Vojta Luhan

2002/2003

GY-BU

IV.A

Dějepis

Pravěk

Dějepis jako věda

Dějepis je společensko-vědní humanitní obor. Své poznatky získává z několika pramenů. Je to pramen hmotný, což jsou vykopávky (kostry, keramika, základy staveb), dále pramen písemný (soupisy panovníků, kroniky, legendy a záznamy), obrazový (mapy, malby v jeskyních) a konečně také pramen tradiční, který se přenáší z pokolení na pokolení.

Na konci 16. století vznikly pro užší specializaci jednotlivých historických oborů pomocné vědy historické. V průběhu 19. a 20. století se k původním osmi přidaly další. Dnes jich je zhruba 20.

Klasické pomocné vědy historické

Diplomatika - založena mnichem. Zkoumá listiny a písemnosti úřední povahy (akta). Tehdy byla psána převážně církví a šlechtou.

Paleografie - zkoumá vývoj písma. Jde o písmo knižní a psané. Nezabývá se písmem tištěným ani tesaným.

Chronologie - zkoumá způsoby měření času a časové míry.

Sfragistika - nauka o pečetích.

Heraldika - zkoumá erby a znaky. Ty měly většinou církev, šlechta a města, a to převážně ve středověku.

Genealogie - zabývá se rodokmeny.

Numismatika - nauka o mincích.

Metrologie - zkoumá míry, váhy a jejich vývoj.

Neklasické pomocné vědy historické

Epigrafika - nauka o rytém, tesaném a kresleném písmu.

Faleristika - nauka o vyznamenáních a řádech.

Vexikologie - zkoumá vlajky a jejich vývoj.

Papyrologie - zkoumá texty psané na papyru.

Kryptografie - nauka o šifrách a tajném písmu.

Kodikologie - zkoumá převážně středověké rukopisy a ověřuje pravost.

Knihověda - zabývá se tištěnými knihami. V Čechách byla první významná Trojanská kronika. Prvotisky se nazývají inkunábule.

Filingränologie - nauka o vodních znacích a jejich vývoji.

Archeologické výzkumy

Máme dva druhy výzkumů. Prvním je tzv. terénní, neboli hlubinná archeologie. Druhým je archeologie letecká. Při ní se nejprve zmapuje oblast z letadla. Může napomoci i to, že barva půdy je v určitém místě jiná.

Když se podaří něco v zemi objevit, musíme historický pramen podrobit kritice. Zkoumá se pravost a spolehlivost pramene a také se zařazuje podle doby. Archeologové pak provádějí heuristiku. To znamená, že hledají v lokalitě, kde byl pramen nalezen, další věci a shromažďují je. Při nalezení písemného pramene dochází k interpretaci (výklad a vysvětlení textu po stránce historické, logické a gramatické). Po analýze se historické prameny spojují a utřiďují - syntéza. Při nalezení máme právo na 10% ceny věci. Při neodevzdání věci hrozí trest.

Datování

Datování a určování doby, tzv. periodizace dějin, většinou začíná od nějaké významné události pro daný národ. Nejčastěji se jedná o událost s náboženským podtextem.

Křesťané tedy datují od narození Krista, Židé od stvoření světa (-3 761) a Arabové od útěku Mohammeda z Mekky do Mediny (24. 9. 622). Řekové pak datovali od 1. olympijských her (-776), Egypťané od prvního faraóna a Římané od založení Říma (-753). Ti nám zanechali Juliánský kalendář, který později přešel v Gregoriánský.

Paleolit

Pravěk se nám dělí podle způsobu zpracování nástrojů. Máme proto dobu kamennou (paleolit), dobu měděnou (chalkolit), dobu bronzovou a dobu železnou.

Paleolit se nám ještě dále dělí na nejstarší (2 miliony - 600 000 př. n. l.), starý (600 000 - 250 000 př. n. l.), střední (250 000 - 40 000 př. n. l.), mladý (40 000 - 10 000 př. n. l.). Pak máme mezolit (10 000 - 5 000 př. n. l.), neolit (5 000 - cca 4 000 př. n. l., pouze Evropa) a eneolit (4. tisíciletí).

Během pravěku se také začal vyvíjet člověk, který se vyvinul až do dnešní podoby.

1) Australopithecus (5 - 0,6 mil. let př. n. l.)

Jeho pozůstatky byly nalezeny v Africe i Asii. Celkem je známo pět druhů.

2) Homo Habilis (2,3 - 1,7 mil. let př. n. l.)

Je to fylogeneticky nejstarší druh člověka. První nálezy byly v Olduvaiské rokli (Tanzanie) mezi lety 1959-63.

3) Homo erectus a) starší skupina (1,6 - 0,7 mil. let př. n. l.)

b) mladší skupina (0,7 - 0,35 mil. let př. n. l.)

a) poddruhy: Homo erectus modjokertensis (Jáva)

Homo erectus lantianensis (Čína)

Homo erectus heidelbergensis (SRN)

Homo erectus leakeyi (Tanzanie)

b) poddruhy: Homo erectus erectus (Jáva)

Homo erectus pekinensis (Čína)

Homo erectus mauritanicus (Alžír)

Homo erectus paleohungaricus (Maďarsko)

Homo erectus bikinglebensis (SRN)

Dle nálezů kamenných nástrojů, žil homo erectus i na území ČR.

4) Homo sapiens (před 300 - 250 tisíci let)

Žil v Evropě, Africe i Asii.

Poddruhy: Homo sapiens steinheimensis (Německo, Anglie, Francie)

Homo sapiens neanderthalensis (před 70 tis., Nenderthal)

Homo sapiens palestinensis (Izrael, Irák, Turecko)

Homo sapiens sapiens (-40 000, Dolní Věstonice, Altamira, Cromagnon, Afrika, střed, jih a východ Asie, celá Evropa)

Paleolit je nejstarší historické období. Překrývá se s fází čtvrtohor zvanou pleistocén. Je typický střídáním dob ledových a meziledových. Poslední ledovce ustoupily zhruba před 10 tisíci lety a nastoupil holocén. Hospodářství bylo přisvojovací (kořistnické) - sběr, lov, rybolov. V neolitu pak začalo produktivní hospodářství, které spočívalo v zemědělství, chovu dobytka a celkové domestikaci.

Nejstarší paleolit

Nejobvyklejším druhem člověka byl Homo habilis, před ním byli ještě Australopithékové. Nálezy hlavně v Keni, Olduvaiské rokli v Tanzanii a v Indonésii na Jávě. Nástroje byly vyráběny otloukáním kamene o kámen (štípáním). Lidé žili volně v přírodě, v jeskyních a pod skalními převisy.

Starý paleolit

Hlavní vývojový druh člověka byl Homo erectus. Nálezy jsou ve střední Evropě v SRN, v Africe, Francii, Maďarsku, Číně a Indonésii. V Přezleticích u Prahy je naleziště lebečních části. Nástroje jsou již dokonalejší a jsou kamenné nebo kostěné. Objevují se sekáče a pěstní klíny. Začalo se používat ohně, ale lidé ještě nevěděli, jak ho rozdělávat. Žili v tlupách, kde se dorozumívali zvuky a posunky. V Africe v některých tlupách existoval i kanibalismus. Lovila se převážně menší zvěř a lidé si stavěli primitivní příbytky.

Střední paleolit

Objevuje se člověk Homo sapiens steinheimensis a neanderthalensis. Zpracování kamene je již na vysoké úrovni, úštěpová technika. Vyrábí se např. sekery, hroty, rydla, nože, palice a škrabadla. Jsou známy první doklady o pohřbívání mrtvých. Ti jsou pohřbeni ve skrčené poloze na boku - - neanderthálská podoba pohřbu. Lidé již umějí rozdělat oheň a domlouvají se artikulovanou řečí.

Mladý paleolit

Objevuje se člověk Homo sapiens sapiens. Ten se vyskytuje po celém světě, u nás je to oblast Pálavských vrchů (Pálava, Dolní Věstonice). Podle nalezišť v Cromagnonu na jihu Francie je člověk homo s. s. cromagnonského typu. Žilo se ve velkých tlupách a společně se lovily stáda zvěře (mamuti, nosorožci). Řeč je již vyvinutá. V tlupách se začínají dělit činnosti, až do eneolitu přežívá matriarchát. Žilo se v jeskyních nebo dřevěných chatách chráněných kůžemi. Mrtví byli pohřbíváni s kostmi zvířat, nástroji, ozdobami a jídlem. Objevují se doklady umělecké činnosti, jako třeba obrazy zvířat ryté do kostí nebo malované na stěny jeskyní. Z hlíny se vyráběly sošky žen, později zvířat.

Mezolit

Díky ústupu severského ledovce nastalo oteplení, zvedly se hladiny oceánů a světových moří a kontinenty nabyly dnešní podoby. Pěstují se více rostliny, jsou to poslední fáze přisvojovacího hospodářství. Největší změna v tomto směru nastala na Předním východě, kde mezolit přeskočili a byl rovnou neolit. Zmizela stáda velkých savců, Evropa se zalesňuje. Lidé už tolik neputují za zvěří a začínají se usazovat. Žijí v dřevěných příbytcích, které byly zakrývány vydělanou kůží zvířat. Počátek domestikace. Nálezy lodí, udic a harpun dokládají rybolov. Nástroje jsou však pořád kamenné.

Neolit

Vyznačuje se změnou způsobu hospodářství na produktivní. To znamená, že se pěstovaly obiloviny, luštěniny, rýže, proso…, choval dobytek a domestikovali zvířata - vepři, ovce, kozy, skot. V střední Asii byli domestikováni koně, v Turkestánu a jižní Arábii velbloudi. V Jižní Americe se začala pěstovat kukuřice a tykve, domestikovala se lama.

V této době se začaly stavět velmi dlouhé domy (až 40 m, šířka 7m). Ty na našem území můžeme nalézt v Bylanech a Mohelnici u Zábřehu na Moravě. Nejvýznačnější kultury rozdělujeme podle keramiky. Máme kulturu s lineární keramikou, kulturu lengyelskou s malovanou keramikou, bronzovými ozdobami a soškami žen (Maďarsko), kulturu potisklou (východní Slovensko), vypíchanou (s vypíchanou keramikou) a kulturu se šňůrovou keramikou. Naleziště jsou v Bylanech u Kutné Hory, v Praze-Bubenči a v Mohelnici. Utváří se občiny, což jsou vesnice založené na příbuzenských vztazích. Přetrvává matriarchát.

Kámen se opracovává hlazením a vrtáním. Vznikají první srpy, jednoduché mlýnky, nádoby na potraviny a první a první tkaní textilek ze lnu. Používá se ždáření, což je vypalování lesů pro vznik zemědělské půdy.

Chalkolit a eneolit

V Evropě obývali neolitičtí zemědělci poměrně malé vesnice, ale na Předním Východě již vesnice nabývaly městského charakteru. K urychlení tohoto vývoje přispěl další objev - metalurgie, neboli získávání kovů z rud a jejich další zpracování. Nejstarším používaným kovem (vedle vzácnějšího zlata a stříbra) byla měď. Nové období bylo proto nazváno doba měděná neboli Chalkolit. Ten začal na Předním Východě díky příznivým klimatickým podmínkám (opakovaná sklizeň, ložiska kovů) již v 6. tisíciletí př. n. l. Měděné předměty byly ale vzácné, a proto byly ještě stále rozšířeny kamenné nástroje. Z toho důvodu se toto období v Evropě též nazývá eneolit (pozdní doba kamenná).

Vynález kola a používání oradla taženého párem dobytčat přispěly k růstu bohatství ve společnosti. Zmenšil se úhor a tím zvětšil výnos. Zpracování kovů prohloubilo dělbu práce, vznikla zvláštní vrstva řemeslníků, kovolitců a kovotepců. Přibývaly i další profese (specializace). Kovy se však někdy musely převážet i na větší vzdálenost. To vedlo k rozvoji obchodu a vzniku vrstvy obchodníků. Růst bohatství prohluboval sociální rozdíly, o čemž svědčí vybavení hrobů. Zintenzivňovaly se kontakty mezi různými oblastmi. Někdy přátelské, někdy nepřátelské (snaha obohatit se na úkor sousedů), z čehož vznikaly války. Výhodně položené vesnice se proto távaly středisky oblastí a byly opevňovány. Vznikala města.

Ze starších svatyň se stávaly chrámy, což mělo za následek vznik nové vrstvy kněžstva. Díky tomu na Předním Východě vznikly ve 4. století př. n. l. nejstarší státy. Zároveň v eneolitu docházelo k posilování mužů ve společnosti a v rodině, hovoříme o patriarchálním uspořádání. Žena byla více omezována na působení v kruhu rodiny, ale podržela si postavení v kultu. Růst významu muže vyplýval z jeho úlohy ve výrobní činnosti (pečovali o stáda, orali, zpracovávali kovy a obchodovali) i při obraně proti nepřátelům.

V Evropě byly měděné předměty až ve 4. tisíciletí. Proto byly některé rysy stejné jako na Předním Východě, ale v mnohém se evropský eneolit odlišoval. Řidší osídlení mělo za následek vesnický charakter lidských sídel. Ta byla hospodářsky relativně soběstačná. Drsnější klimatické a přírodní podmínky bránily větší produktivitě zemědělství. Kvůli nedostatku nalezišť měděných rud převažuje používání kamenných nástrojů. Rozvoj specializovaných řemesel a obchodu byl pomalejší. Kvůli omezeným zdrojům růstu lidského bohatství tedy nevznikly velké sociální rozdíly.

I přes výše uvedené přinesly početné eneolitické kultury Evropě mnoho nového. V 4. tisíciletí se např. rozšířil kulturní komplex nálevkovitých pohárů, který sahal od Nizozemska přes jižní Skandinávii až na západní Ukrajinu. Tvůrci této kultury tvořili vyspělou keramiku vyznačující se bohatstvím forem i ozdobných prvků, jemné kamenné i kostěné nástroje, ale i měděné předměty mezi nimiž vynikají šperky a ploché sekyrky. Rozvíjel se také (pomaleji, ale ano) dálkový obchod. Byla totiž poptávka po mědi, jantaru od Baltu, tvrdém a štěpném kameni (např. pazourek), který se často těžil v hlubinných dolech.

Pro eneolit (a počátek doby bronzové) v západní Evropě jsou typické tzv. megality, monumentální památky budované z velkých kamenů. Častým typem těchto staveb jsou dolmeny, které sloužily jako pohřební komory a zároveň jako místa kultu předků. Vysoké kamenné bloky svisle zasazené do země se nazývají menhiry. Někde se vyskytují ve velkém množství, jako např. v lokalitě Carnac v Bretagni, kde je jich v pravidelných řadách rozmístěno na 3 000. Jindy tvoří menhiry kruh, tzv. kromlech. Jejich uspořádání zřejmě souviselo s pozorováním astronomických jevů, které měly důležitou roli v kultu. Tvořily jakýsi kalendář v krajině - sluneční paprsky procházely v určité dny (při rovnodennosti a slunovratu) vymezeným místem stavby a v ty se pak konaly náboženské obřady. Např. Stonehenge v Anglii.

Ve 3. tisíciletí se v Evropě rozšířily dvě významné kultury. Byly to kultura se šňůrovou keramikou a kultura zvoncovitých pohárů. Šňůrová keramika byla zdobená otisky kroucené šňůry. Byla vytvořena indoevropskými kmeny a vyskytovala se převážně v severovýchodní, severní a střední Evropě. Mrtví byli pohřbíváni v mohylách a rozlišovala se u nich poloha ženy a muže, jejichž typickou zbraní byly kamenné sekeromlaty. Kultura zvoncovitých pohárů se do střední Evropy rozšířila ze západní. Navázala na kulturu předchozí.

Doba bronzová

Znalost bronzu, slitiny mědi a cínu, která měla lepší užitné vlastnosti než měkká měď, sahá na Předním Východě do 4. tisíciletí. Zde a v Egejské oblasti vznikly v době bronzové nejstarší civilizace a státy. Do Evropy přišel bronz až koncem 3. tisíciletí.

Nejvýznamnější archeologickou kulturou starší doby bronzové (asi 2300 - 1550 př. n. l.) byla ve střední Evropě kultura únětická, zvaná podle naleziště v Úněticích u Prahy. Sahala od středního Německa až do jižního Polska a na jihu do Rakouska. Byly velké sociální rozdíly. Někde se pohřbívalo ve skrčené poloze a s chudou výbavou, jinde byla zase výbava bohatá v tzv. knížecích mohylách. Některá sídliště byla opevněná. Nálezy zemědělského náčiní, velkých keramických zásobnic a kostí domácích zvířat (skotu, ovcí, koz a koní) svědčí o rozvinutém zemědělství. Měď se získávala z alpských oblastí, odkud přicházela v podobě tzv. hřiven. Kovolitci a kovotepci zhotovovali z bronzu propracované šperky a ozdoby (prsteny, náramky, jehlice, některé byly také z jantaru a ze zlata), zbraně (sekery, dýky) a nástroje. Vyspělá byla i keramika. Některé nástroje a zbraně se ale stále vyráběly z kamene a kostí (motyky,sekeromlaty).

Ve střední době bronzové (asi 1550 - 1300) se ve střední Evropě rozšířila mohylová kultura, zvaná podle pohřbívání do mohyl, které někdy měly kamennou konstrukci. Nově se objevují meče, hroty kopí a toaletní náčiní (břitvy, pinzety). Vedle kostrových pohřbů začali být mrtví spalováni.

Žárové pohřby pak převládly v mladší a pozdní době bronzové (asi 1300 - 750), kdy se rozšířily kultury popelnicových polí - spálené pozůstatky mrtvých byly nejčastěji ukládány do uren, případně jamek v zemi. V této době došlo k velkému přírůstku obyvatelstva, z čehož vyplývají časté války. Svědčí o tom nálezy vypálených opevněných sídlišť. O nejistých poměrech svědčí i v zemi ukryté bronzové poklady, které si jejich majitelé již nikdy nevyzvedli. Nově se mezi bronzovými předměty objevují i zbroje a nádoby z plechu. Známe některá kultiště. Doložen je též kanibalismus, který byl snad i rituální.

V době bronzové nejsme ještě většinou schopni určit etnickou příslušnost tvůrců jednotlivých archeologických kultur. Lze se však domnívat, že jimi byly převážně indoevropské kmeny, které však umíme pojmenovat pouze ve Středomoří (např. Italiky, Thráky). Více archeologických kultur můžeme spojit s konkrétními etniky v době železné. To umožňují zprávy řeckých a později římských autorů, kteří zanechali četná svědectví o životě kmenů a národů v sousedství antického světa.

Doba železná

Metalurgie železa byla na Předním Východě (zvláště v Malé Asii) známa již ve druhém tisíciletí a na jeho sklonku se odtud rozšířila do dalších oblastí. V Evropě se první železné nástroje objevily již koncem doby bronzové, počátkem 1. tisíciletí, běžnými se však staly až v 8. století, kdy nastala vlastní doba železná.

Železo bylo méně vzácné než bronz, neboť jeho zdroje byly mnohem hojnější, a proto jeho zpracování podněcovalo rozvoj místní řemeslné výroby a obchodu. Dostupnější železné nástroje přinesly větší efektivitu zemědělství a tím i větší bohatství ve společnosti. Z něj se dále odvíjel vznik kmenových náčelníků, jejichž moc rostla také v důsledku častých válek, kde bojovali v čele svých družin. Do boje jezdili na dvoukolých vozech tažených koňmi.

Ve starší době železné přichází na řadu Halštatské období (asi 750 - 400), zvané podle naleziště v Hallstattu v Rakousku (k bohatství tamních obyvatel přispíval solný důl, neboť sůl byla žádaným obchodním artiklem). Kultury halštatského okruhu najdeme od východu Francie po Karpatskou kotlinu až na severozápad Balkánu. Mezi jednotlivými oblastmi však byli rozdíly, jelikož tvůrci jednotlivých kultur byla různá etnika, z nichž některá lze pojmenovati. Na jihozápadě Německa a jihu Francie byli Keltové, jihovýchodně od Alp Illyrové.

Kmenoví vládci žili v opevněných hradištích, centrech poměrně rozsáhlých oblastí s vesnickým osídlením. Obklopovali se přepychem, který si s sebou brali i na onen svět (válečné vozy, zbraně, zbroj, zlaté a bronzové ozdoby a šperky). Byla již vysoká umělecká vyspělost - bronzové situly (vědra s držadlem), urny ve tvaru chýše, kultovní vozíky a idoly i keramika zdobená reliéfními postavami zvířat a lidí, bronzové a hliněné sošky zvířat. Tyto předměty se používaly při náboženských obřadech, dokládají úctu k nebeským božstvům, Měsíci a Slunci. Jsou doloženy rozsáhlé obchody s antickým světem (nálezy řecké malované keramiky a etruských bronzových konvic). Z napodobování těchto předmětů vznikl rozvoj místního umění.

Koncem 5. století př. Kristem vystřídala Halštatskou kulturu kultura laténská (podle naleziště La Tene ve Švýcarsku), která je nejvýznamnější kulturou mladší doby železné (v Evropě asi 400 - přelom letopočtu). Začala se vyvíjet koncem halštatského období v oblastech obývaných keltskými kmeny a rozšířila se během rozsáhlých nájezdů, které Keltové začali podnikat od počátku 4. století. V průběhu poměrně krátké doby ovládli rozsáhlé prostory od Španělska až po Balkánský poloostrov. Pronikli i do Británie, roku 387 vážně ohrozili Řím a o zhruba 100 let později napadli Řecko. Část z nich pronikla až do Malé Asie.

V posledních staletích před Kristem vytvořili Keltové velmi vyspělou kulturu, v níž se projevovali silné vlivy vyspělejšího Středomoří, s nímž evropské vnitrozemí spojovaly intenzívní obchodní vztahy. Na jih putovaly kovy (měď, cín, zlato), jantar, kožešiny atd. a na sever zase víno a kulturní zboží. Z obchodu i z rozvinutého zemědělství (železné radlice, kosy a srpy) bohatli opět především kmenoví náčelníci, kteří se obklopovali družinami bojovníků a s jejich pomocí ovládali v některých oblastech etnicky odlišné obyvatelstvo. Z 2. a 1. století před Kristem pak pochází výstavná sídla městského typu, tzv. oppida, která byla centry rozsáhlých oblastí. Mohutné kamenné zdi či valy obklopovaly velké prostory - největší oppidum na našem území Závist u Zbraslavi se rozkládalo na ploše 170 ha, oppidum Manching při horním Dunaji pokrývalo asi 380 ha. Oppida sloužila nejen jako útočiště pro obyvatelstvo okolních vesnic, ale soustřeďoval se zde i obchod. Platilo se zlatými a stříbrnými mincemi, které zde Keltové razili (Stradonice).

Pracovali tam též řemeslníci (vyspělé hutnictví železa i výrobky kovářů, kteří vyráběli např. pilky, vrtáky, pilníky, kladiva, dláta, sekyry atd.). Do hrobů bojovníků i kmenových vládců byly ukládány účelné zbraně (dýky, kopí, štíty a meče ve zdobených pochvách), do ženských hrobů krásné šperky a ozdoby (náhrdelníky, spony, náramky, prsteny) ze zlata, bronzu i železa. Kovové nádoby měly ušlechtilé tvary a bohatou výzdobu. Keramika se vyráběla na hrnčířském kruhu. Umělecká díla z bronzu byla ozdobná kování, sošky zvířat, lidských postav a masky (kult). Ve Francii jsou kamenné sochy větších rozměrů (netvor z Noves, který požírá člověka), ale je jich málo. U Keltů bylo velmi důležité náboženství - zvláštní kněžská vrstva Druidů. Obřady se konaly v posvátných hájích či okrscích obehnaných jednoduchými ohradami nebo příkopy.

Keltové vytvořili nejvyspělejší kulturu evropského pravěkého vývoje a dosáhli velkého mistrovství při zpracování kovů i dalších řemesel. Vývoj jejich společnosti dospěl na práh městské civilizace a pevnějších státních útvarů. Keltové ale podlehli. Koncem záporného letopočtu si území na západ od Rýna a na jih od Dunaje podmanili Římané, ve střední Evropě Keltové neodolali útokům Germánů ze severu a někteří z nich se uchýlili na římské území.

V době železné však vzkvétaly i některé kultury na Balkáně a v severním Černomoří, které byly ve styku s vyspělým řeckým světem. Byly to např. Skythové, kteří byli především kočovnými pastevci s velkými stády hovězího dobytka a koní. Někde byli i z části usedlí. Šlo o kmeny íránského původu, které v 8. až 7. století vytvořily v severním Černomoří mocný kmenový svaz, jehož vojenskou sílu se nepodařilo zlomit ani perskému vládci Dáreiovi I. Až útoky Sarmatů, kmenů rovněž íránského původu, donutily Skythy koncem 3. století př. Kr. stáhnout se na Krym, kde se udrželi až do 3. století po Kristu. Byli bohatí, o čemž vypovídají nálezy ve velkých mohylách (kurhonech) jako třeba koňské, ale i lidské oběti, zbroj, zlaté a stříbrné šperky, ozdoby a nádoby. Mezi jejich díly vynikají znázornění zvířat, i když skythští aristokraté měli v oblibě také práce řeckých umělců, kteří se snažili vyhovět jejich vkusu. Za šperky, malované vázy, víno a olej dodávali Skythové Řekům obilí, otroky a kožešiny.

Na území dnešního Bulharska žili thrácké kmeny. V 5. století zde vzniklo kmenové království Odrysů, kteří ovládli jiné thrácké kmeny. Po krátké makedonské nadvládě ve 2. polovině 4. století byla Thrákie opět samostatná, než koncem 1. století př. Kr. upadla do závislosti na Římě. Hojná naleziště rud zde podnítila rozvoj metalurgie - thráčtí řemeslníci vytvořili mnoho umělecky působivých zlatých a stříbrných šperků, nádob s reliéfní výzdobou a zbraní. Ve výzdobě hrobek vládců se uplatnily vlivy řeckého sochařství a malířství.

Doba římská

První čtyři staletí historického vývoje těch oblastí v Evropě, které nebyly součástí římské říše se označují jako doba římská, neboť to byl právě silný vliv vyspělé antické civilizace, který působil na kmeny žijící za hranicemi impéria. Nejvíce zasažena byla pochopitelně území při římských hranicích, kde docházelo k častým válečným střetům, ale vliv římské kultury se šířil po obchodních cestách daleko za hranice říše.

