Zkratky:
m.

mužský rod

ž.

ženský rod

stř.

střední rod

j.

,

jedn.

jednotné (číslo)

mn.

množné (číslo)

aj. a jiné
angl. anglicky
ap., apod. a podobně, a podobný
atd. a tak dále
atpod., atp. a tomu podobný, a tak
podobně
bud. budoucí čas, tvary budoucí
círk. církevní
citosl. citoslovce
č

. j. číslo jednotné

č

. mn. číslo množné

č

ást. částice

dok. dokonavé sloveso
dn. dnes, dnešní
dř. dříve
franc. francouzsky
hist. historický, historicky
hovor. hovorový, hovorově
chem. chemický, chemicky
ital. italsky
jm. jméno
kap. kapitola
kniž. knižní, knižně
lat. latinsky
mj. mimo jiné
např. například
násl. následující
nedok. nedokonavé sloveso
neodb. neodborný, neodborně
neskl. nesklonné (jméno)

nespis. nespisovný, nespisovně
neživ. neživotný
ob. obecný, obecně
odb. odborný, odborně
os. osoba, osobní
p. pád
pod. podobný, podobně
podst. jm. podstatné jméno
pomn. pomnožné (jméno)
popř. popřípadě
předl. předložka
příč. příčestí
příd. jm. přídavné jméno
příjm. příjmení
přísl. příslovce
přít. přítomný čas, tvary přítomné
rozk. rozkazovací způsob
ř

ec. řecky

ř

idč. řidčeji

s., str. strana
sport. sportovní, sportovně
srov. srovnej
st. stupeň
tj. to je(st)
tzv. takzvaný
vl. jm. vlastní jméno
zájm. zájmeno
záp. záporný, záporně
zast. zastaralý, zastarale
zkr. zkratka
zn. značka
zprav. zpravidla
zvl. zvláště
živ. životný

Písmena i a y

•

Po písmenech h, ch, k, r

•

y (ý) se píše také po písmenech d, t, n

•

Po písmenech ž, š, č, ř, j

•

i (í) se píše také po písmenech d, t, n

•

Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z

•

Vyjmenovaná slova

•

Po písmenech f, c

•

V předponě vy-, vý-

•

Přípony s y (ý)

•

V koncovkách

Kdy se píše i, í a kdy y, ý, stanoví tato pravidla:

1. a) Po písmenech h, ch, k, r, označujících tzv. (pravopisně) tvrdé souhlásky, se píše y (ý);
např. hynout, hýbat, chytat, nachýlit, kynout, kýta, ryba, rýč; ťuhýk, měchýř, žákyně, rorýs;
nohy, měchy, vlaky, hry; drahý, suchý, měkký, dobrý;

b) y (ý) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky tvrdé [d], [t], [n];
např. dychtit, dýha, ty, týkat se, nynější, nýbrž; hrady, rudý, boty, stý, brány, věrný.

Pozn. Toto pravidlo není závazné pro slova zvukomalebná, např. kikirikí vedle kykyryký,
hihihi.

2. a) Po písmenech ž, š, č, ř, j a zpravidla i po c, která označují tzv. (pravopisně) měkké
souhlásky, se píše i (í); např. živý, žít, široký, šíp, čistý, čípek, hřib, říkat, jitro, jízda, cizí,
cítit; družice, sušit, lučina; muži, běží, kaši, sluší, oči, mlčí, bratři, dobří, hraji, mají, chlapci,
vedoucí;

b) i (í) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky měkké [ď], [ť], [ň]
(které se jinak píšou s háčkem, jako ďábel, rtuť, kůň); např. divoký, dítě, tisk, tíseň, nitka,
vnímat; Miladin, mladík, tetin, proutí, vinice, zedník; hadi, mladí, kosti, svítí, (na) kameni,
nemocní.

3. Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z, označujících tzv. (pravopisně) obojetné souhlásky, se
píše jednak i (í), jednak y (ý). O tom, kdy psát y (ý), platí tato pravidla:

1. V kořenech slov domácích se píše y (ý) ve slovech dále uvedených (a v jejich tvarech) a ve
slovech, která jsou od nich odvozená nebo jsou s nimi příbuzná. (Výčet slov odvozených a
jmen vlastních není vyčerpávající.)

by,bý: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, bývalý, byt, bytná, bytový,
bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel,
dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo,
odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt,
ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost,
bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy),
býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk.

Pozn. Ale bít (tlouct), bidlo (tyč, žerď).

ly,lý: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout
se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout,
vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat,
vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska,
Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat,
lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.

Pozn. Ale mlít, líčený (předstíraný, strojený), vlis (k vlisovat), lísat se, lišaj, lišej, ližina
(trámec, podklad pod břemeno).

my,mý: my (zájmeno 1. os. č. mn.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo,
umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet
(mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet,
výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný,
průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný,
omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina,
vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se),
smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i
dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný),
mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk.

Pozn. Ale mi (3. p. os. zájmena já), mít (být vlastníkem).

py,pý: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel
(pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl
(opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka),
zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit
se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv.

Pozn. Ale píchat (bodat), pisk (pískot; základ ptačího pera).

sy,sý: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček,
sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i
usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat
(sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně.

Pozn. Ale sirý (osiřelý), sirup, sirob, sípat (chraptět), sivý (šedivý).

vy,vý: vy (zájmeno 2. os. č. mn.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška,
výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat
(výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk,
odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra
(vydří, vydrovka, Povydří), výr (pták), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza;
Vyškov, Výtoň.

Pozn. Ale vír (krouživý pohyb vody nebo vzduchu), vískat (probírat se někomu ve vlasech),
vít (vinout), vížka (věžička); Vizovice.

zy,zý: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se)
(vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně.

Pozn. Ale brzičko (je odvozeno příponou -ičko), zívat (únavou, touhou po spánku), nazívat se
(mnoho zívat).

Po písmenech f, c se v základech domácích slov y (ý) nepíše.

Pozn. Vlastní jména, zvl. příjmení, se pravopisným pravidlům, a tedy ani pravidlům o psaní i
(í) a y (ý) vždy nepodřizují; tak vedle Syrovátka je i Sirovátka, Zíval i Zýval, Zima i Zyma,
Mlynář i Mlinář apod.

2. V předponě vy-, vý- se píše y (ý). Např. vyslechnout, vyvařit, vyvářka, vyzděný; výslech,
výstava, výborný, výzkumný atd.

Pozn. Ale visutý (visící, např. visutá hrazda).

3. Přípony s y (ý) jsou nečetné. V převážné většině přípon u odvozovaných slov se píše i (í)
měkké. Např. -ice (pravice), -ička (včelička), -ík (balík), -ín (vltavín), -ina (vzteklina), -inka
(syrovinka), -írna (papírna), -íř (šermíř), -isko (letovisko), -iště (učiliště) atd.

4. V koncovkách podstatných a přídavných jmen se řídí psaní i (í) a y (ý) po souhláskách
obojetných v zásadě podle toho, patří-li jméno ke vzoru tvrdému, nebo ke vzoru měkkému.

a) V koncovkách podstatných jmen vzorů muž, stroj; růže, píseň, kost; moře a stavení se píše
vždy jen měkké i, í: učiteli, Francouzi, penězi, jeteli, košili, košilí, větvi, větví, větvích, obuvi,
obuví, poli, polí, polím, polích, obilí, obilím; větvemi, stepmi, soukolími.

V koncovkách podstatných jmen vzorů hrad, žena a město se píše tvrdé y: duby, domy,
stavby, lampy, slovy, mýdly kromě koncovky -ích v 6. p. č. mn. u některých podst. jmen
vzoru hrad, např. lesích, sklepích, kostelích, a koncovky -ami v 7. p. č. mn. vzoru žena, např.
ženami, vrbami.

V koncovkách podstatných jmen vzoru pán se píše měkké i v 1. a 5. p. č. mn.: lvi, holubi, orli,
chlapi, psi, plazi; měkké i je také v koncovce 3. a 6. p. č. j. -ovi: chlapovi, psovi. Tvrdé y se
píše ve 4. a 7. p. č. mn.: lvy, holuby, orly, chlapy, psy, plazy.

Pozn. Také podstatná jména vzoru hrad zakončená na c mají v koncovce -y, např. tácy, puncy,
nespisovné placy, kecy aj.

b) V koncovkách přídavných jmen vzoru jarní se píše vždy jen měkké -í: holubí, sokolí, čapí,
psí, soví, kozí, holubího, sokolímu, psích, kozími; cizí, ryzí ap. - V koncovkách přídavných
jmen vzoru mladý se píše tvrdé -ý: veselý (člověk), bílý (mrak), veselým (hochem, hochům,
ženám, děvčatům), veselých (hochů, hoších, žen, ženách, děvčat, děvčatech). V koncovce 7.
p. č. mn. -ými se píše po m měkké i: veselými (hochy, chlapci, ženami, dětmi, písněmi,
děvčaty).

Podobně je tomu i v koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích, např. otcovým (bratrem,
bratrům, kabátům, sestrám), otcových, otcovými.

V tvarech 1. a 5. p. č. mn. mužského rodu životného se píše -i, -í: veselí (hoši), hoši se vrátili
zdraví a veselí (viz § 13 a násl.); otcovi bratři, Jiráskovi "Psohlavci", mladí manželé
Novákovi.

5. Psaní -i a -y v 1. p. č. mn. přídavných jmen a v příčestích (v č. mn. minulého času a v
jiných složených tvarech slovesných) slouží jako prostředek mluvnické shody přísudku, resp.
doplňku s podmětem.

Platí zde tato pravidla:

A. 1. Je-li podmětem jméno mužského rodu životného v množném čísle, píše se v koncovkách
příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -i.

Např.: Účastníci zájezdu se vrátili z hor do hněda opáleni. Nejlepší absolventi školy byli
vyznamenáni. Naši přátelé nám dobře poradili. Zvědové přinesli důležité zprávy. Hoši se
rozběhli bosi po louce.

Platí to i v případech, kdy je v podmětu užito podstatného jména mužského rodu v tvaru
životném, ale označujícího věci neživé, např. Na dvoře stáli dva obrovští sněhuláci. Hadroví
strašáci se kolébali ve větru.

Pozn. 1. Některých jmen mužského rodu se užívá v tvarech životných i neživotných, i když
označují jen věci neživé, např. slanečci i slanečky, uzenáči i uzenáče, ledoborci i ledoborce,
ukazatelé i ukazatele apod. Životné tvary podstatných jmen vyžadují ve shodných tvarech
jmen přídavných a příčestí měkké -i, neživotné tvary tvrdé -y. Např. Uzenáči byli na skladě
vedle Uzenáče byly na skladě. Mohutní ledoborci vypluli na pomoc vedle Mohutné ledoborce
vypluly na pomoc. Na poradě byli zhodnoceni ukazatelé prosperity podniku vedle Na poradě
byly zhodnoceny ukazatele prosperity podniku.

Pozn. 2. U některých jmen odpovídá rozdíl mluvnické životnosti a neživotnosti rozlišení
významovému. Např. Unavení nosiči odpočívali, ale Železné nosiče zrezavěly. Podobně též:
Zkušení vodiči velbloudů jsou nepostradatelní při cestách, ale Kovy jsou dobré vodiče tepla.
Draci z pohádky strašili chlapce ve snu, ale Kovové draky letadel ležely připraveny v tovární
hale.

2. Je-li podmětem jméno mužského rodu neživotného v množném čísle nebo jméno rodu
ženského v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -
y. Např. Motory automobilů se na znamení rozběhly. Počítače se staly součástí našeho života.
Na poradě vedoucích pracovníků se stanovily nové výrobní programy. Učitelky nám
připravily hezký výlet. Otepi slámy se vršily ve stoh. Bezručovy Slezské písně byly přeloženy
do několika cizích jazyků.

Pozn. 1. Podstatná jména rodiče, koně, lidičky mají koncovky jako neživotná, avšak shodu
jako jména životná: Svědomití rodiče by to nedopustili. Čtyři vraní koně táhli kočár (ale V
tělocvičně nebyly koně připraveny).

Pozn. 2. Podstatné jméno den má v 1. p. č. mn. dva tvary: dny a dni; oba však mají pouze
shodu jako jména neživotná: Dny (dni) se krátily. Uplynuly tři dlouhé dny (dni). Pouze u
knižního a zastaralého tvaru dnové je shoda jako u podstatných jmen životných: Krásní dnové
minuli.

Pozn. 3. Podstatné jméno dítě má v j. č. tvar středního rodu, ale v č. mn. tvar ženského rodu
děti, a tedy i shodu v ženském rodě, např. Děti běhaly na pláži bosy. Všechny děti se
shromáždily na školním dvoře.

B. Tvoří-li podmět několik souřadně spojených jmen, řídí se psaní -i nebo -y těmito pravidly:

1. Je-li mezi podstatnými jmény alespoň jedno rodu mužského životného, píše se -i. Záleží
však i na postavení podmětu vzhledem k přísudku:
a) Předchází-li podmět před přísudkem, píše se -i vždy: Otec i matka šli večer do divadla. --
Režisérka filmu a autor scénáře měli největší úspěch. -- Tento hráč, ba celé mužstvo zklamali.
-- Slepice, kuřata a kohouti utekli před psem. -- Žáci a žákyně, kteří mají výborný prospěch,
byli veřejně pochváleni. -- Naši závodníci a jejich stroje budili zaslouženou pozornost.
b)Následuje-li podmět za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména
několikanásobného podmětu, pokud je toto jméno v množném čísle:

Předmětem studia se staly kosatky a delfíni vedle Předmětem studia se stali kosatky a delfíni.
-- Na koncert šly všechny žákyně, ale jen jediný žák vedle Na koncert šli všechny žákyně, ale
jen jediný žák. -- V soutěži vystoupily pěvecké sbory i sólisté vedle V soutěži vystoupili
pěvecké sbory i sólisté. Ale: Večer šli otec i matka (vedle matka i otec) do divadla.

2. Není-li mezi jmény v podmětu jméno mužského rodu životného, píše se -y (shoda je podle
jména rodu mužského neživotného nebo podle jména rodu ženského):

Hřeben a žínka ležely na stole. -- Místní úřad a vedení podniku uzavřely prospěšnou dohodu. -
- Elektrotechnická fakulta ČVUT a Dům techniky se dohodly na uspořádání dne otevřených
dveří. -- Krávy i všechna telata byly očkovány. -- Po skončení výstavy se stoly, křesla a židle
naložily na vůz a odvezly.

Pozn. 1. Je-li v několikanásobném podmětu několik jmen rodu středního a alespoň jedno z
nich v čísle jednotném, píše se pak -y (shoda je jako u neživotných jmen rodu mužského a
ženského): Kotě a kuře zůstaly na dvoře samy. -- Švédsko a Finsko podepsaly dohodu o
kulturní spolupráci. -- Předsednictvo vlády a jednotlivá ministerstva přistoupily k přípravě
vládního programu.

Pozn. 2. Vedle toho přídavná jména a příčestí mohou ovšem mít v přísudku i tvary jednotného
čísla nebo množného čísla středního rodu, pokud to podmět umožňuje: Večer šel otec i matka
do divadla. -- Na uspořádání dne otevřených dveří se dohodla Elektrotechnická fakulta a Dům
techniky. -- Zítra budou očkována všechna telata i jalovice.

C. Mluvnická shoda se uplatňuje vždy tehdy, nabízí-li se mluvnický rod podmětu jako zřejmý
a jednoznačný. Jinak nastupuje tzv. shoda podle smyslu a psaní -i nebo -y se řídí těmito
zásadami:

1. Ve větách s podmětem vyjádřeným osobním zájmenem nebo tvarem pomocného slovesa
píše se -i nebo -y podle toho, zda se vztahuje k osobám rodu mužského, nebo rodu ženského,
tj. uplatňuje se zřetel k přirozenému rodu podmětu:

Co (my) jsme se vás s tím natrápily! (jde-li o ženy) -- Co (my) jsme se vás s tím natrápili!
(jde-li o muže a v případech ostatních).

2. Ve větách s podmětem všeobecným (jímž se rozumí "někdo, lidé") je shoda vždy podle
rodu mužského životného:

Zvonili poledne. -- Otiskli to v novinách. -- Utíkal, jako by ho honili. -- Všem školám!
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žádá, abyste oznámili výsledky zkoušek
nejpozději do jednoho týdne.

3. Ve větách s podmětem slovně nevyjádřeným má přísudek shodu

a) s podstatným jménem, které se vyrozumívá jako podmět na základě toho, že je ho užito v
oslovení (vyjádřeném 5. pádem podstatného jména), které věta obsahuje. Např. Kam jste se,
kluci, schovali? -- Vážené posluchačky, byly jste již informovány o změněném začátku
našeho pořadu? -- To jste, děti, dělaly samy?

Pozn. Hlediska uvedená v 1. a 3.a) se mohou spojovat. Např. Co jste nám, děvčata, připravily
(nebo připravila)?

b) podle přirozeného rodu podmětu ve větě předcházející; pak je mluvnický vztah přísudku k
podmětu volnější. Např. Na sportovním soustředění se sešla samá děvčata; brzy se navzájem
poznaly a prožily krásné dva týdny (vedle poznala a prožila);

c) s podstatným jménem, kterého je užito ve větě předcházející v jiném než 1. pádě.

Např. Vedoucí pomohl mladším chlapcům postavit stany, protože to nikdy nedělali (tj.
chlapci).
Často to bývá zejména u výrazů vyjadřujících množství. Např. Stovky posluchačů se sešly na
náměstí, aby slyšeli (nebo slyšely) oblíbené zpěváky. -- Miliony lidí se dnes spojily, aby
zachránili (nebo zachránily) život na naší planetě. -- Většina pracovnic se rozhodla odejít ze
závodu, našly si totiž lepší zaměstnání. -- Skupiny dobrovolníků pracovaly celou noc, aby
vyprostili (nebo vyprostily) zasypané horníky.

D. Několikanásobný podmět obsahující jména živých bytostí různého rodu může být vyjádřen
též nesouřadně (zejména s předložkou s). Pokud pak jsou příčestí a jmenný tvar přídavného
jména v čísle množném, -i nebo -y se píše podle obdobných zásad jako při vyjádření
souřadném:

1. Podmět předchází před přísudkem: Eva s Pavlem přišli pozdě (vedle přišla pozdě). -- Eva s
oběma bratry přicházeli po cestě (vedle přicházela po cestě).

