CADUCUM

186

CADUCUM (z lat.) je označení pro odúmrť.

Odúmrť je dědictví, jehož nenabude žádný dě-
dic a které proto připadne státu.

OZ, § 462

J. Š.

CAPITIS DEMINUTIO – ztráta občanských

práv.

K. A.

CASE LAW (angl. case – soudní případ, případ

rozhodovaný soudem) je právo soudcovské,
které je na rozdíl od práva psaného vytvářeno
nikoli zvláštními zákonodárnými sbory (parla-
menty) či pověřenými výkonnými orgány stát-
ní moci, jako je vláda, ministři apod., nýbrž
soudy (odtud termín „JUDGE MADE LAW“
– právo tvořené soudci). V systému soudcov-
ského práva neplatí zásada „judex ius diter
partes“ (že soudní rozhodnutí je závazné jen
pro strany řízení vůči nimž bylo vydáno), ale
zásada opačná, že rozhodnutí určitých soudů
je závazné obecně. Soudce zde právo nejen
nalézá, ale i tvoří. Významnou úlohu přitom
plní PRECEDENS, který v právních řádech
angloamerické právní kultury nabývá charak-
teru PRAMENE PRÁVA. Vázanost preceden-
ty se označuje v Anglii slovní vazbou „doctri-
ne of precedence“, v USA „stare decisis“ (lat.
setrvat při rozhodnutém).

„Absolutní“ vázanost precedenty se však

v soudobé společnosti jeví stále více jako ne-
udržitelná. V USA, kde neexistovala nikdy, se
Nejvyšší soud mnohokrát odchýlil od svých
dřívějších rozhodnutí a přispěl tak k adaptaci

systému case law měnícím se sociálně ekono-
mickým podmínkám v zemi, kterým více od-
povídá právo psané. Také v Anglii nejvyšší
soudní instance – sněmovna lordů – vychází
od r. 1966 z toho, že není absolutně vázána
pravidlem precedentu a může se v nových
podmínkách života společnosti odchýlit od
svého rozhodnutí učiněného v minulosti a vy-
tvářet tak nové precedenty, závazné pro nižší
soudy. Prostor pro soudcovské právo se po-
stupně zužuje ve prospěch legislativní činnos-
ti státu.

K. A.

CASH FLOW je pojem, který je přebírán

z angličtiny a objevuje se nejen v materiálech
a zprávách obchodních společností, ale
i v odůvodnění rozhodování soudů. Bývá po-
užit jako ekvivalent přehledu o peněžních to-
cích nebo jako analýza peněžních toků. Jde
o důležitý ukazatel, který je využíván přede-
vším ve finanční analýze k posouzení finanční
struktury podniku. Cash flow podniku je chá-
páno jako suma finančních prostředků vypro-
dukovaná podnikem za určité období, která
není ovlivněna mimořádnými výnosy nebo
mimořádnými náklady.

M. K., Z. K.

CASUS FOEDERIS – případ (skutečnost), kte-

rý zakládá pro smluvní stranu povinnost plnit
smlouvu (viz ALIANCE, SPOJENECKÁ
SMLOUVA).

K. A.

CASUS MORTIS – případ smrti.

K. A.

C

CAUSA CRIMINALIS NON PRAEIUDICAT

CIVILI – trestní případ (rozhodnutí trestního
soudu) neprejudikuje civilní (rozhodnutí civil-
ního soudu).

K. A.

CAUSA EST ORIGO ET MATERIA – důvod

je počátkem i obsahem právního jednání.

K. A.

CASA FINITA – ukončená věc; rozhodnutá pře.

K. A.

CASA PROXIMA – přímý důvod; bezprostřed-

ní příčina.

K. A.

CASA REMOTA – důvod nepřímý (vzdálený).

K. A.

CAUTIO – záruka; smlouva (zpravidla ústní),

kterou se poskytuje záruka k zajištění práv-
ních nároků a proti majetkovým škodám.

K. A.

CAUTIO DAMNI INFECTI – záruka nahradit

škodu pro případ, že by vznikla.

K. A.

CEDENT – dnešní právní úprava používá pojem

postupitel – je osoba, která postupuje svoji po-
hledávku na jinou osobu. Pojem cedent použí-
val císařský patent č. 946/1811 ř. z., obecný
zákoník občanský, který v ustanovení § 1395
stanovil, že u smlouvy o postoupení pohledáv-
ky je smluvní stranou kromě cedenta (převod-
ce) i příjemce pohledávky (cesionář), dále
v ustanovení § 1397–1399 upravoval proble-
matiku ručení cedentova.

Pojem cedent byl s účinností ode dne 1. led-

na 1951 nahrazen pojmem „postupitel“, a to
na základě nově přijaté právní úpravy – ob-
čanského zákoníku. Dále je pojem postupitel
upraven v občanském a obchodním zákoníku.
V občanském zákoníku je tento pojem upra-
ven až od 1. ledna 1992, kdy došlo ke zrušení
zákoníku mezinárodního obchodu. Základní
právní úpravu ohledně postavení postupitele je
třeba hledat v občanském zákoníku, ustanove-

ní § 524 a násl. Obchodní zákoník se zabývá
pojmem postupitel pouze v ustanovení týkají-
cích se ručení. Zásadně platí, že postupitel je
povinen bez zbytečného odkladu oznámit
dlužníkovi postoupení pohledávky, kterou
v zásadě jako věřitel může postoupit i bez sou-
hlasu dlužníka.

OZ
OBZ

M. K., Z. K.

CEDULOVÁ BANKA – jedná se o dříve použí-

vané označení pro BANKU, kterou dnes nazý-
váme ústřední bankou. Jedná se o banku, kte-
ré byl státem, resp. zákonem svěřen výkon
měnové politiky, vydávání bankovek a mincí,
dále tato banka řídí peněžní oběh, platební
styk a zúčtování bank a pečuje o bezpečné
fungování a účelné rozvíjení bankovního
systému v daném státě. Další činnosti, vztah
cedulové banky k vládě a zákonodárnému
sboru, jsou v jednotlivých zemích upravovány
v různé míře závislosti.

V České republice má postavení cedulové

banky Česká národní banka.

Zák. č. 347/1920 Sb., o akciové bance cedu-

lové

Úmluva č. 15/1932 Sb., o potírání penězo-

kazectví

Dekret č. 91/1945 Sb., o obnovení českoslo-

venské měny

Zák. č. 38/1948 Sb., o Národní bance čes-

koslovenské

Zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance,

ve znění zák. č. 60/1993 Sb., zák. č. 15/1998
Sb., zák. č. 442/2000 Sb., zák. č. 278/2001 Sb.
a zák. č. 482/2001 Sb.

M. K., Z. K.

CEJCHOVÁNÍ je výrazem pro ověřování zpra-

vidla technických, technologických, chemic-
kých apod. parametrů určitých výrobků, pro-
středků či zařízení. Výraz je používán v nej-
různějších souvislostech. Ze správně právního
hlediska má význam tam, kde je výslovně cej-
chování předepsáno jako právní povinnost,
a tam potom jeho provádění náleží příslušným
správním úřadům.

CEJCHOVÁNÍ

187

Těchto případů je v naší právní úpravě větší

množství. Tak např. právní úprava vnitrozem-
ské plavby požaduje, aby u plavidel určených
prováděcím předpisem bylo před jejich uvede-
ním do provozu provedeno cejchování.
Cejchováním se v tomto případě rozumí určení
nosnosti plavidla v závislosti na ponoru, vyzna-
čení cejchovních stupnic a nejvýše přípustného
ponoru. Cejchování plavidel provádí plavební
úřad u nově vyrobených plavidel na žádost vý-
robce, u plavidla v provozu na žádost vlastní-
ka. Dokladem o provedeném cejchování je
cejchovní průkaz, který vydá plavební úřad na
dobu určitou.

Jiným příkladem předepsaného cejchování

je uložené cejchování zdravotnických pro-
středků.

Zák. č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plav-

bě, ve znění zák. č. 358/1999 Sb. a zák.
č. 254/2001 Sb., § 17

Zák. č. 123/2000 Sb., o zdravotnických pro-

středcích a o změně některých souvisejících
zákonů, § 29

P. P.

CELNÍ DEKLARACE je pojem používaný

v celních předpisech jako písemné prohlášení
účastníka celního řízení. Podání celního pro-
hlášení je považováno za projev vůle dekla-
ranta navrhnout předmětné zboží k propuštění
do příslušného režimu. Podáním celního pro-
hlášení potvrzuje deklarant správnost údajů
v něm obsažených, pravost dokladů, kterými
je doloženo a zavazuje se k plnění povinností
vyplývajících z propuštění zboží do navržené-
ho režimu. Celní prohlášení musí být dolože-
no všemi doklady potřebnými podle celních
předpisů. Podrobnosti stanoví Ministerstvo fi-
nancí vyhláškou a pro případ důvodů hodných
zvláštního zřetele tak ministerstvo může učinit
opatřením, které uveřejní v plném znění ve
Sbírce zákonů. Je-li celní prohlášení podáno
ve stanovené formě, případně na předepsaném
tiskopise, obsahuje-li všechny předepsané ná-
ležitosti, je doloženo všemi potřebnými dokla-
dy, je zajištěn celní dluh v případech, kdy po-
vinné zajištění celního dluhu stanoví celní

předpisy nebo kdy zajištění celního požaduje
celní úřad a je-li celnímu úřadu možno před-
ložit i zboží, na které se celní prohlášení vzta-
huje, celní úřad celní prohlášení okamžitě při-
jme.

Zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění

zák. č. 113/1997 Sb., zák. č. 63/2000 Sb., zák.
č. 256/2000 Sb. a zák. č. 265/2001 Sb.

M. K., Z. K.

CELNÍ DELIKTY jsou speciální delikty, před-

stavující zvláště kvalifikovaná porušení cel-
ních předpisů (těmito porušeními jsou zejména
nezákonný dovoz nebo vývoz zboží, nesprávné
uvedení údajů o zboží podléhajícím celnímu
dohledu, padělání dokladů o dováženém a vy-
váženém zboží nebo zboží v tranzitu, apod.).

Celního deliktu se může dopustit právnická

osoba, nebo fyzická osoba v postavení podni-
katele.

Za celní delikty lze jako sankce uložit jed-

nak propadnutí zboží, a dále pokutu, v někte-
rých případech až do výše 2 000 000 Kč.
Mimo to tam, kde nebyla uložena sankce pro-
padnutí věci, lze v určitých případech vyslovit
tzv. zabrání zboží. To přichází v úvahu tehdy,
jestliže nebyla za celní delikt uložena sankce
propadnutí zboží uvedeného a dané zboží
nenáleží pachateli celního deliktu nebo pacha-
tel není znám a jestliže to vyžaduje bezpeč-
nost osob nebo majetku anebo jiný obecný zá-
jem.

Vlastníkem propadlého nebo zabraného

zboží se stává stát.

K projednání celního deliktu je příslušný

celní úřad, v jehož obvodu má příslušná osoba
sídlo nebo bydliště. V případech, kdy tato oso-
ba sídlo nebo bydliště v tuzemsku nemá, pro-
jedná celní delikt celní úřad, v jehož obvodu
byl celní delikt spáchán, nebo celní úřad, v je-
hož obvodu byl celní delikt zjištěn.

Od celních deliktů je nutno lišit celní

PŘESTUPKY, představující obdobně kvalifi-
kovaná porušení celních předpisů jako ve vý-
še uvedeném případě s tím rozdílem, že se jich
může dopustit fyzická osoba v běžném posta-
vení občana. Ke spáchání celního přestupku

CEJCHOVÁNÍ

188

postačí zavinění z nedbalostí. Jako sankce lze
za celní přestupek uložit napomenutí, pokutu
do výše 50 000 Kč, jakož i propadnutí zboží.
Obdobně jako v případě celních deliktů lze za
analogických podmínek i u celních přestupků
rozhodnout o zabrání zboží. Celní přestupky
lze řešit i v tzv. BLOKOVÉM ŘÍZENÍ, při-
čemž v takových případech lze za celní pře-
stupek uložit pokutu do výše 5000 Kč

K projednání celního přestupku je příslušný

celní úřad, v jehož obvodu byl celní přestupek
zjištěn, i když byl spáchán v obvodu jiného
celního úřadu. Celní úřad příslušný k projed-
nání celního přestupku přitom může postoupit
věc k projednání celnímu úřadu, v jehož obvo-
du osoba, která se celního přestupku dopusti-
la, bydlí nebo pracuje.

Zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění

zák. č. 35/1993 Sb., zák. č. 113/1997 Sb., zák.
č. 63/2000 Sb., zák. č. 256/2000 Sb. a zák.
č. 265/2001 Sb., § 293 a násl.

P. P.

CELNÍ HODNOTA je hodnota zboží, která je

podle celních předpisů dovozní země zákla-
dem, z něhož se vyměřuje clo. Vysvětlivky
k jednotlivým metodám určování celní hodno-
ty, které celní úřady použijí při určování celní
hodnoty, jsou uvedeny v příloze k prováděcí
vyhlášce k celnímu zákonu.

Zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění

zák. č. 113/1997 Sb., zák. č. 63/2000 Sb., zák.
č. 256/2000 Sb. a zák. č. 265/2001 Sb.

Vyhl. č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí

některá ustanovení celního zákona, ve znění
vyhl. č. 124/1999 Sb.

M. K., Z. K.

CELNÍ ŘÍZENÍ je celním zákonem předvídaný

postup celních orgánů, s povahou SPRÁV-
NÍHO ŘÍZENÍ, jehož účelem je rozhodnout,
zda se zboží dopravované přes státní hranici
propustí do navrženého režimu, nebo o ukon-
čení režimu, do kterého bylo zboží propuštěno.
Celní řízení se zahajuje podáním celního pro-
hlášení a ukončuje se rozhodnutím v celním
řízení.

Celní řízení je zahájeno dnem, kdy celní úřad

přijal celní prohlášení na propuštění zboží do
navrženého režimu nebo na ukončení režimu.
Celní řízení se provádí na celním úřadu anebo
v celním prostoru. Rozhodnutí v celním říze-
ní, kterým se zboží propouští do navrženého
režimu, neobsahuje odůvodnění a poučení
o opravném prostředku.

Pokud bylo celní prohlášení podáno ústně

nebo jiným úkonem, jímž držitel zboží vyjad-
řuje svou vůli, aby bylo zboží propuštěno do
příslušného režimu, nemusí být rozhodnutí
v celním řízení vyhotoveno písemně. Toto roz-
hodnutí se deklarantovi pouze sdělí ústně ne-
bo jiným úkonem. Je-li výrokem rozhodnutí
v celním řízení potvrzeno celní prohlášení po-
dané písemně, stávají se obsah tohoto prohláše-
ní a skutečnosti, podle nichž se zboží propustí,
součástí rozhodnutí.

Proti rozhodnutí v celním řízení může de-

klarant podat odvolání ve lhůtě jednoho měsí-
ce ode dne, který následuje po jeho doručení.

Rozhodnutí v celním řízení, kterým se ne-

propouští zboží do navrženého režimu a roz-
hodnutí o řádných a mimořádných opravných
prostředcích musí být vyhotovena a oznámena
písemné, výrok musí být vždy řádné odůvod-
něn. Odůvodnění není třeba, bylo-li v rozhod-
nutí plně vyhověno navrhovateli. Pokud by
bylo prohlášení podáno prostřednictvím zaří-
zení pro zpracování a přenos údajů na nosičích
informací, může celní úřad na žádost dekla-
ranta písemné rozhodnutí v celním řízení vy-
dat a oznámit prostřednictvím zařízení pro
zpracování a přenos údajů na nosičích infor-
mací.

Zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění

zák. č. 35/1993 Sb., zák. č. 113/1997 Sb., zák.
č. 63/2000 Sb., zák. č. 256/2000 Sb. a zák.
č. 265/2001 Sb., § 99 a násl.

P. P.

CELNÍ SAZEBNÍK (CELNÍ TARIF) je se-

znam zboží s příslušnými celními sazbami,
který je vydáván jako samostatná příloha
Sbírky zákonů - jde tedy o obecně závazný
právní předpis. Samotná definice celního sa-

CELNÍ SAZEBNÍK

189

zebníku v zákoně č. 13/1993 Sb., celní zákon,
uvedena není. Citovaný zákon stanoví, že cel-
ní sazebník obsahuje celní sazby a měrné jed-
notky. Celní sazebník vydává vláda nařízením.
Celní sazebník obsahuje kombinovanou no-
menklaturu zboží, jinou nomenklaturu, která
k ní přidává další třídění stanovené zvláštními
předpisy, které upravují provádění celně sa-
zebních opatření při obchodu se zbožím, vše-
obecné celní sazby, smluvní celní sazby, pre-
ferenční sazební opatření obsažená v meziná-
rodních smlouvách, které upravují poskytová-
ní celních sazebních preferencí (preferenční
smluvní celní sazby), preferenční sazební
opatření přijatá jednostranně vůči některým
státům, skupinám států nebo území, jedno-
stranná sazební opatření poskytující snížení
dovozního cla u některého zboží, další sazeb-
ní opatření vyplývající z jiných obecně závaz-
ných právních předpisů.

Ze zboží, které nemá obchodní charakter,

může být clo vyměřeno podle jednotné celní
sazby. Ministerstvo stanoví vyhláškou, ve kte-
rých případech se použije jednotná celní sazba
pro vyměření cla a její výši. Ministerstvo po
dohodě s Ministerstvem zahraničních věcí
a Ministerstvem průmyslu a obchodu může
vyhláškou stanovit, že se smluvní sazby po-
užijí i u zboží pocházejícího ze státu, s nímž
nebyla uzavřena smlouva o vzájemném po-
skytování celních výhod.

Zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění

zák. č. 113/1997 Sb., zák. č. 63/2000 Sb., zák.
č. 256/2000 Sb. a zák. č. 265/2001 Sb.

Nař. vl. č. 312/1997 Sb., kterým se vydává

celní sazebník a kterým se stanoví sazby do-
vozního cla pro zboží pocházející z rozvojo-
vých a nejméně rozvinutých zemí a podmínky
pro jejich uplatnění (celní sazebník)

Vyhl. č. 135/1998 Sb., kterou se provádějí

některá ustanovení celního zákona, ve znění
vyhl. č. 124/1999 Sb.

M. K., Z. K.

CELNÍ TRESTNÉ ČINY je označení pro trest-

né činy, typově páchané při dovozu, průvozu
nebo při vývozu v důsledku porušení celních
příp. jiných předpisů.

Především jde o trestný čin „porušování před-

pisů o oběhu zboží ve styku s cizinou“ podle
§ 124 TZ, který spočívá v podstatném ohrožení
obecného zájmu porušením zákazu nebo ome-
zení dovozu, vývozu nebo průvozu zboží.

Dále sem mohou patřit trestné činy „poru-

šování předpisů o nakládání s kontrolovaným
zbožím a technologiemi“ podle § 124a–124c
TZ a „porušování předpisů o zahraničním ob-
chodu s vojenským materiálem“ podle
§ 124d–124f TZ.

TZ, § 124 až 124f

R. V.

CELNÍ UNIE viz UNIE STÁTŮ PODLE

MEZINÁRODNÍHO PRÁVA

CELNICTVÍ představuje souhrn činností

a opatření s povahou výkonu státní správy, za-
měřený na otázky spojené s propouštěním
zboží, dopravovaným přes státní hranice.
Zahrnuje zejména vlastní rozhodování o pro-
puštění zboží do navrženého režimu, vyměřo-
vání a vybírání cla, daní a poplatků při dovozu,
vývozu nebo tranzitu, výkon celního dohledu,
řízení o celních PŘESTUPCÍCH a CELNÍCH
DELIKTECH, apod.

Úkoly v oblasti celnictví vykonávají pří-

slušné celní orgány. Základní úroveň celních
orgánů představují celní úřady, podřízené tzv.
celním ředitelstvím. Celní úřady se přitom dě-
lí na tzv. pohraniční celní úřady a tzv. vnitro-
zemské celní úřady. Soustavu celních orgánů
zastřešuje Generální ředitelství cel, které je
součástí Ministerstva financí, a jehož pro-
střednictvím také ministerstvo vykonává svoji
působnost v celní správě.

Úkoly celních orgánů plní příslušníci celní

správy, jako tzv. „celníci“ a dále občanští za-
městnanci. Celníci jsou ve služebním poměru
a občanští zaměstnanci v pracovním poměru
k ministerstvu. Celníci, kteří zajišťují jmeno-
vitě vymezené ochranné, pořádkové a jim ob-
dobné úkoly, jsou zařazeni do ozbrojené slož-
ky celní správy.

Na služební poměr celníků se užije zákon

o služebním poměru příslušníků POLICIE
ČESKÉ REPUBLIKY s určitými odchylkami.

CELNÍ SAZEBNÍK

190

Zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění

zák. č. 35/1993 Sb., zák. č. 113/1997 Sb., zák.
č. 63/2000 Sb., zák. č. 256/2000 Sb. a zák.
č. 265/2001 Sb.

P. P.

CENA je vyjádřením směnné hodnoty výrobků

nebo služeb v penězích. V ekonomických teo-
riích, ale i v praxi patří problematika cen
k nejdůležitějším a zároveň k nejspornějším
kategoriím. V právním řádu je cena definová-
na jako peněžní částka sjednaná při nákupu
a prodeji zboží nebo vytvořená podle zákona
o oceňování majetku k jiným účelům než
k prodeji. Postup podle zákona o cenách platí
i pro převody práv a dále též pro převody
a přechody vlastnictví k nemovitostem včetně
užívacích práv k nemovitostem. Zákon se ne-
vztahuje na odměny, úhrady, poplatky náhrady
škod a nákladů, úroky a tarify mezinárodní
dopravy a spojů, upravené zvláštními před-
pisy.

Cena se sjednává pro zboží vymezeném ná-

zvem, jednotkou množství a kvalitativními
a dodacími nebo jinými podmínkami sjedna-
nými dohodou stran, popřípadě číselným kó-
dem příslušné jednotné klasifikace, pokud tak
stanoví zvláštní předpis. Podle určených pod-
mínek mohou být součástí ceny zcela nebo
zčásti náklady pořízení, zpracování a oběhu
zboží, zisk, příslušná daň a clo.

Zákonná úprava připouští uzavřít i dohodu

o ceně, což je dohoda o výši ceny nebo o způ-
sobu, jakým bude cena vytvořena za podmín-
ky, že tento způsob cenu dostatečně určuje.
Dohoda o ceně vznikne také tím, že kupující
zaplatí bezprostředně před převzetím nebo po
převzetí zboží nebo provedení služby ve výši
požadované prodávajícím.

Prodávající nesmí zneužívat svého hospo-

dářského postavení k tomu, aby získal nepři-
měřený hospodářský prospěch prodejem za
sjednanou cenu zahrnující neoprávněné nákla-
dy nebo nepřiměřený zisk. Kupující nesmí
zneužívat svého hospodářského postavení
k tomu, aby získal nepřiměřený hospodářský
prospěch nákupem za sjednanou cenu výrazně

nedosahující oprávněných nákladů.

Zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění

zák. č. 135/1994 Sb., zák. č. 151/1997 Sb.,
zák. č. 29/2000 Sb. a zák. č. 141/2001 Sb.

M. K., Z. K.

CENNÝ PAPÍR je listina nebo ji nahrazující

záznam v zákonem stanovené evidenci, s níž
je spojeno subjektivní právo takovým způso-
bem, že bez této listiny nemůže být toto právo
ani uplatněno ani převedeno. Hovoří se o tom,
že právo je v listině (ji nahrazujícím záznamu)
ztělesněno (inkorporováno). V listině mohou
však být inkorporována nejen práva ale i po-
vinnosti (závazky). Jde jednak o povinnosti
odpovídající právům vlastníka cenného papí-
ru, není však vyloučeno, aby byla uložena
i povinnost vlastníkovi cenného papíru (např.
vlastník zatímního listu má povinnost splatit
emisní kurz akcie). Listinou se rozumí písem-
ný projev vůle, který může být zachycen na ja-
kémkoliv hmotném nosiči.

České právo pojem cenného papíru věcně

nedefinuje, pouze zákon o cenných papírech
příkladmo uvádí, jaké listiny jsou cennými pa-
píry. Zákony České republiky prohlašují za
cenné papíry výslovně tyto listiny: akcie, za-
tímní listy, podílové listy, dluhopisy, poukázky
na akcie, investiční kupóny, kupóny, opční lis-
ty, směny, šeky, cestovní šeky, náložné listy,
skladištní listy a zemědělské skladní listy.

Listina (písemný projev vůle) může být na-

hrazena pouze v případech, kdy to zákon dovo-
luje, záznamem v zákonem stanovené evidenci.
V takovém případě neexistuje písemný projev
vůle emitenta cenného papíru, v němž by bylo
právo inkorporováno, a právo, které je jinak
spojenou s listinou, je spojeno se záznamem
v zákonem stanovené evidenci cenných papí-
rů.

Podle toho, zda subjektivní právo je spojeno

s písemným projevem vůle emitenta nebo se
záznamem v evidenci o cenných papírech, se
rozlišuje listinná (materializovaná) a zakniho-
vaná (dematerializovaná) podoba cenného pa-
píru.

CENNÝ PAPÍR

191

V České republice mohou mít podobu za-

knihovaných cenných papírů akcie, dluhopisy,
podílového listy, poukázky na akcie, opční lis-
ty a investiční kupóny. O podobě cenného pa-
píru rozhoduje zásadě emitent cenného papíru.
V zákonem stanovených případech je však po-
doba cenného určena. Pouze zaknihovanou
podobu mohou mít AKCIE vydávané autori-
zovanými obalovými společnostmi, OB-
CHODNÍKY S CENNÝMI PAPÍRY a BAN-
KAMI, jde-li o akcie s hlasovacími právy.
Akcie pouze v listinné podobě může vydat ak-
ciová společnost ČESKÉ DRÁHY. Právní řád
České republiky umožňuje i změnu podoby za-
knihovaného cenného papíru na listinný cenný
papír a obráceně. O změně podoby cenného pa-
píru rozhoduje emitent cenného papíru.

Od zaknihovaných cenných papírů je třeba

odlišovat imobilizované cenné papíry. Imo-
bilizovaný cenný papír je rovněž záznamem
v evidenci jako je tomu u zaknihovaných cen-
ných papírů, pokud současně existuje i listina,
s níž je jinak spojeno příslušné právo.
Imobilizace cenných papírů probíhá tak, že
emitent cenného papíru vyhotoví či nechá vy-
hotovit listiny, které však nejsou uvedeny do
oběhu, ale jsou emitentem uloženy do úscho-
vy a o cenném papíru a jeho pohybu je veden
záznam v evidenci imobilizovaných cenných
papírů obdobně jako o zaknihovaném cenném
papíru. Vlastník imobilizovaného cenného pa-
píru má však právo vyzvednout listinu
z úschovy a zrušit záznam o tomto cenném pa-
píru v evidenci imobilizovaných cenných pa-
pírů.