Z jižní Skandinávie se dále na jih v důsledku zhoršených klimatických podmínek na severu Evropy stěhovaly germánské kmeny. Žili ve vesnicích, kde se živili obděláváním polí a pastevectvím. Prožívali úpadek řemeslné výroby (keramika se např. přestala vyrábět na hrnčířském kruhu). Jak dokládá Tacitus, těžba rud a její zpracování a výroba železných předmětů zůstala někde v rukou Keltů poplatných Germánům. Prohlubovaly se sociální rozdíly díky bohatství z válečných výprav v germánských kmenech, kde se vyčleňovala bojovnická vrstva v čele s mocnými náčelníky. Dosvědčují to na jedné straně prosté žárové pohřby řadových členů kmene a na druhé straně kostrové pohřby s bohatou výbavou a milodary (časté zde byly luxusní předměty římského původu). Drobné germánské kmeny se postupně spojovaly v silné kmenové svazy, které často válčily mezi sebou a útočily na římské provincie, které je lákaly svým bohatstvím. Velké moci nabyli zejména Alamani, Frankové, Sasové, Langobardi, Vandalové nebo Gótové.

V prvních dvou staletích císařství se Římanům dařilo jejich útoky odrážet, avšak od 3. století pronikali Germáni ve stále větší míře na římské území, usazovali se zde a od 5. století zakládali samostatná království. Římská doba se uzavřela koncem 4. století po Kr., kdy nastalo tzv. stěhování národů - rozsáhlé kmenové přesuny, vyvolané tažením kočovných Hunů z východní Asie do Evropy. V 5. a 6. století se situace v Evropě v důsledku zániku západořímské říše a velkých migrací velmi proměnila - započal se vývoj, který vedl ke vzniku středověké Evropy.

Keltové

Na našem území se nacházeli od roku 400 př. n. l. až do doby, kdy byli podrobeni Germány. Nejstarší zmínky o nich pochází z Řecka (např. Herodotos použil výrazu země Caelticae, kterou umístil u pramenů Dunaje na sever od Alp). V 1. století př. n. l. o nich napsal správce Galie, Gaius Julius Caesar, Zápisky o válce galské. Jeho druhé dílo jsou Zápisky o válce občanské. Jde o kultury doby laténské podle jejich vojenského stanoviště ve Švýcarsku (viz mladší doba železná). Jejich vlast je Švýcarsko, západ Rakouska, východ Francie, jih Německa a Čechy. Na našem území založili několik oppid - Závist u Zbraslavi, Mšecké Žehrovice (svatyně a hliněná hlava keltského boha - kultovní místo), Stradonice (blízko Berounky), Podmokely (blízko Rokycan, keltský poklad - údajně 42 kg zlatých mincí), Hrazany u Jílového, Zvíkov a Třísov (u Českého Krumlova).

Jejich společenské rozvrstvení se dělilo na keltské vládce, bojovníky a speciální vrstvu kněží (Druidů). Ti ovládali řemeslníky, otroky a prosté obyvatelstvo. Keltové byli neustále napadáni Germány (Teutoni, Kimbrové, Markomané a Kvádové). Měli velmi rozvinuté šperkařství, u kterého používali zlatý prach z Otavy a Vydry (skleněné náramky). Železo těžili z Podkrušnohoří a Slánska a znali na 70 druhů kování (lopaty, podkovy…).

Starověk

Nejstarší orientální státy

Příčiny vzniku orientálních států

Nejstarší orientální státy vznikly na rozhraní 3. a 4. tisíciletí př. n. l. Vládl jim většinou silný panovník s aparátem a bohatstvím v půdě a dobytku. Podmínky pro vznik říše byli vodní tok, teplo a úrodná oblast.

Spojením Horního a Dolního Egypta vznikl kolem roku 3 000 př. n. l. (2 850) Egyptský stát v povodí řeky Nil. První panovník byl Menes. Mezopotámie (Meziříčí) zase vznikla okolo toků Eufratu a Tigridu. Starobabylónská říše vznikla okolo let 1 900 - 1 600 př. Kr. Indie vznikla v povodí Indu a Gangy a Stará Čína v povodí Jang - c` - t`iang a Chuang -che (Dlouhé a Žluté řeky). Země Malé Asie a Dálného východu byly jsou přezdívány jako země úrodného půlměsíce.

Všechny starověké státy se především vyznačují despotickou vládou. V jejím čele stál panovník, který tvrdil, že má božský původ. Zaměstnával úředníky, kteří se starali o správu státu, a sloužili mu kněží (duchovní), kteří měli znalosti a odůvodňovali zbytku obyvatel moc panovníka. Zároveň si panovník vydržoval silné vojsko.

Odkazy

1. Písmo

Nejznámější písmo pochází z Egypta, kde máme písmo obrázkové povahy a rozlišujeme jeho 3 typy. Písmo hieroglyfické, hieratické (kněžské) a písmo démotické (lidové). Jean - Paul Champolion rozluštil egyptské písmo na Rossetské desce. Egypťané neznali souhlásky. V Mezopotámii bylo písmo klínové (bylo vtiskováno pisátkem do hliněných tabulek), v Číně obrázkové nebo-li malované. Féničané měli 22 znaků, z nichž se později vyvinulo řecké písmo.

2. Právo

Obyvatelé starověkých států ho zaznamenávali do zákoníků nebo právních dokumentů. V 18. století př. n. l. vznikl Chammurapiho zákoník, který v Babylónské říši určoval práva pro tři základní vrstvy. Pro vrstvu vládnoucí (plnoprávnou), polosvobodnou (nevolníci, řemeslníci) a nesvobodnou (otroci). Tyto vrstvy měly rozdílné tresty.

3. Písemné památky

Ty jsou spojeny se zájmy vládnoucí vrstvy. Většinou ospravedlňovaly a vysvětlovaly její činy. Nejslavnější epické památky jsou Epos o Gilgamešovi, Mahabharata, Ramajána a Védy.

Babylónská společnost

3 základní vrstvy

Byli to Avilové (nejbohatší, plnoprávní, vládnoucí), Muškéni (polosvobodní, zemědělci, řemeslníci…) a Vardumové (otroci). Při udílení trestu Avil většinou platil, Vardum zaplatil životem. Celkově byli Avilové ve značné výhodě.

Chammurapiho zákoník

Vznikl v době Starobabylónské říše (1893 - 1594 př. Kr.). Během těch 299 let se vystřídalo 11 panovníků. Chammurapi byl 6., 1. byl Summuabum a 11. Samsuditan. Zákoník je písemná památka, i přesto že byl vytesán do stély. Psán byl klínovým písmem. V roce 1902 jej v Suzách objevila francouzská expedice.

Má 3 části. První tvoří prolog, druhou vlastní zákonná ustanovení a třetí epilog, kde panovník vyjadřuje prosbu, aby se zákony dodržovaly. V prologu se Chammurapi čtenáři představuje se všemi svými tituly (slavnostní oslovení). Zdůrazňuje v něm i boží původ své moci.

Vlastní zákonná ustanovení začínají procesními normami (funkce a forma soudu), tvoří 1. - 6. paragraf. Následují majetkoprávní předpisy, které tvoří 7. - 126. paragraf. 127. - 195. paragraf řeší vztahy rodinné a dědické. A na závěr je trestní právo, kterým se zabývá 195. - 282. paragraf. Zákoník byl předlohou pro řecké, římské a jiné zákoníky. V trestním právu se praktikoval princip odplaty.

Trest smrti se udílel za krádež v paláci a v chrámech, za falešně obvinění, když žalující neprokázal vinu, za krádež při požáru, vraždu, krvesmilství, únos dítěte avila. Nevěrna manželka byla též zabita, stejně jako někdo, kdo kradl nebo přechovával majetek boží. Trestů smrti je celkově asi 50. Menší přestupky se trestaly vypíchnutím očí, uříznutím rukou či uší nebo bitím volským ocasem.

Babylónská žena neměla žádná práva. Manžela jí vybral otec a manželství nabývalo platnosti podepsáním manželské smlouvy. Zcela podléhala muži. Když se chtěl muž rozvést, musel dát ženě odstupné (věno). Žena se mohla rozvést, když prokázala, že ji muž zanedbává. Jestliže to neprokázala, čekala ji smrt utopením. Nevěra pro muže byla beztrestná, pro ženu znamenala smrt. Muž mohl mít více žen. 1 hlavní, ostatní otrokyně. V rodině dědili pouze kluci, dívky dostaly jen věno.

Odkazy Mezopotámie a Babylónské říše

1. V zeměpise

Byly zde pořizovány soupisy měst, řek a pohoří. Sestrojovaly se primitivní mapky a plány. Jsou známy teologické názory o světě a jeho podstatě.

2. V přírodovědě

Znali jména některých zvířat, nerostů a rostlin. Především znali rostliny (lékařství, magie). Pitvali zvířata, znali jejich orgány (hlavně díky obětem). Léčebné metody zapisovali do receptářů.

3. Matematika a geometrie

Za jejich rozvoj může denní potřeba. Měli dvě soustavy: desítkovou a šedesátkovou.

4. Astronomie

Zabývali se hvězdopravectvím a sestrojili astronomický kalendář.

5) Měření času

Znali vodní a sluneční hodiny.

6) Astrologie

Zachovala se jejich znamení zvěrokruhu. Měli hemerologii (kondiciogramy), pomocí nichž zjišťovali příznivé a nepříznivé dny.

Mezopotámie

Osídlení jihu Mezopotámie

Mezopotámie znamená Meziříčí a je to oblast mezi Eufratem a Tigridem. Nejstarší městské státy zde vznikaly v přímořské oblasti ovládané Sumery. Ty jsou doloženy písemnými památkami od roku 3000 př. n. l. Jde o města Ur, Uruk (Epos o Gilgamešovi), Lagaš, Eridu, Kiš, Uman a Nippur. Tyto sumerská města měla čilý obchod, který byl založen na chrámovém hospodářství. Panovník a kněží měli dominantní roli. Města byla hrazená a používalo se v nich klínové písmo. Do školy chodili pouze chlapci a muži, dívky přístup ke vzdělání neměli.

Sumerové obsadili jih říše, ale okolo roku 2340 př. Kr. jejich města uchvátili obyvatelé z Akkádské říše (2340 - 2200), která byla na severu. Panovníkem, kterému se to podařilo, byl Sargon I. Tento úředník semitského původu nejprve získal vládu v městech Uruku a Kiši, a pak teprve si podmanil i ostatní města a vytvořil rozsáhlou říši. Její hlavní město bylo Akkad, ale neznáme jeho přesnou polohu.

Akkadská říše zanikla asi kolem roku 2200, kdy jižní Mezopotámii ovládli Gutejci. Např. Lagaš si však uchoval samostatnost. Gutejci byli později odraženi a od roku 2064 nastala krátká doba sumerské renesance vládců z Uru, kteří rozšířili svou moc i o Asýrii a Elam. Jejich vláda skončila na přelomu tisíciletí, kdy do země začali pronikat kmeny semitských Amoritů. Tato zkáza třetí Urské dynastie je vylíčena ve dvou „Nářcích nad zkázou Uru“.

Amoritští panovníci pak vládli v řadě drobných států, které mezi sebou často válčili. Jedním ze států byla i Starobabylónská říše (1893 - 1594 př. Kr.), která nakonec díky králi Chammurapimu (1700 př. n. l.) z bojů vyšla vítězně. Podařilo se mu opětovně sjednotit celou jižní Mezopotámii. Za jeho nástupců pak moc říše slábla a její zánik na začátku 16. století přivodili Chetité, kteří dobyli a vyplenili Babylón. Toho využili Kassité, kteří začali upevňovat svou moc, ale nezasahovali do velmocenských bojů ostatních států. Doba jejich vlády byla tzv. středobabylónská říše (1500 - 1235), ale v roce 1235 Asyřané dobyli Babylón a tím jejich vládu ukončili.

Obnovitelem Babylónské moci byl král Nabopolasar a největšího rozmachu pak říše dosáhla za jeho nástupce Nabukadnezara II. Tato doba je dobou novobabylónské říše (626 - 539 př. n. l.). Její trvání ukončil v roce 539 perský král Kýros.

Roku 331 př. Kr. po vyhrané bitvě u Gaugamely tuto oblast získal Alexandr Makedonský. Ten pak šel do Indie, vrátil se do Babylónu a tam zemřel. (Roku 311 byla tedy Makedonská říše rozdělena na 3 části. Persie a Mezopotámie připadli Seleukovcům, Řecko a Makedonie Antigonovcům a Egypt s okolím Ptolemaiovcům.) Ve 2. století n. l. v této oblasti Traianus vytvořil římskou provincii. Ve 3. století Mezopotámii ovládli Sasánovci. V 7. století se stala součástí arabského chalífátu. Roku 1528 se jí zmocnili Turci. A konečně, v roce 1922, byl v oblasti Mezopotámie založen stát Irák.

Asyrská říše

V době bojů mezi amoritskými státy na jihu Mezopotámie vytvořili semitští Asyřané první mocný stát i na severu - staroasyrskou říši (2000 - 1750), jejímž hlavním městem byl Aššur. Největší rozkvět zažila v 19. a na počátku 18. století. Asýrie byla kulturně závislá na vyspělejším babylónském jihu, Chammurapi ji i krátce ovládal. Oslabovalo ji hlavně pronikání Churritů, kteří se usazovali v severní Mezopotámii a v Sýrii. Spojením jejich států vznikla někdy kolem roku 1600 př. n. l. mocná říše Mitanni (1600 - 1350).

V polovině 14. století se Chetitům podařilo ovládnou říši Mitanni, a to umožnilo nový rozkvět Asýrie. Po dobytí Babylónské říše pronikaly do Mezopotámie semitské kmeny Aramejců a Chaldejců. Ty značně oslabily i středoasyrskou říši (1350 - 1078), ale králi Tiglatpilesarovi I. se podařilo na krátký čas přivést Asýrii k zatím nepoznané velikosti.

Přelom 2. a 1. tisíciletí pak znamená dobu vojenské nestability, ale od konce 10. století přistoupili asyrští králové k rozsáhlé expanzi. Doba novoasyrské říše (911 - 612), tak představuje největší územní a mocenský rozmach asyrského státu. Mocným protivníkem Asyřanů bylo království Urartu. Jeho tvůrci byli potomky Churritů. Za vlády Sargona II. (722 - 705) oslabili ale Asyřané Urartu natolik, že v mocenských poměrech ztratilo význam. Sargon i jeho nástupci připojovali k říši další území a za vlády Assarhadona (680 - 669) dosáhla největšího rozmachu. Již za vlády Aššurbanipalovi (668 - 626) se ale odtrhl Egypt a Asyřané museli čelit útokům kočovných Kimmeriů a Skythů. Nakonec Médové společně s Babylóňany roku 612 dobyli hlavní město Ninive a asyrskou říši zničili.

Postavení vládců mezopotámských států

V raném Sumeru bylo theokratické uspořádání vlády (z řečtiny: Theos - bůh, Kratein - vládnout). To znamená, že nejdůležitější postavení mělo chrámové kněžstvo. Celé území městského státu bylo pokládáno za majetek boha a všichni obyvatelé pracovali v jeho službách. Kněží a úředníci tak organizovali v palácových a chrámových hospodářstvích vše nezbytné pro chod města a díky tomu vznikla vyspělá administrativa.

Základní formou vlády ale byla v mezopotámské oblasti vláda královská, opírající se o vojsko a rozsáhlou administrativu. Panovníci měli neomezenou moc, nejvyšší moc zákonodárnou, soudní i vojenskou. Jejich postavení posilovala i náboženská autorita a jejich důležitá úloha v kultu. V očích poddaných totiž stáli blízko bohům a pečovali o jejich přízeň. Např. akkadský král Narámsín (2260 - 2223) se tituloval bůh Akkadu, král čtyř světových stran.

Z tohoto titulu je patrná jejich idea nároku na světovládu. Tento nárok prosazovali především asyrští vládci, kteří hodně expandovali a vyznačovali se velkou krutostí vůči poraženým nepřátelům, jež často měla silné nábožensko - ideologické pozadí. Např. hlavní asyrský bůh Aššur byl zároveň i bůh války a Asyřané si tak podmaňovali okolní státy v jeho jménu. Mocenské ambice tak byli vyjádřeny jako vůle boha. K zabezpečení svého panství Asyřané často přikročovali k deportacím velkých skupin obyvatelstva podmaněných zemí. Ti pak pracovali jako nezbytné pracovní síly na polích.

V některých dobytých oblastech nechali vládnout původní vládce, ti však museli každoročně při náboženských slavnostech v Aššuru či Ninive odevzdávat daně (tributy) a bohaté dary. V novoasyrské době byla získaná území podrobena přímé asyrské správě. Do čela jednotlivých oblastí byli panovníkem jmenováni úředníci, kteří zodpovídali za vojenské a správní záležitosti a ručili za vybírání daní. Rychlé spojení mezi panovníkem a správci usnadňovaly královské silnice se stanicemi, v nichž si jízdní poslové vyměňovali koně.

Náboženství

V boha věřili všechny společenské vrstvy, všech věkových kategorií. Různé životní strasti i radosti měly za následek vznik démonů (dobrých i zlých). Např. ženský démon Lamaštu ohrožoval život rodiček a novorozeňat, démon Pazuzu zase ztělesňoval jižní vítr přinášející neúrodu. Lidé se před démony chránili amulety, zaříkáváním a jinými magickými praktikami. Díky víře v božské řízení světa se značně rozšířilo věštění budoucnosti. Bohové dávali svou vůli najevo znameními, jež bylo třeba správně vysvětlit. Věštilo se z úkazů na obloze, chování zvířat nebo z jejich vnitřností. Vykládaly se sny. Velmi propracované bylo umění předvídat budoucí osud z pohybu hvězd - astrologie. Chaldejští věštci a astrologové byli váženi i v antickém světě.

Sumerové, Babylóňané i Asyřané měli značné množství bohů, jimiž osídlili nebe, zemi i říši mrtvých. Nejvyšší bůh byl An, který byl uctíván hlavně v Uruku. Ten předal vládu svému nejstaršímu synovi Enlilovi, bohu ovzduší, jehož hlavní chrám byl v Nippuru. 3. nejvyšší bůh byl Enki (pán země), který byl uctíván hlavně v Eridu. To bylo dle Sumerů nejstarší město na světě. Enki byl bůh moudrosti a všichni ostatní bohové se s ním radili, jelikož znal řád světa. Velkou vážnost měla i matka Ninchursag, bohyně lásky a plodnosti Ištar, spojovaná s planetou Venuší, měsíční bůh Sín a bůh Slunce Samaš. Ten byl nejvyšší božský soudce a bůh spravedlnosti. Někteří bohové nabyli vlivu díky politickému vzestupu měst, v nichž byli původně uctíváni. Platí to především o hlavním bohu města Babylónu Mardukovi a o bohu Aššurovi, který byl státním bohem Asyřanů.

Epos o Gilgamešovi

Tento epos má kořeny v sumerské době, známý v úplnosti je ale až v akkadské verzi nalezené v Aššurbanipalově knihovně v Ninive. Gilgameš, ze ²/₃ bůh, z ¹/₃ člověk, má normální lidské city, jako je touha po přátelství a strach ze smrti. První část básně vypráví o jeho přátelství k Enkiduovi a o slavných hrdinských činech, které spolu vykonali. Bohové však seslali na Enkidua potupnou smrt a ta Gilgamešovi připomene vlastní smrtelnost. Pokusí se získat věčný život, když je mu však na dosah, nesmrtelnost uniká a on se musí smířit se svým osudem. Součástí eposu je i báje o potopě světa, známá později především ze Starého zákona.

Zikkuraty

Zikkurat znamená pnoucí se do výše. Jako u ostatních mezopotámských chrámů byly stavěny tak, aby jejich rohy mířily přesně ke čtyřem světovým stranám. Stály na vysokých terasách a byly to vysoké stupňovité věže, které měly 3 - 7 stupňů a dosahovaly tak výšky až několika desítek metrů. Byla to technicky velmi náročná stavba. Miliony cihel byly prokládány vrstvami asfaltu a rákosu, aby se rozložila nesmírná tíha stavby. Na vrchol vedla schodiště k svatyni, kam sestupoval bůh.

Dosud známe více než 30 zbytků těchto staveb. Nejslavnější zikkurat je biblická babylónská věž (sedmistupňový, vysoký asi 90 m), jehož popis se uchoval v babylónských klínopisných pramenech i v díle řeckého historika Hérodota. Byl dostaven za panování Nabukadnezara II. A jeho základy, objevené německými archeology, tvoří čtverec o straně dlouhé 90 m.

Egypt

Pyramidy v Gíze - referát

Gíza se nachází v dolní části nilské delty. Obsahuje 3 velké pyramidy, nějaké malé a sfingu. Nejznámější z „velké trojice“ je Cheopsova (Chufevova) pyramida, která měří 146 m. Obvod má 921 m, sklon 51° 52“. Bylo na ní použito 2,7 milionů kamenů ve váhovém rozmezí 2 - 40 t. Zaujímá plochu 48000 m². Na stavbě pracovalo přibližně 100 000 dělníků, kteří stavbu sami financovali z daní. Při stavbě měli zřejmě znalost páky, válce a šikmé plochy. Další dvě velké pyramidy jsou Menkaurova a Chafréova. Sfingu si nechal postavit král Rachef. Má lví tělo a jeho hlavu.

První pyramidu začal budovat faraón Džoser. Byla to tzv. stupňovitá pyramida - jednotlivé vrstvy se pokládaly ve stupních. Hlavním architektem této pyramidy byl zároveň vezír a kněz v jedné osobě, faraónův pobočník Imhotep. Nejvíce pyramid se postavilo za doby Staré říše. Společně s faraóny se pohřbívaly i jejich ženy a služebnictvo. Okolo Cheopsovy pyramidy byly nalezeny i lodě, které asi sloužily reprezentativním účelům.

Mumifikace - referát

Označení mumia původně znamenalo léčivou smůlu. Lidé též věřili, že léčivý je i kousek mumie, který se od ní odloupnul. Zpočátku se mumifikovali pouze lidé, později se začala mumifikovat i zvířata. Ženy se ale k mumifikaci nosili až několik dní po smrti (potom co se scvrkli), aby se tak zabránilo nekrofilii. Balzamovači přebývali v Krásném domě. Mumifikace trvala 70 dní, za což může symbolika.

Známe 3 způsoby mumifikace mrtvých. 1. je jednoduše drahá, 2. střední a 3. levná. Tělo se při mumifikaci nejdříve odvodnilo (vysušilo). Protože se ale přitom trhala kůže, tak se začal používat NaCO₃. Potom se skrz nos vytáhl mozek, nožíkem nařízli bok a vybrali břišní dutinu. Tu vyčistili a naplnili myrhou, kořením a kadidlem. Tělo napustili olejem a ten pak zase na konci dostali ven klystýrem. Tělo se pak zabalilo do pásů látky a zalilo klovatinou.(Plátno by pokrylo 375 m²). Na závěr vyrobili dřevěnou masku, do které ho uložili. Toto byl nejdražší postup. Ve středním postupu zbyly jako u drahého jen kosti a kůže, ale dál už s mrtvolou nic nedělali. Opravdu chudí se hodili jen do písku a horko vykonalo práci samo.

Ženám se odstraňovaly i genitálie. Srdce a srdeční skarabeus se pak ukládaly zpět do těla mumie. Ostatní orgány (plíce, žaludek, mozek, játra, střeva) byly ukládány do zvláštních nádob a měkly vlastní ochranný symbol.

Faraón měl při pohřbu na pažích celkem 13 náramků a s sebou si bral i perly a drahokamy. Před pohřbením mu otevřeli ústa, aby mohl jíst a pít. Jeho mumifikované tělo se pak neslo na západ k Nilu. Pohřební průvod tvořili plačky, ale jelikož to byla zároveň i velká společenská událost, tak se na pohřbu bavilo a tancovalo. Jen jediná hrobka zůstala neporušená po zásahu vykradačů - Tutanchamonova. Díky zachovalému stavu mrtvol můžeme určit, že dříve trpěly např. záněty dásní. Velikost postav byla asi tak velká, jako velikost dvanáctiletého chlapce dnešní doby.

Počátky egyptských dějin

Zemědělství, potažmo celé hospodářství Egypta bylo spojeno se záplavovými obdobími na Nilu. Asi 2000 let neolitického a chalkolitického vývoje Egypta označujeme jako predynastické období (před vznikem jednotného státu). Mělo mladší část (2. polovina 4. tisíciletí), kdy je archeologickými nálezy doložen rychlý rozvoj řemeslné výroby (keramiky, měděných a kamenných nástrojů) i obchodu s Palestinou a Mezopotámií. Rostla hustota osídlení a objevují se již první sídla městského charakteru (Horní Egypt). Společnost se sociálně diferencovala (rozdíly ve výbavě hrobů).

Kontrola obchodu se zlatem (těžba ve východní poušti) posílila moc kmenových vládců v Horním Egyptě. Těm se pak asi na přelomu 4. a 3. tisíciletí podařilo ovládnout i Dolní Egypt a vytvořit tak jednotný stát. Od té doby dělíme údobí dle vládnoucích dynastií. V Egyptě se vystřídalo celkem 31 dynastií. Toto rozdělení pochází od egyptského historika Manetha, který žil v polovině 3. století př. n. l. Novodobí historikové seskupují dynastie do delších dějinných úseků, nazývaných Stará, Střední a Nová říše, které jsou od sebe odděleny tzv. přechodnými obdobími, která znamenala úpadek Egypta.

Stará říše (2650 - 2150)

Po sjednocení země během vlády prvních dvou dynastií (v tzv. raně dynastickém období - archaické době) se egyptský stát postupně upevňoval. Období Staré říše začalo vládou 3. dynastie po roce 2650 a skončilo kolem roku 2150 společně se 6. dynastií. Jižní hranice probíhala na úrovni první nilské peřeje, ale Egypťané podnikali úspěšná válečná tažení do Núbie, odkud si přiváželi bohatou kořist (válečné zajatce a ohromná stáda dobytka). Vojenské výpravy byly i proti Libyjcům a na poloostrov Sinaj.

Rozvíjel se obchod. Z Libanonu se dováželo cedrové dřevo. Egyptské lodě se pak vyskytovaly všude od Rudého moře až do Puntu (pobřeží dnešního Somálska). Hlavním městem byl Mennofer. Říše byla od té doby rozdělena na správní oblasti, označované řeckým pojmem nomos. Začala a nejvíce se rozšířila stavba pyramid. V Sakaře byla Džoserem ze 3. dynastie postavena i ona již zmiňovaná stupňovitá. Více na severu pak leží Gíza, kde byly pyramidy postaveny ve 4. dynastii.

