Struik 050

nadale stredovekeho zvyku sevrit znalosti do strnule formy. V protikladu k tomu ztelesńovaly nove akademie no-veho ducha bdddni. Były typickymi predstaviteli „teto epochy, ktera była opojena hojnosti novych znalosti a kterś se horlive snażila vymytit vśechny zastaralś povery, skoncovat se vśemi tradłcemi minulosti a v nejnapjatej-sim ocekśvśnl se primkla k budoucnosti. Zde se każdy vedec naucil byt hrdy na to, że muże pripojit malićky prinos k uhrnu vedeni; zde se vytvarel, kratce receno, moderni vedec“.¹

Prvś akademie była zalożena v Neapoli (1560); pak nśsledovala Accademia dei Lincei v 6ime (1603). Royal Society existuje od roku 1662, Francouzska akademie od roku 1666. Wallis byl jednim ze zaklddajicich ćlenu Royal Society, Huygens Francouzske akademie.

5. Mezi knihami, napsanymi v tomto obdobl, pinem pfi-jimdni budoucich vysledku, je vedle knihy Cavalieriho jednou z nejvyznamnejsich Wallisova Arithmetica infinito-rum (1655). Jeji autor byl od roku 1643 aż do svś smrti roku 1703 profesorem geometrie v Oxfordu na Savilianove katedre. Jiż nśzev jeho knihy ukazuje, że Wallis chtśl vyjit z Cavalieriho knihy (Geometria indivisibilium), że vsak pritom chtel vyużit novou „aritmetiku" (tj. algebru), a ne starou geometrii. Pri tomto postupu prepracoval Wallis jako prvy matematik algebru tak, że zahrnovala i skutecnou analyzu. Jeho zpusob prace s nekonecnymi procesy byl sice ćastokrat dosti hruby, ale zlskaval nove vysledky; zavedl nekonecne rady a nekonecne souciiny a poużival s velkou odvahou imaginśrnich clsel stejne jako

1

zśpornych a lomenych exponentu. Psal oo jako —

0

(a tvrdil, że je —1 > oo). Jednim z jeho typickych vy-sledku je rozvoj

Z 2.2.4.4.6.68.8...

2 ~ 1.3.3.5.5.7.7.9.~

jakoż i vyrazy ekvivalentni s beta-funkci. Velicinu, kterou

yyjddrime nyni symbolem —, ozna£oval Wallis małym

%

£tvercem.

V tomto obdobi byl Wallis jen jednim z cele rady vy-znamnych vedcu, kteri matematiku obohacovali jednim objevem za druhym. Hybnou silou tohoto rozkvetu tvurci vedy, ktery nemel sobe rovneho od yelkych dnu Recka, była jen zćasti lehkost, s jakou mohla byt użivana novś technika. Mnozi velci myslitele chteli docilit vice: usilovali o „obecnou metodu“, ktera była nekdy chSpśna v omeze-nem smyslu jako matematicka metoda, jindy viak obecne-ji jako metoda k pochopeni pffrody a k nalezan! noyych yysledku. Z tohoto duvodu byli vsichni vynikajici filoso-fove v tomto obdobi matematiky a vsichni yynikajici ma-tematikove filosofy. Hledani noyych yynalezu casto vedlo k matematickym objevum. Znamym prikladem je Horolo-gium oscillatorium (1673) Christiana Huygense, v nemź snaha sestrojit lepsi hodiny (aby byl resen velmi stary problem urceni geograficke sirky na mori) nevedla pouze ke kyvadlovym hodinam, nybrż take ke studiu evolut a evolvent rovinnych krivek. Huygens byl nezSyisły, zamożny Holandan, żijici mnoho let v Pariżi. Byl stejne yyznamnym fyzikem jako astronomem; vytvoril vlnovou teorii svetla a objaśnił skutećnost, że Saturn je obklopen prstencem. Jeho kniha o kyyadlu mela vliv na vznik New-tonovy grayitacni teorie. Vedle Wallisoyy knihy Arithme-tica obsahovala Huygensoya kniha nejrozyinutejsi formu infinitesimalniho poctu v dobę pred Newtonem a Leibnizem. Dopisy a knihy Wallise a Huygense jsou piny noyych objeyu o rektifikacich, o obalkach a kvadraturach. Huygens studoval traktrix, logaritmickou kriyku, retezoyku a poukśzal na to, że cykloida je tautochronni krivkou. Pres bohatstvi yysledku, z nichż mnohe były zduvodneny teprye po Leibnizove uverejneni infinitesimślniho poctu, patri Huygensoyo dilo jednoznacne do obdobi, predcha-zejiciho objeveni tohoto poctu. Leibnizovi se priznal, że neni schopen dobre zylśdnout jeho metodu. Podobne ani Wallis se nikdy nevpravil do Newtonoyy symboliky. Huygens byl jeden z mała yelkych matematiku 17. stoleti, kte-ri se opravdove snażili o presnost; sve metody yypraco-vSval stśle ve stara archimedovskś tradici.

103

1

M. Ornstein, The Role of Scientific Societies in the Se-venteenth Century, Chicago 1913.