Józef M. Bocheňski se narodil 30. 8. 1902 v Polsku. Studoval na univerzitách ve Lvově a Poznani (práva a ekonomii). V roce 1927 vstoupil do řádu dominikánů. Od roku 1928 studoval na univerzitě ve Freiburgu (Švýcarsko). V roce 1931 doktorát filozofie. Studium teologie v Římě, kněžské svěcení v roce 1932, v roce 1934 doktorát teologie. V roce 1938 - habilitace na teologické fakultě ve Varšavě. Do roku 1940 -přednášel na univerzitách v Římě, Francii, Anglii. Léta 1940-45 - účast ve válce. Od roku 1945 - přednášel na dvanácti univerzitách v Evropě, Jižní Americe, Africe, dvakrát byl děkanem fakulty, jednou rektorem univerzity. Získal pět čestných doktorátů. Vydal 31 knih, publikoval 219 vědeckých článků. V roce 1970 získal diplom pilota a do roku 1983 podnikl 2053 letů. Žije ve Švýcarsku.

ISBN 80-900950-5-4

J. M. Bocheňski

STRUČNÝ SLOVNÍK FILOZOFICKÝCH POVĚR

CIP - KATALOGIZACE V KNIZE - NÁRODNÍ KNIHOVNA V PRAZE

BOCHEŇSKI, Józef Maria

Stručný slovník filozofických pověr / J. M. Bocheňski; Z pol. přel. a úvod k čes. vyd. (napsal) Josef Mlejnek. - 2., čes. vyd. - Praha: Aeterna, 1993 (Olomouc: Moravské tiskárny). -136 s. Orig.: Sto zabobonów: Krótki filozoficzny slownik zabobonów ISBN 80-900950-5-4

801.32 • 14 • 398

• pojmy filozofické - pověry filozofické - slovníky výkladové

© Česká provincie OP

Translation © Josef Mlejnek

ISBN 80-900950-5-4

ÚVODEM K ČESKÉMU VYDÁNÍ

Bocheňského Slovník filozofických pověr možná přichází k českému čtenáři poněkud se zpožděním. Přesto je autorův výklad řady hesel užitečnou pomůckou, protože v něm v reflektované podobě odkazuje na příslušné smetiště řadu předsudků, lží a pověr, jež si donedávna, a nejen u nás, činily nárok na výsadní, nedotknutelné postavení Přitom jejich pojmenování, označení pravým jménem dělá ještě mnohým z nás potíže a Slovník ve Švýcarsku žijícího polského filozofa může nám při našem „ objevováníAmerik “ ušetřit ztrátu drahocenného času, protože i při tomto zpoždění neztrácí nic ze své aktuálnosti.

Slyšíme-li nebo čteme-li různé alarmující zprávy o bezohledném kácení a vypalování brazilských pralesů, jež postupuje geometrickou řadou, tak se zároveň dovídáme o všech možných aktivitách ekologických skupin. Nepoměrně hůře než ohrožené „plíce planety” by se však dala číselně vyjádřit ještě jiná věc: jak se v lidstvu postupně ztrácí intuitivní smysl pro skutečnost, smysl pro bytí, jak se ve vnímání lidí postupně stírají rozdíly mezi reálným a nereálným nebo ireálným a jak se mnozí stávají vhodným objektem sekt všech možných odstínů nebo různých guru - ať již v náboženském, nebo ve zcela sekularizovaném provedení Lze-li vést analogii mezi plícemi planety a její duší nebo spíš rozumem, potom tato analogie kulhá přinejmenším v tom, že na obranu rozumu téměř nikdo nevystupuje. Přitom tato role by měla být vlastní právě filozofům. Co však většinou filozofové dělají? Ti originálnější valí před sebou kuličku na svůj vlastní způsob pojatého cogita, zatímco zbývající část většiny podle slov filozofa Clauda Tresmontanta komentuje komentáře děl různých soukromých myslitelů minulého, ale i našeho století

J. M. BocheňsH připomíná, že posláním filozofa není nic menšího než být „ obrazoborcem z povolání”. Ono obrazoborectví není samozřejmě žádný laciný skepticismus, ale především umění říkat včas a správně nevhod pravdu, jež jde většinou světu proti srsti a jež je nejsvrchovanějšíprávě tehdy, trefí-li svět přímo do „ brňavky “. Netřeba dodávat, že to je také ta nejlepší služba přirozené pravdy nadpřirozené pravdě, jež je „světlem lidí”.

Některá hesla jsou v Bocheňského Stručném slovníku pojednána zevrubněji, jiná pouze jaksi in margine, ale je podivuhodné, jak skvělý systematický duch, jakým jej. M. Bocheňski coby autor Soudobé evropské filozofie, beze sporu je, dokázal ve svém již kmetském věku - je jenom o dva roky mladší než naše století - vytvořit tak sympaticky „ nesystematický “ katalog pověr ne-li bludů, které stále hýbou světem. Přestože autor se většinou negativně vyjadřuje k různým pokleslým jevům, obsahuje tento jeho slovníkkatalog pozitivní výklad v takovém rozsahu, že může - v jeho intenci -promnohé čtenáře splnit poslání malého úvodu do filozofie. Tváří v tvář dnes módnímu sofistickému relativismu je důležité vědět i to, že lež není alternativou pravdy, ale její nepřijatelnou protivou.

Josef Mlejnek

PŘEDMLUVA

Skutečnost analogickou našemu zmrtvýchvstání označovali starověcí Egypťané pojmem „ vystoupení do světla”. Podobnému „ vystoupení”, intelektuálnímu vzkříšení, je věnována tato kniha, a to ve dvojím smyslu. Na prvním místě tu jde o počet, který ze svého svědomí vydává autor, jenž dříve řadu uvedených pověr a předsudků vyznával a jenž se - díky Bohu - od nich osvobodil, a tak i on ze tmy „ vystoupil do světla “. Za druhé vydávám knihu v naději, že některému čtenáři pomůže osvobodit se od různých omylů. A nakonec by kniha rovněž chtěla, třebaže nepřímo, sehrát roli malého úvodu do filozofie v autorově pojetí.

Už v samotném názvu knihy se vyskytuje několik výrazů, které je třeba blíže vysvětlit. V prvé řadě je v něm řeč o pověrách. Nejsem si zcela a beze zbytku jist, zvolil-li jsem toto slovo šťastně - bylo by možná více od věci hovořit o předsudcích nebo dokonce rovnou o bludech. Protože slovo „pověra “ má v sobě jakousi příchuť magie: je-li někdo přesvědčen, že může něčeho dosáhnout vyslovením nějaké tajemné formulky nebo propíchnutím voskové figurky jehlicí, říkáme o něm, že je „ v zajetí pověr”. Jde tudíž o něco praktického, o svého druhu nesmyslnou techniku, zatímco řada (možná dokonce většina!) názorů komentovaných v této knize je teoretické, ne praktické a proto i ne magické povahy. Použil-li jsem i přesto tohoto označení, bylo tomu tak proto, že jím lze i v našem jazyce občas pojmenovat teoretické omyly. Kromě toho má navíc expresivní zabarvení, lépe vystihuje můj postoj vůči všem neuvěřitelným hloupostem, jimiž tyto pověry ve skutečnosti jsou. V každém případě definuji pověru následovně:

1) jako názor, přesvědčení, které je ve značné míře zjevně nepravdivé, falešné a které je přesto

2) s jistotou považované za pravdu. V mém pojetí je například pověrou astrologie, protože je zjevně a krajně nepravdivá, přesto však bývá velice často považovaná za ucelený soubor pravdivých tvrzení

Někdo může také namítnout, že používáním tohoto spíš pejorativního označení se proviňuji proti chvalitebným zásadám kolegiátní slušnosti, protože ve světě filozofů se stalo dobrým zvykem zacházet uhlazeně i s těmi nejnehoráznějšími stupiditami. Tvrdí-li například nějaký libomudrc, že svět není nebo že existuje pouze v jeho hlavě, chce-li mi někdo podobný pro změnu dokazovat, že si nemohu být v daném okamžiku jist tím, že sedím na židli a chce-li nás někdo třetí poučit, že nemáme vlastní vědomí ani pocity - všichni přitom tvrdí, že jde o „názor”, „mínění”, „filozofickou teorii” a se vší vážností se o tom vykládá studentům, říkám tomu s prominutím pověry a chtěl bych se jasně vyslovit, že toto je moje stanovisko. Myslím, že to s loajálností k různým pověrečným mudrlantům často nemístně přeháníme. Je už načase s takovým stavem skoncovat a odlišovat skutečné vědecké hypotézy od všelijakých „jásimyslim” demagogů, vědu od fantazírování, poctivou filozofickou snahu odprázdného klábosení Snaléhavostío to větší, že některé bláboly mívají bohužel tragické následky: stačí si jenom připomenoutHegelovu dialektiku a vraždy spáchanév jejím jménu.

Tolik k pověře. Pokud jde o přívlastek „filozofická “, musím přiznat, že můj přístup je sice vždy filozofický (tj. z té nejvíc abstrahované stránky), ale obsah pověr, o nichž je v knize řeč, není vždy pouze filozofické povahy: některé pověry spíš spadají do oblasti politické ekonomie nebo sociologie. Přesto se zde jimi zabývám, a to hned z několika důvodů. V prvé řadě proto, že jsem i já sám byl jejich obětí Dále také proto, že ctění kolegové ekonomové a sociologové jsou natolik zaneprázdněni pozitivními výzkumy, že jim na potírání předsudků a pověr v jejich vlastní oblasti nezbývá čas. Kdo se například kdy setkal s kritikou marxistické ekonomie, jež přece není nic jiného než snůška evidentních pověr, z pera vzdělaného ekonoma? Filozofové nám mohou předložit nejméně tucet kritických monografií, v nichž se zabývají pověrami obsaženými v marxistické filozofii: dožadujeme-li se však analogického počinu v oblasti politické ekonomie, odkazují nás ekonomové na nic neříkající jména autorů z minulého století. Filozof se chtě nechtě musí ujmout role bořitele pověr i v případě, jde-li o věci, které patří do oblasti ekonomie a sociologie. To vyplývá nakonec i z povahy samotné filozofie, která se na jedné straně zabývá nejobecnějšími aspekty všech předmětů a na druhé straně je sama, dá-li se to tak říci, bořitelkou pověr z povolání.

Někdo by mohl namítnout, že vulgární pověry jako astrologie nemají s filozofií vůbec nic společného, a to ani v tom nejširším smyslu slova. Ale všimneme-li si těchto krajních případů blíže, lehce se přesvědčíme, že jejich základ tvoří výmysly filozofů. Astrologie přece přímo vychází z původně filozofické představy, že hvězdy jsou řízeny „ rozumem “. V minulosti obhajovali tuto představu nejvýznačnější filozofové jako například Averroes, abychom uvedli alespoň jedno z velkých jmen. A numerologie přece vděčí přinejmenším částečně za svůj vznik Pythagorovi a jeho žákům, kteří učili, že počty jsou něco zásadního, ne-li dokonce tou nejzávažnější věcí v celém kosmu. Tento názor zastával ve svém pozdním stáří dokonce samotný Platón, který tvrdil, že podstatou všeho jsou počty. Je jistě pikantní, že ve filozofii se k podobnému platonismu hlásil tvůrce novověké vědy Galileo.

A mají-li se takto věci s astrologií a numerologií, co potom říci o dialektice, idealismu, humanismu a jiných kouzelných formulkách, jimž dnešní svět patrně zcela propadl? Zde je skutečnost, že pověry mají svůj původ v dílech našich profesionálních předchůdců, zcela evidentní. Filozof tu opravdu nemá na co být pyšný, ale o tom až za chvíli.

S jedním okruhem názorů, které jsme zařadili mezi pověry, souvisejí obtíže jiné povahy. Jde konkrétně o názory, které patří do oblasti morálky a které se tudíž týkají norem chování, jak tomu je v případě pojmů jako altruismus, trest, láska. Problém spočívá v tom, že filozofie podle mého názoru je (nebo by měla být) vědou a jako věda se zabývá fakty, tím, co je, a ne normami; přinejmenším ne v tom smyslu, že by mohla předpisovat, co má být. Je-li přesto v našem Stručném slovníku rovněž řeč o podobných představách, je tomu z toho důvodu, že ti, kdo je vyznávají, se dostávají do rozporu s normami, které sami považují za závazné. Jinými slovy jde z našeho hlediska o něco, co bychom mohli označit za logickou, ne etickou pověru.

Vedle dělení pověr na filozofické a nefilozofické si zaslouží pozornost i jiné dělení. Doufám, že většina pověr, o nichž je ve slovníku řeč, bude zajímat i neprofesionální filozofy (tj. čtenáře, kteří nejsou filozofy z povolání), některé z nich jsou ale natolik specializované, že se jimi široká veřejnost zabývá pouze výjimečně. Jako příklad můžeme uvést pojem noetického idealismu. Zabýval-li jsem se zde těmito pojmy i přes jejich poněkud esoterickou povahu, bylo to s ohledem na neblahé následky, jež tyto zdánlivě čistě odborné a odtažité omyly mívají. Kdyby se četba jejich analýzy někomu zdála příliš obtížná, potom bych ho chtěl poprosit, aby od ní upustil: jako polehčující okolnost ve svůj prospěch si tu dovoluji ocitovat známou pravdu, že filozofie je zkoumání některých otázek, které mají smysl pouze pro samotného filozofa (B. Russel).

Za povšimnutí stojí ještě jiná věc: zatímco jisté pověry, jako například humanismus vznikají následkem popírání faktů a jiné jako například astrologie vyplývají z nerespektování elementárních metodologických zásad, je u dalších pověr příčinou vzniku rovněž matení pojmů. V tomto ohledu jsou typické pověry o demokracii (až šest různých významů slova!), idealismu a humanismu. Je opravdu na pováženou, že k matení pojmů dochází až v takovém rozsahu. Odpovědnost za tento stav nese podle mého názoru přístup převážné většiny novověkých filozofů (16.-19. století), kteří na rozdíl od starších filozofů podceňovali jazykovou analýzu, pouštěli se do spekulací nad pojmy „o sobě” a zapomínali, že pojmy jsou prostě a jednoduše významy slov. Jak to výstižně vyjádřil jeden z mých někdejších žáků: nezávazně plácali o pojmech, které se jen tak placatily ve vzduchu. Četba jejich děl měla za následek, že se zapomínalo brát v úvahu mnohovýznamovost většiny slov a díky tomu se pak lehce propadalo předsudkům a pověrám.

Slovník je, jak už prozrazuje sám název, „ stručný “. Tím jsem chtěl vyjádřit nejenom skutečnost, že se pověrami zabývám pouze v krátkosti, ale také fakt, že uvádím pouze zlomek známých filozofických pověr. Je tudíž nasnadě otázka, jakého klíče jsem při výběru jednotlivých hesel použil. Mohu odpovědět, že žádného: jednoduše jsem psal o pověrách, které mi přicházely na mysl a tudíž pochopitelně o těch, jejichž obětí jsem kdysi byl i já sám. Možná jsem díky tomu řadu závažných pověr přehlédl, ale s tím se už nedá nic dělat. I tak si totiž myslím, že příděl hloupostí, o nichž bude dále řeč, je dostatečně obsáhlý, aby jejich rozbor přispěl k úspěšnému průběhu léčebné kúry, jejímž cílem je procitnutí, „ vystoupení do světla “.

Přehlížím-li znovu soupis pověr, s nimiž se tu vyrovnávám, nemohu se zbavit nepříjemného pocitu, pro který mají Němci označení Katzenjammer (tomu odpovídá typicky český pojem „ kocovina” - pozn. překl.) a co v polštině vystihuje nepříliš polské slovo „ chandra “. Z mého Slovníku totiž vyplývá, že v našem světě panuje neuvěřitelné množství pověr, a jakých pověr! Člověk nemusí být zrovna vyznavačem Nepřetržitého Pokroku Lidstva, aby doufal, že lidé dvacátého století budou přece jen poněkud uvědomělejší a rozumnější než troglodyté. Avšak soupis pověr, jež vyznávají milióny lidí v Londýně, New Yorku nebo v Paříži, tvrdě vyvádí naše zbožné přání z omylu. Člověk v sobě musí potlačovat zahanbující pocit, že vůbec přísluší k podobnému pokolení A jde-li přímo o mne, je moje hořkost o to větší, že jsem i já byl slepým vyznavačem mnoha zde uvedených pověr. A ještě nesnesitelnější je pro mne, abych tak řekl, můj profesionální stud: mám tím na mysli svoji příslušnost k profesionální skupině filozofů, jež se těžce provinila tím, že vznik takového množství pověr způsobila nebo umožnila.

Nakonec ještě jedna více méně osobní úvaha. Kdo nahlédne do slovníku podrobněji, snadno se přesvědčí, že v něm slovem „pověra “ označuji celou řadu postojů všeobecně považovaných za pravdivé, dobré, ušlechtilé nebo dokonce za vznešené, jako například altruismus nebo humanismus. To je skutečně pravda. Postupuji tak proto, že filozof je, jak jsem již řekl, obrazoborec z povolání, že je přímo hubitel předsudků a pověr. Jeho hlavní úlohou je odvalovat balvany a bořit překážky, které stojí v cestě otevřenému poznání a vidění světa. Že není plnění této úlohy nic příjemného a ze to ani autorovi nepřináší přílišný užitek, je už jiná otázka. Vždyť filozof věrný svému povolání musí naopak počítat s tím, že od starých dobrých modlářů i od zbývajících vyznavačů různých pověr, nemůže čekat nic jiného než pronásledování. Není pravda, že se v dějinách vyskytuje příliš mnoho mučedníků vědy, mnoho filozofů se však dočkalo pronásledování právě proto, že tepali pověry.

Ani s tímhle se však nedá nic dělat. Doba je navíc taková, že každý, kdo je toho schopen - a právě dnes víc než kdykoli předtím - má neoddiskutovatelnou povinnost proti pověrám bojovat. Vždyť dnes se celá řada lidí, a mnohdy dokonce skutečných filozofů, silně odpudivým způsobem plazí před pověrou marxismu a v samotném Polsku má člověk často možnost volby pouze mezi dvěma druhy pověr: pověrami, které hlásá komunistická strana, a pověrami, jimž holdují tmářští katolíci.

Jde-li však o posledně jmenované pověry, má autor v dějinách filozofie jednoho předchůdce, jistého svatého Tomáše Akvinského, jejž v Paříži i Oxfordu prokleli za to, že se odvážil skoncovat s pověrečnou reistickou představou o duši a zastávat jedinou skutečně pravdivou tezi, že duše je formou („podstatou”) těla, forma corporeitatis. A třebaže svatý Tomáš už není můj guru, budiž mi dovoleno považovat ho za nebeského přímluvce obrazoborectví, s nímž se laskavý čtenář bude setkávat v tomto slovníku.

J. M. Bocheňski

A

AKTIVISMUS / Názor, že pouze pohyb, činnost, směřování k nějakému cíli má hodnotu a může dát lidskému životu smysl. V takovém případě by život měl smysl pouze tehdy, kdyby člověk byl aktivní, neustále k něčemu směřoval. Každé „užívání chvíle”, jakoukoli kontemplaci aktivismus odsuzuje jako něco mrtvého a neužitečného.

Aktivismus existuje už od starověku, ale v poslední době ho velice zpopularizovali existencialisté. Právě tito filozofové chápou jsoucnost člověka (tzv. *existenci) jako nepřetržité usilování, napětí, pohyb ve směru budoucí existence: člověk nejenže koná, ale sám je činností, čirým pohybem, čistým usilováním. Lze snadno dokázat, že aktivismus je pověra; stačí tu připomenout všem důvěrně známé okamžiky, kdy člověk nesměřuje k žádnému cíli a přesto má jeho život plný a mnohdy velice intenzivní smysl. Takový je například okamžik, kdy po koupeli v moři ležím na písku a vychutnávám vítr a slunce. Podobný okamžik prožil jeden z tvůrců neeuklidovské geometrie, velký německý matematik Reimann, o němž se traduje, že - jak se svěřil svému příteli - měl intuici svého systému jako celku a z ní měl tak obrovskou radost, že něco podobného může prožít patrně jenom málo lidí. Je jasné, že v podobných okamžicích člověk nejedná účelově, k ničemu nesměřuje, a přesto žije velice intenzivně a jeho život má smysl. Tím, že lidem upírá právo těšit se z okamžiku, zbavuje aktivismus smyslu i samotnou činnost - protože něco děláme proto, abychom něco získali, ne proto, abychom donekonečna vyvíjeli činnost pro činnost. Takže oním „něčím”, oč v činnosti jde, musí nakonec být okamžik užívání toho, čeho jsme se snažili činností dosáhnout.

Jednou z příčin rozšíření pověry aktivismu je *kolektivismus, pověra, která požaduje, aby člověk žil výhradně pro společnost. Z kolektivistického hlediska je samozřejmě třeba výhradně pracovat a pracovat; okamžik „užívání” je přitom považovaný za krádež, ochuzování společnosti o něco, čím jsme jí povinováni. Kolektivismus je však pověra.

Viz též: existence, kolektivismus.

ALTRUISMUS/Altruismus včetně celého prapodivného pojmenování vynalezl francouzský filozof Auguste Comte. Prapodivným proto, že se skládá ze slovních kořenů převzatých hned ze tří jazyků (latiny, francouzštiny a řečtiny) - a že skutečnost, kterou mělo označovat, se diametrálně liší od autentické lásky, kterou měl altruismus nahradit. Altruismus je totiž láska k druhému člověku in abstracto; také údajně proto, že je to jiný člověk. Objektem altruismu je tak blíže neurčené individuum, jež máme milovat v podstatě proto, že je nám cizí a že se od nás liší. Máme tu co do činění s úplným opakem skutečné lásky, protože v ní milujeme vždy konkrétní osobu a milujeme ji nikoli proto, že se od nás liší, ale naopak proto, že je nám blízká a v míře, v jaké je s námi identická. Tento rozdíl si patrně uvědomoval i samotný Comte a proto pro svůj altruismus vymyslel nové pojmenování. Směšování tohoto altruismu s normální lidskou láskou je pověra, a jen málo věcí se svou trapností vyrovná pohledu na křesťanské duchovní, kteří šíří tento nesmysl z kazatelen, protože si altruismus pletou s křesťanskou láskou.

Abychom lépe pochopili vznik slova altruismus, je třeba si uvědomit, že Comtovu altruismu vůbec nejde o jednotlivé lidi, ale o tzv. „velkou bytost” (grand étre), o samo ““lidstvo neboli Humanitu. Protože nás má s touto „velkou bytostí” spojovat právě altruismus, není ničím jiným než nástrojem ““modlářství, jímž je zbožnění lidstva neboli Humanity. Cílem tohoto vynálezu bylo vytvořit doktrínu, jež by v rámci zmíněného modlářství nahradila křesťanské učení o lásce k bližnímu.

Viz též: egoismus, kolektivismus, láska, lidstvo, modlářství.

ANARCHISMUS / Názor, že anarchie je nejen možné, ale dokonce žádoucí společenské zřízení. Anarchía je řecký pojem označující uspořádání nebo spíš neuspořádanost, v níž neexistuje žádné násilí ani deontická*) *autorita sankce. Anarchie je evidentní pověra, přinejmenším v případě, aplikuje-li se na vyspělejší společnosti.

V průběhu pěti tisíciletí dějin lidstva není znám ani jeden případ, v němž by anarchii nedoprovázelo obrovské množství nespravedlností, krutostí, vražd atd., jež šly ruku v ruce s rychlým úpadkem společnosti. Anarchistou lze tak být pouze za předpokladu, že se držíme ještě jedné pověry, a tou je víra v pokrok.

Je však třeba vzít v úvahu, že zastánci anarchismu ne vždy popírají nutnost jakékoli *autority, popírají pouze autoritu sankce. Jsou přesvědčeni, že dobrovolně uznávaná autorita musí vystačit a že se jí lidé podřídí i tehdy, nehrozí-li jim žádná sankce. I toto je však pověra. Víme přece, že v každé společnosti bez výjimky existuje určité procento jednotlivců nedisciplinovaných resp. zločinných, kteří se vůli většiny nepodřizují. A v naší době je to víc zřejmé než kdykoli předtím.

Příčinou rozšířenosti této pověry je, že existující uspořádání a výkon moci jsou pociťovány jako něco nespravedlivého, což může být v mnoha případech i oprávněné. Ale anarchismus toto zlo neléčí, naopak, obvykle mívá za následek útrapy mnohem větší než ty, od nichž chtěl lidi osvobodit.

K popularizaci anarchismu přispěl ve velké míře *marxismus. Marx sám ostatně převzal jako politický cíl ideály anarchistů.

V „ráji na zemi”, jímž má podle něho být *komunismus, nebude už existovat *stát ani jakékoli násilí. Jeho cílem je tak vlastně

*) deontický (z řeckého deon, závazek, povinnost), zde vyplývající z poslušnosti vnější autoritě. Pojmem deontologie se někdy také označuje obecná věda o morálce. (Pozn. překl.)

anarchie. Na marxismu je obludné, že v teorii holduje podobné pověře a hlásá anarchistický ideál, ale v praxi všude tam, kde se dostane k moci, zavádí krajní *totalitarismus.

Viz též: autorita, komunismus, marxismus, pokrok, stát, totalitarismus.

ANTISEMITISMUS / Pojmu „antisemitismus” se dnes užívá v dost podivných souvislostech, vždyť Arabové jsou rovněž Semité: kdo je nemá rád, by tudíž měl být také antisemitou. Ale s tím, co v dnešní době označuje antisemitismus, jsou spojeny přinejmenším tři pověry.

1. První a nejvážnější pověrou je samotný antisemitismus. Spočívá v démonizování Židů a v připisování jim veškerého zla. Vyznavači antisemitismu běžně vykládají, že Židé řídí svět, že mají jakousi centrálu, jež má za cíl ovládnutí světa a zničení naší civilizace atd. Židům se naprosto nepodloženě připisují zločiny všeho druhu. Mezi antisemity je obecně rozšířený požadavek vymýtit z naší civilizace všechno, co je židovské.

Každému by mělo být jasné, že to všechno jsou hanebné pověry. Když si blíže všimneme pouze onoho výše uvedeného požadavku „očištění” evropské kultury od toho, co přinesli Židé, zjistíme, že je to nesmysl. Evropská kultura je nemyslitelná bez křesťanství a křesťanství spočívá na židovské Bibli a pochází od Ježíše Krista, jenž byl Žid. Proto také antisemité bývají velice často antikřesťany, aniž jim docházelo, že vlastně podřezávají základy kultury, kterou chtějí bránit. A přínos a význam Židů pro tuto kulturu nestojí a nepadá s křesťanstvím. Celá řada nejvlivnějších evropských myslitelů 19. a 20. století byli Židé: stačí jmenovat Marxe, Freuda a Einsteina. A jde-li o filozofii, potom vše, co rozhodujícím způsobem umožnilo vyjít z temné uličky „novověkých” dějin, pochází od Židů. Židé byli například takoví filozofové jako Bergson (Zbytkower), Husserl, Cassirer, Lévy-Strauss nebo Tarski. Je sice pravda, že řada předních komunistů skutečně byli Židé, ale přední francouzský antikomunista Raymond Aron byl také Žid. Evropská kultura je bez Židů nemyslitelná a antisemitismus je proto krajně protievropská pověra.

Vyvstává přirozeně otázka, proč je antisemitismus natolik rozšířen, a to dokonce v zemích, kde Židé tvoří nebo tvořili celkem zanedbatelnou a dobře asimilovanou menšinu, jak tomu bylo v předválečném Německu, kde antisemitismus dosáhl svého vrcholu. Odpověď na tuto otázku je složitá - zdá se však, že antisemitismus má několik příčin. Jednou z nich je zcela určitě závist způsobená tím, že mezi Židy existuje relativně vysoké procento velice schopných lidí a v důsledku toho zaujímají často vedoucí postavení nejen v literatuře, vědě a filozofii, ale i v politice. Jinou příčinou je nejspíš skutečnost, že z tohoto národa také pochází relativně mnoho lidí netolerantních a tam, kde se dostali k moci, i bezohledných. Tato netolerance se pak mimo jiné projevuje znevažováním náboženských a vlasteneckých citů gójů. Tito lidé také do značné míry nesou odpovědnost za šíření antisemitismu. Neblahý vliv měla ve 20. století také skutečnost, že mnoha lidem tohoto typu byla svěřena moc v komunistických stranách - zločiny, jichž se dopouštěli, byly nakonec připsány všem Židům, což je očividná pověra, nicméně to alespoň zčásti vysvětluje rozšířenost antisemitismu.

2. Vedle této pověry zásadní povahy je třeba ještě připomenout jinou pověru spočívající v tom, že antisemitismus je považován za něco mnohem horšího a zločinnějšího než nepřátelství vůči jiným etnickým skupinám. Lze to pochopit tehdy, má-li někdo na mysli německý antisemitismus, který měl za následek genocidu Židů - a v tom smyslu znamenal něco mnohem horšího než například vzájemná nevraživost Vlámů a Valonů v Belgii. Avšak genocida, jejíž obětí se po první světové válce stali Arméni, je stejně odsouzeníhodná jako zločiny hitlerismu. Rozdílné hodnocení vyplývá patrně z toho, že Židé jsou považováni za „vyvolený národ”; tomu dnes ovšem nevěří ani většina samotných Židů.

Pověrou je nakonec i mínění, že není možné mít Židy méně v lásce než ostatní a že ten, kdo má raději Italy nebo Číňany je už proto antisemita. Patří k přirozené povaze věcí, že každý má právo kohokoli milovat nebo nemilovat, pouze pod podmínkou, že se v souvislosti s osobou, kterou miluje, nedopustí porušení zákonů. Každý má také nejen právo, ale i povinnost víc milovat sobě blízké než cizí a mít tudíž víc rád Poláky než například Francouze nebo Židy. Kdo o podobně smýšlejících lidech tvrdí, že jsou antisemité, ten se stal obětí pověry.

Viz též: láska, rovnost

ANTROPOCENTRISMUS / Antropocentrismus je pověrečná filozofie úzce související s * humanismem, jež člověka považuje za střed a východisko filozofického zkoumání. S krajní podobou antropocentrismu, shrnutou ve známé větě, že „člověk je mírou všech věcí”, se setkáváme u řeckého filozofa Protagory. Antropocentrismus znamená urážku zdravého rozumu, a to dokonce dvojím způsobem: jednak vzhledem k předmětu, jednak vzhledem k metodě lidského poznání.

Jde-li o předmět našeho poznání, potom lze chápat, že lidé žijící před Koperníkem považovali antropocentrismus za rozumné stanovisko. Tehdy se domnívali, že země je středem relativně malého světa, v němž se všechno, slunce, hvězdy, planety, točí kolem ní. Představa, že celá skutečnost se točí kolem člověka, se tehdy mohla zdát ve shodě s vědou. (Je však zajímavé, že pověře antropocentrismu tehdy propadlo jen několik málo filozofů.) Dnes samozřejmě víme, že naše Země je pouze nepatrná planeta rotující kolem Slunce, jež je tři sta třicet tisíckrát těžší než ona, že sluncí jako naše jsou v Mléčné dráze miliardy a mlhovin jako Mléčná dráha je rovněž bezpočet. Víme, že život na zemském povrchu existuje ve srovnání s existencí Země nebo s dobou trvání vesmíru nepoměrně krátkou dobu, o existenci lidského druhu ani nemluvě. Proto každý, kdo nepropadl pověře *humanismu a kdo jinými slovy člověka nepovažuje za nadpřirozenou bytost, musí uznat, že antropocentrismus je pověra.

Ke stejnému závěru dospějeme i z hlediska metody. Naše poznání sebe samých je ve srovnání s poznáním jiných předmětů druhotné - a naše sebereflexe je mnohem složitější než poznání vnější skutečnosti. Názor, že poznám je třeba začínat od člověka, je tudíž pověra. Zdá se, že příčinou šíření této pověry obyčejně bývá rozklad společnosti a s ním spojený sklon lidí uzavírat se v sobě, přemýšlet o sobě a zapomínat na okolní skutečnost.

Viz též: humanismus, idealismus, skepticismus.

ASTROLOGIE / Systém vycházející z předpokladu, že vzájemná konstelace slunce, měsíce a planet v okamžiku narození člověka rozhoduje o jeho osudu a že z ní lze předvídat budoucnost. Je to jedna z nejrozšířenějších pověr. V některých civilizovaných zemích platí každý třetí člověk vysoké sumy za vyhotovení astrologického horoskopu. V Paříži existuje „Vysoká škola astrologie”, která vydává rozpravy, traktáty a příručky a uděluje rovněž „vědecké” tituly. Zvlášť pikantním projevem matení pojmů panujícího v této oblasti je skutečnost, že na této škole mimo jiné přednáší i jeden katolický řeholník a podepisuje se plným jménem. Ze je astrologie pověra, vyplývá ze tří důvodů. Za prvé všichni vědci kompetentní v této oblasti, jmenovitě astronomové, astrofyzikové a psychologové, astrologii jednohlasně odmítají jako pověru. Za druhé jsou všechna tvrzení astrologů naprosto nepodložená, uváděné „důkazy” jsou zcela v rozporu s elementárními zásadami vědecké metodologie, především statistiky. Za třetí je známo, že lidé, kteří se narodili v tomtéž okamžiku a v temže místě, a kteří by tudíž měli podle astrologie mít stejný úděl, mají ve skutečnosti často zcela odlišné osudy (sv. Augustin). Abychom názorně ilustrovali pokleslost této pověry, můžeme si ocitovat několik ukázek z astrologické příručky jistého Francesca Wagnera, z kapitoly o tzv. planetách:

Měsíc:… právě Měsíc v nás probouzí přirozenou touhu po změně, po drobných výletech… Dává nám velkou bystrost, intuici, mediativní vlastnosti, pasivitu. Reguluje chod ženských orgánů, plodnost, těhotenství, porody, pohlavní indispozice… Merkur:… planeta inteligence a ducha, profesionální práce, podnikání, obzvlášť obchodního. Merkur rozhoduje o roli, jakou bude moci sehrát jednotlivec…

Saturn:… naplňuje osud (předurčení), zvolna člověka posouvá po jednotlivých stupních duchovního i společenského vzestupu a zároveň poskytuje síly k dosažení cíle. Je planetou bolesti a pocitu zavázanosti…

Všechno je bezpochyby krásné a povznášející, škoda jen, že zcela a naprosto nepodložené. O výše zmíněných planetách víme pouze to, že jde o neživá seskupení hmoty, která se pohybují vesmírnými prostorami ve shodě se zákony mechaniky. Rovněž víme, že jejich „vibrace” jsou natolik slabé, že neporovnatelně větší vliv má na nás tlumený hovor v sousedním domě.

Příčinou obliby astrologie je určitě mj. i skutečnost, že astrologové jsou často obdařeni bystrou intuicí, znalostí lidské duše a nejspíš také mediativními vlastnostmi, což jim umožňuje dovědět se o svých klientech různé věci zcela nezávisle na jakémkoli postavení nebeských těles. Své úspěšné diagnózy pak připisují astrologické „vědě”.

