukleární

energii. Chtít podřizovat veškerou vědu praxi není pouze pověra,

jež ponižuje člověka, ale je to pověra, jež škodí i samotné praxi.

122

Původ této pověry nejlépe pochopíme tehdy, připomeneme-li si

období, v nichž lidé trpěli nedostatkem základních prostředků,

jídla, zbraní atd., jinými slovy na prvotní dobu či na období válek.

Tehdy skutečně musí teorie ustoupit praxi. Taková období však

naštěstí pomíjejí a tehdy se také podřizování teorie praxi stává

škodlivou a nebezpečnou pověrou.

TEORIE POZNÁNÍ / V období úpadku filozofie (16.-19. století) se

všeobecně rozšířila pověra zvaná teorie poznání. Pojem sám o sobě
pochopitelně označuje zcela rozumný obor, jehož předmětem je
analýza lidského poznání a jeho metod (epistemologie, metodolo­
gie věd, atd.). Ale teoriepoznánív té podobě, v jaké ji praktikovala

novověká * filozofie, je pověra. Konkrétně spočívá ve zkoumání
otázky, zda člověk může vůbec něco poznat, zda existuje svět, resp.
nějaký předmět poznání vně lidského myšlení atd. Takové otázky
jsou prakticky totožné s otázkou, jež se týká všech soudů (vět).

Avšak z logiky víme, že o soudech jako celku nelze vyslovit nic,
aniž bychom se nestali obětí rozporu. Tzv. „problém teorie pozná­

ní" je pseudoproblém a většina toho, co o něm bylo napsáno, je
pusté *blábolení. Kdo považuje tuto teorii poznáním vědu, ten je
oběť pověry.

Hlavní příčinou jejího vzniku byl úpadek novověké filozofie.
Filozofové podléhali pochybnostem o své disciplíně a začali se
utápět v pseudoproblémech typu teorie poznání. Se vznikem nové,
vědecké filozofie 20. století dokázali přední filozofové tuto pověru

překonat.

Viz též: filozofie novověká, idealismus.

TOLERANCE/Snášenlivost. O člověku, který snáší jiné, jejich názory,

jejich životní způsob apod., říkáme, že je „tolerantní". Tolerance

je osvědčený způsob vzájemného soužití různých skupin lidí, kteří

se navzájem liší svým *světovým názorem či základními články
politického přesvědčení, uvnitř jednoho společenství. V této oblasti

je tolerance užitečnou direktivou pro celý systém. S touto tolerancí
je však spojováno několik pověr.

123

První z nich spočívá v chápání tolerance jako bezpodmínečného

pravidla, z něhož neexistuje výjimka. V takovém případě je tole­

rance chápána jako snášení těch, kdo urážejí druhé, jejich city apod.

Proto také někteří lidé chápou toleranci tak zeširoka, že po nás

žádají, abychom snášeli ty, kdo chtějí násilím svrhnout tolerantní

ztížení. Proto ústavy některých zemí, jako např. ústava Spolkové

republiky Německo, obsahují zákon, který státu umožňuje zastavit

činnost straně, jejíž zásady a praxe jsou v rozporu s tolerujícími

principy této ústavy. Díky tomuto principu byla na základě výroku

ústavního tribunálu zastavena v Německu činnost neonacistické i

komunistické strany.

Jinou, mnohem horší pověrou je přenášení tolerance z oblasti

*světového názoru na pole *vědy. Je samozřejmé, že i ve vědě je

určitá tolerance ku prospěchu věci, protože umožňuje rozvoj no­

vých myšlenek, ale tato tolerance má své meze. Pochopitelně ne

v tom smyslu, že by někdo měl lidem bránit v hájení evidentně

falešných názorů, které jsou v rozporu se stavem vědy, ale tito lidé

by neměli dostávat různé subvence apod. Jeden příklad za všechny:

kdyby dnes chtěl někdo zastávat Ptolemaiovu teorii, podle níž se

Slunce otáčí kolem Země, nebude mu v tom nikdo v tolerantních

zemích bránit, ale bezpochyby by se sotva našel nějaký astrono­

mický ústav, kde by mu bylo umožněno tuto zjevnou pošetilost

vykládat, nebo dokonce vědecká nadace, jež by jeho „výzkumy"

financovala. Příčinou přenášení tolerance z oblasti světového ná­

zoru na půdu vědy je většinou *skepticismus.
Viz též: demokracie, věda, relativismus, skepticismus, svoboda.

