MÁJ
BáseH
od
Karla Hynka Máchy
Dalekáe cesta má! Marné volání!
Mnohová~enému pánu a panu Hynkovi Kommovi, usedlému
m%1Ĺaeanu pra~skému, vlastenci horlivému, na dokaz uctivosti ob%1Ĺtuje
spisovatel.
echové jsou národ dobrĹź !
NeaeastnĹź, jen~ v nouzi lká,
neche se k echovi obrátí,
ten mu rychlou pomoc dá;
bye i echa nepYítelem,
neaetYí ech jeho vin.
echové jsou národ dobrĹź,
a Ty echo v%1ĹrnĹź syn !
Sbor: V%1ĹrnĹź syn i bratr náa,
dobré echo srdce máa !
echové jsou národ statnĹź,
nepYemo~en %0ĹeskĹź voj .
Neche se s vít%1Ĺzstvím rozlou%0Ĺí,
proti n%1Ĺmu~ %0ĹeskĹź boj.
ech kde stojí, krutá bitva
tame, i mnohĹź slavnĹź %0Ĺin.
echové jsou národ statnĹź,
a Ty echo v%1ĹrnĹź syn!
Sbor: V%1ĹrnĹź syn i bratr náa,
statné echo srdce máa!
echové jsou národ v%1ĹrnĹź,
v%1Ĺrnost jejich první %0Ĺest;
vlasti své i svému králi
ech i v smrti v%1ĹrnĹź jest .
Boch moj - král moj - vlasti moje!
poslední je echa vzdech.
echové jsou národ v%1ĹrnĹź,
a Ty syn jich - v%1ĹrnĹź ech!
Sbor: V%1ĹrnĹź syn i bratr náa ,
v%1Ĺrné echo srdce máa!
V%1ĹrnĹź syn jsi echo kmene,
v%1ĹrnĹź bratr bratYím svĹźm;
jazyk %0ĹeskĹź je i Tob%1Ĺ
otco drahĹźm d%1Ĺdictvím .
eské hory - %0Ĺeské doly -
%0Ĺeské luhy - %0ĹeskĹź háj -
airá vlast - ta %0Ĺeská zem%1Ĺ
nejmilejaí Tob%1Ĺ ráj .
Sbor: V%1ĹrnĹź ech jsi - vlastenec,
proto~ vd%1Ĺ%0ĹnĹź u v%1Ĺnec
kv%1Ĺt Ti vije echa máj !
I.
Byl pozdní ve%0Ĺer - první máj -
ve%0Ĺerní máj - byl lásky %0Ĺas.
Hrdli%0Ĺ%0Ĺin zval ku lásce hlas,
kde borovĹź zaván%1Ĺl háj.
O lásce aeptal tichĹź mech;
kv%1Ĺtoucí strom lhal lásky ~el,
svou lásku slavík ro~i p%1Ĺl,
ro~inu jevil vonnĹź vzdech.
Jezero hladké v kYovích stinnĹźch
zvu%0Ĺelo temn%1Ĺ tajnĹź bol,
bYeh objímal je kol a kol;
a slunce jasná sv%1Ĺto jinĹźch
bloudila blankytnĹźmi pásky,
planoucí tam co slzy lásky.
I sv%1Ĺty jich v oblohu skvoucí
co ve chrám v%1Ĺ%0Ĺné lásky vzealy;
a~ se - milostí k sob%1Ĺ vroucí
zm%1Ĺnivae se v jiskry hasnoucí -
bloudící co milenci sealy.
Ouplné lony krásná tváY -
tak bled%1Ĺ jasná, jasn%1Ĺ bledá,
jak milence milenka hledá -
ve ro~ovou vzplanula záY;
na vodách obrazy své zYela
a sama k sob%1Ĺ láskou mYela.
Dál blyatil bledĹź dvoro stín,
jen~ k sob%1Ĺ aly v~dy blí~ a blí~,
jak v objetí by ní~ a ní~
se vinuly v soumraku klín,
a~ posléze aerem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromom vinou. -
Nejzáze stíní aero hor,
tam bYíza k boru, k bYíze bor
se kloní. Vlna za vlnou
potokem sp%1Ĺchá. VYe plnou -
v %0Ĺas lásky - láskou ka~dĹź tvor.
Za ro~ového ve%0Ĺera
pod dubem sli%0Ĺná d%1Ĺva sedí,
se skály v bYehu jezera
daleko pYes jezero hledí.
To se jí modro k nohám vine,
dále zelen%1Ĺ zakvítá,
v~dy zelen%1Ĺji prosvítá,
a~ v dálce v bledé jasno splyne.
Po airoairé hladin%1Ĺ
umdlelĹź dívka zrak upírá;
po airoairé hladin%1Ĺ
nic mimo promyk hv%1Ĺzd nezírá;
Dív%0Ĺina krásná, and%1Ĺl padlĹź,
co amarant na jaYe zvadlĹź,
v ubledlĹźch lících krásy sp%1Ĺjí.
Hodina jen~ jí vaecko vzala,
ta v Ĺsta, zraky, %0Ĺelo její
povabnĹź ~al i smutek psala. -
Tak zaael dnes dvacátĹź den,
v krajinu tichou krá%0Ĺí sen.
Poslední po~ár kvapn%1Ĺ hasne,
i nebe, jen~ se ro~ojasné
nad modrĹźmi horami míhá.
On nejde - ji~ se nevrátí! -
Svedenou ~el tu zachvátí!
HlubokĹź vzdech jí Hadra zdvíhá,
bolestnĹź srdcem bije cit,
a u tajemné vod stonání
mísí se dívky plá%0Ĺ a lkání.
V slzích se zhlí~í hv%1ĹzdnĹź svit,
jen~ po lících co jiskry plynou.
VYelé ty jiskry tváYe chladné
co padající hv%1Ĺzdy hynou;
kam zapadnou, tam kv%1Ĺt uvadne.
Viz, mihla se u skály kraje;
daleko pYes ní nahnuté
v%1ĹtĹźrek bílĹźm aatem vlaje.
Oko má v dálku napnuté. -
Te slzy rychle utírá,
rukou si zraky zastírá
upírajíc je v dálné kraje,
kde jezero se v hory kloní,
po vlnách jiskra jiskru honí,
po vod%1Ĺ hv%1Ĺzda s hv%1Ĺzdou hraje.