AUTORITA / V souvislosti s autoritou vznikla řada pověr přímo strašidelných. K tomu, abychom si uvědomili jejich zvrácenost, si především musíme objasnit význam pojmu autorita. Říkáme, že určitý člověk představuje pro jiného člověka v j isté oblasti autoritu právě tehdy, předává-li mu vše, co spadá do uvedené oblasti, jako první a ve výslovně formulované podobě (například jako vědecký poznatek, rozkaz apod.), a on vše přijímá. Jsou dva druhy autority: autorita znalce, specialisty, učenými slovy autorita „epistémická”*), a autorita nadřízeného, šéfa, jíž se hkáautorita „deontická”. V prvním případě pro mne někdo znamená autoritu tehdy a jenom tehdy, jsem-li přesvědčen, že danou oblast zná lépe než já a že říká pravdu. Epistémickou autoritou ve fyzice je pro mne například Albert Einstein, ve škole je pro žáky v hodině zeměpisu epistémickou autoritou učitel zeměpisu atd. Naproti tomu deontickou autoritou je pro mne někdo právě tehdy, jsem-li přesvědčen, že určitého cíle mohu dosáhnout pouze za předpokladu, že budu plnit jeho příkazy. Mistr je deontickou autoritou pro dělníky v dílně, velitel čety je deontickou autoritou pro vojáky. Deontická autorita se dále dělí na autoritu sankce (sleduje-li autorita jiný cíl než já, ale já se podřizuji jejím příkazům z obavy před trestem) a autoritu solidarity (sledujeme-li stejný cíl: námořníci mají v nebezpečí stejný cíl jako kapitán lodi).

*) epistémický (z řeckého epistémé, věda), zde vyplývající z vědeckého poznání. (Pozn. překl.)

1. První pověiouo autoritě je názor, že autorita je něco, co se protiví rozumu. Ve skutečnosti však uposlechnutí autority představuje velice uvážlivý postoj, jenž je ve shodě s rozumem. Tvrdí-li například matka dítěti, že existuje jedno veliké město, a to město se jmenuje „Varšava”, chová se dítě velice rozumně, přijímá-li to jako pravdu. Stejně rozumně se chová i pilot věřící meteorologovi, který ho informuje, že v daném okamžiku je nad Varšavou tlaková výše a západní vítr o rychlosti šedesát metrů za sekundu - protože míra informovanosti autority je v obou případech větší než u dítěte nebo u pilota. Autorita má své místo dokonce i ve vědě. K tomu, abychom se o tom přesvědčili, stačí vzít v úvahu obrovské knihovny, které se nacházejí v každém vědeckém institutu. Knihy z těchto knihoven nejčastěji obsahují referáty o vědeckých výsledcích, k nimž dospěli ostatní vědci, jinými slovy obsahují výpovědi epistémických autorit. Podobně bývá navýsost moudrým jednáním uposlechnout autoritu, například kapitána lodi. Tvrzení, že mezi autoritou a rozumem existuje vždy a všude rozpor, je pověra.

2. Druhou pověrou, jež se v souvislosti s autoritou objevuje, je přesvědčení, že existují autority abych tak řekl univerzální, tj. že existují lidé, kteří jsou autoritou pro všechny oblasti. Je jasné, že tomu tak není; každý člověk je autoritou nanejvýš v nějaké vymezené oblasti nebo nanejvýš v několika oblastech, nikdy však ve všech. Einstein byl nepochybně autorita v oblasti fyziky, ne však v morálce, politice nebo náboženství. Respektování podobných univerzálních autorit je nicméně velice rozšířená pověra. Když například grémium univerzitních profesorů podepisuje nějaký politický manifest, děje se tak za předpokladu, že je čtenáři budou považovat za politickou autoritu, jako by jejich autorita vědců měla univerzální platnost, i když nic podobného zcela evidentně nejsou. Protože tito vážení profesoři jsou nepochybně autoritami ve věci dějin francouzské revoluce, čínské keramiky nebo počtu pravděpodobnosti, nikoli však v oblasti politiky a podobnými prohlášeními svou autoritu zneužívají.

Třetí obzvlášť škodlivou pověrou je směšování deontické autority (šéfa) s epistémickou autoritou (znalce). Mnoho lidí je přesvědčeno, že ten, kdo má moc a je proto deontickou autoritou, je z tohoto titulu zároveň autoritou epistémickou a může své podřízené poučovat například o astronomii. Autor těchto řádků zažil svého času „přednášku” jednoho vyššího důstojníka (naprostého diletanta v oboru) o astronomii, kterou držel před oddílem, v němž byl v uniformě desátníka přítomen docent astronomie. Obětí této pověry se mnohdy stávají i lidé znamenití jako například zakladatel řádu jezuitů svatý Ignác z Loyoly, jenž ve známém dopise žádá portugalské otce, aby „podřizovali svůj rozum představenému”, tj. autoritě čistě deontické.

Viz též: guru, intelektuálové, racionalismus, rozum.

B

BEHAVIORISMUS / V přesném smyslu slova metodologie, jež odmítá vzít v úvahu prožívání zkoumaného objektu a žádá, abychom se omezili na výzkum jeho chování (anglicky behaviouf). Je-li tato metodologie oprávněná nebo není, musí rozhodnout psychiatři. Behaviorismus však přibírá i pověrečný význam, a to tehdy, vyjadřuje-li názor, že neexistují psychické jevy neboli *duše. V tomto druhém smyslu je behaviorismus evidentní pověra.

Viz též: duše, materialismus.

BLÁBOL/BLÁBOLENÍ / Lidské mluvení, které postrádá smysl. Samo bláboleníntní pověra, tou je až přesvědčení, že lze prostřednictvím blábolupieáat informaci o objektivních věcech. Existují dva druhy blábolení: první spočívá v užívání slov, jimž vesměs nikdo nerozumí, druhý v užívání výrazů pro posluchače nebo čtenáře v podstatě srozumitelných, avšak používaných ve smyslu zcela odlišném od významu v daném prostředí zažitého. Příkladem prvního druhu jsou například magické pojmy jako „abrakadabra” nebo „hokus-pokus” apod. Příkladem bláboleníve druhém smyslu je zneužívání významu slov, se kterým se často setkáváme zejména u filozofů a teologů. Nejčastěji jde o pojmy, jejichž prostřednictvím se vytváří dojem učenosti, vědátorství. Vykládá-li například učený teolog o dialogu věřících s Bohem, zcela očividně blábolí, neboť řecké slovo dialog znamená totéž co naše „rozmluva”, a věřící s Bohem očividně nerozmlouvají.

Člověk, který používá blábolu, nemusí být nezbytně přesvědčen, že tímto způsobem lze předat informaci, a nemusí nutně být pověrčivý: spíš se stává, že chce jednoduše imponovat posluchačům nebo je pomýlit. Kdo však považuje blábolení za prostředek předávání objektivních informací, ten je obětí pověry. Hlavním důvodem, proč k něčemu podobnému tak lehce dochází, je směšování dvou odlišných funkcí slov. Slovo totiž může jednak předat v mne své srozumitelnosti informaci o nějakém objektu, o něčem, co se liší od stavů promlouvajícího. Například výrok „Hoří!” předává informaci o požáru propuknuvším v blízkosti člověka, jenž tento výrok pronáší. Na druhé straně slovo prozrazuje náladu, určitý psychický stav promlouvaj ícflio, a to i tehdy, je-li nesrozumitelné. Týž výrok „Hoří!” vykřiknutý hlasitě a se strachem prozrazuje skutečnost, že se jeho původce bojí ohně. Vykřikne-li herečka na scéně třikrát za sebou a stále hlasitěji: „Za hraběte se neprovdám!”, potom dvě následující „neprovdám” nepřinášejí novou informaci, jež by původní informaci doplňovala, ale přesně vystihují vřelé city, jež ona žena chová vůči jistému hraběti. V tomto druhém smyslu může i ten nejhorší blábol přenášet určitou informaci (ne ovšem informaci objektivní) v míre, v jaké prozrazuje určitý osobní postoj nebo psychické stavy prožívané tím, kdo podobných výrazových prostředků používá. Je však zcela vyloučené, že by blábolení mohlo předat jakoukoli objektivní informaci o něčem zcela odlišném od vypovídajícího subjektu. Z tohoto důvodu je blábolení naprosto k ničemu všude tam, kde jde o přenos objektivních informací, a tedy především ve vědě. Mínění, že může být něčím prospěšné vědě, je obzvlášť těžká pověra. Pověrou je však rovněž mínění, že blábolu může nebo je dokonce povinen užívat i filozof.

Podléhat této pověře je o to víc škodlivé, že používání slov s objektivním významem je specifickou vlastností člověka (a v určité míře i vlastností vyšších zvířat). Ti, kdo chtějí objektivní a srozumitelný lidský jazyk nahradit bláboly, degradují člověka pod úroveň opic a nosorožců, protože ani zvířata nepoužívají nesrozumitelného blábolení.

Viz též: tajemství.

BYROKRACIE/BYROKRATÉ / V užším smyslu jsou byrokraté příslušníci státní úřednické vrstvy, jež na rozdíl od zaměstnanců zestátněných podniků vykonává moc. Tvoří velice silnou skupinu, složenou většinou z vykořisťovatelů a parazitů. Nové výzkumy odhalily, že se v dějinách často výsky tují období, v nichž byrokraté bezohledně vykořisťují tvůrčí pracovníky. V minulosti tomu tak bylo ve starém Egyptě, nyní se totéž děje v komunistických zemích. Počet příslušníků byrokratické třídy i jejich vliv však narůstá i v jiných zemích.

Aby zakryli parazitický charakter své třídy, rozšiřují byrokraté různé pověrečné představy o „ *státě”, „moci”, „ *třídě” atd., přitom však nejde o nic jiného než o zájmy jejich vlastní třídy, protože byrokraté mají přirozený sklon rozmnožovat se jako králíci. Aby zajistili korýtka pro různé své přátele a příbuzné, snaží se vydávat stále nové a nové zákony a nařízení. Třída byrokratů působí v organismu společnosti stejně jako rakovina a také ho nakonec zahubí, neučiní-li se jejímu bujení přítrž. Podmínkou alespoň částečného osvobození společnosti od vykořisťování byrokracií je likvidace pověr, které šíří.

Uveďme si příklad jednoho takového rakovinného bujení. V Japonsku neustále přibývalo zákonů o letectví a věci nakonec dospěly tak daleko, že v současnosti letecký úřad vyžaduje předložení letového plánu dvě hodiny před každým vzlétnutím, a to i v případě jednoduchého obletu letiště. Díky tomu není v Japonsku možné se naučit létat, základní leteckou kvalifikaci získávají japonští piloti v USA. V jejich vlastní zemi byrokracie létání v malém, a tím i možnost základního výcviku prakticky zlikvidovala. Jednou z příčin šíření pověr o byrokracii je *socialismus, především svou snahou likvidovat soukromé podnikatele, aby mohli jejich místo zaujmout byrokraté. Katastrofální následky jejich ekonomiky jsou známé, ale socialistické impulsy jsou někdy natolik silné, že si lidé neuvědomují nebezpečí pověr šířených byrokracií. *Komunismus jako vyhrocená podoba socialismu je zároveň jedním z nejmocnějších faktorů, které tyto pověry podporují.

Viz též: kolektivismus, humanismus, socialismus, stát.

D

DEMOKRACIE / Demokracii v podstatě nelze definovat, tak veliké panuje v této věci zmatení pojmů. Samo přesvědčení, že demokracie je odpovídající uspořádání veřejných věcí, není pověrečné. Pověrou je však slepá víra, že jedinou přípustnou formou zřízení je pouze demokracie, aniž by se odlišovaly různé významy slova. Slovo demokracie má přinejmenším šest významů: demokracie jako uspořádání společnosti, určitý druh této demokracie, liberální zřízení, ústavní stát, sociální demokracie a konečně diktatura strany.

1. Na prvém místě označuje demokracie zřízení, v němž vládne lid, resp. volí ty, kdo vládnou. Je to demokracie ve smyslu lidovlády. Je-li tomu tak skutečně, potom je třeba říci, že pojem „lidová demokracie” je nesmysl, protože doslova znamená „lidovou lidovládu”, tedy něco jako „máslové máslo”. Slovo demokracie totiž pochází z řeckého démos (lid) a kratein (vládnout).

Často se ovšem pojmem demokracie neoznačuje demokracie vůbec, ale určitá forma demokratického nížení. A zde existují nejrůznější druhy demokracie. Jedním z nich je tzv. bezprostřední demokracie, jež se dosud praktikuje v některých malých švýcarských kantonech, kde se na tzv. Landsgemeinde shromažďuje všechen lid, aby přímo řešil nejrůznější státní záležitosti; stejná je v určité míře i demokracie praktikovaná ve švýcarské konfederaci. Jinou formou demokracie ve smyslu uspořádání společnosti je demokracie parlamentní, v níž lid volí své zástupce (parlamentáře). Rovněž tato demokracie má různé formy; existuje například demokracie prezidentská (ministři odpovídají prezidentovi, jejž volí lid) a demokracie stran (ministři odpovídají parlamentu). Často se setkáváme s tím, že některá z těchto četných forem demokratického zřízení je považovaná za jedinou „skutečnou” demokracii, což je evidentní pověra.

Od demokratického zřízení je třeba odlišovat zřízení liberální, v němž například panuje svoboda tisku, svoboda shromažďování apod. Stává se, že uvedené svobody jsou v demokratickém zřízení omezovány (zpravidla například v době války) a že naopak v nedemokratickém zřízení existuje více svobody.

4. Něco jiného je také zákonné uspořádání, třebaže i ono bývá často označováno pojmem demokracie. Právní stát je zřízení, v němž jsou respektovány právní normy. Zeje chybné směšovat zákonnost s demokratickým zřízením, vyplývá ze skutečnosti, že existuje řada států s demokratickým zřízením, v nichž není respektována zákonnost a že jsou naopak známy nedemokratické, ale právní státy. Představu o druhé možnosti si můžeme učinit ze známé anekdoty z doby Friedricha Velikého, jenž byl samovládce a v jehož státě nebylo po demokracii ani stopy. Hovoří se v ní o mlynáři, jemuž královští úředníci zabrali mlýn a jenž prohlásil, že jde do Berlína, protože - podle jeho vlastních slov - „v Berlíně jsou ještě soudci”. Takže mlynář věřil v zákonnost tohoto nedemokratického státu.

5. Rovněž není namístě směšovat demokratické zřízení, a v podstatě i liberální či právní zřízení, s demokracií „ sociální”. Demokracie uvnitř společnosti přináší takové uspořádání, v němž mezi jednotlivými vrstvami neexistují psychologické přehrady. Že je tato „sociální” demokracie něco jiného než demokratické uspořádání, nám potvrzuje skutečnost, že existují země s čistě demokratickým zřízením, v nichž jsou tyto bariéry velice silné, na druhé straně jsou země bez demokratického zřízení, v nichž nejsou mezi příslušníky různých sociálních vrstev příliš hluboké rozdíly. Podobná „sociální” demokracie existuje dokonce v zemích ovládaných tyrany, kteří chtějí všechny občany snížit na úroveň nevolníků.

A konečně marxisté-leninisté si uvykli označovat za demokracii diktaturu své strany; podobné terminologie používají také tyranští samovládci v mnoha zaostalých zemích, v nichž často existuje pouze jedna strana. Říkat takovému zřízení demokracie je patrně tou nejtěžší pověrou, jakou si lze představit, protože v něm neexistuje demokracie ani v jednom z výše uvedených významů: demokracie ve smyslu uspořádání společnosti nebo ve smyslu liberalismu atd.

Nezávisle na zmatku kolem pojmu demokracie i na pověře spočívající v tom, že za „skutečnou” demokracii je považován pouze jeden z významů slova, existuje ještě jedna velice rozšířená pověra. Spočívá v těžko pochopitelném přesvědčení, že demokracie - nebo dokonce některá z forem demokratického zřízení, které se osvědčilo jako vhodná forma vlády v naší zemi nebo zemičce, musí být nastolena všude ve světě, v Číně, stejně tak v Etiopii či Brazílii. Že je to pověra, vyplývá už z prostého faktu, že ze sto šedesáti v současnosti existujících států má demokratické zřízení sotva 21. Podléhat této pověře je jedním z nejhorších a nejvíc kompromitujících projevů provincialismu.

Viz též: autorita, elita, lid, stát, rovnost, svoboda.

DIALEKTIKA / Název dialektika pochází z řeckého dialegein, diskutovat, původně tedy byla dialektika - uměním diskutovat. Celá dlouhá údobí - například u starověkých stoiků nebo ve scholastice -byla pojmem dialektika označována *logika. V tomto významu není dialektika ani v nejmenším pověrečná, naopak může být velice užitečným uměním. Až německý filozof Hegel zatížil slovo dialektika novým, pověrečným významem a díky tomu se také z vyznávání dialektiky stala pověra. Je-li vůbec možné pochopit Hegelovu myšlenku (píše velice nejasně), příroda se jaksi pouští do diskuse sama se sebou. Následkem této diskuse vzniká pohyb, postupně se vynořuj í různé bytosti atd. Hegel a jeho vyznavači dále tvrdí, že ve světě existují rozpory, protiklady, protože příroda diskutuje sama se sebou a v diskusi koneckonců jeden z partnerů popírá to, co tvrdí ten druhý. A protože tomu tak je i v celé skutečnosti a protože svět je plný rozporů, nemůže být běžná logika, která je nerespektuje, dobrá, ale může být nanejvýš vhodná pro „použití v kuchyni” (Lenin). Ve filozofii platí jiná, „vyšší”, dialektická logika, s rozpory-protiklady a jinými nesmysly. Hegelovi vyznavači se také mnoho namluvili o neexistenci jednotlivců: skutečná existence přísluší pouze celku. Tak například ve státě je lidský jednotlivec pouze „dialektickým momentem” celku, tj. státu, něčím na způsob pomíjivé vlnky na povrchu oceánu. Z takto pojaté objektivní dialektiky jinými slovy z takto chápaného popisu světa, vyrůstá tzv. subjektivní dialektika, ona údajně „vyšší” logika a metodologie myšlení. Lenin a po něm Stalin se snažili definovat pravidla této dialektické metody. Podle Stalina spočívá dialektická metoda v tom, že různé jevy je třeba nahlížet z hlediska celku: zkoumat, kam směřuje pohyb, vzít v úvahu překážky, protiklady (Stalin jim jako všichni dialektikové říká „rozpory”) atd. Tato dialektika má být autentickou logikou proletariátu, revoluce, komunismu atd.

Většina tezí této dialektiky jsou kompromitující pověry. Pověrečné je například přesvědčení, že příroda vede sama se sebou diskusi. Pověrečná je víra v jakousi údajně „vyšší” logiku. Jinou pověrou je přesvědčení, že někdo pomocí oné údajné dialektiky, jež je v nejlepším případě snůškou velice primitivních rad, které se žádným způsobem nemohou srovnávat se zásadami současné vědecké metodologie, dosáhl vůbec kdy nějakých výsledků. Samotný Marx, jehož se dialektikové rádi dovolávají, nepoužíval nikdy nic jiného než běžnou formální logiku a metodologii přírodních věd. V aplikovatelnost té druhé však věřil jako v proroctví. Pověrečný charakter dialektiky je natolik zřejmý, že i v Sovětském svazu, kde je vnucována násilím, se někteří filozofové odvážili protestovat. V současné době se tam vedle oficiální dialektiky toleruje i zdravý lidský rozum a skutečná logika. Co je příčinou takového úspěchu dialektiky? Byl by nepochybně menší, kdyby se k ní nehlásily komunistické strany celého světa a nevnucovaly ji násilím všude, kde jsou u moci. Ale vedle stranického násilí sehrála určitou roli také víra ve znamenitost pověrečných filozofií jako Hegelova. Uvažuje se nejspíš následovně: všechno, co radí proslulý filozof, je dobré a užitečné: Hegel je proslulý filozof a doporučuje dialektiku, proto je dialektika dobrá a užitečná. Tímto způsobem s sebou jedna pověra přináší pověru další. Dialektik má navíc tu „výhodu”, že dialektika zprošťuje svého vyznavače povinnosti předkládat přesné důkazy. Dialektika sama neobsahuje jeden jediný zákon, jednu jedinou direktivu, o níž by se dalo říci, že je „logická”. Protože je v rozporu s principy formální logiky, vytváří ve svých vyznavačích šálivý pocit *svobody: všechno se jim jeví jako přípustné. Tato falešná osvobozenost od zákonů formální logiky není nic jiného než právo na *blábolení, na nesmysl. Ve jménu této pověrečné dialektiky byli a dosud ještě jsou pronásledováni a vražděni lidé. Pověra o dialektice je jednou z nejzhoubnějších pověr, které známe.

Viz též: blábol, logika, marxismus, rozpor, svoboda.

DIALOG / Řecký pojem, prakticky totéž co „rozmluva”, „diskuse”, užívaný někdy s důrazem na lepší poznání nějakého předmětu, jež má být jeho cílem. Pojem dialog sám o sobě neobsahuje nic tajemného nebo „filozofického”. Přesto někteří existencialisté učinili z dialogu skutečnou pověru. Dialog podle nich znamená v lidském životě něco zásadního, „hlubokého” a nesmírně vážného. Jeden z výše zmíněných filozofů tvrdí, že dialogem je lidská práce - má tím nejspíš na mysli, že si lidé při práci povídají. Stejně dobře bychom mohli nazvat dialogem kouření dýmky, protože při něm lidé rovněž s někým rozmlouvají. Obzvlášť rozšířená se zdá být pověra, podle níž je dialogem náboženství. Je to poněkud zarážející tvrzení, neboť Bůh, i když nejspíš hovořil s Abrahámem a s proroky, vůbec nikdy nerozmlouval s „řadovými” věřícími. Mělo-li by náboženství být dialogem, potom by připomínalo dědův rozhovor s obrazem v jedné polské písničce: „K obrazu dlouho hovoříval děd, nikdy však, ani jednou, nepřišla odpověď.”

Nebezpečí, že by se pověře dialogu dostalo masového rozšíření, sice nehrozí, přesto se s ní často setkáváme u kazatelů, novinářů, intelektuálů apod. Jedním z hlavních zdrojů této pověry je existencialistická teze, podle níž člověk existuje pouze tehdy, „komunikuje-li” s někým druhým. I když je pravda, že naše pojmy existují ve spojení se slovy a že slov užíváme v podstatě dialogicky, nijak z toho neplyne, že by člověk nemohl existovat, a to velice intenživně, bez jakékoli výměny myšlenek s ostatními lidmi. V každém případě zůstává pravdou, že velcí lidé dosahovali velkých věcí - a tedy velice intenzivně existovali - v samotě. Pověra dialogu pochopitelně vyhovuje lidem slabým, kteří potřebují druhé, protože se necítí dostatečně silní na to, aby dokázali sami čelit životu. Tito slaboši přijímají pověru dialogu s velkým nadšením. Přispívá k tomu ještě další pověra: *kolektivismus, přehnané zdůrazňování společnosti - lidem se namlouvá, že nejsou nic bez sociálního zázemí a že tedy nejsou nic i bez dialogu.

Viz též: existence, kolektivismus.

DUŠE / Je jen málo výrazů a pojmů, kolem kterých se vyskytuje takové množství pověr. Nejzávažnější jsou patrně dvě pověry, obě si navzájem protiřečící: pověra materialistická a pověra reistická.

1. Materialistická pověra spočívá v popírání evidentní skutečnosti, že člověk - a zároveň patrně i vyšší zvířata - má nějaké zážitky, představy, myšlenky a pocity, že něco ví a že si něco přeje. Všechny tyto věci označujeme vědeckým pojmem „psychika”, v běžném jazyce hovoříme o duši. Popírat existenci duše v tomto smyslu může pouze velice pověrečný člověk, zcela slepý i k těm nejsamozřejmějším věcem. Je však třeba přiznat, že význačnější materialisté nejsou až do této míry pověreční: existenci duše nepopírají, jenom tvrdí, že duše je „něco materiálního”. Avšak i toto tvrzení je pověra - stejně dobře by se dalo říci, že strom je ve skutečnosti máslo a že voda je železo, protože psychické jevy se od jevů fyzických, materiálních zcela liší.

Existuje však ještě jiná pověra o duši. Označujeme ji pojmem „reistická” podle latinského slova ras, věc. Tato pověra vychází z představy, že lidská duše je něco na způsob stolu, psacího stroje, kopce nebo krokodýla. Do krajnosti ji dovedl francouzský filozof Descartes. Podle něj se člověk skládá ze dvou věcí, dvou kusů (Descartea je nazývá „substancemi”) - z tělesné věci, tj. těla, a z věci duchové, duše. Descartův názor je v podstatě pouze pseudovědecká formulace velice rozšířené pověry o lidských duších, jež se údajně nacházejí mimo lidské tělo. Tak například staří Egypťané věřili už v 25. století před Kristem, tj. před 4.500 lety, že lidská duše (označovali ji slovíčkem „Bá”) se po smrti prochází kolem hrobu zemřelého v podobě ptáčka s lidskou hlavou. Protože jde o pověru velice starobylou, podepřenou navíc „autoritou” Descarta a jemu podobných i špatně chápanou křesťanskou vírou, máme tu co dělat s názorem, který se dá velice těžko vyvrátit Proto je třeba se vší rozhodností prohlásit, že představa, podle níž by člověk měl být složen ze dvou kousků, těla a duše, je dosti ubohá pověra. Veškerá naše věda i všichni skuteční myslitelé ji jednoznačně zavrhují. Příklad za všechny: jeden z největších křesťanských myslitelů, svatý Tomáš Akvinský rozhodně popírá, že by lidská duše byla „úplnou substancí”, tj. nějakým kusem nebo věcí a zastává názor, že duše je „tvarujícím principem (formou) těla”. Jde především o to, že člověk neznamená spojení dvou věcí, tělesné a duchové, ale že je jedinou skutečností, jež jako by měla různé strany nebo vrstvy. Podobných vrstev jev člověku ovšem víc než dvě. Člověk je v prvé řadě tělo. Je bytost vybavená všemi vlastnostmi rostlin, protože se stejně jako ony živí, rozmnožuje atd. Člověk je rovněž živočich, i když to naši *humanisté jaksi nechtějí brát na vědomí. A konečně je člověk také bytost, jež se dokáže modlit atd. - jedním slovem bytost duchová. Avšak všechny tyto vlastnosti neboli funkce, všechny vrstvy, které dohromady tvoří bytost zvanou člověk, nejsou věci, nýbrž jednotlivé stránky, vlastnosti a funkce jednoho a téhož subjektu, jedné a téže „věci”. Jde-li o samotnou příčinu uvedených pověr, je třeba uvést, že člověk poznává mnohem snadněji věci, které nachází kolem sebe, tj. materiální jsoucna, než svou vlastní psychiku. Z tohoto důvodu je nám vrozený sklon všechno chápat na způsob materiálních jsoucen. Z téhož sklonu však vychází i reistická pověra - velice by nám vyhovovalo, kdybychom mohli duši uchopit jako nějaký kus, byť to byl i kus („res”) duchové povahy, jak si to přál Descartes. Popularita této druhé pověry má ovšem kořeny v celé hoře nesmyslů a předsudků, které se v průběhu staletí nahromadily kolem *smrti, pohřbívání atd. Není lehké zbavit se jejich zátěže. Svou roli zde také sehrála nejasná touha po *nesmrtelnosti, kterou si lidé většinou nedokážou představit jinak než v podobě reistické pověry. Viz též: humanismus, materialismus, nesmrtelnost smrt.

E

EGOISMUS / Postoj člověka, jenž své vlastní dobro nadřazuje dobru ostatních; protiklad *altruismu. Od doby Augusta Comta se rozšířila pověra, podle které člověk nemá právo pečovat v prvé řadě o sebe, ale je údajně povinen dbát vždy a všude o dodržování priority ostatních, na prvním místě priority “lidstva, humanity. Zdravý rozum nám ale říká, že pravdou je pravý opak, třebaže se po staletí lidem snaží vemluvit pověra zvaná egoismus. Zdravý rozum v prvé řadě uvažuje, že člověk má sice také sociální potřeby a že je proto povinen pečovat rovněž o druhé (a za určitých podmínek se dokonce za ně obětovat), ale že jeho závazky k ostatním lidem koneckonců vyplývají z jeho závazků k sobě samotnému. Plnění těchto závazků nejenže není zavrženíhodné, ale naopak je to základní morální povinnost, protože naše povinnosti vůči ostatním lidem mají základ v jej ich částečné totožnosti s námi. Například rodiče jsou vázáni základní povinností vůči svým dětem, protože jim jsou nejblíž; tvoří v podstatě část jich samotných. Kdo tedy člověku upírá právo starat se v prvé řadě o sebe, podkopává tím vlastně základ veškerých závazků vůči ostatním lidem. Tato pověra se objevuje obvykle ruku v ruce se dvěma jinými pověrami, a to s *kolektivismem a morálním rovnostářstvím, egalitarismem (srv. *rovnost). První pověra vyžaduje, abychom dobro skupiny, a na prvním místě dobro lidstva, stavěli nad své vlastní dobro, druhá popírá, že by naši blízcí měli mít přednost před cizími a dožaduje se toho, abychom o všechny dbali stejnou měrou. Pověry kolem egoismu vděčí za svoji popularitu skutečnosti, že mnoho lidí přikládá příliš velkou váhu individuálním potřebám a zapomíná přitom na potřeby sociální. Je však třeba pochopit, že sociální potřeby jsou zároveň potřebami jednotlivce a že ten, kdo je zanedbává, si do budoucna pravděpodobně nepřipravuje nejlepší vyhlídky. Ale z toho, že je třeba relativizovat i tyto potřeby, vůbec neplyne, že bychom neměli mít právo pečovat o sebe, jak si to přeje pověra o egoismu.

Viz též: altruismus, kolektivismus, lidstvo, láska,

EKONOMISMUS / Pověrečná víra, že člověk má pouze tzv. materiální potřeby (jídlo, bydlení ap.) a že jejich uspokojení automaticky přináší uspokojení ostatních potřeb a tím i štěstí lidí. Že je to pověra, je vidět například v bohatých zemích, kde jsou materiální potřeby uspokojovány nadbytečně, přesto se tam mnoho lidí, především mladých, necítí šťastně a trpí.

Původ této pověry, jež tvoří společný základ jak *kapitalismu tak *marxismu, je jasný: v obdobích, kdy materiální potřeby lidí nejsou uspokojovány, kdy lidé například trpí nedostatkem jídla, snaží se uspokojit v prvé řadě je, zatímco ostatní potřeby se jim jeví jako druhořadé. Ekonomismus však není nic jiného než přenášení tohoto přístupu i na období blahobytu; a podobná období se díky Bohu v dějinách vyskytují: i zde jde tudíž o pověru.

Viz též: kapitalismus, marxismus, hodnota.

ELITA / Skutečnou elitu tvoří v dané společnosti skupina nejvýznačnějších osob ve věci charakteru, vědění, rozumu, tvůrčích schopností atd. V tomto smyslu znamená elita protiklad “lidu. Nejzávažnější pověrou o elitě je v současné době přesvědčení, že elita je zbytečná nebo dokonce pro společnost škodlivá, že je proto nutné každou elitu zlikvidovat a nedopustit, aby se vůbec někde objevila. Ve Spojených státech není například v celé řadě škol dovoleno dávat žákům při zkoušce špatné známky, aby se tím nadanějším dětem „neudělovala privilegia”. Zastánci této teorie také mnoho namluvili o tom, že elita vykořisťuje lid atd. Každému by mělo být jasné, že jde o pověru. Podlehneme-li této pověře, má to pro společnost strašlivé následky. Vždyť blahobyt, pokrok a mnohdy i samotný život společnosti závisí na tom, podařilo-li se skutečně vytvořit dobrou elitu. Společnost bez elity je odsouzena ke zkostnatělosti a k brzké smrti.

Vedle pochopitelné lidské závisti je hlavní příčinou vzniku této pověry jiná, v jistém smyslu opačná pověra, podle níž jsou za elitu považováni v zásadě všichni, kdo se od ostatních odlišují výlučně svým původem z bohatého a vlivného rodinného prostředí a kdo tedy příslušejí k aristokracii, plutokracii nebo k byrokratické „nomenklatuře”. Avšak podobné kasty nemají se skutečnou elitu nic společného - ty mají rovněž tendenci uzavírat se v sobě samotných. Jejich existenci i to, že chtějí být považovány za něco vyššího, pociťují někteří lidé jako nespravedlnost a z toho nakonec vzniká odpor k jakékoli elitě, a to i k elitě autentické. V souvislosti s elitou se konečně objevuje ještě třetí pověra, jež v podstatě souvisí s oběma předešlými, a tou je názor, že příslušníci elity nemají být odměňováni lépe než ostatní. Pravý opak je pravdou: společnost, která chce mít skutečně dobrou elitu, musí lidi pobízet, aby k ní chtěli příslušet: mimo jiné i tím, že budou mít naději na lepší výdělky. Nic se nevyplácí víc než právě tato politika.

Viz též: lid, rovnost.

ETIKA / Soubor zásad lidského chování (někdy méně přesně nazývaný „morálka”). S etikou souvisí hned několik pověr. 1. Jedna spočívá v přesvědčení, že existuje jakási „vědecká etika”, tj. že prostřednictvím vědy můžeme zjistit, jak máme v životě postupovat. Je to pověra, neboť věda se zabývá pouze fakty, tím, co je i a z toho, že něco je, jinými slovy z vědy o faktech, nikdy nelze vyvodit, co má být, žádnou direktivu, normu nebo zásadu jednání. Je pochopitelné, že člověk musí k tomu, aby se mohl správně rozhodnout, také znát určitá fakta, ale tato informovanost sama o sobě ještě nestačí: navíc je třeba si osvojit určité etické zásady. Anna se například dovídá, že její kolegyně Věra onemocněla a je sama. To je fakt. Ale z toho, že Anna ví o onemocnění své kolegyně Věry, ještě nevyplývá, že je povinna ji navštívit. Aby mohla dospět k tomuto závěru, musí Anna také vyznávat morální zásadu: „nemocné a opuštěné kolegyně je třeba navštěvovat”. Bez této etické premisy nelze uskutečnit žádné rozhodnutí. Tuto premisu nelze vyvodit z žádného poznání skutečnosti. Víra ve vědeckou etiku je proto pověra.

Zvláštní odrůdou této pověry je víra v existenci jakési filozofické etiky. Úkolem vědecké filozofie však není moralizování, ale zkoumání, analýza. Filozof nicméně může v souvislosti s morálkou plnit tři úkoly. Může ji za prvé zkoumat a přitom se snažit pochopit, o co vlastně jde (což často není nijak jednoduché). Za druhé může zjišťovat, zda ten či onen příkaz neobsahuje vnitřní rozpor. A konečně si může sám klást otázku, jaký je jeho vztah vůči etice uznávané v daném kulturním prostředí a u těch, kdo uvedené příkazy šíří. Ale filozof nemůže jako filozof lidem předpisovat, jak se mají chovat, jinými slovy nemůže moralizovat.

2. Jinou pověrou, která se v poslední době šíří obzvlášť mezi teology, je tzv. situační etika: to, jak mám jednat, závisí výlučně na situaci, na postavení, v jakém se nacházím. Tento názor má pravdu pouze v tom, že situace je jinými slovy úhrn faktů, které je třeba při rozhodování vzít v úvahu - sama znalost faktů však nestačí: z žádné situace není možné vyvozovat nějakou povinnost, nepřijímáme-li zároveň nějakou etickou direktivu, zásadu. Z toho důvodu je tato pověra pouze obměnou pověry první; liší se od ní pouze zdůrazňováním relativity zásad jednání-jde tu proto o jednu z podob etického *relativismu.

