...

POSTOJE A HODNOTICÍ KRITÉRIA PŘI KODIFIKACI

František Daneš (Aktuální otázky jazykové kultury, 1979)

/

O. Jakákoli činnost v oblasti jazykové kultury, zejména pak kodifikace, musí počítat mimo jiné s dvěma skutečnostmi základní důležitosti. První z nich jsou p o s t oj e, které zaujímají členové daného jazykového společenství k jazyku, především pak k jazyku spísovnému. Lze dokonce mít za to (jak bylo naznačeno už v diskusi z let třicátých), že tyto postoje jsou nedílnou složkou jazykového dění (ve smyslu "Ie langage"). Druhou skutečností, jíž se tu chceme zabývat, je ten fakt, že jakákoli jazykovědně fundovaná činnost v naznačené oblasti nutně v sobě zahrnuje činění jistých rozhodnutí, která předpokládají hodnocení jazykových jevů podle nějakých měřítek. Pokus stanovit několik základních k r i t é r i í hod noc e n í bude tvořit druhou část našeho referátu.

1. Dříve než se budeme zabývat zvolenými dvěma jevy podrobněji,

nač11nu zde jisté schéma kodifikačního procesu a místo obou jevů v něm.

Kodifikační postup lze rozčlenit na několik etap.

(1) Etapa des k r i pti v n í (zjišťovaci): Zjistí se a popíše existující

spisovná norma, objektivně, v celé své složitosti, rozrůzněnosti a dynamičnosti. Rovněž tak se objektivně (též metodami sociolingvistickými) zjistí různé sociální hodnoty připisované jazykovým společenstvím spisovnému jazyku, jednotlivým jeho prostředkům a způsobům užívání, a taktéž různá přesvědčení

o něm a postoje k němu u daného společenství.

(2) Etapa r e g u I a t i v n í (normativní), s dvěma podetapami:

(a) Podetapa vy hod noc o v a c í (evaluativní): Ohodnotí se (rozliší)

jazykové prostředky a způsoby jejích užívání podle jistých objektivních kritérií. Zároveň se posoudí skutečné společenské výrazové potřeby a vývojové ten­

dence (dynamika) spisovného jazyka v jejich dobové společenské podmíněnosti. Rovněž tak se z tohoto zomého úhlu kriticky zhodnotí zjištěné postoje atd. jazykového společenství v jejich vzájemných vazbách. - Cíl této podetapy je orientován do budoucnosti: je třeba vypracovat předběžnou perspektivu či prospekt daného spisovného jazyka a plán (program) jeho kodifikace. (Jde tedy v jistém smyslu o činnost prognostickou a plánovací.)

(b) Podetapa v I a s t n í k o di f i k a c e: Na základě výsledků předcházejících etap provede se vlastní kodifikace. Je to operace prováděná na spisovné normě a představuje v podstatě systém preferencí (viz dále). Smyslem kodifikace je být efektivním instrumentem plánovitého, perspektivního ovlivňování spisovného jazyka; má ráz prostředku institucionálního, kontro­lujícího dynamickou rovnováhu spisovného jazyka (viz o ní dále) a zajišťuje jeho relativně hladké fungování podle aktuálních komunikačních potřeb společnosti. Jinak řečeno: kodifikace představuje teoreticky fundovanou

.

~

...

277

aplikaci vědeckého poznání jazyka a jeho společenského fungování na řešení praktických problémů sociální komunikace.

(3) Etapa pro vád ě c í (strategicko-taktická): Jde v podstatě o na­lézání a využívání nejrůznějších cest, postupů a prostředků pro "uváděníkodifikace do praxe" (tennín A. J e d I i č k Y ). Jazykovědy v užšim smyslu je tu ovšem méně, jde spíše o metodické dovednosti - rozhodně je však nelze podceňovat.

Je třeba počítat s tím, že charakter a šance kodifikačního působení jsou různé v různých složkách stavby jazyka a samozřejmě též v různých socio­lingvistických situacích. Obecně je třeba říci, že kodifikace v našem pojetí máráz spíše direktivy (směrnice, doporučení) a technické normy než strohého předpisu či nařízení (příkazů a zákazů). Je sice pravda, že kodifikace některé rysy předpisové a nařízovací nesporně má: stává za ní nějaká normalizační instituce (autorita), kodifikaci je zapotřebí nějak "vyhlásit" a zavádět, a pří­slušná instituce může někdy (např. na školách) uplatňovat na dodržováníkodifikace jisté sankce (odlišné od sankcí inherentních, zákonitě spojených se spisovným jazykem jakožto sociální normou). Avšak na druhé straně kodifikace jakožto směrnice a technická norma představuje jistá doporučení prostředků vhodných k dosažení jistého cíle, a proto apeluje na racionálni (a zčásti i mravní) stránku uživatelů, jako by jim říkala: "Chcete-li se vyjadřovat stan­dardním způsobem (což se jevi žádoucím z těchto a těchto rozumověpochopitelných a obecně prospěšných a uznávaných důvodů), měli byste užívat těchto a těchto prostředků tímto a tímto způsobem a vystříhat se jiných, měli byste dávat přednost... atd."