První přechodné období

Koncem Staré říše se postupně uvolňovala centrální panovnická moc na úkor rostoucího vlivu velmožů, kteří spravovali jednotlivé normy. Vznikla hluboká hospodářská krize a zanikla ústřední moc. V Dolním Egyptě propuklo mohutné povstání chudých Egypťanů, sužovaných bídou a četnými válkami. Chudina dosáhla vítězství a zmocnila se majetku bohatých, kteří byli hromadně zavražděni. To přivodilo chaos a hladomor. Jižní část země byla sociálních bouří ušetřena a upevnilo se tam postavení vládců ve městě Vesetu (Thébách), kteří vytvořili 11. dynastii.

Střední říše (asi 2000 - 1785)

Vesetským králům se na konci 3. tisíciletí podařilo Egypt znovu sjednotit a zahájit tak druhé období rozkvětu egyptského státu - Střední říši, která trvala až do počátku 18. století. Většinu této doby vládli panovníci 12. dynastie, kteří dokázali obnovit hospodářskou prosperitu Egypta. Budovali hráze a zavodňovací kanály, odvodňovaly mokřiny. Blízko Fajjúmské oázy (obilnice země) leželo hlavní město Ictavej. Opět se rozvíjel dálkový obchod, který zavedením královských monopolů obohacoval státní pokladnu. Rozvíjela se řemesla a umělecká tvorba. Panovníci 12. dynastie upevnili královskou moc v nomech. To se jim podařilo tak, že nahradili dědičné správce úředníky z nižších vrstev, kteří byli oddaní králi. Tito panovníci byli též úspěšnými válečníky (Núbijci, Libyjské kmeny) a diplomaty (syropalestinská oblast). Senvosret III. Posunul hranice říše až k 2. nilské peřeji.

Druhé přechodné období

Poslední dva panovníci Střední říše byli velmi slabí, a tak začalo druhé přechodné období, které trvalo zhruba 200 let. Vnitřní rozpory a oslabení královské moci přinesly neschopnost čelit nájezdům kočovníků semitského původu ze syropalestinské oblasti - Hyksósové. Ti se zmocnili vlády v deltě a později jim ovládali poplatky i velmožové z Horního Egypta. Podlehli egyptské kultuře, ale přinesli znalost chovu koní a jejich využití k tahu lehkých dvoukolých válečných vozů.

Nová říše (1551 - 1080)

Odpor proti Hyksósům přišel z Vesetu a zakladateli 18. dynastie Ahmosovi se je podařilo vyhnat. Jeho vládou počíná Nová říše. Vystřídaly se v ní 3 dynastie (18. - 20.). Egypt dosáhl největšího kulturního a územního rozmachu, na druhé straně byly však vážné zahraniční i vnitřní těžkosti. Velký vliv mělo kněžstvo, jehož jednotlivým chrámům patřila ¹/₃ zemědělské půdy. Oporou krále byli jako vždy početní úředníci a vycvičené vojsko, které bylo základem expanze za 18. dynastie. Největší rozmach byl za králů Thutmose III. a Amenhotepa II. v 15. století. Dostali se až ke 4. nilské peřeji a v syropalestinské oblasti se zastavili u horního toku Eufratu. Poplatky malých států pak rozmnožovaly královský a kněžský majetek. Kněží chrámu Amona ve Vesetu pak prosazovali svůj vliv i na úkor panovnické moci. Proti nim zaměřil svou náboženskou reformu král Amenhotep IV. (1365 - 1347). Zavrhl stará egyptská božstva a zavedl uctívání boha Atona. Přijal jméno Achnaton (prospěšný Atonovi) a založil nové hlavní město Achetaton. Zde byl nalezen archiv obsahující diplomatickou korespondenci (psanou klínopisem v babylónštině) mezi vládci Egypta, Babylónie, říše Mitanni a chetitské říše. Dozvídáme se odsud i o sňatkové politice.

Ramessovci

Za Achnatona (jehož reforma se neujala) a jeho nástupců byla moc v Sýrii a Palestině oslabena, neboť se zde prosazovali Chetité. Posílit vliv se zde podařilo až vládcům 19. a 20. dynastie, které podle převažujícího jména Ramesse nazýváme Ramessovci. Vynikl hlavně Ramesse II., který dosáhl značných vojenských úspěchů. Po nerozhodné bitvě u Kadeše v Sýrii (1285), ale viděl, že nemá sílu Chetitskou říši porazit, a tak uzavřel příměří. Egypťané pak ovládali území až k městu Byblos. Od konce 13. století se museli vládci bránit nájezdům tzv. mořských národů. Odrazit se je podařilo Ramessovi III. Vláda jeho nástupců ale byla slabá a moc převzali Amonovi velekněží ve Vesetu.

Pozdní doba (712 - 332)

Počátkem 11. století začíná tzv. třetí přechodné období a Pozdní doba, která trvala až do doby Alexandra Makedonského. Po velkou část tohoto údobí neměl Egypt jednotnou vládu a v zemi se střídaly dynastie libyjského a núbijského původu. Před rokem 650 se Egypta zmocnili Asyřané. Jejich nadvládu setřásli králové 26. dynastie (zvané sajská podle města Sais v deltě, odkud pocházeli). Jejich stopadesátiletá vláda znamenala opětovný rozkvět. V něm hráli důležitou roli Řekové, sloužící v egyptském vojsku jako žoldnéři. Jejich vládu ukončil roku 525 perský král Kambýsés. Peršany pak roku 332 vystřídal Alexandr Makedonský a pak vládli v Egyptě Ptolemaiovci.

Písmo

Roku 1822 rozluštil egyptské písmo na Rossetské desce J. F. Champollion. To se považuje jako zrod egyptologie. Deska obsahovala 14 řádek hieroglyfů (přes 1000 znaků), 32 řádek démotického textu a 50 řádek řeckého textu. Je to oslavný text na faraóna Ptolemaia V. Epifana. Dnes je deska v Londýně, Angličané ji získali po dobytí Alexandrie. Champollion byl Napoleonův příznivec, po nástupu Bourbonské dynastie upadl v nemilost.

Psalo se hlavně na kámen a papyrus. Pergamen pocházel z Malé Asie a byl z ovčí, oslí, kozí, telecí, gazelí nebo pštrosí kůže. Nejkvalitnější pergamen se nazýval velín a byl z kůže mladých či nenarozených telat. Inkoust byl černý (směs sazového prachu, vody a arabské gumy) nebo slavnostně červený (prášek z rumělky). Červeným inkoustem se psaly názvy, záhlaví a začátky kapitol a psalo se rákosovým pisátkem.

Počátky egyptského písma spadají do 2. poloviny 4. tisíciletí (kolem roku 3200), kdy se z obrázkového písma vyvinul složitý systém hieroglyfického (posvátného) písma, jehož se užívalo až do 4. st. po Kr. Původně jednotlivé znaky označovali konkrétní pojmy, později převládala fonetická (zvuková) stránka jazyka. Proto známe dva typy hieroglyfů: piktogramy (obrázek představující činnost, věc) a fonogramy (znaky označující určité souhlásky). Některé znaky mohly mít různý význam (některé samohlásky se nepsaly), a tak se doplňovaly zvláštními rozlišujícími znaky. Dnes mají hieroglyfy kolem 5000 známých znaků. Hieroglyfy se psaly zprava doleva a četly se podle směřování hlav osob nebo ptáků. To znamená, že se četlo shora dolů nebo střídavě zprava doleva a zleva doprava. Tento systém se nazýval büstrofedon (v překladu: vůl dělá obrátku). Jména bohů a faraónů se psala do oválných rámečků - kartuše.

Pro psaní na papyru se z hieroglyfů na počátku Staré říše vyvinulo hieratické (kněžské) písmo. Až v 7. století vzniklo ještě jednodušší démotické (lidové) písmo. To se však nepoužívalo pro náboženské texty. Některé znaky tohoto písma společně s písmem řeckým posloužily záznamům křesťanské literatury v koptštině. Ta patřila k semito - hamitské jazykové skupině a popud jejímu vzniku dali ještě Egypťané.

Literární památky

Od 13. století př. Kr. (19. dynastie) dostávali mrtví na cestu tzv. Knihu mrtvých. Je to průvodní kniha cesty na věčnost, z níž se četlo. Další literární dílo je Elefantinský kalendář. Ten vypočítával oběti, které je nutno odevzdat bohu v den, kdy se na nebi objeví hvězda Sírius (cca 28. den ve 3. letním měsíci). Vydal jej kolem roku 1450 Thutmos I. O složitých představách o posmrtném životě se dozvídáme z tzv. textů pyramid (pocházejí z doby Staré říše). Od doby Staré říše také vznikaly životopisy významných hodnostářů, vytesané do stěn jejich hrobek a knihy moudrých rad do života, které ve formě ponaučení otce synovi obsahují praktické rady pro veřejnou činnost, manželství nebo třeba i výchovu dětí.

Sedm divů světa - referát

1) Egyptské pyramidy

2) Mauzoleum v Halikarnassu

Pracovali na něm výborní sochaři, ale v 15. století bylo zničeno rhodskými rytíři.

3. Rhodský kolos

Byla to kovová socha rozkročeného muže s pochodní v ruce. Dokončen byl roku 221 př. n. l. a překonán až Sochou svobody.

4) Artemidin chrám v Efesu

Efes se nachází v Turecku. Stavba trvala zhruba 120 let a má ojedinělé zdobení, architekturu a reliéfy.

5) Socha boha Dia neboli Feidiův Zeus v Olympii

Socha měla asi 10 m a byla vyrobena ze zlata, ebenu a cedrového dřeva. Vznikla kolem roku 465 př. Kr. Z Olympie byla socha poslána do Konstantinopole, ale po požáru v roce 475 o ní nejsou žádné zprávy.

6. Maják na ostrově Faru

Ostrov Faros je v blízkosti Alexandrie. Maják měřil 135 - 180 m a byl postaven v roce 280 př. n. l.

7. Visuté zahrady Semiradiny

Nacházely se v Mezopotámii, v Babylóně. Mezi divy se tedy počítají i městské hradby a věž. Zahrady nechala postavit královna Šammuramat (Semiradis), nebo je prý postavil jeden z jejích ctitelů. Stály na trámech podpíraných sloupy.

Správa egyptského státu

Nejvyššího postavení zaujímal faraón. Byl nejvyšší soudce a velitel vojska. Především však byl považován za vtěleného boha, syna slunečního boha Re. Při správě říše se král opíral o množství úředníků. Celá státní administrativa se pak sbíhala do rukou vezíra, který byl nejvyšším královským hodnostářem.

Horní vrstvu společnosti tvořili vedle členů královské rodiny a dvora vysocí úředníci a kněží. Vážnosti také požívali ti, kdo ve školách zvládli složité písmo a matematiku. Tito tzv. písaři pak sloužili jako úředníci, stavitelé, geometři či inženýři. Relativně dobré uplatnění měli i řemeslníci, ke kterým se počítali i umělci a lékaři. Nejnižší a také nejpočetnější vrstvu obyvatel tvořili zemědělci. Formálně všechna půda patřila králům, ten ji však propůjčoval vysokým hodnostářům a chrámům. Svá políčka obdělávali drobní rolníci a museli odevzdávat do královské pokladny daně. Většina však obdělávala půdu velkých pozemkových vlastníků. V době záplav pak tito prostí Egypťané museli pomáhat na státních stavbách. Na královských a chrámových polnostech pracovali jako otroci také početní váleční zajatci.

Zemědělství a obchod

Pěstovalo se především obilí, zejména ječmen a špalda, ale i boby, hrách, čočka a různé druhy zeleniny. Pastevci se starali o velká stáda, rozšířen byl i chov ovcí, vepřů, koz, hus a kachen. Jídelníček doplňoval lov. Egyptské zemědělství bylo závislé na nilských záplavách, které přicházely v červenci. Egypťané jejich příchod pravidelně sledovali od raně dynastického období a pořizovali záznamy o výši stavu hladiny. Po době záplav nastalo na podzim období setby a růstu obilí, na jaře pak doba žní. Nutnost sledovat přírodní koloběh vedla k vytvoření kalendáře, který se dělil na 12 měsíců po 30 dnech. K těm přibývalo 5 dní zasvěcených bohům.

První mince razili panovníci až v Pozdní době, aby mohli vyplácet žold řeckým vojákům. Po celou předchozí dobu se rozvíjel směnný obchod. Místní obchod na tržištích byl bržděn prací obyvatelstva v královských nebo chrámových službách. To bylo jako písaři odměňováno v naturáliích. V pozdější době obchodovali v Egyptě cizí kupci, avšak většina dálkového obchodu a námořní plavba byly v rukou krále. Přirozenou spojnicí země byl Nil.

Náboženství

Veškerý život v Egyptě byl prostoupen vírou v božské síly, které mohly prospívat i škodit. Bylo proto nutné udržovat si jejich přízeň náležitou úctou, dodržováním náboženských předpisů a rituálů, štědrými oběťmi i budováním chrámů. Známe celkem okolo 2500 egyptských bohů. Původně měly kraje a místa svá vlastní božstva, ale kult některých bohů se např. s růstem politického významu města rozšířil do celého Egypta. V počátcích státu tak byl velmi vážen bůh nebe Hor, později jej nahradil sluneční bůh Re, s jehož kultem byli úzce spjati panovníci 5. dynastie. V době Nové říše se stal nejmocnějším bohem Amon, jehož kult pocházel z Vésetu. Jako božstva byla uctívána nebeská tělesa, např. hvězda Sírius, která ohlašovala příchod záplav, různé předměty a rostliny, ale zejména velké množství zvířat, kupř. posvátný býk Hapi (Apis), ztělesnění plodivé síly. Později převládli bohové a bohyně v lidské podobě, kteří byli často znázorňováni se zvířecí hlavou nebo se zvířetem. Bůh moudrosti Thovt byl zpodobován s hlavou ptáka ibise, ale byl spojován i s paviánem, hlavu krokodýla má bůh Sobek, v podobě krávy se zobrazovala bohyně Hathor, ztělesňující plodivou a mateřskou sílu přírody. Z Mennoferu pocházel bůh Ptah, který byl považovaný za stvořitele. Po smrti člověk předstupoval před soud boha Osirise.

Architektura

Egyptská touha po pokračování na onom světě určila do značné míry charakter umění. Většina staveb, soch i maleb byla spjata s úctou k mrtvým. Egypťané pohřbívali hlavně na západním břehu Nilu, kde podle nich ležela temná říše smrti. Nejstarší hrobky nazýváme slovem z arabštiny mastaba, které označuje lavice před domy venkovanů. Mastaby jsou stavby obdélníkového půdorysu, v jejichž podzemí je umístěna pohřební komora se sarkofágem. Až po Džosera byli v mastabách pohřbíváni i králové. Poté se pohřbívalo v pyramidách. V době Nové říše se rozšířilo pohřbívání v hrobkách vytesaných ve skále. Hrobky faraónů byly v Údolí králů, královny měly místa posledního odpočinku v Údolí královen. Skalní hrobky byly rituálně spojeny s výstavními zádušními chrámy. Královští úředníci si stavěli své hrobky v okolí královských pohřebišť.

Významnými památkami staroegyptské architektury jsou monumentální chrámy bohů. Velmi dobře zachovalé chrámové stavby pocházejí ale až z dob Nové říše. Vynikají mezi nimi hlavně chrámové komplexy v Karnaku a Luxoru v Horním Egyptě, zasvěcené Amonovi. Přístupovou cestu k chrámu lemovala alej sfing, vlastní vstup tvořila jedna či několik vstupních bran (pylonů), při nichž stály kolosální sochy faraónů a vysoké obelisky. Za hlavní branou bylo nádvoří, po něm následovala sloupová síň, kde kněží prováděli kultovní obřady. Na jejím konci bylo vlastní sídlo boha. V chrámovém komplexu byly i jiné stavby jako třeba skladiště a obydlí kněží.

Z obytných domů Egypťanů se dochovalo poměrně méně. Je to způsobeno hlavně tím, že příbytky se stavěly ze sušených cihel. Přesto se uchovaly zbytky městečka dělníků, kteří v době Střední říše stavěli pyramidy. Bydleli v malých domcích nalepených na sebe. Zbytky Achnatonova paláce v el-Marně zase vypovídají o vznešenosti královského sídla.

Neodmyslitelnou součástí egyptských staveb jsou vyspělá díla sochařů a malířů. Řada skvělých soch např. tvořila součást pohřební výbavy. Krásné sochařské portréty vznikly již době Staré říše. Jejich působivost zvyšuje polychromie. Snad nejznámějším portrétem je slavná busta královny Nefertiti, manželky Achnatonovy. Stěny chrámů i hrobek byly bohatě zdobeny malbami nebo reliéfy, které byly rovněž barevné. Ačkoli egyptský umělec dokázal zobrazovat perspektivně, po celou dobu egyptského umění zobrazoval podle závazné normy: hlavu z profilu, oko a tělo zepředu a nohy opět z profilu. Přesto reliéfy i malby působí živým dojmem. Jsou cenným pramenem poznání každodenního života i náboženských zvyklostí Egypťanů.

Malá Asie

Hlavně díky přírodním podmínkám nevytvořila Malá Asie kulturně ani politicky po většinu Starověku jednotný stát. Neschůdná pohoří oddělují vnitrozemí od pobřežních oblastí (na severu pontské, na jihu Taurus a Antitaurus). Zejména Kilikie na jihovýchodě se vyvíjela v úzkém sepětí se Sýrií a Mezopotámií. Dějiny západní části zase souvisely s Balkánem. I přesto, že je Anatólie hornatá, patří mezi oblasti s nejstarším zemědělstvím. Jsou zde také hojná naleziště rud (měď, stříbro, železo), což ovlivnilo rozvoj metalurgie.

Městské státy

Z 2. poloviny 3. tisíciletí pocházejí nálezy, které dokazují hluboké sociální rozdíly v drobných městských státech. O bohatství vládnoucí vrstvy vypovídá např. pohřební výbava nalezená v hrobech v Alaca Höyüku nebo tzv. Priamův poklad z Troje. Lze to doložit i na domech příslušníků horní vrstvy. Nejstarší písemné památky pochází z doby kolem roku 2000 a jsou to záznamy asyrských obchodníků, kteří žili ve střední Anatólii. V té době vedly četné války mezi malými městskými státy ke vzniku větších.

Chetité

Postupně sídlil vliv Chetitů, jejichž panovníci sídlili ve městě Chattušaš, kde se nalez velký počet tabulek popsaných klínovým písmem v neznámém jazyce. O jeho rozluštění se zasloužil Bedřich Hrozný, kterému se podařilo objevit nejstarší záznamy chetitštiny. Chetité přišli do Malé Asie někdy v průběhu 2. poloviny 3. tisíciletí a podmanili si starší obyvatelstvo. Zpočátku zřejmě tvořili nepříliš početnou válečnickou vrstvu. Dějiny jejich státu můžeme sledovat od tzv. starochetitského období (asi 1650 - 1450). Přelom 17. a 16. století byl ve znamení mohutné expanze a Chetiti si podmanili velké části Malé Asie a Sýrie a král Muršiliš I. Dokonce roku 1594 dobyl Babylón. Po jeho smrti ale Chetité ztráceli nabytá území. Opětovný rozmach nastal až v novochetitském období (asi 1450 - 1200). Velcí válečníci byli zejména Šuppiluliumaš I. (1370 - 1330) a Muršiliš II. (1330 - 1300). Chetité zničili říši Mitanni a válčili i s Egyptem (viz bitva u Kadeše). Náhlý konec chetitské říše nastal kolem roku 1200. Pravděpodobně za něj mohou mořské národy a podmaněné obyvatelstvo.

Chetitský stát a jeho obyvatelé

V čele stál král, který se opíral o úřednický aparát. Až v novochetitské době mohl vládnout jako neomezený vládce. Dříve jeho moc omezovalo shromáždění urozených Chetitů (tzv. pankuš), ale jeho pravomoci přesně neznáme. Důležitou roli hrála královna a její vláda nekončila smrtí manžela. Chetité měli dvě skupiny obyvatel - svobodné lidi (kromě vládnoucí vrstvy rolníci, řemeslníci, obchodníci) a velmi početné závislé obyvatelstvo.

Chetitské náboženství a kultura

Mezi početnými bohy se těšila velké vážnosti božstva spojená s přírodními jevy. Velmi ctěn byl zejména Bůh bouře, protože přinášel vláhu. Popis jeho zápasu s drakem patří k nejznámějším památkám chetitské literatury. Chetité často zpracovávali mezopotámské nebo syrské mýty (např. chetitská verze Eposu o Gilgamešovi), ale sami také ovlivnili egejskou oblast. V mýtu Kumarbim jsou vyjádřeny představy o vzniku a uspořádání světa. Velké zručnosti dosáhli chetitští stavitelé, sochaři, hrnčíři a šperkaři (např. Chattušaš). Skalní chrám (Popsaná skála) v blízkosti hlavního města je vyzdoben řadou reliéfů.

Frygové a Lýdové

Na přelomu 2. a 1. tisíciletí pronikli do Malé Asie indoevropští Frygové z Balkánu. Vytvořili velkou říši, jež v době svého největšího rozkvětu v 8. století zahrnovala většinu západní Malé Asie. Fryžští králové sídlili ve městě Gordion (západně od Ankary). Nejslavnější byl Mídás, který úspěšně bojoval s Asyřany, avšak známější je až z řeckých pověstí. Fryžská říše podlehla na začátku 7. století náporu kočovných Kimmeriů. Lýdské království se po zániku fryžské říše stalo v 7. a v 1. polovině 6. století nejmocnějším maloasijským státem. Lýdští králové sídlili v Sardech a podařilo se jim vyhnat z Malé Asie Kimmerie a ovládnout řecká města na pobřeží. Poslední lýdský král Kroisos (asi 560 - 547/6) prohrál střetnutí s perským králem Kýrem a říše zanikla. Celá Malá Asie pak byla v moci Peršanů.

Írán

Z geografického hlediska Írán zahrnuje plochu mezi pohořím Zagros a řekou Indus. Tj. Írán, Afghánistán a západní část Pákistánu. Hustota osídlení byla velmi nízká, obyvatelstvo se soustřeďovalo ve stepních oblastech. Nedostatek vláhy vyžadoval umělé zavlažování. Díky bohatým nalezištím rud se rozvinula umělecká řemesla (kovotepectví, šperkařství). O přelomu 4. a 3. tisíciletí lze pozorovat stát Elam na jihozápadě. Konec Elamu znamenalo dobytí Asýrií v polovině 7. století.

Příchod indoevropských kmenů

V průběhu 2. poloviny 2. tisíciletí sem pronikaly početné kočovné kmeny, jako třeba potomci Árjů, kteří dali zemi jméno. Írán znamená země Árjů. Postupně se jednotlivé kmeny začaly spojovat kmenové svazy, které se staly základem starých říší. Již koncem 8. století tak postupně vznikl stát v Médii. V 7. a v 1. polovině 6. století si Médové podmanili okolní íránské kmeny, Urartu i část Malé Asie. Roku 612 zničili spolu s Babylóňany novoasyrskou říši.

Peršané

Médskými poddanými byli i Peršané, jejichž král Kýros II. Veliký (559 - 530) nastoupil na trůn jako médský vazal. Brzy ale Médy porazil a ovládl jejich území. On a jeho nástupci Kambýsés (530 - 522) a Dáreios I. (522 - 486) pak ovládli velkou část známého světa. Pronikli až do Indie a oblastí kolem aralského jezera, dobyli Mezopotámii, Malou Asii, Sýrii, Palestinu, Egypt a řecká města v Malé Asii. Ani Dáreiovi, ani jeho nástupci Xerxovi I. (486 - 465) se však nepodařilo porazit řecké státy v Evropě. Pozvolný úpadek pak vyvrcholil v převzetí moci Alexandrem Makedonským, který se roku 330 stal nástupcem Dáreia III.

Perská říše (550 - 330)

Perští králové byli podle legendárního zakladatele dynastie zváni Achaimenovci. Král byl neomezeným vládcem poddaných, avšak při správě říše byl odkázán na mocné aristokratické předáky, kteří zastávali důležité funkce. Např. stáli v čele správních oblastí - satrapií. Vedle satrapy, který pečoval o vybírání daní, byl v každé oblasti vojenský velitel. Někde byli ponecháni jako vazalové místní vládci. Rychlé spojení usnadňovaly kvalitní silnice, jejichž osou byla královská cesta. Bezpečnost chránili vojenské posádky při cestě a byla tam hustá síť stanic s koňmi pro královské kurýry.

Perské náboženství a kultura

Mnohé kulturní podněty byly převzaty z Mezopotámie. Základem datování se stal babylónský lunární kalendář, oficiální nápisy panovníků byly však již tesány ve vlastním staroperském klínovém písmu. Ve stavitelství se ještě navíc projevují prvky řecké. V Pasargadách dodnes stojí hrobka Kýra Velkého. Svou výstavností udivují zbytky královských rezidencí v Súsách a v Persepoli. Sloupy i stěny byly zdobeny reliéfy. Peršané uctívali řadu božstev, obětovali jim domácí zvířata a snažili se zajistit jejich přízeň.

Proti uctívání různých bůžků a duchů vystupoval významný náboženský reformátor Zarathuštra. Žil někdy v 11. století. Jeho učení se dlouhá léta tradovalo ústně, písemně bylo zachyceno v tzv. Avestě až v dobách sásánovské dynastie, kdy se stalo v Persii státním náboženstvím. Zarathuštra prosazoval úctu k principu dobra a zla, ztělesněnému v bohu zvaném Ahura Mazda, Pán Moudrost, který stvořil svět a řídí jeho běh. Již do vzniku ale zasáhl zlý duch Angra Mainju. Oba principu v chodu světa stále působí, ale jejich vzájemný souboj skončí vítězstvím dobra. Podle Zarathuštry by boj dobra měl každý podporovat svojí vlastní spravedlností.

Sýrie a Foinikie

Nejstarší státy

Počátky zemědělské výroby spadají v Sýrii a v Palestině již do 8. tisíciletí, bronz se zde začal užívat koncem 4. tisíciletí, kdy se zároveň vytvořila nejstarší města a státy. Ve 3. tisíciletí vzkvétaly na syrském pobřeží městské státy Ugarit a Byblos. Severní Sýrii ovládali ve 2. polovině 3. tisíciletí panovníci města Ebly, kde byl objeven rozsáhlý archiv s tabulkami s klínovým písmem v místním semitském jazyce. Tvůrci těchto měst bylo obyvatelstvo semitského původu.