Stejně pověrečný charakter má i časté redukování etiky na techniku. Rozdíl mezi těmito dvěma oblastmi spočívá především v tom, že technické směrnice a příkazy jsou vždy podmíněny cílem činnosti, zatímco etické normy jsou nepodmíněné, na jakémkoli cíli nezávislé. Uveďme si příklad. Technika.ovládání automobilu nám říká, že ten, kdo chce dobře a s jistotou vybrat ostrou zatáčku, musí před ní zpomalit a zařadit nižší rychlost. Tato direktiva je stejně jako všechny technické předpisy závislá na cíli: nebude-li nějaká stará dáma chtít při jízdě automobilem rychle vybrat zatáčku, ale pojede stále rychlostí 25 km za hodinu, nebude vůbec potřebovat ani zpomalit ani zařadit nižší rychlost. Ale morální příkaz „nepodřízneš hrdlo vlastní matce, abys získal sto korun na pití” není závislý na žádném cíli. Především to v žádném případě nijak nezávisí na tom, zda syn, jenž vlastní matce podřízne krk, skončí nebo neskončí v pekle. Dokonce i v případě, že by žádné peklo nebylo, nebo v případě, že by měl skončit v pekle za to, že vlastní matce krk nepodřezal, zůstane etický princip „nepodřízneš krk vlastní matce, abys získal sto korun na pití” bezpodmínečně platný. Kdo si plete techniku s etikou a etické příkazy podmiňuje cílem, stává se obětí pověry. Tuto pověru rozšiřoval mimo jiné i Lenin, protože podle něj je „dobré a morální to, co slouží zboření starého světa atd.”, čímž se morálnost či amorálnost nějakého činu stává závislá na cíli.

Krajní podobou této pověry je známé rčení „účel světí prostředky”. Pravda je však taková, že žádný cíl, byť byl nejvznešenější, neposvěcuje a neospravedlňuje, a ani nemůže ospravedlnit, zlé prostředky.

4. Je zde ještě na místě zmínit se o pověře související s otázkou autority v oblasti etiky. Poměrně mnoho lidí je totiž toho názoru, že velice vzdělaný člověk (univerzitní profesor) nebo někdo s velkým talentem (vynikající malíř) je automaticky autoritou i ve věci morálky. Je to pověra: oblast morálních hodnot se liší od sféry vědy a umění - odborníci v obou oblastech nejsou proto autoritami v etice. Často se stává, že člověk nevzdělaný morálně převyšuje učence a ten, kdo je ve věcech umění úplný prosťáček, stoj í morálně výš než umělec. Autoritou v morálních otázkách může být výlučně člověk, jenž je sám morálně na výši.

Viz též: hodnota, realismus.

EXISTENCE / Pojem existence tradičně znamenal totéž co „jsoucnost”, takže bylo možné hovořit o lidské existenci, ale také o existenci zvířat, kamenů atd. Od doby, kdy vznikl existencialismus, se tomuto pojmu dostalo nového, pověrečného obsahu. V existencialistických kruzích se pojem definuje následovně: 1) existence přísluší pouze člověku - jedině člověk „existuje”, zatímco ostatní jsoucna pouze „bytují”, což je zároveň krajní *humanismus; 2) existuje ne celý člověk, ale abychom tak řekli čirý lidský subjekt, čisté lidské „já”: čistý subjekt je cosi, co zůstává, odložíme-li při našem uvažování stranou vše, co by mohlo být objektem, například tělo atd.; 3) není správné, když se tvrdí, že člověk má existenci, protože člověk je existencí. Na téma takto chápané existence už vznikla celá knihovna knih.

Ale právě tato knihovna obsahuje nemálo pověr z toho prostého důvodu, že už samo pojetí existence vyplývá z nedorozumění. Nic takového totiž ve skutečnosti neexistuje, protože existence je abstrakce. Když tvoříme pojem existence, pomíjíme vše, vyjma samotné já. Dále také není pravda, že by člověk byl pouze touto existencí: každý ví, že lidskou bytost tvoří nejenom čisté já, ale rovněž celá psychika s množstvím vzpomínek, informací, pocitů, tužeb atd. Navíc k ní patří také naše tělo, jež nelze pod záminkou, že může být předmětem, vylučovat z lidské existence, protože naše tělo je zcela evidentně nedílnou součástí nás samotných. Z toho přirozeně nevyplývá, že by vše, co tvrdí existencialisté, měla být nepravda. Soustředili například velice oprávněně pozornost na tzv. *existenciální otázky. Vytknout jim lze pouze to, že tyto skutečně závažné otázky se netýkají žádné abstraktní existence, ale prostě a jednoduše celého člověka. Nepodložené vykládání o existenci je proto pověra.

Viz též: duše, existenciální otázky, humanismus.

EXISTENCIÁLNÍ OTÁZKY / Jsou to otázky, jež se týkají smyslu lidského života, jež se však nacházejí, máme-li se tak vyjádřit, na rozhraní života a světa. Za existenciální otázky bývají obyčejně považovány: otázka smrti, otázka smyslu života, otázka smyslu utrpení, povolání, láska. V souvislosti s existenciálními otázkami se vyskytují dvě pověry.

1. První pověra, velice rozšířená v osvícenství a v dnešní době zastávaná marxismem-leninismem, existenci existenciálních otázek jednoduše popírá. Zeptáme-li se představitelů této pověry, jaký je například smysl lidského života a především smrti, odpovědí nám, že všechno bude v nejlepším pořádku, až lidstvo vstoupí do ráje na zemi. Což je prakticky popření existence těchto otázek, protože musíme zemřít ještě předtím, než lidstvo k tomuto ráji vůbec dospěje a protože naše smrt je čistě individuální záležitost: otázku naší smrti nemůže za nás vyřešit žádný společenský pokrok. Tuto pověru výslovně formuloval jeden novověký filozof: „Moudrý člověk,” jak píše, „nemyslí na nic méně než na smrt a jeho moudrost je rozjímáním života, nikoli smrti.” (Spinoza). 2. Jinou pověrou o existenciálních otázkách je názor, že v nich jde o nitrosvětské záležitosti a že je proto možné je podrobit vědeckému zkoumání. Takový postoj musí silou věcí zaujímat i zastánci *pozitivismu, protože podle jejich názoru může odpověď na naše mučivé otázky přinést pouze věda.

Oba uvedené názory jsou však pověra. Existenciální otázky patří k těm nejzávážnějším, jaké si člověk může klást, nejsou-li to vůbec ty nejdůležitější.

Je pravda, že všichni máme vrozený sklon zavírat před nimi oči (Heidegger), ale ony se každému z nás dříve nebo později doslova vnutí, a to s neodolatelnou silou. Neuznávat jejich existenci tedy znamená se držet dost nepochopitelné pověry. Pověrou je rovněž názor, že existenciální otázky lze vyřešit pomocí vědecké metody - věda je však tváří v tvář těmto otázkám zcela bezmocná, protože se nacházejí zcela mimo její dosah. Řešení existenciálních otázek přináší obyčejně *světový názor a především *náboženství.

Viz též: existence, náboženství, pozitivismus, světový názor, věda.

F

FILOZOFIE KŘESŤANSKÁ / Pojem křesťanská filozofie může buď označovat filozofii, která se rozvíjela v křesťanském prostředí (křesťanská filozofie historicky), nebo filozofii, jež se opírá o křesťanská dogmata. To, že existuje křesťanská filozofie v prvním smyslu, je evidentní skutečnost a uznávat tuto skutečnost není pověra. Pověrou naopak je, považujeme-li za křesťanskou filozofii filozofii v druhém smyslu. (Podezření, že jde o křesťanskou filozofii v onom druhém, pověrečném významu ovšem vyvolává už samotná okolnost, že se představitelé křesťanské filozofie snaží prokázat například platnost tvrzení, že existuje Bůh, že lidská duše je nesmrtelná, že člověk má svobodnou vůli atd.) Že jde skutečně o pověru, vyplývá z definice filozofie jakožto vědy nezávislé na jakémkoli *světovém názoru, která se proto nemůže opírat ani o křesťanská dogmata.

Tato pověra udivuje o to víc, že se její vyznavači nejednou odvolávají na svatého Tomáše Akvinského, jemuž vděčíme za první jasné odlišení víry od vědy a tudíž i od filozofie. Jednou z příčin rozšíření této pověry byla existence jiných, rovněž pověrečných novověkých *filozofií, které se nejčastěji opíraly o nějaký *světový názor, jako například filozofie vycházející z ““osvícenství. O posílení tradice křesťanské filozofie (ve druhém smyslu) se význačným způsobem přičinil vznik marxismu, jehož vyznavači obdobnou pověru praktikují zcela nepokrytě („marxistická filozofie”).

Viz též: filozofie novověká, marxismus, osvícenství, světový názor, věda.

FILOZOFIE NOVOVĚKÁ / Temné období v dějinách filozofického myšlení, jež trvá počínaje renesancí (šestnácté století) až zhruba do poloviny devatenáctého století. I když se nedá tvrdit, že by všichni novověcí filozofové byli tvůrci nebo obětmi pověr, je pověrou mínění, že novověká filozofie je skvělé a progresivní období dějin evropského myšlení. Přesněji řečeno, při hodnocení této filozofie je třeba odlišovat dvě věci: analýzu a syntézu. Jde-li o analýzu, potom někteří novověcí filozofové jako například Hume a Leibniz přinesli řadu cenných myšlenek a zasloužili se o lepší pochopení řady specifických otázek. Veliké syntézy, které většina těchto filozofů vytvořila, a které mají v nejlepším případě jistou literární hodnotu, nemají s vědou nebo s vědeckou filozofií prakticky nic společného. Ve srovnání s obdobím, jež předcházelo i s obdobím jež následovalo potom, je novověk (v protikladu k běžně rozšířenému mínění) dobou úpadku filozofie.

K tomu, abychom se o tom názorně přesvědčili, si stačí položit otázku: v čem spočívá podstata filozofie? Spočívá samozřejmě ve zkoumání logických a ontologických problémů, otázek, jež se týkají jazyka apod. Na prvním místě si můžeme ověřit, že v novověké filozofii neexistuje logika, která by stála za řeč (výjimku zde tvoří geniální dílo Leibnizovo). Navíc přínos, jaký pro logiku znamenalo předchozí období, zůstal v té době prakticky zapomenut, dokonce i ti nejvýznačnější filozofové - například Kant a Hegel - znali pouze jakési mlhavé a k tomu ještě špatně pochopené zbytky logiky starověké a středověké. Situace logiky v té době byla natolik beznadějná, že podstatná většina geniálních Leibnizových děl mohla vyjít teprve v roce 1903 (!). Navíc novověká filozofie neví nic nebo téměř nic o ontologii, jež se zabývá nejobecnějšími vlastnostmi objektu vůbec a je tudíž základní filozofickou disciplínou. Neexistuje v podstatě žádná filozofie jazyka. Novověcí filozofové mají zvláštní zvyk vykládat o pojmech tak, jako kdyby pojmy rostly ve vzduchu a nebyly prostě a jednoduše významy slov. Každá význačná filozofie, evropská (starověk, scholastika, dvacátého století) stejně jako například indická (bráhmanismus a buddhismus), obsahuje propracovanou filozofii jazyka, ale novověká filozofie o ní nemá ponětí. Můžeme zde uvést ještě jednu příznačnou charakteristiku: novověká filozofie nezná žádnou filozofii lásky, jež by si zasloužila tento název. Například takový spisovatel jako Spinoza, považovaný za velkého filozofa, definuje lásku jakožto „libost spojenou s ideou vnější příčiny”. Vynikající filozof lásky našeho století Max Scheler o tomto výroku oprávněně prohlásil, že kdyby tomu tak skutečně bylo, potom bychom museli milovat salám, protože ho pojídáme s libostí a s ideou, že tento salám je pro nás (před sněžením) něco vnějšího. Jde tu jednoduše o neseriózní nápady, které v žádném případě neobstojí při srovnání s filozofií lásky, jakou například vypracovali filozofové starověkého Řecka (Platón, Aristoteles, Plotinos) a scholastikové (sv. Tomáš Akvinský, Jan Duns Scotus), ani s analýzami téhož předmětu, jež uskutečnili filozofové dvacátého století (Freud, Scheler, Jaspers, Sartre).

Zato se v novověké filozofii setkáváme se dvěma jinými věcmi: s velkými systémy a s teorií poznání. Novověcí filozofové produkují v masovém měřítku veliké syntézy, jež mají buď (u lidí slabé víry) podepřít náboženství, jako například u Kanta - nebo je nahradit, jak je tomu například u Spinozy. Na druhé straně se zabývají úvahami, existuje-li svět, existuje-li mimo naši hlavu a jinými podobnými věcmi, tj. obecnou teorií poznání. Tato teorie je ovšem nejspíš sbírkou pseudoproblémů, protože se týká všech soudů a o všech soudech obecně se nedá nic říci, jak tvrdí vědecká logika. V současné vědecké filozofii se také v žádném případě s podobnými úvahami nesetkáváme.

Kdo považuje novověkou filozofii nejen za vědeckou, ale dokonce za jedinou pravdivou a skutečně hodnotnou filozofii, ten se stal obětí podivné pověry.

V této souvislosti si můžeme položit dvě otázky: Co bylo příčinou úpadku filozofie v novověku? Co je příčinou pověrečné víry, že novověká filozofie je skvělá, pokroková a vědecká? Jednou z příčin společných oběma jevům je propaganda šířená spisovateli z doby ““osvícenství. Natolik velkolepě se vysmívali středověku, logice a v mnoha případech i filozofickému rozumu, že se jim podařilo lidi úspěšně přesvědčit o naprosté nepřítomnosti myšlení ve středověku. Přispěla k tomu také ta okolnost, že oproti středověku, který byl katolickou epochou, získalo v průběhu novověku převahu protestantské a racionalistické myšlení, jež se ke katolicismu stavělo silně nepřátelsky. Jeho představitelům zjevně záleželo na tom, aby bylo zneváženo a zapomenuto vše, co bylo před Luťherem a celou novověkou filozofií. Jinak v oné době pozorujeme počínaje renesancí zajímavý jev, jehož si všiml Whitehead: „Génius se přesunul do fyziky.” Na rozdíl od starověku a středověku zůstali ve filozofii pouze průměrní lidé. A to bylo příčinou jejího úpadku.

Viz též: logika, metafyzika, renesance, scholastika, teorie poznání.

FILOZOFIE SYNTETICKÁ / Pověrečná odrůda filozofie pěstovaná s cílem vytvořit všezahrnující syntézu. Syntetická filozofie buduje systémy, jež mají vysvětlit lidskou zkušenost jako celek - zkušenost faktů i morálních nebo estetických zážitků atd. Podobná veliká syntéza je jak dnes víme záležitostí světového názoru, ne vědy a tedy ani filozofie. Platón a Aristoteles ještě rozlišení mezi vědou a světovým názorem neznali, není se proto co divit, že se snažili vytvořit syntetickou filozofii. V období novověku pěstoval syntetickou filozofii téměř každý „velký” filozof, a to i přes jasné odlišení vědy a víry, jež uskutečnil sv. Tomáš Akvinský. Avšak jednou ze základních vlastností současné vědecké filozofie je odmítání možnosti velikých syntéz podobného druhu: současná vědecká filozofie je v podstatě analytická. To má několik důvodů. 1. Především - pokud jde o vědu zabývající se fakty, jež se vyskytují v tomto světě - je její syntéza v současné době nemožná už z toho důvodu, že existuje příliš mnoho poznatků. Existuje například téměř sto tisíc vědeckých časopisů a bulletinů zaměřených na jednotlivé oblasti vědy. Sám jsem se jednou setkal s jedním manželským párem - oba pracovali jako biologové. Když jsem se jich jednou zeptal, jak často spolu doma hovoří o biologii, odpověděli mi, že o biologii nikdy spolu nehovoří, protože jeden druhému nerozumí. Přitom oba pracovali v jednom vědeckém oboru, měli pouze odlišnou specializaci. Pomýšlet na syntézu současné vědy je tudíž iluze. Doba středověkých summ nenávratně minula - žijeme v epoše encyklopedií. Syntetická filozofie není možná ani jako syntéza výsledků věd.

2. Syntetická filozofie dále zahrnuje etiku a odpovědi na existenciální otázky; hovoří tedy o věcech, jež není možné vyřešit pomocí vědy a jež proto nepatří do oblasti vědy. Syntetická filozofie je pověrou i proto, že do těchto oblastí zasahuje. Filozofovi nepřísluší učit lidi, co mají dělat a čemu se mají vyhýbat. To je úkol pro kazatele, moralisty, ideology atd., ne pro vědce. Kromě toho vědecká odpověď na tzv. *existenciální otázky neexistuje. Jaký je smysl života, utrpení, *smrti apod., to vědec a tedy ani filozof neví a nemůže vědět.

3. Syntetická filozofie obvykle také zahrnuje *metafyziku. Vědecká metafyzika je zcela určitě možná, alespoň do této chvíle nikdo uspokojivě neprokázal, že opak je pravdou; dnes ovšem také víme, že je to velice obtížná disciplína, v níž se velice lehce dopouštíme omylů. Z toho potom vyplývá nedůvěra k samotné metafyzice a s ní i nedůvěra k syntetické filozofii.

K tomu přispívá ještě ta okolnost, že v dějinách vznikla celá řada syntetických filozofií, které se postupně ukázaly být nepřijatelné. Dodnes nedošlo mezi syntetickými filozofy k uspokojivému konsensu. Kant z toho vyvodil závěr, že syntetická filozofie (přesněji řečeno metafyzika) „překračuje hranice zkušenosti” a že nás z toho důvodu zavádí. Není třeba zacházet tak daleko jako Kant, stačí jen konstatovat, že syntetická filozofie, právě proto, že obsahuje etiku, odpovědi na existenciální otázky a horkou jehlou šitou metafyziku, byla předem odsouzena k neúspěchu.

Pověrou je už samotný názor, že syntetická filozofie je filozofie, jinými slovy druh vědy, i když je dodnes populární mezi neodborníky.

Viz též: existenciální otázky, etika, metafyzika, věda.

G

GURU / Indické slovo, jemuž v podstatě odpovídá české „učitel”, „mistr”. Existují dva druhy guru, s nimi také souvisí dvojí druh pověr. V prvním smyslu je guru čaroděj stojící v čele nějaké sekty, ve druhém smyslu je guru filozof minulosti, jehož pozdější filozofové patřící do jeho „školy” považují za absolutní *autoritu. Rozdíl mezi oběma pověrami spočívá v tom, že první guru, sektářský, představuje pro své vyznavače falešnou epistémickou i deontickou a tudíž všeobecnou autoritu (viz *autorita), zatímco filozofický guru je pouze epistémickou autoritou (viz tamtéž). O první pověře je řeč u hesla *sekta. Zde si něco krátce řekneme o té druhé. Vyznavači této pověry si za svého mistra a průvodce vybírají nějakého filozofa minulosti, například svatého Tomáše, Kanta, Marxe nebo někoho jiného. Pro jejich vztah k mistru je charakteristické, že: 1) vše nebo téměř vše, co guru řekl, je předem považováno za pravdivé; 2) při každé příležitosti se svého guru dovolávají. Jeden z mých známých filozofů například říkával „táž věc nemůže zároveň být i nebýt, jak víme od Spinozy”, jako kdyby na to nestačil zdravý lidský rozum; 3) jejich filozofická práce v podstatě spočívá v komentování svého guru. Navykli si také hrdě zdůrazňovat, že jsou X-isté nebo X-ovci (tomisté, scotisté, kantovci, hegelovci, marxisté atd.).

Postoj podobného X-isty je pověrečný už proto, že je zjevně filozofa nedůstojný - přesto ho zaujímají lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou „filozofové”. Skutečný a opravdový filozof nemůže být žádným X-istou, nemůže si dovolit mít jakéhokoli guru. Je pochopitelně pravda, že si může ověřovat shodu svého postoje v zásadních věcech s postojem toho či onoho myslitele minulosti - nemůže však všechny výroky svého guru považovat za pravdu, odvolávat se ustavičně a jedině na něj, omezit se výlučně na komentování svého guru. Samo o sobě je dost nevkusné, ne-li přímo nechutné, už to, prohlašuje-li se někdo za X-istu. Viz též: autorita, křesťanská filozofie, marxismus, sekty.

H

HABALISMUS / Neologismus z hebrejského substantiva habal, které se tradičně překládá slovem „marnost”. Habalismus označuje názor připisovaný biblickému Kazateli, podle nějž „marnost nad marnost, všechno je marnost”. Není jinými slovy na světě nic, o co by stálo za to usilovat, za co by stálo bojovat, k čemu by stálo za to směřovat - nic, co by vůbec mělo nějaký smysl. Habalismus je pověra velice rozšířená v různých kulturních kruzích. V krajní podobě ho vyznává buddhismus, přinejmenším forma považovaná za prvotní (Malý Vůz). Avšak k této pověře se hlásili a dosud hlásí i mnozí křesťané.

Že jde o pověru, lze dokázat jednoduchým rozborem celého pojmu marnosti. Zjistíme, že habalismu jde o nepodmíněné, věčně trvající štěstí, neposkytuje-li nám je něco, nezaslouží si, abychom to brali vážně, protože je to jen „marnost”. Ale to je evidentní nepravda. Vezměme si případ člověka, jehož bolí velice intenzivně zuby. Je zcela samozřejmé, že odstranění této bolesti je pro něj velice důležitá věc, jinými slovy něco, o co stojí zato se starat a usilovat, i když je jasné, že to stoprocentní a věčně trvající štěstí nepřináší. Podobně je tomu při sportovním zápolení. Závodník považuje vítězství v turnaji za něco velice důležitého, o co on sám usiluje soustředěním veškeré své vůle - ačkoliv i on si je vědom, že ani vítězství mu nepřinese ono nepodmíněné a věčné štěstí, o němž sní habalisté.

Z tohoto důvodu je habalismus ideál, který nelze uskutečnit Ale vážné následky přináší už samo usilování o podobný ideál, protože člověka ochuzuje o všechna částečná a pomíjivá uspokojení, v nichž patrně spočívá jediné štěstí, jehož se můžeme nadít v tomto světě.

Viz též: etika.

HERMENEUTIKA / Racionální metody zvané hermeneutika užívali učení historikové a filozofové téměř od nepaměti; tato metoda spočívala v analýze a překladu textů v rámci soudobých událostí a soudobé literatury. Ale od časů německého filozofa Diltheye se pojmem hermeneutika rozumí něco zcela odlišného, neboť nejde o racionální, ale o iracionální metodu, jež má historikovi sloužit k tzv. Verstehen, jinými slovy k vciťování se. Dilthey dokonce tvrdil, že podstata jeho výzkumné práce spočívá v „pohybu života k životu” - a právě tomuto „pohybu” má sloužit novodobá hermeneutika.

A právě v tomto významu je hermeneutika pověra, stejně jako ono Diltheyovo Verstehen. Neboť za prvé - tvrzení, že historikové a filozofové používají „vciťování”, je naprosto neopodstatněné: dá-li si někdo tu práci prozkoumat, jak tito vědci uvažují, lehce se přesvědčí o tom, že u nich prakticky jde vždy o racionální postupy. Vědci shromažďují dokumenty, podrobují texty textové kritice, překládají je do současného jazyka, určují u nich dobu vzniku; u autora zkoumají rozsah jeho znalostí, ověřují si jeho pravdomluvnost a teprve na základě těchto velice zdlouhavých, podrobných, ale pokaždé čistě racionálních úkonů mohou dospět k odpovídajícímu pochopení dokumentu. Pověrou je koneckonců i samotná myšlenka pohybu historikova života k životu člověka, o němž píše, protože například Alexandr Veliký zemřel a není zde, proto také nemůže existovat nějaký „pohyb” k jeho životu. Historik se setkává pouze s dokumenty a záznamy a historické postavy mohou být rekonstruované pouze na jejich základě. Je-li tato práce skončena, potom se lze oddávat vciťování, ale vciťování samo o sobě není žádná metoda vědeckého zkoumání. Viz též: intuice, rozum, věda.

HISTORIOZOFIE / Údajná filozofie dějin, jež dokáže předvídat, jakým směrem se budou ubírat dějiny. Historiozofie je pověra proto, že v podstatě nemáme žádné podklady k tomu, abychom mohli vytvářet dlouhodobé prognózy: jednoduše nevíme, jakým směrem se všechno nakonec zvrtne. Potíž spočívá především v tom, že všechny prognózy jsou v podstatě spekulace, které můžeme formulovat asi takto: „nezmění-li se okolnosti, stane se nejspíš to a toto; a hle, okolnosti se nezměnily, proto se to a to skutečně děje”. U podobného druhu uvažování je první premisa naprosto nepodložená - známe velice málo zákonů, jež by postihovaly mechanismus rozvoje společnosti - a ty, jež známe, spadají spíš do oblasti demografie a ne do oblastí, které mají v tomto směru nějakou váhu. Naproti tomu druhá premisa, že se okolnosti nebudou měnit, je nejspíš falešná - ze všeho, co víme, naopak vyplývá, že se okolnosti mění, v dlouhodobé perspektivě nesetrvávají v té podobě, v jaké se nacházejí právě teď.

Proto není dlouhodobá prognóza v dějinách možná - přitom historiozofie podobné prognózy formuluje. Z tohoto důvodu je třeba říci, že historiozofie není věda, ale pověra.

HODNOTA / Pojmem hodnota označujeme něco, díky čemu je daný objekt hodnocený; druhotně se také, méně přesně, hovoří o hodnotných předmětech. S hodnotou je spojováno hned několik pověr.

1. První z těchto pověr směšuje hodnoty s hodnocením. Je to naprosté nedorozumění; stejně tak by někdo mohl tvrdit, že počet je totožný s počítáním. Tato pověra je dílem *psychologismu, neschopnosti chápat mimoreálné objekty. Ve skutečnosti však každé hodnocení připisuje objektu určitou hodnotu, takže hodnota je předmětem hodnocení ve stejném smyslu, v jakém je viděná věc předmětem vidění.

Druhá pověra spočívá v názoru, že hodnoty se v průběhu dějin mění; co bylo hodnotou včera, často už dnes hodnotou není a naopak. Je pravda, že lidské hodnocení se v průběhu času velice mění a že mnohé lidské hodnoty uznávané například starými Řeky neuznávají dnešní Poláci. Ale totéž platí i o zeměpisných představách nebo dokonce i o matematických. Např. starověcí Egypťané používali při výpočtu povrchu trojúhelníka po třicet století chybný vzorec. Z toho ani v nejmenším nevyplývá, že by se zákony, jež dnes platí pro trojúhelníky, v průběhu času nějak měnily, změnilo se pouze lidské poznám. Analogicky se věci mají i s hodnotami: v jednom období jsou některé poznávány lépe, v druhém zase jiné. Hodnoty samy jsou však neproměnlivé stejně jako počty. Třetí pověra prohlašuje, že veškeré hodnocení je relativní. Někdo například tvrdí, že to, co pro jednoho člověka znamená hodnotu, pro někoho jiného hodnotou není. Nejrozšířenější verze této pověry činí hodnocení absolutně závislým na kulturním prostředí, společnosti, třídě atd. Je pochopitelně pravda, že naše poznání hodnot je vždycky jednostranné a tudíž závislé na tom, co jsme my sami, mj. na společenských potřebách. Pravdou je však také ta skutečnost, že lidé mají některé potřeby, jež jsou jim všem společné, a proto jsou základní hodnocení v podstatě neměnná. Příčinou těchto pověr je ““skepticismus a přehnané zdůrazňování vlivu společnosti.

Viz též: etika, skepticismus.

HUMANISMUS / V současnosti pravděpodobně nejrozšířenější pověra. V souladu s převládajícím názorem může být člověk čím chce, jenom nesmí nebýt humanista. Humanismus je společná víra naprosté většiny kazatelů, politiků, filozofů, novinářů a jim podobných. Kdo se nehlásí k humanismu, je považován za barbarského ničemu. Přesto je humanismus jednoznačně kompromitující pověra.

Samotné slovo humanismus má několik významů. Význam, který zde mám na mysli, lze definovat asi takto: každý člověk bez výjimky je něčím podstatně a zásadně odlišným od ostatních tvorů, především od zvířat. Člověk sice žije v přírodě, ale do přírody nepatří. Je něčím vyvýšeným nad všechno ostatní, v mnoha případech je prostě něco přímo velkolepého. Člověk, „to zní hrdě”, jak se říká, přitom většinou nejde o nic jiného než o *modlářství. Je pravda, že existují různé varianty tohoto humanismu, které pověrečné nejsou. Sem patří v prvé řadě humanismus intuitivní, jinými slovy přesvědčení, že člověk je něco výtečného, jež vychází z určitého bezprostředního nazření vlastní podstaty. Komu se tohoto příjemného nazření dostalo, skutečně vidí, že je něčím, co převyšuje celou přírodu - ten má samozřejmě právo si říkat humanista. Je sice pravda, že se takový humanismus může zdát poněkud podezřelý, už proto, že lidskému subjektu poněkud lichotí. Kdyby krokodýli uměli filozofovat, určitě by vytvořili krokodýlismus, protože je pochopitelně velice příjemné považovat se za něco velice vznešeného. Druhou formou přípustného humanismu, je náboženský humanismus. Věří-li někdo, že Bůh ve své pro nás neproniknutelné moudrosti vyvolil ono obzvlášť kruté zvíře, jakým je člověk, a učinil je svým přítelem, má potom samozřejmě právo se hlásit k humanismu.

Nikdo však nemá právo se odvolávat na rozum, zkušenost nebo vědu. Protože rozum, zkušenost i věda jednohlasně potvrzují, že člověk není v přírodě ničím mimořádným, ale že je jednoduše její částí.

Především žádný z argumentů, jež humanisté uvádějí ve prospěch údajné nadřazenosti člověka, nás ve světle toho, co víme, nepřesvědčuje. Člověk skutečně je relativně mnohem komplexnější a tudíž relativně také mnohem „vyšší” než pes nebo opice, ale tvrzení, že jenom člověk má určité vlastnosti, jež jsou všem ostatním bytostem cizí, je nepodložené. Mezi těmito vlastnostmi jsou uváděny mj. řeč, rozum, technika, kultura, tzv. ideace (schopnost tvořit abstraktní pojmy) a koneckonců také strach. Proto lze tvrdit, že tyto vlastnosti, nebo alespoň některé z nich, nemá nikdo kromě člověka. Dnes však víme, že to není pravda, protože řada vyšších zvířat má tyto vlastnosti rovněž, třebaže obyčejně na nižším stupni než my.

Začněme u řeči: není pravda, že zvířata jsou němá. Mají svou vlastní řeč, již si částečně osvojují výchovou, například někteří ptáci se určité popěvky, jimiž se dorozumívají mezi sebou, učí od.svých rodičů. Vědcům se už podařilo sestavit celé slovníky řeči některých zvířat, které mnohdy obsahují celé stovky znaků. Je pravda, že jsou to jazyky chudší než náš, ale tvrdit, že vyšší zvířata jakoukoli řeč postrádají, může pouze někdo, kdo o této oblasti vůbec nic neví.

Podobně tomu je s rozumem. Znova opakuji, že i zde platí, že rozum psa nebo slona je skutečně nižší než rozum člověka, ale nějaký rozum ta hovádka přece jenom mají, dokážou určitým způsobem uvažovat, připravovat prostředky úměrné cílům atd. Výsledky posledních výzkumů v této oblasti jsou naprosto jasné: alespoň vyšší zvířata nejsou tak zcela rozumuprostá. A co s tím souvisí: nejsou prosta ani techniky. Opice používají při srážení banánů klacek a někteří ptáci rozbíjejí skořápku vajec pomocí kamene, který drží v zobáku. Bobři staví velice složité umělé hráze. S jakousi primitivní technikou se tak setkáváme i u zvířat, proto technika není výlučně charakteristickým znakem člověka.

Totéž lze říci i o kultuře. Nejenom lidé, ale i ptáci umějí zpívat, mnohá zvířata provádějí velice složité tance. Jistí vědci dokonce tvrdí, že se u určitých termitů setkali s něčím, co velice připomínalo náboženské obřady. A pokud jde o morálku, té by se lidé často mohli od zvířat učit. Když anglický filozof Hobbes tvrdil, že je člověk člověku vlkem, mohl někdo oprávněně namítnout, že je to pro vlky urážka - vždyť žádný vlk nikdy není k jinému vlku tak zlý, jak jsou někdy lidé krutí vůči jiným lidem. Totéž se konečně dá říci i o ideaci a o strachu. Neexistuje prostě nejmenší důkaz, že by u zvířat zcela chyběly. Proto jsou argumenty uváděné ve prospěch údajně zásadního rozdílu mezi člověkem a zvířaty nepodložené a nepřesvědčivé. Zároveň však existuje řada důvodů, které nás přivádějí k myšlence, že mezi lidmi a vyššími zvířaty neexistuje žádný zásadní rozdíl. V prvé řadě si můžeme ověřit, že člověk patří do světa zvířat jak z hlediska anatomické stavby, tak z hlediska chování. Má například ruce a nohy, vnitřnosti, mozek atd. Rovněž je vybaven stádními, sebezáchovnými, pohlavními a jinými instinkty. Chování člověka je často mnohem složitější, mnohem rafinovanější než chování zvířat, ale v zásadě jde o totéž. Stačí se blíže podívat například na bankovního úředníka, který ráno vstává, protahuje se, myje se, snídá a jde do práce (na lov), abychom pochopili, že tu jde o něco v podstatě velice podobného chování dejme tomu divokého psa nebo hyeny.

To je jedna věc. Za druhé: současná biologie učí, že člověk sice nepochází z opice, jak se dřív mělo za to, ale že nicméně z nějakého zvířete pochází, že se rozvinul a dosáhl nynější úrovně díky dlouhému vývoj i. Teorie evoluce je nyní už natolik dobře odůvodněná, že by nebylo příliš rozumné ji zavrhovat A konečně za třetí: astronomie nás informuje, že svět je neuvěřitelně veliký. V samotné naší mlhovině (Mléčné dráze) existují miliardy hvězd a mlhovin je přece také mnoho - nejspíš rovněž miliardy. Je proto pravděpodobné, že mezi těmito miliardami sluncí existují taková jako naše, která mají planety; toto víme z pozorování několika hvězd, které nám jsou nejblíže. Tváří v tvář takovému množství je nanejvýš pravděpodobné, že život a spolu s ním i něco podobného člověku existuje v řadě případů i jinde ve vesmíru. Tvrdit že člověk, obyvatel kosmického prášku, jakým je naše Země, a pouze on, je něčím výjimečným, to už nám prostě připadá jako nehoráznost.

Takže „ vědecký” humanismus je asi totéž co železné dřevo nebo kulatý čtverec. Celá věda hovoří zcela jednoznačně ne ve prospěch této pověry, nýbrž proti ní.

A když si položíme otázku, v čem má tato pověra svůj původ a proč si dnes získala takové množství vyznavačů, odpověď zní takto: hlavním důvodem je skutečnost, že lidé stále hledají něco, co by mohli považovat za posvátné a hodné klanění. Člověk se projevuje jako živočich, který potřebuje nějaké náboženství. Nevěří-li však v Boha, začíná si tvořit modlu v podobě Člověka s velkým Č a stává se humanistou. To je však už zcela očividné ““modlářství.

