Struik 003

tećnś presne yylideni hlaynich smeru vyvoje matematiky v prubehu staleti ł se spolećenskymi a kulturnimi koreny, z nichż yyrustala. Vyber historickeho materiślu nebyl zaloźen pochopitelne jen na objektivnich ćinitelich, nybrż ovlivnily ho i autoroyy sympatie a antipatie, jeho znalosti i neznalosti. Pokud jde o neznalosti, muslrne priznat, że nebylo vzdy możne yychazet z puyodnich pramenu; pfiliś casto se muselo użit pramenu z druhe ći dokonce treti ruky. Mużeme proto dat dobrou radu ctenari nejen teto knihy, nybrź vsech podobnych historickych pojednśni, aby si proveroval tvrzeni — pokud je to możne — v puyodnich pramenech. Tato zśsada je oprśvnen& i z jinych duvodd. Znalost autoru, jako je Euklides, Diofantos, Des-cartes, Laplace, Gauss nebo Riemann, by se nemela zakla-dat yylućne na citacich a historickych yykladech, ktere popisuji jejich dila. Origindlni text Euklida nebo Gausse dychś toutśż ożivujici silou jako puyodni text Shake-speara a v Archimedovi, Fermatoyi nebo Jacobim jsou stejne krósnś mista jako u Hordce nebo Emersona.

•

Hlavni teze, kterś mel autor pri zpracoydni materiślu na myśli, jsou:

1.    V orientślnlch kulturach spiSe zduraznit souvislosti a pribuznosti neź je mechanicky rozdelovat na kulturu egyptskou-, babylónskou, cinskou, indickou a arabskou.

2.    Rozliśit zvlśste v reckś matematice mezi zjiStinym faktem, hypotśzou a tradici.

3.    Ukdzat yztahy obou sm§ru renesancnl matematiky ke spolećnosti, totiż smeru aritmeticko-algebraickeho k ob-chodnim zśjmum onoho obdobi a tzv. teorie fluxi k inże-nyrstvi.

4.    Zalożit yyklad matematiky 19. stoleti spiSe na osobdch a skołdch neż na problśmech. Prikladem zde były Vorle-sungen iiber die Geschichte der Mathematik im 19. Jahrhundert od Felixe Kleina. Vyklad, ktery sleduje vyvoj problemu, nalezneme v knihach Cajoriho a Belloye nebo s technictejSimi udaji v Encyklopaedie der mathema-tischen Wissenschaften (Leipzig 1898—1935, 24 svazku) a v Pascaloye Repertorium der hoheren Mathematik (Leipzig 1910—1929, 5 svazku).

Autor zde vyjadruje rovneż svfij dik panu dr. O. Neu-gebauerovi, ktery s ochotou prećetl prvnl kapitolu tohoto dila a prispel tak k mnohym zlepsenłm. Panu profesorovi dr. A. P. Juśkevicovi vdecf autor za mnohd zlepśen! ve vykladu arabske vedy.

Ve druhem vydanł były opraveny mnohś tiskovś chyby a omyły, ktere zustaly v prvem. Autor chce podekovat R. C. Archibałdovi, E. J. Dijksterhuisovi, S. A. Joffemu a jinym ćtenarum za pozornost, s kterou je pomohli od-stranit.¹

7

1

Pri prekladu do Cestiny było użito 2. anglickśho vydśnl (A Concise History of Mathematics, London, G. Bell and Sons Ltd. 1956), z nejnovejs!ho nemeckśho prekladu (Abriss der Geschichte der Mathematik, Deutscher Verlag der Wissen-schaften, Berlin 1961) były p?evzaty partie, kterś upresńovaly ci doplńovaly pilvodni anglicky text. Autoniv text był zpres-nen v partiich tykajicich se cinske matematiky. Pro naśeho ctenśre pripojili prekladatelś na prisluśnych mlstech textu też odstavce o vyvoji matematiky v nasich zemich. (Pozn. prekl.)