Struik 057

jsou pojmenovńny po Leibnizovi, ackoli mu nepnsluśi priorita jejich objevu (pravdepodobne jsou vysledkem Jamese Gregoryho, nadejneho skotskeho matematika, ktery se take pokusił dokśzat nemożnost kvadratury kruhu kruźitkem a pravitkem).

Leibnizuv vyklad zakładu infinitesimalniho poctu trpel stejnou nepresnosti jako Newtonuv. Mnohdy były jeho dx a dy konecnymi velicinami, jindy vsak velicinami men-ślmi neź libovoln§ dane cislo, a prece vetsimi neż nula. Z nedostatku presnejsich definic pouzil Leibniz analogie a ukśzal na pomery mezi polomerem Zeme a vzdalenosti stalie. Pouźival nejruznejśich metod pri probirśn! otazek tykajicich se pojmu nekonećna; v jednom jeho dopise (Foucherovi roku 1693) predpokladal existenci aktualniho nekonećna, aby prekonal Zenonovy obtiże a chvalil Gre-goira de Saint Vincentia, ktery vypocetl misto, v nemź Achilles dohon! żelvu. A prave tak jako vyvolala Newto-nova nepresnost Berkeleyovu kritiku, tak take Leibni-zova nepresnost zpusobila odpor Bernarda Nieuwentijta, starosty Purmerenda, mesta v blizkosti Amsterodamu (1694). Jak kritika Berkeleye, tak i kritika Nieuwentijta mely sve oprśvneni, ale były zcela negativni. Nemohly poskytnout presne zduvodneni infinitesimślniho poctu, avśak dały podnety k dalsi tvurci prźci.

9. Na zacatku 17. stoleti pracuje v Praze skutecne prvo-rade vedecke stredisko, jehoź zamereni k astronomii melo vliv i na rozvoj matematiky. Po belohorske bitve tyto snahy celkem rychle ustavaji a v pozdejsich letech se u nas objevuji vyznamnejsi zahranićni matematici jen vyjimećne. Touto vyjimkou je napr. kratkodobe uci-telske pusobeni Gregoira de Saint Vincentia v Praze. Skoro uplne ustało vydźvani ucebnic prakticke aritmetiky a geometrie. Nekolik specialnich prąci, ktere u nśs vysly, se zabyvalo vetsinou tradicnimi tematy antickś matematiky. Tak napr. Sackl rozpracovdvd do podrobnosti nektere otśzky druhe knihy Euklidovych Zakładu, zejmena kon-strukce ruznyeh rovnoplochych utvaru, a Marcus Marci se pokouśi o kvadraturu elementśrnimi prostredky. Zaji-mavś je snad jen prace Jana Hancka z roku 1676 veno-vanś problematice dokonalych cisel; autor zde ukazuje, ze v literaturę udfivane cislo 2 096128 neni dokonale, ackoliv je tvaru s = 2° (2^V+1 — 1), nebot nesplńuje podminku vyrcenou jiź Euklidem a pozadujici, aby (2^U+1 — 1) było prvoćlslem. Ukazuje se tedy, źe ndsilnś rekatolizace, patrna v ćeskych zemich zejmena po roce 1621 a spojena s utuzenim feudślnich vztahó, nepriznive ovlivnila vedecky vyvoj. Nase matematika nejenże ne-navazala na zdarny rozvoj 16. stoleti, ale naopak ne-dosahovala v 17. stoleti ani sve drivej§i (irovne. Vytvorila se tak hluboka propast mezi urovni nasi a svetove matematiky, jejiż rozyoj pokracoyal stale daleko rychleji.

117