Jejich rozkvět ukončili další semité - Amorité, kteří se postupně smísili se starším obyvatelstvem. Ugarit, Byblos, Sídón, Tyros a jiná města v severní Sýrii na pobřeží, zvaná později Řeky Foinikie, zažila po období úpadku na přelomu 3. a 2. tisíciletí opět dobu hospodářské prosperity. Do jejich osudů však rušivě zasahovali jiné národy, např. Hyksósové. Ti ve 2. čtvrtině 2. tisíciletí ovládali jižní Sýrii a Palestinu. Na severu prosazovali své zájmy Mitannci a Chetité. Z jihu po vyhnání Hyksósů postupovali Egypťané. Koncem 13. století zase přišel vpád mořských národů. Jeden z těchto kmenů - Pelešet (bibličtí Filištíni) - se na jihu usadil a jeho jménem označili Římané po římsko - židovských válkách 1. a 2. st. po Kr. oblast Izraele biblické doby jako Palestinu.

Písmo

V syrských městech si i přes prolínání různých kulturních vlivů umění udrželo vlastní svébytné prvky. Svědčí o tom především početné literární památky dochované na hliněných tabulkách. Ty jsou popsány klínovým písmem, ale počet znaků byl podstatně nižší (30), jelikož znaky již označovali pouze souhlásky. Princip konsonantního písma znamenal značné zjednodušení, a proto se rychle rozšířil. Z přelomu 2. a 1. tisíciletí máme doklady foinického a starého hebrejského (kanaanejského) písma, mladší je písmo aramejské. Díky Řekům je hláskové písmo nejrozšířenějším písmem i dnes. Z literárních děl vynikají epické skladby z Ugaritu. Jejich obsah tvoří převážně zpracování mýtů. Např. rozsáhlý epos líčí osudy boha vegetace a plodnosti Baala a jeho družky bohyně války Anat.

Foiničané

Na přelomu 2. a 1. tisíciletí došlo k opětovnému rozkvětu foinických měst. Foiničané se stali rozhodující silou v dálkovém obchodu. Plavili se podél severoafrického pobřeží a založili zde řadu osad, z nichž největšího vlivu později nabylo Kartágo vzniklé podle tradice roku 814 z Tyru. Plavby Foiničanů směřovaly až za Héraklovy sloupy. Nikdy nevytvořili jednotný stát a jejich jednotlivá města (Tyros, Byblos, Sídón atd.) měla své vlastní panovníky, kteří zároveň byli i nejvyšší knězi. K jejich bohatství přispíval hlavně zmiňovaný obchod. Obzvláště žádané byly tkaniny barvené purpurovým barvivem (foinix), od něhož je odvozen i řecký název krajiny. Foinikie se postupně ocitla pod nadvládou Asyřanů, Babylóňanů, Peršanů a Alexandra Makedonského.

Izrael

Příchod izraelských kmenů do Palestiny

Po vyhnání Hyksósů v 16. století byla jih syropalestinské oblasti ovládán Egypťany. Ve 13. století sem začaly pronikat hebrejsko - izraelské kmeny, které nabývaly převahy nad Kanaanejci a zemi dali jméno Izrael. O osudech těchto kmenů před příchodem se dozvídáme z biblických Pěti knih Mojžíšových. Izraelské kmeny patřily k semitským polokočovníkům. Jejich příchod do Egypta asi souvisel s migrací různých skupin, které do Egypta odcházely v dobách neúrody. Zde se ocitly v závislosti na Egypťanech. S Mojžíšovou postavou je spojen jejich odchod z Egypta, který se uskutečnil asi za vlády Ramesse II. Během bojů s Kanaanejci se postupně na půdě Izraele vytvořil z 12 kmenů jednotný státní útvar. Soudcové byli nábožensky inspirovaní vůdci jednotlivých kmenů a jejich hlavní úkol byl bojovat proti nepřátelům. Právě ohrožení např. Filištíny přispělo na konci 11. století ke vzniku královské moci.

David a Šalamoun

Asi v letech 1010 - 970 vládl král David, který upevnil vnitřní jednotu a zvolil si za sídelní město Jeruzalém. Úspěšnými výboji rozšířil území izraelského státu. Po něm vládl jeho syn Šalamoun (970 - 930), proslavený svou moudrostí. Posílil prestiž královského úřadu a nechal postavit Jeruzalémský chrám.

Rozpad jednotného státu

Po Šalamounově smrti se království rozdělilo na dvě části. Na větší severní izraelské království s hlavním městem Samaří a jižní Judsko s centrem v Jeruzalémě, kde vládli králové z Davidova rodu. Obě království se oslabovala vzájemnými válkami a bojem s aramejským královstvím, jehož hlavním městem byl Damašek. Také sílil tlak Asyřanů, kteří roku 722 dobyli Samaří. Judské království zas roku 587 podlehlo babylónskému králi Nabukadnezarovi. Jeruzalémský chrám byl rozbořen a velké množství Židů deportováno do tzv. babylónského zajetí. Když roku 539 perský král Kýros dobyl Babylón, mohli se Judejci vrátit domů. Pod perskou vládou se Židě těšili značné vnitřní autonomii - rozhodující slovo zde měli kněží v čele s veleknězem. Židé žili roztroušeni po světě, a tak hovoříme o tzv. židovské diaspoře (z řeckého diaspeiró - rozsévám, roztrušuji).

Monotheismus

Izraelce po celém světě spojovala víra v jediného boha. Jeho jméno Jahve, které se nesmí vyslovit, vykládá Starý zákon jako Jsem, který jsem a vyjadřuje tak Boží jedinečnost. Tento Bůh zosobňuje smysl a naplnění běhu světa, jehož je stvořitelem. Je pánem celého světa a zvláště si vyvolil izraelský národ. Od každého, kdo v něho věří, vyžaduje přísné dodržování etických zásad, z nichž nejzávažnější jsou obsaženy v Desateru božích přikázání, které bůh zjevil Mojžíšovi. Přísný židovský monotheismus se upevňoval zejména v období útisku. Zápas o čistotu víry je obzvláště patrný v dílech starozákonních proroků - Izaiáše, Jeremiáše, Ezechiela a mnoha dalších.

Starý zákon

Základním zdrojem poznání židovského náboženství i dějinných osudů izraelského národa je Starý zákon. Konečnou podobu získal koncem 1. st. po Kr. a byly do něj zahrnuty texty vzniklé v době 10. až 2. století před Kr., z nichž většina byla zapsána v hebrejštině. Knihy Starého zákona se dělí do tří oddílů. Prvou skupinu tvoří Pět knih Mojžíšových, které se hebrejsky nazývají Tóra (zákon). Vypráví se zde o stvoření země a člověka, o potopě světa a dějinách izraelského národa až po Mojžíšovu smrt. Jsou tam i rituální předpisy a zákony. Druhá část se nazývá Proroci a vedle proroctví ji tvoří spisy historického obsahu. Třetím oddílem jsou Spisy, jejichž obsah je různorodý. Zahrnují hebrejskou poezii (žalmy i původně milostnou svatební Píseň písní) a knihy Přísloví a Job a Kazatel. Starý zákon jako součást křesťanské tradice ovlivnil duchovní vývoj lidstva ve středověku i novověku a jeho etické hodnoty mají platnost i v dnešní době.

Indie

Území starověké Indie je nejen územím dnešní Indické republiky, ale také územím Pákistánu a Bangladéše. Tyto oblasti se ve starověku vyvíjely poměrně izolovaně od ostatního světa. Indický subkontinent je totiž na souši obklopen vysokými pohořími (Himálajemi, Hindúkušem). I přes ně však ze severozápadu přes Írán pronikaly nové skupiny obyvatel. Nejstarší zemědělci žili v Indii již ve 4. tisíciletí - nomádští pastevci. Obyvatelé byli v povodí řek Indu a Gangy.

Harappská civilizace ( asi 2500 - 1500)

V povodí Indu pak kolem roku 2500 vznikla nejstarší vyspělá civilizace doby bronzové na indické půdě, zvaná harappská podle jednoho ze dvou nejvýznamnějších nalezišť, Harappy. Druhé významné středisko této kultury je Mohendžo-daro. Na harappské kultuře překvapuje nápadná jednotnost jejích kulturních projevů, jak v různých lokalitách, tak i v průběhu tisíciletého trvání. Její tvůrci žili ve městech zakládaných podle jednotného plánu. Ulice se protínaly v pravém úhlu a součástí města byla i vyvýšená citadela. Stavělo se z pálených cihel. Města byla vybavena kanalizační sítí, do níž byly sváděny odpady z koupelen a záchodů v domě. Kromě nich byla v domě i jedna místnost zasvěcená bohu.

Harappané používaly písmo, které však není doteď rozluštěno. Nevíme ani, zda města tvořila jeden stát či zda byla samostatná. Základem výživy bylo zemědělství. Četné na hrnčířském kruhu vyráběné nádoby, kovové nástroje, terakotové figurky, šperky i dětské hračky svědčí o vyspělých řemeslech. I když neměli obyvatelé žádné nepřátele, začal v 18. století postupný vnitřní úpadek civilizace, podpořený asi nějakými přírodními pohromami, který byl kolem roku 1500 dovršen vpádem neznámých dobyvatelů.

Indoevropské kmeny Árjů

Kmeny, které pravděpodobně dokončili zánik harappské civilizace, byli Árjové, kteří od počátku 2. tisíciletí začali pronikat nejprve do Paňdžábu (horní tok Indu) a pak na východ do povodí Gangy. Zřejmě ze sevru vytlačili na jih poloostrova drávidské obyvatelstvo. Árjové s sebou hnali početná stáda dobytka a koní, ale v průběhu řady staletí na přelomu 2. a 1. tisíciletí stále více pěstovali i plodiny - ječmen, pšenici, rýži a různé luštěniny. V čele jednotlivých kmenů stáli náčelníci (rádžové), jejichž moc se v bojích upevňovala a přetvářela tak v královskou vládu. Dlouho se však udržovaly staré kmenové instituce - shromáždění bojovníků kmene a kmenové rady.

Rozdělení společnosti do Varn

Ve společnosti Árjů existovaly značné společenské rozdíly, které se staly základem kastovního rozdělení. Příslušnost ke stavům (varnám) byla dědičná a přechod z jedné skupiny do druhé nebyl za života možný. Stavy byly celkem čtyři, ale všem stavům byly podřízeni tzv. párjové (otroci - podrobení obyvatelé z dobytých území). Nejníže potom stáli šudrové (služebníci), kteří byli potomky staršího obyvatelstva a neměli žádné právní ochrany. Rolníci, řemeslníci a obchodníci se označovali jako vaišjové a nad nimi stála varna kšatrijů - bojovníků, z jejichž řad pocházeli králové. Nejvyšší vážnosti se těžili kněží, zvaní bráhmani. Jejich úkol byl zajišťovat přízeń bohů a zároveň to byli rádci králů.

Magadhská říše (545 - 321)

V polovině 1. tisíciletí již bylo těžiště civilizačního vývoje v povodí Gangy. Časté boje zde vedly ke vzniku větších státních útvarů. Nejmocnějším státem se zde na více než 200 let stala magadhská říše, jejíž vládci si v úspěšných válkách podmanili řadu sousedních států. S jejími počátky se kryje působení Siddhárthy Gautamy, známějšího pod jménem Buddha. Zatímco v povodí Gangy vzkvétalo Magadhsko, oblasti západně od řeky Indu připojil k perské říši král Dáreios I. a její součástí zůstaly až do tažení Alexandra Velikého (327 - 325). To prohloubilo kontakty mezi Indií a středomořským světem. Zprávy řeckých autorů jsou velmi důležitým zdrojem poznání indických dějin.

Maurijská říše - Ašóka (321 - 185)

Krátce po Alexandrově odchodu využil nespokojenosti s despotickou vládou posledních magadhských králů vojevůdce Čandragupta Maurja, zmocnil se vlády a stal se zakladatelem mocné dynastie Maurjů. Čadragupta a jeho nástupce Ašóka (273 - 232) vytvořili dosud největší státní celek na indické půdě. Největší rozkvět zažila říše za Ašóky, který se po krvavé válce na počátku své vlády zřekl další expanze a v duchu Buddhova učení odmítal násilí a usiloval o to, aby byl spravedlivým a laskavým vládcem. Budoval nemocnice a útulky pro pocestné, dával kopat studny a vysazovat ovocné stromy. Především dbal o správný chod státní správy. Vše kontrolovali státní úředníci a nitky se sbíhali v rukou krále obklopeného zkušenými rádci a ministry. Nápisy, které dal král tesat ve všech částech říše, sloužili šíření mravních zásad. Mimo nerozluštěného písma harappské kultury jsou nejstarší doklady indického písma.

Jeho nástupci nedokázali zabránit rozpadu říše, když Indie prožívala období politické a vojenské nestability. Drobné i větší státy spolu vedly války a do země často vpadávaly kočovné kmeny Skythů (v Indii zvaných Šakové) a Kušánů, kteří v 1. století n. l. založili velikou říši. Dosvědčeny jsou čilé obchodní styky s římskou říší. Římané též dovážely mnoho zboží z jižní Indie, kde se po přelomu letopočtu vytvořilo království Čólů.

Guptovská říše (319 - konec 5. století)

Ve 4. století n. l. vznikla Guptovská říše, když Guptovci, panovníci v Magadhsku, postupně pod svou vládu sjednotili většinu indického území. Největšího rozkvětu dosáhla říše za vlády krále Čandragupty II. (375 - 415). V Indii se tehdy dařilo literatuře i výtvarnému umění, které Guptovci podporovali. Konec této říše přinesl vpád tzv. bílých Hunů, kteří od konce 5. století postupně ovládli velké části Indie. Guptovcům s ostatními panovníky se je podařilo vyhnat, ale Indie již zůstala rozdrobena na menší státní útvary.

Bráhmanské náboženství a literatura

V životě Árjů hrála velice důležitou úlohu božstva. Nejvíce ctěn byl bůh bouře Indra, ale úctu Árjové prokazovali rovněž Nebi a Zemi, Slunci a Ohni. Přízeň bohů si bylo třeba zajistit oběťmi, které bráhmani velice pečlivě rozpracovávali. Představu o bráhmanském náboženství získáváme ze sbírek obětních hymnů, magických formulí a náboženských výkladů, zvaných védy, které vznikaly v průběhu 2. poloviny 2. tisíciletí a v prvých staletích 1. tisíciletí. Mají zásadní význam pro poznání života indické společnosti a celé dlouhé období, kdy vznikaly, tak označujeme jako védské (1200 - 600). Ke konci této doby, v 7. a 6. století, vznikaly tzv. upanišady, v nichž se objevují počátky indického filozofického myšlení. Oproti početným bohům starších textů se zde dostává do popředí pojem brahma, který vyjadřuje jakýsi všeobsahující kosmický duchovní princip. Každý člověk na něm má podíl prostřednictvím své duchovní složky, zvané átman. Podmínkou toho, aby se átman mohl navrátit do brahmanu, je však spravedlivý život a správné poznání totožné podstaty každého člověka a všehomíra. Jestliže ho člověk nedosáhne, podléhá átman dlouhému řetězu převtělování.

Buddhismus

Podobné myšlenky má i buddhismus. Buddha (563 - 483) pocházel z vladařské rodiny kšatrijů a svým životem i učením se postavil proti bráhmanskému náboženství. Nezpochybňoval rozdělení do Varn, ale soudil, že každému člověku je dáno, aby dosáhl osobní spásy, vysvobození z koloběhu životů, tj. aby dosáhl nirvány, konečného vyvázání átmanu. Cestu k tomuto cíli ukazují čtyři vznešené pravdy: celý lidský život, jeho radosti i starosti jsou zdrojem strasti; ta pochází z toho, že lidé lpějí na životě; že člověk musí přestat lpět, aby dosáhl vysvobození; konečně že k tomuto cíli vede jediná správná cesta, spočívající ve správném poznání podstaty bytí a ve správném životě podle Buddhových zásad. Tou je např. neubližování živým tvorům.

Hinduismus

Vedle buddhismu žilo i staré bráhmanské náboženství, které se v průběhu posledních staletí před n. l. proměnilo v hinduismus. Zahrnuje řadu směrů a sekt, které i přes mnohé rozdíly v náboženském učení vycházejí ze společného základu obsaženého již v upanišadách. Tím je, že lidské skutky určují, zda se átman vyváže z koloběhu životů. Významní bohové jsou Višnu, pomocník a ochránce lidí před silami zla, a Šiva, který vzbuzuje posvátnou bázeň, ale zároveň je i milosrdný. V rámci hinduismu se za Guptovců vytvořilo 6 nábožensko-filozofických směrů, cest k osvobození duchovní podstaty člověka z hmotného světa. Nejznámější z nich je jóga.

Literatura a věda

Kolem počátku našeho letopočtu vznikly dva velmi význačné eposy světové literatury Mahábhárata a Rámájana. Obě rozsáhle básně byli původně hrdinskými eposy, později však získaly silné morální a náboženské vyznění. Dál jsou známy skladby básníka Kálidsy, který žil na dvoře krále Čandragupty II. Proslavil se svými dramaty i lyrickými básněmi (např. příběh o Šakuntale, Oblak poslem lásky). Další památkou je i Mannův zákoník, který vypovídá o společenských vrstvách. Velká část indického písemnictví je sepsána v literárním jazyce sanskrt, který asi v 5. století př. n. l. vytvořil na základě védských textů vynikající gramatik Pánini. Vedly gramatiky vynikli Indové i v lékařství a matematice. Dokázali vypočítat Ludolfovo číslo, znali Pythagorovu větu a používali desetinnou soustavu s využitím nuly.

Výtvarné umění

Ohlédneme-li od harappské kultury, pocházejí nejstarší dochované památky indického stavitelství a sochařství až z doby krále Ašóky. Sloupy s Ašókovými nápisy zdobili hlavice s jemně propracovanými postavami zvířat, zejména lvů. Z této doby jsou i posvátné buddhistické stavby kupolovitého tvaru zvané stúpy. Bohatou sochařskou výzdobou se vyznačují stavby z pozdějších staletí - jsou to svatyně (čaitje) a buddhistické kláštery (viháry), jež byly zpočátku tesány ve skalách. Z volné plastiky byla hlavně rozšířena znázornění Buddhy či různých hinduistických bohů. Doklady malířského umění jsou až z 5. století (jeskynní komplex v Adžantě).

Čína

Kořeny čínské civilizace leží ve východní části dnešní Čínské republiky, při tocích řek Chuang-che (Žluté řeky) na severu a Čchang-ťiangu (Dlouhé řeky, zvané též Jang-c`-ťiang) na jihu. Z hlediska přírodních a klimatických poměrů netvořily tyto rozlehlé prostory jednotný celek. Příznivé klimatické podmínky ale napomohly k přechodu těchto oblastí k neolitu. Nejstarší stopy pěstování plodin a domestikace zvířat pocházejí již asi z 9. tisíciletí. Nejstarší zemědělci jsou od 5. tisíciletí. Na jihu se pěstovala a dosud pěstuje rýže, na severu proso, později sója a různá zelenina. Sprašová půda byla nejen velmi úrodná, ale sloužila i k výrobě keramiky, která se od 3. tisíciletí vyrábí na hrnčířském kruhu.

Nejstarší čínské státy

Ve staletích na přelomu 3. a 2. tisíciletí se začaly prohlubovat sociální rozdíly, rostly sídliště a počaly se vytvářet předměty z bronzu. Z této doby také pochází vznik nejstarších státních útvarů, o kterých vypráví čínská historická tradice. Ověřenější je pak polohistorická dynastie Sia (asi 2600 - 2100), ale na pevnější půdě se ocitáme až v době dynastie Šang (asi 1600 - 1025), zejména v její pozdější fázi Jin (asi od 14. století). Zbytky chrámů a paláců i bohaté hroby objevené v okolí An-jangu svědčí o velikém bohatství vládců dynastie Jin, které plynulo z dávek odevzdávaných podrobenými kmeny. Despotická vláda Jinů vyvolala odpor s jádrem na území Čouů a Jinové byli na konci 11. století svrženi.

Dynastie Čou

Vláda dynastie Čou (1025 - 221 př. n. l.) si podržela jednotu říše, která pokrývala celý čínský sever, zhruba jen na 250 let. Centrální moc oslabovaly útoky kočovníků ze západu (zejména Žungů) i odstředivé snahy aristokratických správců jednotlivých oblastí, jimž je Čouové propůjčili do dědičného držení. Od poloviny 8. století až do poloviny 3. století - v období Jar a podzimů (722 - 481) a v období Válčících států (480 - 221) byli Čouové sice uznáváni za svrchované vládce, ale jejich říš se rozpadla na řadu samostatných států.

Sjednocení Číny - dynastie Čchin

Státy mezi sebou bojovaly až se postupně utvořilo sedm mocných říší, které si nakonec roku 221 podmanil Jing Čeng, vládce státu Čchin, který pak vládl jako Čchin Š`-chuang-ti. Pod jeho vládou se tak ocitla severní Čína i rozsáhlé oblasti jihu. K zabezpečení říše pak nechal postavit Velkou čínskou zeď, která vznikla v letech 215 - 213 a je vysoká až 7 m v délce 5000 km. Vznikla i pevná centrálně organizovaná správa, bylo sjednoceno zákonodárství, měna, písmo i míry a váhy. Nákladné stavby hodně zatěžovaly obyvatelstvo a po jeho smrti roku 210 vypuklo velké povstání, které skončilo roku 207.

Dynastie Chan

K moci se dostala dynastie Chan (206 - 220 n. l.), jejímž vládcům se po mnoha ústupcích podařilo navázat na čchinskou koncepci jednotné, centrálně spravované říše. Vrcholný rozkvět prodělala říše za Chan-wu-tiho (140 - 87). Vnitřní stabilitu umožnilo obnovení pozic na jihu, porážka Hunů na severu a zabrání území na západě. Vojenská expanze i soustřeďování půdy do rukou aristokracie tak zničilo rolníka, že v prvních desetiletích 1. století vypukla mohutná povstání. Chanům se je sice podařilo na čas zastavit ale vzrůst moci aristokracie vedl k zániku centrální císařské moci. Území pak bylo až do 6. století rozděleno na více států s výjimkou let 265 - 317, kdy vládla dynastie Západní Ťin.

Správa čínských států

V čel státu stál panovník (císař či král), v jehož rukou se soustřeďovala všechna politická i vojenská moc. Ve starší době (Jin a v první staletí Čou) spravovala zemi za pomoci příbuzných aristokracie. Ale později, v době Válčících států, se ve státní míře začali již uplatňovat jako úředníci i lidé z nižších vrstev. Od Čchinů zastávali pak vysoké funkce lidé podle svých schopností. Tomu napomáhal od roku 165 př. n. l. systém státních zkoušek pro výběr úředníků. Říše byla rozdělena na pevné územní jednotky, které podléhaly správě úředníků. Ti byli kontrolováni a finančně závislí na státě.

Obyvatelstvo venkova

Nejpočetnější skupinou obyvatel byli rolníci. ⁸/₉ svěřené půdy rolníci obdělávali po rodinách či skupinách rodin, devátou část obhospodařovali společně a z ní pak odevzdávali daně. Se zvýšením produktivity zemědělské výroby se začaly prohlubovat sociální rozdíly a půda, která byla sdružených rolníků v obcích, přešla do soukromého vlastnictví. Řada rolníků se tak dostala do závislosti na majitelích pozemků, někteří pro dluhy upadli do otroctví. Otroky se stávali také zločinci a rodiny popravených. Rozhodující v ekonomické aktivitě byl však stále svobodný rolník.

Města - centra řemesel a obchodu

Ve městech žilo až několik set tisíc lidí a byla nejen středisky oblastí, ale i řemesel a obchodu. Čínští řemeslníci dosáhli v mnoha oborech vynikajících výsledků (odlévání bronzu, výroba keramiky, tkání, hutnictví železa aj.). Již ve starověku byla známa výroba papíru. Se sjednocováním čínského území se rozvíjel i obchod. Velmi ho usnadňovala doprava po řekách a v době Válčících států vzniklo značné množství kanálů. Vnitřní obchod byl v rukou soukromníků, zato zahraniční patřil státu. V době Chan putovalo čínské zboží po tzv. Velké hedvábné cestě do římské říše. Rozvoj obchodu dal v období Jar a podzimů vzniknout mincím, které nahradily mušličky kauri. Mince byly měděné různých tvarů, později kruhové s čtvercovým otvorem, někdy i ze zlata nebo stříbra. Podmínkou rozvoje bylo vyspělé zemědělství. K zvýšení jeho produktivity přispěly železné nástroje a umělé zavlažování. Významný byl chov housenek bource morušového.

Náboženství

Svrchovaný vládce nebes i země byl Šang-ti, který byl od doby Čouů chápán abstraktněji jako Nebesa (Tchien), nejvyšší řídící princip osudů světa a vesmíru. Nebesa propůjčovala oprávnění vládnout tomu, kdo toho byl hoden. Císař je pokládán za Syna nebes a ztělesňuje božský řád na zemi. Důležité místo měla úcta k duším zemřelým, z níž se vyvinul kult předků. Lidé se pak pohřbívali se spoustou věcí (např. i dvoukolý válečný vůz). Vůli nebes zjišťovali Číňané věštěním. Věštilo se z kostí či z prasklin rozžhavených želvích krunýřů. Na věštebných destičkách z doby Jin se dochovaly nejstarší doklady čínského písma (ohlédneme-li od znaků na keramických nádobách). Rozsáhlejší texty pocházejí z bronzových nádob z doby Čouů. K sjednocení písem došlo za Čchinů.

Filozofické školy

Zásadní význam měla období Jar a podzimů a Válčících států. O této době se někdy hovoří jako o období Sta škol, neboť se tehdy vytvořila řada filozofických směrů. Silný zájem o politické problémy je u těchto myslitelů nasnadě, neboť Čína v této době zažívala značnou politickou i vojenskou nestabilitu. Učenci se proto snažili nalézt různá východiska z nastalé situace. Čínští filozofové navazovali na tzv. Knihu proměn, v níž se odráží přechod od mýtického k filozofickému chápaní světa a člověka. Škola jin a jang navázala na starší výklad světa pomocí dvou základních principů - jin (země, tma) a jang (nebe, světlo), které ve své protikladnosti a vzájemné souvislosti tvoří základ řádu světa. Člověk se má snažit řád nenarušit. Vzájemným prolínáním jin a jang se vše děje a to se nazývá tao (cesta).