Osobou oprávněnou vést evidenci o zakni-

hovaných a imobilizovaných cenných papí-
rech je v

České republice především

STŘEDISKO CENNÝCH PAPÍRŮ. Část evi-
dence Střediska cenných papírů může vést
i právnická osoba na základě smlouvy s ním,
je-li tato smlouva schválena KOMISÍ PRO
CENNÉ PAPÍRY. Evidenci o zaknihovaných
dluhopisech s dobou splatnosti do jednoho ro-
ku je oprávněna vést i Česká národní banka.

Emitentem cenného papíru rozumíme oso-

bu, která cenný papír vydává a která je zpravi-

dla také osobou z cenného papíru zavá-
zanou. Na cenné papíry se vztahují ustanove-
ní právních předpisů o věcech movitých, ne-
stanoví-li zákon něco jiného. Z toho plyne, že
k cenným papírům existuje vlastnické právo.
Vlastníkovi cenného papíru patří i práva z to-
hoto cenného papíru.

Cenný papír lze nabýt buď původním způ-

sobem nebo odvozeným způsobem. Původním
nabytím cenného papíru se rozumí zejména
jeho nabytí prvním majitelem (tzv. vydání
cenného papíru) nebo jeho nabytí nezávisle na
právním postavení předchozího majitele (ze-
jména v důsledku rozhodnutí státního orgánu).

Cenný papír je podle českého práva vydán,

pokud splňuje náležitosti stanovené zákonem
a kdy se stal v souladu se zákonem majetkem
prvého nabyvatele. Zaknihovaný cenný papír
je vydán okamžikem, kdy byl učiněn přísluš-
ný záznam v evidenci zaknihovaných cenných
papírů. Listinný cenný papír je vydán okamži-
kem, kdy byl předán jeho nabyvateli nebo
osobě jím pověřené, není-li dohodnuto nebo
stanoveno jinak. Odvozeným způsobem naby-
tí cenného papíru je takové nabytí, kdy nový
majitel cenného papíru odvozuje své právní
postavení od dosavadního majitele cenného
papíru. Mezi odvozené způsoby nabytí cenné-
ho papíru patří především nabytí cenného pa-
píru na základě smlouvy mezi dosavadním
a novým nabyvatelem cenného papíru (tzv.
smlouvy o převodu cenného papíru) a nabytí
cenného papírů v rámci UNIVERZÁLNÍ
SUKCESE.

Nabytí cenného papíru, při kterém se mění

osoba majitele cenného papíru (tedy všechny
případy nabytí cenného papíru, kromě jeho
vydání), rozděluje zákon o cenných papírech
do dvou skupin, a to:

– převod cenného papíru, jímž se rozumí

změna osoby majitele cenného papíru na zá-
kladě smlouvy,

– přechod cenného papíru, jímž se rozumí

změna osoby majitele cenného papíru na zá-
kladě jiných právních skutečností (zejména
DĚDĚNÍ, FÚZE, ROZDĚLENÍ a rozhodnutí
státního orgánu).

CENNÝ PAPÍR

192

Cenný papír může znít:
– na doručitele nebo majitele (au porteur

papír), nebo

– na jméno určité osoby; cenné papíry zně-

jící na jméno určité osoby se dále člení na cen-
né papíry na řad (ordrepapíry) a cenné papíry
na jméno (rektapapíry).

Rozdíly mezi těmito jednotlivými formami

cenných papírů závisí především na tom, zda
se jde o cenné papíry listinné nebo cenné pa-
píry zaknihované.

Společné pro zaknihované a listinné cenné

papíry ve formě na doručitele je pouze to, že
cenné papíry na doručitele jsou převoditelné
neomezeně. Právní režim cenných papírů na
doručitele mají i cenné papíry označované
v zákoně jako cenné papíry na majitele. Pokud
jde o rektapapíry, může být jejich převoditel-
nost vyloučena nebo omezena, a to buď přímo
zákonem nebo emitentem na základě zákona
(např. dluhopisy na jméno). Ordrepapíry mo-
hou mít pouze listinnou podobu a jejich pře-
voditelnost může být omezena, nikoliv však
vyloučena, pokud to zákon dovoluje.

Zpravidla záleží na emitentovi cenného pa-

píru, zda vydá cenný papír na doručitele, na
řad nebo na jméno. Některé cenné papíry lze
však podle zákona vydávat jen v jedné formě
(např. kupóny, opční listy a poukázky na akcie
lze vydat jen na doručitele, zemědělské sklad-
ní listy a zatímní listy lze vydat pouze na řad).

U listinných cenných papírů však existuje

více odlišností mezi jednotlivými formami
cenných papírů, zejména z hlediska určení
osoby, která je legitimována k výkonu práv
inkorporovaných v listině a způsobu převodu
práv spojených s listinou.

Pro listinné cenné papíry na doručitele je

charakteristické, že listina neobsahuje jméno
osoby prvního vlastníka. Práva spojená s cen-
ným papírem na doručitele uplatňuje ten, kdo
listinu předloží a právo spojená s listinou se
převádějí předáním listiny (tradicí) nebo ak-
tem ji nahrazujícím.

Práva spojená s ordrepapíry se převádějí

zvláštním písemným prohlášením na cenném
papíru (na rubu cenného papíru nebo na jeho

přívěsku, tzv. alonž) a předáním listiny. Toto
písemné prohlášeni se označuje jako rubopis
nebo indosament (z latinského „in dorso – na
rubu“) nebo žiro.

Podle toho, zda v listinném cenném papíru

musí být uvedeno, že je vydán „na řad“ nebo
postačí uvedení jen jména prvního vlastníka
bez doložky „na řad“, se rozlišují zákonné
ordrepapíry a ostatní ordrepapíry. Zákonný
ordrepapír je takový listinný cenný papír, kte-
rý sice vystaven na jméno bez doložky „na
řad“, a přesto je převoditelný rubopisem.
Zákonným ordrepapírem jsou v českém právu
směnky, šeky na jméno, akcie na jméno, za-
tímní listy, dluhopisy na jméno, podílové listy
na jméno, skladištní listy na jméno, zeměděl-
ské skladní listy. Mezi ostatní ordrepapíry lze
zahrnout zejména náložné listy a cestovní še-
ky, pokud obsahují doložku na řad a jméno
osoby prvního majitele. Zákonné ordrepapíry
je možno změnit v zákonem stanovených pří-
padech na cenné papíry na jméno tím, že
emitent v textu listiny uvede tzv. zápornou
ordredoložku (označovanou také jako tzv.
rektadoložka) slovy „nikoliv na řad“. Práva
spojená se zákonným ordrepapírem, jež obsa-
hují rektadoložku, je možno převádět jen způ-
sobem, který je stanoven pro listinné cenné
papíry na jméno (CESÍ).

Rubopis (indosament) může být vyplněný

nebo nevyplněný (tzv. blankoindosament).
Vyplněný rubopis (indosament) se skládá
z tzv. indosační doložky, která zní „za mne na
řad“ nebo „za nás na řad“, z podpisu osoby,
která cenný papír převádí (tzv. indosant)
a označení osoby, na jejíž řad se cenný papír
převádí (tzv. indosatář). Rubopis musí být
umístěn na cenném papíru nebo na jeho pří-
věsku.

Blankoindosament neobsahuje jméno indo-

satáře a často spočívá jen v tom, že indosant
cenný papír podepíše. V takovém případě mu-
sí být podpis na rubu cenného papíru.
Indosatář, který nabyl cenný papír blankoin-
dosamentem, může buď vyplnit v blankoindo-
samentu své jméno nebo jméno jiné osoby,
anebo cenný papír dále indosovat vyplněným

CENNÝ PAPÍR

193

či nevyplněným indosamentem či může cenný
papír opatřený blankoindosamentem předat
nevyplněný další osobě. Naposledy uvedený
způsob převodu práv spojených s cenným pa-
pírem se označuje jako blankotradice.

Blankoindosament je možný jen u cenných

papírů, u nichž to zákon dovoluje (zejména
směnky a šeky), jinak se zásadně vyžaduje vy-
plněný indosament. Rubopis podle obecné
úpravy zákona o cenných papírech může být
jen vyplněný. Taktéž musí být vždy vyplněný
rubopis akcie, zatímního listu a zemědělského
skladního listu.

Rubopis má kromě účinku převodního i úči-

nek legitimační. Legitimační účinek se proje-
vuje tím, že osoba, která drží listinu a které
svědčí nepřetržitá řada rubopisů, se považuje
za oprávněného majitele cenného papíru.
Stanoví-li to zákon, má rubopis i účinek ga-
ranční, z něhož plyne, že indosant odpovídá
dalším majitelům cenného papíru za splnění
závazků, které jsou s cenným papírem spoje-
ny.

Práva spojená s cennými papíry na jméno,

pokud jsou převoditelná, lze převádět pouze
obecnou občanskoprávní cestou – dohodou
o postoupení práv (postupní smlouvou, cesí)
a předáním listiny. POSTUPNÍ SMLOUVA
mezi osobou, která převádí práva z cenného
papíru na jméno (postupitel) a osobou, na níž
jsou převáděna (postupník), musí mít písem-
nou formu. Na vztahy mezi postupníkem, po-
stupitelem a dlužníkem platí ustanovení ob-
čanského zákoníku o postoupení pohledávky.

U zaknihovaných cenných papírů se pova-

žuje za majitele cenného papíru ten, na jehož
účtu u STŘEDISKA CENNÝCH PAPÍRŮ ne-
bo u ČESKÉ NÁRODNÍ BANKY je zakniho-
vaný cenný papír evidován, není-li prokázán
opak.

K převodu práv spojených se zaknihovaným

cenným papírem dochází registrací převodu
zaknihovaného cenného papíru provedenou
střediskem cenných papírů bez ohledu na for-
mu zaknihovaného cenného papíru.

Registrací převodu zaknihovaného cenného

papíru rozumí zákon zápis v evidenci středis-

ka cenných papírů na účtech majitelů, a to na
vrub (k tíži) účtu převodce a ve prospěch účtu
nabyvatele cenného papíru. Zápisy na obou
účtech musí středisko provést k témuž dnu.

Registraci převodu zaknihovaného cenného

papíru provádí středisko pouze na příkaz
oprávněných osob. Z vlastního rozhodnutí
může středisko provádět pouze úpravu nebo
doplnění záznamů ve své evidenci.

Příkaz k registraci převodu může podle zá-

kona vydat:

– převodce a nabyvatel,
– OBCHODNÍK S CENNÝMI PAPÍRY,
– osoba provádějící vypořádání obchodů

s cennými papíry,

– ORGANIZÁTOR MIMOBURZOVNÍHO

TRHU.

Středisko cenných papírů je povinno prová-

dět registraci převodů podle pořadí, v jakém
došly příkazy k registraci převodu do jeho
centrální evidence. Tam, kde je třeba k regis-
traci převodu příkazu dvou osob, je rozhodují-
cí okamžik, kdy se sešly ve středisku cenných
papírů obsahově shodné příkazy. Pokud by
středisko cenných papírů tuto povinnost poru-
šilo, odpovídá za škodu tím způsobenou podle
ustanovení obchodního zákoníku o náhradě
škody.

U určitých druhů cenných papírů, které zně-

jí na jméno (ordrepapíry i rektapapíry), je tře-
ba odlišovat účinky převodu cenného papíru
mezi nabyvatelem a převodcem a ve vztahu
k emitentovi. Např. u akcií na jméno je ulože-
no akciové společnosti vést seznam akcionářů
a účinky převodu akcie na jméno ve vztahu
akciové společnosti nastávají až provedením
změny v seznamu akcionářů. Totéž platí u dlu-
hopisů.

Podle charakteru práv spojených s cennými

papíry můžeme rozlišit tři základní skupiny
cenných papírů:

– věcně právní cenné papíry, jež ztělesňují

právo vlastnické nebo zástavní (např. země-
dělské skladní listy),

– obligační cenné papíry, jež ztělesňují po-

hledávky a závazky (např. směnky, šeky, dlu-
hopisy, skladištní listy),

CENNÝ PAPÍR

194

– podílnické cenné majetkové papíry, jež ztě-

lesňují spoluvlastnický podíl nebo podíl na ob-
chodní společnosti (např. podílové listy, akcie).

ZCP, § 55 až 78, § 88 až 98
OBZ, § 155 až 161, § 176 až 178, § 528,

§ 612 až 616, § 720 až 724

ZIS, § 11 až 13
Zák. č. 530/1990 Sb., o dluhopisech, ve zně-

ní zák. č. 84/1995 Sb., zák. č. 15/1998 Sb.,
zák. č. 165/1999 Sb., zák. č. 362/1999 Sb.
a zák. č. 368/2000 Sb.

Zák. č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový

zákon, ve znění zák. č. 29/2000 Sb.

Zák. č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu

majetku státu na jiné osoby, ve znění zák.
č. 92/1992 Sb., zák. č. 264/1992 Sb., zák.
č. 541/1992 Sb., zák. č. 544/1992 Sb., zák.
č. 210/1993 Sb., zák. č. 306/1993 Sb., zák.
č. 224/1994 Sb., zák. č. 27/2000 Sb. a zák.
č. 220/2000 Sb., § 14a, 22–22c

OSŘ, § 186i až § 185s
Vyhl. č. 88/1993 Sb., o podrobnostech tech-

nického provedení veřejně obchodovatelných
cenných papírů, ve znění vyhl. č. 375/2001 Sb.

J. D.

CENOVÉ PŘEDPISY jsou předpisy upravující

problematiku CENY. V právním řádu je pojem
cenové předpisy používán poměrně často tak,
že odkazem pod čarou jsou uváděny zvláštní
právní předpisy.

Zákon o cenách blížeji nevysvětluje, co se

rozumí cenovým předpisem, ale přesně stano-
ví, kdy dochází k porušení cenových předpisů.
Ze strany prodávajícího dochází k porušení
cenových předpisů, jestliže prodává za cenu
vyšší než maximální nebo pevnou úředně sta-
novenou cenu, při prodeji za úředně stanove-
nou cenu nesplní podmínku, na kterou cenové
orgány nebo místní orgány omezily uplatnění
této ceny, nerespektuje cenovými orgány sta-
novený maximální rozsah možného zvýšení
cen, maximální podíl promítnutí změny ceny
určených vstupů nebo závazný postup při tvor-
bě ceny nebo při její kalkulaci za podmínek
stanovených zákonem, prodává za zvýšené ce-
ny bez dodržení podmínek stanovených záko-

nem o cenách, nerespektuje cenové moratorium
podle zákona o cenách, nesplní své evidenční
nebo informační povinnosti nebo povinnosti
v označování zboží cenami nebo předá cenové-
mu orgánu nepravdivé údaje. Naopak porušit
cenové předpisy může i kupující, a to podle ci-
tovaného zákona jestliže kupuje za cenu nižší
než minimální nebo pevnou úředně stanove-
nou za podmínek stanovených v zákoně, nebo
kupuje za cenu vyšší než odpovídá regulaci
cen, pokud na úhradu této ceny vyčerpá pro-
středky ze státního rozpočtu za podmínek sta-
novených v zákoně.

Zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění

zák. č. 135/1994 Sb., zák. č. 151/1997 Sb.,
zák. č. 29/2000 Sb. a zák. č. 141/2001 Sb.

M. K., Z. K.

CENTRALISMUS je systém řízení jednotlivých

organizačních jednotek z jednoho organizační-
ho centra - ústředí. V procesu centralizace jde
o soustřeďování úkolů, funkcí a kompetencí
různých orgánů v jediném, zpravidla nadřaze-
ném orgánu.

Centralismus ve státě se projevuje v sou-

středění státní, politické a ekonomické moci
(MOC POLITICKÁ, MOC STÁTNÍ) do jed-
noho centra.

Centralismus může být funkční nebo územ-

ní, demokratický (DEMOKRATICKÝ CEN-
TRALISMUS) nebo byrokratický, celkový
nebo dílčí.

Ústava ČSSR z roku 1960 proklamovala ja-

ko zásadu řízení společnosti i státu princip de-
mokratického centralismu.

Současná ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY

je založena na dělbě státní moci (DĚLBA
MOCI), tržní ekonomice a pluralitě politické-
ho systému (PLURALISMUS, SYSTÉM
POLITICKÝ). Při vykonávání státní mo-
ci, zejm. orgány moci výkonné (MOC
VÝKONNÁ), však i v současnosti musí být
i přes dekoncentraci (DEKONCENTRACE)
této moci určitý stupeň centralismu zachován.
VLÁDA ČR je vrcholným orgánem výkonné
moci; znamená to, že výkonná moc musí mít
i další – nižší orgány.

CENTRALISMUS

195

Obsahově blízko k centralismu má absolu-

tismus.

Opakem centralismu je DECENTRALIZA-

CE.

J. H.

CENTRALIZACE A DECENTRALIZACE

jsou výrazy či instituty obecné teorie organi-
zace, které se příslušným způsobem uplatňují
i v organizaci VEŘEJNÉ SPRÁVY jako
ORGANIZAČNÍ PRINCIPY VE VEŘEJNÉ
SPRÁVĚ.

Centralizace a decentralizace je spjata se

strukturou moci v příslušných organizačních
soustavách, a především se projevuje v rozlo-
žení pravomocí v předmětných soustavách.

V centralizovaných organizačních sousta-

vách je pravomoc převážně soustředěna u nej-
vyššího organizačního článku a její konkrétní
rozdělení na nižší stupně je potom výsledkem
delegování neboli poskytování jisté míry moci
řídícím složkám nižšího stupně.

Rozsah delegace pravomoci je v podstatě

otázkou vztahu centralizace a decentralizace
mocí. Decentralizovaný systém deleguje na
nižší stupeň řízení více práv než systém cent-
ralizovaný. Krajní decentralizace by se prak-
ticky rovnala rozpadu instituce. O decentrali-
zaci v instituci, resp. organizační soustavě, má
tedy smysl uvažovat a hovořit jen v souvislos-
ti se vždy nezbytnou mírou centralizace.

Decentralizace v organizovaných sousta-

vách zpravidla zahrnuje jednak decentralizaci
pravomoci a dále decentralizaci činnosti.
Zatímco decentralizace pravomoci je případ,
kdy vyšší organizační složka postupuje rela-
tivně trvale část své pravomoci organizační
složce nižší, a to tím, že ji pověřuje rozhodo-
váním některých otázek, decentralizace čin-
nosti je potom případ, kdy vyšší organizační
složka svěřuje nižší organizační složce jen vý-
kon určité činnosti.

Centralizace a decentralizace v uvedeném

smyslu bývá často spojována s principy tzv.
KONCENTRACE a DEKONCENTRACE.

P. P.

CENTRÁLNÍ EMISNÍ BANKA je instituce,

která v bankovním systému plní některé neza-
stupitelné funkce. Např. jako jediná banka
v daném státě má právo EMISE bankovek
(BANKOVKA) a mincí, je vrcholným orgá-
nem měnové politiky, vystupuje jako BANKA
bank - prostřednictvím různých nástrojů regu-
luje činnost obchodních bank, je pověřena vý-
konem BANKOVNÍHO DOHLEDU (DOZO-
RU), spravuje devizové rezervy a zastupuje
stát v mezinárodních bankovních institucích.
U nás tyto funkce plní ČESKÁ NÁRODNÍ
BANKA.

Úst. zák. č. 143/1968 Sb., o československé

federaci

Zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance,

ve znění zák. č. 15/1998 Sb., zák. č. 442/2000
Sb., zák. č. 278/2001 Sb. a zák. č. 482/2001
Sb.

M. K., Z. K.

CENTRÁLNÍ EVIDENCE NEMOVITOSTÍ

viz KATASTR NEMOVITOSTÍ

CENZURA (z lat. censura = svědomité, přísné

prošetřování, posuzování) je dnes chápána jako
státní kontrola informací určených ke zveřej-
nění, zejména jako dozor, dohled nad tiskem.

Podle Listiny základních práv a svobod

(LISTINA ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVO-
BOD) „cenzura je nepřípustná“. Tato zásada
je v přímé souvislosti s ustanoveními Listiny,
podle nichž „SVOBODA PROJEVU a PRÁ-
VO NA INFORMACE jsou zaručeny“ a „kaž-
dý má právo vyjadřovat své názory slovem,
písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způso-
bem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat
a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na
hranice státu“.

Obdobně i mezinárodní pakty (MEZI-

NÁRODNÍ SMLOUVY O LIDSKÝCH PRÁ-
VECH A ZÁKLADNÍCH SVOBODÁCH)
obsahují zásadu, že „každý má právo zastávat
svůj názor bez překážky“ (mezinárodní pakt
o občanských a politických právech, čl. 19
odst. 1), resp. že „každý má právo na svobodu
projevu; toto právo zahrnuje svobodu zastávat

CENTRALISMUS

196

názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo
myšlenky bez zasahování státních orgánů ...“
(evropská úmluva o lidských právech, čl. 10
odst. 1).

Listina cenzurou rozumí cenzuru institucio-

nální, a to jak předběžnou, tak následnou.
Zásadně je nepřípustná cenzura jakýchkoli ve-
řejných projevů, zejména projevů v hromad-
ných sdělovacích prostředcích, ale též cenzura
knih, veřejných mluvených projevů, zejm. též
policejní dozor na schůzích, resp. shromáždě-
ních (pokud by nebyl výslovně dovolen záko-
nem), cenzura veřejně provozovaných nebo
vystavovaných uměleckých děl, cenzura vý-
uky, cenzura kázání v kostelech atp.

Sama Listina však připouští, že „svobodu

projevu a právo vyhledávat a šířit informace
lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demo-
kratické společnosti nezbytná pro ochranu
práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ve-
řejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví
a mravnosti“.

Pod nepřípustnost cenzury podle Listiny

nelze ale podřadit tzv. „autocenzuru“.

Listina, čl. 17 odst. 3

J. H.

CESE (z lat.) je označení pro POSTOUPENÍ

POHLEDÁVKY.

J. Š.

CESIONÁŘ – (postupník) je označení pro sub-

jekt, na kterého věřitel pohledávky (cedent-
-postupitel) tuto pohledávku i bez souhlasu
dlužníka písemnou smlouvou převede (PO-
STOUPENÍ POHLEDÁVKY).

OZ, § 524n

J. Š.

CESTOVNÍ DOKLADY jsou doklady, které

opravňují občany k překračování hranic při
výjezdu, resp. opouštění území České republi-
ky, a stejné tak i při návratu, resp. vstupu na
naše území. Výjezd z území republiky, jakož
i vstup na toto území se uskutečňuje přes hra-
niční přechody.

Překračovat hranice přes hraniční přechod

s platným cestovním dokladem lze jen v pro-
vozní době a v souladu s účelem zřízení hra-

ničního přechodu. Mimo hraniční přechody
lze s platným cestovním dokladem překračo-
vat jen tehdy a tam, kdy a kde to stanoví pří-
padná mezinárodní smlouva, jíž je Česká re-
publika vázána.

Občan starší 15 let musí mít pro každé pře-

kračování hranice na vyznačeném místě svůj
cestovní doklad. Občan mladší 15 let smí
opustit území a zpět na ně vstoupit i bez vlast-
ního cestovního dokladu, avšak jen s rodičem,
v jehož cestovním dokladu je zapsán.

Každý občan, který opouští území nebo

který vstupuje na území České republiky, je
povinen vždy na výzvu předložit svůj cestov-
ní doklad a strpět jeho kontrolu. Výzva
k předložení cestovního dokladu a jeho kon-
trola přísluší Policii České republiky.
Cestovním dokladem občan prokazuje své
jméno, příjmení, rodné číslo, podobu, státní
občanství České republiky a další údaje zapsa-
né v cestovním dokladu podle zákona o ce-
stovních dokladech.

Cestovními doklady občanů České republi-

ky jsou cestovní pas, diplomatický pas, služeb-
ní pas, cestovní průkaz, jiný cestovní doklad na
základě mezinárodní smlouvy, jíž je Česká re-
publika vázána.

Cestovní doklady se vydávají na žádost.

Cestovní pas, diplomatický pas a služební pas
jsou opatřeny strojově čitelnou zónou.
Cestovní pas se strojově čitelnou zónou se vy-
dává ve lhůtě 30 dnů. Žádá-li občan o vydání
cestovního pasu v kratší lhůtě, lze mu vydat
cestovní pas do 30 dnů bez strojově čitelné zó-
ny.

Cestovní pas, diplomatický pas a služební

pas se vydává s územní platností do všech stá-
tů světa a s dobou platnosti na 10 let, občanům
mladším 15 let s dobou platnosti na 5 let.
Cestovní pas bez strojově čitelné zóny se vydá
s dobou platnosti na 1 rok. Takto stanovenou
dobu platnosti uvedených cestovních dokladů
nelze prodloužit.

Cestovní pas vydávají OKRESNÍ ÚŘADY,

v hlavním městě Praze Magistrát hlavního
města Prahy, pokud zákon o hlavním městě
Praze nestanoví jinak, a v městech Brno,

CESTOVNÍ DOKLADY

197

Ostrava a Plzeň magistráty těchto měst, pří-
slušné podle místa TRVALÉHO POBYTU ža-
datele. Diplomatický pas vydává Ministerstvo
zahraničních věcí, služební pas vydává taktéž
Ministerstvo zahraničních věcí, nebo v někte-
rých specifických případech s jeho souhlasem
i další ústřední orgány státní správy, resp. je-
jich představitelé.

Cestovní průkaz je v podstatě „náhradní“

cestovní doklad, který se vydává v odůvodně-
ných případech, například při ztrátě cestovní-
ho dokladu. Cestovní průkaz slouží k jednotli-
vé cestě s územní a časovou platností omeze-
nou účelem cesty. Cestovní průkaz vydává
okresní úřad příslušný podle místa trvalého
pobytu občana nebo zastupitelský úřad. Tzv.
jiným cestovním dokladem na základě mezi-
národní smlouvy je vždy specifický doklad,
přičemž k jeho vydání je příslušný okresní úřad
podle místa trvalého pobytu žadatele. Tak např.
pro cestování dětí v rámci malého pohraniční-
ho styku s Polskou republikou se používají ce-
stovní přílohy. Zvláštním případem cestovního
dokladu je potom tzv. námořnická knížka, vy-
daná Ministerstvem dopravy a spojů.

Vydávání cestovních dokladů podléhá

správním poplatkům. Správní poplatek se pla-
tí v hotovosti, popř. složenkou, a při vydání
cestovního dokladu osobám starším 15 let činí
200 Kč, při vydání cestovního dokladu oso-
bám mladším 15 let činí 50 Kč. Správní orgán
vybere poplatek podle této položky až do vý-
še trojnásobku příslušné sazby, vydává-li ce-
stovní doklad urychleně na výslovnou žádost
poplatníka.

Zák. č. 329/1999 Sb., o cestovních dokla-

dech a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o cestovních dokladech)

Vyhl. č. 177/2000 Sb., kterou se provádí zá-

kon o evidenci obyvatel, zákon o občanských
průkazech a zákon o cestovních dokladech, ve
znění vyhl. č. 192/2001 Sb. a vyhl. č. 248/2001
Sb.