I

IDEALISMUS / Pojem idealismus má přinejmenším čtyři různé významy, některé z nich jsou pověrečné. Na prvém místě je třeba odlišit idealismus morální-postoj člověka věřícího v morální ideály nebo dokonce považujícího ideál za něco reálného. V tomto smyslu nemusí být idealismus nevyhnutelně pověrou - může dokonce znamenat rozumné stanovisko. V druhém případě jde o idealismus ontologický, jehož prvním význačným představitelem byl řecký filozof Platón; díky tomu se zastánci tohoto idealismu někdy nazývají „platoniky”. Soudí, že vedle reálných objektů (jako například krávy nebo křesla) existují rovněž ideální jsoucna (jako například matematické zákony a hodnoty). Tato ideální jsoucna existují v lidském poznání, ale jsou něčím objektivním. U třetího významu slova jde o subjektivní idealismus noetický, jenž spočívá v názoru, že kromě myšlenek v naší psychice (nebo hlavě) nic neexistuje - člověk může poznávat pouze vlastní myšlenky, „ideje”. A konečně také existuje čtvrtý, subtilnější druh, idealismus transcendentální, podle něhož sice předměty poznání neexistují výlučně v lidském vědomí, přesto však neexistují ani mimo ně; jsou, jak tvrdí zastánci tohoto názoru, a priori závislé na tzv. transcendentálních formách poznání.

Obě poslední formy idealismu jsou pověry. Subjektivní idealismus například tvrdí, že chirurg operující mozek pacienta vůbec nevidí pacientův mozek, protože podle subjektivního idealismu nemůžeme poznat nic, co by bylo mimo nás, ale nejspíš jenom kousek svého vlastního mozku (Russel). Podobný názor je v křiklavém rozporu se zdravým rozumem a je podle všeho rovněž zatížen mnoha vnitřními protimluvy. Ve 20. století se k této pověře hlásí málo filozofů, ale v 18. a 19. století to byla módní filozofie (srv. *novověká filozofie). Transcendentální idealismus je sice bezprostředně méně pověrečný, ale při bližším zkoumání vychází najevo, že operuje slovy, jejich význam nelze normálně vysvětlit, že jinými slovy pěstuje *blábolení. Noetický idealismus je tak v obou svých podobách pověra.

IDEOLOGIE / Je vhodné odlišovat běžný význam pojmu ideologie od marxistického. V běžném významu tohoto pojmu užíváme tehdy, hovoříme-li například o ideologii osvícenství, o ideologii hitlerovské či komunistické. V tomto smyslu je ideologie zvláštním druhem *světového názoru, který vedle odpovědí na metafyzické, existenciální a morální otázky obsahuje ještě dvě další složky, s nimiž se setkáváme pouze u ideologií.

Je to v prvé řadě určitá *historiozofická teorie, jež vysvětluje roli určité skupiny lidí (národa, třídy atd.) v dějinách “lidstva, za druhé recept na spásu lidstva. V souvislosti s ideologií \ tomto běžném smyslu jsou rozšířené dvě pověry.

Jedna z nich vyplývá z matení pojmů a spočívá v tom, že mezi ideologie zahrnuje každý světový názor. V takovém případě by ideologií bylo například *náboženství. Je to pověra, protože autentické náboženství neobsahuje žádné recepty na vylepšení osudů lidstva, ale obyčejně pouze přikázání, jejichž zachovávání má vést k osobní spáse věřících. Dělat z náboženství ideologu je pověra i v tom smyslu, že náboženství obsahuje složky, jež jsou ideologii ve vlastním smyslu cizí - především postoj k noumenální, tj. ke skutečnosti nepoznatelné přímo empiricky. Jiná pověra zachází ještě dál a označuje jako ideologii každý, i ten vědecky nejlépe zdůvodněný názor. Někteří filozofové jdou dokonce tak daleko, že za ideologii považují “logiku a matematiku. Tato pověra má svůj kořen v ““skepticismu. Že jde o pověru, to nejnázorněji vyplyne z bližšího prozkoumání způsobu, jakým se její zastánci snaží zdůvodňovat svůj názor. Vycházejí z ověřeného, skutečně pravdivého poznatku, že lidé často při svém usuzování podléhají ideologii, obzvlášť pokud jde o politické názory atd., ale okamžitě tento fakt generalizují a přikládají ideologický charakter dokonce exaktním vědám. Přitom je samozřejmě známo, že všichni soudní a dostatečně věci znalí lidé vždy uznávali například tytéž zákony elementární matematiky, a to nezávisle na různých světových názorech, k nimž se hlásili.

2. Ideologie v marxistickém pojetí znamená v podstatě veškerou duchovní náplň života skupiny lidí, tudíž i její náboženství, umění, politické názory, humanitní vědy i filozofii. Ideologie má v podstatě tvořit tzv. nadstavbu určitých výrobních vztahů, tj. má být jejich duchovním obrazem a zároveň také zbraní pro boj. A protože je každý typ výrobních vztahů podle Marxe určován některou třídou, vyjadřuje ideologie vždy názory této třídy a je její zbraní. Proto ideologie prohlašuje vždy za pravdu všechno, co je pro danou třídu prospěšné a odvrhuje jako nepravdu vše, co by jí mohlo škodit. Tak například komunistická ideologie, jež je ideologií třídy tzv. proletářů, šíří jako pravdivé tvrzení, že dělníci ve Švýcarsku umírají hlady, protože je to prospěšné boji tzv. proletářů, tj. komunistické straně. Popírá naopak tvrzení, že švýcarští dělníci mají jedny z nejvyšších platů na světě, že prakticky každá dělnická rodina v této zemi vlastní automobil atd., protože to zájmům téže strany škodí. V podobných tvrzeních se skrývají přinejmenším dvě pověry. Na jedné straně je vše v této oblasti redukováno na třídní zájmy, což je evidentní lež, protože názory lidí jsou silně ovlivněny i jinými faktory, především národními, náboženskými atd. Na druhé straně je Marxova teorie typický ““relativismus, tj. jedna z forem ““skepticismu. A stejně jako všechny ostatní druhy skepticismu obsahuje vnitřní spor: sama o sobě tvrdí, že je ideologií a zároveň o sobě prohlašuje, že je bezpodmínečně pravdivá.

Viz též: náboženství, relativismus, skepticismus, světový názor.

INTELEKTUÁLOVÉ / Jsou to lidé, kteří: 1) mají určité akademické vzdělání nebo vzdělání podobné akademickému; 2) nemají nic společného s ekonomickou sférou, především nejsou dělníky; 3) ujímají se veřejně slova a chtějí, aby je všichni považovali za ““autoritu ve věcech morálky, ““politiky, ““filozofie a ““světového názoru. Dělník proto není intelektuálem, i kdyby byl třeba geniální, stejně tak obchodník nebo univerzitní profesor, pokud se drží své odbornosti. Kdokoli z nich však může být nějakým způsobem do grémia intelektuálů kooptován ve chvíli, kdy se i on začne vyjadřovat k výše uvedeným záležitostem. Intelektuály jsou nejčastěji ““novináři, ““literáti, ““umělci, ale setkáváme se s nimi dost často i mezi univerzitními profesory, především v řadách těch, kdo kolektivně podepisují různé politické a morální manifesty. Pověra o intelektuálech - a je to pověra velice závažná - spočívá v tom, že intelektuálům by měla z titulu jejich funkce příslušet autorita v oblasti etiky, politiky a světového názoru. Díky všeobecné rozšířenosti této pověry hráli a nadále mnohdy hrají rozhodující roli v životě společnosti. Byli to mimo jiné také oni, kdo řídili řadu revolucí, které - v protikladu k panujícím předsudkům - byly téměř vždy dílem nikoli lidových mas, ale intelektuálů. Není třeba dokazovat, že jde o pověru, protože víra v autoritu intelektuálů stojí doslova na ničem. Tak například profesor, jenž přednáší novověké dějiny, je pochopitelně ““autoritou (epistémickou), pokud jde o francouzskou revoluci, nikoli však v oblasti využití atomové energie. Podepisuje-li tento profesor se svými kolegy, odborníky například v čínské keramice, zoologii nebo počtu pravděpodobnosti, deklarace, jež se týkají využití atomové energie, dopouští se evidentního zneužívání své autority, jež je o to horší v míře, v jaké vyvolává dojem, že hovoří sama „věda”.

Jednou z příčin vzniku této pověry je nedostatečná důvěra běžně pracujících lidí ve vlastní zdravý úsudek a také zvláštní atmosféra vytvořená kolem vědy, umění atd., která se pak přenáší rovněž na intelektuály.

Viz též: autorita, literáti, novináři, umělci.

INTUICE / Jinými slovy totéž co bezprostřední poznání, „vpatření” dovnitř předmětu přítomného před našima očima či naším rozumem. Intuice jsou dva druhy. První předchází rozumové zvažování, druhý je sui generis nahlédnutí celosti systému již rozumem vytvořeného. S intuicí jsou spojovány dvě pověry. Jedna by se chtěla obejít bez intuice - alespoň bez intuice rozumové (omezuje ji tudíž na smysly). Podle této pověry člověk nikdy nic nepoznává bezprostředně, může pouze něco racionálně zvažovat nebo vyvozovat. Že jde o pověru, vyplývá nejen z evidentních fakt (je mimo vší pochybnost, že řadu pravd poznáváme bezprostředně), ale rovněž ze skutečnosti, že bez intuice by činnost našeho rozumu postrádala základ a my bychom se stali obětí *skepticismu. Jinou pověrou je přesvědčení, že intuice může nahradit rozumový úsudek, tj. že může poznávat objekty, které nejsou subjektu dány. Je sice naprosto jasné, že například dva milující se lidé mají, pohlédnou-li si do očí, určitou vzájemnou intuici, ale na druhé straně neexistuje a nemůže existovat intuice vývoje života nebo vnitřní stavby hmoty.

Rovněž není možné se pomocí samotné intuice orientovat ve velice složitých operacích například v oblasti matematiky. V tomto smyslu je přesvědčení, že intuice může nahradit rozum, pověrečné. Příčinou úspěšnosti této pověry je jednak přehnaný důraz kladený na rozumové zvažování některými racionalisty, jednak je to zcela prozaická lenost. Někdo by se chtěl pomocí intuice vyhnout obtížnému a namáhavému zvažování i kontrol působení rozumu atd. To ale nic nemění na skutečnosti, že jde o pověru. Není na škodu vědět, že název „intuicionismus” se vyskytuje v souvislosti s jistou tzv. „holandskou” filozofií matematiky a logiky, která však kromě názvu nemá s touto pověrou nic společného. Viz též: logika, racionalismus, rozum, věda.

IRACIONALISMUS / Pověra vyplývající z víry, že člověk může prostřednictvím citů, * intuice atd. poznávat lépe než prostřednictvím rozumu. Pověrečnost tohoto názoru je celkem očividná, protože všechno, co víme o světě, jsme získali díky zkušenosti a usuzování, tj. pomocí rozumu. Popírat to je natolik vykolejené, že se zcela neodbytně vnucuje otázka, proč iracionalismu podléhá takové množství lidí. Máme-li odpovědět správně, musíme vzít v úvahu skutečnost, že ve vztazích mezi lidmi hraje intuitivní chápání skutečně významnou roli, že například intuicí nadaná žena ví o někom druhém často mnohem víc než ten nejerudovanější psycholog. Iracionalismus znamená přenášení této pravdy na oblast poznání světa a materiálních objektů, kde se stává zcela průkazně něčím zavádějícím. Pochybuje-li někdo o tom, nechť se pokusí poznat intuitivní cestou například údaje, které astronomové shromáždili o mlhovinách nebo vytvořit Einsteinovu teorii. Jinou příčinou popularity iracionalismu je určitě okolnost, že své vyznavače „osvobozuje” od podrobné a obtížné práce, kterou vyžaduje racionální metoda. Svoji roli tu konečně sehrála i demagogie *novinářů a *literátů.

Viz též: intuice, logika, racionalismus, rozum, věda.

J

JISTOTA / Že si je někdo něčím jist, tvrdíme tehdy, nemůže-li o tom smysluplně pochybovat. Právě v tomto okamžiku jsem si například jist tím, že sedím, že za oknem prší, že dvě a dvě rovná se čtyři a že v případě, že prší, není pravda, že neprší. O jistotě existují dvě pověry. Jednou z nich je *skepticismus, pověra spočívající v tvrzení, že si nikdo není (ani nemůže být) ničím jistý - což ovšem není pouze lež, ale je to dokonce směšná lež. Druhou pověrou je požadavek, že by člověk měl mít v každé záležitosti tzv. absolutní jistotu, jinými slovy stupeň jistoty, jaký například přísluší jednoduchým matematickým vzorcům. Francouzský filozof období úpadku Descartes hledal jistotu ještě větší. Podle něho je takovou ještě větší jistotou vybaveno pouze jeho proslulé cogito, výrok „myslím, tedy jsem”. (Ve skutečnosti tento výrok není o nic jistější než zmíněné matematické vzorce.)

Tato poslední pověra je výsledkem matení dvou různých pojmů: jistoty absolutním tzv. morální jistotou, tj. s vysokou pravděpodobností. V drtivé většině případů dosahujeme nanejvýš této morální jistoty, to nám však zcela postačuje. Proti všeobecně rozšířeným názorům přísluší přírodovědným teoriím pouze ona relativní jistota. Není například absolutně jisté, že Země se točí kolem Slunce, přesto však pravděpodobnost názoru kanovníka otce Mikuláše Koperníka nyní dosáhla natolik vysokého stupně, že by byl holý nerozum o něm pochybovat Podobným způsobem si nemohu být jist, že v mé polévce není jed. Kuchař se možná pomátl nebo ke mně pojal nenávist (i když mě vůbec nezná) a nasypal do vývaru otrušík nebo jiné svinstvo. Vyplývá z toho závěr, že nemám polévku jíst? Ani v nejmenším, neboť v praxi zcela postačuje morální jistota, že se Země přece točí kolem Slunce a že polévka není otrávená. Jiná věc je, že v některých vzácných případech existuje také bezpodmínečná jistota. Velký polský logik Jan Lukasiewicz mi jednou ukazoval velice dlouhou logickou větu, která začínala snad čtrnácti znaky. Když jsem se ho zeptal, je-li ta věta pravdivá, s údivem mi odpověděl: je zcela jistě, nepodmíněně pravdivá.

K

KAPITALISMUS / Kapitalismem se běžně rozumí v první řadě určité zřízení, uspořádání (hospodářské, u marxistů rovněž politické), na druhém místě pak názor, že toto zřízení je dobré a žádoucí. V tomto druhém smyslu je kapitalismus prakticky totéž co ekonomický liberalismus. Při rozboru diskusí zastánců tohoto liberalismu s marxisty jsme odhalili přinejmenším sedm pověr. Některé z nich jsou oběma stranám společné, jiné se objevují buď u jedněch nebo u druhých.

1. Předsudkem společným oběma stranám je v prvé řadě *ekonomismus, tj. přesvědčení, že uspokojení materiálních potřeb automaticky povede k uspokojování potřeb ostatních a tím i ke štěstí lidí. Tento ekonomismus je evidentní pověra.

Jinou pověrou, kterou obě strany při vzájemné diskusi šíří, je ztotožňování majitele kapitálu s podnikatelem. V určitém období, tj. v první polovině minulého století byl podnikatel skutečně nejčastěji i majitelem kapitálu - z toho důvodu také došlo ke ztotožnění obou funkcí. Jde však o funkce odlišné: kapitalista je ten, kdo přináší prostředky produkce, podnikatel je člověk, jenž spojuje různé faktory, jež vytvářejí podnik (kapitál, práce, vynálezy, odběratelé, revíry, stát atd.), který sám utváří a řídí. Nyní obě funkce vykonávají obyčejně různé osoby, takže jejich ztotožňování je falešné nejen z hlediska pojmové analýzy, ale ve světle samotných faktů. Máme proto co do činění s těžkou pověrou, k níž se nicméně hlásí většina současníků mezi liberály i mezi socialisty. Posledně jmenovaní se snaží zlikvidovat každého podnikatele, protože ho ztotožňují s kapitalistou a zbavují tím podniky hlavního motoru jejich rozvoje.

3. A konečně třetí pověra vyznávaná oběma diskutujícími stranami spočívá v dost nepochopitelném názoru, že jsou možné pouze dva druhy podniků: kapitalistické, spravované kapitalisty, a podniky tzv. socialistické, spravované údajně pracujícími, ve skutečnosti však státní byrokracií. Je to pověra, která vyplývá z povrchního rozboru podniku. Každá jen trochu seriózní analýza současného podniku ukazuje, že v něm vedle kapitálu a práce hrají obrovskou roli i jiné faktory. Často má pro úspěch podniku rozhodující význam nějaký technický vynález. Neodmyslitelní jsou odběratelé. Závažnou roli hraje prostředí (region, město), v němž podnik působí. A konečně dalším činitelem, bez něhož podnik nemůže existovat a jenž je na něm zainteresován, je stát. Existuje tedy více než šest faktorů, k nimž je ještě zapotřebí připočítat podnikatele, který sice netvoří součást podniku, který v něm však představuje spojení všech součástí v zájmu sledovaných cílů celku. Rovněž také existuje přinejmenším šest možných druhů řízení: existují podniky řízené kapitalisty, pracujícími, vynálezci, odběrateli, obcí nebo státem. Navíc jsou možné i takové podniky, v nichž představitelé dvou nebo více faktorů se podílejí na řízení současně. Teoreticky vzato, za předpokladu, že v podniku působí pouze šest faktorů, získáme ne dva, ale 64 možných způsobů řízení. Mnohé z nich se skutečně realizovaly: známé jsou například podniky spravované zaměstnanci (kibucy), spotřebiteli (spotřebitelská družstva), obcemi a státem. V západoevropském uhelném a ocelářském průmyslu platí ustanovení, podle něhož musí polovinu dozorčí rady tvořit představitelé akcionářů (kapitalisté), druhou polovinu pak zaměstnanci (odbory).

Za této situace je zatvrzelé lpění výlučně na dvou možných zřízeních, jak to dodnes většinou činí zastánci kapitalismu a marxisté, silně kompromitující pověrou.

4. Pověrou, jež se vyskytuje pouze v táboře kapitalistů, je názor, že kapitalisté (akcionáři apod.) mají výlučné právo řídit podniky.

Tento názor se patrně opírá o dva jiné názory: že je možné všechno koupit a že majitel může svým vlastnictvím disponovat bez jakéhokoli omezení. Uvedený názor včetně jeho premis spadá do oblasti etiky a jako takový se vymyká hodnocení vědy. Ale stává se pověrou, protože lidé, kteří takový názor zastávají, zároveň uznávají etické normy respektování důstojnosti lidské osoby. Mezi těmito normami a kapitalismem nakonec dochází k rozporu a hlásat ho za těchto podmínek je pověra. Kapitalismus logicky vede k tomu, že je lidská osoba považovaná za věc, již majitel kapitálu kupuje a s níž může nakládat dle libosti, a to i proti všem přijímaným morálním zásadám.

5. U marxistů narážíme přinejmenším na tři pověry. První z nich spočívá v tvrzení, že se kapitalista ničím nepodílí na produkci a že z toho důvodu je jeho zisk (procenta) v podstatě krádež. Je to opravdu dost podivná pověra, protože výroba není přece možná bez nářadí, strojů, atd., a kapitalista (například akcionář) je umožňuje získat tím, že podniku dodává kapitál. Je snad pochopitelné, že za tuto službu zasluhuje určité odškodnění - přitom není třeba upadat hned do opačného extrému a představovat si, že jenom kapitalistovi a pouze jemu patří v podniku všechna práva.

6. Jinou marxistickou pověrou je tvrzení, že kapitalisté jsou výlučnými vykořisťovateli pracujících. Je pravda, že v některých obdobích, například v Evropě v 19. století, byli dělníci nezřídka vykořisťováni podnikateli, jimiž obyčejně byli kapitalisté. Ale taková období jsou v dějinách lidstva spíš výjimečná. Dnes víme, že hlavními vykořisťovateli pracujících mas jsou ne majitelé kapitálu nebo výrobních prostředků, ale státní byrokraté. Tak tomu bylo ve starém Egyptě a tak tomu bylo donedávna v Sovětském svazu a v ostatních socialistických státech. Názor, že zaměstnance vykořisťuje pouze majitel kapitálu, je tudíž pověra.

A pověrou je nakonec i tvrzení marxismu, že všude, kde nevládne komunistická strana, je moc v rukou majitelů kapitálu. V prvé řadě platí, že novodobé státy mají velice složitou strukturu - hrají v nich roli odbory, politické strany, náboženské organizace, tisk atd., takže převádět všechno pouze na vlivy kapitalistů je velice podivná pověra. V souvislosti s tím je třeba také připomenout, že už samotné označování nekomunistických zemí za kapitalistické je pověra, protože to má vyvolávat dojem, že v nich vládnou pouze kapitalisté.

Viz též: ekonomismus, marxismus, třída.

KOLEKTIVISMUS / Pojem kolektivismus znamená na jedné straně asi totéž co v širším smyslu pojem „komunismus”. Na druhé straně označuje obecnější názor, protože v prvé řadě přiznává absolutní nadřazenost kolektivu, společnosti nad lidským jedincem. Kolektivismus lze charakterizovat parafrází slov Mussoliniho: „Všechno ve společnosti, všechno skrze společnost, všechno pro společnost.” Kolektivismus tak jednotlivce zcela podřizuje společnosti a jeho dovršením je *totalitarismus. Podle důsledně domyšleného kolektivismu nemá jedinec v podstatě žádná práva. Teoretický základ kolektivismu tvoří víra, že plně existuje pouze společnost, zatímco jednotliví lidé, lidská individua, jsou pouze jejími „momenty”. Tato „víra” je však zjevná pověra. Pravý opak je pravdou: jedinou celistvou skutečností ve společnosti jsou jednotliví lidé, nikoli společnost Má-li i společnost určitou raálnou váhu, je tato její „reálnost” menší než skutečnost jednotlivých lidí.

Viz též: marxismus, socialismus.

KOMUNISMUS / Existují přinejmenším dva různé významy pojmu komunismus. Jejich směšování je nyní dost rozšířená pověra. V prvním, širokém smyslu je komunismus zřízení, v němž výrobní prostředky, všechny statky a někdy dokonce i ženy patří společně všem. Druhotně se také každá ideologie, filozofie, strana, která takové uspořádání považuje za dosaženíhodný cíl, nazývá komunistická. V druhém, užším významu je komunismus totožný s názory, organizací a praxí ruské komunistické strany a s ní spojených stran podobného typu v jiných zemích. V tomto svém druhém významu je komunismus mnohem obsažnější pojem než komunismus v širším smyslu, protože v podstatě zahrnuje 1. ideologii, tj. marxismus-leninismus; 2. organizaci komunistické strany a její praxi. Avšak ani tato ideologie ani uvedená organizace netvoří součást komunismu v širším smyslu. Lidé, kteří říkají: „Komunismus je krásná věc, ale jeho uskutečňování v Sovětském svazu je špatné”, užívají slova komunismus ve dvou významech. Komunismus v širokém smyslu je dejme tomu (i když se o tom dá úspěšně pochybovat) ušlechtilý ideál, avšak to, s čím se v současnosti setkáváme v SSSR a v tzv. socialistických zemích, je komunismus v užším smyslu, jenž navíc obsahuje složky jako diktatura strany a dialektický materialismus, které nemají s komunistickým ideálem (v širším smyslu) nic společného. K matení pojmů zde přispívá také skutečnost, že samotní komunisté užívají pojem komunismus ještě v jiném významu, a to jako protiklad socialismu, přičemž komunismus má být konečným cílem vývoje společnosti na cestě k pozemskému ráji, kdežto socialismus je cílem pouze přechodným. Hlavní příčinou šíření této pověry je záměrná dezinformace, jíž se komunisté dopouštějí.

Viz též: marxismus, socialismus.

KONVENCIONALISMUS / Pověrečná představa, že se všechno zakládá na dohodě (dohoda, úmluva se francouzsky řekne la convention). Bolí-li mě například zub, je tomu tak proto, že jsme se na tom dohodli. Na konvenci je závislý rovněž závěr, že mi nic nezbývá, měl-li jsem sto dolarů a z toho dvakrát padesát dolarů utratil. Kdybychom se domluvili jinak, zub by mě nebolel a v kapse by mi pořád ještě dvě stě dolarů zbývalo. Člověku vyznávajícímu konvencionalismus; e opravdu namístě položit otázku, nemá-li náhodou o kolečko víc.

Příčinou vzniku této pověry je kromě všeobecného zpochybnění možnosti poznání i skutečnost, že v mnoha oblastech hraje konvence (dohoda) skutečně důležitou roli. Konvencionální význam mají například slova, jichž užíváme. Mohla by docela dobře označovat něco jiného. Vyvozovat z toho však závěr, že každá věta je bez výjimky konvencionální, jak si to přeje konvencionalismus, je pouze krajní podoba “relativismu, jinými slovy *skepticismus a tudíž pověra.

Viz též: pravda, relativismus, skepticismus.

L

LÁSKA / Je divné, že i láska, prožitek, jak by se zdálo, krásný a všem dostupný, se stala předmětem pověr. K tomu, abychom je dokázali poznat, je třeba si připomenout některé základní vlastnosti lásky, jak je ve 20. století nastínili filozofové jako Scheler a jiní. První takovou vlastností je, že předmětem lásky, jež je hodna svého názvu, je vždycky konkrétní lidská osoba a nikoli anonymní individuum - a to v míře, nakolik je nám blízká, nakolik je s námi identická. Jinou vlastností lásky je její veliká složitost. Nicméně však už od doby starověkých stoiků odlišujeme čtyři typy či druhy lásky: lásku rodinnou (storge), přátelství (filia), lásku milostnou (eros) a lásku duchovní (agapé). Navíc, protože v člověku můžeme odlišovat přinejmenším tři různé vrstvy (rostlinnou, zvířecí a duchovou) může se láska objevovat v každé z nich. Přitom úplná láska je všechny v sobě zahrnuje.

První pověra o lásce souvisí s jejím předmětem: je jí *altruismus, který je láskou k jinému člověku in abstracto, láskou k anonymnímu člověku - to všechno proto, že tento člověk je jiný, nám cizí. Jinou pověrou, bohužel dnes velice rozšířenou, je redukce lásky na některou z jejích podob. Někteří lidé vidí například lásku pouze v rovině vegetativní, pohlavní: ve francouzštině například „dělat lásku” (faire 1'amour) znamená prostě a jednoduše souložit Jiní zase - a to je nejrozšířenější pověra - lásku redukují na cit. Láska je nepochybně i cit, ale nejenom cit. Je-li úplná, potom nutně zahrnuje i vůli sloužit a vůli sledovat dobro milované osoby. Viz též: altruismus.

LID / Pojem lid má dva významy. V prvním označuje obyvatele dané země, ve druhém pak ty, kdo se ve společnosti ničím neodlišují, jinými slovy protiklad *elity. Jedna dnes rozšířená pověra tvrdí, že lid je obzvlášť moudrý, ctnostný a kulturní, že jeho představitelé jsou moudřejší než vzdělanci, více ušlechtilí než příslušníci elity, že mají více kultury než básníci a umělci. Je pravda, že se skutečně stane, že člověk z lidu je opravdu moudrý, šlechetný a kulturní - většinou tomu tak je, především jde-li o morálku. Ale zpravidla je tomu naopak: lid jako protiklad elity tvoří lidé nepříliš ušlechtilí, neinteligentní nebo prostoduší. Z tohoto hlediska je víra v nadřazenost lidu elitě dost nepochopitelná hloupost. Hlásí-li se k této pověře mnoho lidí, je tomu tak nejen proto, že mají obyčejně falešné představy o elitě, ale především proto, že lidu je mnohem víc než elity a že se vyplácí mu pochlebovat, zvlášť je-li někdo politik. Což nic nemění na skutečnosti, že jde o škodlivou pověru.

Viz též: elita, rovnost.

LIDSTVO / Nejzávažnější pověrou spojenou s pojmem lidstva je *modlářství francouzského filozofa Augusta Comta, který lidstvo nazýval „velkou Bytostí” (grand étre) a učinil je předmětem kultu. Díky jeho vlivu se toto modlářství rozšířilo do mnoha zemí, kde je lidstvo dosud považováno nejenom za něco velkého, ale přímo za něco posvátného: prostě a jednoduše je zbožněno. K této pověře je třeba říci dvě věci:

1. Lidstvo není žádná bytost, jež by plula v oblacích nad námi, ale jednoduše úhrn všech jednotlivých lidí. A jedinou úplnou skutečností v celém lidstvu jsou právě tito jednotliví lidé.

2. Je třeba zdůraznit, že lidstvo není nekonečné ani svaté: je naopak velice ubohým stvořením, jež existuje pouze nepatrný zlomek astronomického času na povrchu jakéhosi kosmického prášku, jímž je naše Země. Zbožňování takového stvoření hraničí s pomatením smyslů, jímž koneckonců čas od času trpěl i vynálezce „náboženství Lidstva” (Humanity).

Druhou pověrou, jež se v této oblasti objevuje, je názor, že lidstvo je skutečnost téže povahy jako *národ a jiná menší společenství. Z toho také plyne pověra, jež po lidech žádá, aby milovali ostatní příslušníky lidstva zcela stejně, jako milují příslušníky vlastního národa a byli připraveni se pro ně obětovat. I tyto názory jsou ovšem pověrami, protože láska k členům vlastního národa atd. je, jak je známo, funkcí boje: členové skupiny musí být vzájemně solidární, aby mohli účinně čelit ostatním skupinám. V případě lidstva však žádná jiná skupina neexistuje, protože lidstvo zahrnuje všechny lidi. Přenášet na lidstvo zásady, které zavazují vůči národu atd., je hrubé nedorozumění. Henri Bergson, jenž na tento rozdíl upozornil, tvrdil, že láska k lidstvu (vůbec) je - je-li vůbec možná - myslitelná na zcela odlišném základě, jakým je intuice Boha.

Viz též: altruismus, humanismus, modlářství.

LITERÁTI / Literaturu v současném smyslu slova tvoří tzv. krásná literatura - úhrn všech veršů, románů, povídek atd. Literáti jsou tedy lidé, kteří tvoří uvedené druhy písemností. Existuje dost rozšířená pověra, podle níž by literáti jako takoví měli mít právo vystupovat v roli učitelů veškeré moudrosti. Na základě tohoto postulátu se z literátů posléze stávají *intelektuálové. Tato pověra byla (a pohříchu dosud ještě je) velice rozšířená v Polsku, obzvlášť v souvislosti s tzv. věštbami do budoucna. Avšak literáti, dokonce i ti největší z věštců, jsou pouze specialisté v oboru krásného psaní, živého zpodobení zážitků, událostí a ideálů - proto však ještě nejsou nadáni jakoukoli jinou autoritou. Především nejsou z titulu svého povolání náboženskými proroky, filozofy, politickými vůdci nebo učiteli morálky.

Viz též: autorita, etika, guru, intelektuálové, novináři.

LOGIKA / Logika byla tradičně chápána jako věda o správném uvažování. V současnosti se logika skládá ze tří hlavních součástí: formální logiky, která je obecnou teorií objektů a svým způsobem ontologií, obecné metodologie věd a semiotiky tj. logické teorie řeči. Formální logika má v nynější době matematickou podobu

(*logistika). V souvislosti s logikou se vyskytuje celá řada pověr, zde si všimneme pěti z nich.

1. Relativně nejnevinnější pověrou je názor zastávaný mnohými filozofy, podle nějž by měla současnou logiku nahradit nějaká logika starší, například logika karteziánská nebo scholastická. Je to pověra, protože současná (matematická) logika v sobě zahrnuje vše, co bylo v dřívějších, historických formách logiky hodnotného, a to obyčejně v mnohem přesnějších formulacích, zároveň však také řadu věcí nových. Zdá se, že filozofové, kteří hájí zastaralé formy logiky, jsou vedeni snahou vyhnout se přesnosti, již vyžaduje právě současná logika.

2. Mnohem horší je pověra spočívající v uznávání nějakých jiných, údajně hlubších logik, například logiky pocitů, transcendentální logiky, logiky dialektické a jim podobných. Vrcholem všech těchto logik je tzv. „ logika zjevení”. Na jejím příkladě snadněji poznáme, že všechny ony údajně „hlubší” logiky jsou pověrami. Neboť je-li zjevení dáno lidem od Boha a má-li nepochybně božský obsah, musí jim přece být předáno v jim srozumitelné podobě a tedy v lidském jazyce. A lidský jazyk se přece řídí zákony logické semiotiky a formální logiky. Jazyk porušující tyto zákony není vůbec lidskou řečí, ale nesrozumitelným ““blábolením. Stejným blábolením je i jazyk „dialektický”, jenž popírá princip identity.

3. Tato pověra získala u neodborníků mnohé sympatie díky vzniku tzv. heterodoxních logik, především logik vícehodnotových. Například se tvrdí, že v trojhodnotové logice Lukasiewiczově neexistuje zákon totožnosti. Díky existenci mnoha takových logik máme, jak tvrdí tato pověra, možnost svobodně si vybrat mezi různými navzájem protikladnými logikami, což má jinými slovy znamenat, že jsme od jakékoli logiky „osvobozeni”. Tato pověra vyplývá z neznalosti skutečného stavu věcí. Protože heterodoxní logiky

1) buď nejsou vůbec logikami, ale pouhými formalismy bez logické interpretace, tj. soubory znaků, pro něž neexistují logické modely; nebo jsou logikami částečnými, určitými výřezy obecné logiky (to je také případ výše zmíněné Lukasiewiczovy trojhodnotové logiky);

2) anebo jsou logikami, pro něž existují takové intepretace, které nám umožňují převádět jejich věty na složité zákony běžné logiky dvouhodnotové.

4. Nejradikálnější podobou pověry o logice je názor, který formuloval Pascal slovy „le coeur a ses raisons que la raison ne connait pas”, srdce má své důvody, jež rozum nezná. Setkáváme se tu s pověrečnou touhou zbavit se „okovů logiky”. Společným kořenem těchto pověr je *iracionalismus - pověra, která u člověka předpokládá údajně „vyšší” schopnost, jež podle zastánců této pověry úspěšně nahrazuje rozum a nepodléhá přitom logickým zákonům. Ale logika (formální) není nic jiného než výčet nejobecnějších vlastností objektů vůbec: kdo se od ní osvobozuje, ten *blábolí. Mimo logiku existují pouze nonsensy.

5. Ve srovnání s těmito strašlivými pověrami je mnohem méně nebezpečná pověra jaksi opačná, přesvědčení, že vědecká logika je nutným předpokladem správného uvažování v každodenním životě. Ve skutečnosti je každý člověk vybaven logikou přirozenou, vrozenou, a ta mu umožňuje správně uvažovat, nejde-li o nějaké obzvlášť složité závěry. Význam logiky nakonec nespočívá ani tak v její roli nástroje uvažování, jako v roli nástroje analýzy pojmů. Rozhodující význam má logika ve filozofii (základy), matematice, kybernetice a při analýze velice složitých důkazů, například právě v matematice nebo metafyzice.

Viz též: dialektika, filozofie novověká, intuice, iracionalismus, rozum.

