Rada UE

Notatki z ćwiczeń

• COREPER – usprawnia pracy Rady

• Lista A = najważniejsze sprawy, które już są uzgodnione; je ich więcej niż B

• Lista B = charakter pozorny; „pozorny B” = trzeby w dalszym ciągu dyskusję

• 85% aktów uzgodnionych wcześniej (państwa są za)

• Formalnie większość kwalifikowana, ale dąży do konsensusu

• Funkcje:

  • Kreacyjne

  • Zatwierdza propozycje państw

  • Ustalenie kierunków polityki gospodarczej → tylko koordynacja

  • Kontrola – skargi nie często

  • Prawodawcze

    • Akty wiążące (rozporządzenia i dyrektywy) x niewiążące (opinie, zalecenia)

  • Decyzje dotyczące polityki bezpieczeństwa → jednomyślność

  • Udział w dyskusjach o przystąpieniu państw

• Jednomyślność – polityka zagraniczna i bezpieczeństwa + polityka podatkowa

• Większość zwykła – sprawy drugorzędne o charakterze technicznym (nie merytorycznym)

• Większość kwalifikowana – od traktatów rzymskich, ale na początku małe znaczenie

  • Dzisiaj duża waga

  • Głosowanie ważone = głosy wg liczby ludności (w praktyce to nie jest transparentne)

  • 352 głosów; 260 większość kwalifikowana

1. Kwalifikowana większość

2. Większość państw – 18; zwykła większość

3. 62% obywatel UE (większość demograficzna) → charakter fakultatywny (tylko jeżeli państwo zażąda sprawdzenia)

• System podwójnej większości – Traktatem Lizbońskim

  • 2 progi:

    • Większość państw – więcej niż zwykła większość 55%

    • Większość demograficzna – 65%

    • Podwyższone – małe państwa naciskały

  • Od 2014 w Radzie z ograniczeniami

  • Od 2017 w pełni

  • Polska przeciwko → należy trzymać się systemu nicejskiego (korzystniejszy dla PL), ale podpisała traktatu

    • Propozycje: system PENROSE (06/2007)

      • Niezwykłe kompromisowy

      • Siła głosów z pierwiastka kwadratowego liczby obywatel

      • Inne państwa → jest za póżno, nie było czasu

    • Nowe propozycje: połączenie, system przejściowy → jak długi?

      • Do 10/2014 wyłącznie nicejski

      • Drugi okres przejściowy 11/2014 – 3/2017: formalnie podwójna, ale na żądanie podtrójna większość

    • Kolejne propozycje: charakter konstruktywny

      • Kompromis z Ioaniny – prace Rady można blokować

        • Po pierwszy raz 1994

        • Nie korzystano (konsensus)

        • 2014-2017: 75% mniejszości blokującej

        • Po 2017: 55% mniejszości blokującej

        • Nespełnienie 1 progu → decyzja nie będzie przyjęta

        • 9 państw, żeby zabłokować pracy Rady; po 2017 6 państw

        • 95 milionów obywatel

        • Co najmniej 4 państwa

Literatura

• Każdy z trzech pierwotnych traktatów przewidywał funkcjonowanie Rady

  • EWWiS: Specjalna Rada Ministrów – 1 przedstawiciel z każdego państwa członkowskiego (członek rządu)

    • Działania: koordynacja działań Wysokiej Władzy i rządów państw członkowskich

  • Na mocy traktatów rzymskich 1957 powstały dwie Rady (EWG i EWEA) na wzór Specjalnej Rady Ministrów

  • Traktat o fuzji 1965r. Zastąpił wszystkie trzy Rady jedną Radą działającą w ramach trzech Wspólnot

  • 1993r. Rada przyjęłą nazwę Rada Unii Europejskiej

• Siedziba w Brukseli; w kwietniu, czerwcu i październiku posiedzenia odbywają się w Luksemburgu

Skład i organizacja

• Rada składa się z przedstawicieli wszystkich państw członkowskich szczebla ministerialnego, upoważnionych do zaciągania rozwiązań w imieniu rządu danego państwa oraz do wykonywania prawa głosu

• Uczestniczą również urzędnicy państwowi a także przedstawiciel Komisji

• Członek Rady UE może przekazać swoje prawa innemu członkowi Rady

• W zależności od przedmiotu spotkania Rada obraduje w składzie właściwych ministrów → SKŁAD RADY NIE JEST STAŁY → zależy od rodzaju spraw, które są przedmiotem obrad

• Przepisy TUE wymieniają Radę do Spraw Ogólnych oraz Radę do Spraw Zagranicznych