Jsou-li obě jména v čísle množném, je však možná i shoda podle jména v předložkovém pádě:
Výletnice s průvodci se vrátili (nebo vrátily) k odpolednímu vlaku, jen studentky se svými
instruktory byli pozváni (nebo byly pozvány) na večeři do chaty. -- Všechny ošetřovatelky
včetně lékařů měli (nebo měly) plno práce. -- Děvčata s hochy cvičili bosi (vedle cvičila
bosa).

2. Následuje-li podmět za přísudkem, je obvyklá shoda s prvním jménem (v 1. pádě): Vrátily
se už výletnice s průvodci? -- Byly už pozvány studentky se svými instruktory?

Pozn. Nechápe-li se však 7. pád s předložkou s jako součást podmětu, ale jako výraz

rozvíjející slovesný přísudek (příslovečné určení), nemá vliv na shodu: Dívky s hochy
závodily (= dívky závodily s hochy), podobně Děvčata s hochy závodila (= děvčata závodila s
hochy). V některých případech je ovšem možné pojetí obojí.

Písmeno ě:

1. ve skupinách dě, tě, ně označuje výslovnost [ď, ť, ň] + [e]; např. dělat, mládě, na hradě,
tvrdě; tělo, kotě, v plotě, krutě; něco, koně, ženě, věrně;

2. a)po souhláskách b, p, v, f označuje výslovnost [j + e]; např. oběd, pěst, věda, fěrtoch;
hříbě, o lípě, hravě, na harfě; ve slovech, v nichž se ke kořenu počínajícímu skupinou je-
připojuje předpona ob- nebo v-, se ovšem píše -je- (nikoli -ě-); např. objevit, objet, vjezd;

b) po souhlásce m označuje výslovnost [ň + e]; např. měď, měkký, jmění, měnit se, měsíc,
město; umět, tamější (odvozeno od tam příponou -ější), soukromě; mě (2. a 4. p. od já). Tam,
kde je souhláska [ň] nebo [n] i v jiném tvaru slova nebo v slově příbuzném, píše se mně; např.
zapomněl (pomni), rozumně (rozumný), uzemnění (uzemnit), domněnka, domnělý (domnívat
se).

Tituly:

Bc.

bakalář

před jménem

BcA.

bakalář umění

před jménem

Ing.

inženýr

před jménem

Ing.arch. inženýr achitekt

před jménem

MUDr.

doktor medicíny

před jménem

MVDr.

doktor veterinární medicíny před jménem

MgA.

magistr umění

před jménem

Mgr.

magistr

před jménem

JUDr.

doktor práv

před jménem

PhDr.

doktor filozofie

před jménem

RNDr.

doktor přírodních věd

před jménem

PharmDr. doktor farmacie

před jménem

ThLic.

licenciát teologie

před jménem

ThDr.

doktor teologie

před jménem

Ph.D.

doktor

za jménem

Th.D.

doktor teologie

za jménem

prof.

profesor

před jménem

doc.

docent

před jménem

CSc.

kandidát věd

za jménem

DrSc.

doktor věd

za jménem

dr. h. c.

čestný doktorát

za jménem

PaedDr.

doktor pedagogiky

před jménem

Dr.

doktor

před jménem

PhMr.

magistr farmacie

před jménem

DiS.

diplomovaný specialista

za jménem

Akademické tituly, vědecko-pedagogické hodnosti:

Závaznou podobu mají ve shodě s platným zněním vysokoškolského zákona oficiální zkratky
současných a v minulosti udílených vědecko-pedagogických hodností nebo akademických
titulů: MUDr., MVDr., PhDr., PaedDr., JUDr., PhMr., RNDr., Ing., Bc., Mgr.; dále CSc. a
DrSc. Jiným způsobem se zkracují tituly jako Ing. arch., akad. arch., ak. mal., ak. soch. aj.
Zkratky vědecko-pedagogické hodnosti profesor a docent se píšou s počátečním písmenem
malým (prof., doc.).

Má-li oficiální podoba zkratky velké písmeno, pak podoba s malým písmenem platí za
neoficiální. Použijeme ji tehdy, nespecifikujeme-li druh doktorátu (dr. A. Vomáčková).
Můžeme ji použít také ve sděleních pracovního rázu, kdy uvádíme pouhé příjmení a jeden z
titulů: obraťte se na ing. Nováka; po dobu nepřítomnosti zastupuje doc. Bílou mgr. Zelená.

Zkratky titulů kandidát věd a doktor věd (CSc. a DrSc.), které se uvádějí za příjmením,
oddělujeme čárkami stejně, jako bychom oddělili plná vyjádření: (zúčastnil se také docent
Nový, kandidát věd, a připomněl...) zúčastnil se také doc. Nový, CSc., a připomněl...

Nověji se místo titulu CSc. uděluje doktorský titul, jehož zkratku slýcháme v podobě [pí ejč
dý], popř. [pé há dé]. Kdybychom ho měli napsat tak, jak to odpovídá české tradici v psaní
zkratek titulů, napsali bychom PhD. (pro teologii ThD.); ale v zákoně o vysokých školách je
uvedena podoba Ph.D. (Th.D.).


Diplomovaný specialista:

V roce 1994 přiznalo MŠMT absolventům vyššího odborného studia právo používat za svým
příjmením označení podle druhu završeného studia: diplomovaný specialista, diplomovaný
technik, diplomovaný ekonom, diplomovaný fyzioterapeut, diplomovaný ergoterapeut,
diplomovaný správní specialista, diplomovaný informační specialista, diplomovaný sociální
pedagog. (V roce 1996 přibyl diplomovaný sociální pracovník.) Kromě titulu diplomovaný
specialista se tato označení neměla zkracovat.

V roce 1998 stanovilo MŠMT sjednocení těchto označení a na diplomech se má uvádět
diplomovaný specialista v oboru... Pokud jde o zkratku uváděnou se jménem: "Zkrácená
podoba označení absolventů vyšší odborné školy pro všechny obory je "DiS." a uvádí se vždy
za jménem absolventa." (Opatření ministra..., č. j. 10 621 / 98 - 23, čl. 1-2) Pokud jde o
kladení čárky, postupujeme jako u akademických titulů (srov. tam): Jan Novák, DiS., podal
přihlášku do výběrového řízení....

Zdroj: Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR

•

Měkké souhlásky ď, ť, ň se označují

•

Souhlásky párové

•

Skupiny souhlásek

•

Předložky a předpony s a z

•

Délka samohlásek v domácích slovech

•

Psaní slov přejatých

•

Zkratky a značky

•

Psaní velkých písmen

•

Psaní spřežek

•

Spojovací čárka (spojovník)

•

Členicí znaménka

Měkké souhlásky ď, ť, ň se označují

1. háčkem: ď, ť, ň (hoď, ťal, vraťte, tloušťka, voňavý);

2. ve spojeních di, ti, ni, dí, tí, ní psaním i, í (na rozdíl od dy, ty, ny, dý, tý, ný) (viz § 3 a 4);

3. ve spojeních dě, tě, ně psaním ě (na rozdíl od de, te, ne) (viz § 21).

Souhlásky párové

1. Na konci slov (před pauzou) se párové znělé souhlásky vyslovují jako neznělé a tím ve
výslovnosti mizí rozdíl mezi b -- p, d -- t, ď -- ť, h -- ch, v -- f, z -- s, ž -- š, v přejatých
slovech též g -- k. Pravopis však k tomu nepřihlíží; na konci slov se tedy píšou písmena
označující souhlásky znělé tam, kde se v jiném tvaru téhož slova nebo ve slovech příbuzných
souhláska znělá také vyslovuje, např. had (hada), hoď (hodit), hloh (hlohu), žab (žába), vítěz
(vítěze), než (nežli), pod (pode); gong (gongu) atd.

2. Skupina párových souhlásek se vyslovuje celá buď zněle, nebo nezněle, ale označování
jednotlivých hlásek se řídí podle toho, které hlásky jsou v jiných tvarech téhož slova nebo ve
slovech příbuzných, např. vézt (vezu), kavka (kavek), sjezd (sjezdu), lehký (lehounký), hebký
(hebounký).

Skupiny souhlásek

Ve spisovné výslovnosti se některé skupiny souhlásek někdy zjednodušují nebo jinak
pozměňují, ale v písmu zůstávají většinou beze změny.

I. Skupiny beze změny:

1. v kořenech slov; např. srdce, dcera, džbán, který, švestka, tkadlec, tkanička, hřebík, jméno,
půjčit, jdu, jsem, lžíce, čtyři, čtvrtek;

2. při ohýbání; např. vraťte, choďte, otce, krabičce, matce, kostce, zahrádce, racci, v pecce, ze
Skutče, vlastnostmi, nesl;

3. při odvozování
a)předponami; např. podzemí, předzpěv, nadšení, odsunout, předškolní, bezstarostný,
rozsypat, oddělení, sčítat, rozzlobit, oddech, oddálit, poddaný, nejjasnější; b)příponami; např.
bohatství, dětský, dětství, ženský, slezský, voličstvo, soudce, svědčit, Hradčany, zaměstnání,
krátce, hladce, matčin, babiččin, křeččí, kratší, sladší, tužší, nižší, užší, tišší; hanba, klenba,
šťastný, vlastní, hrstka, tloušťka, měkký, řemeslník; kamenný, souhrnný, vinný (k víno i vina;
stejně i tvary vinna, vinno, vinni k vinen), denní, ranní (k ráno), ramenní (podobně i imunní,
spontánní apod.);

Pozn. Přídavná jména jako havraní, krocaní, kuní atp. se píšou jen s jedním n (jsou odvozena
příponou -í, nikoli -ní).

4. při skládání; např. čtyřruční, půlletní, leccos. S dvěma n se píšou i přídavná jména složená,
jako (jedno)stranný, (čtyř)hranný, (rovno)ramenný, (tenko)stěnný, (krátko)vlnný,
(hrubo)zrnný, (rovno)cenný.

II. Změny v souhláskových skupinách při odvozování příponami

1. Před příponami -ka, -ky zůstává ď, ť, ň většinou beze změny, např. loďka, laťka, síťka,
dršťky, klíšťky, baňka, jablůňka, kuchyňka, laňka, síňka; někdy se však mění v d, t, n a pak se
tak píše: choutka (chuť), oprátka (oprať), zídka (zeď), pečínka (pečeně). V některých slovech
jsou dvě podoby: měšťka i měštka, skříňka i skřínka.

2. Souhláskové skupiny vznikající z poslední souhlásky základového slova a z přípony -ský, -
ství, -stvo někdy zůstávají, někdy se zjednodušují.

a) Je-li poslední souhláskou základového slova ž, š, č, z, nemění se:

-ž-ský: mužský, pařížský, záporožský (č. mn. mužští, -š-ský: ašský, krkonošský, lotyšský (č.
mn. ašští, lotyšští, ...); ale -š-ština se zjednodušuje: lotyština; -č-ský: haličský, ledečský,
přeloučský (č. mn. haličští, ...); holičský, voličský, měřičský (ale měřický, měřictví ve
významu geometrický, geometrie); -z-ský: francouzský, knovízský, slezský (č. mn.
francouzští, knovízští, slezští; francouzština, ...).
b) Je-li poslední souhláskou základového slova s, c, zjednodušuje se:

-s-ský v -ský: brandýský, koněpruský, lyský (Lysá), oděský, peloponéský, plaský (Plasy),
pruský, ruský, saský, tiský (Tisa), tuniský (č. mn. brandýští, lyští, ruští atp.; ruština, ...);
podobně -s-ství se zjednodušuje v -ství; -c-ský v -cký: hradecký, lobkovický, lužický,
pankrácký (č. mn. hradečtí, ...; lužičtina, ...).

c) Je-li poslední souhláskou základového slova k, h, g, ch, mění se:

-k-ský v -cký: otrocký, písecký, řecký (č. mn. otročtí, ...; řečtina, ...); -h-ský v -žský: pražský,
volžský, zbirožský (č. mn. pražští, ...; pražština, ...); za -g-ský je v tradičních případech -žský

(bývá to zejména u jmen slovanských), např. ladožský, oněžský, rižský (č. mn. oněžští, ...);
většinou však dnes zůstává -g-ský: bruggský, chicagský, tobagský; za -ch-ský je -šský:
curyšský, lašský, vlašský (č. mn. curyšští, lašští, vlašští; ale laština, ...). -- K jménům Čech,
Čechy je však přídavné jméno český (č. mn. čeští; čeština).
d) Je-li poslední souhláskou základového slova d, t, n, ď, ť, ň, zůstávají skupiny nezměněny:

např. poděbradský, kamarádství, bohatství, ženský, panství; radhošťský, hradišťský; koňský,
plzeňský, vídeňský; odchylně je -ck- u některých odvozenin od podstatných jmen vzoru
"kuře", např. knížecký, zvířecký, a -ctv- za -tstv- u slov jako knížectví, zvířectvo (ale dětský,
dětství).

e) Je-li poslední souhláskou základového slova ř, zůstává zpravidla -ř-ský: kovářský, mořský;
vinořský (Vinoř); řidčeji -r-ský: pohorský, rudohorský.

f) U přídavných jmen odvozených od místních jmen na -nná, -nné, jako Jablonná, Hostinné,
příponou -ský se píše jen jedno n: jablonský, hostinský. U jmen cizího původu na -berg (-
berk), -borg, -burg (-burk), -burgh, -ing, -inky se odsouvá před -ský koncové -g, -gh nebo -k:
vorarlberský, nymburský, edinburský, helsinský; totéž platí o jménech na -k a -ka, předchází-
li souhláska: newyorský, aljašský, jamajský, kamčatský. Přídavná jména k vlastním jménům
na -sk, -sko atd., jako Minsk, Rovensko, Etruskové atd., jsou minský, rovenský, etruský.

3. Souhláskové skupiny vznikající při stupňování přídavných jmen na rozhraní slovotvorného
základu slova a přípony -ší se zachovávají. Např. dražší, sušší, chudší, čistší; snazší, zazší;
hladší, kratší, užší; vyšší, hlubší. Některá přídavná jména na -ký však mají v 2. stupni
zakončení -čí; např. hezčí, mělčí, měkčí, trpčí, hebčí, křehčí, tenčí.

Délka samohlásek v domácích slovech

A. Označování délky samohlásek

České samohlásky jsou buď krátké: a, e (ě), i/y, o, u, nebo dlouhé: á, é, í/ý, ó, ú (ů).

Délka samohlásek se označuje čárkou, u dlouhého [ú] také kroužkem (ů).

Písmeno ú se píše:

1.na začátku slov, např. úroda, úrodný, úmysl, účel, úkol, úřad, údolí, úhona, úloha, úpět, ...,
Ústí, Újezd, Úhlava, ...;

2.po předponě a na začátku druhé části složeniny, např. ne-úroda, ne-úrodný, z-úrodnit, z-
účastnit se, z-úmyslný, za-úpět, bez-účelný, bez-úhonný; dolno-újezdský, troj-úhelník;

3.v citoslovcích, jako bú, cukrú, hú, vrkú;

4.v slově ocún a v několika slovech přejatých, jako fúze, múza, kúra, túra, ragú, skútr (viz
Psaní slov přejatých, § 49).

Písmeno ů se píše v případech ostatních. Bývá to:

1.uvnitř slova: stůl, vůle, půjčit, zůstat, půda, růže, trůn; blůza, lůza (vedle luza);

2.v koncovkách 2. a 3. p. č. mn. jmen podstatných: pánů, mužů, hradům, strojům, městům; u
přídavných jmen přivlastňovacích v 1. p. č. j. rodu mužského: bratrův, Karlův;

3.v zakončení příslovcí: domů, dolů.

Pozn. Ve slovech buvol, družička, luna, žluva aj., dále v rozk. způsobu pul, rozpul (k půlit,
rozpůlit) píšeme (ve shodě se spisovnou výslovností) krátké u.

B. Střídání krátkých a dlouhých samohlásek

Výslovnostní rozdíl mezi samohláskou dlouhou a krátkou není u všech samohlásek a v
každém postavení stejně výrazný. Pro označení délky samohlásek nemůže být tedy oporou jen
výslovnost, pravopisný rozdíl závisí i na tvoření slov a tvarů.

BA. Střídání při tvoření slov

I. Podstatná jména

Délka samohlásky se mění především při tvoření podstatných jmen ze sloves s dlouhou
samohláskou v kořeni příponami -č, -tel, -dlo, -tko, dále u podstatných jmen utvořených
příponami -ář, -árna, -írna a jmen zdrobnělých zakončených příponami -ka, -ek, -ko. Proti
tomu se uplatňuje tendence, aby se délka kořenové samohlásky odvozeného slova nelišila od
délky kořenové samohlásky slova základového, a proto slova tvořená nově nebo příležitostně
délku zachovávají. Nejdůsledněji se uplatňuje změna v délce samohlásky u jmen zdrobnělých.
Při tvoření předponami se často dlouží samohláska v předponě.

1.Délka samohlásky základového slova se mění při tvoření např. těchto slov: bič (bít),
prodavač (prodávat), vysavač, ctitel, nakladatel, pořadatel, čidlo, chapadlo, rydlo; mlynář
(mlýn), kavárna, sazárna; žabka (žába); knížka (kniha), dárek, lístek, jazýček, bříško apod.

2.Délka samohlásky se nemění např. u těchto slov: rýč, počítač, řádkovač, dohlížitel, léčitel,
násobitel, prádlo, sídlo, párátko, vozíčkář, čítárna, jízdárna, třídírna; patka, včelka, stromek,
zvířátko apod.

3.Dlouhou i krátkou samohlásku mají např. tato slova: slévač -- slevač, napomáhatel --
napomahatel, odesílatel -- odesilatel, umývadlo -- umyvadlo, písárna -- pisárna, umývárna --
umyvárna apod.

4.Při tvoření předponami se pravidelně dlouží samohláska v předponách na-, při-, u-, vy-, za-,
např. nábřeží, nález, příjmení, příkaz, úsilí, výsluní, vývoz, zákulisí, záruka.

U podstatných jmen na -ka se samohláska v předponě nedlouží, následuje-li slabika dlouhá,
např. nabídka, přihláška, ukázka, vyhlídka, zatáčka. Odchylkou jsou slova výpůjčka,
zápůjčka, u nichž se samohláska v předponě dlouží, a slova nálevka, námitka, závlačka aj.,
kde se předpona dlouží a kořenová samohláska krátí. Dvojí způsob psaní má slovo výhrůžka -
- vyhrůžka.

II. Přídavná jména

1.Délka samohlásky základového slova se mění při tvoření např. těchto slov: čitelný (číst),
nesmiřitelný, stravitelný, znatelný; čapí (čáp), ptačí, králičí (králík), slavičí; panský (jiné je
pánský), rajský; básnický (básník), zahradnický, mělnický apod.