TOTALITARISMUS / Názor, podle kterého je nejlepším uspořádáním

totalitnízřízení, v němž je všechno bez výjimky podřízeno kontrole

státu. Totalitarismus je pověra, a i když nemůže nikdy dojít k jeho

úplné realizaci, způsobuje každopádně mnoho utrpení. Avšak ob­

zvlášť zjevnou pověrou je ztotožňování autoritativního zřízení, jež

postrádá *demokratické uspořádání věcí, s totalitarismem. Takové

zřízení může být totalitami, jak tomu bylo například v Sovětském

svazu, ale nemusí, jak tomu bylo např. ve starověkém římském

císařství. Toto směšování pojmů způsobila historická okolnost, že

124

poslední dvě autoritativní zřízení, německé a ruské, byla zároveň

totalitami.
Viz též: demokracie, tolerance, svoboda.

TREST / Jedna poměrně rozšířená pověra považuje trest za nedorozu­

mění. Zločince není možné, jak tvrdí, trestat, ale je ho třeba jednak

pacifikovat (podobně jako jsou neutralizováni duševně nemocní

lidé), jednak převychovat. Následkem této pověry jsou bezcitní

vrahouni považováni za ubohá pronásledovaná stvoření. Odtud

také snaha vybavit vězení co nejpohodlněji, zrušit trest smrti apod.

Toto všechno jsou pověry vyplývající z popírání lidské *svobody

a důstojnosti, jež má za následek popírání existence viny. Zločiny

neexistují, pouze následky špatné výchovy, vrozených špatných

sklonů atd. Ve skutečnosti ovšem tato údajně humanistická pověra

zbavuje člověka toho, co je v něm nejvíc lidské - jeho svobody.

Kdo se dosud nestal obětí této pověry, chápe trest jako satisfakci

za své provinění, již zločinec přináší společnosti. Tím, zť)ttrestán,

je respektována jeho svoboda.

K čemu vede pověrečné popírání viny a odmítání trestu, svědčí

následující skutečná událost. Když došlo v jednom americkém

vězení ke vzpouře, zachytila televize setkání jednoho vězněného

černocha s matkou. Snímek proběhl veškerým tiskem a vyvolal

vlnu sympatií k vězni. Redakce místního hlavního deníku bohužel

dostala následujícího dne dopis jisté černošky, která psala, že tento

vězeň znásilnil a zavraždil její osmiletou dceru. V onom dopise mj.

stálo: „Mě a mé dítě nikdo nelituje, soucit máte jen s vrahy."

TŘÍDA/ Velká skupina lidí determinovaná svým podílem na společen­

ském zisku i způsobem, jakým tento podíl získává (Lenin).

V současnosti existují podle *marxismu dvě základní třídy, prole­

tariát a buržoazie. S třídami v tomto pojetí souvisejí různé pověry.

První pověrou je už samo přesvědčení, že tyto velké skupiny lidí,

jež údajně rozhodují o životě společnosti, lze definovat výše uve­

deným způsobem. Je známo, že např. v průmyslových zemích,

a obzvlášť v zemích tzv. socialistických, hraje velkou roli ""byro­

kracie, velká skupina lidí, která ale svůj podíl získává zcela týmž

125

způsobem jako dělníci, tj. v podobě platu. Z toho by mělo plynout,

že patří ke stejné třídě jako dělníci, což je pochopitelně nesmysl.

Navíc v novodobé společnosti existuje mnohem větší diferenciace,

než je „třídní" pověra o třídách ochotná připustit. Velkou roli např.

hraje oblast, v níž je člověk zaměstnán i místo, jaké ve svém

zaměstnání zastává; je-li někomu libo, může označit názvem „děl­

ník" i ředitele velkého kombinátu, ten však objektivně patří ke

zcela jiné třídě.