Pol. č. 99 sazebníku zákona č. 368/1992

Sb., o správních poplatcích, ve znění pozděj-
ších předpisů

P. P.

CESTOVNÍ SMLOUVA je smlouvou, kterou

se provozovatel cestovní kanceláře (dále jen
cestovní kancelář) zavazuje, že zákazníkovi
poskytne zájezd, a zákazník se zavazuje, že
zaplatí smluvenou cenu. Jedná se o smlouvu
úplatnou, jejímž předmětem je závazek cestov-
ní kanceláře poskytnout zákazníkovi zájezd
a současně závazek zákazníka uhradit cenu zá-
jezdu.

Cestovní smlouva je smlouvou konsenzuál-

ní, vzniká okamžikem uzavření, aniž by muse-
lo dojít k reálnému plnění.

Cestovní smlouva musí být uzavřena v pí-

semné formě a musí obligatorně obsahovat
označení smluvních stran, vymezení zájezdu
a cenu zájezdu, včetně časového rozvrhu pla-
teb a výší zálohy. Vymezení zájezdu nemusí
býti provedeno detailním popisem, ale může
býti nahrazeno odkazem na číslo zájezdu nebo
jiné označení v katalogu, pokud katalog tyto
informace obsahuje a byl zákazníkovi předán.
Cena zájezdu je cenou smluvenou. Pokud
smlouva neobsahuje tyto náležitosti, je abso-
lutně neplatná. K dalším náležitostem smlou-
vy (jejichž absence vyvolá pouze relativní
neplatnost právního úkonu) patří např. druh,
charakteristika a kategorie dopravního pro-
středku, údaje o trase cesty či způsob a roz-
sah stravování, jsou-li tyto součástí zájezdu.

Ve smlouvě je možno dohodnout, že cestov-

ní kancelář je oprávněna jednostranně zvýšit
cenu zájezdu, pokud je přesně stanoven způ-
sob výpočtu zvýšení ceny. Může se tak stát
pouze v případech zákonem stanovených za
předpokladu, že cena zájezdu nesmí být jed-
nostranně zvýšena během 20 dnů před zaháje-
ním zájezdu a písemné oznámení o zvýšení
ceny musí být zákazníkovi odesláno nejpozdě-
ji 21 dní před zahájením zájezdu.

Cestovní kancelář je ze zákona nadána

informační povinností, nejpozději 7 dnů před
zahájením zájezdu musí zákazníkovi poskyt-
nout další podrobné informace o všech sku-
tečnostech, které jsou pro zákazníka důležité
a které jsou jí známy, nejsou-li tyto obsaženy
v cestovní smlouvě či katalogu, který byl zá-
kazníkovi předán.

CESTOVNÍ DOKLADY

198

Existují-li objektivní důvody, může cestov-

ní kancelář před zahájením zájezdu změnit
podmínky smlouvy. V případě nesouhlasu se
změnou může zákazník od cestovní smlouvy
odstoupit. Možnost odstoupení od smlouvy je
dána oběma smluvním stranám. Zákazník mů-
že od smlouvy odstoupit bez uvedení důvodu,
cestovní kancelář tehdy, dojde-li ke zrušení
zájezdu či porušení povinností zákazníkem.
V případech zákonem stanovených je zákaz-
ník povinen zaplatit cestovní kanceláři odstup-
né, jehož výše je ponechána na vůli účastníků
smlouvy.

Cestovní kancelář odpovídá zákazníkovi za

porušení závazků vyplývajících z uzavřené ces-
tovní smlouvy bez ohledu na to, zda tyto zá-
vazky mají být splněny cestovní kanceláří nebo
jinými poskytovateli služeb cestovního ruchu
poskytovaných v rámci zájezdu. Cestovní kan-
celář odpovídá zákazníkovi za škodu způsobe-
nou odstoupením od cestovní smlouvy, této
odpovědnosti se však může v zákonem přede-
psaných případech zprostit.

K povinnostem cestovní kanceláře patří

i poskytnutí rychlé pomoci zákazníkovi, který
se ocitne v nesnázích, a to v případech, kdy
vzniklá škoda byla způsobena třetí osobou,
která není spojena s poskytováním zájezdu,
pokud tuto skutečnost nebylo možné předpo-
kládat nebo byla nevyhnutelná či škoda byla
způsobena neodvratitelnou událostí, které ne-
mohlo být zabráněno ani při vynaložení veš-
kerého úsilí, které lze požadovat. Jestliže po
zahájení zájezdu cestovní kancelář neposkytne
zákazníkovi služby cestovního ruchu v rozsa-
hu, v jakém se k tomuto poskytování zavázala,
je povinna učinit veškerá opatření k tomu, aby
zájezd mohl pokračovat. Není-li to možné,
resp. pokud s tím zákazník nesouhlasí, je ces-
tovní kancelář povinna vrátit zákazníkovi roz-
díl v ceně.

OZ, § 852a až 852k

V. Dvo.

CESTOVNÍ ŠEK – CENNÝ PAPÍR, který

opravňuje osobu v něm uvedenou, aby přijala
v něm určenou částku při jeho předložení

k výplatě, a to za podmínek stanovených oso-
bou, která jej vystavila (výstavcem).

Cestovní šek musí obsahovat:
a) označení, že jde o cestovní šek,
b) příkaz nebo slib vyplatit určitou částku

oprávněné osobě,

c) jméno výstavce šeku, jeho podpis nebo

dostatečnou náhradu podpisu (např. otisk ra-
zítka ve formě podpisu).

Pokud cestovní šek obsahuje příkaz k vy-

placení určité částky, musí být na něm uvede-
na i osoba, které je tento příkaz určen.

Cestovní šek může být vystaven na jméno,

nebo na doručitele. Není-li na šeku uvedeno
jméno oprávněné osoby, stanoví zákon nevy-
vratitelnou právní domněnku, že jde o cestov-
ní šek na doručitele, tzn. že proplacení může
požadovat ta osoba, která šek předloží.

Cestovní šek může výstavce vystavit i na ji-

nou než českou měnu.

Výstavce odpovídá za proplacení cestovní-

ho šeku, obsahuje-li šek slib zaplatit, nebo za
obstarání jeho proplacení, je-li v něm uveden
příkaz zaplatit.

Při proplácení cestovního šeku je propláce-

jící osoba oprávněna požadovat na oprávněné
osobě prokázání totožnosti a její kontrolní
podpis. Oprávněná osoba je povinna podpi-
sem potvrdit proplacení šeku.

Na úpravu cestovního šeku nelze aplikovat

ustanovení zákona o směnkách a šecích (do-
sud platný zákon č. 191/1950 Sb.).

OBZ, § 720 a násl.

Z. Š.

CESTOVNÍ, STĚHOVACÍ A JINÉ VÝDAJE

jsou výdaje, které vznikají zaměstnancům při
plnění pracovních povinností. Zvláštní zákon
upravuje poskytování náhrad výdajů, které
vzniknou zaměstnanci při PRACOVNÍ
CESTĚ, při jiné změně místa výkonu práce,
při přijetí do zaměstnání a při přidělení k vý-
konu práce v zahraničí. Jde vesměs o náklady,
které je ZAMĚSTNANEC nucen vynaložit ke
splnění pokynů ZAMĚSTNAVATELE a nelze
na něm spravedlivě požadovat, aby tyto nákla-
dy nesl ze svého.

CESTOVNÍ, STĚHOVACÍ A JINÉ VÝDAJE

199

Zákonná úprava poskytování cestovních ná-

hrad je obecná pro všechny pracovní cesty,
včetně cest zahraničních. Zákon se vztahuje
na zaměstnance v pracovním poměru, členy
družstev, u nichž je pracovní vztah podmínkou
členství a na osoby, které vykonávají činnost
na základě DOHOD O PRACÍCH KONA-
NÝCH MIMO PRACOVNÍ POMĚR, pokud
to je mezi účastníky tohoto pracovněprávního
vztahu dohodnuto. Zákon o cestovních náhra-
dách se vztahuje také na fyzické osoby, o nichž
to sám stanoví, tj. na české nebo zahraniční za-
městnance při pracovních cestách konaných na
základě dohod o vzájemné výměně zaměst-
nanců. Právní úprava poskytování cestovních
náhrad může být tedy použita i na osoby, kte-
ré nemají založen žádný pracovněprávní
vztah.

Zákon o cestovních náhradách umožňuje

zejména v podnikatelské sféře v širším měřít-
ku kolektivně vyjednávat. Zákon svěřuje
KOLEKTIVNÍM SMLOUVÁM úpravu ně-
kterých podmínek poskytování cestovních ná-
hrad, resp. nároků na ně. Tak např. kolektivní
smlouva je zmocněna k odchylné úpravě pod-
mínek pro poskytování a výši stravného pro
zaměstnance, u nichž častá změna pracoviště
vyplývá ze zvláštní povahy povolání. Toto ře-
šení je odůvodněno specifickým charakterem
některých povolání, jako kupř. při pracovních
cestách řidičů, zaměstnanců na montážích, ex-
terních staveništích apod. U podnikatelských
subjektů se též umožňuje sjednat v kolektivní
smlouvě nebo v pracovní smlouvě anebo sta-
novit ve vnitřním předpisu poskytování jiných
nebo vyšších náhrad než stanoví zákon.

V zákoně je zakotven tzv. valorizační prin-

cip, pokud jde o výši sazeb stravného, základ-
ních náhrad za používání silničních motoro-
vých vozidel a výši průměrných cen pohon-
ných hmot. Tyto sazby se upravují v závislosti
na vývoji cen jídel a nealkoholických nápojů
ve veřejném stravování a na vývoji cen vozidel
a pohonných hmot.

Při pracovní cestě je zaměstnavatel povinen

poskytnout zaměstnanci náhradu prokázaných
jízdních výdajů, výdajů za ubytování, nutných

vedlejších výdajů, stravné v rámci stanovené-
ho rozpětí a případnou náhradu prokázaných
jízdních výdajů za cesty k návštěvě rodiny.
Zákon výslovně nestanoví výčet nutných ved-
lejších výdajů souvisejících s pracovní cestou;
v praxi může jít např. o poplatky za telefon,
parkování vozidla, úschovu zavazadel apod.

Při přijetí zaměstnance do zaměstnání a při

PŘELOŽENÍ DO JINÉHO MÍSTA na jeho
žádost může zaměstnavatel poskytovat za-
městnanci náhrady jako při pracovní cestě,
nejdéle však po dobu tří let. V případě dočas-
ného přidělení zaměstnance k výkonu práce
u jiného zaměstnavatele a při přeložení z dů-
vodu nezbytné provozní potřeby zaměstnava-
tel poskytne zaměstnanci náhrady jako při pra-
covní cestě, nejvýše však v rozsahu a do výše
stanovené zákonem. V uvedených případech
může zaměstnavatel poskytnout zaměstnanci
také náhradu prokázaných stěhovacích výdajů.

Na poskytování náhrad výdajů při zahraniční

pracovní cestě se vztahuje v zásadě stejná práv-
ní úprava jako u pracovních cest v tuzemsku.
Určité odchylky vyplývající z charakteru zahra-
niční pracovní cesty jsou uvedeny v zákoně.

Stravné při zahraniční pracovní cestě (tzv.

diety) se poskytne zaměstnanci ve výši stano-
vené základní sazby v příslušné cizí měně
podle délky trvání takové cesty. Vedle stravné-
ho může zaměstnavatel poskytnout zaměstnan-
ci při zahraniční pracovní cestě ještě kapesné
v cizí měně, a to až do výše 40 % stanovené
částky stravného. Na toto kapesné však není
právní nárok.

Zaměstnanec je povinen ve lhůtě 10 pracov-

ních dnů po dni ukončení pracovní cesty před-
ložit zaměstnavateli všechny doklady potřebné
k vyúčtování cesty a vrátit nevyúčtovanou zá-
lohu. Zaměstnavatel je pak povinen provést
vyúčtování pracovní cesty a uspokojit nároky
zaměstnance, a to do 10 pracovních dnů ode
dne předložení písemných dokladů.

ZP, § 21, 38, 121 odst. 1 písm. e), § 131,

239b odst. 2

Zák. č. 119/1992 Sb., o cestovních náhra-

dách, ve znění pozdějších předpisů (úplné
znění č. 201/1998 Sb.) a ve znění zák.

CESTOVNÍ, STĚHOVACÍ A JINÉ VÝDAJE

200

č. 36/2000 Sb., zák. č. 132/2000 Sb. a zák.
č. 220/2000 Sb.

Nař. vl. č. 108/1994 Sb., kterým se provádí

zákoník práce a některé další zákony, ve znění
nař. vl. č. 461/2000 Sb., § 2 odst. 2

Nař. vl. č. 62/1994 Sb., o poskytování ná-

hrad některých výdajů zaměstnancům rozpo-
čtových a příspěvkových organizací s pravi-
delným pracovištěm v zahraničí, ve znění nař.
vl. č. 183/1999 Sb. a nař. vl. č. 465/2001 Sb.

Vyhl. č. 444/2001 Sb., kterou se stanoví zá-

kladní sazby stravného v cizí měně pro rok
2002

Vyhl. č. 445/2001 Sb., kterou se pro účely

poskytování cestovních náhrad stanoví výše
sazeb stravného, výše sazeb základních ná-
hrad za používání silničních motorových vozi-
del a výše průměrných cen pohonných hmot

P. T.

CETERIS PARIBUS (lat.) – „jsou-li ostatní

okolnosti stejné“. Užívá se, uvažujeme-li
o změně některé okolnosti a chceme zdůraz-
nit, že ostatní okolnosti se nemění. Např. PO-
KUS trestného činu je ceteris paribus méně
závažný než DOKONÁNÍ TRESTNÉHO
ČINU.

R. V.

CFR – náklady a přepravné … ujednaný přístav

určení (angl. Cost and Freight … named port
of destination) je doložka INCOTERMS, kte-
rá znamená, že prodávající musí zaplatit ná-
klady a přepravné potřebné k přepravě zboží
do ujednaného přístavu určení, ale nebezpečí
ztráty nebo poškození zboží, jakož i jakékoliv
dodatečné náklady vzniklé po dodání zboží na
palubu lodi, přecházejí z prodávajícího na ku-
pujícího přechodem zábradlí lodi v přístavu
nalodění. Tato doložka může být použita pou-
ze pro námořní a vnitrozemskou vodní dopra-
vu.

Povinnosti prodávajícího:
– dodat zboží podle podmínek smlouvy,
– obstarat na vlastní náklady a nebezpečí

vývozní povolení a vyřídit celní formality spo-
jené s vývozem zboží,

– sjednat na vlastní náklady přepravu zboží

do ujednaného přístavu obvyklou cestou lodí,
zaplatit přepravné a poplatky za vykládku, po-
kud jsou požadovány pravidelnými námořní-
mi linkami,

– na vlastní náklady nalodit zboží v přístavu

nalodění a uvědomit o tom kupujícího,

– nést nebezpečí spojená se zbožím až do

okamžiku, kdy zboží skutečně přešlo zábradlí
lodi v přístavu nalodění,

– obstarat obvyklé balení zboží a zaplatit

náklady kontrolních orgánů.

Povinnosti kupujícího:
– přijmout doklady a zaplatit dohodnutou

kupní cenu za zboží,

– odebrat zboží v přístavu určení,
– nést nebezpečí od okamžiku, kde zboží

přešlo zábradlí lodi v přístavu nalodění,

– zaplatit náklady vzniklé se zpožděním

vylodění a opatřit na vlastní náklady dovozní
povolení a vyřídit veškeré celní formality po-
třebné pro dovoz zboží.

K. R.

CIF – náklady, pojištění a přepravné … ujedna-

ný přístav určení (angl. Cost, Insurance and
Freight … named port of destination) je dolož-
ka INCOTERMS, která znamená, že prodáva-
jící musí zaplatit náklady a přepravné potřebné
k přepravě zboží do ujednaného přístavu urče-
ní, ale nebezpečí ztráty nebo poškození zboží,
jakož i jakékoliv dodatečné náklady vzniklé
po dodání zboží na palubu lodi, přecházejí
z prodávajícího na kupujícího přechodem zá-
bradlí lodi v přístavu nalodění. Prodávající
uzavírá pojišťovací smlouvu a platí pojistné.
Kupující si musí být vědom toho, že podle do-
ložky CIF prodávající je pouze povinen obsta-
rat pojištění s minimálním krytím. Tato dolož-
ka může být používána pouze pro námořní
a vnitrozemskou vodní dopravu.

Povinnosti prodávajícího:
– dodat zboží podle podmínek smlouvy,
– obstarat na vlastní náklady a nebezpečí

vývozní povolení a vyřídit veškeré celní for-
mality spojené s vývozem zboží,

– sjednat na vlastní náklady přepravu zboží

do ujednaného přístavu obvyklou cestou lodí,

CIF

201

zaplatit přepravné a poplatky za vykládku, po-
kud jsou požadovány pravidelnými námořní-
mi linkami,

– obstarat na vlastní náklady pojištění zboží,
– na vlastní náklady nalodit zboží v přístavu

nalodění a uvědomit o tom kupujícího,

– nést nebezpečí spojená se zbožím až do

okamžiku, kdy zboží skutečné přešlo zábradlí
lodi v přístavu nalodění,

– obstarat obvyklé balení zboží a zaplatit

náklady kontrolních orgánů.

Povinnosti kupujícího:
– přijmout doklady a zaplatit dohodnutou

kupní cenu za zboží,

– odebrat zboží v přístavu určení,
– nést nebezpečí od okamžiku, kde zboží

přešlo zábradlí lodi v přístavu nalodění,

– obstarat na vlastní náklady dovozní povo-

lení a vyřídit veškeré celní formality pro do-
voz zboží,

– zaplatit náklady vzniklé se zpožděním vy-

lodění.

K. R.

CIP – přeprava a pojištění placeny do … ujed-

nané místo určení (angl. Carriage and
Insurance Paid to … named pláce of destinati-
on) je doložka INCOTERMS, která znamená,
že prodávající zaplatí přepravné za dopravu
zboží do ujednaného místa určení. Prodávající
je povinen obstarat pojištění kryjící kupující-
ho proti nebezpečí ztráty nebo poškození zbo-
ží během přepravy. Prodávající je povinen ob-
starat pojištění pouze s minimálním krytím.
Nebezpečí ztráty nebo poškození zboží, jakož
i jakékoliv dodatečné náklady, vzniklé po do-
dání zboží dopravci, přechází z prodávajícího
na kupujícího předáním zboží do péče doprav-
ce. Tato doložka může být použita pro všech-
ny druhy dopravy (železniční, silniční, námoř-
ní, leteckou, vnitrozemskou vodní nebo kom-
binovanou).

Povinnosti prodávajícího:
– dodat zboží podle podmínek smlouvy,
– sjednat na své náklady přepravu zboží ob-

vyklou cestou a způsobem do ujednaného
místa určení,

– uzavřít na vlastní náklady pojištění zboží

s minimálním krytím,

– nést nebezpečí spojená se zbožím do oka-

mžiku dodání zboží prvému dopravci,

– obstarat na vlastní nebezpečí a náklady

vývozní povolení a vyřídit veškeré celní for-
mality potřebné pro vývoz zboží,

– oznámit kupujícímu, že zboží bylo předá-

no prvému dopravci,

– obstarat obvyklé balení zboží a zaplatit

náklady kontrolních úkonů.

Povinnosti kupujícího:
– převzít zboží ve sjednaném místě určení

a zaplatit dohodnutou kupní cenu za zboží,

– nést veškerá nebezpečí spojená se zbožím

od okamžiku, kdy zboží bylo předáno prvému
dopravci,

– obstarat na vlastní náklady a nebezpečí

dovozní povolení a vyřídit veškeré celní for-
mality potřebné pro dovoz zboží.

K. R.

CÍRKEVNÍ SŇATEK. Forma církevního sňat-

ku byla na území našeho státu právně uprave-
na obecným občanským zákoníkem z r. 1811
ve znění novely zák. č. 320/1919 Sb. z. a n. až
do 1. 1. 1950. Zákon o právu rodinném
č. 265/1949 Sb., který nabyl účinnosti dnem
1. 1. 1950, zavedl obligatorní (povinný) sňatek
občanský a to pro každého čs. občana, ať uza-
víral manželství na území tehdejší českoslo-
venské republiky, nebo na území cizího státu.
Zákon o právu rodinném umožňoval, aby po-
té, co muž a žena řádně uzavřeli civilní man-
želství, podstoupili příslušné církevní obřady,
které si zvolili.

Církevní sňatek byl znovu zaveden novelou

zákona o rodině č. 234/1992 Sb., a to s účin-
ností od 1. 7. 1992.

Zákon o rodině stanoví, že prohlášení

o uzavření manželství mohou snoubenci učinit
též před orgánem církve, a to před osobou po-
věřenou oprávněnou církví nebo náboženskou
společností. Oprávněnou církví se rozumí ve
smyslu zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě nábo-
ženského vyznání a postavení církví a nábo-
ženských společností, jen tzv. registrovaná cír-

CIF

202

kev, jejíž právní postavení tento zákon upravu-
je.

Církevní sňatek může být uzavřen až poté,

kdy snoubenci předloží oddávajícímu (tj. cír-
kevnímu orgánu) osvědčení vydané přísluš-
ným matričním úřadem. Osvědčení nesmí být
staršího data než tři měsíce. Osvědčení je vý-
sledkem „předoddavkového řízení“, které pro-
vádí matriční úřad, jenž je povinen zkoumat,
zda jsou splněny všechny podmínky zákona
o rodině, které jsou vyžadovány pro vznik
platného manželství. Dojde-li matriční úřad ke
kladnému výsledku, osvědčení, jehož platnost
je omezena na tři měsíce, snoubencům vydá.

Pro vznik platného manželství platí v sou-

vislosti s občanským (civilním) a církevním
sňatkem stejné podmínky.

Příslušný církevní orgán není orgánem stát-

ním, i když je zmocněn oddávat snoubence.
Touto svou činností vykonává tzv. zvláštní
právo [§ 7 odst. 1 písm. d) zák. č. 3/2002 Sb.].
Důsledkem výkonu tohoto jeho zvláštního
práva je, že úřední akt, tj. uzavření manželství,
které jinak by bylo uznáváno jen církví, má
všechny právní následky stejné, jako v přípa-
dě sňatku občanského.

Církve a náboženské společnosti mají své

vnitřní předpisy, které řeší otázku, kdo je z je-
jich hlediska tzv. pověřenou osobou (tj. oddá-
vající, resp. celebrující sňatku), jakou má mít
způsobilost, v jakých prostorách lze sňatek
uzavřít.

Orgán státem registrované církve nebo ná-

boženské společnosti, před kterým došlo
k uzavření manželství, je povinen doručit pro-
tokol do tří pracovních dnů od uzavření man-
želství se všemi náležitostmi, jež požadují
matriční předpisy, příslušnému matričnímu
úřadu. Poté matriční úřad i v případě církevní-
ho sňatku vystaví příslušný doklad – oddací
list.

ZR, § 4a, 4b
Zák. č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu

a příjmení a o změně některých souvisejících
zákonů

Zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženské-

ho vyznání a postavení církví a náboženských

společností a o změně některých zákonů (zá-
kon o církvích a náboženských společnostech)

S. R.

CÍRKEVNÍ ŠKOLY jsou jednak školy církví,

a jednak školy náboženských společenství,
kterými se pro tento účel rozumí sdružení stá-
tem uznaných církví evidovaných příslušným
orgánem státní správy. Pro účely právní úpra-
vy církevních škol se přitom církví rozumí
i náboženská společnost.

PIatná právní úprava takto umožňuje jako

církevní školy zřizovat církevní ZÁKLADNÍ
ŠKOLY, církevní základní umělecké školy,
církevní speciální školy, církevní STŘEDNÍ
ŠKOLY, církevní střediska praktického vyučo-
vání a církevní učiliště. Podmínkou pro to, aby
vzdělání v těchto školách poskytované a zís-
kané bylo uznáno za rovnocenné vzdělání zís-
kanému v základních, středních atd. školách
zřizovaných státem nebo obcemi, je, aby tyto
církevní školy byly zařazeny do tzv. sítě škol
a školských zařízení. O zařazení církevní ško-
ly do sítě škol a školských zařízení rozhoduje
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
a to na základě žádosti předložené zřizovate-
lem prostřednictvím KRAJE. Z platné právní
úpravy vyplývá, že v církevních školách se
může právo na vzdělání zajišťovat za úplatu.

Církevní školy jsou při své činnosti povinny

respektovat podmínky, za kterých bylo jejich
zařazení do sítě škol a školských zařízení pro-
vedeno. Při zjištění nedostatků v činnosti té
které církevní školy může dojít k jejímu vyřa-
zení z uvedené sítě. Působnost při zajišťování
povinné školní docházky a ve věcech všeobec-
ně pedagogických vykonává vůči církevním
školám Ministerstvo školství, mládeže a tělo-
výchovy. Na církevní školy se až na výjimky
vztahuje shodná obecně závazná právní úpra-
va, která je platná pro základní školy, střední
školy a speciální školy zřizované státem, kraji
a obcemi.

Zák. č. 29/1984 Sb., o soustavě základních

a středních škol (školský zákon), ve znění zák.
č. 188/1988 Sb., zák. č. 171/1990 Sb., zák.
č. 522/1990 Sb., zák. č. 134/1993 Sb., zák.

CÍRKEVNÍ ŠKOLY

203

č. 190/1993 Sb., zák. č. 331/1993 Sb., nál. ÚS
č. 49/1994 Sb., zák. č. 256/1994 Sb., zák.
č. 138/1995 Sb., zák. č. 306/1999 Sb., zák.
č. 19/2000 Sb. a zák. č. 132/2000 Sb., § 57b
a násl.

Zák. č. 564/1990 Sb., o státní správě a sa-

mosprávě ve školství, ve znění zák.
č. 190/1993 Sb., zák. č. 256/1994 Sb., zák.
č. 139/1995 Sb., zák. č. 132/2000 Sb. a zák.
č. 258/2000 Sb., § 13a a násl.

Vyhl. č. 452/1991 Sb., o zřizování a činnos-

ti církevních škol a náboženských společen-
ství, ve znění zák. č. 138/1995 Sb.