  • Rada do Spraw Ogólnych – zapewnia spójność prac różnych składów Rady

    • Zadanie: przygotowywanie posiedzeń Rady Europejskiej i zapewnienie ich ciągłości

    • Współpracuje z przewodniczącym Rady Europejskiej oraz z KE

    • Powoływana do rozwiązywania kwestii spornych wynikłych podczas obrad poszczególnych rad technicznych

  • Rada do Spraw Zagranicznych – działa pod przewodnictwem Wysokiego Przedstawiciela Unii do Spraw Zagranicznych i Polityki Bezpieczeństwa

    • Opracowywanie działań zewnętrznych Unii na podstawie strategicznych kierunków określonych przez Radę Europejską

    • Zapewnienie spójności działań UE

• Od Traktatu Amsterdamskiego ustalono następujące Rady:

  • Rada ds. Gospodarczych i Finansowych (ECOFIN)

  • Rada ds. Wymiaru Sprawiedliwości i Spraw Wewnętrznych (JHA)

  • Rada ds. Zatrudnienia. Polityki Socjalnej, Zdrowia i Ochrony Konsumentów

  • Rada ds. Konkurencji

  • Rada ds. Transportu, Telekomunikacji i Energii

  • Rada ds. Rolnictwa i Rybołówstwa

  • Rada ds. Środowiska

  • Rada ds. Edukacji, Młodzieży i Kultury

• Organem Rady UE jest prezydencja → prezydencję sprawują na zasadzie równej rotacji przedstawiciele państw członkowskich w Radzie

  • Od TL prezydencję sprawująuprzednio ustalone grupy trzech państw przez okres 18 miesięcy (grupy są tworzone na zasadzie równej rotacji z uwzględnieniem różnorodności i równowagi geograficznej w UE) → każdy członek grupy przewodniczy przez okres 6 miesięcy wszystkim składom Rady – 2 pozostałe z grupy wspierają państwo przewodniczące w jego obowiązkach

  • Kompetencje: reprezentowanie Rady wobec innych instytucji unijnych oraz państw trzecich; organizowanie prac Rady; zwoływanie oraz przewodniczenie spotkaniom Rady; kierowanie organami pomocniczymi Rady

• Posiedzenia Rady zwoływane są przez jej przewodniczącego:

  • Z jego własnej inicjatywy

  • Na wniosek jednego z członków Rady

  • Na wniosek Komisji

• Na obradach mogą wziąć udział przedstawiciele KE oraz EBC

  • Obrady są tajne, poza debatami dotyczącymi przyjęcia i głosowania nad projektem aktu prawodawczego oraz debatami publicznymi nad nowymi propozycjami legislacyjnymi

• Harmonogram posiedzeń Rady podawany jest na początku każdej nowej prezydencji

• Posiedzenia są poprzedzane pracami przygotowawczymi w ramach Komitetu Stałych Przedstawicieli (COREPER) oraz komitetów i grup roboczych

• Porządek obrad → dwie części:

  • Część A: zawiera propozycje niewymagające dyskusji

  • Część B: punkty, które wymagają ustalenia wspólnego stanowiska Rady

Podejmowanie decyzji

• Decyzje mogą zostać podjęte w ramach jednego z trzech wariantów większości:

  • Większość zwykła

    • Każde państwo ma 1 głos → uchwały są podejmowane większością głosów swoich członków

    • W kwestiach mniejszej wagi

    • Nie często

  • Większość kwalifikowana

    • Każdemu państwu przypada określona liczba głosów, która zależy od potencjału demograficznego każdego z państw (Polska 27 ; Czechy 12)

    • Od 2007r. Kwalifikowaną większość wwymaga spełnienia dwóch warunków:

      • Większość państw członkowskich głosuje „za”, gdy Rada przyjmuje akt na podstawie propozycji KE

      • Minimum 255 głosów

    • Państwo ma prawo zażądać sprawdzenia, czy głosy „za” reprezentują ogółem przynajmniej 62% ludności Unii

    • Coraz więcej spraw (system praktyczniejszy przy dużej liczbie państw członkowskich)

    • Od 2014r. Większość kwalifikowaną stanowi co najmniej 55% członków Rady, nie mniej niż 15 z nich, których liczba ludności stanowi co najmniej 65% ludności Unii

    • Mniejszość blokująca – co najmniej 4 członkowie z ponad 35% ludności

  • Jednomyślność – wymaga zgody wszystkich państw; wstrzymanie się od głosu nie jest przeszkodą dla przyjęcia decyzji

