- 1 -

Karel Havlíèek Borovský

TYROLSKÉ ELEGIE

- 2 -

I

Svi, mìsíèku, polehouèku

skrz ten hustý mrak,

jakpak se ti Brixen líbí? -

Neškared’ se tak!

Nepospíchej, pozastav se,

nechoï ještì spat,

abych s tebou jen chvilinku mohl

diškurýrovat.

Nejsem zdejší, mùj mìsíèku,

to znᚠpodle køiku;

neutíkej, nejsem treu und bieder,

jsem zde jen ve cviku.

- 3 -

II

Jsem já z kraje muzikantù,

na pozoun jsem hrál,

a ten poøád ty vídeòské pány

ze sna burcoval.

By se po svých tìžkých prácech

hodnì vyspali,

jednou v noci koèár policajtù

pro mne poslali.

Dvì hodiny po pùlnoci -

když na tøetí šlo,

tu mi dával žandarm u postele

šastné dobrýtro.

Se žandarmem slavný ouøad,

celý v parádì,

pupek kordem pevnì obvázaný,

zlato na krágle.

„Vstávají, pane redaktor,

nelekají se,

jdeme v noci, nejsme však zlodìji,

jenom komise.

Od všech z Vídnì pozdravení,

pan Bach je líbá,

jsou-li prej zdráv, a tuhleto psaní

po nás posílá.” -

- 4 -

Já jsem i na laèný život

vždycky zdvoøilý:

„Odpus, slavná císaøská komise,

že jsem v košili!”

Ale Džok, mùj èerný buldok,

ten je grobián,

na habeas corpus tuze zvyklý

on je Anglièan.

Málem by byl chlap pøestoupil

jeden paragraf,

již na slavný ouøad zpod postele

uïál: Vrr, haf, haf!

Hodil jsem mu tam pod postel

øíšský zákoník,

dobøe že jsem mìl ten moudrý nápad,

již ani nekvík. -

- 5 -

III

Obèan zvyklý na poøádek —

bylo to v prosinci -

pøedevším jsem si obul punèochy

v slavné asistenci.

Pak jsem teprv èetl psaní -

však ho tuhle mám --

rozumíš-li ouøední nìmèinì,

pøeèti si ho sám.

Bach mi píše jako doktor,

že mi nesvìdèí

v Èechách zdraví, že prej potøebuju

zmìnu povìtøí.

Že je v Èechách tuze dušno,

horké výpary,

mnoho smradu po té oktrojírce,

holé nezdraví!

Že on tedy schválnì pro mne

koèár sem poslal,

abych se hned na státní outraty

na cestu vydal.

A žandarmùm že naøídil,

a mne hodnì nutí,

kdybych nechtìl ze skromnosti pøijmout

jeho nabídnutí.

- 6 -

IV

Což je dìlat? Že pak musím

hloupý zvyk ten mít,

že nemohu žandarmùm s flintami

pranic odepøít!

Dedera mne taky nutil,

abych jel jen hned,

že by chtìli Brodští, až se vzbudí,

tøeba - s námi jet.

Pravil mi, že nemám s sebou

zbranì žádné brát,

neb že oni mají naøízení

mne ochraòovat.

Že mám též, pokud jsme v Èechách,

inkognito jet -

sic nám dají dotìraví lidé

hrùzu komis hned.

Ještì mi dal pan Dedera

více moudrých rad,

dle nichž se Bachovi pacienti

mají spravovat.

Tak mne vábil jak Siréna,

až jsem obul boty,

oblík vestu, kabát, pak i kožich

døíve však kalhoty!

- 7 -

V

Ó mìsíèku, však ty ženské

dobøe znᚠa víš,

jaký s nimi èlovìk na tom svìtì

èasto mívá køíž!

Takés mnohého louèení

tajným svìdkem byl,

ty znᚠlíp než každý novelista

hoøkost tìchto chvil.

Matka, žena, sestra, dcerka -

malá Zdenèinka,

stály okolo mne v tichém pláèi:

hoøká chvilinka!

Já jsem sice starý kozák,

v pùtkách tužený:

tenkrát jsem mìl trochu tìsná prsa

a zrak zkalený.

Vtisknut jsem však podìbradku

silnì do èela,

aby se tìm policajtùm slza

nezablyštìla.

Neb ti všichni blíže dveøí

posud stáli stráž,

aby mìla tato smutná scéna

císaøskou štafáž!

- 8 -

VI

Trubka bøeští, kola hrèí,

jedem k Jihlavi,

vzadu, abysme nic neztratili,

klušou žandarmi.

Ten borovský kostelíèek

stojí na vršku,

skrze lesy smutnì na mne hledìl:

„Jsi to, mùj hošku?

Pode mnou jest tvá kolíbka,

já tì vidìl køtít,

starému vikáøi ministrovat,

pilnì se uèit.