Jak holoubátko sn%1Ĺhobílé
pod %0ĹernĹźm mra%0Ĺnem pYelétá,
lilie vodní zakvétá
nad temné modro; tak se %0Ĺíle -
kde jezero se v hory ní~í -
po temnĹźch vlnách cosi blí~í,
rychle se blí~í. Malá chvíle,
a ji~ co %0Ĺápa vá~nĹź let,
ne ji~ holoub%1Ĺ %0Ĺi lilie kv%1Ĺt,
bílá se plachta v%1Ĺtrem houpá.
`tíhlé se veslo v modru koupá,
a dlouhé pruhy kolem tvoYí.
T%1Ĺm zlaté ro~e, jen~ pYi doubí
tam na horách po nebi hoYí,
ro~ovĹźm zlatem %0Ĺela vroubí.
RychlĹź to %0Ĺlunek! blí~ a blí~e!
To on, to on! Ta pera, kvítí,
klobouk, oko, jen~ pod ním svítí,
ten pláae! Ji~ %0Ĺlun pod skalou ví~e.
Vzhoru po skále lehkĹź krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Dívce se zardí tváYe bledé
za dub je skryta. - VstYíc mu b%1Ĺ~í,
zaplesá - b%1Ĺ~í - dlouhĹź skok -
ji~ plavci, ji~ na prsou le~í -
Ha! B%1Ĺda mi! Vtom luny záY
jí známou osvítila tváY;
hrozou se krev jí v ~ilách staví.
Kde Vilém moj?
Viz, plavec k ní
tichĹźmi slovy aepce praví:
Tam pYi jezeru ví~ka %0Ĺní
nad stromo noc; její bílĹź stín
hlubokoe ztopen v jezera klín;
vaak hloub%1Ĺji jeat%1Ĺ u vodu vryt
je z mala okénka lampy svit;
tam Vilém myalenkou se baví,
~e pYíatí den jej ~ití zbaví.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozv%1Ĺd%1Ĺl; on svodce tvého
vra~d%1Ĺ zavra~dil otce svého!
Msta v patách krá%0Ĺí jeho %0Ĺinu. -
Hanebn%1Ĺ zemYe. - Poklid mu dán,
a~ tváYe, jen~ co ro~e kv%1Ĺtou,
zbledlé nad kolem obdr~í stán,
a~ atíhlé Ĺdy v kolo vpletou.
Tak skoná straanĹź leso pán! -
Za hanbu jeho, za vinu svou
m%1Ĺj hanbu sv%1Ĺta, m%1Ĺj kletbu mou!
Obrátí se. - Utichl hlas -
Po skále slezl za krátkĹź %0Ĺas,
pYi skále %0Ĺlon svoj najde.
Ten rychle letí, co %0Ĺápa let,
menaí a menaí, a~ co lilie kv%1Ĺt
mezi horami po vod%1Ĺ zajde.
Tiché jsou vlny, temnĹź vod klín,
vae lazurnĹźm se pláat%1Ĺm krylo;
nad vodou se bílĹźch skví aato stín,
a krajina kolem aepce: Jarmilo!
V hlubinách vody: Jarmilo! Jarmilo!!
Je pozdní ve%0Ĺer první máj -
ve%0Ĺerní máj - je lásky %0Ĺas.
Zve k lásky hrám hrdli%0Ĺ%0Ĺin hlas:
Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!
II.
Klesla hv%1Ĺzda s nebes vĹźae,
mrtvá hv%1Ĺzda, sinĹź svit;
padá v neskon%0Ĺené Yíae
padá v%1Ĺ%0Ĺn%1Ĺ v v%1Ĺ%0ĹnĹź byt.
Její plá%0Ĺ zní z hrobu vaeho,
straanĹź jekot, hroznĹź kvíl.
Kdy dopadne konce svého?
Nikdy - nikde - ~ádnĹź cíl.
Kol bílé v%1Ĺ~e v%1Ĺtry hrají,
pYi ní~ si vlnky aepotají.
Na bílé zdi stYíbrnou záY
rozlila bledá luny tváY;
vaak hluboko u v%1Ĺ~i je temno pouhé;
neb jasna m%1Ĺsíce sv%1Ĺtlá moc
uzounkĹźm oknem u sklepení dlouhé
proletai se zm%1Ĺní v poloaerou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podává
temnotou no%0Ĺní. Z venku v%1Ĺtru vání
pYelétá zvra~d%1ĹnĹźch v%1ĹzHo co lkání,
vlasami v%1Ĺzn%1Ĺ pohrává.
Ten na kamennĹź slo~en stol
hlavu o ruce opírá;
polou sed%1Ĺ a kle%0Ĺe pol
v hloub myalenek se zabírá.
Po m%1Ĺsíce tváYi jak mra%0Ĺna jdou,
zahalil v%1ĹzeH v n%1Ĺ duai svou;
myalenka myalenkou umírá.
Hluboká noc! ty rouakou svou
te pYikrĹźváa d%1Ĺdinu mou,
a ona truchlí pro m%1Ĺ! -
%7Ĺe truchlí? - pro m%1Ĺ? pouhĹź sen!
Ta dávno neví o mn%1Ĺ.
Sotva~e zítra jasnĹź den
nad její lesy vstane,
já hanebn%1Ĺ jsem odpraven,
a ona - jak v moj první den -
vesele, jasn%1Ĺ vzplane.
Umlknul; po sklepení jen,
jen~ nad sloupy se zdvíhá,
dál, dál se hlas rozlíhá;
a~ - jakby hrozou pYimrazen -
na konci sín%1Ĺ dlouhé
usne v temnot%1Ĺ pouhé.
Hluboké ticho té temnosti
zp%1Ĺt vábí %0Ĺasy pominulé,
a v%1ĹzeH ve svĹźch snách dny mladosti
zas ~ije dávno uplynulé.
To vzpomn%1Ĺní mladistvĹźch let
mladistvé sny vábilo zp%1Ĺt;
a v%1Ĺzn%1Ĺ oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; -
marná to touha v zaalĹź sv%1Ĺt.
Kde za jezerem hora horu
v západní stíhá kraje,
tam - zdá se mu - si v temném boru
posledn%1Ĺ dnes co dítko hraje.
