Věta jednoduchá
Jan Vlachý
obsahuje pouze jeden predikát
zabývá se jí syntax
existují různé modely pro schematický popis věty jednoduché
dvoučlenná (část přísudková + část podmětová) x věta jednočlenná (pouze část přísudková nebo pouze podmětová (větný ekvivalent))
Klasický přístup
Větné členy
- nejmenší syntaktické jednotky
predikát - základní, vyjadřuje nějaký znak subjektu
verbální - vyjádřený verbem (jednoduchým nebo složeným tvarem nebo taky s modálním nebo fázovým verbem) nebo interjekcí (Vrabec frnk do křoví.)
nominální - hlavní část je jméno
se sponou (kopula) (verbonominální)
bez spony (nominální) (Sliby chyby.)
subjekt - druhý základní člen, původce nebo trpitel predikátu, zpravidla vyjádřen jménem v nominativu
vyjádřený
nevyjádřený - je zřejmý z kontextu, ve větě není vyjádřen
všeobecný - subjekt je nedůležitý, nevíme přesně, kdo to je (Dostali nové zboží. Říkali to v rozhlase.)
expletivní - když se v přísudkové větně jednočlenné “doptáváme” na subjekt (“(To) prší.” “Je to pravda”), není to subjekt v pravém slova smyslu
objekt - rozvíjí predikát, označuje člen dějem zasažený
v prostém pádu
v předložkovém pádu
adverbiále - na predikátu, vyjadřuje bližší okolnosti děje
loci
modi
míry
zřetele
prostředku
temporis
causae (příčiny)
účelu
podmínky
přípustky (i přes co?)
atribut - určuje význam substantiva; několikanásobný x postupně rozvíjející
podle kongruence
kongruentní
nekongruentní
za jménem
těsný - podstatná vlastnost, nelze vypustit, bez čárky
volný - lze vypustit, odděluje se čárkou
atribut verbální - vyjadřuje vlastnost jména během určitého děje
Větné vztahy + formální vyjádření
v syntaktické dvojici
predikace - vztah mezi predikátovou a subjektovou částí věty (základní stavební dvojice) (dvojčlenné), vyjádřeno kongruencí
determinace - mezi závislým a řídícím členem, jeden zpřesňuje druhy
kongruence - člen závislý se shoduje se členem řídícím v některých gramatických kategoriích
rekce - člen řídící určuje pád závislého jména
adjunkce - tvar členu závislého není určován členem řídícím, je mezi nimi pouze významový vztah
v syntaktické skupině (navzájem nezávislé větné členy)
koordinace - mezi navzájem nezávislými celky majícími platnost týchž větných členů, každý člen přitom označuje jinou skutečnost
kopulativní - mezi členy stejné funkce i významové závažnosti (a, i, ani, jak - tak, jednak - jednak)
gradační - jeden člen je závažnější než druhý (dokonce, ba i, nejen - ale i, nýbrž i)
adverzativní - člen se stejnou větnou funkcí, ale významově v rozporu (ale, avšak, nýbrž, jenže, sice - ale)
disjunktivní - členy nemohou platit souběžně, buď platí jeden, nebo druhý (nebo, buď - anebo, či)
kauzální - druhý člen je vysvětlením, proč nastala platnost prvního členu (neboť, vždyť, totiž)
konkluzivní - druhý člen uvádí něco, co plyne z významu členu prvního (proto, a proto, tedy, tudíž, a tak)
apozice - spojování dvou nebo více větných členů téže členské platnosti, označují tutéž skutečnost
Valence (co ji Dušková letmo zmínila)
valence = schopnost predikátu vázat na sebe určitý počet valenčních členů, a to v jistých tvarech; souhrn doplnění zleva a zprava se nazývá valenční pole
základové větné členy - členy, které jsou nutné pro doplnění predikátu (podmět, předmět, někdy příslovečné určení)
todo
valence
historie přístupů