• Větné členy a větné vztahy

Jan Vlachý

• Větné členy

- nejmenší syntaktické jednotky

predikát - základní, vyjadřuje nějaký znak subjektu

• verbální - vyjádřený verbem (jednoduchým nebo složeným tvarem nebo taky s modálním nebo fázovým verbem) nebo interjekcí (Vrabec frnk do křoví.)

• nominální - hlavní část je jméno

• se sponou (kopula) (verbonominální)

• bez spony (nominální) (Sliby chyby.)

subjekt - druhý základní člen, původce nebo trpitel predikátu, zpravidla vyjádřen jménem v nominativu

• vyjádřený

• nevyjádřený - je zřejmý z kontextu, ve větě není vyjádřen

• všeobecný - subjekt je nedůležitý, nevíme přesně, kdo to je (Dostali nové zboží. Říkali to v rozhlase.)

• expletivní - když se v přísudkové větně jednočlenné “doptáváme” na subjekt (“(To) prší.” “Je to pravda”), není to subjekt v pravém slova smyslu

objekt - rozvíjí predikát, označuje člen dějem zasažený

• v prostém pádu

• v předložkovém pádu

adverbiále - na predikátu, vyjadřuje bližší okolnosti děje

• loci

• modi

• míry

• zřetele

• prostředku

• temporis

• causae (příčiny)

• účelu

• podmínky

• přípustky (i přes co?)

atribut - určuje význam substantiva; několikanásobný x postupně rozvíjející

• podle kongruence

• kongruentní

• nekongruentní

• za jménem

• těsný - podstatná vlastnost, nelze vypustit, bez čárky

• volný - lze vypustit, odděluje se čárkou

atribut verbální - vyjadřuje vlastnost jména během určitého děje

• Větné vztahy + formální vyjádření

v syntaktické dvojici

• predikace - vztah mezi predikátovou a subjektovou částí věty (základní stavební dvojice) (dvojčlenné), vyjádřeno kongruencí

• determinace - mezi závislým a řídícím členem, jeden zpřesňuje druhy

• kongruence - člen závislý se shoduje se členem řídícím v některých gramatických kategoriích

• rekce - člen řídící určuje pád závislého jména

• adjunkce - tvar členu závislého není určován členem řídícím, je mezi nimi pouze významový vztah

v syntaktické skupině (navzájem nezávislé větné členy)

• koordinace - mezi navzájem nezávislými celky majícími platnost týchž větných členů, každý člen přitom označuje jinou skutečnost

• kopulativní - mezi členy stejné funkce i významové závažnosti (a, i, ani, jak - tak, jednak - jednak)

• gradační - jeden člen je závažnější než druhý (dokonce, ba i, nejen - ale i, nýbrž i)

• adverzativní - člen se stejnou větnou funkcí, ale významově v rozporu (ale, avšak, nýbrž, jenže, sice - ale)

• disjunktivní - členy nemohou platit souběžně, buď platí jeden, nebo druhý (nebo, buď - anebo, či)

• kauzální - druhý člen je vysvětlením, proč nastala platnost prvního členu (neboť, vždyť, totiž)

• konkluzivní - druhý člen uvádí něco, co plyne z významu členu prvního (proto, a proto, tedy, tudíž, a tak)

• apozice - spojování dvou nebo více větných členů téže členské platnosti, označují tutéž skutečnost

• todo

• jenom zkopčený z otázky 14b; ale nakonec, co víc k tomu ještě napsat?

---