Dosavadní naše zkušenosti ukazuji mimo jiné, že chápání a uplatňování kodifikace jakožto systému preferencí charakteru směrnice naráží na praktické potíže rázu formulačního, až technického v příručkách výčtového typu. Formulovat např. poučení o existenci jisté vývojové tendence v paradigmatické morfologii, která se projevuje u různých skupin slov i jednotlivých slov daného paradigmatu v různé síle, není úkol příliš obtížný; avšak jak postihnout tuto nevyhraněnou skutečnost ve slovníku či v rejstříku apod., obsahujicím výčet těchto slov? - Bylo by vůbec potřebné se více zamýšlet nad formulační stránkou kodifikačních doporučení (i z hlediska deontické logiky).

Důležitou složkou této prováděcí etapy je sledování kodifikačního působení v praxi, hodnocení dosahovaných výsledků, reakcí uživatelů atd.; a podle těchto zjištění je zapotřebí upravovat a měnit dosavadní postup, popř. i samu kodifikaci. Teprve takovéto začlenění "zpětné vazby", reflektující dialektiku celé kodifikační situace, vytváří z kodifikace účinný nástroj.

2.0. Přecházíme nyní k výkladu o p o s t ojí c h. Postoji rozumíme ­v běžném smyslu sociologickém - sklon nějaké osoby nebo skupiny osob či celého společenství dávat přednost jistým cílům a způsobům jednáni a chování

. vůbec (a jiné odmítat); tímto sklonem jsou určovány responze osob Gejich skupin) na jednotlivé typy situaci - v našem případě situací jazykových.

278

..

.

..

~

.....

~

.+ j

~

("Postoj" stoji na škále obecnosti uprostřed mezi nižšim "motivem" a vyšší "orientací", tj. syndromempostojů.)

2.1. Předmětem postojů užívatelů bývá především národní jazyk nebo spisovný jazyk jako celek Gako sociální instituce), často v protikladu k jazykům jiným. (Tak např. v dobách ohrožení je vztah k národnímu jazyku pociťován velmi intenzívně a emocionálně.) Zejména spisovná podoba jazyka, s funkcí národně reprezentativni (symbolickou), bývá středem zájmu. Avšak různé postoje záujímáme i k jednotlivým nespisovným varietám češtiny: tak např. středočeská nebo lašská podoba běžně mluvené češtiny vyvolává u různých skupin obyvatel odlišné postoje a hodnocení. A vzhledem k tomu, že přiro­zeným stavem každého jazyka je měnit se, reagují uživatelé i na procesy, kterév něm probíhají, na jeho změny a vývojové tendence (nezřídka jde o postoje záporné, nepřející ani změnám nutným a užitečným). Výrazně se postoje projevují ve vztahu k jednotlivým jazykovým jevům a prostředkům (k pravo­pisu, cizím slovům, slovům jednotlivým, jcjich tvarům, tvoření, k syntaktickým vazbám atp.). Často dávají lidé najevo svůj postoj ke způsobu, jakým se jazykových prostředků ujlvá (Neruda byl kritizován za..~'slova z ulice", lidé mají vyhraněné postoje k souvislým jazykovým projevům jednotlivců nebo k sloho­vým druhům; např. jazyková a slohová stránka jistého autorského typu může být přijímána velmi ldadně, , anebo zase recitační styl jistého směru vyvolává rozpaky; vytýká se někdy např., že dnešní odborná literatura je "muzeem patológické češtiny", a jiná skupina zase vytýkala jistému typu moderní poezie ncdostatek výrazové logičnosti).

Nás ovšem mohou zajímat jen charakteristické postoje skupinové a jejich typy.

2.2.0. Množina p o s t o j ů jazykové komunity k jejímu jazyku představuje soubor navzájem propojených složek, avšak tento soubor je nejen velmi spletitý, nýbrž i vnitřně nekonzistentní, obsahuje antinomie a vnitřní dialektické napětí. Jakékoli zjednodušování a idealizováni skutečného stavu je ovšem pro efektivní činnost v oblasti jazykové kultury nežádoucí, ba nebezpečné.

Protože jsem o souboru postojů pojednal podrobně v některých svých dřívějších pracích, spokojím se zde jen velmi stručným nástinem, doplněným a upraveným na základě diskusnich připomínek a novějších zkušeností.

Postoje vystupují většinou v protikladných párech, takže celý soubor je ovládán jistým počtem antinomií. Jako nejdůležitější se jeví především tyto:

2.2.1. Dalekosáhlý je protiklad orientace r a c i on á I n í a ne r a­c i o n á I n i. Uvnitř čtyř základních typů postojů, vyčleňovaných v sociologii, totiž instrumentálnich, etických, zvykových a afektivních (emocionálních), uplatňuje se tento orientační protiklad v různé míře: u postojů instrumentálních, akcentujících nástrojovou povahu jazyka a s ní spojenou obligatornost kolek­tivních norem, se uplatňuje orientace ra<:ionální maximálně, kdežto postoje emocionální stojí na pólu opačném.