Jinou pověrou je přesvědčení, že lidé jsou v první řadě, ne-li

dokonce výlučně, spjati se svou třídou. Ve skutečnosti však každý

člověk patří hned k několika skupinám a není důvod, proč by

příslušnost k jedné z nich, konkrétně ke třídě, měla mít přednost

před ostatními. Dělník v cukrovaru je například spojen, a to dost

úzce, se zemědělci pěstujícími cukrovku, s cukráři kupujícími cukr

vyrobený v jeho továrně atd.; velice úzce je rovněž svázán se svými

krajany, patří k nějaké náboženské obci apod. Ve 20. století se

spojení s národem ukázalo být silnější než pouto spojující dělníka

s třídou - svědčí o tom postoje dělníků ve válečných dobách a při

událostech jako Maďarská revoluce nebo vznik polské Solidarity.

Lpění na této pověře, s nímž se setkáváme u marxistů i jiných,

vyžaduje pochopitelně bližší vysvětlení. Tím může být pro jejich

kruhy typický krajní konzervativismus. Je fakt, že v době průmys­

lové revoluce v Anglii, tedy v době anglického pobytu Karla

Marxe, bylo postavení dělníků natolik zoufalé, že se dalo pochopit

jeho tvrzení, že dělníci (proletáři) jsou bez vlasti, tj. že postrádají

spojení s národem a že je proto spojuje výlučně třídní solidarita.

Ale ty doby jsou dávno pryč.
Jenom na okraj je třeba se zde zmínit o ztotožňování dělnické třídy

a jejích zájmů se zájmy bývalého sovětského impéria, jež bylo u

marxistů běžné. Tak jsme například v době povstání v Maďarsku,

uskutečněném ve značné míře právě masami pracujících, mohli

slyšet, že jde o hnutí nepřátelské dělnické třídě - tu měly naopak

reprezentovat sovětské tanky. Podobně jsme se při konfrontaci

stávkujících dělníků v Gdaňsku s byrokracií vnucenou Polákům

Sovětským svazem mohli pro změnu dozvědět, že zmíněná byro­

kracie „hájí zájmy dělnické třídy" proti „agentům amerického

126

imperialismu", což měli být dělníci. Nejzajímavější na tom všem

je skutečnost, že podobné nesmysly jsou považovány za pravdu

nejenom v Rusku, ale mnohdy také například ve Francii nebo

v Anglii.
Viz též: byrokracie, proletariát, marxismus.

u

UMĚLCI / Umělci maj í ve společnosti důlež ité místo; jej ich specializací

je umění: dokážou lépe než ostatní vyjádřit lidské pocity a ideály,

vytvářej í „artefakty" nebol i umělecká d íla atd. Avšak umělci nejsou

sami o sobě učiteli etických ctností, politickými vůdci nebo filozo­

fy. Považuj í-li se za ně a vystupuj í-li v uvedených oblastech jako

*autority, stávají se * intelektuály. První pověrou o umělcích je

přiznávání j im této autority, protože umělci jsou stejně jako *1 iteráti

a *novináři specialisté a autority pouze ve své vlastní oblasti, tj.

v umění, nikde jinde. Je pravda, že může dojít k tomu, že umělec

je zároveň například politikem nebo filozofem, není jím však jako

umělec.
Obzvlášť nebezpečné je připisovat umělcům právo vystupovat

v roli učitelů morálky. Zde je třeba si uvědomit, že ani v tomto

ohledu nepřevyšují umělci ostatní lidi, že nejsou autoritou v mo­

rálce ani povolanými kazateli náboženské etiky. Tuto autoritu nelze

vyvozovat z toho, že dokážou umělecky zpodobovat lidské činy.

