Karel Havlíèek Borovský

KRAJSKÉ NAKLADATELSTVÍ

Havlíèkùv Brod

KRÁL LÁVRA

Byltì jednou jeden
starý dobrý král,
ale je to dávno,
taky od Èech dál,
troje moøe, devatery hory
dìlí ten kraj od èeské komory,
kde on panoval.

7

Byl• král irský Lávra,
povím zkrátka vám,
a já o tom králi
pìknou píseò znám:
nalej, stará, èerstvého do èíše
a vy, kluci, poslouchejte tiše,
já ji zazpívám.

Posud krále Lávru
chválí irský lid,
nebyl ani tyran,
nebyl taky žid,
nenabíjel cizím svoji kasu,
rekrutýrkou nesužoval chasu,
nedal chudé døít.

8

Jenom jednu slabost
ten král dobrý mìl,
že jest na holièe
tuze zanevøel,
dal se holit jenom jednou v roce,
dlouhé vlasy po krku široce
nosil jak roj vèel.

Horší ještì bylo:
vždy na letnice,
jak oèistil holiè
královské líce,
èekala jej podivná odplata,
nic na støíbøe, ale skrze kata,
to šibenice!

9

Divili se lidé,
mrzela je dost
na tom dobrém králi
tahle ukrutnost;
však co král chce, zdrávo• pro poddané,
tak po letech zvykli si Irèané
na tu podivnost.

Jenom holièové
zvyknout nemohli,
na šibenici je
špatné pohodlí,
než co dìlat? Nic jim nezbývalo,
leda trpìt, neb jich bylo málo
na rebelii.

Každý rok, když táhlo
již na letnice,
sebral se bradýøský
cech do radnice:
tam chudáci smutnì los metali,
komu padne holit bradu králi
a - šibenice.

10

11

Padl los, ach, padl:
letos Kukulín
bude holit krále,
staré vdovy syn;
jak to stará vdova uslyšela,
omdlévala ustrašená celá:
"Ach, mùj Kukulín!"

Již posloužil králi,
již ho vede kat,
ukrutnou odmìnu
za tu službu brát:
tu se matka skrze zástup tlaèí,
spìchá, co jí staré síly staèí,
zaò orodovat.

12

"Králi, pane králi,
syn mùj jedinej,
pro Boha tì prosím,
slitování mìj!
Co si poènu, já ubohá vdova,
radìj sama umøít jsem hotova,
jen mi syna dej!

13

Králi, milostpane,
máš to lidský cit?
Nevinného hocha
katem utratit?
Muž mùj padnul v službì tvého dvoru
a ty chceš mou jedinkou podporu
hanebnì mi vzít? -

Jestliže ty, králi,
dobré srdce máš,
jistì každoroènì
jednou blázníváš:
pro nic za nic, pro královské vousy
kat èlovìka bez viny zardousí,
to jsi otec náš?" -

Král se na ty øeèi
velmi zastydìl,
ale ještì více
slitování mìl,
nezlobil se, vzdychnul jen hluboko,
dobré srdce tisklo slzu v oko,
zastavit velel.

14

15

Všem se kázal vzdálit,
jen sám Kukulín
povolán ku králi,
bledý jako stín;
král tu sedí, na klínì korunu:
"Pøistup, synku, blíže sem ke trùnu
i pod baldachýn.

Pøísahej že smlèíš
na vìèné èasy,
co jsi na mé hlavì
vidìl pod vlasy,
pak se tobì neublíží v nièem
a ty budeš mým dvorním holièem
po všechny èasy."

Rád pøísahal mladík
a byl propuštìn
zvìstovati matce
jak jest povýšen;
pak holíval ob den králi líce
a již žádný holiè na letnice
nebýval vìšen.

16

Tìšili se lidé,
že ten dobrý král
jedinkou svou chybu
vymluvit si dal;
více však než celý národ irský
poèestný cech holièsko - bradýøský
si to liboval.

17

Stojí mladý holiè
v dvorském obroku,
raduje se matka
z toho pokroku,
jasné hvìzdy na fraku se tøpytí,
zlaté porty, vyšívané kvítí,
bøitva po boku.

18

Než co platí hvìzdy,
zlaté tøepení,
když srdeèko trápí
ostré hryzení:
nevyjevit nic po vìèné èasy,
co vidívá na králi pod vlasy
vždy pøi holení!