    • W przypadku nieobecności państwa nie można podjąć decyzję

    • Przy podejmowaniu ważniejszych decyzji (przyjęcie nowego członka, rewizja traktatów)

Kompetencje

• Kompetencje prawodawcze

  • Prawo do wydawania rozporządzeń i dyrektyw; podejmowanie decyzji oraz wydawanie zaleceń i opinii

  • Kompetencja do podjęcia właściwych działań w sprawach, które nie zostały wymienione w traktacie

  • Możliwość żądania od Komisji Europejskiej przeprowadzenia analiz, które uzna za pożądane dla realizacji celów zapisanych w traktacie i przedłożenia jej właściwych propozycji → prawo pośredniej inicjatywy legislacyjnej

  • Udzielanie upoważnienia do ustanowienia wzmocnionej współpracy

  • Prawo zmiany postanowień traktatów

• Kompetencje kreacyjne → znaczący wpływ Rady na funkcjonowanie innych instytucji

  • Przyjmowanie list kandydatów na członków Komitetu Ekonomiczno-Społecznego, Komitetu Regionów, Trybunału Obrachunkowego

  • Ustalanie wysokości uposażeń funkcjonariuszy Unii Europejskiej

  • Uczestniczenie w procedurze mianowania członków Komisji Europejskiej i Trybunału Sprawiedliwości

• Kompetencje kontrolne

  • Prawo wnoszenia skargi o stwierdzenia nieważności aktu prawa unijnego

  • Uprawnienie do wnoszenia skargi na bezczynność innych instytucji

  • Prawo zawieszania państwa członkowskiego w jego prawach w związku z naruszeniem przez nie zasad, na których opiera się UE

• Kompetencje w ramach realizacji polityki wspólnotowej

  • Zapewnienie koordynacji ogólnych polityk gospodarczych państw członkowskich

  • Udział w procesie uchwalania budżetu

  • Zawieranie umów z państwami trzecimi i organizacjami międzynarodowymi

  • Zapewnienie jedności, spójności i efektywności działań zewnętrznych UE

  • Podejmowanie decyzji koniecznych do określania Wspólnej Polityki Zagranicznej i Bezpieczeństwa

  • Stanowienie aktów w ramach przestrzeni wolności, bezpieczeństwa i sprawiedliwości

  • Podejmowanie decyzji dotyczących Wspólnej Polityki Bezpieczeństwa i Obrony

Organy pomocnicze i administracja

• Rada korzysta ze wsparcia Komitetu Stałych Przedstawicieli COREPER *1958

  • W celu wspierania Rady w wykonywaniu powierzonych jej zadań

  • Nie jest intytucją organem o charakterze doradzcym

• COREPER I - składa się z zastępców ambasadorów

  • Ambasadorowie debatują o sprawach ogólnych x ich zastępcy zajmują się kwestiami technicznymi

• COREPER II – składa się z szefów przedstawicielstw państw członkowskich akredytowanych w Brukseli w randze ambasadorów

• Zadanie: przygotować prace Rady UE + wykonywać zadania polecona mu przez Radę

  • Zapewnia spójność polityki i działań UE; zobligowany do czuwania nad przestrzeganiem zasad legalności

• Ma prawo powoływać komitety i grupy robocze

• Rada jest wspomagana przez Sekretariat Generalny na czele z sekretarzem generalnym (organizacja i koordynacja działań; wykonywanie rocznego programu Rady; dzieli się na Dyrekcje Generalne)

Pitrová

• Rada ministrů přijala 8. 11. 1994 (po podpisu Smlouvy o EU) označení Rada Evropské unie, čímž chtěla zdůraznit svou kompetenci ve všech třech pilířích Unie

• Spolu s Komisí a EP je součástí základního institucionálního trojúhelníku Společenství.

• Umožňuje členským státům reprezentaci národních zájmů.

• Protiváha Komise (dříve Vysokého úřadu)

• Úkoly: Přijímání legislativních návrhů předkládaných Komisí a rozhodování (samostatně nebo s EP) o klíčových otázkách včetně přijímání nových členů a rozpočtu.

• Přirovnávána k horní komoře zastupující zájmy zemí

Vývoj

Výchozí principy:

• Výchozím principem je „národní“ hledisko – rovné zastoupení všech ČZ bez ohledu na velikost, ekonomickou sílu či délku členství.

• Princip odbornosti, resp. resortní příslušnosti.

• 1 stát = 1 ministr → zabránění hegemonii větších zemí.

• Projednávané téma je rozhodováno pokud možno na úrovni zástupců příslušných ministerstev z členských států.

• Politický mandát – zástupci členských zemí musí mít pravomoc přijímat závazky jménem svých vlád.