P. P.

CÍRKVE. Pojmy „církve“ (a „NÁBOŽENSKÉ

SPOLEČNOSTI“) použité v LISTINĚ ZÁ-
KLADNÍCH PRÁV A SVOBOD obsahuje
ÚSTAVNÍ POŘÁDEK České republiky od
1. 1. 1993. Jsou určeny pro označení útvarů,
jejichž prostřednictvím má každá FYZICKÁ
OSOBA právo projevovat své náboženství ne-
bo víru taxativně stanovenými způsoby (čl. 16
odst. 1 Listiny), pokud jí na základě individu-
álního subjektivního přesvědčení nedostačuje
svobodné projevování náboženství nebo víry
mimo jejich rámec. Listina stanoví jejich po-
měr ke státu (státním orgánům) jako nezávis-
lý, ale jen v okruhu správy svých záležitostí,
který konkretizuje demonstrativním výčtem
tří případů: ustavování orgánů církví
(a NÁBOŽENSKÝCH SPOLEČNOSTÍ),
ustanovování jejich duchovních a zřizování ře-
holních a jiných církevních institucí (čl. 16
odst. 2 Listiny). K bližšímu obsahovému vy-
mezení pasáže o ustanovování duchovních při-
spěla judikatura ÚSTAVNÍHO SOUDU nále-
zem č. 34/1997 Sb. nál. a u., sv. 7 z 27. 3.
1997. Právo církví na správu svých záležitostí
může být omezeno jen potud, pokud je důvo-
dem omezení ochrana taxativně uvedených
hodnot, jimiž jsou veřejná bezpečnost a pořá-
dek, zdraví, mravnost, práva a svobody dru-
hých. K zákonům, v nichž je toto omezení ob-
saženo, patří především zák. č. 3/2002 Sb.,
o svobodě náboženského vyznání a postavení
církví a náboženských společností a o změně

některých zákonů (zákon o církvích a nábo-
ženských společnostech). V jeho § 4 odst. 3,
který nabyl účinnosti 7. 1. 2002, je v extenziv-
ně upraveném znění zařazen čl. 16 odst. 2
Listiny. Výklad ustanovení je však třeba pro-
vádět v souladu s pravidlem ÚSTAVNÍ PO-
ŘÁDEK ČR v Listině.

Církve a náboženské společnosti jsou cha-

rakterizovány jen pro účely tohoto zákona
(§ 3a) jako dobrovolná společenství osob
s vlastní strukturou, orgány, vnitřními předpi-
sy, náboženskými obřady a projevy víry zalo-
žená za účelem vyznávání určité náboženské
víry, ať veřejně nebo soukromě, a zejména
s tím spojeného shromažďování, bohoslužby,
vyučování a duchovní služby. Vznikají dobro-
volným sdružením fyzických osob. Vznikat
a působit nemohou církve, jejichž činnost je
v rozporu s právními předpisy a jejichž učení
nebo činnost ohrožuje práva, svobody a rov-
noprávnost občanů a jejich sdružení včetně ji-
ných církví, ohrožuje demokratické základy
státu, jeho suverenitu, nezávislost a územní
celistvost a současně je v rozporu s dalšími
hodnotami uvedenými v § 5a), b), c), kumula-
tivně, případně v § 5d) alternativně. Tyto pod-
mínky jsou formulovány v souladu s ustano-
veními čl. 16 odst. 4 Listiny a platí jak pro
církve a náboženské společnosti neregistrova-
né, tak registrované.

Registrací se církve a náboženské společ-

nosti stávají právnickou osobou (§ 6) ve smys-
lu OZ. Každá registrovaná církev (a nábožen-
ská společnost) má sídlo na adrese ústředí
(§ 3d). Název registrované církve (a nábožen-
ské společnosti) je chráněn. Žádná neregistro-
vaná církev (a náboženská společnost) nesmí
používat názvu, který by mohl vyvolávat její
zaměnitelnost s církví (a náboženskou společ-
ností) registrovanou (§ 4 odst. 4). Jen registro-
vané církve mohou navrhovat k evidenci orgán
církve (a náboženské společnosti) nebo řehol-
ní a jinou církevní instituci založenou církví
(a náboženskou společností) podle jejich
vnitřních předpisů za účelem organizace, vy-
znávání a šíření náboženské víry jako právnic-
kou osobu podle § 6 odst. 2 zák. č. 3/2002 Sb.

CÍRKEVNÍ ŠKOLY

204

Legislativní zkratkou jsou označeny jako „cír-
kevní právnické osoby“ na rozdíl od jiných
subjektů zřizovaných církvemi a náboženský-
mi společnostmi podle zvláštních (státních)
předpisů. Registrované církve a náboženské
společnosti mohou využívat některá práva
bezprostředně na základě zákona, např. vy-
chovávat své duchovní i laické pracovníky ve
vlastních školách a jiných zařízeních i na vy-
sokých školách bohosloveckých a bohoslovec-
kých fakultách, jiná (tzv. „zvláštní práva“)
mohou získat za podmínek stanovených záko-
nem na základě návrhu. Jejich výčet je taxa-
tivní (§ 7 odst. 1):

a) vyučování náboženství na středních ško-

lách,

b) výkon duchovenské služby v ozbroje-

ných silách ČR, v místech, kde se vykonává
vazba, trest odnětí svobody, ochranné léčení
a ochranná výchova,

c) financování ze státního rozpočtu,
d) konání obřadů, při nichž jsou uzavírány

církevní sňatky,

e) zřizování církevních škol,
f) zachovávání povinnosti mlčenlivosti du-

chovními v souvislosti s výkonem zpovědního
tajemství nebo s výkonem práva obdobného,
je-li tato povinnost součástí učení církví a ná-
boženských společností nejméně padesát let,
a uděluje se hromadně buď v rozsahu písmen
a) – f) nebo a) – e).

Výkon těchto práv je podrobněji upraven

zvláštními předpisy a církve musí o jejich vy-
užívání každoročně zveřejnit výroční zprávu
s výjimkou posledního z nich. Jen pověření
výkonem duchovní činnosti v místech uvede-
ných sub b) se nezakládá na právním předpisu,
ale na dohodách uzavřených mezi církvemi
a příslušnými veřejnoprávními subjekty (§ 28
odst. 2).

Právní postavení církví a náboženských

společností registrovaných získalo zatím 21
církví a náboženských společností uvedených
v seznamu, který je přílohou k zákonu
č. 3/2002 Sb., z nich církví je 17, jedna z po-
ložek se církvím přibližuje. Rozsah oprávnění
k výkonu zvláštních práv, která tyto církve

a náboženské společnosti nabyly ke dni účin-
nosti zákona, jim zůstal zachován, i když mů-
že být jednotlivým církvím a náboženským
společnostem odňat nebo zúžen.

Registrované církve a náboženské společ-

nosti mohou zakládat svazy církví a nábožen-
ských společností, členem svazu nemohou být
fyzické osoby. Svaz církví a náboženských
společností nemůže navrhovat k evidenci cír-
kevní právnické osoby (§ 8).

Návrhy na registraci dalších církví a nábo-

ženských společností, svazů církví a nábožen-
ských společností, na přiznání oprávnění regist-
rovaným církvím a náboženským společnostem
k výkonu zvláštních práv a na evidenci církev-
ních právnických osob se předkládají Mi-
nisterstvu kultury (odbor církví) (MK), které
postupuje při jejich vyřizování dle správního
řádu. Kdo je oprávněn návrhy podávat a jaké
formální náležitosti musí jednotlivé návrhy
splňovat, je podrobně stanoveno v § 9–13 a 15
a 16 zákona, stejně jako postup MK při řízení
o registraci (§ 14).

Na rozdíl od dosavadní úpravy musí však

návrh na registraci církve (a náboženské spo-
lečnosti) obsahovat, mimo jiné, podpisy jen
300 zletilých občanů ČR nebo cizinců s trva-
lým pobytem v ČR hlásících se k této církvi
(nebo náboženské společnosti) (§ 10 odst. 2).
K přiznání oprávnění k výkonu zvláštních
práv může dojít nejdříve po uplynutí desetile-
té nepřetržité registrace, každoročním stejně
dlouhým zveřejňováním výročních zpráv a za
podmínky, že žadatel „plní řádně závazky vů-
či státu a třetím osobám“ (§ 11 odst. 1).
Výjimečně může MK po předchozím souhla-
su vlády přiznat oprávnění k výkonu zvlášt-
ních práv těm církvím a náboženským společ-
nostem, které reprezentují významné světové
náboženství s dlouhou historickou tradicí, pů-
sobící na území ČR a jsou registrovány, i když
jiné podmínky nesplňují (§ 27 odst. 8).

MK vede Rejstřík registrovaných církví

a náboženských společností, Rejstřík svazů
církví a náboženských společností a Rejstřík
církevních právnických osob. Všechny jsou
veřejnými seznamy. Může do nich nahlížet

CÍRKVE

205

a pořizovat si z nich výpisy a opisy každý. Na
základě písemné žádosti vydává MK
z Rejstříků opisy, výpisy nebo potvrzení
o existenci či neexistenci určitého zápisu
(§ 17).

Církve a náboženské společnosti mohou

získávat příjmy, mimo jiné, i z podnikání nebo
z jiné výdělečné činnosti. Předmět podnikání
a jiné výdělečné činnosti musí být vymezen
v základním dokumentu registrované církve
(a náboženské společnosti). Podnikání a jiná
výdělečná činnost může být jen doplňkovou
výdělečnou činností a zisk smí být použit jen
k naplnění cílů činnosti církví. Církve a nábo-
ženské společnosti jsou povinné vést účetnic-
tví dle zvláštních předpisů (§ 27).

Dne 13. 2. 2002 obdržel ÚS ČR návrh na

zrušení zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě nábo-
ženského vyznání a postavení církví a nábo-
ženských společností, resp. některých jeho u-
stanovení, který podalo 21 senátorů Senátu
ČR.

Listina, čl. 16 odst. 2 a 4
Zák. č. 3/2002 Sb., o svobodě náboženské-

ho vyznání a postavení církví a náboženských
společností a o změně některých zákonů (zá-
kon o církvích a náboženských společnostech)

V. Ki.

CIVILNÍ OBYVATELSTVO jsou osoby, které

nenáležejí k ozbrojeným silám válčících stran
a za ozbrojeného konfliktu mají být chráněny
proti jeho důsledkům podle mezinárodního
práva. Základ této ochrany byl položen
v Haagské úmluvě o zákonech a obyčejích
války pozemní z r. 1907 a po II. světové válce
v Ženevské úmluvě o ochraně civilních osob
za ozbrojeného konfliktu z r. 1949. Ochrana se
vztahuje jednak na veškeré civilní obyvatel-
stvo, jmenovitě pak na nepřátelské příslušní-
ky, s nimiž nutno zacházet lidsky a nesmí být
na ně vykonáván žádný nátlak. Pro neutrální
příslušníky a bezdomovce platí cizinecký re-
žim jako v době míru. Právní ochrana civilní-
ho obyvatelstva byla dále rozšířena v I. dodat-
kovém protokolu z r. 1977 k Ženevským

úmluvám o ochraně ozbrojených konfliktů
z r. 1949. Viz též MEZINÁRODNÍ PRÁVO
HUMANITÁRNÍ.

V. K.

CIVILNÍ PROCES viz OBČANSKÉ PRÁVO

PROCESNÍ

CIVILNÍ SLUŽBA je služba, kterou je občan

podléhající služební povinnosti (BRANNÁ
POVINNOST) povinen vykonat, jestliže z dů-
vodů svědomí nebo náboženského vyznání
odmítá vykonávat vojenskou základní (ná-
hradní) službu nebo vojenská cvičení. K výko-
nu civilní služby jsou občané zařazováni na
základě jejich písemného prohlášení o odepře-
ní výkonu vojenské základní (náhradní) služ-
by nebo vojenských cvičení, které se podává
u územní vojenské správy podle místa trvalé-
ho pobytu vždy daného občana.

Občan může prohlášení o odepření výkonu

vojenské základní (náhradní) služby až do dne
doručení povolávacího příkazu k výkonu civil-
ní služby odvolat, a to písemným podáním pří-
slušné vojenské správě. Odvolání podléhá
souhlasu příslušné vojenské správy. Odvolat
prohlášení lze pouze jednou.

Občané, kteří jsou povinni vykonat civilní

službu, mohou být do této služby povoláni
nejdříve po dovršení 18 let věku. Povinnost
vykonat civilní službu místo vojenské základ-
ní (náhradní) služby trvá do 31. prosince roku,
ve kterém občan dovrší 38 let věku. Povinnost
vykonat civilní službu místo vojenských cvi-
čení potom trvá do 31. prosince roku, ve kte-
rém občan dovrší 60 let věku. Civilní služba je
pro odvedence o polovinu delší než vojenská
základní (náhradní) služba a pro vojáky v zá-
loze o polovinu delší než nevykonaná vojen-
ská cvičení.

Občané, kteří mají vykonat civilní službu,

nastupují k jejímu výkonu na základě povolá-
vacího příkazu, který vydává OKRESNÍ
ÚŘAD, příslušný podle místa trvalého pobytu
občana. Občan vykonává civilní službu for-
mou pomocných činností v organizacích státu,

CÍRKVE

206

u obcí a u nevýdělečných nestátních právnic-
kých osob, zejména ve zdravotnictví, v sociál-
ních službách, při ochraně životního prostředí,
při likvidací následků živelních pohrom a v ji-
ných obecně prospěšných činnostech.

Zák. č. 18/1992 Sb., o civilní službě, ve zně-

ní zák. č. 135/1993 Sb., zák. č. 118/1995 Sb.,
nál. ÚS č. 151/1999 Sb. a zák. č. 233/1999 Sb.

Nař. vl. č. 372/1992 Sb., kterým se stanoví

podrobností výkonu civilní služby, ve znění
nař. vl. č. 85/1993 Sb.

P. P.

CIZÍ PRÁVO nebo také zahraniční právo je

v MEZINÁRODNÍM PRÁVU SOUKRO-
MÉM označení používané pro vnitrostátní
právní předpisy (právní řád) cizího státu, které
se na území České republiky aplikují (použí-
vají) na soukromoprávní vztahy s mezinárod-
ním prvkem (viz APLIKACE ZAHRA-
NIČNÍHO PRÁVA).

K. R.

CIZÍ ROZHODNUTÍ – UZNÁNÍ A VÝKON

viz UZNÁNÍ A VÝKON CIZÍCH ROZHOD-
NUTÍ

CIZÍ SMĚNKA (TRATA) je listinou obsahující

vedle jiných zákonem stanovených podstat-
ných náležitostí bezpodmínečný příkaz vý-
stavce třetí osobě (směnečníkovi) zaplatit prv-
nímu majiteli směnky (remitentovi) určitou
peněžní sumu. Listina se stane cenným papí-
rem vydáním. Mimo případu přijetí směnky
směnečníkem před odevzdáním remitentovi
při vydání nemá, ani později nemusí mít pří-
mého dlužníka, primárně zavázaného zaplatit.
Směnečník se jím stane až přijetím, jako ak-
ceptant. K přijetí ho směnečně donutit nelze,
odmítnutím může porušit jen případný mimo-
směnečný závazek. Pod hrozbou neplatnosti
trata musí mít od vydání nepřímého, postiho-
vého dlužníka, jímž je výstavce (odpovídá za
placení a přijetí, účinně může vyloučit jen od-
povědnost za přijetí).

Platnou cizí směnkou bude listina obsahují-

cí náležitosti vyjmenované v § 1 čl. I ZSŠ:

1. označení, že jde o směnku, pojaté do

vlastního textu a vyjádřené v jazyku, v němž
je listina sepsána; nestačí jeho uvedení jen
v nadpisu nebo podtisku a nemělo by být prv-
ním ani posledním slovem výstavcova prohlá-
šení, jehož musí být součástí, ale opakování na
jiném místě nevadí; umístění dalších náleži-
tostí se řídí spíš zvyklostmi; směnka by měla
být sepsána v jednom jazyku, aby bylo každé-
mu při podpisu zřejmé, že a k čemu se smě-
nečně zavazuje,

2. bezpodmínečný příkaz zaplatit určitou

peněžní sumu, běžně vyjádřený slovem „za-
plaťte“; podmínku zneplatňující směnku lze
uvést kdekoliv v prohlášení výstavce, ale mi-
mosměnečně sjednané podmínky platnost ne-
ovlivní (zavazují jen příslušné účastníky, niko-
liv další osoby podepsané na směnce); peněž-
ní částku musí výstavce uvést přesně, pokud ji
nezná, raději použít blankosměnku a ve vypl-
ňovacím ujednání uvést způsob určení; v jed-
né směnce nelze přikázat více placení splátek
nebo několika částek; směnečná suma se běž-
ně uvádí v textu slovy a číslicemi v rámečku
vpravo nahoře (při neshodě obou údajů platí
slovní vyjádření); úročit lze jen vista a lhůtní
vistasměnku, při jinak stanovené splatnosti
platí úroková doložka za nenapsanou,

3. jméno toho, kdo má platit (směnečníka),
4. údaj splatnosti, skadence; pod hrozbou

neplatnosti směnky lze použít jen jeden ze čtyř
způsobů určení splatnosti: na viděnou (vista-
směnka), určitý čas po viděné (lhůtní vista-)
nebo po datu vystavení (datasměnka) anebo
určitý den (fixní směnka), směnka bez údaje
splatnosti je vistasměnkou; určitý den je vyjá-
dřen kalendářním datem nebo jiným nezamě-
nitelným údajem, např. na Štědrý den, na sv.
Václava a letopočet,

5. údaj místa, kde má být placeno; je dosta-

tečně označeno názvem města nebo obce; pla-
tební místo má zásadní význam pro režim
směnek s mezinárodním prvkem; výstavce
a při akceptaci někdy směnečník mohou učinit
směnku splatnou u třetí osoby (domiciliáta);
chybí-li údaj platebního místa, nahradí jej
místo (adresa) u jména směnečníka,

CIZÍ SMĚNKA

207

6. jméno toho, komu nebo na čí řad má být

placeno - remitenta, jímž může být i výstavce
(cizí směnka na vlastní řad),

7. datum a místo vystavení; zde je nutné ka-

lendářní datum rozhodující např. o běhu lhůty
k prezentaci a úročení vistasměnek; místo vy-
stavení se udává názvem města či obce, chybí-li,
platí místo (adresa) u výstavce a když leží mi-
mo území ČR má význam pro lhůty k výkonu
postihových práv,

8. podpis výstavce; vlastnoruční podpis vý-

stavce nebo osoby jednající jeho jménem na
základě písemné plné moci ukončuje směnku;
výstavce podpisem nepřejímá povinnost platit,
nýbrž odpovědnost, stává se prvním postiho-
vým dlužníkem, předchůdcem všech indosan-
tů, jejich avalistů a intervenientů. Jako výstav-
ce může být uveden a směnku podepsat komi-
sionář (jedná vlastním jménem na cizí účet,
jde o komisionářskou směnku), když se vý-
stavce označí za směnečníka, jedná se o za-
střenou směnku vlastní.

ZSŠ

J. M.

CIZINEC je ve smyslu právní úpravy pobytu ci-

zinců na území České republiky každá fyzická
osoba, která není státním občanem České re-
publiky. Zákon o pobytu cizinců na území
České republiky se přitom nevztahuje na ci-
zince, kteří požádali Českou republiku
o ochranu formou AZYLU, a azylanta, pokud
zvláštní právní předpis nestanoví jinak, a dále
na cizince, který pobývá na území na základě
zvláštního právního předpisu upravujícího
přechodný pobyt cizích ozbrojených sil na
území.

Cizinec je oprávněn vstoupit na území Čes-

ké republiky pouze přes hraniční přechod
v místě a čase určeném k provádění hraniční
kontroly a splatným cestovním dokladem.
Mimo cestovního dokladu je cizinec povinen
při hraniční kontrole na požádání předložit
platné vízum České republiky, vztahuje-li se
na cizince vízová povinnost, doklad o zajiště-
ní prostředků k pobytu na území nebo ověřené
pozvání ne starší než 180 dnů ode dne jeho
ověření, doklad o zdravotním pojištění, doklad

o zajištění ubytování cizince po dobu pobytu
na území, pokud neprokáže zajištění ubytová-
ní jiným způsobem, příp. vízum státu, který je
cílem jeho cesty nebo přes jehož státní hrani-
ce hodlá z území do cílového státu cestovat.

Platná právní úprava počítá i s institutem

vstupu cizince na naše území za účelem po-
skytnutí dočasné ochrany.

Pokud cizinec při vstupu na území České

republiky nesplňuje předepsané požadavky,
policie cizinci vstup na území odepře.

Pobyt cizinců na území České republiky je

zpravidla tzv. přechodným pobytem. Cizinec
přitom může pobývat na území přechodně bez
víza, nebo na základě uděleného krátkodobé-
ho víza (do 90 dnů), dlouhodobého víza (nad
90 dnů), diplomatického víza nebo zvláštního
víza. Cizinci jsou podle platné právní úpravy
oprávněni pobývat na území i v rámci tzv.
trvalého pobytu. Ten přichází v úvahu jednak
na základě povolení k pobytu, nebo rozhodnu-
tí příslušného orgánu o svěření tohoto cizince
do náhradní výchovy. Povolením k pobytu se
pro tyto účely rozumí rozhodnutí policie, kte-
rým je cizinci přiznáno právo trvalého pobytu
po dobu stanovenou v tomto rozhodnutí.

Jestliže se narodí cizinec na našem území,

považuje se jeho pobyt na tomto území po do-
bu pobytu jeho zákonného zástupce, nejdéle
však po dobu 60 dnů ode dne narození, za pře-
chodný. Pokud zákonný zástupce narozeného
cizince na území pobývá na našem území na
základě povolení k pobytu, je povinen ve lhů-
tě 60 dnů od předmětného narození podat za
narozeného cizince žádost policii o udělení
víza k pobytu nad 90 dnů, nebo o udělení po-
volení k pobytu. V případě podání žádosti
o udělení povolení k pobytu se pobyt naroze-
ného cizince od okamžiku narození do právní
moci rozhodnutí o této žádosti považuje za po-
byt trvalý.

Pro vycestování cizince z našeho území, ob-

dobně jako pro vstup, platí, že cizinci opouští
naše území přes hraniční přechody, a to v mís-
tě a čase určeném k provádění hraniční kon-
troly.

Ze zákonných důvodů lze pobyt cizince na

CIZÍ SMĚNKA

208

našem území ukončit formou tzv. správního
vyhoštění. K rozhodnutí o správním vyhoštění
je příslušná policie, rozhodnutí o vyhoštění
však nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by
byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo
rodinného života cizince.

Zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na

území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění zák. č. 140/2001 Sb.

Zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zá-

kona č. 283/1991 Sb., o Policii České repub-
liky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu)

P. P.

CIZINECKÉ PRÁVO představuje z pohledu

našeho právního řádu souhrn pramenů práva,
a to převážné s povahou pramenů práva správ-
ního, upravujících postavení cizinců na území
České republiky.

Cizinecké právo je tvořeno jednak přísluš-

nými mezinárodními smlouvami vztahujícími
se k postavení cizinců, kterými je Česká re-
publika vázána, a dále příslušnými vnitrostát-
ními předpisy. K nim patří zejména právní
úprava pobytu CIZINCŮ na území České re-
publiky a právní úprava AZYLU na našem
území.

Zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na

území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění zák. č. 140/2001 Sb.

Zák. č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zá-

kona č. 283/1991 Sb., o Policii České republi-
ky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azy-
lu)

P. P.

CIZOZEMEC je jedním z účastníků devizo-

vých vztahů. Jde o pojem, který je vymezen
v devizovém zákoně, a to negativně. Za cizo-
zemce je považována fyzická nebo právnická
osoba, která není tuzemcem. Devizový statut
je založen na domicilu fyzických osob (bez
ohledu na jejich občanství), resp. na sídle
právnické osoby. Tuzemcem (TUZEMEC) je
fyzická osoba s trvalým pobytem v tuzemsku

nebo právnická osoba se sídlem v tuzemsku.
Tuzemskem se rozumí území České republiky.
Všechny ostatní osoby (např. i osoby, které
mají pouze povolení k dlouhodobému pobytu
v tuzemsku) jsou cizozemci. Z hlediska devi-
zového statutu je cizozemcem i pobočka za-
hraniční osoby, včetně banky, jakožto organi-
zační složka právnické osoby se sídlem v za-
hraničí.

Zák. č. 219/1995 Sb., devizový zákon, ve

znění zák. č. 159/2000 Sb., zák. č. 362/2000
Sb. a zák. č. 482/2001 Sb., § 1

M. K., Z. K.

CLAUSULA REBUS SIC STANTIBUS viz

REBUS SIC STANTIBUS

CLEARING – vzájemné zúčtování, je forma

platebního styku, při níž si peněžní ústavy vy-
rovnávají rozdíl své vzájemné pohledávky
a závazky vznikající z platebního styku jejich
klientů; používá se i v mezinárodních vztazích
při vyrovnávání pohledávek a závazků z vývo-
zu a dovozu. Forma tohoto platebního styku
znamená, že jde o bezhotovostní placení (za-
počtení), které může být částečné nebo úplné
vyrovnání závazků dvou osob, a to za předpo-
kladu, že jsou zde přímo pohledávky se stej-
nou splatností. Jestliže určitý okruh osob má
vzájemné závazky, které však nestojí přímo
proti sobě, nejsou kompenzovatelné, je třeba,
aby tyto osoby předložily své závazky místu,
které vzájemné pohledávky a závazky soustře-
ďuje a centrálně započítává, lze je kompenzo-
vat a vyrovnat pouhými zápisy na účtu bez
použití hotových peněz.

V mezinárodním obchodě se technika clea-

ringu uplatnila při rozpadu mezinárodního
měnového systému po první světové válce,
kdy v některých zemích vznikl takový nedo-
statek deviz, že vývozce do takové země se
musel snažit najít firmu, která naopak do jeho
země vyváží. Obecně lze konstatovat, že
clearing v mezinárodním platebním styku
umožňuje v určité situaci udržet, resp. rozví-
jet mezinárodní obchod nad rozsah disponibil-

CLEARING

209

ních deviz. V mezinárodním obchodě, zejména
v určitých ekonomických seskupeních států se
provádí tzv. mnohostranný clearing.

Vyhl. č. 175/1964 Sb., o Dohodě o mnoho-

stranném zúčtování v převoditelných rublech
a o zřízení Mezinárodní banky hospodářské
spolupráce, která byla zrušena protokolem
o zrušení Rady vzájemné pomoci ze dne 28. 6.
1991

M. K., Z. K.

CLO je dávkou vybíranou státem při přechodu

zboží přes celní hranici. Clo je podle zákona
o pravidlech hospodaření s rozpočtovými pro-
středky České republiky především příjmem
státního rozpočtu (STÁTNÍ ROZPOČET), a to
vedle daní, poplatků a dalších příjmů stanove-
ných zákonem. Přímo pojem clo není v práv-
ním řádu definován. Clo definoval např. celní
zákon zraku 1927, který platil u nás do roku
1953, a to jako veřejnou dávku, ukládanou stá-
tem jednostranně z hospodářských důvodů.
Současný právní řád upravuje některé druhy
cel, včetně jejich definice:

a) dovozním clem se rozumí clo vybírané

při dovozu zboží;

b) vývozním clem se rozumí clo vybírané

při vývozu zboží;

c) vyrovnávacím clem se rozumí zvláštní

clo vybírané za účelem vyrovnání prémie ane-
bo subvence, která byla přímo nebo nepřímo
poskytnuta na zhotovení, výrobu nebo vývoz
zboží;

d) odvetným clem se rozumějí přirážky

k celním sazbám, popřípadě zavedení zvlášt-
ního cla ze zboží, které podle celního sazební-
ku clu nepodléhá, stanovené po přechodnou
dobu z důvodů hospodářské odvety na zboží
dovážené ze státu, který diskriminuje Českou
republiku v hospodářských vztazích.