Husy štìbetají,
tichá je labu•;
kdo chce tajnost smlèet,
holièem nebuï:
holièovi vìdomosti škubou,
než je poví, pøenáramnì hubou:
jazejèek je rtu•!

19

"Ach, mùj milý synu,
co tì sužuje?
Ve dne nemáš stání,
v noci pokoje:
bývals vesel, teï ti líèko vadne,
mladé tìlo den ode dne chøadne,
povìz, co ti je?"

20

"Má milá matièko,
ach, pomoc žádná!"
"Mùj milý synáèku,
moc zví, kdo se ptá;
v èerném lese bydlí pousetvníèek,
ten má od všech lidských srdcí klíèek,
on ti radu dá."

21

Pravil starý v lese:
"Dobøe znám tvùj køíž,
synku, ty jsi holiè
a tajemství víš.
Ty je nesmíš povìdít žádnému,
neulehèíš ale srdci svému,
až to vyslovíš.

Blíže u Viklova
na stoku dvou øek
stojí dutá vrba
tøetí lidský vìk;
všeptej do ní v tiché noèní dobì
své tajemství, a ulevíš sobì,
jiný nemám lék." -

22

Hned tu noc se holiè
z domu vypravil
zkusit, co mu starec
v lese poradil,
a našeptal do vrby hltavì,
co král Lávra skrývá na své hlavì,
pak se uzdravil.

23

Po tom uzdravení
prošel krátký èas,
tu strojil král Lávra
hluèný dvorní kvas,
z celé zemì panièky a páni
sjeli jsou se k tomu hodování
na králùv rozkaz.

A po hodování
velikánský sál
hladce voskovaný
èekal již na bál;
ještì k tomu na tu dvorní švandu
nejslavnìjší karlovarskou bandu
objednal si král.

Po Èeších je doma
vždycky malý sled,
ale všude jinde
naplòují svìt:
muzikanty, jezdce, harfenice,
ouøedníky, sirky ze Sušice
najdeš všude hned.

24

Táhli hudci k bálu,
až pan Èervíèek
silným kvapem ztratil
z basy kolíèek,
a když pøišli k viklovskému brodu,
zpozoroval tu svou velkou škodu
na stoku dvou øek.

25

Tam u duté vrby
s basou smutnì stál:
"Pùjdu-li ho hledat,
promeškáme bál!"
Uøíz z vrby vìtev na kolíèek,
co zpùsobí, o tom pan Èervíèek
nic se nenadál.

26

Zpùsobil tam s basou
králi èistou vìc,
jak na bále pustil
po strunách smyèec,
tu øve basa, až všechno pøehluší:
"Král Lávra má dlouhé oslí uši,
král je ušatec!"

27

Král dal hned Èervíèka
s basou vyhodit,
bylo však již pozdì
basu obìsit,
a taejmství, pro nìž lazebníci
umírali jsou na šibenici,
rozešlo se v lid.

28

Co nyní celý svìt
ìvdìl od basy,
nebylo nic platno
skrývat pod vlasy,
tak král Lávra nosil po tom bálu
svoje dlouhé uši bez futrálu
po všechny èasy.

29

A po krátké dobì,
když utich povyk,
líbil se pøec lidu
dobrý panovník,
zdálo se jim, že ty dlouhé uši
právì dobøe ku korunì sluší,
všechno mùže zvyk! -

To je konec písnì:
zdráv buï Lávra král!
Kukulín ho vždycky
holil a støíhal,
neb to nikdy najevo nevyšlo,
jak tajemství až do basy pøišlo
a z basy na bál.

30

Není každá vrba
jako viklovská,
ani každá basa
jak èervíèkovská:
a když tì co na jazyku svrbí,
našeptej to jen do staré vrby,
dceruško drahá!

31

Thema k této dobromyslnì satirické, optimistické básni o lidských

slabostech dala Karlu Havlíèkovi v Brixenu irská povídka, vydaná roku
1851 Moritzem Hartmannem v jeho Irských listech (Briefe aus Irland),
otiskovaných v Deutsches Museum. Havlíèek si povídku pøeèetl a
ihned si ji (11. února 1852) pøeložil, aby ji mohl jednou užít básnicky,
aby na ni nezapomnìl. Tento pøeklad, nazvaný Pohádka o králi Lávrovi,
se nám dochoval v pozùstalosti Havlíèkovì (Literární archiv Knihovny
Národního musea), takže mùžeme podle nìho pøesnì sledovat, jak se
básník držel své pøedlohy a jak témìø nic podstatného nevymýšlel a
nepøetvoøoval.