Založení Rady

• Rada ESUO

  • Pro malé členské státy byla úplná absence mezivládní platformy garantující prezentaci a obhajobu národních stanovisek nepřijatelná, protože se obávaly hegemonie velkých členů.

  • Kontrolována Evropským shromážděním, přijímala rozhodnutí zpravidla prostou většinou nebo QMV.

  • Byla pouze pojistkou pro případy, kdy by nadnárodní strategie zásadně poškozovala zájmy většiny členských států.

  • Rozhodující pravomoci a funkce si podržel Vysoký úřad.

• Rady EHS a EURATOM

  • Model Rady jako garanta národních zájmů malých členských států automaticky přejat do EHS a EUROATOM, kde byla její pozice posílena na úkor supranacionálního centra.

• Jednotná Rada

  • Bylo to kvůli zřetelnému sektorovému ohraničení EHS a EURATOMu

  • Od r. 1958 pracovaly paralelně 3 Rady (ESUO, EHS a EUROATOM)

  • Slučovací smlouva (4. dubna 1965) sloučila institucionální struktury 3 existujících společenství

  • jednotná Rada a jednotná Komise.

• Rada po Lucemburském kompromisu

  • Po r. 1966 se mezivládně koncipovaná RM stala rozhodujícím orgánem ES

  • Další rozvoj integrace závislý na politické vůli členských států v RM a veškeré kontroverzní položky byly eliminovány.

  • Možnost vetovat jakýkoliv předmět jednání → institucionální struktura vychýlena k převaze mezivládních postupů.

  • 1966 – Prohlášení o vztazích mezi Radou a Komisí.

  • Rozpočtové smlouvy (1970, 1975) › vlastní příjmy → snížení četnosti užívání veta.

• Postavení Rady po přijetí Jednotného evropského paktu

  • Zavedena tzv. procedura spolupráce

  • Dominovala Rada EHS (v počátcích tvořena výhradně ministry zahraničních věcí).

  • Odstranění důsledků Lucemburského kompromisu

  • RM získala v rozhodovacím procesu partnera, kterým se stal EP.

  • Rozhodnutí o zrušení používání veta (zavedeného Lucemburským kompromisem).

  • Během 70. a 80. let vytvořen systém různých výborů, tzv. komitologie, které měly zabránit růstu vlivu EK.

  • JEA tento systém zpřehlednil → zlepšení vztahů RM a EK a zrychlení legislativního procesu.

• Rada Evropské unie

  • Smlouva o EU → Rada EU odpovědná za všechny 3 pilíře.

  • Zavedení tzv. procedury spolurozhodování → veto EP nadřazené rozhodnutí RM → pro Radu to znamenalo omezení jejího vlivu

• Rada po amsterodamské revizi

  • Vliv na Radu pouze z hlediska reprezentace zahraničních a bezpečnostních postojů EU

  • Zřízení postu Vysokého zmocněnce pro SZBP → Rada s Evropskou radou ve II pilíři získala partnera, který byl pověřen reprezentací zahraniční a bezpečnostní politiky Unie v zahraničí

• Reformy Rady ve smlouvě z Nice

  • Technická úprava institucí před rozšířením

  • Reforma rady a jejích rozhodovacích mechanizmů

  • Rozšířeno užití kvalifikované většiny v Radě

  • Představena dvojí většina zahrnující populační prvek a byl navržen nový způsob vážení hlasů v Radě

Struktura a funkce Rady

• Rada EU je rozhodovací orgán, sekundárně má schopnost plnit i iniciativní funkce, ale o vypracování konkrétního aktu musí požádat Komisi.

• Tři funkcionální roviny Rady

1.) Evropská rada - nejvyšší úroveň, vlastní pravidla, ale chod na základě jednacího řádu RM

2.) Rada ministrů ve všech svých odborných (resortních formách)

3.) Výbor stálých zástupců a související odborné výbory.

• Postupně se vytvořily 3 úrovně instituce Rady, které jsou formálně odděleny, ale funkcionálně zůstávají propojeny.

• Všechny roviny se se navzájem prolínají ve třech bodech

1. Sdílejí systém předsednictví EU

Změna v LS - funkce stálého předsedy ER a Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a týmové předsednictví.

Výboru stálých zástupců by měl předsedat zástupce státu, který momentálně předsedá Radě pro obecné záležitosti

Politickému a bezpečnostnímu výboru by však měl předsedat zástupce Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku

Kompetence rovin se však liší

1. Využívají stejné soustavy odborných výborů

2. Mají společný sekretariát.

• ER se může zabývat libovolným tématem týkajícím se EU bez jakéhokoli omezení

• Rada ministrů je limitována svou povinností přijímat legislativu EU, ale nad tento základní objem své činnosti může také diskutovat další otázky spadající do její kompetence podle jednotlivých sektorů.