Vyrovnávací clo a odvetné clo stanoví vláda

nařízením.

Dovoznímu clu podléhá všechno dovážené

zboží s výjimkou zboží, které je v celním sa-
zebníku výslovně označeno za zboží bez cla,
naproti tomu vývoznímu clu podléhá vyváže-

né zboží, jen pokud celní sazebník výslovně
takové clo stanoví.

Clu nepodléhá zboží, které je v mezinárod-

ních smlouvách výslovně označeno za zboží
bez cla.

Zák. č. 114/1927 Sb., celní zákon
Zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění

zák. č. 113/1997 Sb., zák. č. 63/2000 Sb., zák.
č. 256/2000 Sb. a zák. č. 265/2001 Sb.

M. K., Z. K.

CMR (zkr. pro Convention relative au contrat de

transport international de marchandises par
route, Úmluva o přepravní smlouvě v meziná-
rodní silniční nákladní dopravě), uzavřená
v Ženevě v r. 1956, upravuje jednotně pod-
mínky SMLOUVY O PŘEPRAVĚ v meziná-
rodní silniční přepravě zboží, zejména pře-
pravní dokumenty a odpovědnost dopravce.

Úmluva CMR se vztahuje na každou smlou-

vu o přepravě zásilek po silnici za úplatu, jest-
liže místo převzetí zásilky a předpokládané
místo jejího dodání leží ve dvou různých stá-
tech, z nichž alespoň jeden je smluvním stá-
tem této Úmluvy, a to bez ohledu na trvalé
bydliště a státní příslušnost stran přepravní
smlouvy. To znamená, že Úmluvu je třeba
aplikovat i na takové přepravy, v nichž třeba
jen jedna ze smluvních stran má své sídlo či
bydliště ve smluvním státě Úmluvy.

Dopravce odpovídá za jednání a opomenutí

svých zástupců a pracovníků a všech ostatních
osob, kterých použije při provádění přepravy,
jako za vlastní jednání a opomenutí za před-
pokladu, že tito zástupci, pracovníci a ostatní
osoby jednají v rámci svých pracovních úkolů.

Dokladem o uzavření přepravní smlouvy je

nákladní list. Chybí-li nákladní list, má-li ne-
dostatky nebo byl-li ztracen, není tím existen-
ce nebo platnost přepravní smlouvy dotčena
a vztahují se na ni i nadále ustanovení CMR.
Nákladní list je (pokud není prokázán opak)
věrohodným dokladem o uzavření a obsahu
přepravní smlouvy, jakož i o převzetí zásilky
dopravcem. Neobsahuje-li nákladní list výhra-
dy dopravce s jejich odůvodněním, platí právní

CLEARING

210

domněnka, že zásilka a její obal byly v oka-
mžiku převzetí dopravcem v dobrém zjevném
stavu a že počet kusů, jejich značky a čísla se
shodovaly s údaji v nákladním listě.

Dopravce odpovídá za úplnou nebo částeč-

nou ztrátu zásilky anebo za její poškození,
které vznikne od okamžiku převzetí zásilky
k přepravě až do okamžiku jejího vydání, ja-
kož i za překročení dodací lhůty. Dopravce je
zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zá-
silky, její poškození nebo překročení dodací
lhůty byly zaviněny oprávněným, příkazem
oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí
dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okol-
nostmi, které dopravce nemůže odvrátit a je-
jichž následky odstranit není v jeho moci.
Důkaz o tom, že ztráta zásilky, její poškození
nebo překročení dodací lhůty vznikly někte-
rou z těchto příčin, náleží dopravci. Dopravce
se nemůže dovolávat, ve snaze zprostit se své
odpovědnosti, ani vad vozidla použitého
k přepravě, ani zavinění nebo nedopatření oso-
by, od níž najal vozidlo, nebo jejích zástupců
nebo pracovníků.

Dopravce je za vymezených podmínek

zproštěn odpovědnosti, vznikne-li ztráta nebo
poškození ze zvláštního nebezpečí související-
ho s použitím otevřených vozidel bez plachet,
bylo-li takové použití výslovně dohodnuto;
chybějícím nebo vadným obalem zásilky; ma-
nipulací, naložením, uložením nebo vyložením
zásilky odesílatelem nebo příjemcem nebo
osobami za ně jednajícími; přirozenou pova-
hou určitého zboží, pro kterou podléhá úplné
nebo částečné ztrátě anebo poškození, např.
lomem, rzí, vnitřním kažením, vysýcháním;
nedostatečným nebo vadným označením jed-
notlivých kusů zásilky; přepravou živých zví-
řat. Osvědčí-li dopravce, že podle okolností
případu mohla ztráta nebo poškození zásilky
vzniknout z jednoho nebo několika takových
zvláštních nebezpečí, má se za to, že z těchto
nebezpečí vznikly. Oprávněný může však pro-
kázat, že škoda nebyla způsobena ani zcela ani
zčásti některým z těchto nebezpečí.

Překročení dodací lhůty nastane tehdy, ne-

byla-li zásilka vydána ve sjednané lhůtě, a po-

kud nebyla lhůta sjednána, přesahuje-li skuteč-
ná doba přepravy s přihlédnutím k okolnostem
dobu, kterou je možno očekávat od pečlivého
dopravce. Oprávněný může považovat zásilku
bez dalších důkazů za ztracenou, nebyla-li vy-
dána do 30 dnů po uplynutí sjednané lhůty,
a pokud nebyla lhůta sjednána, do 60 dnů po
převzetí zásilky dopravcem k přepravě.

Náhrada škody je omezena maximální část-

kou: nesmí přesahovat 25 franků; frankem se
rozumí zlatý frank o váze 10/31 gramu a ry-
zosti 0,900. Je-li překročena dodací lhůta
a oprávněný prokáže, že vznikla škoda z toho-
to důvodu, je dopravce povinen hradit škodu
jen do výše dovozného. Moderní úpravu ome-
zení náhrady škody zakotvuje Protokol
k Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní
silniční nákladní dopravě z 5. 7. 1978: limitem
náhrady škody je namísto zlatých franků 8,33
početní jednotky za kilogram chybějící hrubé
váhy. Početní jednotkou je SDR (zkr. pro
Speciál Drawing Right), tzv. zvláštní právo
čerpání, definované MEZINÁRODNÍM
MĚNOVÝM FONDEM. Česká republika do-
sud tento Protokol neratifikovala, chystá se tak
učinit v blízké budoucnosti (stav: březen
2002).

Dopravce se nemůže odvolávat na ustanove-

ní, která vylučují nebo omezují jeho odpověd-
nost anebo přenášejí důkazní břemeno, byla-li
škoda způsobena úmyslně nebo takovým jeho
zaviněním, které se považuje za rovnocenné
úmyslu.

Reklamace ztrát nebo poškození zjevně

znatelných musí být učiněna nejpozději při
převzetí zásilky; jde-li o ztráty nebo poškoze-
ní zjevně neznatelné, činí lhůta 7 dní ode dne
vydání zásilky. V případě překročení dodací
lhůty je třeba reklamovat do 21 dnů poté, kdy
byla zásilka dána k dispozici příjemci.

Spory vzniklé z přeprav podléhajících

Úmluvě může žalobce vést, pokud je nevede
u soudů smluvních stran určených dohodou
stran, u soudů toho státu, na jehož území má
žalovaný trvalé bydliště, hlavní sídlo podniku
nebo příslušnou pobočku nebo jednatelství;
nebo kde leží místo, kde byla zásilka převzata

CMR

211

k přepravě nebo místo určené k jejímu vydání.
Nároky z přeprav podle Úmluvy CMR se pro-
mlčují za jeden rok. V případě úmyslu je pro-
mlčecí doba tříletá.

Je-li na základě jediné přepravní smlouvy

prováděna přeprava postupně několika silnič-
ními dopravci, přejímá každý z nich odpověd-
nost za provedení celé přepravy; druhý a další
dopravce se stávají převzetím zásilky a ná-
kladního listu smluvní stranou za podmínek
stanovených nákladním listem.

Všechna ujednání, která se přímo nebo ne-

přímo odchylují od ustanovení Úmluvy, jsou
neplatná a právně neúčinná.

Vyhl. č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní

smlouvě v mezinárodní silniční nákladní do-
pravě (CMR)

Ústava, čl. 10
OBZ, § 756
ZMPS, § 2

M. P.

COMMODATUM – výpůjčka.

K. A.

COMMON LAW je základní součástí anglo-

amerického, převážně soudcovského práva
(JUDGE MADE LAW, CASE LAW). Jeho
druhou složkou je tzv. právo spravedlnosti
(EQUITY). Common law jako obecné právo
angloamerické právní oblasti se počalo vyvíjet
v druhé polovině 12. století a bylo právem,
které v Anglii aplikovaly královské soudy.
Obrátit se na soud nebylo ve středověku prá-
vem občana, ale privilegiem (zvaným writ),
které bylo původně poskytováno individuálně.
Později se však vytvořil systém obecných wri-
tů pro určité kauzy. U sporů, pro které nebyl
vytvořen writ, se musely strany dále obracet
na krále, který rozhodování svěřoval Lordu
kancléři, tehdy ještě církevnímu hodnostáři.
Ten je řešil podle „spravedlnosti“ (ars aequi et
boni), tzn. podle equity. Common law bylo
vzhledem k equity považováno za právo pri-
mární („Equity follows the law“ – Equity sle-
duje common law).

Jak v rovině common law, tak v rovině equi-

ty je právo soudcovské vytvářeno rozhodnutí-
mi soudu, která mají povahu tzv. PRECE-

DENTU. Rozsudek soudu oprávněného vy-
tvářet precedent se stává, pokud jde o právní
názor v něm vyslovený, závazným pro obdob-
né případy v budoucnosti a nabývá tak cha-
rakteru PRAMENE PRÁVA.

Common law zahrnuje především značnou

část práva ústavního, občanského, obchodní-
ho, trestního a částečně se dosud uplatňuje
i v právu správním. Právní systémy zemí
Britského společenství národů a Spojených
států sice vycházejí z common law, ale stále
větší roli v nich hraje právo zákonné - statute
law. Anglický soudce „nalézá“ právo tak, že je
indukční metodou vyvozuje pro každý jednot-
livý případ. Přitom jako živé právo využívá jak
normy zákonného práva, tak normy obecného
práva. Obecnější právní pravidla pak další
indukcí vyvozuje a dotváří ve zjištění práva
v jednotlivých případech.

Anglický systém tvorby práva tak umožňu-

je přizpůsobování a přeměnu právních norem
měnícím se potřebám občanské společnosti
bez nutnosti podstatné novelizace právních
předpisů, pouze novým „výkladem“ starého
precedentu nebo zákona.

K. A.

COMMUNI CONSENSU – za všeobecného

souhlasu; jednomyslně.

K. A.

COMMUNIO PRO INDIVISO – společenství

k nedělitelné věci; věc patří více osobám, dále
nedělitelná.

K. A.

COMPENSATIO NECESSARIA – započítání

povinné (jednostranný právní úkon, plnění),
kterým jedna ze smluvních stran – jsou-li spl-
něny právní předpoklad – bez souhlasu druhé
strany zrušuje vzájemnou pohledávku.

K. A.

COMPENSATIO VOLUNTARIA – započítání

vzájemnou dohodou stran.

K. A.

CONDEMNATIO PECUNIARIA – odsouzení

k peněžitému trestu.

K. A.

CONDITIO IMPOSSIBILIS – podmínka ne-

možná.

K. A.

CMR

212

CONDITIO INDEBITI – neoprávněný majet-

kový prospěch; bezdůvodné obohacení. K. A.

CONDITIO NECESSARIA – podmínka nut-

ná.

K. A.

CONDITIO SINE QUA NON (lat.) „podmín-

ka, bez níž ne“. Je to vyjádření pro podmínku
nutnou, byť nikoliv postačující k tomu, aby ná-
sledek nastal. Viz též PŘÍČINNÁ SOUVIS-
LOST.

K. A.

CONDITIONE PENDENTE – po dobu pod-

mínky; po dobu nejistoty, zda se podmínka
splní.

K. A.

CONDUCTIO OPERIS – smlouva o dílo. K. A.

CONFESSIO IN IURE – přiznání (obžalované-

ho) před soudem.

K. A.

CONTRA BONOS MORES (z lat.) se označu-

je chování fyzické či právnické osoby, které
odporuje DOBRÝM MRAVŮM.

OZ, § 3 odst. 1, § 39, 424

J. Š.

CONTRA LEGEM (lat.), „proti zákonu“, např.

jednání v rozporu s výslovným zákazem nebo
příkazem zákona. Opakem je jednání v soula-
du se zákonem („secundum legem“).

R. V.

CONTRACTUS INNOMINATI (z lat.) je

označení pro SMLOUVY, resp. smluvní typy,
které jsou právním předpisem (např. občan-
ským zákoníkem, obchodním zákoníkem či ji-
ným zákonem) výslovně neupravené (též
označované jako smlouvy nepojmenované),
a proto atypické. Možnost uzavření těchto
smluv je projevem smluvní volnosti účastníků
občanskoprávního, resp. obchodněprávního
styku.

OZ, § 51
OBZ, § 269 odst. 2

J. Š.

COTROVERSIA DE PROPRIETATE – vlast-

nický spor.

K. A.

COPYRIGHT je označení pro autorské právo

anglo-amerického autorskoprávního systému,
jakož i označení tohoto systému. Chrání auto-
ra nebo původce autorského díla. Důraz na
ochranu investice vložené do procesu vzniku,
resp. vytvoření díla jako předmětu duševního
vlastnictví. Historicky právo na pořizování
rozmnoženin (kopírování) a jejich rozšiřování.
Užíváno i jako zkrácené označení copyrighto-
vé výhrady (doložky) – © – c v kroužku.

V. Kř., I. H., J. K.

COPYRIGHTOVÁ VÝHRADA (doložka) je

upozornění na autorské právo, skládá se ze
symbolu ©, jména nositele autorského práva
a roku prvého uveřejnění díla. Užívání tohoto
symbolu má zásadní mezinárodně právní vý-
znam – účelem je zajištění autorskoprávní
ochrany v zemích, v nichž je autorskoprávní
ochrana formální.

Čl. III odst. 1 Všeobecné úmluvy o právu

autorském z roku 1952

V. Kř., I. H., J. K.

COREPER viz RADA EVROPSKÉ UNIE

CORPUS DELICTI – věc doličná.

K. A.

COTIF (zkr. pro Convention relative aux tran-

sports internationaux ferroviaires, Úmluva
o mezinárodní železniční přepravě), uzavřená
v Bernu v r. 1980, upravuje jednotně přepravu
po železnicích smluvních států, které k této
úmluvě přistoupily, V přímé mezinárodní že-
lezniční přepravě se aplikují:

1. Jednotné právní předpisy pro smlouvu

o mezinárodní železniční přepravě cestujících
a zavazadel (CIV), tvořící přípojek A k Úmlu-
vě COTIF, a

2. Jednotné právní předpisy pro smlouvu

o mezinárodní železniční přepravě zboží
(CIM), tvořící přípojek B k Úmluvě COTIF.

Jednotné právní předpisy CIV i CIM platí

pro všechny přepravy s mezinárodními pře-
pravními doklady, platnými pro cestu, která
prochází územím nejméně dvou států a jen po
tratích zapsaných do seznamu tratí CIV, resp.
CIM.

COTIF

213

Pro SMLOUVU O PŘEPRAVĚ osob a za-

vazadel jsou přepravním dokladem jízdenka
a zavazadlový lístek, které musí obsahovat
zkratku CIV. Formu a obsah jízdenek a zava-
zadlových lístků určují mezinárodní tarify.

Železnice odpovídá za škodu vzniklou tím,

že cestující byl usmrcen, zraněn nebo jinak
postižen na svém tělesném nebo duševním
zdraví v důsledku úrazu, k němuž došlo v sou-
vislosti s železničním provozem během poby-
tu cestujícího ve vagónech anebo při nastupo-
vání nebo vystupování. Železnice odpovídá
dále za škodu, která vznikne úplnou nebo čás-
tečnou ztrátou nebo poškozením věcí, jež ces-
tující postižený takovým úrazem má na sobě
nebo je veze s sebou jako ruční zavazadlo. Že-
leznice je této odpovědnosti zproštěna, jestliže
byl úraz způsoben okolnostmi, které nemají
původ v provozu, a železnice nemohla těmto
okolnostem přes vynaložení podle poměrů po-
třebné péče zabránit a jejich následky odvrátit;
jestliže byl úraz vyvolán zaviněním cestující-
ho nebo jeho chováním, neodpovídajícím ob-
vyklému chování cestujícího; jestliže byl úraz
vyvolán chováním třetí osoby a železnice to-
muto chování přes vynaložení odpovídající
péče nemohla zabránit a jeho následky odvrá-
tit.

Náhrada škody je omezena maximální část-

kou: pro každého cestujícího se stanoví nej-
vyšší částka 70 000 zúčtovacích jednotek pro
výplatu kapitálu nebo roční renta odpovídající
této částce, jestliže podle vnitrostátního práva
jsou stanoveny nejvyšší částky v nižší výměře
(zúčtovací jednotkou je zvláštní právo čerpání,
jak je definováno MEZINÁRODNÍM MĚNO-
VÝM FONDEM). Pokud jde o škodu na vě-
cech, které má cestující na sobě nebo s sebou
jako ruční zavazadlo, nejvyšší částkou je 700
zúčtovacích jednotek na každého cestujícího.
Je-li však škoda způsobena úmyslně nebo vě-
domou nedbalostí železnice, ustanovení
o omezení maximální částkou se nepoužijí.

Ustanovení tarifů a zvláštních ujednání me-

zi železnicemi a cestujícími, podle nichž by se
předem zcela nebo zčásti vylučovala odpověd-
nost železnice za usmrcení cestujícího, obra-

celo důkazní břemeno uložené železnici nebo
snižovaly nejvyšší částky stanovené pro ná-
hradu škody, jsou neplatná.

Reklamace musí být uplatněna u příslušné

železnice vždy písemně, lhůta činí v případě
nároků z odpovědností při usmrcení a zranění
cestujícího v zásadě 6 měsíců po tom, kdy se
oprávněný dozvěděl o škodě. V případě náro-
ků ze smlouvy o přepravě zavazadla je třeba
škody reklamovat při převzetí zavazadla; při
zjevně neznatelné škodě činí lhůta 3 dny po
odběru zavazadla a při opožděném výdeji činí
lhůta 21 dnů. Nároky na náhradu škody vy-
plývající z odpovědnosti železnice při usmrce-
ní a zranění cestujícího se promlčují po 3 le-
tech, počítáno od prvého dne po úraze nebo po
úmrtí cestujícího. Jiné nároky z přepravní
smlouvy se promlčují po 1 roce.

Pro přepravy zboží je přepravním dokladem

nákladní list. Smlouva o přepravě je uzavřena,
jakmile odesílací železnice přijala k přepravě
zboží s nákladním listem. Nákladní list opat-
řený datovým razítkem nebo strojovým účto-
vacím označením je důkazem o uzavření
a o obsahu přepravní smlouvy.

Železnice, která přijala zboží s nákladním

listem k přepravě, odpovídá za provedení pře-
pravy po celé přepravní cestě až do jeho dodá-
ní. Každá následující železnice tím, že převzala
zboží s nákladním listem, vstupuje do přeprav-
ní smlouvy podle tohoto dokladu a přejímá na
sebe z toho vyplývající závazky.

Železnice odpovídá za škodu vzniklou úpl-

nou nebo částečnou ztrátou nebo poškozením
zboží v době od přijetí zboží k přepravě až do
jeho dodání, jakož i za škodu vzniklou překro-
čením dodací lhůty. Železnice je zbavena této
odpovědnosti, jestliže byla ztráta, poškození
nebo překročení dodací lhůty zaviněno opráv-
něným, příkazem oprávněného nevyplývají-
cím ze zavinění železnice, vlastní vadou zboží
(vnitřní zkázou, ubýváním atd.) nebo okol-
nostmi, které železnice nemohla odvrátit a je-
jichž následkům předejít nebylo v její moci.
Důkaz o tom, že ztráta, poškození nebo pře-
kročení dodací lhůty vznikly z těchto příčin,
přísluší železnici.

COTIF

214

Železnice je zbavena odpovědnosti, jestliže

ztráta nebo poškození vyplývá ze zvláštního
nebezpečí spojeného s určitými výslovně uve-
denými skutečnostmi, kterými jsou např. pře-
prava v otevřeném voze; chyba nebo vada oba-
lu; nakládka prováděná odesílatelem nebo
vykládka příjemcem; vadné naložení odesíla-
telem; povaha určitého zboží, pro kterou je
vystaveno úplné nebo částečné ztrátě nebo
poškození; nesprávné označení určitých před-
mětů; přeprava živých zvířat. Zjistí-li železni-
ce, že podle okolností případu mohla ztráta
nebo poškození vzniknout z jednoho nebo ně-
kolika zvláštních nebezpečí takto vymeze-
ných, platí domněnka, že z nich vznikly.
Oprávněný má však právo dokázat, že škoda
nebyla způsobena zcela nebo jen zčásti někte-
rým z těchto nebezpečí.

Oprávněný může bez dalších důkazů pova-

žovat zboží za ztracené, nebylo-li dodáno pří-
jemci nebo nebylo-li pro něj přichystáno do
30 dnů po uplynutí dodací lhůty.

Náhrada škody nesmí přesahovat 17 zúčto-

vacích jednotek za každý chybějící kilogram
hrubé hmotnosti, s výhradou omezení určitý-
mi tarify, které poskytují slevu z dovozného.
Výše náhrady při poškození zboží se stanoví
procentem znehodnocení vzhledem k takto li-
mitované hodnotě. Náhrada škody při překro-
čení dodací lhůty je omezena čtyřnásobkem
dovozného. Jsou-li ztráta, poškození nebo pře-
kročení dodací lhůty způsobeny úmyslně nebo
vědomou nedbalostí železnice, prokázaná ško-
da se zásadně hradí v plné výši.

O zjištění částečné ztráty nebo poškození

zboží je potřebné sepsat komerční zápis.
Reklamace musí být uplatněna u příslušné že-
leznice vždy písemně; je předpokladem soud-
ního uplatnění nároků, pro které je většinou
stanovena jednoroční promlčecí lhůta.

Vyhl. č. 8/1985 Sb., o Úmluvě o meziná-

rodní železniční přepravě (COTIF)

Sdělení č. 61/1991 Sb., o změně Úmluvy

o mezinárodní železniční přepravě (COTIF)

Sdělení č. 251/1991 Sb., o změnách Úmlu-

vy o mezinárodní železniční přepravě
(COTIF)

Sdělení č. 274/1996 Sb., o sjednání Pro-

tokolu o změnách Úmluvy o mezinárodní že-
lezniční přepravě (COTIF)

Ústava ČR, čl. 10 (ve znění ú. z. č. 395/2001

Sb.)

OBZ, § 756
ZMPS, § 2

M. P.

CPT – přeprava placena do ... ujednané místo

určení (angl. Carriage Paid To ... named place
of destination) je doložka INCOTERMS, kte-
rá znamená, že prodávající zaplatí přepravné
za dopravu zboží do ujednaného místa určení.
Nebezpečí ztráty nebo poškození zboží, jakož
i jakékoliv dodatečné náklady, vzniklé po do-
dání zboží dopravci, přechází z prodávajícího
na kupujícího předáním zboží do péče doprav-
ce. Je-li při přepravě zboží do ujednaného
místa určení zapojen další dopravce, přechází
nebezpečí předáním zboží prvnímu dopravci.
Tato doložka může být použita pro všechny
druhy dopravy (železniční, silniční, námořní,
leteckou, vnitrozemskou vodní nebo kombi-
novanou).

Povinnosti prodávajícího:
– dodat zboží podle podmínek smlouvy,
– sjednat na své náklady přepravu zboží ob-

vyklou cestou a způsobem do sjednaného mís-
ta určení,

– nést nebezpečí spojená se zbožím do oka-

mžiku dodání zboží prvnímu dopravci,

– obstarat na vlastní nebezpečí a náklady

vývozní povolení a vyřídit veškeré celní for-
mality potřebné pro vývoz zboží,

– oznámit kupujícímu, že zboží bylo předá-

no prvnímu dopravci,

– obstarat obvyklé balení zboží a zaplatit

náklady kontrolních úkonů.

Povinnosti kupujícího:
– převzít zboží ve sjednaném místě určení

a zaplatit dohodnutou kupní cenu za zboží,

– nést veškerá nebezpečí spojená se zbožím

od okamžiku, kdy zboží bylo předáno prvému
dopravci,

– obstarat na vlastní náklady a nebezpečí

dovozní povolení a vyřídit celní formality pro
dovoz zboží.

K. R.

CPT

215

CRIMEN – obvinění; žaloba; vina; zločin.

K. A.

CUI BONO (lat.), „komu (je to) k dobru?“.

Otázka, kterou klademe, když objasňujeme
trestný čin a hledáme, kdo by mohl být jeho
pachatelem, kdo měl motiv (důvod).

R. V.

CUI PRODEST (lat.), „komu (to) prospívá?“.

Otázka, kterou klademe, když objasňujeme
trestný čin a hledáme, kdo by mohl být jeho
pachatelem, kdo měl motiv (důvod).

R. V.

CULPA (z lat.) v právu znamená NEDBALOST.

Kulpózní – zaviněný z nedbalosti. Culpa le-
vis – lehká nedbalost. Culpa lata – těžká ne-
dbalost. V klasické latině „culpa“ znamená
též: VINA, provinění.

TZ, § 5

R. V.

CULPA LATA – hrubé zavinění.

K. A.

CULPA LEVIS – lehké zavinění; nedbalost.

K. A.

CUM CLAUSULA – s klauzulí; s podmínkou.

K. A.

CYKLISTA je účastníkem provozu na pozem-

ních komunikacích, jemuž je při „řízení jízd-
ního kola“ současně přiznáno postavení řidiče.
Jako účastník provozu na pozemních komuni-
kacích je cyklista povinen dodržovat stanove-
ná pravidla provozu na pozemních komunika-
cích. Pro jízdu na kole zásadně platí, že se k ní
používá pravého okraje vozovky. Tam, kde

jsou vybudovány stezky pro cyklisty nebo
stezky pro chodce a cyklisty, se k jízdě na ko-
le používají tyto stezky. Stezky jsou označeny
příslušnými DOPRAVNÍMI ZNAČKAMI.

Cyklista mladší15 let je povinen za jízdy

použít ochrannou přilbu schváleného typu
podle zvláštního právního předpisu a mít ji na-
sazenou a řádně připevněnou na hlavě. Dítě
mladší 10 let smí na silnici, místní komunika-
ci a veřejně přístupné účelové komunikaci jet
na jízdním kole jen pod dohledem osoby star-
ší 15 let. To neplatí pro jízdu na chodníku,
cyklistické stezce a v obytné a pěší zóně.