2.Délka samohlásky se nemění např. u těchto slov: vnímatelný, neodmítnutelný,
nepřehlédnutelný; krokodýlí, skřivaní, skřivánčí apod.

3.Dlouhou i krátkou samohlásku mají např. slova: obývatelný -- obyvatelný, ovládatelný --
ovladatelný, popíratelný -- popiratelný, rozeznávatelný -- rozeznavatelný apod.

4.Přídavná jména utvořená od sloves příponou -cí a vyjadřující, nač něco je, k čemu něco
slouží (přídavná jména účelová), mají před příponou -cí vždycky samohlásku krátkou: prací
(prostředek), bicí (hodiny), krycí (barva), šicí (stroj), balicí (papír), čisticí (prostředek), řadicí
(páka).

Pozn. Přídavná jména účelová (např. kropicí vůz, tj. sloužící ke kropení) je třeba rozlišovat od
přídavných jmen dějových, která vyjadřují děj právě probíhající (např. vůz kropící silnici).

III. Slovesa

1.Délka samohlásky základového slova se mění např. u těchto sloves: hrabat (hrábnout), sahat
(sáhnout), protahovat (protáhnout), rozptylovat (rozptýlit), skličovat (sklíčit); mydlit (mýdlo),
hospodařit (hospodář), zahrádkařit (zahrádkář), zahradničit (zahradník), pytlačit (pytlák)
apod.

2.Délka samohlásky v slovotvorném základu se nemění např. u těchto slov: sekat (seknout),
stříkat (stříknout); řadit (řada), půlit (půle), razítkovat (razítko), rýmovat (rým) apod.
3.Dlouhou i krátkou samohlásku mají např. tato slova: stříhat -- střihat (střihnout), zdvíhat --
zdvihat (zdvihnout), osídlovat -- osidlovat (osídlit), rozmísťovat -- rozmisťovat (rozmístit)
apod.

BB. Střídání v různých tvarech téhož slova

V kořenu některých tvarů téhož slova se střídají samohlásky krátké a dlouhé, např. hrách --
hrachu, chléb -- chleba, kámen -- kamene; jáma -- jam, skála -- skal, skalám i skálám, (o)
skalách i skálách, skalami i skálami; práce -- (s) prací, (bez) prací, pracím, (o) pracích,
pracemi; jádro -- jader, jméno -- jmen, záda -- zad; mladý -- mlád, starý -- stár, zdravý --
zdráv; náš -- našeho, naše, naši, našich atd.; nést -- nesu, nes, nesl, péci i péct -- peču, peč,
pekl, pít -- pije, pil, chránit -- chraň, svítit -- sviť.

Psaní slov přejatých

A. Slova obecná

O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a rozšíření
v češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. tak jako v jazyce, z
kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého pravopisu.
Mezi nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se uplatňují
činitele stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší veřejnosti psát i
slova úzce odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém užití a vůbec ve
"vyšším stylu" lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu původní.

I. Slova psaná pravopisem původním

1.Slova omezená na úzký okruh uživatelů, slova úzce odborná nebo knižní, slova mající
povahu mezinárodních značek (např. v chemii), slova, která označují skutečnosti týkající se
pouze cizích zemí, a slova, která si podržují vztah k zemím svého původu, se píšou
pravopisem původním, popř. mezinárodně vžitým. Např. abbé, enjambement, lemma, rendez-
vous, scirocco, vaudeville, brutto, netto, watt, joule, wolfram, ytterbium.

2.Původním pravopisem se také píšou některá slova (většinou anglická a francouzská), která
jsou sice částečně zdomácnělá, avšak u nichž se výslovnost od psané podoby podstatně liší.
Např. bulletin, causerie, interview, outsider, résumé (i resumé), revue.

Pozn. Protože zdomácňování slov probíhá postupně, píšou se některá slova dvojím způsobem:
rallye i rely, runway i ranvej, trust i trast aj.

3.Důsledně pravopisem původním se píšou citátové výrazy z jazyků užívajících latinky. Např.
ad hoc, curriculum vitae, status quo, de iure, via facti; pour féliciter; anno dazumal; výrazy
hudební, např. adagio, allegro, arpeggio, crescendo, pianissimo atd.

II. Slova pravopisně počeštěná
Slova zdomácnělá, tedy obecně v jazyce rozšířená, a běžné výrazy odborné, se píšou podle
zásad českého pravopisu; způsob psaní zpravidla odpovídá jejich české spisovné výslovnosti
(s některými odchylkami, viz dále).

1.Odstraňuje se psaní skupin ae, ai, oe, pokud se vyslovují jako [e], [é], a některých dalších
skupin samohlásek. Např. aféra, etiologie, gynekologie, prémie, sféra, pré-/pre- (prézens,
prehistorický, ...), paleo- (paleologie, ...), hema- (hematit, ...), peda- (pedagog, ...), eko-
(ekologie, ekonomie), rentgen.
Psaní samohláskových skupin zůstává však tam, kde se jejich samohlásky vyslovují (kánoe,
aeroplán, aerobní atp.).

2.Písmeno c vyslovované jako [k] se píše jako k (ať jde o slova přejatá z latiny, nebo z jiných
jazyků); qu jako kv, gu jako gv; w jako v; i/y vyslovované jako [j] se píše jako j; rh se
zjednodušuje v r; ck vyslovované jako [k] se zjednodušuje v k. Např. abstraktum, kakao,
kaňon, streptokok; kvóta, kvinta; lingvista, sangvinik; tramvaj, bonsaj, bojkot, jachta, konvoj,
loajální, rajon; rododendron; hokej, šok.

3.Skupina th v slovech řeckého původu nebo utvořených z řeckého základu se píše jako t.
Např. antologie, ateizmus//ateismus, antropolog, autochtonní, estetika, éter, etika, étos,
etnografie, etan, metyl, metoda, mýtus, mytologie, patos, teologie, teorie, terapie, téma, teze, -
lit (monolit, ...), -téka (kartotéka, ...), -téza (syntéza, ...).
Psaní th se zachovává ve slovech úzce odborných a jejich odvozeninách (dithyramb,

paramythie). V úzce odborných textech lze užít podoby s th i u termínů běžných (ethan,
methyl, methylalkohol).

4.Zjednodušují se písmena zdvojená (ss, ll, nn, mm, dd apod.). Např. adresa, agrese, expres,
glosa, komise, mise, stres; alergie, bula, buldozer, ilegální, pulovr; inovace, tenis; dilema;
mezanin; puding//pudink; iracionální; fotbal, basketbal.

5. Psaní s a z

a)Ve slovech zdomácnělých se původní s vyslovované v češtině jako [z] píše z.

Např. analýza, azyl, báze, bazilika, buržoazie, dezerce, dezert, dimenze, emulze, epizoda,
exploze, expozice, filozofie, fúze, gnozeologie, gymnázium, iluze, intenzita, invaze, izobara,
izolace, kazeta, koroze, lyzol, nervóza, oáza, organizace, organizovat, pauza, penze, plazma,
poezie, prézens, prezentace, prezident, provize, próza, revize, rezignace, rezistence, rezoluce,
rezonátor, rezultát, senzace, torzo, tranzistor, trezor, univerzita, uzuální, verzálka apod.

b)Podle výslovnosti v nepřímých pádech se píše z v slovech jako dispenz, exkurz, impulz,
komparz, konkurz, kurz, pulz, rekurz, reverz aj. a ve slovech od nich odvozených, např.
dispenzární, impulzivní, komparzista, konkurzní, kurzovné, pulzovat, reverzibilní aj.

c)V některých slovech se píše s i z ve shodě s dvojí spisovnou výslovností, např. buzola i
busola, dezén i desén, diskuze i diskuse, dizertace i disertace, kazematy i kasematy, plizé i
plisé, renezance i renesance, rezort i resort, režizér i režisér aj.

d)Vyslovované [z] se píše jako z i s v příponě [-izmus] a v ostatních slovech zakončených na
[-zmus]: romantizmus i romantismus, pluralizmus i pluralismus, mechanizmus i
mechanismus, spazmus i spasmus, tenezmus i tenesmus aj.

e)Po předponě lat. původu kon- v slovech zdomácnělých, v nichž se počáteční kon- v češtině
jako předpona nepociťuje, se píše z. Např. konzerva, konzervativní, konzervatoř, konziliární,
konzistence, konzistoř, konzul, konzulát, konzultace, konzum, konzument, konzumpce. Jinak
se píše s (ve shodě se spisovnou výslovností), např. v slovech konsekvence, konsenzus,
konsonant, a v slovech od nich odvozených, např. konsekventní, konsonantický aj.

f)Při psaní slov s původními předponami des- a de- a v slovech od nich odvozených se řídíme
spisovnou výslovností. Např. dezaktivace, deziderát, deziluze, dezinfekce, dezorientace; ale
desant, paradesantní, designovat, designovaný, desublimace aj.

g)Jen s se píše v slovech s původní latinskou předponou dis-. Např. disharmonie, disident,
disimilace, disociovat, disoluce, disonance, diskrepance aj.

h)Pouze s se píše v slovech pravopisně nepočeštěných, jako cirrhosis, laser.

6. Označování délky samohlásek

Délka samohlásky se označuje zpravidla tam, kde se ve spisovné výslovnosti vyslovuje
dlouhá samohláska bez většího kolísání.
a)Délka se označuje

aa)v základech slov:

např. akvárium, anémie, anténa, árie, islám, konkrétní, kostým, malárie, móda, oáza,
panoráma, plénum, pól, rádio, tón, fúze, túra, kúra, série, sérum, schéma, téma;

ab)v zakončení slov:

-é: filé, resumé (i résumé), paré, ...; -ém: emblém, ekzém, parfém, problém, ...; -én: bazén,
refrén, suterén, terén, marokén, ... (avšak v názvech chemických prvků a sloučenin aj. srov. §
50); -ér: guvernér, instalatér, startér, ...; ale bojler, boxer, dribler, kontejner, manažer, revolver
aj.; -éza: protéza, polonéza, syntéza, vegetarián, ...; -iér: ateliér, interiér, hoteliér,
konferenciér, ...; -iéra: bonboniéra, kariéra, voliéra, rubín, karmín, margarín, albín, delfín,
cherubín, rabín, srov. § 50); -ína: angína, disciplína, doktrína, drezína, limuzína, pelerína,
vakcína, vazelína, vitrína, ...; -má: angažmá, apartmá, aranžmá, ...; -oár: budoár, repertoár,
rezervoár, ...; -óza: celulóza, nervóza, tuberkulóza, ... a též -ózní: nervózní, tuberkulózní,
kuriózní, ...; -ózový: celulózový, ...; -ýn: blondýn, harlekýn, manekýn, dyftýn, trikotýn,
terpentýn, ...; -ýza: dialýza, analýza, U přídavných jmen odvozených od slov, v jejichž
základě je samohláska dlouhá, se někdy tato samohláska krátí, jindy zůstává dlouhá. Dlouhá
samohláska zůstává zachována, a proto se také označuje u přídavných jmen s příponou -ový:
kostýmový, materiálový, ekzémový, sériový, prémiový, ... a -ský: diktátorský, instalatérský,
partyzánský, ...; u přídavných jmen s příponami -ní a -ný zůstává délka v základu rovněž
obvykle zachována (instruktážní, efemérní, módní, monotónní, ...). U přídavných jmen
odvozených jinými příponami se dlouhá samohláska základového slova většinou krátí, např.: -
ární: plenární, polární, ...; -ický: efemerický, schematický (avšak sférický, múzický).

b)Délka se neoznačuje

ba)v zakončení odborných názvů -- chemických prvků, sloučenin, názvů biologických a
lékařských -- na -en: acetylen, benzen, karoten, molybden, naftalen, selen, toluen, ...; -gen:
analgen, fosgen, ... a na -in: albumin, amin, anilin, globulin, glycerin, morfin, papaverin,
penicilin, pepsin, stearin, streptomycin, vitamin apod.;

bb)v zakončení slov na -iv: aktiv, fixativ, motiv, archiv, masiv, ...; -iva: definitiva,
lokomotiva, defenziva, ofenziva, ...; -ivum: aktivum, substantivum, pasivum, pasivní, ...; -ida:
bronchitida, faryngitida, ...;

bc)v zakončení slov na -emie: blasfemie, epidemie, leukemie, scenerie, ...; -erium:
magisterium, presbyterium, ...; -orium: ambulatorium, auditorium, krematorium, moratorium,
oratorium, teritorium, ...;

bd)v zakončení slov na -on: aceton, balon, balkon, citron, etalon, fejeton, hormon, karton,
mahagon, medailon, ozon, peron, rajon, silon, šampon, špion, talon, tampon, telefon, vagon,
milion, bilion, ...; -onek: balonek, balkonek, fejetonek, telefonek, ...; -onový: balkonový,
citronový, mahagonový, vagonový, ...; -ona: fazona, flegmona, sezona, ...; -onka: elektronka,
fazonka, peronka, vagonka, ...; be)v zakončení slov na -ura: bravura, brožura, inventura,
korektura, kultura, literatura, struktura, ...; -urka: brožurka, miniaturka, ...; -urní: kulturní,
strukturní, bf)v zakončení slov na -una, např. laguna, tribuna.

c)Dlouhá nebo krátká samohláska se píše v názvech chemických prvků: bor i bór, brom i
bróm, fluor i fluór, chlor i chlór, chrom i chróm, jod i jód a v odvozeninách na -ový: borový i

bórový, bromový i brómový, fluorový i fluórový, chlorový i chlórový, chromový i chrómový,
jodový i jódový. Je-li jich užito v textu odborném, zpravidla se délka nepíše.

7.Provádějí se i jiné úpravy podle zásad českého pravopisu. Podle české výslovnosti se tedy
píše např. atašé, biftek, bujon, dispečer, donchuán, džem, gauč, gól, gurmán, kečup, klaun,
kovboj, lynčovat, ofsajd, refýž, rezervoár, smeč, šofér, víkend, žánr aj.

Při počeštěném psaní se však podle původního pravopisu zpravidla zachovává 1.psaní i, y:

např. hydrant -- hiát, brachylogie -- chirurg, gymnázium -- gigant, kyanid -- kino, dynastie --
distribuce, tyfus -- titul, krystal -- kritika, cyklus -- cirkus, symbol -- situace, analyzovat --
aklimatizovat, polytechnika -- poliklinika; s i se píšou slabiky di, ti, ni, i když se vyslovují
[dy, ty, ny, popř. dý, tý, ný], např. diktát [dy-], politika [-ty-], nitrid [ny-], komunikace [-ny-];
recidiva [-dy- i -dý-], lokomotiva [-ty- i -tý-], femininum [-ny- i -ný-];

Pozn: V slovech zcela zdomácnělých se však píše po h, ch, k, d, t, n, r písmeno y bez zřetele k
původu slova, např. rytíř, trylek, tygr, kytara; krokodýl, bernardýn, terpentýn, trenýrky,
kantýna, inženýr, pionýr.

2.psaní písmena x (většinou v slovech původu řeckého a latinského): např. luxus, maximální,
index, praxe, reflex, text, exkomunikace, expres; existence, exaktní, exhumace;

3.psaní skupin souhlásek, bez zřetele k tomu, zda ve výslovnosti dochází k znělostní spodobě;
bývá to zejména u slov složených nebo odvozených s předponou: např. fotbal, ab- (absence,
absorpce, ...), ad- (adsorpce, ...), ek- (ekzém, ...), sub- (subtilní, subskribovat, ...).

B. Vlastní jména

I. Jména osobní

1.Jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, se většinou píšou pravopisem
původním. Např.: Ludwig van Beethoven, Albert Schweitzer, Daniel Defoe, Thomas
Jefferson, Georges Bizet, Paul Gauguin, Carl von Linné, Gyula Andrássy, Ivo Andri#, Publius
Ovidius Naso, Ivanhoe, Othello, Manon Lescaut.

U jmen některých známých historických osobností se užívá rodné (křestní) jméno, popř. celé
osobní jméno, ve vžité počeštěné podobě. Např.: Tomáš Alva Edison, Kryštof Kolumbus,
Mikuláš Koperník.

Většinou v počeštěné (popř. přeložené) podobě se užívá jmen cizích panovníků, feudálů,
papežů, světců atp. Např.: Ludvík XIV., Richard Lví srdce, Vilém Oranžský, Tomáš
Akvinský.

2.Jména osob pocházející z jazyka, který užívá jiného písma než latinky, se přepisují podle
zavedených transliteračních nebo transkripčních pravidel.

Např. Alexandr Sergejevič Puškin, Mahátma Gándhí, Nizámí.

II. Jména zeměpisná

1.Zeměpisná jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, se píšou většinou
pravopisem původním. Např. Barcelona, Bordeaux, Cádiz, Edinburgh, Glasgow, Haag,
Chicago, Le Havre, Monte Carlo, Provence.

2.Zeměpisná jména pocházející z jazyka, který užívá jiného písma než latinky, se přepisují
podle zavedených transliteračních nebo transkripčních pravidel.

Např. Astrachaň, Charkov, Írán, Pákistán, Peking, Soul.

Pozn. U četných jmen orientálních apod., která k nám dříve přicházela prostřednictvím
angličtiny, francouzštiny apod., se nyní užívá zpravidla podoby odpovídající výslovnosti
(Dillí, Kalkata).

3.U jistého počtu zeměpisných jmen se užívá vžitá podoba počeštěná (s důsledným
označováním délky samohlásek a měkkosti souhlásek).

Např. Alžír, Bělehrad, Berlín, Hamburk, Helsinky, Londýn, Norimberk, Paříž, Vídeň, Záhřeb,
Ženeva; Nil, Temže; Apeniny, Pyreneje; Austrálie, Belgie, Španělsko.

Zkratky a značky

Některá často se vyskytující slova i celá slovní spojení se v psaných projevech různým
způsobem zkracují.

Zkratky, které vznikly zkrácením názvů psaných s velkým písmenem na začátku, se píšou s
počátečním písmenem velkým. Ostatní zkratky se píšou zpravidla s počátečním písmenem
malým. (Odchylně se užívá velkých písmen u některých značek.)

1. Nejobvyklejší způsob takového zkracování je ten, že se vypíše první písmeno slova nebo
slov daného spojení anebo charakteristická počáteční skupina písmen, někdy slabika nebo i
více slabik, pokud možno tak, aby zkratka končila souhláskou. Za slovem takto zkráceným se
píše tečka. Některé zkratky jsou ustálené, píšou se vždy stejným způsobem. (Zkratky přitom
zpravidla slouží pro všechny tvary zkracovaných výrazů v různém pádě i čísle.)