• Třetí, nejnižší úroveň tvořená výbory pracujícími současně pro potřeby Rady i ER se zabývá prakticky všemi otázkami, ale je zcela bez rozhodovacích či iniciativních pravomocí

• Rada ministrů se v závislosti na projednávané agendě pohybuje v prostoru ohraničeném na jedné straně komunitární povahou orgánu a na druhé straně strukturou mezivládního ministerského fóra

• Projednává předlohy připravované Komisí a rozhoduje často kvalifikovanou většinou.

• V případě mezivládního fóru pracuje nezávisle a snaží se dosáhnout konsensu.

• (ER není omezena v podstatě ničím a nemůže na ní ani Evropský soudní dvůr)

• Formát Rady ministrů

  • Tzv. Všeobecná rada (ministři zahraničních věcí) doplněna tzv. technickými (sektorovými) radami.

  • Celkem bylo možno rozlišit až 22 podob RM.

  • Před reformou RM v Seville (2002) existovalo 16 formací RM

  • Poté 9 formací.

  • Nikdy nebyla ustavena RM pro obchod.

  • Vyčlenily se tzv. velké Rady - RM zemědělství, RM hospodářství a financí – ECOFIN, RM zahraničních věcí.

  • Zásadní význam dnes 9 formací RM - Všeobecná rada, Zemědělství, ECOFIN, Vzdělání/mládež, Justice a vnitro, Jednotný trh, Doprava/energetika, Životní prostředí, Zaměstnanost/sociální politika

• Sektorové členění

  • Resortní rady lze rozdělit do 3 skupin:

    • Rady s intenzivní frekvencí zasedání - Rada ministrů zemědělství nebo Všeobecná rada

      • Časté zasedání je dáno buďto supranacionální vliv Společenství v dané oblasti

• Rady s opakovanou frekvencí zasedání - Rady s kompetencí pro oblasti, u nichž je pravidelnost setkávání formálně nebo nutností častých vzájemných setkání příslušných ministrů stanovena nebo rady dočasné tvořené ministry v těch sektorových politikách, v nichž probíhá nebo se připravuje integrační reforma

  • Celá řada rad v agendě spol. trhu

• Rady s příležitostnou frekvencí zasedání - Řeší vedlejší nebo méně rozvinuté části agendy

  • RM kultury, ochrana spotřebitele, atd.

• Koncepce sektorového členění rad ministrů vždy vyžadovala vysokou koordinaci při projednávání jednotlivých problémů, protože příslušná agenda často překračovala rámec jednoho sektoru, a tedy i kompetence jednotlivých ministrů

• Různé resortní rady také často zasedaly v různých časových obdobích, takže přijímaná rozhodnutí na sebe nenavazovala nebo neodpovídala celkové strategii či si někdy i odporovala

• Například ECOFIN a zemědělství – jedna rada snižovala výdaje na zemědělství a druhá zvyšovala garantované ceny (70. léta)

• Vztah Rady a Komise

  • Asistence Komise na jednání Rady → nezbytnost z několika důvodů:

1. Nutnost harmonizace programu a časové posloupnosti zasedání Rady

2. Role Komise jako „manažera legislativního procesu“ – Komise může svůj návrh předložený Radě stáhnout a modifikovat → možnost bránit vzniku situací, které vedou k zablokování rozhodovacích procesů

• 4 možné varianty vztahů mezi Radou a Komisí:

1. Technokratický model = Komise je mozkový trust, který je nadřazen Radě ministrů

2. Federálně-exekutivní model = Komise představuje vládu a Rada funguje jako druhá parlamentní komora reprezentující zájmy územních jednostek

3. Model sekretariátu = Komise poskytuje Radě experty a Rada na základě jejich informací autonomně rozhoduje

4. Postavení Komise jako podřízeného iniciátora → Komise vyvíjí a formuluje integrační aktivity, ale je nucena přesvědčovat Radu o pozitivních přínosech svých návrhů

Způsoby a mechanismy jednání

• Zasedání Rady:

  • Účastní se ho ministři členských států s doprovodem + předseda Komise a její generální tajemník

  • Složení a velikost delegací není omezena (kromě omezeného zasedání)

  • Počet zasedání Rady roste úměrně s postupným přesouváním agendy Společenství na supranacionální úroveň