Na jednomístném jízdním kole není dovole-

no jezdit ve dvou. Pokud je však jízdní kolo
vybaveno pomocným sedadlem pro přepravu
dítěte a pevnými opěrami pro nohy, smí osoba
starší 15 let vézt osobu mladší 7 let.

Za jízdní kolo se smí připojit přívěsný vo-

zík, který není širší než 800 mm, má na zádi
červené odrazky netrojúhelníkového tvaru
umístěné co nejblíže k bočním obrysům vozí-
ku a je spojen s jízdním kolem pevným spojo-
vacím zařízením.

Porušení pravidel provozu na pozemních

komunikacích cyklistou má zpravidla povahu
PŘESTUPKU.

Zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozem-

ních komunikacích a o změnách některých zá-
konů, ve znění zák. č. 60/2001 Sb., § 1, 2, 23,
24, 53 a 58

PZ, § 22 odst. 1 písm. e)
Vyhl. č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí

pravidla provozu na pozemních komunikacích
a úprava a řízení provozu na pozemních ko-
munikacích

P. P.

CRIMEN

216

ČAS neboli uplynutí určité doby je důležitou

právní skutečností, se kterou právní řád spoju-
je často významné právní následky. Na uply-
nutí určité doby jsou vázány např. tak význam-
né právní instituty, jakými jsou PROMLČENÍ,
VYDRŽENÍ, PREKLUZE nebo PRODLENÍ.

Časové určení představují všechny LHŮTY,

ať již jsou stanoveny zákonem, anebo vyplý-
vají ze smluv či z jednostranných právních
úkonů.

Jestliže je čas významnou právní skutečnos-

tí, musí být stanovena též pravidla pro PO-
ČÍTÁNÍ ČASU.

Z. Č.

ČAS PROCESNÍCH ÚKONŮ. Čas má pro ci-

vilní proces, který se skládá z procesních aktů
postupně uskutečňovaných, důležitý význam.
Zatímco pro některé procesní úkony, jako např.
pro OPRAVNÉ PROSTŘEDKY stanoví zá-
kon LHŮTY, v nichž musí být provedeny, smí
k vykonání ostatních procesních úkonů stano-
vit potřebné lhůty samotný soud, který též
určuje dobu (den a hodinu) i místo, kdy a kde
k nim má dojít. V dřívější procesní termino-
logii se tato činnost soudu označovala jako
stanovení „roku“. Pozůstatek toho existuje
v dosud platném termínu „ODROČENÍ“, ja-
kož i v „dražebním roku“ v exekuci na movi-
té věci.

Podle toho, zda jsou procesní lhůty určeny

zákonem nebo soudem, rozeznáváme lhůty
zákonné a soudcovské. Zákonné jsou zásadně
neprodlužitelné a propadné; to znamená, že

procesní úkon, pro nějž je lhůta stanovena, ne-
může být po jejím uplynutí účinně vykonán.
Pouze zcela výjimečně zákon sám připouští,
aby odvolání bylo podáno do tří měsíců (mís-
to do 15 dnů) od doručení rozhodnutí, které
obsahovalo nesprávné poučení o lhůtě k po-
dání odvolání. Naproti tomu procesní lhůty
stanovené soudem jsou prodlužitelné. K za-
chování každé lhůty postačí, bylo-li příslušné
PODÁNÍ dáno nejpozději poslední den lhůty
na poštu. Následky zmeškané zákonné lhůty
a popř. i zmeškání jednání lze napravit promi-
nutím zmeškání (ZMEŠKÁNÍ, NAVRÁCENÍ
LHŮTY). Procesními lhůtami nejsou tzv. lhů-
ty pořádkové, jako např. lhůta, která má, po-
kud možno, uplynout ode dne doručení před-
volání k jednání a dnem jednání.

Procesní úkony soudu se provádějí zásadně

v pracovní dny a jen výjimečně v naléhavých
případech i ve dnech pracovního klidu (tak
např. při zajištění důkazu).

Úpravu lhůt v trestním řízení obsahuje

trestní řád, ve správním řízení správní řád
a v pracovním právu zákoník práce.

OSŘ, § 55–58, 72, 115 odst. 2, § 204

odst. 2, § 328b odst. 3

SŘ, § 27–28
TŘ, § 60
ZP, § 261–266

V. P.

ČASOPISY jsou jedním z druhů PERIO-

DICKÉHO TISKU. Aby šlo o časopis jako pe-
riodický tisk, musí být pod stejným názvem,
se stejným obsahovým zaměřením a v jednot-

ČASOPISY

217

Č

né grafické úpravě vydáván nejméně dvakrát
v kalendářním roce.

Oprávnění vydávat časopisy vzniká, jako

v případech ostatního periodického tisku, jeho
zápisem do evidence u Ministerstva kultury,
provedeným na základě oznámení vydavatele.
Právnická nebo fyzická osoba, která hodlá vy-
dávat časopis, je povinna doručit ministerstvu
nejpozději 30 dnů před zahájením jeho vydá-
vání písemné oznámení, které musí obsahovat
název časopisu, jeho obsahové zaměření, čet-
nost (periodicitu) jeho vydávání, údaje o jeho
regionálních mutacích, jakož i údaje o vyda-
vateli.

Pokud je oznámení předepsaných údajů ne-

úplné, ministerstvo vyzve osobu, která je uči-
nila, aby oznámení doplnila do 15 dnů ode dne
doručení výzvy, a po doplnění chybějících
údajů, nebo je-li oznámení od počátku bez zá-
vad, ministerstvo časopis zapíše do evidence.

Pokud by vydávání zapsaného časopisu ne-

začalo do 1 roku od zápisu nebo bylo přeruše-
no na dobu delší než 1 rok, platí, že vydávání
časopisu bylo ukončeno dnem uplynutí uvede-
né lhůty. Ministerstvo zapíše tuto skutečnost
do evidence periodického tisku a vyrozumí
o tom vydavatele do 15 dnů ode dne doručení
příslušného oznámení vydavatele nebo ode
dne, kdy se o takové skutečností dozví jinak.
Dále pak, jestliže vydavatel časopisu, jehož
vydávání bylo ukončeno, hodlá obnovit jeho
vydávání, je povinen to písemně oznámit mi-
nisterstvu, a to nejpozději 30 dnů před zaháje-
ním obnoveného vydávání časopisu.

Zák. č. 46/2000 Sb., o právech a povinnos-

tech při vydávání periodického tisku a o změ-
ně některých dalších zákonů (tiskový zákon),
ve znění zák. č. 302/2000 Sb.

P. P.

ČASOVÁ PŮSOBNOST PRÁVNÍ NORMY

určuje, kdy počíná a kdy končí účinnost práv-
ního předpisu, respektive, zda v době, kdy se
klade otázka časové působnosti, je či není da-
ný předpis účinný. Účinnost právní normy
znamená, že z ní adresátům vznikají práva
a povinnosti. Předpokladem účinnosti právní

normy je její platnost. Právní norma nemůže
být účinná dříve než v den, kdy se stala plat-
nou, může však nabýt účinnosti i později.
Doba mezi dnem, kdy se právní předpis stal
platným, a dnem, kdy nabyl účinnosti, se
v právní teorii i praxi nazývá LEGISVA-
KANCÍ. Její význam spočívá v tom, že umož-
ňuje adresátům nové právní normy včas se s ní
seznámit a připravit se na její používání.
Důležité je rozlišovat u právního předpisu da-
tum, kdy byl právní předpis přijat, datum, kdy
byl publikován a tím nabyl platnosti a datum,
kdy nabyl účinnosti. S časovou působností
právních norem úzce souvisí otázka zpětné
účinnosti (zpětné působnosti, RETROAKTI-
VITY) zákonů. Vzhledem k tomu, že jde
o obecný problém právní jistoty, klade právní
teorie striktní požadavek nepřípustnosti retro-
aktivity zákonů.

K. A.

ČASOVÁ PŮSOBNOST TRESTNÍHO ZÁ-

KONA A TRESTNÍHO ŘÁDU určuje, který
z trestních zákonů nebo trestních řádů bude
aplikován na předmětný trestný čin a řízení
o něm.

Časová působnost trestního zákona vychází

ze zásady, že trestní odpovědnost se posuzuje
vždy podle trestního zákona účinného v době
spáchání trestného činu (tj. podle „starého zá-
kona“), i když v době posuzování činu je
účinný již „nový zákon“. Z této zásady jsou
dvě výjimky: 1. Podle pozdějšího zákona (ja-
ko celku) se posuzuje trestní odpovědnost teh-
dy, je-li to pro pachatele příznivější.
2. Ukládání a výkon ochranných opatření,
druh ukládaných trestů a výkon trestů a zahla-
zení odsouzení se posuzuje vždy podle sou-
časného („nového“) zákona, a to i tehdy, když
k potrestání došlo podle předchozího zákona.

Časová působnost trestního řádu vychází ze

zásady, že trestní řízení se vede vždy podle to-
ho trestního řádu, který je účinný v daný oka-
mžik. To bez ohledu na skutečnost, že před-
chozí část trestního řízení již proběhla podle
dřívějšího trestního řádu.

TZ, § 16

R.V.

ČASOPISY

218

ČÁSTEČNÁ INVALIDITA je dlouhodobě ne-

příznivý zdravotní stav, který způsobuje

a) pokles schopnosti soustavné výdělečné

činnosti pojištěnce nejméně o 33 %, nebo

b) značné ztížení obecných životních pod-

mínek.

Je jednou z podmínek pro nárok na

DŮCHOD ČÁSTEČNÝ INVALIDNÍ.

Částečnou invaliditu posuzují lékaři okresní

správy sociálního zabezpečení, přičemž vy-
cházejí ze zdravotního stavu doloženého vý-
sledky funkčních vyšetření a ze schopnosti
vykonávat práce odpovídající zachovaným
schopnostem s přihlédnutím k dřívějším výdě-
lečným činnostem, vzdělání, zkušenostem
a znalostem, k tomu, zda zdravotní postižení
ovlivňuje schopnost výdělečné činnosti trvale,
zda je posuzovaný na toto postižení adaptován
a k možnostem rekvalifikace. Důležitým krité-
riem pro posuzování částečné invalidity je mí-
ra POKLESU SCHOPNOSTI SOUSTAVNÉ
VÝDĚLEČNÉ ČINNOSTI.

ZDP, § 26, 44
ZOSZ, § 8
Vyhl. č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zá-

kon o důchodovém pojištění, ve znění vyhl.
č. 157/1997 Sb., č. 302/1997 Sb. a č. 40/2000
Sb., § 5, 6, 8 a přílohy č. 2 a 4

V. V.

ČÁSTEČNÝ INVALIDNÍ DŮCHOD viz DŮ-

CHOD ČÁSTEČNÝ INVALIDNÍ

ČÁSTEČNÝ PRACOVNÍ ÚVAZEK je pojem,

který zákoník práce nepoužívá, nýbrž hovoří
o kratší PRACOVNÍ DOBĚ. V praxi se též
často hovoří ve smyslu částečného pracovního
úvazku o zkrácené pracovní době, přestože
pojem zkrácená pracovní doba je zákoníkem
práce používán, avšak v jiném právním význa-
mu.

Kratší pracovní doba má smluvní základ,

neboť ji mezi sebou sjednávají účastníci pra-
covního poměru. Zaměstnavatel může se za-
městnancem z provozních důvodů sjednat
v pracovní smlouvě kratší než stanovenou tý-
denní pracovní dobu. Může ji také se zaměst-

nancem sjednat, popřípadě mu ji povolit ze
zdravotních nebo jiných vážných důvodů na
straně zaměstnance, jestliže to dovoluje provoz
zaměstnavatele. Zaměstnavatelé jsou povinni
vytvářet podmínky, aby takovým žádostem
mohlo být vyhověno. Kratší pracovní doba ne-
musí být rozvržena na všechny pracovní dny.
Zaměstnanci s kratší pracovní dobou náleží
mzda odpovídající této kratší pracovní době.
Dovoluje-li to provoz zaměstnavatele, může
zaměstnavatel povolit zaměstnanci na jeho žá-
dost ze zdravotních nebo jiných vážných dů-
vodů na jeho straně jinou vhodnou úpravu
stanovené týdenní nebo kratší pracovní doby,
popřípadě ji s ním za týchž podmínek na jeho
žádost sjednat v PRACOVNÍ SMLOUVĚ.

Se souhlasem zaměstnance může pracovní

doba podle předchozího odstavce v jednotli-
vých dnech výjimečně přesáhnout devět hodin
a její nerovnoměrné rozvržení není vázáno na
podmínky, které jinak zákoník práce pro ne-
rovnoměrné rozvržení pracovní doby stanoví.

Požádá-li žena pečující o dítě mladší než 15

let nebo těhotná žena o kratší pracovní dobu
nebo o jinou vhodnou úpravu stanovené tý-
denní pracovní doby, je zaměstnavatel povi-
nen vyhovět její žádosti, nebrání-li tomu váž-
né provozní důvody; přitom zaměstnavatel
postupuje v součinnosti s příslušným odboro-
vým orgánem (§ 156 odst. 2).

Novela zákoníku práce č. 155/2000 Sb. nove-

lizovala § 270 odst. l mimo jiné v tom smyslu,
že § 156 odst. 2 se vztahuje také na zaměstnan-
ce pečující o dítě. Tím byla odstraněna diskri-
minace mužů obsažená v § 156 odst. 2, trvají-
cí od počátku účinnosti zákoníku práce, tj. od
1. 1. 1966 do počátku účinnosti novely záko-
níku práce č. 155/2000 Sb., tj. do 1. 1. 2001.
Byl tak odstraněn jeden z rozporů úpravy ob-
sažené v zákoníku práce se Směrnicí Rady EU
z 9. února 1976 (76/207/EEC) o realizaci zása-
dy rovného zacházení s muži a ženami, pokud
jde o přístup k zaměstnání, odborné přípravě
a funkčním postupu v zaměstnání a o pracov-
ní podmínky (čl. 2).

Ustanovení § 156 odst. 2 ZP se vztahuje ta-

ké na zaměstnance, který prokáže, že převážně

ČÁSTEČNÝ PRACOVNÍ ÚVAZEK

219

sám dlouhodobě soustavně pečuje o převážně
nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu (§ 270
odst. 2 ZP). Z toho vyplývá, že vedle těhot-
ných žen a zaměstnankyň či zaměstnanců pe-
čujících o dítě mladší 15 let existuje ještě jed-
na kategorie zaměstnanců (zaměstnankyň),
kteří jsou zvýhodněni jako žadatelé o kratší
pracovní dobu, a to z důvodu péče o převážně
nebo úplně bezmocnou fyzickou osobu (nesta-
čí tedy částečná bezmocnost). Předpokladem
tohoto zvýhodnění ovšem je, že zaměstnanec
či zaměstnankyně pečují o zmíněnou bezmoc-
nou fyzickou osobu převážně sami dlouhodo-
bě a soustavně. Tyto skutečnosti musí být za-
městnancem či zaměstnankyní prokázány.

ZP, § 86 odst. 1, § 156 odst. 2, § 270 odst. 1,

§ 270 odst. 2

E. N.

ČEKATEL je označení pro osobu, pro niž je

před ustanovením do funkce předepsána tzv.
přípravná služba. Typickým příkladem jsou
tzv. justiční čekatelé (připravovaní pro výkon
funkce soudce), a tzv. právní čekatelé (připra-
vovaní pro výkon činnosti státního zástupce).

Do pracovního poměru justičního čekatele

může být přijat jen ten, kdo splňuje předpo-
klady pro funkci soudce s výjimkou věku,
zkušeností a odborné justiční zkoušky. Pří-
pravná služba justičních čekatelů trvá tři roky.
Ministr spravedlnosti může na žádost justiční-
ho čekatele zčásti započítat do přípravné služ-
by dobu právnické činnosti v jiném pracovním
nebo obdobném poměru, jestliže čekatel zís-
kal za jejího trvání zkušenosti potřebné pro
výkon funkce soudce. Zkrácení čekatelské
praxe nemůže přesahovat dva roky. Justiční
čekatelé jsou oprávněni vykonávat pod dozo-
rem soudce jednoduché úkony vyhrazené sa-
mosoudci, které určí Ministerstvo spravedlnos-
ti vyhláškou. Justiční čekatelé jsou povinni, a to
i po skončení přípravné služby, zachovávat ml-
čenlivost o věcech, o kterých se dozvěděli při
výkonu své činnosti, ve stejném rozsahu jako
soudci. Zprostit této povinnosti je může před-
seda krajského soudu z vážných důvodů.

Justiční čekatel skládá při nástupu do práce

do rukou předsedy příslušného krajského soudu
slib. Po skončení přípravné služby jsou justiční
čekatelé povinni podrobit se odborné justiční
zkoušce, jejímž účelem je zjistit, zda má jus-
tiční čekatel potřebné vědomosti a je dostateč-
ně připraven na to, aby mohl zastávat funkci
soudce.

Právním čekatelem se potom může stát bez-

úhonný občan České republiky, který je způ-
sobilý k právním úkonům a má vysokoškolské
právnické vzdělání. Právní čekatel vykonává
čekatelskou praxi za účelem odborně se při-
pravit pro výkon činnosti státního zástupce.
Čekatelská praxe je vykonávána v pracovním
poměru na dobu určitou. Čekatelská praxe je
tříletá. Výjimky může v jednotlivých přípa-
dech povolit ministr spravedlnosti, přičemž
zkrácení čekatelské praxe nesmí přesáhnout
dva roky. Ministr spravedlnosti může též za-
počítat čekatelskou nebo obdobnou praxi po-
dle zvláštního zákona.

V rámci čekatelské praxe je čekatel povinen

podrobit se závěrečné zkoušce, kterou může
v případě neúspěchu jednou opakovat. Právní
čekatelé jsou oprávněni provádět jednoduché
úkony státního zástupce pod jeho dozorem.
Právní čekatel je povinen zachovávat mlčenli-
vost o věcech, které se dozvěděl v souvislosti
s výkonem své čekatelské praxe.

Zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích,

ve znění zák. č. 264/1992 Sb., zák. č. 17/1993
Sb., zák. č. 292/1993 Sb., zák. č. 239/1995 Sb.,
zák. č. 30/2000 Sb., zák. č. 11/2000 Sb. a zák.
č. 120/2001 Sb., § 61 a násl.

Zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitel-

ství, ve znění zák. č. 261/1994 Sb., zák.
č. 201/1997 Sb., zák. č. 169/1999 Sb. a zák.
č. 11/2001 Sb., § 33, 34

P. P.

ČERVENÝ KŘÍŽ je dobrovolná organizace

zdravotní služby, vykonávající funkce uznané
státy zejména při pomoci raněným, nemoc-
ným a válečným zajatcům za ozbrojených
konfliktů, jakož i při pomoci obětem katastrof,
a plnící různé úkoly zdravotnictví v době mí-
ru. Tzv. mezinárodní Červený kříž, od r. 1986

ČÁSTEČNÝ PRACOVNÍ ÚVAZEK

220

oficiálně nazývaný „Mezinárodní hnutí Červe-
ného kříže a Červeného půlměsíce“, je rozsáh-
lou organizační soustavou, která zahrnuje
Mezinárodní výbor Červeného kříže, složený
z 25 švýcarských státních příslušníků, a Ligu
společností Červeného kříže a Červeného půl-
měsíce, která dnes sdružuje na 150 národních
společností ze smluvních států Ženevské
úmluvy o zlepšení osudu raněných a nemoc-
ných příslušníků ozbrojených sil v poli
z r. 1949. Mezinárodnímu výboru Červeného
kříže je přiznáváno postavení subjektu mezi-
národního práva, vzhledem k funkcím, které
mu svěřily Ženevské úmluvy o ochraně obětí
ozbrojených konfliktů z r. 1949, doplněné
Dodatkovými protokoly z r. 1977.

V čele Ligy stojí Rada guvernérů složená ze

zástupců každé národní společnosti, která volí
ze svého středu Výkonný výbor. Nejvyšším
orgánem je Mezinárodní konference Červené-
ho kříže, konaná jednou za 4 roky. Stanoví zá-
sady pro činnost národních společností Červe-
ného kříže. Vytváří též předpoklady pro rozvoj
humanitárního práva, jehož kodifikace a roz-
voj se však odehrávají na zvláštních diploma-
tických konferencích za účasti států.

V. K.

ČESKÁ INSPEKCE ŽIVOTNÍHO PRO-

STŘEDÍ je orgán státní správy, podřízený Mi-
nisterstvu životního prostředí.

Inspekce se člení na ústřední a oblastní in-

spektoráty. V čele inspekce je ředitel, kterého
jmenuje a odvolává ministr životního prostře-
dí. V čele oblastního inspektorátu je vedoucí,
kterého jmenuje a odvolává ředitel inspekce.

Inspekce v oblasti ochrany LESA zjišťuje

nedostatky a škody na funkcích lesa jako slož-
ce životního prostředí, jejich příčiny a osoby
zodpovědné za jejich vznik nebo trvání, vyža-
duje odstranění a nápravu zajištěných nedo-
statků, jejich příčin a škodlivých následků
a ukládá opatření k jejich odstranění a nápravě.

Inspekce dále provádí kontrolu uložených

opatření. V případě hrozící škody je oprávně-
na nařídit omezení, popřípadě zastavení výro-
by nebo jiné činnosti až do doby odstranění
nedostatků a jejich příčin.

Inspekce uloží pokutu právnickým nebo fy-

zickým osobám, které svojí činností ohrozí
nebo poškodí životní prostředí v lesích tím, že
neoprávněně požívají lesní půdu k jiným úče-
lům než pro plnění funkcí lesů, při zpracování
lesního hospodářského plánu a jeho realizaci
ohrozí životní prostředí, popřípadě způsobí je-
ho poškození, vlastním přičiněním vytvoří
podmínky pro působení škodlivých biotických
nebo abiotických činitelů nebo neplní opatření
uložená orgány ochrany životního prostředí.

Při určení výše pokuty se přihlíží zejména

k závažnosti, způsobu, době trvání a násled-
kům protiprávního jednání. O zahájení řízení
o uložení pokuty informuje inspekce současně
příslušný orgán státní správy lesního hospo-
dářství.

O odvolání proti rozhodnutí inspekce roz-

hoduje Ministerstvo životního prostředí.

V oblasti OCHRANY OVZDUŠÍ inspekce

dozírá na dodržování ustanovení právních
předpisů a rozhodnutí týkající se ochrany
ovzduší jako složky životního prostředí práv-
nickými a fyzickými osobami.

Kontroluje zejména dodržování emisních li-

mitů u velkých a středních zdrojů znečišťová-
ní, včetně kontroly tmavosti kouře, dodržová-
ní povinností provozovateli velkých a střed-
ních zdrojů znečišťování, vedení provozní evi-
dence u zdrojů znečišťování a dodržování va-
rovných a regulačních opatření vyhlášených
pro vybrané zdroje znečišťování za smogové
situace.

Inspekce dále rozhoduje o výši POPLAT-

KŮ ZA ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ u vel-
kých zdrojů znečišťování, schvaluje návrhy
a změny opatření pro případy havárií pro velké
zdroje znečišťování, schvaluje užívání nových
technologií, výrobků a zařízení sloužících
k ochraně ovzduší, ukládá provozovatelům
velkých a středních zdrojů znečišťování, kteří
neplní povinnosti při ochraně ovzduší, opat-
ření ke zjednání nápravy, včetně zastavení ne-
bo omezení provozu zdroje znečišťování, uklá-
dá provozovatelům velkých a středních zdrojů
znečišťování, výrobcům a dovozcům mobil-
ních zdrojů pokuty za porušení stanovených

ČESKÁ INSPEKCE ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

221

povinností, pokud je neukládá orgán obce, sta-
noví rozhodnutím emisní limity pro stávající
velké a střední zdroje znečišťování a dobu, bě-
hem které musí být dosažena hodnota emis-
ního limitu stanoveného pro nové zdroje zne-
čišťování, apod.

Inspekce při výkonu své činnosti spolupra-

cuje s místně příslušnými orgány státní sprá-
vy a samosprávy a s Českým hydrometeoro-
logickým ústavem.

O odvolání proti rozhodnutí inspekce roz-

hoduje Ministerstvo životního prostředí.

V oblasti OCHRANY MNOŽSTVÍ A JA-

KOSTI VOD vykonává dozor nad tím, jak fy-
zické nebo právnické osoby dodržují povin-
nosti na úseku nakládání s povrchovými
a podzemními vodami, jejich ochrany, havárií
ohrožujících jakost vod, ochrany vodních po-
měrů a vodních zdrojů, ukládá odstranění
a nápravu zjištěných nedostatků, jejich příčin
a následků, nařizuje v oblasti, ve které jí pří-
sluší vykonávat dozor, zastavení výroby nebo
jiné činnosti, pokud velmi závažným způso-
bem ohrožuje veřejný zájem a životní prostře-
dí, spolupracuje s vodoprávními úřady apod.

Zák. č. 282/1991 Sb., o České inspekci ži-

votního prostředí a její působnosti v ochraně
lesa, ve znění zák. č. 309/2002 Sb.

ZOPK, § 80
Zák. č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší

a o změně některých dalších zákonů (zákon
o ochraně ovzduší)

Zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně

některých zákonů (vodní zákon), ve znění zák.
č. 76/2002 Sb. a zák. č. 320/2002 Sb., § 112

Z. M.

ČESKÁ NÁRODNÍ BANKA je ústřední ban-

kou (BANKOU) státu. Je právnickou osobou,
která má postavení veřejnoprávního subjektu,
se sídlem v Praze a nezapisuje se do obchod-
ního rejstříku. České národní bance jsou svě-
řeny kompetence správního úřadu. Hospodaří
samostatně s odbornou péčí s majetkem, který
jí byl svěřen státem. Hlavním cílem její čin-
nosti je péče o cenovou stabilitu.

Pokud tím není dotčen její hlavní cíl, Česká

národní banka podporuje obecnou hospodář-
skou politiku vlády vedoucí k udržitelnému
hospodářskému růstu. Česká národní banka
jedná v souladu se zásadou otevřeného tržního
hospodářství.

V souladu se svým hlavním cílem Česká ná-

rodní banka

a) určuje měnovou politiku;
b) vydává bankovky a mince;
c) řídí peněžní oběh, platební styk a zúčto-

vání bank, pečuje o jejich plynulost a hospo-
dárnost a podílí se na zajištění bezpečnosti,
spolehlivosti a efektivnosti platebních systé-
mů a na jejich rozvoji;

d) vykonává bankovní dohled nad činností

bank, poboček zahraničních bank a konsoli-
dačních celků, jejichž součástí je banka se síd-
lem v České republice, a pečuje o bezpečné
fungování a účelný rozvoj bankovního systé-
mu v České republice;

e) provádí další činnosti podle tohoto záko-

na a podle zvláštních právních předpisů.