LOGISTIKA / Tímto názvem byla v roce 1902 označena nynější matematická *logika. Mnoho filozofů však tohoto pojmu užívá spíš jako nadávku, aby tím dali důrazně najevo, že podle jejich názoru není logistika logikou. Podobný názor je ovšem pověrečný. Logistika je zcela naprosto a jasně logikou v Aristotelově smyslu, jehož základní názory a logický program naplňuje. Logistika se od všech dosavadních druhů logiky liší pouze v několika ohledech: 1. Jde-li o obsah, logistika v sobě zahrnuje všechny zákony, resp. direktivy, jež se objevují ve starších, historických podobách logiky, jako například celou Aristotelovu logistiku - zároveň však obsahuje také něco navíc. Zatímco například traktáty o logice z období úpadku filozofie (16.-19. století) zahrnovaly nanejvýš tři tucty logických zákonů, má jich logistika mnoho tisíc. Obsahuje rovněž celé nové kapitoly logiky, jež byly dřív neznámé - například teorii mnohočetné kvantifikace, logiku relací atd. 2. Z hlediska metody uskutečňuje logistika Aristotelův program dokonalejším způsobem: vyznačuje se velice propracovanou přesností, je axiomatizovaná, užívá umělého jazyka (tj. metody, kterou začali užívat tvůrcové logiky) a konečně také používá formalismus. Kdo proti logistice staví nějakou jinou logiku, je obětí pověry plynoucí z nevědomosti.

Viz též: filozofie novověká, logika.

M

MAGIE / Pověrečná technika, předpokládající, že člověk je schopen prostřednictvím více méně mysteriózních slov, pohybů, amuletů a podobných věcí přinutit přírodní síly, duchy nebo dokonce samotného Boha k tomu, aby plnili jeho vůli. Pověrečná je už sama magie, avšak pověrečná je rovněž její směšování s ““náboženstvím, které v podstatě tvoří protiklad magie, protože náboženští lidé intenzivně prožívají právě svou závislost na Bohu, ne naopak. Je však pravda, že magie bývá často spojována s náboženskými postoji a věřením. Jinou pověrou je v této oblasti ztotožňování vědy s magií, jehož se dopouštějí někteří historikové vědy (Feyerabend).

Viz též: náboženství, věda.

MARXISMUS/ Nejzávažnější-či spíš jediná skutečně vážná - varianta marxismu, marxismus-leninismus, tvoří patrně největší sbírku pověr, jaká kdy vznikla. Jeho vyznavači jsou typická ““sekta s typickým *guru. Jejich názory, a jmenovitě samotný marxismus, zahrnují mimo jiné „vědecký” ““světový názor, dialektický ““materialismus, ““scientismus, ““historiozofii, *ekonomismus, pověrečnou teorii o ““třídách, víru v ““pokrok, abychom tu všechny zaklínači formulky alespoň vyjmenovali. Hovoříme o nich jinde. Zde je na místě pouze připomenout základní pověru marxismu, vztah jeho vyznavačů ke guru Karlu Marxovi.

Abychom pochopili hloubku a dosah této pověry, je třeba provést dvojí rozlišení: mezi názory Marxe a názory jeho předchůdců a nástupců i mezi různými součástmi názorů samotného Marxe. Marxismus toto všechno směšuje dohromady.

1. Rada názorů, jež se v marxismu vyskytují, nepocházejí od Karla Marxe. Některé existovaly před ním (například názor, že společnost se v podstatě dělí na třídy, že existuje třídní boj, že je třeba směřovat ke *komunismu atd.). Jde-li například o třídu, byl v Marxově době do té míry obecně přijímaný pojem, že se Marx ani nesnažil pojem třídy definovat. Kolem Marxových názorů se navíc rozbujela řada myšlenek jemu samotnému cizích. Nejzávažnější z nich pocházejí od chabého myslitele B. Engelse, jehož filozofie byla uznána za vyjádření Marxových názorů. Engels je mimo jiné vynálezcem pověry nazývané dialektický ‚“materialismus, s níž se u Marxe nesetkáváme. K tomuto zmatení došlo proto, že Marx se ve zralém věku přestal o filozofii zajímat, a dokonce (koneckonců zcela oprávněně) odsoudil zájem o tehdejší syntetickou *filozofii. Protože vyznavači marxismu měli zpočátku největší úspěchy v Německu, kde každý guru musí být filozof, hledala se pochopitelně marxistická filozofie a protože nikdo tehdy neznal Marxovy rané spisy, všichni uvěřili, že Marxova filozofie našla své vyjádření u Engelse. Nyní víme, že tomu tak nebylo, že mnoho Engelsových názorů je s původními Marxovými postoji v zásadním protikladu.

Po Engelsovi měli největší vliv na „rozvoj” marxismu Rusové, především Plechanov a Lenin: spojení myšlenek posledně jmenovaného s výše zmíněnou změteninou Marxe a Engelse se dostalo názvu marxismus-leninismus a je dnes nejvlivnější odrůdou marxistické pověry.

2. Názory samotného Marxe jsou navíc složité a je třeba pečlivě odlišovat různé aspekty jeho myšlenek, jejichž hodnota je dost různorodá. Marx byl především a v prvé řadě vědec a sám se také za vědce považoval. Chtěl vytvořit „vědecký socialismus” a vybudovat sociologii (jejímž je spoluzakladatelem) podle vzoru fyziky. Samotný Marx byl nepochybně skvělý myslitel, měl pouze smůlu v tom, že většinu jeho hypotéz pozdější věda vyvrátila (například hypotézu blížícího se království svobody, hypotézu stále rostoucího zbídačování proletariátu, hypotézu zhroucení kapitalismu atd., atd.). Z toho plyne: byly-li tyto hypotézy v Marxově době celkem solidní a vědecké, znamená dnes dětinskou pověru, považuje-li je někdo za filozofická dogmata. Marx měl také několik originálních filozofických nápadů, ale téměř ani jeden z nich v dostatečné míře nerozpracoval, takže by bylo nedorozuměním považovat ho za filozofa, protože k tomu, abychom byli filozofy, nestačí jenom mít nápady, ale je také třeba je dále rozvést, racionalizovat, a to Marx prakticky nikdy nedělal. Dále byl Marx také moralista, a jako moralista sehrál nepochybně velice důležitou roli - do té míry, že pokud jde o morálku, jsme dnes v Evropě všichni jeho žáky. A konečně byl Marx rovněž vyznavačem světového názoru ♦osvícenství: věřil v nutný pokrok lidstva na cestě k pozemskému ráji, a to především díky světlu vědy. V dnešní době každý jenom trochu soudný a obeznámený člověk nemůže podobné názory akceptovat, činí tak však lidové masy a * intelektuálové v zaostalých zemích. Mělo by proto být jasné, že přijímání všeho, co řekl Marx, s nádavkem toho, co vymysleli jeho stoupenci jako Lenin, je kompromitující pověra.

Marxismus je pověra o to horší, že v protikladu k mnoha jiným pověrám (například *astrologii nebo *idealismu) je stále vnucovaný násilím v tzv. socialistických zemích, kde se filozofové, třebaže vědí, že jde o pověru, ohýbají před mocí a vychvalují marxismus, jako kdyby šlo o neomylné proroctví. Bez nadsázky se dá říci, že lidské myšlení už řadu století nezažilo takové ponížení jako pod vládou marxismu.

MATERIALISMUS / Pověra spočívající v tvrzení, že všechno, co existuje, a obzvlášť psychické jevy, je materiální, tj. fyzikální povahy a že proto myšlení, vědomí, cit, vůle apod. bud` vůbec neexistují, nebo je třeba je chápat jako něco fyzického, asi jako pohyby kousíčků hmoty. Materialismus v tomto pojetí je jednou z nejpodivnějších pověr, kterou kdy mohli filozofové vymyslet, protože psychické jevy jsou zcela evidentně něčím naprosto odlišným od fyzických jevů. Abychom se o tom přesvědčili, stačí si podle rady německého filozofa Leibnize představit náš mozek zvětšený do velikosti mlýna. Kdybychom se tímto mlýnem procházeli, mohli bychom vidět různé vzájemně se postrkující kousky hmoty, ale nikde ani stopu něčeho, co bychom mohli nazvat vědomím, protože vědomí je něco, co se od těchto kousků hmoty a jejich pohybu zcela liší. Tvrdíme-li proto, že vědomí je materiální, je to stejný nesmysl jako tvrzení, že voda je v podstatě železo nebo že stříbro je vlastně vosk.

Je však třeba přiznat, že inteligentnější vyznavači materialismu až tak daleko nezacházejí. Přiznávají, že psychické jevy jsou něčím od fyzických jevů odlišným, ale že „v podstatě” jsou něčím materiálním. Ale i toto je pověra, protože není jasné, co myslí pojmem „materiální”. Stejně dobře by se dalo tvrdit, že železo je v podstatě dřevo, což je jasné *blábolení.

Jediným argumentem materialistů je to, že se odvolávají na zjevnou závislost psychických funkcí na fyziologických. Avšak z toho, že A je závislé na B, nijak nevyplývá, že A je totéž co B. Stejně dobře by se dalo ze skutečnosti, že se kabát pověšený na kovovém věšáku hýbe, pohybujeme-li věšákem a že se zároveň s ním kácí, vyvozovat, že je totožný s kovovým věšákem (Bergson). A konečně také dochází k pouhému nedorozumění: lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou materialisté, tím mnohdy ve skutečnosti zavrhují reistickou pověru o *duši, tj. názor, že duše je věc. V takovém případě mají zcela pravdu, je jen škoda, že tento svůj opodstatněný názor označují jako materialismus.

Viz též: duše.

MATERIALISMUS DIALEKTICKÝ / Jedna z nejpodivnějších pověr, jež tvoří součást hlavní odrůdy ““marxismu, tzv. marxismu-leninismu. Dialektický materialismus je v podstatě spojení názorů dvou filozofů, kteří zastávali navzájem protikladná stanoviska. Jde tu o Aristotela a Hegela. Pojem „materialismus” má v dialektickém materialismu jen pramálo společného s ““materialismem v běžném významu (viz heslo *duše), zahrnuje však hlavní teze Aristotelovy filozofie: že existují substance, stabilní podstaty, skutečnost nezávislá na rozumu, že morální hodnoty jsou nepodmíněné a že přesahují jednotlivá dějinná údobí atd. Slovo „dialektický” na druhé straně znamená, že se dialektický materialismus hlásí k filozofii Hegelově, podle níž neexistují substance a neexistuje na duchu nezávislá skutečnost, a která tvrdí, že morální hodnoty jsou proměnlivé atd. K tomu, aby někdo spojoval takové navzájem se vylučující názory, bylo zapotřebí nedostatku inteligence, jímž se vyznačoval právě tvůrce dialektického materialismu Bedřich Engels.

Následky této pověry jsou někdy odzbrojující. Jedním z nich je problém zvaný Spartacus. Spartacus uskutečňoval proletářskou revoluci v době, kdy třída majitelů otroků byla podle marxismu třídou pokrokovou; jeho revoluce neměla proto žádnou šanci a znamenala - z morálního hlediska - zločin, protože byla v rozporu se zájmy pokrokové třídy. Tolik Hegelovo stanovisko a tedy i stanovisko dialektického materialismu. Přesto je však Spartacus marxisty veleben jako hrdina. Proč? Jednoduše proto, že odsouzení jakéhokoli vykořisťování má nepodmíněnou hodnotu, která přesahuje epochy a třídy - zcela aristotelovsky. Zde by bylo třeba se rozhodnout. Kdo však přijímá zároveň obě navzájem se vylučující stanoviska, stává se obětí pověry.

Viz též: marxismus, materialismus.

METAFYZIKA / Lidé mnohdy hovoří o metafyzice s pověrečným strachem („metafyzické úzkosti”). Tato pověra je následkem shody několika okolností. Všechno začalo u jistého Andronika z Rhodu, který nevěděl, jak pojmenovat svazek poznámek, jež zanechal Aristoteles, a dal jim název „to, co následuje po (fxexa) fyzikách”. Ale co všechno tam nebylo! Mimo jiné i celý slovníček filozofických pojmů. V každém případě zůstal tento Andronikos špatně pochopen, protože si jeho meta vysvětlili nikoli ve vztahu k místu v knihovně („po”), ale jako ekvivalent našeho „za”. V tomto pojetí je metafyzika něco, co se nalézá za materiálním světem. Proto také lidé považují ža metafyzické tvory například upíry a přirozeně se jich zmocňuje třesavka, jakmile jim někdo začne vyprávět něco o metafyzice.

Filozofové však chápali metafyziku jinak, jmenovitě jako disciplínu, jež se zabývá mimozkušenostními objekty, jež se podle významu tohoto slova nalézají za smyslovou zkušeností. Když si jeden z těchto filozofů, jmenovitě Immanuel Kant, uvědomil, že v celé této oblasti existuje obrovský zmatek a že nějaký pokrok je v nedohlednu, dospěl k názoru, že racionální, rozumová metafyzika není možná a že je tudíž třeba k těmto mimozkušenostním předmětům dospět nějakou jinou cestou. Těmito objekty byly podle Kanta (a jsou dodnes) *duše, svět a Bůh.

1. Kantův názor, že racionální metafyzika není možná, protože překračuje meze zkušenosti, je první pověra. Vždyť přece každá jen trochu rozvinutější věda hovoří o mimozkušenostních předmětech. V přírodních vědách se dokonce přímo hovoří o „teoretických objektech”. Proto není opodstatněné považovat z těchto důvodů metafyzická zkoumání za nemožná.

2. S tím je spojena druhá pověra - názor, že metafyzické objekty lze poznat, jak se učeně říká, iracionální cestou, tj. prostřednictvím určitých pocitů, * intuice, úzkosti, metafyzického strachu nebo něčeho podobného. To je evidentní pověra. Cit nám skutečně může proklestit cestu k lepšímu poznání (stejně jako láska nejen nezaslepuje, ale umožňuje našemu duchovnímu zraku nahlédnout ušlechtilé vlastnosti milované osoby), ale v žádném případě nám nemůže sám od sebe udělit poznání o předmětech jako svět (jako celek), Bůh apod. Můžeme-li se o nich vůbec něco dozvědět, potom jedině cestou rozumového zvažování a nikoli cestou různých pocitů a děsů.

Zde se dostáváme ke třetí, dost rozšířené pověře, že metafyzické objekty, například Boha, může každý z nás lehce poznat. Pravda je naopak taková, že metafyzické uvažování patří ve sféře myšlení k tomu nejsložitějšímu a nejobtížnějšímu, co známe. Abychom zde měli vůbec nějakou šanci na úspěch, je třeba umět zacházet s velice rafinovanou matematickou logikou (například jde-li o důkazy Boží existence, je třeba zvládnout složitou matematicko-logickou teorii řad, teorii nekonečna apod.). Proto každý, kdo si myslí, že metafyziku může lehce praktikovat kdokoli, se stal obětí pověrečného předsudku. Současní filozofové jsou také velice často na rozpacích, mají-li se věnovat zkoumání v oblasti metafyziky (třebaže většinou možnost metafyziky nepopírají): natolik se jim jeví metafyzika obtížná.

Ještě jedno upozornění: mnoho lidí si často plete metafyziku se zcela odlišnou disciplínou, jakou je ontologie, jež je popisnou (a tudíž nikoli rozumově zvažující) vědou o těch nejabstraktnějších vlastnostech každého daného předmětu (a proto ne o Bohu, světě atd.).

MLÁDEŽ / V polovině 20. století se rozšířil názor, že mladí lidé, a to dokonce nedospělí, jsou v každém ohledu lepší, moudřejší atd. než lidé dospělí. Mám podezření, že se s něčím podobným setkáváme už v „Ódě na mladost”:

Nechť si jiné drtí věk

a k zemi shýbá vrásčitá čela…

Ty, mladosti, vzlétej nad obzory…

Ať se už věci mají jakkoli, je názor o absolutní převaze mládeže zcela neopodstatněná pověra. Každý lidský věk má své přednosti i své nedostatky. Mladí lidé mají v sobě například víc dynamismu než starší, mají však méně zkušenosti a mnohdy i síly a charakteru. Nejlepším věkem člověka není ani mládí nebo staroba, ale zralý věk a pouze lidé v zralém věku by měli zastávat vedoucí místa. Z toho nijak neplyne, že by nemohli přijímat rady od mladých nebo (mnohem spíš) od starých. Ale připisovat mládeži převahu ve všech ohledech je skutečně velice podivná pověra.

MODLÁŘSTVÍ / Modlářství je uctívání model, bohopocta vzdávaná stvořeným věcem nebo stvořením, z čehož vyplývá, že ona stvoření resp. věci se zbožšťují, že jsou považovány za bohy. Vyznavači různých náboženství (například buddhisté nebo věřící biblických náboženství) byli mnohdy nespravedliví vůči lidem, kteří se údajně klaněli dřevu a kameni, protože jejich sochy a ostatní předměty nejčastěji božstvo symbolizovaly. Nyní je však rozšířené modlářství skutečné - je dokonce jednou z pověr, s nimiž se nejčastěji setkáváme. Jednotlivými podobami modlářství jsou například *humanismus (zbožštění člověka), *nacionalismus (zbožštění národa), ““scientismus (zbožštění vědy).

Na první pohled by se mohlo zdát, že modlářství je jedním z druhů ““náboženství. Ostatní náboženství se klanějí Bohu, jenž je mimo svět, modlářství některým jsoucnům uvnitř světa. Ale právě z tohoto důvodu je modlářství pověra a náboženství nikoli. Rozdíl mezi modlářstvím a autentickým náboženstvím spočívá v tom, že objektem autentického náboženství je Bůh (Božstvo), jenž není dostupný vědecké zkušenosti, zatímco modlářství hovoří o předmětu existujícím ve světě. Navíc, a to je horší, vstupuje-li modlářství tímto způsobem do oblasti vědy, znásilňuje zároveň jeden z principů vědeckého myšlení, podle nějž není ve světě nic, co by nebylo konečné.

Ve starověku byl také znám zvláštní druh modlářství, spočívající ve zbožštění jednotlivců, především vladařů - například římských císařů. Tato pověra, o níž se mělo za to, že vymřela, se znovu objevila v nové podobě ve 20. století. Zbožštění a zbožšťování byli například Mussolini („Duce má vždycky pravdu”), Hitler a Stalin. Stejné pocty jsou i dnes v mnoha zaostalých zemích vzdávány různým kmenovým náčelníkům či tzv. vedoucím představitelům, což je obzvlášť opovrženíhodná forma modlářství. Modlářství je neobyčejně nebezpečnou pověrou proto, že zbožňování stvořených bytostí a připisování jim božských vlastností vylučuje uznání jakýchkoli práv lidského jedince. Autentický Bůh je už samotnou definicí „někdo zcela jiný” a jako takový člověku „nekonkuruje”. Jeho existence i působení se odehrává ve zcela odlišné rovině než existence a činnost člověka - proto může Bůh existovat společně s právy stvořené bytosti. Ale zbožštěný kámen je ve světě, působí v něm a při svém zbožštění zbavuje všechno ostatní všech práv, mimo jiné právě i člověka. Není proto nic divného, že ke zbožštění docházelo nejčastěji v totalitních zřízeních, v nichž neměl jednotlivec žádná práva. Příčinou velké rozšířenosti modlářství je podle všeho v lidech hluboce zakořeněná potřeba sloužit, jak říkají filozofové, nějakému absolutnu. Proto například člověk nevěřící v Boha, často zoufale hledá nějakou bytost, jež by mu ho mohla nahradit. Vybavuje tuto bytost nebo skutečnost - lidstvo, národ, rozum atd. -božskými vlastnostmi, zbožšťuje ji a slouží jí. Není proto nic divného, že se modlářství obzvlášť Šíří v dobách náboženského úpadku. Viz též: humanismus, náboženství, nacionalismus, osvícenství, rozum, scientismus.

MYSTIKA / Bezprostřední zkušenost Boha. Kolem mystiky vznikla řada pověr a předsudků, které vyplývají z matení pojmů. Jednou z takových pověr je pověra „dialogická” (viz *dialog), připisující mystické stavy všem věřícím. Jiná pověra spočívá v tom, že se kdejakému ““blábolu uděluje etiketa mystické řeči. Jiná pověra spojuje mystiku s různými mimořádnými jevy jako vize, levitace apod. Autentická mystika s nimi nemá nic společného, protože prostě a jednoduše znamená zážitek bezprostředního kontaktu s Bohem (Božstvím). Podle výsledků nezaujatého zkoumání v této oblasti (Bergson) existují mystikové ve všech velkých náboženstvích, ale všude jsou lidmi výjimečnými.

Viz též: náboženství.

MÝTUS / Líčení, o němž víme, že je nepravdivé a jehož se přesto přidržujeme, jako kdyby pravdivé bylo. Existují dva druhy mýtů. Mýtus symbolický je nepravdivý, je-li chápán doslovně, ale může být pravdivý právě svým symbolickým smyslem. Příkladem takového mýtu je staroegyptské vyprávění o Osiridovi, jehož Set údajně zabil a rozdělil na čtrnáct kusů. Když se jednotlivé části znovu spojily dohromady, dokázal Osiris zplodit Hora. Doslovně vzato je toto líčení evidentně nepravdivé, protože nejen že nikdy neexistoval žádný Osiris nebo Horus, ale je rovněž nemožné, aby člověk rozsekaný na čtrnáct kusů mohl někoho zplodit. Ale v symbolickém pojetí se věci mají jinak. V symbolickém smyslu vyjadřuje mýtus o Osiridovi víru Egypťanů v nesmrtelnost duše, a ta nemusí být nevyhnutelně nepravdivá.

Ve spojení s těmito symbolickými mýty vystupují dvě pověry. První je rozšířená mezi vyznavači mnohých náboženství, kteří mýty berou doslova a tvrdí, že jsou pravdivé v jejich doslovném smyslu. Druhou pověrou je tzv. entmytologizace (demytologizace), na jejíž popularitě má zásluhu německý protestantský teolog Rudolf Bultmann. Podle Bultmanna je třeba ““náboženství očistit od mýtů, aby z něj mohly zůstat pouze věty pravdivé v doslovném smyslu. Tato demytologizace je evidentní pověra, protože k podstatě náboženství patří hovořit o předmětu, který překračuje možnosti běžného jazyka: máme tím na mysli Boha. Proto každé náboženství užívá a musí užívat mýtů v jej ich symbolickém významu. Náboženství bez mýtů je něco jako kulatý čtverec nebo červená zeleň - jeví se nám jinými slovy jako něco kontradiktorického. Z tohoto důvodu je demytologizace pověra.

Jiný druh mýtů není nadán symbolickým významem, ale v doslovném chápání slouží jako pobídka k činu. Klasickým případem takového mýtu je mýtus generální stávky, o jehož možnosti mnozí socialisté pochybovali, ale přesto se ho drželi, protože je inspiroval v boji za socialismus. Teoretik hitlerismu A. Rosenberg vynalezl svůj „mýtus dvacátého století”, rasistický mýtus o poslání německého národa, prakticky za stejným účelem. Příklad, který jsme právě uvedli, svědčí o pověrečnosti mýtů druhého typu: v protikladu k prvním mýtům nejsou nic jiného než průhledná lež a vnucuje-li je někdo lidem se zdravým rozumem, je to zjevný nesmysl; o to horší, že víme, k jakým neblahým následkům tato víra v dějinách často vedla.

Mýty patrně většinou vznikají v rámci různých nacionalismů. Příčinou jejich šíření jsou pochybnosti o roli rozumu, nedůvěra vůči zdravému rozumu, která velice často vede k zamazávání mezer v našem poznání prostřednictvím různých vymyšlených báchorek, jimž se časem dostane elegantního pojmenování mýtus.

Viz též: komunismus, náboženství, světový názor, utopie.

N

NÁBOŽENSTVÍ / Náboženství nelze obecně definovat-asi stejně jako se obecně nedá definovat zelenina. Nicméně v Evropě se pod pojem náboženství zahrnují tzv. velká náboženství neboli „náboženství knihy”, tj. bráhmanismus, buddhismus, judaismus, křesťanství a islám. Řeč tu bude pouze o těchto náboženstvích. S náboženstvím je spojeno velice mnoho pověr, jejichž obětmi se stávají věřící i nevěřící (ti mnohem častěji). Je zajímavé, že se velice často hovoří o náboženských pověrách (což je za určitých okolností samo o sobě pověra), ale málokdy si lidé uvědomují, kolik pověr je v oběhu, hovoří-li se o náboženství.

Abychom pochopili povahu těchto pověr, je si třeba v prvé řadě uvědomit, že náboženství je neobyčejně složitý komplex jevů, a to hned z několika hledisek. V každém náboženství se v prvé řadě vyskytují určité způsoby konání (například obřady), za druhé se objevuje určitý jazyk (náboženský, posvátný jazyk), za třetí určité citové postoje („náboženské city”) a konečně tu máme také souhrn určitých názorů (krédo, vyznání víry). Poslední uvedená součást tvoří patrně základ a střed celého jevu jakožto celku. Navíc je možné (a je i nutné) v náboženství odlišovat: 1) vztah vůči svatosti (Bohu apod.), tj. vůči tzv. noumenálním hodnotám; 2) odpověď na existenciální otázky (otázky smyslu lidského života, utrpení a smrti atd.); 3) kodex morálních předpisů (přikázání); 4) určité vidění světa, tj. určitý celek názorů vysvětlujících například původ světa atd.

1. Nejvíce rozšířenou pověrou, s níž se zde setkáváme, a to jak u věřících, tak (především) u nevěřících, je směšování náboženství s *magií. Mělo by být jasné, že je to pověra, neboť náboženský postoj (vědomí závislosti na noumenální skutečnosti) je opakem magického přístupu, který by chtěl Bohu rozkazovat. Jak je možné, že lidé s vysokou úrovní zbožnosti často propadají této pověře, se dá těžko vysvětlit, ale s podobným úkazem se (bohužel) setkáváme i u některých vědců.

2. Podobná, ne však zcela identická s touto pověrou je pověra druhá, která náboženství zužuje na určitou techniku. „Religiózní” lidé vykonávají různé obřady, aby je například nezasáhl blesk. Jejich obřady by měly hrát víceméně stejnou roli jako hromosvod, jde tu tedy o svého druhu pověrečnou techniku. Takový postoj je sice po pravdě řečeno typický pro všeobecně rozšířenou praxi mnoha věřících, ale je falšováním skutečné podstaty náboženství, jež, je-li autentické, spočívá především v osobním vztahu důvěry vůči noumenální skutečnosti. Autenticky náboženská modlitba končí vždycky Kristovými slovy v getsemanské zahradě: „Ne moje vůle, ale Tvá vůle se staň!”

3. Jiné pověry spočívají v redukování náboženství na některé z jeho součástí. U představitelů *osvícenství (a v důsledku toho i u představitelů *marxismu) je velice rozšířená pověra, podle které by náboženství mělo být pouze souborem názorů a pouček. Náboženství však obsahuje řadu dalších součástí. K tomu se přidružuje jiná pověra: představa, že by základní tvrzení náboženství měla být ověřitelná stejně jako poučky *vědy a že náboženství z toho důvodu vědě konkuruje. Ve skutečnosti však není možné žádné tvrzení autentického náboženství vědecky ověřit - jednoduše proto, že jde bez výjimky o existenciální, morální nebo mimosvětské věci.

Redukcí náboženství na jednu z jeho součástí je i náboženský emocionalismus, který tvrdí, že náboženství je výhradně komplex citů a pocitů. Je to pověra, která je urážkou skutečně zbožného člověka, protože žádné náboženství se neobejde bez kréda, tj. bez určitého souhrnu základních tezí: už proto není možné je omezovat pouze na citovost.

4. Pověrou je rovněž názor, že náboženství resp. jeho představitelé se mohou závazně vyslovovat i v záležitostech, které spadají do oblasti vědy. Zamítnutí tohoto postoje, jehož obětí se mnohdy stávali zbožní lidé, vyjádřil pěkně Galileo, který prohlásil: „Písmo svaté nás učí, jak se dostat do nebe, ne však o tom, jakým způsobem se pohybují nebesa.” Protože však náboženství obsahuje rovněž morální kodex, samou povahou věcí se vyslovuje o tom, jak mají lidé jednat, což ovšem není žádná pověra.

5. Teorie náboženství, kterou rozšiřují zastánci marxismu, je snůškou hned několika pověr. Především obsahuje druhou z výše uvedených pověr (chápání náboženství výlučně jako souhrnu základních tezí), ale navíc ještě má dvě vlastní teze, jež se nikde jinde nevyskytují.

A. Marxisté tvrdí, že příčinou náboženství je strach z přírodních a společenských sil. Je to pravda do té míry, že v případě, je-li se čeho obávat, může být pochopitelně jedním z motivů obrácení strach. Ale v mnoha ostatních případech je motivace zcela jiná. Jde především o to, že náboženství přináší odpovědi ne na nitrosvětské otázky, ale na otázky existenciální (smysl života, smrt apod.), kromě toho je v každém vyspělejším náboženství dominujícím motivem ne strach, ale naopak důvěra ke Stvořiteli apod.

B. Dále se marxisté domnívají, že náboženství je „nadstavbou společnosti, v níž existuje vykořisťování”, že je „opium lidu” a že s odstraněním vykořisťování musí zaniknout i náboženství. Toto je také pověra. V zemích, kde podle marxistů přestalo existovat vykořisťování, náboženství ani v nejmenším nezaniklo (například v Polsku). Tato teorie není v podstatě nic jiného než nemožně jednostranný výklad potřeb člověka i samotného náboženství, který vyplývá z marxistického *ekonomismu.

Viz též: ekonomismus, existenciální otázky, marxismus, osvícenství, světový názor.

NACIONALISMUS / Názor vyjadřovaný nejčastěji slovy: jiárod je nejvyšší dobro”. Nezávisle na samotném pojmu národ, jehož obsah je v různých zemích různý, jsou pro všechny nacionalismy charakteristické dvě teze: 1) že určitý národ je svým způsobem absolutno, božstvo, jež stojí nade vším a tudíž také nad lidským jedincem, jenž je povinen mu všechno obětovat; 2) že určitý národ je něco lepšího, úctyhodnějšího, hodnotnějšího než ostatní národy. Nemohu zde necitovat básníka, konkrétně Czeslawa Milosze:

Nesnáším lidi, jimž všechny mozkové buňky

zmámily močopudné nacionální trunky.

Už od Popielových dob jejich zmatené hejhání

mne ničí a k trpkým slovům dohání.

Nacionalismus je *modlářství a je proto rovněž pověrou, a to obzvlášť nebezpečnou, protože jeho jménem se v nedávné době i nyní napáchalo a páchá nesčetné množství vražd a jiných nespravedlností.

Ponecháme-li stranou modlářské rysy nacionalismu, vyplyne jeho pověrečný charakter už ze skutečnosti, že národ je pouze jednou z celé řady skupin, k nimž člověk přísluší. Protože každý člověk v prvé řadě patří k vlastní rodině, k svému rodnému kraji, patří k určité skupině v zaměstnání, k určité třídě. Svou příslušností ke kulturním a náboženským skupinám přesahuje národní hranice. Přehlížet všechny uvedené skupiny ve prospěch národa a připisovat mu před vším ostatním absolutní prvenství je evidentní pověra. Co zapříčiňuje tak obrovský úspěch této pověry? Proč lidé tak lehce a s radostí zabíjejí a sami se nechávají zabíjet? Odpovědět na tuto otázku není lehké. Nejspíš bude třeba otázku rozdělit a nejdříve se zeptat, proč se lidé vůbec obětují za nějaké společenství a proč je oním společenstvím nejčastěji právě národ? Odpověď na první otázku je složitá; na druhou se dá nejspíš odpovědět poukazem na vlivy literátů, básníků a různých věštců, jimž se podařilo lidem namluvit, že národ je božstvo hodné klanění, kterému je třeba obětovat vše, dokonce vlastní život nebo životy nejbližších. Dá se ovšem také poukazovat na užitek, jaký tato pověra přináší při obraně lidské skupiny, protože lidi motivuje pro boj na její obranu. S nacionalismem nelze směšovat *patriotismus, jenž neznamená pověrečný, ale naopak uvážlivý postoj. Díky tomuto směšování se lidé stávají obětí pověry internacionalismu, který popírá, že by se člověk měl starat o blaho vlastního národa, protože absolutní přednost před ostatními skupinami má mít buď *třída nebo *lidstvo.

Viz též: kolektivismus, lidstvo.

NESMRTELNOST / V souvislosti s nesmrtelností se vyskytují přinejmenším dvě pověry. Jedna z nich, velice rozšířená mezi věřícími, spočívá v představě, že lidská *duše žije dál po smrti prakticky stejným způsobem, jakým žil člověk před svou smrtí. Extrémním případem této pověry jsou například obyčeje starých Egypťanů, podle kterých bylo třeba mrtvé vybavovat jídlem, oblečením, pracovními nástroji apod., protože Egypťané byli přesvědčeni, že v záhrobí budou žít přesně stejným způsobem, jakým žili na zemi. Často ovšem tuto pověru přejímají i křesťané. Avšak duše není věc, není také natolik úzce spjata s tělem, a třebaže představa její existence po smrti neobsahuje žádný protimluv, musí být tato existence zcela odlišná od existence nynější. Pokud jde o věc samotnou, potom na pojmu jádra, podstaty (dříve „formy”) existující bez subjektu („supportu”), jehož je jádrem, není nic rozporného - ovšem za podmínky, že jádro, o němž je zde řeč, není pouze jádrem tohoto subjektu, ale že plní i jiné funkce. A právě něčím takovým je ve shodě s tradicí lidská duše. Je zajímavé, že mnozí filozofové, kteří nevěřili v nesmrtelnost duše, zároveň akceptovali existenci „čirých podstat” bez subjektů. Existuje-li duše i po smrti, potom její existence a činnost je zcela jistě odlišná od její existence v těle. Naše myšlení je například velice úzce spjato s fyziologickými, tj. s tělesnými funkcemi - myšlení bez představ, což jsou psychofyzické fenomény, neexistuje. V duši bez „těla” nemůže k podobným myšlenkám docházet. Představa duše žijící po smrti přesně týmž způsobem, jakým existovala za života zde, je tudíž pověra.

Jinou pověrou v souvislosti s nesmrtelností je vykládání o „nesmrtelném duchu národa”, o „nesmrtelných bardech”, „nesmrtelných hodnotách” atd. Je jen málo pověr, které by byly v natolik křiklavém rozporu s pravdou: vždyť svět je kromě jiného velikým hřbitovem národů, jež přestaly existovat. S velikým úsilím se v něm dopátráváme nějakých zbytků mrtvých kultur a národů, abychom si mohli učinit alespoň vzdálenou představu o tom, co vlastně znamenaly. Kdo by nevěřil, nechť se jede podívat do Kantir (asi 100 km severně od Káhiry), kde stával patrně největší palác, jaký kdy vystavěla lidská ruka - stavba o rozloze víc než deset čtverečních kilometrů, z níž zůstalo pouze několik kamenných zlomků. Obě uvedené pověry mají shodnou příčinu v touze přetrvat smrt a žít dál stejně jako před ní. Tato tužba není pověra: je to psychologický fakt. Ale z toho, že po něčem toužíme, ještě neplyne, že to existuje.

Viz též: duše, národ.