279

Vzhledem k tomu, že emocionální postoje DÚvají dosud v chování lidí a jejich skupin primát, nesmějí být v jazykové kultuře podceňovány ani zanedbávány. Neslučitelné s orientací racionální jsou ovšem postoje vysloveně antiracionální Gako je např. postoj šovinistický). Ve společnosti, která se roz­hodla řídit svůj život principy vědeckými, je samozřejmé, že bude svými institucionálními prostředky usilovat o vytváření vhodné rovnováhy mezi oběma orientacemi. Společenský pokrok na tomto úseku by bylo možno spatřovat v tom, že citové postoje nebudou vycházet z motivů antiracionálních, tedy věcně neopodstatněných a tím škodlivých, nýbrž žc naopak budou sloužit k posilování postojů racionálních. (Tak např. kladný emocionální postoj, často sdružený s postojem etickým - vědomí povinnosti a odpovědnosti, úcta, láska k jazyku - může být velmi na podporu při realizaci kodifikačních směrnic v praxi.)

2.2.2. S protikladem orientace racionální a neracionální jsou spojeny dva protiklady další:

2.2.21. Protiklad mezi s k u teč n Ý m j a z y k o v Ý m c h o v á ním lidí na jedné straně a jejich n á z o r y a pře s věd č e ním i o spisovném jazyce na straně druhé. (Někdy se mluvivá o protikladu postoje realistického a ideačniho.) Mluvčí si tohoto rozporu nebývají často ani vědomi.

2.2.22. Protiklad mezi s k u teč n Ý m i, hlubokými pod n ě t Y j a z y k o v é h o c h o v á n í a názorů uživatelů jazyka, a na druhé stra­ně pro k 1 a m o van Ý mim o t i v Y tohoto chování a názoru. Tmak řečeno: lidé často maskují skutečné podněty, které se jim jeví jako společensky těžko přijatelné, tím, že je idealizují, "racionalizují".

2.2.3. Důležitý je protiklad postoje rez i st e n t n í h o vůči :aněnám a postoje ochotně z měn y při jim aj í c í h o, a to proto, že ve skuteč­nosti nonnálním, přirozeným stavem jazyka je ustavičné (byť většinou nená­padné) proměňování. (Těmito změnami totožnost jazyka ohrožována není, užB. E n gel s v Dialektice přírody (Praha 1952) ukázal na neplatnost principu "abstraktní totožnosti" s poukazem na to, že totožnost obsahuje v sobě roz­dílnost a že stálá změna znamená zrušeni abstraktní totožnosti se sebou samým /s. 181/. Pro jazyk jako jev společenský je podstatné to, že je - přes svůj usta­vičný vývoj - chápán, uznáván daným jazykovým společenstvimjako týž.)

Pro spisovný jazyk není přijatelná ani rigidní stabilita, ani libovůle v mě­nění. Tento na první pohled paradoxní stav věcí je v pozadí Mathesiovy "pružnéstability" . Tmými slovy: rovnovážný stav spisovného jazyka má charakter dynamický, jazyk (tj. uživatelé jazyka) k němu ustavičně směřuje, ale nikdy ho plně a trvale nedosahuje. (Hodí se tu opět připomenout myšlenky Engelsovy: "Rovnováha je neodlučitelná od pohybu. (u.).u jednotlivý pohyb směřuje k rovnováze, celkový pohyb jednotlivou rovnováhu opět ruší. (u.) Všechna rovnováha je jen relativní a dočasná" lcit. dílo, s. 207-208/.) Při vytváření této rovnováhy se uplatňuje právě nejvýrazněji kodifikace (viz výše).

280

2.2.4. Další protikladný pár představuje i z o I a c i o n i s m u s (tendence divergentní) a u n i ve r z a I i s m u s (tendence konvergentní). Tento protiklad je na jedné straně motivován tím, co Garvin nazývá "separatistickou funkcí" spisovného jazyka, na opačné straně pak prostým taktem mezijazykových kontaktů a potřebou stálého obohacování spisovného jazyka.

2.2.5. Jako poslední dvojici uvádím protiklad j e dno t n o s t i (unifonnity) a va r i a n t n o s t i. Tento protiklad bývá řešen prostřednictvím strukturované diferenciace jazykových prostředků neboli funkčně regulované variantnosti. Starý ideál (či idol) zcela uniformního, jednotného (a většinou zároveň i zcela stabilního) spisovného jazyka je falešný a neudržitelný. Míra jednotnosti (resp. variantnosti) je ovšem u různých složek spisovného jazyka

různá (maximální jednotnost je asi v složce pravopisné, kdežto např. u složky výslovnostni bývá variantnost značná).

2.3. Jak jsem už naznačil, každé jazykové společenství usiluje o to, uvést ony protiklady do dočasné (dynamické, relativní) rovnováhy, a to prostřed­

nictvím nějakého systému hodnot (tzv. hodnotového vzorce). Je však třeba dů­

razně upozornit na to, že takovéto vzorce nebývají níkdy univerzální ani platnépro všechny časy. Jde o jev historicko-společensky podminěný; závisí na momentální sociolingvistické situaci, I bývá různý nejen v různých jazykových společenstvích, ale i v různých obdobích vývoje téhož společenství. (Např. jiná

je situace při konstituováni spisovného jazyka, než je v etapě jeho stabilizace,

jiná ve společnosti liberalistické než ve společnosti socialistické atp.) Ba před­

poklad jediného hodnotového vzorce přejímaného celou společností jakožto

integrující síla bývá zřidka reálný. Je velmi pravděpodobné, že v každém spo­

lečenství existuje v dané době zároveň několik takových vzorců, vzájemně

soutěžících a svářicích se; jeden z nich však zpravidla je dominantní a repre­

zentativní. Jak bylo kýmsi trefně poznamenáno, "principy aplikované v oblasti jazykové kultury jsou přijímány různými společenskými skupinami různě".