Česká národní banka při plnění svých úkolů

spolupracuje s ústředními bankami jiných ze-
mí, orgány dohledu nad bankami a finančními
trhy jiných zemí a s mezinárodními finanční-
mi organizacemi zabývajícími se dohledem
nad bankami a finančními trhy.

Česká národní banka je povinna podávat

Poslanecké sněmovně nejméně dvakrát ročně
k projednání zprávu o měnovém vývoji.
Zprávu o měnovém vývoji předkládá Po-
slanecké sněmovně guvernér České národní
banky, který je v tomto případě oprávněn
účastnit se schůze Poslanecké sněmovny
a musí mu být uděleno slovo. Poslanecká sně-
movna zprávu o měnovém vývoji vezme na
vědomí nebo si vyžádá její doplnění.

Českou národní banku tvoří ústředí se síd-

lem v Praze, pobočky a účelové organizační
jednotky.

Nejvyšším řídícím orgánem České národní

banky je bankovní rada České národní banky.
Bankovní rada určuje měnovou politiku a ná-
stroje pro její uskutečňování a rozhoduje o zá-
sadních měnově politických opatřeních České
národní banky.

ČESKÁ INSPEKCE ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ

222

Bankovní rada je sedmičlenná. Jejími členy

jsou guvernér České národní banky, 2 vicegu-
vernéři České národní banky a další 4 členové
bankovní rady České národní banky. Guver-
néra, viceguvernéry a ostatní členy jmenuje
a odvolává prezident republiky. Jménem Čes-
ké národní banky jedná navenek guvernér.
V době jeho nepřítomnosti ho zastupuje jím
pověřený viceguvernér.

Česká národní banka a bankovní rada je při

plnění svých úkolů nezávislá na pokynech vlá-
dy, prezidenta republiky, Parlamentu, jiných
správních úřadů či orgánů územní samosprá-
vy. Záležitosti týkající se kursového režimu
a stanovení inflačního cíle Česká národní ban-
ka konzultuje s vládou a na její vyžádání jí
předkládá o těchto záležitostech zprávy. Česká
národní banka zaujímá stanovisko k návrhům,
předkládaným k projednání vládě, které se do-
týkají její působnosti. Česká národní banka
plní poradní funkce vůči vládě v záležitostech
měnové politické povahy a bankovnictví.
Ministr financí nebo jiný pověřený člen vlády
je oprávněn zúčastnit se s hlasem poradním
zasedání bankovní rady a může jí předkládat
návrhy k projednání. Guvernér České národní
banky nebo jím určený viceguvernér je opráv-
něn zúčastnit se s hlasem poradním schůze
vlády.

Ústavní zák. č. 1/1993 Sb., Ústava České re-

publiky, ve znění úst. zák. č. 347/1997 Sb.,
úst. zák. č. 300/2000 Sb., úst. zák. č. 395/2001
Sb. a úst. zák. č. 448/2001 Sb.

Zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance,

ve znění zák. č. 60/1993 Sb., zák. č. 15/1998
Sb., zák. č. 442/2000 Sb., zák. č. 278/2001 Sb.
a zák. č. 482/2001 Sb.

Zák. č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění

pozdějších předpisů

ZOB

M. K., Z. K.

ČESKÁ NÁRODNÍ RADA byla:

1. Orgán českého protifašistického odboje,

působící od 29. 4. do 11. 5. 1945. Od 5. 5.
1945 vedla povstání českého lidu. Prohlásila
se za zplnomocněnce československé vlády,
ustavené počátkem dubna 1945 v Košicích; té-

to vládě Česká národní rada předala 10. 5.
1945 veškerou svou moc.

2. V letech 1968–1992 nejvyšší ORGÁN

STÁTNÍ MOCI České (socialistické) republi-
ky a její nejvyšší zastupitelský sbor („parla-
ment“ republiky).

Česká národní rada (v oficiálně používané

zkratce ČNR) byla zřízena ústavním zákonem
z 24. 6. 1968 č. 77/1968 Sb., o přípravě fede-
rativního uspořádání Československé socialis-
tické republiky (ČESKOSLOVENSKÁ FE-
DERACE) jako prozatímní orgán ústavní poli-
tické reprezentace českého národa, jehož úko-
lem mělo být „vyjadřovat národní politické
stanovisko k uspořádání vztahů českého a slo-
venského národa a zajišťovat přípravné práce
spojené s ustavením českého národního státní-
ho orgánu“. Počet členů takto zřízené České
národní rady určilo NÁRODNÍ SHRO-
MÁŽDĚNÍ na 150 a samo též první Českou
národní radu dne 10. 7. 1968 zvolilo. Tento
ústavní orgán tedy nevznikl na základě obec-
ných, rovných a přímých voleb (VOLBY), ale
byl zvolen již existujícím orgánem – celostát-
ním parlamentem.

Ústavním zákonem č. 143/1968 Sb., o čes-

koslovenské federaci, byla Česká národní rada
definována jako představitelka národní svr-
chovanosti a svébytnosti českého národa, nej-
vyšší orgán státní moci v České socialistické
republice, nejvyšší zastupitelský sbor republi-
ky a její jediný zákonodárný orgán. Měla 200
poslanců, volených od roku 1971 na pět let.

Česká národní rada byla (až do jara 1990)

koncipována jako sesiový orgán, který zasedal
nejméně dvakrát do roka (jarní a podzimní za-
sedání, v jejichž rámci se konaly jednotlivé
schůze).

Působnost České národní rady byla odvoze-

na od rozdělení působnosti mezi Českosloven-
skou federaci a jednotlivé republiky a od záko-
nodárné pravomoci Federálního shromáždění
(FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ). Podle pů-
vodní koncepce československé federace z ro-
ku 1968 patřilo do působnosti České národní
rady zejména: a) usnášet se na ústavních a ji-
ných zákonech republiky a sledovat, jak je

ČESKÁ NÁRODNÍ RADA

223

orgány republiky provádějí [do jara r. 1990 se
ČNR usnesla na třech ústavních zákonech, jež
byly souhlasem se změnou státních hranic
České republiky; tyto ústavní zákony jsou
dnes součástí platného ústavního pořádku
České republiky (ÚSTAVNÍ POŘÁDEK
ČESKÉ REPUBLIKY)], b) dávat souhlas
k mezinárodním smlouvám, k jejichž provede-
ní je třeba zákona národní rady, c) jednat o zá-
sadních otázkách vnitřní politiky, d) schvalo-
vat střednědobý národohospodářský plán
a státní rozpočet republiky, prověřovat jejich
plnění a schvalovat státní závěrečný účet re-
publiky, e) volit a odvolávat předsedu národní
rady a ostatní členy předsednictva národní ra-
dy (předsednictvo ČNR bylo stále činným
orgánem, do jehož působnosti patřilo mimo ji-
né vykonávat funkci „kolektivní hlavy repub-
liky“ a činit opatření i v době, kdy ČNR neza-
sedala – bylo např. zmocněno přijímat ZÁ-
KONNÁ OPATŘENÍ, jež měla právní sílu zá-
kona), f) jednat o programovém prohlášení
vlády republiky a kontrolovat její činnost
a činnost jejích členů, jakož i jednat o důvěře
vládě (DŮVĚRA VLÁDĚ) [vláda republiky
mohla požádat ČNR o vyslovení důvěry, ČNR
mohla vládě i jejímu jednotlivému členu vy-
slovit nedůvěru (NEDŮVĚRA VLÁDĚ),
ČNR a její poslanci měli právo interpelovat
(INTERPELACE) vládu a její členy a klást
jim otázky ve věcech jejich působnosti; vláda
a její členové byli povinni na interpelace
a otázky odpovídat], g) zřizovat zákonem mi-
nisterstva (MINISTERSTVO) a jiné ústřední
orgány státní správy (SPRÁVNÍ ORGÁN) re-
publiky, h) volit a odvolávat členy Ústavního
soudu republiky (nikdy, ani formálně nebylo
realizováno), ch) zřizovat zákonem kontrolní
orgán národní rady. Česká národní rada měla
vykonávat kontrolní pravomoc vůči vládě
a ministerstvům. Mohla zrušit nařízení nebo
usnesení vlády republiky nebo obecně závaz-
ný právní předpis ministerstva nebo jiného
ústředního orgánu státní správy republiky, od-
porovaly-li by ústavě nebo jinému zákonu ná-
rodní rady. Dále se Česká národní rada jako
nejvyšší zastupitelský orgán republiky měla

zabývat podněty národních výborů, jednat
o jejich činnosti a usnášet se na opatřeních tý-
kajících se jejich výstavby.

Status poslanců (POSLANEC) České ná-

rodní rady byl založen na tzv. „imperativním
mandátu“ (MANDÁT); poslanci byli povinni
být ve stálém styku se svými voliči, dbát jejich
podnětů, skládat jim účty ze své činnosti a po-
dávat jim zprávy o činnosti sboru, jehož byli
členy. Z rozhodnutí svých voličů mohl být po-
slanec kdykoli odvolán, poslanci České národ-
ní rady požívali poslanecké imunity.

Česká národní rada si zřizovala výbory jako

své iniciativní a kontrolní orgány. Zásady čin-
nosti a organizace České národní rady, její sty-
ky s vládou i navenek, a podrobnosti postavení
poslanců upravoval zákon o jednacím řádu
České národní rady – původně zákon ČNR
č. 1/1969 Sb., který byl po třech novelizacích
nahrazen v březnu 1989 dvěma předpisy: no-
vým zákonem o jednacím řádu České národní
rady č. 35/1989 Sb. (který byl po listopadu
1989 sice 4x změněn a doplňován, ale podle
kterého v zásadě jednala i POSLANECKÁ
SNĚMOVNA Parlamentu České republiky až
do srpna 1995) a zákonem o poslancích České
národní rady č. 36/1989 Sb.

Česká národní rada vznikla a až do listopa-

du 1989 působila za ústavně stvrzené vedoucí
úlohy Komunistické strany Československa ve
společnosti i ve státě. Při uplatňování této ve-
doucí úlohy tak faktické mocenské centrum ve
státě nebylo ani v České národní radě ani v ji-
ném státním orgánu, ale bylo ve strukturách
této politické strany, jejíž vůle byla státními
orgány přebírána (viz samostatné heslo
ÚSTAVY DEMOKRATICKÉ A AUTOKRA-
TICKÉ). Za této podmínky a s jednotnou kan-
didátkou Národní fronty probíhaly i podle
Ústavy obecné, rovné a přímé volby do České
národní rady v letech 1971, 1976, 1981
a 1986.

Podstatná novela ústavního zákona o česko-

slovenské federaci z prosince roku 1970
(č. 125/1970 Sb.) znamenala posílení integru-
jící role federace na úkor republik, dílčí úpra-
vu působnosti České národní rady a ustálení

ČESKÁ NÁRODNÍ RADA

224

federativního modelu Československa, uplat-
ňovaného pak až do jara roku 1990, kdy zapo-
čaly diskuse o nové podobě státoprávního
uspořádání společného státu Čechů a Slováků.

Po listopadu 1989 byla nejprve Česká ná-

rodní rada personálně rekonstruována o nově
kooptované poslance za ty, kteří se buď sami
vzdali poslaneckého mandátu nebo byli odvo-
láni. V této podobě přijal sbor několik ústav-
ních a řadu běžných zákonů, které reagovaly
na změnu společenských poměrů v České re-
publice i ve federaci jako celku – došlo k pře-
měně poslaneckého mandátu na mandát volný
a k novému stanovení inkompatibility (IN-
KOMPATIBILITA) výkonu poslaneckého
mandátu s výkonem jiných státních funkcí,
byl zaveden oficiální název Česká republika,
uzákoněny její státní symboly a na červen
1990 připraveny parlamentní volby, právními
předpisy přímo označené za svobodné a de-
mokratické.

Z těchto voleb, jež celostátně proběhly

8. a 9. 6. 1990, vzešla i nová Česká národní ra-
da, která vykonávala své kompetence na zá-
kladě několikrát novelizovaného ústavního zá-
kona o československé federaci a která spolu
s dalšími ústavními orgány i složkami politic-
kého systému (SYSTÉM POLITICKÝ) Čes-
koslovenska marně hledala podobu nové „au-
tentické“ československé federace.

Další parlamentní volby 5. a 6. 6. 1992 zna-

menaly vznik České národní rady posledního
(VII.) volebního období. Tato Česká národní
rada, v době rychlých událostí, vedoucích
k rozpadu, a tím zániku Československa, nej-
prve 19. 11. 1992 přijala usnesení, v němž
prohlásila, že „ve snaze zabezpečit pokojný
vývoj státoprávní situace směřující k existenci
samostatného českého státu od 1. 1. 1993 a vě-
doma si své zodpovědnosti vůči všem obča-
nům České republiky prohlašuje, že přebírá
spolu s vládou České republiky plnou odpo-
vědnost za kontinuitu (KONTINUITA) státní
moci na území České republiky a za zajištění
oprávněných zájmů a potřeb občanů České re-
publiky“.

Dne 15. 12. 1992 pak přijala ústavní zákon

(č. 4/1993 Sb., o opatřeních souvisejících se
zánikem České a Slovenské Federativní
Republiky) a o den později – 16. 12. 1992
schválila Česká národní rada Ústavu České re-
publiky (ÚSTAVA ČR), která jako ústavní zá-
kon ČNR č. 1/1993 Sb. nabyla účinnosti dnem
1. ledna 1993.

Dnem účinnosti této Ústavy se Česká ná-

rodní rada transformací stala Poslaneckou
sněmovnou Parlamentu České republiky.

Ústava, čl. 106 odst. 1

J. H.

ČESKOMORAVSKÁ KOMORA ODBORO-

VÝCH SVAZŮ viz ODBORY

ČESKOSLOVENSKÁ FEDERACE (FEDE-

RACE) byla forma uspořádání českosloven-
ského státu v letech 1969–1992.

Politické rozhodnutí federalizovat Česko-

slovensko padlo na jaře 1968, po kritice dosa-
vadního přístupu k národnostní problematice,
a zejména po kritice vzájemných vztahů Če-
chů a Slováků. Požadavky na federalizaci Čes-
koslovenska se však objevovaly, především ze
slovenské strany, již dříve - federace byla po-
žadována již při úvahách o vzniku a uspořádá-
ní budoucího Československého státu během
první světové války („Clevelandská dohoda“
z 22. 10. 1915) a opětovně při úvahách o no-
vém vzájemném poměru Čechů a Slováků po
druhé světové válce. I vznik československé
federace v roce 1968 je možné označit za pro-
dukt emancipačních snah Slovenska.

Podoba budoucí federace se v roce 1968

krystalizovala v atmosféře mnohdy vzrušené
diskuse o mnoha společenských jevech.
Budoucí státoprávní podoba Československa
byla tak pouze jedním z problémů, které měly
být řešeny.

Jádrem sporu v diskusích o podobě česko-

slovenské federace byl jednak počet jejích
subjektů – dva nebo tři – a jednak jejich kom-
petence. V této diskusi pak zanikly i ne příliš
silné hlasy preferující přeměnu na konfedera-
ci (KONFEDERACE PODLE MEZINÁ-

ČESKOSLOVENSKÁ FEDERACE

225

RODNÍHO PRÁVA). V té době sice existova-
ly ve světě složené státy (STÁT SLOŽENÝ)
včetně federací, jež byly založeny na různých
principech fungování, vznik federativního stá-
tu rozpadem státu unitárního bez změny stát-
ního území (STÁTNÍ ÚZEMÍ PODLE MEZI-
NÁRODNÍHO PRÁVA) a navíc vznik dvou-
členné federace se zachováním plné kontinuity
(KONTINUITA) s předešlým státním útvarem
byl však ve světě ojedinělý.

Politické závěry našly odraz v ústavním zá-

koně č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního
uspořádání Československé socialistické re-
publiky, který přijalo NÁRODNÍ SHROMÁŽ-
DĚNÍ 24. 6. 1968. Tímto ústavním zákonem
byla zřízena ČESKÁ NÁRODNÍ RADA, kte-
ré spolu s jejím partnerským orgánem na
Slovensku – od roku 1943 existující Sloven-
skou národní radou – byly svěřeny úkoly, spo-
jené s přípravou federativního uspořádání
Československa.

Na základě ústavního zákona č. 143/1968

Sb., o československé federaci, schváleného –
na návrh České národní rady, Slovenské ná-
rodní rady a vlády ČSSR – dne 27. 10. 1968
Národním shromážděním, byla dosavadní
Československá socialistická republika, jež
byla unitárním (jednotným) státem (STÁT
UNITÁRNÍ), byť s prvky AUTONOMIE
Slovenska (asymetrické uspořádání), změněna
s účinností od 1. 1. 1969 na STÁT SLOŽENÝ;
federativní (z lat. foedus = smlouva, svazek,
spolek).

Československá federace byla koncipována

podle národnostního principu, a tudíž složena
ze dvou subjektů – České republiky a Slo-
venské republiky, jako výrazu státotvorných
subjektů – českého národa a slovenského ná-
roda. Z hlediska ústavního zakotvení byla pro-
klamována rovnoprávnost obou národů i obou
republik a dobrovolnost jejich státního spojení
ve federaci. Ústavní zákon o československé
federaci též výslovně proklamoval právo na
sebeurčení (SEBEURČENÍ NÁRODŮ) až do
oddělení a respektování suverenity (SUVERE-
NITA) každého národa a jeho právo utvářet si

svobodně způsob a formu svého národního
a státního života.

Ústavní zákon o československé federaci

zakotvil i další principy, na nichž byla federa-
ce založena. Vedle již zmíněných to dále byly:
zásada socialistické demokracie s jednotným
politickým systémem (SYSTÉM POLITIC-
KÝ) a vedoucí úlohou Komunistické strany
Československa ve společnosti i ve státě a de-
mokratickým centralismem (CENTRALIS-
MUS), jednota hospodářství včetně jednoty
jeho plánování, jednota státního občanství
(STÁTNÍ OBČANSTVÍ) a rovnoprávnost čes-
kého a slovenského jazyka.

V hlavě o rozdělení působnosti mezi federa-

ci a republiky zkonstruoval ústavní zákon
o československé federaci: – výlučnou působ-
nost federace (do ní v podobě z roku 1970 pat-
řilo: zahraniční politika a rozhodování o otáz-
kách války a míru, obrana, měna, státní hmot-
né rezervy, federální zákonodárství, správa,
kontrola a ochrana federální ústavnosti),
– společnou působnost federace a obou repub-
lik (do níž rovněž v podobě z roku 1970 patři-
lo: plánování, finance, bankovnictví, cenové
věci, zahraniční hospodářské vztahy, průmysl,
zemědělství a výživa, doprava, pošty a teleko-
munikace, rozvoj vědy, techniky a investiční
činnost, práce, mzdy a sociální politika, soci-
álně ekonomické informace, právní úprava so-
cialistického podnikání a hospodářská arbit-
ráž, normalizace, věci měr a vah, průmyslová
práva a státní zkušebnictví, vnitřní pořádek
a bezpečnost státu, věci tisku a jiných infor-
mačních prostředků a kontrola); ústavní zá-
kon, resp. zákony k jeho provedení vydané vy-
specifikovaly věci v působnosti federace –
ostatní v negativním výčtu (zbytek) byly v pů-
sobnosti republik, – výlučnou působnost re-
publik, rovněž v negativním výčtu (zbytku),
rozsah působnosti republik však nebyl, zejmé-
na po roce 1970, velký. Nejvyšším orgánem
státní moci a jediným zákonodárným sborem
federace bylo dvoukomorové FEDERÁLNÍ
SHROMÁŽDĚNÍ, složené ze Sněmovny lidu
– odrážející rovné volební právo v celé ČSSR

ČESKOSLOVENSKÁ FEDERACE

226

(200 poslanců), a Sněmovny národů – repre-
zentující rovné státoprávní postavení obou re-
publik (75 poslanců volených v České repub-
lice a 75 poslanců volených ve Slovenské re-
publice). Federální shromáždění bylo sesio-
vým orgánem (jarní a podzimní zasedání),
v němž zasedali poslanci, jež, až na výjimky,
vedle svého poslaneckého tzv. imperativního
mandátu vykonávali své občanské zaměstnání.
Hlavním úkolem Federálního shromáždění
bylo zejména usnášet se na ústavních a jiných
zákonech, jednat o zásadních otázkách vnitřní
i zahraniční politiky, volit prezidenta ČSSR
a jednat o programovém prohlášení federální
vlády. Ve věcech zákonodárné pravomoci mě-
lo Federální shromáždění širší působnost než
byla působnost federace – usnášelo se i na ně-
kterých zákonech, jež by svým obsahem patři-
ly podle rozdělení působnosti mezi federaci
a republiky do působnosti republik. Při schva-
lování zákonů, podléhajících zákazu majoriza-
ce (přehlasování), hlasovali ve Sněmovně ná-
rodů odděleně poslanci zvolení v České re-
publice a odděleně poslanci zvolení ve
Slovenské republice; k platnému usnesení sně-
movny bylo třeba souhlasu její „české“ i „slo-
venské“ části.

Prezident ČSSR stál v čele federace. Byl

volen na pětileté funkční období Federálním
shromážděním a jemu byl za výkon své funk-
ce odpovědný.

Nejvyšším výkonným orgánem státní moci

byla federální vláda, která zajišťovala plnění
úkolů federace v oblasti její působnosti a nad-
to se vláda ČSSR zabývala též dalšími koordi-
načními otázkami z působnosti republik.
Obdobné pravomoci měly v oblastech vyme-
zené působnosti i federální ministerstva a dal-
ší federální orgány státní správy.

Ústavní zákon o československé federaci

obsahoval i hlavu o Ústavním soudu ČSSR,
která však nikdy nebyla naplněna. Stejně tak
nikdy nebyly zřízeny ústavní soudy republik,
jejichž působení ústavní zákon o českosloven-
ské federaci rovněž předpokládal. Protože
v době existence československé federace měly
být ústavy republik přijaty až spolu s přijetím

nové Ústavy ČSSR, k čemuž nikdy nedošlo, pl-
nil ústavní zákon o československé federaci
též úlohu ústav národních republik. Proto do
něj byla zařazena i samostatná hlava věnovaná
státním orgánům České socialistické republi-
ky a Slovenské socialistické republiky.
Jednalo se o Českou národní radu (z níž vze-
šla současná POSLANECKÁ SNĚMOVNA
Parlamentu České republiky) a Slovenskou
národní radu a vládu České socialistické re-
publiky a vládu Slovenské socialistické repub-
liky.

I v době účinnosti ústavního zákona o čes-

koslovenské federaci, jež byl někdy označo-
ván jako „malá ústava“, zůstaly z Ústavy
ČSSR z roku 1960 v platnosti, vedle úvodního
prohlášení, hlava první – společenské zřízení,
hlava druhá – práva a povinnosti občanů, hla-
va sedmá – národní výbory (jejichž záležitosti
byly novelou svěřeny do působnosti národních
rad) a hlava osmá – soudy a PROKURATU-
RA, kde byla dodatečně, od 1. 1. 1970, na zá-
kladě ústavního zákona č. 155/1969 Sb., vy-
tvořena federální soustava soudů (Nejvyšší
soud ČSSR a vojenské soudy) a republiková
soustava soudů (Nejvyšší soud republiky, kraj-
ské a okresní soudy) a jim odpovídající i sou-
stava prokuratury (Generální prokuratura
ČSSR a vojenské prokuratury jako orgány fe-
derální a Generální prokuratura republiky,
krajské a okresní prokuratury jako orgány re-
publikové). Zčásti zůstala z Ústavy ČSSR
z roku 1960 v platnosti i hlava devátá – usta-
novení obecná a závěrečná, z níž platily
i v československé federaci články o jednot-
ných státních symbolech (státním znaku
a státní vlajce).

Spolu s ústavním zákonem o českosloven-

ské federaci byl Národním shromážděním při-
jat rovněž 27. 10. 1968 ústavní zákon
č. 144/1968 Sb., o postavení národností v Čes-
koslovenské socialistické republice. Tento
ústavní zákon rámcově upravil postavení ná-
rodností, žijících v ČSSR a národnost maďar-
skou, německou, polskou a ukrajinskou (rusín-
skou) ústavně zvýhodnil. Tento ústavní zákon
byl do právního řádu a praxe proveden jen čás-

ČESKOSLOVENSKÁ FEDERACE

227

tečně, zrušen byl v lednu 1991 uvozovacím
ústavním zákonem k LISTINĚ ZÁKLAD-
NÍCH PRÁV A SVOBOD.

Dodatečně, v lednu 1969, byl přijat ústavní

zákon č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu.
Tak byl zřízen další ústavní orgán, který měl
určovat hlavní směry přípravy a organizace
obrany ČSSR a činit opatření s tím spojená.
V čele Rady obrany státu stál prezidentem
ČSSR jmenovaný předseda; v praxi byla tato
funkce spojována s funkcí generálního tajem-
níka ÚV KSČ.

Tento ústavní zákon zřídil rovněž Radu

obrany České socialistické republiky a Radu
obrany Slovenské socialistické republiky a ra-
dy obrany národních výborů, působících však
v praxí jako rady obrany krajů a okresů. Celý
systém rad obrany byl centralisticky podřízen
Radě obrany státu, jejíž členové byli podle
ústavního zákona č. 10/1969 Sb. z výkonu své
funkce odpovědni Federálnímu shromáždění.

V československé federaci byly ústavním

zákonem zřizovány též federální ústřední
orgány, v jejichž čele stál člen vlády ČSSR
(federální ministerstva, státní plánovací ko-
mise, výbor lidové kontroly, federální cenový
úřad a později zřízená státní komise pro vě-
deckotechnický a investiční rozvoj). Stalo se
tak s účinností od 1. 1. 1970 ústavním záko-
nem č. 126/1970 Sb. a tento ústavní zákon byl
během jeho platnosti několikrát měněn.

Ústavní zákon č. 126/1970 Sb., přijatý spo-

lu s ústavním zákonem č. 125/1970 Sb., jenž
významně posiloval úlohu federace a jejích
orgánů a oslaboval postavení republik v ní, do-
tvořil v roce 1970 na ústavní úrovni federativ-
ní ústrojí Československa, které bylo v této
podobě, s nepatrnými a nepodstatnými ústav-
ními změnami, uplatňováno až do roku 1990,
kdy se začala dominantní role federace a je-
jích orgánů postupně zmenšovat a začaly se
postupně přenášet kompetence z federace na
republiky.

V letech 1969–1989 působil v Českosloven-

sku silně centralizovaný model federace,
v němž převážná většina kompetencí byla svě-
řena federaci, v těch kompetencích, které byly

ponechány republikám, hrála federace silnou
roli koordinátora. Státní mechanismus jako
celek, byť formální prvky horizontální dělby
moci vykazoval, byl budován na jednotě moci
a nad ním, jako faktická síla zabezpečující tu-
to jednotu, působila vedoucí úloha KSČ, sku-
tečné mocenské centrum ve státě (viz samo-
statné heslo ÚSTAVY DEMOKRATICKÉ
A AUTOKRATICKÉ).