NOVINÁŘI /Novinářství je povolání lidí se specializací na prostředky masové komunikace neboli masmédia: noviny, časopisy, rozhlas, televize apod. Jak už prozrazuje samotný název, je úkolem prostředků masové komunikace předávat informace masám. Proto jsou novináři především zpravodaji. Jsou to specialisté na shromažďování, formulaci a předávání informací druhým. Pohybuj í-li se v této oblasti, je jejich práce prospěšná a nelze jim nic vytýkat. Ale v průběhu posledního století si novináři přivlastnili jinou funkci a vystopují v rolích učitelů a kazatelů morálky. Nejen že informují čtenáře a posluchače o tom, co se stalo, ale domnívají se, že mají právo je poučovat o tom, co si maj í myslet a co maj í dělat. Aprotože se jejich názory masově rozšiřují, zaujímají novináři privilegované postavení, mají někdy skutečně monopol na poučování lidí o tom, co je dobré a co je špatné.

Víra, že tomu tak skutečně má být, že novináři skutečně mají právo se tak chovat, že je třeba jim věřit, když nás o něčem poučují, je jednou z typických současných pověr. Protože pokud jde o poučování, nepřísluší novinářům žádná autorita. Nejsou sami o sobě specialisty v žádném vědním oboru ani morálními autoritami nebo politickými vůdci. Jsou jednoduše bystrými pozorovateli a umějí psát, resp. hovořit. Navíc je bohužel už samo povolání novináře nebezpečné v tom smyslu, že jsou nuceni psát o nejrůznějších věcech, o kterých toho většinou moc nevědí nebo v nejlepším případě postrádají soustavné poznání. Novináři jsou proto téměř vždy nevyhnutelně diletanty. Považovat je za autoritu, dovolovat jim, aby poučovali jiné lidi, jak se to v současnosti neustále děje, je pověra.

Hledáme-li příčinu rozšířenosti této pověry, musíme si s hanbou přiznat, že existuje nejspíš pouze jedna: dětinské přesvědčení, že vše vytištěné je pravda, obzvlášť je-li to napsáno krásnými slovy.

Viz též: autorita, umělci, intelektuálové.

NUMEROLOGIE/Numerologie neboli věštění z počtů. Počty mají být dobré nebo nedobré, šťastné nebo nešťastné. Dvojka je vždycky zlá, protože ďábel má dva rohy. Třináctka je zlá a nešťastná pro lid (v tarokách jí také odpovídá „smrt”), zatímco mudrcovi tatáž třináctka přináší štěstí. Pro něj je osudová třiadvacítka. Z tohoto důvodu také číslo domu, v němž někdo bydlí, den v měsíci, registrační číslo automobilu nebo telefonní číslo mají v numerologii obrovský význam. Dokonce i tam, kde žádné číslo neexistuje, lze je získat následujícím způsobem: nejprve se každému písmenu přiřadí určité číslo - jednička písmenu A, dvojka písmenu B atd.; nahradí-li čísla písmena, například u jména a příjmení, číslice se sečtou a sčítání se opakuje - výsledek má napovědět, čeká-li nás něco dobrého nebo zlého.

Můžeme si uvést příklad. Dejme tomu, že se jmenuji Petr Novák. Nahradím-li písmena odpovídajícími čísly, potom u „Petra” /17+5+23+18/ získám součet 63, u „Nováka” /15+16+25+1+12/ 69. 63+ 69 =132,1+2+ 3=6. Je šestka šťastné číslo? Předpokládejme, že výsledné číslo této operace je nepříznivé. Jak tomu zabránit? Nic jednoduššího. Prostě stačí změnit Petra na Petera nebo Piotra apod.

Lze jen těžko uvěřit, že této podivínské pověře mnohdy věří i jinak seriózní lidé. Naštěstí je to pověra spíš idiotská než nebezpečná. Jiné filozofické pověry vypadají méně směšně, zato jsou často smrtelně nebezpečné.

O

OSVÍCENSTVÍ / Kulturní hnutí, jehož cílem bylo nahradit náboženskou, resp. politickou autoritu tzv. *rozumem. Podstatným rysem osvícenství`^ víra v nutný *pokrok *lidstva ke „světlu a veškerému dobru”, to vše díky vševysvětlující vědě. S tím také souvisí *racionalismus neboli přesvědčení, že pro vědu neexistují otázky pro ni nedostupné a že jedině ona sama je onou blahodárnou silou podmiňující pokrok lidstva. Osvícenství, jež bylo základní vírou evropské inteligence 19. století, považují dnes kulturní lidé za pověru, protože 1) máloco je tak nejisté jako údajný pokrok lidstva; 2) je naopak jisté, že mnoho oblastí je vědě nedostupných; 3) věda sama často namísto slibovaného pokroku přinesla neštěstí (atomová bomba). Tato pověra je však integrálně rozšířena v zaostalých masách, navíc j i šíří komunistické strany celého světa. Proto je stále nebezpečná.

Rozdíl mezi osvícenstvím a *pozitivismem spočívá v tom, že osvícenství uznává rovněž roli filozofie, kdežto pozitivismus ztotožňuje tzv. rozum s metodou přírodních věd a je proto zatížený *scientismem.

Příčiny vzniku osvícenství z. především jedné z jeho součástí, víry v pokrok, zůstávají doposud v mnohém ohledu neobjasněné. Svoji roli tu nepochybně sehrálo zneužívání autority, a to zvlášť u představitelů náboženství, kteří začali rozhodovat o věcech patřících do oblasti vědy, přestože předmětem náboženství jsou věci mimosvětské (existenciální, metafyzické atd.). To také zčásti vysvětluje nepřátelský postoj osvícenství k náboženství.

Viz též: pokrok, racionalismus, scientismus.

p

PACIFISMUS / Pacifismus je v podstatě totožný s přesvědčením, že mír je žádoucí stav a že je třeba se o něj zasazovat. V praxi se však pacifismus obvykle projevuje v podobě dvou pověr: 1) že míru lze dosáhnout odzbrojením mírumilovných národů; 2) že jakákoli válka je morálně nepřípustná. Zkušenost nám bohužel říká, že odzbrojení mírumilovných národů má za následek jejich ovládnutí národy jinými, agresivními, jež nakonec rozpoutávají válku proti sobě podobným dravcům. Proto nemůže obstát tvrzení, že každá válka je nespravedlivá, neboť existují okolnosti, za nichž v souladu s normálním cítěním přichází ke slovu samozřejmá povinnost bránit se zbraní v ruce práva těch, za něž odpovídáme. Pomocí následujícího fiktivního příkladu si můžeme tuto pravdu názorně objasnit. K farmáři na divokém Západě přichází soused a svěřuje mu svoji šestiletou dcerku, protože odjíždí do města a doba je - jak sám říká - neklidná. Proto náš farmář vyčistí pušku a nabije ji. Děvčátko si hraje na dvoře, kam náhle vtrhne bandita a rozmáchne se klackem, aby dítěti roztříštil lebku. Otázka zní: smí na něj farmář vystřelit? Z hlediska zdravého rozumu zní odpověď takto: samozřejmě, nejen že smí vystřelit, ale kdyby nevystřelil, byl by hoden pohrdání, protože jeho svatou povinností bylo chránit život dítěte, které mu bylo svěřeno. A v obranné válce jde velice často zcela jednoduše o životy našich spoluobčanů, jak tomu také bylo během druhé světové války. Proto je zcela evidentní, že ozbrojený boj na obranu sociální skupiny je nejen přípustný, ale že jde o morální příkaz. Pilsudski napsal v roce 1908: „Kdybych chtěl vítězit bez boje, a to bez boje na ostří zbraní, potom bych nejen nebyl bojovník, ale byl bych jednoduše hovado mlácené klackem nebo nahajkou.”

Pacifismus vychází ze sentimentalismu: jak by bylo krásné, kdybychom se mohli vyhnout válkám! Válka je hrozná a ošklivá věc. Dochází tu k záměně estetických hodnot s morálními a zapomíná se, že často jsou dobré a nezbytné i nehezké věci (jako například operace). Pacifismus proto plně zasluhuje být označen jako pověra, a to i přes ušlechtilost některých svých vyznavačů. Říkám některých, protože pacifismu velice často používají potenciální agresoři k morálnímu odzbrojení svých budoucích obětí.

PATRIOTISMUS / Láska k vlasti a ke krajanům není ani v nejmenším pověrečná, nýbrž jde o ctnost, již je záhodno pěstovat, stejně jako rodinnou lásku apod. Avšak s patriotismem jsou spojovány dvě vzájemně si protiřečící pověry. Jedna z nich přikládá lásce k vlasti příliš velkou váhu a činí z patriotismu předsudečnou pověru * nacionalismu. Opačná pověra rovněž směšuje patriotismus s nacionalismem nebo dokonce s *rasismem a šmahem ho odsuzuje. Jde-li o ztotožňování patriotismu s nacionalismem, stačí si uvědomit, že ten, kdo má rád vlastní zemi, nemusí z ní mít nutně modlu a ostatními zeměmi pohrdat nebo je dokonce mít v nenávisti. Ani nemusí nevyhnutelně považovat národ za „nejvyšší dobro”, jak to žádá nacionalismus. Dělat z patriotismu nacionalismus je proto pověra.

Mnohem horší je druhá v dnešní době rozšířená pověra. Zastávají ji mnozí lidé, obzvlášť tzv. levičáci (pojem, u něhož se jen velice těžko lze dopátrat, jaký má vlastně smysl): každý, kdo se odvažuje tvrdit, že má svoji zemi raději než například Ekvádor nebo Vietnam, je obviňován z „rasismu”. Každý, kdo je nucen volit a rozhodne se dát přednost svému krajanu před cizincem, je pak považován za rasistického zločince na způsob hitlerovců. Že je toto pověra a že má každý člověk svaté právo dbát především o lidi sobě blízké, aniž tím sledoval nadřazenost té či oné rasy nebo národa, je snad nabíledni.

Následující (pravdivá) anekdota nám pomůže osvětlit, co tu máme na mysli. Jeden můj přítel měl velice nehezkou a šilhavou matku. Byla navíc kleptomanka a také už jednou byla ve vězení za krádež. Jednou se ho někdo zeptal: „A proč ji tedy tolik miluješ, že ji stavíš nad všechny ostatní?” Odpověděl: „Proč? No přece proto, že je to moje matka!” Více méně stejný je vztah každého poctivého člověka k jeho vlasti. Kdo to popírá, je obětí pověry. Základem tohoto předsudku je pověrečná víra v *lidstvo a rovnost lidí.

Viz též: nacionalismus.

POKROK / Víra v nepřetržitý pokrok ““lidstva, v postup ke stále vyšší a lepší úrovni, k ráji na zemi, ke „světlu” a kdoví k čemu všemu ještě je jedna z nejškodlivějších pověr, kterou nám dalo do vínku 19. století a která má ještě dnes pod kontrolou značné územní prostory, obzvlášť v zemích zaostalých a socialistických, kde se nám s pokrokem vnucují komunistické strany. Její obsah je zhruba následující: člověk je ve své podstatě tvor pokrokový, tj. stává se jako druh stále lepším a dokonalejším. Jeho zdokonalování se projevuje ve všech oblastech. V oblasti světonázorové přechází člověk od pověry k vědě. V oblasti vědy si osvojuje stále větší znalosti, ve sféře techniky dosahuje stále lepšího ovládání světa. I v morálce se neustále stává jiným a lepším. V politice ustavičně objevuje stále dokonalejší formy vlády. V umění vytváří stále dokonalejší díla. Pouze v ““náboženství neexistuje žádný pokrok, protože náboženství je pověra, kterou ovšem pokrok účinně eliminuje. A protože pokrok přináší tak skvělé výsledky, je první a nejsvětější povinností každého zdravého člověka sloužit pokroku lidstva, jemuž se sluší všechno a všechny podřídit. Tento názor, velice rozšířený v 19. století a ještě před druhou světovou válkou, dnes v civilizovaných zemích naprostá většina vzdělaných lidí odmítá. Lepší poznání podmínek víry v pokrok a zkušenost, kterou lidstvo prožilo v našem století, jasně ukázaly, že tato víra je prostě a jednoduše pověrečná. Vezměme to popořádku: víru v pokrok pocházející z období ““osvícenství (kdy byla ještě zcela neopodstatněná), podpořila Darwinova evoluční teorie a rovněž rozvoj novodobých přírodních věd a techniky. Zoologie potvrdila, že ve světě zvířat se projevuje neustálý pokrok. Tento poznatek se pak přenesl na dějiny lidstva. Stejně jako savci znamenali v živočišné říši pokrok ve srovnání s ptáky, znamená analogicky novověký člověk pokrok ve srovnání s člověkem starověku nebo středověku. Podobné přenášení biologických kategorií na naše dějiny je však zcela neopodstatněné, kromě jiného také proto, že jde o velice krátké dějinné údobí. Skutečně dobře jsou nám známy pouze poslední tři tisíce let, což je něco kolem jednoho sta generací a sto generací znamená v rejstříku biologického vývoje nanejvýš základní jednotku. A hovořit v rámci této biologické jedné sekundy o pokroku je pověra. Lepší poznání dějin kultury nám zároveň umožnilo si ověřit, že pokrok v této oblasti je spíš výjimkou, že se projevuje v relativně krátkých obdobích a pouze v některých oblastech kultury. Je pravda, že počínaje 17. stoletím došlo k neuvěřitelnému rozvoji přírodních věd a z nich vzešlých technologií. Imponující jsou obzvlášť výsledky technických věd. Ale v dějinách, nakolik je nám známo, neexistuje u lidstva žádný morální pokrok. Přesněji řečeno: v rámci jednoho období, jedné civilizace skutečně nezřídka dochází k pokroku. Evidentní je například pokrok ve starověkém Egyptě od panování Hyksosů do XVIII. dynastie. Ale po morálním pokroku zpravidla následuje krok zpět. Zůstaneme-li u Egypta, tak postavení ženy v Novém státě (16.-19. století před Kristem) bylo lepší než je v současnosti ve Švýcarsku. A v temže Egyptě nyní převládá islám, podle něhož žena údajně nemá ani duši. Označovat to za pokrok by znamenalo nejapný žert. Kromě toho jsme ve 20. století zažili zločiny v podobě masových vražd, k nimž docházelo v nelidsky krutých německých a ruských táborech, skutečnou genocidu, jakou jsme v Evropě prakticky nikdy nezažili. Hovořit o neustálém morálním pokroku lidstva je proto pověra. A v několika dalších oblastech se věci mají podobně. Není například tak úplně samozřejmé, že by nynější formy vlády měly být o tolik lepší než vlády starověku, jak se často má za to. Skutečnost je taková, že čtyři pětiny zemí jsou ovládány více méně krutými diktátory, horšími než byli dříve faraónové nebo římští císaři.

A něco podobného můžeme dnes říci o čisté vědě nebo o umění. Jisté je jedno: počínaje minimálně 17. stoletím jsme zažili značný pokrok v oblasti různých technik. Byla například vynalezena nová technika zapisování melodií (proto mohly vzniknout velké opery, oratoria atd., která nikdy předtím neexistovala). Vznikly nové stavitelské techniky (beton), které umožnily nové architektonické formy. Rovněž v logice umožnila značný pokrok aplikace formalistických postupů. Položíme-li si však otázku, je-li některý novodobý malíř lepší než Michelangelo jenom proto, že má k dispozici lepší malířské techniky nebo že je z analogického důvodu Frege lepší logik než Diodoros z Kronu, potom jsme nuceni odpovědět, že nevíme. V žádném případě není jasné, zda v podstatných věcech vůbec kdy k nějakému pokroku došlo.

Z toho plyne, že tvrzení o existenci neustálého všeobecného pokroku lidstva je 1) zcela a naprosto nepodložené; 2) v rozporu s dostupnými fakty. A jde-li o záležitosti spadající do oblasti vědy, o nichž bychom museli rozhodovat a priori, měli bychom co do činění s typickou pověrou. Je pravda, že určitý rámcový pokrok jednotlivců i národů možný je. O takový pokrok je také třeba se zasazovat. Ale výše popsaný „pokrokový” přístup je pověra.

Viz též: demokracie, historiozofie.

POVĚRA / Viz předmluvu. Lze rozlišovat dva druhy pověr, relativní a absolutní. Relativní pověra je přesvědčení, jež je v rozporu s naším světovým * názorem. Tak například řecko-římské * náboženství bylo pověrou pro křesťany a křesťanství bylo pověrou pro lidi ““osvícenství. Absolutní pověra je naopak tvrzení evidentně nepravdivé, tj. takové tvrzení, jež buď postrádá smysl nebo je v rozporu s fakty, zákony ““logiky resp. s obecně přijímanými zásadami uvažování. Tento slovník je v podstatě antologií podobných absolutních pověr. Absolutní pověrou je například ““dialektika, protože je v rozporu s evidentními fakty. Existuje také pověra o pověře samotné. Ta konkrétně spočívá ve směšování obou druhů pověr - za absolutní pověru je pak považováno něco, co je pouze relativní pověrou. Názorným příkladem této pověry je názor představitelů osvícenství, že náboženství nejsou nic jiného než pověry. Náboženství jistě jsou v rozporu se světovým názorem osvícenství a jako taková jsou z jeho stanoviska pověrami, ale pouze relativními pověrami. Nejsou však pověrami absolutními, protože nejsou v rozporu ani s fakty ověřitelnými vědou (autentické náboženství se netýká vědou ověřitelných fakt), ani se zákony logiky. Když tedy zmínění představitelé osvícenství tvrdili, že všechna náboženství jsou absolutní pověry, stávali se obětmi pověry o pověře.

Viz též: náboženství, osvícenství, světový názor, věda.

POZITIVISMUS / Pověrečná filozofie, kterou v nové době vynalezl francouzský filozof Auguste Comte. Podle ní nám mohou poskytnout odpověď na všechny otázky, které si může klást náš rozum, pouze „pozitivní”, tj. přírodní vědy. Všechno ostatní je pověra. Podle její novější formy, neopozitivismu, je všechno ostatní nesmysl, *blábol. Pozitivismus je také obyčejně spojován s přesvědčením, že skutečnou hodnotu má pouze smyslové poznání (Comte upíral vědeckost i psychologii). Jak výstižně prohlásil N. Hartmann, bylo by lepší dát této filozofii spíš název negativismus než pozitivismus, protože její podstata spočívá v negaci jakéhokoli jiného lidského poznání. Pokrok, neobyčejně rozšířený v 19. století a dosud v některých vědeckých kruzích, ztrácí v poslední době své pozice vlivem ještě radikálnější pověry, jíž je ““skepticismus. Že je pozitivismus pověra, vyplývá z prosté skutečnosti, že se metody přírodních věd nedá při řešení celé řady otázek použít. Například otázek morálních, protože vědy mohou hovořit pouze o tom, co je, nikoli o tom, co má být. Podobně jsou mimo dosah přírodních věd otázky ve vlastním smyslu filozofické. Psycholog-přírodovědec sice může odpovědět na otázku, jaký je průběh a vzájemná podmíněnost psychických jevů u člověka, ne však na otázku, co je *duše, zda je nebo není věc (res). \€dec jako vědec nemůže rovněž ocenit logickou hodnotu své vlastní metody - nemůže například odpovědět, zda přírodní vědy mohou dosáhnout jakékoli ““jistoty nebo alespoň určitého stupně pravděpodobnosti, protože tyto otázky přesahují meze i možnosti jednotlivých věd a spadají do oblasti filozofie. A konečně není rovněž možné odpovědět pomocí přírodovědné metody na otázky ““existenciální, protože se tato metoda zabývá výlučně zkoumáním jevů, které se nacházejí uvnitř světa, kdežto existenciální problémy se nalézají, lze-li se tak vyjádřit, na samotném pomezí světa, ne ve světě. Zastáncipozitivismu tvrdí, že tyto otázky nemají smysl a že proto patří výlučně do oblasti citů a podobně. To je však silně pověrečné a zcela nesmyslné tvrzení. Proč bychom se nemohli vážně ptát, dává-li metoda přírodních věd jistotu nebo nedává? Proč by měla být tabu otázka vztahu duše a těla? Na toto nemají zastánci pozitivismu žádnou odpověď. Vydali zkrátka dekret, že to má být tak a ne jinak. Ale podobné dekretování je vlastně pověrou. Příčin úspěchu pozitivismu je několik. Nejzávažnější je nejspíš fascinace, jakou pro lidi 19. a rovněž 20. století (do doby před druhou světovou válkou) znamenaly ohromující výsledky přírodních věd a z nich vycházející techniky. Od potvrzení výtečnosti těchto výsledků byl už jenom krůček k pověrečnému tvrzení, že člověku je dostupná pouze metoda přírodních věd. Jinou příčinou pozitivismu byl světový názor ““osvícenství. A konečně je také třeba přiznat, že mnohé v tomto ohledu zavinili představitelé syntetické ““filozofie, kteří od 16. století praktikovali nevědeckou filozofii. Mnohým lidem se tehdy zdálo (mj. díky naprosté neznalosti starší filozofie), že můžeme volit pouze mezi jejich báchorkami a pozitivismem. Ve skutečnosti však kromě přírodních věd a pověrečné syntetické filozofie existuje rovněž filozofie vědecká, jíž se dnes říká analytická filozofie. Ave světle této filozofie je pozitivismus pověra.

Viz též: filozofie syntetická, jistota, osvícenství, racionalismus, věda.

PRAVDA RELATIVNÍ / Tvrzení, že každá pravda je relativní, stejně jako mluvení o „mé pravdě” atd. je pověra. Ve skutečnosti není relativní žádná pravda a řeči o „mé pravdě” jsou prostě ““blábol. Říkáme totiž, že daná věta je pravdivá tehdy a pouze tehdy, má-li se to, co označuje, skutečně tak, jak je to označováno. Například výrok „v Praze nyní hřmí” je pravdivý v případě, že právě teď v Praze hřmí. Je pravdivý nebo nepravdivý zcela nezávisle na tom, cokoli já nebo někdo jiný o tomto hřmění víme nebo soudíme. Zde pověra vyplývá z matení dvou zcela odlišných věcí. Na jedné straně pravdy samotné a na druhé straně našeho poznání této pravdy. Věci se totiž mají tak, že lidské poznání pravdivosti výroků je vždycky lidské, tj. závislé na lidských subjektech a v tomto smyslu je tedy vždycky relativní, zatímco samotná pravda tohoto výroku nemá s poznáním nic společného: věta je pravdivá nebo nepravdivá zcela nezávisle na tom, zda někdo tuto pravdivost či nepravdivost zná nebo ne.

U našeho příkladu předpokládáme, že v daném okamžiku v Praze skutečně hřmí, ale může se stát, že jeden člověk, například Jan, ví, že tomu tak skutečně je, zatímco druhý člověk, dejme tomu Karel, to neví a usuzuje proto, že v Praze nehřmí. V tom případě Jan ví, že uvedená věta „v Praze nyní hřmí” je pravdivá, ale Karel to neví. Jejich poznání je tedy závislé na tom, kterému z nich patří: jinými slovy je relativní. Ale nezávisí na tom pravdivost či nepravdivost výroku. Dokonce i kdyby nikdo nevěděl, že v Praze nyní hřmí a v Praze přitom hřmělo, byl by i tehdy náš výrok absolutně pravdivý, nezávisle na tom, co o tom ví Karel nebo Jan. Dokonce i takové výroky jako „počet hvězd v Mléčné dráze je dělitelný sedmnácti”, o nichž nikdo neví, zda je to pravda či nikoli, jsou pravdivé nebo nepravdivé.

Řeči o „relativní” nebo „mé” pravdě jsou tudíž *blábolení, stejně tak je blábolem výrok „Visla relativně protéká Polskem”. Aby se vyhnul blábolu, musí zastánce této pověry tvrdit, že žádná nám dostupná pravda neexistuje a přistoupit na stanovisko ““skepticismu, což je jen jedna z dalších pověr.

Právě na tuto relativitu se dají převést i všechna jiná tzv. pojetí pravdy, například pojetí pragmatické, dialektické atd. Všechny tyto pověry se odůvodňují některými nejasnostmi čistě technické povahy, ale v podstatě vyplývají ze skeptického postoje člověka pochybujícího o možnosti poznání čehokoli. Ony čistě technické nejasnosti jsou zdánlivé. Někdo například tvrdí, že výrok „v Praze dnes hřmí” může být dnes pravdivý, ale zítra už může být nepravdivý. Nebo že výrok „prší” je pravdivý v Chebu, ale nikoli v Olomouci, protože v Chebu prší, kdežto v Olomouci svítí slunce.

To je nedorozumění. Stačilo by uvedené věty upřesnit, říci například že slovem „nyní” mám na mysli 1. červenec 1987, desátou hodinu večer a patnáctou minutu, abychom údajnou relativnost vyvrátili. Pravda je buď nepodmíněná, nebo vůbec neexistuje. Tvrzení, že žádná pravda není, je proto pověra.

Viz též: relativismus, skepticismus.

PROLETARIÁT / Proletariát je doslova třída lidí, kteří nemají nic kromě dětí (latinsky proles). V Marxově době byl průmyslový proletariát skutečně třídou ubožáků. V současné době však proletáři netvoří příliš velké procento obyvatelstva. *Marxismus spojuje s proletariátem hned několik pověr.

1. Tvrdí, že proletariát je dělnická třída. Ale v socialistických zemích se mezi proletáře počítá i byrokracie. Navíc tvrzení, že proletáři nic nevlastní a stávají se stále zbídačenějšími je evidentně falešné: většina dělníků v průmyslově vyspělých zemích se těší stále rostoucímu blahobytu.

2. Podle jiné marxistické pověry je proletariát „pokroková třída”, jež je nositelkou nadějí lidstva a proto je ušlechtilejší, lépe rozumí dějinám atd., atd. To všechno jsou pověry. Experimentální výzkumy ukázaly, že na proletariát lze aplikovat vše, co víme o *lidu. Víra v jeho nadřazenost je pověra.

3. Pověrou je konečně také tvrzení, že komunistická strana je stranou proletariátu. Tuto stranu ve skutečnosti vedli a často také tvořili * intelektuálové, tj. lidé, kteří nikdy nebyli dělníky. Proto se skuteční pracující v mnoha zemích mnohdy bouřili a bouří proti údajné vládě proletariátu, která ve skutečnosti byla a je vládou skupiny *intelektuálů a ““byrokratů.

Viz též: byrokracie, intelektuálové, marxismus.

PŘEVTĚLOVÁNÍ / Z Indie k nám zavlečená pověra, podle níž se ““duše po smrti člověka převtěluje do různých zvířat, jiných lidí atd. Tato pověra se opírá o předpoklad, že duše je věc, cosi na způsob kousku dřeva, který může přecházet z jednoho lidského těla do druhého. Skutečnost je ovšem taková, že duše není „kus”, ale základním prvkem určitého těla a proto, je-li touto duší, přísluší k tomuto tělu, k žádnému jinému. Lze si skutečně myslet, že duše existuje i po smrti člověka (viz ““nesmrtelnost), protože v tom není žádný rozpor, avšak představa duše přecházející z jednoho těla do druhého rozporná je, a tudíž je i pověrečná. Je skutečně skličující a kompromitující, že se obětí této pověry stává řada Evropanů a Američanů. Podle nedávné ankety časopisu La Croix věří v převtělování 29 procent Francouzů.

Viz též: duše, nesmrtelnost.

PSYCHOANALÝZA /Tvůrce psychoanalýzy Sigmund Freud se velice zasloužil o potření dvou nebezpečných pověr: ““materialismu, jenž popírá existenci duše a ““pozitivismu, který upírá psychologům právo hovořit o předmětech, které se nacházejí mimo zkušenost (o tzv. teoretických objektech). Psychoanalýza se také v rukou skutečných znalců osvědčila jako prospěšná terapeutická metoda. Avšak samotný Freud a jeho nástupci učinili z psychoanalýzy něco na způsob všezahrnujícího světového názoru. Přitom jde o dva evidentní nesmysly. Na jedné straně postupuje psychoanalýza tak, jako kdyby člověk byl pouze duší, jako kdyby neměl tělo a tělo nebylo podstatnou součástí jeho bytosti, což není pouze omyl, ale také pověra. Na druhé straně se Freud a jeho nástupci snažili v samotné lidské psychice vše, pokud jde o motivaci, redukovat na jeden druh zážitku - Freud na sexuální, Adler na sociální atd. Další pověrou je už samo považování psychoanalýzy za „vědecký světový názor”, protože žádný takový světový názor neexistuje, ani existovat nemůže.

Viz též: duše, pozitivismus, světový názor.

PSYCHOLOGISMUS / Pověra spočívající v redukci logiky a často i jiných věd na psychologii. Předmětem těchto věd jsou podle psychologismu jevy, které probíhají v lidské psychice. Takže matematik se zabývá nikoli čísly, ale představami počtů ve své hlavě. Diskutují-li dva zoologové o krokodýlech, nehovoří vlastně o těchto zvířatech, ale o představách krokodýlů ve svých hlavách atd. Základem psychologismu je slepota vůči existenci ideálních jsoucen, jakými jsou například počty.

Psychologismus, velice rozšířený koncem 19. století, překonala většina filozofů ve 20. století (Frege, Moore, Husserl).

Viz též: logika.

R

RACIONALISMUS / Je nutné odlišovat přinejmenším dva významy slova racionalismus, široký a užší, osvícenský. V širokém smyslu slova není racionalismus pověra, pověrou je naopak jeho opak, •iracionalismus. V tomto širším pojetí je racionalismus jednoduše postulát, požadavek, aby člověk vždycky jednal rozumně, a to jak při volbě výroků, které považuje za pravdivé, tak i při rozhodnutích, která se týkají jeho činnosti. A „rozumně” zde znamená totéž co „souvisle”, „soudržně”, a to „způsobem, jenž neobsahuje rozpor” a zároveň „způsobem, jenž je v souladu s direktivami přijatými v dané oblasti”. Potom říkáme, že člověk, který se chce vypravit z Brna do Curychu, postupuje racionálně, volí-li cestu přes Vídeň; choval by se naopak neracionálně, kdyby jel do Curychu přes Kyjev, protože by taková volba byla v rozporu s cílem jeho cesty. Naopak v onom užším, „osvícenském” smyslu je racionalismus pověra. Spočívá totiž v tvrzení, že * rozum, tj. zkušenost a úsudek postačuje k tomu, abychom nalezli odpověď na všechny otázky, které si člověk může položit. Racionalismus v tomto významu odmítá jak *autoritu, tak *víru. Ze je podobný racionalismus pověra, vyplývá ze skutečnosti, že rozum sám nedokáže dát odpověď na otázky týkající se morálky, na otázky existenciální, a že racionální, „vědecký”, světový názor není v tomto smyslu možný. Racionalismus v tomto užším smyslu tvoří součást tří jiných pověr. Ve spojení s vírou v *pokrok tvoří jádro filozofie *osvícenství;

redukuje-li smysl pojmu „rozum” na metodu přírodních věd vytváří *pozitivismus, jenž se ve spojení s vírou v ““jistotu výsledků vědy stává ““scientismem.

V současnosti racionalismus hodně ztrácí ze svého vlivu; do té míry, že začíná silně převažovat opačná pověra, jíž je * iracionalismus.

Viz též: autorita, iracionalismus, osvícenství, pozitivismus, rozum, scientismus, víra.

RASISMUS / Existují dvě rasistické a dvě protirasistické pověry. Nejznámější formou rasismu je názor, že nejen že existují vyšší a nižší lidské rasy (což je pravděpodobné), ale že rovněž víme, která rasa je vyšší nebo nižší, což je ovšem hloupost, neboť nic takového nevíme. Jiná pověra v Německu třicátých a následujících let ve spojení s výše uvedenou pověrou tvrdila, že nejlepší je rasa nordická a že těmito nordiky jsou vlastně Němci. Zatím se však zjistilo, že procento nordiků je mezi Němci malé, dokonce menší než mezi polskými Židy. Humorným, ale nanejvýš výstižným vyjádřením pověrečnosti tohoto tvrzení byl vtip z období kolem roku 1935: dokonalý Němec má být blonďák jako Hitler, krásný a urostlý má být jako Goebbels, štíhlý jako Goering a jmenovat se musí nějak podobně jako teoretik hitlerismu Rosenberg. Opačnou pověrou je naopak názor, že žádné lidské rasy neexistují nebo že mezi nimi neexistují žádné rozdíly. Druhá pověra označuje za rasismus každý odpor či alergii vůči cizincům, a to i tehdy, patří-li tito cizinci ke stejné rase jako my (například alergii Švýcarů vůči Italům), jako rasismus bývá dokonce označován i ““patriotismus.

Pravda je, že zcela evidentně existují různé lidské rasy, ačkoliv to nejsou právě ty, které si lidé běžně představují. Neexistuje například „bílá rasa”, ale ras s bílou kůží známe hned několik. Podobně neexistuje ani „černá rasa” a mezi lidmi s tmavou barvou kůže existují rasy, které patří mezi nejkrásnější, jaké známe (například někteří Zuluové) - a vedle nich rasy z estetického hlediska opravdu nehezké. Ale z toho, že lidské rasy existují, ještě vůbec neplyne, že o nich něco víme. Víme toho dokonce méně, než bychom mohli vědět, protože horliví zastánci antirasismu ztěžovali, a někdy dokonce znemožňovali jakékoli zkoumání lidských ras. Proto prakticky nevíme, která rasa je vyšší nebo nižší. Jisté ovšem je, že různá tvrzení rasistů jsou čirá pověra. Tak například báchorky o jakési „židovské rase”, která, jak to prokázaly předválečné výzkumy polských antropologů, vůbec neexistuje. Jinou pověrou je například víra, že Poláci a Němci patří ke dvěma různým rasám: přitom značné procento Němců má polské příjmení (dva vůdcové německých revanšistů se jmenují Hupka a Czaja) a naopak mnozí Poláci maj í příjmení německá.

Navíc se Němci ve třicátých letech nechali těmito pověrami natolik pobloudit, že se v jejich jménu dopustili masového vyvražďování miliónů lidí: Židů, ale také Poláků, Cikánů (Romů), a jiných. Rasismus také může sloužit jako názorný příklad toho, co může vzejít z pověry, nevypořádáme-li se s ní včas. V současné době vládne rasismus v některých zaostalých zemích (především afrických), ale jinde ve světě ztratil popularitu. Šíří se však dvě protirasistické pověry: popírání existence lidských ras vůbec a ztotožňování xenofobie (nechuť vůči cizincům) nebo dokonce patriotismu s rasismem. Věci dospěly tak daleko, že každý, kdo si dovolí tvrdit, že dává svému krajanu přednost před cizincem, je napadán a odsuzován jako rasista. Mělo by snad být jasné, že jde o pověru.

Rasismus je typickou pověrou také proto, že se dá jen velice těžko odhalit nějaká reálná potřeba, z níž by mohl vycházet, jak tomu běžně bývá u jiných pověr. Zdá se, že rasismus je dílem literátů a politiků, kteří jej vymysleli na podporu svého *nacionalismu a že tedy vždy stojí v jeho pozadí nacionalistická pověra. Zatímco podklad protirasistické pověry je jasný: je jím především *humanistická pověra, podle níž se člověk natolik liší od zvířat, že nepodléhá přírodním zákonům.

Viz též: humanismus, nacionalismus, patriotismus, rovnost.