Taoismus

Legendárním zakladatelem taoismu byl Lao-c` (Starý mistr), který byl pokládán za autora nejdůležitějšího taoistického spisu, zvaného Kniha o tao a ctnosti. V lidském světě se tao projevuje jako te (síla, ctnost). Za příčinu běd a strázní v životě člověka a společnosti pokládají taoisté ztrátu kontaktu s prazákladem, z něhož vzešli. Taoismus proto hlásá návrat k životu v souladu s přírodním děním. Tao je důležitým pojmem i v konfucianismu.

Konfucius

Jeho zakladatelem byl Kchung-fu-c`, který žil asi v letech 551 - 479 př. Kr. jeho názory se uchovaly v knize Hovory (Lun jü). Tao je pro Konfucia především cestou člověka, a proto on a jeho následovníci kladli silný důraz na lidské chování, které ovšem musí být v souladu s řádem a s vůlí Nebes. Z řádu vyplývají závazné etické příkazy a normy, jimiž se člověk musí řídit. Mezi nejdůležitější požadavky patří ušlechtilost, spravedlnost, vědění a lidskost. Vztahy vzájemné úcty a podřízenosti v rodině - mladší vůči starším, ženy vůči muži - se měly uplatnit i v organizaci státu. Zejména panovník měl být vzorem všem ostatním. Měli to splňovat i státní úředníci, kteří, pokud to dodrželi, byli oprávněni kritizovat svého vladaře. Ke konfliktu mezi úředníky a vládcem došlo za dynastie Čchin a panovník nechal pálit konfuciánské spisy a zaživa pohřbít 460 konfuciánů. V době dynastie Chan se však konfucianismus stal oficiální státní ideologií.

Řecko

Počátky řeckých dějin

Na evropské půdě se nejstarší civilizace vytvořily v Egejské oblasti. Kontakty jednotlivých oblastí po souši zde však znesnadňovala vysoká pohoří, která oddělovala úrodná údolí a planiny. Členitost terénu napomáhala tomu, že Řecko bylo rozdrobeno na řadu menších státních útvarů. Nejstarší kultura pak vznikla na Krétě - mínójská.

Počátkem 3. tisíciletí sem pronikla znalost kovů, nejprve mědi a pak bronzu. V době bronzové se pak kromě západní části Malé Asie a přilehlých ostrovů dělí egejská oblast na tři kulturní okruhy: Kyklady, řeckou pevninu a Krétu. Již ve 2. polovině 3. tisíciletí dokázali obyvatelé některých kykladských ostrovů využít přírodního bohatství. Zachovaná vyobrazení lodí svědčí o vyspělé mořeplavbě.

Mínójská Kréta

Označení mínójská civilizace je novodobé a je odvozeno od bájného krále Mínóá. Krétské dějiny zůstaly opředeny tajemstvím až do přelomu 19. a 20. století, kdy A. Evans (1900 - 1941) vykopal Knóssos. Krétská civilizace byla v mnohém zavázána Přednímu východu, avšak má svůj nepřekonatelný charakter. Již v 2. polovině 3. tisíciletí, v tzv. předpalácovém období, se prohlubovala specializace řemeslné výroby. Některé stavební komplexy a bohaté hroby vypovídají o sociálních rozdílech ve společnosti. Kolem roku 2000 pak vznikly velké a výstavné paláce, které byly politickými a hospodářskými středisky jednotlivých oblastí. Prvé paláce zničilo roku 1700 ničivé zemětřesení, ale záhy došlo k jejich obnově. Období druhých paláců v 16. století pak představuje vrchol mínójské civilizace. Asi v polovině 15. st. vybuchla sopka a spolu s dalšími přírodními katastrofami narušila život v oblasti. Toho využili mykénští Achajové a zmocnili se ostrova.

Původ tvůrců mínójské civilizace neznáme, protože jejich písmo se dosud nepodařilo rozluštit. Psali na hliněné tabulky, zpočátku obrázkovým písmem, z něhož se kolem roku 1900 vyvinulo lineární písmo A. Z těchto záznamů je patrné, že sloužily palácovým úředníkům pro evidenci.

Paláce

Paláce totiž byly hospodářským centrem státu, které zajišťovalo příděly všeho nezbytného pro různé skupiny obyvatelstva. Proto se tam nacházela skladiště, úřední místnosti i řemeslnické dílny. Paláce tvořil i velký počet místností se spletitými chodbami, odkud pochází slovo labyrint, původně související s dvojitou sekyrou (labrys), jež byla důležitý kultovní symbol. Jádrem paláce byl dvůr, kde se konaly hry s býky. Největší paláce byly Knóssos a Mallia na severu, Kato Zakro na východě a Faistos na jihu. Když se mykénští Achajové zmocnili Kréty (kolem r. 1450 př. n. l. - 1350/1200) stal se centrem jejich vlády Knóssos a ostatní paláce zanikly. Podle A. Evanse zanikla jejich moc již r. 1350, podle nového pojetí až r. 1200. I na řecké pevnině se v rané době bronzové začala objevovat vyspělá sídliště, která ukazují na podobný vývoj jako na Krétě.

Mykénské Řecko (1600 - 1200 př. n. l.)

Tento vývoj byl však kolem roku 2000 př. n. l. přerušen vpádem Achajů ze severu, kteří jsou historicky prvním řeckým kmenem na území Řecka. Ti se postupně usazovali a přejímali mnoho z vyspělé kultury staršího obyvatelstva. Tvořili vládnoucí vrstvu a jejich jazyk se postupně v oblasti prosadil. Řečtina je totiž jazykem psaným lineárním písmem B, vyvinutým z původního krétského vzoru A.

Samy počátky mykénské civilizace pak jsou spojeny se značným vzestupem kulturní úrovně na řecké pevnině po roce 1600. Mykénské Řecko se ale i přes značnou vázanost na kulturu Kréty v umělecké tvorbě vykazuje svébytnými rysy. Již v 2. polovině 19. století objevil v Mykénách H. Schliemann bohaté šachtové hroby ze 16. století př. n. l. Zlaté nádoby, šperky a především posmrtné masky svědčí o bohatosti mykénských vládců, zároveň však dokládají sociální rozdíly mezi obyvateli. V 15. století se rozšířilo pohřbívání do tzv. kupolových (ev. tholových) hrobek. Mohutné opevněné paláce se stavěly až ve vrcholném období ve 14. a 13. století. Stály zejména na Peloponésu (Mykény, Tíryns, Sparta, Pylos) ale i v Attice, Boiótii a Thessalii. Svého vrcholu pak dosáhla mykénská civilizace ve 13. století. Její sídla se nenacházela jen v Řecku, ale i na ostrovech v Egejském moři a na západním pobřeží Malé Asie. Mykénský obchod směřoval do syropalestinské oblasti, Egypta a do západního Středomoří (nálezy mykénského původu byly objeveny na Sicílii a v jižní Itálii. Koncem mykénské doby se snad odehrála i slavná trójská válka. Archeologické vykopávky sice dokládají, že Trója byla asi koncem 13. století vyvrácena, ale je pravděpodobné, že se tak stalo vinou tzv. mořských národů a ne Achajů.

Řecké kmeny

Mykénští vládcové pak posilovali opevnění svých paláců, ale ve 2. polovině 12. století mykénská sídla definitivně zanikla. K oslabení mykénské civilizace v této době přispěly vzájemné boje jejích vládců. Stopy těchto bojů uchovaly řecké legendy o válce sedmi vládců proti Thébám (literárně zpracoval Aischylos). Obecně se ale soudí, že hlavní roli při zániku mykénského světa sehrála nová vlna řeckých kmenů ze severu - Dórové.

O pohybech Dórů i staršího řeckého obyvatelstva se dozvídáme z rozvrstvení řeckých nářečí. Z něj vyplývá, že mykénští Achajové se před pronikajícími Dóry stáhli do hornatého vnitrozemí nebo na Kypr. Achajům byli blízcí Iónové, kteří opustili Řecko a rozšířili se po ostrovech v Egejském moři a ve velké části západní Malé Asie. Tam byli jižními sousedy Aiolů. Nejjižnější část západního maloasijského pobřeží osídlili Dórové, kteří tam pronikli přes Kykladské ostrovy a Krétu poté, co se zmocnili většiny Peloponésu. Další kmen byl tzv. severozápadní. Řecké kmeny jsou souhrnně označovány jako Helénové.

Temná staletí (1200/1100 - 800 př. n. l.)

Období zhruba mezi lety 1200/1100 - 800 nazýváme temná staletí řeckých dějin, neboť nastal pokles civilizační úrovně, který přinesl již zmíněný vpád Dórů. Řekové přestali používat písmo, takřka zmizeli kamenné stavby, ale od sklonku 12. století se šířilo používání železných zbraní a nástrojů. O životě Řeků v temných staletích čerpáme informace z epických básní Iliady a Odysseie. Autor a posluchači si ale stěží dokázali představit lesk mykénských paláců. Svět homérských hrdinů se proto podobal světu, který těmto příběhům naslouchal. Temnými staletími také začíná vlastní období řeckých dějin, které potom následují obdobími Archaickým, Klasickým a Helénistickým.

Tzv. homérská společnost

Hlavní slovo v společnosti této doby, označované jako homérská společnost, měli aristokraté, jimž Homér říká basileové (králové). Ti byli největší vlastníci půdy a stád (hovězí dobytek, ovce, vepři). Podle tohoto bylo také posuzováno bohatství jednotlivých obyvatel. Na rozdíl od říší na Předním východě však v Řecku nebyl tak propastný rozdíl mezi vládnoucí vrstvou a ostatním obyvatelstvem. Nejpočetnější skupina byli rolníci. Ti podléhali aristokratům, ale mohli spolurozhodovat na sněmech. Řemesla mimo kovářství, hrnčířství a tesařství nebyla specializovaná a většinu nástrojů si rolníci vyráběli sami. Nejvíce zpráv je však v eposech o aristokratech, protože v jejich domech také nejčastěji přednášeli pěvci.

Zemědělské hospodářství, zvané oikos, bylo základní jednotkou rané řecké společnosti a bylo především samozásobitelské. Jádrem oiku byla rodina, aristokraté měli po ruce i otroky, převážně ženy, jelikož zajatí muži byli obvykle pobíjeni. Otroctví mělo patriarchální ráz. V oblastech mělo svá hospodářství více aristokratů, z nichž se stal nejváženější králem. Musel však dbát na mínění ostatních. Z toho důvodu byla královská vláda brzy zatlačena a nejpozději na počátku archaické doby vládli příslušníci mocných aristokratických rodů společně. Aristokratická příslušnost byla dědičná, ale vážnost si musel každý vydobýt sám. S tím je spojena i řecká soutěživost, která přispěla k rozvoji individualismu. Úspěchy v boji přinášely kořist, z níž měli prospěch všichni. Kořist byla proto důležitým zdrojem bohatství. Loupežné výpravy pak pozdvihovaly společenskou prestiž. Moc aristokratů symbolizovalo i pořádání bohatých hostin (zvané symposion). Ve vzájemných vztazích aristokratů hrálo důležitou roli pohostinné přátelství, které zaručovalo přátelské přijmutí na cestách.

Archaické období

Řecká alfabeta

Na počátku archaického období (8. - 6. st. př. Kr.) se v Řecku opět rozšířilo používání písma. Bylo převzato z foinické abecedy a přizpůsobeno potřebám řečtiny. Mělo 17 souhlásek a 7 samohlásek (ty Foiničané nezapisovali). Jeho znalost se brzy rozšířila a psát uměli i řemeslníci a prostí vojáci.

Vznik polis

I v archaické době žili Řekové v jednotlivých oblastech poměrně dlouho v rodové společnosti, což mělo souvislost s obsazováním úřadů. Na počátku archaické doby se však vytvořila nová forma státu - řecká polis (mn. č. poleis). Tento pojem označuje městský stát, v němž se nařízení státních záležitostí podíleli plnoprávní občané, tj. dospělí muži. Politická práva a povinnosti občanů byla různě omezena, zpočátku urozeným původem, později výší majetku. V poleis mohli žít mimo občany i svobodní obyvatelé bez občanských práv a osobně nesvobodní otroci. V některých oblastech se setkáváme se závislým zemědělským obyvatelstvem, které bylo připoutáno k půdě, jíž obdělávalo. Obvykle to bylo starší obyvatelstvo. Nejznámější příklad jsou heilóti ve Spartě, ale i penestové v Thessalii nebo voikeové na Krétě. Poleis vznikaly jako centra zemědělských oblastí a nejvíce obyvatel se proto zaměstnávalo obděláváním půdy. Na její vlastnictví se někdy vázalo i občanství.

Velká řecká kolonizace (pol. 8. - 6. st.)

Obtížné spojení mezi částmi Řecka napomohlo rozvoji mořeplavby. Řekové se však neplavili jen v Egejském moři, ale i ve Středozemním a Černém, kde zakládali četné osady. Počátky této kolonizace spadají zhruba do poloviny 8. století a nové osady vznikaly po celou archaickou dobu. Nejdůležitější příčinou kolonizace byl růst obyvatel. Aby nedošlo k zchudnutí rolníků vinou dělení půdy, zakládaly se nové osady v oblastech, kde bylo možno získat půdu, která byla základem společenského postavení. Dalšími důvody byla snaha Řeků opatřit si nezbytné suroviny a získání nových odbytišť pro své výrobky. Založení osady bylo nejistým podnikem. Proto stál v čele každé výpravy tzv. oikistés. Kromě toho se Řekové snažili zaštítit zdar nové osady i přízní bohů. Z toho důvodu se dotazovali v Appolónově věštírně v Delfách, kde tak byli zpraveni o aktuální situaci v celém Středomoří.

Nově založené osady (aipokie) nebyly politicky závislé na státech, jež je založily (métropole). Silná pouta však přetrvávala v náboženské a obchodní oblasti. Na kolonizaci se podíleli především Korint, Megara, Eretrie a Chalkis, severopeloponéská Achaia a Mílétos a Fókaia v Malé Asii. Také některé apoikie samy zakládaly další osady. Řekové založili mnohá města, která přetrvala až do současnosti. Jsou to např. Marseille, Byzantion (dnešní Istanbul), Neapol, Tarent nebo Syrakusy. Další významné osady jsou Krotón na Apeninském poloostrově a Olbiá na pobřeží Černého moře. Na severním pobřeží Egejského moře se Řekové střetávali s bojovnými Thráky. Řekové pak bojovali s místním obyvatelstvem i jinde, avšak důležitější byly vždy vzájemně prospěšné kontakty. Pevné státní útvary na Předním východě jim nedovolovali, aby zde zakládali samostatné osady, nýbrž pouze obchodní stanice (emporia). Se souhlasem egyptských panovníků tak kupř. vznikla Naukratis v nilské deltě. V západním Středomoří, Hispánii a na africkém pobřeží se zase Řekové střetávali se zájmy Foiničanů. Řecký svět se tak díky kolonizaci podstatně rozšířil a vznik osad podnítil hlubší kontakty v tehdejším světě.

Růst sociálního napětí

Na počátku archaické doby byla všechna moc v rukou aristokracie. Jak víme, základem její moci byly rozsáhlé pozemky a chov dobytka. Hovoříme proto o tzv. zemědělské aristokracii. Spolu s prudkým nárůstem obyvatel v 8. století však ustupoval chov dobytka a v daleko větší míře se pěstovaly plodiny, zvláště obilí. V mnoha obcích vznikla napjatá sociální situace. Na jedné straně chudli drobní rolníci, na druhé se posilovalo postavení střední vrstvy obyvatel neurozeného původu. Převahu mezi nimi měli rolníci, ale někde se vytvořila vlivná skupina řemeslníků a obchodníků. Jejich hospodářský vzestup souvisel s novou formou bohatství, jíž byly peníze. Nejstarší mince razili asi na přelomu 7. a 6. století Lýdové a nový vynález se v 6. století rozšířil i v Řecku. Také změna vojenské taktiky a četné války podpořily vzestup středních vrstev. Od 7. století se totiž hlavní údernou silou stali těžkooděnci, bojující v sevřeném šiku falanga. Voják tak byl závislý na sobě i svém sousedovi v šiku. To upevňovalo pocit sounáležitosti. Výzbroj těžkooděnce (hoplíta) byla dosti nákladná a jelikož si ji každý občan pořizoval z vlastních prostředků, znamenalo to i společenský vzestup občanů střední vrstvy, protože byli pro polis nenahraditelní. K oslabení aristokratické moci přispělo i písemné sepsání zákonů. Dalším úspěchem občanů bylo získání přístupu k úřadům.

Raná řecká tyranis

V některých obcích bylo této změny dosaženo pokojnou cestou, ale jinde se prosazení novot neobešlo bez zarputilých bojů, při nichž se v některých poleis dostali k moci samovládci, zvaní tyrani (to však neznamenalo krutovládci jako dnes). Tyrani byli většinou aristokratického původu, ale rozpory mezi jednotlivými aristokraty mohly vést k tomu, že hledali spojence v nespokojených občanech neurozeného původu. Tyrani pak někdy své odpůrce vyháněli a zbavovali je majetku, který rozdělovali svým stoupencům. Zároveň podporovali jednotu obce, k čemuž jim sloužila výstavba mohutných chrámů. Vládu tyranů znamenala mnohdy vrcholné období rozkvětu, protože tyrani podporovali umění, které je oslavovalo. První tyranidy vznikly již v polovině 7. století v Korintu, Sikyónu a Megaře, na přelomu 7. a 6. století pak v Mílétu, Efesu a Mytiléně. Až z druhé poloviny 6. století je athénská tyranida Peisistratovců a vláda Polykrata na ostrově Samu, na jehož dvoře pobýval Anakreón.

I přes to, že tyranidy přinášely prosperitu, Řekové je hodnotili záporně a nikde se neudržely déle než 3 generace. Nenávist k tyranům plynula z toho, že jejich vláda zbavovala občany účasti na správě státu. Vytvořilo se totiž takové politické klima, že i později musely být všechny problémy spjaté s chodem státu řešeny v radě nebo v shromáždění. Vytvoření politiky, která napomáhal emancipaci člověka pak patří k nejdůležitějším rysům řeckého historického vývoje.

Náboženství

Podobně jako v jiných zemích ve starověku byl každodenní život Řeků prostoupen vírou v božské síly, ale nevytvořila se zde mocná vrstva kněží, kteří by nabyli politického vrchu. Stejně tak bylo i řecké náboženství polyteistické. Význam starých místních kultů byl spolu s upevňováním polis zastiňován úctou k bohům, kteří byli ochránci celé obce (např. Pallas Athéna). Dlouho přežívaly rozdíly mezi kulty v jednotlivých oblastech. Předřeckého původu byly kulty ženských postav spojené s plodností (např. Artemidin kult v Efesu). V náboženských představách indoevropských Řeků byly významnější nebeské síly spjaté s počasím. Mezi nimi zaujal hlavní místo pozdější vládce řeckého panteonu Zeus. Díky homérským eposům se představy o bozích postupně sbližovaly. Homérské náboženství je výrazně antropomorfní, bohové se chovají a jednají jako lidé, mají kladné i záporné vlastnosti. Lidem i bohům je nadřazen osud - Moira. Bohové však přitom byli věčně mladí a krásní, jelikož jedli ambrózii a normálnímu smrtelníkovi byli neviditelní, protože se pohybovali rychlostí myšlenky. Mohli též vstoupit do lidských těl a získali si proslulost tajemnými věštbami. Sídlo všech bohů bylo na Olympu.

Aby zjistili vůli bohů, obraceli se Řekové často na věštírny. Zde pak obětovali např. sladkosti, ovoce, maso, ale i drahé kovy. Nejznámější jsou Appolónova věštírna v Delfách (zasvěcená umění a sportu), věštírna Dia a Héry v Olympii (sport), Dia v Dódoně a věštírna Demetér v Eleusimě. V Delfách věštby sdělovala Pýthie. Stavěly se i tzv. náboženské okrsky (komplexy staveb na určitém posvátném místě), jako např. Akropolis. Na počest bohů byly též pořádány různé slavnosti. Mezi nejznámější patřily dionýsie, které daly vzniknout řeckému dramatu, a pallathenajské slavnosti, kde se pořádaly různé recitační a hudební soutěže.

Bohové řeckého náboženství

Zeus (Dia) - jeho římský protějšek se jmenuje Jupiter (Jova). Zeus sám je nejvyšší bůh řeckého náboženství a je označován jako bůh jasného nebe, přírodních sil (blesku, deště) a pán vegetace. Jeho otec se jmenoval Kronos, matka Rhea. Mýtus říká, že Kronos na Krétě polykal své děti, aby nepřišel o vládu, jak mu bylo předpovězeno. Rhea mu ale místo Dia dala kámen v plenkách. Zeus pak proti Kronovi a Titánům bojoval a získal vládu nad světem. Zeus byl sukničkář a měl několik manželek, které byly jak božského, tak i pozemského původu. Se svou manželkou Hérou měl 2 děti.

Héra - její římský protějšek se jmenuje Juno. Je to bohyně manželské lásky a věrnosti. Ochránkyně rodiny, žen, sňatků a manželských dětí. Byla svůdná, mrzutá, žárlivá a hašteřivá.

Poseidon - jeho římský protějšek se jmenuje Neptun. Je vládcem všech vod a zejména moří. Vyobrazován je se svým bájným trojzubcem. Řekové mu přisuzovali vznik zemětřesení.

Hádes - jeho římský protějšek se jmenuje Pluto. Je vládcem podsvětí, kde vězní duše zemřelých. Vládl spolu s manželkou Persephonou. Vchod do podsvětí hlídal ohnivý pes Kerberos; překážkou byla také řeka Styx, na níž byl převozníkem Cháron. Podsvětí se dělilo na 3 části. Na část, kde byly duše dobrých lidí, na část, kde špatných i dobrých a na část, kde byly duše provinilců. Tresty v podsvětí byly věčné. Např. Tantal se natahoval pro ovoce, na něž nedosáhl (odtud Tantalova muka) nebo Sisyfos válel kámen na horu, kde se vždy skutálel dolů (odtud sisyfovská práce).

Athéna - její římský protějšek se jmenuje Minerva. Byla bohyní moudrosti, věd a vítězné války. Zároveň byla ochranitelkou a dárkyní řemesel. Její přívlastek byl Pallas (Athéna), což znamená panna, kterou byla po celý život. Jejími symboly jsou sova a had jako špatná a dobrá strana. Byla často ztvárňována sochaři (např. Feidiás). Občanům Athén a Attiky prý věnovala svůj strom - olivovník.

Áres - jeho římský protějšek se jmenuje Mars. Byl to bůh války. S Afroditou měl 2 nemanželské děti. Z toho důvodu na ně políčil kovovou síť Afroditin manžel Hefaistos. Byl zobrazován jako krásný mladík.

Afrodita - její římský protějšek se jmenuje Venuše. Byla bohyní lásky a krásy. Tvrdí se o ní, že buď byla dcerou Dia, nebo že se zrodila z mořské pěny (řecky afros). Byla považována za bohyni smíchu. V archaickém období byla zobrazována jako oblečená, v klasickém již svlečená. Její syn se jmenoval Erós.

Apollón - jeho římský protějšek se jmenuje Apollo. Byl to bůh světla a ochránce života, zdraví, řádu a umění. Vládnul devíti múzám (múza dějepisu Kleio, múza komedie Thalia). Ochraňoval dům před přírodními pohromami. Měl věštírnu v Delfách.

Artemis - její římský protějšek se jmenuje Diana. Byla bohyní plodnosti přírody, lovu, zvěře, měsíce a svateb. Byl jí zasvěcen chrám v Efesu. Byla zobrazována s lukem a šípy, se zvěří (nejčastěji jelenem) a půlměsícem ve vlasech.

Démétér - její římský protějšek se jmenuje Ceres. Byla bohyní zemědělství a obnovy života, ochránkyní rolnictví a dárkyní obilí.

Hélios - jeho římský protějšek se jmenuje Sol. Byl to bůh slunce. Zrána vyjel se slunečním vozem taženým koňmi a večer se potopil s vozem do vody.

Hefaistos - jeho římský protějšek se jmenuje Vulkán. Byl bohem ohně, kovářství, zlatotepectví a kouzel. Jeho atributem bylo kladivo.

Hermes - jeho římský protějšek se jmenuje Merkur. Byl ochráncem pastýřů, pocestných a obchodu. Také byl poslem bohů a provázel duše do podsvětí.

Hestia - její římský protějšek se jmenuje Vesta. Byla bohyní domácího krbu.

Dionýsos - jeho římský protějšek se jmenuje Bakchus ( Liber). Byl to bůh plodnosti v přírodě a vína. Slavnosti na jeho počest se zasloužily o vznik tragédie.

Sport v antice

Základ řecké výchovy spočíval v tom, aby se vychoval člověk tělesně zdatný a zároveň mravně ušlechtilý. Tento způsob se nazýval kalokagathia. Vzdělání se lišilo dle jednotlivých městských států, kalokagathia je však společná pro celé Řecko.

První písemné doklady o sportovním zápolení v Řecku pochází z roku 776 př. n. l., kdy v Olympii proběhly první olympijské hry. Význam olympijských her se pak projevil v tom, že toto datum je základem společného datování v Řecku. S olympiádou je pak spjat elický král Ifitos, který ji jako první organizoval. Během sportovních dní platilo, že se všichni v Řecku měli zdržet válčení a zabíjení (ekecherie). Neměly se vykonávat ani popravy. Olympiáda sama o sobě pak trvala cca 5 dní a pořádala se jednou za čtyři roky. Her se směli zúčastnit pouze svobodní Řekové a cizinci. Nesměli na ně otroci ani ženy. Měsíc před olympiádou musel sportovec v Olympii povinně trénovat. Olympiády se účastnili i někteří panovníci. Např. makedonský král Alexandr I. soutěžil v běhu, římský císař Tiberius na čtyřspřeží. Vítěz získal po skončení olympijských her olivový věnec a stal se váženou osobou své obce. Existovaly kategorie trénovaných profesionálních sportovců (athlétes) a netrénovaných (idiotés). V Olympii a Nemei probíhaly všeřecké hry na počest boha Dia, v okolí Korintu na počest boha Poseidona a v Delfách na počest Apollóna.