Naopak, umělci často propagovali morální názory, které byly

v rozporu s tím, co přijímala společnost, v níž žili a pro obyčejné

lidi často měli ničím neopodstatněné pohrdání. Lze říci, že umělci,

kteří v této oblasti zneužívají svou autoritu, společnosti obzvlášť

škodí.
Jinou pověrou o umělcích je názor, že jim příslušejí jistá práva, na

která nemá nikdo jiný nárok. Tak se například stává, že výtvarní

128

umělci, nebo alespoň ti, kdo se za ně považují, se dožadují práva,

a to jménem údajné „svobody umění", „zdobit" zdi cizích domů

bez souhlasu jejich majitelů. Stejně tak dobře by se mohl švec

dožadovat práva vytvořit bez mého souhlasu z mé aktovky pantofle

a řezník práva podříznout mého kocoura, aby z něj „vytvořil" řízek.

\fe skutečnosti umělci nemají větší práva než ostatní lidé - a kdo

jim taková práva připisuje, ten se stal obětí pověry.

Popularitu těchto pověr lze vysvětlit následovně: Estetické •hod­

noty, jimž umělci rozumějí lépe než ostatní lidé a jež dokážou

vtělovat do svých děl, jsou hodnoty velmi vysoké. Úctu, kterou

k nim (oprávněně) chováme, přenášíme i na tvůrce uměleckých

děl, na umělce. Tak dochází k tomu, že se z umělců zahrnovaných

nekritickým uctíváním stávají nefalšovaní *guru, naprosté autority

pro všechny oblasti. Děje se tak úměrně tomu, nakolik jsou jiné

autority, především morální, oslabeny, což se obyčejně děje

v obdobích společenského úpadku.

Viz též: autorita, guru, hodnoty, intelektuálové, literáti, novináři.

UTOPIE / Název fantazijnflio románu svatého Tomáše Mora, který

znamená totéž co „bez místa určení", jinými slovy nikde neexistu­

jící zřízení, společenské a politické uspořádání, jež není možné

uskutečnit. S tím je také spojena pověra, která tvrdí, že utopie,

třebaže se o ní ví, že je to falešný a nemožný ideál, je přes to

všechno užitečná, protože prý inspiruje lidské myšlení a povzbu­

zuje je k činu. I kdyby to však mohla být pravda, jedno je jisté:

v dějinách hrály utopie téměř vždy neblahou roli, protože se stávaly

příčinou masového vyvražďování a zotročování lidí a jiných po­

hrom. Ve 20. století sehrály tuto roli dvě utopie: hitlerovská a

komunistická. Každá z obou utopií stála milióny lidských životů.

Víra v užitečnost utopií je proto obzvlášť nebezpečnou pověrou.

Viz též: komunismus, mýtus, socialismus.

v

VĚDA / Véda je označení souboru tvrzení s následujícími vlastnostmi:

1. Týká se výlučně faktů, které se odehrávají ve světě.
2. Mají objektivní charakter, jsou intersubjektivně ověřitelná, tj.

prostřednictvím přinejmenším dvou osob.
3. Byla zjištěna a jsou uspořádána s pečlivostí typickou pro vědce.

4. Byla publikována specialisty v dané oblasti.

V souvislosti s vědou se výsky tuje několik pověr.
První pověrou, dříve velice rozšířenou, je *pozitivismus, názor, že

věda, a obzvlášť přírodní vědy, jsou kompetentní ve všech oblas­

tech. Jiný názor, který je opakem předešlého, považuje za vědu

soubor tvrzení, která nemají s vědou nic společného, například

pověry podobného druhu jako *astrologie a podobné. Mezním

případem této pověry je nyní často zastávaný názor, že neexistuje

žádný podstatný rozdíl mezi vědou a čarodějnictvím (Feyerabend).

Lidé, kteří věří v právě zmíněnou pověru, se dopouštějí několika

omylů. V prvé řadě směšují faktický, historický průběh rozvoje

vědy a čarodějnictví s jejich logickou hodnotou. Za další, z vědec­

kých tvrzení vybírají ta, jejichž zdůvodnění je nejobtížnější, kon­

krétně velké teorie, zvané též paradigmata (Kuhnj, z nichž nakonec

vyberou taková, jejichž zavedení resp. popření bylo relativně nej­

obtížnější.

