Struik 070

matematiku. Zda se, że zde neblaze pusobil yzriłstajici prakticismus, ktery neprśl a nepodporoval vlastnl ve-deckou prści. Na teto situaci nezmenilo nic ani założeni Ucene spolecnosti (kołem roku 1770), pozdejśi Kraloyske ceske spolecnosti nauk, ktera sice soustredila vśechny nejlepsi vedce, ałe pro podporu vedy neskytala fakticky nic vic neż publikaćni platformu ve svych Pojednanich. Typickym predstavitelem końce stoleti był F. J. Gerstner, ktery dovedl ve svych universitnich prednaskach i pra-cich yyborne yyużit nejnovejśich matematickych yysled-ku. Nikdy vsak nenapsal speciźlni matematicke pojednani, nybrż v souladu s bezprostrednimi ukoly rozyoje pru-myslu se vetsinou soustfed’oval na teoreticky nenarocne, ale nalehave ukoly.

13. Je velmi pozoruhodne, że ke konci stoleti yyjadro-vali nekteri z yudcich matematiku pfesvedćeni, jako by tematika matematiky była yycerpana. Pracne usili Eulera, Lagrange, d’Alemberta a ostatnich vedlo k velmi vy-znamnym yysledkum; velke standardni ucebnice je uż yylożily v jejich souvislostech (nebo to chteły udelat). Matematikum nśsledujici generace jako by ziistaly k re-seni pouze drobnejśi problemy. „Ne vous semble-t-il pas que la haute geometrie va un peu a decadence?” napsal 1772 Lagrange d’Alembertovi. „Elle n’a d’autre soutien que vous et M. Euler."¹².

Lagrange prerusil na delsi dobu dokonce i svou mate-matickou prąci. D’Alembert skytal jiż jen milo nadeje. Arago yyjadril pozdeji ve svem nekrologu na Laplace (1842) myslenky, ktere mohou pomoci k pochopeni to-hoto pocitu:

„P§t matematiku — Clairaut, Euler, d’Alembert, Lagrange a Laplace — si rozdelilo mezi sebou svet, jehoź existenci odhalil Newton. Objaśnili ho ve vśech smerech, pronikli do oblastl, kterd były povażovany za nepristupne, ukazali na bezpo£et jevu v techto oblastech, kterś jeste baddni neod-kryla, a koneSne — a v tom leżi jejich nepomijejici sldya —

^u „Nezdi se vfim, źe vyssi geometrie zaCinS trochu upadat ?“ „Nema żadnych jinych podpor neż vśs a pana Eulera". Oznaćeni Geometrie se ve francouzśtinS poużiyalo behem 18. stoleti pro matematiku vubec.

podrobili vśe, i sebeslozitejśi a tajuplnś v pohybech nebeskych teles, jednomu jedinśmu principu, jednotngmu zdkonu. Mate-matika dostała takś odvahu k uvahśm o budoucnosti; aź staleti upiynou, svedomite potvrdl vedeckś należy."

Aragovo retorstvi ukśzalo, ze hlavni pramen tohoto pe-simismu końce stoleti tkvel v tendenci, ktera prllis zto-toźńovala vyvoj matematiky s vyvojem mechaniky a astronomie. Od dob stareho Babylónu az po Eulera a Lagrange astronomie podnecovala a navozovala v matematice nejpronikavejsi objevy; nyni se zdało, ze tento vyvoj dosahl sveho vrcholu. Avsak nova generace, ktera była podminena novymi perspektivami, otevrenymi Francouz-skou revoluci a rozkvetem prirodnich ved, se pricinila o to, ukdzat, jak byl tento pesimismus neopodstatneny. Novy velky impuls prisel jen zcasti z Francie; priśel tez, jak tomu casto byvS v dejindch kultury, z okrajove oblasti politickych a hospod&rskych stredisek, v tomto pripade od Gausse z Gottingen.

143