Jako přiklad lze uvést známou diskusi mezi pokrokovými českými

lingvisty a puristy v 30. letech. Zatímco v teorii Liflgvistického kroužku domi­novala racionálnost nad neracionálností, specifičnost nad nediferencovaností,univerzalistický pohled nad partikularismem, zřetel k efektivnosti a funkčnosti nad zdůrazňováním kvalitativní stránky a perspektivnost nad pohledem omezeným a strnulým, bylo tomu u puristů zcela naopak. Jaký byl (a je) hodnotový vzorec "běžného uživatele", není tak snadné říci; rozhodně je méně vyhraněný, bohužel dodnes se u něho uplatňuje poměrně zřetelně orientace puristicko-brusičská. Je ovšem třeba dodat, že sama nová koncepce jazykové kultury, její zveřejnění a kladný i záporný ohlas, to vše bylo značně podminěno tehdejším stavem české národní společnosti.

V této souvislosti je vhodné připomenout i Garvinovu otázku, do jaké

míry "evropské a evropeizované zkušenosti" z oblasti jazykové kultury a politi­

ky tvoři platný precedent pro "jiné kultury světa", zda "modernízace" ve smyslu adopce evropských modelů, které se zdají z hlediska evropské perspektivy zcela samozřejmé, ba nutné, nebude se jevit společenstvím, která se 'p'okládají za oběti vykorist ování Evropanů a jejich potomků, jako nep~ja~elna.2 - Dodejme, že

281

sovětské zkušenosti a principy z oblasti jazykové politiky by tu mohly sehrát důležitou roli.

3.0. Přistupujeme nyní k problematice hod noc e n i. Soudy o hod­notách jsou obsaženy jednak ve vyjadřováni postoj'li člen'li jazykového společenství k jazyku a jazykové komunikaci, jednak jsou - jak už jsme uvedli na počátku - nezbytnou součástí činnosti v oblasti jazykové kultury, zejména pak kodifikace (kodifikátor musí rozlišovat, a tedy hodnotit). Zatímco však hodnotové soudy obsažené v postojích bývají zhusta a převážně subjektivní, hodnocení prováděné lingvisty vyžaduje pokud možno explicitní, objektivní kritéria. Podstata kodifikace záleží přece v objektivním posouzení jazykových dublet, variant, inovací a vývojových tendenci.

Která objektivní hodnoticí kritéria se nabízejí?

3.1. Je zřejmé, že při kodifikaci musíme počítat i s tzv. hodnotovými

soudy či výroky charakteri7..ačními, jimiž konstatujeme prostě jen to, zda, resp. v jaké miře je jistá obecně známá (nebo jasně defInovaná) vlastnost či cha­rakteristika přítomna v posuzovaném případě. S takovými soudy pracuje ovšem každá věda, i lingvistika, a ty též tvoří nezbytný objektivní podklad pro naše rozlišováni. Takovými charakterizačními výroky jsou např. zjištění typu: "Slovo matka má pět písmen (fonémů)." "Pravopis fonologický je výhodnější z hlediska učení a zaznamenávání než z hlediska vybavovacího." "Tvoření substantiv místních sufixem -ín je v současné češtině neproduktivní." "Subst. kabacoun je slovo silně zastaralé." Atd. atd. Patří sem samozřejmě i všechna zjištění statistického charakteru.

3.2.0. Avšak s takovýmito jen charakterizačními výroky pří kodifikaci nevystačíme. Většinou potřebujeme zjištěné charakteristiky daného jazykového jevu zhodnotit z nějakého hlediska: máme-li provést nějaké rozhodnutí, doporučení, pak musíme danému jevu připsat nějakou hodnotu (kladnou či zá­pornou v různém stupni). Tedy na základě výroků charakterizačních docházíme k výrokům hodnotícim.

Je jasné, že mají-li být tyto hodnotící soudy prosty subjektivismu, voluntarismu, autoritářství, musí určitá kritéria vyplývat z přirozených vlastností jazyka, a to z těch jeho kvalit, které jsou relevantní vzhledem k cíli, který sleduje kodiftkace. Lze se tu opřít o M a r x ů v výklad z 1. stránky Kapitálu, kde autor říká, že každá užitečná věc je souhrnem mnoha vlastností, a může být proto užitečná po různých stránkách; užitečnost každé věci je podmíněna jejími vlastnostmi a bez nich neexistuje. (S tím souvisí i to, že Marx dále ztotožnil Lockovu "natural worth" se svou "Gebrauchswert".) Objektivní hodnotící kritéria budou tedy v případě spisovného jazyka vyplývat z těch jeho objektivních přirozených vlastností, které podmiňují jeho efektivní společenské uplatnění. Znamená to tedy, že hodnotu (resp. hodnoty) daného společenského jevu lze zjišťovat vědecky za pomoci jeho empirické analýzy. Nejde nám tedy při těchto hodnotících soudech o připisování jazyku nějakých hodnot "nezá­vislých", "absolutních", apriorně spisovnému jazyku připisovaných, jak se s tím

282

t

I

někdy setkáváme u hodnotících postojů, nýbrž o hodnoty vyplývající z jeho použitelností k dosažení společensky žádoucích cilů. A tyto "vztahové" hodnoty lze skutečně zjišťovat pomoci vědecké (lingvistické) analýzy.