Z 12. èervence 1854 je už první dochovaný náèrtek básnický,

skrovný a ještì neumìlý, nevytøíbený, na jednom a témž listu (opìt v
Literárním archivu) nejdøíve koncept první, poèáteèní strofy a pak (na
rubu) varianta této sloky spolu se slokou druhou, obì už vylepšené,
svižnìjší. A koneènì je opìt na tomto listu napsán prozaický, heslový
rozvrh pìtatøiceti strof celé básnì. Definitivní rukopis básnì byl podle
vlastní Havlíèkovské poznámky ukonèen 5. záøí 1854 v Brixenu
(musejní rukopis, kvartový dvojlist).

Rozhodný pro naše vydání je pak Havlíèkùv vlastnoruèní èistopis,

uložený rovnìž v Literárním archivu a chybnì datovaný cizí rukou:
Brixen 12.7.-23.8. 1854.

Všechno tu nacházíme, co je v pùvodní irské nebo Irsko-nìmecké

pøedloze: dobrého krále, jeho oslovské uši, jeho dlouhé, krycí vlasy,
holièe, jež král dobrotivý dával stít, jak ho oholili. Ale jednou se král
smiluje nad holièem - synem svého zachránce, byv uprošen jeho
matkou. Š•astný ubožák musí ovšem slíbit, že neprozradí, co vidìl, a za
to se stane doživotním holièem královským. A historie se rozvíjí dále,
dík lidské povídavosti a sdílnosti. Vrba v hrabství Wicklovském,
tajemství do ní šeptané, muzikant královský si jejím døevem vyspraví
svou pochroumanou harfu a harfa hraje holièovo tajemství. Král
pomýšlí na vyvraždìní všech 50.000 hostí, co to slyšeli, ale „srdce mu
pøece nedalo, dobrému irskému králi, 50.000 nevinných lidí dát
odpravit, a když tedy tajemství bylo vyzrazeno, podrobil se tomu,
nechal si vlasy zas støíhat a nosil pøed svìtem své oslovské uši. Žádný si
z toho nic nedìlal, nebo dobré irské srdce stojí pøece za nìco, tøeba
vedle oslovských uší.“

33

Karel Havlíèek zmìnil jen starobylou harfu irských bardù v

novomódní basu a kmínek vrbový v kolíèek vyrobený z vrbového
døeva, a všechno ostatní ponechal. I ten Wicklov (Viklov), jen si
vyšpekuloval všelijaké ryzí havlíèkovské podrobnosti, jak ho jistì
houfnì napadali, když zpracovával pøíbìh tak naivnì rozkošný, kde se
dobrota královská v pravém slova smyslu sytila krví holièskou,
odpouštìjíc nelogicky trest smrti padesáti tisícùm pøíštích
kalumniátorù, pøíbìh, jehož pointa hlásala nevývratnou pravdu, že si
èlovìk zvykne i na nejvìtší oslovské uši, když je majitel jejich nosí
pokornì, jako boží navštívení, jako samozøejmost. Co je ostatnì na
tom, že má pan král oslí uši ? Protože je nemají obyèejní smrtelníci, je
tím už øeèeno, že jsou lidské nicotné uši lepší a dokonalejší než poøádné
slechy božího hovádka?

I bohemikálnì („Po Èeších je doma vždycky malý sled…“) naladil

Karel Havlíèek své varyto babobouøné, a• již šlo o toho panaÈervíèka
anebo o nejednu domácí a domáckou naši moudrost: o ty husy, co
štìbetají, o skvostný, monarchický závìr tøetí strofy od konce:

zdálo se jim, že ty dlouhé uši

právì dobøe ke korunì sluší …

MILOSLAV NOVOTNÝ

Karel Havlíèek Borovský

KRÁL LÁVRA

Text redigoval a doslov napsal Miloslav Novotný

Ilustroval Josef Lada

Typograficky upravili František Mašek a Dundiel

V nákladu 3.300 výtiskù vydalo roku 1949 krajské komunální

nakladatelství v Jihlavì, závod Havlíèkùv Brod

Vytiskla knihtiskárna Fr. Riedl, n. p. v Havlíèkovì Brodì.

Brož. 36 Kès.