  • Nejčastěji je svolává úřadující předsednický stát (podnět může dát jakýkoliv + předseda Komise)

  • Většinou v Bruselu nebo Lucemburku; 7 měsíc dopředu

  • Neveřejná jednání – původně všechna jednání Rady + omezený dostup do záznamů z průběhu jednání → problém pro spolupráci ve Společenství → po přijetí JAE a Smlouvě o EU byla situace neudržitelná → na summitu v Edinghbourgu (prosinec 1992) rozhodnuto o zveřejňování záznamů hlasování a o vysílání průběhu Rady formou uzavřeného televizního přenosu v budově Rady

    • Amsterdamská smlouva → Radě byla stanovena povinnost určit případy, kdy rozhoduje jako zákonodárce – v těchto případech se zveřejní výsledky hlasování a odůvodnění hlasování, stejně jako zaprotokolovaná prohlášení

• Veřejná zasedání – rozhodnutí o zpřístupnění zasedání Rady veřejnosti, v případě, kdy Rada jedná podle procedury spolurozhodování, bylo přijato na zasedání Evropské rady v Seville 21.-22.6.2002

• Příprava jednání – zaslání programu jednání zúčastněním stranám 14 dní před zasedáním

  • Odpovědnost za program nese sekretariát vedený generálním tajemníkem a Výbor stálých zástupců

    • Sekretariát založen Smlouvou o EHS; 2000 zaměstnanců; je rozčleněn na generální ředitelství; základním úkolem je organizace a kontrola přípravy potřebných materiálů po technické a jazykové stránce + spolupůsobit po boku Komise tak, aby byla činnost těchto orgánů kontinuitní a koordinovaná

    • Výbor stálých zástupců (COREPER) – hlavním úkolem je poskytování asistence členským státům při přípravě evropské legislativy v rámci jednání Rady a při udržování kontaktů s ostatními orgány Společenství

      • COREPER je pouze jednou z institucí v celé soustavě výborů – dále tam patří: Zvláštní výbor pro zemědělství, Politický výbor pro SZBP, Výbor pro justici a vnitřní záležitosti „Výbor článku 36“, Výbor pro zaměstnanost, Výbor pro energetiku, Měnový výbor „Výbor článku 133¹⁶

      • Členové výborů jsou reprezentanty zájmů členských zemí → obhajoba stanovisek členských zemí a ne podpora komunitárních zájmů

      • Setkávají se 1x týdně; konkrétní legislativní předlohy → pro členské státy je to možnost neustále zřetelně vyjadřovat své zájmy

      • Můžeme ho klasifikovat jako předstupeň Rady

      • Základní úkol: příprava zasedání Rady; s generálním sekretariátem se podílí na permanentním hledání konsenzu mezi účastnickými zeměmi a mezi nimi a institucemi

      • Výbory jsou s předlohou připravenou Komisí konfrontovány postupně podle politické a odborné kompetence

        • Návrhy jsou posuzovány pracovními skupinami, které do návrhů začleňují technické připomínky a otázky podle požadavků členských států → po zapracování změn postupuje návrh do struktury výborů, které ho zkoumají → poté je návrh projednán v zastřešujícím Výboru stálých zástupců

      • COREPER vystupuje ve dvou podobách:

        • COREPER I: z nižších diplomatických úředníkův; jeho úkolem je analyzovat méně důležité body

          • Mertensova skupina

        • COREPER II: z velvyslanců stálých misí; věnuje se především politicky a ekonomicky důležitým položkám agendy; ve spolupráci se sekretariátem připravuje materiály pro jednání Rady

          • Anticiho skupina – podílí se na přípravě zasedání Evropské rady

      • Metodika práce: A-bodový postup

        • Body A: dohodnuté otázky

        • Body B: body, u nichž je kompromis na úrovni stálých zástupců nedosažitelný, nebo jsou příliš komplikované

→ úkolem Výboru je maximalizovat A a zjednodušit tím jednání Rady → Rada tímto způsobem přijímá až 90% legislativních aktů

• Vnitřní jednací mechanizmy Rady:

  • Přijímání legislativních rozhodnutí je hlavním úkolem Rady → zasedání Rady je vyvrcholením dlouhodobého procesu příprav na úrovni výborů a pracovních skupin

  • V celu přispíšit a usnadnit komunikaci mezi ministry a mezi Radou a stálými reprezentacemi, se v rámci Rady vytvořily specifické jednací mechanizmy

  • Za využití všech nástrojů odpovídá ministr předsedající země, který spolupracuje s předsedou Komise a generálním tajemníkem → hlavním úkolem je řídit jednání,