I tak ovšem budou naše hodnotící soudy vždy rázu relativního a to

v několikerém ohledu. Necháme-li Stran0~ samozřejmou relativnost ply~oucí z mezí a nesamozřejmou definítívnosti každého lidského poznání, jde tu jednak o relativnost danou tím, že naše hodnotová zjištění mohou platít vždy jen vzhle­dem k daným jedinečným společensko-historickým i jiným souvislostem a okol­nostem, jednak o relativnost vyplý'vající z toho, že naše výrok>.' charakterizační, tvoříci základ hodnocení, zjišťUjí zpravidla různé stupně zjišťované charak­teristiky .

3.2.1. Uvažme tedy nyní, které vlastnosti spisovného jazyka lze poklá­dat z uvedených hledisek za relevantní. 1. Spisovný jazyk se nám nepochybně

jeví jako s p o leč e n s k é z a ř í z e n í, instituce v sociologickém smyslu

(viz dále), ovládané závaznou kolektivní normou (se všemi důsledky z toho vy­plývajícími, jako je např. konvenční charakter, společenské sankce na dodr­

žování normy atp.). 2. Spisovný jazyk vznikl a vyvíjel se jako nás t roj

artikulovaného myšlení, sebevyjádření a především interindividuálni komuni­

kace (se specifickými komunikačními úkoly, funkcemí). 3. Spisovný jazyk je sémiotický s y sté m zvukových a grafických znaků. - Jinak, souhrnně řečeno: Každé společenstvi lidi potřebuje relativně jednotný účinný nástroj

komunikace; k tomu cíli vyvine a postupně dále vypracovává sémiotický

(znakový) systém, který vzhledem k jeho společenské důležitosti (potřebností)

institucionalizuje.

p o zná m k a: Institucí (ve smyslu sociologickém) se tu rozumí nějaký

sociální fakt (jako takový společností přijatý a přijímaný), který má pevné místo v dané společenské struktuře a jehož trvalá (byť stále se měnící, vyvíjející) existence je zajišťována různýnu prostředky sociálního mechanismu. Je tomu jistě tak i v případě (spisovného) jazyka: Ten má svou ustálenou pozici v životě společenství, založenou na jisté obecné společenské potřebě, a je elementem relativně stabilním (zachovává si v očích uživatelů svou identitu a "snaží se za všech okolností přežít",3 přestože se ustavičně mění; jde o totožnost ve smyslu dialektickém a ztotožnění je faktem sociolingytstickým, do jisté míry nezávislým na materiálových shodách a rozdílech;4 jeho přežíváni a relativně rovnovázný vývoj jsou zajišťovány clznými dalšími prostředky. institu­cionálního charakteru (rodina, škola, různé typy péče o spisovný jazyk, kodifi­kace,literatura, veřejné sdělovací prostředky, kritika).

Každý společenský jev tohoto typu má charakter normatívní; cítí se jako závazný a na libovůli jednotlivce nezávislý; normy nejen působí svým tlakem na jednotlivé členy společenství, ale členové k nim mívají vztah pozitivní (i citově), nebot' chápou užitečnost noremního nátlaku; . i zde se setkáváme s dialektikou; jednotlIvci nepřijímají normy pasívně: normy kolektiv zavazují, ale kolektiv je může také měnit (a mění), přičemž tu mohou sehrát aktivní úlohy i jednotlivci nebo skupíny (pokud ovšem jejich inovace jsou nakonec kolektivem přijaty). Uznání oprávněnosti norem a fakt sankcí, kterými je uplatňování norem zajišťováno, to vše je založeno na tom, že společenství připisuje tomuto normatívnímu jevu jisté společenské hodnoty: spisovný jazyk je neeochybně institucionalizovaná společenská hodnota (jejíž postavení v hie­rarchii hodnot a tím i jeho prestiž může ovšem kolísat) motivovaná nezbytnou

společenskou potřebou společného efektivního prostředku komunikace. Přijetí této společenské hodnoty v její obecnosti nijak ovšem nespecífikuje konkrétní podobu tohoto prostředku či nástroje: tuto specifikaci uskutečňuje právě norma (či lépe soubor norem) daného spisovného jazyka v daném období.