REINKARNACE / viz: PŘEVTĚLOVÁNÍ

RELATIVISMUS / Pověra vyjadřovaná ve formě výroku „všechno je relativní”. Podstatou relativismu je generalizace teorie relativity, která se týká výroků o pohybu těles, na všechny výroky bez výjimky. Teorie relativity například učí, že věta „A je v pohybu” vlastně znamená, že „A je v pohybu vzhledem k C”. Například výrok „láhev na stole v jídelním voze je v pohybu” znamená, že je v pohybu z hlediska člověka ve stanici, ale nikoli z hlediska cestujícího, jenž sedí v restauračním voze. Relativismus toto tvrzení zevšeobecňuje a říká, že každý výrok, který tvrdí „A je B”, znamená totéž co výrok „A je B vzhledem k C”. Např. věta „Praha leží na Vltavě” znamená přísně vzato totéž co „Praha leží na Vltavě vzhledem ke Karlovi”, ale vzhledem k Ludvíkovi možná neleží. Rovněž tak výrok „Olga spí” znamená totéž co „Olga spí vzhledem k Markétě”, ale je možné, že „Olga nespí vzhledem k Natálii”. Takto chápaný relativismus je pověra, protože i když velice mnoho výroků je relativních, některé zcela evidentně relativní nejsou. Obzvlášť věta „pravda je relativní” je zcela „nerelativní” nepravda, má-li vůbec nějaký smysl, protože výrok „P je pravdivé tehdy a pouze tehdy, znamená-li totéž co P” je fakt, a to bez ohledu na lidi, kteří o tom vědí nebo nevědí.

Relativismus je v podstatě jenom elegantnější forma *skepticismu. Příčinou jeho popularity je rozklad společnosti, ztráta důvěry ve zdravý rozum a z ní plynoucí přijímání pověr, které jsou s ním v rozporu.

Viz též: pravda, skepticismus.

RENESANCE / Renesance je téměř dvě a půl století trvající přechodné období mezi evropským středověkem a novověkem. V tomto období se uskutečnily významné změny, došlo například ke skvělému rozvoji vědy a umění. U renesance je třeba odlišovat různé její součásti i různé rozvojové fáze. S nimi jsou také spojeny rozličné pověry, jež se natolik zakořenily, že se novodobá věda dodnes pokouší je s vynaložením velikého úsilí vyvrátit 1. První a pochopitelně hlavní pověrou je přesvědčení (k němuž se koneckonců hlásilo mnoho představitelů renesance), že znamenala obrození, zmrtvýchvstání kultury a civilizace po dlouhém období temného „středního věku”, barbarské přetržky mezi dvěma obdobími kultury. Je to pověra, která je dílem naprosté neznalosti středověku a úzkých souvislostí mezi středověkem a renesancí. Všimněme si pouze dvou zcela odlišných oblastí, poezie a ekonomiky. Dante žil ve 13. století, a tudíž ve vrcholném středověku, Petrarca ve 14. a ne v 16. století. A jde-li o hospodářský život, potom jeho autentická renesance spadá rovněž do 13. století, v němž došlo ke skvělému rozvoji obchodu a bankovnictví. Dokonce i vyprávění o tom, že renesance objevila antické autory, je pověra. Jak nyní víme, byly v té době objeveny pouze dva staré řecké rukopisy - všechny ostatní už na Západě (především ve Francii) byly, a to proto, že západní Evropa prožila již ve 12. a 13. století jiný návrat k antice, spojený s velkým zájmem o člověka a přírodu.

2. Jiná pověra spočívá ve směšování dvou vzájemně protilehlých složek renesance, jmenovitě tzv. *humanismu s novou přírodovědou. Humanismus je nepřátelsky naladěný vůči jakékoli logice, rozumu, proti přírodovědě, kterou považuje za „mechanickou” práci nedůstojnou kulturního člověka, jenž má být spisovatelem, rétorem, politikem. Postava renesančního člověka, jenž by se zároveň podobal Erasmovi Rotterdamskému i Galileovi, je mýtus a víra v údajné jednolité renesanční vidění světa je pověra.

3. Třetí pověra spočívá ve vynášení filozofie renesance jako něčeho „velikého” ve srovnání se *scholastikou, která ji předcházela. Pravda je však jiná. Odmyslíme-li si Mikuláše Kusánského (jenž nemá s duchem renesance nic společného) a Galilea (jenž žil na jejím konci), nejsou lidé renesance, jak výstižně řekl Kristeller, dobrými ani špatnými filozofy, protože filozofy vůbec nejsou. Často jde o vynikající spisovatele, znalce textů starověku, kteří se dokážou vysmívat, být vtipní, tvořit literární veledíla, ale s filozofií mají společného jen málo. Stavět je do protikladu s mysliteli středověku není nic než pouhá pověra.

Jinou pověrou je přesvědčení, že renesance znamená násilnou revoluci, naprostou roztržku s minulostí. Je pravda, že v oné době došlo k hlubokým přeměnám, ale všechny tyto změny organicky souvisejí s minulostí a u každého konkrétního případu lze ukázat, kdy a kde došlo - v lůně středověku - k jejich zrodu. Věci došly tak daleko, že jeden z nejlepších znalců renesance Huizinga ji nazval „podzimem středověku”.

5. A konečně je pověrečné rovněž tvrzení, že všichni nebo téměř všichni lidé renesance jsou duchovně protestante, monisté, ateisté nebo racionalisté. Úplný opak je pravdou: drtivá většina vynikajících osobností renesance, a ve filozofii téměř všichni, od Leonarda přes Ficina ke Galileovi a Campanellovi byli katolíci, často horliví vyznavači a zastánci katolické víry, jako například Marsiglio Ficino, jenž se ve svých čtyřiceti letech stal knězem a je tvůrcem novodobé katolické apologetiky.

Viz též: novověká filozofie, scholastika.

REVOLUCE / V doslovném smyslu je revoluce totéž co převrat, ale prakticky označuje ne každý převrat, ale pouze převrat ozbrojený, jehož cílem je získat moc. Z této oblasti se slovo přeneslo do jiných a hovoří se o revoluci ve fyzice nebo ve sportu. Revoluce může někdy být nejenom morálně přípustná, ale může být i povinností, zejména tehdy, je-li namířena proti usurpátorovi, jenž si neoprávněně přivlastňuje moc, nebo proti tyranovi, jenž ji vykonává nespravedlivě. Pověrečná je však představa, že pokrok ve společnosti je možný pouze cestou revoluce. Protože každá revoluce přijde ve skutečnosti po všech směrech příliš draho, působí lidem nepředstavitelná utrpení a škody; kdo se chce tomu vyhnout, je nucen, nakolik je to možné, se vyhnout i revoluci. Víra v revoluci jako jedinou hybnou sílu pokroku je pověra.

ROVNOST / Mezi lidmi existuje zjevná nerovnost: jedni jsou mladí, j iní staří, jedni silní, druzí slabí, jsou lidé moudří i hloupí, jsou lidé šlechetní a jsou lidé zlotřilí. Proto jenom málokterá pověra je tak idiotská jako pověra, že lidé si jsou rovni. Skutečnost, že se tato pověra mohla do té míry rozšířit, má především dva důvody. Za prvé, přijetí fikce, že si lidé jsou jakoby rovni, se ukázalo prospěšné jako základ *demokracie i jako právní princip {rovnost před zákonem). Avšak každý člověk jen trochu při smyslech si je vědom, že tu jde pouze o prospěšnou fikci a že rovnost lidí je pověra. S tím souvisí ještě jiná pověra, jíž se říká „morální egalitarismus”

a podle níž máme všichni přesně tytéž závazky vůči všem lidem, jinými slovy že si jsou z tohoto hlediska všichni lidé rovni. Je pravda, že máme povinnost pomoci každému člověku bez výjimky, je-li v tísni, a v tomto smyslu se dá říci, že určitá rovnost mezi lidmi existuje. Ale nemůžeme-li pomoci všem, je jasné, že čím je nám někdo bližší, tím větší má právo očekávat naši pomoc. Vlastní děti mají například přednost před příbuznými, ti před sousedy, sousedé před ostatními krajany, krajané před cizinci atd. Morální egalitarismus, který to popírá a dokonce naopak tvrdí, že čím je nám někdo vzdálenější, tím má i větší právo na naši pomoc, je pověra. Viz též: altruismus, demokracie, elita, lid.

ROZPOR/Rozpor vzniká mezi výrokem a jeho negací-například mezi výrokem „prší” a výrokem „neprší”. Na druhém místě hovoříme o rozporu mezi názvem a týmž názvem, jemuž předchází negace: existuje rozpor mezi „bílým” a „nebílým”. Německý filozof Hegel, u nějž *logika (kam právě spadá teorie rozporu ) nepatřila k silným stránkám, si popletl s protikladem, protivou. Protiklad není mezi „bílým” a „nebílým”, ale mezi „bílým” a „černým”. Hegel rovněž věřil, že rozpory existují (a působí) ve světě. Je to šílená pověra: vyřkne-li někdo rozporná tvrzení, *blábolí, neříká jinými slovy nic. Předpokládejme, že se nás někdo ptá: jakou barvu má tato kráva? Řekneme-li, že je červená, má to, co říkáme, smysl - a to proto, že jsme z celého spektra zvolili jednu barvu, již také zahrnujeme do svého výroku o krávě. Když však hegelovec prohlašuje, že uvedená kráva je červená a zároveň nečervená, nečiní tím žádný krok k výpovědi, protože „červená” a „nečervená” tvoří dohromady celé spektrum. Hovoříme-li podobným způsobem, nic tím nevypovídáme, nepodstupujeme žádnou volbu. Hegelova řeč je typický blábol, nesmysl.

Hegelovu pověru si osvojil *marxismus, jehož vyznavači například neustále zaměňují protiklad dvou tříd s údajným rozporem, který má mezi nimi existovat, a vykládají různé báchorky o rozporech, jež prý tkvějí v samotné podstatě věci - a to není nic jiného než blábolení. Viz též: logika, marxismus.

ROZUM / Pojem rozum má přinejmenším tři různé významy. V tom prvním označuje uvážlivost jako protiklad nerozumnosti a hlouposti. V druhém případě rozum označuje schopnost zvažovat, vyvozovat závěry. V tomto svém druhém významu je rozum protikladem bezprostřední zkušenosti předmětu, * intuice. A konečně ve třetím, *osvícenském smyslu znamená „poznávat pomocí rozumu” totéž co „poznání cestou zkušenosti a z ní vycházejícího usuzování”, s vyloučením *autority a *víry. Rozumu v druhém smyslu se týká pověra vynalezená Němci, kteří už po víc než dvě století odlišují dva rozumy: první, jemuž říkají Verstand, nachází své uplatnění v empirických vědách a v běžném životě, zatímco rozumem v plném a hlubokém smyslu je až druhý rozum, který označují pojmem Vernunft. Tento rozum má za předmět totalitu světa atd., je proto typicky „filozofickou” schopností. Tento výmysl je pověra: člověk má pouze jeden rozum, který uplatňuje v různých oblastech, včetně metafyziky. Onen údajně vyšší, filozofický rozum je výmysl filozofů. Je třeba připomenout, že j iné jazyky postrádaj í poj my, které by odpovídaly pověrečnému rozumu Němců, v každém případě tomu tak je v angličtině, francouzštině, italštině i polštině (filozofická čeština odlišuje rozum a rozmysl, pozn. překl.).

Rozum ve třetím smyslu souvisí s osvícensky chápaným *racionalismem, jenž tvrdí, že rozum může dát odpověď na všechny otázky. S touto pověrou je často spojeno zbožnění rozumu. V době francouzské revoluce byl zaveden oficiální kult rozumu, zosobňovaného herečkou, jež stála na hlavním oltáři pařížské katedrály Notre-Dame (viz: *modlářství). Pověrečný charakter podobné víry je zcela evidentní.

Viz též: intuice, osvícenství, racionalismus.

S

SCIENTISMUS / Pověra velice rozšířená v 19. století, jež je často ještě dnes vyznávána v zaostalých zemích. Vyplývá ze spojení dvou pověr: *pozitivismu a víry v naprostou jistotu, které mohou dosáhnout přírodní vědy. Ve skutečnosti je ovšem pozitivismus i víra v absolutní jistotu výsledků přírodních věd pověra. Pokud jde o tzv. zákony (výsledky prvního stupně indukce) dosahujeme u meh často morální jistoty, tj. vysokého stupně pravděpodobnosti. Ale všechny velké teorie, které mají z hlediska filozofie největší význam, nejsou nikdy vybaveny jistotou ani v tomto smyslu. V současné době scientismus mnohé své vyznavače ztratil a lidé mají všeobecně spíš sklon propadat opačné pověře, jmenovitě ““skepticismu. Nicméně díky tomu, že má oporu v komunistických stranách a mezi zaostalými lidmi, o něž ani dnes není nouze, zůstává scientismus i nadále nebezpečnou pověrou.

Viz též: jistota, věda, pozitivismus.

SEKTY / Náboženská nebo parareligiózní společenství, která se vyznačují tím, že jejich příslušníci považují vůdce sekty, svého *guru za bezpodmínečnou ““autoritu, zároveň epistémickou i deontickou. Sekty mohou vznikat jak uvnitř velkých náboženských společenství (církví), tak i mimo ně, ale vždycky mají týž charakter: výroky guru jsou považovány za božské zjevení, jeho příkazy za absolutně zavazující ve svědomí atd. K jakým koncům to může vést, o tom svědčí různé vraždy a sebevraždy uskutečňované příslušníky sekt z příkazu guru. Sektářství je proto nebezpečná pověra.

Viz též: guru, náboženství.

SCHOLASTIKA / Druhé období středověké filozofie (11.-16. století). Pojmů scholastika a scholastický užívají často neodborníci v pejorativním smyslu, jenž zmíněné pojmy získaly v 18. století. Analogický přídech měl tehdy i pojem gotika, který označoval středověké umění. Opakování posměšků a falešných představ, které se svého času rozšířily (nejen v 18. století, ale také v renesanci), je pověra, která prozrazuje naprostou nevědomost. Šiřitelé této pověry s oblibou uvádějí jako typický příklad scholastické „subtility” problém, „kolik andělů se vejde na špičku jehly”, třebaže všichni scholastikové bez výjimky považovali anděly za mimoprostorové bytosti a podobnou otázku považovali za nesmysl. Skutečnost je taková, že scholastika, obzvlášť její vrcholné období (13. století), patří k neskvělejším epochám v dějinách filozofického myšlení. Výborně se tehdy rozvíjela *logika, ontologie, filozofie jazyka, filozofie člověka (antropologie) i jiné filozofické disciplíny. Známý historik filozofie Wl. Tatarkiewicz tvrdí, že „žádná filozofie, která se dlouho a důsledně rozvíjela jedním směrem, nikdy nedospěla k tak kompaktnímu a ucelenému systému pojmů jako scholastika”. Scholastika byla zároveň vědeckou filozofií - v tom smyslu, že byla zcela nezainteresovaná, objektivní a racionální.

Úpadek scholastiky způsobený výsměšnými zásahy renesančních spisovatelů se překrývá s počátkem nepochybně temného „středního” věku mezi dvěma živými epochami myšlení: scholastikou a současností. Většina toho, co získal starověk a středověk, byla úspěšně zapomenuta a bylo třeba počkat až na konec 19. století, aby filozofie mohla znovu navázat na scholastickou tradici. Proto je také užívání pojmu scholastický v pejorativním smyslu pověra a všichni, kdo jsou v této věci odborníci, je za takové považují.

Viz též: novověká filozofie, renesance, pokrok.

SKEPTICISMUS / Pověra, jež spočívá v pochybování o všem. Podle skepticismu pravdivé výroky neexistují, nebo v nejlepším případě o žádném z výroků nevíme, je-li pravdivý. V méně radikální verzi skepticismus tvrdí, že nikdy nemůžeme vědět s naprostou jistotou, je-li nějaký výrok pravdivý. Skeptikové svoji pochybnost vztahují dokonce na logiku, např. na zákon kontradikce, který tvrdí, že jedna a táž věc nemůže zároveň mít i nemít určité vlastnosti. Skepticismus můžeme považovat za svého druhu direktivu, program nebo strategii v poznání resp. v teorii, která se zabývá možností lidského poznání. V obou případech se lze lehce přesvědčit, že skepticismus znamená strašné nedorozumění a pověru. Považuje-li ho někdo za direktivu nebo strategii, je na místě otázka, k čemu může být taková strategie dobrá. Je skutečně možné každému doporučovat, aby nepřijímal jakékoli tvrzení, s nímž se setká, jako bernou minci, aby zkoumal jeho odůvodněnost atd., když cílem toho všeho může být pouze zjištění, které tvrzení je pravdivé. Kdybychom měli donekonečna pochybovat, rozložila by se nakonec i naše vůle a to by byl i konec veškeré lidské činnosti. Začnu-li pochybovat o existenci dveří, jimiž bych mohl opustit pokoj, bude velice těžké mě přinutit, abych z něj skutečně vyšel. Mám-li pochybovat, nerozpadne-li se křeslo, na němž se zrovna míním usadit, potom si na ně nemohu sednout. Skepticismus jako direktiva je jedním slovem nejen zcela a naprosto nepoužitelný, ale je i škodlivý, a to dokonce katastrofálně. Máme všechny důvody ho odmítnout.

Budeme-li skepticismus považovat za teorii, nijak to jeho situaci nezlepší. Protože potom je na místě položit skeptikům otázku, proč považují ta nejprostší a zcela samozřejmá tvrzení za pochybná (například to, že právě v tomto okamžiku sedím nebo že dvě a dvě jsou čtyři) a zároveň velice sebejistě vyslovují soudy o velice složitých záležitostech, jako je například lidské poznání. A není-li skeptik o svých názorech přesvědčen, že jsou pravdivé, proč je vůbec zastává? Skepticismus je pověra.

Své zastánce a vyznavače nachází skepticismus v dobách společenského úpadku. Tehdy podléhají rozkladu nejen společenské vazby, ale i lidé vyobcovaní ze společnosti ztrácejí duchovní půdu pod nohama a propadají zoufalství, což je vlastně skepticismus. Naopak v obdobích, kdy je společnost zdravá a tvořivá, se v ní se zastánci této pověry nesetkáváme.

Viz též: jistota, pravda, relativismus.

SMRT / Nijak nepřekvapuje, že v životě každého člověka velice závažnou událost, jíž je smrt, obestírá celé mračno roztodivných pověr. Některé byly převzaty ze starověku (mnohé například ze starého Egypta), jiné jsou výmyslem zcela novodobých filozofů, především *existencialistů, z nichž si někteří zasluhují pojmenování filozofové smrti.

Můžeme začít rovnou u nich: oni výše zmínění filozofové své výklady obvykle zahajují rozlišením strachu a úzkosti. Strach je, jak říkají, strach z něčeho, před něčím, například před zlým psem - avšak úzkost je strach z ničeho, strach před nicotou. Po tomto rozlišení se obvykle pouštějí do barvitého vylíčení úzkosti: člověk stižený úzkostí má pocit, že ztrácí půdu pod nohama, dělá se mu mdlo (závratě) apod. Toto je už samo o sobě pověra, a to hned z několika důvodů. Především proto, že úzkost je jev dobře známý psychiatrům, odborníkům specializovaným na tuto oblast, filozofové nám zde nemají co říci. A je skutečně zarážející, že jediný psychiatr mezi existencialisty, Karl Jaspers, se nestal obětí této pověry: věděl, že jde o patologický jev, který do oblasti filozofie nepatří. - Za druhé tu jde o pověru z toho důvodu, že se strach ze smrti (pomineme-li patologické stavy) nijak neliší od jiných druhů strachu. Za třetí tu máme co do činění s pověrou proto, že člověk, který skutečně pohlédl smrti do očí (jako většina příslušníků generace, k níž patří i autor těchto řádků), také ví, že ve chvíli, kdy je život v nebezpečí, se člověk nebojí smrti jako takové, ale bojí se ran, utrpení atd.

Ale hlavní pověra, kterou filozofové smrti šíří, je přehnaný důraz na přemýšlení o smrti. „Autentický” člověk musí podle jejich slov žít neustále s myšlenkou na smrt, tváří v tvář smrti. Kdo to nedokáže, není „autentický” a žije jako pokrytec. Mělo by být jasné, že tu jde o pověru, protože měl-li by člověk žít v souladu s jejich příkazy, skončil by nakonec úplným rozkladem vůle. Poslouchat sáhodlouhá kázání těchto filozofů o nutnosti hrdinského činu je ztrátou času. Neboť podle jejich nauky je život životem pro smrt a ke smrti a smrt zbavuje život i veškeré naše konání jakéhokoli smyslu tím spíš, že titíž filozofové smrti zároveň popírají nesmrtelnost *duše. Obzvlášť v jejich podání se podobné výzvy jeví jako naprosto neopodstatněné. Proč bych se vlastně vůbec měl namáhat, proč bych měl pracovat, bojovat za něco, když všechno stejně nemá smysl? Je vidět, že jde skutečně o hroznou pověru, o svého druhu radikální praktický ““skepticismus.

Podkladem této pověry je dvojí omyl, který vzniká při analýze pojmu smysl života. Filozofové smrti tvrdí, že život člověka má smysl tehdy a jedině tehdy, směřuje-li k něčemu a že tvoří jeden jediný řetězec vzájemně si podřízených snah. A protože smrt tento řetězec přerušuje, nic nemá smyl. Obě premisy jsou však falešné: život není jednou jedinou řadou cílů a snah, ale svazkem různých řetězců. A tentýž život má smysl nejen tehdy, směřuje-li člověk k něčemu, ale má smysl i v případě, že něčeho užívá, např. slunce nebo když prožívá uspokojení z vykonaného činu. Tolik o pověrách, které rozšiřují někteří existencialisté. Kromě toho se nadále šíří různé starověké pověry přenášené z valné části uměním, v některých dobách (pozdní středověk) také ““náboženstvím. Jednou ze skutečně kompromitujících představ je chápaní smrti jako „té s kosou”, „zubaté”, strašidelné bytosti, jež na nás všude číhá. Když se kteréhokoli normálního člověka zeptáte, věří-li skutečně v existenci nějaké „zubaté”, bude jeho odpověď negativní, ale jeho praktické chování jako by vycházelo z její existence. A právě to je pověra: smrt je událost, nikoli osoba a setkat se se smrtí není možné, neboť, jak geniálně tvrdili staří epikurejci, když je tu smrt, nejsme tu my, a když tu jsme my, není tu smrt.

(Druhá část úvah o smrti, v níž jsem věnoval pozornost pohřbům, vyvolala u zbožných i nezbožných čtenářů velké pobouření už v rukopise, proto byla hrubým zásahem autocenzury vynechána.)

Viz též: aktivismus, duše, nesmrtelnost.

SOCIALISMUS / Hnutí, které bojuje nejenom proti *kapitalismu, ale rovněž proti soukromému podnikání a které díky tomu všude tam, kde má vliv, podporuje moc byrokracie, tj. byrokratické vrstvy, na úkor občanů. Ačkoli zdaleka ne všichni zastánci socialismu jsou zároveň vyznavači *komunismu v úzkém (marxistickém) smyslu a mnozí z nich se hlásí k ideálům *demokracie, k svobodnému a právnímu zřízení, přesto všude, kde se socialismus dostane k moci, vede k zvšemohoucnění byrokracie a (což jde ruku v ruce) k zchudnutí občanů a omezování jejich svobody. V tomto významu slova je tudíž socialismus pověra.

Za svůj úspěch může socialismus děkovat spojení dvou velice silných motivů: starosti o chudé a pronásledované se závistí k bohatým a privilegovaným.

V jazyce komunistů se za socialistické označují státy spravované komunistickými stranami, které ještě nedospěly k úplnému komunismu. Rozdíl má konkrétně spočívat v tom, že v socialismu je podíl každého jednotlivce na společenském zisku úměrný jeho zásluhám, zatímco v komunismu bude úměrný jeho potřebám. Mělo by být jasné, že toto pojetí socialismu nemá nic společného s běžně užívaným smyslem a že je lze považovat za záměrně šířenou pověru.

. Viz též: kapitalismus, komunismus, marxismus.

SOLIPSISMUS / Vyhrocená a krajně pověrečná podoba noetického *idealismu (subjektivního). V souladu s tímto subjektivním idealismem existuje pouze filozof vyznávající solipsismus, všechny věci i ostatní lidé jsou pouze „ideami”, představami uvnitř jeho rozumu. Solipsismus je v rozporu se zdravým rozumem v ještě větší míře než „obyčejný” subjektivní idealismus - patrně je snadnější popírat existenci věcí než existenci jiných lidí. Bertrand Russel, jenž byl filozofem zdravého rozumu, kdesi vypráví, že jednou dostal dopis od význačné logicky McCallumové, která mu psala: „Jsem solipsistka a jsem přesvědčena, že mé názory sdílí řada lidí.” Russel přiznává, že ho „toto tvrzení z pera význačné logicky poněkud zarazilo”. Neboť v solipsismu existuje rozpor v samotném jádru věci: nevěří-li v existenci jiných lidí, proč solipsista šíří svůj solipsismus!

SPIRITISMUS / Pověrečná víra, podle níž mají duše zemřelých jakési subtilní tělo, jež je sice pro živé lidi za normálních okolností neviditelné, ale lze je „vyvolat” na spiritistických seancích. V protikladu k některým parapsychologickým úkazům (např. dvojitý zrak, levitace), které jsou podle všeho vědecky potvrzené, je spiritismus čirá pověra. Zjevnou příčinou jeho popularity je touha něco se dovědět o zemřelých blízkých lidech.

Viz též: duše, nesmrtelnost.

SPOLEČNOST / Společnost, „hromada”, shromáždění, resp. organizace lidí, má podivuhodné vlastnosti: zdá se, že společnost prakticky téměř neexistuje, protože bychom v samotném seskupení lidí marně hledali něco, co by mělo existovat mimo jednotlivé lidi, přitom na nás působí, a to mnohdy velice silně: často pociťujeme její moc nad lidským jedincem velice intenzivně. Proto se také ve spojení s pojmem společnost vyskytují dvě navzájem si odporující pověry: sociální nihilismus neboli krajní individualismus a *kolektivismus. Podle sociálního nihilismu společnost vůbec neexistuje. Tvrdí-li se např. že stát vybírá daně, má se tím v podstatě na mysli, že je vybírají úředníci odpovědní za státní pokladnu. Když říkáme, že Francie vypověděla válku Německu, máme tím v podstatě na mysli, že ji vypověděl prezident Francouzské republiky. V tomto případě by společnost byla čirá fikce, šlo by jen o zažitý způsob vyjadřování.

Opačná pověra, kolektivismus, naopak tvrdí, že společnost nejen že opravdu existuje, ale že je dokonce vybavena vyšší a plnější realitou než jednotlivci, kteří ji tvoří. V souladu s touto pověrou jsou lidé pouze částmi, „momenty”, jak říká Hegel, většího celku, stejným způsobem jako jsou ruce a nohy částmi lidského těla. Jsou úplně a zcela podřízeni společnosti, existují pro společnost a nemohou jim příslušet žádná práva.

Důsledkem individualismu je v podstatě *anarchismus: neexistuje-li společnost, je-li fikcí, jak potom může vůbec uplatňovat nějaké nároky? Co neexistuje, to není na seznamu, říká staré polské přísloví a společnost podle této teorie neexistuje. Důsledkem kolektivismu je morální pověra, která jednotlivce zcela podřizuje společnosti. Totalitarismus je dovedení této myšlenky do důsledků: jednotlivec je podřízen společnosti do té míry, že společnost může a musí regulovat jeho život do všech podrobností. Oba uvedené názory vyplývají z hloupé ontologie, tj. z předpokladu, že neexistuje nic jiného než věci (objekty, resp. subjekty) a že tudíž ve světě neexistují vlastnosti ani relace. Přijmeme-li tento názor za svůj, můžeme volit pouze mezi dvěma uvedenými pověrami, žádné jiné řešení neexistuje. Potom můžeme tvrdit, že jedinými entitami („subjekty”) jsou jednotliví lidé, nebo že jediným skutečným subjektem je naopak samotná společnost - z toho pak lehce vyvodíme, že jednotlivci v podstatě neexistují a že proto nemají žádná práva.

Pravda je však jiná: skutečnost netvoří pouze věci. Kromě nich existují rovněž reálné vlastnosti a vztahy. Je-li tomu tak skutečně, potom je pochopitelné, že společnost je něco víc než suma všech jednotlivců, protože kromě těchto jednotlivců zahrnuje také reálné vztahy, jimiž jsou spojeni navzájem mezi sebou i se společným cílem společnosti.

Poněvadž obě uvedené pověry, obzvlášť ta druhá, jež vede rovnýma nohama k totalitarismu, měly za následek nepředstavitelné lidské utrpení a neštěstí, vidíme zcela názorně, jak dalece mohou být (a také jsou) velice nebezpečné i čistě filozofické pověry, například ona falešná ontologie, o níž se v konečné analýze opírá totalitami pověra.

Viz též: kolektivismus, lidstvo, stát.

STÁT / Stát je uspořádanost, jež si činí nárok na monopol fyzického donucování, násilí. Jednotliví lidé nemají právo odnímat druhým převážnou část jejich zisků nebo dokonce majetku, předpisovat, po které straně silnice se má jezdit, vydávat ustanovení, jak se lidé mají chovat a v případě, že neuposlechnou, jim nasadit želízka a vsadit je do vězení. Udělá-li to někdo, je z něho pachatel nebo dokonce zločinec. Stát si však na to všechno činí nárok: ukládá daně, vydává předpisy, uvězňuje atd. Jiné organizace ve společnosti (např. jednotlivé obce) mohou sice převzít část těchto pravomocí, ale pouze v míře, v jaké jim to umožní stát, tj. v míře, v jaké na ně přenese část svého monopolu.

Se státem jsou spojovány dvě pověry. První a v současnosti tou nejhroznější pověrou je zbožštění státu, chápání státu jako božstva, jemuž je všechno dovoleno, před nímž jednotlivci a ostatní organizace nemají žádné právo. Tato evidentní pověra nemá žádné opodstatnění a vyplývá z jiné pověry, která jedinou a úplnou realitu přiznává pouze *společnosti. Sama tato pověra má však ještě jiný opěrný bod, tím jsou zájmy třídy *byrokracie. Protože stát je abstrakce a v konkrétní skutečnosti jí odpovídá určitý „korpus” složený z úředníků (byrokratů), jejichž přirozeným zájmem je, aby stát, jinými slovy oni sami, měl (i) co největší moc. Druhá pověra, opačná, hlásá, že stát je pro lidi nejen zbytečný, ale i škodlivý, a že k tomu, aby lidé mohli být šťastni, je stát třeba odstranit. To je pověra známá pod názvem *anarchismus. Pravda je, že lidé stát potřebují, ale stát není modla, jíž musí být všechno podřízeno.

Viz též: společnost, byrokracie.

SVĚTOVÝ NÁZOR / Slovo světový názor („světonázor”) vzniklo podle německého Weltanschauung. Jako většina německých filozofických pojmů je nejasné a má také několik významů. V patrně nejrozšířenějším pojetí je světový názor soubor tvrzení, která mají objasnit zkušenost daného člověka jako celek, a to nejen z hlediska faktické zkušenosti, ale také z hlediska hodnot. Světový názor obsahuje rovněž odpověď na základní otázky, které si člověk klade: na otázky existenciální, morální i na otázky, jež se týkají světa jako celku. V tomto smyslu můžeme například hovořit o křesťanském světovém názoru, o světovém názoru Aztéků, o světovém názoru Adolfa Hitlera apod. * Náboženství stejně jako * ideologie zahrnují světový názor, ale kromě světového názoru obsahují i jiné součásti. Základní vlastností každého světového názoru je subjektivnost, subjektivismus. Každý světový názor je rozumem nedokazatelný, lze jej přijmout výhradně aktem *víry.

Se světovým názorem je spojováno několik pověr. Tou nejtěžší pověrou je představa, že existuje nějaký „vědecký” světový názor, který se podařilo vědecky dokázat. Tato pověra byla velice rozšířená v *osvícenství, nyní převládá v zaostalých zemích a tam, kde jsou u moci komunisté.

Jinou, právě opačnou pověru tvoří v této oblasti přesvědčení, že vše, cokoli by člověk věděl, je téže povahy jako světový názor a že tudíž není možné nic objektivně dokázat. Tato pověra, úzce spjatá se *skepticismem, je dnes patrně rozšířená v ještě větší míře než pověra předcházející. Za svou popularitu vděčí úspěchu *skepticismu.

Viz též: ideologie, náboženství, rozum, skepticismus, věda.

SVOBODA / Běžně rozlišujeme svobodu fyzickou (jíž se nedostává vězňům), svobodu psychologickou (již postrádá duševně nemocný člověk) a svobodu politickou (jež je opakem otroctví). V souvislosti se svobodou se vyskytují různé pověry.

1. V případě psychické svobody, svobody vůle nebo svobodné vůle je hlavní pověrou determinismus, názor, že svobodná vůle neexistuje, že člověk, jenž má k dispozici všechny podmínky svého rozhodování, se nemůže rozhodnout sám, protože je při této volbě ovládán fyzikálními nebo psychickými příčinami. Avšak svobodná vůle je evidentní fakt, jehož si je každý z nás bezprostředně vědom. Úlohou filozofa není taková fakta popírat, ale snažit se je vysvětlit. Proto ti, kdo existenci svobodně vůle popírají, jsou obětmi pověry. Hlavní příčinou této pověry je přenášení určité metodologické zásady, která svého času platila ve fyzice, na lidskou psychiku: šlo konkrétně o tzv. princip determinismu. Podle něj má každý jev i každá událost svou příčinu, jíž je determinována, tj. má takovou příčinu, jejímž následkem je, že se uvedený jev objevuje nutně. Tento princip byl však ve fyzice překonán, ale i kdyby překonán nebyl, bylo by nelegitimní přenášet jej na oblast psychiky.

2. Jinou pověrou, právě opačné povahy, je názor, že existuje nepodmíněná svoboda, a to ve smyslu nezávislosti na zákonech logiky a na faktech. Ideálem svobody v tomto pojetí je člověk, jenž se neohlíží ani na to, co je, ani na logické zákony. Tato podivná pověra je důsledkem směšování psychologické svobody s politickou, včetně představy, že příroda nebo logika jsou jakési tyranie, které lidskou svobodu omezují. Absolutní svoboda však neexistuje, člověk je vždy podstatnou měrou omezený postavením, v němž se nalézá. A pokouší-li se postupovat v rozporu se zákony logiky, potom mu to pochopitelně nemůže nikdo zakazovat, ale výsledkem takto chápané svobody bude pouze ““blábolení.

3. Podobná pověra se traduje také o politické svobodě. Spočívá v přesvědčení, že žádoucí je jedině absolutní politická svoboda. Ve skutečnosti však není taková svoboda možná, protože jakýkoli život ve společenství znamená omezení svobody. Říká se proto, že svoboda (politická) musí být omezena svobodou druhých. Požadavek bezpodmínečné politické svobody je totožný s přesvědčením, že možným a žádoucím uspořádáním společnosti je ““anarchie, ale takový názor je pověra.