Např. p. = pan, pana atd. i pánové, pánů atd., s. = sestra, stránka atd., sl. = slečna, sv. = svatý,
č. nebo čís. = číslo, č. p. nebo čp. = číslo popisné, č. j. nebo čj. = číslo jednací, j. č. = jednotné
číslo, mn. č. = množné číslo, r. = rok, t. r. = toho, tohoto roku, t. č. = toho času, v. r. = vlastní
rukou, a. s. = akciová společnost, n. m. = nad mořem, n. l. = našeho letopočtu, př. n. l. = před
naším letopočtem, př. Kr. = před Kristem, pod. = podobně. Neznamená-li však zkrácení
podstatnou úsporu, nebo pokud by zkratka nebyla jednoznačná, ponechá se slovo v plném
znění.

Velmi často se zkracují jména rodná (křestní), a to buď počátečním písmenem, např. A. =
Adam, Aleš, Alice, Anežka, charakteristickou počáteční skupinou končící souhláskou: Al. =
Alois, Alexandr, ..., Ant. = Antonín, Jar. = Jaroslav, Jaromír, ... apod. Podobně se zkracují
přívlastky a bližší místní určení v zeměpisných jménech, např. Ml. Boleslav, K. Vary, Mor.
Krumlov, Týn n. Vlt., Rožmitál pod Tř.

Závaznou podobu mají - ve shodě s platným zněním vysokoškolského zákona - oficiální
zkratky současných a v minulosti udílených akademických titulů nebo vědecko-
pedagogických hodností: MUDr. (z lat. medicinae universae doctor = doktor medicíny),
MVDr. (doktor veterinární medicíny), PhDr. (doktor filozofie), PaedDr. (doktor pedagogiky),
JUDr. (doktor práv), PhMr. (magistr farmacie), RNDr. (doktor přírodních věd), Ing. (inženýr),
Bc. (bakalář), Mgr. (magistr); dále CSc. (kandidát věd) a DrSc. (doktor věd). Jiným způsobem
se zkracují tituly jako Ing. arch. (inženýr architekt), akad. arch. (akademický architekt), akad.
malíř aj. Zkratka vědecko-pedagogické hodnosti profesor a docent se píše s počátečním
písmenem malým (prof., doc.). Obdobně se píšou neoficiální zkratky vědeckých a
akademických titulů, např. dr. (doktor), ing. (inženýr), čestného titulu dr. h. c. (doctor honoris
causa = čestný doktor) apod.

Některé ustálené zkratky jsou tvořeny tak, že se píšou jen (ne vždy všechna) písmena pro
souhlásky a písmena pro samohlásky se vypouštějí. Tak se např. zkracují některé vojenské
hodnosti: mjr. = major, kpt. = kapitán; některé odborné názvy, např. rkp. = rukopis(ný), mld.
= miliarda.

Složená slova se zkracují tak, že se spojí počáteční písmena, resp. skupiny písmen obou částí:
čs. = československý, český, stč. = staročeský, sevvých. nebo sv. = severovýchodní apod.

Obdobně se píšou některé zkratky ustálených slovních spojení dohromady, jako by šlo o
zkratku slova jednoho: atd. = a tak dále, ap., apod., atp., atpod. = a podobně, a tak podobně,
aj. = a jiné, mj. = mimo jiné, tj. = to je(st), tzn. = to znamená, např. = například, na příklad,
kupř. = kupříkladu, ku příkladu, popř. = popřípadě, po případě, tzv. = takzvaný, tak zvaný.

Pozn. Za zkratkami pí = paní, fa, fy, fě atd. = firma, firmy, firmě atd. se tečka nepíše.

2. Jako značek se užívá jednak zkratek s ustáleným grafickým obrazem, jednak písmen z
cizích abeced a zvláštních nepísmenných grafických znaků.

Velká většina značek vznikla ze zkratek slov domácích i cizích, odlišila se však od vlastních
zkratek tím, že se stala přímým označením pojmu, nevázaným již na jeho jazykové vyjádření;
užívá se v nich písmen určitého typu (např. v matematice: # = vektor, # = množina reálných
čísel), písmen různě upravených (např. Ď = libra), popř. písmen z jiných abeced než latinské
(např. řecké: ¶ = mikro- na rozlišení od m = mili- i od M = mega-) i znaků, které nejsou vůbec
písmeny, tzv. ideogramů, např. § = paragraf, š = stupeň (např. 16 šC), % = procento (např. 5
%).

Na rozdíl od zkratek se za značkami nepíše tečka. Kdy se píše písmeno malé a kdy velké, je u
jednotlivých značek přesně stanoveno.

a) K značkám písmenným náleží zejména značky měr, jako m metr, cm centimetr, km
kilometr atd., m2 čtvereční metr, m3 krychlový metr, ¶m mikrometr, l litr, hl hektolitr, a ar, ha
hektar, ks kus; značky vah, jako g gram, dg decigram, dag dekagram (dř. dkg), kg kilogram, q
cent atp.; značky měn, jako h haléř, Kč (česká) koruna, fr frank atp.; značky fyzikálních
veličin a jednotek, jako f síla, t čas, s dráha, g zemské zrychlení, s sekunda, cd kandela, lx lux,
V volt, A ampér, W watt, hPa hektopascal atp.; značky pojmů matematických, jako r poloměr
(rádius), sin sinus, tg tangens, log logaritmus atd.; značky pojmů hudebních, jako p piano, ff
fortissimo atp. U značek chemických prvků (ve vzorcích chemických látek) se píše počáteční

písmeno vždy velké, např. C uhlík, Fe železo, H2O voda, NaCl chlorid sodný atd.

Mezi číslicí a značkou je mezera, např. 10 km = deset kilometrů, 5 % = pět procent, mezera
však není, jestliže se jimi vyjadřuje přídavné jméno, např. 50km rychlost =
padesátikilometrová rychlost, 6V baterie = šestivoltová baterie, 3% roztok = tříprocentní
roztok, 60š úhel = šedesátistupňový úhel, 12š pivo = dvanáctistupňové pivo. Bez mezery se
píšou tyto výrazy také v případech, kdy je značka vyjádřena slovně: 50kilometrová rychlost,
3procentní roztok, 60stupňový úhel apod. Podobně se píše 20x = 20krát (bez mezery),
20násobný (nikoli 20tinásobný) = dvacetinásobný.

b) Jako značky se píšou bez teček i tzv. iniciálové zkratky (tj. zkratky z počátečních písmen
víceslovných názvů psané velkými písmeny). Jsou to např. názvy států, jako ČR Česká
republika, názvy různých institucí a organizací, jako OSN Organizace spojených národů,
ARO anesteziologicko-resuscitační oddělení aj., názvy podniků, jako OKD Ostravsko-
karvinské doly, názvy veřejných akcí, jako MFF Mezinárodní filmový festival v (Karlových
Varech) aj. Povahu značek mají též ustálené zkratky názvů novin a časopisů, jako LN Lidové
noviny, VTM Věda, technika a my apod. c)Značkami jsou i číslice (tzv. arabské: 1, 2, 3, ...0 a
římské I, V, X, L, C, D, M) a jejich seskupení (4256, 2 750 035; MCMLXVIII).

Za číslicemi, které označují číslovku řadovou, se píše tečka. Např. o 8. hod. = o osmé hodině
(ale v 8 hod.); 1. = první, prvý; 2. = druhý; 1. máj = První máj (mezinárodní svátek práce), 28.
října = dvacátého osmého října; XIX. ročník nebo 19. ročník = devatenáctý ročník; ve 3.
svazku = ve třetím svazku; 2. odstavec 7. kapitoly = druhý odstavec sedmé kapitoly; 4. nebo
IV. patro = čtvrté patro; Karel IV. = Karel Čtvrtý. Jestliže se číslo může číst jako číslovka
základní i řadová (v tom případě stojí číslice vždy za jménem), tečka se nepíše. Bývá to
zejména při údajích letopočtu, při údajích bibliografických (knihopisných), při řadových
číslovkách udávajících díly nebo svazky knih a ročníky časopisů, stránku knihy nebo
časopisu, kapitolu, odstavec, řádek, verš, paragraf apod., při označování administrativních
částí a složek, jako městských obvodů, čtvrtí, poštovních úřadů, závodů apod. Např. Smetana
se narodil r. 1824 v Litomyšli. - V Praze 17. listopadu 1989; viz Jungmannův Slovník V, 113
= Jungmannův Slovník, díl V, strana 113; § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.; Praha 4-
Nusle, Za Zelenou liškou 17; pošta Praha 36 apod. Jestliže se v datu označuje den a měsíc jen
číslicemi, píše se za nimi tečka: 8. 5. 1945 nebo 8. V. 1945; je-li však den a měsíc psán
pomocí lomítka, tečky za číslicemi se nepíšou: 8/5 1945 nebo 8/V 1945.

Pozn. Mezi číslicemi označujícími hodiny a minuty se píše tečka: 7.30. Mezi celky a
desetinnými zlomky se píše čárka: 3,141 59, 12,50 Kč. Časové údaje při sportovních
výkonech se píšou takto: chůze na 50 km: 4:30:41,00 (bez označení časových jednotek). V
obchodní korespondenci se psaní číselných údajů řídí platnou normou o úpravě písemností
psaných strojem nebo zpracovaných textovými editory.

Psaní velkých písmen

Velké počáteční písmeno slova může mít trojí různou funkci: vyjadřuje, že toto slovo, popř.
skupina slov je vlastním jménem, nebo že označený jev hodnotí pisatel jako významný, hodný
úcty, nebo konečně, že tímto slovem začíná větný celek. První dvě funkce nejsou na sobě
zcela nezávislé, vlastní jména se obvykle dávají jen takovým jevům, které jsou pro

společenství uživatelů důležité a jež jsou jím přijímány kladně.
Velké počáteční písmeno se píše:

A. Ve vlastních jménech a ve jménech užívaných jako vlastní

I. Podstata vlastních jmen

Vlastní jména jsou podstatná jména (zpravidla konkrétní) nebo slovní spojení, v nichž je
podstatné jméno základem, která - na rozdíl od jmen obecných - odlišují určité a jednotlivé
osoby, zvířata nebo věci od jiných podobných jednotlivin; tak např. vlastní jména Čapek, Eva
odlišují určité osoby od jiných osob, jména Vltava, Odra odlišují jednu určitou řeku od jiných
řek, jméno Třebíč, Rokycany určitá města od jiných měst apod. Vlastní jména takto umožňují
jednoznačně identifikovat označený jev; této vlastnosti se proto využívá k oficiálnímu
označování (např. v průkazech totožnosti osob, v úředních spisech, na mapách, v telefonních
seznamech, jízdních řádech atd.). Funkce odlišit určité, jednotlivé jevy má za následek, že se
většina vlastních jmen nemění podle čísla, tj. má tvary buď jen čísla jednotného, nebo
množného (výjimku tvoří především jména lidských kolektivů). V případech, kdy jediné
jméno k jednoznačné identifikaci nestačí, užije se spojení několika vlastních jmen: tak mají-li
se zároveň odlišit členové téže rodiny nebo jiní nositelé téhož příjmení, užije se jednoho jako
jména rodného (křestního) a jednoho jako příjmení (Karel Čapek -- Josef Čapek). U jiných
typů vlastních jmen se připojují rozlišující přívlastky nebo jiná podobná bližší určení (Jičín --
Nový Jičín, Studená Vltava -- Teplá Vltava, Hrubý Jeseník -- Nízký Jeseník, Benešov u Prahy
-- Benešov nad Ploučnicí). Základní podoba takových souslovných vlastních jmen je obvykle
ustálená a v textu se nemění.

Pozn.: Jen zřídka může být podob užívaných jako do jisté míry oficiální několik: Francie --
Francouzská republika, Dánsko -- Dánské království -- Království dánské. V spisovných
projevech se ovšem užívá neoficiálních podob běžně: tento objekt patřil Sokolu (místo:
Československé obci sokolské); zeptám se přímo v Boleslavi ve Škodovce atp.

Ojediněle se také užívá zástupných jednoslovných podob souslovných vlastních jmen.
Velkým písmenem se pak vyjádří, že se v daném případě míní určitý, čtenáři známý jev:
křižovatka před Muzeem (před Národním muzeem v Praze); nebo že se odkazuje k úplnému
názvu, který byl již v textu uveden: výraznou změnu přinesla až Pravidla z r. 1957 (Pravidla
českého pravopisu).

Podle významu a z něho vyplývajícího způsobu psaní se dělí jména na dvě skupiny. Jsou to:

1. Vlastní jména, která obecný význam v češtině buď žádný nemají a označený jev jenom
identifikují (Jiří, Litoměřice, Afrika), nebo s nimi nějaký význam spojen je, ale přesné
identifikaci jevu výrazně nepomáhá (Nizozemí, Sokol, Fruta, Žitná ulice, příjmení Truhlář),
popř. označenému předmětu vůbec neodpovídá (označení Praděd pro horu, Kotva pro
obchodní dům, Brněnský drak pro vlak). V nich se velké písmeno píše vždy.

2. Pojmenování tvořená slovy, která mají obecný význam odpovídající označenému jevu; těch
může být pak rovněž použito jako prostředku k označení jediného určitého jevu, jsou-li užita
jako jména vlastní, a proto se píšou také s velkým písmenem. V některých případech se
označený jev takto odliší od jiných jevů, které mohou být pojmenovány stejným způsobem
(Chrám sv. Víta - jen ten, který je na Hradčanech v Praze; podobně Muzeum železnice,
Listina základních práv a svobod, Pražské povstání); v jiných případech se určitost jen

zdůrazní, protože vyplývá již z podstaty věci (Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy,
Městský úřad v Rokycanech). Jde zpravidla o sousloví, která plní úlohu vlastního jména jako
celek.

Napíše-li se tedy: V Nymburku můžete navštívit Muzeum železnice, vyjádří se tím, že jde o
instituci, která se takto jmenuje; naproti tomu užije-li se v téže větě psaní muzeum železnice,
naznačí se tím, že jde o místo, kde jsou vystaveny předměty dokumentující vývoj železniční
dopravy. Obecné pojetí převládá především při souřadném spojování v textu, proto sice často
píšeme Ministerstvo financí ČR, Ministerstvo financí SR, ale ministerstva financí ČR a SR. V
takových případech píšící zpravidla neužívají plného označení, odpovídajícího oficiální
podobě, ale užijí podoby zkrácené nebo jinak pozměněné (ministerstvo školství, rokycanský
městský úřad atd.).

Často ani obecný význam daného pojmenování označenému jevu přesně neodpovídá: Dětský
fond OSN není jen soubor finančních prostředků, nýbrž též instituce; Anežský klášter je nyní
obrazová galerie atd.

Vedle toho se vlastní jména dávají jen jevům, které jsou pro život společnosti tak důležité,
aby je bylo třeba jako jednotliviny vyčlenit. Proto velké písmeno vyjadřuje též hodnocení jevu
jako významného; to se zejména uplatňuje u názvů známých a památných staveb: Pražský
hrad, Staroměstská radnice (v Praze), významných událostí a akcí: Helsinské dohody,
Šestnácté zimní olympijské hry aj. U některých z těchto názvů hodnocení jevu jako
významného převládá, a proto se obvykle píšou s písmenem velkým. (V Pravopisném
slovníku se uvádějí jen podoby běžnější, s odkazem na tento paragraf.) Záleží často jen na
píšícím, jak pojmenování chápe.

II. Pravidla o psaní velkých písmen u vlastních jmen

1. V jednoslovných vlastních jménech se píše počáteční písmeno velké: Jiří, Vltava, Plzeň,
Polsko, Afrika (v cizích jménech, zejména osobních, se však zpravidla dodržují zvyklosti
příslušného jazyka: d'Artagnan, McDonald).

2. V souslovných vlastních jménech se píše velké počáteční písmeno v zásadě v prvním slově:
Tichý oceán, Organizace spojených národů, Pohár mistrů evropských zemí. Je-li součástí
sousloví vlastní jméno, píše se rovněž s písmenem velkým: Malá Lhota, Benešov u Prahy,
Roudnice nad Labem, Vysoké Tatry, Bílá Rus, Univerzita Karlova, Akademie věd České
republiky, Moudrost starých Čechů (název knihy).

3. V souslovných vlastních jménech užívaných pro osídlená místa (v oficiálně užívaných
označeních měst, jejich částí a čtvrtí, vsí, sídlišť aj.) se píše velké počáteční písmeno ve všech
slovech kromě předložek: Nový Jičín, Lázně Bělohrad, Karlovy Vary, Frýdek-Místek, Hora
Svatého Šebestiána, Nové Město na Moravě, Klenčí pod Čerchovem, Malá Strana, Slezské
Předměstí, Zahradní Město, Sídliště Míru, Červený Vrch. Bližší určení po předložce se píše
vždy s velkým písmenem v prvním slově a dále tak, jako když stojí mimo sousloví: Lhota pod
Horami, Rokytnice v Orlických horách, Kostelec nad Černými lesy, Rychnov u Nových
Hradů.

4. Stojí-li na začátku souslovného pojmenování obecné jméno druhové, které se v názvech
podobných jevů často opakuje, píše se s písmenem malým, velké počáteční písmeno má až
rozlišující bližší určení: poloostrov Kola, mys Dobré naděje, okres Příbram, ulice Elišky

Krásnohorské, alej Svobody, třída Politických vězňů, most Legií, nábřeží Kapitána Jaroše,
stanice Národní třída, zámek Hrubý Rohozec, kino Letka, hotel Slovan; totéž ovšem platí o
jménech, v kterých je obvyklejší opačný pořádek slov, např. moře Středozemní (častěji:
Středozemní moře), poloostrov Pyrenejský (Pyrenejský poloostrov), podobně: záliv Mexický,
průplav Suezský, ulice Vodičkova, most Palackého. Začíná-li takové bližší určení předložkou,
píše se s velkým písmenem též první slovo následující, ať je od původu jménem obecným,
nebo vlastním, např. ulice Ke Karlovu, Na Můstku, náměstí Mezi Zahrádkami, dům U
Goliáše, U Tří lilií, knihkupectví U Zlatého klasu, výstavní síň U Hybernů, restaurace U
Medvídků, U Tří hvězd.

Pokud však předložky není v dané souvislosti užito jako součásti názvu, ale její užití vyplývá
z větné stavby, začíná písmenem malým: sejdeme se na Můstku, seděli jsme u Medvídků, u
Tří hvězd. Jde vlastně o užití názvu zkráceného bez předložky, jako např. ve spojení Můstek
je pro vozidla uzavřen, nebo s předložkou jinou: šli jsme na oběd k Medvídkům. Je však
možné chápat označení jako eliptické: bydlí (v ulici) Pod Zámkem, chodí do školy (v ulici)
Na Planině.