Z rozumného hlediska jsou jisté tři věci. Za prvé ve vědě existuje

velice mnoho tvrzení, jež jsou mimo nejmenší pochybnost. I ve

130

vědě, jež je, pokud jde o logiku, relativně „slabší", konkrétně

v historiografii, nemůže nikdo soudný pochybovat o tom, že Ně­

mecko bylo ve druhé světové válce poraženo, ani popírat skuteč­

nost, že v roce 1683 zvítězila u Vídně spojená vojska. Za druhé,

rovněž tak je jisté, že čarodějnictví a jemu podobné pověry zname­

nají evidentní hloupost. Uveďme si jeden příklad: pověrčiví „egyp-

tomané" vykládají, že jméno staroegyptského boha Osirise je třeba

číst OSiris, což by anglicky mělo znamenat, že O (tj. Osiris) je pán

(rozumově). Podobné tvrzení je skutečně pyramidální hloupost,

protože jméno Osiris se objevuje už v textech z pyramid (25. století

př. Kristem), tedy v době, kdy angličtina, jež vznikla v 11. století

po Kristu, ještě neexistovala. Jak mohli starověcí Egypťané užívat

jazyka, který vznikl o 3.500 let později? Podobných nehorázností

se mezi pověrami vyskytuje mnoho.
Nejzávažnější je však v souvislosti s vědou třetí jistota: pokud jde

o ověřování a vysvětlování skutečností, které se odehrávají ve

světě, nemáme k dispozici nic lepšího než vědeckou metodu. Věda

je proto v této oblasti jedinou vážnou autoritou. Pokoušet se ji

nahrazovat kouzly, intuicí, úzkostí nebo čímkoli jiným je pověra.

V současnosti ovšem této pověře holduje celá řada lidí.

Příčin nerozumné nedůvěry k vědě je velice mnoho: svoji roli

sehrál mj. také strach ze špatných následků aplikace výsledků

fyziky v technice, například pokud jde o jadernou energii. Vidí-li

lidé, že vědecké výzkumy umožnily výrobu jaderných bomb, ne­

zřídka si představuj í, že věda je nebezpečná a že by ji mělo nahradit

něco jiného. Je třeba říci, že nebezpečná není věda, ale způsob,

jakým výsledků vědy využívají lidé. Obyčejný palcát zabíjí stejně

dobře jako kulka kulometu. Příčinou zla je v obou případech

člověk, ne věda. Navíc, existuje-li nějaká naděje překonat obtíže

vyvolané novodobou technikou, potom se nachází pouze ve vědě,

jež, soudě podle dosavadních zkušeností, byla vždycky schopná

dodat prostředky, jimiž by se podobnému nebezpečí dalo zabránit.
Viz též: iracionalismus, pozitivismus, rozum, skepticismus, scien­

tismus.

131

VERIFIKACE / Vlastnost výroků, na níž závisí jejich smysluplnost

Princip verifikace (ověřitelnosti) zní takto: výrok má smysl tehdy

a pouze tehdy, existuje-li metoda, která umožňuje jeho verifikaci.

Například tvrzení „moje okno je právě teď zavřené" má smysl,

protože je zároveň s ním dána metoda jeho verifikace: budu-li chtít

vystrčit z okna ruku, setkám se s odporem. Takto chápaná zásada

verifikace je analytická a evidentní. Řekneme-li, „věta P má smy­

sl", myslíme tím, že P je verifikovatelné.

Ale kolem samotné verifikace se vyskytlo několik pověr. První,

která dnes už není zdaleka tolik rozšířená, tvrdila, že smysl výroku

je totožný s metodou, jež umožňuje jeho verifikaci. Že skutečně šlo

o pověru vyplývá ze skutečnosti, že k tomu, aby byl nějaký výrok

verifikovatelný, musí mít už předem nějaký smysl - nikomu se

nemůže podařit verifikace *blábolu.
Zatímco tato pověra brzy zapadla, ukázalo se, že jiná má tužší

kořen: mám zde konkrétně na mysli názor, že verifikace nezbytná

k tomu, aby výrok byl smysluplný, musí být verifikací smyslovou

a meziosobní (intersubjektivní). Smyslovou, protože musíme mít

možnost si daný výrok ověřit zrakem, sluchem, dotykem atd.