Od svého otce v sv%1Ĺt vyhnán,
v loupe~nickém tam roste sboru.
Pozd%1Ĺji vodcem spolku zván,
dovede %0Ĺiny neslĹźchané,
vaude jest jméno jeho znané,
ka~démue: StraanĹź leso pán!
A~ posléz láska k ro~i zvadlé
nejvĹźa roznítí pomstu jeho,
a poznav svodce dívky padlé
zavra~dí otce neznaného.
Proto~ jest u v%1Ĺzení dán;
a kolem má bĹźt odpraven
ji~ zítra straanĹź leso pán,
jak první z hor vyvstane den.
Te na kamennĹź slo~en stol
hlavu o ruce opírá,
polou sed%1Ĺ a kle%0Ĺe pol
v hloub myalenek zabírá;
po m%1Ĺsíce tváYi jak mra%0Ĺna jdou,
zahalil v%1ĹzeH v n%1Ĺ duai svou,
myalenka myalenkou umírá.
Sok - otec moj! Vrah - jeho syn,
on svodce dívky mojí! -
NeznámĹź mn%1Ĺ. - StraanĹź moj %0Ĺin
pronesl pomstu dvojí
Pro%0Ĺ rukou jeho vyvr~en
stal jsem se hrozou leso?
í vinu pYíatí pomstí den?
í vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! - V ~ivota sen
byl jsem já snad jen vyváben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestli~e jsem voli svou
nejednal tak, pro%0Ĺ smrtí zlou
%0Ĺasn%1Ĺ i v%1Ĺ%0Ĺn%1Ĺ hynu?
asn%1Ĺ i v%1Ĺ%0Ĺn%1Ĺ? - v%1Ĺ%0Ĺn%1Ĺ - %0Ĺas -
Hrozou umírá v%1Ĺzn%1Ĺ hlas
obra~enĹź od temnĹźch st%1Ĺn;
hluboké noci n%1ĹmĹź stín
daleké kobky zajme klín,
a pam%1Ĺe v%1Ĺzn%1Ĺ novĹź sen.
Ach - ona, ona! And%1Ĺl moj!
Pro%0Ĺ klesla dYív, ne~ jsem ji znal?
Pro%0Ĺ otec moj? - Pro%0Ĺ svodce tvoj?
Má kletba - Le%0Ĺ hlubokĹź ~al
umoYí slova. Kvapn%1Ĺ vstal;
nocí Yin%0Ĺí Yet%1Ĺzo hYmot
a z mala okna v%1Ĺzn%1Ĺ zrak
zalétá ven za hluky vod. -
ÚplnĹź m%1Ĺsíc pYikryl mrak,
ne~ nade temnĹź horní stín
vychází hv%1Ĺzdy v noci klín;
i po jezeru hv%1ĹzdnĹź svit,
co ztracené sv%1Ĺtlo se míhá.
Zrak v%1Ĺzn%1Ĺ tyto jiskry stíhá,
a v srdce bolnĹź vodí cit.
Jak krásnáe noc! Jak krásnĹź sv%1Ĺt!
Jak sv%1Ĺtlo - stín se stYídá!
Ach - zítra ji~ moj mrtvĹź hled
nic více neuhlídá!
A jako venku aedĹź mrak
dál - dál se rozestírá:
tak - Sklesl v%1ĹzeH, sklesl zrak,
Yet%1Ĺzo Yin%0Ĺí hYmot, a pak
u tichu vae umírá.
Ji~ od hor k horám mraku stín -
ohromná ptáka perue dlouhá -
daleké noci pYikryl klín,
a airou dálkou tma je pouhá.
Slya! za horami sladkĹź hlas
pronikl nocí temnou,
lesní to trouba v no%0Ĺní %0Ĺas
uvádí hudbu jemnou.
Vae uspal tento sladkĹź zvuk,
i no%0Ĺní dálka dYímá.
V%1ĹzeH zapomn%1Ĺl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
Jak milĹź ~ivot sladkĹź hlas
v krajinu no%0Ĺní vdechne;
ne~ zítYejaí - ach - mine %0Ĺas,
tu ucho m%1Ĺ ach nikdy zas
t%1Ĺch zvuko nedoslechne!
Zp%1Ĺt sklesne v%1ĹzeH - Yet%1Ĺz hluk
kobkou se rozestírá; - -
hluboké ticho. - V hloubi muk
se op%1Ĺt srdce svírá,
a dálné trouby sladkĹź zvuk
co jemnĹź plá%0Ĺ umírá. - - -
Budoucí %0Ĺas?! - ZítYejaí den?! -
Co pYes n%1Ĺj dál, pouhĹź to sen,
%0Ĺi spaní je bez sn%1Ĺní?
Snad spaní je i ~ivot ten,
jen~ ~iji te; a pYíatí den
jen v jinĹź sen je zm%1Ĺní?
i po %0Ĺem tady tou~il jsem,
a co nem%1Ĺla airá zem,
zítYejaí den mi zjeví?
Kdo ví? - Ach ~ádnĹź neví -
A op%1Ĺt ml%0Ĺí. Tichá noc
kol kolem vae pYikrĹźvá.
Zhasla m%1Ĺsíce sv%1Ĺtlá moc,
i hv%1ĹzdnĹź svit, a kol a kol
je pouhé temno, airĹź dol
co hrob dalekĹź zívá.
Umlkl vítr, vody hluk,
usnul i libĹź trouby zvuk,
a u v%1Ĺzení síni dlouhé
je mrtvé ticho, temno pouhé.
Hluboká noc - temná je noc! -
Temn%1Ĺjaí mn%1Ĺ nastává - - -
Pry%0Ĺ, myalenko!! - A citu moc
myalenku pYekonává.
Hluboké ticho. - Z mokrĹźch st%1Ĺn
kapka za kapkou splyne,
a jejich pádu dutĹź hlas
dalekou kobkou rozlo~en,
jako by no%0Ĺní m%1ĹYil %0Ĺas,
zní - hyne - zní a hyne -
zní - hyne - zní a hyne zas.
Jak dlouhá noc - jak dlouhá noc -
vaak delaí mn%1Ĺ nastává. - - -
Pry%0Ĺ, myalenko! - A hrozy moc
myalenku pYekonává. -
Hluboké ticho. - Kapky hlas
svĹźm pádem op%1Ĺt m%1ĹYí %0Ĺas.