Z výše uvedených tři relevantních znaků spisovného jazyka lze odvodit tři objektivně zdůvodněná kritéria pro jeho hodnocení: (1) noremnost, (2) adek­vátnost k funkcím, (3) systémovost. Jsou potvrzována i kodifikační praxí. O každé z nich nyní několik slov:

(1) Kritérion nor e m n o s t i lze formulovat asi tak, že jako noremní se jeví ten jazykový prostředek, který je daným jazykovým společenstvím přijat (je konvencionalizován), resp. je přijatelný. Kladně se hodnotí to, co je v sou­hlase s normou (se souborem norem). Dílčí normy se navzájem liší núrou svéstrohosti a svým rozpětím. Tyto rozdíly se v různých složkách spisovného ja­zyka uplatňují různě: např. v pravopise jsou značně strohé a většinou ostře vymezené, kdežto v ortoepii je jejich rozpětí širší a jsou volnější (je tu mnohem více dublet, regionálních variant a k odchylkám býváme shovívavější). Na pomezí mezi přijatelností a nepřijatelností stoji připady, které jsou jen tole­rovány. Některé dilčí normy mají ráz prohibitivní (resp. imperativní), jiné spíše preferenční ("raději tak než tak"). S těmito jevy souvisí i funkční stylistická diferenciace norem spisovného jazyka a normy stylové ve vlastním smyslu (v rámci obecnějších norem výstavby textu); tyto normy mají většinou ráz dosti uvolněný, rámcový.

(2) Z hlediska a dek vát n o s t i hodnotíme jazykový prostředek tehdy, když zjišťujeme, zda, resp. do jaké míry je schopen splňovat funkční potřeby daného společenství. Tyto potřeby bývají ovšem velmi pestré, mívají různý stupeň obecnosti; hodnotící jazykovědec je musí soustavně a pečlivě zjišťovat jako daná společenská fakta (ať již s nimi sám ve všem souhlasí, nebo ne). Předpokladem možnosti kladného hodnocení prostředku z tohoto hlediska je potřebnost, společenská funkční potřeba nějakého takového prostředku. Důležitou složkou adekvátnosti je e f e k t i v n o s t (účínnost).5 Místo adekvátnosti lze mluvit též o v hod n o s t i a při měř e n o s t i k dané funkci. Jazykové prostředky lze též pro nějakou funkci adaptovat.

(3) Hledisko s y sté m o v é: U každého jazykového prostředku, každé jeho varianty a dublety, jakož i u každé jazykové změny (v širokém smyslu)6lze zjišťovat stupeň systémovosti, tj. zda, popř. jak je v souhlase s existujícími vztahy (pravidly) jazykového systému, zda, popř. jak přispívá k vnitřní sou­držnosti, pravidelnosti a dynamické rovnováze přislušného podsystému i systé­mu jako hierarchického celku. Z tohoto zjištěni lze vyvodit více nebo méněcentrální (resp. periferní) postavení zkoumané jazykové jednotky. Protože jazykový systém je jevem dynamickým, je třeba zjišťovat, zda, popř. jak je zkoumaný jev v souhlase s vývojovými tendencemí.

Uveďme příklad: zjistí se např., že jisté subst. Si má ve svém sin­gulárovém paradigmatu množinu tvarů F, a je nyní zapotřebí zhodnotit stupeň systémovosti nove se objevujícíhO pááového tvaru

284

...

~

't­

I

..

t

I

I

.t.

I

j I

I

j

f2. Jestliže náš rozbor zjistí nepochybnou tendenci celé skupiny substantiv

(lC niž patři i S) k rekonstrukci paradigmatu F na paradigma F, pak je jasné že tvar f ,jevící se jako neplně systémový a značně periferní v rámci F, má naopak centra~í pozici a vysoký stupeň systémovosti v rámci F. A protože kodifikační rozhodnutí a doporučení mají sledovat vývojovou perspektivu, je žádoucí přihlédnout k hledisku F', tj. tvar f2 nemůžeme z kodifikace vylučovat. Protože ovšem zjištěná vývojová tendence F > F má ráz jen všeobecné prognózy a nedovoluje nám předvídat s nějakou významnou pravděpodobností skutečný jazykový vývoj v jednotlivostech, musí mít v takovém připadě naše kodifikační závěry jen slabě normativní ráz ("připouštěcí"), tj. v našem připadě tvar f~ by byl tolerován jako jev zatím periferní (i kodifikace se ovšem nutně vyvíjí, byť patrně většinou ve "skocích", takže jestliže další vývoj normy předpokládanou prognózu potvrdí a tvary typu f;z se dostanou do centra systému, obrazi se to pak nutně i ve způsobu jejich kodifikace).

3.3. Našetři kritéria jsou v pod"tatě autonomní (i když systémovost

a adekvátnost jdou často roku v ruce), nejsou však hierarchicky rovnocenná:

jinak by totiž v připadě k o n f I i k t u k r i t é r i í, jehož možnost plyne

teoreticky z toho, že daný jazykový jev může nabýt zároveň různých hodnot (na ose pozitivní - negativní) vzhledem k různým kritériím, nebylo možno dojít ke kodifikačnímu závěru, rozhodnutí. Existence konfliktu kritérií je ovšem potvr­zována i běžnou kodifikační praxi.