Meziosobní, protože musí přinejmenším existovat dva lidé schopní

daný výrok verifikovat. Takto chápaná verifikace je samozřejmě

(pod podmínkou, že ji nechápeme doslovně) součástí metodologie

přírodních věd, v nichž jsou přípustné pouze věty stanovené pouze

na základě smyslového pozorování (a tudíž i meziosobního) nebo

věty prokázané jejich prostřednictvím. Pověrou je ovšem aplikace

tohoto požadavku mimo oblast přírodních věd. V takovém případě

by např. výrok „bolí mě zub" znamenal nesmysl, jinými slovy by

mu nikdo neměl rozumět - přitom mu všichni rozumíme docela

dobře.
Avšak i v oblasti přírodních věd naráží zásada verifikace ve zúže­

ném pojetí na značné obtíže; proto jde spíš o metodický ideál než

o striktně závazný požadavek. Její aplikace mimo oblast přírodních

věd je pověra.

VÍRA / Pojem víra označuje dvě různé věci: 1) objektivně: něco, v co

se věří; 2) subjektivně: samotný akt víry, přijímání něčeho za

132

pravdu a postoje věřícího člověka. V druhém významu je víra akt,

jehož prostřednictvím věřící člověk uznává za pravdivé nějaké

tvrzení proto, že je chce za takové uznat, tudíž pod nátlakem vůle.

Kolem víry existuje hned několik pověr. Jedna z nich popírá, že by

ve víře hrál nějakou roli úsudek a víru vysvětluje citem. Je to zjevná

pověra, která směšuje důvod, proč věříme, s tím, v co se věří. Nelze

vážně věřit, nevěříme-li v něco. Výrok „věřím, ale neexistuje nic,

v co věřím" je *blábol, nesmysl. V každé víře existuje nějaký obsah

a tímto obsahem je nějaký úsudek považovaný za pravdivý. Když

např. věřím, že Jaroslav vyrovná své dluhy, považuji větu „Jaroslav

vyrovná své dluhy" za pravdivou.
Jiná pověra tvrdí, že víra je nerozumný akt v tom smyslu, že věřící

nemá pro svou víru žádný důvod, žádné rozumné odůvodnění.

I tento názor je pověra, protože zdravý a rozumný člověk nemůže

uznat jako pravdivé nějaké tvrzení, tj. uvěřit v ně bez nějakého

důvodu, zdůvodnění. Jde-li o akt víry, jímž přijímáme určitý *svě-

tový názor, má toto zdůvodnění patrně formu hypotézy, jež objas­

ňuje úhrn zkušenosti daného člověka, a to nejen zkušenosti faktic­

ké, ale také morální, estetické hodnoty atd. Když se proto někdo

obrací k buddhismu, tvoří si více méně tuto hypotézu: přijmu-li

buddhismus, bude mít můj život smysl, tj. moje zkušenost bude

v určitém smyslu uspořádaná. Podobná hypotéza není důkazem

pravdivosti víry, akt víry k ní přidává „skok" v tom smyslu, že její

obsah doplňuje o jistotu. Ale ona hypotéza je důvodem, který (byť

částečně) zdůvodňuje akt víry. Víra tedy nemusí znamenat „skok

do temnoty", ani nerozumný akt.
A konečně ještě jiná pověra přikazuje věřícímu, aby stále pochy­

boval o tom, v co věří. Avšak ten, kdo vážně věří, má také jistotu

o tom, v co věří.

Viz též: autorita, náboženství, rozum.

VLASTENECTVÍ / viz: PATRIOTISMUS

z/ž

ZLO / Stejně jako dobro je i zlo hodnota, takže o tom, zda něco je zlo

nebo není, nemůže rozhodovat věda. Ta může nanejvýš podatpopis

zla a zjistit, co se za zlo považuje. Ale z toho, že věda nemůže o zlu

cokoli říci, ani v nejmenším neplyne, že zlo neexistuje. Popírání

zla je pověra, protože existence zla je zcela evidentní. Jiná pověra

o zlu spočívá v přesvědčení, že každé zlo je relativní, že je zlem

pouze pro někoho, zatímco pro druhého zlem není - z toho důvodu

prý neexistuje nic, co by bylo zlo pro všechny lidi. I tento názor je

pověrečný, protože lidský duch má určité základní potřeby a čin­

nost, která je s nimi v rozporu, je nepodmíněným zlem pro každého

lidského jedince. Tak například vraždění malých dětí je zlo nepod­

míněné, protože jev rozporu s potřebou zachování lidského druhu.