Temn%1Ĺjaí noc! - - - Zde v no%0Ĺní klín
ba luny záY, ba hv%1ĹzdnĹź kmit
se vloudí - - tam - je pustĹź stín,
tam ~ádnĹź - ~ádnĹź - ~ádnĹź svit,
pouhá jen tma pYebĹźvá.
Tam vaecko jedno, ~ádnĹź díl -
vae bez konce - tam není chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam %0Ĺasu neubĹźvá. -
Tam ~ádnĹź - ~ádnĹź - ~ádnĹź cíl -
bez konce dál - bez konce jen
se na mne v%1Ĺ%0Ĺnost dívá.
Tam prázdno pouhé - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. -
Bez konce ticho - ~ádnĹź hlas -
bez konce místo - noc - i %0Ĺas - - -
to smrtelnĹź je mysle sen,
toe, co se nic nazĹźvá.
A ne~ se pYíatí skon%0Ĺí den,
v to pusté nic jsem uveden. - - -
V%1ĹzeH i hlas omdlívá.
A lehounce si vlnky hrají
jezerní dálkou pode v%1Ĺ~í,
s nimi si vlnky aepotají,
v%1Ĺzn%1Ĺ uspávati se zdají,
jen~ v hlubokĹźch mrákotách le~í.
Strá~ného vzbudil straanĹź hYmot,
jej~ Yet%1Ĺzo %0Ĺiní padání;
se sv%1Ĺtlem vstoupil. - LehkĹź chod
nevzbudil v%1Ĺzn%1Ĺ z straanĹźch zdání.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zalétá síní,
v~dy bledaí - bledaí její kmit,
a~ vzadu zmizí její moc,
a pustopustá temná noc
ostatní díl zastíní.
Le%0Ĺ nepohnutĹź v%1Ĺzn%1Ĺ zrak -
jak by jej jeat%1Ĺ halil mrak -
zdá se, ~e nic nezírá;
a%0Ĺ strá~ce lampy rudá záY
ubledlou mu polila tváY,
a tma ji~ prchla %0Ĺirá.
On za kamennĹź slo~en stol
hlavu o ruce opírá,
polou sed%1Ĺ a kle%0Ĺe pol
znovu v mdlobách umírá;
a jeví hlasu aepot mdlĹź,
~e trapnĹźe jeho sen i zlĹź.
Duch moj - duch moj - a duae má!
Tak slova mu jednotlivá
ze sevYenĹźch Ĺst plynou.
Ne~ vaak dostihne ucho hlas,
tu slova straaná ni%0Ĺím zas -
jak~ byla vyala - hynou.
PYistoupí strá~ce, a lampy záY
pYed samou v%1Ĺzn%1Ĺ vstoupí tváY.
Obli%0Ĺej v%1Ĺzn%1Ĺ - straanĹź zjev -
oko spo%0Ĺívá nehnuté
jak v neskone%0Ĺnost napnuté, -
po tváYi slzy - pot a krev;
v Ĺstech spí aepot - tichĹź zp%1Ĺv.
Tu k Ĺstom v%1Ĺzn%1Ĺ ucho své
pYiklonil správce bázlivé;
a jak by lehkĹź v%1ĹtYík vál,
v%1ĹzeH svou pov%1Ĺst aepce dál.
A strá~nĹź v~dy se ní~ a ní~
ku v%1Ĺzni kloní - blí~ a blí~,
a~ ucho s Ĺsty v%1Ĺzn%1Ĺ spojí.
ten aepce tíae - tía a tía,
a~ zmlkne - jak by pevn%1Ĺ spal.
Le%0Ĺ strá~nĹź nepohnut%1Ĺ stojí,
po tváYi se mu slzy rojí,
ve srdci jeho straanĹź ~al. -
Dlouho tak stojí pYimrazen,
a~ sebrav sílu kvapn%1Ĺ vstal,
a rychlĹźm krokem sp%1Ĺchá ven.
On sice - dokud jeat%1Ĺ ~il -
co slyael, nikdy nezjevil,
ne~ nav~dy bledé jeho líce
neusmály se nikdy více.
Za strá~nĹźm op%1Ĺt temnĹź stín
zahalil dlouhé sín%1Ĺ klín;
hlubokou nocí kapky hlas
svĹźm pádem op%1Ĺt m%1ĹYil %0Ĺas.
A v%1ĹzeH na kamennĹź stol
slo~enĹź - kle%0Ĺí - sedí pol.
Obli%0Ĺej jeho - straanĹź zjev -
oko spo%0Ĺívá nehnuté,
jak v neskon%0Ĺenost napnuté,
po tváYi slzy - pot - a krev.
A ustavi%0Ĺn%1Ĺ kapky hlas
svĹźm pádem dále m%1ĹYí %0Ĺas.
A kapky - vod i v%1Ĺtro zp%1Ĺv
v%1ĹzHovi blízkĹź hlásá skon,
jen~ myalenkami omdlívá. -
Z dálky se sova ozĹźvá,
a nad ním polnoc bije zvon.
Intermezzo I.
PĹlnoc. Krajina.
V rozlehlĹźch rovinách spí bledé luny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hv%1ĹzdnĹź kmit,
nad jezerem pahorek stojí.
Na n%1Ĺm se sloup, s tím kolo zdvíhá,
nad tím se bílá lebka míhá,
kol kola ducho dav se rojí;
hroznĹźch to postav sbor se stíhá.
Sbor duchĹ.
V polno%0Ĺních ticho je dobách;
sv%1ĹtĹźlka bloudí po hrobách,
a jejich modrá mrtvá záY
svítí v dnes pohYbeného tváY,
jen~ na strá~i - co druzí spí -
o vlastní kYí~ek opYenĹź
poslední z pohYbenĹźch zde dlí.
V zenitu stojí aedĹź mrak
a na n%1Ĺm m%1Ĺsíc slo~enĹź
v ztrhanĹź, mrtvĹź strá~ce zrak,
i v pootevYené huby
pYeskYípené svítí zuby.
Jeden hlas.
Te pravĹź %0Ĺas! - pYipravte stán -
neb zítra straanĹź leso pán
mezi nás bude uveden.