  • Zahájení reformy vnitřních mechanizmů: zasedání Evropské rady v Seville 21.-22.6.2002

  • Kulatý stůl = nejjednodušší způsob jak získat názory od přítomných zemí

    • Diplomatický nástroj

    • Postupné zveřejňování stanovisek všech členských zemí

    • Využívání tohoto nástroje je čím dál více složitější

  • Indikační hlasování = není pro členské státy závazné; jednotlivé země mohou svůj postoj vyjádřený v rámci indikačního hlasování změnit

    • Členské státy demonstrují svoje stanovisko vůči legislativnímu návrhu, ale nemáme informaci o tom, jak je konkrétní postoj zemí v projednávané otázce flexibilní

  • Přerušení jednání = nejrůznější důvody pro přerušení nebo odročení jednání Rady (požadavky na konsultace s národními centry, potřeba prozkoumat legislativní návrh parlamentem členské země,…)

    • Protestní procedurální žádosti o přerušení, které signalizují předsedovi Rady zásadní nesouhlas

  • Individuální konsultace (zpověď) = předseda Rady se soukromě schází s ministry v celu změnit jejich negativní stanovisko

    • Cílem je přijmout takovou modifikaci návrhu, která bude pro daný stát přijatelná a povede k obnově jednání

  • Prodloužení zasedání = jedním z nejefektivnějších způsobů přispívající k odstranění rozdílných stanovisek členských zemí

    • Prodloužení zasedání stupňuje napětí a únavu

    • Dvě verze časového nátlaku:

      • Maratón – zasedání je prodlouženo na dobu delší než 2 dny

      • Zastavení hodin – o půlnoci před datem, kdy by nastalo legislativní vakuum, bylo vyhlášeno proklamativní zastavení času → Rada je nucena jednat až do dosažení shody

  • Balíkový princip jednání – umožňuje, aby byly do jednoho komplexu hlasování spojeny různé položky

    • Podstatou je kompenzace ztrát a výhod, které pro státy vyplývají z jednotlivých projednávaných bodů tak, aby byly nakonec v celku uspokojeny zájmy většiny členských zemí

    • Způsob, jak řešit položky, jejíchž oddělené schvalování by bylo neúspěšné

  • Neformální návrhy – pro odblokování jednání předseda může předložit členským státům neformální návrhy do diskuze → PAPERS

    • NON-PAPERS = je v nich navrženo neformální východisko, které je nezávislé na právních procedurách a jednacím řádu

      • Často používány v případě, že kdy není možné řešení navrhnout prostřednictvím Komise či delegací

  • Doprovodný text – objevují se otázky, v kterých případech není možné získat souhlas všech členských států → řešení ale může být tak naléhavé, že se členské státy rozhodnou pro přijetí legislativního návrhu s tím, že země zastávající odlišný názor připojí k danému bodu dodatek

  • Neformální zasedání Rady – při hledání kompromisu a přijatelných řešení

    • Formou pracovního oběda nebo večeře

    • Omezení jednacích jazyků

    • Přítomní ministři, komisař a generální tajemník

    • Procedury Gymnich = typ neformálního zasedání Rady pojmenovaný podle schůzky ministrů zahraničních věcí 20.-21.4.1974 na zámku Gymnich, jejímž cílem bylo rozvinutí mechanizmů rychlé komunikace

      • Soukromá povaha jednání + absence veškerých oficiálních závěrů

• Rozhodovací procedury:

  • Klíčová komunikace v trojúhelníku Rada – Komise – Evropský parlament

  • Základní komunikační prostředek: písemné informační kanály

  • Po JEA zaveden trialog = pravidelné setkání předsedy Rady, Komise a Evropského parlamentu

    • Hlavní cíl trialogu je harmonizace postupu všech tří orgánů

  • Způsob přijímání legislativy: 3 základní způsoby přijímání legislativy:

    • Konsultační procedura = historicky nejstarší a nejjednodušší (založená smlouvou EHS)

      • Rada rozhoduje nezávisle, po konsultaci s Evropským parlamentem – stanovisko EP ale není pro Radu ministrů závazné

    • Procedura spolupráce (kooperační) = postup založený JEA

      • Rada nerozhoduje zcela nezávisle od Evropského parlamentu

      • Nesoulad mezi Radou a Evropským parlamentem je řešen tzv. společným postojem

      • Rada může své stanovisko obhájit vůči EP na základě jednomyslného hlasování

    • Procedura spolurozhodovací = nejčastější způsob rozhodování; zavedeno Smlouvou o EU