Příčinou pověr o zlu je jednak *pozitivismus (přesvědčení, že to,

co nemůže zkoumat věda, neexistuje), jednak *skepticismus, resp.

relativismus hodnot. Podobné pověry se obyčejně začínají šířit

v okamžiku, kdy dochází k rozkladu společnosti.
Viz též: etika, hodnota.

ZVÍŘATA (pokusy se zvířaty) / Má-li někdo pocit, že pokusy se zvířaty

a na zvířatech znamenají něco morálně špatného, je těžké s ním

polemizovat. Ale odpůrci těchto pokusů často uvádějí na podporu

svého tvrzení pověrečnou argumentaci. Mnohdy totiž kromě jiného

tvrdí, že zvířata jsou našimi „bratry" a popírají tak zcela v duchu

134

naturalismu zásadní rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Zároveň

však zavrhují základní přírodní zákon, jímž se řídí svět zvířat a

podle něhož jeden zvířecí druh slouží k uspokojení potřeb jiného

druhu: hmyz potřebám myší, myši zase potřebám sov atd. Podobné

popírání základního zákona přírody znamená krajní ""humanismus,

tj. antinaturalismus. Zde máme co dělat s evidentním rozporem a

s pověrou.
V této oblasti existují dvě pravdy. Jednak je zcela evidentní, že pro

lékařství a farmacii jsou některé pokusy se zvířaty neodmyslitelné,

ale na druhé straně je třeba se vyhýbat krutosti vůči zvířatům, a to

ani ne tak s ohledem na zvířata samotná, ale proto, že krutost vůči

nim deformuje charakter člověka a vede ke krutosti vůči lidem.

Jedním z důvodů rozšíření této pověry je sentimentalismus, podle

nějž všechno, co se neslučuje s naším estetickým cítěním, je

považováno za morálně špatné.

Viz též: etika, humanismus.

ŽENY / Kolem žen se vytvořily dvě pověry. První spočívá v tom, že ženy

jsou považovány za lidi nižšího druhu, někdy dokonce (jako např.

v Koránu) za bytosti postrádající *duši. V protikladu k této první

považuje druhá pověra ženy v podstatě za muže a usiluje o to, aby

se jim co nejvíc podobaly. První pověra je natolik v rozporu s celou

naší zkušeností, že není třeba s ní vážně diskutovat. Žena je zcela

evidentně úplný člověk a má v zásadě tytéž schopnosti a možnosti

jako muž. Navíc, lidská přirozenost dosahuje podle všeho svého

vrcholu právě v ženě, a zejména v tzv. matroně, tj. ženě po klimak­

tériu. Tehdy dochází k něčemu, co jako by mělo ženy odškodnit za

vše, co pro lidský druh podstoupily ve svém mládí: matrona je

svým způsobem nadmuž. Je třeba nemít nejmenší ponětí o dějinách

a být zaslepený vůči všemu, co se kolem nás děje, chce-li někdo

toto popírat. Jediný problém, který tu vyvstává, je sama skutečnost,

že bylo vůbec možné, aby po celá dlouhá staletí lidé jinak rozumní

tuto samozřejmost nebrali v úvahu a ženám plnost lidství upírali.

Jinou pověrou je převádění žen na muže. Žena je člověk, ale není

muž - tvoří „druhou stránku" člověčenství. Její role je v životě

odlišná od role mužovy. Z tohoto důvodu je požadavek, aby žena

135

plnila ve společnosti přesně tytéž funkce jako muž, pověra. Stačí

se přesvědčit, že ženy jsou svou přirozeností (k tomu stačí vzít

v úvahu stavbu jejich těla) uzpůsobeny pro mateřství, jež je jejich

prvním a základním posláním. Proto názor, že se mladé ženy mají

zabývat věcmi, jež ze samotné své podstaty jsou mimo jejich hlavní

poslání, je pověra. Společnosti, které například nutí ženy k pravi­

delné výdělečné práci mimo domov, jsou nejspíš odsouzeny

k zániku. Situace matróny je však zcela odlišná.