Pozn. Protože ne každý píšící zná oficiální označení instituce, organizace, akce apod. a její
povahu, druh její činnosti a další skutečnosti důležité pro to, aby se mohl rozhodnout, která
pravidla o jeho napsání platí, musíme tu počítat s jistým kolísáním. Zejména nemusí být všem
zřejmé, zda první slovo označení patří k vlastnímu jménu, nebo zda jde jen o jméno obecné,
označující druh jevu. Jako součást vlastního jména se pak chápe - a proto i píše s velkým
písmenem - takové podstatné jméno, jehož obecný význam plně neodpovídá jeho užití v
souslovném jménu. Píše se např. Dům módy, protože jde nejen o stavbu, ale také o obchodní
zařízení. V nejasných případech je vhodné dát přednost psaní s velkým písmenem v slově
prvním.

III. Typy vlastních jmen podle pojmenované skutečnosti

Typy vlastních jmen jsou zastoupeny jen příklady.

1. Jména živých bytostí nebo bytostí tak pojatých (a přídavná jména přivlastňovací utvořená
od nich příponami -ův, -ova, -ovo, -in, -ina, -ino); označují

a) osoby

aa)jako jednotlivce, tj. jména rodná (křestní), příjmení, přídomky a přezdívky: Jan (Janův),
Libuše (Libušin), Mirek, Anička, Mácha (Máchův), Němcová; J. A. Komenský, Bohuslav
Martinů, Otýlie Sklenářová-Malá; Havlíček Borovský; Celsiova stupnice (22 stupňů Celsia);
Petr Veliký, Karel IV. (Čtvrtý), Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad; Sněhurka, Krakonoš,
Hurvínek, Švejk; Učitel národů (J. A. Komenský), Panna orleánská, Svatý otec (papež),
Červená karkulka (též jenom Karkulka); náčelník Orlí pero; ustálená označení neznámých
autorů zejména středověkých literárních a výtvarných děl: Anonym perský, Mnich sázavský,
Mistr vyšebrodský (i Vyšebrodský mistr);

ab)jako příslušníky rodů, rodin a skupin osob téhož jména: Přemyslovec, Přemyslovci,
Habsburkové, Novákovi (členové rodiny Nováků), Horští; Novákové (nositelé jména Novák);

ac)jako příslušníky národů a kmenů: Čech, Bělorus, Lužický Srb; Chod, Moravský Slovák;
Neslovan;

ad)jako obyvatele místa nazývaného vlastním jménem: Evropan, Seveřan (tj. Skandinávec),
Pražan, Mnichovohradišťan, Podskalák; Kladenští (ale kladenští horníci), Staroměstští;
Marťan (ale nebešťan, pozemšťan);

b) postavy náboženské, mytologické a alegorické, zosobnění přírodních jevů, lidských
vlastností apod.: Bůh, Pán Bůh, Vykupitel, Syn boží (o Kristovi); příd. jméno Páně ve smyslu
"boží"; Panna, Madona Ochranitelka (ale jen madona jako druh výtvarného díla), Duch svatý
(svatý Duch), svatá Trojice, svatý (sv.) Josef, Otcové (církevní); Zeus, Perun, děd Vševěd;
Svoboda (např. ve spojení socha Svobody), Rozum a Štěstí (postavy v pohádce);

Pozn. 1. V případech, kdy se vlastních jmen užívá ve smyslu obecném, píšou se s malým
počátečním písmenem slova jako švejk (mazaný, vychytralý ulejvák), jidáš (zrádce),
donchuán (svůdce), lazar (nemocný, ubohý člověk); malé písmeno se píše i v ustálených
obratech (poradit se s vaňkem) a v slovních hříčkách (pamatovat na navrátila).

Pozn. 2. Jména příslušníků antropologických skupin se píšou s písmenem malým: černoch,
rudoch, indián, mongol (ale Mongol - občan Mongolska); podobně cikán (ne však jako
národnost).

Pozn. 3. Jména příslušníků jiných společenství (členů organizací, názorových skupin,
zaměstnanců závodů, přívrženců sportovních klubů, účastníků akcí, příslušníků náboženských
vyznání, mnišských řádů atd.) odvozená od jmen vlastních se chápou jako obecná, a píšou se
tedy s malým počátečním písmenem: masarykovec, hegelián, marxista, mladočech,
lumírovec; jižané (přívrženci Jihu ve válce proti Severu v USA); sokol, tatrovák, filharmonik
(člen České filharmonie); smetanovci (Smetanovi zastánci; členové Smetanova kvarteta);
slávista, sparťan, husita, táboři nebo táborité, pražané (příslušníci umírněného radikálního
křídla v husitském hnutí); mohamedán, jezuita, luterán, alžbětinka, františkán, vestálka.

S velkým písmenem se píšou též jména obecná (druhová), pokud v dramatu, popř. v jiném
uměleckém díle označují jedinečné bytosti: Rusalka, Velký mág, Druhý posel.

Jména náboženských postav se píšou s velkým písmenem zpravidla tehdy, jestliže mají
vyjádřit určitost, jedinost, např. Prorok (označení Mohameda) na rozdíl od obecného
podstatného jména prorok (věštec), Bůh (křesťanský, zároveň jako projev náboženské úcty).
Jinak se užije písmeno malé: Lidé si prý vytvořili boha/bohy personifikací přírodních sil. -
Ale pro pánaboha, co si s tím počneme?

c) zvířata:

Rek, Vořech (psi), Dukát (dostihový kůň), Zrzečka (veverka), pták Ohnivák, kačer Donald,
racek Bílá peruť; Šemíkův skok, Bystrouščiny námluvy; Liška a Jeřáb, Žabákova
dobrodružství (postavy v bajce, pohádce ap.).

2. Jména hvězdářská a zeměpisná; označují

a) nebeská tělesa, souhvězdí a jejich části:

Jupiter, Venuše, Polárka, Země, Měsíc, Slunce, Váhy, Velký vůz, Malý medvěd, Mléčná
dráha (Galaxie), souhvězdí Panny; Moře klidu (na Měsíci); ale sluneční soustava, galaxie

(hvězdná soustava);

Pozn. Ve významu jiném než odborném hvězdářském se píše země, měsíc, slunce s
počátečním písmenem malým, např. Stojí oběma nohama na zemi. Na cestu mu svítil měsíc.
Kam nechodí slunce, tam chodí lékař.

b) světadíly, země, krajiny apod.:

Evropa, Polynésie, Balkán, Morava, Polabí, Středomoří, Královéhradecko, Haná, Spiš,
Meklenbursko, Sever (severní oblasti země, severní státy USA apod.), Západ (hospodářsky
vyspělé státy západní Evropy a Severní Ameriky), Orient (ale sever, západ - světové strany),
Jižní Amerika, Střední Asie, Latinská Amerika, Bílá Rus, Černá Hora, Horní Slezsko, Ohňová
země, Nový svět (Amerika), Divoký západ, Blízký východ, Český ráj, ale: jižní Evropa
(přívlastek není součástí zeměpisného vlastního jména);

c) útvary členitosti zemského povrchu, tj. ostrovy, poloostrovy, horstva, hory, roviny, nížiny
apod.:

Špicberky, Štvanice, Nová Guinea, Svatá Helena, Filipíny, Havajské ostrovy, ostrov Svatého
Tomáše, Nová země, (ostrov) Země Františka Josefa; Kamčatka, Balkánský poloostrov
(poloostrov Balkánský); Severní mys, mys Dobré naděje; šíje Korintská; Riviéra, Zlatonosné
pobřeží; Krkonoše, Hrubý Jeseník, Severní Alpy (ale rakouské Alpy - přívlastek rakouské
není součástí zeměpisného jména), Český les, Českomoravská vrchovina, Novohradské hory
(hory Novohradské), Prachovské skály, Kozí hřbety; Říp, Lysá hora, Ključevská sopka,
Knížecí stolec, Dívčí kameny, Vysoké kolo; ale u útvarů vyskytujících se souběžně a
nazvaných stejným způsobem: Velká Deštná (Deštná Velká i Malá), podobně: Frýdlantský
Špičák, Špičák u Tanvaldu; Dukelský průsmyk, Ramzovské sedlo, Moravská brána;
Hornomoravský úval, Třeboňská pánev, Modrý důl, Labská louka, údolí Gejzírů; Koněpruské
jeskyně, jeskyně Svobody;

Názvy, jejichž základem jsou jména kotlina, nížina, pánev a tabule, jsou vlastními jmény jen
v terminologii zeměpisné, proto se píše např. Malá nížina uherská, ale slezská nížina,
hornoslezská uhelná pánev (termíny geologické).

d) vodstva, tj. moře, jezera, řeky apod.:

Atlantik, Atlantský oceán, Severní ledový oceán, Jadran, Jaderské moře (i moře Jaderské),
záliv Botnický, boka Kotorská, Dardanely, průliv Dardanelský, Suezský průplav; Golfský
proud; Bezdrev, Máchovo jezero, jezero Pejpus, Velké Solné jezero; Rožmberský rybník,
Skalnaté pleso, Slapské jezero; Labe, Volha, Divoká Orlice (Orlice Divoká i Tichá), řeka
Svatého Vavřince, Rakovnický potok, Zlatá stoka; Niagarské vodopády, vodopády
Viktoriiny;

e) obce, městské čtvrti a oblasti, sídliště (jména místní):

Praha, Lidice, Železný Brod, Lázně Bělohrad, Mariánské Lázně (ale lázně Teplice - oficiální
název města je Teplice), Horní Planá, Hradec Králové, Nové Město nad Metují, Rokytnice v
Orlických horách, Rychnov u Nových Hradů, Svatý Jan pod Skalou, Kostelec nad Černými
lesy; Smíchov, Malá Strana, Nové Město (pražské), Bílá Hora, Slezské Předměstí. - Slovo
sídliště se píše s velkým písmenem, je-li součástí oficiálního názvu: Sídliště Míru, Sídliště

Antala Staška, ale (sídliště) Severní Terasa, (sídliště) Jihlava-Jih, (sídliště) Jihozápadní Město;

f) ulice, náměstí, nábřeží, sady, zahrady, pozemky a jiná podobná prostranství:

Spálená ulice, Vodičkova ulice, Jindřišská ulice (šli jsme ulicí Jindřišskou a pak Vodičkovou),
ulice Českých exulantů, ulice Obce Ležáky; ulice 17. (Sedmnáctého) listopadu, Malá
Štupartská, ulice Na Příkopě (Příkopy), Na Můstku (Můstek), Na Dlouhém lánu, U Tržnice, U
Železné lávky, Ve Smečkách, Za Vodárnou, Nekázanka; Staroměstské náměstí, náměstí
Svatopluka Čecha, náměstí Míru, náměstí Pod Kaštany, náměstí Mezi Zahrádkami; Janáčkovo
nábřeží, nábřeží Edvarda Beneše, nábřeží Kapitána (Kpt.) Jaroše; Nové zámecké schody;
Hlávkův most, most Barikádníků, most Palackého; pasáž Černá růže, Zeyerova alej; kolonáda
Tržního pramene; Riegrova stezka, Posázavská stezka (určitá turistická trasa); Seminářská
zahrada, zahrada Na Valech, sady Míru, sady Vrchlického (i Vrchlického sady) apod.;

g) stanice a zastávky prostředků veřejné dopravy:

Letiště Praha; železniční stanice: nádraží Praha-Smíchov, Kadaň-předměstí, Ostrava-Poruba;
zastávky tramvaje, autobusu apod.: Dívčí škola, U Nemocnice, Most Barikádníků; zastávky
metra v Praze: Vltavská, Hlavní nádraží, Náměstí Míru;

h) stavby a jejich význačné části:

Loreta, Křivoklát, hrad Rožmberk, Kozí hrádek, Dívčí hrady, zámek Kozel, (zpravidla)
Pražský hrad, Hrad; Novoměstská věž (na Karlově náměstí v Praze, na rozdíl od obecného
označení některé novoměstské věže), Prašná brána, Putimská brána (v Písku); Valdštejnský
palác, palác Smiřických; Klementinská kolej (Klementinum); chrám sv. Jakuba,
svatojakubský chrám (Svatý Jakub), Týnský chrám (chrám Panny Marie před Týnem), kostel
svatého (sv.) Martina ve zdi; Sázavský klášter (ale obvykle klášter alžbětinek, františkánský
klášter), Betlémská kaple nebo kaple Betlémská, ale kaple sv. Damiána, kaple svatého (sv.)
Kříže; Obecní dům (v Praze), Národní dům na Smíchově, Lidový dům; Bílý dům (sídlo a úřad
prezidenta USA); Památník osvobození, Slavín; dům Císařské lázně, dům U Minuty, U
Zlatého půlkola; Vladislavský sál, Španělský sál Hradu (ale zprav. sál Sladkovského);

ch) význačné jedinečné přírodní jevy:

Semtínská lípa (památný strom), Boubínský prales, prales Jizera; Rudolfův pramen, Křížový
pramen (prameny Rudolfův a Křížový), pramen Knížete Václava.

3. Oficiální jména významnějších institucí, organizací, jejich stálých orgánů, samostatných
provozoven apod.; označují

a) mezinárodní organizace:

Organizace spojených národů (Spojené národy, OSN), Rada bezpečnosti Organizace
spojených národů, Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu (UNESCO),
Dětský fond OSN (UNICEF), Severoatlantická aliance, Evropská unie;

b) státy a správní oblasti:

Česká republika; dříve: Československá republika, Československo; Republika francouzská,

Francie; Spojené státy (severo)americké, Spojené státy, Unie; Spolková republika Německo,
Německo; Jihoafrická republika; Království dánské, Dánské království; Spojené království
Velké Británie a Severního Irska; Švýcarská konfederace, Švýcarsko, Švýcary; Černá Hora,
Rakousko-Uhersko; okres Kladno (kladenský okres), okres Praha-východ, okres Brno-
venkov;

U historických označení států a správních oblastí se píše velké písmeno závazně tehdy, je-li
třeba odlišit, že se jich neužívá ve významu obecném, např. Nebeská říše (Čína), Říše
(fašistické Německo).

Zpravidla se s velkým písmenem píšou též historicky doložená označení správních celků
(Království české, Země česká, Markrabství moravské); v ostatních případech je možné psaní
obojí: Říše velkomoravská (Velkomoravská říše) i říše velkomoravská; české země i České
země, tj. Čechy a Morava, na rozdíl od jiných států; u menších nebo časově vzdálenějších
útvarů se obvykle píše písmeno malé: vévodství frýdlantské; první republika, druhé císařství.

c) současné zastupitelské sbory a orgány států, oblastí, měst apod. (zpravidla jen oficiální
názvy):

Poslanecká sněmovna; Sejm (v Polsku), Spolkový sněm (v SRN), Senát (v USA);
Ministerstvo financí (ale jako neoficiální názvy druhové se chápou a píšou s malým
písmenem pojmenování zahraničních nebo historických institucí a orgánů: francouzské
národní shromáždění, sněmovna lordů; parlament, ministerstvo železnic atd.); Kancelář
prezidenta republiky, Úřad vlády ČR; Velvyslanectví Francouzské republiky v Praze, Rada
města Hradce Králové, Městská rada v (Příbrami), Obecní zastupitelstvo v (Senohrabech),
Úřad města (Zlína), Místní úřad v (Praze 5-Zbraslavi); Nejvyšší soud, Obvodní soud pro
Prahu 2;

d) společenské organizace a vyšší složky jejich organizační struktury:

Občanská demokratická strana, Strana zelených, Konfederace politických vězňů, Liga pro
lidská práva, Odborový svaz pracovníků ve vědě a výzkumu, Český červený kříž, Česká
lékařská komora, Český svaz ochránců přírody, Klub českých turistů, Jednota českých
matematiků a fyziků; Pěvecké sdružení moravských učitelů; Baník Ostrava, Slavia Praha;

Neoficiální označení politických stran a jiných organizací se zpravidla považují za jména
obecná a píšou se s písmenem malým: mladočeská strana, italská komunistická strana,
odbory, odborová organizace přístavních dělníků. S malým písmenem píšeme také spojení
katolická (římskokatolická) církev, jednota bratrská.

e) vědecké, vzdělávací, kulturní a tělovýchovné instituce:

Matematický ústav AV ČR, Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR; Janáčkova
akademie múzických umění, Univerzita Karlova nebo Karlova univerzita, České vysoké učení
technické, Fakulta dětského lékařství Univerzity Karlovy, Divadelní fakulta Akademie
múzických umění, Děkanát Přírodovědecké fakulty UK, Střední průmyslová škola stavební
Praha 1, Gymnázium Jana Keplera v Praze 6, Konzervatoř v (Praze), Základní škola v
(Senohrabech); Národní divadlo, Klicperovo divadlo, Divadlo J. K. Tyla, Divadlo na
Vinohradech, Hudební divadlo v Karlíně; kino Blaník; Středočeská galerie, Alšova jihočeská
galerie, Galerie Centrum, Galerie bratří Čapků; Národní muzeum, Muzeum železnice;

Památník národního písemnictví, Národní knihovna, Archiv hl. m. Prahy; Česká filharmonie;
Kulturní dům Ládví, Ústřední dům železničářů; Český rozhlas, Krátký film, Česká tisková
kancelář; Pražská botanická zahrada;

f) organizace a sdružení pro výrobu, obchod, služby apod.:

Válcovny plechu, a. s., Frýdek-Místek; Živnostenská banka, Česká spořitelna; Dům módy,
Dětský dům, lékárna U Jednorožce; hotel U Modré hvězdy, hotel Stará zbrojnice, Luční
bouda, Jiráskova chata; Jihočeská restaurace, kempink U Věže; vinárna U Tří bílých beránků;
Občanská plovárna, koupaliště Džbán;

g) zdravotnické a sociální instituce a organizace:

Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou, Fakultní nemocnice Bulovka; Ústav pro
péči o matku a dítě; Zdravotnické zařízení Smíchov.

Označení méně samostatných (nebo příležitostných) orgánů, výborů, komisí, méně
významných složek a pracovišť institucí a závodů se píšou častěji s písmenem malým (v
oficiálním označení pak často stojí na druhém místě, až za názvem instituce organizačně
nadřazené): mezinárodní redakce České tiskové kanceláře (nebo Česká tisková kancelář,
mezinárodní redakce).

Podobně: Národní muzeum v Praze, národopisné oddělení; Ústav pro jazyk český AV ČR,
jazyková poradna atd.