Sbor ducho (sundávaje lebku)
Z mrtvého kraje vystup ven,
nabudi~ ~ivot - pYijmi hlas,
bu mezi námi - vítej nám.
Dlouho jsi tady bydlil sám,
jinĹź tvé místo zajme zas.
Lebka (mezi nimi a kolem se toĹíc).
Jaké to oudo tou~ení,
chtí op%1Ĺt bĹźti jedno jen.
Jaké to straané hem~ení,
moj novĹź sen.- Moj novĹź sen! -
Jeden hlas.
PYipraven jestlie jeho stán.
A~ zítra polnoc nastane,
vichr nás op%1Ĺt pYivane.
Pak mu bu slavnĹź pohYeb dán.
Sbor duchĹ.
PYipraven jestlie jeho stán.
A~ zítra polnoc nastane,
vichr nás op%1Ĺt pYivane.
Pak mu bu slavnĹź pohYeb dán.
Jeden hlas.
RozlehlĹźm polem lee moj hlas;
pohYeb v polno%0Ĺní bude %0Ĺas!
Co k pohYbu dá, ka~dĹź mi zjev!
Čekan s kolem.
Mrtvému rakví budu já.
%7Ĺáby z ba~iny.
My odbudem pohYební zp%1Ĺv.
Vichr po jezeru.
PohYební hudbu vichr má.
Měsíc v zenitu.
Já bílĹź pYíkrov tomu dám.
Mlha po horách.
Já truchlorouaky obstarám.
Noc.
Já %0Ĺerná roucha doru%0Ĺím.
Hory v kolo krajiny.
Roucha i rouaky dejte nám.
Padající rosa.
A já vám slzy zapoj%0Ĺím.
Suchopar.
Pak já rozduji vonnĹź dĹźm.
Zapadající mraĹno.
Já rakev deat%1Ĺm pokropím.
Padající květ
Já k tomu v%1Ĺnce uviji. .
Lehké větry.
My na rakev je odnesem.
Svatojánské muaky.
My drobné svíce ponesem.
BouĹe z hluboka.
Já zvono dutĹź vzbudím hlas.
Krtek pod zemí.
Já zatím hrob mu vyryji.
Čas.
Náhrobkem já ho pYikryji.
PĹes měsíc letící hejno noĹního ptactva.
My na pohYební pYijdem kvas.
Jeden hlas.
SlavnĹź mu pohYeb pYipraven.
UbledlĹź m%1Ĺsíc umírá,
JitYena brány otvírá,
ji~ je den, ji~ je den!
Sbor duchĹ.
Ji~ je den, ji~ je den!
Zmizí
III.
Nad temné hory ro~nĹź den
vyvstav májovĹź budí dol,
nad lesy jeat%1Ĺ kol a kol -
lehká co mlha - bloudí sen.
Modravé páry z leso temnĹźch
v ro~ové nebe vstoupají,
i nad jezerem barev jemnĹźch
modré se mlhy houpají;
a v bYehu jeho - v stínu hory -
i airĹźm dolem - dál a dál -
za lesy - vaude bílé dvory
se skv%1Ĺjí; a~ - co mocnĹź král,
ohromnĹź jako noci stín
v ro~ovĹź strm%1Ĺ nebes klín -
nejzáz vrcho nejvyaaí stál.
Ledva~e vaak modré temeno hor
brunátné slunce rud%1Ĺ zasvitnulo,
tu náhle ze sna vaecko procitnulo,
a vesel plesá veaken ~ivĹź tvor.
V jezeru zeleném bílĹź je ptáko sbor,
a lehkĹźch %0Ĺlonko b%1Ĺh i rychlé veslování
modravé stíny vln v rudé pruhy rozhání.
Na bYehu jezera borovĹź aumí háj,
z n%1Ĺj drozdo slavnĹź ~alm i jinĹźch ptáko zp%1Ĺv
mísí se u hlasy dolem bloudících d%1Ĺv;
veakeren ~ivĹź tvor mladistvĹź slaví máj.
A v%1Ĺtru ranního - co zp%1Ĺvu - líbé vání
tam v dolu zeleném roznáaí bílĹź kv%1Ĺt,
tam Yídí nad lesy divokĹźch husí let,
tam zase po horách mladistvé stromky sklání. -
Le%0Ĺ vĹźjev jedinĹź tu krásu jitra zkalí.
Kde v aíré jezero uzounkĹź ostrov sahá,
z n%1Ĺj~ m%1Ĺsta malého i bílé v%1Ĺ~e stín
hlubokoe stopenĹź v zelenĹź vody klín,
náramnĹź kYik a hYmot mladĹźm se jitrem vzmahá,
a valnĹź zástup se z bran mala m%1Ĺsta valí.
Zdaleka sp%1Ĺchá lid - v~dy v%1Ĺtaí zástup ten -
v~dy v%1Ĺtaí - v%1Ĺtaí jest - v~dy roste tento pluk;
nesmírné mno~ství ji~. - V~dy v%1Ĺtaí jeho hluk.
NeaeastnĹź zlo%0Ĺinec má bĹźti vyveden.
Te z mala m%1Ĺsta bran vojenskĹź pluk vychází,
povolnĹźm krokem on zlo%0Ĺince doprovází,
jen~ v stYedu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl mno~ství hluk - le%0Ĺ znovu po%0Ĺne zas,
a mnohĹź v hluku tom vynikne silnĹź hlas:
To on, to on! Ty péra, kvítí,
klobouk, oko, jen~ pod ním svítí!
Ten jeho pláae, to on, to on! To straanĹźe leso pán!
Tak lidem ode vaech voláno bylo strán;
a v%1Ĺtaí v~dy byl hluk - vzbouYenĹźch jako vod -
%0Ĺím blí~e zlo%0Ĺince zdlouhavĹź vedl chod.
Kolem n%1Ĺj zástup jde - co nebem %0ĹernĹź mrak,
z n%1Ĺho - co blesku svit - v slunci se leskne zbraH
Voln%1Ĺ jde neaeastnĹź - upYenĹź v zemi zrak.
Z m%1Ĺste%0Ĺka zvonku hlas. Mno~ství se modlí zaH.