4. Obzvlášť rozšířený je názor, že skutečná svoboda spočívá v oproštěnosti od morálních zásad. To je také pověra: vždyť morální zásady nejsou autoritou jiného člověka, ale úhrnem norem, které daný jednotlivec vědomě přijímá, protože chápe jejich oprávněnost. Ideál údajné svobody oproštěné od morálních principů je tudíž pověra. Často se tato pověra vyskytuje především v souvislosti s vědou a uměním. Někdo zastává názor, že vědec i umělec se mají řídit výlučně sobě vlastním cílem - vědec pokrokem vědy a umělec vyjadřováním svých ideálů, a to bez ohledu na jakékoli morální zásady. Z hlediska této pověry měli němečtí lékaři plné právo provádět své pokusy na vězních v koncentračních táborech, protože vědu nesmějí svazovat žádné morální předpisy. Pověrečnost a škodlivost takto pojímané svobody je zcela evidentní.

Viz též: anarchismus, umělci, logika, tolerance.

T

TAJEMSTVÍ / V jazyce náboženství a jazycích příbuzných označuje slovo tajemství tvrzení dvojího druhu: za prvé taková, která nedokážeme vysvětlit (pochopit, proč tomu je tak, jak nám to sděluje tajemství) a za druhé ta, která obsahují nesrozumitelná slova. Zatímco v souvislosti s tajemstvím v prvním smyslu nevznikají žádné potíže, s tajemstvím ve druhém smyslu je spojena jedna velice rozšířená pověra. Spočívá v přesvědčení, že člověk, a to normální člověk, může brát vážně tvrzení (a tedy v ně věřit), jejichž smysl nechápe. Nedá se pochopitelně nic namítat, tvrdí-li někdo: věřím, že… abraka blabla dabra, věří-li tomu ale skutečně, aniž by rozuměl, resp. potřeboval rozumět, co ono „abraka blabla dabra” znamená, potom máme co do činění s vírou ne na úrovni lidské, ale na úrovni papoušci. Člověk nemůže přijímat a uznávat za pravdu tvrzení, která mu jsou zcela nesrozumitelná, protože taková tvrzení nejsou nic jiného než *blábol.

V dějinách filozofie se tato pověra objevuje nejčastěji tehdy, je-li řeč o Bohu, jejž mnozí filozofové chápali jako „nevypověditelného”, tj. usuzovali, že tajemstvím, jinými slovy blábolem, je samo pojmenování „Bůh”. A to nejen někteří středověcí židovští myslitelé, ale ve 20. století také například Karl Jaspers, jenž tvrdil, že o Bohu nelze nic vypovědět a zároveň o něm napsal obsáhlou knihu. Je sice pravda, že je možné něco vypovědět i o předmětu, o němž se nedá nic říci, už tím, že mu připíšeme onu sémantickou kvalitu

„nevypověditelnosti”. Pouze není příliš jasné, proč by tímto předmětem nemohl být například ďábel. Rovněž je možné si položit otázku, proč zastánci podobně chápaného tajemství mu musejí skládat takové komplimenty. To všechno je jen pověra. Příčinou rozšířenosti této pověry je skutečnost, že o Bohu (a patrně rovněž o jiných objektech) není možné hovořit stejným způsobem, jakým hovoříme o duších a o tělech (tělesech), jež se vyskytují v našem světě. Abychom se však vyhnuli pověrečnosti, je třeba i těm nejtajemnějším pojmům přikládat určitý smysl. Viz též: blábol, náboženství.

TEORIE A PRAXE / Podle obecně rozšířeného názoru je teorie, tj. „čistá” *věda, kterou není možné uplatnit v praxi, bezúčelná a je proto třeba od ní upustit nebo ji dokonce zakázat (Comte). Je to barbarská pověra, jež zároveň hrozí likvidací budoucí (možné) praxe. Člověk má přece na prvním místě nejrůznější potřeby, mezi jinými také potřebu vědění, kterou uspokojuje „čistá” věda. Kdo ji chce zcela podřídit tzv. praxi, ten v podstatě popírá, že by lidé měli jiné zájmy a potřeby než živočišné - jídlo a pití, bydlení, oblékání atd., což je zjevná nepravda a pověra. Abychom se o tom přesvědčili, stačí si ověřit, kolik lidí, a to i těch nejprostších, se zabývá zcela nepraktickou vědou jako astronomie nebo historie apod. Vzdávat se čisté teorie je velice nebezpečné i pro budoucí praxi: dějiny lidského myšlení nám ukazují, zcela nepraktické výzkumy sehrály ve své době nejednou rozhodující roli při rozvoji praktického poznání. To například platí o čistě teoretických výzkumech starých matematiků, jejichž věda se v nové době stala nejdůležitějším nástrojem přírodních věd a z nich vycházející velice praktické techniky. Stejně tomu bylo i v případě logiky, která byla po dvacet pět století libůstkou intelektuálů, až se z ní nakonec ve 20. století neočekávaně vyklubala kybernetika včetně informatiky a tedy natolik praktická technická věda, že zcela mění náš život. Stejně tomu také bylo i v případě zkoumání složení hmoty, jež bylo kdysi vyloženě teoretickou záležitostí, a nakonec nám odhalilo nukleární energii. Chtít podřizovat veškerou vědu praxi není pouze pověra, jež ponižuje člověka, ale je to pověra, jež škodí i samotné praxi.

Původ této pověry nejlépe pochopíme tehdy, připomeneme-li si období, v nichž lidé trpěli nedostatkem základních prostředků, jídla, zbraní atd., jinými slovy na prvotní dobu či na období válek. Tehdy skutečně musí teorie ustoupit praxi. Taková období však naštěstí pomíjejí a tehdy se také podřizování teorie praxi stává škodlivou a nebezpečnou pověrou.

TEORIE POZNÁNÍ / V období úpadku filozofie (16.-19. století) se všeobecně rozšířila pověra zvaná teorie poznání. Pojem sám o sobě pochopitelně označuje zcela rozumný obor, jehož předmětem je analýza lidského poznání a jeho metod (epistemologie, metodologie věd, atd.). Ale teorie poznání v té podobě, v jaké ji praktikovala novověká * filozofie, je pověra. Konkrétně spočívá ve zkoumání otázky, zda člověk může vůbec něco poznat, zda existuje svět, resp. nějaký předmět poznání vně lidského myšlení atd. Takové otázky jsou prakticky totožné s otázkou, jež se týká všech soudů (vět). Avšak z logiky víme, že o soudech jako celku nelze vyslovit nic, aniž bychom se nestali obětí rozporu. Tzv. „problém teorie poznání” je pseudoproblém a většina toho, co o něm bylo napsáno, je pusté *blábolení. Kdo považuje tuto teorii poznáním vědu, ten je oběť pověry.

Hlavní příčinou jejího vzniku byl úpadek novověké filozofie. Filozofové podléhali pochybnostem o své disciplíně a začali se utápět v pseudoproblémech typu teorie poznání. Se vznikem nové, vědecké filozofie 20. století dokázali přední filozofové tuto pověru překonat.

Viz též: filozofie novověká, idealismus.

TOLERANCE/Snášenlivost. O člověku, který snáší jiné, jejich názory, jejich životní způsob apod., říkáme, že je „tolerantní”. Tolerance je osvědčený způsob vzájemného soužití různých skupin lidí, kteří se navzájem liší svým *světovým názorem či základními články politického přesvědčení, uvnitř jednoho společenství. V této oblasti je tolerance užitečnou direktivou pro celý systém. S touto tolerancí je však spojováno několik pověr.

První z nich spočívá v chápání tolerance jako bezpodmínečného pravidla, z něhož neexistuje výjimka. V takovém případě je tolerance chápána jako snášení těch, kdo urážejí druhé, jejich city apod. Proto také někteří lidé chápou toleranci tak zeširoka, že po nás žádají, abychom snášeli ty, kdo chtějí násilím svrhnout tolerantní ztížení. Proto ústavy některých zemí, jako např. ústava Spolkové republiky Německo, obsahují zákon, který státu umožňuje zastavit činnost straně, jejíž zásady a praxe jsou v rozporu s tolerujícími principy této ústavy. Díky tomuto principu byla na základě výroku ústavního tribunálu zastavena v Německu činnost neonacistické i komunistické strany.

Jinou, mnohem horší pověrou je přenášení tolerance z oblasti *světového názoru na pole *vědy. Je samozřejmé, že i ve vědě je určitá tolerance ku prospěchu věci, protože umožňuje rozvoj nových myšlenek, ale tato tolerance má své meze. Pochopitelně ne v tom smyslu, že by někdo měl lidem bránit v hájení evidentně falešných názorů, které jsou v rozporu se stavem vědy, ale tito lidé by neměli dostávat různé subvence apod. Jeden příklad za všechny: kdyby dnes chtěl někdo zastávat Ptolemaiovu teorii, podle níž se Slunce otáčí kolem Země, nebude mu v tom nikdo v tolerantních zemích bránit, ale bezpochyby by se sotva našel nějaký astronomický ústav, kde by mu bylo umožněno tuto zjevnou pošetilost vykládat, nebo dokonce vědecká nadace, jež by jeho „výzkumy” financovala. Příčinou přenášení tolerance z oblasti světového názoru na půdu vědy je většinou *skepticismus.

Viz též: demokracie, věda, relativismus, skepticismus, svoboda.

TOTALITARISMUS / Názor, podle kterého je nejlepším uspořádáním totalitní zřízení, v němž je všechno bez výjimky podřízeno kontrole státu. Totalitarismus je pověra, a i když nemůže nikdy dojít k jeho úplné realizaci, způsobuje každopádně mnoho utrpení. Avšak obzvlášť zjevnou pověrou je ztotožňování autoritativního zřízení, jež postrádá *demokratické uspořádání věcí, s totalitarismem. Takové zřízení může být totalitami, jak tomu bylo například v Sovětském svazu, ale nemusí, jak tomu bylo např. ve starověkém římském císařství. Toto směšování pojmů způsobila historická okolnost, že poslední dvě autoritativní zřízení, německé a ruské, byla zároveň totalitami.

Viz též: demokracie, tolerance, svoboda.

TREST / Jedna poměrně rozšířená pověra považuje trest za nedorozumění. Zločince není možné, jak tvrdí, trestat, ale je ho třeba jednak pacifikovat (podobně jako jsou neutralizováni duševně nemocní lidé), jednak převychovat. Následkem této pověry jsou bezcitní vrahouni považováni za ubohá pronásledovaná stvoření. Odtud také snaha vybavit vězení co nejpohodlněji, zrušit trest smrti apod. Toto všechno jsou pověry vyplývající z popírání lidské *svobody a důstojnosti, jež má za následek popírání existence viny. Zločiny neexistují, pouze následky špatné výchovy, vrozených špatných sklonů atd. Ve skutečnosti ovšem tato údajně humanistická pověra zbavuje člověka toho, co je v něm nejvíc lidské - jeho svobody. Kdo se dosud nestal obětí této pověry, chápe trest jako satisfakci za své provinění, již zločinec přináší společnosti. Tím, ze je trestán, je respektována jeho svoboda.

K čemu vede pověrečné popírání viny a odmítání trestu, svědčí následující skutečná událost. Když došlo v jednom americkém vězení ke vzpouře, zachytila televize setkání jednoho vězněného černocha s matkou. Snímek proběhl veškerým tiskem a vyvolal vlnu sympatií k vězni. Redakce místního hlavního deníku bohužel dostala následujícího dne dopis jisté černošky, která psala, že tento vězeň znásilnil a zavraždil její osmiletou dceru. V onom dopise mj. stálo: „Mě a mé dítě nikdo nelituje, soucit máte jen s vrahy.”

TŘÍDA/ Velká skupina lidí determinovaná svým podílem na společenském zisku i způsobem, jakým tento podíl získává (Lenin). V současnosti existují podle *marxismu dvě základní třídy, proletariát a buržoazie. S třídami v tomto pojetí souvisejí různé pověry. První pověrou je už samo přesvědčení, že tyto velké skupiny lidí, jež údajně rozhodují o životě společnosti, lze definovat výše uvedeným způsobem. Je známo, že např. v průmyslových zemích, a obzvlášť v zemích tzv. socialistických, hraje velkou roli ““byrokracie, velká skupina lidí, která ale svůj podíl získává zcela týmž způsobem jako dělníci, tj. v podobě platu. Z toho by mělo plynout, že patří ke stejné třídě jako dělníci, což je pochopitelně nesmysl. Navíc v novodobé společnosti existuje mnohem větší diferenciace, než je „třídní” pověra o třídách ochotná připustit. Velkou roli např. hraje oblast, v níž je člověk zaměstnán i místo, jaké ve svém zaměstnání zastává; je-li někomu libo, může označit názvem „dělník” i ředitele velkého kombinátu, ten však objektivně patří ke zcela jiné třídě.

Jinou pověrou je přesvědčení, že lidé jsou v první řadě, ne-li dokonce výlučně, spjati se svou třídou. Ve skutečnosti však každý člověk patří hned k několika skupinám a není důvod, proč by příslušnost k jedné z nich, konkrétně ke třídě, měla mít přednost před ostatními. Dělník v cukrovaru je například spojen, a to dost úzce, se zemědělci pěstujícími cukrovku, s cukráři kupujícími cukr vyrobený v jeho továrně atd.; velice úzce je rovněž svázán se svými krajany, patří k nějaké náboženské obci apod. Ve 20. století se spojení s národem ukázalo být silnější než pouto spojující dělníka s třídou - svědčí o tom postoje dělníků ve válečných dobách a při událostech jako Maďarská revoluce nebo vznik polské Solidarity. Lpění na této pověře, s nímž se setkáváme u marxistů i jiných, vyžaduje pochopitelně bližší vysvětlení. Tím může být pro jejich kruhy typický krajní konzervativismus. Je fakt, že v době průmyslové revoluce v Anglii, tedy v době anglického pobytu Karla Marxe, bylo postavení dělníků natolik zoufalé, že se dalo pochopit jeho tvrzení, že dělníci (proletáři) jsou bez vlasti, tj. že postrádají spojení s národem a že je proto spojuje výlučně třídní solidarita. Ale ty doby jsou dávno pryč.

Jenom na okraj je třeba se zde zmínit o ztotožňování dělnické třídy a jejích zájmů se zájmy bývalého sovětského impéria, jež bylo u marxistů běžné. Tak jsme například v době povstání v Maďarsku, uskutečněném ve značné míře právě masami pracujících, mohli slyšet, že jde o hnutí nepřátelské dělnické třídě - tu měly naopak reprezentovat sovětské tanky. Podobně jsme se při konfrontaci stávkujících dělníků v Gdaňsku s byrokracií vnucenou Polákům Sovětským svazem mohli pro změnu dozvědět, že zmíněná byrokracie „hájí zájmy dělnické třídy” proti „agentům amerického imperialismu”, což měli být dělníci. Nejzajímavější na tom všem je skutečnost, že podobné nesmysly jsou považovány za pravdu nejenom v Rusku, ale mnohdy také například ve Francii nebo v Anglii.

Viz též: byrokracie, proletariát, marxismus.

U

UMĚLCI / Umělci mají ve společnosti důležité místo; je jich specializací je umění: dokážou lépe než ostatní vyjádřit lidské pocity a ideály, vytvářej í „artefakty” nebol i umělecká díla atd. Avšak umělci nejsou sami o sobě učiteli etických ctností, politickými vůdci nebo filozofy. Považuj í-li se za ně a vystupuj í-li v uvedených oblastech jako *autority, stávají se * intelektuály. První pověrou o umělcích je přiznávání jim této autority, protože umělci jsou stejně jako *literáti a *novináři specialisté a autority pouze ve své vlastní oblasti, tj. v umění, nikde jinde. Je pravda, že může dojít k tomu, že umělec je zároveň například politikem nebo filozofem, není jím však jako umělec.

Obzvlášť nebezpečné je připisovat umělcům právo vystupovat v roli učitelů morálky. Zde je třeba si uvědomit, že ani v tomto ohledu nepřevyšují umělci ostatní lidi, že nejsou autoritou v morálce ani povolanými kazateli náboženské etiky. Tuto autoritu nelze vyvozovat z toho, že dokážou umělecky zpodobovat lidské činy. Naopak, umělci často propagovali morální názory, které byly v rozporu s tím, co přijímala společnost, v níž žili a pro obyčejné lidi často měli ničím neopodstatněné pohrdání. Lze říci, že umělci, kteří v této oblasti zneužívají svou autoritu, společnosti obzvlášť škodí.

Jinou pověrou o umělcích je názor, že jim příslušejí jistá práva, na která nemá nikdo jiný nárok. Tak se například stává, že výtvarní umělci, nebo alespoň ti, kdo se za ně považují, se dožadují práva, a to jménem údajné „svobody umění”, „zdobit” zdi cizích domů bez souhlasu jejich majitelů. Stejně tak dobře by se mohl švec dožadovat práva vytvořit bez mého souhlasu z mé aktovky pantofle a řezník práva podříznout mého kocoura, aby z něj „vytvořil” řízek. \fe skutečnosti umělci nemají větší práva než ostatní lidé - a kdo jim taková práva připisuje, ten se stal obětí pověry. Popularitu těchto pověr lze vysvětlit následovně: Estetické •hodnoty, jimž umělci rozumějí lépe než ostatní lidé a jež dokážou vtělovat do svých děl, jsou hodnoty velmi vysoké. Úctu, kterou k nim (oprávněně) chováme, přenášíme i na tvůrce uměleckých děl, na umělce. Tak dochází k tomu, že se z umělců zahrnovaných nekritickým uctíváním stávají nefalšovaní *guru, naprosté autority pro všechny oblasti. Děje se tak úměrně tomu, nakolik jsou jiné autority, především morální, oslabeny, což se obyčejně děje v obdobích společenského úpadku.

Viz též: autorita, guru, hodnoty, intelektuálové, literáti, novináři.

UTOPIE / Název fantazijního románu svatého Tomáše Mora, který znamená totéž co „bez místa určení”, jinými slovy nikde neexistující zřízení, společenské a politické uspořádání, jež není možné uskutečnit. S tím je také spojena pověra, která tvrdí, že utopie, třebaže se o ní ví, že je to falešný a nemožný ideál, je přes to všechno užitečná, protože prý inspiruje lidské myšlení a povzbuzuje je k činu. I kdyby to však mohla být pravda, jedno je jisté: v dějinách hrály utopie téměř vždy neblahou roli, protože se stávaly příčinou masového vyvražďování a zotročování lidí a jiných pohrom. Ve 20. století sehrály tuto roli dvě utopie: hitlerovská a komunistická. Každá z obou utopií stála milióny lidských životů. Víra v užitečnost utopií je proto obzvlášť nebezpečnou pověrou.

Viz též: komunismus, mýtus, socialismus.

V

VĚDA / Véda je označení souboru tvrzení s následujícími vlastnostmi:

1. Týká se výlučně faktů, které se odehrávají ve světě.

2. Mají objektivní charakter, jsou intersubjektivně ověřitelná, tj. prostřednictvím přinejmenším dvou osob.

3. Byla zjištěna a jsou uspořádána s pečlivostí typickou pro vědce.

4. Byla publikována specialisty v dané oblasti. V souvislosti s vědou se výsky tuje několik pověr.

První pověrou, dříve velice rozšířenou, je *pozitivismus, názor, že věda, a obzvlášť přírodní vědy, jsou kompetentní ve všech oblastech. Jiný názor, který je opakem předešlého, považuje za vědu soubor tvrzení, která nemají s vědou nic společného, například pověry podobného druhu jako *astrologie a podobné. Mezním případem této pověry je nyní často zastávaný názor, že neexistuje žádný podstatný rozdíl mezi vědou a čarodějnictvím (Feyerabend). Lidé, kteří věří v právě zmíněnou pověru, se dopouštějí několika omylů. V prvé řadě směšují faktický, historický průběh rozvoje vědy a čarodějnictví s jejich logickou hodnotou. Za další, z vědeckých tvrzení vybírají ta, jejichž zdůvodnění je nejobtížnější, konkrétně velké teorie, zvané též paradigmata (Kuhn), z nichž nakonec vyberou taková, jejichž zavedení resp. popření bylo relativně nejobtížnější.

Z rozumného hlediska jsou jisté tři věci. Za prvé ve vědě existuje velice mnoho tvrzení, jež jsou mimo nejmenší pochybnost. I ve vědě, jež je, pokud jde o logiku, relativně „slabší”, konkrétně v historiografii, nemůže nikdo soudný pochybovat o tom, že Německo bylo ve druhé světové válce poraženo, ani popírat skutečnost, že v roce 1683 zvítězila u Vídně spojená vojska. Za druhé, rovněž tak je jisté, že čarodějnictví a jemu podobné pověry znamenají evidentní hloupost. Uveďme si jeden příklad: pověrčiví „egyptomané” vykládají, že jméno staroegyptského boha Osirise je třeba číst OSiris, což by anglicky mělo znamenat, že O (tj. Osiris) je pán (rozumově). Podobné tvrzení je skutečně pyramidální hloupost, protože jméno Osiris se objevuje už v textech z pyramid (25. století př. Kristem), tedy v době, kdy angličtina, jež vznikla v 11. století po Kristu, ještě neexistovala. Jak mohli starověcí Egypťané užívat jazyka, který vznikl o 3.500 let později? Podobných nehorázností se mezi pověrami vyskytuje mnoho.

Nejzávažnější je však v souvislosti s vědou třetí jistota: pokud jde o ověřování a vysvětlování skutečností, které se odehrávají ve světě, nemáme k dispozici nic lepšího než vědeckou metodu. Věda je proto v této oblasti jedinou vážnou autoritou. Pokoušet se ji nahrazovat kouzly, intuicí, úzkostí nebo čímkoli jiným je pověra. V současnosti ovšem této pověře holduje celá řada lidí. Příčin nerozumné nedůvěry k vědě je velice mnoho: svoji roli sehrál mj. také strach ze špatných následků aplikace výsledků fyziky v technice, například pokud jde o jadernou energii. Vidí-li lidé, že vědecké výzkumy umožnily výrobu jaderných bomb, nezřídka si představuj í, že věda je nebezpečná a že by ji mělo nahradit něco jiného. Je třeba říci, že nebezpečná není věda, ale způsob, jakým výsledků vědy využívají lidé. Obyčejný palcát zabíjí stejně dobře jako kulka kulometu. Příčinou zla je v obou případech člověk, ne věda. Navíc, existuje-li nějaká naděje překonat obtíže vyvolané novodobou technikou, potom se nachází pouze ve vědě, jež, soudě podle dosavadních zkušeností, byla vždycky schopná dodat prostředky, jimiž by se podobnému nebezpečí dalo zabránit.

Viz též: iracionalismus, pozitivismus, rozum, skepticismus, scientismus.

VERIFIKACE / Vlastnost výroků, na níž závisí jejich smysluplnost Princip verifikace (ověřitelnosti) zní takto: výrok má smysl tehdy a pouze tehdy, existuje-li metoda, která umožňuje jeho verifikaci. Například tvrzení „moje okno je právě teď zavřené” má smysl, protože je zároveň s ním dána metoda jeho verifikace: budu-li chtít vystrčit z okna ruku, setkám se s odporem. Takto chápaná zásada verifikace je analytická a evidentní. Řekneme-li, „věta P má smysl”, myslíme tím, že P je verifikovatelné. Ale kolem samotné verifikace se vyskytlo několik pověr. První, která dnes už není zdaleka tolik rozšířená, tvrdila, že smysl výroku je totožný s metodou, jež umožňuje jeho verifikaci. Že skutečně šlo o pověru vyplývá ze skutečnosti, že k tomu, aby byl nějaký výrok verifikovatelný, musí mít už předem nějaký smysl - nikomu se nemůže podařit verifikace *blábolu.

Zatímco tato pověra brzy zapadla, ukázalo se, že jiná má tužší kořen: mám zde konkrétně na mysli názor, že verifikace nezbytná k tomu, aby výrok byl smysluplný, musí být verifikací smyslovou a meziosobní (intersubjektivní). Smyslovou, protože musíme mít možnost si daný výrok ověřit zrakem, sluchem, dotykem atd. Meziosobní, protože musí přinejmenším existovat dva lidé schopní daný výrok verifikovat. Takto chápaná verifikace je samozřejmě (pod podmínkou, že ji nechápeme doslovně) součástí metodologie přírodních věd, v nichž jsou přípustné pouze věty stanovené pouze na základě smyslového pozorování (a tudíž i meziosobního) nebo věty prokázané jejich prostřednictvím. Pověrou je ovšem aplikace tohoto požadavku mimo oblast přírodních věd. V takovém případě by např. výrok „bolí mě zub” znamenal nesmysl, jinými slovy by mu nikdo neměl rozumět - přitom mu všichni rozumíme docela dobře.

Avšak i v oblasti přírodních věd naráží zásada verifikace ve zúženém pojetí na značné obtíže; proto jde spíš o metodický ideál než o striktně závazný požadavek. Její aplikace mimo oblast přírodních věd je pověra.

VÍRA / Pojem víra označuje dvě různé věci: 1) objektivně: něco, v co se věří; 2) subjektivně: samotný akt víry, přijímání něčeho za pravdu a postoje věřícího člověka. V druhém významu je víra akt, jehož prostřednictvím věřící člověk uznává za pravdivé nějaké tvrzení proto, že je chce za takové uznat, tudíž pod nátlakem vůle. Kolem víry existuje hned několik pověr. Jedna z nich popírá, že by ve víře hrál nějakou roli úsudek a víru vysvětluje citem. Je to zjevná pověra, která směšuje důvod, proč věříme, s tím, v co se věří. Nelze vážně věřit, nevěříme-li v něco. Výrok „věřím, ale neexistuje nic, v co věřím” je *blábol, nesmysl. V každé víře existuje nějaký obsah a tímto obsahem je nějaký úsudek považovaný za pravdivý. Když např. věřím, že Jaroslav vyrovná své dluhy, považuji větu „Jaroslav vyrovná své dluhy” za pravdivou.

Jiná pověra tvrdí, že víra je nerozumný akt v tom smyslu, že věřící nemá pro svou víru žádný důvod, žádné rozumné odůvodnění. I tento názor je pověra, protože zdravý a rozumný člověk nemůže uznat jako pravdivé nějaké tvrzení, tj. uvěřit v ně bez nějakého důvodu, zdůvodnění. Jde-li o akt víry, jímž přijímáme určitý *světový názor, má toto zdůvodnění patrně formu hypotézy, jež objasňuje úhrn zkušenosti daného člověka, a to nejen zkušenosti faktické, ale také morální, estetické hodnoty atd. Když se proto někdo obrací k buddhismu, tvoří si více méně tuto hypotézu: přijmu-li buddhismus, bude mít můj život smysl, tj. moje zkušenost bude v určitém smyslu uspořádaná. Podobná hypotéza není důkazem pravdivosti víry, akt víry k ní přidává „skok” v tom smyslu, že její obsah doplňuje o jistotu. Ale ona hypotéza je důvodem, který (byť částečně) zdůvodňuje akt víry. Víra tedy nemusí znamenat „skok do temnoty”, ani nerozumný akt.

A konečně ještě jiná pověra přikazuje věřícímu, aby stále pochyboval o tom, v co věří. Avšak ten, kdo vážně věří, má také jistotu o tom, v co věří.

Viz též: autorita, náboženství, rozum. VLASTENECTVÍ / viz: PATRIOTISMUS

Z/Ž

ZLO / Stejně jako dobro je i zlo hodnota, takže o tom, zda něco je zlo nebo není, nemůže rozhodovat věda. Ta může nanejvýš podat popis zla a zjistit, co se za zlo považuje. Ale z toho, že věda nemůže o zlu cokoli říci, ani v nejmenším neplyne, že zlo neexistuje. Popírání zla je pověra, protože existence zla je zcela evidentní. Jiná pověra o zlu spočívá v přesvědčení, že každé zlo je relativní, že je zlem pouze pro někoho, zatímco pro druhého zlem není - z toho důvodu prý neexistuje nic, co by bylo zlo pro všechny lidi. I tento názor je pověrečný, protože lidský duch má určité základní potřeby a činnost, která je s nimi v rozporu, je nepodmíněným zlem pro každého lidského jedince. Tak například vraždění malých dětí je zlo nepodmíněné, protože jev rozporu s potřebou zachování lidského druhu. Příčinou pověr o zlu je jednak *pozitivismus (přesvědčení, že to, co nemůže zkoumat věda, neexistuje), jednak *skepticismus, resp. relativismus hodnot. Podobné pověry se obyčejně začínají šířit v okamžiku, kdy dochází k rozkladu společnosti.

Viz též: etika, hodnota.

ZVÍŘATA (pokusy se zvířaty) / Má-li někdo pocit, že pokusy se zvířaty a na zvířatech znamenají něco morálně špatného, je těžké s ním polemizovat. Ale odpůrci těchto pokusů často uvádějí na podporu svého tvrzení pověrečnou argumentaci. Mnohdy totiž kromě jiného tvrdí, že zvířata jsou našimi „bratry” a popírají tak zcela v duchu naturalismu zásadní rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Zároveň však zavrhují základní přírodní zákon, jímž se řídí svět zvířat a podle něhož jeden zvířecí druh slouží k uspokojení potřeb jiného druhu: hmyz potřebám myší, myši zase potřebám sov atd. Podobné popírání základního zákona přírody znamená krajní ““humanismus, tj. antinaturalismus. Zde máme co dělat s evidentním rozporem a s pověrou.

V této oblasti existují dvě pravdy. Jednak je zcela evidentní, že pro lékařství a farmacii jsou některé pokusy se zvířaty neodmyslitelné, ale na druhé straně je třeba se vyhýbat krutosti vůči zvířatům, a to ani ne tak s ohledem na zvířata samotná, ale proto, že krutost vůči nim deformuje charakter člověka a vede ke krutosti vůči lidem. Jedním z důvodů rozšíření této pověry je sentimentalismus, podle nějž všechno, co se neslučuje s naším estetickým cítěním, je považováno za morálně špatné.

Viz též: etika, humanismus.

ŽENY / Kolem žen se vytvořily dvě pověry. První spočívá v tom, že ženy jsou považovány za lidi nižšího druhu, někdy dokonce (jako např. v Koránu) za bytosti postrádající *duši. V protikladu k této první považuje druhá pověra ženy v podstatě za muže a usiluje o to, aby se jim co nejvíc podobaly. První pověra je natolik v rozporu s celou naší zkušeností, že není třeba s ní vážně diskutovat. Žena je zcela evidentně úplný člověk a má v zásadě tytéž schopnosti a možnosti jako muž. Navíc, lidská přirozenost dosahuje podle všeho svého vrcholu právě v ženě, a zejména v tzv. matroně, tj. ženě po klimaktériu. Tehdy dochází k něčemu, co jako by mělo ženy odškodnit za vše, co pro lidský druh podstoupily ve svém mládí: matrona je svým způsobem nadmuž. Je třeba nemít nejmenší ponětí o dějinách a být zaslepený vůči všemu, co se kolem nás děje, chce-li někdo toto popírat. Jediný problém, který tu vyvstává, je sama skutečnost, že bylo vůbec možné, aby po celá dlouhá staletí lidé jinak rozumní tuto samozřejmost nebrali v úvahu a ženám plnost lidství upírali. Jinou pověrou je převádění žen na muže. Žena je člověk, ale není muž - tvoří „druhou stránku” člověčenství. Její role je v životě odlišná od role mužovy. Z tohoto důvodu je požadavek, aby žena plnila ve společnosti přesně tytéž funkce jako muž, pověra. Stačí se přesvědčit, že ženy jsou svou přirozeností (k tomu stačí vzít v úvahu stavbu jejich těla) uzpůsobeny pro mateřství, jež je jejich prvním a základním posláním. Proto názor, že se mladé ženy mají zabývat věcmi, jež ze samotné své podstaty jsou mimo jejich hlavní poslání, je pověra. Společnosti, které například nutí ženy k pravidelné výdělečné práci mimo domov, jsou nejspíš odsouzeny k zániku. Situace matróny je však zcela odlišná. Zdá se, že podmínkou překonání těchto pověr je jasné odlišení úlohy mladé a starší ženy.

SEZNAM HESEL

AKTIVISMUS

ALTRUISMUS

ANARCHISMUS

ANTISEMITISMUS

ANTROPOCENTRISMUS

ASTROLOGIE

AUTORITA

BEHAVIORISMUS

BLÁBOL/BLÁBOLENÍ

BYROKRACIE/BYROKRATÉ

DEMOKRACIE

DIALEKTIKA

DIALOG

DUŠE

EGOISMUS

EKONOMISMUS

ELITA

ETIKA

EXISTENCE

EXISTENCIÁLNÍ OTÁZKY

FILOZOFIE KŘESŤANSKÁ

FILOZOFIE NOVOVĚKÁ

FILOZOFIE SYNTETICKÁ

GURU

HABALISMUS

HERMENEUTIKA

HISTORIOZOFIE

HODNOTA

HUMANISMUS

IDEALISMUS

IDEOLOGIE

INTELEKTUÁLOVÉ

INTUICE

IRACIONALISMUS

JISTOTA

KAPITALISMUS

KOLEKTIVISMUS

KOMUNISMUS

KONVENCIONALISMUS

LÁSKA

LID

LIDSTVO

LITERÁTI

LOGIKA

LOGISTIKA

MAGIE

MARXISMUS

MATERIALISMUS

MATERIALISMUS DIALEKTICKÝ

METAFYZIKA

MLÁDEŽ

MODLÁŘSTVÍ

MYSTIKA

MÝTUS

NÁBOŽENSTVÍ

NACIONALISMUS

NESMRTELNOST

NOVINÁŘI

NUMEROLOGIE

OSVÍCENSTVÍ

PACIFISMUS

PATRIOTISMUS

POKROK

POVĚRA

POZITIVISMUS

PRAVDA RELATIVNÍ

PROLETARIÁT

PŘEVTĚLOVÁNÍ

PSYCHOANALÝZA

PSYCHOLOGISMUS

RACIONALISMUS

RASISMUS

REINKARNACE/PŘEVTĚLOVÁNÍ

RELATIVISMUS

RENESANCE

REVOLUCE

ROVNOST

ROZPOR

ROZUM

SCIENTISMUS

SEKTY

SCHOLASTIKA

SKEPTICISMUS

SMRT

SOCIALISMUS

SOLIPSISMUS

SPIRITISMUS

SPOLEČNOST STÁT

SVĚTOVÝ NÁZOR

SVOBODA

TAJEMSTVÍ

TEORIE A PRAXE

TEORIE POZNÁNÍ

TOLERANCE

TOTALITARISMUS

TREST

TŘÍDA

UMĚLCI

UTOPIE

VĚDA

VERIFIKACE VÍRA

VLASTENECTVÍ/PATRIOTISMUS

ZLO

ZVÍŘATA

ŽENY

J. M. Bocheňski

STRUČNÝ SLOVNÍK FILOZOFICKÝCH POVĚR

Z polského originálu Sto zabobonów

Krótki filozoficzny slownik zabobonów

(Institut literacki, Paryz, 1987)

přeložil Josef Mlejnek

Vydalo nakladatelství AETERNA

Velflíkova 8,160 75 Praha 6

v roce 1993 jako svou 7. publikaci

Obálku navrhl Ladislav Svatoš

Graficky upravil Boris Mysliveček

Redaktorka Marie Raková

Sazba REFOS, Praha

Vytiskly Moravské tiskárny, s. p., Olomouc

V českém jazyce vydání druhé

V r. 1988 vyšlo v samizdatové edici Komunikace

ISBN 80-900950-5-4

Vydáno za přispění:

mezinárodní organizace VERGA REAL-PLUS, spol. s r.o.

140

---