Zdá se, že podmínkou překonání těchto pověr je jasné odlišení

úlohy mladé a starší ženy.

SEZNAM HESEL

AKTIVISMUS

ALTRUISMUS

ANARCHISMUS

ANTISEMITISMUS

ANTROPOCENTRISMUS
ASTROLOGIE
AUTORITA

BEHAVIORISMUS

BLÁBOL/BLÁBOLENÍ

BYROKRACIE/BYROKRATÉ
DEMOKRACIE
DIALEKTIKA

DIALOG
DUŠE

EGOISMUS

EKONOMISMUS

ELITA
ETIKA

EXISTENCE

EXISTENCIÁLNÍ OTÁZKY

FILOZOFIE KŘESŤANSKÁ

FILOZOFIE NOVOVĚKÁ

FILOZOFIE SYNTETICKÁ

GURU
HABALISMUS

HERMENEUTIKA
HISTORIOZOFIE

HODNOTA

HUMANISMUS

IDEALISMUS
IDEOLOGIE

INTELEKTUÁLOVÉ
INTUICE

IRACIONALISMUS

JISTOTA

KAPITALISMUS

KOLEKTIVISMUS
KOMUNISMUS

KONVENCIONALISMUS
LÁSKA

LID

LIDSTVO

LITERÁTI
LOGIKA

LOGISTIKA
MAGIE

MARXISMUS

MATERIALISMUS

MATERIALISMUS DIALEKTICKÝ
METAFYZIKA
MLÁDEŽ

MODLÁŘSTVÍ

MYSTIKA
MÝTUS

NÁBOŽENSTVÍ

NACIONALISMUS

NESMRTELNOST
NOVINÁŘI
NUMEROLOGIE

OSVÍCENSTVÍ
PACIFISMUS

PATRIOTISMUS
POKROK
POVĚRA

POZITIVISMUS

PRAVDA RELATIVNÍ

137

PROLETARIÁT

PŘEVTĚLOVÁNÍ

PSYCHOANALÝZA

PSYCHOLOGISMUS

RACIONALISMUS

RASISMUS
REINKARNACE/PŘEVTĚLOVÁNÍ

RELATIVISMUS

RENESANCE

REVOLUCE
ROVNOST

ROZPOR

ROZUM

SCIENTISMUS

SEKTY
SCHOLASTIKA

SKEPTICISMUS

SMRT

SOCIALISMUS

SOLIPSISMUS
SPIRITISMUS

SPOLEČNOST

STÁT

SVĚTOVÝ NÁZOR

SVOBODA

TAJEMSTVÍ

TEORIE A PRAXE

TEORIE POZNÁNÍ
TOLERANCE

TOTALITARISMUS
TREST

TŘÍDA

UMĚLCI
UTOPIE

VĚDA
VERIFIKACE

VÍRA

VLASTENECTVÍ/PATRIOTISMUS

ZLO

ZVÍŘATA

ŽENY

J. M. Bocheňski

STRUČNÝ SLOVNÍK FILOZOFICKÝCH POVĚR

Z polského originálu

Sto zabobonów

Krótki filozoficzny slownik zabobonów

(Institut literacki, Paryz, 1987)

přeložil Josef Mlejnek

Vydalo nakladatelství AETERNA

Velflíkova 8,160 75 Praha 6

v roce 1993 jako svou 7. publikaci

Obálku navrhl Ladislav Svatoš

Graficky upravil Boris Mysliveček

Redaktorka Marie Raková
Sazba REFOS, Praha

Vytiskly Moravské tiskárny, s. p., Olomouc
V českém jazyce vydání druhé

V r. 1988 vyšlo v samizdatové edici Komunikace

ISBN 80-900950-5-4

Vydáno za přispění:

mezinárodní organizace VERGA

REAL-PLUS, spol. s r.o.