Na bYehu jezera malĹź pahorek stojí,
na n%1Ĺm se dlouhĹź kol, na kolu kolo zdvíhá.
Blí~ strmí kolmí vrch, na vrchu vrchol dvojí,
na vyaaím vrcholi bílá se kaple míhá.
U volném provodu ku kapli pYiael sbor;
vaichni te ustoupí - zlo%0Ĺinec stojí sám.
Posledn%1Ĺe vyveden v pYírody slavnĹź chrám,
by jeat%1Ĺ popatYil do lona temnĹźch hor,
kde druhdy veselĹź d%1Ĺtinství trávil v%1Ĺk;
by jeat%1Ĺ jedenkrát v ro~ovĹź nebe klín
na horu vyveden, pYed bílé kaple stín,
nebe i sv%1Ĺto vaech pánovi svoj vzdal vd%1Ĺk.
Umlknul veaken hluk, nehnutĹź stojí lid,
a srdce ka~dého zajímá vá~nĹź cit.
V soucitu s neaeastnĹźm v hlubokém smutku plál
slzící lidu zrak obrácen v hory vĹźa,
kde nyní zlo%0Ĺinec, v pYírody patYe Yía,
pYed Bohem pokoYen v modlitb%1Ĺ tiché stál.
Vyalého slunce rudá záY
zlo%0Ĺince bledou barví tváY,
a slzy s oka stírá
jen~ smutn%1Ĺ v dálku zírá.
Hluboko pod ním krásnĹź dol,
temné jej hory vroubí kol,
leso v%1Ĺnec objímá.
Jasné jezero dYímá
u stYedu kv%1Ĺtoucího dolu.
Nejblí~ se modro k bYehu vine,
dále zelen%1Ĺ zakvítá,
v~dy zelen%1Ĺji prosvítá
a~ posléz v bledé jasno splyne.
Bílé dvory u velkému kolu
sem tam jezera vroubí bYeh.
V jezeru bílĹźch ptáko sbor,
a malĹźch %0Ĺlunko rychlĹź b%1Ĺh,
a~ kde jezero v temno hor
v modré se dálce ní~í.
Loky i bílé v bYehu dvory -
v%1Ĺ~ - m%1Ĺsto - bílĹźch ptáko rod -
pahorky v kolo - temné hory -
vae stopeno v lono vod,
jak v zrcadle se zhlí~í.
Tam v modré dálce skály lom
kv%1Ĺtoucí bYeh jezera tí~í,
na skále rozlehlĹź je strom -
starĹź to dub - tam - onen %0Ĺas,
kde k lásce zval hrdli%0Ĺ%0Ĺin hlas,
nikdy se nepYiblí~í. -
Nejblí~e pahorek se zdvíhá,
na n%1Ĺm se kol a kolo míhá.
Po hoYe - na ní~ stojí - háj
mladistvĹź hu%0Ĺí - smutnĹź stesk -
nad airĹźm dolem slunce lesk,
a ranní rosa - jitYní máj.
To vae zlo%0Ĺinec jeat%1Ĺ jednou zYel,
to vae, je~ nyní opustiti m%1Ĺl,
a hlubokĹź srdce mu ~el uchvátí;
hluboce vzdechne - slza slzu stíhá -
jeat%1Ĺ jednou - posledn%1Ĺ - vae probíhá,
pak slzavĹź v nebe svoj zrak obrátí.
Po modrém blankytu b%1Ĺlavé páry hynou,
lehounkĹź v%1ĹtYík s nimi hraje;
a vysoko - v daleké kraje
bílé oblá%0Ĺky dálnĹźm nebem plynou,
a smutnĹź v%1ĹzeH takto mluví k nim:
Vy, jen~ dalekosáhlĹźm b%1Ĺhem svĹźm,
co ramenem tajemnĹźm zemi objímáte,
vy hv%1Ĺzdy rozplynulé, stíny modra nebe,
vy truchlenci, jen~ rozsmutnivae sebe,
v tiché se slzy celí rozplĹźváte,
vás já jsem posly volil mezi vaemi.
Kudy plynete u dlouhém dálném b%1Ĺhu,
i tam, kde svého naleznete bYehu,
tam na své pouti pozdravujte zemi.
Ach, zemi krásnou, zemi milovanou,
kolébku mou i hrob moj, matku mou,
vlast jedinou i v d%1Ĺdictví mi danou,
airou tu zemi, zemi jedinou! -
A a~ b%1Ĺh váa onu skálu uhlídá,
kde v bYehu jezera - tam dívku uplakanou -
Umlkl ji~, slza s slzou se stYídá.
Te s vĹźae hory s v%1Ĺzn%1Ĺm krá%0Ĺí pluk
airokou stezkou v stYedu mlada borku,
doleji - dole - ji~ jsou na pahorku -
a znovu ztichl aíra mno~ství hluk.
PYichystán ji~ popravce s me%0Ĺem stojí,
jedenkrát jeat%1Ĺ v%1ĹzeH zdvihl zrak,
pohlédl vokolím - povzdechl - pak
spustiv je zas - k blízké smrti se strojí.
Obna~il v%1ĹzeH krk, obna~il Hadra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, straané chvíle -
pak blyskne me%0Ĺ, kat rychlĹź stoupne krok,
v kolo tne me%0Ĺ, zlo%0Ĺinci blyskne v tĹźle,
upadla hlava - skok i - jeat%1Ĺ jeden skok -
i t%1Ĺlo ostatní ku zemi te se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svoj, matku svou,
v vlast jedinou i v d%1Ĺdictví mu danou,
v airou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna te%0Ĺe po ní.
Po Ĺdu lámán Ĺd, a~ celé v%1Ĺzn%1Ĺ t%1Ĺlo
u kolo vpleteno nad kolem v kole pn%1Ĺlo,
i hlava nad kolem svoj obdr~ela stán;
tak skon%0Ĺil ~ivota dny straanĹź leso pán;
na mrtvé tváYi mu poslední dYímá sen.
Na n%1Ĺj se dívajíc - po celĹź dlouhĹź den
nesmírné mno~ství v kol mala pahorku stálo;
teprv a~ k západu schĹźlivai slunce b%1Ĺh
veselo v mrtvĹź zrak seaté hlavy se smálo,
utichl jezera airĹź - ve%0Ĺerní bYeh.