4. Jména dokumentů, jména výtvorů slovesných a výtvarných, jména hudebních, tanečních a
tělocvičných skladeb, která jim byla dána anebo jsou jim připisována tradicí, apod.; označují

a)dokumenty:

Dekret kutnohorský nebo Kutnohorský dekret, Zlatá bula sicilská; Charta Organizace
spojených národů, Listina základních práv a svobod, Závěrečný akt Helsinské konference;
Sbírka zákonů;

b) jedinečné práce vědecké, články, učebnice, díla umělecká, modlitby apod.:

Slovanské starožitnosti, Slovník stavební mechaniky a příbuzných oborů, Sinice a řasy,
Čítanka pro 2. třídu základních škol; Babička, Zapadlí vlastenci; Noc na Karlštejně; Písmo
svaté (bible), Starý zákon, Kniha žalmů, Anděl Páně, Píseň o Rolandovi, Bible kralická nebo
Kralická bible, Rukopis královédvorský nebo Královédvorský rukopis, Legenda o svaté
Kateřině; Rusalka, Má vlast, Symfonie č. 5, "Osudová" (Osudová symfonie); Polka Es dur
(klavírní skladba B. Smetany), V nový život, Kde domov můj?, Píseň práce; Vyšebrodský
oltář, Mánesův Orloj, Raněný (socha J. Štursy), Spící lodě (obraz J. Zrzavého), Zátiší (obraz
V. Beneše);

Označuje-li se však druh díla, jde o jméno obecné: čítanka, polka (tanec na různé melodie),
madona, zátiší (opakující se malířský námět) atp.

c) časopisy, stálé rubriky, pořady apod.:

Vesmír, Naše řeč, Časopis lékařů českých, Hudební rozhledy; Z domova, Malý oznamovatel;
Dobré jitro; Týden ve filmu.

5. Jména některých výrobků, plodů a rostlin; označují

a) jejich typy:

automobil Škoda Favorit, sedací souprava Lada, hodinky Prim, prací prášek Tix, zubní pasta
Extradent, mýdlo Šeřík, víno Dívčí hrozen, sýr Blaťácké zlato, zmrzlina Pražský pohár,
cigareta Sparta, minerální voda Poděbradka; jablko Parména zlatá, jiřina Paní komisarka;

Tato označení se užívají také jako obecná pojmenování druhová a píšou se pak s písmenem
malým (mám nejraději blaťácké zlato); přitom někdy dochází i k změně podoby (koupil si
škodovku) a běžně se od nich tvoří množné číslo (nové favority mají lepší pérování; dejte mi
dva pražské poháry). Takový přechod je obvyklý zejména u jmen látkových (pere v tixu).

b) některé jednotlivé dopravní prostředky, zejména lodi, vlaky apod. jménem:

Lidice (loď), Brněnský drak (vlak), Apollo VII (kosmická loď), Saljut (vesmírná stanice).

6. Označení významných událostí a období; patří k nim:

a) významné dějinné události:

Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě; Květnová revoluce (též Květen 1945,
Pražské povstání apod.); Velká francouzská revoluce; ale zpravidla druhá světová válka; v
množném čísle pak jen husitské, napoleonské války;

b) opakující se akce politické, obchodní, kulturní aj.:

Den lidských práv, Týden italského filmu, Měsíc knihy; Mezinárodní hudební festival Pražské
jaro, Zahrada Čech (výstava), Velká cena Prahy; u mnoha označení, jen jsou-li oficiální,
zpravidla s uvedením pořadí nebo data: Dvacátý (20.) mezinárodní filmový festival v
Karlových Varech, Šestnácté (16.) zimní olympijské hry, Mistrovství světa v odbíjené žen
1992 (jinak jako pojmenování obecné: filmový festival v Karlových Varech, zimní
olympijské hry, mistrovství světa atd.);

c) významné památné dny, svátky:

Den vítězství; První máj, Svátek práce; Nový rok, Štědrý den, Květná neděle, Hromnice,
Dušičky, Hod boží vánoční nebo Boží hod vánoční; Vánoce, Velikonoce, Svatodušní svátky
(ale advent, masopust, letnice);

d) soutěže a jejich trofeje:

Zlatý krokodýl, Stříbrná růže mezinárodního televizního festivalu v Praze, Zlatá deska
Supraphonu, Světový pohár ve sjezdovém lyžování, (závod o) Primátorský štít, (soutěž o)
Pohár mistrů evropských zemí.

7. Jména vyznamenání a cen:

Řád bílého lva, Řád T. G. Masaryka, Cena Egona Hostovského, Nobelova cena míru (ale
čestná plaketa F. Palackého, stříbrná medaile Masarykovy univerzity).

B. K vyjádření zvláštního vztahu k osobě nebo věci

Velké písmeno se píše

1. jako výraz úcty

a) v dopisech u osobních a přivlastňovacích zájmen druhé osoby: Ty, Tebe, ..., Tvůj, Vy,
Vám, ..., Váš;

V těchto případech lze napsat velké písmeno vždy, ať píšeme jednotlivci, několika osobám,
nebo kolektivu. Malé písmeno u všech uvedených zájmen naznačuje, že jde o dopis
soukromý, důvěrný.

Velké písmeno se však nepíše u zájmen zvratných (se, si, sebe, svůj,

b) v některých tradičních titulech, užívaných pro významné osobnosti: Excelence, Vaše
Magnificence, Jasnosti; Jeho Milost; Mistr Mikoláš Aleš, vážený Mistře (ale jako historický
akademický titul: mistr Jan Hus; jen v tradiční zkratce je M. Jan Hus);

2. jako prostředek k zdůraznění (on je Někdo), neobvyklého pojetí (oblast Já) nebo vztahu
citového, zvl. v řeči básnické (matka Vlast, On a Ona aj.).

C. Na začátku větných celků

Velké písmeno se píše

1. na začátku každého větného celku ukončeného tečkou, otazníkem nebo vykřičníkem; také
na začátku nadpisů, záhlaví, adres apod. umístěných na samostatném řádku, i když za nimi
není žádné interpunkční znaménko:

Schůze výboru se koná 2. dubna v 15 hodin. -- Proč mu neodpověděl? Nechtěl a ani nemohl.
Na takovou otázku se totiž těžko odpovídá. -- Lidé z maringotek (titul knihy) -- Italská
parlamentní delegace v Praze (titulek zprávy);

2. na začátku větného celku uvedeného uvnitř jiné věty jako přímá řeč, citát, heslo apod.:

Kozina prohlásil: "Nebudeme otroky!" -- Mravní zásada Kdo po tobě kamenem, ty po něm
chlebem je snad nejodvážnějším příkazem křesťanství. -- Řekneš-li dnes Souhlasím, musíš se
zítra podle toho chovat;

Nejde-li o přímé citování, je možno psát po dvojtečce i písmeno malé, pokud je citát uveden
dvojtečkou nebo graficky odlišen, zejména uvozovkami (Pomyslil si: "můžeme to zkusit".).

3. často na začátku výčtu po dvojtečce, obsahuje-li aspoň jeden větný celek začínající velkým
písmenem:

Slovesa dělíme na:

a) Nedokonavá, např. jde, jít.
b) Dokonavá, např. přijde, přijít. Ta nemohou vyjádřit přítomnost a tvaru přítomného času se
využívá k vyjádření děje budoucího. V této vlastnosti máme pomůcku pro určování vidu.
c) Obojvidová, např. věnuje, věnovat.

Je však také možné nevětné celky oddělovat středníkem a psát je s počátečním písmenem
malým; velké písmeno se pak píše jen na začátku větného celku:

Slovesa dělíme na:

a) nedokonavá, např. jde, jít;
b) dokonavá, např. přijde, přijít. Ta nemohou vyjádřit přítomnost a tvaru přítomného času se
využívá k vyjádření děje budoucího. V této vlastnosti máme pomůcku pro určování vidu;
c) obojvidová, např. věnuje, věnovat.

D. V ustálených zkratkách, značkách a zkratkových slovech viz kap. Zkratky a značky.

Psaní spřežek

1.Příslovečné spřežky

Spojení podstatných jmen, zpodstatnělých jmen přídavných, zájmen, číslovek a příslovcí s
předložkami někdy nabývají platnosti prostých příslovcí, popř. se stávají spojovacími nebo
předložkovými výrazy. Tento přechod bývá pravopisně vyjádřen tím, že se uvedená spojení
píšou dohromady.

Protože hranice mezi chápáním výrazu jako jednoslovného nebo víceslovného nejsou přesné a
protože ve výslovnosti není pro jejich stanovení žádná opora (spojení předložky se jmenným
výrazem má jediný hlavní slovní přízvuk stejně jako jediné slovo), projevuje se v psaní
spřežek hojné kolísání.

a) Spojení předložek se jmény podstatnými

Obojím způsobem se píšou např. tyto výrazy: bezesporu i beze sporu, bezpočtu i bez počtu,
bezpochyby i bez pochyby, kupodivu i ku podivu, kupříkladu i ku příkladu, na příklad i
například, obden i ob den, vpodvečer i v podvečer, vpůli i v půli, zdáli i z dáli, zjara i z jara,
zpočátku i z počátku.

b) Spojení předložek se zpodstatnělými jmény přídavnými

Obojím způsobem se píšou např. tyto výrazy: donedávna i do nedávna, doširoka i do široka,
načerno i na černo, nakřivo i na křivo, naprázdno i na prázdno, naživu i na živu, odmala i od
mala, podomácku i po domácku, zastara i za stara, zasucha i za sucha, zatepla i za tepla,
zblízka i z blízka apod.

Možnost tvořit takové nové spřežky, zvláště s předložkami do a na, je téměř neomezená, např.
šaty dozelena i do zelena, natřít nazeleno i na zeleno.

c) Spojení předložek se zájmeny a číslovkami

Obojím způsobem se píše např. mimoto i mimo to, poprvé i po prvé, podruhé i po druhé,
pokaždé i po každé, zasvé (vzít) i za své.

2. Jiné spřežky

a) Obdobné zásady jako při psaní příslovečných spřežek platí i pro psaní spřežek jiných.
Píšeme tedy např. pravděpodobný -- pravděpodobnost, práceschopný -- práceschopnost,
dlouhohrající, kolemjdoucí, takzvaný atd., podobně jakživ aj. Některé z těchto spřežek lze
však psát i jako spojení slov samostatných, např. takzvaný -- tak zvaný, jakživ -- jak živ,
nížepodepsaný -- níže podepsaný, výšeuvedený -- výše uvedený.

b) Dohromady se píšou složené číslovkové výrazy jedenadvacet, dvaadvacet, ...,
čtyřiapadesát, ..., devětadevadesát; jedenadvacetkrát, ..., jedenapůl (vedle jeden a půl),
jedenapůlkrát, devítistý, stopadesátý.

Odděleně se píšou výrazy jako: dvacet jedna, ..., padesát čtyři, devět set, ..., dva tisíce (jedno)
sto šedesát osm, tisící devítistý padesátý šestý, stý padesátý, ale stopadesátý.

Pozn. Jen v obchodních písemnostech (na účtech, poštovních poukázkách atd.) se takové
číslovkové výrazy píšou dohromady jako jedno slovo: třitisíceosmsetčtrnáct Kč.

Spojovací čárka (spojovník)

Spojovací čárka neboli spojovník je grafický znak v podobě vodorovné čárky kladené bez
mezer mezi slova nebo jejich části. Užívá se, chceme-li vyjádřit, že jím spojené výrazy tvoří
těsný (slovní nebo souslovný) celek. Spojovník se graficky i funkčně odlišuje od pomlčky.

I. Podstatná jména

U podstatných jmen se píše spojovník:

1. a) zpravidla v příjmeních složených ze dvou samostatných jmen téhož slovního druhu,
např. Joliot-Curie, Rimskij-Korsakov, Otýlie Sklenářová-Malá;

Pozn. Básnická jména mající podobu přídavného jména jsou připojována bez spojovací čárky,
např. Karel Havlíček Borovský, Václav Beneš Třebízský.

b) v místních jménech a názvech správních oblastí, např. Frýdek-Místek, Rájec-Jestřebí;
Alma-Ata; Praha-východ, Ostrava-město, Brno-venkov;

2. ve spojeních, jejichž složky jsou ve vztahu souřadném, např. propan-butan; kuchař-číšník
(vykonává povolání kuchaře a číšníka), malíř-lakýrník.

Pozn. 1. Je-li však ve významově nedílném spojení druhý člen členem určujícím, spojovací
čárka se zpravidla nepíše, např. chemik analytik (odborník se specializací analytická chemie),
matematik statistik, javor klen, hřib satan.

Pozn. 2. Spojovací čárka se píše mezi částmi některých slov přejatých, např. ping-pong, džiu-
džitsu, moucha tse-tse.

Pozn. 3. Spojovací čárku je vhodné klást mezi členy spojení typů C-vitamin, °-záření, alfa-
záření, Rh-faktor. Při opačném pořadí členů se spojovníku neužívá: vitamin C, záření alfa,
faktor Rh.

II. Složená přídavná jména

A. Spojovník se píše tehdy, jestliže obě složky jsou ve vztahu souřadném a první složka je
zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově; je to:

1.u přídavných jmen jako zemědělsko-potravinářský, společensko-politický, hygienicko-
epidemiologický, literárně-hudební, obsahově-významový, analogově-číslicový;

2.u přídavných jmen, jejichž členy jsou ve vztahu vzájemnosti, např. česko-francouzský,
labsko-oderský, analyticko-syntetický.

B. Spojovník se však nepíše u složených přídavných jmen: 1.která vznikla z ustáleného
spojení přídavného jména a jména podstatného, např. vysokoškolský (k vysoká škola),
nízkofrekvenční (k nízká frekvence), latinskoamerický (k Latinská Amerika), občanskoprávní
(k občanské právo), zahraničněpolitický (k zahraniční politika);

2. jejichž obě složky jsou ve vztahu slučovacím a první složka není zakončena na -sko, -cko, -
ně nebo -ově, např. hluchoněmý, sladkokyselý, červenomodrý;

3. u kterých je první člen tvořen podstatným jménem, např. palivoenergetický,
osinkocementový, struskovápenný.

Pozn. U některých přídavných jmen slouží rozdílný způsob psaní k významovému rozlišení,
např. politickoekonomický (tj. týkající se politické ekonomie), politicko-ekonomický (tj.
politický a ekonomický); podobně též žlutozelený (tj. žlutý odstín zelené barvy), žluto-zelený
(tj. žlutý a zelený).

Od složených přídavných jmen je třeba odlišovat spojení příslovce s přídavným jménem,
např. průmyslově vyspělý, objemově závislý, časově ohraničený, odborně zaměřený.

III. Spojka -li

se připojuje spojovníkem zpravidla k prvnímu slovu věty, např. víš-li, říkám-li, mohl-li bys,
ne-li.

Tam, kde -li je jen součástí složené spojky jediné, píše se bez spojovací čárky (dohromady):
ačli, čili, neboli, pakli, pakliže, zdali, jestliže (hovorově jestli).

IV. Dělení slov

Je-li nutno slovo na konci řádku rozdělit, platí při tom následující pravidla:

Dělí se jen slova víceslabičná, a to na hranici slabik. Zpravidla se však na řádku nenechává
jediné písmeno, i když označuje slabiku. Kde nejsou hranice slabik jednoznačné, je tato
zásada doplňována zřetelem ke složení slova:

1. a) Slova, která se zřetelně pociťují jako složená, se dělí především podle částí složeniny:
tmavo-vlasý, velko-výroba, země-koule, boje-schopnost, samo-uk, míru-milovný, kolem-
jdoucí.

b) U slov, u nichž lze zřetelně rozeznat slabičnou předponu, se odděluje především tato
předpona: do-mluvit, na-jde, na-zdar, nej-lépe, ne-jsem, ne-lze; ne-bez-pečí, pře-tlak, roz-
hraní, sou-struh, pod-robit (např. národ) proti po-drobit (např. ubrus), nad-užívat, roz-ohnit se.

c) Kde je jasná hranice mezi základem slova a koncovkou nebo příponou začínající na
souhlásku, je tato hranice zpravidla také hranicí pro dělení. Např. starost-mi, hlub-ší, soutěž-
me, vrať-me, padnuv-še, tisk-li; kost-ka, dět-ství, stateč-ný, tvár-livý, kamen-ný, měst-ský,
zvlášt-ní, abstrakt-ní, stár-nout. Jestliže už je stavba slova ze současného hlediska nezřetelná,
je možno dělit slovo na kterékoli jeho slabičné hranici, např.: zam-knout i za-mknout, nad-
chnout i na-dchnout; bás-ně i bá-sně; cit-ron i ci-tron; dok-tor i do-ktor; hr-dlo i hrd-lo; myš-
lenka i my-šlenka; se-stra, ses-tra i sest-ra; vlastnos-ti i vlastno-sti; čes-ký i če-ský; všich-ni i
vši-chni; pras-kat i pra-skat atd.

Pozn. Hranice slabik je také mezi dvěma samohláskami, které netvoří dvojhlásku: individu-
ální, mili-on (ovšem jen lou-ka, pau-za, leu-kemie, neboť ou, au, eu jsou tu dvojhlásky).

2. Cizí slova se mohou dělit podle týchž zásad jako slova česká, tj. přihlíží se pouze k jejich
výslovnosti v češtině: alle-gre-tto, Rou-sseau (vysl. ru-so), Bo-cca-ccio (vysl. bo-ka-čo).

Kde je složení cizího slova jasné, může se dělit v souhlase s ním: Ant-arktis, inter-regnum,
knok-aut.

Vždy je možný i způsob dělení, který je obvyklý v příslušném cizím jazyce: Boc-cac-cio,
South-end, Read-ing, Han-nover.

Pozn. Zpravidla se neodděluje spojení neslabičné předložky se jménem a spojení zkratky
rodného jména s příjmením; např. k vlasti, s matkou, v práci, z nás, J. Novák, popř. k vla-sti, s
mat-kou, v prá-ci. Pokud možno se neoddělují ani spojení jako 10 m, 5 kg, 100 Kč, 50 % atp.

Č

lenicí znaménka

Členicí neboli interpunkční znaménka jsou tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník,
dvojtečka, tři tečky, pomlčka, závorky, uvozovky. Jejich užívání se nazývá interpunkce.

Tečka

Tečku (.) píšeme:

1. Na konci výpovědního celku (věty jednoduché nebo souvětí), jestliže nevyznačujeme jeho
zvláštní povahu znaménkem jiným, zejména vykřičníkem, otazníkem, dvojtečkou, popř.
pomlčkou nebo třemi tečkami. Tečka zakončuje především výpovědi s formou věty
oznamovací, ale někdy také rozkazovací a přací (v mluvené řeči klesáme na konci takových
výpovědí hlasem a děláme větší přestávku).