Nejvíce se závodilo v běhu, a to na 1, 2, 3 … stadie. 1 stadie se rovnala zhruba 197,27 m a nejdelší běh jich obsahoval 24. Další soutěžní disciplínou byl zápas a pěstní boj (PIX), který připomínal dnešní kick-box. Vítězem se stal ten, který soupeře 3x svalil na zem. Soutěžilo se i v pětiboji, který tvořil skok do dálky, běh na 1 stadii, hod diskem (populární sport - dokazuje socha Diskobola), hod oštěpem a zápas. Až po řecko-perských válkách byl na počest athénského posla Feidippida přidán marathón. Tento posel v roce 490, když se bojovalo u Marathónu, urazil za 20 hodin vzdálenost mezi Athénami a Spartou (230 km), kde pak prosil Sparťany, aby pomohli Athéňanům. Marathón je dlouhý 42 195 m. V antice se hrál i fotbal, jehož pravidla však nejsou zachována. Míče byly plněné koňskými žíněmi. Úplně nejstarší vyobrazení kopané pak pochází z dynastie Chan. Do míče šlo kopat i uhodit sevřenou pěstí.

Athény - Archaické období

Státní řízení aristokratických Athén

Podle legendárního podání prý vládli v Athénách zprvu králové. Nejznámější z nich, Théseus, prý sjednotil Attiku. K tomu tzv. synoikismu došlo někdy kolem roku 800 a krále pak záhy vystřídala vláda aristokratů. Ti se nazývali eupatridové a znamenalo to „ti, kdo pocházejí z urozených otců“.

Královská moc se u nich rozdělila mezi nejvyšší úředníky - archonty, kteří byli voleni na jeden rok. Celkem jich bylo devět. Nejvýznamnější byl archón epónymos, který měl na starosti soudnictví (dětské a rodinné právo). Následovali archón basileus, který pečoval o náležité uctívání bohů a archón polemarchos, který byl nejvyšším vojenským velitelem. Zbylých 6 archontů, tzv. thesmothetové, hlídali, aby athénské zákony byly spravedlivé. Bývalí archonté se stávali doživotními členy aristokratické rady, zvané areopag podle Áreova pahorku, na němž zasedala. Tato rada volila úředníky a dohlížela na ně, rozhodovala v závažných soudních případech a dbala zachovávání zákonů. Za Kleisthena se pak archonté označovali jako prytanové, později za Perikla jako stratégové. Archonté byli voleni losem z lidových sněmů.

V 2. polovině 7. století narůstaly v Athénách sociální problémy a mnozí attičtí rolníci se ocitli v závislosti na bohatých aristokratech. Když pak nemohli své dluhy splatit, upadali do dlužního otroctví. Roku 624 se pak stal athénským epónymem Drakón, který roku 621 sepsal zákony. Rozlišovali mezi neúmyslným zabitím a vraždou, ale jinak byl za většinu zločinů stanoven trest smrti a to i např. za krádež ovoce.

Solónovy reformy (594/3)

Na Drakónovu činnost navázal Solón, který se v době vnitřních rozporů v roce 594 stal epónymem se zvláštními pravomocemi. Téhož roku také začal uskutečňovat své zásadní reformy. Nejdůležitější z nich je jeho vypořádání se s problémem dlužního otroctví. Solón všechny dluhy zrušil a zakázal, aby se napříště za dluhy rušilo osobní svobodou. Toto opatření se nazývá seisachteia, nebo-li setřesení břemene. Jeho důsledkem bylo posílení attického rolnictva, které tvořilo jádro vojska. Další důležitou reformou bylo rozdělení obyvatelstva nikoli podle původu, ale podle majetku, tzv. výnosu z půdy. Ten se udával podle výnosu obilí v medimnech - 1 medimnos = 52 l. Nejvyšší úřady tak mohli zastávat jen nejbohatší obyvatelé, což se nazývá tímokracie. Nižší úřady však již mohli zastávat i příslušníci středně majetné vrstvy. Nejchudší obyvatelé, thétové, se pak mohli stávat členy porotního soudu, zvaného héliaia, a zúčastňovat se zasedání lidového shromáždění. Tyto dvě instituce budou vysvětleny později. Další reformou je zavedení odvolacího (apelačního) soudu.

Solónovo rozdělení do 4 majetkových tříd

Majetková třída	Výnos	Služba ve vojsku	Politická práva
1. Pentakosiomedimnoi	500 a více	jezdci, velitelský sbor	Nejvyšší úřady
2. Hippeis	300 a více	jezdci	Nižší úřady
3. Zeugítai	200 a více	těžkooděnci	Nižší úřady
4. Thétové	Pod 200	lehkooděnci	Lid. shromáždění, héliaia

Tyranida Peisistratovců (546 - 510)

Solónovi se sice podařilo odstranit nejkřiklavější rozpory uvnitř athénské společnosti a posílit postavení lidu, ale záhy se napětí v Athénách opět vyostřilo. Z bojů mezi aristokraty vyšel vítězně Peisistratos, který byl mezi lety 561-559 dvakrát zvolen nejvyšším archontem. Nakonec se pak roku 546 stal za podpory středních a nižších vrstev athénským tyranem. Podporoval rozvoj hospodářství, nechal vystavět chrámy a vodovod pro celé Athény a athénský stát s za jeho vlády stal námořní velmocí. Celkově znamenalo období jeho vlády dobu rozkvětu. Po jeho smrti ho roku 528 vystřídali ve vládě jeho synové Hippiás a Hipparchos. Byli však neustále ohrožováni mocnými aristokratickými rody, zejména Alkmeónovci,

Kleisthenovy reformy (508)

Když byl pak roku 514 zavražděn Hipparchos, vláda jeho bratra se přiostřila. I přesto byl však Hippiás roku 510 spolu se spartskou pomocí svržen. Nejmocnějším mužem v Athénách se tak stal Alkménovec Kleisthenés, který asi roku 508 přikročil k územněsprávní reformě. Ta rozdělila každou ze tří částí athénského státu, totiž město, vnitrozemí a přímořskou oblast na 10 dílů. Vzniklo tak 30 územních jednotek, zvaných trittye a tři tryttie - jedna z města, jedna z vnitrozemí a jedna z přímoří - tvořily nejvyšší správní jednotku - fýlu. Fýly se dále dělily na ještě menší organizační jednotky (dnešní obvody), které se nazývaly démos. Démy měly vlastní samosprávu. Vojsko bylo sestavováno podle fýl, v čele každého z deseti základních oddílů stál stratégos. Každá z fýl také vybírala po 50 členech do rady pěti set. Ta plně odpovídala novému uspořádání.

Kleisthénovi se také přičítá zavedení principu střepinového soudu, tzv. ostrakismu. Ten spočíval v tom, že každoročně bylo v určitém období athénským obyvatelům umožněno hlasovat pomocí střepin (ostrak) o jiném občanu, o kterém si mysleli, že na sebe chce strhnout moc a stát se tyranem. Na střepinu pak napsali jméno člověka a pokud bylo střepin se stejným jménem více než 6000, občan byl vyhnán na 10 let do vyhnanství. Kleisthenés také rozšířil pravomoci lidového shromáždění. Jeho reformy tak vytvořily předpoklad pro další demokratický vývoj Athén.

Umění Archaické doby

Literární památky archaické doby jsou spjaty především s řeckým náboženským životem, jsou to mýtické příběhy o bozích a hrdinech. Sem lze zařadit především Homéra s jeho eposy Ilias a Odyssea, či Hésioda a jeho epos Theogónia. Jeho další dílo je epická báseň Práce a dny. Politický vývoj v poleis umožnil v 6. století rozvoj individualismu, který se plně projevil v tvorbě lyrických básníků. Proslulosti dosáhli zejména autoři z ostrova Lesbó: Alkaios, autor bojovných veršů, v nichž stíhá své odpůrce a básnířka Sapfó. Posměšné verše a dojmy z vojenského života pak tvoří náplň básní Archilocha z ostrova Paru. Athéňan Solón zase ve verších obhajoval svá politická opatření. Na dvoře Polykrata ze Samu, jak už jsem se jednou zmínil, oslavoval „ženy, zpěv a víno“ Anakreón. Především oslavě bohů sloužila díla představitelů sborové lyriky, mezi nimiž vynikali Alkmán ze Sparty, Simónidés z ostrova Keu a Pindaros z Théb. Poslední dva jmenovaní zároveň prosluli jako skladatelé ód na vítěze všeřeckých her.

Maloasijská Iónie byla kolébkou řecké filozofie. Proč se právě mílétští filozofové Thalés, Anaximandros a Anaximenés odklonili od mýtického výkladu světa a proč se pokusili o racionální vysvětlení původu a základu všech věcí, zůstává otázkou. Snažili se nalézt jediný základní princip, s jehož pomocí by bylo možno vysvětlit původ a proměnlivost světa. Pro Thaléta byla takovým základem voda, pro Anaximandra neohraničené (apeiron). Hérakleitos z Efesu dal přednost ohni, Pýthagorás ze Samu se domníval, že podstatou všeho je číslo.

Ve svých počátcích byly speciální vědy - astronomie, matematika, geometrie, medicína a další - úzce spojeny s filozofií, od níž se teprve postupně oddělovaly. V archaické době má kořeny i dějepisectví. Řekové na svých plavbách poznávali různé národy a v dílech zvaných periplús (obeplutí) zaznamenávali informace zeměpisného i historického rázu. Zároveň se zajímali i o vlastní minulost. Např. Hekatai z Mílétu ve svém díle Genealogie vylíčil osudy řeckých héroů a jejich potomků. Jeho další dílo je Popis země, kde zmapoval všechen známý svět.

Koncem temných staletí se setkáváme s doklady vázového malířství v tzv. geometrickém slohu. Nádoby jsou rozděleny na pásy, vyplněné geometrickými motivy, k nimž později přistupují geometricky stylizované postavy zvířat a lidí. Od 7. století se ve výzdobě keramiky objevují motivy orientálního původu. Nejdůležitějším centrem keramiky byl v té době Korint, později opět zastíněný Athénami. Zde se kolem roku 600 objevují vázy zdobené černými figurami, jež byly kolem roku 530 vystřídány nádobami s červenými figurami. Vyrábělo se mnoho druhů nádob na různá použití. Mezi nejčastější patří amfory. Koncem 7. století se objevují nejstarší monumentální kamenné sochy. Nejtypičtější jsou sochy nahých mladých mužů, kúros, a sochy oděných dívek, koré. Řekové také stavěli mohutné chrámy, při jejichž stavbě se řídili závaznými pravidly, která jsou ztělesněna v jednotlivých architektonických řádech. Nejstarší je sloh dórský (počátky v 10. století), v 6. století se začalo v Malé Asii stavět v iónském slohu a jako poslední vznikl v 5. století řád korintský. Nejznámější stavby jsou Appolónův chrám v Delfách, Héřin chrám na Samu, Artemidin chrám v Efesu či známý řecký Parthenón.

Sparta - Archaické období

Tvůrci spartského státu byli Dórové, kteří se asi 1000 let př. n. l. usadili v Lakónii v jižní části Peloponésu v povodí řeky Eurotos. Sparta vznikla spojením 5 osad a její založení je spojeno s postavou bájného krále Lakedaimona, od jehož jména pochází označení obyvatel Sparty.

Sociální rozvrstvení obyvatelstva

Dórští Sparťané se s postupem doby stali privilegovanou skupinou o síle asi 10 000 mužů, která byla obklopena výraznou početní převahou neplnoprávného obyvatelstva. To se dělilo do dvou skupin - na perioiky a heilóty. Perioici, což znamená „ti, kteří sídlí kolem“, obývali okrajová území Lakónie, zatímco plnoprávní občané sídlili v úrodném údolí řeky Eurótu. Žili ve vlastních městech a vesnicích a požívali tak jistou míru vnitřní autonomie. Museli sloužit ve vojsku. Heilóti byli závislí zemědělští obyvatelé, které Sparťané zotročili a na jejichž úkor žili. Spolu s půdou, na níž pracovali, byli heilóti majetkem spartského státu a jednotlivé spartské rodiny dostávaly k zajištění své obživy půdu i s otroky. Perioici byli spolu s plnoprávnou vrstvou obyvatel (Sparťany) souhrnně označováni jako Lakedaimoňané.

Sami plnoprávní spartští občané pak nepracovali. Stálá hrozba vzpoury heilótů vedla totiž k tomu, že hlavní náplní jejich života byl vojenský výcvik. Spartští hoši byli od sedmi do dvaceti let na náklady státu vychováváni mimo rámec rodiny v oddílech, kde přivykali tvrdým podmínkám vojenského života. Posilovali odolnost těla i ducha vůči vojenským strázním a učili se naprosté poslušnosti a oddanosti státu. Naproti tomu dívky vychovávali matky. I muži trávili většinu času pohromadě ve vojenských oddílech zvaných syssitia podle toho, že se společně stravovali. Na jídlo přispíval každý sám z prostředků, které získával z půdy. Vojenskou zdatnost Sparťanů posilovala i tzv. krypteia, při níž mladíci po formálním vyhlášení války heilótům procházeli jejich územím a beztrestně zabíjeli ty, kteří mohli být potenciálně nebezpeční.

Státní řízení ve Spartě

Spartské státní řízení má některé shodné rysy s jinými obcemi, ale jako celek zůstalo ojedinělé. Zvláštností byla především vláda dvou králů, kteří byli ze dvou rodů (Agiovci a Eurypontovci), v nichž byl královský úřad dědičný. Jejich moc byla omezena sborem pěti eforů (dohlížitelů), kteří je mohli volat k odpovědnosti. V 5. století se efoři stali nejvlivnějšími úředníky ve Spartě. Soudní a poradní funkci měla rada zvaná gerúsiá, která soudila hlavně hrdelní zločiny. Jejích 28 členů volilo shromáždění všech plnoprávných občanů (appelá) ze zkušených mužů starších 60 let. Členy rady byli i oba králové. Shromáždění též volilo efory, schvalovalo návrhy zákonů a rozhodovalo o válce a míru.

Messénské války

Sparťané neřešili problém nedostatku půdy zakládáním kolonií, nýbrž expanzí do okolí. Na sklonku 8. století si podmanili sousední Messénii a z jejích obyvatel učinili heilóty. Ve 2. polovině 7. století však propuklo rozsáhlé povstání, jež se Sparťanům podařilo zdolat až za cenu velkých obětí. Tato zkušenost utužila vojenský život a posílila jednotu a semknutost spartské společnosti, jež byla zvána společností rovných. Sparťané velkou měrou omezovali kontakty s okolním světem a dokonce ze Sparty vyháněli cizince.

Peloponéský spolek

Válka hrála v životě Sparťanů opravdu velkou roli. V bojích s mocným Argem vybojovali Sparťané mnohá vítězství, ale utrpěli i četné porážky. V Arkádii zase sváděli urputné boje s městem Tegeou. Když ji v polovině 6. století konečně porazili, nepřivtělili její území ke svému, ale uzavřeli s ní spojeneckou smlouvu. Brzy následovaly smlouvy s velkou částí států Peloponésu, a tak se ve 2. polovině 6. století vytvořil mocný vojenský peloponéský spolek.

Athény - Klasické období

Klasické období pokrývá necelých 200 let mezi řecko-perskými válkami a ovládnutím Řecka makedonským králem Filipem II. Označení klasický skrývá novodobý obdiv ke statečnému odporu Řeků, jejich svobodomyslnosti a k jejich demokracii. Zejména 19. století považovalo klasické období za vrchol řeckých dějin, po němž následoval úpadek a ztráta demokratické svobody v době helénistické.

Povstání maloasijských Řeků proti perské nadvládě

Roku 547 zničil perský král Kýros lýdskou říši a podmanil si tak i některá řecká města na západním pobřeží Malé Asie. Roku 513/2 pak překročil Dáreios Helléspontos, aby si podmanil kočovné Skythy. To se mu nepodařilo, ale ovládl rozsáhlá území Thrákie a řadu dalších řeckých měst na pobřeží. Perská nadvláda byla velmi tíživá a maloasijští Řekové se s ní nehodlali smířit. Roku 499 vypuklo pod vedením Mílétu protiperské povstání. Zpočátku byli Řekové úspěšní, ale roku 494 nakonec dosáhli Peršané vítězství a zničili Mílétos. Z mateřského Řecka přišla pouhá symbolická pomoc 20 lodí z Athén a 5 z Eretrie.

Řecko-perské války

Posloužila však Peršanům jako záminka k útoku proti evropskému Řecku. Došlo k němu roku 490. Peršané dobyli Eretrii a poté se vylodili u Marathónu v Attice. Athéňané požádali o pomoc Sparťany, ale než dorazili, svedli Athéňané pod vedením vojevůdce Miltiada u Marathónu vítěznou bitvu, po níž Peršané řecko opustili.

Po roce 490 se nejvlivnějším politikem v Athénách stal Themistoklés. Opíral se především o méně majetné občany a posílil demokratickou tendenci v athénské politice. Stal se několikrát kandidátem ostrakizování v boji mezi stoupenci properské a protiperské politiky, ale v letech 483/2 prosadil v lidovém shromáždění návrh, aby výnosy ze stříbrných dolů v Lauriu nebyly nadále rozdělovány mezi občany, nýbrž aby byly použity k výstavbě loďstva o síle 200 lodí. Athénská flotila pak sehrála důležitou úlohu při odražení druhého perského útoku proti Řecku, který roku 480 podnikl po souši i po moři až Dáreiův nástupce Xerxes (486 - 465) s podstatně větším vojskem a po důkladnějších přípravách. Některé řecké státy (např. Thessalie a Boiótie) se přidaly na perskou stranu, ale asi 30 obcí se rozhodlo k odporu a uzavřelo protiperské spojenectví. Vrchní velení bylo svěřeno Spartě, která se rozhodla pokusit zastavit Peršany v thermopylské soutěsce. U Thermopyl se Peršanům zradou jednoho z Řeků (Efialtos) podařilo obejít řecké pozice. Většina vojska se stáhla na jih, zůstal jen spartský král Leónidás s tisícem těžkooděnců a v boji do posledního muže podržel perský postup. O tomto hrdinském odporu pojednávají např. epigramy básníka Simónida. Když Peršané po bitvě u Thermopyl pronikli do středního Řecka, zamířili do Athén a zpustošili je. Athéňané však již před příchodem nepřítele na Themistoklovu radu město vyklidili a rozhodli se, že se spolehnou na loďstvo, s kterým již v předchozí bitvě dosáhli značných úspěchů. V nerozhodné bitvě u Artemisia utrpěla perská flotila citelné ztráty. Rozhodující roli pak hrála námořní bitva u Salamíny, která znamenala po Peršany konec nadějím na ovládnutí Řecka. Následujícího roku (479) pak Řekové u Plataj v Boiótii porazili zbytky perské armády a řecká flotila v bitvě u mysu Mykalé zbytky perského loďstva.

Délský (athénský) námořní spolek

V mateřském Řecku bylo sice nebezpečí zažehnáno, ale v moci Peršanů i nadále zůstávala řecká města v Thrákii a na pobřeží Malé Asie. Iniciativu ve válce proti Persii převzali Athéňané, protože Sparťané se obávali vzpoury heilótů, a tak nechtěli bojovat ve větší vzdálenosti od Peloponésu. V letech 478/77 pak byl založen délský (event. athénský) námořní spolek, jehož ochráncem byl Appolón, který měl sídlo na ostrově Délu, kde se nacházela spolková pokladna. Členy spolku se stávaly státy, které se chtěly zbavit perské nadvlády. Jako oficiální důvody války proklamovali Athéňané pomstu za zničení chrámů a osvobození Řeků, kteří byli v perském područí. K tomu však přistupovala snaha zbavit Peršany kontroly nad plavbou v úžinách do Černého moře, odkud Athéňané dováželi obilí. Základem vojenské síly spolku bylo athénské loďstvo, pouze někteří spojenci měli vlastní lodi. Většina platila každoročně finanční příspěvek zvaný foros. Athéňanům se podařilo vytlačit Peršany z Egejského moře. Když se však snažili podpořit protiperské povstání v nilské deltě, utrpěli drtivou porážku. Boje s Persií skončily jejím poražením u kyperské Salamíny a následným uzavřením tzv. Kalliova míru roku 449. Vztah členů spolku k Athéňanům byl veskrze pozitivní, až v druhé polovině 5. století zesílil odpor, protože bylo patrné, že Athéňané využívají peněz spolku ve svůj vlastní prospěch.

Cesta k demokracii

Themistoklés výrazně přispěl k prohloubení athénské demokracie, protože jako posádky lodí sloužili thétové, kteří tak získávali pravidelný zdroj obživy. Vojenská služba posílila jejich politický vliv, neboť loďstvo se stalo nejdůležitější složkou vojska. Prohlubování demokracie také úzce souviselo s rozvojem athénské námořní moci. Posilování demokracie však mělo i své odpůrce. Roku 471 byl ostrakizován Themistoklés a největšího vlivu v Athénách nabyl Kimón, syn marathónského vítěze Miltiada. Důležité slovo nabyla aristokratická rada areopag a právě její oslabení bylo cílem demokratických politiků. Roku 462 Efialtés prosadil důležitou reformu, která areopag zbavovala veškerých pravomocí s výjimkou souzení zločinů náboženského charakteru a vražd. Efialta jeho odpůrci záhy zavraždili, ale v jeho politice pokračoval Periklés.

Athénská demokracie v Periklově době

Periklova doba je dobou největšího rozkvětu Athén. Demokracie nabyla své klasické podoby. Nejdůležitější složkou v politické struktuře státu bylo lidové shromáždění, které bylo svoláváno asi 40x do roka a jehož se mohli zúčastnit všichni athénští občané - muži straší 20 let. Program shromáždění připravovala rada pěti set a shromáždění občané pak o daných problémech hlasovali (o válce a míru, o uzavírání spojenectví, o náboženských otázkách, zásobování města obilím, propůjčování občanství atd.). Kromě toho mělo shromáždění nejvyšší zákonodárnou a soudní moc, kontrolovalo úředníky a finance a dohlíželo na provádění veřejných staveb. Rada pěti set byla ustanovována losováním ze všech Athéňanů starších 30 let. Skládala se z deseti prytanejí po 50 členech z každé z územních fýl. Každá prytaneia úřadovala nepřetržitě po jednu desetinu roku a každý den ze svého středu volila jednoho člena, který byl toho dne nejvyšším představitelem athénského státu. Každý Athéňan mohl tuto funkci zastávat pouze jednou. Občané také obsazovali řadu úřadů. Většinou losováním na jeden rok, ale úřady spojené s financemi a zejména úřad 10 stratégů byly voleny z předem navržených kandidátů. Tento úřad bylo možno zastávat několik let, a proto se stal základem vlivu některých čelných athénských politiků. Sám Periklés ho zastával nepřetržitě v letech 443 - 429. Hlavní slovo v soudnictví měl porotní soud (héliaia). Za jeho členy bylo každoročně losem určováno 6000 občanů, kteří zasedali po skupinkách o lichém počtu podle závažnosti případu (např. 201, 501 atd.) Athénská demokracie byla demokracií přímou, protože na chodu státu se podíleli všichni občané bez výjimky. V jiných řeckých obcích byla vláda omezena na užší vrstvu majetných občanů. Tento styl vlády se nazývá oligarchie.

Metoikové a otroci

Metoikové byli osobně svobodní lidé pocházející z jiných řeckých obcí, kteří se v Athénách usadili. Neměli podíl na politickém životě, ale v době války sloužili ve vojsku. Každý metoikos platil daň z hlavy (metoikion), která však nebyla příliš vysoká. Čestnou povinností bohatých metoiků, stejně jako bohatých občanů, byly tzv. leitúrgie, které obnášely finanční pomoc státu z vlastních prostředků. Boháč mohl být vyzván, aby kupř. vystrojil vším potřebným válečnou loď (trierarchie) či aby vším potřebným opatřil divadelní sbor pro dramatické závody (chorégie). Metoikové se věnovali řemeslné výrobě a obchodu.

Početnou skupinou Attiky byli osobně nesvobodní otroci. Většinou pocházeli z neřeckých oblastí a získávali se na trzích s otroky. Životní podmínky otroků byly velmi různé. Někteří se těšili značné volnosti, když např. pracovali jako řemeslníci a svému majiteli odevzdávali pouze stanovený obnos. Mohli si našetřit peníze a vykoupit se z otroctví. Příznivé postavení měli také státní otroci (např. skythští lučištníci, kteří sloužili jako jakási policie) či otroci v bohatých domácnostech (např. vychovatelé dětí, paidagogoi). Nejčastěji se s otroky setkáme v řemeslnických dílnách. V zemědělství byl jejich počet nižší a jejich životní podmínky závisely na vlastnostech pánů. Tíživé postavení bylo otroků v lomech. Otrocká práce hrála v Athénách i jiných řeckých poleis značný vliv.

Athénská říše

Hlavním zdrojem příjmů Athén byly příspěvky od členů athénského námořního spolku. Athéňané posilovali ve spolku své hegemoniální postavení a ani po porážce Peršanů v roce 449 nehodlali spolek rozpustit, protože bez peněz, které členové spolku platili, by nebyli s to udržet ani svou námořní moc, ani demokracii. Bez příspěvků by se nedalo vydržovat velké loďstvo, platit diety chudým občanům za zastávání státních funkcí a nedala by se rovněž rozvíjet velkorysá výstavba. Athénský spolek se postupně proměnil v athénskou říši. Členské státy zůstávaly sice samostatné, ale Athény neváhali v případě potřeby i násilně zasahovat do jejich vnitřních záležitostí. Příspěvky od spojenců s změnili v daň, kterou Athéňané přísně vymáhali.

Periklés

Mocenský, kulturní i ekonomický rozmach Athén v 5. století byl bezesporu do značné míry dílem státnického talentu Periklova. Svrchovanou suverenitu měl lid, ale iniciativa spočívala v rukou poměrně úzkého počtu občanů. Periklés sám byl iniciátorem mnoha závažných opatření, která posilovala demokratický systém i chod říše. Jeho politika, podporující rozmach námořní moci a tím i demokracie, plně vyhovovala athénským občanům, kteří měli největší prospěch z existence říše. Právě tato skupina občanů se nejčastěji podílela na rozhodování ve shromáždění. Rolníci, kteří bydleli převážně na attickém venkově, se nemohli zasedání zdaleka tak často zúčastnit. Periklés vystihl zájmy městského dému a s jeho pomocí prosazoval politiku, která z Athén vytvořila nejmocnější řecký stát v egejské oblasti.