Nad dálkou temnĹźch hor poslední po~ár plál;
v hluboké ticho to m%1Ĺsíce vzeala záY,
stYíbYící hlavy té ubledlou mrtvou tváY
i tichĹź pahorek, jen~ v bYehu vody stál.
M%1Ĺsta jsou vzdálená co bílĹź v modru mrak,
pYes n%1Ĺ v kraj dalekĹź nesl se mrtvĹź zrak,
v kraj, kde co dít%1Ĺ on -. Ă, krásnĹź - krásnĹź v%1Ĺk!
Daleko zanesl v%1Ĺk onen %0Ĺaso vztek,
dalekoe jeho sen, umrlĹź jeho stín,
obraz co bílĹźch m%1Ĺst u vody stopen klín,
take jako zemYelĹźch myalenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávnĹźch bojo hluk,
dávná severní záY, vyhaslé sv%1Ĺtlo s ní,
zbort%1Ĺné harfy tĂłn, ztrhané struny zvuk,
zaalého v%1Ĺku d%1Ĺj, umYelé hv%1Ĺzdy svit,
zaalé bludice poue, mrtvé milenky cit,
zapomenutĹź hrob, v%1Ĺ%0Ĺnosti skleslĹź byt
vyhasla ohn%1Ĺ kouY, slitého zvonu hlas,
to jestie zemYelĹźch krásnĹź d%1ĹtinskĹź %0Ĺas.
Je pozdní ve%0Ĺer - druhĹź máj -
ve%0Ĺerní máj - je lásky %0Ĺas,
hrdli%0Ĺ%0Ĺin zve ku lásce hlas:
Viléme! Viléme!! Viléme!!!
Intermezzo II.
Stojí hory proti sob%1Ĺ,
z jedné k druhé mrak pYepnutĹź
je, co temnĹź strop klenutĹź,
jednu k druhé pevn%1Ĺ ví~e.
Ouvalem tím v pozdní dob%1Ĺ
ticho, temno jako v hrob%1Ĺ.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdálí se rozestupují -
v temné dálce, n%1Ĺco blí~e
ne~ hory se sestupují,
tak~e sinĹźm pod oblakem
skály ouzkou bránu tvoYí.
Za tou v dálce pode mrakem
temnorudĹź po~ár hoYí,
dlouhĹź pruh v plamenné záYi
západní rozvinut stranou,
po jeho~to rudé tváYi
no%0Ĺní ptactvo kola vedaí,
jako by plamennou branou
nyní v dálku zalétalo.
Hasnul po~ár - bledaí - bledaí,
a~ se airoairé nebe
no%0Ĺní rosou rozplakalo,
rozesmutnivai zem i sebe.
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stov%1ĹkĹźch dubo stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláat%1Ĺ bílé
jsou to druzi no%0Ĺní chvíle.
Ka~dĹź pYed se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrozou jmutí
v sochy byli prom%1Ĺn%1Ĺní.
Ve%0Ĺerních co krajin p%1Ĺní,
tichĹź aepot - tiché lkaní -
nepohnutĹźm kolem plynul,
tichĹź aepot bez pYestání:
Vodce zhynul! - vodce zhynul! -
V kotou%0Ĺi jak vítr sku%0Ĺí,
nepohnutĹźm kolem zvu%0Ĺí:
Vodce zhynul! - vodce zhynul! -
Jako listo aepotání
pode skálou pYi ozv%1Ĺn%1Ĺ,
zn%1Ĺlo kolem bez pYestání,
jednozvu%0Ĺn%1Ĺ, neprom%1Ĺnn%1Ĺ:
Vodce zhynul! - vodce zhynul! -
Zachv%1Ĺly se lesy dalné,
ozvaly se náYky valné:
Pán náa zhynul! - zhynul!! - zhynul!!!
IV
KrásnĹź máj uplynul, pohynul jarní kv%1Ĺt,
a léto vzplanulo; - pak letní pYeael %0Ĺas,
podzim i zima té~ - i jaro vzealo zas;
a~ mnohá léta ji~ pYenesl %0Ĺaso let.
Byl asi sedmĹź rok, poslední v roce den;
hluboká na n%1Ĺj noc. - S polnocí novĹź rok
práv%1Ĺ se po%0Ĺínal. V vokolí pevnĹź sen,
jen blí~e jezera slyaeti kon%1Ĺ krok.
Mého to kon%1Ĺ krok. - K m%1Ĺstu jsem nocí jel;
a pYiael k pahorku, na n%1Ĺm~ byl tichĹź stán
dávno ji~ obdr~el pYestraanĹź leso pán,
po prvé Viléma bledou jsem lebku zYel.
Polno%0Ĺní krajinou, kam oko jen dosáhlo,
po dole, po horách, lesy, jezerem, polem,
co pYíkrov dalekĹź sn%1Ĺhu se b%1Ĺlmo táhlo,
co pYíkrov rozestYenĹź - nad lebkou i nad kolem.
V hlubokĹźch mrákotách bledĹź se m%1Ĺsíc plou~il,
%0Ĺasem zn%1Ĺl sovy plá%0Ĺ, ba v%1Ĺtru smutné chv%1Ĺní,
a v%1Ĺtrem na kole kostlivce rachocení,
~e strach i Hadra má i mého kon%1Ĺ ou~il.
A tam, kde m%1Ĺsta stín, v cval polet%1Ĺl jsem s kon%1Ĺm,
i po kostlivci jsem hned druhĹź den se tázal:
starĹź mi hospodskĹź ku pahorku ukázal,
a - ji~ jsem dYíve psal - smutnou dal zprávu o n%1Ĺm.
Pak op%1Ĺt ~ití b%1Ĺh v airĹź m%1Ĺ vedl sv%1Ĺt,
mnohĹź m%1Ĺ bouYnĹź vír v hlubokĹź smutek zchvátil;
le%0Ĺ smutná zpráva ta v~dy vábila m%1Ĺ zp%1Ĺt,
a~ s mladĹźm jarem jsem ku pahorku se vrátil.
S západem slunce jsem tam na pahorku sed%1Ĺl,
nade mnou kolo - kol - kostlivec - lebka bledá;
smutnĹźm jsem okem v dál krajiny jarní hled%1Ĺl,
a~ tam, kde po horách mlha plynula aedá.