V pražské teorii spisovného jazyka nebylo v této věci zcela jasno. Tak ve sb. Spisovná čeština ajazyková kultura staví V. Mat h e s i u s proti kritériu

historické čistoty a kritériu přímočaré pravidelnosti kritérium jediné, totiž "dnešní úzus spISovné češtiny" (s. 23). B. H a v rán e k v tomtéž sborníku (s. 63) zdůrazňuje, že "hodnotit lze jazykový projev jedině podle jeho adek­vátnosti k účelu ...", i když důležitost normy vysvítá z jeho výkladů nad jakoukoli pochybnost. - F. T r á v n í č e k (O jazykové správnosti ve sb. Čtení o jazyce apoezii) není zcela důsledný: jednou říká (s. 116), že správný je ten z prostředků, který "dobře hoví svému vyjadřovacímu účelu, úkonu (své funkci)", že "základním sudidlem jazykové s~rávnosti je úkonnost výrazových prostředků", takže i "slova útvarově neústrojná mohou býti správná úkonně, výrazově", i když je ovšem přitom "útvarová neústrojnost ... na ujmu ústrojností úkonné" (s. 125); avšak v dalších výkladech autor víceméně ztotožňuje "úkonnost" s "obecným jazykovým zvykem" (ten podle něho propůjčuje slovům útvarově závadným úkonnost - s. 127) a dále důrazně prohlašuje, že "obecný zvyk je nejvyšší rozhodčí v jazyce" (s. 129). Na jiném místě však úkonnost od zvyku (a jeho výsledku, normy - s. 128) rozlišuje: "Vznikne-li nové slovo, uzná je jazykozpyt za ústrojné útvarově i úkonně (uzná, že je dobře vytvořeno, že jeho podoba odpovídá hláskové soustavě, že by mohlo dobře vykonávati svůj úkon), ale pokud nepřijme jazykový zvyk, není toto slovo ještě noremní. (s. 127n.). Pres jlste nejasnosti zdá se nu posledne cltovany vyklad Travmckův skutečnosti nejblíže.

285

Z hlediska sociolingvistíckého jeví se jako primární potřeba celospo­lečenského dorozumívacího nástroje v jistých, společensky nejdůležitějších

komunikačních funkčních oblastech;. ta skutečnost, že tímto instrumentem je právě daný znakový systém, daný spisovný jazyk, jeví se jako věc sekundární ("technického" rázu). Z této úvahy plyne tedy nadřazenost kritéria funkčního, instrumentálního (tj. adekvátnosti) nad kritériem systémovým. Avšak úspěši1é,efektivní společenské fungování spisovného jazyka nutně vyžaduje - jak UŽ bylo řečeno - institucionalizaci onoho kommtikačního nástroje, jejímž základním projevem je existence obecně závazné, přijaté a přijímané normy spisovného jazyka ("jazykový zvyk, obyčej"); jeví se tedy toto kritérium jako nadřazené oněm dvěma druhým.

Dospíváme tak na základě sociolingvistického rozboru k této přirozené hierarchii kritérií: 1. noremnost (vžitost ap.), 2. funkční adekvátnost, 3. systé­movost.

V různých sociolingvistických situacích bývá tato přirozená hierarchie měněna záměrně ze strany kodifikátoru nebo v důsledku některých postojů jazykového společenství a bývají též zaváděna, jak vime, i kritéria jiná; nelze popírat, že někdy, v jistých společenských a historických podmínkách, mohou být takovéto odchylky od "přirozených" kritérií nebo od jejich hierarchie užitečné a dočasně úspěšné. Čím "normálnější" je však sociolingvistická situace, tím více a úspěšněji se uplatňuje "přirozený řád věcí". Za normální sociolingvistickou situaci spisovného jazyka pokládám tu. která je charak­terizována především těmito rysy: spisovný jazyk je již konstituován a relativněplně rozvit, jeho nezávislost nebo existence není ohrožována, jeho společenskéfunkce se mohou volně uplatňovat, společnost, které slouží, se řídi racionálníími principy.

Ostatně nebylo by správné, abychom možné konflikty kritérií přeceňovali: čím vyspělejší a racionálnější je dané jazykové společenství, tim nižší je pravděpodobnost jejich výskytu. Leckdy jde vlastně o konflikty jen zdánlivé: tak např. je jistě ekono1IŮčtější, a tedy vhodnější z hlediska funkční adekvátnosti, podržet v jazyce nějaký prostředek, např. odborný termín, který je plně vžitý, i když je z jistého hlediska méně adekvátní anebo je méně systémový, než tento prostředek zavrhnout a zavádět nějaký nový; moment ekonomičnosti (efektivnosti) se jeví v tom, že "náklady" spojené s odstraněním vžitého a zavedením nového prostředku by byly vyšší než "nákla..dy" na zacho­vání prostředku vžitého (opakuji tu v podstatě úvahu P. S. R a y e; "náklady" tu znamenají především vynaložené úsilí ze strany kodifikátoru i uživatelů a možné dorozumívací škody, potíže, které by se po jistou dobu asi objevo­valy).