      • Předpokládání sladění stanovisek Rady a EP v dohodovacím řízení

    • Souhlasné řízení = tzv. schvalovací postup → Rada rozhoduje odděleně, ale paralelně s EP → nesouhlas jednoho znamená neplatnost daného aktu

  • Hlasování v Radě

    • Většinová, kvalifikovaná většina, jednomyslně

    • V případě naléhavých záležitostí Rada může použít tzv. psanou proceduru → prostředníkem k získávání stanovisek členských států je COREPER

      • Probíhá v průběhu 2 dnů

      • Užívá se také v podobě tiché procedury při hlasování ohledně SZBP

• Od založení postupný nárůst položek s rozhodováním kvalifikovanou většinou na úkor jednomyslnosti (vyhrazena pouze důležitým otázkám ovlivňujícím národní zájmy členských států

  • Jednomyslné hlasování: stále důležité; je vyhrazeno pro rozhodování v politicky citlivých oblastech

    • Každá země disponuje jedním hlasem a může kdykoliv předložený návrh vetovat

    • Také možnost zdržet se hlasování

    • Již v textu Smlouvy o EHS

    • Důležitá součást strategie vytváření společného trhu (součástí první a druhé etapy budování společného trhu; s přechodem do třetí fáze bude nahrazeno hlasováním kvalifikovanou většinou; domněnka, že ve třetí fázi už nebude nutná ochrana národních zájmů → kvůli politické krizi k odstranění nedošlo x Lucemburský kompromis 1966, ve kterém byla přijata možnost vetovat návrh i v případě, kdy národní zájmy nebyly ohroženy)

    • K hlasování kvalifikovanou většinou se státy začaly vracet až v 80.letech

    • Změna postojů členských států byla vyjádřena ve Slavnostním prohlášení o EU ze Stuttgartu z 1983

    • Závazek rozhodovat kvalifikovanou většinou potvrzen JEA v 1986

      • Diskuse o charakteru Lucemburského kompromisu (politická dohoda nebo právní akt)

    • Smlouva o EU: na zásadě principu subsidiarity zaručuje nezasahování do vnitřních otázek členských států a sporné otázky zařadila do II a III pilíře maastrichtského chrámu, kde je používáno jednomyslné hlasování

  • Většinové hlasování: využíváno v situacích, kde není explicitně stanoveno dosažení kvalifikované většiny nebo kde není potřeba konsenzu

    • U procedurálních otázek

    • Každý stát má jeden hlas

  • Hlasování kvalifikovanou většinou: nejčastěji využívaný model

    • Hlasy členských zemí jsou váženy; počet hlasů se upravuje v souvislosti s dalším rozšířením; jsou přidělovány na základě různých faktorů (v první řadě v závislosti na počtu obyvatel)

    • Potřeba 70% pro schválení aktu + účast většiny členských států

    • Po rozšíření na 27 – rozdělení států na velké velké státy, střední velké státy, malé velké státy, velké střední státy, střední střední státy, malé střední státy, velké malé státy, střední malé státy, malé malé státy

    • Blokační menšina: hodnota hlasů těch států, které nesouhlasí s projednávaným návrhem; 30% hlasů; menšina může být tvořena nejrůznějším množstvím koalic

    • Ioanninský kompromis: 1994 – návrh o snížení hodnoty blokační menšiny po rozšíření o Finsko, Švédsko a Rakousko (z 30% na 25%)

      • Politická dohoda řešící sporné případy, kdy při hlasování počet nesouhlasných hlasů je mezi 25 a 30% → společenství jedná do rozložení blokační menšiny na hodnotu pod 25% (nebo odhlasováno 75%)

    • Ioannina II: po negativním výsledku referenda 1994 v Norsku musel být kompromis opraven na Ioannina II → blokační menšina stanovena na 23-25 hlasů + zvýšená kvalifikovaná většina na 65 hlasů

    • Superkvalifikovaná většina: pokud Rada rozhoduje o otázkách, které nevycházejí z návrhů předložených Komisí, nejsou běžná pravidla pro hlasování kvalifikovanou většinou dostatečné → Rada hlasuje pod zesílenou podmínkou = superkvalifikovaná většina

      • Rada musí získat stanovený počet hlasů + získat podporu od určitého počtu zemí (255 hlasů z minimálně 18 států)

      • Výsledek snahy o dosažení maximálního konsenzu

    • Nová populační většina v Radě: v rámci Smlouvy z Nice → navržena specifická alternativa „hlasování dvojí většinou“ = většina států + většina hlasů členských zemí + 62% obyvatel EU (cílem je reprezentace zájmů obyvatel EU na úkor zájmů národních států