Byl op%1Ĺt ve%0Ĺer - první máj -
ve%0Ĺerní máj - byl lásky %0Ĺas;
hrdli%0Ĺ%0Ĺin zval ku lásce hlas,
kde borovĹź zaván%1Ĺl háj.
O lásce aeptal tichĹź mech,
kv%1Ĺtoucí strom lhal lásky ~el,
svou lásku slavík ro~i p%1Ĺl,
ro~inu jevil vonnĹź vzdech.
Jezero hladké v kYovích stinnĹźch
zvu%0Ĺelo temn%1Ĺ tajnĹź bol,
bYeh je objímal kol a kol,
co sestru brat ve hrách d%1ĹtinnĹźch.
A kolem lebky pozdní záY
se vlo~ila, co v%1Ĺnec z ro~í;
kostlivou, bílou barví tváY
i s pod bradu svislou jí ko~í.
Vítr si dutou lebkou hrál,
jak by se mrtvĹź z hloubi smál.
Sem tam polétal dlouhĹź vlas,
jej~ bílé lebce nechal %0Ĺas,
a rosné kapky zpod se rd%1Ĺly
jako by lebky zraky duté,
ve%0Ĺerní krásou máje hnuté,
se v ~aluplnĹźch slzách skv%1Ĺly.
Tak sed%1Ĺl jsem, a~ vzeala lony záY
i mou i lebky té bledaí %0Ĺinila tváY,
a - jako pYíkrovu - b%1Ĺlost její rozsáhlá
po dole - po lesích - po horách v dál se táhla.
asem se z daleka ~e~hul%0Ĺino volání
jeat%1Ĺ v dol rozléhá, %0Ĺasem ji~ sotva ston%1Ĺ;
z vokolních dvoro zní pso vytí i at%1Ĺkání.
V kol suchoparem je koYení libá von%1Ĺ,
pahorkem panny jsou slzi%0Ĺky zkvétající.
Tajemné sv%1Ĺtlo je v jezera dálném lon%1Ĺ;
a muaky svítivé - co hv%1Ĺzdy létající -
kol kola blysknavé u hYe si kola vedou.
asem si n%1Ĺkterá zasedai v lebku bledou,
vbrzku zas odletí co slza padající.
I v smutném zraku mém dv%1Ĺ vYelé slzy stály,
co jiskry v jezeru, po mé si tváYi hrály;
neb moj té~ krásnĹź v%1Ĺk, d%1Ĺtinství mého v%1Ĺk
daleko odnesl divokĹź %0Ĺasu vztek.
Dalekoe jeho sen, umrlĹź jako stín,
obraz co bílĹźch m%1Ĺst u vody stopen klín,
take jako zemYelĹźch myalenka poslední,
tak jako jméno jich, pradávnĹźch bojo hluk,
dávná severní záY, vyhaslé sv%1Ĺtlo s ní,
zbort%1Ĺné harfy tĂłn, ztrhané struny zvuk,
zaalého v%1Ĺku d%1Ĺj, umYelé hv%1Ĺzdy svit,
zaalé bludice poue, mrtvé milenky cit,
zapomenutĹź hrob, v%1Ĺ%0Ĺnosti skleslĹź byt,
vyhasla ohn%1Ĺ kouY, slitého zvonu hlas,
mrtvé labut%1Ĺ zp%1Ĺv, ztracenĹź lidstva ráj,
to d%1ĹtinskĹź moj v%1Ĺk
Nyn%1Ĺjaí ale %0Ĺas
jinoaství mého - je, co tato báseH, máj.
Ve%0Ĺerní jako máj ve lon%1Ĺ pustĹźch skal;
na tváYi lehkĹź smích, hlubokĹź v srdci ~al.
Vidía-li poutníka, an dlouhou lu%0Ĺinou
sp%1Ĺchá ku cíli, ne~ %0Ĺervánky pohynou?
Tohoto poutníka ji~ zrak neuzYí tvoj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach nikdy! To budoucí ~ivot moj.
Kdo srdci takému Ĺt%1Ĺchy jaké dá?
Bez konce láska je! - Zklamánae láska má!
Je pozdní ve%0Ĺer - první máj -
ve%0Ĺerní máj - je lásky %0Ĺas;
hrdli%0Ĺ%0Ĺin zve ku lásce hlas:
Hynku! Viléme!! Jarmilo!!!
Poznamenání. Intermezzo I. Jen~ na strá~i, co druzí spí atd.
Bylo pozd%1Ĺ na noc, kdy pYi pohYbu jednoho ze svĹźch pYátel
pYítomen, byl jsem na hYbitov%1Ĺ starom%1Ĺstském. Hrobník spuat%1Ĺnou
rakev zemí zasĹźpaje: Dnes ji~ ~ádného nepYivezou, pravil, mo~e
státi dnes na strá~i. Na dotazování své obdr~el jsem následující
ponau%0Ĺení. Jest mezi prostĹźm lidem pov%1Ĺra, ~e poslední na jistĹź
hYbitov pohYbenĹź pYes noc na strá~i hYbitova toho státi musí, a to
sice ka~dou noc, po celĹź ten %0Ĺas, a~ op%1Ĺt jinĹź zde pohYben bĹźvá,
kterĹź pak na jeho místo nastoupí. Tak ~e ~ádnĹź hYbitov nikdy bez
strá~ce není, a ~e tím zposobem na hYbitov%1Ĺ malé osady mrtvĹź po
kolik tYeba let na strá~i stojí.
Máj. BáseH od Karla Hynka Máchy.
Kresby Karel SvolinskĹź.
Vydalo nakladatelství Vilém `midt v Praze
roku 1995.
Wyszukiwarka
Podobne podstrony:
Erben, Karel JaromĂr KyticeCapek Karel Bajki i przypowiastkiNuestro Circulo 345 Karel TreybalMJ p5MJ 12 SOM1 1 Tajny dokument o ufo Operacja MajesticMJ sprzeglo UkĹad2MJ P3MJ 6(v2)Karel Ĺ irok Jutrozmiana spoleczna MJNuestro Circulo 350 Karel Hromadka57 KrĂłl ludzkich serc [RIP MJ] (PL!)MJ sprzeglo UkĹad1MJ P1wiÄcej podobnych podstron