4. Co říci z á věr e m? Zdůraznil jsem, že úkolem lingvisty jako vědce je především zjišťovat, popisovat a objektivně analyzovat celou dia­lekticky složitou situaci spisovného jazyka v daném období jeho společenskéexistence a z toho poznání činit závěry. Avšak lingvista jako občan a člověk nemůže být k postojům a hodnotám lhostejný; má právo i povinnost zaujímat k otázkám spisovného jazyka toho společenství, jehož je členem, své vlastní stanovisko, vyslovovat se k nim a aktivně ovlivňovat společenské dění. Bude-li se v tomto svém jednání přidržovat vědeckého přístupu, pak bude nepochybně usilovat v zájmu společnosti o omezování a zatlačování tendencí protira­-

286

...

..

cionálních a hodnot neopřených o společenskou realitu jazyka a bude napo­

máhat k tomu, aby se uskutečnil Marxův a Engelsův žádoucí předpoklad, že

"individua budou jednou moci plně kontrolovat i tento produkt lidského rodu".

Jak jsem upozornil již ve svém referátě na VI. sjezdu slavístů (1968), je

dosavadní vztah jazykových společenství k národním spisovným jazykům

většinou málo racionální: příliš mnoho cenného duševního úsilí se vynakládá na věci vnější, okrajové, málo podstatné pro nejvlastnější hodnoty jazyka jako nástroje myšlení a dorozumívání. Bylo by rozwnnější ty věci, u nichž je to možné a vhodné, zjednodušovat, zbavovat balastu (třebas tradičního), popř.i automatizovat, aby se tak šetřily cenné zdroje lidské inteligence na jevy

a situace nové, neběžné, zvlášť významné, nezbytně vyžadující tvořivé du­

chovní úsilí. A je jich víc než dost i v oblasti tvořivosti jazykové (v širokém smyslu). To vše ovšem vyžaduje převýchovu dosud převládajícího "veřejného jazykového mínění", prováděnou soustavně, cílevědomě a efektivními způsoby.

Dosud se nám to, přiznejme si, zcela uspokojivě nedaří. Avšak podmínky, které

vytváří společenské zřízení stavějící na vědeckém světovém názoru, jsou pro

takovéto úsilí nepochybně příznivé a měli bychom se snažit plně jich využít.

...

..

I

1.Zahrnoval bych do ní jak celkový stav spisovného jazyka. včetně jeho poměru k ostatním složkám národního jazyka, tak společenské podmínky (v nejširšímsmyslu), v nichž funguje.

2.Viz P. L. G a r v i n: Some comments on language planning. In: Monographs onLanguages and Linguistics, No. 25. Kniha obsahuje té~ Garvinův překlad Obecnýchzásad pro kulturu jazyka z r. 1932 do angličtiny.

3.Je jasné, že formulace pnpisující jazyku nějakou snahu apod. je třeba chápat jakovyjádření metaforické. Činitelem, o kterého tu jde, je společenství jako celek a pů­sobení tohoto ''hypotetického činitele" je možno empiricky ověřovat rozborem konlcrétních způsobii jednání jednotlivých užívatelů jazyka v různých situacích. _ Narážíme tu na "účelový" výklad jazyka a jeho fungování. Názory současných marxistických badatelů na tento druh výkladů shrnul R L o t her v knize Biologiea světový názor (Leipzig - Jena - Berlin 1972, čes. překl. 1973). Autor rozlišuje mezi"účelnou činností" myslících lidských bytostí zaměřenou k vědomě stanovenému cílina straně jedné, a "biologickou účelností" (nazývanou nyní "teleonomie"), která charakterizuje objektivně danou organizaci biologických systémů živých bytostí na straně druhé. Různé souvislosti, procesy, vlastnosti a způsoby chování živých orga­nismů jsou účelné v tom smyslu, že v jistém prostředí přispívají k vývoji a zachováníexistence individuí i druhů. Termín "účelnost" vyjadřuje tedy v biologii vztahy (srov. termíny jako "přizpůsobivost", "funkce", "role"); pntom plati, že živé bytosti nebývajívždy organizovány zcela účelně (vzhledem k podmínkám prostředí). Autor dochází k závěru, že takto pojatá teleonomie je ve shodě s dialektickým determinismem (a vyhýbá se úskalí jak determinismu mechanického, tak metafYzického vítalismu

a teologického idealismu). - Co z toho plyne pro jazykovědu? N. A. Ber n š t e j n

I .1

l

charakterizoval jazyk jako strukturu psychobiologickou a sociálně psychologickou; tcleonomie Gako princip biologický) umožňuje nám rozšífit účelovou interpretaci i na neuvědomované složky jazyka ajazykového chování.

4. Mám tu na mysli takové skutečnosti, jako např. to, že "starý" a "nový" jazyk anglický se pokládají - přesto že se materiálově v mnohém sobě nepodobají - za jazyk jediný, totiž "angličtinu".

5. Indický sociolingvista P. S. R a y srovnává jazyk s nástrojem a u obou zjišťuje tyto navzájem si odpovídající tři žádoucí vlastnosti - jazyk: 1. efektivnost, 2. racionálnost, 3. obecnost; nástroj: 1. láce, 2. spolehlivost, 3. jednotnost

6. Jazykovou mlěnouje nejen vmik: nějaké nové formy, konstrukce, pravidla, výmamu, ale též (z)mizení již existujících, omezováni nebo záílik: pravídla, preferování některých prostředků nebo jejich odsouvání z ÚZU, mlěny ve stylové charakteristice a podobné jevy.