č 6 2 8

Zastdvame-li stanovisko, że je jeden jazyk (tedy że psane a mluvene texty tćhoź jazyka jsou skutećnć texty jednoho jazyka a nikoli texty dvou jazy kii, psanćho a mluve-neho), pak mluvime-li pfesto o psanem jazyce a mluvenem jazyce, meli bychom tak ćinit s vedomim, że mluvi'me o nećem, co se tykd spisę psanych a mluvenych textti a zpusobu jejich realizace neż jakychsi dvou jazykovych systśmń. Vyraz jazyk v tako-vychto spojenich (psanyjazyk, mluveny jazyk) ma jiny vyznam neż napr. ve spojenlch ćesk^ jazyk, anglicky jazyk apod. Mluvi'ce o psanem/mluvenem jazyce, mluvi'me zaroveń o (ćeskem, anglickem nebo jakemkoli) jazyce, ale jde nam predevśim o odliś-nosti a specificke rysy projevujici se v psanych textech proti mluvenym textum, prip. naopak - a( uż se jedna o urćite gramaticke jevy, ktere jsou ćastejśi v psanych/mluve-nych textech, anebo proste o zaieżitosti pisma, pravopisu, jednotek psaneho jazyka, resp. reći, vyslovnosti, jednotek mluveneho jazyka.

Podstatny rozdil mezi psanymi a mluvenymi texty je (mimo jine) v tom, że mluveny text je kontinuum; jeho opticky zaznam, oscilogram, ma charakter analogoveho signalu. Pr i srovnani oscilogramu a psaneho textu nas muże napadnut, że piśici ćlovek je vlaslne v jislem smyslu „dokonalejśim” oscilografem - v jeho zaznamu reći je lotiż prave to, co je nezbytne k jejimu porozumeni - a to pfesto, nebo spisę prave proto, że psane texty nejsou primarne projevem snahy o zachyceni vśech akustickych charakte-ristik reći. To, że urćite akusticke charaklerisliky prece jen zachycuji, je vysledkem dlouheho a slożileho vy voje, klery probihal v ruznych jazykovych spolećenslvich riizne. Charakterem korespondence mezi zvukovou a grafickou slrankou se liśi nejen ruzne druhy pisma, ale i jednollive pravopisy - srov. napr. jen ćesky pravopis proti anglic-kemu. Ve svych poćatcich (można lepe: pred svymi poćatky) było pismo, jak znamo, obrazkove. Ve snaze udelat z pisma prostredek co nejefektivnejśi volili jeho użivalele mezi dvema możnostmi: tvofil obrazky slożitejśi, komplexnejśi, informaćne „nasyce-nejśi” - a naproli tomu zjednoduśoval, schemalizoval a pracoval s urćitym invenlarem obrazku nebo spisę obrazovych prvku a jejich kombinaci. Tato druha lendence souvi-sela s uvedomovanim si jazyka a souvislosli pisma s jazykem (totiż sjazykovou formou), se snahou promilnoul nejakym zpusobem mluvenou reć do oplickeho sdeleni. (Była tu tedy snaha nikoli uż pouze vylvorit v jinem mediu novy znak vyjadrujici tuleż myślenku, toteż sdeleni, ale vytvorit lakovy znak, klery by zobrazoval myślenku uż vyslovenou nebo polencialne vyslovilelnou; znak, klery by zobrazoval jiny, uż exislu-jici, totiż jazykovy znak.) Pro ćlovekajako mluvćiho a posluchaće prestava byt reć konti-nuem, aż kdyż si uvedomi jazyk a zacne se jim (cilevedome, zamerne) zabyvat - a to ćlovek udelal tehdy, kdyż chlel psal. (Tady ovśem vedome zjednoduśuji - nejde vśak o to, że by mluvći jazyku bez pisma nebyli schopni reflektovat svOj jazyk; ale leprve v souvislosli se vznikem' pisma si użivalele jazyka zaćali cilevedome vśimat jazykoye Formy. Jako by pismo było zrcadlem a jazyk ćimsi, co ma ćlovek jaksi „v sobe” aćehosi je vedom, ale nemuże to bez onoho zrcadla dost dobre videt.)

Rozćlenenim kontinua reći se piśici ćlovek postupne dostał od piklogramO, ideogra-mu a logogramu k sylabogramum a posleze k alfabelickemu pismu (o ktere nam nadale pujde). Rozhodujici byl krok od zobrazeni (vecneho) vyznamu k zobrazeni (jazyko-veho) vyrazu, k zobrazeni zvukove stranky mluvene reći; tehdy leprve doślo k segmen-taci onoho kontinua m!uvene reći. Tim se i v pismu uplalnil jev dvoji arlikulace.

K poćiUkuni ullabeiickóho pisma srov. nazor nómcckeho lingvisly Gunlhcra (1986). Na olazku, zda abcccda była objevcna nebo vymyślcna, si udpovida, ic lo, co było objcvcno, byl urćily rys reći - loliż jeji scgmcnloYulelnosi; to, co było vymyślcno, byl zpusnb prcdvcdcni tohoto rysu diskrćtnimi prvky vztahujicimi sc k distinklivnini rysum (rozumćjmc k jejich svazkum, k Ibnćmum).

² Nektcri autori rozlisuji dva typy jednotek psaneho jazyka podle toho, zda jde o vyslcdck prvni nebo druhć artikulace (tedy o jednotky odpovidajici Marlinclovym monćmum nebo Ibnćmum): Pulgram (1965) u2iva I ljclmslcvovych terminu znaky a figury, jim, napr. Calach (1986) a dalsi, terminu plcrćmy a ccnćmy; k prvn imu typu by patrily piktogramy, kc druhćmu typu litery (pismennć grafemy), ale i sylabogramy. Ilranicc mezi obćma typy jcdnoick nejsou vżdy zretclnć a niużcmc pozorovat jisty pohyb, klery je v psanćm jazyce zakładem vyvojc k allubctickcmu pismu; jde o zmenu znaku vc ligury. kterć pak lcprvc svymi kombinaccmi tvoh* znaky. V lcxlech psanych alfabelickym pismem sc vśak objcvuji i (novć) znaky, ncsloźcnć z mcnśich jednotek (figur).

10

Sio vo a xlavi\wo.M_t 54, 199J