Struik 046

filosoficke mysleni. Behem renesance a v pozdejśich sto-letich se hodiny ćasto poklddaji za model vesmlru, coż hrdlo duleżitou roli ve vyvoji mechanickeho obrazu sve-ta.

Stroje vedly k teoreticke mechanice a k vedeckemu studiu pohybu a zmeny vObec. Uż v antice były napsdny spisy o statice a nove studium teoreticke mechaniky se prirozene opiralo o statiku klasickych autoru. Knihy o strojich se objevily uź davno pred vynalezem knihtisku. Nejdrive obsahuji pouhe empiricke popisy (Kyeser, zadatek 15. stoleti), pozdeji jsou teoretictejsi, jako napriklad kniha Leona Battisty Alberti o architekturę (asi 1450) a spisy Leonarda da Vinci (asi 1500). Leonardovy rukopisy obsahuji zadatky zcela mechanistickś teorie prirody. Ve svś knize Nuova scienzia (1537) probirś Tartaglia konstrukci hodin a drShu projektiłu; nenalezl vśak jeste parabolic-kou dr&hu, ktera była odhalena teprve aź Galileim. Terno smer bśdśni podnitila vydani latinskych prekladu Herona a Archimśda; zvlaśtni vyznam melo vydani Archimeda od F. Commandina, kterś vyslo roku 1558 a zpristupnilo ma-tematikum antickou integraćni metodu. Commandino sśm ji pouźil pri vypoćtu teźiśt (1565), i kdyź s menśi presnosti neż jeho mistr.

Vypoćty teźiśt zustaly oblibenym tćmatem matematiku, kteri studovali Archimeda; pri svem studiu statiky ziskali też zdkladni empiricke znalosti toho, co nyni nazyvśme infinitesimalnim poćtem. Mezi temi, kdoż studovali Archi-medovy spisy, vynikli Simon Stevin, ktery roku 1586 psal o teżiśtich i o hydraulice, Luca Valerio, ktery roku 1604 psal o teżiśtich a roku 1606 o kvadrature paraboly, a ko-necne Paul Guldin, v jehoż Centrobaryca (1641) je obsa-żeno tzv. Guldinovo pravidlo o rotacnich telesech, ktere vśak nalezneme uż u Pappa. Bezprostredne po prvych prukopnicich vznikly vyznamne prace Keplera, Cavalieriho a Torricelliho, v nichż były rozvinuty metody, ktere vedly koneckoncu k objevu infinitesimdlniho poćtu.

2. Typickd pro tyto autory była ochota, s jakou se zrekli archim§dovske presnosti ve prospech myślenkovych pos-tupu, ktere se zakładały casto na nepresnych predpo-kladech jakdhosi „atomizovćini“; pravdepodobne pritom nevedeli, źe sdm Archimedes (ve svśm dopise Eratosthe-novi) pouźil podobnou metodu pro jeji heuristickou cenu. U nekterych autorti je tento postup zduvodnśn jistou ne-snśśenlivosti ke scholastickś metode; neplati to vsak o vsech techto autorech, nebof nekteri z nich byli kato-licti kneżi dobre ovlśdajici scholastickś uśeni.

Revoluce v astronómii, charakterizovanś jmeny Kopernika, Tychona Brahe a Keplera, otevrela zcela nove pohledy na postaveni cloveka ve vesmiru a na schopnosti cloveka objasnit rozumem astronomickś jevy. Moźnost doplnit zemskou mechaniku mechanikou nebeskou posiliła odvahu vedcu. V dlle Jana Keplera je zvlś§< zretelny podnetny vliv novś astronomie, kterś vyzadovala jak ob-sśhle vypoctśrske prśce, tak i infinitesimślni uvahy. Kepler si delal dokonce vypocty objemu pro svou vlastni potre-bu a pocital ve sve Nova stereometria doliorum vinario-rum (Nove vypoćty vinnych sudu, 1615) objemy teles, ktere vznikaly rotaci ćśsti kuźeloseśek kołem osy leźici v jejich rovine. Roześel se pritom s archimśdovskym poźadavkem presnosti; pro nej byl kruh sloźen z nekoneśneho mnoź-stvi trojuhelniku se spolecnym vrcholem v jeho stredu a koule z nekonecne mnoha jehlanu. Kepler prohlSsil, źe Archimedovy dukazy jsou absolutne presnś, „absolutae et omnibus numeris perfectae" („absolutni a v kaźdśm ohledu dokonale"), źe je vśak prenechśvś lidem, kteri si chteji doprśt presnś dukazy. Każdy autor, nśsledujici po Keplerovi, mel tedy otevrenou cestu volnś si zvolit stupeń sve vlastni presnosti nebo naopak stupeń nepresnosti.

Galileo Galileovi vdećime za novou mechaniku volne padajicich teles, za pośśtky teorie elasticity a za duchapl-nou obhajobu Kopernikova uśeni. Avsak vice neź v2em ostatnim ucencum tohoto obdobi vdecime Galileovi za ducha moderni vedy, ktery spoćival v harmonickśm spojeni experimentu a teorie, pfićemż było zdurazneno matema-ticke zpracovśni (aćkoliv experiment hrśl u Galilea menśi ulohu, neź se casto soudi). V Discorsi (1638) rozvinul Galilei matematickś zkoumśni pohybu a vztahu mezi drahou, rychlosti a zrychlenim. Neuverejnil sice żądny systema-ticky vyklad svych idejl o infinitesimfilnim pośtu, ale pre-nechal to svym żakńm Torricellimu a Cavalierimu. Gali-leovy ideje v tśto oblasti cistś matematiky były skuteśne zcela originślni, jak vysvitś z jeho poznśmky, że „ani pocet ctvercu cisel neni vetsi neż souhrn v§ech priroze-

95