Např.: Univerzita Karlova byla založena v roce 1348. -- Kniha -- přítel člověka. -- Svítá. --
Dobře. -- Hodně zdraví, štěstí, spokojenosti do dalších let. -- Vyschlé řečiště, nahoře skály,
všechno bez života. -- Nikdy nezapomeneme památky těch, kteří obětovali své životy,
abychom my mohli žít. -- Určete průnik trojúhelníku ABC s rovinou ä. Najděte podmínku
řešitelnosti. -- Příspěvky zasílejte na adresu redakce.

2. Za nápisy a nadpisy (i když nemají obvyklou formu větnou), pokud jsou součástí textu a
nejsou od ostatního textu odděleny jiným grafickým prostředkem.

Např.: Mluvnice češtiny. Část III. Skladba. -- Slovo a slovesnost. (Časopis pro otázky teorie a
kultury jazyka.) -- Poznej svou vlast. Soutěžní pořad.

Pozn. 1. Jestliže však stojí takové celky na samostatném řádku anebo jsou-li dostatečně
odlišeny od ostatního textu grafickou úpravou, tečka se za nimi nepíše. Bývá to zejména na
titulních listech knih, v nadpisech článků, kapitol, v novinových titulcích, v legendách k
obrázkům, v označení institucí, podniků, organizací, na vývěsních štítech, na uličních
tabulkách, v nápisech na plakátech, vývěskách atp. Z týchž důvodů se nepíše tečka (ani čárka)
za výrazy v adrese, na navštívenkách, za podpisy, za daty v dopisech, za jmény autorů
ukázek, citátů atp., pokud stojí na samostatném řádku.

Např.:

Pan
Jaroslav Horák
Březinova 8
272 00 Kladno

Rovněž se nepíše tečka (ani jiné interpunkční znaménko) za výrazy v rubrikách, v tabulkách
apod. Např.:

1. Den, měsíc a rok narození: 5. července 1952
2. Místo narození: Zahořany
(okres:) Domažlice
3. Národnost: česká

Pozn. 2. Jestliže končí věta zkratkou jako apod., atd., aj., další tečka se na konci věty nepíše.

Tečka a závorka

Je-li výraz v závorkách součástí výpovědi, píše se tečka až za závorkou, v ostatních případech
před ní.

Např.: O tom byla řeč již dříve (na s. 38). -- V mírném pásmu převládají lesy jehličnaté (smrk,

borovice, modřín). -- Jaderné palivo je v reaktorech obklopeno takzvaným moderátorem (je to
například grafit nebo voda). Ale: K výchově mladé generace.
(Příspěvek k diskusi.)

Tečka a pomlčka
Není-li výpověď ukončena a naznačuje-li se její neukončenost pomlčkou, tečka po pomlčce se
zpravidla nepíše. Např.: Když jsi takový -- Je to s těmi dětmi --

Čárka

Čárkou (,) se oddělují:

A. věty v souvětí,

B. složky několikanásobných větných členů,

C. výrazy, které jsou do věty vloženy nebo k ní volně připojeny.

A. Čárka v souvětí

1. Čárkou se oddělují souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i,
ani, nebo, či s významem slučovacím.

Např.: Pravdě se nelze naučit, pravda se musí žít. -- Byl již počátek června, ale stále bylo
chladno. -- Sběr různých druhů léčivých rostlin je povolen, musí se však provádět šetrně a
ohleduplně. -- Umění není dílem jednoho národa a jednoho věku, nýbrž vznikalo, rostlo a
stále pokračuje společnou tisíciletou prací mnoha národů. -- Úrodná půda představuje pro
každý stát velké bohatství, neboť je základem výživy národa. -- Mluvené vyjadřování bývá
živější než písemné, proto se v tisku zpracovávají některá témata formou rozhovoru. --
Obědvali jsme později, nemám proto vůbec hlad. -- Tato látka je pro lidský organizmus
nebezpečná, rozpouští totiž červené krvinky. -- Někteří lidé všechny nepotřebné věci z domu
vyhazují, zatímco jiní je vždy někam pečlivě uloží. -- Lesy skýtají nejen cennou surovinu, ale
jsou i významnými činiteli životního prostředí. -- Na táboře se děti jednak zotavily, jednak se
naučily mnoha novým věcem. -- Přáli bychom si, aby lidé byli na vlastní práci hrdi, aby se jí
při vší skromnosti a pokoře pyšnili. -- Je škoda, že si někteří lidé neumějí vážit ticha, že
některým dokonce snad vadí. -- Divili se, jak rychle se rozšířila ta zpráva, jaký vzbudila
rozruch.

Čárka se klade před spojky a, i, ani, nebo, či, mají-li jiný význam než slučovací (odporovací,
stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací apod.).

Např.: Míjely hodiny, a vlak se z místa nehýbal. -- Nechtěl jít do muzea sám, a čekat také
nechtěl. -- V první řadě jsou ionty v atmosféře podrobeny vlivu elektrického pole, a v
důsledku toho se musí pohybovat kladné ionty směrem k zemi, záporné směrem vzhůru. -- Již
léta svými obrazy okouzluje návštěvníky výstav, i kritika jeho tvorbu hodnotí s nadšením. --
Tento jev není popsán v učebnicích, ani odborná literatura se o něm nezmiňuje. -- Zdržíš se
ještě, (a)nebo už půjdeš? -- Pospěš si, nebo přijdeš pozdě. -- Ujasněte si, zda výklad je podán
deduktivně, nebo induktivně, či zda se obě metody střídají.

Čárka se proto píše před spojovacími výrazy a proto, a tudíž apod.

Např.: Dlouho pršelo, a proto byla cesta špatně sjízdná. -- Ochuravěl, a tudíž nemohl přijít.

Podobně se čárka píše před víceslovnými spojovacími výrazy se spojkou a, vyjadřují-li jiný
významový vztah než prostě slučovací.

Např.: Směr znal, a tak se mu podařilo dojít tam ještě včas. -- Bylo už k jaru, a přece mrzlo. --
Věděl o tom, a přesto zůstal doma. -- Chodíval pouze do zahrádky, a to jen když byl k tomu
vyzván.

Pozn. Čárka se neklade před nebo, zvláště jde-li o výčet možností: Vrátím se už ve středu
večer nebo tam zůstanu až do čtvrtka.

2. Čárkou se oddělují věty podřazené od vět nadřazených (závislé od řídících).

Např.: Kdo si výstavu prohlédl pozorně, jistě odešel zamyšlen. -- Všechny životní projevy,
kterými se vyznačují organizmy, se vyskytují již u buňky. -- Je-li předpověď správná, nastane
brzy oteplení. -- Většina současných hypotéz předpokládá, že sluneční soustava vznikla z
oblaku mezihvězdné látky, který byl tvořen hlavně vodíkem a heliem. -- Skoro si nyní přál,
všechno aby zůstalo při starém.

Pozn. 1. Před přirovnávacími spojkami než, jako, jak klademe čárku pouze tehdy, když
uvozují větu, nikoli jen slovní výraz.

Např.: Je lepší, než jsem si myslel. -- Jsem na tom lépe, než jsem byl tehdy. -- Spal, jako by
ho do vody hodil. -- Ale: Je lepší než já. -- Jsem na tom nyní lépe než tehdy. -- Spal jako
zabitý. -- Mám ho ráda jako vlastního bratra.

Pozn. 2. Spojuje-li spojka než dvě slovesa v tvaru určitém při témže podmětu, je někdy
obtížné stanovit, zda jde o několikanásobný přísudek, anebo o dvě věty v souvětí. Proto se
čárka před spojkou někdy píše, jindy nepíše. Např.: Víc ležel, než seděl nebo Víc ležel než
seděl.

Pozn. 3. Závisí-li věta vedlejší na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností, obvykle
ji čárkou neoddělujeme.

Např.: Jistě že přijde. -- Hlavně když to víš. -- Možná že zapomněl. -- Hlavně abys to udělal. -
- Raději abys ještě nějaký čas počkal.

Pozn. 4. Výrazy vzniklé z vedlejších vět, které pozbyly větné platnosti, se obvykle čárkou
neoddělují. Např. ať dělá co dělá; ať chce nebo nechce; dělej co dělej; ať je jak je; ať je jaký
chce apod.

3. V složitějších typech konstrukcí se klade čárka takto:

a) Stojí-li před spojovacím výrazem vedlejší věty zesilující nebo vytýkací výrazy teprve,
právě, jen, zvláště apod., klade se čárka už před nimi, a nikoli až před spojovacím výrazem.

Např.: Dejte se do psaní, teprve když jste věc dobře zvážili. -- Vlak se rozjel, právě když jsme
přicházeli k nádraží. -- Pište, jen bude-li u vás něco nového. -- Pustil se do toho, hned jak se

vrátil z dovolené. Někdy je možné i jiné členění: Pustil se do toho hned, jak se vrátil z
dovolené.

b) Setkají-li se mezi větami dva spojovací výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píše se
čárka ve většině případů jen před prvním z nich.

Např.: Platí stará zásada, že když neznáš obsah cizího slova, nemáš ho používat. -- Odpovězte
prosím obratem, nebo kdyby to nebylo možné, nejpozději do konce tohoto měsíce. -- Seděl
dlouhou chvíli bez hnutí, a teprve když se za ním již zcela setmělo, vstal a přistoupil k oknu.

c) Je-li mezi souřadně spojenými větami umístěna věta podřazená, odděluje se z obou stran
čárkami. V takovém případě se čárka píše i před slučovacími spojkami a, nebo atd.

Např.: Amazonské pralesy odpařují vlhkost, za niž Brazílie vděčí polovině svých dešťových
srážek, a naopak zadržují dešťovou vodu. -- Obilí kvapem rostlo, a nežli jsem se nadál, bylo
vyšší než já. -- Pověz mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi.

d) Čárkou se obvykle oddělují infinitivní konstrukce s významem podmínkovým a
možnostním.

Např.: Potkat ji jinde, byl bych ji nepoznal. -- Nebýt oné náhody, nebyli by se potkali. -- S
chutí by se protáhl, mít o trochu víc místa. -- Nevěděl, kam skočit dřív. -- Přemýšlel, jak
uspořádat knihovnu.

Čárkou se však neoddělují infinitivní konstrukce závislé na slovesech být (nebýt) a mít
(nemít), pokud tvoří s infinitivem těsnou významovou a zvukovou jednotu.

Např.: Není co jíst. -- Není kam jít. -- Je co dělat. -- Nemá oč se opřít.

B. Čárka ve větě jednoduché

I. Čárkou se oddělují složky několikanásobného větného členu, tj. větné členy ve vztahu
souřadnosti, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem prostě slučovacím.
Jednotlivé složky takového několikanásobného větného členu jsou:

1. přiřazeny k sobě bez spojek:

Např.: V úrodných nížinách se pěstuje pšenice, žito, ječmen a kukuřice. -- Cesta vedla
suchými, divoce zarostlými, nebezpečnými končinami. -- Mluvil pomalu, klidně, s pečlivou
výslovností;

2. spojeny různými spojovacími výrazy:

Např.: Požadavky zahrnují absolvování vysoké školy, řídící schopnosti, jakož i znalost dvou
světových jazyků. -- K přípravě chlorovodíku lze užít kyseliny chlorovodíkové, popřípadě
chloridu sodného. -- To je věc těžká, ba nemožná. -- Jemnými, ale pevnými kořeny se netřesk
snadno zachytí na kamenitém podkladu. -- Je to zajímavá, ač poněkud náročná kniha;

Podobně: Podařilo se získat mladé, a přesto schopné pracovníky.

3. spojeny dvojitými spojovacími výrazy:

Např.: Práce zemědělců zajišťuje nejen potravu pro všechny, ale i důležité suroviny pro
průmysl. -- Páteř je držena nejen vazy a ploténkami, nýbrž především zádovým a břišním
svalstvem. -- Vyniká jak svědomitostí, tak houževnatostí. -- V každé větě můžeme rozeznávat
jednak stránku významovou, jednak formální. -- Byl to člověk na jedné straně velkorysý, na
druhé straně zas malicherný. -- Také hudba se vyjadřuje řečí buď realistickou, nebo
abstraktní. Pokud spojky a, i, ani, nebo, či vyjadřují jiný význam než pouhé sloučení, píše se
před nimi čárka; např. Kouření je drogová závislost, a ne pouhý zlozvyk. -- Některé zelené
řasy nerozlišíme pouhým okem, ani mikroskopem. -- Je tato píseň v tónině durové, nebo
mollové? -- Často se diskutuje, zda měnit, či neměnit odborný název.

Čárkou se neoddělují:

složky několikanásobného větného členu spojené

a) spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím: Ta práce byla pro něho koníčkem a
rozptýlením i zdrojem nového poznání. -- Dnes ani zítra nemohu přijít. -- Testy bývají
založeny na výběru jedné nebo několika odpovědí. -- Neumíme si už představit život bez
rozhlasového či televizního přijímače; podobně též jsou-li výrazy připojeny slučovací spojkou
a ve spojení s vytýkacími příslovci nebo částicemi a také, a rovněž, a zároveň i aj.; např.
Publikace podává popis, výklad a také hodnocení dynamických společenských procesů;

b) členy ustálených (často frazeologických) spojení, jako křížem krážem, staří mladí; rukama
nohama, zuby nehty; hory doly; dva tři lidé, před pěti šesti lety; daleko široko, sem tam,
nahoru dolů; hlava nehlava, cestou necestou; v zimě v létě, ve dne v noci; jakž takž, jakýs
takýs; čím dál tím více; chtěj nechtěj apod.;

c) přívlastky postupně rozvíjející, např. přední světová hokejová družstva; včerejší ranní
směna; omšelý starý borový kmen;

d) nesouřadná, i když stejnorodá příslovečná určení, např. letos v zimě; v lese na pasece,
vlevo nahoře;

e) údaje místa a času v datech, např.: V Praze (dne) 9. května 1985; Nové Město na Moravě 1.
10. 1987 apod.

Pozn. Přídavná jména, která stojí vedle sebe, mohou mít dvojí významovou platnost: buď jsou
složkami několikanásobného přívlastku (oddělují se čárkou), nebo jsou složkami přívlastku
postupně rozvíjejícího (a čárkou se neoddělují), např. druhá, závažná otázka (druhá otázka je
závažná) vedle druhá závažná otázka (závažná otázka v pořadí druhá). Někdy je odlišení
několikanásobného přívlastku od přívlastku postupně rozvíjejícího obtížné. Je-li možné pojetí
obojí, užití čárky záleží na pisateli, např. dlouhé černé vlasy i dlouhé, černé vlasy; starý
kamenný dům i starý, kamenný dům.

II. Čárkou se oddělují větné členy i jiné výrazy jen volně připojené nebo do věty vložené (v
mluveném projevu bývají zpravidla jejich hranice vyznačeny intonací a pauzami).

1. Závazně se odděluje

a) výraz, který tvoří s členem předcházejícím volné přístavkové spojení. Je k němu buď prostě
přiřazen, nebo je přístavkový vztah vyjádřen výrazem spojovacím. Do přístavkového spojení
vstupuje jako jeho druhá složka slovo nebo slovní spojení, které označuje

aa) stejnou skutečnost jako předcházející člen:

Např.: Maminka, chudák, zůstala na všechno sama. -- Nežárka, přítok Lužnice zprava, je
dlouhá 85,5 km. -- Kongres se konal v Sofii, hlavním městě Bulharska. -- Koupil to lacino, za
pár korun. -- Vracel se do republiky, domů. -- Nový technologický postup, totiž lisování
bočních dílů, podstatně urychluje práci. -- Psal to včera, tj. v pondělí. -- Stupně jsou
originálně zpevněny, a to dřevěným pražcem;

Pozn. 1. Jestliže je první složkou spojení vlastní jméno, chápe se toto spojení jako volné a
druhý člen se vždy odděluje čárkami: Bedřich Smetana, zakladatel české národní hudby, se
narodil v Litomyšli. Jako těsné se obvykle chápe spojení titulu a jména: přednosta kliniky
profesor MUDr. Jiří Novák.

Pozn. 2. Výrazy spojené spojkami vyjadřujícími totožnost (neboli, čili, aneb) se čárkou
neoddělují, např. skladba neboli syntax; chlorid sodný čili kuchyňská sůl; Fidlovačka aneb
Žádný hněv a žádná rvačka.

ab) výčet toho, co předcházející člen označuje souhrnně:

Např.: Mými prvními přáteli byly její tři děti, Jenda, Mařka a Pepík. -- Máme tu potřebné
místnosti, tedy byt i ateliér, konečně pod jednou střechou. -- Kysličník rtuťnatý se teplem
rozkládá na dvě nové látky, totiž (tj.) na rtuť a na kyslík;

ac) shrnutí toho, co bylo v předcházejícím členu vypočteno: Např.: Výstava potěší dospělé,
mládež, děti, zkrátka (krátce řečeno, slovem, tedy...) každého. -- Vagony jsou určeny k
přepravě uhlí, rudy, štěrku, prostě sypkých substrátů;

ad) část celku označeného předcházejícím členem, která je uvedena jako příklad, hlavní
složka atp.:

Např.: Většina oceněných výrobků, například (mimo jiné...) konfekce, je však zatím určena
pro vývoz. -- Ve vodách, zejména (především, zvláště...) v moři, se vznášejí miliony
drobných živočichů. -- Velké nároky na zásobování vodou mají průmyslové a hustě zalidněné
oblasti, jako Podkrkonoší, Ostravsko, Kladensko a velká města;

Pozn. Jestliže výraz uvozený spojkou jako omezuje významový rozsah předcházejícího členu,
jde o těsný vztah, takže se čárka nepíše: Jazyky jako čeština a latina mají velmi rozvinuté
skloňování a časování.

b) osamostatněná část výpovědi: ta je

ba)ve větě zastoupena zájmenným výrazem:

Např.: Plevel, ten se nedá tak snadno vyhubit. -- Domino, šachy, dáma, toho jsme se nahráli! -
- Chodit do lesa na houby, to byla jeho radost. -- On neměl nikdy dost, ten chamtivec! -- Byla
to perná práce, přesvědčit ho;

bb) k větě připojena výrazem spojovacím:

Např.: Dotazník vyplňte ve všech rubrikách, a to na stroji. -- Byl taky v Paříži, dokonce
dvakrát. -- Rodiče nám pomohli, ale neochotně. -- Nakonec všechno snědl, i když s nechutí;

c) vokativ (5. pád):

Např.: Děti, pomozte babičce! -- Letní ty noci zářivá, jak tebou srdce okřívá! -- Chci se ti,
milý příteli, svěřit se vším;

d) volný přívlastek (tj. rozvitý shodný přívlastek stojící za nadřazeným podstatným jménem,
který nezužuje jeho významový rozsah). Vyjadřuje se nejčastěji přídavným jménem, někdy
infinitivem:

Např.: Tato kniha, vydaná ještě před válkou, patří k autorovým nejlepším pracím. --
Probíráme teď katalyzátory, urychlující chemické reakce. -- Okouzleně hleděl na Hradčany,
kralující pražskému panoramatu. -- Měla takový nepříjemný zvyk, stále mluvit jen o sobě;

Pozn. Volný přívlastek přináší informaci víceméně samostatnou, takže ji lze beze změny
smyslu přesunout do výpovědi jiné. Např.: Tato kniha patří k autorovým nejlepším pracím.
Byla vydána ještě před válkou.