Od roku 1990 se fungování československé

federace dostávalo do stále viditelnější krize.
Nejprve začaly sílit požadavky na nové pojetí
„autentické“ federace, budované zdola a začala
se po linii státní i politické připravovat státní
smlouva o novém pojetí československé fede-
race. Původně federální kompetence začaly
být přenášeny na republiky a postavení federa-
ce a jejich orgánů se tak oslabovalo. Postupně
se začal zpochybňovat vůbec smysl českoslo-
venské federace a jednání o novém přístupu
k dalšímu federativnímu uspořádání Česko-
slovenska, vedená v letech 1990–1992, navíc
v atmosféře stupňovaných emancipačních
snah Slovenska, se stále viditelněji dostávala
do slepé uličky, až před parlamentními volba-
mi na jaře 1992 ztroskotala.

Po parlamentních volbách v červnu 1992,

v nichž v českých zemích zvítězily jinak
orientované politické strany než na Slovensku,
se vítězné politické reprezentace dohodly na
ukončení existence československé federace
pro její další nefunkčnost. Zánik českosloven-
ské federace byl pojat jako ukončení její exis-
tence z vůle obou jejích subjektů, nikoli jako
vystoupení jedné Republiky z federativního
svazku.

Po volbách jmenovaná federální vláda při-

pravila zánik federace a základy právních
vztahů dvou budoucích samostatných repub-
lik. Federální shromáždění pak 13. 11. 1992
přijalo ústavní zákon č. 541/1992 Sb., o děle-
ní majetku České a Slovenské Federativní
Republiky mezi Českou republiku a Slo-
venskou republiku, a dne 25. 11. 1992 schvá-
lili poslanci Federálního shromáždění ústavní
zákon č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slo-
venské Federativní Republiky, která podle to-

ČESKOSLOVENSKÁ FEDERACE

228

hoto ústavního zákona zanikla uplynutím
31. 12. 1992. Jejími nástupnickými státy se
staly Česká republika a Slovenská republika.

Úst. zák. č. 143/1968 Sb., o československé

federaci

Úst. zák. č. 144/1968 Sb., o postavení ná-

rodností v Československé socialistické re-
publice

Úst. zák. č. 10/1969 Sb., o Radě obrany státu
Úst. zák. č. 126/1970 Sb., o opatřeních

v soustavě federálních ústředních orgánů, v je-
jichž čele stojí člen vlády ČSSR

Úst. zák. č. 542/1992 Sb., o zániku České

a Slovenské Federativní Republiky

J. H.

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ zpravidla slouží

k doložení určitých skutečností, u nichž není
buď možné anebo nutné je dokládat kvalifiko-
vanějším způsobem.

Zvláštní význam má čestné prohlášení,

s nímž počítá právní úprava SPRÁVNÍHO
ŘÍZENÍ. Ve smyslu této úpravy může správní
orgán připustit místo důkazu čestné prohláše-
ní účastníka řízení, pokud zvláštní právní
předpis nestanoví jinak. Čestné prohlášení ne-
má povahu důkazu, nicméně plní funkci důleži-
tého podkladu pro rozhodnutí správního orgánu
ve správním řízení, čestným prohlášením ne-
lze nahradit znalecký posudek. Čestné prohlá-
šení správní orgán nepřipustí, pokud tomu
brání obecný zájem, nebo pokud by tím byla
porušena rovnost mezi účastníky správního ří-
zení. Účastník řízení je povinen v čestném
prohlášení uvést pravdivé údaje a správní or-
gán jej musí upozornit na právní následky ne-
pravdivého čestného prohlášení. Ty spočívají
v tom, že když by účastník řízení v rámci
tohoto prohlášení úmyslně uvedl nepravdivý
údaj, naplnil by skutkovou podstatu PŘE-
STUPKU.

Dalším případem správně právní úpravou

výslovné předpokládaného čestného prohláše-
ní je např. případ čestného prohlášení odpo-
vědného zástupce pro potřeby živnostenského
podnikání o tom, že souhlasí s ustanovením do
takovéto funkce.

SŘ, § 39
ŽZ, § 46, 50

P. P.

ČINITEL VEŘEJNÝ viz VEŘEJNÝ ČINITEL

ČIP viz TOPOGRAFIE POLOVODIČOVÉHO

VÝROBKU

ČÍSLOVÁNÍ DOMŮ se podle platné právní

úpravy vztahuje na všechny budovy, s tím, že
lze lišit označování budov čísly popisnými,
čísly evidenčními a čísly orientačními.

Pro tzv. vedlejší budovy platí, že samostat-

nými popisnými čísly se neoznačují takové
vedlejší budovy, které jsou součástí jednoho
celku (např. výrobní haly uvnitř jednoho pod-
niku, garáže při domech, drobné stavby).
Stavby určené k individuální rekreaci se ozna-
čují evidenčními čísly. U budov označovaných
popisnými čísly potom k usnadnění orientace
mohou být v jednotlivých ulicích a na jiných
veřejných prostranstvích označeny budovy
vedle popisného čísla ještě číslem orientačním.

O tom, jakým popisným, evidenčním nebo

orientačním číslem bude budova označena pří-
sluší rozhodovat OBCI. Ta současně určuje
i barvu a provedení čísel. Popisná, evidenční
a orientační čísla se barevně liší.

Každý vlastník nemovitosti je povinen na

svůj náklad označit budovu čísly určenými ob-
cí a udržovat je v řádném stavu. Čísla se umís-
ťují tak, aby byla viditelná. Čísla orientační se
umísťují vždy pod tabulku s číslem popisným.
Za nesplnění této povinnosti může být vlast-
ník nemovitosti postižen pokutou.

Zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zří-

zení), ve znění zák. č. 273/2001 Sb., zák.
č. 320/2001 Sb. a zák. č 450/2001 Sb., § 31,
32, 56

Vyhl. č. 326/2000 Sb., o způsobu označová-

ní ulic a ostatních veřejných prostranství ná-
zvy, o způsobu použití a umístění čísel k ozna-
čení budov, o náležitostech ohlášení o přečís-
lování budov a o postupu a oznamování přidě-
lení čísel a dokladech potřebných k přidělení
čísel, ve znění vyhl. č. 193/2001 Sb., § 4
a násl.

P. P.

ČÍSLOVÁNÍ DOMŮ

229

ČISTOTA OVZDUŠÍ viz OCHRANA OVZDU-

ŠÍ

ČISTOTA VOD viz OCHRANA MNOŽSTVÍ

A JAKOSTI VOD

ČLEN SAMOSPRÁVNÉHO ÚZEMNÍHO

ZASTUPITELSTVA (zastupitel) je volený
zástupce občanů, který získává svůj MAN-
DÁT ve volbách do zastupitelstev v obcích
(včetně hlavního města Prahy) (OBEC, VOL-
BY DO ZASTUPITELSTEV, ZASTUPITEL-
STVO OBCE), resp. do zastupitelstev vyšších
územních samosprávných celků (krajů)
(KRAJ, VYŠŠÍ ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVNÉ
CELKY, ZASTUPITELSTVO KRAJE).

OBEC i KRAJ jsou samostatně spravovány

svými zastupitelstvy. Členové zastupitelstev
jsou voleni tajným hlasováním na základě vše-
obecného, rovného a přímého volebního prá-
va. FUNKČNÍ OBDOBÍ zastupitelstev je
čtyřleté. Zákon stanoví, za jakých podmínek
se vyhlásí NOVÉ VOLBY ZASTUPITEL-
STVA před uplynutím jeho funkčního období.

Ústava ČR, hlava sedmá
Zák. č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupi-

telstev v obcích a o změně některých zákonů

Zák. č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupi-

telstev krajů

J. H.

ČLEN ZASTUPITELSTVA KRAJE je přímo

volený zástupce občanů kraje v krajské samo-
správě. Tzv. mandát člena zastupitelstva kraje
vzniká zvolením. Ke zvolení dochází ukonče-
ním hlasování.

Práv a povinností se člen zastupitelstva kra-

je ujímá složením slibu. Slib skládá člen za-
stupitelstva do rukou předsedajícího zasedání
zastupitelstva, složení slibu potvrdí člen zastu-
pitelstva svým podpisem.

Výkon funkce člena zastupitelstva kraje se

považuje za výkon veřejné funkce. Člen zastu-
pitelstva kraje nesmí být pro výkon své funk-
ce zkrácen na právech vyplývajících z jeho
pracovního nebo jiného obdobného poměru.
Těm členům zastupitelstva, kteří jsou pro vý-
kon funkce dlouhodobě uvolněni, a členům,

kteří před zvolením do funkce člena zastupi-
telstva nebyli v pracovním poměru, ale vyko-
návají funkci ve stejném rozsahu jako dlouho-
době uvolnění členové zastupitelstva, přísluší
za výkon funkce uvolněného člena zastupitel-
stva odměna. Odměna se vyplácí z rozpočto-
vých prostředků kraje.

Ostatním členům zastupitelstva, kteří ne-

jsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni,
pokud jsou v pracovním poměru, poskytne za-
městnavatel pro výkon funkce pracovní volno
s náhradou mzdy. Náhradu mzdy uhradí kraj
jejich zaměstnavateli podle zvláštního předpi-
su. Neuvolněným členům zastupitelstva, kteří
nejsou v pracovním nebo jiném obdobném po-
měru, poskytuje kraj ze svých rozpočtových
prostředků náhradu výdělku ušlého v souvis-
losti s výkonem jejich funkce paušální část-
kou, jejíž výši stanoví zastupitelstvo vždy na
příslušný kalendářní rok. Mimo to neuvolně-
ným členům zastupitelstva může být za výkon
funkce poskytnuta i měsíční odměna a další
odměna.

Uvolněný člen zastupitelstva má nárok na

dovolenou na zotavenou za kalendářní rok,
pokud jeho funkční období netrvalo po dobu
celého kalendářního roku, má nárok na její po-
měrnou část.

Člen zastupitelstva kraje má při výkonu své

funkce právo předkládat návrhy na projednání
zastupitelstvu a dalším orgánům kraje, jejichž
je členem, vznášet dotazy, připomínky a pod-
něty na radu a její jednotlivé členy, na výbory
a vedoucí organizačních složek kraje, statutár-
ní orgány příspěvkových organizací, které kraj
zřídil, nebo na zástupce kraje v orgánech práv-
nických osob, které kraj založil. Odpověď na
ně musí být dána bezodkladně, nejpozději do
30 dnů, pokud jejich poskytnutí nebrání záko-
ny upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich
zveřejnění. Dále má právo požadovat od za-
městnanců kraje zařazených do krajského úřa-
du informace ve věcech, které souvisejí s výko-
nem funkce člena zastupitelstva, pokud jejich
poskytnutí nebrání zákony upravující mlčenli-
vost anebo zákaz jejich zveřejnění. Informace
musí být poskytnuta do 30 dnů.

ČISTOTA OVZDUŠÍ

230

Člen zastupitelstva je povinen zúčastňovat

se zasedání zastupitelstva, popřípadě zasedání
jiných orgánů kraje, je-li jejich členem, plnit
úkoly, které pro něho z výkonu funkce v těch-
to orgánech vyplývají, a úkoly, které mu tyto
orgány uloží, hájit zájmy občanů kraje a jednat
a vystupovat tak, aby nebyla ohrožena vážnost
jeho funkce.

Pokud by se u člena zastupitelstva kraje vy-

skytly skutečnosti nasvědčující, že by jeho po-
díl na projednávání a rozhodování určité záleži-
tosti v orgánech kraje mohl znamenat výhodu
nebo škodu pro něj samotného nebo osobu
blízkou, pro fyzickou nebo právnickou osobu,
kterou zastupuje na základě zákona nebo plné
moci (střet zájmů), je povinen sdělit tuto sku-
tečnost před zahájením jednání příslušného
orgánu kraje. O tom, zda existuje důvod pro
vyloučení z projednávání a rozhodování této
záležitosti, rozhoduje tento orgán kraje.

Zák. č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zří-

zení), ve znění zák. č. 273/2001 Sb., zák.
č. 320/2001 Sb. a zák. č. 450/2001 Sb., § 32 až
34, 46 až 50

Zák. č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupi-

telstev krajů a o změně některých zákonů, ve
znění zák. č. 273/2001 Sb.

Nař. vl. č. 358/2000 Sb., o odměnách za vý-

kon funkce členům zastupitelstev, ve znění
nař. vl. č. 173/2001 Sb.

P. P.

ČLEN ZASTUPITELSTVA OBCE je přímo

volený zástupce občanů obce v obecní samo-
správě. Tzv. mandát člena zastupitelstva obce
vzniká zvolením. Ke zvolení dochází ukonče-
ním hlasování.

Člen zastupitelstva obce skládá na prvním

zasedání zastupitelstva obce, jehož se po svém
zvolení zúčastní, slib tohoto znění: „Slibuji
věrnost České republice. Slibuji na svou čest
a svědomí, že svoji funkci budu vykonávat
svědomitě, v zájmu obce (města) a jejích (je-
ho) občanů a řídit se Ústavou a zákony České
republiky.“

Práv a povinností se člen zastupitelstva ob-

ce ujímá složením slibu. Slib skládá člen za-

stupitelstva do rukou předsedajícího zasedání
zastupitelstva a pronesením slova „slibuji“.
Složení slibu potvrdí člen zastupitelstva obce
svým podpisem.

Výkon funkce člena zastupitelstva obce se

považuje za výkon veřejné funkce. Člen zastu-
pitelstva obce nesmí být pro výkon své funkce
zkrácen na právech vyplývajících z jeho pra-
covního nebo jiného obdobného poměru.

Těm členům zastupitelstva obce, kteří jsou

pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, a čle-
nům, kteří před zvolením do funkce člena za-
stupitelstva obce nebyli v pracovním poměru,
ale vykonávají funkci ve stejném rozsahu jako
dlouhodobě uvolnění členové zastupitelstva
obce, poskytuje obec za výkon funkce uvolně-
ného člena zastupitelstva obce odměnu.
Odměna se vyplácí z rozpočtových prostředků
obce.

Ostatním členům zastupitelstva obce, kteří

nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolně-
ni, pokud jsou v pracovním poměru, poskytne
zaměstnavatel pro výkon funkce pracovní vol-
no s náhradou mzdy. Mimo to neuvolněným
členům zastupitelstva obce může být za výkon
funkce poskytnuta i měsíční odměna a další
odměna.

Odměna se poskytne poprvé za měsíc, kdy

člen zastupitelstva obce nabyl práv a povinnos-
tí člena zastupitelstva obce. V případě souběhu
výkonu několika funkcí se poskytuje měsíční
odměna podle funkce, za kterou lze poskyt-
nout nejvyšší odměnu.

Členovi zastupitelstva obce dále náleží

v souvislosti s výkonem jeho funkce cestovní
náhrady ve výši a za podmínek stanovených
právními předpisy platnými pro zaměstnance
v pracovním poměru. Uvolněný člen zastupi-
telstva obce potom má nárok na dovolenou na
zotavenou za kalendářní rok, popřípadě na je-
jí poměrnou část, jestliže jeho funkční období
netrvalo po dobu celého kalendářního roku.

Člen zastupitelstva obce má při výkonu své

funkce právo předkládat návrhy zastupitelstvu
obce a dalším orgánům obce, jejichž je čle-
nem, vznášet dotazy, připomínky a podněty na
radu obce a její jednotlivé členy, na výbory

ČLEN ZASTUPITELSTVA OBCE

231

a vedoucí organizačních složek obce, statu-
tární orgány příspěvkových organizací, které
obec zřídila, nebo zástupce obce v orgánech
právnických osob, které obec založila. Od-
pověď na ně musí být dána bezodkladně, nej-
později však do 30 dnů, pokud jejich poskytnu-
tí nebrání zákony upravující mlčenlivost anebo
zákaz jejich zveřejnění. Dále má právo poža-
dovat od zaměstnanců obce zařazených do
obecního úřadu informace ve věcech, které
souvisejí s výkonem funkce člena zastupitel-
stva obce, pokud jejich poskytnutí nebrání zá-
kony upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich
zveřejnění. Informace musí být poskytnuta
nejpozději do 30 dnů.

Člen zastupitelstva obce je povinen zúčast-

ňovat se zasedání zastupitelstva obce, popřípa-
dě zasedání jiných orgánů obce, je-li jejich
členem, plnit úkoly, které mu tyto orgány ulo-
ží, hájit zájmy občanů obce a jednat a vystu-
povat tak, aby nebyla ohrožena vážnost jeho
funkce.

Ten člen zastupitelstva obce, u něhož sku-

tečnosti nasvědčují, že by jeho podíl na pro-
jednávání a rozhodování určité záležitosti
orgánech obce mohl znamenat výhodu nebo
škodu pro něj samotného nebo osobu blízkou,
pro fyzickou nebo právnickou osobu, kterou
zastupuje na základě zákona nebo plné moci
(střet zájmů), je povinen sdělit tuto skutečnost
před zahájením jednání orgánu obce, který má
danou záležitost projednávat. O tom, zda exis-
tuje důvod pro vyloučení z projednávání a roz-
hodování této záležitosti, rozhoduje tento orgán
obce.

Zák. č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zří-

zení), ve znění zák. č. 273/2001 Sb., zák.
č. 320/2001 Sb. a zák. č. 450/2001 Sb., § 69
až 83

Zák. č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupi-

telstev obcí a o změně a některých zákonů

Nař. vl. č. 358/2000 Sb., o odměnách za vý-

kon funkce členům zastupitelstev, ve znění
nař. vl. č. 173/2001 Sb.

P. P.

ČLENĚNÍ STÁTU je systém organizačních

a kompetenčních vztahů mezi ústředními a re-
gionálními orgány státu, celkové státoprávní
uspořádání územního členění státu. Podle
územní organizace státu a podle vztahů mezi
státem jako celkem a jeho územními součást-
mi rozeznáváme STÁTY UNITÁRNÍ, STÁTY
SLOŽENÉ (spolkové) a SVAZY STÁTŮ.

1. Unitární stát se vyznačuje jednou sousta-

vou nejvyšších ORGÁNŮ STÁTNÍ MOCI
a jednou ÚSTAVOU. Podle způsobu podříze-
nosti státních orgánů v územně správních ob-
lastech a podle stupně jejich samostatnosti při
výkonu vlastní kompetence se unitární státy
dělí na centralizované a decentralizované.
Centralizovaný stát představuje jednotnou,
hierarchicky uspořádanou skladbu státních
orgánů, ve které je každý výše postavený or-
gán oprávněn ingerovat do celé působnosti
podřízených orgánů. Rozhodnutí nižších orgá-
nů může změnit nebo zrušit, jestliže shledá, že
jsou v rozporu se zákonem. V decentralizova-
ném státu je určitá oblast výkonu státní moci
na základě ústavy, resp. zákona vyňata z pů-
sobnosti ústředních orgánů a přenesena na
orgány územních oblastí. Decentralizované
orgány ji vykonávají relativně samostatně
a z vlastní iniciativy (SAMOSPRÁVA).

2. Státy složené (spolkové) se zpravidla vy-

skytují ve dvou podobách – jako FEDERACE
nebo jako REÁLNÁ UNIE. Federace je tako-
vý svazek států, kde vedle orgánů státní moci
a správy celého svazku mají jednotlivé členské
státy své vlastní orgány moci a správy. Členo-
vé federace vykonávají na svém území státní
moc v celém rozsahu, s výjimkou těch záleži-
tostí, které dobrovolně předaly do kompetence
orgánů federace (nejčastěji se jedná o zahra-
niční politiku, zahraniční obchod, obranu a fi-
nance). Reálná unie je forma složeného státu,
ve které vládne společná hlava státu a kde
zvláštní orgány obstarávají společnou správu
celostátních záležitostí, jež byly členskými
státy unie za společné prohlášeny. Na rozdíl
od federace neexistuje v reálné unii stálý spo-

ČLEN ZASTUPITELSTVA OBCE

232

lečný zákonodárný orgán, působí jen dočasný
společný orgán spíše poradní povahy, vytvoře-
ný ze zástupců zákonodárných orgánů člen-
ských států.

3. Svazy (spolky) států vystupují nejčastěji

v podobě PERSONÁLNÍ UNIE nebo KONFE-
DERACE. Personální unie je spojením samo-
statných a ve výkonu moci nezávislých států
osobou panovníka. Vedle působení panovníka
není společných záležitostí, které by musely
být spravovány stálými orgány unie. Kon-
federace je spojení dvou nebo více svrchova-
ných států, majících některé společné státní
orgány k provádění určitých úkolů a cílů.
Orgány konfederace (na rozdíl od federace)
nejsou nositeli státní suverenity a nemají im-
perativní pravomoc. Orgány členských států
jim nejsou přímo podřízeny. Usnesení orgánů
konfederace jsou závazná pro členské státy ja-
ko politické celky, nikoli pro obyvatelstvo
a jeho organizace. K tomu, aby se stala právně
závaznými pro všechny subjekty na území
členských států konfederace, musí být vyhlá-
šena příslušnými orgány těchto států jako vnit-
rostátní akt.

Česká republika se dělí podle zákona

č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, na
kraje, kraje se dělí na okresy a okresy se dělí
na obce. Na základě tohoto zákona existuje
v dnešní České republice 7 krajů a 76 okresů.
Samostatnou územní jednotku tvoří území
hlavního města Prahy.

ÚSTAVA ČESKÉ REPUBLIKY zakotvuje

veřejnou moc v podobě moci státní a územní
samosprávy. Státní moc dělí na moc zákono-
dárnou, výkonnou a soudní. Pro účely usku-
tečňování jednotlivých druhů veřejné moci je
třeba danou moc – s výjimkou moci zákono-
dárné, na níž však zčásti navazuje územní sa-
mospráva – z větší či menší části též přenést
do optimálně velkých územních celků.
Výkonnou a soudní moc nelze uskutečňovat
z jednoho centra. Proto je třeba vytvořit men-
ší územní celky, v nichž budou jednotlivé dru-
hy mocí působit - státní území je třeba členit.

Samotná Ústava hovoří o členění České re-

publiky jen v souvislosti s územní samosprá-

vou. Základními územními samosprávnými
celky jsou obce, vyššími územními samo-
správnými celky jsou kraje. (Zvláštní postave-
ní má hlavní město Praha, jež je obcí i vyšším
územním samosprávným celkem). Ústava tedy
počítá s dvouúrovňovou územní samosprávou.
K 18. 11. 1994 (datum voleb do zastupitelstev
v obcích) bylo na území České republiky 6231
obcí. Území obce tvoří jedno katastrální území
nebo soubor katastrálních území, jestliže se
obec člení na části, které mají vlastní katast-
rální území. Každá část území České republi-
ky přísluší k některé obci, pokud zvláštní zá-
kon (č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany
České republiky) nestanoví jinak (vojenské
újezdy). Obec má vždy být součástí vyššího
územního samosprávného celku. Počet vyš-
ších územních samosprávných celků byl
ústavním zákonem č. 347/1997 Sb. stanoven
na 14 (13 krajů a hlavní město Praha).

Moc výkonná je uskutečňována jednak pří-

mo centrem (prezident republiky, vláda, minis-
terstva a jiné ústřední správní úřady) a jednak
v nižších územních jednotkách. Ústava počet
stupňů ani názvy územních jednotek pro úče-
ly výkonu státní správy nestanoví, ani jejich
tvorbu nijak nenaznačuje, a tudíž tuto záleži-
tost nechává zcela na úvaze vlády, která je za
fungování výkonné moci ústavně odpovědna
Poslanecké sněmovně Parlamentu České re-
publiky. V současné době se i při dekoncentra-
ci moci výkonné vychází v zásadě ze zákona
o územním členění státu – nejnižšími územní-
mi jednotkami jsou i pro účely státní správy
obce a středním článkem okresy tak, jak je zá-
kon č. 36/1960 Sb. pojímá, nejvyšším článkem
územního členění jsou kraje.

Moc soudní je podle Ústavy České republi-

ky vykonávána čtyřinstanční soustavou soudů,
kterou tvoří okresní soudy, krajské soudy,
vrchní soudy a Nejvyšší soud s Nejvyšším
správním soudem. l při decentralizaci moci
soudní se zčásti vychází ze zákona č. 36/1960
Sb., o územním členění státu, na jehož zákla-
dě byla vytvořena soustava okresů a krajů,
v nichž soudy okresní a krajské působí.
Eventuální budoucí vytvoření zvláštních soud-

ČLENĚNÍ STÁTU

233

ních okresů a soudních krajů však Ústava ne-
vylučuje.

Ústava, čl. 11, 91, 99
Zák. č. 36/1960 Sb., o územním členění stá-

tu

K. A., J. H.

ČLENSKÁ SCHŮZE DRUŽSTVA viz DRUŽ-

STVO

ČLENSTVÍ V DRUŽSTVU viz DRUŽSTVO

ČLENSTVÍ V ORGÁNECH OBCHODNÍCH

SPOLEČNOSTÍ je účast fyzických osob
určených společenskou smlouvou nebo vol-
bou nejvyššího orgánu obchodní společnosti
v kolektivních statutárních nebo dozorčích
orgánech obchodních společností. Členové
těchto orgánů obchodních společností se podí-
lejí na činnosti orgánu v celém rozsahu jeho
působnosti. Členství v orgánu obchodní spo-
lečnosti zaniká odvoláním, odstoupením,
skončením funkčního období, smrtí člena ne-
bo zánikem obchodní společnosti. Člen statu-
tárního nebo dozorčího orgánu společnosti je
povinen řádně vykonávat svoji funkci a odpo-
vídá za případnou škodu, která by porušením
této povinnosti společnosti vznikla. Vztah me-
zi členem orgánu a společností se řídí přimě-
řeně ustanoveními o mandátní smlouvě, není-li
zákonem nebo dohodou stanoveno jinak.

Člen statutárního nebo dozorčího orgánu je

oprávněn účastnit se hlasování o přijímaných
usneseních orgánu a jeho hlas je zásadně rov-
ný hlasům ostatních členů orgánu. Společen-
ská smlouva nebo stanovy mohou připustit pí-
semné hlasování (per rollam) nebo hlasování
pomocí prostředků sdělovací techniky mimo
zasedání orgánu, to se však v každém jednot-
livém případě může uskutečnit jen se souhla-
sem všech členů orgánu.

Pokud je člen statutárního orgánu oprávněn

jednat jménem společnosti navenek, zavazuje
jeho jednání společnost. Případná překročení
vnitřních pokynů ze strany společnosti nemají
na platnost takového právního úkonu vliv,
společnost však může za porušení takových
pokynů uplatnit vůči členu orgánu postih na
náhradu škody, která by tím případně společ-
nosti vznikla. Pro členy statutárních a dozor-
čích orgánů platí zákaz konkurence, pokud ho
neomezí nebo nevyloučí společenská smlouva
nebo stanovy.

Takovými kolektivními orgány je předsta-

venstvo a.s. a dozorčí rada s.r.o., je-li zřízena.

Orgány obchodních společností, odpověd-

nost a postavení jejich členů upravuje část
druhá obchodního zákoníku.

OBZ, § 66, § 193, § 194, § 196, § 196a,

§ 200

S. S.

ČLENĚNÍ STÁTU

234