Peloponéská válka (431 - 404)

Mocenský vzestup Athén sledovaly s nedůvěrou zejména státy sdružené v peloponéském spolku a také Boiótie v čele s Thébami. Athénská námořní moc byla trnem v oku především Korintu a Megaře. V době Kimónově byly vzájemné vztahy Athén a Sparty přátelské, avšak za Perikla vedli Athéňané proti Peloponésanům a Boióťanům dlouhé boje. Roku 446/5 sice Athény a Sparta uzavřely mír na 30 let, ale koncem 30. let se vztahy ke Korintu a Megaře vyhrotily. Ačkoliv Sparta sama o konflikt příliš nestála, pod tlakem svých spojenců vyhlásila Athénám válku. Peloponéská válka je jeden z nejkrvavějších konfliktů v řeckých dějinách, protože boje zasáhly většinu Velkého Řecka. Periklova válečná taktika se opírala o sílu athénské flotily. Athéňané vyklidili venkov a soustředili všechno obyvatelstvo do prostoru mezi hradbami, jimiž již dříve spojili Athény s přístavem Peiraieem. Sparťané se zase spoléhali na převahu v pozemním vojsku. Periklova strategie utrpěla hned na počátku tvrdou ránu, protože do Athén byl zavlečen mor, kterému roku 429 podlehl i sám Periklés. Po jeho smrti vznikly rozpory a po dlouhých nerozhodných bojích byl nakonec roku 421 uzavřen separátní mír, avšak stoupenci radikální demokracie vyprovokovali po několika letech obnovení bojů. Katastrofální porážku přinesla Athénám neúspěšná výprava na Sicílii v letech 415 - 413. Rozhodující porážku utrpělo athénské loďstvo v bitvě u Aigospotamoi (u Kozích říček) v Helléspontu. Roku 404 pak Athény kapitulovaly. Porážka ve válce přivodila zánik athénského spolku. V Athénách Sparťané dosadili oligarchickou vládu, která byla pro svou krutost zvána vládou 30 tyranů. Athénským demokratům se však záhy podařilo obnovit demokratické zřízení.

Hospodářské a sociální poměry v poleis

Války a vnitřní konflikty vedly spolu s relativním přelidněním k růstu sociálního napětí, k prohloubení rozdílu mezi bohatými a chudými, jejichž počet stále stoupal. Proto athénský řečník Ísokratés vyzýval Filippa II. k tažení proti Persii, kde by mohl získat půdu a obživu pro přebytečné obyvatelstvo. Na druhé straně je 4. století obdobím prudkého rozvoje řemeslné výroby a obchodu, který též přispíval k prohlubování rozdílů. Dovoz levnějšího obilí ruinoval mnohé drobné rolníky, kteří tak rozšířili řady chudiny. V období stálých zmatků upadal zájem občanů o chod státních záležitostí, ve středu pozornosti se ocitly sociální a ekonomické problémy. Ve státech s demokratickým zřízením, jako např. v Athénách, bylo majetku bohatých i proti jejich zájmům využíváno ve prospěch státu.

Spartská hegemonie

Po vítězství v peloponéské válce se stala Sparta nejmocnějším řeckým státem. Místo slibované autonomie dosazovala do řeckých měst své vojenské posádky a úředníky. Později se Sparťané pod velením krále Agésiláa pustili do války s Persií, která penězi podporovala řecké státy. Tak se roku 395 vytvořil spolek složený z bývalých spojenců i nepřátel - z Korintu, Théb, Athén a Argu. V tzv. korintské válce (395 - 386) nejprve roku 394 athénský admirál Konón zasadil zdrcující porážku spartskému loďstvu, ale poté se boje se střídavými úspěchy vlekly až do roku 386, kdy byl uzavřen tzv. královský (event. Antalkidův) mír. Při sjednávání mírových podmínek měl rozhodující slovo perský král Artaxerxés II., který si zjednal vliv nad Řeky v Malé Asii. V následujících letech zůstala nejmocnějším státem v mateřském Řecku sice Sparta, ale její postavení se oslabovalo. Počet plnoprávných Sparťanů neustále klesal, protože byli oslabeni válkami a chudí ztráceli občanská práva.

Druhý athénský námořní spolek (378/7)

Athéňané se z porážky v peloponéské válce poměrně záhy vzpamatovali. S pomocí perských peněz obnovili loďstvo a hradby a pokusili se znovu získat vliv v Egejském moři. Roku 378/7 založili tzv. druhý athénský námořní spolek. Tentokrát se ale museli zavázat, že budou plně zachovávat autonomii spojenců. Spolek sice na krátko obnovil námořní moc Athén, ale roku 357 velká část spojenců odpadla, protože Athéňané příliš prosazovali svůj vliv. Athénský pokus přimět spojence k poslušnosti vojenskou silou skončil roku 355 neúspěšně a spolek zůstal omezen jen na pár členů.

Thébská hegemonie (371 - 362)

V 70. letech 4. století výrazně vzrostla moc Théb. Thébské úspěchy byly ve velké míře dílem vynikajícího vojevůdce a státníka Epameinóndy, jemuž se podařilo roku 371 v bitvě u Leukter zasadit zdrcující porážku spartskému vojsku. Ztráta 350 občanů byla pro Spartu katastrofální. Citelný pokles thébské moci pak přinesla roku 362 bitva u Mantineie, v níž Epameinóndás padl. Vítězství si odnesla koalice států v čele se Spartou.

Makedonie

Oslabení Sparty, Athén i Théb usnadnilo makedonský nástup proti Řecku v době vlády Filippa II. (359 - 336). V čele makedonského státu stál král, jenž však musel brát ohled na mínění aristokracie, která si uchovávala relativně volné postavení. Značné volnosti se těšili i makedonští rolníci, kteří tvořili pěchotu v makedonském vojsku. K posílení Makedonie došlo právě za Filippa II., který po řeckém vzoru zavedl taktiku boje ve falanze, upevnil svou moc, zintensivnil těžbu ve zlatých dolech a pomocí peněz i vojenské síly si postupně připravoval ovládnutí Řecka. Roku 338 se v bitvě u Chairóneie v Boiótii rozhodlo o vítězství Makedonie nad řeckými poleis. V následujícím roce svolal Filippos do Korintu zástupce všech řeckých států a založil tzv. korintský spolek (337), v němž sjednotil všechny řecké státy mimo Spartu pod svou nadvládu, třebaže jim formálně zůstala autonomie. Hlavní město Makedonie bylo Pella.

Umění Klasického období

Po řecko-perských válkách se nejdůležitějším střediskem řecké kultury staly Athény. V oblasti básnické tvorby vyniká především attické drama. Řecké divadlo bylo úzce spjato s Athénskou demokracií. Vrcholu dosáhla zejména tragédie a komedie v 5. století v Athénách. Tragédie se vyvinula ze sborových písní, které se zpívaly při obřadech na počest boha Dionýsa. Mezi nejznámější autory tragédií patří Aischylos, Sofoklés a Eurípides. Známým autorem komedií je zase Aristofanés (všichni viz literatura). Filozofie se zpočátku držela tradic přírodní filozofie, což dokládá např. Anaxagorás, který se usadil v Athénách. Samotné Athény však napomohly tomu, že filozofové se zde později v daleko větší míře zabývali otázkami lidské společnosti a zákony, které v ní platí, a zkoumali také člověka, který vůči svému okolí stojí jako jedinec s odpovědností za své rozhodování a činy.

Sofisté zkoumali praktické problémy lidské společnosti. Sofista znamená učitel moudrosti a sofisté také po celý život cestovali a za peníze učili bohaté mladíky. Proto se jejich nejvýznamnějším působištěm stávaly Athény. Sofisté kromě rétoriky (např. Gorgiás z Leontin) učili základy politického zřízení, právo, filozofii a schopnost argumentovat. Pozorování společnosti je vedlo k názoru, že společenské instituce jsou výtvorem lidí a podléhají změně. Podle Prótagory z Abdéry mírou všech věcí jsoucích je, že jsou, a nejsoucích, že nejsou. Každý řád je proto relativní a záleží na úhlu pohledu. Jádro úspěchu je pak v tom, umět o své pravdě přesvědčit. Sofisté prohloubili racionální přístup ke světu a ve středu jejich poznání stojí člověk.

Sokrates si byl také vědom omezených možností lidského poznání. Snažil se dopátrat základních hodnot lidského života v duchu nápisu poznej sebe sama. Tvrdil, že za proměnlivostí lidského chování je něco, co má nadosobní platnost a závažnost a co je třeba ctít. Sám se řídil vnitřním hlasem daimonion. To znamená, že člověk se ve svém životě vztahuje k božskému, které je závazné. Aby člověk dosáhl štěstí, musí si uvědomit nedostatečnost vlastního poznání (Vím, že nic nevím) a právě proto zpochybnění zažitých způsobů myšlení i jednání vede cestou hlubokého sebepoznání ke správnému a šťastnému životu. Svým důrazem na morální odpovědnost jedince se Sokrates dostal do sporu s oficiálním náboženství a v období Peloponéské války byl obžalován, že neuznává božstva, zavádí nová a kazí mládež. Sokrates proto podstoupil smrt.

Filozofie se v 5. století nerozvíjela pouze v Athénách. V různých částech Řecka přemítali Pythagorovi žáci, na Sicílii působil Empedoklés z Akragantu. V Abdéře žili Leukippos a Demokritos, tvůrci atomistické teorie. Podle ní se vše vytváří pohybem drobných částic, zvaných atomy (tj. to, co nelze dále dělit), které se v prázdnu spojují a rozpojují. Tím atomisté vykládali změny ve světě, který nás obklopuje, a i změny v nás samých. Řečtí filozofové se zabývali i speciálními vědami, které se však začaly v 5. st. osamostatňovat. Řecké lékařství se rozvíjelo především v rámci kultu héroa Asklépia. Největší proslulosti dosáhly lékařské školy v maloasijském Knidu a na přilehlém Kóu. Zde působil i slavný Hippokrates. Dodnes platí jeho přísaha, kterou skládají mladí lékaři. Hippokrates také zavedl typologii lidí, o které se myslelo, že je způsobena převahou různých šťáv v těle. Známe tedy sangvinika, cholerika, flegmatika a melancholika. Z dějepisu vynikají především díla Hérodota a Thukydida (oba viz literatura).

Nejslavnější díla klasického umění vznikla v Athénách. Za Perikla byly v Attice obnoveny chrámy zničené Peršany a přistoupilo se ke stavbě nových. Hlavní pozornost byla věnována výstavbě Akropole. Dominantu Akropole tvořil mohutný chrám Parthenón, kde se nacházela i socha bohyně Athény vyrobená slavným řeckým sochařem Feidiásem. K Parthenónu se vstupovalo mohutnou branou, zvanou propylaje. V době peloponéské války vznikl na Akropoli ještě chrám Erechtheion, podpíraný sloupy v podobě ženských postav (karyatidami). Vedle Feidia vynikli ještě jako sochaři Myrón, který je autorem Diskobola, a Polykleitos z Argu. Jeho nejznámější díla jsou Doryforos (mladý muž nesoucí kopí) a Diadúmenos (mladík uvazující si stužku vítěze). Polykleitovy sochy stály hlavně v Olympii, kde byl i slavný Diův chrám. V 5. století působili i slavní malíři jako Polygnótos z Thasu. Vyzdobil např. v Delfách budovu lesché, která sloužila k besedování.

Ve 4. století se pak setkáváme zejména s filozofy jako jsou Platón a Aristoteles. Platón je znám svou teorií idejí a založením vlastní filozofické školy Akademia. Aristoteles pak byl učitelem mladého Alexandra Makedonského. Založil filozofickou školu zvanou peripatetická podle toho, že se její členové při diskutování procházeli. Aristoteles velmi přispěl k rozvoji logiky. (Další informace k oběma viz literatura.) Všestranným spisovatelem byl Athéňan Xenofón. Byl žákem Sokratovým a jako historik navázal na dílo Thúkidida a vylíčil řecké dějiny až do roku 362. Je to doba i významných řečníku, jakým je např. Ísokratés. Ten ve svých řečech usiloval o spojení všech řeckých států a vyřešení sociálních problémů získáním nových území na úkor perské říše. Další řečník byl Démosthenés, jehož řeči proti Filippovi II. daly název útočné a polemické řeči - již Cicero nazval své polemiky proti Marku Antoniovi filipikami.

V malířství se začíná projevovat dekorativnost ve ztvárnění šatu, sochaři více přihlíželi k individuálním rysům a snažili se vyjádřit různé citové stavy. Ve 4. století sochaři objevili krásu nahého ženského těla. Krásný příklad je kultovní socha bohyně Afrodity, kterou zhotovil slavný athénský sochař Práxitelés. Mistrem portrétního umění byl Lýsippos ze Sikiónu, který se proslavil zejména svými portréty Alexandra Makedonského. Lýsippos také vytvářel sochy z bronzu. Objevují se také výstavné stavby, které sloužili veřejnému životu občanů. Novým typem staveb jsou i výstavné hrobky - mausolea. Rozvíjí se i drobné umění.

Helénistické období

Alexandr Veliký (336 - 323)

Po upevnění své moci začal Filippos připravovat tažení proti Persii. Své vlády však již nemohl uskutečnit, neboť byl roku 336 zavražděn. Vlády se ujal jeho tehdy dvacetiletý syn Alexandr. Osobnost Alexandra Velikého patří ke klíčovým postavám starověkých dějin, neboť dobytí perské říše, jež bylo v mnohém jeho zásluhou, zcela proměnilo osudy tehdejšího světa. Kromě náročného výcviku obdržel Alexandr i důkladnou řeckou výchovu. Jeho učitelem byl Aristoteles. Jeho život značně ovlivnily řecké mýty a právě jejich prožívání a touha vyrovnat se dávným hrdinům určitě sehrály svou roli v jeho plánech na ovládnutí světa. Po otcově smrti Alexandr nejprve odstranil své odpůrce v Makedonii a potlačil povstání Řeků.

Tažení proti Persii

Roku 334 vytáhl v čele makedonského a řeckého vojska o síle asi 40 000 mužů do Malé Asie. Jel na svém koni, který se jmenoval Bukefalos. Zde vybojoval své první výrazné vítězství nad vojskem maloasijských satrapů u řeky Gráníku a při dalším postupu vystupoval jako osvoboditel maloasijských Řeků. Do parthenónu na athénské Akropoli věnoval jako oběť 300 ukořistěných zbrojí - tím byl zdůrazněn panhelénský charakter tažení. V bitvě u Issu (333) pak stál v čele perských vojsk sám král Dáreios III., ale výsledek střetnutí byl pro něho více než nemilý. Nejenže bylo jeho daleko početnější vojsko rozprášeno, ale do Alexandrových rukou padl celý perský tábor včetně pokladny a některých členů královské rodiny. Alexandr odmítl mír i rozsáhlá území a táhl Sýrií, Foinikií a Palestinou do Egypta, kde by přivítán jako osvoboditel a byly mu prokazovány pocty náležející faraónům. Zde také roku 331 založil Alexandrii. Mimo tuto založil na své cestě zhruba 80 měst stejného jména. Z Egypta se pak vydal na rozhodující tažení do nitra perské říše. Na podzim roku 331 se mu Dáreios III. postavil na odpor u Gaugamél v severní Mezopotámii. Bitva opět skončila Alexandrovým rozhodným vítězstvím, perský král byl na útěku zabit vlastním satrapou. Poté Alexandr ovládl jádro perské říše a v sídelním městě Súsách dosedl na perský trůn. Aby naplnil pomstu za perské zničení Athén, vydal svým vojákům v plen druhé hlavní město říše Persepoli. Během dalšího tažení na východ v letech 330 - 324 si s nesmírným vypětím a za cenu velkých ztrát podmanil rozsáhlé východní oblasti perské říše. Dosáhl až hranic Indie, kde se utkal s králem Pórem, který musel uznat jeho svrchovanost. Ačkoli hodlal táhnou dál, aby dosáhl bájného Okeánu, vojsko ho odmítlo následovat a Alexandr se musel vrátit zpět. V Babylónu ho pak zachvátilo horečnaté onemocnění, jemuž 10. 6. 323 podlehl.

Říše Alexandra Velikého

Náhlá smrt zabránila Alexandrovi věnovat se hlouběji správě říše, která mu ležela u nohou. Usiloval však nalézt takovou formu vlády, která by otupila podstatné rozdíly v životních a politických hodnotách Řeků a Makedonců na jedné straně a obyvatel perské říše na straně druhé. Alexandr ponechal stávající strukturu perské říše, v níž musel počítat s místními hodnostáři. Též do vojska přijal početné vojenské jednotky, ale velení bylo v rukou Makedonců. Vůči Peršanům vystupoval jako absolutistický panovník. Perský dvorský ceremoniál, zejména tzv. proskynéze (zvyk padat před panovníkem na kolena), vzbuzoval odpor Makedonců, pro něž byl král první mezi rovnými. Velkolepou demonstrací sjednocení perského a makedonského živlu byla slavností svatba v Súsách, při níž si Alexandr vzal manželku krále Dáreia III. a jeho nejváženějších 90 druhů z řad makedonské aristokracie dcery velmožů perské říše. Alexandrovým velmi důležitým činem bylo zakládání měst. Města se v oblastech Asie až po hranice Indie stala ohnisky řeckého vlivu, jinými slovy helenizace těchto oblastí. Alexandrovo tažení otevřelo východní svět Řekům a uvedlo do pohybu rozsáhlé proměny hospodářské a politické situace, sociálních struktur i kultury. Alexandrovu vládu proto klademe na počátek nové epochy řeckých dějin - helénismu, která trvala zhruba 3 století až do připojení Egypta k římské říši roku 30 př. Kr.

Rozpad Alexandrovy říše

Po Alexandrově smrti se rozlehlá říše ocitla bez vládce a stala se předmětem krvavých a vyčerpávajících válek, které o Alexandrovo dědictví sváděli jeho vojevůdci a přátelé (tzv. diadochové - následníci) i jejich synové a vnuci. Nejmocnějšími státy se na vybojovaném území postupně staly tři velké říše - ptolemaiovská, seleukovská a antigonovská. Ptolemaios I. se prohlásil králem již roku 305 a jádrem jeho říše byl Egypt. Zakladatelem nejrozsáhlejší, ale málo stabilní říše byl Seleukos I. Jádrem jeho říše byla Sýrie. Seleukovci ale již v polovině 3. století ztratili východní oblasti. Na východě vznikla tzv. řecko-baktrijská říše, která se udržela po několik staletí. Od seleukovské říše se odtrhla také parthská říše v čele s dynastií Arsakovců. Velmi dlouho trvaly boje o vládu v Makedonii. Až roku 276 ji získal Antigonos Gonatás a stal se prvním králem dynastie Antigonovců, kteří z Makedonie vytvořili jeden z nejmocnějších států helénistického světa.

Řím

Příchod italických kmenů

Zatímco ve 2. tisíciletí vzkvétaly na Předním východě a v Egejské oblasti vyspělé civilizace doby bronzové, Itálie zůstávala ve stadiu prehistorického vývoje. Až v posledních dvou staletích tohoto tisíciletí nastává s příchodem italických kmenů (1200 - 1000) doba železná. Nejvyspělejší archeologickou kulturou je v této době na území Itálie kultura villanovská. Pro tvůrce této kultury bylo typické zemědělství a spalování mrtvých.

Etruskové

První vyspělou civilizaci na italské půdě vytvořili až v 8. století Etruskové, ale jejich pronikání do Itálie se datuje až do roku 1000 př. n. l. Již ve starověku panovala o původu Etrusků neshoda. Podle Hérodota přišli Etruskové do Itálie z maloasijské Lýdie, podle Dionýsa z Halikarnasu patřili k původnímu obyvatelstvu a Livius se domníval, že přišli do Itálie ze severu. Ani dnes to není jisté, ale pravděpodobně můžeme opustit teorii o severním příchodu. Nepomohou nám ani nápisy, neboť etruština nebyla dodnes rozluštěna.

Vrcholu své moci dosáhli Etruskové v 7. a 6. století př. n .l, kdy jejich loďstvo ovládalo Tyrrhénské moře. Dostávali se i do kontaktu s Řeky, s kterými si však politicky i vojensky konkurovali. V 5. století nabyli Řekové převahy, když Etruskové utrpěli těžkou porážku v námořní bitvě u Kýmé roku 474. K oslabení Etrusků přispěli i Samnité a Keltové a nakonec se pány celé Etrurie stali před polovinou 3 století Římané. Etruskové nevytvořili nikdy samostatný stát a jejich hlavních dvanáct měst bylo samostatných. V čele měst stáli králové, kteří se nazývali lukumoni. V 5. století moc lukumonů nahradila vláda úředníků. Etruskové byli mitry v budování terasovitých polí, k čemuž je přinutily prudké deště, které ve středu Apeninského poloostrova panují. Mnohé mokřiny je zase přivedly k melioraci. Etrurie byla také hodně bohatá na naleziště všech různých druhů kovů. Velké vážnosti se těšila etruská keramika, jejíž produkty používali i Keltové na našem území. Typickým produktem je pak černá keramiky zvaná bucchero, která našla uznání i v Řecku.

Řím v době královské

Prvá staletí římských dějin jsou v mnohém zahalena nejasnostmi. Nemůžeme příliš důvěřovat vylíčení založení města tak, jak jej zapsali římští historici, protože ti se spíše snažili, aby sláva Říma ve starých dobách vypadala tak velká, jako byla za jejich života. Podle tradice byl Řím založen roku 753 bratry Romulem a Remem, kteří svůj původ odvozovali od trójského hrdiny Aenea, který z hořícího města vynesl na zádech svého starého otce Anchísa. O tomto píše Titus Livius ve svém díle Ab urbe condita (O založení města). Prvním panovníkem v Římě se stal Romulus, po kterém vládlo údajně ještě šest králů až do roku 510, kdy byla založena republika. I druhé datum je nutno brát s rezervou, protože se až příliš shoduje s datem vyhnání Peisistratovců z Říma. Problematickou tradici o založení Říma usnadňuje archeologický průzkum. Ten nám vypovídá o tom, že první osídlení bylo v oblasti Říma již ve druhém tisíciletí, v 8. století se na několika římských pahorcích nacházely vesnice.

Etruskové v Římě

Jako město však Řím vděčí za svůj vznik Etruskům. Leží na dolním toku řeky Tibery, kde byl přes ni brod. Jelikož to bylo pro Etrusky výhodné místo pro jejich spojení s městy v Kampánii, ovládli před polovinou 6. století vesnice na římském území a rozhodli se cílevědomě pro vybudování města. Etruská nadvláda v Římě je spojena s jmény posledních tří králů římské tradice. Před nimi jich však ještě údajně bylo šest.

Jako první král je již nám známý Romulus, který údajně vládl mezi lety 753 - 716. K moci se dostal tak, že zabil svého bratra Rema. Z doby jeho vlády pochází slavný „Únos Sabinek“. Ten spočíval v tom, že Římané unesli ženy kmene Sabinů, kvůli čemuž vypukla válka. Ženy samy však nakonec kmeny mezi sebou usmířili. Tento únos symbolizuje sjednocení italických kmenů (Latinové, Sabinové, Římané) za doby Romulovy vlády.

Jako další panovník je Numa Pompilius (716 - 673). Za jeho vlády prý byla nemajetným přidělena půda. Je považován za zakladatele náboženské reformy.

Následuje Tullus Hostilius. U něj už není známa ani fiktivní doba vlády. Nechal zbořit původní sídlo Alba Longu a donutil všechno obyvatelstvo ke stěhování do Říma.

Antus Martius nechal založit přístav Ostia, který je velmi důležitý pro další vývoj římských dějin. Též nechal opevnit pahorek Janikulus, založit první vězení a postavit první most přes Tiberu.

Pátý král Tarquinius Priscus (Starý) už patří ke králům etruským. Nechal postavit centrum města, tzv. Forum Romanum, vybudovat Circus Maximus, kde se pořádaly římské dostihy a rozhodl o zřízení chrámu na Kapitolu. Za velmi důležitý počin jeho vlády také musíme považovat odvodnění bažin mezi římskými pahorky a vybudování mohutné stoky, zvané cloaca maxima, která odváděla vodu do Tibery.

Další panovník Servius Tullius zavedl v dělení obyvatelstva tímokracii. Ta je nám známá již z antického Řecka jako dělení obyvatel do tříd podle majetku. Mírou v královském Římě bylo 1 jitro, což odpovídalo zhruba 0,25 hektaru. Nejbohatší byli ti, co měli 20 jiter a více, potom to šlo dolů po 5 jitrech. Ti, co však měli méně než 2 jitra, byli považováni za otroky (servus) a tvořili vrstvu, která se nazývala proletaria.

Za posledního panovníka Tarquinia Superba (Zpupný) sahala moc králů až do Látia. Byla však tak slabá, že byl roku 510 Tarquinius vyhnán a začínají se dějiny římské republiky.

Společenské poměry doby královské

Na vrcholu společenské hierarchie stál v nejstarším období král. Při správě státních záležitostí se mohl král využívat zkušeností římské aristokracie, kterou tvořili indoevropští Latinové i Etruskové. Předáci aristokratických rodů byli zváni otcové (patres) a zasedali v aristokratické radě zvané senát. Římští aristokraté (patricijové čili potomci urozených otců) opírali svou moc o pozemkový majetek a tvořili privilegovanou a plnoprávnou vrstvu obyvatelstva. Jako jediní si také mohli opatři jízdu, která byla v této době nejdůležitější složkou armády. Početnější vrstvou svobodného obyvatelstva byli plebejové, jejichž práva byla omezena. Plebeje spojovala jen jejich neplnoprávnost, jinak byli příslušníci různých stavů. Mezi zvláštní plebeje patřila například tzv. klientela. Ta spočívala v tom, že mocná a bohatá osoba (patronus) přijala do své ochrany příslušníky sociálně a politicky slabší vrstvy. Patroni byli podle nepsaných zásad povinni své klienty za všech okolností chránit a hájit i jejich zájmy (hlavně před soudem). Klienti na oplátku své patrony podporovali v politickém boji, při volbách do úředních funkcí. Původ rozdělení patricijů a plebejů je nejasný. Patricijové byli zřejmě původní obyvatelstvo a plebejové všichni nově příchozí, kteří zůstali mimo patricijské rody. Těchto rodů bylo zhruba 300 a byly rozděleny po 10 do 30 kurií. Deset kurií pak tvořilo rodovou tribui. Na kurijním základě se scházelo vojsko a bylo svoláváno lidové shromáždění (comitia curiata), která asi volilo krále, kterého navrhl senát.