Odlišení přívlastku volného od těsného je někdy věcně důležité, takže na interpunkci záleží,
zda čtenář správně pochopí obsah výpovědi. Např.: První Smetanovou operou, napsanou na
libreto K. Sabiny, jsou Braniboři v Čechách (tj. jeho první operou vůbec), ale První
Smetanovou operou napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička (tj. první z těch, jejichž
libretistkou byla E. Krásnohorská).

Rozdíl mezi přívlastkem volným a těsným závisí někdy na značně širokém kontextu. Proto je
možno psát oběma způsoby např. Na horním toku Otavy jsou rozlehlé šumavské lesy(,)
poskytující řece dostatek vody. -- Velké dělnické bouře(,) spojené s rozbíjením strojů(,)
propukly v Praze v r. 1844.

e) volný doplněk, vyjádřený podstatným jménem ve 4. pádě, nebo v 1. pádě:

Např.: Na kameni sedí pěnkava, hlavičku na stranu. -- Procházíval se po parku, knihu vždy v
ruce. -- Získal si, chlapec tehdy ještě ne devítiletý, obdiv a vážnost dospělých;

f) citoslovce:

Např.: Ach, jak je tu krásně! -- Haló, počkejte! -- Propána, kam jsme se to dostali!

Pozn. Následuje-li po citoslovci ještě jiný, důraznější výraz zvolací, s kterým citoslovce tvoří
jediný rytmický celek, spojení se čárkou neodděluje, např. Ó kéž by už zavládl na světě mír!
Čárkou se též neodděluje citoslovce, pokud je větným členem, např. Ze všech stran se ozývalo
hromové hurá. -- Kočka vtom hop z pece dolů.

2. Některé členy je možné (ale nikoli nutné) čárkou oddělit, chápe-li pisatel informaci, kterou
výrazy přinášejí, jen jako doplňující, dodatečně připojenou atp., zejména jde-li o výraz

bohatěji rozvitý nebo rozšířený (tvoří tedy samostatnější rytmický celek). Čárkou lze tedy
oddělit:

a) vsuvku, pokud si uchovává větnou povahu:

Např.: Zašlete nám(,) prosím(,) svůj nejnovější ceník. -- Tato věc je(,) upřímně řečeno(,)
velmi nepříjemná. -- Je to(,) celkem vzato(,) zbytečné;

b) doplněk vyjádřený

ba) přechodníkem:

Např.: Zanechav za sebou doširoka otevřené dveře(,) vyšel do polí. -- Schoval se v
nejtemnějším koutě, tiše sténaje a zatínaje si nehty do dlaní;

bb) příčestím nebo jmenným tvarem přídavného jména:

Např.: Požehnáním přátel provázena, odjela na venkov. -- Tady v té chýši jsem ležel,
nemocen na smrt a sám jako postřelená kočka;

Pozn. Oddělit čárkou však není možno takový doplněk, jehož vypuštěním by se stala věta
neúplnou. Proto se píše jen: Cítil se oklamán rodinou, přáteli, celým světem. -- Vypadala
potěšena blahopřáními a dalšími pozornostmi.

Nerozvitý doplněk zůstává obvykle bez čárky: Odešel nerozloučiv se. -- Vyvázli jsme živi. --
Doběhl do cíle pátý. -- Zelenina je zdravá syrová.

c) dodatkově připojený větný člen:

Např.: Tatínka vzali četníci, kvůli letákům. -- Petr pečoval o babičku, léta. -- Seděl v té chvíli
na zahradě a četl, snad nějakou detektivku. -- Pracoval v novinách, jako korektor. Dodatkově
lze v podstatě připojit každý další větný člen, ale jen v případě, že i bez něho by věta byla
mluvnicky úplná.

Středník

Středník (;) stojí svou platností mezi tečkou a čárkou. Neosamostatňuje úseky jazykového
projevu do té míry jako tečka, ale nahrazuje hlubší, výraznější předěly než čárka. Proto se ho
užívá tam, kde chceme naznačit různé stupně obsahové souvislosti mezi částmi výpovědního
celku. Bývá to zvláště

1. mezi souřadně spojenými větami hlavními anebo mezi souřadně spojenými souvětími,
zejména v souvětích složitějších:

Např.: Krasobruslení má stále své příznivce; svým důrazem na počet i obtížnost skoků však
již výrazně změnilo svůj charakter. -- Hnědé uhlí se těží lomovým způsobem v okolí města
Sokolova; spaluje se v místních elektrárnách, lisují se z něho brikety, slouží k výrobě plynu a
rozváží se do jiných částí republiky;

2. mezi souřadně spojenými výrazy, zejména při výčtu, je-li třeba členit ho na větší skupiny:

Např.: Do skupiny západoslovanských jazyků patří: čeština a slovenština; horní a dolní
lužická srbština, polština; vymřelá polabština a pomořanština. (Viz také kap. Psaní velkých
písmen, § 103.)

Otazník

Otazník (?) je znaménko pro označení otázky.

1. Píše se na konci tázacích výpovědí, ať mají formu věty, souvětí, nebo samostatného výrazu
nevětného.

Např.: Přihlásíš se do soutěže? -- O čem se včera jednalo? -- "Kdo souhlasí s návrhem?"
zeptal se Jindra. -- Kam na dovolenou? -- Co je třeba dělat, abychom odstranili všechny tyto
překážky? -- Jaká jsi, mladá generace? -- Jak chápat hudbu, jak vychovávat hudebníky? --
Opravdu? -- Zítra?

2. Uvnitř věty se někdy píše otazník v závorkách. Naznačuje se jím pochybnost o tom, zda
předcházející výraz je tu na místě, anebo o platnosti předcházejícího tvrzení.

Např.: Mluvívá se o nadčasových, věčných (?) mravních hodnotách.

Pozn. Za otazníkem se tečka a zpravidla ani čárka nepíše. Např.: "Co to?" obrátil se na
přítomné, "co se zase stalo?" -- Kdy přijdeš? zeptal se. -- Na druhý pád se ptáme otázkami
koho? čeho? čí?

Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za
otazníkem ještě čárku, např.: Zeptala se již po několikáté: Co bylo ve škole? Máš nějaké
úkoly?, a když nedostala odpověď, rozzlobila se.

Vykřičník

Vykřičník (!) je znaménko pro naznačení výrazné zvolací povahy výpovědi.

Píše se:

1. Na konci výpovědí, které jsou tvořeny samostatným citoslovcem, oslovením v 5. pádě nebo
jiným výrazem neslovesným, pokud má výrazně zvolací ráz.

Např.: Hej! -- Haló! -- Kolegyně a kolegové! -- Milá maminko! -- Konečně! -- Ticho! --
Pomoc!

2. Na konci vět rozkazovacích a přacích, jestliže chceme dát rozkazu nebo přání zvláštní
důraz.

Např.: Mlč! -- Pojď honem, Jirko! -- Na brzkou shledanou! -- Stát! -- Mlčíš už! -- Umět tak
zpívat! -- K poctě zbraň!

3. Na konci vět oznamovacích, jen mají-li výrazný zvolací ráz.

Např.: S tím nechci mít nic společného! -- Ta kniha je velmi zajímavá!

Zvolací ráz bývá často naznačen citovými částicemi, např. Je to ale krása! -- Vždyť jsem po
celý život čekal na tuto příležitost!

Pozn. Za větou s 5. pádem, s citoslovcem nebo se slovesem v rozkazovacím způsobu se píše
vykřičník, jen má-li ráz zvolací. Jinak píšeme tečku: To není správné, Karle. -- Ach, to je
omyl. -- Tak pojďme.

4. Uvnitř věty se někdy užívá vykřičník v závorkách. Vyjadřuje se tím nesouhlas, údiv apod.

Např.: Síla ženy rovná se asi polovině (!) síly muže.

Pozn. Za vykřičníkem se tečka a zpravidla ani čárka už nepíše.

Např. "Je to ale krása!" zvolal. -- Očekával jsem aspoň trochu nostalgie z loučení, ale on
pouze zvolal: Tak ahoj! a než jsem se nadál, byl pryč.

Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za
vykřičníkem ještě čárku. Např.: Kolikrát jsem ti radil: Dej si pozor!, ale nadarmo. -- Řekl:
"Na shledanou!", i když věděl, že se už nevrátí.

Dvojtečka

Dvojtečka (:) uvozuje část textu (nadvětný, větný nebo nevětný výraz), která svým obsahem z
předcházející části vyplývá nebo ji rozvádí, doplňuje atp. Píše se:

1. Mezi uvozovací větou a přímou řečí (a též tzv. nevlastní přímou řečí).

Např.: Táta říká: "Pojeď se mnou, je to krásná cesta dvěma lesy." -- Lékař se usmál:
podíváme se.

Pozn. Je-li uvozovací věta vložena do přímé řeči, neodděluje se dvojtečkou, nýbrž čárkou:
"Odpusťte," řekl, "rád bych se vás na něco zeptal."

2. Za větami, které uvozují citát.

Např.: V současném světě technických vymožeností nezapomínejme na Čapkova slova:
"Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým."
Za nevětnými výrazy uvozujícími citát se dvojtečka zpravidla nepíše, zejména ne tehdy, je-li
citát v uvozovkách nebo je-li odlišen typem písma.

Např.: Heslem tělovýchovy se stalo Tyršovo "V zdravém těle zdravý duch".

3. Za větami nebo výrazy, které uvozují výčet povahy přístavkové.

Např.: Severočeský kraj se dělí na tři oblasti: severočeský hnědouhelný revír, zemědělsko-
průmyslový jih a průmyslový severovýchod. -- Ústrojí smyslové: 1. oko, 2. ucho, 3. ústrojí
čichové, 4. ústrojí chuti, 5. ústrojí hmatu.

4. Mezi předtiskem (označením rubriky) a vlastním údajem na obchodních a úředních
formulářích apod.

Např.: Jméno a příjmení (vypište strojem nebo hůlkovým písmem): Karel Novák.

5. Někdy se odděluje dvojtečkou doložení, vysvětlení, odůvodnění uvedené skutečnosti (ve
smyslu výrazů "totiž", "tj.", "a to", "neboť" apod.).

Např.: Není už o čem uvažovat: všechno je logické a jasné.

O tom, kdy se píše po dvojtečce písmeno velké a kdy malé, viz kap. Psaní velkých písmen, §
102 a 103.

Uvozovky

Do uvozovek, tj. mezi uvozovací znaménka, se dávají ty části projevu, které doslovně
citujeme nebo které chceme z různých důvodů od ostatního textu odlišit. Do uvozovek se tedy
dává:

1. Přímá řeč, popřípadě jednotlivé úseky přímé řeči oddělené větou uvozovací.

Např.: "Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři," pravil pan Rybka rozechvělým hlasem. Pan
komisař si svítil elektrickou lampičkou. "Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí." -- "Já
bych chtěl jenom vědět, kam se poděl."

2. Doslovné citáty.

Např.: "V nouzi poznáš přítele," říká naše přísloví. -- "Proto budiž učitelům zlatým
pravidlem," říká Komenský, "může-li něco býti vnímáno najednou více smysly, budiž to
předváděno více smyslům." -- U Jiřího Wolkra smrt "není zlá", je jenom "kus života těžkého",
protože není osamocením člověka. -- Tvé včerejší "ano" neznělo příliš přesvědčivě.

3. Někdy se též do uvozovek dávají:

a) přesné názvy (tituly) knih, skladeb, filmů, článků atp., avšak jen tehdy, žádá-li to
zřetelnost; bývá to hlavně u názvů delších, aby se zabránilo jejich splynutí s ostatním textem.

Např.: "Co by to bylo, kdyby to byla láska" je kniha od J. Kostrhuna, "Dívka, na které
nezáleželo" od P. Francouze. -- Vyslechli jsme symfonii "S úderem kotlů" od J. Haydna;

b) výrazy z cizího prostředí, dále výrazy, od nichž se autor distancuje z důvodů obsahových,
stylových, z důvodů spisovnosti apod.

Např.: "Klasický" tlumič je vzhledem ke své konstrukci schopen zachytit poměrně úzký
rozsah kmitočtů zvukových vln;

c) výklady významů slov.

Např.: Sloveso abstenovat znamená "zdržet se hlasování";

d) výrazy, jichž se záměrně užije v jiném (nejčastěji opačném) významu, než který je
obvyklý; mnohdy bývají míněny ironicky.
Např.: Známe jeho "nezištnost". -- To tedy byl opravdu "úspěch".

Uvozovky a jiná rozdělovací znaménka

Je-li v uvozovkách celá věta, píšou se příslušná interpunkční znaménka (tečka, čárka,
vykřičník, otazník) na konci této věty před druhým uvozovacím znaménkem.

Např.: Zeptal se ho: "Na co myslíš?" -- "Vrať se zpátky," zavolal. -- Podivila se: "Proč bys
tam nešel?"

Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se uvozovkami dole i nahoře
každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku,
čárku atd. Např.: "A to všechno," povídá Jarmila nahlas, "je mou vinou." Jestliže se do
výpovědi začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací
znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník.

Např.: Masaryk často zdůrazňoval, že "demokracie je názor na život", že je uskutečnitelná jen
tam, "kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu".

Pomlčka

Pomlčka (--) naznačuje větší přestávku v řeči nebo od sebe výrazně odděluje části projevu.
Píše se zejména:

1. Má-li se naznačit, že výpověď není ukončena. To bývá, když se mluvčí úmyslně odmlčí,
např. proto, že si náhle uvědomí nevhodnost toho, co chtěl říci, nebo že nenachází vhodný
výraz nebo obsahovou souvislost apod.

Např.: Už toho mám opravdu dost, ty -- No, ujde to s nimi; někdy ovšem -- ale co dělat, vždyť
jsme my také lepší nebyli.

2. Místo čárky, chceme-li vyznačit výraznější oddělení:

a) vsuvky; např.: Lidé celého světa -- žádný národ nevyjímajíc -- touží po míru;

b) osamostatněné části výpovědi; např.: Chodit do lesa na houby -- to byla jeho radost. Hory a
oceán -- to jsou dva živly, jichž je plna jeho poezie;

c) vlastního jádra sdělení, na které se tím zvlášť upozorňuje; např.: Malebnými údolími,
pestrými loukami, lesními zákoutími, kolem skalnatých strání a vrchů prodírá se bublající
potok -- Kačák. Chlapík se díval potměšile, uhýbal -- nestál o konkurenci;

d) někdy se pomlčka užívá i v souvětích souřadných, v nichž poměr mezi jednotlivými větami
není vyjádřen spojkou; např.: Slova povzbuzují -- příklady táhnou.

3. V heslech, nápisech, průpovědích atp.

Např.: Kniha -- přítel člověka. Zdravě -- chutně -- hospodárně.

Tři tečky

1. Tři tečky (...) za větami, mezi úseky anebo jednotlivými slovy ve větě naznačují řeč
přerušovanou (vzrušenou, přerývanou apod.).

Např.: Pak se přece jenom zmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou,
chraplavě koktal: "Vaši... vaši... spolužáci... byli zatčeni... Jaké... absurdní... nedorozumění...
moji... moji žáci..."

2. Na konci výpovědi naznačují tři tečky někdy její citové vyznívání anebo zámlku.

Např.: Peníze nebo jídlo... O čem může chudý člověk mluvit! -- Já jsem také nejednou na vás
vzpomněla, že snad byste..., ale to jsem jen tak vzdechla.

V platnosti odst. 1 a 2 může být i pomlčka (viz § 141).

3. V citátu se třemi tečkami naznačuje, že se vypouští některá jeho část, protože není pro daný
účel důležitá.

Např.: Masarykovi se význam krásné literatury jeví v tom, že "veliké masy národní přijímají z
umění ... své ideály mravní a sociální".

4. Třemi tečkami se ve výčtu naznačuje, že není úplný. Např.: Od kmene přítomného se tvoří
jednoduché tvary určité, např. dělám, děláš, ...; dělej, ...

Pozn. Tři tečky nemají členicí funkci, proto užijeme za nimi ještě náležitého členicího
znaménka tam, kde je to pro pochopení větné stavby nutné (kromě tečky).

Závorky

Do závorek se dávají větné nebo nevětné výrazy, které jsou do výpovědi volně vloženy,
popřípadě které nejsou součástí vlastního projevu. Závorky mohou mít různou podobu, např.
() // [] <>. Dáváme tedy do závorek:

1. Vložené výrazy, kterými vysvětlujeme, objasňujeme nebo doplňujeme obsah výpovědi.
(Místo závorek se někdy mohou použít i pomlčky, anebo i čárky.)

Např.: Hornictví dodává průmyslu jednak zdroje energie (uhlí černé a hnědé), jednak důležité
suroviny. -- Příslovečné určení blíže určuje místo (na otázky kde? odkud? kudy? kam?),
způsob (na otázky jak? jakým způsobem?) a příčinu (důvod a účel) (na otázku proč?).

2. Často též výrazy, které nenáleží k vlastnímu projevu, jako např. scénické poznámky v
divadelních textech, jméno autora, výrazy ohlasu u posluchačů při zápisu řeči apod. (potlesk,
projevy nevole, poznámky).

Např.: Ano, je a musí být jedna základní etika pro všechny lidi stejná; ale tuto základní etiku
neskládá žádný filantrop, nýbrž všichni lidé dohromady svým denním a pracovním životem.
(Potlesk) -- Nebát se a nekrást! (T. G. Masaryk)

Pozn. V jazykových příručkách se v hranatých závorkách uvádívá výslovnost. Např.: causerie
[kózrí].