Táhnout svìtem na zkušenou,

pak s pochodní jít,

naší chase plamenem veselým

na cestu svítit.

Vidíš, jak ty roky plynou,

znám tì tøicet let,

ale chlapèe, jaké to obludy

vidím s tebou jet?” -

- 9 -

VIl

Když jsme jeli pøes Jihlavu,

mìl jsem Špilberk v mysli,

za Lincem zas myšlénky na Kufstein

z hlavy mi nevyšly.

Teprva když jsme nechali

Kufstein vpravo stát,

zaèla se mi alpejská krajina

pøíjemnìjší zdát.

Hloupá jízda, milý brachu,

když se neví kam,

veselé ty trubky postiljónù

jsou jen bídný klam.

Všude kolomaz a všude

pøepøahovali.

Kdybyste radš ve Vídni pøepøáhli

a namazali! -

Telegraf je pøece jenom

hezký vynález!

Ten pøed námi všude, než jsme pøišli,

ohlášení nes.

By nám mohla policie,

starostlivá máti,

všude, døíve než tam pøijedeme,

kamna rozehøáti.

- 10 -

Nesmím ale zapomenout

Budìjovice,

tam Dedera koupil mìlnického

ètyry lahvice.

Èili se v nìm vlastenecké

hnuly myšlénky?

Èili doufal, že to pro mne bude

Léthé na Èechy?

Mìlnické jsem dávno dopil,

piju vlaské zas;

ale zdá se, že je v obou stejný

nepokojný kvas.

- 11 -

VIII

Ted, mìsíèku, nechme elegie

a pøejdìme v heroický tón;

nebo co ti teï chci vypravovat,

to byl èertùv shon.

Cesta z Reichenhallu do Waidringu,

ty ji musíš taky dobøe znát,

ta se nedá žádnou ordonancí

pøeoktrojovat.

Hory, skály ohromnìjší ještì,

než jest hloupost mezi národy,

vedle cesty propast bezedná jak

drška armády.

Temná noc jak naše svatá církev

a my jedem z kopce jako mžik;

darmo køièí Dedera: „Drž konì!” -

prázdný je kozlík.

Koèár praští a konì ve vìtru,

již je ïábel horempádem nese,

a postiljón nìkde tam za kopcem

do dýmky si køeše.

Dolù jako z vìže cesta plytká,

vùz jak šipka klouže hý a hat,

snad má chu nás nìkde do propasti

internýrovat?

- 12 -

Och, to byla pro mne chutná chvilka,

nebo neznám žádnou vìtší slast

nežli vidìt slavnou policii

ouzkostí se tøást!

Napadnul mi — jsemt’ já ètenáø bible

o Jonáši smutný pøíbìh ten,

jak jej z lodky k utišení bouøe

vyhodili ven.

„Metejme los!” pravím, „mezi námi

musí nìkdo velký høíšník být,

a ten k usmíøení nebes musí

z vozu vyskoèit.”

Jen to vyøknu, ejhle, policajti

ani svìdomí nezpytovali

a kajiènì vyrazivše dvíøka

z vozu vyskákali. -

Ach ty svìte, obrácený svìte!

Vzhùru nohami ve škarpì leží stráž,

ale s panem delinkventem samým

kluše ekypáž!

Ach ty vládo, pøevrácená vládo!

Národy na šòùrce vodit chceš,

ale ètyrmi koòmi na opratích

vládnout nemùžeš!

- 13 -

Bez koèího, bez opratí, potmì,

u silnice propast místo škarpy,

tam jsem cválal sám a sám v koèáøe

jako vítr z alpy.

Svìøiti svùj osud také jednou

koòùm splašeným se já mám bát,

obèan rakouský? Což se mi mùže

horšího již stát?

Tak jsem s chladnou rezignací v hlavì,

v hubì ale vøelou cigáru,

èerstvìj než cár ruský pøijel k poctì

v dobrém rozmaru.

Tam jsem zatím - mustr delinkventù!

bez ochrany poveèeøel hezky,

než za mnou strហs odøenými nosy

pøikulhala pìšky.

Já spal dobøe, ale policajti

mìli tu noc ve Waidringu zlou,

mazali si spiritusem záda,

nosy arnykou.

Tu je konec této epopeje,

k níž jsem nepøibásnil ani chlup,

všechno ti dosvìdèí ve Waidringu

postmistr Dahlrupp.

- 14 -

IX

Pøijeli jsme do Brixenu

beze vší turbací,

krajská vláda dala Dederovi

na mne kvitanci.

Místo mne ten kus papíru

vrátili do Èech,

mne zde èerný, dvojhlavatý orel

drží v klepetech.

Krajskou vládu, podkrajského,

žandarmerii,

ty mi dali za andìla strážce

v té siberii.