Náboženství královského Říma

Náboženstvím se v nejstarším Římě zabývali tzv. pontifikové, v jejichž čele stál pontifex maximus. Jejich úkolem bylo také mimo jiné vedení kalendáře. Většina římských bohů pak byla stejná jako v antickém Řecku, jen měli svůj ekvivalentní název u Římanů. Z toho důvodu je nebudu všechny vypisovat, protože jejich funkce byla stejná a jsou vypsáni v kapitole Řecka. Někteří bohové však přece jen vyčnívají. Např. bůh počátku a konce se nazýval Janus, bohyně podsvětí Proserpína. Ochránce stád a pastýřů byl Faunus, ochránkyně květů a rostlin Flóra. Bůh orby a setby byl Saturn a jako jeho protipól na konci zemědělských prací je bohyně žní a úrody Ceres. Bohyně štěstí je pak Fortuna, vítězství Victoria a svornosti Concordia.

Raná římská republika

Války ve střední Itálii

O nejstarších dobách republikánského období mnoho nevíme. Až zhruba do poloviny 4. století se válečné akce Římanů omezovaly na oblast Latia a nepříliš vzdálené sousední oblasti ve střední Itálii. Silným nepřítelem mladé republiky byl tehdy spolek latinských měst. Boje s Latiny byly uzavřeny spojeneckou smlouvou, která zaručovala rovnost obou stran. Přispěl k tomu ve velké míře tlak horských kmenů, kteří usilovali o získání úrodné půdy v horských oblastech. Římané a Latinové se těmto útokům ubránili. Na severu byla sousedem Římanů etruská města. Bezpečnost Říma ohrožovaly zejména mocné Veje, které ležely v jeho bezprostřední blízkosti. V letech 406 - 396 s nimi Římané vedli vyčerpávající zápas, který skončil zánikem etruského města a anektováním jeho území. Vážné oslabení římského státu znamenal vpád Keltů, kteří se roku 378 zmocnili po bitvě u řeky Allie Říma. Římané ubránili jenom pevnost na Kapitolu, avšak Keltové v čele s Brennusem se spokojili s vysokým výkupným a odtáhli. (Právě s útokem Keltů na Kapitol souvisí onen známý příběh o tom, jak husy zachránili Řím.) Římané pak vedli ještě řadu drobných válek a s poraženými protivníky uzavírali spojenecké smlouvy, což se stalo základem římského ovládnutí Itálie.

Ovládnutí Itálie.

Dále na jih začali Římané zasahovat až po polovině 4. století. Při postupu na jih zaměřili Římané pozornost nejprve na bohatou a úrodnou Kampánii. Tu však od konce 5. století ovládali Samnité. Římané svedli se Samnity mezi lety 343 - 290 celkem tři války, než se jim podařilo jejich odpor zdolat. Potom pronikali dále na jih, kde si dosud udržela samostatnost řecká města. Římské zásahy vyvolaly odpor mocného Tarentu (282 - 272), který si roku 280 povolal na pomoc épeirského krále Pyrrha, vynikajícího válečníka, který chtěl na západě dosáhnout stejných úspěchů jako Alexander na východě. Narazil však na houževnatý odpor římského vojska a i přes vítězství v bitvách se mu je nepodařilo zdolat (odtud známý pojem „Pyrrhovo vítězství“). Roku 275 utrpěl porážku u Beneventa a musel Itálii vyklidit. Tarent pak kapituloval roku 272 a o dva roky později padlo do římských rukou i poslední svobodné řecké město v Itálii - Rhégion, čímž se Římané přiblížili na dosah Sicílii. Poslední město, které uznalo římskou svrchovanost byly etruské Volsinie a roku 265 se tak pod římskou nadvládou ocitla celá Itálie.

Římští spojenci

Poražené protivníky ovládali Římané poměrně komplikovaným způsobem. Ponechávali jim většinu území a poražení protivníci si udrželi i značnou vnitřní autonomii. Stali se jen spojenci Říma a museli poskytovat vojenskou pomoc. Některá města dostávala status tzv. municipia, což znamenalo, že jejich občané se stávali římskými občany, ovšem s omezením práv. Postupem doby pak získala některá municipia plné občanství. Kontrola ovládaných území se opírala především o tzv. kolonie římských občanů. Ačkoli si Římané udržovali privilegované postavení, sbližovali zájmy spojenců se svými. Prohlubovala se jednota Itálie.

Římské republikánské instituce

Po vyhnání králů byla veškerá moc soustředěna do rukou patricijů. Svrchovaná moc krále se rozdělila mezi úředníky, kteří byli voleni na jeden rok bez možnosti opakování funkce. Ve snaze zabránit přílišné kumulaci moci zastávali příslušný úřad vždy nejméně dva úředníci, z nichž jeden mohl vetovat rozhodnutí druhého. Pouze diktátor rozhodoval bez kolegy. Byl však volený jen na půl roku v době vážného ohrožení státu. Volili ho konsulové. Ti byli nejvyššími úředníky, veleli vojsku, měli rozsáhlé soudní pravomoci, svolávali senát a shromáždění lidu. S růstem státu a v souvislosti bojů patricijů s plebejci pak vznikly nové další úřady. Výkon práva měli na starosti prétoři, o státní finance pečovali kvestoři. Dohled nad bezpečností, mravností a čistotou ve městě měli edilové. Velmi důležitý byl úřad censorů. Byli voleni jednou za pět let, evidovali státní majetek i jmění občanů, jmenovali senátory a mohli ze senátu vyloučit ty, kteří tohoto postavení nebyli hodni. Právě senát byl hlavním ohniskem politické moci. Jeho členy se doživotně stávali bývalí úředníci. Ačkoli byl senát pouze poradním sborem úředníků, jeho doporučení byla pro úředníky závazná. Další složkou mezi politickými institucemi římské republiky bylo shromáždění. Na úkor starého kurijního shromáždění nabylo vrch centurijní shromáždění, které již nebralo zřetel na rodovou příslušnost.

Reforma Servia Tullia

Servius Tullius provedl několik zásadních reform, které posílili postavení neurozených Římanů. Obyvatelé Říma byli totiž rozděleni podle svého bydliště do čtyř místních tribuí. O další reformě, rozdělení obyvatelstva do pěti majetkových tříd už zmínka byla. Nyní je však rozvedeme podrobněji. Zařazení do tříd záviselo na výši majetku, určované především výměrou pozemků. Z tohoto dělení vyplývalo i postavení občana v setninovém shromáždění. To se scházelo podle setnin (centurií), které byly základními jednotkami římského vojska. Každá třída stavěla stanovený počet setnin a podle nich pak probíhalo i hlasování ve sněmu. Občané byli v centurijním sněmu rozděleni do 193 setnin, mezi nimiž měli naprostou převahu členové první třídy. Stavěli totiž 80 setnin pěšího vojska a 18 setnin jízdy a ve sněmu hlasovali tyto setniny jako prvné. Hlasovaly-li jednomyslně, ostatní členové už hlasovat nemuseli, protože první třída měla nadpoloviční většinu. Zvýšení společenské prestiže středně majetných občanů nastalo až v 1. polovině 5. století v souvislosti s novým stylem vedení boje, s bojem ve falanze. Plebejové nyní tvořili jádro římského vojska, které hrálo v historii Říma značnou úlohu.

Boj plebejů o vyrovnání s patricii

To nutně vedlo k boji plebejů o politické vyrovnání s patricii, zejména o přístup k úřadům a kněžským funkcím. Patriciové však ustupovali jen po malých krůčcích a plebejové svých úspěchů dosáhli především díky své pevné organizaci a vnitřní solidaritě. Jejich kulturním střediskem byl Cereřin chrám na Aventinu, na základě místních tribuí se scházeli do plebejského shromáždění, které vydávalo vlastní usnesení. Volili si též vlastní úředníky - tribuny lidu. Zpočátku byli dva, později jejich počet stoupl na deset. Tribuni byli osobně nedotknutelní a mohli zakročit proti rozhodnutím úředníků či senátu, která poškozovala plebeje nebo stát, právem veta. Tribunát lidu byl založen roku 494.

Aby dosáhli svých požadavků, opustili plebejové podle tradice třikrát Řím s tím, že si založí vlastní město. Tyto tzv. secese znamenaly vážné vojenské oslabení Říma, a proto patricijové plebejům museli vyhovět. První secese se datuje do roku 494 a patricijové museli plebejům slíbit beztrestnost, zrušení dluhů a ochranu vlastních úředníků. Patricijové měli velkou oporu v tom, že se rozhodovalo na základě nepsaného práva, kterého mohli využívat, neboť soudnictví bylo plně v jejich rukou. Druhá secese tedy proběhla roku 450 a plebejům se díky ní podařilo roku 449 zapsání právních norem v podobě tzv. zákonů 12 desek. Z dochovaných zlomků víme, že zákony se týkali soukromého a trestního práva a zaručovaly rovnost občanů před soudem. Záhy po zapsání zákonů, roku 445, dosáhli plebejové práva uzavírat sňatky s patriciji. Avšak důležité úřednické funkce mohli zastávat až později - od roku 367 úřad konsula a od roku 351 censora. Až od roku 300 se pak plebejové mohli stávat členy kněžských kolegií a funkce nejvyššího pontifika (pontifex maximus) dosáhl první plebej až roku 253. To bylo velmi důležité, protože náboženství bylo úzce propojeno s politickým životem v Římě. Mezitím proběhla roku 287 třetí secese.

Nobilita

Přístup k úřadům získávali jen bohatí plebejové, kteří spolu s patriciji vytvořili novou bohatou vládnoucí vrstvu - nobilitu. Příslušníci nobility (nobilis - vznešený) zakládali své privilegované postavení na tom, že buď některý jejich předek či dokonce oni sami zastávali někdy nějaký z vysokých úřadů v Římě, nejčastěji konsulát. Proniknout do řad nobility nebylo snadné, neboť malý počet vlivných rodin si za pomoci klientely zajišťoval monopol na nejvyšší úřady. Jen málokdy se to novému člověku podařilo, byl pak zván homo novus. Výrazem sblížení patricijů a bohatých plebejů bylo začlenění tribunátu lidu mezi ostatní úřady, i když i nadále se tribunem mohl stát jedině plebej. Usnesení plebejského shromáždění tak měla automaticky platnost zákona, který byl závazný pro všechny Římany. Toto vše se tedy stalo roku 287, vynuceno třetí secesí.

Hospodářské a sociální poměry

Převážná část Římanů se v době republiky zabývala zemědělskou výrobou, protože vlastnictví půdy bylo jedním ze základů politické vážnosti. Většina hospodářství byla soběstačných, a proto se řemesla a obchod rozvíjely velmi pomalu. Směna zboží si dlouho uchovávala naturální charakter, mince začali Římané razit až v 1. polovině 3. století. Práce otroků bylo zpočátku užíváno velmi málo, až od druhé poloviny 4. století začalo otroků přibývat - byli to hlavně váleční zajatci. K závažným sociálním problémům Říma patřilo dlužní otroctví, které postihovalo drobné rolníky. Problémem bylo i tříštění pozemků mezi více dědiců. Malá políčka pak nestačila rodiny uživit. Rolníky ochuzovaly i časté války. Mnozí z nich rozmnožovali řady bezzemků, zvaných proletarii (od proles - děti, tj ti, kteří mají jen děti). Snižování počtu svobodných rolníků však znamenalo velmi citelné nebezpečí přo římský stát, neboť rolníci tvořili základ armády, jíž měl Řím neustále zapotřebí. Dlužní otroctví bylo zrušeno až roku 362. Nedostatek půdy řešil římský stát územní expanzí. Zabrané území poražených nepřátel pomáhalo ukojit hlad po půdě. Expanze Říma tak účinně napomáhala otupování vnitřních sociálních konfliktů. Městské obyvatelstvo získávalo obživu při státních zakázkách, zejména při stavbě silnic.

Vrcholná římská republika

Kartágo

Když Římané ovládli jižní Itálii, přiblížili se na dosah Sicílii, která patřila do sféry mocenských zájmů Kartága. Předchozí vztahy byly přátelské, nyní se však blížil konflikt.

Podle starověkého podání bylo Kartágo založeno roku 814 poblíž dnešního Tunisu foinickými osadníky z Tyru. Sílící tlak Řeků způsobil, že od 7. století zaujalo vůdčí postavení mezi foinickými osadami v západním Středomoří. To Kartaginci zcela ovládli. Hospodářská síla Kartága se zakládala zejména na námořním obchodu (žádané byly zejména kartaginské tkaniny a sklo). Slavné byly objevné plavby Kartaginců: mořeplavec Hannón prozkoumal západoafrické pobřeží a dosáhl až Guinejského zálivu, zatímco Himilko doplul Atlantickým oceánem až do Británie. Druhým zdrojem kartaginského bohatství bylo zemědělství. Dokonce o něm byla kartaginským agronomem Magónem sepsána učebnice, kterou Římané dali přeložit do latiny. Zřízení bylo v Kartágu oligarchické, u moci byli bohatí obchodníci a pozemkoví vlastníci. Jedním z vládnoucích rodů byli Barkovci. Žoldnéřská armáda se často stávala oporou ctižádostivých politiků, kteří s její pomocí prosazovali vlastní ambice.

Punské války

Války Říma s Kartágem označujeme jako punské podle římského označení Kartaginců - Punové. V 1. punské válce (264 - 241) byla jako hlavní příčina Sicílie, která Římany lákala svým bohatstvím a výhodnou strategickou polohou. Síla římské armády byla v této válce v pozemní armádě, zatímco Kartaginci se spoléhali na své loďstvo. Římané brzy přišli na to, že Kartagince neporazí, pokud nevybudují silné loďstvo. Vymysleli však způsob boje, při kterém mohli využívat znalosti získané při bojích pozemních. Jejich lodi byly opatřeny můstky s háky, které se uchytily na nepřátelskou loď a po nichž pak římská pěchota mohla přejít a v boji muže proti muži zdolat protivníka. 1 punská válka tak položila základy římské námořní moci. Nakonec v této válce rozhodlo právě loďstvo - roku 241 Římané zvítězili v bitvě u Aegatských ostrovů. Získali tak Sicílii, Liparské ostrovy, Sardinii a Korsiku. Kartágo si však v západním Středomoří i nadále udrželo postavení velmoci. Příslušníci rodu Barkovců Hamilkar a jeho zeť Hasdrubal se zasloužili o ovládnutí rozsáhlých území v Hispánii s bohatými doly na stříbro. Zároveň se snažili vyvarovat střetnutí s Římany.

Hannibal

Situace se však změnila roku 221, kdy se vrchním velitelem kartaginských vojsk v Hispánii stal syn Hamilkara Barky, Hannibal. I přes nesouhlas některých politiků zahájil ostrou konfrontaci s Římem. Pronikl za řeku Ebro do římské zájmové oblasti v Hispánii. Římané ihned vyhlásili válku. V této 2. punské válce (218 - 201) však byli i přes svou vojenskou převahu zaskočeni nečekaným strategickým plánem Hannibala. Ten pronikl do Itálie ze severu přes Alpy, avšak za cenu velkých ztrát. Čekal, že na svou stranu získá římské spojence v Itálii. Většina spojenců však zachovala věrnost. Roku 217 se odehrála první větší bitva u Trasimenského jezera, kde konsul C. Flaminius neprohlédl Hannibalovu léčku a padl do pasti. Další drtivou porážku obdrželi Římané následujícího roku - 2. 8. 216 - v bitvě u Kann. Římané v těchto bitvách ztratili celkem na 50 000 mužů, dokázali však své síly zmobilizovat. Hannibal na druhou stranu svých vítězství nevyužil, neboť se mu nedostávalo sil. Iniciativa postupně přecházela do rukou Římanů, kteří boje přenesli i na Sicílii. Tam roku 212 dobyli poslední řecký stát Syrákúsy, na jejichž obraně se podílel i slavný Archimédés. Velké zděšení vyvolal Hannibalův pochod na Řím - odtud známé „Hannibal ante portas“ - ukázalo se však, že již nemá dost sil. Nakonec se Římané roku 204 vylodili pod velením Cornelia Scipiona v Africe a roku 202 v bitvě u Zamy zasadili Kartagincům v čele s Hannibalem rozhodující porážku. Podmínky míru pak byly velmi tvrdé a znamenaly konec velmocenského postavení Kartága.

I slabé Kartágo však bylo Římanům trnem v oku. Ve 3. punské válce (149 - 146) vyvolali boj na rozdíl od předchozí oni, neboť chtěli trvale zlomit moc Kartága. Po svém vítězství prodali Římané Kartagince do otroctví, město srovnali se zemí a prokleli, aby již nikdy nemohlo být obnoveno.

Římská expanze ve východním Středomoří

Po porážce Hannibala neměli Římané v západním Středomoří protivníka a svou pozornost obrátili na východ. Postupné ovládnutí východního Středomoří pak bylo dílem nejen zbraní, nýbrž i obratné diplomacie. Svůj vliv v této oblasti Římané posilovali nejen přímou anexí území, ale i uzavíráním spojeneckých smluv se státy, které se pak staly na Římu plně závislé. Žádosti o spojenectví docházely v Římě příznivého přijetí, neboť všechny vrstvy si uvědomovaly, že na úkor nepřátel lze řešit vlastní sociální problémy. Dokladem toho je rozsáhlá kolonizace Předalpské Galie, kde řada chudých Římanů získala půdu. Hlavním cílem římské politiky v helénistickém světě bylo na počátku 3. století oslabení antigonovské Makedonie, která se postavila na Hannibalovu stranu, a Seleukovské říše. Proti těmto státům hledal u Římanů pomoc ptolemaiovský Egypt. O pomoc se však obracely i jiné státy - Pergamon, Bíthýnie, Rhodos, aitólský a achajský spolek a další. Římané však s jejich pomocí nejprve porazili Makedonii (168) a zabránili Seleukovcům v mocenských ambicích (těžké mírové podmínky pro Antiocha III. roku 188), poté se však proti nim obraceli. Roku 146 Římané dobyli Korint. Roku 133 př. n. l. pak Řím získal odkazem pergamského krále Attala III. první provincii na asijské půdě. Ve stejném roce 133 pak Římané z velké části ovládli Hispánii. Úspěšné výboje však se sebou přinášely problémy se správou rozsáhlé říše. To přineslo úpravy původního zřízení.

Provincie

Z dobytých území mimo Itálii vytvářeli Římané provincie. Jejich správci se stávali prétoři (dohlíželi na výkon práva), jejichž počet se úměrně zvyšoval. Později se prodlužovalo funkční období prétorů a konsulů tak, že po roce řádného zastávání úřadu v Římě odcházeli jako proprétoři a prokonsulové do provincií, které jeden rok spravovali. Každá provincie měla tzv. zákon provincie, který byl základní směrnicí tamní správy. V helénistickém světě se i nadále udržely tradiční politické struktury, méně rozvinuté oblasti podléhaly velmi rychle římskému vlivu. Vybírání daní v provincích pronajímal římský stát soukromím osobám, zvaným publikáni. Ti museli předem odevzdat do státní pokladny požadovaný obnos a pak jej v provinciích získat zpět. To přinášelo neúnosné vybírání daní.

Senátoři a jezdci

Největší prospěch z expanze Říma měla senátní nobilita a jezdci. Jezdci bohatli především na vybírání daních v provincích, protože právě oni tvořili společnost publikánů. Zdrojem vysokých příjmů byly i státní zakázky. Postavení jezdců v obchodním podnikání posílil roku 218 zákon, který zakazoval senátorům zabývat se obchodem s výjimkou prodeje vlastních produktů. Zákon vyjadřuje přesvědčení senátní nobility, že její politická moc má pevnější zakotvení ve výnosech z pozemkového majetku.

Zemědělství

Tak se půda soustřeďovala v rukou menšího počtu vlastníků a zároveň ubývala menší hospodářství. K úpadku drobného rolnictva přispěl Hannibalův pobyt v Itálii, válečné ztráty a také to, že vojáci - rolníci se o svá pole nemohla starat. Těch se pak často zmocňovali velcí vlastníci půdy. K úpadku přispěl i dovoz levného obilí ze Sicílie a severní Afriky. Z toho důvodu došlo ke specializaci římského zemědělství na olivy a víno. Na jihu Itálie se šířilo pastevectví. K založení specializované produkce však měli finance jen boháči, kteří s tichým souhlasem státu zabírali další a další pozemky. Na italském venkově se rozšířily středně velké statky (zvané villa) a později rozsáhlé velkostatky (zvané latifundium). Podrobné poučení jak hospodařit, a to konkrétně na villách, přináší spis římského politika M. Porcia Catona Staršího (243 - 149) zvaný O zemědělství. Villy i latifundia byl závislé na práci otroků, které zprostředkovávala válečná tažení.

Doba Augustova

Nesmírný chaos posledních desetiletí republiky jasně ukázal, že takové zřízení nevyhovuje při správě rozsáhlého impéria. Zejména vojenské úkoly potřebovaly soustředění v rukou jednotlivce, který za pomoci vojska mohl stanout v čele státu. To se podařilo Octavianovi. Ten však musel vzbudit zdání, že republika stále trvá, a tak byla svrchovaná moc ve státě zapojena do republikánských institucí.

Vyčkal zklidnění poměrů a svou moc legalizoval až roku 27 př. Kr., kdy se vzdal v senátu všech svých pravomocí a oznámil, že chce nadále žít jako soukromá osoba. Senátoři ho však požádali, aby i nadále spravoval říši a propůjčili mu řadu pravomocí. Fakticky však Octavianus vládl již od roku 31. Roku 27 také přijal titul Augustus (Vznešený), čímž byl přiblížen více k bohům. Formálně vládl spolu se senátem, ale vždy mohl prosadit své mínění. Jeho nejdůležitější oporou byla armáda, jejímž nejvyšším velitelem byl na základě trvalého prokonsulského impéria. Císař byl též doživotně tribunem lidu (osobní nedotknutelnost, právo předkládat zákony, právo veta), od roku 12 nejvyšším pontifikem a příležitostně zastával i jiné úřady. Augustus svou autoritu zakládal na uznání ostatních. V jeho postavení ochránce ožil vztah patrona a klientů, což vyjadřuje čestný titul otec vlasti. Augustus si všude získával spojence - veteráni získávali půdu, senát část moci, jezdci mohli získat dobré postavení ve společnosti. Nejbližší Augustovi spolupracovníci, např. vojevůdce M. Vipsanius Agrippa a C. Cilnius Maecenas, zasedali v císařské radě, v níž se vydávala nejzávažnější rozhodnutí.

Augustus se snažil získat podporu lidu, který určoval politické dění na sklonku republiky, pomocí osvědčeného způsobu chleba a her. Velkou pozornost věnoval Augustus např. provincím. Úředníci v nich začali dostávat stanovený plat a provincie byly rozděleny na císařské a senátní. Císařské byly okrajové, kde bylo potřeba vojska, pacifikované byly senátní a vládli tam tradiční úředníci. Císařovy dary umožnily rozvoj měst, zároveň však zvýšil daně, aby mohl vydržovat armádu. Augustus totiž vytvořil stálé vojsko o síle 25 legií (asi 150 000 vojáků). V armádě mimo občanů začali sloužit i tzv. provinciálové, kteří neměli občanské právo. O bezpečnost císaře pak dbala pretoriánská garda.

Augustus byl velmi hrdý na to, že v době jeho vlády převládal mír. Byl dokonce třikrát zavřen Ianůn chrám, jehož zavření symbolizovalo, že Římané neválčí. Augustus se snažil především upevnit stávající hranici římského impéria, případně ji posunout tak, aby byla chráněna přírodními hranicemi. Ve snaze zamezit útoku Germánů operovala římská vojska na jejich území a roku 9. př. n. l. se dostala až k Labi. Roku 9 n. l. ale germánské vojsko zaskočilo tři římské legie v Teutoburském lese a zcela je zničilo. Byla to jedna z nejtěžších porážek v římských dějinách. Augustus pak také dosáhl míru s Parthskou říší, která dokonce vrátila znaky legií, které ukořistila roku 53 př. n. l. po bitvě u Karrh.

Kultura Augustovy doby

Uklidněná politická situace se sebou přinesla zároveň i rozkvět římské literatury a umění. Augustus chtěl využít vynikajících umělců k upevnění císařského režimu a tradičních náboženských a morálních hodnot. V obrodných snahách mu byl velkou měrou nápomocen především člen jeho císařské rady C. Cilnius Maecenas, který podporoval talentované básníky, ti však museli na oplátku podporovat Augusta. Vynikli mezi nimi především P. Vergilius Maro (70 - 19 př. Kr) a Q. Horatius Flaccus (65 - 8 př. Kr.). Většina podstatných informací o těchto básnících je uvedena v sešitě literatury, ale pro větší přehled uvádím nejznámější díla. Vergilius psal především epické básně, což se plně projevuje v Aeneidě, která má 12 zpěvů a líčí cestu Aenea po porážce Tróje až k založení Říma. Jeho další díla jsou Zpěvy pastýřské (Bucolica) a Zpěvy rolnické (Georgica). Horatius byl naopak vrcholným římským lyrikem. Ve svých básních upozorňoval i na nedostatky ve společnosti a radil zachovat si střední cestu. Dalším z básníků Augustovy doby byl P. Ovidius Naso (43 př. Kr. - 18 po Kr.). Byl však i přes značnou oblibu poslán roku 8 n. l. do vyhnanství. Bylo to asi způsobeno jeho dílem Umění milovat (Ars amatoria). Jeho dalším dílem jsou Proměny (Metamorphoses) a věnoval se i psaní žalozpěvů. Taktéž je uveden v literatuře. Římskou minulost oslavil i historik T. Livius (59 př. Kr. - 17 po Kr.). Napsal celkem 142 knih, z nichž se však dochovala jen necelá čtvrtina. Jeho dílo mělo Římany především vychovávat a také jim pozvednout sebevědomí jako národu. V Augustově době působili i autor základního díla o antickém stavitelství Vitruvius a řecký geograf Strabón. Za Augustovy doby se též podnikla monumentální výstavba Říma. Augustus dal dokončit některé Caesarovy stavby a přidal k nimi mnoho dalších. Nechal např. zbudovat nové náměstí (Forum Augusti), postavit císařský palác na Palatinu a porůznu nechal vystavět stavby jako chrámy, lázně, divadlo či vodovody. Také nechal zbudovat oltář Augustova míru na Martově poli. Je to vrchol římského sochařského umění a z tohoto oltáře je vidět vyvýšení císaře nad běžné smrtelníky.

---